Eva Prchalová: Ažura
Jan Frank: 12 způsobů mizení
Dramatickou soutěž Nadačního fondu Cen Alfréda Radoka o nejlepší původní českou a slovenskou divadelní hru za rok 2008 vyhrála Vladislava Fekete s hrou Krátke spojenia. Druhé místo získala Eva Prchalová za hru Ažura a třetí příčku obsadil
Jan Frank se 12 způsoby mizení. Všechny do soutěže přihlášené hry jsou volně přístupné na internetových stránkách Cen Alfréda Radoka (www.cenyalfredaradoka.cz), u těch vítězných a dalších sedmi, které postoupily do užšího výběru, si už čtenář může přiřadit jména autorů. Trojice vítězných her, které vybrala pětičlenná porota, si je tematicky blízká. Zabývají se totiž emigranstvím, které je motivováno jak politicky, tak ekonomicky, útěkem z vlasti, rodného města, od rodiny a z toho plynoucí osamělostí, vykořeněností, izolací (tu nejsilněji demonstruje Ina v Ažuře – žije s manželem v Německu, ale neumí jazyk, nikam nechodí a jen doma tajně vyšívá; v jediné výšivce koncentruje celý svůj svět). Zlomové jsou ve hrách právě chvíle, kdy postavy dožene minulost, odkryjí se utajované a překvapivé momenty jejich osobní historie. Do textu Fekete tak prosáknou události balkánských válek; v Ažuře se
objeví dávná milenka a nepoznaný syn; ve Frankově hře se ukáže, že matka neopustila svého syna, ale stala se kdysi obětí vraždy a že krasavice Stella je ve skutečnosti proplešatělý muž. Hry tak vlastně spojuje také všudypřítomná nejistota a rozostření identit – člověk není tím, za koho se vydává.
Jana Bohutínská
Miroslav Vojtěchovský, Jaroslav Vostrý
Obraz a příběh – scéničnost ve výtvarném a dramatickém umění
AMU, KANT 2008, 304 s.
Jako osmý svazek Velké řady edice Disk vyšla původní práce Miroslava Vojtěchovského a Jaroslava Vostrého, překračující hranice teatrologie a tematizující problematiku scéničnosti v umění. Všeobecnou scénovanost autoři považují za typickou pro současnou dobu, a týká se tak vlastně nejen samotného umění, ale i všednodenního života. Scénologie je pak specifická disciplína, která se problematikou scéničnosti zabývá. Autoři volně procházejí mezi hranicemi jednotlivých druhů umění. Hned v úvodu poměrně rozsáhlé publikace (doprovozené navíc řadou barevných i černobílých reprodukcí a fotografií) se zabývají prací Cindy Shermanové, a to jak z perspektivy fotografie, tak herectví. Dotýkají se dále díla Vermeera, Štyrského, Beuyse, Dalího a dalších, fotografie a v neposlední řadě divadla. Knihu uzavírají průzkumem inscenace a instalace, scéničnosti a divadelnosti. Publikace je pečlivě připravená, nepostrádá mimo jiné poznámkový aparát, seznam literatury a jmenný rejstřík. Čtenáře však mohou rušit některé jazykové prostředky autorů – jako když například hned v úvodu označí fotografie pin-up girls za „obrázky méně nebo vůbec ne-oblečených, dobře rostlých děvenek“.
Jana Bohutínská
Art brut v českých zemích
Editor Alena Nádvorníková
Muzeum umění Olomouc, Arbor vitae 2008, 206 s.
Editorkou objevitelského kompendia s prvky heretické vyzývavosti i podvratnosti vůči „duchovní skleróze“ současného kariérního rychloumění je teoretička umění, básnířka, kreslířka a aktivní členka Surrealistické skupiny. Už úvodní text prozradí, že úkolu retrospektivně popsat českou artbrutovou scénu mediumiků, solitérů (outsiderů) a psychotiků se vítaným způsobem zhostil praktik-teoretik. Živý, obrazně-noetický text ve zkratce seznamuje s pojmem art brut a jeho genealogií. Autorka důsledně rozlišuje české, moravské a slezské mediumiky, jejich historickou vazbu na region i úlohu regionu samotného. Je to jakási podprahová topografie českých zemí, kde významně září tři hlavní úrodné oblasti – jižní Morava, Slezsko a Podkrkonoší v čele s Novou Pakou. Důraz je tu kladen na rozvoj spiritistického hnutí (především 20. a 30. léta 20. století) v návaznosti na „toleranční sektářství“ v rámci prodlouženého běhu reformace. České art brut vystoupilo z ilegality v podstatě nedávno – v 90. letech 20. století. Odtud víra v jeho impulsivní a obrodný charakter vůči současné kulturní únavě našeho konzumem kontaminovaného teritoria. Označení art brut Jeanem Dubuffetem za „mimokulturní umění“ je dnes patrně překonáno. Autenticita vložená do děl „původní tvorby v surovém stavu“ je výzvou pro současné volné umění. Proč se nepoučit z vlastních kulturotvorných kořenů? Není tu přece jen spící Blaník nebo mánesovsko-alšovské selanky.
Petr Vaňous
Revue art 1/2009
Nové číslo čtvrtletníku o současném umění otevírá anketa Jak je na tom čas?. Patnáct respondentů z řad aktivních umělců, historiků umění, galeristů a novinářů odpovídá vesměs skepticky na proměny role umění v čase. „V umění jde stále méně o hluboké a bolestivé smyslové vyjádření skutečnosti a čím dál tím častěji převažuje marketingové umění soustředěné na prodej. Cílem není osobní artikulace stavu společnosti, ale uspokojení spotřebitele a co nejvyšší profit,“ zní odpověď jednoho z nich, Karla Hvížďaly. Velký prostor je věnován rozhovoru se slovenským konceptualistou a protomultimediálním umělcem Rudolfem Sikorou. Radan Wagner v bilančním textu připomíná vznik a historii umělecké skupiny Tvrdohlaví a její situaci „po dvaceti letech“. Podstatná je informace, že se od loňských výstavních aktivit neustále oživovaného uskupení distancuje jeden ze zakladatelů, Jiří David. Rubrika Heslo připomíná v retrospektivní zkratce dílo nestora české malířské figurace Jiřího Načeradského. Didakticky pojatý text Jiřího Machalického referuje o projevech lettrismu v českém umění. Autor mimo jiné upozorňuje na důležitou výstavu Obraz a písmo, uspořádanou v roce 1966 teoretiky umění Jiřím Padrtou a Zdeňkem Felixem. Z mladé umělecké scény je představeno dílo svou malířů – absolventa pražské AVU Davida Pešata (1980) a slovenského umělce Erika Šilleho (1978). Příjemný, konzervativněji laděný časopis s příjemnou grafikou a za rozumnou cenu.
Petr Vaňous