Přinášíme další nominace známých osobností českého kulturního a společenského života na křeslo prezidenta republiky.
Catherine Ébert-Zeminová, spisovatelka, romanistka
Jsem jedna z nejposlednějších, na koho se s touto anketou obracet, vzhledem k tomu, že velice málo žiju ve sdíleném, „veřejném“ světě. Říci, že prezident/ka by měl/a být osobnost, sděluje velmi málo, protože jde nejen o formulaci příliš vágní, nýbrž navíc o protivnou floskuli. Při pokusu vymezit své osobní chápání tohoto pojmu chci zdůraznit, že za nejvíc žádoucí pokládám ty charakteristiky, které zdánlivě nemají s funkcí, statutem a úlohou hlavy státu co dělat a které obvykle nespojujeme s požadavky, jež na politika klademe. Osobu aspirující na prezidentství by k tomuto poslání měl opravňovat nadstandardní intelektový potenciál a lidská, celkově osobnostní hloubka, čímž míním především rozsáhlost a členitost vnitřního prostoru, v němž se taková osoba pohybuje. Tento rys se většinou pojí s pevným zakotvením v takové oblasti lidského vědění a na takové úrovni, které vyžadují mimořádnou reflexivní a epistemologickou kapacitu. Je a priori nerozhodnutelné, zda by kandidát/ka na prezidenta měl/a mít humanistické či přírodovědné vzdělání, avšak jisté je, že by měl/a být vybaven/a tím, co české školství zatím nenabízí systematicky a co bych nazvala hermeneutickou kulturou či kultivací. Tato kompetence umožňuje zaujímat ke skutečnosti interpretační postoj a „číst“ ji mnohaúrovňově a mnohovrstevnatě, směřovat od zjevného ke skrytému, od jevů k významům. K mému ideálu patří, že by nebyl/a deformovaný/á technokratickým způsobem myšlení, měl/a neotupenou citlivost k sociálním problémům a prvořadý zájem na účinnějším rozvíjení lidské kreativity. Multidimenzionalitu takové osobnosti by dotvářela její múzičnost, autenticita a produchovnělost. Tuto mou představu ztělesňuje profesor Tomáš Halík, profesor Erazim Kohák a profesorka Jiřina Šiklová.
Petr Fischer, novinář
Oba dosavadní čeští prezidenti patří k osobnostem, které názorově spíše rozdělují, než spojují, i když u prezidenta Osvoboditele II. Václava Havla to zní poněkud zvláštně. Přes tuto kontroverzní povahu se během svého působení těšili či těší velké podpoře. Možná to vyplývá z obecnější potřeby identifikace s královským či „tatíčkovským“ majestátem, který funkce prezidenta v české kolektivní psýše vyjadřuje, spíše než s člověkem, který se do majestátu momentálně odívá. Místo či forma je v tomto případě důležitější než konkrétní obsazení či politický obsah.
Z tohoto hlediska je úplně jedno, kdo bude příští rok na jaře zvolen, zda to bude opět Václav Klaus (velmi, velmi pravděpodobně) nebo někdo úplně jiný. Ať už to bude kdokoliv, dá se docela předpokládat, že se podvolí předepsané formální vážnosti funkce, kterou občané od prezidentství očekávají, a tudíž nijak nepohne se stereotypy, které jsou s prezidentským úřadem v Česku spojené.
Otázka – kdo a proč by měl být budoucím českým prezidentem – by získala na důležitosti jedině v případě, kdyby se našla silná a výrazná osobnost, která by s prezidentským majestátem a tím i s fixacemi společnosti hodlala řádně zamávat. Nikdo takový ale není ani mezi uvažovanými jmény (Dienstbier, Halík, Parkanová, Vesecká), ani se neobjevuje na obzoru. Takový Ladislav Klíma nebo Andy Kaufman – to by byla ta správně oslazená káva.