A2nketa

Stanislav Komárek, biolog, filosof a spisovatel

Z děl to byly dva obří svazky Lexikonu české literatury IV/1–2, ukazující obsáhlost a z největší části i zapomenutost toho, co bylo v našem minoritním jazyce napsáno, z událostí pak vypuknutí krize, která se sice jeví v ekonomicky orientovaném světě jako finanční, ale je ve skutečnosti systémová a měla by být důvodem k zamyšlení o hlavních pilířích naší civilizace, zejména pak o očekávání stálého růstu.

Václav Cílek, geolog, filosof a spisovatel

Předpokládám, že odpověď může být neurčitá, ale měla by být upřímná. Takže, když se v myšlenkách vracím do již uplývajícího roku, tak se mi před očima objevuje několik obrazů – velikost Západní pouště, krasové stráně porostlé jalovci, potok meandrující říční nivou. To jsou však obrazy, ne nějaká re-strukturalizace myšlení. Řeknu to rovnou a stručně: jednou ráno jsem se probudil a měl jsem pocit, že se změnilo „vyzařování Země“, že něco je jinak, že jsme se jako civilizace posunuli někam jinam, ale že ze setrvačnosti ještě stále žijeme v minulosti. Od té doby jednak vnímám určitou tíži (ano, smutek světa), jednak se snažím přejinačit na nové, skromnější podmínky. Uvědomuji si, že město pro množství myslí „vystrašuje“, zatímco příroda zklidňuje. V krajině se skoro nic nezměnilo, ale město začíná pulsovat jinou energií.

Ondřej Kavalír, kritik, dramaturg a redaktor nakladatelství Labyrint

Iniciačním zážitkem pro mě byla četba Laskavých bohyní Jonathana Littella, jež podstatně proměnily literární obraz holocaustu i nacismu, především zasvěceným a detailním zobrazením jeho administrativně-organizačních i mentálních struktur. Zároveň se jedná o román, který působivě zkoumá dvě silná témata naší doby – banalitu zla i technologii lidské destruktivity. Ale rád bych zmínil také nezbytný protipól inovací – totiž kontinuitu, která má v literární oblasti podobu trpělivě naplňovaných edičních záměrů. V této souvislosti mě potěšilo dovršení Eliadových Dějin náboženského myšlení (Oikoymenh), tradičně kvalitní Nabokovovy překlady v Pasece i skutečnost, že Orhana Pamuka po ostudném pokusu o překlad z angličtiny nyní přímo z turečtiny vydávají rovnou dvě česká nakladatelství (Argo, Fra).

Josef Chuchma, literární a fotografický kritik, redaktor MF Dnes 

Otázka výslovně neříká, že má jít o díla umělecká. Do určité míry toho využívám: hlavním dílem roku byla světová finanční krize. Ta určitě posunula myšlení nejen moje. Přitom zatím v té krizi běží – z hlediska „malého českého člověka“ – o peníze až v druhé řadě. Myšlení mi rovněž posunul pražský radní „přes kulturu“ Milan Richter – ten by ostatně mohl být vyhlášen Posunovačem roku. Poněkud útěšnějším směrem mi myšlení (snad) posunulo několik děl: například francouzský dokumentární film Jmenuje se Sabine, próza Zpráva o místech Petra Krále či představení Proces a Snílci v pražském Divadle Komedie.

Petr Vaňous, výtvarný redaktor A2

Velkoplošná instalace Petera Koglera (1959) pro prostory vídeňského MUMOK z letošního roku. Prostorová komprese založená na dynamické destrukci promítané mřížové osnovy a spojená se zvukovým aranžmá vyvolává v člověku bezprostřední ohrožení. Dokonalá simulace, trenažér strachu vylučující předmětnost. Konečně jsem také letos viděl celé dokumentární video, kterak britská umělkyně Rachel Whitereadová (1963) vylévá betonem proslulý „Dům“ (realizace z roku 1993). Do třetice: nové, otevírající a uzavírající se malby Jaromíra Novotného (1974).

Čestmír Lang, filmový a výtvarný publicista

Retrospektiva Reinera Ruthenbecka. Jednoduchost – klid – ticho – uvolněná koncentrace. Setkání s Ruthenbeckovými minimalistickými objekty jsou chvílemi osvobozením vnímání. Osvobození od komplexních metafor, symbolických paralel či archetypálního tvarosloví. Jsou zvláštním způsobem vyprázdněné a současně otevřené. Jejich vnitřním principem je polarita mezi tvrdostí a měkkostí, mezi materiálností a zdánlivě čistou abstrakcí. Jednasedmdesátiletý Ruthenbeck, žijící nedaleko Düsseldorfu, obdržel letos na podzim Cenu Wilhelma Lehmbrucka. Zařadil se tak do nevelké rodiny předchozích laureátů, mezi něž patří mimo jiné Joseph Beuys, Nam June Paik a Richard Serra. V současné době probíhá paralelní retrospektiva jeho životního díla v Lehmbruckově muzeu v Duisburgu a v düsseldorfské Kunsthalle.

Edith Jeřábková, kurátorka Galerie Klatovy/Klenová

Svou šíří a kvalitou zpracování aktuálního tématu mě dostala výstava History Will Repeat Itself – Strategies of re-enactment in contemporary art (Historie se bude opakovat – Strategie rekonstrukce v současném umění) v KunstWerke v Berlíně. Rekonstrukce se mi v té době začínaly přejídat a tato výstava mi k nim znovu otevřela cestu. Pak jsem ocenila teoretické akce, které jsou příslibem vzniku otevřené komunikační a konfrontační platformy u nás, například sympozium o antologiích (a) symetrické historie..., pořádané VVP AVU, a nedávnou konferenci na téma slovníku Monument transformace, organizovanou tranzitdisplay. Bienále mladých U Zvonu potvrdilo, že v blízké součinnosti kurátora a vystavujících umělců je možné postavit kvalitní prezentaci. Překvapily mě dva suverénní projekty za sebou v nové Galerii Václava Špály – výstava Evy Koťátkové a Rafanů –, na nichž bylo možné si znovu uvědomit přítomnost rituálu v současném umění. Zajímavou tvář si také vytvořila Meet Factory (výstava KW a Enriqua Jezika). Jako nový průlom do historie vztahů umělce a galeristy považuji vzkaz Damiana Hirsta, když nerespektoval nedotknutelné galerie White Cube a Gagosian a svou retrospektivu uskutečnil sám přímo v lůně trhu Sotheby´s (aukční rekord už mě tak nedojal). Mnoho mi přineslo studium díla Jiřího Kovandy. Od Centra pro současné umění DOX si slibuji pražskou kunsthalle a artycoku.tv děkuji za zprostředkování nedostupného.

Věra Becková, editorka A2

1. Pamětnické zhlédnutí soukromého videozáznamu z představení Šostakovičova baletu Zlatý věk, s nímž u nás před 23 lety hostovalo moskevské Velké divadlo se sólistkami Natalií Bessmertnovovou a Taťánou Golikovovou. Možná si někteří vzpomenou, že šlo o zážitek z kategorie gigantů, a vybaví si sugestivní výkon zejména prvně jmenované, která letos v únoru zemřela.

2. Křehké dřevěné a laťové konstrukce Martina Rajniše, drobné skvosty architektury třetího tisíciletí. Patří k nim nedávno dokončená Poštovna na Sněžce, přes kterou je možné za mrazu ještě spustit plášť, anebo plachetnicová rozhledna Bára na Čertově skalce u Chrudimi, z prken přenášejících váhu jedno na druhé; tu sice zle pocuchal červnový uragán, avšak napřesrok bude – slibuje autor – opět sloužit: rozkročenější, zapřenější, živlem poučená.

3. Výstava o italské novinářce Orianě Fallaciové v květnu ve Florencii. Zdejší rodačka-světoběžnice, oslavovaná střídavě levicí i pravicí, v 60. letech v maskáčích prošla jako zpravodajka válkou ve Vietnamu, za „meziválečných“ dob byla postrachem světových politiků i osobností z kultury, s nimiž si umanula udělat rozhovor; naposledy pak zuřivá obhájkyně USA, jež si obviněním muslimského světa po 11. září přivodila několikeré vyhoštění a bezmála fatwu. Jedna z těch osobností, které se nebály ničeho – a které nás přinutí k respektu, i když s nimi ne pokaždé souhlasíme.

Marta Ljubková, divadelní redaktorka A2

Moje uvažování o kultuře, jejím postavení ve společnosti a poslání rozhodně ovlivnily bouře kolem magistrátní grantové politiky na jaře letošního roku. Události těch dní odhalily, v jakém stavu se nachází recepce umění, jak se česká kultura stratifikuje – a jak je ochotna se angažovat. Možná to byla jenom generální zkouška; s postupující finanční krizí zřejmě domácí umění čeká další cesta – z galerií (zmiňme například Městskou knihovnu a v ní uspořádanou výstavu české malby Resetting), z divadel (mezi nimiž zazářila scéna Kolowrat s operou Zítra se bude...) či z literárních kaváren (v nichž se mi příjemně četl například Milostný dopis klínovým písmem Tomáše Zmeškala) se bude muset vydat hledat alternativní prostor.

Jan Vávra, manažer A2

Událostí roku bylo pro mě bezesporu jarní hnutí Za Prahu kulturní. Ačkoliv bylo mylně médii prezentováno jako bouře pražských divadel, je pravda, že divadla hrála prim. Zásadní byl ale správně nastartovaný a ze strany organizátorů protestů později obtížně režírovatelný odpor veřejnosti. Bez ní (i za cenu excesů na radnici) by to divadla a ostatní obory nezvládly dotáhnout alespoň tam, kde celá kauza skončila (poradní sbor primátora, návrat grantového stavu před změny radního Richtera alespoň pro jednoleté granty, zrušení dotace na vstupenku). Jako aktivnímu účastníkovi je mi líto, že celá kauza v očích veřejnosti skončila mylnou domněnkou o vítězství. Při troše dobré vůle se dá hovořit o plichtě a při troše špatné vůle nás podobné chyby magistrátu a protesty čekají příští rok znovu. Zásadním hnutím mysli se dá nazvat hlavně povzbuzení, že účastnit se občanských protestů má stále smysl.

Petr Hamšík, filmový publicista

Neřekl bych, že se jednalo o absolutní změnu či posun myšlení, spíše o překvapení a fascinaci nad novým ohledáváním filmové formy (ale i obsahu) v několika málo snímcích – Valčík s Bašírem (r. Ari Folman, 2008) se „dokumentárně“ vrátil ke krutým masakrům v palestinských táborech Saba a Šatíla a využil postupy dokumentu, kde neexistenci původního záznamu nahrazuje právě animace. Estetičnost v kombinaci s mrazivou reálností ve chvíli přechodu ve „skutečný“ obraz. Tulpan (r. Sergei Dvortsevoy, 2008) s příběhem vyprávějícím o kazašských pastevcích uhranul nekončícími záběry vyprázdněné stepi, kterou se hnala bouře. Speed Racer (r. Andy a Larry Wachovští, 2008) spojil cukrkandlový barvotisk a naivní příběh s nekompromisní „kinetickou“ strukturou a montáží. Temný rytíř (r. Christopher Nolan, 2008) nakonec definitivně dokázal, že i v mainstreamovém blockbusteru se může skrývat inteligentní a vrstevnatý film.

Antonín Tesař, filmový publicista, spolupracovník stránky o asijském filmu rejze.cz

Co se týče filmových událostí roku 2008, tak se nic nového či převratného z mého pohledu neobjevilo – je ale příjemné sledovat, jak pokračují a rozvíjejí se sympatické menší přehlídky Festival otrlého diváka, Filmasia a Cinepur Choice. Z děl v oblasti filmu mě nejvíc oslovila trojice snímků, které tematizují bezohledný individualismus a lítost – Mlčení Lorny bratrů Dardennů, Tahle země není pro starý bratrů Coenů a Až na krev Paula Thomase Andersona. Dlouhodobě mi také dělají radost současné francouzské horory a exploatační filmy. Z hudby mě nejvíc bavil koncert Alog v Arše, z toho mála beletrie, co jsem měl čas číst, jsem ocenil knihu V polévce miso Rjú Murakamiho a v oblasti komiksu je pro mě nejzásadnějším počinem roku české vydání knihy Scotta McClouda Jak rozumět komiksu.

Kamila Boháčková, filmová redaktorka A2

I letos bylo pár zážitků, ze kterých člověk delší dobu žije. Z těch filmových například španělský snímek V Silviině městě, který šel na festivalu v Karlových Varech a opětovně dokázal, že krása spočívá v jednoduchosti. Jak lze propojit politickou událost s intimním rozměrem, ukazuje unikátní animovaný Valčík s Bašírem, podivuhodné variace s herci provedl paradokument o Bobu Dylanovi I´m Not There, který u nás vyšel jen na DVD, stejně jako výtečný přepis Lawrenceova románu od Pascal Ferranové s názvem Lady Chatterley. Podivuhodně neuchopitelné bylo Jezero Philippa Grandrieuxe, jehož tvorba je mi celkově dost blízká a jenž byl uveden na letošním Cinepur Choice. Silný byl i nový dokument Pétera Forgácse Jsem von Höfler (Variace na Werthera) a úvahy o vztahu fotografie a filmu filmařů Antoina D´Agaty a Erika Rondepierra, které proběhly na letošním MFDF Jihlava. Nový film bratří Dardennů Mlčení Lorny asi nepřekvapí, jejich tvorba je čím dál lepší. Co se týče dalších objevů, okouzlila mě výstava Giovanniho Belliniho v Římě a Gregoryho Crewdsona v pražském Rudolfinu, komiksy Letní blondýnka či Zabil jsem Adolfa Hitlera, kniha Syn stínu i pražský koncert Sigur Rós a Tindersticks a šumění větru na jachtě v Chorvatsku. Napadá mě řada dalších věcí, ale už tu není místo – takže vlastně to byl docela povedený rok.

Petr Ferenc, hudební redaktor A2

Důležitá chvíle roku 2008: román Zločin a trest, který jsem po celou dlouhou dobu čtení v nezměněné intenzitě viděl před očima, což se mi u většiny literatury neděje. Znovunalezený divoký rock’n’roll Nicka Cavea (a pokoncertní piva s šéfredaktorkou). Setkání s dílem Richarda Weinera. Výstava „románu v kolážích“ Maxe Ernsta Une semaine de bonté v hamburské Kunsthalle – ta mravenčí práce, chrlení nápadů v krátkém čase, humor! Autoportrét Anity Ree, visící tamtéž. Film Persepolis, u nějž vůbec nevadí autorčina výtvarnická nepůvodnost. Album Čecha v Irsku Aranose Koryak Mistress Stakes Golden Sky – uhrančivý, temně ambientní koncert pro kontrabasy, housle, violu, citeru, bicí a elektroniku, který si od mistra můžete objednat na CDR. Koupě obskurní sbírky mnoha desítek vinylů z oblasti industriálu, noise a podobných bažin. Radost z provozování především improvizované hudby.

Pavel Klusák, hudební publicista

Dva týdny sám s dvouletým Albertem. Čtvrt hodiny sám s Růžencovou slavností A. Dürera ve Šternberském paláci (můžete i vy, bývá prázdno). Objevy přes last.fm. Profesionální návyky změnil deníkový systém blogspot.com, kde příznivci učinili dostupnou všechnu hudbu světa: čím pak mohou být kulturní média? Dál: Rothko v Tate Modern. Časopis The Wire. Koncerty: Caetano Veloso, PJ Harvey, Tetuzi Akiyama, Phosphor, Text of Light, Earth... Sledování Eternal Seekers při zkouškách. Juana Molina, když spustila (po konci interview) o vášni improvizované tvorby o samotě. Fotografie Jona Wozencrofta (ilustrují stránky touchmusic.org.uk). Hauntologie čili minulost stále přítomná, na úrovni duchů a technologie. Závazek vyslechnout a popsat padesát starších českých alb. Miloš Vojtěchovský a Jan Štolba napsali výtečné texty, pod nimiž jsem podepsán jako tzv. autor rozhovoru.

Karel Veselý, hudební publicista

Kdybych měl vybrat nejsilnější osobní zážitek roku, pak by to bylo setkání s povídkami japonského komiksového tvůrce Shintara Kaga. Jeho formálně i obsahově šokující absurdní grotesky jsou určené jen pro silné žaludky, zároveň ale rafinovaně posouvají hranice komiksového jazyka. Těžko říci, jestli se přes svůj extremismus někdy vůbec dočká vydání v jiné zemi než v Japonsku; díky internetovým překladatelům je to už vlastně jedno. Ze stejné kategorie chci ještě zmínit prolnutí komiksu a grafického designu ve sbírce New Engineering Juičiho Jojojamy a grafický román Believers Naoki Jamamota. Nesmím zapomenout ani na věci z dílny Tichého syndikátu, z hudby „mysl měnící“ alba Runhild Gammelsaeter (Amplicon), německého kosmického rocku 70. let (Klaus Schulze, Cluster) a hypnotický koncert Tima Heckera. Z knih Společnost spektáklu Guye Deborda, výstava Annette Messagerové v Mori Art Museum v Tokiu, britský sitcom Extras a filmy Ty, který žiješ, Česká RAPublika, Prosím přetočte a anime Tekon Kinkurito.

Jiří G. Růžička, redaktor A2 rubrik Knihy a DVD/CD

Potěšila mne vlna odporu proti normalizačním návrhům pražského radního pro kulturu Milana Richtera, stejně jako protesty vůči Radě Českého rozhlasu, která se rozhodla zničit alternativní kulturu v podobě Radia Wave. Nadchlo mne novátorství a na divadle nevídaná interaktivita, s nimiž režisérka a scénografka Toy_Box pojala Shakespearovu Bouři v klubu Cross, a oceňuji i autorčin další projekt, Mlčenlivá, věnovaný domácímu násilí na dětech. Z komiksů mě mile překvapil Flafík Simone Lia, jenž s krutou roztomilostí podává naše každodenní problémy, a Letní blondýna od Adriana Tomina, náruživě pitvající mezilidské vztahy. Na hudební scéně se povedl velkolepý návrat trip hopu: na jaře vyšla výtečná deska Three dávno pohřbené skupiny Portishead, na podzim pak pestré Trickyho album Knowle West Boy. Za zmínku stojí i poslední desky shaolinských velikánů z klanu Wu-Tang RZy a GZy.

Michael Chabon, americký spisovatel

Letos jsem zažil vzrušující, ba elektrizující setkání s knihou Violence od filosofa a kritika Slavoje Žižeka. Je to angažovaná a zábavná analýza našeho falešného pohledu na násilí jako určitou výchylku ve světě, v němž, jak Žižek tvrdí, je násilí ve skutečnosti nadčasovým a vše přežívajícím médiem, pro nějž je momentální násilí jen symptomem nebo synekdochou. Žižek je vtipný autor, hluboký a povrchní zároveň, se smyslem pro přecházení mezi nedočkavým zobecňováním a schopností vytvářet téměř nesnesitelně ostré, vnímavé postřehy o tom, jací jsme. Zároveň je svěže univerzální ve výběru citovaných odkazů, volně se pohybuje od Nietzscheho po M. Night Shamalyana. Nesouhlasil jsem sice se všemi jeho argumenty, ale bylo skvělé přemýšlet o tom proč.

Alison Bechdelová, americká komiksová autorka

Úžasný výbuch tvůrčí síly v komiksu Lyndy Barryové nazvaném What it is.

John Banville, irský spisovatel

Událostí roku pro mne byla neprávem opomíjená opera v produkci Benjamina Brittena Sen noci svatojánské v Gaiety Theatre v Dublinu. Čirá magie.

Jaime Hernandez, americký komiksový autor

Může to znít trochu otřepaně, ale událostí, která v roce 2008 změnila můj život a mou tvorbu, bylo zvolení příštího amerického prezidenta Baracka Obamy. Když jsem sledoval, jak jde v mé zemi vše jen k horšímu, nikdy bych si nepomyslel, že někdy zažiju zvolení barevného prezidenta, tedy alespoň do té doby, než mi bude třeba osmdesát. Než byl oznámen výsledek voleb, se nikdo neopovážil mluvit o rasové otázce, ale když se to stalo, ukázalo se, že rasa s tím má co dělat, a pro mě, také barevného, byla rasa vším. Někdo mě teď může kritizovat, že si nevšímám skutečných problémů (napadá mě třeba naše zhroucená ekonomika nebo náš příšerný a nenáviděný obraz ve světě), ale, sakra, nic nemůže být horší než to, co jsme zažívali s Bushem. A tak, v jistém smyslu, musíme děkovat tomu starému roští za tak obrovskou změnu. Co ty víš, Georgi. Konečně jsi pro americký lid (a celý svět) udělal něco dobrého. No nazdar! A jak to všechno souvisí s tím, co dělám? Je v tom všechno. Přečtěte si to ještě jednou. I když, pravda, mám trochu strach, protože, jak všichni víme, umění rozkvétá spíš pod rukou tyrana. Vždyť série Love and Rockets (v češtině z ní vyšla Mechanická Maggie, 2008) se zrodila v Reaganově éře. Ksakru!

Nikola Hořejš; působí v Center for Public Integrity (Washington D. C.) díky grantu Fulbrightovy komise

Obálky časopisu New Yorker, především ta předvolební s Obamou v turbanu a po volbách s Obamou zdravícím Boha, jsou přesvědčivým důkazem, že kolektivní předsudky lze v médiích ventilovat i jinak než nudně a nevkusně. Získal jsem z toho pocit, že pro zábavnou a estetickou novinařinu existuje snad ještě nějaká budoucnost. Pád největší pojišťovny světa a několika dalších investičních domů plných brilantních bankéřů mi zase připomněl, že i pojišťovací matematik a další excelentní géniové se někdy utnou a nikdo vlastně neví, co se děje. Potěšil mne dubnový rozhovor s Karlem Schwarzenbergem po přistání na letišti v Kbelích, který bylo možné otisknout doslova a bez jediného editorova zásahu. Přes výhrady k jeho působení v Černínském paláci je tak jasné vyjadřování v politice výjimkou.

Filip Pospíšil, zástupce šéfredaktorky A2 a redaktor stránek Společnost

Hodně mě inspirovaly dvě zkušenosti s tím, jak může vypadat živé umění ve veřejném prostoru. V marockém Marrakéši nebo v Meknesu se na hlavních náměstích večer neobjevují jen stánkaři s nápoji, jídlem a různými výrobky pro turisty. Můžete sice zhlédnout zápasy štírů, ale většina místních návštěvníků napjatě sleduje vystoupení potulných kazatelů, léčitelů, vypravěčů tradičních příběhů nebo improvizované hudební produkce. Skutečné site specific a interaktivní představení! Koncem září mě zase příjemně překvapilo divadlo na ulicích a náměstích v Budapešti. Všechny místní soubory toho dne vytáhly své scény ven. A druhý den obsadily hlavní třídu v centru produkce spojené s mezinárodním dnem Bez aut.

Karel Kouba, literární redaktor A2

Hraničních zážitků roku 2008 bylo požehnaně, ovšem většina z nich byla spíše soukromého charakteru. Z děl to byly se zpožděním objevené kovbojské romány Cormaka McCarthyho, Sabbathovo divadlo Philipa Rotha a Černá díra Charlese Burnse. Potěšilo mě vydání Barthesovy Rozkoše z textu a Blanchotova Lautréamonta a Sada. Orgastický zážitek ve mně vyvolal Leoneho western Hodný, zlý a ošklivý na velkém plátně. Radost mi také udělalo několik souběžných prognóz konce Světa.

Libuše Bělunková, šéfredaktorka A2

Film Cristiana Mungia 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny. Židovské muzeum v Berlíně, zvlášť instalace hlasového prázdna, ticha mezi útržky domáckých zvuků. Adriena Šimotová a Bohumila Grögerová a jejich práce na knize Rukopis. Vlna jarních a letních stávek (zdravotníci, studenti, odboráři, lidé proti radaru, ochránci kultury), rostoucí nespokojenost lidí s konzumem a černobílým politickým viděním; Barack Obama. Ale i: strašlivý nárůst tupé kvantifikace všeho (v mé­diích, ve školství), první skus finanční krize, náhlá ochablost veřejného odporu po prázdninách. Jakovlevova kniha Rusko plné křížů, Adamsova opera Doctor Atomic, starší klipy Antonyho, videa Mariny Abramovičové – a to nejsilnější letos: probuzené čtení Proustova Hledání ztraceného času.

Jan Štolba, básník, literární kritik a hudebník

V létě jsem objevil Sapfó. Ve strohém, moderním anglickém překladu. Verše, které nejdřív žily pár století v ústním podání, a dnes se z nich uchovaly jen zlomky. Třeba: „Ty snad zapomeneš/ ale říkám ti: někdo/ někdy v budoucnu/ na nás pomyslí.“ Jakou měla pravdu. Pravdu pro ni tehdy i teď pro mě. A začínám nedávno vydaný Rukopis Bohumily Grögerové, zápisky stáří a slepoty, a čtu ho, jako by verše psala Sapfó: „Hlas z magneťáku je chladný a neúčastný/ říká má slova chladně a neúčastně/ neovládám jej/ nemáme nic společného/ jak je to možné?/ vychází přece z mého hrdla z mých úst.“ A představuji si, co z veršů zbude za tisíc let: „Nemáme nic… z mého hrdla z mých úst…“

Štefan Švec, publicista

V roce 2008 mě posunulo o kus dál do živé minulosti vydání faksimile Fučíkovy Reportáže, psané na oprátce. Stálo by za to ještě přeložit a vydat protokoly z jeho a souvisejících procesů. Existuje málo tak nejednoznačných, a přitom příznačných příběhů českých dějin, které lze tak dobře dokumentovat. Fučík je zajímavá postava naší kultury a jeho Reportáž je text, na jehož osudech se dá ukázat mnohé z literárních dějin. Dostal mě film Pokání, potěšila Váchalova Šumava, eseje Jana Sterna a Václava Bělohradského, 4. díl Lexikonu české literatury. Díky synovi jsem si znovuobjevil Pučálkovic Aminu, Broučky, Kouzelné městečko V. P. Borovičky, Neználka, Astrid Lindgrenovou a nově Petra Nikla a Františka Skálu. No a začal jsem mít rád prezidenta Klause, protože se z něj stává regulérní performer.

Jakub Řehák, básník

To je trochu zásadní otázka, a mohl bych na ni odpovědět asi až s delším časovým odstupem. Ostatně spíš mě během roku ovlivnily jiné události než ty z kulturního ranku. Vzpomněl jsem si ale na žertovnou představu, která mne napadla jednou ve Fra, když překladatel Petr Zavadil vyprávěl o tom, že významný španělský básník Antonio Gamoneda je dobrým přítelem španělského premiéra. Zkusil jsem si to představit v Čechách. Mirek Topolánek by za přítele neměl Marka Dalíka, ale třeba Karla Šiktance nebo Zdeňka Rotrekla. Že je to naivní představa? Že se spojením básníka a politické moci máme špatné zkušenosti? To všechno si uvědomuji, ale přiznám se, že několik dní mi tato představa nešla z hlavy. Jaké by to bylo, kdybychom měli premiéra, který má za přítele básníka?

Jakob Hurrle, ředitel Multikulturního centra v Praze

Nejednalo se o čistě kulturní záležitost, ale podle mě byly jednoznačně nejlepším dramatem roku prezidentské volby v USA. Už sám fakt, že bude Barack Obama prvním nebílým prezidentem USA, je nepochybně důležitou historickou událostí. Ale ty volby měly ještě další důležité aspekty. Vedeni vlnou nesouhlasu veřejnosti se situací země, zahájili oba kandidáti svou kampaň tím, že se postavili proti vedení svých vlastních stran. Právě rozhořčení veřejnosti nad Bushovým odkazem pak může vysvětlit, proč v souvislosti s volbami došlo k takové mobilizaci veřejnosti. Ochota takového množství Američanů investovat mnoho času a peněz na výjezdy do klíčových států, kde přesvědčovali místní voliče, nebo na Floridu, kam jezdili přesvědčovat vlastní prarodiče, byla fascinující... Všechny tyhle jevy vypadají ještě neuvěřitelněji, když je srovnáme s Českou republikou, kde jsou lidé také nespokojeni, ale těžko se přimějí k tomu, aby vyšli do ulic (nebo vstoupili do politické strany).

Michael Hauser, filosof

Žádné takové dílo ani událost nepřišla. Nic. Ale toto Nic mě posunulo opět o něco blíž k znovuobjevení starých autorů a událostí. Nic mě nakonec naučilo chápat skryté možnosti „starých“ děl a událostí. Bez tohoto Nic bych asi neudělal své hlavní osobní objevy: aktuálnost Botticelliho a Danta. A neobjevil bych ani, jak to Slavoj Žižek myslí s Leninem.

Lukáš Rychetský, redaktor stránek Společnost A2

Celosvětovou událostí roku, ne-li několika let je pro mne zvolení Baracka Obamy. Bylo možné jen kvůli prezidentovi předešlému, jenž Obamovi jistě nechtěně připravil výbornou pozici pro úspěch.

Českou událostí roku je médii zapomenutý dvojí dálniční útok zdejších krotitelů reklam, jenž poukázal na skutečnost, že někde by prostě reklamy být neměly, a potvrdil, že i u nás jsou lidé, kteří se nebojí riskovat a nezastraší je ani vypsání odměny na jejich hlavy.

Nevím, zda mi nějaká kniha posunula myšlení, ale přemýšlet jinak mne donutila již třetí kniha psychoanalyzujíciho esejisty Jana Sterna Anální vesmíry. Z neklidu, do něhož mne uvrhla, mne poté pomalu vytáhl poslech desky Posledný doberman od slovenského rapera Čistychova.

Vojtěch Kotecký, programový ředitel Hnutí DUHA

Britský parlament schválil legislativu, jež závazně stanoví, jak budou klesat exhalace skleníkových plynů. Krok po kroku, rok po roku, až do půli století. Rozhýbe tak investice do zelené energie a efektivních technologií.

Zákon je hned dvakrát spektakulárně průlomový. Za prvé obsahem. Je první takový na světě. Různí evropští politici už říkají, že se hodlají inspirovat. A za druhé vznikem. Shodla se na něm vláda i opoziční strany, ekologické a humanitární organizace, odbory i Konfederace britského průmyslu. Takhle jde dělat legislativu. Nejen zákopovými válkami v českém stylu, kde podniky říkají Nenenene na každý zelený návrh a ministři se ostřelují v tisku. Velká výzva pro Mirka Topolánka a Jiřího Paroubka.

Tomáš Samek, lingvistický antropolog

Občané v ulicích Litvínova, kteří tleskají ozbrojenému útoku na jiné občany: víc než z útočníků strach jde z těch mnohých a daleko početnějších mezi námi, kdo mají jisté pochopení pro pogromistické konání. Obava, kolik procent národa patří k těmto lidem a jak hrozivě to procento poroste v blížící se hospodářské krizi. Z těch lidí budou se časem rekrutovat mnozí voliči nějaké příští strany, jež se již nebude jmenovat Republikánská ani Dělnická – a přece bude slibovat nastolení pořádku a vyčištění prostoru od „těch druhých“. Jsem kritický k poměrům, které u nás panují, ale leccos nasvědčuje tomu, že přijde doba, kdy se nám po dnešních poměrech bude ještě stýskat.

Martin Škabraha, filosof

Za prvé „kauza Kundera“. Tendence, které v ní byly rozhodující, nejsou nové, pro mne však šlo o příslovečnou poslední kapku. Můj kalich přetekl do pocitu, že politický český národ je mrtvý projekt, z kterého zbyly už jen odporné zombie.

Za druhé a možná překvapivě – studentský snímek Pravztahy Veroniky Janečkové, resp. poněkud trapná diskuse, která se kolem něj rozběhla na Britských listech. Přinutila mne znovu se ptát po podstatě umění. Pravztahy uměním jsou díky kritickému a současně soucítícímu odstupu obrazové složky filmu od autorčiných monologů, umlčujících babiččin hlas. Umění dává – byť i proti naší vůli – výraz něčemu, co by jinak zůstalo němé. Obraz, zvlášť filmový, je pro mne v poslední době čím dál inspirativnější – na rozdíl od světa textu, jenž patří zombies.