2006 / 12 - Ukrajina před volbami

editorial

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

Dámy a pánové,

možná budete při čtení tohoto čísla překvapeni, že nikde nenarazíte na gratulaci úřadujícímu běloruskému prezidentu Alexandru Lukašenkovi, který podle oficiálních zpráv ústřední volební komise zvítězil o víkendu ve volbách a získal 82,6 procenta hlasů. Řada článků se naopak dotýká nadcházejících voleb na Ukrajině. Zde sice nejspíše nenajdeme mocenskou zvůli a podvody v krystalické podobě, ale rok po revoluci tu můžeme mapovat růst něčeho, co důvěrně známe – klíčení deziluze.

Zdeněk Hrbata, Martin Procházka

Romantismus a romantismy – pojmy, proudy, kontexty

Karolinum 2005, 417 s.

Co mají společného večeře při svíčkách, pohled na hradní zříceninu a Máchův Máj? Je to mnohotvárné přízvisko romantický, jímž bychom tyto tři rozdílné jevy pojmenovali. Právě mnohotvárnost romantismu, jeho projevů a historických východisek zkoumají autoři této knihy. Oproti školsky pojímané estetické dogmatice uměleckého slohu jako souboru pevně daných znaků upřednostňují dynamické pojetí, nezastírající pluralitu, nezřídka i protikladnost těchto znaků v rámci daného slohu. Kniha je členěna do šesti reprezentativních oddílů, které si ovšem nekladou nárok na úplnost. Spíše slouží jako hloubkové sondy do bohatého podloží romantismu jako (nejen) evropského jevu. Vedle dobového vymezení naznačují autoři i jeho rysy nadčasové, dodnes živé. Žádné studium uměleckého slohu se neobejde bez uvažování v širším kontextu. Proto Hrbata i Procházka, naši přední komparatisté, překračují hranice národních literatur a s přehledem se pohybují především
v oblasti anglofonní i románské. Toto překračování hranic nemá rysy pouze meziliterární, ale také mezidruhové – vedle literatury přichází ke slovu i výtvarné umění, o čemž svědčí i bohatá obrazová příloha textu. Na to, aby mohla sloužit za učebnici romantismu, není tato kniha dostatečně vyčerpávající a soustavná. Zato je však výmluvným a inspirativním příkladem možností současného komparativního myšlení o literatuře a kultuře.

Ondřej Kavalír

Bob Dylan

Kroniky – díl první

Přeložil Jiří Popel

Argo 2005, 271 s.

Z Dylanova vyprávění získá čtenář dost určitou představu, odkud se vzalo jeho písničkářství: dvě stě let moderních amerických dějin s jejich válkami, slávou a propady, žurnalismem, desperáty, literárními velikány, uměním a hudbou všeho druhu, včetně jazzu. Dylan sám zůstává poměrně cudně v pozadí, jako by každou větou říkal „mě nechte na pokoji, všechno, co snad stojí za pozornost, je v tom, co zpívám a co existuje už mimo mne“. Některá tvrzení myslím zaskočí i ty nejzběhlejší dylanology, například když si přečtou (s. 119), že Dylan „nahrál desku podle Čechovových povídek“. Vyprávění je rozděleno do pěti kapitol, vzájemně nespojitých, z různých údobí života. Nejčastěji se Dylanovi vrací vzpomínka na zimu roku 1961, kdy se jako naprosto neznámý objevil v New Yorku a vstoupil na profesionální dráhu. V smyslově konkrétním zobrazení zimy v jejích různých podobách je naprosto nepřekonatelný. Zaujalo mě, jak velký význam, přímo
iniciační, přikládá Dylan drsné, sociálně podbarvené písni Pirátka Jenny z Weillovy-–Brechtovy Žebrácké opery. Nemohu si nechat pro sebe, že divadelní představení, v němž Dylan Pirátku Jenny zažil a které tak zaujatě popsal (s. 253–257), bylo s největší pravděpodobností pásmo Brecht o Brechtovi, které v New Yorku nastudoval Georg Tabori a v němž vedle hlavní hvězdy Lotte Lenyiové vystupoval George Voskovec.

František Knopp

Richard Sobotka

Hurá na medvěda – příběh nebezpečného huňáče z Beskyd

Tilia 2005, 130 s.

V létě roku 2000 se do Beskyd zatoulal medvěd ze sousedního Slovenska. Jeho podivné (a)sociální chování vzbudilo strach místních starousedlíků a zároveň zájem ochránců přírody, zoologů a novinářů. Kniha Richarda Sobotky má blízko k žurnalistickému stylu, přesto je velmi těžké stanovit, komu je vlastně určena. Není to dech beroucí beletristické zpracování ani podrobná odborná práce. Jako beletristicky vyprávěnému příběhu chybí knize spisovatelská zručnost, text je přetížen úmornými podrobnostmi (takřka stenografické záznamy ze schůzí krizového štábu), chybí tempo a napětí. Jako odborná publikace pak kniha postrádá vědeckou erudici (etologické rozbory medvědího chování jsou pouze naznačeny) a větší informační nabitost (chybějí fotopřílohy a další dokumentující materiály). Spisek Hurá na medvěda je možno zaškatulkovat jako amatérskou literaturu pro nadšence, přátele a patrioty. V tomto šuplíku se kniha vyjímá dobře – je pomníkem či vzpomínkou všem
zúčastněným, pro ostatní je pak stručnou rekapitulací celé medvědí patálie. Příběh prokletého medvěda, který opustil klidné hlubiny lesa a vydal se narušit člověkem ovládané teritorium, je mementem našeho vztahu ke stále překvapující a stále vzdorující přírodě. Tragické vyústění celého problému jen dokládá lidskou bezradnost, skrytou za autoritativním přístupem. Hurá na medvěda je kostrbatým zpracováním cenného materiálu.

Jan Jílek

Jan Šmíd

Obrázky z Paříže

Gutenberg 2005, 175 s.

Rozhlasový zpravodaj, autor televizních cestopisů a populárních příruček o francouzských regionech, se pouští do spleti pařížských uliček, aby nám zprostředkoval nenáročnou procházku metropolí kultury, labužnictví a nedbalé elegance. Jako pomocníka si bere Hemingwaye a s jeho knihou Pohyblivý svátek nahlíží pod povrch městského tajemna s odstupem cizince. Nějaký čas zde bydlí, může tedy nabídnout čtenáři jiné informace, než mu předkládají učebnice francouzštiny. Obrázky z Paříže nejsou návodem, jak si co nejrychleji a za co nejméně peněz odškrtnout Paříž na seznamu měst, která musí člověk navštívit, ale letním čtením plným drobných příhod, které čekají na každém rohu, slavných jmen i bezdomovců, střípků, které odrážejí soukromý pohled na město. Je to reportáž či oddechová novela, která však ani zdaleka nedosahuje kvalit amerického vzoru. Nejvíce ze všeho je televizním svědectvím, které zrcadlí styl tvůrce cestopisného pořadu. Obrazotvornost
jazyka není dostatečná, a tak je kniha doplněna fotografiemi zpravodaje Jana Šibíka a ilustracemi Martiny Skaly, aby vytvořila trojrozměrný obraz, kompilaci tří individuálních pohledů na velkoměsto. Ilustrace k textu dobře padnou, ale fotograf se bohužel vydává vlastní turistickou cestou. Pokud však ke knize přistupujete jako k náhodně zapnuté televizní obrazovce, pak funguje jako vzpomínka na příjemnou dovolenou.

Kateřina Svatoňová

Jean Bédard

Komenský – labyrint srdce a peklo světa

Jota 2005, 298 s.

Životopisný historický román o Janu Amosu Komenském od kanadského spisovatele Jeana Bédarda přináší pohled na českého filosofa a zakladatele moderní pedagogiky v záběru pohnuté doby třicetileté války. Děj se odehrává převážně v polském Lešně, Uhrách, v nizozemském exilu a Litvě. Vypravěčkou je tu Komenského dcera Alžběta, doprovázející otce valným dílem života na cestách. Rámec románu o Komenském má rozsah jako Grimmelshausenův Simplicius, Winterův Mistr Kampanus, Schulzův Kámen a bolest – v plastickém ději vystupuje hrdinova osobnost, charakterizovaná filosofickými monology, jež by působily těžkopádně, kdyby nepřinášely esenci filosofického myšlení Komenského. Bédardovi se podařilo naznačit složitost situace náboženské komunity Jednoty bratrské mezi katolickými a protestantskými obcemi. Jistou slabinou příběhu je poněkud násilně komponovaný příběh Kláry Šlikové – odhalení jejího původu i odsouzení
a zbičování k smrti. Podobně vykonstruovaně vypadá osud její dcery Toskánky – osiřelé dívky adoptované Alžbětou, která ovdoví, stane se vražedkyní, loupežnicí a poté emigruje do Nového světa a tam zmizí. Pokud však přijmeme Bédardův opus jako zrcadlo dnešního světa a karikaturu, nastíněnou na historickém pozadí, zjistíme, že nás i při druhém čtení inspiruje a zaujme.

Vilém Kozelka

Povídka, román a periodický tisk v 19. a 20. století

Editoři M. Jareš, P. Janáček, P. Šámal

ÚČL AV ČR 2005, 275 s.

Sborníky jsou zajímavá věc. Člověk se v nich dozví o stavu bádání v oboru, aniž by se v něm musel hlouběji orientovat. Na konferenci se sice příspěvky odpřednášejí a někdy i prodiskutují, ale u specializovaných témat je nejdůležitější, marno platné, poznámový aparát a bibliografické údaje. Předkládaný sborník navede na témata natolik vzdálená, jako jsou český feminismus, němečtí spoluobčané v české kotlině, vnitrostranické boje českých komunistů, Romové a většinová společnost nebo třeba proč čeští radikální katolíci milují Alfreda Jarryho. Příspěvky vesměs neobvykle vysoké odborné úrovně předkládají badatelé prakticky ze všech naší literaturou se zabývajících českých pracovišť. Jednotícím prvkem je vztah k periodickému tisku. Jestliže si běžný čtenář nemůže přečíst v každé knihovně ani slušnou edici klasiků (českých, o světových nemluvě), je to jedna věc. Ale čeští autoři psali (nejen z důvodů obživy) svá díla i pro
periodický tisk, kde je také musíme hledat. Ne každý spisovatel byl po půlstoletí objeven a vydán osvíceným editorem. V tomto sborníku i laický čtenář uvidí, že například feministky jsou už sto let vzdělané, tvrdě pracující manželky a matky od rodin, že i venkovský učitel se může zasloužit o první vydání spisovatelů významu Franze Kafky a ani ten geniální chlapík Neruda pak jenom netluče tupě hlavou o mříže.

Ladislav Čumba

Marie Chvojková

Pozdě

Eroika 2005, 196 s.

Marie Chvojková se narodila v roce 1921, ale literárně debutovala teprve nedávno. Novela Pozdě je její druhou knihou, přičemž z vyprávění je evidentní, že text obsahuje mnoho autobiografických i autentických reálií. Hrdinkou sympaticky věcného a svižného vyprávění je silná Hana, která zdárně překoná všechny životní překážky. Obstará rodinu, když její matka onemocní, vyrovná se s první milostnou zradou a poté i s koncem své největší lásky (starší, elegantní, ale slabošský intelektuál Jan ji opouští kvůli sestře, o niž se musí starat). A když se Hana konečně vdá – z rozumu, ale přece jen šťastně – za dlouholetého ctitele, netuší, že bude muset přestát lakomou tchyni, předčasný porod a ztrátu dvojčat, tvrdou práci v hospodářství, rizikové těhotenství, znárodnění manželovy hospody, socialistickou chudobu a konečně také vlastní rakovinu a postupné umírání nejbližších. Trpkostí je to na jeden osud až moc, ale jelikož
Hana bojuje vždy s nadhledem a vírou v lepší budoucnost, tak když se nakonec znovu setkává s osamělým Janem, je to sice mírně sladkobolný, avšak věrohodný závěr, protože hrdinka nad ním vlastně morálně vyhrála. Pozdě je zkrátka ženský román, který se nemá za co stydět.

Lenka Jungmannová

Alma Křemenová

Anna Pammrová

Editor Petr Holman, doslov Vlasta Urbánková

Sursum 2005, 238 s.

Po autobiografickém fragmentu Antieva Anny Pammrové (1860–1945) vyšel v nakladatelství Sursum i autorčin životopis, sepsaný její neteří, učitelkou a kulturní organizátorkou Almou Křemenovou. Život záhadné přítelkyně a inspirátorky Otokara Březiny byl výjimečný: od pěti let byla vychovávána mimo svou rodinu u bohatých, ale bezdětných sedláků, nikdy k nim však nepřilnula. Ve dvaceti odešla jako vychovatelka do Vídně, narodila se jí dcera, avšak jejího otce si Anna odmítla vzít a odešla k rodičům. Jádrem knihy je Annin deník – svědectví o duchovním vztahu k Březinovi, obraz cítění a myšlení v době, kdy se rozhodla provdat za násilnického lesníka. Deník je literárně stylizovaný a svědčí o tehdejší nezralosti Pammrové. Její pozdější úvahy o ženách, sexu, mateřství a výchově dětí jsou vedeny vzpourou proti dobovým konvencím, ale nesou i stopy toho, že jako dítě Pammrová nežila v normální rodině. Sama sebe
nalezla až po rozvodu v soužití s přírodou na samotě v lese. Z Anny Pammrové se stala vizionářka, která měla schopnost cítit a vidět neviditelné. V knize najdeme zmínku o staviteli Havlovi, majiteli Lucerny, který od ní chtěl odkoupit její pozemek v lese a nakonec si nedaleko postavil vilu Havlov – je to náhoda, nebo souvislost s O. Březinou? Životopis Anny Pammrové je příspěvkem nejen k březinovské literatuře, ale i příběhem silné osobnosti, která dokázala jít za svým snem.

Kamila Míková

Lawrence Durrell

Setkání s mořskou Venuší

Přeložila Simona Mazáčová

BB art 2005, 232 s.

Kniha s podtitulem Průvodce krajinou Rhodosu, která byla poprvé vydána roku 1953, přináší autorův popis ostrova Rhodu, kam se uchýlil po skončení 2. světové války z Egypta. Přestože jde o poněkud zastaralý cestopis, jistě zaujme nejen mnohé Durrellovy příznivce, ale i ty, kteří rádi cestují do východního Středomoří. Autor dosti neutříděně vypráví o svém přebývání na ostrově, o svých, vesměs anglických přátelích, ale hlavně o ostrově samotném, který byl dost poničen válkou. Střídaly se na něm okupační síly, což dále rozšiřuje jeho historii, kterou autor prokládá téměř deníkové dílko. Rhodos byl jednou z východních výsep johanitského řádu, předposlední zastávkou západního světa při cestě na Blízký východ. Tím vším je jeho osud poznamenán. Durrell, který nezapře smysl pro detail, vytvořil mnohavrstevný text, přenášející nás do kouzelné slunečné zahrady Dvanáctiostroví, do sladkého dřímání, které nemůže porušit ani poválečná atmosféra pomalé rekonstrukce
tohoto ostrova. Škoda, že si překladatelka nedala větší práci s přepisem zvláště řeckých jmen a reálií. Je tu znát její snaha po jednotném skloňování jmen starořeckých i novořeckých, ale z textu vyčnívá nejistota. Bohužel, jako u většiny knih s řeckou tematikou překládaných ne přímo z řečtiny je tu zřejmá nedostatečná znalost balkánského a středomořského prostředí.

Rita Kindlerová

Svět literatury 31 a 32

Univerzita Karlova v Praze 2005, 213 s.

Časopis pro novodobé literatury vstoupil již do své čtvrté dekády a v číslech 31 a 32 přináší řádnou odbornou, detailní a čtivou porci literárních studií a poznámek. Číslo 31 je věnováno kultuře jazykových menšin, srovnání židovské a romské slovesnosti a písemnictví. Literárním fajnšmekrům je určen filosofický esej Obrana klouzavého pohybu – k románu Hermanna Hesseho Stepní vlk od Taťány Ospálkové a blok více autorů zabývajících se iberoamerickou kulturou. Nechybějí recenze a hodnotící poznámky, v tomto případě o divadelních inscenacích Petra Lébla a neoavantgardní italské poezii. Číslo 32 se vrací k loňskému 400. výročí prvního španělského vydání Cervantesova Důmyslného rytíře Dona Quijota de la Mancha třemi studiemi – pozicí Dona Quijota ve Foucaultových Dějinách šílenství, stálicí „rytíře smutné postavy“ v proměnách českého umění a srovnáním s Donem Juanem z Dostojevského Idiota. Další oddíl je
věnován kategoriím kulturní distance, interpretace a translace stěžejních děl německého romantismu – básní Hölderlinových, Goethova Fausta a reflexi díla F. M. Dostojevského v rusko-českých kulturních diskusích. Pozoruhodná je studie Poznámky k vývoji teorie vyprávění od Alice Jedličkové k proměnám chápání narativní estetické formy v průběhu minulého století.

–vk–

Snad ještě nikdy nevzbudilo vítězství konkrétní knihy v Bookerově ceně tolik nelibosti jako v případu románu The Sea laureáta Johna Banvilla. Do poslední chvíle nebylo jasné, zda se porota přikloní k favorizovanému Never Let Me Go Kazua Ishigura či k outsiderovi, Banvillovu The Sea. Hlas předsedy poroty Johna Sutherlanda nakonec rozhodl: vyhrála kniha, která je dle jeho slov „mistrovskou studií zármutku, paměti a lásky“. Jaký je ten velebený i zatracovaný román, který z užšího finále vytlačil knihy literárních velikánů – Klauna Šalímara Salmana Rushdieho (A2 č. 8/2005) a Saturday Iana McEwana – a ve finále porazil nejen Ishigura, ale také On Beauty Zadie Smithové či Arthur and George Juliana Barnese (A2 č. 8/2006)?

Je o proměnách lidského života a především o smrti. Odehrává se ve dvou časových rovinách. Hlavní hrdina, historik (ale spíš diletant) Max Morden nás nejprve ve vzpomínkách zavede do doby, kdy jako desetiletý trávil s rodiči prázdniny na irském pobřeží a blíže se seznámil s rodinou Graceo­vých, jež ho přitahovala, uchvacovala. Už od počátku knihy je jasné, že se pod slupkou bezstarostné prázdinové idyly skrývá cosi, co Maxe poznamenalo a nikdy ho nepřestalo pronásledovat. V přítomnosti se hrdina vzpamatovává ze smrti milované ženy, bojuje s časem, který z jeho paměti vymazává její podobu a veškeré vzpomínky na ni. Nečelí však jen ztrátě, ale i sebelítosti a pocitu nenaplněnosti vlastního života. Uvědomuje si, že v životě ničeho nedosáhl a nedokázal plně prožít, co měl přímo před sebou.

Tematika a atmosféra Banvillovy knihy přímo vybízí ke srovnání s románem K majáku Virginie Woolfové, opusem o nemilosrdném toku času, pomíjivosti lidského života a síle vzpomínek. V obou románech najdeme až překvapivě mnoho podobného, ať ve spojitosti s protagonisty či s klíčovými tématy. V obou případech stojí v popředí starší manželský pár. Muž (pan Ramsey či Max) není zcela vyhraněná osobnost, stojí ve stínu své ženy. Je přecitlivělý, není schopen smířit se s konečností vlastní existence či smrtelností druhých. Žena (paní Ramsayová; Anna) je mnohem praktičtější a realističtější – nežije ponořena do vzpomínek, uvědomuje si rychlost plynutí času, a je proto rozhodnuta užívat si přítomný okamžik, co nejvíc to jen půjde. Proto se umírající Anna, byť k nelibosti okolí, nakrátko vrací ke svému koníčku – fotografování. Její snímky spolupacientů z nemocnice, které ostatní pobuřují zdánlivou krutostí,
jsou pro ni jediný způsob, jak alespoň na okamžik vyzrát nad ubíhajícím časem, uchovat sílu okamžiku pro budoucnost.

Podobnou roli, jakou v knize K majáku hraje Ramsayův dům, sehrává v The Sea dům rodiny Graceových. Je stejně tajuplný, plný překvapivých zákoutí a nečekaných setkání a odhalení. Po čase sehraje s Maxem podobně surovou hru jako opuštěný dům Ramsayových s navrátivším se majitelem. Max se také vrací, aby se vypořádal s vlastní minulostí, ale prostředí v něm vyvolává až příliš mnoho vzpomínek. Nechce zapomenout, naopak, snaží se vracet do míst, kde trávil nejšťastnější chvíle svého života, neuvědomuje si ale, že návraty může způsobit i nechtěné. Potkává lidi, o jejichž existenci dávno nemá potuchy, nebo si uvědomuje, že jeho zážitky z doby, kdy mu bylo deset a proháněl se po plážích s dětmi Graceovými, nebyly zdaleka tak idylické, jak by si přál.

Významnou symbolickou roli tu má samo moře. Je nejen prostorem, kde se Max schovává před problémy a rodiči, za něž se před ostatními dětmi stydí. Je to jedno z mála míst, kde se jako výborný plavec cítí mimořádně silný, kde může dokázat nejen sám sobě, že v něm něco je – v takovém rozsahu asi poprvé a naposled v životě. Zároveň ho na moři přitahuje neměnnost a síla. Jak se ukáže, moc moře je mnohem větší, než chlapec kdy předpokládal.

Román The Sea je dílo mj. o zrání a stárnutí. Dětství, jak ho prezentuje Banville, není v žádném případě nevinné a bezstarostné. Přináší mnohá těžká rozhodnutí, tajemství, jimž dětská duše nemůže rozumět, a skryté viny. Podobně jako se Briony, hrdinka McEwanova Pokání, stane nechtěně svědkem situace, které ne úplně rozumí, ale jež se jí ani za mák nelíbí, tak Max a ostatní děti nechtěně a tragicky ovlivní životy své a ostatních lidí.

Hlavní slabinou Banvillova The Sea je způsob, kterým autor nastíněný obsah prezentuje. Mimořádná stylistická a jazyková vytříbenost přináší nejedno úskalí – čtenář se v románu ztrácí, obzvláště ve  vzpomínkových pasážích, které nejsou dějově natolik silné, aby ho vtáhly. Když se k tomu přidá až nesnesitelná rozvleklost textu, daná množstvím citátů z klasické literatury a četnými odkazy na výtvarná díla, a téměř artistní vyumělkovanost některých pasáží, není divu, že výsledek mnozí považují za nudný a mluví o něm jako o zklamání letošního ročníku Bookerovy ceny. Těžko se s tímto názorem polemizuje. Ať se nakonec připojíte k obdivovatelům či k nespokojeným kritikům, v jednom se shodnete s oběma tábory. Bude to pravděpodobně ta nejdelší dvousetšedesáti­čtyřstránková kniha, co jste kdy četli.

Autorka je anglistka a amerikanistka, nyní na stáži v New Yorku.

John Banville: The Sea.

Picador, Londýn 2005, 264 stran.

Do 16. svazku Spisů Františka LangeraRezidua (Jiří Tomáš – Akropolis 2005) zařadili Marie Havránková a Vladimír Justl mj. Langerův příspěvek do ankety Proč nejsem komunistou? (Přítomnost 18. 12. 1924) a tři rozhovory, jež spisovatel poskytl na konci svého života Literárním novinám (17. 10. 1964), Svobodnému slovu (11. 4. 1965) a týdeníku Signál č. 33/1965.

„Dějinami zmařených příležitostí“ se podle Volkera Strebla v Prager Zeitung 9. 3. 2006 zdály být české dějinyJohannesu Urzidilovi, jehož Ein kleiner Begleiter durch die Geschichte Böhmens dostal nedávno knižní podobu (Horní Planá, Fraktál 2005). – Na internetově přístupnou bibliografii děl J. Urzidila – www.johannes-urzidil.cz – upozornil v revui Germanoslavica č. 1/2005 Gerhard Trapp.

Doslov k druhému vydání románuVladimíra Neffa z roku 1939 Bůh zbytečnosti, jímž nakladatelství Mladá fronta zahájilo edici Sebrané spisy Vladimíra Neffa, napsal Vladimír Novotný.

Úvahou o dichotomii Josef Škvorecký Milan Kundera („Škvoreckého mám rád a Kunderovi se obdivuji“) zakončil 2. díl svých „nesoustavných poznámek“ o románu Jiří Trávníček v Hostu č. 2/2006. – S myšlenkami 1. dílu Trávníčkových „poznámek“ polemizoval v Tvaru č. 4/2006 Květoslav Chvatík.

Do připravované knihy vzpomínek Jak jsme dělali Obsah umožnili nahlédnout v témže Tvaru tvůrci dotyčného samizdatu Milan Jungmann a Ludvík Vaculík.

Příspěvek Jaroslava Meda na loňské listopadové konferenci k uctění památky teologa a literárního vědce Karla Vrány (exilový pseudonym Pavel Želivan) otiskl Katolický týdeník č. 7/2006 v příloze Perspektivy.

Nic pěkného, až na „těch pár pěkných veršů Jiřiny Haukové, Petra Kabeše, Věry Provazníkové, Jiřího Koláře a nemnoha dalších“, neshledala na výpravné antologii Báseň mého srdce. Poezie jako výraz osobnosti (Brno, Host – Litterula 2005) Markéta Kořená v příloze Lidových novin 11. 3. 2006 Orientace. Pochopení u kritičky nedošel ani doslov Vladimíra Křivánka Kdo s básní zachází.

Slovníkové heslo František Fröhlich (* 13. 5. 1934 v Praze), obsahující bibliografii Fröhlichových překladů z angličtiny, dánštiny, norštiny a švédštiny, tvoří další kapitolu Literární encyklopedie Salonu č. 459 z 9. 3. 2006. – Jméno F. Fröhlicha pochopitelně nechybí mezi devadesátkou respondentů ankety Řekli o Činoherním klubu, tvořící součást jubilejního almanachu Činoherní klub 1965–2005 (Brána 2006).

Řeč Nad rakví Jiřího Cieslara, kterou pro­nesl 25. 1. 2006 v akademickém kostele Nejsvětějšího Salvátora Jiří Peňás, otiskl studentský list Babylon č. 6/2006. – Výběr hlasů k Cieslarovu úmrtí 16. 1. t. r. zařadilo na poslední dvě strany svého březnového programového sešitku pražské kino Ponrepo.

František Knopp

Francie

Časopis Lire uveřejnil v posledním čísle článek Jak BHL blufoval Yankeye. Brendan Bernhard v něm popisuje hvězdný vzestup francouzského spisovatele a filosofa Bernarda-Henriho Lévyho, kterého známe i u nás ze dvou překladů – Poslední dny Charlese Baudelaira (Jota1997) a Sartrovo století (Host 2003). Bernard-Henri Lévy vydal svůj cestovní deník s názvem American Vertigo nejprve v USA a teprve v těchto dnech vychází kniha i ve Francii. V Americe uspořádal BHL při příležitosti vydání knihy cyklus přednášek, který byl pro nesmírný úspěch v médiích přirovnán k turné rockové hvězdy. Na filosofa a spisovatele BHL přišla například do New York Public Library tisícovka platících návštěvníků – a na stovky dalších se prý místa ani nedostala! Je známo, že Bernardu-Henrimu Lévymu „ambice nejsou cizí“, zmiňuje literární magazín Lire. Ovšem „americké intelektuály dnes sotva něčím zaujmete. Média naprosto ovládla Oprah,“
stěžuje si Tina Brownová, bývalá šéfredaktorka Vanity Fair a New Yorkeru, původem Angličanka. A má na mysli Oprah Winfreyovou, televizní hvězdu a prý první miliardářku černé pleti v USA, za jejíž angažmá rozhlasová stanice XM neváhala zaplatit 55 milionů dolarů. Nestydaté prohlášení pronesla Tina Brownová poté, co vedla s BHL rozhovor právě v New York Public Library. Atmosféra přednášky skutečně připomínala rockový koncert, při příchodu BHL na scénu hrála na plné pecky hudba. O pár dní později se totéž opakovalo ve slavném sále „Y“ na manhattanské 92. ulici před devíti sty diváky, poté před třemi sty v Athenaeu v Bostonu, na jiných místech se pro velký zájem muselo místo konání přednášky měnit, přesunovala se třeba z malého sálu rovnou do kostela. Kniha American Vertigo se stala nejlépe prodávaným titulem ve státě Massachusetts, označovaném za ráj intelektuálů. Jak se může ve Spojených státech proslavit intelektuál? V zemi, kde i Philip
Roth chodí po ulicích bez obavy, že ho někdo pozná? „BHL dobře pochopil, že v Americe musíte pořád bojovat. Paříž je proti ní ubohý rybníček. Kdyby neměl za sebou čtyři jiné vydané knihy, kdyby si soustavným úsilím nepřipravil půdu, nemohl by v USA nikdy prorazit.“ BHL dokázal zapůsobit na důležitá města: New York, San Francisco, Seattle, Boston, Los Angeles… tedy metropole, kde se ještě literatuře daří, ačkoli ledajak. American Vertigo stojí na patnácté příčce seznamů nejlépe prodávaných knih podle New York Times, na osmém podle Los Angeles Times. „Pokud vím, žádnému jinému francouzskému autorovi se u nás tak dobrého přijetí nedostalo už dobrých čtyřicet let,“ uvedl Will Murphy, Lévyho vydavatel v Random House (spadajícího pod německý Bertelsmann). „Dokázal ukojit hlad Američanů po naslouchání chytrým lidem toužícím po komunikaci právě s nimi.“ BHL má jako spisovatel v USA dvě výhody. Jednak poměrně exotický původ, protože pokud tu v jeho oboru někdo uspěje, bývá to
nejčastěji Angličan. A navíc dovede oslnit, i když nemluví mateřštinou. Ačkoli se v USA mnozí lidé Francouzů přímo děsí, najde se tu i hodně frankofilů, zejména prý mezi republikány. Obzvláště v intelektuální a estetické oblasti je Francie pro Američany symbolem vytříbenosti vkusu, dokonalého formátu, okázalého stylu. Samozřejmě, obě země dělí i propastné rozdíly, například ve způsobu vyjadřování. Francouzská rétorika, podivný návyk kumulace otázek je pro některé Američany zlým snem. „Ve francouzštině, tak jako v němčině, je běžné navázat třeba dvanáct otázek za sebou, je to takový způsob rozvíjení námětu,“ čteme v jednom udiveném popisu francouzského stylu. Na stránkách kritických rubrik deníků a kulturních časopisů teď probíhají boje „pro“ BHL a „proti“ němu. Odpůrci ho kritizují, že za květnatou výřečnost schovává chybějící znalosti a nedostatečné myslitelské schopnosti. Jiní z novinářů postřehy BHL o Americe vítají. Vyzdvihují
například srovnání asimilace přistěhovalců v USA s probíhajícími změnami v Evropě.

Ani ve Francii není zvykem, že by nějaký spisovatel natolik rozvířil veřejné mínění. Přitom BHL je tu ale mnohem známější než v USA. Má teplé místečko jak na televizní obrazovce, tak v tištěných médiích, a také na internetu ve volně přístupných diskusích. Situaci shrnul Paul Holdengraber z New York Public Library: „American Vertigo patří ke knihám, které by mohly Americe a Francii dopomoci k tomu, že si znovu začnou rozumět, a možná se i milovat.“ K čemuž autor článku v literárním měsíčníku Lire dodává: „Nezbývá než takové představě z obou stran Atlantiku zatleskat.“

Jovanka Šotolová

Tak tedy, v momentě, kdy bylo mumlání, abych tak řekl, nejsilnější, se objevili mnou už zmiňovaní roháči; pochopil jsem, že to jsou kněží nebo něco na ten způsob. Ten hlavní z nich pozvedl hlavu z koberečku a celý se až zachvěl, když uviděl, co nesou: bylo to akvárium, velikánské jako necky, bez rostlin, bez mušlí, bez kamenů v písku, jen s vodou a ohromnou živou rybou, byl to snad i kapr nebo sumec, nebo cejn, nebo bílý amur anebo možná štika, a tak, zároveň s vyšplouchnutím áchů veškeré přítomné chátry, mrští tím akvá­riem o podlahu (tady zařazuje režisér zpomalený záběr), akvárium padá dlouho a dlouho, a stejně dlouho se i rozbíjí, vychlístávají při tom zelené proudy (ale ve mně všechno vysychá), je to strašlivé, protože kněží nastavují proudům vody své tmavé jazyky, ve mně jako by se něco řítilo, vidím, jak sebou zoufale hází ryba na koberečku uprostřed skleněných střepů akvária, vidím, jak Nejvyšší vytahuje zpoza
opasku tesák ostrý jako břitva, a už vím, co přijde dál, nohy se pode mnou podlamují, už nejsou z vosku, ale z vaty, už nejsou dokonce ani z vaty, jsou ze vzduchu, první rána tesákem – a ryba byla probodnutá naskrz, ale stále se ještě mrská (padám z nohou na zem), druhá rána – všichni volají „áách“, ryba má odříznuté žábry, ale ještě sebou hází (já už nedýchám, vzduch ze mě uniká jak z proříznutého míče), třetí rána – všichni křičí – „óóch“, přímo do rybího srdce, ještě sebou trochu cuká a utichá, a já: konec tma dno nula hotovo ani škrt.

Probral jsem se až dneska, před rakouskou hranicí. Policie našla ne mne, ale moje tělo v noci ze středy na čtvrtek, odhadem asi ve tři, pod Kennedyho mostem nedaleko Englische Garten, ležel jsem hlavou na západ, jak se sluší na správného umrlce. Přivedli mě do polovědomí, ale v podstatě jsem nikomu nedokázal nic vysvětlit. Bolelo mě všechno, co mám, bylo mi zle, chtělo se mi zvracet, zvonilo mi v uších, usnout jsem ale nemohl, někdo mě chtěl varovat, dát mi znamení.

Na policii mě nechali do deseti hodin ráno, dokud se neobjevil ten zázraky činící pár – on a ona, Áda a Riesenbock, neznal jsem je a ani nikdy neviděl, ale oni policii vysvětlili, že já jsem ten slavný Erz – Herz – Perc a že na mě, jak se ukazuje, v Benátkách všichni čekají, šílí beze mne, všichni se beze mne v těch Benátkách prostě už můžou potentočkovat a celé Benátky skandují „Per – fe – ckyj! Per – fe – ckyj!“ – tak moc si na mě v těch Benátkách chtějí sáhnout; Áda a Riesenbock jim nacpali nějaký navoněný šustivý dokumenty na modrých a růžových formulářích s okřídleným lvem, obtočeným, jako Laokoon, hadama;

zaručili se za mě a odvezli mě k sobě do Possenhofenu, nakvartýrovali do svojí vily, doktor do mě narval spousty sajrajtů na spaní – díky čemuž jse m na jejich manželské posteli prochrápal zbytek dne a celou noc až do rána a mezitím oni, Áda a Riesenbock, vyřizovali moje záležitosti, zajeli mi pro vízum na italské velvyslanectví, vybrali mi nové brýle, nakoupili různé maličkosti na cestu a telefonovali s někým až hluboko do noci, něco vysvětlovali, někoho přesvědčovali, zatímco jsem spal (nespal) na jejich široké posteli, plné drobků, rozžhavených hřebíků a ořechových skořápek.

Benátky

1. března 1993

Velmictěný Pane Perfekcyj!

Náš společný známý a dobrý přítel, psychiatr Frank Popel (Lozanna, Švýcarsko), Vás zarekomendoval jako potenciální jednotku z Ukranie pro účast na meziránodním semináři kulturně-dechových činitelů, který organizuje naše Nadace „La Morte di Venezia“ spolu s dalšími intelektuálními, komerčními i sakrálními okruhy. Téma semináře: „Post karnevalová nesmyslnost světa: co je na obzoru?“

V případě, že hotový jste ukázat Váší zainteresovanost na výše zmíněném semináře, prosíme láskavě, dostavte se nejpozději 5. března t. r. do Benátek a vystupte s Příspěvkem na jedno z níže uvedených témat (obsah Vášeho referátu nemusí překročit 7–8 stran počítačkového strojopisu). Mohlo by to být téma smrti v ukranijské kůltuře. Nebo též téma lásky, erotičnosti i tanatičnosti, ale v dotyku s problematikou Orientální Evropy, nebo vůbec o nesmyslnosti světa. Může to být Váš pohled do feminismu a maskulinismu. Nebo do postkomunismu. Nebo to také může být příklad nové analýzy procesů, jaké se poslední době projevily ve Váší zemi, jako například kasina nebo noční kluby. A také hledání podstaty ukranijské mentálity na pozadí jiných, známých ve světě. Může to být rovněž jistý magický nebo
i demiurgický nebo dokonce chirurgický akt, jaký svědčil by o nesmyslnosti současného světa. Také to může být cokoli, co ráčte navrhnout Vy, přemilý pane Perfekcyj. Pokud např. by se Vám chtělo vyprávět o ukranijských jádrových zbraních, to bylo by báječné. Anebo pokud byste něco pověděl o Dostojevském, Gorkách, Bulgakovi, Sacharovi i dalších Vášich spisovatelích – to bude OK. Stejně jako Váše rozmýšlení o směrech a školách v ukranijském krásném umění nebo i politice, jako např. nacionalismus. A konec konců, velmi by nás zainteresovalo poslechnutí si Vášeho příspěvku o letošní epidemii cholery na Ukranii.  

Váší stálou průvodkyní a pomožnicí bude milá paní Áda Cytryna, kolaborantka naší nadace, přes tělo které Vám dodáváme toto pozvání. Organizátoři na sebe přebírají všechny Váše výdaje, zabezpečují hotel, povlečení, každodenní dietu, degustace, hygieny a medicínskou sanitárnost. Ba víc – garantujeme Vám za Váš referát ocenění v sumě 1 mil. italských lir.

Pane Perfekcyj, s netrpěním čekám na Vás. A jak se praví ve Váší vlasti – Vítáte!              

Nekonečnostně Váši

Dr Leonardo di Boudavesella

prezident Nadace „La morte di Venezia“

Amerigo Dappertutto

výkonný sekretář nadace    

POSTKARNEVALOVÁ NESMYSLNOST SVĚTA: CO JE NA OBZORU?

Příloha pro zvané hosty

Žijeme dnes ve znamení smutného slova „po“. Věrni své přirozenosti a technologii, nechceme si uvědomit, že to je pravděpodobně  k o n e c,  což vyplývá ze všech okolních znamení, znaků a aluzí. Krok za krokem jsme více a více pohlcováni velkou nesmyslností opakování a sebeopakování. A dokonce ani neuvěřitelné proměny, které v poslední době změnily podobu skutečnosti, nedospěly ke kýženému přelomu. Nejoriginálnější z myšlenek, které vygeneroval bezduchý duch naší doby (promiňte prosím tuto neveselou slovní hříčku), myšlenka absolutní neoriginality všeho, je mrtvolná a majestátní. Citát, koláž a dekonstrukce nahradily něco staršího, více prvotního, opravdového. Nahradily už napořád?

Směřují věci k duchovní smrti? Je šance na rozvoj? Očekává se od nás něco naprosto obyčejného – jako návrat k Bohu, kupříkladu? Nebo k nějakému Jinému? Náš koráb musí mít na obzoru pevný bod. Odkud ho máme vzít? Stojí za to se dožít začátku dalšího tisíciletí?

My v Benátkách se přikláníme k názoru, že došlo k úpadku karnevalu. Vidíme to. Téměř nikdo jiný si toho nevšiml – karneval tady přece máme, organizuje se každý rok, několikrát, z různých důvodů, s ohni i maskami, s vínem i tanci. Karneval existuje, řekne každý z těch, kdo si ještě (nebo už) nevšímá, a takových je bezpočet. Karnevalů se organizuje pořád víc, karneval je všudypřítomný a neustálý, řeknou vám ještě další, kteří poslouchají našeptávače zla.

Ale je to tak doopravdy? Je měřitelný jen množstvím jídla a pití? Nebo neuvěřitelnými davy turistů, Japonců, hotelových služeb, zábav, finančním obratem a náklady na pyrotechniku? Co když už je karneval pouhým strojem, mašinérií, chladnokrevným průmyslem, společenským konzumem, permanentním cizopasnictvím? Co když je to past?           

Zdá se, že spolu s karnevalem ztrácíme sebe samy. Jsme ještě schopni lásky, smíchu, pláče? Jsme dostatečně živí na to, abychom žili? Toť problém, který tu stojí!

Zveme vás do Benátek, města na vodě, města-korábu, města-přízraku, první týden po ukončení tradičního Velkého Svátku. Právě tehdy, když utichnou poslední, až k bolesti propité flámy, odezní orchestry a sbory, z balkónů a kostelních bran sletí poslední papíroví hadi, zmizí legiony světových pobudů i přijedších ouřadů (z jakéhosi důvodu dnes se už od sebe nijak nelišících – jaký to příznak doby!), tehdy, v klidu a přesnosti, v krátkodobé pauze velkopostního pohroužení a soustředění, se společně zamyslíme, ponořeni do benediktinského ticha San Giorgio Maggiore, nad námi, nad uplynuvším Karnevalem, nad šancemi a možnostmi, nad odporem kladeným nesmyslnosti, nad nesmyslností odporu.

Naše setkání zřejmě nezachrání svět, zřejmě nezachrání Karneval, nezachrání ani Benátky, nezachrání ani nás. Ale my se shromáždíme – právě teď a právě tady, na místě přeplněném ozvěnami a citáty, uprostřed onoho Velkého Citátu, vtělení našeho konečného „po“.

Se srdečnými pozdravy od Svatého Marka a jeho okřídleného lva – Leonardo di Casallegra        

(3)

srbms-pq

Hlášení Ády Cytryny Monsignorovi do rukou a na vědomí:

1. Dosavadní pobyt Respondenta v Mnichově se zatím nevyznačoval ničím neobvyklým.

2. Respondenta se nám podařilo s Doktorem nalézt teprve ve čtvrtek, 4. března An­no 1993, okolo desáté hodiny dopoledne, na policejním okrsku č. 305, kam se Respondent dostal v noci z 3-tího na 4-tého března na smrt opilý a v bezvědomí.

3. Celý další den, 4. března a rovněž noc ze 4-tého na 5-tého března Respondent prospal tvrdým spánkem ve vile „Meluzína“, blízko Possenhofenu, kde ho Doktor položil do postele a stimuloval jeho spánek riskantní dávkou přírodních i jiných halucinogenů (morphini hydrochloridum, scopolamini hydrobromium, aconitum, solanum, etc. ibid.).

4. 5. března, okolo deváté hodiny ranní, jsme spolu s Respondentem vyjeli do Benátek univerzálním automobilem čtvrté generace řady „Manticore“.

5. Prakticky až na samu rakouskou hranici Respondent neprojevoval žádný zájem o okolní situaci.

6. Respondent přišel k sobě až na území Rakouska, kde trochu ožil, nazýval sám sebe „historickým poddaným tohoto státu“, na kterémžto základě začal vyžadovat „pár loků alkoholu“. Dostal je ode mne (bílý rum „Bakkardi“ – skleničku, potom druhou).

7. Poblíž Innsbrucku Respondent ožil ještě znatelněji, žádal, abychom zastavili a dokonce abychom sjeli z dálnice, vrátili se do města, kde má, údajně, známého lékárníka, kterého musí navštívit. Zjistit totožnost zmiňovaného lékárníka, stejně jako zda zmiňovaný subjekt vůbec existuje, se zatím nepodařilo.       

8. Na rakousko-italské hranici (Brennerský průsmyk) projevil krátkodobé znepokojení, vlastní všem jeho krajanům při přechodu hranic: zda jsou jeho cestovní doklady v pořádku a jestli ho pustí do Itálie. Ironický přístup celníků však rozehnal všechny jeho obavy.

9. Na území Alto Adige Respondent ožil ještě víc a houževnatě opakoval požadavek týkající se „dvou tří loků“, které nakonec dostal (brandy „Chantre“, placatka).

10. Téměř celou cestu do Bressanone rozveselený Respondent vyprávěl o známém baronovi, který má vlastní zámek kdesi nedaleko, v Jižním Tyrolsku.

11. Zvláštní charakterické údaje o baronovi (k prošetření pro čtvrtou kancelář informačního oddělení): relativně mladého věku, bojovný – donedávna vedl dlouhé ozbrojené konflikty proti biskupovi, který s ním sousedí; dobře střílí z kuše; ženatý; jeho manželka je mladá přitažlivá Portugalka, momentálně ji drží pod zámkem ve věži své rezidence; následkem bodnutí neznámým hmyzem během minulého léta se baron v posledním čase nachází ve stavu letargie.

12. Během krátké zastávky mezi Bressanone a Bolzanem se Respondent zajímal, zda s Doktorem nevíme, kde se tam nachází vesnice s názvem Tenno. Když za tímto účelem rozložil Doktor velkou automapu, skutečně nalezl místo, kde se ves nachází. Respondent prohlásil, že „na to se musíme napít“, a po mých neúčinných domluvách dostal svoje (sklenici martella).

13. Protože Doktora znudilo vykonávání jeho bezprostředních povinností, sedla jsem si za volant já. Musela jsem si tehdy vyslechnout neúplně jasné Respondentovo vyprávění bez konce a začátku o jeho pijatyce s nějakými azylanty v Mnichově ve Schwabingu (upozorňuji na to, že právě po této pijatyce se Respondent ocitl na policii).

14. Když jsme přejeli Trento, za volant si znovu sedl Doktor (smysl pro povinnost pro jednou zvítězil). Respondent byl stále živější. V jistém okamžiku začal zpívat. Provedl asi osm až devět ukrajinských písní s převážně národním obsahem. V paměti mi utkvěla píseň s často opakovaným refrénem „du-du“, „du-du“. Sekci lidové tvorby a etnografie – vyjasnit.

15. Před Veronou začal Respondent citovat Shakespeara, nepříliš přesně, anglicky, a také ukrajinsky, polsky a rusky. Žádal o srovnání kvality překladů. Doktor se (kvůli tomu?) téměř čelně srazil s oplem kadetem.

16. Mezi Veronou a Padovou si Respondent poprvé všiml vinic, ačkoli se ve skutečnosti objevily už dříve. Respondent se ještě výrazněji zaktivizoval a co chvíli žádal, abychom zastavili auto, nabrali vzduch do plic, zpívali spolu s ním a dali mu „něco bombovýho“ (Jim Beam, čtvrtka, rovnou z láhve).

17. Nedaleko křižovatky před Mestre-Marghera (silnice E 70) se Respondent dožadoval, abychom vzali nějakou bláznivou mladou Italku, která se snažila zastavovat auta. Respondent během toho prohlásil, že už dávno neviděl tak silné ženské nohy v černém přiléhavém oděvu.

18. Teprve za Mestre se mi konečně podařilo přesvědčit Respondenta, že pro zmíněnou ženu (dívku?) už nestojí za to se vracet. Dosáhla jsem toho za cenu toho, že jsem do Respondenta nalila další dávku, které se Respondent dožadoval s trojnásobnou neodbytností (Monsignorovi známý likér „Padající hvězda“, tři čtvrtiny (!) smíchané s minerální vodou „Lucifer“).

19. Po požití jmenovaného drinku Respondentovi jako by utlo prakticky až do samotných Benátek. Dokonce ani známý Ponte della Libertà při vjezdu na Ostrovy na něho neučinil žádný dojem.

20. Okolo 17-té hodiny jsme dorazili na Ostrovy a zaparkovali blízko Tronchetto. Cestou z parkoviště na vodní tramvaj č. 1 (dále vaporetto) Respondent přišel jakž takž k sobě.        

21. Na zastávce (konečná, Tronchetto) bylo dost velké srocení obyvatel města i turistů. Respondent znovu ožil při nastupování do vaporetta, když v tlačenici zaslechl, že někdo někoho nazval „putana“. Respondent prohlásil, že Italové jsou Ukrajincům velmi podobní.

22. Během plavby z Tronchetto do Piazzale Roma Respondent oznámil, že Benátky jsou naprosto nezajímavé město.

23. Na Piazzale Roma Respondent uvolnil místo nějaké dámě v ponču a punčochách a mě a Doktora seznámil se svým zjištěním, že Benátčanky se dívají přímo do očí, po čemž až do Ferrovia podnikal pokusy zachytit pohled všech na palubě přítomných žen a neustále se okolo sebe rozhlížel.

24. Na Ferrovia Respondent projevil upřímný údiv, že Benátky mají železniční nádraží. Respondent prohlásil, že „to trochu mění situaci“.

25. Když jsme pluli pod mostem Scalzi, Respondent sdělil, že chodil do školy s chlapcem, který se jmenoval Skalskyj.

26. Když jsem Respondenta upozornila na první významnou budovu – kostel San Geremia po levé straně, dostalo se mi v odpověď veršované improvizace, ve které se „Geremie“ rýmovalo s „Bohemie“, a „noc­upije“ se „sodomie“.

27. Na Riva di Biasio přistoupili ještě další cestující, následkem čehož už bylo vaporetto naplněné opravdu k prasknutí, a v reakci na to začal Respondent pomrkávat na pihatou zrzku připomínající slepici, s batohem a v pohorkách, zřejmě Holanďanku, podsaditou a tak malou, že se její zobák opíral o břicho Respondenta. Vzhledem k této skutečnosti Respondentovi nebylo dáno obdivovat palác Conner Cantarini, na který jsem se usilovně snažila obrátit jeho pozornost.

28. Na Santa Marcuola jsem přese všechno uznala za vhodné Respondenta zatahat za rukáv a ukázat mu Museo di Storia Naturale,a v odpověď jsem uslyšela, že to je přesně to, co potřebuje, a že proto sem přijel. Respondent nepochybně nemluvil pravdu.

29. Po zastávce Santa Marcuola se ve vaporettu udělalo trochu místa, ovšem zmíněná zrzavá pipina se od Respondentova těla nepohnula ani o píď, jako kdyby ji tam někdo přilepil. Předbíhajíc běhu událostí oznamuji, že se o něj otírala až do samotného Ca’ d’Oro.

30. Když po naší levé straně v celé své kráse proplouval Palazzo Vendramin-Calergi, v jehož oknech už zaplála první večerní světla, řekla jsem Respondentovi o tom, že je v něm do konce března umístěné kasino, jedno z nejhazardnějších na světě. Respondent se v odpověď na to zajímal, zda se nad jeho zelenými stoly neobjevuje duch skladatele Wagnera, čímž prokázal jistou znalost prostředí.

31. Do Santa Stae jsme pluli ještě kolem méně známých paláců, které se objevovaly po obou stranách Canal Grande. Okolo nás se rozsvěcovalo stále více elektrických světel, která zvýrazňovala rysy Respondentovy tváře, tenké rty, levé obočí.

32. Po naší pravé straně byly paláce: Battagia-Belloni, Tron, Priulli. Na levé: Erizzo a Barbagigo, a dále Gussoni-Grimani.

33. Když jsem Respondentovi ukazovala osvětlený Ca’ Pesaro, nezapomněla jsem mu oznámit, že se v něm nalézají dvě galerie najednou, ale, jak se zdálo, Respondent tomu nevěnoval žádnou pozornost. Musím však ještě dodat, že už za moment, když se před námi objevil barokní Corner della Regina, Respondent jen tak mimochodem pronesl, že by nebylo špatné někde v jeho zdech zastavit svou duši. Z Respondentových slov činím tento závěr: Respondent už byl dříve někým informován, že se ve stěnách Conner della Regina nachází zastavárna.

34. Na Ca’ d’Oro konečně vystoupila ta zrzavá opice. K erekci, jak si troufám odhadnout, přese všechno nedošlo, ale podezřele povzbuzený Respondent začal klást celou řadu otázek, avšak ne na každou z nich jsem mohla hned odpovědět. Respondenta zajímalo: jaká je průměrná hloubka kanálu Grande? jaká je na nejhlubším místě? z kolika ostrovů sestávají celé Benátky? existují nějaké normy, které určují největší možnou délku gondol? pokud je pravda, že se Benátky postupně zanořují do mořské hlubiny, jakou se to děje rychlostí? za rok? za hodinu? za sekundu? probíhají nějaké pokusy zabránit potopení Benátek? pokud probíhají, tak jaké? žijí v kanálech ryby? na jakém principu funguje v Benátkách kanalizace? je přítomnost nečistot sledována speciálními zařízeními? není zkoumána? a proč mu teprve teď došlo, že mám zelené oči?

35. Odpověděla jsem na to, že Benátky vybudovali z donucení utečenci, kteří se na ostrovech zachránili před Huny a Langobardy; že byzantský vliv je tu přítomný už od dob raného středověku; že během století tudy proplulo všechno zlato světa; že Benátek se ve Starém světě báli všichni bez výjimky, včetně Vikingů a Seldžuků; že teprve Napoleonovi se podařilo připravit Benátky o panenství; že rozzářený palác za námi – to je právě ten Ca’ d’Oro, kde jsem na nádvoří vyloženém cihlami, s červenými zdmi, na jejichž pozadí se bělají bílé mramorové schody, v létě 86-tého roku uviděla živého jednorožce, byl to jednorožec tesknohlasý, neboli unicornis absurdus – téměř nikde nezmiňovaný ani nepopisovanýpolopřízračný poddruh – a ten se dotkl mého lůna; že jsem si až teď všimla, jaké má on, Respondent, krásné dlouhé prsty.

36. Zatímco pokračovaly otázky-odpovědi, prošli jsme kolem Ca’ da Mosto, o kterém jsem chtěla říci, že se v něm kdysi nacházel skvělý hotel „Leon Bianco“, v jehož pokojích lze dodnes nalézt věci, které v nich zapomněli roztržití hosté před mnoha staletími, jako například vějíře, kartáčky na zuby, jehlice na propichování soků, stužky a podvazky, kokardy a pštrosí pera, i nevypratelné skvrny na prostěradlech, podávající svědectví o jistých intimních stránkách života mnoha korunovaných osob, jako, zase například, ruského careviče Pavla, který tu přebýval s neznámou přítelkyní na cestách, o čemž byla dokonce v těchto zdech natočena poměrně obstojná erotická komedie. Respondent na to odpověděl, že to byla jeho, careviče, snoubenka, princezna Pomeranie a Šlesvicka-Holštýnska, nebo něco na ten způsob.

37. Nebudu zde již zmiňovat ani paláce Fontana-Rezzonico, Sagredo, Michel dalle Colonne, stejně jako Morosini-Brandolin.

38. Musím se ovšem zmínit o paláci dei Camerleghi.

39. Rovněž se nemohu nezmínit o Doktorovi: během celé cesty byl nemluvný a ospalý, za což jsem mu nesmírně vděčná.

Přeložila Laura Kopecká.

Jurij Andruchovyč, současný nejznámější ukrajinský básník, spisovatel, esejista, dramatik, překladatel a performer se narodil v roce 1960 v Haliči, v městě Stanislaviv, dnes Ivano-Frankivsk jižně od Lvova. Na literární scénu vstoupil v polovině osmdesátých letech, kdy spolu s Oleksandrem Irvancem a Viktorem Neborakem založili skupinu Bu-ba-bu (burleska – bordel – bufonáda). Jezdili po festivalech, kde vyvolávali skandály provokativní kombinací recitace své ironické poezie s performancí a užuž postsovětským karnevalem. Andruchovyč se proslavil svými novelami a romány Rekreace, Moskoviáda, Perverze a Devět obručí. Předminulý rok se vrátil k poezii a vydal sbírku písňových textů, inspirovanou svým pobytem v USA, Písně Mrtvému kohoutovi, které tato známá lvovská kapela zhudebnila. Po delší spolupráci s předním polským jazzmanem Mikołajem Trzaskou vyšlo v roce 2005 CD s názvem Andruchoid. Kromě dalších přívrženců středoevropsko-haličské myšlenky Andruchovyč úzce spolupracuje zejména s Andrzejem Stasiukem, spoluautorem knihy esejů Moje Evropa. Na sklonku roku 2005 uvedlo düsseldorfské divadlo jeho hru Orpheus, Illegal, ve které autor otevřeně reflektuje vývoj Ukrajiny po oranžové revoluci. Jurij Andruchovyč v současné době žije v Berlíně, kde dokončuje svůj další román.

Většina z jedenatřiceti textů souboru norských povídek dvacátého století Krajina s pobřežím se vyznačuje podobnou základní atmosférou, podobnou hustotou zpracovávané matérie. Sledují často rytmus dechu a zabarvení vzduchu; v chladu, lehkosti a přítomnosti dálky se s různou intenzitou (bolestí) ukazuje lidská samota a případy nenápadného životního vyšinutí. Jako vstup do této sbírky nabízíme Otisky, delší povídku Hanse Herbjørnsruda (1938), do níž je čtenář vtažen úvodní dynamickou směsí stylů. Strohost, podepřená smyšlenými větami z architektonického časopisu, se tu střídá s furiantstvím možných jejich „magických“ inter­pretací a popření. Hrdina právě odjíždí ze své farmy, aby se žena a syn, jež opouští, mohli v klidu odstěhovat. On stráví noc u své milé, architektky, v jejím „Ledovém zámku“, ve skleněné kouli postavené na vysokém sloupu na pobřeží. Je to dům, který „měl sám v sobě popřít
dům, měl být vzduchem, větrem, světlem i tmou“. Značnou část textu zabírají úvahy o hnutí architektů skla, o jejich racionalitě a boji proti New Age. Až nábožná touha stavět domy, které nechtějí existovat, pak přecházejí ve vlastní hrdinovu zkušenost s pobýváním v obývací baňce, jejíž absurditu si čtenář uvěd omuje až se značným zpožděním. Je to lákavě, plasticky popsaná utopie života v neomezeném prostoru, nakonec vygradovaná do „vesmírné“ sexuální scény, symbolizující spojení živlů vysoko nad zemí. Všechno je čisté a jasné. „On sedlák. Ona sochařka vzduchu. On kultivoval zemi. Ona kultivovala vzduch. Země a vzduch, opakoval Martin, země a vzduch…“

Tolik zhruba třetina. Povídka se pak překvapivě láme; nabývá na absurditě, přicházejí zvraty, které snad signalizovala pěšinka po skále k domu-kouli, kdysi prošlapaná samotářským alkoholikem. „Podroušená cestička“. Ale i zvláštní přirovnání, jež jsme předtím přehlédli, například: ve žlutě rozsvícené kouli „na neviditelné pohovce seděla Åshild s nohama skrčenýma pod sebou a na sobě měla černý kalhotový úbor, který večer nosila často, vypadala jako vpitá do smolně zlatavého světla a není divu, že Martinovi připomínala i tak bizarní věci jako prehistorickou velbloudí veš uvězněnou a zkamenělou v medailonu jantaru“.

Martin se tedy vrací domů, ke svým polím. Po vtipné části věnované výpočtům ekonomické výhodnosti svěcení polí dojede ke svému statku – a ocitne se v iracionálním světě. Obrovský kámen na dvoře je rozbitý, což by žádná představitelná síla nedokázala, ze štítu visí smyčka a na stoličce pod ní je zvláštní vzkaz. Velikost a tíha podivných hrdinových vzpomínek na otce a na syna je vypravěčem (osudem) skopnuta a vymáchána v trapnosti. Nebudeme prozrazovat zvláštní ponižující polohu, v níž sedlák stráví poslední třetinu povídky, ani závěr. Jen v souvislosti s nimi připomeneme název autorovy jiné povídky, do souboru nezařazené, Tolik toho víme (a tak málu rozumíme).

Zatraceně

Až závodní rytmus dechu v prázdném životním prostoru (bez citů), vyrovnaný, ale rychlý, vzbudí v čtenářově hrudi texty Daga Solstada (1941). Krátké, nikoli úsečné věty nutí k četbě bez zastavení, bez ulpění na metafoře, zvláštním slově, zbývá jen zběžný život, snímaný zdánlivě po povrchu (Jazyky, Dokola). Kontrast rytmů (a vizuálních vjemů) používá ve své pointilistické črtě o hře na schovávanou viděné shora ze stromu také Liv Køltzowová (nar. 1945; Oko ve stromě). Zadržení dechu, jeho mizení, hluchý, ne(vy)slyšený tlukot je v knize přítomen vícekrát, nejčastěji v novějších povídkách, plných odcizení (østein Lønn, nar. 1936; Je tak zatraceně ticho). Cizotu mezi lidmi dovádějí současní autoři do těžko snesitelných pozic, ukazují dálku člověka k sobě samému, nepochopitelnost nejen chování, i myšlenek. To na malé ploše snad nejpřesněji zobrazuje Merete Lindstrømová (nar. 1963; Pes). Předsudečnou představu
o literatuře severské země jako spojené s nekonečnem moře, tmou, chladem, vyprázdněností společnosti ovládané náboženstvím či jištěné sociálními výhodami, které srdci jen přitíží, potvrzuje v tomto výboru kontrastně povídka Návrat domů Jana Kjærstada (1953). Odehrává se v Africe a něžně zesměšňuje vzájemné nepochopení u lidí jiných kultur (hlavně jejich projekce a sebeprojekce). I v afrických kulisách cítíme podivně přerývaný, nejistý dech člověka, jenž má poraněné city ukryté hluboko.

Kniha je koncipována jako čtivá učebnice norské povídky minulého století. Je sestavena chronologicky, jednotlivé směry a tendence (sentimentalismus, symbolismus, impre­sionismus, expresionismus, proud vědomí, důraz na autentičnost, vliv magického realis­mu, postmodernismus) jsou tu vzorově výrazné; Ondřej Vimr pak v doslovu autory zasazuje do literárního a historického kontextu. Takže můžeme soubor číst jako varia­ci na velký příběh nedávné literatury jednoho evropského národa a srovnávat ji s jinými takovými příběhy. Začátek (Johan Falkerget, 1879–1967; Zlatý kámen) je těžkopádný, ale hned druhá povídka Olava Duuna Jeden a ti druzí – o vyděděnectví dávno ne romantickém – připomene, kolik má norská literatura společného třeba s klasickou psychologickou literaturou ruskou. Nezakrýváme, že v knize není málo hluchých míst a že překlad není vždy elegantní, ale povídek, na něž nelze lehce zapomenout, má víc než třeba
v našem tisku nyní oslavovaný soubor Williama Trevora Den, kdy jsme se opili dortem, a jiné povídky.

Krajina s pobřežím aneb Sto let norské povídky. Z norských originálů přeložil kolektiv autorů, editor Ondřej Vimr. Argo, Praha 2005, 281 stran.

Noc, vítr rozchodu

do plachet duje rázem,

rozvlní moře.

…

Zdvihám ke světlu

motýla, už po smrti:

líčidlo to tam.

…

Píšeš:

inkoustu ubylo,

přibývá moře.

Přeložil Miloš Tomasco

Litera za poezii

Porota: literární kritik a historik Jiří Brabec, spisovatel Václav Daněk, editor a literární historik Vladimír Justl, básník a publicista Petr Kovařík a spisovatelka Jana Štroblová

Karla Erbová: Vasquezův jestřáb (Fraus)

Básnířka (1933) vydala první sbírku poezie již roku 1966, poté mohla publikovat až po roce 1989. Za tu dobu vydala šestnáct knížek, dobrou polovinu vlastním nákladem. Stala se uznávanou autoritou starší generace, její poezie je překládána. V roce 1995 získala Cenu města Plzně, roku 1999 cenu Jana Zahradníčka, roku 2003 cenu Bohumila Polana (tu za sbírku Liánový most – což je vedle Vasquezova jestřába zřejmě její nejvýznamnější knížka). Vasquezův jestřáb je soubor formálně vyzrálý, poznamenaný osobním utrpením, které bez nabízející se deskripce vytváří atmosféru sbírky. Stojí za úvahu na udělení ceny, byť doporučení nebylo jednomyslné.

Zuzana Hutňanová: Třetí svíce (Drvoštěp)

Ačkoliv se narodila již v roce 1959, zřejmě jde o její první sbírku sestavenou „z básní posledních deseti let“ – a velké překvapení. Knihu si i sama ilustrovala. Zdá se, že umělecké cítění Hutňanové se dost suverénně projevuje dvojím směrem: ilustrace mají nevtíravou básnivost, verše jasnou barevnost a prostornost. Dobře se čtou, zadrhávají se v paměti, a to i přesto, že některé svádějí ke krajinnému popisu. Jen svádějí: přesahují jej, záznam reality je východiskem. Soudíme, že Hutňanová si zaslouží být jmenována.

Radek Malý: Větrní (Petrov)

Mladý básník (1977) zatím vydal tři sbírky, za druhou (Vraní zpěvy) dostal Cenu Jiřího Ortena. Malý je absolventem FF Palackého univerzity v Olomouci, na germanistice byl žákem Ludvíka Kundery, vydal mimo jiné překlady Georga Trakla. Jeho poezie je tudíž poučená, ne však v tom smyslu, že by byla odvozená. Má vznosný i do prostoty vzhlížející jazyk, témata jsou každodenní, zvláštní i s nádechem osudovosti. Malý je básník rodem, směřováním, úsilím. Jistě jeden z nepochybných a nejvýraznějších talentů, jaké má česká poezie prvního desetiletí 21. století.

Litera za prózu

Porota: literární kritik Vladimír Karfík, publicistka Jana Klusáková, literární historik Lubomír Machala, spisovatel Roman Ráž a literární historik Jiří Trávníček

Jiří Hájíček: Selský baroko (Host)

Ojedinělý pokus podívat se, co pod všedním životem dnešní vesnice, nezapomenuto, se může ukrývat. Archivář sestavuje na objednávky genealogie, dostane nechtěnou, ale lukrativní zakázku najít pisatelku udavačského dopisu z 50. let. Když se k tomu při práci seznámí s půvabnou ženou, rozvine se příběh téměř detektivní. Nahlédneme do osudů rozkulačených jihočeských sedláků, do motivů udavačky, do zájmů mladé ženy, a to vše na pozadí proměněné vesnice a sugestivně líčené letní jihočeské krajiny. Nakonec nezodpovězená otázka po mravnosti: Odmítnout nenávist, anebo se tvrdě dožadovat odplaty? Otázka vyplývá přirozeně z příběhu.

Věra Nosková: Bereme, co je (Abonent ND)

Napětí živě vyprávěného dívčina příběhu vychází z jejího střetu s vlastní maloměšťáckou, konformní rodinou a ubíjejícím maloměstem konce 50. a 60. let. Životní sny i lásky se jí hatí, okolí jí nedá vzlétnout. Ty, kdo se o to pokusili, maloměsto promění v opilecké figurky či děvkaře. Ani Pavle se nedaří uniknout, až pochopí, že vyšinutá není ona, ale doba. Nakonec uskutečnila svůj obsedantní sen po setkání se zapuzeným romantickým otcem, bohužel po jeho náhlé smrti. A tak se s hrdinkou nakonec setkáváme na hranici happy endu: v otcově patriarchální východoslovenské vesnici a s jejím nutkáním tam zůstat.

Martin Šmaus: Děvčátko, rozdělej ohníček (Knižní klub)

Skutečný literární objev roku, prvotina dosud zcela neznámého autora, zvládnutá s obdivuhodnou profesionalitou. Martin Šmaus jako by navazoval na velkou románovou tradici, jež za první republiky nacházela svou exotickou látku v mytickém kraji Podkarpatské Rusi. Jde tu však o látku dnešní, velmi aktuální. Na osudu cikánského chlapce autor sklenul strhující příběh téměř ahasverovský. Román život Cikánů neromantizuje, nic nezastírá z jejich problematického způsobu života ani z existence romské rodiny, jež odešla z východního Slovenska do Čech. Její životní zákruty líčí s expresivitou. Chlapcova postava, její marný zápas se životem, činí z tohoto románu moderní dramatický a drsný baladický příběh.

Litera za překladovou knihu

Porota: překladatelé Tomáš Dimter (němčina), Mariana Housková (španělština), Miroslav Jindra (angličtina), Anna Kareninová (francouzština) a Anna Valentová (maďarština)

Hugo Claus: Fámy (přeložila Olga Krijtová, Paseka)

Autor (1929) je obecně pokládán za nejvýznamnějšího představitele vlámské prózy. Děj románu, v němž se střídají vnitřní monology rozmanitých postav s autorskou řečí, se odehrává ve Flandrech, ve vesnici 60. let, za jejímiž obyvateli se táhne stín kolaborace s německými okupanty za 2. světové války, zatímco románová přítomnost je silně poznamenaná faktem, že do vesnice se vrátí žoldnéř najatý k zásahům v ozbrojených konfliktech v Kongu, tedy bezskrupulózní zabiják z Afriky. Tento román je nevšední, výrazně převyšuje průměr loňské překladové literatury. A zkušená překladatelka odvedla vynikající práci. Její překlad je nápaditý, vkusný, přesný, elegantní, je z něho cítit promyšlená práce s jazykem, Olga Krijtová zvládá nenápadné slovní hříčky, umí naznačit slovní projev příslušníků různých sociálních a vzdělanostních vrstev, aniž se uchyluje k překladatelským klišé. Její překlad považujeme za mimořádné a vysoce kvalitní
dílo.

Jonathan Safran Foer: Naprosto osvětleno (přeložil Richard Podaný, BB Art)

Román Naprosto osvětleno(Everything Is Illuminated, 2002) je úspěšnou prvotinou mladého amerického spisovatele Jonathana Safrana Foera (1977). Jeho hlavní postavou je autobiografický vypravěč, mladý americký Žid, který na Ukrajině pátrá po ženě, jež zachránila jeho dědečka před nacisty. Román výborně pracuje se střídáním časových rovin a dvěma hlavními vypravěčskými hlasy – vedle kapitol, v nichž Foer stylem blízkým magickému realismu líčí osudy židovského šetlu, stojí vyprávění jeho ukrajinského průvodce Alexe o společné pouti za ztracenými předky, psané skvěle nedokonalou angličtinou. Foerův román měl v angloamerickém světě velký čtenářský a kritický ohlas, obdržel několik literárních cen včetně ceny Guardianu za nejlepší prvotinu. Český překladatel zvládl vynikajícím způsobem převést do češtiny lámanou angličtinu jednoho z vypravěčů, což byl z překladatelského hlediska úkol mimořádně obtížný. Richard Podaný vytvořil pro Alexe originální jazyk, který
odhaluje netušené možnosti češtiny, nepůsobí násilně či uměle, ale zachovává humor a živost originálu. Stejně profesionálně se vyrovnal i s bohatým imaginativním jazykem autorského vyprávění. Jde o výborný překlad kvalitního a zábavného současného díla, který zaslouží uznání a ocenění.

Ernst Jandl, Friederike Mayröckerová: Experimentální hry (přeložili Jiří Adámek, Zuzana Augustová, Jiří Brynda, Barbora Klípová, Věra Koubová a Martina Musilová, Fra)

Experimentální hry představují především výjimečný nakladatelský počin. Na souboru se podílelo šest překladatelů, což se odrazilo i v jisté nevyváženosti překladů. Knihu jsme se rozhodli nominovat zejména kvůli mimořádné kvalitě textů přeložených Věrou Koubovou, která dokázala textům vtisknout pro Jandla typickou chladnost a „konstrukční“ strohost.

Litera za knihu pro děti a mládež

Porota: literární kritik David Kroča, teoretik Jaroslav Provazník (DAMU), Martin Reissner (PedF MU), Hana Šmahelová (FF UK), Jaroslav Toman (PedF Jihočeské univerzity)

Viola Fischerová: Co vyprávěla dlouhá chvíle (Meander)

Alois Mrštík kdysi napsal, že dobrá kniha pro děti se pozná podle toho, jestli ji s potěšením a zaujetím mohou číst i dospělí. Knížka V. Fischerové tuto podmínku zcela jednoznačně splňuje. Tvoří ji soubor příběhů, které malému nudícímu se chlapci vypráví jeho „Dlouhá chvíle”. Tato hra s časem kompozičně rámuje příhody různých postav – potrhlého turisty v Africe, lvíčete, které miluje hudbu, dvojici dětí, hračky, nepotřebné staré věci – a zároveň předznamenává výraznou imaginativní linii, jež v různých obměnách prostupuje celým vyprávěním. Hlavně její zásluhou dostávají události a jednání postav určitý přesah, který čtenáři poskytuje možnost, aby potěšení z poutavého, zábavného děje znásobil prožitkem citovým a fantazijním a spolu s ním přijal i nevtíravý, leč zřetelný apel etický. V rámci tvorby pro děti je kniha Violy Fischerové mimořádná také tím, že z dětského vnímání současného světa se v ní stává
zdroj originální poetiky: dětskému čtenáři se otvírá nejen lehce plynoucím vypravěčským stylem, ale hlavně humorem, hravostí i nesentimentální něhou, kterou umocňují neobvyklé, tajemně snové ilustrace Jana Híska.

Petr Sís: Tibet. Tajemství červené krabičky (Labyrint-Raketa)

V knize Tibet s podtitulem Tajemství červené krabičky vytvořil mezinárodně uznávaný grafik, ilustrátor a autor knih pro děti Petr Sís (1949) originální umělecké dílo, propojující velmi osobní text s imaginativním výtvarným doprovodem. Příběhový rámec knihy tvoří vzpomínky vypravěčova otce, filmového režiséra Vladimíra Síse, který v polovině padesátých let minulého století při jedné z pracovních cest zůstal ztracen v Tibetu.

Zážitky z více než dvouletého putování zemí kouzel a tajemství sleduje čtenář z několika perspektiv. Rámcové vyprávění Petra Síse, který v dospělosti nachází v tajemné červené krabičce otcův deník, se prolíná s „autentickými” deníkovými záznamy, ale i s relativně samostatnými fantastickými příběhy, jež malý Petr vyslechl od otce po jeho návratu. Mezi hrdiny originálních pohádkových vyprávění patří záhadný chlapec s rolničkami či obyvatelé Údolí obrů, ale i čtrnáctý Dalajlama, s nímž se otec nakonec setkává.

Mnohoperspektivní vyprávění prorůstá půvabnými barevnými ilustracemi, v nichž ožívají jak skryté touhy malého chlapce, jenž poslouchá historky o Tibetu na nemocniční posteli, tak i fantazie dospělého muže, odkrývajícího po letech tajemství červené krabičky. Kniha Petra Síse nabízí dětským i dospělým čtenářům příležitost nahlédnout do historie a kulturního vývoje Tibetu.

Vladislav Stanovský: Jak chodil Kristuspán se svatym Petrem po světě (Karmelitánksé nakladatelství)

Přední znalec pohádek a zkušený autor mnoha adaptací pohádkových látek z celého světa Vladislav Stanovský shromáždil všechny české látky o Ježíši Kristovi a svatém Petrovi a vytvořil výjimečný soubor vyprávění, který patří k nejhodnotnějším knihám adaptací lidových látek z poslední doby. Moderním, živým a kultivovaným jazykem, se smyslem pro jemný humor a s citem k anekdotickému charakteru těchto historek převyprávěl víc než třicítku příběhů, jež patří k nepominutelné vrstvě folklorních látek. Nezpracovává přitom jen neznámější verze (Němcová, Erben, Hraše, Kulda, Hruška…), ale bere v úvahu různá zpracování těchto látek, včetně nejstarších zápisů, porovnává je a dospívá k podobě, kterou by bylo možné označit za moderní klasické adaptace. Díky jeho podání, pečlivé motivické práci a smyslu pro výstavbu situací dostává každý příběh jasné obrysy a dává vyniknout pointě.

Nepominutelné je i to, že kniha není jen nahodilou sbírkou různorodých příběhů, ale je koncipována jako celek. Jednotlivé historky jsou propojeny do volného cyklu. Ten otevírá úvodní situace, vyprávěná s jemným ironickým podtextem, v níž svatý Petr přesvědčí Kristuspána, aby sestoupili z pohraničních hor do Čech, do „krásné země”, kde jsou lidé „jistě dobří a spravedliví, nekradou a nepodvádějí, nelakotí a jeden druhému neubližují”, a symbolicky je uzavřen známým příběhem o mazaném kovářovi, který chtěl marně přelstít smrtku a změnit tak řád světa.

Příznačné pro seriózní přístup V. Stanovského je zařazení ediční poznámky, v níž autor stručně popisuje kořeny těchto látek a připomíná méně známé prameny, s nimiž pracoval (včetně unikátního pařížského vydání z roku 1922, vyzdobeného dřevoryty Josefa Šímy).

Litera za nakladatelský čin

Porota: Daniela Bendová (knihkupectví Daniela, Benešov), literární kritička Markéta Kořená, teoretička Lenka Jungmannová (ÚČL AV ČR), publicista Pavel Kosatík, Jiří Seidl (knihkupectví Seidl, Praha)

Edice Strukturalistická knihovna (Host)

Projekt Strukturalistická knihovna, který od roku 1997 do roku 2005 vydávalo brněnské nakladatelství Host, obsáhl celkem patnáct svazků literárně-teoretických publikací, a zařadil se tak mezi neprestižnější edice svého druhu u nás. Tato teoretická řada, jakou česká literatura dlouho postrádala, přinesla základní texty významných strukturalistických škol (kostnické, francouzské, tartuské, polské, slovenské) i monografické knihy osobností tohoto oboru (z domácích jmenujme především Jana Mukařovského a Jiřího Veltruského, ze zahraničních například Terence Hawkese a Slomith Rimmonovou-Kenanovou). Porota s přihlédnutím k délce trvání projektu ocenila nejen studijně přínosnou koncepci edice, ale rovněž překladatelské, ediční a r dakční zpracování jednotlivých svazků.

Jiří Malíř, Pavel Marek a kolektiv: Politické strany (Doplněk)

Dvousvazková publikace připravená týmem vědeckých pracovníků několika vysokoškolských a akademických pracovišť zpracovává na ploše 1800 stran celou jednu důležitou oblast novodobých českých dějin: vznik a vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu od roku 1861 (tedy od okamžiku zrodu novodobé české politiky) do současnosti. Vůbec poprvé se tak odborné i laické veřejnosti dostává do rukou syntetická práce, přinášející základní informace o všech významnějších politických stranách, které u nás existovaly.

Na sedm desítek studií-medailonů přináší plastické profily stran, jejichž členská základna se opírala o české a slovenské voliče, ale také stran národnostních menšin. Kniha, kombinující hledisko historické s politologickým a sociologickým, dává objektivní základ ke zkoumání celé jedné podstatné oblasti lidské činnosti, která byla v minulosti často podrobována účelovým dezinterpretacím.

Jan Reich: Bohemia (Galerie Nový Svět)

Výjimečnou fotografickou publikaci věnovanou tajemné krajině Čech vydala Galerie Nový Svět (Jana Reichová). Autorem černobílých fotografií je známý fotograf Jan Reich, který v knize zúročil mnohaleté putování po domácí krajině, poznamenané historií i člověkem. Najdeme zde záběry slavných pamětihodností, jako jsou Kuks či Karlštejn, ale i místa téměř neznámá. Kniha obsahuje 150 kontaktních fotografií zhotovených původními dřevěnými aparáty formátu 13 x 18 cm a 18 x 24  cm během let 1994 až 2004. Tento soubor vydavatelka doplnila historickou mapou Čech z roku 1626 a dále úvodním textem Jana Rubeše, přeloženým do několika světových jazyků. Knihu graficky upravil Robert V. Novák.

Litera pro objev roku

Nemá porotu, nominují ostatní poroty.

Hana Hadincová: Terra incognita (Dryáda)

Osobitá a pregnantní výpověď, jednotlivé básně mají charakter ražby, jsou „nesmlouvavé“, přesné. V sousedství fotografií (Elzbieta a Michal Bartečkovi) a v noblesní grafické úpravě vytváří tato knížka libý celek. Nejde o náhodné spojenectví, ale o dialog: vzrušivá a přitom neefektní obraznost Hadincové koresponduje s fotografiemi naprosto přirozeně, jedno násobí druhé. Kniha je objevem jako celek, nejen pro text samotný.

Petr Mikšíček: Sudetská pouť aneb Waldgang (Dokořán)

Autor, absolvent kulturologie Filozofické fakulty UK, popisuje pěší túru Sudety od Jizerských po Novohradské hory. Pokouší se rekonstruovat dřívější podobu krajiny a srovnat ji se současným stavem. Vysídlování i osídlování. Východiskem je samo vyprávění krajiny, popis přírody, která často pohltila původní osídlení. Opravdu většinou Waldgang. Opírá se o vlastní fotografickou dokumentaci a její konfrontaci s dobovými pohlednicemi. Doplňkem jsou pak příběhy, historické glosy i vlastní reflexe. Jde o neotřelý pohled mladé generace na citlivé i rozporuplné období nedávné české historie. Není založen jen na standardním hledání viny či neviny, ale především na vnímání současné situace a její projekci do budoucnosti. Čtivá a objevná prvotina, které odpustíme drobná literární zaváhání.

Martin Šmaus: Děvčátko, rozdělej ohníček (Knižní klub)

Viz litera za prózu.

Litera za naučnou literaturu

Porota: Petr Charvát (Orientální ústav AV), Jan Krekule (Ústav experimentální botaniky, Ediční rada AV), Radek Mikuláš (Geologický ústav AV), Vladimír Svatoň (Filozofická fakulta UK), Jindřich Vybíral (VŠUP)

Oldřich Fejfar, Pavel Major: Zaniklá sláva savců (Academia)

Kniha přináší ve čtivé, technicky precizní a odborně excelentní podobě zasvěcený pohled na geologickou minulost savců. Ačkoliv mají lidé k této skupině živočichů velmi blízký vztah, povědomí o její historii bývá překvapivě malé. Kniha popisuje v širokých souvislostech a se suverénním podáním nesmírných rozměrů geologického času původ, vývoj a putování savců po dávných kontinentech. Její těžiště je však v popisech a vyobrazeních charakteristických, nejkrásnějších či nejbizarnějších představitelů skupiny od sklonku druhohor až po dobu geologicky nedávnou. Obrazové rekonstrukce ztvárněné Pavlem Majorem jsou zcela původní, postavené na nejnovějších poznatcích a výtvarně originální; jako takové v současné době představují nejvýznamnější počin svého druhu ve světovém měřítku.

Břetislav Horyna: Dějiny rané romantiky. Fichte, Schlegel, Novalis (Vyšehrad)

Monografie Břetislava Horyny pojednává o výrazném období evropského duchovního života – tzv. jenské romantice. Představovalo ji několik vzdělanců, soustředěných kolem univerzity v Jeně, kteří formulovali své kulturní a filosofické ideje v devadesátých letech 18. století. Vyzvedli význam lidské subjektivity jakožto hybné síly lidského sebeutváření, a tím i dějin, pokroku a možnosti dosáhnout transcendentální roviny poznání. V díle tří představitelů tohoto intelektuálního prostředí sleduje Horyna různé polohy duchovní suverenity, jádrem jeho úvah jsou pasáže o estetice a novém zhodnocení mytologie u Friedricha Schlegela a Novalise: koncepce subjektivní dynamiky se stále rozšiřuje, až objímá veškerou přírodu a kosmos. Přestože výsledky jenské romantiky byly zdánlivě zastíněny systematickou filosofií Hegelovou a Schellingovou, měly rozhodující význam pro umění pozdního romantismu a symbolismu. V české kultuře,
která jenské filosofii nevěnovala dosud náležitou pozornost, můžeme stopy jejího stylu myšlení zjistit v díle Otokara Březiny nebo Jakuba Demla. Horynova fundovaná kniha tak zaplňuje mezeru v české kultuře.

Jan Křen: Dvě století střední Evropy (Argo)

Kniha nepatří formátem mezi nejsnáze zvladatelná díla. Přesto jde o práci úctyhodnou a nesmírně závažnou. Na rozsáhlém prostoru se tu čtenáři dostane obšírného poučení o době, jejíž část jsme na vlastní kůži žili. Výklad, podávaný živým jazykem, důvtipně kombinuje souhrnné partie, charakterizující obecné tendence historického vývoje, s medailony profilujících osobností jednotlivých údobí, oživujících text doteky osobních prožitků. Tato kniha by měla stát na polici každé osobnosti, která chce porozumět nejnovějším dějinám naší části Evropy; nalezneme zde i kartografické podklady a statistické přehledy. Jako faktografický souhrn je dílo neocenitelné.

Michal Dočekal po nástupu do funkce často odpovídal na otázku, jestli si Národní divadlo vystačí s interpretací osvědčených kusů, nebo se soustředí na soudobé drama – jinými slovy, jaké tituly zvolí, aby bylo inspirativním organismem. Nový šéf tehdy říkal: „Spor takto nestojí, Národní divadlo bude vždycky hrát klasiku. Na velkém prostoru a s výbornými herci musíme dělat velké dramatické divadlo a zároveň se snažit o co nejlepší současné divadlo tak, aby mohlo obstát v evropském měřítku.“

Na dobytí Evropy ještě čas nenastal, ale mezi českými scénámi má ND znovu respekt. Dramaturgie se nebojí riskovat, vedení divadla dává příležitost mladším tvůrcům, kterým není vlastní posvátná úcta ke zlaté kapličce a její tradici. Od zdejších činoherních premiér se očekává, že nespadnou pod vysoko nastavený standard, a to je výsledkem čtyřleté práce Michala Dočekala a jeho spolupracovníků.

Těžko se ale zbavit dojmu, že Dočekalovi jsou bližší současné texty: při hledání nové podoby divadla nechal postavit Boudu, provizorní prostor pro jejich uvádění, kde předloni sám nazkoušel Hypermarket. Na stálých scénách režíroval hry Psychóza 4.48, Jako naprostý šílenci, Pronásledování a umučení dr. Šaldy či Na ústupu. Jeho osobní vize se odráží i v repertoáru celého divadla, a premiéra klasiky je proto vždy velkou událostí.

Pod vlivem scénografie

Na příkladu většiny Dočekalových inscenací lze doložit, že k inscenování jakéhokoliv textu přistupuje metodou, která odpovídá spíše monotematickým hrám ze současnosti: rozbíjí příběh na situační fragmenty, které spojuje jedno téma, a herce vede k výkonům rušícím divadelní iluzi. Používá univerzální a přebujelou scénografii, libuje si ve zrezivělém plechu, popelnicích, barelech, drátech, mřížích, ahistorických kostýmech, parukách a v pečlivě nasvíceném prostoru…

A zde spočívá ústřední problém. Dočekalův tým, scénograf David Marek a kostýmní výtvarnice Zuzana Krejzková, zanechává ve společných inscenacích výraznější gesto než sám režisér. Jeho interpretace není sdělená přes hereckou akci a vnitřní téma inscenace; Dočekal velmi dobře vypráví příběh, ale vzdává se metafor i volné asociační hry. Při vzpomínce na Krále Leara a Sen noci svatojánské nebo Tři sestry, které koncem devadesátých let nastudoval v Divadle Komedie, je to krok zpět. Tehdy autorsky vstupoval do textu – v posledních inscenacích to nedělá.

Chybějící leitmotivy

Dighton a Forrest, postavy z Richarda III., mají důležitou roli: jsou to vrahové, kteří ambicióznímu šlechtici pomáhají dosednout na trůn. V Dočekalově inscenaci je nejdřív vidíme jako kafkovské úředníky s vizáží tajných policistů, později se převlékají do uklízečských plášťů a nakonec přichází jejich proměna v kruté klauny. Vizuálně působivé nápady mají opodstatnění v konkrétních situacích – Dighton s Forrestem si od Richarda vyžádají plnou moc, aby mohli vstoupit do vězení a tam „uklidit“ z cesty jeho bratra Clarence, ve výsledku jsou tedy hrůzosměšnými figurkami v krvavém kabaretu. Bohužel to jsou ojedinělé detaily, které nemají sílu leitmotivu jasně tematizujícího celou inscenaci. Nevíme, jestli inscenátoři usilují o divadlo politické, drama pokřivené morálky nebo příběh ambiciózních jednotlivců využívajících benevolentní systém. Dočekalův Richard III. nemá přívlastek, ale mít by měl – a z různých náznaků je
jasné, že by i chtěl. Nemusí jít nutně o přímou aktua­lizaci nebo satiru, ale o dodržování inscenačního záměru, který však lze z výsledného tvaru vyčíst jen velmi obtížně.

Dnešní podoba Richarda III. v ND má sice moderní zevnějšek, divák se v postavách a jejich jednání orientuje, ale režisér už nekategorizuje Shakespearovo množství „věčných“ témat. Scénické pojetí nevychází z auto­rovy předlohy ani režisérovy koncepce, jen chvilkovým nápadem racionálně ozvláštňuje lineár­ní děj. Výpověď inscenace není konkrétní ani osobně zainteresovaná, a proto nemůže mít metafyzický přesah.

Hledání jazyka

Dočekalův režijní jazyk není tak vyhraněný, jako byl ten Léblův nebo jakým jeviště ovládá V. Morávek, nemá v sobě básnivost J. A. Pitín­ského či J. Nebeského. Vizuálními efekty kompenzuje osobní nevýhodu – často nedokáže přesně pojmenovat situaci a herce inspirovat k novým rozměrům jejich výkonů. Zejména zasloužilí členové ND, sami o sobě skvělí herci, se často uchylují k osvědčeným postupům a režisérovu představu o inscenování klasiky si nechtějí pustit k tělu. Toho si je Dočekal vědom a v souboru se spoléhá hlavně na herce jemu generačně bližší, ať to je D. Prachař, D. Matásek, P. Špalková, J. Dolanský nebo R. Krajčo, jehož můžeme vidět právě v titulní roli Richarda III.

Michal Dočekal je člověk moderní, jen si je příliš vědom zodpovědnosti, kterou s sebou nese funkce šéfa činohry. Umí odhadnout, co konzervativní české publikum ještě přijme, a co už by mohlo zavánět skandálem. V tuto chvíli představuje ideální osobnost jak pro post režiséra-tvůrce, tak i manažera ND. Mezi českými režiséry totiž není člověk s podobně praktickou zkušeností, smyslem pro velké plátno a vědomím limitů první scény. Ale až rozmáchlejší a přesnější gesta, která pojmenují kontroverzní témata naší doby a zaujmou k nim postoj, udělají z Národního divadla scénu rovnou předním evropským divadlům.

Autor je redaktor týdeníku Nedělní svět.

Michal Dočekal (1965) je odchovancem předlistopadového A studia Rubín, kde působil jako herec a režisér. V roce 1991 absol­voval režii na DAMU a spolupracoval s Divadelním spolkem Kašpar, nastudoval zde Katynku, Doňu Juanu nebo Clavija. V letech 1994–2002 byl uměleckým šéfem Divadla Komedie, z něhož společně s Janem Nebeským vytvořili prestižní pražskou scénu, která se v roce 1996 díky Ceně Alfréda Radoka stala divadlem roku – Dočekal se zde soustředil hlavně na inscenování klasických dramat s výraznou interpretací. Jako režisér spolupracoval s regionálními i pražskými scénami, za inscenaci Tragická historie o doktoru Faustovi ve vyšehradské Gorlici dostal Cenu Divadelních novin. Od roku 2002 šéfuje činohře Národního divadla, kde nazkoušel třináct inscenací; poslední – Richard III. – měla premiéru začátkem března.

Zkrocená hora vypráví milostný příběh do puntíku naplňující pravidla žánru – na lásku působí vnitřní a vnější tlaky, jež nechají ústřední dvojici oscilovat mezi naplněním touhy a jejím urputným, bolestivým popíráním. Jediný člen vypadává z dobře známého vzorce – pár tvoří dva muži. Nic víc a nic míň, a právě tady hledejme onu skandální příchuť. Snímek nebojuje za práva gayů, neakcentuje problematickou existenci této minority, pouze vypráví o nejsilnějším poutu jazykem velkých romancí; ostatně ne náhodou se plakát Zkrocené hory podobá ústřednímu vizuálnímu motivu Cameronova Titaniku. V porovnání s Filadelfií Jonathana Demmea z roku 1993 se pak ukazuje, že je možné točit tento námět i bez „nutné“ pachuti politicky aktivizované osvěty.

Této hypotéze nahrává i fakt, že kolem scénáře Larryho McMurtryho a Diany Ossanaové, čerstvě oceněného Oscarem, se od léta 1997 chodilo po špičkách; doba mu zkrátka musela dorůst. Výsledný rozmáchle epický tvar je velkorysou adaptací stejnojmenné povídky Annie Proulxové, čítající kolem třiceti stran textu. Scénář se proto soustředí na prohloubení a jemné odstínění atmosférického přediva, zatímco náladu předlohy určuje spíš lakonický jazyk a zhuštěná dějová linka. Například jednu ze zásadních sekvencí snímku, v níž se Jack a Ennis poprvé milují, a stejně tak neschopnost nezvyklého páru vzájemnou náklonnost pojmenovat „odbývá“ Proulxová pár větami: „Nikdy nemluvili o sexu, prostě se to stalo. Nejprve v noci uvnitř stanu, potom za bílého dne ve slunečním žáru a večer při světle plamenů. Bylo to rychlé, drsné, plné smíchu a vzdechů, rozhodně ne v tichosti, ale jinak nikdo neutrousil ani slovo navíc, až Ennis jednou řekl ,Nejsem
teplej‘, načež Jack okamžitě přispěchal s odpovědí ,Já taky ne‘.”

Látku nakonec dostal do rukou Ang Lee a svou předchozí zkušenost s romantickým vyprávěním (nestárnoucí Rozum a cit z roku 1995) v ní citlivě propojil s vlastní formou realismu, v níž o postavách vypovídá spíš charakteristické prostředí (což je případ především stále nedoceněné Ledové bouře, 1997). K snímkům tchajwanského rodáka patří zdrženlivý odstup, s nímž své hrdiny pozoruje v přirozeném, často typizovaném okolí; proto se například o Rozumu a citu tvrdí, že je mnohem “britštější” než jiné ostrovní adaptace Austenové. A ačkoliv si režisér zpočátku sám psal scénáře, těžko jeho tvorbu spojovat s autorským vemlouváním, které nahrazuje přísným dodržováním žánrových pravidel a soustředěním na příběh. Díky trpělivosti a důvěře ve vyprávění si Zkrocená hora získává diváka zvláštním, velmi subtilním pojetím času. Roky plynou, aniž by nás zajímalo, jak
rychle, film postrádá obvyklé patníky letopočtů, které by časově rozsáhlé dění svorkovaly do přehledných celků. S léty postupující tíha tajností a lží se odráží jinde, je vepsaná ve tvářích i na skráních postav a v šednoucí krajině…

Tvářnost krajiny a krajina tváře

Samotná dějová linka se dělí na události „nahoře na hoře“, po nichž následuje sestup do údolí, zpět k sociálním vazbám, které původně čistý, silný cit zadusí vynucenými kompromisy. Zejména v první polovině snímku vynikne práce Rodriga Prieta, jinak dvorního kameramana mexického režiséra Alejandra Gonzalese Iñarritua. Filmový Wyoming se poprvé v dějinách žánru Divokého západu stává dějištěm pro otevřenou sexualitu, nikoliv jen pro její potajmu naznačovanou a až pomocí teoretických studií rozklíčovanou verzi. Zkrocená hora nabízí skutečný ztracený ráj, ne však pohlednicově strnulými kompozicemi, ale spíš pojetím přírody coby přirozeného prostředí a reflexe spontánně vznikajícího citu. Vztah se zrodí neočekávaně, tak jako přichází letní bouřka, síla emocí hrdiny překvapí stejně jako sníh v polovině srpna. Po zbytek filmu se hora symbolicky uzavře a připomíná se právě už jen formou pohlednic, které si Jack s Ennisem vyměňují – jako memento
promarněné příležitosti opravdu milovat.

Vizuální styl rámující milostné vzplanutí těká mezi dvěma zdánlivými extrémy. Plátno vyplňují buď velké celky, nebo naopak detaily, soustředěné záběry na tváře hlavních hrdinů potom působí stejně impozantně jako pohledy do přírodní scenerie. Topos krajiny střídá mapa tváře: v kombinaci s precizně odstíněným herectvím můžeme za přivřenými víčky, nakrčeným čelem nebo náznakem úsměvu vytušit blížící se bouři.

Pečlivou kompozicí postav uvnitř záběrů vyniká pro změnu finále. Ennis poznává Jackovy rodiče, z otcovy promluvy a matčina uctivého, byť neobratně maskovaného zacházení s hostem je jasné, že oba přinejmenším tušili skutečnou povahu synova nepojmenovaného tajemství. Zatímco otec zůstává v pozadí, rozostřený a ke kameře obrácený zády coby ztělesnění starosvětského pořádku, pro nějž i nevyřčená pravda znamená doživotní hanbu, matčina dychtivá tvář vyplňuje převážnou část záběru. Ennisovi, jehož pohled je totožný s pozicí kamery, doslova visí na rtech, neboť chce ze střípků poskládat úplný obraz Jackova života, byť by neodpovídal jejím představám.

Kostlivci ve skříni

Podobně jako zjednodušené příměry vyzdvihující homosexuální téma a odvracející diváckou pozornost od mnohem revolučnější „samozřejmosti“, s níž je romantický příběh vyprávěn, Zkrocené hoře škodí i vyzdvihování jednoho hereckého výkonu nad druhý. Kariéra Heathe Ledgera a zásadní místo tohoto filmu v ní možná zaručuje publicistům vděčný materiál; ti by však neměli Zkrocenou horu zužovat jen na jeho vítězství. Na druhé straně snímek sám zjednodušením mírně nahrává, neboť Ennis je pro kameramana Prieta obrazově vděčnější figurou. Tiššího z dvojice několikrát postaví do centra záběru bez spodní linie horizontu, což postavám sice propůjčuje impozantní velikost, v tomto případě však notně prostoupenou hořkostí. Ennis ujíždějící z místa „první noci“ se na koňském hřbetě vyjímá jako „Marlboro man“ – až na fakt, že právě porušil jeho kodex; posmutnělá silueta na pozadí ohňostroji prozářeného nočního nebe vteřinu poté, co hrdina sám doslova
vybuchl při pohledu na odpudivý příklad ryze chlapského přátelství. Je to role výrazných momentů, obrazově v popředí, ale výsostnou kvalitu má i vedlejší herecký výkon Jakea Gyllenhaala. Postavu Jacka Twista ovládá odlišný temperament a zpráva o jeho letitém utrpení, které se na rozdíl od Ennise snaží rozbíjet v dalších homosexuálních avantýrách, se vyjeví až v doznívání filmu a jaksi mimoděk. Nevyčnívá, nedostal do vínku žádnou katarzní chvíli, o to víc však filmu a spoluhráči slouží.

V roce 1998 se editoři speciálního čísla časopisu Screen předčasně zaradovali, když sborník pojmenovali The last special issue on race (Poslední speciální vydání na téma rasa). Zdálo se, že rasa a předsudky s ní spojené už nikdy nebudou zaručeně nosným tématem filmu; letošní oscarové klání a hlavní trofej pro snímek Crash však svědčí o opaku. Ani Zkrocená hora nezůstává vůči své „risqué“ stránce tak úplně slepá, čímž narážím na onen lehce doslovný závěr. Tajit homosexuální orientaci se anglicky řekne „to be in the closet“, tedy „být v šatníku“. Finální záběry na propletené košile, zabírající výsostné místo v Ennisově skříni spolu s pohlednicí Brokeback mountain, jsou možná až příliš doslovnou ilustrací fráze, kterou Zkrocená hora v širším filmovém měřítku odvážně boří. Vytahuje totiž milostný příběh z šatníku okrajových kin a specializovaných přehlídek na světlo mainstreamové produkce.

Autorka studuje obor filmová věda na FF UK.

Zkrocená hora (Brokeback mountain).

USA 2005, 134 minut. Režie Ang Lee, scénář Larry McMurtry a Diana Ossanaová podle novely E. Annie Proulxové, kamera Rodrigo Prieto, hudba Gustavo Santaolalla. Hrají Heath Ledger, Jake Gyllenhaal ad.

,,Umělec je ten, kdo produkuje věci, které lidé nepotřebují, ale které on z nějakého důvodu považuje za dobré jim dát. Myslím si, že by každý měl žít v jediném obrovském prázdném prostoru, takže dělám něco, čím si pak lidé zaneřádí své prostory, o kterých přitom vím, že by měly zůstat prázdné: to znamená, že pomáhám lidem promarnit jejich prostor. Má neposlušnost vůči vlastní filosofii jde ale ještě dál, protože nevyprazdňuju ani své vlastní prostory.“ (A. Warhol)

Warholovy filmy by měly být spíše než v kině pouštěny na večírcích. Nikdo by se na ně nedíval, běžely by tam stejně jako ti dva, co sedí celý večer spolu v rohu. Byly by jako ti Američané, kteří usazení na koberci diskutují o takových blbostech, že nestojí za námahu snažit se myslet anglicky a zapojit se do jejich konverzace. Daleko smysluplnějším se zdá být sledování opuštěné cigarety v popelníku. Preferuje cigareta takové vyhoření, či by byla raději řádně vykouřena? Večírek jako místo, kde to žije. Raději než poslouchat, co vám ten člověk říká, můžete myslet na něco jiného. Nepodařeně odklepnutý popel zamazává noha do koberce a vytváří tak velmi zajímavou čmouhu. Kdosi rozlil červené víno na obrazovku. Na ní spí chlapík už od půlnoci (The Sleep). K ránu si k němu pravděpodobně někdo lehne.

Andyho snímky jsou „kamerovány“. Pokud bychom chtěli použít tradiční slovo natáčeny, mělo by spíš význam jako ve větě ,,natoč tu televizi víc ke mně, prosím“. To, co v těchto filmech vidíme, je natočeno ke kameře, jež se nehýbe, a která kameruje tak dlouho, dokud v ní nedojde páska. Příběhy věcí a lidská vyprávění nahrává kazeta. Říká se, že na konci snímku Empire, osmihodinovém záběru Empire State Building, se stane něco úžasného (já nevím co), ale jinak sledujeme mrakodrap a třikrát se před kamerou objeví Warhol, měnící filmový materiál. Někteří autoři tvrdí, že Warhol se objeví jen jednou a ostatní dvě hlavy patří někomu jinému. Každopádně je to pohled čtyř kazet. Prostě se dívají po okolí. Jiný účel kazety nemají.

,,Tehdy jsem si koupil první kazetový magnetofon. Už nic nebylo problémem, protože problém představovala jen dobrá kazeta, a když se problém přemění na dobrou kazetu, přestane být problémem. Každý to věděl a předváděl se kvůli kazetě. Nešlo už rozlišit, které problémy jsou skutečné a které byly zveličeny pro kazetu. A ještě lepší bylo, že lidé hovořící o svých problémech už nedokázali posoudit, jestli opravdu ty problémy mají, nebo je jen předvádějí.“ (A. Warhol)

Co když nám film nechce nic sdělit? Stejně jako nám nic neříkají fíkovníky nebo prostěradla nebo lidé, s nimiž sedíme v kině. Třeba to byla chyba, považovat film za umění nebo za informační médium nebo za nástroj vizuální slasti. Třeba je film spíš vedlejším produktem kamer a kazet, podobně jako je skleníkový efekt vedlejším produktem ledniček. Natáčet film by pak znamenalo nechat kazetu setkávat se s věcmi. Dát jí na to čas a prostor, zapnout ji a nechat běžet. Kazetu nezajímá, jestli se hýbe kamera, jestli je svět sestříhán, ani o čem se baví ty kouřící objekty, co sedí přímo před ní. Ví, že tohle všechno skončí, jakmile skončí ona. Je důležité myslet na to, jak se cítí kazeta, protože Warholovy filmy jsou sledováním expozice fotografického snímku, sledováním prázdna. Nicoty, kde se teprve tvoří bytí filmu. Odvíjení kazety a čas dívání se.

Chtěl bych být strojem

,,Stejně jako v oku dokážou jednotlivé fotony vyvolat chemické změny i na speciálně při­praveném fotografickém materiálu. Fotografický film se skládá z mnoha jednotlivých zrnek sloučeniny stříbra, v níž jsou atomy stříbra ,,ionizovány“. Iont stříbra je atom stříbra, který ztratil jeden ze svých záporně nabitých elektronů. Obvykle – v neutrálním atomu – celkový náboj všech elektronů přesně vyruší kladný náboj jádra. Iont stříbra má tudíž celkově kladný náboj. Když emulze pohltí foton, dochází někdy k uvolnění elektronu stejně, jako jsou elektrony vyráženy z kovu při fotoelektrickém jevu. Iont stříbra si nyní tento elektron může přitáhnout a vytvořit neutrální atom stříbra. Neutrální atom stříbra obklopený ionizovanou sloučeninou stříbra je sám o sobě nestabilní a nakonec elektron vyvrhne a změní se opět na iont. Pokud – dříve než k tomu dojde – způsobí následující fotony vznik několika dalších nedalekých neutrálních atomů stříbra,
může se utvořit stabilní ,zárodečné centrum‘, složené z malého počtu atomů. Každé zrnko emulze obsahuje miliardy iontů stříbra. Když film vyvoláme, způsobí tato malá skupinka neutrálních atomů stříbra to, že ze všech zbývajících iontů stříbra z tohoto zrnka vznikne usazenina ve formě neprůhledného kovového stříbra.“ (T. Hey a P. Walters, Nový kvantový vesmír, Argo – Dokořán 2005)

Která seskupení atomů vytvářejí obrazy? Které chemické prvky se dívají? A proč není Mendělejevova tabulka plná? Jak to, že není vyprodáno? Lidské oko, které zná svůj svět díky tisícům a milionům fotonů, jež po dobu expozice mění vlastnosti jakýchsi anonymních atomů: fotografie jako aristotelská katarze. Jako dojem, jejž na chemickou sloučeninu udělalo světélkující vyprávění věcí. Miliony světelných let vzdálený vesmír máme jen díky těmto dojmům.

A když má kvantová fyzika problém s roz­dělením pozorované částice a měřicího přístroje, protože i ten se skládá z atomů a molekul, když vědec tím, že se rozhodne vysledovat určité vlastnosti, tyto vlastnosti sám vytvoří, pak kazeta vytváří film, jenž je jejím pohledem na svět. Střetává se s věcmi, jejichž natočení rozhoduje o tom, jak se od nich budou odrážet fotony. Potkává se s lidmi, jejichž poloha rozhoduje o tom, jaký budou mít tvar, jak budou vidět ve filmu.

Ještě citace, dvakrát Baudrillard, Amerika

,,Pop-humor a hyper-humor, který je tak příznačný pro americké prostředí, v němž věci samy jako by byly nadány jistou shovívavostí vůči své vlastní banalitě. Ale právě tak jsou shovívavé vůči své vlastní ztřeštěnosti. Neusilují o výjimečnost, jsou výjimečné. Výstřednost se zde stala součástí věcí samých. Šílenství, jež je u nás subjektivní, se zde stalo objektivním. Fantasmagoričnost, excesivnost, které u nás patří k duchu a duševním schopnostem, zde patří k věcem.“

Jaké filmy vytvářejí atomy zválených prostěradel? A neohýbá se opuštěná cigareta v popelníku proto, že chce vidět, jak dohoří? A není film prostě střet pohledů různých věcí? Kazeta, jež chápe svět jako ten kluk, co mi chtěl onehdá rozbít hubu, protože jsem mu šáhnul na kšiltovku, což nesmí dělat ani jeho holka nebo nejlepší kámoš, protože ten ťuplík nahoře na kšiltovce, co není čepicí, ale kšiltovkou, ten ťuplík je součástí jeho mozku. „Tady objevujeme, že je možné pociťovat slast ze zničení kultury a být nadšen kultem bezvýznamného.“ Že je možné stát se věcí, dívat se na svět z jejího pohledu. Je to stejně divné a nesmyslné a normální jako stát frontu na úřadě. Ale já nepřemýšlím o čase, já přemýšlím o detailu! křičela. Přemýšlím o celém tom uklízení, které musím udělat! Když dokončím zásuvku s kancelářskými potřebami, když vysaju ty obyčejné bločky a letecké obálky a vytáhnu je všechny ven a zase je dám zpátky, zbývá mi ještě spodní
zásuvka naplněná obrázky…

Warholovy filmy jsou světy, v nichž se dívají věci. V Eat stojí ve druhém plánu fíkovník, a pak tam vyskočí kočka a dlouho se dívá do kamery, a také je tam jablko, které je čtyřicet minut pomalu pojídáno. Jablka vždycky brutálně mlčí; možná že tato neslyšitelná vyprávění jsou právě tím vyprazdňováním prostoru, po němž Warhol toužil. Že by byly všechny kazety na světě čisté?

Někdy kouřím jen proto, abych získala místo v kazetě na cigarety.

Autor publikuje v časopise Cinepur.

Alice Nikitinová (1979), ač narozena v Žatci, prožila dětství a vystudovala Střední uměleckou školu v Kyjevě (1994–98). Poté absolvovala malířský ateliér Jiřího Sopka na pražské Akademii výtvarných umění (1998–2004). Současná „výstava ve veřejném prostoru“, v holešovické kavárně-antikvariátu, se tematicky vá­že k pobytu v Kyjevě. Vlastně tu vystavuje i autor jménem Saša Kirpičnikov, anonymní dárce myšlenky. Všechno začalo náhodným aktem – nálezem vyhozených kreseb…

Co vás přivedlo k myšlence realizovat komorní výstavu s patetickým názvem Pokoření kosmu?

Hlavní inspirací pro mne byly dětské kresby, které jsem našla v Kyjevě u popelnic. Líbily se mi nejen výtvarně, ale i výpovědí o své době, o které se dnes nesluší mluvit dobře, ale která má pro mne jisté kouzlo (podle všeho pocházejí ze sedmdesátých nebo osmdesátých let, kdy se věřilo v budoucnost a každé dítě chtělo být kosmonautem). Víc než samotný vesmír mne zajímá mýtus s ním spojený, „romantismus sovětského člověka“. Název pro výstavu jsem převzala z původního podpisu kreseb. Dokážu si představit, že v té době zněl více než adekvátně.

V jakém poměru je na výstavě přítomna ironie a nostalgie? Cítíte osobní napojení na předkládaný koncept, nebo pouze s odstupem konstatujete nějakou společensko–politickou skutečnost a její změny?

Výstava je samozřejmě myšlena s dávkou ironie, už vybrané téma není možné vnímat s naprostou vážností, stejně jako samotnou narativní malbu. Přesto osobní napojení tu je – za prvé můj bezprostřední zážitek z nalezených kreseb, za druhé moje vlastní dětství (stihla jsem poslední kousek té odcházející doby) – a za třetí je tu ještě taková narážka na modernu jako „umění budoucnosti“.

Jaký je váš vztah k utopii?

Asi trochu závidím těm generacím, které věřily na své utopie, a tím myslím utopii nejen politickou, ale i uměleckou – modernu. Bez utopie už pomalu zbývá jenom cynismus nebo komerce. Manifesty futurismu a suprematismu mi přijdou parádní romantickou provokativností a absolutním sebevědomím.

Ironie a parafráze se objevují i ve vašich starších pracích. Mám na mysli především obrazy jako Stupid–minimal nebo Jedou našikmo. Tam prověřujete vážnost minimal-artu?

Pokud jde o obraz Stupid-minimal, ten vlastně nemá s minimalismem nic společného, je to část mé diplomky, kde mi šlo o různé povrchy a fragmenty městských zdí (zde detail bílých kachlíčků). Název vznikl samovolně, jako přezdívka. Nemá žádný speciální význam. Jedou našikmo je spíše taková primitivní geometrická abstrakce.

Jste malířka. V ateliéru Jiřího Sopka je kladen důraz na barevnou výstavbu obrazu více než na sdělení. Co vás vede k experimentům na poli malířského média? Kdo je vám blízký na umělecké scéně?

Malba vždycky nese nebezpečí sklouznutí k salonu, i když je myšlena zcela upřímně. Po nějaké době usilování o „kvalitní“ malbu jsem dostala chuť udělat něco ne zcela estetického, zkusit to z opačné strany, neohrabaně, nepozorně, ne úplně vážně. Baví mne zkoušet, co všechno malba vydrží, nabourávat její patos. Moji favorité? Kazimir Malevič, El Lissickij, Philip Guston, Peter Halley, Tal R, Sonia Delaunayová, Fernand Léger, David Shrigley, Piet Mondrian.

Antivýtvarnost, pseudoobraz, hyperbolizace nějakého jevu, důraz na  detail, propojování nesourodých prvků na ploše, reminiscence na existující díla, parafráze, citace, změny kontextů apod. I tak lze pojmenovat to, co se odehrává ve vaší malbě. Směřujete k něčemu obecnějšímu, nebo je to pouze skepse, co vás nutí tvořit dál?

Skepse může člověka nutit leda k tomu, aby malování nechal. K tomu, aby pokračoval, ho nutí spíš zvědavost. Je to dobrodružné, nevím, kam se dostanu.

Co byste stručně vzkázala Sašovi Kirpičnikovovi?

Netuším, kdo je Saša Kirpičnikov a jaký osud ho potkal, ale vyřídila bych mu, že má výstavu v Praze, že má otištěný obrázek v týdeníku A2, a také že tu už má (možná) řadu ctitelů.

Alice Nikitinová na motivy Saši Kirpičnikova. Kurátorka Helena Šmídová. Kavárna Ouky Douky Coffee (Janovského 14, Praha 7), 26. 2. – 6. 4. 2006.

Loni na podzim byl malíř Josef Bolf (1971) nominován na Cenu Jindřicha Chalupeckého. Sice ji nezískal, ale na doprovodné výstavě v Městské knihovně v Praze dokázal, že o ni usiloval právem. Potlačil svůj eruptivní rukopis a pečlivě vystavěl nekomplikované emotivní výjevy, v nichž se psychedelická imaginace šťastně potkala se sentimentem a pohádkovou ilustrací. Jako kdyby Bolfovi cosi našeptávala Helena Zmatlíková, ovšem na dojezdu kvalitního LSD. Slovy sportovních komentátorů: bylo znát, že Bolf má formu. Napjatě se čekalo, co bude dál. S odstupem několika měsíců to lze zjistit v Brně.

Josef Bolf se do širšího povědomí dostával celou druhou polovinu devadesátých let. Respekt odborníků i laické veřejnosti si získal jako člen seskupení Bezhlavý jezdec (1996–2002). Za tímto nezvyklým vzestupem stála jeho schopnost těžit z každodenních situa­cí jejich traumatizující rozměr, pozorovat chaos v komunikaci a mezilidských vztazích a zároveň k tomu všemu přistupovat neformálně a s humorem (někdy hodně krutým).

Bolf nikdy nezabředl do rozjímání o chybách světa, tvořil bez odstupu, zmítán podobnými psychózami jako hrdinové jeho nesčetných kreseb. Znovu a znovu kreslil typické postavy z ulice, svůdnice s kočičími hlavami nebo kálejícího Santa Clause, který odmítá rozdávat dárky, a přenášel útržky z fantasy i mystické literatury do reálií dnešní doby. Pro mladé lidi, kteří chtěli svěřovat vlastní příběhy bezprostředním záznamem, komiksem či formou ironických a blasfemických poznámek, byl Bolf prvním oficiálním partnerem z uměleckého prostředí. To z něj už v mladém věku učinilo bezmála kultovní postavu.

Pepa, Bolfík, Pepíček…

Josef Bolf si však na sebe vždy kladl vyšší nároky. Již cyklem Novos Bichos (1998) prozradil ambice hledat hybridní podoby obrazu, který navzdory vazbám k abstrakci, k urbanismu či barevné estetice spotřebního zboží zůstane neurčitý a nedůvěryhodný.

Ukázalo se, že může jít o dvě koexistující linie. Jednu vyživuje zdatnost vystihnout člověka v jeho obyčejné duševní křehkosti. Druhá se obrací k vlastním vyjadřovacím prostředkům, je méně konkrétní, méně líbivá a často kritická k té první.

Právě jejím prostřednictvím se Bolf často bránil parodování sebe sama. Po sérii půvabných tvorů-buněk si tak dovedl odskočit k vyprázdněným fixovým kresbám, v nichž oblíbenou komiksovou bublinu dekonstruoval na několik málo „namachrovaných“ tahů. Experimenty se zapalováním nezaschlých kreseb lihovými fixy byly téhož druhu. Nevystavené zatím zůstávají papíry s nezaujatě provedeným drippingem nebo archy popsané variantami Bolfova jména. Přestože jde o vedlejší výstupy náročnější malířské práce, odehrávají se v Bolfových oscilacích mezní příklady sebereflexe a výzkumu.

Naděje a otlučená škodovka

Obrazy pro Městskou knihovnu (Galerie hlavního města Prahy) byly pro Bolfa zlomové. Ještě nikdy se tolik nevěnoval celkovému sladění barevné škály a nikdy tolik nepotlačoval svůj sklon ke gestickému projevu. K „objevu“ nové vizuality navíc došlo doslova během několika týdnů a muselo to znamenat obrovský skok v umělcově myšlení. Kupodivu, brněnská výstava je jiná. V intencích naznačovaného principu Bolfových častých protitahů by ji bylo možné považovat za typickou reakci na předešlé vypětí. Ale není to tak úplně.

Vypadá to, jako kdyby Bolf potřeboval defragmentovat nové zkušenosti a uvést je do vztahu k těm dřívějším. Znovu například narazíme na mile groteskní podobizny lidí. Jen se nejedná o kresby nebo akvarely, ale o uvolněně nahozené akryly. Na dvou největších kresbo-malbách je zase divoká skrumáž figur. Slovo Hope (Naděje) na jedné z nich vyznívá spíš jako prosba než konstatování.

Jenže dále tu máme žánrové výjevy s otlučenou škodovkou u lesa či polopostavou v březovém háji. Obličejem jí prosvítá černá lebka. Atmosféra z Městské knihovny tu nedominuje, jen se ozývá v množství detailů.

Mezi perly lze započíst rovněž malé zvířecí portréty. Chlupatý černý pes a rozcuchaná vrána na sněhu jsou vlastně jen jednobarevné kaše. Přesto nějakým zázrakem působí živě a přátelsky.

Jednota je prostě pryč. Postromantické a všed­ní, vzrušené a klidné stojí vedle sebe. Imaginativní základ zůstal zachován, ale jeho dávkování se odlišuje kus od kusu. Je to jako na koncertě Boba Dylana: pokaždé je to Bob, avšak v každém songu zní jinak… a my jsme za tu svobodu vděční.

Kdo očekával přímé pokračování nedávno započatého díla, asi bude zklamán. K vlastní škodě by mohl přehlédnout Bolfovu novou (nebo znovuobjevenou) jistotu, že se s rozkoší může oddávat jakékoli ze svých autorských a lidských dispozic. Jako by až „chalupářskou“ anabází zjistil, že se nemusí vzpírat setkání různorodých sdělení. Díky tomu má znovu blízko k podobně spektrální skladbě lidského života.

Kdyby se tato vitalita dostala do krve dalším českým malířům (a je vidět, že o ni mnozí usilují), pak se může stát, že se s malbou začne něco zajímavého dít. A teprve tehdy se bude také moci podívat do očí své mocné konceptuální sestře, s níž se tak ráda pře o domény svého vlivu.

Autor je šéfredaktor časopisu Umělec.

Josef Bolf: Death Is Not the End? Kurátorka Yvona Ferencová. Moravská galerie v Brně, Atrium Pražákova paláce, 24. 2. – 21. 5. 2006.

Karikatura je slovo, které jsme v posledních týdnech slyšeli neobvykle často. Výstižnější by ale bylo mluvit o kresbičkách, které vzbudily vlnu rozhořčení v islámském světě. Slovo karikatura totiž budí očekávání, která dánští kreslíři nenaplnili a ani se o to nejspíš nepokoušeli. Karikatura se totiž v posledním desetiletí stala oblíbeným námětem výstav předních světových muzeí. Historickou výstavu umělecké karikatury nyní připravila také Galerie hlavního města Prahy. Jde o výběr prací z první poloviny 20. století. Nesmíme přitom přehlédnout podtitul Karikatura a české umění 1900–1950. Obojí se totiž dělí o prostory pražského Domu U Kamenného zvonu rovným dílem. Důraz je však v každém případě na českém umění.

Velký příběh české karikatury

Stěny okolo schodiště, po nichž stoupáte k výstavním prostorám, jsou polepeny citáty. Autoři první poloviny 20. století se ptají, jestli existuje něco jako česká karikatura. Kurátoři výstavy si tuto otázku vzali za svou a vydali se do depozitářů pro odpověď. Jak to však při hledání velkých příběhů bývá, ze slavné historie zůstane pár nesouvislých epizod. Kurátoři nacházejí Františka Kupku, pracujícího pro francouzské zadavatele. Ten však nemá nic společného s Váchalem nebo Ladou. Erotická revue se nedotýká stylových sporů kolem kubismu nebo válečného angažmá Emila Filly v protirakouské propagandě. Každá z těch epizod je neobyčejně zajímavá, ale přešlapování mezi nimi vede jen k tomu, že se výstava nakonec ubírá po předem vytyčené cestě českého umění. Vedle skutečně výrazných karikaturistů první poloviny století – Zdeňka Kratochvíla, Františka Bidla, Adolfa Hoffmeistera nebo Antonína Pelce – se tu objevují v žánru zcela nepřesvědčiví, ale kanonizovaní
autoři, jako Josef Šíma.

Slepě do slepé uličky

Výstava naznačuje ještě nejméně dvě možnosti, jak pohlížet na dějiny karikatury v českých zemích. Jednak skrze časopisecké mé­dium, jak to naznačuje vtipná projekce listování dobovými tiskovinami, a jednak prostřednictvím stylových proměn. Právě ve stylové analýze spočívá největší síla této výstavy. První proměnu sledujeme v osobě Františka Gellnera. Ten kresbu expresionisticky zjednodušil na kontrast černých a bílých ploch. Druhá se dá vysledovat s nástupem kubismu.

Kubismus svou specifickou deformací přímo nahrával odpůrcům na smeč. Kubistické klišé od té doby zůstává oblíbenou karikaturou moderního uměleckého díla. Svěže proto dodnes působí karikatury kubistické přestavby Prahy, stejně jako satirické návrhy na důsledné uplatnění barokního tvarosloví v moderní zástavbě. Další kapitoly příběhu české karikatury se točí kolem lokální politické situace a fašistického nebezpečí. Padesátá léta se ohlásí sérií plakátových proklamací. Expozice končí ve stísňující slepé uličce. Škoda, že autoři při vytváření koncepce pokaždé odbočili cestou menšího odporu.

Přitom přehodnocení stereotypního kánonu bylo nasnadě. Sama karikatura pracuje se stereotypy a o to účinnější zbraní proti nim se může stát. Vzpomeňme výstavy v pražském Goethe-Institutu v roce 1997, která vedle sebe jednoduše postavila karikatury Němců v českém tisku a karikatury Čechů v německém tisku. Efekt byl ohromující. Oba národy si totiž předhazují stále tytéž věci.

A co bylo dál

Na pozadí výběru umělecké karikatury minulosti nepůsobí dnešní novinové kreslířství nijak výrazně. Poměřovat výběr s průměrem by bylo nespravedlivé. Kam se ale poděla karikatura, která se podílela na stylových proměnách soudobého umění? V polovině prosince minulého roku udělal deník Berliner Zeitung pokus. Jedno číslo dostali místo fotografie příležitost ilustrovat berlínští umělci. Výsledek byl spíše odstrašující. Ukázalo se, že vybraní akademičtí umělci s tištěným médiem vlastně pracovat neumějí. Jejich ilustrace připomínaly všechno možné – od portrétní malby po bytový textil; jenom do žánru novinové zkratky se netrefili.

Zájem o historický vrchol novinové karikatury ale nepřišel sám od sebe. Je spíše doprovodným jevem vzniku uměleckých a jinak kritických forem komixu. Komiksové seriály jsou již povinnou výbavou všech větších novin. Novinové seriály bývají založeny na sadě populárních postaviček, ale nemusí tomu tak být pokaždé. Herald Tribune má pravidelně tři seriály pod sebou. Jeden sleduje dění v Bílém domě. Čtenář však nevidí nic než různé pohledy na balustrádu sídla amerického prezidenta. Zevnitř se pouze ozývají hlasy v obláčcích. Populární postavička v Bílém domě je totiž vyměnitelná.

V roce 2004, kdy Německo slavilo výročí Immanuela Kanta, věnoval Frankfurter Allgemeine svůj komiksový seriál výhradně problémům kritické filosofie. Autor námětu k tomuto seriálu se v díle královeckého filosofa orientoval znamenitě. Komiks se vůbec stává záminkou k postmoderní interpretaci filosofických myšlenek. V Americe oblíbené komiksové úvody do filosofie (i když nesou názvy typu Derrida for Dummies) jsou mnohem zdařilejší a ve zkratce adekvátnější než u nás stále vydávané kompiláty novotomistů či stoupenců podobně rigidní analytické tradice. Jacques Derrida v podobě středověkého čaroděje, který obrovskými nůžkami stříhá knihy na proužky a kroutí z nich motáky, má něco do sebe. Taková karikatura zosobňuje myšlenky lépe než tvář rozcuchaného Francouze na pozadí knihovny.

Komiks není jen kreslený vtip

Komiks vybojoval nové místo pro kresbu a ilustraci v tištěných médiích, kde proto mohou experimentovat se stylem a schopností karikaturní zkratky před zraky veřejnosti. Při pohledu na česká i světová média je to ale většinou prostor přesně vymezený rámečkem. Poněkud bizarním úkazem na české mediální scéně je týdeník Respekt. Je vlastně komiksem na pokračování od Pavla Reisenauera. Tento kreslíř však rozhodně není žádným experimentátorem a již léta se drží osvědčeného řemesla.

Zatímco komiks je nástupcem karikatury, barevná fotografie je pro ni velkým konkurentem. Lidé v západní kultuře chtějí vždy znát tvář toho, kdo k nim mluví. Většina fotografií v našich novinách ukazuje tváře. Jenže kdo si je má v té záplavě pamatovat? A právě zde leží obrovský potenciál karikatury jako nástroje PR.

Karikatura, jakkoli negativní nebo nelichotivá, vytváří veřejnou tvář politika. Je zkratkou mezi člověkem a tím, co zosobňuje. Tvář je v první řadě logo a to musí být zapamatovatelné a sugestivní. Adolf Hoffmeister se chlubil vynalezením hned několika veřejných tváří. Také s tváří T. G. Masaryka se česká veřejnost neseznámila na poštovních známkách, nýbrž ve štvavé kampani satirických listů během hilsneriády. Někteří čeští politici bez výraznějších rysů by si měli na začátku volební kampaně najmout schopného karikaturistu, aby jim nějakou tvář včas vytvořil.

Autor je výtvarný kritik.

Karikatura čili nakládačka

Sloveso caricare znamená ve vulgární latině nakládat, přetěžovat i přitěžovat. Slovo karikatura tak lze počeštit jako nakládačka. Označení caricatura se v dnešním významu objevilo poprvé v Itálii. Jako výtvarný žánr se však karikatura vyhranila teprve s rozmachem tištěných médií na sklonku 18. století v Anglii a Francii, odkud se slovo šířilo do dalších evropských jazyků.

Nejslavnější karikaturou všech dob nejspíš již zůstane pan Hruška. K této klasické kresbě se ve svých úvahách vrací snad každý, kdo uvažuje o principech karikování. Karikovaný Monsieur Poire není váš soused, nýbrž francouzský král Ludvík Filip. Jak se král stává měšťákem, mění se jeho otylá tvář v hrušku. Hruška jako ready made přirozeně vyplývá z tvaru královy tváře. Právě v tom tkví dokonalá přesvědčivost této kresby Charlese Philipona z roku 1831. Kreslíř se netváří jako tvůrce, ale spíše jako objevitel, který pouze odhalil již přítomnou hrušku v hlavě pokleslého panovníka.

Nejde přitom vždy jen o pouhou podobnost otylé tváře s měknoucí hruškou. Oblíbené zvířecí karikatury neodkazují pouze k repertoáru zvířecích bajek nebo středověkých bestiářů. Klasičtí karikaturisté 19. století se ve svých kresbách opírali o poněkud divoké evoluční řady, které konstruovala soudobá biologie na základě antropologických měření. Sousední národ se na stránkách novin zpravidla ukazoval jako evolučně opožděný, dětsky nedospělý, zaostalý stejně kulturně jako tělesně. Stereotypní český Wenzel míval na stránkách německého tisku kulatou kebuli s žabími ústy. Podobnost s žábou nebyla nijak náhodná. V populární literatuře té doby se lidstvo vyvíjelo od žáby k Apollónovi. Na jednom konci skřehotavý obojživelník a na druhém vyprofilovaná antická socha, zrozená rovnou s vavřínovým věncem na hlavě.

Na utváření individuální karikatury měla vliv populární fyziognomika. Když čtete popisy tváří a postav slavných osobností z pera klasických historiků, je to stále se opakující výběr rysů (vysoké čelo, úzký nos, klenuté obočí). Charakteristika tváře přitom nápadně odpovídá charakteru osoby. Tato ekvivalence není nijak náhodná. Schematické tváře na mozaikách, kde se obličej skládal z několika kamenných pixelů, podtrhují jenom vybrané rysy. Malířské i literární portréty vznikaly podobně jako obraz Doriana Graye na základě činů zobrazené osoby.

Křesťané tímto způsobem vytvořili několik typických zobrazení svého Boho-člověka. Dnes každé malé dítě ví, že Ježíš vypadal jako Superstar. Jak vypadal Mohammed, žádný muslim neví a ani vědět nechce. Každé zobrazení Proroka je v očích muslimů vlastně již karikaturou.

–pš–

V okovech smíchu – Karikatura a české umění 1900–1950.

Autoři koncepce Ondřej Chrobák a Tomáš Winter.

Galerie hlavního města Prahy – Dům U Kamenného zvonu, 8. 2. – 9. 5. 2006.

Motýlek

Papillon

Režie Franklin J. Schaffner, 1973, 150 min.

Vězeňská dramata v divácích vyvolávají tendence sympatizovat s trestanci – zloději, vrahy – tedy s postavami, k nimž by v jiném filmovém žánru cítil opovržení či nenávist. Případ Motýlka není jiný. O minulosti hlavní postavy (Steve McQueen) se tu mnoho nedovíme. Neřeší se zde, nakolik krutý byl on v minulosti, ale nakolik je k němu krutá přítomnost. Henri se se svým odsouzením na doživotí a následnou deportaci do věznice na Ďábelských ostrovech ve Francouzské Guyaně nehodlal smířit. Naváže přátelství s dalším odsouzeným (Dustin Hoffman) a pokouší se z ostrovů uprchnout. Schaffner vypráví příběh o neskonalé touze po svobodě poměrně ukázněným filmařským jazykem. Se střihem i kamerou pracuje velmi nenásilně. Výjimkou je jen scéna, kdy se „Motýlek“ ocitá mezi životem a smrtí, to využívá neobvyklých úhlů snímání a rozostření. Hlavní slovo přenechává dvojici McQueen a Hoffman, kteří jako by léta ve vězení
skutečně v průběhu natáčení zažili. Jako bonus obsahuje DVD dobový dokument z natáčení, na němž je nejcennější přítomnost skutečného Henriho Charrièra – „Motýlka“. Film vznikl podle jeho autobiografické knihy a je syrovější než vězeňská dramata Franka Darabonta (Zelená míle, Vykoupení z věznice Shawshank), spojuje jej s nimi ale poklidné tempo vyprávění a mocná síla naděje.

Lukáš Gregor

Tycoon City: New York

Atari 2006

PC

SimCity zaznamenalo prakticky v jakékoliv inkarnaci masový úspěch – lidé si postavili město, starali se o jeho sociální a ekonomické blaho a pozorovali, jak jim civilizace roste pod rukama. Tycoon City: New York vás obdobně posadí do pozice starosty zodpovědného za rozvoj městských čtvrtí, ale na rozdíl od SimCity můžete pozorovat cvrkot v ulicích z maximálního možného přiblížení. Lidé chodí do obchodů, do práce, povídají si a mají vlastní názor na směr, kterým by se mělo město pohnout. Podobných simulátorů je v poslední době jako šafránu – jejich početně omezená cílová skupina nezajišťuje stejnou prodejnost jako například u akčních stříleček, které jsou v podstatě dobré pro každého. Proto v Tycoon City existuje neobvyklý (pro žánr) příběh. Postupně dostanete pod ruku několik městských čtvrtí s cílem zlepšit jejich životní podmínky. Odposloucháváním rozhovorů jednotlivých virtuálních obyvatel vám bude řečeno, co je potřeba udělat,
a jakmile se podaří čtvrť zkultivovat, přesunete se do jiné. Název New York není použit pro nic a za nic. Zatímco normální budovy mohou stát kdekoliv, slavné monumenty musí být umístěny na správné lokaci tak, aby vznikl známý mrakodrapový horizont New Yorku. A co bude stát na místě sestřelených Dvojčat? Nechte se překvapit. Tycoon City: New York rozhodně stojí za několik dní hraní.

Lukáš Dobrovský

Iva Bittová & Javas

The Party

Indies 2005

Iva Bittová je jednou z mála českých osobností se světovým renomé v oblasti avantgardní hudby. V poslední době se však zdá, že její hudební invence začíná vysychat a její nápady matnět. Zaběhlost a jistotu svého širokého hudebního záběru, rozpínajícího se mezi rockem, vážnou a lidovou hudbou, začíná obohacovat o podněty z jiných hudebních oblastí. To by bylo jistě chvályhodné, ale výsledky jsou spíše rozporuplné: po mýdlové bublině jménem Elida, natočené s jinak velice kvalitním newyorským avantgardním ansámblem Bang On A Can, přichází Bittová s exkursem do taneční elektronické hudby. Aktuálním albem The Party se tak dostala na úplné dno svých tvůrčích schopností – sestoupila na úroveň maloměstských diskoték. To je z velké části dílem jejího „spoluhráče“ Javase, který má na svědomí naprosto banální hudební složku, již tvoří houseové remixy. Absenci invenčních momentů nevylepší ani občasná snaha Bittové o „experimentálnější“
vokální linky a decentní přizvukování tupému a jednotvárnému tanečnímu beatu. Ačkoliv má Iva Bittová stále právo na přídomek „progresivní“, je načase si uvědomit, že progresivní může být i paralýza. Desku The Party však můžeme brát i jako příslib do budoucna; doufejme, že horší album už Bittová vydat nemůže.

Karel Kouba

Vitalic

Ok Cowboy

Pias 2005

Skupinu Vitalic tvoří jediný člen, francouzský multiinstrumentalista a programátor Pascal Arbez. Po singlech Poney (2001) a Fanfares (2004) v loňském roce vydal desku Ok Cowboy, na které kromě nich najdeme několik nových skladeb. Hudba Vitaliku asi nejvíc připomíná tvorbu Arbezova krajana Laurenta Garniera. Jde o hravé techno, které lehce klouže po popové vlně. Arbez na desce pracuje s mnoha žánry, jako je techno, elektronická hudba 70. a 80. let nebo hudba klasická, a upravuje je do nové podoby. Hned v úvodní Polkamatic využívá zvuk elektronických varhan, na který se postupně nabalují tóny elektronických kláves a beaty. Kromě vršení Arbez ve skladbě pracuje se zpomalováním a zrychlováním rytmu, takže vzniká až chaotická směs zvuků, které do sebe ale skvěle zapadají. Postupná gradace a košatění jsou patrné i v dalších písních, jako ušitých pro DJské vystoupení. Poney part 1 zvukově vrcholí zhruba ve své polovině, kde se
však opět ztiší, přidá se zastřený, elektronikou prohnaný hlas a poté skladba utichá. Hitové ambice neskrývá singl My friend Dario, vykrádající a zároveň parodující disco a rock 80. let. The Past je zase veselou poctou skupině Daft Pank. Paradoxně jednou z nejzábavnějších písní je No Fun, která mi připomněla rané Revolting Cocks v disco podobě. Album francouzského kovboje je plné hudebních nápadů a patří k tomu nejlepšímu, co v taneční hudbě loňský rok vzniklo.

Jiří G. Růžička

John Williams

Memoirs of a Geisha – OST

Sony Classical 2005

Výpravná filmová adaptace románu Arthura Goldena Memoirs of a Geisha se u nás s úspěchem promítá pod zjednodušeným názvem Gejša. Melodramatický příběh, poodhalující tajemný a pověstmi i nedorozuměními opředený svět japonských gejš, má několik předností: vedle kamery, výpravy a kostýmů je to především hudba. Složil ji dvorní skladatel Stevena Spielberga (producent filmu) John Williams, držitel pěti Oscarů (mj. Čelisti, E. T. a Schindlerův seznam). Melodická, ale především instrumentačně bohatá a nápaditá hudba nejen výborně doprovází místy poněkud akademicky chladný film, ale dá se opakovaně poslouchat a nemusí sloužit výhradně jako jeho připomínka. Je přitažlivá svou exotičností a navíc tu můžeme slyšet japonské nástroje koto a šakuhači. Výraznou dominantou nahrávky jsou sólové party pro violoncello a housle v podání dvou špičkových světových sólistů: na cello hraje Yo-Yo Ma, který již s Williamsem spolupracoval na hudbě
k filmu Sedm let v Tibetu, na housle Itzhak Perlman, který se zase podílel na Schindlerově seznamu. Jejich hra zaujme nejen ty, které bavil tento snímek, ale i ctitele klasické hudby.

Milan Valden

Remember Shakti

Saturday Night in Bombay

Universal 2001

John McLaughlin, kytarista s brilantní technikou a muzikalitou, žák indického gurua Sri Chinmoye a spoluhráč například Milese Davise, se roku 1975 spojil s několika indickými hudebníky a vznikla formace s názvem Shakti. Během svého tříletého působení vydala tři desky, na nichž je tradiční indická hudba fúzována s McLaughlinovým jazzovým západním přístupem. Album Saturday Night in Bombay je třetí inkarnací této kapely. Z původní sestavy zbyl jen McLaughlin a perkusionista Zakir Hussain, housle L. Shankara nahradila mandolína U. Shrinivase. Mikrostádo perkusistů doplnil V. Selvaganesh a dalších devět hudebníků. Deska obsahuje čtyři kompozice, přičemž hned v první se posluchači dostane všech atributů, pro které jsou Shakti tak cenění. Vrcholná muzikalita „odjinud“ s podmanivým vokálem, precizní rytmické vzorce, sestavené podle Evropanovi neznámé přísné logiky. Za každým postupem si lze představit mantru, spiritualita skrz desku
přímo dýchá. Více než dvacetiminutová skladba Shringar pomalu graduje a její struktura asociuje jazzová i klasická hudební díla. Po instrumentálním opusu je čas na vokálnější Giriraj Sudha a desku završuje rytmus oslavující Bell´Alla. Energicky intenzivní atmosféru ještě podtrhuje fakt, že se jedná o živý záznam. Kdyby tato pestrá a hluboká deska hrála ve většině čajoven, možná by neortodoxní jazzoví fandové přestali chodit do hospod…

Jan Červenka

Vše začalo jednoho říjnového večera roku 1966. Tehdy na Berlínských jazzových dnech vystoupil orchestr složený ze šestnácti mladých hudebníků, kteří rozpoutali bouři v konzervativních kruzích a zároveň nastolili nové směřování evropského jazzu. Pod vedením šestadvacetiletého pianisty Alexandera von Schlippenbacha tehdy vzniklo uskupení Globe Unity Orchestra, sdružující čelné individuality evropské improvizované hudby (kromě jiných například Petera Brötzmanna, Petera Kowalda, Gerda Dudeka či Jakiho Liebezeita). Vedle sebe se zde střetly rozdílné osobnosti, které spojovalo především hledačství a snaha vymanit se z pout všednosti a konformity. Poválečná generace německých jazzových muzikantů tak přestala tíhnout k americké bebopové tradici a vytvořila vlastní neortodoxní vizi, která určuje hudební dění dodnes.

Schlippenbachova činnost se po jeho bouřlivém zápisu do hudební historie rozprostřela mezi mnoho různorodých projektů, pohybujících se napříč žánry: společně se saxofonistou Evanem Parkerem a perkusistou Paulem Lovensem založil v sedmdesátých letech Schlippenbach Trio, nahrál mnoho sólových desek a také dua s pianistkou Aki Takase nebo bubeníkem Svenem Åke Johanssonem. V jeho tvorbě se střetává množství nejrůznějších vlivů – kromě klasického a avantgardního jazzu především soudobá vážná hudba a v poslední době i elektronické experimenty. Schlippenbachovým velkým inspiračním vzorem pak zůstává pianista Thelonious Monk, který je mu blízký zejména svým principem boření existujících forem a stvořením autonomního jazzového jazyka. Vyrovnáním se s Monkovým odkazem je Schlippenbachovo album Monk’s Casino, obsahující všechny klasikovy kompozice v ojedinělém provedení.

Všechny tyto hudební vlivy se protínají v aktuálním projektu Lok 03, s nímž Schlippenbach vystoupí na pražském koncertě. Spolu se svou manželkou, japonskou pianistkou Aki Takase (kterou české publikum může znát například díky spolupráci s Janou Koubkovou nebo Rudolfem Daškem), a mladým hráčem na gramofony DJem Illvibe zde kongeniálně konfrontují disparátní hudební tradice, jejichž propojení ve výsledku působí skutečně výjimečně.

Projekt Lok 03 je koncipován jako zvukový železniční atlas. Jednotlivé skladby stejnojmenného alba, které vyšlo minulý rok u britského vydavatelství Leo Records, jsou nazvané podle pomyslných železničních zastávek, kterými posluchač projíždí z Berlína přes Istanbul a Oklahomu až po Peking. Tento koncept se projevuje i v rámci hudební složky: v hudbě tria slyšíme rozjíždění vlaku, pískot páry nebo skřípění brzd, ale zároveň zaslechneme občasné ozvuky emblematické hudby, spojené s danou „zastávkou“. Oba klavíry vytvářejí melodicko-rytmické struktury, v nichž se střídají improvizované momenty s úryvky (či citacemi) relativně čitelných melodických linek, záměrně odkazujících k určitému uzavřenému hudebnímu kontextu (např. blues, orientální hudba nebo vážná hudba). DJ Illvibe, který ve své hře nezapře ukotvení v abstraktním hip-hopu (od patnácti let hraje v hiphopových klubech a v současnosti působí
v jazzově-hiphopové skupině Lichee Lasi), konfrontuje souhru klavírů s gramofonovou improvizací, spočívající v destrukci zvukové předlohy prostřednictvím scratchingu, rozsekávání zvukových segmentů a jejich recyklaci v nových kontextech. V jednolité melanži tohoto netradičního tria, stojícího stranou všech tradičních stylových omezení, lze bezpochyby spatřovat budoucnost avantgardního jazzu.

Autor je šéfredaktor časopisu Uni.

Letošní ceremoniál předávání hudebních cen Anděl se změnil v sérii trapných vystoupení sponzorů, fotbalových internacionálů a socialistického spíkra Martina Hrdinky. Proč ceny pro nejlepší hudebníky předávají právě členové dozorčích rad výrobců pneumatik nebo oplzlí stárnoucí fotografové, se diváci nedozvědí. Stejně jako jim zůstane utajeno, proč výroční večer postrádal jakoukoliv dramaturgii, Hrdinka trapně vtipkoval, zadrhával a pletl si jména ostatních vystupujících. Kde jsou ty časy, kdy byly hudební ceny, tehdy ještě v podobě malých gramofonů, předávány během vtipného večera a z rukou hudebních profesionálů!

Když pomineme profesní přehmaty (jako třeba nominace pro Chinaski za nejlepší rockové album), největší neslušností bylo, že pořadatelé vyměřili oceněným umělcům čas 20 sekund na poděkování. Kdo to nestihl, měl smůlu. Aby oceněná zpěvačka nesměla říct ani slovo, neboť jí byl po vymezeném čase vypnut mikrofon, je neomluvitelná ne­omalenost. V podobných trapasech pak zanikla i jména po zásluze oceněných umělců.

Letošní Andělé tak byli bohužel jedna velká smutná nuda.

Máte dojem, že změny v roce 1991 a pomerančová revoluce roku 2005 znamenaly i změny v tvorbě ukrajinských spisovatelů?

Nesměšujme tyto dvě události! Rok 1991, rozpad SSSR a krach komunistického systému byl globálním převratem ve všech sférách života. Kulturně na něj byla Ukrajina připravena mnohem hůře než Česko nebo pobaltské země a velkou měrou se devadesátá léta zapsala do povědomí jako roky „kulturního budování“. Mnoho věcí se Ukrajině podařilo vytvořit prakticky od nuly: počínaje vlastními nahrávacími studii, ukrajinskou kinematografií až po specializovaná nakladatelství vědecké literatury. „Sekularizace“ kultury, tedy její „odluka od státu“, se velice pozitivně odrazila zvláště v těch odvětvích, která jsou ekonomicky schopná podporovat malé a střední podnikatele – tedy v literatuře a výtvarném umění. Soukromá nakladatelství, umělecké galerie, v menší míře již hudební kluby, malé divadelní scény – to je základ, na němž se zvedá současné ukrajinské umění. Na druhé straně klesla kinematografie, což je pochopitelné: ta nemůže, na rozdíl třeba od malířství, existovat bez
silného průmyslu a neobejde se bez státní podpory.

Existuje na Ukrajině pojem „současné umění“ a kdo ho představuje?

Cílem pomerančové revoluce byl kromě jiného i konec „antikulturního státu“, kterým Ukrajina zůstávala v minulých letech. Současné umění dozrálo k tomu, aby se bralo za svá práva a žádalo pro sebe odpovídající právní ochranu od státu – to není prázdný pojem, zvláště když si uvědomíte, že ruská kulturní přítomnost na Ukrajině představuje devadesát procent na knižním a devadesát osm procent na filmovém trhu.

Takže my všichni, kteří více či méně tvoříme kulturní obraz současné Ukrajiny, ať už to jsou hyperpopulární rockové hvězdy Oleh Skrypka (skupina VV) a Svjatoslav Vakarčuk (Okean Elzy), nebo filmoví režiséři, známí prozatím jen ve svých kruzích (Oles Sanin, Taras Tomenko, Serhij Maslobojščykov aj.), či „festivaloví skladatelé“ (Alla Zahajkevyč, Karmela Cepkolenko, Oleksandr Ščetynskyj aj.), stále v jistém smyslu stojíme na svém Majdanu a domáháme se zákonodárných reforem. A při tom točíme filmy, koncertujeme, píšeme knihy, vystavujeme – tedy zabezpečujeme nepřetržitou uměleckou existenci země. Takže taková je nelehká historie naší „kulturní revoluce“, ještě zdaleka neukončené…

Je známo, že mnoho kulturních projektů – ne-li všechny – prochází pseudokonkursy a že při rozhodování mají převahu instituce jako Svaz ukrajinských umělců. Nepochybujete o kompetentnosti vybírajících?

Dnešní ministři odpovědní za kulturu – vicepremiér Kyrylenko a ministr kultury Lychovij – se zatím zdají být nejlepšími, jaké jsme kdy měli. Alespoň ukazují něco, co je podobné hledání strategie kulturní politiky, a to už něco znamená… V každém případě udělala současná, Jechanurova vláda za celou historii naší nezávislosti první smysluplný krok vstříc ukrajinské knize: ministerstvo kultury získalo ty finance, které se dříve rozhazovaly mezi neživotnými státními strukturami, na uskutečnění „knihovnického konkursu“. Došlo nakonec k tomu, že knihovny samy vybíraly z edičních plánů nakladatelství knihy, které chtějí koupit – poslední seznam knih měl kolem 150 položek, počínaje mou Sestro, sestro a konče Dějinami Polska Normana Dawise. To je poprvé, kdy se knihovní fondy naplnily knihami soukromých nakladatelství a nakladatelé dostali státní zakázky nekuloárním způsobem, ale v čestném konkursu a mohli rozšířit poptávku na svoji produkci
nejen z knihkupectví.

Otázkou zůstává, jestli se bude kulturou zabývat i ta vláda, která vzejde z letošních parlamentních voleb – a vůbec, všichni Ukrajinci jsou už unaveni z těch škatulat hejbejte se na ministerských postech.

Je podle vás literatura na Ukrajině politizovaná? Je ještě v povědomí lidí sovětská charakteristika angažované kultury „pro všechny“?

Ne, sovětský „ideologizovaný“ model kultury už dávno není aktuální. Pokud lze hovořit o nějakém spojení kultury a politiky v post­sovětské době, pak existovalo pouze v tupém úsilí zkomercializovaného nevkusu, popové kultury a showbusinessu ruského typu – to všechno naše tehdejší politická elita ve své beznadějně hluboké a polokriminální estetice podporovala ve velkém. Řekněme, že si dle svého vkusu zamlouvala „komorní muziku k jídlu“. Myslím, že se nebudu mýlit, když řeknu, že jednou z příčin pomerančové revoluce, alespoň pro inteligenci, byla houstnoucí atmosféra kulturní hluchoty, nástupu totální agrese, která rašila jako plevel, subkulturních rychlokvašek, které začínaly diktovat módu celé společnosti – něco podobného se nyní vyskytuje v Rusku a my jsme se hrnuli stejnou cestou. Po revoluci se kulturní život nesmírně rozrostl – ukázalo se na světle současné umění, divadlo, literární události: všechno to, co v předchozích letech
zůstávalo jakýmsi informačním „undergroundem“ a rozvíjelo se vlastními silami, obchází stát, který ani trochu nezajímá, co se kde a za jaké peníze maluje, točí, píše či vydává. Takže širší publikum teprve nyní začíná zjišťovat, co to je současná ukrajinská kultura – například, že prodej současné ukrajinské literatury za minulý rok stoupl pětkrát až šestkrát! Kromě toho naši vydavatelé asi před dvěma měsíci uspořádali knižní výstavu v parlamentu, s cílem „osvětlit“ nakonec i tu nejtemnější a nejnižší vrstvu obyvatel – naše politiky. Tisk se tím pěkně bavil, protože „osvětová akce“ se provalila – poslanci kupovali hlavně dětské knížky. Takže dnes už není problém v „politizování kultury“, ale v tom, jak „zkulturnit“ naše politiky.

Je známo, že na Ukrajině existují dvě literární organizace – Svaz ukrajinských

Spisovatelů, založený v roce 1934, který dle našich informací pokračuje v tradici bývalého Svazu spisovatelů, a pak Asociace ukrajinských spisovatelů, založená roku 1997 jako opozice proti svazu. Jaké jsou jejich vztahy?

Žádné… Starý svaz – to je vlastně organizace podobná svazu veteránů, k současnému literárnímu dění má velice daleko… Asocia­ce, která se od svazu svého času distancovala, soustředí absolutní většinu aktivních literátů a hledá, jak řekl Konfucius, v temném pokoji černou kočku, tedy možnosti tržní funkce literatury v podmínkách ještě nekonsolidovaného národního trhu. Je možné říci, že tyto dvě organizace existují paralelně a jejich cesty se prakticky nestřetávají: svazu zůstal majetek a asociace má tvůrčí potenciál.

Jak proniká současná ukrajinská literatura do jiných zemí – včetně zemí bývalého SSSR – a co pro to dělají sami autoři?

To je vlastně v největší míře zásluha samotných autorů – a jejich překladatelů, ale vůbec ne ukrajinského státu a ukrajinských nakladatelů! Je typické, že prvním ukrajinským spisovatelem, který na konci devadesátých let ovládl západní trh, byl Andrij Kurkov, který píše jakousi postsovětskou epopej – svého druhu ironické „rekviem za Sajuz“ – rusky, a proto neměl problém s překladem. Překladatelů z ukrajinštiny je celkově nedostatek, nejen v Česku, ale i v zemích bývalého SSSR! Německý překlad Polního výzkumu ukrajinského sexu například vznikl jako výsledek „uměleckého workshopu“ překladatelek slavistek, z nichž pouze jedna umí ukrajinsky. Používaly ke srovnání ruskou, polskou a českou verzi románu…

Až nyní ukrajinská literatura poprvé za celou dobu své existence postupně vychází z ghetta mezi lidi, dokonce Jurij Andruchovyč, Ljubko Dereš, Sergij Žadan, Jurij Vynnyčuk aj. už mají své literární agenty. Máme štěstí, že jsme se dožili doby historického vzestupu naší země – jak smutné je, že neměli štěstí všichni ti, kdo psali ukrajinsky před námi, a nesrovnatelně lépe… Koho dnes v Evropě zajímá například kurdská literatura? A přesto existuje a mne nepřestane hryzat pomyšlení, že třeba v této literatuře někdo napsal knihu, která mi může otevřít něco, co jinde nenajdu, a tu knihu si nikdy nepřečtu.

Může o sobě současná ukrajinská literatura říci, že je svobodná a nezávislá?

Na to bych odpověděla slovy hrdinky mé novely Mimozemšťanka: „V lidském světě není svoboda.“ Na jedné straně lze říci, že ukrajinská literatura se dnes nachází v nejpříznivější situaci za posledních dvě stě let: není ideologická ani jazyková cenzura, spisovatel je absolutně svobodný v psaní a publikování všeho, co se mu zamane. Naopak, ještě u nás neexistuje to, co je známé západním literaturám jako „cenzura trhu“, jež nutí psát ne to, co chcete, ale to, co se prodá. Nikdy nezapomenu na dopis jednoho amerického literárního agenta, který, zaujat mým dílem, mi poslal své „pracovní rady“, jak dosáhnout „amerického úspěchu“: nepsat tak dlouhé věty, nepoužívat málo srozumitelná slova, rozhodně končit dílo pokud ne přímo happy endem, pak alespoň „zábleskem naděje“, protože čtenář prý nemá rád, když mu pokládáte otázky a nedáte odpověď, apod. Tady máte tedy čistý socialistický realismus, jen v elegantnějším balení!

A u nás, kde spisovatel nemůže počítat s vyšším nákladem než 5000 prodaných kusů za rok, 10 000 – to už musí být senzace, trh mu, díky bohu, nic „nediktuje“. To je také svoboda, které si naši spisovatelé, jak se obávám, skutečně neváží, a proto přistupují na drakonické smlouvy, podle kterých se například zavážou dodat vydavateli každý rok jeden román. To je podle mého názoru, jako kdyby se žena zavázala rodit každých devět měsíců jedno dítě! U nás je neobyčejně slabě rozvinuta literární infrastruktura – distribuce, oběh literárních časopisů, šíleně chybí skutečná literární kritika. Seriózní odborníci se zabývají výhradně klasiky: to je totiž finančně zabezpečeno na akademické půdě různými granty apod. Kromě toho se za běhu literárního procesu neformuje širší veřejná debata, což autora činí naprosto bezbranným – a nakonec závislým na náladách vydavatele. Takže svoboda je velice relativní věc…

Z ukrajinštiny přeložila Rita Kindlerová.

Oksana Zabužko (nar. 1960), asi nejznámější ukrajinská literární osobnost za hranicemi vlasti. Držitelka mnoha mezinárodních ocenění. Česky zatím vyšel její román Polní výzkum ukrajinského sexu (OWP 2001), nakladatelství Argo připravuje k vydání soubor povídek a novel Sestro, sestro. Zabužko je rovněž autorkou šesti básnických sbírek a řady vědeckých prací a esejů.

Dny oranžové revoluce mám v živé paměti dodnes. V atmosféře poklidné české každodennosti jsme na podzim 2004 my, Ukrajinci žijící v Česku, napjatě sledovali překotné události v Kyjevě alespoň na ukrajinských internetových serverech. Čím hlasitěji představitelé kučmovského tábora vykřikovali, že jejich vláda je silná a že Juščenko nikdy nebude prezidentem, tím víc se stmelovala opozice. Často jsem tehdy litoval, že nejsem přímo na Ukrajině. Trpěl jsem pocity viny, že se „schovávám na bezpečném Západě“. Podobně to cítili i další místní Ukrajinci, ale zůstali jsme tady – někdo pokračoval ve své práci, jako by se nic nedělo, další šetřil peníze, aby mohl odjet do centra revoluce aspoň později, jiní se účastnili přednášek a seminářů o Ukrajině a zoufali si nad mlčením českých médií o ukrajinských událostech. Bolestné bylo srovnání s novinami sousedního Polska, které přinášely novinky o průběhu oranžové revoluce denně. S kolegy
novináři jsme se snažili nabourat zažité stereotypy českých masmédií, pro které byla Ukrajina pouze jakási podivná „černá díra“, anebo pro ně neexistovala vůbec. Částečně jsme tak spláceli svůj dluh a vyjadřovali solidaritu s rodnou zemí.

Oranžoví otrokáři

Když revoluce vrcholila, hodně Ukrajinců z Česka odjelo demonstrovat přímo na kyjevský Majdan. Mnozí z nich se už nevrátili. Mezi nimi i Jurij Hrycyk, bývalý ředitel školy ve lvovské oblasti, který v Česku čtyři roky ilegálně pracoval jako malíř pokojů. Při přechodu hranic České republiky dostal, podobně jako řada jeho krajanů, desetiletý zákaz vstupu na území Evropské unie. Bylo překvapivé, že místní ukrajinští podnikatelé – zprostředkovatelé nelegální práce, známí jako „klienti“ – platili desítky autobusů pro cestu demonstrantů z Čech na Ukrajinu, že posílali peníze na podporu revoluce, chodili v oranžovém oblečení a veřejně podporovali Juščenka. Ptal jsem se sám sebe – proč to dělají? Vždyť Juščenko slibuje zavedení evropských, transparentních a zákonných norem podnikání, slibuje sblížení Ukrajiny s Evropou. A sami „klienti“ se dodnes řídí spíš sovětskými vzorci jednání – dát úplatek, prosadit „svého člověka“… Vliv „klientů“ na nešťastné
nelegální ukrajinské dělníky bude narůstat a jejich pozice novodobých otrokářů se bude upevňovat, pokud české úřady budou požadovat stále další dokumenty pro legalizaci pracovního poměru cizinců. Status quo neevropské Ukrajiny „klien­tům“ vyhovoval, evropská Ukrajina by pro ně znamenala prohru. To však tehdy pochopil pouze jeden „klient“, který také donutil všechny „své“ dělníky hlasovat pro Janukovyče. Všichni ho poslechli – ať už byli v době voleb v Praze nebo doma v závětří zakarpatské vesnice. Ostatní ukrajinští podnikatelé se postavili za Juščenka. Nevím přesně proč – možná nechtěli být spojováni se státem, který se plíživě proměňoval v despocii typu Lukašenkova Běloruska.

Kde jsou bratři

Já a můj kolega Vasyl Rjuchtin jsme na sebe vzali zodpovědnost za malou oranžovou revoluci v ulicích Prahy. Organizovali jsme mítinky před ukrajinskou ambasádou, protestní pochody k ruskému velvyslanectví i velkou demonstraci na Václavském náměstí, kam přišly tři tisíce Ukrajinců. Byla to největší akce v novodobých dějinách zdejší ukrajinské diaspory. Starší, šedesátiletí představitelé dia­spory demonstrovali tradičně za svobodu Ukrajiny. Ti mladší toužili i po dalších změnách – věčný úděl levného pomocného dělníka se jim už zajídá. Bouře emocí, doprovázející demonstrace, nebyly v Praze o nic menší než v Kyjevě. Všechny mítinky byly řádně ohlášené na českých úřadech, takže v případě provokací by měla policie k dispozici naše osobní údaje. Báli jsme se, ale o další a další povolení k „oranžovým“ mítinkům jsme přesto žádali takřka denně.

Dodnes potkávám účastníky tehdejších protestních akcí. Někdo se mlčky odvrací, jiný s dojetím vzpomíná na přátelskou atmosféru, kdy všichni byli bratři, mnozí dnes litují a ptají se: proč jsme tam vlastně stáli a mrzli, za co jsme bojovali? Pro Ukrajince v České republice stejně jako jinde v Evropě se nezměnilo prakticky nic. A za těch pár změn k lepšímu nevděčí oranžové revoluci. Stejně jako za Kučmy, i nyní oficiální Kyjev o jejich situaci spíše mlčí, ani byrokratických překážek neubylo.

Ukrajinci si často v poslední době stěžují, že všechno je špatně a nikdo se jejich problémy nezabývá. Chybí jim moudrý vůdce, který by za ně rozhodoval a všechno jim poskytl a zaručil – práci, bydlení, peníze, práva a tak dále. Aspoň že mají svého „klienta“ – ten jim dává vše, jenom si polovinu nechává pro sebe. Od příchodu nové, oranžové vlády si mnoho lidí slibovalo „ráj na zemi“. Věřili, že skutečně přijde Ten, který okamžitě a zdarma přinese štěstí všem Ukrajincům – v Česku i na Ukrajině.

Věřili demokratům Juščenkovi a Tymošenkové, kteří se teď pohádali a přemýšlejí, jak si co nejrychleji a pokud možno diskrétně udobřit Janukovyče. Čekali, že Juščenko změní Ukrajinu. Sami ji ale měnit nechtějí. Stále dávají úředníkům úplatky, bojí se mafie a policie, pracují pro „klienty“, čekají na rozkazy shora, sledují ruskou televizi, kde si z nich utahují, i na Václavském náměstí nebo na Florenci se bojí promluvit slovo ukrajinsky…

Šachty a víza

Na druhé straně Ukrajincům rozumím. Je to národ, jehož východní část terorizovalo nejdříve carské a později komunistické Rusko. Rusko zničilo svobodné kozáky, potlačovalo ukrajinštinu, venkovské obyvatelstvo zdecimovaly řízené hladomory, většina inteligence byla zastřelena, území nenapravitelně poškodila nešetrná industrializace a urbanizace a nesmyslné nucené transfery obyvatel, duši národa lámalo zastrašování „zlými banderovci“. Tři sta let podobných kataklyzmat by udělalo z lecjakého národa masu lumpen­proletariátu, pro jehož příslušníky bude šachta a slovo vedoucího směny tím nejsvatějším přikázáním. A co západní regiony – opěvovaný Piemont a naděje ukrajinského národa? Obyvatelé západních regio­nů jsou jednoznačně pro Evropu – a to je vše. Od samotné Evropy je dělí vysoká hradba – víza. A co nakonec uvidí Ukrajinec, když tuto vízovou hradbu překoná? Nic moc – své krajany v podřadných profesích na stavbách a nevlídné tváře
úředníků. Začarovaný kruh…

Vím, že letošní volby na tom nic nezmění – ať už vyhraje kterákoli strana. Nic nezmění ani příští volby. Volby vůbec můžou změnit dost málo věcí. Vymění se ale časem generace, pak druhá, třetí… Až nakonec i na Ukrajině vymře celá čeleď, do níž patřím i já, homo sovieticus.

Autor vydává v Praze ukrajinský časopis Porohy.

V kontextu běžného masmediálního zpravodajství, které má pro vzdálenější a méně blahobytné končiny tohoto světa k dispozici pár odstavečků, případně několik málo vteřin, je festival Jeden svět pro zájemce o světové dění „z té druhé strany“ skutečným svátkem. Mnohaminutové dokumenty nadstardardní kvality přinášejí mnohem hlubší pohled do života jiných zemí a kultur, a to často v širokých souvislostech a srovnáních.

Je snadné po těchto poutavých exkursech podlehnout dojmu, že naše navyklé stereotypy vnímání jiných kultur jsou tím zlomeny a že jsme konečně mohli „vidět, jak to v té Africe ve skutečnosti je“ (abych citoval jednoho z návštěvníků festivalu při diskusi). Je to závěr velmi svůdný, leč krajně zavádějící.

Pestrá africká realita

Je dobré si totiž uvědomit, že značná část dokumentů Jednoho světa se pohybuje ve vleku zaběhlých stereotypů a tradičních témat. Děsivé osudy dětských vojáků v Ugandě, nesnadné dědictví apartheidu v Jihoafrické republice, bezohledně ziskuchtivé chování velkých koncernů v rozvojovém světě, např. firmy Nestlé v Etiopii – to jsou témata, která si své místo najdou jak v masmédiích, tak na festivalu (viz snímky Ztracené děti, Běž za Luisou nebo Černé zlato). Tyto dokumenty nezpochybňují navyklé stereotypy vnímání jiné kultury, naopak je v jistém smyslu ještě upevňují. Jejich (nesporná) cena tkví v něčem jiném – díky svému rozsahu pomáhají evropskému divákovi problém lépe zdokumentovat, a tím i hlouběji pochopit.

Afrika – to je pro běžného Evropana kontinent chudoby, nevyléčitelných nemocí, krvavých konfliktů, či v lepším případě snové dovolené. Festival to do značné míry potvrzuje. Není to nepravdivé – jenže realita je vždy nekonečně pestřejší, i ta africká… Zdaleka ne jen chudoba a beznaděj. Vybavuji si své cesty nairobským slumem za nedělních podvečerů: bídné plechové chatrče všude okolo, špinavé uličky a zákoutí, protékající říčka (či spíš nadzemní stoka) a v ní skupinka cachtajících se dětiček – bezprizorních, neopečovávaných, špinavých… Jenže popojdete o pár metrů dál a uprostřed ulice narazíte na pár větších reproduktorů, slušný hrozen lidí – slavnost plnou hudby, tance, zpěvu a živelné africké radosti, která nepotřebuje zvláštní důvod. V tomtéž slumu za téhož podvečera… Oba obrazy jsou reálné, ba víc – jsou typicky africké. Jenže my běžně narážíme jen na jeden z nich – ten, který nám potvrzuje stereotyp chudoby. Jiné srovnání:
panoramatické záběry na nekonečné údolí chatrčí v nairobském slumu Mathare patří k tradičním a oblíbeným images of Africa, na rozdíl od pohledů do interiérů jednotlivých domácností – do prostor stísněných, leč útulných, kde televize je takřka samozřejmostí a často se tu najde i další elektronika. Opět obrázek překvapivý, narušující naše běžné představy, ale proto ještě ne méně africký.

Tyto stereotypy vnímání jsou svým způsobem užitečné: suplují přímou zkušenost a pomáhají nám jakžtakž se orientovat ve světě jako celku. Keňa – to jsou (pro běžného Evropana) maratonci, safari, případně pláže s bílým pískem. Jihoafrická republika – to je apartheid, minulý i ten současný. Rwanda – to je genocida, bestiální vraždění mezi Hutui a Tutsii. Uganda – to jsou permanentní partyzánské boje, nelítostní (a přece nevinní) dětští zabijáci a zvlášť akutní epidemie AIDS. Jenže – každé takové schéma postihuje jen část reality a řadu zemí tím nespravedlivě diskvalifikuje. Při své letní návštěvě Ugandy a Rwandy jsem hlavně žasl. Strach? Neměl být z čeho – jsou to země z větší části naprosto bezpečné, v posledních letech s poměrně nadějným a dynamickým vývojem, a jsou nadto i turisticky atraktivní (ač turisté tam pochopitelně zavítají jen pomálu). „Nádherná zahrada od začátku do konce – opravdová perla
Afriky,“ poznamenal si o Ugandě na začátku století do deníku Churchill a měl pravdu. Škoda, že festival nabídl opět jen dětské vojáky – země jako celek si to nezaslouží.

Obyčejné obrazy

Je důležitým a pozitivním rysem letošního festivalu, že se o stereotypech evropského vnímání i filmového zobrazování začalo cíleně mluvit. A že se (opět) objevily snímky, které tyto stereotypy radikálně narušovaly. V rámci diskusního semináře Obrazy Afriky se například promítal pozoruhodný film Gustava Deutsche Očitý svědek jinakosti, sestávající ze 600 zhruba třívteřinových klipů, přinášejících v rychlém sledu přepestrou směsku „obrazů Afriky“ – od anonymního bublajícího potůčku přes horské reliéfy, luxusní zahrady, líné oslí povozy na cestách, záběry z jatek až po každodenní pohyb (a vysedávání) na ulicích. Na první pohled experiment s formou, hned na ten druhý ale i něco víc – snaha destruovat zaběhlé klíče k chápání africké reality, snaha nehodnotit apriorně to podstatné a po vzoru hrabalovské „nerozlišující pozornosti“ předložit divákovi proud obrazů a minipříběhů, často banálních, jakoby nicneříkajících –
nechť si to smyslu­plné vybere sám. Žádné spektakulární obrazy, žádná spektakulární témata, všechno snad až příliš obyčejné… Jenže i taková – a právě taková! – je africká každodennost. Stejně jako devadesát procent té evropské…

O narušení tradičních, „velkých“ politických a sociálních témat se pokusil i francouzský režisér Christian Lelong v dokumentu Spravedlnost v Agavezu – jen k tomu použil technický postup přesně opačný. Postavil kameru na dlouhé týdny doprostřed místnosti a nechal ji snímat každodenní průběh lidového soudu v jednom nigerijském městě – jeho aktéry, atmosféru, mechanismy aj. Přitom se snažil otevřít otázku po „malé“ spravedlnosti, v našem bezprostředním okolí – v Africe stejně jako třeba ve Francii.

Keith Shiri ze Zimbabwe, festivalový porotce a jeden z předních znalců africké kinematografie, mu na to bez milosti opáčil, že při sledování jeho filmu málem usnul a že je naléhavě třeba především snímků o Africe, které zajímavě a nově odhalují podstatné souvislosti – politické, ekonomické i sociální. Jak to prý zdařile předvádí Darwinova noční můra. (Tento snímek, propojující téma narušení ekologické rovnováhy ve Viktoriině jezeře s ekonomickým a sociálním rozměrem i s nelegálním obchodem se zbraněmi, míří po festivalu jako jeden z mála do běžné distribuce. A stojí za vidění.)

Vstříc komplikované skutečnosti

Je pochopitelné, že dějově i emocionálně nabitý film poukazující na ony velké „globální problémy“ bude vždy budit mnohem větší zájem diváků i porotců. To „pomalý“ snímek o soudní každodennosti v tuctovém nigerijském městě, či naopak rychlý proud stovek klipů „o Africe vůbec“ si žádají mnohem více divákovy trpělivosti a vstřícnosti – už proto, že nestavějí na žádném zavedeném stereotypu. Přesto, nebo právě proto, by podobné snímky neměly na Jednom světě ani do budoucna chybět – to aby byly obrazy Afriky (či jiného kontinentu) co nejpestřejší, abychom se neuzavírali jen do těch „správných“ či naléhavě potřebných images a abychom následně nepropadli klamu, že festival ony images vyčerpává, a tedy ukazuje, „jak to v Africe ve skutečnosti je“. Nic takového totiž v moci jakéhokoli festivalu není – skutečnost bude vždy bohatší, komplikovanější a méně jednoznačná než sebepropracovanější dokument o ní.

Po závěru vcelku banálním ještě malá poznámka: Velký obdiv a dík patří organizátorům – od šéfů (a šéfových) až po poslední dobrovolníky. Festivalem s takovým záběrem a kvalitou by se jistě ráda honosila spousta jiných, „vyspělejších“ západoevropských zemí. Což připomíná, že vlastní rozvinutost nemusíme vždy měřit jen ekonomickým růstem či počtem akceptovaných bruselských standardů. Průběh Jednoho světa a zájem o něj dává Česku na každý pád velmi dobré
vysvědčení.

Autor studuje na FF UK. V minulém roce pobýval několik měsíců ve východní Africe (Keňa, Uganda, Rwanda).

…konal 21. února 1976 v Bojanovicích, a zachycuje hlavní postavy tehdejšího under­groundu. Koncert skupin Plastic People of the Universe, The New Old Teenagers, Umělá hmota 3 s hostujícím Egonem Bondym jako zpěvákem, Umělá hmota 2, Sanhedrin, Doktor Prostěradlo Band, Bílé světlo, The Hever And Vazelína a písničkářů Soukupa a Karáska, na němž byl originál obrazu před třiceti lety vystaven, vyvolal razantní policejní akci. Odvetné zatýkání účastníků začalo 17. března 1976: ve vazbě se ocitli všichni členové Plastic People, Ivan Jirous, Pavel Zajíček, Svatopluk Karásek, Jan Kindl, Otakar Michl, Zdeněk Fišer, Pavel Zeman, Karel Soukup, Jaroslav Kukal, Zdeněk Vokatý, Karel Havelka, Miroslav Skalický, František Stárek a další. Většina obviněných byla od dubna do srpna postupně propuštěna. Tyto a další perzekuce a soudní procesy s hudebníky a přívrženci under­groundu pokračovaly i v následujících letech. Under­ground byl zahnán do
skutečného pod­zemí. Obraz byl ukryt a později podle dochovaných legend rozstříhán a spálen ze strachu před domovními prohlídkami.

Jiří Gruntorád z knihovny Libri prohibiti se však podle vlastních slov nechal před nedávnem inspirovat sérií barevných fotografií Petra Prokeše z tehdejšího koncertu. Byly na nich zachyceny i různé části obrazu, často však překryté hlavami vystupujících muzikantů. Fotografie byly naskenovány, vyretušovány, v grafických programech vzájemně spojeny a digitálně zpracovány. Výsledkem se stala reprodukce obrazu a záminka k pořádání oslavy po třiceti letech. Setkání, na němž se nakonec sešlo na tři sta lidí, se však nekonalo v Bojanovicích, ale na jiném místě legendárních koncertů Plastic People, v restauraci ve Slivenci.

Na pódiu hráli stejní lidé jako před třiceti lety a v publiku byla minimálně třetina účastníků tehdejšího koncertu. Vystavená reprodukce obrazu přitom umožňovala nemilosrdné srovnání. Mnozí z pamětníků se v sále shledávali po dlouhých letech, někteří (již prošedivělé či vyplešatělé „máničky“) se navzájem nepoznávali. Někteří chyběli – fotograf Jarda Kukal na přítomné shlížel z obrázku na stěně a možná i odněkud seshora, jiní, jako například Egon Bondy, se nedostavili z jiných důvodů – možná proto, že se nemohli podívat bývalým souputníkům z undergroundu do očí. Policie tentokrát nezasahovala. Možná proto, že situaci v sále hlídal současný důstojník BIS František Stárek.

Není to ještě vůbec tak dávno. Uprostřed minulé zimy se Ukrajina ztělesnila víc než dřív. Jako by už nutně potřebovala vystoupit z mlh neurčitosti a beztvarosti, které ji zahalovaly od počátku devadesátých let. Náhle to byla země, jejíž vývoj sledovali všichni, asi pět týdnů. Poté už bylo všechno jinak, pozornost těch, kteří sledují dění na tržišti národů a států, zákonitě přeskočila jinam a začalo se rychle zapomínat – v České republice více než jinde. Ukrajina byla a je odtud příliš daleko, ani ne tak geograficky jako psychologicky. Dá se jí jen ztěžka porozumět. Chybí k tomu vůle i čas – nejvíce ale přesvědčivý důvod.

Těch několik lidí, kteří si u nás myslí něco jiného, zatím jaro nedělá, přestože jich přibývá. Dokud se však na Ukrajinu nezačne jezdit, a to nejen do Koločavy, dokud nebudeme mít možnost vidět více filmů a číst další překlady, sotva se co změní. Je ovšem třeba, aby zůstala nadále zachována vstřícnost Ukrajiny vůči Evropě a její schopnost dát o sobě vědět. Jak se to bude dařit, napoví nejbližší vývoj, protože zemi čekají další, v době nezávislosti už čtvrté parlamentní volby.

Situace není o mnoho jednodušší ani jasnější než předloni. To, že tehdy masy lidí v ulicích přeškrtly scénář, který byl pro Ukrajinu připravován, znamenalo jen vytvoření předpokladů pro budoucí, jinou stavbu. Vítězové toužili po rychlých změnách k lepšímu. Chtěli jinou zemi, jiné státní úředníky, lepší život i kratší vzdálenost od Evropy, která Ukrajině stále kamsi uniká. Představovali si exemplární potrestání viníků všeho, co bylo, a rychlé a automatické zlepšování situace v každodenním životě. Tyto sny jako by byly spjaty s principy jakéhosi nezničitelného „lidového monarchismu“. Mohlo být v silách jediného muže – nového prezidenta – rychlé vyřešení všech nashromážděných bolestí a nezdarů? Skončila snad Juščenkovou prezidentskou přísahou zodpovědnost „obyčejných“ spolutvůrců jeho vítězství a vůle k aktivní účasti na věcech veřejných?

Že se v Ukrajině začaly projevovat jevy, které působí sympaticky, nelze popřít. Zahraniční politika státu nabyla většího sebevědomí zejména ve vztahu k Rusku, které bude mít pro Ukrajinu vždy fatální význam. Situace v oblasti sdělovacích prostředků působí příznivějším dojmem než na sklonku vlády prezidenta Kučmy. Nehledě na všechny nesporné svízele se i ukrajinská kultura může dnes cítit poněkud lépe. Pro většinu obyvatelstva jsou ale podstatnější problémy sociálně-ekonomické sféry, promítající se do každodenního života. Část pomerančových revolucionářů možná právě s ohledem na tato témata vyměnila původní nadšení za netrpělivost a zklamání. Na to, že pravda a láska po velkém úsilí zvítězily, se konkrétních změn v zemi odehrálo málo. Kdo je nechce vidět, může klidně popírat jejich existenci. Příčinu ke skepsi části bojovníků z kyjevského majdanu zavdal i rychlý rozpad vítězné koalice. V září minulého roku se z dočasných partnerů –
prezidenta Juščenka a premiérky Tymošenkové – stali rivalové. Tak se na první místo v tabulce volebních preferencí mohla dostat síla, která byla po své porážce v zimě 2004/2005 vytlačena z Kyjeva do Donbasu. Zde se pokusila připravit vítězný návrat do Kyjeva a novou změnu kursu, jejíž kontury lze jen těžko odhadnout…

Letošní březnové parlamentní volby představují v pozměněné podobě určitou analogii voleb z konce předminulého roku. Půjde o to, jak se nový parlament dokáže dohodnout s prezidentem, jak bude dále spravován a směrován velký evropský stát, jehož státní tradice a zkušenost nadále zůstává příliš krátká. Znovu se ozvala tvrzení, která jsme slyšeli před všemi předchozími volbami. Ukrajina je prý příliš křehká, nestabilní a náchylná k rozpadu na část západní a východní. V úhrnu je to prý nadále země, která ani po pomerančové revoluci vlastně neví, co chce. Návrat k takovýmto tvrzením vytváří představu, jako by se v Ukrajině nejen nic k lepšímu nezměnilo, ale ani zlepšit nemohlo. Nenamlouvejme si, že v roce 2006 je například většina ruské společnosti nadšena samotnou existencí Ukrajiny mimo Rusko! Část Rusů ji trvale vnímá jako podivný či kuriózní, v každém případě však dočasný omyl. Podstatné je, že na tuto věc má
většina politických sil v Ukrajině úplně jiný názor.

Nejspíše náhoda rozhodla o tom, že jméno země je rodu ženského. Na ples států a národů přišla Ukrajina dávno po jeho začátku a v koutě, který pro ni zbyl, si jí málokdo všiml. Chtěla by být přece jen více ve středu pozornosti, ale je zvyklá čekat. Protože patřím mezi ty, které zaujala, chtělo by se jí říci: Jsi mladá, krásná, zajímavá. Je na tobě poznat, že tvá dosavadní zkušenost nebyla lehká. Nesnaž se namlouvat si, že se to v budoucnu změní. Především ale zůstaň tady a zůstaň svá.

Autor přednáší dějiny Ukrajiny a historickou regionalistiku na FSV UK.

„Slobodan Miloševič vzbuzoval v posledních letech čistě lidskou spoluúčast. Když se osaměle, po odmítnutí služeb právníků, pral s neobměkčitelnou mašinou haagského tribunálu, bylo těžké potlačit vnitřní přání postavit se na jeho stranu. Protože vždy se chce člověku stát na straně slabšího, který se pustí do boje, jehož výsledek je předem známý. Vždyť přece haagský tribunál nemůže utrpět porážku – z definice, podle pravidel žánru.“ napsal deník Izvestija ve svém prvním vydání po oznámení, že bývalý jugoslávský a srbský prezident Milošević, obviněný z válečných zločinů v bývalé Jugoslávii, za nejasných okolností zemřel ve své cele v holandském vězení. List ale dodává, že všechny emoce, které jeho smrt mohla vyvolat, by neměly napomáhat vzniku mýtů o Miloševićovi. Izvestija dále připomínají, že „velký státník“ Miloševič prohrál všechny války, které pomáhal vyvolat. Když se dostal k moci, byla Jugoslávie kvetoucí evropskou zemí, která měla
bezvízové styky se všemi evropskými zeměmi kromě Velké Británie. „V důsledku jeho vlády se Srbsko stalo mezinárodním páriou, jednou z nejchudších zemí balkánské oblasti. Fakticky přišlo o Kosovo a dříve nebo později se rozloučí i s Černou Horou a přijde o přístup k moři,“ napsal deník. Milošević podle listu navíc nikdy nebyl srbským vlastencem. „K moci se nedostal jako národovec nebo patriot, ale jako stranický, komunistický aparátčík. Byl cynický a bezprincipiální, rozhodně nebyl idealista, ale naopak tvrdým pragmatik,“ charakterizují Miloševiće Izvestija. A pokud byl Milošević skutečně přítelem Ruska, tak to prý podle deníku nedal nikdy najevo. Všechny klíčové mírové smlouvy například uzavíral ve spolupráci a pod tlakem Spojených států. „Ruská diplomacie za ta léta, kdy byl Slobo prezidentem, nezískala na Balkáně žádné vavříny. Zato ji neustále bolela hlava – Rusové často bránili srbské národní zájmy s větší chutí než sami Srbové a jejich
vůdce. Deník svou charakteristiku zesnulého obviněného uzavírá poznámkou, že Milošević ani neuměl rusky a jednání s ruskými delegacemi vedl zásadně v angličtině.

V neděli 12. března se na mnoha místech Ruska konaly volby do osmi místních parlamentů a do mnoha městských a obecních zastupitelstev. Z výsledků voleb se podle listu Kommersant dají vyvodit tři základní závěry. „Za prvé monopol strany Jednotné Rusko na vládní moc nikdo vážně neohrožuje. Za druhé komunisté potvrdili své postavení ‚hlavních opozičníků‘. A nakonec se třetím výsledkem stala úplná prohra demokratů,“ napsal deník. Podle výsledků hlasování vyhrálo Jednotné Rusko s dostatečnou většinou hlasů v podstatě všude, kde se jeho kandidáti ucházeli o přízeň voličů. „Konkurenci v podstatě neměli – jejich odstup od nejbližších soupeřů (v šesti z osmi regionů se druhou stala komunistická strana) byl v průměru 20 procent. Komunisté však byli s těmito výsledky spokojeni,“ podotkl list. Třetí místo zaujala Liberálně-demokratická strana Ruska radikálně naladěného Vladimira Žirinovského, která kandidovala v šesti
regionech. Kommersant připomíná, že čtvrté ruské parlamentní straně – xenofobní Vlasti bylo ve většině oblastí soudy zabráněno ve volební účasti. V jediném zbývajícím regionu – v Altajské republice – však tato strana skončila druhá. List ale upozorňuje hlavně na naprostou prohru liberálního Jabloka a Svazu pravicových sil (SPS), které kandidovaly tak, aby si nikde nekonkurovaly. Přesto demokraté nikde nepřekonali zákonem určenou volební bariéru. Šéfové obou demokratických stran však zůstávají optimisty. „Museli jsme vytvořit vysvětlovací mechanismus, ale už v prosinci bylo jasné, že to do března nestihneme,“ cituje deník šéfa SPS Nikitu Bělycha. Také šéfové Jabloka míní, že „není vše tak beznadějné“. Oslovení odborníci si to ale rozhodně nemyslí. „Ty strany nebyly schopné se dohodnout ani na regionální úrovni,“ cituje deník politologa Maxima Dianova. Podle něj pozice demokratických stran definitivně zničila prohra v parlamentních volbách v roce 2004. „Jestli SPS a Jabloko
neukážou svou sílu v říjnu, tak bude potřeba založit novou stranu,“ dodal Dianov.

Ruská politika se dá srovnávat s kyvadlem, napsal v ekonomicky zaměřeném deníku Vědomosti profesor Harvardovy univerzity Joseph Nye. „Jak mi řekl jeden bývalý politický lídr, kyvadlo se příliš vychýlilo při chaosu za Borise Jelcina, nyní se příliš daleko zhouplo na stranu státní kontroly, ale nakonec se dostane do rovnováhy. Avšak to si nemyslí každý. Další politik mi řekl, že spíš než návrat rovnováhy čeká zemi další omezování lidských svobod,“ napsal Nye. Dále se ptá, jak se vlastně mají západní země chovat tváří v tvář tak různorodým názorům na demokratickou budoucnost Ruska. Podle něj je to zvlášť složitá otázka pro administrativu amerického prezidenta, která musí balancovat mezi tradiční osobní podporou ruského prezidenta Georgem Bushem a jeho každodenními problémy. Přesto prý mají USA realistické každodenní problémy, při jejichž řešení Rusko potřebují. Jde o otázky, jako je íránský jaderný program či problematika Severní Koreje, kontrola nešíření
jaderného materiálu nebo energetická bezpečnost, která se stala hlavním tématem současného ruského předsednictví skupiny nejrozvinutějších zemí světa G8. Konflikt mezi dvěma americkými agendami ve vztahu k Rusku – demokratizací a pragmatickými potřebami – ale podle profesora Nyeho není tak velký, jak se na první pohled zdá. „Ostrý přístup, dobře fungující v americké vnitřní politice, může v zahraničí spíše ublížit než pomoci těm, kteří sdílejí naše hodnoty. Musíme mít na paměti, že v dlouhodobé perspektivě med přiláká více včel než ocet,“ uzavřel svou stať.

Z ruskojazyčného tisku vybíral Jakub Dospiva.

Dokumentem Skaut má holá kolena navázala Česká televize alespoň částečně na časo­sběrný cyklus Heleny Třeštíkové Manželské etudy. Tentokrát je konfrontováno takzvané domácí video junáckého oddílu Jestřábi natočené v prostředí skautského tábora na konci šedesátých let se záběry stejných míst a tváří po pětatřiceti letech. Režisér Břetislav Rychlík měl k dispozici nahrávky dokumentující jeho vlastní dětská léta a zároveň jeden z dalších konců junácké organizace v Československu, který přišel s normalizací dne 15. 9. 1970. Tehdy byli skauti postaveni před dilema, zda přejít pod hlavičku Pionýra, nebo se nadobro rozpustit. Přestože se může zdát, že jsou si obě organizace podobné, tedy měly by se starat o mravní a u skautů také ekologickou výchovu dětí, rovnalo se v době po srpnu 1969 přestoupení k Pionýru téměř kolaboraci. Vždyť posloupnost jiskřička, pionýr, svazák, komunista byla základním smyslem existence této
organizace. Skaut se naopak politicky nevyhraňoval a šlo mu především o ideál žít „správný“ život v souladu s přírodou. Smysl existence Pionýra v současnosti, tedy mimo ideologický kontext, je pak námětem pro další dokument.

Břetislav Rychlík (zvaný Rychlonožka) pozval své bývalé „bratry“ a vyrazil na místo původního skautského tábora, kde se pokusil tento prostor zmapovat. Můžeme tak sledovat čiperné padesátníky spolu s jejich o něco starším vedoucím, kteří s téměř badatelským zaujetím hledají místo, kde stála latrína, vlajkový sloup nebo lednička. Právě přesnost a autentičnost jim má pomoci překlenout letitou propast a navázat na skautskou tradici, vyjádřenou heslem „jednou skautem, do smrti skautem“. Podle jejich vedoucího mělo přerušení fungování oddílu trvat maximálně rok, ten se ale protáhl na dvacet let.

Pro diváka, který podobné dětské zážitky nesdílí, patří k nejnudnějším okamžikům dokumentu chvíle, v nichž si skauti připomínají staré táborové hry dlouhými citacemi z textů, které byly jejich součástí. Naopak k nejsilnějším místům patří situace, v níž se tito muži dostávají ke kritickým bodům prožitých dějin, tedy konci oddílu (v jednu chvíli se dokonce hlavní vedoucí v noci uraženě odebere na blízkou chatu), nebo k období kolem 17. listopadu. I v oddíle se totiž najdou ti, kteří se v té době okamžitě zařadili k davu žádajícímu konec komunismu, i ti, co se nemohli rozhodnout, zda je tato cesta správná.

Rychlík zručně skládá staré obrazy s novými, postavy na černobílém materiálu stojí před stanem a vzápětí kamera nakukuje do stanu současného a vzniká tak dojem jakési kontinuality. Někdy se však až příliš vměšuje do proudu dokumentu, snaží se vyvolat diskusi, do které vlastně jako by svým profesionálním přístupem nezapadal. Naopak další z osobností dnešního kulturního života, Jiří Králík, který patřil do stejného oddílu, se filmové kameře pokud možno vyhýbá.

Jedním z přínosů filmu je to, že dokazuje neměnnou hodnotu skautské výchovy. Přestože každé z dětí dozrálo v jinou osobnost, ukazuje se tu síla, s jakou je v každém z nich uchován skautský mravní kodex. Doufejme, že Česká televize bude pokračovat ve výrobě filmů, které nezestárnou s dalším dnem, ale ukážou nám i dalším generacím dobu a její proměny, obtížně uchopitelné ve své přítomnosti.

Hra Ingmara Bergmana s názvem Malba na dřevě vznikla před čtyřiceti lety ve Stockholmu. Bergman potřeboval několik plnohodnotných rolí pro své absolventy herectví. Tak vzniklo podivné společenství Rytíře, jeho sluhy, nevěrou zkormouceného kováře, čarodějnice Tyan, potulného herce s loutnou, Marie s děťátkem a mladé dívky-sirotka. Náhodná setkání zinscenoval strach, děs a útěk před morem.

Základní situaci, kterou pregnantně popisuje sluha Jons slovy: „Pojď s námi a setkáš se s morem. Běž jinou cestou a setkáš se s morem. Jestli tě předtím nesklátí mor.“, převzal Bergman později i do filmového zpracování námětu (1956). Změnil však rámec, motivy jednotlivých postav i vyznění odpovědi na otázky po smyslu života a smrti v hledání Boha.

Zatímco v Sedmé pečeti je Smrt od počátku přítomná a jednající figura, v Malbě na dřevě k ní Rytíř a ostatní zbloudivší po celou dobu neodvratně míří k Nejpřísnějšímu pánu. Tam, kde má Bergman filmař vizuálně silný obraz šachové partie, vystačí Bergman divadelník s vypravěčem a postupnou evokací obrazu, jenž ho fascinoval už v dětském věku při mších ve venkovských kostelících jižního Švédska.

Realizační tým rozhlasové verze Bergmanovy hry zachoval výrazný vizuální akcent předlohy. Režisér Vladimír Rusko zvukem ohmatává prostor jednotlivých figur a prostřednictvím vypravěče (Luděk Munzar) bezpečně vede posluchače akusticky nesnadno uchopitelným terénem od mořského pobřeží na rozcestí cest, přes přízračně mrtvolný les až k místu setkání s Nejpřísnějším pánem.

Režie permanentně sleduje tři roviny vizualizace náročného textu. Expozice situací obstarává vypravěč v hutných momentkách, postihujících aktuální místo té které figury na obraze. Jednající postavy zintimňují děje šíleného makrosvěta, prolezlého morem, do svých drobných příběhů, ať prožitých důstojně, či v pokroucené ukňouranosti. Pečlivou práci se slovem pak umocňuje zvuková a hudební vertikála inscenace. Zatímco zvuky kosy, větru, řetězů, vozu, nočního ptáka apod. v mírné stylizaci plně slouží příběhu (zvukový mistr Milan Křivohlavý), snaha vytvářet atmosféru ve velkých hudebních plochách v podkresu celku místy škodí. Jakkoli autor hudby Petr Mandel tvrdí, že k realizaci byly použity jen dřevěné nástroje (Mozaika, ČRo 3, 14. 3. 2006), zní pod slovy často elektronický šum, který nuance v osudech figur spíše stírá, než diferencuje.

Jisté meze původního Bergmanova zadání – klauzury pro studenty herectví – se projeví v dlouhých monologických pasážích. Postavy, jež postupně potkává unavený Rytíř a jeho sluha na cestě domů z křižáckých výprav, spolu vlastně nehovoří. Každý sám s vlastním strachem, bazální starostí o příští jídlo a panickou hrůzou z moru se přidává k volnému společenství ztracenců. Tak může zpětně vyvolat hrůzný dojem z obludného obřadu upalování čarodějnic mladičká Tyan (Barbora Hrzánová), tak zpřítomňuje obecnou noční můru dívka-sirotek (Věra Slunéčková), když v morbidních detailech popisuje vředy a nářek morem nakažených příbuzných i jejich šílený tanec v polích. Jen zdánlivé odlehčení přináší klasická komediální zápletka nevěrné ženy, muže paroháče a potrestaného milence. Ješitným monologem by herec děvkař rád povýšil svůj stav nad jiné, ale končí – stejně jako bývalá milenka a oklamaný manžel – v náručí Nejpřísnějšího
pána. Zahlcení textem částečně ublížilo živelné kovářce (Ilona Svobodová), v přemíře slov tápe i panenská Marie (Miroslava Pleštilová) v prosvětleném zvukovém obrazu, v němž mladá matka vypráví o chvíli, kdy se jí v těhotném břiše poprvé probudil nový život.

Roli organizátora dění plní od počátku sluha Jons. To on vyzývá pocestné k společné pouti, to on je vede k vyprávění. Vynikající Jiří Lábus suverénně zvládá polohy středověkého prozpěvujícího šaška, přisprostlého poživačného skrčka i sanchopanzovského filo­sofujícího ironika, dobře vyvažujícího světlými odstíny tmavé kontury svého pána. Paradoxně tak působí ve svém svérázném hledání Boha autentičtěji než Rytíř v poněkud matném, zvnějšku akcentovaném výkonu Ladislava Freje. Prostor dostává až v samotném závěru hry, kdy zoufale opakuje své volání k Bohu: „K tvé poctě žiji!“, aniž slyší odpověď. Nejpřísnější pán nevyhoví jeho žádosti o odklad, bere jej s sebou k tanci Smrti. Film Sedmá pečeť tak vlastně začíná tam, kde divadelní a rozhlasové zpracování látky končí. Filmová Smrt Blockovi odklad poskytuje a ten své smíření s Bohem nalézá u herecké rodiny, v jejich klidné lásce k sobě i malému synkovi. Ani
Malba na dřevě však nepostrádá naději. Zatímco v dálce mizí Smrt a její společníci v tanci, v popředí obrazu kojí Marie své dítě.

Bergmanovo rané dílo dostalo nejvyšší možnou péči rozhlasových tvůrců. Lze si tak oživit po letech ten filmový obraz měsíční noci a klidnou výzvu: „Jsi na tahu, Antonie Blocku.“

Autorka je rozhlasová publicistka a dokumentaristka.

Ingmar Bergman: Malba na dřevě.

Dramaturgie Pavel Minks, režie Vladimír Rusko.

Český rozhlas 3 – Vltava, premiéra 14. 3. 2006.

Proč jste v dětství obdivovala únoskyni letadla Leilu Khaledovou?

O tom jako teenager tolik nepřemýšlíte. Měla jsem i jiné idoly než tuto ženu a byli mezi nimi i slavní američtí herci. Důvodem mého hlubšího zájmu o Leilu Khaledovou byla ona proslulá fotografie, na které drží zbraň.

Ovlivnili vás i rodiče, knihy, nebo události roku 1969, kdy poprvé unesla letadlo?

Rodiče a příbuzní mi o ní vyprávěli příběhy. Od rodičů jsem spíš slýchala vyprávění o Palestině, o rozdělení země v roce 1948 a o důvodech, proč museli odejít do Švédska. Rok co rok jsme jezdívali za příbuznými na Západní břeh Jordánu a trávili tam hodně času. Měla jsem tedy možnost setkat se s lidmi, kteří tam žili v uprchlických táborech. Příběhy o Leile jsem znala hlavně od příbuzných.

Obdivovala jste v ní spíš revolucionářku, nebo ženu?

Myslím, že obě. Někdy se lidské počínání romantizuje a ona byla mladá, krásná a sama unesla letadlo. To mi připadalo vzrušující. Obdivovala jsem v ní ale také ženu, protože v mé kultuře mají ženy málo prostoru.

Chtěla jste, aby ve filmu bylo něco, o čem Leila Khaledová odmítla mluvit?

Ne. Ale v Libanonu žije doktor, který jí udělal plastickou operaci. Chtěla jsem ho navštívit, Leila se však zdráhala prozradit jeho jméno. Obecně jména nezmiňovala a já to chápu. Jinak o všem mluvila otevřeně.

Leila unesla dvakrát letadlo, ale nikdy nechtěla riskovat život civilistů. Navzdory tomu však zmínila, že je připravená dát život za osvobozenou Palestinu. Nevidíte v tom rozpor?

Když jí bylo pětadvacet let, napsala knihu My people shall live, kde to opravdu říká, ale dnes…

Ve filmu nic podobného neřekla?

Ne. Ptala jsem se, jestli souhlasí, aby její děti bojovaly za Palestinu, a ona řekla, že samozřejmě ano, každý by to svým dětem měl dovolit. Současně ale tvrdí, že pokud někdo takto za něco bojuje, měl by zůstat naživu. Neměl by pro danou věc zabít sebe ani nikoho jiného.

V jejím chování tedy žádný rozpor nevidíte?

Ne. Ale vím, jak je naivní unést letadlo s dvěma ručními granáty a myslet si, že nikdo nebude zraněn. Měla vlastně štěstí, že se nic nestalo. Upřímně si ale myslím, že

Lidová fronta pro osvobození Palestiny nechtěla nikoho zabít. To není cíl, kterého zamýšlela dosáhnout. Cílem bylo vyděsit lidi a to se podařilo.

Nemůže být popularita Leily Khaledové mezi ženami spojována s tendencí přesahovat tradiční role arabských žen?

Možná, ale když se proslavila, psaly jí dopisy také ženy ze Západu a stala se i jejich idolem. Takže nešlo jen o arabské ženy. Navíc Leila nebyla jediná žena, která takto bojovala.

Při druhém, nepodařeném únosu letadla byla ve vězení v Londýně a spřátelila se tam s policistkami, které ji nepřetržitě hlídaly. Později si s nimi dopisovala o intimních věcech…

Snažila jsem se tyto lidi najít a oslovit, ale bylo to marné. V Británii je velmi obtížné najít cizího člověka, není-li to váš příbuzný. Mají na to přísné zákony.

Mnoho etnik a národů bylo ze své země v minulosti nedobrovolně vysídleno a dokázaly svůj domov nalézt jinde. Palestinci mají ale velmi silné a dědičné pouto ke své zemi. Proč?

To, co se jim přihodilo, vnímají Palestinci jako velikou křivdu. A potíž je v tom, že jsou nepřátelé obětí holocaustu. Proto je tento konflikt tak složitý. Ať o tom řeknete cokoli, lidé vás mohou nazvat antisemitou. Spousta lidí říká, tak proč Palestinci nežijí v jiných arabských zemích, proč se musí vrátit do Palestiny? Myslím, že pokud přijmete status uprchlíka, ztratíte vlastní identitu.

Vždy je dost obtížné rozlišit terorismus od boje, který je před světem ospravedlnitelný. Proč jste tuto hranici ve filmu nehledala?

Soustředila jsem se na dva únosy. Myslím, že ve filmu se mi podařilo ukázat, že jste teroristou, jen pokud prohráváte. Když vyhrajete, tato nálepka zmizí. To je velmi zjednodušující. Ve světě je tolik teroristů, ale o těch, kteří volí agresi z titulu mocných, se jako o teroristech nemluví.

Na konci filmu přiznáváte zmatenost. Vidíte nějaké východisko řešení konfliktu mezi Palestinci a Izraelci?

Nevím… Jistě třeba v tom, že Izrael vrátí okupovaná území a dovolí návrat vyhnanců z roku 1948, bude-li dodržovat lidská práva a mezinárodní zákony. Možná. Ale pokud jde o současnost, jsem trochu pesimistická. Myslím, že teď není žádné řešení, alespoň dokud jsou naživu pamětníci událostí roku 1948.

Zlomek filmu je natočený v táboře uprchlíků. Je tam malý chlapec a mluví velmi vášnivě a odhodlaně o nutnosti vrátit se znovu do své Palestiny.

Lidé často říkají, jak ten jedenáctiletý chlapec mluví úplně jinak než švédské děti ve stejném věku. Je trochu smutné, že je tak umanutý. Je to vlastně bláznivý svět. Byla jsem šokována, když mi sdělil, kolik mu je.

Leila Khaledová svých činů nelituje. Odmítá, že by její skutky vrhly negativní světlo na Palestince. Co vás vedlo k přesvědčení, že poškodila jejich pověst?

Učitelé nám v hodinách historie vyprávěli příběh Palestiny a Izraele a vždycky označovali Palestince za únosce a teroristy.

Když mě moji spolužáci a přátelé chtěli vyprovokovat, byla jsem pro ně teroristkou a únoskyní (hijacker). Podobné to bylo, když lidé mluvili o mém domově. V osmi letech jako v osmnácti. Logicky jsem se sama sebe ptala proč.

Byl pro vás film deziluzí, pokud jde o váš vztah k Leile? Ztratila jste k této ženě své mladistvé sympatie?

Ne. Je mou přítelkyní a někdy si telefonujeme. Nesouhlasím s tím, co udělala, ale dovedu to pochopit. Nemyslete si o mně nic špatného, ale myslím, že musíte být sociopat, abyste unesl letadlo a podstoupil šest plastických operací. Leila je opravdu hodně odhodlaná žena, která ví, co chce.

S jakými reakcemi na film jste se setkala?

Bylo jich mnoho. Při prvním promítání tady v Praze jsem neměla dobrý pocit. Lidé odcházeli ze sálu před koncem, někteří seděli a kroutili hlavami a byli velmi naštvaní. Když jsem odcházela z kina, přiskočil ke mně nějaký muž a začal na mě křičet: Co to bylo? Proč jste to udělala? Tohle jsem opravdu nečekala. Jinde mi Palestinci třeba vytýkali, že jsem něco nemusela zmiňovat, nebo se jim nelíbilo, že lidem připomínám to, co se stalo v sedmdesátých letech. Na promítání v Amsterdamu byli příjemní lidé, film se jim líbil a dávali mi dobré otázky. Celkově jsem si odnesla to, že každý má na tento konflikt nějaký názor.

Leila Khaledová – ikona svobody, nebo smrti?

Po jedenáctém září se představa západního světa o únoscích letadel rozhořela nenávistí a opovržením. Otázky po motivacích sebevražedných únosců rostly s narůstajícími kilometry od „epicentra“ a nejčastější odpovědí na ně bylo označení „fanatismus“. Čtyři roky od události se tyto otázky vracejí a objevují se na ně první filmařské „odpovědi“. Tvůrci americké Syriany nebo tureckého Údolí vlků se oprostili od odsudku a k postavám atentátníků přistupují jako k lidským bytostem s minulostí, v níž hledají kořeny jejich pozdějších činů.

Vedle zmíněných hraných filmů, kde těžko posoudíme míru manipulace s obrazem teroristů, jsme mohli na letošním festivalu o lidských právech Jeden svět zhlédnout dokument režisérky palestinského původu Liny Makboulové o první únoskyni letadel Leile Khaledové. Kombinací archivních materiálů a především osobními setkáními se samotnou Leilou se zdá být dokument mladé režisérky nejméně zaujatým, přestože by národní i náboženská spřízněnost obou žen měla nasvědčovat opaku. Režisérku s její hrdinkou, filmovou i osobní, spojují také rané životní události. Rodiče Liny Makboulové odešli z rozvrácené Palestiny do Švédska z obavy o svůj život. I rodina Leily Khaledové utekla do Libanonu před židovskou vojenskou skupinou Stern Gang, jež přišla po druhé světové válce do Palestiny jako předvoj, aby uvolnila území pro ty, kteří přežili nacistické koncentrační tábory. Když bylo Leile čtyřiadvacet let, přidala se ke komandu Lidové fronty
pro osvobození Palestiny. V roce 1969 stála na palubě letadla vezoucího z Říma civilisty a hrozila pumovým atentátem. Nikdo nakonec nezemřel, ale o izraelsko-palestinský problém se začal zajímat zahraniční tisk. Možná i pro jistou senzačnost – teroristkou byla přece mladá krásná žena. Když dnes sedí dvaašedesátiletá Leila s režisérkou na pohovce ve svém domě v Jordánsku, vzpomíná, jak nechápala smysl otázek evropských novinářů zajímajících se o to, kolik hodin tráví denně před zrcadlem, zda je zamilovaná nebo jaké jsou její zkušenosti se sexem. Ikonou, trvalejší než odraz v zrcadle, se Leila stala pro většinu Palestinců – těch, co zůstali, i těch v exilu. Její charisma zasáhlo také o generaci mladší režisérku, jež se vydala na cestu, aby poznala zblízka svůj dětský vzor v době, kdy ho zároveň začala zpochybňovat. Našla ženu s vlastními názory, jež nelituje své minulosti a přitom je schopna kritizovat současné únosce. Motivace Leily
Khaledové se odvíjely od práva a touhy žít ve své zemi. Chtěla obrátit pozornost světa na neřešenou situaci Palestinců, ne se mstít. Přesto je pro jedny hrdinkou, pro jiné teroristkou, a těm vzkazuje: neliší se terorista od hrdiny jen tím, že není na straně vítězů?

Sylva Poláková

Noví vládci, které vítězná oranžová koalice dosadila po minulých volbách do funkcí na východní Ukrajině, to rozhodně neměli lehké. Leckdo z bývalých mocipánů se obával, že může být stíhán za falšování voleb nebo zneužití pravomocí veřejného činitele. Mafiánský kapitalismus postsovětské Ukrajiny v Donbasu získal jinde nevídané rozměry a mnoho dnešních opozičníků tento systém pomáhalo aktivně vytvářet. A nemuselo jít jen o stíhání kvůli kriminálním činům. Nad předsedou regionálního parlamentu Borisem Kolesnikovem se dosud vznáší obvinění z podněcování k separatismu. V bouřlivé atmosféře po zvolení Juščenka prezidentem svolal Kolesnikov setkání volených zástupců z jihu a východu Ukrajiny, na kterém mnozí vystupovali za federalizaci nebo dokonce za oddělení od Ukrajiny. „Kolesnikov se hodně bál zhruba tak před rokem,“ říká znalkyně místní politické scény Jelena. „Ale s blížícím se vítězstvím Janukovyčovy Strany regionů mu otrnulo a už
je zase ve formě,“ dodává s úšklebkem.

O tom, že právě Strana regionů v nynějších parlamentních volbách v luganské oblasti zvítězí, nikdo nepochybuje. Modré fangličky, symbolizující Janukovyče, stále vlají na větvích a na plotech, jako by od prezidentských voleb neuběhl rok a půl. „Mně se zdá, že to je trochu jako fotbalové fanouškovství. Většina těch lidí příliš nepřemýšlí, jestli je Juščenko lepší než Janukovyč. Jenže Janukovyč je náš,“ přemýšlí nahlas Natalija Těreščenková, ředitelka místní nevládní organizace. Fotbalové přirovnání potvrzuje její dcera Káťa. „V ničem oranžovém bych tady na ulici nevyšla. Teď už je to lepší, ale před rokem by člověk hodně riskoval. Moje kamarádka si v létě před začátkem volební kampaně koupila na zimu oranžovou bundu a pak ji vůbec nemohla vzít na sebe,“ směje se.  

Donbaská regionální identita má i pragma­tické vysvětlení. „Tady jsou všichni závislí na těžkém průmyslu,“ vysvětluje mi Andrej, novinář ze stotisícového města Rovenki. „To není jako vyrábět med někde v Karpatech, kde hrozí maximálně, že vám zmrznou včely,“ říká se zjevnou narážkou na včelařského koníčka dnešního prezidenta. „Těžba uhlí potřebuje státní podporu všude ve světě. Logicky tady mají lidé zájem na silném státě, a jestli je demokratický, už tolik podstatné není.“ Zájem na silném státě zde spojuje obyčejné horníky s oligarchy typu majitele fotbalového klubu Šachtar Doněck Rinata Achmetova. „Takovou dobu trvalo, než se průmysl vzpamatoval z divoké privatizace raných devadesátých let, a oranžoví to teď zase celé rozbijí,“ říká studentka ekonomie Káťa. Sympatie k Janukovyčově proruské politice také nejsou způsobeny jen etnickou skladbou obyvatel, kde Ukrajinců je menšina, ale i pragmatickými důvody. Těžký průmysl je totiž odkázán na ruský
trh, kam vyváží a odkud přichází i energie. Současná plynová válka tvrdě zasáhla mnohé ocelářské podniky, které plynu spotřebují ohromné množství.

K těmto ekonomickým důvodům přidejte ještě tradiční rivalitu provincie vůči hlavnímu městu a regionální identita je na světě. Kvůli závislosti na státních zásazích se ale Donbas bez spolupráce s centrem neobejde. Kandidatura Viktora Janukovyče na prezidenta byla svého druhu pokusem o ovládnutí celého státu doněckým klanem. Pro své kořeny v Donbasu byl ostatně i Janukovyč vybrán, byť ze všech jiných hledisek bylo jasné, že člověk, který byl dvakrát odsouzen za násilné trestné činy, není optimálním kandidátem. A i přesto ten pokus málem vyšel.

Kvůli současné politické reformě se výrazně zvyšuje role premiéra a mnozí v Lugansku jsou přesvědčeni, že právě Viktor Janukovyč v nynějších volbách zvítězí a pomsta za ponížení roku 2004 bude sladká. „To je nesmysl, on bude muset jít do nějaké koalice, tolik hlasů získat nemůže,“ tvrdí rezolutně Viktor, který přitom pro Stranu regionů pracuje. Strana regionů v luganské oblasti je jasným vítězem, otázkou je, kdo ještě se dostane do parlamentu, aby případně pomohl Janukovyčovi sestavit vládu. „Komunisté hodně ztratili, nebyli vůbec vidět. Tymošenkovou tu lidé moc nemusejí. Možná ještě uspějí socialisté Oleksandra Koroze,“ rozebírá varianty volebních výsledků Natálie.

Jediným zdrojem informací o kandidátech je pro velkou většinu obyvatel televize, která je na rozdíl od Kučmovy éry svobodná. Takže si každý volič může vybrat kanál podle svého politického gusta. Role novin je minimální. Po týdenním pátrání jsem objevil jednu trafiku, kde měli dva druhy celostátních novin. Jedny byly ovšem tři dny staré. Ve čtyřistatisícovém Lugansku existuje jen jeden deník, respektive regionální mutace bulvární Komsomolské pravdy. „Ve všední den ale mají náklad jen 7,5 tisíc exemplářů. Je to nerentabilní, dotuje je majitel, protože kandiduje na starostu,“ komentuje místní zvyklosti Jelena.

Ať již volby dopadnou jakkoli, rozdělení země, kterým strašili někteří pozorovatelé, podle mých zkušeností nehrozí. Sympatie k Rusku dostaly těžkou ránu během plynové války. Ani ten nejproruštější obyvatel neschvaluje, jak se Rusko během celé krize chovalo, a stížnosti na to, že Putin myslí jen na vlastní kapsu a není o nic lepší než Juščenko, jsem slyšel mnohokrát.

Východní Ukrajina hledá své rovnocenné zastoupení na celostátní politické scéně a žádá respekt vůči svým potřebám. Pokus o převzetí moci v roce 2004 ztroskotal. Dnes si Donbas bude muset hledat své místo v politice demokratickými způsoby. Ostatní politické síly s ním musí počítat. Dívat se na obyvatele východní Ukrajiny jako na zmanipulované horníky, kterým vymyla mozky propaganda, tak jako je to zvykem mezi lvovskými intelektuály, je ale kontraproduktivní. „Podívej se na heslo prezidentské Naší Ukrajiny: Ukrajina je jedna! Jasně že je jedna, ale ne jenom jejich, tam v Kyjevě. Je taky moje!“ uzavírá zvýšeným hlasem Káťa.

Autor působí ve Společnosti Člověk v tísni.

Domnívám se, že pojem veřejného prostoru se zrodil v rozpravě o politice. Jeho tvůrci jím mínili víceméně virtuální prostor sdělovacích prostředků, do něhož měl právo vstoupit každý občan s každou obecněji platnou myšlenkou, aniž by se musel obávat, že jeho vstup budou cenzurovat politické autority nebo sama média.

Kdysi, už od dob revolucí pozdního 18. století, tak ovšem začal fungovat i skutečný fyzický prostor uvnitř městských obcí. Pořádala se na něm politická shromáždění a debaty, popravovali se tu političtí odpůrci, stavěly se na něm barikády. Poskytoval zkrátka scénu pro rozvoj občanského života. Veřejný prostor města se samozřejmě neutvářel jen pro tento politický účel. Plnil už odedávna důležitou funkci dopravní a komunikační, sloužil jako tržiště a jako jeviště pro kulturní výkony i jako místo pro obyčejné každodenní procházení a pobývání. Dobře architektonicky ztvárněný a vybavený veřejný prostor každého města by asi měl umět vycházet vstříc všem těmto pestrým nárokům.

Rád bych k nim přidal ještě jeden, který se na první pohled může jevit jako něco zhola výtvarného nebo estetického. Soudím totiž, že nejdůležitější funkce každého veřejného prostoru spočívá v tom, že představuje vizitku svého města: indikátor, zda se dovedeme postarat o své veřejné záležitosti. Samosprávy mnoha menších obcí k tomuto poznatku už dávno dospěly. Úpravy náměstí a ulic v Benešově, Litomyšli, Českém Krumlově nebo v Olomouci o tom podávají jasnou zprávu. Veřejné prostory hlavního města republiky však i po sedmnácti letech vyznívají jako ostrovy negativní deviace. Důkazy o tom nám může podat dnešní stav i příští osud Palachova náměstí, náměstí Republiky, Letenské pláně a Václavského náměstí.

Náměstí Jana Palacha

Dnešní Palachovo náměstí se zrodilo jako projev představ o krásném městě 19. století. Ze tří stran je obklopují vznešené neorenesanční a neoklasicistní budovy. Strana čtvrtá skýtá jeden z nejpůsobivějších výhledů na Pražský hrad. Co jsme však na jeho ploše za sedmnáct let vyrobili, za to se můžeme jenom stydět. Pustinu tohoto prostoru ovládá kulatý větrák podzemních garáží obklopený skomírajícím parčíkem, skleněný výtah pro imobilní občany, špatně a provizorně umístěná socha Antonína Dvořáka, permanentní automobilové zácpy. Architektonické soutěže na úpravu Palachova náměstí z let 1993 a 2001 vyzněly do prázdna. Město Praha, které je vyhlásilo, neprojevilo o uskutečnění jejich výsledků žádný zájem. Když jsem při jedné televizní debatě tento fakt vytkl nejmocnějšímu pražskému radnímu Janu Bürgermeisterovi, odpověděl mi, že o soutěžích vůbec nic neví, a byl přitom při druhé z nich členem poroty!

Náměstí Republiky

Spontánně vzniklý prostor před zaniklou hradbou Starého Města pražského chtěli architekti na počátku 20. století proměnit v „přijímací salon Prahy“. Tomuto záměru napomohla výstavba Obecního domu. Uzavřenost náměstí narušila výstavba obchodního domu Kotva v letech 1970-1975. Jeho východní stranu naopak příznivě zpevnila novostavba Hypobanky, jakkoli nejde o architekturu nadprůměrnou.

Už před soutěží na tuto budovu v roce 1994 požadovali někteří pražští architekti vyhlášení jiné, urbanistické soutěže, s jejíž pomocí by se zamezilo flikování tohoto významného prostoru po malých a nesourodých kouscích. Město Praha tuto výzvu nevyslyšelo. Městská část Praha 1 však alespoň zadala celkový plán plochy náměstí průraznému pražskému ateliéru HŠH. Návrh, výtvarně zajímavý, ač ne pro všechny líbivý, prošel odbornou oponenturou a otiskly ho odborné časopisy, takže se o něm mohla vést kritická debata aspoň mezi zasvěcenci. Investor gigantického nákupního centra Palladium, které se staví za fasádou Josefských kasáren, však ve spolupráci s magistrátním (Kněžínkovým) odborem památkové péče návrh HŠH vyšachoval ze hry a zadal úpravu náměstí Republiky svým vlastním architektům. Stáváme se tak svědky situace, kdy o podobě významného veřejného prostoru Prahy rozhodne soukromá firma. A jaká to bude podoba, dosud nevíme, tisk nás o tom
neinformoval.

Letná

Za pozdního Rakouska-Uherska měl na Letné vyrůst komplex české techniky. První republika si rozsáhlou pláň vyhradila pro novostavbu parlamentu. S výjimkou komické historie Stalinova pomníku však nakonec zůstalo u přání architekta-ekologa Ladislava Žáka, který už v roce 1929 požadoval nepostavit na Letné nic, protože „prázdný prostor je také architektura“.

Zdá se nicméně, že se Letná brzy změní. Na jejím východním konci se dočkáme mohutného výjezdu z plánovaného tunelu, podzemní komunikace, od níž si obyvatelé Veletržní ulice i jiných míst na zastavěném dolním konci pláně naivně slibují, že je ušetří každodenního náporu automobilů. Viděl jsem však plány dopravních inženýrů, které na Letné nejenže ponechávají povrchovou silnici, ale navíc ji i rozšiřují, takže 300 metrů od Svatovítské katedrály brzy povede rušná dálnice.

Ještě blíž než katedrála u ní bude stát nová budova Národní knihovny České republiky. Na západní konec Letenské pláně, poblíž Hradčan, by ji rád umístil její dnešní ředitel. Šlo by o první monumentální pražskou novostavbu po roce 1989, která by snad uměla důstojně reprezentovat český stát. A já, jakožto milovník současné architektury, se z toho důvodu proti ředitelovu záměru vůbec nechci stavět. Neslyšel jsem však nic o debatě, která by oprávněnost umístění knihovny na Letné potvrdila nebo vyvrátila. Ani nevím, zda se pro pláň připravuje nějaký celkový urbanistický plán, který by případné kolize dálnice a knihovny pomohl vyloučit. Zato jsem se dočetl, že před několika dny schválila rada města Prahy záměr soukromé firmy zřídit v podstavci Stalinova pomníku jakési mořské obludárium.

Stanou se knihovna a tato atrakce dobrými sousedy? Hodí se umísťovat je nedaleko plánované letenské dálnice? Neslušelo by nakonec knihovně víc, kdyby stála právě na místě oceanária? A zaslouží si Letná novou vnitroměstskou magistrálu? Město Praha takové otázky k debatě nepředkládá, ani se je nesnaží řešit nějakým cílevědomějším plánem. Námitka, že plánování vymysleli komunističtí sociální inženýři, vyznívá v takovém případě dost otřepaně.

Václavské náměstí

Jiná magistrála, zvaná Severojižní, poškodila v sedmdesátých letech 20. století prostor Václavského náměstí. Odřízla totiž od něj jeho hlavu, Národní muzeum, a zamořila jeho horní konec naftovými zplodinami. Právě neorenesanční monument Národního muzea se zasloužil o proměnu náměstí v nejkrásnější a snad i jediný pražský bulvár, jemuž v roce 1928 složil poklonu veliký Pařížan Le Corbusier. Nad našimi hlavami bulvár zdobí stavby od Kotěry, Gočára, Kysely, Janáka, Tenzera, Šrámkových, Malinského i od jiných významných českých architektů moderní éry. Jeho plocha však svou zaneřáděností snese srovnání leda s náměstím Jana Palacha. Nejdůležitější prostor novodobých českých dějin, dějiště pamětihodných událostí let 1848, 1918, 1939, 1968–1969 a 1988–1989, už léta Praze neslouží jako její vizitka.

Projekty z nedávné architektonické soutěže, včetně vítězného od týmu Cigler-Marani, se obíraly otázkou, jak náměstí znovu spojit s Muzeem, jak je nově vydláždit a zda je zalesnit alejí dvouřadou, čtyřřadou nebo třeba osmiřadou. Některé z nich po něm opatrně provedly tramvajovou trať. Jediný z nich přinesl něco vizionářského – návrh Marcely Steinbachové a Bronislava Stratila, který tramvaj na náměstí nepouští a stromové aleje z něho úplně odstraňuje, zato by chtěl náměstí opatřit průsvitnou sklobetonovou dlažbou. V noci by tak celou jeho plochu jemně prozařovalo osvětlení podzemních pasáží.

Osobně bych spíše hlasoval pro zavedení tram­vaje. Stromy však podle mého soudu na náměstí opravdu nepatří, už proto ne, že jejich husté řady budou zakrývat krásnou a pestrou architekturu obou jeho dlouhých front. Přiznám se, že když slyším, že někdo chce sázet uvnitř historického města mnoho stromů a zřizovat v něm nové parčíky, tak hned takový hlas podezřívám z populismu a licoměrnosti. Vždyť to přece nebude chudičká nová zeleň, nýbrž omezení vjezdu automobilů, co životní prostředí vnitřního města dokáže opravdu zlepšit! Sám auto nemám, jezdím veřejnou dopravou, a to nejraději vlakem nebo tramvají, odpady doma třídíme, takže se chovám ukázněněji než mnozí skalní ekologové. Mám proto asi právo říct stromům na Václavském náměstí své „ne!“.

Koho tato slova šokovala, toho hned uchlácholím, že jde o názor ryze akademický. Akademicky však nevyznívají jen úvahy, zda Václavské náměstí osázet či neosázet stromořadími a zda tam znovu zavést tramvajové linky. Obávám se totiž, že celá soutěž na úpravu tohoto prostoru proběhla zbytečně. Naznačují to slova radního Bürgermeistera, pronesená hned po zveřejnění soutěžních výsledků (lidové noviny 24. listopadu 2005): „Úpravy spodní části náměstí by se mohly podle primátorova náměstka Jana Bürgermeistera uskutečnit za tři až čtyři roky. (…) Náměstek připomněl, že zrušení silnice před budovou muzea musí předcházet zprovoznění vnějšího a vnitřního obchvatu na severozápadě města. Znamená to, že úpravy plochy by mohly v nejlepším případě začít za pět až šest let a potrvají asi rok.“

Jak už znám chování města Prahy, uskutečnění vítězného návrhu od týmu Cigler-Marani se odkládá do nedohledna.

Se stavem veřejných prostorů Prahy jsem nespokojený a přeji si jeho nápravu. Využil jsem k tomu v tuto chvíli veřejný mediální prostor. Ničeho však nedosáhnu, když se ke mně nikdo nepřidá.

Autor je historik architektury.

Řez svědomím svých postav v Utajeném vede režisér a scenárista Haneke na několika prostupujících se liniích: jde pod kůži čistě soukromých osudů, ale zároveň tne do živého i v rovině společensko-sociální a politické. Thrillerová zápletka s anonymními kazetami, jimiž začne neznámý pozorovatel rozrušovat napovrch idylickou realitu středostavovské rodiny, obklopené dostatkem, tu slouží především jako spouštěč (sebe)reflexivních procesů. Série dlouhých statických záznamů rodinného domu, bezpečně zapasovaného do systému parcel a chráněného popínavými rostlinami a keřem, je zneklidňujícím útokem zejména na intimní záhyby duše a paměti. Jejich zdánlivá nezúčastněnost, dálka i úhel, z něhož jsou snímány, jim poskytuje neuchopitelnou, o to však děsivější moc. Nadvládu nebezpečí bez tváře, moc strachu, který nemá pevné obrysy, nelze si na něj sáhnout a je i nadmíru obtížné a nepříjemné jej pojmenovat. Každá
další zásilka pro Geor­gese, dávným prohřeškem stíhaného redaktora televizního diskusního pořadu, představuje esenci nejistoty – jakákoli dílčí odpověď totiž podněcuje novou, zpravidla ještě mučivější otázku. Utajený jako by na celé své ploše představoval radikální formální výboj proti konvencím americké mainstreamové produkce (a koneckonců i stereotypům uměleckého filmu evropského). Co se námětu týče, po­ukazuje, v návaznosti na Hanekeho předchozí tituly, na dysfunkčnost rodiny ve vyspělém západním světě. Nemilosrdně konfrontuje každodennost zajištěného, „spokojeného“ Evro­pana (v posledních filmech nejčastěji právě Francouze) s realitou, jak ji zakoušejí přistěhovalci, imigranti, nevyžádaní vyslanci třetího světa. Zachycuje nepřímou úměru, kterou si každý příslušník takzvané civilizované společnosti připouští jen velmi nerad: stále znovu veškerou svoji energii vkládáme do toho, abychom udrželi náš pečlivě a detailisticky poskládaný svět (privátní, rodinný, geopolitický)
pohromadě, a přitom stačí tak nemožně málo, aby se rozpadl na atomy. Na střepy dobrých úmyslů, neslučitelných se sobeckými zájmy moderního člověka.

Laurentovo video

Již od výstražně fatalistické prvotiny Sedmý kontinent, jíž Haneke v roce 1989 debutoval a kterou reagoval na nestandardně vysoký počet rodinných „sebevražd bez příčiny“ v přece tak bezproblémovém a malebném Rakousku, se autorův ostrý pohled na věci okolní neustále přibrušuje. S každým dalším přírůstkem ve filmografii (nelze ovšem opomenout ani desítku filmů, které čtyřiašedesátiletý rodák z Mnichova natočil za dvacet let strávených v německé televizi) se sice zabývá problematikou násilí a jeho reflexe pomocí filmového média, ale pokaždé pro něj hledá nové výrazové cesty, byť v mantinelech svého nezaměnitelného vizuálního jazyka. Strukturovaná mechaničnost a suchá tvrdost Sedmého kontinentu dostává ve snímku Bennyho video nový impuls v podobě motivu patologického voyeurství a ještě zesíleného akcentu na pozici diváka při sledování násilných výjevů. Statická kamera a její vychlazené, z odstupu hledící oko, náhlé
předěly černého pole i uprostřed věty, útočný, překvapivý střih, atakující postupně jednotlivé signální soustavy přihlížejícího – takové jsou hlavní zbraně Hanekeho raných opusů. Experimentálně epizodický tvar filmu 71 fragmentů chronologie náhody byl jakousi kondenzovanou přehlídkou sociálních i privátních nespravedlností, vizuální mapou celosvětově páchaného a médii vytrvale živeného bezpráví. Skutečný šok toho nejtěžšího kalibru nicméně přišel až se snímkem Funny Games, snad nejpropracovanější obžalobou filmového násilí vůbec, ve kterém konfrontace pozic postav a diváků nabývá nevídaných rozměrů: extrémně frustrující dílo o rodině terorizované na letním bytě dvojicí vyšinutých maniaků je vlastně zdramatizovaným teoretickým esejem, analýzou samotného thrillerového žánru. Idiosynkrazie jeho filmů tedy platí stejným dílem jak pro obsah, tak pro formu, jenže následující počin, nazvaný Kód neznámý, uvozený devítiminutovou brilantní jízdou kamery po pařížském
bulváru, naznačil, že Hanekeho filmová řeč se průběžně obohacuje o další a další stylistické pojmy. Symfonická (obrazová i tematická) fuga tohoto filmu, složená z několika záměrně neukončených životních cest, zůstává, i přes zasloužený úspěch adaptace novely Elfriede Jelinekové Pianistka, jeho nejpůsobivějším dílem. Téma imigrantství, koloniální minulosti Francie a obecně problematiky multikulturalismu v západní společnosti (ale i obsazení Juliette Binocheové do jedné z hlavních rolí) jej nejvíce přibližuje k aktuálnímu snímku Utajený. Svým temporytmem, tajemně působícím civilismem i výrazně kontrastním odstíněním obrazů světla a tmy ovšem evokuje spíše předchozí, starým germánským mýtem inspirovaný a do jakéhosi apokalyptického bezčasí situovaný Čas vlků. Jenže Georges Laurent* a jeho žena Anne v Utajeném jsou aktéry filmu o poznání konkrétněji zasazeného (připomínka pozapomenutého historického
masakru dvou set Alžířanů na pařížské demonstraci v říjnu 1961) a o to intenzivněji zalézajícího za nehty.

Fragmenty chronologie času

Haneke stvořil dílo, které se už nechce tvářit jako klasický film: poprvé ve své kariéře upouští od dříve tak invenčně využívaných předělů černého pole a dokonce i úvodní a závěrečné titulky jdou přes statický, nehybně plynoucí obraz. Jeho realismus sice zůstává pevně zapuštěn v základech důsledné, nikomu nic neulehčující stylizace, ta však jako by se stále důkladněji skrývala. Dlouhé statické záběry, rozpjaté do několika prostorových plánů, se mísí se sekvencemi, v nichž kamera raději kopíruje pohyb postavy, aby se střihem šetřilo na výrazné emocionální přechody. Oproti tomu ale Haneke poměrně často využívá i poněkud vágní televizní metody zachycení dialogu; střídání záběru a protizáběru sice místy působí poněkud neohrabaně, nicméně důraz kladený v těchto chvílích na minuciózní herecký projev je klíčem k vnitřnímu a plastickému obrazu všech postav. Ostatně způsob, jakým režisér zbavil především hvězdného Daniela Auteuile oné masky
tolikrát viděného obličeje a rutinních, i když stále funkčních precizních manýr, je vskutku obdivuhodná. Studie sympatického a sofistikovaného slabocha-demagoga, jenž se mechanicky a často omlouvá, ale svou vinu nepřizná ani v okamžicích, kdy mu nic jiného nezbývá, strhává podobně silně jako tragická a při vší subtilnosti výrazu kromobyčejně přesvědčivá kreace Maurice Bénichoua v roli jeho rezignovaného arabského rivala z dětství Majida.

Za rafinovaný režijní postup lze bezpochyby označit i fakt, že Haneke velice nápaditě infikuje realitu svého filmu obrazy z video­záznamů, které děsí Laurentovu rodinu a inteligentně mate jejich návazností: jedna fikce organicky prorůstá druhou stejně nepozorovaně jako strach, jenž se zmocňuje hrdinů, a divák si často není jist, kterou z nich mu režisér právě předkládá. V tomto smyslu není zanedbatelná ani scéna, v níž Georges „kreativně“ manipuluje s televizním záznamem literární diskuse či scény, v nichž se vše podstatné odehrává mimo výřez kamery. Takový je i předposlední záběr filmu, navazující na Georgesovo polední zatažení tmavých záclon, ulehnutí do postele a polknutí sedativního prášku – uspat v sobě svědomí, to je, oč tu (ve filmu, v Evropě) běží. Tento, do šedesátých let se vracející obraz-výjev nejenže jasně slučuje pohled kamery se zrakem hlavní postavy, malého Georgese, ale hlavně je (s výjimkou dvou
krátkých, „žánrově“ děsivých retrospektiv) jediným znakem uplynulého času, závěrečným mementem skutečnosti, že jsme jednou provždy součástí světla i stínu své minulosti. Finální statický obraz, jehož široký rám je zalidněn studenty na schodech školní budovy, je důslednou šifrou: divák tři minuty bloudí po plátně jako po Pollockových překrývajících se barevných skvrnách a nestačí si všimnout. Haneke totiž nechá Georgesova syna vyjít ze školních dveří z levého horního rohu a jeho protějšek, Majidův potomek, pak vstoupí do rámu zprava. Když se oba zcela mimo centrum kompozice střetnou, neslyšíme z jejich rozhovoru ani slovo. Kód budoucnosti utajen.

* Jeho příjmení odkazuje k Lynchovu mystériu Lost Highway a nelze je chápat jinak než jako ironii namířenou proti „kultovnímu“ tvůrci, který se snaží diváky vždy především ohromit a jehož primárním zájmem je efekt libovolného druhu.

Utajený (Caché).

Francie/Rakousko/Německo/Itálie 2005; 117 minut.

Režie a scénář Michael Haneke, kamera Christian Berger, střih Michael Hudecek a Nadine Muse. Hrají Daniel Auteuil, Juliette Binocheová, Annie Girardotová, Maurice Bénichou ad.

Přehlídka místních činoherních souborů OSTRA­VAR nabízí to nejlepší z produkce uplynulých 12 měsíců – moc taktizovat dramaturgie nemůže. Přesto měl letošní 10. ročník nebývalé specifikum: z patnácti titulů byla pouze Maryša (Národní divadlo moravskoslezské, rež. M. Lang) inscenací textu vzniklého před polovinou minulého století.

Divadelnictví není rytmizováno kalendářními roky, žije po sezonách. Přesto je termínové zasazení Ostravaru právě do předjaří důležité: velké celostátní přehlídky (Hradec, Plzeň) mají dosud před uzávěrkami, vybírá se, doporučuje. Největší hlad je tradičně po současné tematice, ale právě toho aktuálního „teď a tady“ letos v Ostravě moc nebylo.

Jistě, objevilo se několik titulů z oblasti anglosaského „cool“ dramatu. Měl jsem z nich ale neodbytný pocit, že jeho autoři nechtějí nebo neumějí psát o problémech běžných lidí, které jenom skutečné umění dokáže předvést jako jedinečné. Místo toho předvádějí životní komplikace vyšinutých jedinců. Podívejme se třeba na Pána polštářů Martina McDonagha (NDMS, režie A. Celiński). Dvojice sadistických detektivů v údajné totalitě vyslýchá zatčeného. Situace, která nám bohužel ještě moc vzdálená není. Jenomže: z čeho je vyslýchaný obviňován? Z takzvané proti­státní činnosti? Vůbec ne! Jde o úchylné vraždění (i malých dětí) a vyslýchaný se ukáže být skutečně spoluvinen. Mučení vrahů sice není nic pěkného, ale odkdy se represivní aparát tak důkladně zabývá kriminálním postrachem běžného občanstva a ne odpůrci režimu? Kdopak asi je takto vyslýchán na Kubě, v Číně nebo v Severní Koreji? I o vyšetřovacích
protiteroristických praktikách jsme četli ledasco, ale že by byly zaměřeny na běžné, respektive nenormální zločince? Obávám se, že skutečně totalitní režimy McDonagha moc nezajímají.

Ve dvou případech sáhla dramaturgie NDMS po látce původně filmové, a tak jsme viděli hned dvojí retro. Z Felliniho Sladkého života (rež. J. Mikulášek) je udělal čas, který od natočení filmu uběhl, muzikál Šakalí léta (rež. P. Gábor) tak byl už napsán. Jeho představení přehlídku šťastně uzavíralo a patřilo k nejaplaudovanějším. Leč: muzikál může relativně pravdivě zobrazit i totalitu (srov. známý Kabaret, 1966, který zachycuje alespoň její nástup), ale obtížně v žánru retro. To se totiž od historického pohledu liší nejenom tím, že zachází pouze do té minulosti, jejíž pamětníci jsou ještě mezi námi, ale i požadavkem na úsměvnost a harmonizující vyznění, což je v české společnosti přeplněných lágrů padesátých let nutně sporné. Obávám se, že žádný skutečný pamětník mezi tvůrci nebyl, protože četné reálie velice konkrétního místa (Dejvice) a doby (rok 1959 – několikrát se zmiňuje pes Lajka ve vesmíru) nesouhlasily. Nejenom že na
jevišti hrálo množství plastových předmětů od pet lahví až po kontejnery na odpadky, které tehdy neexistovaly ještě ani plechové; byla tu i nepochopitelná historicko-politická nekorektnost: obraz veřejné oslavy, na které se mávalo výhradně československými vlaječkami. Úplná absence těch sovětských by přece byla považována za trestuhodnou politickou provokaci ještě i těsně před Listopadem!

Z dramatické klasiky byla interpretována pouze ta moderní (Ionesco, Gombrowicz), zato ale došlo na prezentaci klasiky divadelní, a to v inscenaci určené dětem. Krásná Isabella a tři nápadníci aneb Harlekýn z dílny Divadla loutek je především obrazem commedie dell’arte, jednoho z nejslavnějších historických žánrů evropského divadla. Ve své době ovšem dětem určen nebyl, ba právě naopak. Viděli jsme proto verzi poněkud umravněnou, ale přesto plnokrevnou, bez tradičních masek, které byly nahrazeny loutkami – rekvizitami. Hostující umělecký šéf olomoucké činohry, režisér Václav Klemens, si na půdorysu dochovaných libret s využitím řady tradičních typových postav připravil scénář, který se sice obešel bez drastiky, ale komediální výprasky, nářky a skandály nevynechal. „Představení pro školy“ je v divadelním světě pojmenování až skoro pejorativní, ale z toho ostravského vanul radostný duch svobody a mládí, který
v převažující pochmurnosti přehlídky působil přinejmenším úlevně.

Plocha, na níž žije olomoucký knižní veletrh Libri, je ve srovnání s pražským Světem knihy zhruba pětinová. Největší prostor tu letos zabíral stánek distribuční firmy Kosmas a většina nakladatelů se bohužel spokojila jen s touto prezentací. Z větších firem tu byl Vyšehrad, Volvox Globator nebo místní Votobia. Ve zbylých prostorách pavilonu A výstaviště Flora se dalo narazit na prezentaci Vědecké knihovny Olomouc s regionálními publikacemi nebo na stánek Polského institutu. Celý veletrh se dal projít za necelou půlhodinu – tedy v případě pozorného prohlížení vystavených knih. V rohu se krčilo několik panelů s vydanými i nevydanými komiksy, vybranými zjevně bez koncepce. Ani mě nepřekvapilo, že se mezi stánky nepohybuje mnoho návštěvníků. Na ochozu vedle občerstvení byly k prohlédnutí zasklené minivýstavky zvláštních sbírek (balených cukrů, postaviček Vinnetoua, modelů). V dalším pavilonu E byl už jen sál, kde se konala
autorská čtení. Bylo tu o poznání víc lidí, patrně studentů místní univerzity. Svou knihu Funk you tu právě představoval Andy Werner, podle moderátora jeden z největších literárních objevů loňského roku. Následovala debata s Jiřím Hájíčkem a Romanem Ludvou o způsobu literární práce, „pokleslé“ literatuře a pivu, které by nemělo být euro, myšleno z nadnárodních pivovarů.

Očekávaným vrcholem dne pro mne bylo vystoupení Mirko Hýla v zastoupení Jiřího Lábuse. Během jeho recitace mohli diváci slyšet první Hýlovy verše z doby, kdy mu bylo deset let, jeho pubertální tvorbu a poúnorovou budovatelskou poezii. Nejplodnějším autorovým obdobím byla léta šedesátá, v té době napsal Hýl skvosty jako Záložáci („díky vám tátové za tuhle válku v míru/ říká syn otci v pionýru“) nebo Chci volně dýchat z roku 1968. Psal také básně proti Chartě 77 („Chartu spálíme žárem, co v našich srdcích plane“) a petici Několik vět, v současné době píše zhrzenou poezii, viz sbírka Ticho ve mně. Verše publikoval v mnoha časopisech, vedle Literárních novin třeba ve Stadionu, Vesmíru nebo Vojákovi, podle zaměření básně. Celou jeho tvorbu prostupuje poezie pro děti, která se dá psát v jakékoliv době. Všechny Hýlovy básně prý vznikly během dvou dnů a Hýlovým předobrazem je Miroslav Florian. Česká televize připravuje asi
stodílný seriál Rodinka (ten rozhlasový, kde lze Hýla slyšet, má již přes 700 dílů) a právě vybírá výtvarníka. Snad bude mít výtvarně i obsahově blíže k Simpsonovým než k ostravskému Pytlíkovu.

Můžete popsat situaci na Ukrajině před volbami? Klesla Juščenkova popularita, když rozpustil vládu spolu s Julií Tymošenkovou?

Elektorát Juščenka a Tymošenkové není identický. Část těch, kteří hlasují pro Juščenka, by nikdy nedali hlas Tymošenkové, a naopak. Navíc tím, že se rozdělili, dostanou dohromady víc hlasů, než kdyby šli do voleb spolu. Nemusí dělat kompromisy při výběru svých lidí na kandidátku a hledat jména, která lidem nic neříkají. Do „oranžového“ družstva patří kromě toho ještě blok Kostenko-Pljušče, studentská strana Pora PRP. V minulých volbách platilo, že Janukovyč byl tak strašný kandidát, že lidé raději dali přednost Juščenkovi. Ale to by se teď už nestalo. Spoustě voličů imponuje mentalita a způsob práce Tymošenkové, a tak mají její lidé teď šanci.

K rozkolu těch dvou došlo tím, že při sestavování vlády část svých lidí dosadila Tymošenková a část Juščenko. Když se potom sešel kabinet a řešil nějaké otázky na tajném zasedání, bylo druhý den už všechno v novinách. Juščenko po čase pochopil, že informace unikají všemi směry a že za tím stojí lidé Tymošenkové. Jeho pozici programově podkopávala. Juščenko jí kdysi pomohl nahoru. Teď nelze vyloučit, že se stane premiérkou.

Jak dlouho vlastně vydržel jejich tým?

Dlouho. Když se stal Juščenko v 1999 premié­rem, prosadil Tymošenkovou za vicepremiérku. A s ní byl spojený i příliv peněz do státní kasy. Kučma ji chtěl sesadit, ale Juščenko ji hájil.

Jaká je úroveň současné předvolební kampaně do parlamentu?

Úroveň kampaně, ačkoli se zdálo, že už to není možné, letos opět o něco klesla. Strany se orientují na lumpenproletariát. Probíhá tu strašná intelektuální degradace společnosti. Stejně jako jde obecně dolů úroveň reklamy.

Ceny potravin na Ukrajině stouply na úroveň českých. Průměrný obyvatel Lvova však vydělá měsíčně 100– 150 dolarů. Jak tu lidé přežívají?

Záleží na tom, jaké má člověk potřeby. Já vím, že na skromný život to stačí. Za byt se platí asi 100 hřiven. Měšťané mají své zahrádky za městem. Na vesnici se žije víceméně jenom z nich. Situace to není dobrá, ale já se hlavně divím, že ta bída lidem nevadí, že nemají chuť něco dělat. Že se nebouří.

Já jsem postmaterialista. Jiná generace. Například podle politologa Ingleharda už teď lidé dávají své hlasy víc těm, co mají v programu řešení otázek, které jsou spojené s kvalitou života, a ne přímo s materiálnem. To vidíte v západní Evropě. Už jsou tu generace, které si nepamatují válku, jsou materiál­ně zajištěné a starají se o jiné hodnoty, než jsou peníze. V Německu mají Zelení stabilně okolo deseti procent.

Mám teorii, že i na Ukrajině je postmateria­listická společnost. I přes tu bídu.

Hovoříte o bídě. Co to ve zdejších poměrech znamená? Jaká je třeba situace ve zdravotnictví?

Máme ze zákona garantovanou bezplatnou zdravotní péči. Pojištění neexistuje. V praxi je to ale jinak. Lékaři mají velmi malé platy. Přesto je medicína „nejdražší“ školou. Za přijetí se platí, stejně tak za každou zkoušku i za ukončení. Investice se musí vrátit. Lékaři tedy nepůjdou na vesnici, kde lidé nemají peníze. Raději dva roky počkají na dobré místo v lékárně nebo jinde v Kyjevě, které si předem taky zaplatí. U doktora se teoreticky neplatí, ale lidé musí čekat měsíc na objednání. Za dobrou péči je také třeba si připlatit. Všude jsou fronty a člověk v nich může stát celý den.

Vzpomínám si na nějakého „nápaditého“ ministra, co byl ve vládě chvíli po revoluci…

Ministr-reformátor zdravotnictví se jmenoval Polyščuk. Chtěl zavést nařízení, podle něhož měli medici povinně nastoupit na tři roky na vesnici. Dnes odtamtud musí lidé jezdit k doktorovi, kterých tam je málo, desítky kilometrů. Studenti se ale vzbouřili. Pak také vymyslel, že každý lék musí být na recept. Polyščuk chtěl prosadit i reformu obvodů a zavést systém, který měli v Číně za časů imperátora Konfucia, a hodnotit lékaře podle jeho výsledků. Lékař nic nedostal, pokud imperátorova rodina stonala. Obvodní lékař by dostal na rok asi dvacet tisíc dolarů. Za každého nemocného pacienta by se ta suma zmenšila. Existuje ale riziko falšování dokumentů anebo odmítnutí léčby. Tenhle ministr byl z té rádoby reformátorské větve. Všichni podobní jsou už povyhazovaní. Druhá část ministrů postupuje pomalu, opatrně a jsou tam doteď. Ovšem co Juščenko se svou vládou neprosadil po revoluci, to už nikdy neudělá. Tenkrát měl prostor a neomezenou důvěru společnosti.
Trvala do té doby, než podepsal „opoziční smlouvu“ s Janukovyčem.

Existuje na Ukrajině sociální pojištění?

Existuje plán něco takového zavést. Důchody jsou ve výši 100–300 hřiven. Podpora v nezaměstnanosti okolo 150 hřiven.

A daně?

Daně skoro nikdo neodvádí. Jsou dost vysoké, 22 procent. Když někdo vydělá ve svém obchůdku sto dolarů měsíčně, nemá sílu odevzdat tolik peněz. Podniky raději podplatí daňového inspektora a dají mu třetinu z toho, co by měly odvést. Podnikatelé platí pořád. Jsou zvyklí. Já věřím, že kdyby se měla odvádět daň jen 10 procent, situace by byla mnohem lepší a do státní kasy by se dostalo mnohem víc než teď.

Ve vzdělávacích institucích,  státních i grantových, v akademii věd se něco změnilo?

Členem akademie věd se stanete za úplatek. Její prezident tam sedí snad ještě z dob Lenina. Publikace ze zahraničí tu neuznávají. Počítají se jen ty, které vyjdou v ukrajinštině. Dělat akademickou kariéru tedy není jednoduché. Samozřejmě, u nás v Centru magisterských studií vypadá situace jinak. Pořádáme veřejně přístupné přednášky z politologie, sociologie, psychologie, zveme odborníky ze všech možných zemí. Jde to ale jen díky tomu, že nás podporuje Open Socie­ty Fund, a tudíž jsme nezávislí.

Jak jste přišel na nápad kandidovat na starostu Lvova?

Já vám nemůžu říct pravdu. Je dost osobní. Když to řeknu a vy to napíšete, může si potom někdo myslet, že jsem blázen.

Řeknu to tak – je mi 29 let. V devětadvaceti letech Buddha pochopil, že život ve skutečnosti není takový, jaký dosud žil v paláci. Setkal se s určitými lidmi a uviděl, že musí jít sám hledat pravdu. V devětadvaceti opustil rodičovský dům a vydal se na cestu. Kristovi bylo třiatřicet, když završil svou pouť, ale započal ji přibližně také okolo dvacátého devátého roku života. U nás se nyní vypisují volby každých pět let. Pokud tedy nebudu startovat teď, během příštích už mi bude 34 let. A jaká bude tady v zemi situace?

Teď u nás ještě není zformovaný systém politických stran, teprve se tvoří. Za pět let už budou mít všechny politické strany svého majitele a bude obtížné se dostat na volitelné místo na kandidátku. Probíhá privatizace politických stran, všech skupin, oligarchických i politických. Aktivisté už nebudou mít šanci.

Nemám pocit, že by bylo zhola nemožné se dostat do politiky. Alespoň u nás v Česku to je možná až příliš snadné…

Jde mi o vysokou politiku. To u nás nepůjde. Lídři nemají zájem na tom, aby je někdo vystřídal. Říkám si, že teď jsem ve věku, kdy můžu stihnout udělat něco i pro jiné, pro své město, a ne jen pro sebe. A také cítím, že v tomhle věku mám spoustu síly a potenciálu na realizaci svých plánů.

Navíc mi tady tak trochu nahrává situace: jsou tu dva nejsilnější kandidáti – Kujbida a Sadovyj, ale není tu jeden hlavní vůdce. Stejná situace tu byla i před čtyřmi lety, tehdy ale volby nakonec neočekávaně vyhrál kandidát, který byl v průzkumech až do poslední chvíle na třetím místě. I teď jsou tu lidé jakoby rozdělení na dva hlavní tábory. Ale ti, co podporují Kujbidu, který byl starostou Lvova celkem osm let, až do roku 2002, a nyní kandiduje za Juščenkův Blok Naše Ukrajina, za ním stojí jen proto, že nechtějí Sadového. A potenciální voliči Sadového, který se uchází o post starosty už potřetí – původně byl podporován Národním svazem Naše Ukrajina, nakonec šel do voleb sám, ale teď je podporován Porou PRP a UNB Kostenka-Pljušča –, volí zase jenom proti Kujbidovi. Elektorát je tedy silně protestní, nechce ani jednoho z nich.

Má většina kandidátů něco společného?

Všichni mají stejnou rétoriku jako já: potřebujeme zkušené lidi ze Západu, nejdůležitější funkce musí obsadit mladá generace. Zeptal jsem se jednoho z kandidátů, takového šedesátiletého strejdy, jak to vlastně myslíte s těmi mladými a proč místo nich kandidujete vy? Řekl mi, že mladí potřebují jednoho nebo víc „tatínků“, kteří je povedou.

Na kampani se na Ukrajině podílejí důchodci i malé děti. Jen dnes jsem viděla dvě asi osmileté děti, jak stojí od rána do večera na stáncích, běhají za kolemjdoucícími s letáky a novinami…

To jsem neviděl.

Doporučuji si zajít na náměstí Svobody nebo na Saksahanskou…

Místopřísežně prohlašuji, že se od takových aktivit distancuji. Všechny předvolební aktivity probíhají v rámci zákona. Tohle je provokace… (smích).

Zpět k situaci ve společnosti. Společnost u nás je pragmatická. Ta víra ve spravedlnost a pravdu, která vyrostla před více než rokem, už neexistuje. Podívejte se na studenty, kteří vybojovali Majdan. Člověk by řekl, že jsou idealisté, ale dnes studentské organizace spolupracují během kampaně se všemi stranami, které jim platí. Jde jim jenom o peníze. Jeden můj arménský kamarád mi před pár lety řekl: Není podstatné, jaký ten systém je, ale kdo v něm je. Já mám dojem, že měl tehdy absolutní pravdu. Systém se změnil, ale myšlení lidí zůstalo.

Vrátíme se k vaší kandidatuře. Myslíte to opravdu vážně, nebo jde spíš o heroický akt?

Proč heroický akt? To by se dalo říct o každém z těch devatenácti kandidátů. Tihle lidé ale ve skutečnosti kandidují jenom kvůli svému prospěchu a penězům. V pravou chvíli odstoupí ve prospěch jednoho ze zbylých kandidátů ze své kandidatury. Přijdou si tak na pěkné peníze a navíc se zviditelní v podnikatelských kruzích. Navážou ty správné kontakty. O to jde. Kvůli nim dochází k totální diskreditaci volebního procesu.

Jak na to reagují voliči?

Když takové věci vidí voliči, řeknou si, že takoví jsou všichni – buď poloidioti nebo darebáci. Můj známý mi řekl: „Ty jsi prostě musel zešílet. Nemáš žádnou šanci. Víš, do čeho jdeš? Nebo ti jde o prachy? Chceš se seznámit s ,jinou‘ společností?“

Jsem politolog. Zabývám se systémem politických stran na Ukrajině. A podle mě je třeba vědět, jak takový proces probíhá nejen teo­reticky, ale i zevnitř. Hlavním problémem politologů u nás na univerzitě je to, že se sami stávají členy různých politických stran. A nevstupují do nich na základě vnitřního přesvědčení, kvůli tomu, že by byli například liberály nebo konzervativci, ale protože jim zaplatí. A tihle lidé potom ovlivňují ve prospěch své strany veřejné mínění. Takže tady vlastně žádní politologové nejsou, máme tu jenom politechnology. Proto jsem si řekl, že za žádnou cenu nevstoupím do žádné strany a nenechám se formátovat.

Kdy se zrodil ten nápad vstoupit do politiky?

Upřímně řečeno, už nejméně před osmi lety, ještě na CEU v Budapešti. Teď, když jsem se vrátil ze studií na Západě, chystal jsem se, že se stanu městským zastupitelem. Chtěl jsem se přihlásit do všech výběrových řízení do zastupitelstev, která se tu měla pod Juščenkovou záštitou vypisovat. Ukázalo se, že žádná řízení nejsou a všechno jde tak jako dřív, přes úplatky a známosti. Nezbývá než ten systém pomalu, ale důsledně podkopávat. A já doufám, že co teď dělám, je možná nenápadné a malé, ale přece jen podkopávání.

Podkopáváte však jako kandidát na starostu bez možnosti vést skutečnou předvolební kampaň. Jak k tomu došlo?

Na Ukrajině je třeba si otevřít do 30 dnů před volbami účet v bance a převést tam všechny prostředky, které bude kandidát vydávat na kampaň. Přišel jsem na úřad pro povolení otevřít si takový účet, řekli mi – přijďte po obědě, dokument připravíme. Úředník, se kterým jsem komunikoval, tam nebyl, a tak jsem se obrátil na jiného. Ten mi řekl, že u nich žádný dokument připravený není a že musím přijít později a tak dále. Termín, do kterého jsem mohl otevřít účet, mezitím vypršel. Na témže úřadě mi potom řekli, že si nepamatují, že by se mnou mluvili. Měl jsem prý podat stížnost, když mi odmítli vydat dokument. Úředník mi dále oznámil, že na mne podává stížnost on, protože vyvíjím nátlak na komisi, a že jsem si schválně nevyzvedl dokument, abych předváděl, jak mi ubližují. Že to dělám kvůli své propagaci.

Vy ale nějakou kampaň přesto vedete.

Mohu vést kampaň, na kterou nejsou třeba peníze – například dělat osobní setkání s voliči. Je tu taková škvíra v zákoně, která mi umožňuje šířit letáky, jež si vytisknu ve vlastní tiskárně, tedy v omezeném množství a velmi špatné kvalitě. Ale tisknout pro 800 tisíc lidí na jedné tiskárně je těžká věc. Mohu si plakáty také namalovat.

Kontroluje vůbec někdo průběh předvolební kampaně?

Všichni hlavní kandidáti porušují pravidla: věší propagační materiály na stromy, na sloupy, provádějí agitaci ve školách a institutech. Hlavní kandidáti se nikdy neúčastní hromadných mítinků, kde by zanikli. Vystupují vždycky sami, kde se jim zlíbí. A v kontrolní komisi jsou obyčejní lidé, učitelé, lékaři, sekre­tářky. Měli by samozřejmě sledovat, jak probíhá kampaň, a vyškrtnout z kandidátky ty, kteří porušují pravidla. Ale bojí se, protože se u nás nic nezměnilo. Nikdo nedokáže předpovědět reakci „postiženého“ kandidáta. Nechtějí riskovat. Navíc berou za svoji práci jen okolo 100 hřiven, což je skutečně směšná odměna. Takže prostor pro „řešení“ případných problémů prostřednictvím úplatků tam je. Rovné podmínky neexistují. I média jsou prodejná. Já ale nechci porušovat pravidla, byl bych stejný jako oni. Budu se tedy držet zákona.

Jaké jsou náklady na kampaň jiných kandidátů?

Letošní kampaň ve Lvově je určitě jednou z nejnákladnějších. Peníze přicházejí ze soukromých zdrojů. Ovšem podle ukrajinského zákona má každý kandidát právo provádět v novinách, v rádiu a v televizi agitaci i na náklady státu. Stát však peníze nemá. Ti, co peníze mají, dělají agitaci, a těm, co je nemají, stát finanční podporu nezabezpečí. Je to divná nerovnováha a ignorace zákona. Naše kampaň ale bude čestná, a proto vítězná. A to bude na Ukrajině naprosto bezprecedentní událost, protože zatím se ještě žádnému poctivému kandidátovi nepodařilo volby vyhrát.

Jak probíhají vaše setkání s voliči?

Lidé u nás pořád věří ústřednímu výboru, a nikoli ústavě. Osmadvacátý článek ústavy říká, že každý člověk má právo volit a být zvolen do místních orgánů. Společnost už ví, že může volit, ale nepochopila ještě, že může být sama zvolena. Myslí si: Proč tam lezeš? Máš spoustu peněz? Podporují tě nějaké vlivné finanční skupiny? Vždyť jinak tě nikdo nezvolí. Já odpovídám: Vážení spoluobčané, oba hlavní kandidáti už stihli utopit v kampani hodně přes milion dolarů. Podnikatelé, kteří sponzorují jejich kampaně, chtějí, aby se jim peníze vrátily s tučnými úroky. Kandidáti slibují bezplatnou městskou dopravu, zdarma stravu a další nesmysly a vy je volíte. Potom se divíte, že rozkradli majetek města. Říkám jim – dívejte se, jakou vedou kandidáti kampaň, protože podle ní budou potom i vládnout. Pokud někdo porušuje pravidla už teď, bude to dělat i po svém zvolení.

Co je podle vás největším problémem Lvova? Věčně nevyřešená otázka pravidelných dodávek vody?

Voda není na prvním místě. Největší problém je korupce. Například jak se u nás rozdávají pozemky. Pozemek koupí ukrajinská firma. Koupí ho od města velmi levně, ale zaplatí velký úplatek. Zahraniční společnost by zaplatila za pozemek stokrát víc, ale odmítá dávat nekonečné úplatky městským úředníkům. Úředník bere 100 dolarů měsíčně a půdu investorovi neprodá, protože by tím přišel o zdroj příjmu. Peníze investorů se tak nedostanou do rozpočtu města a nemůže se vyřešit problém vody, péče o památky, oprav domů a veřejných prostor, osvětlení a tak dále. Proto se tu nic nemění. Přijde jeden starosta, rozkrade peníze, vymění ho za jiného a ten je úplně stejný. A Lvov se sype a chátrá vesele dál. Na radnici pořád sedí ta samá parta, lidé se stejnou mentalitou jako před dvaceti lety. Proto se k moci musí dostat lidé se západním vzděláním a zdravou mentalitou, ti, co nemají zkušenosti s úplatkářstvím a podvody.

Jaké šance si dáváte ve volbách?

Minimálně jeden hlas dostanu. Do voleb se budu snažit informovat lidi o své kandidatuře, jak to půjde. Chtěl bych, aby všichni alespoň věděli, že takový kandidát, jako jsem já, existuje. A doufám, že lidi začnou protestovat, tak jako na Majdanu. Tentokrát by měl ale mít jejich protest formu hlasu ve volbách.

Co budete dělat, když to nevyjde? Budete za pět let znovu kandidovat?

Za pět let, ať se stane cokoli, mám plán založit politologický institut. Všechny instituty, sociologické i jiné, a všechny jejich průzkumy jsou neobjektivní. Jakýkoli vědecký výsledek lze na Ukrajině zatím koupit.

A jaký bude váš první krok, pokud volby vyhrajete?

Dnes mají všichni kandidáti připravené alespoň čtyři odpovědi. Že bude zdarma to i tamto. Já ale myslím, že první krok by měl být audit. Abychom se konečně dozvěděli, jak na tom Lvov je. My dnes ani nevíme, jaké má Lvov pozemky. Dál je nutná spousta věcí, jako například najít v otevřených konkursech nezkorumpované spolupracovníky, sestavit tým, navázat spolupráci s městskou radou, pozvat investory, vyřešit problém vody, opravit památky, vybudovat cyklostezky, zajistit možnosti seberealizace každého občana a obrátit se na mezinárodní společenství se zprávou, že se na postsovětském prostoru objevil ostrov svobody, město, kde vládne demokracie. Že bývalé centrum Haliče už získalo zpět svůj význam. (směje se) Ale myslím to vážně. Přál bych si, abych takovou věc mohl oznámit světu.

Ostap Oduškin (1976) v nadcházejících volbách kandiduje na starostu Lvova. Po studiu filosofie ve Lvově studoval politologii na MA programu CEU v Budapešti. Doktorské studium politologie na Graduate School for Social Research při Polské akademii věd ve Varšavě ukončil obhajobou disertace na téma Vznik politických stran na Ukrajině. Během studia se zúčastnil odborných stáží na New School v New Yorku, Minessota University, v Evropském parlamentu, soudu a komisi, v NATO a v kanceláři německého kancléře. V současnosti vyučuje filosofii na Lvovské univerzitě Ivana Franka a pracuje v Centru magisterských studií ve Lvově. Letos sebral nezbytných 300 podpisů na podporu své kandidatury na starostu Lvova a stal se tak jedním z 19 kandidátů na tuto pozici.

Rusku s láskou

sám ani nevím proč lidé tak rádi

přejí jiným to nejhorší tak třeba já

si dodnes nedovedu vysvětlit

proč jsem fandil walesu a ne rusku v barážových zápasech

mistrovství evropy

co je mi po walesu? cožpak tam někdy hráli

dobrý fotbal? ale rusko to je něco jiného

a třebaže také nepředvedli žádný pěkný fotbal

přesto pro mě rusko hodně znamená

dokonce více než bych si mohl myslet

tak či onak rusko ve mně vzbuzuje různé představy

které teď nemá smysl vypočítávat

a wales pouze představu prince charlese cardiffu

a rugby

bez welsu bych mohl klidně žít

ale bez ruska si prostě svůj život nedokážu představit

dobře že existuje že je to rusko na světě – říkám si někdy

na rusko myslíš pořád

s ruskem si nikdy nemůžeš být jistý

to není německo kdy si můžeš být jistý vždycky

ale s ruskem nikdy nevíš

protože kdybys věděl už by to nebylo rusko

kdysi dávno ještě v dětství

jsem rád hrával s bratrem na státy a města

a hru jsme omezili pouze na jednu libovolnou zemi

kdy vykopneš například syktyvkar a on odpoví

třeba rjazaň a ty najednou nevíš co na to říci

prostě nevíš co říci

ale jsou tam také výjimečná města na y a na j

joškar-ola ynykčanskij ytyk kjuel

není jich mnoho ale jsou a v případě takových čeboksarů

nebo naberežnych čelnů můžeš zabodovat dvakrát

ale pouze dvakrát protože rusko má také své hranice

i když se někdy zdá že je bez hranic

ty hry často končily slzami

když se Pavlo (tak se můj bratr jmenuje)

uchyloval k ranám pod pás

a dvakrát na můj vyborg nebo taganrog

odpovídal gus chrastalnyj nebo gus železnyj

a já se rozplakal nebo jsem ho prosil (byl jsem mladší)

abych mohl použít johanesburg ale

sami pochopíte jak ten johanesburg mohl skončit

že by po johanesburgu byl opět nějaký ten

gus chrastalnyj či železnyj

naprostá katastrofa stud a slzy

nerad jsem prohrával se starším bratrem

přestože jsem ho měl moc rád (a mám ho rád dodnes)

a možná jsem nebyl rád protože vůbec nerad prohrávám

dnes můj bratr žije v rusku

někdy mu strašně závidím

protože má pořád toho ruska dost

a já ho nemám nikdy dost

ačkoli nikdo neví

co je lepší

Stalin měl pravdu

po těch všech hrůzách co se děly v polsku

ve druhé půli dvacátého století

si někteří lidé myslí že teď je ještě hůře

takových revolucionářů není pravda mnoho

je jich dokonce velmi málo

malá skupinka mladých nonkonformistů

patrně ne nepatrně ale určitě z bohatých rodin

protože v chudých nemají peníze na rudý sprej

to je skutečně drahý koníček

chudým stačí rozbít někomu držku

v temné ulici

zatahat studenty za dlouhé vlasy v univerzitním parku

a nachlastat se silného a sladkého šampusu vitoša vyrobeno v bulharsku

jejich rodiče vypili toho „vyrobeno v bulharsku“ tolik

že by mohli v bulharsku klidně požádat o politický azyl

což by byla na stará kolena jejich jediná radost

jeden přítel mi vyprávěl historku

o skupině bulharů na nádraží v berlíně

hned na počátku devadesátých let tisíce bulharů vyjíždělo načerno na západ

nevím co dělali v takovém množství právě v berlíně

ale všem se zachtělo na toaletu

která stála několik feniků

jenomže šetrní jižané se rozhodli ušetřit

a vstupovali dovnitř nejprve po dvou

potom po třech a brzy do jedné mísy čůralo deset bulharů

když vtom se najednou dveře zasekly

a velká skupina bulharů zůstala oddělena od světa

a celí zděšení neznajíce německy ani anglicky začali křičet

na celé nádraží jediné německé slovo které znali: achtung! achtung! achtung!

nevím jak ta historka s bulhary skončila

opravdu mě nezajímá kdo je z té toalety vysvobodil

a jaké to mělo pokračování

takové historky není třeba brát moc vážně

není dokonce třeba hledat nějaký hlubší smysl

prostě to bylo směšné a dost

dnes jsem si přečetl na zdi šedivého varšavského domu

že stalin měl pravdu

proč se u nás na ukrajině takové věci nepíšou

u nás se vůbec málokdy píše po zdech

a jestli někdo píše tak něco celkem abstraktního

například smrt buržujům nebo sláva hrdinům

nebo dnes už popové viva che

přestože u nás stalina milují víc než v polsku

nepíše se o něm u nás po zdech

já vím že stalin měl v čemsi pravdu a nikdy jsem o tom nepochyboval

mě ale zajímá co si myslel ten který napsal stalin měl pravdu

i když ze všeho nejvíce bych chtěl vědět

zda ten kdo to psal skutečně stalina miluje

nebo z toho má srandu dnes dá za pravdu stalinovi

a zítra třeba napíše že pravdu měl mikuláš koperník nebo zikmund III vasa

nebo šel prostě s děvčetem po ulici a řekl si že ji něčím ohromí

a možná nebyl sám a udělala to malá skupina

jeden psal druhý dával bacha a třetí prostě celou akci řídil

a vůbec – co cítí člověk který píše na zeď stalin měl pravdu

a jaká je to pravda? globální tedy stalin měl pravdu ve všem

nebo nějaká menší a jaksi konkrétnější

například stalin měl pravdu protože měl krásný knír

nebo stalin měl pravdu protože hitler ji neměl

nebo stalin měl pravdu protože držel poláky pod krkem

no a teď jde o to co si skutečně myslel ten hoch

silně pochybuji že to byl starší člověk

jsem si jistý že to nebyl nějaký stalinův pohrobek

nebo nějaký naštvaný kazachstánec jemuž zamítli žádost o azyl

dokonce si nejsem jistý zda ten kdo to psal

měl vůbec nějaké politické názory

možná je to jen jakási forma vyššího konformismu

protože se opravdu už nic nezmění

protože nikdy není možné něco změnit

takže tvrdit že stalin měl pravdu mohl pouze

skutečně věřící člověk

Učitelka chemie

ve vyšších třídách střední školy

jsme měli velice zvláštní učitelku chemie

byla tak vášnivá že jí slzely oči a měla – to vím jistě –

ráda mladé chlapce

měla ráda nás mladé lidi

jimž chemie nebyla v životě k ničemu

i když třeba někomu byla

ale mně vůbec ne

mně nic nebo skoro nic nebylo k ničemu

ani fyzika a tělocvik ale zvláště ta první

proto nemusím být učiteli fyziky za nic vděčný

přestože on jediný z celé školy nám normálně lidsky

rozuměl

nade mnou nakonec mávnul rukou a ani se nedivil

když jsem na konci 11 třídy

nedokázal vypočítat energii a přitom jsem znal hmotu a jakousi konstantu

na druhou (možná součinitel zrychlení volného pádu

nebo mocnina planckovy konstanty)

on nás měl určitě rád

ale měl nás rád úplně jinak

než nás měla ráda učitelka chemie

sexuální žádostivost se v ní jakýmsi podivným způsobem pojila

s nepochopitelnou nenávistí k těm nedospělým tupcům

kteří kašlali na tu její strašně zajímavou vědu

na ty její reaktivní benzoly a polypropyleny a ubohé

pokusy jimiž se nás pokoušela

zaujmout

když rozdávala sešity s laboratorními pracemi

zdálo se mi že až dojde ke mně

plivne mi přímo do očí kyselinou solnou

a do vypálených jamek strčí své pečlivě udržované prsty

ale ona na mě pohlédla přes silná skla a řekla:

troječka bondar zase troječka

a já jí odpověděl nemlčel jsem vzal jsem svůj sešit

a buď jsem myslel na něco úplně jiného

nebo jsem jí přál rychlou smrt ó jak jsem nenáviděl

tu hnusnou babu v brýlích i když jsem jí asi zbytečně přál to nejhorší

protože ona ve svém životě kromě nás – pubertálních blbečků

odvděčujících se jí naprostým nevděkem – nic jiného neměla

až později když jsem skončil školu jsem se náhodou dozvěděl

že zemřel její muž

on hodně pil – ten její muž –

a náhle zmizel beze stopy

hledali ho přes půl roku a potom ho našli

na městské skládce a pouze

díky několika zvláštním znamením zjistili že to byl muž

učitelky chemie

čím asi měřila svou nenávist

když ho trávila nějakou složitou chemikálií?

v džaulech? kilokaloriích? voltech? a byla vůbec

objevena veličina jíž je možné měřit nenávist?

kdo jí asi pomáhal odtáhnout ho na skládku?

možná nějaký její žák – vítěz okresní olympiády v chemii

protože pouze jemu pouze jemu jedinému

dokázala svěřit svoje tajemství

a potom se dlouze milovali

hladoví svatí ničemní

hladoví prokletí hanební

přímo na skládce vedle mrtvoly v polyetylénovém pytli

přímo pod holým neonovým nebem

pod holým krátkozrakým nebem

toho nejkrásnějšího ze všech světů

Svatý Mikuláš č 250

dal mi to nejhorší místo

to úžasné boční dolní lůžko v posledním kupé

u záchodu

což znamenalo přinejmenším nebanální cestu

místo určuje průvodčí – s tím nic nenaděláš

(vlast si nevybíráš syn neodpovídá za otce

místo určuje průvodčí

tři nezvratné pravdy jimž u nás každý rozumí)

dal mi špinavé lůžko ale nedal mi čaj ani deku

na co ve společném vagoně deku?

ti kteří tady pravidelně jezdí deku většinou nepotřebují

a čaj také ne

čaj dávají v lůžkovém voze

a káva je jen pro buržuje v lůžkovém voze první třídy

záchod zamykal deset minut před

každou zastávkou

a zpíval si při tom rudou routu

dobře jsem to slyšel protože jsem měl k němu nejblíže

neměl vousy i když by se k němu docela hodily

k té jeho vybledlé bleděmodré košili s jakýmisi

naprosto nepochopitelnými symboly –

extaticky propletná kladiva? francouzské klíče?

dvě kladiva v nekonečném čekání na srp?

mohl být generálem železničního vojska

rozkazovacím tónem mne poprosil aby ho nebudili

mezi chmelnickým a kozjatynem

já jsem také člověk také se musím vyspat

řekl mi tento syn bukovinské země

kdo však by se ho opovážil budit

mezi chmelnickým a kozjatynem?

cítil se být stoprocentním pánem situace

mistrovsky manipuloval osudy čtyřiapadesáti cestujících

napadlo mě že by nemuselo být špatné

kdyby byl prezidentem Ukrajiny železničář

skýtalo by to alespoň záruku přemístění

z bodu A do bodu B

aspoň patnáct hodin vládnout

aspoň patnáct hodin být lídrem neurčité společenské skupiny

skládající se z nelegálních dělníků studentů na praxi

cikánů huculů rumunů (jež z neznámých důvodů stále nazývají

moldavany) těhotných dívek a věčně cestujících babiček

v květovaných šátcích (kam pořád jezdí?

kdo na ně čeká? komu vezou ty dárky

v kostkovaných čínských taškách?)

vzbudil nás všechny čtyřicet minut před sanitární zónou

aby čtyřiapadesát členů neurčité společenské skupiny

mohlo vykonat své základní lidské potřeby

před příjezdem do Kyjeva

každý na to měl čtyřicet sekund

a on pak mohl v uniformě sanitáře

měřit cestujícím před záchodem vymezený čas

což se jaksi nehodí před štědrým dnem

na mě si vymyslel zvláštní fintu

chlapče řekl šeptem vstávej

svatý mikuláš už ti dal pod polštář dárky

takhle si zažertoval

aniž by ho napadlo že si ta slova

zapamatuji na celý život

Robbie Williams

„proč se na mě všichni tak dívají?

copak mohou vědět že jsem ukrajinec“ myslím si pokaždé

když vcházím do dalšího baru

„že by to bylo tak vidět že by tak moc že by

to bylo tak vidět že jsem ukrajinec“

sundavám si bundu (z dovozu nejspíš německou ale v takových tady nikdo nechodí)

mám na sobě džíny které jsem tady koupil loni

mám na sobě svetr vyrobený ve státě peru

svetr z dobré vlny z alpaky

pohodlný svetr výborné kvality tady však nikdo takový nenosí

mám americké brýle

a co ještě?

boty takzvaně sportovní – takové byly módní před čtyřmi lety

vypadám beznadějně

nebo se mi to jenom zdá?

moje nálada kolísá mezi vřelým vlastenectvím a chutí dát někomu přes držku

ale to by mě určitě prozradilo

„jenom ukrajinci si to dokážou tak brát a dát někomu přes držku“ myslí si a nemýlí se

„jenom ukrajinci dovedou tak pěkně zpívat“

myslí si a nemýlí se

(„tak zpívat dnes nebudu“ – umiňuji si)

„jenom ukrajinci se dovedou tak dívat když se trápí“

myslí si a nemýlí se

„jenom ukrajinci mohli pobít tolik našich lidí

za tak krátkou dobu“

myslí si a nemýlí se

za tak krátkou dobu by to dokázali jenom ukrajinci

mám půl hodiny

na vykonání své historické mise

ale co já dokážu udělat za půl hodiny nad jedním půllitrem piva?

udělat si rekapitulaci dnešního dne

ještě jednoho dne ukrajince v polsku

a dojít k pro mě potěšujícímu závěru:

„já se jim líbím prostě jako člověk jako osobnost“

a oplácím jim stejnou sympatií a objednávám si další pivo

a robbie williams mi již podesáté sděluje co očekává od života:

„i just wonna feel real love“ zpívá robbie williams

on i já potřebujeme totéž

dnes nikomu nerozbiju držku –

činím krok vstříc ukrajinsko-polskému usmíření

a usmívám se jak to tady nikdo nedokáže

a oni dobře vidí moje zuby vyrovnanou řadu zdravých bílých ukrajinských zubů

jaké tady nikdo nemá

Přeložil Jiří Červenka.

Galerie

Začalo to inspirací nalezenou v přírodě. Nápadem, jak se stát chameleonem či noční můrou na kůře stromu. Ale je to opravdu návrat k přírodě? Tady asi tak úplně nejde o mimikry! Člověk je najednou sám výtvarným dílem. Tělo jako plátno. Hyperrealistická malba na kůži. Dávná lidská touha stvořit něco z něčeho. Jako Bůh. Napodobit Boha. Tohle je však hra na vytvoření dokonalé iluze. Splynout s dokonalostí a splynout s okolím. Nahradit jeden materiál jiným, jednu realitu jinou realitou. Nahradit skutečný svět světem umělým. Nakonec umění je vždy umělým světem představ a nikdy ne realitou! Proto nelze žít umění, ale jedině žít reálný život. Potvrzují to zmařené životy umělců, gamblerů či internetových surfařů, kteří se s tím nemohli smířit! Ostatně člověk je jen umělého světa tvůrcem a nikoliv vládcem. Virtuál­ní svět si žije vlastním životem. Stejně jako ten skutečný svět i on má své podsvětí a také odborníky na boj
s virtuálním podsvětím. (Na rozdíl od umělého světa odborníci jsou skuteční – z masa a kostí.) Fotografie, televize, počítačové hry, internet. Všude jen iluze, ničemu se nedá věřit tak docela. Následujte Bílého králíka anebo vítejte v Matrixu!

Ľuba Portelová

Ukrajinský básník, překladatel a publicista Andrij Bondar se narodil v roce 1974. Vydal tři básnické sbírky: Jarní hereze (1998), Pravda a med (2001) a Primitivní formy vlastnictví (2004). Do ukrajinštiny přeložil román Witolda Gombrowicze Ferdydurke. Žije v Kyjevě.

Cena F. X. Šaldy za kritický, uměnovědný a ediční počin mimořádné osobnosti české vědy a kritiky bude podesáté udělena 19. 4. 2006 v pražském Mánesu. Porota ve složení Ivan M. Havel, Libuše Heczková, Marek Kopelent, Alena Nádvorníková, Jiří Pelán, Hana Rousová a Barbora Topolová na ni navrhla historika architektury Rostislava Šváchu za knihu Česká architektura a její přísnost. Padesát staveb 1989–2004; kunsthistoričku Jarmilu Vackovou za knihu Van Eyck s přihlédnutím k celoživotnímu kritickému a vědeckému dílu; muzikologa Ivana Vojtěcha za edici knihy Arnold Schönberg: Styl a idea s přihlédnutím k celo­životní kritické práci přesahující obor muzikologie; germanistu Jiřího Stromšíka za celoživotní přínos překladatelský a literár­něhistorický a teatrologa Milana Lukeše za knihu Mezi karnevalem a snem. Shakespearovské souvislosti. / V soutěži o nejlepší esej autora do 26 let na téma Existuje evropská
veřejnost?, vyhlášené dvouměsíčníkem Listy, FF UP Olomouc a sdružením ANO pro Evropu, zvítězila Vladi­míra Štefanovičová. Další ceny získali Pavel Nikodem a Matúš Halás. / Studio Pixar v příštím roce uvede do kin animovaný film Ratatouille s krysami v hlavních rolích. Na snímku se bude podílet český animátor Jan Pinkava. / Španělský umělec Santiago Sierra pobouřil židovské skupiny v Německu, když v bývalé synagoze v Berlíně vytvořil maketu plynové komory. / Režisér oscarového snímu Crash Paul Haggis bude režírovat film Against All Enemies o boji Bushovy administrativy s Al-Kajdou. / Cenu Alfréda Radoka za českou hru letos obdržel David Drábek (Akvabely). / Haruki Murakami dostane českou Cenu Franze Kafky. / Na srpnovém hudebním festivalu Love Planet vystoupí Franz Ferdinand a finští Rasmus a HIM. / Ministerský literární portál oznámil, že 24. 4. 2006 bude v Minsku Den české literatury, kde vystoupí mj. Antonín
Bajaja a Martin Fahrner. Představena tam bude ediční řada Česká sbírka (nakladatelství Logvinov). Vyšly v ní překlady románů Zvuk slunečních hodin od Hany Andronikovy a Zvlčení Antonína Bajaji a připravují se Vieweghova Báječná léta pod psa. / Divadelní ústav a České středisko Mezinárodní asociace divadel pro děti a mládež (ASSITEJ) zorganizovaly 20. 3. 2006 oslavy Světového dne divadla pro děti a mládež. / Třetího března 2006 zemřel literární historik, teoretik, editor a pedagog Eduard Petrů.

–jgr–, –lb–

Slobodan Milošević zemřel překvapivě, a okolnosti jeho smrti bohužel zastřely okolnosti jeho politické kariéry. Jedno z témat, které je s jeho vládou v Srbsku neoddělitelně spojeno, je svoboda slova a využití médií v získání a udržení politické moci. Milošević se z anonymního vysokého funkcionáře stal vůdcem díky spojenectví, které uzavřel s několika mladými ambiciózními novináři. Ti mu zajistili publicitu, když se roku 1987 emotivně zastal kosovských Srbů. Stranické zasedání o několik měsíců později, na němž chtěl dosáhnout odvolání svého hlavního konkurenta, nechal přenášet televizí. Funkcionáři, zvyklí jednat za zavřenými dveřmi, se cítili jako nazí a neodvážili se vzepřít, diváci se ohromně bavili a Miloševiće považovali za největšího stranického demokrata. Většinou si nevšimli, že využívá rostoucí moci k tomu, aby do vedení televize, rozhlasu, hlavního deníku Politika a dalších novin a časopisů dosadil
sobě oddané lidi. Od roku 1987 zahájila tato média postupně protialbánskou, protichorvatskou, protislovinskou a protibosenskou kampaň. Vypjatě nacionalistické fráze však ztratily přitažlivost, a některá média se navíc z ideologické kontroly vymanila. Milošević pak sáhl k hromadnému ohlupování. Licence na provoz komerčních rádií a televizí se vydávaly jak na běžícím pásu. Když roku 1998 na Kosovu vypuklo albánské povstání, využil Milošević této kulisy k uzavírání nezávislých médií i vyhazování nepohodlných lidí z univerzit. Postup se pod záminkou válečného stavu zostřil o rok později za války s NATO. Když válka skončila, chtěl Milošević daný stav udržet. Nechal připravit protiteroristický zákon, který přinášel neobyčejně rozšířené paragrafy o podvracení republiky. Každý, kdo by v novinách uveřejnil článek kritizující režim, mohl být stíhán z podpory terorismu. Než stačil zákon prosadit, smetlo ho z trůnu povstání.

Filip Tesař

Co to vlastně znamená, že se nějaký problém politizuje? To, že se jej chopí politici. Pokud jim to nepřísluší, lze jistě politizování pokládat za označení pejorativní. Co je však špatného na tom, že se o uzákonění třeba registrovaného partnerství bojuje v parlamentu a že si téma nějaký politik „přivlastní“? Vždyť od toho by tady snad měl být. Abych pochopil, co tou výtkou bylo myšleno, pátral jsem po jejím původu. Byl zřejmě v reakci prezidenta na dopis Jiřího Paroubka, ve kterém jej předseda vlády vyzval k podpisu zákona: „Předseda vlády nemá mandát poučovat mne a občany naší země o tom, co je to svoboda. Svým dopisem mne chce pouze zatáhnout do své předvolební kampaně, což zásadně odmítám,“ řekl Václav Klaus. Semínko pak vypučelo a rozkvetlo při projednávání prezidentova veta ve sněmovně. Poslanec ODS Petr Tlučhoř žádal premiéra, aby se omluvil za zpolitizování zákona, a řekl: „Snažil jste se rasisticky ukrást téma jedné menšiny.“
Poslankyně, rovněž ODS, Kateřina Dostálová odmítla hlasovat dokonce přesto, že zákon předložila, neboť „to, co z toho udělal Paroubek se Sobotkou, mě natolik znechutilo, že dám křížek“. S poslední nadějí na vysvětlení jsem si ve čtvrteční MF Dnes přečetl komentář Martina Komárka. Ten píše: „Po vetu pana Klause pochopil pan Paroubek prosazení zákona jako věc své osobní cti… Z věci, která by měla být otázkou srdce a svědomí každého poslance, se stalo politikum.“ Teď nevím, co je horší – osobní čest, nebo srdce a svědomí? Jisté je jen, že dva poslanci ODS Josef Bíža a Helena Mallotová na Paroubkovu lstivou politizaci neskočili, a tak byl zákon, který mnoha lidem pomůže a žádnému neuškodí, přijat.

Tomáš Tichák

V pátek 17. 3. 2006 jsem se ocitl ve vězeňské kleci na Václavském náměstí. Symbolické uvěznění na výraz solidarity s uvězněnými kubánskými disidenty a odpůrci totalitního režimu Fidela Castra pořádala nadace Člověk v tísni. Oblékl jsem pruhovaný mundúr z hrubé látky a po schodišti vstoupil do klece, do níž byl zapřažen traktor Zetor s vlaječkami Kubánské lidově demokratické republiky. V kleci – dobře větrané maringotce – jsem se vydal na pomyslnou cestu za kubánskými vězněnými. Cynismus pojmenování Kuby na Ostrov svobody vynikne, uvědomíte-li si cenu, již za Castrovu diktaturu platí celá kubánská společnost: sta a tisíce zavražděných při kolektivizaci, tisíce lidí uprchlých do exilu, tisíce lidí pronásledovaných a vězněných pro svoje přesvědčení, pokračující materiální devastace celé kubánské společnosti. Nu což, tentokrát jsem v cele reprezentoval Eduarda Díaze Fleitese, odsouzeného k jednadvaceti letům trestu
nucených prací (zda je třeba člověka k práci nutit?). On si je odpykává ve věznici Kilo 8 v Camaguey, 698 kilometrů od domova. Je aktivistou Hnutí 5. srpna (Movimiento de 5 Agosto) v Pinar del Río. Je ženatý s paní Margaritou Deulofeu Almirolovou. Je vězněm svědomí. A nemůže na rozdíl ode mne po hodině z cely odejít.

Vít Kremlička