Opona a Experimentální prostor Roxy/NoD Praha, premiéra 23. 4. 2009
Česko-slovensko-polská Osobní anamnéza, s podtitulem V roce 1989 mi bylo pět let… jako by se to zastavilo o moji kůži, je součástí multižánrového kulturního projektu Cirkus totality. Pod konceptem a režií je podepsaná Petra Tejnorová, jedna z divadelních nadějí vzešlých z Katedry loutkového a alternativního divadla na pražské DAMU (A2 č. 2/2009), jako dramaturgyně se na něm podílela Martina Musilová, která spolupracovala například na inscenaci Jiřího Adámka Evropané (A2 č. 22/2008), překlady a literární úpravy zajistila Bára Gregorová. Osobní anamnéza se vrací do let totality a události zkoumá skrze subjektivní pohledy protagonistů. Vznikala totiž za použití metod orální historie na základě osobních svědectví herců. Zároveň jde o projekt pohybový, protože dramatizované osobní výpovědi střídají taneční pasáže (pohybová a choreografická spolupráce Lucia Kašiarová). Na Osobní anamnéze je třeba vyzvednout především téma a metodu vzniku. Výsledný tvar však zcela přesvědčivý není. Mezinárodní ambicióznost (české, slovenské a polské výpovědi doplňuje anglický text promítaný na plátno) zamlžuje prostý obsah sdělení, taneční pasáže působí jen jako čas oddechu, aby se divák textem příliš nezahltil, dotáčky s rodinami protagonistů ruší svou mizernou kvalitou a samotné výpovědi zůstávají jen didaktickou mozaikou osobních vzpomínek, které k tématu nepřidávají nic, co bychom nevěděli.
Jana Bohutínská
Oskar Wilde, Petr Kolečko
Kauza Salomé
A studio Rubín, Praha, premiéra 7. a 8. 5. 2009
Stísněný prostor divadelního studia Rubín, ležící v atraktivní lokalitě na pražském Malostranském náměstí, se v poslední době stal útočištěm současných i bývalých studentů DAMU. Dramaturgii tu má na starosti loňský absolvent a vzývaný talent současné dramatiky Petr Kolečko a jeho hru mu režíruje další divadelní objev posledních let Daniel Špinar. Kolečko je známý využíváním popkulturních fenoménů ve svých hrách, stejné je to se Špinarovými inscenacemi. V tomto případě vychází autor z Wildeovy Salomé – ponechává v textu rozmarnou a zároveň krutou puberťačku, prohlubuje incestní vztah mezi Salomé a otcem a jen mírně upravuje postavu proroka Jochanaana, o kterém se tu mluví jako o feťákovi. Přidává fenomén stanice MTV, konkrétně pořad, v němž vystupují šestnáctileté dcery boháčů, a především posmrtný závěr ve veselém (zhuleném) duchu. Hra se pokouší upozornit na to, že nejrůznější náhražky se stávají reálnějšími než sama realita a že dar nabývá své hodnoty teprve s tím, jak moc nám ho závidí druzí. Scéna je téměř prázdná, s výjimkou ledničky, která občas osvítí jeviště, kostýmy se drží současných módních trendů. Bývalé damácké herce Pavlu Beretovou a Vojtěcha Dyka doplňuje Ulicí zocelený Ondřej Pavelka a Alena Štréblová – a jejich hereckým výkonům není co vytknout. Problematické jsou prorocké pasáže, které oproti ostatním částem hry příliš aktualizované nebyly a svou archaičností a neukotveností narušují plynulost hry. Inscenace je zábavná, méně už hluboká, jistě však aktuální.
Jiří G. Růžička
Petr Holeček a Dalibor Blažek
Setkání zvláštního druhu
Muzeum umění a designu Benešov, do 14. 6. 2009
Benešovská společná výstava dvou absolventů katedry výtvarné tvorby Jihočeské univerzity je rozsahem malá, ale netradiční techniky i svěží poetiku obou autorů mladé generace ukazuje dostatečně. Sochař Petr Holeček (nar. 1976) tvořící v posledních letech především v Irsku, tu představuje své drobné figurální plastiky z bronzu, plné nadsázky a humoru. Jsou variací téhož tvaru i materiálu, přesto jsou pokaždé jiné. Totéž, tedy pestrost v jednoduchosti, nacházíme i u výtvarníka Dalibora Blažka (nar. 1974), jenž tvoří z netradičního materiálu – igelitu a mikroténu. Jednoduchost přístupu dává vyniknout struktuře a barevnosti. Píšeme-li o benešovském muzeu, je třeba zároveň upozornit na skutečně mimořádnou stálou sbírku fotografie a grafiky. Zdejší fotografická kolekce, decentně paspartovaná v černém rámu, je v podstatě první a jedinou stálou expozicí české fotografie u nás. Cenná je především výběrem exponátů a uceleností. Vznikla z darů a pozůstalosti osobností české fotografie a dominují v ní práce autorů druhé poloviny 20. století (Tmej, Marco, Novotný, Hochová, Lukas, Sitenský, Luskačová, Reich, Štecha, Ságl, Štreit, Birgus ad.). Je zde ale zastoupeno i starší období daguerrotypických počátků v 19. století (Atelier Langhans, V. H. Brunner, Drtikol, Sudek).
Kamila Boháčková
Revue Labyrint 23-24
Nové dvojčíslo Revue Labyrint má hlavní téma archeologie, ale také by jím mohla být osobní historie anebo každodennost – témata, která se v různých podobách neustále vracejí snad ve všech druzích umění. Redaktoři Labyrintu se pokusili vytvořit archeologický obraz současné kultury z fragmentů, podobně jako s nimi pracují autoři zde otištěných povídek, esejů, rozhovorů, studií či zachycených instalací. Vedle klasických jmen staví editoři současné tvůrce, pracující s pamětí. Zdeněk Vašíček v úvodním eseji uvádí, že „památka je památkou, protože je torzem“; ohniskem zájmu současných „archeologů“ jsou často neúplné příběhy. Autoři textů i objektů pracují s nálezy, vztahujícími se k jejich životu i s historiemi nalezenými za humny, a vytvářejí z nich vlastní dějiny či mytologie. Zbyněk Baladrán například třídí historické události a aby se v nich vyznal, obdařuje je prostorovou strukturou. Eva Koťátková rekonstruuje své školní zážitky. Pražská skupina Ládví vnímá umění jako intervenci a přetváří prostor svého sídliště. Výborná je závěrečná reportáž Eleny Lappinové o problematickém vztahu mezi fantazií a životem. Čtení svazku vyvolává otázky. Může být společenská závažnost díla uměleckým kritériem? Je možné v zájmu umělecké výpovědi falšovat historii? Je třeba zkoumat vztah autorů k jejich dílu? Jednu z odpovědí nabízí komiks podle povídky H. Murakamiho, v němž si hrdina, který se nestřetne s dívkou svých snů, vymyslí příběh o tom, jak se nestřetne s dívkou svých snů.
Lenka Dolanová