Přinášíme další nominace známých osobností českého kulturního a společenského života na křeslo prezidenta republiky.
Jiří Pehe, politolog
Prezident je v české společnosti symbolem státnosti. Reprezentuje tudíž nás všechny – nebo přinejmenším ty, kteří se s ideou české státnosti identifikují. Zároveň by měl prezident ztělesňovat étos demokracie – už proto, že nedemokratické státy prezidenta skutečně nevolí. V neposlední řadě má být prezident v české tradici pokud možno nadstranický. Zároveň, coby nejviditelnější český politik, by měl být výraznou osobností, s nezpochybnitelným morálním profilem. Měl by to být člověk, který dokáže obohacovat veřejný diskurs a „okysličovat“ politickou kulturu v zemi.
Z výše řečeného vyplývá, že prezident by se měl přinejmenším zdržet útoků na ty, kteří demokraticky vyjadřují své názory. A naopak by měl coby strážce demokracie otevřeně polemizovat s těmi, kdo demokracii ohrožují. Terčem prezidentovy kritiky či dokonce útoků by tedy neměli být například ekologičtí aktivisté, lidé aktivní v občanské společnosti nebo bojovníci za lidská práva.
Je tedy přinejmenším jasné, kdo by prezidentem být neměl – prezident současný. Bohužel už samotný způsob volby prezidenta v České republice vytváří obrovskou propast mezi těmi, kdo by prezidenty měli při splnění všech výše zmíněných kritérií být, a těmi, kdo jimi reálně být mohou.
Chceme-li najít osobnost, která má alespoň nějakou šanci postavit se současnému prezidentovi, je nutné najít při zachování maxima výše zmíněných kritérií kandidáta, jenž má v současné české politice schopnost sjednotit za sebou sociální demokraty, zelené, část lidovců a komunisty.
Ačkoliv bych si osobně přál, aby se prezidentem – už z důvodů symboliky – stala žena, vidím v současné české politice jen dva kandidáty, okolo kterých by se výše zmíněné politické subjekty mohly semknout – bývalého ministra zahraničí Československa Jiřího Dienstbiera a současného předsedu Ústavního soudu Pavla Rychetského.
Stanislav Komárek, spisovatel, filosof a přírodovědec
Prezidentský úřad u nás je navzdory své formálně jen malé moci a důležitosti zatížen od samého počátku velkou prestiží, bezprostředně navazující na pravomoci a reprezentativně symbolické funkce císaře pána. Je svým způsobem škoda, že doba není nakloněna restituci nějaké formy konstituční monarchie, a to jak v národních měřítkách, tak v Evropě jako celku: lidská psychika je mnohem víc vyladěna na jednotlivce nebo pár reprezentující zemi než na periodicky se měnícího nevýrazného úředníka, který by měl být výsledkem snah o úplné odstranění archaického a charismatického panství z politiky, což u nás zatím, alespoň po revoluci, nebyl ten případ. Navíc je naší lokální specifickou tradicí, že cesta na Hrad, podnes dýchající rudolfínskými mystérii a pletichami, vedla obvykle přes kriminál, někdy i dlouholetý, popřípadě odsouzení v nepřítomnosti – výjimek je jen málo. Jakýmsi způsobem to potvrzuje tezi některých antropologů, že vyhlédnutá oběť, přežije-li, stává se vladařem. Význam celého postu by ostatně neměl být přeceňován – jmenování guvernéra i nejbědnější a nejmenší z čínských provincií je globálně událostí významnější. Nad kandidátem „svého srdce“ jsem se po pravdě řečeno doposud nezamýšlel. Zkušenosti z „kádrové politiky“ stabilizovanějších dějinných period ukazují, že mocenské pozice v dalších možných periodách podrží většinou ten, kdo je už jednou získal. Navíc se mi zdá, že intenzita bažení po funkcích, včetně těch klíčových, v Česku pomalu slábne: s postupnou „normalizací“ je stále menší šance něco významněji ovlivnit.