2006 / 6 - média před volbami

Konverzace je to správné slovo. Ale od začátku. Co asi chtěla Erika Pluharová (1939), žena mnoha múz, ve svém románu zachytit a opečovat? A proč si toto její dílo redaktoři z nakladatelství Lidové noviny vybrali do edice Mormolyce?

Z několika indicií v textu se dohaduji, že autorka, už v rozpuku let a nostalgické podzimní nálady, jela v jistém okamžiku městským autobusem, snad se právě podvečerní světlo za sklem zasytilo, zahustilo; a tu ji napadlo, že konečná zastávka jako metafora konce lidského života skýtá umělci přívětivý, ovládnutelný a přitom inspirativní prostor. Tu věčně lákavou myšlenku nemohu hodnotit, přiznávám, že jsem si na ni ani po přečtení knihy nedokázala vytvořit názor. Ale snad to výjimečně nevadí, neboť E. Pluharová, domnívám se, nakonec usoudila, že zkoumanou „konečnou“ je na každý pád nutno ještě umělecky zproblematizovat, nahlédnout z mnoha stran, v širším spektru, různými prizmaty, zkrátka plastičtěji, chvílemi i palčivě. Chápavě a žhavě. Konečná zkrátka nemusí být konečná. Bohužel brzy začne text působit jako nekonečný.

Román nazvaný Promiňte, je tohle už konečná? není román, ale to není důležité. Kniha (k žánru níže) obsahuje dialog dvou lidí. Promluvy jednoho (ženy) jsou tištěny běžným fontem, promluvy druhého (muže) kurzívou. To rozdělení je dráždivě dobrodružné, kurzíva bývá znakem individuálního, často zkreslujícího, emocionálnějšího pohledu na skutečnost (viz třeba Psáno kurzívou Niny Berberovové), fejetonistického zaměření na detail přítomnosti, spojovala bych ji přirozeněji s obecnou představou o ženském vidění – a Pluharová to schéma zajímavě nabourává. Rozdělení rolí na mužské a ženské se v detailech stírá. Aspoň něco.

Žena se jmenuje Nely, je z Prahy, je jí 54 let, většinu života strávila v socialismu, a je poprvé ve Vídni. Mluví obstojně německy. Muž je Rudolf (62). Je to Rakušák s téměř zapomenutými českými kořeny – na něho se žena v autobuse fatálně obrátí s titulní otázkou, zda již konečná. Počestně, obezřetně a nedotěrně si povídají, z konečné jdou spolu do kavárny, pak jedou taxíkem do vysoko v lesích situované restaurace s terasou a výhledem na Vídeň. Tam ona pije vinné střiky, on, vyléčený alkoholik, vodu, oba kouří (se směsí dětinské odbojnosti a okázalého labužnictví) a konverzují. Chystají se na procházku, ale nestihnou ji. Začnou se vzájemně považovat za terapeuty, takže se čtenář dozví nemálo intimních vzpomínek. Jsou si blízcí. Jednak zdánlivě stoickým přístupem ke světu, jemuž víceméně porozuměli a každopádně ho s povzdechem přijali, jednak jsou oba od kumštu. Od divadla. K tomu je ona neobjevená
talentovaná klavíristka. On „pouhý“ vysloužilý dramaturg Burgtheateru.

Nebudu zpovědní duet líčit, na ukázku jen zmíním, že skutečná Rudolfova láska Helena zemřela v poušti, v jeho náručí, na utajované astma. Střiky přibývají (aniž se promění struktura jazyka), mezitím jeden odchod na toaletu, jednou chleba se špekem, jednou s pomazánkou. Délky promluv narůstají… Nakonec svítá a oba vědí, že si rozumějí a možná znova nastupují do autobusu života. Spolu. Na jízdu třeba poslední.

Zpět k úvodní otázce: Erika Pluharová si patrně vytyčila cíl ukázat na jediném nočním hovoru cizích lidí složitosti lidských drah a charakterů, nikdy nezarůstající rány vášnivého prožívání světa, tíhu lidské osamělosti a praskliny ve slupkách zranitelných lidí. Navíc snad chtěla dojatého čtenáře přimět i k rozumové akci, k zamyšlení nad umělostí divadla ve srovnání se skutečným životem a přírodou.

Prostředky, které k tomu použila, jsou sympaticky střídmé. Dialog. Žádné poznámky, komentáře, líčení, vnitřní hlasy, jen mluva, ozvláštněná občasným jazykovým nedorozuměním. Kromě toho práce s jazykem veškerá žádná, charaktery jsou po celou dobu ustálené. Není to knižní drama, naopak. Přítomný text by možná zazářil na komorní scéně Divadla Na Fidlovačce nebo ještě lépe na rozhlasové stanici Vltava. Ale jako text přímo označený podtitulem román je to dílo ploché, doslovné, ohlasové – spotřební. Postavy divadelně vysvětlují děj a prostředí nebo dokonce interpretují situaci. Když si jde muž koupit noviny, následuje prázdný řádek a slovo „Tak“. Poději komentuje situaci slovy: „Díváte se na mě s takovým údivem, jako kdybyste v sobě najednou odhalila něco obludného.“ Žena popisuje: „Na obzoru je ještě patrný proužek červené a nachové, je teplo, v zahradě je pořád spousta lidí…“, o kus dál líčí pohled na „zdejší kopce“ jako pro slepce. Jsou to
základní inscenační berle.

Prostor mezi promluvami, prostor pro čtenáře, je minimální, nakonec jsou všechny pocity či city humpolácky vysloveny a zhodnoceny. Máme-li hledat žánr, je to patrně podklad ke čtené zkoušce oblastního divadelního kusu. Není mi jasné, proč v edici, kde vydávají Elfriede Jelinekovou, vychází její ochablá epigonka třetí generace. Erika Pluharová byla dlouhá léta herečka Burgtheateru a je marketingově schopná šansoniérka (v českém prostředí vystoupila jednou ve vinohradském divadle v rámci festivalu německého divadla s recitálem Já to nevzdám), textařka, libretistka a spisovatelka. Její předností je pokleslá představa o kultivovanosti. Chuť likéru. Konverzace klaďase Rudolfa a chápavé a jemně neohrožené Nely bude v brzké době zfilmována. Předpokládám, že snímek uvidíme na některém festivalu alternativního evropského umění.

Michal Šanda… Rozdumané roztržitenství

na mne si nepřijdou to já dřív přijdu na to odkud se z nich bere ten smrad. smrděj-li jim fusekle z křusek nebo od fuseklí hnáty. pach je to poblijónskej a jestli mi nevěříš běž si někdy čmuchnout k Randovu bzdění. na tom nic nezměníš ani kdyby ses jánevimco a zároveň tuším co namítneš že nic se nečmuchá tak bzdivý jako za horka ale to je čirej alibismus. to musíš cejtit sám. před tímhle pušincem si nos nezacpeš. to je jako kdyby ses troubelí meršánky nípal v mršině jsi setsakra chytrej a vím že si umíš představit ty mračna masařek! mám návrh nechme toho planýho argumentování. podívej venkoncem jsou to tvoji partapáni tak jim laskavě řekni aby se zouvali v síni.

já to vidim takhlenc pane vy mi sem na mističku dáte padesátník a půjdete se pěkně vymočit do žlábku a až se vrátíte přestanete o Křečovicích říkat že tam žijou burani protože já jsem náhodou Horáková jestli ale tam potkáte takovýho halamu s chlupama z mojí kundy pod frňákem drapněte ho a sem s ním ten mi o dožínkách prosed rádiovku.

nejste sám. můj fotr měl od neudělaný maturity z chemie maneta rozebranýho na půdě a dole v kuchyni jenom z něj koženkový sedlo a to bylo jeho na to se těšil přijít z cementárny ze šichty a posadit se na něj a pustit si rádio a oddrandil to na tom sedle až do penze. teta Jarča z Ostrova nad Ohří čtyři děti. strejc Rudla žádný. na tyhle rodinný záležitosti byl vysazenej Dobřanskej dědek Josef ovšem jestli vám jde jenom o podpis na to lejstro k odebírání reklamních letáků Carrefouru to jste měl říct hned. Jituno! podej mi pero.

povídám mu: rozmachanej jsi do žrádla tak na! tady máš nadívanou heligónku. on na ni čučí čím by asi tak mohla bejt naditá. koprem těžko. ani vejcem s žemlí. dám mu herdu do zad a strkám ho ze dveří na ulici: luftem je nadívaná. nádivka do huby bude až ten luft potaháš. on Eman pro odpověď nemá nikdy daleko a pokud si vzpomínám dobře řek: se ti megero budu tahat s luftem? a elektrikou odjel na Smíchov do uhelnejch skladů a tahá se s putnama. neni slaďoučkej? moc se mu to ale nesmí připomínat minule jsem mu to připomněla a složil mi metrák briket do včelínu. potom se předsedo div že mám černej med.

Doudleby já vždycky měl za to že jsou u Olomouce a teďko v nich cikáni parkujou s maringotkou před nádražim záhonek od lokomotiv očmouděnýho šnytlíku jízdní řád Brod nad Radbuzou – Cunkov pražce namořený térem jen co je pravda i ta plácačka vejpravcovská zelená je na rubu červená ordnung jak má bejt na třetí koleji sakra chlape zmizte z těch kolejí že pivo stojí za pendrek to ještě nejni důvod se sebevraždit a vy cikáni moc nevejrejte konec služebního hlášení.

jestli nám to maj obšoulávat fízli se ptám proč nám to neobšoulaj pifpafi? ti beztak šoulaj imrvére a ještě maj srandovní honcování a bachyně prskání a vějíř a světla a to my se jim s kuželkářema vždycky tak nasmějeme jak se přes flinty nemůžou sehnout pro kouli. bžunda jenomže ocáť pocáť my když neprošouláme protáhneme alespoň vokály ale kdo potom našemu SK kuželkářskému bude dělat behérdy. vyprseních máme v klubu regál kdo připne o svatoštěpánské pouti vítězným koulečům na ně srdnatce?

to jsou moc těžký věci mezi nebem a zemí víš kdyby měl smrtelník váhy a moh to na ně hodit jako třeba ovarový koleno ale zase řekneš třicet deka a většinou se tě zeptá: můžu nechat? aspoň Brabencová naše řeznice. jestli nemá odhad nebo to potom blbě uřízne suď bůh tohle jsou taky věci mezi nebem a zemí mít váhy a moct to na ně hodit jako to ovarový koleno v masně ale zase řekneš třicet deka a je to pětatřicet křen hořčice to taky něco váží omaštěnej papír na zabalení k tomu řikám ti vyprdni se na to a jez než ti ten ovar vystydne.

očumovací mapu mám ale moudrej z ní nejsem Karmínová Kardinálská Karpatská ovšem počkat: Kartuziánská! za to nic nikdo nedá vydá-li se Kartuziánskou za roh na ryneček. na rynečku to už je zasejc jiná polízanice za tu se vám nezaručí ani magistrát jestli třeba bude odevřenej poklop od kanálu a schrástne vám dovnitř hlávka zelí hledejte si ji sám škrtejte do tmy sirkou baterku vám žádnej nepučí a divte se jim koupit si na rynečku od báby u stánku zelí a v momentě bejt bez zelí to není samo sebou. kam teď? třeba doleva Makotřasovou.

když si dám tři a tři dohromady tenhle je bez dvou za dvacet tomu vlezeš s pugétem až do prdele a on si odříhne úterek. sice má divnej kukuč ale jináč je to takovej připoserák se šmatlavejma pastelkama. ránu má jako když bouchneš papírovym pytlíkem. kde budu na něj koukat to už můžu jít koukat rovnou na vejstavu tudle ve dvorku u Mašatů vystavujou baráčníci pelargonie. že prej se s těma květovanejma hrnkama po Mašatce vopičim. já ho teda vopičim až mu vašnostpánovi vytříknou moldánky. nevšimla ses po kolikati korunách tam měla ty modrožlutý?

na mlejnečku náš brašnář to je krosnář říká se to bůh ví proč žádnou brašnukrosnu nemá pouze ostradovskýmu fišmistrovi prokukal kurník s kuřatama tchořem víme ale ani Na mlejnečku už to není kafemlejnek anóbrž jenom jméno ulice.

zunkněte si a podávaj dědkovi Morštajnů flašku fernetu. může ho bejt celá basa když skočí z okna a dědek než ten s rezatou bradkou dořeknul to mi poser klóbrc se rozeběh a druhej v posledním okamžiku stačil otočit kličkou aby jim Morštajn neproskočil skrzevá okno. běžte si s ním ke sklenáři a ani nemusí foukat vítr a pocejtíte to sám a na šrajtofli. to jsou nějaký prachy. natož tisíců šest set který ti dva nabulíkovali dědkovi za jeho kvartýr v Dušní ulici jenomže podrželi palec na nulách a vyplatili mu táců šest a ještě ho dědka utěšujou: nula sem nula tam to si nesmíte brát nakonec beztak nula od nuly pojde a Morštajn ještě k darebákům chodí na návštěvu chápeš to? a to už u dveří zvonek a za dveřma on a kde je jeho fernet. oni že nic neviděli. což Morštajna dožralo a vykřiknul: dívejte lepčí! a vyskočil z okna repete. za měsíc na to na Františku na něj gestikuluje
strojník z parníku Vyšehrad aby mu helfnul něco s hřídelí a létající Morštajn aby si nepochroumal legendu přehoupnul se na náplavce přes zábradlí a šups a vůbec co do toho strkáte rypák nejste vy od televize?

v cechovní řeznický hospodě U Labingerů vyndal z aktovky Hanousek řezník z Poněšic řeznictví měl v tom rohovym baráku za farou no však víte a ten z aktovky vyndal kartáček a pastu a župan a povidá: kamarádi dám si s váma ještě štamprdle a jdu se nechat dát do pucu na psychiatrii mi změklo srdce. při porážce přes slzy nevidim to je o život a ne-li přinejmenším o pazoury. na rozloučenou vrazil jim adresu a ti řezníci mu na ni hned z tý hospody U Labingerů napsali čumkartu. primář pavilonu 23 si přečet vejš zmíněný řeznický zemitosti samá hrubka jelikož ale byl bejvalej otorinolaryngolog od bigošů nerozmazával to na poradě. a to měl. Hanousek neměl sbaleno do špitálu ale do en es er. heršvec řezníci! klíval potom ten primář a na just si v závodní jídelně nedal jitrnici.

to jsem si skrz oči do duše natlouk porci bezvýznamnosti a pomíjivé nicoty pomyslel si Fadrnosta a zandal si brejle do futrálu a noviny složil do aktovky a jak v rozdumaným roztržitenství vystoupil z vagónu přichomejt se mu k noze podvraťák ovšem na druhou stranu jak jinak usouvztažnit vykradenou chatu herce Náručnýho v Chotilsku s hlasováním parlamentu o regulovaným nájemným? takhle víte hned vejsledek. 1 : 0 se hrálo na Spartě v dubnu v ten den co se přednostovic Barik zaběh na perón a vyklacikoval se do Fadrnostenskejch lakýrek.

Fanča: copak je zalejt si hrnek kafem takovej problém? já na to: nechtěj to rozcmrndávat od žličky a Fanča: no a co má bejt a já: že je aluminiová a Fanča: protože je čmajznutá a pozor teď abyste se v tom vyznali teď přijde můj vnitřní monolog: káča. to neřeknu to si beze slov pomyslim a ona nahlas: cukr? řekne Fanča a gól! trefil ho nějakej Baroš a Fančin starej: kuš a vokřikne Fanču jenomže o poločase reportér zpovídá ne Baroše: fotbalista k pohledání a místo góla přihrajete. nutili vás někdy Vráťo chrť se? onehdy v dvaadvacítce řiká Vráťa a je na něm vidět že si neni jistej jestli to nebyla osmička do Podbaby. a Vráťa řiká dál: jsem se nechyt tyče a ta tramvaj to nabořila do žigula. a Fanča řekne: tři? jako kostky cukru. a Fančin starej: dvaadvacet. dvaadvacet? mrkne po mně Fanča dobrá ale k pití to kafe nebude.

špásfóglové prachmizerný poštmistr Fornusek přijde a já mu to podškrábnu a na dlaň vysázim pětibábu a eště abych si pro to sama došla na poštu. pošta je až za rejholcem to je štrapác řikám si dyk já od pošty nic nečekám a jak tak mašíruju co von to Fornusek plkal prej že mám na poště vak na poště vak na poště a mi to docvaknulo na co jsem tu pětibábu vyplajzla. vobrátila jsem to na kramfleku abych si z ní mlsla aspoň tatranku. s nugátem rozštelovávat ji po plátkách a máčet do píva to je bašta. mně nakuká kdekdo co chce třeba že mám na paroplavebním zdymadle rekomando.

možná hovíte dardě s bejlou ale s Boubrleho fotrem se to má trochu složitějc. pravda je taková že když konečně zhebnul nechal ho Boubrle zkremovat a popel z urny vysypal bez obřadu v remíze na krejcárku aby to měl pěkně při cestě z hospody. nadrátovanej pivišťaty se potom na krejcárek chodil vymočit. celej život jsi mě nasíral já tě teď nachčiju volával s rozepnutým poklopcem Boubrle ovšem jak krejcárek hnojil a zalejval na den po roce mu z hromádky popela vyrost dočista novej fotr jako by z oka vypad mrtvýmu. setřel si dlaní chcanky z pleše a povidá: už špásování bylo dost jdeme domu synku.

vás zajímaj ty historky teda poslouchejte. vysypu vám ji ne z rukávu to budete čubrnět z čeho. proto nezavadíte pod Zbečnem o šupinu jak jste se prve ptal na dravce. štičí násada je o šajslich protože jinak se vám požerou když to nerozsadíte po revíru do ouplavů po jednom kousku. kanibálové. a rybáří? samou radostí z těch štíhlat zmazali se ve Zbečně do židlí. a teď to přijde: z berounskejch sádek je dovez na multikáře Demuth. zmazal se eště hůř dyť je rybářů předseda a než aby lekly v kádích na sajtně vysypal je v noci tudlenc pod hospodou. do šibřinek se požraly do jedný. tu jedinou zmařila ondatra řiká se moc dobře se ale ví kdo ji uhamounil. chcete-li mocí mermo nahodit potom nahoďte zpátečku a jeďte do Nižbora. tam si zalacáte na červa aspoň grundle.

úplně nalevo jak mám ukazovák vidíš to? to jak tam nic neni no tak tam zbourali fabriku co měla komín vyšší než Londýn. já si takhle občas zarýmuju. proboha aby sis ale zase nemyslel kdo ví co nic náročnýho docela laciňoučký rýmičky po šestáku jich mám pod poklicí plnou krabici sáhnu do ní a šátrám než najdu ty pravý. bys nevěřil jak to při koukání z okna ukrátí tentononc. oni tu fabriku zbourat museli poněvadž vyhořela. to ti bylo divadlo. pod hasičskou cisternu se skovala čuba vrátnýho a za chvíli tam byli za ní seběhlí psi z celý ulice a mrzlo to je to proč to povídám a vzadu z cisterny crůčkama tekla voda a umrzala a tý čubě přimrzly k dláždění packy a jak se s ní ti ostatní psi rafikovali zamáčeli se taky a přimrzli k tý uhořelýho vrátnýho čubě v syrácký sousoší. ani se nepohlo to ti garantuju. zato toho štěkání do hasičskýho stříkání.

Galerie

Na obrázcích Jana Šafránka lidi těší, že ukazují obyčejné příhody, kde se zřejmě všechno děje tak, jak to má být. Dva chlapíci v benátském baru ani dvě přítelkyně v nějaké kavárně spolu určitě nekonverzují, ale jen tak božsky klábosí. Dělají to, co je příjemné a barevné, někde, kde jsou věci na pravém místě, tam, kde by chtěl nejspíš každý být.

Věra Jirousová

Minirecenze

Olga Sommerová

O čem sní muži

Slávka Kopecká 2005, 368 s.

Po třech knihách, v nichž se dokumentaristka Olga Sommerová zabývala tím, o čem ženy sní či nesní, nám nadělila čtvrtou, v níž se zabývá příběhy těch, kteří mohou za všechno utrpení žen. Nazvala ji sice O čem sní muži, ale od počátku nás nenechá na pochybách, že ji to vůbec nezajímá, respektive že má na muže svůj pevný a neměnný názor, který nehodlá měnit. Kniha přináší svědectví o tom, jak lze tváří v tvář faktům snadno provést myšlenkový veletoč, jehož prostřednictvím se nové poznatky zasadí do starých schémat, aniž by se umazaly čímsi tak nízkým, jako je realita. Sommerová se tak může v úvodu bezelstně podivovat tomu, že se jí nepodařilo vyzpovídat „typického muže“, tedy hovadské macho, „posla mrazivého vesmíru“, jemuž je žena dobrá jenom k souložení a pro posluhu (a rozhodně se vyhýbá něčemu tak sofistikovanému, jako je komunikace). A když už tedy toho dobytka jednoho, který má potěšení z trápení žen, nenajde, uchýlí se za pohodlný
sociální konstrukt nazvaný patriarchát, nelidský systém vytvořený muži, pod jehož tíží úpí obě pohlaví. Muži, kteří ji poskytli rozhovor, jsou tedy v podstatě dobří, jen se potřebují „lidsky emancipovat a osvobodit od starodávných předsudků“. Ostatně podle toho zmíněné rozhovory vypadají: zatímco v předchozích knihách Sommerová s dotazovanými ženami někdy manipulovala, v poslední publikaci se tento zvyk ukazuje být hlavní metodou její práce.

Kazimír Turek

Martin Machovec, Antonín Vácha, Matěj Dlask

Mythologické dvojice, trojice a další -ice dneška

Torst 2005, 141 s.

Setkání abstrakt různého řádu – v tomto případě slov a číselných řad – naskýtá prostor k mimořádným úvahám. Trojice autorů sestavila útlou „sbírku úloh“, soubor lingvistických matic běžných i méně obvyklých sousloví v řádu početně narůstající aritmetické řady. V souboru jsou zastoupeny mnemotechniky k zapamatování skupin chemických prvků z Periodické tabulky, zvířetník, panteon, izraelská pokolení, apoštolové a mytické postavy starověku. Ale dosti zkusmých definic, zde jsou k ukázce a pochopení struktury další generované příklady: chléb a čokoláda, pac a pusu, Kurando a Špádolíno, brambory a zelí – živobytí celý s hanáckou variantou brambory a zelé – živobyti celé, pro dobrotu na žebrotu, sakum-prásk, Kino Čas, Sokol – Tůma, Varyto a lyra, starý papír – hadry – kosti – kůže – olejáky, šavle-meče, kafe s šutrem, hovno prdel křeslo – to je naše heslo, ať si bylo, jak si bylo, přece jaksi bylo – ještě nikdy nebylo,
aby jaksi nebylo, Kuba, hajdy pod koryto!, slunce – voda – vzduch, Časté mytí krátí žití!, Bob Marley & The Wailors, daktyl-jamb-trochej, ledo-medo, okna-sauny-ušní svíce, Žižkov, Vinohrady – jdou dohromady!, Vinum Regum – Rex Vinorum, hop–vyskoč!, vdova – dává znova, Horní Dolní, trma-vrma, Kafe a cigára, Jesus and Mary Chains, Blood, Sweet and Tears, a tak dál, hlava-tělo-hasič-dělo.

Vilém Kozelka

Jack London

Na konci duhy

Přeložil Lukáš Houdek

Garamond 2005, 164 s.

Bilingvní řada nakladatelství Garamond se stala na českém knižním trhu stálicí, která snad už nikoho nepřekvapí. A tak jde skutečně jen o to, s jakým autorem a textem, případně překladem na potenciálního čtenáře zaútočí. Tentokrát nakladatelství sáhlo po tvorbě autora čtenářsky jistě vděčného, i když už přece jen poněkud staršího data narození. Povídky a novely Jacka Londona mohou oslovit především napínavou zápletkou, která kulminuje v závěru příběhu ne snad nečekaně, ale patřičně. Výbor obsahuje tři kratší texty, nejsilnější náboj má patrně první, Konec příběhu, popisující kuriózní setkání bývalých manželů po letech. Na konci duhy je klasický londonovský žánrový obrázek, kde se hlavním motivem stává Klondike jako synonymum drsného života v trvalém ohrožení. Ne všechny příběhy Jacka Londona se odehrávají na Aljašce. Poslední povídka, Dům pro Mapuhiho, je situována na opačný konec světa, do Polynésie, kde autor zaměňuje ryzí zlato za perly, aniž by vyprávění nudilo.
Londonova tvorba je rozsáhlá a jen některé texty dosahují kýženého napětí (o to jde u Londona především), ale v souboru Na konci duhy všechny tři povídky tento předpoklad splňují. Co se jazykové náročnosti týče, svazek je zařazen do kategorie „mírně pokročilí“. Možná že v jeho případě mohlo její označení znít „mírně pokročilí s duší dobrodruha“.

Magdaléna Wagnerová

Kate Longová

Příručka špatné matky

Přeložila Dana Vlčková

Argo 2005, 306 s.

Román Kate Longové je možná sdělný širokému čtenářskému publiku, ale právě v tom vězí jeho základní úskalí. Dějovou kostru tvoří trojúhelník postav, které jsou k sobě poutány úzkým – v tomto případě příbuzenským – vztahem, jejich životy se vzájemně prolínají a místy splývají. Longová sáhla po osvědčené kombinaci tří žen tří generací, které jsou životem hnány víceméně stejným koridorem ke stejnému cíli, jako by byl jejich osud předurčen stejnou sudičkou. Osudy postav typické anglické nižší střední třídy – babičky, která zápasí se stařeckou demencí; matky, která je příliš mladá na to, aby se stala babičkou; a vnučky, která je příliš mladá na všechno – jsou protkány bonmoty typu „starosti jsou jako ruský matrjošky, vždycky se najde větší“ anebo „láska není koláč, který můžeš jen tak rozkrájet“. K tomu, aby se kniha stala zábavnou četbou, by bylo třeba přidat humoru, aby se stala zásadním příspěvkem do řady ženské literatury, by se zas měla ponořit o několik metrů hlouběji
a přizvat k účasti realitu. Žen, které ve svízelné životní situaci vyhrají milion, je přece jen asi zanedbatelná menšina. Muži tvoří v příběhu jen nutnou kulisu, stěnu, o kterou se odrážejí cvičné míčky. Vítězné zjištění, že žena je na všechno tak jako tak sama, ale přesto stojí za to žít, se snaží přiblížit stylu Betty MacDonaldové, ale toto přiblížení je více zbožným přáním nežli skutečným dotykem.

–mw–

Karol Sidon

Labyrint. Shapira. Třináct oken – hry

Větrné mlýny 2005, 226 s.

Karol Sidon není jenom židovský rabín, ale také spisovatel, scenárista a dramatik. Po delší době máme možnost připomenout si tohoto muže i v posledně jmenované roli. Jeho divadelní hry jsou pro divadelníky prakticky pozapomenuté, některé vyšly s dvacetiletým zpožděním v porevoluční euforii v rozmnožované edici, která se však nejen vinou dramatických podmínek nestačila k dramaturgům v záplavě Havlů a Kohoutů dostat. V souboru najdeme rozhlasovou hru Třináct oken, dramatický „cirkus podle Komenského“ Labyrint a divadelní hru Shapira. Nositelem přitažlivosti poslední z nich není osoba autora (i když kontext jeho osobního směřování od pomocného dělníka k funkci zemského rabína asi nebude vnímat jen málokdo), ale výrazný, naprosto srozumitelný příběh. Vychází ze skutečného příběhu židovského starožitníka Shapiry, který zprostředkoval objevení biblických rukopisů z doby cca 800 let před Kristem. Našly se v jeskyni u Mrtvého
moře. Nejdříve byly považovány za pravé a způsobily senzaci, poté byly s ohledem na Shapirovu obchodnickou pověst prohlášeny za padělky. Po Shapirově smrti se nadobro ztratily, ale po objevení kumránských svitků roku 1947 se ukázalo, že mezitím ztracené rukopisy byly pravé. Jako užitečný přehled o Sidonově tvorbě je v knize přetištěna i původně časopisecká studie Luboše Pistoria.

Ladislav Čumba

Jiří Kolář, Michal Bauer

Z každého z nás postupem let něco zmizí

Nakladatelství H&H 2005, 55 s.

Co dělat, když uděláte rozhovor a na knížku je to málo a na noviny příliš? Co dělat, když napíšete odbornou studii, ale nechcete, aby zapadla v nějakém oborovém odborném časopise, když se navíc jedná o studii o významném umělci mnoha oborů? Literární historik Michal Bauer se pokusil najít kompromisní řešení. Jeho kniha si klade hned několik úkolů najednou. Obsahuje rozhovor pořízený těsně před Kolářovou smrtí, literárně-uměnovědnou studii a také průřez z Kolářových koláží. Nejedná se však o módní rozhovor s českým umělcem, jehož koláže je možné koupit si na pohlednici v „artšopu“ v kterékoliv světové galerii. Michal Bauer má jako jednu ze svých odborných specializací i mapování české literatury v době nástupu komunistů k moci. Čtenář se tedy nedozví mnoho drbů od stolní společnosti v kavárně Slavia, nejsou zde ani portréty umělcových souputníků, dokonce ani tvůrcův pohled na díla svých idolů, neřkuli svá vlastní. To ale nebylo
účelem této, Vladimírem Nárožníkem graficky zdařile upravené knihy. Ale i tak se čtenář dozví, že Češi jsou z francouzského pohledu divný národ: Kubišta dělal kubismus a Kolář zase koláže. Tvůrčí kompromis je cesta do pekel. Kniha Michala Bauera se ale peklům staví čelem. A s tím by byl Jiří Kolář asi spokojen.

–lč–

Alexandr Tairov

Odpoutané divadlo

Sestavila a přeložila Alena Morávková

AMU 2005, 197 s.

Víme, že název Osvobozeného divadla vznikl na základě chybného přepisu titulu Odpoutané divadlo (rozumí se: od naturalistických dogmat), jak Tairovovu knihu Režisérovy zápisky v roce 1927 česky pojmenoval překladatel Josef Menzel. Teoretické úvahy ruského modernistického režiséra (1885–1950), které shrnují jeho praktické zkušenosti, vycházejí nyní v dalším překladu a doplněné o jiné texty – zvláště o přednášky a režijní výklady, a v příloze též o české reflexe jeho tvorby
(od režisérů Hilara a Honzla). První část publikace tvoří Zápisky, které se věnují jednotlivým rovinám divadelní výpovědi – nejprve herectví a režii, poté dramaturgii, hudbě, scénografii a kostýmu, a konečně i fenoménu diváka. Postřední oddíl přináší přednášky o metodě a historii Tairovova Komorního divadla, stati o inscenačním přístupu ke klasickým dramatickým textům a záznam z besedy s absolventy divadelního institutu. Třetí oddíl knihy tvoří Tairovovy režijní explikace. Dočítáme se tak o interpretaci Princezny Brambilly (na motivy
z E. T. A. Hoffmanna), Ostrovského Bouře, Flaubertovy Paní Bovaryové či Racinovy Faidry a pronikáme hlouběji do jazyka divadelní stylizace.

Lenka Jungmannová

Analogon 44–45/2005

„Z některých dříve milovaných pojmů, jako je krajina nebo genius loci, se mi už pomalu začíná dělat stejně špatně jako ze slov ,smysluplný’, ,lidská práva’ či ,občanská společnost’,“ píše Václav Cílek v jednom z článků posledního dvojčísla Analogonu, jehož tématem je „Genius loci – imaginace prostoru“. Nutno ale říci, že jde o svazek velmi vydařený a čtenáři se z něj špatně neudělá. Analogon otevírá text o surrealistické zahradě Edwarda Jamese, která ve středovýchodním Mexiku pomalu zarůstá pralesem. Z fotografií na vás dýchne pocit zapomenuté civilizace, kterou nám příroda nyní nerada, ale přece odevzdává; ve skutečnosti pocházejí nejstarší části zahrady z poloviny šedesátých let 20. století. V podobné náladě se nese celé dvojčíslo – není ani tak důležité, co je realita a co imaginace, jako samotný prožitek místa, jeho tajemství a dotyku s něčím, co nás přesahuje. Když Martin Stejskal píše o „výsostných místech“, kde lze procítit genia
loci, těžko lze polemizovat s jeho tvrzením, že některá z nich už jsou „vyhaslá“, protože důležitým znakem těchto textů je svědectví jejich autorů, že onen dotyk s tajemnem skutečně zažili. Možná i proto jsou nejslabší ty, kde je osobní svědectví banální (Bertrand Schmitt) anebo ty, které se snaží objektivně zhodnotit nějaký fakt (článek o turismu Thierry Tremblaye). Milovníky mašíblů potěší příspěvek Františka Nováka O biologické podstatě Času.

–kt–

Na stopě čirému výrazu

Co je expresionismus? „Ani jednotný styl, ani směr, ani skupina, ani epocha“, „velmi nesnadno definovatelný, společný jmenovatel je těžko určitelný, neexistují závazné manifesty, existují jen více či méně vágní vyznání“ – odpovídá Ludvík Kundera. A „vyznání“ Gottfrieda Benna? Ve stati Expresionismus píše, že je to „drcení skutečnosti, bezohledná chůze-ke-kořeni-věcí“, reakce na dobu, „kdy se nad vodami nevznášel Duch Boží, nýbrž nihilismus, kdy pro celou jednu generaci Němců platila Nietzscheho slova, že umění je jedinou metafyzickou činností, k níž nás život ještě zavazuje“, reakce na svět „propadlý zániku“, svět, z nějž už zbyl jen „provoz“ a „funkcionalismus zralý na zteč, která pak přišla“. Stať ukazuje na neustále přítomný paradox Bennova díla: je až pedantsky určováno týmiž konstantami, přitom však nabývá poloh rozmanitých, což je ovšem výraz pro tuto příležitost vyčpělý, takže řekněme spíš: poloh vzájemně se popírajících.

Onu paradoxnost výmluvně dokreslují okolnosti vzniku této expresionistické apologie. Benn píše text v roce 1933, když u něj vrcholí to, čemu říká dnešní terminologie „poblouznění nacistickou ideologií“ – ale hleďme, co k tomu dodává: „Umění, které nikoho nic nestojí, smí zřejmě přinášet jen to, co bylo už před dvaceti lety běžné na lidových školách, ale věda, která stát, zemské vlády, veřejnost a daňové poplatníky stojí nezřízené sumy, smí při pevných platech a vdovských a sirotčích důchodech až do penze skládat svůj specializační humbuk. V takovém nesmyslu nebude jistě nové Německo pokračovat…“ Co Benna k německému fašismu přivádí, jej už v jádru vypuzuje, neboť hlavní pohnutkou mu není žádný lebensraum ani antisemitismus, nýbrž hledání výrazu pro dobu, která ztratila skutečnost a nahradila ji funkcí, pro dobu, kdy „epocha umění je navždy pasé!“, pro dobu vrcholící degenerace a rozpadlé reality, pro dobu
nihilismu, který se dá překonat, jen když nás vyprovokuje k nalezení formy, čirého výrazu. Ostatně povšimněme si, s jakou urputností se Benn výrazu – tohoto příkladného kalku slova exprese jak v němčině (Ausdruck), tak v češtině – domáhá ještě dávno po „historickém expresionismu“: to vysvětluje Kunderovy „neexistující závazné manifesty“. Expresionismus nevychází z proklamací, ale z vnitřní potřeby, která nestojí a nepadá s hnutím. Nikoliv bez příčiny nacházíme tak často zmínky o pohybu zevnitř ven.

Nevěřím na obnovy

Bennovo hledání je celoživotní, točí se stále okolo jednoho středu, a přece je paradoxní i na vyšších rovinách. Jeho upnutí na výraz je na jedné straně vpravdě teleologické, ba eschatologické – ale zůstává důsledně antiutopické, antikauzalistické a – pokud jde o dějiny a veřejný prostor – antidialektické („V posledních letech znamenala politika… dialektické tlachy…“). A paradox je i v cíli samém: „Já osobně nevěřím na obnovy, duchovní záležitosti jsou nevratné,“ říká jeho Radarový myslitel, ale myšlenka návratu v této souvislosti vždycky znovu probleskuje. Je to návrat, ke kterému se dá přiblížit jen pohybem vpřed: „Cíl, víra překonání by pak znamenalo: zákon formy. Nabyla by tak pro [Němce] charakteru všelidového závazku propracovat se v boji, svém životním boji, k věcem, které se vlastně vybojovat nedají, jejichž vlastnictví však starším a šťastnějším národům vyrůstalo nevybojováno – z jejich vloh, jejich mezí,
jejich nebí a moří: cit pro prostor, proporce, kouzlo realizace, vazba na nějaký styl,“ píše se v Postnihilistických úvahách z roku 1932.

Degenerace a forma

Nechceme přehlížet některé detaily posledně citovaného výroku: němectví, více a méně šťastné národy, jejich vlohy, jejich meze – i s těmito milníky na cestě Bennova hledačství se jeho čtenář musí vyrovnávat, podobně jako s geno- i fenotypem, bílou rasou, progresivní cerebrací (rostoucí důraz na funkci kůry mozkové na úkor ostatních tělesných funkcí), šlechtěním, antihumanismem, meskalinem a hašišem. Mluví-li Benn o degeneraci bílé rasy, je to myšleno povýtce biologicky – a úvahy nad kulturně-historickými otázkami vycházejí právě odsud; koneckonců odpovídá na ně lékař.

V Nokturnu to začíná statí Výstavba osobnosti z roku 1930, kde se ústředním stává „geologický princip“: „Naše lidskobiologická přítomnost nese ve svém těle dvě stě rudimentů – kolik jich nese naše duše, se nedá vyčíslit… Odkud to všechno? Nikoli z tohoto světa. Z dávnějších světů, neboť lidskou osobnost neslo mnoho biologických základů.“ Na přímou souvislost těchto úvah s hledáním výrazu poukazuje závěr řeči pronesené v Akademii umění o dva roky později: „Nicota, která se silou domáhá formy, …otevírá zcela určitě založenou perspektivu ohledně nadcházejícího stylu: totiž že pod už neudržitelným rozpadem reality a stále rostoucím pojmovým stísněním se bude připravovat radikální průnik starých substanciálních vrstev a že závěrečná civilizační epocha lidstva, z níž beze vší stopy vymizí naprosto všechny ideologické a teistické motivy, bude zároveň epochou velkolepého halucinatorně-konstruktivního stylu, v němž
se do vědomí ještě jednou vrátí náboj původu, úsvit všeho tvůrčího, v němž se ještě jednou a s poslední vehemencí představí mezi všemi fyzickými podobami ta jediná, metafyzická podstata: člověk, jak se skrze formování obrazů a vizí vyděluje z chaosu.“ Halucinatorně-konstruktivní styl je ovšem třeba brát doslova, neboť „třeba pomocí meskalinu nebo hašiše lze rase zprostředkovat příliv poznatků a ducha, který by ze sebe mohl rozpoutat novou tvůrčí periodu,“ jak se píše v eseji Vyprovokovaný život (1943).

Trestí těchto úvah je Román fenotypu z roku 1944, který zaujímá centrální místo v Nokturnu i v celém Bennově díle. Je to tříšť „dojmů, vzpomínek a činů fenotypu během čtvrt roku, od 20. 3. 1944 do 20. 6. 1944“, přičemž fenotypem, „to jest aktuálním exemplářem genotypu, druhu jako takového“, můžeme jistě rozumět samotného Benna. Tato akauzální mozaika pozorování konkrétních skutečností nebo i dějinných postav a událostí vždy znovu sahá po onom vzývaném výrazu – „a pak léta končí ve fialovém bodláčí a sirně žluté, žhavé sladké růži diane vaincue“. Těmito slovy končí jedna z kapitol Románu, nazvaná Geografické detaily.

Příliš mnoho estetiky

Dovolím si jedno klišé, které se týká rozumu: ten totiž nad těmito úvahami, vedenými od biologie k estetické spáse, zůstává stát – především u vědomí děsivých dějinných souvislostí, jichž se tyto toky ducha dotýkají. S rozumem je tu však svízel – jak je totiž patrné, rozum už nemá podle Benna u finálního vydělení z chaosu co dělat: „Lyrikou se to stává, až když to nabude formy, která dá obsahu autochtonnost, která ho nese, pomocí slov z něho udělá fascinaci.“ Tedy fascinací, nikoliv rozumem se překoná krize provázená „progresivní cerebrací“.

Poslední citát pochází z přednášky na téma Problémy lyriky. Je příznačné, že „výbor z prózy“ uzavírá právě ona a že se opírá mimo jiné o Valéryho, který říká: „Proč by se nedala tvorba uměleckého díla sama chápat jako umělecké dílo?“ Tak můžeme také číst celé Nokturno. Můžeme sice jeho překladateli – jemuž za překlad ostatně patří velké uznání – Jiřímu Bryndovi vytknout, že do něj nezařadil víc raných „rönnovských“ próz, zejména Mozků, vcelku však splňuje Nokturno právě to, co Benn žádá od lyriky: jeho hledání výrazu je fascinující. Není však věru bez kalu.

Autor je šéfredaktor měsíčníku pro světovou literaturu Plav.

odjinud

V rozhovoru pro regionální čtvrtletník Zvuk Zlínského kraje (zima 2005) se svěřil Leszek Engelking, že zatím nemá klíč k Jiřímu Ortenovi, jenž „v Polsku je velmi málo známý a přitom je to opravdu dobrý básník“. Je to „v tónu, v melodii“, upřesnil vzápětí překladatel.

Společně prožité („skautské“) dětství dvou ze čtyř odsouzených k trestu smrti v procesu s Miladou Horákovou Záviše Kalandry (nar. 10. 11. 1902 ve Frenštátě pod Radhoštěm) a Oldřicha Pecla (nar. 14. 9. 1903 v Bohuslavicích u Kyjova) – popraveni všichni čtyři (čtvrtým byl Jan Buchal) přes protesty světové veřejnosti 27. 6. 1950 – připomněl v témže periodiku Josef Kramář.

Náchodské reálie známé ze Zbabělců a dalších dělJosefa Škvoreckého konkretizovala v článku V Náchodě U Štrasů (Roš chodeš č. 1/2006) Věra Tomanová, vnučka obchodníka se střižním zbožím v Náchodě na Kamenici Lea Strasse.

Nahlédnout do knižního rozhovoru Jaroslava Riedela s publicistou Jiřím Černým Rád pouštím desky můžeme v lednovém Rocku & popu. (Kniha by měla vyjít k Černého sedmdesátinám 25. 2. t. r.).

O čtyři dny dřív oslaví osmdesátiny teatrologFrantišek Černý. Od něj si můžeme přečíst dvě knihy vzpomínek: Ve městě u tří řek (Ústí nad Orlicí, Oftis 2005) a Za divadlem starým i novým (Karolinum 2005), ve vlastivědném sborníku Rodným krajem sv. 31 (2005) črtu Pět pater Babiččina údolí a v Zprávách Společnosti bratří Čapků č. 79 (prosinec 2005) článek o zasloužilém pracovníku ochotnického divadla Maxi Ledererovi, jednom ze zakladatelů Jiráskových Hronovů.

Nebýt recenze Vladimíra Hulce v 1. letošním čísle Divadelních novin, ušla by pozornosti vzpomínková kniha divadelního kritika (editora memoárů herečky Vlasty Fabianové), předtím televizního publicisty a ještě předtím herce a skladatele Ladislava DanešeMůj život s múzami, televizí a tak vůbec (Malá Skála 2005).

Umělci mnoha dovedností Vladimíru Mertovi k 60. narozeninám poblahopřála 20. 1. t. r. v Lidových novinách v rubrice Poslední slovo Petruška Šustrová.

Osobnosti kabaretiéra a textaře Eduarda Pergnera alias Borise Janíčka (1935–2001) se letmo dotkl Jan Rejžek v rozhovoru s moderátorkou Terezou Pergnerovou v příloze Pátek LN č. 4 z 27. 4. 2006 (označeno chybně č. 3, 20. 1. 2006).

František Knopp

Velká Británie

První letošní číslo časopisu Sight and Soundse zaměřuje na western. Důvod je prostý, do kin ve Velké Británii totiž vstupuje neobvyklá homosexuální romance Zkrocená hora, za niž získal režisér Ang Lee hlavní cenu na festivalu v Benátkách a nejprestižnější Zlaté glóby, takže jde o jednoho z největších favoritů nadcházejících Oscarů. Tento film se také umístil na prvním místě v anketě redaktorů časopisu jako nejlepší film loňského roku. V článku nazvaném Osamělí kovbojové se Roger Clarke zabývá homosexuální tematikou ve filmu a hledá předchůdce Leeova snímku. V dalším článku, nazvaném Muž muži, najdete výběr ze zásadních westernových snímků o vztahu mezi muži a téma doplňuje profil herce Eli Wallacha. V čísle je také otištěn článek o filmových festivalech v Mexiku, rozhovor s režisérem Neilem Jordanem o jeho filmu Breakfast on Pluto a rozsáhlý materiál o filmu Match Point, kterým se Woody Allen
přemístil z New Yorku do Londýna. Časopis také krátce referuje o filmovém festivalu Eurasia v Kazachstánu a asi největším asijském festivalu, který se každoročně koná v korejském Pusanu. Zajímavý je též článek o jedné ze scén z Bergmanovy Sedmé pečeti, kterou režisér kvůli počasí natočil s pomocným personálem, když herci již odešli z „placu“. Recenze týdne je věnována filmu Mariňák, poslednímu snímku režiséra Sama Mendese (Americká krása, Road to Perdition), který má u nás premiéru 16. února. Jedna z DVD recenzí pak hodnotí další výběry hudebních klipů slavných režisérů, tentokrát Marka Romaneka, Jonathana Glazera, Antona Corbijna a Stéphana Sednaouie.

Jiří G. Růžička

Španělsko

I v padesátých letech minulého století, kdy ve Španělsku vrcholila Frankova ultrakatolická diktatura, se našli křesťanští intelektuálové, kteří měli potřebu svobodně myslet a vést rozpravu se soudobými uměleckými a politickými proudy ve světě. Jedním z nich byl katalánský básník a novinář Lorenzo Gomis, který roku 1951 založil personalisticky orientovaný časopis El Ciervo (Jelen), jehož byl také po půl století šéfredaktorem. Poslední den loňského roku Lorenzo Gomis zemřel a únorové číslo tohoto periodika je celé věnováno jeho osobě. Vedle nekrologů jeho přátel, spolupracovníků a příbuzných, článků analyzujících jeho tvorbu a výboru z jeho textů je zde také publikováno několik básní z jeho nevydané sbírky Fanfarria.

Jiří Holub

Sebe změním, sex ignoruju

výpisky

Když se tak dívaly pod převisy, jako by je něco pudilo hledat přístřeší, dospěly k příkopu, širokému, hluboce vyrytému příkopu, který vycházel přímo z ledu. Vypadal jako koryto nějaké řeky, jež však teď bylo vyschlé a všude pokryté čerstvým sněhem. Tam, kde vycházel z ledu, vystupoval rovnou z jakési sklepní ledové klenby, která se nad ním rozpínala krásným obloukem. Děti šly příkopem, vešly pod klenbu a postupovaly stále hlouběji dovnitř. Bylo tu úplně sucho a pod nohama měly hladký led. Celá jeskyně byla však modrá, tak modrá jako nic na světě, mnohem sytěji a krásněji modrá než obloha, jakoby nebeskou modří obarvené sklo, jímž proniká světlá záře. Byly tu silnější a slabší oblouky, ze stropu visely střechýle, krajky a třapce a chodba vedla jistě ještě mnohem hlouběji, děti nevěděly, jak hluboko, ale dále nešly. V jeskyni by jim bylo bývalo velmi dobře, bylo tu teplo, nepadal tu sníh, ale bylo tu tak děsně modro, že se
děti bály a vyšly zase ven.

Adalbert Stifter: Horský křišťál, překlad Anna Siebenscheinová

Frajírci milují okolí, oko je nedokáže zaostřit, jsou jako metafory bez věcí, podobají se oku.

V. H. Auden: Barvířova ruka, překlad František Strnad Kerna, který si neklidně zdříml v křesle, v soumraku pokoje, vzbudilo dunění gongu. Zaradoval se z náhlé bdělosti, rozsvítil světlo, do manžet čisté naškrobené košile si dal knoflíčky, z lisu vytáhl vyhlazené černé kalhoty. Za pět minut sešel do jídelny a cítil přitom chladivou lehkost, husté vlasy na temeni a každý záhyb svého bezvadného oblečení.

Vladimir Nabokov: Úder křídla, překlad Alena Ságlová

„Četla jsem v jedné tatínkově knize – on má spoustu legračních starých knih – jaká má být ženská krása… Tam ti je tolik nesmyslů, že si to člověk všechno nepamatuje: to se ví, musí mít oči černé jak vroucí smůla – namouduši, přesně tak to tam stojí: jak vroucí smůla! – řasy černé jak noc, jemně pýřivý ruměnec, štíhlou postavu, ruce delší obvyklých – rozumíš, delší obvyklých! – malou nožku, přiměřeně velké prsy, souměrně zaoblená lýtka, kolena v barvě lastury, svislá ramena – spoustu jsem se toho naučila skoro nazpaměť, takže ti to všechno říkám přesně! – víš ale, co je hlavní? – Lehký dech! A ten já přece mám – jen si poslechni, jak dýchám – že ho mám, viď?“

Ivan Bunin: Lehký dech, překlad Jan Zábrana

Jen vyplašený pták odlétá oblohou

(skotačil na hrobech a hvízdal v keřích smrti)

a smyčka lítosti se zadrhuje, škrtí,

sleduješ jeho let, olovo na nohou.

Sleduješ jeho let, jak lehounce tam pluje,

jak jizva na nebi se zvolna zaceluje

nad poli, lukami a kolébáním vod.

Ta rýha stříbrná… ta rýžka… nit… a bod…

Ivan Blatný: Melancholické procházky

Když jsem tě v tomto domě obejmul,

díval jsem se ti přes ramena.

Viděl jsem židli, která nemá stůl,

slévala se s ní osvětlená stěna.

Svítila lampa. Starý inventář

by raději chtěl býti poukrýván

a v koutě vracel příliš velkou zář

skořicový, zežloutlý divan.

Krajinku studil zaprášený rám,

na lesklých parketách stál osiřele

zbytečný stůl. Snad, jak si vzpomínám,

jen příborníku zněla duše v těle.

Vtom po pokoji motýl zakroužil

a sňal můj pohled z nehybného tkvění.

Jestliže přízrak v tomto domě žil,

uprchnul, už tu není. Není.

Josif Brodskij, překlad Jiří Kovtun

Vypisoval Petr Borkovec.

Žádný fantom latinského averroismu

Ani u toho, kde se nezajímá speciálně o historii středověké filosofie, nemůže nevzbuzovat zájem postava Sigera z Brabantu, mistra svobodných umění na pařížské univerzitě třináctého století: je totiž spjata s otázkou, do jaké míry bylo skutečně myšlení středověké Evropy sjednoceno v sdílení křesťanské víry.

Představu o takové duchovní jednotě zpochybnil právě v souvislosti s ním svého času Ernest Renan, když v roce 1852, několik let poté, co se rozhodl odejít z kněžského semináře, publikoval svou knihu o Averroovi a averroismu. Podle jeho výkladu byl středověk sice obdobím duchovní neplodnosti, kdy Rozum byl dušen vládou náboženského dogmatu, ale nátlaku tohoto dogmatismu odolával nicméně určitý myšlenkový proud, který předjímal myšlenkovou svobodu moderní doby, a představitelem takového proudu měl být právě Siger, narozený někde v Brabantu po roce 1240. Předpokládaný odklon od křesťanského učení byl spjat s tím, že se v průběhu třináctého století prosazovalo na univerzitě postupně studium Aristotelova díla, dík zprostředkování arabských myslitelů, jako byl Avicenna a Ibn Rošd, známý právě pod jménem Averroes. Z komentářů těchto myslitelů vyplývalo, že jediný intelekt je všem lidem společný, a že tudíž nelze předpokládat
posmrtné přežívání individuální duše; k tomu se pojilo dále i přesvědčení, že svět je věčný, a nemohl být tudíž stvořen. Podle Renanova výkladu zastával takové názory, které měly tvořit základ latinského „averroismu“, i Siger.

Svědectví cenzury

V době kdy psal svůj spis, neznal Renan ani jediný vlastní text brabantského mistra, neboť ty začaly být vydávány teprve na přelomu devatenáctého a dvacátého století: vycházel jen z určitých cenzurních výnosů církevní autority a z toho, že každé takové odsouzení muselo předpokládat, že teze, na kterou se vztahovalo, byla skutečně zastávána. Nicméně ještě i první vydavatel Sigerových textů se přidržel představy, že církevní výnosy z let 1270 a 1277 míří na bludy Sigerem skutečně obhajované: že tedy odmítal Prozřetelnost a věčnost světa a místo nesmrtelné individuální duše předpokládal jediný
intelekt všem lidem společný. Překvapivé je pak ovšem, že brabantského mistra Dante ve své Božské komedii umístil do ráje a prohlašuje o něm, že ve svých přednáškách „docházel pravd, že závist v srdce vhání“. Teprve v roce 1977 dospívá Van Steerberghen k přesvědčení, že Sigerovo myšlení dospělo v jeho pozdním díle „k aristotelismu plně slučitelnému s křesťanstvím“, což ovšem předpokládá, že křesťanství je pojímáno nehistoricky ve své moderní podobě.

Dvojí pravda

Podrobnou analýzu Sigerova myšlenkového vývoje můžeme nyní číst i v českém překladu knihy F.-X. Putallaze a R. Imbacha (autoři působili společně ve švýcarském Fribourgu, odkud pak Imbach přešel na Sorbonnu). Vývoj, vylíčený tu na základě dochovaných textů, směřuje od Sigerovy počáteční opozice vůči stanoviskům Tomáše Akvinského k postupnému sbližování s nimi, a zejména k opouštění původního přesvědčení o jedinosti intelektu všem lidem společného. V roce 1270 zasahuje do doktrinálních sporů na fakultě svobodných umění pařížský biskup Etienne Tempier a od tohoto okamžiku jsou filosofové povinni promýšlet souvislost svých nauk s obsahem zjeveného náboženství. Když se nyní Siger zamýšlí nad otázkou věčnosti či stvoření světa a lidského druhu, uznává učení víry, ale zdůrazňuje, že je iluzí představovat si, že filosofie může takovou pravdu dokázat, a předvádí chabost argumentů uváděných na její podporu. Podobné stanovisko zaujímá
i jiný tehdejší filosof, který byl rovněž pokládán za představitele averroismu, Boëthius z Dácie: kdo se snaží dokázat nějaký prvek víry, který sám o sobě důkaz nepřipouští, počíná si podle něho hloupě, protože víra není vědou, přísně racionální argumentaci se vymyká a spočívá nikoli na důkazech, nýbrž na božím zjevení. Takový postoj byl v souvislosti s jednou větou církevního výnosu z roku 1270 chápán jako učení o „dvojí pravdě“.

Nuže autoři, o nichž tu hovoříme, zdůrazňují, že „Boëthius (a nejspíš ani nikdo jiný) se nikdy nepokoušel hájit onen bludný nesmysl spočívající v přijetí dvou protikladných tvrzení za pravdivá“, nýbrž přisuzuje vědám, jako je fyzika, nevyhnutelnou relativitu: fyzikové neprokazují své názory absolutně, nýbrž na základě principů, které se však mohou změnit a spolu s nimi i vyvozované závěry. Pravdivé tedy chápe nikoli jako to, co se shoduje se jsoucím, nýbrž jako to, co nutně usuzujeme na základě určitých premis, které se nicméně mohou stát neplatné. Podle výkladu italského interpreta z roku 1984 tak pouze „v samém jádře křesťanství pomohl zachránit možnost a realitu fyziky chápané jako svébytná věda“.

Podobně Siger prohlašuje o Aristotelově metafyzice, že ji lze vyvrátit jedině poukazem na to, že výchozí filosofické principy jsou pouze pravděpodobné, protože pocházejí ze smyslů a jsou omezeny na sféru paměti. Když vycházíme z filosofických principů, které jsou dílčí a možná nepravdivé, můžeme dospět k nepravdě, ale přesto nesmíme tento výsledek zastírat nebo pokřivovat. Takové pokřivování však Siger shledává i v Tomášově Theologické sumě. I když ho v jeho pozdním díle dialog s Tomášem v mnohém ovlivnil, odmítá nicméně vytrvale, jak konstatují autoři knihy, „vzdát se onoho metodického postoje, jímž se vyznačuje povolání filosofa“ (tím je právě dán i název Putallazovy a Imbachovy knihy).

Nebezpečně svobodná umění

Autoři konstatují, že Sigerovy (a Boëthiovy) názory jsou v plném souladu se stanovami fakulty svobodných umění z roku 1272, jejichž úplný text citují. Tyto stanovy podle jejich výkladu představovaly kritickou reakci zaměřenou proti biskupovi a proti všem, kdo by chtěli vnucovat fakultě svobodných umění vnější disciplínu. A zároveň i určitý přijatelný kompromis, který nicméně nakonec ztroskotá, když cenzurní výnos z roku 1277 odsoudí přes dvě stě tezí a bude požadovat, aby mistři filosofickými argumenty učení víry přímo obhajovali. Biskup tak „uvedl autoritu na dosavadní pole filosofické kompetence“, čteme v závěru knihy, „a rozhodl se žádat od filosofie víc, než mohla dát, neboť chtěl, aby filosoficky vyřešila otázky, které patří na rovinu víry“.

O dalším osudu Sigerově se toho mnoho neví: ještě v roce 1276 je Siger z Brabantu s dvěma dalšími mistry francouzským vrchním inkvizitorem povolán, aby se zodpovídal z kacířství, ale zdá se, že se před ním nikdy neobjevil a že odešel z Paříže, podle jedné hypotézy proto, aby se s obhajobou obrátil přímo na papeže. V každém případě umírá někdy mezi rokem 1281 a 1284, když ho dýkou zabil jeho osobní tajemník, který prý zešílel. Zemřel tedy „způsobem, který náboženské kroniky s oblibou přisuzovaly nepřátelům církve a moci“.

Jestliže přesná analýza Putallazova a Imbachova rozptyluje „fantóm latinského averroismu“ a představu, že ve třináctém století se skutečně projevila Renanem předpokládaná tendence zpochybnit platnost víry, ukazuje zároveň, jak autoritativní církevní zásah zabránil tomu, aby se filosofie a věda mohla svobodně rozvíjet v oněch mezích, které jsou jí vlastní a které je s to sama si vytyčovat i bez vnějšího nátlaku.

Autor je filosof a překladatel.

Bohatý a bílý texaský divák

Ve vlastním Houstonu žijí dva miliony obyvatel, celá aglomerace má zhruba pět milionů obyvatel. Ať otevřete jakýkoli propagační materiál nabízející houstonskou kulturu, nejdřív ze všeho narazíte na informaci o tom, na co je místní radnice nejpyšnější. Jedna ze čtvrtí v samém centru tohoto obchodního města se jmenuje Divadelní (Theatre District) a nabízí druhý největší počet „kulturních“ míst na tak malém prostoru. Co do počtu sedadel v divadlech, kinech a jiných sálech předčí v celých Spojených státech obří houstonská čísla (12 948 sedadel pro „živá vystoupení“, 1480 sedadel v kinech) pouze New York.

Do Houstonu nově přibyvší milovník divadla snadno získá dojem, že tak bohatou nabídku ani nestihne strávit. Po pár týdnech se ale ukáže, že se opulentní menu scvrklo na jeden ubohý chod.

Oživlá televize

V Americe se na všech divadelních úrovních (od amatérů po profesionály, bez ohledu na žánr a styl) hraje seriálovým způsobem, v podstatě neexistují stálé soubory a divadlo je řehole, tolik na úvod.

Prohlédnete-li si oficiální materiály Divadelní čtvrti okem evropského milovníka „moderního divadla“, zřejmě si nic nevyberete. Opera i balet uvádějí nejklasičtější kusy ze všech možných klasických, což se v této zemi rovná (známe to i od nás) minimálnímu ekonomickému riziku.

Jako „hlavní“ houstonská scéna působí The Alley Theater, divadlo, kam můžete zajít na tituly ze zlatého dramatického fondu a nějakou tu novinku, která už bezpečně prošla New Yorkem (právě teď v Alley běží The Pillowman Martina McDonagha, u nás uváděný pod názvem Pan Polštář). V sezoně 2005/2006 tato scéna uvedla a uvede například novou hru Toma Stopparda, tradiční vánoční hru A Christmas Carol nebo Molièrova Lakomce. Jeden titul bývá na repertoáru zhruba čtyři týdny a hraje se denně mimo pondělky, v sobotu a v neděli jsou odpolední představení.

Alley, jako komerčně úspěšné divadlo, má něco, co si v texaských divadlech může dovolit málokdo: stálou skupinu (company), což znamená zhruba totéž co u nás stálé angažmá. V bohatém Alley je jich deset (3 ženy a 7 mužů).

Americké divadlo totiž není levná záležitost pro provozovatele ani pro diváky. Průměrný texaský (a jak jsem slyšela, i louisianský) divák je bohatý a – bílý. Za vstupenku na jedno velmi dobře zahrané a zcela neinvenčně režírované představení, které obvykle vypadá jako oživlá televize, zaplatí divák až pětapadesát dolarů.

Ještě více se ovšem „prohne“, když se vypraví na představení zvané Broadway in Houston. Broadwayské produkce totiž své diváky objíždějí, nikdo zřejmě neočekává, že by se nebohý Texasan vydal na Cats do divadelní metropole: kromě letenky a ubytování by si totiž musel připlatit i devadesát dolarů za vstupenku. „Kočovná“ inscenace nenabízí obvykle tak hvězdné obsazení, ale v každém případě zaručuje to, za čím (alespoň americký) divák na muzikál chodí: bohatou výpravu, dokonalý zpěv a pohyb a sladkobolný příběh. Vedle muzikálů zajíždějí „na oblasti“ také další newyorské inscenace, ty však musí nabízet takovou hvězdu, aby se reprízy vyprodaly a kočování se vyplatilo. Odkazovat na české agenturní kusy, které se halí do vznešených řečí o lásce k Thálii, ale nejsou zaměřeny na nic jiného než na generování zisku, je v tomto případě na místě.

Většina divadel stojí na předplatitelském systému – a rozčílit svého předplatitele se nevyplácí, proto se o to nikdo nepokouší. Diváckým hitem jsou muzikály a lehké konverzační komedie, které hraje právě třeba Alley. V posledních letech se tato scéna pokouší o progresivnější dramaturgii (viz například zmíněný McDonagh), je však třeba stále dbát na to, aby z divadla odcházel spokojený občan, který se rád vrátí a znovu draze zaplatí. Na urážky a popichování měšťáka není nikdo zvědavý.

Konvenční diblíci

V prostoru mezi alternativou a komerčním mainstreamem se v Houstonu pohybují dvě scény – Main Street Theater a Stages Repertory Theater. První z nich byla založena v roce 1975, druhá o tři roky později. Obě divadla mají pravidelné programy pro děti (Main má dokonce dětskou scénu) a jejich cílem je nabízet „přístupná, zábavná představení“. V praxi to vypadá tak, že se zaměřují hlavně na současné americké konverzační komedie a jednodušší muzikály. Na obou scénách se hraje zhruba pět inscenací ročně, jsou mnohem méně výpravné než v Alley, ale o progresivnosti se v jejich případě taky nedá mluvit. Hlavní scéna Main Street sídlí v bývalé čistírně, kde má k dispozici komorní variabilní sál pro zhruba sto lidí.

Stages Theater na houstonskou scénu vtrhl co alternativní scéna, která bystře zareagovala na nedostatečnou divadelní nabídku texaského velkoměsta. Za dvacet let se proměnila v docela konvenční komerční divadlo, jež svým hercům může garantovat „odborářské“ mzdy (o tom dále). Ani jedna z výše jmenovaných scén nespadá do Divadelní čtvrti a jejich vstupné se pohybuje od pětadvaceti do pětatřiceti dolarů. Obvykle se hraje jen čtyři až pět dnů v týdnu.

V Main Street i ve Stages lze čas od času vidět poměrně stravitelný střední proud, i tady ovšem platí, že přílišné experimentování se… nevyplatí.

Spolek čerstvého umění

Obě scény však loví publikum i v jiných vodách než Alley pro bohaté měšťáky – spolu s dalšími kulturními institucemi (například alternativním kinem Aurora či amatérskou divadelní skupinou Talento Bilingue de Houston nebo Blaffer Galery) jsou členy Fresh Art Coalition. Sdružení na podporu „čerstvého“ umění se snaží společně propagovat nekomerční (či méně komerční) umělecké aktivity svých členů. Pod jednou hlavičkou se tak zviditelňují projekty usilující alespoň částečně o vybočení z ryzího konzumu. A právě přes propagační materiály Fresh Art Coalition jsem se konečně dostala „někam jinam“.

Nejdřív jsem zjistila, že v Houstonu existuje varianta pražského prostoru Universal NoD. Texaský „prostor pro umění“ se jmenuje DiverseWorks a zaměřuje se na podporu nově vznikajících divadelních, výtvarných a hudebních projektů. I DiverseWorks funguje na seriálové bázi (mimochodem, my jsme na „seriály“ zvyklí například z výstavních síní). Uvádění v takto koncentrované podobě má své výhody (zejména ekonomické), ale i nevýhody, o nichž bude řeč později. DiverseWorks se nachází na okraji města, do programů divadelní čtvrti se tedy nedostává, a průměrný Evropan bez auta má smůlu – na výpadovku kamsi na periferii autobusy zkrátka nejezdí.

Naštěstí jezdí k budově divadla nejstarší a v tuto chvíli jediné stálé houstonské alternativní divadelní společnosti Infernal Bridegroom Productions, která je rovněž členem Fresh Arts Coalition. Skupina IBP vznikla v roce 1993 a v tomto ohledu nemá v Houstonu konkurenci. Za dvanáct let existence se jí podařilo nejen vytvořit si stálý okruh diváků (nejnavštěvovanější inscenaci viděly 3000 diváků, průměr je spíš poloviční), ale také získat vlastní divadelní prostor, bývalý hudební klub Axiom, kolem něhož se na začátku devadesátých let začala formovat místní hudební a posléze i divadelní alternativa. K Axiomu se autobusem dostanete, ale opět se musíte vypravit trochu dál z centra. Ocitnete se ve čtvrti bývalých skladů a dalších podivných nebytových prostor, která působí zvlášť děsivě poté, co vás otrlý řidič vyprovodí naléhavým: „Dejte na sebe pozor.“

IBP má v současné chvíli plus minus pětadvacet členů a svou soudržností se začíná blížit českému modelu nezávislé divadelní skupiny, která vyhledává stálý okruh spolupracovníků. Američtí alternativci mají proti českým jednu zásadní nevýhodu – a tady se začíná americká divadelní scéna fatálně diverzifikovat.

Skupina Pekelný ženich

Už jsem v Houstonu chvíli chodila do divadel, a ještě jsem nikoho „od divadla“ neznala. Objev IBP byl zjevením, po nesnesitelně realisticky popisných kopiích televizních inscenací jsem našla scénu, kde se člověk dokázal dobrat takových jevů, jako je například jevištní metafora. Zajímalo mě, jakým způsobem takové společnosti fungují, kolik jich vlastně je (žádnou další už jsem objevit nedokázala) a „čím se živí“. Anthony Barilla, umělecký šéf IBP (od založení skupiny teprve druhý v pořadí), mi na všechno odpověděl: „Houston je diverzifikované město. Nikdo tu trvale nezůstává, každý tudy jen prochází. Získá vzdělání, vydělá peníze, a jede dál. Houston nemá komunitu starousedlíků, a proto tu neexistuje integrální potřeba divadla. Divadlo je tu produkt, ne výsledek vnitřní nutnosti.“ Proto se tu žádná divadelní skupina, která vznikne vlastně tomu všemu navzdory, nikdy dlouho neudrží. Dvanáct let je z hlediska historie města už slušná životnost.

Když napíšu, že houstonskou alternativní scénu trápí nedostatek peněz, bude to jenom můj povzdech, protože stížnost jsem z nikoho nedostala, ať jsem se snažila, jak jsem chtěla. Federální a státní grantový systém je velmi omezený, a tak se na něj divadla nemohou spoléhat. Ze vstupného se společnosti rozhodně neuživí; aby mohly konkurovat etablovaným scénám, snaží se ho udržet co nejnižší, některé mají například heslo „kino dražší divadla“, což znamená maximálně deset dolarů za vstupenku.

Určitou částkou přispívá pravidelně město, zbytek jde od sponzorů, ale hlavně donátorů. Donátory mají i komerční divadla (a předpokládám, že jich mají víc, protože jsou společensky prestižnější) – všechna se však rovným dílem snaží vytvořit kolem sebe okruh diváků, kteří budou nejen pravidelně chodit, předplácet si, ale na svou skupinu také nějakou částkou přispívat. Donátoři mohou poskytnout libovolně vysokou částku, a v tu chvíli se ke svému divadlu připoutávají, stávají se jeho součástí a cítí s ním sounáležitost. Nutno podotknout, že nijak nezasahují do provozu a uměleckého směřování souboru. Nad hospodařením bdí další smysluplný orgán, rada (Board od Director) složená z lidí, kteří mají kromě kladného (někdy též profesionálního) vztahu k dané skupině také určité společenské postavení, jehož lesk a z něj plynoucí kontakty mohou divadlu významně pomoci. Své členství si radní musí zaplatit – tím ansámbl jednak trvale podporují
a zároveň jim jde o to, aby prosperoval, a to ne nutně ekonomicky. Skupiny si dávají záležet na tom, koho s touto nabídkou osloví, a jak jsem pochopila, dobře vybraná rada představuje velkou část úspěchu při etablování skupiny v kulturním kontextu. To mi řekla režisérka Amy Hopperová, která se rozhodla vstoupit na houstonské alternativní pole a spolu se svým manželem Clintonem právě zakládá novou divadelní skupinu NovaArts Project.

Amy i Anthony mi však prozradili něco, o čem jsem neměla tušení a o čem se českým hercům nezdá ani v nejdivočejších snech.

Dokonalé odborářské pokrytí

Být hercem v Americe nemá s českým luxusem stálých angažmá nic společného. Představa, že člověk po škole sežene práci, je spíš naivní, a anekdoty o číšnících a hercích nejsou ani trochu přehnané. Protože neexistují stálé společnosti, herci musí hledat práci na jednotlivých projektech. A pak tu působí něco, co se nazývá herecké odbory – cosi mezi peklem a rájem. Vstoupí-li herec do odborů, je dokonale odborářsky kryt a od té chvíle má garantovaný nárok na takzvanou equity mzdu, minimální částku, kterou za svůj výkon musí dostat. Pokud musí, tak musí, i kdyby třeba nechtěl. Takový herec je pak beznadějně ztracen pro veškeré alternativní divadlo, protože zřejmě nikdy žádná společnost nebude mít na to, aby herce zaplatila tak, jak odborářská pravidla velí. Zjednodušeně řečeno, po skončení divadelní školy se každý herec rozhoduje, jestli se vydá na dráhu řehole, která je tu a tam zaplacená, anebo na dráhu řehole, která není placená skoro nikdy,
ale řekněme, že je přinejmenším tvůrčí. Herci IBP jsou číšníky (pochopitelně), obchodníky s realitami, učiteli. Mají hereckou průpravu, ale rozhodli se najít si jiné civilní povolání, aby se mohli po večerech věnovat alternativě. Neplést prosím s českým amatérským divadlem; kromě toho, že jde vesměs o výkony profesionální, všechny skupiny usilují o to, aby svým hercům něco dávaly. Skupina navíc musí alespoň někoho přijmout na plný (a plně placený) úvazek, aby vůbec mohla fungovat – IBP se dopracovala k počtu pěti plně placených zaměstnanců (což je kromě uměleckého šéfa také například osoba, která se stará o propagaci). NovaArts Project manželů Hopperových bude mít zprvu jednu a půl placené síly.

Překvapilo mě, že pokud už taková skupina funguje, fluktulace v ní je minimální, z IBP nikdo neodešel celé tři roky a okruh spolupracovníků se naopak rozšiřuje.

Kdy to praskne

K „českému“ modelu stálé skupiny IBP postupně dospívá a velmi vědomě o něj usiluje – divadlo v takovém podání není vyráběním jednorázového produktu pro zábavu, ale soustavnou tvorbou a vývojem. Alternativní scény se sice neodvažují zavést repertoárový provoz, vzhlížejí však k němu s úctou, ne-li s obdivem. Dobře si uvědomují, že inscenace, jež zůstává delší dobu na repertoáru, se může vyvíjet a vylepšovat. Velkou změnu v tomto smyslu připravuje IBP, která se rozhodla neoznamovat předem datum derniéry, a tím si uvolnit ruce pro případ, že divácký zájem o kus nebude klesat.

Po zhlédnutí několika komerčních produkcí (včetně nesnesitelných inscenací ve velkém školním divadle University of Houston) jsem nabyla dojmu, že americké divadlo je zcela mrtvé, zabředlé v popisném realismu a nesmyslně krotké dramaturgii. Pohled na alternativní scénu naštěstí vypadá poněkud jinak – skupiny usilují o oživení nedivadelních prostor (v opuštěném rodinném domě uváděná hra Aarona Landsmana What You´ve Done, koprodukce IBP a DiverseWorks), vědomě rezignují na kauzalitu, chronologii a „pravděpodobnost“ (důkazem budiž uvedení hry Dunaj u nás prakticky neznámé Marie Irene Fornesové, kterou na začátku své existence uvedla IBP a Amy Hopperová s ní absolvovala na „laboratorní“ scéně University of Houston). Nezávislé skupiny nezapírají evropské vlivy, často se obracejí k Brechtovi, případně jeho úpravám (Full Circle Charlese Mea je travestií Kavkazského křídového kruhu, situovanou do doby pádu berlínské zdi), pokouší se o moderní
interpretaci antiky (první inscenací skupiny NovaArts bude Oidipus). Nebojí se Shakespeara a láká je i Čechov. Zároveň se sytí pokleslou americkou kulturou, vědomě odkazují ke kýči, využívají principy muzikálů. Jejich forma je svobodnější a otevřenější. Pracují a neskuhrají.

Sledovat divadlo v konzervativním, obchodním Houstonu představuje neuvěřitelné dobrodružství – tamější divadelní kultura evidentně stojí v bodě zlomu. „Starý“ přístup je čím dál tím zkostnatělejší a nesmyslnější, televizí zaklet do forem, jež jsou dávno pasé. Progresivní, hravý a experimentující přístup se ještě plně neprosadil a vzhledem ke svazujícím odborovým pravidlům je vlastně držen v šachu. Otázkou je, kdy v Houstonu vypukne divadelní revoluce.

Houston je největší město v americkém státě Texas a čtvrté největší ve Spojených státech amerických. Jeho historie se datuje od konce třicátých let devatenáctého století, kdy dva newyorští obchodíci s realitami John Kirby Allen a Augustus Chapman Allen konečně našli lokalitu, kde mohli zbudovat vládní a obchodní středisko. 27 m2 (6642 akrů) půdy koupili v srpnu 1836 a své město pojmenovali podle Sama Houstona, státníka, politika a vojáka, klíčové postavy v dějinách Texasu devatenáctého století. Ještě na začátku dvacátého století v Houstonu žilo pouze 45 tisíc obyvatel, k nárůstu populace došlo až po druhé světové válce. Významný mezník představovalo v roce 1961 otevření střediska NASA. Prosperitu městu v sedmdesátých letech přinesla i ropa. Od pádu jejích cen v letech osmdesátých se Houston spoléhá na zisky plynoucí z výzkumu vesmíru a biotechnologického průmyslu. Je to bohatá,
prosperující industriální aglomerace.

Houston leží ve vlhkém subtropickém podnebí, zimní teploty se pohybují mezi 7 a 16 stupni Celsia. Populaci tvoří z necelých padesáti procent bílé obyvatelstvo, černochů zde žije asi 25 procent. Bezmála čtyřicet procent obyvatel Houstonu je hispánského (latinskoamerického) původu. Průměrná houstonská rodina má 3,39 člena. Průměrný věk ve městě je 31 let. Houston je kosmopolitní centrum, co do životních nákladů nejlevnější americká metropole – a jeho obyvatelstvo patří k nejobéznějším v celých Spojených státech.

Intimistická trilogie Patrice Chéreaua

Patrice Chéreau (1944) svůj dosud největší mezinárodní úspěch jako filmař zaznamenal v Berlíně – v roce 2001 si odvezl za snímek Intimita (Intimacy) nejen Zlatého medvěda, ale i cenu Modrý anděl pro nejlepší evropský film. O dva roky později pak byl v Berlíně vyznamenán Stříbrným medvědem za režii autorův další počin Jeho bratr (Son frère). Zatímco v britské produkci a v Londýně natočená Intimita vyvolala zvýšený zájem publika zejména otevřeností scén sexuální vášně anonymní dvojice, podobně naturalisticky zpracované téma vztahu mezi dvěma bratry, paradoxně oživeného umíráním jednoho z nich, obecenstvo bohužel spíše odrazovalo.

Zápletka krátké povídky Návrat Josepha Conrada, podle níž byl snímek natočen, je prostá: dobře situovaný a sebevědomý muž najde po návratu do svého elegantního měšťanského domu strohý lístek, jímž mu jeho žena sděluje, že odchází s milencem. Ještě týž den se ale manželka vrátí. Scény, jež následují, jsou rozdírajícím dokladem naprostého citového debaklu jednoho, na povrch bezchybného svazku, založeného na mužově přesvědčení, že musí být milován, protože poskytl ženě své jméno, společenské postavení a bohatství.

Tak jako v obou předchozích filmech, sledujících dvě postavy v situaci odumírání vášně (Intimita) či fyzického umírání (Jeho bratr), i v tomto popisu rozpadu iluze o fungujícím manželství je filmová řeč Patrice Chéreaua především „řečí těla“. Kamera Erika Gautiera jako by špehovala každičké gesto postav, pronásleduje je, zkoumá, snažíc se proniknout k jejich nitru. Souboj Jeana, pro něhož je žena jedním z cenných předmětů, jež vlastní, a Gabrielle, která není s to dokončit své gesto vzpoury, ovšem není hádkou-dialogem dvou znesvářených bytostí, snažících se osvětlit druhému svou pravdu a zachránit zbytky citu. Muž chrlí v přerývaném monologu spíš na diváka než směrem ke své ženě rozhořčení nad aktem, který sníží jeho vážnost v očích účastníků večeří, již jeho manželka tak znamenitě zorganizovala v duchu společenských konvencí. A Gabrielle vede svůj monolog do prázdna či před služebnou, tedy
osobou, na níž přímo nezáleží, jako by chtěla ujasnit své pocity sama sobě.

Situováním těchto „scén z manželského života“ do doby těsně předcházející první světovou válku svým způsobem tvůrce předjímá krizi buržoazního manželství, ale současně těží z dobového zasazení, patrné je to nejen ve volbě osvětlení, kostýmů a bytového zařízení, ale i ve stylizovaném použití výrazových prostředků tehdejší kinematografie. Například úvodní scéna, v níž sledujeme manžela v davu lidí vracejících se z práce, je černobílá a vyprávění je prokládáno kartony s titulky jako v němých filmech: tak je mimo jiné sdělen divákovi obsah lístku, který Gabrielle zanechá muži.

Patrice Chéreau říká, že ho na Conradově povídce zaujala modernost spisovatele polského původu (1857–1924) a aktuálnost jeho analytického aparátu, založeného na fyzických pocitech a dojmech. U Conrada nemá žena jméno, jako by autor chtěl zdůraznit, že její muž ji nikdy nechápal jako autonomní bytost. A přece je to nakonec muž, kdo definitivně odchází, neschopen vyrovnat se s novou situací.

Snímek ovšem ani v nejmenším nepůsobí jako klasická adaptace literární předlohy. Podobně svébytný filmový tvar mají ostatně jak Intimita, k níž poskytly předlohu povídky Hanifa Kureishiho, tak Jeho bratr, inspirovaný románem Philippa Bessona. Není náhoda, že scénáře všech tří filmů podepsala spolu s režisérem Anne-Louise Trividiková a že na všech pracoval jako kameraman Eric Gautier. Přitom každý z těchto tří velmi „intimistických“ filmů působí zcela odlišně, což je nepochybně dáno tím, že Patrice Chéreau bere každý nový film jako tvůrčí výzvu: „Předchozí snímek byl pro mne úspěch, ale nechtěl jsem dělat znovu totéž, to znamená malý současný film se dvěma herci, natočený za málo peněz a v krátkém čase. Natáčení opět netrvalo dlouho, ale abych nešel vyšlapanou cestou, zvolil jsem historický námět s kostýmy.“ Režisér sám film produkoval, a třebaže koproducenty našel převážně v televizních společnostech, volbou
stylu se zcela vyhnul pokušení natočit variantu kostýmní televizní „dobové rekonstrukce“. I ten, komu vadí divadelní stylizace, musí uznat, že jde o pozoruhodné a originální pojetí, a to nejen pro nepřehlédnutelně výjimečné herecké výkony Isabelle Huppertové (ta si ostatně odvezla z Benátek cenu, ovšem za „soubor svých rolí“) a Pascala Greggoryho (často spolupracujícího s režisérem při jeho jevištní činnosti). „Ve filmu je hodně divadla,“ přiznává Patrice Chéreau a dodává: „Už z toho nemám komplex. Najednou si mohu dovolit s divadlem flirtovat! Předtím jsem se toho nikdy neodvážil, říkal jsem si, že mne druzí klepnou přes prsty. Ale teď na to kašlu!“

Třebaže není pravda, že by nikdy předtím ve svých filmech autor s divadlem neflirtoval – stačí připomenout až operní styl Královny Margot – nemění to nic na skutečnosti, že Patrice Chéreau je dnes jednou z nejpozoruhodnějších osobností evropské kultury.

Autorka je programová ředitelka karlovarského festivalu.

Patrice Chéreau (1944, Lézigné, dep. Maine-et-Loire) se už během studií na pařížském lyceu Ludvíka Velikého věnoval divadlu. Od poloviny šedesátých let s velkým úspěchem inscenoval na významných divadelních scénách (mj. Paříž, Milán, Berlín, festivaly v Salcburku a Avignonu) klasická dramatická díla a opery, z nichž některé byly zaznamenány pro TV. V roce 1971 se stal spoluředitelem Théâtre National Populaire de Ville-urbanne a dlouhá léta byl šéfem divadelního střediska Nouveau Théâtre des Amandiers v Nanterre (1982-90), kde také založil herecké učiliště. Příležitostně se věnuje i filmové režii. Složité, široce rozvětvené příběhy jeho filmů mají téměř románovou strukturu. O jeho práci vznikly dokumenty Chéreau, rub divadla (Chéreau, l’envers du théâtre, 1985, r. Arnaud Sélignac)
a Bylo kdysi devatenáct herců (Il était une fois dix-neuf acteurs, TV 1987, r. François Manceaux). V roce 1979 byl pro své styky s českým disentem vyhoštěn z Československa. Později byl dvakrát hostem na Festivalu francouzského filmu v Praze (1997, 1999).

Nebýt dnešní

Petr Marek pracuje se svými přáteli jako mnoho současných českých režisérů, ale liší se tím, že jeho okruh sestává výlučně z filmových amatérů. Celý štáb tvořilo pouze šest lidí. Představitelé tří hlavních rolí si ponechali svá jména a s režisérem, který vedl ještě kameru a film sestříhal, se podíleli i na scénáři – tentokrát sledujeme postavy, nikoli jejich slavné představitele ve filmových převlecích. Nechápejme však záměrný amatérismus ve složení týmu jako kvalitativní minus. Nízký rozpočet, intimnost práce s přáteli, rezignace na širokou cílovou skupinu – tyto „vedlejší příznaky“ dokážou snímek odpoutat od mnohých klišé „perspektivních“ filmů, zároveň mohou autora svést k přílišné zahleděnosti do vlastního myšlení, které se potom stává těžko sdělným. V Nebýt dnešní se Petru Markovi podařilo nejen vyhnout některým filmovým stereotypům, ale dokonce je zironizovat. Přesto se někdy ocitáme jakoby mimo autorovy záměry.

Od počátku se střídavě pohybujeme na rozhraní komedie pro mladé a hororové zápletky, přičemž oba žánry jsou mírným, ale jasným tónem parodovány. Noční cesta tří přátel připomíná způsobem snímání Záhadu Blair Witch, jenže aktéři filmu mají mnohem prozaičtější úmysly. Zbavit se závislosti nevnímá ani jeden jako nějakou mystickou zkušenost. Jakmile tváře vyjdou z temného lesa do světla chaty a plynule pokračují v přirozených dialozích, přichází úleva a dokonce mírná euforie. Špagety s kečupem a povídání u šípkového čaje o tom, jaké by všichni mohli mít zájmy, až už budou „čistí“, jsou ryze civilní artefakty jejich poustevnického rozhodnutí zůstat pár týdnů v chatě na kraji lesa. Ani komediálnost není založena na „hláškách“ a uměle vytvořených bizarních postavách, ale na autentičnosti trojice. Jejich dialogy jsou přesné a bez jakýchkoli vyumělkovaností. Otázka je, jsou-li tyto dvě „žánrové“ sféry ve vzájemně se doplňujícím
vztahu. Linie filmu točeného přáteli, do něhož zákonitě vstupuje specifický humor úzké skupiny, převládá. Jako vetřelec se pak vkrádá tajemná zápletka, ohlašovaná nástupem až podezřele jednoduchých hudebních motivů, jež evokují napětí. I když tuto trivialitu přičteme právě parodickému prvku, budou táhlé tóny v jinak reálné zvukové stopě navzdory formálnímu zdůvodnění působit stále trochu nepatřičně.

Zatímco Jiří – první z trojice – skrývá své úmysly za předstíranou naivní otevřenost, Marta naopak upřímnost neodkládá. Obřímu Gerardovi přisoudil autor snímku až tupou medvědí mlčenlivost. „Romantický princ, hysterická děvka a nevyléčitelný feťák“ – v této Martou popsané sestavě zaujímá Gerard poslední místo. Zmatkem podrážděné pocity
dá najevo jen v krátké scéně, v níž jakoby náhodně recituje text neznámé písně. Až po titulkové sekvenci se prozradí její původ. Ve své skutečné identitě tu zpívá Gerard Hudeček alias Krásný Stěhovák z hudební formace Gerard&Sexuální nábytek vlastní píseň. Tento téměř „klipový“ bonus vrací diváka z rozpačitého závěru k překvapivě herecky uvolněnému rozjezdu filmu. Vedle skutečného Gerarda Hudečka je bizarní postava Jiřího Macháčka z Ondříčkových Samotářů jen vycpaným kostýmem.

Většinou ale filmový Gerard sleduje horizont blízkého pole, okenní tabulky a stíny za dveřmi, zda za nimi nenačapá nevítaného pozorovatele. Touto „černou rukou“ je nespatřená, a přitom latentně přítomná postava dealera Kamikadzeho, od něhož má skupina půjčenou chatu. Jeho tajemnost je prohlubována nenápadnými zmínkami a dohady o tom, odkud jej vlastně všichni znají či jaké je jeho pravé jméno. Vzhledem k povaze filmu, kdy se každý herec podílel i na scénáři, není od věci dosadit si za neviděného spoluhráče právě Petra Marka. Vzpomeneme-li na jeho předchozí esejistický film Láska shora, vybaví se nám vedlejší postava Jirky (vetřelce v přátelství Magdy a Prokopa) a svrchovaný vypravěč a komentátor v jedné osobě, ztvárněný opět režisérem. Marek tu v jedné scéně kritizuje svoji hereckou křečovitost, a snad proto se ve svém dalším filmu před plátnem už neobjevuje. Zdánlivá nezúčastněnost nicméně spíš potvrzuje jeho
postavení, blízké roli demiurga.

Režisér tu silně těží z kraje, odkud pochází, kde to dobře zná (Ostrava, Hranice na Moravě). Pravděpodobně také sdílí osud těch, kteří odešli a od té doby jsou bráni spíš jako návštěvníci a trochu i zrádci, čímž se jim na druhé straně nabízí obohacující nadhled. A tak se i Kamikadze vrací zprostředkovaně mezi přátele, aby pro ně připravil záludnou hru, která je konečně donutí uvažovat o nich samotných.

Hra roztočí další „hororové“ kolo, tentokrát v podobě časové smyčky a dvojení osob. Na první zhlédnutí špatně čitelné zdvojení a promíchání postav působí chaoticky a odcizuje původně identifikačně vstřícné prostředí. Ve druhé polovině se tak divák soustředí hlavně na nalezení ztracené orientace. Ale v nedokonalém labyrintu se leckdo spíš nudí. Nepřesně vypracovaná časová smyčka probouzí podráždění, způsobené uměle odkládaným prohlédnutím situace. Nejsem si jistá, zda k vysvětlení postačí Jirkova reakce „taky občas plácáš“, jež je odpovědí na Martinu otázku „co sis myslel, když jsi mě viděl dvakrát?“, vznesenou v samém závěru filmu. Zvlášť když se Petr Marek jinak vyhnul všem obvyklým vyšinutým obrazům, disharmonickým zvukům, barevným mutacím a nemocně vypadajícím hercům, kteří „plácají nesmysly“. Režisérovo rozhodnutí vyměnit obvyklé filmařské postupy znázorňující nekontrolované stavy – k nimž patří i abstinenční příznaky – za narušenou
narativní strukturu zůstalo na půli cesty.

Časová smyčka jako metafora rozporuplných pocitů zažívaných při odvykání rozdělí zdvojené, důsledně izolované postavy na dvě skupiny, jež se liší v odpovědi na společnou otázku: „Odejít, nebo zůstat?“ Ocitáme se zcela mimo okolní vlivy, které by mohly celou motanici uvést na pravou míru, takže se notnou část snímku rozhodujeme, jestli jsme uvnitř odvykací schizofrenie, nebo jen přihlížíme režisérově hře se strukturou filmu. K jednomu či druhému vysvětlení se probíráme příliš dlouho a bez jistého výsledku, a tak se izolovanost promítá i do našeho prožitku. Euforické přiblížení se utne, jako bychom celou dobu přihlíželi, jak se ostatní baví nad historkou, u níž jsme nebyli. Naše vyloučenost postrádá možnost jiného pohledu na věci či na sebe, zato nás vede k vedlejším otázkám po tom, co ve filmu bylo skutečně symbolem nějakého fenoménu, a co se významově pouze tvářilo.

Autorka je filmová publicistka.

CD, DVD

Delikatesy / Delicatessen

Režie Jean-Pierre Jeunet, Marc Caro, 1991, 99 min.

Postapokalyptický svět s kritickým nedostatkem masa. Činžák, jehož despotickým vládcem je řezník Clapet. Podezřele mizející osoby. Den poté pulty plné delikates… Film Jeana-Pierra Jeuneta a Marka Cara je absurdně groteskní variací na antiutopickou tradici euroamerické kultury posledního století. V časově obtížně zařaditelném světě (rekvizity a kostýmy evokují třicátá léta, stav společnosti odkazuje k budoucnosti) symbolizuje činžák uspořádání totalitního zřízení. V pozici diktátora vystupuje řezník Clapet. Z jeho povolání vyplývá veškerá jeho moc, která je podepřena fízly, nohsledy a primitivními odposlouchávacími zařízeními (kamna, trubky…). Obyvatelé domu žijí v permanentním strachu z toho, že budou „poraženi“, že skončí jako zdroj vítaných živin a minerálů. Do tohoto fobického prostředí přichází artista Louison, typicky westernový hrdina, který se odmítne podrobit diktátu řezníka, stane se vůdcem povstání a nalezne svou
velkou lásku. Delikatesy poprvé výrazně upozorňují na Jeunetův režisérský styl, který vyniká smyslem pro detail (cirkusové rekvizity), sympatií k outsiderským hrdinům (ústřední dvojice), černým humorem (prolog filmu), efektní prací s barvami (ladění do žlutých a hnědých tónů) i zvukem (řezníkova soulož rytmizující činnost v celém domě). Tento labužnický snímek vychází na DVD, obsahujícím film o filmu, trailer a biografie tvůrců. Je libo šunčičku?

Jan Jílek

Anatomie pekla / Anatomie de l‘enfer

Režie Catherine Breillat, 2004, 74 min.

Známá režisérka žensky angažovaných snímků Catherine Breillatová (u nás v distribuci Romance X a retrospektiva za osobní účasti na Letní filmové škole v roce 2001) opět pracuje s tématem sexuality, aby skrze něj pojednala role žen a mužů ve společnosti a problematiku mužsko-ženských vztahů. Její, dle vlastních slov nejradikálnější počin přináší jak bolestně vypjatou rétoriku, tak bezprecedentní zobrazování různých sexuálních tabu (např. sex a menstruace). Vyhrocenost myšlenkového poselství pronášeného postavami či komentářem a obrazového pojetí však film často posouvají k hranicím poezie. Vypjatá mluva získává básnický rozměr a makrodetaily např. krvácející vaginy se mění ve fotogenické atrakce, ztrácející svým vytržením z kontextu figurativní konkrétnost. Zaznamenáníhodný je zvláště výkon Rocca Sifferdiho, slavného pornoherce devadesátých let, s nímž režisérka obnovila spolupráci v jedné ze dvou hlavních
rolí. Nedostatky Roccova hereckého projevu jsou bohatě vynahrazeny věkově neochabujícími kvalitami jeho tělesné výbavy a schopností zaujímat sošné pozice a výrazy, které zcela zapadají do filmové koncepce herců jako figurantů.

Zdeněk Holý

Millions

Režie Danny Boyle, 2004, 94 min.

Málokdo by asi čekal, že britský režisér Danny Boyle natočí po filmech jako Trainspotting, 28. den nebo Pláž rodinný snímek. Nicméně stalo se tak. Režisér to objasňuje v jednom z filmů o filmu, které DVD obsahuje. Chtěl si prý natočit „emocionální snímek“, což se mu bohužel příliš nepovedlo. Zápletka filmu je následující: dva bratři (ve věku 7 a 9 let) přijdou o matku a vyrovnávají se s tím různě. Starší Anthony zjistí, že když se v obchodě zmíní o tom, že mu umřela maminka, může něco dostat zadarmo, mladší zase utíká do svého světa svatých, s nimiž komunikuje a hledá odpověď na otázku, jak být dobrý. Když pak přijde k plné tašce peněz, snaží se je rozdat chudým, zatímco jeho bratr si zajišťuje oblibu u spolužáků a pomýšlí na další výhodnou investici. Do toho se ještě připletou původní zloději, kterým peníze „patří“, mladá pracovnice charitativní organizace, která se zalíbí jejich otci, a problémy spojené
s rozdáváním peněz mladšího Damiana. Zpočátku vtipně a především výtvarně originálně zpracovaný příběh začne zhruba ve třetině nudit a všechno počáteční nadšení je pohřbeno, když se Damian setká se svou matkou. Jako by Boyle neměl čas na dokončení filmu, nebo ho opustily všechny múzy. Nicméně v kategorii filmů pro děti jde stále ještě o to lepší, z čeho lze ve videopůjčovně vybírat.

Jiří G. Růžička

Psychonauts

Majesco 2005

PC, PS2, Xbox

Uplynulo již pár měsíců od okamžiku, kdy na pulty západních zemí vtrhla hra Psychonauts od uznávaného návrháře Tima Schaffera. V České republice se distribuce titulu z neznámého důvodu zpozdila a zdejší herní publikum bylo odkázáno jen na demoverzi nebo internetové obchody. Byla by škoda Psychonauts ignorovat kvůli obtížnější dostupnosti, proto si povězme, o co jde. Schaffer v devadesátých letech vytvořil imaginativní světy her Day of the Tentacle a Grim Fandango. Po degeneraci žánru adventur se o něm dlouho neslyšelo, načež vystoupil s Psychonauts – originálně pojatou hopsačkou, která se odehrává surrealistickým prostředím, absurdními kulisami, lidským nevědomím a snažíte se vyzvědět informace o nebezpečí – a následně ho zastavit. Psychonauts nemají v současné herní tvorbě obdoby. Ukazují, jak se toliko za pomoci příběhu a nonkonformního obsahu může klasická skákačka přiblížit nirváně. Nenucená vtipnost dialogů
(hra je mimo jiné postavena na rozhovorech s jednotlivými postavami) je něčím, co od her neočekáváme, stejně jako neočekáváme sympatické emoce. Psychonauts bez debat patří do jakékoliv kolekce kvalitních her – tak propracovaný a funkční počin asi dlouho nepotkáme.

Pavel Dobrovský

Elbow

Mezi muzikanty je znám výraz „syndrom druhého alba“. Není to jen strašák, na druhých deskách skutečně pohořela slušná řádka zdánlivě talentovaných hudebníků. Manchesterský kvintet Elbow si tuto zkoušku dospělosti odsunul na další termín, neboť po „pouze“ nadprůměrném debutu Asleep in The Back (2001) skupina nadchla veřejnost spíše jeho následovníkem Cast of Thousands (2003). Moment očekávání tedy nastal až před albem třetím.

Geneze Leaders of the Free World (CD v Evropě vydáno na podzim 2005, do americké distribuce ovšem přichází až nyní v únoru) započala během turné k předchozí desce. Je to starý a účinný způsob skládání; kapela tráví čas na hotelových pokojích jamováním a sžívá se s materiálem jako celek. Výsledek pak bývá mnohem kompaktnější oproti modelu, kdy jednotliví členové nosí na zkoušky své „polotovary“.

Do rodné Anglie se vrátili se čtyřiceti nápady, zachycenými na přenosném nahrávacím studiu. Ty pak pilovali a třídili, až po roce práce skončili u jedenácti skladeb, které našly své místo na aktuálním albu. Elbow se pro tentokrát rozhodli, že si desku udělají sami. Najali si velkou místnost ve studiích Blueprint v Manchesteru, přinesli si nástroje, techniku, pingpongový stůl plus dalších pár rekvizit, připomínajících domácké prostředí, a započali svůj „homerecording“.

Při prvním poslechu Leaders of the Free World vytanou na mysli Pearl Jam v méně přímočarých polohách. Podobnost s vokálem Eddieho Veddera v úvodní písni Station Approach je skutečně nepřeslechnutelná. Album obsahuje převážně niterné texty s výjimkou jednoho výletu k politickému šťouchnutí loktem do žeber. V posledních letech se totiž mezi rockery rozmohla disciplína „Řekněte něco ošklivého o americkém prezidentovi“. Avšak málokdy se to podaří s takovou grácií jako Elbow v titulní skladbě tohoto alba: „…předání zbraně z rukou otce nezodpovědnému synovi…“

Výrazným frontmanem Elbow je zpěvák a textař Guy Garver. Zbytek kapely je často upozaděn, a tak aktuální deska v některých chvílích dokonce působí jako Garverův sólový písničkářský projekt. Z omylu je však posluchač téměř pravidelně vyváděn při refrénech. V nich se dojem „kapely“ vytvoří prolnutím vokalisty a spoluhráčů díky užití sborů a méně konvenčních aranží. Něco jako instrumentální rocková sóla je však u Elbow zapovězeno. Jejich sdělnost je přeci neekonomická; při značném množství not je vypovídací hodnota nízká. Nahrazena jsou stručnými výpady do drobných a výstižných vyhrávek, které nenarušují celek.

Punc dynamiky je nahrávce dodán prazvláštně a není zcela zřejmé, zda vědomě. V okamžicích, kdy text sklouzává k poprockovému klišé, pojí se k němu rovněž poněkud banální popěvek. Naopak abstraktnější literární obrazy jsou podpořeny svěžími melodiemi. Tyto dvě roviny se často střídají i v rámci jediné písně. Například čtvrtá, The Stops, obsahuje nenápaditě zazpívaný verš „malý kvítku, za těma očima je nejzářivější duše“ a vedle toho stojí mrazící postupy při „neodčiním den a nezametu ho pod koberec“ nebo „budu tě postrádat tak, jako tobě chybí moře“.

Jindy si zase neobvyklým způsobem hrají s žánry. Nezajímá je jejich křížení, v tomto směru již bylo řečeno mnoho, ale takový posun zaběhnutých postupů do jiných kontextů, to je výzva. Třeba Picky Bugger by podle všeho mělo být blues, ovšem nebýt detailu, že zcela postrádá vřelost. Tím se kapela současně osobitě vyjádří a zároveň potvrdí modifikovaný styl.

Ostatně prostor (i hudební) existuje jen proto, aby nevznikalo „nic“, když se něco pohne.

Autor je publicista.

Mozart byl hledačem prostého štěstí

Zdá se, že každá doba si potrpěla na svého Mozarta. Výkladové rozpětí je široké – romantický hrdina, jenž zemřel v mladém věku, génius, věčné dítě, gambler se závislostí na kokainu. Co bychom si z toho měli vzít?

U nás hodně lidí vidělo Formanova Amadea a Mozarta si tak spojují s mýtotvorným filmem. Kritické prameny ale existují – zrovna nedávno vyšla monografie Dorothey Leonhartové, která zpochybňuje tradované názory – třeba ten, že skladatel byl chudý a vydělával málo.

Čím to je, že je hudebně dost těžko napodobitelný? Co dělá Mozarta Mozartem?

Mozart je i pro dnešního posluchače stále líbivý a příjemný. I lidé, kteří si zrovna na vážnou hudbu nepotrpí, si ho oblíbili. Zdánlivě je jeho hudba jednoduchá, má výraznou melodii, možná v tom je důvod, proč mnohé z ní zlidovělo. Ale zdání klame – interpretačně je Mozart obtížný a dosáhnout té brilantnosti a perlivosti jeho hudby je pro muzikanty hodně těžké. V tom by ale právě mělo být umění – napsat něco, co je pro hráče obtížné a pro posluchače příjemně poslouchatelné.

Hans Küng vydal sbírku přednášek Stopy transcendence, v níž dokazuje, že Mozart často vycházel z prostě cítěné zbožnosti, bez potřeby vazeb na rakouský katolicismus. Nakolik je podobná rovina v jeho hudbě dešifrovatelná?

Myslím, že měl k víře respekt. Možná to vychází i z jeho zednářství, které v té době stálo mnohem blíž ideálu lidství a bratrství než oficiální církev. Na druhé straně je zajímavé, že v osobním životě najdeme odkazů k víře málo. Například v korespondenci nikde Mozart neřeší a nerozebírá téma smrti svého ještě nenarozeného dítěte, což je i dnes velká ztráta a rána osudu. Není ani jisté, že složil nějakou skladbu za nenarozené dítě. Totéž i u jeho otce Leopolda – měl pět dětí, z nichž přežil jen Wolfgang a jeho sestra Maria Anna, a nikde se nedočteme, že by za zemřelé truchlil.

Jsou i interpretace Mozarta, které z něho dělají rebela a revolucionáře. Ve svých operách prý útočí na establishment a skrytě vyzývá k nastolení nových pořádků…

Nevím, jestli by se dal označit za revolucionáře. Určitě tam podobný podtext byl – narážek na šlechtu a její chování vůči poddaným u něj najdeme hodně. Proto některá díla přijala Praha mnohem lépe než Vídeň. Tam byla totiž v oblibě italská opera, kterou Mozart nepsal, a publikum bylo z konzervativnějších šlechtických kruhů.

Jak si Mozart rozuměl se „svými Pražany“? Někteří uštěpačně tvrdí, že to byli pražští Němci…

Hudebníci byli většinou Češi a byli dobří. Skoro by se chtělo říct: „co Čech, to muzikant“. Sám Mozart zmiňuje, že mu dalo daleko větší práci něco nazkoušet s vídeňským orchestrem. Měl k místním blíž asi i lidsky. Chtěl prosté štěstí i pro obyčejné lidi, byl jeho pilným hledačem. A když se s ním do kostela sv. Mikuláše přišly rozloučit až čtyři tisíce lidí, tak to nemohla být jen německá šlechta.

Bertramka je památník, což zní poněkud zatuchle a muzeálně. Na druhé straně spousta turistů bere Mozarta jako popovou ikonu a zajímají je takové devocionálie, jako jeho vlasy ve vitrínce. Jak je možné Mozarta na Bertramce popularizovat tak, aby z toho nečpěla ani muzealita, ani senzace?

Jsou lidé, kteří na Bertramku přijdou, prohlédnou si ji a řeknou: „Vy tady vlastně nic nemáte, ale to nevadí.“ Pak se posadí na lavičku a kochají se duchem místa. Jiní zase přijdou s průvodcem pod paží a raději se na pokladně ujistí, jestli tu ten Mozart skutečně byl. Jiní si expozici detailně prohlížejí, pročítají a diskutují… Není lehké vyjít vstříc všem skupinám.

Ráda bych na Bertramku nalákala víc Čechů, protože zatím k nám jezdí převážně turisté, nejvíc Japonci. Málokdo ví, že máme relativně novou expozici a samotná budova je opravená. Bertramka z časů povinných třídních exkurzí existuje už jen ve vzpomínkách.

Uživíte se?

Bertramku spravuje společnost Comenius, patří městské části Praha 5, takže musíme. Bez komerčních akcí by to ale nešlo – pořádají se tu semináře, soukromé koncerty a v poslední době také svatby. Někteří lidé se domnívají, že to škodí zdejšímu geniu loci, ale to si nemyslím.

Jaké novinky na Bertramce chystáte?

Začali jsme generálním úklidem. Vyprali jsme závěsy, naleštili lustry, smetli prach z vystavených exponátů a vyměnili desítky reprodukcí, které za tu relativně krátkou dobu kompletně zezelenaly. Chtěli bychom na jaře zastřešit terasu za salou terrenou, kde se pořádají v létě koncerty pod širým nebem. To má sice svoji atmosféru, ale stačí, aby zakráplo, a muzikanti si balí nástroje.

V jednání je také videoprojekce snímku Jiřího Hubače Adieu, Mozart, který se natáčel na Bertramce. Určitě by to oživilo expozici. Chtěla bych také přilákat víc lidí na koncerty – máme kvalitní program a dobré hudebníky, což ale ví málokdo.

Vstříc krajinám jazzu i elektroniky

Situace polského jazzu na konci osmdesátých let byla poměrně příznivá, avšak jeho podoba již začala přerůstat do dřevnatějících akademických klišé a ustrnulé salonní nomenklatury. Vedle již prověřených jmen starší generace uznávaných „klasiků“ formátu Namysłowského, Śmietany, Urbaniaka nebo Stańka se ale postupně začínalo formovat hnutí jazzového odporu, které ostentativně bořilo tamější „vznešenou“ kanonickou scénu. Nastolovalo řád hudby vyznávající nové hodnoty, v níž se začalo objevovat dosud nevídané: míšení stylů, využívání nových inspiračních zdrojů a technologií, perziflážní hudební citace či aluze, to vše spojováno s tvůrčím nadhledem, humorem i notnou dávkou ironie. Hudební (respektive ideový) tvar, kterému jeho tvůrci dali název yass, byl během devadesátých let hlavním zdrojem celkového tvůrčího vzmachu a obnovy polské hudby. Na přelomu tisíciletí však začal tento styl díky nově nastupující generaci muzikantů absorbovat vlivy
z prostředí progresivní elektroniky, DJingu, hip-hopu, bastard popu, ale například i jazzrocku nebo soudobé vážné hudby. Přestal se vymezovat a vydal se objevovat nové zvukové krajiny netradičních fúzí. Velkou částí těchto projektů se prolíná postava činorodého baskytaristy Wojciecha Mazolewského, jehož zásadním a zřejmě nejpřínosnějším počinem je právě elektrojazzová skupina Pink Freud.

Basistu Mazolewského v ní doplňují dva mladí hudebníci z prostředí gdaňské scény – bubeník Kuba Staruszkiewicz a trumpetista Tomasz Ziętek, který zároveň obsluhuje elektroniku. Jejich hudební projev je amalgámem tří vlivů: různorodých podob jazzu s částečným podílem improvizace, progresivní elektroniky a jemných postrockových záchvěvů.

Na kontě mají Pink Freud zatím čtyři desky. Na debutovém albu Zawijasy (Cpt. Sparky, 2000) je patrný vliv newyorského a chicagského downtownu a jeho volnější kompozice je okořeněna jazzrockovou fúzí, navazující na linii přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Druhá studiová nahrávka Sorry Music Polska (Zen possé, 2003), na níž participuje klávesista Sławomir Jaskułke a turntablista DJ Wojak, byla kritikou nadšeně přijata jako zjevení a stala se hudební událostí sezony. Zde už jsou obsaženy všechny podstatné znaky, charakterizující jejich hudbu doposud – hudební preciznost, cit pro mísení heterogenních prvků do soudržného celku a ironický nadhled. Muzika Pink Freud zřetelně odkazuje na soudobý evropský elektronický jazz Nilse Pettera Molvaera, Jaga Jazzist nebo Erika Truffaze, ale svým vtipným přístupem k hudebnímu materiálu (příkladem za všechny je jazzová coververze Come As You Are od Nirvany) připomenou spíše downtownový
projekt Stevena Bernsteina Sex Mob.

Výrazným aspektem hudby Pink Freud je především jasná pulsující rytmika, která ovšem i přes všechny odkazy k taneční hudbě zůstává velice barvitou, jazzově nebanální a zároveň se zdárně vymyká všem běžným klišé „easylisteningového“ jazzu, s nímž toto trio často blasfemicky koketuje. Loňské album Jazz fajny jest (Post_Post, 2005) představuje remixy materiálu z předchozího alba, provedené klíčovými postavami současné polské elektronické scény (Ludzie, Loco Star, Deuce ad.). Tento exkurs do světa čistě elektronické hudby dopadl nad očekávání dobře a navíc je doplněn záznamem z koncertu ve formátu mp3, na němž je zřejmá schopnost improvizace a hudební hravosti. Proměnlivá a mnohostranná organičnost fúze Pink Freud má tudíž výjimečný potenciál oslovit nejen posluchače tradičního jazzu nebo taneční hudby, ale také příznivce avantgardnějších jazzových odnoží nebo progresivní elektroniky.

Autor je redaktor kulturního magazínu UNI.

Černoši vynikají v jazzu

Nedávno mě na téma údajné hrozby politické korektnosti v našem životě obšírně zpovídal Karel Vrána z Týdne. Knížku Šíleně pomalá revoluce, která se převážně týká lidských práv, zase Viktor Šlajchrt ve své recenzi pro týdeník Respekt přiřadil k „západní politické korektnosti“. A to přesto, že se v ní od politické korektnosti jasně distancuji! Jenže co se vlastně u nás rozumí pojmem politická korektnost?

Nechci polemizovat s Týdnem či Respektem, ale chci se zamyslet nad tím, co pro nás vlastně jednotlivé pojmy znamenají. Z mého pohledu má totiž termín „politická korektnost“ dvě roviny: čistě sémantickou, tedy jakousi hygienu jazyka, a širší, zahrnující politickou ideologii a praxi. V českém prostředí se pak posouvá ještě k jiným významům.

Jazyková policie

Čistě jazyková rovina politické korektnosti se dá považovat za přehnanou, jinak však snad oprávněnou snahu vymýtit z veřejného diskursu jednoznačně urážlivé, stigmatizující pojmy k označení různých skupin lidí. Taková snaha je racionálně i eticky odůvodněná, dokud se týká pojmů, které byly záměrně pejorativní, zraňující – pojmů jako „negr“, „židák“ nebo „kripl“. A jistě je také správné vyhýbat se termínům, jejichž původ je jednoznačně totalitní, tj. pojmům, které samy o sobě vznikly v důsledku nenávistné manipulace s jazykem.

Spornou se taková snaha stává od okamžiku, kdy se hledání nestigmatizujícího pojmu mění v samoúčelné jazykové inženýrství, jehož výsledek je každou chvíli jiný a je společnosti vnucován jako závazný. Příkladem je v angličtině vývoj od handicapped persons přes disabled persons až k persons with disabilities; teď už je na obzoru něco jako persons with diversity of skills. Tato forma cenzury něčeho, co původně vůbec nebylo pejorativní, je ovšem problematická. Jednak proto, že se stává útočnou zbraní: lidem vně dané skupiny může být předhazováno, že jsou vůči ní zaujatí nebo neuctiví, jen proto, že používají zastaralou terminologii. To navozuje pocit viny i u těch, kdo jinak nemají žádný důvod takový pocit mít.

Vnucování nových pojmů však může být také v konfliktu s individuální svobodou příslušníků dotyčných skupin, kteří nemají chuť se schovávat za eufemismy, protože je považují za pokrytecké. Jeden můj přítel, který ve středním věku oslepl, například trvá na tom, že je blind (slepý), a ne visually impaired (se zrakovým postižením), natož aby byl považován za „osobu s odlišnou kvalitou vidění“. A vtipně také dokazuje, že handicapped person je vlastně lichotivější než person with disability: vždyť handicap je pojem odvozený z golfu, vyjadřující znevýhodnění, které je dotyčný schopen překonat.

Postoj a světonázor

Druhé, širší pojetí termínu „politická korektnost“ není všeobecně sdíleno, ale v našem tisku zřejmě převládá. Nejde v něm už (jen) o jazyk, ale o stereotypně pozitivní postoj k odlišným či oslabeným skupinám – ať již je tento postoj autentický či předstíraný – a potlačování negativních informací o nich. Pojmeme-li politickou korektnost takto široce, můžeme říci, že se u nás uplatňuje ve značné míře vůči zdravotně postiženým, ale poměrně málo vůči etnicky a nábožensky odlišným skupinám (Romům, muslimům), u nichž nadále převažují spíše negativní stereotypy. Naštěstí se už objevují i nestereotypní, nečernobílá zobrazení.

Snaha potírat negativní stereotypy pozitivními je do značné míry pochopitelná, stejně jako tendence idealizovat či romantizovat si ve sporech slabší, utlačovanou stranu. Životní zkušenost pak tyto placatě pozitivní antistereotypy často relativizuje. Tato korekce životní zkušeností může fungovat i u negativních stereotypů, ale ty mají většinou samopotvrzující povahu; vymknout se jim dokážou jen výjimečné osobnosti, například Masaryk (ve vztahu k antisemitismu) nebo Truman (ve vztahu k rasismu vůči černochům). Obecně se mi však zdá přijatelnější začínat z pozice idealizující si slabší stranu, o které mnoho nevíme – třeba indiány kmene Guaraní –, než z xenofobního, negativního stereotypu či z pozic adorujících sílu, vítězství, rozdrcení slabých, sociální darwinismus. Jde koneckonců o křesťanský imperativ, tedy v tom původním smyslu, nikoliv v křižáckém.

I česká společnost zná tuto romantickou idealizaci slabých (v poslední době např. ve vztahu k Čečencům). Obecně však Češi jako malý národ – navíc s historickou zkušeností tuhého zápasu o vlastní kolektivní existenci a identitu – jen těžko hledají ve své národní psychologii místo pro někoho ještě slabšího. V bývalých koloniálních velmocích je tato tendence výraznější. Veřejnost se tam často dělí na ty, kdo na někdejší nadvládu vzpomínají s nostalgií a hrdostí, a na ty, kdo z racionálně i eticky srozumitelných důvodů reagují sympatiemi k obětem kolonialismu. Ti druzí se pak někdy – ale jen někdy, podotýkám! – dopouštějí nadměrné idealizace těchto obětí. Projevem takového pojetí politické korektnosti je například naléhání na potravinovou pomoc Africe, spojené s „vytěsněním“ informací o endemické korupci a svévoli vládců v afrických státech.

Ke skupinové idealizaci obětí je asi správné zaujmout zdravě skeptický postoj. Jistě je nutno jim pomáhat, aby přestaly oběťmi být – ale neměli bychom si dělat iluze, že ta či ona skupina by se sama nemohla stát pachatelem zla, kdyby začala tahat za delší konec. Národy ani jiné skupiny se nedělí na „vlčí“ a „holubičí“. Skutečnost nebývá úplně černobílá; často je spíše mozaikovitá, paradoxní. Ostatně pojem „černobílý“ je etymologicky snad vůbec nejhlubším stereotypem ztotožnění „černého“ se špatným, „bílého“ s dobrým. Vždycky se leknu, když to před černošskými přáteli bezděčně vyslovím…

Příliš úzkostlivá politická korektnost může škodit i tím, když usiluje o nahrazení negativního stereotypu něčím zcela neutrálním, co vylučuje jakékoli generalizace. Schopnost generalizovat totiž potřebujeme. Jak jinak bychom mohli vytvářet hypotézy a vyvracet je? Například tvrzení, že „američtí černoši vynikají v jazzu“ nebo „černí Brazilci jsou chudší než bílí“ lze samozřejmě podrobit intelektuální dekonstrukci a doložit, že pojem „černý“ je definován jinak u Američana a u Brazilce; že existuje spousta bílých jazzmanů a že naopak většina černochů jazz nehraje; a že někteří černí Brazilci jsou bohatí. Přesto by však z debaty o definičních nedostatcích jednotlivých typů pojmů a o paradoxních vztazích mezi nimi nemělo vyplývat, že se veškeré generalizace ocitnou za hranicí přijatelnosti.

Fackovací panák

K tomu, abych byl zastáncem humanistických hodnot, právního státu a trvale udržitelného života, tedy politickou korektnost nijak nepotřebuji. Přinejmenším v českém prostředí nám však hrozí nebezpečí spíše od těch, kdo se od odmítnutí „politické korektnosti“ – jež u nás sama o sobě zůstává vcelku marginálním fenoménem – chtějí lacino odrazit k pseudohrdinským kouskům. Lidé jako demagogický autor knihy Tabu v sociálních vědách či neméně účelově kalkulující předsedkyně českých politických skinheadů se ohánějí bojem proti „politické korektnosti“. Ve skutečnosti jim však vadí základní humanistický požadavek lidské rovnosti jako takový, anebo požadavky elementární slušnosti (například že se nesluší hrubě urážet potomky obětí holocaustu, jak to nedávno činil jeden český europoslanec).

Oprávněný skeptický postoj k „politické korektnosti“ se u nás ale zaměňuje v nejhorších případech s fašizoidní demagogií, v těch mírnějších pak s jakýmsi vulgárním libertariánstvím, podle něhož by se vůbec neměly klást meze svobodě projevu, podobně jako v USA. Není ovšem náhodou, že excesy politické korektnosti se nejvíce projevily právě v USA, kde je ústavním právem říkat cokoli – vznikly totiž jako výraz snahy kodifikovat „správný“ slovník, popřípadě názory, alespoň u té části společnosti, která se dá ovlivnit. Terčem pokusů o cenzuru z pozic politické korektnosti tudíž v Americe většinou nebývají rasisté, náboženští fundamentalisté a političtí zpátečníci, ale naopak příslušníci liberální levice (stejně jako tomu bylo v těch řídkých pokusech o uplatnění politické korektnosti u nás). V posledním románu Philipa Rotha je takto pro údajný rasismus zlikvidován profesor, který sám celý život tajil svůj
černošský původ…

V České republice je nicméně poněkud groteskní, když se proti něčemu, co je u nás tak marginální, každou chvíli někdo bouří, ba dokonce když se někteří mocní cítí „politickou korektností“ ohrožováni. Na politickou korektnost si skutečně musíme dávat pozor, ale paranoia z politické korektnosti, podobně jako paranoia z multikulturalismu – dvou v našem prostředí dosud okrajových jevů – je v Česku daleko reálnějším a nebezpečnějším fenoménem než politická korektnost sama.

Autor je bývalý zmocněnec vlády pro lidská práva. Pracuje jako člen kabinetu evropského komisaře Vladimíra Špidly.

Co zmůže ombudsman

Po více než půl roce od násilného zásahu policie na loukách u Mlýnce má konečně veřejnost k dispozici závěrečnou zprávu ombudsmana Motejla. Proč konečně? Dosavadní vyšetřování státních úřadů totiž postrádalo nezaujatý postoj, a bylo tak spíše resortní sebeobhajobou Policie ČR.

Postup inspekčních orgánů policie je už léta neměnný a takový zůstal i v případě vyšetřování v otázkách CzechTeku, kdy se žádosti o přešetření postupu policie bez výjimky vracejí jako „neodůvodněné“. Selhalo i krajské státní zastupitelství v Plzni, které mělo podle několik let staré novely zákona o státním zastupitelství dostát své pravomoci vést vyšetřování již od přípravného trestního řízení proti podezřelým policistům. Ale neučinilo tak. Nikdo jiný provinilé policisty stíhat nemůže, přičemž právě krajské zastupitelství je povinno se stíháním v případě podezření samo začít a na nic nečekat. Jenže spíš radši čeká na to, až se zapomene.

Přestože je tělo ombudsmanovy zprávy nápadně podobné zprávě průběžné, je vidno, že se zde nově pracovalo i s informacemi od technařů (či jejich zástupců v podobě iniciativy Policejní stát), na jejichž nedůvěru ke spolupráci ombudsman v textu sice žehrá, ale kteří jsou přitom pro posouzení událostí nepostradatelní.

Čtení závěrečné zprávy veřejného ochránce práv není pro policii v ničem lichotivé, a to přesto, že sám zásah považuje za oprávněný, leč nepřiměřeně tvrdý. Výčet policejních pochybení je velmi dlouhý, a tak si všimněme jen těch, za nimiž se může skrývat záměr, o kterém zpráva příliš nemluví. Podle ombudsmanova zjištění byla blokace příjezdové cesty k louce zaviněna policisty, neměla „právní opodstatnění“ a byl tak dokonce „zamlžován skutečný důvod služebního úkonu“, kterým bylo preventivní znemožnění nájezdu na pronajaté pozemky. Tento postup ostatně plně odpovídá slovům policejní tiskové mluvčí, která již pár dní před CzechTekem, tedy v době, kdy o jeho následném legálním nebo nelegálním průběhu nebylo nic známo, s nesmlouvavou tvrdostí v televizním šotu ujistila, že „konání CzechTeku bude zabráněno za každou cenu“. O jakou cenu šlo, dnes již dobře víme. Cenu lží, desítek raněných, 32 milionů korun a po Motejlově
zprávě i potvrzení o chybném jednání policie.

Policie se na louce rozhodla pro silové řešení, uplatněné zprvu jen proti tančícímu davu. A jak potvrzuje zpráva, „logika“ síly ji zbavila zdravého rozumu, jenž by velel využít všechny možnosti, které organizovanému násilí předcházejí. Tanečníkům se před vlastním zákrokem nedostalo výstrahy, co je čeká. O použití donucovacích prostředků se tak dozvěděli v okamžiku, kdy je pocítili na vlastní kůži. Ombudsman dochází k závěru, že postup policie „přispěl k eskalaci situace v prostoru technoparty a následného střetu, vzniku násilí jak ze strany účastníků technoparty, tak zakročující pořádkové jednotky“.

Pozornost jistě zaslouží druhý večerní zákrok, který se udál za tmy a k němuž neexistuje takřka žádná filmová a fotografická dokumentace. Svědčí o něm pouze množství podlitin, zranění účastníků a svědectví několika novinářů. Je přitom zřejmé, že to nejhorší se odehrávalo právě ve chvílích, kdy soumrak zakryl, co nemělo být vidět. Motejl se zde správně podivuje nad výmluvou o nedostatečné policejní záznamové technice a připomíná, že když už kamery nahrávaly, tak jen „nohy účastníků technoparty a policistů“, a mnohdy bylo ze záznamu lehce poznat, že se kameraman „vyhýbá momentům, které naznačují, že se v blízkém okolí něco děje a kamera raději zamíří jinam“. Ombudsman se domnívá, že to lze změnit vyšším počtem dokumentaristů a jejich vůlí točit především „nezákonná a nepřiměřená jednání policie“. Jak je to s vůlí usvědčovat kolegy, by ale měl dávno vědět.

Zvláštní pasáž zprávy náleží policejním lžím, které jsou ve zprávě označeny za dezinformace či nepravdy. Tu nejznámější jsme v den zákroku mohli z televize a rozhlasu opakovaně slyšet dokonce z úst ministra vnitra Bublana. Tvrdila, že majitel pozemků od smlouvy s nájemcem odstoupil, a chtěla tak navodit dojem zcela nelegálního konání akce. Nepovedlo se. Podle ministra prý šlo o dezinformaci, pocházející od několika řadových policistů. Technaři si ale myslí své, tento postup už léta znají, a tak vědí, že zpravidla vychází z míst nejvyšších. Majitel se postraší tím, co vše mu může technoparty na jeho pozemku přivodit, a sám pak mnohdy souhlas odvolá. Nepravdy a rozdílná vysvětlení téhož však doprovázely i další mediální prezentaci policie. Co říci k záběrům kopání do ležícího mladíka, doprovázeného údery tonfou, jež je policejní mluvčí s úsměvem označeno za „zvedání ze země“? Co říci na tvrzení, že v rukách
technaře, kterými si jako každý napadený bránil hlavu, byl prý schován „nebezpečný střep“?

Veřejný ochránce práv již po několikáté potvrdil, že jeho úřad smysl má. Už jen v tom, že může z pozice morální, nezávislé autority potvrdit skutečnosti, které jinak přeslechneme, nebo se o nich vůbec nedovíme. Skutečnosti, o nichž viníci mlčí a státní orgány jim v mlčení přikyvují. Vypadá to, že ombudsman dělá, co je možné, ale v konkrétní nápravě věcí, na které soustavně poukazuje, mnoho nezmůže. Jeho zpráva žádného policistu asi místa nezbaví. Zůstane ale poctivě vypracovaným materiálem, který upozornil na neduhy českého právního státu.

Hlavně mít nějaký názor

Asi nejznámějším českým názorovým webem je internetový deník Britské listy, založený a řízený Janem Čulíkem. Nelze pro něj použít označení blog, stejně jako není možné toto označení použít u Neviditelného psa Ondřeje Neffa nebo Virtually Jany Dědečkové – především pro šíři jejich záběru a také množství autorů, kteří v nich publikují.

Všude na světě najdeme média, a to nejen internetová, která se profilují především názorově. Jsou důležitou součástí veřejné debaty a vytvářejí možnost pro prezentaci mnohdy menšinových postojů. Jsou ale mnohdy také nezastupitelnou součástí diskusí uvnitř jednotlivých oborů a také upozorňují na problémy, jimiž se jiná média zabývají málo nebo vůbec ne. Jedním z nejznámějších je americký drudgereport.com. Je ovšem třeba dodat, že podobné stránky vytvářejí i novináři z velkých médií – jako doplňkový produkt. Jako příklad lze uvést Guardian, Boston Globe, Newsweek nebo New York Times. Obsahově se Britské listy, další názorové weby ani řada blogů od svých jinojazyčných kolegů nijak neliší. V České republice však Britské listy a ostatní weby navíc doplňují nedostatečnou nabídku tradičních médií.

Formálně vzato je tuzemská mediální krajina pestrá a srovnatelná s většinou západoevropských. Bohužel už se ona „pestrost“ netýká obsahové stránky. Dlouhodobé analýzy deníků ukazují, že jejich schopnost nastolovat agendu, vyhledávat vlastní témata a pokoušet se rozvíjet veřejnou diskusi o podstatných problémech je ve srovnání například s britským, francouzským nebo německým tiskem poměrně nízká. A to nemluvě o obsahové a formální unifikaci, kterou sledujeme v posledních letech. Problematičtější je, že deníky jsou ve vleku témat často účelově vytvářených politickými nebo zájmovými skupinami. Namísto odstupu a analýzy volí metodu velmi podrobného, někdy až vyčerpávajícího zpravodajství. Zdálo by se tedy logické, že se budou snažit poskytnout čtenáři hlubší pohled na věc alespoň na názorových stránkách. Jenže ty jsou vedle komentářů vyjadřujících, alespoň doufám, redakční stanoviska plné buď sáhodlouhých úvah zainteresovaných osob nebo kontroverzních
materiálů, z nichž čiší, že byly sepsány pouze s jediným cílem – vyvolat střet a způsobit „senzaci“. V mnoha případech jsou ignorovány hlasy těch, kterých se záležitost bezprostředně týká, kteří se jí věnují a vyznají se v ní – a na jejich úkor jsou preferovány názory politiků.

Čtenáři, který má o téma zájem, nezbývá než vyhledat nějaký nízkonákladový list, případně se zajímat, zda se o něm nedozví něco víc na některém webu. Britské listy nabízejí prostor lidem, kteří většinou nejsou mediálně příliš známí a mnohdy mají i přes péči šéfredaktora jisté potíže s gramatikou, nicméně jejich názory bývají relevantní a zajímavé. Nezřídka vyvolávají další diskusi, která je vedena napříč různými onlinovými médii. Jako příklad můžeme uvést diskusi o protestech proti zasedání MFF v Praze – Britské listy se ve svých příspěvcích výrazně odlišovaly od téměř jednolitého názorového proudu ostatních médií – nebo snahu upozornit na problematický sběr dat při sčítání lidu. Britské listy se soustavně věnují postavení cizinců v České republice, jejich potížím při jednání s úřady a vztahu Čechů k nim, upozorňují na projevy rasismu, pokoušejí se s odstupem reflektovat dění na kulturní a mediální scéně, zkoumají české
vysoké školství a v poslední době zaujaly i tématem chování finančních ústavů k zákazníkům. Zřejmě největší pozornost v mediální branži vyvolaly Britské listy v době takzvané televizní stávky, kdy se pokoušely prezentovat dění v České televizi bez emocí a zástupných problémů.

Dalším podstatným rysem Čulíkova internetového deníku je snaha zprostředkovat v češtině zajímavé materiály z britských a amerických médií – mnohdy na témata, která se v českých médiích vůbec neobjevují, anebo jen okrajově, například ve vztahu k válce proti terorismu a omezování občanských práv. I to je služba, která má svůj smysl, byť samozřejmě výběr podléhá postojům a zájmům těch, kteří Britské listy tvoří.

Britské listy i ostatní internetová média vypovídají mnohé i o stavu české společnosti. A je to často výpověď velmi smutná. Nejde jen o způsob argumentace v některých polemikách, občas se objevující tendence nepřípustně zobecňovat či potlačovat fakta, která nezapadají do autorovy konstrukce. Zmíněné polemiky totiž někdy přerůstají do soukromé války, vedené bez skrupulí. Spíše se přihlíží k tomu, kdo to říká, než co vlastně říká.

Uživatelů internetu v České republice rychle přibývá, i proto je důležité, aby tyto názorové weby nadále nabízely širokou škálu postojů a upozorňovaly na témata, která jsou mnohdy neprávem opomíjena či nepatří k dostatečně „atraktivním“. Je celkem jedno, zda se Britské listy mohou „pyšnit“ nálepkou levicové a například Virtually konzervativně pravicové, podstatné je, že obohacují veřejný prostor vůbec nějakými názory.

Autor je mediální analytik.

Íránská hra s uranem a ohněm

Zasedání Rady guvernérů Mezinárodní agentury pro atomovou energii, které bylo mimořádně svoláno, aby projednalo aktuální vývoj ohledně íránského jaderného programu, rozhodlo díky tlaků delegací USA, EU a některých dalších států, že nastal čas, aby se otázkou zabývala Rada bezpečnosti OSN. Írán se tak může dostat opět o krok blíže směrem mezinárodní izolaci a hrozbě sankcí.

Západu – a potažmo i mezinárodnímu společenství – již očividně došla trpělivost s vyjednáváním, které nevedlo k žádným hmatatelným výsledkům, a rozhodl se přimět Íránce k „rozumu“ za použití omezených možností, které nátlaková diplomacie nabízí.

Íránci projevili poté, co se moci v zemi ujala nová administrativa prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda, ještě větší neústupnost, pokud jde o sporné otázky jaderného programu, který v zemi již po dvě desítky let vyvíjejí. Nejprve došlo k obnovení prací v jaderném provozu v Esfahánu, kde probíhá konverze oxidu uranu na plynný UF6.. Ten se následně vkládá do plynových centrifug za účelem obohacování, a na začátku ledna se Írán, nedbaje varování ze strany mezinárodního společenství, odhodlal k sejmutí pečetí MAAE z objektu v Natanzu, v němž má právě obohacování probíhat. Tyto kroky jsou ze strany Západu vnímány přinejmenším jako porušení závazků vzešlých z dosavadních jednání, jejichž smyslem bylo přimět Íránce k tomu, aby se vzdali těch částí svého jaderného programu, které mohou být využity pro vojenské účely.

Íránci však odmítají, že usilují o cokoli jiného než o zajištění soběstačnosti v oblasti jaderné energetiky, která má podle jejich tvrzení v budoucnu pokrývat značnou část energetických potřeb země. Chtějí prý nejen provozovat jaderné elektrárny, ale i vyrábět vlastní palivo. Na to má Írán, v souladu se svými závazky ze Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, jejímž je signatářem, plné právo. Problémem je však fakt, že v důsledku zkresleného informování o skutečném rozsahu svého jaderného programu a neochotě poskytnout plnou a dobrovolnou součinnost nejsou Íránci pro zahraničí důvěryhodným partnerem. Vyjádření prezidenta Ahmadínežáda směřující k Izraeli pak skepsi Západu ohledně skutečných úmyslů Íránu ještě prohlubují. Přestože dosud nebyl předložen přímý důkaz o tom, že by Írán usiloval o vývoj jaderné zbraně, existuje mnoho indicií, které vedou mezinárodní společenství k mimořádné obezřetnosti. Je zřejmé,
že cílem Západu je eliminovat riziko, že by současný íránský režim mohl získat technologii, na jejímž základě by mohl dosáhnout jaderného arzenálu.

Podstatou aktuálního vyostření situace je především otázka obohacování uranu, které je nejzneužitelnější součástí procesu výroby jaderného paliva, neboť – zjednodušeně řečeno – jen míra obohacení rozhoduje o tom, zda bude vyrobeno palivo pro elektrárny nebo jaderná nálož. Íránci na svém právu realizovat obohacování uranu neústupně trvají. Naopak pro USA a nyní i EU je riziko zneužití tohoto procesu příliš vysoké na to, aby přistoupily na záruky nabízené ze strany Íránu.

Je otázkou, zda motivací íránské neústupnosti, která vede až k hrozbě jeho mezinárodní izolace a případně i uvalení sankcí, je, jak íránští představitelé tvrdí, jen důsledné lpění na legitimním právu rozvíjet celý takzvaný jaderný palivový cyklus, či zda se Íránci rozhodli hrát jaderný vabank s cílem za každou cenu získat technologii, která by mohla být využita i pro jaderné zbraně. Právo rozvíjet vlastní jaderný program je v Íránu jedním z mála témat, jež mají mimořádně širokou podporu, a to i ze strany těch, kteří nejsou příliš horlivými stoupenci islámského režimu. Íránci pokládají jaderný program za vysoce prestižní záležitost i věc národní hrdosti a tlak ze strany Západu považují mnozí v souladu s oficiálními stanovisky za projev „dvojích standardů“, s nimiž Západ přistupuje k muslimským zemím a Izraeli, který jaderné zbraně již má. I obyčejní lidé slyší na argumenty, že Západ nechce Íránu
umožnit dosažení soběstačnosti v jaderné energetice proto, aby udržoval země „třetího světa“ v závislosti.

Je dost dobře možné, že více než o zahraničněpolitické dopady jde íránským představitelům o vnitropolitický účinek, tedy o to, aby se Írán dostal do pozice oběti spiknutí ze strany Západu, především pak USA a Izraele. Právě iluze „země v ohrožení“ by podobně jako v době války s Irákem mohla kolem konzervativního vedení země – jež má především mezi mladými Íránci, kteří se již nijak zvlášť neztotožňují s ideologií islámské revoluce, jen malou podporu – sjednotit podstatnou část jejích obyvatel, kteří mají bez ohledu na politické přesvědčení mimořádně silné vlastenecké cítění. Stoupenci tvrdé linie vůči Západu velmi často prezentují případ Iráku, který byl napaden pod záminkou, že vyvíjí zbraně hromadného ničení, a to se pak neprokázalo. Vyzývají naopak k následování komunistické Severní Koreje, která tím, že odstoupila od svých závazků a dosáhla jaderné zbraně, přiměla USA přinejmenším vyjednávat.

Íránské vedení si je také dobře vědomo toho, že ač Západ hovoří stále tvrdšími slovy, jsou jeho prostředky, jak přimět teheránský establishment ke změně postoje, velmi omezené. Existuje sice hrozba sankcí a mezinárodní izolace, ale jen málokdo si dnes dokáže představit, že na Írán budou uvalena opatření, která postihnou export íránské ropy a zemního plynu. Toho, že by sankce zastavily či výrazně zbrzdily práce na jaderném programu, se vzhledem ke skutečnosti, že Írán již dosáhl značné soběstačnosti, také příliš neobávají. Rovněž diskutovaná alternativa silového řešení íránské vůdce pravděpodobně vzhledem k tomu, jak se vyvíjí situace v sousedním Iráku a regionu Blízkého východu, nijak zvlášť neděsí.

Autor je orientalista.

Manipulace zmanipulovaného

První kauza, na které autor dokazuje manipulaci ze strany novinářů, se týká reportáže o zavedení rovné daně, s kterou přišel v USA prezidentský kandidát Steve Forbes. Reportáž se jmenovala Zpátky do reality a jejím autorem byl washingtonský zpravodaj CBS Eric Engberg. Goldberg mu vytýká cirkusový způsob uvádění republikánského (konzervativního) kandidáta, neboť pan Engberg o rovné dani hovořil jako o elixíru, kouzelném léku na všechny potíže, a hlavně že všichni oponenti, které si novinář vybral, byli proti rovné dani. V knize vzrušeně (na s. 8) křičí: „Kde je ta nestrannost a vyváženost… Copak neexistuje v USA jediný expert – aspoň jeden –, který by si myslel, že by rovná daň mohla třeba i fungovat?“ A hned si odpovídá: jistěže existuje, a jmenuje řadu nositelů Nobelovy ceny, od Miltona Friedmana až po Jamese Buchanana. Dál píše: „Jenže kdyby do reportáže zařadil zastánce rovné daně, zmařilo by mu to záměr celého
příspěvku, a tím bylo pobavit se na účet Stevea Forbese.“

Jeden z dalších příkladů manipulace se zabývá přístupem médií k bezdomovcům. Televizní zprávy o bezdomovcích ve většině případů ukazují mladý pár, který tvrdě pracuje, či mladou pohlednou maminku s dítětem (s. 54). Goldberg se hned ptá: „Proč si reportéři vybírají právě tyto lidi, není žádným tajemstvím. Chcete-li mezi lidmi vyvolat pro bezdomovce sympatie, neukážete jim odpudivý vzorek“ (s. 55).

Zajímavá je ukázka práce s čísly (s. 55): oficiální odhady o počtu bezdomovců Všeobecného úřadu amerického Kongresu na počátku devadesátých let hovořily podle autora o 300 000 až 600 000 lidí bez domova. Bezdomovecká lobby o milionech. Stanice CNN jejich počet odhadovala na dva až tři miliony. NBC v roce 1993 mluvila o pěti milionech a jeho bývalá stanice CBS předpovídala, že v roce 2000 to bude 19 milionů.

Podobně Goldberg rozebírá novinářské výkony (především stanice CBS a moderátora Rathera) týkající se AIDS (s. 65 a dál) a obviňuje média ze strašení heterosexuálů a podobně.

Byla by chyba pominout skutečnost, že je text knihy příliš osobní a denunciační vůči moderátorské hvězdě Danu Ratherovi, který kdysi byl autorovým šéfem a nejspíš stál za Goldbergovým předčasným odchodem do penze kvůli kritice vlastní stanice (tato kritika byla poprvé otištěna 13. února 1996 ve Wall Street Journal). Zvolená dikce, v níž se nehovoří o Ratherovi, ale o Velkém Danovi (s. 2), capo dei tutti, šéfovi všech novinářů, který brebentí vlastní řečí danštinou (pozor – neplést s dánštinou, upozorňuje v závorce Goldberg), totiž nevědomky ukazuje na podstatu problému, o kterém chci psát.

Bernard Goldberg se přizpůsobuje převládajícímu stylu médií, kterému ve Spojených státech vládnou čím dál tím víc moderátoři typu Howarda Sterna. Když jeho National Public Radio (obdoba našeho veřejnoprávního rozhlasu, kde donedávna pracoval) dostávalo od Federální komunikační komise (obdoba naší velké mediální rady) příliš často pokuty za různé vulgárnosti, pustil se hned do šéfa komise Alfreda Sikese a v jednom z dalších svých populárních ranních bloků zařval: „Modlím se, ať se mu rakovina prostaty rozšíří do plic a do ledvin!“

Podobně v knize dští Goldberg síru na Rathera, ale ne jen proto, že ho nemá rád, ale hlavně proto, že potřebuje, aby se jeho kniha prodávala, aby nebyla přehlédnuta v záplavě jiných titulů. Jinými slovy, estetika mediálního provozu mu vnutila etiku, a to je to, o čem se v knize píše jen okrajově, a naopak za každým selháním autor zcela umanutě vidí liberální (řekněme trochu zjednodušeně levicovou) úchylku. Podívejme se tímto rastrem na obě zmiňované kauzy.

V případě reportáže o Steveu Forbesovi je alespoň pro mě úplně zřejmé, proč si Engberg pozval odpůrce rovné daně, a ne její obhájce: protože právě ti mu přinesou do vysílání potřebné napětí, konflikt, který předpisuje mediální estetika. Pozvat si Friedmana, který za její vynález dostal Nobelovu cenu a měl by o ní přednášku, by bylo nudné. Vedení stanice by redaktora pokáralo. Engberg se nechce bavit na účet pravicového kandidáta Forbese, jak se nám snaží Goldberg přiřazením slov „na účet“ namluvit, ale snaží se bavit Diváka, aby – jak dál sám přiznává – nepřepnul na jiný kanál. Proto také hovoří o rovné dani jako o elixíru, a ne o fiskálním problému, protože tomu slovu by nemusel někdo rozumět. Goldbergova manipulace je ještě zřetelnější, když začne spekulovat a prohlásí (s. 8): „Bylo by absolutně vyloučené, aby Engberg nebo Rather vysílali reportáž o rovné dani ve stejně opovržlivém tónu, kdyby s touto myšlenkou přišel třeba Ted
Kennedy nebo Hillary Clintonová.“ I slovo opovržlivý je v tomto případě nepřesné či zavádějící: Engberg problémy nadlehčuje, dělá to, co se jmenuje politeinment, a za to je placen.

Podobně zpravodajství o bezdomovcích podléhá tvrdým mediálním, a ne jen ideologickým zákonům, podle kterých už v televizi nejde o transfer informací, ale v prvé řadě o transfer emocí. Právě diktát pravidelné dávky emocí (odborníci hovoří o takzvaném anesteziologickém efektu, divák vyžaduje stále větší příděl) nutí novináře si vybírat bezdomovce, kteří budou co nejvíce působit na lidské city a nebudou diváky odpuzovat.

Nejinak je tomu i při práci s čísly: podobné případy, které uvádí Goldberg, najdeme i v dějinách žurnalistiky třeba již ve zpravodajství z bojišť první světové války. Platí tu mimo jiné zákon sněhové koule: nejstřízlivější zpráva začasté bývá ta první. Každá další redakce, aby na sebe upozornila, zvyšuje počty obětí, musí totiž zprávu ještě „nastavit“.

Goldberg však za těmito jevy vidí převážně liberálnost (levičáctví) novinářů, kteří chtějí spasit svět a viníkem a hlavními padouchy, kteří za potíže bezdomovců mohou, jsou podle nich Ronald Reagan či George Bush, a ne drogy a alkoholismus. Důkaz: v roce 1990, tedy za Bushe, odvysílaly hlavní televizní stanice 71 příspěvků o bezdomovectví, zatímco v roce 1995, když byl v Bílém domě Bill Clinton, pouhých devět.

Jenže pouhá čísla vytržená z kontextu o ničem nevypovídají. Museli bychom znát, jaké byly v dané době v New Yorku zimy, jaké zásadní události se v té které době děly. Bezdomovci v zimě a lochneska v létě jsou typické vatové informace, které se do zpráv dostávají převážně z nouze, protože se nic význačnějšího neděje a zprávy musí mít svou pravidelnou stopáž. Navíc zastávat se slabých, ohrožených a menšin je povinnost každé demokratické společnosti a podle toho, jak se k nim chová, bývá taky v naší civilizaci míra demokracie měřena. Rozhodně v tomto případě nejde hovořit pouze o levicové úchylce. Už proto ne, že právě konzervativci přišli s teorií, že každá inovační energie přichází z periferie, tedy od menšin.

Obdobně nelze liberálnost či levičáctví novinářů dokazovat porovnáním statistických čísel (s. 115) o tom, jak v roce 1985 podporovali (podle The Los Anegeles Times) Reagana občané USA (56 procent) a jak novináři (30 procent), jako to činí Goldberg; relevantní porovnání by bylo, jak volili lidé se srovnatelným vzděláním, a tam by jistě velké odchylky nebyly. Vzdělanější lidé fandí tradičně víc liberálům než republikánům. Z textu je cítit představa, že by složení redakcí mělo odpovídat výsledkům voleb. Tato myšlenka má v současných diskusích o povaze médií velký význam. Brent Bozell III. z Media Research Center se dokonce domnívá, že žijeme v době rozpadu liberálních sdělovacích prostředků. To je asi důvod, proč se v amerických médiích, jak říká třeba Petr Adler z Edmonton Journal, o této knize, která vyšla v USA v roce 2002, diskutuje dodnes.

Ideologizace současného nebezpečného trendu vývoje médií, jejichž estetika je diktována nelítostným bojem o diváka-konzumenta inzerce, problém nepomáhá objasnit, ale naopak ho zatemňuje. To ale zřejmě všem ideologům vyhovuje, protože mohou novináře prezentovat jako nepřátelskou kastu ze své podstaty, jak to činí Petr Hájek v úvodním slově a jindy říká Jiří Paroubek. Kniha ale právě kvůli ideologickému manévru stojí za přečtení, protože nám může svou úporností pomoci odhalit podobné banalizační triky na domácí půdě.

Autor je novinář a spisovatel.

Nastal čas učit se lobbovat

Hlavní město Praha právě přijalo celkem 42 čtyřletých projektů do svého grantového systému na rok 2006 v oblasti profesionálního umění. Ne všechny žádosti Komise Rady Hlavního města Prahy (RHMP) vyslyšela – tři žádosti grant nezískaly, dvě z nich rozhodně po právu (komerční Ta Fantastika a Divadlo Broadway). Celkově se zdá, že pražský magistrát rozděloval peníze na uměleckou činnost uvážlivěji než v letech předchozích, přesto se zastavme u některých zvláštních disproporcí.

Z pražských divadel si „nejtučnější“ balíček peněz odnáší Pražské komorní divadlo v Divadle Komedie (čtyřletý grant, čtyři a půl milionu první rok, každý další rok po dvanácti milionech). Jedno z nejprogresivnějších českých divadel, zaměřující se na současnou českou, rakouskou a německou dramaturgii a pravidelně hostující na zahraničních festivalech, si podporu z veřejných prostředků nepochybně zaslouží. Další dvě „nejbohatší“ divadla budou pak zásluhou magistrátu Divadlo Na Fidlovačce (každý rok po devíti milionech) a Divadlo Bez zábradlí v paláci Adria (první rok šest a půl, každý další po sedmi milionech). Obě divadla jsou soukromá a fungují více méně na komerční bázi: Fidlovačka pod vedením svého principála Tomáše Töpfera se soustřeďuje na činoherní muzikály a zahraniční komedie v české premiéře, Bez zábradlí Karla Heřmánka uvádí téměř bez výjimky anglosaské situační komedie a frašky (Slade, Ayckbourn,
Fryan), nakupuje „na klíč“ hotové, jinde úspěšné inscenace, tedy s minimálními výrobními náklady (České sekretářky, původně v Národním divadle), anebo „oprašuje“ dřívější osvědčené tituly (Jakub a jeho pán, původně Činoherní studio v Ústí nad Labem, pak vysočanský Gong).

Nejde o to, že by divadla na komerční bázi neměla mít nárok na podporu z grantového systému pražského magistrátu (také z úst jejich provozovatelů často slýcháme stížnosti na nerovné podmínky mezi jejich divadly a těmi, jež jsou městskými příspěvkovými organizacemi). Vtip je v tom, že řada divadel, která se rovněž „perou o diváka“ a přitom nechtějí fungovat na ryze komerčním základě, už patří mezi transformované subjekty, tedy obecně prospěšné společnosti – o. p. s. (např. Činoherní klub nebo Semafor), anebo nikdy příspěvkovými organizacemi města nebyla (např. divadelní spolek Kašpar v Divadle v Celetné – s. r o.). Právě Kašparu (v české premiéře uvedl např. náročnou Kodaň Michaela Fryana, naposledy hru Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi Toma Stopparda) ovšem magistrát nadělil dva a půl milionu korun, a to zatím Komise RHMP tuto částku navrhuje pouze na první rok.

Dejvickému divadlu necelými dvěma miliony magistrát vyrovnává snižující se dotaci, kterou mu poskytuje jeho zřizovatel, tedy Městská část Praha 6. Dva miliony získá Branické divadlo, milion dvě stě tisíc slibně se rozvíjející divadlo AHA ve vysočanském Gongu, statečně bojující malostranské Divadlo Na prádle anebo Divadlo bratří Formanů (částky jsou navrhovány na rok 2006, projekty jsou víceleté). Výrazněji vybočuje ještě Semafor, který v tomto roce získá tři, v každém dalším roce sedm a půl milionu korun. Semafor se právě etabluje na nové dejvické adrese, a nepochybně tedy podporu potřebuje, nepoměr ale opět vynikne ve chvíli, kdy například špičkový loutkářský soubor Buchty a loutky, také s neobvyklou poetikou, který sbírá ceny doma i v zahraničí a hraje i pro malé diváky ve školách a školkách, získává na tento rok 470 tisíc korun. Má Semafor podobně podchycené mladé diváky, anebo je to tím, jak v charakteristice souboru
uvádí Komise RHMP, že jde o „vtipné autorské divadlo s minimálními náklady“?

Vzhledem k tomu, že divadlo Ponec je první a zatím jedinou stálou taneční scénou u nás, těžko se s čímkoli srovnává pětimilionový grant udělený jeho provozovateli, občanskému sdružení Tanec Praha. Snad jedině s jiným „významným centrem alternativní kultury“, ležícím rovněž na území Prahy 3 a spadajícím ovšem do zcela jiné „váhové kategorie“ – s žižkovským Palácem Akropolis. Jde o produkční centrum (Komise RHMP: „jedna z nejlépe fungujících pražských klubových, především hudebních scén“), které získává třináct a půl milionu korun na první rok, každý další rok má být dotace úměrně navyšována. Moderní experimentální pohybové autorské divadlo Alfred ve dvoře dostane čtyři miliony.

Další významné dotace město udělilo v oblasti výtvarného umění Pražskému domu fotografie (pět milionů).

Tolik „velké“, víceleté granty. Praha samozřejmě rozdělovala i řadu menších grantů – na celoroční činnost – a úplně drobné příspěvky do dvou set tisíc korun. Langhans Galerie Praha a Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových tak dostanou 350, resp. 300 tisíc korun. Další ročník Festivalu bollywoodského filmu, který opět pořádá režisér Radim Špaček v kině Aero (jde o originální přehlídku toho nejzajímavějšího z indické kinematografie), může počítat s pouhými 80 tisíci.

Vrátíme-li se do divadelní oblasti, v této sekci zarazí stejná částka – 800 tisíc – pro Divadlo Radka Brzobohatého a pro divadelní studio Farma v jeskyni, originální a na mnoha zahraničních festivalech aplaudovaný soubor s netradičními výrazovými prostředky pod vedením mladého režiséra Viliama Dočolomanského (inscenace Sclavi / Emigrantova píseň a Sonety temné lásky jsou k vidění na jevišti Švandova divadla a v NoD). Oproti tomu Divadlo Radka Brzobohatého v Opletalově ulici, kde býval rozhlasový Euroklub a později Skelet Pavla Trávníčka, uvádí ty nejkonvenčnější situační komedie (např. dvakrát jako autor Donald Churchill), několikrát v režii přímo „principálky“ Hany Gregorové. Diváky láká navíc na tváře televizních celebrit (Monika Absolonová, Laďka Něgrešová aj.).

Dvěma až dvěma sty padesáti tisíci pak magistrát obdařil například studio Damúza v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí, Malé vinohradské divadlo (založili absolventi Vyšší odborné školy), divadlo Na Voru (Michal Lázňovský a Frederika Smetanová) a Studio Citadela – Bohnickou divadelní společnost. Tři sta tisíc získá soubor Continuo, osobité divadlo s prvky klauniády a akrobacie.

Je jisté, že při udělování grantů na umění se těžko poměřuje, zda jsou rozdělovány stoprocentně spravedlivě, a v pestré množině projektů, uměleckých činností a subjektů různé formy a velikosti se vždycky najde někdo, kdo se může cítit ochuzen. Ze seznamu projektů letos přijatých do grantového systému je patrné, že radní asi dotace zvažovali a důvodňovali pečlivě, přesto se při prostém srovnání některých přidělených částek nelze ubránit pocitu, že někteří žadatelé umějí zkrátka „lobbovat“ lépe.

Autor je divadelní režisér.

Očima kulturní veřejnosti

Ve dvou dnech, 10. a 11. ledna 2006, měli pražští občané možnost vidět představitele uměleckých organizací, které žádají magistrát o grant nad půl milionu korun. První den se zasedalo v rezidenci primátora, druhý ve velkém sále Městské knihovny na Mariánském náměstí. Bylo to historicky první veřejné slyšení, které sice na rozhodnutí komise nemá téměř žádný vliv, zato občané mohou sledovat, kdo všechno se o velké peníze hlásí a co k tomu komisaři. To stojí za podívanou.

Mnoho zvídavých laiků nepřišlo. Ostatně ani novinářů. Snad příště. Primátor nám vysvětlil, že žadatelé o čtyřletý grant aspirují na to být „rodinným stříbrem“ města. Každý žadatel měl 15 minut a k dispozici dataprojektor. Posledních asi pět minut bylo na dotazy. Ty alespoň první den vznášela snad jen taneční publicistka Nina Vangeli. Tomáše Töpfera se například ptala, jak souvisí jeho divadlo s uměním. Odpověď se zrodila popuzeně prázdná. Vystoupení byla většinou kultivovaná, někdy i vtipná, to když Milan Svoboda žádal přes milion korun po čtyři roky na svůj jazzový orchestr Pražský Big Band a navrhl Praze, že by mohl hrát při slavnostních městských příležitostech (soubor dostal jednorázově 550 tisíc). Nina Vangeli také glosovala vystoupení šéfa Tanečního centra konzervatoře s tím, že soubor se má k proklamované avantgardě asi jako Karel Gott (grant udělen nebyl).

Městem bohatě sponzorovaný Palác Akropolis (majitelem je městský zastupitel Pavel Hurda, ODS) dostal loni největší kus „koláče“. Letos mu bylo na čtyři roky dopředu uznáno celkem 57 milionů. Zase nejvíc. Majitel domu z toho dostane dvacet milionů. To zaznělo na slyšení a také o tom informoval Jaroslav Pašmik v Respektu 5/2006. Ale vyvodil z toho neuvěřitelný závěr, radost z jistého pohybu grantové politiky k lepším časům proměnil v rutinní paján na magistrát, řádně okořeněný skromně spokojenými citáty Pavla Béma. Problémy naprosto zmizely, radujme se, říká oslavný článek, jako vystřižený z Tučňáka, zpravodaje Prahy 6, kdy tam byl P. Bém ještě starostou.

Libuše Bělunková

par avion

Souhrn angloamerických tiskovin je nejlepší začít tím, co většina z nich sama považuje, i když z různých důvodů, za shrnutí toho nejdůležitějšího. Ano, noviny především v USA se na přelomu ledna a února věnovaly komentářům k tradičnímu Poselství o stavu unie, přednesenému v Kongresu prezidentem Georgem Bushem.

List New York Times si v článku Elizabeth Bumillerové a Adama Nagourneyho 1. února povšiml, že prezident věnoval „téměř polovinu svého 52minutového projevu tomu, aby znovu proklamoval svou zahraniční politiku“. Jeho projev byl umírněnější než před rokem, což prý „je důkazem jeho oslabujícího se politického postoje“. Kromě obvyklých zahraničních témat, jako terorismus, islamismus a šíření svobody, se Bush zaměřil také na posílení hospodářské soutěže se zeměmi, jako je Čína a Indie. „Zajímavá byla řeč pana Bushe tím, o čem nemluvil. Nenabídl žádné nové myšlenky, které by se týkaly znovuvybudování New Orleansu, postiženého hurikánem Katrina, a nezmínil ani svůj problematický program předpisování léků v rámci Madicar. Nenabídl ani návrh, jak se vypořádat s výstřelky lobbistů v Kongresu, které vedly k vyšetřování někdejšího vlivného lobbisty a hlavního sponzora pana Bushe, Jacka Abramoffa,“ upozorňují autoři článku v New York
Times.

Kriticky hodnotí projev prezidenta 2. února list The Economist. „Vypadá to, že by pan Bush potřeboval dávku politického adrenalinu,“ píše autor článku s názvem Running on empty (Jízda bez paliva). „Všechny velké myšlenky již byly vyčerpány,“ říká se v textu, který zároveň upozorňuje na současné limity, jež před politikou George Bushe stojí. Je jimi mimo jiné loňský rozpočtový deficit ve výši 319 miliard dolarů, následky invaze do Iráku a pokusů o rozšíření demokracie na Blízkém východě. Připočítává k nim i postoje obyvatel, zjištěné průzkumy veřejného mínění, které ukazují, že Bushe podporuje jen 42 procent Američanů, „což je nejméně ze všech poválečných prezidentů s výjimkou Richarda Nixona v době aféry Watergate…Téměř dvě třetiny obyvatelstva si myslí, že Amerika směřuje špatným směrem, polovina je přesvědčena, že vyslání vojáků do Iráku byla chyba.“ Vyskytl se v projevu vůbec nějaký signál cesty vpřed?, ptá se autor komentáře The
Economistu. A odpovídá si: „Nejdramatičtější frází v projevu byl jeho (Bushův) příslib osvobodit Ameriku od její závislosti na ropě, jenže skutečné změny v energetické politice jsou jen malé.“

Zajímavý kontrast k projevu současného amerického prezidenta přináší recenze v New York Review of Books ve svém 2. čísle z letošního roku. Hodnocena je kniha někdejšího amerického prezidenta Jamese Cartera Our Endangered Values: America’s Moral Crisis (Naše ohrožené hodnoty: Americká morální krize). Publikace vyšla v listopadu 2005 a pro recenzenta Garryho Willse je zajímavá především tím, že se „Carter zabývá náboženstvím a politikou a upozorňuje na autoritářské tendence ve své baptistické církvi. Známkami nového fundamentalismu, který se církve v USA zmocňuje, jsou podle Cartera rigidita, sebeospravedlňování a snaha o politické donucování.“ Carter vzpomíná v této souvislosti na návštěvu prezidenta Jižní baptistické konvence v Bílém domě, kdy mu bylo výhrůžně řečeno: „Modlíme se, pane prezidente, abyste opustil sekulární humanismus, který vzýváte jako své náboženství.“ Známky rigidního nábožensko-politického
fundamentalismu nalézá Carter podle recenzenta jak v současné domácí politice (boje o sexuální výchovu a právo na potrat, právo nosit zbraň, trest smrti, atd.), tak i v politice zahraniční. Tyto tendence ústí v politiku, která poškozuje pověst USA. Jako příklad zmiňuje nedostatečnou a nedůslednou zahraniční pomoc chudým zemím, zanedbávání obav jiných zemí o stav životního prostředí ve světě, ignorování zájmů jiných států týkajících se šíření jaderných zbraní a mezinárodního práva. Carter upozorňuje na to, že Američané tvrdí, že šíří demokracii na Blízkém východě, ale přitom mezinárodní průzkum v roce 2005 prokázal, že drtivá většina Arabů americké politice v Iráku nevěří. Carter výslovně zmiňuje, že Ameriku oceňuje v těchto oblastech malá část obyvatelstva ve výši „2 procent v Egyptě, 4 procent v Saúdské Arábii, 11 procent v Maroku, 14 procent ve Spojených arabských emirátech, 15 procent v Jordánsku a nejvíce, avšak stále
pouze 20 procent v Libanonu“. Carter je podle recenzenta vlastenec, a proto zmiňuje i věci, na něž mají být Američané hrdí. Snaží se o obnovu tradičních hodnot a „dokazuje, že věřící křesťan nemusí být fundamentalistou ani fanatikem“.

A nakonec k tomu, co zaujalo novináře, a nejen je, na britských ostrovech. Týdeník The Observer přinesl 29. ledna informaci o tom, že zvláštní parlamentní skupina připravila sérii drakonických opatření zaměřených na oslabení moci supermarketů. Parlamentní skupina pro malé obchody připravila zprávu, jejíž součástí je výzva k Úřadu pro spravedlivý obchod, aby zahájil rozsáhlé vyšetřování, které by se týkalo obchodních řetězců. Zároveň mají být podle poslanců přijata opatření, která by „ukončila nespravedlivé výhody, jež supermarkety těží z nabízení volných parkovacích míst, zatímco jsou zákazníci místních obchodníků odkázáni na placené parkování na ulici“. Zrušeny mají být velké marže supermarketů. Přijata mají být opatření, která by místním úřadům umožnila najít zdroje k tomu, aby lépe čelily tlaku supermarketů na další výstavbu. Supermarketům, které postaví obchody o větší ploše, než mají povoleno, mají být dávány větší pokuty. Poslaneckou
iniciativu uvítali aktivisté z organizace Friends of the Earth. Naopak šéfové supermarketů se nechali slyšet, že opatřením, jako jsou zásahy do jejich obchodních marží nebo zdanění parkování, budou tvrdě oponovat. Podobné návrhy labouristů se jim podařilo odrazit již před devíti lety. Podle výzkumů zaniklo v posledních deseti letech v Británii na 30 000 malých obchodů. Nové vyšetřování bude znamenat velkou ránu zvláště pro obchodní řetězec Tesco, který kontroluje více než 30 procent trhu s potravinami na ostrovech a jeho podíl má údajně do roku 2010 stoupnout na 45 procent. Tesco se přitom v poslední době zaměřuje i na otvírání řetězců menších obchodů, do roku 2012 má jejich počet na ostrovech dosáhnout čísla 1200.

Z anglickojazyčného tisku vybral Filip Pospíšil.

Šmíruj a vydělávej

Když 14. prosince loňského roku odhlasoval Evropský parlament kontroverzní směrnici o povinném uchovávání dat o telekomunikaci a elektronické komunikaci obyvatel Evropské unie, musely si organizace na ochranu práv občanů, spotřebitelské organizace i některé organizace novinářů přiznat velkou prohru. Několikaletá kampaň a snahy o lobbování v evropských institucích i u národních vlád přinesly výsledek, který je, jak někteří aktivisté tvrdí, ten nejhorší možný.

Hlavně rychle

Přijetí směrnice umožnila dohoda mezi dvěma největšími stranami v parlamentu (socialisty z PSE a konzervativci z PPE) a Radou ministrů vedenou Velkou Británií. Po ostré diskusi a mnoha zvratech v politických stranách většina europoslanců hlasovala pro. Samo projednávání směrnice se vyznačovalo zcela mimořádnými postupy a také rychlostí. Nápady na přijetí podobné normy se sice objevily už před několika lety, ale samotný návrh směrnice předložila Evropská komise necelé tři měsíce před jejím přijetím parlamentem. Normálně přitom v Unii trvá legislativní proces celé roky. Především bombové útoky v Londýně a britské předsednictví Rady však znamenalo ohromný tlak, který vyústil v přijetí normy s nejkratší dobou projednávání v celé historii EU.

Přijetí směrnice v celoevropském měřítku znamená, že národní státy musí do 18 měsíců zavést příslušnou domácí legislativu, která by vyžadovala povinné uchovávání údajů o telefonní komunikaci (včetně SMS zpráv), internetovém připojení (včetně e-mailových adres) a lokalizačních údajů o mobilních telefonech. K údajům archivovaným jednotlivými operátory mají mít přístup bezpečnostní složky, přičemž nebyla v rámci EU stanovena žádná omezení, co se týče závažnosti trestných činů, při jejichž vyšetřování lze do databáze s daty o komunikaci vstoupit (původně byla naléhavost přijetí směrnice odůvodňována bojem proti terorismu). Evidovány a předávány mají být i údaje o pokusech o spojení či nepřijatých hovorech.

Nutný kompromis

V mnoha bodech, které byly dosud předmětem sporu mezi zástupci jednotlivých států a například telekomunikačními společnostmi, bylo dosaženo jistých kompromisů. Tak kupříkladu nebyla stanovena jednotná doba uchovávání údajů o komunikaci. Tu si mají jednotlivé národní státy upravit podle sebe. Počítá se s tím, že by se pohybovala od šesti do 24 měsíců, ale kupříkladu Polsko zamýšlí zavést až 15leté uchovávání údajů. Otevřená pro právní úpravu jednotlivých států zůstala i související otázka, zda budou státní orgány hradit teleoperátorům a internetovým providerům náklady nezbytných investic do technického zařízení. Ke kompromisu také došlo v otázce povinného uchovávání údajů o internetovém provozu. Zde byl opět především z finančních důvodů omezen rozsah povinně archivovaných údajů jen na komunikaci z e-mailových adres, které operátoři sami poskytují, a na takzvané služby VoIP, což je služba přenosu hlasu po internetu, vycházející
z možností IP protokolu. Uchovávání se však nemá vztahovat na freemailové služby či určité způsoby telefonování po internetu.

To znamená pro řadu vlád významné snížení úhrad operátorům. Například finský ministr vnitra se v prosinci nechal slyšet, že nová směrnice přijde stát ročně na 10 až 40 milionů eur. Původní návrh směrnice by přitom mohl údajně pro pětimilionové Finsko znamenat náklady ve výši 5,5 miliard eur.

Teroristé se smějí

Spolu s omezováním oblastí, na něž se má povinné uchovávání dat vztahovat, a rozšiřujícími se technologickými možnostmi však zásadně klesá pravděpodobnost, že bude schválená norma moci efektivně sloužit původně deklarovanému účelu. Tedy boji proti terorismu. Jak upozornila ještě při projednávání směrnice v Evropském parlamentu polská organizace Internet Society Poland (ISOC Polska), existuje již dnes řada více či méně technicky náročných postupů, které mohou využívat ti, kdo se chtějí vyhnout kontrole své komunikace. Jedním z nich je například využívání technologie WiFi, která je na mnoha místech již v současnosti zdarma k dispozici. Obdobně při využívání VoIP technologie za použití určitých postupů volat anonymně přes internet prostřednictvím operátorů v USA. Jen s mírnou nadsázkou tedy lze říci, že plošné uchovávání elektronické komunikace občanů a její kontrola se budou ve skutečnosti týkat jen těch, kteří se neobtěžují před
operátory a bezpečnostními složkami něco skrývat.

Problémy jim ovšem přinese i přesto, nebo právě proto, že se nyní stávají „jen nevinnými podezřelými“. Jde samozřejmě o možné zneužití rozsáhlých databází ze strany bezpečnostních složek i organizovaného zločinu, kterému se mohou takto získaná data o pohybu či zvyklostech jednotlivých uživatelů elektronické komunikace hodit. A pak samozřejmě i to, že nákladné uchovávání obrovských objemů dat bude muset někdo zaplatit.

Jsme napřed

Zatímco se některé evropské státy budou potýkat s povinným zavedením nové směrnice, české úřady i poslanci si mohou mnout ruce. Byli totiž mimořádně pilní. Již v polovině loňského roku přijali zákon o elektronických komunikacích, který předvídal rysy evropské směrnice. Zákon mimo jiné stanoví, že „právnická nebo fyzická osoba zajišťující veřejnou komunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací je povinna uchovávat provozní a lokalizační údaje a tyto údaje je na požádání povinna poskytnout orgánům oprávněným k jejich vyžádání podle zvláštního právního předpisu“. Stanoví také „rozsah provozních a lokalizačních údajů, dobu jejich uchovávání, která nesmí být delší než 12 měsíců“. Před nedávnem přijaté vyhlášky Českého telekomunikačního úřadu (ČTÚ) pak upřesňují rozsah a délku povinného uchovávání různých druhů takto získaných dat (3 až 6 měsíců). Teď postačí jen termíny trochu prodloužit. České právní
normy se také už vypořádaly s problémem, u kterého těžko hledají řešení mnohde v zahraničí. Jde o ty peníze.

Mobilní operátoři a další poskytovatelé elektronických komunikací dostanou od českého státu zaplaceno nejen za poskytování služeb (tedy předávání uchovávaných údajů bezpečnostním složkám), ale i za nezbytné investice, které budou kvůli tomu muset vynaložit. Tak stanoví zákon a jeho vyhlášky.

Jenže je to drahé. A platby se proto zpožďují. Již na začátku prosince minulého roku, necelého půl roku po zavedení povinných plateb za odposlechy a předávání údajů o elektronické komunikaci, dlužila policie operátorům podle informací televize Nova 300 milionů korun. Bezpečnostní informační služba (BIS) pak podle informací listu Právo za stejné období nezaplatila za odposlechy osmnáct milionů. Ministerstvo vnitra odklady plateb hájilo tím, že čekalo na to, až vstoupí v platnost vyhláška, která ceny za jednotlivé úkony stanovuje. Ta už platí. Peníze operátorům ale stále netečou.

„Faktury jsme museli připravit během několika dní, ale dosud nám nic nepřišlo,“ stěžuje si Jakub Hrabovský, tiskový mluvčí společnosti Vodafone. „Faktury jsme sice dostali, ale platby policie opravdu neprovedla. Probíhají totiž jednání,“ vysvětluje Pavel Hanták z tiskového oddělení Policejního prezidia ČR. O čem se jedná, když už jsou poplatky za jednotlivé služby stanoveny, ani termín ukončení rozhovorů nechce přitom oznámit. „Jednání o vyhlášce dosud probíhají, nelíbí se ani nám, ani mobilním operátorům,“ rozvádí tiskový mluvčí BIS Jan Šubert. „Nejde jen o platby za jednotlivé služby, ale i o uhrazení nutných investic operátorů.“ Přesné částky, o nichž se jedná, nechtějí zástupci bezpečnostních složek sdělit. „U investic půjde řádově o miliony v průběhu několika let, u plateb za služby to u BIS nebudou stamiliony ročně a bude to rozložené na splátky“ – to je maximum, jež je Šubert ochotný sdělit. Zároveň
ubezpečuje, že tajné služby mohou i nadále žádat operátory o informace o elektronické komunikaci občanů jen se souhlasem soudu a nechystají plošné monitorování veškeré elektronické komunikace. Již však nedodává, že to tajná služba ani dělat nemusí. Veškeré údaje o elektronické komunikaci přece musí podle nového zákona uchovávat mobilní a internetoví operátoři sami.

Ani operátoři nejsou ohledně úhrad za nahlížení státu do soukromí svých zákazníků sdílnější. Podle T-Mobilu „neexistuje jednoznačná shoda“ především v oblasti investičních nákladů mezi operátorem a státními orgány, a proto“nelze v tuto chvíli uvést přesnou částku. Předpokládáme nicméně, že za rok 2005 se bude fakturace pohybovat v řádu jednotek milionů Kč, a to jak v případě provozních, tak i investičních nákladů.“ Podle společnosti však již bylo mezi operátorem a státními orgány dosaženo dílčích dohod..

Za „striktně neveřejnou“ označil informaci o výšce pohledávek Jakub Hrabovský z Vodafonu a dodal, že jednání budou zřejmě uzavřena na konci března. Na odpověď „Informace o jednáních tohoto druhu nezveřejňujeme“ se po urgenci zmohl Pavel Kaidl z Eurotelu. Takže nám nezbývá než si vzít do ruky ceník odposlechů, otištěný na této straně, a začít počítat. Ale nedopočítáme se. Počty odposlechů jsou přece tajné a počty žádostí o údaje o elektronické komunikaci také nikdo nechce zveřejnit. Do byznysu, v němž se obchoduje se soukromím občanů, nesmí nikdo vidět.

Válka proti teroru se nevede

Má George Bush v současné době politické potíže? Jestliže ano, proč?

Měl by závažné politické potíže, kdyby v zemi existovala opoziční politická strana. Téměř každý den si dává vlastní gól. Zarážející skutečností současné americké politiky ale je, že z toho demokraté takřka nic nezískávají. Jediný zisk je v tom, že republikáni ztrácejí podporu. Opoziční strana by mohla udělat hodně, ale demokraté jsou republikánům politicky tak blízko, že nemohou dělat nic. Když se pokoušejí něco říci k Iráku, obrátí se na ně George Bush nebo Karl
Rove a řeknou: „Jak můžete kritizovat? Všichni jste pro to hlasovali.“ A v podstatě mají pravdu.

Jak by se mohli demokraté v tomto bodě odlišit, když už se do té pasti dostali?

Vedení demokratů sleduje výsledky průzkumu veřejného mínění více než já. Znají je. Namísto aby se stavěli proti převládajícímu veřejnému mínění, mohli by zaujmout stanovisko, které veřejné mínění podporuje. Pak by se mohli stát opoziční stranou a stranou většinovou. Ale to by museli změnit své názory skoro ve všem.

Vezměme například zdravotní péči. Výrazná většina obyvatel je nakloněna nějakému druhu celostátní zdravotní péče. To platilo po dlouhou dobu. Ale kdykoliv se něco podobného objeví – příležitostně zmíněné v tisku – říká se, že je to politicky nemožné nebo že „to nemá politickou podporu”, což je jinými slovy, že to nechtějí pojišťovny nebo farmaceutický průmysl. Velká většina obyvatel to chce, ale kdo se na ni ohlíží? Demokraté jsou stejní. Clinton přišel se směšným plánem, který byl tak složitý, že jej nešlo pochopit, a tak ztroskotal.

Chci se dostat k otázce zahraniční politiky. Jsme ve stavu permanentní války?

To si nemyslím. Nikdo válku doopravdy nechce. Chceme vítězství. Vezměte si například Střední Ameriku. V osmdesátých letech byla Střední Amerika mimo kontrolu. USA musely vést strašnou teroristickou válku v Nikaragui, musely podporovat vražedné teroristické vlády v Salvádoru, Guatemale a v Hondurasu, ale to byl válečný stav. Pak uspěli teroristé. Takže se o Střední Americe už ani nedočtete, poněvadž je tam klid. Chci říci: je tam utrpení a bída, ale klid. Nejde o válečný stav. A totéž najdeme jinde. Dokážete-li udržovat lidi pod kontrolou, nejde o válečný stav.

Vezměte si například Rusko a východní Evropu. Rusko řídilo východní Evropu téměř půl století, s občasnou vojenskou intervencí. Příležitostně. Museli vpadnout do východního Berlína, do Maďarska, do Československa, ale povětšinou to bylo klidné. A domnívali se, že je všechno v pořádku – řídila to domácí Bezpečnost, domácí politické figury, žádný velký problém. To není permanentní válečný stav.

Jenže jak ve válce proti teroru vymezíte vítězství?

Máte měřítka. Měříte například počet teroristických útoků. Za Bushovy administrativy prudce narůstaly, velmi prudce pak po irácké válce. Jak se dalo také čekat. Zpravodajské agentury přece předvídaly, že irácká válka asi zvýší pravděpodobnost teroru. A postinvazní odhady CIA, Národní bezpečnostní rady a jiných zpravodajských agentur jsou přesně takové. Ano, teror stoupl. Ve skutečnosti dokonce vytvořil něco, co nikdy předtím neexistovalo – nové cvičné území pro teroristy, mnohem vyspělejší než Afghánistán. To je způsob, jak se vyrovnat s válkou proti teroru, totiž zvýšit teror. A zřejmé je i měřítko, počet teroristických útoků. Ano, podařilo se jim zvýšit teror.

Ve skutečnosti se proti teroru žádná válka nevede. Vpád do Iráku a kontrola světových zdrojů energie byly jaksi mnohem důležitější než hrozba terorismu. A totéž platí pro jiné věci. Vezměte si jaderný teror. Americké zpravodajské systémy odhadovaly, že pravděpodobnost útoku „špinavou“ jadernou bombou ve Spojených státech v příštích deseti letech je asi padesátiprocentní. To je pěkně vysoko. Dělají s tím něco? Ano. Zesilují hrozbu tak, že zvyšují šíření jaderných zbraní, nutí potenciální protivníky, aby přijali nebezpečná opatření, jimiž se pokoušejí čelit stoupající americké hrozbě.

Dokonce se o tom někdy diskutuje. Najdete to v literatuře o strategické analýze. Vezměme opět invazi do Iráku. Říkají nám, že nenašli zbraně hromadného ničení. Jenže to není přesné. Našli zbraně hromadného ničení, totiž ty, které Saddámovi poslaly Spojené státy, Británie a jiní v průběhu osmdesátých let. Spousta z nich tam ještě byla. Byly pod kontrolou inspektorů OSN a byly demontovány. Když USA vpadly do Iráku, inspektoři byli vyhnáni a Rumsfeld a Cheney neřekli svým vojákům, aby ta místa střežili. Takže byla ponechána bez dozoru a vyloupena. Inspektoři OSN pokračovali ve své práci pomocí družic a identifikovali přes sto míst, jež byla vykradena – ne že by tam někdo šel a něco vzal; ale skutečně důkladně, systematicky vyloupena.

Lidmi, kteří věděli, co dělají.

Ano, lidmi, kteří věděli, co dělají. Znamenalo to, že vzali vysoce přesná zařízení, jež můžete použít pro jaderné zbraně a rakety, nebezpečné biotoxiny, materiál všeho druhu. Nikdo neví, kam to šlo. Je to nesnesitelné pomyšlení. Zvyšuje to hrozbu teroru, a to dost podstatně. Rusko pronikavě zvýšilo svou vojenskou útočnou kapacitu v reakci na Bushovy
programy také proto, aby se pokusilo v útočné kapacitě čelit naprosté americké nadvládě. Jsou nuceni rozesílat jaderné rakety po celém svém rozsáhlém území. A většinou nestřežené. A CIA si je dokonale vědoma, že čečenští povstalci prohledávali ruská nádražní zařízení patrně s plánem pokusit se o krádež jaderných střel. Tedy, ano, to by mohla být apokalypsa.

Totéž platí o globálním oteplování. Nejsou hloupí. Vědí, že zvyšují hrozbu vážné katastrofy. Ale to je ještě jednu nebo dvě generace daleko. Komu by to nebylo jedno? Jsou v zásadě dva principy, jež vymezují politiku Bushovy administrativy: to, co plní kapsy vašich bohatých přátel dolary, a posilování vaší kontroly světa. Z toho se odvozuje takřka všecko. Jestli přitom náhodou vyhodíte svět do vzduchu, to je záležitost někoho jiného. Věci se přiházejí, jak řekl Rumsfeld.

Sledoval jste americké zahraniční agrese od Vietnamu a teď jsme v Iráku. Myslíte si, že je naděje, že v americké zahraniční politice dojde k nějaké základní změně? A jestli ano, jak by nastala?

Existují významné změny. Srovnejte například válku v Iráku se čtyřicet let předtím probíhající válkou ve Vietnamu. Opozice proti válce v Iráku je mnohem větší, než byla proti mnohem horší válce ve Vietnamu. Irák je myslím první válkou v dějinách evropského a amerického imperialismu, kde existoval masivní protest, ještě než byla skutečně zahájena. Ve Vietnamu to trvalo čtyři nebo pět roků, než došlo k nějakému viditelnému protestu. Byl tak slabý, že si dnes nikdo ani nevzpomíná nebo neví, že Kennedy zaútočil na Jižní Vietnam v roce 1962. Byl to závažný útok. Trvalo roky, než se konečně rozvinul protest.

Co myslíte, že by se v Iráku mělo udělat?

První věc, která by se měla v Iráku udělat, je, abychom se vážně zabývali tím, co se děje. Napříč politickým spektrem neexistuje skoro žádná vážná diskuse – říkám s politováním – o otázce stažení vojsk. Je tomu tak proto, že se na Západě nacházíme pod vlivem strnulé doktríny, náboženského fanatismu. Ten tvrdí, že by Spojené státy vpadly do Iráku, i kdyby jeho hlavními produkty byly salát a okurky a světové zdroje ropy se nacházely někde ve střední Africe. Každý, kdo tomu nevěří, je odsuzován jako přívrženec teorie spiknutí, marxista, blázen nebo něco takového. Fungují-li vám tři šedé mozkové buňky, víte, že to je naprostý nesmysl. USA vpadly do Iráku, protože má obrovské zdroje ropy, většinou nedotčené, a je v samém srdci světového energetického systému. Což znamená, že dokážou-li USA ovládnout Irák, nesmírně tím rozšíří svou strategickou moc, to, čemu Zbigniew Brzezinski říká kritický vliv na Evropu a Asii. Ano, to je hlavní důvod kontroly
ropných zdrojů – dává vám strategickou sílu. Budete to chtít udělat, i když budete využívat obnovitelnou energii.

Teď si promluvme o stažení vojsk. Vezměte si kterýkoli deník nebo časopis. Začínají tím, že říkají, že Spojené státy usilují o vytvoření svrchovaného, demokratického, nezávislého Iráku. Chci říct, existuje taková, alespoň vzdálená možnost? Jen uvažte, jaká politika by asi byla politikou nezávislého svrchovaného Iráku. Je-li víceméně demokratická, bude mít šíitskou většinu. Budou přirozeně chtít zlepšit své vztahy s Íránem, šíitským Íránem. Většina duchovních pochází z Íránu. Badrova brigáda, která v podstatě ovládá jih, je vycvičena v Íránu. Mají spolu těsné a rozumné hospodářské vztahy, jež se budou rozvíjet. Takže dostáváte irácko-íránské spojenectví. Mimoto, hned za hranicí je v Saúdské Arábii šíitské obyvatelstvo, jež bylo drsně utlačováno fundamentalistickou tyranií, podporovanou USA. A každý pohyb k nezávislosti v Iráku je bezpochyby povzbudí. Je to zrovna tam, kde je většina saúdskoarabské ropy. Můžete si proto dobře představit
tu nejvyšší hrůzu ve Washingtonu: volné šíitské spojenectví, jež kontroluje většinu světové ropy, nezávisle na Washingtonu a pravděpodobně se obracející k Východu, kde je Čína a dychtí navázat s nimi vztahy. Dokonce to už i dělají. Je to vůbec představitelné? USA by spíše šly do jaderné války, než aby připustily, jak se dnes věci mají.

Každá diskuse o odchodu z Iráku musí vzít tyto problémy aspoň v úvahu. Jen se podívejte na komentáře ve Spojených státech. Vidíte nějakou diskusi o těchto problémech? Blíží se nule. A má to příčinu. Není nám dovoleno připustit, že naši vůdci mají racionální imperiální zájmy. Máme předpokládat, že jsou dobrosrdeční a dělají chyby. Ale takoví nejsou. Jsou dokonale rozumoví. Dokážou chápat to, co chápe kdokoli jiný. Takže prvním krokem, pokud mluvíme o stažení vojsk, je: uvážit skutečnou situaci, ne nějakou vysněnou situaci, podle níž Bush sleduje vizi demokracie nebo něčeho takového. Máme-li vstoupit do reálného světa, musíme o něm začít hovořit.

Čeho nejvíce litujete za čtyřicet let svého politického aktivismu? Co byste byl udělal jinak?

Byl bych udělal víc. Protože problémy jsou tak vážné a ohromující, že je ostudné neudělat s nimi víc.

Co vám dává naději?

Naději mi dává veřejné mínění. Veřejné mínění ve Spojených státech je velmi dobře prostudované, víme toho o něm spoustu. Zřídka se o něm píše, ale víme o něm. A ukazuje se, že u většiny problémů jsem hodně v souladu s hlavním proudem veřejného mínění. U některých nejsem. Neplatí to, pokud jde o kontrolu zbraní či kreacionismus nebo podobně, ale ve většině rozhodujících problémů, těch, o nichž jsme mluvili, zjišťuji, že jsem sice na kritickém konci, ale pořád uvnitř spektra veřejného mínění. Mám za to, že je to velmi nadějné znamení. Myslím si, že by se Spojené státy měly stát rájem organizátorů.

Jaký druh organizování by mohl politiku změnit?

Je tu základ pro demokratickou změnu. Vezměte si, co se před několika dny stalo v Bolívii. Jak dosáhl levicový vůdce původních obyvatel toho, že byl zvolen? Tím, že se každé čtyři roky objevil ve volbách a říkal „Hlasujte pro mne!“? Ne. Kvůli tomu, že tam fungují lidové organizace, jež celou dobu pracují na všem od blokování privatizace vody a dalších zdrojů až po místní problémy. Jsou to skutečné paticipativní organizace. To je demokracie. A to je úkol hodný organizování.

Přeložil Štěpán Steiger.

Rozhovor byl na stránce AlterNetu uveřejněn 14. ledna 2006.

Veřejnoprávní média a invaze spotřebitelů

Když se v Česku řekne „veřejnoprávní televize“, popřípadě „média veřejné služby“, jistě si kdekdo vybaví oněch pár vzrušujících týdnů na přelomu let 2000 a 2001, pro které se vžilo označení „televizní krize“. Začalo to podivným odvoláním generálního ředitele České televize, pokračovalo to ještě podivnější volbou ředitele nového, protesty zaměstnanců ČT a Vánocemi zpestřenými zčernalou obrazovkou. V lednu se opakovaně zaplnilo pražské Václavské náměstí demonstranty, byla zima, zpívalo se a svět k nám – zase jednou – upíral pohledy.

Ve hře tehdy – alespoň podle některých aktérů – byla snaha vládnoucí politické garnitury oslabovat nezávislost „média veřejné služby“, tedy instituce, která měla v české společnosti sotva desetiletou tradici a byla od samého počátku provázena štítivým odporem části politické pravice.

Byla to paradoxní situace – „veřejnost“ protesty podporovala stávkující zaměstnance České televize, ale současně se s ČT jako „médiem veřejné služby“ nijak zvlášť neidentifikovala. Postavení a role tohoto média byly nejasné, proměna ze státního média minulého režimu nezřetelná, tradice „služby veřejnosti“ nebyla v českém prostředí prakticky žádná. Věděli tehdy lidé shromáždění na Václavském náměstí nebo před budovou na Kavčích horách, za jakou instituci se vlastně berou?

Tři čtvrtě století

Britský sociolog médií Jeremy Tunstall vydal zhruba před třiceti lety knihu s příznačným názvem Média jsou americká. Ukázal v ní, jak mocný je ekonomický vliv americké televizní a filmové produkce na zbytek světa. Poněkud nelichotivě napsal, že Evropa je pro Spojené státy jen výhodným odbytištěm, kde se dá kdeco bez větší námahy a za slušné peníze prodat. Tunstall se tehdy přiklonil k autorům, kteří poukazovali, že s rostoucí mocí médií (a o té už v tu dobu nikdo nepochyboval) roste vliv USA na evropskou ekonomiku i kulturu. Všechno, co má v médiích úspěch, vzniklo v Americe, poznamenal Tunstall sarkasticky.

Přece však lze i v mediální sféře najít něco jedinečně evropského: jsou to takzvaná média sloužící veřejnosti, u nás nazývaná „veřejnoprávní“, nebo „veřejné služby“. Když se začalo ve dvacátých letech minulého století rozvíjet rozhlasové vysílání, ustavil se ve Velké Británii model, který odmítl jít jak cestou neregulovaného vysílání vrženého do prostředí volného trhu (jak tomu bylo v USA), tak cestou státem dirigovaného a kontrolovaného systému (jaký se ustavoval v Sovětském svazu). Po druhé světové válce se tento model rozšířil i na rychle se rozvíjející televizní vysílání – a navíc se ukázal jako funkční podpora demokratizace společnosti v denacifikujícím se Německu. To posílilo základní argument obhajující „veřejnoprávní“ média: relativní vzácnost vysílacích frekvencí.

Vznikl tedy v západoevropských zemích svébytný model rozhlasového a televizního vysílání, vyznačující se vysokou mírou formální autonomie: na jedné straně je chráněn před ataky volného trhu, na druhé straně před přímým vlivem státu. Míra ochrany před trhem i státem se liší země od země – někde jsou tato média zcela oddělena od trhu, někde mají těsnější vazbu na stát. Ve Francii či Řecku má stát zřetelně větší možnost zasahovat do chodu těchto médií než v Británii nebo ve Švédsku.

Od počátku byla tato média chápána jako národní kulturní instituce a byla spojována s určitým očekáváním kvality. Očekávala se od nich pestrá programová nabídka (se zvláštním důrazem na službu menšinám a na nestranné politické zpravodajství), veřejně kontrolované nakládání s prostředky, celonárodní, respektive celostátní dosah, nezávislost na účelových stranických zájmech a nekomerční chování. S médii sloužícími veřejnosti se spojovala demokratizace kultury a vzdělání.

Tento model se začal rozpadat na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let (i když první náznak se objevil už v padesátých letech ve Velké Británii), kdy se i v Evropě prosadila komerční média. Původní monopol nekomerčních médií veřejné služby byl narušen, vlády začaly povolovat soukromé vysílání, do éteru začala vyšší měrou pronikat zábava konzumního typu. Padl základní argument: s nástupem kabelového a satelitního vysílání bylo frekvencí rázem dost. Komerční rozhlasy a televize se začaly rozmáhat a rychle přilákaly pozornost velkého počtu posluchačů a diváků. Původní model služby veřejnosti se změnil v duální model, v němž vedle sebe existují oba typy vysílatelů. „Veřejnoprávní“ média připravená o monopolní postavení a postupně ztrácející část diváků začala tápat – jejich národně reprezentativní role ztrácela oporu. Od osmdesátých let minulého století se už zcela otevřeně mluví o „trojí krizi“ médií
sloužících veřejnosti: krizi existenciální (k čemu vlastně jsou), krizi finanční (proč je máme platit) a krizi organizační (proč jsou to tak obrovské a nepružné organizace). Média sloužící veřejnosti se začala i obsahově více přizpůsobovat médiím, jejichž hlavním posláním je upoutat pozornost a prodat ji inzerentům. Do veřejného prostoru pronikla spotřebitelská mentalita, poslání spojené s demokratizací kultury a vzdělání začalo slábnout a jen obtížně se udržovalo. Média sloužící veřejnosti se postupně začala dostávat do polohy mírného anachronismu.

Jak to bylo u nás

Když tedy česká politická reprezentace dospěla na počátku devadesátých let k rozhodnutí, že zavede duální model, přenášela do českého prostředí stav, v němž už byly zabudovány důsledky této krize, předem oslabující „veřejnoprávní“ média. Volba tak padla na model, v němž je formální autonomie médií veřejné služby poměrně slabá: vazba na stát, tedy na Poslaneckou sněmovnu (původně Českou národní radu), byla dosti přímá a ochrana před trhem nízká s tím, že média sloužící veřejnosti měla možnost vstoupit (byť v omezené míře) na reklamní trh. To, co se vyvíjelo v západoevropských zemích dlouhá léta a bylo výsledkem mnoha kompromisů, se v českém prostředí zavedlo téměř naráz. Televize nemohla své „odstátněné“ postavení a koncept služby veřejnosti ani pořádně zažít a už se musela potýkat s tržními poměry, komerční konkurencí a politickými tlaky. Část politické elity navíc existenci těchto médií nepřála, konkrétně gravitační
pole ODS, myšlenkově závislé na thatcherismu (Margaret Thatcherová proslula záštiplnými výpady proti BBC a umanutou snahou tuto instituci co nejvíc oslabit).

Z hlediska společenského konsensu přitom nebyla situace pro zřízení médií veřejné služby nepříznivá: česká společnost sice neměla s těmito médii žádnou zkušenost, zato měla dost zkušeností s televizí, která představovala (vedle ostře sledovaného propagandistického nástroje) i významnou kulturní instituci. Ještě silnější byla tato zkušenost s rozhlasem, jenž na rozdíl od televize měl i kousek meziválečné demokratické tradice. Skokově nastavené podmínky nedovolily ale televizi veřejné služby rozvinout se v nových podmínkách do reprezentativní kulturní instituce. Převzatý duální model, konkurence komerčních stanic (hlavně TV Nova od února 1994), podíl na reklamním trhu a celková koncepční bezradnost vedly k tomu, že se krize médií veřejné služby přenesla i do českého prostředí.

Formální autonomie (tedy ochrana před trhem i před státem) dává „veřejnoprávnímu“ médiu v současné narcistní vlně konzumerismu, účelového politikaření, neexistence vizí a bezbřehého pragmatismu potenciál společenské síly, jež by mohla pěstovat seriózní, myšlenkově košatou žurnalistiku, nestranné zpravodajství a zprostředkovávat a dále rozvíjet hodnoty národní kultury i dalších kultur. Taková možnost tu snad skutečně na počátku devadesátých let byla. Rychlým a nepromyšleným převzetím stavu, který byl v západní Evropě výsledkem zmíněné krize, se fakticky i do našeho prostředí tato krize importovala. Český veřejný prostor se nerozvinul jako rozměr občanského života, neobydleli jsme ho my jako občané, nýbrž byl zaplaven námi jako spotřebiteli.

Zpátky na Václavské náměstí

Vánoční krize vedla na počátku roku 2001 k řadě jednání, jež vyústila v přijetí nového zákona, ustavení prozatímního ředitele a vedla k uklidnění situace. Otázka „trojí krize“ však vyřešena nebyla a není řešena ani nadále. Možná chybí skutečně veřejný prostor, kde by takové řešení mohlo probírat. Jinými slovy, chybí prostor, který může zajistit pouze médium opravdu sloužící jedině a výhradně veřejnosti.

Autor je teoretik médií, zástupce vedoucí Centra pro mediální studia CEMES a proděkan FSV UK.

ComiCZcon 2006

DSCH (1906–1975)

Když zkritizuji tebe, ty zkritizuješ mne

Viděl jste dnešní deníky, které vyšly s reklamou jedné firmy místo první strany?

Je to jenom přebal. V Helsinkách, kde jsem rok žil, jsou podobné akce normální. Noviny žijí z reklamy, vycházejí vstříc zákazníkovi. Pokud inzerce neškodí zbývajícímu obsahu, tak se sice nemusí každému líbit, ale to je realita.

Pokud za tím bude ještě někdo hledat nějaký obsah.

Jde o zvyk.

V jaké situaci se nacházejí česká média ve volebním roce 2006? Mohou skutečně přinést informace relevantní pro rozhodování občanů při volbách?

Když se ptáte na situaci v médiích, tak se vždycky dočkáte dvojích odpovědí. Jde o to, jestli je ta láhev poloprázdná, nebo poloplná. Ten stav nebude nikdy ideální. Někdo bude hořekovat, že média nedají divákovi či čtenáři dostatek kvalitních informací, aby se mohl kvalifikovaně rozhodnout před volbami, někdo řekne, že si je tam musí najít sám.

A co si myslíte vy?

Problém naší generace je v tom, že my srovnáváme se svou životní zkušeností. Většinu života jsme prožili za nesvobody médií. Takže média, která jsou svobodná, byť třeba nevychovaná, jsou pro mě stále dobrá média. Samozřejmě jsou tam některé bariéry objektivního a subjektivního rázu. K těm objektivním patří například otázka hospodářská: velikost trhu, financí, zda jsme schopni si zde zaplatit kvalitní noviny a podobně. Ty subjektivní leží podle mého ve vydavatelích, kteří usilují o zisk za každou cenu a nevidí, že by myšlenku zisku mohli ve prospěch veřejného zájmu trochu potlačit.

Jste tedy spokojen?

Pro mě je důležité, že média jsou svobodná a pluralitní. Samozřejmě jejich svoboda má určité limity, dané ekonomickými důvody. Chybějí tu noviny, které uspokojí menšinové žánry a menšinové zájmy politicky angažovaného občana. Takových je méně, a proto jsou politicky angažovaná témata v našich médiích spíše zastrčená. O složitých nebo nejednoznačných tématech se nepíše vůbec.

Myslíte si, že se zde projevuje absence „seriózního“ tisku?

Domnívám se, že za patnáct let od listopadu 1989 by už v Česku mohl být nějaký lepší deník, než máme. Dá se to srovnávat s první republikou, kdy tu byl masový tisk jako Národní politika, která v nákladu a čtenosti předčila Lidové noviny. Jenže Lidové noviny přinášely myšlenky, které potom ovlivňovaly decision makery, měly vliv na kulturu a na elitu. Problém je v tom, že od revoluce jsou média nahlížena především jako byznys a teprve potom jako kulturotvorný činitel. Média jsou také obchod, ale jsou i něco víc.

Od sedmdesátých let jde ovšem o celosvětový trend. Média se stávají zbožím jako každé jiné a přehlíží se jejich společenský dopad…

Venku ale existuje něco jako osvícený byznys. Někdo investuje peníze do prodělečného plátku, který podává informace nad úroveň bulváru. Nebo stát svou politikou vytvoří prostor pro to, aby takové sdělovací prostředky existovaly. To se často projevuje v úrovni veřejnoprávních médií. Média veřejné služby by měla plnit funkce, ve kterých komerční sdělovací prostředky selhávají.

Naše veřejnoprávní média je plní?

Do jisté míry ano. Když zůstaneme ve volebním roce, je zajímavé, že komerční televize o předvolebním boji neinformovaly nikdy dostatečně. Někdy jsou i pohotovější než ČT1, ale při úsilí o sledovanost pak berou předvolební boj jako dostihový zápas. Chtějí vás do toho zatáhnout, podívejte, kdo vyhrál, kdo prohrál. Není tam prostor pro širší debatu o volebních programech a není tam prostor pro menšinové strany. To se ukázalo v posledních dvou volebních obdobích, a zvláště v roce 2002 bylo evidentní, že nejsilnější komerční televize sází pouze na velké strany a ostatní ji vůbec nezajímají. Zatímco veřejnoprávní televize se – byť ne možná šťastným způsobem – snažila dát prostor všem.

Jakým způsobem?

V roce 2002 tam byl prozatímní ředitel, tak se improvizovalo. Totéž se stalo v roce 1998, kdy byl dosazen nový ředitel Jakub Puchalský, a tenkrát na něj strany silně tlačily, aby jim dal prostor u kulatého stolu. On jim řekl, fajn, tak se dohodněte, a ony nebyly schopné se dohodnout. Puchalský řekl, že žádné kulaté stoly tedy nebudou, a využil se formát arény. Myslím, že poslední slušně koncipovaná diskuse byla v roce 1996. Tehdy kupodivu ani politické strany neprotestovaly. Televize oddělila ve vysílání parlamentní a neparlamentní strany; nesnažili se o atraktivitu, ale ty informace tam byly. Tvrdím, a jsem schopen to doložit, že poslední promyšlená veřejná diskuse zde proběhla v roce 1996.

Přesto si myslíte, že veřejnoprávní televize svou roli zvládá?

Věřím tomu, že letos bude mít po letech improvizací určitou koncepci. Chtějí jít po regionech, setkat se s regionálními lídry v přímém přenosu, poskytnout prostor regionální politice. Bude to takových dvanáct regionálních mítinků, které zprostředkuje veřejnosti, a chce to doplnit debatami. Doufám, že letos by informace poskytované veřejnoprávní televizí voličům mohly být na vyšší úrovni než v minulosti.

A deníky?

Nevím, uvidíme, jestli se pochlapí, ale zatím to vypadá, že spíše půjdou po skandálech a kauzách a budou se snažit z toho vytřískat maximum. Jako byla například kauza poslance Kořistky v poslední době. Chci říci, že je správné, že jeho případ byl zveřejněn, jenom je tu určité nebezpečí, že v rámci předvolebního boje se ve své usilovné snaze o kauzu za každou cenu mohou novináři stát nástrojem cizí vůle, že naletí někomu, kdo jim podstrčí tu návnadu, a pak se ukáže, že je to trochu jinak. Což se stalo, když měla sociální demokracie skandál s poslancem Krausem, že se náhle objevily nové indiskrece, které se týkaly poslance Doležala a které odvedly pozornost od té kauzy.

Touha noviny prodat tedy může vést k závislosti na politicích jako zdrojích informací?

Dá se to tak říci. Ale i to je pozitivní jev, který souvisí se stavem médií. Znamená to, že když někdo udělá něco špatně, že se to neutají.
Můžeme se zabývat tím, proč a kdo to na koho prásknul, ale je tu ten očišťující mechanismus. Všimněte si, že by poslanec Kraus třeba ještě před pěti lety tuto kauzu ustál. Vzdal by se vrcholných funkcí, ale poslancem by zůstal.

Napsal jste, že přestože většina médií nemá plnění veřejné služby vůbec v programu a většině jde jen o vlastní prospěch, tak se vedlejším produktem jejich činnosti stejně stává veřejné blaho – to je ten očišťující mechanismus?

Ano. Příkladem může být právě Krausova kauza. Všichni se na ni vrhli, rozmázli to a on na nátlak veřejného mínění musel odstoupit.

Co jsou pro vás mezníky české mediální scény za posledních patnáct let?

Listopad 1989, kdy lidé vzali svobodu projevu do vlastních rukou. Až do března 1990, kdy byla provedena novela tiskového zákona, se v československých médiích děly věci na hranici legality. Pro tištěná média je mezníkem rok 1992, kdy vznikl první bulvár. Dalším mezníkem je rok 2000, kdy je dokončeno vlastnické uspořádání hlavních vydavatelů tisku. Regionální tisk se soustředil pod Vltava-Labe Press a ostatní vydavatelské domy si rozdělily pole působnosti. Rok 2001, kdy se postavily nové tiskárny a všechny deníky přešly na barvu. To je z hlediska systémového uspořádání.

A z hlediska obsahu?

Všichni měli zpočátku našlápnuto stejně, určitý předstih měly samozřejmě Lidové noviny, které vycházely už jako samizdat, ale nakonec ho ztratily tím, že nebyly dostatečně profesionální. Pamatuji si, že v roce 1991, když chtěl Václav Havel říci něco tisku, tak poskytl rozhovor Mladé frontě, a ne Lidovým novinám – to byl takový mezník. Mladá fronta přece jen byla zpravodajsky na mnohem vyšší úrovni. A držela se na špici docela dlouho, dokud jí to nesebral bulvár. V roce 1997 skončily poslední noviny dotované politickou stranou – pokud nepočítáme Haló noviny. Tehdy v souvislosti s Klausovým pádem skončil deník Telegraf, který byl ve prospěch strany sponzorován bankami.

A co se týče televize a rozhlasu?

U rozhlasu je to rok 1991, kdy byl povolen vznik prvních soukromých rádií, která po získání licencí okamžitě změnila mediální scénu. U televize pak rok 1994, s nástupem Novy. V roce 1997 se televize Prima pokoušela s Novou soupeřit. Když se jí to nepovedlo, uzavřela s Novou jakousi opoziční dohodu, kdy si majitelé Česká investiční banka a Vladimír Železný rozdělili role a začali spolupracovat. Programově soutěžili, ale z hlediska strategických rozhodnutí, prodeje reklamy, nákupu zahraničních pořadů, sportovních přenosů a podobně to probíhalo po vzájemné dohodě. Se staronovým vlastníkem Novy CME se od minulého roku opět mezi nimi rozvinul konkurenční boj.

Mají zahraniční vlastníci nějaký vliv na obsah českých médií?

Na konkrétní podobu obsahu podle mého vliv nemají. Je ale otázka, zda nejsou jejich čeští zaměstnanci servilní do té míry, že tuší, co se vlastníkům nebude líbit, a proto to tam raději nedávají. Myslím, že vydavatelům jde především o jejich byznys, a to je také slabina novin. Myslím, že kdyby majitelé své noviny četli, tak by jim možná nebylo jedno, jaká je politika listu, jací jsou komentátoři a šéfredaktoři. Jenomže oni se záměrně nevměšují a navíc necítí odpovědnost za českou politickou scénu. Myslí si, že jejich noviny by ji neměly destabilizovat, měly by udržet stabilní ekonomické prostředí, ale tím jejich odpovědnost končí.

Chápu-li to dobře, tak pokud majitelé potřebují vydělat a nemají přitom žádný vztah k české společnosti, nebrání se bulvarizaci obsahu, protože to je nejjednodušší cesta, jak přitáhnout masové publikum…

Víceméně. Jestli bych zahraničním vlastníkům něco vyčítal, tak zhruba to, že dostatečně neinvestují zpátky do lidské síly. Oni investovali do tiskáren, do technologií a tvrdí, že potřebují návratnost svých miliardových investic. To má za následek úsporná opatření v redakcích, kdy novináři musí podávat stále větší výkony. I kdyby se redaktor chtěl věnovat nějaké kauze či hlubšímu problému, tak nemá šanci, protože musí zaplňovat stránky obsahem, co nejlevněji. Navíc vydavatelé Mladé fronty a Lidových novin jsou jen lokálním vydavatelským domem v Německu a v posledních letech prošli velkou krizí, neboť žijí převážně z řádkové inzerce, kterou jim v Německu sebral internet. Až výsledky na Východě, nejen v českých zemích, ale i v Rumunsku, jim pomohly stabilizovat situaci.

Do jaké míry je mediální prostředí u nás ovlivněno politikou?

To jsou spojené nádoby jako všude. Média samozřejmě potřebují politiky a politici zase média. Žijí v symbióze. Tady jde o to, aby politika nedeformovala tok informací. Jedině společnost, která má svobodný tok informací, je společnost zdravá. Dnes tu však působí i ekonomické tlaky. Kdo první objevil, že cestovní kancelář Fischer není pojištěná? Nebyly to žádné noviny. I když konkurence tyto materiály rozeslala do všech médií, nikdo to nepoužil, protože Fischer byl důležitý inzerent. Nakonec s tím přišla veřejnoprávní televize, protože na jejich inzerci nebyla závislá. Proč byly na Telecom mírné všechny deníky a proháněli ho jenom internetoví publicisté? Protože zadával reklamu.

Dá se v českém prostředí hovořit o kritické diskusi, která by reflektovala stav médií?

Ano, ale je to většinou pouze kampaňovité. Byl tu webový server Mediareport, který byl podporován nadačními penězi, a když peníze došly, tak to skončilo. Teď je naděje, že se diskuse přenese do Revue pro média, kterou vydává Masarykova univerzita v Brně a kterou zřejmě bude podporovat Syndikát novinářů.

Podobné projekty zatím ale nemají příliš velký ohlas. Proč?

Je to jednoduché, chybějí finanční prostředky a vůle. V samotných médiích se mediální kritika, a to je signifikantní, příliš nepěstuje. Má to jednoduchou příčinu, oni vědí, že když já zkritizuji tebe, ty potom zkritizuješ mne. Klasickým příkladem bylo, když Lucie Tvarůžková v Týdnu napsala kritiku novinařiny MF Dnes, válečného zpravodajství z Iráku. Petr Pravda používal cizí zdroje, aniž je citoval, a tvrdil, že byl na místě, i když to psal z Kuvajtu, a tak dále. Její reportáž však byla stažena, protože se šéfredaktor Týdne Dalibor Balšínek dohodl se šéfredaktorem Mladé fronty Pavlem Šafrem. Věděl, že když článek zveřejní, tak Šafr pošle své reportéry a ukáže na nedostatky, které jsou v Týdnu. Mohu říct, že třeba kritika Novy v Právu naprosto nemůže projít, nezveřejní ji nikdy.

A nemůže impuls vzejít z akademického prostředí?

Jak říkám, chybí čas a peníze.

Sám se snažíte už pět let o reflexi médií na internetovém e-zinu Louč.

Louč už dělám jenom ze setrvačnosti a dělám ji zcela zadarmo. Zpočátku mě to bavilo. Dnes má slušnou průměrnou návštěvnost tři sta lidí denně, ale už mě to nebaví. Má to pro mne tu výhodu, že je to můj archiv, můj deník, a že vím, co se kdy stalo. Je to dnes takový můj zápisník.

Proč jste s Loučí začal?

Byl to takový přetlak. Člověk měl co říct a měl najednou šanci to říct. A byla v tom také touha ukázat těm mladým, že ještě nepatřím do starého železa. Internetovým publicistou jsem se stal díky Ondřeji Neffovi a Janu Čulíkovi. V roce 1996 začal Neff vydávat Neviditelného psa, přispíval tam i Čulík, který mu tam zřídil rubriku Britské listy. Sblížila nás aféra televize Nova, já jsem odhalil nějaké věci kolem toho. Bavilo mě, že nemusím psát věci jako do novin, že mohu napsat, co chci, co mě napadá, a dostat to do veřejného prostoru. Dělal jsem to asi rok. Něco jsem dával Čulíkovi, něco do Neviditelného psa. Pak jsem už psal jenom k Čulíkovi, protože Neff se zdál být ode mne příliš doprava, a později už jsem nechtěl stát v jedné řadě s dalšími lidmi, kteří přispívají do Britských listů, tak jsem si zřídil Louč.

Kdo je vlastně dneska český novinář?

Zcela určitě to není typ buditele z 19. století. Novinář je služebník, který má informovat. Má sledovat, co se děje, přinést informaci – a když o ni má někdo zájem, tak za ni platí. Posunuli jsme se od německého či rakouského modelu k anglosaskému, kde je většina novinářů na úrovni instalatéra. To je služba, za kterou se platí. Obecně se dá říci, že jsou nekvalifikovaní a často ještě lidsky nevyzrálí. Chybí tu střední generace, lidé, kteří by novinářskou profesi udrželi na úrovni. Přesně naše generace má problém, že jsme se s bývalým režimem zapletli, takže i kdyby tu ta generace byla, tak stejně nejsme věrohodní.

Vy sám jste působil v československé televizi před rokem 1989. Jak toto období svého života hodnotíte zpětně?

Ztotožnil bych se s tím, co řekl kdysi bývalý ředitel Československé televize Miroslav Pavel: Nezamlčuji, ale nejsem na to nijak hrdý. Do televize jsem nastoupil v roce 1969, byl jsem mladý, ženatý, s dítětem, neměl jsem kde bydlet a byl jsem náchylný ke kompromisům. Dělal jsem zahraniční komentáře, byl jsem i na obrazovce, ale v roce 1973 jsem to zapíchl, vymluvil jsem se na osobní a zdravotní problémy a z obrazovky jsem se stáhl. Už to nešlo. Pak jsem tam kličkoval, dělal ve Studiu Jezerka dramaturga, staral se o zahraniční zpravodaje a publicistiku, což je etapa, o které nechci moc mluvit. V roce 1987 jsem přestal být novinářem.

Prostor pro střetnutí rozumů

Politik a novinář, spojeni poutem životní potřebnosti (double bind), se každý den scházejí na jedné mediální scéně. Společně předvádějí politickou hru. Oba touží po pochvale diváků a kritiků, a po vyšší sledovanosti; oba proto pilují gesta, cvičí repliky, plánují nové, přitažlivější otázky a odpovědi, dramatičtější strategie. Společně, i když občas každý s opačným zájmem, předvádějí to, čemu se říká politika. Politika nenachází v médiích svůj věrný otisk, není to odraz toho, co (a jak) se skutečně děje, média nepřinášejí „co možná nejplastičtější a nejbarevnější obraz světa“, jak před časem napsal šéfredaktor českých novin s prvorepublikovou tradicí. Svět, a tedy i politika se teprve mediálně konstruují, podobně jako to dělá experimentální věda. „Svět, který známe, známe prostřednictvím masových médií,“ provokuje v knize Realita a masmédia německý sociolog Niklas Luhman – ovšem nesmíme si myslet,
dodává skepticky, že za tímto konstruktem univerza, v němž novináři popisují svět, který sami sestrojili, do něhož se uzavřeli a k němuž jedině se zas a znovu vztahují, existuje nějaká opravdová realita, kterou jsme s to uchopit a pravdivě komunikovat. Spíše než zrcadlem jsou média místem inscenace politiky, k níž stejně jako ke každému jinému lidskému jednání patří prvky divadelnosti a performativnosti. A protože způsob inscenace a provedení celého kusu může do velké míry spolurozhodovat o úspěchu a o předávání politické a ekonomické moci, dostává se mediální inscenátor pod zvláštní dvojí tlak.

Média a moc

Politická moc zjevně usiluje o využití mediálních kanálů k prosazení vlastní verze politického divadla (v analýzách ČSSD i ODS se nezávisle na sobě objevil požadavek na získání větší mediální podpory), protože jinak by její postavení bylo ohroženo podobně motivovanou konkurencí. Média chtějí být nezávislá, ale zároveň si uvědomují svoji sílu, díky níž vytvářejí jakousi paralelní síť moci, produkující svébytné vazby. Mocenské vztahy se zaplétají. Politická moc se ve své práci vládnutí (Gewaltarbeit) soustřeďuje nejen na usměrňování svobody občana-voliče, ale musí nutně pracovat i s mediální strategií, která se, aby mohla mít vliv, aby mohla být úspěšná, přizpůsobuje hlavnímu proudu řeči a převládajícím způsobům zobrazování. Komplikuje se i sama vazba zprostředkování, a to dvojím směrem. První vyplývá ze vztahu média k politické moci, který může být profesionálně neutrální nebo nezávislý jen teoreticky.

Protože v každodenním provozu se mediální inscenátoři nutně dostávají do konfliktu s vládnoucí mocí a jsou nuceni tento střet veřejně zobrazovat – v komentáři, výběru zprávy, v jejím umístění, ve stylu podání, ve výběru hostů. Výjimečné postavení tu mají ta média, která více méně otevřeně podporují jistý politický proud, což často přerůstá do podoby „aktivistické žurnalistiky“, místy do čisté propagandy. Druhý směr komplikování určuje ekonomická potřeba prodeje. Marketingové přemýšlení o cílové skupině a prodejnosti se bezprostředně odráží ve tváři média. Inflační rozšíření infotainmentu postaveného na prodeji světa celebrit (včetně těch politických), nikoli na lepším a barvitějším zpřístupnění informace, to přesvědčivě dokládá. Cílovým produktem má být novinář, který ve své práci cenzuruje sám sebe podle analýzy potřeb (většinou fiktivních a vnitřně vnucovaných, zde se opět projevuje Luhmanova teze o uzavřené sebevztaženosti mediálního
světa) čtenáře a podle příslušné marketingové příručky halí informace a obrazy do připravených obalů, vyžadujících pravidelnou inovaci, protože se jinak okoukají, zestárnou a přestanou prodávat.

Klasický mocenský vztah, v němž se někdo snaží ovládnout či řídit jednání druhých, se podstatně komplikuje. „Vládnout,“ říká francouzský filosof Michel Foucault v přednášce Subjekt a moc, „znamená strukturovat pole možného jednání jiných, působit na možnosti jednání jiných jedinců.“ V knize Dohlížet a trestat, věnované vězeňství, Foucault dodává: „Moc je spíše vykonávána než vlastněna, není nabytým či udržovaným ,privilegiem‘ vládnoucí třídy, nýbrž účinkem souboru strategických pozic.“ V tomto smyslu mají média úplně stejnou mocenskou motivaci jako politická garnitura. Převládajícím trendem je přirozeně ovlivnění konzumních zvyklostí čtenářů, posluchačů a diváků, protože výroba potřeby zajišťuje slušný budoucí odbyt mediálního zboží. S tím souvisí i určitá výchovná a politicko-vzdělávací role, v českém prostředí většinou principiálně zapovězená. Obvykle se oba směry nějakým způsobem spojují –
i proto Louis Althuser zařazuje sdělovací prostředky moderní masové společnosti mezi „ideologické aparáty státu“, což zdaleka neplatí jen pro totalitní systémy. K tomu všemu přistupuje nutné vymezení vůči vládnoucí politické garnituře a snaha této skupiny a jejích soupeřů o vhodné proniknutí do marketingových plánů.

Média jsou dnes hlavním distribučním kanálem toku toho typu vědění, které má rozhodující důležitost pro politickou volbu. Odtud také budování speciálních poradních týmů, vytvářejících strategie mediální prezentace politického zboží – strany, politického lídra, programu. A nejen to. Média přenášejí rovněž vzory vidění světa, myšlení, diskuse a používání jazyka, jejichž mocenský vliv – ve foucaultovském smyslu strukturování pole možného – tím nebývale roste.

Fašismus zábavy

Jak se tato „komplexní strukturace možného“ projevuje v konkrétní inscenaci současné politiky? Prvním znakem, jejž už před třiceti lety popsal pokračovatel Frankfurtské školy Jürgen Habermas, je postupná depolitizace politiky. Habermas v souladu s osvícenskou tradicí považuje za základ demokratické společnosti kantovské heslo „Měj odvahu používat svůj rozum!“. K tomu, aby každý mohl tuto osvícenskou maximu naplnit, je potřeba vytvořit veřejný prostor, v němž se jednotlivé rozumy budou střetávat, kde budou hledat odpovědi na všechny důležité otázky hýbající společností, aby tak postupně mohly dojít k obecně uznané proměně světa. Prostor celospolečenské komunikace všech, kdo se chtějí zapojit, což jsou potenciálně všichni rozumem nadaní lidé (maximalistický předpoklad osvícenců), je bytostně politický a vychází ze společné dobré vůle zúčastněných dohodnout se na co nejlepší a nejprospěšnější organizaci celku. V moderním světě, kde
vládnou nová média, zejména televize, se podle Habermase původní idea veřejné sféry rozsypává, a to právě proto, že je popírán její bytostně politický charakter. Politika začíná být inscenována jako specifická disciplína, po jejímž teritoriu se pohybují jen specialisté k tomu určení. Politika je povolání jako každé jiné, zní oblíbená fráze politiků, kteří jako by tím naznačovali přesně to, co Habermas mediální době vyčítá. Ke skutečné politické práci potřebujete patřičnou průpravu, to ostatní není politika ve „vlastním smyslu“, nýbrž pouhá nezávazná výměna názorů. Na scéně se objevuje nový druh profesionála, publicista či mediální odborník, který pro změnu disponuje patřičným vzdělanostním a zkušenostním výcvikem k tomu, aby rozuměl světu odborníků-politiků. Ví, jak to chodí v zákulisí, protože byl mnohokrát „při tom“, rozumí vzniku politických programů a vnitřnímu politickému stroji. Ba co víc: ví, která témata hýbou společností a jaké problémy patří k nejpalčivějším,
má naprosto jasno v tom, o čem je třeba mluvit. Dokáže proto velmi dobře zorganizovat správnou „politickou diskusi“, v níž se odborník baví s odborníkem. Právě tento specifický druh uzavřenosti, projevující se i v klauzuře jazykové (slovník novin a politiky se vzájemně ovlivňují, velmi často dokonce překrývají, třeba v časových horizontech, průchodnosti, prioritách atd.), zbavuje veřejný prostor skutečného politického náboje. Opodstatněnost Habermasovy kritiky v Česku nejlépe potvrzují jalové televizní diskuse, z nichž politika v širším smyslu téměř vymizela a nahradily ji nic neříkající hádky, osobní výpady a soutěž o nejsilnější výrok roku. I uzavřená politická diskuse se stává vedlejším produktem možnosti předvést se na obrazovce. K depolitizaci, přesněji řečeno k otupení, banalizaci, a marginalizaci politického střetu, přispívají mediální a političtí experti i tím, že přijali za svou potřebu bavit.
„Co tu budeme dělat? Entertain!“ – zažertoval na kongresu ODS s novináři jeden z místopředsedů nejsilnější opoziční strany. Divadelnost, bez níž se žádná politika neobejde, získala převládající nádech lehkého vaudevillu, komunální frašky nebo konverzační komedie. Média chtějí především bavit a s nimi musejí bavit i politici. Populární německý filosof Peter Sloterdijk tomu říká „fašismus zábavy“, jemuž se jako filosof televizní, prezentující s kolegou Rüdigerem Safranským zábavné přemýšlení o současném světě v pořadu televize ZDF V domě ze skla – filosofický kvartet (Im Glashaus – Das philosophische Quartett), musel sám podřídit. Fašismus zábavy se nejviditelněji projevuje až v pornografickém nasazení, s jakým politici prodávají vlastní soukromí a jak se snaží předvést coby úplně normální lidé. Prezident Klaus zajde do rockového klubu a pobaví se s Bleskem o tom, kdo mu kupuje spodní prádlo, premiér Paroubek
objíždí republiku s estrádou Jiřího Krampola, kde se propere kdeco, předseda Topolánek se převleče do masky Santa Clause nebo tančí v horňáckém kroji. Primátor Prahy Bém oddává v zábavném svatebním pořadu televize Nova, ačkoli si na kongresu strany v Brně stěžoval, že občany dnes už nezajímá nic jiného než bulvár a dění v reality shows. A ministr kultury Jandák – ten baví lidi, kudy chodí. Politici bojují o stejný status, jaký mají filmové celebrity a hvězdy showbusinessu, v časech mediální depolitizace a fašismu zábavy je jejich hlavní zbraní popularita. Ale nejsou v tom zdaleka sami. Také novináři se často příliš brzy ptají, „jaké to bylo“, a konečně i diváci vědí, že vstup na televizní obrazovku otevírá cestu ke slávě. Zábavní fašismus není do médií nutně implantován nějakým vnějším rozhodnutím, je to možná jenom důsledek jejich vnitřního vývoje, logické rozvinutí možností televize a kultury obrazu, v níž platí, že kdo
není vidět, jako by nebyl. Věta Ronalda Barthese o jazyce, který je fašistický už tím, že nás vůbec nutí něco říkat, se tu zajímavě variuje v médiu obrazu.

Jste lhář, pane premiére

Kolem způsobů inscenace politiky a jejích variant se točí celá předvolební kampaň, která Česko čeká už za pár měsíců. Právě v tomto období, kdy se připomíná základ politického systému, mají média velkou šanci opět otevřít veřejný prostor, znovu ho politizovat, vpustit do něj jiný rozum, než který reprezentuje politicko-novinářsky blok.

Britský rozhlas a televize veřejné služby se o takové otevření pokoušejí pořádáním pravidelné diskuse kandidátů politických stran a komentátorů s občany, tento typ diskuse ale probíhá po celý rok, v předvolebním čase pouze nabírá na rytmu opakování a na intenzitě. Témata pro tento typ diskuse volí novinářští profesionálové, obvykle se však podaří vybrat náměty, které společností skutečně hýbou. Nejedná se o britskou verzi nováckého Kotle, jde o mnohem kultivovanější formát, což ale neznamená, že by tu byla nouze o opravdu ostré střety s politiky. Jedním z nejsilnějších momentů minulé volební kampaně byla chvíle, kdy v závěrečné části série osmnáctiletý mladík velmi přesvědčivě říkal do očí premiéru Blairovi, že před válkou v Iráku Britům lhal. „Jste lhář, pane premiére, měl byste si to přiznat,“ řekl Blairovi.
Křečovitě vyrovnaný výraz tváře premiéra a několikavteřinová pauza před nacvičenou odpovědí řekla o tomto sporu úplně vše (něco podobného se v předvolebním interview-výslechu podařilo moderátorovi BBC Jeremymu Paxmanovi).

Britové se na rozdíl od Němců zatím vyhýbají televizním střetům v americkém stylu, které patří k obecnějšímu inscenačnímu trendu, v němž se politika předvádí jako souboj gladiátorů v aréně. Lídři tří britských parlamentních politických stran i loni v květnu přímý souboj odmítli, místo toho každý z nich strávil půlhodinu v televizní diskusi s voliči.

České předvolební kampani v médiích takové otevření doposud schází. Česká televize (i veřejnoprávní rozhlas) se dostala do sevření požadavku falešné vyváženosti. Politici nejdůležitějšímu médiu vnutili zvláštní matematické pojetí tohoto pojmu, kdy každý z diskutérů musí dostat stejný čas na odpověď, kdy každý názor jednoho druhu musí být vyvážen opačným pohledem, aniž by jakkoliv rozhodovala fakta, jež jsou o dané věci k dispozici. Z vyváženosti se stalo strašidlo, které televizi bere dokonce i možnost vydávat vlastní komentované analýzy, protože by mohla být nařčena z toho, že má názor. Výsledkem je inscenační sterilnost, vedoucí k habermasovské depolitizaci. Sází se na jistotu – politici se baví mezi sebou nebo s podobně postiženými novináři.

Současné formy inscenace politiky, o nichž byla řeč výše, se bohužel podepisují i na tom, kdo z politiků může v médiích (s výjimkou ze zákona daných reklamních spotů) před volbami mluvit. V Česku nejsou klíčem zdaleka jen výsledky v předchozích volbách nebo záznamy v předvolebních preferencích, které při vší nepřesnosti mají díky pravidelnosti a systematičnosti jistou politickou relevanci. Dveře do studia nebo na stránky novin otevírá veřejná známost, popularita nebo dostatečně hlasité řvaní na veřejnosti.

Kolik prostoru dostává v českých médiích známý exředitel televize Nova, bývalý senátor a dnešní europoslanec Vladimír Železný, přestože preference jeho strany se pohybují na hranici nuly! Například zelení, kteří už řadu let vykazují tříprocentní preferenční podíl, nebo jiné menší pravicové strany, jejichž voličská přízeň dosahuje v průzkumech veřejného mínění nulové úrovně Železného strany, si o takové mediální pozornosti mohou nechat zdát. Dobrou metodou, jak vstoupit na scénu a alespoň chvíli si zahrát na prestižním jevišti, zůstává skandál. Stačila nechutná performance Národní strany u památníků romským obětem koncentračního tábora v Letech u Písku, aby předsedkyně této strany Petra Edelmannová dostala exkluzivní hodinu na serveru idnes.cz a zasedla ve studiu nejsledovanější televizní politické diskuse v České republice, kde z pozice „odbornice“ na regionální dějiny druhé světové války vysvětlovala souvislosti vzniku
a fungování tábora v Letech. Byl to důsledek zvráceně vnímané vyváženosti, která tu sloužila jako alibi touze po senzaci a potřebě za každou cenu inscenovat názorový konflikt (proti Edelmannové stál romský aktivista Karel Holomek, příště by se pro ještě větší šťavnatost mohl střetnout vězeň z Osvětimi s popíračem holocaustu). Právě dobře viditelné případy Železného a Edelmannové jsou ukázkovým příkladem pochybné popularizace, vyrůstající z vědomě či nevědomě užívaných mediálních technik inscenování politiky. Před volbami se jich jistě urodí mnohem víc.

Nová estetická citlivost

V tomto prostředí, z něhož se jen tak nemůžeme vytrhnout ani idealistickým únikem do maximálně otevřeného světa internetu, se voliči dostávají do podobné situace jako čtenáři současné literatury a umění vůbec. V eseji o Inovaci v seriálu popisuje Umberto Eco vznik jakési nové estetické citlivosti, jež spíše než prvoplánové obsahy, které čtenář stejně už dávno zná, studuje způsoby tvorby, jejich variace, intertextuální síť odkazů atd. „Abstraktní dílo nebo minimální skulptura se dají číst jenom kriticky, není na nich zajímavé ono ztvárněné nic, ale způsob ztvárnění,“ píše Eco. Potěšení z konzumace moderního umění může mít jen kritický čtenář druhé úrovně, jenž nezůstává odkázán na to, co se mu na první pohled „reálně“ nabízí.

Paralela k politice inscenované v médiích je zřejmá: pouze kritický čtenář, který kromě nabízeného politického pokrmu studuje i způsoby jeho ztvárňování, může odpovědně posoudit varianty, které se mu nabízejí. Rozdíl oproti Ecovu kritickému konzumentovi abstraktního díla nebo televizního seriálu je v tom, že kýžený nový estetický zážitek se nemusí dostavovat tak často.

Autor je novinář.

Zaujatý pozorovatel Norman Davies

Britský historik Norman Davies není českým čtenářům neznámý. Čtyři jeho objemné knihy vyšly česky, tlustospis Evropa: Dějiny jednoho kontinentu se dočkal dokonce druhého vydání. Odborné kritiky však bývají v nejlepším případě shovívavé, spíše však odmítavé – historici většinou nemají Daviese rádi, vytýkají mu, že je v jeho dílech plno nepřesností a chyb.

O to raději ho mají čtenáři: nejen v Británii, ale i například v Polsku, jež je tématem většiny Daviesových knih, se prodává skvěle. Je totiž dobrý vypravěč a brilantní autor, dokáže historické líčení zpestřit řadou historek.

Nejnověji, koncem minulého roku, vyšel v Česku překlad Daviesovy nové knihy z roku 2003, která se jmenuje Boj o Varšavu a má podtitul Povstání Poláků proti Němcům 1944. Autor zpracovává varšavské povstání velmi zeširoka, věnuje se zejména jeho mezinárodním souvislostem. Podobně jako při četbě jiných Daviesových knih, i zde čtenář velmi rychle pochopí, že autor má ke svému tématu hluboký citový vztah. Kniha dává jasně najevo sympatie k povstalcům a nevoli ke všem, kdo nechali povstání utopit v krvi.

Boj o Varšavu sestává z prologu a tří zhruba stejně rozsáhlých částí – Před povstáním, Povstání a Po povstání – a je doplněna spoustou fotografií a šedesáti stránkami příloh, jak je u Daviese typické. V přílohách najde čtenář mapy, dobové dokumenty a karikatury, písně včetně not, a také článek z 1. září 1944, v němž George Orwell svým typickým způsobem polemizuje s britskými novináři. Kromě toho je historické líčení proloženo desítkami rámečků, jež obsahují většinou osobní vzpomínky různých zúčastněných – povstalců, německých vojáků i Varšavanů, kteří se nejvíc ze všeho snažili přežít – a umocňují historikova slova.

Západ a Stalin

V první části Davies čtenáře seznamuje se situací, do níž povstání vypuklo, a činí to ze čtyř různých směrů. Líčí poměry v protihitlerovské koalici, popisuje německou okupaci Polska a zejména Varšavy, i polské podzemní odbojové hnutí. Podkapitola „Východ přichází“, která ozřejmuje záměry a kroky Stalina a Sovětů, je pro Daviesovo pojetí klíčová. Varšavské povstání totiž, a v tom má Davies pravdu, nelze vytrhnout ze souvislostí, v nichž hrály záměry sovětské strany nepochybně prim.

Davies upozorňuje, že západní představitelé protinacistické koalice věděli o střední a východní Evropě málo na to, aby dokázali skutečně porozumět podstatě vztahů mezi sovětskou a polskou stranou. A pokud to pochopili, rozhodně svého polského spojence proti svému spojenci sovětskému dostatečně nehájili. Davies připomíná známá fakta, která válka i poválečná doba jako by zastíraly: například to, že Polsko bylo britským spojencem již v době, kdy měl Stalin spojeneckou smlouvu s Hitlerem, a že polští vojáci od začátku bojovali v britských ozbrojených silách.

V knize se nejednou upozorňuje na fakt, že Churchill a Roosevelt šli Stalinovi na ruku víc, než bylo nutné. Na jedné straně je to pochopitelné: psal se rok 1944 a největší bojové vypětí spočívalo na Rudé armádě. Západní státníci si těžko mohli dovolit rozkol se sovětským vůdcem, a tak byly velké části předválečného polského území bez větších diskusí obětovány. Na druhé straně však západní státníci ani diplomaté polským představitelům vůbec neřekli, že se o této věci se Stalinem v podstatě dohodli už na konferenci v Teheránu, a nechali je, aby se pokoušeli o beznadějná vyjednávání, což byla v nejlepším případě nezdvořilost, ale daleko spíš zrada věrného spojence.

Povstání

Povstání samo, které vypuklo 1. srpna 1944, bylo zahájeno ve chvíli, kdy Rudá armáda dorazila k Visle, to znamená přímo k Varšavě. Cílem povstalců (a polské exilové vlády v Londýně) bylo vyhnat Němce a otevřít město Rusům. Načasování bylo velmi důležité, povstalci totiž odhadovali, že mohou proti silné německé přesile vydržet několik málo dní. Jenže Rudá armáda přes Vislu nepostupovala, zůstala stát na druhém břehu. A stála tam po celých devět týdnů, kdy se ve Varšavě bojovalo. Pak velitelům povstání nezbylo než se Němcům vzdát.

Je sice pravda, že právě na přelomu července a srpna 1944 přesunuli Němci k Visle značné posily, to však mohlo být důvodem jen pro několikadenní odklad sovětského postupu, nikoli pro víc než dvouměsíční čekání.

Za tuto dobu došlo k jedinému pokusu překročit Vislu – 16. září, v době, když už varšavští povstalci bojovali šest týdnů, k němu dal rozkaz generál Berling. Ten velel polskému sboru, jenž byl součástí Rudé armády. Bohužel zůstalo jen u pokusu, masa sovětských sil se nepohnula. Lze z toho soudit, že za čekáním Rudé armády byl politický záměr nechat povstání prohrát.

A je zde ještě další skutečnost, která jasně naznačuje, že Stalin nehodlal bojujícím Polákům poskytnout pomoc: žádosti západních spojenců, aby jejich letadlům umožnil přistávat na sovětské straně za linií fronty, byly zamítány. Šlo o letadla, která by bojující Varšavě přinesla zbraně a potraviny, a která prakticky nemohla tak dlouhou cestu absolvovat bez přistání. Pro povstalce to samozřejmě byla otázka života a smrti.

Smutný konec

Třetí část knihy je také neobyčejně výmluvná. Povstání totiž bylo nejen poraženo, ale mělo být i pošpiněno a zapomenuto. Řada jeho velitelů, kteří se po válce neuchýlili do exilu, byla uvězněna, slavný velitel diverzní sekce Zemské armády major August Emil Fieldorf byl stejně jako mnozí další popraven. V Polsku byla nastolena komunistická vláda, jejíž propaganda dávala povstalcům ta nejhorší jména a obviňovala je ze spojenectví s nacisty. Oficiálním výkladem se na desítky let stalo, že povstání bylo nemístným hazardem a jeho osnovatelé a velitelé zločinci, kteří způsobili nesmírné krveprolití a zapříčinili zničení polského hlavního města.

Davies je v hodnocení nesmlouvavý. Kdo byli skuteční vítězové povstání? Autor píše: „Největšího vítězství dosáhli Stalin, Sovětský svaz a jeho polští komunističtí klienti. Před povstáním se zdálo možné, či dokonce pravděpodobné, že Stalin bude nucen se dohodnout s exilovou vládou a válečným hnutím odporu. Po povstání bylo více než pravděpodobné, že taková dohoda nutná nebude. Elita polské vlastenecké a demokratické mládeže, jež by za normálních podmínek převzala koncem války věci do svých rukou, byla zlikvidována. Místo ní se moci chopily Stalinovy loutky, jež se nemusely ohlížet na názor veřejnosti nebo nuance demokratické politiky. Nastolily diktaturu, která měla trvat čtyřicet šest let.“ (s. 408)

Smysl historie

Kvůli takovému hodnocení je samozřejmě možné Daviese nařknout ze zaujatosti, či dokonce z propagandy. Jenže v tom právě tkví jádro věci. Nezaujatý, úzkostlivě objektivní historik se snaží to, co popisuje, nehodnotit, nezaujímat k minulosti stanovisko. Mám však za to, že právě Daviesova vášnivá zaujatost činí jeho knihy tak přitažlivými. Nemyslím si, že by historik neměl mít na historické dění názor, ani že by tento názor neměl projevit. Jeho povinností je nezkreslovat fakta a nezatajovat ani to, co jeho názor vyvrací. Udělat z historie přísně exaktní vědu, která jen zaznamenává, co se stalo, a nehodnotí to, může vést k jedinému: že se z historiografie stane souhrn čísel a údajů. Pak ovšem přestane platit okřídlené úsloví, že historie je učitelkou života. A taková přísná nestrannost může mít ještě jeden důsledek: historická díla budou číst jen historici a veřejnost se o ně přestane zajímat.

Norman Davies není nestranný autor, čtenář nemůže dost dobře nevědět, co si o minulých dějích myslí. Lze s ním nesouhlasit, lze se s ním v duchu hádat, ale dobře splňuje jeden ze základních požadavků historiografického řemesla: umí psát. Jeho knihy jsou poutavé, není to suché vyjmenovávání událostí, jsou to napínavé příběhy. Nutí k přemýšlení, nikoli k biflování dat. V českém prostředí se bohužel s takovým přístupem k historiografii setkáváme málokdy – čtenářsky přitažlivé knihy jsou označovány za „chlebařinu“, kdežto „skutečnou vědu“ přinášejí podrobné detailní studie v odborných časopisech, po kterých sáhne málokterý laik. Obávám se však, že smyslem práce historika není dosáhnout co nejvyššího počtu citací v jiných odborných pracích, které mu pomohou získat grant, nýbrž provádět rozsáhlou společenskou osvětu a – proč ne? – pobavit a potěšit čtenáře.

Autorka je publicistka a překladatelka.

zkrátka

ovšem

Často zaznívají nářky, že se málo čte. A čte se málo, opravdu. Jinak by nikdo nemohl být zaskočen tím, co se děje na ministerstvu kultury a ve státní památkové péči zvláště. Neustále se v tisku vrací několik informací – že ministr svévolně změnil statut Národního památkového ústavu, že odvolaní ředitelé nebyli vůbec seznámeni s důvody odvolání, že bylo narychlo vypsáno špatné výběrové řízení a muselo být křečovitě prodlužováno, že do komisí nebyli přizváni zástupci občanských a profesních organizací, byť se na spolupráci s nimi ministr a jeho podřízení pořád odvolávají. Přesto se vrátím ke své úvodní poznámce: Nečte se! Protože kdyby se četlo, vědělo by se. Doporučuji knihu Tomáše Hájka, nově jmenovaného generálního ředitele Národního památkového ústavu, jinak člena ČSSD a vůbec renesančního člověka. Svazek se jmenuje Zánik a vznik památkových péčí s podtitulem Filozofie památkové péče. Jazyk knihy je velmi zaumný, takřka
filosofický, ale po přečtení každý zjistí, že autor se pohybuje jak ve filosofii, tak i v památkové péči jako diletant, k čemuž se v textu dokonce sám přiznává. Kniha tak není filosofií, spíše „postmoderním“ koktejlem jmen a pojmů. Lze ji chápat jako pamflet. Nabízí čtení řešených problémů dada optikou – najde se zde řada skvělých pasáží: „Pokud bychom měli použít moderního slovníku, tak Dobro je zřetelně prorůstové a optimistické, kdežto metapozice Piety přece jen obsahuje prvek chorobné citlivosti, respektive stínu chorobné citlivosti, jakkoli není vlastním afektem“ (s. 83). K cílům současné „reorganizace“ památkové péče je dobré prostudovat závěrečné dvě strany knihy. Autor zde mj. mylně označuje odborný uměleckohistorický text za umělecký, to však ve srovnání s jinými zkratkovitými tvrzeními publikace ještě nic není. Především totiž dospívá k závěru, že památková péče nekomunikuje správně se sférou regionální a strukturální politiky a že by
se to mělo z hlediska „současné civilizace“ změnit. Změnit snad tím, že bude památková péče podřízena krajům, státní hrady a zámky kdovíjak rozparcelovány, že se celý obor stane vstřícnější (servilnější)? Zavání to demagogií s normalizačními tendencemi, ale je v tom obsažen i nový prvek – a to ekologický, neboť T. Hájek, původně poradce ministra životního prostředí, je velký příznivce solárních panelů. Ve svých vizích už vidí, jak z nevyužívaných tvrzí či kostelů vznikají sluneční elektrárny. Jistě se máme na co těšit! Pro nastalou situaci se hodí pozdrav: „Ve jménu civilizace!“

Martin Strakoš

Seriál Hle, plošně stínám hlavy! na ministerstvu kultury pokračuje. Po památkářích, šéfech ministerských odborů a kastelánech (tento díl měl zatím jen řvavý prolog) přichází na řadu ředitel Divadelního ústavu Ondřej Černý. V žádném z uvedených případů se nemluví o odvolání, většinou jde o „vypsání výběrového řízení“. Přihlásit se pochopitelně může i stávající úředník, je mu to však často málo platné. Noví vybraní jsou buď členové sociální demokracie nebo k ní mají blízko.

Divadelní ústav je příspěvkovou organizací ministerstva, které se rozhodlo pro „systémové změny v resortu“. Ondřej Černý je ředitelem ústavu od roku 1996. Za jeho vedení ústav mj. organizoval na žádost ministerstva v polistopadových dějinách první diskusi odborné kulturní veřejnosti nad státní koncepcí kultury. Debatu a její závěr, návrh Koncepce účinnější podpory umění 2007–2013, i finální ministerský výsledek najdeme na internetových stránkách ústavu. Výroba koncepce byla oživením veřejného kulturního prostoru, konečně se začalo něco dít a lidé kolem umění se přestali tvářit, že hovor o penězích je pod jejich úroveň.

Ondřej Černý prohlásil, že ho vypsání výběrového řízení na jeho funkci překvapilo. „Byli jsme s panem ministrem domluveni, že ho nejdříve seznámím se svou koncepcí rozšíření činnosti Divadelního ústavu a na základě toho se on rozhodne, co dál. Jednal jsem s jeho sekretariátem již o konkrétním termínu. Pan ministr ovšem změnil názor a bohužel mne o tom neinformoval. Svou koncepci tedy v nejlepší víře předložím výběrové komisi.“ To ji ale bude muset vměstnat do tří strojopisných stran, jak vyžaduje MK.

Hospodaření Divadelního ústavu, České filharmonie, Laterny magiky a ministerstva kultury bude letos zkoumat Národní kontrolní úřad. Kontrola probíhá od února do září 2006, výsledky se dozvíme na internetu. Seriál skončí o něco dříve, tipuji polovinu května.