In the Valley of Elah
Režie Paul Haggis, 2007, 121 min.
Hollywood Classic Entertainment 2008
Původně především scenárista Paul Hagis zrežíroval v roce 2004 snímek Crash, jenž nečekaně získal sošku Oscara za nejlepší film roku. I proto odborná veřejnost s napětím očekávala jeho další režijní počin v roce 2007. Film V údolí Elah soutěžil na MFF v Benátkách a byl opět nominován na Oscara, tentokrát pouze za herecký výkon Tomyho Lee Jonese (ten ostatně málokdy zklame). Režisér tentokrát zvolil téma mladých válečných veteránů z Iráku. Z jednoho vysloužilce se v blízkosti kasáren najdou jen ohořelé kosti – a jeho otec se rozhodne pátrat po vrahovi. Polovina snímku je pojata v duchu současných amerických krimi seriálů (nejrůznější DNA analýzy a hlavně špatná komunikace mezi vojenskou a federální policií), druhá přebírá funkci ideologickou. Přílišná rozkročenost mezi napínavým, ale mnohokrát viděným tématem a moralitou škodí filmu nejvíc. Režisér se snaží poukázat především na to, že se stát málo stará o své občany, kteří byli ochotni položit za vlast život. Zážitky z válečného území deformují osobnosti vojáků a o jejich duševní zdraví nikdo nedbá. Po rozluštění tohoto poselství může divák předvídat, jak se bude děj vyvíjet, a napětí první poloviny se pomalu utápí v poukázání na předvídatelné viníky.
Jiří G. Růžička
Mamma Roma
Režie Pier Paolo Pasolini, 1962, 91 min.
Levné knihy 2008
Mamma Roma reprezentuje Pasoliniho ranou postneorealistickou fázi, zaměřenou na analýzu života na okraji města, kde žije i dospívající Ettore, symbol mladého delikventa. Daný sociální a psychologický status představuje pro režiséra prostředek pro přiblížení se k jednotlivci. Trojice hlavních hrdinů – prostitutka, mladý delikvent a pasák – zastupuje u autora složení poválečné společnosti v některých zaostalých oblastech Itálie. Z neorealismu Pasolini přejímá tematické a stylistické aspekty odpovídající jeho vlastnímu autorskému pohledu na tehdejší zemi. Krádeže a zločiny mladistvých jsou zde motivovány jak materiální nouzí, tak snahou „zabít nudu“. Vedle herecké divy Anny Magnaniové obsazuje režisér řadu neherců včetně Franka Cittiho v roli pasáka, kterého pro film objevil právě v prostředí, jež se snaží popsat. Do epizodní role kněze obsadil italského literáta Paola Volponiho, z jehož společenskokriticky angažovaných románů u nás vyšly knihy Světa stroj a Vévodská opona.
Jan Švábenický
Anna Netrebko
Souvenirs
Deutsche Grammophon 2008
Ruská, v Rakousku žijící sopranistka Anna Netrebková je asi největší současná operní hvězda planety. Pro své poslední sólové album, natočené utajeně loni v Praze s Pražskou komorní filharmonií (dirigoval Emmanuel Villaume), si vybrala lehčí a populární repertoár, který podává s lehkostí, šarmem i virtuozitou, zároveň jej však obohacuje i o jiné odstíny. Netrebková totiž nedisponuje světlým, lehkým sopránkem, nýbrž temněji zabarveným hlasem, takže i opereta působí v její interpretaci hlubokomyslněji než obvykle. V jejím hlase je i jistá dávka smutku a nostalgie, jež se k jistým áriím výborně hodí. Na CD mne zaujala už úvodní, krásná árie z Kálmánovy Čardášové princezny, skvěle zazpívaná je též typicky operetní árie z Lehárovy Giuditty. Výborně sem zapadá Depuis le jour z Charpentierovy Louisy a Barcarolle z Offenbachových Hoffmannových povídek, kde se k Netrebkové připojuje mezzosopranistka Elina Garančová. Jsou tu dvě písně Richarda Strausse a česky zpívaná Dvořákova Když mne stará matka. Na suvenýrovém průřezu operního popu nemůže chybět ruská hudba, tu zde dvěma málo známými čísly zastupuje Rimskij-Korsakov. Období belle époque reprezentuje Reynaldo Hahn, severskou hudbu Solvejžina píseň Edvarda Griega, soudobou Pie Jesu z Requiem A. L. Webbera, které však z alba neúhledně trčí.
Milan Valden
Huntsville
Eco, Arches & Eras
Rune Grammofon 2008
Norské trio Huntsville (viz A2 č. 4/2007) na druhém, dvoudiskovém albu zůstává věrné svému svéráznému pojetí improvizované hudby, vycházející z různorodých oblastí. V barvitém útvaru, hraném ve zdánlivě klasické sestavě perkuse, basa a strunné nástroje, uslyšíme elektroniku, ozvuky folku, postrocku i jazzu; díky tablům zde ale také zaznívají etnické inspirace a výrazné bendžo navozuje spolu se slide kytarou překvapivou countryovou atmosféru. Zasněný kytarový prolog střídá až tanečně tepající skladba Eco, která se do názvu alba rozhodně nedostala náhodou. Této dvacetiminutové kompozici vévodí organické perkusní textury, jejichž rytmus se v průběhu skladby zpomaluje a zrychluje. Skladba graduje mohutnící špinavou kytarou a spletenci elektronických zvuků, překrývajících klenuté struktury tabel. Vrcholem alba je druhý disk, na němž je zaznamenána živá improvizace tria s N. Clinem a G. Kotchem z rockové skupiny Wilco na jazzovém festivalu v Kongsbergu v roce 2007. Pestrost a amébická mnohočetnost je zde rozložena do několika koncentrovaných míst, jimž jsou vlastní taneční odpich i divoká kytarová sóla. To vše je proloženo zasněnými, chvílemi až ambientními momenty a napjatým tichem a nevyzpytatelným šumem. Hudba Huntsville je sofistikovaná, ale přístupná; ocení ji skalní experimentátor i tolerantní posluchač popu.
Karel Kouba
Vertigo Quintet a Dorota Barová
Vertigo Quintet a Dorota Barová
Animal Music 2008
Na aktuální desce Vertigo Quintetu spolupracovala zpěvačka a cellistka Dorota Barová, známá z dua Tara Fuki; složila zde jen jednu skladbu a tři texty. K plné integraci této výrazné hudební osobnosti do jazzového kvintetu bohužel nedošlo, výsledek zůstal v půli cesty – a to i kvůli polskému producentovi. Občas převažuje pojetí Barové, občas kapely. Na jedné straně stojí například Barové komorní Nieraz, skladba započatá jen hlasem doprovázeným pianem, k nimž se pak přidají basa a cello, zdůrazňující šansonový smutek. Tato nálada zůstane zachována i v další části, jíž dominuje sólo cella, a v závěru. Opačnou polohu vlastní kvintetu představují jazzové skladby, jako je hybný úvodní Sextet pianisty Vojtěcha Procházky, který představuje aktéry desky a graduje sóly trubky a saxofonu podpořenými zpěvaččiným hlasem. Kapela se evidentně snažila pojetí Barové přiblížit, nejlépe se jí to povedlo v uměřeném Em Outra Parte, kde se saxofonista Marcel Bárta ukázal být vnímavější než pianista Vojtěch Procházka (potvrdilo to i závěrečné klidnější Nahoru). V dalších zpívaných písních Mašmaráda a Snieg však kapela až příliš bouří na úkor melancholické nálady textů, které by si zasloužily sevřenější tvar a úspornější aranžmá. O něco lépe dopadl Snieg, kde dechy hlas jen podmalovávají a dodávají gradující skladbě napětí, aniž by příliš měnily její charakter.
Alex Švamberk
KTL
IV
Editions Mego/Daymare Recordings 2008
Zbližovanie svetov extrémneho metalu a experimentálnej elektroniky skončilo pod hlavičkou KTL tak, že hranice medzi týmito zdanlivo úplne odlišnými žánrami prakticky zmizli. Projekt – jeho meno je skratkou Kindertotenlieder, divadelnej hry Gisèle Vienne a Davida Coopera, ku ktorej pôvodne slúžil ako soundtrack – sa na štvrtej doske vymanil zo škatuľky „hudby k niečomu“. Laptopár Peter Rehberg (hlava labelu Editions Mego) a gitarista Stephen O’Malley (o. i. Sunn O)))) sa prezentujú prepracovanejším, rafinovanejším materiálom než doteraz. Album pôsobí kompaktne a uzavreto, pomyselné ťažisko je presne medzi Rehbergom a O’Malleym, takže je ťažké odhaliť, za ktorými zo zvukov je notebook a ktoré má na svedomí skreslená gitara. Novinkou je akýsi „hrejivý“ pocit, ktorý v hudbe KTL nebolo badať často, prekvapí aj hosťovanie bubeníka Atsua z japonských drone-rockerov Boris. Očakávať surový hlukový očistec je márne – túto stránku svojej tvorby si Rehberg s O’Malleym šetria na živé vystúpenie, ktorého svedkom bola nedávno aj Praha. Štúdiová podoba KTL má čoraz bližšie k ďalšiemu z O’Malleyho „európskych“ projektov ĆTHENOR, v ktorom nájdete Vincenta De Roguina zo Shora a Daniela O’Sullivana, predáka progresívnych Guapo. Pochmúrny ambient KTL je zaujímavou alternatívou k ničivému hluku Sunn O))) – obzvlášť, keď ho Rehberg a O’Malley dokážu s každou nahrávkou posunúť o kúsok ďalej.
Juro Olejník