Žabáci (Sny starého dědka)
Divadlo Líšeň Brno na Sklepní scéně CEDu, premiéra 20. 1. 2009
Inscenace Divadla Líšeň je možné spatřit častěji na nejrůznějších festivalech po celé Evropě než v domovském Brně. Svou poslední premiéru přece jen na začátku roku divadlo uvedlo na Sklepní scéně CEDu. Scénář napsala režisérka Pavla Dombrovská podle dětské knížky Arnolda Lobela Kvak a Žbluňk jsou kamarádi. Zdá se mi, že inscenace pro děti jsou v poslední době často připravené s ohledem na jejich starší doprovod, a jsou tak plná vtípků a odkazů ke světu dospělých. Nic proti, většina inscenátorů má cit pro to, aby úlitby dospělému divákovi nenarušily chod samotného představení a vnímání příběhu dítětem. Žabáci Divadla Líšeň ovšem jako by k úlitbám zůstávali neteční a jsou okouzlující především svou hravostí a něhou. Kvaka a Žbluňka představují dva maňásci, kteří ovšem mají pohyblivé i nohy, čímž jsou oba ve výrazu plastičtí, takže metají nejen kotrmelce, ale loutkoherci jimi dokážou vyjádřit i subtilní změny nálad. Vůbec celá výprava patří k hlavním devízám inscenace. Hravé, dějové sekvence loutek pak střídají výstupy Starého dědka (Michal Bumbálek), vypravěče příběhu, který do hry vnáší nejen přímý kontakt s publikem (nejsladší v okamžiku, kdy nechá kolovat bábovku upečenou žabáky), ale také poněkud nostalgičtější notu. Vyřešení jeho problému samoty pak patří k vizuálně nejpůsobivějším momentům inscenace a nejen díky němu stojí za to novou inscenaci Divadla Líšeň vyhledat.
Jitka Šotkovská
Milan Lukeš
Divné divadlo našeho věku
Svět a divadlo, Institut umění – Divadelní ústav 2008, 206 s.
V posmrtně vydaném výboru textů Milana Lukeše najdeme články o divadelních inscenacích či festivalech, které redaktor Karel Král řadí do třinácti kapitol podle toho, jak vycházely, od roku 1992 do Lukešovy smrti před dvěma lety. Jde o osobitý přehled toho, co se v evropském (českém) divadle přelomu milénia událo zásadního. Knihu doplňuje rejstříkem čítajícím na pět set jmen, především osobností světového divadla. Dobové rozbory tehdejších mladých dramatiků Sarah Kaneové, Martina McDonagha, Marka Ravenhilla, kteří se mezitím stali klasiky, doplňují Lukešovy ironické úvahy o omezenosti divadelních kritiků a recenzentů, demonstrované odmítnutím Kaneové britskou novinovou kritikou. Lukešovy časopisecké články tento žánr zeširoka překračují, z každého textu je patrná obdivuhodná teatrologická erudice. Na příkladech přístupu k překládání Čechova do angličtiny a češtiny Lukeš zároveň vypovídá o všech třech divadelních kulturách. Vše dokáže nejen zařadit do historických divadelních souvislostí, ale hranice tohoto uměleckého druhu svými přesahy do jiných oborů rozostřuje. A tak se vedle práce současných velkých režisérů Christopha Marthalera, Roberta Wilsona, Eimuntase Nekrošiuse dočteme i o myslitelích Foucaultovi, Lyotardovi a Derridovi. Lukeš od divadla nezachovává pragmatický odstup, naopak ho jako teoretika toto „živé“ umění fascinuje, protože podle něj cosi podstatného vypovídá o době, v níž žijeme.
Olga Vlčková
Umělecké plakáty z NDR 1967–1990
Chemnitz, Kunstsammlungen, Theaterplatz 1, do 22. 3. 2009
Originální umělecký plakát měl v někdejší NDR výsostné postavení. Oficiálně to bylo médium hojně využívané pro šíření politické a kulturní ideologie, plakáty se ale nechávaly tisknout i u příležitosti výstavních projektů, které byly politicky nezávadné. Navíc na území NDR platilo nepsané pravidlo, že autor, který vytvořil autorský plakát v nákladu do 99 kusů, nemusel být držitelem žádné vydavatelské licence či jiného oprávnění k šíření tiskoviny. Odtud patrně velké rozšíření a obliba této autorské grafické formy propagace. Margrit a Gert Beckerovi jsou dlouholetými sběrateli těchto reklamních a propagačních nosičů. Příležitost vystavit svou dlouhodobě kompletovanou kolekci ale dlouho neměli. Nejprve skladovali artefakty přímo v prostorách svého domu. Až v roce 2007 se rozhodli sbírku čítající 100 plakátů darovat do veřejných uměleckých sbírek města Chemnitz. Ústředí kolekce tvoří produkce osmdesátých let. Zastoupeny jsou všechny tehdy dostupné a užívané grafické techniky. Na výstavě, která se jako jedna z mála od znovusjednocení Německa věnuje prezentaci východoněmeckého plakátu, představuje umělce českému publiku spíše neznámé. Plakáty tištěné k různým příležitostem vystaveny takto pohromadě překvapují jednotností stylového výrazu. Časté je prolínání kresby a písma v kontrastních tříbarevných variacích (např. černá, červená, bílá). Jak by v této konfrontaci asi dopadl československý plakát příslušné dekády?
Petr Vaňous
Pandora 16–17/2008
Obálku nejnovějšího dvojčísla ústecké kulturně-literární revue Pandora pokrývá hrubá, šedivá omítka, která výstižně ilustruje aktuální téma, jímž je všednost. Číslo je otevřeno stručným rozhovorem s Václavem Havlem, v němž se mimo jiné dozvíme, že na velký společenský román si ještě nějakou dobu počkáme. Rozmanité podoby všednodennosti jsou zde zachyceny v poezii (např. Petr Král, Vít Janota nebo přebásněná tramvajová trasa z Liberce do Jablonce n. N. od Pavla Novotného) i v próze (slabá povídka Jana Cempírka a vtipný text bez pointy od Jaroslava Kovandy, pojednávající o páce). Nejcennějším materiálem čísla je poprvé publikovaná povídka Jana Zábrany Princ karneval, pocházející z padesátých let. V úryvcích z prozaického textu Václava Vokolka, nazvaného Mýtus zahrádkářské kolonie, se zestárlé a nakynuté postavy různých světových mýtů setkávají v montérkách mezi záhonky a malovanými boudami zahrádkářské kolonie, což vhodně doplňují fotografie zahrádkářů od Richarda Čermáka. Dočkáme se i vtipné terénní analýzy rituálu, který už dnes bohužel zdaleka není tak všední, jak by být měl – Martin Zubík v textu Smrt jateční pistolí popisuje průběh zabijačky, ptá se jejích hlavních aktérů (dozvíme se například, co je to rozporka) a konstatuje, že „nejkrásnějším okamžikem zabijačky je shromáždění celé rodiny u válku s ovarem“. Nová Pandora svým kvalitním obsahem, poučeným výběrem i vkusnou grafickou úpravou opět dokazuje své výsadní postavení mezi regionálními literárními časopisy.
Karel Kouba