Divadlo
Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách
Divadlo v Dlouhé, Praha, premiéra 29. 11. 2008
Mít na repertoáru alespoň jeden kousek od Shakespeara je pro divadla otázkou cti. Alžbětinskému dramatikovi ostatně v Česku nahrává silná překladatelská tradice a obdivuhodný osobní zápal dvou jeho současných překladatelů – Martina Hilského a Jiřího Joska. Druhý se navíc rád chopí i režie. Shakespearovských inscenací tak je dlouhá řada; těch zapamatovatelných výrazně kratší. Pak jsou tu divadelní texty, které Shakespeara recyklují nebo komentují. Jeden z nich, Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách, si do repertoáru vytáhlo Divadlo v Dlouhé, a to (nijak překvapivě) v překladu Jiřího Joska. Shakespeare v kostce od Jesse Borgesona, Adama Longa a Daniela Singera je závislý na hereckém umu tří protagonistů. Obsazení Jana Vondráčka a Martina Matejky je sázka na jistotu. Představa Miroslava Táborského, rapujícího Othella či v roli hokejisty bojujícího v jedné ze Shakespearových královských bitev přesazených na led, je poněkud fantasmagorická. Ale chybně. Čím vznešeněji inscenátoři k Shakespearovi přistupují, tím jalovější inscenace často vznikne. Stodvacetiminutový vývar nabízí klasika řádně vykostěného a povařeného ve vlastní šťávě. Není to inscenace, která vstupuje do dějin, zato umožňuje pružně reagovat na aktuální dění (třeba financování kultury) a rýpe do všech, kterým se při vyslovení jména Shakespeare podlamují uctivostí kolena.
Jana Bohutínská
Svět a divadlo 5/2008
Páté číslo Světa a divadla (SaD) otevírá Miroslav Petříček textem na téma maximalismus. Vrací se k Bachtinovi a nabízí ve svém překladu úryvky knihy Frank Zappa, Captain Beefheart and the Secret History of Maximalism. V bloku Zombie v bludišti recenzuje Věra Ptáčková Sarabandu Divadla Na zábradlí a Experiment z Divadla v Dlouhé. Jiří Erml zas nabízí skrze tři inscenace pohled na Jana Nebeského. SaD se vrací k festivalům, mj. k Divadlu evropských regionů, k Tanci Praha nebo Theatertreffen. Šéfredaktor Karel Král uvádí prvním dílem seriál Od středu na okraj. Jako (nového) cirkusu si hned vedle Cirque du Soleil všímá zahájení olympijských her. „Nejen západní obchodníci z Cirque du Soleil, nýbrž i rudí Číňané dnes umí skvěle použít a prodat, co je u nás skoro nebo docela kaput: laternu magiku i zázrak mého dětství – kruhové kino,“ píše. Součástí SaDu je hra Očištění Petra Zelenky, premiérovaná v Teatr Stary v Krakově. V rozhovoru, který hře předchází, Zelenka mimo jiné tvrdí, že vyrůstal na foglarovkách. Svěřuje se, že je mu v umění nepříjemný hlavně střední proud, i s tím, že se mu teď filmy do zahraničí prodávají hůř než v devadesátých letech, ačkoliv má víc zkušeností a lepší tým. „Ale když k ní dojde, tak víš, že k ní došlo. Člověk se na chvíli cítí lepší. Je očištěn,“ uzavírá Zelenka zamyšlením o katarzi. Aristoteles by se nad pětkou SaDu zatetelil.
Jana Bohutínská
Výtvarné umění
Re.act.feminism
Pariser Platz 4, Berlín, do 8. 2. 2009
www.adk.de/reactfeminism
Berlínská Akademie výtvarných umění se poprvé souhrnně zaměřila na evropské a americké projevy feministické performance, výrazové disciplíny, která od počátku doprovází feministické hnutí. „Umění nepatří žádnému pohlaví,“ napsala v polovině sedmdesátých let americká výtvarná kritička Lucy Lippardová. Svým útočným postojem vůči „mužské dominanci“ v uměleckém provozu inspirovala a pobídla tehdy celou jednu generaci mladých umělkyň k nástupu na scénu, a to jak v USA, tak také v západní Evropě. Berlínské bilanční prezentace nazvané Re.act.feminism se ujaly dvě kurátorky – Bettina Knaupová a Beatrice E. Stammerová. Výstavu pojaly nikoli pouze jako retrospektivní „uměleckou přehlídku“ jednotlivých hvězd (Valie Export, Yoko Ono ad.), mnohem více zaostřily na archivní materiály a dobovou dokumentaci podchycující šíření nového kulturního povědomí a nových impulsů až za železnou oponu. Je tu zastoupeno celkem pětadvacet umělkyň, slavných jmen vedle polozapomenutých nebo takřka neznámých, včetně poloilegální skupiny Exterra XX, založené na počátku osmdesátých let Gabrielou Stötzerovou na území bývalé NDR.
Petr Vaňous
Zhang Xiaogang, Fang Lijun, Feng Mengbo
Čínská malba – Chinese Painting
Kant 2008, 71, 47 a 123 s.
Katalog výstavy tří moderních čínských malířů pořádané Galerií Rudolfinum v Praze od září do prosince loňského roku. Tři malíři s jiným zkušenostním zázemím, vzděláním i očima, společné jsou jim snad jen visačky „made in China“ a „čínská avantgarda“. Koncepci ani provedení katalogu nelze nic vytknout: oddělené sešity se studiemi od čínských a našich uměnovědců, popřípadě rozhovor s některým z malířů či jeho traktát, profesní životopisy. Vše trojjazyčně provedené (česky, anglicky a čínsky), doplněné o poněkud chudší obrazovou přílohu. Nejobsáhlejší sešit je věnován Zhang Xiaogangovi. Ten nás snad může nejspíše oslovit, nejvíce portréty, které jsou však poměrně monotónní a jako by volaly po namnožení a plakátování. Ze řvoucí rudé bolí oči. Fang Li-jun je údajně komplexní ambiciózní umělec/darebák, tedy někdo, kdo se dokázal vymanit ze školometského přístupu ke staré čínské i evropské malbě. To, co ovšem v katalogu vidíme, je několik jeho fází, z nichž je patrná nekonzistentnost, překombinovanost, přebarvenost i nejasnost poselství. Fang sám hýří sebevědomím, podpořeným úspěchy doma i v zahraničí. Třetí umělec, Feng Mengbo, se představuje digitálními krajinami, které jsou i nejsou variacemi na staré mistry. Oproti tradiční malbě robustní, umělé a nelíbezné. Jeho počítačové obrazy nepotěší, neokouzlí, možná ohromí ty, kteří milují experimenty. Čínské moderní malířství světovosti, pokud lze něco takového definovat, určitě nedosáhlo.
Miriam Löwensteinová