Pěkná hra

Zažil jste doma kult války?

Byl jsem v pionýru a komsomolu.

Zajímalo by mě, jak na takové fotky reagují lidé, pro které je válka stále živá.

Ukazoval jsem je doma, ale lidé je moc nechápali, stále si vzpomínali na válečnou hrůzu. Hra to může být pro lidi tady, protože je to nebolí.

Taky bych to nemohl dělat, viděl jsem to živě. Na fotografiích to vypadá, že to opravdu prožívají. Mají všechny náležitosti k uniformám, zbraně…

Všechno si navíc sami kupují a je to docela drahé. Jenom opasek od hitlerovské uniformy stojí pět set korun. I já jsem dostal nějakou přilbu, musel jsem si do ní schovat vlasy a řídit se pravidly. Oni si hráli na válku, já na válečného fotografa. Jsou to akce pro veřejnost, takže jsem musel být převlečen, mít na sobě kabát, na hlavě lodičku nebo helmu. Rekonstrukce se často i natáčí, třeba televizí do zpráv, a kamera mě nesměla vidět, respektive můj foťák. Takže jsem musel být většinu času v zákopu za tankem.

Jaká tam panují pravidla?

Rekonstrukce má scénář a hlavního velitele, který celou akci řídí. Všichni ho musí poslouchat, protože on dohlíží na to, aby se to odehrálo stejně, jak to bylo v historii. Protože mají opravdové zbraně, musí mít také zbrojní pasy, které večer před bitvou obvykle kontroluje policie. Střílí se ale slepými. Jsou nějakým způsobem podporovaní, ministerstvem obrany asi, a ty slepé náboje fasují, včetně těch do tanků.

Kolik jich mají?

Třicet čtyři, vlastních. Když jsem s nimi na tanku jednou jel a zeptal se, čí je ten tank, tak z něj vylezl ožralý chlap a řekl mi: „Ten je můj.“

Přizpůsobil jste se i technikou? Já bych to fotil leikou. Všichni jí fotili, Němci, Američané, Rusové. Dokonce se říkalo, že Rusové patent na leiku ukradli, ale není to pravda, koupili ho a udělali aparát, který jim montovali němečtí mechanici.

Fotil jsem Nikonem FM2, leiku nemám a zkoušet fotoaparát, který neznám, mi nepřišlo dobré, protože mi na výsledku docela záleželo.

Jak jste upravoval ty fotky?

Jednoduše, při zvětšování jsem to trochu rozmazal, a pak to polil čajem.

Cvakal jste to Nikonem a přizpůsobil době, to je dobré. Je pravda, že obrazový výraz je v současnosti samozřejmě úplně někde jinde. Taky jste si asi nemohl dovolit to otevírat širokými objektivy, tak jako to dělali ve Vietnamu, lezli by vám tam diváci.

Hodně lidí říká, že některé fotky jsou jako Capa.

Capovské to není vůbec. On má jasné, ostré fotky. To by při rekonstrukci nešlo dělat.

Vy to musíte trochu halit, šumět, kdežto Capa šel věcně po obrazu, grafice, měl razantní, přesné kompozice.

Také jsem nefotil válku.

Těžko tam můžete mít rozpáraná břicha.

Oni se ale strašně snaží o autenticitu, mají tam dělbuchy, kouř.

Zřejmě odreagovávají adrenalin a agresivitu. Vidím to ale vlastně pozitivně, dozvědí se tak něco z historie. Pídí se po uniformách,  poznají částečně, jak bitvy vypadaly. To se časem promění, prolne do obecnějšího vědomí. Samozřejmě je taky asi láká válka, a navíc takto nebolí, není nebezpečná a je to dobrodružné. Ale někde někdy po těch hrách si uvědomí, jak je hrozně jednoduché zemřít, a odmítnou ji.

Na to jsem se jich neptal, ale je pravda, že jsou to militaristi. I když jsme jeli jednou společně na tanku na bojiště-jeviště a oni mi říkali, že by žádnou skutečnou válku zažít nechtěli. Jsou to obvykle členové klubů pro válečnou historii. Nejsou to žádní profesionálové. Když to hodně zjednoduším, tak se to příliš neliší například od fotografického kroužku.

Tady ten raněný připomíná Tmejovy fotky z pražského povstání. Vy jste to dělal jako diplomovou práci, kdo vám ji vedl?

Trochu jsem tím vybočil. Dřív jsem fotil sociál­ní témata, toto mi vedl Štreit. Na škole z toho nebyli úplně nadšení, říkali, že jsem to snad našel někde na půdě. Tak jsem si ověřil, že iluze funguje.

Na koukání je to dobré, je to taková pěkná hra, která by měla nést vědomí pozadí toho, co se stalo ve válce. Už po bitvě u Stalingradu jel německý generál, který byl posádkou v Kroměříži, na návštěvu na blízký zámek. Partyzáni ho zajali a ukryli ho na zahradě. Měli ovšem problém s tím, co dělat s jeho doprovodem. Nemohli prostě v protektorátu schovávat deset lidí až do konce války, tak je zavedli do sklepa a postříleli je. Vyprávěl mi to člověk, který je musel postřílet. Nafotil jsem ten sklep, lidi, ale nic z toho nebylo, protože to nemělo žádnou atmosféru, nebyl to vizuální příběh. Vaše fotky pocity evokují a mohou tu a tam u lidí v okamžiku zosobnění způsobit, že jim něco dojde.