Vévodkyně z Amalfi
Divadlo DISK Praha, premiéra 13. února 2009
Premiéra katedry činoherního divadla DAMU v pražském DISKu by se na první pohled dala označit za dramaturgický objev. John Webster, současník Williama Shakespeara, totiž rozhodně není dramatik, kterému by se na českých scénách dařilo. V podání absolvujících studentů a hostujícího režiséra Filipa Nuckollse se zdá, že ve hře je velké množství témat, která dnes můžou bez ohledu na stáří a původně jiný kontext textu rezonovat: láska, které není přáno; samostatná žena – vévodkyně z Amalfi, která si prosadí svou navzdory mužským příbuzným a církvi (feministická linie ale končí popravou zrzavé vévodkyně); chladnokrevné politické hry bez pravidel a postupně i beze smyslu, zato s jasným vyvrcholením – zavražděním většiny vystupujících postav (fyzické likvidace se tu rozhodně nikdo neštítí). Celek si pak sice co do absurdity nezadá s vrcholnými opusy absurdního dramatu, zároveň ale může divák postupně přestat chápat, co se na jevišti děje a proč. Preciznímu sledování všech souvislostí brání i poměrně komplikovaný jazyk. Charakteristiky postav se nečekaně lámou a třeba z docela normálního bratra vévodkyně se stává šílené vraždící monstrum. Důstojné scény za zvuků Miserere jsou z ne zcela jasného důvodu překryty současnými rytmy. Na druhé straně stojí za pozornost několik hereček a herců – třeba Martin Severýn, Klára Brtníková či Lucie Polišenská. Stejně jako kostýmy a scéna Jany Hauskrechtové.
Jana Bohutínská
Věra Ptáčková
Divadlo na konci světa
Pražská scéna 2008, 337 s.
Výbor z prací uznávané teoretičky divadelní scénografie vychází k jejímu životnímu jubileu. Editor Jan Dvořák do publikace zahrnul vedle starších studií také nové, aktualizované stati a knihu rozčlenil do devíti oddílů, které postupně reflektují bohatý vývoj české scénografie především ve 20. století. Vedle kapitol o kubismu v české scénografii, expresionismu Vlastislava Hofmana a českém divadelním kostýmu jsou v oddílech věnovaných historii scénografie stati o výrazných osobnostech jevištního výtvarnictví (Čapek, Tröster, Vychodil, Fára, Hrůza, Svoboda, Schindler, Malina a Melena), ale také například o Růženě Vackové. O přesahu a vlivu zahraničních výtvarníků a režisérů vypovídá studie o pražské inscenaci Roberta Wilsona a analytická sonda o divadle života a smrti Tadeusze Kantora. Úvahám o formování divadelní inscenace pomocí scénografie se věnuje Ptáčková ve statích o Grossmanových režiích a Havlových hrách v Divadle Na zábradlí nebo o specifické nescénografii v tvorbě Ivana Vyskočila. Součástí publikace je editorovo zamyšlení nad tématem, biografický portrét a bibliografie autorky. Oceňuji, že zde našel místo i kompletní obsah neperiodické knižní řady Scénografie (1963–1990), na které se Ptáčková významně podílela. Kniha je svou přístupností určena nejen odborné veřejností – autorce nechybí humor, přesnost popisu, věcnost a vedle širokého rozhledu i názor. Dobrá příručka ke studiu dějin české divadelní scénografie 20. století.
Milan Černý
Maria Lassnig
Das neunte Jahrzehnt (Deváté desetiletí)
Museum Moderner Kunst Stiftung Ludwig (MUMOK), Museumsplatz 1, Vídeň, do 17. 5. 2009
Při příležitosti 90. narozenin jedné z nejvýznamnějších umělkyň současnosti, Rakušanky Marie Lassnigové, uspořádal vídeňský MUMOK rozsáhlou výstavu jejích děl z posledního tvůrčího desetiletí. Velkoformátové malby a kresby, z nichž některé jsou vystaveny vůbec poprvé, hovoří i ve fázi pozdního díla o silné, velkorysé a sebevědomé malířské pozici: typická lomená barevnost s ostrými barevnými akcenty, expresivní, gestická vitalita, radikální deformace figury, obsahová ironie až sarkasmus. Leitmotivem tvorby Marie Lassnigové je vedle glosování společenských otázek a zákulisí uměleckého provozu nekompromisní sebezpyt, existenciální tázání po své ženské roli, po proměně vlastní tělesné schránky v čase, po smyslu toho všeho, co nějak začíná a evidentně směřuje k nějakému konci. „Je jisté, že nemaluji tělo jako objekt, nýbrž jako databanku pocitů a emocí,“ říká ke své tvorbě Lassnigová. Jedním z klíčových obrazů výstavy je dílo nazvané Fotografie proti malířství (Photography against painting, 2005). Je to podivné setkání dvou zdeformovaných hybridních monster, z nichž jedno se vysmívá a druhé chladně registruje a dokumentuje. Ostrá glosa vyslaná do pohlcujícího se uměleckého provozu? Lassnigová umí říznout do živého, v čemž jí dobře asistuje kurátor výstavy Wolfgang Drechsler.
Petr Vaňous
Alice Twemlowová
K čemu je grafický design?
Přeložila Kateřina Cenkerová
Slovart 2008, 256 s.
Alice Twemlowová má k modernímu designu blízko – jako teoretička, historička i přednášející, autorka studií, esejů a knih a v neposlední řadě i jako kurátorka. V knize z roku 2006 se vyjadřuje k mnoha oblastem tak nelehko uchopitelného oboru či předmětu, jakým je grafický design. Knížka, provedená s důrazem na tiskovou kvalitu, je rozdělena na tři části: problematiku, podrobný rozbor a portfolio. Část první je navíc proložena reakcemi různých respondentů na otázku z názvu knihy, kterýžto soubor vlastně tvoří samostatný oddíl. Část nazvaná Podrobný rozbor mě trochu zklamala, neboť jde v podstatě o stručný přehled variant především užitného designu (typografie, informační design nebo design her). Portfolio nabízí portréty a ukázky prací studií či jednotlivců. Twemlowové příručka je unikátní šíří záběru: dotýká se snad všech možných aspektů a prvků grafického designu. Nabízí neotřelé nápady, upozorňuje na spojení, kterých si nejenom laik nemusí všimnout, zařazuje ukázky moderní světové tvorby i s rozborem a komentářem. Cenná je i snaha dobrat se ke smyslu grafického designu. Na druhé straně se nelze občas ubránit pochybám, zda bylo rozumné se na tomto poměrně malém prostoru, z něhož větší část zabírají grafické přílohy, snažit o encyklopedické dílo. Že by si kapitola Knižní design zasloužila více než jednu dvoustranu, není třeba pochybovat. Nicméně kniha je to v jistém smyslu užitečná; navíc zábavná a příjemně vzdělávací.
Vladimír P. Polách