Přinášíme další nominace známých osobností českého společenského a kulturního života na křeslo prezidenta republiky.
Tomáš Císařovský, výtvarník
Potíže s výběrem kandidátů na prezidenta počínají tím, že ať chceme či ne, tak adepty poměřujeme s duchovním formátem T. G. Masaryka, který tomuto úřadu dodal mimořádný rozměr.
Na hodnocení Václava Klause je myslím příliš brzy. Mně osobně je ekonomické vnímání světa značně cizí, ale pro většinu společnosti je zřejmě atraktivní. Ponecháme-li stranou Klausovu poněkud iracionální nelibost k ekologickým otázkám, tak se mi přesto zdá, že úřad obstarává vcelku korektně.
Abych řekl pravdu, docela by se mi zamlouvala situace, ve které by správa veřejných věcí byla skutečně jen služba a my nemuseli jméno našeho prezidenta třeba ani znát. Ale zpátky do reality. Nejraději bych na dopisní obálky nalepoval portréty krásné, jemné a moudré paní prezidentky, jen sám nevím, která by měla být právě ta vyvolená. Tak tedy z představitelných smrtelníků má můj hlas Karel Schwarzenberg. Středoevropan, zároveň člověk s dlouhodobou rodovou péčí o tento prostor. Navíc podobně jako Masaryk vypadá tak trochu jako pohádková bytost.
Wladimir 518, rapper, výtvarník
Máme možnost porovnat dvě dost rozdílné polistopadové osobnosti v roli prezidenta. Slovo role používám záměrně, protože celé prezidentství, zahraniční návštěvy, přijímání delegací nebo novoroční projevy mi připadají víc než cokoliv jiného jako divadlo. Havel, snad díky svému vědomí absurdní divadelnosti světa, roli „velké hlavy státu“ sehrál výrazně příjemněji než nabubřele kalkulující Klaus. Z toho vyplývá i můj názor na příští osobu obsazenou do jedné z nejtragikomičtějších rolí. Preferuji umělce před ekonomem, vědce před politikem, Supermufa před kariéristou. Přiznávám, že ti první většinou nepůsobí sebejistě v prostředí politických formalit a s nimi spojené přetvářky. Ale jsme malý národ bez velkého vlivu na okolní svět, a proto jsme v pozici, kdy si můžeme dovolit nabídnout světu i sami sobě místo povrchní reprezentativnosti člověka s čistou duší, kterého přirozeně respektuje jeho okolí a motor jeho ambicí je opět jen a jen služba pravdě. A můj konkrétní tip? Kdyby ještě žil, řekl bych Jiří Kolář. Ale on už nežije a jiné konkrétní jméno se mi bohužel v tuhle chvíli nedaří představit.
Ludvík Vaculík, spisovatel
Podle mě by měl být českým prezidentem Petr Pithart. Nikoho jiného si v této funkci neumím představit.
Richard Podaný, překladatel
Místo jmenovité nominace se pokusím o metodiku.
1) Radši ne intelektuál. Ty mám rád, ale k výkonu moci se nehodí.
2) Radši ne tzv. velikán. Historická smůla Česka: když potřebujeme de Gaulla, vždycky máme Daladiera a naopak. Teď je doba pro pracovité úředníky.
3) Přesto radši někdo z české politiky než z vnějšku. Na medvědí ránu patří medvědí chlupy.
4) Nikdo z výšin žebříčků popularity politiků. Okamžitý vkus našeho lidu je úděsný (od Grosse přes Paroubka k Čunkovi). Strany tomu slepě vyhoví a tyhle lidi si ke své i naší škodě berou do čela, s výsledky dobře známými.
Asi je tudíž třeba vzít širší vedení větších demokratických stran a hledat vzadu.
Neznám politiku tolik, abych měl přehled o B-týmech a C-týmech partají, takže žádná konkrétní jména. Jen příklad. Profesor Zvěřina: v životě jsem ho neviděl v parlamentu uboze urážet druhé, v médiích ho zahlédnete velevzácně, ale vždy ve věcné záležitosti… atd. Netvrdím rozhodně, že právě on, jen ho beru jako podpůrný důkaz pro svou teorii, že v každé demokratické straně se snad najde pár lidí, kteří „jen“ pracují.
Chci prezidenta, který by do politiky čile zasahoval, ale aby hájil mravnost, ne něčí světonázor. Který by nehájil levou proti pravé, proevropskou proti protievropské, ale o to víc pečoval o korektnost a slušnost politického zápasu a polemiky.
Jiří David, výtvarník
Přiznávám, že v tuto chvíli nemám žádného „svého“ konkrétního kandidáta na příštího prezidenta.
Pokud však někde – a já nevím, kde hledat – existuje člověk, jehož schopnosti a erudice budou intenzivnější než jeho osobní ambice mít moc, nechť je i „mým“ prezidentem.
Avšak současná česká společnost i se svou politickou reprezentací nenajde odvahu a sílu takového jedince vůbec nominovat Proč asi?!
Důvodů je mnoho, jeden z těch podstatných je, že zdaleka nejsme otevřenou občanskou společností. Tedy společností, která umí smysluplně, tedy kriticky reflektovat polemické obrazy o sobě samé.
K rozhodující moci se tak bohužel dostávají lidé, kteří se – slovy H. Arendtové – proměňují z občana ve funkcionáře, jenž činí zlo bez zlého úmyslu. Tito „její“ funkcionáři se totiž stávají agenty objektivních historických sil, kteří nechtějí být konfrontováni s kritickým, pro ně nebezpečným dialogem.
Což lze doplnit slovy filosofa Carla Schmidta z dvacátých let: V liberální demokracii „se elita o politiku v podstatě vůbec nezajímá a stala se z ní i činnost spíš podezřelé skupiny osob, jíž pohrdá“.
To je jistě polemická úvaha, s kterou mám v kulturní oblasti problém, ale v naší posttotalitní společnosti funguje. Takže co s funkcí příštího prezidenta? Budu spokojen, když to bude slušný člověk.