2005 / 5 - strach ze smrti

literatura

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

Stromy složené z červených skvrn. Déšť padá do zahrady. Živá červeň, nažloutlý závan vzdáleného pole. Cesta mizí v naříznuté kosti. Zelené hrušky, zatajený dech. Zajatý déšť v zahradě zrcadlí pískovou chůzi. Okna se chvějí přerušovanou červení.

Než vodopády spadnou, ironický pseudo­deník talentovaného, ale (tím pádem) málo oceňovaného spisovatele, tvoří šedesát devět krátkých zápisů, řídkých, formálně připomínajících bakalářskou práci psanou na poslední chvíli (volné řádky, hodně citací, ilustrace, kapitolky na nové stránce, opakování postřehů z předchozí práce, zápisky 64.–68. jsou gradačně spojeny do jednoho „manifestu“ těsně před závěrem). Motto ze Stendhala, dedikace, reklamní slogan odkazující k L. Vaculíkovi a T. Capotemu: „Chladnokrevně intimní román volně navazující na klasiku Ludvíka Vaculíka Český snář (1980).“ V prvním zápisu rozchod, pak hladké, povrchní záznamy života dvaatřicetiletého spisovatele, herce a muzikanta, v nich hodně dialogů (o sexu, o literárním provozu) a banálních úvah (o globalizaci, o umění), konec – happy end, nová známost. To všechno by samozřejmě nestálo za řeč, kdyby to vyrůstalo z obsahu. Ten však jako
u nějakého prastarého konceptualistického díla chybí. Místo něj je tu neustále zdůrazňována ironie. Její cíl je zapomenut. Zbylo vypravěčovo obtěžující uchichtávání, které lehce přeskakuje do sebelítosti či sebeobdivu.

Kromě emoční schematičnosti je dalším znakem odpočinkového čtení, které Labyrint v edici Fresh vydává, odvozenost. Tobiáš Jirous si vzal ze svých „vzorů“ ten nejpovrchnější obraz a dál jej rozmazává. Kafka – deprese, Capote ­– nonfiction, tj. zápis toho, co se opravdicky děje, Bukowski – chlast a ženské atd. To vše plus onen reklamní slogan by mohla být milá stručná anekdota… kdyby se v textu několikrát neukázalo, že to se svými „předchůdci“ autor myslí vážně. Český snář je pro něj taky „nonfiction“, Vaculík v něm přece popsal sebe a své literární přátele a na svou dobu byl (mj. eroticky) odvážný. Snář měl ohlas(y). Tak proč to nezkusit znovu? Vypravěč si ale z celého románu zapamatoval jediný zápis. „Pane Vaculík, vzpomínáte si? 26. října 1979 jste do Českého snáře napsal – …děsně chytrý pětiletý synek Tobiáš právě podle encyklopedie určoval, kterému živočichu patřila veliká kuželovitá bíle a hnědě skvrnitá ulita: našel, že to musí
být kotouč indický. Pane Vaculík, tak ten kotouč stále mám, zrovna když píšu, jak jsem vás potkal v tramvaji a neměl jsem odvahu vás otravovat, tak na něj koukám. Možná by vás pobavilo, že skoro po pětadvaceti letech od vašeho Snáře, kde jste mě tak pěkně uvedl, se znovu potkáváme.“ (s. 32)

Smutnější než zplanění literárních témat je tu póza dítěte disentu u dvaatřicetiletého vypravěče (děj se odehrává v roce 2004). „Je skoro už patnáct let po sametovém převratu, komunisté mají druhou nejsilnější stranu v zemi. Prosrali jsme to. Co se stane, až se dostanou znovu k moci? Vyjde brožura Poučení ze sametového vývoje? (…) Co my, půjdeme znovu do lágru, nebo rovnou ke zdi?… Nevěřím, že by podruhé udělali stejnou chybu a nechali nás sepsat nějakou další chartu…“ (s. 31) „Dobře, pomodlím se před spaním i za důchodce… i když, jak je znám, všichni půjdou volit komunisty… Pomodlí se oni za mě, až půjdu jako odpůrce režimu bručet? (…) Dívám se na generaci, která nehnula ani prstem, abych já mohl žít v trochu lepším světě…“ (s. 126) Vypravěč se stylizuje do generace svých rodičů, jejich život v protikladu ke Snáři zjednodušuje. Simuluje. Vyrábí a prodává retro doplňky. Ve čtenáři narůstá stud a nemyslím, že to bylo
autorovým záměrem.

Má-li knížka sloužit jako ukázka pražského literárního prostředí, hemží se to v něm, přes všechen sex v knize zmiňovaný, předčasně zestárlými, vyžilými, bezpohlavními figurami, které mezi sebou hrají takovou hru. Jezdí na čtení, diskutují, píší o sobě navzájem recenze, dostávají stipendia, slavnostně popisují každou svou soulož a mih vzdálené myšlenky. Kdy už se tím přestaneme zabývat jako literaturou? Jediným vtipným momentem knihy je vděčně uvedený seznam členů komise Nadace Českého literárního fondu, který knihu podpořil (s. 22).

Tobiáš Jirous: Než vodopády spadnou. Labyrint, Praha 2005, 167 stran.

Autor proslulých Hodin (1998; česky 2002; zfilmováno 2002), americký spisovatel Mi­chael Cunningham, je stereotypně chápán jako ten, co psal o Virginii Woolfové a o homo­sexuálech (viz český překlad novely Domov na konci světa, 2005). Na poslední knihu čtenáři čekali sedm let. Spisovatel o ní tu a tam nechal problesknout zprávu, například že inspi­rací pro název Specimen Days (Příkladné dny) mu byla sbírka deníkových záznamů Walta Whitmana a že opět půjde o spojení tří příběhů a tří žánrů, mezi nimi překvapivě sci-fi. Nezbývalo než se dohadovat, do jaké míry se Cunninghamovi podaří překročit vlastní stín.

Trojice protagonistů (žena, muž, dítě) se s více či méně pozměněnými jmény v každé části vrací, aby sehrála další roli v odlišné době – v předminulém století, v době po 11. září 2001 a v daleké budoucnosti. Žena (Catherine, Cat, Catereen) je redukována na symbol mateřství. Catherine z prvního příběhu (In the Machine) je těhotná a její budoucnost svobodné matky není růžová, Cat (The Children´s Crusade) trpí ztrátou dítěte a mimozemšťanka s tělem plaza z Like Beauty je kvůli ilegální činnosti na domovské planetě zodpovědná za smrt svých dětí a vnoučat. Chování všech tří ústí v akt milosrdenství či sebeobětování. Podobně dojemný trojzvuk vyluzuje muž (Simon), hrdina neurčitý, vždy obestřený tajemstvím. Poprvé zemře na samém počátku příběhu (ostatní věří v přítomnost mrtvých mezi živými); pak stojí na okraji zájmu coby tolerantní partner. Jako android přebírá vůdčí a tvůrčí roli a na samém konci
příběhu se stává neúspěšným šiřitelem Cunninghamova láskyplného poselství.

Základní úlohu hraje ve všech třech částech dvanáctiletý Luke – Lucas. Opomíjené, předčasně vyspělé dítě s mimořádnými schopnostmi v emočním vypětí například cituje pasáže z Whitmana, jindy tvrdí, že všechny stroje mají uvnitř duše mrtvých lidí a žádají si živých. Zraní se, aby zachránil Catherine od nebezpečí, které jí podle něj hrozí. Nejprovokativnější je jeho podoba na začátku 21. století: Cunningham se jí snaží vyrovnat se společenským klimatem po teroristických útocích. Antihrdinové v podobě teroristů či psychopatů jsou v současném americkém románu běžní, téměř povinní. Cunningham zašel ještě dál a svému zlu dal podobu nevinných dětí, které jednají pod vlivem Whitmanovy poezie. Autor znovu objevuje pocit, že zlo, ztělesňované doposud někým zvenku – příslušníkem jiného etnika či kultury –, může na sebe snadno vzít podobu něčeho důvěrně známého a nečekaného. Třeba vlastních dětí.

Nelze se ubránit dojmu, že variace na svatou rodinu tu vysílají stále stejné poselství: není nad to, když si lidé (mimozemšťané či androidi) vzájemně pomáhají, mateřská láska překoná veškeré předsudky či obavy, a vůbec, láska vše přemůže, i když se týká umírající mimozemšťanky a androida, který má citovat Whitmana, a ne něco cítit. Kýčovité finále knihy, kdy malý Luke opouští Zemi vstříc novému domovu a lepším zítřkům ve společnosti lidských a mimozemských vizionářů a kdy opuštěný Simon odjíždí na koni zalit slunečním světlem směrem na západ, k horám, s pocitem, že konečně ví, kam patří, posunuje román do roviny těžko snesitelného patosu.

Američtí kritikové upozorňují především na formální přednosti knihy: zvláště za první část by se nemusel stydět žádný mistr povídkář druhé poloviny 19. století. Až s naturalistickou přesností líčí Cunningham každodenní realitu městských dělníků a jejich vztah ke strojům – bohům i nočním můrám. Oddíl The Children‘s Crusade už ale nevybočuje z řady současné prózy inspirované událostmi 11. září, žánr se pohybuje mezi detektivkou a thrillerem. Jde patrně o úlitbu době, včetně optimistického vyústění. Poslední část je z celé knihy nejslabší. Přísná logika a propracovaný systém, charakteristický pro detektivky nebo sci-fi, chybí. Vypravěč málokdy vysvětluje pozadí událostí, například původ mimozemšťanů, úlohu androidů či příčinu současné situace na Zemi. Největší kvalitou románu tak zůstává prolínání částí textu. Nejedná se, jako například v Hodinách či Domě na konci světa, o výpověď tvořenou více hlasy, které až v celku poodhalují
podstatu. Postavy spojují časová období nejen jmény. Závěr jednoho příběhu se třeba v nezměněné podobě objeví v Lukově vyprávění, Catherine-Cate­reen může být chápána jako jediná žena (dívka; matka; bilancující stárnoucí žena). Čtenář může objevovat vracející se rekvizity atd.

Návratným motivem je především Whitmanova poezie: podbarvuje román a Cunningham se jí snaží podpořit motivaci postav. Když srovnáme úlohu Whitmanova díla v Příkladných dnech a Paní Dallowayové v Hodinách, ukazuje se, že básníkovo dílo hraje druho­řadou, možná účelovou roli. Mnohá místa románu – především když Lucas vizionářsky cituje Stébla trávy a když „žena“, přezdívaná Walt Whitman pro její oblíbenou četbu, navádí malé sebevražedné atentátníky, aby zlepšovali svět – svádějí k dezinterpretaci Whitmanovy poezie. Sám Cunningham přitom chce před jejím zne­užitím varovat. Jeho vlastní interpretace je schematická a vyústění knihy svádí k výkladu Whitmana jako moralisty a budovatele lepších zítřků. Čtenáři očekávající od nové knihy M. Cunninghama dobře odvedené řemeslo, čtivou knihu, budou spokojeni. Kdo čekal variaci Hodin nebo nedej bože originální dílo, bude zklamán.

Autorka je anglistka, nyní na studijním pobytu v New Yorku.

Michael Cunningham: Specimen Days. Farrar, Strauss & Giroux, New York 2005, 320 stran.

Viktor Palivec

Staropražské lékařské památky

Libri 2005, 176 s.

Lahodně, mírně archaickým jazykem z časů Jaroslava Vrchlického sepsal Viktor Palivec své repetitorium těch pražských památek, které se nějak pojí k českému lékařství. Kniha, kterou v pěkné pevné vazbě vydalo nakladatelství Libri, má důstojný podtitul Monumenta medica vetero Pragae. Dozvíme se tu leckteré novinky, které zná (snad?) jen zasvěcený historik. Kupříkladu: odvážný pitevní pokus Jana Jesenského v Praze z počátku 17. století nebyl první v českých zemích, jak se má všeobecně za to. Jako na pitvu se lze dívat již na otevření těla krále Jiřího z Poděbrad roku 1471, kdy z vladařovy schránky byly vyňaty žlučové kaménky. My méně vzdělaní pražští Podskaláci, co bydlíme u výtoňské paty Vyšehradu, můžeme si zde „navýšit“ sebevědomí zvěstí, že dnes až příliš rušná ulice Vyšehradská před pěti sty lety nazývala se Špitálskou, kde v mohutném objektu právě od roku 1505 léčili se lidé onemocnělí francouzskou nemocí, neboli
syfilidou. Později se tu našlo ubytování pro choromyslné. Ústav se nacházel tam, kde se dnes vyjímá novorenesanční budova Ministerstva spravedlnosti. Škoda, že autorova pozorování jsou místy opravdu letmá – jde spíše o cenný bedekr než o hlubší práci historickou. Závěrem musím dodat ještě jednu vyčtenou zajímavost: Pavel Žídek, lékař krále Jiřího, sepsal pro panovníkovy potřeby Spravovnu, „příručku, jak správně žít a vládnout“. Hned bych ji tiskl.

Jiří Cieslar

Regina Kaiserová, Uwe Karlstedt

Nepřátelé a láska

Přeložila Lucy Topol’ská

Eroika 2005, 232 s.

On byl vyšetřovatel Stasi, ona disidentka; v těchto rolích před sebou stanuli roku 1981 a takřka na druhý pohled se do sebe zamilovali. Po šestnácti letech mu zavolala (mezitím si odseděla tři roky, odešla na Západ, Uwe pokračoval ve své práci do konce režimu) a láska došla naplnění. Nikoli hloupý filmový scénář, ale skutečnost: oba aktéři střídavě popisují retrospektivní i současný vývoj svých příběhů. Pozoruhodný pohled na specifika NDR i obecné mechanismy totality ze dvou rozdílných břehů – jazyk Reginy je dramaticky vznětlivý i žensky bezbranný, Uweho úředně kožený a zatuhlý, pomalu a bolestně směřující k sebereflexi a poznání, že „moje činnost je namířena proti konkrétnímu člověku… mohl jsem téměř bezcitně postupovat proti jednotlivým osobám, ovšem v zájmu vyšší ideje“. Uwe skoro parafrázuje krédo poručíka z Greenovy Moci a slávy. V člověku je třeba zničit nesprávnou myšlenku, a nejde-li to jinak, jeho,
i když proti němu samotnému nic nemáme… Próza zavede čtenáře do kuchyně Stasi a ukáže vývoj člověka, který si už jako dítě zpíval Internacionálu, měl-li strach ve sklepě. Když televize chtěla točit o dvojici šot v areálu věznice, dnes památníku totality, vedení to nedovolilo, neboť „důstojnost místa nesmí být narušena“. Láska často míchá karty jinak, než by velebná spořádanost zrovna chtěla.

Jiří Zizler

Elizabeth Abbottová

Historie celibátu

Přeložila Hana Volejníková

BB art 2005, 526 s.

Položíme-li vedle sebe před pěti lety vydaný překlad Dějin celibátu Georga Denzlera a Historii celibátu Elizabeth Abbottové, ponoříme se do dvou odlišných světů, a to i přesto, že se obě knihy dívají na fenomén celibátu prizmatem konce 20. století. Denzlerův pohled je teologický a reaguje na sílící hlasy v katolické církvi, které zpochybňují kněžský celibát v jeho obligatorním pojetí a dávají přednost individuální volbě. Samotný pojem celibát vztahuje pouze na katolickou církev a sleduje jeho genezi od askeze raného křesťanství přes gregoriánské reformy až po současné napjaté teologické pojetí. Abbottová se na celibát naopak dívá kulturalisticky a definuje ho jako pohlavní zdrženlivost a sexuální asketismus, které se objevují ve všech náboženstvích a kulturách. Pro svůj výklad zvolila popisný přístup a dala přednost paralelnímu líčení před hledáním sociokulturních shod, popřípadě odlišností. Tomu se vymyká pouze její násilný
pokus o feministický výklad ženského celibátu, přesahujícího pohlaví. Stejně násilně a nedomyšleně ale působí i její srovnávání askeze křesťanských či hinduistických mnichů s populační politikou Číny nebo Indie, jež sice vede k sexuální abstinenci, avšak s celibátem nemá nic společného. Historie celibátu je tedy pestrou směsicí pozoruhodných střípků, jež ale bohužel často patří do úplně jiné mozaiky.

Martin Nodl

Jaroslav Kučera

„Žralok nebude nikdy tak silný“: československá zahraniční politika vůči Německu 1945–1948

Přeložil Jakub Kučera

Argo 2005, 200 s.

Autor použil pro titul své knihy výrok někdejšího ministra informací a jednoho z hlavních představitelů KSČ Václava Kopeckého, který 29. listopadu 1946 zazněl na zasedání československé vlády v souvislosti s projednáváním německých hranic. Přestože knihu napsal český autor, ve skutečnosti je doplněným překladem z němčiny – poprvé vyšla před čtyřmi lety péčí drážďanského Hannah-Arendt-Institutu. Studie vychází především z odborné literatury, z archivních pramenů nejvíce využívá fondy Archivu ministerstva zahraničních věcí. Kučera v šesti tematických kapitolách přehledně sleduje vývoj československé zahraniční politiky vůči poraženému Německu v kontextu její prohlubující se závislosti na Sovětském svazu (otázku vysídlení Němců, neúspěšné územní požadavky vůči Německu, snahy o anulování mnichovské dohody či jednání o reparacích a restitucích). Rejstřík na konci knihy bohužel obsahuje pouze 49 jmen, z toho několika
současných historiků – Černínský palác, Hrad, stranické aparáty a sekretariát vlády zastupují pouze známí politici, kteří v textu vystupují spíše jako symboly než reálné historické postavy (Beneš, Masaryk, Clementis a Gottwald).

Petr Blažek

Karel Skalický

V zápase s posvátnem

Centrum pro studium demokracie a kultury 2005, 317 s.

Teolog a religionista podává ucelený přehled dosavadních výdobytků na poli religionistiky a myšlení o původu náboženství. Místy autor naznačuje vlastní filosofické pohledy, takže kniha není jen přehledem názorů na náboženství. Zdá se dokonce, že díky Skalickému jsme schopni pohlédnout hlouběji na genezi fenoménů posvátna a božství, jak se projevovaly v dějinách lidstva. Tato skutečnost nejlépe vyvstane, když se autor konfrontuje s odborníky na tuto oblast (M. Eliade, R. Otto, C. G. Jung, K. Kerényi, J. G. Frazer). Nesnaží se o vytvoření nové a převratné interpretace, podává ale jejich názory tak živě a přehledně, že na pozadí vlastního vykladačského náhledu vznikla vskutku fundovaná sbírka toho nejdůležitějšího z oboru religionistiky. Skalického přístup prozařuje chápání jisté celostní hermeneutiky; takže vidí začleněnost fenoménů náboženství do sociálních, ekonomických, psychologických a dějinných podmínek. V rámci
pokračující sekularizace je zajímavé osvěžit si názory týkající se vzniku prvotních představ o nejvyšší bytosti, o otci nebes, o posvátném a božském jako takovém. Je poučné sledovat, jak se zjevení božského dotýká člověka (jeho duše) v průběhu dějin, jak pozvolna vysvítá tajemství shody mezi bohem a člověkem, tajemství vtělení, stvoření a tvoření. S touto knihou jsme s to lépe porozumět nejrůznějším pohledům na náboženství.

Jiří Olšovský

Tony Hey, Patrick Walters

Nový kvantový vesmír

Přeložil Martin Žofka

Argo a Dokořán 2005, 430 s.

Popularizační knihy o kvantové fyzice či kosmologii se v čtenáři obvykle snaží vzbudit pocit úžasu. Stačí si dát vedle sebe jejich názvy: Stručná historie času, Teorie všeho, Elegantní vesmír, Konstanty přírody, Snění o finální teorii. Ani Nový kvantový vesmír není klasickým odborným textem. Drží se i nepsaného pravidla, které radí vyhnout se pokud možno rovnicím, kniha ovšem přesto vybočuje z řady. Jejím cílem totiž není (jen) ukázat, jaká je „hlubinná struktura” okolní reality, ale také předvést, jak je vědecký výzkum svázán s konkrétními aplikacemi. Takto nahlíženo se pak věda liší od ostatních přístupů ke světu právě tím, že vyžadována je především funkčnost; o podivných vlastnostech kapalného hélia lze básnit, nejdřív je ovšem třeba hélium zkapalnit. Interpretace napůl živé a napůl mrtvé kočky jsou v textu promíchány s více či méně běžnými technologiemi (fotografie, laser, atomová past, supratekutost, supravodivost, kvantová
kryptografie). To, že je kniha plná barevných fotografií a diagramů, se samozřejmě odrazilo na její ceně, od čtenáře je také třeba soustředění/pozornost. Stránkami se příjemně listuje, autoři však své dílo nejspíš vytvořili s trochu jinými ambicemi. Protože kniha ukazuje vědu ve vazbě na inženýrský výzkum či prosté kutilství, může zprostředkovat porozumění „hejblátkům”, která dnes člověka obklopují takřka na každém kroku.

Pavel Houser

Chaim Potok

Kniha světel

Přeložila Kateřina Novotná

Argo 2005, 351 stran

Přátelé Arthur a Geršon studovali na vysoké škole v rabínském semináři. Jejich studia byla přerušena brannou povinností. V korejské válce nastoupili jako polní kaplani pro židovské vojáky. Tíživě prožívají válečný život s jeho banalitou. O dovolené společně procestovali Hongkong, Japonsko a navštívili Hirošimu. V tomto úseku příběhu spočívá těžiště Potokova románu, v onom kroužení, či zpřesňování tématu míru a jeho absence. Vzájemná polarita charakterů obou ústředních hrdinů vede k autorovu moralizování, kterým je naznačena tradice výchovného románu 18. století. Takový autorský záměr působí anachronicky a tíživě – je ale o tíživém tématu a prozrazuje Potokovu virtuozitu. Po návratu do Koreje havarovalo letadlo, ve kterém letěl Arthur. Geršon se z války – jež má všechny rysy trapnosti – vrací do Ameriky, uspořádává poslední věci s Arthurovými pozůstalými a odjíždí do Izraele pokračovat
v kabalistických studiích. V Knize světel je možné najít analogii s Kerouakovým románem Na cestě, spočívající v usilovném hledání životního smyslu hrdinů. Potokův román lze číst jako podobenství, román-sen o Geršonovi skutečném a jeho alter ego, stínu Arthurovi. Dlužno dodat, že kabalistické pasáže o úrovních Božího jsoucna „sefiroth“ a úvahy o Knize Zóhar jsou skutečnými a půvabnými literárními klenoty.

Vilém Kozelka

Michal Kubát

Demokracie v Polsku: Politický systém Polské republiky 1989–2005

Slon 2005, 184 s.

Polská Solidarita, Jan Pavel II. a Bolek a Lolek patří k charakteristice našich severních sousedů stejně neodmyslitelně jako Václav Havel, Švejk a Krteček k té naší. I kdybyste o těchto dvou zemích nevěděli nic víc, výše jmenované atributy vám v hlavě naskočí automaticky. Pro zainteresované, a to nejen kulturou, leč i politicko-hospodářským vývojem a souvislostmi, je tu nyní kniha Michala Kubáta, která chronologicky a přehledně mapuje situaci od počátků tzv. kulatého stolu přes první krůčky demokratického přerodu až po situaci v březnu roku 2005, kdy byl text aktualizován, tedy po končící druhé období prezidenta A. Kwaśniewského. Nechybí v ní popis nových volebních systémů, postkomunistických reforem a situace po vstupu do EU, ani přehledné tabulky, grafy či stručná charakteristika jednotlivých politických stran. Polsko je jednou z politicky nejzajímavějších zemí ve středovýchodní Evropě, „v Polsku
se totiž pořád něco děje“, tvrdí v úvodu sám autor, a tak i k nám občas problesknou zprávy o tamních politických aférách nebo politických změnách, které ovlivňují stav „demokracie v Polsku“.

Bára Gregorová

Jiří Fidler

Za víru, vládce a vlast: ruští a sovětští maršálové

Jota 2005, 292 s.

Téměř dvě stovky životopisů obsahuje kniha historika a popularizátora vojenství Jiřího Fidlera. Jak již podtitul napovídá, jedná se o životopisy maršálů, admirálů a například v případě Josefa Vissarionoviče Stalina i generalissimů carského Ruska a Sovětského svazu. Jde se o solidní práci, kde je vedle podobenky příslušného vojevůdce přehledně popsána vojenská kariéra a s ní i životní osudy dotyčného. Po této práci sáhne zajisté každý (nejen) laický zájemce o vojenskou historii a historii druhé světové války, z které pochází vůbec nejvíc zde popsaných osudů. Spolu s životopisy Žukova, Koněva, a dalších i u nás notoricky známých rudých maršálů, je sem zahrnuto mnoho dalších osob spojených s velkou vlasteneckou válkou v SSSR, ale také několik pozoruhodných mužů pohybujících se v ruských vojenských štábech ještě hluboko v carské epoše. Poctivě odvedená práce autora však již není dále
podpořena. Grafická úprava je, jak si již jistě čtenáři edice Jota-Military zvykli, tradičně slabá a bez jakýchkoliv estetických ambic. Obálka, jak je v této edici pravidlem, vypadá lacině a nevkusně, a rozhodně neodpovídá standardům, na které je česká knižní kultura zvyklá.

Ivan Malý

Jan Nejedlý

Hvězdné války: Epizoda Bitva o Celebritánii

Plot 2005, 72 s.

Na začátku stálo slovo. To slovo byla Celebritánie, země slavných. Literární kritik Jan Nejedlý byl zřejmě tak pln radosti ze svého objevu, že mu to nestačilo na krátký fejeton či povídku. Přestože měl jiných nápadů pomálu, rozhodl se kolem něj stvořit „vtipnou parodii“ na svět českých celebrit, kterou po „dvou úspěšných časopiseckých vydáních“ vydal knižně. Výsledek jeho snažení je tak děsivý, že knihu lze dočíst, jen pokud trpíte masochistickou úchylkou a chcete zjistit, zda je druhá polovina stejně hrozná jako první. Čtenáři, který to zkoušet nechce, prozradím, že je. V té knize totiž není skoro nic vtipného, pokud se neumíte smát větám typu: „Radim Uzel, celý v rytířském, vytasil z pochvy vibrátor tělové barvy.“ A když už se Nejedlému povede udělat cosi jako vtip, je to humor opravdu třeskutý: „V pořadu Rozjezdy pro hvězdy, kde Dan Nekonečný interpretoval píseň Kakaová pod pseudonymem Dan Konečník, naměřil centimetr 3,4 + bonus za bláto na hřišti.“ Co nám
to literární kritik po večerech čte? Trnky Brnky? Ale možná je to jinak. Možná na nás Nejedlý pomrkává: podívejte, dokázal jsem vytvořit parodii tak dokonalou, že už nejde rozeznat od produkce, jíž nás častují celebrity, prostě materiál na intelektuální diskusi. Ale pokud nejste intelektuálové, můžete si spolu se mnou myslet, že Nejedlý zplodil útvar, na jehož hodnocení nestačí kulantní slova.

Kazimír Turek

Host 8

Po dvou vydařených číslech si redakce Hostu vybírá oddechový čas. Osmé číslo sice není špatné, ale na čtenáře, natěšeného předchozími obsahově nabitými čísly, může poslední Host působit poněkud matně. I glosátor Pavel Jazyk má svých jízlivostí jen sloupec a ne celou stranu, a tak je to v tomto čísle Hosta se vším. Ze dvou ústředních rozhovorů – s režisérem Vladimírem Morávkem a básníkem Milanem Ohniskem – je mnohem zajímavější ten druhý. Možná je to ovšem volbou témat: Morávek o divadle už všechno řekl, Ohnisko o svém životě nikoliv. Dobře napsaná bude kniha Pavla Kosatíka Šestatřicátníci, která se zabývá generací, jejíž příběh začal stejnojmenným debatním klubem: Václavem Havlem, Josefem Topolem, Věrou Linhartovou, Jiřím Kuběnou a dalšími. Doufejme jen, že se Kosatík v knize bude více zabývat pozdějšími osudy těchto autorů, neboť v Hostu otištěná ukázka představující debatu sedmnáctiletého Havla se sedmnáctiletým Kuběnou není
odlišná od debaty jiných sedmnáctiletých intelektuálů a je asi tak stejně zaznamenáníhodná. Nicméně jinak bychom si nepřečetli například následující Havlovu úvahu: „Myslím, že člověk nemusí být valný psycholog, aby poznal, že kdyby býval Šalda měl poctivou a hodnou manželku, jež by ho ctila a již by on miloval, a doma měl tři caparty, vypadalo by všechno docela jinak.“ Bylo by zajímavé vědět, co by na to bývalý prezident řekl dnes.

–kt–

Jeffrey Eugenides

Middlesex

Bloomsbury Publishing 2002, 544 s.

S prvními slovy obsáhlé novely současného amerického spisovatele Jeffreyho Eugenidese se ponoříme do duše jejího výjimečného vypravěče. Kniha s provokativním i tajemným názvem se po prvním hlubokém nadechnutí rozvíjí jako hedvábné vlákno toho nejjemnějšího literárního stylu z kukly bource morušového. Euginides objímá v epicky rozkošatělém příběhu tři generace řeckých přistěhovalců, usídlených v americkém Detroitu. Jeho vtipným a citlivým vypravěčem je Cal nebo Calliope Stephanides/ová, hermafrodit, který si odžívá s nadhledem i bolestí svou osobní řeckou tragédii, na jejímž začátku stojí zakázaná láska a vzácná genová mutace. Euginides dokáže udržet vypravěčské napětí na rozsáhlé ploše románu. Jeho síla je v unikátním stylu, kterým se dostává přímo k jádru věcí. Dotýká se nedotknutelného i zcela obyčejného v jazykovém překvapení, v hladivých i vtipných pojmenováních, jednoduchosti, v nečekaném.
V detailu se zrcadlí celek a osobní spoutává s historickým. Křehký epos s ďábelským drivem je poháněný energií neobyčejného talentu. Nedává vydechnout. Devět let po útlé atmosférické novele Virgin Suicides napsal autor, žijící se svou ženou a dcerou v Berlíně, literární ekvivalent oka hurikánu. A jako návdavek za to dostal v roce 2003 Pulitzerovu cenu.

Jindřiška Bláhová

Fenomén reality show přivedl Jana Potůčka v Reflexu č. 39/2005 k rozhlasové hře Jana Grmely Požár v opeře, vysílané 4. 6. 1930.

Básnickou skladbu Konstantina Biebla Nový Ikaros (1929) analyzoval v Českém jazyku a literatuře č. 1/2005 Jiří Holý.

Psychosomatický profil Vladimíra Holana podal v Hostu č. 7/2005 Norbert Holub. – Holanovskou výstavu Noční hlídka srdce v letohrádku Hvězda přiblížila v Ateliéru č. 20/2005 Věra Jirousová.

S osobností a dílem Ivana Diviše se v další kapitole své „čítanky“ (Proglas č. 4/2005) vyrovnal Milan Uhde.

K letošním sedmdesátinám Josefa Topola načasoval David Kroča vydání své monografické studie Poetika dramat a básní Josefa Topola (Paido, Brno 2005).

Medailon či přesněji encyklopedické heslo Václav Havel otevírá v rubrice Čeští Evropané (s. 1–8) říjnové 3. číslo čtvrtletníku Nezávislého diskusního klubu Milady Horákové Masarykův lid. Napsal je Jiří Suk. – Rozhovor s Václavem Havlem pořídili pro Respekt č. 43/2005 Erik Tabery a Jáchym Topol.

Originálně se k udělení Nobelovy ceny za literaturu Haroldu Pinterovi postavila literární příloha Práva Salon č. 440 z 20. 10. 2005: úvahou Pavla Šruta, soutěží na překlad otištěné Pinterovy básničky The Special Relationship a rekapitulujícím článkem překladatele Milana Lukeše Počátky Pintera v Čechách.

Jako „poněkud suchopárná moralita, jíž právě postmoderní svět nemůže uvěřit“ přišel Jiřímu Rulfovi v Divadelních novinách č. 17/2005 románový debut Daniely Fischerové (Happy end, Host 2005).

O výboru z veršů někdejšího šéfredaktora Tváře Jana Nedvěda z let 1958–1998 Žiju život naruby (Torst 2005) kritik Radim Kopáč prohlásil, že si „bohužel příliš nezadá s úrovní produkce autorova známějšího jmenovce, duchamorného písničkáře vlahých dívčích očí“ (Uni č.10/2005).

„Jak je dobré míti Rejžka,“ pochvaloval si Jiří Peňás v Týdnu č. 43/2005 nad objemným výborem z publicistiky Jana Rejžka Z mého deníčku. 1984–2003 (Petr Tychtl – XYZ 2005).

Zpracoval František Knopp.

Rusko

V posledním vydání literární přílohy deníku Nězavisimaja gazeta Ex libris informuje Jevgenij Lesin o zahájení moskevského básnického šampionátu. V proslulém literárním klubu PirOGI (OGI je významné nakladatelství a zároveň jeden z prvních klubů se skvělým knihkupectvím, kde se odehrávaly literární večery s energií, vtipem a návštěvností, jež jsem v České republice nikdy nezažila; pir je v překladu hostina, pirogi pirohy) soutěží skupiny – třeba takzvaných tlustých časopisů. U nás by to vypadalo tak, že skupina básníků a teoretiků Revolver Revue by vyzvala Souvislosti nebo Aluzi. Básníci procítěně recitují, teoretici vědecky objasňují nadčasovou hodnotu poezie svého týmu a odkrývají chabost soupeřových veršů. Jeden souboj má dvě kola, verše se dělí do váhových kategorií – vážná poezie a drobky ze stolu. Celá zábava má atributy sportovní ligy: semifinále, finále, fanoušky, uplácení rozhodčích, párky a pivo atd. Potrvá to do června. Autor článku
upozorňuje, že mu to připomíná bezstarostnou atmosféru Ruska počátku minulého století. „A čím to skončilo? Svazem sovětských spisovatelů.“

Tlustý časopis NLO (Novoje litěraturnoje obozrenije) se věnuje ruskému divadlu počátku tohoto tisíciletí. Tedy období, kdy Ludmila Petruševská či Alexandr Vampilov jsou již klasiky a dění na scéně se radikálně mění. Na pomezí divadla a literatury stojí čím dál oblíbenější slam poetry, básnické videoklipy a scénická improvizace (Jevgenij Griškovec, Ivan Vyrypajev). K nejvýraznějším divadelním tendencím patří dokumentární drama (Teatr.doc) a divadlo násilí (obdoba cool poetiky). Ruská „nová dramatika“ výrazně kritizuje společnost. Má společné rysy například s anglickým či německým sociálním dramatem posledních desetiletí; vychází z mikrosociální analýzy a pokouší se o obecnou – filosoficko-antropologickou – reflexi. NLO představuje dva teoretiky nového ruského divadla, Marka Lipoveckého, doposud známého jako pronikavého teoretika ruské postmoderní literatury, a Maju Mamaladzeovou. Lipoveckij zavádí termín „filosofická fraška” (jde například o díla bratří Vladimira a
Olega Presňakovových), Mamaladzeová demytizuje pojem „nového dramatu“ na díle Vjačeslava Durněnkova. Její cool termín zní: „divadlo vědomí katastrofy“. Připomíná také, že mladé dramatiky Olega Bogajeva, Vasilije Sigarjova (hraje se i u nás v ND), Maxima Kuročkina i Griškovce objevila porota již zaniklé literární ceny Antibuker (AntiBookerova cena). Dramatiky oceňuje také literární komise Nobelovy ceny. U nás v divadelním prostředí hledáme především ministry.

Libuše Bělunková

S tím „člověkem“ už se vypořádám sám. Ano, pane Tichý, a s tím Šlengrem jako malířem a umělcem – k tomu Vám posílám ještě fotografie a snad byste k tomu pár slov ještě připsal, nebo někdo jiný a poslal mi to prostřednictvím Topiče do nějakých listů, novin nebo časopisů a snad by bylo dobře, ještě než budu výstavu mít zahájenu, častěji se o ní někde zmínit. Chápete mě, proč to píši, dosud jsem vystavoval jen tady v Bydžově, Hořicích a v Jičíně, výsledky byly ovšem slabé, dělal jsem všechno sám na vlastní pěsť, a jak to dopadá, víte sám.

Karel Šlenger

Je jaro roku 1941, pan Tichý je již tehdy slavný „outsider“ – malíř a grafik František Tichý. Ten člověk, Šlenger, malíř a umělec, zůstává outsiderem mezi „outsidery“. Outsiderem je dosud. Téměř nikdo včetně kunsthistoriků ho nezná, v odborné literatuře se nevyskytuje. Až dosud neměl v Praze velkou výstavu. Zanechal po sobě několik tisíc krajin, zátiší, ženských aktů, portrétů, symbolických motivů a monumentálních vizí. Doufejme, že nynější expozice Šlengerova díla, právě zahájená v Národní galerii – Veletržním paláci, bude alespoň opožděným připomenutím jeho významu v moderním českém umění.

Karel Šlenger se narodil 5. dubna 1903 v Chomuticích, staré vsi mezi Novým Bydžovem a Hořicemi. Tatínek učitel, maminka ze mlýna v nedaleké Oboře. Matka „nepracuje“, zůstává doma, paní učitelová. Vpravdě učitelská rodina. Karel je pátý ze šesti sourozenců. Z Chomutic pochází rovněž básník Josef Hiršal a z nedalekých Ohnišťan houslista Smetana, s kterými se Karel přátelí a které oba portrétuje. Hiršalův expresivní portrét z roku 1937 patří k vrcholným podobiznám kumštýřů třicátých let. Na konci 20. let, po smrti maminky a za značné otcovy nevole opustil Karel Šlenger teplé protekční místečko státního úředníka v Praze na Hlavní poště, které mu zprostředkovali příbuzní.

Poustevničil ve vlastnoručně ušitém spacím pytli na půdě rodné chalupy, pozoroval pavouky, nakreslil a napsal ironicky humorné pojednání Pabouci – kus života. Po filosofických extempore (dvakrát se pouští do studia filosofie – jednou v Praze na filosofické fakultě, podruhé v Paříži na Sorbonně) se natrvalo přiklonil k malování a naplnil beze zbytku představu malíře-rozhárance s dlouhými vlasy, věčně chudého, který si vyrábí i vlastní barvy. Chodil na pryskyřici do lesa, jindy barvy obohacoval hlinkami po malířích pokojů, zašíval a sešíval hrubé jutové pytle, vařil klih, chodil po kraji, ve dne jezdil na kole po okolních vsích a dával hodiny hudby. Učil hře na housle a klavír, uměl i na akordeon a varhany, což dává k dobru v jedné ze svých žádostí, když si pohrával s myšlenkou stát se misionářem. Pochopitelně neúspěšně, nebyl praktikujícím katolíkem a do kostela chodil tak zazpívat o půlnoční.

Od cizích lidí dostal jsem letos Ježíška – již několik let jsem nedostal nic. Letos vánočky jsem si přinesl, musel přinésti, krásný vlněný, tmavě červený šál na krk a cukroví. Měl jsem stromeček, ale neustrojený. Koupil jsem si jej za 4 Kč. .A na Štědrý večer byl jsem pozván do jednoho mlýna, kde se maminka narodila a kam za ní chodil tatínek. Byl jsem v oboře. Pak jsem šel vypít pivo do hostince, ohřál se, doma mám zimu, pak v 11 hodin jsem si zahrál na klavír při otevřeném okně vánoční písně a Tichou noc a šel na půlnoční. Zpíval jsem na kůru a díval se na satana, jak jej nějaký světec podávkami sráží se stropu.

(Sestře, březen 1943)

Nějaký světec je svatý Jiří, podávky jsou kopí a „satan“ má podobu dračí. Zdá se, že tenhle učitelský synek při náboženství pozor nedával, a svatých našich patronů životy neznal. Ďábel je v kostele na tom samém nebi ještě jednou, v řetězech, a má co do činění se svatým Prokopem, s drakem se splést nedá. Malíř jako by říkal: nebudete sloužit ďáblu, ale on bude sloužit vám. O tomhle ďáblovi mluví nejen Karel Šlenger, ale i jiný učitelský, totiž Josef Hiršal, že prý sedí na bobku a poťouchle se dívá kamsi do blba. Zahleděli se… básník i malíř.

Zakončil jsem studium velkých bohů filosofie, kteří však ze svých piedestalů mi spadli. Já zůstal sám. Ale věděl jsem. V tom světě jsem více nehledal a stopy krutých bojů s lidmi a jejich bohy jsem oprašoval dnes po čtyřiceti letech, když otevřel jsem roztlučenou bednu s nimi. Je to strašné do toho pohledět. Pohledět do své duše!

A taky se pamatuji v té době, jak jsem chtěl poznat kreaci světa. Kreaci těla. Jakéhokoliv těla – prostě vytváření či tvoření se života… A tak jsem se díval na trávu, kterak roste, olizoval jsem její list a lodyhu, ale neviděl a ne­uviděl jsem nic. Poznal jsem však. Poznal, že je to jinak, že je vše jinak.

A proto jsem také chtěl být živ jak ten jiný tvor. Králík, zajíc, kráva – nažere se trávy a stačí jí to. Proč tedy mně by to nemělo stačit? – Tráva však byla tvrdá a špatně se kousala, i když jsem vybíral tu měkkou. Našel jsem si tedy jetel. Ten byl šťavnatější, ale za chvíli mi bylo v ústech hořko a nepříjemně. Nebylo to dobré. Asi se tady nenajím takto – myslel jsem si. A také jsem toho musel nechat.

Šlenger zvládl různé výtvarné polohy, ke kterým dospěl po své vlastní cestě. Některé jeho miniatury nepřesahují rozměrem velikost poštovní známky, jiná jeho několika­metrová plátna odpovídají nástěnným malbám. Intimita versus vize, poselství. Malé – velké. Exprese i neoklasicismus. Lehké kubis­tické ozvěny. Primitivismus. Vysoké vrstvy barvy – hladký, téměř staromistrovský štětec. Akvarelové skici dotažené do estetické dokonalosti. Je malíř-hledač, má silná i slabá období, v malování i v životě. Stabilní je snad jen situace finanční: stále pod minimem.

Milý Pepo, nehněvej se, že ti zase píši… ale je mi smutno, k smrti smutno tyto dny, a do ničeho se mi nechce.

Dokončil jsem, co jsem chtěl, dosáhl žádaného a to je nejstrašnější moment snažení. Nastává ochablost a pessimismus života mísí se s prvky touhy po plném žití. Stvořil jsem od Vánoc 12 obrazů, z nich 2 třímetrové, ostatní se pohybují v rozměrech 1–2 metry… celou tu dobu žil jsem jen této své činnosti, přerušované jen vyučováním žáků.

Proč Ti to píši? Protože mi je teď smutno a nikdo mi není kolem studánkou vody, jíž bych se občerstvil. Toužím po moři, po dálce, po zapomenutí. Vím, že jsem tulák s věčně zjizveným srdcem, ale někdo tu musí rovněž být a žít jen pro cit.

(Bratrovi, červen 1937)

Paříž, Provence, francouzská Riviéra, Alžír, Tunis, Itálie, Sicílie, Cařihrad, Balkán, Jugoslávie, Bulharsko, Rumunsko. Musí ven, na jih, za teplem. Po celý život utíká z Chomutic, z chalupy, aby se tam zase vracel, a odtud, zevnitř, mohl vynášet vrstvy duše, vrstvy barev, výrazově a technicky blízké informelu, který ale na světlo světa teprve přijde.

Šlenger ale nemá výtvarné vzdělání. Jednou se pokoušel na akademii a nebyl přijat. Tehdy zažil jediné setkání s tehdejším ředitelem krajinářského oddělení Otakarem Nejedlým. Dnes nahlédnuto se tato schůzka podobá performanci: na aerovku, kterou má koupenou na dluh, naloží svoji rozměrnou Duši, dojede z Chomutic do Prahy před Akademii, kde ji na ulici vystaví, a dovolává se Nejedlého. Nejedlý nomen omen jen tak vyhlédne z okna: proč mne otravujete s takovou mazaninou? Malíř jede s Duší zase zpátky.

Tvoje dílo není tady nesrozumitelné, aby je nepochopili ti, kdož nejdou s módou, je lidské a napojené prožitým chápáním krásy, a protože jdeš svou cestou, nepokřivenou šilháním po různých -ismech, a nenecháš se ovlivňovati jinými individualitami, podržíš svou sílu a umění Tvé bude schopno dalšího vývoje. Tak to je! Že ti neotevřeli brány akademie? Jaké to nesmysly! Sáms nechtěl.

(Z bratrova dopisu, září 1937)

V roce 1941 byly objeveny jeskynní malby v Lascaux a publikovány v časopise L’Illu­stration. Výtvarný projev neznámého pravěkého člověka sklidil tehdy obdiv a dojetí pro svoji syrovou krásu a hlavně upřímnost a světem se rozběhla vlna zájmu o výtvarný primitivismus, která kulminovala někdy v druhé polovině 40. let, kdy Jean Dubuffet formuluje koncept art brut. Dubuffet a druzí odmítají vidět rozdíl mezi uměleckou a patologickou tvorbou, mezi normálním a nenormálním. To vše se děje na pozadí druhé světové války, nacismu, který podobné umění považuje za zvrhlé. Akce – reakce. Jean Fautrier, malíř, který byl krátce vězněný gestapem, v letech 1943–45, maluje sérii Orfeus, pastózní, existenciálně rozjitřené zobrazení válečných obětí. Nadčasovou, archetypální, reliéfní strukturou, připomínající jeskynní malby, koresponduje toto dílo právě se Šlengerovým, s jeho stejně „hmotnatou” (jak se o ní v lehce
pejorativním smyslu zmínil novobydžovský tisk) Zemí již z počátku 30. let. Pro zajímavost, Dubuffet v roce 1951 namaloval řadu vysokých past, a jeho Filosofická krajina, hnědá zemitá struktura s ohraničeným horizontem a tenkým světlým pruhem, v lecčems připomene právě Šlengerovu sice neabstraktní, ale podobně zaměřenou a o dvacet let mladší Matku zemi. Zpátky k archetypu. Zpátky k materii. Zpátky k matce. Zpátky k ženě.

Bál jsem se vždy, bál jsem se lidí, a přestal jsem se k nim vyjadřovat. Svěřoval jsem své myšlenky a city papíru a vysněným lidem…, kteří neexistovali. Psal jsem jim i dopisy, a mé vztahy citové byly v mých snech horké, vášnivé a plné citu… viděl jsem ženy kolem sebe chodit, živé, tělesné – ale zůstávaly mi vzdálené – strašně vzdálené. Ty pravé nefalšované byly ve mně. Nosil jsem je tam stále, působily mi bolesti, ale nezradily mne nikdy. Proto jsem jim věřil a proto nemohl jsem objevovati ženu skutečnou. Byla pro mne nepravdou.

Jeho žena je idol. Žena – jistota, žena – tvar, žena – krajina, žena – matka, ženka – divoženka… je jich moc, některé monstrózní, s deformovanými, hypertrofovanými částmi těla, odkazující k plození stejně jako pravěké idoly, jiné tajemné, odjinud. Jsou různé, v různých polohách malířských i těla.

Poesie, Láska, touha po Pravdě, žena a věčná žízeň po ní – ne ne, nic se nezměnilo, a vše zůstává proto dále krásně a věčně toužené. Jen naučil jsem se mluvit jinými slovy, jen přestal jsem slyšet své myšlenky, a cit, láska a žena neztvárňuje se mi již do slov. Ten svět dělám živý, jinak živý, nežli jej nosím v sobě a nežli jej moje smysly předkládají. Jsem už jen malíř a žiji v tom, co po mně zbývá.

Jeho ženou se stala ještě dívka, jeho žačka, kterou učil na klavír jako malou holčičku, z židovské rodiny, zmizelé kdesi, nikdo neví o osudu toho transportu. Ona a její bratr byli židovského původu pouze napůl, a zůstali tedy ušetřeni. Karel Šlenger vzal ji i s bratrem do patronace, která vyvrcholila manželstvím ještě v pětačtačtyřicátém roce. Maloval ji. Hana. Nebylo to lehké soužití, stačili mít děti, rozvést se a nakonec se ještě znovu vzít.

Balanc po ostří nože. Kdysi jsem viděl fakíra. Bylo to v Národním domě na Vinohradech. Mimo mnoho jiného, jako polykání hřebíků, skleničky – z které si ukusoval, a porculá­nového talířku – vystupoval také po žebříku, jehož šprincle byly ostří nože. Nic se nestalo. Šlo to.

Jeho pozice stranou byla v podstatě jeho volbou i osudem. Ustrojení. Povaha. Mohlo by se říci, že mu nepřála doba. Dvě světové války, ta druhá, když měl být na vrcholu. Ostří nože, svůj často opakovaný slovní obrat, by si vybral vždy, nehledě na nepřízeň doby.

Své obrazy neuměl prodávat a sám se lidsky nikomu neprodával. A přitom řada menších výstav, uspořádaných opakovaně v Hradci Králové a v Jičíně, vždy vyvolala mimořádný, ale jen regionální zájem.

P. S.: Chomutice, 9. října 2005. Poledne. Kostel je mimořádně otevřený, stejně jako zdejší kostelník. Ten mi sděluje: „…to mi nebudete věřit, v kostele máme nové koberce, nové reproduktory, křtitelnici od Parléře, České nebe od Kramolína, Ze života Kristova od Suchardy (toho z Nové Paky )… Šlenger? Ten byl svůj. Doma od něj máme ňákej Egypt a Květiny. Že bude mít výstavu v Národní galerii?“

Autorka studuje dějiny umění na FF UK a o Karlu Šlengerovi píše diplomovou práci.

Užité citace pocházejí z korespondence a malířových osobních zápisků v pozůstalosti, opatrované a dokumentované jeho synem Petrem Šlengerem. S jeho laskavým svolením reprodukujeme obrazy na této dvojstraně.

Proč hvězdy nikdy nezhasnou?

Asi proto, že jich neznáme. Vědci nám sice říkají většinou opak, tj.že každá hvězda má své zrození, žití, stáří a zhasnutí. Dovídáme se však tím něco? Jsme na tom stejně jako před tím. A tak je to se všemi filosofy a mysliteli lidského původu. Prostě ani jeden nás neuspokojí a neuspokojil nikdy. Právě naopak. Vzbudil v nás chaos, rozbil záhady života a postavil nás nahé, ubohé a prázdné doprostřed věčné tmy. To jsou nenávidění pedagogové, uzurpátoři všeho druhu, dogmatisté a imperialisté v podobě zlatého telete, nebo socialismus všeho druhu. A proto hvězdy nikdy nezhasnou?

Ptáte se? Ano! Proto právě! Proč nám naplňují hlavy a srdce vším možným svinstvem, proč nám stále diktují své rozumy, své zákony? Vždyť přeci víme, nebo můžeme sami snadno poznati, čemu tyto nápady slouží a komu! Ať nám tedy řeknou alespoň, čemu slouží všechny hvězdy, které dle nich jsou smrtelné jako lidská bytost! Nikdo vám z nich neodpoví, leda osobní domněnkou (hypothesí) jako každý filosof. A proč hvězdy nikdy nezhasnou, já vám tady v tom článku nechci odůvodňovat, protože to se nedá říci jen několika větami nebo odstavečky.

Hledejte sami. Budete hledat dlouho, třeba celý život a odpověď si nedáte! Je tomu tak bohužel, nebo bohudíky, protože třeba potom by se zrodil zase jeden nový vůdce, duchovní vůdce lidu, nově organizované společnosti a byli bychom na tom zase právě tak, jako jsme dnes. Lidé – a lidstva – jako páté kolo u vozu, který táhne jen jeden nebo dva, popřípadě více vozatajů!

Lépe je však věřit pohádce nežli nabubřelé frázi všech samovládců. Pohádky jsou pro děti a my dětmi chceme zůstat. Tak jest lépe. Proto také třeba pro nás jedině hvězdy nikdy nezhasnou.

Zápisky Karla Šlengera ze „smrtelného lože“, Praha-Nusle 2. 3. 1981.

Karel Šlenger (1903–1981).

Národní galerie v Praze – Veletržní palác, 28. 10. 2005 – 15. 1. 2006).

Prasata kšeftů i slova zpančovali

Prasata dětem mléko bryndají

Prasata kšeftů světem rozběhla se

Prasata kšeftů si slastí chrochtají

Prasata kšeftů ctí jenom kšeftů prase

Prasata bzdí na ty kdo nemají

Zaval je zaval šestá vlno

František Halas: Potopa

V každém tvorovi je kousek skály i hory, mořského příboje i tajemného dna, slepých ryb, žížal, hadů a ptáků na noční obloze, kteří si vytrubují na cestu. Máme sny medvěda i úzkost myšky v brázdě, slepičí nechápavost a kus opičího šklebení.

Vratislav Brabenec: Všude je střed světa

Cena samoty spočívá v tom, že dokážeme být mnohem pozornější. Kdybychom mohli být stejně pozorní v přítomnosti nějaké lidské bytosti…

Simone Weilová: Dobro, mez a rovnováha,

přeložila Eva Formánková

Když kosti zemřelého již ztrouchnivěly anebo leží rozházeny v travnatém koutě hřbitova, stojí ještě jeho blednoucí skříně v starém bytě, a odsunuty nakonec stranou, stávají se druhy ve hře nejmladších, dětí. Jest něco dojemného v těch němých, nejasných vypravěčích neznámých dějin takového domu. Co bolestí a radostí je a zůstane pohřbeno v těchto nečtených dějinách! Dítě světlých kadeří a sotva vylíhlá muška, hrající si vedle něho v zlatém slunci, jsou posledními články dlouhého neznámého řetězu, ale též prvními články řetězu možná ještě delšího a neznámějšího. A přece je ta řada řadou příbuzenství a lásky; ale jak osamocen stojí uprostřed ní jednotlivec! Jestliže mu však blednoucí obraz, nějaký úlomek nebo prášek vypravuje o těch, co byli před ním, je už mnohem méně sám.

Adalbert Stifter: Z kroniky našeho rodu, přeložil Ladislav Heger

Moderní poezii charakterizuje veliká smělost ve stavbě metafor. Pomalu pro ni není nesnází, které by nedovedla překonat. Ale na dně této smělosti je zoufalství.

Miloš Dvořák: Platnost slova

Vybral Miloš Doležal, redaktor literární redakce ČRo3 – Vltava.

Dne 20. října 2005 zemřela v Praze ve věku pětašedesáti let Eva Švankmajerová.

Narodila se 25. září 1940 v Kostelci nad Černými lesy. Vystudovala loutkářskou katedru Divadelní fakulty AMU v Praze, obor loutkářská scénografie. Od roku 1963 se věnovala především malbě (členka skupiny Máj), první samostatnou výstavu měla v roce 1966; jako výtvarnice spolupracovala na filmech J. Brdeč­ky (Jsouc na řece mlynář jeden), J. Jireše či E. Schorma (pro Laternu magiku) aj., ale především svého manžela Jana Švankmajera (Něco z Alenky, Lekce Faust, Spiklenci slasti, Otesánek, Šílení); mezi její výtvarné aktivity lze zahrnout i tvorbu osobité keramiky, grafiky, koláží, návrhy kostýmů apod. Vedle práce výtvarné se prosadila také jako prozaička, básnířka a esejistka: ještě v sam­izdatu vydala svou nejvýraznější prózu, román Baradla (v roce 1995 vyšel v pražské edici Analogonu a posléze v anglickém překladu), a básnickou sbírku Samoty a citace, jež byla zahrnuta do souborné sbírky Dosud nenamalované
obrazy (Torst 2003). Účastnila se všech samizdatových a ateliérových akti­vit Surrealistické skupiny v Československu, po roce 1989 byla protagonistkou jejích prezentací veřejných. Před samostatnými výstavami (např. Císařský řez, 1991) dávala přednost společným vystoupením s J. Švankmajerem, z nichž nejvýraznější byly expozice Animus, Anima, Annimace (1998) a tematicko-retrospektivní Jídlo (2004).

Pro život a tvorbu Evy Švankmajerové bylo rozhodujících několik osudových, „určujících“ setkání. Především v roce 1960 potkává filmového režiséra, scenáristu, výtvarníka Jana Švankmajera, jenž má být nejen jejím životním partnerem, ale jejich osudy se spojí v jakémsi až symbiotickém a zásadním tvůrčím směřování. Navigační hvězdou se jim oběma stane surrealismus, a sice v té podobě a vývojové fázi, do níž dospěl v roce 1970, kdy se sbližují s Vratislavem Effenbergerem, Martinem Stejskalem (právě tato setkání označí posléze Eva Švankmajerová za určující) a dalšími členy tehdy nově rekonstruované surrealistické skupiny. V té době je Eva Švankmajerová známa jako autorka ironických, pseudonaivistických obrazů-příběhů, ať jsou to první Rébusy anebo nejznámější Emancipační cyklus, jde tedy o malbu programově syžetovou, jíž zůstane věrna a jež se zcela přirozeně vpojí do surrealistického kontextu jedinečné,
iracionálně-kritické malířské vize. Lze bez nadsázky říci, že tato autorka se pětatřicet let výrazně podílela na vývoji a obnově českého, ale i světového surrealismu. Její malba se během té doby proměňuje, v plánu výtvarném dochází k uvolnění malířské faktury, k zostření barevné škály až k surovosti, v plánu významovém a psychologickém líbeznou ironii vystřídá jedovatý a krutý sarkasmus – témata jsou vždy osobní, ale právě skrze nejzjitřenější emoce, všudypřítomný erotismus, úzkost, strach, agresivitu, dokáže Švankmajerová sdělovat jinak nesdělitelná podobenství a zobecňující komentáře k naší době, v nichž s legitimně surrealistickou vervou rozkrývá civilizační, stejně jako kulturní či společenská klišé, tabu a kamufláže (Zlé děti, Kronika práce a odpočinku aj.)

A právě tato magická jednota obsahů nej­osobnějších, jedinečných („toho, co je dole“), a obsahů nadosobních, nejobecnějších („toho, co je nahoře“) je příznačná pro celé tvůrčí i životní angažmá Evy Švankmajerové: mezi jejími výtvarnými a psanými projevy nebyla pevná hranice, neboť technika či technologie jsou druhotné. Eva malovala a psala to, co žila, a přitom nám ostatním, jakoby mimochodem a marnotratně, podávala svědectví právě o nás samých, o našich touhách, strázních, bázních i radostech. I v tomto smyslu nechť jsou nám varováním i výzvou a nadějí slova z jedné její básně: „V tomhle vlhkým a hnusným a/ rozpadajícím se kontinentě/ kde všechno viselo na vlase/ mýho odhodlání –/ Furt vo smrti./ Ne, o tu nešlo, ta byla daná/ za zázrak setkání/ a soudržnosti vřelé./ To bylo všechno./ To bylo celé.“

… v Benátkách Stříbrným lvem za režii a Cenou za kameru.

Garrelův film by se koneckonců mohl jmenovat Po revoluci, protože se odehrává převážně v roce 1969, po neslavném konci takzvaného Pařížského máje. Evokací scén stavění barikád v Latinské čtvrti v máji 1968, výjevy z demonstrací a bitek s policií ostatně připomene jiný film Bernarda Bertolucciho, podstatně pozdější Snílky (2003). S ním jej spojuje i jeden z hlavních představitelů Louis Garrel, u Berto­lucciho Theo, zahrávající si s incestem. Ve filmu jeho otce Philippa Garrela se tentýž herec jmenuje François a místo filmu ho zajímá poezie, ale také sny o revoluci…

Zatímco u Bertolucciho tvoří politika jen kulisu k soukromému příběhu trojice postav s explicitním důrazem na efektní erotiku, Garrelovo nostalgické ohlédnutí za přelomovým rokem 1968 více a nepochybně výstižněji tlumočí nálady a postoje tehdejších dvacetiletých, jejich romantické okouzlení utopickými myšlenkami nápravy společnosti. V nekonečných debatách, proč se nepodařilo onu nápravu uskutečnit, vedených v bytě bohatého Antoina, zazní mimo jiné věta: „Můžeme revoluci vnucovat proletariátu i proti jeho vůli?“ jako jedna z klíčových otázek, jež si kladli mladí intelektuálové na Západě na přelomu 60. a 70. let. Ale nevedou se jen řeči o nových plánech, o maoismu, o zradě revoluce, hlavně se mluví o umění, o přátelství a o lásce i jejím novém pojetí. François začne chodit s krásnou dlouhovlasou Lilie (Clotilde Hesnová) a pro všechny ostatní se stanou uznávanou dvojicí, nicméně když se ho
dívka jednou po milování zeptá, jestli by mu nevadilo, kdyby se vyspala s jiným chlapcem, který se jí líbí, François nehne brvou a řekne: „Jasně, bez problému.“ Své pocity pak potlačí sáhnutím po dýmce s opiem, jehož štědrým dodavatelem je Antoine.

Vstřícnosti hostitele a jeho zásob opia využívá celá skupina pravidelných návštěvníků, z nichž mnozí se v některém z mnoha pokojů jeho bytu dočasně usídlili. Mluvit otevřeně o sexu, nečinit si majetnický nárok na druhého je jedna ze zásad „amour fou“, lásky bez hranic, jednoho z posunů v myšlení, které tehdy, před více než třiceti lety rozdělily generaci otců a synů. Čas běží, Lilie se k Françoisovi vrátí, ale vychází z bytu častěji než její milý, který se se svými básněmi a opiovými sny čím dál víc uzavírá před vnějším světem. Když Antoine, pragmaticky hlásající, že pro něj se revoluce uskutečnila díky zděděnému jmění, prodá pařížský byt a odjede do Maroka, je to pro jeho přátele nejen zrada, ale i opravdová pohroma. Zatímco Lilie se už před časem postavila na vlastní nohy a o své lásce ujišťuje Françoise dopisy z dalekého New Yorku, François svému pocitu osamění a své závislosti podlehá.

Kdo zná některý ze starších filmů Philippa Garrela (nar. 1948), nepochybuje o tom, že tu hovoří nejen o vlastních zkušenostech a prožitcích sklonku 60. let, ale i o svých niterných pocitech osamělosti. Režisér, který začínal natáčet už v šestnácti letech a svůj první celovečerní film Le lit de la vierge (Panenské lože) realizoval v době, do níž je situován děj jeho nového díla, je ve francouzské kinematografii skutečným solitérem. Jeho rané filmy, podobající se portrétům – ať už portrétům milované Nico, zpěvačky Velvet Under­ground (pravým jménem Christa Pfagenová), jež byla Garrelovou ženou a Múzou a jejíž smrt ho zdrtila (La cicatrice intérieure, Athanor), nebo portrétům vlastní generace (Marie pour mémoire, Le berceau de cristal a nyní Les amants réguliers), či portrétu otce, herce Maurice Garrela (Un ange passe) – si pro svou výlučnost nezískaly valnou oblibu u francouzského publika. Téma osamění, lásky a smrti rozvíjí
Philippe Garrel i v těch filmech, jež mu vynesly už několik pozvání na festival do Benátek – J’entends plus la guitare (Už neslyším kytaru, Stříbrný lev 1991), Le vent de la nuit (Noční vítr, 1999), Sauvage innocence (Divošská nevinnost, Cena FIPRESCI 2001) a letos dvakrát ocenění Pravidelní milenci. Třebaže bývá označován za jediného skutečného dědice nové vlny ve Francii a hlásí se zejména ke Godardovi a Truffautovi, vyjádřením skepse a depresivního pocitu z reality evokuje spíš jména Maurice Pialat či Jean Eustache. Tak jako nejslavnější film druhého z nich La maman et la putaine (Maminka a děvka, Zvláštní cena poroty v Cannes1973) je i nový Garrelův film snímán černobíle a fotografie Williama Lubtchanského je vedle velmi uvážlivého použití hudby a samozřejmě hereckých výkonů jedním z hlavních nástrojů režijního mistrovství Philippa Garrela. Možná by téměř tříhodinovému filmu prospělo trochu víc odhodlání u střihačského stolu, ale
i tak jde o vynikající dílo, jehož tvůrce se nostalgicky ohlíží za vlastním mládím, aniž si zastírá naivitu tehdejšího blouznění, propojujícího privátní sféru s politikou, zaměňujícího svobodu s anarchismem, drogami a nevázaností.

Jaký bude mít nový Garrelův film ohlas u francouzského publika, to ukážou teprve příští týdny, až bude uveden na domácím trhu. V Benátkách na něj ale stáli mladí diváci fronty a stal se i přes svou délku alespoň pro 61. ročník nejstaršího světového festivalu dílem takřka kultovním.

Autorka je programová ředitelka karlovarského festivalu.

Milenci pro každý den (Les amants réguliers),

Francie 2005. Námět a scénář Marc Cholodenko, Philippe Garrel, režie Philippe Garrel, kamera William Luptchansky, hudba Jean-Claude Vanmer. Hrají Aurélia Alcaïsová, Jean-Louis Annaloro.

Diplomovaný pes Gromit a jeho poněkud vyšinutý páníček Wallace překročili rámec televizní obrazovky a vtrhli na plátna kin po celém světě s nevídanou vervou. Jejich celovečerní dobrodružství dráždí bránice diváků všech tvarů a velikostí a nedá spát jedinému králíkovi, který by se pokusil bez dovolení narušit klid zahrádkářova chrámu. Zeleninový horor, v němž prokletý králíkodlak trýzní nervy zelinářů a soutěžechtivého lidu, přihopkal do českých kinosálů a nezbude nikdo, kdo by smíchy nezezelenal v té zápla vě gagů, slovních hříček a krkolomných eskapád, kterou tito dva, pán a jeho pes, prožívají v bravurním provedení animačního studia Aardman.

Základem dobrého díla je mnoho počmáraných papírů a duchovní otec Wallace a Gromita, Nick Park, přelámal pěkných pár tužek, než s kolegy načrtl nové dobrodružství oblíbených hrdinů z formely. Všechny předchozí třicetiminutové zážitky dvounožce & čtyřnožce, Cesta na měsíc, Nesprávné kalhoty a O chloupek, byly nominovány na prestižní cenu Americké filmové akademie Oscar. Kromě prvně jmenovaného také cenu obdržely. Tehdy si ji totiž Park osobně vyfoukl svým raným projektem Pohodlíčko. Ale co je doma, to se počítá.

Dejte mrkvím šanci!

Nalézt nosné téma pro celovečerní film se pak ukázalo přinejmenším stejně těžké jako vytvořit osmdesát pět minut dlouhý film ruční loutkovou animací a neztratit při tom všechny nervy. Inspirace hollywoodskými horory pak dovedla britské tvůrce ke kreatuře dosud nevídané, mytické ušaté obludě, kterou skolí pouze kulka z čtyřiadvacetikarátového zlata, k noční můře každého zemědělce a milovníka zeleně, k obávanému králíkodlakovi, jehož minulost je plná záhad a spekulací hodných detektivního čichu psa.

Filmy studia Aardman, kde vznikl i Parkův celovečerní Slepičí úlet, vždy kombinují žánry a různé vlivy, aby je převedli do svého absurdního světa figurek s jemným skotským přízvukem, kde nikdy nechybí padouch, který už vaše sny nikdy neopustí, i tajemná kráska, pro kterou stojí za to zemřít – je-li to bezpodmínečně nutné. Gromitův řešitelský talent a nadprůměrný rozum držitele červeného diplomu a odběratele denního tisku však vždy dokázal tuto záhadu rozlousknout, aniž by mu v tom Wallaceův přirozený sklon k chybnému jednání a dětinské naivitě, snoubící se s vědeckou posedlostí Dr. Frankensteina, dokázal zabránit. Tentokrát to opět bylo „o chloupek“, a nejenže se soutěž o nejúžasnější výpěstek málem nekonala, ale pes by byl býval bez pána.

Střezte své dýně!

Na aardmanovských loutkách lze bystrým okem nalézt otisky prstů, jak se animátoři pokoušejí vdechnout svým svěřencům život v nesmlouvavém tempu čtyřiadvacetkrát za sekundu. Pokud je však zločinec ochlupen, otisky se hledají zle. Ovšem ne všechno, co cení dva ostré zuby, drancuje bezohledně své okolí a odmítá držet půst, musí být nutně zlé.

Victor Quatermaine, starý dobrodruh, bonviván a neúspěšný lamač hraběcích srdcí, dokáže spolu se svým zákeřným psem Filipem a přesnou muškou vyvolat životu nebezpečné napětí. S chrabrým hlasem Ralpha Fiennese a štramáckou parukou byste snadno zaměnili padoucha a hrdinu.

A proto nám, bytostem přízemně lidským, nezbývá než držet palce psímu hrdinovi, aby překonal všechny letecké akční scény, jakožto i automobilovou honičku podzemím. Aby odpustil svému nebohému pánu absolutní závislost na sýru a přijal ho zpět do domu, i když má zaječí úmysly a nahlodal nevinný lásky cit Lady Tottingtonové. Kromě jeho šedivé kůry mozkové a výjimečného čichu na problémy mu k tomu dopomáhá i naprosto skvělá mimika, díky níž se zapsal do historie animovaného filmu, aniž by promluvil slovo skrze opěvovaný aardmanovský systém Synchro, za nějž se sbírají ocenění a postavičky melou po anglicku jako živé.

Kdo žije, žije pro melouny!

Kolik druhů zeleniny, kolik staveb a stavbiček, postav dospělých i dětských, rekvizit a hejblat bylo nutno vymodelovat, postavit a podmanivě nasvítit, se samozřejmě lze dozvědět z produkčních materiálů, ale vystačíme si se slovem mnoho. Ze světa Wallace a Gromita dýchá opravdovost, tvůrčí zapálení a ruční práce na hranici absolutní dokonalosti. Na rozdíl od Mrtvé nevěsty Tima Burtona, která se k nám do kin chystá za měsíc a vznikala podobnou technikou, nebyla v případě tohoto filmu použita retuš a digitální mastering tak, aby zmizela patrná přítomnost lidské ruky a opravdové hmoty, jakož i typického pohybu ruční animace, který se od počítačových modelů přeci jen značně liší. A i když kouřové efekty, výbuchy, mozkové vlny či králíci poletující v obřím Wallaceově vysavači na králíky typu Bun-Vac 6000 byly vytvořeny digitálně, zůstalo největším oříškem vdechnout jim plastelínovou přirozenost
a nezaměnitelný punc.

Bez hlavy oko nevidí nic. Nick Park a jeho spolurežisér Steve Box ukryli se scenáristou Bobem Bakerem do spletitého, ale dokonale srozumitelného thrilleru na zeleno spoustu detailů, které jsou patrné až při bližším prozkoumání, a zdaleka ne všechny odhalíte během prvního zhlédnutí. Jak to u animovaných filmů často bývá, nositelem vtipu nejsou jen postavy, jejich jednání a promluvy, v nichž je především Wallace přeborníkem (alespoň co se týká špatných odpovědí na dobré otázky), nýbrž i prostředí, jednotlivé rekvizity, domy, složité technologické systémy Wallaceova domu a samozřejmě nápisy na zdech. A tak není ve filmu scény, která by byla prázdná, zbytečná, nudná či beze smyslu. Tempo se od plíživého hororového zla dokáže vyhoupnout až k polohám doslova závodním, kdy se ručička tachometru pouťového letadélka marně snaží rozbít ciferník a vystřelit jak žíznivá čára v naprosto úchvatných akčních sekvencích, kterými Nick Park
nikdy nepřestane udivovat a jež snad v loutkovém filmu nemají obdoby.

Pět let se patlat v modelíně zbůhdarma by se také rovnalo spíše božímu trestu než filmařskému řemeslu. Wallace & Gromit: Prokletí králíkodlaka nejenže je film pro celou rodinu, který nemůže zůstat dítětem nepochopen a zároveň urazit intelektuála, ale také opětovným důkazem, že na poli animovaného filmu se rodí v komerčně absolutně úspěšných kategoriích díla, která nikdy nezestárnou. Wallace s Gromitem měli tuto schopnost, už když spolu letěli v devadesátém roce na měsíc za mořem sýra. Ani v produkci tak obří, jako je tato, ji neztratili. Ba naopak, s mrkvožrouty to pěkně roztočili… humánně samozřejmě.

Autor je filmový publicista.

Wallace and Gromit in The Curse of the Were-Rabbit, USA 2005, 85 minut.

Režie Steve Box a Nick Park, scénář Nick Park, Bob Baker, Steve Box, Mark Buton, kamera Tristan Oliver, Dave Alex Riddett, střih David McCormick, Gregory Perler.

Obrovská výšková budova značně převyšuje okolní mrakodrapy. V ní vysoko nad horizontem zeje kulatý otvor. Když na ni se člověk zadívá, dostane závrať. Ta ještě naroste, když se vcítíme do fiktivních obyvatel této stavby, když si představíme, jak se dívají z oken, v otvoru umístěných, jejich pohled klouže po konkávní stěně a náhodně se zastaví na některém z protilehlých oken a zaostří na vzdálené sousedy. Situa­ce může působit noblesně a fantasticky, jako v Kubrickově Vesmírné odyseji. Tam podobný otvor sloužil jako cesta k přístavu pro vesmírné lodi. Jenomže název a rok vzniku uvedené grafiky jednoznačně vypovídají, oč se tu jedná. Ať chceme nebo ne, vidíme skrz otvor prolétat letadla a cítíme vznešený i směšný, o to strašlivější pocit při
pohledu do neznámé hloubky.

Autorem je slovenský sochař Vladimír Havrilla, v Česku téměř neznámý. Narodil se roku 1943 v Bratislavě. Od roku 1970 se začal věnovat animovanému filmu, zázemí našel ve slovenském kulturním a politickém undergroundu, u konceptualistů a performerů, jako je Tomáš Petřivý nebo Jan Budaj, přátelil se také s Dominikem Tatarkou. Díky tomu se na společných akcích v Bratislavě či v Praze setkával s Čechy: s farářem Svatoplukem Karáskem, performerem Petrem Štemberou nebo sochařkou Magdalenou Jetelovou. Byla to koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let úzce propojená společnost.

Ameriku Havrilla miluje odmalička: láska začala kovbojkami, pokračovala letadly a sci-fi, později pojala i pop art Andyho Warhola nebo Roye Lichtensteina. Koneckonců i Coca-Cola se mu stala významným symbolem atraktivního, dynamického Nového světa. Jako sochař, vyučený na tvarech lidské figury, si nemohl nevšimnout, jak precizní a smyslné jsou oblé tvary její lahve.

Na tomto pozadí není náhodné, že se už před rokem 2001 stala Dvojčata motivem dalších jeho prací. V jedné z nich a stejně tak v grafice navržené v počítači insta­luje UFO geometrickou konstrukci na dvou minimalisticky pojatých „nohách“ World Trade Centra. Vzniklou figuru nazval Muž sochy Svobody. Z toho velkého muže a menší, přicházející ženy se ve virtuální realitě stal milenecký pár, oddělený řekou Hudson. Havrilla použil motiv Muže sochy Svobody také pro plakát, který tajně přilepil při návštěvě New Yorku na jeden z vchodů do WTC.

Pádem obou věží padl i pro Havrillu důležitý symbol. Když byla vyhlášena soutěž na novostavbu na Ground Zero, zasedl k počítači, jenž mu už od roku 1997 slouží jako ateliér, a navrhl pod názvem New York – New WTC námi uváděné dílko. Použil při tom populární pohlednicový záběr na město, které celému světu hlásalo krásný, svobodný a pulsující život. Naskenoval ho a s pomocí grafických programů vymazal v té chvíli už neexistující věže a na jejich místo vsadil perforovaný kvádr. Za­oblil hrany, rozetřel celek a kromě černé se vzdal všech barev. Žádné stopy po životě města už nenajdeme. Světlo a stín rozdělil, jako by slunce dosahovalo na budovu posledními paprsky a vyzdvihovalo ji ještě na několik okamžiků z šera nastávající noci.

Pražská komorní filharmonie zahájila svou dvanáctou koncertní sezonu. Orchestr v ní povede nový šéfdirigent, Švýcar Kaspar Zehn­der (premiéru v roli šéfdirigenta PKF si odbyl ve čtvrtek 27. 10., kdy zahájil oratorní abonentní řadu). První koncert řady orchestrální řídil v neděli 16. října v Dvořákově síni Rudolfina hlavní hostující dirigent PKF, Francouz Michel Swierczewski. Bývalý žák a asistent Pierra Bouleze si za tři roky působení v ČR vydobyl pověst neúmorného apoštola hudby XX. a XXI. století, na kterou se nejen u nás nedopatřením přichytila nicneříkající, pohříchu však působivá nálepka „posluchačsky náročná hudba“. Tato jeho osobní mise nesporně přispěla i k uvedení Messiaenovy skladby Des canyons aux étoiles (Od kaňonů ke hvězdám). Skladba vyžadující výjimečné interpretační podmínky (špičkové sólisty, speciálně obsazený komorní orchestr, výtečnou skupinu dechů, nejrůznější zvony, gongy a tamtamy i větro- a pískostroj)
zazněla v české premiéře, a to přímo na úvod orchestrální řady PKF. Tedy řady, která je nepsaným „rodinným zlatem“ každého symfonického orchestru a jako taková je předurčena předkládat (v nejlepším slova smyslu) konzervativním abonentům díla z hudební pokladnice klasicismu, romantismu či první poloviny minulého století.

Ke dvanáctivěté skladbě Od kaňonů ke hvězdám sepsal Olivier Messiaen (1908–1992) obsáhlý programní text, po jehož zběžném pročtení (ještě před zazněním první věty díla) by posluchač-čtenář, poprvé se setkávající s tímto skladatelem, měl nárok zklamaně si povzdechnout: „Ach, ta neodolatelná rozkoš z vědění…“ Citáty z Písma se střídají s výroky filosofů a mystiků (Hello, Guardini, Ruysbroeck), uvozujíce tucet „kapitol“ skladby vytvořené na zakázku k oslavě dvoustého výročí vzniku USA:

„Vzestup od kaňonů až ke hvězdám a ještě výš, až k Ráji a vzkříšeným, k oslavě Boha ve všem, co stvořil: krásy země (její skály, ptačí zpěv), krásy hmotného nebe, krásy nebe duchovního. Tedy především dílo náboženské: opěvování a rozjímání. Dílo stejně tak geologické jako astronomické. Dílo svébytné barvy, kde se kolem modrého odstínu sojky Stellerovy a červeného zbarvení Bryce Canyonu objevují všechny barvy spektra. Ptačí zpěv pochází zejména z Utahu a Havajských ostrovů. Nebe tu symbolizuje Národní park Zion a hvězda Aldebaran.“

Čím hlouběji se však posluchač dostává díky hudbě do kaňonů a čím výše s ní stoupá ke hvězdám, tím je zřejmější, že u Messiaenova komentáře vskutku nejde o povrchní estetismus nebo o nezvládnutou závrať ze znalostí. Ačkoli jméno Oliviera Messiaena bývá v nejširším povědomí spojováno v první řadě se zpěvem ptáků, který se snažil přetlumočit hudbou, je ornitologie pouze jedním z četných vědních oborů, kterým se mnohostranný „skladatel-intelektuál“ věnoval. Ptačí zpěv, byť interpretovaný třeba poměrně zřídka slyšenou xylorimbou, je totiž pro neškoleného posluchače nesporně přístupnější a uchopitelnější než například Messiaenovy oblíbené mody omezené transpozice, které hudbě dodávají barvy a které skladatele vzrušovaly tím, že je nemožné přenést je do jiné tóniny, aniž by změnily svou barvu. Co však ovlivnilo Messiaenovu tvorbu zcela zásadně, byla jeho hluboká víra v Boha; nechal se dokonce slyšet, že téměř lituje těch skladeb, které
vytvořil jako „čistě hudební“, bez opěvování tajemství Víry. V díle zazní zpěv 57 ptáků, kteří jsou v textu popsáni i latinskými jmény. Také barvy spektra je pro „zdravého“ posluchače skutečně nutno popsat slovně. Synoptikům, kteří nedokážou oddělit optický a auditivní vjem, by při poslechu díla přecházely oči… Samotnému Messiaenovi se barvy vybavovaly nikoli vizuálně, ale intelektuálně. Jeho barvy jsou vázány na určité tóny a skladatel objevil také zákonitost, podle níž barvy akordu přeneseného do vyšší polohy zesvětlí a opačně. Jeho slovní komentář (v němž jsou popisovány právě např. jednotlivé mody a k nim náležející barvy) skladbu nijak neponižuje; naopak, nemístné je tvrzení, že hudba, která potřebuje tolik slov, aby byla srozumitelná, je podezřelá.

Termín „posluchačsky náročná hudba“ by snad v tomto případě měl legitimní překlad, a to „skoro 100 minut hudby bez pauzy“. Od kaňonů ke hvězdám je dílo nezvyklé formy, kombinuje sólové kusy (v pražském provedení se představili výteční Cédric Tiber­ghiens na klavír, Frédéric Daumas na xylorimbu, Michela Roháčová na hornu a Junko Hondy na zvonkohru) s komorní a koncertantní hrou a dozajista by bylo možné (i když zbytečné) mezi částmi díla přestávku udělat. Třeba by se část posluchačů do sálu nevrátila; nicméně lze se jen radovat, že dramaturgie PKF důsledně razí názor, který vyjádřil sám Messiaen: „Nesmíte posluchače považovat za hlupáky, ale musíte je brát vážně jako citlivé, vnímavé a otevřené lidi…“ Ohlas, který vzbudil zahajovací koncert nové sezony PKF, jen potvrdil, že „její“ publikum moderní hudbu nepovažuje za náročnou. Je jisté, že orchestrální cyklus, v němž letos zazní bok po boku díla Beethovenova, Dvořákova či Čajkovského
a Bodorové, Málkova či Keprtova, bude opět vyprodán, nemluvě o oblíbeném cyklu hudby XX. století „Krásy dneška“, který spolehlivě plní hlediště Švandova divadla.

Autorka je publicistka.

Darmošlapové

I Vitelloni

Rež. Federico Fellini, 1953, 100 min.

Darmošlapové jsou dalším z kolekce filmů režiséra Federika Felliniho, kterou seženete v Levných knihách za pouhou stokorunu. Pokud přenesete přes srdce zklamání, že navzdory tvrzení přebalu snímek opravdu nestojí a nepadá s Lídou Baarovou, pak se můžete těšit z filmu, v němž doznívá jedno režisérské období a potažmo i celá poválečná epocha italské kinematografie. Ne že by neorealismus v roce 1953, kdy byli Darmošlapové uvedeni, stále přežíval, ale stejně jako Rosselliniho Cesta po Itálii v sobě nese jakéhosi genia loci, pevnou autorskou vazbu s místem, v němž se příběh rozehrává. U Felliniho jde o rodné Rimini, prázdninovou lokalitu, kde život tepe podle sezon, které alespoň iluzí opravdového dění dávají pětici hlavních hrdinů zapomenout na prázdnotu jejich osudů a nenaplněné ambice. Hořkost a jemná tesknota se snoubí s neodolatelným kumpánstvím několika kamarádů a Darmošlapové tak v sobě
mají i lehkost, která je posouvá do barvitého, felliniovsky fantaskního realismu. Odjezd Moralda, figury režisérovi nejbližší, do velkoměsta uzavírá i jednu Felliniho tvůrčí pouť, a to z exteriéru do interiéru. Filmy napříště budou převážně ateliérové a jeho imaginace se nebude muset ohlížet na reálová omezení. Není to soud, jen konstatování.

Šárka Gmiterková

Hledání země Nezemě

Finding Neverland

Rež. Mark Forster, 2004, 97 min.

Životopisné filmy mají jednu výhodu/nevýhodu. Divák tuší, jak dopadnou. Když první scéna ve filmu Marka Forstera ukazuje J. M. Barrieho jako dramatika, kterému jeho hru hodí publikum na hlavu, hned v nás nastartuje jiskřička jistoty:

„počkejte, ten vám ještě vytře zrak”. Pak již zbývá jen osudové setkání s chlapcem, který se jmenuje Peter. K Peteru Panovi už chybí jen krůček. Hlavní role snímku obsadil režisér zvučnými jmény. Barrieho hraje Johny Depp a Peterovu matku Kate Winsletová, oba, jak nejlépe umějí. Film je navíc velmi zručně zpracován, nechybí mu dobrý tah na emoce, podpořené roztomilým snílkem (a navíc dobrákem od kosti), kupou dětí (ke kterým on chová otcovskou lásku), na smrt nemocnou hrdinkou (milostných scén jsme naštěstí ušetřeni) a její přísnou matkou (která samozřejmě na konci filmu pochopí). Nápadité je i výtvarné zpracování střídání reality a fantazie. Ústřední myšlenka filmu – můžeš snít, dokud v sobě nezahubíš dítě – je již trochu opotřebovaná, ale slušně odvedená recyklace jí tolik neuškodí. Film je opravdu „plný emocí“, jak v jednom z bonusových záběrů DVD tvrdí Hillary Clintonová, rozhodně ale není „nejlepším Deppovým filmem”, jak se nám
v jiném záběru snaží namluvit Winsletová. Prostě film, u kterého se příliš neunavíte přemýšlením, ale který přece jen určitou dávku katarze přináší…, jakkoliv se zdá být laciná.

Jiří G. Růžička

Quake 4

Activision 2005

PC, Xbox 360

Již počtvrté útočí na monitory počítačů legendární Quake, který je hned po Doomu pravým synem vývojářské firmy iD Soft. Série Quake zapustila kořeny roku 1996 a od té doby její popularita vzrůstá, zejména u příznivců akčních 3D her. V předchozích dílech šlo vždy o střílení a nádherné grafické zpracování – a vzestupnou tendenci obou aspektů mohu u Quake 4 bez uzardění potvrdit. Příběh zavádí hráče do boje s mimozemšťany. Detaily nemá smysl popisovat, protože každý byl někdy obětí béčkového sci-fi filmu, k němuž má Quake 4 žánrově nejblíže. Akční hry tohoto typu nemají v popisu práce upoutat publikum spletitým vyprávěním, ale kontinuální, dynamickou a rytmickou akcí. Akční hra není dobrá, pakliže při ní hráč necítí adrenalinové vzrušení. Quake 4 je mistrem ve svém oboru a pocity napětí, maniakálního boje o život nebo strach ze smrti se střídají vyváženě a funkčně. Stejně tak efektivní je grafické a zvukové
podání, které jednoznačně stojí na špičce současných technologických možností. Je nutné konstatovat, že ani tak zkušené firmě, jakou iD Soft bezesporu je, se nepodařilo vyhnout se klasickým problémům, jako je nedostatečná umělá inteligence nepřátel nebo výskyt „neviditelných stěn“, o něž se hráč zaráží. Příznivce akčních her ze sci-fi prostředí nemůže Quake 4 urazit, protože je věrný žánrové primitivitě: prostě čistokrevná akce.

Pavel Dobrovský

Clap Your Hands Say Yeah

Clap Your Hands Say Yeah

Clap Your Hands Say 2005

Svůj debut si brooklynský kvintet vydal vlastním nákladem. Manýristická zpěvnost vokálu Aleka Ounswortha rozhodně není pro každého. Surrealistické hlouposti hlásící hlas je totiž skutečná kyselina, zažírající se s dalšími poslechy do nižších pater vazkých záhybů mozkové pralesní kůry a staví si tam z libých nápěvů komůrky prorůstané muchomůrkami jedovatě přitažlivých, opakujících se melodií. Po mentálně regresivním vozembouch šramlu Clap your hands!, který desku otvírá, začne odplývat strukturovaný zvuk, připomínající The Cure z doby před 20 lety (album Head on the door 1985 – lehčí zvuk kytar, časté rychlostní „podbrnkávání“ na španělku, vytažené světlé a odsypávající plochy syntezátorů). Ze současné kytarové vlny mají CYHSY nejblíž k Arcade Fire, z výrazu pracujícího s poskládanými akordy – nejenom v poměru k současným standardům v pop music – voní stejná cáknutá vnitřní umanutost. Méně vyhranosti, více hravosti. Album navíc
produkoval Isaac Brock z  písničkářských podivínů Modest Mouse. Samá zdravá látka a popěvky složené z repetitivností. Každá z nich se točí jako kolotoč, všechny se skládají v jeden velký kroužící lunapark, co bliká do noci. Od určitého bodu a do úplného zblbnutí nesmírně příjemný ohřev pro nastávající dlouhé večery. Nesnesitelná lehkost neustálého plynutí bez možnosti zachytit se čehokoliv.

Jan Košatka

Cecilia Bartoli

Opera proibita

Decca 2005, 72 min.

Nové album proslulé italské mezzosopranistky a operní divy Cecilie Bartoliové dokazuje, že její výsadní postavení mezi současnými pěvkyněmi není náhodné. Bartoliová našla zajímavý a méně známý repertoár, vybrala si skvělé spolupracovníky – Les Musiciens du Louvre s dirigentem Markem Minkowským – a její CD upoutá jako vždy už svým výtvarným pojetím: fotografie na obalu i uvnitř odkazují k proslulé scéně z Felliniho Sladkého života, v níž se filmová diva koupe ve fontáně. Název alba – Zakázaná opera – se váže k historickému faktu, kdy papež Klement XI. zakázal v roce 1701 provozování oper v Římě, což trvalo až do roku 1710. Bartoliová si vybrala árie z neuvedených oper a oratorií tří barokních mistrů: G. F. Händela, Alessandra Scarlattiho a Antonia Caldary. Osm z patnácti árií je nahráno ve světové premiéře a album je sestaveno vyváženě: rychlejší a virtuóznější skladby se střídají s pomalými,
tragicky vyznívajícími lamenty nebo milostnými áriemi, takže deska je náladově různorodá a rozhodně nenudí (což byl případ předchozího The Salieri Album, 2003). Technicky dokonalý, originálně zabarvený, pružný a vřelý hlas pěvkyně si dokáže poradit jak s rychlými koloraturami a výškami, tak se ztišením. Pro milovníky opery vznikl jeden z nejlepších recitálů posledních let, který by mohl aspirovat na některé z prestižních ocenění.

Milan Valden

Čtenářská recenze

Sigur Rós

Takk

Geffen Records 2005

Sigur Rós nahráli už třetí desku v řadě, která má kvality předcházejících dvou. To říkám schválně hned na začátek, abyste to náhodou nepřehlédli. Ve zbytku recenze se už jen pokusím vysvětlit, proč tomu tak je. Island, kde se všichni čtyři členové skupiny narodili a kde také tvoří, je zvláštní země. Lidí tam žije poskrovnu, a už mnoho let dosti nezávisle na zbytku Evropy. Mají zajímavý jazyk, přírodu, kulturu a zachovalé tradice. Pomalu v každém druhém domě tam najdete umělce, nebo alespoň jeho příbuzného. Jen při pouhém pomyšlení na tuhle zem se vám možná podaří evokovat zimní krajinu i doma v obývacím pokoji. Hudba Sigur Rós jde pak zcela v souladu s těmito vlivy, k tomu citlivě dotvořená pomocí moderních nástrojů, jako jsou syntezátory nebo počítače. Ty prostupuje zpěvákův jemný, jakoby dětský hlas a originální hra smyčcem na elektrické kytary. Sigur Rós jsou klidným, hodinovým lístkem do jiného světa a Takk je možná
jejich nejoptimističtější nahrávkou. Inspirativním zážitkem, jenž vás však melancholické nálady podzimního večera zbaví jenom těžko. Grafika balení, ve kterém se disk nachází, je opět dokonale promyšlená, krásná a s hudbou tvoří jeden kompaktní celek.

Sebastian Kantor

Zatímco věčný rival, sousední Švédsko, se mohl v minulosti chlubit úspěšnou skupinou ABBA či popmetalovými Europe, Finsko nemělo světu co nabídnout. Samozřejmě, vyjma svých skvělých lidových písní, v té době však tzv. world music nedosahovala takového vrcholu jako v druhé polovině 90. let. A právě Waltari se jako první finská kapela dostali v roce 1994 do světového éteru i prodejních hitparád. Jejich nahrávky do dnešní doby vyšly v Evropě, Asii, Austrálii i Americe a koncerty zhlédli fanoušci po celém světě. Waltari tak otevřeli cestu pro nastupující generaci finských mainstreamových kapel, jako HIM, The Rasmus apod.

Vznik Waltari se datuje do roku 1986, když se v Helsinkách přetransformovali z The Draculas, kde společně hrála nerozlučná dvojice Hatakka a kytarista Jariot Lehtinen, doplněná o bubeníka Saleho. Během prvních čtyř let však neměli zrovna na růžích ustláno, prošli si změnami v sestavě, přišel nový bubeník Janne a trio přibralo dalšího kytaristu Samiho Yli-Sirniöa. Debutová nahrávka, dvanáctipalcový vinyl Mut Hei, pochází z téhož roku, v němž byla kapela založena; na jeho pokračování si však museli počkat další tři roky. Tím byl vinylový singl Roskia/Avfall, následovaný o rok později prvním EP. Oficiální prvotinou je však dlouho­hrající
počin Monk Punk z roku 1991, dnes nesehnatelná raritka, která vzbudila slušný ohlas a skupině otevřela dveře k nahrávacímu kontraktu.

Velký třesk

A právě u společnosti Roadrunner Records vzniklo přelomové album Torcha!, na kterém se bez jakýchkoliv skrupulí dokázaly s patřičným nadhledem křížit všemožné hudební styly (odtud crossover). Prestižní německý hudební časopis Metal Hammer ho zvolil deskou měsíce a skupina měla možnost si poprvé zahrát na větších letních evropských festivalech. První pořádné turné je čekalo napřesrok, klubové Carry The Torch je opět zaválo do tuzemska: pamětníci si jistě vzpomenou na první, dnes již legendární pražské vystoupení v klubu U zoufalců o dva roky dříve, kde se pod tlakem atmosféry potily i zdi. Turné propagovalo vydání kompilace raritních nahrávek „Pala Leipää“, v současnosti opět těžko sehnatelnou záležitost. Březen 1994 přinesl další průlom, třetí studiové album So Fine okamžitě po vydání slavilo zasloužený komerční úspěch. Fakt, že si tato deska našla přívržence jak mezi punkery, tak fandy metalu i alternativní hudby, svědčilo
o nadžánrovém originálním stylu, který se dá těžko zaškatulkovat, a hudba kapely se pak posluchačům jeví příjemně nevyzpytatelně. Což bylo potvrzeno v následujícím roce opusem Big Bang, v němž se do přímočarých, nekompromisních písní navíc poprvé ozýval Hatakkův rapující projev. Big Bang se stal soustem pro gurmány, rozvinuté nápady z alba Torcha! překonaly veškerá očekávání, vždyť kde jinde se dalo najít tolik odnoží tvrdé muziky pohromadě? Klasický metal ve Follow Me Inside, trashová Jänkhä, tehdy módní grunge v On My Ice nebo grind­coreová Let’s Get Crucified. A aby toho nebylo málo, jsou zde zřetelné stopy vlivu tzv. speedmetalu i funku.

Symfonie v hlubokém „C”

Neúnavný Kärtsy Hatakka měl však v hlavě projekt, který ohromil i ty, kteří ještě nepřestoupili na víru, a dnes je řazen mezi nejdůležitější alba minulé dekády. Mimořádný počin Yeah! Yeah! Die! Die! Death Metal Symphony in Deep C se nesmazatelně zapsal do dějin hudby spojením temného death metalu, rapu, techna a vážné hudby, okořeněným andělským operním projevem zpěvačky Eevy-Kaariny Vilke a jejího chroptícího antipoda Tomi Koivusaariho. To, co se může jevit jako zcela nespojitelné, se v rukou Hatakky a dirigenta Avanti! Symphony Orchestra Riku Niemiho stalo originálním dílem, které se snaží napodobit mnoho současných umělců. Byl to velmi odvážný krok, začlenit do symfonického orchestru vedle operního zpěvu deathmetalový chropot i těžkotonážní kytary, které zcela rozbíjely dokonalé motivy minisymfonií. Bohužel náklady na živé provedení byly tak obrovské, že se uskutečnilo jen pár koncertů. V té době došlo ke střídání na postu druhého
kytaristy, kdy Samiho nahradil Roope, který okamžitě vyrazil na společné turné s německými Die Krupps.

Na konci následujícího roku už byla skupina opět v pracovním nasazení, ke spolupráci na novém produktu Space Avenue si pozvala ostříleného producenta Rhyse Fulbera, známého spolupracovníka elektronicko-indus­triálních souborů Nine Inch Nails nebo Ministry. Bylo logické, že Waltari opět změní svou tvář, do nabroušených kytar se vloudily samply a velké množství kláves, skupina se začala zabývat i moderními tanečními směry a získala si další přívržence. Na nahrávání se podílelo v té době již slavné finské violoncellové kvarteto Apocalyptica, které svými temnými smyčci umocnilo zážitek z poslechu alba. V červnu 1997 se Waltari opět dostali do Česka coby před­kapela Kiss a na sklonku roku poprvé koncertovali v New Yorku, kde si zahráli i ve slavném klubu CBGB. Následující retrospektivní album Decade k oslavě desetiletého výročí obsahovalo i čtyři nové skladby a bylo podpořeno velkou koncertní šňůrou. Hned po jejím skončení se
kapela odebrala do studia nahrávat Radium Round, jež se na veřejnosti objevilo v říjnu 1999. Avšak jako by zmizela síla uvnitř kapely – tento počin bez přílišných nápadů řadím mezi nejslabší desky, které Waltari vypustili do světa. Možná to bylo způsobeno i tím, že Hatakka už pomalu začal pracovat na své další ambiciózní kompozici Evangelicum, kde se metal opět setkal s klasickou hudbou, zpestřen navíc o účast baletního souboru. Bohužel, ačkoliv se od počátku uvažovalo o pořízení záznamu na DVD, kvůli nedostatečné zvukové kvalitě k tomu nikdy nedošlo.

Odběr krve

Než nastal čtyřletý tvůrčí klid, stačilo se ještě objevit nedoceněné album Channel Nordica s podtitulem Ethno Meets Metal, kde byla zachycena spolupráce se skupinou Angelit. V pauze navíc Hatakka složil hudbu k počítačové hře Max Payne, která se s třemi miliony prodaných výlisků stala jednou z nejprodávanějších her a vysloužila si nominaci na několik prestižních cen. Nečinnost ukončili Waltari vinylovým EP Back To Persepolis, které však vyšlo pouze ve Finsku. V roce 2002 došlo k další personální změně, když se bubeník Janne začlenil do skupiny Sinergy a jeho místo obsadil Mika Järveläinen. Dlouhé čekání na novinku však přineslo rozpaky. Rare Species bylo přece jenom silnějším albem než Radium Round, ale přesvědčit nedokázalo – mix elektroniky a tvrdé muziky, který měl úspěch na Space Avenue, už zněl omšele a mnozí, včetně mne, začali kapelu odepisovat.

Než začala práce na novince Blood Sample, stačil si Kärtsy Hatakka převzít cenu Game Audio Network Guild za ústřední skladbu PC hry Max Payne II a letos v létě se konečně na trhu objevilo první DVD Rare Species, kde vedle koncertu najdeme mnoho lákavých bonusů v podobě klipů nebo ukázek ze starých vystoupení. Může nás těšit, že i pražský koncert na Julisce (1997) zde má své zastoupení.

Aktuální album Blood Sample nám představuje staré dobré Waltari, odkazy na heavy metal, neopunk, klasický rock, novoromantický pop, grindcore i latinu – vše perfektně dotažené a přitom nepřeplácané. Ideová stránka textů je také závažnější než na předchozích albech, navíc se zabývá i vztahem těchto světoběžníků k rodnému Finsku. A přestože se do některých písní občas vloudí křečovitá snaha o naprostou dokonalost, toto CD patří mezi nejzdařilejší alba, která skupina natočila, a tudíž můžeme zůstat plni očekávání, čím nás výrobci výbušných žánrových směsí překvapí příště. Vzhledem k tomu, že je sponzorují České aerolinie, nebude zřejmě trvat dlouho, než finští progresivisté opět prostoupí tuzemská koncertní pódia svou živelnou energií.

Autor je hudební publicista.

Pozdní říjnový den – studený vzduch z noci na noc pronikl do dosud nevychladlé krajiny, odtud nejen vidění do velké vzdálenosti, ale i přímo slastná plastičnost krajiny. Mezi dvěma stromy na obzoru, z nichž jeden stačil zežloutnout o něco víc než druhý, je jako na manýristické miniatuře vidět cestou autobusem do Havlíčkova Brodu hrad Lipnici. Nepatrný mlhavý opar v odpoledním slunci vyvolává na tu dálku iluzi chvění. Kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme? Přiznávám, že podobné otázky mi v otevřené podzimní krajině tanou v mysli spontánněji než v krajině svinuté do sebe v nečase listopadových plískanic. A rovněž se mi nepoměrně lépe než v dušičkovém čase myslí na ty, kdo mě předešli. Svátek dušiček u nás jako by už dávno nebyl svátkem všech „věrných zemřelých“; od dětství se mi všechno to chvatné ukládání věnců se svíčkami do kufrů automobilů a převážení na pohřebiště spojuje jen s dušičkami-bublinkami,
vězněnými pod hrníčky nějakým velkým škodolibým hastrmanem.

V mínění našich dávných předků byly duše zemřelých motýly, babočkami, které nás přicházely navštívit. Před několika dny uvízla v mém pokoji dokonce babočka paví oko. Sluneční svit v letošním netypickém podzimu proniká okny, motýl slyšně třepotá křídly a leze po skle nahoru dolů: když se zastaví, celý se chvěje vysílením. Nemám a nevím, čím bych ho uhostil: když mu neotevřu, zajde hlady, otevřu-li, zajde chladem. Na druhý den jsem na motýla zapomněl, otvírám na chvíli okno, a babočce se podařilo uletět. Záměrně nemluvím o těch, kdo předešli nás, ale o těch, kdo předešli pouhého mne. Kam že mne to předešli? Nikoli do neznáma nebo nenávratna, což jsou více méně přímými uživateli těchto pojmů přímo i nepřímo přiznávané eufemismy nicoty. Ladislav Klíma neměl rád češtinu, protože prý naše mateřština nejen trpí nadměrnými shluky souhlásek, ale má i poměrně mnoho slov vytvořených výhradně z nich. Patří mezi ně i slovo smrt,
s-m-r-t. Možná chybělo jen málo, a místo strom by se říkalo s-t-r-m. Jde o náhodnou souvislost, nebo lze smrt, chvíli umírání, přirovnat k závrati způsobené pohledem do koruny vysokého stromu, kořenícího svými větvemi ve slunci, v nebesích? Kam mne tedy v minulých letech předešli přátelé jako Sergej Machonin, za nímž jsem rád jezdil do Dolního Města pod Lipnicí, nebo Nikolaj Andrej Stankovič, pochovaný v nedaleké Skále? Czesław Miłosz, který zemřel loni v srpnu, v jedné ze svých pozdních básní, nazvané Farnost, uvažuje o svých vrstevnících a o smyslu jejich utrpení v starobě, „v hlenech, čpící moči, v nemocniční hanbě zkroucených těl“:

A najednou věčnost. Nepatřičná. Neslušná.

Jak domeček pro panenky rozdrcený pod koly, slon

šlapající po mravenci, oceán zaplavující

ostrůvek.

Básník dále s povzdechem říká, že „dětinská pošetilost nás všech se nedokáže srovnat s vážností posledních věcí“. Před patnácti roky jsem zažil svátek věrných zemřelých v jeho rodné Litvě, ve Vilniusu. Světla ha hrobech, ale na jakých hrobech! Tváře a kříže vyřezávané do dřeva. Jako by onen svět byl hned za rohem. Ne prodloužení pozemské existence do záhrobí jako v Egyptě, ale ve vší posvátnosti tajemství tušená nová kvalita. Ne, věčnost není eufemismus a nemělo by se jí plýtvat. Může se však něco (člověk), co je svou povahou konečné a co ve smrti, třebaže vůbec ne automaticky, změnilo své skupenství, donekonečna kochat tím, co je nekonečné svou podstatou, nekonečnou Existencí, Absolutnem? A jaký užitek, z opačné strany, může mít z tohoto kochání (člověka) samo Absolutno? To je pochyba se štítkem Viděno odsud. Nemám-li zabloudit a probořit se v močálech antropomorfismů, nezbude mi než s básníkem čekat, že i mé
zde a nyní jednou vstoupí do Věčnosti, a to zcela jinak, než se dušičce-bublince eventuelně podaří uniknout z hastrmanova hrníčku a splynout s ostatním vzduchem. Než však do Věčnosti vstoupíme, předstoupíme před ni – a onomu ne již času a ještě ne věčnosti, té s malým v, té naší, se říká očistec, purgatorium.

Kdo za mnou motýla-babočku poslal, co mi měl připomenout? Asi to, že si letos na jaře úspěšně sáhl na život Jan Zrzavý z Okrouhlice. Přítel, prasynovec malíře téhož jména. Pokusil se vstoupit dveřmi namalovanými na zdi, nebo jimi chtěl utéci? Není na mně, abych to rozsuzoval. O jeho pohřbu jsem mu řekl, že nemohu s ním souhlasit, neboť něco takového nikdy není jen a jen naší věcí, jak usuzují lidé tohoto světa. Je zlé tu nebýt, pokud jsme nebyli povoláni. A přece nevěřím, že by ses, Jene, minul s věčností. Nejen s tou lidskou, ale ani s tou s velkým V.

27. 10. A. D. 2005

Autor je básník a překladatel.

Tvář města Teplice nad Metují je vrásčitá jako obličej starého muže, poznamenaný nejednou těžkou životní zkušeností. Náhodný návštěvník ovšem leccos nemůže tušit. Například to, že na náměstí, které dnes lemují tři řady panelových domů, stály do začátku osmdesátých let barokní domy s podloubím, jež skrývalo drogerii, holičství a obchod s benzinem. Kolem bývalého „dolního“ barokního zámku, kde za války sídlilo místní gestapo a kde již desítky let funguje místní Charita, se člověk vyšplhá na vysoký břeh řeky Metuje. Na přirozeném ostrohu tam stojí kostel Panny Marie Pomocné, vybudovaný k usmíření božího hněvu v době velké morové rány. V jeho sklepeních se skrývají dvě poustevnické kobky se slamníkem, připraveným pro případné kajícníky. Na návrší Dolních Teplic se dále otevírá vilová čtvrť Kamenec, kde si němečtí úředníci v době hospodářské krize ze své definitivy vybudovali více než honosná sídla – levný byl materiál, levná byla pracovní síla.
Nikdo z nich ani z jejich potomků už domy neobývá: všichni byli odsunuti v létě roku 1945. Někteří z nich zastřeleni při hromadné popravě na Bukové hoře, o které se ve svých pamětech obšírně zmiňuje Václav Černý. Kolem veřejného koupaliště, vybudovaného teplickými Němci v roce 1931, se návštěvník vyšplhá k obrovskému továrnímu komínu, který zde byl na začátku devadesátých let vybudován jako součást zamýšlené centrální výtopny, kterou však nebylo nikdy možné spustit, ať z ekonomických či ekologických důvodů. Je v ní nakonec kamenictví a měla tu dokonce být spalovna průmyslových odpadů. Veřejnost se tehdy záměru vzepřela a donutila zastupitelstvo, aby od projektu ustoupilo. Komín je dnes používán jako anténa pro mobilní telefony a bezdrátový internet a vzduch v Teplicích je řezavě čistý.

Po polní cestě se návštěvník dostane do malebného a tichého údolí Horních Teplic, lemovaného barokními statky broumovského typu. Domy ve stráních jsou většinou opravené, pozemky pokosené a opečované, je cítit, že obyvatelé mají k místu vztah. Ještě o něco výše, na konci Horních Teplic, začíná polní cesta, která směřuje přes louku k lesu, odkud se otvírá nádherný výhled na Teplicko-adrš­pašské skály a do Broumovského výběžku. Když je jasno, je vidět i hřeben Krkonoš. Cesta dále pokračuje na Bukovou horu, kde se po válce odehrál již zmíněný masakr a kde byl zásluhou sdružení Tuž se, Broumovsko a bývalé starostky Věry Vítové vybudován smírčí kříž. Zde se návštěvník zastaví, aby si vydechl, otočí se zpátky k Horním Teplicím a všimne si, že uprostřed louky, asi tři sta metrů od posledních teplických domů, stojí opuštěná hospodářská usedlost z 18. století.

Uvěřili jsme Mikšovskému

Statek i s přilehlými polnostmi (cca 10 hektarů) donedávna patřil panu Seifertovi, proto se mu dodnes říká Seifertův statek. V roce 2001 o něj projevil zájem Pavel Sodomka z Náchoda, a protože neměl pohromadě hotovost, vypůjčil si na nákup od jednoho holandského manželského páru. V kraji je to běžné – údolí říčky Dřevíče, oblasti mezi Hronovem a Chvalčí, se podle holandských novousedlíků dokonce začíná přezdívat Holandské údolí. S příchodem Holanďanů však začala řada nejasností, které se na Seifertův statek sesypaly jako prokletí. „Pan Sodomka nás podvedl, neboť vzal peníze na něco jiného a ponechal nás bez ničeho. V tom čase nám pomohl pan Mikšovský. Peníze od Sodomky dostal zpět a přesvědčil nás, abychom zpět investovali do těchto pozemků pomocí projektu s domy,“ vysvětlují počátek podnikatelského záměru holandští spoluzakladatelé společnosti Morgen Flur, kteří si ze strachu o vlastní bezpečnost nepřejí
zveřejnit své jméno. Nedlouho poté představil podnikatel Michael Mikšovský zastupitelstvu svůj záměr, který předpokládá, že na louce, která se nalézá na území třetí zóny (druhé podle krajinářského hodnocení) CHKO Broumovsko, vybuduje přibližně 30 (později se objevil i počet 65) rezidenčních a rezidenčně-rekreačních domů – jinými slovy skutečné satelitní město. Holanďané se o záměru Michaela Mikšovského dozvěděli z holandské televize LETOS, kde byla 19. 8. 2005 odvysílána reportáž o aféře Morgen Flur. Svůj podíl však prodali již 22. července, tedy týden před zasedáním zastupitelstva, které jako orgán územního plánování zadalo návrh změny č. 1 územního plánu. Návrh obsahoval převedení pozemku přilehlého k Seifertovu statku z polnosti na stavební pozemek (zasedání proběhlo 30. 7. 2004). Bývalí holandští investoři k tomu podotýkají: „Uvěřili jsme Mikšovskému, který nám tvrdil, že se stavbou nebude možné začít dříve než za deset let a že on sám chce
z projektu vycouvat.“ Celou pravdu se však dozvěděli až z holandské televize. „V tu chvíli se pro nás situace naprosto změnila. Nikdy jsme neměli v plánu postavit satelitní městečko v teplickém regionu. Naším cílem bylo postavit pouze několik domů v architektonickém pojetí pro ekofarmu, které by pasovalo do krásného prostředí, a uchovat existující farmu v jejím původním pojetí,“ uvedli bývalí holandští podílníci v odpovědi na otázku A2. Zastupitelé Teplic nad Metují v čele se starostou Milanem Brandejsem se rozhodli podpořit podnikatelský záměr Michaela Miškovského i přesto, že k němu vydaly záporné stanovisko jak správa CHKO Broumovsko, tak Orgán ochrany zemědělského půdního fondu Královéhradeckého kraje. „Tady je takových stanovisek lidí z CHKO, že kdybychom se měli řídit jenom jejich stanovisky, tak by se tady nic nezrealizovalo,“ odpovídá starosta Brandejs na otázku, jak si toto svéhlavé rozhodnutí zastupitelstva vysvětlit. Role správy CHKO
Broumovsko v celém případu je však, zdá se, ještě daleko komplikovanější.

Děkovné telegramy

Dne 12. 2. 2005 byli z vedení správy CHKO Broumovsko odvoláni její vedoucí Jan Piňos a zástupce vedoucího Jiří Malík. Za jejich působení vydala CHKO negativní posudek k projektu firmy Morgen Flur. Důvody k jejich odvolání se zdají být spíše obecného charakteru. „Řada uvedených důvodů byla již dávno vyřešena. Všechny důvody byly navíc sepsány ex post. Zpočátku jsme byli odvoláni bez uvedení důvodů,“ dodává k celé věci Jiří Malík. Krátce před jejich sesazením navštívil podle informací A2 Michael Mikšovský ředitelství SOP, tedy úřad, k jehož kompetencím patří i možnost zbavit funkcí pracovníky oblastních správ CHKO, a který tak také v případě Malíka a Piňose učinil. Týdeník A2 má k dispozici rovněž kopie e-mailů, v nichž Michael Mikšovský a současný zastupitel Teplic nad Metují ing. Radek Myška den po odchodu Malíka a Piňose vyjadřují svou vděčnost řediteli SOP Petru Dolejskému za to, že je odvolal. Dopisy podobného
rázu adresoval Michael Mikšovský i ministru životního prostředí Liboru Ambrozkovi (viz rámeček). Tyto a další indicie ukazují na přímou souvislost mezi smutným příběhem Piňose a Malíka a jejich zásadovými postoji ve věci podnikatelského záměru společnosti Morgen Flur. Tuto skutečnost ale znovu a znovu opakovanými slovy náměstka Mouchy „tam ten problém nebyl“ odmítají na vedení SOP.

Je třeba poznamenat, že odvolání Malíka a Piňose nezpůsobilo zásadní změnu postoje správy CHKO Broumovsko k celé věci: „Původní návrh spočíval ve vzniku nového sídla na území CHKO, což dle našeho názoru nebylo a není přípustné. Jedinou možností by bylo udělení výjimky, tu ale rozhodně nedoporučujeme,“ vysvětluje vedoucí správy CHKO Broumovsko Hana Heinzelová a doplňuje: „Investor se nyní snaží dojít ke změně územního plánu Teplice nad Metují.“ Ale CHKO vydá jasné stanovisko k případu až v okamžiku, kdy zastupitelstvo zpracuje změnu územního plánu. „Očekáváme, že investor změní projekt tak, aby více respektoval stávající zástavbu a krajinný ráz,“ podotýká Heinzelová.

Hornotepličáci se organizují

Reforma územního plánu města Teplice nad Metují byla skutečně zadána k vypracování zaměstnankyni SÚRPMO, architektce Aleně Kourové. Zastupitelstvo však zároveň zadalo vypracování změny č. 1 územního plánu, která se týká jen lokality, kde mají vyrůst rezidenční domy společnosti Morgen Flur, a to i přes výrazný nesouhlas většiny obyvatel Horních Teplic. „Z věcného a logického hlediska je jakékoli pokračování na změně starého územního plánu (z roku 1989) nelogické, když je v současnosti zadána práce na novém územním plánu pro celé území města Teplic nad Metují, na kterém se snadno 30 pozemků pro novou zástavbu najde,“ uvádí se ve stížnosti proti rozhodnutí zastupitelstva, kterou na Krajský úřad Hradec Králové podal Osadní výbor Horní Teplice. Organizuje se v něm většina obyvatel, která s podnikatelským záměrem Morgen Flur nesouhlasí. Hornotepličáci se také organizují v občanském sdružení Přátelé Horních Teplic, které je připraveno
vstoupit do správních aktů. Projekt Morgen Flur však nemá jen své odpůrce. „Můj názor je: osídlit. Pro mě je pri­orita, aby zde byly podnikatelské příležitosti,“ domnívá se majitelka kozí farmy a manufaktury na výrobu kozího sýra v Dolních Teplicích. „V Horních Teplicích by se opravdu mělo stavět. Měli by novou cestu, novou elektriku, částečně i kanalizaci.“ Na otázku, zda výstavba satelitního městečka nepoškodí neporušený ráz krajiny, odpovídá: „Myslím, že kdyby se zničila jenom jedna část, jenom ten kousek, nic by se nestalo. Investor se s lidmi domluví, jak to bude vypadat. V konečném řízení by tam vybrali pěkné domečky. Tam těch lidí přijde tak málo, protože tam nic není. Když tam budou postavené domečky, začnou tam jezdit turisté. Vždyť je to nádherný kraj.“ Jinak vidí celou obyvatel domu v Horních Teplicích Josef Rapan: „Veškeré trasy a cyklostezky na Zdoňov a Bohdašín jsou velice navštěvované, přijíždějí Holanďani, Němci, Češi, ale není tu vybudovaná žádná
turistická infrastruktura. Ani lavička. Já jsem tam sám zabudoval lavičky. Město pro to neudělalo nic. Město ne­udělalo ani mapy, aby turisty navedlo ke Kříži smíření na Bukovou horu. Starosta byl několikrát žádán, aby ve městě udělal orientační tabuli nebo alespoň šipku, ale on od toho dal ruce pryč.“

Klapzubáci naruby

Zajímavá je také situace na samotném zastupitelstvu. Starosta Milan Brandejs byl po­dle našich informací do své funkce zvolen za pochybných okolností. Podle názoru některých místních obyvatel „má navíc zastupitele zpracované a ovládá město svou klikou z řad fotbalistů a odbíjenkářů, která se utvrzuje ve svých pravdách. Jsou se starostou den co den na hřišti a všechno tam vymýšlejí. Je to taková záporná Klapzubova jedenáctka. Všichni tam ale hrají malá domů. Například Myška – bývalý starosta. Má stavební firmu, je jediný, kdo dostává zakázky od města, a myslí si, že bude stavět pro Morgen Flur.“ Podobně na věc pohlížejí i nešťastní Holanďané: „Bohužel jsme zjistili, že mnoho zahraničních, ale i českých podnikatelů usiluje pouze o okamžitý výdělek. Podvádění obchodních partnerů je, zdá se, místním zvykem. Dáváme přednost podnikání, které přináší trvalé­ hodnoty a je ohleduplné k životnímu prostředí. Chtěli jsme ve volném čase
pomoci Čechům, kterým jsme věřili. Ale všechno dopadlo jinak.“

Fotbalové hřiště, na kterém starosta Brandejs a jeho radní dotvářejí podobu Teplic nad Metují a jejich nádherného okolí, má také svou historii. V roce 1929 na něm proběhla Výstava průmyslu a řemesel, které se zúčastnilo 21 236 návštěvníků. To byly ještě požehnané časy. Když byly Sudety připojeny k Říši, konala se na sportovišti slavnostní setkání příslušníků DSAP. O deset let později se zde cvičenci připravovali na rozjásané komunistické spartakiády. Návštěvník Teplic v zamyšlení projde kolem oploceného fotbalového hřiště a zamíří na vlakové nádraží, odkud mu za chvíli jede vlak do Prahy, která se odtud zdá tak daleko.

„Postavte to někde jinde“ já neuznávám

Rozhovor s Milanem Brandejsem

Pokládáte za možné, aby v prvním pásmu CHKO bylo vybudované satelitní město o šedesáti pěti domech?

Proto jste přijeli?

Jaký je váš názor na to, že by se v prvním pásmu chráněné krajinné oblasti měl stavět takový velký obytný komplex o šedesáti pěti domech?

Od koho máte informace, že se tam bude stavět šedesát pět domů? To není pravda. Území, kde je plánovaná výstavba, není v první zóně CHKO a není to šedesát pět domů.

Kolik se jich tedy má stavět?

Méně než polovina.

Tedy třicet dva? Nebo třicet tři?

Nebudeme se tady handrkovat jako na tureckém trhu, kolik to je. Já nejsem nositelem projektu. My jako členové zastupitelstva jsme na jednání zastupitelstva podpořili projekt výstavby rodinných a rekreačních domků v oblasti Morgen Flur v Horních Teplicích.

V rámci této změny bude pozemek, o který se jedná, převeden z orné půdy na stavební pozemek?

V rámci změny územního plánu bude řešena možnost výstavby rezidenčních a rezidenčně-rekreačních domů. V případě, že to legislativně bude možné, by tam mohl vzniknout stavební prostor.

Co to přinese městu Teplice nad Metují? Slibujete si, že se v důsledku výstavby obec zalidní?

Může se zalidnit. Já v žádném případě nechci dávat v sázku životní prostředí a nabízet další prostory, které jsou z hlediska ochrany životního prostředí tak cenné, že tam nelze stavět. Na druhé straně – kdo říká, že právě dnes už je ta chvíle, že se nedá postavit na zelené louce jediný dům?

Chystají se velké stavební práce, které vyžadují, aby bylo zastavované území spojené s obcí odpovídajícími komunikacemi. Jakým způsobem bude investor postupovat?

Na to se zeptejte investora. Navíc silnice na Horní Teplice je krajská, nikoliv obecní. Projekt je ve fázi vývoje, protože změna územního plánu byla odmítnuta CHKO. Investor ale nechce odejít s tím, že někdo udělá bububu, a on to hned vzdá. Chce si svůj záměr nějakým způsobem prosadit, zrealizovat a domy postavit.

Nápad tedy nepadl ze strany radnice? Proč zastupitelstvo rovnou podpořilo výstavbu třiceti domů na zelené louce a nevytipovalo nejdříve jiné lokality, kde je zastavěnost větší?

Nebyl důvod to zamítnout.

Ale stanovisko CHKO bylo negativní. To nepovažujete za dostatečný důvod?

Stanovisko CHKO je stanoviskem CHKO, a na stanovisko CHKO se musíte zeptat lidí z vedení CHKO.

To už jsme se ptali. Jejich posudek je stále negativní. To není dostatečný důvod pro to, aby zastupitelstvo takový projekt odmítlo?

Pánové, tady je takových stanovisek lidí z CHKO, že kdybychom se měli řídit jenom jejich stanovisky, tak by se tady nic nezrealizovalo. My nechceme, aby tady skončil život rokem 1992, kdy zde byla zřízena CHKO.

Je nějaký přínos v tom, že do projektu investuje holandská společnost?

To říkáte vy, že do toho investuje holandská společnost. Já nevím, že by do toho investovala holandská společnost.

Neinvestuje? Místní o tom mluví.

Já o tom nevím.

Ve společnosti tedy podle vás nefigurovali žádní Holanďané?

Možná tam figuroval nějaký Holanďan, ale že by tam figurovala nějaká holandská společnost, o tom nic nevím.

Louka u bývalého Seifertova statku je podle vás jediné místo, kde se dá stavět?

Já neříkám, že je to jediné místo.

Ale zároveň zpochybňujete, že by existovala jiná vhodná místa. Zmíněné problémy se pozemků patřících Morgen Flur netýkají?

Ne. Majitel pozemků pan Mikšovský přišel s projektem zrealizovat tam určitý projekt. Má určitou vizi.

I přesto zastupitelstvo projekt podporuje?

Zastupitelstvo ten projekt podporuje. Ale to neznamená, že pokud dojde k rozšíření zastavitelného území, že se tam bude stavět.

Považujete pana Mikšovského za solidního partnera? Znáte jeho předchozí podnikatelské aktivity?

Pár věcí, které dělal předtím, znám a nemám důvod ho považovat za neseriózního partnera.

Podpoříte projekt i v případě, že by všechny orgány, které k tomu mají co říci, k němu vypracovaly negativní stanoviska?

Když všechny určené orgány státní správy nedovolí rozšířit zastavitelné území, tak si zastupitelstvo města může myslet cokoliv a ta změna územního plánu je nerealizovatelná.

Ale proti stavbě jsou prakticky všichni obyvatelé osady Horní Teplice…

To jsem já neřekl, to jste řekl vy. Oni řeknou „postavte to někde jinde“. To je sobecký způsob. „Postavte to někde jinde“ je odpověď, kterou já neuznávám.

Neobáváte se, že výstavba vnese mezi obyvatele Horních a Dolních Teplic napětí?

Pánové, končíme, já se tady nenechám chytat za slovo.

Otázky kladli Jan Machonin a Jan Bartoš.

Oživení to nebude

Rozhovor s Jiřím Malíkem

Společnost Morgen Flur nabídla, že rozšíří a upraví silnici do Horních Teplic a zavede na pozemek kanalizaci. Nemůže to samé udělat obec ze státního rozpočtu?

Poslali jsme zastupitelstvu dopis, aby vybudovalo kanalizaci do Horních Teplic, že je to možné, že vyjednáme dotaci z programu Rozvoje vodovodů a kanalizací. Také oni sami to dali na seznam krajských akcí, které se dříve nebo později uskuteční. Stejně tak jsme oslovili Správu a údržbu silnic a odtamtud nám napsali, že díky dopisu nás zařadí do bílé knihy, a až jednou budou peníze, cestu opraví a předají ji zadarmo do majetku města. Navíc kanalizace a silnice, to jsou výdaje kolem 50 milionů korun. Jak to má zaplatit firma, která má základní kapitál dva miliony korun?

Co víte o podnikatelské minulosti Michaela Mikšovského?

Mikšovský měl v Náchodě podobný investiční záměr jako zde – asi pro pět domků. Slíbil, že tam dotáhne infrastrukturu, že to zadotuje, a když už měl prodané pozemky, oznámil, že mění podnikatelský záměr. Náchod musel zaplatit asi tři miliony korun – starosta Čermák ho tehdy označil za podvodníka, psalo se o tom v Reflexu.

Přinese projekt pracovní příležitosti?

Místa budou následující: jeden člověk, který seká, a jedna uklízečka plus někdo v recepci. To samé je ve Stárkově, kde také vybudovali něco podobného. Žádný rozvoj pracovních příležitostí se tam nekonal.

Přinesla by výstavba oživení regionu?

Domy si koupí bohatí lidé, kteří mají minimálně pět milionů v kapse. Budou to podnikatelé, zahraniční důchodci, to je v pořádku, ale pravé oživení to nebude. Nepřijdou mladé rodiny, které by tu chtěly pracovat.

Máte možnost svobodně a veřejně představovat svůj názor na věc?

Na prezentaci jsme chtěli Tepličákům ukázat, jaké jsou možnosti do budoucna, jak si to představujeme. Ale vchod do kina byl oplocen páskou a bylo nám oznámeno, že je to prezentace Mikšovského.

–jm–

From: Michael Mikšovský To: PhDr. Petr Dolejský Friday, February 11, 2005 3:45 PM Subject: Re: podpora odvolání vedení Správy CHKO Broumovsko Vážený pane řediteli, myslím, že znám velmi dobře situaci okolo pana Piňose i to, jakými prostředky byl zabezpečen ve své pozici. Není potřeba se omlouvat, protože řešení personální situace na CHKO byl opravdu těžký oříšek. O to více si cením Vaší odvahy. Přeji šťastnou ruku při výběru nového vedení Správy.

Se srdečným pozdravem Michael Mikšovský P. S.: Vážený pane řediteli, jestliže byste to uznal za vhodné, jsem Vám k dispozici s využitím kapacit mých společností (nebo mne osobně). Zastávám pozici předsedy představenstva společnosti Peacock, a. s. (největší reklamní agentura ve východních Čechách), Leadermark, a. s. (poradenská a konzultační společnost), a Morgen Flur, a. s. (developerské projekty, projekty PPP).

From: Josef Myška Stavební firma To: Dolejský Sent: Friday, February 11, 2005 12:46 PM Vážený pane řediteli, s velkým potěšením jsem přijal zprávu o personálních změnách ve vedení SCHKO Broumovsko. Situace, která panovala na SCHKO, nedávala možnosti k zdravému rozvoji regionu, samozřejmě při respektování ochrany životního prostředí. Samostatnou kapitolou byla špatná komunikace mezi vedením SCHKO a obcemi a podnikatelskými subjekty. Věřím, že změna ve vedení SCHKO přinese zásadní změnu v postoji této instituce k obcím i podnikatelským aktivitám Broumovska. S uctivým pozdravem Ing. Radek Myška, bývalý starosta města Teplice nad Metují (1990-98), současný podnikatel ve stavebnictví a cestovním ruchu.

From: Michael Mikšovský To: Ambrozek, Dolejský Sent: Friday, February 11, 2005 9:40 AM Subject: podpora odvolání vedení Správy CHKO Broumovsko Vážený pane ministře/pane řediteli, dovoluji si Vám tímto vyslovit plnou podporu v řešení personálního obsazení Správy CHKO Broumovsko. Odvoláním vedoucího RNDr. Jana Piňose a jeho zástupce pana Jiřího Malíka svítá naděje, že se z této instituce opět stane funkční a uznávaný orgán ochrany přírody. Pod vedením pana Piňose a Malíka se ze Správy CHKO Broumovsko stala nenáviděná instituce, která nevytvářela podmínky pro součinnost s jednotlivými obcemi a jejich obyvateli v regionu Broumovska a Teplicka. Vytvořili ze Správy CHKO jakousi mocenskou organizaci, přes kterou prosazovali své vlastní zájmy a iniciativy. Svá rozhodnutí opírali především o vlastní subjektivní názory nerespektující principy zachování ekologické hospodářského rozvoje regionu. Jednání se
Správou CHKO byla velmi často uměle prodlužována a komplikována. Mám s tímto své vlastní osobní zkušenosti, neboť jsem byl několikrát nucen s panem Piňosem i Malíkem jednat v záležitostech týkajících se rozvojových projektů na Teplicku. Bylo to chvílemi velmi frustrující jednání vyznačující se neochotou a úřední arogancí. (…)

S pozdravem Ing. Michael Mikšovský

Hovoříte o potřebě dialogu mezi křesťany a muslimy, jak k němu vy sám přispíváte?

Od roku 1994 se účastním každoročního neformálního setkání křesťanů s muslimy žijícími v Evropě. Také jsem pracoval v křesťanském ekumenickém Výboru pro islám v Evropě. Výstupem ze dvou setkání za rok byly dopisy v několika jazycích určené jednotlivým církvím. Kupříkladu jak vzdělávat dnešní mládež, která žije v Evropě, k soužití s lidmi jiné náboženské kultury. Jeden z vrcholů činnosti výboru byla křesťansko-muslimská konference pořádaná symbolicky v Sarajevu v září 2001, den po té nešťastné události v New Yorku…

Událostmi z 11. září 2001 se podobné snahy jistě ztížily. Předtím – například ve své knize Blízký východ na přelomu tisíciletí – jste byl optimistický.

Samozřejmě, že se po těchto událostech situace vyvinula nepříznivě. Je ale důležité, abychom s muslimy dokázali nalézt to, co je užitečné. To, co představuje společné dobro, o které se můžeme zasazovat společně – otázky míru a úcty k životu. Nikdo nemá právo život ničit ani teroristickými akty, ale ani kobercovými nálety.

Na druhé straně při své práci však dávám pozor na kulturní relativismus. Nelze mezi všechno klást rovnítka. My máme své hodnoty, které jsou pro nás podstatné, a je důležité je formulovat a být si jich vědom. S tímto vědomím jsme poté schopni jít do dialogu s druhým. K našim hodnotám patří také láska k člověku, tudíž bychom neměli na druhém hledat jen to špatné. A co se týče vztahu k pravdě, kdo se domnívá, že je výhradním majetníkem pravdy, je fundamentalista. To neznamená, že by pravda nebyla. Je však třeba se jí umět otevírat, přijímat ji a hledat ji.

V roce 1967 jste studoval na Káhirské univerzitě. V jednom rozhovoru jste řekl, že vás tam velice zaujal živý islám, a zároveň – jelikož jste tam přijel z komunistické země – jste tam prohloubil svou křesťanskou víru. Mohl byste to blíže ozřejmit?

Vedle oficiální práce o súdánském Dárfúru jsem se tehdy pustil do studia islámské problematiky. Opravdu mě fascinoval islám – jak je živý a intenzivní. V tehdejším Československu platilo téměř jako dogma, že náboženství je mrtvá věc, odsouzená k zániku. V české společnosti to opravdu někdy vypadalo, že se vývoj sune tímhle směrem. A najednou jsem v Egyptě poznal náboženství jako živou, velice důležitou součást myšlení, hodnot a způsobu života lidí vůbec. Uvědomil jsem si tam svoji vlastní identitu, identitu křesťanskou. Měl jsem tam mimo jiné možnost studovat v knihovnách káhirských dominikánů a františkánů. A trávil jsem hodiny a hodiny povídáním s egyptskými studenty o náboženství. Byly to rozhovory polemické, a byly dobré. Pochopil jsem, že dialog mezi muslimy a křesťany je možný, i když se na všem neshodneme. Že má smysl, když se lidé sbližují a vyměňují si názory a pohledy. Dospěl
jsem k názoru, že nakonec patří k mé křesťanské identitě úkol pracovat pro dobré vztahy mezi těmito dvěma velkými náboženskými tradicemi.

Viděl jste tenkrát při studiu pramenů o Dárfúru kořeny dnešních velkých problémů této oblasti Afriky?

V Káhiře jsem studoval prameny k dějinám Dárfúru v 18., 19. a na počátku 20. století. Nemohl jsem si nevšimnout složité etnické skladby tamního obyvatelstva a nedostatku zdrojů, které mohou vyvolávat mezi různými skupinami až krvavé konflikty. Svědky podobného vývoje jsme se stali dnes – možná i s celkovou tendencí k větší brutalitě. Tehdy v šedesátých letech získalo mnoho afrických států nezávislost, bylo to období euforie a sekularizace. V Súdánu v roce 1964 padla vojenská diktatura a země prožívala období parlamentní demokracie, to bohužel skončilo dalším vojenským převratem v roce 1969 a poté i v roce 1989…

V šedesátých letech 20. století byla i v zemích Blízkého a Středního východu na postupu sekularizace, což bylo mimo jiné patrné i na tom, že se ženy nemusely zahalovat. Proč myslíte, že vývoj poté šel opačným směrem?

Samozřejmě, že jsem sekularizaci v arabských zemích pozoroval. Mohli bychom též použít pojem konvergence – sbližování. Od sedmdesátých let se však vývoj západních zemí a arabského světa vydává jinými cestami. V šedesátých letech mladí lidé v Evropě i v USA začali všelijak dávat najevo, že chtějí žít jinak. K zásadním změnám shora nedošlo, zdola však ano – například hodnotové rozvolnění – můžeme to třeba nazvat postmodernou. Pro islámský svět má přelom 60. a 70. let význam úplně protikladný. Pro Araby byla důležitým mezníkem porážka s Izraelem v Šestidenní válce v červnu 1967 na Sinaji. A pro jihoasijské muslimy podobný šok nastal v roce 1971, kdy byl Pákistán poražen ve válce s Indií.

Změna myšlení v muslimských zemích byla navozena tím, že po těchto válečných trauma­tizujících porážkách dospěly k názoru, že Západ bude vždy podporovat jejich nepřátele. Vyvodily z toho, že se musejí spoléhat jen samy na sebe a své hodnoty. Kupříkladu začaly zavrhovat i nacionalismus, který nevznikl z domácích kořenů; původně byl přinesen do arabských zemí z Evropy. Jedinou domácí hodnotou zůstal islám a návrat ke starým hodnotám, v extrémních podobách to opravdu na lidi ze Západu působí někdy až děsivě.

Jaké bylo v šedesátých letech v arabských zemích postavení muslimských žen a jak se podle vás změnilo v nynější době?

Zatímco v šedesátých letech se například jen velmi málo egyptských městských žen zahalovalo, dnes se tam se zahalenými ženami setkáváme mnohem častěji. Na Káhirské univerzitě v době mých studií se třeba studentky běžně bavily se studenty. Dnes jsou vzájemné vztahy poněkud zdrženlivější. Mladé dívky se dosti liší i jedna od druhé v názorech na své postavení, a zvláště mírou volnosti, jakou mají na veřejnosti a ve společenském životě. Mnohé si váží i restrikcí, které se vůči nim uplatňují, protože je vnímají jako ochranu vlastní důstojnosti. Jiné, podle svého založení, by dávaly přednost takové svobodě, jakou mají jejich vrstevnice v Evropě.

Bylo podle vás zavedení takzvaného šátkového zákona ve Francii šťastné?

Před rokem jsem tento zákon pokládal za nešťastnou chybu, která může i zvyšovat mezikulturní napětí. Nyní, poté, co tento zákon byl v plné míře uplatňován ve francouzských školách po celý školní rok, se ukazuje, že některé dřívější obavy se nenaplnily. Zdůraznil to při své nedávné návštěvě francouzský politolog Gilles Kepel. Zdá se, že většina muslimů se s touto situací smířila a rozhodně odmítla tendence nutit francouzské úřady ke změně postoje metodami, jako byl únos francouzských novinářů v Iráku. Francouzští muslimové se postavili proti požadavkům únosců zrušit tento zákon. Tento vývoj, jiný, než jsem předpokládal, mne skutečně překvapil.

Sdílíte názor Gillese Kepela, že většina muslimů v Evropě chce islám evropeizovat a jen menšina naopak islamizovat Evropu?

Ano, myslím, že to vidí správně. Víte, o těch dobrých lidech se přirozeně v médiích dozvíme vždycky nejméně. To už je zákon médií, že věnují pozornost tomu, co je senzační a vyvolává emoce, přičemž prostý život většiny muslimů, uspořádaný podle evropského stylu, se bohužel jeví mnoha lidem nezajímavý. Je to velká škoda.

Odmítáte tedy, že se postupně naplňuje vize Samuela Huntingtona ze začátku devadesátých let o „střetu civilizací“?

To zpracování je ideologické. Mimo jiné nesprávně hlásalo, že islám má krvavé hranice. Tehdy to podle mého pravda nebyla. Exi­stovaly problémy dekolonizace, které spolu tenkrát nesouvisely, ale muslimové – zčásti vnějším tlakem a zčásti svým vlastním rozhořčením – nakonec dospěli k vzájemné solidaritě. Ta z toho začíná činit jeden velký balík problémů, kterým původně nebyl. Co měla palestinská otázka společného s Čečenskem či s Kašmírem nebo se separatismem muslimů na jižních Filipínách? Problémy opravdu vznikly ze situace té které země, nejčastěji kvůli chybám při dekolonizaci. Bohužel dnes existují islámští radikálové, kteří tyto problémy shrnují do jedné věty. Domnívám se, že takto propojeno to bylo až druhotně a nemuselo se to tak stát. Huntington před tím ve své knize varoval.

Jak se díváte na pojem „hrozba islamizace“ Evropy?

Mám dojem, že od konce studené války někteří lidé neustále hledají obraz nového nepřítele. A nalezli ho právě v islámu. To samozřejmě nemůže omlouvat radikální muslimy, kteří sami obraz nepřítele také bohatě vybarvují a dodávají materiál těm, kteří nehledají cestu dialogu, ale cestu vzrušujícího dobrodružství a konfrontace. Je na nás všech, abychom přispívali k dobrým vztahům.

Jak v kontextu diskusí o vztazích křesťanství a islámu vnímáte vstup Turecka do Evropské unie?

V otázce přijetí Turecka do Evropské unie vidím řadu důvodů pro, i důvodů proti. Nemám jednotný pevný názor. Proto se k této otázce v podstatě ani nikde nevyslovuji. Opravdu zvažuji obě možnosti a nedostatky, které může přinést takové nebo opačné řešení. Každopádně jsem toho názoru, že je dobré, aby Turecko pokračovalo ve své cestě v další evropeizaci. Míním tím posilování lidských práv. Zabývám se náboženskou tematikou, a proto zejména vidím, že Turecko přes mnoho dobrých reformních kroků, které provedlo v posledních letech, ještě neposkytuje prostor plné náboženské svobodě. To se týká například drobných křesťanských menšin ve východní Anatolii. Problém je i možnost vzdělávání nebo vízové politiky vůči křesťanským duchovním.

Luboš Kropáček (1939) vystudoval Filozofickou fakultu UK, obor arabistika a afrikanistika, v roce 1967 obdržel doktorát z arabské filologie. V letech 1969–1974 pracoval jako odborný asistent na FF UK, poté do roku 1990 jako tlumočník a překladatel. V roce 1990 obhájil titul kandidáta historických věd, začal na FF UK působit jako docent a v roce 2001 se stal profesorem v oboru dějiny a kultura Asie a Afri­ky. Vyučuje arabistiku, islámskou filosofii, dějiny a kulturu islámských zemí, svahilštinu a africkou literaturu. Je autorem mnoha publikací na tato témata v několika jazycích, z nejznámějších: Duchovní cesty islámu (1993), Islámský fundamentalismus (1996), Blízký východ na přelomu tisíciletí (1999). Zasazuje se o dialog mezi křesťanstvím a islámem.

Dámy a pánové!

Číslo pět A2 vychází v čase, kdy „paprsky světla listím mihotají/ a vítr se zvolna snáší do trávy“, a je tematicky doširoka rozkročené jako kluk na fotografii Jana Lukase na obálce. Téma konce života a „jiného“ strachu z něj uvádíme textem Heleny Haškovcové (s. 19), reportérka Martina Křížková s fotografkou Jitku Hejtmanovou informují o „porodnicích pro věčnost“ v Litoměřicích a v Malejovicích. (s. 20-21). Pokud nás tyto zprávy nezklidní a nenaruší náš lenivě navyklý pohled na dušičkové téma, je třeba se vrátit k básním a eseji Czeslawa Milosze. Dětství v textech staršího člověka je tu blízké a věčné. Šťastné. Dále upozorňujeme na stránku (12) věnovanou dílu Oliviera Messiaena a rozhovor s Lubošem Kropáčkem o dialogu křesťanů a muslimů (s. 25).

Proti stavbám hypermarketů existovala a existuje občanská opozice, která však zřídkakdy zaznamená úspěch. Hlavním důvodem je moc peněz: prachaté řetězce jsou schopny sáhnout do kešeně pěkně hluboko a místní zastupitelstva jim jdou s vidinou několika milionů za pozemky v intravilánech měst na ruku. Část veřejnosti je s tím dokonce srozuměna, zvláště tam, kde dosud byla ochuzena o dobrodiní „bombastických malých cen“. Marné je poukazovat na to, že dotyčný supermarket zabere velkou výměru architektonicky cenného území v intravilánu města, že ta změna bude na desítky let nevratná a nová stodola bude hyzdit příslušnou část města, i kdyby se všichni okolo sebevíc snažili. Občan, jehož dráždí soused kapitalista, stojící od rána do večera za pultem svého obchodu v sousedství, také rád vidí, když takový „magnát“ zkrachuje. „Vidíš, mámo,“ říká vítězoslavně, „nevydržel!“

Krátkozraká vítězství části našich sousedů však neznamenají, že před hypermarkety je třeba sklapnout. Nezávislé sociálně ekologické hnutí (NESEHNUTÍ), před lety spustilo kampaň proti supermarketům, doprovázenou webovými stránkami. Ty skomírají, stejně jako kampaň sama. Hypermarkety vítězí?

Je nepochybné, že vyhrály bitvu. Přemýšlivější občané měst jimi dobytých si však uvědomují, jak dalece sociokulturní změna, spojená s jiným způsobem prodeje a zcela nově nastavenými pracovněprávními vztahy, neosobními vztahy mezi prodejci a zákazníky a zásahy do architektury, proměnila někdejší klima. Lidé, kteří se svého času potkávali aspoň v samoobsluze, k sobě mají dál.

Ve snaze o co nejnižší ceny drží markety mzdy na podlaze, zaměstnanci jsou podrobováni ponižujícímu zacházení, zboží balancuje mezi atraktivitou a šuntem. Jediný, kdo vydělává, jsou majitelé či akcionáři, kteří ovšem s městem nemají obvykle společného zhola nic.

Zákazník, který si před desítkami let chodil pro chleba a vejce ke kupci naproti a před lety do sámošky za rohem, nyní sedne do auta, přes tři kruhové objezdy dokrouží na megaparkoviště a do kufru si naloží zásoby nejméně na týden, aby je zkonzumoval v relativním bezpečí svého obydlí.

Lze s tím vůbec něco udělat? Co zmůže občan proti diktátu řetězce, o jehož schopnostech dobře a na správném místě namazat není třeba pochybovat?

Stále ještě platí to, že účastníky správních řízení mohou být občanská sdružení. Je to sice chabá útěcha, ale pokud se jim podaří pracovat s podporou místní veřejnosti, není věc ztracená. Stavbám nových stodol se ovšem ubrání stěží. Mohou však rozdat nové noty.

Mohou říci: chceš-li řetezce stavět na našem sídlišti, postavíš na polovině uvažovaného parkoviště travnaté dětské hřiště a před vchodem pořádný stojan pro kola. Můžeš stavět, řeknou mu jinde jiní, ale nad tvým marketem budou nadzemní garáže, restaurace, klub. OK, řekne radnice zastupující občany, ale dáte nám prostor, abychom v něm mohli dělat výstavy, a pomůžete nám s nimi finančně.

Proč totiž padat před markety a jejich penězi na zadek? Ony nás potřebují stejně jako snad i my je. Odmítněme akceptovat přímočaré invaze stodol do našich měst, spojme obchody v novém formátu s občanskou vybaveností, zákonem zajistěme jejich zaměstnancům důstojné pracovní podmínky a možnost efektivní obrany vůči zvůli.

Hypermarkety nezničíme. Jsou tady a budou. Třebaže však nemáme moc peněz, máme moc své občanské vůle. Jde jen o maličkost: dokázat ji projevit a naučit se s nimi žít. Žít, nejenom konzumovat.

Autor je publicista.

Jak jste se k této práci dostala?

Po mateřské dovolené jsem si začala hledat práci ve zdravotnictví. Nejprve jsem nastoupila jako sestra na rehabilitační oddělení, ale ta práce mi nevyhovovala. Potom jsem narazila na inzerát firmy Vaše sestra.

Jaká je škála vašich služeb?

Poskytujeme ranní a polední péči. To znamená, že pomáháme klientům například po dobu, co jsou jejich příbuzní v práci. Provádíme malou hygienu, koupání – tady mají klienti podle zákona nárok na pomoc jednou týdně zdarma – dále poskytujeme přípravu, ohřev a podání jídla, umytí nádobí, úklid, podání léků, dojdeme nakoupit nebo s klientem absolvujeme různé pochůzky. Doprovodíme ho k lékaři, do lékárny, na poštu a podobně. Pracujeme tedy s lidmi, kteří jsou ještě jakž takž samostatní.

Co se stane, když už vaše služba není dostačující?

Pak je třeba sáhnout nejprve po asistenční službě, která je na rozdíl od naší práce placená od hodiny a její zaměstnanci mají více času na každého klienta. Pokud už nestačí ani asistenční služba, pak může přijít čas pro umístění v ústavu.

My hodnotíme zdravotní stav každého pacienta do zvláštního notýsku. Shledáme-li, že daná osoba již nemůže být sama doma, kontaktujeme rodinu a postupujeme tak, jak to bylo pro tento případ domluveno, již při první návštěvě sociální pracovnice.

Jakým způsobem si lidé mohou o vaši službu zažádat?

Je třeba dodat návrh na zavedení pečovatelské služby, který vyplňuje ošetřující lékař. Dále je potřeba výměr důchodu, na základě kterého se potom určuje výše doplatku každého klienta. Pak následuje šetření doma u klienta a sociální pracovnice vydává rozhodnutí o druhu, četnosti a výše úhrady úkonů.

Může se stát, že sociální pracovnice někoho odmítne?

Většinou do toho moc nezasahuje, ale upřímně, například k alkoholikům nedocházíme. Bojím se, že by mi některý z nich napadl holky.

Jak je to s finanční dostupností této služby? Do jaké míry je dotovaná?

Klienti doplácejí v řádu stokorun měsíčně. Lidé, kteří mají životní minimum, dokonce neplatí vůbec nic a městská část jim tuto službu hradí v plné výši. Ta dotace je velmi výrazná. Například za donášku nákupu klient zaplatí deset až patnáct korun, ale městské části podle mého ceníku vyfakturuji 86,50. Po finanční stránce jsme dost tlačeni městskou částí. Mají stanovený strop dotace na šest tisíc korun na klienta na měsíc. Po překročení této částky už sociální pracovnice navrhují ústavní péči. To podle mne není řešení, protože takové stálé lůžko v léčebně dlouhodobě nemocných, hospicu nebo sanatoriu vyjde pořád dráž. Jakmile je těch úkonů u někoho moc, domlouváme se s ním individuálně a něco vykonáváme za dotaci a za zbytek si nás platí soukromě.

Jaký máte poměr počtu zaměstnanců vůči počtu klientů?

Mám teď čtyři holky a 236 klientů, z toho ale jen 75 aktivních. Takhle označujeme klienty, k nimž chodíme víceméně pravidelně. Ti ostatní mají na pečovatelskou službu nárok, ale zatím ji nevyužívají. Faktem je, že občas chci přijmout ještě jednoho zaměstnance, ale je to proměnlivé. Pokud by například najednou zemřeli čtyři klienti, holky by se pak neuživily. Přeřazovat klienty sestrám jen na kratší dobu není vhodné, každá z nich má svou lokalitu a v ní stálý okruh klientů.

Kdo jsou vaši klienti?

Kromě jednoho mladého kluka a jedné padesátileté paní jsou to většinou senioři. Je jim mezi sedmdesáti a devadesáti šesti lety.

Jaké jsou výhody využívání pečovatelské služby oproti hospitalizaci?

Většinou se staráme o lidi, kteří ještě do ústavu nemusí. Je určitě lepší zůstat doma ve svém prostředí, dokud to jde. V ústavech to lidé vzdávají. Teď se nám vrátil pán z léčebny dlouhodobě nemocných a je to prostě hrozná zkušenost…

Máte přehled o tom, co se s vašimi klienty děje po tom, co jsou přemístěni do ústavů a nemocnic?

O tom vůbec nemám přehled. Od příbuzných se to často nedozvíme. Jsou příbuzní, u kterých cítím vyloženě laxní přístup. Vědí, že stále máme klíče od bytu, a ani přes to nám nedají vědět. Po měsíci, dvou tedy volám já a kolikrát se dozvím, že dotyčný je už dlouho po smrti.

Přibývají vám v poslední době klienti?

To určitě. Před třemi lety jsem začínala na šedesáti klientech. Není to však jen v počtu klientů, ale především v té vykonávané péči. S přibývajícím věkem klienti potřebují větší rozsah služeb. Většinou u nás lidé začínají na občasném nákupu a končí kompletní denní péčí. Ale obecně můžu říci, že úkonů je čím dál víc.

Proč jste tu už zůstala, v čem vám tato práce vyhovuje?

Jednak to byl kompromis, abych to měla blízko kvůli dětem a manželovi. Samozřejmě mě ta práce uspokojuje, protože vím, že je potřebná. Jde o práci s lidmi, se stále novými lidmi, a to mě baví. Poslední tři roky ale dělám něco trochu jiného než dříve. Když jsem byla v terénu a měla jsem svůj stálý rajon, bylo vše psychicky mnohem náročnější.

Nemáte potíž si od vašich klientů udržovat odstup? Stává se, že se na ně upnete? Nebo oni na vás?

To jsem zažila. Může k tomu dojít i proto, že holky mají svůj stálý rajon, a tráví proto denně čas se stejnými lidmi. Na druhé straně ale, při tom počtu klientů, který máme, býváme dost tlačeny časem.

Zda a jaký vztah vznikne, záleží a každém konkrétním člověku. Někdo si myslí, že chodíme jen k němu, a je schopen nám nevybíravě vynadat kvůli desetiminutovému zpoždění nebo kvůli špatnému jogurtu. U takových lidí uděláme, co máme, a jdeme dál. Nemůžete jim to ale vyčítat, staří lidé jsou náladoví a zapomnětliví. Pak jsou ale i miláčkové. Lidi, kteří vám přirostou k srdci a stanou se tak trochu rodinou. Já jsem začínala se dvěma klienty, u kterých jsem trávila hodně času. Když mi ta paní umřela, bylo mi to hodně líto. U jiného pána zase prostě neexistuje, abych si s ním nejdříve ze všeho nesedla a nedala cigaretu…

Článek vychází pouze v internetové verzi.

„Děkuji pěkně za pozvání na tuto vaši slavnost. (…) Literáti se stejně jako my všichni pohybují na trhu. A nejspravedlivější cenu uděluje vždy jen čtenář.“ Takto novátorsky loni promluvil prezident Klaus, když zavítal do Míčovny Pražského hradu, kde se už tradičně předávaly státní ceny za literaturu a překlad. Prezidentova slova jsou mocná a trh je také mocný. Literární ceny se letos z Míčovny přesunuly od Hradu dále, do Českého muzea hudby, a loňská rozpačitá a ne zcela upřímná uctivost mezi vysokými státními úředníky a literární elitou se letos, snad podle situace na burze, změnila. Přesněji řečeno zmizela. Nastoupil nezájem, zaprášená provinční estetika a nuda. Nuda hluboká. Komentáře v tisku se omezují na letmé úvahy o zrušení ceny.

Loni se také ještě špitalo, že ministr kultury Pavel Dostál chce dostat literaturu do povědomí veřejnosti dryáčnickými postupy. Líbilo by se mu například, kdyby nominovaní seděli na pódiu a do poslední chvíle nevěděli, kdo zvítězí. Lidé kolem literatury se ubránili, ale mám podezření, že se jim nyní po těch nápadech stýská. Byl to zvláštní, ale upřímný projev zájmu.

Stejně tak prezidentova přítomnost a přece jen pár slov o lásce státu k literatuře, o čtení a tak podobně – co si kdo myslel, že se sluší, jsou dnes minulostí. Letos jsem poprvé vyposlechla tak ucelenou a nerušenou začátečnickou lekci rétoriky pro úředníky. Vážený pane ministře, vážení hosté, milí spisovatelé a překladatelé, chci poděkovat vám všem a hlavně panu ministrovi, chci říct, že jsem strašně rád, že mohu stát na tomto pódiu v tomto krásném muzeu plném umění a je mi velkou ctí být tady spolu s vámi, opakuji, řečnění není mou předností, přesto, jak říkám, budu stručný, a je mi to ctí, neboť jsem velmi potěšen, čtení bylo pro mě vždy velkým zážitkem a mně je ctí vidět tady v řadách tak významné tváře, skromnou čeládku, která v době inflace slova tvoří cosi smysluplného… To samozřejmě není citát, nýbrž esence projevů na slavnosti umělců slova. Pro hosty z velvyslanectví se to překládalo do
angličtiny.

Ve Frankfurtu byl právě knižní veletrh, který odčerpal mnoho potenciálních posluchačů, a v novinách vyšly už ráno výsledky, tudíž zvědavost odpoledne 24. října taky nikoho nepřitáhla. Scvrkla se i ustálená skupina kulturních zpravodajů. Slavnostní ráz pak nemohl zachránit ani velebný prostor muzea, kdysi barokního kostela sv. Maří Magdalény, odsvěceného a upraveného v pseudo­klasicistním stylu. Na bílých ochozech se líně procházeli dva fotografové, vzdálený prosklený strop pomalu šedl houstnoucím podvečerem a nekonečné hudební vložky jazzu v matfyzáckém pojetí spolu se slovními repeticemi uspávaly řadu za řadou.

Nejprve se předávaly ceny za překladatelské dílo. Filmové medailony nominovaných, Ludmily Duškové, Františka Fröhlicha a Pavly Lidmilové, připomněly éru Světové literatury. Letošní laureátka ceny za překladatelské dílo Pavla Lidmilová jako jedna z mála (ze dvou) považovala chvíli na pódiu za příležitost říct něco užitečného. Podtrhla význam „své“, portugalské literatury, připomněla, jak jsou důležité finanční podpory překladů i pro ty, kdo je poskytují, a naznačila, že okrajová anketní odpověď ministra kultury na otázku, co čte, má dopad a má se s tím počítat. Pokud stát nechce podporu své literatury pojímat systematicky, je třeba bojovat o každou píď území. A to šik českých překladatelů doposud nezapomněl. Předseda překladatelské poroty Jiří Našinec v laudatiu ocenil výrazově cudný naturel překladatelky, který charakterizoval citátem z Fernanda Pessoy: „Abys byl velký, buď naprostý: nic svého nepřepínej a ani nevylučuj./ Buď
celý ve všem. Vlož vždy vše, co jsi,/ do nejmenšího, co v tu chvíli děláš./ V každém jezeře přece celá luna/ září, neboť žije ve výši.“

Cena byla Pavle Lidmilové udělena také za cit pro objevování hodnot. Výběr a prezentace překládaných autorů je výraznou stránkou překladatelské práce, právě překlady mají vliv na literární klima v malé zemi, na naši literaturu, to je třeba opakovat pořád dokola. Vágně to ve svém expozé připomněl i loňský nositel spisovatelské ceny Pavel Brycz. Tentokrát nemluvný ministr V. Jandák předal cenu, dvakrát políbil paní Lidmilové ruku, a už se předávaly ceny za literaturu. Nominováni byli Michal Ajvaz (letošní nositel Seifertovy ceny), Vladislav Zadrobílek (D. Ž. Bor) a Edgar Dutka. Laureát E. Dutka pochválil porotu, že si všimla, jak ve své knize překonal sám sebe, a stočil řeč na obálku s penězi. Tím vystihl význam celé akce. Spisovatelská porota už loni začala upouštět od hodnocení literárního díla jako životního konceptu a soustředí se na jednotlivé knihy. Edgar Dutka dostal cenu za prózu Slečno, ras přichází, v níž „objevil tradici
zvířecího eposu“. Jde o dynamický a ironický (psí) monolog, pojatý jako působivá metafora lidského života. Dutka se v něm mj. dotýká tematiky emigrace (věčné vykořeněnosti, samoty a ceny svobody). Slova o autorské cudnosti mohla zaznít i v jeho případě.

Stání ceny v Česku nikdy nikdo nepřeceňoval a jejich současná podoba jen ilustruje známá a zřetelná fakta: za prvé, výsadní postavení literatury v uměleckých oborech se udržuje už jen ve školních osnovách, za druhé, rozpětí žánrů, které komise bere v úvahu, je úzké a statické, za třetí, i v rámci těchto žánrů chybí zájem a odvaha vytvářet hierarchii (formulovat kritéria), a za čtvrté, úroveň a početní stav českých literárních kritiků nezaručuje obecně přijímaný konsensus, sebe­poctivější rozhodnutí poroty čtenáře příliš nezajímá (viz počet prodaných výtisků). Stát dávno od literatury nic neočekává, to loni prezident vystihl přesně, a tak udělení ceny, kterou v roce 1995 znovu zavedl ministr kultury Pavel Tigrid, se nyní přiblížilo úrovni přiklepnutí grantu či tvůrčí podpory. Ale možná je ta neinvenční strnulost jediná záchrana. Vítězslav Jandák v rozhovoru pro bulvární deník Šíp (o balení žen) vyhrožuje:
„Mám pocit, že jsem jaksi myšlenkově omládl.“ Kdoví, kde a jak by se letos odehrával svátek literatury.

Pavla Lidmilová (1932) pracovala jako redaktorka v Československém rozhlasu (pro práci v zahraniční redakci se naučila portugalsky), poté v AV ČR, Kabinetu pro moderní filologii a Ústavu pro českou a světovou literaturu. Překládá literaturu portugalskou (Fernando Pessoa, Mário de Sá-Carneiro, Fernando Namora, Urban Tavares Rodigues, Eugénio de Andrade), brazilskou (Joa~o Guimara~es Rosa, Rubem Fonseca, Lygia Fagundes Tellesová) a africkou z portugalského jazyka. Na překladech poezie často spolupracovala s Josefem Hiršalem.

Edgar Dutka (1941) je scenárista, spisovatel a dramaturg animovaných filmů. Byl dramaturgem a režisérem ve Studiu Jiřího Trnky a studiu Bratři v triku, nyní vyučuje scenáristiku na FAMU. V roce 2003 vydal pozdní prvotinu, sbírku povídek U Útulku 5, která z velké části vznikla už na počátku šedesátých let. Je autorem skript Minimum z dějin světové animace (AMU 2004). Slečno, ras přichází (2004) je jeho druhá prozaická kniha.

V té historii je všechno, co má správný příběh mít – pirátství, únos cizinců, rozbouřené moře, osamělého kapitána, který činí zásadní rozhodnutí, jeho věrnou ženu v přístavu a také výhru Rusa nad Severoatlantickou aliancí. Však také příslušný článek v deníku Gazeta měl 19. října titulek Dobrodružství Elektronu v Barentsově moři. Kapitán Valerij Jarancev z rybářské lodi Elektron, kterou u Špicberků zatkla norská pobřežní ochrana, zřejmě zpanikařil. Místo toho, aby v klidu plul do norského přístavu Tromsö a nechal se tam popotahovat za nepovolený lov ryb, raději zavelel Plnou parou vpřed a i se dvěma norskými inspektory na palubě odplul domů do Murmanska. Způsobil tak mezi­národní incident a jeho kousek sledovali Rusové několik dní se směsicí dojetí a pobavení. V přístavu se
Jarancev zhroutil a musel být odvezen do murmanské nemocnice. Norové o pár dní později na téměř stejném místě zatkli další dvě ruské lodě. Válka o ryby v Barentsově moři tak rozhodně nekončí.

Ruskem, a tedy i ruskými novinami stále rezonuje ozvěna výstřelů, které se v polovině října rozezněly v kabardino-balkarském městě Nalčik. Stovky ozbrojenců tam přepadly důležité domy ve městě, a když boj druhý den ráno skončil, zůstalo v ulicích více než sto mrtvých. Nepotvrdily se první zprávy, že na město zaútočili čečenští teroristé, i když k útoku se skoro okamžitě přihlásil Šamil Basajev. Mezi ozbrojenci byla totiž naprostá
většina místních obyvatel. A jejich příbuzní se dožadovali co nejrychlejšího vydání těl, aby je mohli podle muslimských zvyků pohřbít. Podle ruských zákonů ale nemají rodiny teroristů na těla nárok. „Už včera jsme byly na prokuratuře a nikdo nám nedokázal nic vysvětlit,“ řekly listu Kommersant ženy, které 17. října před radnicí v Nalčiku uspořádaly několikadenní demonstraci. „V prokuratuře Kabardino-balkarské republiky uvedli, že otázku vydání těl mrtvých bojovníků příbuzným bude řešit Generální prokuratura pouze podle zákonů o boji s terorismem,“ napsal list. Někteří příbuzní navíc tvrdí, že jejich mrtví na nikoho neútočili a jsou nevinnými oběťmi střelby federálních bezpečnostních sil.

S Chodorkovským na pár let bezpečně za mřížemi, kdo tedy bude po Putinovi vládnout v Kremlu? A nebude to nakonec opět Vladimir Putin? Takové otázky nepřestávají vrtat hlavou ruským novinářům i analytikům renomovaných finančních společností. A čas od času příslušný odborník nějaké velké investiční společnosti zveřejní svou prognózu a ocení, co to bude znamenat pro investory. Naposledy se tak stalo díky firmě Renessance Capital a jejímu zaměstnanci Rolandu Nashovi, jehož věštbu „Politika a prezidentství – vojna, či mír?“ zveřejnil 20. října list Vedomosti. V Rusku podle něj už nezůstaly politické instituce nezávislé na Kremlu. Konkurenci stávajícímu prezidentovi v prezidentských volbách v roce 2008 proto nebudou moci sestavit ani opoziční politické strany, ani byznys, a dokonce ani
místní samo­správa. „Nejlepším výsledkem pro investory by bylo předání prezidentství progresivnímu úředníkovi, jehož kandidatura uspokojí obě kremelské skupiny – silové struktury i reformátory. Horší bude, když se následníkem stane člověk, který bude přijatelný pouze pro první z nich,“ napsal list. A Nash svou analýzu ukončil upozorněním, že v Rusku bude za stabilitu potřeba platit určitou cenu – zpomalí se prý nutné reformy.

Co dělají bývalí politici, zjišťoval týdeník Itogi ve svém čísle z 24. října. Neřešil ale tuto otázku v souvislosti s Putinem, jednalo se jen o jeho dobrého přítele Gerharda Schrödera, německého občana. „Bývalý prezident České republiky Václav Havel se vrátil k literární práci. V minulosti známý dramaturg pracuje hned na několika projektech. Kromě publicistické knihy připravuje svou autobiografii a také divadelní hru na shakespearovský motiv Krále Leara. Navíc, jako starý disident, podporuje Havel politickou radu Za svobodné Bělorusko, která byla založena v Praze,“ připomněl týdeník. Madeleine Albrightová už debutovala jako herečka a Jose-Maria Aznar natočil desku. V Rusku prý tradice elegantního odchodu od moci sice teprve vzniká, ale Vladimir Putin ve svém přímém televizním interview
s občany uvedl, že v Kremlu nechce sedět věčně.

Mimochodem, Itogi ve stejném čísle věnovaly Česku ještě jednu poznámku – fotografie Karlova mostu plného supících běžců zdobí článek o nejslavnějších světových městských maratonech.

Ale zpět k vážným událostem, k násilné smrti drůbeže. Ptačí chřipka se ohlásila už jen několik stovek kilometrů jižně od Moskvy. Osada Jandovka v Tulské oblasti se po potvrzení přítomnosti viru stala svědkem hromadného vyvraždění všech slepic, kachen a hus. Ačkoliv Rusko ujišťuje, že je připraveno na případnou celosvětovou pandemii aviál­ní influenzy, nikdo dosud jeho plány pro takový případ neviděl, napsaly 20. října Moscow Times. O tom, co v takovém případě dělat, mlčí ministerstvo zdravotnictví i hlavní ruský epidemiolog tak intenzivně, že Světová zdravotnická organizace nad situací vyslovila své znepokojení. Takové výšiny mezinárodních sporů jsou ale obyvatelům Jandovky naprosto k ničemu. Tamní dědečkové a babičky jsou prostě lidsky nešťastní, tři stovky reparace za utracenou husu, dvě za
kachnu a sto rublů za slepici jim totiž přišlo zoufale málo.

A poslední věc: mnoha Rusům je tohle všechno v podstatě úplně jedno. Celá čtvrtina z nich totiž noviny vůbec nečte, nebo přesněji do nich v posledním měsíci ani jednou nenahlédla. Plyne to z výsledků průzkumu veřejného mínění, který otiskla Gazeta v pondělí 24. října. Fond „Veřejné mínění“ také zjistil, že libovolné noviny si předplácí 32 procent lidí v Rusku, většinou starších 55 let, hlavně chudých a z malých obcí. Lidé z velkých měst a megapolí jako Moskva nebo Petrohrad naopak daleko častěji jednoznačně odpovídali, že si noviny kupovat ani předplácet nehodlají. Přesto 61 procent z nich v posledním měsíci četlo alespoň nějaký časopis. „Elle,“ odpověděla nedávno česká učitelka moskevských studentů na dotaz autora těchto řádků, jaký časopis její žáci a žákyně čtou pod
lavicí nejčastěji.

Přehled ruskojazyčného tisku připravil Jakub Dospiva.

Poláci letos měli supervolební podzim: k parlamentním volbám šli 25. září, k prezidentským 9. a 23. října. Volební výsledky potvrdily to, co bylo jasné už před volbami – že se postkomunistický Svaz demokratické levice (SLD) gigantickými korupčními aférami naprosto zkompromitoval, takže s ním pro nadcházející období nelze v politice vážně počítat. Protagonisty voleb tak byly dvě pravicové strany, Občanská platforma (PO) a Právo a Spravedlnost (PiS) a jejich prezidentští kandidáti: Donald Tusk (PO) a Lech Kaczyński (PiS). Oproti tomu, co naznačovaly volební průzkumy, se vítězem stala strana Právo a spravedlnost a Lech Kaczyński.

Pokud však Poláci doufali, že si po mnohatýdenním napětí po volbách vydechnou, mýlili se. Povolební koalice obou nejsilnějších stran se zdála být jasná a jejich politici o ní mnoho­krát mluvili – jenže když přišlo na lámání chleba, ukázalo se, že jasné není nic. Rozhovory o budoucí vládě, které PO a PiS zahájily hned po parlamentních volbách, se vlekly. Všeobecně se to ovšem přičítalo tomu, že vítěz, Právo a spravedlnost, otálí s dohodou, dokud nebude jasné, kdo bude prezidentem. Prezident je v Polsku silnou politickou figurou, takže má-li strana nejvíc hlasů ve sněmovně plus prezidenta, může si klást větší požadavky.

Vítězství Lecha Kaczyńského nebylo nijak samozřejmé, naopak, pro mnohé bylo velkým překvapením. Předvolební průzkumy sice ukazovaly, že Kaczyński dotahuje převahu svého rivala, nicméně i ty poslední přisuzovaly Donaldu Tuskovi nepatrně větší voličskou podporu. Na záběrech z Tuskova volebního štábu v době vrcholící volební neděle bylo také zřejmé rozčarování a zklamání přítomných a především kandidáta samotného.

O budoucí spolupráci ve vládě se ale jednalo dál a politici PiS nabídli Tuskovi předsednictví v Sejmu. Ten sice odmítl, ale zdálo se přirozené, že předsednické křeslo připadne Občanské platformě.

Politický šok se dostavil ve středu 26. října, kdy se ukázalo, že Bronisław Komorowski, kterého PO navrhla do funkce předsedy Sejmu, je pro politiky PiS nepřijatelný, a PiS nečekaně navrhla vlastního kandidáta Marka Jurka, který byl také ihned zvolen. Dalším šokem bylo, že poslanci zvolení za Právo a spravedlnost dali hlasy Andrzeji Lepperovi, předsedovi populistické strany Sebeobrana, který se tak nečekaně stal místopředsedou Sejmu. To už bylo na politiky Občanské platformy příliš, takže prohlásili, že nemá smysl dál jednat o koalici.

Tento krach povolebního spojenectví nejsilnějších stran postavil výsledek voleb a budoucnost polské politické scény do zcela nového světla.

Původně očekávaná koalice PO a PiS slibovala vládní spolupráci, která by byla mohla být velmi úspěšná, i když pro zúčastněné obtížná, neboť ekonomické programy obou stran se značně rozcházejí – PO je liberální strana, jejíž program obsahuje mj. rovnou daň, kdežto PiS je příznivcem státního přerozdělování. To mimochodem straně také přineslo hlasy milionů voličů z nejchudších polských vrstev.

Po náhlé změně situace je však polská budoucnost temně zamlžená. PiS uvažuje o menšinové vládě, která by se samozřejmě nemohla opírat o původně předpokládaného partnera. S tím se strana nedokázala dohodnout, a tak by se musela spolehnout na podporu jiných stran. Aritmeticky to není nic nemožného a je dokonce jasné, že kdyby taková vláda vznikla, bylo by téměř nemožné ji odvolat. V Polsku totiž sněmovna nemůže vládě vyslovit nedůvěru jen tak, musí zároveň navrhnout nového premiéra – a to je při rozložení sil v parlamentu prakticky nemožné. Strany se totiž zřejmě na žádném kandidátovi momentálně nemohou dohodnout.

Jenže aritmetika, jak známo, není všechno. V polském parlamentu zasedá celkem šest stran: vedle PiS (155 křesel) a PO (133) to je Svaz demokratické levice (55), Polská lidová strana (25), Sebeobrana (56) a Liga polských rodin (34), dva mandáty patří zástupcům německé menšiny. Bude-li PiS skutečně chtít sestavit menšinovou vládu, zcela určitě ji nepodpoří Svaz demokratické levice. A strany, jako je Liga polských rodin a Sebe­obrana, jejichž hlasy by k vyslovení důvěře vlády stačily, to zcela jistě nebudou chtít zadarmo. Například předseda Ligy polských rodin Roman Giertych požaduje nové projednání vstupních podmínek Polska do EU. Je ale těžko myslitelné, že by na to mohla vláda PiS přistoupit. Předseda Sebeobrany Lepper se už vyslovil: má chuť se podílet na správě země a jeho stranu zajímá ekonomika, sociál­ní záležitosti a zemědělství. Pokud by měl podpořit menšinovou vládu, musela by s ní jeho strana být v programové shodě.

Sebeobrana a Liga polských rodin jsou výrazně protievropské a zarytě antiliberální strany. Jsou to polské „temné síly“, s nimiž se demokratický politik dost dobře spojovat nemůže. Vsadí-li na ně Právo a spravedlnost, bude to pro Polsko nesmírně nešťastné. Politici PiS doposud opakovali, že o takové koa­lici ani podpoře neuvažují – jenže možná šlo jen o předvolební zpěvy, které měly nalákat voliče.

V každém případě obě silné strany hodně riskují. Důvodem mohou být prostě nezvládnuté emoce po volbách. Jedna strana je možná vítězstvím opojena natolik, že chce „vzít všechno“. Druhá zase možná v kocovině z prohry podezírá partnera víc, než je nutné, předkládá nesplnitelné požadavky a sází na předčasné volby, ve kterých by po „zradě“ PiS voliči dali hlasy jí. Předčasné volby ostatně nejsou vyloučeny, jak tvrdí například bývalý polský prezident Alexandr Kwaśniewski. V každém případě je jednání obou stran hluboce nezodpovědné a uvádí Polsko do situace, kterou před volbami očekával mezi politiky, voliči i pozorovateli asi jen málokdo.

Autorka je novinářka.

„Je důležité s ním být, to vidíš, i když nemůže mluvit, stačí u něj sedět, chytit ho za ruku, on to vnímá,“ řekne Petr v přítomném čase, i když jeho děda zemřel už před čtyřmi lety. „Nejdřív se o něj starala převážně máma, ale po nějaké době to přestalo být únosné. Měl rakovinu, už se sám nedokázal zvednout, kvůli cukrovce měl otoky, máma musela být pořád doma, taky začínal mít bolesti. Tak se sešla rodinná rada a rozhodla se pro hospic. Když jsem byl s dědou potom sám, řekl mi, že tam vlastně nechce, hospic měl jednoznačně spojený s koncem. Jenže by to bylo kdo s koho, jen máma by se zhroutila a dopadlo by to stejně. Děda věděl, že umírá. Mentálně byl naprosto v pořádku, uvědomoval si, jak to je, dokázal se s tím nakonec smířit.“ Pokrčí rameny: „Ten hospic byla vlastně taková lepší nemocnice. Uspořádáním místností, na pokoji bylo víc lidí a tak. Ale atmosféra byla naprosto jiná než v nemocnici. Mohli jsme tam s ním být
kdykoli, ve dne, přes noc. Sestry se s námi o všem bavily. Věděly přesně, kdy a co děda jedl, když ještě mohl jíst, kdy a jak dlouho spal, v jaké byl náladě, říkaly nám vlastně to, co pro nás v tu chvíli bylo nejdůležitější. Když bylo hezky, braly ho ven na zahradu, povídaly si s ním, věděly o něm spoustu věcí. Rozdíl byl prostě v podstatných detailech, a taky třeba, že si to platíš,“ rozesměje se.

„Myslím, že naše současná neschopnost vyrovnat se se smrtí klidně má řadu důvodů. Jedním z nejdůležitějších je fakt, že samo umírání má dnes v mnoha směrech děsivější podobu než dříve, je mnohem osamělejší, mechanické, odlidštěné – občas je dokonce obtížné okamžik smrti technicky stanovit… pacient může křičet po klidu, míru a důstojnosti, dostane kapačky, transfuze, kardiostimulátor nebo tracheostomii, zkrátka všechno, co bude shledáno nutným. Může si přát, aby se u něj jedna jediná osoba zastavila na jednu jedinou minutu, jen aby jí mohl položit jednu jedinou otázku – dostane se mu tuctu lidí, kteří se budou neustále, ve dne v noci, horečně zabývat jeho pulsem, tlakem, EKG nebo funkcí plic, jeho vylučováním a vyměšováním, ale nenajde se nikdo, koho by zajímal jako lidská bytost… ti, kdo by se na lidskou stránku soustředili od samého začátku, by mohli ztratit příliš mnoho drahocenného času, tak důležitého pro záchranu života!“

Elisabeth Kübler-Rosová: O smrti a umírání

První moderní hospic vznikl v Anglii v roce 1967 jako reakce na běžný přístup k nevyléčitelně nemocným ve vyspělé západní společnosti. Iniciativa zdravotní sestry a sociální pracovnice Cecily Saundersové, jež je považována za zakladatelku dnes již celosvětového hnutí, kombinovala emocionální, spirituální a sociální podporu se specializovanou lékařsko-sesterskou péčí. Vedle dodnes fungujícího hospice St. Christopheru v Sydenhamu v současnosti existuje ve světě přes 2000 podobných zařízení. V České republice se stala průkopnicí doktorka Marie Svatošová, která stála u zrodu prvního českého hospice v Červeném Kostelci. V současné době u nás působí přes deset zařízení hospicového typu. Všechny fungují jako nestátní zdravotnická zařízení a obvykle vznikly díky nadšení a vytrvalosti jednotlivců. Během desetileté existence hospiců v Česku nebyl jejich status nikdy jednoznačně vymezen zákonem, což do značné míry komplikuje
jejich zařazení do systému státní zdravotní péče.

U Štěpána

Hospic sv. Štěpána se nachází v těsné blízkosti historického centra města. Občanské sdružení pro hospic v Litoměřicích vzniklo na podzim roku 1997 z iniciativy jedné místní rodiny, která měla špatné zkušenosti s umíráním maminky ve státní nemocnici. Vzorem byl pro ně první hospic v Červeném Kostelci. Do jara následujícího roku mělo sdružení již 19 členů. Snažili se o osvětu, vysvětlovali, co je to hospic, jak funguje a proč je potřebný, kontaktovali státní instituce a začali shánět sponzory. Nakonec se jim pro svůj záměr podařilo získat od zastupitelů města za symbolický nájem jedné koruny za rok chátrající budovu bývalé porodnice přímo v Litoměřicích. Přístavba nového křídla, kterou ze dvou třetin hradil stát, spolu s budováním týmu pracovníků hospice trva­la skoro čtyři roky. Sv. Štepán byl jako pátý hospic v republice otevřen 2. února 2001.

Kapacita litoměřického zařízení je dvacet šest lůžek. Na dvaadvaceti jednolůžkových pokojích je přistýlka pro blízké či členy rodiny, kteří se mohou nebo nemusí zapojit do péče o umírající. Dva pokoje jsou dvoulůžkové. Doba návštěv není nijak omezena, nemocný sám či s doprovodem může, dovoluje-li to jeho stav, kdykoli do města. V hospici je k dispozici kuchyňka, kde lze vařit či ohřívat jídlo, pokud někdo nechce místní menu. Společná doba snídaní, obědů a večeří ne­existuje, každý jí, až když má opravdu hlad. Nikdo neříká, kdy se má vstávat a kdy chodit spát. Žádné teploměry v šest ráno. Denní rytmus místa je určován tím, co chtějí jeho dočasní obyvatelé. K dispozici je knihovna, společenská místnost, kaple, zahrada, jednou týdně výtvarná dílna. Lékařský a ošetřovatelský personál, sociální pracovnice, psycholog, kněz. Hospic chce pomáhat mírnit bolest fyzickou i duševní. Lidé zde umírají ob den. Průměrná doba pobytu je pětatřicet dnů.

Provoz stojí kolem sedmnácti milionů ročně. Do loňského roku část mzdy ošetřujícího personálu hradilo Ministerstvo práce a sociálních věcí, letos už hospic jako všechna podobná zařízení může žádat jen o dotaci z kraje, která je obvykle daleko nižší. Větší část nákladů kryjí platby zdravotních pojišťoven, pět milionů ročně si nadace na provoz hospice musí zajistit sama. Klienti hospice přispívají na jeho provoz podle výše svých příjmů od 95 do 250 korun denně, ti, kteří si to nemohou dovolit, neplatí vůbec.

„Myšlenka hospice vychází z úcty k životu a z úcty k člověku jako jedinečné a neopakovatelné bytosti… Máte-li to štěstí, že mezi vámi a lékařem je upřímný a poctivý vztah, možná vám řekl, že další radikální léčba by pro vás byla jen zdrojem nových nepříjemných vedlejších účinků, ale život prodloužit nemůže. Zde je pak na místě léčba, kterou vám může nabídnout hospic. Jejím cílem není prodloužení, ale kvalita života. Nejsme pánem nad životem a smrtí, nemůžeme nikomu život prodloužit, a proto to ani neslibujeme. Nebudeme ho však také zkracovat žádnou eutanazií. Chceme se snažit, aby váš život byl až do svého konce hodnotný.“

Ze Žádosti o přijetí pacienta do hospice sv. Štěpána v Litoměřicích

Právo na pravdu

„Všechno začíná, ještě než k nám pacient přijde,“ vysvětluje ředitel Sv. Štěpána Pavel Česal.

Přestože slovem pacient nechtě podtrhává nemocniční dojem, kterým zdejší hospic zpočátku tak trochu působí, je dost rychle zřejmé, nakolik toto dříve neutrální slovo za posledních několik desítek let zcela nespravedlivě získalo nepříjemnou pachuť.

„Přijímáme nemocné v poslední fázi života, umírající, kterým současná medicína už nemá co nabídnout. Podle žádostí o přijetí nejdříve naši lékaři po konzultacích vytřídí, kdo k nám opravdu patří a kdo ne. Když pacient přijde, snažíme se o něm a jeho rodině dozvědět co nejvíce, abychom věděli, jaká má přání a jak mu můžeme pomoci. Snažíme se, aby se tu cítil pokud možno jako doma. Nejsme primárně církevní organizace, jsme ale v kontaktu s většinou církví v republice, pracujeme s psychology,“ popisuje fungování hospice.

Každý pacient musí podepsat tzv. svobodný informovaný souhlas s tím, že chce být ke Sv. Štěpánovi přijat. Přesto se stává, že někteří z umírajících o své skutečné nemoci a prognóze při příchodu nevědí. Příbuzní spolu s lékařem jim to zatají. „Nechají žádost podepsat a řeknou jim, že jdou jen do takového lepšího sanatoria. V tu chvíli tak ale popřou smysl celého hospice. Je to strašná škoda. Takový pacient se pak už nemůže připravit na konec svého života, ani jeho rodina ne, prostě už jen proto, že třeba na to není čas. Nikomu nic nevnucujeme, ale když se zeptá, pak hrajeme fér hru. Lidé to také v tu chvíli často vzdají, když vidí, že s nimi někdo manipuloval proti jejich vůli. Smrt je za poslední desetiletí takové tabu, lidé se tak moc bojí, že prolomit to je hrozná práce. Každý člověk má právo vědět pravdu a je nelidské mu ji upřít,“ zvýší lehce hlas, když prochází chodbou v přízemí.

Umírání s doprovodem

Cesta od ředitelské kanceláře odhaluje venkovní atrium s lavičkou, pod okny je klec s andulkami, po straně pokoje pacientů, opatřené velkými číslicemi, jmenovkami a křídou nakresleným: K + M + B 2005. V jídelně se z okna dívá žena na invalidním vozíku. Z druhého patra je chvílemi slyšet hudba. Všude je velké množství květin, které statečně zápasí s jinak trochu strohým prostorem. O poschodí výš stojí v rohu kaple velká postel na kolečkách. Na elektronické varhany, které má před sebou položené na peřině, hraje bělovlasá paní. Jen o málo starší muž jí obrací noty. Manželé K. jsou v hospici relativně krátce. Ona umírá na rakovinu, on je tu s ní. Oba jsou hudebníci. Paní K. je bývalá klavíristka a chrámová varhanice. Je vidět, že hraní ji těší, z rozhovoru je ale nervózní. Většinou odpovídá její manžel. „Jsme tu díky synovi, který bydlí v Litoměřicích. Je to pro nás skoro domov. Můžeme tu žít. Trávíme čas modlitbou, rozhovorem,
společně si čteme, hrajeme, posloucháme nahrávky svých koncertů, píšeme dopisy, protože lidé na nás nezapomínají. Kdyby manželka nebyla tak nemocná, byli bychom tu velice spokojeni. Musíme to tady prostě dovést, dotáhnout až do konce,“ říká pomalu a uvážlivě.

„Někdy je to těžké,“ poznamená sestra Lucie na prostorné ošetřovně v přízemí. „Když vás například pacient dvacetkrát během hodiny požádá, abyste mu posunula skleničku vody o centimetr, tak je těžké zůstat v klidu a chápat, že pro něj je to z nějakého důvodu důležité, ale musíte to zvládnout.“ Personál kromě běžných ošetřovatelských úkonů řeší i jiné věci, vypráví Lucie. „Hodně lidem se snažíme říct, ať to, co mají na srdci, ještě svým umírajícím příbuzným řeknou. Oni už třeba nemůžou odpovědět, ale je důležité, aby to bylo řečeno, částečně se jim uleví. Také se stává, že se rodina snaží na pokoji strávit s nemocným čtyřiadvacet hodin denně, a pak vidíte na pacientovi, že už chce být sám, mít svůj klid, tak se je snažíte nějak odlákat. Nebo naopak to doprovázející špatně snáší, ale cítí tu povinnost tam být a vyčítá si, už když jen třeba jde na záchod. Tak také, aby si odpočinul, ho pošlete třeba alespoň do města na nákup nebo pozvete sem na kafe.“

Sestřičky a ošetřovatelé mají v rámci pracovní doby každý měsíc supervizi. Do hospice chodí externě psycholog a pomáhá jim vyrovnat se s jejich pocity a problémy. Několikrát do roka absolvují školení a semináře. Vedení hospice se snaží bojovat s jejich vyhořením i tím, že jim umožňuje zpětnou vazbu, která přichází po čase od pozůstalých a která je obvykle velmi pozitivní. Organizují setkání, udržují korespondenci. Přesto z původních zaměstnanců po pěti letech pracuje v hospici jen čtvrtina. „Byla jsem na praxi i v nemocnici,“ vysvětluje Lucie, která je v hospici téměř od začátku, proč v tomto smyslu pro ni není alternativa, „to není nic pro mě. Umírala tam mladá žena na rakovinu, měla tříleté dítě, ale na oddělení žádné děti nesměly a ona věděla, že už ho nikdy neuvidí, stejně ho za ní nepustily, to nedokážu.“

Překážky „dobré“ smrti

Pacientka: „ Myslím, že zdravotní sestry jsou přetížené. Doufám, že je to jen proto.“

Lékařka: „ Pročpak?“

Pacientka: „ Ale, šla jsem okolo a viděla je, jak si tamhle povídají, a pak jsem je viděla, jak jdou na svačinu. A to mě rozzlobí, když si sestra jde na svačinu, a pomocná sestra vám přiběhne říct, že sestra je dole a klíč má u sebe a vy musíte čekat…a někdy to trvá i tři čtvrtě hodiny, než přijdou nahoru. A pak urči­tě nebudou věnovat pozornost hned vám.
Budou brát telefony, studovat nové rozpisy a nové pokyny, které tam nechali doktoři. Urči­tě neudělají hned to, co by měly udělat nejdřív ze všeho, totiž zjistit, jestli někdo nepotřebuje lék proti bolesti…“

Elisabeth Kübler-Rosová: O smrti a umírání

V České republice každý rok zemře kolem sto tisíc lidí. Podle loňské studie Hospicového občanského sdružení Cesta domů s názvem Umírání a paliativní péče v ČR zhruba čtvrtina lidí zemře doma, patnáct procent v léčebném ústavu či sociálním zařízení. Nejvíce lidí (skoro šedesát procent) umírá v nemocnicích. V zařízeních hospicového typu končí svůj život asi jedno procento umírajících. V rámci studie byl uskutečněn výzkum, který se zaměřil na otázku, jak je v naší zemi pečováno o umírající pacienty. Šetření se zúčastnili i zdravotníci různých profesí. Metodou výzkumu byla focus group doplněná o písemnou anketu. Ze závěrečného shrnutí vyplývá, že zdravotníci hodnotí kvalitu péče o umírající ještě kritičtěji než veřejnost. Navíc ti, kteří mají větší profesní zkušenost s péčí o nevyléčitelně nemocné (onkologové, pracovníci LDN, domovů důchodců a hospiců), hodnotí kvalitu této péče ještě negativněji než ti, kteří mají zkušenost menší
nebo ji nemají vůbec. Autoři studie předpokládají, že kvalita péče je ve skutečnosti ještě nižší, než veřejnost předpokládá nebo si je ochotna přiznat. Za hlavní překážku „dobré smrti“ v Česku považují zejména chybějící znalosti i praktické a komunikační dovednosti ošetřujícího personálu, nedostatečné financování péče o umírající, špatné rozdělení kompetencí v péči o nevyléčitelně nemocné a chybějící systémovou, legislativní i praktickou podporu ze strany státu.

Týpí v Malejovicích

Aktivity nadačního fondu, který reprezentují manželé Markéta a Jiří Královcovi, jsou ne­uvěřitelně rozsáhlé. Nadace stojí za rodičovskou ubytovnou v pražské nemocnici Motol, kde bydlí rodiče dětí s onkologickým onemocněním. Manželé překládají odbornou literaturu, pořádají semináře a konference, organizují pobyty pro děti po dlouhé léčbě, provozují dětský hospic. „Všechno se nabalovalo postupně. Nejdřív vznikla ubytovna v Motole, už tehdy jsme ale věděli, že jednou chceme vybudovat hospic,“ říká Markéta Královcová.

Malejovice nepřipomínají zdravotní zařízení ani trochu, spíš prázdninovou vilu hodně kreativního strýčka. Citlivě zrekonstruovaná třípatrová budova školy z 19. století stojí na konci vesnice uprostřed velké zahrady. „Rodiče pacientů nám pomáhali toto místo vybudovat. Lidé sem jezdili od roku 1997, kdy tady byla v podstatě ještě ruina. My jsme financováni zcela ze soukromých zdrojů, neboť dětský hospicový pacient u nás legislativně de facto neexistuje. Takže jsme toto místo dali dohromady částečně svépomocí,“ pokračuje.

Uvnitř panuje lehký chaos, který svědčí o tom, že budova je intenzivně obývána. Před pár dny zde skončil seminář pro adepty na herní specialisty, kteří by se měli umět dívat na nemocnici očima dětí a pomáhat jim vyrovnat se s nepříjemnou realitou jejich nemoci.

„Dětské hospice jsou odlišné od hospiců pro dospělé. Ti vyhledají podobné zařízení, až když se ukončí léčba, dětské hospice jsou zde pro své klienty od okamžiku, kdy se zjistí diagnóza,“ zastaví se a nakoukne do jídelny, kde spí právě jedna z obyvatelek hospice Pavlína. V přízemí je vedle jídelny ještě i velká kuchyň, cvičná kuchyně přizpůsobená možnostem klientů a rehabilitační místnost. V prvním patře jsou nyní dva pokoje pro hosty a jejich doprovod, knihami přetékající knihovna, společenská místnost, kancelář a pokoj s modrozeleným stanem, který je obklopen množstvím hraček. Pod střechou je prostor, kde bydlí dobrovolníci, zaměstnanci a v případě potřeby i rodiny s dětmi. „Pro rodiče je důležité, že i v průběhu léčby mohou někam jezdit, i když slovo hospic je pro ně tak často spojené s umíráním, že některé rodiny ani nevědí, že je mohou využívat. Ten člověk tam ale přijede naopak žít. Někdy ho to dusí i doma, ne
každý má zázemí,“ vysvětluje specifickou funkci dětského hospice.

„Také rodiče si chtějí povídat s někým, kdo má podobné zkušenosti. Komu mohou říct, že malého křísili, protože má tracheostomii, a ten dotyčný se z toho nezhroutí. Někdy je dopad léčby tak strašlivý, že je pro laika téměř k neunesení. Většina těch dětí také strašně rychle vyspěje a jsou mentálně dál než jejich vrstevníci, často mají problém se vrátit zpět. S tím vším dětské hospice samozřejmě také pomáhají.“

Jako hospic funguje zařízení Nadace Klíček od roku 2004, ale zatím své služby nikde nenabízí. „Teď budujeme tým, protože děti jsou tu vždy s doprovodem, tak prozatím vystačíme s pěti zaměstnanci,“ říká vedoucí hospice.

Pavlína stále spí, blíží se doba oběda. Venku svítí podzimní slunce. „Hospic nemá uspokojit základní potřeby, to je něco, co by měla dělat v první řadě každá dobrá nemocnice. Přitom není výjimkou, že pacienti přicházejí do hospice třeba několik dnů nevyprázdnění, protože se v nemocnici prostě neřeší stolice, když ten pacient stejně končí. To není obžaloba nemocnice, to je obžaloba celého systému, který prostě do někoho ne­výkonného, někoho, kdo stejně umře, nechce vrážet energii. Měli bychom ale být poctiví a nikdy nestavět proti sobě nemocnici a hospic, nemocnice mají mnohem těžší podmínky.“

Prostranství před domem dominuje prolézačka, houpačka a stůl s lavicemi. V okně rostou muškáty a kolem pobíhá pes David. Vzadu za starou školou se tyčí k nebi pět bílých indiánských týpí, kde tráví každý rok léto dětští onkologičtí pacienti v různé fázi nemoci.

„Klasický hospic má být taková nadstavba nad tou nemocnicí, má se starat o spirituální dimenzi. Člověk by neměl být překládán z nemocnice do hospice jen proto, aby babička neměla bolesti a proleženiny. Kdyby jen toto byl přínos hospice, tak je to strašně málo. Pak se nemůžeme divit, že máme v hospicích pacienty, kteří vůbec nevědí, že se tam neléčí,“ uvažuje průkopnice dětských hospiců v České republice.

„Konfrontace s konečností, kdy už si člověk nemůže hrát divadlo, něco si věšet na nos, je naprosto obnažující, ale je to obrovská šance. To není jen otázka toho, že se budeme starat, aby člověk netrpěl, a pak mu zamáváme a budeme ho držet za ruku nebo se mu dívat do očí. Tam jsou věci obnažené na kořen a nelze se tvářit, že já tě neopustím a budu s tebou, to je hrozně málo.

Jakmile se vyhýbáte otázkám po smyslu života, víry, jistoty a naděje, tak jste na nesprávné cestě. Hospice, to nejsou domy pro umírání, ale jak říkala Maruška Svatošová, to jsou porodnice pro věčnost.“

Autorka je doktorandka na katedře mediálních studií FSV UK.

Proti větší části Slačálkova článku Demokracie se stalinismem ve sklepení (A2 č. 3/2005) nic nenamítám, naopak, především s jeho námitkami proti současnému propagování nacismu, proti tomu, že není stíháno a dokonce se sekundárně dostává i do našich veřejnoprávních médií (TV záběry z neonacistických akcí), se plně ztotožňuji. O to horší je závěr textu, který se za pomoci obmyslných sémantických triků dostává místy v principu až do stejné polohy jako kritizovaní neonacisté. Píše: „…místa, kde se dávají vyznamenání demokratickým vojákům…, jsou hroby komunistických politiků“. Načež jsou obě přídavná jména umně zpochybňována. „Iráčané rozhodně demokraticky nehlasovali o tom, zda touží být obšťastněni intervenčními vojsky…, a čeští občané rovněž neměli příležitost se vyjádřit, zda se opravdu chtějí války v Iráku zúčastnit.“

To je kabinetní ukázka demagogie. Iráčané nemohli v době invaze spojenců demokraticky hlasovat vůbec o ničem, protože tam už po desetiletí řádila krvavá diktatura. Stejným právem by autor mohl namítat, že před invazí Spojenců do Německa za druhé světové války, před invazí Vietnamu do Kambodže, vyvražďované Rudými Khmery, nebo před invazí USA do okupovaného Kuvajtu tamější obyvatelstvo také nejdříve nevyjádřilo souhlas s akcí v demokratickém referendu. Při osvobozování koncentráků útokem zvenčí vězňové opravdu o ničem hlasovat nemohou.

Občané ČR o své účasti naopak hlasovali, ovšem systémem zastupitelské, nikoli přímé demokracie (jak by si O. Š. jakožto anarchista nejspíš přál). Demokraticky zvolená reprezentace pak rozhodla, že se tak a tak osvobozovací akce zúčastníme. Přesnější by ovšem bylo hovořit o vojácích demokratického státu, a ne o „demokratických vojácích“.

Pokud jde o užívání pojmu „komunismus“ a všech gramaticky možných odvozenin od něj: není opravdu možné, aby kdokoli, a tím méně zákonodárce, analyzoval hluboko do minulosti všechny komunistické ideje a jejich vývoj, vyexcerpoval z nich tu pravou „komunističnost“ (na způsob aristotelské „koňovitosti“ – tó ti en einai) a pak výsledkem poměřoval minulost i současnost komunistů, tedy těch, kteří se ke komunismu hlásili a hlásí. To by bylo nutně subjektivní, a tudíž napadnutelné, i kdyby šlo nakrásně o kolektivní rozhodnutí, dokonce i kdyby bylo demokraticky odhlasované.

Možné a potřebné je ale něco jiného: na základě všeho, co se historicky doloženě pod značkou komunismu stalo, prohlásit zákonem tuto ideologii za zločinnou a zakázat její propagaci. Tím by se ani v nejmenším neporušovala běžná svoboda projevu – o komunismu by se stále mohlo běžně mluvit i psát. Bylo by to prostě stejné jako třeba s fašismem, nacismem, rasismem a konečně i s různými zločinnými úchylkami (pedofilie, nekrofilie, sadismus, kanibalismus atp.). Zákon v zemi s naší historickou zkušeností by prostě neměl dovolovat existenci institucí a tím méně politických stran, které mají takovéto pojmy v názvu (např. fašistická, nacistická, komunistická, rasistická, kanibalistická atp. strana Čech a Moravy). A není k tomu třeba zkoumat dále význam těchto pojmů, nebo zda ona instituce opravdu dělá v plné míře to, co má v názvu.

Je nekorektní pejorativně označovat náš senát za „radu moudrých“ a podsouvat mu snahu o „zakazování názorů“ (poslední odstavec). Senát je nezpochybnitelně demokraticky zvolená komora českého parlamentu a svým návrhem zákona neusiluje o zakazování určitých názorů, nýbrž o zákaz propagace určitých idejí a praktik, přičemž, a to je důležité, propagace mnohých jiných už zakázána je, aniž by to někoho pobuřovalo. Zákaz vyslovení názoru a zákaz jeho propagace rozhodně není totéž. Kupříkladu rasistických řečí se po našich hospodách vedou fůry a nikdo za ně nikoho nezavírá (na rozdíl od dob předlistopadových, kdy se za proti­režimní či proti­komunistické řeči v hospodách zavíralo).

Nemocní, jejichž závěr života se nezadržitelně blíží, a především jejich rodiny a přátelé jsou konfrontováni s péčí, která je sice na potřebné odborné výši, ale která současně nezřídka postrádá lidský rozměr a duchovní podporu. Ke škodě věci jsou pak právě s ohledem na uvedené důvody vedeny vášnivé diskuse o euta­nazii a mnozí horují pro její legislativně danou možnost. Eutanazie, jak se shoduje většina odborníků, je však souhrnný pojem pro celou řadu odlišných situací; není ani jediným, ani správným řešením. Povězme si tedy stručně, jak se umíralo kdysi, proč je současná situace umírajících a jejich rodin neutěšená a jaké perspektivy jsou reálné ve smyslu systémového řešení ke kvalitativní změně.

Pravda je, že se lidé v minulosti také báli umírání a smrti, ale báli se „jinak“. Smrt byla všudypřítomná a častá. Kojenecká a dětská úmrtnost byla vysoká a dožít se dospělosti, stejně tak jako vyššího věku, bylo nesamozřejmé. Pokud lidé stonali, tak krátce, a také poměrně rychle umírali. Medicínské možnosti byly skromné a intervence ve prospěch návratu života a zdraví vážně nemocných byly omezené. Domácí model umírání, který si někdy nostalgicky připomínáme, také nebyl pravidlem. Mnoho lidí umíralo na ulici, ve špíně a bez jakékoliv odborné nebo alespoň laické pomoci. To byl ostatně důvod, proč vznikaly nejrůznější instituce, především špitály, kde by každý
potřebný, a tedy i umírající člověk měl střechu nad hlavou, čistou postel, teplé jídlo a základní ošetření. Pouze majetní lidé si mohli dovolit služby lékaře, a ten na scénu domácího umírání, s pověstným černým kufříčkem a injekcí morfia, vstoupil poměrně nedávno.

Značné úsilí lidí bylo korunováno úspěchem. Zejména po druhé světové válce lze pozorovat systémové změny, které se v ekonomicky vyspělých zemích významně a pozitivně dotkly všech potřebných. Institucionální péče o umírající se stala samozřejmostí. Změnil se však také životní styl, medicína dosáhla ohromného rozkvětu, lidé začali mít jistotu života a smrt vytěsnili. Přispěl k tomu i fakt, že se v období 1945 až 1970 velko­ryse a úspěšně rozvíjela především akutní medicína, která dlouhou dobu „zamlčovala své meze“, tedy skutečnost, že mnozí lidé jsou a budou díky technické a specializované medicíně zachráněni, ale nejsou a nebudou zcela
uzdraveni. Musejí žít se svou chronickou nemocí a potřebují specifické formy pomoci. V tomto kontextu neudivuje, že se v dalších letech (1970-1990) rozvíjela také tzv. medicína chronických stavů. Pokud máme zmínit případné neblahé politické vlivy, pak je nutné konstatovat, že přes rozdílnost politických systémů byl základní scénář vývoje na Západě i u nás v podstatě překvapivě shodný. To, co odlišovalo vyspělé země od situace ve východním bloku, byla zpožděná reflexe vzniklé situa­ce, a tedy i odklad kvalifikované změny.

Ukázalo se, že v obou systémech se na jednu skupinu potřebných „zapomnělo“. Tou jsou křehcí, zranitelní a strádající nemocní, jejichž život nezadržitelně končí. Ve vítězné medicíně, na kterou lidé moderní doby nekriticky spoléhají, se umírajícím nedaří dobře. Lékaři jsou zaměřeni na úspěšný boj s nemocí a intervenují i tehdy, když jsou pacientovy dny sečteny. Vrátit nemocného do života je nemožné, zemřít je těžké. Proces umírání se zkomplikoval a odborníci hovoří o takzvané dystanázii neboli zadržené smrti. Svůj díl „viny“ však nesou i laici, kteří stejně tak jako lékaři neradi prohrávají, nekriticky věří v příznivý obrat situace a intervenci vyspělé medicíny dokonce požadují. Obě strany však uznávají neúnosnost situace a očekávají změnu.

Návrat k mytizovanému modelu domácího umírání je systémově nereálný, hrozba zneužití eutanazie veliká a kritika institucionalizované pomoci současné medicíny tak trochu nespravedlivá, protože přinesla i mnoho dobrého. Co můžeme dělat?

Dá se to říci docela jednoduše: vzít z domácího i institucionalizovaného modelu to dobré, zamíchat a přidat „trochu“ obětavé lidské účasti. To poslední ovšem předpokládá, že znovu a s pokorou přijmeme konečnost lidského života jako nezvratnou danost.

Scénář moderní a perspektivní péče o umírající je znám a důkladně propracován. Reál­nou možností kvalitativní změny je totiž koncept paliativní léčby a paliativní péče.

Jedná se o promyšlenou strategii, jejíž podstatou je laskavý a důstojný doprovod umíra­jících a jejich nejbližších. Paliativní péče však musí být odborná. Podíl na péči je vhodné umožnit každému, kdo pomoci chce, ale jednotná režie s respektem k odbornému tlumení bolesti a aktuálních obtíží umírajícího je bezpodmínečně nutná.

Nejznámějšími reprezentanty paliativních přístupů jsou takzvané hospice, tedy speciální zařízení pro umírající a jejich rodiny. Dnes je v České republice v provozu více než deset hospiců a další se stavějí. I když je třeba jejich počet zvýšit, byla by zavádějící představa, že jich musí být mnoho. Víme, že téměř 80 % všech lidí nakonec umírá v institucích (nemocnice, domovy důchodců atd.) a z mnoha důvodů není možné usilovat o stav, kdy každý umírající bude „odsunut“ do příslušného hospice. Mnohem efektivnější je usilovat o to, aby se paliativní péče poskytovala i ve stávajících institucích. První kroky byly učiněny, a lze předpokládat, že brzy budou všichni zdravotníci vyškoleni v paliativní léčbě a péči.

Proč se „brání“, když sami dobře vědí, že je situace umírajících a jejich rodin neuspokojivá? Důvodů je jistě více, ale jako základní lze označit ten, který jim zabraňuje hodnotit paliativní medicínu stejně vysokou známkou jako vítěznou medicínu. Není náhodou, že se rok 1990 považuje za začátek nelehkého období, v kterém bude třeba prosadit paliativní strategie do reálného systému zdravotnických, případně sociálních systémů. Klíčem, který pomůže otevřít ty „správné dveře“, by měly být nikoliv hodnotící postoje profesionálů, které jsou ve vazbě na jejich dané profesní role, ale potřeby nemocných, jmenovitě umírajících. V životě jsou chvíle, kdy každý nemocný potřebuje a oceňuje na prvním místě vítěznou medicínu. Když jsou však vyčerpány všechny možnosti a další intervence by nemocnému, resp. umírajícímu přinesly více utrpení než dobra, stává se zcela logicky ceněnou prioritou právě paliativní medicína. To, že její metody přicházejí pravidelně až jako druhé
v pořadí, neznamená, že jsou méně kvalitní a méně ceněné.

Jednou každý „dojde ve svých dnech“. Snad každý si přeje, aby se tak stalo po dlouhém spokojeném životě a aby se závěr odehrál pokud možno bez bolesti a v přítomnosti nebo za podpory nejbližších lidí. Paliativní strategie je reálnou šancí, že nás takový důstojný závěr čeká. Co pro to může udělat každý z nás, může být obsahem dalšího sdělení.

Autorka je profesorka lékařské etiky na Fakultě humanitních studií UK v Praze.

Režisér Vladimír Gromov natočil Radkem Veselým zdramatizovaný román Alexandra Romanoviče Běljajeva Člověk obojživelník (1928) už loni. Bylo ale třeba vyřešit jisté autorskoprávní problémy, a tak ČRo 3 – stanice Vltava tuto fonografickou inscenaci pro starší děti vysílala až na podzim. Jde o kdysi populární dílo pozapomenutého sovětského meziválečného autora sci-fi, výrazně ovlivněného Vernem. Epicky široký román pojednává o geniálním doktoru Salvátorovi, který ve svých chirurgických pokusech zajde tak daleko, že v krizové situaci (jde o záchranu života) voperuje mladíkovi žraločí žábry; ten pak (pod „mluvícím jménem“ Ichtyandr, s přezdívkou Mořský ďábel) může žít ve vodě i na vzduchu. Salvátor připomíná faustovského profesora Preobraženského z Bulgakovova slavného a v různých dramatizacích i u nás znovu a znovu divadelně inscenovaného Psího srdce (není ovšem pravděpodobné, že by Běljajev tuto novelu při
psaní znal).

Při dramatizaci prózy došlo k několika zásadním posunům. Úplně se vytratil autorův konformní, ne však bezduchý sociálně­kritický podtext, spojený s útokem na společenské zřízení, které není schopné objevy doktora Salvátora ocenit. Také byl téměř vynechán anti­církevní duch díla. Charaktery postav (i u Běljajeva načrtnuté pouze mlhavě) směřují k větší sentimentalitě a citovosti – pozitivní postavy jsou jaksi „hodnější“. Zatímco v předloze jsou rybáři Kristo a Baltazar a také profesor Salvátor egoisty, jdoucími především za svým cílem, u Veselého se jedná o postavy víceméně kladné (i když bez jasnějších obrysů), které stojí proti jediné záporné – intrikáři Pedru Zuritovi. Zásadní dramatickou silou se nestává – na rozdíl od předlohy – ani tak osud titulního hrdiny, jako konflikt Baltazar-Zurita. Už na počátku je drama vyloženo: buď Baltazar přesvědčí svou dceru, aby si vzala Zuritu, anebo mu uloví Mořského ďábla. Syžet je
nastaven zcela pohádkově (vzpomeňme například motiv mateřského znaménka a anagnorize v podobě znovunalezeného syna) a inscenátoři se tohoto postupu drží. Problematickou zůstává dramatizace z hlediska motivace konání postav (proč je Kristo přijat do doktorových služeb, proč skončí Salvátor v blázinci atd.). Ku prospěchu věci byly lyrické pasáže nahrazeny zvukovou režií a zmizely některé popisnosti knihy; nelze ale akceptovat násilné krácení, plynoucí zjevně ze snahy dostát předepsané stopáži. Lidé se tak chovají značně nevěrohodně a situace následují nepravdě­podobně.

Gromův režijní vklad je velkým přínosem. Fragmentární a málo provázaný scénář propojuje citlivou hudbou, která pohádkovým zvukem píšťaly a využitím kvaziindiánských nápěvů (jsme v Jižní Americe – hudba Petr Mandel) jako by přidávala oné pohádkovosti. „Scénické zvuky“ působivě charakterizují mořské pobřeží, Salvátorovu podivuhodnou laboratoř, podzemní jeskyni, prostornou soudní síň, městské ulice atp. Ztvárnění hlavních rolí je velice vyrovnané. Michal Zelenka jako Ichtyandr, mluvící jednoduchou dikcí, byl až dětsky něžný, naivní. Stejně tak Petr Oliva a Oldřich Vlach jako bratři Baltazar a Kristo nesklouzli do dramatické deklamace, ale stavěli své postavy civilně a posluchačsky zřetelně. Anna Bendová, podobně jako Zelenka, vytváří svou Guttiere (Baltazarova dcera) co nejjednoznačněji, a to v poloze mladé naivní dívenky, zejména díky svému měkkému hlasu. Luděk Munzar coby doktor Salvátor je spíše hodným dědečkem než pološíleným profesorem
a Pavel Rímský jako Pedro Zurita je naopak odporným gaunerem, který již barvou hlasu a každým svým slovem dává najevo své bídáctví. Inscenace je určena k vysílání pro děti a mládež, nicméně krajní zjednodušení charakterů svědčí o podceňování posluchačů. Opravdu kvalitní dílo pro děti by mělo být strukturováno tak, aby v něm byla rozpoznatelná významová vrstva, která osloví i dospělého.

Autor je teatrolog a publicista.

ARS POETICA?

Vždycky jsem toužil po obsažnější formě,

která by nebyla příliš poetická ani příliš prozaická

a umožnila by dorozumění, aniž by autora či čtenáře

vystavovala utrpení vyššího řádu.

V samé podstatě poezie je cosi nehezkého:

vylézá z nás věc, o níž jsme netušili, že v nás je,

a tak mhouříme oči, jako by z nás vyskočil tygr

a stál ve světle a ocasem se tloukl do boků.

Proto se poprávu říká, že poezii diktuje daimonion,

i když se přehnaně tvrdí, že jde nepochybně o anděla.

Je těžké pochopit, odkud se bere ta hrdost básníků,

když se nejednou zastydí za svoji zjevnou slabost.

Který rozumný člověk by chtěl ovládnout démony,

již se v něm roztahují jako doma, promlouvají množstvím jazyků,

a jako by jim nestačilo ukrást jeho ústa a ruku,

pokoušejí se ke svému pohodlí změnit i jeho osud?

Protože choré je dnes velmi ceněno,

může si někdo myslet, že pouze žertuji,

nebo že jsem objevil ještě další způsob,

jak vychválit Umění pomocí ironie.

Bývaly doby, kdy byly čteny pouze moudré knihy,

které pomáhaly snášet bol anebo neštěstí.

To však není totéž jako nahlížet do tisíců

děl pocházejících přímo z psychiatrické léčebny.

A přesto je svět jiný, než se nám zdá,

i my se lišíme od našeho žvanění.

Lidé tedy zachovávají mlčenlivou rozvážnost,

čímž si získávají úctu příbuzných a sousedů.

Ten užitek z poezie, že nám připomíná,

jak těžké je zůstat toutéž osobou,

neboť náš dům je otevřený, ve dveřích není klíč

a neviditelní hosté vcházejí a vycházejí.

To, co tu vyprávím, shodneme se, poezií není.

Verše totiž smíme psát zřídka a neradi.

Za nesnesitelného nátlaku a pouze s nadějí,

že jsme nástrojem dobrých, ne zlých duchů.

Miasto bez imienia / Město beze jména, 1969

V mém vědomí přebývá celá naše okrouhlá Země, což znamená, že žiji v dobách, kdy další pokusy založit univerzální říši, které mají svůj počátek už v dobách Alexandra Velikého, mohou najít oporu v představivosti.

Nieobjęta Ziemia / Nesmírná Země, 1988, úryvek z titulního pásma

Myslím, že jsem na této zemi,

Abych o ní podal hlášení, jenže nevím komu.

Jako bych byl vyslán, aby to, co se zde přihodí,

Mělo smysl pouze proto, že se přeměňuje v paměť.

Z básně Vědomí; Nieobjęta Ziemia / Nesmírná Země, 1988

Přeložil Jan Linka

Podobenství o máku

Na zrnku máku stojí malý dům,

kde psi štěkají na makový měsíc.

Dodnes však nedošlo těm mákopsům,

že je i jiný svět a že je mnohem větší.

Země je zrnko a snad miliony

podobných zrnek vesmírnou letí tmou.

Na každém však ve stínu mezi stromy

může stát domek s kvetoucí zahradou.

Vše je v makovici. Přes záhon v rohu

přeběhnou děti a mák se sem tam kolébá.

Večer, když měsíc vyjde na oblohu,

štěkají psi a kráva se ozve ze chléva.

Pivoňky kvetou

Pivoňky kvetou, růžové a bílé:

jak asi slastné musí být uvnitř žít!

Milí broučci zde tráví volné chvíle,

neb květ jim je tím, čím nám je byt.

Matka se sklání nad záhonem květů,

uchopí jeden, rozevírá plátky

a hledí do těch tajůplných světů,

kde rok je den a život jak sen krátký.

Pak květ pouští a všechno o tom kraji

pivoňkových vůní dětem vypráví.

Paprsky světla listím mihotají

a vítr se zvolna snáší do trávy.

Výpravy do lesa

Ohromné stromy k nebi sahající,

když slunce zapadá, jako by vzplály

ve ztichlých korunách tisíce svící,

pod nimi lidé jdou a jsou tak malí.

Zvedněme hlavy, chyťme se za ruce,

ať nezabloudíme v trávě jak v lese,

noc žehná již květům k sladké rozluce

a barvy splývají, stín rozplyne se.

Nad námi hostina. Zlato z pohárů,

červená vína v osikové mědi,

vezou se dary v oblačném kočáru

tajemným králům nebo pro medvědy.

Chlapec

Stojíš tu na kameni a nadhazuješ udičku.

Bosé nohy ti omývá laskavá voda

tvé rodné řeky zarostlé lekníny.

Kdo vlastně jsi, ty, který teď sleduješ splávek

a nasloucháš hlasům žen máchajících prádlo?

Jaká hvězda tě bude provázet, chlapečku,

už teď tak chorobně zaujatý sám sebou,

a přitom toužící být jako ostatní?

Znám tvůj osud a vím, co tě čeká.

Mohl bych se vydávat za cikánku, sejít k řece

a věštit ti bohatství a slávu.

Neřekl bych jen, za jakou to bude cenu,

aby tomu uvěřili i ti, kteří nám závidí.

Jisté je, že žiješ svárem svých dvou protiv:

té skoupé a opatrné a té štědré a přející.

A ještě dlouho budeš hledat usmíření,

až se ti všechno, cos udělal, bude zdát marné

a krásné budou jen snadno získané dary,

šlechetnost srdce a po ničem netoužící pokora

bez knih, pomníků a vzpomínek současníků.

Nieobjęta ziemia, Instytut Literacki, Paryź 1984

Mládí

To tvoje nešťastné, hloupé mládí.

Ta muka venkovana ocitnuvšího se ve velkém městě,

zamžená okna tramvají a osamělost uprostřed spěchajícího davu.

To zděšení, když jsi vstoupil do restaurace, která byla pro tebe

příliš drahá. Všechno bylo drahé. A velké.

Ty pohledy, které si nemohly nevšimnout tvých rozpaků,

nemódního oblečení a slámy čouhající z bot.

Kdyby se našel někdo, kdo by ti poklepal na rameno a řekl:

Vypadáte skvěle, mladý muži,

jste silný a zdravý

a vaše trápení – to je prostě nesmysl.

A kdybys věděl, jak se ten herec v plášti z velbloudí srsti

bojí smrti a jaký konec ho čeká, nemusel bys mu závidět.

A nemusel by ses trápit kvůli té rusovlasé dívce,

která se ti zdála být tak krásná a jejíž tvář se rozplývá

jak vosková figurka nad plamenem, a ty už neslyšíš,

co křičí její ústa.

Matně si vzpomeneš na tvary klobouků, střih šatů

a na tváře v zrcadlech jako na něco, co bylo

nebo je už jen ve snu.

Kam tak pospícháš pln rozechvění? Chceš snad spatřit dům,

jehož bohatství tě kdysi oslnilo?

Hle: dva nakladači odklízejí hromady suti, které po něm zbyly.

Jednou budeš mít vše, co lze vlastnit a schraňovat,

a právem budeš pyšný, ačkoli nebudeš vědět proč a na co.

A sotva se splní tvá přání, vrátíš se zase zpět

k času utkanému z mlhy a dýmu,

k měnlivé tkáni jednodenních životů,

která se vlní, vzdouvá a opadá jak nekonečné moře.

Už nebudeš potřebovat knihy, které jsi četl a hledal

v nich odpověď, přestože sám jsi žil bez odpovědi.

Budeš kráčet ulicemi zářivých jižních měst

s pohledem upřeným do minula a radovat se

z prvního sněhu, který přes noc napadl před tvými okny.

Gazeta Wyborcza, konec 90. let

Přeložil Jiří Červenka

Pravdivý popis sebe sama u sklenice whisky na letišti dejme tomu v Minneapolis

Mé uši toho z rozhovorů zachytí stále méně, mé oči slábnou, ale zůstávají lačné.

Vidím jejich nohy v minisukních, kalhotách nebo průsvitných tkaninách,

každou si prohlížím zvlášť, jejich zadky a stehna, zamyšlený, konejšený pornopředstavami.

Chlípný dědku, je čas, aby ses chystal do hrobu, ne na hry a zábavy mládí.

Není to pravda, dělám jen to, co jsem dělal vždycky, vytvářím pozemské výjevy z příkazu erotické obraznosti.

Nežádám si právě tahle stvoření, žádám vše, a ona jsou jako znamení extatického obcování.

Není mou vinou, že už jsme tak uhněteni, napůl z nezaujaté kontemplace, napůl z chutí a choutek.

Dostanu-li se po smrti do Nebe, musí tam být jako tady, jenomže tam budu zbaven svých otupělých smyslů a ztěžklých kostí.

Proměněn v samotné patření budu se i nadále sytit tvary lidského těla, barvou kosatců, pařížskou ulicí v červnovém úsvitu, celou tou neuchopitelnou, neuchopitelnou mnohostí viditelných věcí.

Ze sbírky To, Paseka, Praha 2004

V posádkovém městě

V posádkovém městě tíseň a stesk po metropolích.

Promítací přístroj hučel a prozařoval sny

o Gretě Garbo, Rudolfu Valentinovi.

Ale zde jen rachot selských povozů

v den trhu, nuda a mouchy v cukrárně.

Básníci si půjčovali avantgardní časopisek

s kubistickým portrétem a manifestem o metafoře,

který sepsal kdosi navrátivší se z Paříže.

Básně psali pastuškové a žáci Melamedovi

za umcacání trumpet při defilé a zpěvu procesí,

příliš pokrokoví na to, aby se zabývali náboženstvím.

Prašné cesty, po nichž pobíhaly vyplašené slepice.

Salcia, Zuzia a Rebeka si pobrukovaly tango a zkoušely klobouky vytvarované podle poslední módy.

A já tam byl, tamější pivo pil,

V mém dávném životě elegána a snoba.

Devadesátiletý básník podepisuje své knížky

Takže nakonec jsem vás přežil, nepřátelé moji!

Vaše jména teď obrůstají mechem.

Horlivě jste se předháněli při štvanici

na zrádce, odrodilce. Moralita praví,

že nakonec vždy vyhraje spravedlnost.

Tedy, ne vždy nutně. O něco slabší srdce,

trochu méně vytrvalosti a už se troubí halali

nad nebohým zajíčkem nebo medvědem.

Tento triumf není pro mne důvodem k pýše.

Jednoduše jedna ze zázračných událostí,

jako ty, které mě kdysi uchránily

před Osvětimí, stejně jako před strázní

života v lágru někde ve Vorkutě.

Nevidím v tom žádnou vlastní zásluhu.

Prozřetelnost chrání hlupáčky a umělce,

jak řekl kdosi. Něco jako kompenzace

za to, že nejsme nic než pouhá hříčka

tajemných, nikomu z nás neznámých sil,

a za naši sníženou odpovědnost.

S věrností jsem sloužil polskému jazyku,

který je pro mne jediný z mnohých

a žádá po mně, abych mu dodával lesk,

neboť jím hovoří mnoho lidoopů,

z nichž, neskrývám to, mám hrůzu,

ale též množství bytostí dobrých a čistých

tak, že jejich modlitby musí změnit svět.

Polština je proto rovněž závazkem,

pro některé se stala vášní, a já bych ji

nesměnil za veledíla nejmoudřejších zemí.

Bylo v tom hodně pravdy, nepřátelé moji,

když jste žehrali na výmysly darebáka,

který ohrnoval nos, všechny kritizoval;

místo aby s námi žil, šel prostě za cílem

té své slávy, výlučný ve své pýše.

Ano, skutečně jsem vytvořil dílo,

Ale znamená to jen, že si jsem vědom,

jak nebezpečná věc je to pro duši.

Stačí prohlédnout pár životopisů.

Mí vrstevníci: Andrzejewski Jerzy

nebo můj krajan od řeky Neveže,

pan Witold Gombrys, nebyli šlechetní,

a přemýšlím-li o jejich osobách,

jejich obsesích a chabých vytáčkách

pitvorného ega a též o neštěstí,

cítím dokonce lítost a s ní obavu,

že já jsem možná stejný jako oni,

že hrál jsem si na dub a nebyl než troud.

Jaká mizérie. Ale odpuštěná.

Neboť se chtěli stát větší, než byli,

v marné touze být naroveň prorokům.

V starobě stojím nyní přede svědky,

kteří jsou pro živé už neviditelní.

Mluvím s nimi, oslovuji je jmény,

zatímco moje ruka podepisuje knihy.

Z posledních básní publikovaných v Tygodniku Powszechném

Přeložil Josef Mlejnek

Připadá mi dnes divné, že jsem už v sedmi letech měl za sebou dost událostí na to, abych na ně mohl po zbytek života vzpomínat. Žil jsem bez minulosti i bez zítřejšího dne, v krajině věčného nyní. Ale přesně taková je přece definice štěstí.

Mezi sedmým a desátým rokem života jsem prožíval ničím nezkalené štěstí: bydlel jsem tehdy na statku svých prarodičů na Litvě. První zmínky o našem údolí pocházejí z doby kolem roku 1350, v kronikách psaných křižáky, kteří vpadli do země a válčili s mými tehdy pohanskými předky. Sídlo mých dědů, v němž jsem se narodil, patřilo rodině mé matky několik století; během té doby proběhlo v okolní krajině množství změn a nyní vím, že musím být obzvlášť vděčný svému pradědovi, který na travou porostlém úbočí zvolna sestupujícím k řece vytvořil lesní park. Vysázel též sady, dva poblíž statku, třetí o něco dále, za obíleným špýcharem. Bylo to hodně dávno, obrovské duby a lípy vytvořily moji magickou krajinu a sady mi umožňovaly se seznamovat s chutí nejrozmanitějších druhů jablek a hrušek.

Nevím přesně, kdy nové sídlo nahradilo dřevěnou stavbu. Pravděpodobně v polovině devatenáctého století. Za bělostí stěn se neskrývala cihlová stavba, ale omítnutý dřevěný šalunk. V pokojích bylo v létě chladno, v zimě je jen obtížně vyhřívala velká kamna, v nichž se topilo březovými poleny. Až za mnoho let jsem na plátnech holandských mistrů viděl interiéry připomínající místnosti mého rodného domu.

Žil jsem bez minulosti i bez zítřejšího dne, v krajině věčného nyní. Ale přesně taková je přece definice štěstí. Dnes si kladu otázku, zda si toto období svého života nemytologizuji. Všichni, hovoříme-li o minulosti, vytváříme mýty, neboť prchavé chvíle není možné věrně okopírovat. Zůstává však otázka: Proč někteří spatřují ve svém dětství šťastné období, zatímco jiní je vidí jako něco neblahého? Moje vlastní zkušenost šťastného dětství je natolik živá a intenzivní, že jsem přesvědčen o její autentičnosti. Bylo to pro mne, nebojím se to tak říci, očarování zemí jako rajskou zahradou.

Vyprávění o dětství se běžně překrývá s vyprávěním o rodině, ale jde-li právě o toto, musím se přiznat, že dospělí se pro mne pohybovali v jakémsi vzdáleném a blíže neurčeném světě. Byl jsem osamělým dítětem v čarodějném království, které jsem objevoval od časných ranních hodin do soumraku. Můj mladší bratr byl v té době nemluvnětem a nezajímal jsem se o něj, neměl jsem žádné stejně staré přátele.

Byl jsem tedy malým Adamem celý den běhajícím v zahradě mezi stromy, které se mi zdály být vyšší než ve skutečnosti a mé objevy a fantazie netísnil jízlivý smích démona.

Připadá mi dnes divné, že jsem už v sedmi letech měl za sebou dost událostí na to, abych na ně mohl po zbytek života vzpomínat. Patřilo mezi ně cestování vojenskými vlaky po Rusku za první světové války, kdy můj otec, inženýr, byl mobilizován a stavěl mosty pro carskou armádu; vypukla bolševická revoluce, která mne zastihla v jednom městečku na Volze, a s ní i prohlídky, utíkání, strach. To vše muselo nějakým způsobem přetrvávat v mém vědomí, ale nikdy je to neovládlo, naopak, všechno se stáhlo do týlu mého myšlení možná právě díky onomu zvláštnímu sebezáchovnému mechanismu. Zůstal jsem nevinný v tom smyslu, že jsem si nevytvořil žádný názor na krutosti tohoto světa.

Konkrétní jednotlivé události, které by na vytvoření takového názoru stačily, se neslily v jeden celek, každá existovala v mé mysli zvlášť. Každodenní práce na statku a s nimi spojené nevyhnutelné poznání bolesti a smrti zvířat na mě neměly žádný podstatný vliv. Když jsem chytal ryby, soustředil jsem se na cíl svého počínání – a tím byl úlovek –, nepřemýšlel jsem nad červem svíjejícím se na háčku ani nad utrpením malého okouna, který s háčkem zapíchnutým pod naříznutou kůží sloužil jako návnada na štiku. Přes­to však, kdo ví? Můj pozdější pesimismus se možná zrodil v podstatě v oněch okamžicích mého dětství, pesimismus, který sahal tak daleko, že jsem jako dospělý člověk ve skutečnosti uznával pouze jediného filosofa – trpkého Schopenhauera.

Zdálo se, že mé štěstí vzešlo, jak by řekl William Blake, z očištěných bran percepce, z lačného vidění a slyšení. Cesta ve stínu dubů se vinula podél mé řeky, která mě neměla přes celý zbytek života nikde opustit, ať už mě osud zavál kamkoliv, dokonce ani na vzdáleném pobřeží Tichého oceánu. Její ospalý proud umožňoval růst leknínům a jejich velké listy místy zcela zakrývaly hladinu. Její břehy porostlé puškvorcem se skrývaly ve stínu keřů a olší. Po dlouhé hodiny jsem pozoroval odlesk slunce na vodě, pohyby malých vodních živočichů, let vážek. Rád bych tento stav nazval jako bdělý sen, ale nešlo by o odpovídající pojmenování, neboť by to vyvolávalo dojem pasivity, zatímco moje obraznost v žádném případě neodpočívala. Tímto způsobem jsem bylo jako dítě objevitelem světa ne jako místa utrpení, ale jako oblasti krásna. Stromy v parku, sady a řeka tvořily odlišnou krajinu, intenzivně a zářivě skutečnou, nepoměrně pravdivější než
cokoli z toho, co existovalo mimo ni.

Často se v nás probouzí vědomí tíživých zákonů života, bojujeme-li s jinými, zvláště s jinými dětmi. V rodném statku jsem neměl s kým soupeřit, nebyl tam nikdo, kdo by mě chtěl podřídit své vůli. Samozřejmě, často jsem plakal, například tehdy, když mě matka nutila, abych zanechal zábavy, posadil se a věnoval se učení psaní písmen abecedy, což byla věc přesahující mé možnosti. Ale to nebylo skutečné přinucení, toho se nám dostává až od našich vrstevníků, jak jsem se mohl přesvědčit později, při navštěvování městské školy.

Štěstí zakoušené v dětství nemizí beze stopy – paměť radostných vytržení žije v našem těle a má velkou uzdravující sílu. Jako mladík jsem byl chmurným trpitelem a měl jsem výjimečnou schopnost schytávat rány a modřiny. Možná mi takový úděl jednoduše určila základní životní linie, ale na moje sklony k depresi mohly mít vliv i čas a místo. Ve třicátých letech bylo v baltských zemích střední Evropy cítit předzvěst zločinů, které se krátce nato měly stát skutečností. Na Východě, v sovětském Rusku, pracovaly miliony „třídních nepřátel“ za nelidských podmínek a umíraly v takzvaných nápravných pracovních táborech. Bylo mi dvaadvacet let, když v sousedním Německu předali voliči Hitlerovi do rukou ničím neomezenou moc. O několik let nato zločiny masové genocidy vzešlé z jeho rozkazů naplnily svět hrůzou.

Mým náboženstvím i mou filosofií prostupoval temný mrak, byl jsem ochoten uvěřit, že svět vznikl na základě nějakého kosmického kataklyzmatu nebo že ho dokonce stvořil samotný Satan. Byl jsem vychován v katolicismu a zažíval jsem fascinaci starou manichejskou herezí. Odpovídalo to duchu doby, kterou nejlépe charakterizují slova Emmanuela Lévinase: „Bůh odešel v roce 1941.“ Poezie, již jsem psal před válkou a později v hitlerovci okupovaném Polsku, by byla zcela zbavena naděje, kdyby ve mně neexistovalo vědomí krásy tohoto světa; ale této kráse bylo velice těžké porozumět, neboť existovala zároveň s hrůzou.

O mnoho let později jsem se ve věku osmdesáti let vrátil do místa svého narození a dětství. Krajina se změnila a změny byly pravděpodobně hlubší než ty, které se uslutečnily působením člověka od doby středo­věku. Litva, stát před druhou světovou válkou nezávislý, byla v roce 1940 připojena k Sovětskému svazu a komunistická moc vnutila zemi kolektivizaci zemědělství. Celé vesnice
s domy, dvory, stodolami, stájemi a zahradami byly smeteny se zemského povrchu. Místo nich se otevíral prostor rozlehlých polí, na kterých pracovaly traktory. Stál jsem na okraji vyvýšeniny nad údolím mé řeky, podobajícímu se kaňonu, a viděl jsem jen rovinu, z níž beze stopy zmizely stromy, jejichž seskupení druhdy označovala místo, kde se nacházela každá vesnice. Z mnoha definic komunismu by mohla být nejvýstižnější tato: komunismus je nepřítel sadů, neboť zmizení vesnic a přetvoření terénu vedly k vykácení sadů, které dříve obklopovaly každý stateček i každou vesnickou chalupu. Myšlenka kolektivního zemědělství – rolnická družstva namísto malých selských hospodářství – byla racionální, ale přehnaně racionální; podobně bezpodmínečná racionálnost, která se skrývala po pravdě řečeno v každém projektu plánovaného hospodářství, vedla nakonec k pádu sovětského systému.

Za vlády komunistů neměly sady šanci, ale buďme spravedliví – jsou ze samotné své definice něčím starosvětským. Pouze zapálený sadař se může kochat rozmanitostí stromů, které přinášejí, pokud jde o množství, skromnou úrodu plodů, jejichž chuť je zdrojem radosti pro něho a hrstku znalců. Zákony trhu jsou příznivé pouze pro několik odrůd, jež se snadno přechovávají a jež odpovídají základním standardům. V sadech, které založil můj praděd a o něž pečovali jeho nástupci, rostly různé dobře mi známé odrůdy jablek a hrušek. Když jsem později vyslovoval jejich názvy, byla z nich cítit exotika.

Ocitl jsem se v místě, kde se kdysi nacházel statek, nyní zarostlém hromadou plevele. Zbourán byl v padesátých letech a v místech před terasou, kde byl hladký trávník, vyrostl divoký les mladých stromů, především javorů klenů, mírně se svažující k břehu řeky. Travou se obtížně dalo projít, neboť staré stezky zmizely pod divokou vegetací. Sem tam přežil nějaký věkovitý dub nebo jilm. Sady jistě zašly jednoduše stářím, mělo-li by se usuzovat z několika uschlých kmenů. Všechno tu po dlouhé roky leželo ladem, nikdo po­dle všeho půdou nehýbal. V lacino postavené chalupě bydleli staří manželé coby černí nájemníci. Myslím, že jedinou výhodou, kterou toto místo pro ně mělo, byl neomezený přístup k suchému dříví, jímž mohli za dlouhých severských zim topit v kamnech.

Necítil jsem lítost ani hněv, dokonce ani smutek. Stál jsem tváří v tvář nejenom dějinám mého století, ale samotnému času. Všichni ti, kdo se tudy kdysi procházeli, už nežijí, stejně jako většina těch, kdo se narodili ve stejném roce jako já, ať už žili ve světě kdekoliv. Těšil jsem se z návratu a byl jsem si vědom, že se můj návrat stal možný proto, že jistá velká říše přestala existovat. Ale v oné chvíli byl pro mě nejdůležitější hmatatelný živel plynoucího času. Vstoupil jsem do mé řeky. Nebyly v ní obrovské listy leknínů, také puškvorec zmizel, a rzivé zabarvení jen potvrzovalo chod chemické továrny v jejím horním toku. Osamělá divoká labuť nehybně utkvěla přímo uprostřed proudu vody mastné od oleje – absurdní výjev, vypovídající o nemoci nebo o sebevražedných úmyslech ptáka.

Nebe bylo onoho červnového dne čisté a vegetace rozbujelá. Pokusil jsem se zachytit a pojmenovat své pocity. Paměť rozpoznávala obrysy pahorků na druhém břehu řeky, vyvýšeninu parku, louku vedle silnice, temnou, ve stínu ponořenou velkou skvrnu zeleně v místech, kde kdysi býval rybník. Přes všechny uvedené změny zůstávala základní podoba terénu stejná a zdálo se mi, že bych tu našel cestu i se zavřenýma očima, neboť by mě mé nohy vedly samy.

V mém nitru se odehrávalo mnoho věcí, opřela se do mě síla onoho proudu, na nějž se nehodil žádný název. Cítil jsem se, jako bych se probudil z dlouhého snu a stal se znovu člověkem, jímž jsem nikdy nepřestal být. Dlouhý život, útěky v poslední chvíli, dvě moje manželství, děti, mé porážky a triumfy, všechno se mi míhalo před očima zrychleným tempem jako na filmovém pásku. Ne, toto není odpovídající obraz, neboť to vše byla obrovská masa odlišná ode mne, existující ve svém vlastním čase, a já znovu odhaloval kontinuitu, jež mne coby dítě spojovala se mnou, starým člověkem.

Ve světě ovládaném technikou a velkou migrací obyvatel byla většina z nás přistěhovalci první nebo druhé generace, kteří se z vesnic přesunuli do velkých měst. Téma otčiny, celá ta nostalgická rétorika vlasti, jíž nás literatura krmí od chvíle, kdy Odysseus putoval do Ithaky, ztratilo dnes význam, pokud už nebylo zcela zapomenuto. Vraceje se do údolí mé řeky, nesl jsem si s sebou dědictví oněch důstojných, poněkud už vybledlých frází a před jejich sentimentálním půvabem jsem byl imunní. Tehdy se něco stalo – a musím teď přiznat, že mýtus Ithaky vyrůstá z hlubokých slojí lidské citlivosti. Hleděl jsem na louku. Náhle jsem si uvědomil, že během celých dlouhých let mých marných výprav jsem hledal takové uspořádání listů a květů, jaké jsem našel tady, a že jsem vždy snil o návratu. Nebo, řečeno přesněji, pochopil jsem to teprve tehdy, když mne zalila velká vlna citů, kterou mohu nazvat pouze jedním slovem – štěstí.

1998

Z polštiny přeložil Josef Mlejnek.

… nás Středoevropanů nějak odrazí, a to nejenom v literatuře, ale i jinde – to musím otevřeně přiznat. Nějak se to sice podařilo, avšak ne tak, jak jsem si původně představoval. Prožil jsem řadu let ve Spojených státech, kde jsem mimo jiné do angličtiny překládal polskou poezii. Při tom jsem objevil něco, co američtí literární kritici později označili jako „polskou básnickou školu“. Jedná se většinou o autory, v jejichž textech je vždy přítomna určitá historická zkušenost, přestože se vůbec nemusí jednat o básníky zpracovávající konkrétní historické nebo politické náměty. A například takový Seamus Heaney, irský básník a nositel Nobelovy ceny za literaturu, objevil v poezii naší části Evropy – například Zbigniewa Herberta, ale i v mé – mnoho zajímavých podnětů i pro svou tvorbu. Zajímala ho otázka Severního Irska, odmítal se však plně identifikovat s tou či onou stranou. Svůj postoj ale musel nějak projevit. A právě poezie
vznikající u nás mu poskytla prostředky dané spojením individuálních i historických prvků.

Existuje něco, co v současné poezii či obecně v umění postrádáte? Franz Kafka kdesi napsal: „Netrpělivost nás vyhnala z ráje, netrpělivost nám brání se tam vrátit.“ Není právě opak té netrpělivosti, neklidu či absence ticha tím, co v dnešním umění nejvíce chybí?

Osudy současné poezie mne velice zajímají. Avšak přiznám se, že když se zamýšlím nad jejím obsahem, udivuje mne míra pesimismu, který je v ní obsažen. Konec konců žil jsem v epoše až nepříjemně dramatické. Bylo to v té polovině dvacátého století, která se vyznačovala zrodem dvou totalitních systémů, sám jsem býval kdysi označován za vůdčí postavu básnické katastrofické školy. Mám tedy snad právo vyjádřit se k problému jako někdo, kdo dobře ví, o čem je řeč. Avšak katastrofismus byl dětskou hrou ve srovnání s nynější aporií – s odmítáním obecně uznávaných kritérií. Domnívám se tedy, že místem, kde se právě dnes bojuje o budoucnost, je právě poezie. To znamená, že bychom měli právě v poezii pozorně sledovat určité zárodky naděje. Nadějí nás nepochybně naplňují meta­fyzické tendence současné poezie. Naopak verše, jaké u nás píše například takový Tadeusz Różewicz, naši naději oslabují.

Nakonec by nás ještě zajímalo, jaký je váš vztah k české literatuře, poezii…

V letech, kdy jsem si utvářel svá zásadní stanoviska na mnoho věcí, tedy v dobách mých studií, jsem četl Karla Čapka. Taková Čapkova díla, jako například Krakatit, mne silně ovlivnila… To byl asi můj nejdůležitější kontakt s českou literaturou.

–md–, –jš–

Czesław Miłosz nás přerůstá do té míry, až se nám skoro nechce věřit, že i my jsme jeho „současníky“; spíš máme pocit, že se jedná o jakýsi „úkaz“. Přírodní? V čtenářově mysli se často rodí podezření, zda nejde nakonec o dílo nějakých vyšších sil. A to je asi největší vítězství. Josif Brodskij kdesi napsal, že poezie a literatura určuje měřítka pro život. Czesław Miłosz svými verši tvoří a znovu obnovuje svět, který je plný a pravdivý, bolestný i krásný – často i rozmanitý – a jediný. Tento svět jsme nenašli ani ve vědě, ani v současné filosofii, ani u teologů či různých ideologů. A právě po něm tolik toužíme.

Leszek Kołakowski, Zeszyty Literackie č. 62, jaro 1998

Bez sebemenšího zaváhání říkám, že Czesław Miłosz je jedním z největších básníků naší doby, jestli ne vůbec největším. I když odejmeme jeho veršům stylistické bohatství jeho rodné polštiny (což se děje hlavně při překladech) a zredukujeme je na pouhý obsah, stále stojíme tváří v tvář mysli tak drsné a ne­ústupné, mysli tak horlivé, že jediná analogie, která mě v tuto chvíli napadá, je přirovnat ho k některému ze starozákonních hrdinů – nejspíš asi k Jóbovi.

Josip Brodskij: Vytrvalost bolesti, Tygodnik Powszechny, příloha Apokryf č. 9, červenec 1999

Přeložil –jš–

O ruském národu stále ještě panuje představa – dosti povšechná, zato však jedna z mála kladných – že je národem, který nejvíce čte. A skutečně, stačí nahlédnout do některého z vagonů moskevského či petrohradského metra. Každý druhý cestující, bez ohledu na to, zda sedí nebo se mačká u východu s nápisem Neopírat se!, třímá v ruce knihu. Většinou se sice jedná o nějaké lehké čtivo, jakým jsou třeba detektivky populární autorky a chovatelky mopsů Darji Doncovové, mezi cestujícími čtenáři se však najdou i četné výjimky začtené například do Dickense, Bartha nebo Puškina.

Dohnat šestimístné cifry

Přestože po rozpadu Sovětského svazu náklady knih prudce poklesly (ze statisíců na pouhé tisíce či jejich desítky), knižní kultura v Rusku ještě docela neupadla. Producenti masového čtiva se samozřejmě snaží dohnat sovětské šestimístné cifry, jimiž se pyšnily soc­realistické romány. Svou sílu, byť již nikoli fyzickou, má v jistém ohledu i serióznější literatura. Najdou se tací, kteří stále ještě věří v moc slova, zvláště v souvislosti s teroristickými útoky. Hlavním úkolem literatury a především poezie je podle nich podobným neštěstím předcházet. V ruském kontextu je taková myšlenka, když ne na místě, tak alespoň pochopitelná. Jedná se však spíše o jakýsi výkřik do tmy ve snaze znovu zajistit poezii její výsadní místo. Situaci, v níž jen těžko najít nakladatele i pro kvalitní sbírku básní (a značná část autorů, i těch, kteří se již stali klasiky, si je proto vydává vlastním nákladem), do jisté míry supluje bohatý
literární život v podobě nekonečných čtení na ulicích, v kavárnách, knihovnách a speciálních klubech. To je však možnost převážně pro domácí autory a zahraničním básníkům se jí dostává jen zřídka – nejsnáze jednou za dva roky na Mezinárodním moskevském bienále básníků, jehož čtvrtý ročník proběhl letos na konci září. Čeští autoři se ho bohužel nezúčastnili.

Zatímco v Sovětském svazu vycházely celé edice knih na způsob Poezie Dálného východu, Poezie arabského světa nebo třeba Poezie severských národů, jejichž překlady živily řadu básníků, kteří sami nemohli publikovat, dnes se o vydávání kvalitní překladové poezie snaží jen pár nadšenců. V tomto ohledu mile překvapí objemná antologie české poe­zie 2. poloviny 20. století, která vyšla letos v Moskvě pod názvem Iz veka v vek: Češskaja poezija (Ze století do století: Česká poezie). Editoři ji, zřejmě s ohledem na slovanskou vzájemnost, přeložili do legionářské češtiny, takže zní Z věku na věk.

Čilé styky mezi Ruskem a Čechami s rozpadem bratrské jednoty socialistických zemí samozřejmě poněkud ustaly. Jejich výsledkem je beztak jen to, že si většina ruských čtenářů pod českou literaturou představí Jaroslava Gašeka či Karla Čapeka. Jejich znalosti mohou být nyní rozšířeny až o 94 českých básníků. Takový počet autorů překvapí, dokonce více nežli po sovětsku nevkusná obálka, kterou je nakonec vždy možné zabalit do novin. Ne že by se v českých zemích nenašlo tolik básníků, které stojí za to představit za hranicemi. Co však může mít takový ohromný počet autorů společného, že se dostali do jednoho svazku? A tak otevíráme onu šestisetsránkovou knihu a napjatě pátráme v předmluvách (kniha má hned dvě) po vysvětlení.

Bondy a slovanské impérium

Autorem první z nich, s poněkud zavádějícím názvem Poezie slovanského světa, je spisovatel a překladatel Vjačeslav Kuprijanov. Čtenář se hned na začátku podiví: Jakýpak slovanský svět v jednadvacátém století, kdy si každý slovanský národ jde svou cestou? Vše se postupně vyjasňuje, když si autor nostalgicky povzdechne, že rozpad celého sovětského impéria kromě jiných ztrát přinesl i ztrátu finanční podpory pro literáty. Hořekování například nad odtržením Ukrajiny, a tedy i nad ztrátou všemi Rusy vyhledávaných letovisek na Krymu není v současném Rusku ničím neobvyklým. Zdálo by se však, že takové politikum do literatury, alespoň té české, nepatří. Kuprijanov uzavírá téma stesku po společné socialistické minulosti označením demokracie za vládu rozjásané bandy, která žádné básníky ani filosofy nepotřebuje. Vzhledem k některým autorům, kteří se do antologie dostali, působí takové nářky doslova tragikomicky. Je jen stěží představitelné, že by
komunistické Československo dotovalo vydávání knih Egona Bondyho, Zbyňka Hejdy, Jana Zábrany, Václava Havla, Ivana Martina Jirouse aj. a že by tito autoři chtěli obnovit impérium, ať již socialistické nebo slovanské. Pro autora stati se však zánikem velmoci nejspíše rozplynuly i veškeré jistoty a je nezbytné jich znovu nabýt. Musí se tudíž začít odjinud. A Kuprijanov volá po vytvoření staronové jednoty slovanské. Protože slovanské národy mají samozřejmě mezi všemi ostatními výlučné postavení: „Slovanské kultury jsou literaturocentrické, slovo pro Slovany znamená mnohé (třeba ne více než v jiných kulturách, ale svým zaměřením je hlubší)“ (s. 6). Aby nedošlo k mýlce, Kuprijanov ještě podotkne, že se to týká neméně i Slovanů západních, a to i přesto, že používají latinku. Úvahu o nové slovanské vzájemnosti a celou svou stať pak zakončí výzvou, myšlenou bohužel bez nadsázky: „Dnes, když se Slované snaží od sebe navzájem osvobodit, úkolem poezie je uchovat
toto přátelství a probouzet svou lyrou ,dobrotivé city’ (s. 10). A tak se beze vší ironie ukazuje, že antologie české poezie má vlastně jen přispět k posílení a udržení slovanské vzájemnosti, násilně přervané vpádem dravého kapitalismu a individualismu.

Literatury českých kmenů

Druhá předmluva, napsaná Sergejem Glov­jukem (autorem myšlenky edice slovanských literatur, kterážto se podle svědectví Vjačeslava Kuprijanova zrodila, kde jinde než v lůně Slovanů, v Makedonii) a Daliborem Dobiášem (českým bohemistou, který mimo jiné do antologie básníky vybíral), je komentářem k samotné antologii. Na osmi hustě potištěných stranách se tu autoři snaží v kostce podat dějiny české poezie za uplynulých šedesát let, což je pokus více než smělý, zvláště když si uvědomíme, že se Češi sami v poslední době potýkají s neexistencí kvalitních a nezaujatých Dějin české literatury. Autoři předmluvy se omezují na výčet domácích tradic, na něž navazovali autoři do antologie zahrnutí. Konstatují, že česká literatura začíná v podstatě národním obrozením a snahou vymanit se zpod německého jha. V daleko větší míře se pak věnují vlivům ze zahraničí. Neznalý čtenář by si tak pomyslel, že žádná česká poezie by neexistovala bez
německé literatury či vlivu francouzských avantgardistů a surrea­listů. Neméně záhadné a zavádějící je i teritoriální rozdělení české literatury na českou, moravskou a slezskou, které však pro nedostatek místa zůstává neobjasněno. Ruský čtenář, zvyklý na nedozírné dálky své země a množství malých národů, které v ní sídlí, nabude představy, že Čechy musí být tvořeny jednotlivými kmeny, oddělenými pevnými hranicemi, které se pak projevují i v oblasti slovesnosti, protože například Slezanům je vlastní „naprosto samostatná poetika, pro niž je charakteristický vlastní originální systém obraznosti“ (s. 12). Následuje dlouhá řada jmen českých básníků, ať již se do antologie dostali či nikoli, přerušovaná ukázkami básní. Vše uzavírá odpověď na naši otázku: „Hlavním, co spojuje autory, je český jazyk, talent a básnické mistrovství“ (s. 18).

Ústřední část antologie, tedy zrcadlově uspořádané texty (český originál proti ruskému překladu) vyvolává další naléhavou otázku: Co je klíčem k posloupnosti autorů? Ti jsou za sebou poskládáni podle data narození – od roku 1926 do roku 1975 (stejně tak jsou řazeny i biografické údaje na konci knihy, které se tak stávají naprosto nepřehlednými). Samozřejmě že takové řazení by mohlo být relevantní například u šlechtického rodokmenu. Jenže pokud bychom si kladli takový zvláštní cíl, sestavit básnický rodokmen českých autorů, museli bychom vycházet nikoli z data narození, ale přinejmenším z data, kdy ten který básník začal psát verše, nebo alespoň kdy mu vyšla první sbírka.

Na překladech se podíleli ruští studenti bohemistiky i básníci, kteří verše převáděli z podstročniků. Výsledkem jsou texty, za nimiž je mnohdy skutečně čitelná snaha o pochopení originálu, o jeho interpretaci a jeho zasazení do vlastního poetického chápání. Nejspornějším je v této části sám výběr autorů. Do antologie se dostali ti, kteří v českých čítankách pro gymnázia figurují nanejvýše jen jako doplněk a do toho, aby se stali maturitní otázkou, mají ještě bohužel daleko, a zároveň i tací, jejichž přítomnost je více než sporná a výběr z jejich veršů více než zavádějící. Samozřejmě, že snaha o propagaci české kultury za hranicemi je chvályhodná. Avšak tento způsob zdá se být poněkud nešťastným, neboť kvantita není kvalita… Navíc v poezii druhé poloviny 20. století se zřetelněji než kde jinde proplétají básnické osudy s osobními a dějinnými událostmi, které nejsou v knize ani v nejmenším
nastíněny; daleko spíše jsou zamlženy.

Iz veka v vek. Češskaja poezija: Stichotvorenija. Editoři, předmluva a poznámky S. N. Glovjuk, D. Dobiáš, předmluva k edici V. G. Kuprijanov; Pranat, Moskva 2005, 608 stran.

Který z polských básníků byl Janu Pavlu II. zvlášť blízký?

Při jednom našem společném setkání se mě papežův sekretář Stanisław Dziwisz zeptal, jaký je můj názor na poezii Jana Twardowského. Papež sám totiž poslední dobou už moc nemluvil, vždycky ze sebe s námahou vyrazil jednu dvě věty – sužovaly ho četné zdravotní problémy. Roli prostředníka hrál tedy jeho sekretář. Odpověděl jsem, že je to asi jeden z nejvýznamnějších polských básníků. Dziwisz pokračoval: „A myslíte, že je to velký básník?“ Odpověděl jsem: „To si nemyslím. Nicméně dneska bezesporu patří k těm nejvýznamnějším. Stačí si všimnout jeho popularity. Čtou ho všichni, nejenom zbožné babky. Ale nepochybně Czesław Miłosz je velký básník!“ Viděl jsem však, že papežův sekretář můj názor úplně nesdílí.

Jaké vlastně byly vazby básníka a papeže?

S Miłoszem to totiž bylo tak. Třikrát jsem byl pověřen úlohou kurýra převážejícího korespondenci mezi papežem a básníkem – sem a tam. S Miłoszem se znám už mnoho let, navštěvoval jsem ho, ještě když žil a pracoval ve Spojených státech.

Poprvé jsem hrál roli prostředníka tehdy, když Miłosz vydal svůj Teologický traktát. Řekl jsem mu, ať ho pošle taky papežovi, že se mu alespoň za odměnu dostane odborného posudku od člověka, který – co se týče teo­logie – patří bezesporu mezi ty nejpovolanější. „Ale jak to mám poslat?“ ptal se Miłosz. „Přímo papežovu sekretáři, dám vám jeho adresu,“ odpověděl jsem a pokračoval: „Alespoň budeme mít jistotu, že se to někde v těch vatikánských kobkách neztratí.“ A on to tak udělal. Dostal pak od papeže nádhernou odpověď, kterou jsem ale nikdy nečetl. Miłosz byl dojatý. To ale bylo ještě před papežovým Římským triptychem.

S ním je prý spojena zajímavá historie ve vztahu Jana Pavla II. a Milosze.

Ano. Hodně zajímavá. Měl jsem zrovna letět do Říma, ale ještě předtím jsem navštívil Miłosze v jeho krakovském bytě. Básník se na mě obrátil s prosbou: „Pane Marku, mám tu dopis pro papeže, kdybyste mu ho mohl předat. Poskytl jsem o Římském triptychu rozhovor do Gazety Wyborczé.“ Já jsem ten dopis sice nečetl, ale ve Vatikánu celá záležitost způsobila určitý rozruch. Miłosz totiž v jedné z odpovědí uvedl, že by bylo vlastně dost laciné konstatovat, že se nejedná o žádnou poezii, ale o grafomanství, které se těší zájmu publika jenom proto, že se mu věnuje hlava katolické církve. Redaktoři pak tuto větu o papežově grafomanství zvýraznili a umístili coby podtitul celého článku. Miłosz sám ale Římský triptych vysoce hodnotil. Dziwisz ode mne dopis převzal, avšak tvářil se – no nevím, nevím… Druhý den jsem měl odlétat. Kolem desáté večer zvonil telefon, abych druhý den přišel k papežovi na oběd. Chvíli poté, co jsem dorazil, přišel
papež, držel nějaké rukou psané poznámky a začal: „Pane Marku, mohl bych tohle poslat Miłoszovi? Odpovídám mu tady na jeho dopis.“ Odvětil jsem: „Už jsem se dozvěděl, co jste dostal. No bohužel… Samozřejmě váš dopis básníkovi předám.“ Na to papež: „No dobře, dobře… Udělal jste jen, co jste měl.“ A pak jsme začali číst: dopis nezačínal obligátním Vážený či Velevážený pane profesore, nýbrž Vážený laureáte Nobelovy ceny za literaturu, a potom už následoval nesmírně pokorný papežův text. V něm se Miłoszovi svěřoval, že už v předmluvě k soubornému vydání jeho básnického a dramatického díla, jež uspořádali Skwarnicki s Turowiczem, je zmínka o poezii jako o velké paní, které on sám však nemohl sloužit příliš věrně. A ani teď že se nedomnívá, že by ji nějak zvlášť uspokojil, a že tedy všechny Miłoszovy výtky bez výhrad přijímá. Když papež dočetl, chvíli na mě upřeně hleděl. Řekl jsem mu: „Tak pokorný dopis mu musíte poslat, to ho úplně položí…“
Z Miłoszovy strany to ostatně impertinence asi zčásti byla, někdy totiž dokázal být dost protivný. „Tak dobře,“ souhlasil papež. Sekretář si vzal jeho rukopis a odnesl ho k přepsání. Ale já jsem si najednou uvědomil, že ještě jedna věc by se tam měla lépe formulovat. Papež mi totiž básníkův dopis ukázal a jeho závěr zněl: „V synovské úctě…“ A je-li Miłoszův dopis tak vřelý, nemůže papež končit nějak moc upjatě. Papež tedy řekl: „Ukažte, dejte to sem!“ A napsal: “Se srdečným pozdravem a požehnáním pro Vás i pro Vaši poezii“ – něco v tom smyslu. Když jsem přiletěl zpátky do Krakova, hned jsem Miłoszovi volal, že pro něj mám papežovu odpověď. „Mohl byste hned přijet?“ uslyšel jsem, přestože už bylo dost pozdě večer. Dorazil jsem k němu a on: „Víte, já už nevidím, ale ještě slyším, čtěte tedy…“ Už nevím, pokolikáté jsem ten dopis četl, a Miłosz se najednou zamyslel a ptal se mne: „Myslíte, že to četl?“ Odpověděl jsem: „No, z jeho dopisu je
patrné, že nejspíš ano…“ Samozřejmě jsem věděl, že to četl, ale ne měl jsem v úmyslu Miłoszovu trýzeň ještě více jitřit. Byl to přece nemocný stařec. Vlastně jsem tak trochu cirkuloval mezi dvěma starými, nemocnými, velkými postavami dvacátého století.

Do jaké míry znal Jan Pavel II. poezii Czeslawa Milosze?

Jednou jsem se papeže přímo zeptal, nakolik zná Miłoszovu poezii. On jen tak mávl rukou a procedil: „Opera omnia.“ Tedy že četl úplně všechno.

Můžete něco říci o posledních dnech Czeslawa Milosze?

Navštívili jsme básníka necelý půlrok před jeho smrtí a tehdy působil již velmi křehce. Jeho zdravotní stav se víc a víc zhoršoval, už věděl, že brzy umře. Ležel ve svém bytě a byl rád, když ho někdo z přátel navštívil a sedl si k jeho lůžku, držel ho za ruku a spolu s ním mlčel. Jednou jsem se ho zeptal: „O čem tak většinou v této době přemýšlíte?“ Odpověděl: „No o čem asi, pane Marku, o smrti přece.“ A tehdy mi také nadiktoval – sám už psát nemohl – poslední dopis pro papeže. Chtěl totiž vědět, jestli – podle papežova názoru – ve své poezii vždy zachoval věrnost katolické ortodoxii. Doslovně tak to formuloval. Já jsem ten dopis odvezl do Říma, bylo to myslím někdy kolem Velikonoc. Ale tam ho na sekretariátu najednou nemohli najít. Když jsem se už měl vracet, najednou mi z mobilu volal papežův sekretář: „Dopis se našel!“ Strhl se kolem toho asi pěkný kravál – umírající básník píše papežovi… Ale co taky můžete
čekat od nějakého sekretariátu. A tu náhle Miłosz umírá.

V Krakově podle zpráv z polských médií začal podivný rozruch.

Hned z několika důvodů: Miłosz se dostal do konfliktu s velkou částí místních literátů, byl totiž takový poněkud povýšený a dost lidí tím iritoval. Byl zkrátka trochu divous. To se nakonec projevilo i v jeho vztahu k Zbignie­vu Herbertovi. Pak měl také různá období sympatií k manicheismu, všelijakým východním naukám a já nevím k čemu ještě. Zkrátka a dobře: na spíše naivního a prostého polského katolíka toho bylo až příliš. Bouřlivě se také diskutovalo o tom, kde by měl být básník pohřben. A do toho všeho ještě někdo šířil nepravdivou informaci, že prý za německé okupace používal litevský pas, díky čemuž se mohl snadno vyhnout pronásledování. To byl ale naprostý nesmysl, neboť ve Varšavě se aktivně zapojil do odbojového hnutí. V ilegalitě vydal i antologii polské okupační poezie s názvem Neporobené písně (Pieśnie niepodległe), za což mu přece hrozil trest smrti. Ale vraťme se k té korespondenci
papeže a básníka. Když Miłosz zemřel, volal jsem hned do Vatikánu, ale papež tehdy zrovna odjel na návštěvu Francie – do Lurd. Řekl jsem jim, ať o Miłoszově smrti papeže co nejdřív informují. Rozruch kolem básníkovy hrobky na Skalce zrovna kulminoval, vůbec nebylo jasné, zda ho tam vůbec pohřbí. Tady se hádal doslova každý s každým, obyvatelé Krakova tvoří vskutku prapodivný národ. V minulosti se už podobně přeli například o Wyspiańského nebo Lenartowicze, kteří jsou na Skalce rovněž pochováni. A tehdy jsem dostal od papeže dopis, kde stálo, že zpráva o Miłoszově skonu ho zastihla právě v Lurdech a že se tam za něj samozřejmě modlil. Rovněž se zmínil o tom, co mu Miłosz napsal v posledním dopise: že se vždy snažil, aby nepřekročil hranice katolické ortodoxie. Tečka. A to že stačí. To papež napsal. A ať odpočívá básníkova duše v pokoji. Podpis: Jan Pavel II. Poslal jsem to mailem básníkovu synu, který měl všechny záležitosti kolem pohřbu na
starosti. Musel vyjednávat s místním farářem a stále se objevovala spousta těžko řešitelných problémů. Snažil jsem se rodině trochu radit, aby věděli, co mají dělat, neboť se v tom našem polském Kocourkově příliš neorientovali. Ale po papežově listu byli všichni najednou velice ochotní, včetně krakovského arcibiskupa, který dostal podobně formulovaný dopis, a ten pak byl čten v mariánském kostele během pohřební mše. Těžko někoho nepochovat, přikáže-li to sám papež…

Takže Czeslaw Milosz nakonec spočinul v krakovském kostele na Skałce…

Vidíte, a dneska chodí k básníkovu hrobu na Skalku čtenáři jeho poezie nejen z Polska. Vždycky jsou tam čerstvé květiny…

Skupina íránských kleriků, vedených prezidentem Mahmoudem Ahmadinejadem, zakázala promítání zahraničních filmů, aby zemi vyčistila od „zkorumpované západní kultury“. / Ministr kultury Vítězslav Jandák předal ceny za přínos v oblasti divadla, hudby a výtvarného umění a architektury za rok 2005. Získali je výtvarnice Adriena Šimotová, divadelník Jiří Suchý a operní pěvec Richard Novák. / V letním semestru 2004–05 proběhlo na FF UK první kolo studentského hodnocení podle nového systému, pro přehlednost byly zavedeny tzv. zlaté (nejlepší) a červené (nejhorší) kursy. Z výsledků jsme vybrali: Centrum komparatistiky nula zlatých a 4 červené, Katedra divadelní vědy 4-1, Katedra české literatury a literární vědy 7-1, Katedra kulturologie 3-1, Ústav filozofie a religionistiky 10-0 a Ústav translatologie 19-8. / Novým rektorem Univerzity Palackého v Olomouci bude od 1. 2. 2006 prof. RNDr. Lubomír Dvořák,
CSc. / Zájem o Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film má letos rekordních 58 zemí včetně Íránu a Fidži. / Dva britští historici žalují Dana Browna, že v knize Šifra mistra Leo­narda ukradl jejich myšlenky. / Za knihu Transformations of Love získala spisovatelka Frances Harrisová cenu Samuela Pepase, nejznámějšího anglického kronikáře. / Zemřel íránský spisovatel Parvin Paidar, který se snažil skloubit islám a feminismus. / Více než jeden ze tří lidí, již si v Londýně koupí knihu, tak učiní především pro to, aby vypadal inteligentně. / Režisér Amélie z Montmartru Jean-Pierre Jeunet bude režírovat adaptaci románu Yanna Martela Pí a jeho život. / Z filmu Sin City Roberta Rodrigueze a Franka Millera vznikne televizní seriál.

Pavel Brycz patrně dostal od redaktorů Kulturní revue LN jednoduchou otázku: Jak vám státní cena změnila život? A odpověděl na ni taktéž jednoduše; trochu zdlouhavě, ale hlavně upřímně. „Uklidnil jsem se, nejsem už takový urputný zaťatý člověk, který se štve za vidinou úspěchu. Myslím pozitivně, a snad to ze mě tak vyzařuje, že mi lidé vycházejí vstříc. Samozřejmě, hodně pracuji, nestačí mi dny a občas je nastavuju nocí. Liju do sebe hektolitry kafe a neustále posouvám všechny termíny, ale živím svou rodinu, která se za chvíli rozroste o další dítě, poprvé bez kompromisů, jen s tím, co mě baví. A za to štěstí mohu poděkovat vážené porotě Státní ceny za literaturu 2004.“ Omlouvám se dlouhý citát, ale nesvedl bych tento intimní potlach náležitě opsat svými slovy. Vážená porota ocenila jednu knihu pana Brycze, aniž by si srovnala s jeho ostatními (celé pasáže se tam opakují), a teď má na krku jeho upřímný vděk. A čtenáři sobotních novin ukázku
myšlenkové a slovesné práce odpočatého umělce.

Marián Kropucha

K čemu vlastně může sloužit PR? Účastníci setkání public relations agentur, který proběhl 20. a 21. října v Praze, vědí jistě jednu věc – dá se na něm vydělat spousta peněz. Jak uvedl Simon Quarendon, generální sekretář pořádající organizace ICCO, v rozhovoru pro Lidové noviny: „Svým způsobem se dá říci, že PR zažívá na tradičních trzích růst, na nových trzích, jako je východní Evropa, velký růst a na asijských trzích ohromný růst. Dvacetiprocentní nárůst PR očekáváme příští rok v Číně.“ Prý ale nejde jen o peníze získané za odborné masírování veřejnosti značkami světových firem. Jde o demokracii. „Vždycky, když se nějaká země posouvá od nedemokratické společnosti k otevřené, pomáhá tomu volný pohyb informací. A PR je jedním z prostředků, jak informace šířit. Například v Číně se současní lídři strašně bojí novinářů ze Západu, protože se jich ptají na to, na co se lokální žurnalisté ptát neodváží nebo je to ani nenapadne. PR zde
může pomoci také,“ tvrdí pan sekretář. Někdy jsou ale i umně podané lži už příliš. Jak píše Naomi Kleinová v nedávno česky vydaném překladu knihy No Logo, lidé od PR zamlčují, že nárůst prostředků vložených do reklamy značek je umožněn především vykořisťováním dělníků ve třetím světě, a také omezováním výhod zaměstnanců v zemích rozvinutých. Ale především se ti největší zákazníci PR agentur velmi dobře shodnou ohledně pravidel vzájemně výhodné spolupráce s představiteli autoritářských režimů. Čína je toho zářným příkladem. PR a propaganda se totiž vzájemně podobají. Především tou sebechválou.

Filip Pospíšil

Šifra mistra Leonarda Dana Browna se nečekaně stala celosvětovým bestsellerem, který již několik let okupuje přední příčky nakladatelských hitparád. Přestože miliony luštitelů již byly uspokojeny, další miliony se jich každým dnem rodí. Tato kniha se dokonce stala důvodem dlouhých front před galerií Louvre a každý chtěl být očitým svědkem vysvětlení tajuplného úsměvu Mony Lisy. Knižní trh byl po tomto úspěchu zahlcen také dalšími knihami o knize. Pravdu a myšlenky knihy vystřídala Fakta a naposled také Kvíz, který má ověřit, jak pozorně byla bible nového tisíciletí přečtena. Trochu mne však zarazilo druhé vydání knihy, které se právě objevilo v prodeji a má ho na svědomí nakladatelství Argo. Čtenář v něm krom nového překladu najde dokonce i obrázky! To tu chybělo! Předpokládám, že i ti, kteří knihu přečetli alespoň třikrát, se nechají zlákat, vždyť thriller s kulturním podtextem by měl být v knihovně zastoupen reprezentativním kusem.
Ať se ukáže, kdo je tady milovníkem literatury!

Jiří G. Růžička

Statečný a nápaditý odpor proti zrušení své stanice předvedl minulý víkned na BBC Jan Čáp, mj. znalec irské literatury. Ve svém třídílném odbojném pořadu nevyhrožoval, nepoučoval, nelkal. Jen se rozhodl ukázat, co bude v ČR vydáváno za investigativní žurnalistiku, až se za českou reakcí BBC zavře voda. Název tří pokračování pravidelného pořadu Omnibus Natočte si s námi znamená nejen natočte si pivo, neboť pivu jsou všechny ty dlouhé minuty věnovány (z rádia zaznívají i autentické hospodské žvásty, komentované vážným reportérovým hlasem), ale také natočte si pořad vašeho srdce. Na internetových stránkách stanice pak najdeme anketu s otázkami typu vybíráte si podle značky, spolustolovníků, nebo ceny? Ano, pane Čápe, takhle to bude brzo vypadat na úplně všech českých rozhlasových stanicích, naši politici se kromě BBC nebojí už ani čerta. Takže teď mohou bez obav pokračovat v tlachání už na všech frekvencích. A ostatní stanice se budou poměřovat samy
navzájem, takže se máme na co těšit. Cheers!

Karel Brávek

Lidé jsou voyeři. Slídilové. Špióni. Minulá A2 odhalovala lidské společnosti, které špehovaly lidi. Ale to jste pozadu, přátelé! Kdybyste se raději zastali těch ptačích dam a džentlmenů, které lidstvo špízuje na jejich cestách světem – surinamský papoušek imigrant v Británii, chorvatský krocan, švédský kachní pár a dokonce pravý anglický bažant s decentním kapesníkem u zobáku. Jistě, dokud nám nebyli nebezpeční, nezajímali nás. Tak si říkám- možná by se mělo začít šuškat něco o nakažlivé nemoci, co roznášejí spisovatelé. Básníci, ti signální důlní papoušci, vyšli z módy, PR agentury by s tím měly něco udělat. Nemocí je!

Josef Obruč