Zákon pro vodu, a ne pro film?

Zásadní vliv na chod české kinematografie má stále zákon o Státním fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie z roku 1992, který by si zasloužil alespoň novelizaci. V roce 2006 prezident Václav Klaus tehdejší novelu zákona o Státním fondu na podporu a rozvoj české kinematografie vetoval a poslanecká sněmovna jeho veto nedokázala přehlasovat. Na to konto se ustanovila skupina filmařů, kteří chtěli vyjednávat s politiky o podpoře kinematografie. Vláda tehdy Státnímu fondu poskytla jednorázovou 100milionovou dotaci. Tím se ale problém nevyřešil. Proto byla Ministerstvem kultury (MK ČR) ustanovena pracovní skupina, složená ze zástupců filmařské obce, která začala sepisovat teze o tom, co by bylo potřeba legislativně i koncepčně změnit. Na základě tezí se začal na MK ČR v roce 2007 psát zákon o kinematografii, který měl být předložen vládě vloni v červnu. Ovšem v březnu 2009 vláda padla a současná úřednická vláda při svém časově omezeném mandátu projednávání zákona nemohla stihnout.

Tým MK ČR od té doby zhruba rok pracoval alespoň na Koncepci podpory a rozvoje české kinematografie a filmového průmyslu 2010 až 2016. Jedná se o první koncepci kinematografie v celém porevolučním období. Poprvé se definuje, co je vlastně film, proč je tak nákladný a především proč jej má stát ze státní pokladny podporovat. Součástí Koncepce je i 20 opatření, která se dotýkají možných variant legislativní úpravy kinematografie nebo filmových institucí u nás (včetně Národního filmového archivu, Českého filmového centra či Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie). Koncepce pojednává komplexně otázku kinematografie u nás včetně podpory tvůrčí činnosti, distribuce filmů i filmových festivalů a přehlídek, nezapomíná ani na problém digitalizace kin či podporu koprodukcí podle evropské úmluvy a podporu filmového průmyslu. Součástí je dokonce i podpora filmové kritiky a odborných časopisů se zaměřením na kinematografii, filmová výchova, boj proti pirátství nebo propagace českého filmu v zahraničí.

V současné chvíli se ke Koncepci v rámci meziresortního připomínkového řízení vyjádřila již všechna ministerstva, jednání však pokračují ještě s Ministerstvem financí. Poté bude Koncepce předložena vládě a podle ředitelky odboru médií a audiovize Heleny Fraňkové by měla být schválena ještě před volbami. Současně s Koncepcí vznikal i Program podpory filmového průmyslu, který se zabývá akutním problémem propadu českého filmového průmyslu v posledních letech vlivem odlivu zahraniční produkce do zemí, které nabízely investiční pobídky. V roce 2004 následkem toho došlo v České republice k meziročnímu poklesu celkové produkce o 47 % a v roce 2008 k dalšímu dramatickému meziročnímu propadu zahraniční filmové výroby o 66 %; ta se tak poprvé od roku 1992 stala objemově nejnižší složkou filmové produkce v České republice. Vláda návrh Programu schválila již vloni v říjnu, nyní však probíhá komplikovaný proces notifikace v Bruselu. V mezidobí nedostačující legislativy a zatím neschválené Koncepce jsme pootevřeli tuto dlouhotrvající diskusi o legislativním rámci české kinematografie malou anketou mezi filmovými profesionály.

Kamila Boháčková

Anketní otázky

1. Potřebuje český film vlastní legislativu? Proč? Čeho by se především měla týkat?

2. Nedávno byly schváleny pobídky, které by měly do Česka opět přilákat zahraniční produkce. Po tom volal filmový průmysl asi nejvíce. Postačí však jen pobídky, anebo je potřeba udělat další legislativní kroky? Jaké například?

3. Potřebuje český film zákonem definovanou finanční podporu? Pokud ano, odkud nově brát peníze na podporu nových českých filmů v dalších letech?

4. Pokud souhlasíte s finanční podporou, jaký způsob rozdělování finančních podpor navrhujete? Spíš hodně podpořit jen několik projektů, nebo jich drobnými částkami podpořit co nejvíce?

5. Nový kinematografický zákon by měl zahrnout i digitalizaci kin. Podpořil by tak malá kina a současně zkvalitnil projekci filmů, co se týče technologie. Není však digitalizace také hnána snahou po nástupu 3D technologie? Jaký je váš postoj k digitalizaci?

6. V případě Avataru v 3D IMAX se hovoří takřka o kinematografické revoluci, podobné té, kdy se k němému filmu přidal zvuk a barva. Souhlasíte? Nejde jen o další způsob, jak přilákat lidi, kteří jsou uvyklí stahování filmů, zpátky do kin? Co o tom soudíte?

7. Jistě se jako producenti či distributoři potýkáte s nelegálním stahováním filmů. Měl by kinematografický zákon řešit i tento problém? Jak?

8. Vidíte v zahraničí příklad legislativy týkající se kinematografie, která by se dala aplikovat i na naše prostředí?

Tomáš Baldýnský

Filmový publicista, scenárista. Od prosince 2006 do března 2008 byl předsedou Rady Fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie.

1. Ano. Když má zákon voda, proč by nemohl mít film. Samozřejmě, nejspravedlivější by bylo, kdyby existovala jedna konzistentní legislativa pro všechny kulturní aktivity, která by dokázala souhrnně zajistit udržitelný rozvoj celé kultury v této zemi. Ale představa, že by naši zákonodárci byli schopni vyprodukovat a odhlasovat tak úžasnou normu, je docela jistě pitomost. Tak nezbývá než chtít zákon alespoň pro film jako kulturní obor, který má ze všech ty největší nároky a pracuje nejkomplikovanějším způsobem.

2. Pobídky – pokud vím – se dají aplikovat i na české produkce natáčející v Česku, což je velká podpora pro český film. Ale musí následovat další kroky – ten nejdůležitější je zásadní reforma fungování Fondu kinematografie. To je dinosaurus, na kterého evoluce pořád zapomíná.

3. Rozhodně potřebuje, pokud se nechceme stát zemí teenagerských komedií a filmových verzí telenovel. Je několik zdrojů, z nichž lze čerpat, ale výsledek bude stejně závislý na tom, která ze skupin dokáže nejlépe zalobbovat.

4. Za svého působení v Radě jsem prosazoval razantní podporu méně projektů, ale je to politika, která má i svá proti – velmi snadno se spálíte. Zvlášť když nemáte k ruce žádný aparát, který vám pomůže posoudit rozpočet a opravdu poctivě analyzovat scénář. Práce Fondu by měla být mnohem komplexnější, není to jen dvoubitové rozhodování „málo hodně projektům“ nebo „hodně málo projektům“. Fond by měl svými finančními prostředky hlavně podporovat odvětví a optimalizovat jeho výsledek. Může peníze projektům dávat, ale může jim je i půjčovat či do nich investovat, může podporovat development i výrobu, může organizovat stáže a zvyšovat profesní úroveň, může investovat do myšlenek i do technologií.

5. Digitalizace je prostě nutná, nejde ani tak o 3D, ale o zlevnění a zjednodušení distribuce. Digitální projekce mají tolik výhod, že není možné a praktické je ignorovat, bylo by to, jako kdyby A2 setrvávala u horké sazby a ignorovala digitální tisk.

6. Podle reakce v odvětví se zdá, že tentokrát se 3D technologie opravdu chytla, a v tom případě se opravdu jedná o revoluci. Absolutně se tím mění celý výrobní řetězec od scénáře až po projekci, tvůrci budou muset hledat nové vyjadřovací prostředky, čeká nás nejdřív záplava filmů, které budou stejně prostorově a pohybově „uřvané“, jako byly „talkies“ ve třicátých letech, pak si to sedne a film přijme další rozměr jako přirozenou součást filmové řeči a bude zase všechno v pořádku.

7. Zajímavá otázka – nabízí se odpověď, že by na to měl stačit normální trestní či přestupkový zákon, nicméně zase: ten technologický způsob digitálních krádeží je velmi složitý a v podstatě nepřirozený v kontextu běžného majetkového práva. (Odcizuje se tím, že vznikají nové dokonalé kopie originálu, nic tedy nemizí a nikdo o nic nepřichází. Navíc se v případě torrentů ty odcizované věci nejdřív rozdělí na malé kousíčky rozmístěné v tisících počítačů v různých zemích, což je v tolika jurisdikcích téměř nemožné postihnout, takže nějakou speciální normu to možná vyžadovat bude.) Nicméně Česká protipirátská unie je už dnes schopna relativně účinně zasahovat proti pirátství a supluje práci policie, přestože je financovaná převážně z prostředků filmových distributorů.

8. Všichni se zaštiťujeme skandinávskými státy, protože jsou malé a film jim funguje. Ale obávám se, že jim tam především funguje líp i všechno ostatní – vláda, ministerstva kultury, parlament, občanská společnost, filmová komunita i mecenášství. To všechno bych rád aplikoval na naše prostředí. Pár paragrafů přeložených z dánštiny není k ničemu.

Aleš Danielis

Ředitel filmové distribuce Bontonfilm, a. s., odborný asistent na katedře produkce FAMU, člen představenstva České filmové komory (ČFK) a člen Rady Unie filmových distributorů (UFD).

1. Jsou věci, které bez zákona řešit nelze. Měl by však být co nejprůhlednější, ideálně jeden zákon nahrazující stávající Zákon o audiovizi a Zákon o fondu.

2. Pobídky jsou nezbytné pro rovnoprávné postavení v EU. Máme sice kvalitnější zázemí a profesionály, ale bez pobídek nám je svými dumpingovými nabídkami stahují země, které nemají to ani ono.

3. Ano, jednak jde opět o rovnoprávné postavení v EU a jednak o oblast kultury, kterou „kulturní“ národy podporují. Optimální je zachování reklamy ve veřejnoprávních mé­diích a rozdělení těchto zdrojů. Zachování určité míry reklamy ve veřejnoprávní televizi navíc umožňuje i cílenou reklamu některých kulturních projektů. Někde je tato podpora automatickou součástí rozpočtů země. To jsou jediné zcela korektní zdroje, které nepoškozují vybrané skupiny podnikatelů na úkor jiných.

4. V Evropě je časté dělení podpor na automatické a selektivní. Tento princip je mi velmi blízký. Automatická podpora je určena k rozvoji národní tvorby mainstreamového charakteru a její vyplácení je závislé na skutečné odezvě filmů. Selektivní se pak soustředí na menší počet projektů, které jsou zřetelně kulturního charakteru (artové, alternativní, dokumenty atd.), a výjimečně náročné projekty dětské, historické atp.

5. V současné době nejde o podporu malých kin, ale o jejich zachování. Digitalizace je nevratný proces a 35mm kopie z běžné komerční distribuce během několika let (možná měsíců) zmizí. Budeme je vídat v Ponrepu a jejich pozice bude odpovídat v nejlepším případě vinylovým deskám. 3D technologie nepochybně tuto proměnu akceleruje, ale proběhla by i bez ní. Samozřejmě jde o nejvýraznější proměnu v projekčních kabinách kin od nástupu zvuku. Bez 3D by si toho ovšem diváci ani nemuseli všimnout. Právě 3D technologie přenáší tuto proměnu z kabiny do sálu.

6. Já myslím, že i zvuk a barva byly způsob, jak přilákat lidi do kin. To se přece vůbec nevylučuje. Film prostě dostává další rozměr a je jen otázkou času, než vtrhne i do domácností. Stereoskopická projekce není vynálezem dneška, významné pokusy se odehrávaly již v padesátých letech. Až současná úroveň technologie však umožňuje její skutečné rozšíření. Jak významnou roli bude za pět let hrát, uvidíme. Nejprve byla omezena na animované filmy, pak začaly horory. Avatar prolomil nedůvěru velmi širokého spektra diváků. Až natočí 3D film tvůrci jako Pedro Almodóvar nebo Wim Wenders, začnou se měnit názory i alternativně se orientujících filmových fandů. Pak uvidíme, jestli půjde o atrakci typu širokoúhlého filmu, nebo skutečně o cosi běžného, jako je dnes barva nebo zvuk.

7. Zákony na ochranu duševního vlastnictví existují, jen by měly být plně využívány. Myslím, že kinematografie v tomto směru nepotřebuje nic jiného než ostatní kulturní a vědecké obory, tedy autorský zákon. Jen je třeba nedodržování zákonů postihovat.

8. Žijeme v prostředí Evropské unie, a to se musí projevovat na naší legislativě. Je nutné respektovat některé obecné principy. Obecně je mi bližší liberálnější britský přístup než kulturně hegemonistická Francie.

Přemysl Martinek

Výkonný ředitel distribuční společnosti Artcam.

1. Legislativu potřebuje už jen proto, že zásadní vliv na chod české kinematografie má zákon z roku 1992, a ten je nutné přinejmenším novelizovat. Lepším řešením je přijmout zákon nový, a to tak, aby jasně definoval nejen vícezdrojové financování Státního fondu na podporu a rozvoj české kinematografie, ale zavedl také jasná pravidla pro pobídky filmařů, pro koprodukce a v neposlední řadě definitivně vymezil působnost jednotlivých filmových institucí placených ze státního rozpočtu (zcela i parciálně, jak je tomu u Českého filmového centra).

2. Pobídky nepostačí, protože ty se týkají pouze určitého segmentu filmového průmyslu. Daleko důležitější je, jak jsem uvedl již v první odpovědi, jasně definovat způsob, jak bude do lokálních produkcí, do distribuce a do kin investovat český stát.

3. Já myslím, že ano. Prvním důvodem je fakt, že nežijeme ve vzduchoprázdnu a že je v zemích Evropské unie tato podpora standardem. Druhým pak to, že skutečně ambiciózní projekty se bez podpory neobejdou. Je ovšem otázka, nakolik se z těchto prostředků financují filmy, bez kterých se naše kulturní prostředí neobejde. Slabá úroveň českého filmu bude vždy argumentem proti dalšímu nárůstu subvencí. Na druhé straně jasněji definovaná pravidla by mohla českému filmu skutečně pomoci prorazit v zahraničí a dostat se do kontaktu s filmovou Evropou. Bude-li o to ze strany producentů zájem. Nebránil bych se žádnému z navrhovaných zdrojů, jako jsou odvody z příjmů z reklamy u komerčních televizí atd. Znovu bude otázkou, co se podaří vyjednat.

4. To je otázka, na kterou budeme znát odpověď až ve chvíli, kdy budeme moci posoudit, jaké projekty se o podporu ucházejí a v jaké situaci jsou další rozhodující koproducenti, jako třeba televizní stanice atd. Principiálně by se nemělo zapomínat na malé projekty a rozhodně bych se vyhnul tomu, aby stát vytvářel tlak na producenty a nabízel jim velkolepé dotace jen na určitý typ filmu. Tedy na filmy, od nichž by si někdo sliboval, že snadno uspějí v zahraničí.

5. Veskrze kladný, protože jiný ani být nemůže. Stát již dnes investuje nemalé sumy do digitalizace jednosálových kin. Multiplexy budou již brzy zcela digitální. Jak se to do budoucna projeví na nabídce filmů, však zatím nevíme. Tvrdí se, že tento proces podpoří širší nabídku v kinech, ale zatím tomu tak bohužel není. Kina se začnou specifičtěji profilovat, až bude publikum přesycené mainstreamovými novinkami a začne houstnout síť digitalizovaných kin.

6. 3D je samozřejmě nejdůležitější zbraní proti filmovému pirátství, kterou mají velká studia v ruce. Zatím je tento zážitek masově dostupný pouze v kinech. Nástup 3D je zcela revoluční, a to ve všech aspektech kinematografie, od estetických po průmyslové. Masivní digitalizace kin je zcela srovnatelná se změnami, které přinesl nástup zvuku. Zatím je 3D ještě velmi nákladnou záležitostí a týká se tak hlavně největších studiových projektů nebo animovaných filmů pro rodiny s dětmi, ale do budoucna lze předpokládat, že 3D opanuje i třeba autorský film. Tedy bylo by to velmi zajímavé.

7. To se asi zákonem nevyřeší. Obecně žijeme v době, kdy se duševní vlastnictví stává jakýmsi efemérním pojmem, bez kterého se leckdo obejde. V Česku navíc platí, že filmaři jsou prachatí, takže proč jim za filmy platit. Filmy naší společnosti nejsou zrovna největším trhákem na černém trhu, ale u trochu větších titulů už nás to občas potrápí. Na druhé straně i to je reklama. I tady si musíme počkat, jak se generace, která na stahování vyrostla, bude chovat, až dojde do skutečně produktivního věku.

8. Asi bychom se měli podívat do zemí, které mají podobně strukturovaný trh jako my a přibližně stejně úzce vymezený jazykový prostor. Myslím tím na země střední Evropy nebo na Nizozemí. Nedostižná je v tomto ohledu Francie. Spíše než přejímat celý systém by bylo dobré mít ujasněné priority a otevřeně diskutovat o tom, co všechno chceme zákonem pojednat, jaké instituce tu chceme postavit, do čeho chceme veřejné peníze investovat. Pak bychom se teprve měli podívat, jak konkrétně tyto věci promýšlejí v zemích, kde už filmová legislativa existuje a má nějaké konkrétní výsledky.

Markéta Prchalová

Ředitelka České protipirátské unie (ČPU).

7. Domnívám se, že komplexní kinematografický zákon tento problém řešit musí. Návratnost investic vložených do výroby a distribuce českých filmů je komplikovaná i bez stávající situace, kdy nelegální kopie na internetu, často brzy po premiéře, uspokojí mnoho diváků, aniž by navštívili kino či jinak tvůrcům zaplatili. Jestliže zákon podporuje výrobu a distribuci českých filmů, je třeba, aby se zabýval i tímto problémem. Je to výhodné i pro stát. Pokud podpoří, aby se tvůrcům investice vrátila, nebude muset vkládat tolik prostředků do výroby a distribuce; to, alespoň částečně, zajistí podnikatelský sektor. A jak? Klíčové je zajisté zvyšování právního povědomí mezi širokou veřejností i samotnými filmovými profesionály. I mnoho lidí, které film živí, má k pirátství tolerantní postoj a omlouvá ho. Vlastně žijí v jakési iluzi optimistického socialismu – hlavní je, že já jsem za svou práci dostal zaplaceno, a odkud se ty peníze vzaly a jestli se producentovi vrátí, mě netrápí. A jen málokteří si připustí myšlenku, že bude-li filmový průmysl prodělečný byznys, nebude se točit tolik filmů a práce asi nebude ani pro ně. Samozřejmě, pokud pirátství toleruje filmový profesionál s třicetiletou praxí, je těžké vysvětlit dětem a mladým lidem, že není správné, aby mezi sebou filmy po internetu sdíleli a přepalovali si je na DVD. Přitom jakákoli účinná osvěta a prevence musí začít na školách. Další je samozřejmě nastavení férového legislativního rámce, tj. aby zákon zvýhodňoval jen oprávněné uživatele a zajistil tvůrcům návratnost jejich investic. Je nemorální, že zákon chrání „podnikatele“, kteří na pirátství postavili svůj byznys (mám na mysli všechny ty provozovatele filehostingových serverů a internetových stránek, které zprostředkovávají zájemcům pirátský obsah) a nutí tvůrce, aby mlčky přihlíželi lavinovitému šíření svých filmů mezi statisíci lidmi realizujícími svou „osobní potřebu“, z nichž jen zlomek zašel do kina nebo si následně koupil legální kopii. Pokud někoho napadla nějaká nevhodná asociace, upřesňuji, že mám na mysli zákonem stanovené omezení autorského práva, tzv. volné užití, kdy si může kdokoli udělat kopii chráněného díla bez souhlasu autora, a to i z nelegálního zdroje. Důsledkem je, že nelegální kopie jsou zdrojem o několik řádů většího počtu kopií „pro osobní potřebu“ než legitimní rozmnoženiny. Mnozí z těch, kdo mají obrovskou sbírku kopií pro osobní potřebu, nikdy neviděli legitimní rozmnoženinu žádného filmu, jehož kopii vlastní. Potom je samozřejmě návratnost investic vložených do výroby a distribuce filmů často jen iluzí. V neposlední řadě musí kinematografický zákon umožnit vyčlenění finančních prostředků pro boj s pirátstvím. Tedy i pro zásahy proti nelegálnímu šíření filmů, včetně kauz, jako byly Vratné lahve, Bathory, Medvídek, Gympl a mnohé další. Financování těchto aktivit byť zlomkem toho, co se vynaloží na podporu výroby a distribuce, se bohatě vrátí jak samotným tvůrcům, tak i státu, a tím nám všem.

Anketu připravila Kamila Boháčková.