došlo

Ad Řím proti Romům (A2 č. 31/2008)

Jako ilustraci k záslužné úvaze o nebezpečné italské politice vůči Romům přistěhovalým především z Rumunska, jejímž autorem je Felix Xaver, reprodukujete jeden předvolební plakát italské Ligy severu. Vidíme na něm hlavu amerického indiána a nad ní nápis „Loro hanno subito l’immigrazione – ora vivono nelle riserve.“ Správný překlad tohoto textu je velmi důležitý pro pochopení nepřátelských postojů stoupenců tohoto politického uskupení vůči imigraci, bohužel publikovaný překlad textu zcela zatemňuje jeho smysl. Ten nápis je přeložen takto: „Přečkali útrapy imigrace, aby žili v rezervacích“, což ovšem nedává smysl; znamená spíše „oni pasivně strpěli imigraci a nyní žijí v rezervacích“ nebo opisem „oni nic proti imigraci neudělali a teď žijí v rezervacích“. V některých variantách toho plakátu čteme dokonce „oni neměli moc něco proti imigraci udělat, a tak skončili v rezervacích“.

Správný překlad textu na plakátě je klíčový pro pochopení ambivalence protiimigračních opatření v Itálii, která se setkávají se souhlasem velké většiny občanů. Italové mají silný smysl pro místní (regionální) identitu, identifikují se proto podvědomě s „domorodci“, jejichž práva na původní území (v nejširším smyslu) ohrožují „agresivní imigranti“, kteří je nakonec zbaví práva na „jejich“ území a náboženství a „budou nám tu poroučet“, ačkoli my jsme „původní obyvatelé této země“. Na účinnosti tomu plakátu přidává také celkem silná, i když implicitní antipatie vůči současnému americkému bezohlednému unilateralismu.

Bylo by užitečné hledat důvody tohoto falešného pocitu oběti, ale na tak nelehkou otázku tu teď odpověď nenajdeme. Řekněme jen toto: poselství plakátu je ambivalentní, protože Liga severu vystupuje často jako radikální kritik ekonomické globalizace – civilizace, v „níž nepodstatné vládne podstatnému, třeba máme mobily místo dětí“ –, jako obránce práv domorodců proti imperialismu „cizího“ kapitálu (viz třeba houževnatý odpor Ligy proti prodeji společnosti ALITALIA Francouzům); Liga vystupuje s úspěchem jako obránce práv domorodců proti finanční elitě planety, která proměňuje všechna území v jednu velkou poušť bez identity, zastavenou supermarkety. „Původní“ obyvatele různých území ta elita pak zahání do „rezervací politických“ v tom smyslu, že je zredukuje na pouhé „pasivní spotřebitele jinde vyrobeného zboží“.

Ministr Giulio Tremonti, člen Ligy, nedávno vydal významnou knihu s názvem Strach a naděje, v níž kritizuje globalizaci velmi radikálně. „Je faktem,“ píše například, „že se má lépe jen ten, kdo se už lépe měl“ a že „globalizace znamená dnes nebezpečí ve smyslu osobním, obecném, sociálním a ekologickém“. „Přízrak chudoby tluče opět na naše dveře,“ píše také, „chudoby materiální, ale především duchovní, která je matkou vší chudoby.“ Finanční kapitalismus, spekulace, která není omezena morálními a historickými právy „původních obyvatel“ na jejich území a kulturu, je podle autora morem tohoto století. Kniha měla velký ohlas, je totiž mnohem radikálnější kritikou ekonomické globalizace než třeba kritika představitelů „levicové“ opozice, tedy Demokratické strany, která se s hnutími „no global“ rozešla, protože je měla za „příliš radikální“.

Opakuji tedy: nejdůležitějším poselstvím toho plakátu je tato ambivalence, kterou špatný překlad textu zcela zastírá.

Václav Bělohradský

Hledáme nahrávky

Archiv Českého rozhlasu skrývá množství unikátních záznamů výkonů českých herců a hereček, ať již v úpravách divadelních inscenací nebo v původních rozhlasových hrách. Přesto mnoho vzácných materiálů bylo smazáno; po roce 1969 nově dosazení bolševičtí kulturträgři s gustem nechávali mazat vynikající inscenace Josefa Henkeho, Olgy Zezulové nebo Jana Fuchse; zcela zmizelo původní nastudování inscenace Posel hydrometeorologického ústavu Zdeňka Svěráka, v níž účinkovali Josef Sovák a Karel Höger (nově byla nastudována v roce 1991); v brněnském studiu zmizely téměř všechny inscenace her Jaromíra Ptáčka v režii Olgy Zezulové; smazány byly i neškodné pohádky Jana Fuchse. Zmizel i první díl četby na pokračování z prvního římského milostného románu O věrné lásce statečného Chairea a ctnostné Kallirhoy v podání Jana Wericha. (Jiným případem je smazání hry Olgy Scheinpflugové Bezcitkové, kterou v roce 1966 nastudoval Jiří Horčička; tuto hru totiž po roce 1969 smazali sami tvůrci, aby neublížili autorce – hra by byla snadnou obětí rozhlasových normalizátorů.) Z Horčičkových inscenací nám nezůstal dochován ani Muž se psem (Zdeněk Jirotka, 1965), Pražské křižovatky (Arnošt Lustig, 1965) či jeho vlastní text Čtvrté nástupiště (1966). Některé inscenace byly naopak zázrakem zachráněny; ač v archivu ČRo smazány, byly po roce 1990 nalezeny v soukromých archivech. Tak máme možnost – sice v mizerné kvalitě, ale přesto – slyšet Horčičkovu (původně stereofonní) inscenaci hry Ivana Klímy Ženich pro Marcelu s vynikajícími výkony Karla Högra a Radoslava Brzobohatého, která se dochovala v archivu autora textu. Pečlivosti herce Jaroslava Kepky ve vedení osobního archivu vděčíme za zachování inscenace Celou noc venku dramatika Harolda Pintera v nastudování Josefa Červinky (1968). Jan Fuchs si doma schoval několik zkušebních nahrávek svých pohádek, a tak je možné si po letech alespoň přiblížit, jak vypadal výsledný tvar. Tyto výjimečné případy nás stále nutí doufat, že mezi posluchači se může objevit magnetofonová páska, na níž by mohl být zajímavý materiál, z archivu Českého rozhlasu již zmizelý.

Máte-li doma pásek či kazetu, o níž víte, že obsahuje nějaké mluvené slovo a pochází z let šedesátých až osmdesátých, ba dokonce i když neznáte obsah pásku, prosím, kontaktujte mne na e-mailu [email protected] nebo na telefonním čísle 731 235 012.

Přemysl Hnilička, mluveny.panacek.com

Soutěž scénářů

AniFest vyhlašuje scenáristickou soutěž „Nejlepší projekty původních českých animovaných filmů“. Autoři musejí mít trvalý pobyt na území ČR a v den odeslání přihlášky jim musí být 18 let. Uspět může až pět scénářů, každý z vítězů dostane 10 000 Kč. Příspěvky do soutěže posílejte na adresu: AniFest, Jindřicha Plachty 28, 150 00 Praha 5. Uzávěrka je 31. 10. 2008 v 16.00, výsledky budou vyhlášeny 10. 12. 2008

Ad Svobodné umění v tvrdé realitě (A2 č. 31/2008)

Je velmi dobré, že Čestmír Lang poukázal na to, že kubánští výtvarní umělci mají možnost vyjadřovat se v duchu současného umění a že nejsou spoutáni teorií ani praxí socialistického realismu. Chtěl bych jen připomenout, že na Kubě tomu tak bylo vždycky (což nepopírá, že samozřejmě spousta umělců emigrovala z politických i hospodářských důvodů). Stačí se podívat na ohlasy první kubánské velké výstavy, která se u nás konala v Mánesu v roce 1962, kdy se naši komunističtí i nekomunističtí výtvarní kritici divili, jak Kuba může vystavovat a protežovat abstraktní umění. Tak asi dva tři umělce tíhnoucí k socialistickému realismu bychom tam už tehdy našli. Dokonce i zaniklý Dům kubánské kultury systematicky seznamoval české prostředí s kubánskou tvorbou, v jejímž rámci vždy převažovalo současné umění v nejlepším smyslu.

Pavel Štěpánek

Ad Zamilovat se do prostoru? (A2 č. 31/2008)

Článek Moniky Ticháčkové je dobře vyvážen, autorka podává věcnou kritiku týkající se přemístění děl z galerie Volume atd. Co mne však poněkud překvapilo, je, že podává popis a případnou kritiku vystavených děl šesti umělců (Marina Paris, Costa Vece, Olaf a Carsten Nicolai, Sancho Silva, Dominik Lang), avšak práci poslední umělkyně výstavy se účastnící – Amande In – ponechává zcela bez zmínky. Přitom na začátku textu správně zmiňuje, že kurátorka vybrala čtyři díla čtyř umělců z galerie Volume a k tomu přizvala tři umělce další. Je mi jasné, že práce Amande In je specifickým způsobem snadno přehlédnutelná, nicméně jméno této umělkyně je všude velmi čitelně napsáno a slečna Ticháčková je zajisté velmi bystrá budoucí kritička. Je mi také jasné, že autor nutně nemusí v článku zmiňovat všechny vystavené umělce, nicméně logika mi opět napovídá, že poměr 6 ku 1 příliš spravedlivý není. Rád bych se tedy slečny Ticháčkové zeptal, proč vynechala dílo Amande In, když se přitom jedná o jednu z mála zahraničních umělkyň žijících v Praze, a proti tomu například věnovala tolik prostoru dílu Carstena Nicolaie, jehož práce kvůli špatné instalaci a nezájmu autora (který se do Prahy vůbec nedostavil) od začátku nefungovala, a pokud vím z mé poslední návštěvy s přáteli, stále nefunguje.

Michal Novotný

Ad Český dům míru (A2 č. 31/2008)

Vážený pane doktorande Beránku, samozřejmě, že muslimové jsou cizorodý a nebezpečný element, jak se neustále ukazuje při různých atentátech i v celkovém záměru poislámštit Evropu. A než začnete ječet o „groteskně hysterickém odporu... novinářů, místních obyvatel a několika křesťanských církví“ proti mešitě v Teplicích, položte si otázku, jak nehystericky, ale o to více systematicky potlačují muslimské země křesťanství. A zejména si prohlédněte, jak kosovští obchodníci s lidskými orgány ničili srbské pravoslavné kostely. Na internetu najdete četné snímky. A hlavně byste měl vyložit, proč Írán, muslimský šíitský stát, nedovoluje své sunitské menšině – asi dvěma milionům lidí – postavit ani jedinou mešitu v jejich duchu. Vůbec bych Vám doporučil, abyste se seznámil například s francouzskou nebo španělskou realitou, kořenící hluboko v historii, ale daleko blíže dennímu životu než u nás. Zejména se dvěma knihami, které o tomto problému pojednávají z hlediska historického i současného, ale zejména filosofického. Jsou to Inexistente Al Ándalus. De cómo los intelectuales reinventan el Islam čili česky Neexistující Al Andalus. Jak intelektuálové znovuvynalézají islám (Madrid 2008; právě vyjednávám s autorkou překlad do češtiny) a dvě knihy Serafína Fanjula La quimera de Al-Andalus a Al-Andalus contra Espańa. La forja del mito čili Chiméra Al Andalusu a hlavně Al Andalus proti Španělsku. Vytváření mýtu (Madrid 2002, 3. vydání). Z francouzské strany Sylvain Gouguenheim: Aristote au Mont Saint-Michel. Les racines grecques de l’Europe chrétienne (Le Seuil, L’Univers historique, 282 s.). Pište, až si doplníte vědomosti. A hlavně objektivně.

Prof. Dr. Pavel Štěpánek

Soutěž

Správná odpověď na úkol z čísla 30 – Co je Foucaultovo kyvadlo?– zní: Foucaultovo kyvadlo, pojmenované po francouzském fyzikovi Foucaultovi, představuje důležitý experiment potvrzující otáčení planety Země kolem své osy. Knihu Poznámky na krabičkách od sirek posíláme Tomáši Kopičkovi do Přeštic.

–mam–