Ad Jsme na bodě nula (A2 č. 9/2009)
Velice se přimlouvám za veřejný registr památek, o kterém mluví Richard Biegel. Jednak by zajisté pomohl znovu upoutat pozornost k mnoha zapomenutým objektům a jednak bych rád také slyšel odborná objasnění k zařazování modernějších staveb mezi památky, jako se to občas děje třeba u obchodních domů v Praze a Liberci nebo u hotelu Ještěd. Začneme chránit sídliště, když nedokážeme zachovat ani skutečné památky?
Jiří Štětkovský
Ad Památkář nic nezmůže, založme sdružení (A2 č. 9/2009)
V článku schovaném kdesi na konci vašeho čtrnáctideníku jsem se dočetl šokující novinku, že úředníci mohou bránit naše historické bohatství jenom jako členové občanských sdružení. Když nyní čtu stále častěji o těch útocích na Romy, říkám si, že by Michael Kocáb měl seknout s místem ve vládě a jít psát petice a přihlásit se do romské domobrany. Třeba by se konečně něco změnilo.
František Charvát
Ad Katalpa: stále stejné pocity (A2 č. 9/2009)
Autor píšící pod jménem Kazimír Turek napsal další recenzi a tentokrát to nandal Jakubě Katalpě. Ačkoliv nandal je příliš silné slovo, lépe se tu hodí české rčení já o voze, ty o koze. Nevím, co je například nekorektního nad myšlenkou „co by se přihodilo, kdyby se přeházely kapitoly“, když autorka sama k takovému postupu vybízí? Nebo proč se tu přemítá nad nereálností a ilustrativností postav? Objevné zjištění. Postavy, které mají být zpodobněním určitých archetypů, se (kupodivu) nechovají stejně jako Mařenka ze sousedství atd. Takhle to zkrátka dopadá, když se příběh psaný jako podobenství dostane do ruky někomu, kdo ho chce mít jako věci ze světa „tam venku“. Co byste dělal, Kazimíre Turku, kdybyste po zpackané demonstrativní sebevraždě musel několik hodin čekat na vysvobození, protože na smrt by to nebylo? Nenudil byste se alespoň trošku?
Mikula
Ke zrušení výstavy Petera Fusse Achtung! v pražské galerii NoD
Není možné vyjádřit se ke kontroverzní tvorbě Petera Fusse a zároveň (nebo dokonce záměrně) ignorovat okolnosti jejího vzniku. Peter Fuss je vzácným typem umělce, který to má a bude mít těžké v každém autoritativním režimu. Přejme si takových autorů více, především v této zemi, zaplevelené beznázorovostí a submisivním švejkovstvím. Čím si vysvětlit, že se k Fussově výstavě více či méně vyjadřují různí novináři, publicisté a funkcionáři Židovské obce a naopak zarytě mlčí výtvarní teoretici, kritici a renomovaní kurátoři? Bojí se píchnout do vosího hnízda? Nebo to lze chápat tak, že mlčení je souhlas?
Milan Kozelka, celý text na http://strictlycritical.blog-spot.com/