Folkaři
Daranus 2008, 336 s.
Název knihy je matoucí, o folkařích se zde skoro nedočtete. Značnou část svazku tvoří dějiny festivalu Porta, tedy to, kolik přijelo lidí, vstávalo-li se při Vlajce nebo Rose na kolejích, co napsali skalní trampové do svých samizdatových plátků... Uznávám, že Porta v dějinách českého folku sehrála svou roli, folkový žánr ale rozhodně nebujel jen tam a Portě by v knize stačila desetina rozsahu. Takhle je v zájmu lochotínského obra vše jen naťuknuto a opuštěno. On je tu totiž zásadní problém: co je to folk? Vlasák na definici a vymezení pole svého zájmu v úvodu knihy rezignuje a pak už jen sklízí hořké plody, kdy mu do útržkovitých osudů písničkářů neustále vpadá tradiční trampské hnutí. Co v mozaice rychle stříhaných vzpomínek nenajdeme, jsou profilové kapitoly o klíčových představitelích žánru (Hutka, Kryl, Merta a další), které by se pokoušely o vhled do jejich poetiky – časosbírání historek o zákazech a večírcích to nenapraví, obzvláště ne, když tvůrci, kteří na Portě nebyli stálými hosty, jsou zmíněni méně než telegraficky. Což je případ dvou jmen z nejoriginálnějších: Dagmar Andrtové a Oldřicha Janoty. Čtenář se nemá šanci dozvědět, čím se poetika jmenovaných například liší od díla (také Vlasákem ignorovaného) Jiřího Dědečka, kniha tak svou funkci redukuje na cancák pro sentimentálně zasvěcené. Rozbor situace folku po roce 1989? A hodinky s vodotryskem náhodou nechcete?
Petr Ferenc
Monika Bártová-Brabcová
Fenomén Gilbert & Sullivan – Vznik anglické operety
KANT 2008, 163 s.
Autorka ve třech kapitolách představuje historii a podobu viktoriánské operety, které nebyla doposud věnovaná zásadnější práce. V první zobecňuje samotný pojem a žánrové zařazení anglické operety v hudebně-dramatickém kontextu, vymezuje inspirační a determinační zdroje a pojednává o oblíbených tématech operety viktoriánské. Druhá kapitola zevrubněji představuje hudebně-zábavné divadlo v Británii, a to od masek stuartovské Anglie 16. a 17. století až po Music-Hall století devatenáctého, a související termíny, jako například ballad opera, pantomima, extravaganza, burleska. Třetí kapitola se věnuje již přímo tvorbě libretisty Williama Schwencka Gilberta a skladatele Arthura Sullivana. Autory představuje nejen v rámci všech společných projektů, ale zpracovává medailonky obou ještě před prvním společným dílem v roce 1871, kdy měla premiéru opereta Thespis, která odstartovala šňůru dalších čtrnácti operet pod značkou Gilbert & Sullivan. Knihu doplňují obrázky, ukázky z libret, soupis děl autorů, obsah operet a soupis především zahraniční literatury. Škoda, že autorka nevěnovala prostor následné anglické recepci, jinak je však nová publikace cenným doplněním například v bibliografii nezmíněné populární anglické obrazové knihy Raymonda Mandera a Joea Mitchensona z roku 1962.
Milan Černý
Návštěvníci aneb Ko(s)mický komiks
Divadlo Husa na provázku Brno, premiéra 9. 1. 2009
Střelený mladík se nechá v inscenaci Jiřího Jelínka vystřelit dvěma mimozemšťany do vesmíru jakožto průměrný vzorek obyvatele Země, která má být za chvíli zničena. Po počáteční vtipné improvizaci s diváky následuje změť nesourodých scének, kterak pozemšťan létá z planety na planetu. Zdá se, že Jelínkovi lépe vycházejí parafráze klasických a známých textů – jako byla třeba Variace na téma Cyrano nebo Paris – s jasnou dějovou linií, které může zcizovat a travestovat. Neohraničený prostor vesmíru nabízí nepřeberné možnosti ztvárnění a Jelínek jako by nevěděl, co s tím. Jednotlivé scénky postrádají nápad a často se bez point přelévají jedna v druhou. Jako nejvtipnější se jeví „vesmírná“ modifikace obyčejného života, když se na domovní schůzi na jisté planetě řeší, proč není černá díra ve sklepě ohraničená, když si kolem ní hrají děti. Pomineme-li, že o černé díře ve sklepě zpíval už Karel Plíhal. Jelínek bývá nejsilnější ve slovním humoru plném jazykových hříček a bonmotů. Takových momentů jako „Lítat z planety na planetu je snadný, je to jako balit holky, akorát v nich nenecháváš vlaječky“ je ovšem v inscenaci pomálu. Na závěr Jelínek sdělí, že si pro nás připravil ještě konec po konci, když to bylo takové nevýznamné představení. Malým projektům skromnost sluší, ne ovšem když se používá jako alibi pro lajdáckou práci.
Jitka Šotkovská
Gerhard Richter – Retrospektiva
Albertina, Albertinaplatz 1, Vídeň, do 3. 5. 2009
Jedním z nejvýznamnějších žijících umělců současnosti je německý malíř a drážďanský rodák Gerhard Richter (nar. 1932). Už od raných šedesátých let neúnavně prověřuje ze všech stran malířské médium a z malby – procesu vzniku obrazu – činí nosné téma (viz A2 č. 48/2008). Proti cizelaci vlastního malířského jazyka, osobních výpovědí a proti ustrnutí ve schématu a formální manýře staví živý přístup k rozmanitým zobrazovacím postupům. Na první pohled diskontinuální umělecký vývoj má u Richtera svou vnitřní logiku. „Nesleduji žádný plán, žádný směr ani systém, nemám žádný program, žádný styl, nemám dokonce ani žádná přání,“ stvrzuje umělec svou otevřenou malířskou platformu. Vídeňská Albertina otevřela na konci ledna ve svých prostorách jeho retrospektivní výstavu. Spatřit tu lze na 70 obrazů z rozmezí let 1957–2007, a jak bývá v této instituci zvykem, do výstavní instalace byly zahrnuty také intimnější pracovní črty, přípravné koncepty a studie ze skicáků (akvarely, kresby) – podobně jako tomu bylo v předchozí přehlídce díla Vincenta van Gogha. Množství zápůjček, především realizací na papíře, pochází z autorova osobního vlastnictví, jiné jsou z různých evropských sbírek (Sammlung Frieder Burda, Sammlung Böckmann, Sammlung Ströher). Výstava i autor za návštěvu stojí, nehledě k tomu, že další prezentační zastávka bude až v Duisburgu.
Petr Vaňous