Přinášíme další nominace známých osobností českého kulturního a společenského života na křeslo prezidenta republiky.
Jiří Peňás, literární kritik
Se současným prezidentem, Václav Klaus se jmenuje, nesouhlasím snad v ničem. O tom není třeba v tomto časopise snad ani mluvit. Zároveň se tento člověk těší trvalé oblibě či důvěře sedmdesáti procent mých spoluobčanů. Nedomnívám se, že by číslo bylo zmanipulované nebo že by se dalo jednoduše vysvětlit tím, že lidé zkrátka souhlasí s každým prezidentem. Klaus je skutečně vtělení většinových sklonů, představ, pudů, předsudků, animozit, mindráků, egoismů etc., to celé zabalené do uhlazené, ba někdy až kluzce elegantní pseudovzdělanecké formy a pózy. V tom je však prospěšný nesouhlasící menšině, dokonce až nebezpečně prospěšný... Pokud nedojde k radikálnímu zhoršení poměrů, měla by si ho vlastně hýčkat. Dodává jí jednoduše a spolehlivě materiál pro nesouhlas. Myslím, že éra Klause nás neklausovce naučila či mohla naučit jisté zdrženlivosti ve věcech, které jsou pro kriticky myslícího člověka vždy trochu nebezpečné: přílišná loajalita ke státu, k moci, k establishmentu, k elitě, která je elitou už jen tím, že má svého člověka na nejvyšším místě. My jsme si tuto porci, jistě že příjemnou, zkonzumovali za Václava Havla a domnívám se, že by nám měla celoživotně stačit a měli bychom se smířit s tím, že další příležitost již více v životě mít nebudeme. A je to tak vzhledem k těm sedmdesáti procentům našich spoluobčanů spravedlivé.
Jiná věc samozřejmě je, že funkci prezidenta by mohly vykonávat – a mnohem lépe – zajisté desítky, ba možná stovky žen a mužů, známých i neznámých. Vůbec by mi nevadili lidé jako Karel Schwarzenberg, Tomáš Halík, Josef Jařab, Ivan Havel, Helena Illnerová, Věra Chytilová, Jiří Dienstbier, Jaroslav Šabata, Bohumil Doležal, Petr Placák, Arnošt Goldflam, Břetislav Rychlík, Monika Rychlíková, Karel Holomek, Ivan M. Jirous etc. Ale skutečně jsem se smířil s tím, že svého muže jsem už na Hradě měl a některé věci se neopakují. Takže bez velké lítosti a jen s trochou hořkosti se smiřuji s další pětiletkou prezidenta znicotnění.
Petr Uhl, člen Rady české televize, novinář
Jiří Dienstbier, neboť je jediný z navrhovaných, kdo může porazit spojenými silami komunistů, sociálních demokratů a zelených Václava Klause. Toho totiž považuji za ohrožení českého státu, Evropské unie a vzhledem k dalšímu vývoji jeho antiekologického myšlení i světa.
Miloš Doležal, básník
Namísto sebestředného a směšně sebevědomého Antievropana v tenisovém kompletku liberálního střihu jsem pro Evropana, který za minulostí nedělá tlustou čáru, ale umí z ní číst (a osvědčil v ní svoji integritu), trh pro něj nestojí nad etikou, sport nad kulturou, pohodlí nad krajinou, sjezdy v Davosu nad občanskou společností, populistické tatíčkování (nebo spíš fotrovství) nad moudrou rozvahou. Ano, jsem pro prezidentku. Proč by jí nemohla být Dana Němcová?
Martin Nodl, historik
Václav Klaus je prezidentem, jenž svým působením potvrdil, že je muž bez vnitřní sebereflexe, jehož názory jsou nekonzistentní a populistické ve smyslu jejich přizpůsobování momentální společenské situaci. Na druhé straně se však ukázalo, že v českém ústavním systému tyto postoje bohudíky nemohou přinést nic dalekosáhle negativního, a tudíž dnes nevidím problém v tom, aby Václav Klaus byl prezidentem další volební období. Je to prostě opět jeden z mnoha zbytečných prezidentů zapomnění, bez kreditu veřejné autority, s ryze parciálním viděním, uvažujícím v duchu xenofobního nacionalismu, jenž nazírá demokracii pouze v intencích účelových zájmů politických stran, a nikoli v intencích polis, jejímž příslušníkům jde o bonum commune a o každodenní vyrovnávání se s rezidui normalizačního konání v duchu po nás potopa. Ale protože Václav Klaus v tomto ohledu odráží většinový názor
a protože reprezentuje tu pragmatickou část většinové společnosti, pro niž dějiny pokračují ve své jen vnějškově proměněné a na jinou barvu přetřené kontinuitě, je vlastně tím nejvhodnějším kandidátem. Ani v nejmenším totiž nebude mlčící většinu popouzet osobním příkladem k sebereflexi a dá společnosti kráčet dál s temně přimhouřenýma očima a bez jakéhokoli uvědomování si, jaké že to stopy po nás zůstávají. Jak prezident, tak politické strany totiž nemohou být ničím jiným než odrazem společnosti, v níž žijí a jež jim
umožní konat.