Přinášíme další nominace známých osobností českého společenského a kulturního života na křeslo prezidenta republiky.
Kateřina Rudčenková, spisovatelka
Přidávám se k hlasům, které za vhodnou kandidátku považují socioložku a genderovou aktivistku Jiřinu Šiklovou, i když ona sama zřejmě politické ambice nemá. Představuje pro mě jednu z mála osobností (k nimž řadím Václava Havla), kterým jde přednostně o věc a hodnoty, a nikoli o prosazování vlastního ega a touhu po moci, čehož impozantním příkladem je současný prezident.
Jako pro feministku je pro mě důležité, aby byla prolomena patriarchální diktatura a na Hradě usedla žena. Ne že by se tím ze dne na den změnila struktura celé společnosti, ale byl by to podstatný krok.
Kdybych se neobávala stranění zájmům církve, vhodným kandidátem jako obdivuhodná a vzácná osobnost by pro mě byl i Tomáš Halík.
Jiří Franěk, rusista
Návrhů na příštího prezidenta spíše přibývá, než ubývá. Je vidět, že možností je bezpočet, ale schází jim to, co schází i mému „kandidátu“: schopný manažer.
Mým kandidátem je člověk málo známý ve veřejnosti, Václav Žák, dnes asi šedesátiletý absolvent jaderné fyziky. Troufám si říci, že Žák směřoval spíše k duchovním vědám, a nebyl jediný, kdo šel za minulého režimu studovat něco exaktního, kde věděl, že se nebude s politikou (alespoň ne tolik) potkávat. Že si zvolil cestu určitě nejtěžší, svědčí o jeho všestrannosti, neboť zřejmě tíhl daleko víc k filosofii, literatuře, umění; teprve dnes mu bylo umožněno alespoň částečně do těchto oborů zasáhnout. Žák pracoval jako programátor, ve výzkumném ústavu počítacích strojů, na ministerstvu školství, nyní je předsedou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Za bolševismu podepsal Chartu 77 a díky své vysoké kvalifikaci a jen těžké nahraditelnosti – a také určitě díky několika rozumným lidem – nebyl od počítačů vyhnán. Po revoluci se na čas vrhl do politiky, byl dokonce místopředsedou ČNR, potom jejím poslancem. Co je mi známo, pak z politiky odešel. Kromě členství v OH nebyl v žádné straně. Pracoval na vydání Patočkových spisů (nejprve samizdatových), v kolektivu (neuskutečněných) samizdatových Masarykových spisů byl nejpilnějším a nejsoustavnějším pracovníkem. Snad se nemýlím, řeknu-li, že tíhl spíše k duchovnu určité náboženské substance, ale po smrti Jiřího Pelikána (který ovšem v emigraci přestal být komunistou) neváhal ujmout se jeho časopisu Listy, jistě pro jejich kvalitu (nevím, jak hodnotit tento časopis, pokud i pro časopisy platí Langrovo, že bývalý komunista je totéž jako bývalý černoch). To vše ukazuje, že by byl přijatelný jak pro pravici, tak pro levici.
Václav Žák se přátelil a spolupracoval s Janem Sokolem. Může vyvstat otázka, proč tedy nekandidovat znovu Jana Sokola. Tak právě proto, že to znamená znovu. Kromě toho Sokol je bezesporu filosofičtější a snad také hlubší než Žák; ten se mi zase jeví praktičtější.
Sylva Fischerová, básnířka
Kdo by měl být novým českým prezidentem? Je tu taková žena nebo muž, na něž bych mohla ukázat a říci: Ano, chci, abys to byl/byla ty? Na tuto otázku musím odpovědět záporně. Nemám svého kandidáta. Tudíž, jako obvykle, zbývá volba menších zel... Je menším zlem Václav Klaus, nebo Petr Pithart, muž, o němž se v této souvislosti mluví? Jeden je příliš ješitný, namítneme si, druhý zase příliš nerozhodný. Co je horší? A tak se celá věc mění v aritmetiku, navíc zakotvenou v politické stranické skládačce, která nakonec vypadá jako finále play-off: všichni sledují, kdo to prokoučuje, a mnozí se přitom dobře baví. Ostatně proč ne? V českém politickém systému není funkce prezidenta příliš důležitá, a pokud ji nebude vykonávat nevychovanec Zeman, narcistní Paroubek nebo Karel Gott, je mi to jedno.
To kdyby se přepsala ústava a volili jsme prezidenta všichni a kdyby Karel Gott opravdu kandidoval, to by byla jiná! To by se jinak psal takovýhle příspěvek, a hned by byl důvod vyjít do ulic. Takhle nezbývá než předplatit si lístek v první řadě a čekat, až začne mač...