Vnoučata a pravnoučata Října

Dmitrij Travin

ekonom a sociolog, profesor na Evropské univerzitě v Petrohradu

Myslím, že v roce 1917 v Rusku proběhla velmi důležitá událost – Únorová revoluce. Pro rozvoj společnosti to byla velká šance, jenže Prozatímní vláda si bohužel nedokázala udržet moc a nasměrovat stát k liberalizaci a modernizaci. Proběhla Říjnová revoluce, začaly destruktivní procesy. Vznikla sovětská ekonomika, která odmítala trh a bránila normálnímu vývoji. Stát se z mnoha různých důvodů – mimo jiné očekával, že bude třeba podporovat světovou revoluci i vojensky – silně militarizoval.

V devadesátých letech bylo velmi těžké tuto militarizovanou ekonomiku reformovat a mnozí lidé, kteří v oblasti vojenského průmyslu pracovali, ztratili práci. Proto se postavili proti reformám, a proto dnes obdobně odmítají demokracii a svobodnou ekonomiku. Právě základ sovětského hospodářství, jímž se po říjnu 1917 stala armáda, bránil tak potřebným reformám devadesátých let.

Lidé v naší zemi měli k Říjnové revoluci poměrně dlouho pozitivní vztah. Nicméně v sedmdesátých letech to skončilo – nikdo už nevěřil, že u nás dojde ke „komunismu“, ačkoli mnozí dále považovali Lenina za velkého člověka. Nyní takových ubývá – lidé jednak nechtějí návrat komunistické ekonomiky, jednak se dnešní ruský stát revolucí velmi bojí, a proto se k událostem roku 1917 staví negativně. Je zajímavé, že osobnost Stalina je současně čím dál populárnější, je ale zároveň od revoluce oddělen. Stalin je považován za velkého ruského nacionalistu, který ze Sovětského svazu udělal silný, mocný stát. A je proto chápán jako následník velkých ruských carů. Nikoli revoluce a Lenina.

Semen Novoprudskij

publicista

Říjnová revoluce byla politická katastrofa, jejíž následky pociťujeme dodnes. Revoluce vedla k násilné smrti milionů nevinných lidí – nejprve v občanské válce a potom při masových represích iniciovaných sovětským státem, které začaly už za Lenina v roce 1918. Přitom se sovětské impérium, vybudované na krvi milionů lidí a příšerných lžích ve všech sférách společnosti, ukázalo být v historickém měřítku krajně krátkodobou záležitostí. Sovětský svaz, hlavní produkt revoluce, existoval méně než 69 let – od 30. prosince 1922 do 8. prosince 1991, tedy ne déle, než je dnes v Rusku průměrná délka života. Hlavním tragickým následkem revoluce je opravdová genetická katastrofa, smrt statisíců, ne­-li milionů talentovaných a vzdělaných lidí, kteří po sobě nezanechali děti.

Následky zdivočení národa, které revoluce umocnila, vidíme v dnešní politice Ruska, jež zapomnělo, jakou cenu zaplatilo ve druhé světové válce, a znovu se, za mlčení většiny obyvatelstva, otevřeně snaží rozdmýchat válečné konflikty.

Před několika lety se zdálo, že význam ruské revoluce je v Rusku malý a že i sama Říjnová revoluce z ruské historie mizí. Nicméně události a debaty okolo letošního filmu Matylda ukazují, že pro část ruské společnosti je osud carské rodiny stále nanejvýš důležitý.

Existuje ještě jeden důležitý pohrobek revoluce – Leninovo mauzoleum na Rudém náměstí. Lenin doposud nebyl pochován, jak je křesťanskou tradicí v zemi, která se nyní tváří jako hlavní bašta pravoslavné církve. Nebyl pohřben dokonce ani navzdory své vlastní poslední vůli, podle které si přál být uložen vedle své matky na Volkovském hřbitově v Petrohradě. Stát doposud odmítá zavřít mauzoleum a pochovat Lenina, protože značná část obyvatelstva je proti tomu.

Přitom většina populace, především mladá generace, o událostech Říjnové revoluce prakticky nic neví. A mnozí ani nevědí, kdo to byl ten Lenin, jenž byl před nějakými třiceti čtyřiceti lety hlavní figurou nejen ruské, ale i světové historiografie.

Kirill Solovjev

historik

Za prvé je rok 1917 celá a málo probádaná epocha. Za jediný rok se vyměnila čtyři Ruska: monarchistické, liberálně­-demokratické, demokratické a bolševické. Za druhé je rok 1917 příkladem, jak překotně a nečekaně se může měnit směr dějin. A konečně je rok 1917 koncem dlouhého století – „evropského století“ ruských dějin.

Společnost na klidné a uvážené posouzení událostí před sto lety není připravená. I v akademickém prostředí se často projevuje určitý druh „stranictví“ – socialisté brání socialisty, liberálové liberály, monarchisté monarchisty. A to znemožňuje vidět minulost v její složitosti. Kromě toho je rok 1917 zajímavý i tím, že pro velkou část společnosti odděluje „ruský starověk“, důležitý jen pro historiky­-antikváře, od aktuálního sovětského období.

Ilja Gerasimov

historik

V roce 1917 se toho stalo tolik, že na něj lze nahlížet libovolným prizmatem: války a míru, osobností a davů, svobody a diktatury, solidarity a kolektivního egoismu. Pro mě je zajímavé přemýšlet o Rusku roku 1917 jako o klasickém příkladu „říšské revoluce“. Tuto koncepci představil historik Jeremy Adelman v souvislosti s událostmi jiného století a jiné polokoule, ale mně se jeví jako překvapivě nosná i při zkoumání roku 1917. Obyčejně se revoluce považuje za vítězství aktivistů, kteří svrhli starý režim a vytvořili novou společnost na jeho troskách: socialismus namísto kapitalismu, národní stát namísto mnohonárodního impéria. Ale všeobecná fakta lépe odpovídají Adelmanovu modelu než běžnému schématu. „Říšská revoluce“ definuje situaci, kdy starý režim zkrachuje na základě mezinárodní krize a v důsledku porušování vlastních pravidel hry. Aktéři prvních fází revoluce usilují o nastolení rovnováhy, narušené vinou vlády, a teprve když se státní krize prohloubí a mezinárodní konflikt přeroste v občanskou válku, objeví se podpora projektům národního separatismu a sociálního převratu. V roce 1917 se v Rusku všechna národní hnutí (včetně finského a ukrajinského) považovala za součást starého režimu – a toho se vzdali až po bolševickém převratu, který znamenal konečný kolaps centrální vlády (v prosinci ve Finsku, v lednu 1918 na Ukrajině).

Potřebujeme mluvit o ruské (rossijskoj) revoluci, a nikoli o revoluci Rusů (russkoj), jako o reakci rozmanité společnosti – jako o snaze ustanovit systém, ve kterém mohou jednotlivé části společnosti kooperovat. Ve 21. století jde o totéž jako v roce 1917: najít způsob, jak spravovat různorodou společnost na nějakém spravedlivém základě. Dnešní ruská společnost se prohlašuje za „menšinu“ všech „neruských“ společností a zabírá „primárně ruská“ území. Je třeba skutečně revolučního úsilí, abychom dosáhli takové ruské společnosti, v níž nejsou druhořadí občané a kultury. Alternativou, jako v roce 1917, je občanská válka.

Vadim Damier

historik

Ruská společnost je roztříštěná a najít převládající názor na revoluci je prakticky nemožné. Většina lidí vnímá revoluci jako nějaké strašné krveprolití – z tohoto úhlu pohledu je rok 1917 samozřejmě tragédie. Mnozí říkají, že šlo o tragédii nevyhnutelnou. A zbytek záleží na politických prioritách a ideologickém přesvědčení, jež má samozřejmě každý jiné. Jsou tu ti, kteří si myslí, že to byla strašná věc. Zničila totiž velké ruské impérium, které bylo progresivní – a tu se objevili jacísi zlí konspirátoři, bůhvíkým financovaní. Mluví o Němcích a samozřejmě o Židech. Takové věci se nezapomínají. A ti, kdo jsou naopak pro usmíření, mluví zase o zlých destruktivních silách.

O dialogu ve společnosti je těžké hovořit – naopak konstatovat, jaká ideologie převládá „navrchu“, možné je. Opatrně bych řekl, že to je takový „kryptoneomonarchismus“, protože na jednu stranu se moc promonarchisticky vůbec neprofiluje, na druhou se vyzdvihuje Mikuláš II. a carský režim, odhalují se pomníky bělogvardějcům, píšou se o nich knihy…

V centru Moskvy v Alexandrovském parku stál pomník revolucionářům. Postavili ho původně v roce 1913, při výročí rodu Romanovců, a byla v něm vyryta jména carů. Tak tam stál čtyři roky, pak přirozeně jejich jména servali a v roce 1918 tam namísto nich vyryli jména velkých revolucionářů minulosti. Ani jeden bolševik tam nebyl. Byl tam Karl Marx, Michail Alexandrovič Bakunin, Petr Alexejevič Kropotkin tam nebyl, protože ještě žil, ale Rosa Luxemburgová ano. Byli tam anarchisté, socialisté, komunisté, různí levicoví, ale i francouzští revolucionáři, Georges Danton, Pierre­-Joseph Proudhon. V roce 2013 během jedné noci tento památník sundali a místo ohradili. Vystoupily proti tomu různé iniciativy, pořádaly přednášky o těch, kteří na pomníku měli jméno, psaly petice, organizovaly protesty. Stát sliboval, že posoudí návrhy a projekty, postaví nový pomník, proběhne veřejná debata. Nic z toho se samozřejmě nestalo. A nakonec se na návrh jedné pravoslavné organizace pomník vrátil ke své původní podobě: se jmény Romanovců a dvouhlavým orlem navrchu. To je pro mě symbol. Symbol ideologického charakteru současné vlády.

K revoluci vychází obrovské množství knih, ale v naprosté většině nic nového neříkají. A jsou­-li objevy historiků hodné zájmu, potom na lokální úrovni. Za Sovětského svazu byla jediná interpretace. Dnes jsou diverzifikovanější, jemnější, zajímavější. To je nové. Jenže stále platí: víme sice, co se stalo hodinu po hodině, jen nevíme proč. A o otázku „proč“ je třeba se zajímat. Mě fascinuje konceptuální analýza, například svázanost velké ruské revoluce s konceptem modernizace. Klasická odpověď zní: revoluce byla kvůli modernizaci. Já tvrdím v podstatě opak: revoluce byla proti modernizaci, respektive proti tomu typu modernizace, který byl dané ruské společnosti vnucován. A zjednodušeně řečeno, nositelé sociálních vazeb, konkrétní živí lidé na vesnicích, nechtěli rozvoj země. Šlo tedy o pokus vnutit jim ho seshora proti jejich vůli, ať už ze strany liberálů, konzervativců či bolševiků. To je podle mě zločin proti společnosti, čisté násilí. A jestliže většina společnosti tuto variantu modernizace nechtěla a vystupovala proti ní, byť možná nevědomky, potom šlo o sociální revoluci proti revoluci. Lidé nechtěli akceptovat na nich páchané násilí a hledali alternativu, vycházející z jim vlastních sociálních vazeb, přáli si více egalitarismu, více sociálnosti, více vzájemné pomoci, více horizontálnosti.

Boris Belenkin

historik, výkonný ředitel ruského sdružení Memorial

Mí rodiče se narodili po roce 1917. Já jsem se narodil v roce 1957. Do rozpadu Sovětského svazu jsem žádný jiný stát neznal. Podle údajů na rodném listě i státní příslušnosti do roku 1991 jsem sovětský člověk. Mé přesvědčení je ale od mých osmnácti let antisovětské. Vždy jsem se zajímal o historii roku 1917. Četl jsem sovětské i zahraniční knihy, memoáry a svědectví, chodil jsem do knihovny číst noviny z toho roku, a dokonce jsem zkoušel napsat biografii opozičního bolševika Alexandra Šljapnikova. Rok 1917 mě ideologicky i intelektuálně zformoval. A ukázalo se, že ambivalentně – na jedné straně jsem byl sovětský člověk, na druhé člověk nenávidící sovětské zřízení. Kdybych se mohl přenést do roku 1917, stál bych na straně antibolševických sil, udělal bych všechno pro to, aby se bolševici k moci nedostali. A nikdy bych se nenarodil.

Nicméně jestli ne všichni, tak drtivá většina obyvatelstva už rodinnou historii před revolucí nemá, nepamatuje si na ni. Všichni jsme sice ne už děti, ale vnoučata a pravnoučata Října. A Říjen má takový význam, jaký význam měl pro naše předky. Z různých příčin nicméně většina sovětských lidí, jejich dětí a vnuků své předky buď nezná, nebo znát nechce. A z toho pochází – často nevědomý – postoj k revoluci jako k něčemu dávno mrtvému, rozpadlému, nežádoucímu, ba dokonce trapnému, co nestojí za to si pamatovat.

Ilja Kalinin

filolog, historik kultury, literární kritik

Současnou ruskou společnost více či méně rozděluje oficiální vládní postoj k revoluci 1917. Apolitická většina – jak tomu často bývá, obzvlášť po epochách bouřlivých změn – upřednostňuje stabilitu, dokonce i když ona stabilita znamená chudší poměry a horší perspektivy vývoje. Hlavní je, aby tyto změny k horšímu proběhly pomalu a my se jim mohli přizpůsobit. Pro aktivní menšinu mají události roku 1917 jiný politický význam: zradu národních zájmů (nacionalisté a konzervativci), zhroucení státnosti (prokremelští patrioti), cestu k autoritářskému režimu a státnímu teroru (liberálové). Jinými slovy, jestliže vítězství v květnu 1945 představuje bod, na jehož pozitivním významu se všichni shodnou, pak vítězství bolševiků v říjnu 1917 v určitém smyslu také představuje bod, v němž se pozice různých společenských sil setkávají. Pravda, konsenzus nemá obsahový, nýbrž hodnotící charakter: všichni se shodnou na svém negativním postoji k této události, byť z různých důvodů. Jedinou výjimkou je nová levice, pro kterou je rok 1917 figurou protestů, vzorem sociálního výbuchu a masové mobilizace lidí.

Vladimir Vaščenko

publicista, gazeta.ru

Vztah Vladimira Putina a jeho okruhu k revoluci jen následuje Borise Jelcina, který byl antikomunista a revoluci vnímal jako temnou stránku naší historie. Současná vláda se samozřejmě také domnívá, že revoluce byla tragédie. Podívejte se na oslavy Dne vítězství, největšího svátku, kdy všichni sice stojí na tribuně mauzolea, ale Leninovo jméno se nikdy nevyslovuje, Lenin je tabu. Jenže dnešní vláda už nemůže být tak úplně antikomunistická, nemůže si dovolit ostré protisovětské projevy, protože Rusko je bezprostřední následník Sovětského svazu. I jaderné zbraně dostalo Rusko od něj. Naše vláda, jak se říká, sedí na dvou židlích. A ještě hraje roli třetí moment: Putin se revolucí bojí a libovolné připomínání revoluce, ať už roku 1905, Únorové nebo Říjnové, se snaží marginalizovat.

Současná vláda se nemůže přiznat ke slavení revoluce. Zrušit její svátek ale také nešlo, proto byl vytvořen 4. listopad. Antikomunistická propaganda, která zde byla za Jelcina, postavila argumentaci na tom, že není důležité, jak se co stalo, protože co se stalo, nejde odestát, a i když je něco velké téma v negativním smys­lu, jako téma to přežije. O revoluci dlouho všichni mluvili špatně, a právě díky tomu ji dobře zná i mladá generace. Z mezinárodního hlediska je to složitější. Mnoho bývalých republik Sovětského svazu a jejich vlád bezprostředně po rozpadu začalo komunisty považovat za Rusy a minulost Sovětského svazu hodnotit jako minulost ruskou. V Sovětském svazu samozřejmě figurovali nejen Rusové, ale i Židé, Němci a další národnosti. Jenže do vzniku svazu mnoho států vůbec neexistovalo – například Kazachstán či Uzbekistán, který v carském Rusku nebyl republikou, jen regio­­nem s kočovným obyvatelstvem. Proto se lidé v některých částech bývalého Sovětského svazu mohou k revoluci stavit negativně a odstřihnout se od ní, interpretovat ji ­skrze to, co následovalo – ztráta samostatnosti a životní úrovně. Jenže na druhou stranu pro mnohé národy představuje revoluce přesný opak, protože před ní žádnou státní historii, politickou tradici ani kulturu, na něž by bylo možné ruku v ruce s vymazáním Sovětského svazu z paměti navázat, nemají.

Připravila Tereza Reichelová.