Charlotte Keatley
Máma říkala, že bych neměla
A studio Rubín, premiéra 3. 6. 2009
V prostorách komorní scény divadla A studio Rubín vznikla další nevšední sonda, tentokráte do role a života žen v minulém století, která vychází z pera britské autorky a jejíž režie se chopil kupodivu muž, Martin Vokoun. Čtyři ženy (zástupkyně čtyř generací jedné rodiny) divákům předkládají útržky svých životů, které se na pódiu prolínají. S hrdinkami se postupně setkáváme v různých vyhrocených životních situacích a obdobích, na nichž se odráží, že každá vyrůstala v jiné době, za jiných společenských a historických podmínek. Ačkoliv hra působí vtipně, ve skutečnosti je to jen povrch občas tragické reality života a hrdinky jsou opakovaně stavěny do obtížně řešitelných vzájemných konfliktů. Často se tu objevuje motiv citové vyprahlosti, zklamání, vykořeněnosti a především citlivé téma vztahů mezi ženami uvnitř rodiny. Děj je zasazen do konkrétních historických událostí, a to od počátku 20. století do jeho osmdesátých let. Vyvstává tak pohled společnosti na úlohu ženy v ní; nadšení z rostoucí emancipace se s věkem proměňuje ve zklamání. Z ženského pohledu nahlížíme na vztah k dětem, domácnosti, kariéře a mužům. Děj je zasazován do konkrétního historického okamžiku vtipným rozhlasovým komentářem s písní odpovídající době. Hru můžeme směle zařadit do kategorie ženské tvorby, a to nejen proto, že autorkou je žena, ale především pro skvěle zvládnuté zachycení proměny ženy v kontextu rychlého vývoje společnosti v minulém století, jež však přesahuje i do současnosti.
Lucie Vavříková
Disk 28
K nejzajímavějším materiálům nového čísla časopisu Disk, který připravuje Výzkumný ústav dramatické a scénické tvorby Divadelní fakulty AMU, patří ty věnované zrcadlovým neuronům a souvislostem, které nabízejí v divadelní oblasti. Objev zrcadlových neuronů je poměrně nedávný, popsali je italští neurobiologové na začátku devadesátých let 20. století, a to nejprve u opic. Do divadelního kontextu – především ve vztahu k Zichově Estetice dramatického umění – objev vřazuje Jaroslav Vostrý v časopisecké studii Scénické působení a zrcadlové neurony, která hned za redakčním úvodem otevírá nové číslo Disku. Zrcadlové neurony pak v čísle zmiňuje také například Jiří Šípek, který recenzuje knihu Lidský obličej, editovanou Vladimírem Blažkem a Radkem Trnkou a vydanou v nakladatelství Karolinum. Českému komediálnímu herectví se věnuje Zuzana Sílová ve studii Komedianti na českém jevišti: Od Svobody k Zakopalovi. Připomíná herecké osobnosti, jakými byli Václav Svoboda, Jan Kaška, Jindřich Mošna, Marie Hübnerová nebo Bohuš Zakopal. Do širokého pojetí dramatického umění, jaké časopis nabízí, se vejde dále i reflexe díla Wolfganga Tillmanse, nositele Turnerovy ceny, od Miroslava Vojtěchovského. Podobně jako text věnovaný Júliusem Gajdošem Karen Finleyové nebo zpráva Denisy Vostré o Rubin Museum of Art v New Yorku a o jeho sbírkách himálajského umění. Vedle dalších studií je tu k přečtení také divadelní hra – Křídlo Lenky Lagronové –, která celé číslo uzavírá.
Jana Bohutínská
Svět a divadlo 3/2009
Text Politické poslání divadla od Bernarda Dorta uvádí poslední číslo časopisu Svět a divadlo a tematicky tak otevírá minimálně část studií, recenzí, kritik a reflexí zařazených do tohoto vydání. Například návrat Jiřího Adámka k vystoupení Vincenta Byrd Le Sage v pražské Arše s divadelním provedením Obamova projevu o rasismu – Takový divný nápad (Obamova předvolební řeč jako divadlo). Britskému politickému divadlu se v čísle věnuje Ester Žantovská – Divadlo jako občanská platforma (britské politické divadlo). V oddíle Být… či komunizmus jsou zařazeny dvě klimáčkovské kritiky: Martin J. Švejda píše o Klimáčkově Dračím doupěti v Dejvickém divadle, Martina Ulmanová pak o jeho Komunizmu v bratislavském Divadle Aréna. K pražským operním premiérám – například ke Smrti v Benátkách ve Státní opeře nebo k Věci Makropulos v Národním divadle – se vracejí Radmila Hrdinová a Lenka Šaldová. V čísle dochází také na „alternativu“. Jan Jiřík reflektuje Malou inventuru (A2 č. 6/2009), Jiří Adámek se ohlíží za tvorbou tanečnice a choreografky Ioany Mony Popovici, Roman Sikora píše o Divadle Letí. Do čísla se dostaly také výsledky Ceny Alfréda Radoka za nejlepší českou a slovenskou původní hru, včetně otištění dramat, která získala první a třetí cenu: Krátke spojenia Vladislavy Fekete a Dvanáct způsobů mizení aneb Mág Daniely Fischerové (A2 č. 7/2009). Poslední vydání Světa a divadla pak zakončuje oddíl Comedy mix… i komiks.
Jana Bohutínská
jlbjlt.net
Nedávno své třetí narozeniny oslavil novým designem informační portál jlbjlt.net (aneb jelibojelito), který podle vlastní charakteristiky pomáhá propagovat „kulturu okrajového zájmu, ale nezanedbatelného významu“. Je to výborné místo pro zjištění aktuálního programu výstav, koncertů, dílen atp. Oblíbenost portálu je zřejmě dána tím, že plní mezeru v informovanosti o nezávislých, kvalitních kulturních akcích, jednoduchostí a přehledností designu a otevřeností dalším přispěvatelům. Ačkoliv má své stálé redaktory, přispěvatelem se může stát každý, kdo pořádá nekomerční kulturní akce a pošle e-mailovou žádost o registraci. Příspěvky jsou řazeny podle data přidání, zároveň samozřejmě kalendářně, a lze v nich brouzdat i podle kategorií. Autorem konceptu a designu je pash*, mladý novomediální umělec Martin Kohout, toho času pobývající v Berlíně. Na stránkách „jelita“ nalezneme mj. odkaz na Artmapu, tištěnou mapku, která se objevuje ve dvouměsíčních intervalech a kterou je možné si zde stáhnout ve formátu pdf. Mapka je jinak zdarma k dostání na různých místech po Praze a obsahuje aktuální výstavní program především pražských galerií, muzeí či institutů zaměřených na současné nezávislé umění. Zároveň je tu přetištěná mapa Prahy, na níž jsou jednotlivá místa konání označena. S tímto geniálně jednoduchým nápadem přišel mladý fotograf Tomáš Hrůza.
Lenka Dolanová