2006 / 40 - sociálně vyloučení

Za dramatických okolností jste v dětství opustil zemi, kde jste vyrůstal a která tehdy ve „velké“ Evropě představovala malý vzorek setkávání hned několika kultur: české, židovské, německé. Rodnou řečí je vám němčina, ale naučil jste se i česky a už v Čechách jste se učil francouzštině…

Na první dva roky vzpomínku nemám. Strávil jsem je ve Vrchlabí, kde otec pracoval v továrně na kabely. Jeho otec pocházel z Budapešti, jeho matka ze Žatce, on sám se narodil v Salcburku; moje matka byla z rodiny usedlé odedávna v Praze; ve Vrchlabí se mluvilo německy. V Praze jsem pak kolem sebe měl od počátku oba jazyky, český i německý. Vlastně jich bylo víc než dva, mnohem víc. Doma se mluvilo převážně, ale ne jenom, německy a ne jednou němčinou. Neboť v onom čase mezi první a druhou světovou válkou tu vládla rozmanitost. Jedni se ohlíželi po Berlíně, jenž se stal střediskem moderny, expresionismu a poté „nové věcnosti“, druzí spíš po Vídni. Uvnitř Čech k tomu přistupovaly další rozdíly: jedni, ať už orientovaní tam či onam, mluvili jen německy; jiní byli dvojjazyční; třetí mluvili němčinou zabarvenou česky, opět jiní převážně česky, ale také plynně německy, další pak onou zvláštní malostranskou němčinou, o níž ještě
najdete zápisky u Egona Erwina Kische. Tu a tam do toho navíc vplývaly prvky – zlomky, obraty, jednotlivá slova – z jidiš, v mé rodině vzácně a skoro vždy jakoby v uvozovkách. Kafka i Rilke měli prý oba znatelný český přízvuk; že tak mluvil Max Brod, mohu dosvědčit ještě sám, a v Urzidilově mluvě se nedala přeslechnout česká melodie. A rád bych tu také vzpomenul překladu Haškova Švejka do němčiny od Grety Reinerové.

V deseti jsem přešel z obecné (německé) školy v Holešovicích do „classe préparatoire“ pro francouzské gymnázium v Dejvicích. Ovšemže se mi zdálo komické, že mě na pražské francouzské škole vyučují němčině a nadto francouzsky. Ale k francouzské mluvnici jsem záhy přilnul: byla tak spořádaná a tak jasná a pevně uzákoněná, že jsem se jazykem mohl nechat přímo nést. A tak se plachému jedináčkovi stala jazykem konverzačním. Ne, nikdy jsem nežil delší dobu ve francouzské jazykové oblasti, ale po mnoho let jsem takřka výhradně francouzsky četl.

V Anglii k tomu přibyla angličtina.

V Anglii jsem se nejprve musel zorientovat, angličtině se v každém smyslu slova naučit, a tak jsem se k němčině i češtině nejprve a z nouze obrátil zády. Francouzština byla pro mne citově poměrně neutrální; pošta do Prahy a z Prahy musela navíc po vypuknutí války putovat cestou přes přátele z Belgie, také přes Švýcarsko, Švédsko, USA. Stala se mi v té době výlučně jazykem psaným, zatímco angličtina teď víc a víc sloužila komusi, kdo vyrůstal k samostatnosti. Puberta, a co z ní vzešlo, se odehrála takříkajíc anglicky.

Na té škole jsem se sice už hned na počátku seznámil s Shakespearem, jenže jeho jazyk mi byl asi ještě příliš těžký. Ale pod vedením shakespearologa, který byl učitelem z nejpovolanějších, jsem se mu přece přiblížil. Vyzýval hned jednoho hned druhého žáka, aby hry výjev za výjevem ve třídě inscenovali, a provázel vše otázkami, odpověďmi, vysvětlivkami, jimž vděčím za pochopení blankversu, jeho faktury a nejrozličnějšího užití, jak bych to jinde nezískal. Učitel chápal hry a také jejich dramaturgii z poetické stránky, poezie pro něho nebyla jen náhodným přívěškem či konvencí. V tom se dotkl mých znalostí a mé lásky k hudbě a zvláště k opeře – podobně to ostatně cítil i Bernard Shaw. Že další z mých lásek byl lord Byron, kvitoval s úsměvem a: „How typically Continental“. Jemu vděčím také za seznámení se současníkem, byť starším: pozval mě, abych jednoho večera v jeho domě spoluúčinkoval při čtení Eliotovy Vraždy
v katedrále.

Nedocenitelná rada T. S. Eliota mne bohužel dostihla teprve mnohem později. Člověk si nemá během učňovských let, tvrdí Eliot, brát za vzor nesporné veličiny: při jejich napodobování bude za nimi nevyhnutelně pokulhávat. Proto je třeba se držet méně výsostných příkladů a učit se z jejich chyb i předností.

Zatím jsem se ale doslova koupal v bohatství a v oné hybnosti angličtiny, oproti které mi mé ostatní jazyky připadaly omezené a skrovné jako malá hudební tělesa oproti velkému orchestru s varhanami a klavírem k tomu. Rozhodně jsem se zde cítil „doma“ a sunul jsem se, za Hopkinsových, Eliotových a ještě mladších zvuků, blíž k přítomnosti – avšak o pár let později jsem si musel nechat líbit ponaučení, že moje snaha o „mot juste“ je neanglická, pro Angličana dokonce poněkud vulgární, pro něho si i přesné slovo musí uchovat charakter nenápadnosti, diskrétnosti, něčeho spíš mimodečného, a tudíž svůj smysl nečerpá ani tak z lexikálně-sémantické oblasti, jako spíš z kontextu, ve kterém se nachází. Ale stejně mi pro styk s lidmi, k rozhovorům, zůstala angličtina běžnější než kterýkoli jiný jazyk. Vždyť právě takovému styku jsem se učil anglicky.

Co pro vás znamená pobývání v několika jazycích a několika zemích a jejich kulturách? Jak to, že jste zakotvil právě ve Švýcarsku?

Vstupu jednotlivých jazyků do mého života jako by pokaždé odpovídala určitá životní fáze, s níž zůstávají spjaty. Němčinu jsem pochytil, jako pochytíte mateřský jazyk. Totéž platí o češtině, ale k ní jsem se později vědomě doučoval mluvnici (u jednoho strýčka Ivana Vyskočila), kdežto o německou mluvnici jsem se v tomto smyslu nepostaral nikdy. Oba jazyky tedy takřka „přišly“ bezprostředně, jednomu jsem se pak ale ještě jednou vědomě učil.

K italštině jsem se dostal za studií. Univerzita měla úžasnou diskotéku. Prázdniny jsem často trávil v Oxfordu, jeden čas jsem tam poslouchal každý den aspoň jeden akt Mozartova Dona Giovanniho s klavírním výtahem, a tedy i s textem před sebou. Brzy jsem uměl text (a ne málo z hudby) nazpaměť, cesty po železnici jsem si krátil tím, že jsem na chodbičce vagonu prozpěvoval operu do otevřeného okna.

Ale v Anglii jsem si nakonec ujasnil, že básně, básnění, pokud se nemají stát „machou“ a v tom smyslu být „prolhané“, musejí vycházet z kořenů. Jenže já už do Anglie přišel s trojjazyčnou výbavou; přiberu-li k tomu prvního půldruhého roku latiny, dokonce čtyřjazyčnou, a tím jsem byl jazykově příliš uvědomělý, než abych se mohl v angličtině zabydlet přirozeně. Jinak řečeno: uměl jsem jazyk, ale nebyl jsem jím od základu. Nejvyšší čas dostat se do oblasti, kde se mluví, píše, čte německy. Náhoda mi přihrála pozvání do Švýcar, bylo sice myšleno spíš na prázdniny a k účinkování v loutkovém divadle, ale sbalil jsem hned celý svůj majetek, jako bych se měl stěhovat, a odcestoval jsem do Curychu. Loutkové divadlo se mezitím ocitlo v muzeu, prázdniny trvají dosud.

Je možné, aby se jazyk stal svého druhu domovem? Máte pocit, že vy, který jste domov tak záhy ztratil, ho hledáte v poezii? Dává vám poezie „spočinout“, nebo se v ní setkáváte se světem a jeho problematičností intenzivněji?

Curych mi připravil překvapení. Z jazyka, kterým se tam mluvilo, jsem nejprve nerozuměl málem ničemu; z němčiny tu zbylo pouhé hromadné jméno pro množství dialektů, zčásti velmi odlehlých, spisovné němčině sice příbuzných, ale natolik samostatných, že se v uplynulých letech jen málo kontaminovaly ze sousedství; v tom byly současně blízké i příliš vzdálené jazyku, který byl mým vlastním. Vžil jsem se, vbydlel do curyšštiny; ale jestli jsem v ní doma… Mluva v mé hlavě se odehrává ve vícero jazycích, hned převáží jeden, hned druhý. Často mám pocit, že ožívám a píšu jazykem, kterým se už nemluví a který už vlastně vůbec není.

Pěkný postřeh učinila moje žena. Když jsem začátkem devadesátých let opakovaně trávil delší dobu v Praze, překvapila mě poznámkou, že dopisy, které odtud píšu, jsou mnohem konkrétnější, obraznější, zemitější, smyslovější než jindy a odjinud.

Zdali je jazyk, takto viděno, domovem? Možná spíš útočištěm; a i tím je mi ještě spíš hudba. Sice to nevím, ale ne zcela bezdůvodně se domnívám, že jsem hudbu zažil ještě před jazykem. A možná – i to je pouhá domněnka – je mi poezie místem touhy a všeho, co se z touhy rodí, jako například netrpělivost; místem klidu a spokojenosti je mi jen během práce na ní. To by mohla být odpověď i na vaši otázku, neboť se musím přiznat, že závěrečná část té otázky, jestli se totiž se světem a jeho problematičností setkávám v poezii s větší intenzitou, na tu nenacházím žádnou jistou odpověď, naopak ve mně vyvolává nové otázky, jako třeba jestli se se světem setkávám, anebo spíš utkávám, a z jakého aspektu by se zde mělo „problematičnosti“ rozumět a nahlížet ji.

Ve svém eseji o poezii konstatujete její samo-zřejmost, její sebe-rozumění, vlastně až sobě-stačnost. Vlastní text, slova, vám však představují jen jakousi pečeť na balíku poezie. Kde se tedy odehrává poezie?

Pasáž z „pomerančové“ přednášky [Modré pomeranče aneb Oko Pallas Athény. Segmenty obcházení s poezií / Blaue Orangen oder Das Auge der Pallas Athene. Segmente des Umgangs um Dichtung, in: Literatur + Kritik, červen 1998; úryvky z přednášky vyšly v A2 č. 2/2005 – pozn. VK], kterou zmiňujete, je citát z eseje Roberta Musila. Zní takto: „Slovo není ani tak nositelem pojmu, jak se obvykle domníváme, svedeni tím, že za určitých podmínek lze obsah pojmu definovat, nýbrž, pokud je definicí nezúžíme na odborný výraz, je pouze pečetí na volném svazku představ.“

Dovolte mi příklad. Nalézá se v přednášce, nalézá se i u Musila a také u dalších: jde o to, že melodie je ještě něčím jiným než pouhým sledem tónů, že její smysl zakládá tvorba sledu tónů a poté ještě i reprodukce vytvořeného sledu – a že se tento smysl může případ od případu lišit. „Smysl“ by se tu mohl nahradit „poezií“.

Není v tom alespoň předtucha odpovědi na vaši otázku? Nemá zde toto pozorování také blízko k rozlišení mezi smyslem a významem? Vzpomeňte si: „jitřenka“ a „večernice“ znamenají stejnou planetu Venuši; ale mají odlišný smysl. Něco podobného platí pro „strukturu“ a „funkci“. Pozorujeme-li minci jako „strukturu“, je to okrouhlá placka z určitého kovu, má ty a ty rozměry, určitou váhu a barvu, na jedné straně reliéf lidského profilu, na druhé číslici… Jakožto „funkce“ je platidlem té a té hodnoty, platí zde, ale ne už tamhle atd. Smysl (funkce) souvisí tedy zčásti s perspektivou, zčásti s kontextem (obojí je takřka totéž). A minci můžete použít i jako ozdobu, sběratelský objekt, na hraní blech a k čemu všemu ještě.

Dříve jsme užívali pojmů „obsah“ a „forma“; mezi smyslem a významem se u „obsahu“ nerozlišovalo; rozumělo se tu snad smyslu především jako funkci formy? – a přibrali jsme si proto o něco později pojem „tvar“ (Gestalt)? Nepřipomíná vám to všechno také ona zátiší z „pomerančové“ přednášky, na kterých namalovaná jablka a citrony nechtějí být (věrnými) napodobeninami jablek a citronů, nýbrž – čím? A dále fotografii, která rovněž není, jak se uvažovalo původně, metodou, jejímž prostřednictvím by se měla skutečnost podávat a zobrazovat co nejpřesněji, kopírovat takřka doslova, do písmene, když přece už její název říká, že zaznamenává světlo, tedy kreslí světlem, takže její příslušný „předmět“, její Co, vytváří smysl způsobem tohoto kreslení, svým Jak, tj. zacházením se světlem, tím, jak je používáte? Smysl, který se z hlediska fotografky či fotografa dá „ukázat“, sdělit jedině tak, a ne jinak?

Co si slibujete od básní, do nichž jste vpravil „šifru“ některého konkrétního zážitku? Má se čtenář dobrat základní struktury zážitku? Nebo zážitek vykrystalizoval v básni do samostatné podoby, která sama o sobě chce být zážitkem? Jaká je povaha vztahu mezi původním osobním zážitkem a tímto novým, „osamostatněným“?

Nejkratší a nejpregnantnější odpovědí je Kafkova poznámka k závěrečné větě jeho Ortelu. Impuls se v tom, co vyvolal, rozplyne, vyvolané si ho podrží – totiž zruší ho i uchová v sobě –, ať už je to cokoli. (Výjimkou je případ, kdy se o impulsu vypovídá přímo, a ani to ne pokaždé.) Co čtenáře zasáhne, může nám sám ukázat – podobně jako hudebník ukazuje svou hrou, jak rozumí notám –, a z toho pak lze zjistit, jestli to textu odpovídá, či nikoli. To ovšem neznamená, že by byl jen jediný způsob, jak pasáž zahrát. Neexistuje natolik perfektní notový zápis, nejsou tak strojoví hudebníci. „Zážitek“, kterým ovšem může být i jen slovo, zvuk, rytmus, linka, barva, pohyb, ustupuje – jako právě u Kafky – ve většině případů do pozadí, a co se z něho stalo, dovoluje proto jen výjimečně zpětné poukazy k impulsu.

Když spolu probíráme překlady vašich básní, často narážíme na slova, v nichž by mělo být možné i v překladu rozeznat několikero významů z dosti odlehlých oblastí: označení části těla má promluvit i v politickém nebo náboženském kontextu. Tak se vaše výpověď vrství do hloubky, ale zároveň se rozvolňuje do šíře. Jakou úlohu má ve vašich básních taková mnohoznačnost?

Vzpomínáte na drobnou glosu k „Mon métier est un métier de pointe“ Reného Chara? Na tu mnohost, jež ho napadala k „pointe“? Jestliže jsem se vůči vám choval podobně, podobně jsem bez ladu a skladu asocioval, pak se to dělo mezi jiným proto, že jsem chtěl zabránit tomu, abyste si ukládala nutnost „mot juste“ tam, kde byla na místě mnohoznačnost; abych vám uvolnil cestu do vašich vlastních asociačních polí – přičemž mělo zůstat na vás, abyste mezi (z kontextu) „správným“ (přiléhavým) a „nesprávným“ významem rozlišila a vybrala ten, který by se vám jako zkušené čtenářce zdál primární – což mohl zajisté být i takový význam, který nebyl nejbližší, nýbrž takový, který by na své straně vyvolal významy další a otevřel stavidla k příbuzným asociacím. Jelikož je (mně?) často nemožné vyjádřit něco tak přesně, aby se tomu porozumělo jedním zcela určitým způsobem (vlastně to považuji za obecnou nemožnost), zkouším udělat z nouze – nu, ne zrovna ctnost,
ale vědomý prostředek, a mnohoznačnost do díla zapojuji. Onen „způsob, jak“, k němuž také patří příslušný kontext, může pak volbě přiléhavého slova napomoci.

Ve vašich textech nejsou žádné formálně přespříliš nápadné slovní hříčky, a přece jsou tu novotvary, nové třeba jen svou předponou. Někdy chcete, aby za výrazem „špitálu“ bylo slyšet i „spirálu“, za „Atzung“ i „Achtung“ za „zipfelisiert“ „zivilisiert“ apod. Jsou autoři, kterým jde o uchování „síly“ slova, jsou na druhé straně takoví, kteří rozehrávají „povrchy“ slov, jejich slabiky a hlásky. Kde stojíte vy?

Slovní hříčky? Ale ano, jsou tam. Například „řetězce cel“ jsou rakovinné buňky, jež se neúměrně množí, a zároveň „řetězy v celách“ či „vězeňské cely“. V „klíční kosti“ je aktivován význam „klíče“, který může uzamknout chodbu. „Bere si hlas“ znamená zároveň, že se hlásí o slovo i že se hlasu zbavuje. „Dřevěněním“ se tuhnoucí věci zároveň vzdalují do „dřevních“ dob. Ale chtěl bych zdůraznit: vůbec není třeba, aby čtenář takto přemýšlel, aby analyzoval; naproti tomu je možné, že hru vytuší, aniž si ji konkrétně uvědomuje. – Zřetelnější je například v Psích dnech hra s “ne-blahá” a “darem-ná” (zřetelnější rozdělením). A možná i v 53 právě před Fugou ono “před sebou”, kdy “před” je chápáno ve smyslu časovém i místním, přičemž jeden smysl logicky vylučuje druhý. Ale právě logicky.

ES WIRD NIE Wörter genug sein.

Ist das nicht eine nieder-

ist das nicht

eine trächtige Ver-

zweiflung?

NIKDY NEBUDE dost slov.

Není to ne-

blahá

není to

darem-

ná bez-

naděj?

AUSGEGATTERTES DU, mit deinen

Wahn gewordenen

Kindern immer

vor

dir.

VYKÁZANÉ TY,

v šílenství z vidin

dětí vždy

před

sebou.

„Zipfelisiert“ (zcivělizovaný) je zkomolenina, kterou mám z nějaké – dětské? – knížky, už nevím z které, a znamená přirozeně „zivilisiert“ (civilizovaný).

„Zvukový povrch“, nebo „síla slova“: je to pravá alternativa? Musí jedno druhé vylučovat? Jistěže mohou homonyma svádět k nezávazným hrátkám, a někdy je to legrace slova komolit. Takové hříčky mohou být také nesmírně pádné, jako ta dvojzemá věta Karla Krause: „Čím větší bota, tím víc nese“ [Vlastně „Je grösser der Stiefel, desto grösser der Absatz“ = Čím větší střevíc, tím větší podpatek neboli odbyt, tj. Čím větší nesmysl, tím více se prodává – pozn. VK]. A jak se vám líbí toto: „Tragédie, lidožroutsky: on se tu sžírá touhou po ní“? Možná je tím, co mne zaměstnává, ba doslova fascinuje, ona (na jedné straně) nepřesnost jazyka, o níž se zdá („zdá“, protože nikdy nebudeme vědět s určitostí, „co dorazí na druhý konec“), že dokonalé porozumění vylučuje, a na druhé straně mnohoznačnost, kterou se – případ od případu – pokouším do básní zapojit nebo si ji alespoň, totiž tam, kde jde o pouhé, někdy jen vzdálené názvuky, uvědomit.

Když se rozhlédnu po vaší dřívější poezii, připadá mi, že jste nějaký čas k nezaměnitelné poetice a úhlu pohledu Rozevřené fugy či Krále na střeše dospíval. Hledal jste svůj styl? Jak „vzniká styl“?

Mluvíte o „nezaměnitelné poetice Krále na střeše a Rozevřené fugy“. Pro mne jsou způsoby užité v jedné a ve druhé básni přímo diametrálně protilehlé, takže musím zapochybovat, jestli jsem správně porozuměl tomu, co míníte „poetikou“. O tom bychom si mohli povídat ještě jindy. Tady a dnes jen tolik: někdy jsem kdesi sám na sebe zvolal: „Tvary, ne jména!“ Mám na mysli: Rozevřená fuga tvoří, Král na střeše převážně pojmenovává. – Jeden způsob však druhý nevylučuje. Jsou oba možné a rovnocenné.

Nevzpomínám si, že bych kdy „hledal vlastní styl“, a také nevím, jestli se něco takového dostavilo. Učil jsem se nejprve, jako se všichni nejdřív lecčemu učíme, například svému mateřskému jazyku: napodobováním, ať už napodobováním z různých jazyků nebo dokonce v nich. To asi nezůstalo bez důsledků.

Jak vzniká styl? Domnívám se, že děláním; zájmem, sklonem vyjádřit, sdělit se co možná nejpřesněji. Výsledek bude individuálně tak odlišný jako lidé, kteří o něj usilují, a u jednoho se dostaví dříve, u druhého později. Rilkova, ale i Wagnerova raná díla jsou tuctovým zbožím jejich doby, a nejoblíbenější a nejznámější skladba Arnolda Schönberga je ještě v zajetí secese. Naproti tomu Büchner nebo Rimbaud…

V souvislosti s překládáním Reného Chara jste se několikrát vyslovil, že jste překlad musel vzdát nebo že vás řešení napadlo třeba až po třiceti letech. Je překlad poezie možný a má vůbec smysl?

To záleží na tom, co překládáním rozumíme, co si od překladu slibujeme a co očekáváme. Jako jedna verze existují podstročniky, ty jdou velmi k duhu například žákům latiny. Na druhém konci škály je „volný překlad“, který často představuje spíš vlastní dílo samozvaného překladatele, jemuž text z jiného jazyka posloužil jako odrazový můstek, takže pak „překlad“ sotva dovolí zpětnou vazbu na originál. Se třetím druhem překladu jsem se v životě setkal jen jednou: jakožto homage Dantovi napsal T. S. Eliot báseň, u níž mi připadá, že je atmosférou, zvukem a svým „infernem“ Dantovi blíž než kterýkoli mně známý překlad Danta v kterémkoli mně známém jazyce, aniž bych byl nucen říci, že Danta imituje.

Považuji básnění za překládání z toho, co je před jazykem, co je ještě beze slov, co je nonverbální: do slov („výtiskem vtisku, výrazem vjemu“ to přibližně nazval Benedetto Croce ve své estetice). Nejeden překlad Bible, překlad Buddhových projevů od K. E. Neumanna, Hölderlinův Sofokles dosvědčují dosažitelnou kvalitu, hodnotu a význam takových podniků stejně jako Schlegelův a Tieckův překlad Shakespeara. Ukazují ostatně rovněž, že rozhodujícím faktorem kvality tu není filologická akribie, ač je o ni třeba usilovat, protože lze s její pomocí vymýtit alespoň hrubší chyby.

Jestliže překládáte časově odlehlé dílo, vystavujete se nebezpečí, že je archaizováním čtenáři odcizíte nebo je přílišnou modernizací zkreslíte. Před pár lety vyšla útlá knížka se 66 překlady jednoho a téhož Shakespearova sonetu. Ani jeden se nezdařil dokonale. A přinejmešním tím je knížka poučná. Když jsem se chystal přeložit Holanovu Toskánu, řekl mi Holan: „Buďte co možná přesný (nebo: doslovný), a dopřejte si každou volnost, kterou budete potřebovat, ale udělejte z toho dobrou německou báseň.“ To je podle mne nejlepší rada, kterou je možné udělit nejen překladateli.

Chvála dobrému bogu

Mýtus známý mimo jiné z Jiráskových Starých pověstí českých obohatil jeho nový vypravěč Miloš Urban o celý pantheon slovanských bohů, „jenž se svým půvabem, barvitostí, rozmanitostí a specifickým charakterem“, jak sám říká v závěrečné poznámce, „vyrovná protějškům v bájesloví řeckém, keltském, germánském nebo třeba indiánském“. Kniha osobitým způsobem pracuje s příběhem o vládnutí Libuše a Přemysla, usedajícího na knížecí stolec na úsvitu českých dějin.

Četba variace na starodávný příběh mi připomněla zážitek z jednoho mého pobytu v prostředí sibiřských kočovníků. Tehdy mi evencká žena vyprávěla mýtus o jejich hrdinovi Chovokovi. A když své vyprávění skončila, zeptala se mě: „I tvoji předci byli tak silní?“ Snažila jsem se vzpomenout si na nějakou českou legendu, jíž by rozuměla, ale v lesním prostředí, které jedině znala, působily mnohé příliš uměle. Pátrala jsem po takových příbězích, které by byly její představivosti blízké. Pak jsem si vzpomněla na vyprávění o Libuši a Přemyslovi a Bivojovi, který zvítězil nad kancem, a pokusila se jí pomocí obrazů, tak jak mi je má fantazie přinášela, tlumočit kořeny vlastního národa. Byla to pozoruhodná vypravěčská zkušenost.

Miloš Urban dokázal vypravěčské kouzlo znovu probudit. Čtenáře vtahuje do příběhu kněžny Libuše a sedláka Přemysla velmi podmanivým způsobem. Je vizionářem v pohledu do minulosti: přináší cosi, co se z naší společnosti v posledním století vytrácí – oživování kořenů, moc slova a kouzlo epiky. Postavám dokáže vtisknout charakter, dokresluje je pomocí bogů, které uctívají (případ Krokových dcer), a přibližuje dávné magické myšlení našich předků, vyvěrající z divoké krajiny lesů a hvozdů. Logiku původního příběhu zachovává a děj odehrávající se v zapomenutém dávnověku nemá podobu kronikářského zápisu: je svěží, emocionálně nabitý, jako by se udál v přítomnosti.

S Libuší se setkáváme nejprve v útlém věku, kdy se spolu se svými sestrami nachází v péči otce. Její patronkou je „panenka z travin“, která ji provází v těžkých chvílích, kdy je nucena přijmout svou předurčenost a vládnout mužům. Je to bohyně Morana, smrt, která jí propůjčuje sílu: „Libušin bog se vymykal. Jednou byl z trávy, podruhé z proutí, potřetí z borových šišek. Měnil svou podobu podle toho, kde se nejmladší sestra toho dne proháněla na koni a co si zamanula zaplést do dlouhého copu. Pak všecko pozoroval, nikdo si před ním nebyl jistý, někdy se podobal panence a jindy koníkovi…“ (s. 18) Právě díky Moraně mohla Libuše navrátit život těžce zraněnému koni a zachránit ho ze spárů smrti. Bůžek ji neopouštěl až do chvíle, kdy jí věštba přidělila pána. Po noci strávené s Přemyslem ji její patronka opustila (přichází o panenství): „Její pocity byly všelijaké. Sháněla se po svojí panence z trávy, ale musela ji ztratit
během jízdy do tvrziště…“ (s. 100–101) Figurku temné bogyně také postrádá, když se v doprovodu Přemysla vrací na lodích zpátky do svého knížectví: „Spolu s menšími bogy chyběla na lodích Morana, přestože se jejího místa – překříženého kruhu namalovaného na palubě – nesměl nikdo dotknout. Libuši přišlo nespravedlivé, že temnou bogyni opět vynechali…“ (s. 108)

Přemysl připomíná trochu Libušina otce (dcery si často hledají muže podle svých otců). Je vdovec, stejně jako byl Krok, když se znovu ujal vlády. Přejímá vládu od Libuše, která se jí vzdává po předchozím soudu, kdy nerozhodovala podle práva, ale podle emocí, a raději přenechává tíhu tohoto břemene muži, který jí byl určen. Jemu však nadále předává svou ženskou moudrost a zkušenost. „Češi ho bez výtek poslouchali… Za nocí naslouchal zase on jí.“ (s. 119)

Jazyk, který Miloš Urban používá, je z těch, jímž se píší letopisy: barvitý, plný obrazů, s příchutí dávnověku. Setkáváme se zde s výrazy jako bog, bogyně, bognice, nebo dnes již nepoužívaným termínem žářiště, či méně používaným žrec. Pantheon slovanských bohů se prolíná příběhovou látkou a dodává ději příznačné kulisy. Les a krajina jsou živoucí, plné nejrůznějších bytostí, před nimiž je třeba se chránit, nebo které je naopak vhodné oslavovat.

Kniha Pole a palisáda je zdařilým oživením mýtu. Je výsledkem spisovatelské dovednosti, hluboké empatie a rozpoznání síly dědictví po těch, kteří žili před námi. A zároveň vyjadřuje nutnost těmto starým příběhům naslouchat a jejich hrdiny si připomínat.

Autorka je etnoložka.

Fischerovy Listy o druhých a o sobě

Jiří Opelík, vydavatel pamětí filosofa J. L. Fischera, líčí v ediční poznámce, jak obtížně kniha vznikala. První díl, zabírající časový úsek od roku 1894 do roku 1923, začal autor psát na podzim roku 1955, kdy mu byla zakázána výuka, a dokončil jej o půl roku později. Druhý díl (do roku 1931) dopsal v roce 1958. Po 12 měsíců v letech 1956–1957 pobíral měsíční stipendium (vlastně půjčku, částka měla být stržena z honoráře) 1000 Kčs od Českého literárního fondu, knihu však nakladatelství Československý spisovatel nevydalo. Vydání pak opět nadhodilo v roce 1963; na jeho popud Fischer knihu přepracoval a dovedl do 30. září 1938, tedy do konce první republiky. Nicméně kniha nebyla zase vydána, autorovi se podařilo publikovat jen několik výňatků v příležitostných tiscích. Při této genezi knihy je pochopitelné, že autor v psaní nepokračoval, ačkoli jeho vzpomínky na exil, který strávil jako uprchlík před gestapem v Holandsku, od
roku 1940 rovněž okupovaném (vzpomeňme, že E. Steinovou nacisté našli), i jeho poválečné osudy, které ho nejprve vynesly na vrchol společenské prestiže (roku 1945 se stal děkanem Filosofické fakulty Masarykovy univerzity a o rok později byl jmenován rektorem obnovené olomoucké univerzity), po němž následovala nemilost a penzionování, by si to jistě zasloužily.

Editor stál před obtížným úkolem rozhodnout, zda dílo bude vydáno podle strojopisu poslaného původně nakladatelství, nebo podle strojopisu, v němž J. L. Fischer reagoval na přání a podněty nakladatelství. Rozhodl se pro znění „původního záměru“, tj. strojopisu, který Fischer nakladatelství předložil. Pro první kapitolu byly však použity i další verze.

Paměti nejen jako román

Fischer říká v úvodu, že psát paměti je vlastně v rozporu s jeho činorodým, do budoucnosti zaměřeným životním úsilím. Naznačuje, že se úkolu podjal z vnější nutnosti (honorář). Autoři se však v reflexích o svém díle často mýlí. Hned úvodní partie, v nichž Fischer líčí okolnosti svého narození, svá léta chlapecká, gymnaziální studia a první dva roky (1912––1914) studia na Filosofické fakultě Karlovy univerzity, v nás musí vzbudit pochybnosti o tomto tvrzení. Nesetkáváme se v nich se suchými záznamy událostí jeho života, nýbrž se široce založenou rodinnou kronikou, s barvitým líčením charakterů a osudů jeho blízkých, které nás uchvacují svou věrohodností. Fischerovy paměti v této své části jsou velkou románovou kronikou, s tím rozdílem, že jde o lidi a osudy nikoli vymyšlené, nýbrž reálné. To ostatně platí o celé knize, zejména o portrétech osobností, s nimiž se Fischer za svého života
setkal.

Vedle toho je kniha galerií osobností méně známých, Fischerových kolegů ze studia, druhů z vojny nebo kolegů z obou knihoven, v nichž pracoval (z pražské univerzitní a z olomoucké studijní knihovny). Vždy jde o charakteristiky tak určité a plastické, že se musíme zajímat i o okolnosti života jejich hrdinů. Fischer, jako by to tušil, nás také, aspoň v některých případech, zpravuje o jejich pozdějších osudech.

Vedle tohoto „románového“ aspektu má kniha velmi přesnou osnovu: sleduje Fischerův vlastní vývoj, tj. utváření jeho filosofie. Fischer patří ještě k filosofické generaci, jejíž ctižádostí bylo vytvořit vlastní systém. Patřil sem například o něco starší J. B. Kozák nebo Fischerův předchůdce na brněnské fakultě V. Hoppe, v Praze ovšem F. Krejčí. Jeho o něco mladší kolegové, z nichž nejvýznamnější je J. Patočka, již filosofují z vědomí krize filosofického myšlení, resp. krize evropské kultury, jak ji zachytil E. Husserl či jak na ni reagoval M. Heidegger. Fischerovy paměti jsou díky této stavbě obdobou bildungsrománu, vylíčením cesty k sobě samému a jejích peripetií. Budoucí historik české filosofie zde najde Fischerovy vlastní výklady intencí, i těch nenaplněných, jeho děl i jeho sebekritiku.

Fischer však dbá, aby tyto výklady neubraly knize na čtivosti, jsou maximálně srozumitelné a zapadají organicky do toku vyprávění. Poměrně málo je v knize zachycena válka, protože Fischer byl hned na jejím začátku raněn a pak uznán neschopným služby v poli, takže válku prožil ve vojenských nemocnicích a ubikacích. V jejím posledním roce mohl dokonce několik měsíců pokračovat ve svém studiu na Karlově univerzitě. Místo vojenských zážitků je v této části knihy zachycena atmosféra nadějného očekávání konce války, ne nepodobná pražskému jaru v roce 1968.

Čtenář, který hledá v knize svědectví o citech a smýšleních tehdy vládnoucích a především o významných osobnostech oné doby, nebude rovněž zklamán. Od začátku svého univerzitního studia se Fischer setkával s mnoha představiteli tehdejší kultury, zejména literatury, literární vědy a filosofie. A nebyla to setkání jen vnějšková, nýbrž i přátelská. Tak navštěvoval – hned po válce – S. K. Neumanna, do jehož Kmene i Června přispíval, později byl spolupracovníkem B. Václavka, s nímž vydal 10 ročníků kulturní revue Index. Vůdčí postavou Fischerova brněnského období byl J. Mahen, velmi přátelsky se znal s B. Markalousem – J. Johnem. A. Novák se v knize mihne dvakrát, jednou jako Fischerův učitel v Praze, poté jako profesor v Brně. V knize najdeme i portréty sociologa I. A. Bláhy, R. Jakobsona, letmými, ale výstižnými charakteristikami jsou zachyceni O. F. Babler, J. S. Machar,
F. Halas i J. Durych, který byl v Olomouci plukovním lékařem. Jiné osobnosti jsou zastoupeny rozbory svých děl. To se týká F. X. Šaldy, K. Teigeho, V. Nezvala, F. Šrámka, A. M. Píši. Z filosofů najdeme v knize portréty F. Krejčího, F. Pelikána, E. Rádla, K. Vorovky, V. Vorstera, F. Fajfra aj.

Odpovědnost umění i filosofie

Důležitou stránkou knihy je aspekt politický. První dramatickou událostí Fischerova života – nepočítáme-li válku – byl jeho článek komentující atentát na A. Rašína, uveřejněný v Československých novinách, tehdejším učitelském deníku. Fischer v něm atentát neschvaloval, vybízel však k zamyšlení nad jeho příčinami – příčinami rázu „kolektivního“, jak říká, tj. sociálními a politickými. Článek končí výzvou k zastavení kampaně proti opozičnímu tisku, který byl obviňován z podněcování k atentátu. Důsledkem článku bylo Fischerovo přeložení z pražské univerzitní knihovny do Olomouce, které se mu zprvu jevilo jako „vyhnanství“, ale poté se ukázalo mnohem pozitivnějším. Fischer zde mohl rozvinout svůj organizační talent, který již předtím projevil v pořádání přednášek Jednoty filosofické v Praze. V Olomouci založil její odbočku. Ke zdejším přednáškám byli zváni – vedle některých místních pracovníků – hosté z Brna nebo Prahy. Vedle
toho se Fischer snažil – ne bez úspěchu – sjednotit kulturní úsilí českých a německých osvětových spolků. Ukázalo se, že spolupráce obou skupin obyvatelstva (v Olomouci byla třetina Němců) je nejen možná, ale že přináší dobré plody. Olomoucká perioda Fischerova života nám také pomáhá pochopit paradox, který neztělesňoval pouze on, nýbrž celá řada umělců a kulturních pracovníků: jeho vztah k marxismu.

Tak jako pro mnoho jiných tvůrčích duchů své generace anebo generace o málo pozdější byl marxismus pro Fischera především inspirací k protestu proti služebnosti kultury, třeba nepřímé, v kapitalismu. Socialistická revoluce měla emancipovat kulturní tvorbu od podřízenosti hospodářským silám a závislosti na nich. Odtud vyšli K. Teige a A. M. Píša, jejichž charakteristické projevy Fischer cituje. Sám polemizuje s poetismem – například u V. Nezvala, u něhož postrádá odpovědnost a vážnost jako podmínky umělecké práce. Stejně žádá odpovědnost, ručení sebou samým, opravdovostí svého úsilí i ve filosofii.

V druhé polovině dvacátých let mu vyvstávají obrysy „skladebné filosofie“, v níž je mj. sledována tendence k osamostatňování „výrazové“ složky od vlastních sebezáchovných funkcí v živé přírodě (např. tendence ke hře, která nemá přímý biologický význam). Ve společnosti se rozlišují vyšší a nižší funkce, přičemž umění a filosofie mají – na rozdíl od nižších společenských aktivit – autonomní povahu. To také znamenalo definitivní rozchod s marxismem, který byl pro Fischera stejně jen dílčí inspirací, a s komunistickou stranou.

Ideovým i dramatickým vyvrcholením knihy je vylíčení období od španělské občanské války do konce první republiky. Fischer se v tomto období angažoval publicisticky výzvami na obranu demokracie a republiky, v reminiscenci na rok 1917 se snažil zorganizovat manifest spisovatelů, sešel se s E. Benešem a radil mu k uzavření dohody s Polskem, k prvnímu výročí Masarykovy smrti uspořádal manifestaci na brněnském Zelném trhu a posléze se pokusil o kousek zcela donkichotský – setkal se s tehdejším představitelem naší vojenské politiky E. Moravcem a přemlouval ho k vojenskému převratu. Zachycením trýznivé nálady, která převládla po vyhlášení kapitulace, kniha končí.

K čemu jsou dobré paměti?

Fischerovy paměti jsou především dobré literární dílo. Navíc podávají svědectví o řadě významných osobností jeho doby. Jejich dílo je uzavřeno a více méně objektivně zhodnoceno, ale přece jen vzpomínky současníka mohou přispět k pochopení jejich života a tvorby. Paměti dále zachycují atmosféru doby a ovšem dřívější způsob života. Tak je z Fischerova líčení jeho sjednocovacího úsilí v Olomouci i z jeho aktivit v Brně patrné, jak velkou úlohu v životě města hrály zájmové spolky a kultura. Její představitelé, například pracovníci divadla nebo univerzitní učitelé, nemluvě o spisovatelích, se těšili velké autoritě. Od těch dob společnost prošla vývojem, v němž kultura ztratila svůj nimbus nepochybné hodnoty, kterou lidé spontánně uznávají. I úloha jedince, zvláště byl-li to jedinec Fischerova formátu, byla větší. O těchto věcech nás nepoučí dějepis, o nich nám vydávají svědectví paměti.

Autor je filosof.

minirecenze

Mervyn Peake

Gormenghast III. – Už jen Titus

Přeložila Dominika Křesťanová

Argo 2006, 222 s.

Zatímco první dva díly trilogie Gormenghast byly jakousi gotickou fantasy ve stylu Poea či Lovecrafta, závěrečná kniha cyklu se od nich výrazněji odlišuje. Za fantasy (jakkoliv netradiční) lze už příběh označit jen stěží. Namísto izolovaného rozpadajícího se hradu se zde hrdina vydává do podivného světa připomínajícího spíše ten moderní. V pojednáních o autorovi a ostatně i v předmluvě k této knize se lze dozvědět, že Peake podlehl duševní chorobě a třetí díl už psal v době onemocnění. I když před sebou nemáme autobiografický realistický román, čtenář, který tohle ví, pak nachází stopy šílenství a boje s vlastní pamětí na každém kroku; z tohoto hlediska závěr trilogie trochu připomíná Šílenství Jerzyho Krzystoně. Textu lze vytknout občasné „filosofující“ plácání (hrdina „nalezne cíl skrze samotné žití“ apod.), naopak nadšení budí záplavy bizarních popisů a dialogů, známé už z předchozích dvou dílů; již tradičně také
vysloveně potěší překlad. I radost z vyprávění, ze samotných popisů (ať už jde o stoky pod velkoměstem, boj mezka s velbloudem nebo konverzaci na značně dekadentním večírku) a hry s jazykem je v knize zachována. Namísto uspořádanějších prvních dvou dílů se zde mezi jednotlivými scénami tyčí ale spíše ostré přechody, text je natrhaný do fragmentů. Působivé to určitě je, i když vzhledem k okolnostem vzniku knihy to současně trochu mrazí.

Pavel Houser

Barbara Hand Clowová

Katastrofobie

Přeložila Adéla Bartlová

BB art 2006, 434 s.

Roku 1994 vtrhly do autorčiny mysli nehmotné bytosti z Plejád a zahltily ji informacemi. Poučí nás, že před 10 500 lety prolétly sluneční soustavou fragmenty z výbuchu supernovy a naklonily do té doby k ekliptice kolmou zemskou osu. To vyvolalo katastrofické události, které se vryly do lidské mysli a způsobily hluboké trauma, jehož jsme se dosud nezbavili. Měli bychom si uvědomit, že něco takového se hned tak opakovat nebude, a čekají nás naopak velice šťastná léta, zvláště když k nám míří nepředstavitelně povzbuzující kosmické vlny. Bohužel o tom vědí nejenom Plejáďané a autorka, ale i elita (zahrnující např. CIA), které traumatický stav lidských myslí vyhovuje, a snaží se tak od mocné transformační energie odvést pozornost. Musíme se proto ve svých tělech odzemnit (nebo uzemnit? – to jsem zcela nepochopil), aby se naše křehké žlázy dokázaly při průletu vln aktivovat. To nám pomůže vymknout se moci médií, která zkreslují
spiritualitu svými egy. Pak společnost přestane podporovat Edisony, Einsteiny, Stepheny Kingy a internetový sex (autorka se snad popálila o žárovku?) a obrátí se k soustavě mocných symbolů, které se stanou branami do tajemných světů. Určitě nám v tom pomůže „raněný léčitel“ – roku 1977 objevená planeta Chiron, protože Zeus výměnou za Chironův sestup do podsvětí osvobodil Promethea. Knížka by neměla uniknout žádnému sběrateli extrémních projevů lidské pošetilosti.

Jan Novotný

Horst Georg Pöhlmann, Marc Stern

Desatero v životě židů a křesťanů – dialog ortodoxního rabína a křesťanského teologa

Přeložili Petr Gallus a Ondřej Macek

Vyšehrad 2005, 200 s.

Dialog učenců se zdá být v oblasti náboženství osvědčenou formou komunikace. Za podmínek vzájemného respektu a naslouchání je možné dospět k nalezení překvapivých shod, na druhé straně se odhalují nepřeklenutelné propasti a hranice, které již není možné překročit. Dialog je i základním rámcem předkládané publikace: Protestantský teolog Horst Georg Pöhlmann se setkává s rabínem Markem Sternem, aby spolu diskutovali nad základním textem křesťanství a judaismu, starozákonním Desaterem. Nijak se nešetří. V úvodní kapitole sype Pöhlmann z rukávu data, získaná o Desateru na základě historické kritiky Starého zákona. O té nemá ortodoxní rabín Stern valné mínění a v základech ji zpochybní. Míst, kde se oba pánové neshodnou, je povícero. V každém případě se zabývají danou látkou, tedy jednotlivými přikázáními Desatera, poctivě – jedna kapitola, jedno přikázání. Poskytují čtenáři fundovaný vhled do obou náboženských systémů,
poukazují na shody i rozdíly a vše doplňují exkursy do dějin křesťanství a judaismu. Ačkoliv kniha neposkytuje překvapivé závěry, plní dobře úlohu kompendia, které by se dalo použít „pro obě strany“. Autoři se snaží promlouvat ke čtenáři 21. století, což je bohulibý záměr, jen by nesměl být na příliš místech prošpikován pro německé teology typickou, ale právě v 21. století poměrně bezzubou a nic neřešící kritikou společnosti. Ale na tu mají oba teologové právo.

Martin Teplý

Lukáš Pollert

Lukáš se ptá I.

Maťa 2006, 330 s.

Zavedené nakladatelství Maťa přišlo v roce 2001 s novu edicí knižních rozhovorů s názvem Meziloky. Prvním počinem bylo revidované vydání klasického interview Jana Pelce s Mejlou Hlavsou Bez ohňů je underground. V zatím posledním svazku „mezilokovské“ edice, který vychází ve spolupráci s Lidovými novinami (a obsahuje texty, které v LN postupně vycházely), zpovídá olympijský vítěz Lukáš Pollert současné i bývalé hvězdy našeho sportu. Zatímco naprostá většina sportovních rozhovorů v tuzemském tisku se ocitá v dokonalém zajetí všemožných klišé a vyprázdněných floskulí („Jak vám bylo, když jste to trefil?“ a podobně), Pollert se snaží využít možnosti ozvláštnění a nového pohledu. Hovorová čeština, nenucenost a především jeho vlastní sportovní zkušenost vytvářejí nekritickou familiérní atmosféru, díky níž se zpovídaný cítí dobře a nechá se nenásilně vést Pollertovými dotazy. Ty jsou povětšinou inteligentní
a neotřelé, i přesto je však úroveň jednotlivých rozhovorů kolísavá. Poněkud skřípou konfrontace s legendami (Jiří Raška), daleko lépe funguje klábosení s mladšími ročníky a vrstevníky (Jakub Janda, Václav Chalupa, Štěpánka Hilgertová). Pokud se tu a tam objeví dotaz zavánějící vágní sportovní hantýrkou, je z něj cítit Pollertův parodický nadhled (v interview s Jaromírem Jágrem: „Hele, Jardo, kdy si konečně přestaneš hrát s tím pukem, vyrosteš z hokeje a staneš se dospělým člověkem?“).

Jan Jílek

Alexandre Dumas

Rytíř de Sante-Hermine

Přeložila Dana Melanová

Baronet 2006, 974 stran.

Na přebalu knihy se uvádí, že poslední a u nás zatím nikdy nevydaný román Alexandra Dumase se vyrovná jeho slavným dílům, jako jsou Tři mušketýři či Hrabě Monte Cristo. Není to pravda. Pokud Dumas ve svých nejslavnějších románech umně spojil dobrodružně laděný příběh s chytlavým popisem reálií a politiky té které historické doby, zde jako by už byl jen autorem lacině dobrodružných knih pro náctileté. Intriky, milostné pletky, ale i barvitý obraz pařížského dvora a salonů tentokrát chybějí, a pokud se přeci jen někde objeví, jsou chápany, a tedy i líčeny jako druhá, spíše nedůležitá dějová linie. Většina papíru slouží popisu stále nových a nových korzárských, loveckých a válečných zážitků hlavního hrdiny, proti němuž se zdá být Mirek Dušín členem Bratrstva kočičí pracky. Charaktery Dumasových postav byly vždy dost ploché, dle měřítka hodný – zlý, v jeho posledním románu je ale tento nedostatek doveden až k absurditě
a některé dialogy by jistě pro svou nadnesenost působily směšně i v době Napoleona, kdy se děj knihy odehrává. I tak se ale sluší říci, že i u románu Rytíř de Sante-Hermine si občas člověk při některých pasážích vzpomene na pročtené noci s baterkou v jedné ruce a Mušketýry v druhé. Kouzlo ale netrvá nikdy dlouho a poslední Dumasův román tak lze považovat za jeden z jeho nejslabších.

Lukáš Rychetský

John Keegan

Válka v Iráku

Přeložil Lubomír Kotačka

Beta-Dobrovský 2006, 204 s.

V západoevropských zemích je běžné, že horké politické či vojensko-politické události a jevy komentují přední historici či sociologové. Vojenský historik v této knize seznamuje s historií Iráku i s životem Saddáma Husajna, s krizí v letech 2002 až 2003, s pádem Bagdádu i s dozvuky této „záhadné války“. Kniha má vše, co postrádá politický diskurs u nás: bystrou a neotřelou analýzu zahraničněpolitických okolností války, důkladný historický exkurs i prognózu vývoje. Válka v Iráku netematizuje v našem prostředí jen tuto válku, ale také značnou ubohost naší publicistiky, která dává prostor politikům namísto jejich kritikům, takže naši reprezentanti jsou bez oponentů a mohou si s námi dělat, co se jim zlíbí. Keeganova kniha ukazuje, o co je český čtenář a televizní divák ukrácen. Má totiž šanci, je-li jen čtenářem českého, obzvláště denního tisku či divákem televizního zpravodajství, stát se
nevzdělaným idiotem. Keeganovu knihu o Iráku bohužel musíme u nás číst nikoli primárně jako analýzu jedné války, ale jako kontrast k naprosté absenci podobných knih u nás. Ujme-li se někdo „analýzy“ politicky relevantní české události, je z toho jen bulvární paskvil, o seriózní práci tohoto typu jsem nezavadil. K hořkosti nad neporozuměním severoamerických činitelů iráckým kulturním, sociálním a politickým reáliím tak českému čtenáři přibude hořkost nad bizarní českou politickou „rozpravou“.

Michal Janata

Jean-Paul Sartre

Bytí a nicota

Přeložil Oldřich Kuba

Oikoymenh 2006, 717 s.

Hlavní filosofické dílo francouzského filosofa, esejisty, romanopisce, dramatika a politického aktivisty (vystupoval jako marxista, přes maoistické období dospěl k takřka čistému anarchismu; nikdy však nebyl komunistou) vyšlo v roce 1943. Sartre v knize razí své základní představy o existenci, o svobodě lidského bytí a kierkegaardovsky překonává základní úzkost, aby se pustil do práce, v níž dává smysl vlastnímu životu a transcenduje ke svému cíli. V Bytí a nicotě spojuje autor existencialismus s fenomenologií, jak ji načerpal zejména z Husserla a Heideggera; je schopen se kriticky vypořádat i s Descartem, Kantem a Hegelem a spět ke své originální syntéze. Dominují v ní zejména pojmy svobody, časovosti a odhodlanosti. Pro lidskou realitu (bytí pro sebe) je podle autora charakteristická touha po bohu (bytí v sobě či o sobě), ta je však vždy znovu nenaplňována. Ve svém spise tak
Sartre načrtává i základy pro existenciální psychoanalýzu, která je s to odhalovat smysl lidského života. Jeho skutečným cílem je podle této analýzy přeci jen „bytí jako syntetické splynutí bytí v sobě s bytím pro sebe“; to je základní lidská touha. Reálnou však zůstává naše vlastní niterná nicota, jíž dáváme smysl našemu světu.

Jiří Olšovský

Delia Steinberg Guzmán

Řekli mi, že…

Přeložila Slavica Kroča

Nová Akropolis 2006, 76 s.

Materialistická demagogie (tj. plkání, aneb co na jazyk slina přinese) patří k oblíbeným lidským činnostem. Dlouhodobá prezidentka mezinárodní organizace Nová Akropolis v knize úvah obhajuje tuto svou organizaci a názory. Parafilosofie Nové Akropole, která hlásá víru v Nový a Lepší Svět, byla vždy pochybná, plná ironie ke stávajícím jistotám „světa starého a podlého“. Zkušenosti s totalitou, slibující také Nové Zítřky, dávají stoprocentní jistotu, že ten „starý a podlý svět“ není tak marný a špatný, jak by se mohlo zdát. Prý se říká, že svět se mění. Vypadá to však, že zůstává pořád stejný, anebo se mění tak pomalu, že to vlastně ani změna není – a pokud se změní, lidé vždycky napřou všechny síly, aby jej měli zase optimálně postaru. Kapitalistický blahobyt má věru mnohé výhody oproti komunistickému přerozdělování majetku – v blahobytu můžete pěstovat účelnou skromnost, zato v chudobě ani tu nouzi. Ale vem to nešť,
autorka se obrací k části publika, jež je ohlupováno vlastním konzumentským egoismem a neschopné altruismu vůči lidem v tísnivé nezaviněné bídě třetího světa. Určitý mesianismus Nové Akropole má sympatické rysy ve svém filosofujícím úsilí šíření ušlechtilých myšlenek lidské vzájemnosti.

Vilém Kozelka

Divadelní revue 3/2006

Divadelní revue se systematicky věnuje méně zmapované etapě našich divadelních dějin. Bez přehánění vzrušující text Jindřicha Černého líčí české divadlo a společnost v roce 1956 – ve vyčerpávajícím přehledu představuje tehdejší scény s jejich repertoárem i zásadními jmény. Dramatem vzniknuvším v době od roku 1969 do roku 1989 se zabývá třetí část studie Libora Vodičky a Pavla Janouška. V ní jde zejména o nové formy dramatu, jež vznikaly za normalizace, takže nechybějí zmínky o Semaforu, Nedivadle Ivana Vyskočila či Divadle Járy Cimrmana. Rozsáhlý text toho ovšem přináší o tendencích a snahách tehdejšího dramatu mnohem víc. V úvodní části oddílu čtenář najde ještě studii Ljuby Klosové o divadelním intermezzu Boženy Němcové a překlad stati George W. Brandta o vstupu Schillerových Loupežníků na jeviště. Rozhledy přinášejí recenze na publikace zabývající se divadlem a dramatem, ale i několika nahrávkami
Osvobozeného divadla. Především badatelům je určen poslední oddíl, jenž tentokrát informuje o dokumentech Jaroslava Kvapila uschovaných v rukopisné sbírce divadelního oddělení Národního muzea, a milovníci kuriozit si jistě rádi přečtou o neznámém dokumentu Státního výboru pro věci umění týkajícím se divadel a měnové reformy z roku 1953. Divadelní revue je periodikum určené primárně pro akademickou veřejnost a odborníky, neznamená to však, že by nepřinášelo napínavé a leckdy dramatické čtení.

Marta Ljubková

Sarah Watersová

The Night Watch

Penguin Books 2006, 464 s.

Romány Sarah Watersové jsou ve většině případů situovány do viktoriánské doby a jejich společným rysem je také podobné prostředí, tedy londýnské podsvětí, ženské věznice či bandy pouličních chmatáků. Zjevná je její inspirace literárními klasiky, ať již jde o Wilkieho Collinse, Charlese Dickense či Daniela Defoea, a upřednostňování ženských protagonistek. Svůj nejnovější román však Watersová zasadila do období druhé světové války a navíc obohatila své dílo o mužský element. Každá ze tří částí románu je zasazena do jiného časového období; ta nejdelší popisuje osudy hrdinů po skončení války, další části se odehrávají v letech 1944 a 1941. Styl vyprávění jednotlivých částí pak kopíruje tehdejší klima ve společnosti a náladu lidí. Proto je úvod nejrozvleklejší, ale zároveň přináší nejméně informací. Postavy jsou podobně nesdílné jako doba, v níž žijí. Na válečné události se snaží zapomenout, o některých věcech nemluví a ani si je
nepřipouštějí. Jak jde autorka zpět proti proudu času, zhutňuje se děj a osoby nabývají konkrétnějších obrysů. V závěrečné části, situované do roku 1941, se pak všechny nitky osudů jednotlivých hrdinů spojí. Watersová se tentokrát zaměřila na strukturu a opustila realistickou formu. Románu však chybí lehkost předchozích děl a především nadhled. Přesto patří k tomu nejlepšímu, co v Británii letos vyšlo, a autorka je favoritkou na získání Bookerovy ceny.

Markéta Musilová

odjinud

Památku literárního vědce Alberta Pražáka, znalce slovenské literatury, připomněl u příležitosti 50. výročí jeho úmrtí 19. 9. t. r. Viktor Šlajchrt v Respektu č. 38/2006.

Monografii Josefa Vojvodíka o Otokaru Březinovi Od estetismu k eschatonu (Academia 2004) recenzoval v Akordu č. 6/2006 Ladislav Soldán.

BásníkuEzru Poundovi a jeho dceři Mary de Rachewiltz, narozené v roce 1925 v tyrolském Brixenu, je věnován tematický blok v Revolver Revui č. 64 (září 2006). Připravil jej Jakub Guziur a součástí bloku jsou kromě překladů Pounda (Anna Kareninová) i rozhovor, který s básníkovou dcerou vedl na hradě Brunnenburg v Tyrolích Petr Mikeš (datován 5. 6. 2005), a esej Alana Levyho Maryina kniha, ginsbergovská reminiscence a poslední dny Ezry Pounda.

V dylanovském bloku v Hostu č. 6/2006 podrobil J. Guziur tvrdé kritice český překlad prvního dílu Kronik Boba Dylana (Argo 2005). Vytkl překladateli Jiřímu Popelovi, že nahrazením „bezpříznakových“ výrazů anglického originálu „příznakovými“ výrazy soudobé hovorové češtiny Dylanův „neutrální“ text nepřípustně zvulgarizoval.

Pod titulkem Konečně došlo na Magora oznámil Jiří Peňás v Týdnu č. 39/2006 rozhodnutí poroty udělit letošní Cenu Jaroslava Seiferta Ivanu M. Jirousovi. – Výbor z Jirousovy vězeňské korespondence Magorovy dopisy (Torst 2006) recenzoval v Reflexu č. 37/2006 Stanislav Škoda.

Dosud nepublikovanéBásně noci Dalibora Plichty otiskla revue Prostor v čísle 71 (září 2006), monotematicky nazvaném Kam kráčíš, vzdělanosti?. Biografická poznámka o autorovi mj. zmiňuje Plichtovo autorství eseje O patetickém a lyrickém stavu ducha, vydaného v roce 1982 Nobelovou nadací ve Stockholmu (a pražskou Jazzovou sekcí) pod jménem Jaroslava Seiferta.

Rozhovor s Vladimírem Křivánkem a Křivánkovu interpretační studii o Holanově básnické prvotině Blouznivý vějíř (1926) najdeme v prvním poprázdninovém (14.) čísle Tvaru.

Na sportovní straně Lidových novin 16. 9. 2006 recenzoval Ondřej Horák knihu Petra Čtvrtníčka & kol. Krev, pot a skluzy (XYZ 2006), obsahující scénický textIvánku, kamaráde, můžeš mluvit?, jejž pokládá za „literární událost sezony“.

MedailonMiloše Šuchmy, významné osobnosti českého exilu v Kanadě (spoluzakladatele dvouměsíčníkuZápad), mj. účastníka náchodské konference o Josefu Škvoreckém v roce 2004, přinesly České listy č. 9/2006.

Sbírku básníTheofila Halamy Když Buddha spí (Sursum, Tišnov 2006) recenzovala v Literárních novinách č. 38/2006 Lydie Romanská.

František Knopp

Německo

Letní dvojčíslo časopisu Literaturen přináší mimo jiné text Američana Marka M. Andersona o německém autorovi W. G. Sebaldovi. Příspěvek se zaměřuje na vybrané momenty v životě tohoto autora, které měly zásadní vliv na jeho psaní, a rozebírá jeho vztah k otci a dědovi – dvěma osudovým postavám, které provázely celou Sebaldovu literární tvorbu.

Vydání dále přináší čtivou ukázku z Indického zápisníku rakouského spisovatele Josefa Winklera. Winkler Indii několikrát navštívil, naposledy loňského roku. Zápisky, které zde vznikly, jsou přípravou ke knize, na níž právě pracuje. Zážitky z posvátného indického místa Varonasi se v textu mísí s událostmi ve Winklerově rodině, která v Indii pobývala společně se spisovatelem; výsledný text nabízí osvěžující pohled na vzdálenou zemi. Indie, jejíž literatura je hostem na letošním frankfurtském knižním veletrhu, je ústředním tématem následujícího vydání časopisu. Indie je vnímána jako země plná protikladů, kde vedle sebe dlouho koexistovaly různé kulturní tradice. Jak se však zdá, a některé z příspěvků to dokládají, globalizace a s ní spojená modernizace a touha vyrovnat se Západu mohou znamenat zásadní hrozbu pro dosavadní kulturní rozmanitost indické společnosti. Ilija Trojanow, autor knihy Der Weltensammler (Sběratel světů, vydal Hanser
2006), jejíž část se v Indii odehrává a která byla oceněna letošní Cenou lipského knižního veletrhu, přispěl textem o protikladech moderní Bombaje. Za pozornost dále stojí portrét indického spisovatele Kirana Nagarkara od šéfredaktorky Sigrid Löfflerové. Autor, který se ve svých literárních počátcích živil psaním scénářů pro Bollywood, nabízí ve svém románu Gottes kleiner Krieger (Malý válečník boží), který právě vychází v němčině, cestu ke spirituálním kořenům terorismu. Románů o terorismu a teroristech je vůbec letos větší úroda, takže jim časopis věnuje zvláštní článek. Z ostatních příspěvků musím upozornit na dva romány, které byly nominovány na letošní Německou knižní cenu. Jedná se o knihu Martina Walsera Angstblüte (Květ úzkosti, Rowohlt 2006) a novinku Thomase Hettcheho Woras ir gemacht sind (Z čeho jsme, Kiepenheuer & Witsch 2006). Román, odehrávající se v Americe, formální kombinace krimi a thrilleru, je především přiběhem o naší
realitě, o tom, co se domníváme, že realita je, a z čeho se obraz této reality vlastně skládá.

Eva Vondálová

Poněkud obnošená helma hrůzy

Tam, uvnitř

* * *

Vzpomínáš? Zapomenuté masakry, modříny

a břidlicové stráně

Kroužky dýmu nad uhelným polem

Nevěstka smrti v bídném, bledém slunci

Pach skály, napuchlých těl a tlejících rostlin

Město, kde žár hřeje své mrtvé

a schraňuje v chorých domech

Ptáci jako trubači andělé

* * *

Zůstal jen hlad

Šílenství němě pokrývající

obzor lesa

Jako prach

Tichý hvizd a smích,

potem se lesknoucích

tváří

V tanci roztažené stíny prstu

A hlasy

Schody láme

sestupující stín

Světlo probuzené

do prázdna

* * *

Umřu a nic –

smotek paměti

A strachu

Úděl byl dán

Za hranicemi řeči

rozprostřel se šepot:

prosba očí,

hledících ze studena

Všechno je hra,

bez přesahu

A k lítosti

Jsou slova, která zabíjí

Ale i slova,

která jsou milostí

vykoupení

* * *

jeho

jako vejce kulaté břicho

poposkakovalo

po namodralém chodníku

Němá plátna těl,

nahé stíny

A rozkroky

Postřelen, chrchlal

Sliny mu tekly

Zázrak znetvoření!

Rozštěp smíchu!

* * *

prohnutý hřbet

v srsti,

málo z toho

(zbývá)

je i není

(vidět),

tam, kde se

trochu

(ještě skrývá)

vlk s vyjícím

měsícem

* * *

Mluvíš se mnou

skrze nelítostný strach

Stroze

šupinatá tvář

s očima vyrytýma

do mědi

Později, když se svíjíš,

tvé tělo trhá smích

Žadoníš

* * *

Stojí sama

Zprohýbaná klenba

Stěna plná žáru

Až ji sevřou marna

Promění se v páru

* * *

Chlad prostoupil těly

a vstoupil do stěn

V parcích plných cizoty

se hromadí stíny,

světlem prorůstá prach

Stromy trčí mezi stromy

Chtěl jsem se pokusit

rozlomit meze, projít,

vzkřísit hlasy, ale

Vše se dvojí a tone

Jako by se loučil,

zůstávám odjinud

* * *

Tak neúnavně,

po celý den

a sám

V klenuté modři křičí pták

Chtít se vrátit,

nesmět kam

Ozývá se

mák

* * *

vracím se potrestán:

slovo, prosba,

paměť je neúprosná

Nemilosrdná

zapomenout vyslovené,

vyřčené

Věci, slova

a lidi

za sebou vleču

svůj stín

vše co hledám

je ztrácet,

světlo se dlaněmi

opírá o zeď

nic nemít,

být zapomenut

Zima, hlad

a zabíjení

* * *

už dávno spolu jsme:

Žádný,

žádná,

nicotní v žalu

i na cestě

tolik a tolik

pozapomenutých slov,

tolik a tolik

zvířeného prachu

Hledal jsem to jediné,

které by křičelo

* * *

Pamatuješ? Zlámaný jazyk, kořist dne,

ty a živý sníh

Zdálky se rýsující postavy

za žilnatým sklem

Na pomezí zmlklého a již vysloveného

sestupuješ bílá

Svíráš věci v dlani

a naplňuješ světlem

Přes hubené hřbety střech

padá vítr

a popel zanechává své útlé stopy

na tenkých zdech

Nacházím se, když se ztrácím

Věci vyjevily svou tvář

a ukázaly hrany

Nelze se pokaždé navracet zpátky

po těžkých schodech

Voda zprůzračněla

a tato chvíle je tak naplněna,

že teče a bolí světlem

Svírám slova, prázdno pomíjím

Opírám se o svůj vratký stín

a znovu, jako tehdy,

hledím v tvou tvář,

tak plnou sebe

* * *

až smrti přitlačím jazyk na její oči,

tak zoufale prázdné,

tak zoufale noční

až smrti přitisknu jazyk na její ústa,

tak zoufale prázdná,

tak zoufale úzká

až smrti vložím jazyk mezi stehna,

tak zoufale plná

a bolestná

* * *

čas odtloukává čas: k smrti,

útlé ruce, stále ten tlukot

jako tlukot tvého srdce,

které to škube a rve

Křičí a praská

dřevo v lese, čas

odtloukává strach

Houpá se, houpá

Vrah!

* * *

Z její kropenaté lebky

zbyla už jen kůže

Žluklý měsíc

Šedým filmem

potažené oči

a chrastící vlasy

do noci

Galerie

Zneklidňující obraz jaksi dvojrozměrné, plakátové kočky, visící na diváku očima a hrudí na bílé, přesvětlené ruce, připomínající něčím chirurgickou rukavici ve sterilním prostředí, vznikal v letech 2000–2002. Ve srovnání s dobou vzniku jiných maleb Jana Merty (nar. 1952) to není mnoho, díla devadesátých let byla dokončena za pět až deset let. Na výstavě v Brně a v Pardubicích v roce 2005 byl tento obraz, nazvaný Neboj se!, vystaven spolu s malbou Neboj se! II (2002–2003), již zde nereprodukujeme. Táž kočka, táž ruka, jen jiné barvy: užité ironicky. doktorand oboru komparatistika na FF UK; ruka má šedý (úřednický?) rukáv. Všechny prsty i tlapky najednou dostávají bez změny polohy perverzní nádech. My ale přetiskujeme reprodukci staršího akrylu (1992––2002) nazvaného Pet. S „nebojácnými“ malbami je Pet spojen přímým pohledem bytosti ven z plátna, pohledem dorážlivým, přesto nefunkčním – obráceným do sebe. Pohledem stočeným na hranu žití a nežití.
Mertovy skutečně různorodé obrazy často dodávají nádech monstróznosti takzvaným obyčejným věcem, stavějí je do role obrazového klišé, vzpomínek na romantická díla a nechávají je viset v podezřele „čistém“ pozadí. Dojem není, alespoň u mě, prost strachu. Z díla Jana Merty (jednoho z neotřesitelně významných malířů střední generace, kam přes svůj věk spíš patří) jsem tato dvě domácí zvířata vybral k básním M. Olšovského i pro jejich záludné druhy ticha.

Vincenc Lichnovský

Divnej soused otevřel business centrum divadlu

Svištíme autem po Rohanském nábřeží, míjíme podivuhodnou administrativní budovu ve tvaru klínu z červeného pískovce a skla. Nenapadne nás zastavit, natož nahlédnout dovnitř nebo se alespoň projít po Rohanském ostrově, kde stojí Danube House, první projekt karlínského areálu River City Prague, dokončený v roce 2003 (oceňovaný mimo jiné také pro své energeticky úsporné řešení). Netradiční moderní podobu mu dal ateliér Kohn Pederson Fox Architects z Londýna ve spolupráci s pražským A.D.N.S. architekti.

Přitom zrovna Danube House je rozličným akcím „z venku“ otevřený (což prezentuje i na webu www.danube.cz). Je otevřený také divadlu. Divadlo Archa v rámci kampaně Spolu proti rasismu 2006 do prostorného atria, které simuluje prostor náměstí s dlažebními kostkami a sloupy, pozvalo diváky na site specific projekt Jany Svobodové Divnej soused. Svobodová pokračuje v práci s uprchlíky a volně navazuje na loňský projekt V 11:20 tě opouštím, za kterým vyvezla publikum přímo do uprchlického tábora v Bělé pod Bezdězem.

Divnej soused přivádí na jedno jeviště herce a uprchlíky. Sleduje konkrétní osudy Gugara z Arménie, Lu z Číny, Mariny z Čečenska a Khupiho z Barmy – hrají sami sebe, ale jejich příběhy se stávají zobecňujícím modelem mnoha dalších podobných příběhů. Režisérka konfrontuje uprchlíky s většinovou společností, často prostřednictvím zdánlivých detailů: odhalení ženského pupíku v kratinkém tričku (pro nás samozřejmost, pro Číňanku nemyslitelné), sejmutí šátku, který zakrývá ženské vlasy, nebo podání ruky při setkání s muži (pro muslimku bezmála prolomení tabu), pomoc s taškou (pro mladíka z Barmy nekomentovaná samozřejmost, pro nás pokus o krádež)… Dění na jevišti je mnohokrát záměrně chaotické, rychlé, umístěné do ulice nebo městské hromadné dopravy. Z chaosu se teprve vylupují jednotlivé postavy. Vše rámuje příběh otevření nového italského módního salonu, v němž dva mladíci slibují zajistit žádanou atraktivní image
a do kterého postupně zabloudí skoro všichni protagonisté.

Autorka projektu tu nastiňuje nebezpečnou variantu, cestu, která nabízí únik z jinakosti – zdánlivě jednoduchou (mnohem jednodušší než snažit se porozumět), ale ve své podstatě příliš povrchní na to, aby byla trvalá. Dvě ženy (Petra Lustigová, Štěpánka Glogarová) se na večírku setkají se stejně upravenými blond vlasy ze stejného italského salonu, který je nový, světový, právě in. Jsou na první pohled k nerozeznání. Přesto moc dobře víme, jak zásadně uvnitř jiné.

Režisérka využívá nejen prostor atria, ale posílá účinkující ven, zapojuje zrcadlení postav v nasvětlených prosklených stěnách, herci a herečky vyjíždějí prosklenými výtahy a sbíhají otevřenými schodišti, sedí a zpívají ve výšce. Do dění zasahují projekce (scéna a multimédia Dominik Rinnhofer), velkou roli hraje hudba Ivana Achera, muzicíruje se naživo přímo na scéně (součástí programu je vynikající soundtrack).

Jinakost a princip „divného souseda“ lze vztáhnout i k supermodernímu prostoru, případně jeho obyvatelům – zaměstnancům místních firem. Svět sám pro sebe, „divní sousedé“ pro ty, kteří postrádají pracovní důvody vstupovat do administrativních center, pro ty, jejichž soukromý vnitřní vztah k současné architektuře je odtažitý až nenávistný, kdo nemají chuť ani příležitost se s ní sžít. Můžeme přeci denně chodit okolo, a nevidět, natož rozumět.

Ani publikum, tak trochu „divnej soused“, hrající roli voyeura v tradičních kukátkových prostorech, nemá tentokrát šanci se neangažovat a skrýt. Hned při příchodu mu účinkující podávají ruce, zdraví. A na závěr uplatnili malý známý fígl, aby vtáhli publikum do děje a přiměli ho tleskat vestoje: pozvali ho jednoduše na jeviště.

Při hodnocení hereckých výkonů je nutné přivřít oči. Obsazení neprofesionálů je náročnější pro režii, na druhé straně dodává inscenaci jistou autenticitu, která je v tomto případě důležitější. I neherci v tuto chvíli jen hrají divadlo, i když autobiografické. Zapadají do struktury profesionální inscenace, hrají s profesionály. Možná někde v počátku bychom našli zpověď s terapeutickou funkcí, ale tu Svobodová přetavila a stylizovala ve scénář regulérní inscenace. Fakt, že na jevišti stojí lidé, do jejichž příběhů nahlížíme, vnáší do inscenace určité napětí a dráždivost skutečnosti, ale z divadelního úhlu pohledu je vlastně vedlejší. Kdyby Svobodová obsadila herce, aby interpretovali cizí příběhy, dosáhne sice větší jistoty hereckého projevu, ale připraví se o zmíněnou autenticitu. Jinak by se inscenace zřejmě moc nezměnila. Prací s konkrétním lidským příběhem a neherci připomíná Divnej soused například princip práce
Kristýny Lhotákové.

„Nemáme moc – jenom dobrou vůli,“ zpívá se v barmském textu v představení. Pod takové heslo můžeme skrýt mnoho věcí. Dobrá vůle, aby se z přistěhovalců stali sousedé, abychom dokázali ocenit moderní tvář města. Dobrá vůle vlastně i k tomu, abychom vnímali a připustili, že něco, co je jiné a divné, je možná jen nepochopené, že jinakost nemá záporné ani kladné hodnotící znaménko. Dobrá vůle asociuje aktivitu, zájem. Bez znovunalezené vnímavosti, osobního zájmu, bez otevření se, bez schopnosti reflexe vlastního i cizího životního stylu, bez dobré vůle, bez chuti jít a dívat se jsou všechny uvedené snahy marnost nad marnost. V Danube House bylo plno – to je optimistická zpráva.

Autorka je divadelní kritička.

Pomsta

Lačnění po Parkově novém titulu podpořily již prvotní zprávy hlásající, že půjde o závěrečnou část jeho trilogie o pomstě; tedy o dílo tematicky navazující na Old Boye a o rok starší opus Sympathy for Mr. Vengeance. Hotový snímek, opatřený mezinárodním názvem Sympathy for Lady Vengeance (původní korejský název znamená „Laskavá slečna Geum-ja“), se okamžitě objevil na programu většiny mezinárodních filmových festivalů a dočkal se zařazení do mnohých národních distribucí. Očekávání byla tedy značná, nicméně Park svou novinkou před diváky neohroženě postavil své dosud nejvrstevnatější, velmi komplikovaně stavěné dílo.

Nebohá paní Pomsta

Film předkládá veskrze jednoduchý příběh o ženě jménem Geum-ja, která šla na třináct a půl roku do vězení za čin, který nespáchala, během tamního pobytu zkonstruovala do detailu plán pomsty na opravdovém pachateli a po propuštění jej naplňuje. Park však fabuli divákům nepodává lineárně, nýbrž ji strukturuje do spletitého vyprávění. Po úvodních titulcích se s hrdinkou seznamujeme ve chvíli, kdy opouští vězení, a pomocí flashbacku se dozvídáme, za co si tak dlouhý trest odseděla. Během její následné poutě za pomstou stejným způsobem odhalujeme, co dělala ve vězení, jak je to s její vinou a především jak důkladně má svůj plán propracovaný. Ačkoli retrospektivy jsou vyvolávány kontaktem hrdinky s určitou postavou nebo věcí, nenaskýtá se nám během nich pohled subjektivní, vycházející z nějakého aktéra příběhu; je to pohled vševědoucí, vycházející z třetí osoby, verbalizované ženským hlasem.

Přítomnost vypravěče je nesmírně důležitá, neboť divákům zprostředkovává zásadní informace o hrdince, které ona před svým okolím pečlivě střeží. Zároveň však s námi vypravěč hraje lišáckou hru, neboť nikdy neřekne vše najednou. V divácích nejprve vytvoří určitý obraz hrdinky, ale záhy ho dalším flashbackem či jejím činem převrátí naruby nebo dočista zničí. Hrdinčina nejednoznačnost je přitom zásadní součástí jejího plánu pomsty, a měla by to tudíž být ona, kdo má vše pod kontrolou. Přítomnost zrazujícího vypravěče předjímá, že její vláda nad situací je pouze domnělá.

S cukrářskou precizností vystavěný plán prochází okolo poloviny filmu několika zatěžkávacími zkouškami a při konfrontaci s hrdinčinou obětí se ve světle netušených skutečností náhle stává bezpředmětným. Podobně jako v Old Boyovi proběhne střetnutí hrdinky a strůjce jejího krutého údělu úplně jinak, než jak ona i diváci očekávali. Geum-ja opouští roli vykonavatele, stává se pozorovatelem a místo kýžené úlevy z vykonané odplaty v ní sílí pocit hříchu a touha po očištění a vykoupení. Jak paradoxní pro nebohou slečnu, že při vykonávání činu dojde k pocitům, které jako součást svého plánu předstírala třináct let ve vězení, a že chvíle, kterou dychtivě očekávala, ji ukáže marnost počínání, jemuž zasvětila tolik času!

Laskavá slečna Geum-ja

Původní korejský název cituje zbožšťující oslovení, které hrdinka získala ve vězení. Navenek se kající a hledající nápravu za čin, jenž ji přivedl do vězení, stala se pro mnohé ztělesněnou světicí. Tento stav režisér vizualizuje častou stylizací hrdinky do podoby katolické ikony a dokonce ji takto nechal znázornit na jednom z plakátů propagujících film. Park tento fakt využívá k manipulaci divákova vnímání její postavy, ale také k posílení svých úvah o pomstě a s ní spojeném násilí. Mnohokráte během snímku někdo označí hrdinku za svatou, ale divák takové prohlášení pokaždé vnímá jinak, podle toho, kolik o ní tou dobou již ví. Pohled na její „svatost“ se proměňuje i v samotné hrdince: nejprve se do světice stylizuje, následně dělá vše pro to, aby se daného dojmu zbavila, a v závěru dojde uvědomění, že v jejím počínání nic svatého nebylo, pročež osobním pokáním posléze dochází očisty a vykoupení. Jako mučedníci
i ona dochází vznešenosti skrze bolest a konfrontaci s devastujícím násilím.

Protikladnost a zároveň vzájemnou propojenost svatosti a násilí Park formuluje nejen prostřednictvím postavy hrdinky a jejího okolí, ale vtěluje ji též do formální stránky filmu. Barokně nabubřelé obrazy, připomínající opulentní katolické svátosti (navíc podmalované variacemi na Vivaldiho a Paganiniho hudbu), staví proti paralyzujícím scénám syrového a bestiálního násilí. Park jej ovšem odmítá coby prostředek zábavy nebo objekt estetizace a už vůbec se v něm nevyžívá. Největší zájem projevuje o jeho psychický dopad na postavy a samozřejmě i na diváka. Vzbuzuje v divácích otázky, zdali násilí vede k hříchu nebo k vykoupení a zdali je možné po spáchání násilného činu dojít odpuštění a očištění. Ačkoli na mnoha úrovních tyto otázky zůstávají otevřené, nechává režisér postavu slečny jménem Geum-ja jako první ze svých tří filmů o pomstě dojít očištění a navíc i šťastného konce. Musela však obojí vykoupit
svou strastiplnou cestou a bolestí, kterou podstoupila i způsobila.

Sympathy for Lady Vengeance

Jak již bylo naznačeno, málokdo opomene zmínit příslušnost filmu k takzvané Parkově „trilogii pomsty“. Označení trilogie je však zavádějící, neboť tyto tři snímky netvoří třídílnou ságu, jako třeba Pán prstenů, ani sérii volných pokračování à la komiksový cyklus X-Men. Chan-wook Park k pomstě přistupuje jako k etickému a filosofickému problému a jeho filmy dohromady tvoří traktát složený ze tří volných úvah na dané téma. Proto divácká znalost či neznalost prvních dvou děl nemá zásadní vliv na prožitek z aktuální části třetí, a Nebohá paní Pomsta tudíž rozhodně nepředstavuje volné pokračování Old Boye, jak strategicky tvrdí český distributor. Jediná zřetelná návaznost zde spočívá v obsazení herců z předchozích filmů do nových rolí, což sice otevírá možnost intertextuální interpretace, ale i bez ní zůstává snímek mnohovrstevnatým, podnětným celkem. Park ostatně odmítá, aby byl vnímán jako „auteur“,
u něhož lze vysledovat jednotnou (žánrovou, vyprávěcí) linii, vinoucí se napříč jeho tvorbou; platí to jak o jeho dílech před „trilogií“, tak i pro tři tematicky stmelené filmy o pomstě.

Nutno říci, že ve všech třech opusech Park vychází z pojetí odplaty jakožto prostředku, kterým oběť doufá do svého světa navrátit racionální řád. Uchýlením se k odplatě však zasahuje do životního řádu druhých osob, čímž zákonitě uvádí do chodu tragický řetězec příčin a následků. Parka zajímá dualita pomsty, přinášející zároveň destrukci i sebedestrukci. Jeho hrdinové proto nikdy nejsou heroičtí, nýbrž jsou vždy ubozí a tragičtí, a vykonáváním vendety se opětovně stávají oběťmi. Tyto styčné body u každé z částí představují úplný základ, od něhož se Park vždy vydá jinou cestou a k jinému cíli. Filmy se navzájem liší na všech úrovních, od charakteru vykonávání činu přes výstavbu děje až po celkový styl. Znalost všech dílů může ukázat důkladnost a hloubku, s jakou se Park otázkám spojeným s pomstou postavil, ale stejně tak vyústí v obdiv nad tím, jak své úvahy přetvořil ve tři originální a samostatná díla.

Autor je dramaturg asijské sekce Febiofestu.

Kdo si čte, zlobí

Pode Bal: nedělní aktivisté v Letech

Zhruba před dvěma měsíci jsem s jednou známou projížděl tramvají podél Letenské zdi, na které byl právě prezentován projekt Flagelanti skupiny Pode Bal (již v současnosti tvoří Antonín Kopp, Petr Motyčka a Michal Šiml). Když jsme si vyměňovali dojmy z této realizace, známá řekla něco v tom smyslu, že „i tato poloha je v umění potřebná“. Docela dobře tak pojmenovala pozici, jakou zaujímá Pode Bal v obecném povědomí o současném českém umění: zdá se, že uspokojuje určitý typ poptávky, která se na umění „také“ váže – poptávky po angažovaném umění, jež atakuje veřejný prostor a konfrontuje široké masy s palčivými problémy či utajovanými traumaty. V souvislosti s tím je na místě položit si pár obecných otázek: Nakolik silná je takováto poptávka v českém prostředí? Jaká podoba uměleckého aktivismu je tomuto prostředí adekvátní? V čem vlastně spočívá kritičnost umění? Aktuálním podnětem pro tuto reflexi je výstava Pode Balu
s názvem Lety, která se ve dnech 13.–29. 9. 2006 uskutečnila v Galerii Gambit.

„Repolitizace umění“ na objednávku

To, co se běžně chápe jako angažované umění, tedy umění spojené s přímou reakcí na aktuální společenské problémy, mělo a stále ještě má v českém prostředí spíše okrajovou úlohu. Za minulého režimu, kdy jeho postupy a témata uzurpovala státní moc, aktem rezistence v kulturní oblasti se logicky jevilo vzdání se sociálních či politických témat a obrat k autonomii umění. Angažované umění znovu nabývá na aktuálnosti až po roce 1989, kdy apolitičnost a individualismus se stávají dominantními rysy společnosti, novou formou pasivity doprovázející hegemonii trhu. Postupně začíná být zřejmé, že kritický umělecký postoj v daných souvislostech musí získat podobu přímého apelu ke konkrétním společenským tématům, a začíná se volat po „repolitizaci“ umění. Skupina Pode Bal, která se představila v roce 1998 s aktivistickou kampaní Prohibice parlamentu, reagující na novelu drogového zákona, tak svým vznikem zaplnila mezeru v české
umělecké produkci.

Jak dokládají sami členové skupiny, úspěch prvního projektu je přesvědčil, aby i nadále společně uváděli na českou scénu politický rozměr. Mezi nejznámější projekty Pode Balu patří výstava Malík urvi (2000), na níž prezentovali portréty veřejně činných osobností ve spojení s údaji o jejich spolupráci s minulým režimem. Nesouhlas s výroky ředitele Národní galerie dostal podobu akce Institucionalizované umění z roku 2002, kdy nalepili cihlu na sklo výlohy Veletržního paláce. V témže roce se v rámci výstavy PolitikUm přes zákaz policie pokusili vyvěsit transparent s nápisem Zimmer Frei na nádvoří Pražského hradu. V projektu Lidé lidem umístili absurdní žádosti o pomoc do veřejných dopravních prostředků a do ulic. V reakci na rozhodnutí parlamentu o nedotknutelnosti Benešových dekretů odhalili pomník Edvarda Beneše s českou vlajkou namalovanou na obličeji (Věrní zůstaneme, 2002).
V projektu Konverze (2005) zapojovali loga globálních firem do kulturních artefaktů islámského světa. Na flagelantská trička s nápisem „Jsem českej srab, kterej čuměl, když nakládali Židy, hajloval náckům, mával komoušům a pak chtěl jistotu desetinásobku“ (2005) navázal letošní projekt Flagelanti (viz A2 č. 25/2006) s fotografiemi sedmi dětí nesoucích na krku tabule s nápisy, jako například: „Už nemusíte trpět, že jsme zavírali Romy do koncentračního tábora. Budu trpět za vás.“ Tématu romského koncentračního tábora se dotýká i aktuální výstava Lety v Galerii Gambit. Skupina Pode Bal si vyjela na plenér do okolí Let u Písku a vytvořila zde idylické studie krajin ve sladké středoškolské manýře.

Strategie konformity

Členové skupiny se původně nepohybovali ve „volném umění“, nýbrž přišli ze sféry grafického designu a reklamní tvorby. Jejich devízou od počátku byla strategie „demarketingu“ či antireklamy („subvertizing“), při níž jsou jednoduchým posunem odhalovány skryté mechanismy komerční či politické manipulace. Tato strategie se sice dnes běžně uplatňuje v komerční sféře, zároveň však spojuje svět reklamy s formalistickou představou sebekritičnosti umění. Umění může být kritické „o sobě“, když používá vlastní výrazové prostředky neotřelým způsobem, a tak obrací pozornost k těmto prostředkům samotným. Tím brání, aby bylo se samozřejmostí nahlíženo jako pravdivé „okno do světa“, a odkrývá, že je pouhým zprostředkováním, promluvou „o světě“, determinovanou intencí mluvícího a možnostmi jazyka, v němž je nesena. Oproti jemnosti a esoteričnosti sebekritiky autonomního umění, využití obdobné subverzivní strategie v oblasti reklamy a propagandy
obvykle nesahá nijak zvlášť hluboko. Nad bezprostřední čtení reklamního sdělení se jakoby staví jedna vrstva navíc. Na první pohled se zdá být vše jasné, na druhý pohled odhalujeme cizorodý prvek, který převrací původní smysl. Třetí pohled se už nekoná, protože je nám opět vše jasné. Vymezujeme-li úkol angažovaného umění jako přímý apel ve vztahu ke konkrétnímu problému, pak by mohlo být vše v pořádku. Pokud bychom si však troufli chápat „angažované umění“ poněkud hlouběji, jako zásadní aktivizaci vnímatele v celkovém postoji ke světu a k jeho zobrazením, pak je to zoufale málo. Proto výtvory postavené na jednoduchém otočení běžných reklamních postupů, což je případ většiny výstupů Pode Balu, sice mají své legitimní místo ve světě umění, sotva však bychom mohli říct, že jsou aktivistické či kritické „jakožto umělecké výtvory“, tedy v tom, jak nakládají s jazykem umění a s obrazy ve společnosti vůbec. Pravda, poslední projekt Lety opouští obvyklou oblast
intervencí Pode Balu (reklama a veřejný prostor) a problematizuje jeden z klasických žánrů výtvarného umění, produkuje však podobně krátkodobý efekt jako jiné práce skupiny. Poté, co s přihlédnutím k názvu výstavy identifikujeme všudypřítomnou stavbu v pozadí krajin jako kontroverzní vepřín, řekneme si „Aha!“, odškrtneme čárku v seznamu uvědomělých kulturně-společensko-kritických požitků, a už odcházíme Mikulandskou k Národní třídě, pak za roh, kolem pamětní desky obětem 17. listopadu, směrem k Tesku koupit si párek v rohlíku.

Experimenty s jazykem umění jsou Pode Balu na hony vzdálené, tudíž je zřejmé, že kritický aspekt tvorby nespočívá ani tak v metodách, jež skupina uplatňuje, nýbrž spíše v palčivých společenských tématech, která volí. Řada jejích akcí skutečně vyvolala nelibost nebo byla dokonce zakázána, jako v případě zmíněného vyvěšení nápisu Zimmer Frei na výstavě PolitikUm. Instalaci pušky ve veřejném prostoru (Serial Sniper, 2003–2004) bylo jednou nutné záhy odklidit, podruhé vůbec nebyla povolena. Podíváme-li se však blíže na problémy, jež tito odvážní aktivisté tak nesmlouvavě odhalují, zjistíme, že propast mezi jejich kritickým postojem a většinovým společenským míněním je poměrně mělká – spíše jde o takovou jemnou prohlubeň. V otázkách, v nichž se stavějí do opozice ke stanovisku vlády, a tedy i k názoru většiny společnosti (kriminalizace měkkých drog, Benešovy dekrety), nejsou žádnými prozíravými solitéry, nýbrž vyjadřují pohled
stále docela početné, i když třeba menšinové části veřejnosti. Členové Pode Bal testují rozdíly reakcí na symboly komunismu a nacismu, přičemž působí zdánlivě provokativně, vůbec však nezpochybňují protidemokratický fakt cenzury (ReAction Painting, 2005). Nejsou ani trochu kontroverzní, když se účastní celospolečenského honu na čarodějnice, které se v minulosti zapletly s StB (Malík urvi).

Pode Bal se především razantně staví proti nejrůznějším „extremismům“, ať už pravicovým či levicovým, a odsuzuje je z pozice jakési apolitické a zdánlivě neideologické normality. Právě proto však ataky nemohou nikdy dosáhnout na úroveň skutečného politického aktivismu, který je nevyhnutelně ideologický a útočí na samotné principy nepřátelské ideologie, nikoli jen na její, povětšinou marginální, extrémní polohu.

Co je potřeba udělat?

Celkový pohled na tvorbu Pode Balu ukazuje spíše sled reakcí na víceméně nahodilý soubor podnětů, které se zrovna nabízely, než dlouhodobou angažovanost v nějaké otázce. Anglické slovo „engagement“ se překládá jako „zapojení“, „závazek“ či „povinnost“. V práci Pode Balu lze vidět frivolní hru s rolí umělců-aktivistů, nikoli však skutečně angažované umění – to by mělo být spojeno s konkrétním dlouhodobým programem, se zaujetím jasného politického, ne-li životního postoje, s odvahou odevzdat svou tvorbu službě nějakému mimouměleckému účelu, a tedy kompromitovat její výsostný status umění. Uvažujeme-li podle těchto kritérií, musíme si ovšem přiznat, že nic takového jako angažované umění či umělecký aktivismus v českých zemích neexistuje. Otázka pak zní, zda je u nás „repolitizace“ umění vůbec možná. Za nesporné však považuji, že je nutná. Definujeme-li politický postoj jako odpovědnost, již si individuum svobodně ukládá ve vztahu k celku,
v němž žije, a chápeme-li umění jako prostředek sebeporozumění, tedy jako možný způsob, jak individuum dospívá ke svobodě, pak jsou umění a politika vnitřně neoddělitelně spojeny. Skutečné „politické umění“ by však potom mělo být něco zcela jiného, než je barvotisková parodie na angažovanost, jakou produkují chrabří art-direktoři ze skupiny Pode Bal.

Autor vystudoval FHS UK.

Tři architekti v Brtnici

Brtnice je místo prodchnuté barokní atmosférou s pomalu, leč přirozeně plynoucím časem a se dvěma pietně rekonstruovanými skvosty historické architektury – radnicí a rodným domem architekta Josefa Hoffmanna. První byl obohacen množstvím kultivovaných novotvarů a druhý expozicí a sezonní výstavou, jež rozhodně stojí za zhlédnutí. Příznivcům soudobé stavební kultury může architektonický zážitek z návštěvy Brtnice při návratu na „déjedničku“ zpestřit zastávka v nedalekém Jestřebí. V letech 1996–98 zde místní občané svépomocí realizovali podle projektu brněnského architekta Ladislava Kuby subtilní kapličku Panny Marie Královny, kterou lze považovat za jednu z nejkvalitnějších sakrálních novostaveb u nás. Vraťme se ale zpět do Brtnice, kde by před návštěvou zdejšího lákadla, Hoffmannova rodného domu, neměla naší pozornosti uniknout další Kubova vynikající práce, rekonstruovaná budova renesanční radnice. Konfrontovat způsob práce autora této
pozoruhodné rekonstrukce s dílem umělce, jemuž je v Hoffmannově rodišti věnována komorní výstava, není jistě od věci.

Brtnická radnice

V devadesátých letech proběhla diskuse na téma, jak by měla dnešní radnice vypadat. Mnozí z tvůrců, kteří novostavby, dostavby či alespoň rekonstrukce radničních budov projektovali, byli, snad pod vlivem myšlenek architekta Stevena Holla, přesvědčeni, že má být především transparentní. Pojem transparentnosti pro ně nepředstavoval pouze synonymum novodobé zastupitelské demokracie, ale také protiklad k tradiční monumentalitě a uzavřenosti, ztělesňující podle Hollova názoru rovněž nadřazenost a nepřístupnost. O tom, že se tyto jistě dobře míněné úvahy ukázaly jako nepříliš reálné či dokonce iluzorní, svědčí mimo jiné přestavba zdejší radnice (2005). Rekonstrukce budovy a především její nově implantované interiéry jsou totiž přesným opakem oné diskutované „otevřenosti“. Nejsou transparentní, nýbrž „bytelné“ a uzavřené. Ne snad proto, že jsou vkomponovány do organismu historické stavby, nýbrž proto, že Ladislav Kuba s touto kategorií ani s dualitou
otevřené versus uzavřené prostě nepracoval. V první řadě se snažil historický objekt citlivě rekonstruovat a teprve poté do jeho útrob vstoupit autorským novotvarem. Ač architekt Kuba patří mezi autory projektující v intencích současného minimalismu, nelze dle mého soudu jeho dílo s tímto proudem zcela ztotožnit, neboť se snaží nalézt hlubší a univerzálnější hodnoty. Dalo by se říci metafyzické, což pro brtnickou radnici platí více než pro kteroukoliv jinou jeho realizaci.

Dílo charakterizuje tvarová a materiálová jednoduchost, až nenápadnost. Ušlechtile prosté geometrické detaily působí natolik přirozeně, že si člověk stěží uvědomuje jejich hlubší obsah. Tajemný průhled nad vstupním schodištěm, železobetonová „nebeská“ klenba s osvětlením asociujícím imaginární souhvězdí nebo šnekové ocelové schodiště, vedoucí jakoby odnikud nikam, zde rozehrávají fascinující podívanou. Ty, kterým by snad až brutálně strohé a trochu industriálně vyhlížející chodby nebo detaily se svými ostře kontrastními barvami (červená, černá, šedá) připadaly odtažité či těžko akceptovatelné, jistě zklidní a potěší regenerované interiéry protějšího domu, kde se v roce 1870 narodil architekt Josef Hoffmann, jedna z vůdčích osobností vídeňské moderny.

Rodný dům Josefa Hoffmanna

Barokní dům, vzniklý sloučením dvou samostatných budov, architekt Hoffmann v letech 1907–11 podle svého návrhu upravil. V přízemí si zřídil vlastní pokoj, jehož stěny, ostatně jako v každé obytné místnosti, bohatě dekoroval rozličnými geometrickými ornamenty. Starší vybavení pokojů doplnil dobovou produkcí Wiener Werkstätte, s nimiž dlouhá léta spolupracoval. Z původního Hoffmannova vybavení se dochovalo jen torzo, pouze fragment výbavy jeho vlastního pokoje. V letech 1994–2004 prošel dům náročnou, ale osvěžující očistou podle projektu brněnských architektů Petra Hrůši a Petra Pelčáka. Zkušení tvůrci jej uvedli do stavu blízkého roku 1911, mimo jiné i díky materiálům, které Josef Hoffmann záhy po dokončení přestavby publikoval v časopise Das Interieur. Současně proběhla i rekonstrukce a úprava dvorního traktu pro účely místní knihovny. Funkční transformaci bývalého hospodářského křídla v moderní knihovnu a mediatéku
autoři koncipovali s respektem vůči původnímu měřítku a objemu stavby. Její zevnějšek zůstal prakticky nedotčený, přesto nese stopy rukopisu charakteristického pro Hrůšovy a Pelčákovy stavby, o kterých architekti neradi mluví jako o regionalistických. Nově proražené vysoké arkýřové okno představuje jediný novotvar patrný na zevnějšku historického křídla objektu. Prosvětluje interiéry knihovny, lemované dřevěnými galerijními ochozy, a zároveň napovídá, že se prastarý prostor po dlouhých letech probudil do druhého života. Tím však práce brněnských architektů v Hoffmannově domě neskončila, přehoupla se jen do další fáze – přípravy stálé expozice. Ta byla po značných peripetiích otevřena předloni. Nedostatek finančních prostředků přinutil architekty navrhnout úsporné, ve výsledku ovšem podmanivé řešení. Expozici, jež pod názvem Josef Hoffmann: Nadčasový design představuje dodnes vyráběný nábytek, bytový textil, sklo, porcelán či osvětlovací tělesa, Pelčák s Hrůšou
založili na jednoduché koncepci: kontrastu mezi barevnými stěnami s obnovenými geometrickými ornamenty a monochromatickým, přísně utilitárním výstavním mobiliářem ze skla a oceli, dokresleným množstvím Hoffmannova autorského nábytku, kde samozřejmě nechybí proslulé adaptabilní křeslo Sitzmaschine, navržené roku 1905, a další originální kousky, jako například sedací souprava z vídeňského kabaretu Fledermaus. Koncepce expozice pamatovala i na prostor pro krátkodobé výstavy. A právě v nich se odehrává výstava Josef Hoffmann – Carlo Scarpa s podtitulem Sublimace v architektuře.

Sublimace v architektuře

Výstavu, uspořádanou u příležitosti padesátého výročí úmrtí Josefa Hoffmanna a stého výročí narození Carla Scarpy, připravil ve spolupráci s Moravskou galerií (která letošního roku převzala správu Hoffmannova domu v Brtnici) kurátor Rainald Franz z vídeňského Muzea užitého umění (MAK), v jehož sbírkách se nachází velká část díla obou architektů. Pokud je mi známo, je dílo Carla Scarpy, jehož muzejní instalace silně ovlivnily přinejmenším jednu generaci českých architektů (připomínám dnes již bohužel neexistující Obrazárnu Pražského hradu od autorů Bruselského pavilonu Expo 58, architektů F. Cubra a J. Hrubého, z roku 1965), představeno u nás vůbec poprvé. Výstava, jak její podtitulek Sublimace napovídá, seznamuje návštěvníka s vlivem, jejž měly Hoffmannovy návrhy a stavby na Scarpovo dílo. Pojem sublimace (přeměna, stupňování) je zde chápán jako estetická kategorie, poukazující na přímé podněty, které Scarpa
čerpal z Hoffmannova díla již na počátku své tvorby. V roce 1976 se k těmto vlivům vyjádřil: „Jsem dojat, neboť tradice mých studií mne přiblížila – v neposlední řadě díky zeměpisnému sousedství – vídeňské moderně a jejím proslaveným jménům, která se člověku mimoděk vybaví. Koho jsme nejlépe znali a nejvíce si ho vážili, byl umělec, který nejčastěji publikoval v německy mluvících časopisech, jako například Moderne Bauformen, Wasmuth a dalších. Tímto umělcem byl Josef Hoffmann. Josef Hoffmann měl vytříbený smysl pro dekorativnost…“

Podle kurátora výstavy si oba autoři svůj naprosto osobitý přístup k architektuře, mimořádnou oblibu užitého umění s nezaměnitelným typem dekoru vypěstovali i díky nedostatku velkých architektonických zakázek. To však, jak výstava dále dokládá, nebylo zdaleka jediné, co tyto mimořádné tvůrčí osobnosti spojovalo. „Oba pracovali s úspěchem jako architekti expozic a designéři výrobků, oba ztvárňovali celkovou úpravu objektu od jednoduchých obchodů a bytů po stavební komplexy…“ – prozaicky řečeno tvořili všeobjímající umělecká díla, promyšlená do nejmenších detailů, vždy prováděná vysoce kvalifikovanými řemeslníky, mistry ve svém oboru.

Mohl bych jmenovat další vlivy a paralely mezi mistrem vídeňské moderny a italským architektem, i konkrétní práce, ať už na papíře, v modelech nebo na fotografiích, konfrontovaných ve dvojicích, ale neučiním tak. A to z jednoho prostého důvodu. Obrázek o tom, jak Josef Hoffmann Carla Scarpu ovlivňoval, si každý musí udělat sám. Ostatně i instalace výstavy, pojatá tak trochu determinujícím způsobem – postrádající, vyjma popisek, jakékoliv informace –, je k tomu přímo předurčena. A toho, koho by snad absence doprovodných informací zklamala či by koncepci výstavy považoval za spekulativní, uspokojí útlá skládačka, která je k dostání u pokladny. Doporučuji ovšem nejdříve výstavu zhlédnout a pak své dojmy i závěry konfrontovat s kurátorovým textem. Svými rozměry je tato expozice miniaturní. Na měřítku ale nesejde, neboť skici, výkresy a studie takových mistrů moderní architektury, jakými Hoffmann a Scarpa byli,
nejsou u nás často k vidění. V kombinaci s již zmíněnými Kubovými realizacemi bude, troufám si říci, málokdo návštěvy Brtnice litovat.

Autor je historik umění a kurátor.

Barbez

Kapela Barbez přijela na svůj zářijový koncert do Moskvy z New Yorku. Kdo ji slyšel v letech 2002–2003 vystupovat v tamním klubu Tolic a na několika dalších scénách spojených s neobvyklou hudbou, asi by předpokládal, že její ruský koncert se váže zejména na osobnost zpěvačky. Xenia Viďajkinová vyrostla v Rusku, ale brzo se vydala do světa za různými mezinárodními divadelními soubory, choreografickými projekty a partnery, které pak opouštěla nebo oni opouštěli ji. A tak se z jedněch vazeb rodily další a Viďajkinová procestovala pár zemí včetně českých, až se usadila v San Francisku a pak v New Yorku, kde jsme spolu kdysi natáčeli dlouhý rozhovor o její smíchané kulturní identitě; představovala totiž ideální příklad jevu, který se zdá být v kulturních dějinách příznačný a možná nový.

Kořeny a kompetence

Určitá vrstva nadaných a vzdělaných (v různém poměru těchto dvou předností) osob z Ruska přišla do Ameriky v dětství či v brzkém mládí a své kulturní kořeny napojila na americké kompetence, jako je jazyk nebo sociální identita. Amerika se jim tak nestala zdaleka jen místem trvalého pobytu či politického azylu, jak tomu bylo u několika emigračních vln od dvacátých do osmdesátých let dvacátého století. V ruské emigraci je zvykem vytvářet ostrůvky vlastní kultury – v Berlíně, Paříži, Praze, Chabrinu. Tito aktéři (další příznačnou představitelkou zmíněného jevu je Maria Turovská, která píše básně anglicky, protože je to pro ni jazyk číslo jedna, ale opírá se převážně o ruskou kulturní tradici, v níž vyrostla) se víc než kdokoli z jejich předchůdců vpojili do amerických kulturních poměrů, a přitom zůstali významně vázáni svými ruskými východisky.

Takže Barbez byla a je newyorská skupina: texty v angličtině, většina členů kapely Američané, žádná emigrantská, „krajanská“ nostalgie, ale zároveň plno ruských motivů a reminiscencí. Nejen Xenii Viďajkinovou ostatně k ruským motivům vázaly rodinné tradice a biografie. Dan Kaufman, kytarista a určující hudební autorita skupiny, sice umí rusky jenom „spasiba“ a vyrostl v New Yorku v židovské rodině, jeho prarodiče ale byli rovněž z Ruska. Jak velké překvapení, že v proslulém moskevském klubu Apelsin vystoupila skupina bez hrdinky, kterou by „pamětníci“ mohli považovat za páteř celého podniku! Ale možná to bylo mylné zdání, vyvolané pozorností, kterou k sobě poutala atraktivní a pohybově nadaná zpěvačka, vyjadřující se mnoha divadelními prostředky. Naznačil to ostatně též Kaufman, když pro ruský tisk vysvětlil, že s Xenií rostlo v poslední době v kapele napětí a spojení s vokálem začali ostatní členové
považovat za svazující. I ona sama před více než třemi lety v New Yorku připustila, že Barbez přece existovali už před jejím příchodem; Xenia skupinu proměnila tak trochu k obrazu svému.

Frontman a kouzelnice

Moskevský koncert byl každopádně ještě hutnější než kdysi v New Yorku. Hudebně směřovala produkce kapely od experimentálně meditativních poloh až někam k hardrockovým motivům, vždy vzápětí ozvláštněným nějakou nečekanou změnou. Rytmické i melodické výpravy do podivuhodných zvukových krajin se střídaly s pasážemi pevně komponovanými zřetelnou osou rytmu nebo jednoduchých akordů. Několik motivů ruských lidových písní se výborně doplňovalo s interpretacemi skladeb Alfreda Šnitkeho a přepracovaných kompozic The Residents. Barbez se nebojí prostoty, zdánlivě eklektických přechodů ani rozličných hudebních (ať už stylistických či konkrétně autorských) materiálů, které ovšem nejsou samoúčelně vystavovány na odiv.

Výsledek byl napínavý, přesvědčivý, různorodý. Občas se to poslouchalo relativně snadno až tanečně, jindy hudba napínala posluchačovu pozornost i sluchové nervy. Ve výsledném soundu skupiny vzrostla oproti někdejším koncertům v New Yorku také role těreminu či Thereminovoxu (tak se nástroj též nazýval a jeho zvuky opravdu připomínají lidský hlas), prvního bezdotekového nástroje v dějinách hudby. Hraje se na něj jen pohyby rukou ve vzduchu, ovládajícími elektromagnetické vlny kolem dvou os – jedné horizontální a druhé vertikální. Jestliže hráčka na tento nástroj, vyluzující kosmicky přízračné zvuky, byla dřív šamansky zadumanou a spíše nenápadnou složkou souboru (ačkoliv těremin přeslechnout nelze!), teď se z ní stalo extrovertní těžiště přinejmenším vizuální přítomnosti kapely na scéně. Kytarista a zpěvák Dan Kaufman se proměnil z někdejšího doprovodného muzikanta v opravdového frontmana, nicméně kouzelnice za těreminem mu byla důstojnou
partnerkou. Její přítomnost se rozhodně zasloužila o to, že koncert byl nejen hudebním zážitkem, ale i opravdovou show.

Novinář Alexandr Gorbačov ze čtrnáctideníku Afiša, který si jako jeden z mála koncertu v podstatě neznámé skupiny v Moskvě všiml, o ní napsal nadšenou recenzi, ve které přirovnal Barbez k známějším kolegům Black Dice či brooklynským punk-funkerům The Rapture. Rozplýval se nad jejich dramatismem, rozpětím od hospodského šlágru přes neofolk a underground různé provenience až k motivům etnické a vážné hudby. Nezapomněl připomenout, že jsou přáteli hudebního gurua Johna Zorna, dobře známého v Čechách i v Rusku. Na jeho labelu Tzadik vydají Barbez v brzké době svou novou desku.

Autor je rusista.

CD DVD

Evangelium sv. Matouše / Il vangelo secondo Matteo

Režie Pier Paolo Pasolini, 1964, 135 min.

Jedním z nejchoulostivějších a nejožehavějších filmových námětů jsou novozákonní evangelia. Snad žádná adaptace nebo i jen námětová inspirace těmito texty se v historii kinematografie neobešla bez kontroverzních diskusí. Až na jedno dílo – a tím je Pasoliniho Evangelium sv. Matouše. Je to snad jediný film s tímto námětem, jehož působivost přetrvává po desetiletí, dodržuje patřičnou pietu i důstojnost tématu, ale přitom používá režisérových osobitých vyjadřovacích prostředků. Pasolini natočil film prakticky důsledně podle novozákonního textu, který lapidárně a bez zbytečných detailů ilustruje obrazem. Nepsychologizuje, nesnaží se hledat či vykládat pohnutky jednání postav nebo možné důsledky. S využitím minimální výpravy a celé řady neherců se mu podařilo vytvořit obrazově působivé dílo, považované dnes za nejzdařilejší převedení pašijové tematiky na filmové plátno. Film u nás vychází na DVD v kolekci děl P. P. Pasoliniho
od Levných knih. Již tradičně u tohoto vydavatele obsahuje disk pouze samotný film s nevypínatelnými českými titulky.

Petr Gajdošík

Narko / Narco

Režie Tristan Aurouet, Gilles Lellouche, 2004, 105 min.

Teprve druhý snímek režisérské dvojice (kariéra Lellouche jako herce je však delší) se příliš netají s tím, že vzorem je mu Big Lebowski bratří Coenů. Stejně jako Lebowski je i hlavní hrdina Narka, Gus, poněkud flegmatický mladík, který nechtěně uvízne ve spárech zločinu. Gus navíc trpí narkolepsií, tudíž si těžko hledá zaměstnání, a nakonec přijde na to, že se bude živit kreslením komiksů. Během záchvatů spánku se mu zdají pestrobarevné sny, které posléze využívá jako inspiraci. Například úvodní scéna jako by byla vystřižena z válečného filmu (a jistě musela dost nafouknout rozpočet snímku). Někdy se autorům podaří vymyslet docela dobrý vtip (učitel karate tu třeba schytá od malého dítěte nečekaně tvrdý úder, který mu ještě tvrději oplatí), některé gagy jsou však příliš okatě vykradené ze zmiňovaného Lebowského (třeba rozprašování zpopelněného otce, které zhatí vítr). V určitých dějových bodech pak vyprávění odbočí, aby představilo nového hrdinu (první hodina
je vlastně představováním Guse). K tomu lepšímu pak patří kameo Jeana-Clauda Von Damma, který se tu objeví jako idol jedné z postav, dodávající jí důležité rady do života. Dodatečnému filmu o filmu pak bohužel chybí česká jazyková podpora. Režisérské dvojici vyšel pokus o evropského Big Lebowského napůl. První polovina baví, té druhé však schází motiv, který by diváka u filmu udržel.

Jiří G. Růžička

Daltoni / Les Dalton

Režie Philippe Haďm, 2004, 86 min.

Daltoni jsou hlavní záporní hrdinové komiksu Lucky Luke (který u nás shodou okolností začal nedávno vycházet). Notoričtí vykradači bank, známí svou tupostí, rostoucí s fyzickou výškou, kteří si o sobě nicméně myslí, že jsou nejslavnějšími padouchy Spojených států. Producenti filmu tak vsadili na současně dobře prodejný artikl, tedy adaptaci komiksu, a pokusili se vytvořit evropskou obdobu amerického zboží. Výsledek se však, jak už je u podobných evropských projektů zvykem, nepovedl. Pokud se u filmu zasmějete, nebude to totiž s tím, co se děje na obrazovce, pravděpodobně vůbec souviset. Režisér se tu pokouší navázat na francouzské a italské crazy komedie z osmdesátých let, film však působí spíše jako Kameňák. Nepomáhá mu ani obrazové a hudební parodování jiných westernů, zejména Tenkrát na západě. Na evropský film ale Daltoni překvapí úrovní použitých triků. Na nich se autoři vyřádili a s rozpočtem téměř 30 milionů dolarů tu
nijak nešetřili. Kouzelný klobouk, který chrání toho, kdo ho nosí, před kulkami, je asi nejlepším příkladem. Když někdo vystřelí, vyskočí na klobouku usazená lebka a začne kulky odrážet; povedl se i stín Lucky Luka, který je opravdu pomalejší než jeho pán. Mezi bonusy pak najdeme dokument o hledání vhodného představitele psa Rataplana a fotogalerii. Přestože jsou Daltoni film poměrně krátký, má divák už v polovině pocit, že by mohl klidně skončit.

–jgr–

Bliss Island

Codemaster 2006

Game Boy Advance, PSP, PC

Hlásná trouba nezávislého herního dění Greg Costykian se postaral o založení stránky www.manifestogames.com, kde uveřejňuje to nejlepší z „indie“ tvorby. Nezávislí vývojáři sice postrádají velkou mediální propagaci, ale jejich nápady často upoutají mnohem více než ty od Electronic Arts či Ubisoftu. Takovým případem je i Bliss Island, což je v podstatě jednoduchá variace na golf v prostředí fantastického ostrova. Obyvatelé ostrova mají choboty a schopnost „střílet“ vzduch jako projektily. V jednotlivých úrovních musíte s pomocí chobotu odrážet padající kameny, posunovat ovoce do tlam ohromných písečných červů a tak podobně. Ač jde o primitivní nápady, hratelnost je neskutečně chytlavá a přesvědčí vás, že nepotřebujete extrémně silný počítač a složitý příběh pro plnohodnotné interaktivní povyražení. Bliss Island je hrou pro všechny, kteří si chtějí na chvíli odpočinout nebo objevit něco nečekaného. Na výše uvedené stránce je možné
stáhnout si základní verzi zdarma a zároveň tu naleznete řadu dalších her, které by vás mohly zaujmout. Greg Costykian hodlá v centralizované propagaci nezávislých pokračovat, a tak nezapomínejte čas od času server kontrolovat – může přinést nejedno překvapení.

Pavel Dobrovský

Pierre-Yves Martel

Engagement & Confrontation

Ambiances Magnétiques 2006

„Nedokážu pochopit, proč jsou lidé vystrašení novými nápady. Mě totiž děsí ty staré.“ Tato citace Johna Cage uvozuje sólovou nahrávku mladého kanadského kontrabasisty Pierra–Yvese Martela, který metodou úpravy strunného nástroje prostřednictvím kusů papíru, dřeva nebo kovu navazuje na tradici iniciovanou Cageovým preparovaným klavírem. Dalším přiznaným vzorem Martelovy tvorby je filosof volné improvizace a neidiomatického hraní, kytarista Derek Bailey. Martel je klasicky vzdělaný hudebník, který však svých technických dovedností nevyužívá k instrumentálním exhibicím, ale v duchu svých dvou hudebních otců se snaží rozvíjet vnitřní výrazové možnosti vlastního nástroje. Kontrabas se v jeho rukách vyřazuje z běžných kontextů, s nimiž bývá spojován – preparací, netradičním použitím smyčce i nezvyklými technikami hraní vytváří nečekané odstíny, skřípot, dusot a šelesty hraničící s tichem; výsledné zvuky mají často perkusní charakter
a zabarvením místy připomínají dechové nástroje. Mnohotvárná struktura těchto improvizovaných skladeb však drží pevně pohromadě, nesklouzává k samoúčelnosti a jako celek album nenudí. Na tom mají značný podíl jednak hudebníkovy zkušenosti s jazzem a soudobou vážnou hudbou, které se v jeho hře odrážejí, ale také šťastně zvolená forma krátkých skladeb. Martelův zvukový svět představuje neslyšený rub hudby, jehož hlavní devízou je překvapení.

Karel Kouba

Leoš Janáček

Její pastorkyňa (Jenůfa)

Supraphon 2006, 110 min.

Záznam Janáčkovy nejznámější opery, kterou nahrál dirigent František Jílek se Sborem a orchestrem opery Janáčkova divadla v Brně na přelomu let 1977–78, právem patří do zlatého fondu nejen Supraphonu. Digitální remastering odstranil rušivé šumy, ale místy až příliš zvýraznil jednotlivá sóla v ansámblových scénách. Jílek se tu projevuje jako vrcholný janáčkovský znalec a interpret, který si dokázal najít také ideální sólisty. Nahrávka pochopitelně přináší verzi opery se škrty a zásahy Karla Kovařovice. Dnešní praxe je opačná a opera se hraje ve verzi originální, také interpretační postupy jsou dnes jiné než před téměř třiceti lety. I tak je však nahrávka výjimečná a o podobně kvalitním současném domácím provedení si můžeme nechat jenom zdát. Gabriela Beňačková se svým jemně lyrickým a přitom průrazným hlasem zůstane jednou z nejlepších interpretek Jenůfy. Kostelnička je sice přísná až zlá, mohutný hlas Naděždy Kniplové je však pro
takové (jistě oprávněné) pojetí přímo předurčen. Nicméně u ní najdeme i dojetí a pokoru ve chvíli, kdy si uvědomí, čeho se dopustila a jak byla zaslepená, byť v dobré víře. Vilém Přibyl jako Laca předvádí skutečný psychologický vývoj své postavy. Vladimír Krejčík jako Števa pak nezůstává za těmito pěvci pozadu. Kvartet sólistů je vyrovnaný a téměř ideální, i menší role jsou však obsazeny dobře.

Milan Valden

Jak rozumíme Maďarům

Kdo jsou a kde jsou čeští chudí

Chudoba je ve veřejném diskursu v našich krajích vzácné téma. Politici a žurnalisté o ní mluví a píší málo, jako by ani žádná nebyla. Slýcháme o životních podmínkách lidí v důchodovém věku nebo mladých rodin s dětmi. Ale chudina? Znamená tohle slovo v Česku vůbec něco?

Velkou část české chudiny tvoří – Romové. Žádná komunita s romantickými zvyky a volností v krvi, žádný kompars z Kusturicových filmů. Čeští Romové z velké části obsadili sociální niku „underclass“, patřící k atributům pokročilého kapitalismu. Chudoba tak u nás není veřejným tématem, protože se o ní pojednává jako o problému Romů, a etnická nálepka mnohdy zakrývá podstatná fakta a detaily toho, co jsme si zvykli nazývat „romskou problematikou“.

Analýza sociálně vyloučených romských lokalit, kterou pro Ministerstvo práce a sociálních věcí vypracovala firma GAC a která byla zveřejněna počátkem září, je viditelným potvrzením toho, že chudoba v Česku je. Mapa, jež má ambici zobrazit výskyt takových lokalit na celém území ČR, dává tezím o etnicky ocejchované chudobě v českých městech viditelnou podobu. Víme teď nejen, kdo jsou naši chudí, ale (s jistým přiblížením) i kde jsou. Existenci a závažnost tohoto problému už není možné ignorovat s odkazem na to, že neexistují data. A zaměstnancům ministerstva patří tentokrát ocenění za to, že takové zrcadlo české veřejné politice (protože sociálně vyloučené enklávy jsou do značné míry jejím plodem) objednali.

Konkrétní kvantitativní výstupy analýzy, její metodologie a teoretická východiska si jistě zaslouží odborné kritické zhodnocení, k němuž jsou povolanější jiní. Je jasné, že vzhledem k finanční a časové dotaci zadaného výzkumu nebylo možné získat bezchybné a do hloubky jdoucí údaje o třech stovkách lokalit, které analýza identifikuje, a někde jsou tyto údaje, jak se ukazuje, vskutku neúplné nebo nepřesné. Také kvalitativní výsledky, pojednávající o faktorech, které situaci sociálního vyloučení romských populací ovlivňují, v mnohém čerpají z toho, co už bylo zjištěno dříve. Nicméně vzhledem ke kvantitativní povaze, veřejné průraznosti, přehlednosti a jasnosti výstupů je politický význam analýzy nesporný. Analýza přispívá k věcnému pojetí problému, a také přichází s několika podstatnými tezemi k otázce možných strategií změny.

Především jasně ukazuje, že představy o plošných řešeních, naordinovaných z centra, jsou zcela iluzorní. Hlavním aktérem, který určuje podmínky, na něž se sociálně vyloučení Romové adaptují, jsou obecní samosprávy a další místní veřejné instituce (bytová a vzdělávací politika, přístup k sociálně vyloučeným v každodenní praxi sociálních a bytových odborů), případně to, čemu se trochu s nadsázkou říká „volný trh“ (trh práce, soukromé bydlení). Bez snahy obcí řešit problém místních sociálně vyloučených populací konstruktivně, nepředpojatě a na základě kvalitních informací, vyjde většina snah na vládní úrovni naprázdno. Centrální politika pochopitelně musí vytvořit základní podmínky, ve kterých teprve může mít smysl se o změnu pokoušet (to se týká zejména demotivujícího systému sociálních dávek – ke změně dojde od ledna 2007 –, politiky podpory zaměstnanosti, systému dotací na sociální bydlení, způsobu financování základního školství
atd.). Ale žádat vládu, „aby udělala opatření, která vymažou vyloučené lokality z mapy Česka“, jak to udělala po zveřejnění analýzy v rozhovoru pro aktuálně.cz muzeoložka (!) Jana Horváthová, je jako chtít po Radě bezpečnosti OSN, aby učinila přítrž rvačkám mezi sourozenci. Analýza sociálně vyloučených romských lokalit je východiskem pro to střízlivě nahlédnout, jaká míra změn k lepšímu a za jakých podmínek je vůbec myslitelná.

Nevěnuje se (nebylo to ani předmětem jejího zadání) tomu, jak je situace sociálního vyloučení českých Romů podmíněna jejich vlastní subkulturou. Není podstatné, zda na ni budeme nahlížet jako na relikt tradiční romské kultury, nebo jako na českou podobu „kultury chudoby“. Je však nesporné, že sociálně ekonomická situace části českých Romů je podmíněna nejen vnějšími okolnostmi, na které se adaptují, ale také jejich vlastními normami, hodnotami, ambicemi, navyklými životními strategiemi a způsoby řešení problémů. Kulturní podmíněnost je tu vlastně dvojí, protože zvyky úředníků, zájmy obecních politiků nebo majitelů bytů, a nakonec postoje voličů, kteří rozhodují, jaký bude kurs jejich radnice vůči jejich romským sousedům – to všechno je hluboce zakořeněno v našem kulturním systému. A protože tento rozměr pojednávaného problému není přímo ovlivnitelný žádnou myslitelnou politikou, měly by se naše představy o „sociálním začleňování“ chudých českých Romů držet při
zemi.

Analýza ukazuje, že o změnu má smysl se pokoušet na trojí úrovni. Za prvé odstraňovat byrokratickou praxi, která sociální vyloučení spoluutváří. Za druhé poskytnout českým nemajetným občanům (nejde zdaleka jen o Romy) pomoc formou profesionálních a pro občany vstřícných sociálních a vzdělávacích služeb, zejména individuální sociální práce a podpory vzdělávání znevýhodněných dětí. Až potud se jedná, řekněme, o povinný základ. Za třetí tam, kde o to bude stát místní samospráva, je možné plánovat a financovat rozvojové projekty, které pomohou obci jako celku s důrazem na sociální integraci obyvatel chudých romských enkláv. Každé takové místní řešení bude nutně specifické a bude vyžadovat další detailní poznání místní situace – doufejme tedy, že právě publikovaná analýza není poslední v řadě.

Autor pracuje v Programech sociální integrace o. p. s. Člověk v tísni.

Marxismus, freudismus a jiné perverze

Je dosti obtížné odpovědět na otázku, o čem všem kniha Jana Sterna pojednává. Autor totiž spojuje témata z psychoanalýzy, z popkultury, z filosofie i z politiky, až se místy zdá, že mezi nimi jen tak „surfuje“ – ve skutečnosti je ale skládá v inteligentně pospojovaný celek.

Knihu lze vedle značného tematického záběru a analytické hloubky vychválit i za jazykovou kulturu. Některé eseje jsou polemikami, což by mohlo čtenáře – vzhledem ke standardní úrovni tohoto žánru u nás – odradit. Stern ale nevede se svými oponenty žabomyší války a namísto toho se s nimi pustí do nevyhlášeného závodu, kdo napíše kvalitnější text a lepší příběh („Přiznám se, že nemám zvláštní slabost pro rozumné argumenty. Raději mám pohádky.“ – s. 35).

Radikalismus a popkultura

Jednotlivé eseje představují kritiku světa tak, jak jej známe – ovšem nečekejme neustále opakované fráze a stará dobrá vysvětlení. Svěžím jazykem psané kritiky reklamy coby triumfu mýtu a nadvlády budoucnostní fikce se mísí s nekonvenčním rozborem Červené karkulky (myslivec je psychoanalytik…), od rozboru hovna se přechází k válce v Iráku a svobodě proměněné ve „slovní fetiš“ (s. 185). Autor se nebojí přihlásit k marxismu, pojímá jej ale značně nedogmaticky (na jednom místě například velmi zajímavě píše, že Marx byl první postmodernista, neboť jako první napojil významy na aktéry; toto čtení Komunistického manifestu a dalších textů by si měli mnozí křisitelé stokrát omletého Marxova humanismu zapsat za uši). Slovy „jako komunista, za něhož se považuji (a jsem tak doufám vyčleněn ze slušné společnosti)“ (s. 47) se autor skutečně – spíše než aby omezoval své myšlení na dogmata některého -ismu – především vyčleňuje ze „slušné
společnosti“. Sám o sobě mluví jako o někom, kdo je v soudobém českém diskursu prase, zločinec, vrah milionů lidí, někdo, s kým se nemluví a kdo by měl být v ideálním případě zakázán. Nelze se pak divit, že Stern diagnostikuje český antikomunismus jako pozůstatek fašounství druhé republiky a jeho stoupence nahlíží jako potenciální nové vlajkaře – ani tomu, že potrefené husy se už ozvaly.

Freude, Freude, Freude…

….vždycky na tě dojde?

Pokud se k někomu autor vztahuje snad až příliš stoupenecky, není to Marx, ale Freud. Právě jeho myšlení je Sternovi průvodcem po dekonstruovaných pohádkách, poskytne mu ale i provokativní otázku pro ekology a feministy: co uděláme s odstraněnou agresí? Je mu vysvětlením české politiky – Klaus a Zeman vděčí za popularitu patriarchální touze po postavě silného otce. „Frustraci, kterou nevědomě vyvolal nástup sterilních ‚postpatriarchálních‘ postav typu Grosse, Sobotky či Topolánka (nezaměňujme buranství s patriarchálností), jsme ještě plně nedocenili a nepochopili. Díky tomu také jen sotva můžeme do hloubky pochopit nástup fenoménu Paroubek.“ (s. 74) Freudovská je i uchvacující analýza Rychlých šípů.

Těžko se lze ubránit pocitu, že Freud je přijímán takříkajíc i s chlupama, s daní, již platil génius s rokem narození 1856 své době. To se týká zejména přístupu k uměleckým avantgardám – Stern s gustem cituje posměšek, který na adresu těchto svých obdivovatelů pronesl sám Mistr, a vytýká velké části moderních autorů narcismus a neférové nakládání s čtenářem. Jestliže takto lze popsat jednotlivosti (ovšem sotva ty, které příležitostně jmenuje Stern – surrealisté a jmenovitě dadaista a surrealista Tristan Tzara mají jistě své četné odpadkové produkty, ale zároveň otevřeli lidské imaginaci dosud netušené prostory), sotva lze takový přístup obhájit jako adekvátní popis moderního, avantgardního a experimentujícího umění jako celku. I artefakty složité a pro většinu potenciálních příjemců nedešifrovatelné jsou součástí hledání nových cest, využitelných a srozumitelných posléze pro mnohé další, jak na to v jiných
souvislostech upozornil před lety básník Lubor Kasal. Paušální odsudky na adresu avantgardy a moderního umění mohou připomenout obdobné, jen obrácené stereotypy o popkultuře, podle nichž se něčím tak plytkým a banálním nemá cenu zabývat. Kdyby platily, byli bychom o Sternovu knihu ochuzeni, a to by byla opravdu škoda.

Freud také dýše z takřka každého slova proneseného o feminismu. Přece jen trochu zarazí, když autor použije formulaci: „Jako obvykle, feminismus se mýlí.“ (s. 127) Na úvod téhož eseje přitom uvádí: „Ve vztahu ke kulturním artefaktům není psychoanalytický výklad nikdy ničím jiným než hrou.“ (s. 121) Hraní ovšem těžko může někoho s jistotou usvědčit z omylu, sotva snese takto kategorické formulace. Sternovy freudovské analýzy navíc dávají plně za pravdu kritice freudismu ze strany feministek a jiných: navzdory své analytické a kritické hloubce freudismus často potvrzuje a nečekanými způsoby racionalizuje status quo tím, že nalezne jeho zdroje v nevědomí, dětské sexualitě či čertvíčem. Modelovým příkladem by mohlo být to, co Stern objevil rozborem pohádek „‚profánní archetyp‘ uložený v nejtemnějších zákoutích kolektivní psýché ženského pohlaví:Žádej jako kompenzaci za znečištění skutečného domečku (vagíny) vybavení projekce tohoto
domečku-domácnosti.“ (s. 131)

Mám-li autorovi knihy ještě něco vytknout, pak by snad mělo být zmíněno, že hlášení se ke komunismu, odmítnutí antikomunismu a ocenění imaginativního bohatství, které může vyvolávat minulorežimní popkultura, jsou jednotlivě celkem snadno obhajitelné, fungují-li ale společně, mohou vyvolat dojem, že je autor nostalgický po minulém režimu a patří k české starokonzervativní levici, že je součástí fenoménu, pro který má němčina novotvar ostalgia. Bylo by škoda, kdyby tato kniha byla čtena jako součást diskursu, který vzhlíží k minulosti a napojuje zbytky kdysi levicových myšlenek a identit na zcela konzervativní mentalitu. Ve skutečnosti jsou totiž Sternovy eseje jedním z nejlepších příspěvků k jeho překonání.

Autor je redaktor časopisu A-kontra.

Nostalgie po pravdomluvnosti a revoluci

Pravděpodobně si dnes už jen málo lidí vzpomene na reklamní kampaň, kterou letos na jaře zahájila maďarská televize. Několik různých spotů rozehrávalo variace na téma mimořádné důležitosti státní televize. Po městě se objevily i reklamní plochy, na nichž se skvěla otázka: „Jakou televizi byste obsadili v případě, že byste dělali revoluci?“ A hned pod otázkou byla i správná odpověď: „Maďarskou televizi. Šíříme hodnoty.“ Jen o několik měsíců později může kampaň pokračovat. Jen se slova mírně obmění: “Přenášíme hodnoty. Pokud nám to dovolí.”

V projevu nahraném na květnovém setkání poslanců socialistické strany premiér Gyurcsány prohlásil o své ekonomické politice, že „žádná evropská země neudělala něco tak pitomého jako my…, evidentně jsme v minulém půldruhém roce či dvou letech lhali“, a také uvedl, že se Maďarsko podařilo udržet nad vodou jedině díky boží prozřetelnosti, spoustě peněz ve světovém hospodářství a stovkám podvodů. Zveřejnění těchto výroků vyvolalo v polovině září v ulicích Budapešti týden trvající nepokoje. Po jejich skončení zůstala společnost hluboce rozdělena. Rozdělení v názorech na chování vládní strany i opozice, v otázkách morálních důsledků lži či správného chování při pouličních protestech v podstatě odpovídá linii politických preferencí. Je přitom zcela jasné, že hranice vede mezi těmi, kteří uvažují v revolučních termínech, a těmi, kteří odmítají jakoukoliv „politiku ulice“. Přesně podle takto politicky diferencovaného vnímání jsou pak
násilnosti v budově státní televize označovány buď jako revoluční boj nebo jako kulturní happening, fašistické nepokoje nebo chuligánství fotbalových fanoušků.

Ostré rozdělení společnosti na pravicové konzervativce a levicově liberální voliče, kterého jsme byli svědky v předchozích volbách, se však přitom poněkud zamlžuje. Podobný pocit mohl mít každý, kdo se vypravil mezi davy demonstrantů, kteří se během protestů scházeli naproti budově parlamentu. Pohledu pozorovatele se tu totiž nabízelo shromáždění, které vyvolávalo zmatení pojmů a ideologických měřítek. Byli tam lidé ve středověkém oblečení, jiní zase mávali státními vlajkami. Vedle sebe stáli skinheadi ze sídliště a zemědělci, kteří vařili guláš. O mikrofony se přetahovali pravicoví politici s bývalými vůdci komunistické strany. Aby bylo zmatení jazyků a názorů ještě větší, byly uprostřed týdne demonstrací uzavřeny univerzity, údajně kvůli plánovaným demonstracím anarchistů.

Na shromáždění jste si mohli vyposlechnout výroky, které v podstatě opakovaly slova vůdce opozice Viktora Orbána. Podle něj je současná vláda nelegitimní, protože sám premiér přiznal, že jeho strana vyhrála volby jen díky lžím. Kromě toho se shromáždění vyznačovala rozhořčeně projevovaným nesouhlasem, doprovázeným opojným pocitem nestability a příslibem politické změny. Zároveň se šířily nepodložené zvěsti rozvíjející konspirační teorie: násilníci v ulicích jsou ve skutečnosti provokatéři, které platí vláda, tvrdila první zpráva. Vzápětí jí následovala druhá, podle níž byli demonstranti ve skutečnosti placeni opozicí.

Během demonstrací se jasně ukazovala obliba odkazů k povstání v roce 1956. Téměř povinným znakem protestů byly státní vlajky s vyříznutým středem, veřejná čtení revoluční poezie, poničení sovětského pomníku roku 1945. Všechny tyto symboly měly spoluvytvářet zdání kontinuity s událostmi roku 1956 a zároveň tak naznačovat, že ke skutečnému pádu komunismu ještě nedošlo. O minulém víkendu se pak na tržišti šířily zaručené zprávy o tom, že se pravicoví aktivisté připravují oslavit výročí povstání se zbraněmi v rukou.

Ovšem toto revoluční nadšení rozhodně nesdíleli všichni. Lidé odsouzení v souvislosti s povstáním v roce 1956 a členové rodin obětí těchto událostí publikovali otevřený dopis, v němž odmítli spojování událostí v roce 1956 se současnými nepokoji. „Zneužívání vzpomínek na revoluci v roce 1956 je výtržností spáchanou spolkem přívrženců extrémní pravice a fotbalových chuligánů. Využívání symbolů roku 1956 pro zamaskování čistého násilí proti demokracii, mávání vlajkami roku 1956, ničení sovětského památníku, označování policie za AVO (tajná státní policie v době socialismu) a využívání padesátého výročí ke kampani proti legitimní demokratické vládě, to všechno je podvod. Útok na maďarskou televizi byl ukázkou bezúčelného násilí, které s památkou revoluce nemá nic společného,“ napsali signatáři dopisu.

Hlavní otázkou posledních dní je, zda tedy Maďarsko prochází morální krizí. Diskusi přiživilo vyjádření prezidenta László Sólyoma, podle něhož v morální krizi není země, ale lidé. Mezinárodně proslulý spisovatel Péter Nádas zase ve svém televizním vystoupení deklaroval převládající liberální názor, když pochválil Gyurcsányho za upřímnost: „V tom projevu se rozhodný muž, který disponuje rétorickými schopnostmi, snaží přesvědčit své soudruhy, že už země nemůže být dále řízena prostřednictvím systému různých privilegií. Vlády v posledních šestnácti letech řídily feudální nebo socialistický systém privilegií, jehož prostřednictvím distribuovaly něco, co ve skutečnosti nebylo jejich. V Evropě jsou takové praktiky nepřijatelné.“ Podle Nádasova názoru měl tento projev možná otřást společností, ale ne přivést lidi do ulic. „Nevidím žádný právní nebo ústavní důvod pro to, aby Gyurcsány musel odejít. Muselo by jít o výsledek nějakého masového ducha, pouličního hnutí nebo střetů,
ale před tím nás Pán Bůh chraň. Protože to není forma skutečné politiky, alespoň ne té demokratické. To by všeobecně otevřelo stavidla zlu.“

Jak začaly postupně opadat masové demonstrace v budapešťských ulicích, debata se stočila na vedlejší důsledky událostí. Zjevně nejvíce na ně doplatili policisté. Ti jsou nyní obviňováni, že při zásazích proti strůjcům nepokojů zatkli mnoho nevinných lidí. Na obranu nespravedlivě zadržovaných byla sepsána petice, která možná na chvíli odpoutá pozornost veřejnosti od neplodného dilematu: Co bude politickým důsledkem doznání nebo lži? Nepokoje, nebo revoluce? Do jaké míry lidé, kteří se nyní vzbouřili, skutečně reprezentují obyvatelstvo země? Toto dilema nás však nemusí trápit moc dlouho. Vše se teď ukáže v místních volbách.

Autor je urbanista, studuje v Budapešti.

Přeložil Filip Pospíšil.

par avion

Minulý týden byl americký prezident George W. Bush donucen zveřejnit části zprávy všech šestnácti zpravodajských služeb USA, která hodnotí dosavadní úspěchy v boji proti terorismu. Ze zprávy se stalo asi hlavní téma mediálních komentářů v USA. V týdeníku The Nation komentátor Rober Scheer uvedl: „Takže ani odhady zprávy 2006 National Intelligence Estimate, že hrozba terorismu proti Spojeným státům 9. září vzrostla především kvůli jeho iracionání invazi do Iráku, nenarušily Bushovu duševní rovnováhu. Namísto toho, jak se dalo předpokládat, vláda zareagovala na závěry zprávy vypracované civilními i vojenskými zpravodajskými službami, které unikly na veřejnost, zase těmi starými, historicky ignorantskými žvásty…“ Článek dále cituje části zprávy tajných služeb USA, v níž se mimo jiné hovoří o tom, že „odhadujeme, že džihád v Iráku vytváří novou generaci teroristických vůdců a operativců. Tamní zdánlivý úspěch džihadistů by mohl inspirovat více
bojovníků, kteří by pokračovali v boji jinde… Konflikt v Iráku se pro džihádisty stal ,slavným precedentem‘, vytvořil v muslimském světě hluboký odpor vůči zásahům USA a vychoval stoupence globálního džihadistického hnutí.“ Na toto hodnocení však podle Scheera není schopna řada politiků v USA adekvátně reagovat. Výjimku tvoří například republikánský senátor Arlen Specter, který prohlásil, že ho zpráva velmi znepokojila: „Mám pocit, že válka v Iráku zesílila islámský fundamentalismus a radikalismus.“

Větší diskuse naopak vyvolalo vystoupení generálmajora ve výslužbě Johna Batisteho. Ten velel v 1. pěchotní divizi v Iráku v letech 2004–05 a byl také poradcem tehdejšího náměstka ministra obrany Paula Wolfowitze. „Pokud bychom si vážně rozvrhli a rozmysleli celé spektrum požadavků, které válka v Iráku přinese, pravděpodobně bychom se rozhodli pro jiný směr aktivit, který by udržel jasné zaměření na naše hlavní snahy v Afghánistánu, nevyvolával islámský fundamentalismus po celé zeměkouli a nevytvářel více nepřátel…“ prohlásil Batiste a připojil se tak k několika dalšími generálům ve výslužbě, kteří požadují rezignaci ministra obrany Donalda Rumsfelda.

Abychom se však nezaměřovali jen na geograficky vzdálené oblasti. List The Economist se ve svém rozsáhlém materiálu z 28. září věnuje rozhodnutí Evropské komise, která schválila přijetí Rumunska a Bulharska do Evropské unie. Jak však podotýká článek s názvem “Vyrazili jsme na evropskou odyseu”, musí rozhodnutí ještě schválit summit EU a národní parlamenty čtyř zemí. K rozhodnutí Evropské komise došlo podle textu přesto, že tyto země nejsou na vstup doopravdy připraveny. Jejich hospodářství sice rychle roste, ale nadále jsou velmi chudé. Především se ale potýkají se špatně fungující státní správou a korupcí. V Rumunsku se prý alespoň pokoušejí některé zkorumpované politiky potrestat – především díky nestranické ministryni spravedlnosti Monice Macoveiové. V Bulharsku však boj s korupcí ani pořádně nezačal. Korupce zde podle listu The Economist kvete nejen mezi politiky, ale i mezi soudci. Bulharský generální prokurátor Boris Velčev se
snaží napravit reputaci svého úřadu tím, že přijal jako poradce vysloužilého holandského prokurátora, který mu má v boji s korupcí v jeho úřadě pomáhat. Nejvíce jsou ale podle listu v obou zemích zkorumpovaní celníci. To by se však

po lednu mohlo změnit, odhaduje článek v The Economist optimisticky a poukazuje na to, že podobnou pověst měli i celníci polští, ovšem přijetí do EU je přes noc vyřadilo ze hry. Korupci považuje za vážný problém i Brusel, a proto stanovil pro nové členy několik podmínek. Za prvé podle něj musí vláda správně vést své účty, jinak budou zastaveny evropské dotace. Za druhé, pokud nebude Bulharsko pokračovat v soudních reformách, nebude EU uznávat rozsudky jejich soudů. Obě země musí navíc každého půl roku podávat zprávy o korupci. Ani osm zemí, které vstoupily do EU v roce 2004, však nebylo na členství doopravdy připraveno. Dodnes podle The Economistu jejich veřejná zpráva není schopna řádně spravovat fondy plynoucí z EU – přesto se však díky jejich členství v oblasti šíří stabilita a prosperita, což je nejlepším argumentem i pro přijetí dvou nových balkánských členů.

Evropy jsou zatím nejméně dvě, mohli si pomyslet čtenáři dvou balkánských zemí, kteří se těší na své začlenění do Evropské unie. Alespoň pokud se jim dostaly do ruky britské noviny. Pod titulkem Stížnost bohatých se 28. září ekonomický komentátor listu The Guardian Victor Keegan rozčílil nad drzostí přeplácených manažerů, s níž vystupují proti vzrůstu minimálních mezd. „V Británii varovala tento týden hlavní lobbistická organizace zaměstnavatelů Confederation of British Industry (CBI), že další zvyšování minimální mzdy (která má stoupnout z 5,05 liber na hodinu na 5,35 liber – cca 226 Kč na hodinu), což je jedna z nejvyšších hladin na celém světě, poškodí obchod a posílí šedou ekonomiku.“ Platy a odměny hlavních manažerů britského průmyslu přitom už několik let rostou rychlostí přes deset procent ročně. „Ve skutečnosti dostávají mnozí z těchto vrcholných ředitelů tak veliké odměny, že by si mohli dovolit dávat část stranou a financovat tak
neinflační nárůst nízkých platů,“ uvádí Keenan. Nárůsty platů ředitelů přitom navíc mnohdy nemají žádný vztah ke skutečným hospodářským výsledkům podniků, které řídí. Keenan přiznává, že „zacházet s minimální mzdou není nic jednoduchého“, a upozorňuje na důsledky, které mohou její změny mít. Velká Británie se však v současnosti, mimo jiné i díky dosavadnímu postoji tripartity, stává „laboratoří pro monitorování procesu pokrokové minimální mzdy“. S nárůsty minimální mzdy, které předbíhají růst průměrného výdělku, by se podle něj mělo pokračovat až do té doby, dokud nebude jasně dokázáno, že začíná přibývat nezaměstnaných.

Z anglickojazyčného tisku vybíral Filip Pospíšil.

Romové v uvozovkách

Editoři vložili slovo Romové do uvozovek, a otevřeli tím soubor otázek, jenž zpochybňuje až příliš samozřejmý komunitní či etnický přístup, projektující představu homogenní kolektivity do úvah o příčinách sociálního vyloučení. Sborník se vztahuje k označení Rom jako ke kategorii sociálně konstruované, tj. aktéry uplatňované označení, které se může podílet na sociální exkluzi. Cílem je předložení nových výkladových schémat, které umožní „konzistentně uvažovat i o politických a praktických nástrojích sociální inkluze v ČR“, a editoři deklarují přání zavdat podnět k „hledání koncepčních řešení situace etnicky stigmatizovaných sociálně vyloučených osob a rodin v ČR“ (s. 9).

Kniha obsahuje čtrnáct samostatných studií. Na sociální exkluzi se podílejí různé politické, ekonomické, právní, sociální, mediální a kulturní procesy a každá studie některé z nich postihuje. Všechny zahrnuté perspektivy by dokázal pojmout pouze ideální čtenář, vybavený jak praktickými zkušenostmi, tak orientací v oblastech ekonomických a právních, až po znalosti sociální teorie a teorie vědy. Úvodní studie Štěpána Moravce Nástin problematiky sociálního vyloučení romských populací seznamuje se základní terminologií, jež se váže k prakticko-politickému užití koncepce sociálního vyloučení. Autor vychází z napětí mezi tímto konceptem a etnickým pojetím marginalizovaných skupin. Na základě své zkušenosti se sociální prací (Člověk v tísni) poukazuje na nevhodnost komunitního přístupu. Jako úspěšnější shledává zaměření na „ghettoizaci“. Označení „obyvatelé sociálně vyloučené lokality“ nemá být podle Moravce
dalším politicky korektním převlekem pro Romy. Z jeho praktického hlediska je nutné sociální služby deetnizovat, protože pomoc lidem v kritické situaci je vždy přednější než respekt ke kulturním specifikům. V této souvislosti demytizuje představu, že Romům by měli pomáhat romští pracovníci, kteří lépe rozumějí „romské kultuře“, a prosazuje především profesionální přístup. Analyzuje rovněž situaci lidí v oblasti bydlení (kde se formuje rezidenční sociální vyloučení), práva, nezaměstnanosti a chudoby. Vše je doložené příklady neúspěšných obecních a státních politik fungujících na základě kategorie etnicity. Zájem o romskou kulturu nemá být podle něj potlačen, nicméně je tu zdůrazněno, že veřejná politika se potýká s problémy, které nejsou jen romské. Sociální práce usiluje podle autora o řešení problému chudých a marginalizovaných Romů, nikoli Romů jako celku, s přihlédnutím ke specifikům. Neslibuje si odstranění chudoby, ale otevření vícera životních
možností.

Petr Uhl ve své stati pojednává o účincích práva v sociálně vyloučených lokalitách a poukazuje na selhávání práva na okrajích společnosti chudých (i bohatých) a vznik „kvaziprávních systémů“ v jednotlivých oblastech, jako je právní ochrana dětí, bydlení, zaměstnanost a sociální dávky.

Další studie od autorů Jakuba Steinera a Kateřiny Hůlové pojednává o Romech na trhu práce, ovšem nedosahuje analytické hloubky Steinerovy Ekonomie sociálního vyloučení. Autoři studie nekladou Romy do uvozovek, zpochybňují však platnost označení pro celou skupinu. Škoda, že článek ponechává stranou praxi úřadů práce, jež mají bojovat proti diskriminaci Romů na pracovním trhu a současně je jim zákonem zakázáno evidovat „etnicitu“ uchazečů o zaměstnání. Výsledkem je, že jakákoli snaha o zlepšení stavu nemá cílovou skupinu. Etnicita se o to tvrději projevuje v interakcích mezi zaměstnavatelem a uchazečem, proti nimž za této situace nelze uspět.

Studie Markéty Hajské a Ondřeje Podušky se věnuje tématu Práce načerno jako adaptace na sociální vyloučení. Text založený na terénním výzkumu v několika sociálně vyloučených lokalitách předkládá plastický obraz života a práce jejich obyvatel. Výzkumníci popisují formování pracovních part k práci načerno prostřednictvím sítě vztahů, ať už příbuzenského nebo sousedského rázu, které si konkurují v boji o zakázky a získání prestiže u „zaměstnavatelů“. Autoři přesvědčivě předkládají některé důvody, proč v prostředí sociální exkluze expanduje práce načerno oproti legálnímu zaměstnání. Jedním z nich je skutečnost, že i při práci za minimální mzd jsou lidem kráceny sociální dávky, a zaměstnání tak paradoxně představuje finanční znevýhodnění. Zde je však nutno hledat příčinu v samotném systému. Závěr je ten, že práce načerno spíše udržuje a utužuje vazby, ale pouze uvnitř ghett.

Roman Krištof se ve své „mikrostudii“ zaměřuje na Způsoby obživy romských populací související s trestnou činností. Pojednává spíše o specifické trestné činnosti, které se daří v prostředí sociálního vyloučení. S uvozovkami kolem Romů se autor vyrovnává tak, že Romové jsou pro něj aktéry, jejichž identita je utvářená a udržovaná v rámci „lidového diskursu“. Krištof nastiňuje historický vývoj, který vedl tyto skupiny k adaptaci na podmínky materiální chudoby a symetrickému utváření hranice a distance (exkluze a autoexkluze). Tak vznikl „hodnotový protisvět“, v němž je přečin či stigma vězení proměněno v uznání. Například majetková kriminalita jedinců či skupin je „exkulpována“ nepřímým pachatelstvím ostatních členů sítě, kteří z ní mají též profit. Krištof pokazuje na pocit oprávněnosti ke kriminálnímu chování, vyplývající ze života utvářeného v „českém gulagu“ (jak sociálně vyloučené lokality
nazývá), a zamýšlí se nad vznikající směsicí romské kultury a rysy typickými pro chudobu či tzv. underclass. Jeho druhý text pojednává o programech „romské integrace“. Podle něj se pokusy o integraci založené na etno-emancipaci a subvencování „romské reprezentace“ stávají systémem trvalého sociálního vyloučení.

Podobným tématem se zaobírá článek britského akademika Martina Kovatse Problematika intelektuální a politické zodpovědnosti ve vztahu k rodícím se strategiím zaměřeným na Romy. Evropská politika podle něj užívá neadekvátního označení „Romové“. Stojí za povšimnutí, že také u tohoto britského badatele vystupují Romové v uvozovkách.

Petr Víšek ze Socioklubu přichází s retrospektivním pohledem na 60 let řešení romské problematiky – úspěch, či neúspěch? Obsahem je hodnocení snah o integraci. Text předkládá zjištění, že celá tato oblast vykazuje velkou proměnlivost a že i úspěšné projekty jsou mnohdy opouštěny.

Kulturně antropologická studie Michala Růžičky a Lukáše Radostného Terénní výzkum v hyperrealitě. Poznámky k mediální konstrukci sociálně vyloučení lokality vznikla na základě práce v kladenském ghettu a průzkumu médií. Autoři konstatují diskrepanci mezi mediálním obrazem lokality Masokombinát Kladno a tím, co lze zjistit výzkumem in situ. Především je to obraz lokality jako „ubytovny pro neplatiče“, kdy se pojmem „neplatič“ v mediálním a lidovém diskursu myslí „Rom“, i když platí nájemné. Součástí sborníku je také kasuistická studie vzniku sociálně vyloučené lokality na základě vnějších faktorů, především z rozhodnutí Magistrátu města Kladna. Podle autorů v této lokalitě nebydlí „romská komunita“, ale sociální agregát sestěhovaných rodin.

Další z antropologických studií Vnitřní členění lokální cigánské/romské populace v obci Skalice a hranice mezi skupinami (Lenka Budilová a Marek Jakoubek) zpochybňuje jednoduchou identifikaci Romů jakožto skupiny a ukazuje vnitřní rozrůzněnost na principu kombinace příbuzenství, místa bydliště a ekonomického postavení. Přínosem je postižení dynamiky tvorby těchto hranic a dynamiky konceptů užívaných aktéry v prostředí odděleném druhou a třetí generaci od „tradičních“ vzorců slovenských osad.

Článek Ladislava Touška Kultura chudoby, underclass a sociální vyloučení detailně pojednává o těchto koncepcích a pojmech představujících alternativu k etnickému pojetí. Kromě toho předkládá konceptuální a terminologické nesnáze, nevýhody a omezení jejich použití, politický a historický kontext, ovlivňující různé náhledy na chudobu.

Rozsáhlý akademický text Marka Jakoubka s názvem snad až příliš hýřícím uvozovkami: Přemyšlení (rethinking) „Romů“. „Chudoba ‚Romů‘“ má povahu Janusovy tváře by si zasloužil samostatnou recenzi. Je obranou a zároveň polemikou, během níž autor upřesňuje některé postoje prezentované v monografii Romové: konec (ne)jednoho mýtu (2004). Jakoubek vysvětluje, že (mj. ve svých textech) neztotožňuje romskou kulturu s kulturou chudoby; zdůvodňuje svůj pokus o posun od etnické optiky k optice sociálně-ekonomické. Píše, že nepovažuje kulturu ghett za kulturu romskou. Jeho purifikační tour de force se přesouvá na půdu filosofie vědy. Značná část textu je věnována vysvětlování statusu vědeckých výkladových schémat. Autor zdůrazňuje, že nejde o neutrální a objektivní záznam reality, ale o tvorbu poznatků podmíněnou užitou konceptualizací vloženou do „vnějšího světa“. Nespěje k relativismu, ale objasňuje artificiální povahu vědeckých
reprezentací. Jeho text pojednává především o noetické povaze vědy. Jakoubek se snaží politickým dopadům vyhnout důsledným oddělováním analytických kategorií od kategorií lidových, ovšem, jak ukazuje historie, i zdánlivě neutrální analytické kategorie jsou politické. Užívá ideálních typů k tomu, aby zřetelně odlišil kategorie a systémy, ovšem ideální typy stále ideáltypizují, tj. vytvářejí oddělené systémy a vylučují nikoli pouze „to, co se nezdá důležité“ (s. 387), ale také všechny přechodové „hybridní“ formy a tím vlastně konstruují hranici. Jakoubek se díky své důsledné snaze o oddělování kategorií vlastně nezabývá ničím jiným než pohoršením nad hybridními jevy a především nad hybridními postoji, které chtějí být vědecké. Čisté kategorie však žijí jen ve slonovinové věži vědeckých „komunit“.

Janusovy tváře uzavírají celý soubor, který je doplněn dvěma apendixy. První je překladem textu Oskara Lewise vymezujícího kulturu chudoby a druhý, Paremie latinského původu s romskou tematikou, je perzifláží latinských výroků o Romech (Římanech), které leckterého čtenáře se smyslem pro humor mohou pobavit.

Sborník jako celek vypovídá o sociální exkluzi v české společnosti, tématu, které se nás bezprostředně týká. Přínosem je vznesení mnoha nových otázek a nových témat v této oblasti. Důraz na zkoumání sociálního vyloučení a vložení kolektivní identity Romů do uvozovek splnilo svůj účel, který není zaměřen na znejasnění jejich sebeidentifikace, ale proti předpokladům homogenní romské etnické identity, jež se podílí na vzniku sociální exkluze. Po přečtení těchto textů je třeba mít na paměti, že pojem sociální exkluze není, jak už bylo řečeno, novým převlekem pro „romskou identitu“, ale výkladovým schématem, které je poplatné sociálně-politickému diskursu, nikoli pravdou o stavu světa. Doufejme, že obdobné studie přispějí k rozvoji sociální koheze.

Autor je odborný asistent na katedře antropologie na FF ZČU.

Souboj občanského a etnického principu

V poslední době vyšel sborník nazvaný „Romové“ v osidlech sociálního vyloučení, který jste vydali společně s Markem Jakoubkem, a také zpráva Ministerstva práce a sociálních věcí, připravená agenturou GaC, s názvem Analýza sociálně vyloučených romských lokalit. Znamená to, že vědci začínají mít jasno ohledně situace romské menšiny v České republice a blíží se řešení jejich obtížné situace?

Nemyslím si, že by se zas tak přiblížila doba, kdy budou mít vědci v této otázce jasno, ale na druhé straně nepochybně stoupá tlak na přijetí opatření, která by situaci zlepšila. Teď vychází mnoho studií věnovaných této problematice, nicméně názor akademické obce není jednotný. Ale jen to, že se o problému píše, byť různým způsobem, přispívá k tomu, že se na různých úrovních státní správy a samosprávy začínají přijímat řešení a jistě se i přijímat nadále budou.

Zpráva Ministerstva práce a sociálních věcí hovoří o více než třech stech sociálně vyloučených romských lokalit a o desítkách tisíc lidí, kteří v nich žijí. Jak je možné, že problém nabyl tak obrovského rozsahu?

Jedná se o jeden z důsledků transformace, během níž se vytvořila vrstva dlouhodobě nezaměstnané, nízkokvalifikované chudé populace. Kvůli výrazné etnické stigmatizaci se v této pozici ocitají především lidé považovaní za Romy. Od revoluce byla problému segregace věnována poměrně značná pozornost. V devadesátých letech vláda přijímala různé zprávy, jako například zprávu Pavla Bratinky o situaci romských komunit z roku 1997. Kladl se přitom důraz především na „romství“ těchto lidí. Teprve v posledních letech se o problému pomalu začíná mluvit jako o otázce sociálního vyloučení, jako o problému dlouhodobě nezaměstnané chudé populace, a nikoliv jen v terminologii etnické.

K této změně pohledu přispěly především vaše studie, publikované před dvěma až třemi lety, a působení společnosti Člověk v tísni. S jakými problémy se při prosazování tohoto pohledu setkáváte?

Vlivů na změnu uvažování bylo víc. Svou roli sehrála například i Fakulta sociálních studií v Brně. Problémem celkové koncepce společenské integrace je dosud nevyjasněný ideový základ politiky. Neví se, zda bude prováděna z pozic komunitarismu, tedy jestli má jít o emancipaci romské menšiny či komunity založené na etnickém principu. Nebo zda bude politika stát na občanském principu a půjde především o rozvoj specifických sociálních služeb, které budou směřovány k sociálně vyloučené populaci bez ohledu na to, jaký jí přisuzujeme etnický původ. Veškeré dokumenty, které byly k těmto problémům dosud přijímány, směšují obě pozice. Z této nejednoznačnosti vyplývá i bezzubost dosavadních řešení.

Do roku 2004 převládal v přijímaných opatřeních právě důraz na etnický aspekt. K jakým chybám to podle vás vedlo?

Hledisko, které pracuje s kategoriemi romská komunita či minorita, v zásadě ignoruje vnitřní rozdíly, jež existují v populaci takto označované. Vnímá komunitu jako homogenní masu lidí, u nichž se předpokládá podobná životní situace, podobné životní strategie a zájmy. Naopak hledisko, které je založené na konceptu sociálního vyloučení, je k té vnitřní diferenciaci citlivé. Nepředpokládá paušálně, že lidé žijící v situaci sociálního vyloučení tvoří homogenní masu, k níž je potřeba přistupovat kolektivisticky.

Důraz na etnický princip však přece nemusí být jen projevem kolektivismu, ale i snahy o prosazení pozitivní identity, které dodá lidem v obtížné situaci potřebné sebevědomí. Nemůže právě k tomu vést podpora romské kultury?

Sebevědomí je pěkná věc. U lidí v této situaci je určitě potřeba je podporovat. Nesouhlasím ale s tím, že by jedinou možností, jak to dělat, bylo prosazování etnické identity. Sebevědomí se dá pěstovat i tím, že těm lidem dáte možnost jiného uplatnění, v různých zájmových či politických aktivitách.

Vrátil bych se ještě k tomu, v čem spatřujete chyby dosavadní politiky.

Vycházela z problematického předpokladu, že lidé, kteří byli subjektem této politiky, se na etnickém principu sami identifikují. Současné výzkumy nasvědčují tomu, že identifikace na etnickém principu je lidem ve vyloučených lokalitách podsouvána zvenčí. Někdo, kdo sám tuto otázku neřeší, je těmi, kdo tento princip uplatňují, na základě svého fyzického vzhledu zařazen do kategorie etnická menšina. Aniž by se sám s touto kategorií ztotožňoval. Těm lidem se pak zužuje možnost odvíjet svůj život nezávisle na přiřčené etnické nálepce.

Co to konkrétně znamená? Třeba v případě lidí, kteří žijí v domě pro neplatiče?

Pro lidi v domě pro neplatiče to znamená, že se řešení jejich situace hledá na základě jejich údajných etnických specifik. Situace nějaké rodiny, která má problémy s nájemní smlouvou, bude řešena jako romský problém, čili jinak, než kdyby nebyla rozpoznána jako romská. Nebo jsou například v místě s velkou nezaměstnaností podporovány romské firmy. Mají přednostní možnosti získávání obecních zakázek. Mělo se totiž za to, že Romové tvoří vnitřně soudržnou komunitu. Takže se zdálo rozumné, že firma zaměstná Romy, a Romové si tak v rámci své komunity vyřeší své problémy sami. Jenže se ukázalo, že firma nevyplácela svým zaměstnancům mzdy, pokud nebyli rodinnými příslušníky vlastníků. Předpokládaná solidarita neexistovala na etnickém principu, ale jen na rodinném.

Dodnes se má také často za to, že nejlepším sociálním pracovníkem k takzvaným romským klientům je ten, který je sám Rom. Prý je lépe schopný řešit specificky romské problémy. Jenže se zase v praxi ukazuje, že romští terénní pracovníci v lokalitě snadněji upadají v podezření, že práci dělají jen ze zištných důvodů nebo ve prospěch své rodiny. Člověk zvenčí má často cestu k získání důvěry svých klientů snazší.

Thajský převrat – staré elity proti novým

Jen dvě hodiny předtím, než měl premiér Tchaksin vystoupit před Valným shromážděním OSN v New Yorku, obsadily jednotky thajské armády strategická místa v centru hlavního města a vypnuly televizní a rozhlasové stanice. Pak jim nařídily vysílání vlasteneckých písní a obrazů krále. Jejich uniformy zdobila žlutá – barva monarchie.

Král Pchúmipchon Adundét ve svých 78 letech přežil 18 vojenských převratů a přitom se mu ještě podařilo udržet si aureolu morální autority. Nejdéle vládnoucí monarcha světa, kterého většina Thajců uctívá jako poloboha, podpořil 19. září vůdce posledního vojenského puče a zavrhl stávající ústavu. Poté svým rozkazem pověřil vůdce vojenské junty generála Sontiho Búnjaratkalina vedením nové, dočasné vlády. Jakákoliv kritika hlavy státu je v zemi nezákonná, a tak nebyly v Bangkoku ani v jiných částech země zaregistrovány v podstatě žádné protesty, pokud mezi ně nebudeme počítat vypálení čtyř škol v provincii Kamphaengphet, voličské baště svrženého premiéra.

Na ulicích Bangkoku se nic zvláštního neděje, po celém hlavním městě je vidět turisty i domácí obyvatele, kteří si mnohdy dělají snímky vojáků patrolujících na hlavních křižovatkách a u důležitých vládních budov. Právě vojáci společně s příslušníky vyšší střední třídy a mocenských elit byli od loňského roku hlavními odpůrci nyní svrženého premiéra.

Lehký převratový deštík

„Z převratu nejsem nijak zvlášť nadšená: může přinést naší zemi špatnou publicitu, ale věřím, že se s tím něco muselo udělat. Tchaksin byl zkorumpovaný a my jsme se ho demokratickými prostředky snažili odstranit velmi dlouho,“ říká majitelka obchodu v Paragonu, luxusním obchodním domě uprostřed hlavního města.

Profesor Mark Selden z Cornellovy univerzity, který působí v rámci tamního programu Východní Asie, přibližuje svůj pohled na poslední události: „Coup d’etat přichází v Thajsku jako lehký jarní deštík. V Bangkoku vládne klid, možná dokonce i určitý pocit rozradostnění. Klid, jak se zdá, panuje i v chudších zemědělských oblastech, které tvořily mocenskou základnu Tchaksinova režimu. A potichu zůstávají nejen nejbližší sousedé Thajska. Dokonce i Spojené státy, jejichž mantrou a mandátem pro vojenský zásah v Iráku, Afghánistánu i jinde je důraz na ,demokratickou přeměnu’, podporují králem zaštítěný vojenský převrat. Jeho hlavní obětí je samozřejmě thajská demokracie, která navzdory všem svým chybám a nedostatkům přežila patnáct let, které ji dělí od posledního převratu. A hlavní problémy země, k nimž patří nepotismus, korupce a ohromující nerovnost a jež byly živnou půdou rostoucího odporu proti minulému
režimu, zůstávají zatím nezměněny a představují výzvu příštím thajským vládám.“

Sociální magnát

Svržený premiér opravdu rozčiloval městskou střední třídu a jeho elity již delší dobu. A spojení nejbohatšího muže Thajska s obrovskou masou chudiny vypadalo hodně neuvěřitelně. Tchaksin se ale skutečně zabýval mnoha problémy, které chudé opravdu trápily. Zaváděl sociální programy a podporoval rozjezd malých obchodníků a podnikatelů v nejubožejších oblastech Thajska. Díky tomu se mezi chudinou na venkově stal mimořádně populární. To umožnilo jeho straně, aby od roku 2001 vyhrála celkem ve trojích volbách.

Jeho sociální a hospodářská politika přitom nevycházela z filantropie nebo přesvědčení o nutnosti sociální spravedlnosti. Byl pragmatik. Jako obchodně orientovaný člověk se snažil přivést velkou část chudiny do řad střední třídy. To by posílilo spotřebitelskou poptávku, což by podpořilo konkurenceschopnost Thajska v zahraničí. Ale i tyto pokusy byly pro městské elity moc. Podobně jako ve většině míst jihovýchodní Asie i zde elity těží z velké sociální propasti, která je odděluje od chudých, a brání se všem pokusům o zavádění rovnostářštější společnosti.

Známý indický filmař Satya Sivaraman, který žije střídavě v Dillí a v Thajsku, k momentální situaci uvádí: „Vojenský puč v Thajsku, který byl proveden s deklarovanými cíli udržení sociální stability a ochrany institucí monarchie, pravděpodobně ve svém důsledku dosáhne pravého opaku. Bez ohledu na obrazy turistů a obyvatel, kteří pózují před armádními tanky a předávají v ulicích Bangkoku květiny vojákům, je současná situace těhotná dalšími politickými nepokoji. Jde mimo jiné o to, že obrovská nerovnost, která v zemi existuje, může vést masy lidí k tomu, aby si myslely, že jim volby nemohou přinést skutečnou moc a opravdové změny, zatímco elity si myslí, že volby dnes dávají populaci pod nimi moci až příliš.“

Bývalý premiér Tchaksin může být těžko označován za propagátora lidských práv a demokratické vlády. Na internetových stánkách magazínu Zmag jsem v minulosti publikoval několik článků, v nichž jsem kritizoval jeho brutální odpověď na muslimské nepokoje ve třech jižních provinciích země. Jeho kampaň proti drogám vedla k masakru více než dvou tisíc mužů a žen. Tchaksin schválil také deportace desítek tisíc uprchlíků z Barmy. Mnoho z nich přitom bylo HIV pozitivních a v jejich zemi jim hrozí jistá smrt. A když se mu zachtělo, zacházel s chudými jako s odpadky. Například při přípravách na summit představitelů zemí APEC v říjnu 2003 nechal z Bangkoku vyhnat všechny žebráky a bezdomovce.

Jeho vládu provázela obvinění z korupce a nepotismu, přičemž nejkřiklavějšími případy v tomto smyslu byly skandály kolem výstavby nového letiště Suvarnabhumi v Bangkoku a také aféra v souvislosti s telekomunikační společností založenou bývalým premiérem. Při jejím prodeji za 1,9 miliard dolarů se ex premiérova rodina údajně vyhnula placení daní.

Ve skutečnosti ale zřejmě thajský premiér nebyl sesazen z výše uvedených důvodů, nýbrž proto, že se střetl s tradičními feudálními elitami: královskou, ekonomickou a politickou. Byl moderním, agresivním obchodníkem, bezohledným magnátem, mužem, který neváhal svou snahu o ekonomický úspěch postavit nad tradiční a beznadějně vertikální kulturu moci.

Význam královského gesta

Navzdory všem chybám, které jeho vláda udělala, mělo být Tchaksinovi povoleno, aby se vrátil a čelil demokratické opozici v listopadových volbách. I tak zůstane převrat z 19. září pro Thajsko i celý region významným krokem zpět. Slibům představitelů junty, že do dvou týdnů předají moc civilním institucím, se dostalo široké publicity. Přesto ale není co slavit. Tato slova jen demonstrují, že armáda i monarcha považují za zcela přirozené, že mohou intervenovat proti jakékoliv zvolené vládě, která se jim znelíbí, a pak jen velkoryse ponechat zbylé oficiální politické strany a představitele, aby soutěžili v jimi tolerovaných volbách.

Široké publicity se dostalo i královu zásahu v roce 1990, tedy rok před posledním úspěšným vojenským převratem. Tehdy král zasáhl proti armádě, která rozpoutala teror proti demonstrantům v Bangkoku. Vůdcům junty bylo řečeno, aby se stáhli. Nakonec skončili vleže, tváří k zemi u králových nohou, a zanedlouho poté rezignovali. Jenže demokracie nemůže spočívat jen na benevolenci a osobní oblibě monarchy.

Tentýž král totiž vládl zemi i v době, v níž byli v barelech od benzínu zaživa upalováni levicoví odpůrci režimu. Vládl zemi i v době, kdy se plně účastnila tajných a mimořádně brutálních válek vůči sousednímu Laosu, Kambodži a Vietnamu. A je také králem země, jejíž menšiny – tedy ti, kdo nejsou Thajci podle své krve – nemají prakticky žádná práva ani občanství.

Zahraniční reakce na thajský převrat byly velmi umírněné a zdvořilé. To nepřekvapilo. Thajsko je po desítky let pevným spojencem Spojených států a západních zemí. Může zde docházet k likvidaci levicové opozice. Thajsko se také může účastnit zahraničních vojenských intervencí. I přes tyto nedemokratické činy bude, podobně jako některé další vazalské státy, nadále popisováno jako v podstatě demokratická a stabilní země.

Vojenská junta mezitím zakázala schůzky existujících politických stran a vytváření nových. Několik členů Tchaksinovy vlády bylo zatčeno a zmizelo ze světa. Budovy médií byly obsazeny. A monarcha, který by měl být teoreticky jen symbolickou postavou ve státě, vysílá matoucí nebo špatné signály.

Těmi, kdo ve skutečnosti na tyto události doplatí, budou chudí Thajci, kteří tvoří v zemi stále většinu obyvatel. V Thajsku, podobně jako ve všech ostatních zemích jihovýchodní Asie, byste těžko hledali nějaké silné politické hnutí, které by reprezentovalo zájmy této většiny. Svržený premiér jí nenabízel žádná skvělá řešení, ale zabýval se některými jejími problémy, čímž prokázal určitý zájem o nemajetné. I když byla jeho skutečná motivace pragmatická a sobecká, nabídl většině Thajců víc než dosavadní vládci. Byl to brutální, krutý a pravděpodobně zkorumpovaný premiér. Ale svou moc získal prostřednictvím volebních uren, nikoliv vojenských bot.

Západní tisk referuje o téměř „oslavné atmosféře“ v ulicích hlavního města. Není divu. Bohatí měšťané a nová střední třída si budou moci nadále držet své špatně placené služky a pracovníky z chudých povincií. Jejich pocit jedinečnosti zůstane nedotčen. A toto vše ponese příslušnou královskou pečeť, a proto že je nezákonné monarchii kritizovat, není ani důvod oddávat se nějakým pochybám. Demokracie byla opět znásilněna. A status quo zachován. Ať žije král!

Autor je spisovatel, novinář a režisér, spoluzakladatel nakladatelství Mainstay Press, vědecký pracovník Oakland Institute.

Přeložil Filip Pospíšil.

V propadlišti ghetta

Starý panelák za lesem na jižním okraji města jako by zdvihal svůj varovný prst. Kromě špatné pověsti odráží nedávná historie bývalého masokombinátu tendenci sloužit jako konečná zastávka sociálně vyloučených kladenských Romů. Převážná většina obyvatel zaniklých menších ghett byla totiž přestěhována sem a dalším lidem z dosud existujících lokalit podobný osud hrozí.

Bydlíme v šatnách

„Za deset let se odsud nikdo nedostal,“ říká Romka se čtyřmi malými dětmi. Své jméno mi prozradit nechce. Jsme daleko od civilizované části města, od nejbližšího obchodu s potravinami, autobusové zastávky i úřadů. Ghetto „Na Vysokém“ ve čtvrti Dubí se nachází za rozlehlým komplexem strojírenských závodů Poldi Kladno. Vpovzdálí se krčí podlouhlá šedivá budova, která dříve sloužila jako šatny pro fotbalisty. Teď ve čtrnácti místnostech (každá má asi 15 m2) žije čtrnáct početných rodin s dětmi. V jedné místnosti je dokonce jedenáct lidí, devět dětí a rodiče. Až na dva jsou tu všichni Romové. Velká část ubytovaných zde skončila s označením „neplatiči“. Teď už prý platí všichni. Hned před budovou je dobře upravené fotbalové hřiště, za ním les, z druhé strany pole. Děti hlasitě dovádějí a žena vypráví, jak se sem dostala. Šlo o nehodu. Jednoho dne jí vyhořel byt. A pojistka? „S tím jsme nepočítali,“ tvrdí. Jako mnoho dalších Romů ani ona
nevěří, že jí někdo může pomoci. Romská ubytovna „Na Vysokém“ navíc stojí v pozadí zájmu neziskových organizací. Petra Sedláčková, koordinátorka kladenské pobočky společnosti Člověk v tísni, o problému ví. „Upozorňovaly nás i městské sociální pracovnice. Zatím jsme se do toho ale nepouštěli z důvodu nedostatku kapacit,“ říká. Nový terénní pracovník má přijít každou chvíli a vypadá to, že se do oblasti vydá. Jeho práce začíná získáváním důvěry Romů, následuje dlouhodobá spolupráce s několika aktivními rodinami či těmi, kteří o pomoc projeví zájem. „Nejde o to zachránit celou lokalitu, ale třeba jen několik rodin,“ vysvětluje současný terénní pracovník Jan Vaňura. Když řekl zachránit, myslel přitom na Masokombinát, který je i mezi ghetty obecně považován za sociální dno. Antropolog Lukáš Radostný v Analýze sociálně vyloučených romských enkláv ve Středočeském kraji vysvětluje, proč je téměř nemožné se z Masokombinátu dostat. Na zaplacení tržního nájemného
Romové nemají, a tak jim zbývá možnost zažádat o obecní byt. Dosáhnout na něj může logicky jen ten, kdo nemá vůči městu žádné závazky. A zde je právě problém. Bydlet v Masokombinátu totiž už ze své podstaty znamená propadat se do čím dál větších dluhů.

Izolace budovy je chatrná, a tím pádem se spotřeba elektrické energie značně navyšuje. Nezaměstnaní a špatně placení Romové (90 % z nich má jen základní vzdělání) nemají šanci až desetitisícové roční dluhy městu uhradit. Podobný problém je s vodou. Obavy ze stěhování dalších Romů do Masokombinátu z menších lokalit jsou tedy oprávněné a navíc podpořené přítomností sociálně patologických jevů, jako je lichva, kriminalita a závislosti.

Pasti sociálního vyloučení

Opouštím ženu se čtyřmi malými dětmi a blížím se k jednopatrové budově u fotbalového hřiště. Je slyšet jen křik dětí. Několik hlav v zamřížovaných oknech sleduje, jak přicházím. Kdosi se hlasitě hádá. Nahlížím do okna, odkud se předtím někdo díval. V prosté místnosti je sedačka, stůl, pár židlí, postel a stará kamna na dříví, která, jak se později ukáže, jsou vybavením každé místnosti. Dávám se do řeči s dívkou okolo pětadvaceti let. Ostatní se zvědavě přibližují k oknu, kluk v křiklavě žlutém tričku podobného věku, jako je on sám, sestra, matka i malé děti. Dívka si stěžuje podobně jako ostatní. Děti si nemají kde hrát, na fotbalové hřiště nesmějí, práce pro Romy není. Dostala se sem jako sociální případ. Nájem prý platí všichni a příslib lepšího bydlení nikdo z vedení města nedodržel. Neúspěchy u pohovorů střídají další neúspěchy. Tichá rezignace a hlasité lamentování. Před budovou stojí tři zaparkovaná auta, starý
Ford, škodovka a Lada. Někteří rodiče vozí děti do školy, pokud mají zrovna na benzín a nikdo přes noc nepropíchal gumy. „To se stává často,“ pokyvuje dívčina matka Kateřina. „V noci je tu úplná tma, nevíme, kdo to dělá. Na policii to vědí,“ říká. Škola je daleko. Pokud není na benzín, zůstávají malé děti doma nebo jedou autobusem. V tom případě je čeká patnáct minut chůze k zastávce, půlhodinové intervaly a dva přestupy. „Vyloučení ze společnosti je zásadní problém v těchto lokalitách. Nedostupnost školy nebo i doktora. To člověk musí uspořádat buď velkou výpravu s celou rodinou, což jsou výdaje navíc, nebo sehnat hlídání pro děti,“ popisuje Jan Vaňura důsledky sociální exkluze. V oblastech ghett, nacházejících se mimo rezidenční části města, jsou často dostupné jen obchody s předraženým nebo dokonce prošlým zbožím. Výsledkem tohoto stavu je drahý nákup či cestování za obchody.

U Masokombinátu je to s dopravou ještě horší. Kdo nestihne autobus v půl osmé, už do školy jezdit nemusí, protože další jede až odpoledne. Primátor Kladna Dan Jiránek ale nevidí dopravu jako problém a linky u Masokombinátu označuje za „poměrně husté spojení“. Mělo se to zlepšit, ale nikdo s tím zatím nic neudělal, vysvětluje Kateřina, jak je to „Na Vysokém“. Slíbili prý, že zastávku postaví blíž. Žena je dva roky nezaměstnaná. „Práce není. Dělala jsem ve škole asi osmnáct let. Uklízečku. Teď nemůžu najít nikde práci. Jak se říká, vidí Roma a už práce není.“ Má jen základní školu, ale její zeť je prý vyučený a také práci nemá. Nízké vzdělání Romů jejich vyloučení dál prohlubuje. Těžko shánějí práci i v dělnických profesích, ztrácejí motivaci, obrní se apatií. Proč by měli podstupovat náročné rekvalifikační kursy a posílat děti na léta do učení, když sousedí s Romy, kteří mají výuční list a jsou stejně bez zaměstnání? Rodina za
studiemi dětí vidí další výdaje, ale žádnou jistotu, že se investice vrátí. Přitom podle terénního šetření vykazují „mobilitní potenciál potřebný k opuštění sociálně vyloučené lokality jednotlivci (popřípadě rodiny jednotlivců), kteří dosáhli vyššího než základního vzdělání“, píše se v Analýze sociálně vyloučených romských lokalit (MPSV 2006). Zpráva jako jednu z hlavních příčin nezaměstnanosti uvádí, že mezi lidmi ze sociálně vyloučených lokalit je minimální procento studentů středních škol. Na Romy také negativně působí zkušenosti s diskriminací na pracovním trhu, byť je možné, že v mnoha případech nemusí jít přímo o jejich vlastní zážitky, ale o sdílené zkušenosti. S diskriminací Romů se často setkávají také pracovníci neziskových organizací. „Případy řešíme jen preventivně, například tím, že doprovázíme Roma na úřad,“ říká Jan Vaňura. Úředníci jsou potom viditelně slušnější.

Naděje pro dvě rodiny

Ke třem zaparkovaným autům přijíždí čtvrté. Kvapně vychází mladý muž v kšiltovce a mizí v dlouhé a široké chodbě, která podélně dělí budovu. Na každé straně je řada dveří. U vchodu tiše přešlapuje Jindra, mladík v křiklavě žlutém tričku. Je na něm vidět, že se stydí za poměry, ve kterých žije. Budoucnost vidí „hrozně“, ale doufá, že dostane práci a všechno třeba bude lepší. Ještě nedávno pracoval v nedaleké Poldovce, teď je registrovaný na úřadu práce. Půjde na pohovor, už mu volali. Neví ale, o jakou pozici se uchází. Chápe, že o Romech je třeba mluvit a psát, protože lidi mají zkreslené představy a řídí se stereotypy v uvažování. Připouští, že podobně ale vnímají někteří Romové bílé. V mediálním diskursu kladenského regionálního tisku jsou Romové nahlíženi většinou jako neplatiči, kteří žijí v nepořádku a všechno ničí. V Kladenském deníku například vyšel článek o Romech začínající větou „Jen
málokterý tvor si dobrovolně zničí svůj příbytek“ nebo článek nazvaný Mobilní pojízdný kontejner. „V Masokombinátu se najdou tři slušné rodiny, platí dluhy, pracují na sobě i v tom šíleném prostředí, kde to naprostá většina ostatních okamžitě vzdá. Pro většinu Romů neexistuje alternativa k současnému životu, nevidí naději. Protože jeden z příznaků ghett je, že se z nich velice těžko dostává,“ vysvětluje Petra Sedláčková. Společnost Člověk v tísni se snaží spolupracovat s magistrátem. Spolupráci na některých projektech (například řešení budoucnosti rodin z lokality Lesík, která se bude bourat) iniciovalo samo město. Na druhé straně vedení města nedokáže zdaleka reagovat na potřeby, které vidí nezisková organizace v otázkách integrace Romů jako reálné. I kdyby se našlo slušných rodin pět, primátor Dan Jiránek tvrdí, že město je schopno nabídnout alternativu lepšího bydlení jen „zhruba pro dvě rodiny ročně“. Obecních bytů je nedostatek. Město, jehož deset
procent obyvatel (přibližně 7000 lidí) tvoří Romové, nemá vypracovanou žádnou koncepci romské integrace. Na otázku, zda Kladno čerpá prostředky z Evropského sociálního fondu na rekonstrukci či stavbu sociálního bydlení, primátor odpovídá, že „takové granty neexistují“. Mýlí se. Již od vstupu České republiky do EU v roce 2004 prostředky z tohoto fondu spravuje a řídí Ministerstvo práce a sociálních věcí. „Hlavním posláním ESF je rozvoj zaměstnanosti, snižování nezaměstnanosti a podpora sociálního začleňování osob, kterým z různých důvodů hrozí vyloučení na okraj společnosti, tzv. sociální exkluze,“ píše se v analýze MPSV. Neinformovanost není ojedinělá. Skoro třetina obcí (32 %) nemá žádné informace o možnostech dotací, které Evropský sociální fond nabízí. O grant z ESF v minulosti zažádalo 27 % obcí. Společnost Člověk v tísni zatím žádné doporučení kladenskému magistrátu v souvislosti s čerpáním peněz z fondů nedávala.

Prst stále hrozí

Jindra odchází. V chodbě je šero, svítí jen jedna zářivka. Hluk motoru, který se chodbou rozléhá, po chvíli ustane a vychází žena s košem prádla. „Musíme pořád prát, děti jsou neustále špinavé, jak si hrají v prachu,“ říká a věší prádlo na šňůru mezi dvěma stromy. Opodál u dalšího stromu je přivázaný vlčák, právě tam, kde stojí auta s vypuštěnými koly. Procházím chodbou, občas se setkám s údivem, když nahlížím do místností. Je hezky, ale v každé místnosti je několik lidí. U kamen stojí drobná starší žena, sešlá fyzickou námahou. S křečovitým výrazem v tváři míchá oběd. „Co chcete?“ Vedle ní na gauči sedí muž s knírkem, manžel. Včera jel do Slaného žádat o práci na pile, ale dozvěděl se, že mají plno. Rozhořčeně rozhazuje rukama. Na konci chodby jsou společné koupelny a záchody ve špatném stavu. Okno do chodby je rozbité. „Co tady fotíte,“ ozývá se z chodby. Přidávají se další. Křičí hlavně ženy, muži nečinně
přihlížejí, jen občas něco utrousí. Ze dveří postupně zvědavě vykukují další hlavy. Raději přestávám. „Ten je ale drzej,“ prohodí ve spěchu přihrbená žena a mizí venku. „Možná proto má práci,“ odpovídá jí jiná. Místní Romové nejsou na lidi příliš zvyklí. Sociální úředníci sem docházejí v doprovodu policie, a to pochopitelně jejich izolaci ještě zhoršuje. Vracím se k první místnosti. Řeč se točí opět okolo nuzného bydlení. Kateřinina dcera se odsud snažila dostat. Zůstala. Nepřišla na jinou možnost, než že by si potřebných čtyři sta tisíc na byt „vyšlapala“. Každý z Romů z ghetta by chtěl mít vlastní byt. Možná se to některým rodinám splní. „Sociální bydlení by nemělo být pro ty, co neplatí. Mělo by být určené těm našim klientům, kteří své dluhy naopak splácejí. Aby existovala nějaká varianta k „masu“, alespoň minimální naděje pro ty lidi,“ říká Petra Sedláčková, pro niž je každá „zachráněná“ rodina úspěchem a současně pozitivním vzorem pro ostatní Romy. I oni pak vědí,
že mají šanci. Zatímco rodiny z Masokombinátu mají malou naději, „Na Vysokém“ mohou v lepší zítřky alespoň doufat. Prst je ale vztyčený i nad nimi. Zdejší obyvatelé netuší, že se má jejich nuzný domov přestavovat. Nevědí, že každá přestavba má své oběti, které jdou „na maso“. Potvrzuje to zkušenost s rekonstrukcí či demolicí jiných kladenských ghett.

Autor je spolupracovník redakce.

Vláda a pád jednoho vrchního památkáře

Apparat a zázrak recyklace

depeše

Globálna dedina je univerzálna

Ste jedným z mnohých východniarov, ktorí prišli študovať a pracovať do Bratislavy. Do svojho rodiska – Šariša – sa však vraciate, a to nielen súkromne, ale aj ako filmár. Váš film Iné svety je obrazom východného Slovenska, ktoré je pre ostatných Slovákov a aj susedných Čechov krajinou s veľmi špecifickou, takmer mimoeurópskou atmosférou. Živelná, drsná, nevyspytateľná, chudobná, s ľuďmi so širokou dušou a stvrdnutou pečeňou. Aké väzby a skúsenosti pútajú vás k tomuto kraju?

Moje skúsenosti sú rozhodne veľmi osobné a tiež pestré – vlastne ako sú pestré Iné svety. Keď sa človek do tohto ťažko skúšaného kraja ponorí, nájde rozmanitosť, svojskosť, smútok aj radosť, životné bláznovstvo aj veľkú zádumčivosť. A to všetko často prežívané „na podlahu“. V Bratislave som zákonite získal pohľad zvonka, čo mi určite pomáha vidieť veci čistejšie. Keď je človek v čomkoľvek silno ponorený iba zvnútra, prichádza o nadhľad. No „podľa-boha-pravdy“, v konečnom dôsledku aj tak najsilnejšie vyskočia osobné väzby, vtedy všetko ide bokom a pri filmovaní som sa cítil najviac ako Šarišan.

V portréte Ela Havettu Slávnosť osamelej palmy, ktorý ste režírovali s Jurajom Johanidesom, sa vám podarilo oživiť extatickú pochabosť, nekonformnosť aj smútok, ktoré sú Havettovi a jeho tvorbe vlastné. Zvolili ste hravý inscenačný postup, vytvárali ste uvoľnené situácie, hľadali filozofické súvislosti, odstup aj účasť. Túto metódu stelesňoval v českom dokumente Karel Vachek a dostala sa k nám prostredníctvom Jana Gogolu, ako dramaturga, ktorý bol aj spolupracovníkom na Iných svetoch. Vystihujú Iné svety intenzívnejšie vás ako tvorcu?

Vo filmoch, ktoré som robil, som sa vždy snažil nájsť správne vyladenie tvorivého prístupu a témy – teda o čom sa hovorilo. Ani v práci ani v živote nerád tlačím príliš na pílu. Keď som robil absolventský film Rómsky dom o bolestnej cigánskej skúsenosti, pripadalo mi neférové exhibovať na trápení iných. Nechcel som sa ako autor tlačiť dopredu, ale skôr pochopiť a empaticky načúvať. Ďalší film Ochrana úradu je autorsky oveľa hravejšia ako taká malá groteska, lebo to ladí s obsahom filmu. Bodyguardi zabezpečujú inauguráciu nového prezidenta, je s tým spojená obrovská mašinéria a každý moloch s predpísanými pravidlami je vo svojej podstate aj smiešny. Dokument Slávnosť osamelej palmy hovorí o veľkom frajerovi slovenského filmu Elovi Havettovi, ktorý vo svojom hranom debute urobil päť filmov v jednom. Preto sme otvorili naračné postupy aj v našom dokumente. Havetta sa nebál riskovať a vo svojej Slávnosti v botanickej
záhrade vytvoril bláznivú féeriu na hrane zrozumiteľnosti. V pocte Havettovi sme sa snažili urobiť slobodný autorský film-ohňostroj, roztrieštili sme štruktúry, zabávali sa na veľmi praštených nápadoch. No a Iné svety sú made in Šariš. O tom kraji sme už hovorili. V absurdite globalizačného chaosu sa otvárajú aj tvorivé nožnice. Mixujeme metódy, nebojím sa povedať žánre, križujeme od inscenácie po tvrdú reportáž. Nad tým všetkým je však ľudské intímne zblíženie, ktoré poskytuje divákovi priestor na stotožnenie. Asi aj preto sa Iné svety stretli s takým diváckym ohlasom.

Film Iné svety stojí na koncepcii šiestich hrdinov, predstaviteľov šiestich svetov, ktoré spolužijú v šarišskom Babylone. Šarišan folklorista, Židovka, Róm, Rusín a dvaja predstavitelia mladej generácie, jeden smerujúci k tradícii a folklóru a druhý, z dobre situovanej rodiny, skôr k nude. Stál na počiatku filmu koncept, alebo ľudia?

Koncept, do ktorého som dosadzoval ľudí, pričom som bol náročný a dosť dlho hľadal. Takzvaná literárna príprava trvala vyše roka. Počas nakrúcania som voľbu postáv neoľutoval, dokonca naopak. Keď sme sa zblížili, v atmosfére dôvery ma neraz pustili ešte ďalej, než som si v koncepte predstavoval. A aj na základe toho sa film počas nakrúcania postupne vyvíjal. Jeden z najsilnejších momentov dokonca napísal sám život, to keď rómsky raper udal úžerníkov z osady. Dozvedel som sa to z televíznych správ. Hneď sme za ním vyrazili a nakrútili smutný koniec jeho epizódy, keď podľahol tlaku svojej komunity, stiahol žalobu na úžerníkov a ako zbitý pes sa vrátil medzi svojich. No väčšina obrazov a situácií vo filme je nakoncipovaná dopredu a doťahovaná na placi s prirodzenou reakciou postavy.

Charizmatické osobnosti folkloristu osemdesiatnika Lazoríka a rusínskeho obroditeľa a karikaturistu Fedora Vica dávajú vášmu filmu energiu. Vstupovali nejakým spôsobom aj do tvorby či koncepcie samotného filmu?

Pár obrazov je na tom priamo postavených. Napríklad Fedor mi raz v krčme povedal, že nenávidí reláciu Smotánka (v Česku Žito) o celebritách a radšej by videl paródiu na takéto programy s názvom Kvašne mliko (Syrovátka). Precvaklo mi, veď toto by bolo skvelé do filmu. Vytvoril som situáciu a Fedor v nej ako televízny reportér anketuje bežných ľudí na malej regionálnej slávnosti. Toto by som nazval kombináciou autorstva, aj keď potom sa stalo, že všetkých to pri nakrúcaní bavilo, len Fedora veľmi nie. A nás spoza kamery to práve preto bavilo o to viac. Nie kvôli cynizmu, bolo to tak ľudsky vtipné a vyvrcholilo to tým, že sa Fedor začal s mikrofónom v ruke ľudí pýtať, čo pijú, aby si s nimi mohol niečo dať. Doteraz sa bavím.

Hlavnými pojmami, ktorými tématizujete váš film, sú globalizácia a diverzita. Globalizácia je tu stotožňovaná s masovou kultúrou, ktorá zrovnáva kultúrne rozdiely do uniformovaných povrchných vzorcov, šírených médiami. Na druhej strane vyhlásenia a programy Európskej únie práve teraz viac ako predtým podporujú decentralizáciu, menšiny, regionálnu diverzitu. Ide len o propagandu? Ako vidíte vy budúcnosť „iných svetov“?

Myšlienky sú to pekné, ale originalita tradičných spoločenstiev sa už z Európy takmer vytratila. Ja nemyslím na oranie tradičným dreveným pluhom, ale na originalitu v odlišnosti, ktorá by bola žitá. Ján Lazorík kričí na Šarišskom hrade, že je ako prorok Izaiáš, a sám hovorí, že je posledný na svete, ktorý naozaj úprimne protestuje. Napríklad tradičná šarišská kultúra v budúcnosti prežije už len ako obraz či odraz vo folklóre, častokrát v komerčnom folklóre z konzervy. Treba ale povedať, že Židovstvo vďaka svojmu pocitu výlučnosti a uzavretosti určite pretrvá. Nechcem tu hovoriť banality. No aj tak iné svety nezaniknú nikdy, lebo originálny jednotlivec tu bude stále. Krása je v autentickom, slobodnom a originálnom človeku. Dnešná zrelativizovaná komplikovaná sloboda má tendenciu zahmlievať. Aj náš film s protiglobalizačným vyznením sa musí spropagovať v médiách, ak chceme, aby sa o ňom ľudia vôbec dozvedeli. Paradoxy okolo
našich životov majú svoje vrstvy.

K téme Európska únia versus región (kde inde ako na východnom Slovensku) smeruje aj film, na ktorom momentálne pracujete. Prezradíte o ňom trochu viac?

Film vychádza z kontrastu politického diania na vrchole v Bruseli a toho, ako sa žije v jednej politickej mikrobunke EÚ, obci Osadné, ktorá má svoje miestne autority v podobe starostu a pravoslávneho popa. Dedinka má viacero turistických atrakcií. Prvou je krypta s kosťami 1600 vojakov z prvej svetovej vojny, na ktorej miestni veriaci postavili pravoslávny chrám. Unikát, ktorý navyše symbolizuje jednu z deklarácií EÚ, aby sa v tomto priestore už neopakovali vojny. Starosta teraz symbolicky otváral turistický chodník, ktorý vedie panenskou prírodou karpatského lesa a ktorého stavba bola podporená z eurofondov. Starosta aj pop sú hrdí Rusíni, o ktorých sa v Európe skoro vôbec nevie. Film bude sledovať možnosti, ako dať o sebe vedieť za hranicami svojho chotára, a to v oboch polohách, rusínskej aj turistickej. Vyberieme sa s nimi na pôdu Európskeho parlamentu do Bruselu. Sami sa stanú turistami. Takéto
exkurzie do Bruselu totiž pre obyčajných ľudí teraz organizujú europoslanci. Bude to film o chodníku medzi Osadným a Bruselom. Nechcem hovoriť viac, iba to, že by to mohol a mal byť živý film o politike, ktorá vo svojej podstate skôr nudí.

Iné svety vyvolali v Čechách veľkú odozvu u divákov aj kritikov. Dôkazom sú ceny, ktoré ste získali v Karlových Varoch, a aj veľká publicita spojená s nástupom filmu do kinodistribúcie. Čím Iné svety tak zaujali dnešného diváka a porotu?

Už som to naznačil, film zrejme ponúka svoj priestor na stotožnenie, takmer každý si v ňom nájde postavu, ktorá ho baví, niekto sa poteší z humoru karikaturistu Fedora Vica, mnohí sa zamilujú do odzbrojujúcej ľudskosti a úprimnosti židovskej gynekologičky Kataríny Hrehorčákovej. Film je plný momentov, na ktorých sa dá zasmiať, a ľudia sa aj veľa smejú, čo sme chceli a z čoho mám radosť. Zároveň však kinosála postavy emocionálne prežíva aj v kritických situáciách a vážnejších scénach. K diváckosti filmu prispieva určite aj „aktuálnosť“, lebo to, čo žijú ľudia na Šariši, máme dennodenne na stole a v televízii aj v iných krajoch. Globálna dedina je naozaj univerzálna.

Okrem dokumentaristiky ste vyštudovali aj žurnalistiku a na katedre FFUK, kde ste zostali pôsobiť aj ako pedagóg. Vychovávate nových mediálnych tvorcov. Váš film súčasný mediálny svet kritizuje. Máte pocit, že pedagóg a filmár može niečo zmeniť?

Akékoľvek zobrazovanie skutočnosti je vec vkusu a názoru a o objektivitu sa aj novinár môže nanajvýš iba snažiť. Určite zo svojej pozície zaujímam voči mediálnemu svetu jednoznačné stanovisko. Študentom môžem dať len to, čím som sám, čo viem a čo si o tom myslím. Samozrejme, že ich netlačím do manipulovania reality v spravodajstve, napríklad. Dúfam, že na druhej strane im tiež svojim kúskom pomáham v tom, aby sa nepúšťali do podkotníkových vecí.

Pri každom verejnom vystúpení nezabudnete spomenúť spolupracovníkov, kameramana Jána Meliša a strihača Fera Krähenbiela…

Sú pre mňa veľmi podstatní. Potrebujem pracovať v tíme, konfrontovať sa, vymedzovať sa, tešiť sa spoločne z dobrého nápadu, aj sa pohádať, keď ide o vec. Jano a Fero sú kamaráti v robote aj v živote.

Niekedy sa proces natáčania bez ohľadu na úspech výsledného filmu stane pre tvorcu životne doležitým zážitkom. Posunul vás nejakým spôsobom tento film?

Každý autorský film, keď sa doňho tvorca od začiatku naozaj vloží, prináša priebežne aj skúsenosti. Pre mňa je to tak vo všetkých fázach výroby filmu, teda aj v literárnej príprave a v strižni, hoci samotné nakrúcanie je v tejto práci určite najživšie a aj najzábavnejšie. Iné svety sú môj prvý dlhometrážny film, na ktorom som sa vo všetkých fázach veľa trápil aj tešil. Samozrejme, veľa mi dali aj samotné postavy z filmu a niečo som im zrejme ponúkol tiež ja, lebo sa na ďalšie nakrúcanie vždy tešili. Myslím si, že tento film nás všetkých posunul, otvoril pre rozmýšľanie a nové pocity. Mám radosť, že to takto dýcha aj na mnohých divákov.

Je niečo, čo sa vám nepodarilo dostať do filmu a chceli by ste k nemu dodať?

Som s výsledkom naozaj spokojný tak, ako je. A mnohé nápady, ktoré som v ňom neuplatnil, sa určite vrátia v niektorom z ďalších filmov. Mám takú skúsenosť, že balast sa z hlavy väčšinou vymaže, no dobré veci sa nestrácajú a v správnej chvíli sa z mozgu znovu vyplavia.

Konec hry a na Balkán

Juli Zehová patří k silné generaci mladých německých autorek, která vstoupila do literatury ve druhé polovině devadesátých let. Nevyznačují se společnou generační výpovědí, ale spíš návratem k tradičnímu vyprávění, k příběhu. Zehová to činí originálně a přitom zasvěceně, využívá tradici, různé literární, románové vzory a motivy, které do současné látky zapojuje. Přes všechen programový cynismus svých postav autorka v podstatě hledá „velké“ hodnoty, byť třeba tím, že v románech tematizuje jejich absenci v dnešním světě.

Pád dalšího starého světa

Prvotina Juli Zehové Orli a andělé se z velké části odehrává ve Vídni. Ovšem v jiné Vídni, než jak ji běžně známe: ať už jako nablýskanou „maloměstskou“ nádheru s pěstěnou kulturou každodenního života, nebo jako turistickou atrakci, žijící z kouzla zašlého světa někdejší multikulturní a umělecké metropole. V románu poznáváme odvrácenou tvář města, kde vládne rozpad, hniloba, zachvacující vše organické těsně pod zdobnou fasádou. Apokalyptická nálada pozdní doby je emocionálním prožitkem světa mezinárodního zločinu a drogové mafie, přímo propojených se zákulisím současné moci. Paradoxně však právě zde Zehová čerpá z rakouské tradice: navazuje na apokalyptickou náladu umělecké Vídně přelomu 19. a 20. století, i když tentokrát už nejde o „veselou apokalypsu“. Jenže, jak známo, Vídeň svůj zánik, resp. očekávaný zánik světa pokaždé přežije, přičemž se však jedná o nekonečné prodlužování „konce“. Spisovatelka
se rovněž připojuje k významné tradici moderního románu první poloviny 20. století. V Muži bez vlastností a Náměsíčnících zachytili Robert Musil a Hermann Broch ducha přelomové doby. Rozpad a tříštění starého světa a jeho pevného řádu se zde mísí s předzvěstí světa nového, dosud neznámého. Postavy Juli Zehové jsou „pravnuky nihilistů“, nemohou staré hodnoty žít už ani ze zvyku, na základě společenského konsensu.

Skrytý rejstřík romantismu

Musilův Ulrich byl mužem bez vlastností, „novým“ typem individua, zdánlivě nevyhraněným, jež lze sotva postihnout prostředky jednoznačné románové charakteristiky. Vzal si „dovolenou od života“. Protagonisté Juli Zehové aspirují na podobnou bezzájmovost a lhostejnost – i vůči vlastnímu životu jako hrdina Musilův. Ulrich spatřoval jinou možnost bytí ve vizi Tisícileté říše, v extatickém prožitku „mystika bez náboženství“. Pro postavy mladé autorky je dočasnou záchranou chlad. Ten však často halí romanticky vypjatou, tragickou, sebeobětující lásku a ničivou vášeň v srdcích hrdinů i hrdinek. Romantismus, to je další umělecký zdroj, z něhož Juli Zehová čerpá. Umožňuje jí vystavět poměrně pestrý děj s milostnými dvojicemi, respektive trojúhelníky silných postav v centru.

Jak poznamenává Tomáš Dimter v doslovu k Hráčskému instinktu, autorka odkazuje na sourozeneckou, sexuálně nenaplněnou lásku mezi Musilovým Ulrichem a Agátou i na nabokovovský typ Lolitky – ne zcela dospělé ženské hrdinky. Jesie (Orli a andělé) i Ada (Hráčský instinkt) jsou ale v duchu romantické tradice vnitřně čisté a až dětsky nevinné. Dětskost, patrná i ve fyziognomii (obě hrdinky jsou nápadně malého vzrůstu), je u napůl šílené Jesie zdrojem bezbrannosti a tragické osamělosti při vší mužské touze ochraňovat, kterou vzbuzuje. Jesie nedokáže porozumět tomuto světu a čelit mu ani těmi nejběžnějšími každodenními úkony. Vnitřně zůstala nevědomou a nesamostatnou čtrnáctiletou dívkou. Příliš mladá a na patnáct let rozhodně přemoudřelá hrdinka Hráčského instinktu Ada rozumí naopak všemu, a i to ji odsuzuje k téměř totální osamělosti mezi lidmi. Dokud se nesetká
s bratrským Olafem a posléze jinak „bratrským“ – impotentním – Alevem, který nicméně svou charismatičností všechny okouzluje a ovládá; neškodného Olafa snadno vytlačí z děje. Alev je ztělesněním typu romantického zloducha, ba zla samotného. Má v sobě cosi nad-lidského či mimo-lidského, ďábelského.

A na povrchu prach

Juli Zehová si libuje v extrémních a exotických lidských typech, jež zavánějí někdy až šablonovitostí. Ozvláštňuje postavy, vedle jmen, do těch nejjemnějších tělesných detailů. Vůbec u jejích hrdinů hrají fyziologické počitky a vjemy (vlastní osoby i druhých) důležitější roli než pochody nitra. Postavy se permanentně potí (autorka má smysl i pro kouzlo sportu, resp. běhu), sprchují, nebo jsou naopak pokryté rozličným prachem a špínou, zvracejí, dotýkají se vlastního obličeje, jako by jinak ani nemohly uvěřit, že existují. Chytají se jedna druhé (ruce jsou zde vůbec důležitým detailem a prostředkem charakterizace), přestože je jim dotyk nepříjemný, nebo po něm naopak touží. A samozřejmě souloží – a to nejlépe potupně a trapně, z donucení, bez vzrušení, ale se sadistickým nebo masochistickým zalíbením. Přitom jsou však texty přes všechen důraz na fysis vlastně životní a myšlenkovou zpovědí hrdinů. V prvotině Orli
a andělé je to zpověď zvnějšněná, odcizená aktem mluvení a nahrávání tak, že se z ní i jejího původce stává pouhý „materiál“ diplomní práce. Hráčský instinkt je románem filosofickým, románem idejí, v němž jde především o filosofické zdůvodnění bytí a morálního či amorálního jednání. Jenže jediné, co vědoucím hrdinům zbylo jako důvod existence, je právě jejich fysis (když tvrdí, že nemají duši) a hra. Hra je soběstačná, je mimo oblast etiky, a přitom může vytvářet platformu jakékoli praktické aktivity postav ve světě.

Poslední výspou, kde se ještě uznávají staré „hodnoty“ – z čistě technického, provozního důvodu, kvůli fungování lidské společnosti –, jsou právní předpisy. Ale i ty jako by se hrdinům pod rukama rozpadaly na prach. (Zehová studovala stejně jako vypravěči jejích románů právo; byla činná v OSN v New Yorku a jako pozorovatelka působila při volbách v Srbsku i Bosně a Hercegovině. O Bosně vydala cestopis Ticho je hluk, 2002). Děj románu Hráčský instinkt rámují úvahy mladé soudkyně, která nedokáže vynést vůči Smutkovi, jenž je obžalován za napadení a zmrzačení Aleva a pro sexuální vztah s nezletilou, jiný než osvobozující rozsudek, protože pro stanovení viny nenachází dostatečné opodstatnění. Právo se stalo sbírkou norem, ukotvených ve světě, který už neexistuje. Soudkyně je zároveň fiktivní vypravěčkou příběhu Ady, Aleva, profesora Smutka a dalších. Přitom však hned v úvodu sama zpochybňuje vypravěčský subjekt
jako takový, jeho vševědoucnost a fabulační moc, která je otřesena spolu s identitou subjektu vůbec.

Západní svědomí

Zbývá říci, že životní filosofie Ady a Aleva, již soudkyně teoreticky shrnuje, není vlastně složitá. Krutou hrou, kterou sehrají s polským profesorem Smutkem, nechtěli ničeho dosáhnout. Peníze byly jen vedlejším produktem. Ada se dokázala propůjčit k sexuálnímu vydírání, protože ji nelze ponížit. Věří, že je pro svůj chlad, základní životní lhostejnost nezranitelná. Nejprve Smutka svede, Alev je snímá kamerou, aby ho pak každý pátek mohli donutit k témuž aktu. Baví je změnit mu od základu život a sledovat přitom jeho reakce.

Neexistuje nic důležitého mimo předmětný, a někdy i emocionální život. Ale ani láska nemůže být prostě láskou – v prázdném světě (symbolem prázdnoty je rovněž místo děje: Bonn, bývalé hlavní město, nyní ospalá díra, plná opuštěných budov úřadů a ambasád). Ada trpí závislostí na Alevovi, který ztělesňuje zlo bez zášti a bez důvodu. Hrají hru pro hru samotnou. Alev ovšem i z touhy po moci: aspoň jedna lidská vášeň. Jinak je mu příznačně vášeň odepřena. Jestliže se v závěru Ada zamiluje do Smutka (ten zosobňuje odlišnou mentální realitu, jeho polská duše je ještě schopná lásky, sentimentu a jiných zastaralých citů) a odchází s ním, jedná se opět spíše o jakousi formu spolubytí v samotě, existování vedle sebe s těmi nejběžnějšími životními projevy a fyzickými potřebami, které dokážou propast nicoty útěšlivě zastřít. Vydávají se na jih Evropy, na Balkán. Ve stopách válečných katastrof snad měl podle autorky zbýt poslední
kousek „skutečné“ skutečnosti. Otázkou je, zda závěr nepředstavuje jen narychlo naroubované utěšování západoevropského svědomí. A to Juli Zehová při svých životních aktivitách rozhodně neměla zapotřebí.

Autorka je divadelní a literární kritička a překladatelka.

zkrátka

ovšem

Ve dnech 21.–22. 9. proběhl v Praze II. sjezd historiků umění. Pod liberálně laděným názvem Proměny dějin umění očekával návštěvník druhého ročníku profesního setkání nějaké proměny. A opravdu se jich také dočkal. Akce rozdělená do dvou dnů byla strukturována na přednáškové bloky s vytčenými podtématy: Dějiny umění mimo zákon, Umění, památka a trh, Tradice a současnost sochařství, Ve stínu ideologií: Dějiny umění a výtvarná kritika v českých zemích. Některé tradice byly zachovány: obměňovaný lehce kožený zasedací výbor versus hlediště, bravurní moderování (Karel Ksandr, Petr Wittlich), promítací technika se svými iracionálními výpadky ve chvílích, kdy se přednášející dostával do varu, přesné stresující dodržování nájemního času auly FF UK, připomínající okamžité vyklizení letiště po vyhlášení poplachu, apod. Ale. Novinkou, a to poměrně důležitou, bylo zařazení příspěvků nejmladších historiků umění s tématy, která jednoznačně překračovala
rigorózní hranice dějin umění a vrhala tuto disciplínu místy do chaosu vědecké mezioborovosti sociálně-společenských věd. Tyto sondy byly zpravidla podloženy složitým sociologickým slovníkem a určitou dávkou revolučního apetitu s prvky blíže neurčeného aktivismu. A přiznejme si, že místy i velkou nudou. Na druhé straně bylo nechápavé a odmítavé vrtění hlavou ze strany arbitrů a autorit kunsthistorie. Určitě zdravá situace pro obor. Svými příspěvky ale paradoxně excelovali spíše arbitři. Kdo slyšel referát Vojtěcha Lahody, nazvaný „Fillologie: falzum a dějiny umění dnes“, musel ocenit jeho schopnost odlehčenosti, vtipu a přitom naprosté profesionality, s jakou se zhostil důležitého tématu (Emil Filla a falza jeho děl). Podobně Jan Michl vyprovokoval přednáškou Fikce objednavatele a realita trhu: meziválečná modernistická architektura a americký automobilový design 20. a 30. let senzační diskusi o přednosti meziválečné automobilové
produkce v Československu a o obecném nevkusu amerického stylingu. Někteří z přispěvatelů se dojímali uměním, jiní sami sebou. To už má uměnověda prostě dané. Záleží na každém jedinci, s čím přijde do mlýna.

Petr Vaňous

„Lepší příběh si zachránci pražské Ladronky ani nemohli přát. Odborná komise tuto usedlost, která byla před pár lety ruinou, ocenila spolu s dalšími čtyřmi objekty titulem Stavba roku 2006,“ psalo se na iDNES 19. září v noci, když Ladronka získala tuto „slavnou“ cenu. Také se psalo, jak před šesti lety policie vyhnala z polorozpadlého, „vybydleného“ statku Ladronka v Praze squattery a po nákladné rekonstrukci jej, samozřejmě že hlavně přičiněním místní i magistrátní ODS, politici proměnili ve vyhledávaný areál volného času. To se před volbami hodí, stejně jako „sebeprezentace“ politiků kdekoliv jinde. A nakonec je celý příběh vlastně velmi skromný: stačilo vyhnat squattery, kteří se v průběhu sedmi let postarali o to, že Ladronka byla za hranicemi symbolem české alternativní kultury, proinvestovat přes sto milionů z rozpočtu radnice Prahy 6 i magistrátu, a místní mají tak trochu, co sami chtěli. Málokdo dnes připomene, že
partyzánská akce radních Filipa Dvořáka a Rudolfa Blažka byla de facto zneužitím městské policie, která navíc posléze rozkradla, co se ve statku – jehož lehce naivní a hlavně násilně probuzení obyvatelé čekali venku na své osobní věci – hodilo „jako suvenýr“. Statek squatteři opouštěli s jediným zřetelným důvodem na straně města, jímž byla petice místních obyvatel, namířená proti desítkám travellerů, kteří jednoho léta zhruba měsíc okupovali přilehlou Tomanovu ulici. Teď už je to jen vzpomínka, jelikož genius loci zcela vymizel. Komerční pojetí akcí, kde se pořadatel nestydí při vstupném 900 korun tvrdit, že se „starý páky vracej na Ladronku“, je toho jen dalším smutným důkazem. Jak vidno, kulturně alternativní Ladronka se hodí i dnes, když už nabízí jen alternativu mezi bruslemi a koloběžkou. Zatímco strategii cíleného využívání „proměněného“ parku se ujali v samotné usedlosti, stavba roku, zdá se, obyčejným lidem moc neslouží, pokud pomineme „okénko s pivem pro chudé“.
Smutným vysvědčením nové Ladronky je i skutečnost, že v předchozích ročnících získala ocenění například pražská víceúčelová Sazka Arena nebo pražská tramvajová trať Hlubočepy – Barrandov, která je jedním z nedávných triumfů ODS.

Jakub Mračno

V rámci Týdne knihoven představila Národní knihovna ve spolupráci se Svazem knihovníků a informačních pracovníků novou kampaň zaměřenou na získání nových čtenářů. Zatímco loňská akce nazvaná Přečtěte si to dřív než Hollywood byla vtipná a dokonce mezinárodně úspěšná, ta letošní dopadla o poznání hůř. Knihovníci se tentokrát inspirovali v USA a na plakátech se budou objevovat různé celebrity s knihou v ruce. Nápad to není úplně špatný, nemálo však záleží na výběru osobností i knih. Na prvním z řady plakátů přemýšlivě mhouří oči Sámer Issa, který „čte“ nesmrtelný svazek červené knihovny od Jarmily Loukotkové Navzdory básník zpívá. Sámer Issa sice zpívá (navzdory čemu?), ale že čte, mu asi neuvěří ani jeho fanoušci. Teď už zbývá jen doufat, že na dalších plakátech nebude číst Jaromír Jágr Ledovou královnu, Karel Gott Karlíka a továrnu na čokoládu nebo Honza Nedvěd Hochy od Bobří řeky.

Jiří G. Růžička

2006 / 40 - sociálně vyloučení

editorial

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

editorial

/ / /

Buďte co možná doslovný, a dopřejte si každou volnost!

Chvála dobrému bogu

Fischerovy Listy o druhých a o sobě

minirecenze

odjinud

Poněkud obnošená helma hrůzy

Tam, uvnitř

Divnej soused otevřel business centrum divadlu

Pomsta

Kdo si čte, zlobí

Pode Bal: nedělní aktivisté v Letech

Tři architekti v Brtnici

Barbez

CD DVD

Jak rozumíme Maďarům

Kdo jsou a kde jsou čeští chudí

Marxismus, freudismus a jiné perverze

Nostalgie po pravdomluvnosti a revoluci

par avion

Romové v uvozovkách

Souboj občanského a etnického principu

Thajský převrat – staré elity proti novým

V propadlišti ghetta

Vláda a pád jednoho vrchního památkáře

Apparat a zázrak recyklace

depeše

Globálna dedina je univerzálna

Konec hry a na Balkán

zkrátka

ovšem