Režie Martin McDonagh, 2008, 107 min.
Hollywood Classic Entertainment 2008
V Bruggách je filmový debut Martina McDonagha, irského divadelního režiséra a především dramatika, který dnes patří k nejhranějším (Poručík z Inishmooru nebo Osiřelý západ). Není divu, že první, čím snímek nadchne, jsou dialogy. Film však rozhodně nepůsobí divadelně; režisér plně využívá možností filmového střihu a z jednotlivých vypointovaných scén skládá příběh o střetu dvou generací. McDonaghovi nájemní zabijáci jako by vypadli z Pulp Fiction – jsou trochu natvrdlí, velcí lidumilové a výtečně se doplňují. Starší z nich, Ken (Brendan Gleeson), využívá výletu do Brugg k návštěvám památek, zato mladší Ray (Colin Farrell) si tu připadá zcela odříznutý od civilizace a jedinou zábavou je mu návštěva některé z místních krčem. McDonagh nechává hrdiny v pohádkovém městě potkávat další prapodivné figury, které celý film oživují; nabízí vícero možností, jak k hlavním postavám proniknout. Ještě větší tempo film nabere, když se na scéně objeví šéf obou zabijáků (Ralp Fiennes), který okamžitě zněkolikanásobí frekvenci sprostých slov ve scénáři. V Bruggách je pro mne rozhodně jedno z nejmilejších loňských filmových překvapení. Zatímco v jiných případech bývají bonusové materiály jen propagací hlavního snímku, tady se skvěle pobavíte u několika vystřižených scén.
Jiří G. Růžička
Nostalgie / Nostalghia
Režie Andrej Tarkovskij, 1983, 125 min.
Zóna a Aerofilms 2008
Tarkovského Nostalgie se k českému divákovi dostává prostřednictvím DVD poprvé v důstojné formě. Všechna dosavadní uvedení filmu na plátnech českých kin byla totiž polooficiální nebo nabízela zdevastovanou filmovou kopii. Nově vydané DVD přináší mimořádně kvalitní přepis obrazu i zvuku, českým vydavatelem doplněný o nové české titulky (Anna Kareninová), jež s mimořádnou pečlivostí akcentují všechny jazykové i významové složky dialogů. Filosofické dílo o potřebě domova i o univerzálním poslání člověka ve světě tak dostává nové dimenze a lze ho chápat v dalších souvislostech – překladatelka si dala práci například s přesnými významy promluv a veršů ze scény diskuse o ne/možnosti překladu poezie do jiného jazyka. Bonusový dokument Chrise Markera Jeden den Andreje Arseňjeviče (2000) vznikal sice až během Tarkovského práce na Oběti, ale zaměřením na rozdíly mezi západním a ruským vnímáním světa a umění či na motiv odtržení od vlasti je vhodným doplňkem hlavního filmu. Za pozornost stojí také přiložený booklet (40 stran) s řadou textů: rozhovory s Andrejem Tarkovským a Olegem Jankovským, dopisy Andreje Tarkovského, verše z filmu, portréty tvůrců.
Petr Gajdošík
96 hodin / Taken
Režie Pierre Morel, 2008, 93 min.
MagicBox 2009
Už několik let působí jméno producenta Luka Bessona na obalech DVD a na filmových plakátech jako odstrašující varování. Druhý celovečerní počin režiséra Pierra Morela 96 hodin tento stereotyp mírně narušuje. Očekávat hlubokomyslnosti a psychologickou pečlivost by i v tomto případě bylo bláhové: členové rodiny ústřední postavy mají ve svých kratičkých rolích za úkol vzlykat a další figury (pasáci, lumpové, náhodní obyvatelé Paříže) představují stafáž, jež v dynamických sekvencích postupně pozbývá života. Máme zkrátka co do činění s akční oddechovkou, tentokrát (naštěstí) bez špetky humoru a sebeironie. Protagonista Bryan je otec a vedle toho bývalý agent, který není rád, když mu unášejí dceru, a nesnáší, když někdo něco zamlčuje a stojí mu v cestě. Se vším si ale dokáže poradit a ku prospěchu filmu si přitom nebere servítky. Křupat kosti, stříkat krev a střílet/kopat/bouchat lidi vidíme hned z několika úhlů, v různých prostředích a nasvícení. Morel ví, co od svého dílka chce, neponaučuje a dokáže být i politicky nekorektní. Liam Neeson v roli Bryana je zase nečekaně drsný. Tento snímek se Bessonovi-producentovi v rámci komerční výroby podařil a nevadí ani absence bonusů na tomto DVD.
Lukáš Gregor
Sunn O)))
Dømkirke
Southern Lord 2008
Nejnovější opus americké dvojice vychází coby vinylové 2LP. Hvězdy experimentálního metalu, tedy hudby, jež se nestydí za svou stylovou příslušnost, ale dokáže opustit žánrová klišé a porozhlédnout se například směrem k dronovému minimalismu, noise a laptopové elektronice (řekli byste o metalu něco podobného před deseti lety?), odehrály v rozšířené sestavě koncert v gotické katedrále v norském Bergenu. Na albu kromě ústřední dvojice stavitelů kytarových stěn Stephena O’Malleyho a Grega Andersona slyšíme zpěváka blackmetalových Mayhem Attilu Csihara, hlukovou elektroniku Lasse Marhauga a místní mohutné a velebné varhany, za nimiž sedí a mimoto do trombonu duje Steve Moore z avant-metalové formace Earth. Dunivé vazby pomalu rozeznívaných kytar, jak je známe z jiných nahrávek Sunn O))), zazní až na druhé straně ze čtyř, úvod patří varhanám a Csiharovu chropotu. Pak ale O’Malley s Andersonem ovládnou scénu a ostatní jim jen přizvukují a zahušťují atmosféru. Činí tak s vkusem a do mystické atmosféry zapadají – zejména Marhaugovo krocení bílého šumu skvěle koresponduje s kytarovým vazbením, zesíleným stěnami reproduktorů. Varhany pak dodávají stylotvornou pochmurnost. Problém se Sunn O))) je ten, že zcela vychutnat je lze jedině naživo. Z alba mám pocit, že zachycuje koncert, který bych byl rád navštívil, ale i kdybych si je pustil na plné pecky, dostane se mi jen náznaku tušené mohutnosti.
Petr Ferenc
Kali čercheň
Kaj te žav
Pavian/Indies Scope 2008
Romskou hudbu mají lidé spojenou s výraznou expresivitou, ať už jde o balkánské dechovky se zběsilými trubači nebo o romské cimbálovky s ďábelskými houslemi a zpěvačkami, roztáčejícími pestrobarevné sukně. Slovenští Kali čercheň nic takového nenabízejí, což neznamená, že by jim chyběla emocionalita, jen se rozhodli pro jinou cestu. Dali přednost komornímu pojetí, které stojí na přesvědčivých hlasech Mariána Baloga, Milana Godly a jeho bratra Jaroslava, doprovázených jen kytarou posledně jmenovaného. Trio čerpá především z folkloru ruských Romů, což je příjemné zpestření v záplavě písní z Balkánu, i když dojde i na srbské Ducho. Melodika je přece jen mírně odlišná, a to je spolu s obsazením, stavějícím na síle lidského hlasu, další důvod, proč se kapela vymyká. Dvě písně, Mamo ma mer su a závěrečná, vygradovaná Brička s až šansonovými kvalitami, pocházejí z bohaté studnice slovenského folkloru. Mezi lidovými písněmi se však neztrácejí ani skladby autorské, ať už je to Čercheň nebo Duj Lavora. Obě oživuje hlas Žanety Štipkové, ve svižnější Duj Lavora podporuje sbory a v Čercheni jí byl dokonce svěřen sólový part. Na první pohled nenápadné album by nemělo být přehlédnuto, jelikož přináší odlišnou polohu romské hudby. Deska navíc nemá slabiny, je vyrovnaná, všichni protagonisté podávají bezchybné výkony a svou emocionalitou mohou oslovit nejen vyznavače romské hudby, ale i šansonu.
Alex Švamberk
Žabí hlen
Žabí hlen
Guerilla Records 2008
Guerilla vydala další cennou archivní nahrávku, která přepisuje historii české experimentální hudby a doplňuje část mozaiky, o jejíž existenci většina posluchačů dosud neměla tušení. Tedy v tomto případě vlastně ano – prostřednictvím mnoha legend, které vznikly i díky tomu, že Žabí hlen figuroval jako jeden z příkladů „zvráceného umění“ v neblaze proslulém textu Nová vlna se starým obsahem. Na vůbec prvním albu s produkcí tohoto souboru se nachází výběr z veřejných i soukromých improvizací, zachycujících jeho čtyřletou existenci. Z odstupu třiceti let od vzniku této hudby se zdá, že vůbec nezestárla. Mnohem spíše než s industriální scénou, s níž je skupina spojována na stránkách vydavatelství, lze mluvit o specifickém pandánu ke scéně volné improvizace. V Žabím hlenu se střetlo mnoho lidí s odlišnými hudebními východisky včetně nehudebníků, a jejich muzika je proto radostná a spontánní, s rituálním kouzlem přístupu „tady a teď“. Neotřelé kompozice odkazují na tradici českého undergroundu (naivistická hrubost), najdeme zde ale i etnicky transovní rytmy, klidnější harmonické plochy i jazzové a freejazzové motivy. Ty jsou nejpatrnější v živelném záznamu z Líšně, kde těleso hrálo před freejazzovým kontrabasistou Barre Phillipsem. Vše doplňuje vyčerpávající a informacemi nabitý booklet s dokumentárními fotografiemi. Jak se zpívá v jedné z písní: pět – čtyři – tři – dva – jedna – hovno.
Karel Kouba