České muzeum výtvarných umění, Husova 19–21, Praha 1, do 15. 2. 2009
Na přelomu 19. a 20. století vtrhlo loutkové divadlo do vesnických chalup a měšťanských domácností. Vášnivě ho hrála elita národa i bezejmenní občané. České muzeum výtvarných umění, které vystavuje rodinná loutková divadélka ze sbírek pražského Národního muzea, tuto éru připomíná. Kurátoři Vlasta Koubská a Olaf Hanel rozčlenili expozici na dvě části. Přízemí a první patro galerie zabírají Příběhy z kouzelných krabic. Scény ze svého času oblíbených loutkových her (jako byla třeba Sněhurka a sedm trpaslíků, Johanes doktor Faust, Pan Franc ze zámku aneb Rychtář z Kozlovic či Krásná Dišperanda, nádherná dcera) jsou vystavené ve vitrínách a návštěvník si tak může udělat obrázek o tom, co se hrálo, v jakých kulisách a s jakými loutkami. K vidění jsou dekorace a loutky mimo jiné od Ladislava Sutnara, Karla Svolinského, Josefa Weniga. Loutkové postavičky z první poloviny 20. století lze studovat také podle katalogu loutek firmy Antonín Münzberg nebo ceníků. V románském sklepení se pak usadily loutky tajemných pohádkových bytostí: draci, vodníci, ježibaby, čerti a smrtky. Doprovodný program byl zahájen křtem knihy Česká loutka, v lednu a únoru pokračuje loutkovými představeními a promítáním filmů. Výstava ukazuje, že loutky a loutkové divadlo mají vedle své divadelněvědné dimenze také silnou dimenzi výtvarnou.
Jana Bohutínská
Divadelní revue 4/2008
Poslední loňské číslo Divadelní revue, kterou vydává Institut umění – Divadelní ústav v Praze, otevírá havlovská studie Zdeňka Hořínka Přicházení a odcházení. „Množstvím prvků a citací převzatých z vlastních her se Odcházení jeví jako suma havlovských postupů,“ tvrdí Hořínek o poslední dramatikově hře, kterou inscenují české i zahraniční scény. Eva Stehlíková se v textu Od peplu a tógy k civilu zabývá uváděním antických her v Evropě především v 19. a 20. století. V revui najdeme také studii Magdalény Jackové, specialistky na jezuitské divadlo. Markéta Dolníčková zase píše o pašijových hrách v Hořicích na Šumavě po roce 1989, s krátkým exkursem do doby po roce 1948, kdy se pašijové hry konaly v Hořicích na dlouhá léta naposledy. V rubrice Rozhledy recenzuje Alice Dubská knihu Příběh pantomimy od Václava Vebera, vydanou už v roce 2006, Vladimír Mikulka loňskou knihu Jana Hyvnara O českém dramatickém herectví 20. století. Prostor zde dostaly i reflexe konferencí: mimo jiné Divadlo – interaktivita, inscenovanosť, diskurz v Nitře a Paměť divadla, olomoucká konference věnovaná problematice divadelních pramenů a jejich uchovávání. Divadelní revui uzavírají překlad textu O komedii, jehož autorem je římský gramatik ze 4. století po Kristu Aelius Donatus, Babská povídačka napsaná alžbětinským dramatikem Georgem Peelem a nezbytný Obsah Divadelní revue 2008.
Jana Bohutínská
Beate Günther, Guillermo Kuitca, Richard Allen Morris
Painted!
Daros Exhibition, Löwenbräu – Areal, Curych, do 15. 2. 2009
Tři autoři různých generací a národností na sebe v posledních letech upozornili výrazovými strategiemi, kterými prověřují hranice malířského média. Výstava v curyšském progresivním prostoru bývalého pivovaru představuje tři kontrastně vyhraněné polohy současné malby, které byly formou akvizic nově začleněny do evropské sbírky Daros-Sammlungen. Mladá berlínská umělkyně Beate Günterová (1984) vytváří obrovské monochromní obrazy. Na barevně neutrální pozadí umisťuje grafické prvky – body a jiné gestické tahy štětcem, nebo je vytváří tím, že naopak tmavé pozadí vykrývá světlou plochou. Guillermo Kuitca (1961), žijící v Buenos Aires, prolamuje obrazovou plochu ostrými kubistickými tvary, důraz přitom klade na agresivitu vzájemného prořezávání a průniků jednotlivých forem. Nejvýraznějším autorem výstavy je ovšem Richard Allen Morris (1933) z Kalifornie, celoživotní outsider, který umí se vší razancí deklasovat malířské médium na vybroušený vtip, nenudit a zároveň udržet podivnou kontinuitu svých malířských ekvilibristik. Obrazy jako kopečky ovocné zmrzliny, podobizny ambicemi kontaminovaných kurátorů, nevyspalých výtvarných kritiků, slídilů a jiné verbeže, citace z denního tisku i exkluzivních společenských časopisů „na křídě“, banality povýšené na živý obraz. Krásná díla ve své odpudivé intenzitě. Škoda, že někoho takového české umění postrádá. Ona i ošklivost se totiž musí umět.
Petr Vaňous
Bimba – Dobrodružství Bohumila Konečného
Text Tomáš Pospiszyl
Arbor vitae 2008, 93 s.
Katalog k výstavě v Obecním domě v Praze pečlivě připravil Tomáš Pospiszyl. Obálka záměrně připomíná jedno z čísel románové edice Rozruch, která nabízela čtenářům „vzrušené chvíle“. Obrazy na obálky dobrodružných knih či sešitů a ilustrace k nim byly pro Bohumila Konečného asi tím nejpodstatnějším. Zpočátku ovlivněn vzorem Zdeňka Buriana, postupně se propracoval k vlastnímu výrazu a jeho ilustrace jsou nerozlučně spjaty s tvorbou Jaroslava Foglara a Otakara Batličky. Textově obsáhlý katalog ukazuje Konečného jako jednoho z nejvšestrannějších českých umělců minulého století. Bohužel mu kariéru překazila nejprve válka, kdy byla většina časopisů kvůli úspoře papíru zastavena, a poté nástup komunistického režimu, který označil dobrodružné příběhy za imperialistický odpad a nastolil nadvládu socialistického realismu (kovboje vystřídali úderníci, zločince kulaci). Přes všechnu Konečného adaptabilitu mu sorela nadlouho zlomila vaz – a tak jen tu a tam vytvořil reklamu na některý exportní výrobek, kde mohl uplatnit vlastní zkušenosti s tvorbou pro firmu Baťa a zároveň využít svou lehkou ruku při kreslení sexy vyhlížejících pin-up girls. Bimbu, jak mu přátelé přezdívali, čekalo ještě jedno nadechnutí v 60. letech, kdy se mohl vrátit ke spolupráci s Foglarem. Následoval podraz od „přítele“ Petra Sadeckého (ukradené ilustrace) a krátce po převratu smrt.
Jiří G. Růžička