Rinaldo
Národní divadlo Praha, na scéně Stavovského divadla, premiéra 4. a 6. 4. 2009
K 250. výročí úmrtí Georga Friedricha Händela nastudovalo Národní divadlo jednu z jeho nejpopulárnějších oper. První italská verze Rinalda měla premiéru v Londýně v lednu 1711. Podkladem pro libreto se stal Tassův epos Osvobozený Jeruzalém, který svou bohatou spletitostí vztahů hrdinů vyhovoval dobovým požadavkům na hudebně dramatická díla. Válečný hrdina Rinaldo (Mariana Rewerski) bojuje o svou nevěstu Almirenu (Yeree Suh) s kouzelnicí a královnou Damašku Armidou (Kateřina Kněžíková) a jejím milencem, jeruzalémským králem Argantem (Adam Plachetka). Tříhodinovou operu připravil francouzský inscenační tým (režie Louise Moatyová, scéna Adeline Caronová, kostýmy Alain Blanchot, světelný design Christophe Naillet, choreografie Françoise Denieauová), který ji pojal v minimalistických barokních variacích. Inscenaci vévodí brilantní hudební nastudování Václava Lukse, který se nejen inspiroval u světových specialistů známých z nahrávek, ale v mnohém je suverénně překonal. Za zmínku stojí pestře obohacené continuo, dokonale vyvážená tempa jednotlivých čísel a přesnost v koncepci vedení nástrojových skupin Orchestru Collegium 1704. Vedle špičkového Plachetky předvedla většina sólistů slušné pěvecké výkony. Za indisponovanou kolegyni v náročné roli Armidy obdivuhodně na druhé premiéře zaskočila a z listu zpívala Kateřina Kněžíková.
Milan Černý
George Orwell
1984
Divadlo Petra Bezruče Ostrava, premiéra 21. 3. 2009
Po úspěchu Evžena Oněgina se do ostravského Divadla Petra Bezruče vrací režisér Jan Mikulášek s další literární adaptací. Tentokrát jde o dnes již klasickou knihu 1984 George Orwella. Od prvního momentu je jasné, že máme co do činění s typickým Mikuláškem – s jeho dějovou klipovitostí a výraznou hereckou stylizovaností. Jenže ne vždy lze tradiční přístup aplikovat na cokoliv. Mikulášek především v první části zasadil děsivé Orwellovy výjevy do školní tělocvičny reálného socialismu, kde jsou herci „odsouzeni“ k mnoha nepochopitelným cvikům na nářadí. Osmdesátá léta byla sice také v mnohém děsivá, a to nejen po estetické stránce, ale v takovém pojetí se do jisté míry vytrácí síla Orwellova sdělení. Pokud je to ještě zpestřené dalšími nesourodými kudrlinkami, třeba spartakiádním hitem nebo pokusem o sociologickou sondu do rozpoložení ostravského obyvatelstva a lidskoprávním apelem jakoby vystřiženým z dílny Amnesty International, divákova vnímavost a případné porozumění výrazně klesá. Oproti tomu zde stojí čirá herecká akce, která nepotřebuje žádné další berličky a zasahuje svou intenzitou, a to především v momentech, kdy na prázdném jevišti zůstává jen několik herců. Ale ani to nezachrání celkový pocit z předvedeného: takhle nějak to končí, když se chce režisér popasovat s Velkým Bratrem, zatímco Velký Bratr se vypořádá s ním.
Patrik Hronek
George Orwell
Farma zvířat
Radioservis 2009
„Komunismus je dlouhá a strastiplná cesta od kapitalismu ke... kapitalismu,“ tak zněl jeden vtip z doby hluboké normalizace. Orwellem byli nadšeni všichni, kteří se k jeho dílu dostali, ať už v originále nebo v samizdatech. Přitom první český překlad jsme měli už roku 1946, rok po anglickém vydání, jenomže už tehdy mocní komunisté nechali celý náklad soukromému vydavateli L. Koberovi sešrotovat. Bez náhrady. Ti z nich, kteří znali poměry v soudobém Sovětském svazu, totiž okamžitě poznali, koho se týká ta sžíravá satira, čeho je vtipný obraz podobenstvím. Četba, pořízená ČRo roku 1994 v režii Pavla Linharta, byla původně prezentována jako seriál; ve formátu MP3 si ji teď každý může dát i čtyři hodiny v celku, ale zvláště citlivějším pamětníkům to nedoporučuji. Z hlasu Josefa Vinkláře slyšíme především velikou obžalobu, strašlivé zklamání toho, kdo věřil v „lepší zítřky“ a tolik jim obětoval. Autor dokázal s básnickou genialitou vnést do své bajky všechny základní typy „revoluční společnosti zvířat, která jsou si všechna rovna“, ať už v třídě vládnoucích prasat, která „jsou si rovnější“ a postupně se začnou likvidovat i mezi sebou, ve stádu primitivních a zmanipulovaných ovcí, vražedné policejní psí smečky nebo třeba osamělého intelektuála, osla Benjamina.
Petr Pavlovský
Jiří Petrbok
Jak klesat výš
Výstavní síň Sokolská 26, Ostrava, do 7. 5. 2009
Dva měsíce po výstavě na Staroměstské radnici zahájil Jiří Petrbok svou další letošní prezentaci v Ostravě. Koncepce obou těchto autorových výstav je ovšem rozdílná. Zatímco pražská přehlídka nesla název Duhová a byla ukázkou nejaktuálnější autorovy tvůrčí periody, ostravská prezentace nemá konkretizovaný název a jedná se spíš o jakýsi průřez tvorbou. Širší retrospektivní záběr však vzhledem k omezenému prostoru Sokolské 26 není úplně možný. Jde tedy v podstatě o jemné a parciální vhledy do vývoje a proměny autorova jazyka od počátku devadesátých let. Vedle sebe tak figurují obrazy, v nichž Jiří Petrbok ještě reflektuje a rozpracovává svá kresebná východiska a zkušenosti s holotropním dýcháním, s díly zaplněnými postavami bez výrazu, ukrytými za maskou skafandrů a latexových obleků, případně citujícími z děl moderní a současné malby či přímo odkazujícími na starší autorova díla. Na rozdíl od vyčerpávajícího souhrnu jednotlivých vývojových etap či souběžných výrazových linií se dá na ostravské výstavě vnímat jako přínosná snaha dát díla z jednotlivých tvůrčích období do nových souvztažností, které by možná v rámci případné rozsáhlejší přehlídky zůstaly skryty. Plasticky tak může na povrch vytanout především Petrbokův sklon k manýristicky pojaté labilitě jednotlivých, často vertikálně deformovaných obrazových komponent, stejně jako dokola se vracející téma identity.
Martin Mikolášek