Editor Martina Pachmanová
VŠUP 2008, 224 s.
Freud byl se sběrateli brzy hotov: podle něho je jejich zájem samozřejmě náhražkou čehosi. Příznivě naopak vyznívá často citovaný výrok Goethův: „Sběratelé jsou šťastní lidé.“ Platí-li také, že největším sběratelovým neštěstím je úplná sbírka, bývá to i opačně: štěstím je ta, již lze stále doplňovat. Což může dělat každý, neboť sbírání náleží k obecně nejrozšířenějším relaxačním činnostem. Navíc: tematické kupení dvoj- či trojrozměrných předmětů anebo „všeho o něčem“ obvykle vyústí ve specializaci, amatér se vyvine v prvotřídního znalce a zkoumání sebraného v pomocnou historickou vědu. Přítomný sborník esejů a rozhovorů se snaží shrnout, čím vším může člověku sbírání být, a soustřeďuje pohnutky, které k němu mohou (s)vést. Představuje nejčastější typy sběratelství: sentimentální (dědičné památky), dokumentační (obecný prospěch), obsedantní (hromadění), spekulativní (překupnictví) atd., i rozmanité funkce sesbíraných věcí, od reprezentativní po terapeutickou. Soupis literatury sestává převážně ze zahraničních titulů, neboť u nás jsme k reflexi tohoto fenoménu skoupí (popularizační příručky Klubu sběratelů kuriozit mají odlišný účel). Ano, máme podchycenu řadu sběratelských výsledků, počínaje rudolfínskou kunstkomorou, přes soubor všech vydání Máje až ke kolekci štítků na turistické hole, existují soupisné katalogy, ale proces vzniku a rozrůstání sbírek zůstává zastřen, psychologie shromažďovatelů téměř neznámá. Jen zasvěcení vědí, že sběratelství je oběť i vášeň. A jízda na tygru. Kniha Mít a být to tlumočí ostatním.
Věra Becková
Ivan Martin Jirous
Pravdivý příběh Plastic People
Torst 2008, 248 s.
Jirousova nejdelší prozaická práce, příběh legendární skupiny viděný očima jejího „uměleckého vedoucího“, vyšla koncem devadesátých let v souboru Magorův zápisník v nedokončené podobě. Přítomné vydání fanoušky dychtivé dokončeného textu nepotěší, s drobnou kosmetickou úpravou v názvu jedné kapitoly je to stále táž verze. I ostatní Jirousovy texty věnované Plastikům už vyšly v Zápisníku. To, čím chce půvabná čtvercová kniha zaujmout, nejsou totiž texty, ale především dobové fotografie z dílny s undergroundem spřízněných autorů Jana Ságla, Bohdana Holomíčka, Ondřeje Němce a Abbé J. Libánského. Není to tak dávno, kdy posledně jmenovanému vyšla celá kniha My underground, ostatní soubory jsou ale dobrým důvodem, proč si nové vydání Pravdivého příběhu pořídí i majitel Zápisníku. Ságl dokumentuje stylizované psychedelické období Plastiků, stylově opět příkladně čistý Holomíček zase III. festival druhé kultury z 1. října 1977. Ondřej Němec se soustředí na koncerty a pokrývá pětiletku končící koncertem Jak bude po smrti v říjnu 1979, osmileté rozpětí Abbé J. Libánského končí koncertem Co znamená vésti koně 15. března 1981, po němž se Plastic People na pódium vrátili až za šestnáct let. Co se týče textů, s výjimkou Pravdivého příběhu jsou dosti dobové, Příběh ale patří k povinné četbě všech zájemců o Plastic People.
Petr Ferenc
Jean-Luc Lagarce
My, hrdinové
Divadlo Na zábradlí Praha, premiéra 18. 12. 2008
Dramaturgie pražského Divadla Na zábradlí vybrala k inscenování u příležitosti 50. výročí svého založení symbolicky drama, jež rozvíjí téma divadla a herců. Hrdinové tu jsou herci z kočující (dnes bychom řekli nezávislé) divadelní společnosti, kteří zápasí o svou soukromou i uměleckou existenci, o finanční podporu (jak je to pro současnost příznačné), ale i o základní víru v divadlo a ve skutečnost, že bez divadelního jeviště je jejich vlastní existence marná. To vše v době před válečnou katastrofou. Jean-Luc Lagarce (1957–
–1995) patří ve Francii k nejhranějším současným dramatikům. Existují už české překlady několika jeho her, ale My, hrdinové jsou první domácí Lagarceovou inscenací. Režisér Juraj Nvota nasadil na jejím začátku pomalé tempo, představení se prokousává večerem jaksi nevzrušeně, jako by až nesnesitelně flegmaticky kopírovalo stereotypní život herců, kteří stále opakují stejný kus a z rezignace je dokáže vytrhnout jen potlesk. Po přestávce se dění zrychluje. Jak jsme ze Zábradlí zvyklí, největší radost je zblízka pozorovat samy herce – Jiřího Ornesta, Natálii Drabiščákovou, Kristinu Maděričovou, Gabrielu Pyšnou, Igora Chmelu a další. Nabízí se jen otázka, co dílo vzbudí v publiku: zda diváci vezmou křehké i podivuhodně tvrdé Lagarceovy herce za své a budou chtít naslouchat tragikomicky absurdnímu hlasu divadla.
Jana Bohutínská
Radka Denemarková
Smrt nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla
Host 2008, 648 s.
K výročí sebevraždy Petra Lébla vyšel text úspěšné spisovatelky Radky Denemarkové. Přes nechuť splnit úkol, kterým tehdejší mladou dramaturgyni Divadla Na zábradlí její šéf v závěti pověřil, vznikla obsáhlá publikace, jež se vymyká jakémukoliv žánrovému vymezení. Není to ani klasická monografie o životě významného českého divadelníka konce dvacátého století, ani román. A to jí dominuje motiv autorského subjektu vzpírajícího se tendenci napsat pravdu o lidském životě. Denemarkové pochmurné reflexe vlastního já působí – i když je nenápadně řadí až do poznámek – nadbytečně. Citáty, respektive jakési dlouhé (často několikastránkové) kurzívou psané ukázky z Léblových deníků a dopisů zase ruší text hlavní. Ten tvoří 34 kapitol, poctivě mapujících Léblovu divadelní kariéru od amatérských začátků po konec světově respektované osobnosti. Hodnotné jsou tu definice estetiky, přístupu k tvorbě a zařazování témat do širších dobových kontextů. Zavádějící naopak, nehledě na jistou literární licenci (autorka střídá depresivní strohost s manickou hravostí), pokusy o definici režiséra jako diktátora a umělce, jako neléčeného psychiatrického pacienta. Přesto lze knihu vnímat coby sondu do života talentovaného člověka, jemuž se stalo umění vším. Vedle toho je svazek skvěle graficky zpracován a kapitoly jsou uváděny kolážemi fotografií, textů a jiných dokumentů z pozůstalosti.
Olga Vlčková