Last Touch First
Divadlo Archa Praha 23. a 24. 5. 2009
V polovině června uvede pražské Národní divadlo v rámci premiéry Extrém Kyliánovu choreografii Last Touch. Upravenou verzi představil Kylián už v květnu v Arše. Choreografie se inspiruje čechovovskou poetikou – postavy vnitřně osamělé touží po úniku do velkého světa, ale nakonec utíkají k sobě navzájem. Způsob, který Kylián zvolil pro zpracování tématu, je uhrančivý, ale předpokládá divákovu schopnost ponořit se do nereálného, zpomaleného toku času. Čas tady hraje klíčovou úlohu. Každé gesto je do detailu rozloženo a podtrženo minimalistickým hudebním doprovodem. Tok pohybu místy zvolna zrychlí, zastaví se, vykřikne. Tu v souhlasu s emočním výbuchem hudby, tu proti němu. Citovou vyprahlost a prázdnotu postav dokresluje archaizující scéna, pokrytá bílou plachtou a zaplněná pouze rekvizitami a nábytkem, které jsou zapojeny do hry. Kupříkladu v závěru vytvářejí působivý obraz, v němž se dívka snaží uniknout, ale plachtu, po které odchází, stahují ostatní postavy zpátky do popředí scény. A s plachtou k sobě přitahují i veškerý nábytek, který je obkličuje ve stísněném prostoru, z něhož není úniku. Důmyslně prokomponovaná choreografie připomíná fugu, v níž se některé motivy vracejí v drobných náznacích a variacích. Jiří Kylián je umělec, který se nezastavuje. Jeho tvorba vychází z vnitřního přetlaku a pokaždé překvapuje svou novostí. Last Touch First je, podobně jako Kyliánovy předchozí práce – silný koncentrát umělecké geniality.
Roman Vašek
Antonín Dvořák
Rusalka
Národní divadlo Praha, premiéra 13. 5. 2009
Stalo se již skoro pravidlem, že se většina inscenovaných oper minulých století zmítá v mantinelech dobově upjatých retroprodukcí nebo naopak končí v druhém extrému – smutném existenciálním prázdnu (v tom lepším případě). Rusalka Jiřího Heřmana hledala zcela novou podobu, chtěla se vyhnout tradičnímu historizujícímu nánosu a zároveň nesklouznout do vulgarity. Do jaké míry je Dvořákova notoricky známá opera skutečným oříškem, ukázala Heřmanova moderně vystavěná a minimalisticky zamýšlená balada o hořké lásce. Zdá se, že je oproti Monteverdiho Orfeovi, kterého Heřman připravil v Národním divadle v roce 2007 (A2 č. 22/2007), ještě vhodnějším materiálem pro wilsonovsky kódovanou podívanou, ovšem pokud by se dovedla v plné síle postavit kamenným tradicím (diskuse nad konkrétnostmi složitě strukturované inscenace je záležitostí podrobného rozboru). V experimentálním duchu nastudoval operu i dirigent Jakub Hrůša, navazující tak nepřímo na odvážné vize zahraničních dirigentů. Kromě hlasově indisponované Dagmar Peckové ve dvojroli Ježibaby a Cizí kněžny se většině pěvců celkem dařilo. Pokud bude ještě chuť některé momenty dopilovat, bude mít Národní divadlo o jednu nekonvenční inscenaci víc.
Milan Černý
Jakub Lipavský
Na hladině
Galerie hlavního města Prahy – Dům U Zlatého prstenu, do 14. 6. 2009
Jakou součást výstavního cyklu Start-up, jenž představuje tvorbu nejmladší generace českých výtvarníků, vystavuje do poloviny června své sochařské objekty Jakub Lipavský (1976). Název jeho komorní výstavy Na hladině evokuje prostředí českých rybníků, zrcadlení jejichž hladiny ho zaujalo natolik, že se odrazy stávají hlavním pojítkem vystavených objektů, ať v podobě drátěných spirál či lesklých ploch. Pro tvorbu tohoto sochaře je typická jednoduchost a důraz na tvar a materiál, v němž převažuje dřevo a plátkový hliník. Jeho objekty (zejména odrazná plocha „zrcadla“, drátěné „rybníky“ či kamenná „vana“) jako by byly přímo nalezeny v přírodě – v plenéru působí lépe než v galerijní místnosti. Tvorba Jakuba Lipavského je inspirována přírodou; vyjadřuje se však nefigurální, abstraktní formou. Díla představovaná ve skromné přízemní místnosti dobře doplňují koncepci výstavy V spektru rozmanitosti: 11+1 v horních třech patrech Domu U Zlatého prstenu, kde můžeme do 28. 6. nahlédnout do tvorby Adrieny Šimotové, Václava Boštíka, Evy Kmentové či Vladimíra Boudníka – dnes již klasiků českého umění druhé poloviny 20. století, které také spojuje jednoduchost forem, abstrakce a čistota materiálu. V cyklu Start-up budou po Lipavském vystavovat svá díla Adam Vačkář a Tomáš Džadoň. Po skončení cyklu (od 17. 11. 2009) budou exponáty Start-up součástí stálé expozice Domu U Zlatého prstenu, věnované české tvorbě po roce 1989.
Kamila Boháčková
Nový Prostor 329
Časopis Nový Prostor je již nějakou dobu kvalitní kulturní čtrnáctideník se zaměřením mj. na sociální problematiku a ekologii. Tématem předposledního čísla jsou Chudí na pranýři. Dočteme se o kolech ztracených ve městech, o historii bicyklu, který umožnil poprvé velké skupině lidí samostatně se pohybovat na větší vzdálenosti a přispěl také k emancipaci žen, o současné cyklistice, která se (alespoň někde) stává opět módním způsobem dopravy, jak píše člen sdružení Auto*Mat Hynek Hanke. Zuzana Brodilová a Tomáš Havlín se v rozhovoru s francouzským politikem Danielem Cohn-Benditem, někdejším anarchistou, od roku 1994 působícím v Evropském parlamentu, a propagátorem „zelené revoluce“, dotýkají také nárůstu extremismu v České republice. Dotazovaný na závěr varuje: „Pokud společnost necítí nutnost morálního výkřiku, je nemocná. Útoky se budou nejprve týkat Romů, pak Židů a nakonec všeho a všech.“ V kulturní rubrice se Jiří Ptáček věnuje kontroverzní výstavě Petera Fusse v pražském NoDu; upozorňuje na problematické aspekty použité symboliky a současně se zamýšlí nad možnými důsledky nuceného ukončení expozice. Kvalita Nového Prostoru vynikne například ve srovnání s popularizační slovenskou verzí časopisu prodávaného bezdomovci, Nota Bene. Samozřejmě, že obě periodika jsou součástí aktivit rozvíjejících sociální podnikání. Nový Prostor si však většina lidí nekupuje pouze z dobročinných pohnutek.
Lenka Dolanová