Hledá se prezident

Přinášíme další nominace známých osobností českého společenského a kulturního života na křeslo prezidenta republiky.

Michael Kocáb, hudebník

Nevím, ale po zkušenostech s naší politickou elitou posledních let jsem si jistý, že by to měl být člověk, jehož prioritou je etika. Tím nemyslím nějakého svatouška, moralistu či mudrlanta, ale člověka, jenž věří, že morálka je tím hlavním lékem na současné nemoci našeho národa, je schopen ji přesvědčivě prosazovat a unést i třeba výsměch, kterému se tím může vystavit. Takže osobnost s podobným uspořádáním hodnot, jako měl Masaryk a Havel. Samozřejmě připadá v úvahu jen osoba, která aktivně nespolupracovala s minulým režimem, a není tedy nikterak vydíratelná, protože jejím posláním by mělo být pomoci zbavovat českou společnost korupce, klientelismu, vypočítavosti, malodomáctví a dalších podobných rysů, které permanentně otravují naši atmosféru. Měla by to být charismatická, velkorysá osobnost státnického přesahu, která se dokázala stát autoritou ve své civilní profesi. Postavení ve stranické hierarchii, pokud by ten člověk v nějaké straně vůbec byl, je bezvýznamným faktorem. V současné politické reprezentaci na nejvyšších příčkách takového člověka nevidím, ale v úvahu připadají lidé jako Petr Pithart, Jan Sokol či Jiřina Šiklová.

 

Táňa Fischerová, herečka

Domnívám se, že prezidentem by neměl být žádný člen velké strany. Vždy mu bude scházet potřebná nadstranickost i proto, že dnešní strany spolu vedou nesmiřitelný boj a jejich kandidát pak nutně zastává jejich ideologický pohled na svět.

Václav Klaus je toho jasným příkladem. Nechci se zaplétat do podrobného vyjmenovávání jeho konkrétních omylů, jako je např. jeho chápání Evropy jako pouze obchodní smlouvy národních států, jeho zásadní nepochopení jednoho z pilířů demokracie – občanské společnosti nebo třeba to, kolik zákonů vracel (např. zákon o zoologických zahradách nebo zákon o omezení hluku). To všechno svědčí o jeho zarputilém prosazování vlastních názorů. Za nejsmutnější však pokládám fakt, že V. Klaus nedodržel vlastní slib, že nebude prezidentem aktivistickým, nýbrž pouze aktivním. Prezident, pro kterého jsou vlastní slova pouze vatou, nemůže být hlavou státu, která by měla ztělesňovat to nejlepší, co máme, mravně i odborně. Proto myslím, že je třeba hledat tuto osobnost mezi lidmi z občanské společnosti. V ní existují lidé, kteří jsou známí svou odvahou prosazovat nové principy a vytvářet ve spolupráci s ostatními kvalitní společenství svobodných občanů. Tito lidé mají co přinést i do vedení státu. Takovou kandidátkou je pro mne například Rut Kolínská.

 

Eda Kriseová, spisovatelka

Byla bych stejně jako Václav Havel ráda, kdyby na Pražský hrad zasedla žena. Jednu takovou mám. Unavuje mne už egocentrická „machovská“ mužská politika, záměna veřejného prostoru s hřištěm, kde kopu za sebe a pro sebe a ještě šidím. Mým kandidátem je RNDr. Helena Illnerová, DrSc., fyzioložka, narozená 1937 v Praze. Je vědkyně světového formátu, řídila Akademii věd (organizační schopnosti), v rozhlase mluví skvěle a má široký rozhled. V době normalizace vedla ilegální skautský oddíl (dost riskantní role). Umí to s dětmi, tedy by to uměla i s národem. Mohu-li si dovolit ještě jednoho kandidáta, který má větší naději na úspěch u několika stran, je jím Karel Schwarzenberg, který se nedávno, jako jediný, úspěšně utkal s Václavem Klausem. To je velmi důležité v  možném posledním, rozhodujícím klání. Vhodné vlastnosti našeho vzácného, vzdělaného a ušlechtilého knížete nemusím vyjmenovávat. Národ se s ním v poslední době konečně setkává v mediích, a může tedy ocenit jeho věrnost rodné zemí, starost o věci veřejné, originalitu a nezávislost.

 

Michal Viewegh, spisovatel

Hovory o příštím prezidentovi mě z mnoha důvodů (převážně osobních) nechávají chladným. Je tu i jeden ryze logický důvod: to, že se původně zcela nepředstavitelné (populistický, demagogický a politicky bezzásadový Klaus) stalo na dlouhé roky každodenní realitou. Nyní už vím, že možné je všecko, že volbu prezidenta nijak neovlivním a že bez újmy na zdraví přežiju v podstatě kohokoliv dalšího (s výjimkou Petra Hájka). Ze jmen, která zatím padla, jsou pro mě přijatelná tato dvě: Jiří Dienstbier a Tomáš Halík.