2006 / 17 - popíraná minulost

editorial

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

Dámy a pánové,
k prvnímu letnímu týdnu, který přišel rázným krokem, patří bicykl, kniha či noviny čtené na čerstvém vzduchu. Bosé nohy (s. 13) zatím raději ještě ne; tedy ne doslovně. V Americké ulici v Praze se rozeběhla fontána, tři příšerky ze čtyř už utěšeně plivou vodu za obrubník a kolem se rozbíhá hra na zbrklý letní život. Rozsazeni v rozvoněných krajinách a prosvětlených ulicích, bychom se my, lidé klidné doby a bezpečného místa, neměli nechat v mnoha ohledech ukolébat. A považovat minulost za utěsnitelnou záležitost. Téma 17. čísla A2 tematicky souzní s dnem šoa (Jom ha-šoa). Pietní připomínka obětí nacistické genocidy Židů se konala 25. 4. 2006 v hlavním městě na náměstí Míru. Druhým tématem čísla je situace v české památkové péči. Nevypadá růžově. Ale třeba nám někdo napíše, že se naši autoři šeredně mýlí a v čem. Pěkné léto.

Kolmačkova poezie i próza jsou spojené nádoby: Stopy za obzor mají ke klasickému románu možná dál než ke sbírce básní. Fragmentární textové úseky, řekněme mikropovídky či dokonce situace (rozdělené buď pouze graficky, nebo na jednotlivé číslované a pojmenované kapitoly), se skládají v celek o dvou částech. Tím celkem – oddíly autor nazval „deskami“ – je životní příběh Vítka Koblasy, bilancujícího čtyřicátníka, v němž budou jistě mnozí s gustem dešifrovat autobiografické rysy, přestože autor zvolil er-formu.

První kapky

V první desce je Vítek Koblasa malý chlapec a tématem vyprávění je jeho dětství. V něm se exponují základní motivy, s nimiž Kolmačka pracuje i ve druhé části: nejrůznějším způsobem je variuje, převrací, znovu a znovu, v souvislosti s každou příchozí postavou je bere do rukou.

Vysvětlení pro věci nynější hledá v rodině, z níž člověk pochází. Rodinu uchopuje drobnohledem malých příběhů, jež skládají velký životní osud. Jeho pohled na dětství se rodí z detailů, nikoliv z celku; tím rozhodujícím jsou nakonec nenápadné drobnosti.

Vítek žije se svými nábožensky založenými rodiči v srdci velkoměstského sídliště – uzavřená jednotka rodiny na malé děcko působí jako bezpečí, idealizovaný náhled se ovšem začíná rozostřovat a na povrch velmi pomalu vyplývají nejrůznější traumata, jež v sobě nese generace Koblasových dětí, kromě Vítka ještě sestry Hany a bratra Pepana.

Kolmačkovy historky z dětství se na sebe vrství a taková je i stavba jeho knihy – přidává další a další podrobnosti, dokresluje situa­ci prostřednictvím náhledu jiné postavy, již nechává předložit opačný pohled či vynést zpochybňující komentář. Vypráví-li o autor Vítkovi, zastavuje se u svých dalších hrdinů a odbíhá, aby přiblížil i jejich dětství, mluví o vztahu k rodině, o tom, co kdysi dávno rozhodlo, anebo co možná jednou rozhodne, ale nikdo to ještě netuší.

Tak se do hry dostávají i Vítkovi kamarádi, protože přátelství je téměř stejně důležité jako rodinný kruh – není však samozřejmostí a člověk k němu musí zaujmout nějaký postoj. Přátelství je navíc potřeba „zpečetit“, vytvořit společnou hodnotu, potvrdit sounáležitost. Tu v této části tvoří společně vymýšlený příběh, klukovská historka o dobrodružství, kamarádství, oddanosti a přirozené statečnosti, která se v druhé části, kdy je druh z dětství dávno zapomenut, přetavuje v pouto mezi otcem a synem.

Záběry hladiny

Rodina se ve Stopách za obzor neredukuje na nejužší kruh, stává se z ní dav lidí, kteří tu žili před námi, lidí, z nichž pocházíme a k nimž se vracíme – ve druhé části se do popředí dostává právě toto téma. Mezi první a druhou deskou totiž provedeme časový skok: z Vítka se stal manžel a otec. Marie a malý Vítínek najednou nabízejí obrácenou perspektivu, první část jako by se převrátila naruby. Vítek se tak trochu stává svým vlastním otcem a Vítínek představuje jakýsi stín jeho samého. Druhá klíčová fáze v životě muže, odpovědné otcovství, s sebou ve Vítkově případě nese pocity strachu a pochybností, nejsou to však pochybnosti „moderního člověka“, který s nimi musí okamžitě běžet na veřejnost a dělat z nich svou přednost, ale váhání člověka, jenž – jakkoli pateticky to zní – je hluboce spojen se svými kořeny. Pocit zodpovědnosti je tu totiž násoben sounáležitostí s předky a v případě Vítka ještě
sounáležitostí s lokalitou, vrátil se totiž z města, kam se v dětství jeho rodina přestěhovala, do domku svých prarodičů. „Cesta z města“ tu není traktována ani tak přes vznikající obtíže praktického života, jako spíš přes nová (a možná nechtěná) pouta, jež taková situace vytváří.

Vítkův boj je boj soukromý, vnitřní, a tady se možná vrací motiv neohroženého bájného hrdiny z dětství, který zuří v nitru a ovlivňuje vztah člověka k rodině či k Bohu, zkouší meze lidské pokory. Proto Vítek sám sebe zkouší: přichází do podivné sekty, začíná pracovat s mentálně postiženými lidmi. Svět Kolmačkových hrdinů, Vítka, Marie a Vítínka, je však – přes občasné otřesy – postaven na dobrých základech, a tak se autor dobírá ke šťastnému konci.

Pracuje-li Kolmačka s motivy a postupy, které nejsou v současné literatuře nijak neobvyklé, současnému trendu se zcela vymyká svým vypravěčským tempem. Neustálé vrstvení a „dolaďování“, introspektivní pasáže, jež se často blíží básni v próze, a stylizovaný jazyk prózu podivuhodným způsobem zpomalují tak, že vytváří určitou bublinu, k níž svět venku jako by nedoléhal. Vyprávěcí čas Stop za obzor je archetypálním časem, na nějž neplatí mobilní telefony a rychlá auta, je to čas vnitřní, který se nedá ani zrychlit, ani obelhat. Tvrzení, že nejde o román lineární, není nijak objevné a odvážné, Stopy za obzor pracují s časem jako úplně novým fenoménem. Vítkův příběh jako by postupně odkapával – a ne každý bude mít tu trpělivost vyčkat, než se sklenice naplní.

Pavel Kolmačka: Stopy za obzor.

Triáda, Praha 2006, 501 stran.

Nad hlavou nebe,

pod nohama hroby.

V nakyslém blábolení

tu a tam

semínko voňavé trávy.

Motto:
Omnia mea mecum porto
Všetko čo je moje nosím so sebou

Alexandar Bašević nazývaný Alex, dlhoročný lektor slovanských jazykov v Slavistickom seminári Univerzity Bazilej, často vychvaľoval kolegyni Andrei Hofer skvelé vlastnosti svojej starej matky Alinky Žmiraković. Ani presne nevedel, kedy začal zoširoka rozprávať o svojej rodine. Zaujímali ho predovšetkým okolnosti vedúce k úmrtiu jeho starého otca Nikolu Žmirakovića, srbského sedliaka z Báčky. Spomienky, téma z minulosti jeho predkov ako téma z jeho vlastnej minulosti. Alex Bašević bol touto myšlienkou priam posadnutý a bol rád, že sa jeho asistentka Andrea tak perfektne vžila do úlohy trpezlivo načúvajúcej poslucháčky, keď o starej matke rozprával:

– Nevieš si predstaviť, akú silu mala v sebe tá žena. Keď sme ju s bratom navštívili v Starom Sivci ešte ako malí chlapci, všetkým nám rozkazovala na zlosť našej mamy, ktorá to považovala za nepedagogické.

Zdá sa, že 21. januára 1942 o šiestej hodine ráno mal generál maďarského kráľovského poľného žandárstva Ferencz Feketehalmy-Czeydner za sebou nepokojnú noc. Keďže bol vojak ako remeň a dbal o svoj výzor aj vo frontových podmienkach, dal sa svojmu sluhovi oholiť. V dôsledku tohto očistného rituálu, ktorý sluha István, bývalý saniťák kečkemétskej nemocnice, starostlivo vykonal, rozváňal generál ako rozmarínový krík. Ordonanc mu prežehlil rajtky a blúzu uniformy, pripravil mu ťažký kožuch s perziánovým golierom a perfektne ako vždy mu vyleštil vysoké jazdecké čižmy. Aj sluha si asi uvedomoval, že sa na dnešný deň po nervóznej noci v budove zemského veliteľstva žandárstva v Novom Sade chystá niečo mimoriadne.

Cez masívne, naširoko otvorené dvere vchádzali a opúšťali budovu dôstojníci a žandári. Vo vstupnej hale museli vrátnici opakovane umývať mramorovú dlážku, na ktorej sa vytvárali obrovské kaluže blata z bagančí a čižiem mužov prichádzajúcich z terénu.

Generál si mohol, ale nemusel priznať, že je dosť nervózny. Nie je vylúčené, že svoje rozhodnutie ukázať obyvateľom Báčky, kto je tu s konečnou platnosťou pánom, považoval za správne a skoro by sa mu chcelo povedať za logické. Nebol síce absolventom vojenskej akadémie Ludovica, ale zato maturoval na Humanistickom gymnáziu v Segedíne, kde ho profesori, dôstojníci v zálohe, priam so starorímskou prísnosťou cvičili v potrebných cnostiach pravého muža, budúceho štátneho úradníka cisársko-kráľovskej monarchie. Od vlastenecky zapáleného profesora dejepisu a zemepisu Tivadára Šipoša sa budúci generál už v septime všeličo dozvedel o údajných zlých vlastnostiach Srbov: podľa Šipoša boli srbskí sedliaci tradične neposlušní a nekonečne drzí voči vrchnosti. Nazýval to „balkánskou
neresťou“. Srbi boli tiež „jednoducho nepoučiteľní“. Šipoš tvrdieval najmä to, že „Srbi nemali šľachtu ako Maďari a ako pravoslávni kresťania boli z hľadiska svätej rímskokatolíckej cirkvi tak trochu barbari“. Nad Židmi a Cigánmi sa profesor nepozastavoval. Len uzavrel – nad nimi škoda čo len rukou mávnuť.

Generál sa už dávno rozhodol urobiť raziu, raz a navždy zastrašiť nepriateľov veľkého Maďarska, ktoré malo povstať z trianonskej potupy ako vták ohnivák z popola. Razia upokojí lojálnych obyvateľov Báčky. Kráľovstvo Srbov, Chorvátov a Slovincov padlo, je to už len vyblednutá chiméra a Trianonská zmluva len bezcenný zdrap papiera.

Generál rozmýšľal perspektívne. Vedel, že koná na vlastnú päsť, razia nebola odsúhlasená generálnym štábom ani ministerstvom. Táto skutočnosť mu po vojne priťažila. Ale to nemohol v tom osudovom ráne ani len tušiť. Generál totiž rád preberal takmer spontánne iniciatívu, a to bez ohľadu na prípadné následky. Kvôli tomu mal opletačky už v mladosti ako poručík elitného prápora v severnom Taliansku. Počas veľkej letnej ofenzívy v roku 1914 hnal svojich vojakov s nekonečnou bezohľadnosťou na smrť. Opatrné rakúske velenie jeho husárske kúsky neocenilo, a to ani po tom, keď jeho vojaci s veľkými stratami na životoch prekročili rieku Adige na zrekvirovanej kompe.

Od veliteľstva žandárstva nebolo ďaleko k brehu Dunaja. Generál so svojím sprievodom, v ktorom okrem žandárov nechýbali ani dôstojníci maďarskej kráľovskej armády, rázne vykročil do rannej tmy. Široký bulvár vedúci k Dunaju bol prázdny a obrovské travertínové budovy zemskej správy Vojvodiny a kubus pošty sa črtali v rannej hmle ako bie­le veľryby. Mrazivý vzduch akoby vyzváňal. Neodprataný, udupaný sneh vŕzgal pod čižmami mužov v uniformách. Nikto nerozprával a generál bol napriek prebdenej noci prekvapujúco svieži. Kráčal rázne na čele skupiny dôstojníkov. Za nimi sa pomaly šinula novučičká fordka, ktorú predošlý deň zhabali židovskému zverolekárovi v Báčskej Topole.

Na brehu Dunaja už stáli žandárske hliadky s puškami, na ktorých mali nastoknuté bajonety, za opaskami mali zastrčené dlhočizné obušky. Na tom mieste nebol breh zabezpečený obvyklým protipovodňovým múrom. Piesočnatý okraj rieky slúžil v lete ako plaváreň a Novosadčania ju radi navštevovali.

Za búdkami šatní stáli hlúčiky ľudí. Tváre im nebolo vidieť, vzdialenosť medzi nimi a generálom maďarského kráľovského poľného žandárstva Ferenczom Feketehalmy-Czeydnerom bola dostatočne veľká, aby nebolo počuť ani hláska.

Vzdialenosť vlastne nehrala nijakú úlohu, lebo muži, ženy a deti, zhromaždení na plavárni, mlčali. Tisli sa k sebe, aby sa aspoň trocha zahriali. Desiatka žandárov podišla k zamrznutému Dunaju a začala čakanmi roztĺkať ľad.

Adjunkt zbehol k žandárom búchajúcim do ľadu a vydal rozkaz. Jeden zo žandárov sa s adjunktom vrátil k fordke a vybral z nej drevenú debnu. Obrovský chlap v žandárskej uniforme si pritískal debnu k hrudi a opatrne sa kĺzal k brehu. Pôsobil dosť smiešne, keď si dával pozor, aby so svojím nákladom nespadol. Na brehu zložil debnu na zem, otvoril vrchnák a vybral prvý granát. Širokým rozmachom ho hodil na ľadový pancier Dunaja. Z ľadovej pokrývky vyrazila fontána špinavej vody a kúskov rozdrveného ľadu. Malé kryhy sa hojdali v otvorenom priestore. Trhlina bola relatívne úzka, a to zrejme pohlo žandára k tomu, aby hodil do otvoru v ľade ešte jeden granát.

Jeden z mladších dôstojníkov postávajúcich na brehu zakričal na žandára: – Ty hovädo, dosť bolo tých granátov. Veď nás tu pobiješ!

Žandár počul nadávky a previnilo pokrčil ramenami.

V hlbokom tichu, ktoré zavládlo po výbuchoch, začali žandári s rozvahou, plnou silou mlátiť ľudí na plavárni obuškami a strkať do nich hlavňami pušiek. Donútili ich vytvoriť rad, ako keď sa stojí na potravinové lístky, ktoré nedávno zaviedla maďarská okupačná správa v Báčke. Zaistení sa zoradili jeden za druhým do dlhočiznej fronty. Mešťania v hrubých kabátoch, sedliaci v huniach, pravoslávny pop, dvaja železničiari v starých blúzach Juhoslovanských železníc, zopár zajatcov-vojakov juhoslovanskej armády a niekoľko detí, ktoré od treskúcej zimy ani len nezavzlykali. Žandári, spokojní s rýchlym zoradením, nechali zaistených stáť, iba sem tam si do nich udreli. Všetko sa však udialo nehlučne, akoby všetci čakali na príchod posla, ktorý by ako v rozprávke oznámil, že je to len omyl či strašné nedorozumenie.

Generál Ferencz Feketehalmy-Czeydner stál v udupanom snehu rozkročený so vzorne vyleštenými čižmami. Bol spokojný, lebo sa ešte stihol naraňajkovať. Vojenský sluha mu naservíroval bielu kávu, praženicu s na tenučko nakrájanou domácou klobáskou a slaninkou. Navyše mu ponúkol teľací perkelt z predchádzajúceho dňa. Generál zjedol zo tri lyžice a na povzbudenie si dal pohárik barackovice.

Okolostojacim na brehu Dunaja sa zdalo, že generál nad niečím uvažuje. Tváril sa slávnostne. Všetci čakali na jeho povel. Generál si stiahol tenkú rukavicu. Napriek mrazom nosil ako správny džentrík tenké rukavice, čo považoval za vrchol elegancie. Sňal generálsku čiapku a prešiel si holou rukou cez husté vlasy. Natiahol si opäť rukavicu a mávol pravicou ako semafor na trati Novi Sad – Subotica. Takmer súčasne s dokončeným pohybom generálovej ruky začali znova udierať obušky a hlavne pušiek do zaistených. Celý zástup sa za obrovského hluku posúval ako čudný plaz k okraju dunajského ľadu. Tam už stáli žandári postavení do línie a začali strieľať do ľudí. Salvy boli stále častejšie. Jedno za druhým padali telá na ľad a niektorí zo žandárov ťahali zastrelených k trhline, strkali ich do vody dlhými palicami.

Dedo Alexa Baševića z matkinej strany, Nikola Žmiraković, v rodnom Starom Sivci zo záhadných dôvodov prezývaný deda Maxa, bol síce deň pred raziou zaistený, ale na brehu Dunaja chýbal. Nechali si ho totiž na žandárskej stanici v Sombore. Chytili ho pred železiarskym obchodom na korze.

Maxa sa pozeral cez zamrežované okno a pozoroval, ako sa na dvore žandárskej stanice zbierajú zaistení, ktorých postupne vyháňali na uliciu a nútili ich nastúpiť do nákladných áut. Zostal napodiv sám. Vďačil za to žandárskemu elévovi, ktorý ho celú noc s obdivuhodnou vytrvalosťou mlátil a nadával mu pritom do srbských sedliackych kuriev. Alexandarov starý otec bol pri sile, ešte nemal ani päťdesiat rokov. Elév sa vyžíval vo svojej moci a chcel z toho srbského sedliaka doslova vytĺcť jeho prekliatu pravoslávnu dušu. Mlátil ho s veľkou vynachádzavosťou, striedal údery do hlavy s kopancami do brucha, rozkroku a holení. Bitý chlap stále hrešil a ne­ustále si odpľúval.

Alexa si myslel, že sa jeho starý otec dopustil veľkej chyby, keď sa dva dni pred raziou vybral do Somboru, aby zaniesol jednému obchodníkovi, majiteľovi najväčšieho železiarstva v Báčke, demižón sriemskeho vína. Kúpil si za to so zľavou novú zámku na vstupnú bránu a obchodník mu na dôvažok dal ešte praktické kladivo.

Po tejto transakcii sa starý otec ubytoval v lacnom hoteli, skôr v nocľahárni plnej chudobnejšej klientely, sporovlivých sedliakov a obchodných zástupcov. Ráno po nepokojnej noci vyplnenej štípaním bĺch sa starý otec prebral a zistil, že si zabudol darované kladivo v železiarstve. Po rannej rakiji sa vrátil pred obchod. Na dverách železiarstva bola spustená roleta z vlnitého plechu, ale starého otca to ani nestihlo udiviť, lebo z uličky pri železiarstve sa vyrútili traja maďarskí žandári a začali ho strkať a fackovať. Alexov dedo sa bránil zo všetkých síl, ako len vládal. Jedného zo žandárov udrel vrecúškom, v ktorom mal schovanú liatinovú zámku. Ten skríkol a chytil sa za čelo. Jeho druhovia neotáľali a začali starého otca mlátiť hlavňami pušiek. Po chvíli zlomili jeho odpor, dali mu ruky do pút a odviedli ho poklusom na žandársku stanicu. Starý otec sa vzpieral a pred stanicou spadol na chodník. Žandári ho vzali pod
pazuchy a vovliekli dnu.

Alexandar musel priznať, že starý otec doplatil na svoju príslovečnú roztržitosť. Veď keby to kladivo nezabudol v železiarstve, neboli by ho maďarskí žandári zaistili. V dedine starého otca, v Starom Sivci, sa razia napodiv nekonala. Možno preto, že dedina bola trochu bokom od hlavnej cesty, mimo železničnej trate, a tak sa vo všeobecnom zmätku na Stari Sivac zabudlo.

Nešťastné kladivo – myslel si Alexov starý otec Nikola Žmiraković, keď sedel zamknutý v cele somborskej žandárskej stanice. Čert mi bol dlžný ťahať ten demižón s vínom.

Nemohol vtedy vedieť, že bohatého majiteľa železiarstva Maďari zatkli už v deň jeho návštevy a odvliekli ho spolu s ďalšími na breh Dunaja. Starý otec si utrel tvár do rukáva. Na hrudi mal krvavé fľaky. – Preklia­ta roztržitosť. Musel dať za pravdu svojej žene Alinke. Vždy mu opakovala, že ho tá jeho roztržitosť raz privedie do nešťastia. A tí maďarskí žandári – hnusná fajta ľudí. Prišli sem do Báčky s veľkou slávou, a pritom sú to obyčajní odroni všivaví.

Veľká razia bola v plnom prúde. Jej charakteristickým znakom bola nesystematickosť. Nemeckí styční dôstojníci sa tomu chaosu čudovali . Maďarskí žandári behali po meste a okolitých dedinách a vyťahovali z domov zdesených ľudí. Brali ich hlava nehlava – Srbov aj Židov.

Alexov starý otec sedel na prični. Dlhé hodiny čakal na to, čo malo prísť. Hoci nebol veľmi pobožný, akoby mimovoľne sa v núdzi začal modliť: Oče naš, koji si na nebesima, da se sveti ime tvoje, da dodže carstvo tvoje, da bude volja tvoja i na zemlji kao na nebu… Modlitbu zopakoval tri razy. Vysíkal sa do vedra v kúte cely a ľahol si nazad na holú pričňu, kde od vyčerpania zaspal.

V žandárskej stanici v Sombore zostali v deň razie len dvaja službukonajúci s červenými páskami na ramenách. O zaisteného sa veľmi nestarali, boli radi, že nemuseli ísť s ostatnými k Dunaju, do tej treskúcej zimy.

V tej chvíli sa dalo povedať, že Alexov starý otec mal z pekla šťastie. Žandári hrali karty a boli pohodlne zalezení v závetrí žandárskej stanice na zabudnutom predmestí Sombora. Úradovňa bola dobre vykúrená, plná dymu z lacných cigariet značky Pongrácz a zápachu vosku, ktorým vo Vojvodine už od dôb rakúsko-uhorského mocnárstva impregnovali dlážky policajných staníc, blázincov a zborovní meštianskych škôl. Žandári boli v Báčke len zopár týždňov a nadávali na zlú stravu a tuhú zimu.

Až nad ránom si žandári spomenuli na starého otca. Otvorili celu, buchli mu do ramena a pomohli mu vstať. Opreli ho o stenu ako vidly. Ako na povel ho zasa začali biť, až kým nespadol na dlážku. Tam do neho ešte raz kopli a nechali ho ležať vo vlastnej krvi a zvratkoch. Vrátili sa do kancelárie, aby dojedli polievku.

Okolo obeda žandári objednali povozníka a spoločnými silami naložili bezvládne telo Alexovho starého otca na voz, ako keby to bolo vrece zemiakov. Povozník bol z vedľajšej bunjevskej dediny. Starého otca poznal z videnia a vedel, kam ho má odviezť. Hodil na neho huňu a viezol jeho dokaličené telo do Starého Sivca. Pred polnocou dorazil povoz do dediny. Povozník zoskočil z kozlíka. Odhrnul huňu a hneď vedel, že je koniec. Nikto presne nevie, kedy vlastne Alexov starý otec vypustil dušu. Bol v najlepších rokoch, ako sa zvyklo hovoriť, a nikdy nemal strach zo smrti, lebo s ňou vôbec nerátal. Prišla poňho v maďarskej žandárskej uniforme, jednoducho, priamo a akoby naschvál. Žandári Alexovho starého otca zabili len tak mimochodom, vlastne ho mali poslať na smrť na breh Dunaja. Nechcelo sa im však čakať, kým si niekto z veliteľstva príde po lapeného srbského sedliaka.

Povoz zastal pred domom v Starom Sivci. Stará matka vyšla z domu, nevyspatá, s tou najhoršou predtuchou v duši. Otvorila veľkú plechovú bránu do dvora a vpustila povoz dovnútra. Spoločne s Bunjevčanom odniesli mŕtve telo do rozľahlej predsiene, odtiaľ do prednej parádnej izby, kde ho položili na posteľ.

Požiadala Bunjevčana, aby išiel do Somboru po riadnu truhlu, čo ochotne urobil. Alexova stará matka Alinka Žmiraković bola oveľa mladšia ako jej nebohý muž. Jej starší syn Radislav bol v nemeckom zajatí, osemnásťročná dcéra Jovanka odišla k tete do Budapešti a desaťročná Radmila, najmladšia z detí, bola u strýka v Kule.

Povozník Alexovej starej matke zvestoval, že jej muža dobili maďarskí žandári, ktorí boli v deň smrti starého otca presvedčení, že ten sedliak ich bitku vydržal a prežil. Po vojne zostali o tomto prípade len miesto­prísažné výpovede Alexovej starej matky, jej druhostupňovej sesternice a povozníka. Bunjevčanova výpoveď bola však bezcenná, lebo ho rok po vojne odsúdili za údajnú kolaboráciu s maďarskými okupantmi.

Keď sa po vojne Alexova stará matka začala usilovať o penziu ako vdova po okupantmi zavraždenom mužovi, bola v ťažkom položení, lebo mladí komunistickí úradníci boli nedôverčiví a rigorózni. Zákony a predpisy sa po vojne menili rýchlosťou zmeny počasia.

Alinka sa snažila nájsť nejakého svedka v hoteli, kde jej muž posledný raz prenocoval. Po dlhom zisťovaní sa dozvedela, že majiteľa hotela zastrelili neznámi páchatelia po odchode maďarského vojska z Báčky, a tak sa jej nádej na získanie dôveryhodného svedka zmenšila.

Ani popova výpoveď nestačila, lebo síce videl dobitého Nikolu Žmirakovića, ale nemohol dosvedčiť, že ho skutočne zabili maďar­skí žandári. A navyše bývalí partizáni nemali popov v láske. Preto sa Alexova stará matka rozhodla zmeniť beh vecí a zaniesla úradníkovi, ktorý sa mal starať o tento prípad, kus šunky. Úradník sa najprv okúňal, ale po chvíľočke otvoril dvere sivej pancierovej skrine v kúte kancelárie a položil do nej šunku. Sadol si k pisaciemu stroju a pomaly vyťukal potvrdenie, na ktorom stálo:

„Týmto potvrdzujem, že roľník Nikola Žmiraković, s prezývkou Maxa z obce Stari Sivac, narodený tamtiež dňa 10. januára 1897, národnosti srbskej, pravoslávny, ženatý, bytom Teslova ulica 7 bol zavraždený na okupantskej žandárskej stanici v Sombore, dňa 21. januára 1942. Hodina úmrtia neznáma.“

Háčiky a dĺžne musel dopísať perom, lebo písací stroj značky Erica bol nemecký. Na dokument udrel oválnu pečiatku s päťcípou hviezdou s heslom „Smrt fašizmu! Sloboda narodu! Opština Sombor!“. Cez karmínovočervený odtlačok razítka sa mladý úradník nečitateľne podpísal.

Po rokoch, keď sa opäť zmenili predpisy, začalo sa rozlišovať medzi aktívnymi odbojármi a obeťami maďarskej okupácie. Alexova stará matka sa musela znova vybrať na úrad. Službu­konajúca úradníčka bez okolkov zaradila jej nebohého muža medzi odbojárov.

Úryvek pochází z dokončovaného románu Gubbio.

Dušan Šimko bude číst ze svého díla ve Slovenském institutu v Praze 29. 5. 2006.

Galerie

Ženské hračky

Jana Farmanová (1970), absolventka Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě, patří mezi výrazné autory mladé malířské generace na Slovensku. Věnuje se zobrazující malbě. Od roku 1995 samostatně vystavuje a účastní se mnoha kolektivních projektů doma i v zahraničí. V České republice se představila v roce 2005 samostatnou výstavou v Galerii Ad astra v Kuřimi u Brna a na přelomu let. 2005–06 v putovním projektu Prievan, představujícím současnou slovenskou malbu, který hostila pražská GHMP.

Jednotícím motivem širšího obrazového souboru Ženské hračky z let 2004–05 je atribut ženského těla použitý jako zrcadlo rozmanitých emocí. Většina obrazů se omezuje pouze na zobrazení jedné figury, a to zpravidla nekompletní, torzální. Autorka předkládá pouze „něco z figury“. To „něco“ podléhá promyšlenému výběru, který již vědomě pracuje s jistou vizuální strategií. Jedná se tu o jakousi „podobiznu ženskosti“. Otázka zní, z jaké pozice je tato ženskost nahlížena a za jakým účelem.

To, co by se zdálo na obrazech Jany Farmanové na první pohled, už podle názvu Ženské hračky, společensky (feministicky) jednoznačně proklamativní, se ve skutečnosti jeví jako přinejmenším ambivalentní. Pozici ženy tu totiž autorka nahlíží zcela otevřeně, se všemi jejími výhodami i nevýhodami, komplikacemi, (druhovými) odlišnostmi i shodami a do jisté míry i ironicky a sebekriticky. Nejsou tu jednoznačné soudy, spíše otevřená přemítání a průzkum. Tomu zcela odpovídá otevřenost obrazové kompozice jako proměnlivého a nestabilního rámce pro jasnou tvarovou definici zkoumaného – objemově modelované ženské tělo, jehož kontext je posunutý do roviny rafinované, reklamně-marketingové hry. Farmanová tu s ironií nahlíží za kulisy protřelého vizuálního světa konzumu a byznysu a rozehrává jakousi očistnou antikampaň, přičemž používá stejných zbraní jako reklama – „ženských hraček“. Nikoliv ale k útoku a pomstě, ale mnohem spíše
v zájmu nutné sebeobrany.

Petr Vaňous

Dušan Šimko (1945, Košice) studoval v letech 1966–69 geologii a mineralogii na PF UK v Bratislavě. Po srpnu 1968 emigroval do Švýcarska. Stal se profesorem v Geologickém institutu univerzity v Basileji. Absolvoval výzkumné pobyty na univerzitách v Hongkongu a v Japonsku. Zároveň působil jako kulturní publicista a fejetonista v německých denících, spolupracoval se Svobodnou Evropou (Slovenský fejtón).

V roce 1991 vyšel na Slovensku jeho debut, sbírka povídek Maratón Juana Zabalu (poprvé vydána v roce 1984 v londýnském exilovém nakladatelství Rozmluvy). Dále vydal cestopis Japonský díván (1993), román Esterházyho lokaj (2000), je autorem dokumentárních filmů VI. prápor (z období prvního slovenského státu) a Portrét Jiřího Koláře. Sestavil soubor rozhovorů Exil v Basileji (2003). Jeho knihy byly přeloženy do maďarštiny a němčiny.

Bořivoj Čelovský

Slova do větru

Tilia 2006, 495 s.

Komunismus bohužel nenašel svého Karla Jasperse, jenž svou Schuldfrage určil pravidla debat o německé vině na druhé světové válce. Hlasů, které učinily z dosud ještě příliš živé minulosti otázku svědomí, je u nás poskrovnu. Překvapující by byl opak, protože míra srozumění širokých vrstev obyvatel u nás s režimem, který byl nejen gangsterský, ale i nebetyčně hloupý, který pěstoval průměrnost jako program a průměrnost byla podmínkou přístupu ke žlabům, byla vysoká. Bořivoj Čelovský, známý nejen svými základními a dosud v mnohém nepřekonanými historiografickými díly o Mnichovu i nacistické (on sám by asi volil slovo německé) perzekuci, přišel s knihou na první pohled publicistickou. Jenže publicistické žánry rozhodně nedoprovází tak bohatý faktografický materiál a faksimile dokumentů, jež jsou doplňkem k četbě o našem nevyrovnání se s vlastní minulostí. Faktografická pečlivost a invenčnost je pro autora
Mnichovského syndromu nebo výběru dokumentů ke „konečnému řešení české otázky“ So oder so příznačná. Kádrový profil důstojníka StB či úřední záznam verbovky jsou poutavým čtením pro toho, kdo dobu komunismu buď neprožil nebo se jí prolhal, ovšem mučivou pro toho, komu dal režim skutečně zabrat. Ostatně celá kniha je torturou pro ty, kdo si za komunismu uhájili osobní i profesní integritu a nyní vidí, že „morálními vítězi“ se cítí ti, kdo by měli chodit stokami.

Michal Janata

Paulo Coelho

Rukověť bojovníka světla

Přeložila Pavla Lidmilová

Argo 2006, 160 s.

Jsou knihy, jejichž mudrlantství se nedá vydržet. Místo aby nutily k zamyšlení, jejich přímočaré poučky dohánějí k zuřivosti. A právě takovým dílem je kniha Paula Coelha, oblíbeného brazilského spisovatele (nebo spíše beletrizujícího ideologa?). Rukověť je souborem krátkých ponaučení, původně publikovaných v novinách. Coelho se jimi stylizuje do polohy mistra, který svými podobenstvími může ostatní vést k tomu, aby se stali „bojovníky světla“ (člověk žijící v souladu se svým posláním). Jenže ve skutečnosti nenabízí žádná podobenství, ale říká pravdy natolik banální, že nad nimi nelze ani přemýšlet, ani s nimi polemizovat: „Víra zadrží všechny rány. Víra promění jed v křišťálově čistou vodu.“ Asi nejtristněji se to projevuje v pasážích, v nichž cituje opravdová duchovní díla, na druhé straně možná jde o jediný moment, kdy lze mluvit o nějakém prožitku z této knihy. Číst, jak se Coelho snaží něco doříci, a místo toho jen
zplošťuje výroky řečené opravdovými mistry, je totiž skutečným utrpením. Ze všeho nejvíce se ovšem Rukověť zdá být textem autoterapeutickým. Coelho jako by neustále sám sebe přesvědčoval, že kráčí správnou cestou (možná tím chce zapůsobit na dívku, která mu v jedenácti letech dala košem – v jednom z textů tak popisuje, kde bojovník bere svou energii). Chce-li ovšem kázat ostatním, může zapůsobit snad jen na lidi odkojené písněmi Jana Nedvěda.

Kazimír Turek

Fons Montevirgenes

Nerudova 34

Přeložila Elvíra Lopéz

Epocha 2005, 168 s.

Strukturovaný prostor Prahy, plný historie a mýtů, lákal spisovatele odnepaměti. Do dlouhé řady autorů, kterým je Praha inspirací, přibyl bohužel i Belgičan Fons Montevirgenes. Na záložce jeho knihy se můžeme dočíst: „Pohlédněte zcela jinak na město Franze Kafky, očima cizince ze země surrealistického malíře Reného Magritty.“ Nad chybnou deklinací malířova jména lze ještě mávnout rukou, pražské kafkovské klišé je už ale „zu viel“. Jako by nestačily zástupy kafkychtivých turistů v pražských ulicích: nyní se jeden z nich dokonce chopil pera a napsal šestákovou slátaninu o „svojí Praze“. Samozřejmě nejde o to, že Montevirgenes je cizinec (viz například strhující pasáže o staré Praze v Proceduře Harryho Mulische). Důležitý je fakt, že jeho kniha je opravdu špatná. Chabé pokusy o vytvoření pražské mysticko-erotické femme fatale, omezení bohatého prostoru Prahy na turisticky nejvděčnější lokace, neschopnost vytvořit konzistentní dramatický děj,
výstavba syžetů povídek dle jednoho opakujícího se modelu, mizerný český překlad – to je jen malý výčet základních nedostatků knihy. Nerudova 34 neobsahuje vůbec nic nového. Všechno již bylo napsáno jinde, všechno již bylo napsáno lépe. Praha za svou tisíciletou historii přestála mnohé a jistě přežije i Montevirgenesův opus. Doufám, že se to povede i potenciálnímu čtenáři recenzované knihy…

Jan Jílek

So/ren Kierkegaard

Opakování

Přeložil Zdeněk Zecpel

Vyšehrad 2006, 165 s.

Pro existenciálního filosofa je pojem opakování důležitý: jedině skrze něj lze dospět v kontemplativním pohybu k sobě samému, nalézt se se svými možnostmi, a to i ve svých nedostatečnostech a selháních, a uskutečňovat tak autentickou existenci. Kierkegaard se ptá, zda je opakování vůbec možné, a k tomu provádí prostřednictvím jedné své pseudonymní postavy psychologický experiment. Je zřejmé, že si zde řeší svůj vlastní vztah k dívce Regině, s níž se zasnoubil, a po krátké době se s ní zas rozešel. Je tedy opakování možné? Lze se vrátit k dívce, již opustil a k níž se stále intenzivně v duchovním modu vztahuje? Takové otázky si kladou postavy vystupující v této filosofické próze. Zkušenější mladíkův přítel či důvěrník hledá řešení a přitom prozkoumává centrální filosofickou otázku opakování. Pravé opakování souvisí s nalézáním sebe sama, kdy se zároveň můžeme dotknout transcendentna (absurdna).
Kierkegaardův mladík však nedosahuje žádného opakování, není toho schopen, nedostalo se mu jako Jóbovi dvojnásobně všeho živoucího, co je důležité pro existenci. Dílo tak koneckonců naznačuje, že v pozemském usilování je možné určité pozitivní opakování, a to jedině při započetí pohybu nekonečnosti (absurdna) a za přispění jeho přízně. Ve vcelku dobrém překladu Zacpalově se tak máme možnost seznámit s dalším významným dílem dánského spisovatele.

Jiří Olšovský

Ladislav Fikar

Pod čarou

BB art 2005, 116 s.

Velejemný a velepoučený doslov k básním Ladislava Fikara ve výboru Pod čarou má jednu závažnou vadu: ač zmiňuje první Fikarovu sbírku Samotín a skloňuje ji snad ve všech pádech, není zmíněno datum jejího prvního vydání – tak to chodí: nic není dokonalé. Protože však je na záložce zmiňován Jan Zábrana, považující Samotín za „jednu z nejkrásnějších knih české poezie“, už jenom zbývá vydat se po stopách Zábranových. Ten psal ve svých Denících na konci roku 1948, že Fikarův Samotín četl již po několikáté, že se mu líbil stále víc a víc a čich že mu řekl, že jde o velikého básníka. Alespoň přibližné vročení může tedy čtenář hledat zcela jinde (vodítko na záložce však má). Umělecky zapadá Fikarova poezie zčásti do vitalismu důrazem na smysly, zemi a  pomíjení přírodních cyklů. Lyrickým popisem kosmických dějů připomíná poetický výraz Josefa Hory, litanickou expresivitou Františka Halase. Do knihy jsou zařazeny juvenilie a jinde nepublikované básně,
případně básně příležitostné z časopisů a katalogů k výstavám. Sofisticky opisuje ideový oblouk od katolické lyriky v letech třicátých k senzualistickému panteismu v padesátých letech a existencialistické skepsi začátkem let sedmdesátých. V pozoruhodné básni Vladař světla se v etickém gestu obrací ke K. Havlíčku Borovskému jako svému ideovému vzoru.

Vilém Kozelka

Marina Lewycká

Vilný stařec a hamižné ženy

Přeložil Josef Moník

Abonent ND 2006, 312 s.

Debut šedesátileté Mariny Lewycké se stal vloni ve Velké Británii bestsellerem a dostal se i do širší nominace na Bookerovu cenu. Román se v originále jmenuje A short history of tractors in Ukrainian (Stručné dějiny traktorů v ukrajinštině); pro české vydání byl zvolen název odlišný, ale přesto výstižný. Původní titul se váže k postavě hlavního hrdiny, jímž je čtyřiaosmdesátiletý konstruktér a inženýr Nikolaj Majevskij, žijící v Anglii, který sepisuje práci o úloze traktorů v dějinách. Vypravěčkou svižně napsané knihy, plné inteligentního humoru, je Nikolajova dcera Naďa. Ta se nepohodla se svou sestrou Věrou kvůli dědictví po matce, nyní se však obě sestry spojí, neboť starý otec se chce oženit s šestatřicetiletou atraktivní Ukrajinkou Valentinou; údajně proto, aby ji uchránil před hrozbou vyhoštění, ale ve skutečnosti se těší, jak mu bude sedávat na klíně, a uvažuje dokonce o zplození potomka… Vyprávění se také vrací do
minulosti rodičů a obou sester. S humorným nadhledem a ironií jsou charakterizovány i další postavy, nechybějí ani narážky na veřejný a politický život v Británii. Kniha přináší pobavení, zároveň však pod povrchem prosvítají i vážnější stránky života: stáří a jeho problémy (autorka vydala několik příruček o tom, jak pečovat o staré a nemocné lidi), složité příbuzenské vztahy, život emigrantů apod.

Milan Valden

Herman Melville

Písař Bartleby

Přeložil Radoslav Nenadál

Garamond 2006, 135 s.

Poprvé jsem se s ním setkal, když mi bylo asi patnáct, a bylo to setkání, na které se nezapomíná. Písař, který se usídlí v kanceláři jistého právníka, je tichý, jako pokrm mu stačí zázvorové koláčky a pracuje od rána do večera. Co víc si přát. Jakmile je však požádán o pomoc při práci, kterou by musel dělat společně s někým, vysloví větu, na kterou se těžko odpovídá – „Já bych prosím raděj ne.“ Bartleby je tak postavou veskrze kafkovskou, Melville však svou povídku napsal už koncem 19. století, v době, kdy měl v literatuře slovo realismus. Co ale s postavou, o které se čtenář během knihy příliš nedozví? Bartleby je podivný stroj, který ke svému životu potřebuje vlastně jen jedno – žádnou změnu. Je opakem „dnešního“ ambiciózního člověka a něco jako „team work“ je mu naprosto cizí až odporné, přesto čtenář zůstává na pochybách, zda mu je Bartlebyho radikální chování sympatické. Melville touto povídkou předběhl svou dobu a podařilo
se mu vytvořit nadčasovou postavu. Nakladatelství Garamond teď vydalo Bartlebyho v českém překladu Radoslava Nenadála na jedné straně a původním textem na druhé. Písař Bartleby je inteligentní a zároveň zábavnou formou výuky anglického jazyka, která má navíc ambice doplnit čtenáři i jeho literární mezery.

Jiří G. Růžička

Saša Neuman

Reggae

Torst 2005, 146 s.

Na první pohled by se snad mohlo zdát, že jde o „takovou nějakou brožurku“ – poměrně útlý paperback a tomu odpovídající grafická úprava rozhodně nebudí dojem zásadnějšího díla. Ovšem zdání někdy klame. Uznávaný hudební publicista Saša Neuman se tématu chopil s poctivostí sobě vlastní a napsal své pojednání s radostí zaníceného odborníka, lehkostí zručného psavce a bravurou znalce. Výsledkem je čtení, do kterého se může pustit doslova každý (nezávisle na míře znalosti či oblibě daného hudebního žánru). Reggae jako ústřední téma otevírá autor mnoha otázkami, které naštěstí neputují pouze v bludném kruhu zvaném Bob Marley. Široká škála začíná kdesi u Jamajky jako ostrova se specifickou historií a končí u zdánlivě zanedbatelných, přesto však čtenářsky vděčných detailů typu „jak vyhotovit dredy přírodním způsobem“. Reggae jako hudební žánr, to nejsou jen rastafariáni a dva tři světově proslulí zpěváci, ale také nejrůznější vokální skupiny,
jejichž věhlas nepřekročil hranice domovského ostrova, ale přesto byly pro vývoj žánru podstatné. A také konkrétní producenti, DJ, politici, nejrůznější nadšenci a v neposlední řadě sociální situace Jamajky a její obyvatelé. Protože, jak známo, všechno souvisí se vším. Co se reggae týče, platí toto pravidlo dvojnásob.

Magdalena Wagnerová

Revolver Revue 62/2006

Po velmi dobrém minulém čísle tentokrát následuje další číslo vhodné k přečtení. Nejvíc mne z něj zaujal krystalicky čistý příklad arogance, jaký v rozhovoru vedeném Petrem Onuferem předvedl autor Úvodu do literární terorie Terry Eagleton. „Velice se zdráhám dohadovat se o socialismu s kýmkoli, kdo má východoevropskou zkušenost. (…) Je to jako hádat se o přínosu evangelia s někým, kdo ze strany církve zažil jen pohlavní zneužívání,“ říká Eagleton a pokouší se Onufera neméně arogantně školit: „Držíme se scénáře? Měl byste klást kratší otázky.“ Je třeba říci, že Onufer se nedá a rozhovor vypovídá o Eagletonovi víc než leckterý rozbor. „Mnohé kritické výpady na adresu východoevropských režimů nepřicházely od liberálů, nýbrž od socialistů!“ říká Eagleton a jeden nevěří vlastním očím, kam až je možné při „interpretaci“ reality dojít. V RR je dále dokončení výtahu z prvního románu Witolda Gombrowicze Posedlí a ukázka
z deníků Alexandra von Hohensteina (pseudonym), který byl začátkem 40. let správním komisařem města a okresu poblíž polské Lodže. Jde nejen o doklad, jak se úředník „ze staré školy“ dostával do rozporu s národněsocialistickou politikou, ale i o nechtěné svědectví toho, kam může člověka zavést sebeuspokojující předsvědčení, že je čirým humanistou. Ze dvou českých povídek je lepší ta od Lubomíra Martínka, i když jí dost ubírá na síle fakt, že se autor snaží dopovědět úplně všechno.

–kt–

Lotta Lotassová

Min röst skall nu komma fraon en annan plats i rummet

Albert Bonniers Förlag 2006, 198 s.

Nová próza Lotty Lotassové (1964) se stala jako obvykle senzací na švédské literární scéně. Dlouhý a obtížně přeložitelný název odkazuje ke zkouškám stereofonního vysílání, při nichž švédský rozhlas v blahobytných šedesátých letech instruoval občany, jak si v bytě co nejefektivněji rozmístit reproduktory. Tato narážka na jednu z nejbezstarostnějších epoch domácích dějin ostře kontrastuje se samotným textem, v němž Lotassová, pověstná svou zálibou ve výstředních jazykových hrátkách s autentickým historickým materiálem, básní o odvrácených stránkách moderní civilizace. Na pozadí západoamerické pouště, do interiérů kasín a zatuchlých motelových pokojů, umisťuje pět postav masových vrahů a nechává je vypravovat své osudy a popisovat své pocity. Vzniká tak skladba o pěti navzájem splývajících lyrickoepických subjektech, z nichž čtyři – vrahové přezdívaní Klaun, Králík, Apoštol a Netvor – mají předlohy v reálném světě. Jedním
z hlavních témat tohoto oratoria hrůzy, pohrávajícího si s oblíbenými klišé americké populární kultury, je vnitřní prázdnota a vykořeněnost promlouvajících. Navzdory ožehavé látce zde nezaznívají konejšivě vyhraněná politická stanoviska. Cílem totiž není rozptýlit publikum, ale vytrhnout ho z polospánku. A zároveň ho okouzlit jazykem, z nějž je nejeden čtenář přímo u vytržení.

Anežka Kuzmičová

Na obrazu Platónovy jeskyně postavil svou interpretaci Labyrintu světa a ráje srdceJana Amose Komenského – opíraje se o komeniologické výzkumy Jana Patočky – David Krámský v Studiích comeniana et historica, roč. 35, 2005, č. 73/74.

Na sborník příspěvků z vědecké konference o Arne Novákovi (1880–1939) vydaný v literárněvědné bohemistické řadě Sborníků prací Filozofické fakulty brněnské univerzity (2004) upozorňuje recenze Jiřího Rambouska v revui Masarykovy univerzity v Brně Universitas č. 1/2006.

Aféru dramatika-vojenského lékaře Arnošta Dvořáka, obviněného v roce 1930 z braní úplatků, zrekonstruoval – s hojnými citacemi z dobového tisku (včetně komunistického) – Jan Kolář v Divadelních novinách č. 7/2006.

Agitační verše Jindry Cinka Jdeme s Říší (2. vyd., Mladá Boleslav 1944) zařadil do raritní rubriky Patvar (Tvar č. 7/2006) Michal Jareš.

Druhou knihu vzpomínek Heinze Jakoba Taubera (nar. 21. 9. 1917 ve Vídni) Můj přítel Monty a ti druzí, kterou v květnu t. r. vydá nakladatelství Sefer, představil ukázkou a medailonem autora v dubnovém čísle věstník židovských náboženských obcí v českých zemích a na Slovensku Roš chodeš.

MedailonAlexandra Solženicyna, narozeného 11. 12. 1918 v kavkazském Kislovodsku, publikovala v Literárních novinách č. 15/2006 Danuše Kšicová.

Životopisný článek o kunsthistoričce Růženě Vackové, vězněné v obou totalitních režimech, publikovala v dubnové Xantypě Marie Valtrová.

Večerníčky pro Cassia (Labyrint 2006) Bohumila Hrabala doporučil čtenářům Reflexu v čísle 13/2006 Stanislav Škoda.

S básnířkou Jiřinou Haukovou (27. 1. 1919 – 5. 12. 2005) se v Revolver Revui č. 62 (březen 2006) rozloučila Marie Langerová.

Nad exilovými prózami Věry Linhartové rozvažovala v Tvaru č. 7/2006 Veronika Košnarová.

Sbírku básníKarly Erbové Vasquezův jestřáb (Plzeň, Fraus 2005) recenzoval v Plži č. 4/2006 Ivo Harák, sbírku Ladislava Puršla Paměť vody (Malvern 2004) v Křesťanské revui č. 1/2006 Milan Balabán.

Na svůj první a poslední rozhovor (s Karlem Gottem pro časopis Melodie) zavzpomínal v příloze Práva Salon z 6. 4. 2006 Pavel Šrut. – V již citovaném Roš chodeš otiskl P. Šrut nekrolog kanadského básníka a pedagoga Irvinga Laytona (mezi jeho žáky patřil Leonard Cohen), původem rumunského Žida, který zemřel 4. 1. 2006 ve věku 93 let.

Cestu automobilem do Düsseldorfu na premiéru hry Jáchyma TopolaDie Reise nach Bugulma ve společnosti autora, nakladatele V. Stoilova, divadelního ředitele V. Procházky ml. a kritika J. Peňáse působivě popsal v Divadelních novinách č. 6/2006 Richard Erml.

Cestopis Jana Buriana Výlet do Portugalska (Primus 2006) doporučil čtenářkám Xantypy (duben 2006) Vladimír Karfík.

Se zakladatelem plzeňského trampského časopisu Tulák Karlem Růžičkou (18. 11. 1947 – 21. 12. 2005) se v dubnovém čísle časopisu Plž rozloučil Petr Náhlík.

František Knopp

Rusko

Přestože je nový, dvoutisící šestý rok už více než o čtvrtinu kratší, ruská obsáhlejší literární periodika se ne a ne probrat k životu. A tak nezbývá než se spokojit s drobnými zprávami z denního tisku, jež se rozhořívají tak rychle, jako posléze nenadále hasnou. V době, kdy se Dan Brown soudil o původnost svého románu Da Vinciho kód, rozpoutal se v ruské literatuře obdobný spor. Populární prozaik Michail Šiškin, žijící ve Švýcarsku, byl nařčen z plagiátorství. Zprávu o celém skandálu podává Lev Pirogov v článku Ortel pro sebe, Rusko i život, otištěném v posledním čísle čtvrteční přílohy Ex libris deníku Nězavisimaja gazeta. Po­dle všeho básník Alexandr Tankov odhalil v Šiškinově posledním románu Veněrin volos (Vlas Venuše), za nějž autor obdržel cenu Národní bestseller za rok 2005, „velmi obšírný a téměř doslovný (ale nijak neoznačený) citát z knihy vzpomínek spisovatelky Věry Panovové“. Po tomto
obvinění následovala vlna protestů z řad čtenářů: „Že se nestydíte, vždyť Šiškin je mistrem prozaického centonismu, jeho román je zkrátka koláží z citátů.“ Načež se přidal sám autor se svým neskromným přáním: „Chci napsat ideální text, text textů, který se bude skládat ze všeho, co kdy bylo napsáno.“ Pirogov celý spor uzavřel poněkud vágním konstatováním, že se nejedná o pouhé obvinění Šiškina z opisování, ale o prachsprostý pokus odsoudit celou postmoderní literaturu z pozic, které jsou jí na hony vzdálené. Jedním z mála přírůstků do oblasti takzvaných tlustých žurnálů je 77. číslo časopisu Novoje litěraturnoje obozrenije (zkráceně NLO), které se převážně zabývá právě postmoderní kulturou, nehledě na podobné malicherné šarvátky. První letošní číslo by mohlo být převázáno černou stuhou, neboť je věnované smrti – nikoli však jako obecnému fenoménu, ale konkrétním úmrtím. V editorialu se pak redaktoři čtenářům omlouvají, že je číslo vlastně jen smuteční.
Jednotlivé bloky jsou ohlédnutím za představiteli ruských humanitních věd, kteří zemřeli v loňském roce. Avšak rok 2005 jako společné datum smrti S. A. Starostina, A. P. Čudakova, M. L. Gasparova, V. N. Toporova a E. M. Meletinského je jen jejich vnější spojnicí, neboť především jde o celou jednu generaci vědců, jež se proslavila v sovětské epoše a jí navzdory.

Alena Machoninová

V bukletu přiloženém k CD píše J. E. Frič: „Je to kaddish, jenž vznikl až cestou.“ Slova se týkají pětidílné skladby S kým skončila noc. Básník se modlí za zemřelou sestru, ale nejen za ni. Básně, tok obrazů a myšlenek vrstvených bez interpunkce, shrnují jistou životní etapu básníka, který dává najevo, že to může být i etapa poslední, že s každou smrtí blízkého ubývá i nás. Stávají se nočním rozjímáním, v němž „před smrtí/ konečky nervů rozjitřují ptáci“. Autor se tu otevírá cestě „v plíživých nížinách noci“: nejen lidským nitrem, ale i průmyslovou krajinou, nádražími, hospodami a zakouřenými ulicemi Ostravska. Vzniká pásmo vedoucí čtenáře plynule od vjemu ke vjemu, niterná promluva v čase, kdy „už není pamětníků/ mezi příjezdy a odjezdy“, vyjma osamělce, jenž ve „světě k nepoznání“ nemá „s kým skončit noc“. Text obohacují obrazy, mimochodem spatřené v těch nejtěžších chvílích („chlápci na lešení
třískají do zarezlých trubek“). Nepracuje se tu příliš s přenášením významu (tříštivá metafora “pitbull přeražených kostí“ je výjimkou), jde o přímá pojmenování, jejichž význam si ponechává kontury vyobrazeného. „Telefonní záznamník v opuštěných jatkách“ zůstává záznamníkem v jatkách, on sám je takto marností snahy zaznamenat.

Třetí část skladby S kým skončila noc se zcela upírá na zemřelou sestru. Motivy opuštěného domu se mísí s charakteristikou ženy, jež „nikdy neměla nic/ jen malé náušnice s pomněnkami“. Její „život pro oko tak málo viditelný“ povolá výkřik: „Já jsem ten člověk ke kterému nepatřím“. Je to paralelní osud bratra a sestry, kteří „do životů se nepletli/ cizích ani vlastních“? A přece tito „lonesome-hearted lovers“poznali společný úděl duše, která „už nepotřebuje doprovod“. Co zbývá po smrti nejbližšího člověka? „Otče!/ je zima“. Co zbývá, byť bychom promeškali tu pravou chvíli k loučení? „Není nádraží slepých kolejí/ za jedním je druhé a další/ a pak ještě další/ na stále kratších tratích“. Čas je relativní, možná utíká rychleji s přibývajícími roky. Nejpravdivějším tazatelem zůstává noc a tma je zpovědním zrcadlem, ve kterém vidíme i maličkosti. Pátá část skladby přináší smíření. Frič je věřící, a tak je třeba číst
i jeho verše: „Poledne zvoní/ Anděl Páně/ vstanem/ a půjdem“. Tísnivá cesta nočním či ranním přítmím tu nachází svoji vertikálu, stoupání „po chrámových stupněch/ ve vlastních zvratcích“, nic není přikrášleno ani zapomenuto, i mrtvá sestra si vezme svůj „starý šedý zimník/ se vzorem rybí kost“, a to je paměť.

Zvuky chůze

Skladba Poslední autobus noční linky je opět „pásmem života, chrleným“ ale i důkladně skládaným, jako kroky toho, kdo si je vědom významu cesty. Chodec, Fričův „potulný dělník“, se vydává s vědomím pomíjivosti, ztotožněn se samým „životem/ unikajícím podzemními trubkami/ trativodem náhod a nadějí“. Stejně jako v předchozí skladbě se navracejí zvolání a prosby, modlitby („ještě nevolej svého služebníka na soud, Pane“), ne jako refrény, ale jako témata ve fuze, místa, o která se dá opřít: body v krajině lidského života i básně. Fričově pouti udílí pohyb vykročení, gesto odchodu, inspirované zmiňovanou nocí. Ráno jej zastihne zostra „v kuchyni rozjiskřené ostrým ranním světlem/ slepotou ponocování“, či někde poblíž „dálničního průjezdu“ kde popíjí „pivo z flašky v ranních bufetech“, aby otupil neodbytnost nového dne. Myslím, že jitřní světlo ho bolí a jako démon mu představuje obrazy „světa bez opor“. Vždyť jsou i cesty jakoby
ve spánku, slepé skvrny, když zpět se ohlédneš, „čekáš v podzemní stanici nekonečně dlouho/ než nějaký další podzim přijde/ a probudíš se v klidu šumícího hostince“. Vypravěč zůstává trvale vyděděncem a hledá-li koho na cestě, má jen „temnoty jako další důvod navštívení“.

Každému z nás pokládá záludnou otázku, odkud číst pásmo svého života. Ukazuje, že mnohé z minulosti musí dozrát, aby každý pád byl „ku povstání/ a každé podobenství realitou“. Pátrá, kudy vede sestup časem, „kde setrvat a nepadat níž“. Ta otázka ční v textu bez otazníku, neukazuje vně sebe, je realitou, jež tkví sama v sobě.

Básně získávají na působivosti podmanivým, drsně chraplavým hlasem básníka-recitátora. Je to hlas výrazný, jde si pro nádech hluboko. Odděluje přesně stupně významů, ostrovy veršů, kráčí níž a níž po vrstvách pásma. Jako posluchače mě takřka znehybní „v tikajícím bzukotu vzpomínek/ které stále jdou“. A jako v pohádce chodbou chůze bez ustání běží jezdci, nemůžu udělat krok vpřed. Jen pozorovat. Recitaci skladby S kým skončila noc doplňují a podkreslují cantos, zpěvy vložené mezi jednotlivé básně (autorem je cellista, filharmonik s undergroundovým podhoubím J. Klíč). Jakmile na scénu vstoupí báseň, canto se melodicky i rytmicky ztiší, melancholická flétna (M. Koubová) utichne a jen cello rozprostře různými technikami hry barevné odstíny, od zastřených přes tiché pizzicato až po kovově rezonující tóny, pod slova-chůzi. Cello je plné ranního „namodralého přítmí“, ostravského obzoru a vzdalujících se hor. Závěrečné postludium
v bachovském stylu je hudební obdobou smíření. Poslední autobus noční linky uvádí cellista glissandem, poté rozloženými akordy, které vyústí v dvojhmaty v divokém tanci. Text pak prostupuje již zcela osamělé cello s citem pro rytmus celého pásma, proměňuje se v puls toho, kdo básníka doprovází na mnoho mil.

Na slova poslední básně Americká antologie posluchač čeká marně. Místo ní se ozvou divoké smyky cella, jež posléze skřípavě rozevře těžká vrata kašli. Je dobré mít během této více než šestiminutové skladby po ruce buklet a číst verše připomínající čímsi odvrácenou stranu nedokončených hymnů Hőlderlinových, jejichž stíny se tu odrážejí co útržky v nočních kalužinách nejvyšší nouze. Motivy po sobě následují trhaně, jsou na nekontrolovatelném úprku. V touze předběhnout jeden druhý, bojují výjevy a myšlenky o nádech, nemají čas na doslovení, bloudí a těkají, evokují čímsi i dávivý kašel, který je vyvolal. Instrumentální skladba je přerušována vpády parodií, tu country písní Ó Zuzano, tam zase operetním valčíkem, jež působí v proudu hudby poněkud eklekticky. Leč v úzkostech nejhlubších a v halucinacích „z nevyspání“ se do podvědomí hrne vše, co je poblíž, co už trhlinou v mysli básníkově je s to nanejvýš kmitnout, jako
záblesk okamžitého zření.

Autor je básník.

S kým skončila noc. Jaroslav Erik Frič (verše, hlas), Josef Klíč (hudba, violoncello), Magda Koubová (flétna), Guerilla records, Louny 2006.

Platforma není pouze jakýmsi shrnujícím či bilancujícím přehledem. Kromě konfrontace tvůrců a jejich autorských výpovědí uděluje mezinárodní odborná porota jedné z uvedených choreografií Cenu Sazky za „objev v tanci“. Autor vítězného představení, jehož jméno se dozvíme na konci června, může doslova tančit radostí – získá totiž 400 000 Kč na svůj nový projekt.

Čas solitérů

Na jevištích Platformy bylo letos možné spatřit neobvyklé množství tanečních solitérů: autorů, kteří si zvolili pro svou choreografii vyjádření sólového performera. V této linii osamělých tvůrců a zároveň interpretů zaujaly především dvě osobnosti – Jaro Viňarský a Lenka Bartůňková. Oba dokážou ovládnout jeviště a díky tomu jsou jejich autorské sólové choreografie silnými výpověďmi, které po celou dobu svého trvání udrží napětí a intenzitu. Významně jim k tomu pomáhá také světelný design, který podtrhuje zážitek z pohybu tanečníků v prostoru.

Tanec Jara Viňarského, slovenského tanečníka a choreografa, proudí odněkud z hlubin jeho subtilního těla, kterým jakoby obepíná celé jeviště, zalité rudým světlem. Každý záchvěv jeho nahého torza má význam a promlouvá silou, jíž je těžké zůstat nezasažen. Potvrzuje to i Cena diváka České taneční platformy, kterou Viňarského dílo Posledný krok pred získalo.

Nemenší silou působí i sólo Libera me Lenky Bartůňkové. Absolventce Konzervatoře Duncan Centre stačí pouze stát na místě. Přesným a soustředěným pohybem paží okamžitě vtahuje diváka do díla. Její choreografie není rozsáhlá, ani extrémně nehýří pohybovým slovníkem, přesvědčuje svou kompaktností a emotivní silou.

Obě osobnosti dokazují, že na pohybovém představení není třeba očekávat houf tanečníků. Někdy je pouze jediný interpret schopen zprostředkovat mnohem hlubší zážitek. Za podmínek, v jakých se současný tanec nachází, ani nelze onen houf tanečníků na jevišti očekávat, ve finančních možnostech mladých choreografů totiž není pracovat na opusech pro větší množství aktérů.

Ani většina z uvedených duetů nepostrádala vysokou interpretační úroveň. Sdělení těchto choreografií ale mnohdy byla o poznání matnější – tanec v tomto případě tedy mohl působit i samoúčelně. Divákovi totiž nepostačí pozorovat plasticky se pohybující těla, za pohybem je třeba najít sdělení, jež má útočit na divákovo myšlení. Smysly vnímají energii tance, hlava však žádá určitou myšlenku, kterou choreograf pomocí tance předává. Některá představení přinesla propracovanou taneční složku, ale téma či poselství zůstalo ve své jasnosti na půli cesty.

Potřeba sdělení

Výše zmíněným neduhem netrpí seskupení NANOHACH, jehož členové tvoří neotřelé a svěží choreografie. Choreograf a interpret Nanohachu Michal Záhora uvedl jeden z nejvybroušenějších duetů festivalu. Jeho choreografie Synchronicity dokládá, že je možné spojit taneční interpretaci vysoké úrovně, důrazné sdělení, vtip i interakci s divákem. Tanec Nanohachu není nikdy samoúčelný a nepostrádá divadelnost. Dalším neopomenutelným aspektem činnosti skupiny je aktivní spolupráce se zahraničními choreografy. Čeští tvůrci jsou konfrontováni s novými přístupy a zároveň dochází k oboustranné výměně zkušeností. Mezinárodní spolupráce je jednou ze zásadních aktivit občanského sdružení Tanec Praha, organizátora Platformy. Tento trend se projevil i ve skladbě programu, jehož součástí byla díla česko-slovenská i výsledky hostování choreografek z Rumunska a Norska.

O čem se tančí

Tematický rozptyl festivalových choreografií zaujal ve více směrech. Na jedné straně se představila práce s moderními technologiemi, jejímž výsledkem je velké multimediální divadlo, kde tanec nehraje hlavní roli, ale spíše funguje v symbióze s laserem a projekcí (choreografie Petry Hauerové).

Na opačném pólu se ocitla díla zabývající se především lidmi jako takovými, jejich emocemi a strastmi. Cenou Nadace Alfréda Radoka oceněné představení Farmy v jeskyni Sclavi či duet rumunské choreografky Ioany Mony Popovici podávají do určité míry historizující zprávu o světě a člověku. Tanec zde chce vyjádřit vztah lidí ke kořenům; emoce tryskají z jeviště, zatímco v high-tech představení tryskají z téhož místa spíše světelné jiskry.

Oba přístupy našly své příznivce. Oba také spolu s ostatními choreografiemi dokazují, že současný tanec má obrovské množství podob. A co je důležité – mladí choreografové se snaží vyjádřit a hlavně se chtějí vyjádřit. Do určité míry může být jejich sdělení problematické či málo zřetelné, ale přesto Česká taneční platforma potvrdila, že se u nás soudobý tanec neustále rozvíjí a nebojí se jít kupředu.

Autorka studuje taneční vědu.

Ve Škole dramatického umění Anatolije Vasiljeva se hraje v sobotu 8. dubna představení (premiéru mělo koncem minulého roku) sestávající podle anotace z motivů Cervantesova Dona Quijota, nemocničních záznamů psychiatrů z věznice, kde umíral Daniil Charms, a z Gogolových Bláznových zápisků. Velmi by se však mýlil, kdo by čekal studentskou slátaninu sestavenou z kultovních textů. Šlo o strhující zpředmětnění kvintesence divadelní obrazotvornosti v podání úplně mladých herců. „Divadlo“ ve smyslu místním, totiž budovu, kde se hraje, není lehké objevit, protože se do ní vstupuje jako do běžného obytného domu v Povarské ulici nedaleko desetiproudé megasilnice, jež obepíná centrum Moskvy a nazývá se v místním jazyce Sadovoje kolco. V domě vedou schody do malé šatny, kde se tísní několik desítek diváků, vypadá to, že ještě nepouštějí do sálu. Přísná uvaděčka nás na místa odvádí (ve skupinách rozdělených podle barvy vstupenek) až ve chvíli, kdy se už mělo
začít hrát – jdeme ale nečekaně nejdřív po schodech několik pater nahoru, do místnosti, jež snad v desátých letech minulého století bývala velkým obývákem. Teď je v ní mírně vyvýšená prkenná plocha, úplně prázdná – na užším konci obdélníkového prostoru se tísníme na lavicích a židlích my diváci – před řadou označenou číslem „0“ (jsou to židle natěsnané před scénu) budou posléze usazeni diváci na nízké polštáře či podložky; nám z nulté řady sedí na nohou. Jakmile se začne hrát, všechny nepříliš příjemné dojmy související se stylistikou „malých“, „neformálních“, „alternativních“ či „avantgardních“ divadelních forem se okamžitě vymažou z vědomí. Před námi se odehrává suverénní a dokonale vybroušený koncept. Jak jej přiblížit?

Dvě až čtyři ruce

Herci a režijní postupy operují na prvním místě úspornou a přitom bujarou divadelní představivostí. Figury nastupují a z rukávů, kapes, účesů, sukní, klobouků, kufrů, bot se jim sypou piliny, které se stanou jevištěm, arénou, placem. Postavy jsou živé a vycpané zároveň: konkrétní lidé a modely v jednom. Hrůza s groteskou se mísí v okamžiku, kdy se piliny začnou sypat i z psíka, který kňučí, dokud s posledním zbytkem pilin nezmizí i jeho existence. Zbavený těla, stává se hereč­činou elegantní pokrývkou hlavy.

Hned v úvodu se zavádí rys příznačný pro celou inscenaci: vyvážený poměr vtipu (distancované, inteligentně ironické metadivadelní grotesky) a naprosté vážnosti – tísnivé naléhavosti příběhu o kultovním chlapovi, který byl velmi vysoký, velmi zasněný a svou ojedinělou zasněnost se pokusil konfrontovat se skutečným světem. Quijote, jmenovaný v názvu inscenace Donkij Chot, je zpřítomněn několikerým způsobem: jednak jako převysoký muž (v mnoha ohledech je i Gulliverem, jeho spoluhráči často chodí po kolenou a ztělesňují trpaslíky, kteří svého, tak odlišného velikána od počátku likvidují). Nemotorný obr, připomínající brýlemi Šostakoviče, sestává ze dvou herců, jeden sedí druhému na ramenou, oba oděni do dlouhého kabátu, který známý trik zakrývá. Kombinace hlavy a rukou, které, jak tušíme, jsou nějak „odjinud“ (patří jinému člověku), vede ke komickým scénám (upravování brýlí, zapalování cigarety) a v některých momentech je trik nápaditě poodhalen a přiznán – herec pak opravdu
disponuje třema nebo čtyřma rukama a tematizuje něco zásadního: odlišnost herce od živého člověka. Je to jeden z nenápadných leitmotivů celého představení, kterému lze rozumět i jako studii o podstatě herectví, o křehké povaze bytosti, jež zůstává člověkem z masa a krve a zároveň je obrazem, k němuž odkazuje a jež se rodí až v našem vnímání, v součinnosti s divákovou fantazií, v jeho rozumění. Přízračnost herce, jenž má víc než dvě ruce, zpřítomňuje divadelnost divadla (metadivadelní rovina je jedním ze svorníků inscenace) a do třetice (nejkonkrétněji) také podivínství hlavní postavy.

Jednou z nejkrásnějších scén je tanec kolohnáta Donkije Chota s půvabnou Aldonsou/Dulcineou (herci v průběhu představení mění role), která je i tak (bez kontrastu se zdvojenou výškou partnera) nízké postavy. Erotická situace tance nebo pokusu o tanec stupňuje nepatřičnost hlavní mužské postavy (podivuhodného rytíře) ve fyzickém světě, v němž je (obludným) cizincem, zdůrazňuje jeho zranitelnost – a přes veškerou legraci je tu i úzkost: dvě lidské bytosti, dvě postavy v taneční součinnosti chtějí být jednou bytostí (tanec vytváří z páru jedno tělo), ale nejde to, výsledkem je krach, rozfázovaný do jednotlivých tanečních figur. Empiricky realistická ostatně není ani Dulcinea, obzvlášť se to projeví ve scéně jejího sólového tance, jedné z nejkrásnějších v celém představení: z chuchvalce látek se totiž během okamžiku rozvine její sukně, která pokryje celé jeviště – je to nezměrná pestrá plocha barevných látek, v nichž vysněná hrdinka tančí.
Nejde však o estetizující idylu, jak doloží následná scéna, kdy se sukně zvedne v abstraktní stan/baldachýn a vidět jsou teď jenom hereččiny nohy v pilinách, atakované mechanickými krysami na dálkové ovládání, pohybujícími se agresivně pilinami. V představení se kromě Dulciney a mnoha verzí Sancha Panzy objeví i další neodmyslitelný atribut Quijotův, herka Rosinanta – zde ovšem v podobě starého rádia s žíněným ocasem, okem vypouleným a vylaďujícím krouživými pohyby různé zvuky a fragmenty vysílání! Zvuková linie představení je také volně fantazijní a přesně úsporná zároveň: patří do ní Maurice Ravel i Alfréd Šnitke.

Omnia mea mecum porto

Významnou hypostází hlavní postavy je stínová verze, kostra ležící horizontálně přes jeviště. Divadlo jako platónská hra stínů – čistých idejí, s nimiž koexistují živá těla, ve srovnání s netělesnou verzí tak stejná a tak odlišná! V určitém okamžiku se asi v poloviční hloubce scény zatáhne bílá opona a děj pokračuje jako stínové divadlo, díky ručním svítilnám se přitom perspektiva siluet dynamicky mění. V tomto výjevu se ukazuje, že Chot Quijote má opravdu hlavu plnou knih (jak víme ze Cervantesova románu), stínoví aktéři vyhazují jednu za druhou a skutečné svazky lítají před improvizovanou oponou/filmovým plátnem. Předtím kniha figurovala jen jako schránka plná pilin. Ve stínohře probíhá také demontáž hlavní postavy (připomínající estetiku avantgardy): hrdinovi nejdřív uříznou pilou klobouk, stříhají mu nehty (které, jak známo, rostou i po smrti), rozebírají jej na prvočinitele a nakonec z něj nezbude nic. Dekonstrukce kulturního obrazu je
jedním z nekonečna významů divadelní kompozice, která je přitom rozhodně víc přímočaře hravá než intelektuálně filosofující, hluboké významy jsou v díle přítomny – jak tomu v nejšťastnějších případech bývá – jakoby mimochodem, nenásilně, a aniž by bránily snadnému vnímání vtipně tvořivých mizanscén. Tato „smrt“ Dona Quijota (jedna z několika jeho smrtí, jimž je v průběhu představení vystaven) podle kritičky Aleny Karasové také souvisí s režisérovým odkazem ke zdroji divadla v pohřebních rituálech a magickém aktu (vz)kříšení mrtvých.

Hlavní hrdina je taky obrazem v doslovném smyslu slova – herci jej namalují na desky tvrdého papíru, které se před očima diváků stávají několikrát v různých souvislostech nápaditě a rychle vytvořenými kulisami. Vůbec patří k přednostem představení, že herci mají všechno s sebou, všechno vzniká a děje se tady, teď a odtud, bez zákulisí, je to společně sdílená událost zrození divadla z nicoty, lidské energie a představivosti. Kabáty z úvodní části se proměňují v historické kostýmy, aniž by se něco muselo dodávat, vše už bylo v nich, „vevnitř“, jde jen o metamorfózu obleku v jinou jeho podobu a funkci.

Závěrečný stav titulní postavy je velká vycpaná figurína, symbolicky oddělující jeviště od hlediště, dění od jeho vnímání, působení od pole působnosti. A působnost to byla opravdu působivá.

Nové divadlo

Režisér inscenace Dmitrij Krymov, který se přišel klanět společně se studenty (představitelka Dulciney plakala), v minulosti působil také a dokonce spíš jako výtvarník, knižní ilustrátor, autor koláží. Výtvarnost je do služeb divadelního tvaru v tomto případě ovšem povolaná účelně a pozorně. Pro cit k divadelnosti má Krymov předpoklady v rodině, což jistě zároveň komplikuje jakékoliv jeho samostatné počínání na tomto poli. Oba jeho rodiče jsou totiž klasici ruského divadla konce 20. století: Natalie Krymovová byla významná kritička a pro otce, režiséra Anatolije Efrose, Krymov vytvořil několik scénografií k jeho posledním představením – Efros i Krymovová už zemřeli. A umírá i Krymovův důvěrně lidský titán, v jedné z podob své smrti se namalovaný na dílcích papundeklu, z nichž je sestavena jeho komplikovaná, krkolomná jednota, rozbíjí o okna a stěny. Kritika v jednohlasém uznání píše o zrození nového divadla, které snad některými rysy navazuje
na poetiku Tadeusze Kantora, známou v Rusku spíš z doslechu, ale především vytváří něco nezapomenutelného.

Autor  je rusista. Působí jako ředitel Českého centra

Můžete nám stručně představit Velkou inventuru?

Jedná se o festival nového divadla, který volně navazuje na Malou inventuru. Velká inventura se uskutečnila poprvé loni, a to v pěti různých městech České republiky. Dobré ohlasy byly minulý rok především v Plzni, Hradci Králové a Opavě, proto tam budeme hrát i letos. Navíc přibyly Chomutov, Liberec a Olomouc. Do těchto partnerských měst přivezeme představení zaštítěná naším projektem Nová síť a v jednotlivých regionech je doplní vystoupení místních souborů.

Letos jste projekt rozložili do devíti měsíců. Bylo to z organizačních důvodů?

Naše původní idea byla udělat v krátké době šňůru představení. Ale začali jsme například spolupracovat s olomouckým divadlem Konvikt, které využívá báječný univerzitní prostor. Vznikli teprve nedávno, a tak se mohou zapojit až později. Podobně je to i s jinými regionálními partnery. Proto jsme se rozhodli dobu trvání protáhnout a tolik nespěchat. Když je to Velká inventura, můžeme si alespoň dovolit udělat ji velkou v tom, že se odehraje v delším čase a díky tomu se otevře dalším partnerům.

Malá inventura, na kterou volně navazujete, probíhala v Praze, kde měla značnou propagaci. Je složitější propagovat nezávislé divadlo v regionech?

Propagace v regionech určitě není tak monumentální, protože je zaměřena na užší okruh tamních diváků. Pro nás ji tak ze sedmdesáti procent zajišťují naši regionální partneři, kteří už mají s místními médii vybudovaný vztah a vědí, jak přitáhnout své diváky. My jim dodáváme některé společné materiály.

Co přesně znamená pojem „nové divadlo“?

Jsou to projekty, které nemají jasně vyhraněný obor, jednotlivé složky se v něm hodně prolínají – najdete tam hudební divadlo, tanec nebo neverbální projekty založené na výtvarné složce. V zásadě vždy jde o jedno­rázové projekty, které nevznikají v kamenných divadlech, ale dostanou grant na konkrétní realizaci. Nemají tedy vlastní scénu a většinou ani vlastní produkci. A právě tu jim dočasně může zajistit Nová síť.

Jak jejich spolupráce s Novou sítí funguje?

Díky podpoře Divadla Alfred ve dvoře bylo rea­lizováno mnoho představení, která se ale nereprízovala dlouho. Respektive po vyčerpání úzkého pražského okruhu diváků nebyl prostor pro reprízování a současně bylo jisté, že v mnoha nezávislých kulturních prostorech v celé republice by měli zájem o představení tohoto typu. Proto jsme se rozhodli je podpořit a jejich tvorbu regionům nabídnout. Každé představení musí vzniknout nezávisle, rozhodně nezasahujeme do umělecké stránky. Teprve pak si vybíráme podle dramaturgie příštího ročníku, který projekt do Nové sítě začleníme. V momentě, kdy se s realizátory dohodneme, zajistíme jim veškeré produkční služby, domlouváme výjezdy, vyplácíme honoráře a hlavně jim vytvoříme jistou důvěryhodnost tím, že vystupují pod naší hlavičkou.

Německý film v poslední době zachraňují solitéři. Jedním z nich je (především v komerčním smyslu) i Til Schweiger, v Německu velmi populární herec, který si ovšem také často zadá s Hollywoodem a sbírá drobečky v „perlách“ typu Formule!, Král Artuš či Deuce Bigalow: Evropský gigolo. Scénář jeho autorského filmu, který právě vstupuje do našich kin, je postaven na půdorysu romantické komedie. Společensky nepřizpůsobivý Nick (Til Schweiger) potkává v ústavu pro choromyslné dívku Leilu (Johanna Wokaleková). Také ona je „černou ovcí“, neboť zásadně odmítá spolupracovat při skupinových terapiích. Iniciačním momentem jejich vztahu je Leilin pokus o sebevraždu: Nick ji odřízne od osudového provazu a počínaje tímto okamžikem je s ní spojen na život a na smrt. Hned v úvodu se tak objevuje jeden z pohádkových motivů – novodobá princezna Leila, zakletá vlastními traumaty (celý život zavřená v bytě
despotické matky) a uvězněná v nedobytném prostoru blázince je zachráněna machistickým „looserem“ Nickem. Leila je však Nickem zatím pouze udržena při životě, k opravdové záchraně vede ještě dlouhá cesta…

Cesta ve smyslu boje se společenskými nástrahami zůstává dominantním pohybem celého filmu. Můžeme ji chápat jako další variaci na klasické pohádkové narativy, jako třetí z žánrových definic filmu Naboso (k romantické komedii a neopohádce se přidává road-movie) i jako prostředek vnitřního vývoje obou hrdinů směrem k porozumění. Při této cestě jsou role určeny jednoznačně:
Nick je aktivním činitelem, který Leile ukazuje svět. Ta se postupně učí nejzákladnější úkony (stále oblíbené ozvuky Pygmaliona G. B. Shawa) – prostřednictvím konfliktů s autoritami a skrze doteky citu poznává prostor kolem sebe. Její naivita a neznalost základních společenských úkonů jsou pak zdrojem komických situací i melodramatických scén. Velká tíha zodpovědnosti leží na představitelce Leily, herečce vídeňského Burgtheateru Johanně Wokalekové, která vybavila svou hrdinku působivou nejistotou, stejně jako odzbrojující upřímností. Ve svém bílém oblečení působí jako roztomilá světice, která nechce „zamykat své nohy do bot“. Její bosé nohy jsou klíčovou metaforou odlišnosti, se kterou Schweiger neustále pracuje.

Po estetické stránce je Naboso ponořeno do mléčně bělavých, šedavých a hnědavých tónů. Omezení barevného spektra na několik málo odstínů vytváří dojem nerealističnosti, zatímco naprostá absence agresivních, křiklavých barev souzní s postupně se rozvíjející harmoničností celého vyprávění. Tady se lze vrátit zpět k pohádkovému žánru. Leila a Nick se sice během své cesty setkávají s řadou problémů a nepříjemností, všechno zlé je ale postupně vytěsňováno mimo jejich vědomí. Úvodní pokus o sebevraždu, Leilina traumata, Nickova bezcílnost – to vše se s ubíhající metráží rozpouští ve sladké limonádě vzájemného sbližování a celý film směřuje přes závěrečnou peripetii velmi bezpečně k happy endu.

Naboso obsahuje řadu klišé a nelogicky vyřešených situací, je předvídatelné a často se pohybuje na samé hranici laciné sentimentality, přesto jde o film, který působí osvobodivě. Vystavění příběhu i formální stránka vytvářejí specifickou iluzivní pseudorealitu s vlastními pravidly a upřímně přiznaným tvůrčím záměrem. Pokud divák přijme pravidla hry, bude na konci pociťovat uvolnění a dojetí. Pokud ne, označí Naboso za ultrakýč. Možná záleží na tom, jak rádi chodíte bosky…

Autor je přispěvatel serveru Nostalghia.cz.

Naboso (Barfuss). Německo 2005; 118 minut.

Režie a scénář Til Schweiger, kamera Christof Wahl, zvuk Stefan Busch, střih Til Schweiger a Constanti von Seld. Hrají Til Schweiger, Johanna Wokaleková ad.

Děj Match Pointu, ač původně situovaný do New Yorku, byl přenesen do Londýna (Allen zde pracoval vůbec poprvé), natočen převážně s britskými herci a v koprodukci s BBC. Klasik světové kinematografie příběh zasadil do prostředí anglické vyšší vrstvy, a přestože věrně zachycuje její životní styl, zůstává zde anglická smetánka hlavně východiskem pro obecný pohled na lidské jednání a fungování mezilidských vztahů. Match Point je totiž především pozoruhodně konzistentním vyjádřením jedné životní filosofie. Její motto se objeví už v úvodu, kdy hlavní hrdina, tenisový instruktor Chris, vysvětluje, jak lidé často podceňují roli štěstí v životě. Stejně jako v tomto sportu, věci nezřídka záleží na jediném momentu, během něhož se pouze díky štěstí míček překulí na jednu stranu sítě. Právě na této chvíli závisí výhra hráče. A proto, jak podotýká dál, je lepší být šťastlivcem nežli dobrákem. Různé narážky na význam štěstěny, respektive
náhody se prolínají celým příběhem, který postupně předkládá nelítostné a často i nemorální důsledky této teorie.

Příručka k Dostojevskému

Film sleduje společenský vzestup slušně vychovaného inteligentního mladíka a bývalého profesionálního hráče Chrise, který se nikdy v kariéře nedostal mezi špičku, a proto teď v Londýně trénuje anglické boháče v exkluzivním sportovním klubu. Brzy si získá přátelství Toma Hewetta, jenž ho seznámí se svou bohatou rodinou včetně své sestry Chloe, která se do Chrise zamiluje. Chloe se za něj přimluví u otce, aby dostal místo v některé z jeho firem, a Chris pak už bez problémů postupuje vzhůru pracovní hierarchií. Na počátku svého vzestupu ale pozná Tomovu americkou snoubenku Nolu, jež ho prudce přitahuje. Přesto se provdá za pragmatickou Chloe; neúspěchy stíhanou začínající herečku Nolu však později opět vyhledá. Následně musí nutně volit mezi komfortním životem, který mu poskytuje sňatek s Chloe, a svým vášnivým vztahem k Nole.

Syžet Match Pointu by se dal rozdělit do tří částí. Začátek popisuje Chrisovy společenské úspěchy, prostřední část vyjadřuje jeho dvojí život mezi Nolou a Chloe a konec je vyvrcholením těchto dvou částí, mistrně zpracovaným závěrem, jenž nečekaným způsobem odkazuje k úvodní úvaze o štěstí. Přes své černé sdělení ovšem film nepřestává hladce, zábavně a jemně ironicky plynout. Jak poznamenává A. O. Scott ve své recenzi v New York Times, Allen následuje Billyho Wildera a Ernesta Lubitsche v obratném zacházení s cynismem příběhu jako s mimořádnou zábavou. Režisér je navíc důsledně ironický v detailech: kupříkladu Chris v závěru zabíjí puškou svého tchána, který jej o něco dříve naučí střelbě v rámci zasvěcování do životního stylu vyšší společnosti. A zároveň ironizuje svůj vlastní přístup, když jedna z postav, nemajíc potuchy o skutečnosti, hodnotí naplánovanou vraždu a její oběť jako dílo
náhody.

Snímek čerpá v motivech z filmu noir (osudová žena, přítomnost zločinu, ponurost, existenciální rozpolcenost hlavního hrdiny, nezvratitelnost osudu), z Dostojevského (Chris si čte v jeho knize a využívá u toho pomocnou příručku; obhajuje se větou „nevinní lidé mohou být obětováni pro velké činy“), nicméně všechny tyto inspirace osobitě vy­užívá k vyjádření výše zmíněné klíčové myšlenky. Allen přitom rozbíjí možnou tezovitost díla i jeho ilustrativnost živostí svých postav, jež samy dynamicky vedou příběh; to jejich emoce a pochyby rozvíjejí drama. Životnost většiny charakterů je dokonce taková, že do velké míry mohou být ony samy tématem filmu. Chrisova touha po Nole, jeho zaplétání se do lží manželce, od určitého momentu pak lhaní Nole, to vše je ve výsledném tvaru vynikající, nezvykle silnou studií nevěry. Snímek také v tomto smyslu důvtipně zdůrazňuje chvíle zvratu: Chris si uvědomí, že se mu naskýtá příležitost zalhat Nole, což pro něj
sice oddálí řešení neúnosné situace, ale zároveň už vyjadřuje jeho rozhodnutí ji opustit.

Význam štěstí a negace smyslu

Chrise s Nolou nespojuje jen touha, ale rovněž jejich outsiderské postavení, zkušenost neúspěchu a závislost na rodině Hewettových. Zatímco Nola si ji připouští, nepodléhá jí, a také proto ji Hewettovi nemají rádi, Chris se nechá rodinou vést a osvojuje si její chování i životní standardy. Jestliže v případě Chrisova charakteru není zcela jisté, do jaké míry jej určuje vypočítavost a do jaké míry je pouze vláčen okolnostmi, Nola zůstává především odrazem jeho samého – únikem ze života splněných ambicí, sebereflexí, ale také a příznačně jeho obětí. Oba chápou život spíš v tragické rovině, neboť Nole se vytrvale nedaří prorazit a principiálně pesimistický Chris je z podstatné části úspěšný prostřednictvím jiných a díky své vlastní přizpůsobivosti.

Allen zostřuje vyznění příběhu jak kontrastem hladkého plynutí a vyjádření temného postoje ke světu, tak i tím, že velmi konkrétně ukazuje jednotlivé situace, které rozhodují o dalším životě postav. Poskytuje takovým chvílím čas, hodnotu trvání. Metoda, působící dojmem ironického vychutnávání, je ale zároveň neuhýbajícím dopovězením stavu věcí a zakládá jednu z hlavních kvalit filmu. Ukazuje například momenty, kdy je Chris pokaždé skoro odhalen při přípravě zločinu, či scény, v nichž ho Chloe dlouho volá a hledá, ale na poslední chvíli ji vždycky rozptýlí něco jiného a Chris tak může dál nerušeně pokračovat ve svém plánu. Podobně v závěru dva detektivové řešící případ vraždy rozebírají varianty jejího možného průběhu: jeden z nich náhle vydedukuje pravdivou verzi, jenže náhoda jej znovu vzdálí skutečnosti. Právě toto blížení a vzdalování se pravdě, které je jen důsledkem náhody, působí v Match Pointu tak nekompromisním
a beznadějným dojmem. Snímek jako by dotahoval do konce teorii náhody, které tím bere její relativizující aspekt – zaměřuje se především na fakt, že náhoda má svůj jednoznačný tvrdý důsledek.

Woody Allen vyjadřuje jednoduchou životní filosofii – všechno záleží na štěstí, neexistuje možnost správného řádu věcí, pravda ani spravedlnost (v závěru Chris říká: „…kdyby mě potrestali, měl bych aspoň naději, že existuje nějaký řád, že věci jsou tak, jak mají být.“). Jenže činí to tak do krajnosti promyšleným budováním příběhu a natolik přitom vychází z charakterů svých protagonistů, že předestřenému názoru poskytuje veškerou hloubku a legitimitu. Důslednost pohledu nevyhnutelně obnažuje tragiku života, jejž nemáme ve vlastní moci, pootáčí cynismus příběhu, ale umožňuje například i ztělesnit hlasy Chrisova špatného svědomí, aniž by to působilo směšně.

Film Match point obepíná lidský život komplexně v jeho základních otázkách – touhy, ctižádosti, úspěchu – s bravurou, která spojuje tento snímek s dřívějšími, dnes již klasickými opusy svého autora. Staví na kontrastu bezdůvodnosti událostí v životě a zásadního významu, který přitom pro něho mají. Lehkost vyprávění a cynické sdělení jsou pro to paralelou. Význam štěstí a negace smyslu postrádá svou možnou hravost a ambivalenci, dílo jednoznačně akcentuje především svůj temný obsah. Allen pracuje se svými postavami jako v podobenství, divák se s nimi plně neztotožňuje, ale dokonale je chápe. Nečekanými zvraty a falešnou nadějí na konci snímek udržuje divákovu pozornost, šokuje ho a nutí k (sebe)reflexi. Film tak působí jako celistvý obraz, jako tíživá rekapitulace jednoho ze základních principů lidského života.

Autorka je přispěvatelka časopisu Cinepur.

Match Point. USA 2005, 124 minut. Režie a scénář Woody Allen, kamera Remi Adefarasin, střih Alisa Lepselterová. Hrají Jonathan Rhys Meyers, Scarlett Johanssonová, Emily Mortimerová ad.

…naše představa o současné mexické kinematografii. Nejmladší z mexických debutantů Fernando Eimbcke se však vyhnul sériovému napodobování úspěšného stylu svých kolegů (Alfonso Cuarón, A. G. Iñárritu) – jeho celo­večerní hraný debut s mírným názvem Kachní sezóna je neokázalý černobílý klenot.

Přestože Eimbckeho po studiích na UNAM (Centro Universitario de Estudios Cinematograficos) živily hlavně zakázky rockových kapel, neproniklo do jeho Kachní sezóny nic typického pro klipovou estetiku. Kritický úhel pohledu, zaujatý rámováním kompozic dělnického sídliště Tlatelolco na předměstí Mexico City, spíš prozrazuje jeho zkušenost s dokumentárním filmem. Netečná atmosféra vylidněných prostranství před betonovými bytovými jednotkami poskytuje na první pohled komediálnímu námětu realistické zázemí. Na tlatelolckém sídlišti není mnoho lákadel, proč strávit neděli jinak než hraním Playstation a posilovat se u toho bezednou sklenicí coly a mísou brambůrků.

Čtrnáctiletí Flama a Moko ani po ničem jiném netouží. Jakmile se za Flamovou matkou zavřou dveře, může začít ideálně ubíjející nedělní den. Otázka z distribučních materiálů (co se stane, když se do bytu vloudí mladá sousedka, aby si upekla koláč, a o pár chvil později dorazí poslíček pizz, trvající na zaplacení) jako by lákala na snímek plný oblíbeného vrstvení bizarních situací, které obyčejný den promění v nezapomenutelný. Příběhy čtyř hrdinů jsou ale mnohem subtilnější, než jaké by umožňovala bytová inscenace těžící z vtipných dialogů s ambicemi uchytit se v civilní mluvě diváků. Ke každému z hrdinů se dostáváme stejně pomalu, jako on sám sbírá odvahu povědět novým přátelům o svých starostech a zklamáních. Obyčejné denní činnosti se mění v katalyzátor nevyslovených splínů. Rita si přišla upéct narozeninový dort k cizím klukům, protože doma na ni všichni zapomněli, ale ať se snaží sebevíc a spižírna i lednice se
pomalu vyprazdňují, pokazí jakýkoli recept, dokud nad lhostejností své rodiny nemávne rukou. Třicetiletý Ulises, vystudovaný přírodovědec, šikanovaný zaměstnavatelem v podřadné práci, přišel s pizzou a rád by zas hned šel, kdyby mu kluci zaplatili. Místo peněz si nakonec odváží obraz z tomboly a s klidem rybáře na břehu jezera, kde kachní křídla pleskají o hladinu, dává výpověď. Moko a Flama chtěli jen celý den kopat virtuální góly, ale výpadek proudu je přiměl k možná předčasnému opuštění dětské bezstarostnosti. Kudrnatý Moko si po vlažném polibku s Ritou zdráhavě vyjasňuje své city k Flamovi, který se vzduchovkou v ruce řeší majetkové spory rozvádějících se rodičů.

Fernando Eimbcke vzpomíná, jak jednou v dětství vypadl proud, zrovna když byla celá rodina pohromadě a sledovala televizi. Najednou nikdo nevěděl, co má dělat. A pak, aniž by si to uvědomili, začali si vyprávět příběhy. Po několika hodinách bez elektrického proudu začali zpívat. Většina lidí, pokud jim špatně funguje nějaký přístroj, ho dá do opravny, až když se opravdu rozbije. Není-li něco v pořádku se světem, v němž žijeme, možná že se také musí nejprve rozbít, abychom ho konečně opravili. Fernando Eimbcke jako by se této katastrofické teze při psaní scénáře pevně držel, ale zároveň dokázal každého nezdaru svých hrdinů využít ke komickému gagu. Přes závažnost problémů tak film působí natolik lehce, až to diváka může svést ze stopy hlavního tématu. A stejně tak formálně – obtížnost natáčení v reálném bytě, kde nejsou žádné posuvné studiové stěny, se na plátně neprojevuje neobratností ani ustrnulostí. Eimbcke s kameramanem Alexisem Zabem osvěžili
nutné statické záběry dynamizujícími podhledy, nadhledy a průhledy skrz televizní obrazovku nebo otevřené dveře lednice. Uvolněné herecké projevy všech čtyř herců, z nichž kromě představitele Ulisese (Enrique Aureola) neměl jediný z nich za sebou větší roli, vyvolávají dojem výjimečně zdařilé improvizace. Štáb však natáčel téměř rok a tomu ještě předcházela dlouhá cesta scénáře, jehož první řádky pocházejí pravděpodobně už ze scenáristické dílny, již Eimbcke založil hned po dokončení školy koncem devadesátých let.

Eimbckeho debut je tak zároveň příjemnou komedií i promyšleným a uzrálým dílem, kde se nápověda k důležitým sdělením skrývá v obyčejných všedních předmětech, vyžadujících jiný pohled. Marihuanové omámení, typický sídlištní tlumič špatných nálad, povzbudí hrdiny k vyprávění o jejich problémech, nejistotách a křivdách, a aniž by se cokoli vnějšího změnilo, u nich samých dojde k úlevě. V závěru si vzpomeneme na Ulisesův ornitologický monolog o chování kachen. Když se jedna z hejna opozdí, dvě další na ni počkají a doprovázejí ji, dokud zase nenabere sil. Flama, Moko, Rita i Ulises – každý nějakým způsobem outsider, si tohle nedělní odpoledne podpírali křídla v panelákovém bytě na předměstí města, kde se v hejnu na nikoho nečeká.

Autorka studuje obor filmová věda na FF UK.

Kachní sezóna (Temporada de patos). Mexiko 2004, 85 min. Režie a scénář Fernando Eimbcke, kamera Alexis Zab, střih Mariana Rodriguezová, hudba Alejandro Rosso. Hrají Enrique Arreola, Diego Catano, Daniel Miranda, Danny Perea ad.

Charakter výuky malířské „školy“ je dán dvěma výraznými osobnostmi současné české malby, kterými jsou figuralisté Jiří Sopko (1942) a Igor Korpaczewski (1959). Oba v rámci svých generací vystupují ze „šedi“ českého malířství smyslem pro barevnou výstavbu a skladbu obrazu. Oba, každý za sebe, řeší ve svém díle postavení a vztah lidského jedince ke svému časoprostoru. Otázky existence a s ní spojená tematika je tu malířsky (i jinak) odlehčována, nikoliv ale popírána. Podobný je celkový přístup k samotnému médiu.

Ateliér
Přístup k obrazu zde vychází z přesvědčení, že „samotná malba má výpovědní hodnotu“ (J. Sopko). Navazuje se tu na nepřeberný a stále živý odkaz a zkušenosti moderny, které slouží k nalézání a formování vlastních tvůrčích platforem. Experimenty s formou tu nejsou výjimkou, zpravidla jsou ale podloženy ryze malířskou zkušeností, a mají se tedy vůči čemu vymezit. Studenti tak dostávají pevný základ, který je vždy předností, může ale i svazovat. Důraz je kladen spíše na názorovou stabilitu a tvůrčí kontinuitu. Malířem se člověk stává postupně a pomalu, bez zbytečných gest a jiných okázalostí. Tuto vnitřní potřebu lze zvenku těžko teoreticky zpochybnit.

Převládající společnou tendencí, kterou lze vyčíst z jednotlivých děl, je hledání v oblastech jevové skutečnosti. Rozhodující je orientace v bezprostředním okolí, zájem o předmětnost a (zpravidla uzavřený) prostor a v neposlední řadě vztahy a vztahovost jednotlivých prvků předmětného světa vůči sobě navzájem. Východiskem k malířské iniciaci je kontakt s bezprostřední realitou, která je individuálně interpretovatelná. Obraz se stává osobitou referencí o stavu objektů prostřednictvím subjektu – autora. I proto z poměrně koncentrovaného východiska vyrůstá celá řada svébytných a v mnohém odlišných malířských projevů.

Krystalizující reference
Vztahem k předmětnosti a jeho intenzitou je dán charakter malby a výsledná podoba obrazu. V tomto bodě se projevují vlastnosti subjektu. Výkony jednotlivých mladých malířů nejsou a nemohou být ještě zcela vyrovnané. Přesto se tu rýsují i výrazné umělecké osobnosti, jejichž dlouhou cestu lze předpokládat.

Hledání výrazu v krajině upřednostňují Zbyněk Sedlecký (1976), Ondřej Kraják (1975), Matěj Lipavský (1985) a Petra Polifková (1985). Každý jinak. Je-li Sedleckému krajina dějištěm určité situace, zajímá Krajáka spíše její plošná výstavba a formální skladba, zatímco Lipavský a Polifková nacházejí v krajině zrcadlo pro vlastní melancholické stavy a přemítání. Petr Malina (1976) „po­užívá“ své stylizované plošné krajiny jako paměťovou data­banku pro uchování vlastních vzpomínek.

Daleko více je ale v rámci ateliéru akcentován vztah k věcnosti a jejímu přepisu. S plošnou stylizací a distancí pracuje v obrazech-tapetách Tomáš Černý (1983). Paralelní realitu a její experimentální dekonstrukci prostřednictvím šablon a americké retuše dlouhodobě sleduje Filip Černý (1975). Na hranici jakéhosi cynického realismu se ocitají poslední obrazy Pavla Šmída (1964), kde realita je nahlížena optikou chladného fotopřepisu, bez jakékoliv vnitřní vazby či emoce. Slibně se rozvíjejí figurální obrazy Jaroslava Grodla (1984), kde lze již pozorovat tendence k vlastním stylizačním formám. Jistý druh intimního civilismu rozehrává Tereza Sedláčková (1978) v obrazech banálních botníků. Ještě dál jde v introvertní introspekci promítnuté do zobrazované věcnosti Dalibor David (1972) v obrazech van. Mýtus venkova a archetypální zatíženost jeho obyvatel předkládá v temných malbách Jaroslav Valečka (1972). Naopak představy
„rajských zahrad“ vyjímá a reflektuje ze svého podvědomí Dragana Živanović (1983). Sarkasmem a útočností jsou charakteristické expresivně malované a vrstvené obrazy Davida Pešata (1980). Odstup od reality a určitý stupeň estetizace prostoru je přítomný v interiérech a architekturách Davida Říhy (1979). Výborné jsou živé obrazy Roberta Šalandy (1976), virtuózního malíře vizuálních příběhů bez pointy, a Alice Nikitinové (1979), která se přes absurdní humor iones­kovského či beckettovského ražení a formální experimenty dostává k přesahům do malířských instalací. V rovině experimentu a rozvolnění malířské formy se pohybují Miroslav Polách (1980) a Zbyněk Mergental (1981).

Výběr nezahrnuje všechny umělce, kteří v ateliéru studovali. Z absolventů osobně postrádám například zastoupení výrazné autorky Julie Hansen-Löve, žijící nyní, pravda, mimo ČR.

Smysl malby
Výstava dává tušit, v čem spočívá specifické postavení Sopkova ateliéru. Je to jedno z mála skutečných malířských učilišť, kde se vyučuje malbě demokraticky, nenásilně a zároveň systematicky a s pokorou. Smysl pro řád malířské formy je tu přítomen i v jejím nabourávání a zpochybňování. Výsledky ateliéru ukazují, že ani dnes není potřeba se prvoplánově skrývat za proklamace všeho druhu a lze budovat a rozvíjet umění stabilní, kontinuální, které odolává vší možné manipulaci zvenku, protože je vnitřně vyrovnané a silné. Je to vesměs malba bez větších efektů, sezonních „vítězství“ a bez prioritně politických a společenských ambicí, a přesto velmi současná, neboť je schopná přesné reflexe i sebe­reflexe.

Malířská škola Jiřího Sopka.

Alšova jihočeská galerie – Wortnerův dům, České Budějovice, 30. 3. – 14. 5. 2006.

…známého kurátora, i takto by se dala shrnout výstava známé dvojice umělkyň, Anetty Mona Chisa (1975) a Lucie Tkáčové (1977), v Galerii Futura. Umělkyně si záměrně volí kompromitující situace a kontexty, v kterých opakovaně zpochybňují funkci umění, uměleckého díla i samotného umělce v dnešní době. Například v rozsáhlé instalaci kradených objektů ze slavných galerií světa Soukromá sbírka ukazují blízkost uměleckých děl k fetiši a zboží. V dalším videu ze série „ženských zpovědí“ sledují hranici mezi uměleckou performancí a reality show. Svérázné video Kapitál: magické recepty na lásku, štěstí a zdraví pak dokonce paroduje i „angažované“ umění, a tak se Kapitál Karla Marxe stává formou iracionálního věštění a hledání štěstí.

Atributy „úspěšného“ umění v současné době vlastně sledují strategie moci, popularity a další atributy doby, které výstava pojmenovává svým názvem jako Pravopis moci (Ortografio de potenco). Celá výstava je přehlídkou nejrůznějších pokusů o subverzi této moci a jejích pravidel tím, že si umělkyně vypůjčují strategie a autoritu různých knih, institucí nebo konkrétních figur. Terčem je například moc politická, kterou zesměšňují svým nelítostným posuzováním fyzické přitažlivosti, či spíše odpudivosti Putina, Blaira a Bushe. Dále je to moc institucionální v podobě muzeí, která určují, co je hodnotné umění, svými sbírkami. Proti objektům posvěceným institucemi umělkyně kladou své kradené trofeje – od záchodové štětky po různé šrouby nebo kusy nábytku ze slavných muzeí. Kleptomanie se stává formou umělecké performance a protestu. Novodobý Robin Hood krade bezvýznamné předměty z muzeí, aby přiblížil a ukázal veřejnosti, jak je dnes
jméno a značka důležitější než samotná věc, a to nejen v případě komerčního a „značkového“ zboží, ale také ve světě umění. Moc různých knih a autorit nad životem individuí a skupin pak velice přesvědčivě zesměšňuje seance u kartářky, která zároveň věští z Marxova Kapitálu.

Esperanto, Kapitál i jména slavných muzeí jsou všechno příklady globalizace, kterou umělkyně různě parodují svými „osobními“ zpověďmi, příběhy a nápady. Mysli globálně a jednej lokálně má v jejich pojetí trochu zvrácenou a doslovnou logiku: použij globální jméno, značku nebo instituci a vytvoř si z toho osobní příběh. Použij Kapitál a třídní boj na věštění vlastního osudu, interpretuj geopolitickou situaci jako hru o osobní štěstí, vyfabuluj z komerčních příběhů o lásce jednu verzi na svém počítačovém monitoru, vytvoř si vlastní sbírku umění, jako to dělají slavná muzea, nebo použij politické figury na rozvíjení vlastní sexuální fantazie.

Autorka působí v Centru globálních studií UK a AV v Praze.

Anetta Mona Chisa & Lucia Tkáčová: Ortografio de potenco.

Galerie Futura, Holečkova 49, Praha 5, 1. 3. – 14. 5. 2006.

Vrstvenou proměnlivost a nestálost, obsaženou již v cyklu Reversů a jim blízkých Lesů autor aktuálně rozvíjí nikoli už ve vztahu k prvotnímu námětu, ale k materiálním složkám obrazu. Nejde již o přepis čehosi konkrétního, byť odvozeného. Namísto stínů jej zajímá samotný průzkum charakteru zvolených barev – konkrétně akrylátů perleti. Jejich typickou vlastností je neustálá proměnlivost barevných nádechů v závislosti na podložce, kvalitě a úhlu dopadajícího světla a také na pohybu diváka. Ostatně nestálost a proměnlivost je obsažena i v anglickém názvu výstavy Time in Fluidity (Čas tekutosti), jež implicitně odkazuje k pracím anglického sociologa polského původu Z. Baumana. Ten ve svých úvahách právě tekutost označuje za jeden z charakteristických znaků dneška. Barevnou proměnlivost obrazových ploch Houser podtrhuje i tím, jak nanáší barvy. V cyklu Obrazy odrazy (2005) bylo
stříkání nahrazeno litím na plexisklovou plochu. V Sokolské 26 jsou k vidění čtyři z těchto v podstatě monochromních ploch, v nichž velmi zajímavě souzní už zmiňovaná proměnlivost se strohostí a monumentalitou.

V neposlední řadě je ovšem také třeba připomenout trojici maleb označenou na první pohled enigmatickými číselnými názvy: P 94–11./12 min, P 68-11./14 min a P 90 – 11/17 min. Sled číslic je ale tajemný jen zdánlivě – nedvojsmyslně a neosobně označuje šarži zvolené barvy, její odstín a dobu, po kterou byla na plochu stříkána. Vizuálně vděčné zářící „medúzy“ na černém plexi oscilují mezi líbivou kýčovitostí, jež je obsažena také v perleťovosti barvy, a konceptuálním zaměření na průzkum vlastností samotného výtvarného média. Dokládají, že i přísné tematizování fyzikální stránky věci se může ve svém důsledku stát příležitostí pro vizuální senzaci, nezávislou na tradičně českém tíhnutí k obsahovosti.

Autor je kurátor.

Time in Fluidity. Výstavní síň Sokolská 26, Ostrava, 30. 3. – 5. 5. 2006.

The Big Lebowski

Režie Ethan a Joel Cohenovi, 1998, 117 min.

Byl to jeden z nejúspěšnějších filmů devadesátých let. Neuplynulo ani desetiletí od jeho vzniku a stává se pomalu kultem. Řeč je o jednom z nejpovedenějších filmů bratří Coenů s názvem Big Lebowski. Ani ne příběh, spíš příhoda, ani ne zápletka, spíš situace, film uvařený zdánlivě „z ničeho“ a zdánlivě „o ničem“. Nedorozumění, záměna, přivede hlavního hrdinu, obstarožního hipíka, který si říká Dude a žije vcelku nekomplikovaný život mezi svým bytem, supermarketem a bowlingovým klubem, do konfrontace se společenskými a mafiánskými špičkami. Dude ovšem není z hrdinů, kteří by této situace dokázali využít a „mocné tohoto světa“ převézt. A snad to ani nechce; jeho jediným přáním je dostat zpátky zničený kobereček… Zručnost režijního dua bratří Coenů se v tomto komediálně laděném díle odhalila v plné kráse. Vynikající scénář a dialogy, postavy, které by vás nenapadly ani ve snu, ale které jsou neuvěřitelně reálné
(zejména přitroublý Donny v podání Stevea Buscemiho), tradičně s filmem organicky srostlá hudba a precizní kamera – to vše povyšuje tuto vytříbenou hříčku na velký film. Na DVD je několik bonusů – dokument o natáčení, profil herců a fotogalerie.

Petr Gajdošík

Mrtvá nevěsta / Corpse bride

Režie Tim Burton a Mike Johnson, 2005, 76 min.

Východoevropská legenda o nešťastné mrtvé nevěstě znovuožívá pod vedením mistra absurdního humoru, malíře bohatých pláten, dirigenta barev a bizarních tvarů Tima Burtona. Pohádkový horor se točí okolo komplikované svatby neduživého mladíka Viktora se dvěma nevěstami, o jeho váhání a nutnosti volby, ale zároveň se stává prostorem, kde dochází k dynamické konfrontaci dvou rozdílných říší. Zatuchlou pozemskou, plnou drobných společenských i osobních nešvarů, a čistě upřímnou, karnevalově rozjásanou záhrobní. Burton lehce žongluje s obrazy, starými pověstmi, satirickými pobídnutími, vtipem i napětím. Stává se tak tvůrcem komického hororu, citlivé ironie, napínavé poezie i fantazijní reality, autorem dokonale kompaktní atmosféry i vtahujícího rytmu, za nimiž stojí neustálé propojování protikladů, odlišných světů, nálad a žánrů. Tvůrce originálně vykresluje postavy plné skutečných emocí, které budí potřebnou míru empatie
i kritického odstupu. Mrtvá nevěsta potvrzuje, že nejpřesvědčivější herci mohou být vedeni loutkářem, že zaniklý svět může být neobyčejně živý, i že klasická animace rozhodně nezemřela. Autoři DVD nás v dodatečných materiálech vracejí zpět do reálného světa. V sérii minifilmů pohlédneme do zákulisí vytváření jednotlivých složek fantazijní říše. Až nás skutečnost znudí, můžeme se opět snadno položit do snění spolu s verzí doprovázenou pouze hudbou Dannyho Elfmana.

Kateřina Svatoňová

Wallace a Gromit: Prokletí králíkodlaka / Wallace and Gromit: The Curse of the Were-Rabbit

Režie Steve Box, Nick Park, 2005, 80 min.

Vynálezce Wallace a jeho věrný pes Gromit ochraňují zeleninu všech svých sousedů před permanentně hladovými králíky. Na obrovského králíkodlaka jsou však jejich zabezpečovací systémy a alarmy krátké. Zelenina z místních zahrádek rychle mizí, a pokud se nepodaří tajemné monstrum co nejdříve zastavit, je letošní ročník pěstitelské soutěže o největší zeleninu ohrožen. Nick Park, autor tří krátkých filmů o Wallaceovi a Gromitovi i Slepičího úletu, v Prokletí králíkodlaka rozehrál kolem pěstování zeleniny zábavnou akci, naplněnou řadou drobných i náročnějších gagů a nejrůznějších ztřeštěných nápadů. K současným velkorozpočtovým animovaným filmům neodmyslitelně patří vtipné odkazy na nejrůznější filmová a literární díla. Pro Wallace a Gromita jsou navíc specifické zajímavé charaktery a tradiční loutková animace, která se vzhledem k výhodám digitální animované tvorby pomalu vytrácí. Svět plastelínových postaviček je
tu oživen s velkým smyslem pro detail a zábavné vizuální i slovní hříčky. I když Nick Park tentokrát pracoval pro velké hollywoodské studio, neztratilo se ve filmu nic z osobitosti jeho tvorby ani z jeho příjemného britského humoru. DVD obsahuje mnoho bonusů – dokumenty o natáčení, o historii postaviček Wallace a Gromita, komentář režisérů, fotogalerie, upoutávky atd.

Jan Hanzlík

187

Režie Kevin Reynolds, 1997, 119 min.

„Scénář k tomuto filmu napsal učitel,“ upozorňuje režisér snímku 187 (kód americké policie pro vraždu) v závěrečných titulcích. Možná tím chtěl dodatečně diváka přesvědčit o jeho autenticitě. Snímek se odehrává v půlce devadesátých let, na střední škole pro trochu drsnější děti. Nejprve jsou to černoši z Brooklynu, poté mexikáni z Los Angeles. Na první škole hlavního hrdinu (Samuel L. Jackson), učitele, který je svým povoláním doslova posedlý, pobodá student, kterého nechá propadnout, na druhou školu se hrdina vrací po půldruhého roku trvající rekonvalescenci, aby pokračoval ve svém údělu. Režisér se prý svým snímkem snaží ukázat, jak to má takový pedagog mezi dnešní mládeží těžké. Místo ve třídě se ale ocitáme spíše v klubu gangsterů, kde žáci psychicky i fyzicky své vyučující týrají a diplomatický ředitel školy jim k tomu dává plné požehnání. Přesto se za maskou učitele, který jde na vše po dobrém a rád by svým studentům pomohl,
skrývá tajemství… K lepším záběrům ve filmu patří ty zpomalené, s hudebním podkresem od Massive Attack (hudba je tím nejlepším na celém snímku), k nejhorším zas nudné dialogy. Nejzábavnější je ale rozhovor s infantilním hiphoperem Methodem Manem (objeví se asi na 15 sekund) v bonusových materiálech o tom, jaký je rozdíl mezi hiphopem a filmem a jak by si časem rád zahrál ve filmu (jakémkoliv), nejraději v nějakém z budoucnosti, jako je Blade Runner.

Jiří G. Růžička

Krvavý sport / Bloodsport

Režie Newt Arnold, 1988, 92 min.

Ve zlaté éře VHS v druhé půli osmdesátých let vtrhla do Evropy vlna filmů s bojovým uměním. Levné americké béčkové produkce byly točeny dle ustáleného vzorce: hlavní hvězda (v naprosté většině „bělošská“), asijští protihráči, exotický genius loci (nejčastěji Hongkong), některý z druhů bojového umění (muay thai, kickbox, ninjutsu, kung-fu…). Krabicoidní videa tak opanovaly hvězdy jako Loren Avedon, Cynthia Rothtrocková, Billy Blanks, Michael Dudikoff, Sasha Mitchell a samozřejmě Jean-Claude van Damme. Schematičnost vládla i v narativní složce. Jedním z nejextrémněji vyprázdněných vyprávěcích modelů je takzvaný turnajový film. Hrdina Krvavého sportu Frank Dux (JCVD) se po traumatu z dětství a tréninku u asijského mistra vydává do Hongkongu na turnaj ve full contactu. Cesta Franka Duxe turnajem tvoří dějovou kostru celého filmu a důsledným dodržením jednoty času, prostoru a děje odkazuje nejen ke klasickému dramatu, ale také
k videohrám-mlátičkám. Mladý Jean-Claude van Damme se zde představuje v plné formě, stejně jako charismatický záporák Bolo Yeung a také nynější hvězda Forrest Whitaker (v roli policisty). Vydání Krvavého sportu na DVD oživuje lety zaprášené vzpomínky na jednu éru diváckého filmu. Disk od společnosti MGM bohužel postrádá jakékoliv bonusy, díky originální zvukové stopě si však alespoň můžete vychutnat hrůznou angličtinu mistra kopů a rozštěpů.

Jan Jílek

Ostrov / The Island

Režie Michael Bay, 2005, 127 min.

Režisér řady divácky úspěšných akčních spektáklů (Skála, Armageddon) Michael Bay příjemně překvapil svým posledním snímkem Ostrov. Scénář tematizuje problematiku klonování lidských bytostí a nebezpečného elitářství ve společnosti. Výše než samoúčelnou estetizaci akce v duchu reklamní poetiky staví režisér analytický pohled na proměnu lidské psychiky v důsledku šokujícího zjištění. Lincoln Six Echo (Ewan McGregor) a Jordan Two Delta (Scarlett Johansson) jsou, stejně jako tisíce dalších, klony žijící v obrovské podzemní laboratoři. Jakákoliv část jejich těla může být kdykoliv použita pro potřeby „originálu“. Firma nabízející tyto služby však všechny mystifikuje. Veřejnosti a svým movitým klientům tvrdí, že klony jsou pouhou nemyslící a necítící tkání. Klonům zase sugeruje, že jsou jediní, kteří přežili nukleární katastrofu, a proto musí dodržovat zvýšená hygienická opatření. Bayovi se více zdařila první polovina filmu, odehrávající se v  podzemním
komplexu. Působivě ztvárnil sterilitu prostředí i narůstající napětí mezi orwellovskými strážci a revoltujícími jedinci z řad klonů. Pronásledování obou prchajících klonů stejně jako závěrečný happy end vrací film zpátky do dobře vyšlapaných žánrových stop, i když s řadou osvěžujících nápadů. DVD podobně jako reklamní kampaň na tento film je velmi neuspokojivé – jednodiskové balení takřka bez bonusů.

Igor Faltus

Železný obr / The Iron Giant

Režie Brad Bird, 1999, 86 min

Celovečerní filmová prvotina Brada Birda je jedním z těch filmů, které jsou objevovány (a opěvovány) až po úspěchu režisérových dalších počinů. V případě Birda to byl o pět let později animovaný projekt Úžasňákovi. Obrovi se od společnosti Warner Bros. nedostalo přílišného zájmu, propagace byla prakticky nulová. Odrazilo se to na velmi nízké návštěvnosti, proto byl film z kin stažen a de facto zapomenut. Brad Bird měl tehdy za sebou pouze režii dvou epizod seriálu Simpsonovi a Amazing Stories. Důvěra studia Pixar, které mu umožnilo vytvořit jejich zatím poslední (uvedený) film, se ovšem nadmíru vyplatila. Boom Úžasňákových s sebou přinesl i zájem o Železného obra. Zánik díla byl tak stejně náhlý jako jeho následné vzkříšení. Příběh o přátelství mezi malým chlapcem a velkým robotem záměrně odkazuje na E. T. Mimozemšťana, ale odkazy na další díla kinematografie se doslova hemží. Nutno podotknout, že však spíše na ty
ranější, jelikož děj je zasazen do padesátých let. Svým důrazem na strach Američanů z atomové bomby, dusného politického ovzduší či nedokonalost rodinných poměrů překračuje hranici klasického filmu pro děti. Birdovi se daří nejen v humorných scénách, ale obdivuhodný je především jeho odhad míry v dojemnějších sekvencích. DVD by si zasloužilo bonusový materiál – jeho absence zamrzí.

Lukáš Gregor

Call of Cthulhu: Dark Corners of the Earth

Bethesda 2006

PC, Xbox

Po šesti letech vývoje se na monitory dostává přepis hororové mytologie H. P. Lovecrafta, který ve svých povídkách vyjadřoval hrůzu z prastarých – a lidstvu notně nenakloněných – démonů, dekadentních bohů. Jako soukromý detektiv Jack Waters vyšetřujete podivné události v sychravém rybářském městečku Innsmouth na západním pobřeží USA. Objevujete kult Dagona, který nemá na práci nic lepšího než ve jménu nepozemských démonů brutálně zabíjet lidi. Walters je navíc aktivní schizofrenik a hra vám jeho chorobu dává najevo prostřednictvím efektních obrazových filtrů, které mají šanci přivést k šílenství i vás. Pakliže Jacka vystavíte příliš velkému tlaku paranormálních úkazů, je schopen se zastřelit, anebo v případě, že je zraněný, začne se zatemňovat výhled, až k zoufalému konci. Při dlouhém pohledu na odporné výsledky kultistického konání začíná Jack vidět rozostřeně, ozývají se zvukové halucinace… Call of Cthulhu v sobě kombinuje akční hru
a adventuru, pronikání k srdci Dagonova kultu přitom krásně graduje strach a nervozitu. Jen málokdy se u PC her můžeme bát toho, co se děje – v Call of Cthulhu je strach integrální a funkční součástí herní atmosféry. Společně se stylovou grafikou, zasazenou na začátek dvacátého století, před vámi leží hra, kterou by byl hřích si nezahrát: vyvolává silné emoce a je poklonou literárnímu dílu H. P. Lovecrafta.

Pavel Dobrovský

To, co mohl posluchač slyšet na vašem premiérovém koncertě, v našich končinách běžně ke slyšení není. Máte nějaký přímý zdroj inspirace? Ať už při skládání nebo při tvorbě aranžmá…

Sylvie Krobová: Od malička mě bavilo zpívat, pamatuji si ruské písně, které jsem zpívala cestou z Prahy na Hrádeček, kde jsem se setkala s Martou Kubišovou. Prošla jsem různými obdobími, poslouchala Nohavicu, Mertu, Spirituál kvintet. Studovala jsem operní zpěv, začalo mi však vadit přílišné zaměření na technickou stránku a málo prostoru pro osobní vyjádření. Tady nastalo moje herecké období s tátou (Andrejem Krobem – pozn. aut.). Neznamenalo to sice, že bych přestala psát, písničky ale většinou putovaly do šuplíku. Před pěti lety jsem se odhodlala k prvnímu vystoupení. Doufám, že mé písničky dospívají, vyrůstají z počáteční naivity. Mám dojem, že když se ta naivita propojí s „klučičím“ rockovým vtipem, mohlo by to fungovat. Po setkání se Štěpánem mám pocit, že jsem zase trochu vyrostla, že mé písně jsou „prožitější“.

Štěpán Smetáček: V aranžmá se nechávám ovlivnit syrovějšími věcmi. Jednoduché postupy a civilní působení – tohle podle mého názoru funguje třeba u Iggy Popa. Snažil jsem se vystavět nekompromisní syrovou kapelu, v jejíž tvorbě bude chybět takové to „pentlení“ kolem. Jako kontrapunkt k Sylvii a jejím sdělným písním.

Jak tedy vypadá proces tvorby?

SK: Teď už píšu nejprve text. Od dětství jsem psala verše nebo takové úvahy třeba na čtyři stránky, které byly shodou okolností veršované. Texty většinou vyjadřují nálady a niterné stavy. Václav Havel mi tehdy říkal: „Jo, dobré, ale to je technika, a kde jsi ty?“ Teď už snad mám víc zkušeností. Když píšu text, slyším k němu hudbu, Štěpán to zaranžuje a společně s Otou Sukovským (basa) a Michalem Chroňákem (kytara) vše dotvoříme.

Jak?

ŠS: Najdu si na každé písni to hlavní; rytmický útvar, harmonický vzorec, nosný riff. Je důležité, aby to aranžmá korespondovalo s náladou. Někdy funguje protiklad, jindy to jede na stejné vlně jako to, s čím Sylvie přišla.

Texty nemohou nevést k otázce na literární inspiraci. Hádám, že bude také z Ruska…

SK: Mám ráda ruské autory a filmy, ale poezii moc nestuduji. I když, co se literatury týče, teď jsem říkala Štěpánovi, že čtu Ajtmatova. Inspirací jsou pro mě vlastně takoví ti smutní básníci. Blatný, i pro to, jak žil.

ŠS: Myslím, že Sylvii hodně utváří film…

SK: To je pravda. Jedním z těch nejsilnějších je pro mě Wendersovo Nebe nad Berlínem. Nebo Felliniho Silnice, s jejíž hrdinkou jsem se hodně ztotožnila. Ta její neutuchající důvěra…

Odhadujete, jakou cestou se bude kapela ubírat?

ŠS: Musíme se teď „vyhrát“, naučit se spolu cítit a vzájemně se na sebe naladit. Je nutné hrát uvolněně a jednolitě dohromady. Do léta máme hodně koncertů, Sylvie jezdí s manželem a Šansonovým kabaretem Sylvie Krobové a Klauna Bilba, na který teď dostali grant. Do tří představení nově zapojí i kapelu.

Na vašich stránkách jsem viděl videoklip, v němž mě zaujal záběr na skupinu lidí cvičící tai-chi kdesi na střeše. V klipu se vůbec objevují odkazy na nejrůznější formy koncentrace. Jaký přikládáte význam meditaci a spiritualitě?

ŠS: V tom klipu je to náhoda – jde o dílo střihače Filipa Maláska, který měl volnou ruku. Sešly se mu tyto materiály, tak je zpracoval. Meditace pomáhá, je to technika, jak se zklidnit, sám mám takovou svoji „ověřenou eklektickou směs“.

Na vašem webu jsou také ke stažení nějaké nahrávky. Připravujete desku?

ŠS: Máme myslím kvalitně natočené a smíchané demo, což je také zásluha zvukaře Aleše Hyvnara. Teď si ale budeme muset vytvořit posluchačskou základnu. Budeme hrát a zrát.

V posledních měsících jsme u nás mohli naživo slyšet několik předních světových postav sofistikované elektronické hudby. Namátkou The Notwist, Digitional či Radian na festivalu Sperm, pak AGF v Arše nebo Christiana Fennesze a Philipa Jecka na Stimulu. Aby toho nebylo málo, v sobotu 29. dubna 2006 zavítá do pražské Akropole Rakušan Bernard Fleischmann. Vystoupí jako předskokan a kmotr nového alba pardubických Miou Miou.

Fleischmann je momentálně často skloňovaným jménem. Na labelu Morr music mu jen v letošním roce vyšla už dvě alba. Nejdříve klasická řadová deska The Humbucking Coil, která se pohybuje v klasických lovištích a šifrách mistra Fleischmanna: silné melodie proložené akustickými nástroji a melancholickou atmosférou. Druhým, nejčerstvějším letošním počinem je pak deska Slow Days pětičlenného projektu The Year Of. Tady stojí Fleischmann za elektronikou, bicími a pianem. A opět jde o klasický model – samply a aranže jsou potlačeny akustickými nástroji. Možná je to hodně příkré žánrové shrnutí, ale vlastně jde o „kytarovku“ 21. století. Na obě alba přinesl týdeník A2 recenze (8/2006 a 13/2006). V Akropoli Fleischmann předvede průřez svou sólovou tvorbou a je zřejmé, že vesměs půjde o skladby z aktuálního opusu Humbucking Coil.

Bernard Fleischmann sbírá zkušenosti už od osmdesátých let, kdy začal ve Vídni navštěvovat hodiny klavíru a později se učil i hře na bicí. Tahle záliba mu zůstala a vlastně na všech jeho albech patří pianu a rytmické jednotce výsadní postavení. Jako by až na ně balil další efekty a nástroje. Od roku 1991 vystupoval jako bubeník s kapelami Sore! a hlavně Speed Is Essential, jíž v roce 1998 vyšlo první album. Jenže v té době už Fleischmann na svém počítači spřádal první elektronické smyčky a začal pronikat do bujícího organismu elektronické scény. Sedmnáctého ledna 1999 si odbyl svou premiéru ve Rhizu coby shrbený muž u laptopu. Materiál, který předvedl, vytvořil společně se svým kamarádem, zpěvákem a klarinetistou Christofem Kurzmannem, šéfem labelu Charizhma. Ten mu hned v dubnu vydává debutovou desku Pop Loops For Breakfest. O několik týdnů později vychází její vinylová reedice na čerstvě založeném
berlínském vydavatelství Morr music, kterému zůstává Fleischmann věrný dodnes. Pilíř jeho úspěchu a celé budoucí kariéry tak byl postaven. Dokonce si jej jako předskokana na svém německém turné vybrali i známí pionýři glitch-popového žánru Lali Puna.

Již od počátku jeho sólové dráhy bylo zřejmé, že koncerty, během nichž stojí na pódiu sám jen s laptopem na stole, mu nestačí. Natočil tudíž hudbu pro několik filmů (třeba In The Beginning Was The Eye režiséra Badyho Mincka), s vizuálním umělcem Paulem Divjakem vytvořil řadu hudebních videí a prezentací. Začal spolupracovat i s kapelou Villa Log, nejznámější je však jeho „two-men“ projekt Duo505, jemuž předloni vyšla pozoruhodná prvotina Late. I z tak krátkého výčtu je zřejmé, že Fleischmann je nadmíru aktivní hudebník. O to více na něm fascinuje, že se ve svých projektech takřka nikdy neopakuje a jeho hudba dosud neklesla do tak často slýchaných variací na prověřená klišé. Což se většině hudebníků, kteří skoro dekádu pracují na svém vlastním nezaměnitelném stylu a zvuku, nepodařilo.

Autor je student žurnalistiky na FSV UK.

Seriálu Alias se podařilo pohodlně přežít tolik sezon díky sice nepočetné, ale velmi loajální a především mladé divácké základně. V zemi svého vzniku, ale i v Británii, Německu či Francii kolem něj vznikl silný kult a dnes existuje několik desítek fanouškovských webových stránek. První sérii, která měla premiéru v roce 2001, před několika měsíci na české televizní obrazovky přinesla TV Nova. Nepříliš lichotivé nasazení kolem půlnoci a vysílání dvou dílů za sebou zapříčinilo, že seriál Alias u nás zatím nevzbudil větší pozornost. Těch několik nočních vytrvalců ale jistě stačilo zaregistrovat, že se k nám opět po nějaké době dostalo něco zajímavého z oblasti akčního špionážního žánru.

Hlavní hrdinka Sydney Bristowová se ještě na škole nechá naverbovat pro službu v CIA. Svému snoubenci ve slabé chvíli prozradí svou identitu, a on tak musí být následně podle nepsaných pravidel odstraněn. Tato tragédie dovede Sydney až k poznání, že ve skutečnosti je její mateřské oddělení SD-6 zločineckou organizací. Rozhodne se tedy kontaktovat skutečnou CIA, stát se dvojitým agentem a pomstít smrt svého snoubence. Musí pomoci CIA rozkrýt a zničit nesmírně rozvětvenou síť SD-6, ale stále naoko pracovat pro její strategický cíl – získávání dílků mozaiky převratného díla středověkého učence Rambaldiho (teoretické úvahy této reálné postavy údajně předjímají věk digitalizace a zájem o dokumenty interpretující její učení projevoval i Adolf Hitler). To vše vrhá Sydney do nekonečného proudu dobrodružných misí, odehrávajících se v různých koutech světa. Jestliže jako „obyčejná“ tajná agentka musela své bezprostřední okolí držet v naprosté
nevědomosti, jako dvojitá agentka má tento úkol ještě složitější. Probleskování osobní roviny do profesní je poměrně běžné ve většině televizních dramatických žánrů (detektivním, policejním či špionážním seriálu), v případě Alias je ale vztah těchto rovin přímo tematizován. Osobní a intimní poloha agentky Bristowové je tu zcela plnohodnotná a prorůstá na povrch i během akčních sekvencí. A právě v tomto prvku tkví originalita seriálu.

Akcent na souběžné odhalování politického i rodinného tajemství a záchranu státu/národa a rodinného svazku přinesl již seriál 24 hodin. Jeho žánrová struktura se touto inovací mimo jiné plněji otevřela i ženskému publiku. Avšak až Alias dokázal do hry vtáhnout motivy přímo typické pro žánry, které bývají ve smyslu genderu považovány za „ženské“. V žádném případě se nejedná jen o hlavní figuru aktivní a silné ženské hrdinky, která je osou a hybatelkou příběhu. Čím snadněji Sydney Bristowová řeší problémy ve zrádném světě špionáže, tím obtížněji se vypořádává s potížemi souvisejícími s pozdním dospíváním, pátráním po domněle mrtvé matce, sbližováním se s otcem či milostnými problémy. Tyto motivy jsou příznačné zejména pro teenagerovský seriál, považovaný za spíše ženskému publiku adresovaný žánr. Navíc dochází k někdy až absurdně prudkým změnám v uvažovaných charakterech postav, k nečekanému odhalování jejich
minulosti, propuknutí i utajování vášní, k rozkrývání rodinných tajemství, náhlému objevování se bývalých milenců – tedy tomu, co je přímou součástí definičního vzorce soap-opery (mýdlové opery). To vše působí v rámci špionážního seriálu, kdysi typicky mužského žánru, velmi nezvykle. I stylová stránka se příznačně pohybuje na ose mezi dynamickým klipovým charakterem akčních sekvencí (zahrnujících velkou míru vizualizovaného násilí) a zcela odlišnou stylovou polohou „rodinných“ scén, účelně využívajících například zpomalené záběry či „sentimentální“ barevnou škálu a hudbu.

To všechno je možná důvodem, proč takto hybridní pořad vyvolal sice intenzivní odezvu, ale jen u úzké části publika. Jestliže seriál 24 hodin posunul hranice, Alias přímo znejasnil „genderovou podmíněnost“ akčního dramatu. A zároveň o něco více rehabilitoval tolik opovrhovanou soap-operu jako vlivný žánr i zajímavé téma pro odbornou reflexi. I když mnohem méně předsudečnou reflexi si vlastně zaslouží televizní médium jako takové.

Autor publikuje v časopise Cinepur.

Co se rozumí zvyšováním prestiže památkářů? Kromě neustálé kritiky podřízených a blíže nespecifikovaných „památkářů“ jako by lidé tohoto označení nestáli ani za uctivé slovo a jako by neměli konkrétní jméno. Nebudu zde popisovat převraty názorů v případě státních hradů a zámků ani psát o snaze plošně odvolávat kastelány a následném dementi, o zpochybňování počtu kulturních památek, o zmínkách ve smyslu jejich případné restrikce a jiných peripetiích, které svědčí o tom, že žádná předem promyšlená koncepce neexistuje, a pokud se rodí, pak ad hoc od případu k případu.

Oportunismus a konzervativnost

Především chci očistit slovo oportunismus, které mnozí z nás máme spojené s dobou normalizace a se známým Poučením z krizového vývoje. Opustíme-li tuto významovou přítěž, pak v příběhu o památkové péči a ideologii „reformátorů“ najdeme mnohé z toho, co slovo „oportunismus“ znamená. Dokladem nám budiž argumentace, která se užívá pro podporu demontáže systému státní památkové péče. Nebudeme se zabývat tím, zda a jak změny provést, nýbrž rétorickými obraty používanými generálním ředitelem Národního památkového ústavu Tomášem Hájkem.

Ve svých vystoupeních kritizuje především konzervativnost jedince zvaného památkář. Přitom konzervativnost považuje a priori za zápornou vlastnost a opět nerozlišuje. Kdo a jak je konzervativní? Jsou tím postiženi všichni pracovníci státní památkové péče, nebo někdo více či méně, a co to znamená? S proponovanou změnou, tedy s odstraněním oné konzervativnosti, má přitom souviset i větší vstřícnost vůči společnosti. Té je opravdu třeba všude, nejen v památkové péči. Horší je, když se ona vstřícnost zaměří jen na určitou skupinu. Třeba na investory, o nichž Hájek říká, že je nechce vyhánět na okraje měst (rozhovor s Markétou Kohoutovou pro Bulletin České komory architektů č. 1/2006), že je třeba jim vycházet vstříc. Za jakou cenu?

Pokud si převedu takto chápanou vstřícnost do vlastní zkušenosti, tak například společnost Kaufland, která si navzdory odporu značné části veřejnosti ve Frýdku-Místku a proti zamítavému stanovisku ostravského pracoviště Národního památkového ústavu postavila hypermarket přímo v rámci historického centra Frýdku, měla být naopak lákána a chválena, že zastavěla pomalu větší plochu, než je sousední historické náměstí u frýdeckého zámku. Jak prohlásil T. Hájek v rozhovoru pro Reflex č. 13/2006: „Já samozřejmě vím, že mezi investory jsou často pravá zvířata. Ale památková péče nemůže takovým lidem klást v této době žádný odpor, protože to je marginalizovaná skupinka několika lidí…“

Nevím sice, zda marginalizovaná skupinka několika lidí jsou oni investoři, nebo památkáři, zato jsme mohli v jiných vyjádřeních generálního ředitele číst, že Národní památkový ústav je obrovitý, že je to kolos a tak podobně. Jde tedy v případě památkářů včetně aktivních občanů o marginalizovanou skupinku, nebo o kolos? Kdy lze investorům říci, že něco nepřichází v úvahu? V jiné době? Včera nešlo klást překážky komunistickému establishmentu, pak nešlo klást překážky s ohledem na nezadatelná práva, dnes nelze klást překážky investorům – a zítra? Přitom v tomtéž rozhovoru Hájek ve vztahu k památkové péči konstatuje: „…já chci, aby to byla ofenzivní síla, která je schopna probouzet lepší svědomí společnosti.“ Chápu dobře, že lepší svědomí lze probouzet jen domluvou a dobrou radou, a když na to nikdo nereaguje, pak je vše dovoleno?

Filosof

S ohledem na uvedenou rétoriku je zarážející i neustálá změna optiky, respektive hodnotových měřítek neosofisty Hájka. Z jedné strany je něco obrovité, ale když se na to podíváte z druhé strany, je to nicotné. V záležitosti investorů tudíž platí, že když přicházejí ekonomicky silné skupiny do země a do konkrétního místa, zapomeňte na jakýkoli korelativ. Prostě proto, že nic neznamenáte, stát že je chudý (když chce – zajímavé, že to neplatí v případě společnosti Hyundai), a hodnota peněz alias energie znamená vše. Není to vzkaz pro „marginalizované“, vyplývající jak z knihy Zánik a vznik památkových péčí, tak i z následujících Hájkových textů?

Dalším velmi oblíbeným tématem textů T. Hájka je spojení ekologie a památkové péče. Putovní výrok o slunečních kolektorech na chrámu sv. Víta, učiněný minulý rok, ale dnes bagatelizuje, neboť nyní považuje Hradčana za nedotknutelnou památku. Přesto zůstává přetrvávajícím leitmotivem kampaně za novou podobu památkové péče údajná snaha o hledání nové funkce pro nevyužívané a chátrající památky, neboť: „Evropa říká poněkud provokativně, že pouhá obnova kulturní památky (bez oživení funkce) není aktem strukturální povahy“ (Literární noviny č. 15/2006; Zánik a vznik památkových péčí, Praha 2005, atd.). Můžeme spekulovat o tom, co a kdo představuje Evropu a co to znamená strukturální povaha obnovy památ­ky. Je paradoxní, že za takovou obnovu musí být považovány například Hájkem zmiňované sluneční panely na obnovených památkách.

V jednom textu dokonce hodil památkářům rukavici, neboť konstatoval, že nemohou proti jeho argumentům z hlediska dneška nic namítnout, protože památka bude zachována, panely budou tvořit novou přidanou hodnotu, která nebude narušovat hodnoty památkové, a navíc vznikne ekologická energie. A tak rukavici zvedám. Neříkám přitom, že žádná památka nebude moci být rozšířena o sluneční elektrárnu. Sám jsem viděl odstavenou koksovnu u dolu Zollverein v německém Essenu, jejíž součástí taková elektrárna byla. Ale je na pováženou, když se v případě změn funkcí píše a priori o této formě a píše to ekolog. Přitom kdo jiný než ekologové, a to v celé Evropě (Tomáš Hájek pracoval mj. jako poradce Ministerstva životního prostředí), by měli důrazně požadovat, aby povinnost umisťovat sluneční elektrárny byla závazná do budoucna pro všechny investory, kteří budují rozměrné objekty, ať už obchodní, skladovací nebo výrobní, s velkými
střešními plochami. Taková elektrárna na místní fabrice nebo supermarketu je mnohem zásadnější kulturní, ekonomickou a ekologickou výzvou než spekulace o slunečních panelech na historických a konstrukčně daných střechách tvrzí, far, kaplí či kostelů.

To jsou jen dva okruhy témat, svázaných s krizí v památkové péči. Na jedné straně otázka vstřícnosti – tedy společenské shody – vůči komu a jak. Na druhé straně pak problematika péče o památku, otázka její funkce a případně její nové využití. Přitom tyhle okruhy vyžadují mnohem pečlivější a hlubší promýšlení a je škoda, že zásadní názory jsou nyní zastíněny naznačenými myšlenkovými konstrukcemi. Jestliže má probíhat otevřená diskuse o reformě památkové péče a zároveň by měla být pozvednuta prestiž oboru, pak se obávám, že výše popsaná argumentační platforma odsuzuje tuto snahu k neúspěchu, ba dokonce svým nezodpovědným a povrchním pojetím památkovou péči poškozuje. Přesto nepovažuji probíhající diskusi za marnou. Naopak již teď umožňuje tříbení názorů, upozorňuje laxní veřejnost, že památky neexistují odjakživa samy od sebe a v konečném důsledku prověří, jaké hodnoty naše společnost považuje za důležité a jaké ne.

Autor je historik umění.

Proč nechtějí diskutovat o holocaustu? Právě tento argument často zaznívá ze strany popíračů holocaustu, podle nichž prý „holocaustová lobby“ usiluje o zákaz a umlčení jahéhokoli dialogu. To považují za důkaz, že se genocida Židů za druhé světové války ve skutečnosti nikdy nekonala a že tvrzení o její existenci není podloženo argumenty a prameny. Vždyť proč by se jinak zastánci historické existence holocaustu bránili diskusi?

Jistá část veřejnosti zřejmě považuje tento argument za přesvědčivý. Redakce internetových stránek www.holocaust.cz si například před časem udělala průzkum mezi svými čtenáři. I když jeho výsledky jistě nejsou reprezentativní, ukazují, že nemalá část čtenářů sice s popírači nesouhlasí, ale na druhé straně se domnívá, že by se s nimi mělo o jejich názorech diskutovat. Takto postavená otázka ale zakrývá základní problém: o čem a jak chtějí popírači vlastně diskutovat?

Ve skutečnosti diskuse provázejí reflexi holocaustu již od úplného počátku. Ještě během věznění v ghettech a koncentračních táborech se řada vězňů snažila události, jichž byli obětí, interpretovat, a to často velmi rozdílným způsobem: pro sionisty bylo pronásledování důkazem nutnosti vybudovat samostatný židovský stát, pro komunisty naopak potvrzením o správnosti komunistické cesty, která – jak se mylně domnívali – měla vést k vybudování lepší společnosti bez rasových předsudků. Pro české nacionalisty byla nacistická krutost údajně charakteristickým znakem německého nacionalismu a německého národa. Každý z vězňů Terezína či jiných koncentračních táborů a ghett se snažil najít vysvětlení pro události, které se zdály být nepochopitelné a nebyly reakcí na jejich skutečný život a činy.

Od skončení druhé světové války si očití svědkové, historici, sociologové či psychologové kladou otázku, jak vysvětlit genocidu evropských Židů, Romů a dalších pronásledovaných skupin. Shromažďují dokumenty o jejích fázích, aspektech a o koncentračních a vyhlazovacích táborech a diskutují o příčinách „konečného řešení židovské otázky“. Přeživší i historici vedou například spory o „židovské rady“ – zdánlivě samo­správná vedení v židovských ghettech: byli jejich představitelé kolaboranty, kteří posílali své spoluvězně na smrt, nebo lidmi, kteří se snažili je uchránit nejhoršího a obětovali se pro ostatní? V historiografii o holocaustu hrál významnou roli spor mezi takzvanými intencionalisty, kteří se domnívají, že fyzické vyhlazení Židů bylo od počátku nacisty plánováno, a funkcionalisty, kteří sledují proměny protižidovské politiky nacistů a odvozují je od konkrétních podmínek a okolností té které fáze
nacistického režimu a druhé světové války. Ani jedna strana tohoto sporu však nikdy nezpochybňovala, že k nacistické genocidě došlo.

V mnoha případech historici zabývající se holocaustem na základě pramenů či hodnověrných výpovědí (nebo nejlépe jejich kombinace) pozměnili některé části svých popisů dějinných událostí. Státní muzeum v Osvětimi například na základě historického výzkumu snížilo odhad obětí osvětimského komplexu koncentračních táborů z původních 4 na zhruba 1,1 až 1,5 milionu. Dlouhou dobu se také například tvrdilo, že transport pod značkou AAh, který odjel z Prahy 10. června 1942, byl jako pomsta za atentát na Reinharda Heydricha nacisty poslán místo do terezínského ghetta na Lublinsko. Ve skutečnosti, jak se ukázalo, neměl cíl tohoto transportu s atentátem na zastupujícího říšského protektora nic do činění. Nikdo z historiků však nikdy nezpochybňoval existenci plynových komor v Osvětimi nebo to, že se transport AAh konal a že naprostá většina deportovaných byla zavražděna: z celého transportu tisíce mužů, žen a dětí jsou známi pouze dva přeživší.

Ona tolik žádaná diskuse o holocaustu tedy ve skutečnosti existuje. Je založena na osobním svědectví, na archivních dokumentech a fyzických dokladech na místě ghett a koncentračních táborů. Takovou diskusi si však popírači holocaustu nepředstavují: předpokladem diskuse podle nich je vyloučení těch nejpovolanějších – pamětníků a očitých svědků – a selektivní přístup k pramenům. Jediná diskuse, která by je zajímala, by totiž musela dokazovat jimi už od začátku prosazovanou tezi, že holocaust je historický podvod. Jejich argumenty, byť často zdánlivě racionální, jsou založeny na iracionální představě světového židovského spiknutí, jehož součástí mají být pamětníci a které prý produkuje falešné dokumenty.

Argumenty popíračů o potřebě diskuse o historických událostech jsou pouze zneužitím principů demokratické společnosti, založené na svobodné výměně názorů, v níž lze obtížně odmítnout diskutovat o jakémkoli tématu. Opravdu je však možné o všem a vždy diskutovat? Jak bychom například reagovali, kdyby podobná skupina popíračů přišla s absurdním argumentem, že vyhlazení Lidic a Ležáků, které patří k nehrůznějším událostem českých dějin druhé světové války, se nikdy nekonalo? Diskutovali bychom?

Pro popírače holocaustu je snaha o diskusi pouze záminkou, jak legitimizovat jejich názory na společnost. Osvětimská lež je pouze prostředkem k prosazení širších společenských cílů, které jsou v konfliktu s principy demokratické společnosti, založené na lidských právech. Místo s popírači holocaustu je proto spíše třeba diskutovat o popírání holocaustu, o tom, jaké hodnoty jeho zastánci prosazují. Taková diskuse pak již není diskusí o dějinných událostech, ale o současnosti a o tom, na jakých hodnotách má být založena společnost, v níž chceme žít.

Autor je historik, pracuje v Institutu Terezínské iniciativy.

François Burgat svým posledním dílem navazuje na řadu odborných i populárních publikací, ve kterých se islamismu a problematice Blízkého východu a Severní Afriky věnoval. Opírá se o důkladné studium pramenů, včetně těch, které se v západních médiích příliš často necitují, tedy projevů a publikací předních představitelů Al-Kajdy. Autor využívá i své velmi dobré znalosti místního prostředí. Celkem osmnáct let žil a pracoval v různých muslimských zemích, zejména v Alžírsku a v Jemenu.

Kniha Islamismus v době Al-Kajdy se snaží dokázat, že na Západě tak časté spojování islamismu s terorismem je nejenom mylné, ale může nepřímo vést k další eskalaci násilí. Podstatou tohoto neporozumění, které není vždycky neúmyslné, je podle Burgata hledání příčiny vzestupu radikálních forem islamismu v samotném náboženství. Zcela opomíjena jsou přitom zřejmá historická fakta. Ta dokládají, že to není islám, který radikalizuje politiku, ale právě naopak politické okolnosti, které politizují a radikalizují islám. V rámci svého historického výkladu vytyčuje Burgat tři období, během kterých došlo k vzestupu a politizaci islamismu (s. 45).

Kolonialismus
Za předchůdce islamistů bývají považováni islámští reformisté, kteří se na přelomu devatenáctého a dvacátého století snažili vrátit muslimskému náboženství jeho dynamiku a vytyčit jeho novou úlohu v rychle se měnícím světě. Myslitelé tohoto proudu hlásali návrat k původnímu islámu, který ovšem podle nich nebyl v protikladu s pokrokem a rozvojem moderních metod poznání.

Tím, kdo zapojil reformní islám do služeb politiky, byl roku 1928 Hasan al-Banná, zakladatel hnutí Muslimských bratří v Brity ovládaném Egyptě. Podobně se islám stal nástrojem osvobozeneckého hnutí ve francouzském Alžírsku, kde šejch Ben Bádis založil hnutí Ulamá (doktorů islámského práva). Již zde podle Burgata leží základ pozdějšího rozkolu s ostatními nacionalisty, kteří se hlásili k západním politickým školám (například k marxismu) nebo k jejich lokálním modifikacím (jako například Mišel Aflak v Sýrii a hnutí baathismu) (s. 50–51).

Zatímco marxisté, baathisté a jiní operují se západním výrazovým aparátem a politickou symbolikou, islamisté se snaží politický diskurs přizpůsobit autochtonní kultuře. A právě tato cizost islamistického politického diskursu vyvolává na Západě iracionální strach.

Zklamání z nezávislosti
Rozkol mezi laickými nacionalisty a islamisty se projevil v době po získání nezávislosti. Proti egyptskému režimu se otevřeně postavil úředník ministerstva školství Sajjid Qutb, jehož učení se stalo východiskem pro dnešní radikální islamisty. Qutb se o existenci Muslimských bratří dozvěděl během pobytu v USA. Tamní tisk totiž jednoznačně obhajoval represe proti této islamistické organizaci ze strany násiristického režimu. Qutb, který ve svých textech často mluví o důležitosti obrany národní suverenity a odmítá islamizaci shora, se zapojil do protirežimního odboje, byl zatčen, mučen a nakonec popraven.

Burgat označuje Qutbovy motivy, popsané v publikaci s názvem Proč mě popravili, za jednoznačně politické. Skutečnou politickou i osobní motivaci podle něj zastírá pouze to, že používá islámský výrazový aparát. Jeho legitimizace politického násilí je pouze reakcí na nelidskou krutost, jíž byl vystaven během svého vězení (s. 143).

I v ostatních zemích byly skutečnými motivy islamistů politické ambice, které ovšem v nových režimech, ovládaných úzkou vrstvou elit se západním vzděláním a s malou oporou u většiny obyvatelstva, nemohly nalézt uspokojení. Politický jazyk nových elit, jenž byl cizím importem, byl vzdálený velké části obyvatelstva. Islamisté navazující na činnost Hasana al-Banná si přáli dosáhnout uspořádání, jehož základem by byl politický pluralismus. Chtěli však, aby bylo více v souladu s autochtonní kulturou. Tak se proti burgibovskému režimu v Tunisku stavěli umírnění islamisté vedení Rašídem Ghanúším, v Alžírsku proti vládě jedné strany mírovými prostředky bojovali reformisté vedení Mahfúdem Nanou (s. 113).

Poprava Sajjida Qutba v roce 1966 a krvavé represe baathistického režimu proti Muslimským bratřím v syrském městě Hamá roku 1982 však byly jedněmi z mnoha milníků na cestě k další radikalizaci a politizaci islamismu. Ta měla možnost se plně projevit až po zhroucení globální rovnováhy na konci osmdesátých let.

Nový hegemon
Islamisté, kteří bojovali proti „blízkému nepříteli“ v podobě zkorumpovaných autoritativních režimů „arabských Pinochetů“, se v některých případech dále radikalizovali a v osmdesátých a zejména v devadesátých letech vystoupili na mezinárodní scénu. Důvodů je podle Françoise Burgata hned několik.

Obrácení proti „vzdálenému nepříteli“ souvisí s uzavřenosti režimů na Blízkém východě a v Severní Africe. Islamisté obviňují zahraniční spojence těchto režimů z toho, že jim brání v přístupu k podílu na moci. Dalším důvodem je zjevná asymetrie přístupu Západu k palestinsko-izraelskému konfliktu, která je zvláště patrná po zhroucení supervelmocenské pozice Sovětského svazu. Třetí důvod spočívá právě v tomto porušení globální rovnováhy, které uvolnilo pole pro hegemonii Spojených států na Blízkém východě (s. 58).

Příkladem obratu od blízkého k vzdálenému nepříteli je Ajmán az-Zaváhirí, který byl dlouhou dobu rozhodným bojovníkem proti režimu v Káhiře a až koncem devadesátých let se přidal k Bin Ládinovi. I šéf Al-Kajdy pojímal boj proti vzdálenému nepříteli pouze jako prostředek k boji proti režimu v Rijádu, popřípadě proti Izraeli.

Jak později Bin Ládin prohlásil, pro použití politického násilí se rozhodl, když sledoval ničení Bejrútu během izraelského útoku v roce 1982 (s. 139). Ve svých prohlášeních pak kritizoval saúdský režim za jeho zahraniční politiku, jež prý příliš podléhá vlivu Spojených států, stejně jako politika hospodářská.

U Bin Ládina i u Ajmána az-Zaváhirího jsou to opět konkrétní politické důvody, které je přivedly na cestu násilí. Tyto důvody ovšem vysvětlují a obhajují pomocí islamistického jazyka. U obou je navíc nutné upozornit na absenci teologického vzdělání, stejně tak jako u jejich předchůdce Sajjida Qutba.  

Cesta z pasti terorismu a ignorance
Jedině pokud budou na Blízkém východě existovat skutečné pluralitní režimy, jež budou kompatibilní s místní kulturní tradicí a otevřené všem politickým proudům včetně islamistů, dojde k oslabení teroristických skupin, tvrdí Burgat (s. 202). Je údajně naivní se domnívat, že demokracie nemůže být vybudována v souladu s islámem. Takový postoj označuje Burgat za primitivní kulturní determinismus. Její univerzální hodnoty jsou plně kompatibilní s reformním islámem, ke kterému se hlásí většina islamistů.

Problémem ovšem zůstává, zda Západu a zejména pak Spojeným státům jde o skutečnou demokratizaci regionu. Za demokratické jsou totiž považovány spíše „poslušné“ státy, bez ohledu na jejich skutečné vnitřní uspořádání. Režimy založené na importovaných hodnotách se zde v drtivé většině ne­osvědčily a z politické ideologie, která by byla v souladu s islámem a byla by vyjadřována jeho jazykem, má Západ iracionální hrůzu.

Podle autora jde ovšem o strach neopodstatněný. Islamistický slovník používaný teroristy nesmí zastřít skutečnost, že jejich boj je veden z konkrétních politických důvodů. Jejich boj není zaměřen proti univerzálním hodnotám demokracie, stejně tak jako proti nim není zaměřen samotný islamismus.

Západ si ovšem skutečnou podstatu islamismu nechce uvědomit a naopak ho mylně používá jako vysvětlení terorismu, jenž je spíše reakcí na jeho politiku.  

Islamisté se ovšem na Blízkém východě stali politickou silou, již bude třeba respektovat. V regionu, který nebude vojensky nebo prostřednictvím klientských režimů ovládán západními mocnostmi, a kde se islamisté budou podílet na vládě, již podle Burgata nebude pro jakoukoliv formu terorismu místo. Jak prohlásil jeden z vůdců saúdských islamistů, kterého Burgat cituje: „Míru v tomto regionu nebude dosaženo pacifikací islamistického diskursu! Ale právě naopak, k pacifikaci tohoto diskursu dojde až po dosažení míru.“ (s. 189)

Islamismus v době Al-Kajdy je v zásadě úspěšným pokusem o zakotvení radikálního islamismu v historických a mezinárodně politických souvislostech, což je pohled, který je v rozpravě o „nepřátelích našich hodnot“ často opomíjen.

Autor navazuje na svá předchozí díla, zejména na Tváří v tvář politickému islámu z roku 2002. I to je možná důvod, proč se čtenář v jeho poslední knize mnoho nedozví o současné situaci v jinak ostře sledovaných oblastech Egypta či Palestiny. Tyto oblasti byly podrobně zpracovány právě v minulé knize. V knize chybí i podrobnější pohled na problematiku radikálního islamismu u muslimských přistěhovalců v Evropě a na motivy autorů útoků v Madridu či v Londýně. Zůstává tedy otázka, zda právě tito útočníci již patří k onomu „zcela marginálnímu sektářskému a stoprocentně netolerantnímu proudu, který v očích Západu ovládl celý pojem islamismus“, či zda i u nich se jednalo o ekonomické a politické motivy, podobně jako dříve u představitelů Al-Kajdy.

Naproti tomu autor věnuje relativně velký prostor případu Alžírska devadesátých let, kde došlo k snad největší vlně násilí páchané ve jménu radikálního islamismu na vlastním civilním obyvatelstvu. Autor vysvětluje vzestup islamismu a jeho vítězství ve svobodných parlamentních volbách začátkem devadesátých let jako odpověď populace na neschopnost a zkorumpovanost socialistického režimu. Tento případ tedy plně potvrzuje autorovu teorii o ekonomických a politických důvodech vzestupu tohoto hnutí.

Problém ovšem nastává v hodnocení pozdějšího období, kdy část islamistů zatlačených do ilegality terorizovala vesnické i městské obyvatelstvo, často bývalé voliče islamistických stran. Burgat toto jednání, které spíše než k oslabení vedlo ke konsolidaci starého režimu, analyzuje pouze povrchně a vysvětluje ho na základě málo podložených konspiračních teorií. Podle nich tito teroristé byli přímo řízeni zpravodajskými službami sekulárního režimu (s. 177).

Dalším sporným bodem je autorův pohled na sekulární politické proudy v arabských zemích. Ze Západu importovaný politický jazyk je v jeho očích zbavuje legitimity. Jejich ukotvení v těchto společnostech je podle autora navíc „velmi malé“(s. 51). Ve skutečnosti v arabských zemích mimo jiné přibývá příkladů, kdy se právě sekulární opozice stává důležitým spojencem umírněných islamistů.

I přes podobné sporné body je Islamismus v době Al-Kajdy důležitým příspěvkem do diskuse o islamismu. Kniha zatím vyvolala ohlas spíše ve frankofonním tisku, který ji přivítal vcelku pozitivně. Otázkou je, jak bude přijata u těch, na kterých podle Burgata leží zodpovědnost za budoucí vývoj, tedy u západních i arabských vlád. Jisté je, že jeho závěrům přinejmenším dopřávají sluchu. V průběhu minulých měsíců autor knihu oficiálně představil v Austrálii, Finsku, ve Velké Británii a samozřejmě ve Francii. Pozván byl dokonce do arabských zemí, jejichž režimy ve své knize přímo či nepřímo kritizuje. Začátkem dubna tak svou poslední publikaci představil v Kuvajtu a v Saúdské Arábii.

Sám je však ke změně politiky západních vlád vůči Blízkému východu spíše skeptický. Jak dříve prohlásil v rozhovoru pro časopis Télérama: „Skutečným řešením může být jedině ukončení této agresivní nadvlády jednoho politického tábora nad druhým. Bohužel nemám dojem, že by takovýto odvážný krok byl součástí agendy pánů Bushe či Blaira.“

Autor působí v Ústavu Blízkého východu a Afriky FF UK.

François Burgat: L’Islamisme à l’heure d’al-Qaida. Editions La Découverte, Paris 2005, 216 stran.

Metropolitní Expres má mít menší formát a komplexní zpravodajství s oddechovými prvky, tak aby se cestou do práce člověk dozvěděl vše podstatné, trochu se pobavil a zároveň mu listování při jízdě nečinilo větší potíže. Podle šéfredaktora Hanuše Hanslíka je určen všem, „kteří si obvykle nekupují noviny“. Tisková zpráva vydavatelství MAFRA pak upřesňuje, že všichni jsou zejména ti ve věku od patnácti do pětatřiceti let. Již dopředu je Hanslík uklidňuje, že například názorových komentářů či kulturních recenzí se není třeba obávat, neboť podle rozsáhlých průzkumů, které provedli, toto do neplacených novin nepatří. Zahraniční příklady mu bohužel vesměs dávají za pravdu. Doménou bezplatných deníků všude po světě jsou krátké texty, jednoduchá grafika a množství fotografií. Expres chce mít své vlastní stručné zpravodajství, jež nebude přebírat jen z tiskových agentur, ale bude využívat především internetové servery, které MAFRA již provozuje, zvláště
iDnes.

Když se v Evropě poprvé objevil v roce 1995 zdarma distribuovaný deník Metro švédského vydavatelství MTG (Modern Times Group), nikdo mu nedával příliš velké šance na přežití. Dnes Metro vychází ve více než osmdesáti městech v nákladu přes sedm milionů výtisků. V celoevropském měřítku mu ale brzy začala šlapat na paty norská společnost Schibsted, která ve Španělsku, Švýcarsku a Francii vydává velmi úspěšný titul 20 minut s téměř dvoumilionovým nákladem. Kromě toho v Evropě už dnes vychází přes šedesát „free papers“ v celkovém nákladu přes 16,5 milionu výtisků. Bezplatné deníky jsou výsledkem krize tradičních titulů. Ze strany velkých vydavatelů jde o snahu kompenzovat všeobecný pokles zájmu o papírové noviny. Zájem produkovat tyto deníky (pokud tak již nečiní) oznámili i majitelé takových listů jako Evening Standard, Washington Post či New York Times.

Konkurence v Čechách se Metropolitního Expresu zatím neobává, přestože je jasné, že těch, kteří si nekupují noviny a chtějí je číst, není v Praze neomezené množství. Metro, jež svým 167 000 ověřených čtenářů již od roku 1997 nabízí hlavně servis ČTK a informace pražské městské policie, nedávno expandovalo do dalších českých krajských měst. Deník 24 hodin se zatím neověřeným počtem čtenářů a nákladem kolem 200 000 kusů podle zástupce šéfredaktora Michala Hrbka věří, že ani je Expres nemůže ohrozit. A to i přesto, že mají stejnou cílovou skupinu. „Konkrétní kroky, které případně podnikneme (budou-li přeci jen ohroženi – pozn. red.), nechceme ještě zveřejňovat,“ říká Hrbek. Noviny 24 hodin se zaměřují hlavně na „moderní obyvatele metropole“ při jejich cestě do zaměstnání. Několik stálých redaktorů jim každý den dopřeje více než velmi stručný přehled zpravodajství v kvalitě obvykle přisuzované vesnickým
věstníkům. Minimální náklad Expresu má být 150 000 výtisků.

Vznik dalšího titulu podobného ražení je i tak logický. Velkým mediálním domům se zde nabízí lákavá a zdánlivě snadná možnost nově oslovit inzerenty. Vybudovat značku na zatím neobsazeném trhu. Jen loňský monitorovaný reklamní příjem Metra dosáhl v Čechách 254 milionů korun. Různého druhu reklamy se tak všem čtenářům novin „zdarma“ skutečně dostane požehnaně.

Podobná strategie se však nemusí nakonec vydavatelům vyplatit. O tom svědčí úspěch listu 20 minut, který se rychle stal nejčtenějším německy vydávaným deníkem. Zaměřen na mladší ročníky, jež si obvykle noviny nekupují, ovšem stejně vylidnil čtenářskou obec již zavedených tradičních deníků. „Máme dost důvodů domnívat se, že něčeho podobného se nemusíme obávat,“ komentuje tento fakt Hanslík, jehož domovské vydavatelství vlastní i MF Dnes a Lidové noviny. Své důvody nechce konkretizovat a odvolává se přitom na interní průzkumy a analýzy. Problémem pro nový list může být i distribuce, neboť veřejné dopravě již kraluje v Praze deník Metro. „Vypadá to ale, že kousat do vlastního ocasu je stále výhodnější než pustit na hřiště někoho cizího,“ komentuje situaci Milan Šmíd z katedry mediálních studií. Plytkost a recyklace obsahů, která se díky bezplatným deníkům a jejich vydavatelům rychle šíří světem, nás tak asi bude doprovázet
v budoucnu čím dál častěji. Metropolitnímu Expresu i jeho neplatícím čtenářům proto nelze než popřát hodně štěstí.

Autorka je je doktorandka na FSV UK.

Několika stovkám přeživších a příbuzných symbolické odškodnění asi nijak zvlášť nepomůže. Znamená pro vás vůbec něco?

Myslím, že to byl takový dárek, gesto českého státu, že na nás po tak dlouhé době úplně nezapomněli, že nejsme uzavřená historie. Na tolik lidí to bylo ale málo peněz, tady se o odškodnění nedá mluvit. Stěžovat si ovšem nemohu, protože jsem ani nedoufala, že z toho něco bude – před rokem 1989 by bylo něco takového nemožné. Když jsem po válce pracovala na československé ambasádě ve Stockholmu, pokoušela jsem se k našemu rodinnému majetku dostat nějak zpátky – byly tam velké úspory a vklady. Tady mě ale prohlásili za devizovou cizinku a byla jsem nahraná.

Váš otec měl velké pozemky v Rokycanech, později tam stávala továrna na kola. Byla jste se tam podívat?

Byla, a je to zvláštní pocit. Poprvé jsem se tam vrátila po padesáti letech. Je to emocionální nápor, vracíte se ke svým vzpomínkám, ale to místo je jiné, nikdo vás tam nezná, dům se hroutí a okna jsou zaprášená. Dovnitř jsem ani nešla. To, co před sebou vidíte, se neshoduje s tím, co si pamatujete. Všechno je jakoby v pohybu.

Já už jsem byla někdo jiný, ne ta holčička, která tam kdysi bydlela. Nebyla jsem ani smutná, ani zklamaná, prostě je to něco jiného. Vzpomínky s realitou nejdou slepit dohromady.

Nakolik se lze ke vzpomínkám vracet?

Na to je jen jediný recept – vzpomínky si jako staré fotografie utřídit, založit je do alba, převázat zlatou stužkou a uložit do trezoru. Je velký omyl myslet si, že se k někomu nebo něčemu můžete vracet. Ne nadarmo se říká, že nevstoupíš znovu do téže řeky, a pro práci se vzpomínkami to platí dvojnásob. Ta změna je zkrátka všude.

Na samotném vzpomínání není nic špatného, je to ale podobné, jako když si prohlížíte staré fotky. Tehdy si uvědomíte, že zpátečku v životě nezařadíte, vaše auto na cestě životem jede jen dopředu.

Nedávno jste se vrátila z jakéhosi turné – objíždíte německé i české školy a vyprávíte o svých zážitcích z koncentračních táborů…

…protože v Německu o to učitelům strašně jde, aby se děti o holocaustu něco dozvěděly, kladou na to veliký důraz. Dělají to v rámci nauky proti lhostejnosti, která je součástí občanské výchovy. Považuji to za nesmírně důležité.

Němci jsou zvyklí ve školách dost otevřeně diskutovat, tam jde zdrženlivost stranou. Na co se vás ptají?

Řeknu vám jednu neobvyklou otázku asi dvanáctiletého kluka: „Vzpomínáte si, kdy jste se poprvé po válce smála?” Panečku, z toho jednou bude básník, pomyslela jsem si.

Většinou jsou to ale praktické věci – čím nás krmili, jak velké byly porce. Jak dlouho trval pochod smrti. Jestli jsme měli nějaký volný čas. Jaké mám vzpomínky na osvobození.

Ono je nejtěžší to vyprávění asi nějak začít a vůbec zaujmout pozornost. Máte na to nějaký osvědčený recept?

Já na to jdu prakticky. Vysvětlím jim, že jsem byla stejně stará jako oni, chodila jsem do sokola, chodilo se bruslit na řeku a tancovat, měla jsem svoje první lásky. A najednou se vám život obrátí vzhůru nohama, aniž byste cokoliv zavinili. Ten moment překvapení je s dnešními vědomostmi těžko pochopitelný, ale můj tatínek dlouhou dobu říkal, že pan Hitler je v Německu a my jsme tu v bezpečí.

A jaké jsou české děti? Kolik toho vlastně vědí o holocaustu? Jak jsou na tom české školy s kulturou vzpomínání?

To je jednoduché – děti v Německu o válce vědí všechno, tady téměř nic. Němci mají slušné znalosti a není jim nutné vysvětlovat, co to byl vyhlazovací tábor.

Takže působíte i jako učitelka dějepisu?

Ano, a to tak dobře, že mi pak píšou: „Moc vám děkuju. Z vaší přednášky jsem se naučil víc než za celý rok dějepisu.” Problém je v tom, že jim to nikdo neřekne, nikdo si o tom s nimi nepovídá, a přitom se to událo v této zemi.

Víte, mně se do té pedagogické činnosti zpočátku moc nechtělo, dlouhá léta žiji v Londýně s australským pasem, kam bych pořád na stará kolena jezdila. Ale pak jsem si řekla, že takových lidí je čím dál méně a byla by to vlastně škoda.

Tím spíš, že mnozí přeživší své zážitky z paměti vytěsnili a už se k nim nikdy nechtějí vracet.

Přežití v koncentráku závisí na vašem postoji a stejné je to vlastně i se vzpomínáním. Já jsem měla jednu obrovskou výhodu – nikdy jsem se necítila jako oběť, ale jako pozorovatel, někdo, koho se to vlastně netýká, kdo je na té scéně jakoby náhodou. Protože když se začnete cítit jako oběť, tak to z vás vysaje veškerou energii a nakonec vás to semele.

Myslím, že to souvisí i s jakýmsi programem uvnitř každého z nás. Nosíme v sobě krabičku ne první, ale poslední pomoci. Ta nám v nouzi dává rozkazy. A tenhle vnitřní počítač má za úkol jediné – zachránit nám život. K tomu je zapotřebí eliminovat všechny pocity. Nakonec už nemáte ani smích, ani slzy, není ve vás smutek.

A úplně nakonec pak poznáte, že toho k životu potřebujete strašně málo. Vlastně jen mezilidské vztahy a přísun jídla a pití, které vás fyzicky drží při životě. Všechno ostatní je sice fajn, ale je možné se bez toho obejít.

Na začátku prosince odvolal ministr kultury Jandák ze dne na den čerstvě jmenovaného generálního ředitele Národního památkového ústavu, všechny ředitele oblastních památkových ústavů a ředitele odboru památkové péče Ministerstva kultury. Post ředitele odboru ministerstva byl obsazen ihned a nové ředitele chtěl Jandák jmenovat do čtrnácti dnů. Nesdělil přitom žádné konkrétní důvody celé akce, nepředstavil novou koncepci oboru a jediným, neustále opakovaným heslem byla „rehabilitace památkové péče“. Pokusme se nejprve zrekapitulovat, co se vůbec stalo v pěti měsících následujících po tomto zemětřesení.

Škatulata, hejbejte se
Jandákův radikální zásah do chodu památkového ústavu zvedl vlnu nesouhlasu, jejímž výsledkem byla petice, kterou během pěti dnů podepsalo sedm set padesát osob z památkových ústavů, univerzit a dalších kulturních institucí. Ministr přistoupil pod tlakem okolností na to, že nesmyslně krátkou dobu na jmenování nových ředitelů prodlouží a jmenuje nezávislou komisi, která výběr provede. Komise byla vzápětí skutečně jmenována, její složení však bylo opět zpochybněno, neboť mezi jejími členy nebyla žádná respektovaná osobnost „zevnitř“ oboru, která by garantovala skutečnou znalost celé složité situace.

Komise vybrala nového generálního ředitele a ministr její verdikt respektoval. Do čela oboru se tak dostal Tomáš Hájek, který do té doby působil jako poradce na Ministerstvu životního prostředí. Proti jeho osobě se opět zvedla vlna kritiky, která poukazovala na to, že nemá odpovídající vzdělání (vystudoval medicínu a filosofii), ani praxi v oboru a nutné povědomí o jeho fungování. Jeho obhájci připomínali, že napsal o památkové péči knihu (Zánik a vznik památkových péčí); ta ovšem – podle kritiků – v podstatě nedává smysl: obsahuje na jedné straně pasáže, jež nelze nazvat jinak než humorné – například vážné úvahy o meziplanetární památkové péči –, na druhé straně však teze velice nebezpečné, jako například tvrzení o nadbytku památkově chráněných staveb v České republice. Mezitím byli zredukovanou komisí vybráni oblastní ředitelé NPÚ, což provázely krom nezbytné dávky emocí i okamžiky téměř komické, když byl jmenován a po
několika dnech opět odvolán jihočeský ředitel, který nechtěl akceptovat shora vnuceného náměstka. Z vyhozených ředitelů se na svá místa vrátili tři, z toho jeden víceméně z nouze, protože vybraný kandidát funkci druhý den složil. Prvním krokem generálního ředitele Hájka bylo vytvoření nové organizační struktury, která ale bohužel dokonale znepřehlednila a zčásti paralyzovala fungování památkového ústavu.

Hájek si také jmenoval svůj osobní poradní sbor, v němž jasně převládli architekti a osobnosti spojené s Českou komorou architektů, jež byly zejména v osobě sekretáře komory Jiřího Plose rozhodujícím činitelem i v ředitelských výběrových komisích.

Po celou tuto dobu nebyla ani ministrem, ani novým ředitelem představena žádná nová koncepce památkové péče. Místo toho se oznamovaly radikální systémové změny, které byly zase po několika dnech odvolány – viz případ hradů a zámků, jež měly a pak zase neměly být odděleny od památkového ústavu a zčásti snad dokonce postoupeny krajům. Proklamace typu „nový památkový zákon do voleb“ nemohly být myšleny ani brány vážně už v okamžiku jejich vyslovení, neboť legislativně se to prostě stihnout nedá. Dva měsíce před volbami se zdá, že situa­ce se trochu zklidnila a obecně se čeká, jak politické klání dopadne. Je tedy mezičas na rekapitulaci a jednoduchou otázku: Je to, co se v památkové péči událo, skutečně tím, co obor promění k lepšímu?

Velkovezírské stínání hlav
Radikální kroky, jako je například plošné odvolávání ředitelů, vyvolávají dojem ráznosti a rozhodnosti, která je vlastní zásadním dějinným zvratům. V případě památkové péče byla však ráznost zhruba tak to jediné, co by dějinnost chvíle naznačovalo. Plošné a teatrální „velkovezírské stínání hlav“, jak jej kdosi příznačně nazval, mělo dva zásadní důsledky. Za prvé, neodůvodnění jednotlivých výpovědí znemožnilo objektivní zhodnocení jednotlivých ředitelů a v jedné řadě se tak ocitli ředitelé kvalitní i ti vysloveně špatní. Za druhé, celá akce byla hrubým politickým zásahem do oboru – do této chvíle možná problematického, ale rozhodně nepolitického. První bod znamenal, že namísto pojmenování viny a trestu jsou podezřelí všichni, kteří byli akcí zasaženi. Druhý, že o kladných a záporných hrdinech se bude napříště rozhodovat na úrovni ministerstva a jemu blízkých kruhů. Atmosféru pak podbarvovala tvrzení
ministra Jandáka, že mu chodí „stovky dopisů“, ve kterých si lidé na práci památkářů stěžují, a jeho nejoblíbenější reakcí na kritiku byl protiútok, začínající odzbrojující větou: „Co dělali ti pánové posledních patnáct let?“

Památková péče se stala obětí jakýchsi předvolebních manévrů, ve kterých lidový politik ukazuje svou razanci. Proč si k manifestaci své politické moci vybral právě tento obor, je trochu záhada, ale asi rozhodla jednoduchá logika: památky má rád vlastně každý, památkáře skoro nikdo. Ministr se rozhodl dělat pořádek v oboru, kterému bohužel vůbec nerozumí, a podle toho také vypadají výsledky.

Teatrální kroky ministra kultury však jen odvádějí pozornost od hlavních problémů, které tento mimořádně důležitý obor dlouhodobě trápí. A že jich není málo. Kdo je vlastně památkář a co jeho práce obnáší? Na veřejnosti se projevuje zejména ve chvíli, kdy polemizuje s nějakým novým projektem nebo se vyjadřuje k přestavbě nějaké památkově chráněné stavby. Z toho pak vzniká dojem, že jeho jedinou úlohou je ovlivňovat podobu novostaveb a přestaveb, respektive většině z nich bránit. Náplň jeho činnosti je však mnohem širší a dialog se současnou architekturou je jen jednou její částí. Památkář musí zejména rozumět historickým stavbám, které se opravují, a to po stránce technické i uměleckohistorické, a musí dopodrobna rozumět i problematice jejich restaurování. Dobře opravená stavba je však v očích veřejnosti svým způsobem „neviditelná“, neboť takováto oprava se přece rozumí samo sebou. Dochází tak ke zvláštnímu paradoxu, že práce
památkářů je zaznamenána pouze v momentech neshod a střetů, kdežto při pozitivních příkladech zůstává nedoceněna. Proto mohlo dojít k výše zmíněné absurdní situaci, že lid miluje památky, ale nesnáší památkáře.

Památková péče si však možná může za tento nespravedlivý soud do jisté míry sama. Za posledních patnáct let se jí nepodařilo navázat s veřejností smysluplný dialog, ve kterém by vysvětlila, co všechno vlastně ochrana památek obnáší. Diskuse o budoucnosti oboru se až na malé výjimky odehrávaly jen v úzkém památkářském kruhu a počítaly s tím, že silná pozice památkové péče je jednou provždy daná a nezpochybnitelná. Na jedné straně tedy stojí jakési obecné mínění, které je památkářům z malicherných důvodů čím dál méně nakloněno, na straně druhé obor, který se zabývá svými vnitřními problémy bez větší snahy podívat se přes zeď, která jej obklopuje. Abychom tuto zvláštní situaci pochopili, musíme se vrátit do historie.

Památkářské lsti v době temna
Památková péče je moderní fenomén, který se zrodil v 19. století, v době, jejíž prostředky a společenské nastavení umožňovaly masivní demolice ve městech, která se do té doby proměňovala jen zvolna a postupně. Monstrózní demoliční akce typu pražské asanace byly názornou ukázkou toho, jak lze ve jménu pokroku a hygieny úplně vymazat část města a jeho historie. Od ochrany jednotlivých staveb se posléze logicky pokročilo k ochraně celých souborů, neboť chráněné stavby vytržené ze svého kontextu vypadaly jako nešťastná torza. O každou památku však bylo nutno svádět vysilující souboj a hlavní snahou ochránců památek tak bylo zakotvit ochranu přímo v zákoně a vytvořit úřad, který by na ni dohlížel. Tato historie je velmi poučná: ukazuje totiž, jak obor vyrostl „zezdola“ a jak si svou pozici vydobyl navzdory tehdejším pragmatickým ekonomickým zájmům.

Idealistický étos památkovou péči neopustil ani poté, co tohoto zákonného rámce dosáhla. Stalo se tak paradoxně v době, která patří v našich dějinách k nejtemnějším – v padesátých letech. Komunistický režim v rámci svého kulturního alibismu ochranu památek toleroval a je nehynoucí zásluhou meziválečné generace, že na sklonku své kariéry a v době nejtěžší dokázala první památkový zákon prosadit. Ve stejné době jsou prohlašovány první památkové rezervace, což je opět završením dlouhé snahy o koncepční přístup k historickým celkům. Vzápětí však přicházejí plošné asanace historických měst a stavba panelových sídlišť na jejich místech. Komunistický režim tak památky chránil i nechránil, podle toho, jak to zrovna těm kterým místním vládcům vyhovovalo.

Situace památkové péče byla tehdy opravdu velice zvláštní. Byla útočištěm mnoha kádrově nespolehlivých osob, předmětem její
ochrany byly budovy z doby proklínaného feudalismu nebo kapitalismu, a fyzicky chránila historii, kterou se komunisté snažili vymazat či přepsat. Vzpomínky pamětníků jsou plné groteskních situací, ve kterých se pomocí nejrůznějších lstí dařilo obalamutit odpovědné tajemníky a zachraňovat věci téměř nezachranitelné. Památková péče tak byla v mnoha případech skutečným bojem, jehož hlavním motivem byla snaha uchovat co nejvíce hodnot z minulosti pro smysluplnější budoucnost, která přece jednou musí přijít.

A ona nakonec opravdu přišla, a s ní i euforie, že je jednou provždy dobojováno. Padly nesmyslné ideologické okovy, obor si vydechl a očekával obecný konsensus ve věci ochrany památek. Ten však kupodivu nepřišel, nebo, lépe řečeno, nikdo se o něj moc nezajímal. Nevznikl nový památkový zákon, neprosadily se jednoznačné podmínky pro přestavby nebo novostavby v Praze ani v jiných památkově chráněných městech, a z ochrany památek se opět stal boj. A to nejenom boj s arogancí některých bezohledných investorů, ale i tichý boj mezi památkovými ústavy a odbory jednotlivých městských nebo okresních úřadů. Ty mají totiž v rámci takzvané dvojkolejnosti památkové péče v ruce kulaté razítko, jež ve stavebním řízení rozhodne, a jsou někdy až překvapivě nakloněni projektům, jež památkový ústav většinou z rozumných důvodů odmítl.

Památkáři, veřejnost, architekti
Na konci devadesátých let byla většina hlavních představitelů oboru znavena marnou snahou prosadit nový zákon nebo alespoň závazná pravidla hry v památkových rezervacích. Památková péče se stáhla do sebe, zklamaná, nevyslyšená a opět opomíjená. Pro některé památkáře se proto výchozím bodem stala defenzíva a nedůvěra ke všemu, co přináší nějakou změnu, přičemž svá zamítavá stanoviska často odmítali nějak smysluplně odůvodnit. Tento postoj, jakkoli výrazně menšinový, asi poškodil památkovou péči více než cokoli jiného a je také jednou z příčin fatálního nedorozumění, které mezi veřejností a památkáři vzniklo.

V této souvislosti je velice poučný jeden příběh. Kdesi v Rakousku je malé městečko, ve kterém se na domech dochoval pozoruhodný soubor dřevěných klasicistních bran a dveří. Památkoví pracovníci to zjistili ve chvíli, kdy několika z bran hrozil zánik. Majitelé domů nechtěli o případné památkové ochraně nic slyšet a zdálo se, že tento unikátní soubor během krátké doby zmizí. Rakouští památkáři pak ale místo represí zahájili velikou informační kampaň, ve které obyvatelům vysvětlovali, jak je tento soubor cenný a jakou výjimečnost jejich městečku dává. Obyvatelé jej následně skutečně vzali za svůj a památkáři tam dnes nemusí téměř ani zajíždět. Jakkoli je tento příběh téměř pohádkový, ukazuje názorně, jak lze obnovit ztracený dialog mezi veřejností a památkovou péči. Pokud je památkový názor dobře vysvětlen, je velká šance, že jej rozumný majitel přijme. Restrikce mají smysl ve chvíli, kdy se střetnou s ignorantstvím nebo barbarstvím, kterému
je zcela jedno, jak cenný objekt se stal předmětem jeho developerského zájmu. Hodně památkářů již dávno takhle osvíceně jedná. Budou-li tak jednat všichni, bude o jeden velký kámen úrazu méně.

Další problém, který bývá v souvislosti s památkovou péčí často zmiňován, je její vztah k současné architektuře. Dle názoru některých architektů památková péče soudobé tvorbě vůbec nerozumí, brání jejímu vstupu do historických měst a nejraději by města jako skanzeny úplně zakonzervovala. Situace je samozřejmě mnohem složitější. Toto klišé jen dokládá, že bariéra nekomunikace neleží jen mezi památkáři a společností, ale i mezi památkáři a architekty. V tomto případě je ovšem vina rovným dílem na obou stranách. Napjatý vztah mezi oběma tábory má opět historické kořeny, které sahají minimálně do období totality. Razantní a necitlivé stavby období normalizace vykopaly mezi památkovou péčí a současnou architekturou hluboký příkop, který se podařilo zasypat jen částečně. Nedůvěra ve schopnosti moderní stavby vstoupit citlivě a zároveň invenčně do historického prostředí byla v některých případech tak silná, že skutečně vedla
k apriornímu odmítání jakékoli nové architektury. Tento názor je ovšem obdobně okrajový a radikální jako deklarovaná snaha některých architektů historické prostředí úplně ignorovat. Stejně jako památkáři, i architekti se v tomto směru uzavřeli do vlastního světa, ve kterém bojují spíše s imaginárním nepřítelem než se skutečnými názorovými protivníky. Pro obě strany se reprezentativním vzorkem stali ti nejzarytější obhájci dogmatických tezí, které jsou samozřejmě vzájemně neslučitelné. Místo hledání styčných bodů se vede zbytečná zákopová válka.

Z této situace pak těží ti, kterým jde o ochranu dobré architektury nejméně – tedy velcí developeři, jejichž hlavní snahou je rychlý návrat vložených prostředků. I mezi nimi přibývá těch kultivovaných, avšak stále je jich žalostně málo a kouzelná formulka velké investice otevírá i dveře, které by byly pro normálního vlastníka uzamčeny. Náhle se tak stane, že vedle domu, na němž byla z poměrně rozumných důvodů urbanistických a architektonických vztahů odmítnuta nástavba dalšího patra, vyroste nesmyslně převýšené administrativní centrum s podzemními garážemi. Tato bohužel poměrně častá situace tragickým způsobem diskredituje památkovou péči i architekturu – první, protože měří dvojím metrem, druhou, protože se místo rozvahy projevila arogancí. Po důvodech tohoto stavu se pak už nikdo neptá a selhání konkrétních osob vede k odsouzení oboru jako takového.

Smysluplně přesvědčovat
Současný systém památkové péče bohužel tyto situace vytváří poměrně často. Může za to jedna chybějící věta v jinak poměrně dobrém zákonu o památkové péči z roku 1987. Památková péče je u nás „dvojkolejná“, tedy rozdělená na složku odbornou a výkonnou. Odbornou část tvoří Národní památkový ústav, výkonnou odbory kultury jednotlivých pověřených měst či krajů. Původní idea byla taková, že odborná instituce vydá stanovisko, které odbor kultury úředně zpracuje a dohlédne na jeho dodržování. Patrně kvůli kontrole památkových ústavů stranickými sekretariáty byla tehdy vypuštěna důležitá věta, že odbor by se měl názorem ústavu řídit. Tento nelogický stav trvá dodnes a vytváří prostor pro lavírování, taktizování a korupci. V některých městech a zejména v Praze se z původního úřednického odboru vytvořil jakýsi paralelní památkový ústav, který v mnoha případech nebere názory Národního památkového
ústavu vůbec na vědomí. Když se jedná o menší kauzu,
spokojí se s pouhým odmítnutím, které dále neodůvodňuje. V případě větších zásahů operuje takzvanými posudky nezávislých expertů, kterými stanovisko ústavu „přebije“. Tyto posudky však dodává investor stavby, a jsou tedy, překvapivě, k jeho projektu mnohem shovívavější – kdyby nebyly, těžko by je do řízení předkládal. Často tak dochází k absurdní situaci, že názor nezávislé odborné instituce je popřen názorem někoho, kdo je přímo zainteresován na zdaru projektu. Pro veřejnost, která se ve složitém systému neorientuje, jsou pak „památkáři“ jak ti, kteří se pokoušeli nesmyslným projektům bránit, tak ti, kteří je z různých důvodů povolili, což opět diskredituje obor jako celek.

Kdybychom měli jednoduše shrnout, jaké změny památková péče doopravdy potřebuje, dalo by se říci asi toto: Je třeba upravit její systém tak, aby odborná instituce měla rozhodující slovo a výkonné orgány její názor pouze úředně zpracovávaly. Pozice odborných památkářů by tak byla jasně stanovená a čitelná, získala by větší váhu a také by přebírala větší odpovědnost, což by obor rychle zbavilo těch, kteří před strachem z rozhodnutí raději zakážou úplně všechno.

V chráněných územích, jako jsou památkové rezervace a zóny, je třeba předem stanovit jasná pravidla hry, aby bylo dopředu známo, co lze na které volné parcele postavit. Ta by byla posilou i pro investory, kteří by dopředu věděli, co si kde mohou dovolit. To, že takováto pravidla většinou neexistují, padá na vrub jednotlivým městským úřadům, které zjevně preferují chaos, jenž ve finále umožňuje cokoli.

Památková péče také musí konečně začít komunikovat s veřejností a každé její rozhodnutí musí být dobře vysvětleno. Hlavní zárukou zachování cenné stavby je její majitel, který si jedinečné hodnoty uvědomuje a sám je chce chránit. Prvním krokem památkářů tak musí být vždy vstřícný dialog, informace a smysluplné přesvědčování. Restriktivního přístupu by mělo být užito jen tam, kde vše ostatní selhalo. Vstřícný přístup k vlastníkům musí být ovšem doprovázen i řadou zvýhodnění a daňových úlev, na které náš právní systém zatím nepamatuje. Při tom všem se však památková péče nesmí vzdát svých pevných zásad a svého obsahu. Ona nutná vstřícnost totiž samozřejmě nespočívá v servilitě nebo v kapitulaci před finančně silným investorem, jak se v některých rozhovorech bohužel pokoušel naznačit nový generální ředitel Tomáš Hájek.

V neposlední řadě je také třeba ukončit nesmyslné střety mezi architekty a památkáři, neboť jsou ve většině případů jen důsledkem nechtěného nedorozumění. Jen vzájemný respekt obou profesí může zaručit, že v historických městech budou vznikat citlivé a zároveň kvalitní stavby, které své prostředí obohatí. Hloupá nebo arogantní architektura poškozuje nejen historické město, ale především architekturu jako takovou.

V ovzduší normalizace
Revoluce bez jasně stanovených ideálů má svůj zvláštní půvab: každý si do ní může promítnout své představy a tužby. Jandákovo divadlo bylo rozpoutáno v době, kdy se mnoho věcí v památkové péči točilo ve zvláštním bludném kruhu. Proto se stalo, že někde byly Jandákovy rázné kroky přivítány s radostí a nadějemi. Jelikož nebyly neseny žádným ideovým základem, každý si v něm našel ten svůj. Obecná hesla jako nový památkový zákon, větší společenská váha památkářů nebo prostě jen vyhazov neoblíbeného ředitele dokázaly u některých památkářů na nějaký čas vyvolat iluzi, že obor čekají lepší časy. Pro tuto chvíli není důležité, kdo, kdy a jak se z těchto růžových snů probudil. Zásadní je jiná věc: že mnoho památkářů ze začátku vůbec nezaregistrovalo politický útok, který byl na památkovou péči spáchán. Prostě je nenapadlo, že by něco takového bylo vůbec možné. Že by někdo mohl chtít takhle plošně a hlavně
průhledně ovlivňovat nezávislý obor, který je výlučný, samostatný a ze samé podstaty nepolitický.

Nicméně se tak stalo, a výsledky jsou zatím velice tristní. Místo toho, aby se obor rozvíjel, otevíral anebo dokonce reformoval, zavládla v něm atmosféra strachu, kterou lze přirovnat k normalizaci v sedmdesátých a osm­desátých letech. Neodůvodněná odvolání a nesmyslné reorganizace dokázaly udusit zárodek diskuse, který se v památkové péči v posledních letech rodil. Vše se vrátilo o několik let nazpátek, s tím rozdílem, že nyní je obor více než kdy jindy závislý na politické vůli Ministerstva kultury. To ale jako by stále nevědělo, co si s památkovou péčí počít. Celá akce odvolání ředitelů byla připravena tak nekoncepčně, že se nelze zbavit dojmu, že šlo o okamžitou improvizaci, vyvolanou nejspíše na objednávku zvenčí.

Ze které lobbistické skupiny tato iniciativa přišla, je už dnes vedlejší. Prostor, který tím vznikl, byl velmi rychle vyplněn. Na českou památkovou péči byla v podstatě uvalena nevyhlášená nucená správa. Všechny rozhodující posty byly obsazeny buď zvenčí, nebo lidmi, kteří prošli ad hoc sestavenou nepamátkářskou komisí. Všem bylo případem jmenovaného a vzápětí odvolaného ředitele naznačeno, že jejich pozice je plně závislá na politické vůli. O vliv na paralyzovaný obor se přetahují jednotlivé lobbistické skupiny – politici, investoři, architekti, restaurátoři a další. To je možná také nejkonkrétnější charakteristika zmíněného rozcestí – další směřování české památkové péče bude totiž záležet na tom, která skupina nakonec zvítězí nebo alespoň převáží.

Taková vize je ovšem pro památkovou péči mimořádně hrozivá a je v jejím nejvlastnějším zájmu, aby k něčemu takovému nedošlo. Situa­ce je dokonce tak vyhrocená, že opravdovou změnu mohou přinést jen blížící se volby. Nepolitický obor se tak stal závislý na výsledku politického klání. Pokud bude tento trend po volbách pokračovat, lze očekávat razantní systémové změny ve prospěch těch skupin, které svůj vliv zatím pouze naznačovaly zasahováním do personálního obsazení ředitelských postů. Možná se tak dočkáme i profese „autorizovaného památkáře“, kterou velmi hlasitě prosazuje Česká komora architektů, jejíž sekretář byl hlavní postavou výběrových řízení na nové ředitele. Takovýto památkář-živnostník by byl placen přímo investorem a při rozhodování by nahradil stanoviska památkového ústavu. Jak by asi tato instituce fungovala, lze již dnes dobře vidět na posudcích takzvaných nezávislých expertů, které velcí investoři předkládají: šanci by měli jen ti „památkáři“, kteří
by obratnou stylizací dokázali učinit jejich projekt méně kontroverzní.

Poprvé od listopadu 1989 je budoucnost památkové péče přímo závislá na politickém rozhodování. Asi bylo jen otázkou času, kdy k tomu dojde. Obrovské a bohužel velmi snadno vyčíslitelné hodnoty, které v hradech a zámcích vlastní nebo o kterých v rámci stavebních řízení rozhoduje, jsou příliš velkým lákadlem, než aby zůstaly dlouho ležet ladem. A přesto je právě toto cesta k pozvolnému zániku památkové péče, nebo, lépe řečeno, k její pouhé formalizaci. Jakmile se tento citlivý obor stane loutkou, která bude závislá na každé změně v politické reprezentaci, ztratí nejen poslední zbytky prestiže, ale i reálnou možnost něco doopravdy ovlivnit. Jeho pozvolná privatizace ve prospěch zájmových skupin, ke které nyní pod vládou socialistů dochází, jasně ukazuje, že v tomto případě nehraje politická orientace žádnou roli. Pokud budou dnešní soukromé a komunální tlaky na komerční využití již tak dost zkoušených památek posíleny ještě
obdobným tlakem vládnoucích politiků, ochrana památek se brzy omezí na opravy fasád a posuzování uličních výkladců. Jediná možná cesta z této vážné situace je opětné odpolitizování památkové péče a její úplná názorová samostatnost. Stejně tak je nepřípustné, aby byla prostřednictvím výběrových a poradních komisí ovlivňována zástupci jednotlivých zájmových skupin – ty jí mají být partnerem, nikoli vnuceným poručníkem.

Celý tento politicko-lobbistický uragán zastihl památkovou péči zoufale nepřipravenou. Podaří-li se odvrátit nebezpečné politické snahy o její ovládání, může jí to nakonec paradoxně pomoci znovu nalézt samu sebe. Každopádně je to asi poslední varování: buď se památkové péči podaří vysvětlit, jak důležitá je její úloha ve společnosti, a tak na svou stranu znovu získá veřejnost, která kdysi stála u jejího zrodu, nebo svou dosavadní pozici ztratí a stane se formální institucí bez skutečných pravomocí. Důsledky tohoto pádu by byly závažné a nevratné. Doopravdy by si je však uvědomila asi až příští generace, které by místo mnoha historických staveb zůstaly jen vypreparované kulisy. Rozcestí, na kterém dnes památková péče stojí, je tudíž skutečně klíčové. Problém je, že už zjevně nezávisí tak úplně na ní, kterým směrem se z něj vydá.

Autor je historik umění, jednatel Klubu Za starou Prahu.

Třetí výročí zahájení americké invaze do Iráku se stalo v arabských médiích příležitostí pro bilancování úspěchů či neúspěchů této kontroverzní vojenské operace a zvažování možností demokratizace Blízkého východu. Obojí bilancování vychází dost neradostně. V Saúdské Arábii odmítl král Abdulláh vypsání voleb do poradního sboru, v Egyptě byly odloženy volby do městských zastupitelstev, v Kataru byly již potřetí za sebou odloženy parlamentní volby, příprava na prezidentské volby v Jemenu připomíná situaci v Bělorusku a v Sýrii pokračuje nátlak režimu vůči opozici.

Nad možnostmi demokracie v arabském světě se zamyslel Chalíl Anání v článku Demokracie a náboženství, který začátkem dubna otiskl deník al-Haját. Právě vztah těchto dvou hodnot je podle Anáního tím hlavním problémem, jehož vyřešení otevře cestu demokratizaci regionu. Účast islamistů ve volbách v některých arabských zemích je prý pouze sňatkem z rozumu, u kterého není jisté, jak dlouho bude trvat.

Autor článku zmiňuje knihu amerických autorů Michaela Corbetta a Julie Michellové Náboženství a demokracie ve Spojených státech, podle které existují tři základní pohledy na slučitelnost náboženství s demokracií. Podle prvního jsou neslučitelné kvůli monopolu náboženství na pravdu a neschopnost tolerance k jiným názorům. Podle druhého pohledu je naopak náboženství (nejen křesťanské) základní podmínkou demokracie právě kvůli jeho údajné podpoře tolerance a umírněnosti.

Chalíl Anání se přiklání ke třetímu pohledu, podle kterého může být náboženství pojítkem různých složek demokratické společnosti a nositelem společných hodnot. Nesmí se však stát politickým nástrojem, tak jako tomu je v případě islamistů na Blízkém východě. Oddělení náboženství od politiky je podle Anáního základní podmínkou budování demokracie všude na světě, Blízký východ nevyjímaje. Zůstává otázkou, do jaké míry je demokratizace možná dnes, v době všeobecného příklonu k náboženství, když se ji nepodařilo realizovat během desetiletí sekulárních vlád, kdy hráli islamisté v politice malou roli.

Pokud měli zastánci demokratizace Blízkého východu nějaký důvod k oslavám, pak to byly doplňovací volby do zastupitelstva v okrese Salmíja v Kuvajtu. Zde mohly poprvé Kuvajťanky využít aktivního i pasivního volebního práva. Voleb se zúčastnilo 38 % oprávněných voličů, mezi ženami byla účast pouze třicetiprocentní. Jedna ze dvou kandidátek, Džanán Bušehrí, se dokonce umístila hned na druhém místě.

Podle kuvajtských novin al-Qubas vyjádřil uspokojení nad konáním voleb mimo jiné i americký Úřad pro demokracii a lidská práva při ministerstvu zahraničí. Podle něj se jedná o velký pokrok na poli obrany náboženských práv.

Spojené státy se podle článku aktivně zapojily do přípravy kandidátů. Vlastenecký institut pro demokracii a Mezinárodní republikánský institut pořádal školení pro koordinátory předvolebních kampaní a kursy práce s médii a styku s veřejností. Pro ženy, které se podílely na přípravě volební kampaně, byla dokonce připravena několikaměsíční stáž ve Spojených státech. Kuvajt se tak zařadil mezi 95 zemí světa, ve kterých Spojené státy podobným způsobem pomáhají s obranou lidských práv a šířením demokracie. Klíčové ovšem pro Kuvajt budou parlamentní volby, které by se měly konat příští rok, a zejména pak stanovení nových pravomocí zákonodárného sboru.

V Iráku, kde již se svobodné parlamentní volby konaly, je bezpečnostní i ekonomická situace nadále kritická. „Kdo je zodpovědný?“ ptal se Basám Baghdádí ve stejnojmeném článku vydaném v deníku az-Zaman. „Je jedno, jestli události, které začaly před třemi lety, nazveme osvobozením nebo okupací. Důležité je, že situace už těžko může být horší,“ tvrdí v úvodu silně emotivně laděného textu. „Je však zbytečné vinit z našeho neštěstí Ameriku, stejně tak jako je zbytečné vinit z něj toho muže, který vládl v Iráku 35 let a který nyní čeká ve vězení na rozsudek… To, co je nyní důležité, je budoucnost. A za tu jsme zodpovědní jedině my, Iráčané.“ Autor popírá, že by ze současné situace nebylo úniku. K práci na obnově země volá všechny Iráčany, protože pouze oni jsou podle něj zodpovědní za jednání politiků a konec konců i atentátníků. „Není čas na pláč a na modlitby v kostelích a mešitách! Ještě dnes musíme podniknout první
krok. I cesta dlouhá milion mil totiž začíná jedním jediným krokem!“

O vážnosti situace v Iráku nepochybuje ani Abdalbárí Atwán v článku s názvem Díky, paní Condoleezzo, otištěném v deníku al-Quds al-arabí. Článek reaguje na návštěvu americké ministryně zahraničí v Iráku, během které přiznala, že se zde její země dopustila řady chyb. Právě za toto přiznání jí autor článku upřímně děkuje. Podle něj ovšem chyba spočívá v samotném rozhodnutí podniknout vojenský útok proti Saddámovu režimu. Autor ostatně nevěřil ani deklarovaným motivům první americké války proti Saddámovi. Osvobození Kuvajtu prý bylo druhořadým cílem, ve skutečnosti se jednalo o ochranu izraelských a amerických politických a ekonomických zájmů.

„Dokázal by toto Saddámův režim?“ ptá se Atwán a vypočítává mrtvé Iráčany a další následky americké invaze. Zároveň naléhá na arabské novináře a spisovatele, kteří před třemi lety invazi podporovali, aby přiznali svou chybu a spoluvinu na současné situaci tak, jako to učinili někteří jejich kolegové na Západě.

Spojenci izraelské a americké politiky na Blízkém východě nejsou ovšem prý jen ti Arabové, kteří ji otevřeně schvalují, ale i ti, kteří ji mlčky přehlížejí. Podle autora však stejně „americký projekt“ na Blízkém východě spěje ke kolapsu, právě kvůli závažným chybám, o kterých mluvila ministryně zahraničí Spojených států Condoleezza Riceová.

Z arabského tisku vybíral Zdeněk Beránek.

David Irving není jediným popíračem, kterého Deborah Lipstadtová ve své knize představuje. Dokonce ani v rejstříku nemá prvenství v počtu odkazů, jakkoli v českém prostředí (a zřejmě nejen zde) je to patrně jediné jméno z řad popíračů, které může znít povědomě, protože Irvingovy knížky zde byly v devadesátých letech hojně překládány. Autorka se věnuje také mnoha doslovným společenským marginálům, kteří na rozdíl od Irvinga ani nebyli schopni působit navenek jako seriózní historici. V tomto směru není neopodstatněná námitka, že takovým obskurním postavám, které by jinak znal jen nejužší okruh „zasvěcených“, Lipstadtová dodává věhlas, když se vší vážností rozebírá jejich snůšky nesmyslů.

Šedá zóna seriózní vědy
Kniha je výborně pramenně podložená a informačně vskutku bohatá. Lipstadtová popisuje dlouhý vývoj popírání holocaustu. Počátek jejího vyprávění sahá historicky ještě daleko před samotnou historickou událost. Své vyprávění totiž zahajuje u amerických revizionistů první světové války ve dvacátých letech minulého století, kteří zpochybňovali vinu Německa na jejím vypuknutí.

Osidla koncepce knihy spočívají v tom, že kategorie „popíračů“ či spíše „potenciálních popíračů“ a „popíračských pomocníků“ je zde mimořádně široká. Například v kapitole o předchůdcích popírání (a ojediněle i později) se několikrát objeví jméno historika Charlese A. Bearda. Je zde oprávněně uváděn mezi historickými revizionisty první světové války. Když se však řekne „A“, mělo by se říci i „B“. Beard je jedním z největších amerických hospodářských a sociálních historiků první poloviny 20. století, o kterém se dnes učí studenti historie na vysokých školách. To, jak se s jeho jménem v knize zachází, musí u méně informovaného čtenáře vyvolat přinejmenším podezření k jeho osobě.

Zmíněná šíře tématu je skutečně největším problémem celé knihy. Lipstadtová se totiž nezabývá jen vysloveně „tvrdými“ popírači; nemenší pozornost věnuje také historikům, kteří podle jejího názoru vytvářejí jakousi „šedou zónu“. Jak sama píše na s. 262: „Přestože tito historikové nejsou popírači, pomohli vytvořit šedou zónu, v níž se jejich vysoce sporné interpretace historie proplétají s pseudo­historií popíračů; a tyto dvě skupiny mají opravdu některé společné cíle. Obě chtějí přepsat anály nedávné minulosti Německa a rády by sňaly břemeno viny…“ To je důvod, proč v knize pojmenované Popírání holocaustu najdeme vedle Bearda řadu dalších seriózních historiků, kteří jej nikdy nepopřeli a zřejmě o tom nikdy ani vážněji neuvažovali. Na lavici obžalovaných tak nalezneme například i německého historika Ernsta Nolteho (česky vyšla jeho solidní kniha Fašismus ve své epoše, Argo 1999) nebo dokonce amerického levicově liberálního filosofa
Richarda Rortyho.

Postmodernismus – ochránce popíračů?
Rorty a někteří další se na černou listinu dostali kvůli svým sympatiím k postmodernismu. Lipstadtová na s. 41 píše: „Popírači provozují své řemeslo v době, kdy se zdá, že většina historie je libovolně interpretovatelná, a kdy jsou zcela běžné útoky na západní racionalistickou tradici.“ K tomu následně dodává: „Je to klima, které přeje dekonstruktivistické historii v její nejhorší podobě. Žádný fakt, žádná událost a žádný aspekt historie nemá pevný význam nebo smysl. Každou pravdu je možno převyprávět. Každý fakt je možno předělat. Neexistuje konečně platná historická realita.“ (s. 43) Její „šedá zóna“ je však natolik široká, že s jistou nadsázkou řečeno si žádný současný badatel na poli historie a sociálních věd nemůže být jistý, zda nevědomě svou prací nenahrává popíračům holocaustu.

Lipstadtová zde obrazně vylévá vaničku i s dítětem. Takové fundamentalistické nálepkování můžeme ostatně nalézt i v současné české historiografii, kdy označení dekonstrukce a postmoderna fungují spíše jako strašák než jako objekt racionální vědecké polemiky. Postmodernismus (či slovy Lipstadtové: dekonstruktivismus) nepochybně sehrál v historiografii osmdesátých a devadesátých let svou analýzou jazykového konstruování reality důležitou úlohu a takovéto paušální odsuzování je zcela neplodné.

Tímto směrem zaměřil svou útlou brožuru právě anglický historik Robert Eaglestone. Jeho text můžeme považovat za velmi umírněnou obhajobu postmodernismu. Ve prospěch Lipstadtové nešetří slovy uznání a chvály, zvláště pokud jde o její soudní vítězství nad Irvingem (s. 23). Zároveň však polemizuje s jejími – výše uvedenými – invektivami proti postmodernismu. Na s. 12 Eaglestone píše: „…postmodernismus je odpovědí na holocaust, že se pídí po nejvlastnějším jádru kultury, která to umožnila.“ A dále: „Postmodernismus vylučuje popírání jakožto rozumný rozhovor.“ (s. 20) Své názory opřel především o dva klasiky postmodernismu: historika Haydena Whitea, který v roce 1973 publikoval slavnou knihu Metahistory, a filosofa Jeana-Françoise Lyotarda. Eaglestonova argumentace spočívá v tvrzení, že „historie není obnovením minulosti tak, jak se ve skutečnosti stala. Je označením pro příběhy, které o minulosti vyprávíme. Je typem nebo
žánrem příběhu.“ (s. 27) Kauzalita dějů a výběr význačných událostí je záležitostí metahistorických a mimovědeckých kritérií (zvláště autorova světonázoru), a proto ze své podstaty historie nikdy nemůže být objektivní, jak od ní bývá požadováno. Zárukou kvality historického díla tak zůstává jen profesionální výcvik historika a dodržování pravidel žánru historie. Kdo se této konvence žánru historických děl nedrží a například bez důkazů diskutuje o UFO, zkrátka historii nedělá. (s. 42)

Trestání vědců a svoboda slova
Otazníky vyvolává Eaglestoneova citace vtipného bonmotu jednoho francouzského historika, který se v souvislosti se zájmem vědců o popírače ptal, „zda astronom diskutuje problémy s astrologem, či s člověkem, který tvrdí, že měsíc je z nevyzrálého sýra?“ (s. 17). Lipstadtová výstižně poukázala na to, že je klíčovým cílem popíračů, aby se stali součástí vědecké obce a aby byli v diskusích považováni za druhou stranu pomyslného diskusního stolu, a proto vždy odmítala vystoupit s kterýmkoli z nich veřejně. Spolu s Eaglestonem se shoduje v tom, že popírání je primárně fanatická víra, která teprve dodatečně hledá rozumovou berličku pro racionalizaci svého nesmyslného dogmatu. Označit popírače za obdobu astrologů je sice úsměvné, ale zastírá to jejich společenskou nebezpečnost. Zaklínají se základním lidským právem svobody slova, a to zvláště ve vědě. Již v prvních ročnících právnických
fakult se studenti učí, že lidská práva tvoří komplex a že nelze absolutizovat jedno na úkor jiného. Jestli­že hranicemi medicíny jako vědy je ochrana integrity člověka a jeho svobody, hranicí historie je mimo jiné právo na lidskou důstojnost. Není důvod, proč takové porušení trestně nesankcionovat, i když se zahaluje pod pláštík vědy. Oběma zde recenzovaným autorům však jde o to ukázat, že popírání holocaustu právě žádnou vědou ani není. Eaglestone v tomto
smyslu píše: „Detaily vybrané z jeho [Irvingovy] ,historie‘ ukázaly, že jeho metodologie je špatná, což zase ukázalo, že jeho světonázor byl a je hluboce pokřivený. To znamená…, že smyslem historického svědectví nebylo doopravdy prokázat, že se Irving mýlí jako historik. Mělo ukázat, že ve většině případů vůbec nebyl skutečným historikem, psal naprosto odlišný
žánr, antisemitské, fašistické invektivy. Popírání holocaustu není špatná historie: není to vůbec žádná historie a nemůžeme o ní zkrátka hovořit, jako by jí byla.“ (s. 51)

Česká verze knih
Námitek vůči českému vydání knihy D. Lipstadtové se naskýtá několik. Jednak již jednou vyšla česky v roce 2001 a jednak je beznadějně zastaralá. Rozhodně by bylo přínosnější publikovat spíše něco novějšího, například překlad populární knihy Petera Novicka The Holocaust in American Life (Boston – New York 1999), jež je i metodologicky mimořádně zajímavá, nebo Richarda Evanse, který působil jako jeden z klíčových expertních znalců ve zmíněném procesu Irving versus Lipstadtová a na základě materiálů zde shromážděných vytvořil knihu Lying About Hitler: History, Holocaust, and the David Irving Trial (New York 2001).

V českém překladu Jany a Jiřího Ogrockých, který je (jako obvykle) na vysoké úrovni, bych upozornil na nedbalosti v rozlišování mužských a ženských jmen v angličtině. Když soustavně píší o Joyce Applebyové, která navíc na českém knižním trhu není neznámou osobou (je spoluautorkou knihy Jak říkat pravdu o dějinách, Brno 2002), v mužském rodě, působí to přinejmenším směšně. Ani u překladu Eaglestonovy knihy od Lukáše Vacka nelze nemít námitky. Jakkoli je třeba ocenit jeho zdařilou snahu o terminologickou preciznost a zároveň srozumitelnost při překladu některých poměrně těžkých pasáží do češtiny, vyznívá celková jazyková redakce textu jako velmi chabá. Tato skutečnost však připadá na vrub spíše nedbalosti editorů a korektorů knihy. Ostatně, nestalo se mi při četbě knih z nakladatelství Triton poprvé, že se na řadě míst v textu neshodoval ani podmět s přísudkem.

Vstanou noví popírači?
S ohledem na zmíněná soudní rozhodnutí se zdá, že popírači holocaustu budou zcela vytlačeni do neonacistického podzemí a jeho distribučních sítí. I když, jak se říká: Nikdy neříkej nikdy. Soudní procesy probíhaly i v minulosti (a Lipstadtová je důkladně popisuje), a přesto vždy znovu povstala nová generace bojovníků. I kdyby popírání této historické události skutečně vymizelo, neznamená to, že téma holocaustu zmizí z pozornosti hlavního proudu světové historiografie. Válečná vina Německa, historická jedinečnost holocaustu ve vztahu k jiným vyhlazováním obyvatelstva ve 20. století či využívání holocaustu pro legitimizování současných politických zájmů zůstane nepochybně vděčným tématem i v budoucnu. Ostatně, český překlad vysoce kontroverzní knihy Normana G. Finkelsteina Průmysl Holocaustu, který se objevil v březnu tohoto roku na knihkupeckých pultech, tomu plně nasvědčuje…

Autor je historik a právník.

Deborah E. Lipstadtová: Popírání holocaustu – Sílící útok na pravdu a paměť. Paseka, Praha – Litomyšl 2006, 352 stran.

Robert Eaglestone: Postmodernismus a popírání holocaustu. Triton, Praha 2005, 66 stran.

Nevděčné úlohy se zhostil americký politolog Norman Finkelstein (1953), syn rodičů, kteří přežili Varšavské ghetto i nacistické koncentrační tábory, a žák anarchizujícího filosofa a společenského kritika Noama Chomského (Žida, který si pro svou kritiku státu Izrael a neochvějný důraz na svobodu slova vysloužil nejednou nálepku „antisemity“). Jeho knihu Průmysl Holocaustu na počátku tohoto roku zpřístupnilo nakladatelství Dokořán českému čtenáři.

Nacistický holocaust a ideologický Holocaust
Finkelstein především zdůrazňuje rozdíl mezi holocaustem s malým počátečním písmenem, který byl konkrétní historickou tragédií, a Holocaustem jako ideologií. Ta nemá s touto historickou událostí mnoho společného, jde o její mytologizované připomínání, které se zdánlivě vztahuje k tragédii z čtyřicátých let 20. století, ve skutečnosti ale má jasné místo a motivy v přítomnosti. Její zrod lze přibližně zasadit do konce šedesátých let minulého století, kdy se (dosud spíše okrajového) vzpomínání na holocaust chopil establishment amerického židovského prostředí a vytvořil z něj základ pro novou konstrukci židovské identity, která bude schopna zprostředkování mezi USA a jejich novopečeným spojencem a čerstvým vítězem šestidenní války, Izraelem. Vzpomínka na židovské utrpení a snahu nacistů vyhladit Židy byla spojena s arabskou hrozbou židovskému státu, což dodalo podpoře
Izraele silnou morální základnu. Dosud zcela opomíjení mrtví byli připomínáni, aby posloužili politice živých.

Ale nejen to. Ideologie vystavěná na holocaustu jako by napojila nacistickou genocidu na starozákonní přesvědčení o židovské vyvolenosti – jedinečnost Židů se vzájemně potvrzovala s jedinečností jejich utrpení. Holocaust nebyl vnímán jako lidská tragédie (a tedy také jako varování před dalšími genocidami a závazek k angažovanosti proti jakémukoli rasismu), ale jako ryze židovská tragédie. Minulé utrpení Židů následně sloužilo k zneviditelňování jiných minulých genocid v Evropě (Arménů a Romů) a především rasistické minulosti i přítomnosti USA ve vztahu k původním obyvatelům a Afroameričanům. Špatné svědomí Ameriky z jejího vlastního rasismu bylo přehlušeno evropským martyriem Židů, problém vlastního rasismu milosrdně zapomenut v konfrontaci s cizí rasistickou tragédií.

Morální i finanční kapitál
Z holocaustu se stal „morální kapitál“, imunizující před kritikou: „Dovolávání se Holocaustu bylo tedy taktickým manévrem, jak prohlásit veškerou kritiku Židů za neoprávněnou: taková kritika mohla pramenit pouze z chorobné nenávisti.“ (s. 37 a 43) To neobyčejně rozšířilo manévrovací prostor pro politické aktivity jednající jménem židovského národa a také za přeživší hrůz šoa. Vedle snah o umlčování kritiky (Finkelstein sám se setkal s jednáním, které podle izraelského levicového listu Haaretz hraničilo s „kulturním terorismem“ – s. 55) a prosazování zájmů Izraele se autor zaměřuje zejména na vymáhání majetku obětí holocaustu. Mnohem zajímavější než nejrůznější podrobnosti o angažujících se organizacích, celebritách a právnících (jejichž pravdivost pochopitelně nemůže český recenzent nijak ověřit) jsou dva postřehy týkající se mediálně známého boje se švýcarskými bankami. Finkelstein jednak zdokumentoval, že proti malému neutrálnímu národu se silným bankovním
sektorem byly používány tytéž plošné, a tedy v podstatě rasistické charakteristiky a stereotypní zkratky, jakými po staletí házeli antisemité po Židech. A krom toho ukazuje, jak se lišil přístup k bankám v malém Švýcarsku a v USA, do nichž rovněž řada obětí holocaustu uložila své majetky.

Holocaust byl příliš velkou tragédií na to, aby se připomínal podobnými způsoby. Na druhé straně je absurdní dělat z něj namísto předmětu rozumného zkoumání (a tedy i porovnávání s jinými událostmi v dějinách) něco zcela jedinečného a výjimečného, jakýsi předmět prapodivného světského a nacionalistického kultu hromadné smrti. „Výzvou dneška je vrátit nacistický holocaust do oblasti racionálního zkoumání, protože jen tak se z něj můžeme poučit. Abnormalizace nacistického holocaustu nepochází ani tak z události samé, jako ze zneužívajícího průmyslu, jenž okolo něj vznikl. Průmysl Holocaustu byl totiž vždy vadný a nezbývá než to otevřeně říct. Už dávno měl být vyřazen z provozu. Nejušlechtilejší gesto vůči těm, kteří zahynuli, spočívá v tom, že zachováme jejich památku, poučíme se z jejich utrpení a necháme je konečně odpočívat v pokoji,“ zakončuje Finkelstein svou knihu (s. 104–105). Shrnuje tím její poselství: protest proti tomu, co
vnímá jako zneužití židovského utrpení, jako jeho politizaci a kapitalizaci, a tedy vlastně jako zneuctění památky obětí.

Pamflet pro veřejnou diskusi
V doslovu politolog Pavel Barša zařazuje Finkelsteina mezi ty židovské autory, kteří vnímají odkaz židovské tradice a utrpení Židů univerzalisticky, nikoli partikulárně – jako memento všem lidem, a ne jako privatizovaný „morální kapitál“ židovského národa, užitečný k politickému či dokonce ekonomickému vydírání okolního světa. Argumentace obou autorů tak poukazuje ke klíčovému problému – jestliže nacionalismy evropských národů se historicky zdiskreditovaly jako násilné a protikulturní, židovský nacionalismus za sebou v euroamerickém kontextu nemá historii válek a provinění, ale naopak dějiny utrpení a ústrků. To vede k nacionalistickým postojům, které nejsou tak snadno zpochybnitelné jako evropské nacionalismy, mohou ale být právě tak ničivé. Zejména mimo euro­americký svět, v oblasti Blízkého východu. Postoje euroamerických elit k tamním problémům mohou být přitom do značné míry ovlivňovány
nikoli zvážením místní situace, ale vlastním černým svědomím vůči Židům ve svých dějinách a postoji židovských občanů jejich zemí, kteří mají v jejich veřejné diskusi mnohem silnější slovo než lokální arabská diaspora. Je proto v nejlepší židovské tradici, která byla zaměřena k transcendentální (po většinu času náboženské) pravdě, nikoli k dílčímu „národnímu zájmu“ či státu, když někteří západní židovští intelektuálové tuto asymetrii vyvažují, propůjčují svůj hlas těm, kdo jsou na Západě méně slyšet, a hájí spíše palestinské straně blízká stanoviska.

Doslov právem žánrově zařazuje knihu jako „polemický pamflet“ (s. 107), což ovšem není její minus, ale plus. Politolog Finkelstein tak totiž ukazuje, jak přenést odborným výzkumem získané argumenty do veřejné diskuse, aniž by zneužíval svého postavení vědce a podloudně pašoval své politické názory do „expertních stanovisek“ či naopak zdegeneroval v pouhého novinového komentátora. I proto by se měla jeho kniha stát povinnou četbou mnohých českých politologů. Doufejme jen, že bude následována dalšími pracemi psanými v jiných žánrech, zejména v doslovu přiblíženou a Finkelsteinem několikrát komentovanou knihou Petera Novicka The Holocaust in American Life.

Reakce na Průmysl Holocaustu leccos naznačí o otevřenosti českého prostředí a jeho vůli vnímat svět jinak než černobíle. Dozvíme se z nich mnohé i o názorech českých židovských představitelů, z jejichž strany jsme dosud byli svědky stanovisek zařaditelných do obou zmíněných pólů: univerzalistického i nacionalistického. Jestliže totiž na jedné straně projevili oceněníhodnou sounáležitost s jinými oběťmi rasismu (zejména Romy a Armény), objevují se u nich i silně přepjaté reakce na kritiku Izraele, které nepříjemně zavání Finkelsteinem popisovaným politickým zneužíváním holocaustu. I proto je české vydání Finkelsteinovy knihy velkým přínosem, na němž nic nemění ani ne vždy zdařilý překlad (na některých místech anglismy opravdu tahají za uši, např. „národní diskuse“ na s. 9 nebo sousloví „budovali vztahy“ na s. 25; nemluvě o překladu ceny „Humanitarian of the year“, který je na s. 32 „humanitář roku“, zatímco na s. 103 „humanista
roku“).

Autor je redaktor časopisu a-kontra.

Finkelstein, Norman G.: Průmysl Holocaustu.

Úvahy o zneužívání židovského utrpení. Přeložil Miroslav Brzobohatý. Dokořán, Praha 2006, 160 stran.

Od roku 1989 se sedmašedesátiletý David Irving, jak sám říká, „leccos přiučil“. Nepopírá již holocaust, existenci plynových komor ani miliony obětí a za své někdejší vývody se před soudem omluvil. Soudce tím nicméně o své upřímné lítosti nepřesvědčil, k čemuž přispěly i jeho nedávné výroky o Rakousku coby nacistickém státu. Tříletý nepodmíněný a dosud nepravomocný trest, vynesený 20. února 2006, je na dolní hranici dvacetileté trestní sazby, přesto vyvolal šok a bouřlivé diskuse nejen v rakouské veřejnosti. Soudní zákaz dalších Irvingových rozhovorů s médii k uklidnění rozhodně nepřispěl – tím méně, že již 26. dubna 2006 se ze stejného obvinění bude před soudem zodpovídat bývalý senátor za FPÖ John Gudenus.

Z rakouského denacifikačního „zákazového zákona“ („Verbotsgesetz“) č. 13 Sb. z 8. května 1945 zůstává součástí živého práva prakticky již jen § 3, zakazující pokračování v národněsocialistické činnosti, za kterou se podle odst. h) považuje i veřejné popírání, hrubé zlehčování, schvalování či ospravedlňování holocaustu nebo jiných národněsocia­listických zločinů proti lidskosti. Zákon tím naplňuje závazek rakouské Státní smlouvy z roku 1955, podle něhož je Rakousko pod hrozbou sankcí povinno odstranit z veřejného života všechny stopy národního socialismu a zabránit každé formě jeho znovuobnovení či propagace. Jen v letech 1999–2004 podle něho vynesly soudy 158 rozsudků.

V diskusi kolem „zákazového zákona“ se projevuje několik rozporných pohledů, které paradoxně všechny sledují shodný cíl: upevnění demokracie a její ochranu před jakoukoliv formou nové totality. Dělící čára přitom vůbec nesleduje tradiční politické rozdělení, ale probíhá napříč tábory. Ke kritikům „zákazového“ zákona patří právě tak Christian Ortner (konzervativní Die Presse) a Michael Fleischhacker (rovněž Presse), jako například Christian Fleck (liberální Der Standard). Na obou stranách přesto stále převažují hlasy ve prospěch zachování „zákazového zákona“. „Žádné lavírování při zacházení s popírači národněsocialistických zločinů“ požaduje rakouské literární sdružení autorek a autorů (IG Autorinnen und Autoren). „Skutečně v Rakousku existuje řada důvodů k obavám o svobodu projevu. Zákazový zákon k nim definitivně nepatří,“ píše Alfred J. Noll v Die Presse.

Již počátkem sedmdesátých let dospěl Nejvyšší soudní dvůr k nálezu, že „nacistické výroky ve smyslu zákazového zákona nepožívají ochrany základního práva na svobodu projevu“. Ve své judikatuře přitom vykládá skutkovou podstatu „národněsocialistické činnosti“ značně široce. K jejímu naplnění není třeba žádného „komplexního jednání“, stačí, aby jedinec „vyjádřil myšlenky typické pro národní socialismus“. K takovým počítá třeba i označení rakouské Státní smlouvy z roku 1955 za „vídeňský diktát“ či výzvu k „boji proti lži o rakouském národu“ (v souvislosti se sporem, zda jsou Rakušané samostatným národem, anebo součástí německého národa). Dříve či později se asi dozvíme, zda se k jeho extenzivnímu výkladu přikloní i Mezinárodní soud pro lidská práva.

Proti uplatňování zákona existuje mnoho argumentů. První námitkou samozřejmě je, že svoboda zahrnuje i svobodu mýlit se, že v demokratickém právním státě se proti lžím a hlouposti bojuje argumenty, a nikoli zákazy.

Další okruh námitek vychází z úvahy, že Rakousko je vyspělá stabilní společnost, která již dávno nemá zapotřebí hájit demokracii protidemokratickými prostředky. Zastánci „zákazového zákona“ obhajují postih revizionistických názorů především historickou zodpovědností Rakouska za spáchané zločiny, pietou k obětem národního socialismu („jejich zlehčování je nesnesitelné“), případně naopak tím, že Rakousko dnes podobné normy potřebuje „více než kdykoli předtím“ vzhledem k nárůstu antisemitismu a nenávistnosti vůči cizincům.

Kontraproduktivní je „zákazový zákon“ podle některých kritiků také v tom, že atraktivnost národněsocialistické ideologie paradoxně zvyšuje. Řada mladistvých, zejména ze sociálně znevýhodněných vrstev, totiž uvažuje takto: „Má-li stát takovou potřebu popírače holocaustu zavírat, pak na jejich teoriích přece něco být musí. Kdyby to byla jen hloupost, neměl by toho zapotřebí.“

Kromě zmíněných diskusí je případ Davida Irvinga význačný ještě z dalších důvodů. Především tím, že aplikuje rakouská domácí měřítka na příslušníka jiného, historickou vinou národního socialismu nezatíženého národa. Druhým důvodem je s generační výměnou probíhající evropská změna paradigmat, relativizující poválečné ostré dělení na pachatele a oběti. Nejen Češi, Slováci, Poláci, ale víceméně všechny ostatní „vítězné“ národy si postupně uvědomují i svou část viny na vývoji let 1938-1948 a spoluzodpovědnost za zločiny, kterých se přitom dopustili jejich vlastní příslušníci, podobně jako si Němci a Rakušané postupně uvědomují nejen hrůzy, které způsobili druhým, ale i ty, které utrpěli sami. Je tedy předem jisté, že diskuse o „zákazovém zákonu“ s případem Irving fakticky teprve začíná.

Autor je podnikatel ve Vídni.

V Československu žilo před rokem 1938 po­dle různých odhadů asi 70 000 až 100 000 Romů. Drtivá většina z nich byla usazena na Slovensku. Druhou početnou skupinou byla skupina českých a moravských Romů. Zatímco moravští Romové žili polousazeně nebo usazeně v romských osadách na jihovýchodě Moravy, čeští Romové většinou kočovali a byli také početně slabší skupinou.

Samotným hromadným transportům Romů z českých zemí předcházela opatření omezující jejich svobodu. Prvním opatřením zahajujícím nacistické řešení takzvané cikánské otázky se tak stal zákon z března 1942 o preventivním potírání zločinnosti. Protektorátní zákon byl kopií stejnojmenného říšskoněmeckého výnosu šéfa německé policie a SS Heinricha Himmlera z roku 1937. Na základě výnosu o potírání „cikánského zlořádu“ provedly dne 2. 8. 1942 protektorátní úřady podle pokynů německé kriminální policie soupis všech „Cikánů, cikánských míšenců a osob žijících po cikánském způsobu“. Rozhodnutí, zda se jedná o Roma nebo romského míšence, bylo v první instanci ponecháno na jednotlivých policejních úřadech provádějících soupis. Důraz byl kladen na zjištění původu rodičů a prarodičů. Za cikánského míšence byl považován každý, kdo měl mezi svými osmi předky alespoň jednoho Roma. Asi 6500 osob zahrnutých v soupisu bylo označeno za Cikány nebo
cikánské míšence. Asi třetina z nich byla okamžitě internována v takzvaných. cikánských táborech v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Z těchto táborů měli být deportováni jako první do koncentračních táborů. Tyfové epidemie v Letech a v Hodoníně vedly úřady ke změně rozhodnutí a jako první byli deportováni Romové žijící dosud na svobodě.

Neodmyslitelnou součástí nacistické genocidy Romů na našem území byly právě ony cikánské tábory v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Na první pohled se ve srovnání s vyhlazovacími tábory (například v Osvětimi) či koncentračními tábory (například v Ravensbrücku) mohou jevit letský a hodonínský tábor jako tábory méně významné. Avšak v historii dnes nepatrného počtu původních českých Romů a Sintů mají obrovský význam. V obou táborech zahynuli za strašných podmínek muži, ženy a děti. Podle statistik zemřelo v těchto táborech vzhledem k celkovému počtu větší procento vězňů než v Dachau. A hlavně pracovní tábory jako Dachau nebo Ravensbrück byly určeny k „převýchově“ a vězni mohli být dokonce odsud propuštěni. V přestupní stanici do vyhlazovacího tábora, jakou byly bezesporu letský a hodonínský tábor, neexistovala pro vězně s typickými romskými antropologickými znaky šance na
propuštění, cesta vedla jedině do Osvětimi. Právě tento aspekt odlišuje letský a hodonínský tábor od desítek jiných míst na našem území, kde za německé okupace probíhaly různé nucené práce a kde také umírali lidé.

Táborem v Letech u Písku prošlo za dobu jeho existence (srpen 1942 – srpen 1943) celkem 1309 osob. Jednalo se o celé romské rodiny a tábor, jehož kapacita byla plánována maximálně pro 300 mužů, byl několikanásobně přeplněn. Katastrofální stravovací a hygienické podmínky spolu s nemocemi měly za následek smrt asi jedné čtvrtiny vězňů (327 osob). Dozorčí službu v táboře vykonávali čeští četníci, kteří se k vězňům chovali v některých případech hrubým a nevybíravým způsobem. Svou bezcitností proslul zejména velitel tábora Josef Janovský. Přes 500 osob bylo z tábora deportováno do koncentračního tábora v Osvětimi.

V takzvaném cikánském táboře v Hodoníně u Kunštátu (srpen 1942 – prosinec 1943) bylo internováno celkem 1396 osob. V táboře panovaly podobné podmínky jako v Letech u Písku. V důsledku táborových podmínek zemřelo 207 osob. Do koncentračního tábora v Osvětimi bylo deportováno přes 800 vězňů.

Výnos H. Himmlera z prosince 1942 stanovil pro všechny „Cikány, cikánské míšence“ a neněmecké příslušníky romských skupin balkánského původu internaci ve vyhlazovacím táboře Osvětim-Březinka. Výběr osob určených k deportaci řídila německá kriminální policie. Mezi hlavní kritéria patřila barva pleti. Celkem bylo od března 1943 do ledna 1944 v hromadných transportech deportováno do koncentračního tábora v Osvětimi-Březince 4870 Romů z protektorátu.

Na území protektorátu odhadem zůstalo na svobodě asi 200 až 500 Romů (část se ukrývala, část uprchla na Slovensko). Další skupina Romů dostala od úřadů potvrzení o vyjmutí z transportu. Tato skupina se měla v budoucnu podrobit sterilizaci.

V koncentračním táboře Osvětim-Březinka byli uvězněni společně s Romy z dalších evropských zemí přímo kontrolovaných nacisty (kromě protektorátu z Německa, Rakouska, Nizozemí, Belgie, Lucemburska, Polska atd.) ve zvláštním úseku B-II-e, označovaném jako „Cikánský rodinný tábor“. V dubnu 1944 bylo v táboře internováno asi 6000 vězňů (z původních 22 000). Práce schopní vězni byli potom deportováni do koncentračních táborů v Německu (především Buchenwald a Ravensbrück). V noci z 2. na 3. 8. 1944 byli zbývající vězňové v počtu 2897 osob nahnáni do plynových komor, kde zahynuli.

Nacistický teror přežila v českých zemích jen asi desetina z původního romského obyvatelstva. Z celkového počtu asi 5500 Romů z území protektorátu i z pohraničního území přičleněného k Říši, kteří byli násilně deportováni do vyhlazovacího tábora v Osvětimi-Březince, se po osvobození vrátilo 583 bývalých vězňů. Genocida českých a moravských Romů a Sintů tak byla pravděpodobně jednou z nejdůsledněji provedenou genocidou druhé světové války, protože došlo téměř k jejich úplnému vyvraždění. Na území protektorátu i okupovaného pohraničí se dá hovořit o srovnatelné intenzitě pronásledování Romů s pronásledováním Židů.

V posledních letech ovšem hlasů těch, kteří holocaust Židů nebo Romů zpochybňují či dokonce popírají, přibývá po celém světě. Podle popíračů (neboli historických revizionistů, negacionistů) neexistovalo nacisty organizované masové vyvražďování a neexistovaly ani miliony obětí holocaustu. Existovaly pouze „ojedinělé oběti a zločiny“, většina vězňů koncentračních táborů prý zemřela přirozenou smrtí nebo na nakažlivé nemoci. S působením popíračů se v poslední době setkala i česká veřejnost. Ať už to byla brožurka „Osvětim – fakta versus fikce“, která byla distribuována koncem minulého roku některým učitelům dějepisu středních škol, nebo události kolem odhalení „památníku“ Národní strany nedaleko bývalého protektorátního tábora v Letech u Písku. Z komentářů vedení této nacionalistické strany vyplývá, že po vzoru takzvané osvětimské lži popírá utrpení Romů a jejich genocidu za druhé světové války, jež se na našem území odehrávala právě
v tomto táboře.

Jednou z taktik popíračů je manipulace se známými historickými fakty a jejich důsledky. Historickým faktem je například to, že v táborech v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu zemřela téměř čtvrtina vězněných na následky katastrofálních hygienických, ubytovacích a stravovacích podmínek. Popírači však tvrdí, že vysoká úmrtnost byla zapříčiněna tím, že vězni nechtěli dodržovat základní hygienické návyky. Historickým faktem je také to, že v těchto táborech byli vězněni Romové pro svůj rasový původ. Ovšem podle popíračů to bylo proto, že tito lidé byli zločinci a asociální spodina. Sílící nacionalismus a historický negacionismus se podobnými argumenty snaží stírat rozdíly mezi viníky a oběťmi. Takovéto pokusy zůstávají nebezpečné, dokud mají své posluchače a následovníky.

Autor je zaměstnán v Muzeu romské kultury.

Redakce současných Literárních novin nabyla dojmu, že od loňské ostudy už uplynulo dost času na to, abychom se všichni začali tvářit, že se nic nestalo, že LtN jsou normální týdeník a jako s takovým s ním máme zacházet. Jako záminku k tomu v čísle 16 („perla týdne“ nazvaná Konec epizody) použila rozhodnutí soudu o neplatnosti jedné valné hromady, která vyvolala „mnoho zlé vůle“. Je tedy asi vhodné připomenout, o co šlo.

Valné hromady společnosti, která list vlastní, se loni konaly tři. Bylo to v době po odchodu naprosté většiny redaktorů (dnes redaktorů A2) na protest proti dvouletému nefungování šéfredaktora a stagnaci listu. Na tu první, která je nyní rozsudkem soudu zneplatněna, přišlo 84 ze 139 členů společnosti. Tito lidé (mj. literáti a kritici, kteří do novin psali nejen v devadesátých letech) ukázali, že jsou ochotni v čase krize LtN věnovat čas a energii. Rozhodli mj. o odvolání výboru (vedení) společnosti, který týdeník dovedl do žalostného stavu, ustavili výbor nový a uložili mu mj. najít nového šéfredaktora.

Druhou valnou hromadu svolal předseda propuštěného výboru (který už měl jen polovinu členů), spisovatel Alexandr Kliment, a před jejím konáním vymyslel spolu s Petrem Pospíchalem a Ladislavem Šenkyříkem trik, jak zredukovat členskou základnu na tu správnou skupinu, která by ho znovu podpořila. Zvolil metodu povinné nové přihlášky pro všechny, i dlouholeté členy a zápisného. Povedlo se mu vyvolat chaos a v členstvu vzbudit odpor. Druhou hromadu svolávači přesto neovládli, a rychle ji rozpustili.

Vše se podařilo až napotřetí. To už redukční manipulací ve společnosti zbývalo jen 45 těch „správných“ členů. Komorní zasedání bylo rychlé, neuvěřitelné postupy odvolaného šéfredaktora a torza výboru, včetně rychlého a dramatického přestěhování redakce do Brna, byly „zlegalizovány“. Ludvík Vaculík sice zapomněl plné moci dvou členů doma, ale přítomní odhlasovali, že to nevadí, ty hlasy se také počítají. Ale o tohle právní kocourkování nejde. Jde, tedy šlo o jedny noviny a jejich okruh čtenářů, autorů, přátel. A ty dostaly na zadek. Současní členové výboru Společnosti pro LtN patrně ani nevědí, kdo všechno na té loňské první, „zlé“ valné hromadě byl a jaké návrhy k dalšímu směřování a finančnímu zajištění novin tam zazněly. Proč by se také zajímali. Mohli by přijít na to, že Literárky jsou dnes noviny ukradené (metodou natahování gumových stanov a lavírování na hraně zákona) svým původním majitelům, kteří o ně projevili zřejmý zájem.
Ten se v pohodlné a zneužitelné stagnaci nehodil.

Pan Kliment žaloval zmiňovanou společnost vlastníků, ta se k soudu nedostavila, jediným svědkem byl staronový šéfredaktor. Soud první valnou hromadu zrušil. Konec epizody ale nenastal v tomto momentu. Zlom přišel dávno předtím. Ve chvíli, kdy dali někteří dnešní představitelé listu svými podivnými činy najevo, že je lidé, kteří jim kdysi dali důvěru, přestali zajímat. Ostřeji řečeno, začali jim překážet – ve chvíli, v níž projevili nevhodný názor a nevhodnou aktivitu.

„Literární noviny“ zatím v Brně plní svou kulturní funkci. Zrovna v čísle 16/2006 si nevěřícně prohlížím na s. 8 dlouhý posudek překladu L. Cohena pro Skřipec 2003, který Jan Vaněk jr. dostal zaplacený od Obce překladatelů a já jsem jej s jejím souhlasem přetiskla v LtN č. 6/2004 (stejně učinil server iliteratura.cz). Stránky se plní a nově doplněný výbor je spokojen. Tuto část minulosti považuje za uzavřenou a čím dál lépe utěsněnou.

Těžko si lze představit, že by dnes Německo popíralo holocaust. Turecko však dodnes popírá genocidu Arménů a tento postoj u mnoha lidí nevyvolává žádný podiv. Někteří nad ním dokonce mávají rukou s námitkou, proč se nimrat ve vzdálené minulosti. Jenže arménská genocida stále ještě minulostí není. Je to aktuální problém, který bude aktuální tak dlouho, dokud nenastane vůle se jím skutečně zabývat, dořešit jej a konečně jej uzavřít.

Násilí proti Arménům mělo v osmanské říši dlouhou historii. Už koncem 19. století dával sultán Abdulhamid II. příkazy k jejich masakrování. Od osmanské říše se začínaly odtrhávat osamostatňující se národy, a tak když se dostali k moci takzvaní Mladoturci, začali uvažovat o etnické homogenizaci země.

První světová válka poskytla záminku k provedení plánu na likvidaci části vlastního obyvatelstva – Arménů, původního křesťanského obyvatelstva východní Anatolie. Arméni byli nařčeni ze spolupráce s nepřítelem (Ruskem) a v dubnu 1915 bylo zatčeno a povražděno přes 2300 představitelů elit arménské společnosti. Oficiálně přitom úřady tvrdily, že jde pouze o deportaci Arménů z rizikových oblastí kolem fronty. Muži byli odvedeni a zmasakrováni, a poté byli deportováni starci, ženy, děti. Deportace se prováděly plošně na celém území osmanské říše. Pouze Arméni v Istanbulu byli relativně ušetřeni, díky přítomnosti mnoha zahraničních velvyslanectví, konzulů a pozorovatelů. Jak se můžeme dočíst v různých dobových pramenech, deportovaným bylo oznámení o odsunu sdělováno často krátce před odchodem. Majetek, který museli zanechat na místě, připadl státu a oni byli nuceni v nesmírném vedru za nedostatku potravin jít stovky
kilometrů pěšky. Cestou byli průběžně zabíjeni, necháváni napospas banditům, mnozí podlehli sami vyčerpání nebo chorobám. Cílovými místy pochodů pak byly neobyvatelné pouště v Sýrii a Mezopotámii.

Dobová svědectví pozorovatelů z různých zemí světa, ať už pocházela od Američanů, Francouzů, Dánů či Němců, se při popisu událostí v mnoha směrech shodovala. A přestože fotografování nebylo na začátku minulého století tak běžné, zachovalo se velké množství fotodokumentace, i když ta samozřejmě zachytila jen nepatrný zlomek událostí.

Jednou z tureckých námitek proti označování masového vyvražďování Arménů za genocidu je tvrzení, že slovo genocida bylo vymyšleno až v roce 1944. Při podobných argumentacích se však už jaksi zapomíná dodat, že slovo genocida vymyslel a definoval polský právník židovského původu Raphael Lemkin, který na případ násilí proti Arménům přímo odkazoval a spolu s holocaustem jej opakovaně citoval jako prototyp genocidy.

Definici genocidy pak upravila konvence Spojených národů: „Genocidou se rozumí kterýkoliv z níže uvedených činů spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou:

a. zabíjení příslušníků takové skupiny;

b. způsobení vážné tělesné či duševní újmy členům takové skupiny;

c. úmyslné vytvoření takových životních podmínek, které povedou k částečné či celkové fyzické likvidaci takové skupiny;

d. uvalení opatření, která brání reprodukci v rámci skupiny;

e. násilný přesun dětí z jedné skupiny do jiné.“

Turecko však genocidu Arménů dodnes vehementně popírá, a to dokonce navzdory tomu, že za činy spáchané za osmanské říše není přímo zodpovědné. Podle tureckého historika Tanera Akçama jsou s touto otázkou spojeny dva problémy – jde o problém případných kompenzací za škody a problém právní a myšlenkové kontinuity mezi osmanskou říší a moderním Tureckem.

Popírači genocidy mají „argumenty“. Vesměs odpovídají tomu, co formuloval Stanton ve svých „dvanácti bodech, jak popřít genocidu“. Jde například o zpochybňování statistik, tvrzení, že úmrtí byla neúmyslná, situace se vymykla kontrole a podobně.

Cestovatel Karel Hansa však ve své knize Hrůzy východu napsal: „Úmysly turecké vlády byly zřejmé a cílem jich bylo zničiti úplně armenský národ a obohatiti se nuceně zanechaným veškerým majetkem.“ Tehdy o tom nikdo nepochyboval, jak dokazují i nejrůznější svědectví zahraničních konzulů, lékařů a misionářů, kteří tehdy v osmanské říši působili.

Turecko však rádo prohlašuje, že se jednalo jen o válečnou protitureckou propagandu. Jenomže podobná svědectví lze nalézt i v archivech Německa, které bychom mohli z takové propagandy nařknout jen stěží, jelikož bylo za války nejbližším spojencem Turků. Rozsáhlý materiál na toto téma loni vydal známý německý publicista Wolfgang Gust ve své knize Genocida Arménů 1915/16 – dokumenty z archivů německého ministerstva zahraničí. Autor uvádí, že němečtí pozorovatelé se shodovali na tom, že ministr vnitra Talat paša byl hlavní osobou zodpovědnou za genocidu. Německý diplomatický zástupce v Konstantinopoli Otto Goepert poznamenal, že po tom, co byla většina Arménů deportována nebo vyvražděna, přišel Talat na ambasádu a prohlásil: „Arménská otázka již více neexistuje.“ Velvyslanec v Konstantinopoli, baron Hans von Wangenheim, v dopise z července 1915 píše: „Způsob, jakým je přesidlování prováděno, ukazuje, že vláda vskutku
sleduje svůj záměr vymazat arménskou rasu z osmanské říše.“

Ignorovat popírání arménské genocidy, která byla první genocidou 20. století, je nejen tichou podporou tohoto zločinu proti lidskosti, ale je i podporou těch, kteří by chtěli podobné zločiny beztrestně spáchat v budoucnosti. Některé instituce a parlamenty fakt arménské genocidy již uznaly a odsoudily. Loni se k sedmnácti dalším státům přidaly také Litva, Německo, Polsko a Venezuela. Ale ani podobnými deklaracemi se stále nevyřeší události, od nichž uběhlo víc než devadesát let.

Autor studuje na PřF a FF UK.

V posledních dnech vzbudil velkou pozornost našeho tisku nález svitků s částí apokryfního Jidášova evangelia v koptštině – poslední vývojové fázi egyptštiny. Zájem médií o apokryf podnítil zřejmě i úspěch románu Dana Browna Šifra mistra Leonarda, který se už dlouhou dobu objevuje na prvních místech přehledů o nejprodávanějších knihách a jehož filmová podoba se objevila i na plátnech kin. Děj tohoto románu byl inspirován jinými gnostickými apokryfními evangelii – Mariiným a Filipovým, která si dnes může přečíst i český čtenář v překladu Zuzany Vlčkové v prvním dílu Neznámých evangelií, vydávaných Centrem biblických studií. Marie je podle těchto textů zřejmě naše Maří Magdalena, kterou „Spasitel miloval více než ostatní učedníky“, „již líbal často na její ústa a jež byla jeho družkou“. Tento odborný překlad s komentářem samozřejmě nevzbudil takovou pozornost jako románové využití motivu lásky Krista k Maří
Magdaleně v detektivním románu.

Polemiky církevních otců

Na tomto místě bych chtěla poukázat na jiná beletristická zpracování inspirovaná gnostickými evangelii, především právě oním nedávno nalezeným a zveřejněným evangeliem Jidášovým. Mám na mysli knihy řeckého spisovatele Nikose Kazantzakise (1883–1957), českému čtenáři rovněž dostupné v překladech. Motiv vztahu Krista a Marie Magdaleny je v románu Kristus znovu ukřižovaný (jako operu jej využil Bohuslav Martinů v Řeckých pašijích) předobrazem vztahu pastýře Manolia a mladé vdovy Kateřiny, jimž je ve vesnických pašijových hrách přidělena úloha Krista a Marie Magdaleny. V jednom z posledních románů, nazvaném Poslední pokušení (1951), se Kazantzakis vedle tohoto příběhu zabývá především vztahem Krista a Jidáše. Zde je nutno zdůraznit, že odborníci věděli o Jidášově evangeliu ze spisů církevních otců, kteří polemizovali s heretickými, od křesťanského kánonu se odchylujícími sektami, jakými byli kainité, ofité,
séthovci a další. Jejich příslušníci uctívali často právě postavy, které byly ve Starém zákonu odsuzovány, například Kaina, a z Nového zákona Jidáše. Nejstarším pramenem těchto zpráv je Irenaeus (Eirénaios), biskup lyonský z druhé poloviny druhého století, Pseudo-Tertullianus (začátek třetího století), Epifanios (začátek třetího století) a Theodorétos z Kyrrhu (páté století). Vznik koptského překladu Jidášova evangelia kladou nyní badatelé do čtvrtého, respektive pátého století a vznik jeho řecké verze do století druhého (kolem 150 po Kristu) – tedy zhruba do doby, kdy byla napsána i evangelia kanonická.

Kazantzakis se o literaturu a prameny k ranému křesťanství zajímal už v době, kdy psal román Poslední pokušení. I z jeho korespondence víme, že v té době studoval odbornou literaturu, apokryfní evangelia a Talmud v knihovně v Cannes, kam dojížděl z Antibes, kde tehdy žil. V červnu 1948 psal jedné své židovské známé, Rachel, s níž se seznámil před léty během svého pobytu v Berlíně, že v knize, na níž právě pracuje, „pozdvihl a učinil svatým Jidáše Iškariotského hned vedle Ježíše“. Knihu dokončil v roce 1951.

Dokončeno jest

Postava Kristova inspirovala Kazantzakise pětkrát (je mu věnována jedna z básní v řadě Cantos, tragédie Kristus, jednadvacátý zpěv eposu Odysseia, romány Kristus znovu ukřižovaný a Poslední pokušení). Už v uvedené tragédii, kterou napsal v roce 1915 a která vyšla tiskem v roce 1928, pojímá dvojici Krista a Jidáše podobně jako v Posledním pokušení. Námětem tragédie je scéna Vzkříšení, Jidáš se objevuje mezi ostatními apoštoly až v závěru díla. Kristus jej oslovuje jako „záhadného“ nebo „tajemného“ apoštola a zdraví jej slovy: „Buď vítán, milovaný bratře!“ Zatímco ostatní apoštolové jej na Olivové hoře „zradili“ svým spánkem, Jidáš s ním bděl a bojoval, aby společně spasili svět. Kristus jej prosí o odpuštění za to, že na jeho plece složil těžší kříž, který by on sám neunesl. „Bylo třeba, aby tento ubohý svět byl spasen, já jsem musel být ukřižován, a tys mne musel
ukřižovat.“

Toto pojetí Kazantzakis vyčetl z charakteristiky Jidášova evangelia v polemikách církevních otců. Tak u Pseudo-Tertulliana čteme, že „někteří se domnívají, že je třeba Jidášovi poděkovat. Když Jidáš totiž zpozoroval…., že Kristus chtěl zničit pravdu, předal jej, aby pravda nemohla být zničena.“ Jiní naopak hlásali, že mocní (archontes) tohoto světa nechtěli dopustit Kristovo utrpení, aby jeho smrt nepřinesla lidstvu spásu. Název Jidášovo evangelium (euangelion Iuda, Judae evangelium) se objevuje u Eirénaila; kniha jeho díla Proti heretikům (Odversus hareses) se zachovala v řecké i latinské verzi. Jen apoštol Jidáš prý znal pravdu a „tajemství zrady“ (mysterium proditionis). Z podobných míst vycházel Kazantzakis při svém pojetí Jidáše a jeho vztahu ke Kristovi. Tento motiv nejšíře rozpracoval v Posledním pokušení. V tomto románu je Jidáš zélóta (horlivec), a to je odbojník proti okupaci země Židů Římany.
Činnost těchto zélótů nám líčí Josef Flavius ve Válce židovské. Historickým zakladatelem hnutí byl jakýsi Juda Galilejský. Tito zélóté, skryti v davu, usmrcovali své protivníky dýkou (latinsky sica), kterou měli schovánu pod pláštěm, proto je nazývali také sicarii. Přídomek Iškariótes je prý zkomoleninou tohoto slova. Jidáš očekává brzký příchod Mesiáše, svým bojem jej chce urychlit, protože jeho Mesiáš má zničit Řím a vrátit Židům svobodu, kdežto Kristus chce spasit celé lidstvo.

Ježíšovo pojetí Jidáše je nejjasněji vyjádřeno v rozhovoru, který spolu s Jidášem vedou cestou k velikonoční večeři: „Vydržíš, bratře Jidáši, Bůh ti dá sílu, která ti schází, protože tak to musí být. Já musím být zabit a ty mne musíš zradit. My dva musíme zachránit svět. Pomoz mi!“ – „Kdybys ty měl zradit svého Učitele, udělal bys to?“ ptá se Jidáš. „Ne. Bojím se, že bych to nemohl udělat. Proto se Bůh nade mnou slitoval a dal mi ten lehčí úkol; být ukřižován. Jenom mne ne­opusť a pomoz mi!“

Závěr románu pak autor pojímá podle učení doketické hereze (dokó = zdám se), podle něhož ukřižování bylo jen Kristovým snem (jak to z této hereze převzal i Korán: „Nikoli, oni jej nezabili ani neukřižovali, ale jen se jim tak zdálo“ (súra 4,156–158) a Jidáš jej za to obviní ze zrady: „Jsi zběh! Tvoje místo bylo na kříži! (…) Proč jsi nebyl ukřižován?“ Posléze Ježíš zjistí, že snem byla představa o dlouhém šťastném životě uprostřed rodiny, a probudí se na kříži s výkřikem Tetelestai – „Dokončeno jest!“. Církev podrobila toto dílo ostré kritice, v roce 1954 bylo dáno mezi libri prohibiti. Řadou církví byl odsouzen i film, který podle tohoto románu natočil režisér M. Scorsese.

Napínavá detektivka

Základní charakteristika sekty kainitů (od jména Kain), dalších gnostických sekt i Jidášova evangelia podávajícího jejich učení byla tedy od druhého století po Kristu známa. Nicméně nález rozsáhlejšího textu, jakých nebývá mnoho, vyvolává velký zájem odborníků, zejména když se jedná o text, o němž se soudí, že ho církev skrývala před veřejností. Anglický, německý a francouzský překlad zachované části Jidášova evangelia má rozsah asi šedesát dva stran a obsahuje 65–75 procent celého díla. Na kritické vydání díla si budeme muset ještě nějaký čas počkat. Teprve poté se ukáže, nakolik se s realitou shoduje Kazantzakisovo tvrzení, které napsal v listopadu 1951 svému švédskému překladateli B. Knösovi: „Chtěl jsem obnovit a doplnit posvátný Mýthos, z něhož vzešla křesťanská civilizace Západu… Celý rok jsem si půjčoval z knihovny v Cannes všechny knihy o Kristovi a Judeji, dobové kroniky, Talmud ap. Detaily jsou
historicky přesné, i když uznávám právo básníka nesledovat historii otrocky. Poiésis filosofóteron historias (Poezie je moudřejší než dějiny).“

Pokud jednou nějaký autor bude opět považovat toto evangelium za vhodný námět na román – pro dnešního čtenáře nejspíše napínavou detektivku, lze mu doporučit, aby se zabýval letitou otázkou jeho nálezu a prodeje, jeho propašování z Egypta, kde bylo nalezeno jakýmisi venkovany v jeskyni u lokality Al-Minya, o jeho dvacetileté pouti do Švýcarska a Spojených států a v únoru 2002 zpět do Basileje, kde se stalo majetkem nadace Maecenas. Papyrus bude ovšem odevzdán egyptskému státu do Koptského muzea v Káhiře. Temné stránky nelegálního obchodu se starožitnostmi by jistě byly vděčným námětem, zvláště když některé informace na internetu byly uváděny pod přitažlivými tituly Hon za Jidášovým evangeliem, S tímto rukopisem dáváte v sázku svůj život či Má Vatikán jeho kopii?. Takový humbuk však vycházel spíše z obchodních manipulací než ze samotného obsahu rukopisu. Ostatně podobná díla, například gnostické Nag Hamadi codices, se dnes
v mezinárodní spolupráci běžně vydávají.

Autorka přednáší řeckou literaturu a byzantologii na FF UK.

The Gospel of Judas. National Geografic 2006.

Pocházíte z asimilované židovské rodiny. Jak jste v dětství vnímal své židovství?

Moje rodina byla opravdu v podstatě českou rodinou. Rodiče sice byli vychováni německy a otec až do své smrti psal česky kurentem, ale uměli samozřejmě perfektně česky. Němčinu používali především ve chvílích, kdy nechtěli, aby jim děti rozuměly. Dvojjazyčnost byla tehdy zcela normální. Matka například při psaní dopisů, ale i v hovoru s přítelkyněmi plynule přecházela z češtiny do němčiny. Co se týče mého židovství, dnes si myslím, že rodiče měli špatné zkušenosti z hilsneriády. Ztratil jsem je příliš brzy na to, abych se jich na některé věci mohl zeptat, i tak ale předpokládám, že zkušenost s českým antisemitismem pro ně byla tak silná, že se právě kvůli dětem snažili rodinu co nejvíce integrovat, abychom se zkrátka cítili jako Češi a už nikdy nezakusili diskriminaci nežádoucí menšiny uvnitř většinové společnosti. Já jsem o židovství nic nevěděl. Musím to přiznat, cítil jsem se jako Čech, rodiče byli československými vlastenci. My
jsme češství chápali v rodině jako normální společnou vlastnost a nutno říci, že nás nikdo neodlišoval. Chodili jsme do škol s českými dětmi, společně jsme se kamarádili, hráli fotbal a vyrůstali. Samozřejmě, že se rodiče příliš nestýkali s nežidovskými přáteli, ale pro nás to bylo přirozené, ti lidé také přece mluvili česky a my jsme si ostatně svůj židovský původ ani neuvědomovali. Až teď si vlastně vzpomínám, že naše rodina a okruh přátel byl téměř výlučně židovský. Pro mne byl ale kamarád ten, s kým jsem hrál fotbal a chodil do školy…

Dá se tedy říci, že jste se v dětství nikdy s antisemitismem nepotkal?

Nikdy. Já jsem vůbec nevěděl, co znamená Žid, a ani nevím, zda jsem se s tím slovem tehdy vůbec setkal. V rodině jsme žádné židovské svátky nesvětili, jen křesťanské, tedy hlavně Vánoce, do kostela jsme také pochopitelně nechodili. Teprve snad ke konci třicátých let se slovo Žid objevuje v mých vzpomínkách v souvislosti s nápisem „Židi ven“ na našich dveřích. Otec tehdy podezíral souseda, který byl fašistickým poslancem. Mně to ale ani v té době moc neříkalo. S tím, že jsem někdo jiný než ostatní děti, jsem se potkal až po Mnichově, kdy mne například přeřadili na židovské náboženství. Rabín, který nás učil, se třeba zeptal, jaký bude svátek, já řekl Vánoce a on mne málem vyhodil.

Přišel s Mnichovem i antisemitismus ze strany kamarádů a známých?

Nikoliv, kluci se chovali pořád stejně a kamarádili jsme s bratrem stále se stejnými chlapci.

Vnímali vaši rodiče už tehdy hrozbu nacistického Německa? Mluvilo se o ní u vás doma?

Samozřejmě. My jsme – a tím myslím i děti – prožívali politické události. Otec v roce 1938 zemřel. Byl sice dlouho nemocný, ale předpokládám, že jeho stav se zhoršil kvůli strachu z války a Hitlera. Doma se ale mluvilo o všem, věděli jsme o španělské válce, o tom, že Mussolini přepadl Habeš. Věděli jsme, že se k něčemu schyluje, a v roce 1938 jsme už naprosto jasně cítili, že Hitler ohrožuje Československo. Jedním z mnoha paradoxů mého života je skutečnost, že jsem spolu se svým židovským spolužákem Jiřím Pickem uspořádal ve třídě sbírku na obranu státu a vybrali jsme poměrně velkou částku.

V tu dobu jste prožívali spíše ohrožení vlasti než svých vlastních životů?

Ovšem, jak jsem říkal, byli jsme vlastenci. V naší rodině se pojila obava z obecného ohrožení s obavou o nás samotné. Katastrofa přišla najednou, otec zemřel v době Mnichova, takže ztráta pohraničí a konec první republiky se pojí s koncem mého šťastného dětství. To vše bylo najednou pryč.

Po březnu už muselo být zřejmé, že nic nebude jako dřív, a pro Židy to platilo kvůli rasovým zákonům dvojnásob.

To bylo období, kdy si člověk již uvědomoval, že se děje něco hrozného. Němci přišli s proti­židovskými opatřeními, zákazy a ponižujícím přístupem, jenž nás už odděloval od společnosti. Zpočátku mi to ještě tolik nevadilo; když byl Židům zakázán přístup do kina, já do něj stejně dál chodil. Do roku 1940 jsem byl ve škole stále pohromadě s českými kluky a u nich ani u učitelů jsem žádnou změnu v chování vůči mně nepozoroval.

Konec přišel s létem roku 1940, kdy mne vyloučili ze školy a už jsem se s křesťanskými kamarády stýkat nemohl. Nejvíce se mne ale dotklo opatření ze září roku 1941, když byla zavedena povinnost nosit žlutou hvězdu. Do té doby jsem i přes zákazy chodil stále, kde jsem chtěl, a najednou jsem byl ocejchován hvězdou. Až do tohoto okamžiku jsem si myslel, že jsem Čech, měl jsem pocit, že se  diskriminace týká více života dospělých. To byla první hluboká rána mému sebevědomí, mé lidské důstojnosti. Byl jsem vyděděncem, každý na mne mohl ukázat.

Dalo se už tehdy vůbec tušit, co vše má teprve přijít?

Já jsem z těchto důvodů odebíral Árijský boj. To byla taková „nádherná tiskovina“, z které šlo vytušit, jaké nebezpečí Židům hrozí. Byli jsme generací, která se už velmi brzy zajímala o politiku, v tomto ohledu až předčasně dospělá. Samotná válka pro nás byla především nadějí. A nejen pro nás, myslím, že Češi byli jediný národ v Evropě, který ji uvítal, všichni ostatní se jí báli. Češi věděli, že je to jen válka, která může přinést svobodu a samostatnost. Nutno ale říci, že zpočátku se jich příliš netýkala. Pravda ale také je, že Češi se války nebáli už v roce 1938. Museli jsme věřit, že válka skončí porážkou Hitlera. Kdyby se tehdy vědělo, že bude trvat šest let, jistě by bylo ještě mnohem víc sebevražd. Falešný optimismus udržoval při životě především dospělé. Děti žily hlavně přítomností.

Jak jste jako třináctiletý v roce 1942 chápal transport do Terezína?

Jako dobrodružství. Samotný výjezd z Prahy jím byl. O transportech se již vědělo, takřka všichni moji příbuzní už předtím odjeli. Nikdo ale netušil, že si jede pro smrt. Mluvilo se o pracovním táboře a všichni počítali s tím, že nějak přežijí. Tím, kdo měl zemřít, byl přece Hitler.

Šlo i po příjezdu do Terezína stále ještě o dobrodružství?

To byl jistě šok. Víte, hrůza má své dimenze. Kdybyste žil za války v New Yorku a někdo by vám řekl, že se máte přestěhovat do okupované Prahy, tak byste se zděsil. Praha byla ale stále ještě civilizované město, kdežto Terezín byl ghetto. Ty největší hrůzy mého života ovšem měly teprve přijít. Říkal jsem si ale, že Terezín je sice nedobrý, avšak pořád se v něm dá žít.

S tím zřejmě souvisí ten neuvěřitelně bohatý společenský a kulturní život, který se v Terezíně odehrával. Do jaké míry šlo o snahu obětí žít alespoň trochu normálně v abnormálním prostředí a do jaké míry o snahu Němců udělat z ghetta jakousi lživou výkladní skříň?

Ghetto mělo tři účely, ten první se týkal především starých lidí a byl likvidační, dalším byla funkce přestupní stanice před deportací do koncentračních táborů a posledním bylo takzvané modelové ghetto, které mělo sloužit ve chvílích návštěvy nějaké delegace. Němci zde tedy opravdu mnoho jinde nemyslitelných věcí umožnili, byli rádi, že se tu nepřipravuje povstání, že se zachovává řád a že židovská samospráva má vše pevně v rukou. Židé si tedy v mnohém dělali, co chtěli, a protože to byla evropská židovská elita, vytvořili něco úžasného. Nešlo jen o divadlo a časopisy, ale o stovky přednášek na historická, politická a různá jiná témata. V tomto směru to bylo nejsvobodnější město v hitlerovci okupované Evropě, nebo rozhodně alespoň v německé říši.

Nežilo se tam tedy jen kulturně, ale i protirežimně, a to poměrně veřejně?

Jistě, v divadlech i různých dramatických produkcích se používalo velké množství jinotajů. Zpívala se například píseň, jež končila slovy „na troskách ghetta budeme se smát“. To byl duchovní odboj, který pomáhal lidem zachovat si morální integritu. Nikdy nezapomenu, co pro všechny znamenalo, když slyšeli premiéru Prodané nevěsty a v závěru při poslechu slov „dobrá věc se podařila, věrná láska zvítězila, šťastně ukončen je boj“ stál celý sál v slzách. Paradox Terezína byl ale v tom, že smrt už tam byla všudypřítomná, na jedné straně se žilo, ale na druhé se umíralo. Mrtvoly se vozily na kárách a chleba na pohřebních vozech. Děti žily ještě v relativně důstojných podmínkách, na staré lidi ale musela židovská rada rezignovat. Když budete mluvit s mým přítelem, který zůstal v Terezíně, tak vám řekne, že to je to nejhorší, co zažil. Já jsem na Terezín ale vzpomínal v Osvětimi s nostalgií.

Do Osvětimi jste byl transportován v zimě 1943. Dá se vůbec mluvit o prvních dojmech z tohoto místa?

Hrůza přišla, už když nás narvali do dobytčáků, zatímco do Terezína jsme ještě jeli v normálních vagonech. Dostali jsme jeden kýbl na exkrementy, druhý s čajem, pak se zavřelo a my tam v té tmě a skoro bez vzduchu přetrpěli celou dvoudenní cestu. Někteří lidé během ní i zemřeli.

V Osvětimi už čekalo bití, nadávky a my vůbec nemohli pochopit, kam jsme se to dostali. Měli jsme ohromné štěstí, že jsme jako mnozí další nebyli zlikvidováni přímo na rampě, ale naložili nás na auto. V dálce jsme viděli Birkenau, jakési osvětlené ulice, bulváry – a když jsme přijeli blíž, tak se ukázalo, že to nejsou vůbec žádné ulice, ale osvětlené ostnaté dráty. Už z Terezína jsme věděli, že pokud přijedeme někam, kde budou ostnaté dráty nabité elektrickým proudem, tak jsme v koncentračním táboře, ve vyhlazovacím táboře. Tehdy jsem si poprvé a snad jedinkrát říkal, že už nechci dál žít, že už se nechci druhý den probudit.

O plynových komorách, které čekaly i na vás, jste věděli od samého počátku pobytu v Osvětimi?

Byli jsme pár stovek metrů vzdálení od těch velkých budov s komíny, z nichž neustále šlehaly plameny. Ptali jsme se, co to je, co se tam děje? Spoluvězni nám odpovídali, že tam jsou pekárny, v nichž se peče výborný chleba, ale brzy dodávali, že tudy všichni vyletíme komínem.

Byla nějaká snaha o společenský život patrná i v Osvětimi, byla vůbec možná?

Jen v případě takzvaného rodinného tábora. Přežil jsem jen díky tomu, že jsem se náhodou dostal do jednoho ze dvou transportů, které na rozdíl od desítek ostatních mířily právě tam. Dosud není jasné, proč byl vůbec zřízen, lidé zde totiž dostali šestiměsíční karanténu a až po ní šli či měli jít do plynových komor. Důležitou postavou zde byl charismatický vůdce mládeže Fredy Hirsch, který měl ohromnou autoritu dokonce i u Němců a prosadil vznik dětského bloku, jenž se pro nás stal jakousi oázou. Už jsme nemuseli zažívat hrůzu dennodenní surovosti, nekonečných apelů na mrazu a na dešti. Mohli jsme být v poměrném teple a bezpečí. Jen hlad byl stále stejně strašný. Hirsch a mnozí další se nám starali o denní program, kdy jsme hráli hry, recitovalo se atd. To se ale týkalo jen dětí. Dospělí nic takového nezažili.

V Osvětimi jste se dvakrát setkal s Mengelem. Jak na vás v té době působil?

Velmi příjemný, důstojný, zdvořilý a perfektně oblečený pán, který se na první pohled choval pěkně k dětem. Nikdo by v něm nepoznal masového vraha. Kdyby neměl tu hrůznou uniformu, tak bych ho považoval za velmi seriózního pana doktora.

Kdybych byl cynikem, řekl bych že Mengele mi zachránil život. V jistou dobu z tábora zmizeli všichni dospělí a schopní práce a zůstali jen ti, na které čekala brzká smrt, a já s nimi. Vedou se spory, kdo z vězňů se 6. června odvážil oslovit Mengeleho s tím, že mezi námi jsou ještě kluci, kteří sice nejsou šestnáctiletí, ale i tak by mohli pracovat. Mengele zřejmě v dobré náladě skutečně udělal poslední selekci, při níž jsme před ním defilovali nazí, a mne prohlásil za schopného práce. Ihned nás devadesát vybraných odvezli do jiného tábora, a ti, kteří přežili, založili známou skupinu Birkenau Boys. Je totiž zhola neuvěřitelné, že z těchto devadesáti chlapců se zachránila celá polovina. Řada z nich žije po celém světě, stále se scházejí a vydávají pamětní sborníky.

Život člověka v táborech ovlivňovala náhoda. Náhoda byla, že jsem skončil v transportu do rodinného tábora, že se jeden z hochů odvážil oslovit Mengeleho a že ten mi pak dal šanci pro život.

Měli jste v Osvětimi informace o tom, co se děje venku, na frontě?

Určitě jsme se doslechli o invazi. Nějaké informace přicházely především z vězeňské ilegální organizace a od lidí, kteří do tábora chodili pracovat.

Osvětim ale nebyla posledním táborem, který jste zakusil…

Největší hrůzu jsem zažil od října 1944 do května 1945 v táboře Gross-Rosen. Lidé většinou nechápou, že pro mě mohlo být něco horšího než Osvětim. Myslí si, že to byla jedna nepřetržitá hrůza smrti a zoufalství. Osvětim je dnes právem symbol, ale byly chvíle radosti, když jsem třeba ukořistil čistou košili či něco k jídlu.

V Gross-Rosenu nebylo čeho se chytit. To nebyla hrůza příjezdu a surovosti Osvětimi. To byla hrůza všední, trvalé, nekončící bídy a trýzně. Absolutní hlad bez jakékoliv možnosti přilepšení, třeba pomocí krádeže. Tvrdá manuální práce za každého počasí, za mrazu pouze v letním oblečení, od svítání do setmění a všudypřítomné šatní vši, kterých byly miliony. To jsem odnesl skvrnitým tyfem. Tam se lidi psychicky i fyzicky měnili v trosky. Nebylo nic, co by nás spojovalo se světem.

Jak jste vnímal osvobození?

Z 8. na 9. května najednou zmizeli Němci z tábora. Dříve jsme si představovali, jak se budeme objímat, slibovat si věčné přátelství, ale vše bylo jinak. Nemohl jsem už chodit, takže jsem se vyplazil a dostal do nějaké stáje, kde jsem přečkal noc, a druhý den v příkopě našel vyhozenou plechovku s marmeládou. Tam mě našel ruský voják a od­vedl mě na nějaký statek, kde se shromáždila celá německá rodina, poručil si deset vajec a ponechal mě tam. Oni nevěřili svým očím, když mě viděli, a zavolali sousedy, aby se přišli podívat na toho tvora z jiného světa. Já jsem byl troska, na radost nebylo pomyšlení.

Zůstala ve vás po tak otřesných zážitcích nějaká antipatie vůči Němcům?

Antipatie vůči všem totalitním režimům, které bezdůvodně pronásledují lidi bez provinění.

O holocaustu, a o židovském zvláště, se až do roku 1989 u nás příliš nemluvilo. Myslíte, že se za těch sedmnáct let stačilo vše podstatné dohnat?

Myslím, že rozhodně ano, je nespočet kvalitních publikací, filmů i přednášek na dané téma. Občas si dokonce myslím, že je toho snad až příliš, a někdy to také od známých slyším. Nevidím žádný zásadní dluh, který by zbýval.

Možná snad nějaká kritická reflexe věcí, o nichž se tolik nemluví, pro dobu, až nebudou žádní pamětníci. V Izraeli se například hodně mluví o nepochopitelném odevzdání  lidí, kteří šli na smrt jako ovce. Pak je tu to dějinně nemožné kdyby, které se ptá, zda nešlo některé lidi zachránit. Tyto dotazy jsou ale trapné, všichni ti lidé jsou již dlouho mrtví. Nevím, jak je tomu dnes, ale když jsem byl v muzeu Jad Vašem, s lítostí jsem zjistil, že tam není jediný snímek z Terezína, oni ho nepovažovali vůbec za hodný piety a vzpomínky. Asi to byla v jejich očích pouhá rekreace.

Vidíte i dnes nebezpečí českého antisemitismu?

Češi mají podle mého především výrazný problém s Němci. Až na jednu úsměvnou výjimku jsem se nesetkal s ničím podobným. Před lety jsem měl přednášku o Benešovi a mluvil jsem o době války. Po přednášce za mnou přišel jeden pán a říká: Všechno co jste říkal je správné, ale ja vám něco řeknu. Teď to všechno říděj Židi. A já mu na to opáčil: A myslíte, že to je dobře nebo špatně? On jen mávl rukou a odešel.

Toman Brod (1929) po druhé světové válce vystudoval historii na FF UK. Poté pracoval ve Vojenském historickém ústavu a v Československé akademii věd. V roce 1970 byl z politických důvodů vyhozen a živil se manuální prací. Vydal mj. knihu Osudný omyl Edvarda Beneše a v současnosti přednáší na nejrůznějších školách.

Historička umění Jarmila Vacková převzala 19. 4. v přeplněném sále pražského Mánesu cenu F. X. Šaldy za monografii Van Eyck s přihlédnutím k celoživotnímu kritickému a vědeckému dílu. / Pulitzerovu cenu za rok 2006 získaly Geraldine Brooksová za román March a Claudia Emersonová za básnickou sbírku Late Wife. / Německá vláda slíbila, že zpřístupní veřejnosti nacistický archiv, schraňující údaje o 17 milionech obětí nacismu. / V Praze v Rytířské ulici byla otevřena pražská pobočka českých center v zahraničí. / Na Slovensku vznikla cena Anasoft litera za původní slovenskou prózu za uplynulý rok. V porotě jsou: ředitelka zahraničního oddělení Literárně informačního centra (česká obdoba ne­existuje) Miroslava Vallová, literární kritik Vladimír Barborík, literární vědec Peter Darovec, literární kritik Jozef Bžoch a režisér a překladatel J. A. Pitínský. / Fotbalový klub Karpaty Lvov dostal poutu 5000 dolarů
za antisemitské skandování svých fanoušků. / Na Velký pátek zemřel filmový dokumentarista Pavel Koutecký. / Pulitzerovu cenu za službu veřejnosti získaly deníky The Times-Picayune z New Orleansu ve státě Louisiana a The Sun Herald z Biloxi ve státě Mississippi za zpravodajství z boje s hurikánem Katrina. The New York Times dostal cenu za komentář (sloupky Nicholase Kristofa o genocidě v Dárfúru), cenu za mezi­národní zpravodajství (články o čínském soudnictví od Josepha Kahna a Jima Yardleye) a za národní zpravodajství (o tajném odposlouchávání domácností). / Zemřela britská spisovatelka Muriel Sparková, jejíž romány Balada z předměstí nebo Černá madona vyšly i v českém jazyce. / Internetový portál české literatury czlit.cz oslavil rok vlastní existence stručnou, zato neochvějnou pochvalou na vlastních stránkách. Kritický text o portálu ze Souvislostí 1/2006 nepřevzal ani nekomentoval. / Na Velikonoční pondělí
zemřel Rudolf Slánský, jeden z prvních signatářů Charty 77 a po­revoluční velvyslanec v Rusku a na Slovensku. / Günter Grass si v rozhovoru pro noviny Lübecker Nachrichten postěžoval, že fotbal, který sám dříve hrál, je příliš zkomercializovaný a prý již ne­existuje žádná soutěž v první a druhé německé lize / Cenu Revolver revue za rok 2005 dostal typograf, designer a grafik František Štorm.

-lb-, -jgr-

Na schůzi Poslanecké sněmovny minulý týden byla v tichosti schválena technická novela knihovního zákona č. 257/2001 Sb., která přináší roční odklad termínu, kdy by měly být všechny knihovny připojeny k internetu, respektive by přístup k němu měly nabízet svým uživatelům. Provozovatelé knihoven by tuto povinnost měli splnit do 31. 12. 2007. V současné době je k internetu připojena asi polovina knihoven provozovaných obcemi. Stát poskytuje provozovatelům knihoven poměrně velkorysou pomoc v tom, že každá může bezplatně získat vysokorychlostní přípojku a k tomu i úhradu komunikačních poplatků po dobu tří let. I přes tuto podporu je mezi starosty a dalšími zastupiteli velké množství těch, kteří internet buď nechtějí, nebo možná nevědí, co to je. Na první pohled se lidem, kteří žijí ve větších městech, zdá, že internetu je všude dost, ale podle nejnovějšího průzkumu (DEMA) je k němu připojeno pouze 38 % domácností
v menších obcích. S dalším odsunutím plného pokrytí knihoven přístupem k internetu vyvstává tedy otázka, zda se obyvatelé zejména malých obcí internetu v knihovnách vůbec někdy dočkají.

Vít Richter

Kdo se poránu 20. dubna díval na záběry z městského kamerového systému vysílané v Dobrém ránu ČT, začal možná tušit, že tento den bude v Praze něčím zvláštní. Na Nuselském mostě, na Špejchaře, u Hlavního nádraží, v Holešovičkách, v Legerově, na Vypichu a na Barrandovském mostě se na záběrech krom obvyklého provozu objevili i andělé. ČT chtěla na místo poslat svůj štáb, ale pak si to na poslední chvíli rozmyslela. Asi si řekli, že se jim jen něco zdálo. Odpoledne se pak andělé objevovali pěšky i na kolech porůznu po Praze. Okolo šesté odpoledne přijeli na sraz účastníků tradiční pražské cyklojízdy na náměstí Jiřího z Poděbrad. Odtud vyrazili ve velké skupině po městě. „Zabrali jsme celou magistrálu na Nuselském mostě, cestou k Pakulu i nazpátek,“ pochvaloval si jeden z cyklistů, fotograf Luboš Kotek. „Řidiči se přitom chovali většinou vstřícně. Někteří se na nás i usmívali. Nadávalo nám jich jen pár.“ Nadšení
neskrývala jedna z organizátorek jízd, mluvčí iniciativy Auto*Mat Petra Kolínská. „Byla to dosud největší cyklojízda a zúčastnilo se jí 360 jezdců. Povedla se díky andělům a dobrému počasí. Hodně lidí přišlo asi i proto, že stále cítí rozhořčení nad smrtí cyklisty a aktivisty Jana Bouchala.“ Cyklojízda měla podle organizátorů upozornit na nedostatečný rozvoj infrastruktury pro cyklisty a chodce v centrální části města a naopak enormní investice do výstavby kapacitních komunikací. Pražské úřady tvrdí, že je ve městě 199 km cyklotras a 90 km stezek, jenže cyklisté namítají, že jen šestina stezek jsou novostavby, zbylých pět šestin vzniklo pouhým označením stávajících chodníků či parkových cest. Téměř polovina cyklotras je prý nevyhovujících. Na cyklisty se nepamatuje ani při rekonstrukci ulic. Kromě andělů v bílém, cyklistů v pestrobarevných oděvech (mezi nimiž ale převažovala zelená předvolební trička jedné strany) se měli akce zúčastnit
i představitelé města. Byli alespoň pozváni. Primátor Bém se ale omluvil, členové městského výboru dopravy zrovna zasedali, a náměstek primátora Jan Bürgermeister prý nestihl přijet na sraz včas. Příště si asi bude muset také připnout křídla.

Filip Pospíšil

Už je tu zase První máj. Komunisté se pro tentokrát nesejdou na Letné, neboť tu jim hrdinně zabrali antikomunisté. Uvidíme, zda jich bude tolik, co bývá rudých; jisté je jen to, že z menší části půjde o bojovníky odvěké, a z té větší o ty, kteří bojují až od chvíle, kdy je dobojováno. Vždyť co dnes člověku hrozí za nošení trička s nápisem Fuck KSČM? Na rudou hrozbu se zpravidla nezapomíná, zato té hnědé si každým rokem hledí jen černorudí anarchisté. Snad proto, že neonacisté nejsou v parlamentu, nehrozí, že by tam vstoupili, a jejich prohřeškem od roku 1989 je „pouze“ několik mrtvých a nespočet rasově motivovaných útoků. Kdo viděl pozvánku na neonacistický První máj – psanou rukou tiskového mluvčího Národního odporu Petra Kalinovského, antisemity a popírače holocaustu v jedné osobě – snad pochopil, že je čeho se bát. Zatím se ale zdá, že pochopili jen anarchisté, kteří veřejnost vyzvali k přítomnosti na Palackého
náměstí, kde se hololebci sejdou, aby ukázali „teror nepřátel pravdy proti aktivistům nacionální revoluce“ a proti němu postavili ten svůj („Proti teroru teror!“). Těžko říci, zda se Kalinovskému nezachce zopakovat nápad s pochodňovým průvodem Židovským Městem pražským. Těžko říci, zda na Palackého náměstí bude neonacisty čekat někdo jiný nežli ti, co tak činí každým rokem.

Lukáš Rychetský