2006 / 10 - hledání nového domova

Do dějin ruských avantgard, do budoucích encyklopedií, učebnic a na obálky budoucích knih se minulý týden vepsalo smutné datum – 20. února 2006 zemřel Gennadij Ajgi, ruský básník z Čuvašska. Čuvašsko je republika uvnitř Ruska na břehu Volhy, jazyk má turkický, z altajské větve (pro evropskou jazykovou zkušenost ničemu nepodobný), příbuzný jazyku chazarskému. První slabikář vyšel roku 1871, čuvašský národ se považuje za potomstvo Volžských Bulharů, sloučených kdysi s ugrofinskými kmeny. Až do 18. století určoval čuvašskou spiritualitu (a zákonitě i kulturu) zoroastrismus, kdysi státní náboženství Perské říše. A právě Ajgiho dědeček byl údajně posledním autentickým čuvašským šamanem, odolávajícím sovětské ateizaci. Písemnictví na základě azbuky se čtyřmi doplňujícími znaky se pěstuje od 18. století.

Tyto vlastivědné údaje by zde nemělo smysl líčit, nebýt silné Ajgiho identifikace s vlastním čuvašstvím, navzdory tomu, že celé své básnické dílo (kromě první knihy básní, za kterou byl vyloučen z Literárního institutu) napsal v ruštině. Dvacet let (narodil se 21. srpna 1934) v Čuvašsku také žil, v rodině učitele, který překládal do čuvaštiny Puškina. Tehdy se ale jmenoval – rusifikovaně – Lisin, Ajgi byl pozdější programový pseudonym. V Moskvě proběhlo jeho legendární sblížení s Borisem Pasternakem, který začínajícímu básníkovi navrhl, aby psal rusky; Ajgiho jazykové vyjadřování už tehdy nabylo velmi osobitých rysů – slova ve verších často dělí odmlky a pauzy grafické (nejednou odkazující k oblasti vizuální poezie) i významové, věty v některých případech sestávají z fragmentů a shluků nepodobných logice (běžné) syntaxe.

Zaříkadla, zaum, fyzické básně

Právě pro svůj experimentátorský a přitom zároveň na tradici (folklorní i literární) orientovaný styl vyjadřování se Ajgi stával terčem útoků kritiky, která v jeho tvorbě spatřovala pózu postavenou na stylizovaném a svévolném tajemnu a vytvářející kolem sebe sektu fundamentalistických vyznavačů (podrobnosti obsahuje Ruská kronika v Kritické příloze Revolver Revue 30/2004). S jízlivostí a nepochopením se o Ajgiho poezii vyjadřoval také Josif Brodskij.

Ajgiho zastánci – čtenáři i literární teoretici – to chápou jinak: jako básnické dílo, které na jedné straně svébytně promýšlí a nově zpřítomňuje zásady a dědictví klasické avantgardy, především principy bezpředmětnosti a zaumného jazyka, a na druhé straně těží z „pohanského“ fondu čuvašské duchovnosti s intenzivním vztahem ke krajině, zaříkadlům a repeticím.

Avantgarda se pro Ajgiho stala nejen estetickým východiskem, ale i profesním polem působnosti, byť pod tlakem sovětské cenzury. Celá šedesátá léta pracoval totiž jako bibliograf v Muzeu Vladimira Majakovského, kde společně s historikem avantgardy Nikolajem Chardžijevem připravil průlomové výstavy umělců desátých a dvacátých let, do té doby před veřejností utajovaných. Sám Ajgi ovšem patřil do kulturní sféry, která byla sama sobě (samizdatovým) nakladatelstvím, kritikou i publikem – do literárního undergroundu bez možnosti veřejně publikovat. Jeho první kniha vyšla česky: v překladu Olgy Maškové pod názvem Tady (1967). Kromě Maškové se Ajgi ve vzpomínkách často vracel především k Jindřichu Chalupeckému, výtvarnému kritikovi a esejistovi, jehož návštěvy v ateliérech ruských neoficiálních umělců na konci šedesátých a počátku sedmdesátých let se staly legendou. Ačkoliv Chalupecký neuměl rusky, jeho pronikavé soudy
a přednášky o současném umění si získaly v prostředí paralelní kultury respekt a vnesly do něj nové informace a vlivy. Už v šedesátých letech psal o poezii Gennadije Ajgiho v Čechách také estetik, filosof a literární vědec Zdeněk Mathauser (a na Slovensku se publikovaly překlady Miroslava Válka), za normalizace se však vazby přerušily. Tím vřelejší byla nová vlna kontaktů od počátku devadesátých let, byť nevedla ani k dlouho plánované Ajgiho návštěvě Prahy, ani ke knižní publikaci (překladů) jeho veršů.

V Rusku oproti tomu od roku 1987 vycházely jeho sbírky i výbory v hojném počtu, vedle běžné typografické produkce vytvářel přitom Ajgi kontinuálně i bibliofilskou řadu jakýchsi fyzických básní – v knihách, ve kterých kvalita papíru a tvar i hmotnost každého písmene (často v ruční sazbě) dodávaly textu dodatečné významy a jedinečnost (tento typ ojedinělých knih-objektů pro Ajgiho – nebo spíš společně s Ajgim – vytvářel především pařížský typografický mistr Nikolaj Dronnikov, proslulý také jako portrétista ruských spisovatelů). Ve Francii měly Ajgiho práce také největší zahraniční ohlas. Oblíbil si ho divadelní režisér Antoine Vitez, milovník ruského repertoáru, v šedesátých letech sekretář Louise Aragona a později ředitel Théâtre des Quartiers d’Ivry a Théâtre National de Chaillot. Ajgi se stal námětem francouzského dokumentárního filmu, ale především už roku 1968 publikoval antologii, v níž představil 77 francouzských
básníků ve vlastních překladech do čuvaštiny – obdržel za ni Cenu Francouzské akademie a podobným způsobem zpracoval později i průřezy poezií polskou nebo maďarskou. Zároveň pečoval i o vydání čuvašské slovesnosti v překladech – obsáhlý výbor pod jeho redakcí vyšel dokonce i ve švédštině. Zprostředkovatelské literární aktivity byly pro Ajgiho laboratoří verše a možností básnického jazyka, ale zároveň v nich spatřoval i svůj občanský závazek vůči vlastní nebo své původní kultuře, jejíž jazyk přestal používat, aniž by však rezignoval na pouta, jimiž s ní souvisel.

Salam jupi

Nemá smysl jmenovat všechny ceny, řády a stipendia, jimiž byl Ajgi – obzvlášť v posledních dvaceti letech – zahrnován. Jeho renomé učinil nepochybným už kdysi lingvista a literární vědec Roman Jakobson, který poezii Ajgiho generace a kulturního okruhu nijak nesledoval, ale o jeho básních se vyjádřil jednoznačně – označil autora za výjimečného básníka současné avantgardy. Otázkou zůstává, co to je za avantgardu – s tak závažným podílem poetiky snu a ticha, se slovy zřetězenými spojovníky, s verši, pro které metafyzické úběžníky nejsou žádnou filosofickou abstrakcí, ale zážitkem z pole, lesa nebo z úsměvu vlastní dcery. (Ajgi měl nejméně šest nebo sedm dětí, jeden z jeho starších synů je virtuózní houslista, autor filmové hudby a zakladatel skupiny s názvem 4’33’’, zvoleným na počest skladby sestávající z ticha, kterou napsal John Cage; dceři Veronice věnoval Ajgi básnickou sbírku Veroničin sešit, v níž zkoumal
elementární projevy života a jejich působnost během prvních dnů a týdnů po narození dítěte.) Nyní jeho vlastní život došel od narození k smrti.

Nezbývá než podle pradávného čuvašského zvyku – alespoň pomyslně – vztyčit dubový salam jupi, památník ve tvaru lidské postavy, symbolizující stvoření světa a člověka, a u imaginárního ohně se pokusit rituálními tanci a zpěvy zpříjemnit nebožtíkovi pobyt v hrobě a přechod do světa předků – za tím účelem se na čuvašských hřbitovech stavějí mosty či můstky. Gennadije Ajgiho v krajině předků čeká vybraná společnost, smíchaná z bardů zoroastrického folkloru a velikánů modernismu v čele s Velemirem Chlebnikovem a Kazimirem Malevičem.

Autor je rusista, ředitel Českého centra v Moskvě.

minirecenze

Božena Správcová

Sítě vnitřního umění

Lubor Kasal 2005, 168 s.

Božena Správcová se rozhodla projít myšlenkovým světem psychoterapeuta a grafologa Jana Jeřábka (1962). Kromě jeho domény, jíž je psychologie výrazu, zvláště písma, se společně věnují problematice psychosomatiky, otázce smyslu snového světa a umění z psychoterapeutického hlediska. Jeřábek je představitelem „integrálního“ směru v psychoterapii, který se zaměřuje na „způsob vědomé, bdělé existence“; inspirací jsou mu východní dynamické přístupy, ale nevyhýbá se ani přínosům škol západních, hlavně holistických, pracujících v režimu „tady a teď“. V jeho pojetí bude terapeut vždy spíše guru a šaman, který dává klientovi impuls k probuzení ze spánku a vede jej k jisté formě osvícení – zásadní je vnímání a prožívání reality, naopak málo se v rozhovoru mluví o mezilidských vztazích. Jeřábkova metoda stojí na technikách, a nikoli na dialogu; rovnocennost obou aktérů terapie je odmítnuta, terapeut zaujímá roli experta.
V tom se může skrývat i háček, pokud není člověk zrovna nastaven na víru v účinnost „relaxace kostního morku“. Kniha obsahuje psychologizující poukazy a postřehy o umění, které za jistých okolností život nerozšiřuje, ale omezuje, a vůbec nás nemusí proměňovat k lepšímu, i o kritice („drsný kritik je zraněné dítě“), jež by zasluhovaly rozvinutí. Rozhovor představuje solidní úvod do jednoho z typů terapie, jež je v dnešní úzkostné době nepochybně na vzestupu. Ale i tady platí: unce praxe znamená víc než tuna teorie.

Jiří Zizler

Uto Kain, Hza

Pán času 1

www.hura.cz 2006, 24 s.

Na letošním ComiCZconu se objevily hned dva tuzemské komiksy s velkými ambicemi. O Johnovi Donnovi jsem se zmiňoval v A2 č. 7, tím dalším je Pán času scenáristy Filipa Nováka (Uto Kain) a kreslíře Jana Bažanta (Hza). Ten si za svůj počin odnesl také cenu za nejlepší kresbu roku 2005, protože prolog uvažované čtyřdílné série vyšel v loňském roce v magazínu Aargh. Příběh, v němž se podomní obchodník s hodinkami stává pánem času, nicméně svou bizarností Donna chvílemi připomíná. Nebo alespoň já jsem se v něm příliš neorientoval, a kdybych měl říct, která ze stran měla být původně na jiném místě (jak jsem byl upozorněn), asi bych ji nenašel. Honosný název komiksu trochu připomíná Gaimanova „pána snů“, u Pána času však můžeme jen hádat, zda jde o blázna nebo jen o oběť postmoderny. V příběhu se totiž propadne kamsi do mikroprostoru, který však vypadá stejně jako běžný svět, až na to, že ho obývají „suptáci“, prahnoucí po
housenkách, před kterými je radno se chránit, protože se do vás mohou zavrtat. Podle prvního sešitu však těžko soudit; třeba na konci celé série čtenář pochopí. Kresba Jana Bažanta ale oprávněně patří k tomu lepšímu, co u nás vzniká. Na místě je srovnání s graffiti; když ale Bažant chce, kreslí srozumitelně a přitom má svůj styl. Uvidíme, jak se ho podaří ukočírovat při práci na komiksu Pérák, první kresby z něj vypadají dobře.

Jiří G. Růžička

Edith Pargeterová

Svítání na západě

Přeložila Stanislava Pošustová

Paseka 2005, 288 s.

První svazek nové románové tetralogie zkušené autorky historické beletrie (českému čtenáři dobře známé; stačí připomenout tituly jako Nebeský strom, Zelená ratolest, Šarlatové zrnko aj.) je pozvánkou do velšského středověku a dramatického období neustálých bojů s anglickou korunou a sjednocování země. Osou příběhu je první velšský kníže Llewelyn, vnuk Llewelyna Velkého, knížete gwyneddského, jenž panoval na přelomu 12. a 13. století. Podrobné líčení jednotlivých historických událostí, bojů a bitev doplňuje trocha magie a mystiky, ostatně pro popisované období tak trochu povinné, jak dokládá zejména osudové spojení hlavního hrdiny s vypravěčem příběhu. Pargeterová nešetří ani důslednými popisy fyzických vlastností jednotlivých hrdinů („byl velmi tmavovlasý, se širokými lícními kostmi a velkýma očima, modrýma jako luční zvonky, jemnýma a světlýma pod rovným obočím, stejně černým jako jeho modročerné vlasy“). Důraz na historickou věrohodnost
a vizuální přesnost, jejž je třeba ocenit, ne vždy koresponduje s absolutními povahovými vlastnostmi hrdinů, až příliš ctnostných, přímých, poctivých, a pokud jde o Walesany, tak také prudkých, jak káže tradice. A tak se příběh, nesporně zručně napsaný, místy odchyluje od historického románu a nabízí spíše podobu klasické pohádky.

Magdalena Wagnerová

František Gellner

Spisy I, Básně

K vydání připravil Michal Huvar

Carpe diem 2005, 477 s.

První svazek spisů Františka Gellnera zahrnuje sbírky Po nás ať přijde potopa! (1901), Radosti života (1903), posmrtně vydané Nové verše (1919) a román ve verších Don Juan (1924), dále básnickou pozůstalost (básně do sbírek nezařazené a básně časové a příležitostné) a překlady. Vydávání Gellnerových spisů nakladatelstvím Carpe diem vybízí k úvaze o nakladatelské etice. Michal Huvar totiž převzal k nynějšímu vydání původní edici Miloslava Hýska z roku 1926 z nakladatalství Františka Borového – to by byl čin jistě chvályhodný – ovšem vypustil přitom téměř veškerý kritický aparát, a dokonce i několik básní, které jsou „pouhým doprovodem k obrázkům“. Neúplné jsou i básníkovy překlady – některé z nich M. Huvar vynechal s poukazem na Gellnerovu začátečnickou nezralost. Je pravděpodobné, že žádný jiný nakladatel by se do úplného kritického vydání Gellnera – které by mělo hodnotu pro odbornou veřejnost – asi nepustil, M.
Huvar svým vydáním však tuto možnost z ekonomického hlediska znemožnil zcela. Bylo by stačilo mít více odvahy, nepodceňovat čtenáře, nebát se zatížit ho komentářem. Dílo Františka Gellnera je stále přitažlivé – svědčí o tom četné výbory a reedice i z poslední doby. Kritické vydání by sice bylo nákladnější, ale pravděpodobně by se prodalo také.

Kamila Míková

Andy Werner

Funk You

Petrov 2005, 171 s.

Mladý student, psavec se závislostí na čokoládě, Caipirině a svém úsměvu číslo dva, se v nudě nad probíranou látkou noří do představ o životě správného teenagera a ve své postmoderní koláži zasvěcuje čtenáře do fantasmagorického života studentů gymnázia Malchjáše Mulligana. V kapitolách, které nedodržují časovou posloupnost ani logické návaznosti, je mapován duševní prostor mladého muže, jsou tu zobrazeny nejen vysněné lásky, svět klubů a školních lavic, ale i indický rádža, souboj profesorů, marihuanové koláčky na školních slavnostech i mrtví, kteří ožívají. To za účasti Alfreda Nobela, Buddhy i Tristana Tzary. Anglické fráze, slang, nesmyslnost metafor, povrchní ozvláštňování jazyka a prvoplánové narušování ustálených spojení nevytváří originalitu, ale zrcadlí spíše výrazový exhibicionismus, představu, že čím je text divnější, tím musí být nutně zajímavější. Pseudosurrealistická hříčka je protkána intelektuálními odkazy, aby byla
ochráněna proti nařčení z prázdnoty. Knihu přesně charakterizuje sebevědomé užití plurálu majestatiku, které má vyjadřovat, že vypravěč se stává zároveň aktérem. „My“ je tedy odrazem hlasu dvou osob, nikoli jednoho subjektu. Chcete-li si přečíst deníkový záznam sebevědomé extravagance, hrát si na to, že pronikáte do světa současné mládeže, že jste se ocitli na vlnách fantazijně jedinečného díla, či předstírat znovuoživení surrealismu, pak je to kniha právě pro vás.

Kateřina Svatoňová

Miloslav Stingl

Sex v pěti dílech světa

Jota 2006, 120 s.

Cestovatel a etnolog Miloslav Stingl přichází se studií o sexualitě různých etnik na Zemi. Název má však poněkud zavádějící – je vynechán šestý světadíl Antarktida, jenž je obýván sice řídkou, ale relativně stálou populací polárnic a polárníků. V oblastech kulturních erotických projevů lidských společenství ostatních světadílů se autor věnuje především vztahům heterosexuálním, ale popisuje taktéž projevy homosexuality u všech typů lidských společenství. Téma kulturní a lidsky důstojné je zpracováno s vkusem a vědeckou objektivitou. Stinglovy informace jsou jak z první ruky, tak zprostředkovaně tlumočené z dalších pramenů. Etnolog registruje objektivní fakta i erotickou mytologii, roli erotiky v jednotlivých společenstvích, to, jak je různými způsoby inspirativní. Ono erotické rozkošnictví, někdy popisované u přírodních národů, je však při styku s bělošskou civilizací dvojznačné – stačí připomenout problematiku
pohlavních chorob, které se staly přičiněním bílých kolonizátorů planetárními. Oddíl věnovaný erotice v Evropě je stručný; zaměřuje se více na období klasického starověku než na pozdější doby. Ač si autor nečiní nárok na vyčerpávající detailnost, spolu s výtvarným doprovodem – pastely Jana Hoška – přibližuje čtenáři problematiku nenuceně a plasticky.

Vilém Kozelka

Radek Mikuláš, Jan Stodola, Tomáš Matoušek

Na bruslích Českou republikou

Dokořán 2005, 199 s.

Snad každý sportovně založený člověk někdy obuje brusle. Turistický průvodce po zamrzlých vodních plochách Čech a Moravy nabízí trasy za krajinářskými výlety po ledových trasách řek, nádrží a rybníků tak, že se výletníci pokochají krajinnými výhledy z méně obvyklé perspektivy vodních hladin. Jedná se o knihu průkopnickou: podává poučení o výbavě a výstroji dálkových bruslařů, motivuje k přírodovědným pozorováním rostlin a tvorů pod ledem, inspiruje výtvarný cit výletníků a jejich zdravotní kondici. Autorský kolektiv poskytuje návod na pořízení dálkově bruslařského náčiní: připínacích bruslí, vyprošťovacích bodců, vybavení pulky – tažných saněk, a řadu dalších poučení, mnohdy životně důležitých. Průvodce je opatřen po všech stránkách korektně: mapkami tras cest s komentáři, ilustrativními kresbami, fotografiemi a jemným humorem natolik, že adept dálkového bruslení získá nutný teoretický předpoklad k tomuto zimnímu sportu.
Zřejmě se jedná o sportovní zálibu společenskou, ze spektra vandrů, čundrů, výletů a eskapád až kamsi na Lunu a dál, jak je lidskému duchu vtištěna z jeho potřeby. Pořadatelé průvodce jsou jistě aktivními skauty, jak lze usuzovat z jejich metodického výkladu a jeho rozmarného spádu. Nedílnou součástí bruslařského průvodce jsou seznamy výrobců bruslařského příslušenství, kontakty a webové odkazy.

–vk–

Jan Dvořák

Kapitoly k tématu realizace divadla

Nakladatelství AMU 2005, 440 s.

Jsou informace důležité, ale také ty naprosto zásadní. Problém je, že právě ty se většinou nedostanou ani k odborné veřejnosti, která bez nich nemůže existovat, ani k širšímu čtenářskému okruhu těch, kterým by základní informace o předmětu jejich činnosti mohly ušetřit spoustu zbytečné práce. Tato skripta zásadním materiálem jsou. Jan Dvořák je jedním z našich nejúspěšnějších divadelních manažerů (Mozart Open, Next Wave), učitelem na dvou vysokých školách, majitelem nakladatelství Pražská scéna… Jeho kniha v jednom svazku shromažďuje již dříve samostatně publikované texty o divadelním managementu a antologii programových textů z historie českého divadla. V antologii se vedle mnoha důležitých článků převzatých odjinud objevují mimořádně zajímavé prvorepublikové dokumenty z „archivu editora“. Asi nejužitečnější z celé knihy je však při vší úctě k hodnotě manuálu kulturního pracovníka to zdánlivě nejzbytečnější. Podle seznamu
bakalářských a diplomových prací spjatých s Dvořákem má v době internetu kterýkoliv výkonný umělec možnost vybrat si podle jmenného seznamu svého producenta. Přes všechny problémy knihy, jako je špatné redakční zpracování nebo její obtížná dostupnost, se jedná o základní příručku nejen pro divadelníky, ale i pro všechny, kdo se zabývají kulturou a veřejnými aktivitami vůbec.

Ladislav Čumba

Clive Barker

Abarat 2 – Magické dny, krvavé noci

Přeložila Adéla Bartlová

BB art 2005, 488 s.

Příběhy z ostrovní říše Abarat by se daly zařadit mezi nesčetnou řadu následníků Carrolovy Alenky v říši divů nebo Lewisovy Narnie, nesměl by je však psát velmistr temného hororu Clive Barker. Autor Knih krve nebo filmových scénářů (Hellraiser) dává totiž žánru dětské fantasy nový, unikátní rozměr. Nedávno se na pulty českých knihkupectví dostalo druhé pokračování jeho ságy, které nese název Magické dny, Krvavé noci, a stejně jako v první knize se tu setkáváme s neohroženou mladou dámou Candy Quackenbushovou, která čelí nástrahám záludného Vládce půlnoci. Na pozadí klasického souboje dobra se zlem, jenž by se dal ponurostí přirovnat k Tolkienovu Pánu prstenů, předvádí Barker neuvěřitelnou eskapádu imaginace a výjimečný cit pro příběh. Znovu zaplavuje stránky svého díla iluzorními tvory a celkový dojem podtrhuje vlastními, doslova psychedelickými ilustracemi. Výtvarné zpracování cyklu Abarat jen zvýrazňuje jedinečnost celého projektu. Druhá kniha je
koncipována do čtyř kapitol, které nás provádějí po některých z pětadvaceti ostrovů Abaratu. Přestože se Candy i tentokrát podaří odvrátit takzvanou Absolutní půlnoc, není všem dnům konec. Autor si nechává otevřená zadní vrátka pro další pokračování, kterých bychom se měli dočkat v brzké době. Snad mu nasazená kvalita vydrží.

Robert Hladil

Vladimír Körner

Krev zmizelého

Dauphin 2005, 156 s.

Nakladatelství Dauphin přišlo se smělým plánem – vydat sebrané spisy jednoho z nestorů české scenáristiky, spisovatele Vladimíra Körnera. S pořadovým číslem deset vyšel na sklonku roku 2005 svazek Krev zmizelého, který obsahuje literární scénář stejnojmenného filmu. Jde o velkorysý obraz lidského společenství nahlížený prostřednictvím čtyř ročních období a několika historických epoch. Ovšem ať už se jedná o rusko-finskou válku, odsun Němců anebo maďarské události z roku 1956, pokaždé jde především o osudy obyčejných lidí, kteří se působením konkrétních historických změn ocitají ve vyhraněné situaci, na kterou musejí reagovat a zaujímat k ní nějaké stanovisko. Hlavní dějová linie vychází z příběhu osudové lásky české posluhovačky a mladého baltského šlechtice a pohybuje se v rozpětí let 1939 až 1961. Resumé pak vyznívá pro společnost nepříliš lichotivě, v jednotlivostech však vítězí Körnerova úcta k člověku.
V některých případech (např. Anděl milosrdenství, Lékař umírajícího času) autor svůj scénář následně zpracoval také prozaicky. Tento řekněme „obrácený“ postup je možná nezvyklý, ale vcelku logický; Körner se pravděpodobně cítí více scenáristou. Ovšem v případě titulu Krev zmizelého se tak nestalo. Zájemcům tak nezbývá než se s formou literárního scénáře smířit a pustit se do čtení. Stojí to za to. Domnívám se, že udělají lépe, než kdyby zvolili filmovou verzi v režii Milana Cieslara.

–mw–

Richard Kendall

Monet vlastní rukou

Přeložil Václav Viták

BB art 2005, 224 s.

Historik umění a specialista na francouzské malířství 19. století Richard Kendall sestavil knihu Monet vlastní rukou (česky vyšly nedávno také jeho stejně koncipované svazky o Degasovi a Cézannovi). Nejde o klasickou monografii, ale o knihu skládající se ze stručných životopisných a výkladových pasáží a z mnoha malířových dopisů, doplněných o desítky reprodukcí obrazů a kreseb. Taková kniha podává pestrý portrét umělcovy osobnosti, kterou můžeme poznat jaksi „zevnitř“, nikoli jen z popisu jeho životních osudů, díla a uměleckého vývoje. V dopisech sledujeme tvůrčí muka, osobní prohry i vítězství, úspěchy i neúspěchy, ale také názory na tvorbu a život vůbec. Monetovy dopisy nejsou možná nejčtivější, ale malíře v nich poznáváme takového, jakým byl: nic nezastírá, nemá potřebu přetvařovat se. Čteme v nich, že také on měl své temné stránky, ačkoli jeho plátna většinou září sluncem. Právě onen kontrast mezi
bolestnými prožitky a prosluněnými obrazy je na knize nejzajímavější. Zatímco z Monetových obrazů vyzařuje jas, klid a harmonie, v dopisech poznáváme mnohem složitější osobnost, která neprožila právě nejšťastnější život. Kniha je doplněna slovníčkem osobností, o nichž se píše. Reprodukce jsou dobře vybrané, v kvalitním provedení a dokumentují vývoj i jednotlivé etapy Monetovy tvorby.

Milan Valden

Host 2/2006

Zatím poslednímu číslu časopisu Host už tradičně vévodí dva zdařilé rozhovory. Jeden se spisovatelkou Petrou Hůlovou („Když už mám ty tři knížky, tak je to takový divný, takže asi jsem spisovatelka. Ale zase nevím, jestli jsem spisovatelka, když teď nic nepíšu. Nebo jestli je to už napořád, že jsem spisovatelka?“), druhý s hudebním publicistou Jiřím Černým („Pro mě větší ranou než vstup tanků byla kapitulace reformních komunistů.“). Zdařilé je i téma věnované staletému putování umělců a intelektuálů do Itálie, i když práce českých autorů v oddíle Světová literatura čtenář zrovna nečeká (otázkou také je, jak dlouho ještě asi básníkovi Miloši Doležalovi vydrží témata nasbíraná při jeho italských cestách, nezačíná trochu recyklovat sám sebe?). Poznámky Jiřího Trávníčka o románu a jeho polemiku s Jiřím Kratochvilem o smyslu románu je radost číst. Sdělné, chytré, dobře formulované, takových autorů by Host potřeboval víc (a jiné literární
časopisy také). Kratochvilovi Host otiskl ukázku z připravovaného románu Herec – je tak pěkně konstruovaná, až máte pocit, že čtete spíš technický výkres než literaturu. Ostatní autoři tohoto čísla dobíhají dvě koňské délky za Trávníčkem: texty o Bernhardovi, Bělohradském a většina recenzí sice neurazí, ale za chvíli vlastně nevíte, o čem byly. Vyloženým přehmatem je zařazení nové rubriky – knihovničky Jany Klusákové. Texty určené původně do rozhlasu působí v Hostu banálně.

Kazimír Turek

O práci veřejného zneklidňovatele

Lze bez odstupu zjistit, co se dnes s češtinou děje? Do konce osmdesátých let zněl patrně většině uživatelů češtiny pojem „valná hromada“ legračně a termín „společnost s ručením omezeným“ jako roztomilý archaismus, připomínka dob uplynulých a idealizovaných. Počátkem devadesátých let mi kamarádka žijící v Německu vysvětlovala, co je to fax. Pád komunistické novořeči, vpád nového technologického názvosloví a rozmach masové kultury budou asi hlavními hybateli změn.

Rozhodně se s češtinou dějí věci rozčilující a nepřehledné. Za minulého režimu se z běžného veřejného projevu těžko dalo soudit na inteligenci či hloupost veřejného činitele (ostravský přízvuk ani míra slovakismů o tom nutně nevypovídaly). Dnes mnozí politici užívají jazyka, který nám může být více nebo méně sympatický, ale těžko popřít, že je svébytný. Platí to i o Václavu Havlovi, i Václavu Klausovi, i Miloši Zemanovi, méně už o mnoha jejich ctitelích. Mládež esemeskuje, a nejen ona; těžko říci: kultivuje tím zacházení s jazykem, užívá díky novému médiu jazyka tvořivě, byť brutálně, zatímco bez mobilu by nepsala? Určitě je to rozčilující, zvlášť pro generace, přesněji pro části minulých generací, které obcovaly s jazykem vybraným (kvalitní knižní překlady, velká část samizdatové a exilové produkce, zahraniční vysílání v češtině a slovenštině), anebo, vesměs nuceně, s komunistickou novořečí. Ta se ovšem
rozpadla během několika týdnů na konci roku 1989. Dnes by ani komunistický nostalgik neuměl napodobit jazyk úvodníků Rudého práva, kde přece nemohl nikdo v dobré vůli napsat, že Sovětský svaz miluje šíleně. Musel psát v rámci ritualizovaného, kanonického slovníku, jinak by upadl v podezření z hereze. Proto nelze dnes mluvit o novořeči, mluvíme-li o nepěkném slovníku MfD nebo pana prezidenta.

Osobní nechuti

Vladimír Just je tím vším rozčilen hodně a na jazykové poměry nadává temperamentně. Má pravdu, když – skromně? neskromně? – upozorňuje, že dělá něco, co by mělo být úkolem profesionálních jazykovědců. Ti ovšem mají polehčující okolnost: dovedeme si představit, že by pro jazykovou osvětu poskytl prostor deník (celkem kterýkoliv), jenž by sám mohl vlastního jazykového sloupkaře
dostatečně zásobit hnusným badatelským materiálem? Takový masochismus nemůžeme čekat od Lidových novin, ani od Práva, ani od Mladé fronty Dnes a patrně ani od Hospodářských novin, které ve víkendovém magazínu zrušily jazykový sloupek nedávno. Něco takového už pěstuje z významnějších listů snad jedině – přírodovědný Vesmír.

Vladimír Just se zlobí a odstup myslím nemá. Tak nechápe, co jeho prvnímu Slovníku floskulí vytýkal Petr Fidelius, konkrétně nadužívání pojmů „newspeak“ či „novořeč“ jako nálepky, jež vede k banalizaci. Fideliovu výtku myslím ale pochopit lze: Orwellův termín snad je možné vztáhnout k jazykům totalitních a totalitarizujících diktatur, ale přes všemožné podobnosti už stěží pro sebeobludnější výrazivo demokratického politika. Komunistická novořeč (kterou pamatujeme lépe) souvisela s politickým systémem hluboce. Některé její znaky jsou – doufejme – neopakovatelné. Třeba i její nadiktovaná mezinárodnost. O Svobodné Evropě například bylo povinné psát s jedním ze závazných přívlastků („štvavá“; žádoucí bylo kvůli známým asociacím zdůraznit její „mnichovanství“), a to v celém impériu, nejen v ČSSR. Komunistická novořeč se rodila v mezinárodních překladatelských štábech Kominterny a nástupnických institucí (agentura Novosti)
a podle předloh závazných pro jednotlivé země impéria (sovětská „bílá kniha“ z roku 1968 jako svého druhu předloha Poučení z krizového vývoje). V tomto smyslu ani zvlášť ohavné vyjadřování současného českého politika či novináře novořečí není, i kdybychom v něm její pozůstatky našli.

Ale Vladimír Just více než v prvním svazku připouští, že jde o projevy jeho osobní nechuti a že by se mu líbil – podle nápadu jednoho jeho přítele – název Slovník nesnesitelných slov. A skutečně jmenuje autor slova, která jsou mu nepříjemná celkem pochopitelně, ale právě – subjektivně a těžko přesněji zdůvodnitelně. Třeba „adrenalinový“, které „se náramně hodí komukoli, pro koho jsou adjektiva jako (…) emocemi nabitý (…) či infarktový příliš banální“. Nu, „adrenalinový“ je pitomé, ale „infarktové“ je lepší? Proti gustu žádný dišputát, ale tím asi veškerá debata končí. Podobně to bude s jinak adrenalinovým (pardon) „Českem“.

Výlety do historie

Podle Justa se média bez povinného skloňování Česka už dnes neobejdou; že má vztek, je jeho právo, ale i Československo, ba i Bratislava byly kdysi poněkud nadekretovány, aby se vžily. A Česko je již pro dnešní mladé podle všeho zcela bezpříznakové a názor Senátu je zde málo důležitý. Zatímco Justovi milejší „Čechie” bude mrtvá a jen nepočetným bude vyvolávat obraz 19. století, a možná představu alegorické sochy dívky s lipovým věncem. Ostatně u Čechie, ale ani u zemí Koruny české necítí autor „imperiální pachuť“, ačkoliv zrovna pod tyto pojmy bychom při troše zlé vůle mohli zahrnovat třeba Kladsko, Vitorazsko nebo Lužici – jsou tedy „imperiálnější“ než Česko. Podobně sporné jsou i další příliš zobecňující odkazy do historie, jako například: „Tak bytostný odpor k pojmu elita je možná specifikem plebejských Čech, kde šlechta jednou provždy skončila svou roli počátkem 17. století (…), kde církev už od dob husitských je
synonymem licoměrnosti, útlaku a všemožných dalších nepravostí, kde slovo „intelektuál“ – opět na rozdíl od našich sousedů – je už pětašedesát let možno použít jen jako nadávku, kde statut a finanční ohodnocení univerzitního pedagoga se pohybuje nedaleko od hranice existenčního minima atd.“ Nevím, zda to nejsou floskule příznačné zas pro jiné prostředí než politické, ale klišé, přijatelné v mnoha dnešních měšťanských týdenících, denících a kavárnách, to je. Podobně zmínka o „dlouholeté katastrofické zkušenosti požírání sociálních demokratů komunisty“ je zpochybnitelná. Komunisté nepožírali sociální demokraty příliš dlouho, dejme tomu tři roky, kromě toho podle podobného modelu „slučovacích sjezdů“ se nepostupovalo jen v zotročeném Československu; byl to bezpochyby kremelský či v Kremlu schválený projekt ve velmi konkrétní historické chvíli, osvědčil se Stalinovi i v Polsku a jiných „lidových demokraciích“.

Výlety do historie jsou riskantní. Vladimír Just připomíná, jak v Literárních listech roku 1968 Václav Havel odvážně přišel s úvahou o potřebě opoziční strany, zatímco pseudonym Dalimil to opatrně odmítl – a Dalimilem byl podle Justa Václav Klaus. Čtenáři není ovšem zcela jasné, zda Just ví určitě, že s Havlem tehdy polemizoval právě Klaus (o Dalimila se dělil s A. J. Liehmem a J. Šedivým). A navíc: otázka, kdo měl v oné konkrétní historické situaci pravdu, bez ohledu na obecné přednosti vícestranického systému oproti vládě KSČ, je přece otevřená. I pokud byl zrovna tímhle Dalimilem V. Klaus, není se mu co posmívat.

Podstata odpudivosti

Justa rozčiluje současný veřejný jazyk podobně jako mne. Naskýtá se ale mnoho dalších otázek. Je možný jazyk bez floskulí? Nejsou módy jeho přirozenou součástí? Nepřipomíná Justův boj někdejší boje proti kýči, ze kterých vyplynulo, že málokdo si troufne postavit si na zahradu milého trpaslíka, zatímco na Karlu Gottovi, Jaromíru Nohavicovi nebo gypsových balustrádách nadále nic kýčovitého neshledává? Naivní čtení o odpudivých jevech nás může vést k tomu, že odpudivé jevy sice zavrhneme, ale podstatu jejich odpudivosti nepochopíme.

Karel Poláček byl ještě méně „vědeckým“ kritikem jazyka než jeho ctitel Vladimír Just. A přece byl kritikem – řekněme – systémovějším. Jeho humor přirozeně rozlišoval nebezpečnou demagogii politiků, trapnou řeč stavovskou, vzácněji – ale také – vznik české podoby komunistického pre-newspeaku od snivého plkání čtenářky zamilovaných románků. Veřejné fráze zneškodňoval a kompromitoval zejména tak, že se jimi bavil.

Ovšemže se Vladimír Just rozčiluje plodně. Plodná je nakonec i zlomyslnost, která mě vedla k hledání nejméně tří „nesnesitelných slov“ v jeho vlastním textu: „šedesátá léta (…) odstartovala (…) vlnu kritické reflexe; „to zatím bohužel nehrozí; a nakonec snad i slovo „kumštýř“. V tom však je Justova největší zásluha. Ne že vzbuzuje zlomyslnost, ale že oživuje pozornost vůči jazyku jiných i vůči vyjadřování vlastnímu. Když si ho přečte pár novinářů a politiků a už pak neřeknou, nenapíší, že politika je o tom, že něco je za něco, že zisk byl navýšen řádově o pět tisíc, že došlo k navýšení počtu dětí ve školce, bude snesitelněji.

Že Vladimír Just jako veřejný zneklidňovatel (nejen pokud jde o jazyk) dělá užitečnou práci i za jiné, o tom není pochyb. I spor s ním je člověku k užitku.

Autor je redaktor Listů.

odjinud

Otázku, zda americká prozaička Willa Catherová, autorka Masarykem doporučovaného románu My Ánthonia (1918), četla Babičku Boženy Němcové, si položila Mila Šašková-Pierce v 1. čísle 19. ročníku literárněvědné revue Kosmas (podzim 2005), vydávané anglicky od roku 1982 exilovou Československou společností pro vědy a umění (SVU).

O tom, jak se česká literatura od Němcové po Milana Kunderu vyrovnávala s dílem Heinricha Heina, píše v týdeníku Prager Zeitung č. 7/2006 germanista Jiří Veselý. (Od smrti německého básníka uplynulo 17. 2. t. r. 150 let.)

Medailon prozaika a literárního a divadelního kritika Maxe Grünfelda (27. 12. 1856 Kroměříž – 7. 6. 1933 Baden u Vídně) napsal do Židovské ročenky na rok 5766 (2005/06) Miroslav Marada.

Pod názvem Úděl filozofa levice recenzoval Pavel Švanda v Revui Politika č. 1/2006 vzpomínky Josefa Ludvíka Fischera Listy o druhých a o sobě (ed. Jiří Opelík, Torst 2005).

Tři cesty Aloyse Skoumala do Irska (1926, 1947, 1969), zúročené v překladu Joyceova Odyssea (Odeon 1976), přiblížila v Dějinách a současnosti č. 2/2006 Dagmar Blümlová.

Studii Evy-Marii Hrdinové o fenomenálním překladateli, „světoobčanu“ Ottovi Františku Bablerovi (1901–1984) v 19. svazku pokračovací řady Stifter Jahrbuch (Mnichov 2005) provázejí ukázky z Bablerových básní a kreseb.

Památný prorežimní rozhovor s Bohumilem Hrabalem v Tvorbě č. 2/1975 nepořídil Karel Sýs s Jaromírem Pelcem, jak se obecně soudilo a jak naposled napsal Adolf Branald ve svém Tichém společníku (Academia 2005), nýbrž tehdejší šéfredaktor Tvorby Jiří Hájek. Sdělil to čtenářům Haló novin v kritice Branaldovy knihy Sýs, podle něhož v onom rozhovoru s Hrabalem šlo o ty „samé věci, jaké Branald a spol. také tvrdili, když se to hodilo, když to sypalo, když vrchnost rozdávala zasloužilé umrlce a státní ceny Klementa Gottwalda, ale o nichž si neuměli představit, že by je někdo mohl myslet doopravdy“ (příl. Obrys-Kmen č. 6/2006).

Na vznik „protestsongu“ Zdeny SalivarovéHonzlová (Praha – Berkeley – Toronto 1968–1969) vzpomínají v Dannym č. 2/2005 Josef Škvorecký, Lumír Salivar a Otto Dlabola, jehož fotografie typického dvora zchátralého pražského pavlačového domu se ocitla na obálce amerického vydání díla (Summer in Prague, Harper and Row 1973). Snímek, na němž jsou „v rolích“ Honzlové a jejího mladší bratra zachyceni dcera dramatika Oldřicha Daňka a fotografův syn, je – spolu s dvěma dalšími snímky – v Dannym reprodukován.

Dramatický debut Jáchyma Topola Die Reise nach Bugulma – Cesta do Bugulmy, jenž se odehrál 19. 2. 2006 v düsseldorfském Schauspielhausu v rámci projektu Čekání na barbary, barvitě přiblížil Jiří Peňás v Týdnu č. 9/2006.

František Knopp

Spojené státy americké

V prvním březnovém čísle časopisu The New Yorker mne zaujal článek Nancy Franklinové Medal Mania, věnovaný právě skončeným olympijským hrám. Autorka v jeho úvodu srovnává situaci v Turíně a na východním pobřeží Spojených států 11. února. V Itálii si vykračoval průvod olympioniků při zahájení her a v USA zatím soupeřila východně položená města o to, kde napadne více sněhu. Nakonec vyhrál New York s 26,9 palci a Newyorčané se v tu chvíli rozdělili na ty, kteří museli něco dělat a klouzali po umrzlých chodnících, a ty, kteří je pozorovali. I přes několik zlatých úspěchů Američanů na olympiádě však zůstala sledovanost her nízká a lehko ji porazil pořad American Idol, tedy zámořská obdoba SuperStar. Přesto si společnost NBC, která měla zakoupená práva na přenosy, jistě vydělala, a to i díky reklamám na „zdravé potraviny, jako Coca-Cola nebo smažené kuřecí sendviče od McDonald’s“. Celý článek
pak končí vyhlídkami na další zimní olympijské hry, které se budou konat v roce 2010 ve Vancouveru: „Za čtyři roky se všechno na světě změní, ti, co končí střední školu, budou končit vysokou, ohrožené druhy vymřou, lásky přijdou a odejdou, narodí se další děti a George W. Bush už nebude prezidentem. Ale curling tu zůstane a pořád to bude zábava.“ V článku o posledních singlech popových umělců se Sasha Frere-Jones zaměřil na Jamese Blunta a jeho píseň You’re Beautiful, která okamžik zamilování se na první pohled popisuje „slovy tak banálními, jako je banální hudba skladby“, určené původně jako podkres k reklamě na parfémy. Naopak příjemným překvapením je pro něj druhý singl z nové desky Prince, nazvaný Black Sweet, i když vrchol Princeovy tvorby autor vidí v osmdesátých letech. Spíše jako kuriozitu pak vybírá skladbu Grillz od zpěváka, který si říká Nelly (prý se naštěstí ještě nerozhodl, zda bude rapovat, nebo zpívat), o umělých zubech
z kovu a diamantů, jež jsou v Americe teď v módě. Toto číslo obsahuje také stať o ruském spisovateli Vasiliji Grossmanovi (1905–1964) od Keitha Gessena. Grossman byl ve třicátých letech oddaný prosovětský spisovatel, v době druhé světové války pracoval jako válečný dopisovatel. V padesátých letech napsal román s novým, kritickým pohledem především na bitvu o Stalingrad Život a osud (česky 1993), který byl zabaven státní policií. Ve svém dopise Nikitovi Chruščovovi Grossman napsal: „K čemu je mi svoboda fyzického pohybu, když je uvězněna kniha, jíž jsem zasvětil svůj život?“ Na to mu tehdejší ideologický šéf politbyra Michail Suslov napsal, že jeho kniha nevyjde „alespoň dalších 200 let“. V Rusku vyšla více než 20 let po Grossmanově smrti, v roce 1988. Polemiku se tu snaží vyvolat Hendrik Hertzberg, který píše o sdružení National Popular Vote, jež by chtělo z volby prezidenta USA vynechat takzvané volitele a nechat volit
přímo lid.

Jiří G. Růžička

Opentlené prázdno

…Tomu je nutno učiniti přítrž. Vždyť mluva jako prostředek kulturní komunikace je součástí našeho národního dědictfí. Mládeži je nutno porozuměti. A hlavně. Hlavně udržeti disciplínu a kázeň, v nynších, jaksi nepovedeně nastavších časech. Asi tak mluví staří pánové o naší době.

Již Václav Havel, ještě jako prezident republiky, zvedl korouhev boje proti tzv. floskulím. Ve svém posledním státovrném projevu věnoval celých pět minut pranýřování základu všeho nešvaru ve společnosti, především prznění řeči falešnými češtináři. Všemi Piláty jazyka českého, kteří se vyskytují nejen na ulici, ale i ve svobodném tisku. Tito škůdci Věci veřejné zanášejí a vpašovávají do českého jazyka potupné anglikáty a germináty a portugáty a k dovršení všeho jakési floskule. Obhájce lidských práv neváhal a imaginárního nepřítele označil za největší nebezpečí pro společnost, škůdce všeho dobra a nositele všeho zla. A vyzval k boji. Bitevní arkebuzy ukované Havlem se vzápětí čile chápe Petr Pithart: floskule jako výraz života v neexistenci postmoderní společnosti nemá v české společnosti žádnó šanci. Senát je vysvěcená instituce, která bude bránit životní hodnoty občanů naší republiky proti jakémukoliv pokroku. Floskule mají
démonickou moc, ale Senát si přivezl z Vatikánu posvěcený kanystr plný svěceného benzínu a smrkový špalky.

Za této situace pero přebírá Vladimír Just, ctitel drobných literárních žánrů, divadel i žen, aby kopal do mrtvol. Již v úvodu jeho díla se dočteme, že česká společnost je plná debilů a kreténů, které přirovnává k nacistům. Ti se potom poznají tak, že používají floskule (Slovník floskulí, 2003). V díle druhém (2005) se čtenář dozvídá, co vlastně floskule je – kromě klišé je to slogan, hantýrka, tik, partiová metafora, slovní smog. Imaginární emulze, která naplňuje katarzi slov dynamikou řeči uvádějící souvztažné intertextové souvislosti a svádí k pochopení či nepochopení situace. Sémioticky jde o ducha doby, vyjádřeného slabikou Lot, což je vyděděný flashtermín, podobně jako slabika Pú, která v prvořeči neznamená nic jiného než: o něco velmi dlouho hlasitě žádati, a potom to velmi rychle beze slova zahoditi. Složené slovo s předloženým grafémem, který vyjadřuje náhlý tvar předpřijaté skutečnosti, a náladově emotivním
podkořenem, vyjadřujícím definující tvar. – Ne, v tom se Vladimír Just nemýlí. Původ slova definuje správně. Ale sám je již neumí přeložit do češtiny, a tím se stává právě tím, koho pranýřuje nejvíc: uživatelem cizích slov, jimž plně neporozuměl. Floskule znamená Květování. A to bohužel Vladimír Just ve svém slovníku nepíše, přestože dobře chápe původ slova ve slově květina. Slovo, jež má podobné insignie jako Formule nebo Virtule. Jeho synonymním přepisem je… nu ano, Opentlené prázdno.

Tak či onak, jeho udatně napsané knihy zanedbávají ty nejzákladnější výrazy, z nichž se Floskule vyvinuly: Cool, Chladnosvěží, Zevl, Chytá lelky, Hustý, Fičák, Pruda, Gamén, Štangl, Ritózní, Vysílá vlny, Mejdaniště, Udělat Víznera, Mejdlo, Nešporné, Zhulená věc, Travní počin, Smažit, Tečka, Psychochemický. Některé důležité termíny ale neopomíjí: Úlet, V pohodě, Pojďme (let’s go – let’s roll), Castingový, První scéna, Pařba, Kalba, Dostat, Dobrý formát. Většinou zaznamenávají jen jakési paraalegorie, sarkasmy, idiomata, myšlenkové podivnosti, nešikovné příměry. Stačilo by málo, a Vladimír Just by do slovníku zařadil i ironické poznámky vytržené z kontextu, slovní provokace nebo špionážní kódy. Takto do něho jen implantuje termíny, které mohou sehrát roli Velkého třesku pěstní provokace – například termín Benešovy dekrety, jehož používání vyvolává diplomatické rvačky; anebo slovo Holokaust, a dnes mimořádně i slovo Karikatura. (Karikaturu vztahu,
Karikatura toho či onoho aneb Kdo půjde rapat do lesa? Hababrk udělal Víznera. Oči jako knoflíky. Ostatní měli vedle mozolnatý pivní řeči.)

Obě knihy jsou napsány s vtipem, i zapřisáhlý Justův odpůrce se při četbě bude bavit. Brilantní glosy, které spojují tento příliš nápadný podvrh, skvěle vystihují naši bezradnost ve virtuálním miléniu, kdy se pokoušíme zasvěceně mluvit „O tom“, aniž bychom tomu rozuměli.

Just není první, kdo se o něco podobného pokusil. Například básníci Žáček a Dědeček vydávali v osmdesátých letech v knihách tištěných dělnickými odborovými svazy Seznamy smrdících slov.

Mně slovo nesmrdí, i kdyby to mělo být slovo Hovno. Vůně a styl řeči, její Filipikum, to je dříč básníků celého světa, ale i novinářů a vůbec všech lidí. Někdo mluví příliš košatě, jiný stroze, někdo mlží a někdo se vyjadřuje nepokrytě pregnantně. A tak jde věta za větou, neboť na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo od Boha. Ve svých knihách zašel Vladimír Just příliš daleko. Rozpoutal s posvěcením vrcholných politiků aféru, kterou splácal z náhodných útržků vytržených z kontextu. Na závěr je dlužno dodat, že největším ruským básníkem byl Friedrich Schiller.

Pěna dní

Kritizovat současnou veřejnou rozpravu a poukazovat na obmyslnou řeč politiků a médií je úsilí bezpochyby žádoucí. Jedním z nejhlasitějších jazykových oprávců je Vladimír Just, který se této bohulibé kúře věnuje už pěknou řádku let a po prvním Slovníku floskulí vydal v roce 2005 další. Otázkou ale je, jak, s jakými východisky a cíli se takováto „morální lingvistika“ – jak sám autor tuto činnost, podle svého vzoru Karla Krause, nazývá – vede.

Vladimír Just žádná ucelená východiska, jež by se opírala o nějaký lingvistický, sociolingvistický nebo jiný teoretický systém, nemá. Jeho kritika veřejného diskursu se zakládá na konzervativním estetickém vkusu, jehož vzorem jsou klasikové a ostatní prověření autoři, na české, potažmo středoevropské tradici „laického“ jazykozpytu, kterou představují Karel Čapek, Karel Poláček či Karl Kraus, nověji Patrik Ouředník a Václav Jamek, a na uvědomělém občansko-politickém postoji liberální orientace. Nepřekvapí pak, že jeho slovník je žánrově a tematicky velmi různorodý útvar, který sice nesplňuje řádné lexikografické náležitosti, zato se mu nedají upřít umělecké kvality. Just, jenž se okatě vymezuje vůči vědecké suchopárnosti, je kritik vášnivě zaujatý a v souladu se svým přesvědčením, že jazyk by měl být bohatě odstíněný, je výřečný až k mnohomluvnosti. Za nejlepší považuji jeho hesla, která nejsou zaměřena čistě lingvisticky, jež ale skrze určitý výraz
zkoumají konkrétní kauzu, veřejnou debatu či téma českých polistopadových dějin. Příznačné pro tato slova (například Beneš, blbá nálada, bratrstvo pravdy a lásky, elita, kůrovec, národní zájmy, nepolitická politika, neviditelná ruka trhu, pravicový extremismus, spacák, zlatá kaplička) je, že teprve v příslušném kontextu, jejž Just detailně analyzuje, nabývají buď kladného, nebo záporného významu. Jinak řečeno, poznat, v jakém smyslu jsou tyto výrazy užity a zneužity, lze jen podle toho, kdo, kdy a ke komu je vysloví nebo napíše. Rovněž vynikající jsou rozbory osobní mluvy (idiolektu) Václava Klause, na niž má Just obzvláště a právem spadeno, neboť se jedná o jednu z nejdemagogičtějších řečí současnosti; vydala by na samostatné heslo, když už ne studii.

Bez masky?

Problém ale nastává, jakmile Just začne hodnotit slova na obecnější rovině a tvrdit, že jsou špatná, nesnesitelná a odsouzeníhodná sama o sobě a stejně tak jsou pak zavrženíhodní ti, kdo je užívají. Nepopírám, že výrazy, které tu autor tepe (a vy to dobře víte!, časovaná bomba, dojde k…, dokážu si představit ad. v mluvě politiků a politických publicistů, chytrý, příjemný a zajímavý v jazyce recenzentů a kritiků), jsou chorobně nadužívány, a vyvolávají proto nevolnost. Nepřisuzuju jim ale takovou závažnost, jakou jim přikládá Just, zvláště v předmluvě, v níž se pokouší objasnit, co pod pojmem floskule rozumí.

Při jejich vymezení užívá jednak sudidlo etické, jednak estetické. Floskule, jež nazývám etickými, definuje jako sebe-inscenaci, jež má zakrývat mluvčího prázdnotu, neznalost, skutečný úmysl a která má někdy i manipulovat s fakty. Přirovnává ji ke koturnu, který umožňuje mluvčímu zakrýt jeho duchovní malost. Jinde říká, že jsou to slova, jež nosí masku, která hrají divadlo, „skryté, neregulérní, neohlášené, bez opony, plakátů, uvaděček a vstupného“. To není špatná metafora. Jenže Just přisuzuje přetvářku toliko floskulím, tedy pár desítkám slov, jež se dají pojmenovat, zdokumentovat a lze z nich sestavit slovník. To pak sugeruje představu, že stačí se takovouto příručkou řídit, vyvarovat se podobných obratů a hned budeme mluvit pravdivěji. Ve skutečnosti ale nelze nehrát verbální divadlo. Každý z nás si neustále podle svého vzdělání, dané situace a zvoleného účelu nasazuje
a odkládá slovní masky a dělá se někým jiným. Když Just ve své předmluvě cituje Goetha a dovolává se Kundery, Flauberta a jiných, činí tak proto, že je to nezbytné pro věcné podepření jeho tezí, anebo proto, aby ukázal, jak je sčetlý a vzdělaný a že zmínění velikáni smýšlejí stejně jako on, a tudíž i on je tak trochu velikán?

Z estetického hlediska se Justovi nelíbí, že zvláště mladí, které s despektem onálepkoval „esemesková generace“, přistupují k mateřštině pragmaticky, účelově, čistě technologicky. Jako správný jazykový konzervativec pak odmítá používání anglicismů a volá po jejich nahrazování českými synonymy, odsuzuje vazbu „být něco o něčem“, „trendové“ výrazy mladistvých, označení naší vlasti Česko nebo slovo Holokaust pro Šoa. Nejde jenom o to, že například ohledně oněch anglicismů mu uniká, že slova nejsou přejímána pouze proto, aby mohl mluvčí udělat ze sebe někoho lepšího a zajímavějšího, než je (i když i tato motivace tu hraje svou roli), nýbrž také z důvodů jazykových: brožurka (mimochodem také výpůjčka), knížečka nebo prográmek se významově nekryjí s bukletem; od výběru uchazeče, konkurzu, obsazení rolí se těžko utvoří odpovídající přídavné jméno, zatímco od castingu snadno;
a užívat místo cateringu „hromadné dodávání hotových jídel a nápojů do restaurací, jídelen ap. či zajištění stravování při společenských akcích“ je poněkud nepraktické. Hlavní má námitka ale je, že ani nejvybranější a nejkultivovanější mluva nezaručí, že sdělení nebude myšlenkově jalové, jak například dosvědčují recenze Jaromíra Slomka, jehož Just v předmluvě cituje.

Floskule v tomto obecném smyslu – nikoli tedy konkrétní, jedinečné pojmy zapuštěné do konkrétního, jedinečného kontextu – jsou jen pěna dní, která sice zapáchá, ale nikoho nezabije. Nešvar, nikoli choroba. Skutečně nebezpečná řeč tkví v něčem jiném, než jsou závadná slova. Je mnohem skrytější, nenápadnější, rafinovanější, mnohdy uhlazenější a vemlouvavější. Živí ji vžité rasistické, genderové, třídní stereotypy a používá propracované rétorické strategie. Je všudypřítomná a jde jí vždycky o moc. Justův slovník tak představuje výzvu odborníkům – zvláště pak těm, kteří se věnují kritické analýze diskursu –, aby sepsali práci, která nebude jen zaumně, pozitivisticky a neutrálně popisovat veřejnou rozpravu, ale jež i pro neodborníka přístupně, jasně a srozumitelně odkryje a zhodnotí řeč moci.

Polanski, Polanski

Dřív než host z Moskvy znásilnil mou sestru Klavdiji, dosyta se u nás najedl. Ke kroupové polévce se podávaly pirohy s bramborem a zelím, potom máma servírovala arménskou basturmu. Polanski trhal příborem krvavou pečeni na kusy, namáčel je do tmavé ázerbájdžánské omáčky z granátových jablek, krev a omáčka mu stříkaly na sako a na ubrus a Polanski řekl matce rusky: „Požehnaná emigrace, Anno Abramovno! Ty skvrny na saku budu opatrovat jako vzpomínku na ráj!“

„Ale prosím vás, Grigoriji Michajloviči,“ řekla máma, „ta troška zeleniny a masa.“

„Ne, Anno Abramovno, nic neříkejte. Kdy jsme u nás měli něco takového naposledy? Před komunisty? Kdepak, ani za cara ne… Rusko hladoví už tisíc let,“ pronesl Polanski chvějícím se hlasem a potom ještě zlomenějším a pohnutějším zvolal: „Miluju všechny řezníky, co jich jen v Berlíně je!“

My čtyři jsme mlčeli.

„Tak by mohlo chutnat štěstí,“ prohlásil Polanski do ticha. Strčil si do pusy další, zase moc velký kus masa. Krev mu vytékala koutky úst a dál po široké neslovanské bradě. ,,Tohle maso je jako med, jako ruda, jako zlato!“ Utřel se rukávem a kanibalskýma očima si změřil mě a sestru. ,,A tyhle děti taky,“ zamumlal. „Děti Západu, děti, které nemají strach, děti, které mají budoucnost!“

Tlustá Klavdija a já jsme na sebe pohlédli, vystřihli jsme svou naučenou grimasu a pak jsme se usmáli, ale Klavčin úsměv byl jiný než obvykle, když jsme si z někoho dělali legraci.

,,Moc bych si přál, abych mohl jako vy udělat nad Ruskem kříž, Ivane Ivanyči,“ řekl Polanski otci. „Ale zodpovědnost, kterou mám, je důležitější než osobní štěstí.“

Otec přikývl. „Grigoriji Michajloviči,“ řekl, „napijeme se?“

„Napijeme.“

„Naší vodky, nebo vaší?“

,,Myslíte si snad,“ vykřikl Polanski, „že jsem v Moskvě stál ve frontě jen tak z dlouhé chvíle?“

„Anuško, dáš si taky?“ zeptal se otec.

Máma na něj pohlédla, jako by se zbláznil. ,,Copak jsem já někdy pila?“ řekla.

„A ti blonďatí andílkové,“ zeptal se Polanski a ukázal na mě a Klavku, „pijou?“

„Ne v tomto domě!“ pronesla máma hlasitě.

,,Máte pravdu, Anno Abramovno. Děti nesmějí nikdy zapomenout, že nejsou dospělí. Na to se v Rusku vždycky dbalo.“

Ještě než domluvil, Klavka vyskočila a začala sklízet ze stolu. Talíře řinčely, příbory zvonily, Klavdija dusala kolem stolu. Polanski řekl: „Nějak jsem se mladé dámy dotkl?“

„Naše Klavka,“ vysvětlovala máma, „nesnáší, že je jí sedmnáct, Grigoriji Michajloviči…“

„Na Západě i na Východě,“ vykřikla do toho Klavka a já řekl tiše německy, aby mě slyšela jen ona: „Vejtaha ruskej… buran venkovskej!“ Klavka mě ale vůbec neposlouchala.

„Tak dost, děti!“ napomenula nás máma.

A otec řekl: „Napijme se, Grigoriji Michajloviči!“

„Správně, Ivane Ivanyči, na pití jsme docela zapomněli!“

Oba do sebe převrátili sklenky a otec hned nalil znovu. Potom mluvili o politice a my ostatní jsme mlčky poslouchali. Klavka odnesla podnos do kuchyně, vrátila se, a když si sedala, přisunula židli blíž k Polanskému. Polanski a otec pořád mluvili na stejné téma.

—

Táta je jediný gój v rodině a z nás čtyř je taky jediný, komu se stýská po staré vlasti. My tři ostatní z rodiny Bělovových jsme rádi, že už to všechno máme navždy za sebou. Máma a Klavdija prostě jen nenávidí Rusko, já ale miluju Berlín, kde už šest let žijeme. Minulost je pro mámu, Klavku a mne prakticky uzavřená kapitola, ale táta nevynechá jedinou příležitost, aby mohl o Rusku mluvit. Proto pozval Polanského, aby večer před odjezdem přišel ještě k nám domů.

Mluvili teď o tom, kde dojde k dalšímu puči, mluvili o šílencích z Kazachstánu, Turkmenistánu a Moldávie, o armádě a tajné policii, o budoucnosti a ještě víc o životě v bývalém Sovětském svazu a Polanski (který se jako člen hospodářské komise na vysoké úrovni zúčastnil kongresu pořádaného otcovou firmou) postupně opouštěl oficiální tón a očividně se ho zmocňovala sentimentalita. Otec nakonec jen toužil utápět se ve vzpomínkách na Rusko, ale Polanski vždycky zas zavedl řeč na emigraci.

Otec se díky vodce čím dál víc hroužil do mlčení. Polanski měl naopak tváře čím dál víc prokrvené, mohutná brada mu těžkla, těžkly mu i paže a bezvládně mu klimbaly podél těla. Potom jsem viděl, jak Klavka najednou vsunula své obrovité stehno pod Polanského visící, napůl otevřenou dlaň. Polanski sebou trhl, zděšeně sáhl po Klavčině kolenu, ona kolenem ucukla a loktem hlasitě udeřila do stolu. „Ale ale, Grigoriji Michajloviči!“ vykřikla. „Nepřeháníte to?“

Rodiče na Klavku překvapeně pohlédli a já myslel jen na to, jak mě děda dřív v Moskvě vykrmoval tvarohem, sýrem a čokoládou a každou neděli mi měřil obvod krku. Každý získaný centimetr se oslavoval jako vítězství, a tak jsem byl brzy prototyp toho, čemu se v Rusku s obdivem říká mládenec krev a mlíko. Když sestra vyrostla natolik, že ji děda mohl taky hlídat, vykrmil ji během několika let tak, že má nadváhu dodnes. Já byl tlusté dítě, z Klavky je ale tlustá mladá žena.

„Promiňte, Anno Abramovno,“ řekl Polanski. Vyskočil od stolu a tím svým drobným hubeným tělem, které se ani trochu nehodilo k masité těžké hlavě, se čtyřikrát pětkrát zatočil po pokoji, jako by byl káča. Potom si zase sedl a řekl: „Promiňte… já mám pořád ještě strašný hlad.“

—

Když máma přinesla talíř plný naložených lilků, nasolených rajčat a cibulek, Polanski se do zeleniny hned pustil. Postavila před něj i talíř studených jehněčích kotlet a Polanski je okusoval až ke kosti a kosti pak cucal a sál do poslední kapky morku.

„Mohu vám ještě nabídnout italskou šunku a suchý salám z Normandie,“ řekla máma.

Ale Polanski unaveně a s povzdechem odmítl. ,,Snad později, má nejdražší,“ řekl a jehněčí kost, kterou na okamžik pustil, mu visela z tlusté opičí huby jako vlaječka. Významně se odmlčel, ale potom to vybalil: „Ach jo,“ zvolal, „člověk by měl sebrat odvahu, jako jste to udělali vy! Vykašlat se na Rusko, odjet a začít nový, lepší život.“

„Ne,“ zamumlal otec, „na Rusko se člověk nemůže vykašlat…“

„…pravil Ivan Smutný,“ skočila mu do řeči Klavdija.

„Tatínek má pravdu, slečno,“ řekl Polanski. „Ať jsme Rusové, Baškirové nebo Tataři, Čečenci nebo Jakuti – všechny nás pojí jeden cit a jedna povinnost.“

„Nás Židy ne,“ řekla Klavka.

Otec na ni smutně pohlédl, máma se usmála a Polanski zvedl ruku, natáhl ji ke Klavčinu obličeji, širokému jako slunečnice, pak ji nečekaně jemně štípl do tváře a řekl: „Žádné bodliny, jen kůžička jako hedvábí.“

Klavka na vteřinu strnula, ale vzápětí si posunula židli ještě blíž k hostu z Moskvy a opřela se o stůl tak, že se loktem dotýkala jeho paže.

„Židovská otázka je samozřejmě velice vážná otázka,“ řekl Polanski.

„A co si myslíte o ženské otázce, Iljo Muromče?“ zeptala se moje přemoudřelá sestra. Odjakživa byla drzejší než já, ale dnes to přeháněla.

Polanski neodpověděl, chvíli se díval do prázdna, potom se znovu chopil jedné už okousané kotlety, otec dolil vodku a zas začali mluvit o politice.

Polanski nadával na starou byrokracii, novou mafii, Jelcinův alkoholismus a Gorbačovovu naivitu, mluvil bez vzrušení, jako by jen plnil předepsané penzum. Otec, pomalu zmožený alkoholem, mluvil taky, chvílemi s nadšením, chvílemi trpce, a vždycky když řekl „Rusko“, znělo to jako tisícihlasý andělský chór, ale pak mu Polanski skočil do řeči a vyhrkl: „Zůstanu tady, už jsem se rozhodl!“

„Dezertére!“ řekla Klavka.

Ale Polanski se na ni ani nepodíval. Přísně a rozhodně prohlásil: „Všechno jsem promyslel. Vím, co udělám. Kromě vás, Ivane Ivanyči a Anno Abramovno, neznám tady v cizině živou duši – ale přesto to dokážu.“

„Vítejte v uprchlickém táboře v Mommsenské ulici,“ řekla Klavka, „číslo čtrnáct, třetí patro. Zazvoňte na Bělovovy a vezměte si, co potřebujete.“

Zasmál jsem se a otec řekl: „Napijme se nejdřív, Grigoriji Michajlyči.“

„Tak, napijme se.“

„Jen pijte,“ řekla máma. „Zítra bude stejně všechno jinak.“

„Nic nedostaneme?“ zeptala se Klavka.

„Buď zticha!“

„Poslyšte,“ řekl Polanski a bylo znát, jak mu jde mluvení ztěžka, „poslyšte, Anno Abramovno, zítra bude všechno jako dnes. Ne – bude to dokonce ještě horší!“

„Zítra ráno,“ odpověděla nevzrušeně máma, „už budete v Brestu a večer v Moskvě, Grigoriji Michajlyči. Za hodinu vám jede vlak a Ivan vás samozřejmě doprovodí na nádraží.“

„Jestli chce náš host zůstat, tak zůstane,“ řekl otec.

„Správně,“ řekla Klavka.

Táta si složil hlavu zmoženou vodkou do dlaní. „Já vám nerozumím, Grigoriji Michajlyči,“ prohlásil. „Ne, já vám opravdu nerozumím. Prožíváte velkou dobu, potřebujete prostě jen odvahu.“ Odmlčel se. „Už to mám! Nechal jste se zaslepit! Myslíte si, že peníze jsou jiné slovo pro štěstí!“

„Vy jste, s dovolením, laciný propagandista, Ivane Ivanyči.“

„Západu se nedá nikdy věřit.“

„To říkáte vy.“

„Zůstaňte v Rusku, Grigoriji Michajlyči! Bojujte!“

„A jak jste mohl odejít vy?“ zeptal se tiše Polanski. „A proč já bych měl v tom tisíciletém chlívě shnít? Každý odchází, nebo by moc rád šel. I váš milovaný Michail Sergejevič, jestli to chcete vědět! Tak mi teda řekněte, proč jste odešel?“

„Protože…“ Otec se zadrhl. „Protože… oni tři se tak rozhodli.“

„Nechtěli jsme ale do Německa,“ řekla matka chladně. „Chtěli jsme do Haify, do Tel Avivu nebo do Jeruzaléma.“

„Anno, víš dobře, že Berlín byl kompromisní řešení. Taky jsme mohli zůstat v Moskvě.“

„Tys mohl zůstat v Moskvě, tati,“ řekla sestra.

„Ach Klavo, Klavočko, jsi tvrdá, dítě.“

„Nejsem žádné dítě,“ reagovala Klavka. Založila ruce tak, že se jí velká prsa vyklenula nahoru, zhluboka dýchala, prsa se jí zvedala a klesala. Polanski z nich nespustil oči, potom si rukou přejel po úzké klopě šedobílého saka se vzorkem rybí kosti, tuhá látka už byla na mnoha místech oblýskaná. Vodově modrýma židovskoruskýma dětskýma očima několikrát zamrkal, a pak najednou vstal, sklenici s vodkou v ruce, zavrávoral, rukou zkroucenou do strany se zachytil opěradla mé židle a řekl: „Vážení přítomní, Rusové a Židé…“

„Sám jsi Rus,“ vykřikla do toho Klavdija.

„Drazí přátelé! Jste právě přítomni největšímu okamžiku v životě jednoho naprosto bezvýznamného muže! Ten muž jsem já. A tohle,“ vztyčil ohnuté paže v prosebném gestu vzhůru, „je ten velký okamžik!“

Polanski říhl, klesl na židli, ale okamžitě se zase zvedl a pokračoval: „Pomyslete na bahno před Běloruským nádražím, na rudoarmějce v Afghánistánu, na pustinu, která začíná hned za Leninovým prospektem! Pomyslete na Kronštadt, na Prahu, Coyoacán v Mexiku! Nezapomínejte na hlad, který nás bez ustání žene a oslabuje, hlad, z něhož bolí žaludek, ale srdce se probouzí…“

„Já myslel,“ přerušil jsem ho, „že vy, Rusové, Baškirové a Tataři máte všichni jeden cit a jednu povinnost.“

„Ano,“ řekl otec, „jak je to, Grigoriji Michajlyči?“

„Nasrat na povinnost, když cit říká něco jiného,“ řekl Polanski, sklonil se k matce a zašeptal: „Promiňte mi ten sprostý výraz, Anno Abramovno…“

Ale Anně Abramovně bylo v tu chvíli jedno, co říká. „Vlak! Zmeškáte vlak,“ řekla a téměř mile dodala: „Myslete přece na svou rodinu, Grigoriji Michajlyči.“

„Rodinu? Tak rodinu!“

Polanski si zase říhl, říhl hrozně hlasitě a odporně, vzduch mu unikal ze žaludku, a ačkoliv si držel ruku před pusou, zápach napůl stráveného masa a zeleniny se okamžitě šířil prostorem. Polanski těžce polkl, vyřítil se z pokoje, máma za ním volala: „Druhé dveře vpravo.“

Mlčky jsme seděli u stolu a slyšeli každičký zvuk, který vydal. Slyšeli jsme, jak dáví a popadá dech, slyšeli jsme potlačované, téměř vášnivé znějící sténání a já řekl: „Zvrací stejně jako mluví.“

„Nebuď sprostý,“ řekla Klavka.

„Ivane,“ osopila se máma vztekle na otce. „Ivane, tys ho sem přivedl a ty ho odsud taky dostaneš.“

Ale otec neodpověděl, přistrčil jí skleničku a řekl: „Napijme se, Anno Abramovno!“ Potom položil hlavu na stůl, čelem spočinul na modrém ubruse s květinovým vzorem a usnul.

Když se Polanski vrátil, vypadal čile a bděle. „Kdopak se mnou bude teď pít?“ zeptal se, když pohlédl na otce.

„Já,“ řekla Klavka.

„Budete pít sám, Grigoriji Michajlyči,“ vložila se do toho máma.

—

Polanski si zase sedl ke Klavce, nalil si plnou sklenici a vypil ji na ex. Mlčeli jsme, do ticha se ozýval jen otcův chrčivý dech.

„Proklatej život,“ řekl Polanski. „Rád bych věděl, kdo si to všechno vymyslel…“

Otec zvedl hlavu a prudce jí zakroutil. Potom spal dál.

„Proklatej život, co, mladý muži?“ pohlédl na mě Polanski.

„Nevím,“ odpověděl jsem.

„Jste šťastný?“

„Nevím.“

„Máte přítelkyni? Určitě máte německou slečnu, vy šťastlivče!“ řekl. „Takovou čisťounkou blonďatou krasavici, co se až moc často meje a všude voní po fialkách.“

Otevřel jsem pusu, chtěl jsem ho urazit, ale než jsem se k tomu dostal, už byl otočený ke Klavce.

„A co vy, princezničko, máte přítele?“ zeptal se jí.

Chudák tlustá Klavdija! Jak tuhle otázku nenáviděla. Každému, kdo se jí na tohle zeptal, to vrátila i s úroky.

„Ještě ne,“ odpověděla kupodivu normálně, téměř přátelsky a mě nepříjemně zamrazilo v týle.

„A jste šťastná, slečno Klavdijo?“

„Copak se lze dítěte na něco takového ptát?“

„Přece byste se na mě nehněvala…“

„Děti jsou takové!“

„Svatá pravda, Klavočko,“ řekla matka.

„Tak mi to řekněte,“ začal zas Polanski, „řekněte mi, jestli mladá žena jako vy už ví, co je štěstí…“

„…a jestli ho může pociťovat?“ vpadla mu do řeči.

„Ano, přesně tak.“

„To je ale vážně blbá otázka,“ řekla Klavka, ale potom pokračovala: „Myslím, že člověk musí jen chtít, a věk je to poslední, na čem záleží.“

„Ach, to poslední, říkáte…“ Polanski se praštil do čela, kousl se do svých lidožroutských rtů, zaskřípal lidožroutskými zuby a pravil lidožroutským hlasem: „Tak tak, to je správný postoj. To se u nás člověk nenaučí, to se může naučit jen tady – u vás.“

Zmlkl a já myslel na jeho naditý, ve švech praskající hnědý kufr z um ělé hmoty, který stál v předsíni u dveří. Představoval jsem si, že je nacpaný salámy a šunkou, studenou hovězí pečínkou a jemným rostbífem, tunami krvavých, nakysle páchnoucích vepřových žaludků a vnitřností – a doufal jsem, že Polanski konečně vstane, vezme ten kufr a půjde, pěkně rychle odejde, aby nakonec ten jeho ruský vlak neodjel bez něj.

Avšak kanibal z Moskvy si znovu nalil, potom si vzal ubrousek a zkoušel složit loďku. Ale papír byl tenký a třepil se, takže Polanski ubrousek nakonec zmuchlal. Když ho strkal do kapsy saka, objevil v ní okousanou jehněčí kotletu. Překvapeně ji vytáhl, a zatímco na ni upíral oči jako na nějakou trofej, řekl: „Platí ještě ta nabídka francouzského salámu a italské šunky, Anno Abramovno? Něco bych, myslím, zas snědl. Pít vodku, když není co zakousnout, to není ono.“

„Zítra, Grigoriji Michajlyči,“ řekla máma. „Teď se nejdřív půjdeme všichni vyspat.“ Zhluboka si povzdechla. „Zítra budeme v jídle pokračovat, jestli si přejete.“ Pak se usmála. „Jede zítra taky vlak do Moskvy?“

„Ale ovšem,“ řekl Polanski smutně, „samozřejmě.“

—

V noci, když všichni spali, se Klavdija a Polanski potkali v předsíni. Ona nesla talíř se salámem a šunkou, on poslední láhev své moskevské vodky, a oba byli právě na cestě do pokoje toho druhého. Šli do Klavčina pokoje, lehli si na postel a šeptem se bavili, smáli se a ve tmě se na sebe dívali. Polanski vyprávěl Klavdiji o své ženě a synovi Fedorovi, mluvili o Rusech a Židech v Izraeli a Klavka se rychle opila. Potom Polanski začal o válce, o letech, kdy jako osmnáctiletý tankista bojoval proti Němcům, a nakonec ještě řekl, že Fedorovi, jeho synovi, by se Klavka určitě taky líbila, a Klavka přikyvovala.

Později, když bylo po všem, přišla policie, aby Polanského odvedla. Oblékl se a stál mlčky v předsíni vedle dveří do jídelny. Tak trochu se kymácel na hubených nohou, a když ho odváděli, neřekl ani slovo, nepožádal o odpuštění a nikoho taky neobvinil. Nikomu z nás se nepodíval do očí, rukávem si utřel z tváře pot a jen vrhl rychlý pohled do osvětlené jídelny. Viděl dlouhý stůl s modrým ubrusem, dosud na něm byly sklenice a talíře, taky nepoužitý příbor a místo, kde seděl, bylo plné skvrn, skvrn od omáčky z granátových jablek a arménské basturmy.

Klavka seděla ještě dlouho ve svém zpustošeném pokoji, křičela a brečela. Když odešel i lékař, nikoho k sobě nepustila, nedovolila nám ani, abychom jí ustlali. Po nějaké době to už máma nevydržela, šla k ní, slyšel jsem plesknout facku a potom bylo ticho a otec řekl, že Polanského určitě rychle deportují domů.

Druhý den jsem dopravil Polanského obrovský kufr na policii. Ale předtím jsem ho samozřejmě otevřel. Bylo v něm jen pár kousků oblečení, podklady pro kongres a toaletní potřeby v igelitovém pytlíku. Zbytek tvořily knihy, knihy od Čechova, Erenburga a Bulgakova, knihy, se kterými se Polanski vláčel celou tu dlouhou cestu z Moskvy do Berlína.

Přeložila Jana Zoubková.

Povídka z knihy Land der Väter und Verräter

(Země otců a zrádců), vydané nakladatelstvím Kiepenheuer & Witsch v Kolíně nad Rýnem 1994.

Galerie

Nikola Čulík (24. 2. 1983), ještě nedávný student architektury na pražské ČVUT, nyní studující první ročník ateliéru kresby Jitky Svobodové na Akademii výtvarných umění, se věnuje klasickým médiím – kresbě a malbě. Pracuje s vyhraněnou imaginací, která nachází své dokonalé zrcadlo zpravidla v monochromní uhlové kresbě. Síla intenzivní obrazotvornosti deroucí se ven vede autora k radikální expresivní stylizaci a celkovému výrazu na hranici psychické únosnosti. Již nyní patří mezi výrazné autory nejmladší generace. Pravidelně vystavuje v pražské kavárně Kolíbka. Své kresby publikoval například v Britských listech, Literárních novinách ad.

Petr Vaňous

Večer

Nové divadlo ve starých vodách

Záměrem organizátorů festivalu bylo patrně poukázat na to, že vedle etablovaného divadelního umění se nabízí i degustace čehosi čerstvějšího, co stojí za pozornost. Čtvrtý ročník akce, jejímž účelem je v několika málo dnech provést co nejucelenější řez stavem této divadelní scény, se jasně vyprofiloval jako ústřední showcase nečinoherních forem, vegetujících v rámci českého divadelního rybníčku.

Vnímání tohoto fenoménu se vyznačuje značnou bezradností. Divadelní obec má tendenci spojovat jednotlivé projekty pod pojmem „divadelní alternativa“. V českém jazykovém prostředí jde o mimořádně zprofanovaný pojem, jímž se celkem logicky v období takzvané normalizace 70. a 80. let minulého století označovaly progresivní divadelní produkce stojící v opozici k totalitnímu režimu. Pojem však po revoluci zůstal viset jako strašák na skupině emancipovaných loutkářů, která v současné době progresivní divadlo rozhodně nerozvíjí. Ale i bez historických konsekvencí jde o pojem značně diskutabilní – alternativa jaká, alternativa k čemu a alternativa o čem, ale především alternativa proč?

Projekty nových forem jsou v jiných evropských zemích prostě vnímány jako plnohodnotná součást tamního divadelního života a ne jako výstřelek podivuhodných individualit, co nechodí na pivo s Jandákem. Etablované umění repertoárových domů, a to jak v České republice, tak v Evropě, však na rozdíl od divadla nových forem neprovádí reflexi. Vždy se pohybuje v rámci jasně daných kulturních vzorců a ty naplňuje svým estetickým obsahem. A právě tento aspekt lze považovat za ústřední charakteristiku nového divadla – provádí reflexi permanentní relativizací vyjadřovacích prostředků, ba co víc, tato reflexe jej do značné míry konstituuje.

Těžký život nového divadla

Jiné než repertoárové divadlo nemělo v České republice nikdy lehký život. Kvůli dinosauřímu stavu českého divadelního školství a extrémní rigiditě většiny kamenných scén se projekty, které se z tisíce a jednoho důvodu neobjeví na klasických repertoárových scénách, cítí tak trochu jako nechtěné dítě. Musí permanentně obhajovat svou existenci, často jsou nuceny vymezovat se vůči repertoárovému divadlu, dostává se jim minimální mediální pozornosti a jejich finanční podporu lze v lepším případě označit za alibismus, mnohem spíše ale za cynický výsměch. V porovnání s jinými evropskými scénami, a to nejen západními, ale například i s polskou či maďarskou, je stav skutečně žalostný. Mnozí zahraniční divadelní producenti se na otázku, proč neuspořádají ve své zemi showcase českého nového divadla, neostýchají odpovědět, že česká scéna je prostě špatná. Ve skutečnosti jenom není vidět. Setkání s novým divadlem se tak občas podobá sezení
u pacienta ve stavu kómatu, jehož konec je v nedohlednu.

Personální obsazení tohoto boje o život je značně různorodé. Páteří jednotlivých projektů bývají povětšinou divadelní profesionálové, jimž se podařilo přežít české vysoké divadelní školství a nedosáhli trvalé tvůrčí invalidity. Tedy všichni ti, kdo nestřílejí racka někde ve višňovém sadě, nesouloží s hereckým kolegou v nějaké úžasně cool hře, neplivou oheň na chůdách do letní noci, nešišlají na nás za pomoci všemožných druhů loutek, neobživují před námi Isadoru Duncanovou ani Antonina Artauda. Jsou to tvůrci, kteří nedělají čáry máry fuk, ale jdou tvrdě hlavou do zdi. Na tyto odvážlivce se nabaluje bohatý zoologický park umělců jiných žánrů, talentovaných nadšenců i naprostých neumělců, kteří dělají divadlo patrně za trest. Jednotliví umělci značně fluktuují; tvůrčí týmy vznikají přímo pro určité projekty a je velice příjemné vidět na Malé inventuře některé účastníky hned v několika polohách. Má to však i svou stinnou stránku – mnoho z nich
fluktuuje i mezioborově. Režisér se rozhodne, že bude hrát, scénograf se rozhodne, že bude režírovat, herci si odskočí zatančit a tanečník má těžkou hlavu, protože neví, co se světelným pultem, který se rozhodl ovládat během představení. Zhruba polovina projektů prezentovaná na Malé inventuře byla proto charakteristická určitou řemeslnou rozostřeností. A protože se vedle sebe setkávají talentovaní profesionálové, experimentující s dobře zvládnutými divadelními formami, a jedinci, kteří uměleckou formu vůbec nevnímají, je třeba maximálně opatrně volit vyjadřovací prostředky, aby se reflexe celého projektu neutopila v moři diletantismu.

Bilance přehlídky

Pomineme-li Petra Nikla, jehož obrazotvornost a originalita je všeobecně známá, nabídla Malá inventura podle mého názoru tři projekty dosahující řekněme „evropské“ úrovně – Red Green Blue, Break My Heart, Please a Politoly, dále zhruba polovinu vcelku kvalitních projektů, třetinu špatných projektů, jeden dramatický kroužek Divadlo Dno a jednu naprostou katastrofu jménem Axolotl – Laskavost kráčející ryby. Na poměry, v jakých je scéna nového divadla u nás nucena živořit, je to velice slušný stav. Všechny tři výše zmiňované „evropské“ projekty mají několik společných rysů. Za prvé, věnují se výzkumu. Výzkumu vyjadřovacích prostředků, výzkumu uměleckých forem, výzkumu komunikace s divákem a výzkumu interakce s médii. Za druhé, jejich představitelé se zvoleným tématem zabývají již po několikáté a předcházející zkušenosti vždy zúročují v dalším projektu. Tvůrčí tým má navíc v jednotlivých projektech své pevné jádro. Za třetí, projekty
vznikají dlouho. Za čtvrté, všechny tři vznikly v rámci dramaturgie Divadla Alfréd ve dvoře. Jistě není náhoda, že vůdčí osobnosti těchto projektů pocházejí z tanečního prostředí. Taneční scéna se v českých luzích a hájích emancipovala mnohem dříve než scéna nového divadla a již stačila dosáhnout světové úrovně. V určitém smyslu je značnou dobu tahounem veškerých scénických forem a vnáší do nich interakci s jinými uměleckými žánry. Tanec se vyznačuje tuhou disciplínou a jako takový přináší do projektů nového divadla to, čeho se v nich často nedostává – jasnou dramaturgii a řád. Uveďme dva příklady, v nichž se podařilo zkrotit zdánlivě nesladitelné složky.

Inspirativní cesta

Skupina Honda Gote, která prezentovala projekt Red Green Blue, je logickým vyústěním pozvolného zkoumání a narůstající sladěnosti několika výrazných tvůrčích osobností z různých uměleckých oborů – tanečnice Veroniky Švábové, hudebního experimentátora Tomáše Procházky a medialisty Jakuba Hyblera. Název Red Green Blue odkazuje ke třem základním barvám spektra a je jakousi ikonou konceptuálního charakteru celého představení. Podobně jako při předcházejícím projektu tohoto tvůrčího uskupení s názvem Noise je pro tanečnici jeviště interaktivním prostorem, k němuž se chová jako ke spoluhráči. Zatímco v Noise určovala za pomoci zvukových snímačů modulaci výsledné hudby, v Red Green Blue vytváří svým pohybem podobu projekce promítané za jejími zády. Díky ďábelsky rychlému propočtu signálu v počítači lze konečný obraz modifikovat živě přímo při produkci. Přestože to může samozřejmě svádět k VJské ekvilibristice, Hybler se drží minimalistického
charakteru tance a maximálně respektuje jeho poetiku. Jednotlivé obrazy jsou rámovány živou hudbou a celek je tak velice uvolněným dialogem mezi tělem, technikou a jevištním znakem. Ačkoli má projekt vzhledem ke zvolené formě téměř laboratorní charakter, jeho aktéři mu svým chováním dodávají velice jemný humor s léčivým množstvím trapnosti.

Cesta Nory Sopkové, vůdčí osobnosti Theatre XXL, vedla od spartánského, chirurgicky dokonalého a emocionálně poněkud chladného útvaru Bez názvu přes taneční koncert Apnie až k aktuálnímu projektu Break My Heart, Please. Pro tuto nonverbální studii mezilidských vztahů se jí podařilo dát dohromady tým výjimečných tvůrčích osobností. Příběh, poskládaný z modelových obrazů excitovaných životních situací (krádež, milování, opuštěná nevěsta), získává na dynamice střídáním konkrétního, nicméně výrazně estetizovaného filmového obrazu a abstraktních sestav tří tanečníků. Skupina se nebojí komunikovat pomocí afektu, ba téměř kýče, díky čemuž si divák i v dosti komplikovaných obrazech nalezne ukrytý klíč. Projektů nového divadla pracujících s projekcí je bezpočet, pouze několika z nich se však podaří vytěžit z obrazu jeho významovou hodnotu a ne pouze tu estetickou.

Nové divadlo tedy žije. Jeho centrem je Divadlo Alfréd ve dvoře, je k vidění v Arše a Univerzálním prostoru NoD, občas se mihne v Divadle Nablízko a úzce souvisí s Divadlem Ponec a Duncan Centre. Zatím žije pouze v Praze, prezentace mimopražských projektů na Malé inventuře byla vždy na úrovni amatérského divadla. Má svou cílovou skupinu, která je schopna naplnit po pět dní pět pražských divadel k prasknutí. Jeho představitelé v porovnání se svými kolegy z repertoárových divadel většinou tvoří ve velice nuzných podmínkách. Nové divadlo není příliš mediálně známé ani v České republice, ani v zahraničí. Nicméně žije. Zatím.

Fimfárum 2

Dech beroucí portréty ničeho

…Pianistka se může pochlubit spoluprací s Patricem Chéreauem, Wernerem Schroeterem či Claudem Chabrolem. Nebo se naopak oni mohou pyšnit tím, že v jejich filmech hraje herečka takového formátu? V každém případě byla doposud trochu upozaděna její kooperace s mnoha fotografy světového významu. Tenhle nedostatek se ale do června 2007 určitě změní. Právě tak dlouho bude totiž po světě putovat výstava nazvaná Isabelle Huppert – La femme aux portraits (Žena v portrétech). Premiéru si odbyla v New Yorku, pokračovala v Paříži, nyní se chystá do Berlína, následuje Madrid, Tokio, Řím, Londýn, Rio de Janeiro a Peking. Diváky, kteří zažili v kinosále rozporuplnost postav v precizním podání Huppertové a její tvář v detailních záběrech, asi příliš nepřekvapí, že se mezi pětasedmdesáti fotografy objevují taková jména jako Henri Cartier-Bresson, Robert Doisneau, Helmut Newton či Josef Koudelka.

Jednotlivé snímky jsou bez názvů, kromě autora je připomenut pouze rok, v němž fotografie vznikla. Údaj, který mě v průběhu výstavy několikrát překvapil, ale asi jen kvůli mé počáteční naivitě. Isabelle Huppertová je přece skvělá herečka, dokáže zahrát jakýkoli věk, jakékoli gesto, jakoukoli náladu. Jen sebe samu moc ne, nebo o to spíš nemá zájem. „Neříkejte nic o mém soukromém životě, ani jména mých dětí. Mám hrůzu z toho vykládat o svých důvěrnostech,“ pronesla nedávno na úvod jednoho rozhovoru. A právě touto její osobitostí se výstava La femme aux portraits výrazně liší od typově podobných, často poněkud laciných vizuálních exhibicí: ačkoliv se na vás filmová hvězda dívá ze sto dvaceti fotografií, nemáte sebemenší šanci se k ní jakkoliv přiblížit, poznat cosi nového z její osobnosti. I když jsem pořád dokola sledovala tři smyčkovitá videa, přenášená zvětšeně na stěny sálu, rozpoznala jsem jen mistrné herectví a udivující
sebekontrolu, ale ze samotné Isabelle Huppertové nic. Návštěvník výstavy, jenž přijde v očekávání velkého odhalení, by se skutečně mohl cítit podveden. Herečka, ať to zní jakkoli frázovitě, je na výstavě přítomna opravdu především svým duchem, napětím, které vámi projíždí pokaždé, když se znovu a znovu snažíte na pověšené fotografii najít „cosi“.

Jenže co když tam ve skutečnosti vůbec nic není? „Isabelle je propast, okolo níž nás nechává psát: Isabelle Huppertová neboli propast jako nepopsaný list.“ Tak mluví o herečce režisér Patrice Chéreau. A skutečně, na stěnách výstavní síně ji nespatříte, tam uvidíte jen jakousi cizí ženu v portrétech. Ostatně i Elfriede Jelineková mluví v doprovodném katalogu o jejím obličeji jako o neproniknutelném a přidává zajímavou argumentaci: „Ta tvář je tvář, která by mohla klidně patřit komukoliv, a jen náhodou patří zrovna Huppertové. Ona ji našla, zvedla ji a schraňuje si ji sama pro sebe. Nikoliv pro nás.“ Podobné uzavírací mechanismy evidentně zdokonalovala postupně během celého svého života. Mezi fotografiemi staršími a novějšími lze rozpoznat jasné rozdíly. Zatímco jako mladší herečka skutečně pózuje a naplňuje myšlenku fotografa-autora, často obklopena různými kulisami či předem vybraným prostředím, novější fotografie jsou mnohem
jednodušší a jakoby přímější. V hlavní roli je tajemná tvář-propast, snímaná na prostém, často ateliérovém pozadí.

Možná právě díky zmíněné neproniknutelnosti má na výstavě neopominutelné místo i několik snímků, které se záměrně hereččinu obličeji vyhýbají. Vrchol těchto fotografií a možná i celé expozice představuje snímek Hiroshiho Sugimota z roku 2005. Při pohledu na tuto fotografii jsem měla pocit, že mezi fotografem a jeho objektem došlo k nepřehlédnutelnému/přehlédnutému souznění. Isabelle Huppertová sedící v první řadě opuštěného kinosálu, pozorována zezadu jakoby z projekční kabiny, malá tečka, která je však absolutním středem symetrické kompozice.

Ostatně pokud znáte Sugimotovu minimalistickou tvorbu, vyzdvihující vyrovnanost, harmonii a tím pádem také absolutní uzavřenost a neproniknutelnost, možná vás stejně jako mne napadne nabízející se srovnání. Stejně jako japonský umělec fotografuje, tak francouzská umělkyně hraje.

„Já jsem nic,“ prohlásila kdysi sama o sobě s vážnou tváří Isabelle Huppertová v jednom jí věnovaném dokumentárním filmu. Stejnou větu si pak ještě jednou vložila do úst v Chabrolově filmu Merci pour le chocolat. Tuto myšlenku jako by do sálu křičelo i sto devatenáct portrétů výstavy. Jediný Sugimoto dokázal hereččina slova potichu zašeptat. A možná právě proto se k ní dokázal přiblížit nejvíce.

Jak zavřít tlamy lvům

Výstava v Domě panů z Kunštátu je uvozena závěrečnými filmovými titulky transformovanými aktualizací textů, které popisují stav cenové nabídky zboží z letáku hypermarketu – Jan Nálevka, Video Final Countdown (2004). Romantická hudba Samuela Barbera doprovází zvolna plynoucí data, informace o zboží, včetně cen. Otázka priorit konzumem deformované společnosti je tedy úvodní a zároveň i konečnou z mnohých, které výstava pokládá. Stanovit kritéria k vytvoření tematických celků odpovídajících způsobu prezentace videí bylo jistě velmi obtížné vzhledem k škálou dané nesourodosti děl. Kromě první místnosti s videoinstalacemi Petra Zubka Jeden, dva (2005) a Jana Stolína Horizonexe (2003) jsou v dalších čtyřech prostorách videa promítaná opakovaně ve smyčce jedno za druhým, což patrně odpovídá kromě záměru kurátora také prostorovým a technickým možnostem galerie. Přes striktní neměnnost pořadí řízeného partnerství
nejsou díla ničím ochuzena ve své originalitě a nepodléhají nechtěným kauzálním vazbám. Vzniklé celky jsou volně svázány přesně neurčeným tematickým rámcem. Představují tvorbu autorů, kteří se výrazněji prosadili na české výtvarné scéně v devadesátých letech. Přehlídka použitých, dnes již klasických technologických postupů spolu s ukázkami počítačových vizualizací a nejnovějších technologických hitů je informací o stavu, trendech, ale i úskalích videoartu.

Dojemně tklivá atmosféra videa Mileny Dopitové Zelené pláně (2003), která bez velkých efektů vyslovuje žádost o naplnění práva stárnoucích lidí na život a toleranci, je průvodním jevem záměru autorky, která bez patosu, prostě, a o to přesvědčivěji upozorňuje na problémy, s nimiž se stárnoucí lidé potýkají v dnešním, do sebe zahleděném světě. Domácí video (2005) Annety Mony Chisy je lehce frivolním až rozpustile provokativním zprostředkováním duelu Milana Knížáka (ředitele Národní galerie v Praze) s Giancarlem Politim (ředitelem časopisu Flash Art Magazine a Pražského bienále), v tomto případě kořistí vilného rozhovoru Annety Mony Chisy a Lucie Tkáčové; je excentrickou reakcí na důsledky soupeření těchto „manažerů umění“.

Příjemným odlehčením na výstavě je rytmem frázovaná obměna interiérových a exteriérových architektonických kulis hudebního klipu Virtual Soul Waste (2004). David Možný, který svůj film vytvořil digitalizací ofsetových tisků z knih o architektuře a o údržbě domácnosti ze sedmdesátých let, po dobu 2 minut a 36 sekund v jakési logistické hře průniků kombinuje prostředky výstavby obrazu, obdobně jako tomu bylo v původních kompozicích soulu.

Vytříbeně malířský rukopis setu fotografických obrazů Pěchoučkovy Kočárkárny (2004) je jedním z charakteristických rysů videa dotovaného sugestivní hudbou a oboustranným vertikálním pohybem obrazů. Použité fotografie jsou jedním z mnoha dokladů Barthesových úvah o fotografii, která je podle jeho mínění „pronásledována fantomem Malby“.

Zbyněk Baladrán svým videem Agenti (2003–2004) z projektu videoinstalace Projekce 1.1 – 1.3 zpřítomňuje mrazivou atmosféru totalitní bezútěšnosti. Ubohost lidí zaprodaných ideji prospěchu ilustruje autentickým záznamem akce agentů StB, kteří krok za krokem, zodpovědně střeží „nepřátele“ komunistických jistot – dva důchodce, chartisty, na jejich procházce.

Na to, jak zavřít tlamu lvům, hledá odpověď jeden z apokalyptických jezdců, virtuos v pití piva, známý Batman Jiří Surůvka (Zprávy, 2004). Jeho typický, grimasou zkřivený ironický komentář stavu společnosti střídá aktuální výzva skupiny Guma Guar v podobě vizuálního soupisu účastníků festivalu CzechTek k odpovědím na otázky spojené se stanovením míry mocenské zvůle a politické arogance současných politiků a státních zástupců (2288 Frames, 2005).

Zážitky z let totalitní plochosti, vystřídané zdrcujícím nástupem hegemonu konzumu, syceného neohraničenou svévolí médií, důmyslnými pastmi happyendových příběhů, stokou politikaření a opětovné hrozby návratu rudého rovnostářství pod vlajkou slibovaných sociálních jistot, se zrcadlí v dílech umělců, kteří vždy jako první zaznamenávali a zaznamenávají stav pomatení společnosti. Zároveň jsou však nadáni schopností přesáhnout svým dílem malost přízemního lopocení. Výstava Frisbee není vyčerpávajícím přehledem současného dění na poli videoartu a nových médií, je pouze neutrální zprávou o jeho stavu.

Výstavu Frisbee doprovází prezentace Současného rumunského videoartu – Cuia Neagra/Blafl Box v podzemí Domu pánů z Kunštátu (kurátor Florin Tudor).

Autorka je kurátorka, pracuje v Moravské galerii v Brně.

Rozostřená vize paměťových záznamů

Vaše výstava se jmenuje Známí neznámí. Můžete to stručně vysvětlit?

Na výstavě jsou prezentovány obrazy přibližující vybraný okruh lidí, kteří pro mě mají osobní význam, jsou mi blízcí a v určité rovině mohu prohlásit, že je znám. ZNÁMÍ. Potenciální divák k zobrazovaným jedincům nemá kromě bezprostředního vizuálního kontaktu žádný vztah, nezná je. NEZNÁMÍ. Jedno a totéž zobrazení může mít pro každého člověka odlišný význam.

V obsahové rovině se zabýváte pamětí a jejími možnostmi. S formou experimentujete. Vzniká zvláštní napětí mezi existenciálním podtextem obrazu a jeho technologickým zpracováním. Proč používáte v posledních realizacích průmyslové materiály, jako je plexisklo?

V mých věcech z posledního období byla hlavním tématem obrazová vzpomínka na mého nedávno zesnulého otce. Plexisklo bylo stěžejním materiálem zpracovávaným v otcově firmě, kterou jsem často navštěvovala. Volba materiálu mi přišla k obsahovému zaměření práce kontextuální, a tedy adekvátní. Dlouhodoběji se nevyhýbám ani jiným průmyslovým materiálům, jako jsou například PVC fólie. Přijde mi přirozené používat k tvorbě materiál, který nás dnes a denně obklopuje, a je proto současný.

Starší práce, kde střídáte negativ a pozitiv, připomínají rentgeny. Současné jsou přirovnávány k hologramu. Co pro vás znamená médium kresby? Jaké vám skýtá přednosti před jinými výrazovými prostředky?

Kresba pro mě znamená určitou možnost sebevyjádření, ve které se cítím dobře a uvolněně. Určit hranice a přednosti tohoto média není dnes snadné. Ani já sama mnohdy nevím, jestli ještě kreslím, anebo již maluji…, kdy přesně překračuji hranice, a kam.

Ve vašem (starším) díle se objevují výrazné atributy nebo jejich torza – hračky. Proč? Jakou hrají roli?

Zpočátku mě fascinoval vztah živého tvora (dítěte) a neživé věci (hračky). V panence lze spatřit milou a líbivou zmenšeninu člověka, která má dítě zabavit a vést ke hře. Učit. Vidět v ní však lze i nepřirozenost, strnulost výrazu a hybnosti, umělost, přetvářku a náhražkovou maketu. Tyto, na první pohled nepatrné vlastnosti mě oslovily a začala jsem se jimi více zabývat. Nejprve jsem znázorňovala pouhý fyzický kontakt subjektu s objektem. Po nějaké době jsem kvůli větší intenzitě volila cestu vzájemné syntézy, jejich prolínání a (významové) záměny. Výsledkem byly jakési bytosti zkombinované z části lidského organismu a hraček. Přestože je panenka věcí neživou, umožňující beztrestně komponovat různé hybridní skulptury, například záměnou končetin, je možno si do ní jako do věci také promítat skutečné lidské pocity a vlastnosti.

Často se vyjadřujete prostřednictvím podobizny či portrétu. Daří se vám dokonce aktualizovat tuto tradiční malířskou disciplínu. Proč zrovna podobizna a jak k ní přistupujete, co je na ní pro vás důležité?

Myslím si, že částí těla, na které se nejzřetelněji projevují niterní pohnutky člověka a která zrcadlí vnitřní život jedince se všemi jeho „zapsanými“ zkušenostmi, je právě obličej a jeho mimika. Z toho důvodu mi portrét vyšel jako nejlepší zástupný motiv pro sdělení. Klíčový obraz výstavy je autoportrét Ve mně. Fotokoláž v pozadí je složena ze starých rodinných fotografií, ve kterých je zaznamenáno mé dětství. Fotografie prosvítají vrstvenými barevnými fóliemi a průmětem tvoří a skládají mou podobiznu. Minulost tu symbolicky prostupuje skrze současnost do budoucnosti. Všechno z toho jsem já.

Někde jste zmínila, že cítíte vnitřní spřízněnost s dílem Adrieny Šimotové…

Dílo Adrieny Šimotové je mi svým zpracováním a tematikou velmi blízké. Aniž by bylo mým inspiračním zdrojem, shledávám v něm podobnou kontinuitu hledání a nacházení. Ztotožňuji se s poselstvím provázejícím obrazy z cyklu Paměť rodiny, kde jsou podle fotografií z alba zachyceni zesnulí členové rodiny, vzpomínky a paměť, ve kterých, ač mrtví, stále žijí.

Spousta čerstvých absolventů uměleckých škol má existenční potíže, a přestává proto, alespoň na čas, pracovat v oboru. Jak vidíte svou situaci nyní po škole vy?

Upřímně řečeno ji příliš růžově nevidím. Mrzí mě, že pro člověka, který vystuduje tak prestižní školu, jakou je AVU, je velmi těžké najít uplatnění. Snažím se nějakým způsobem finančně existovat, ale není to jednoduché. Na svých věcech pracovat nepřestávám. Je to má osobní priorita, zábava a vnitřní seberealizace…

CD, DVD

Únos / Rabbit on the Moon

Režie Jorge Ramirez Suarez, 2004, 109 min.

Snímek, který snad kvůli divácké stravitelnosti přišel o svůj původní poetický a symbolický název, byl pojmenován zjednodušujícím, ale akčněji znějícím slovem Únos. Film však není ani jednoduchý, ani akční, natož lehce stravitelný. Je naopak depresivní: svým zachycením politické zvůle, vykonstruovaných procesů, lidí, pro které je moc vším a lidský život ničím. Film zachycuje prostředí zkorumpovaných špiček mexické a britské politiky, které vzájemně bojují o ještě větší podíl na nezákonném obchodu se zbraněmi a narkotiky. Grafik Antonio je obviněn ze zorganizování atentátu na jednoho z ministrů mexické vlády, jeho žena s dítětem unesena mexickou policií a on v daleké Velké Británii čeká, až bude na základě mezinárodního zatykače zadržen a odevzdán „spravedlnosti“ v Mexiku. Divák je vtažen do víru bezmoci hlavních postav, které jsou mučením donuceny vypovídat lež, aby praví kriminálníci mohli dál řídit nejvyšší mocenské posty.
Sugestivní snímek má ale i několik pochybných míst, k nimž patří až příliš mnoho náhod, které hlavního hrdinu dovedou k mexickému velvyslanci, nebo nečekaně snadný útěk Antoniovy ženy z policejního vězení. Únos považuji za povedený politický film, který poodkrývá praktiky současných, nejen totalitních režimů, ale i naše padesátá léta, dobu, kdy se vynucené lži stávaly oficiální „pravdou“.

Jiří G. Růžička

3:15 zemřeš / The Amityville Horror

Režie Andrew Douglas, 2005, 90 min.

Skutečné pozadí příběhu, geneze filmu a titulková sekvence by strachu chtivému divákovi měly stačit. Působivý úvod vstupuje do středu starého případu, režisér Andrew Douglas klipovitým stylem kombinuje autentická hlášení s dynamickými obrazy děsu, vytváří kolážovitou reklamu na horor, strašidelnou rekonstrukci, která mistrně vyvolává pocit strachu z reality. Dále už bohužel vše zapadá do osvědčeného žánrového schématu s rozšířením o psychologické drama. Režisér opouští autenticitu, estetika se přibližuje televizním snímkům, místo, kde není vše v souladu s logikou reálného světa, není děsivé panství, ale spíše duše hrdiny. Film je pozoruhodnou ukázkou toho, jak lze převrátit metodu budování strachu, a tím zničit hororovou atmosféru. Místo aby poklidnou kompozici rozťal moment překvapení vyvolávající děs, všechny filmové prostředky se soustředí na vytváření pocitu napětí dříve, než se objeví cokoli hrůzného. Dokonalá prevence způsobí, že když se na
scéně objeví olysalá tvář strašidla, která vypadá jak z karnevalu masek z hororových filmů. Snímek pak působí směšně rozverně jako barevná písmenka na ledničce, která se sama přemisťují, aby předala hlavnímu hrdinovi poselství z říše duchů. Geneze i opakované zpracování námětu by mohly nahrát k vytvoření zajímavého doplňkového materiálu, ale žádný tu nenajdeme.

Kateřina Svatoňová

Pan a paní Smithovi / Mr. and Mrs. Smith

Režie Doug Liman, 2005, 115 min.

Pan a paní Smithovi jsou film, jehož uvedení do kin zahalila aureola velkého bulvárního haló, kterým byl poměr představitelů hlavních rolí, Brada Pitta a Angeliny Jolieové. Spojení dvou hollywoodských sexsymbolů je vždy ožehavou a komentovanou událostí (viz vztahy Cruise – Kidmanová či Depp – Ryderová). Obrovský mediální humbuk poněkud zastínil samotný film, který je „čistokrevnou“ hollywoodskou žánrovou směsí. Originální příběh o dvou agentech v jednom manželství (něco podobného jsme mohli vidět snad jen v Pravdivých lžích Jamese Camerona), high-tech formální stránka a neopakovatelný herecký výkon ústřední dvojice – to vše povznáší celé dílo z průměru. Samotní Pitt a Jolieová si své účinkování ve filmu doslova užívají – chuť, s jakou ztvárnili protagonisty podivného manželství, je až udivující. Především díky „chemii“, která mezi nimi funguje, slupne divák celý film jako lehkou multižánrovou malinu. Bez zajímavosti není fakt, že role paní
Smithové byla nabízena i Nicole Kidmanové, Catherine Zeta-Jonesové a Cate Blanchettové. Volba Angeliny Jolieové se nakonec ukázala být velmi dobrým tahem – díky svým zkušenostem zvládla velmi dobře choreograficky náročné akční scény a svým hereckým projevem vytvořila s Bradem Pittem uvěřitelný filmový pár. To, že si Stanislavského hereckou metodu vzali oba k srdci až příliš a stali se regulérním párem, je už zase trochu jiná kapitola…

Jan Jílek

Za mraky / Al di làdelle nuvole

Režie Michelangelo Antonioni, Wim Wenders, 1995, 105 min

Ve snímku, kde své síly spojili představitel italské kinematografie šedesátých let Michelangelo Antonioni a německé let osmdesátých Wim Wenders, přijíždí americký filmový režisér v podání Johna Malkoviche do Evropy, kde hledá inspiraci pro svůj další film. Nachází tu však tolik příběhů, že by z nich mohlo vzniknout filmů hned několik. Jejich aktéry jsou lidé, které spojuje a zároveň rozděluje láska. Ta je zde sice magicky vášnivá, ale vášnivý dotek by jí mohl ublížit. Pohybuje se zlehka mezi lidmi, nevyřčená, schovává se a znovu objevuje po letech. Neustávající déšť z oblohy poseté mraky přibíjí jednotlivé postavy k zemi a jediným osvobozením se pro ně může stát právě láska. Ve filmu se mluví třemi jazyky a vystupují v něm přední evropské herecké osobnosti – zkrátka příkladná evropská koprodukce. Chvílemi jsem měl pocit, že sleduji vyznání nebo dokonce testament stařičkého italského filmaře. Výrazovými prostředky na sebe a své řemeslo
nijak neupozorňuje, vše nechává volně plynout. Nepospíchá, protože „když lidé pospíchají, ztrácejí své duše. Musí se zastavit, aby je jejich duše dohnala.“ Disk obsahuje příjemné menu, fotogalerii, ale zejména více než padesátiminutový film o filmu, který nabízí podobnou atmosféru jako celý snímek.

Lukáš Gregor

Vivisector: Beast Within

Action Forms 2006

Nepsaným pravidlem herního trhu je: akčních stříleček nikdy není dost. A proto vycházejí nové a nové, které nás zahlcují stejnou hratelností a vysávají z nás peníze. Vivisector není výjimkou, ačkoliv staví na slavném Ostrovu doktora Moreaua od H. G. Wellse. Stáváte se zabijákem na ostrově, kde se zbláznily genetické experimenty a začaly chodit a střílet, případně kousat a trhat. Rozkošné ozbrojené kočky a psi a další živočišná havěť bude vaším hlavním nepřítelem. Místy Vivisector připomíná hry System Shock nebo Deus Ex, a to hlavně díky perfektní zvukové a hudební atmosféře. Samotná hratelnost ovšem kolísá nahoru a dolů a odhaluje, že si vývojáři nebyli jistí, jakou hru chtějí vlastně udělat: jestli napínavou střílečku taženou příběhem, nebo přímočará jatka. Výsledkem je tedy galimatyáš neuvěřitelných rozměrů. Místy geniální okamžiky nebo design úrovní působí nepatřičně, protože do zbylého nudného celku nezapadají. Vivisector
měl zůstat ve vývojářském studiu o několik měsíců déle a měl mu dělat supervizi zkušený herní vývojář, který by zmatené designéry usměrnil. V tomto stavu se nedá než nedoporučit, pakliže pátráte po kvalitní inteligentní příběhové akci. Jestli vám stačí zabíjet zmutovaná ozbrojená zvířata… prosím, dveře jsou otevřené!

Pavel Dobrovský

Sun Ra and His Space Arkestra

What Planet Is This?

Leo Records 2006

Americký freejazzový pianista a kapelník Sun Ra (1914–1993) proslul především svou činností v rámci freejazzové mytologie. Jeho bizarní hudební koncept, v němž propojoval mimozemskou stylizaci se starověkými egyptskými mýty (což se odráželo nejen v textech, ale také v celém jeho životě), byl přibližně od konce padesátých let opravdu pozoruhodným zjevem na scéně avantgardního jazzu. V rámci kanonické edice Golden Years Of New Jazz nyní vyšel dosud nevydaný záznam živého vystoupení pětadvacetičlenného big bandu Space Arkestra z roku 1974, zachycující soubor v době jeho vrcholu. Dvoudisková nahrávka ho představuje v emblematické podobě: pro rychlé bigbandové aranže je charakteristická souhra rozsáhlé dechové sekce, která se v improvizovaných pasážích přelévá do mnohohlasého propletence, dlouhé dynamické perkusní plochy, doprovázené pouze kontrabasem, jsou střídány téměř swingovými pasážemi se soulovým vokálem June Tysonové.
Vše je doplněno primitivní elektronikou, kterou Sun Ra používal dávno předtím, než se v těchto hudebních oblastech ustálila – syntezátor mini–moog vytváří kontrastní futuristické tóny, které výborně doplňují mohutný zvuk orchestru. Album je rozhodně jedním z nejlepších v rozsáhlé diskografii Sun Ra.

Karel Kouba

Čtenářská recenze

František Kop Quartet Live

FKQ 2005

Tak schválně, kolikrát už jste při koupi CD nebo DVD sežrali hada? Slyšeli jste živě kapelu, která vás naládovala energií, koupili jste si její cédéčko a doma se vám z přehrávače vylinulo cosi studeného, bez šťávy? Anebo si koupíte DVD s živým vystoupením a zoufale si nechcete připustit, jak pekelně se nudíte: zvuk je plochý a záběry jednou kamerou jsou do omrzení na jedno brdo. V tom případě vězte, že DVD František Kop Quartet Live vybuchne ve vašem hudebním archivu jako atomovka. Úvodní, jakoby meyrinkovské rejdění kamery po nočních zákoutích města, v němž se jednou zjeví Duch sám, vás vleče za vlasy po dlažbě směrem k tónům přicházejícím odkudsi z útrob podzemí, kam vás to skutálí po schodech a vydá napospas elektrizujícímu útoku na vaše vnímání. Otevře se škála nezvyklého rozpětí zážitků. Prožívané napětí je v prostoru každé skladby vygradováno se strhující dynamikou, od ztišených meditací, které ovšem už v zárodku jen stěží
zadržují skrývaný potenciál chystaného ohňostroje, až k totální intenzitě, která vás odrovná, i když jste ji předem očekávali. Bonusem je sympatický dokument o frontmanovi skupiny Františku Kopovi. Jazz is not dead.

Jiří Pilucha

Festival Sperm

Pořadatelé jednodenního hudebního svátku lákali hlavně na velká jména, jakými byli němečtí postrockeři The Notwist, britský funkový velvyslanec labelu Warp Jamie Lidell či mexický experimentátor s beaty KID606. Díky headlinerům se mohly Spermu zúčastnit i méně známé projekty (ať už domácí či zahraniční), na jejichž samostatný koncert by jinak asi nikdo nedorazil. A právě tihle umělci pro mě tvořili jádro festivalu.

Dění hudební přehlídky bylo rozděleno do tří, svými názvy barevně odstíněných scén. Nejníže položené Blue, kde si přišli na své milovníci downtempa, klidnější elektroniky a k ránu pak rozlučkového lounge setu v podání DJ Stanzima, prostřední Red, kterou zabydleli profesionální zběsilci v čele s již zmiňovaným KID606, a nejvýše situovaná hlavní scéna Green.

Zvuková tundra

Mateřídouška je domácí projekt, který de facto zahájil sérii koncertů ve sklepní Blue. Pokud ovšem nepočítáme DJský set slovenského Barbary Idijot, který zahrál i novinky ze svého připravovaného EP a jehož ještě večer čekalo živé vystoupení, plné zadumaných ambientních ploch, oslazených kytarovými riffy. Mateřídouška je dvoučlenné uskupení absolventů Fakulty výtvarného umění v Brně a jejich show podle toho i vypadala. Zatímco Jiří Sedláček pouštěl z laptopu elektronické aranže, zavěšené kdesi mezi hučícím noisem a praskajícím ambientem, zpěvačka Tereza Damcová ležela uprostřed pódia na zvláštních chomáčích obalených igelitem. Chvíli zpívala, chvíli recitovala. Hlasem jako by stále více zdůrazňovala odcizení se elektronickým zvukům. Do jejich klidné muziky pronikaly z vedlejší scény intenzivní beaty, jež byly znamením toho, že svůj set zahájil polský projekt Complainer. Wojt3k Kucharczyk pracoval s archaickými syntezátory, které dobarvoval
klávesami a deklamací. Tou až „neslušně“ připomínal Kraftwerk; ovšem na rozdíl od jejich stylizovaně podchlazeného odstupu, Wojt3k svou muziku skutečně prožíval. Chvíli po něm předvedli na stejném místě energickou show i čeští Machine Funck: Dvojice Nailer a Abu se pohybovala v žánrovém spektru IDM (tzv. Intelligent Dance Music), ale zabrousila i do líbivějších, rytmicky zlámaných oblastí. Tři gramofony a jeden sampler dokázaly vytvořit atmosféru pravého industriálního prostředí, kde létaly beaty všech rychlostí – od jungleu přibarveného průmyslovými „breaky“ až po pasáže evokující spíše postupy blízké experimentální elektronice.

Chvíli oddechu od frenetických rytmů nabídlo britské duo Digitional. Dva muži sklonění u laptopů vypadali, že je zaplněná stage vůbec nezajímá, a bez pomyslných kyslíkových bomb se potápěli ve vodách své elektroavantgardy, prosvětlené občasným zábleskem rozkouskovaného samplu houslí, broušených tahy smyčců. Bylo sympatické sledovat opodál stojící hvězdu české alternativní scény, klarinetistu Floexe, dumajícího jako učedníka nad jejich produkcí, nicméně ani on ve společném setu se zpěvačkou Ridinou Ahmedovou v žádném případě nezklamal.

Trochu méně sofistikovanější, ale o to záživnější vystoupení si připravil ukrajinský Slovák Karaoke Tundra se svým dvorním hráčem na gramofony Spinhandzem. Koncert zahájil zvukem počítačového erroru, čímž rozesmál většinu přihlížejících. Takto uvolněná atmosféra pak panovala po celou dobu, co stál Tundra za počítačem – elektronika s až popovým nádechem, nahuštěná záměrně podbízivým scratchingem a dalšími fígly zdatného turnableisty Spinhandze. Ve stejné době začal hrát ne vedlejším pódiu i Michal Mariánek, podle mnoha publicistů poklad domácí scény. Je sice pravda, že nabídl zcela jiný pohled na laptopovou muziku – kombinoval svůj hlas s bizarně znějícími podklady a roztodivnou zvukovou veteší – v porovnání s ostatními tady ale jeho sonický smog byl spíše do počtu.

Ježíš táhne peklem

Zatímco pod střechou Abatonu začalo zvučet berlínské kvarteto intelektuálních milovníků glitchových zadrhávek a melancholického bigbítu The Notwist, v přízemí se schylovalo k pravému hudebnímu infernu pro silné nátury, pro něž je i Aphex Twin lehčí mainstream. Nejprve drtil přihlížející svým surovým DJským setem Maďar Mesterhazy. Těžko stravitelný výběr desek, sahající od rovného techna přes nejtvrdší breakcore až po lehce najazzlé skladby, byl nicméně jen zahřívacím kolem před galejemi, které přichystal one man projekt s roztodivným jménem Ježíš táhne na Berlín. Za zavádějícím názvem nehledejte nic zvláštnějšího než elektronickou hudbu toho nejtěžšího kalibru: vysokofrekvenční šumy, vibrující ruchy, beatboxing. Na druhou polovinu setu si „Ježíš“ připravil nepříliš milé překvapení: do zvuků elektrické kytary začal recitovat „poezii“ (zřejmě vlastní). Každá alternativa s nádechem surrealismu jistě dobrá, ale tohle bylo skutečně
příliš, neboť při této skladbě by pošel nudou snad i ten největší popírač laptopů.

Z husté atmosféry vytěžil maximum i Mexičan v širokých riflích KID606. Kdo čekal „klasickou“ hudbu jeho studiových alb, byl překvapen. Miguel Depedro totiž předvedl řeznický program, který by sedl spíše na technoparty pro otrlé. Experimentální elektronika tady moc místa neměla, hlavním účelem bylo pobavit lid, což se dařilo takřka stoprocentně. Rovně a neskutečně rychlé bijící podklady byly sem tam přizdobeny vylomenými kudrlinkami, ale do čistokrevného a typického amen jungleu (tedy dnes zřejmě nejpoužívanějšího rytmu v taneční muzice, postaveného na samplu skladby Amen, My Brother, kterou v šedesátých letech natočila soulová kapela The Winstons) nespadla nikdy. Těžko říct, jestli jsme čekali více, či méně. Svou roli zkaženého synka festivalu Sperm každopádně KID naplnil vrchovatě.

Podobně „nečekaný“ set předvedlo rovněž úspěšné a rozverné děcko Jamie Lidell. Nenabídl totiž pouze živočišnou show, která sálá z jeho posledního alba Multiply, nýbrž dal prostor i zběsilé elektronice, tolik spojené se jménem jeho domácího labelu Warp. „Prázdné“ momenty poté dokreslil beatboxem, jejž následně rozvíjel ve svém laptopu až do typických tanečních vylomenin (více v příštím čísle A2). Velká očekávání ležela i na Rupertu Huberovi, členu slavného a elegantního downtempového projektu Tosca, jeho vystoupení však bylo trochu zklamáním. Tento přeborník v neslyšitelné muzice totiž předvedl rozvláčný koncert z kompaktního disku – hlavní roli hrály přírodní zvuky jako tekoucí voda či cvrlikání ptáků. Kdyby klávesový iluzionista Huber poslal disky poštou, mohl jeho práci na Spermu snad zastat i někdo jiný. Do jeho poklidných písniček vrážely přes stěnu útržky setu DJe Yukimury. Čech s kšiltovkou a taškou plnou
desek s rychlostí nad 200 úderů za sekundu se vytáhl. Za gramofony se postavil hned po „KIDovi“ a vysoko nastavenou laťku udržel. Tvrdým basovým linkám a nájezdům už vydrželi sekundovat jen ti otrlejší, jelikož sedm hodin festivalu se podepsalo na výdrži všech. Jenže do konce bylo ještě daleko.

Vynikající pověst předcházela i Slováka Blue M a zejména jeho první eponymní nahrávku Yellow Sea. Nejdřív mě jeho set zaskočil přímočarostí a adorací klasického downtempa a pomalejších odnoží taneční hudby. V jednoduchosti se ovšem ukrývala netušená síla. Kdyby si zahrál dřív večer, měl by asi větší diváckou odezvu, takhle ho sledovalo jen pár lidí. Úplně jinou hudbu předvedl rakouský sofistikovaný projekt Radian. I když kapely většinou využívají elektroniku jako podklad nebo aranže, tahle trojice Rakušanů pracuje zcela jinak. Svým minimalistickým použitím hudebních nástrojů pouze dokreslují a dotahují vrčící sampler.

S blížícím se rozbřeskem se zpomalovala i hudba. Vystoupení britského DJe Bruce McClurea (zakladatel vydavatelství Seed Records) se sice ještě točilo ve vysokých rychlostech a nečekaném střídání nálad a stylů, nicméně i na něm byla postupně znát únava. A kvalita jeho mixů trochu pokulhávala. Zařazením skladby německých Kraftwerk dal jasně a zřetelně najevo, komu vděčí současná elektronická scéna za svůj rychlý vývoj. Dění na tanečním jevišti pak uzavřel Bomb Mitte Soundsystem vtipným hiphopovým setem, během něhož představoval tvorbu svěřenců svého labelu a mixoval je se skladbami tak známých jmen jako třeba hispánských klasiků žánru Cypress Hill.

Ať už první ročník festivalu Sperm subjektivně hodnotíme jakkoliv, musíme mít na paměti, že šlo o úvodní díl, který se vždycky potýká s dětskými nemocemi. Mnoho lidí si stěžovalo na více než hodinový skluz na hlavní scéně či nevyhovující prostory. Podstatné nicméně je, že kromě nečekaného počtu tuzemských fanoušků scény přehlídka přilákala do Česka rovněž mnoho cizinců, u nichž jsou koncerty elektronických es samozřejmostí. Takže Sperm pro ně musel být něčím atraktivní (připomeňme vtipnou upoutávku na zřejmě nejinteligentnějším současném webu o hudbě, americkém pitchforkmedia.com). A když ne kvalitou, čím tedy? Nebyl jsem si zcela jist, ale Festival Sperm mě v mém tušení utvrdil: nejen Slovensko, ale i Česko může být zanedlouho považováno za území disponující pestrou nabídkou pozoruhodné elektronické hudby a plné originálních producentských nápadů.

Autor je hudební publicista.

The Television Personalities

Blogují manažeři, školáci, novináři i anonymové

Počítače se staly samozřejmou součástí naší každodenní komunikace a velká část našich informací pochází z internetu. Dnes je vytváření jednoduchých stránek snazší než psaní e-mailu. Na přelomu 20. a 21. století se tak zrodil zcela nový žánr: blog (z anglického web log = počítačový zápisník).

Přestože mají jednotlivé blogy leccos společného, jedná se o velmi otevřený žánr. Vejdou se do něj jak nezávislé zpravodajské stránky, tak zápisníček počítačového nadšence. Příznačným rysem je také jejich nezávaznost – autor za nic nikomu neodpovídá a sám si určuje pravidla. Pokud chce, může se chovat zodpovědně ke svým čtenářům a třeba odpovídat na jejich dotazy v komentářích, ale klidně může psát bez dodržování gramatických pravidel, se svými čtenáři nesouhlasit a publikovat, kdy se mu zachce.

Světově existuje podle Wikipedie něco kolem padesát milionů blogů. U nás jsou to desítky tisíc stránek. Ne každý blogger však vydrží přispívat – „úmrtnost“ je tak celkem vysoká. O to lepší materiál najdeme u těch, co vydrželi.

Ostravak – nejúspěšnější český blogger

I když bych neoznačil blog ostravak.bloguje.cz za typického zástupce žánru, pravda je, že stránku, která má za sebou již třetí knižní publikaci, nelze opomenout. Už z podtitulu „o jednom cypovi z Ostravy“ nám svitne, že tady se spisovná čeština moc neohřeje. Což je spolu s výborným vypravěčským talentem asi důvod, proč má stránka pět tisíc návštěvníků denně.

Ostravakovi se stále ještě daří skrývat před odhalením, knihy vydává pod pseudonymem a na blogu si dává pozor, aby o sobě moc neprozradil. To ovšem neznamená, že by šetřil příběhy z osobního života, spíše naopak. Úvahy o „robkách“ nebo svérázné povzdechy nad příbuzenstvem tohoto vtipálka středního věku baví čtenáře z celé republiky, kteří sledují jeho lapálie v rodině i s přáteli a drží mu palce, aby to „s touhle robkou už vyšlo, no ni?“.

„V nedělu sem povysaval ten burdel v obyvačce po tych šesnasti dňach a přepnul se zas na normalni režim. O poslednich zapasach sem měl syce inši přectavy, ale to by člověk musel meškať na pustym ostrově, bez tydlifonu a spojeňa na familiju. A mama by stejnak doplavala aji tam“ (z ostravak.bloguje.cz – 28. 2. 2006).

Velké Jablko, univerzita a motorky

Představte si, že jste vysokoškolský učitel velmi specifického oboru na univerzitě v New Yorku. Máte hodně práce, ještě více zájmů, chcete také občas myslet na sebe a přitom se vám sem tam zasteskne po domově…

„A kdyz se zhaslo a ja si sedla do kresla, svicka tise vonela a vanocni svetylka se odrazely na obrazovce notebooku jako kdybych sedela v Cechach u stromecku. Do toho jsem zdobala maminy rohlicky a tetiny macene plnene orisky a ceske vanoce se v kradly i do uspechaneho Velkeho Jabka“ (z mp.bloguje.cz – 24. 1. 2006).

Jade (autorka blogu) to řeší tak, že důkladně, vtipně, slovem i obrazem informuje o zvláštnostech, novinkách legračních i absurdních. Někdy se tu objeví obrázky nebo videa z motorkářských závodů, jindy třeba příhody z vyučovacích hodin se studenty, které Jade pěkně srovná do latě.

Yuhů – odborník, kterého to baví

Pokud jste se někdy zajímali o vytváření internetových stránek, určitě budete znát i adresu www.jakpsatweb.cz a uvítáte zprávu o tom, že Dušan Janovský, autor tohoto neuvěřitelně podrobného webu, má svůj vlastní blog. Tentokrát nečekejte žádné zážitky z osobního života. Yuhův weblog o webu patří spolu s několika dalšími spíše mezi uznávané zdroje odborných informací, byť subjektivně podaných.

Yuhů je expert na vyhledávání, internetový marketing a reklamy, má rád firmu Google a v poslední době píše především o jejích službách (mimochodem, Google také bloguje). Díky Dušanovi Janovskému také vím o tom, co je to RSS, užitečná pomůcka pro sledování novinek nejen na weblozích. Osobnější zážitky občas zapisuje do deníčku, teď ale, zdá se, nemá času nazbyt. Vzhledem k tomu, že deníček na internetu vede již sedmým rokem, lze se zatím hrabat v archivu.

Přínos odborných blogů

Jiří Bureš (blog.converter.cz) je jedním z nejpravidelnějších přispěvatelů, jaké znám, odborník na vše kolem webových stránek a popularizátor nových technologií. Blog www.sovavsiti.cz udržuje Marek Prokop, který také patří k legendám českého webdesignu, a tak nejspíš ví, o čem píše. A zmíním ještě slíbeného blogujícího manažera – blog.lide.cz/ILblog – Ivo Lukačovič, zakladatel a šéf portálu Seznam.cz, ho zásobuje reklamními novinkami ze své firmy a občas kromě toho prohodí něco o životě nebo létání.

Možná se vám bude zdát, že sféra odborných bloggerů je poněkud uzavřená, že tu každý zná každého a v komentářích lidé neodkazují jen na článek, ale i na to, kde spolu byli minulý týden. Ano, ještě před dvěma až třemi lety to bylo tak, že se bloggeři navzájem znali, jednalo se především o aktivní webdesignéry nebo grafiky. Jim také blogy vděčí za svůj rozmach, protože zásluhou těchto expertů se vyvinuly technologie redakčních blogovacích systémů, možnosti zpětných odkazů, komentářů, obrázkových galerií, implementace RSS a spousta dalších možností, které běžným čtenářům usnadňují vyhledávání, sledování a čtení blogů. A také pro přispěvatele je dnes daleko jednodušší blog udržovat (seznam českých blogovacích systémů najdete ve Wikipedii).

Fotoblogy

Blogy vedle poloprofesionálních propracovaných systémů na hodnocení fotografií (jako je např. www.photopost.cz) nabízejí autorům naprostou svobodu ve vyjádření i ztvárnění a přitom nepřinášejí žádné technické komplikace. Třeba publikace fotografií z programu Picasa trvá asi půl minuty.

Pozornost zaslouží sixtimesnine.com, fotoblog Karla Fučíka z Brna. Udržuje ho v angličtině a jeho cit pro kompozici linek a barevné podání krajiny je sympatický. Spíše proměnlivou úroveň má Medhiho fotoblog, kde je více průměrných snímků než těch výjimečných.

Nejzvláštnějším blogem, na který jsem dosud narazil, je americký Postsecret.com. Každý týden autor uveřejní asi desítku vyfotografovaných anonymních pohlednic, které mu přišly normální poštou. Zadání pohlednic zní: „Sdělte jakoukoli výtvarnou a slovní formou tajemství, které nikdo jiný nezná.“ Možná to tak na první pohled nevypadá, ale tahle stránka je jedno z těch míst internetu, která skutečně mění lidské životy. Z ohlasů na stránce je to někdy více než patrné. Občas se jedná o tajemství humorná („Vyměnil jsem pokutu za stěračem se sousedem. On tu moji zaplatil, já tu jeho poslal na PostSecret.“), často ale vyjadřují hluboké zklamání, frustraci, odlišnost, kterou daný člověk skrývá („Tvářím se, že jsem zábavný, aby mě lidé měli rádi… ale jsem unaven předstíráním.“). A když si člověk čte o někom, kdo nespáchal sebevraždu a děkuje touto cestou příteli, který ho zachránil, vidí za kolážovou pohlednicí skutečný příběh.

Blogy nepochybně přispěly a přispívají k rozvoji mediální kultury. Dokonce bych řekl, že blogování pomáhá lidem lépe psát a tím pádem i lépe číst. Chápu také častou kritiku weblogů za jejich nezodpovědnost, především v porovnání se zpravodajstvím – ale bloggeři koneckonců za svoji práci nemají nic kromě uznání čtenářů, a tak si přece tu volnost ve volbě témat i forem zaslouží. A to, že lidé někdy více věří názorům bloggerů než tomu, co čtou v tištěných novinách, nejspíš není chyba bloggerů.

Autor je student žurnalistiky FSV UK a má vlastní blog na blog.paxik.net.

Francouzští studenti za životní jistoty

Roznětkou k další vlně výbuchu hněvu proti politice, která se stále více vzdaluje zájmům svých nejmladších občanů, se stalo zavedení nového typu zaměstnanecké smlouvy „prvního náboru“ (dále jen CPE, Contrat première embauche). Diskutovaný francouzský „papy-boom“ („dědečkovský boom“, přezaměstnanost dosluhující generace a nedostatek pracovních míst pro absolventy) je dnes již nepřehlédnutelným politickým problémem. Po násilném vyhrocení generačně-sociálních problémů předměstí velkých aglomerací na podzim loňského roku se nyní dostává do centra boje nejmladší generace o místo na výsluní zkostnatělé republiky právě odpor proti CPE.

Iniciátorem zavedení CPE se stal v polovině ledna premiér Dominique de Villepin, představitel pravicové strany UMP (Union pour la majorité présidentielle). Tato smlouva, která měla pomoci vyřešit skandální dvacetiprocentní nezaměstnanost absolventů, je vyhrazena pro zaměstnance mladší 26 let a společnosti zaměstnávající více než 20 zaměstnanců. Návrh smlouvy byl schválen Národním shromážděním na počátku února v rámci Zákona o rovných příležitostech (Loi pour l’égalité des chances). Kamenem úrazu CPE je však zejména článek 3, který vyhrazuje společnostem najímajícím mladé pracovníky právo prodloužení zkušební doby na období dvou let, během nichž je mohou bez udání důvodu kdykoli propustit. Zároveň je tento nový typ pracovní smlouvy kritizován z hlediska neposkytnutí právního nároku na bankovní půjčky a neprůkaznosti jako garance žádosti o ubytování.

Aurore (24), studentka ekonomie v posledním ročníku, byla jednou z prvních, kdo organizovali manifestace proti CPE v jihofrancouzském Montpellier. „Nemůžeme souhlasit s pracovním zákonem, který jde jasně proti našim zájmům. Je to projev neoliberalismu s jasným cílem vykořisťovat mladé. Představte si, že chcete založit rodinu… Zaměstnají vás na CPE a nevíte ani dne ani hodiny, kdy budete bez práce. Navíc bude daleko snazší zamést s lidmi, kteří se organizují v odborech.“ Aurore se deklaruje jako marxistka, je inteligentní, pohledná a radikální. Prostě noční můra každého zaměstnavatele.

Odbory hrají ve Francii tradičně silnou roli i mezi studenty. V zemi existuje řada dílčích odborových studentských organizací, jejichž valná většina se v uplynulých týdnech spojila ve společném odporu proti CPE. „V rozporu s tím, co říká Villepin, nepovede CPE ke snížení nezaměstnanosti… CPE bude ve výsledku znamenat odstranění všech ostatních typů pracovních smluv. Pokud zaměstnavatelům poskytneme „zaměstnance na jedno použití“, na nichž mohou v průběhu dvou let praktikovat každodenní vydírání, nemohou být nespokojeni,“ píše se v letáku La Fédération Sud Étudiant.

V úterý 7. února se na různých místech Francie shromáždilo 220 tisíc demonstrantů (policejní odhad proti 400 tisícům uváděným ve studentských zdrojích), aby vyjádřilo svůj nesouhlas s novým typem pracovní smlouvy. Na shromážděních univerzit byla přijata centrální taktika vyhlášení stávky a blokád univerzitních prostor. „Souhlasím s odporem proti CPE, ale blokáda univerzit postihuje maximálně studenty, kteří se nemohou připravovat na blížící se závěrečné zkoušky,“ říká Anthony (25), doktorand psychologie sportu. „Jediná účinná taktika by byla blokovat instituce veřejné správy: prefekturu, radnici, sekretariáty UMP…“

CPE naopak nechává chladnými většinu studentů takzvaných velkých škol, specializovaných, prestižních a elitních vzdělávacích institucí, jako je l’Ecole centrale de Paris. I když většina absolventů velkých škol opustí lavice také ve 23 letech a teoreticky se tak dostane do stejné situace závislosti na CPE jako absolventi univerzit, mají studenti vycházející z velkých škol statisticky daleko větší šanci, že s ohledem na prestiž svých titulů dostanou místo ve státní správě. To je ve Francii pozice srovnatelná s novodobou aristokracií. Výjimku mezi budoucí kastou „fonctionnaires“ tvoří EHESS (Škola vysokého učení společenských věd), která se připojila ke stávce a otevřeně se solidarizuje s odporem vůči CPE.

Podporu CPE naopak otevřeně vyjadřují pravicové studentské organizace napojené přímo na vládní UMP. Vyzvihují klady nové smlouvy, jako je osmiprocentní odstupné z hrubé částky výdělku za celé období platnosti smlouvy. „Toto je skutečná sociální výhoda,“ chválí CPE organizace UNI. Mluvčí organizace MEDEF Laurence Parisot jde v argumentaci ještě dále: „Život, zdraví, láska… Všechno je nestálé, nejisté a odvolatelné. Nechápu, proč by práce nemohla být také.“

Mezitím se po celé zemi objevují okolo univerzit plakáty s karikaturami premiéra Villepina. Organizují se okupační výbory, na valných shromážděních fakult se diskutuje o strategii. Hovoří se o dalších celofrancouzských „mobilizačních“ demonstracích. Zdi jsou pomalovávány jedním z ústředních hesel protestů „Tu niques les ouvriers, alors dégage!“ (Ojebáváš dělníky, tak vypadni!). Fabien (20), student arabštiny a archeologie, připomíná rozměr happeningu v protestech: „Pokud hledáš po půlnoci něco k pití, k jídlu nebo ke kouření, pokud si chceš zazpívat, zahrát na kytaru nebo na djembe, podívat se na žongléry nebo jen se pobavit, stačí si zajít na okupační výbor univerzity.“

Autor je doktorand FF UK a UPV v Montpellier.

Informace nesmrdí

Báječná idea, že osobní počítač a internet jsou právě těmi technologiemi, které jednou provždy změní nerovnováhu mocenské hry mezi individuem a politickou elitou, je se světem procesorů spojená už od jeho počátku. Technologické subkultury v počítačových komunikačních sítích viděly prostředek vzniku nového, rovnějšího světa – decentralizovaná, na státu nezávislá komunikace měla být příslibem občerstvení západní demokracie a znovuoživení veřejné sféry. Inu, vize to byla lákavá, a to natolik, že se jí na počátku devadesátých let ujala i americká administrativa, když prosazovala projekt Národní informační infrastruktury. Clintonův viceprezident Al Gore tehdy – unisono s vysokými manažery IT průmyslu, surfujícími na vlně digitálního optimismu – o nových technologiích hovořil jako o nástroji exportu demokracie a neváhal doufat v příchod nové éry globální digisvobody.

Zpětně lze pochopitelně dohledat kritické hlasy, varující již tehdy před idealismem takových očekávání a upozorňující na nebezpečí zneužití síťových technologií k zefektivnění kontroly populace ze strany státu či korporací. Při čtení deset či patnáct let starých varovných prognóz je nicméně zřejmé, že – s ohledem na nedávný čínský datový dýchánek Googlu a Yahoo! – technologičtí pesimisté (z dnešního pohledu realisté) směr vývoje odhadli jen částečně. Nové technologie měly buď skončit jako mocenský nástroj, sloužící státu odhodlanému přežít svou, postmodernisty prorokovanou smrt, anebo posloužit ekonomické elitě, proměňující se definitivně v elitu politickou. Zkrátka – naše svoboda měla být buď kontrolována státem, nebo skoupena korporacemi (a námi samotnými zkonzumována).

S ohledem na obchodní politiku šéfů Googlu a Yahoo!, snažících se dostat k širé čínské zemi bajtem málem neorané, můžeme s klidem konstatovat, že odpověď na otázku, která z těch dvou variant bude pravděpodobnější, už známe. Že ani jedni z někdejších sýčků se nemýlili – a že se vlastně mýlily oba zmíněné futuristické tábory. Stát (v tomto případě Čína) a korporace během iniciačního rituálu mocensky cynického dospívání nových technologií spojily síly.

Google se, jak známo, zpronevěřil svému starosvětsky internetovému heslu o svobodě informace a své autocenzurní nástroje, jimiž dříve filtroval například pornografii, po tlaku čínských úřadů zaměřil na témata nepřijatelná pro čínský režim. Yahoo! pak, což je v mediálním světě o něco aktuálnější událost, poskytl čínským úřadům informace o jednom ze svých čínských uživatelů, který se měl dopustit politického přečinu.

Rozhořčení západních uživatelů internetu a západních vládních i nevládních organizací je pochopitelné – konání obou portálů jednomu bere iluze, které se staly pevnou součástí kulturní aury nových technologií. A je nasnadě, že vysvětlení obou společností, že s čínskými vlky je nutno výti dle čínské legislativy, je bráno jako zrada starých kyberkulturních ideálů. S lehkou ironií lze ovšem obě události přivítat jako jeden z momentů střízlivění ze zaslepující digitální euforie.

Ukazuje se jednak, že nové technologie opravdu nejsou politicky inertní a moci odolné. A současně začíná být zřejmé, že „svoboda a demokracie“ se nutně nešíří ani po stezkách volného mezinárodního obchodu (jak tvrdí například neoliberálové), ani po optických kabelech mezinárodních datových sítí (jak doufali například někteří komunikační aktivisté). Ukazuje se, že komerční rozměr komunikačních služeb zkrátka otupuje subverzivní potenciál jakékoli komunikace, protože podnikatelské subjekty – vzhledem k tomu, že jsou regulovány státem – jsou nutně podřízeny politické regulaci.

Společenské zrání a dospívání každé komunikační technologie nutně přináší jejím obdivovatelům, šiřitelům a apologetům kocovinu – žádná technologie nedokáže vzdorovat moci. Naopak – všechny technologie, ať už byly v době svého vzniku spojené s jakkoli optimistickými vizemi, se moci vždy podřídily. Knihy, masový tisk, rozhlas i televize výtečně osvědčily, že mohou sloužit jak svobodě a jejímu rozvíjení, tak jejímu potlačování a umlčování těch, kdo by ji chtěli hájit. „Čínské kauzy” dvou největších světových informačních portálů a vyhledávačů, tedy Googlu a Yahoo!, jsou nepěkným, ale přesvědčivým dokladem skutečnosti, že i síťové technologie jsou zralé na to, aby jim byla připsána politická plnoletost. Google a Yahoo! tváří v tvář čínskému státnímu aparátu pěkně dospěle selhaly. A poskytují důkaz, že informace mohou smrdět stejně tak málo jako peníze.

Knihovny a jejich role v integraci imigrantů

Proces změny funkce a role veřejné knihovny ve společnosti začíná ve Spojených státech a v Kanadě na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století. Knihovny tehdy stály před rozhodnutím, zda se přizpůsobit měnící se etnické struktuře společnosti a učinit multikulturní nabídku jednou ze svých priorit, nebo se vystavit riziku, že budou postupem času sloužit jen úzké části populace. Tehdy si veřejné knihovny uvědomily, jak důležitou roli mohou hrát v poskytování rovného přístupu k informacím a službám všem lidem bez rozdílu věku, vzdělání, ekonomického statutu, původu a vyznání.

V devadesátých letech se zaváděním multikulturních služeb do své nabídky začaly zabývat i evropské knihovny. První kroky v tomto směru podnikly zvláště skandinávské země a Nizozemí. V Německu byla již v roce 1974 otevřena turecká knihovna Namik-Kemal, vedená ředitelem tureckého původu; španělské knihovny v roce 2002 deklarovaly potřebu sloužit imigrantům a věnovat se integračním možnostem knihoven, v maďarské Pécsi funguje od roku 2004 při romském gymnáziu specializovaná romská knihovna. Mnohé evropské země však postrádají národní plány definující novou roli veřejných knihoven v multikulturní společnosti. Iniciativy se tak ujímají především asociace knihoven na národní či mezinárodní úrovni. Mezinárodní federace knihovnických sdružení a institucí (IFLA) například vydala takzvané Desatero důvodů, proč poskytovat multikulturní knihovnické služby.

Inspirace ze zahraničí

Multikulturní nabídka ve veřejných knihovnách není prozatím ničím samozřejmým ani v zahraničí. Jednou z výjimek je Dánsko, které je jedinečné svým celonárodním projektem Knihovna – brána do dánské společnosti, v jehož rámci objížděli čtyři regionální konzultanti knihovny po celé zemi, seznamovali knihovníky s multikulturní problematikou a fungovali jako poradci při přípravě vlastních multikulturních aktivit v knihovně.

Nejčastěji se v západoevropských zemích realizují aktivity na podporu jazykových dovedností přistěhovalců. Právě znalost většinového jazyka je považována za klíčovou pro integraci menšin do společnosti a v dnešní době se navíc stává jedním ze základních kritérií pro udělování povolení k pobytu. Knihovny často zřizují místa pro samostudium výukových programů na počítači, spolupracují při výuce předškoláků nebo s pomocí dobrovolníků poskytují různé doplňkové poradenské služby, asistují při vyplňování žádostí o práci, sepisování životopisů nebo vyhledávání informací.

Samozřejmostí se stávají webové stránky a informační letáky o knihovně v několika jazycích a akvizice knižního fondu v jazyce místních menšin. Některé knihovny pak vytvářejí přímo centra učení, kde ve spolupráci s dalšími institucemi poskytují širokou škálu sociálních služeb a pomalu směřují k proměně knihovny na komunitní centrum.

Mezi nejobtížnější integrační aktivity patří programy zaměřené na ženy z minoritního prostředí. V jedné z dánských knihoven se skupina přistěhovaleckých žen scházela třikrát týdně na tři hodiny ke společnému čtení novin, které posilovalo nejen jejich jazykové schopnosti, ale také orientaci ve většinové společnosti.

Multikulturní knihovnictví v ČR

V České republice je multikulturní knihovnictví stále novým tématem, i když už v knihovním zákonu z roku 1919 byla definována povinnost respektovat etnické složení obyvatel a na základě toho budovat odpovídající knihovní fond. V Koncepci rozvoje knihoven v České republice na léta 2004 až 2010 se sice uvádí, že veřejné knihovny jsou „nástrojem praktického uskutečňování základního lidského práva na rovný přístup k informacím, na jejich svobodnou výměnu, na získávání znalostí a svobodné utváření názorů“, ale aktivity knihoven v této oblasti jsou doposud spíše nahodilé či probíhají víceméně nevědomky, nekoncepčně.

Z výsledků dotazníkového šetření, které Multikulturní centrum Praha realizovalo v roce 2004 mezi 500 knihovnami z celé ČR, vyplývá, že práce s materiály o národnostních menšinách, tematické pořady nebo přímá spolupráce s menšinami, cizinci či imigranty není v knihovnách zatím vůbec běžná. Knihovny nejsou dostatečně vybaveny vhodnými materiály a spolupráce s místními organizacemi těchto cílových skupin je výjimkou.

Některé knihovny však organizují pořady o jiných kulturách, nakupují literaturu pro menšiny, budují vícejazyčné internetové prezentace knihovny ze své vlastní iniciativy. Nejčastější službou knihoven pro národnostní menšiny a cizince jsou výpůjčky cizojazyčných časopisů, některé poskytují informační servis pro menšiny či pro ně pořádají kulturní programy. Podle zkušeností Multikulturního centra v Praze (MKC), které multikulturní aktivity českých veřejných knihoven dlouhodobě monitoruje, jsou tyto údaje nadsazené a neodpovídají skutečnému stavu. Cizojazyčné časopisy nemusí vždy znamenat cílenou službu pro menšiny, protože se většinou jedná o časopisy ve světových jazycích. Stejně tak může být mírně zavádějící odpověď, že knihovny nabízejí informační servis pro menšiny. Knihovníci naopak velmi často zmiňují svou nedostatečnou jazykovou vybavenost. V oblasti dalšího vzdělávání by knihovny ocenily více informací o životě menšin, způsobech interkulturní komunikace
a pořádání vzdělávacích pořadů o menšinách. Zarážející je také zjištění, že pouze jedna dotazovaná knihovna má k dispozici registrační formulář v jiném než českém jazyce.

Rozmanité knihovny

Unikátní iniciativou, která se zaváděním multikulturních služeb do běžné praxe českých knihoven již několik let zabývá, je projekt Rozmanitost do knihoven. Jeho prostřednictvím se MKC snaží zprostředkovávat knihovníkům a návštěvníkům knihoven co nejvíce informací o kulturách, etnických skupinách a národnostních menšinách žijících v České republice a zároveň pomoci vytvořit ve veřejných knihovnách prostor k setkávání rozmanitých kultur. Během prvních tří ročníků projektu obdrželo 500 veřejných knihoven zdarma několik knížek s multikulturní
tematikou, které si mohou čtenáři půjčit a informovat se o historii, současnosti, zvycích a tradicích rozličných kultur, etnických skupin a národnostních menšin. V několika knihovnách také připravili doprovodné kulturně-vzdělávací pořady o menšinách pro děti a veřejnost. Aktivity projektu se dále rozšiřovaly (o doprovodné výstavy, soutěž pro děti…) a postupně se MKC začalo věnovat také vzdělávání knihovníků a informačních pracovníků veřejných knihoven v multikulturní oblasti. Jen informovaný člověk je otevřený diskusi o vzájemném soužití lidí různého jazyka, náboženství, zvyků či rodinných tradic v jedné zemi.

Další otázkou je, jak vytvořit ve veřejných knihovnách prostor pro integraci cizinců a jak umožnit vzájemný kontakt mezi imigranty, menšinami a místní komunitou. Na začátku roku proběhly v Praze a v Ostravě semináře Knihovny jako brána k integraci cizinců v EU, na kterých zahraniční experti prezentovali příklady dobré praxe integračních aktivit v knihovnách. Jejich zkušenosti by měly být podkladem pro vytvoření Návodu pro integrační aktivity v českých knihovnách, který bude uzpůsoben české realitě a měl by veřejným knihovnám poskytnout vodítka pro snazší integraci cizinců a imigrantů prostřednictvím vzdělávací a informační nabídky v knihovnách. Výsledkem by v dané lokalitě mělo být vytvoření příznivého klimatu pro integrační aktivity a zapojení nejen další zainteresované skupiny (samospráva, spolky atd.), ale i širší veřejnosti.

Přizpůsobí-li knihovna své služby kulturní rozmanitosti společnosti, může se stát inspirativní, kreativní, přitažlivou a nepostradatelnou institucí jak pro imigranty, cizince a menšiny, tak pro většinovou společnost.

Autorky působí v Multikulturním centru Praha.

Lovec Pampalini a Divadelní ústav

Nakladatelství Filosofia právě vydává přepis přednášek Michela Foucaulta, které pronášel na Collège de France od ledna do března 1976. Kurz se nazývá Je třeba bránit společnost a promýšlí mocenské vztahy ve společnosti (a její historii) prizmatem věčné války. „Politika je pokračováním války jinými prostředky“. Úlohou politické moci je navěky zapsat mocenské síly „jakousi tichou válkou do institucí, do ekonomických nerovností, do jazyka a až do těl“ účastníků mocenského vztahu. „Politika světí nerovnováhu sil, jaká se projevila za války, a obnovuje ji.“ Nepříliš vnadnou obálku knihy s kurzem, který s odstupem třiceti let vchází do českého kontextu, vytvořil Martin Pokorný tak, že iluminaci z Bible Karla Holého podložil rozmazanou fotografií, na níž přesto lze (na zadní straně knihy) rozeznat, že jde o momentku z nedávných demonstrací za odvolání Davida Ratha a za reformu českého zdravotnictví. Jsou skutečně podobné
demonstrace dnešní ukázkou boje té slabší „rasy“ o moc, o svá individuální (mýty přislíbená) práva? Jsou petice památkářů či divadelníků, štiplavé glosy novinářů k zákrokům ministra kultury Vítězslava Jandáka součástí nějakého boje, nějaké strategie? A jaká je strategie druhé strany?

Zůstaňme u našeho, kulturního resortu. Mocenský boj v něm nyní už zřetelně probíhá – a jeho intenzita v posledních měsících značně narostla. Nejde totiž jen o kulturu, ale o hmotnou směs kultury a popkultury. Čas a peníze, které lidé věnují zábavě a lehkému poučení, roste a s ekonomickými možnostmi narůstá i poptávka po kvalitě (nebo alespoň po obecně uznané značce kvality). O něco méně se pije víno z krabic, o něco méně zabírají novácké postsocialistické hvězdičky. V České republice se přemnožily festivaly a pseudofestivaly, „alternativní kulturní akce“, jimž narůstá návštěvnost a (politický) vliv. Co z toho je kvalitní (poctivé, živé, provokující k myšlení), už zajímá málokterého kulturního deníkového redaktora. Důležitá je návštěvnost. S tím politici, jejichž intuice a vnímavost jsou ve volebním roce vydrážděny na maximum, pracují. A ve svém živelném strachu ze ztráty postavení
a opojení reagují na změny situace rychleji a citlivěji než kdokoliv jiný.

Kromě sílících řad konzumentů „kultury“ však ve hře zůstávají další prvky – nevykořenitelné emoce a návyky nabyté v socialistické „normalizaci“, mlčenlivá úcta před téměř jakýmikoliv penězi „sehnanými na dobrou věc“ a (nikoli stoprocentní) občanská apatie. Tak, domnívám se, vypadá bitevní pole a strategie majitelů klíčů na něm uplatňovaná pak sestává ze směsi okaté disciplíny (udržování pořádku a kontroly), iracionality, pseudodiskuse a příslibů ekonomických náplastí. To všechno jsou v podstatě jemné způsoby pacifikace možné i skutečného vzpoury.

To je dobře vidět na případech „dialogu s církvemi“, památkové péče a Divadelního ústavu. Posledně jmenovaná kauza je nejpřípadnější, jelikož v ní nejde o tolik peněz a přímého vlivu. Možná to byl (nevědomý a tedy nedůsledný) pokus ohmatat těžce zbadatelné zbytky hranic kultury a zábavy, zkusit, zda vůbec ještě nějaké jádro odporu a ochrany kultury (umění) existuje. Nevím, jaká náhoda zapříčinila, že se ministr tak brzy vzdal, racionálních možností je mnoho; obávám se však, že ani Zdeněk Drahoš jako ředitel dolámaného a periferního ústavu by demonstraci zvěčnitelnou na obálku zmíněné knihy nevyvolal. A stejně tak se obávám, že dosud užívaná strategie ministerstva (nafukované výsledky kontrol, blesková výběrová řízení, obsazování vyšších a středních postů v organizacích svými lidmi, zastrašování těch zbylých, oddalování střetů potlachy) zdiskreditována naprosto nebyla. Naopak, bude dál cizelována. Ustavuje se tu před našima
nevěřícně rozevřenýma očima nová norma vztahu státu a kultury. Myslím, že se tvůrci Koncepce účinnější podpory umění 2007–2013, již právě Divadelní ústav na popud MK organizoval, musejí zatraceně divit.

Dostali jsme oddechový čas na analýzu vlastních zbraní a postupů (možná, toto číslo A2 vychází až za tři dny od odevzdání textu, to se může přihodit leccos nového). Kulturní obec je za státními úředníky vždy o krok pozadu. Hlavně za ministrem. Donekonečna opakujeme jeho labužnicky pokleslé slovní výrony, posmíváme se jeho neznalostem, nevkusu, maximálně odhalujeme jeho divadelní (inscenační) postupy. Po každém malém vítězství uchlácholeni usedáme zpět na své židle a potichu se dál poflakujeme nebo potichu dál pilně pracujeme a neupozorňujeme na sebe (mimochodem, získat vyjádření někoho z divadelní obce k situaci je těžká dřina). Jsme jako skvělý lovec Pampalini, čas od času přesně mířenými, bravurními, esteticky bezchybnými střelami likvidujeme blechy vypadané z kožichu šelmy, která už dávno slídí někde jinde. Petice a dopisy jsou zbraně o něco těžšího kalibru a dokud jich jsme schopni, je nutno neustále pokoušet náhodu, jež často v bitvě rozhoduje.
Ale je třeba víc, hledat spojence, i u cizáků, nevyhýbat se ani boji muže (ženy) proti muži (ženě). Správný bojovník musí být lstivý, zuřivý, musí celým svým (jakkoli poznamenaným) tělem cítit, že mu jde o život. A musí mít štěstí. Pak jistojistě zvítězí. Ó, dono Kláro!

Město a tržiště

Cestou z radnice v Chebu míjím několik Vietnamců, kteří stojí před kanceláří živnostenského úřadu. Uvnitř probíhá rychlé třídění. Téměř každou minutu tam vchází další Vietnamec a za pár minut již budovu opouští. Je to rutina. Většinou jde o mladé podnikatele, muže i ženy mezi dvaceti a třiceti lety. Většina z nich pravděpodobně prodává na místním tržišti, které starosta před chvílí popsal jako doupě zločinu. Někteří mohou být i vlastníky nebo zaměstnanci obchodů, které se rozšiřují v centru města. Za tu chvíli, co sledujeme vchod do budovy, nepřišel obnovit své doklady ani jeden podnikatel českého původu. To je opravdu neobvyklý obrázek v zemi, kde cizinci tvoří méně než tři procenta obyvatel.

Poptávka jednodenních německých turistů po levném oblečení, alkoholu a dalším zboží byla hlavním důvodem, proč se relativně malý Cheb stal městem s největší vietnamskou komunitou v České republice. Podle oficiálních údajů nepřesahuje počet Vietnamců s povolením trvalého pobytu ve městě tři procenta. Neoficiálně však zaměstnanci městského úřadu přiznávají, že mohou tvořit až pětinu z 33 tisíc obyvatel Chebu.

Cheb se sice stal centrem příhraničního obchodu až po roce 1990, přítomnost Vietnamců ve městě se však dá vysledovat již od osmdesátých let. Tehdy sem přijeli takzvaní smluvní dělníci z Vietnamské socialistické republiky, aby odpracovali dluh své země vůči socialistickému Československu. Se začátkem politických a ekonomických změn byly tyto smlouvy zrušeny a továrny začaly zahraniční dělníky propouštět. Aby si zajistili novou existenci, začali Vietnamci na ulicích prodávat výrobky asijského původu. Zanedlouho jejich řady rozšířili i někdejší smluvní dělníci z východního Německa. Ti do Československa přišli začátkem devadesátých let, aby se vyhnuli deportaci. Okolo roku 1994 začalo město pronajímat někdejší vojenská kasárna Dragoun vietnamské společnosti. Tehdy se zrodil „Dragoun Bazar“, v té době pravděpodobně největší vietnamská tržnice v zemi.

Paralelní světy

Většina místních Čechů označuje oproti starostovi Svobodovi svůj vztah s Vietnamci jako „zcela bezproblémový“. V rozhovorech obvykle zdůrazňují, že se u Vietnamců na rozdíl od Romů (kteří tvoří druhou největší etnickou menšinu ve městě) mohou spolehnout na to, že se o sebe sami postarají, „nic nechtějí“ a jsou téměř neviditelní. Lidé se samozřejmě setkávají s Vietnamci na ulici, v sousedství nebo v obchodech, které jim patří. Jinak však žijí odděleně. Jedním z důvodů malých kontaktů mezi dospělými jsou velmi omezené jazykové znalosti většiny Vietnamců. Dalším důvodem je mimořádné pracovní nasazení ve vietnamských rodinách. Zřejmě i proto popisují dotázaní Češi vietnamskou komunitu jako „velmi uzavřenou“.

Jenže ona „uzavřenost“ se projevuje ještě jinými způsoby. Tajemník městského úřadu Václav Sýkora se podle vlastních slov z titulu své funkce mnohokrát zúčastnil jednání mezi zástupci města a vietnamskými představiteli. I přes zkušenosti s podobnými setkáními však tvrdí, že se mu podařilo získat jen malý přehled o skutečných vnitřních strukturách menšinové komunity. Starosta Svoboda si dává ve svých vyjádřeních trochu menší pozor. Popisuje, že se dá vietnamská komunita ve městě rozdělit do dvou klanů: „Jedna skupina kontroluje tržiště Dragoun a ta druhá má svou základnu na Svatém Kříži.“ Toto území poblíž hraničního přechodu je administrativně součástí Chebu a v posledních letech se stalo známé především gigantickou tržnicí, která je v současné době větší než Dragoun. „Samozřejmě, že spolu ty dva klany soupeří. Až dosud jsme tady neměli žádné případy viditelných bojů nebo násilí, musíme být ale připraveni, že se to může stát,“ varuje Svoboda.

Stačí se zeptat

Rozsáhlý areál za branami tržiště Dragoun vzbuzuje dojem města ve městě. Většina obchodních aktivit se neodehrává uvnitř monumentálních, ale již poněkud sešlých budov z doby Rakousko-Uherska, ale u stánků. Ty jsou rozmístěny ve dvou nekonečných řadách, vedoucích od severu na jih.

Boty „Adidas“ a „Puma“ shoes, trička „Nike“, kosmetika, ručníky „Holiday Fantasy“ – při prohlídce nabízeného zboží jsme překvapeni tím, jak se výběr na jednotlivých stáncích navzájem podobá. Zvláštní také je, že obchod s napodobeninami probíhá zcela otevřeně. Obchodníci na nás přátelsky pokřikují: „Schuhe, schöne Schuhe. Boty.“ Jejich jazykové projevy jasně ukazují, že většina zákazníků přichází z Německa. Jenomže když na ně začneme mluvit česky nebo německy, rychle se ukáže, že nerozumějí. Později potkáme Tuonga, který přišel do Čech před šesti lety. Velice otevřeně nám vypráví o svém životě a překládá naše otázky svým kolegům: „Jsme tady proto, abychom zajistili našim dětem dobré vzdělání. To je pro nás nejdůležitější. Ale je to těžké, protože obchod je stále složitější.“

Při cestě nazpět se u vjezdu do areálu pokoušíme kontaktovat vedení firmy Lanzaro, s. r. o., které město tržnici Dragoun pronajalo. Ochotný pracovník české ochranky je ale skeptický ohledně toho, zda se bude vedení společnosti chtít sejít s neohlášenými návštěvníky. „Zástupce tu ani není. A šéf se s vámi těžko takhle sejde.“ Ale poté, co se zmíníme, že jsme již mluvili se starostou, rozhodne se ochranka šéfa kontaktovat. Za dvě minuty je zpátky: „Následujte mne.“

Konferenční místnost je v prvním patře. Je vybavena koženou sedačkou, komfortními křesly a stolkem. Luxus ale nestaví přehnaně na odiv. Česká sekretářka nám nabízí kávu. Přichází asi čtyřicetiletý Vietnamec a vítá nás potřesením rukou. Říká, že vzhledem k předchozím negativním zkušenostem s českými médii raději neuvede své jméno. Pokud je ale skutečným šéfem firmy Lanzaro, s. r. o., mluvíme zřejmě s panem Ťangem, kterému lidé z radnice říkají Honza. Mluví plynnou češtinou, což není velké překvapení vzhledem k tomu, že do Československa přišel již v roce 1980 a v samotném Chebu žije třináct let. Nechceme hned začínat hovor otázkami na současné napětí okolo budoucnosti Dragounu, a tak se ptáme, jak podle něj Češi vnímají vietnamskou komunitu.“ Spolupráce s městem je dobrá. Pomáhají nám i naší komunitě. Naši lidé jsou spokojení především proto, že tady mohou dětem zajistit dobré vzdělání,“ říká zástupce firmy. „Nám ale
mnoho lidí řeklo, že jsou Vietnamci velmi uzavření,“ poznamenáváme. „To je jen jedna stránka věci. Chceme tady žít. Každá rodina se snaží navazovat kontakty. Češi by ovšem také mohli projevit zájem. Ano, jsme uzavření, ale… mají přijít a zeptat se…“

Místní ekonomika

Vydělává Cheb nějak na přílivu Vietnamců, které všichni popisují jako extrémně podnikavé lidi? Na hodnocení se většinová populace neshodne. Na jedné straně z vietnamské přítomnosti ve městě mnoho lidí profituje – například české chůvy, které si najímá téměř každá vietnamská rodina s dětmi. Méně viditelně se to týká vlastníků nemovitostí, které si od nich Vietnamci najímají. Někteří dotázaní obyvatelé si také pochvalovali, že si na tržišti mohou chudí lidé koupit levně dobré oblečení. Tento pozitivní pohled však podle poznámek starosty Svobody zpochybňují jiné skutečnosti.

„Vietnamci jsou velmi podnikaví a pořád pracují. Zcela zruinovali místní ceny. Zruinovali řadu českých obchodníků, kteří prodávali podobné výrobky. Po revoluci jsme v Chebu měli deset prodejen obuvi, teď už tu máme jen jednu. Na tržišti byl obchod s oděvy. I ten zmizel. Ve městě máme na tisíc míst, kde se prodávají věci pochybného původu. Alkohol, cigarety, obuv, cédéčka, oblečení, někdy i za desetinu obvyklé ceny. S takovou konkurencí prostě není možné soupeřit,“ popisuje Svoboda.

Zástupce firmy Lanzaro, s. r. o., jsme se zeptali, co na tento pohled říká. Nepřekvapilo nás, že má jiný názor a stěžuje si, že Češi „prostě nebyli tolik zvyklí na konkurenci“. „Ale konkurence je zdravá. Teď už je to lepší, ale ze začátku lidé často přemýšleli hodně socialistickým způsobem,“ dodává. Argumentuje také, že tržiště nabízí jiné zboží jiným zákazníkům než čeští obchodníci ve městě. „Díky tržišti přišli do města turisté. Utrácejí své peníze nejen u nás, ale jdou pak i do restaurací a kaváren v historickém centru.“

Dalším důležitým ekonomickým aspektem je pro město výběr daní a příjmy ze státního rozpočtu. Při jejich rozdělování je důležitým kritériem počet obyvatel. Protože však většina Vietnamců není ve městě přihlášena k trvalému pobytu, město na ně nedostává peníze. Vydělává tak na jejich přítomnosti jen omezeně – například díky dotacím na žáky místních škol a příjmům z místních daní. Významným přínosem je pro město především mimořádná částka 30 milionů korun, které získává za pronájem Dragounu. Jak vysvětluje Václav Sýkora: „Roční rozpočet města je 800 milionů korun. Volně ale můžeme disponovat jen malou částí. Takže nám tento dodatečný příjem významně rozšířil možnosti rozhodování.“

Městské rozhodnutí ukrojit si také svůj díl koláče nese v sobě i stinné stránky. Starosta Svoboda a další lidé z městského úřadu odsuzují nedostatečnou transparentnost a vysokou míru vykořisťování, která existuje ve vietnamské komunitě. Město nepronajalo stánky jednotlivým vietnamským prodejcům, ale přijalo roli firmy Lanzaro, s. r. o., která působí jako prostředník. Toto rozhodnutí pomohlo šéfům firmy, kteří se stali jediným spojením mezi městem a jeho etnickou menšinou. Bylo by však město samo schopné od místní etnické menšiny získat tak velkou částku, pokud by jí v tom nepomáhali pochybní obchodní partneři? Cheb se na začátku letošního roku rozhodl dilema vyřešit tím, že tržnici Dragoun prodal podnikateli Jaroslavu Třešňákovi z Teplic. Ten podle starosty Svobody přislíbil vybudování hypermarketů OBI a Interspar, obchodně-zábavního centra a téměř tříhektarového parkoviště pro osobní auta a autobusy. Otázkou však zůstává, zda „Nový
Dragoun“ přinese nějaký prospěch místním obchodníkům v centru města.

Autor je urbanista. Přeložil Filip Pospíšil.

Text vznikl v rámci projektu Interculture Map Multikulturního Centra Praha.

Naše Severní Korea

Tři sta dvacet Severokorejců žije tisíce kilometrů od domova v České republice. O právech, svobodách a ekonomických možnostech jejích obyvatel by si v Severní Koreji mohli jen nechat zdát. Mohou ale při svém tří- až pětiletém pracovním pobytu zjistit, co je v této zemi běžné a co ne? Jedná se především o ženy, šičky, které splní veškeré oficiální podmínky, dostanou pracovní povolení a pak tu za minimální mzdu pracují. Lze něco namítat? Na první pohled ne, žádným snadno dokazatelným způsobem zákon neporušují. Povrchní pohled neobjeví žádné problémy, ženy podávají perfektní pracovní výkon a jejich organizovanost připomíná tu armádní. Víme ale, jak ve skutečnosti žijí?

Nemohou a nesmějí

S kolegyní se rozhodujeme za nimi vypravit, záhy ovšem zjistíme, že setkání s nimi je téměř nemožné. Většinu času jsou dívky pod zámkem, na procházky chodí většinou s dozorcem nebo se hlídají navzájem. Až v opuštěné budově školy v Železné, kde skupinka Severokorejek šije uniformy, máme větší štěstí. Překvapivě jsme vpuštěny dovnitř a na chodbě čekáme na majitele Jiřího Balabána. Blíží se k nám skupinka pěti korejských dívek, které zastavujeme. Kolegyně Barbara Demick, mluvící korejsky, se snaží dívky rozpovídat a říká jim, že byla před měsícem v hlavním městě Severní Koreje Pchjongjangu. Na oslavách připomínajících naše spartakiády viděla zdálky i samotného Kim Čong-ila. Výraz dívek se mění, ty mladší z nich dokonce tleskají a nastává vodopád otázek. Jen pomalu se nám daří přecházet na jiné téma. Několik z nich pochytilo pár českých slov od svých ukrajinských spolupracovnic, a tak se ptám, jestli se jim tu líbí.
Dívka v růžovém tričku zavrtí hlavou a řekne: „Ne.“ „Proč ne?“ ptám se. „Chtěla bych být doma, není to tady…“ a v tu chvíli společně s ostatními úprkem mizí. Zpoza rohu se vynořila žena o několik let starší, s velitelským pohledem ve tváři. V tichosti kolem nás přejde a zavře dveře. Za nimi se rozhostí výmluvné ticho.

Většinou osmnáctiletá až dvaadvacetiletá severokorejská děvčata, která jsou zaměstnána v Česku, pocházejí z lepších prorežimních rodin Severní Koreje. Země, kde je i pro takové rodiny mísa bílé rýže luxus. Podmínky a práci, které bychom zde považovali za trest, mohou být pro tyto rodiny odměnou. Ovšem co si o tom všem myslí sama děvčata, je téměř nemožné zjistit, pokud se člověku nepodaří, tak jako nám, je alespoň na chviličku někde nečekaně zastihnout. Ve většině míst jsou Korejky ubytovány za zamčenými dveřmi, kam se není možné dostat. I dodavatelé potravin musí nechávat zboží před zavřenými dveřmi. Dovnitř mohou jen dívky. Do práce chodí ve dvojstupech a jiných příležitostí, kam jít, je minimálně. Přestože by byl útěk teoreticky možný, zdá se, že si s tím jejich dozorci příliš velkou hlavu nedělají. V Žebráku už zjistili, že jim dívky neutečou a ani se s nikým bavit nebudou. Mohou proto tu a tam zajít do místní samoobsluhy
nebo na krátký pěší výlet ve skupině po okolí. Ostatně kam by tato děvčata šla? Některá znají česky jen pozdrav a jen málo z nich je schopno sestavit několik jednoduchých vět. A i kdyby se jim nějakou náhodou podařilo úspěšně utéct a najít si práci, jejich rodiny by v Koreji čekal tvrdý osud. Dnešní severokorejský režim neposílá rodinné příslušníky takových zběhů do koncentračních táborů tak často, jako to dělal dříve. V současné době mu již stačí dopravit oběti do oblasti, ve které není šance na přežití. Obětem se většinou podaří přežít jen několik týdnů až měsíců.

Vše je přece v pořádku

Po kauze, kterou před dvěma lety rozpoutal Respekt, se situace v Česku mírně změnila. Proběhly opakované kontroly firem zaměstnávajících severokorejské pracovnice. Téměř žádné přestupky však shledány nebyly. Tyto firmy pečlivě dodržují právní předpisy. Výstupem kontrol, prováděných například úřadem práce v Berouně, bylo upozornění na navýšení platu o několik set korun, aby odpovídal minimální mzdě, a odejmutí pracovního povolení dozorci, který očividně dělal jinou než deklarovanou práci. Hlavním přínosem byla alespoň krátkodobá debata o tomto novodobém otroctví. Čeští politici vyjádřili vesměs politování, ale protože je vše v mezích zákona, neshledali důvod cokoli měnit. Cyril Svoboda se dokonce vyjádřil (Respekt 16/2004) následovně: „Osobně si myslím, že ty ženy se tady můžou nakazit demokratickými poměry a pak je budou uplatňovat po svém návratu v KLDR.“ Jakým způsobem by však mohly být infikovány demokratickými poměry za zavřenými dveřmi, se již
nezmínil. Jediným politikem, který vyjádřil jasný a otevřený nesouhlas s otrockou praxí severokorejských občanů v ČR, byl a je Václav Havel. „Mělo by být vyloučeno, aby si Severokorejci u nás tímto způsobem vydělávali peníze ve prospěch režimu ve své zemi,“ vyjádřil svůj názor před dvěma lety.

Morální, nebo jen legální?

Nejvíce Severokorejek pracuje ve Středočeském kraji, ale i v Náchodě je jich několik desítek. Přijíždím do Sněžky Náchod, kde šijí kabelky a tašky. „Víte, máme tu Ukrajinky, Moldavanky, Vietnamky a další, ale Korejky, ty jsou jiné,“ říká vrátný Antonín Janíček. „Ostatní se chodí pobavit nebo někam do kina, ale Korejky nejdou nikam,“ dodává rozpačitě. Marně se pokouším dát si schůzku se severokorejským dozorcem. Jeho odpověď do telefonu je jednoznačná: „Ne, to, proč tu dívky jsou, co dělají a jak se jim vede, není vaše věc.“ Tak odpovídá člověk, který dívkám organizuje veškerý život od nákupu po dovezení do práce a z práce na věčně zamčenou ubytovnu, kam není možné se dostat. On zajišťuje i jejich veškerou komunikaci se světem a v ojedinělých případech, kdy je třeba tlumočit, i překládá. Pokud nechce on, nemohou dívky nic. A tak dívky dál doplácejí na pouhé dodržování litery zákona, jež náš stát umožňuje.

Hlavním důvodem k vykořisťování těchto šiček jsou samozřejmě peníze. Severní Korea praktikuje splácení svého dluhu lidskou prací, a tak na východě Ruska do úmoru dře zhruba deset tisíc Severokorejců, jejichž postavení se rovná postavení otroků. České republice ale Severní Korea tímto způsobem žádný dluh nesplácí. Peníze šiček plynou někam jinam. Jejich vlast je země, která většinou svým ambasádám poskytuje buď žádné nebo naprosto minimální finanční krytí výdajů. Bývá na zaměstnancích, jakým způsobem chybějící potřeby pokryjí. Stejně tak se odhaduje, že většina (experti odhadují, že až 90 procent) peněz na podporu současného nejkrutějšího režimu světa putuje z pašování drog, pokoutního prodeje zbraní a podobných praktik. Není proto překvapivé, že například šičky v Kreatě v Žebráku posílají veškeré peníze na účet svého dozorce. Pokud ze svých peněz něco vidí, tak jen minimální kapesné na nákup něčeho sladkého. Do jiného obchodu než potravinového v Žebráku
ani v širokém okolí nezavítají, co by v něm dělaly.

Tvrdí se, že vše je legální. Je to však politicky přijatelné? Severokorejské dívky v Čechách se mají z ekonomického pohledu stále mnohem lépe než jejich vrstevnice v Koreji. Ale je možné přitakat názoru našich politiků, že se dívky učí demokracii? Spíše se učí kapitalismu. Zaměstnavatelé rozhodně nemají zájem přijít o dobrou a výjimečně levnou pracovní sílu, která nemluví, pracuje a nebude se organizovat v odborech. Jiří Balabán, majitel výrobny v Železné a zaměstnavatel zhruba patnácti severokorejských dívek, říká: „To není moje věc, co dělají děvčata ve volném čase. Mne zajímá, jak pracují.“ S žádostí o prošetření jsem se obrátila na zmocněnce pro lidská práva Svatopluka Karáska. Na odpověď nebo jakoukoli reakci však již dva měsíce čekám. Efektivnější byla zatím hrozba odběratelů zboží v západní Evropě, obávajících se reakce zákazníků, kteří nehodlají podporovat novodobé otroctví ani Kim Čong-ila. Například firma SAM,
vyrábějící obuv, přestala Severokorejky po dotazu odběratele zaměstnávat. Zatím ale stále platí, že totalitní Severní Koreu si zamlklé šičky přivážejí s sebou k nám.

Autorka je publicistka.

par avion

V Mnichově vycházející noviny Süddeutsche Zeitung se pozastavily nad Mnichovem a jeho historií. Ve fejetonu z 28. února shrnuje esejista Claus Heinrich Meyer známé události: Byl to Mnichov, kde byly kořeny NSDAP zapuštěny obzvláště hluboko, a bylo to tamtéž, kde byl ze svobodníka Adolfa Hitlera učiněn „Vůdce“. Hitler se tenkrát poděkoval tím, že propůjčil Mnichovu titul „Hlavní město Hnutí“ – „Hauptstadt der Bewegung“. Podle Meyera byly poválečné dějiny Mnichova dlouhou historií snahy setřást ze sebe pověst „nacistického města“. A tak se tu o vlastních dějinách mlčelo. Tendence schovávat se sám před sebou a hrát „mrtvého brouka“ se podle Meyera projevovala především ve sklonu vytvořit z Mnichova město v pravém protikladu k jeho „hnědé minulosti“. Tak se začala, podporována radnicí města, šířit různá „klišé“: Mnichov je tolerantní, instinktivně demokratický, orientovaný na budoucnost atd. Teprve v devadesátých letech 20.
století se začali obyvatelé města rozpomínat na vlastní minulost. V roce 1995 byla na Königsplatz odhalena pamětní deska věnovaná NSDAP v dané městské čtvrti. A teprve v pondělí 1. února 2006 byla otevřena podrobná výstava nesoucí název Místo a vzpomínka a dokumentující momenty, kdy se město setkalo s NSDAP obzvláště citlivě. Meyer uzavírá: „Jak odporné a jak rozšířené bylo ,pošpinění hnědou barvou’ jinak hezkého města Mnichova, je už dnes nepřehlédnutelné. Zahajovacího večera (výstavy) se však mnohé kulturní a politické špičky, patrně kvůli neodřeknutelnému termínu u zubaře, nezúčastnily.“

Jinak se se svou minulostí vyrovnávají v Berlíně. Hotel Unter den Linden, stojící na křižovatce stejnojmenné ulice a bulváru Friedrichstraße, bude srovnán se zemí. Jeden z architektonických symbolů bývalého režimu – postavený v roce 1966 a dodnes označovaný za opravdu zdařilé dílo – bude nahrazen zcela novou budovou s kancelářemi, byty a obchody. Redaktor Süddeutsche Zeitung Marcus Jauer se v komentáři z 27. února ptá, jestli „ve středu města opět nevyroste další fasáda z pískovce, která sice působí historizujícím dojmem, ale ve skutečnosti do žádné doby nepatří“.

Nejvýznamnější deník vycházející ve spolkové zemi Sasko – Sächsische Zeitung se v minulém týdnu věnoval mimo jiné i návštěvě českého prezidenta Václava Klause v příhraničním saském městě Pirně. Zde se nachází česko-německé gymnázium F. Schillera, které patří „k výstavním exemplářům smíření“ obou národů. Od roku 1998 zde pospolu studují a maturují čeští a němečtí studenti – v obou jazycích. Ze setkání s Václavem Klausem měly děti trému, ale posléze zjistily, že se s ním, stejně jako s jeho německým protějškem Horstem Köhlerem, dá dobře pobavit. Reportérka deníku Anneke Hudallová se také dozvěděla, že nejlepší ročníkovou práci v českém jazyce napsala německá studentka a že žáci se při výuce dějepisu zdaleka nevyhýbají choulostivým tématům jako „odsun Němců“ a podobně. Diskuse mezi mladými prý bývají mnohdy na ostří nože. Problém však představuje především malý kontakt studentů mimo školní škamny. Němci bydlí doma
a Češi v internátu a mimo rámec povinné výuky se nestýkají. Apelem ředitele gymnázia Wenzela na oba politiky, aby se zasadili o možnost bydlení v internátu pro Němce, byla návštěva města ukončena.

Frankfurter Allgemeine Zeitung přinesly 1. března rozhovor s Rüdigerem Safranským. Důvodem k interview bylo, že se Safranski, přední německý intelektuál a mimo jiné autor Schillerovy biografie, vydané v roce 2004, stal členem poradního sboru nadace Centra proti vyhánění (Zentrum gegen Vertreibungen). O této nadaci se v České republice živě diskutuje a převládá k ní kritický postoj kvůli tušeným pletkám sudetoněmeckého landsmanšaftu, které mají být v jejím pozadí. Safranski uvádí, že se stal členem této instituce proto, že se Centrum snaží zařadit „dějiny vyhánění“ do celoevropského kontextu a osvobodit je od sklonu k instrumentalizaci, který je přítomen, pokud jsou „propírány“ v rámci jednoho národa či státu. Je podle něj nezbytné o těchto událostech vášnivě diskutovat, protože „o tomto tématu není možné mluvit s takovým klidem jako o zločinech císaře Nera“. Právě snahu Centra proti vyhánění dát věci
do souvislostí považuje Safranski za důkaz toho, že se jeho kroky ubírají tou správnou cestou.

Horst Haider Munske shrnuje ve stejném vydání FAZ reformu německého pravopisu, která začala před deseti lety. V těchto dnech je ustavována komise k reformě reformy, protože nově zavedená pravidla se v mnohých případech ukázala jako nepříliš povedená. Navíc je část německého tisku, konzervativní FAZ především, ignorovala. Munske jmenuje mnoho odborných důvodů, proč musí reforma pravopisu selhat. Tvrdí například, že „s tradovanou ortografií se pojí vědomí kulturní identity, jejíž zranění vyvolává ty nejprudší reakce“. Největší problém ovšem vidí v tom, že byl celý projekt ve Spolkové republice Německo v rukou politiků, konkrétně v německé ústavě nezakotvené a bez „legitimace parlamentu“ jednající Konference ministrů kultury. Její chování, projevující se dosazováním „vlastních lidí“ do všech možných komisí, které se na reformě pravopisu podílely, považuje Munske za „předdemokratické“. Podle něj je naprostou tragédií, stane-li se tak citlivá
záležitost jako reforma pravopisu pouze správním aktem, jenž nebere ohled na celou společnost, která jazyk používá a žije v něm.

Přehled německojazyčného tisku připravil Martin Teplý.

Podivný svět

Vnějšímu a nezainteresovanému pozorovateli to může připomínat ne zcela zdravý organismus. Organizace/buňky se tu přitahují, odpuzují, shlukují se v různá účelová uskupení, která se vzápětí zase rozpadají a vznikají nová; některé buňky na druhé straně zase zakládají hned několik uskupení najednou, bez ohledu na to, že si někdy de facto přímo konkurují, že zde vzniká střet zájmů apod.

Dochází zde také k velmi nežádoucímu efektu: organizace samy migrují od problému k problému, od projektu k projektu a od partnerství k partnerství (podle principu vycházejícího ze strukturálních fondů EU), aniž by přitom zcela uspokojivě plnily svou funkci vzhledem k těm, jejichž blaho mají ve svém štítu – tedy k migrantům, jejich integraci a potažmo tak k celé společnosti.

Tento stav, hodný přísného posouzení kritiky a řešení, není ale pouze jednostranný. Nejedná se jen o problém neziskových organizací. Ty samy především využívají daných podmínek nebo se v nich snaží jakkoliv přežít, a je často jen otázkou vkusu každé z nich, zda některé formy přežití posoudí již jako neetické, či ještě nikoliv.

V nedávné minulosti, v devadesátých letech 20. století a ještě počátkem století jednadvacátého, působilo v České republice v oblasti integrace cizinců jen velmi málo organizací a pouze jediná z nich – Poradna pro integraci (PPI) se vymezovala právě a přímo integrací. Teprve později, se vzrůstající (a též státem více proklamovanou) potřebou integrace azylantů i jiných migrantů a se snižujícími se počty žadatelů o azyl, a tím i s potřebou hledat jiné „zdroje obživy“, se k této problematice obrátila zvýšená a systematičtější pozornost dalších institucí, jako je Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU) a Poradny pro uprchlíky/Centrum pro otázky migrace (PPU/COM) v Praze, Sdružení občanů zabývajících se emigranty (SOZE) v Brně, pobočky Charity, Diakonie, od roku 2004 nově vzniklé Centrum pro integraci cizinců a řada dalších, víceméně regionálně působících organizací. Ještě před nějakými
třemi čtyřmi lety byly jejich hlavními donátory především mezinárodní organizace (UNHCR aj.) a zahraniční sponzoři. Teprve krátce před vstupem do EU na tuto problematiku začal více přispívat samotný český stát, a do té doby stabilní (co do struktury organizací) – nestabilní (co do zdrojů) sektor se začal prudčeji vyvíjet. Se vstupem do EU a možnostmi danými strukturálními a jinými evropskými fondy se pak tento vývoj změnil takřka v živelný.

Výzvy a naděje, jež na počátku fungování evropských projektů vyvolával, se však téměř dva roky od našeho vstupu do EU mění spíše v rozpaky. Slova i některé činy vedoucí ke spolupráci organizací, sdílení určitých metodik a standardů kvality práce berou za své ihned v okamžiku hledání jiných (dalších) zdrojů a během činnosti mimo rámec společně realizovaných projektů. I nadále zde dochází k tomu, k čemu docházelo s železnou pravidelností předtím, totiž k dublování aktivit. Partneři se například neinformují, že realizují ještě velmi podobný projekt, ovšem v rámci jiného „opatření“ a s jiným partnerem, bohužel ve stejném regionu… Vzniká také množství nových, „inovativních“ projektů, jež ve skutečnosti nic nového nepřinášejí a jen pohodlně lpějí na starých metodách a udržování stávajícího stavu.

V nevládních organizacích pracují lidé, a proto zde bude k nejrůznějším potížím, nedorozuměním, nedostatkům, antipatiím, nebo i ne zcela čistým praktikám docházet zřejmě vždycky. K jejich částečné eliminaci by však jistě přispělo poněkud transparentnější prostředí. Měly by k němu podstatným dílem přispět i samy organizace, a to možná dříve, než k jejich regulaci přistoupí stát.

V minulosti již došlo k pokusu „migrační“ organizace zastřešit, dát jim větší váhu a snad se domluvit i na společně sdílených hodnotách a metodách. Pokus se jmenoval Konzorcium organizací pracujících s uprchlíky. Tento projekt však selhal na již dříve popsaných problémech – tedy neschopnosti vzájemné dohody, individuálních ambicí a podobně. Dnes je tak toto Konzorcium jen samo dalším realizátorem týchž projektů, jakým se věnují i organizace, jež zastřešuje (PPU, COM, PPI, SOZE, OPU), a tím de facto i jejich konkurentem…

Nevládní organizace v oblasti migrace a integrace čelí řadě otázek a nemalých problémů (byť si je třeba často ani nechtějí uvědomit). Přitom situace, kdy jejich aktivity nikdo neusměrňuje a nesleduje, kdy nikdo nedává bedlivý pozor, jaká je kvalita poskytovaných služeb či zda tu nedochází k „vykrádání“ projektů nebo dublování aktivit, nemůže v důsledku vyhovovat ani jim. Přesto však nejen řešení, ale i samotné debaty na toto téma jsou zatím v nedohlednu.

Možná se dříve dočkáme nového zákona o sociálních službách, který by mohl leccos upravit. S ním by mohl český stát získat kromě ucelené koncepce i páky, jak zajistit kvalitním a fungujícím projektům dlouhodobou udržitelnost a kontinuitu.

Autor pracuje v občanském sdružení Centrum pro integraci cizinců Praha.

Pusto a prázdno je v Třinácté komnatě…

…televizního cyklu Třináctá komnata v němž mají české osobnosti formou zpovědi nastínit složitá životní období, veřejně propíraná na stránkách rozličných barevných tiskovin. Nic světoborného, ale v záplavě nových zábavných, ve výsledku však spíše zoufale tristních pořadů to vypadalo na záblesk slušné televizní žurnalistiky. Pak přišel úvodní díl s Terezou Pergnerovou a očekávání vystřídala těžká deziluze. S dalšími uvedenými částmi bylo jasné, že Česká televize se podepsala možná pod levný, jenže v rychlosti spíchnutý, po všech stránkách nepovedený projekt.

Předně – podle jakého klíče probíhala selekce konkrétních jmen? Dvacet šest příběhů je na lokální poměry přece jen dost a jednotící linie, stavící na předpokladu „kdo se kdy objevil na titulní straně Blesku“ nenabízí nic víc než nesourodou skrumáž osob. Pravidelně se vracejí závislosti všeho druhu (nejlépe proložené fatální nemocí) a občas se objeví i jedinci, u nichž pro určení diagnózy bohatě postačí jejich veřejná prezentace, jako v případě Daniela Landy nebo Jana Nedvěda.

Další základní problém představuje půlhodinová stopáž. I kdyby zachycené osudy byly sebesilnější (jako že nebývají), většinu času a pozornosti stejně spolkne téma skandalizované bulvárními tiskovinami. Jejich megalomanské titulky se v záběrech pravidelně objevují, aniž by výslednému formátu jakkoli prospěly. Naopak, stahují sérii zpátky tam, odkud se měla odrazit: k barvotiskem pokřivené realitě. Hvězdy dostanou třicet minut k sebepropagaci zdarma, neřeknou nic, co by předtím tolikrát nezaznělo v různých novinových rozhovorech, a k hlubšímu sdělení je nikdo a nic nenutí. Pokud zpovídající chtějí dodat sevřenému tvaru alespoň náznak přesahu, přivedou před kameru odborný hlas zvenčí – promluví Ivan Douda z DropInu, psychiatr Cimický a další zdravotnický personál z odvykacích zařízení – anebo sami nesnesitelně generalizují. Josef Rauvolf zkonstatuje, že „většina lidí v showbusinessu bere drogy“, kamarádka Evy Holubové zase
tvrdí, že „bolševikem jsme se všichni prochlastali“.

A jsme u merita věci. Jednotlivé díly režírují píšící žurnalisté bez zkušeností s televizní praxí. Pokud by pořad i s podivně nastavenými výchozími parametry dostali do rukou zkušenější televizní reportéři nebo ještě lépe dokumentaristé, pak by snad výsledek získal ucelenější, profesionálnější podobu. Takhle divák každé úterý večer sleduje novináře uhranutého kamerou, prezentujícího před ní svůj vztah ke zpovídanému a artikulujícího dobře známý příběh. Nenabízí konfrontační hledisko, nepřináší jiný pohled. Snad tady se nachází postrádaná jednotící linie – ve snaze najít hvězdě adekvátního důvěrníka, a nikoliv pouhého anonymního tazatele.

Nezapomínejme ale, že se pohybujeme v půlhodinovém formátu a do takového balení se dvě osobnosti nevejdou. Přínos sdělení dále komplikuje fakt, že novináři nejsou k jednotlivým jménům přidělováni, ale naopak si je podle svých sympatií sami volí. Místo opravdové zpovědi nebo zostřeného rozhovoru nastupuje hlazení po srsti, trpělivé naslouchání a přitakávání oblíbencům, v krajním případě tvůrce zjihne až k slzám, jako se to stalo Janě Ciglerové nad Terezou Pergnerovou. Daniela Landu v jeho „rytířské“ podobě představil Petr Šimůnek a je smutné, že jediný racionální hlas nepatřil rádoby nezaujatému průvodci, ale Jiřímu X. Doležalovi. Nad krotkým výslechem se pozastavil i Richard Müller, zatímco „zpěvák“ Martin Kocián vulgo Noggin se zadarmo dostal k reklamnímu času pro prezentaci nového hudebního projektu. Ačkoliv Rauvolf v úvodu Kociánova dílu vykládá cosi o síle příběhu obyčejného kluka v honbě za slávou, právě od něj rychle
utíká a ukazuje mladíkovu novou, napravenou tvář číšníka v Dublinu; během projížďky na kole a hlavně v nahrávacím studiu. Z osmi dosud uvedených dílů nejlépe vychází portrét Jana Nedvěda. Hudební publicista Honza Dědek zůstává v pozadí, a protože na kameru odmítli vypovídat písničkářovi zavržení příbuzní, nechává jej, aby se uraženými nářky „odstřelil“ sám. Z komentářů i záběrů Nedvěda se současnou přítelkyní prosvítá autorův nadhled nad bývalou country star i nevěřícné přihlížení současnému stavu.

Kdo v lednu zatoužil po neobyčejně obyčejných příbězích, musel vzít zavděk spíš Manželskými etudami po dvaceti letech. Publicistická rychlokvaška Třináctá komnata navzdory snaze vymanit osudy slavných z bulvárních klišé a dodat jim punc prostých lidských omylů a tragédií zůstává tam, kde dlí palcové titulky a šmírácké momentky – v pasti povrchnosti a zjednodušení.

Autorka je publicistka.

Státní moc se bojí, ale nevím proč

Pod jakou záminkou byl Kozulin zatčen?

Dnes začalo Všeběloruské národní shromáždění, kam se sjeli delegáti místních samospráv, úředníci, prostě spousta lidí vybraných podle těžko pochopitelného klíče, kteří mají podpořit program rozvoje ekonomiky… sami moc nechápeme, co to vlastně je. Jde o čistě ideologickou akci na podporu Lukašenka. Už se to konalo třikrát nebo čtyřikrát. Prezidentský kandidát Kozulin tam chtěl jít, ale když se svými lidmi a s novináři přišel do budovy a chtěl se zaregistrovat, byl zbit do krve a zatčen. Už tam čekal Dimitrij Pavličenko, který je velitelem takzvaného prezidentského komanda smrti – tomu se připisuje zmizení několika opozičních kandidátů a novinářů.

Zbili na veřejnosti prezidentského kandidáta?

Ano, a nejen jeho. Zbili i novináře, rozbili nějaké kamery, Kozulin strávil celý den na policii a nakonec ho obvinili z výtržnictví, protože tam prý strhl ze stěny portrét Lukašenka. Pavličenko na dotaz odpověděl, že se s ním „chlapsky vypořádal“. A to má plukovnické výložky! Zároveň se mělo venku na náměstí konat setkání hlavního kandidáta opozice Alexandra Milinkieviče, ale nevíme, jak to dopadne.

(Setkání, na které přišlo téměř deset tisíc lidí, policie sice obklíčila, ale nechala proběhnout. Předsedkyně Ústřední volební komise Lydia Jarmošynová však pohrozila, že Milinkievič může být za organizování „nelegálních shromáždění“ zadržen až na dva týdny – tedy prakticky až do prezidentských voleb, které se mají konat 19. března.)

Dostal jste právě od společnosti Člověk v tísni cenu Homo Homini – jaký to na vás udělalo dojem?

Jsem trochu naměkko. Vlastně jsem spíš pragmatický než sentimentální člověk. Pořád pracuji a pracuji, musím řešit různé problémy, psát návrhy, scházet se s lidmi. A teď mi v jeden den zavolali, že jsem dostal dvě ceny.

Která je ta druhá?

Ona je vlastně první. Je to cena svobody Andreje Sacharova od norského Helsinského výboru a dostal jsem ji 14. února v Oslu.

Tak to jste teď slavný.

Je to legrační – potichu pracujeme, a najednou taková sláva. Koneckonců je lepší, že jsme ty ceny dostali ještě před zatčením, a ne posmrtně, to se taky stává. Ale vážně: je to jistá ochrana, zavřít laureáta mezinárodní ceny je o trošku složitější.

A hrozí to reálně?

V Bělorusku se od Nového roku změnil trestní zákon, takže za činnost v nelegální organizaci může jít člověk do vězení. Už to začali uplatňovat, tento týden uvěznili čtyři lidi z organizace Partnerství, která se zabývá pozorováním voleb. Po celé zemi proběhly u jejích aktivistů desítky domovních prohlídek a v Minsku zavřeli čtyři lidi. Státní moc se strašně bojí, i když nevím proč.

No právě, proč se bojí a čeho? Je přece jasné, že Lukašenko své prezidentské volby vyhraje.

Ano, a ozve se kritika nevládních organizací a mezinárodních organizací. Myslím, že je to hysterie – neznám samozřejmě jejich interní informace, ale situace je hodně napjatá. Jistě má nějaké plány KGB, taky přece potřebují další hvězdičky na výložky. Takže třeba zase něco odhalili nebo odhalí, zabrání spiknutí a kdovíco…

Jaké má Viasna, ve které působíte, podmínky k práci? Můžete vůbec normálně pracovat?

Od podzimu roku 2003 působíme nelegálně. Ale děláme všechno, co jsme dělali předtím. Zatím se nám to daří, ale může to být otázka dní. Máme i nové školicí programy, na Ukrajině jsme dělali školu lidských práv. Hlavní jsou ale samozřejmě naše programy na podporu politických vězňů a jejich rodin. Hledáme pro ně také advokáty.

A co ještě děláte?

Shromažďujeme a rozšiřujeme informace po internetu, ale nejen to. Jednou za měsíc posíláme důležitým lidem a institucím několikastránkové shrnutí toho, co se za měsíc změnilo, a upozorňujeme na nejkřiklavější případy porušení práva. Ambasády, mezinárodní organizace, je to víc než sto adres.

Posíláte je také běloruským institucím, třeba parlamentu?

Ne, to nemá smysl. Bylo by to jako házet je do koše nebo posílat rovnou na KGB, kde to přece vědí i bez nás. Kdybych věřil, že to aspoň o chlup změní situaci, že se tím něco změní v jejich mozcích, dělali bychom to. Ale tomu prostě nevěřím. My děláme výtahy pro lidí, kteří mají málo času, ale přitom je zajímá, co se v Bělorusku děje. A vydáváme bulletin, který vychází každých čtrnáct dní v šestitisícovém nákladu a rozšiřujeme ho prostřednictvím svých poboček po celém Bělorusku.

Myslíte, že se tím postoj veřejnosti změní? Že lidé kvůli tomu nebudou volit Lukašenka?

Lidé musí mít dostatek různých informací. Neplatí tvrzení, že sto procent lidí poslouchá Rádio Svoboda. Někdo čte tiskoviny, někdo poslouchá rádio, někdo se dívá na satelitní televizi. My bohužel nemůžeme založit rozhlasovou stanici, natožpak televizní, ale můžeme šířit informace tiskem a po internetu. Je důležité, aby existovaly rozličné zdroje. A naše bulletiny lidé opravdu čtou, shánějí se po nich. Ověřujeme si to anketními výzkumy. A účinek? Je to jako nafukovat obří matraci. Člověk fouká, fouká, ale kdy bude plná a praskne, to se odhadnout nedá. Snad jednou praskne.

Proč má vlastně prezident Lukašenko tak velkou podporu? Stačí se přece podívat na oficiální televizi, aby i průměrný člověk viděl, jak nepravdivá je to propaganda.

Má na své straně naprostou většinu starších lidí přes šedesát, kteří vyrůstali ve stalinistických časech. Ti mají v krvi, že stát musí odpovídat za jejich osud. Rozpad Sovětského svazu pro ně byl skutečnou tragédií. Když vzpomínají na minulost, doslova pláčou. Teď Lukašenko vytváří kvazisovětský model, jakýsi svébytný státní kapitalismus, a mluví o Sovětském svazu, o přátelství s Ruskem, o Stalinovi. Znovuoživení Stalina došlo za poslední rok velice daleko. Lukašenko je sám takovou reinkarnací – pleš má jako Lenin, knír jako Stalin. V televizi jdou programy, které dokazují, jak byl Stalin dobrý, co všechno pro lidi udělal.

A co Stalinovy zločiny?

Ani slovo o Kuropatech, ani slovo o represích. Kuropatské hromadné hroby podle nich naplnili mrtvými Němci, ačkoli orgány prokuratury na základě vykopávek dávno nezvratně potvrdily, že tam mrtví leželi už před německou okupací.

Cítíte ve společnosti podporu?

Máme velkou podporu, což je pro nás psychologicky výhodné. Mnoho lidí nám pomáhá a další s námi souhlasí a sympatizují. Jsou i v policii, na úřadech – tedy na nižší úrovni. A zejména strašně moc obyčejných lidí. Lukašenko má takřka bezvýhradnou podporu starší generace. Ti nám na mítincích říkají: jste agenti imperialismu, prodáváte Bělorusko Americe! I když nevím, k čemu by Americe Bělorusko bylo. Pro většinu mládeže, odhadl bych pro sedmdesát, osmdesát procent, je ovšem Lukašenko nepřijatelný.

Mohl byste zhruba popsat podobu opozice, demokratických sil?

Existuje velký blok opozičních politických stran a hnutí, kam patří opoziční komunisté, tři menší, v podstatě sociálnědemokratické strany, liberálové a Běloruská národní fronta. To jsou nejaktivnější běloruské politické strany. Pak jsou hnutí, například Zubr nebo Mladá fronta, která koalici podporují, ačkoli formálně členy nejsou. My, tedy Viasna, také nejsme členy koalice, ale podporujeme ji. A takových organizací je hodně.

A co dělá Zubr?

To je typická organizace mládeže. Rozšiřují informace, píšou na zdi hesla, vyvěšují velké transparenty přes různé mosty, pořádají nenásilná pouliční vystoupení. Do politických bloků nevstupují a říkají: Budeme podporovat každého, kdo se snaží o svržení režimu. Jsou z mládežnických organizací nejaktivnější a také jsou nejvíc pronásledováni. Právě je a Mladou frontu označuje KGB za extremistické organizace. Při veřejných akcích je bijí, často je před chystanými akcemi „preventivně“ zadržují až patnáct dní a trestně je stíhají za psaní graffiti, k čemuž přidávají obvinění z výtržnosti.

Mohou politické strany normálně působit?

Je to problém. Loni byla například zlikvidována většina poboček opozičních stran po celém Bělorusku. Musely se znovu zaregistrovat, což se mnohým nepodařilo a byly vyhnány ze svých úřadů. Je-li člověk členem strany, nemůže ani pomyslet na profesionální růst, často ani na slušnou práci. Proto strany nejsou velké a nerostou, ale lidé, kteří v nich působí, by si ty ceny zasloužili víc než já.

Co bude po volbách?

Je velmi důležité, aby koalice vydržela. Aby vytvořila v očích západních zemí i v očích Bělorusů obraz společné opozice. Má společného kandidáta, jehož podpora roste. Volby byly posunuty na dřívější termín nejspíš proto, aby nevzrostla až na míru pro Lukašenka kritickou. Myslím, že se do 19. března dostane na nějakých čtyřicet procent. Milinkievič měl před svým televizním vystoupením asi 26 procent stoupenců, teď už to bude víc. Podle Gallupova výzkumu má v Minsku stejnou podporu jako Lukašenko.

Tady budeme roky čekat?

Vyčerpaní a nesoustředění vs. houževnatí a otrlí

Malá inventura se letos konala počtvrté. Podtitul Nový výkvět na divadelní scéně optimisticky naznačuje, že půjde o přehlídku toho nejlepšího, co v uplynulé sezoně vzniklo mimo statutární, „kamenná“ divadla, zároveň se ovšem nelze zbavit jisté pachuti, kterou v sobě slovo výkvět také má.

Nové divadlo je podle chápání organizátorů divadlo fyzické, taneční, vizuální, interaktivní, nonverbální a cross-over. Přehlídka podobného typu u nás existuje pouze jediná: starší a etablovanější „…příští vlna/next wave…“, která se zaměřuje, dle svých podnázvů, na divadlo alternativní až undergroundové a jejíž skladba do značné míry vypovídá především o zájmech dramaturgů přehlídky. Navíc je to festival v klasickém slova smyslu, včetně předávání cen.

Malá inventura je z lokálního, stylového i personálního hlediska mnohem konzistentnější (byť se na ní objevily tváře, které známe i z Příští vlny) a její výsledky jsou také účinnější a čitelnější. Podílejí se na ní „nejdůležitější“ (píše se v tiskové zprávě) pražské scény, „které se programově a dlouhodobě věnují podpoře a prezentaci nezávislé kultury“. Ne nejdůležitější, ale jediné, chce se říct, vlastně tu chybí jen čistě taneční Ponec. Když uvážíme, kolik zbytečných bulvárních divadel Praha má a jak bohatě jsou dotována mimo jiné také z peněz magistrátu, při sledování inventury nás napadne, že to české nové divadlo nemůže mít kdovíjaké zázemí. Což je také první věc, kterou pocítí každý pozornější návštěvník přehlídky či divák, který pravidelně produkce těchto pražských scén navštěvuje.

Nůž nedostatku

Jádrem a spiritem agens pražské nezávislé scény je divadlo Alfréd ve dvoře, z jehož iniciativy (zjednodušeně řečeno) festival vzniká. Alfréd také podporuje vznik nezávislých projektů, poskytuje mladým umělcům zkušební prostor a podílí se na uvádění jejich inscenací v život. Ten nebývá v mnoha případech příliš dlouhý, protože počet repríz je v Praze nutně omezen, v Alfrédu se často uvede pouze premiéra a pár repríz a pak projekt většinou skončí nebo se v lepším případě po několika měsících vrátí. Tento systém je ekonomický, ale pro rozmazleného pražského diváka poněkud nepraktický: sledovat „novou scénu“ vyžaduje jistou diváckou bdělost. I proto má taková přehlídka cenu – veřejnost má možnost vidět věci, které propásla. Jiná věc je, že v osmi případech z deseti o nic nepřišla.

Finanční náročnost a téměř totální nezájem ze strany institucí, které by podobné projekty mohly a měly podporovat, vedou k tomu, že na dráhu „nového“ divadelníka se vlastně dá jenom ekonomický sebevrah. Tato scéna je zaplněna lidmi, kteří se své umělecké profesi nemůžou věnovat naplno, protože si prostě někde musí hledat obživu, takže jsou ve výsledku buď naprosto vyčerpaní a nesoustředění, anebo se tento typ tvorby stává doménou lidí, kteří nedokázali uspět jinde, případně si ze země vydupou jeden výjimečný projekt a časem unaveni odcházejí. Zoufalý nedostatek peněz a na ně navázané neprofesionální podmínky tvorby zasazují novému českému divadlu nůž pěkně hluboko do zad. Pokud je potřeba (a někdy taková potřeba skutečně je) vyslat někoho z těchto luhů do zahraničí, okruh potenciálních oficiálních představitelů se prakticky zužuje na pár možných jedinců. Někteří z nich navíc jezdí reprezentovat čistě ze setrvačnosti naší dramaturgie. Vznikající
konkurence není férová, protože nevítězí nejtalentovanější, ale nejhouževnatější a nejotrlejší – což rozhodně nejsou přívlastky, jimiž by se měl divadelník pyšnit na prvním místě. Má-li tvorba vést k trvalým výsledkům, je potřeba věnovat se jí soustavně; budovat okruh spolupracovníků, hledat témata, vyjadřovací prostředky. Přehlídka jasně ukázala, že náhodně sebraná „partička“ jen málokdy dospěje k tomu, co dokáže systematicky (spolu)pracující okruh lidí.

Konec partyzánštiny

Na druhé straně se ukázalo, že mezi profesionalitou a amatérstvím co do výsledku přece jen vede tlustá čára. Divadlo „z libosti“ se u nás tradičně spojuje s činohrou a loutkovým divadlem, ale ukazuje se, že i „nové“ divadlo může mít svůj amatérský proud, což bude pro vzájemnou inspiraci jen dobře. Podstatou profesionální tvorby má být především „puzení k vyjádření“ – což byl další nedostatek, který přehlídka ukázala. Mnoho věcí zde není řízeno touhou něco sdělit – a to pak člověka nezachrání ani bohaté zázemí. Nedostatek témat se tu projevil mj. ve snaze inscenace na sebe nějak navázat. V programu „genderové sekce“ se ve skutečnosti objevilo jediné představení s ambicí tuto problematiku tematizovat, jinak šlo v zásadě o inscenace více či méně ženských týmů.

Taková litanie může vést k mylnému dojmu, že „nové“ české divadlo je v koncích, a proto nad ním musíme jen smutně zavřít (přivřít) oči. Problém je v tom, že česká/pražská (což je v tomto případě vlastně synonymum) platforma tohoto typu má tak malou možnost sebeprezentace, konfrontace a reflexe, že každá větší událost na sebe strhne pozornost a každý větší průšvih je mnohem viditelnější. Ve srovnání s relativně bohatě dotovanou oficiální sférou stojí alternativa mnohem víc v pozadí – v běžném provozu je na její úspěchy i pády méně vidět, vystaví-li se na „pranýř“ festivalu, kuří oka mají rozměry malého jezera. Nutno si uvědomit, že celá tato sféra prochází procesem formování, jde o formu vzniklou po revoluci, nezávislou nejen svým obsahem (tam je paradoxně překvapivě krotká), ale celou existencí. Proto si musí svou pozici v divadelním světě pracně, od nuly budovat. Do definovaného světa přišly mezižánry – naštěstí už mají
vlastní přehlídku.

V tomto smyslu totiž fatálně selhávají také média, zejména vzdělaní divadelní kritici. Nedostane-li se alternativní scéně adekvátní kritické reflexe, zůstane v koutku sama se svou (oprávněnou) bolístkou, že si jí nikdo nevšímá, a především v naprosto nezdravém sebezahledění, partyzánském spoluprožívání a vzájemném poklepávání po ramenou. Umění v dnešním světě potřebuje zodpovědnou kritiku, ta ho může posunout dál – bez ohledu na to, jak vědomý proces to pro obě strany je. Nová scéna tady jinak plnohodnotně, sebevědomě a kreativně existovat nemůže. Sebezahleděnost se musí změnit v pohled ven a zájem „oficiálních“ míst může přinést nutnou změnu. I ve finančním zázemí.

Za co může Evropská unie?

Samotný proces vzniku práva Evropské unie není bezproblémový a jednotlivé normy jsou často výsledkem složitých jednání, značných kompromisů a více či méně úspěšného lobbingu. Vznik podstatné části sekundárního práva Evropského společenství, mezi které patří nařízení a směrnice, provázejí bouřlivé diskuse. Oblast azylu a migrace v tomto směru není výjimkou. Od roku 1999 mají otázky migrace a azylu určené místo v takzvaném I. pilíři evropského práva, který má nadnárodní charakter, přičemž tento přesun neznamená nic jiného než delegaci větší či menší části národní suverenity každého členského státu v těchto otázkách na Evropské společenství, jež má (na rozdíl od EU) právní subjektivitu a v některých oblastech může uzavírat mezinárodní smlouvy. Má také vlastní právní řád, nadřazený národnímu právu členských zemí. K datu platnosti Amsterdamské smlouvy (1. květen 1999) se tedy v oblasti azylu a migrace váže
reálný začátek přípravy jednotného azylového systému Evropské unie.

K jednotnému azylovému systému by však měla Evropská unie dospět až ve druhé fázi sbližování zákonů, tak jak bylo dojednáno na summitu v Tampere. Nejprve měla být harmonizována pravidla meritorních a procedurálních postupů azylového řízení a stanoveny minimální standardy v této oblasti. Jenže mnohé evropské země již v minulosti tyto standardy překonaly. A tak namísto toho, aby se postupně zlepšoval způsob ochrany jednotlivců, kteří na území EU přicházejí, jsme svědky ústupu od některých již zavedených standardů, přičemž tento vývoj je označován za legitimní právě s poukazem na jednotlivé směrnice, které posouvají hranice toho, kam až je možné zajít v (ne)poskytování ochrany uprchlíkům.

Česká republika nechce v těchto otázkách příliš vyčnívat. Podobný postoj mají i naši sousedé. Každý stát se obává, že pokud zrovna ten jeho azylový systém bude pro uprchlíky výhodnější a katalog práv s tím spojený bude širší, než je běžné v jiné evropské zemi, uprchlíci se jen pohrnou. Protože má každá členská země odpovědnost za toho kterého cizince, který se díky ní na území EU dostal, jsme svědky velmi rychlého opouštění vstřícnějších podmínek ve vztahu k migrantům z třetích zemí. Kulantně se tomu v evropské mluvě říká zajištění důstojné životné úrovně a srovnatelných životních podmínek žadatelům ve všech členských státech s cílem omezení sekundárních pohybů žadatelů.

První fáze sjednocování pravidel byla dokončena v prosinci roku 2005 přijetím Směrnice o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka (2005/85/ES), která jednotně upravuje procesní otázky azylového práva EU. Následně by měl být vytvořen společný a jednotný azylový systém, jehož konkrétní podoba by měla být předložena Evropskému parlamentu do konce roku 2010.

Na dvou stručných příkladech v rámci jedné konkrétní směrnice je možné demonstrovat, jak k těmto minimálním standardům přistupuje Česká republika. Směrnice Rady 2003/9/ES, stanovující minimální požadavky pro přijímání žadatelů o azyl, ostatně jako i další směrnice, výslovně připouští, že členské státy mohou zavést nebo si zachovat příznivější ustanovení v oblasti, kterou směrnice upravuje, jsou-li s ní slučitelné.

Uvedená směrnice ve svém článku 7 stanoví, že se žadatelé o azyl mohou volně pohybovat po celém území hostitelského členského státu, nicméně za určitých podmínek dává státům možnost, aby tento volný pohyb žadatelů o azyl omezily. Česká republika možnosti beze zbytku využila a územní omezení víza okamžitě novelou promítla do azylového zákona. Nebylo to sice potřebné, ale protože to směrnice umožňuje, tak si čeští zákonodárci řekli, proč toho nevyužít.

Citovaná směrnice dále hovoří o tom, že musí být stanovena určitá lhůta, po kterou stát zamezí žadateli o azyl přístup na trh práce. Lhůta může maximálně dosáhnout jednoho roku. Článek 11 výslovně říká: „Pokud nebylo rozhodnutí (pozn.: myšleno ve věci azylu) přijato na úrovni první instance do jednoho roku od předložení žádosti o azyl a z tohoto prodlení nelze vinit žadatele, členské státy rozhodnou o podmínkách, za nichž bude žadateli udělen přístup na trh práce.“ Není třeba příliš hádat, jak dlouhou lhůtu najdeme v české legislativě. Ano, zákon o zaměstnanosti výslovně uvádí, že povolení k zaměstnání nebude vydáno žadateli o udělení azylu po dobu jednoho roku ode dne zahájení řízení o udělení azylu. Jinými slovy, stávající česká legislativa není s evropskou směrnicí v rozporu, jen využívá stanovenou maximální přípustnou délku omezení.

Přístup České republiky však bohužel není ojedinělý. Naší specifikou však je, že se při obhajování nových restriktivních ustanovení jejich tvůrci často opírají o berličku „přísné Evropské unie“. Prazvláštní jsou i další argumenty, které jsou na podporu tvorby předpisů v této oblasti používány. Za legendární lze označit výrok poslankyně jedné pravicové strany, která na dotaz, proč zvedla ruku pro nový zákon, který bezprecedentním způsobem zpřísnil pravidla v oblasti azylu, prohlásila, že v televizi říkali, že k nám přichází stále víc uprchlíků, tak tomu chtěla nějak zabránit. Neznala však žádné číselné údaje. Pro změnu poslance levicové politické strany ke zpřísnění vedla podle jeho vlastních slov snaha dostat uprchlíky pod kontrolu, protože často páchají trestné činy.

Dokreslují, že při tvorbě legislativy v oblasti migrace není zapotřebí odkazovat pouze na vývoj v EU. Vlastní zdroje a místní inspirace bohatě postačí. Smícháme-li špetku xenofobních nálad většinové části české společnosti s trochou národních zájmů, přidáme-li k tomu značné obavy z mezinárodního terorismu v kombinaci s doposud nepříliš vstřícným postojem Evropské unie k migrantům z třetích zemí, vznikne koktejl, který se odráží ve výsledné podobě imigrační legislativy. Ta nejednoho cizince od příchodu k nám skutečně spolehlivě odradí a některé z těch, kteří do naší země přeci jen dorazili s žádostí o ochranu, bez skrupulí odešle pryč.

Otázkou je, zda je takovýto postoj slučitelný s multikulturními principy demokratického právního státu. Objektivně však musí být řečeno, že přístupy k migraci, se kterými se setkáváme v České republice, mají svou obdobu u našich evropských sousedů. Stejně jako u nás je i u nich obrana stále a soustavně upřednostňována před ochranou, tedy obrana Evropy před přílivem migrantů jasně vede nad ochranou uprchlíků. Zatím se nepodařilo tyto dva protichůdné zájmy skloubit natolik, aby jejich výsledkem byla efektivní, transparentní, jednotná a spravedlivá pravidla, zahrnující vyšší než jen minimální standardy ochrany. Aby vznikla pravidla, která by zřetelně odlišila osoby, jež by měly být příjemci ochrany, od těch ostatních.

Snad je tento vývoj v Evropě pouze dočasný a minimální standardy budou následovány skutečně propracovaným jednotným azylovým systémem, jenž bude poskytovat ochranu těm osobám, které ji opravdu potřebují. Doufejme, že se již nebude jednat pouze o minimální normy, ale o takovou úpravu, která bude výrazem připravenosti moderních evropských států dostát beze zbytku svým závazkům z mezinárodních lidskoprávních dokumentů, bez vytáček, omezujících a vylučujících ustanovení, bez pochybných konstrukcí kontroverzních institutů typu třetích bezpečných zemí či bezpečných zemí původu (kam mohou být osoby vraceny). Že bude zkrátka jasně odrážet respekt evropských států k lidským právům nejen svých občanů. Zatím je i přes deklarovaný rostoucí zájem Evropské unie o otázku lidských práv jediným společným rysem opatření v oblasti jednotné imigrační politiky snaha přesunout závazky vyplývající z mezinárodních lidskoprávních smluv na jiné státy mimo území
Evropské unie.

Autorka je právnička Poradny pro uprchlíky.

Naivní básník s obludným humorem

Jurij Odarčenko popírá konvenční význam předmětných jevů, nachází jejich významy defektní a destruktivní (zlověstný brouček v čajových růžích), z nichž se stává hlubinný smysl. Vyjadřuje tak svůj až morbidně kritický, protestní vztah k životu. Pronikavé smyslové (zvláště vizuální) vjemy jsou transponovány do jiného, protikladného světa fantazie a zániku, v němž se děsivost slučuje s obludným humorem. Realita je zobrazena v různých, docela přesných podobách, pak ale invertována do fantaskních podob hrůzy a zloby. Láska je jen iluze, která se sama rychle zhroutí. V každém člověku žije bytost lstivá a krutá, schopná brutálního útoku. Kdo je čistého srdce, tomu se dostane toho, co slůněti jdoucímu po provaze: provaz mu přeříznou.

Latentní morálka

Básník všude nalézá (vytváří) rub věcí a jeho invence propojuje obě roviny do celku plného napětí a emocionality. V závěrečných akordech básní bývá obsažen protimluv, paradox, který popírá výchozí, leckdy sentimentální obraz poukazem na nějakou hrůzu (chlapec v bílých punčochách s obručí versus sebevrah v oprátce na stromě). Líbezný ženský portrét je završen hrozivým přirovnáním zelených očí – „dvě smaragdové mouchy tse-tse“. Tady zaznívají dekadentní tóny pod formou ironickou až sarkastickou, jinde groteskní. Na všem leží stín předurčeného zániku. Za průvodce si Odarčenko zvolil pochmurné komentátory života (Camus, Nietzsche, Kierkegaard). Věci jsou krásné jen na povrchu, ve skutečnosti všechno je ošklivé a zkažené. Proto si Odarčenko vynalezl jiný svět (alkohol, drogy), který zaplatil svým životem a rozumem (stopy šílenství?).

Básník nazírá svět kolem sebe bez naděje, že by ho mohl pochopit, on totiž zůstal po celý život naivním dítětem, plným strachu. Hrůza z nesmyslnosti života ho vede k pesimistickému naturalismu, ale nikoliv k cynismu. V jeho básních je jakoby skrytá latentní morálka a určitý ideál. Do popředí vystupuje spíš úzkost z přemíry neřestí než potěšení nad zmarem nebo vychutnávání „hrůziček“. „Infantilní“ sufixy četných deminutiv kontrastují s krutými reáliemi, výsledkem je pocit absurdity. Některé
obrazy překonávající možnosti smyslové recepce mohou upomínat na Gérarda de Nerval a Rimbauda. Odarčenko ovšem nepředstavuje silný strhující básnický hlas, jeho poezie se nevyhnula některým banálním klišé, nedosahuje vysokých stylistických hodnot díla Chodasevičova. Na rozdíl od Baudelaira a symbolistů Odarčenko neestetizuje, všechno je ponecháno jakoby v syrovém stavu.

Ďáblíci

Dominující je princip kontrastu: v křišťálově jasný den obrovitá slepá moucha zaútočí na člověka. Nebo proti kouzlu holubího letu staví básník rozeklaný hadí jazýček. Významovou podvojnost snad můžeme vztáhnout i na název jeho jediné vydané sbírky z roku 1949, Děňok: „takový hezounký den“ – možná marný sen o neexistující dobrotě a ušlechtilosti („celý den“ je vyplněn lidskou zkažeností a krutostí osudu), zároveň ale „můj den poslední“. Odarčenkův přístup k tragické podobě života není ovšem jen výsměšně ironický, je zároveň i lidsky soucitný (v jeho prózách jsou velmi laskavé medailony dětí). Příznačná je sympatie pro nejmenší živé tvory (hmyz, ptáci).

V charakteristikách živočichů, rostlin, věcí i lidí se vyčleňuje příznak zlověstnosti. Důležitou událostí je u Odarčenka metamorfóza. Podnětem je zřejmě hrůza a utrpení, které vidí kolem sebe, a jeho existenciální úzkost. Snižující hypostáze, které volí sám pro sebe (například žebrák, nebo kocourek do růžového pokoje holčičky), vypovídají o tom, že básník hyne nebo trpí ve světě, v němž něco základního je porušeno. Metamorfóza znamená snahu toto porušení vyrovnat, obnovit jakousi rovnováhu. Andělské a běsovské motivy jsou patrně výrazem jeho marného hledání jakési spásy. Není si jist sám sebou a krutě naráží na život, který pro něj není; snad se mu podaří překonat strach prostřednictvím smíchu. Ten smích není smíchem ďábla (infernální rozměr jeho poezie nemá), básně zalidňují spíš ďáblíci a všelijaká havěť nižšího řádu, běžné vidiny ruských opilců a jiných existencí se zbloudilou identitou.

Nabízí se otázka, zdali tento podivín, alkoholik a narkoman (nakonec sebevrah), který začal publikovat až v roce 1947 (tedy ve svých 44 letech), vůbec má nějakou specifickou podstatu. Čtenář může uvažovat o tradici prokletých básníků nebo o černém humoru. Odarčenko si v próze klade hlubokomyslné otázky, ale v poezii se projevuje jako opravdový básník. Je s podivem, že spojení trochu sentimentálních klišé s krutým humorem, s obrazy malých hrůz, ošklivostí, smrti funguje jako poezie, že v tom je hudebnost a estetická zkušenost. Mezi objektivní podněty Odarčenkovy poezie nepochybně patří folklor, lidová slovesnost, dětská říkadla apod. – odtud důraz na zvukovost, opakování hláskových komplexů, paralelismy, refrény. Překladatel tento model dobře vystihl, srov. například: „Ty jeden Ali Babucho!/ Nech Pašku! Přijdeš o ucho!“

Vidím; čtu

Odarčenkovy imaginativní postupy nabízejí srovnání s moderními výtvarnými směry, zvláště surrealismem. Živel výtvarnosti mu ostatně byl vlastní – jeden čas se živil ručním malováním látek pro haute couture, známé jsou i jeho obrazy s nepochybnou surrealistickou inspirací. V době jeho uměleckých aktivit byla surrealistická tvorba soustředěna právě v Paříži – tam se konala v roce 1947 první celosvětová poválečná surrealistická výstava. Silně vizualizovaná Odarčenkova poezie pečlivě sleduje umístění objektů do prostoru, inklinuje k infantilní hravosti, která vyúsťuje do drastické podoby větší či menší hrůzy. Vztahy přirozeného světa jsou tak dezintegrovány. Lze uvažovat o analogii s výtvarným projevem Salvadora Dalího, o velmi pravděpodobné souvislosti s malířskou tvorbou Reného Magritta (ten realisticky zobrazené předměty uvádí iluzivně do nečekaných souvislostí). Odarčenkovy básnické obrazy jsou silné a stručné (veselý vrabec na
popravišti, dnešním Rudém náměstí), mají v sobě lidskou pravdivost: vyjadřují emoce a dávají podněty k uvažování o rozporuplnosti bytí.

Zkušený překladatel Petr Borkovec obdivuhodně přetlumočil jak surrealistickou polohu se znaky rozkladného stavu, tak pocitově velmi důležité rysy dětské poezie, i prvky všedního, malého života směřujícího k sebedestrukci. (Vtipně nahradil například absentující česká deminutiva: Děňoček, děňoček, vot tak děň! „Raníčko, soumráček, dníček, dník!“) Hláskové souznění v nepřesných Odarčenkových rýmech překladatel ještě dále oslabuje, aby zvýraznil myšlenku a realitu. Pochopil, že fantazijní výtvory Odarčenkovy vyjevují přímý kontakt se zevním světem, i když ho básník vnímá v zlověstné podobě nebo ho přímo rozvrací. Borkovcova básnická fantazie dokáže kouzlit s autentickými skutečnostmi stejně dobře jako Odarčenko (někdy i lépe). Ošklivost a bída života je poezií přeměněna. Odarčenko byl diletant, ale originálně představil kus krutého života: strhl masku, jež zastírá povrch věcí, a ukázal, co také skrývají. Zlo samo je trochu obnošená vesta, ale
poetika grotesky, paradoxu a absurdity ve spojení s dětskou naivitou patří moderní poezii. To dosvědčuje i obsáhlý doslov Miluše Zadražilové, v němž se pro identifikaci Odarčenkovy osobnosti i díla podrobně analyzuje dobový kontext, uvádějí se paralely, analogie a souvislosti (Chodasevič, Georgij Ivanov, tvorba oberiutů, Charms).

Autorka je rusistka.

Národ v podstatě srdečný

Kdo je podle vás v Česku migrant? Jaký je rozdíl mezi člověkem, který se stěhuje ze státu do státu, a azylantem?

Migrant je člověk, který se dá do pohybu. Rozhodne se, že změní místo svého pobytu. Mezi migranty – podle toho, kterou zemi si zvolí nebo kterou chtějí považovat za svůj budoucí domov či tam přechodně pobývat – se pak počítají i ti, kteří prchají z důvodu pronásledování a mohou žádat o azyl. I u nás máme kromě toho zákon o dočasné ochraně, podle něhož lze přijímat uprchlíky, kteří ve vlnách přicházejí z krizových oblastí, kde třeba vypukne válka nebo se stane nějaká katastrofa. Dále jsou migranti i lidé, kteří přicházejí za účelem zaměstnání nebo studia. Při jejich pobytu u nás se na ně vztahuje cizinecký zákon. Pro mne je pojem migrant obecný a zahrnuje všechny tyto skupiny. Azylant je člověk, který je úspěšný v azylové proceduře a získá azyl v České republice.

Stávají se u nás často z migrantů žadatelé o azyl?

Ne že by k tomu docházelo tak často. V současné době je zřejmý celkový pokles žadatelů o azyl. Je to dáno i specifickou podobou zákona. Dříve k nám přicházelo mnoho lidí, kteří žádali o azyl, protože neměli třeba možnost si přes hranice sehnat zaměstnání nebo účel pobytu, o který by mohli požádat cestou cizineckého zákona. Kromě toho to byli lidé, kteří přicházeli z války, například z Čečenska. Válka sama o sobě ale není důvodem k udělení azylu. Azylové řízení se týká jen těch, kteří mohou prokázat, že byli jednotlivě perzekvováni. Když se jedná o skupiny, pak by se na ně mohl vztahovat zákon o dočasné ochraně. Ten musí vyhlásit vláda ve shodě s dalšími členskými státy Evropské unie. Týkalo se to v minulosti i velké vlny migrantů z Bosny a Hercegoviny. Tenkrát jsme tento zákon ještě neměli, ale dočasné útočiště jsme přesto poskytovali.

Dnes je režim nastaven tak, že pokud člověk přijde a na hranicích učiní prohlášení, že žádá o azyl, vstoupí tím do azylové procedury. Pak musí v azylovém řízení skutečně prokázat, že byl vystaven pronásledování z důvodu svého politického či náboženského přesvědčení nebo příslušností k nějaké, v daném státě pronásledované skupině.

Jaké lze vysledovat proměny v azylové politice českého státu?

První zákon o azylu byl přijat koncem roku 1990, s platností od ledna 1991. Tehdy byly součástí zákona ještě i humanitární důvody, na jejichž základě lidé mohli žádat u nás o azyl. Azylový zákon byl tehdy celkem liberální. V rámci jeho první úpravy zde byl poskytnut azyl poměrně vysokému procentu žadatelů. Byli to lidé, kteří tenkrát přicházeli ještě z Rumunska a podobných oblastí, kde doznívaly totalitní režimy. V současnosti je skladba žadatelů různorodější. Významné procento stále představují rodiny z Čečenska, jedná se o lidi poznamenané válkou a nelidskými podmínkami. Jenomže humanitární důvod pro udělení azylu mezitím ze zákona vypadl. Pro podobné skupiny lidí zbývá jen jedna možnost. Po neúspěšném azylovém řízení, v rámci něhož ministerstvo vnitra konstatuje, že uprchlík nenaplňuje podmínku individuálního pronásledování, může ministr vnitra na návrh odboru azylové a migrační politiky udělit žadatelům
z humanitárních důvodů azyl. To se v případě čečenských rodin děje poměrně často.

Jako migranti k nám přicházejí lidé ze stále stejných zemí, nebo se jejich struktura mění?

Nyní jsme již v podstatě zemí otevřenou na všechny strany. My sami migrujeme za prací, domáháme se volného pohybu pracovních sil v zemích Evropské unie. K nám přicházejí cizinci z Evropy i z takzvaných třetích zemí. Pohyb obyvatel je jistě mnohem rozsáhlejší, než byl na začátku devadesátých let. Legálně je tu asi 250 000 cizinců ze všech možných zemí, od těch západních až po Dálný východ.

Kolik cizinců tu je asi nelegálně?

Zhruba stejně jako těch, co jsou tu legálně, asi čtvrt milionu, ale to jsou jen odhady.

Odkud k nám přichází nejvíce lidí?

Samozřejmě, že zájem o pracovní uplatnění je nejmasivnější z blízkých, chudých zemí. Hodně k nám přicházejí například Ukrajinci. Ti se zde snaží pracovat často ve velice nekvalifikovaných pozicích, ačkoli mnohdy jde o vzdělané lidi, kteří by měli na víc. Krom toho jsou stále ještě odkázáni na pozůstatek jejich kolektivního jednání v ekonomické oblasti. Jejich takzvaní klienti jim tady sjednávají zaměstnání a povolení, často fér, převážně nefér.

Potřebujeme je tady vůbec?

Jak je vidět, tak uplatnění nacházejí stále. Potřebujeme je na určitých pracovních pozicích. Rádi bychom k nám přitáhli takzvané mozky, jenže ty spíše budou od nás lákány někam dál. Myslím si ale, že máme i morální závazek je přijímat. Od nás koneckonců po desítky let odcházely statisíce lidí, a všichni nebyli jenom politicky perzekvovaní. Odcházeli i proto, že zde nemohli uplatnit své schopnosti, předpoklady. V nesvobodě se těžko žilo.

Dnes máme jistou výhodu v tom, že jakmile u nás vstoupí v platnost Schengenská dohoda, staneme se automaticky bezpečnou zemí. Budeme obklopeni jinými bezpečnými zeměmi, takže velkého přílivu žadatelů o azyl se nemusíme obávat. Doufám ale, že bude platit princip dělby břemene. Státy, které jsou hraničními zeměmi Schengenské dohody a mohly by se dostat do úzkých tím, že budou mít azylantů přebytek, by nám je třeba měly posílat. Myslím si, že máme docela velkou absorpční schopnost i s ohledem na populační vývoj této společnosti, která za chvilku bude pomalinku vymírat.

Jak velká podle vás tato schopnost naší společnosti je?

Myslím si, že už si zvykáme, že se mezi námi pohybují cizinci, kteří přicházejí a odcházejí, a že jsou různí. Domnívám se, že Češi jsou lidé skeptičtí, opatrní a záleží na tom, jakou udělají osobní zkušenost. Zpravidla pokud člověka znají, blíže se s ním seznámí, tak jsou schopni pochopit třeba i kulturní odlišnosti, které by mohly působit nedorozumění. Myslím, že jsme národ v podstatě srdečný. Někteří cizinci říkají, že si zvolili Českou republiku jako zemi cílovou, nikoli tranzitní, právě proto, že naše mentalita, kultura jim není tak vzdálená. Lidé zde prý nejsou tak odtažití.

Máme si vybírat, kteří lidé k nám přijdou?

Vybíráme si je například v projektu ministerstva práce a sociálních věcí, které nabízí za určitých předpokladů rychlejší přístup k získání trvalého pobytu. Výběr je vázaný na kvalifikaci, znalosti českého jazyka a tak dál.

Program se ale týká jen velmi malé skupiny lidí vzhledem k tomu, kolik cizinců zde skutečně legálně či nelegálně pobývá…

Podmínky jsou nastaveny tak, že když už někdo zná češtinu a má všechny další možné předpoklady, tak je výhoda, jíž je v tomto programu přístup k trvalému pobytu, dostupná i jinak. Program tím pak ztrácí na půvabu. Navíc ho ze začátku komplikovala i původní podmínka deseti let nepřetržitého pobytu na území České republiky. Teprve pak měli lidé možnost získat povolení trvalého pobytu. To se nyní mění. Podle evropských pravidel bude možné získat trvalý pobyt už po pěti letech a z doby studia se bude započítávat polovina – pokud ovšem nešlo o studium na nějaké zahraniční stipendium.

Trvalý pobyt se u nás uděluje po pěti letech automaticky?

Musí se o něj požádat a uděluje se potom na základě rozhodnutí cizinecké policie. Je tam možnost žádat i dříve než za pět let ze zvláštních důvodů či z humanitárních důvodů. To je velmi důležité, například tehdy, když se rodičům narodí dítě, které nechce pojišťovna pojistit, protože má třeba tělesnou vadu nebo je těžce nemocné. Rodiče jsou odkázáni na smluvní pojištění, musí tedy pro dítě žádat o trvalý pobyt, aby se mohlo stát účastníkem veřejného zdravotního pojištění.

Trvalý pobyt nezískává dítě automaticky, i když ho mají rodiče?

Ne. Narodí-li se dítě na území České republiky, tak je nutné do dvou měsíců věku dítěte zažádat o povolení. Dítě zpravidla dostává stejný typ víza, jaký mají rodiče.

Stoupá, či klesá počet cizinců, kteří u nás dlouhodobě žijí?

Mám pocit, že se to spíše proměňuje. Na začátku jsme byli tranzitní zemí. Přišlo hodně cizinců a hodně jich zase odešlo dál. Na Západě už byly usazeny jejich etnické komunity a oni spoléhali na jejich pomoc. Nyní máme i svoji porci přistěhovalců, kterou alespoň já nevnímám zatím vůbec jako zatěžující. Navíc máme šanci poučit se z chyb, ke kterým došlo v demokratických zemích, jež přijímaly imigranty v minulosti. Ve Francii jsme viděli, jak se vymstila ghettoizace. Lidé, kteří přišli ze severní Afriky nebo z bývalých francouzských kolonií, sice získali občanství, ale dál se o ně nikdo nestaral. Krom toho byli všichni sestěhováni v sociálních sídlištích. Neměli dostatek sociálních šancí na skutečnou integraci. V krizových momentech pak může ghetto působit jako rozbuška vášní na jedné i na druhé straně. Myslím si, že je dobře, že k nám fenomén migrace přichází postupně. Mohli bychom si pomalinku zvykat. Zvykat si na to, že lidé se
budou pohybovat, ať se nám to líbí nebo ne. Jde o to, abychom se vyvarovali chyb, o kterých už bychom dnes mohli dost vědět.

Mám ovšem pocit, že reálný koncept integrace cizinců v současné době v Česku neexistuje…

Určitě ano. Na papíře existuje vládní program. Samozřejmě, kroky k jeho naplnění jsou dlouhodobé. Nejde to lámat přes koleno, ale principiálně se o integraci usiluje. Ovšem jako špatný příklad působí evropský projekt EQUAL, kterého se chopily nevládní organizace. Na české straně je totiž okolo něj víc byrokracie než užitku. Lidé sice v rámci programu mohou získat rekvalifikační kursy, jazykové kursy, ale pak přijdou k zaměstnavateli a ten jim řekne, že místo není volné. Po něm přijde Čech a místo najednou volné je. Jde o to se s tímto jevem utkat. Jsou to dlouhodobé záležitosti, a je důležité, abychom trvali na tom, že principiálně každý člověk, pokud splňuje požadavky, má stejnou šanci jako ostatní.

Liší se migrační politika současné vlády od těch předchozích?

Prohlubuje se její koncepčnost. Tím, že jsme vstoupili do EU, jsou pro nás navíc závazné různé směrnice, kterým musíme přizpůsobovat svou legislativu. To je začátek. Vedle toho jsou tu aktivity na úrovni nevládních organizací. Ty využívají toho, že podle zákona existují dané možnosti a vedou lidi k tomu, aby znali svá práva, snažili se je uplatňovat. Samozřejmě včetně povinností, které musí přitom dodržovat. Nevládní organizace působí i na českou veřejnost, která by se měla otevřít ve svých stereotypech.

Praktická politika současné vlády je ale dost restriktivní.

Cizinecká policie skutečně vykládá zákon jen v tom nejrestriktivnějším smyslu. Nevidí člověka, drží se paragrafů. Přestože dostala možnost správní úvahy, dopadne to pro žadatele spíše hůře než lépe. Kolikrát jsme si říkali, že máme pocit, jako by si cizinecká policie dala za úkol nikoho sem nepustit a nenechat nikoho na pokoji. Přitom lidé často nemají jinou možnost než tady zůstat. Mnohdy pak spadnou do ilegality, což je pro stát horší i nákladnější, než kdyby měli být deportováni či internováni.

Podle analýzy, kterou si nechala vypracovat česká vláda v roce 2004, hodnotí cizinci signály, které přichází od státní byrokracie, jako velmi nevstřícné.

To je to opatrnictví úřadů, o kterém jsem mluvila. Postupně ale bude čím dál víc v rozporu s realitou. Jenom blokovat vstup nelze, je potřeba ho spíše usměrňovat. To znamená, že by se zákony neměly měnit každého půl roku. Měly by být srozumitelné a naplnitelné, aby lidé zbytečně nebyli ve stresu, aby se neocitali v rozporu se zákonem. To má těžké negativní důsledky. Prostředí by mělo být jasné, hřiště dobře nalajnované, aby se na něm dalo dobře hrát.

Co když je ale pravda, že naše společnost stále není na život s cizinci připravena?

Je nejvyšší čas, aby se po těch šestnácti letech skutečně připravila. Myslím si ale, že se to přece jen lepší. Jsem optimistka. Už jsme zažili horší časy. Pořádají se konference, jsou tu odborníci, lidé, kteří se kompetentně vyjadřují. Možná by bylo třeba více odborných kursů, do kterých by se zapojili úředníci zejména z cizinecké policie. Lidem na špičce hierarchie je to jasné, ale lidé u přepážek neznají jazyky a nejsou schopni přihlížet k ničemu jinému, než je striktně nařízeno. Navíc jsou nervózní, že na nich lidé pořád něco chtějí a oni často nejsou schopni se s nimi domluvit.

Myslíte si skutečně, že se něco od devadesátých let zlepšilo, nejenom na cizinecké policii, ale i na soudech, na ministerstvu?

Snad se ti lidé alespoň něco učí. Pokud tam budou staří lidé, kteří si myslí, že vystačí se svou omezenou praxí a určitými stereotypy jednání, chování, tak to tam bude ještě drhnout. Ale je třeba od začátku trvat na dodržování věcí, které rámcově a koncepčně už existují. Na to musí někdo dohlížet.

Není to prostě jen lidské, bránit se všemu cizímu?

Asi je to lidské, ale v uvozovkách. Je nehumánní hájit jenom svůj zájem. Myslím si, že dnešní problémy ve světě už jsou natolik difuzní, že není možné uhájit jeden úsek, aniž bychom hájili zájmy celku. Vždycky jsme říkávali, že svoboda je nedělitelná. Jak by mohlo platit něco pro nás a pro tamty už ne?

Jak se vyvíjel vztah politických elit a neziskového sektoru od listopadu 1989?

Zpočátku nás nechávali jednat. Dokonce to snad bylo vnímáno politicky jako určité pozitivum, když se občané snaží řešit své problémy a nechtějí být závislí na státu. Do toho nastoupily různé zahraniční nadace, které rozvoj občanské společnosti formou nevládních organizací podržely. Nicméně po deseti letech tyto zahraniční nadace včetně UNHCR, což je Vysoký komisariát při OSN pro uprchlíky, řekly, že za služby, které poskytují nevládní organizace, by měl mít také určitou odpovědnost – a to i finanční – stát. Spadla klec.

Co se stalo?

Nadace šly dál do krizovějších oblastí, protože my už jsme pro ně stabilní demokracie. Nicméně prostředky, které jsou poskytovány ze státních grantů na sociální služby, to je, slušně řečeno, problém. Znamená to každý rok žádat o peníze a nevědět, jak dopadnete. Přitom jsou zde organizace, které mají i lůžková zařízení či fungují jako krizové a nemohou skončit ze dne na den. Taková nejistota je velmi frustrující. V současné době je navíc velmi zřejmá tendence ze strany státu, který chce mít všechno pod kontrolou. Stát má dojem, že když dává nějaké peníze, tak také do toho musí mluvit. Samozřejmě, ať kontroluje, jak se s těmi penězi hospodaří, ale můžu mu více než stoprocentně garantovat, že nevládní organizace jsou v sociální oblasti tisíckrát hospodárnější než státní lidojemy, ať už se jedná o zařízení léčeben dlouhodobě nemocných, dětské domovy a tak podobně.

Přinesl vám vývoj v této oblasti v poslední době nějaké překvapení?

Musím říct, že mě nic moc nepřekvapuje. Přece jenom už jsem dost stará, abych měla hodně zkušeností a věděla, jakým způsobem setrvačnost a etatistické tendence budou asi působit. Naopak příjemně mne ale překvapuje, že se přece jen dávají nevládní organizace dohromady a vyvíjejí určitý tlak na stát. Tyto organizace jsou životaschopné a lidi je potřebují, takže si myslím, že časem možná nebudou ani živořit.

Je spolupráce nevládních organizací na poli migrace skutečně tak dobrá?

Různé organizace mají různé priority, ale snažíme se vzájemně doplňovat a konzultovat, spojovat se. Určitý konkurenční moment ve fungování nevládních organizací přináší fakt, že peněz je málo, a když se vypíše grant, tak se na něj snaží dosáhnout každý. My jsme se rozhodli to takto nedělat. To co děláme, považujeme za své poslání a v tomto rámci se chceme pohybovat. Myslím si, že by to bylo žádoucí pro všechny.

Mohou nevládní organizace zabývající se migrací nějak účinně ovlivňovat vládní agendu?

Všichni se o to snažíme. Pět velkých organizací je zastřešeno institucí, která se jmenuje Konzorcium nevládních organizací pracujících s uprchlíky. Chceme bezprostředně pomáhat nejen našim klientům, ale i dospět k určitým koncepčním představám. Monitorujeme dopady legislativy, navrhujeme, připomínkujeme. Máme účast v Radě pro lidská práva, kde můžeme uplatnit svůj vliv.

Co se povedlo takto prosadit?

Například byla zkrácena doba přístupu k trvalému pobytu na pět let. To jsme požadovali už dlouho. Myslím si ale, že nebýt směrnice Evropské unie, tak by byl jenom náš hlas i nadále slabý. Důležité ale je, že se máme o co opřít, máme právníky, kteří dají dohromady návrhy. Můžeme poukazovat na různé problémy. Je to takový permanentní zápas. V této oblasti se pohybujeme na tekutých píscích. Jak nové problémy, se kterými lidé přicházejí, tak naše členství v Unii, i fakt, že máme několik kategorií migrantů nebo cizinců, to všechno hraje určitou roli. Je to velký nárok na dynamičnost a schopnost tyto věci reflektovat, dávat jim hlavu a patu. Je třeba dbát na to, aby nám ten samovolný pohyb nepřerostl přes hlavu.

Můžeme ho usměrnit třeba jako ve Španělsku? Tam, když bylo nelegálních přistěhovalců příliš, tak jim za určitých podmínek dali amnestii…

Považovali bychom to za užitečné. Nějakou formu amnestie prosazujeme už delší dobu. Víme o případech cizinců, kteří už nemohou legálně zpátky a přitom se nemohou legálně pohybovat ani uvnitř našeho území. Je to spojeno s obrovským psychickým trápením pro lidi, kteří tu dlouhodobě žijí a mají předpoklady zákon naplňovat, ale ze soukolí vypadli.

Mají české neziskové organizace šanci ovlivňovat politiku na úrovni Evropské unie?

Občas někdo jede do Bruselu, kde se snaží pochopit mechanismus fungování tamní obrovské byrokracie. Ta proniká i do projektů, jež jsou placeny z evropských peněz a které zde ještě garantují naše ministerstva. Ta k tomu obvykle ještě přidají svůj kus byrokracie, který třeba Evropská unie neměla tak propracovaný. Konkrétně to pak vypadá, že sociální pracovník vyplňuje různé tabulky a na práci s konkrétními lidmi nemá tolik času. Doufejme, že je to jen začátek, a postupně se to setřepe. Špatným příkladem současných potíží může být například European Refugee Fund, ze kterého dodnes nečerpáme žádné prostředky, protože ministerstvo k nim nesjednalo přístup a nikdo jiný to udělat nemůže. Prý se ale letos po dvou letech začínají připravovat na spuštění. Také na to musíme tlačit.

Přistěhovalci, vystěhovalci, usedlíci

Fenomén přemisťování lidí ze země do země je nesporně jedním z hlavních rysů dvacátého století. Nedá se odhadnout, jak se bude vyvíjet v století jednadvacátém, je ale velmi pravděpodobné, že hned tak nezmizí. Navzdory zjevnému uzavírání se do sebe, jež momentálně – přes opačnou rétoriku – probíhá, lze naštěstí předpokládat, že jeho konec je v nedohlednu.

Důvodů, proč člověk odchází, je mnoho. Jako oprávněný motiv odchodu bývá zpravidla uznáváno jen politické nebo náboženské pronásledování. Jakýkoli jiný důvod je poskvrněn nedosti vznešenými pohnutkami. Ponechám-li stranou násilné deportace, je možné se ocitnout v cizí zemi i z důvodů obecně nepřijatelných, zdánlivě nepochopitelných, naprosto iracionálních, případně zcela bez důvodu. Ve světě žijí zástupy lidí, kteří odchodem unikli z nesnesitelnosti rodinných či manželských vztahů, kteří jsou hnáni touhou po změně a dobrodružství, znechuceni ubohostí a tupostí svých krajanů, lačni nových setkání, lidí, kteří mají chuť vyzkoušet si své síly, ukrýt se v cizotě, opustit vlast na protest proti zákazu, případně těch, které vede pouze touha zbavit se omezenosti, již s sebou nevyhnutelně nese usedlictví. A nemá cenu skrývat, že většina vystěhovalců skutečně odešla do příhodnějších podmínek a za výhodnějším uplatněním. Ale co je na tom špatného? Co
jiného dělá drtivá většina populace, která se z rodiště v životě nepohnula? Je vlastně záhadou, proč zejména Češi svým vlastním vystěhovalcům předhazují, že odešli za lepším, když se při obraně své milované vlasti a jejích odvěkých hodnot sami příliš nevyznamenali a vrchol štěstí spatřují v hromadění majetku, jenž jim slouží jako obranná zeď proti nájezdům pochybnosti. Od toho, kdo odešel, se jaksi automaticky předpokládá, že bude za ostatní žít život, k němuž oni sami nesebrali odvahu. Pokud jde o emigraci, žádné pravidlo neplatí a všechny varianty jsou možné. Ani v těch zdánlivě nejprostších případech není možné klubko zcela rozmotat. Existují lidé, kteří se bez domova neobejdou, lidé, kteří si svůj domov vytvoří jinde, i lidé, kteří ztrátu tohoto pojmu považují za úlevu a odlehčení.

Český emigrant: ukradne a přečte

Státy se od sebe odlišují nejen svou velikostí, polohou nebo historií, ale rovněž svými zvyklostmi a tradicemi. K nim patří i přístup k přistěhovalcům, vlastním vystěhovalcům a uprchlíkům. Bývalé koloniální mocnosti, které po desetiletí úspěšně tajily, jak ve skutečnosti vypadalo jejich „civilizační“ úsilí, mají hodně másla na hlavě. Uchytilo se v nich také podhoubí, jež do země zavlekly generace koloniálních úředníků.

Země, jejichž obyvatelé mají za sebou několik staletí dlouhou zkušenost konfrontace s jinými národy, jež se pokoušely přivést na cestu pravé víry, civilizace a pokroku, přistupují pochopitelně k cizincům jinak než obyvatelstvo zemí, které poznaly cizince spíše jako okupanty a nájezdníky. Jiné vzorce chování vznikly v Rakousku-Uhersku a jiné v Anglii. Proto je velký rozdíl v tom chtít se usadit ve střední Evropě, v Evropě západní, případně na jiném kontinentu. Něco jiného je také žít v anglosaských protestantských zemích, kde je soužití určováno zásadou „žít a nechat žít“, nebo v zemích s katolickou univerzalistickou tradicí, v nichž se od člověka očekává přizpůsobení místním zvyklostem. Dokud člověk ve Francii nepřistoupí na francouzský způsob stolování, bude ho od Francouzů dělit propast. Oblíbit si ústřice, šneky, paštiky a sýry naštěstí není nezvládnutelný úkol.

Ale i reakce vystěhovalců jsou podmíněny odlišným kontextem, který je původně formoval. Zatímco polská exilová nakladatelství v dobách studené války vzkvétala, česká nakladatelství ve stejné době skomírala. Polák totiž považoval za svou povinnost je podpořit, přispět k udržení polské kultury – nakoupené knihy pak ale často ani neotevřel. Naopak Čech si knihu zpravidla někde vypůjčil nebo ukradl, ale přečetl ji, aby byl v obraze. Ať už člověk odchází odkudkoli a usídlí se kdekoli, vždy si s sebou vleče náklad návyků a představ, které mu v nových podmínkách spíš překážejí, než aby mu usnadňovaly život. Ne všeho je však možné a dobré se zbavit. Člověk přebývající v jiné než rodné zemi je hybrid, před nímž se otevřela řada nových možností, a záleží pouze na něm, které z nich využije a které si nechá uniknout mezi prsty. Tak vzniká podivuhodné panoptikum, v němž lze nalézt cokoli: groteskní emigranty, chorobně lpící na všem,
co pochází z rodné hroudy, pěstující starobylé zvyklosti, dodržující tradice, i trapné karikatury obyvatel hostitelské země, které zapomněly mateřštinu, s vlastní minulostí nemají zhola nic společného a v jejichž novém ráji je všechno krásné a obdivuhodné. Ti všichni jsou nuceni nalézt způsob, jak vycházet se starousedlíky, s lidmi, kteří neměli možnost získat zkušenost života v jiné zemi.

Přivandrovalci a planetární bratrství

Když přijde řeč na přistěhovalectví a přistěhovalce, a to kdekoli na světě, mluví se o nich především jako o zdroji potíží a problémů. Jde o běžnou primitivní reakci. Každá komunita se cítí ohrožena průnikem cizích elementů, a kolektivní pocit nebezpečí vytváří účinný společenský tmel. Řeči o znevažování hodnot slouží mnohem častěji jako zástěrka hlubšího, archetypálního problému. Člověk se totiž skládá z mnoha rovin, a jakmile je jediná z nich vystavena srovnání s radikální odlišností, propuká obranná reakce. Ohrožení vůbec nemusí být konkrétní. Je naprosto běžné, že i pouhé odlišnosti při stolování nebo vyjadřování emocí si lidé vysvětlují jako útok na samu svou podstatu. Když se palestinské ženy vrhají s kvílením do hrobů, vyjadřují přesně stejný smutek jako anglická matka, která důstojně hovoří o smrti svého syna. Obě vyjadřují totéž, ale způsob je zcela odlišný, podle místních zvyků. Jinak vyjadřuje nadšení
Ital a jinak Skandinávec a je pouze na mně, jaké formě dám přednost. Iracionální podráždění, antipatie, nepříjemné pocity mají často svůj zcela prostý původ v rozdílných smradech, hladině hluku, komunikační vzdálenosti, dotycích nebo gestech. Protože je však společensky nepřijatelné tyto těžko uchopitelné duševní stavy přiznat, nebo poukazovat na banální rozdíly, jež nikoho neohrožují, je třeba si nalézt důvod, proč je odsoudit z vyšších a objektivních důvodů. Člověk má obdivuhodnou schopnost podat zdánlivě zcela racionální a logické vysvětlení věcí, jejichž příčina je naprosto směšná a iracionální. Není nic jednoduššího než zdůvodnit, proč je můj soused naprosto nesnesitelný barbar. Když mi páchne sousedova kuchyně, když mi vadí jeho způsob vyjadřování, když mi jeho děti připadají nevychované, tak to samozřejmě nepřiznám, ale začnu se dovolávat hygieny, tradic nebo civilizace. Přivandrovalci skutečně problémy přinášejí. Potřebují někde bydlet, berou nám práci, šoustají
naše ženy, obtěžují s papíry… Člověk by proti nim nic neměl, kdyby se přizpůsobili a byli jako my. Ale oni mluví lámaně, dělají narážky na věci, o nichž jsem v životě neslyšel, nevzhlížejí s obdivem k mým modlám, neznají naše národní velikány, nemlaskají blahem nad gulášem a často ani nevypijí víc než pět piv. To vše je pravda, kterou popírají jen vyznavači planetárního bratrství, kteří se cítí povinováni milovat každého na potkání, čímž pochopitelně situaci pouze zhoršují. Milovat šmahem všechny přivandrovalce je stejný, ne-li horší nesmysl než je vykazovat zpět do jejich zemí. Ne každý cizinec je můj přítel, ale ne každý cizinec je automaticky můj nepřítel. Blízkost bývá často silnější s lidmi, od nichž nás dělí takřka vše kromě povahové příbuznosti, než s lidmi, kteří mluví stejným mateřským jazykem. Ukrývat se před nimi za zdí „rodinné“ sounáležitosti, jež, jak známo, vyžaduje, aby se špinavé prádlo pralo výhradně doma, nikam nevede. Cizince vůbec není třeba
milovat. K snesitelnému soužití stačí pouze tolerovat je v jejich odlišnosti. Tolerovat, tedy snášet, včetně toho, co mne vyvádí z míry, aniž by mne to nějak ohrožovalo. Tolerance není nic jiného než schopnost přistoupit i na takové modely chování, jež sám nesdílím a jež ve mně vzbuzují instinktivní odmítavé reakce. To neznamená, že se mám vzdát vlastní kultury. Měl bych však začít přesněji rozlišovat, co představuje skutečné nebezpečí a co je čistě výplodem mé fantazie. Od přistěhovalců lze právem vyžadovat, aby dodržovali základní pravidla soužití, ale není důvod po nich chtít, aby se vzdali veškeré své osobnosti, svých zvyků, svých odlišností.

Pouto vzájemného poznání

Bohatství zemí lze měřit různě. Existují i země, které jsou bohaté na lidi přicházející odjinud. To není žádný bonmot. Přistěhovalců bude samozřejmě vždy víc ve velkých bohatých zemích, kde se mluví světovým jazykem. Mezi cizince však patří nejen političtí uprchlíci či gastarbeitři, ale i cizojazyčný personál nadnárodních firem, zaměstnanci kulturních institutů a všichni ti, kdo se z nějakých důvodů v zemi na kratší či delší dobu usadili. Ti všichni vytvářejí pestrobarevné společenství lidí, které nevychází ze stejných zkušeností jako domorodé obyvatelstvo, není formováno stejnými vlivy. I nejzabedněnější starousedlík občas opatrně připustí, že cizinec může být svým způsobem užitečný. Na mysli má obvykle ekonomické důvody. A ne vždy tím myslí cizince používané na špinavé práce, které už místní dělat nechtějí. Proto jsou někteří přijímáni s otevřenou náručí, druzí jako nutné zlo a další odmítáni, ať dělají, co dělají.

Důležitost přítomnosti cizince je však jinde. Příčina, proč je cizinectví přínosem, je mnohem přízemnější, egoističtější a zásadnější. Cizinec totiž ve všech svých obměnách a proměnách představuje dokonalé zrcadlo, v němž je možné spatřit vlastní skrytou tvář. Bez konfrontace, srovnání a třenic, bez roztržek a sporů není možné dobrat se toho, co vlastně jsme, čím jsme ovlivněni, poznamenáni, deformováni… Teprve při styku s cizincem probíhá velký úklid vlastní duše a vychází najevo, co je možné považovat za normální, přirozené, obecně platné a naopak – co všechno je relativní, nedůležité, nepodstatné… A protože vymezení vlastních hranic, nutnost třídění, oddělování a zvažování, jinak řečeno poznání sebe sama, je nezbytným předpokladem k přijatelnému životu, jsou etnické čistky, ať už probíhají násilně či nikoli, skutečnou tragédií nejen pro jejich oběti, ale i pro jejich vykonavatele. V místech, odkud jsou vypuzeny rušivé
elementy, nastává dusivá homogenita, jejíž následky jsou daleko záludnější. Podobně jako v Kafkově povídce Doupě, kde se jakási bytost snaží vybudovat dokonalé bezpečí, a přesto propadá neustále narůstající úzkosti, i v etnicky čistém prostředí vznikají problémy, o nichž pestrobarevná společnost nemá ani zdání. Místa, odkud zmizeli cizinci, kde jsou starousedlíci – ať už vyšetřovatelé nebo vyšetřovaní – spojeni pevným poutem společně sdílené záliby v bůčku, fotbalu, prdelatých babách či stejném střihu zimníku, se počet řešení omezuje na životní minimum a vzduch houstne jedovatým plynem.

Promarněná šance

Pro ilustraci nečekaných následků izolace je možné uvést i příklad z nedávné minulosti. Kdyby se český vztah k vystěhovalcům, přistěhovalcům, uprchlíkům, přeběhlíkům, přivandrovalcům, navrátilcům a jiným cizincům vyvíjel jinak, než se vyvíjel, vypadalo by jinak i budování veksláckého státu. Není sporu o tom, že mnoha omylům a přehmatům roku 1989 se nedalo zabránit. Řada věcí však přesto mohla proběhnout jinak a lépe, kdyby v zemi, tak dlouho odříznuté od procesů odehrávajících se na západ od jejích hranic, nepřežívala tak silná obrozenecko-vlastenecká tradice. Kdyby disent nečerpal svou sílu v přesvědčení o skrytých kvalitách utlačovaného národa a nebyl přímým pokračovatelem nadšených obrozenců, jejichž posláním bylo probudit chrápající nebo snad snící lid a přivést ho k vyšším metám, bylo by bývalo snadné využít obrovský potenciál ukrytý v exilu. Nebylo by tehdy těžké přijít s vhodnou nabídkou a přilákat
právníky, techniky, vědce a umělce se zkušenostmi z celého světa. Místo toho se je Čechům podařilo z valné části znechutit. Prostor zůstal otevřený spíš pro podvodníky bez skrupulí, o které v emigraci přirozeně rovněž nebyla nouze, neboť není důvod, proč by emigranti měli být v průměru lepší než obyvatelstvo zemí, z nichž pocházejí. Tehdy by nebyl žádný problém vymést s profesory, kteří za svá místa na vysokých školách vděčili pouze čistkám, zbavit se nejprofláknutějších soudců, odstranit nejhorší policisty. Stačilo dupnout a nahradit je emigranty. Ale nikdo nedupl, protože přednost mělo opájení se vlastní velkorysostí a všeobjímajícím odpuštěním, což jsou zřejmé projevy latentního nacionalismu, který dokáže popírat i do očí bijící fakta. Připustit, že většina populace normalizaci docela dobře zvládla a naučila se v ní svižně pohybovat, není v silách vlastence. Češi nedokázali využít potenciál, jejž emigrace v té době představovala,
ani z čistě pragmatických a ušlechtile vypočítavých důvodů. Stačilo pouze zabrnkat na vlastenecké cítění, ješitnost, probudit v emigrantech touhu na něčem se účastnit, případně vrátit ránu těm, kdo je vyhnali. Nebyli však připuštěni ani k volbám, aby svým pohledem, neutvářeným společně sdílenými kompromisy, náhodou nenarušili smířlivý konsensus. Pro některé kruhy představovali konkurenci, pro jiné to byli samí vyčůránci, pro další představovali skutečné nebezpečí, protože by mohli vytáhnout na světlo nepříjemná fakta o čerstvých obráncích národní identity. Buď byli (a dodnes jsou) považováni rovnou za zrádce, neochotné podílet se na „národa roli dědičné“, nebo alespoň za oportunisty. Protože v tomto uzavřeném prostoru chybí zkušenost s odlišnými motivacemi odchodů, nedokáže si buranská hlava představit jiný důvod k odchodu než svou vlastní hamižnost. Na emigranty se pohlíží skrz prsty kromě jiného také proto, že nejsou ochotni pochopit složité zákruty týrané české
duše. Že toho zas tak moc k chápání není, už kritikům jaksi uniká.

Ale i intelektuálům dělá potíže vyrovnat se s tím, že by se někdo mohl jen tak loudat světem a naslouchat jeho skřípání. Potřeba sounáležitosti je všude zhruba stejná a není vcelku rozhodující, jestli ji nazýváme vlastenectvím, patriotismem nebo nacionalismem, neboť etymologický původ těchto slov je obdobný a člověk do nich pouze promítá své emoce. Český nacionalismus je zvláštního ražení: není ostentativní, často se dokonce skrývá za sebemrskačstvím, ale existuje a vynořuje se tam, kde by ho člověk nejméně očekával. Jen díky němu mohou zabírat tlachy o „rodinném stříbru“, „obraně národních zájmů“, nebo třeba „české holubičí povaze“ či „zlatých ručičkách“. Je zábavné, kolik podpůrců má armáda v zemi, kde se nebojování stalo tradicí. Aby se člověk stal vlastencem, musí být přesvědčen, že nejméně nadpoloviční většina jeho soukmenovců za něco stojí, nejsou-li přímo lepší než ostatní. Jak však může přesvědčení o kulturnosti, vzdělanosti
a pracovitosti národa přežívat v zemi, kde měla vládnoucí strana, která tyranizovala a šikanovala vlastní obyvatelstvo, nevyšší podporu ze všech srovnatelných států? V zemi, kde člověk na každém rohu narážel na normalizační přihrblictví a předposranost, kde jsou nekonečné seznamy udavačů? Dávka zaslepenosti a schopnosti překrucovat fakta, jež jsou k tomu nutné, přesahuje míru představivosti. Zřejmě jde o jeden z následků dlouhodobé izolace, viditelných pouze při pohledu z vnějšku. Nejedná se přitom o větší pronikavost pohledu, ale pouze o možnost vidět věci s odstupem, který umožňuje život v jiné zemi.

S ohledem na minulost střední Evropy není žádným překvapením, že se zde přizpůsobivost stala normou, průměrnost obecně sdíleným ideálem a podezíravost vůči těm, kdo odešli, jedním z charakterových rysů místního obyvatelstva. Většinu obyvatel českého kráteru vyvádějí z míry i vlastní emigranti. Jak potom mají obstát ve styku s cizinci, kteří se nedokáží kochat krásou květnaté češtiny? Pro toho, kdo touží vyznat se sám v sobě, je setkávání s cizinci nezbytností. Bez nich bude jen dál přešlapovat na místě a donekonečna opakovat stejné chyby.

zkrátka

ovšem

Pražané se řadu dnů v ulicích města potkávali s velkými světelnými reklamami na pána, jehož oblečení tvoří součásti oděvu různých kultur. Ani mimo Prahu nebylo možné přehlédnout reklamní kampaň, do níž se zapojila i Česká televize, mimo jiné přímým vstupem ze slavnostního zahájení filmového festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět. Letos je na něm uvedeno 118 dokumentů ze 40 zemí světa, bude promítán ve 14 městech České republiky a některé z dokumentů odvysílá Česká televize. Osmý ročník festivalu tedy opět o něco lépe naplní záměr, s nímž byl zakládán, tedy přiblížit světové humanitární problémy českému divákovi a ukázat mu i temné a složitější stránky globalizace, na níž se také podílí. Spolu s rostoucím počtem filmů, zahraničních hostů a vůbec zvětšujícím se rozsahem akce se však prohlubují i otázky a rozpaky, které festival přináší. Zvlášť dobře patrné byly na slavnostním zahájení.
Nejde o povinné úlitby sponzorům a politikům, jejichž zástupci musí dostat slovo, aby pak neměli co říct a „jen se přihlásili k tomu, co řekl Igor“ (Blaževič, ředitel festivalu). Nejde ani o to, že člověka místy při sledování opakované znělky napadalo, že by svou multikulturní obecností mohla být klidně reklamou na Benetton. Jde o podstatnější dilema, před nímž stojí divák, který je například konfrontován s poselstvím filmu Darwinova noční můra (a tím se svým podílem na bídě a hladovění lidí v Tanzánii) a pak se, ještě se slzami v očích, vypraví spláchnout pachuť ze snímku pivem sponzora a pořádně se nadlábne vynikající etnickou večeří. Jaké lze najít odpovědi na otázku: „Co já s tím?“

Filip Pospíšil

V pražské Nové síni ve Voršilské ulici předposlední únorovou neděli skončila událost. Kurátorka českého původu a německého jména, žijící střídavě v Paříži a v Praze, tu pod titulem Tváří v tvář představila mimořádnou kolekci hlav od sochaře Heriberta Marii Stauba (1940). Hlavy v bronzu i v sádře, těžké i lehčí, hledící i zahleděné, subtilní i neurvalé, na stélách podstavců připomínaly les hermovek. Cesta bludištěm tam a zase zpátky, hra na poznávanou, komu tváří v tvář? Cedulky mimo čelní pohled umožnily hádat: Nietzsche, Sibelius, Flaubert, Stravinskij, Sartre, Dubuffet, Miller, Mahler… tu a tam se odkudsi vynořil Oidipus, Hippokrates, a zase Haydn, Bach, Einstein… Labyrint. Cestou ze síně ještě jedno ohlédnutí. Jak je možné, že taková výstava „masek“ zvláštních objemů proběhla v skrytu? Dozvědět se o ní mohl jen šťastlivec či profesionální šťoural. Zdá se, že za tím není záměr, a to
doslova. Výstavní činnost v Nové síni, kterou má od řádu voršilek pronajatou Jednota umělců výtvarných, žádný záměr nevykazuje. A výstavní prostoru, srovnatelnou s Mánesem, bude Jednota tímto způsobem bohužel spravovat dál. Tomu odpovídá i publicita: bezmála jediné, co jsme se v poslední době dočetli, byl inzerát v prosincovém Ateliéru, nabízející Novou a vedlejší Malou síň k pronájmu. Strop čtyři a půl metru vysoko, rozptýlené světlo – a kdo zaplatí, ten vystaví. Nic nezákonného, pravda; tváří v tvář čistému prostoru, který si zaslouží odpovídající akce, se mi však takový program zdá ubohý.

Lucie Šiklová

„Na to jsem se vás neptal, chci konkrétní odpověď. Řekněte pět bodů, které dle vás povedou ke snížení korupce,“ okřikl v prvním dílu speciálního vydání předvolebních „Otázek“ Václav Moravec jednoho z lídrů v Karlovarském kraji, a světe, div se, politik sklopil oči jako ten, co je zkoušený a neumí. Najednou bylo vidět, že slova jako „vize, priority, směřování“ nestačí. Nestačí už ani namemorovat program, když se z něj na obrazovce rozsvítí pár vět a moderátor požaduje, aby nic neříkající floskule politici rychle a krátce konkretizovali. Výmluvné záběry kamery na tváře jednotlivých lídrů, kteří zjišťují, že tady se to jen tak neukecá a tahák vůbec neexistuje, dokazují, že Moravec umí a jde mu to i bez učitelských brýlí. Škoda jen, že dramaturg pořadu, který nás bude provázet následující týdny, nevsadil jen na Moravce, ale zvolil trojjediný postup v kladení otázek. Pak se totiž ptají místní novináři a hned je vidět, co
kterého z nich trápí a o čem zrovna píše. To už ale není zdaleka tak zábavné, což je ostatně případ většiny regionálních příloh největších deníků. Nakonec se ptají lidé z regionu a pořad se ke své škodě stává tak trochu nováckým Kotlem.

Obětí prvního dílu se stal lídr KDU-ČSL František Straka. Ani ostatní se nepředvedli, ale trenér Straka ukázal, proč by celebrity, nejen sportovní, měly zůstat u svého (míče). To už nebyl politický kabaret, na nějž jsme z televize zvyklí, ale trapas. Jako někdy ve školní třídě.

Lukáš Rychetský