Přinášíme další nominace osobností českého kulturního a společenského života na křeslo prezidenta republiky.
Daniela Fischerová, spisovatelka
Nejstručněji: nechci v té funkci Václava Klause. Důvodů je mnoho, ten završující je jeho projev popírající důsledky lidské činnosti na stav klimatu. Nevěřila jsem svým uším. Hlásal své soukromé domněnky, ale činil tak sebejistým a podrážděným tónem člověka, který ví vždycky všechno lépe než světový kongres odborníků. To je u lidí v mocenském postavení veliké riziko povahy.
Zároveň tuším, že bude těžké hledat konkurenta. Velmi mě potěšil výzkum, který dává šance Vlastě Parkanové. Zdá se, že v boji muže proti muži – tj. Klaus kontra kdokoli z politických soků – vyhraje Václav Klaus. Pouze kdyby byl v nabídce někdo totálně odlišný, nejen pohlavím, ale celým osobním založením, vzejde naděje změnit kurs. Osobně bych paní Parkanovou za prezidentku měla ráda. Není v mé moci posoudit, jak je vybavena na obrovskou zátěž té role, ale vyzařuje z ní jistá základní charakternost. Být prezidentem je mimo jiné úkol symbolický. Těšilo by mě, kdyby mne a mou zemi reprezentoval někdo lidsky slušný. Nejsem feministka, ale už bych ráda viděla na Pražském hradě ženu, aspoň proto, aby kompenzovala ostudné hospodské hulvátství řady politiků, premiéra nevyjímaje. Paní Parkanová, prosím, neříkejte ne.
Jan Kraus, herec a moderátor
Myslím, že prezidentem republiky by měla být výrazná osobnost, nezávislá na politických kruzích (nestraník), společensky zdatná na standardní evropské úrovni. Přitom schopná jednat s politiky s nadhledem, na druhé straně s výraznou osobní integritou. V Česku je třeba také zdůraznit, že by to klidně mohla být žena. Samozřejmě osobnost s čistou minulostí z hlediska členství v zahnojených politických stranách či jiných organizacích, morálně a daňově bezúhonná. To vše dohromady je v Česku krajně nedostatkové zboží. A pokud není, je problém takovou osobnost přesvědčit, aby strávila kus života na Pražském hradě a v českých vnitrostátních tahanicích. Navíc lidé mají konzervativní vztah k této funkci, podobně jako ke státní vlajce, a pokud fungující prezident něco výrazného nevyvede, inklinuje většina veřejnosti k tomu, aby pokračoval, protože si na něj ve funkci zvykli. Možná by nebylo špatné zkusit něco jako Česko hledá SuperStar – Česko hledá prezidenta. V porotě takové soutěže by nesměl být nikdo z politiků ani jejich příbuzných. Já bych byl ochoten dělat jejího předsedu.
Vít Kremlička, básník
Jsa smýšlení monarchistického, příliš o prezidentovi neuvažuji. Veden úvahou o proměnách prezidentských demokracií v totalitní diktatury, monopolní pseudodemokracie a občanské samovlády bez motivu, již nyní mohu naznačit, že moje sympatie vzbouzejí panovnice jako reprezentantky osvícené vlády; panovnice povzbuzují ideální sympatie občanstva i společenského ducha, s ženskou rozšafností realizují vládu ve svěřeném k prospěchu obecnému. V dnešní mrzuté době s jistou nostalgií vzpomínám velkých panovnic minulosti, kterak i v odezvě dějin zůstávají odkazem duchovním oporami společnosti: v řadě vzácných panovnic zmiňuji svatou Ludmilu i Anežku Přemyslovnu, Elišku Rejčku, Blanku z Valois, Marii Terezii, Isabelu Kastilskou, Jadwigu Polskou či Kateřinu Velikou, setrvale inspirující právě v nynějším složitém dění na Rusi. Odkaz panovnic zůstává nadčasový a nynějším připíjím:
Na zdraví!