Ubohá Rusalka bledá
Divadlo Husa na provázku Brno, premiéra 30. 3. 2009
Divadlo Husa na provázku disponuje variabilní scénou, která nabízí množství způsobů, jak nakládat se scénickým prostorem. Jejích možnosti se zde ale využívají pohříchu zřídka. Ubohá Rusalka bledá bratří Formanů je tak jakousi satisfakcí pro diváka, který obvykle usedá ve zdejším hledišti a říká si – hm, tak zase na kukátko. V Rusalce se totiž hraje nejen na jevišti a venkovní alžbětinské scéně, ale také za skleněnou stěnou foyeru, za šálami vykrývajícími jeviště a dokonce na střeše divadla. Netypickým zážitkem je také časté proplétání herců mezi stojícími diváky, ať už jde o lovce, kteří vyhlížejí svou kořist, či o rusalky, znepokojivě nás atakující hřívami rozpuštěných vlasů. Působivost prostorového řešení inscenace pak podtrhuje pohádkově efektní scénografie Matěje Formana, odkazující k secesnímu původu textu. Rusalka je ovšem ve výsledku problematická zejména kvůli pěveckému výkonu hlavních představitelů. Princ Jiřího Hajdyly v některých pasážích vzbuzuje otázku, zda režisér a autor hudebního nastudování Marko Ivanovič opravdu necítí elementární zodpovědnost za „své“ herce. Anežka Kubátová jako Rusalka zase polyká takové množství textu, že se divák může v libretu zcela ztratit a ve výsledku se minout s celou inscenací. I přes tyto nedostatky je ovšem inscenace úctyhodným pokusem. A pro mě osobně – možná v lecčems mimodivadelní, ale určitě zážitek.
Jitka Šotkovská
Rosťa Novák + Skutr
La Putyka
La Fabrika Praha, premiéra 21. 4. 2009
Putyka, nebo cirkus? Česko, nebo Francie? Hospoda jako místo pro popíjení, posedávání, flirtování, muzicírování, zpěv, žvanění, tanec i „opileckou“ akrobatickou exhibici na stole i pod stolem. Hospoda jako pravé místo pro létání na trampolíně, pro vzdušné tango – vzrušení, lásku, milování i pár facek. Pro sóla, duety i taneční company, pro choreografii na sedacích balonech. Hospoda po zavíračce jako království autoritářského výčepního, který se svou tvrdostí sám zesměšňuje. La Putyka Rosti Nováka a Skutru (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) čerpá z přetékajícího sudu pohybové ekvilibristiky a naznačuje příběhy těch, kdo si putyku zvolili za sobě nejvlastnější životní prostor, na doživotí, i těch náhodně příchozích. Vše pomocí hudby a pohybu. Diváky láká nikoliv slovy „pojďte se podívat“, ale „přijďte pobýt“ a vrací je k čisté radosti z divadelní akce, z gumového těla tanečníka, akrobata, artisty, z divadelního večera, jehož jsou součástí. Inscenátoři vytvořili nový cirkus po česku, který se inspiruje nejen cirkusovým uměním, ale i lokální hospodskou tradicí.
Jana Bohutínská
Daphne du Maurier
Ptáci
Radioservis 2009
Anglická spisovatelka francouzsky znějícího jména Daphne du Maurier (1907–1989) se prý jednoho dne procházela podél cornwallských útesů, a když viděla orající traktor doprovázený hejnem racků, kteří se střemhlav vrhali na červy a hmyz, napadlo ji: „A co když jim jednou nebudou červi stačit?“ Svou odpověď přetavila v roce 1952 do jedné ze svých nejlepších povídek. U nás vyšli Ptáci v roce 1967 v odeonském výboru ze světových hororů Tichá hrůza. Až později přišla do naší distribuce filmová adaptace Alfreda Hitchcocka (USA, 1963), která byla pro mnohé milovníky povídky zklamáním, což je ovšem u kvalitní literatury většinový případ. Naopak výrazově střídmá rozhlasová četba Jana Hartla (režie Vlado Rusko, 2007) vyšla výtečně. Daphne du Maurier byla v polovině minulého století už zkušená a masově úspěšná autorka romantických příběhů, u nás byl snad nejpopulárnější její rovněž zfilmovaný román Mrtvá a živá (Rebecca), který vyšel před druhou světovou válkou. Ve své povídce ale sáhla žánrově jinam: na pomezí sci-fi a hororu, do podkategorie katastrofického. Nepotřebovala k tomu přitom nic nadpřirozeného ani žádný dosud neznámý vynález; stačil jí pouze jakýsi nezvyklý úkaz: ptactvo útočící sebevražedně na lidi.
Petr Pavlovský
Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny 4–5/2008
Další ze Sešitů, cyklu sborníků textů z teorie umění publikovaných VVP AVU, se věnuje odkazu umělecko-politického hnutí situacionistů, zejména dílu Guye Deborda. Historii hnutí a jeho základní terminologii tu rozebírá jeden z editorů Sešitů Václav Magid, uzavíraje svůj článek tvrzením, že kritická teorie a umění situacionistů jsou možné a pravdivé pouze ve spojení s revoluční praxí. Dále jsou tu např. příspěvky německého filosofa Borise Groyse, jehož článek o umění ve věku biopolitiky se věnuje fenoménu dokumentace coby umělecké praxe. Umění se tak podle Groyse stává biopolitickým, což se rovná „utváření života jako čisté aktivity odehrávající se v čase“. Jak je zvykem, Sešity jsou doplněny texty domácích autorů, rozebírajících příbuzné fenomény. Tomáš Dvořák se ve vtipném článku Kompot zn. unheimlich zamýšlí nad významem podomácku vyráběných věcí za komunismu. S přihlédnutím k pojmu bricolage Léviho-Strausse a za pomoci citací z děl sociální a kulturní antropologie rozebírá kutilský manuál z roku 1972. Nedávným pražským výstavám k tomuto tématu vytýká, že neberou v úvahu související materiální a sociální praktiky. Také Radim Hladík kritizuje celospolečenskou nostalgii, s níž jsou vystavovány a vnímány objekty z komunistické éry. Cenná je také polemika o díle Kateřiny Šedé, inspirovaná článkem v polské Krytyce Polityczné.
Lenka Dolanová