2006 / 39 - čerstvý samizdat / Camus revoltující

editorial

literatura

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

Dámy a pánové,

je vzrušující zaznamenávat v kulturních přílohách českých deníků, v týdenících či v rozhlase témata, jež v ucelené podobě přinesla do českého veřejného prostoru mladá Ádvojka. Ať se jedná o weblogy, případ tureckého spisovatele Pamuka, současné české drama, umění ve squatech, minulost poslance Vondrušky nebo cyklisty ve městě. Posledně jmenovaný problém

(A2 č. 2/2006) se nyní stal slovní výzbrojí smečky politických stran. S černým sedlem a bílými řídítky na obrázku ve složkách se předvádí kdekterý vysokotonážní kandidát na zastupitele; uvidíme, co z toho. V A2 č. 39 se píše mj. o tiskovinách, jež převzaly způsob výroby a distribuce od samizdatu, který máme v naší zemi spojený především s bojem proti všem druhům totality. Některé dnešní plátky a letáky jsou spíš k pláči. Tento týden držíme palce týdeníku Respekt! Aby se a) probral a b) neztratil.

Povětrné čtení!

Libuše Bělunková

Čeština je jazykem silným a sebevědomým, a přestože se pravidelně objevují více či méně intenzivní nářky nad jejím vývojem či dokonce obavy o její osud, nemusíme se nijak vážněji znepokojovat. V poněkud horším stavu je ovšem naše slovníkářství: zachycení současné spisovné slovní zásoby už nejen kvůli rychlému vývoji posledních let nedostačuje a nový slovník je v nedohlednu. A ještě o stupeň hůře je na tom zachycení slovní zásoby nespisovné. I když například slangům, tedy nespisovným jazykům určitých profesních či zájmových prostředí, jsou věnovány již stovky odborných článků a seminárních či diplomových prací a nové přibývají, vyhovující syntetizující slovníky většího rozsahu prakticky neexistují – a jiné nespisovné útvary češtiny jsou na tom podobně.

Tento jazykovědný deficit nyní nově přispívá vyrovnat rozsáhlý Slovník nespisovné češtiny, vytvořený šestnáctihlavým autorským kolektivem pod vedením dr. Jana Huga – pro nejednoho jazykovědce bude jistě překvapením, že práce zřejmě vznikla zcela bez přispění akademickovědného Ústavu pro jazyk český i fakultních bohemistických pracovišť. Jedná se o dílo záslužné a pozoruhodné, a to nejen rozsahem (více než 12 000 hesel), ale i ambicí na šíři obsahového záběru.

Rozmáchlé surfování

Příručka čtenáři v jediném abecedním soupisu zprostředkovává výběr ze slovní zásoby devětadvaceti vybraných profesních či zájmových slangů a tzv. argotu (historické mluvy, jejímž zásadním atributem měla být utajovací funkce), najdeme zde nemálo nespisovných výrazů vázaných generačně (slang mládeže či dětské výrazy) a výrazů spjatých s jistým teritoriem (spíše než o tradičně vymezené dialekty jde o velkoměstskou mluvu, konkrétně o výrazivo specificky brněnské, ostravské a pražské) a slovník výběrově obsahuje dokonce i výrazy, které jiné příručky považují za spisovné (např. courat se, švihák či grobián). Výklad významu někdy doprovází poznámka etymologická (o vývoji výrazu, např. ve dvanáctiřádkovém výkladu k pozdravu čus), jindy téměř encyklopedická (s výkladem souvisejících reálií, např. u hesla kukavůz, kde se dozvíme i rok a místo založení prvního výrobce takových
vozů), mnoho hesel obsahuje příklad užití výrazu.

Svou hodnotu má i občasná klasifikace značkami pro ironii, hanlivost, vulgárnost a xenofobní zabarvení výrazů. Zachycený materiál přitom nelze jako celek začlenit do pevně vymezeného období: vedle výrazů z doby nejnovější stojí slova, která minimálně za posledních sto let pravděpodobně mnoho mluvčích neužilo (třeba kochum ve významu spojenec s odkazem na Puchmajerovu příručku z roku 1821).

Slovník nespisovné češtiny tak stojí nad vybraným úsekem češtiny rozkročen opravdu nebývale široce, což zejména laičtí čtenáři jistě ocení: probírání se hesly odkazujícími do tolika různých prostředí a do tolika různých sfér češtiny a třeba odhalování obecných slovo­tvorných postupů lze prožívat jako svého druhu dobrodružství. Zážitek nad slovníkem tak nemusí být nepodobný internetovému surfování po oblíbených webových stránkách.

Těšme se a veselme se

Odborník by při hodnocení byl ovšem asi poněkud střízlivější a neubránil by se celému souboru otázek. Je zřejmé, že slovník je jen úzkým výběrem z existující nespisovné slovní zásoby: zatímco ze zmíněných slangů je jich zde částečně zdokumentováno ne­celých třicet (podle soupisu zkratek asi nedopatřením jen třiadvacet, zapomenuty byly zkratky film., med., polic., rozhl., tel. a tisk.), v Hubáčkově Výběrovém slovníku českých slangů (2003) je jich vymezeno téměř sto, a ani to zdaleka není úplný počet. Hypotetické zaznamenání celé nespisovné češtiny by tak vedlo k příručce jistě mnohonásobně rozsáhlejší – a proto je nasnadě otázka kritérií výběru. Jsou zde dokumetované slangy v nějakém smyslu reprezentativní, nebo jsou vybrány podle možností sbírat k nim jazykový materiál, nebo byly snad autorům jen osobně zvláště milé? Jak vyčerpávající je odhadem jejich zdejší zpracování? Jakými metodami byly
výrazy přesně zjišťovány, případně jak se tyto metody lišily pro různá prostředí? Pocházejí všechny výrazy bez odkazu na jinak bohatou literaturu z vlastního sběru? A jak široce byl tento sběr založen? Jsou opravdu odfiltrovány výrazy, které vznikly jen pro účely jediné situace a nejsou sdíleny alespoň minimálním počtem mluvčích (tzv. okazionalismy)?

Dostatečné odpovědi na tyto a ještě další otázky nám nedává ani třicet stran jinak fundovaných úvodních statí, jimiž je příručka velmi vhodně uvozena a jež jinak alespoň některé informace o tom, co od slovníku vlastně očekávat, obsahují (a navíc stručný popis rozvrstvení současné češtiny a rovněž stručné sociálně-jazykové charakteristiky více než poloviny zpracovávaných slangů a tzv. argotu).

Je pochopitelné, že vyhovět ve složitém prostoru nespisovnosti tak komplexnímu zadání, jaké před sebe autorský kolektiv postavil, a zachovat přitom metodologickou čistotu není ani při maximálním nasazení vůbec snadné. Spíše než přísnost je proto na místě radost a optimismus: těšme se, že Slovník nespisovné češtiny máme, a nechme se jím inspirovat k vlastním jazykovým postřehům a intenzivnějšímu prožitku naší mateřštiny.

Autor působí v Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK.

Slovník nespisovné češtiny. Argot, slangy a obecná mluva od nejstarších dob po současnost.

Historie a původ slov. Maxdorf, Praha 2006, 416 stran.

Jméno Jana Straněnského (asi 1517 – po 1595) již dávno vypadlo i z podrobnějších dějin české literatury, leč neprávem. Důvodem tohoto opomíjení, který se bezmyšlenkovitě opakuje v oněch několika pracích, jež autora zmiňují, je jeho označení za vydavatele a překladatele z latiny a němčiny „bez plánu a bez rozdílu“. Době pozitivistických kompendií české literatury, ovlivněných palacko-masarykovskou představou o smyslu českých dějin, nahlížejících dobu 16. století jako konfesijně striktně rozdělenou na reakční katolicismus, progresivní protestantství a bezcharakterní utrakvismus, se musela osoba Jana Straněnského, který vydával a překládal autory napříč věroučným spektrem, zákonitě jevit jako bizarní. Ve jménu jednoznačných škatulek totiž unikl pozornosti fenomén „doby vymknuté z kloubů“, doby reformace, náboženských válek, bartolomějských nocí a prvních ateistů – totiž křesťanský humanismus, nadkonfesijní intelektuální hnutí usilující o spojení klasické
antické vzdělanosti s ryzím křesťanstvím, hnutí hlásící se k Erasmu Rotterdamskému a jeho střední cestě, která se vyhýbá extrémům a násilí radikalizujících se konfesí.

Nahlížíme-li Straněnského život a názory pod tímto zorným úhlem, z tvorby „bez ladu a skladu“ se stává celoživotní promyšlené dílo zaměřené k duchovnímu prospěchu všech lidí.

Jan Straněnský nebyl ani šlechtic, ani kněz, ani voják. Byl měšťanem a posléze rychtářem v Počátkách, malém městě na pomezí jižních Čech a Vrchoviny. Nezdá se, že by kdy studoval na univerzitě. Tehdejší střední latinské školství jej však dostatečně vybavilo nejen pro kariéru úspěšného a bohatého měšťana a poddaného jindřichohradeckých pánů a krumlovských Rožmberků, ale i vyhledávaného překladatele z latiny a němčiny a redaktora českých knih. Právě těmto činnostem věnoval nepochybně všechen volný čas a díky nim se dostal do intenzivních kontaktů s dobovými publikačními centry.

Na Moravě to byla především oficína Jana Günthera, tiskaře původem z Norimberka, který nejprve v Prostějově a později v Olomouci rozvinul první skutečný vydavatelský program. Díky Güntherovi a jeho přehledu o aktuálním vydavatelském dění v říši se do Čech dostalo mnoho titulů, na nichž se Straněnský překladatelsky podílel. S jeho jménem jsou spojeny překlady mimořádně populární obsáhlé postily luterána Johanna Spangenberga, stejně jako knihy kázání katolíka Johanna Hoffmeistera; převedl vyhledávané modlitební knihy protestantských autorů Georga Rhaua či Linharta Jakobiho.

Straněnský se ale zároveň seznamuje s nejvýznamnějším českým katolickým kazatelem Tomášem Bavorovským, který jej uctivě nazývá svým velkým přítelem a kterému rediguje jeho velkolepou Postilu českou z roku 1557 a iniciuje vydání jiných dvou jeho knih u Günthera. Udržuje přátelské styky i s Jiřím Melantrichem z Aventina, v jeho pražské tiskárně připravuje s jihočeským slovníkářem Tomášem Rešelem několik různých vydání velmi populární starozákonní Knihy Jezu Siracha a sám z rukopisu edituje staročeskou Kníhu o žalostivém kvílení a hořekování otcův svatých, která zůstane jako knížka lidového čtení evergreenem až do 18. století. Vedle vlivného luterána Habermanna překládá kázání katolíka Fera, vedle antického satirika Luciana podporuje vydání postily vídeňského biskupa Nausey. Navíc píše vlastní duchovní meditace, a nadto ještě astrologické Minucí
a pranostiky. K tomu vlastní několik domů, rybníků a mlýn, dodává na stůl hradeckých pánů tetřevy a v Jindřichově Hradci zakládá nadaci na podporu kněze podobojí. Fascinující šíře zájmů a činností, a především na tři desítky knižních titulů, s nimiž je v různých úlohách spojeno jeho jméno a s mnohými z nichž se setkáme v opakovaných reedicích až do 18. století, z něj zdánlivě dělají nepřehlédnutelnou postavu české kultury „zlaté doby českého písemnictví“. Leč dějiny nakonec píší jiní…

Dvorní kazatel na dvoře Viléma z Rožmberka Tomáš Bavorovský nepřímo komentuje činnost laika Straněnského: „Jiní pak, ač vůli dobrou mají pracovati, ale že nejsou tak vy­učení a dary takovými ozdobení, proto nezahálejí, ale užívajíc v tom práce jiných, vedle možnosti své pracují, žádajíc toho, aby všem k spasení, což na ních jest, prospěti mohli. Nebo k stavení chrámu toho nebeského a svatého jest potřebí netoliko zlata, stříbra, drahého kamení, ale také dříví, vápna, písku i jiných věcí laciných.“ Vystihuje tak podstatu Straněnského životní a pracovní filosofie. V duchu dobového „obratu k člověku“ chápe Straněnský tento svět jako místo, kde dochází k zásadnímu rozhodnutí ve věci spásy, a proto musí každý člověk usilovat o spásu ostatních. Cestou je pro něj jednoznačně humanisticky chápané vzdělání ve víře, ke kterému vede především četba Písma, ale též dalších duchovních knih. Nerozlišuje mezi příslušníky té které konfese –
jde mu o to, zda mají co nového říci, čím poučit.

Straněnský své vydavatelské a překladatelské pohnutky explicitně vyjádřil hned ve svém prvním překladu z roku 1541: „kterúž sem z té příčiny vykonal [práci s překladem – pozn. autora], aby to, což Němcům k naučení spasitedlnému sepsáno jest, také Čechům vědomé bylo“.

Díky Straněnského překladům se jazykově čeští čtenáři 2. poloviny 16. století seznamovali s velmi malým zpožděním s tím podstatným, co se v tehdejším duchovním světě dělo. Straněnského humanistické cítění nebylo elitářské ani zahleděně jazykově-nacionální, ale skutečně skloněné k člověku, a skrze to obdivuhodně otevřené. Následující doba, radikalizující se ve svých postojích, však tomu nepřála a Straněnského vymazala z povědomí. Nezbývá než jej znovu docenit.

Autor je bohemista a komparatista.

Rozchod 1948 – rozhovory s českými poúnorovými exulanty

Ústav dějin Univerzity Karlovy 2006, 267 s.

Přestože patnáct let bádání o poválečných dějinách Československa přineslo nejedno odhalení, rehabilitaci, vynesení ze zapomnění či posouvání úhlu vhledu, stále zůstávají přehlížená témata. Jedním z nich je i poúnorový český exil, jeho politické, kulturní a duchovní zázemí, osobnosti, instituce a činnost. Zatím nejdůsledněji jsou zpracovávány aktivity českých exilových vydavatelství a spisovatelů. O poznání méně víme o jednotlivých exilových politických institucích, o protikomunistickém boji a jeho strategii, není dostatečně zpracováno vysílání Rádia Svobodná Evropa a Hlasu Ameriky. Kniha rozhovorů Rozchod 1948 mapuje jedno z bílých exilových míst – časopis Skutečnost, jeho autorský okruh, a tedy i životní příběhy dvanácti zpovídaných osobností. Spojuje je rok odchodu ze země, jejich pozdější působení na západních univerzitách a účast v boji s komunismem. Oněch jedenáct mužů a jedna žena rozličných
profesí (historici, germanista, antropolog, filosof, sociolog) vypovídají v rozmluvách s Petrem Hrubým, Pavlem Kosatíkem a Zdeňkem Poustou nejen o tom, jak ve světě nezabloudit, ale také, jak se tam nalézt, realizovat a současně nezapomenout na své kořeny. Rozchod 1948 je živým a důležitým svědectvím o českém exulantském světě, lidských osudech a hodnotách, za které stojí za to bojovat. Kniha zřetelně ukazuje, jaké nenapravitelné škody utrpěla česká kultura emigračními útěky talentovaných lidí. A nejen v roce 1948.

Miloš Doležal

Jaromír Hořec

Bylo nebylo

Knihovna Jana Drdy 2006, 62 s.

Tématem sbírky básníka a publicisty, jehož jméno je dobře známo ze samizdatu a exilové literatury, jsou bezprostřední dojmy i nesmazatelné autorovy vzpomínky na zmrzačenou vlast z doby protektorátní, hledání prostoru pro vlastní přežití v tehdejší zoufalé době, transporty, atmosféra zatemněných domů, a na druhé straně vzácné zásvity naděje vedle klidných chvil spočinutí nalézaných v přírodě. Sbírka je koncipována jako ohlédnutí za léty okupace během osvobození v roce 1945, ovšem už tehdy jako by všeobecným nadšením a uvolněním probleskovaly deziluze a nové obavy z osvoboditelů; psána byla v letech 1944–45, doplněna v roce 1960 a poprvé vydána samizdatově. Hořcova tvorba je nazývána „poezií faktu“ a zachází opravdu až do tak věrných podrobností, že autor své básně proložil mnoha autentickými články, výnosy a nařízeními z protektorátního tisku (jejichž formální uspořádání, ať původní či jím upravené,
skutečně může básně, třebaže hrůzného obsahu, připomínat). Kombinace reflexivní lyriky s dobovými texty vytváří pozoruhodné kontrasty a napětí; výrazně kontrastní je také vlastní autorova metaforika, která vedle sebe staví symboly utrpení a kladných lidských hodnot („ve škarpách krvácí jaro“, „…jen růže / jdoucí na smrt“), typické je postavení lásky bezprostředně spolu s nejistotou a úzkostí válečných událostí. Bylo nebylo je velice silným svědectvím o jednom tíživém úseku našich dějin.

Petr Andreas

Steven Mithen

Konec doby ledové

Přeložila Růžena Loulová

BB art 2006, 733 s.

Monografie Konec doby ledové se literárně vymyká z obvyklého suchopáru akademické vědy. Autor Steven Mithen vtělil do čtivého díla své alter ego, postavu imaginárního průvodce Johna Lubbocka, který doprovází čtenáře jako legendární Všezvěd Všudybud vědeckým dějem po všech kontinentech. Máme co dělat s elegantní literární figurou, která se objevuje prvně v antických mystériích coby Hermes, provázející duše do zásvětí, a později v humanistických pojednáních, kde vystupuje jako génius díla. Jedná se o skutečně účinnou a inspirativní uměleckou finesu k čtenářskému prožitku, jenž bývá ve vědecké literatuře opravdovou vzácností. Skutečný John Lubbock (1834–1913) byl současníkem, přítelem a sousedem Charlese Darwina. Povoláním byl bankéř, reformátor bankovnictví, člen parlamentu za liberály, jenž dal podnět k vydání zákonů na vyhlašování bankovních prázdnin a státních svátků či na ochranu památek, entomolog a botanik, autor mnoha prací
z těchto vědeckých oborů. V díle Prehistoric Bible zpochybnil dějepisnou chronologii vycházející z Bible, jako první razil termíny paleolit a neolit k základnímu rozčlenění prehistorie. V Mithenově knize jsme znovu na počátku sporu evolucionistů s kreacionisty: dějiny člověka i hmotné kultury jsou vysvětlovány jako vývoj hmoty, ačkoli se jedná o tvořivou změnu hmotné formy, vyvolávanou duchovními změnami v lidském vědomí.

Vilém Kozelka

Wolfgang Amadeus Mozart, Emanuel Schikaneder

Kouzelná flétna

Ilustrace Martina Skala, text Ivona Březinová

Bon Art Music 2006, 58 s.

V roce, kdy slaví 250. výročí narození jeden z předních světových skladatelů, se (některá) média a vydavatelství předhánějí v tom, kdo bude mít Mozarta víc. Na své si díky nakladatelství Bon Art Music nakonec přijdou i menší děti (i když je na knize uvedeno, že je určena čtenářům ve věku 8–12 let). Na několika desítkách celobarevných stran s obřím písmem (tak velkém a řídkém, že se zdá, že cílovou skupinou jsou spíše čtenáři do 8 let) si děti mohou přečíst příběh, podle nějž napsal Mozart svou poslední operu. Nutno však podotknout, že děj je tak zhuštěn, že se v něm těžko orientuje dospělý, natožpak malé dítě. Například na text: „Později Pamina našla svého prince uprostřed chrámu. Ale slib mlčení, který Tamin s Paganem před zkouškami složili, zatím nikdo nezrušil. A tak, ať se snažila sebevíc, princ jí jen mlčky ukázal, aby odešla. ,Cožpak mě už nemiluješ, Tamino?’ rozplakala se.“ navazuje krátká epizoda s Papagenem a poté už
trochu nesmyslně: „Zato prince Tamina čekala ještě jedna zkouška. Měl projít kolem hory chrlící oheň a kolem jiné, z níž se řítil hřmící vodopád. ,Tamino nepůjde sám, já ho doprovodím,‘ prohlásila Pamina.“ Naštěstí příběh s vtipem a nápaditě ilustrovala Martina Skala, což děj alespoň částečně odsouvá do pozadí. Ke knize je přiloženo také hudební CD se zhruba půlhodinovou ukázkou z opery. Škoda, že slabá textová část ubírá na kvalitě celé knize.

Jiří G. Růžička

Věra Lukášová, Hana Schillerová

Ženy z fary

Kalich 2006, 265 s.

Autorky Věra Lukášová a Hana Schillerová sestavily knihu životních medailonů protestantských farářek a manželek farářů. V knize svědectví o životě ve víře z období totality dokumentují na lidských údělech dobu materialistického temna. Život v protestantských sborech probíhal i přes obtíže navzdory komunistické perzekuci. Ženy z fary zachycují v připomínce společné paměti od let padesátých do dneška obyčejné starosti a sborový život v často „robinsonských“ podmínkách na Vysočině, ve východních Čechách nebo na Moravě, potíže se státní mocí v období Charty 77 i duchovní službu v případě homosexuální orientace duchovních. Ženy začaly teologii studovat začátkem třicátých let, od roku 1953 mohly samostatně pracovat ve sborech. Platy duchovních byly hluboko pod celostátním průměrem, ale i přes hmotné a společenské obtíže farářky se svými rodinami zůstávaly oporou věřícím. Životní příběhy žen z far
jsou jistým, velice inspirativním naplněním humanistických myšlenek lidské rovnoprávnosti, psané životem. Naznačena je sympatická životnost evangelické křesťanské obce, její realistický altruismus v moderní době existenciálních nejistot a bezbřehého egoismu. Obzvlášť v dnešní době jsou vzpomínky farářek varovným připomenutím před společenskou a politickou intolerancí. Opravdu milá a čtivá kniha.

–vk–

Zdeněk Mathauser

Báseň na dosah eidosu – ke stopám fenomenologie v ruské literatuře a literární vědě

Univerzita Karlova 2005, 375 s.

Kniha soustřeďuje studie a články českého estetika, jež mají za téma básnický text, ke kterému se autor přibližuje z pozice své základní fenomenologické inspirace. Snahou husserlovské fenomenologie je snaha o uzření věcí a dějů tak, jak jsou, ve své pravdě. Básník i filosof se snaží nazřít svět a vyjádřit jeho krásu. Mathauser se pokouší svěžím způsobem osvětlit to, co bytostně spájí tyto dvě vyjadřovací sféry. Zbavit se stereotypů vidění – o to jde jak filosofovi, tak básníkovi. V knize proto vystupují básníci jako Cvetajevová, Majakovskij, Šrámek, Wolker a další, u nichž Mathauser tuší jejich neotřelé naslouchání světu. Vystupují tu ale také filosofové, jako je Husserl, Heidegger, Merleau-Ponty – s jejich schopností zaposlouchat se do tajemství bytí a přiblížit člověku ono místo, kde jedině může nějaký smysl a pravda zazářit (transcendentální subjektivita, hlubina tubytí). Autor si všímá zejména vlastního obratu
básníků a filosofů k věcem, kdy se učí v nich až „pobývat“, aby dokázali nazřít a vyjádřit jejich jedinečnost, čehož není schopna věda; tu zajímá jen obecné. Na konkrétních příkladech Mathauser působivě ukazuje, že jen z náležitě otevřeného nitra tvůrce (když je schopen extatického překročení sebe sama) může vzejít světlo, jež „z člověka se rodí“.

Jiří Olšovský

Host 7/2006

Sedmé číslo časopisu Host je stejně jako ty minulé spíše průměrné. Články nejsou úplně špatné (tedy až na výjimky, jako je například útvar podepsaný Janou Soukupovou, který je bůhvíproč otištěn v rubrice recenze), ale po přečtení málokterého z nich nám zůstane nějaké moudro „za nehty“. A co stojí za pozornost tentokrát? Nejlepším úlovkem redakce je překlad povídky mexického spisovatele Sergia Pitola Temné druhé já a text jeho novinářského kolegy Carlose Monsiváise. Více Pitola, chce se říci, překlad Monsiváisových esejů na nás prý už čeká. Příznivce Václava Bělohradského potěší jeho úvaha o existencialismu (mohou ho také politovat, že nezažil pravou lásku), Jiří Trávníček podnětně přemýšlí o románech, začíná se už ale poněkud opakovat, a Marek Nekula se snaží poukázat na druhý plán ve Vieweghově deníku Báječný rok (obávám se ovšem, že přání je zde otcem myšlenky, ale jako ukázka intelektuálního cvičení na téma „jak obhájit neobhajitelné proti všem“ je
tento text docela zábavný). Rozhovor s Jiřím Dědečkem dokládá, že by měl více zpívat a méně hovořit o věcech veřejných. A rozhovor s ředitelem Národní knihovny Vlastimilem Ježkem je sice informačně hutný, avšak není to rozhovor, nýbrž zpráva o dění, která tazatele odsouvá do pozice zprostředkovatele monologu přerušovaného pseudotázkami typu: „Můžete projekt nové budovy Národní knihovny představit detailněji?“.

Kazimír Turek

Nancy Huston

Lignes de faille

Actes Sud 2006, 490 s.

Román kanadské autorky Nancy Hustonové Přesmyky (Lignes de faille) zpracovává známé téma, ale originálním způsobem. Prostřednictvím hlasů čtyř šestiletých dětí se vrací do nedávné historie. Každý z protagonistů je zástupcem jiné generace. Autorka se pomocí jejich výpovědí propracovává nazpět časem až k nacistickým zločinům a připomíná, že ovlivnily celých dalších šedesát let současných dějin. Příběh otevírá pohled na obyčejnou americkou rodinu, angažovanou, pyšnou na svou americkou totožnost, s jistým zázemím. Malý Sol žije v Kalifornii a přes záhadnou minulost své babičky najednou odkrývá osudy svých předků. Poté dostává slovo Randall, píše se rok 1982 a příběh se stěhuje do Izraele. Po něm přichází roku 1962 řada na jeho matku Sadie a pak, v roce 1944 a v Mnichově, Solova prababička Kristina. A právě její tajemství a jeho následky budou po léta doléhat postupně na každého v rodině. Dozvídáme se totiž, že Kristina byla
jako malá odebrána ukrajinské rodině a vychována v Německu podle Himmlerových idejí – jako mnoha jiným odcizeným dětem se jí tak dostalo patřičné árijské výchovy. Nancy Hustonová skvěle vytěžila zvolenou narativní techniku – hlas dětského vypravěče zní nevinně a autorce dovoluje podat složité téma s patřičným nadhledem. Román patří k nejlepším knihám letošního frankofonního literárního podzimu, ocitl se i v první nominaci na Goncourtovu cenu.

Jovanka Šotolová

Co je to vlastně mýtus? Symbolické vyprávění, často předávané ústně z pokolení na pokolení, jež je vždy možné interpretovat více způsoby. V přeneseném smyslu také vyprávění v nějakém ohledu nepravdivé či lživé. Této dvojznačnosti – mýtus je chápán jako něco důvěryhodného, staletími prověřeného, avšak zároveň jako něco, co je podezřelé a klamavé – využívá kanadská spisovatelka Margaret Atwoodová ve svém novém románu The Penelopiad. Už ze samotného názvu je zřejmé, že si pohrává s jedním z kanonických textů světového literárního dědictví, Odysseou, a přetváří jej zcela podle svých představ. Proč by měla být verze příběhu Odyssea a Penelopé, tak jak ji podal bájný slepý pěvec Homér, tou jedinou pravou? Copak příběh předávaný po staletí z generace na generaci jako neměnný a daný fakt nedoznal přeci jen určitých změn?

Atwoodová se rozhodla vzkřísit verzi příběhu, již budou vyprávět postavy, které Homér ve svém podání odsunul do ústraní – ženy. Ty podle ní sehrávají v celém vyprávění mnohem důležitější roli, než jakou jim přisoudil Homér; nejsou jen pasivními trpitelkami, věrnými manželkami (Penelopé) či svůdnými krasavicemi (Helena). Atwoodová se snaží nastolit rovnováhu – předložit verzi vyprávěnou z perspektivy, jež by se stala protiváhou „mužské” Odyssey a umožnila tak čtenáři, aby si mezi oběma variantami vybral tu, která se mu bude zdát věrohodnější.

Jak napovídá název, Atwoodová si jako hlavní postavu vybrala Penelopé, z níž dlouhá staletí učinila symbol věrnosti, lásky a mateřství. Homér jí dává slovo – a to ještě v poměrně omezeném rozsahu – pouze v knize 22, líčící události po Odysseově návratu na rodnou Ithaku. Svým podáním však napomáhá utvářet stereotyp o manželkách jako trpělivých a ctnostných bytostech, které nejenže dlouhá léta čekaly, až se jim manželé vrátí, ale ještě se navíc ani neptaly, co jejich drahé polovičky celá ta léta dělaly. Homér sice přináší spoustu pikantních informací o Odysseovi, avšak o Penelopé jako takové se toho mnoho nedozvíme. Nevíme, jak vypadala, jestli bylo její manželství s Odysseem opravdu tak bez mráčku, jak se nám starověký autor snaží namluvit, ale přede­vším netušíme, jak na celých dvacet promarněných let nahlížela právě ona.

Odyssea je všem dobře známá. V čem se tedy konkrétně Atwoodová od notoricky známého textu liší? Penelopé především svou verzi příběhu vypráví z pozice obyvatele Hádovy říše, tedy po smrti, jež ji paradoxně osvobodila a umožnila jí konečně svobodně a otevřeně se vyjádřit ke všemu, co se jí přihodilo. Díky ní se nám dostane trochu objektivnějšího vysvětlení příčin trojské války, dozvíme se též, že Odysseus se původně ucházel o Helenu, a když prohrál, přísahal spolu s ostatními nápadníky jejímu manželovi věrnost. Namísto Heleny se pak Odysseus spokojil s nevěstou „druhé kategorie”, která pro něj však nakonec byla mnohem lepší volbou, už jen díky bohatství, jež si s sebou přinesla věnem. Jejich manželství není tedy svazkem plným lásky a porozumění, jak je prezentuje Homér, ale spíše pragmatickým kalkulem na obou stranách. Odysseus potřebuje hlavně peníze a pro Penelopé představuje manželství kýženou možnost dostat se
z domova. 

Díky pobytu v Hádově říši má Penelopé tu výhodu, že může s odstupem stovek let konfrontovat lidi, kteří v jejím životě hráli klíčovou úlohu. Nejenže kontroluje, co zrovna dělají v některé ze svých nových podob její manžel, syn či Helena, ale především zjišťuje, co učinily více než dva tisíce let, Odysseovo mistrovské sedmilhářství a lidská fantazie z jejího života. Částečně i proto se odhodlává opravit zažité omyly. Vyhledá některé z nápadníků, snaží se přiblížit ke svým dvanácti služebným, jediným spojenkyním, jež během let slaměného vdovství měla a jež nechal Odysseus zabít. Především se však snaží čtenáři odhalit pravou tvář Heleny, která se ani po smrti nezměnila a těží ze své nadpozemské krásy vždy a jen ke svému prospěchu. Penelopé se podaří strhnout ji z piedestalu a ukázat ji jako promiskuitní a vypočítavou ženu, která ani za mák nelituje toho, co svou lehkomyslností a sobectvím způsobila.

Atwoodová pracuje s několika časovými rovinami, především vzpomínkovou, vracející se do dob trojské války, a druhou, odehrávající se pravděpodobně v současnosti. Konfrontace obou rovin dává autorce až nečekaně velký prostor pro nadsázku a anachronistickou hru. Penelopé tak řeší nejen synovo uplatnění v moderním světě, ale především hodnotí to, co na svých vzácných výletech na zem vidí (například institut muzeí, jež jsou podle jejího názoru naplněna tím nejhorším brakem, který ani není z pravého zlata a jemuž se k jejímu naprostému překvapení chodí ostatní lidé doslova klanět). Podobných hříček bychom v románu nalezli více, podstatné je, že se Penelopé díky kontaktu s moderním světem dokáže dívat na události ve starověku mnohem objektivnějšíma očima. Ironicky konstatuje, že eufemistická líčení Odysseových dobrodružství mohou skrývat mnohem prozaičtější vysvětlení – Kirké jako slavnou kurtizánu, Sirény jako nevěstky vykřičeného domu
a obry jako kumpány v nekonečných pijatykách.

To, v čem tkví asi největší síla The Penelopiad, je vedle chytrých literárních hříček s postavami a jejich osudy především mistrovství, s nímž se Atwoodová dokázala vypořádat s tak náročným žánrem, jakým je epos. Zcela věrně okopírovala strukturu Odyssey, proložila dějové složky elegiemi – v tomto případě žalozpěvy dvanácti zabitých služek. Výsledné dílo je tak neobvyklým spojením literatury moderní a starověké. Oba světy se v jejím románu prolínají, moderní názory vstupují do dva tisíce let starého eposu a naopak. Autorce se podařilo vytvořit zcela stylově a žánrově čistou protiváhu mnohem slavnější Odyssey. Její obsah je samozřejmě jiný, je konfrontační, v mnohém i tak trochu feministický. Mnozí kritici jí vyčítají povrchnost a trendovost, neboť si pro svůj román vybrala supermoderní a komerčně úspěšný postup, spočívající v přepisování mýtů či středověké historie. Je však třeba podotknout, že
Atwoodové hra s historií nebyla v tomto případě samoúčelná, podbízivá ani manipulující, naopak, dala vzniknout dílu, jež bude pro mnohé čtenáře jistě poutavé.

Autorka je anglistka.

Margaret Atwoodová: The Penelopiad: The Myth of Penelope and Odysseus. Canogate, Edinburgh, 192 stran.

O překladatelské spolupráci Boženy Němcové s českým divadlem v Praze v posledních čtyřech letech spisovatelčina života (1857–60) píše v Divadelní revui č. 3/2006 Ljuba Klosová.

Novinářsky vděčné téma vztahu T. G. Masaryka a spisovatelky Oldry Sedlmayerové zpracovala v Naší rodině č. 27/2006 Dana Vlčková.

Antisemitismu skrytého ve výtkách českých národně cítících kritiků (mj. Bohumila Mathesia) na adresu historického dramatu Otokara Fischera Přemyslovci (1916), jež bylo uvedeno v roce 1918 v Národním divadle, si povšiml Tomáš Pěkný v glose Prsty na tepnách (Roš chodeš č. 9/2006).

Před sedmdesáti lety, 18. 8. 1936, přijal Thomas Mann domovské právo v obci Proseč na Českomoravské vysočině a o čtvrt roku později, 19. 11. 1936, československé státní občanství. V týdeníku Prager Zeitung č. 36/2006 to připomněla Anneke Müller.

Jak se dílo folkloristy a teatrologa Petra Bogatyreva (1883–1971), mj. inspirátora „lidových suit“ E. F. Buriana a pašijových revokací Jana Kopeckého, promítlo do prací ruské teatroložky-bohemistky Larisy Pavlovny Solncevové, zkoumá Jaroslav Vostrý v stati Larisa Solncevová o Petru Bogatyrevovi a folklorních tradicích v českém divadle (Disk č. 17, září 2006).

Komiksové konvence v díle Ondřeje Sekory je téma i název studie Heleny Žáčkové v revui Umění č. 4/2006.

Souborné literární díloOtty Mizery (1919 Praha – 1952 Paříž) Můj mozek ve skleněné krychli (Concordia 2006) recenzoval v Týdeníku Rozhlas č. 38/2006 Jiří Padevět.

Knihu studií a úvah o české literatuře Od skepse k naději (Svitavy, Trinitas 2006), kterou napsal Jaroslav Med, recenzoval v příloze Katolického týdeníku č. 34/2006 Perspektivy Rudolf Matys.

EsejVladimíra Macury Spartakiáda z jeho knihy Šťastný věk. Symboly, emblémy a mýty 1948–1989 (Pražská imaginace 1992) posloužila Petru Roubalovi jako výchozí bod k studii o „proměně symboliky československých spartakiád 1955–1990“ Dnes na Strahově promluví masy (Kuděj č. 2/2006).

Medailon kritika Vladimíra Novotného u příležitosti jeho šedesátin 19. 8. t. r. publikoval v plzeňském Plži č. 9/2006 Vladimír Gardavský. – V témže čísle se objevila recenze knižního výboru z Novotného sloupků Reflexe z Reflexu (CZ Books 2006).

O autorském čtení Alexandry Berkové a Magdalény Platzové na letošním knižním veletrhu v Edinburghu a na českém velvyslanectví v Londýně 24. 8. t. r. informovaly ministerské České listy č. 9/2006.

František Knopp

Velká Británie

Dne 14. září 2006 byly v Londýně vyhlášeny užší nominace na Bookerovu cenu pro tento rok. Porota v čele s Hermione Leeovou z 19 děl zveřejněných v širších nominacích vybrala následující autory a jejich díla:

Kiran Desaiová – The Inheritance of Loss (Dědictví ztráty)

Jde o druhý román mladé autorky indického původu. Desaiová jej situovala do severo­východního Himálaje a kombinuje v něm dva příběhy, mladé osiřelé Sai, jež přichází po skončení internátní školy žít s dědečkem, zahořklým soudcem, a chudého Biju, který jde ve stopách tisíců svých soukmenovců a odchází hledat štěstí do USA.

Kate Grenvillová – The Secret River (Tajná řeka)

Historický román situovaný do slumů Londýna na počátku 19. století a trestaneckých kolonií v Austrálii. Australská spisovatelka v něm popisuje strastiplnou cestu, již absolvovaly mnohdy celé rodiny odsouzených, jejich sžívání se s prostředím a svérázným obyvatelstvem, střety mezi starými a novými usedlíky.

M. J. Hyland – Carry Me Down (Sundej mě dolů)

Román je často srovnávám s Podivným případem se psem Marka Haddona. Hlavním hrdinou je dvanáctiletý chlapec uvězněný v dospělém těle, zbožňující Guinnessovu knihu rekordů, jenž má poněkud zvláštní smysl pro pravdu a dostává se až na samý pokraj šílenství. Román, situovaný do Irska sedmdesátých let, řeší mj. následky extrémního puritanismu a konzervatismu.
Hisham Matar – In the Country of Men (V zemi mužů)

Román spisovatele, jenž je kritiky označován za jednoho z nejlepších současných anglicky píšících arabských autorů, se zabývá Libyí za Kaddáfího režimu. Popisuje osudy nejrůznějších lidí, především však lidskou slabost, jež zabraňuje lidem oponovat režimu a diktátu náboženství.

Edward St Aubyn – Mother’s Milk (Mateřské mléko)

St Aubyn využívá barvité zkušenosti, jež má s dysfunkčními rodinami, sexuálním zneužíváním a poznamenaným dětstvím, a předkládá čtenářům otevřenou sondu do života jedné rodiny. Za povšimnutí stojí originální postřehy batolat vůči rodičům a životu obecně.

Sarah Watersová – The Night Watch (Noční hlídka)

Autorka oceňovaného románu Fingersmith přichází s další knihou situovanou do historie, tentokráte do doby Blitzkrieg za druhé světové války. Watersová netradičně propojuje líčení každodenního života hrdinek, jež musely na čas převzít mužské role, a jejich (lesbický) milostný život.

Z užších nominací k údivu všech vypadl favorizovaný Peter Carey se svým románem Theft: A Love Story a také laureátka Nobelovy ceny Nadine Gordimerová či Barry Unsworth. Podle komentářů britského tisku to vypadá, že v letošním ročníku zvítězila na celé čáře mladá generace a porazila na hlavu staré, ostřílené bardy. Stejně zajímavým postřehem je i původ a pohlaví vybraných autorů: ze šesti nominovaných jsou pouze dva autoři rodilí Britové, ostatní pocházejí z nejrůznějších končin světa. Čtyři ze šesti nominovaných spisovatelů jsou ženy. Podle literárních kritiků i bookmakerů zůstává hlavním favoritem na vítězství Sarah Watersová se svou knihou The Night Watch. Konečné výsledky budou vyhlášeny v úterý 10. října 2006 a vítěz si kromě mezinárodního uznání odnese i finanční prémii v hodnotě 50 000 liber.

Markéta Musilová

Mé cestovní zápisky začínají v Edinburghu, ale krom záznamů o větru a dešti (ostatně nečitelných jako tamější počasí samo) a několika neznámých slovíček zaslechnutých v recepci hotelu nad Comely Bank Square v nich o hlavním městě není vůbec nic. Na příslušné straně deníku se v dolním rohu krčí ještě zmínka o armaturách v hotelové koupelně: byly pozlacené a rozložité, s velkorysými meandry, povzbuzovaly melancholii a tak trochu ukazovaly směr neurčitému pocitu neřesti, který se člověka zmocňuje při vstupu do hotelového pokoje kdekoli na světě. A tím to doopravdy končí. Místo Edinburghu se tu roztahují Shetlandské ostrovy, kde jsem nikdy nebyl a ani se k tomu nechystal. Moji touhu po tom území zakládá neznalost o rozloze dvou pozorování a jednoho varování. Už samo slovo Shetlandy povléká cizinci mozek prvo­třídní vlnou, tučnými ornamenty a kostkovaným blanketem na pozadí ledového Atlantiku. Přes
snítku smaragdového jalovce, kolem níž se právě prohnala sprška (od rána dvanáctá), kane drtivý záhyb kubistické sukně (karmínová, opálově modrá, lesní zelená), v oparu pomalu nabírá obrysy lýtko v bílé srolované podkolence s reliéfem, zakončené koženou pohorkou (ani stopy po švu, neporušený flák domácí teletiny).  

Shetlandy natřikrát

Ale pravou žízeň po těch podivuhodných pastvinách jsem dostal před pár lety v obchodě značky Barbour v rybářské uličce irského Galway. K nepromokavému (ani guma, ani tkanina: houba) loveckému plášti (s odstínem mladého hříbku: jako by pod tou černí řádila žluť) bylo možné přikoupit podšívku z fialové shetlandské vlny, k níž byla připojena knížka, jakýsi pas, detailně líčící její výrobu. Včetně jména ovce, které se věc osudově týkala, ovčáka, tří pracovitých psů, majitele farmy (č. p. 3455, místo se vytratilo z paměti), všech ženských rukou, co následovaly, kovářské dílny, kde se odlévaly patentky, a majitele lodi (jen křestní), který ten zázrak dopravil do civilizace. Místo doslovu byla publikace opatřena mnohastránkovým návodem na údržbu, proloženým poznámkami a odkazy k návodu na údržbu pláště, k němuž má být – při dodržení přísných podmínek a za slavnostního mlčení, předpokládám – připnuta.

Jiné, mnohem lakoničtější zprávy o Shetlandách se mi dostalo od jistého skotského básníka, jenž na mou nijak naléhavě položenou otázku (setkání s pláštěm na ryby mě teprve čekalo), zda byl na těch pověstných ostrovech, odpověděl s nečekanou úsečností, že tam se přece nejezdí. Možná není nezajímavé pročpak – ale mně, který tu odpověď viděl, připadá zajímavější gesto, svaly v obličeji, pohyb celého těla onoho mladého spisovatele, jimiž svou odpověď doprovodil. Neodvětil, odskočil. Svědek od vzdáleného stolku (v kavárně bylo skoro prázdno) by mou otázku pokládal minimálně za nejvýše nevhodnou, ba hůř (nejspíš nějaké účty z minulosti, mohli bychom vyprávět), kdyby se naše rozprava nekonala v autě řítícím se kolem dálničních borovic hluboko ve vnitrozemí.

Třetí pobídka má jemný lyrický odstín a je pronášena příjemným ženským hlasem. Na shetlandských ostrůvcích nerostou prý vůbec žádné stromy, ani keře, které by si zasloužily své pojmenování; není tam nikde ani jeden – jenom tráva a tráva a tráva, rušená ohradami a králičími stezkami (v zákrutě bodlák), na jejichž okrajích se mísí dojemné hromádky bobků s prázdnými červenými patronami (jiný druh výtrusu, taky dojemný ve své opršelé bezbrannosti). Ale jeden strom, opravdový strom s kořeny, mocnou patou kmene, prvními větvemi nad hlavou dospělé ženy a korunou, tu přece jen roste – hned vedle kostela v hlavním městě ostrovů (jedna z haluzí zastiňuje vitráž s houfem světců nad ztroskotanou bárkou a poklepává na mrtvý, ale stále zaťatý sval nešťastného rybáře). A každé ráno, nežli si první farník odkašle a odemkne branku, je ten jediný strom tak obsypaný ptáky a jejich hlasy, že nepřipomíná vůbec nic na světě. Přelétavci
tady odpočívají, než budou pokračovat v cestě do větvovitých oblastí; místní opeřenci si zde aspoň jednou za den připomínají dějiny svého rodu. A snad i těžkopádní shetlandští pernatci, kteří hnízdí v zemi a v jejichž snech stromy nehrají žádnou roli, napnou v tu ranní hodinu své síly a hřmotně usednou do nejnižších haluzí a setrvávají na nich až do začátku mše – dokud jim nepříjemné myšlenky na svízelný slet a jeho strategii docela nezastřou rozhled a slastné vibrování pod pařáty.

O čem zápisky nemlčí

A tak tedy záznamy ze skotské cesty začínají mlčením o Edinburghu a několika podezřelými dohady o Shetlandských ostrovech. Ani následující stránky nejsou spolehlivé. V několika hodinách jsem překonal slušnou vzdálenost (Edinb., Glasgow, Greenock), ovšem záznamy ten bouřlivý přesun nekopírují. Poznámka o třasořitech, kteří jako by se klubali zpod auta při zdolávání horských zákrut a pohybem ocasních per pilně dostávali svému jménu. (Ke všemu věta není původní; je to citace jednoho ruského básníka minulého století.) Krátký popis dvou duh, které se klenuly podivně nízko nad kopcem (přirovnání k vynořující se planetě s prstencem a podobné hlouposti). A pak údiv nad bleskurychlými proměnami počasí – ano, vzpomínám si, při pohledu z okna mi připadalo, že se řítíme zběsilou rychlostí z pásma do pásma. Pravda byla, že v rychlo­vlaku seděl déšť, oblaka, průtrž a slunce. Na odpočívadle, kde jsme zastavili (já a řidička,
o níž jindy), odpočívala liduprázdná vývařovna (vypadala jako školní) s titulkem The Tea room. Ve­dle ní se krčily dva obílené domky s černými střechami a opatrovaly mezi sebou líbeznou venkovskou uličku s plochami stínů, pláty světla a nějakými kvetoucími trsy u omítky, jíž prosvítaly trámy – zkrátka nejslibnější vstup do vesnice, kdyby se za ním nestyděl už jen nemastný neslaný lesík s odpadkovými koši a za ním ponuré pole. Snědli jsme bramborový quiche a pili kávu. Vstal jsem a došel k venkovské ouvertuře a obrátil pár plošších kamenů (zlozvyk z dětství, připravoval jsem si odpověď na hrozící otázku; nemohl jsem si ale vzpomenout na překlad slova zlozvyk). Hned pod prvním – a o tom mám v záznamníku přesnou poznámku i s údajem o čase: 3:05 – odpočíval ve svém pouzdře asi třícentimetrový střevlík měděný. Vězel tam dokonale srovnaný, s hlavou schovanou pod okrajem pochvičky a vypadal jako
zvláštní, zbrusu nový píst, po němž se převalují dva pramínky hněděčerveného oleje. Nahoře na zemi zabrzdilo auto s ostatními účastníky semináře. Skot Christopher, Polák Jerzy, Zoë z Walesu a Slovinec Gregor, nejmladší, mladší než já. Za dvě a půl hodiny jsme dojeli na Crear.

Podle zápisků ubíhaly dny v tom pohodlném domě nad Atlantikem pomalu a spořádaně. Naším úkolem bylo vzájemně překládat své básně. Nacházím je tu: jeden list, jedna báseň, většinou neviditelná pod škrtanci a škrtanci škrtanců. Nejdřív Christopherova entomologická historka ze starověké Číny, rozvážně a jednoduše vyprávěná (Christopherovy bílé, perfektně sesekané vousy, žlutý svetr a sklon hlavy, když při večeři někomu naslouchal), zvolna rozvíjená metonymie brouk-básník, červivé jablko-­jazyk. Báseň je o skotské gaelštině a Christopher ji napsal skotskou gaelštinou, v níž mají písmena jména stromů. A, B, C – jilm, bříza, líska. Pak Zoë a její překotné distichy o hustém lesním podrostu u nějaké noční dálnice. Nerozuměl jsem jim ani z poloviny, ale prodírání se (s batohem slovníku a zmatených rozhovorů s autorkou) tím oploceným lesním houštím bylo – stanovil jsem si – součástí mé překladatelské strategie. Neměl jsem
vůbec úspěch a neprodral se ani padesát metrů, byť začátek byl vzrušující (trsy neznámých hub barvy lidské kůže, jeden roztrhaný králík, a to nejlepší – skotský dudek, hoopoe, tak vyplašený, že dvakrát vyrazil proti plotu a já měl čas si ho poprvé v životě prohlédnout). Dál je tu stránka se dvěma verzemi Gregorovy slovinské básně týkající se pondělku, v níž se píše o jámě vyhloubené dělníky na ulici. Autorovi díra připomíná vchod do prehistorické jeskyně, z čehož má radost. A nakonec asi deset Jerzyho básní. Měl jsem s sebou polsko-český slovník, proto jich je tolik. A taky proto, že se mi líbily – zvlášť ta o Leonardu Cohenovi, kterého od rána pouštějí v rádiu, což může znamenat pouze dvě věci: buď umřel, nebo vydal novou desku.

Každé ráno jsme vycházeli ze svých ložnic, snídali v jídelně a pak se sesedli v prostorné místnosti, která připomínala menší koncertní sál nebo nahrávací studio (nebo obojí, a k obojímu také čas od času sloužila). Její jedna ohromná stěna byla prosklená a bylo za ní vidět všechno podstatné: moře, les, věčné přepršky a pastviny s černonohými ovcemi, vodní obzor a detailní záběr divokého králíka panáčkujícího pod zakrslou ostružinou (z mého místa byl součástí přírodovědného filmu také roh klavírního křídla chráněný obalem). Čínský císař, lesní poutnice, unavený pozorovatel pozemních prací, Leonard Cohen a já (nejspíše trochu rozmazlený jedlík rajčat, podle motivu jedné básně, kterou všichni překládali, protože byla bez rýmů) si vyprávěli o tom, jaké potíže mají s převodem toho kterého verše, a vykládali (pobízeni k podrobnostem), co a na co mysleli, když psali básně, o něž se ostatní pokoušejí. Odpoledne
překládal každý sám. Každý sám také čas od času sbíhal k pobřeží – když jsem se brzy ráno nebo navečer vracel od moře, v krajině se hýbaly barevné skvrny ostatních. Jerzy zkoumal malý hřbitov na kopci (s křížem zacákaným od kormoránů, až se bělal), Zoë se rázně vracela po silnici nebo dumala nad zvlášť vydařeným bodlákem, Christopher stál tak blízko vodě, že to vypadalo, jako by se právě vykoupal, a Gregor se s hrnkem kávy v ruce snažil přiblížit k jedné ovci, která žalostně bečela. Ale jednou v noci jsem u břehu zpozoroval Christophera spolu s Jerzym, jak stojí v pláštěnkách nad jezírkem, které příliv udržoval mezi kameny. Svítili si baterkami do vody a vytahovali škeble, mušle, zbytky krabů a kdovíčeho na světlo. Mluvili, jako by se dohadovali. Zaslechl jsem polštinu – nejspíš si vyměňovali termíny. Čtyřdenní práci jsme pak čestně završili dvěma veřejnými, jazykově dosti spletitými čteními.

Rozmotali jsme se a odjeli. Na zpáteční cestě jsem se znovu ocitl v Edinburghu – v Deanově bowlingovém klubu na Comely Bank Square to žilo: bílé košile, dokonalý lawn a přesná pravidla vztahující se i na slunce, hrající svou hru na bílých sedátkách tribuny a stěnách klubového zázemí. Můj notes obsahuje seznam prapodivných věcí, které jsem spatřil v uličce plné charitativních obchodů. Je dlouhý, trochu se podobá básním na předcházejících stránkách a vede až na konec cesty.

Srpen, září 2006.

Autor je básník a překladatel.

Na počátku bylo jedno slovo: Kalande. Narazila jsem na ně před osmi lety při překládání třetího, posmrtně vydaného svazku Zápisníků Alberta Camuse v nedatované básni, přiložené v rámci dodatku k rukopisnému sešitu s číslem VIII, který zahrnuje období od srpna 1954 do července 1958. Camus nebyl básník a ani tato skladba bez názvu názor na něho nepoopraví, protože je psána jako nepokrytá replika slavné „Svobody“ Paula Éluarda z jeho válečné sbírky Báseň a pravda 1942 (posledním veršem navíc naráží na název jeho surrealistické sbírky Hlavní město bolesti, Capitale de la douleur). Odvozenost a autorský odstup ještě podtrhuje podpis „Pierre Serment“: je to jméno tak průhledně mluvící, že spíše než na pseudonym vypadá na označení literární postavy. V doslovném překladu totiž znamená „Petr Přísaha“ a vzhledem ke Camusovu promyšlenému nakládání se jmény nejspíš nebude bez souvislosti s biblickým zapřením
svatého Petra, protože autorovo ojedinělé básnické vzepětí má krutě hořký podtext zrady na svobodě, ještě nedávno opěvané z pozice protinacistického odboje. Výklad básně je ztížen jejím velmi přibližným časovým zařazením či spíše přiřazením, protože kontext rozjitřených poválečných desetiletí skýtá poměrně široké interpretační pole. Úplnému pochopení však především brání záhadné slovo Kalande. Hledaný klíč je právě v něm.

Toto slovo se v básni vyskytne dvakrát, vždy s velkým počátečním písmenem, které těžko můžeme přičíst nedůslednosti, s jakou si Camus počíná na začátku veršů. Jde téměř jistě o vlastní jméno, třebaže v rejstříku uvedeno není. Nevypátrala jsem ostatně žádný jeho slovníkový význam, avšak stejně neúspěšné bylo pátrání po osobě tohoto jména, ba neznal ji ani někdejší Camusův kolega Roger Grenier, který se v roce 1989 podílel na přípravě prvního francouzského vydání tohoto svazku a je rovněž autorem Camusovy „intelektuální biografie“ z roku 1987: na můj přímý dotaz při setkání v nakladatelství Gallimard odpověděl, že to bude „někdo z odboje“.

Vynasnažila jsem se tedy na základě dostupných informací přeložit Camusovy nijak výjimečné verše podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a pokouším se o to s mírnými modifikacemi a velmi nejistým úspěchem vždy znovu. Ale nedá mi, abych nenastínila hypotézu, která podle mého může klíč nabídnout.

Knižně publikovaný francouzský text v každém případě vychází z Camusova těžko dešifrovatelného drobného rukopisu, takže zkusme připustit, že ono záhadné jméno zní ve skutečnosti Kalandra. Je tu sice ještě přiřazení slova Kalande k přívlastku ženského rodu, které nelze pominout a bez přístupu k rukopisu ani uspokojivě vyřešit. Ve francouzském znění by však i v případě nutné opravy na tomto místě šlo o minimální zásah – miniaturní zářez do předpokládaného klíče v podobě změny zájmena „ma“ na „mon“. Je samozřejmě možné, že k chybnému čtení vůbec nedošlo a že ženská hrdinka Kalande je nikdy nepoužitou literární transpozicí z téhož titulu jako básník Přísaha. Pak ovšem předpokládejme, že zde vystupuje jako princip Kalandra, tak jako oním zapírajícím Petrem je v principu básník Éluard.

Od tohoto okamžiku do sebe věci začínají podivuhodně zapadat. Nestojí-li totiž český historik, někdejší komunista a osobní přítel francouzských surrealistů Záviš Kalandra za zmínku Camusovým životopiscům, plně zaujatým přívalem nejrůznějších kauz v bouřlivém poválečném období a vypjatými ideologickými spory mezi francouzskými intelektuály, Albertu Camusovi je jeho jméno známo velmi dobře. Po Kalandrově zatčení v roce 1949 a odsouzení v inscenovaném procesu dokonce spolu s André Bretonem organizuje petici za jeho osvobození, která bohužel nezabrání nejhoršímu, a v roce 1950 je Záviš Kalandra spolu s Miladou Horákovou popraven. A právě tuto petici na jeho obranu odmítl významný francouzský básník, surrealista a také přesvědčený komunista Paul Éluard podepsat. Tragické přitom je, že Záviše Kalandru před válkou osobně znal, nepochybně věděl o jeho šesti­letém věznění v nacistických koncentračních táborech, a že navíc
v době jeho popravy přijal oficiální pozvání k návštěvě Prahy. O tom, že Camus tuto skutečnost vnímal, svědčí věta v eseji Člověk revoltující z roku 1951: „Revoluce byla ten ,skutečný život, jako láska‘, o němž mluví Éluard, kterého nenapadlo, že jeho přítel Kalandra na tento život umře.“

Téhle neodčinitelné epizodě se o hodně později dostane publicity také díky Milanu Kunderovi, který ji zařadí do své Knihy smíchu a zapomnění. Dávno předtím ovšem ono lidské selhání přátelství a důvěry pod vlivem politické zaslepenosti zpracoval mnohem méně explicitně, o to však umělecky hlouběji velký básník německého jazyka Paul Celan. Báseň „In memoriam Paula Éluarda“ vyšla hned v roce 1952, kdy Éluard nečekaně záhy zemřel. Éluardova odmítavá odpověď Bretonovi, zformulovaná do věty, která se stala v negativním smyslu okřídlenou, rozhodně nezapadla a mohla být pro Camusovo trpké zkarikování emblematické „Svobody“ věrohodnou záminkou. Ta věta zněla: „Už takhle mám co dělat pro nevinné, kteří se dovolávají své neviny, než abych se zabýval vinnými, kteří dávají hlasitý průchod své vině.“(J’ai trop à faire pour les innocents qui clament leur innocence pour m’occuper des coupables qui clament leur culpabilité.) Byla v tom jakási
absurdní logika, o to zvrácenější, že Záviš Kalandra byl před válkou vyloučen z komunistické strany kvůli demaskování praktik stalinských inscenovaných procesů, a teď právě jeho přiznání vynucené několikadenním mučením považoval francouzský kolega a přítel za bernou minci, ačkoli on je – jak uvádí historik Karel Kaplan – v rámci soudní černé komedie přednášel s jasně ironickým nádechem. Hra na spravedlnost tu očividně dostává nové dimenze – vinní jsou nevinní, ale zároveň i vinní svou někdejší vírou, okatá lež se snaží sdělit do očí bijící pravdu a nastavuje zrcadlo svým soudcům.

„Někdy vidíte spíš do člověka, který lže, než do toho, kdo mluví pravdu.“ „O nikom se nedá tvrdit, že je nevinen, zato můžeme s klidem prohlásit, že vinni jsou všichni.“ A „čím víc se obviňuji, tím větší mám právo vás soudit“. Tohle jsou citáty z poslední Camusovy velké prózy, kterou za svého života vydal. Pád vyšel roku 1956, tedy právě v době psaní VIII. sešitu Zápisníků, a máme-li variaci na téma Svoboda někam přiřadit, pak nejspíše do okruhu této knihy, jejíž definitivní verze v zájmu obecného vyznění prokazatelně oželela spoustu přímých invektiv mířících do řad pařížské intelektuální levice, zato se hemží biblickými aluzemi včetně zapření svatého Petra. O konotacích jména jejího znepokojivého vypravěče Jeana-Baptista Clamence, současně soudce a kajícníka, Jana Křtitele volajícího na poušti i dona Juana, toho bylo napsáno dost a dost. V jeho příběhu jsou hledány nejrůznější prvky autorovy biografie, a především
odraz jeho tragického názorového osamění po vydání Člověka revoltujícího.

Pád je v jistém ohledu protipólem Cizince a plně se vřazuje do logiky Camusova díla. Neubráním se však dojmu, že v jeho podloží rovněž tkví – dost možná podvědomý – zadřený ohlas pražského procesu, který je zároveň hrůzně fascinující divadelní inscenací, pracující s dialektikou lži a pravdy, neviny a viny, jíž nejméně ze všech unikne ten, kdo si myslí, že je jasně rozpozná právě po­dle hlasitého volání. A Paul Éluard ve zmíněné větě užil hned dvakrát spojení se slovesem „clamer“. Clamence tedy nejenom volá na poušti v očekávání nepravděpodobného Spasitele a volá z hlubokosti k neexistujícímu Bohu, ale také hlasitě vyvolává svou vinu, aby nastavil zrcadlo druhým, to znamená celému lidskému rodu, který je napříště ne-li už přítelem, tedy spoluviníkem.

Za zmínku stojí i to, že sám Albert Camus na konci války zastával nekompromisní názor na odsouzení kolaborantů, na nichž ulpěla krev francouzských vlastenců, nezřídka jeho přátel, později se však stavěl proti plošným čistkám v intelektuálních kruzích, a v případě Roberta Brasillacha dokonce přes názorovou propast mezi oběma spisovateli připojil po vnitřním boji svůj podpis pod žádost o jeho omilostnění. Rozuměl přitom těm, kteří se přes násilnou smrt svých přátel nepřenesli a nepodepsali. Grenierova úvaha o „někom z odboje“ má v této souvislosti jistou kulhavou logiku, nicméně Camusovu báseň beze zbytku nevysvětluje.

Ať už je to však s mladou Kalandou jakkoli, spočívá osaměle na úplném okraji v slepé odbočce Camusova díla někde meziČlověkem revoltujícím a Pádem a po svém střeží památku Záviše Kalandry i bolavou ránu francouzského básníka, kterému Paul Celan ve své básni do hrobu klade na víčka ono slovo, jež odepřel „tomu, který mu říkával ty“, a do hypotetické budoucnosti odkládá setkání obou v sněném „my“.

Autorka je romanistka a překladatelka.

Vězeňským inkoustem

na pouta otroka

s něžnou vizáží zastřelených

píšu tvé jméno

Svobodo

Tahy tvých liter jsou mříže

tvá tvář je petlice

bratrská pro katany

Na rozkazy bachařů

Píšu tvé jméno

Svobodo

Svobodo, svobodo zrazená

Kde jsou tví obhájci?

V temnotě sklepení

Praskot tvých něžných očí

Píšu tvé jméno

Kalande umírá

Snadné je psát

Strašné je umírat

Já píšu, píšu

Píšu tvé cizoložné jméno

Na tvé jež v beznaděj uvrženo

Ach! Co jsi udělala s mou mladou

Kalandou? Mřeme nazí

Když z bratrů stali se vrazi

Píšu tvé zvučné jméno

Inkoustem kterým zostuzeno

Abych začmáral budoucnost

Z paměti vyškrtl minulost

Píšu tvé jméno

Svobodo

Bolnými kapitálkami

Pierre Serment

De l’encre des prisons

sur les chaînes de l’esclave

au doux visage des fusillés

j’écris ton nom

Liberté

Tes jambages sont des barreaux

ton visage est un verrou

fraternel aux bourreaux

Sur les ordres des guichets

J’écris ton nom

Liberté

Liberté, liberté trahie

Où sont tes défenseurs?

Dans la nuit des caves

Tes doux yeux ont crépité

J’écris ton nom

Kalande meurt

Facile est écrire

terrible est mourir

J’écris, j’écris

J’écris ton nom adultère

Sur le tien qui désespère

Oh! Qu’as-tu fait de ma jeune

Kalande? On meurt nu

Quand vos frères vous tuent

J’écris ton nom sonore

D’une encre qui déshonore

Pour barrer l’avenir

Pour raturer le souvenir

J’écris ton nom

Liberté

En capitales de douleur

Pierre Serment

In memoriam Paula Éluarda

Polož teď mrtvému do hrobu slova,

jež vyřkl, aby žil dál.

Hlavu mu slož mezi ně,

tak aby cítil

jazyky touhy,

pysky kleští.

Polož teď mrtvému na víčka slovo,

jež odepřel tomu,

který mu říkával ty,

slovo,

před kterým uhnula

krev jeho srdce,

když jakás ruka, nahá jako teď jeho,

toho, který mu říkával ty,

podala mlhavé budoucnosti.

Polož mu to slovo na víčka:

možná

oko, které je doposud modré,

nabude druhé, cizejší modři,

a ten, který mu říkával ty,

bude snít s ním: My.

In memoriam Paul Éluard

Lege dem Toten die Worte ins Grab,

die er sprach, um zu leben.

Bette sein Haupt zwischen sie,

lass ihn fühlen

die Zungen der Sehnsucht,

die Zangen.

Leg auf die Lider des Toten das Wort,

das er jenem verweigert,

der du zu ihm sagte,

das Wort,

an dem das Blut seines Herzens vorbeisprang,

als eine Hand, so nackt wie die seine,

jenen, der du zu ihm sagte,

in die Blume der Zukunft knüpfte.

Leg ihm dies Wort auf die Lider:

vielleicht

tritt in sein Aug, das noch blau ist,

eine zweite, fremdere Bläue,

und jener, der du zu ihm sagte,

träumt mit ihm: Wir.

Paul Celan

Copyright © Deutsche Verlagsanstalt GmbH, Stuttgart 1952 & 1955

Galerie

V dubnu 1935 vyšlo tradiční aprílové číslo časopisu Světozor, který v té době redigoval český historik, kritik a překladatel Záviš Kalandra. Číslo je na titulní straně nadepsané „Po vítězné revoluci surrealismu“ a provází nás fiktivní společností ujařmenou surrealistickými revolucionáři a přetvořenou v novém, striktně nadreálném režimu. V řadě anonymních textů (z nichž větší část pravděpodobně napsal sám Kalandra) a v souboru koláží jsou tu představeny revoluční „stavitelství pro potřeby vznětů – umělý ráj, v němž jedině nám bude dovoleno neumřít bez dosažení nejvyšších met“, „modní hysterie“ – hrudi a kloboučky modistek zdobí kusy syrového masa, rybí kostry a kuřecí pařátky, či recepty revoluční kuchyně, která se „v nové surrealistické společnosti stává stejně důležitým zdrojem vzpruhů a vnitřních oscilací jako sen či pouťové panoptikum“.

Zajímavé jsou rovněž koláže dokumentující pojednání o revolučním surrealistickém školství od fiktivního autora Faty Korbatha: zobrazené nadšení mládežnických mas, které jde doslova přes mrtvoly a z něhož kape krev, však již vyznívá varovněji. Ostatně v Stalinově Sovět­ském svazu je v té době dávno nastolen diktát socialistického realismu, a v Kalandrově aprílovém čísle nelze přehlédnout sarkastický osten namířený proti politicky až příliš zapáleným kolegům surrealistům. Z některých pasáží doslova běhá mráz po zádech – zvláště když si uvědomíme, že Kalandrův odmítavý postoj k pozdějším moskevským procesům a odklon od komunistické ideologie ho nakonec stál život. V procesu vykonstruovaném komunistickou justicí byl v roce 1950 odsouzen k smrti a za mlčení řady těch, k nimž se v roce 1935 obracel s přátelským varováním, popraven. Takto vypadá „politický přehled“ aprílové surrealistické revoluce:

„Sotva se roznesla zpráva o vítězství surrealis­tických vojů, zpozorovaly naše pohraniční stráže četné postavy, které se nepozorovatelně snažily překročit naše hranice… Poněvadž většinou měli těžká břemena, v nichž později byly poznány malířské skříňky a obrazy, byli z velké části pozatýkáni a dopraveni do narychlo zřízených koncentračních táborů. Mezi zatčenými je jeden kritik.“

Jan Machonin

Obejmout tvé hliněné tělo jako hrnčíř.

Obnovit lavičku, kterou jsem viděl v dětství.

Malíček levé ruky proměnit v píšťalku.

Byla by při ruce, nezávislá na hrnčířství.

Být oddaný etymologii, tj. nevěrný hédonismu.

Mlčet, když mlčím, mluvit, když mluvím.

Převedl –b

Zabýval se v noci výhradně tajemným uměním destilačním. Měl plán vyrábět zcela nové vonné látky… Zpočátku měl i jisté drobné úspěchy. Podařilo se mu vyrobit olej z květů kopřiv a semen řeřichy, vodičku z čerstvě oloupané bezové kůry a tisových větví… Pak ovšem existovaly látky, u nichž postup naprosto selhal. Grenouille se pokoušel vydestilovat vůni skla, hlinitě chladnou vůni hladkého skla, kterou normální lidé vůbec nevnímají… Destiloval mosaz, porcelán a kůži, obilí a oblázky.

Patrick Suskind: Parfém

Romanopisec pokrčil masitými rameny a zamířil s pojízdným křeslem k čemusi, co se podobalo truhle, zdvihl víko a odkryl množství lahví, konzerv a pohárů s víky.

„To je merovejská rakev,“ vysvětloval, „udělal jsem si z ní bar.“

Amélie Nothombová: Vrahova hygiena

Oči lidí zesláblých a nervózních, jejichž smyslná chuť vyhledává jídel kořeněných uděním a rosolováním, oči lidí předrážděných a úbytných kochají se skoro vesměs dráždivou a chorobnou barvou klamných nádher: oranžovou.

Joris Karl Huysmans: Naruby

 „…víš, že naše mrtvoly jsou po smrti ohlodávány různými červy, podle toho, jestli jsme byli tlustí nebo hubení? V mrtvolách tlustých lidí se nacházejí larvy rizofagů, živící se kořeny; v hubených jsou to jen fory. To jsou zřejmě aristokrati té havěti, asketičtí červi, pohrdající bohatými hostinami, opovrhující masem velkých prsů a dráždidlem tučných břich.

Joris-Karl Huysmans: Tam dole

Perkins byl hluchý a téměř slepý, prsty se mu pletly a ústa s necitlivým jazykem měl neustále vyprahlá. Ovšem jeho nos! Jeho nos byl zázračně citlivý, báječný nástroj… Perkins dokázal převést všechny počitky, sluchové, zrakové, chuťové i hmatové vjemy na čich. Cítil tak akord v d-moll a dokázal rozlišit vůni tónů vyluzovaných na housle a na violu. Čich mu zprostředkovával hladkost sametu i sílu železa. Říkalo se o něm, že dokáže vyčenichat i rovnoramenný trojúhelník.

Nathanael West: Snový život Balso Snella / Majlant

Jsem asfaltový chodec, pravil Wertheimer, procházím se pouze po asfaltu, na venkově se neprocházím, nekonečně mě to nudí, a proto raději vysedávám v chatě.

Thomas Bernhard: Ztroskotanec

Vypisoval Pavel Houser, spisovatel a publicista.

Mladý slovenský tvůrce svou výpověď situoval do plenéru Východních Karpat. Na zříceninu zdejšího Šarišského hradu pozval zástupce šesti skupin obyvatel, které tu žijí vedle sebe. Zapomenutá končina, ve které Škop se svým štábem hledal odpovědi na vpravdě aktuální otázky, leží na pomezí západní a východní Evropy, kde se střetávají různé přístupy k životu a odlišné mentality. Snímek Iné svety tak popisuje na modelu šesti osudů světy individuálních společenstev obývajících kolektivní prostor, jenž v současné době prochází zásadními změnami a rozličnými globalizačními procesy.

Síla paradoxu

Aktéry pro svůj dokument zvolil režisér velmi příhodně: vycházel v první řadě z přirozeného rozvrstvení obyvatel, přičemž z komunit někdy vybral skutečnou osobnost, zatímco jindy sáhl po zástupném „prototypu“. Na Šarišském hradě se tak při západu slunce sešli starý slovenský pamětník, židovská lékařka, rusínský kreslíř, romský rapper, mladík z rodiny podnikatele a mladý folklorista. S patřičným nadhledem shlížejí pod sebe na úchvatnou scenerii kraje. Autor je nechává rozmlouvat o svérázech jejich života, o hodnotách, které vyznávají, a rovněž o pociťovaných společenských změnách.

Výsadní postavení přidělil nejstaršímu Jánu Lazoríkovi, sběrateli zanikajícího folkloru, jehož úvodní výroky film otevírají. On sám je nositelem kulturního dědictví, protože jako poslední umí zatančit místní tanec „ovčí zdych“. Je to moudrý kmet s jasnými názory, které v podstatě vyjadřují i autorovo stanovisko a hlavní sdělení díla. S jeho filosofií o smyslu stvoření v rozmanitosti a zavržení konzumní existence nelze než souhlasit.

Další postavy do snímku vnášejí nejrůznější specifické problematiky a vlastní hlediska. Divák je seznámen s problémy rusínské menšiny, která se rozpadá, s tím, že národ Židů ze Slovenska téměř vymizel, a také s nelehkým životem v cikánské osadě. Mladší generace je zastoupena dvěma jedinci v rozdílné situaci; otec rodiny řeší nesnadnou bytovou otázku, zatímco student si před luxusní vilou svého otce naříká na závist okolí a pocit osamělosti. Jeden se nadšeně angažuje ve folkloristickém souboru, druhý si stěžuje na nudu (ostatně tak se jmenuje i kapela, v níž hraje na kytaru).

Film rovněž poukazuje na nepochopitelné paradoxy: lékařka musí jet z Prešova 40 kilometrů vlakem do Košic, aby si tam mohla koupit košer maso, které se do košické prodejny vozí právě z Prešova. Kreslíř trénuje rusínské fotbalové žáky klubu Karpatia, v němž však kvůli jejich nedostatku hrají romští chlapci. Rom Červeňák, který si odseděl čtrnáct let v base za ublížení na zdraví, dělá pomocného policistu. Poté, co udal policii místního lichváře, však ze strachu i s rodinou osadu opouští.

„Made in Šariš“

Škop ve svém filmu ovšem nevykreslil jen portréty šesti hlavních představitelů. Zajímala ho současná funkce kultury, především její nové formy, které suverénně vytěsňují tradice místo toho, aby je šířily. Takovým zhoubným médiem je zcela logicky komerční televize a relace typu telenovel, ubohých estrádních programů nebo některých reality show. Přestože jde o mnohokrát obemílané klišé, jež tvůrce ve svém dokumentu pouze znovu opakuje, zkušenost potvrzuje, že tento ubíjející fakt je třeba neustále připomínat.

A čím je vůbec snímek Iné svety tak výjiměčný, že si zasloužil kromě jiných cen také Zvláštní uznání dokumentární poroty na 41. MFF Karlovy Vary? Módní téma, které se na diváka valí ze všech stran, jako by dnes již ztratilo na příslušné naléhavosti. Jenže Marko Škop se na realitu dívá čerstvým pohledem, kterým přehledně odkrývá důležité souvislosti. Jistě mu pomohla i perfektní znalost míst, na nichž natáčel (sám ze šarišského kraje pochází). Ve filmu dokáže vše podstatné zobecnit do funkčního modelu, který lze aplikovat na moderní dobu. Jeho dokument působí velmi autenticky, vtipné momenty v něm střídají emocemi nabité chvíle, syrová realita přechází v takřka poetické obrazy.

A co vlastně spojuje v úvodu zmíněné dokumenty? Všechny ukazují tradiční kulturu v ohrožení a oslavují přirozenou podstatu věcí. Ať už to jsou přírodní Kombajové, bránící se vpádu misionářů, kteří necitlivě přinášejí civilizaci do primitivní společnosti, obyvatelé obce Běšiny, jejichž starosta hájí především „eurozájmy“, či nevšední hrdinové snímku Iné svety. Marko Škop došel v těchto reflexích nejdál. Jistota je jen jedna a zdá se být nevyhnutelná – smutný konec svébytných komunit pod tíhou diktátu globalizace. Přestože film nese podtitul „Made in Šariš“, týká se ve své podstatě celého dnešního světa.

Autorka studuje obor Filmová věda na FFUK.

Iné svety. Slovensko 2006; 78 minut.

Režie a scénář Marko Škop, kamera Ján Meliš, střih František Krähenbiel. Premiéra v ČR 7. 9. 2006.

Splněný sen může mít jakoukoli podobu. Pro Davea Chappella, americkou ikonu televizní zábavy a černošskou popkulturní megastar, je spojen s vizí koncertu jeho oblíbených hiphopových a soulových interpretů, kteří zdarma vystoupí v místě, odkud pocházejí. Velké štěstí pro nás, že u toho byl režisér Michel Gondry, kterého není coby úspěšného tvůrce invenčních videoklipů (Björk, Radiohead, White Stripes ad.) a především autora (dosti přeceňovaného) filmu Věčný svit neposkvrněné mysli nutno jakkoli představovat. Naproti tomu osobnost scenáristy a protagonisty snímku Block Party, komika Davea Chappella, je u nás pohříchu neznámá. Specifické ovládnutí satirické formy, úderného sociopolitického komentáře a parodie (Chappellovou specialitou jsou především rasové stereotypy) katapultovalo před několika lety tohoto příležitostného herce, navazujícího na poetiku klasika žánru stand-up comedy Richarda Pryora, mezi favority zámořské kritiky.
Jeho každotýdenní show pro kanál Comedy Central dosáhla v roce 2003 závratných výsledků ve sledovanosti a společnost Viacom mu nabídla za dvouletou smlouvu neuvěřitelných 55 milionů dolarů. Místo toho ale komik náhle zmizel kamsi na jih afrického kontinentu a vynořil se až koncem loňského roku na své farmě v Yellow Springs.

Už úvodní titulky, objevující se na černém plátně dle diktátu marně startujícího automobilu, a následující scénka s megafonem, s jehož pomocí Chappelle jak na trhu „vyvolává“ hlavní hvězdy filmu, nesou zřetelný otisk Gondryho fantazie. Režisér spolu se supervizorkou kameramanských jednotek Ellen Kuras a střihačským duem Sarah Flack (Ztraceno v překladu) – Jeff Buchanan strukturují film jako lekci v dramaturgii a temporytmu: od počátku prolínají okamžiky příprav s průběhem samotné akce a organicky tak mísí prvky hudební komedie, koncertního filmu (podklady všech písní odehrají průkopníci živě hraného hiphopu, filadelfští intelektuálové The Roots) a netradičního dokumentu. Výjevy mají řád, ale proudí v živých, nespoutaných liniích. Složité váhání, u čeho se jen pozastavit a kde prodlít, se přetavuje v samozřejmost. Ty nejemotivnější okamžiky navíc Gondryho tým rozesel na ploše filmu s důkladností
vojenského stratéga: nejdřív pochybujete, co může předčit slast z naléhavého výstupu rappera Kanye Westa s náhodně objevenou univerzitní pochodovou kapelou z Ohia (jejich Jesus Walks by přiměla k pokání snad i Marilyna Mansona), ale pak krystalicky prostě a přitom s jakousi důstojnou vážností zazpívá Erykah Badu a vám nezbývá než zůstat němě v očekávání věcí příštích. Pocity, jež vyvolávají bolestně melancholické intonace Lauryn Hill v proslulé předělávce hitu Roberty Flack Killing Me Softly (The Fugees na pódiu poprvé po sedmi letech!), jsou jen stěží evokovatelné: kouzlo univerzality.

Přestože je film doslova napěchován tvářemi, ani na chvíli není pochyb o tom, kdo vydává ten nejoslnivější svit – právě elasticita Chappellova komediálního intelektu a jedinečný improvizační talent činí ze zručného filmu zkušenost. Block Party představuje především díky němu vrcholně zábavnou i subverzivní (velkolepě nekorektní slovník, juxtapozice životního stylu zestárlých hippies a hodnot současné hiphopové komunity), nakažlivě pozitivní podívanou. Klíčový podíl na tomto faktu mají také titulky (překládající i jednotlivé vokální výstupy!), jež jsou excelentní prací Petra Šarocha. Můžou nám je závidět i sami Američané; většina z nich v ohlasech přiznává, že mnohým z rapových textů není vůbec rozumět.

Ještě více než vtahující atmosféra dokonalého propojení publika a účinkujících mi v hlavě uvízla soukromá performance slavného eklektika Wyclefa Jeana, určená hloučku muzikantů z pochodového souboru. Prsty, které tlučou do kláves jednoduchá kila, postava spontánně se šroubující ze sedu do stoje a text o tak trochu jiném politickém vzkříšení: „Kdybych byl prezident, byl bych zvolenej v pátek, zavražděnej v sobotu a pohřbenej v neděli. A v pondělí bych se zase vrátil do práce.“

Co bude od úterý do pátku, zůstává jen na vás. Hádám, že budete vytrvale vzpomínat a žít ze stominutového energetického výboje jménem Block Party, který je distribuční událostí posledních měsíců.

Block Party (Dave Chappelle’s Block Party).

USA 2005; 103 minut. Režie Michel Gondry, scénář Dave Chappelle, kamera Ellen Kuras, střih Sarah Flack a Jeff Buchanan. Hrají Dave Chappelle, The Fugees, The Roots, Kanye West ad. České stránky filmu:

www.blockparty.cz. Premiéra v ČR 21. 9. 2006.

Architektonické Benátky, stejně jako většina obřích přehlídek, jsou velkou a v krátkém čase jen těžce vstřebatelnou show. Zvlášť když jsou věnovány tématu tak komplexnímu a mnohotvárnému, jako jsou dnešní velkoměsta. Jak je zvykem, expozice má dvě hlavní části – výstavy v Arsenale a národní expozice v parku Giardini.

Nejrozsáhlejší kurátorská výstava s názvem Velkoměsta, architektura a společnost (Cities. Architecture and Society) obsadila rozsáhlou, 300 metrů dlouhou halu Corderie dell´Arsenale v areálu starého muničního skladu na okraji Benátek. Jejím autorem je londýnský architekt Richard Burdett, profesor architektury a urbanismu na London School of Economic a poradce londýnského starosty. Burdett se problémy dnešních velkoměst zabývá již několik let, snaží se vyvolat diskusi, uvažovat o možnostech dalšího vývoje. Inicioval například cyklus mezinárodních konferencí, které se konaly v největších světových městech, jako New York, Šanghaj nebo Mexiko City. Burdettova výstava na Benátském bienále představuje 16 velkoměst ze čtyř kontinentů. Od slumů Bogoty a Mexiko City přes Istanbul a Šanghaj až po Londýn nebo New York. Satelitní a letecké snímky, kresby nebo fotografie a videa z různých částí doplňují sociologická
a ekonomická data. Autoři zaostřili na migraci, složení populace, rychlost růstu měst, hustotu obyvatel, ale i kvalitu jejich životů. Zajímavé je například srovnání dostupnosti centra veřejnou dopravou a automobilem, kde na celé čáře vede Tokio. Tam se do centra města dostane během 20 minut mnohem více lidí než automobilem. V ostatních megapolích je tento poměr obrácený.

Data, informace a srovnání jistě velmi zajímavá, nicméně je otázka, zda a jak je vůbec možné je přetavit do výstavy. Autoři se snažili data co nejvíce oživit – můžete si stoupnout pod trychtýř a poslouchat zvuky jednotlivých měst nebo se projít po prohnuté promítací ploše. Ale i přes velkolepou instalaci a kvalitní design začnete být u desátého velkoměsta zahlceni informacemi. Data zůstávají velmi abstraktní, chybějí tu příklady, bližší pohled, jednotlivá řešení. V expozici je bohužel jen několik málo konkrétních urbanistických projektů, nicméně velmi zajímavých – například projekt architekta Renza Piana na proměnu přístavu v italském Janově nebo revitalizace železnice v New Yorku.

Celá výstava působí spíše jako výzva nebo výstraha nejen architektům, ale především těm, kteří o budoucnosti měst rozhodují. Starostům a dalším zástupcům největších světových měst byl určen také workshop v úvodu bienále a především pro jejich potřebu bude vydána publikace s názvem Agenda pro 21. století.

Na hlavní výstavu v Arsenale navazuje expozice italského pavilonu v Giardini, která hostí inovativní projekty a výzkum 13 mezinárodních architektonických škol a dalších institucí. Národní expozice téměř padesáti zemí, které jsou zčásti v národních pavilonech v Giardini, zčásti roztroušené po celém městě, odkazovaly k hlavnímu tématu bienále ve velmi různé míře. Spíše než o dnešních velkoměstech tak vypovídají o rozpacích, které provázejí prezentace architektury. Architektonické bienále to má mnohem těžší než jeho starší výtvarný sourozenec. Samotné domy i s jejich kontextem vystavit nelze a kurátoři volí nejrůznější média a prostředníky – ať už tradiční fotografie a modely nebo projekce a filmy, v nejodvážnější interpretaci pak nejrůznější instalace. Vzhledem k rozsahu bienále je třeba zaujmout návštěvníka hned, jinak se otočí a zkusí další pavilon. Navíc kurátoři nemají zcela jasno v tom,
komu je přehlídka určena. Architektům, odborníkům, zájemcům o architekturu, nebo běžnému návštěvníkovi Benátek? Výsledkem je, že v některých pavilonech už jen těžko hledáte stopy po architektuře. Například Maďaři vystavili instalace z levných mechanických hraček z Číny, francouzští studenti se v pavilonu zabydleli, z lešení si postavili komůrky na spaní a velký bar, v kanadském pavilonu je plachta vyrobená z předem daného počtu PET lahví. Mezi nejlepší pavilony patřily ty, kde se podařilo propojit vtip a atraktivitu s prezentací konkrétních projektů. Určitě mezi ně patřil německý, který se zaměřil na konvertibilitu architektury, její snadnou proměnu a přizpůsobení se funkci a situaci. Zaujala i expozice Neznámá japonská architektura a města, která představuje drobné stavby z tradičních přírodních materiálů, především dřeva. Ty tvoří nečekaný protiklad obdivované japonské architektuře ze skla, kovu a betonu. Například
v podobě tradičních čajových domků se tak přírodní materiály a vesnická estetika plíží mezi přísné úhly japonských měst.

Český pavilon, který vytvořil architekt Ivan Kroupa se svými studenty z ČVUT, nám rozhodně ostudu nedělá, byť nepatří k těm, jež zaujmou na první pohled. Vzhledem k velikosti Prahy, z globálního hlediska zanedbatelné, pojali autoři jako velkoměsto celé území České republiky, které je silně urbanizované a v některých oblastech už ztratilo zřetelné hranice mezi městem, krajinou a industriálním územím. V prostoru Česko-Slovenského pavilonu postavili rafinovanou konstrukci z klasického trubkového lešení, které se z nejasného důvodu stalo nejoblíbenějším materiá­lem celého letošního bienále. V modelu české meta-city je nataženo šest průsvitných pláten pro šest projekcí na šest témat – město, krajina, periferie, maloměsto, zničená krajina a komunikace. Každá projekce v jednoduchém sledu prezentuje studentské projekty a myšlenky, které sem tam doplňují realizace profesního ateliéru Ivana Kroupy. Instalace působí velmi
čistě a zdánlivě jednoduše, což vychází nejen z přístupu Ivana Kroupy, ale i z velmi omezeného rozpočtu, který měl k dispozici. Sám do výstavy vložil nejen mnoho času a úsilí, ale i vlastní finanční prostředky. To svědčí mimo jiné o tom, že architektura pro naše politiky zůstává bohužel popelkou.

Autorka je novinářka.

10. mezinárodní bienále architektury v Benátkách. Téma: Cities. Architecture and Society. Hlavní kurátor Richard Burdett. Arsenale – expozice témat, Giardini di Castello – expozice jednotlivých zemí, 10. 9. – 19. 11. 2006.

V Praze jste už dlouho nevystavovala. Na čem jste mezitím pracovala?

V Praze jsem vystavovala naposled myslím v roce 1998. Od té doby jsem třikrát stěhovala ateliér, narodila se mi druhá dcera a s rodinou jsem přesídlila do Vídně. Vystavovala jsem v Brně, ve Vídni a v Minnesotě. Poté, co se narodily dcery, se mi zákonitě změnil pracovní režim. Hodně jsem pracovala v noci. Na práci v ateliéru zbývalo mnohem méně času než dříve.

V pozorování jsem se stala vůči svému nejbližšímu okolí ještě citlivější než předtím. Prostřednictvím dětí jsem měla možnost sledovat, jak se člověk vyvíjí, jak roste, co je všechno potřeba zvládnout, vnímala jsem, možná přímo očima dětí, spousty věcných detailů – listy, květiny, tkaničky bot. Takový malý zázrak. Tyto motivy se už objevovaly ve velkých obrazech z devadesátých let. Kouzlo a tajemství každodenních věcí. Kreslila jsem víc a víc a vyzkoušela si různé techniky. „Nový začátek“ ve Vídni znamenal i přání najít techniku, která by mi dovolovala mapovat soukromé prostory a vzpomínky. Vznikly „kreslené koláže“, které jsem mohla rozvíjet dál. Námětem se staly vedle soukromých prostorů hlavně procesy: myšlení, růst, vývoj, fáze poznávání a podobně.

Mezi abstrahovanými předmětnými obrazy se objevuji i figurativní. Proč?

Malované obrazy, vystavené nyní v Praze, mají za základ vždy konkrétní objekt související s bydlením, s podvědomou touhou po úkrytu. Formálně mě na nich zajímal vnitřní prostor, objem nehmatatelného vzduchu. Objekt (věc) je definován hlavně coby tvar vystřižený ze vzduchu, jako „negativ“. Taková dvojí přesmyčka: prostor v prostoru, a to celé v prostoru. V kreslených kolážích se objevuje lidské tělo, obličej, ruce, rostliny, knihy… konkrétní objekty. Tady mohu čistou, jednoduchou kresbou, hrou s velikostí, různými kombinacemi tvořit na papíře situace-otázky, které překvapují a udivují mne samotnou. Tušení, nalézání a údiv… to umožňuje grafická práce.

Zkuste nějakou takovou „situaci“ formulovat…

Pokusím se: Je lžíce temná? Židlička je jako gesto. Domek na hlavě: máš odvahu? V jedné kapse žije minulost / spoj. V druhé kapse žije budoucnost…

Jak byste charakterizovala svoji současnou tvorbu? Leckdo by řekl, že je vaše dílo těžko zařaditelné, což už je ale vlastně také určitá kategorie.

Nevím, jestli patřím do nějaké kategorie a jestli to je vůbec nutné. Má současná tvorba je o něco tišší, než byla dříve. Teď se více než předtím věnuji grafice. Jsem ráda, že jsem se odhodlala si to vyzkoušet. Neustále mě zajímá polarita: malé – velké.

Co je cílem vaší tvorby? Co sdělujete?

Ráda pozoruji skutečnost a ráda o ní pochybuji. Židle je židle. Může stát na čtyřech nohách. Pokud si židle začíná povídat se stolem nebo prodávat noviny v trafice, přijde mi to zvlášť zajímavé. Židle má totiž víc možností. Výrazově je pro mě důležitá křehkost, vedoucí zadními vrátky k monumentalitě.

Máte dojem, že se něco změnilo v sebereflexi umělce na začátku tohoto století?

Nepozoruji žádnou prudkou změnu. Jsme spojeni s předchozími utopiemi, tématy, pokusy, výkony atd. To nám může pomoci, nebo nás to může svazovat. Tak tomu bylo patrně vždy.

Srovnáte-li umělecký provoz na Západě a u nás, jaké rozdíly vám připadají nejvýraznější?

Mám dojem, že umělecký provoz (ve smyslu domluvit si výstavu, vystavovat, žádat o grant… atd.) je v Česku, Rakousku i Německu hodně podobný. Největší rozdíl vidím ve velikosti a propracovanosti toho provozu. Více otevřených očí a uší si přeje asi každý z nás.

Kdo je vám nejbližší ze současných českých umělců?

To je těžké. Snažím se sledovat českou výtvarnou scénu, která mi přijde zajímavá. Do mého osobního „hit listu“ českého současného umění patří určitě práce Adrieny Šimotové, které velice obdivuji, a také věci Petra Nikla.

Lena Knilli: V těchto domech.

Hunt Kastner Artworks (Kamenická 22, Praha 7), 11. 8. – 2. 10. 2006.

Řada institucí, jejichž prioritním smyslem není uchování a prezentace výtvarného umění, se zaměřuje na nákup uměleckých děl. Ať už jsou takové kroky vedeny zájmy reklamními či investičními, v každém případě – pokud je jasná strategie a cíl nákupů – znamenají významné posílení role vizuálního umění ve firmě a nepřímo i ve společnosti. Hodnota, které se instituci za takové vynaložení prostředků dostává, je nesporně trvalejšího a kulturnějšího rázu než investice do vrcholového sportu nebo showbusi­nessu, a to i tehdy, když akvizice nemají masový ohlas.

Sbírka koláže

Jedním z příkladů je Pražská plynárenská, a. s. Firma vybudovala sbírku, která je výjimečná již svým žánrovým zařazením: soustředí se výlučně na koláž, případně techniky montáže a v menší míře asambláže. Druhově vyhraněné sbírkové vymezení je v prostředí „sbírajících“ korporací v českém prostředí naprostá výjimka, a dlužno říci, že pozitivní. Ještě větší zvláštností je rozhodnutí vytvořit pro sbírku a její prezentaci (a nejen pro ni!) výstavní prostor. Pražská plynárenská jej otevřela v prosinci loňského roku ve Smečkách pod názvem Galerie Smečky. První výstava Jiřího Koláře a Ladislava Nováka představila dvě výrazné osobnosti českého poválečného umění a koláže. Byla k ní vydána publikace (Česká koláž. Sbírka Pražské plynárenské, text Jiří Machalický, Gallery, Praha 2005), dokládající, jak orientace na médium koláže dává sbírce unikátní postavení. Sbírka obsahuje řadu klíčových jmen českého moderního umění. Koláž, jež
patří mezi nejoblíbenější formy moderního umění, tak skýtá možnosti rozšiřování a doplňování (vedle již obtížně získatelných koláží surrealistů Teigeho, Štyrského a Toyen by se ve sbírce jistě dobře vyjímaly skvělé krajiny-koláže Karla Malicha z přelomu 50. a 60. let, ale i řady dalších tvůrců).

Fára: cyklická tvorba

K autorům zastoupeným ve sbírce patří také Libor Fára. Pražské plynárenská vlastní Fárův vynikající cyklus Černá neděle z roku 1981. Ten je nyní vystaven na další přehlídce Galerie Smečky, která je věnována kolážovému a asamblážovému dílu Libora Fáry ze soukromé sbírky a ze sbírek Pražské plynárenské. Důraz na médium koláže a asambláže umožnil vytvořit sevřený výstavní celek, a to i z hlediska časového: jsou představeny práce od šedesátých let výše. Výstava ukazuje provázanost Fárova výtvarného pojetí s jeho čistým, noblesním a vizuálně nezaměnitelným grafickým stylem, kterým ovlivňoval vizuální kulturu prostřednictvím grafických návrhů knih či plakátů a který spočívá ve využívání a manipulování fotografie (ačkoli sám nefotografoval). Vedle až puristické přesnosti provedení a nezbytného perfekcio­nismu je významnou součástí Fárova „rukopisu“ dech tajemnosti: to je jistě reziduum surrealismu, k němuž se umělec
hlásil od čtyřicátých let.

Fárova tvorba je příznačná nejen velkým stylovým a žánrovým pluralismem, ale také neustálou potřebou vyslovovat výtvarné myšlenky v cyklech. Tvorbu chápal do jisté míry jako imaginární projekt, v němž hrál roli předmět nebo objekt. Václav Havel v katalogu Fárovy výstavy z roku 1969 napsal, že umělcovo dílo se pohybuje v napětí mezi „elementárními hodnotami“ a „přirozenou iracionalitou“. Postihl tím napětí věcné, předmětné a „každodenní“ ikonografie a iracionality. Například dřevěný zouvák na boty se stane v cyklu Dialog projektu (1975) imaginárním objektem, nabitým tajemstvím, něčím mezi sochou, objektem a architektonickým pomníkem.

Koláž, fotografie a asambláž

Fára nechápal koláž jako prosté vystřihování, trhání a lepení barevných papírků či fragmentů fotografií. Tradiční lepená koláž, známá již od dob kubismu, jej neuspokojovala právě proto, že spatřoval velké možnosti jejího obohacení ve fotografii a fotomontáži. Koláž nechal přefotografovávat a výslednou fotografii nebo její fragment vkládal do nové „metakoláže“. Na výstavě tak můžeme vidět unikátní projekty fotografické manipulace koláže, které jsou dle mého soudu v českém umění uvedené doby ojedinělé: fotografie a kresby v cyklech Pocta koláži (1972) nebo Otvírání stěn (1972). Tento proces absolutní recyklace fotografie, ale i kresby do nového fotografického média je doveden k jistému vrcholu v cyklu Okno (Ty Okno) z počátku osmdesátých let.

Tehdy, v roce 1981, pařížské Centre Pompidou nakoupilo čtyři Fárova koláže: Zjevení konce (1972–1978), Situace objektu (1975) a dvě z cyklu Zbylé souvislosti (č. 2 a 8, 1978). Ještě za umělcova života tak byl potvrzen výjimečný statut pozoruhodné syntézy kresby, koláže a fotografického média.

Výstava představuje minimálně dvě polohy koláží: goticky temnou, melancholickou (Černá neděle) a eroticky senzuální (Relax). Některá díla je snad možné chápat jako autobiografickou referenci na hledání vlastního prostoru v životě (Situace bílého obdélníku, 1980). Ve Fárových kolážích nalezneme i humor (Břicho Paříže, 1981).

V roce 1969 byl Fára pozván do Janova, kde vytvořil na třicet asambláží, které se řadily do dalšího z cyklů, Hrací stoly. Velká většina jich tehdy v Itálii zůstala. Až v poslední době se řadu z nich podařilo získat zpět do Čech díky Milanu Mikušovi z pražské Galerie Maldoror. Jsou vystaveny v Galerii Smečky jako důkaz Fárovy „malby“ dřevem a dřevěnými fragmenty nábytku. Tam, kde se objevuje azurová barva fragmentů dřeva, můžeme si být jisti, že jde o italskou provenienci.

Kritička Ludmila Vachtová již v roce 1967 o Fárově cyklu Hrací stoly napsala, že autorovým cílem nebyl nihilismus a „destruktivní gesto jdoucí až k nulovému bodu. Bude to znít skoro archaicky, ale zde se věří na umění.“ Jakýmsi kreativním manifestem cyklu se stala asambláž Pocta Marcelu Duchampovi (1980), vítající diváka v úvodu expozice. Je dokladem, že Fára spíše než Duchampův ikonoklastický útok na statut umění ocenil pojetí malovaného obrazu jako ready-made. Duchamp chápal tuby barvy jako ready-made a z toho vyvodil, že namalovaný obraz je také ready-made (odtud logicky, že i Fárův obraz zkonstruovaný z konkrétních ready-made – fragmenty nábytku, parket, dveří apod. – je rovněž ready-made).

Autor je historik umění.

Libor Fára – Držíme pozice.

Koláže a asambláže z let 1969–1988.

Kurátorka Anna Fárová. Galerie Smečky (Ve Smečkách 24, Praha 1), 21. 6. – 30. 9. 2006.

Ti, kdo hudbu Ali Farky Tourého objevili až s jeho letošním CD Savane, budou možná v rozpacích: nejsou ty paralely vůči americkému blues jen mediální hříčkou? Naštěstí ne. Toto blues je dobře vyzrálým spojením kultury afrických otroků a bělošských osadníků – podobně širokou syntézou vznikla hudba nynějších západoafrických kytaristů, mezi nimiž má letos zemřelý Ali Farka postavení legendy.

Vše začalo před padesáti lety. Nově zrozené africké státy přetínaly koloniální vazby a při vytváření národní identity měla hudba roli jednotícího pojiva. „Preferovaným nástrojem se stala kytara, mohla totiž napodobovat místní nástroje, ale přitom nebyla svázána s žádným jednotlivým etnikem,“ píše britská profesorka Lucy Duranová. „Afričtí kytaristé tehdy vynalezli vybrnkávaný akustický styl, založený na cyklických melodiích balafonu a ngoni.“ I v tom je paralela – dějepisci amerického blues se shodují, že oba zmíněné nástroje, loutna ngoni i xylofonu podobný balafon, cestovaly o 200 let dříve s otroky do Nového světa, kde ovšem vymizely předtím, než je stačili zachytit etnografové. Vývoj hudby Západní Afriky (odkud pocházela většina amerických otroků) se rozštěpil na dvě větve, souvislosti jsou zřetelné. Tak například malijský kytarista Habib Koite na tiskové konferenci pražským novinářům předváděl: takhle zní blues v pentatonické stupnici
z Mali a takhle s „blue tóny“ amerických černochů.

Jedním z prvních ansámblů, které vytvářely panafrickou syntézu etnicky diferencovaných stylů, je dodnes existující Les Ballets Africains. V Paříži jej roku 1949 založil guinejský divadelník Fodeba Keita. Aby se vyhnul jazykovým a kulturním bariérám, zaměřil se především na tanec a v souladu s teorií profesorky Duranové použil v sestavě elektrickou kytaru. Po úspěšných představeních ve Francii vyjel Keita na turné po francouzských koloniích v Západní Africe. Elektrická kytara tehdy sedmnáctiletého Ali Farka Tourého ohromila.

Když Mali získalo nezávislost, stal se členem malijského folklorního ansámblu a první kytaru si přivezl z evropského turné. Ve studiu malijského rozhlasu v Bamaku, kde pracoval jako zvukař, natočil své první nahrávky, které mu koncem sedmdesátých let otevřely cestu do Evropy. O deset let později přijíždí do Londýna, jeho setkání s britským producentem Nickem Goldem trvale změnilo hudební dějiny. Po třech „rozehřívacích“ albech Gold seznámil Tourého s Ry Cooderem. Oba kytaristé natočili během tří dnů přelomovou desku Talking Timbuktu, která roku 1995 získává Grammy. Ale Touré se vzepře zvyklostem showbusinessu, tvrdohlavě pracuje na své farmě a odmítá vyjíždět na turné. Gold je nucen vydávat reedice a jednou se dokonce za Tourém vypraví s mobilním studiem a natáčí album, nazvané podle jeho farmy Niafunké. K nové aktivitě se Touré probouzí až v posledních letech života, kdy vznikala deska Savane. Na rozdíl od syrového Niafunké
překvapí bohatstvím barev: zvuk afrických sborů, perkusí a louten jemně doplňuje bluesová harmonika či funkový saxofon. Tourého autorské písně i úpravy jsou ostře řezanými příběhy, v nichž hraje roli charakter, identita, příroda i morální příklad. Francouzské a anglické překlady textů jsou v bookletu prokládány autorovým komentářem, a posluchačům tedy poskytují tolik potřebné informace o kontextu. Jedná se o nahrávku výjimečnou nejen v rámci africké hudby. Tourého Savane působí jako déjà vu: k myšlenkově otevřenému posluchači promlouvá srozumitelnou řečí, a přitom vykresluje zvukovou krajinu nám zcela neznámou.

Autor je hudební publicista.

Ali Farka Touré: Savane. Nonesuch; 2006.

Identifikace ženy / Identificazione di una donna

Režie Michelangelo Antonioni, 1982, 128 min.

Tři roky předtím, než mozková mrtvice paralyzovala italského klasika Michelangela Antonioniho, vytvořil dílo, které směřovalo od filmové výpovědi k osobní zpovědi (stejně jako pozdější Za mraky). Jeho hrdinou je filmový režisér (Tomas Milian), vnitřně sžíraný touhou po nalezení ženy-múzy, ženy-partnerky. Cítí, že jeho umělecká stagnace není naprostou krizí, stačí jen ta správná ženská tvář, aby příběh ukrytý někde v něm vyplaval na povrch. Tuší, že jeho osobní osamělost není neschopností milovat, ale stačí ta správná ženská duše, aby jeho prázdnotu přemohly city. Hledání, pátrání chladnými ulicemi, všeobklopující Nic. Antonioniho hrdina není člověk s vyrovnaným pohledem na svět. To, o čem si myslí, že přesně ví, je jen jeho zoufalou domněnkou. City, které se nakonec zrodí, pak zničí přiznání partnerky, že čekané dítě není jeho. Umělost hudby Johna Foxxe jen zveličuje neschopnost upřímně milovat, sexuální akt se mění jen v ukojení uprostřed prázdných a chladných stěn.
Identifikace ženy je hořkým poznáním, že lidská bytost byla sice zrozená pro lásku, ale její čistá podstata je ukryta kdesi za dveřmi, k nimž se jen velmi těžko hledá klíč. DVD neobsahuje kromě nabídky ostatních titulů společnosti Levné knihy žádný bonus.

Lukáš Gregor

První po Bohu / Pervyj posle Boga

Režie Vasilij Čiginskij, 2005, 99 min.

Válečný film jako ukázka převahy vlastních ozbrojených sil byl vždy doménou světových velmocí, tedy USA a Sovětského svazu, a v dnešních dnech zažívá další vlnu zájmu. Je zkrátka dobré ukázat ostatním nejen vlastní silný arzenál, ale především hrdiny, proti nimž není radno se postavit, a zároveň motivovat potenciální vojáky. Tento snímek se opírá o skutečnou postavu kapitána Marineska (tady Marinin), hrdinu druhé světové války. Marinin jako jeden z nejschopnějších kapitánů ruských ponorek dostává vždy ty nejobtížnější úkoly a vždy je dokáže splnit, i když ne zcela bez obtíží, to by byla nuda. V druhém plánu pak sledujeme Marininův osobní život. Kvůli kariéře se zřekl své kulacké rodiny i umučeného bratra a teď jde tajná služba po něm, hrdina-nehrdina. Něco tu však nesedí, příběh totiž vypráví dívka, které ve válce zemřela rodina, a ona se vydá na vojenskou základnu dělat pomocnou kuchařku. Když zahlédne Marinina, okamžitě se do něj zamiluje.
Režisér jí však nedoká že přiřadit dostatečnou roli a nechává jí ve filmu minimum prostoru, až se stává zcela zbytečnou. Nabízí se otázka, zda mu šlo jen o to vytvořit skrze její pohled z Marinina až mytickou postavu (vždyť je pro ni „prvním po Bohu“). Čiginského snímek jistě nepatří k tomu nejlepšímu z ruských válečných filmů, až příliš z něj čiší snaha dokázat, že i v Rusku umějí natočit velkorozpočtový spektákl.

Jiří G. Růžička

Mise 1549: Boj o budoucnost / Sengoku jieitai 1549

Režie Masaaki Tezuka, 2005, 88 min.

Režisér, který má za sebou filmy s lákavými názvy Godzilla vs. Megaguirus, Godzilla Against MechaGodzilla nebo Godzilla, Mothra, Mechagodzilla: Tokyo S.O.S., tentokrát opustil roztomilého potomka dinosaurů a natočil snímek o střetu minulosti se současností. Diváka pak do děje zasvětí hned na začátku, kdy při jakémsi pokusu nechá zmizet dobře technicky vybavenou vojenskou jednotku, ona však ve skutečnosti nezmizí, jen se dostane do minulosti, konkrétně do období občanské války v Japonsku v 15. století. Tady sice většinu armády postřílejí středověcí vojáci luky, přežijí však ti nejsilnější a nejmocichtivější, kteří začnou měnit dějiny Japonska. Změna se projevuje tak, že na Zemi vznikají jakési černé díry, požírající vše, co vlastně kvůli změněné minulosti přestává existovat. A v tu chvíli nastupuje na scénu exvoják Yosuke Kashima, který má svého bývalého kolegu v minulosti zpacifikovat a zachránit tak současnost takovou, jaká je. Možná to zní přitažlivě,
každopádně však film začne po chvíli nudit. Samuraj proti tanku je sice zábavně monumentální obrázek, scénář ale nezastoupí. A ten vychází z milionkrát omletého stereotypu o srdnatém hrdinovi, který překoná všechny překážky, a divák vlastně vůbec nepochybuje o jeho budoucím triumfu. Přitom stačilo přidat jen trochu nadsázky a nebrat se tak vážně…

–jgr–

Safecracker

The Adventure Company 2006

PC

Safecracker je hra o páčení sejfů. Společnost The Adventure Company dlouho vyvíjela hru, která by apelovala především na lidi milující hádanky a rébusy. O nic jiného v ní nejde, prostě jen chodíte od trezoru k trezoru, namáháte mozkové závity a otevíráte dvířka. Dohromady je tu pětatřicet trezorů, každý přitom poskytne po otevření indicii k vyluštění dalšího. Není to vše, velkou roli hraje schopnost pozorovat okolí a odvozovat z něj možnosti pro vyřešení hádanky. Minimalistický nápad s maximální koncentrací na hratelnost, napadne vás možná – ale není to tak úplně pravda. Ve skutečnosti jsou rébusy až příliš jednoduché nebo okoukané z jiných her, konkrétně přímo ze starší hry stejného názvu. Pro hráče Mystu nebo Atlantidy nebude Safecracker představovat žádnou výzvu, a tak u něj stráví maximálně několik příjemných hodin. Náhodným kolemjdoucím se protáhne doba hraní na den, a jestli vám dělají problémy tři bedny v Tomb Raider, které
se mají přesunout na tři výrazné plošinky, pak nad úkolem zřejmě strávíte zbytek života. Ale buďme vděční za každou alespoň průměrnou logickou hru.

Pavel Dobrovský

Johnny Cash

American V: A Hundred Highways

American Recordings / The Island Def Jam Music Group 2006

Páté zastavení série American, kterou Johnny Cash připravoval s producentem Rickem Rubinem, vyšlo až dva roky po zpěvákově smrti. Pozor, nejedná se o studiové „zbytky“, ale regulérní album, které nestihlo být dokončeno. Rubin, jehož renomé vzklíčilo v oblasti hiphopu, přiměl Cashe odpoutat se od countryových idiomů směrem k osobitým coververzím žánrově mnohdy na míle vzdálených autorů. Vrcholem cesty bylo album American IV: The Man Comes Around s předělávkami Nine Inch Nails, Beatles i Depeche Mode pouze za doprovodu kytar a geniálně použitého harmonia; deska jaká se povede, pouze když „Pámbu není doma“. Cash našel společná témata v dosud neznámých vodách, souznění bylo jiskrné a synergické. Pátý, zřejmě poslední díl seriálu (nebudou-li zlegalizovány bootlegy, které se kolem Američana vyrojily) nechce být tak oslnivý. Seznam skladeb neaspiruje na světaznalou oslnivost, kromě Bruce Springsteena jde o Cashovi žánrově blízká jména – Hank Williams, Gordon
Lightfoot atd. Až na vydupávaný tradicionál God’s Gonna Cut You Down se album odehrává v pomalém tempu (znovu jen kytary a harmonium) s lehce bluesovými názvuky, tématem je opět bilancování, naděje pro hříšníky, cesta k víře, vzpomínky na románky i vyznání lásce trvalé. Neokázalá hudba ustupuje do pozadí a dělá místo předání posledních vzkazů.

Petr Ferenc

Forest Jackson

Cymbalism

Mosz / Starcastic 2006

Hlavní fór alba: je poutavé i tehdy, když nevíme, že 99 procent zvuků tu pochází z činelů. Člověk dnes může vystavět v digitálním prostředí svůj zvukový svět z kusu plechu, papíru, zeleniny: i tam se ale může chovat příliš absolutisticky, moc váhavě nebo rozjíveně, zkrátka dělat stejné chyby, jako když svět definují Castro nebo Paroubek. Berlíňan Hanno Leichtmann (= Forest Jackson, avant-pop Ich Schwitze Nie, písňový projekt Static, spoluhráč Jana Jelineka) si umí činely přesamplovat do útočných basů, skleněných tónů podobných elektrickému pianu, digitálních záškubů zvuku – glitchů. Převládá potemnělý dub a triphop, občas se vynoří vokály. Přitom se nepopírá základní povaha nástroje, je tu v slyšet v charakteristických polohách a rytmické funkci: během vzniku v letech 2002–2005 Jackson v klidu pátral, kolik příležitostí má činel… Album má dobrou a konzistentní atmosféru, progresivní zvukový proces i výsledek se nevylučuje s tím, že tu
vznikla spotřební hudba. Dobrému zvuku napomohl mastering berlínského Stefana Betka čili Polea, uznávaného mistra digitálního dubu. Projekt vyšel na labelu, jehož českou paralelu nenajdeme. Značku Mosz vede rakouský kytarista Martin Siewert, progresivista, který ovšem vydal i jedno z nejúspěšnějších písňových alb v Rakousku. Aktivistka s nadhledem jménem Gustav a její Rettet Die Walle, zpívané a rapované zčásti anglicky, buďtež bonusem k tomuto tipu.

Pavel Klusák

Nikdy mě nezajímal postoj, který tvrdil: Vondráčková a další socialistické hvězdy beztak jednaly nečestně a trapně, protože si vypůjčovaly prověřené hity západních hvězd. To je nesmysl: živá výměna písniček a hudebních témat fungovala jako organické spojení napříč muzikou odjakživa. Přináší stejně šancí jako každá jiná otevřená výměna a sdílení. Ve věku copyrightu dvojnásob.

Woody Guthrie na manuskript své rané folkové hymny This Land Is Your Land připsal: „Kdokoli bude tuto píseň šířit a zpívat bez mého vědomí, stává se automaticky mým dobrým přítelem.“ Jistě, coververze mohou být i prošvihnutou šancí. V zásadě však téměř vždy napínavě vypovídají o původní písni, její nahrávce (to není totéž!), kulturním kontextu i odvážlivcích, kteří si song berou do úst. Coververze jsou pochopitelně také marketingový nástroj. Nazpíváte-li song od Abby nebo Psích vojáků, zaujmete tím i ty, kteří by si vás jinak neposlechli. Coververzí dnes existují desetitisíce, dá se o nich uvažovat jako o síti.

Jaké to bude bez proudu

Francouzský hudebník Sylvain Chauveau na pražském jarním koncertu živě uvedl program, který po dobrém francouzském labelu DSA nyní vydává česká značka Next Era. „Akustická pocta“ skupině Depeche Mode je starý, ale pořád lákavý nápad. Vždyť právě písně Martina L. Gorea jsou zdánlivě nerozlučné od elektronických zvuků a komplexních aranžmá kapely. Depeche Mode přece posloucháme pro tu „strojovnu“, technopopovou kazajku, do které jsou písně vsazeny. Ale atraktivní a dráždivý paradox skupiny spočívá v tom, že je zároveň lyrická. Krutá Blasphemous Rumours, agnostická In Your Room, přímočaře milostná Never Let me Down Again – všechny si lze zpívat cestou na autobus, i když poprvé se při tom ne­ubráníme překvapení, jak obnaženě, jinak, jádro písně zní. Část repertoáru dokázal Gore vybavit do nezvyklých stran uhýbajícími melodiemi (viz výše zmíněné nebo Enjoy The Silence). Východisko tedy není špatné. Co s ním dál?

Odklít začarovaný hit

Jak řečeno, coververze mohou vyznít jako komentář k původnímu stylu a kontextu písně. David Byrne na koncertech s extatickým nasazením zpívá I Want To Dance With Somebody, hit Whitney Houstonové. Působí to jako odkletí písně, kterou – jak Byrne ukazuje – lze myslet i upřímně, ne zapět ji v žánrové stylizaci. Některé skladby utrpí půvabnou demytizaci, jakmile se zbaví distance velkého pódia: laptopová kabaretiérka Kevin Blechdomová si na Private Dancer (od Tiny Turnerové) bere banjo a lo-fi elektroniku, odevzdané „jsem tvá soukromá tanečnice“ náhle sestupuje z odalisčina budoáru do suterénní reality. Nemohu se zbavit dojmu, že mnoho coververzí vzniká z jisté muzikantské solidarity s materiálem, s písněmi, jež by mohly mít lepší osud než v originální nahrávce. Coververze mohou odkrýt, co bylo původním stylem zaretušováno nebo zameteno pod koberec: proto se ke hře s novými verzemi tak dobře hodí
nedokonalé a špatné písně. Na albu Třináct fláků od Kaťáků jediná Mňága a Žďorp nepředpokládala, že má v rukou kvalitní materiál; ve Stovkách hotelů tak odkryla melancholii, v níž se dá slyšet i sebeobelhávání a rezignace. Podobně jedná křehké, hudebně dost rafinované norské duo Susanna and The Magical Orchestra, když na čerstvém albu posouvá rockerskou konfesi It´s A Long Way To The Top australských AC/DC do opravdové konfese-zpovědi s kostelní atmosférou. To už je nejvyšší patro cover­verzí, zvládnutý konceptuální cyklus.

Mluví Chauveau svými křehkými komorními verzemi s cellem a klavírem víc o sobě, nebo o depešáctví? V jeho „akustické“ poctě v pozadí cvrlikají drobné elektronické ruchy – ale to je jediný paradox, kterého se dopouští. Navíc zní apartně: ocitáme se tedy v říši bez napětí, v komorním večeru líbezných popových árií, jejichž pomalé tempo a časté pomlky nás za chvíli začnou unavovat. Ambientní hudba Rogera Ena (bratra Briana) nebo českých Kora et le mechanix se potýká s jedním velkým nedorozuměním: všechno je v ní hezké. Podobnou polohu, reprodukci v různých odstínech pastelové růžové, volí Sylvain Chauveau.

V upřímném salonu

Zdá se, že sami Depeche Mode pracují v silném „dvouvrstevném“ modu: songy a jejich elektronické aranže jsou vůči sobě v napětí, vlastně lze celý jejich repertoár pokládat rovnou za coververze. Od nich lze pochopitelně udělat úkrok zpět k „fiktivnímu originálu“, asi jako když Johnny Cash s kytarou vysvléká Nine Inch Nails (Hurt) i samotné Depeche Mode (Personal Jesus). To Chauveau nechtěl. Jeho komplikovanější tah má ale v sobě omezení žánrové salonní hudby. Snad je to pro něj „upřímný“ překlad do kódu, který je mu vlastní. V tom případě je však vystavený tvrdé konfrontaci s osobními gesty, která tají silnější příběh (o hudbě nemluvě). Lze myslet na Caetana Velosa, který vede k brazilské akustické lehkosti nirvanovské Come As You Are, nebo na Mikea Pattona a skupinu Fantomas, která pouští na povrch ďábelské a animální rysy, jež slyší v soundtrackových motivech Kmotra či Městečka Twin Peaks. Poměrně známí
„etničtí“ rockeři Yat-Kha ze sibiřské Tuvy na loňském albu Re-Covers vzpomínají, jaká elpíčka pronikla na sovětský východ a formovala jejich hudební povědomí: buddhistický hrdelní zpěv a lokální nástroje tak znějí v Man-Machine od Kraftwerk, Santanově Black Magic Woman nebo jedné z nejpřebíranějších písní vůbec, dekadentnímu žalozpěvu Love Will Tear Us Apart od Joy Division. Vrcholem je Exodus Boba Marleyho, kde se prozrazuje blízkost jamajského reggae s rytmem koňského cválání, typickým pro Tuvu.

Našinec může při Re-Covers myslet na ilegální burzy desek za socialismu. Možná že kdyby tam Chauveau spolu s námi nakupoval pašované Depeche Mode, měl k nim dnes plastičtější vztah. Takhle nabízí bezproblémovější tvar než oni, což je po pětadvaceti letech existence kapely co říct.

Autor je hudební publicista a scenárista.

Sylvain Chauveau & Ensemble Nocturne: Down To The Bone (An Acoustic Tribute To Depeche Mode).

Next Era, distribuce Sony BMG; 2006.

Deska se beze zbytku táhne v pomalých tempech, je výrazně repetitivní a akcentuje čistě znějící akustické nástroje (hostující živé perkuse), jejichž propojení s elektronikou vede až k znepokojivé rozvrzanosti – asi jako kdyby byl Tom Waits psychedelií ovíněný Brit. Čistě syntezátorových momentů moc neslyšíme, výjimkou je skladba The Made Man’s Manifesto, která ve své první části těží z pozic dobytých již koncem osmdesátých let, v druhé pak spadne do spontánního rockového jamu. O podobně špinavý zvuk se jinak přepečlivě čistotné Růžové tečky pokoušely před šesti lety na albu A Perfect Mystery, tehdy byl výsledek jaksepatří hybný a místy až rockově pompézní. Na Your Children… jako bychom slyšeli: Nemá cenu cokoliv předstírat. Efektní aranžmá či dlouhou centrální skladbu na albu nehledejme, vypjatost v charakteristickém vokálu Edwarda Ka-Spela byla vystřídána hlubší, místy zahuhlanou polohou. Novinkou je
docela časté vrstvení zpěvákova hlasu, občas se doslova „opírá sám o sebe“.

Písňová tvorba, k níž se skupina v polovině devadesátých let uchýlila, má celou řádku poznávacích znamení. Patří k nim křehká baladičnost, občas téměř barové vyhrávky klavíru a houslí, melodicky nosné party dechových nástrojů (však má skupina v řadách špičkového dechového multiinstrumentalistu Nielse van Hoornblowera) a decentní grooves, jejichž role po odchodu bubeníka výrazně vzrostla. Vše jmenované od Legendary Pink Dots slýcháme již dvanáct let, od vydání mistrovského alba 9 Lives To Wonder; a slyšíme to v jiném aranžérském hávu i nyní. Na novince se nicméně neobjevuje ani jeden jindy tak oblíbený valčík.

Devět písní alba (opět poměrně výjimečně bez instrumentálek) je rámováno dvěma miniaturami mísícími hlasy dětí s jednoduchou klavírní melodií a větami: „O čem přesně jsou ty tvé noční můry?“ na začátku a „Něčím ses musel provinit“ na konci. Nelze nevzpomenout story Ka-Spelova dětství – příběh outsidera s ohromujícím IQ, jehož si v předškolním věku coby studijní raritu podávaly týmy psychologů. Ka-Spel na to dodnes vzpomíná s odporem a zmiňuje nekonečná hejna nočních můr nalétávajících na jeho dětský spánek. Že by takto uvedená deska byla katalogem špatných snů? Nebo rovnou zpovědí? Po zmíněné závěrečné větě, do úplného ticha, zpěvák zašeptá: „Thank you“. Rozhřešení sice nezní moc povzbudivě, akt zpovědi ale mohl být svou podstatou očišťující.

Neberme ovšem Your Children… jako beze zbytku konceptuální album. Společnou nit má v sobě zašitou víceméně každý počin Pink Dots, tenhle není o nic viditelnější. Vrací se Ka-Spelova stará témata – polemika s křesťanstvím v asi nejvíc hitové No Matter What You Do, utopie v The Island Of Our Dreams – ta snad až příliš připomíná o pět let starší Our Dominion. Tehdy byl ráj dosažen a zase ztracen, nyní se Ka-Spel svého protějšku (lásky?) jen zpovzdálí táže: Jaké to tam je? Opravdu takové, jak jsme snili, nebo plné bestiality? Tematickou novinkou je Ka-Spelovo vyrovnávání se s počátky stáří – dvaapadesátiletý zpěvák již netouží po spalující lásce k submisivní bohyni Astrid (jak tomu bylo v jeho asi nejmrazivějším love songu The Shock Of Contact), ale nebýt své blízké časem na obtíž. Táhlá a rytmicky neměnná Bad Hair jakoby nikde nezačíná ani nekončí. Stále stejný rytmus doprovází introvertní
pozpěvování, okolní ruchy k nám doléhají, ale netýkají se nás. Část legendárních růžových mikrofonů je opět nastavena z oken. Tentokrát do mnohem bližšího vesmíru než jindy.

Část alba skupina určitě předvede i v rámci playlistu pražské zastávky svého výročního turné. Oslavit čtvrtstoletí Legendary Pink Dots můžete 3. října 2006 v pražském Roxy v rámci průběžného festivalu Stimul.

Autor je zástupce šéfredaktora časopisu His Voice.

Legendary Pink Dots: Your Children Will Placate You From Premature Graves. Roir; 2006.

„Psát zine je akt sociální změny. Při tvorbě alternativních médií se z pasivního konzumenta komerčních sdělení stává aktivní autor. Takže i když váš časopis skončí v té nejzaprášenější polici novinového stánku, nezoufejte… V dnešní době z konzumenta aktivním tvůrcem, to zase není tak málo“, prohlásil Steven Duncombe, univerzitní profesor a zároveň bývalý vydavatel punkového zinu. Samotné označení „fanzin“ vzniklo spojením anglických slov „fan“ (fanoušek) a „magazine“ (časopis). Jde tedy o tiskoviny, které jsou psány, vydávány i rozšiřovány fanoušky. Fanziny jsou také nerozlučně spjaty s papírem – alternativní, elektronické magazíny s nimi nelze zaměňovat. „Skutečný underground učinil velice ne-postmoderní krok, když setrval na formě tištěného slova a využití poštovních služeb. Fanziny představují radikální svět bez elektronických sítí a polemizují s tvrzením, že současný underground lze nalézt pouze na internetu,“ psal
David M. Gross v magazínu Time z roku 1994.

Těžkej nářez

V Česku se začaly ziny objevovat takřka okamžitě po pádu komunismu, kdy se aktivity kolem nich chopili lidé z původně under­groundového prostředí. Ti se pohybovali v kulturní sféře vymezené především hudebními směry, jež nějakým způsobem ovlivňovaly tehdejší „neposlušnou mládež“. Těmi byly zpočátku devadesátých let především styly jako metal, počátky hard core, punk, ale také všelijaké skupiny bigbítových nadšenců ještě z dob končící komunistické éry. Vůbec prvními impulsy byly těmto aktivistům, kteří podle svých slov nechtěli jen navštěvovat koncerty a de facto se tak omezit na konzumaci nové hudby, zahraniční hudební časopisy typu Metal Hammer, které byly v tehdejším západním světě již běžnou nabídkou trhu pro všechny, kdo nepropadli mainstreamovým hudebním směrům. „Progre­sivní rock byl na vzestupu a mladí hudební fanoušci už najednou nechtěli číst nekonečné rozhovory s ješitnými kytaristy, upírajícími pohled na hašišem propálené díry ve
svých těsných kalhotách do zvonu, kteří mleli tuny keců o ,kosmické harmonii‘ a ,hudební jednotě‘“, popsal vznik fenoménu hudebních fanzinů přední rockový žurnalista Nick Kent v předmluvě své knihy Těžkej nářez.

Za prvními podomácku vyrobenými fanziny stáli u nás vedle aktivistů z undergroundu právě vyznavači metalové hudby. Je to koneckonců logické, neboť na začátvku devadesátých let byl tento styl v Československu v plné síle. Po vzoru kapel, které začínaly již v předchozí dekádě, vznikaly nové skupiny a ty již zavedené plnily sály a vydávaly desky, jež nechyběly ani v hudebním obchodu nakladatelství Albatros.

Právě vznik nových kapel a potřeba jejich prezentace širšímu okruhu zájemců vedla první nadšence k tomu, že začali vydávat časopisy svépomocí. Doslova kultovní byl v té době fanzin nazvaný Metaliště. Byl dostupný na koncertech, ale stejně jako většina pozdějších titulů se šířil hlavně z ruky do ruky. Metaliště vynikalo v době své největší slávy zejména tím, že s takřka nulovou úrovní grafického zpracování, v nakopírované skládačce papírů dokázalo přinést fanouškům metalu velmi kvalitní informace. Vedle klasických recenzí na koncerty, které zpravidla psali starší metalisté, také nabídlo v každém čísle hned několik kritik na demo­snímky nově vznikajících kapel, aktuální alba zavedených formací či rozhovory s muzikanty. Ty byly buď autorské – v případě domácí metalové scény, nebo převzaté ze zmiňovaných zahraničních titulů – když šlo o světoznámé metalové hvězdy.

Už v počátku devadesátých let začal svůj metalový fanzin vydávat také Wladimir 518, dnes známý frontman hiphopové formace Peneři strýčka Homeboye, který se nikdy netajil svými metalovými začátky. „Byl jsem ortodoxní metloš a bavilo mě shánět informace o kapelách, komentovat dění ve scéně a vůbec něco tvořit,“ říká s tím, že byl sám překvapen počtem lidí, kteří si fanzin předplatili. Pod názvem Skeleton vycházel tento počin tři roky a čtenářům se dostalo do ruky celkem asi dvanáct čísel.

V téže době se ale začala psát historie i dnes zavedených hudebních časopisů, jako je například Riff Raff a Spark. Ty začínaly původně jako fanziny, ale později se zvedala jak grafická, tak i obsahová úroveň materiálů, byly tištěny na ofsetu a staly se běžně dostupnými profesionálně vedenými tituly.

Nový underground

Už v počátcích devadesátých let se ale začínala formovat jakási hybridní, ne přesně vymezená parta lidí, která stála u zrodu novodobého undergroundu. Šlo převážně o prolínání předlistopadové političtěji smýšlející mládeže napojené na bigbítovou scénu a nové nadšence pro styly jako punk či teprve začínající hardcore. Tito lidé vydávali klasické fanziny kopírované „u někoho v práci“ a vedle hudby nabízeli i jistý intelektuálně laděný přístup. Fanzin tak představil možnost prezentace jak umělecky avantgardních a nekomerčních projevů, tak společensky kritických stanovisek. Je to cesta, jejíž pomocí se dorozumívají umělecké minority, vyhraněné subkultury a komunity, které se programově vymezují vůči mainstreamu.

Krom domácích kapel se v těchto zinech prezentovaly i stylově nezařaditelné modly typu Swans nebo Sonic Youth. Časopisy, jako například Oslí uši nebo Shot, zejména po obsahové stránce dodnes dokazují nevyhraněnost začátků této scény. Vedle punkových kapel a zmiňovaných alternativních skupin slučovaly též čtenáře se zájmem o „post­depešácké“ elektronické nebo goticky laděné směry. Z hlediska obsahu si byly takřka všechny hudební ziny velmi podobné, nebylo třeba hledat nějaký průlom, jelikož šlo hlavně o lokální šíření informací. Nebylo důležité být jedinečný, ale nabídnout lidem, kteří neměli jinou možnost, aby se dostali k aktualitám z tehdy ještě nepříliš rozjeté scény, ke kontaktům na kapely, ale také k samotné komunikaci se svými souputníky při předávání časopisů a dojmů ze získaných informací. Převládal proto systém recenze koncertu, historie některé zavedené kapely, recenze demosnímku kapely nové a rozhovor
s aktivistou té či oné party působící ve scéně.

Mezi první fanziny se řadí také legendární periodikum Malárie, za kterým stojí stejnojmenné hudební vydavatelství, jež má na svědomí první vydávané nahrávky domácích i zahraničních punkových a hardcoreových kapel na kazetách a později i vinylových deskách. Zatímco časopis, který byl vždy v popředí, co se týče informací, je již minulostí, vydavatelství a hudební distribuce funguje dál. Zapomenout nelze ani na zin Minority či Hlubokou orbu, která patří mezi nejlépe zpracované fanziny v polistopadové historii. Vedle hudebních témat tyto časopisy z velké části nabízely též jistou politickou rovinu, jelikož od poloviny devadesátých let kulminovaly otevřené střety mezi tehdejší alternativní mládeží, která byla cílovou skupinou podobných zinů, a neonacisty. Realita vzájemné rivality obou vymezených skupin vedla k tomu, že se navzájem napadaly na lokálních akcích, a fanziny pak šířily ve scéně také zprávy tohoto typu,
případně krátké reporty o stavu scény tam či onde.

Další fanzin z této doby, Papagájův hlasatel, také zmiňují odborníci jako titul, který se zasadil o rozvoj domácí politické karikatury, případně komiksu. Samizdaty této doby nikdy, stejně jako tomu bylo dříve, neměly žádné vymezené zázemí. Vše stálo na aktivitách jednotlivců a obsah se rozšiřoval o nové autory průběžně tak, jak se zin šířil, případně podle toho, kolik bylo v tom kterém městě a okolí aktivních lidí. Většina kontaktů vedla přes P. O. boxy, kde si vydavatelé vybírali příspěvky a ostatní korespondenci. Tvůrci často patřili mezi aktivní členy scény, hráli v kapelách, pořádali koncerty a komunikovali s ostatními aktivisty po republice i v zahraničí.

Zin jako styl

Již v polovině devadesátých let bylo zcela jasné roztříštění na jednotlivé styly a různí lidé začali vydávat ziny zaměřené stále více na ten či onen styl. Vedle klasického hardcore sílila odnož takzvaných straight edge, kteří usilovali o fyzickou i myšlenkovou čistotu, stavěli se proti užívání drog včetně kávy či čokolády, bojovali za práva zvířat, hlásili se k veganství a odmítali sexuální promiskuitu. Z hlediska hudebních fanzinů byli právě straight edge zřejmě nejaktivnější v nabídce ostatních i nehudebních témat. Kolem fanzinů se začaly seskupovaly party aktivistů, kteří později tvořili politická hnutí nebo sdružení. Klasickým případem byl jeden z nejrozšířenějších zinů této doby, litoměřický Different Life. Stejnojmenné hnutí, které časopis produkovalo, se v intencích straight edge věnovalo zejména akcím za práva zvířat, proti kožichům a testování kosmetiky, ale i dalším, zpravidla proti­rasisticky motivovaným
projektům. V časopisech se pak objevovaly i první fundované komentáře ke globální politice, vykořisťování třetího světa či ekologickým problémům. Podobně laděné byly i další ziny, jako například Euthanázie, Reskátor, nebo různé občasníky, vydávané zpravidla u příležitosti různých demonstrací, petičních akcí nebo jiných kampaní, za kterými stáli vesměs titíž lidé. Nepominutelný byl i pražský Medvěd 09, který vycházel několik let a poměrně přesně monitoroval dění na pražské scéně. Podobně jako ostatní ziny sice již nenabízel klasický strojopis – nahradil jej počítač –, ale stále šlo o lepenou grafiku a černobílý xerox.

Zmiňované střety alternativní mládeže a neo­­nacistů, stejně jako rozmach nerasistických skinheadských odnoží znamenaly též rozvoj ultrapravicových a nepolitických skinheadských hudebních zinů. Například tituly Patriot, White Rock Music nebo Skinformátor vycházely z takřka shodné obsahové koncepce jako ostatní časopisy, ale byly jasně neonacisticky a rasisticky orientované. Neonacistickým čtenářům nabízely rozhovory se členy ultrapravicových kapel, které byly až bizarně jednotné.

Kupodivu velmi podobné byly na první pohled i časopisy nerasistických skinů z odnoží SHARP (Skinheads Against Racial Prejudice) či Trojan skins. Vzhledem k tomu, že tato scéna neměla v českých vodách mnoho domácích kapel, soustředili se vydavatelé časopisů jako Trojan Skinkong a další zejména na zahraniční kapely stylů oi a na domácí scéně rozšířenější ska. Vedle hudby ale nabízely tyto ziny taktéž antifašisticky orientované články, upozorňující na aktivity neonacistů a rozbory procesů s aktivisty antifa. Právě v těchto skinheadských časopisech začal vznikat trend inzerce. Už od prvního rozmachu nerasistické skin subkultury se totiž začaly objevovat první reklamy na distribuce oblečení skinheadských značek, bot a dalších doplňků. To se postupem času rozšířilo se vznikajícími obchody s punkovou, rockabilly či hardcore módou i do ostatních přeživších fanzinů.

Od prvních skutečně undergroundových zinů, které skončily v archivech někdejších aktivistů nebo zcela v nenávratnu, až po dnešních několik titulů ušel fanzinový samizdat i přes­to poměrně dlouhou cestu. Snad ještě platí slova Dereka Cheziho, že „vydavatelé zinů se pohybují na tenké hranici mezi antikorporativním přístupem a sociálně kritickým étosem a touhou získat pozornost pro své úsilí“. V současnosti, kdy je většina informací dostupná na internetu, se ale samotná scéna otáčí k těmto periodikům zády. Několik stále přežívajících titulů lze koupit ve zmiňovaných obchodech s módou a prodejnách alternativní hudby, ale nové tituly vznikají jen velmi lokálně pod rukama nadšenců. Možnosti, kde sehnat fanziny, se tak omezují na podniky, kde se scházejí aktivisté nebo konají menší lokální koncerty. V záplavě nových kapel, které týden co týden koncertují po českých zemích, je to přitom tak trochu škoda. Zatímco politické ziny stále vycházejí,
domácí hudební undergroundová scéna již zřejmě necítí potřebu komunikace, tak jak tomu bylo dříve, protože se stává do jisté míry konzumním prostředím.

Autor je redaktor deníku Právo.

Nie je žiadnym tajomstvom, že slovensko-maďarské vzťahy sú najcitlivejšie vnímané zo všetkých ostatných vzťahov, ktoré Slovensko so svojimi susedmi má. Takými zostávali aj v období, keď Slovensko a Maďarsko pracovali na svojom vstupe do Európskej únie a súčasťou vládnej koalície bola aj Strana maďarskej koalície (SMK). Netreba sa preto diviť, že keď vstúpila do vlády Slovenská národná strana (SNS), teda strana, ktorá je v európskom kontexte považovaná za stranu jednoznačne nacionalistickú, a zopár výrokov jej predsedu, ktorý zastáva dlhodobo antimaďarské pozície, možno považovať za akúsi rozbušku, tak to malo za následok zhoršenie slovensko-maďarských vzťahov.

Minulé vlády Mikuláša Dzurindu však urobili chybu v tom, že problematiku vyrovnania slovensko-maďarských vzťahov odsúvali na okraj záujmu. Tvrdenie, že vstupom oboch krajín a oboch národov do EÚ sa nezrovnalosti vo vzájomných vzťahoch vyriešia automaticky, možno považovať nielen za mylné, ale aj za naivné. Takisto predpoklad, že samotný vstup SMK do vlády znamená vyrovnanie sa s problémami maďarskej menšiny, sa nezakladal na pravde.

K iskreniu v slovensko-maďarských vzťahoch dochádzalo aj počas vládnutia ostatných dvoch vlád, ktoré zakotvili Slovensko v euroatlantických integračných štruktúrach. Často k nim dochádzalo z maďarskej strany – spomeňme napríklad bývalého premiéra Viktora Orbána, ktorý svojimi výrokmi o prehodnotení Benešových dekrétov pobúril nielen slovenskú, ale aj českú politickú elitu, či tvrdohlavé trvanie na jednostrannom presadzovaní zákona o Maďaroch žijúcich v zahraničí. Nechválne známe sa stali kontroverzné výroky podpredsedu SMK a poslanca NR SR Miklósa Duraya, považovaného za vplyvného ideológa v rámci strany. Nezaháľali však ani príslušníci etnicky slovenskej politickej elity – či už ide o problematiku pôdy neznámych vlastníkov, ktorej značná časť sa nachádza práve na území južného Slovenska, či nezhody súvisiace s novým územnosprávnym členením Slovenska, v rámci ktorého mala byť na návrh SMK vytvorená aj tzv. Komárňanská župa.
Takzvaná maďarská karta, respektíve problémy v slovensko-maďarských vzťahoch sa na politickej scéne v obidvoch krajinách objavovali rovnako ako evergreeny v ktoromkoľvek komerčnom rádiu.

Slovensko a Maďarsko pritom spája viac, ako by sa na prvý pohľad zdalo. Nie je to len najdlhšia hranica spomedzi všetkých susedov, ale aj dlhodobá existencia Slovákov a Maďarov v jednom štátnom celku. Inými slovami, spoločne zdieľané dejiny a z toho vyplývajúca blízkosť kultúr. Členstvo obidvoch krajín v EÚ pritom ponúka obom krajinám ďalšie možnosti na rozvoj vzájomnej spolupráce. Zdá sa však, že nateraz sa predstavitelia obidvoch krajín tejto príležitosti nevedia chopiť.

Hoci členstvo strany typu SNS v akejkoľvek vláde nemožno kvôli dobre známym dôvodom schvaľovať, nutné je podotknúť, že aktuálne zloženie slovenskej vlády umožnilo tej maďarskej získať bezpracne potenciálne plusové politické body u nezanedbateľnej časti maďarského elektorátu. Práve Gyurcsányho socialisti boli v nedávnej minulosti obviňovaní z nedostatočného záujmu o predstaviteľov maďarskej menšiny v zahraničí, napríklad v prípade podpory zákona o dvojitom občianstve. Práve zvýšeným záujmom o dianie na Slovensku môže maďarská vláda demonštrovať opak.

Problematika slovensko-maďarských vzťahov má popri politickej jednoznačne aj národnostnú dimenziu. Súčasťou bilaterálnych vzťahov, či vzťahov medzi SMK a slovenskými politickými stranami na domácej scéne, je dôraz na národnosť, respektíve na etnický pôvod. Práve etnizácia politiky, na ktorej sa vedome podieľa tak SNS a SMK, a v menšej či väčšej miere predstavitelia iných politických strán na Slovensku a v Maďarsku, vnáša do vzťahov neželateľné napätie. Pokiaľ neprestane byť inštrumentálne využívanie etnicity súčasťou politického diania, budú sa problémy, mnohokrát zástupné, objavovať v slovensko-maďarskej relácii aj naďalej. Presne tak, ako tisíckrát opakované evergreeny z rozhlasového éteru. Žiaducim v tejto súvislosti je preto etablovnie pravidelného slovensko-maďarského dialógu, prebiehajúceho nielen na vládnej či politickej, ale predovšetkým expertnej úrovni. Jeho súčasťou by mali byť predstavitelia akademických pracovísk, aj mimovládnych
organizácií. Dialóg by mal prispieť k riešeniu nedoriešených problémov z minulosti, prioritne by sa však mal zamerať na identifiáciu spoločných záujmov. A to tak v rámci širšieho regiónu strednej Európy, ako aj v rámci Európskej únie.

Práve spoločný dialóg by mohol evergreeny, ktoré sa z času na čas ozývajú spoza obidvoch strán Dunaja, zmeniť odrhovačky, ktoré by každému iba zbytočne pílili uši a ktorým by nikto nevenoval náležitú pozornosť.

Autor je analytik Výskumného centra Slovenskej spoločnosti pre zahraničnú politiku.

Těžko posoudit, jakou má souvislost zrušení pořadu Paskvil, zaměřeného především na diváka se zájmem o hudební dění mimo hlavní proud, se založením nového hudebního týdeníku určeného mladým, jenž nese neotřelý název Music Blok. Jedno je však jisté, ti diváci, kteří mají v oblibě hudbu, již hraje většina rozhlasových stanic, většina DJ na většině diskoték, a které obsluhují televize Prima a Nova pořady t-music nebo Eso, mají na výběr další stejnou alternativu. Nesmějí se však nechat zastrašit pozdní noční hodinou vysílání (premiéra ve středu po 23. hodině), do níž Česká televize již delší dobu posunuje ty zbytky pořadů, na něž se dá dívat. Neměla by je vyděsit ani na první pohled možná příliš alternativní image pořadu. Po zdolání všech překážek je čekají „humorné“ scénky protagonistů pořadu Josefa Rosena a Johanky Švarcové (když jsem se po jedné z nich dozvěděl, že jejím autorem je Honza Dědek, trochu mi zaskočilo) a především kupa skvělé muziky!
Minulý týden byl třeba téměř celý díl věnován osobnosti nanejvýš průměrného písničkáře Jamese Blunta, který „odevzdal své srdce kytaře a písničkám“; o jeho kvalitách tu zasvěceně hovořil rocker Vojtěch Lindaur („to, co on prožil v tý Prištině, muselo být docela šílené pro dvacetiletého chlapce“) nebo moderátorka čehosi Kateřina Čepelíková („jeho kvality jsou na takový úrovni…, že jemu se to jen tak nepodaří, spadnout dolů“). Hlas moderátorky Music Bloku pak nezapomene podotknout, že „deskou Back to Bedlam se James Blunt strefil do černého, jeho songy začaly pravidelně vstupovat do životů žen i mužů po celém světě“. V předchozím díle se pak vedle profilu Pearl Jam (pro mnohé jistě neznámá kapela) dostalo na nový klip Robbieho Williamse nebo na reportáž z pražského koncertu Madonny. Nikoho pak už zřejmě nepřekvapí, že za novým hudebním pořadem stojí staří známí – Martin „zcela bez vkusu“ Hrdinka a Pavel „všudybud“ Anděl. Naše veřejnoprávní televize se tedy
s mladými diváky vypořádala po svém – pokouší se je zaujmout podobným pořadem, jaký nabízejí komerční stanice. Její marketingové prostředky jsou však tak slabé, že se tito možní diváci o pořadu pravděpodobně ani nedozvědí. Ty, které by třeba mohlo zajímat, co se skutečně děje v hudebním světě, pak nechala Česká televize na holičkách.

Hned dvě jaderné bomby najednou odpálil minulý týden čerstvý ministr vnitra Ivan Langer. I člověka, který je z české politické scény zvyklý na ledacos, mohl ten velký třesk uvést na chvíli ve zmatek. Ale asi ne na dlouho. Druhý den již na tiskové konferenci vypadal zmatený spíše Langer.

Po odeznění první z explozí, v níž bylo štěpným materiálem tvrzení, že na základě nařízení současné opozice je odposloucháváno na dvacet lidí včetně ústavních činitelů a že mohou být odposlouchávány i prostory Poslanecké sněmovny a Českého rozhlasu, se zjistilo, že její původce stojí s prázdnýma rukama. Svá tvrzení nedokázal doložit žádným důkazem.

Druhou bombu si připravil Langer ve stejný den. Nechal si od Topolánkovy vlády odvolat šéfa civilní rozvědky (Úřad pro zahraniční styky a informace – ÚZSI) Karla Randáka. O témže muži týž ministr vnitra Ivan Langer po nedávném příchodu na ministerstvo řekl, že nevidí důvod, proč by měl odcházet. Nahradil jej dosavadním ředitelem kontrarozvědky (Bezpečnostní informační služby – BIS) Jiřím Langem, který si zároveň ponechal svou minulou funkci, čímž došlo ke sjednocení domácí a zahraniční tajné služby pod jedním vedením – měsíc měsíc před tím, než má být vládě předložena nová podoba tajných služeb.

Oba překvapivé činy Ivana Langera jistě ještě zhoršují panující politickou kulturu v zemi. Určitě nevyvolá dobrý dojem v zahraničí. A nepochybně ještě více poškodí už tak pošramocenou pověst bezpečnostních složek.

Jenže nejhorší je, že tyto neobhajitelné nukleární výbuchy Ivana Langra možná kdysi ve svých počátcích měly zdravé jádro. Ministr je však ukvapeně rozštěpil.

S odposlechy to v České republice jistě už léta není v pořádku. Politici si toho všímají vždy, když vyjdou najevo ty z nich, které se jim nehodí. A aféry s nimi vycházejí najevo v posledních letech rok co rok. Vzpomeňme jen přepisy odposlechů bývalého poslance ODS Vladimíra Doležala, nahrávky odposlechů šéfa ODS a současného premiéra Mirka Topolánka, odposlechy Vladimíra Tlustého z ODS. Méně už pak znepokojení politiků vzbuzují další případy – třeba ty, při nichž výsledky odposlechů prováděných bezpečnostními složkami unikají do rukou obchodníků nebo nacházejí svou zlidovělou podobu v zábavných skečích Čtvrtníčka s Lábusem.

V minulých letech ty „nepohodlné“ odposlechy vyvolávaly u ODS prudké reakce a její poslanci se pak pohoršovali nad rostoucím počtem jejich nasazování a jejich nefunkční kontrolou a pokusili se alespoň omezit přístup tajných služeb k údajům o telefonických hovorech a elektronické komunikaci občanů při přijímání zákona o elektronických komunikacích.

Vládě a ministerstvu vnitra tehdejší situace vyhovovala. Ignorovala nejen křik politických odpůrců, ale také námitky nevládních organizací i svého vlastního poradního orgánu – Výboru pro občanská a politická práva, který upozorňoval na roztříštěnou legislativu v oblasti odposlechů, špatnou kontrolu odposlechů prováděných bezpečnostními složkami i neexistenci efektivní právní úpravy, která by občany chránila před odposlechem ze strany soukromých osob a firem.

Pokud tedy má dnes ministr vnitra pocit, že by se s tímto problémem mělo něco dělat, má zřejmě pravdu. Hysterické výstupy před novináři by to ale asi být neměly.

V otázce reformy bezpečnostních složek je to podobně. Diskuse o nutnosti jejich reformy se silněji rozproudily po zářijových útocích z roku 2001 v USA. Od té doby sem tam vzplanou s větší nebo menší intenzitou. Došlo přitom k jedné změně – dvě vojenské tajné služby byly sloučeny pod jedno vedení. Ale i nadále se mluví o špatné koordinaci a předávání informací mezi jednotlivými službami, a neefektivním vynakládání prostředků. Jenže málo konkrétně, protože v podstatě všechny zásadní údaje jsou veřejnosti utajovány. Mezitím trvá těžko uvěřitelný stav: nad olbřímí tajnou státní institucí – rozvědkou – neexistuje žádná parlamentní kontrola. Její zástupci zároveň neustále lobbují za posílení svých pravomocí a rozpočtu.

Připravit rozumnou reformu služeb a především posílit jejich kontrolu (a to jak nad jejich efektivitou, tak nad tím, zda neúměrně nezasahují do práv občanů) jistě není jednoduché a úředníci budou mít co dělat, aby práci do určeného termínu 31. října stihli. Jenže aby reforma měla šanci, musí se na ní shodnout širší politické spektrum a také ji musí předkládat někdo trochu důvěryhodný. Langrovi tedy asi neprojde.

Před svým nástupem do úřadu se Langer zmínil i o dalších potřebných a důležitých změnách: o reformě nefunkční Inspekce ministerstva vnitra a o vypořádání se s odkazem minulého režimu – příslušníky někdejší Státní bezpečnosti, kteří dosud působí v bezpečnostních složkách. Jenže na Inspekci asi teď sahat nebude – potřebuje ji přece popohnat, aby co nejdříve ukončila vyšetřování Kubiceho aféry. A i kdyby sáhl – jeho současné počínání vyvolává obavy, že by mohl skončit dalším výbuchem.

Centristé, jedna ze stran středopravé Aliance pro Švédsko, která vyhrála volby o předminulém víkendu, navrhla během své kampaně, aby byla Astrid Lindgrenová posmrtně odměněna Nobelovou cenou za literaturu.

Sociální demokraté, kteří volby nakonec prohráli, na návrhy konkurentů na ocenění Lindgrenové odpovídali, že by podobná hodnocení neměli prosazovat politici. Měla by prý být ponechána odborníkům ve Švédské akademii. Na samotném konci tupé kampaně se tak alespoň na této kulturní otázce projevily nějaké rozpory mezi jinak téměř identickými sliby pravicových a levicových politiků, kteří usilovali o to dostat se pro příští čtyři roky do vlády.

Ohledně pohledu na kulturu mezi politickými stranami obvykle ve Švédsku panuje pro nezaujatého pozorovatele až zarážející všeobecná shoda. Její kořeny je přitom třeba hledat v poválečném historickém vývoji země.

Od vydání první dětské knihy Astrid Lindgrenové o bezproblémovém životě na idylickém švédském venkově uplynulo již šedesát let. A její asi nejznámější kniha Děti z Bullerbynu vyšla v roce 1947, tedy zrovna v době, kdy sociálnědemokratická vláda začala podnikat první kroky k realizaci známého švédského modelu, který zahrnuje všeobecné dětské přídavky, plné zdravotní pojištění, vysoké důchody a vysokou státní podporu sportu, médiím a kultuře. Financování všech těchto vymožeností je umožněno státními příjmy, plynoucími z vysokého zdanění a růstu produktivity. Je přitom paradoxní, že se dílo Lingrenové stalo všeobecně známé především proto, že popisovalo kulturní prvky utopické švédské společnosti maloměstské idyly. Ta však byla ve skutečnosti velmi vzdálená tomu, co zažívala většina Švédů poválečných generací. Ti byli naopak svědky silné urbanizace a modernizace, kterou procházela rychle se proměňující země. Původně zemědělská společnost
se před očima transformovala rovnou do podoby moderního „welfare“ státu. Nostalgie a moderní racionalita se však ve švédském kulturním životě zvláštně propojují až do dnešních dnů. A vystihuje je přitom obecná metafora vysněného stavu společnosti, kterým má být dosažení Folkhemmet (Lidového domu). Tuto metaforu dodnes bere za svou většina politických stran.

Německý básník, dramatik a esejista Hans Magnus Enzensberger poznamenal, že dokonce i názvy švédských politických stran přímo odrážejí všeobecný konsensus. A většina analytiků se shodne, že i když letos nakonec vyhrála volby středopravicová Aliance a porazila tak sociální demokraty, kteří zemi vedli 51 z posledních 60 let, nedá se očekávat, že by došlo ve společnosti k nějakým náhlým změnám. Moderaterna (konzervativní Umírněná koaliční strana), Folkpartiet (liberální Lidová strana), Centern (sociálně liberální Centristická strana) a Kristdemokraterna (Křesťanští demokraté) vyhrály volby jen proto, že se soustředily na typická sociálnědemokratická témata, jako jsou rodinná politika, zdravotní pojištění a přísliby, že vyřeší problémy s nezaměstnaností. Ta v současné době sice narušuje švédský model, ale rozhodně jej přímo neohrožuje. A to navzdory tomu, že při současném ekonomickém růstu žije asi 1,5 milionů obyvatel země ze
sociálních příspěvků.

Vůdce Umírněné koaliční strany Frederik Reinfeldt přetrumfl svého staršího oponenta, bývalého premiéra Görana Perssona především svým poněkud americkým stylem osobně zaměřené předvolební kampaně. A také svým důrazem na ekonomickou racionalitu a flexibilnější pracovní trh.

Povinná četba

Pozorní čtenáři švédských novin však mohli v průběhu léta zaznamenat jedno kulturní téma, okolo něhož se nakonec strhl poprask. Ten by mohl naznačovat možnou změnu v dlouhodobém vývoji švédského konsensu. Vznikl přímo v Alianci pro Švédsko, která se později stala vítězem voleb. Koncem července navrhla Cecilia Wikströmová z liberální Lidové strany vytvořit oficiální literární kánon vybraných děl, která by měl znát každý Švéd. Návrh vyvolal velice tvrdou diskusi, především v liberálním deníku Dagens Nyheter.

Komentátor tohoto listu Stefan Jonsson přišel s velmi silnými výhradami vůči tomu, co se podle něj má stát novými ideologickými pilíři Lidové strany. Důrazně přitom varoval všechny liberály před tím, aby si v oblasti kulturní politiky nechali podobným způsobem diktovat. Návrh, který měl podle něj za cíl vytvořit ze Švédska jednotnou monokulturní zemi, přirovnal komentátor ke snahám nejhorších totalitních režimů, jakými jsou například režim v Severní Koreji nebo někdejší Pol Potův režim v Kambodži. „Vytváří ze skupiny lidí jen společenský problém a zdůrazňuje ,švédskou kulturu’ jako jediné univerzální řešení,“ prohlásil Jonsson.

Původní návrh Wikströmové byl možná míněn jen jako pobídka k senzitivní debatě o otázce imigrace. Ona sama však odmítla obvinění, že zahájila tažení za integraci, natožpak kritiky, které ji spojovaly s jakoukoli formou kulturního rasismu. „Literární kánon by měl fungovat jen jako nástroj sloužící k prohloubení kulturně politické debaty a zároveň i ke zdůraznění smyslu tradičního vzdělání, v němž by měla mít švédská literatura a jazyk výsostné postavení. Ti, kdo nedokážou vyjádřit své potřeby a pocity způsobem, který může pochopit a přijmout jejich okolí, riskují, že se stanou outsidery,“ napsala v listu Sydsvenskan.

Dánské varování

Na její prohlášení reagovalo mnoho osobností kulturního života. Obávaly se, že by mohlo vyvolat kulturní debatu, která by se příliš soustředila na rozdělování společnosti na „my“ a „oni“. Někteří z nich přitom odkazovali na situaci v sousedním Dánsku, kde se národně-populistické Dánské lidové straně podařilo dosáhnout značného vlivu na liberálně-konzervativní vládu.

Wikströmová si možná neuvědomila, jak široký problém může svém návrhem otevřít, a rozhodně si nevzala dobré poučení z výsledků podobného projektu, který byl realizován právě v Dánsku. Tam loni konzervativní ministr kultury Brian Mikkelsen zavedl svůj projekt, v jehož rámci byly pověřeny zvláštní nominační komise, aby vybraly nejlepší plody dánské kultury nejen v oblasti literatury, ale i hudby, výtvarného umění, divadla, filmu a designu. Původní plán národních konzervativců, který měl celkem zjevný podtext – posílit integrační snahy a naučit menšinové skupiny dánské kultuře –, se však zvrtl. Komise nakonec vyprodukovaly seznamy s nečekaným obsahem. Zahrnuta v nich byla nejen klasická díla, ale i díla, jež mají značně kritický a antinacionalistický charakter. Navíc zařazení na seznam se některým umělcům nelíbilo. Například kontroverzní filmař Lars von Trier proti zveřejnění svého jména na seznamu tvrdě protestoval a natočil na
znamení svého odporu film, v němž před kamerou zničil dánskou vlajku.

Letošní léto ale jasně ukázalo, že švédská kulturní debata je značně umírněnější než dánská, alespoň co se týče konfrontací ohledně národních kulturních hodnot. Svou roli tady určitě hraje i to, že na rozdíl od většiny ostatních evropských zemí ve Švédsku ještě nacionalističtí populisté nezasedli v parlamentu.

Rok 2006 byl oficiálně vyhlášen rokem multikulturalismu. Na druhé straně ale ve Švédsku asi mnohé zamrazilo, když při sčítání hlasů vyšlo najevo, že zcela jasně extremistická a rasistická Sverigesdemokraterna (strana Švédských demokratů) téměř dosáhla na čtyřprocentní hranici, kterou je nutné překonat pro vstup do parlamentu. I kdyby diskuse nad švédským literárním kánonem vedla, jak naznačuje Jonsson, ke kulturalizaci politiky nebo dokonce k etnifikaci občanského života, jako se tomu stalo v Dánsku nebo ve Francii, volání po integraci má daleko k výkřikům extremistů, kteří by chtěli vyhnat všechny cizince ze Švédska. Ovšem i tak tento problém zůstává velmi citlivý, a to dokonce i ve Folkhemmet.

Národovectví hrou

Návrh na literární kánon svoji cestu do konečných verzí předvolebních programů nenašel. A to ani v případě Aliance. Zabránil tomu odpor Centristů a strach politiků ze stran Moderaterna a Křesťanských demokratů. Někteří z politiků i komentátorů však debatu uvítali. Jejím kladem přitom bylo přinejmenším to, že celá řada postav literární a kulturní scény přišla se svými návrhy toho, co by měl seznam obsahovat. Většina z nich přitom do seznamu nezahrnovala jen švédskou literaturu, ale i díla literatury světové. Strana Folkpartiet dokonce
vyvolala průzkum veřejného mínění, v němž prý 60 procent Švédů myšlenku literáního kánonu podpořilo. A strana také stále navrhuje, aby seznam vytvořili slovutní zástupci ze Švédské akademie, kteří udělují Nobelovu cenu. Vyzvala však také veřejnost, čtenáře a mládež, aby přicházeli se svými vlastními návrhy. A je samozřejmé, že mezi nejčastěji zmiňovanými jmény byla i Astrid Lindgrenová.

Tak se nakonec diskuse na silně politizované téma snadno v průběhu letní předvolební kampaně proměnila v určitou formu zábavné soutěžní hry pro veřejnost. Jenže už jen samotná skutečnost, že se kultura stala tématem voleb, naznačuje, že v nejbližších letech může dojít k dlouhodobé změně ve švédské kulturní politice.

Vítězná Aliance přetrumfla v předvolebním boji sociální demokraty také v objemu finančních prostředků přislíbených pro rozvoj kultury. Investice mají přesáhnout sedm miliard švédských korun (asi 21 miliard Kč), které na kulturu vyčlenil letošní rozpočet. Jedním z klíčových slov kampaně se stala přístupnost. Přístupností bylo míněno, alespoň pro švédsky mluvící část populace, mimo jiné přijetí nového zákona, který by konečně učinil ze švédštiny oficiální jazyk země. Tím sice v praxi vždy byla, ale vláda chce tímto gestem nasadit modernímu multikulturnímu Švédsku více národní charakter. Nostalgie po Folkhemmet, který byl kdysi ztotožňován s domem, kde Astrid Lindgrenová prožila své dětství, dnes propojuje kulturně konzervativní touhy po spořádaném národním státě, s rozumnou welfare politikou, zavedenou sociálními demokraty, kteří jsou dnes v opozici. Je v tom kus ironie.

Bývaly doby, kdy se všichni Švédové těšili z ekonomického a kulturního bezpečí a volili sociální demokraty (i dnes má strana stále 35procentní podporu). Teď ale, poprvé v době ekonomického růstu, voliči vybrali konzervativce. Z hlediska švédské kultury tak vyvstává otázka, zda v Lidovém domě budou moci žít v budoucnosti i lidé, kteří sice nevyrůstali se znalostí jazyka spisovatelky Lindgrenové, ale zato samozřejmě znají její knihy jako díla světové literatury. Nakonec přece Pipi Dlouhá punčocha není ani tak Švédkou jako spíš Finkou a určitě také není moc kulturně konzervativní.

Autor je dánský etnolog a historik; žije v Praze.

Přeložil Filip Pospíšil.

Roku 1985 uveřejněná kniha Ernesta Laclaua a Chantal Mouffeové Hegemonie a socialistická strategie (Hegemony and Socialist Strategy) znamenala v jistém smyslu předěl v dějinách západního levicového myšlení. Na troskách klasické moderny a tváří v tvář rozpadajícímu se starolevicovému velkovyprávění se v ní autoři pokusili zformulovat novou teorii radikální demokracie. Modernitu přitom definovali nikoliv již v souladu s liberální tradicí jako nezvratný racionalizační a emancipační proces, nýbrž, vycházejíce z Antonia Gramsciho, jako kolbiště rozličných definic moderny, zápasících mezi sebou o kulturní hegemonii. Každé uspořádání se v tomto světle jeví jako nahodilé a dočasné, protože vždy zpochybňované protivnými, antihegemonními silami. Ve své další, tentokrát samostatné práci Návrat politična (The Return of the Political) z roku 1993 promýšlela Mouffeová význam událostí roku 1989.
Rázně zde odmítla tehdy rozšířené představy o „konci dějin“ v podobě definitivní hegemonie liberální demokracie a tržního hospodářství a pokusila se naproti tomu teoreticky uchopit explozi nových partikularismů, jíž jsme od devadesátých let svědky.

Ve své nejnovější knize, nazvané pros­tě O političnu (On the Political), rozvíjí Mouffeová tyto postuláty z perspektivy raného jedenadvacátého století, v kontextu globalizace a s ní spojeného diskursu o „reformě sociálního státu“, čti jeho postupné demontáži. Terčem její kritiky tu je konsensuální model demokracie, spočívající na habermasovské představě společenské shody dosažitelné racionální rozpravou. Zejména se Mouffeová zaměřuje na globalizační podobu tohoto modelu, na teorii tzv. reflexivní modernity, reprezentovanou názory Anthonyho Giddense a Ulricha Becka. V těchto pokusech spatřuje pouhé pokračování chybné cesty západního liberálního myšlení, jež stále věří ve schopnost politických institucí smířit pomocí domněle nestranných procedur protichůdné zájmy a hodnoty.

V protikladu k těmto názorům vymezuje Mouffeová pojem politiky jako utváření živoucí „agonistické“ veřejné sféry. Opírajíc se o Carla Schmitta, kterého i navzdory jeho kontroverzní minulosti upřednostňuje před apologety liberalismu, definuje jakoukoliv lidskou pospolitost jako nezbytně politickou, tj. antagonistickou: rozlišování mezi „my“ a „oni“, mezi proti sobě stojícími kolektivními identitami, je konstitutivním elementem veškerého sociálního bytí. Je-li shoda vždy založena na vylučování, pak je všeobjímající „racionální“ konsensus nemožný. Politično je tudíž zásadně nevykořenitelné: jakákoliv náboženská, morální či ekonomická anti­teze se vždy nutně přemění v politickou, je-li schopna seskupit příslušníky pospolitosti podél hranice přítel – nepřítel.

Mouffeová se nepouští do filosoficko-antropologického zkoumání předpokladů anta­gonismu: odkazuje pouze na Lacanův pojem slasti (jouissance), kterou lidskému jedinci skýtá skupinová identifikace, například etnický nacionalismus. Je největším omylem současnosti, soudí autorka, domnívat se, že v nynější vypjatě individualistické epoše lze politických rozhodnoutí dosáhnout pouze na základě rozumné dohody, a tedy při plné eliminaci afektivní stránky politiky. Demokratická politika nesmí opomíjet své sepětí s lidskými tužbami a fantaziemi, nesmí stavět do protikladu zájmy k emocím či rozum k vášním, nýbrž musí nabídnout takové formy skupinové identifikace, jež budou prospěšné pro demokratický projekt.

Jako alternativu k dnes módním, na optimistické antropologii spočívajícím postpolitickým konceptům („kosmopolitiní demokracie“, „globální občanská společnost“, „good governance) předkládá Mouffeová pojem agonistické veřejné sféry, jež má být prostorem pro legitimní vyjádření politických sporů. V principu jde o to přetvořit antagonismus, ze společnosti tak jako tak neodstranitelný, v umírněný agonismus, tedy umožnit přeměnu „nepřítele“ (enemy), jenž má být i násilím zničen, v legitimního „protivníka“ (adversary). Úkolem dnešní doby je tudíž určit demokratické, nenásilné formy neshody.

Jen vytvořením této agonistické sféry lze podle Mouffeové odvrátit rozklad demokratického řádu, jenž hrozí v důsledku převahy postpolitického modelu demokracie popírajícího antagonistický rozměr politiky. Proti­klad my/oni nepřestává existovat, jen je namísto v politických pojmech v naší „postpolitické“ éře vyjadřován v morálních kategoriích dobra a zla: namísto zápasu mezi right and left je nám dnes předkládán zápas mezi right and wrong. Globální liberalismus je vydáván za jediný možný řád, k němuž prý neexistuje alternativa a jenž, obdařen aurou nevyhnutelnosti podobně jako svého času budování komunismu, nabývá podoby jakéhosi „reálného liberalismu“. Jeho kontingentní charakter zůstává nerozpoznán. Bez větších sporů tak byla všeobecně přijata teze o nezbytnosti „modernizace“ sociální demokracie, tedy jejího radikálního posunu doprava. Namísto nového vymezení levicové politiky po pádu komunismu ve smyslu konstrukce nové hegemonie
rezignovala levice zcela na hledání alternativy k současnému neoliberálnímu způsobu kapitalistické regulace. Následkem toho se odpor vůči neoliberalismu formuje většinou vně demokratických institucí, dominantním diskursem ostrakizován jako morálně zhoubný atavismus („fundamentalisté“ atd.). Své teore­tické vývody ilustruje Mouffeová na dvou příkladech.

Chybná moralizace politiky

Prvním je nárůst obliby krajně pravicových stran v Evropě na přelomu tisíciletí. Tyto strany dosáhly podle Mouffeové dobrých výsledků především v těch zemích, kde se rozdíly mezi tradičními stranami setřely a kde byla politika degradována na provozní údržbu neoliberálního ústrojí. V tomto radikálně „konsenzuálním“ systému nebylo místa pro demokratickou alternativu, s níž by se nespokojení voliči mohli ztotožnit. Výsledkem byl vzestup pravicově populistických stran, vydávajících se za „skutečnou alternativu“ k establishmentu. V zásadě šlo o živelný nárůst brachiálního antagonismu, jenž hrozí vyústit v rozvrat demokratických institucí jako takových.

Příznačné byly podle Mouffeové reakce „dobrých demokratů“ na vzestup krajní pravice, jež tento fundamentální antagonismus jen utvrdily. „Vysvětlení“ zapadající do jejich racionalistického konceptu našli postupně v archaizaci („nedostatečné vyrovnání se s minulostí“ v rakouském případě či návrat „sil minulosti“ v ostatních zemích), sociologizaci (absurdní teze o nevzdělaném či „zaostalém“ voličstvu svedeném „demagogy“) či v biologizujících metaforách („hnědý mor“). Za nejzávažnější odpověď však Mouffeová považuje moralizaci politična, tedy proces vytyčování nepřekročitelné hranice mezi „dobrými demokraty“ a „zlou krajní pravicí“. Vrcholem tohoto vývoje byla neuvěřitelná démonizační kampaň rozpoutaná po ustavení černomodré vlády v Rakousku v roce 2000, jež se záhy obrátila vůči všem Rakušanům, údajně nedostatečně denacifikovaným. Namísto hledání politických a sociálních příčin posílení pravice došlo k bezpříkladné štvanici,
v jejímž halasu zcela zanikla otázka, zda to nebyl právě tábor „dobrých demokratů“ (a jím zapříčiněná neexistence demokratických alternativ k neoliberální hegemonii), který nese za tento neblahý vývoj odpovědnost. Je ironií, uzavírá Mouffeová, že právě model hrdě hlásající konec protikladů dal vzniknout takovému typu antagonismu, jenž je s to rozložit demokratický řád.

Jako druhý příklad vybírá Mouffeová „válku s terorismem“. Fenomén terorismu označuje za plod nové konfigurace politična, jež je příznačná pro světový řád založený na hegemonii jediné hypervelmoci. Stejně jako v případě vnitropolitického vývoje znemožňuje neexistence pluralismu na mezinárodní úrovni přeměnu fundamentálního antagonismu v agonistický, legitimní způsob vyjádření konfliktů. Výsledkem nedostatku alternativ vůči neoliberální hegemonii je vzestup hnutí, jež negují samotné základy existujícího uspořádání. Netřeba dodávat, že také zde jsou politické zdroje této konfigurace přehlíženy a namísto toho dochází k moralizaci konfliktu („osa zla“).

O političnu je brilantním teoretickým rozborem, zároveň však také plamenným playdoyerem za uskutečnění určitého politického projektu. Autorka přitom jako by i svým stylem chtěla čtenáři ukázat, že vášeň a politické přesvědčení jsou neoddělitelné. Více než dobře zapadá tak její práce do edice Thinking in Action. Mouffeová podněcuje čtenáře k promýšlení jeho vlastních politických postojů i praxe, což se jí daří také díky nanejvýš srozumitelnému jazyku.

Napětí mezi skutečností a očekáváním

Ze středoevropského pohledu je možno O političnu číst jako varování sociálním demokraciím před koketováním s „třetí cestou“ a neuváženou „blairizací“, před řečmi o politice, jež není ani pravicová, ani levicová, nýbrž dobrá. Čteme-li knihu ve světle nejnovějšího českého vývoje, pak lze chápat nástup tzv. konfrontačního stylu Jiřího Paroubka jako oživení agonistické veřejné sféry, jež však bylo vzápětí negováno nástupem rétoriky „vlády odborníků“. Etablování zelených se jeví jako truchlivý pokus o resuscitaci utopie „férového kapitalismu“ (kolikátý již?), tentokrát pod rouškou „věcnosti“. Tím byl zcela znehodnocen antihegemonní potenciál zeleného hnutí. Postoj našich „dobrých demokratů“ vůči KSČM netřeba komentovat.

Historikovi nabízí O političnu takové pojetí dějin po roce 1989, jež neústí v pouhý katalog deviací od „správného vývoje“, nýbrž umožňuje vpravdě historickou interpretaci nedávné minulosti. Předkládá alternativu k teleologickým velkovyprávěním zvěstujícím univerzální triumf liberálního řádu, ať již k teorii totalitarismu či tupému, zvulgarizovanou teorií modernizace zaslepenému sociologizujícímu myšlení. Přesvědčení o nahodilosti panujícího řádu a zpochybňování domnělých jistot otevírají prostor pro dějepis s otevřeným koncem, dějepis čerpající z nevykořenitelného napětí mezi historickou zkušeností a očekáváním.

Autor je vědecký pracovník Centra pro soudobé dějiny v Postupimi.

Chantal Mouffe: On the Political.

Routledge, London 2005, 144 stran.

První anarchistický časopis byl Bulletin ČASu. Následoval ČASopis, jak už název napovídá, opět vydávaný sdružením ČAS, vycházející ovšem jako příloha novin Polarita, vydávaných Levou alternativou, formací svobodomyslné a přitom radikální levice, založené mimo jiné Petrem Uhlem a Egonem Bondym. Vedle toho ovšem začalo s rozšiřováním prostoru svobody a rozmnožovací techniky vycházet mnoho menších časopisů, takzvaných zinů. Mnohé z nich propojovaly anarchismus s punkovou a hardcoreovou subkulturou, s důrazem na práva zvířat a ekologií a také se specifickou tvořivostí a duchem komunity, který vyvěral právě ze společné aktivity kolem časopisu.

Vedle časově a lokálně omezených publikací, z nichž můžeme jmenovat anarcholiterární zin 7 jatečných (Doxy 1991–1993) či hudebně politický časopis Hrdina Daniel (Ostravsko; první polovina devadesátých let), vznikají v počátcích devadesátých let i projekty s delším dechem. První z nich se vyvinul z publicistických aktivit anarchistů v časopisu Kontra, vydávaném tehdy redakcí postundergroundového Vokna jako čtrnáctidenní, aktuální zpravodaj. Postupně jej anarchisté převzali, protože pokládali za absurdní, aby nad protistátním časopisem měl kontrolu šéfredaktor Vokna, jinak „civilním“ povoláním důstojník nově budované tajné služby František Stárek. Osamostatnili se a v březnu 1991 svůj časopis registrovali jako čtrnáctideník A-kontra (periodicita však postupně klesla až na čtvrtletník, kterým je časopis v současnosti).

„Přicházíme… z krajin ležících mimo hlavní proud, z míst, kde byla oficiální kultura měšťácké společnosti přijímána vždy s krajním podezřením, z kruhu lidí hledajících svůj vlastní autentický životní styl…, jdeme… hledat nové alternativy, protože komerce, idoly konzumní společnosti a život zasvěcený honbě za ziskem je pro nás stejně nepřijatelný, jako byl ‚reálný socialismus‘,“ psalo se v prvním čísle A-kontra. Propojení alternativní kultury, generační revolty a kritického postoje, který si měl najít svůj základ v postupně objevované anarchistické politické filosofii, získalo prvním pěti ročníkům tohoto časopisu relativně značnou popularitu a několikatisícový náklad. Roku 1995 se dočasně odmlčel a k obnovení došlo až o čtyři roky později. Jako jediný anarchistický časopis v současnosti jej můžete koupit na novinových stáncích. Až do roku 2002 si udržel grafiku, která se stala spíše reliktem – počítačová sazba se
výsledně dopracovávala s použitím nůžek a lepidla, aby dala vzniknout čemusi mezi časopisem a koláží. Všude jinde se již dříve staly počítačové programy průvodcem časopisu od psaní až po jeho rozkopírování, případně vytištění.

Již koncem roku 1991 začal vycházet další anarchistický časopis, Autonomie. Podle svých slov se chtěl více soustředit na ideová a historická témata, postupně se ale stal spíše hlasem proudu, který zdůrazňoval napojení anarchismu na kontrakulturu a pouhé revoluční politizování pokládal za nedostatečné. „Revoluce sama o sobě je… nedostačující, protože v otázce, na koho se zaměřit, zda na vládnoucí, nebo na ovládané, odpovídá: Na vládnoucí. Představme si však Systém jako hierarchickou pyramidu. Pokud útočíme na vládce a šéfy, útočíme jen na vrchol. Odstraníme-li (pohybujeme se teď ve zcela zjednodušeném modelu) představitele státu, vládnoucí mocenskou špičku, spodek pyramidy… – lidé, kteří byli celý život zvyklí poslouchat – dosadí nové. To je vražedná setrvačnost Systému… Zaměřme se na spodek pyramidy. Odstraňujme jeden kvádr po druhém,“ psalo se v posledním čísle Autonomie, vydaném roku 1996. Okruh kolem tohoto časopisu ale i nadále
vydával zpravodaj Autonom a pak především v letech 1998–2000 alternativní dvouměsíční noviny Konfrontace, které se staly mimo jiné hlasem první vlny české varianty hnutí proti ekonomické globalizaci a prosluly mimo jiné tím, že jejich šéfredaktor vypískal prezidenta Havla při podpisu Washingtonské smlouvy, jímž ČR vstupovala do NATO, a rovněž tím, že byl pro své názory vyloučen ze Syndikátu novinářů ČR.

Právě A-kontra a Konfrontace byly jedinými časopisy prodávanými v oficiální distribuční síti. Zároveň jsou stejně jako ty ostatní šířeny prostřednictvím pestré sítě nezávislých distribucí („dister“), často spolu s hardcoreo­vými a punkovými kazetami. I šíření těchto časopisů se tak řídí heslem „udělej to sám“ (Do It Yourself).

Mapa českých anarchistických časopisů je ovšem mnohem pestřejší. Na pracující se měla zaměřit především na Moravě vycházející Solidarita. Od poloviny devadesátých let vycházela Svobodná mysl, časopis, který chtěl prosazovat jasněji vyhraněný a organizačně vymezený proud v anarchismu a stál u založení České (později Československé) anarchistické federace (ČAF, respektive ČSAF) roku 1995. S rozpadem této organizace roku 1997 se rozdělilo i vydávání časopisů – nově vzniklá Federace sociálních anarchistů přejmenovala dosavadní titul na Svobodnou práci (přestal vycházet roku 2004), který zaměřila na propagaci své představy o anarchismu jakožto svobodomyslně komunistickém hnutí, prosazovaném zejména anarchistickými odbory, a na reflexi minulosti anarchismu. Zbylá část ČSAF založila revui Existence, která cílila především na mladé lidi (což odpovídá i celkové skladbě českého anarchismu) a na témata spojená
s ekonomickou globalizací, squattingem, antifašismem atd. Zároveň se v anarchistickém prostředí objevují i média skupin zaměřených na jedno konkrétní téma v agendě anarchistického hnutí: zejména antifašistická Akce, spojující odpovědi na aktuální hrozbu neonacismu s revolučním postojem a posléze i s širším revuálním závěrem, a anarcho­feministická Přímá cesta, spojující antiautoritářský pohled s otázkami každodennosti. Oba časopisy vycházejí dodnes. I dnes působí rovněž řada zinů – zmiňme alespoň punkově feministickou Bloody Mary či anarchokomunistický Permanent Revolt.

S přelomem století se ovšem objevuje další trend – do antiautoritářské politické imaginace pronikají možnosti, které poskytuje síť sítí. Ta na rozdíl od časopisů umožňuje přímou komunikaci, okamžitou aktualizaci a odbourává také hierarchický vztah autor (respektive redaktor) – čtenář. Na druhé straně však může internet vést (navzdory zdánlivé vše­obecné dostupnosti) k vyklízení veřejného prostoru. Dosavadní časopisy byly sice mnohdy jen pro úzký okruh čtenářů, existují nicméně ve „fyzické“ realitě, v prostoru, byť třeba často jen v tom alternativním, který spoluvytvářejí. Internetové stránky existují v prostoru virtuálním, jsou zaplaveny miliony jiných a samy tvoří součást této záplavy…

Anarchistické časopisy už více než patnáct let umožňují svým tvůrcům vyjadřovat se podle svého, bez zásahů editora, šéfa rubriky, šéfredaktora a vlastníka. Přinášejí kritický pohled na svět a zároveň se snaží o formulaci alternativy. Psaní je bezprostředně propojené s činností – nikoli nadarmo má jeden z těchto časopisů podtitul „zprávy alternativních aktivit“. Ti, kdo redigují časopisy, zároveň organizují demonstrace a dávají impulsy k další aktivitě.

Je ovšem pochopitelné, že tento koncept časopisectví má i svá úskalí. Alternativní médium zapojené do činnosti hnutí může snadno sklouznout do jasné stranickosti, nebo být dokonce pouhou hlásnou troubou jedné skupinky. A asi není dostatečným zdůvodněním takového skluzu fakt, že i média hlavního proudu jsou těžce stranická, i když to umějí dovedněji skrývat. Alternativní média, navíc v situaci, kdy působí v hnutí, které se snaží popřít a zrušit moc, jsou sama zdroji sociální moci. Alternativě tak hrozí v malém stejné nemoci, jaké postihují oficiální média ve velkém.

Autor je redaktor časopisu A-kontra.

Radostnou novinkou, která se týká médii neustále omílaného tématu připravované olympiády, je zpráva Pekingského deníku (Pej-ťing ž’-pao), že se tři dny od zahájení registrace dobrovolníků na paralympiádu přihlásilo v pekingském registračním centru přes 40 tisíc lidí. Článek zdůrazňuje, že se uchazeči nedělí na lepší a horší, ale se všemi počítá stejně. Mezi přihlášenými je skoro 25 tisíc lidí, kteří zareagovali na agitaci na školách, většina ostatních se o příležitosti dozvěděla z internetových stránek. Vy­užívá se prý i dobrovolnická horká linka, na kterou zavolalo skoro 20 tisíc zájemců z řad obyvatel Pekingu.

Pekingský deník v souvislosti se začátkem školní docházky informoval čínskou veřejnost o originálním pokusu, který by měl pomoci řešit bolavý problém chudých rodin, jež si nemohou dovolit nést obrovské náklady na vysokoškolské studium svých dětí. V Číně je přitom kromě sňatku s cizincem vysokoškolský titul považován za jedinou možnost, jak získat jen trochu slušnou práci a neživořit. Dvě nejslavnější vysoké školy v Číně – Pej-ta (tj. Pekingská univerzita) a Univerzita Čching-chua – vymyslely plán pomoci studentům, takzvanou Zelenou cestu. Pej-ta studentům prvních ročníků doporučuje důsledně umenšit školní poplatky a spolehnout se na fondy pomoci. Studenti vyšších ročníků potom nemají váhat bojovat o prospěchová stipendia, případně zkusit využít zbývajícího volného času a při škole pracovat. Na univerzitě Čching-chua zase vyberou z řad starších studentů ty úspěšnější, kteří na základě svých dosavadních studijních zkušeností pomohou
mladším kolegům sestavit čtyřletý plán hospodaření.

Výrazný titulek, že v roce 2010 má v Číně studovat čínštinu sto milionů zahraničních studentů, provázel zprávu s obsahem ještě mnohem zajímavějším. Čínská vláda má prý strategii, jejímž cílem je dosáhnout toho, aby se čínština jednoho dne stala stejně důležitou jako angličtina a pokud možno „ji předstihla a stala se mezinárodním jazykem“. Výsadní postavení angličtiny je dané tím, že Anglie prý vládla světu více než sto let a to se jí podařilo ve spojení s americkou ekonomickou prosperitou. „Číňané nyní doufají, že uskuteční stejný cíl,“ píše se v článku doslova.

Rolnický deník (Nung-min ž’-pao) v jednom ze svých článků píše o blíže nespecifikovaných jihočínských provinciích, kde se v důsledku extrémních letních veder epidemicky rozmohla nemoc prasat, která se projevovala vysokými horečkami. Zodpovědní činitelé a veterinární ústavy však prý podle listu učinili opatření a o výskytu choroby dostatečně informovali. Tak se situaci podařilo dostat pod kontrolu a nemoc se přestala šířit. Úspěch prý zajistila i dobrá a včasná organizovanost protiepidemiologických prací, počínaje využitím mezinárodních diagnostických metod a konče informačními plakáty. V článku se neuvádí, jaký podíl na zlepšení situace má ústup nejhorších veder na konci léta.

Agentura Nová Čína (Sin-chua) se v tematickém bloku zabývala dramatickou situací kolem dostupnosti pitné vody. Voda z kohoutků se v Číně nedá používat k pití ani ve velkoměstech. Voda na pití se důsledně převařuje ve speciálních přístrojích a pije se horká z termosek, někdy s čajovými lístky, ale často jenom samotná. Na venkově je však situace ještě dramatičtější než ve velkých aglomeracích. Během následujících deseti let ale má nepříznivou situaci změnit vládní investice v řádech miliard čínských jüanů (1 jüan odpovídá asi 3 korunám). Pozitivní změna se má projevit v kvalitě života asi tří set milionů Číňanů, tedy cca čtvrtiny populace. Zatím ovšem v Číně existuje 50 druhů nemocí přenášených nekvalitní vodou. Znečištění vodních zdrojů průmyslem a hnojivy neustále stoupá, ve vodě se objevuje zvýšené množství fluoru a arsenu, nemluvě o hořké chuti. Jedenáctá pětiletka (2006–2010) má tedy před sebou nelehký úkol.

Ekologické tematiky se týkala i zpráva ze západočínské provincie Kan-su. Při banálním lékařském vyšetření malého dítěte, u něhož bylo podezření, že má chřipku, se zjistilo, že jeho krev obsahuje nebezpečné množství olova. Následovala vyšetření obyvatel z okolí, při nichž bylo objeveno, že podobné hodnoty vykazují i zkoušky krve 368 dalších lidí, z toho 149 dětí mladších čtrnáct let, přičemž nejmenšímu bylo teprve pět měsíců. Jedy pravděpodobně pocházely z blízké tavicí pece. Nebezpečné provozy se z okolí měst, kde mají lidé větší ekologické povědomí, často přesouvají na venkov, a to zejména do chudých západních částí země. Zde ale nejsou peníze na sledování výskytu nebezpečných látek ve vodě a vzduchu. Výskyt rakoviny a jiných onemocnění je zde tedy velmi vysoký. Jaký přesně, to článek neuvádí.

Všechny sdělovací prostředky se v poslední době věnovaly třicátému výročí úmrtí nesmrtelného předsedy Maa a také výročí komunistického Dlouhého pochodu. Perlou mezi těmito zprávami byl článek v Listech mladé Číny (Čung čching-nien pao). Týkal se chlapce, který vytvořil internetové stránky s tematikou Maova Dlouhého pochodu. Se spolu­žákem se zúčastnili soutěže malých tvůrců webových stránek. Chvíli jim trvalo, než pro své stránky vymysleli vhodné téma, ale při hodině společenských věd se setkali s Maovou básní Rudá armáda se nebojí útrap Dlouhého pochodu, a bylo rozhodnuto. Na stránkách je vlevo přehled událostí Dlouhého pochodu v chronologickém pořadí, vpravo vysvětlující text. Článek o vlivu Maova odkazu na současnou mladou generaci dokresluje historka ze školního výletu, kdy malý Jing povzbuzoval unavené spolužáky slovy: „Námaha-nenámaha, vzpomeňte si na Rudou armádu za Dlouhého pochodu…“

Z čínskojazyčného tisku vybírala Anna Dostálová.

V letech 1994–1999 byly myšlenky ultrapravicových skinheadů propagovány zejména prostřednictvím takzvaných fanzinů, tedy samotnými skinheady podomácku vyráběnými samizdaty, orientovanými zejména na skinheadskou hudbu (tzv. white power music).

Teno typ časopisů začal hrát hlavní roli v postupu sjednocování neonacistického hnutí. Hudeb-ní skupiny byly i nadále nesmírně důležité, ale fanziny – jakožto nové médium – získaly výraznou podporu a řadu příznivců. Koncerty neonacistických skupin nebyly totiž příliš časté a pro většinu z návštěvníků ani levné (cena vstupného se mnohdy blížila 400 korunám). Fanziny byly oproti tomu laciné a navíc je bylo možné získat pomocí sítě relativně anonymních P. O. boxů. Proto se značná část nových ideologických vzorů začala formovat právě tam.

Otevřený neonacismus

Právě z těchto věstníků svého druhu, které paradoxně (byť se jmenovaly třeba Patriot) postrádaly jakýkoliv vztah k rodné řeči, se informovalo o vzniku české pobočky mezinárodní organizace Hammer Skinheads – BHS (Bohemia Hammer Skinheads), jejíž vznik definitivně obrátil jejich směřování od původního „orlíkovského“ rasismu k otevřenému neonacismu.

HammerSkins jsou organizací N.S. Skinheads kteří usilují o sjednocení všech bílých lidí na světě. Bílá jednota – bílé vítězství. Chceme bílou revoluci a boj za deset slov : „My musíme ochraňovat existenci našich lidí a budoucnost bílých dětí“ – David Lane – The Order (Patriot č. 4/1993, Hammer Skins bohemia, s. 4)

Dalším příkladem může být „nová“ NOF (Národní obec fašistická). Poprvé bylo toto označení použito v roce 1991 organizátory skinheadské demonstrace na Letné. V té době se ovšem zřejmě jednalo spíš o „reklamní trik“, kterým chtěli organizátoři přilákat podobně smýšlející skinheady a dodat celé akci ideologické pozadí. Nicméně v období let 1993-1994 se skutečně v Praze ustavila skupina skinheadů, která začala toto staronové jméno používat a dokonce vydávat vlastní časopis Stráž Říše.

Převzali jsme tradice staré Gajdovi NOF, až na to, že my pracujeme v hluboké ilegalitě. (…) Jsme přesvědčeni o tom, že jednoho dne zvítězíme nad Židomarxisty, kteří se chopili moci nad naší Českou zemí a nastolíme zde nový řád. NIC NEŽ NÁROD! (Stráž Říše, Nová NOF, s. 4)

I zde vidíme odklon od tradičních rasistických témat, definovaných na našem území zejména na základě odporu k romskému etniku, směrem k neonacistickému přístupu. Protiromský rasismus ale nikdy nezmizel z neonacistické ideologické výbavy úplně, jak je možné dokumentovat na dalším fanzinu.

Snad každý den odpovídá někdo z Vás na dotazy týkající se skins a jejich chování „Dokázal by si zabít cikána?“, „Jak by si mohl ublížit cikánské ženě nebo dítěti vždyť jsou to taky lidi.“ Jenže my víme že to lidé nejsou – a to musí pochopit i lidé kolem nás. Kde by byli pokud by jim nevládla Bílá Rasa? Svou mentalitou se nám nikdy nevyrovnali a nevyrovnají. I svým pachem připomínají zvířata – copak lidé páchnou pižmem? NE (Braň se! č. 2, nedatováno, po roce 1994, Skinheads – boj za bílou rasu, str. 5)

Skinheadské či přesněji neonacistické fanziny měly kromě společného gramatického diletantství velmi různou kvalitu. Od skutečně „na koleně“ slepených stránek s okopírovaným textem po poměrně slušně vypadající sešitky s odpovídající grafikou. Hlavní obsah tvořily úvahy jejich autorů o současné společnosti (zejména o problému Romů, přistěhovalců a ideologických nepřátel), články o historii a mytologii (obvykle převzaté z oficiálních časopisů) a rozhovory s kapelami. Právě rozhovory se brzy staly díky své rigidní podobě poznávacím znamením všech neonacistických fanzinů. Standardní otázky „Co si myslíš o přistěhovalcích, cikánech, komunistech…“ (případně jejich pozitivní varianta „Co si myslíš o skinheads, BHS, nacionálním socialismu…“) byly takřka povinnou součástí každého rozhovoru. Podobné „časopisy“ nebylo těžké tvořit, stačilo zaujetí pro věc a minimální výbava. Díky tomu se jich na našem území v první polovině
devadesátých let objevilo několik desítek. Již jejich jména hovořila jasně – Stráž říše, Árijský boj, Skinformátor, Impérium, Patriot, Národní boj.

Kališníci a nacionalisté

Vedle těchto otevřeně neonacistických výtvorů však existovaly i fanziny kališnických skinheadů (Práče, Český štít), jež navazovaly na původní projevy hololebců typu Daniela Landy a skupiny Orlík, kteří usilovali o navázání na specificky chápanou husitskou tradici. Akcentován byl zejména vlastenecký a protiněmecký postoj, naopak návaznost na věroučné otázky byla nulová. Záhy se ovšem dostaly do ostrého sporu se sílícím neonacistickým proudem uvnitř skinheadského hnutí a v druhé polovině devade sátých let zanikaly.

Po několika rasově motivovaných útocích skinheadů, z nichž některé skončily smrtí napadeného, začala kolem roku 1995 Policie České republiky razantněji vystupovat proti neonacistickým skupinám. V průběhu devadesátých let byly aktivity BHS monitorovány a následně rušeny policií, policie tehdy také rozbila síť P. O. boxů. Část vedoucích aktivistů byla poslána do vězení, jiní se stáhli do pozadí a začali „normální“ život. Okolo roku 1996 byla organizace BHS již v postatě neaktivní.

Prázdný prostor na neonacistické scéně byl ovšem brzy vyplněn novou organizací – českou pobočkou další mezinárodní neonacistické organizace Blood and Honor (BaH). Ta v podstatě bez přechodného období dokázala nahradit BHS a v prvním okamžiku přetáhnout na svou stranu většinu mladších aktivistů. BaH organizovala koncerty neonacistických skinheadských hudebních skupin a začala taktéž vydávat vlastní časopis Fénix, který se svou kvalitou již skoro blížil oficiálním tiskovinám.

V novém tisíciletí se počet vycházejících časopisů prudce snížil, avšak vzrostla jejich kvalita. Projevil se zde jak přenos know-how ze zahraničí, tak i vzrůstající finanční zázemí, které měly špičky neonacistické scény k dispozici.

Ve stejné době se objevily i časopisy vycházející z prostředí radikální pravice, odštěpené od původních neonacistických skupin. Jedním z nich byl fanzin Vlast, na kterém se podílely umírněné kádry Vlastenecké Fronty. Zde už šlo po grafické stránce o plně profesionální časopis. Vyšlo ovšem jen pár čísel. Podobný osud potkal i časopis Akce, který začal vydávat Filip Vávra z Nacionálně sociálního bloku, politické strany, do které pronikli přední neonacističtí aktivisté v roce 2000. I tento časopis měl profesionální vzhled, avšak vyšla pouze dvě čísla. O něco úspěšnější byla Nacionálně sociální výzva, kterou vydávala Národní Aliance a jíž vyšlo asi šest čísel. Jejich udržování již bylo finančně i organizačně náročné, a tak všechny tyto pokusy skončily spolu s organizacemi, které je vydávaly.

Internet      

Zatím poslední stadium vývoje neonacistické publicistické činnosti představuje internet. S tím, jak se zmenšoval počet aktivních neonacistických skupin a snižoval věk aktivistů, se psané slovo v podstatě zcela ztratilo z obzoru neonacistického hnutí. Ukázalo se, že tvorba webových prezentací je stejně náročná jako tvorba fanzinu, avšak podstatně levnější a bez přidaných problémů s distribucí. Proto se v poslední době veškeré neonacistické myšlenky šíří v Česku téměř výhradně po internetu. První se tímto způsobem prezentovaly skupiny Bohemia White Power, Aryan Intelignece, Nordfront a Rytíři slunečního kruhu. Šlo ale převážně o aktivity jednotlivců či malých sdružení. Později vznikly internetové stránky Národního odporu, poslední významné aktivní neonacistické skupiny u nás, které slouží jako hlavní informační portál dodnes. Myšlenkový svět se ovšem od dob prvních fanzinů příliš nezměnil, jiné jsou snad pouze sofistikovanější
propagandistické postupy.

Autor je politolog.

Patafyzické kolegium Teplice, autorské společenství čerpající z tradic jarryovské patafyziky, dadaismu a surrealismu, vyhlásilo nedávno obnovení své činnosti a zároveň vydávání časopisu Pako. Literáti, výtvarníci, fotografové nebo intermediální umělci jako Eduard Vacek, Svatava Antošová, Pavel Kreml či Petr Kuranda mají na co navazovat: v období 80. let minulého století, kdy zformovali jakousi severočeskou obdobu guerillových frakcí pražského undergroundu, vydali celkem 10 čísel Paka a k tomu několik samostatných sborníků. Pako má i dnes několik atributů samizdatu, nicméně kvůli změně klimatu mu jiné zákonitě chybějí: vychází sice mimo českou oficiální scénu periodik, tedy bez identifikačního kódu, a distribuuje se jen při osobním kontaktu s vydavateli, grafická úprava je ale již na undergroundový fanzin na „zbytečně“ vysoké úrovni. Opustíme-li formální znaky, shledáme, že obsah Paka je s ohledem na hodnoty většinové společnosti
sice poměrně kacířský, nicméně za něj vydavatelům nehrozí žádný postih, jak tomu bylo před revolucí, tedy v éře klasického samizdatu.

Obnovené Pako ovšem není zdaleka jedinou tiskovinou na Ústecku, o níž se dá uvažovat jako o samizdatu. Vzhledem k jisté perifernosti, kterou Ústí nad Labem, Teplice, Děčín a jejich okolí zaujímají vůči centru Čech – Praze, se zde koneckonců o veškeré publikační aktivitě dá mluvit jako o tak trochu samizdatové. Na následující ploše bude proto referováno pouze o těch počinech, které se vymykají oficialitám a pravidlům spojeným s publikací, distribucí, grafickou úpravou anebo obsahem, a proto je lze považovat za pokračovatele klasického samizdatu.

Scene Report

Několik atributů samizdatu lze vysledovat u porevolučního nezávislého hudebního časopisu Scene Report, který v srpnu 1990 začala vydávat narychlo ustavená společnost PROART, v.o.s., a distribuovat PNS. Jednalo se o jednou měsíčně vycházející hudební fanzin pro přívržence tvrdší muziky, ovšem se společensko-kulturními přesahy. Časopis měl grafiku navazující na předlistopadové Vokno a další samizdatová periodika: i těsně polistopadová situace byla v oblasti tisku doposud obtížná, a tak se vydavatelé a redakce ve spolupráci s tiskárnou rozhodli udělat z nouze ctnost: články napsané na stroji například rozstříhávali a jednotlivé fragmenty pokládali na pozadí seskládané z výtvarných a fotografických prvků; tento celek byl posléze přefotografován a vytištěn na jednotlivé stránky. Výsledkem byla hybridní pseudolettristická slovesně-výtvarná koláž. Kromě recenzí, reportáží, rozhovorů a profilů československých, zvláště
pak labskoústeckých a severočeských hudebních skupin představoval Scene Report často také zahraniční kapely, a to prostřednictvím převzatých a přeložených materiálů nebo rozhovoru. V časopise bylo i místo pro inzerci (mezi nejčastějšími inzeráty byla nabídka na prodej nebo výměnu desek, případně na nahrání hudebních alb na kazetu), anotaci programů kulturních zařízení na Ústecku a částečně i ve zbytku republiky, avíza na hudební fanziny a v té době nově vznikající literární nebo kulturně-společenské časopisy. V článcích a diskusích na stranách Scene Reportu lze vysledovat několik základních problémů, kterými se tehdy ve scéně nezávislé hudby žilo. V prvé řadě se účtovalo s minulostí. Nový režim ale přinesl nové problémy – svoboda, ale přesto ještě pořád nedostatek informací ze zahraničí daly vzniknout například nedostatečně definovanému rozdílu mezi skinem a punkerem. Koncertů nebylo po pádu železné opony příliš, a tak příznivci obou
subkultur chodily zpočátku na stejné akce a vznikaly problémy. Ve Scene Reportu se také postupně objevilo několik nářků nad tím, jak někteří participanti scény,
„víkendoví pankáči“, své pankáčství pouze předstírají. Dalším okruhem byly lamentace, že nejsou „zřizovány“ kluby. To bylo možná jedno z největších nedorozumění příslušníků alternativní kultury, kteří sice smetli režim, jenž vše diktoval shora, ale zároveň čekali, že jim bude někdo něco „zřizovat“. Ve Scene Reportu se tedy otiskovaly petice za zřízení klubů tu a onde, osočovaly se zásahy policie atd. Nutno podotknout, že kritická úroveň této demokratické agory byla ve Scene Reportu na slušné úrovni.

Ostatní neosamizdatové iniciativy

Scene Report má z hlediska otázky po možnosti existence neosamizdatu na sledovaném území výsadní postavení. Dokázal totiž formát klasického samizdatu přetáhnout do nové doby a vlastně i zlegalizovat a poměrně dlouhou dobu se udržel. Ostatní samizdatové iniciativy, které je zde po roce 1989 možné sledovat, vznikly později a na klasický samizdat již přímo nenavazovaly. Byly jednoduše výsledkem potřeby nebo touhy jedince, případně skupiny jednotlivců nějak se projevit. Vydavatelé již nebyli vystaveni nebezpečí zákazu činnosti, případně perzekuce, na druhé stranuě tak jejich aktivity nemohly být spojovány s příměsí romantiky a hrdinství. Romantické a hrdinné ovšem je, že přes dostatečnou a mnohostrannou nabídku rozvíjejícího se českého kulturního průmyslu měl a má někdo chuť aktivně se podílet na budování kultury zezdola. Byť jen s tím dosahem, že zkultivuje pouze sám sebe nebo svůj okruh známých.

Mimořádně plodné na takové umělecké a kulturní iniciativy zezdola jsou v návaznosti na Patafyzické kolegium, ale i na punkovou scénu 80. let Teplice. Od druhé půle 90. let zde pod vedením Patrika Linharta a Anny Marie Pecháčkové (pseudonym Radima Husáka), resp. skupiny Půnebí, vycházela obsahově kvalitní, nabitá a originální retro-dekadentní literární revue Dekadent Geniál­ní, která otiskovala texty autorů z celé republiky. Měla formát brožury a jednoduchou grafickou úpravu, jistou dobu existovala také v internetové podobě.

V Teplicích také z popudu iniciativy Teplický Šlauch 2000 výtvarníka Martina Tomáška vychází každoročně Almanach Šlauch autorů, kteří se scházejí na spolkových autorských čteních. Tyto publikace mají vždy neobvyklý formát podlouhlé skládanky a experimentální grafiku. Samizdatu se v Teplicích opravdu daří a lze vyjmenovat alespoň dva další příklady. V roce 2002 vydal teplický autor Vladimír Ondys (nar. 1951 v Rumburku) vlastním nákladem svou knihu Příchod vodnáře s pelcovským bildungsromanem z období normalizace a krátkými povídkami tepajícími do nešvarů současné společnosti. Vyučený soustružník, amatérský herec a naivní básník Radek Hásek je jiný případ. Zhruba od roku 2000 objíždí hudební koncerty a festivaly, poutě a další akce s vlastními nakopírovanými básněmi, které na místě stříhá a věnuje zájemcům. Čas od času některý nadšenec jeho básně zkompletuje a vydá jako brožuru. Háskovo umění čistého srdce
překvapivě neutrpělo ani bulvární medializací jeho osoby a každé setkání s ním je uspokojivé pro ty, kteří hledají možnost tvorby mimo oficiální struktury.

Jiná než v Teplicích je po zániku Scene Reportu v roce 1994 situace v Ústí nad Labem. Vzhledem k tomu, že jde o univerzitní město, koncentrují se samizdatové aktivity více než „na ulicích“ či v hospodách na akademické půdě. Studenti sdružení okolo spolku PUJEM (Paralelní univerzita Johna Everetta Murphyho), který pořádal mj. hospodské sedánky, na nichž si po vzoru dynamicky se rozvíjející Univerzity J. E. Purkyně vymýšlel katedry a přiděloval svým členům stále vyšší funkce a tituly, pravidelné výstupy na horu Říp s povinným alkoholovým dopingem nebo soutěž v doletu papírových létadel, zde v druhé polovině 90. let vydával časopis UŠRUM, pojmenovaný podle utamtánské kletby z jednoho příběhu Čtyřlístku. Do roku 1998 vyšel v počtu devíti čísel. Byla to do značné míry soukromá revue, pro lidi mimo okruh PUJEM prakticky nesrozumitelná. Časopis se vyráběl podobně jako Scene Report papírkovou montáží: texty napsané na stroji,
obrázky a fotky se rozstříhaly, nalepily na papír a hotové stránky se xeroxovaly.

Mezi neosamizdatové nepočítám aktivity, které iniciovali studenti, absolventi či pedagogové spojení s katedrou bohemistiky na Pedagogické fakultě Univerzity J. E. Purkyně, byť radiace některých těchto počinů „samizdatová“ byla (literární časopisy Spirála, Okruh, Pandora a publikace vycházející péčí Ivo Haráka při Centru křesťanské kultury sv. Vojtěcha).

Malíř, grafik a pedagog Jiří Bartůněk pod hlavičkou Severská společnost vydal v roce 2002 dvě sbírky poezie, vlastní retrospektivu 15–51…1961–1997 a Alej na cestě k ničemu Jaroslava Jenčíka. Obě sbírky přinesly básně především z 60. let, kdy byli oba autoři oslnění beatnickou poezií a jazzem. Jejich design zcela odpovídá samizdatovým „nárokům“, díky Bartůňkově grafické péči ovšem ukazují, jak hodně se dá udělat z mála. Reprezentativní kolekci slovesných výbojů výtvarníků ústeckého okruhu přinesl literárně-výtvarný sborník Fajnšmekři, který vyšel jako příloha studentského časopisu Filé3 v roce 2003. Jeho editoři Vendula Fremlová a Martin Kolář se nechali inspirovat Vianovou Pařížskou rukojetí, průvodcem po pařížské bohémské čtvrti Saint-Germain-des-Prés, a pokusili se zmapovat bohémské prostředí zdejší výtvarné školy. Zastoupené texty jsou tak spíše kuriozitami, zábavnými kusy a nechybí mystifikace, vtipy nebo kulinářské recepty.
Z trochu jiného soudku než akademické počiny je samizdatový komiksový fanzin Sorrel, který vydává mladá labskoústecká tvůrčí dvojice Daniel Binko – Daniel Černý. Jedná se o černobílou brožuru formátu A5, jíž od roku 2001 vyšlo 8 čísel. Sorrel je v rámci české komiksové scény respektovaným periodikem. To je dáno také tím, že tato komunita není velká, a podobných časopisů, když nepočítáme již zapsaná a oficiálnější periodika jako Aargh či Crew, vychází velice málo: Pot, Bedeman či Zkrat jsou nejznámější z nich a Sorrel je s nimi určitě srovnatelný.

V Děčíně vycházejí samizdatové publikace od roku 1998 díky aktivitě básníka a hudebníka Františka Řezníčka a básníka J. H. Kalifa a jejich spolku Houby s woctem pod značkou Vesele mrtvý domeček. Jedná se jak o samostatné sbírky poezie nebo krátké prózy, tak skupinové sborníčky. Kromě samotných organizátorů se v rámci Vesele mrtvého domečku prezentovali např. Jakub König alias Canny, zpěvák a kytarista skupiny Obří broskev, nebo Viki Shock.

V prezidentských volbách, které v Jemenu proběhly 20. září 2006, zvítězil Alí Abdulláh Sálih – jako ostatně ve všech volbách od jeho nástupu k moci v roce 1978. V době redakční uzávěrky ještě nebyl znám přesný výsledek voleb, ale předběžné součty hlasů ukazují na osmdesátiprocentní vítězství. Sálih tedy nedosáhl takového úspěchu jako v roce 1999. Ambiciózní prezident se tehdy chtěl přiblížit volebnímu výsledku svého kolegy Anwara Sadata, který zvítězil v Egyptě s převahou 99 procent hlasů. Sálih však nakonec dal na radu svých umírněných poradců a ve zmíněném roce ohlásil reálnější výsledek a zisk 96 procent hlasů.

Tentokrát však za poklesem zisku hlasů nestojí umírnění poradci, ale opoziční kandidát Faisal Bin Shamlan. V nezávislých předvolebních průzkumech se opozici předpovídala dokonce třicetiprocentní podpora voličů. Nutno však dodat, že polovina respondentů zároveň uváděla, že v regulérnost blížících se voleb příliš nevěří. V tomto bodě se s nimi shodlo i několik mezinárodních institucí monitorujících předvolební situaci. Země, které pozorovací mise vyslaly, si sice přály, aby volby proběhly pokud možno regulérně, ale zároveň měly trochu obavy, aby jejich výsledek nepřinesl moc velké překvapení.

To se však nestalo. Ono není ani moc jednoduché si představit, že by mohlo dojít k tak náhlé změně politického klimatu, jakou by byl pád prezidenta Sáliha a jeho vládnoucí strany Mu’tammar (Všelidový kongres). Sálih zastává kromě prezidentské funkce také pozici vrchního velitele armády, která by v případě vítězství opozice zůstala loajálně na jeho straně. Moc kontroluje rovněž prostřednictvím úspěšné kmenové politiky. K ní patří mimo jiné i rozdělení nejdůležitějších funkcí spolehlivým lidem. Velitel divize Speciálních jednotek, velitel Republikánské gardy, náčelník Ústřední bezpečnostní služby, náčelník Vojenské zpravodajské služby, náčelník Politické bezpečnostní služby a další funkce jsou obsazeny příbuznými prezidenta Sáliha z kmene Sanhán. Stejně jako ministr obrany a velitel letectva. Prezidentovu moc upevňuje také – jak už tomu v arabských zemích bývá – promyšlená sňatková politika jeho příbuzenstva, takže Sálihova široká rodina ovládá
většinu vysokých státních funkcí, ale také podnikatelskou sféru.

Vytvořit v takovémto prostředí rovné šance opozičnímu kandidátovi je samozřejmě nemožné, což se ukázalo již v předvolební kampani. Během prezidentova tehdejšího turné Jemenem státní média ukazovala desítky tisíc Jemenců, kteří Sálihovi demonstrovali svou podporu. Záběry zaplněných tribun provinčních stadionů doplňovaly informace, že návštěvu opozičního kandidáta Bina Shamlana v tomtéž městě vítal vždy jen zlomek voličů. Ve skutečnosti však byli příznivci opozice z okolních vesnic zastaveni na bezpečnostních check-pointech, které jsou permanentně umístěny na příjezdových silnicích ke každému většímu městu. Den před volbami dokonce přinesly sdělovací prostředky zprávu, že demonstrace na Sálihovu podporu, jež se konala v hlavním městě Sana’a, se zúčastnily dva miliony lidi, ačkoliv očití svědkové odhadli počet přítomných zhruba na desetinu. Mimochodem, hlavní město má 1,5 milionu obyvatel a představa, že dokáže pojmout dalšího půl milionu lidí shromážděných na
jediném místě, se nezdá být příliš reálná.

Kromě prezidentských voleb se uskutečnily ve stejném termínu také komunální volby do místních zastupitelstev. I zde musel Sálih projevit státnické schopnosti a znalost práce s kmenovými společenstvími. Začátkem září jsem se setkala s šejkem Hassanem Meegarem, který je hlavou kmene Shatavia, obývajícího několik horských vesnic na severu provincie Hadža. Je o něm známo, že patří mezi přívržence nejsilnější opoziční strany Islah. Starší usměvavý muž mi popsal návštěvu prezidentova syna, který mu přednesl následující návrh: Bude-li jeho kmen v prezidentských volbách volit Saliha, nebude se vládní strana nijak vměšovat do komunálních voleb a nechá stranu Islah na severu provincie vyhrát. Kromě toho prý ještě dostane Hassan Meegar vysokou státní dotaci. Zeptala jsem se tedy, jak velký je kmen Shatavia, abych si udělala představu, kolik bude Sáliha stát vítězství v celé provincii Hadža: Můj kmen má 1200 ozbrojených mužů, odpověděl mi Hassan Meegar. Zkusila
jsem to tedy jinak a zeptala se, kolik oprávněných voličů spadá do jeho oblasti, ale dostalo se mi stejné odpovědi. Uvědomila jsem si, že v zemi, kde před dvanácti lety skončila občanská válka a kde na jednoho obyvatele připadají tři střelné zbraně, je potřeba o politice uvažovat trochu jinak.

Šejkovi Meegarovi jsem pak zavolala ještě těsně před volbami, abych zjistila, jak se rozhodl ohledně volebních preferencí svého kmene. Oznámil mi, že se finanční nabídka ještě zvýšila, ale on zatím vymyslel něco lepšího: Kmen Shatavia zvolí v prezidentských volbách Sáliha a vláda potom do roka postaví ze zahraniční rozvojové pomoci asfaltovou silnici až do jeho vesnic. V současnosti totiž hlavní finanční příjem představuje pro Hassana Meegara a jeho lidi pěstování opojného kátu, který se ilegálně prodává v nedaleké Saúdské Arábii. A bude-li šejkova vesnice spojena s civilizací novou silnicí, obchod bude mnohem rychlejší a jeho příjmy z kátu porostou.

Průběh předvolební kampaně i volby samotné ukázaly, že stávající politická situace a praxe vlastně docela vyhovuje vlivné části jemenské společnosti. A jak bude na specifika kmenové „demokracie“ reagovat zahraničí? Svět si zřejmě oddychne, že zůstane zachována stabilita regionu, a Spojené státy pravděpodobně přiklepnou Jemenu další peníze na rozvojové projekty.

Autorka pracuje v Poradně pro uprchlíky, v Jemenu působí jako volební pozorovatelka EU.

V jednom z deštivých dnů, které provázely první ročník Mezinárodního novosadského literárního festivalu (28. 8. – 2. 9. 2006), čekala účastníky letní plavba po Dunaji. Oproti očekávání jsme se v Novém Sadu, hlavním městě autonomní provincie Vojvodina, nenalodili na výletní parníček, ale na německou válečnou loď, která tu zbyla z druhé světové války a již v naší přítomnosti obsluhovali srbští vojáci. Vzhledem k tomu, že červnovým odtržením Černé Hory přišlo Srbsko o moře, využívají nyní loď už jen k turistickým plavbám po řece. Vylodili jsme se v městečku Sremski Karlovci, kde se na místní radnici odehrálo předání Brankovy ceny, udělované za debut básníkům do 29 let. Cena, pojmenovaná po významném srbském básníkovi Branko Radičevićovi, jenž se zde narodil a zemřel v devětadvaceti na tuberkulózu, se udílí již čtyřicet let, jejím prvním nositelem byl Vasko Popa a letos ji obdržel osmnáctiletý Nikola Djuran.

V Novém Sadu pak pokračoval festival, který organizátoři Jovan Zivlak a Zoran Djerić připravovali dva roky: přijelo sem 44 literátů, z toho 18 zahraničních, s výjimkou Súdánce Tareka Eltayeba (narozeného v Káhiře) samých Evropanů – ze Slovenska, Polska, Maďarska, Rumunska, Ruska, Rakouska, Německa, Švýcarska, Anglie a Irska. K těm známějším patří irský básník Matthew Sweeney či anglický romanopisec Matt Thorne, jehož kniha Cherry se dostala do užší nominace na britskou Bookerovu cenu, srbský prozaik Miro Vuksanović či srbský básník Dragan Jovanović Danilov. Hlavní program, tedy každodenní čtení šesti literátů, začínal vždy v devět večer venku na půvabném Trgu mladenaca (náměstí Snoubenců) pod jeho charakteristickou bránou.

K doprovodnému programu patřila odpolední neformální čtení v Café Oblomov, dále tři přednášky o dnešní literatuře a sympozium o současném románu, odehrávající se v Novém Sadu, jehož se zúčastnili převážně srbští kritici a novináři. Během týdne jsme navštívili ženský pravoslavný klášter Krušedol, položený v kopcích mezi vinicemi, z novosadských památek pevnost Petrovaradin nad Dunajem a Matici srbskou, nejstarší kulturní instituci v Srbsku (1826), v níž sídlí redakce měsíčníku Letopis Matice srbské, který je bez přerušení nejdéle vydávaným srbským časopisem (od roku 1824).

Na základě zmínek o Srbsku v novinách jsem si představovala, že s překročením hranic se vrhnu do náruče mafiánů „zemunského“ či „surčinského“ klanu a budu kličkovat mezi válečnými zločinci prchajícími před komandy vyslanců haagského tribunálu. Uvítalo mě poklidné malebné městečko, v němž řádila jen přemíra pomalovaných koňů, obdoba cow parade. Nakonec jsem ale přece jen zaznamenala náznak politického nepokoje, když jsem jednoho odpoledne potkala v ulicích průvod demonstrantů Demokratické strany, nesoucí portrét bývalého srbského premiéra Zorana Djindjiće, který byl zastřelen při atentátu v roce 2003. Pokojná demonstrace protestovala proti přejmenování Djindjićovy ulice a proti pojmenování jednoho z novosadských bulvárů po Miloševićovi.

Největší literární pozdvižení (vyznačující se radostí Srbů a odporem Angličanů) vzbudil irský básník žijící v Londýně Niall McDevitt, který se pro recitaci své básně Mimo službu oblékl do kabátu milice Miloševićova režimu, jejž si zakoupil ve zdejším second handu, na závěr svého vystoupení se po čtyřech doplazil k herci, který po čas festivalu předčítal básně v srbském překladu, a z neznámých důvodů mu políbil boty. Jak vysvětlil během bouřlivé mailové korespondence (mj. na téma zápecnictví kontra akce v poezii), která kolovala ještě týden po návratu domů, k činu ho inspirovaly konceptuální akce Josepha Beuyse.

Dva dny před odjezdem v Novém Sadu vyšlo slunce.

Akademický svět bývá často uzavřený do sebe. Čas od času přece jen dojde k přesahům: například když média potřebují ocitovat odborníka a zdůraznit tak platnost soudu, který by byl vyřčen tak jako tak, anebo když vyjde klasické dílo, které dokáže oslovit podstatně širší okruh lidí, než jsou literární či lingvističtí badatelé. Stejně tak akademici – až na čestné výjimky zejména mezi filosofy – vstupují ve všeobecnou známost jen obtížně. I člověk poměrně dobře obeznámený s anglickou literární tradicí bude mít problém vyjmenovat alespoň několik akademických kritiků, kteří se zabývali určitým dílem nebo obdobím. Akademická pojednání se píší a upadají v zapomnění do regálů knihoven. Existují však výjimky, kdy se badatel proslaví něčím jiným: například mnohým sémiotickým pracím Umberta Eca by nebyla věnována stejná pozornost, nebýt Jména růže či Foucaultova kyvadla. A kniha Netvoři a kritikové a jiné
z pera J. R. R. Tolkiena by zcela určitě nevyšla česky, nebýt Pána prstenů.

Nečíst báseň jako dokument

Samozřejmě je velice dobře, že v českém překladu vyšla, a to hned z několika důvodů. Předně se jedná o klasické dílo anglické literární kritiky (anebo vědy) věnované nejstaršímu období anglické poezie. Právě středověká literatura a středověk obecně zažívá v poslední době vlnu obnoveného zájmu, takže kniha nejenže dobře zapadne do široké škály medievalistických textů, ale poskytne i zajímavý kontext pro četbu Béowulfa, který ve vynikajícím překladu Jana Čermáka vyšel česky předloni. Za druhé: Tolkienovy eseje se staly klasikou a vedle toho, že jsou zajímavým milníkem v dějinách literárněvědného bádání, jako správná klasika obsahují i mnoho nadčasových a zejména dnes vysoce aktuálních aspektů. V neposlední řadě kniha uspokojí i některé z těch, kteří si ji koupili jen kvůli Tolkienovu jménu a kvůli lásce k autorově pohádkové trilogii. Tolkien v esejích totiž nechá čtenáře nahlédnout do světa severských
mýtů a rané severské poezie, který jej tak silně fascinoval a který mu byl inspirací pro Pána prstenů.

Nepochybně nejvýznamnějším textem v knize je titulní esej Netvoři a kritikové. Důraz na to, že báseň, byť báseň historickou, je třeba číst jako báseň, jako literární dílo, a nikoli jako historický nebo filologický dokument, může znít sice banálně, nicméně v roce 1936, kdy Tolkien přednášku přednesl, to podle dobových ohlasů rozhodně banalita nebyla. Spíše to byla taková menší revoluce v přístupu k prvnímu velkému dílu anglické literatury. To, co Tolkien v přednášce říká nejen o Béo­wulfovi, ale o povaze literárního díla jako takového, si podržuje svou aktuálnost i dnes, dokonce zejména dnes, kdy akademické studium literatury rezignuje na literárnost a živí se zbytky předhozenými jinými humanitními vědami, zejména sociologií a psychologií. Tolkienův důraz na jazyk básně jakožto na výrazový prostředek uměleckého díla působí osvěživě i po sedmdesáti letech. Vedle polemiky nabídne Tolkien
i zasvěcený úvod do poetiky Béowulfa a analýzu některých aspektů eposu.

Středověký text dnes

Hned následující text O překládání Béowulfa je spíše techničtějšího zaměření, neboť, jak název napovídá, věnuje se konkrétní problematice převodu staroanglického eposu do moderního jazyka, nicméně právě na konkrétních problémech překladu se lze často dozvědět o básni nejvíce. Bohužel se nelze ubránit pocitu, že pro českého čtenáře by možná bylo zajímavější přečíst si, s jakými problémy se potýkal Jan Čermák při překladu tohoto díla do češtiny.

Pan Gawain a Zelený rytíř je skvostný esej o básni vrcholného středověku. I zde argumentuje Tolkien na první pohled obyčejně, přesto však říká cosi podstatného: „Je to opravdu báseň, která zasluhuje být čtena pozorně a podrobně a poté (tedy nikoli předtím, jak se kritikům až příliš často stává) opakovaně promýšlena.“ Tedy čtena jako báseň, a nikoli jako příklad, který zapadne do předem připraveného schématu středověké literatury. Podobně jako Frank Kermode po něm, i Tolkien je vášnivým obhájcem literatury proti všemožným schématům, ať již literárněvědným či ideologickým. Ač sám akademik, dobře si uvědomuje, jak zhoubný vliv na literaturu může mít akademická sféra: „Je to jedno z velkolepých děl, která nejenže snášejí útisk ze strany kateder, unesou to, že se staly četbou, ba dokonce četbou povinnou (což je zkouška ze všech nejtěžší), ale ještě pod tímto tlakem vydávají větší a větší bohatství. Patří totiž k tomu druhu
literatury, který má kořeny hluboko v minulosti, ještě hlouběji, než jeho autor tušil. Je stvořeno z příběhů, které se často vyprávěly už dříve a na jiných místech, a z prvků, jež pocházejí z dávných časů, kam zrak ani vědomí básníkovo nedosáhnou – stejně jako Béowulf či některé velké hry Shakespearovy, třeba Král Lear nebo Hamlet.“ Na následujících čtyřiceti stranách pak Tolkien předkládá vynikající příklad detailního čtení básně, které se soustředí výhradně na text a to, co sám text jakožto text říká, aniž by se byť jen okrajově pokoušel dílo vtěsnat do nějaké šablony. Pravda, při takovémto čtení interpret jen stěží může předložit čtenáři světoborné literárněvědné systémy, ba dokonce vytvořit iluzi, že vše ve světě do sebe hladce zapadá, ale to Tolkien ani nechce. Namísto toho projevuje citlivé pochopení pro příběh, jazyk a rytmus. Není to tak oslnivé jako vzletné intelektuální konstrukce, ale o to poctivější. Je to čtení, které respektuje
nejen kvality básně, rytmus jazyka a osobitost příběhu, ale především si podržuje úžas z prvotního střetnutí s textem.

Ponechat pohádkám tajemnost

Údiv hraje hlavní roli i v eseji o pohádkách: „Říše pohádek leží daleko a hluboko a vysoko a je plná mnoha rozličných věcí: lze tu nalézt všeliká zvířata a ptáky, bezbřehá moře a nespočetně hvězd, krásu, jež očarovává, a na každém kroku nebezpečí, radost i smutek, ostré jak meč. Člověk se snad může považovat za šťastného, že do té říše zabloudil, avšak samo její bohatství a podivuhodnost poutají jazyk poutníka, jenž by o nich chtěl vyprávět. A dokud tam přebývá, není radno, aby se příliš vyptával, jinak se brány uzavřou a klíče od nich budou ztraceny.“ Přesto se Tolkien do tohoto „odvážného“ podniku pouští a v eseji, který se na rozdíl od předchozích dvou věnuje nikoli jednomu dílu, ale celému žánru, se snaží odpovědět na řadu otázek, které vyvstávají ve spojitosti s pohádkami. Návrat k počátkům psaní se u kritiků zabývajících se starou literaturou jeví snad až jako profesionální deformace,
nicméně v případě žánru, jakým je pohádka, je tato „deformace“ neobyčejně plodná – dokáže totiž skutečně vztáhnout motivy k jejich předobrazům, jejichž původ se ztrácí kdesi v hlubinách věků. Tolkienova analýza má navíc tu velkou výhodu, že na rozdíl od formalistů, sémiotiků a psychologů ponechává pohádce její tajemnost. Kritik naznačuje, odkud se vzal ten či onen motiv, aniž by však aspiroval na to, že dokáže každý aspekt pohádky vysvětlit. Právě tahle až staromódní pokora, s jakou přistupuje k literárnímu textu, je zárukou, že Tolkienovy eseje nezastarají .

Argo se rozhodlo vydat nejvýznamnější Tolkienovy knihy v revidovaném překladu a sbírka jeho akademických přednášek a esejů je bonus, který rozhodně uvítají všichni, kdo se zajímají o středověkou literaturu.

Autor je anglista.

J. R. R. Tolkien: Netvoři a kritikové.

Přeložil Jan Čermák. Argo, Praha 2006, 272 stran.

Sartrův „revoltující syn“ Olivier Todd se velice často pohyboval v okruhu sartrovců v padesátých a šedesátých letech, tedy v době, kdy jim Albert Camus zrovna moc nešel pod nos. Až později k němu absolvoval dlouhou cestu, která v roce 1997 vyústila knihou Albert Camus, une vie (Albert Camus, jeden život), což je velice krásný životopis ve formě kritické pocty, který se stal pojmem. Esejista a Lévinasův žák Alain Finkielkraut je autorem knihy Défaite de la pensée (1987, česky Destrukce myšlení, 1990), která vyvolala značný rozruch, brilantní debatér, jenž se velmi aktivně zapojuje do veřejných diskusí, v nichž obhajuje hodnoty, které považuje za ohrožené. Jde především o hodnoty, jež má předávat škola. Kvůli tomu narazil na zavilý odpor, ale setkal se také s upřímnou podporou. Finkielkraut nachází
v Camusovi inspirující podněty ke svým vlastním úvahám. Vysoce hodnotí jeho nedůvěru k politickému radikalismu i příkladnost jeho celoživotní dráhy – nikdy nedokázal obětovat přátelství a dialog náporům ideologicky motivované nenávisti. Le Magazine littéraire přivedl oba muže k jednomu stolu. Jejich velice živá a vřelá výměna názorů prozrazuje hlubokou stopu, kterou Camus zanechal v dějinách myšlení posledního půlstoletí.

Albert Camus je velmi výraznou postavou francouzského intelektuálního života. A je tu i Camusova osobnost, její legenda…

Olivier Todd: Strávil jsem s Camusem pět let při psaní jeho životopisu. Ale v samotném životě, při mých osobních setkáních s ním, to bylo hodně… na hraně. V padesátých letech jsem jednou seděl se svou mladinkou manželkou v Café de la Mairie na náměstí Saint-Sulpice. Camus přišel, usadil se vedle výčepního stolu a nepřestával ji svlékat očima. Já zuřil!

Alain Finkielkraut: Zuřil, nebo byl polichocen?

Olivier Todd: Byl jsem vzteky bez sebe! Obrátil jsem se k příteli Charles-Rogerovi Leblankovi a povídám mu: Kdo si myslí, že je, tenhle blbec? – Myslí si, že on je Albert Camus! Druhé setkání rovněž nebylo příjemné. Šli jsme s Guym Gumurem po bulváru Saint-Germain, já coby vojenské ucho v uniformě, když jsme narazili na Camuse. Připadal mi děsivě nesympatický, navíc všechno ještě vyhrocoval dobový kontext. S ohyzdnou kravatou vypadal typicky přistěhovalecky, jako jeden z pied-noirs (černých nohou), jak se tehdy přezdívalo přistěhovalcům ze severní Afriky (Camus je původem z Alžírska – pozn. překl.) Okamžitě na mne vychrlil řadu velice agresivních výroků. Tohle si neustále připomínám, protože jsem potom řadu svých postojů vůči němu změnil. Dnes je mi jeho osoba velice blízká. Byl to nejen člověk cti, ale také člověk čestný – a odvážný.

Alain Finkielkraut: Jako všichni adolescenti mé generace jsem četl Cizince. Tahle kniha mě ale spíš popuzovala, než aby mě hlouběji oslovila. Ke státnici z moderní literatury jsem jako četbu „vyfasoval“ Mor. Román mi připadal sentenční a dlouhý, ale zároveň velice dojemný. Pozvolna jsem se propracoval k tomu, že jsem měl Camuse rád, navzdory zarytým předsudkům i povýšené shovívavosti, s jakou byl označován za „filosofa pro poslední třídy gymnázií1“. Holobrádkové, jakým jsem víceméně byl i já, neměli Camuse rádi z politických důvodů, ale také z důvodů čistě filosofických. Dokonce i když se mu dostalo spravedlnosti v jeho sporu se Sartrem, byl nadále vnímán tak, jako kdyby nebyl skutečným myslitelem. Camuse coby myslitele jsem objevil až při četbě Člověka revoltujícího, a to i přes jeho styl a příliš zjitřené formulace. Druhým camusovským objevem pro mne byl První člověk, kniha
vydaná pětatřicet let po jeho smrti2. Podle mého názoru jde o literární veledílo.

Proč a čím vás Cizinec neustále irituje?

Olivier Todd: Zeptejte se studentů cizinců. Jestliže přečetli pět francouzských knížek, pak téměř vždy byl mezi nimi Cizinec. Z dobrých i špatných důvodů. Ty dobré? Je to kniha velice původní, tajemná, obtížná na vysvětlování. Špatný důvod? Je to přece krátké! Alain Finkielkraut mohl na rozdíl ode mne poznávat Camuse pouze prostřednictvím jeho díla. Mne od něho oddělovaly vedle záležitosti zvané komunismus také události v severní Africe a vliv sartrovců. Ale stále nemám rád Mor, i když jsem ho po první četbě vnímal jako věc projasněnou a silnou: je v něm moc okázalosti, jsou tam dobří, špatní… Ale nemohu se ztotožnit s kritikou Edwarda W. Saida (1935–2003, palestinský aktivista, univerzitní pedagog na Columbijské univerzitě v New Yorku – pozn. překl.), podle níž Camus do své knihy nevpustil věrohodné Araby3: on žádného takového Araba neznal!

Alain Finkielkraut: Mne Cizinec popuzuje už samotným závěrem, k jakému v něm Camus dochází: člověk odsouzený k smrti za to, že neplakal na pohřbu své matky! Takovéhle psaní pokořuje, a ta ultrakonvenční kritika lidstva omezujícího se na své konvence… Říkal jsem si: Tohle přece není život, není to pravda! No a pak tu byla zkušenost učiněná s Morem:především mne nepřesvědčila celá ta metafora: katastrofa, jakou byl nacismus, nemůže mít přece vzor v přírodní katastrofě! Camuse mi objevily až dvě zásadní věci: četba jeho polemiky se Sartrem z období Člověka revoltujícího a četba Prvního člověka. Při četbě Sartrovy odpovědi mnou lomcoval odpor. Čišela z ní taková zlovolnost… Kdo si to dovoluje dotknout se spravedlivého? Sartre odpovídal z výšin svého svrchovaného poznání a dával Camusovi špatnou známku4.

Olivier Todd: Asistent z Ecole normale supérieure uděluje lekci hošíkovi z Alžírska, který to vzhledem k onemocnění tuberkulózou daleko nedotáhl…

Alain Finkielkraut: Přesně tak. A postupně jsem si uvědomoval, že tato výměna názorů byla velice důležitá a že to, co říkal Sartre, bylo neudržitelné. Je tam jedna podstatná věta. „Veškerou hodnotu, kterou může utlačený člověk ještě mít ve svých vlastních očích, vkládá do nenávisti, kterou má vůči ostatním lidem, a jeho láska k přátelům přechází ve stejnou nenávist, jakou choval ke svým nepřátelům.“ Jakmile je všechno politika, panuje nenávist nerozdílně. Dvacáté století je stoletím napadrť rozdupaných přátelství. Sartre si zde s radostí přiložil své polínko. Camus se nikdy na ničem takovém nepodílel.

V hlubší rovině je v Člověku revoltujícím jádrem sporu otázka nihilismu, Camusovo zpochybnění toho, co může být v absolutní revoltě legitimní.

Alain Finkielkraut: Co říká Camus v Aktualitách a v Člověku revoltujícím? Jde o odvážný a hluboký postoj. Žijeme pouze z bojů a nenávistí, ale neumíráme vždy se zbraní v ruce.
Jsou tu dějiny, ale také ještě něco jiného: pros­té štěstí, zaujetí věcmi a bytostmi, přirozená krása. Ve století požíraném dějinami odhaluje Camus nebezpečí skutečnosti, která by byla zcela vydaná na pospas dějinám, a nebezpečí takového lidstva, jehož tvárlivost by neměla žádné meze. Sartre obětoval přátelství dějinám a učinil z nenávisti dominantní vášeň: Camus říká, že je třeba něco z přátelství samotného uchovat, zachránit. Je to myslitel mezí a hloubku jeho odvahy jsme dosud nedocenili.

Olivier Todd: Vztahy mezi Sartrem a Camusem ve skutečnosti skončily stejným způsobem, jakým započaly. Vysvětlení k Cizinci5 je nejdelší text, jaký kdy Sartre věnoval některému ze současných autorů, s výjimkou Nizana – a Geneta. Bylo to drsné a zároveň takové blaho­sklonné. Za války Camusovi řekl: „Jste velice dobrý spisovatel, ale nejste filosof.“ Dokonce mu doporučil přečíst si Bytí a nicotu… Sartre však nikdy neztratil obdiv ke Camusovi spisovateli. Když jsem se s ním jednou setkal, položil jsem mu trochu zlomysl­nou otázku: „Co si myslíte o Pádu?“ Odpověděl mi: „Je to jeho nejlepší kniha. – Proč? – Protože je v ní celý a zároveň je zcela skryt.“ Dodal jsem: „A proč to neřeknete?“ – Ale to nejde – a tady se připojuji k Alainovi – z politických důvodů!“ Dovedete si představit, co by býval znamenal Sartrův článek o Pádu?

Alain Finkielkraut: To by byl článek jako nekrolog.

Olivier Todd: Ano, článek dosti pochybný. Michelu Constatovi Sartre řekl: „Měl jsem před očima nenapsanou stránku.“ Myslím však, že toto ztracené přátelství neznamená katastrofu v rovině literatury. Pře o Člověka revoltujícího je skvělá. Zásadním bodem je radikální kritika myšlenky revoluce a komunismu. Na počátku padesátých let to nebylo tak jednoduché, tím spíš, že Camus sám byl komunistou: v tehdejší Paříži bylo něco takového bomba. Kromě George Orwella nebo Arthura Koestlera nevidím nikoho, kdo by pro otevření očí učinil víc… Ale v té knize mi vůbec nesedí ta literární kašička kolem, pasáže o Lautréamontovi…

Netvoří naopak tyto pasáže o estetice základ politické kritiky? Camus se vrací k počátkům moderního nihilismu, k závrať vzbuzujícím představám něčeho absolutně jiného, aby ukázal, že se podobné šílenství vtěluje rovněž do politiky…

Alain Finkielkraut: To bylo z jeho strany velice odvážné, neboť myslitelé, jichž se dotkl, to tehdy přece byly ikony radikálnosti! Odtud také vyplynula prudkost jejich reakcí. André Breton byl šíleně pobouřen6: revolta, do níž bychom mohli vložit míru, zbavená svého vášnivého obsahu… Pojem míry se v očích radikálnosti jevil jako buržoazní ctnost. S podobnou troufalostí jsem se setkal až u Kundery. Když srovnává pařížský květen 1968 s tehdejším Pražským jarem: v prvním případě exploze revolučních lyrismů, v druhém postrevoluční skepticismus. A Kundera hodnotí Pražské jaro jako „lidovou vzpouru umírněných“. Spojuje revoltu s umírněností, stejně jako Camus spojuje revoltu s mírou; právě to Camuse přivedlo ke kritice revoluce jménem revoluce autentické: odmítá vidět člověka pojednaného jako věc, výlučně jako objekt dějin. Tím překračuje jednoduché konstatování o selhání totalitárních režimů: do hry jsou zapojeny základní
impulsy moderny.

Olivier Todd: Je třeba si připomenout intelektuální sílu levice v kontextu studené války, která se stávala stále studenější… A v tom Camus přinášel spíše výstrahu než příklad. Možná není významným francouzským filosofem, a já říkám: bohudík! Na rozdíl od Sartra pochyboval o svých postojích, které zaujal ke komunismu, ale také ke kolonialismu. Když se ho zeptali, patří-li k levici, odpověděl: „Ano, navzdory mně, navzdory jí.“ Ale je třeba říci, že v Člověku revoltujícím jde ještě dále. Správně smýšlející příslušníky levice velmi pohoršil jeden detail, jímž se dotkl celé oficiální verze francouzských dějin – oním detailem je Camusova rehabilitace Ludvíka XVI. Hodně dávno před Françoisem Furetem a dalšími. Vzpomínám si, jak tím byli zaskočeni moji profesoři z lycea, odkojení Maletem a Isaakem, kteří nechápali, proč Camus nezpochybňuje pouze bolševickou revoluci, ale také samu myšlenku revoluce, oprávněné a ospravedlnitelné
revolty.

Alain Finkielkraut: No to je vynikající! Můžeme si klást otázku, proč Camus tolik trpěl tím, že ho levice vyvrhla ze svého středu. Patrně proto, že levice je spontánně rousseauistická. Podle ní je původ zla historický: co jedny špatné dějiny pokazily, mohou jiné, lepší dějiny napravit. Z této ideje se pak rodí ambice provádět absolutní a absolutně morální politiku. Nepřítel je v této perspektivě vnímán jako naprostý ničema. Může nakrásně protestovat a nepochybně tím radikálním zpochybněním své integrity trpí. Hovoříte o rehabilitaci Ludvíka XVI. Ale to přece byla neuvěřitelná drzost, když Camus napsal: „Je jistě obzvlášť ohavné, když je veřejné zavraždění slabého a dobrotivého člověka prezentováno jako velký okamžik našich dějin.“ Jako by tím sám vystoupal na jakési symbolické popraviště. To bylo přece zjevné pohrdání a rouhačství, vzbuzovat soucit k Ludvíku XVI.! Camus na sebe vzal veškeré riziko, neboť touto popravou se nastolovalo něco nového.
Nešlo jen o běžnou královraždu, jednu z řady. V osobě Ludvíka XVI. měla být zavražděna královská funkce. Jednotlivec byl zcela převeden na svůj pojem. V této smrti se zrodila abstraktizace revolučního myšlení a činu: zabíjím v tobě pojem, který ty představuješ.

Camus skutečně vystihl klíčový historický okamžik, ve kterém sakrální prvek přechází z náboženství do politiky.

Olivier Todd: Svým poněkud neohrabaným způsobem se vyprošťuje z manicheismu.

Alain Finkielkraut: Nachází prostředky, jak se od této perspektivy oprostit. On, který se narodil „ve stejné vzdálenosti od bídy a od slunce“. Bída ho naučila nezbytnosti se politicky angažovat a slunce tomu, že angažovanost není všechno. Je tu svět, krása světa, vděčnost vůči světu. To má svůj původ v citových dispozicích. Sartre je obrovský myslitel resentimentu vůči danosti. Je třeba všechno změnit, včetně lidského údělu, lidské existence. Hnus vyjadřuje jeho znechucenost tváří v tvář světu. Camus je nepoměrně více myslitelem vděčnosti ke světu. Tento zásadní rozdíl se znovu objevuje ve chvíli jejich politické diskuse a může nám toho ještě hodně povědět.

Olivier Todd: Svatba v Tipase je skutečně písní vděčnosti. Camus přes všechna zdání skutečně miloval život, lidské vztahy. Odmítal radikálnost.

První člověk je z tohoto hlediska knihou, v níž se soustřeďuje Camusova oslava, celebrace všeho. Včetně chudého dětství, sociální bídy. A záchrana prostřednictvím školy…

Olivier Todd: V této knize je celá řada skutečně vznešených stránek. Jeho schopnost transpozice je zcela mimořádná. Za obzvlášť dojemný považuji způsob, jakým jeho ruka píše natolik rychle, že jí nemůže zabránit napsat „M. Germain“, skutečné jméno svého učitele7. A Alžírsko… Cormery hovoří s jedním Arabem: „U nás je to takhle pořád dokola. Nejprve si ufiknou koule a pak se smiřují.“ Camusova sázka je optimistická, mimo dosah absurdity. Štěstí, rozhodnutí se pro věci. Raději bych od Camuse četl úvahy o štěstí! Akceptace světa, odmítnutí určitého typu revoluce. Není však z něj třeba dělat mělkého sociálního demokrata, i když v Člověku revoltujícím říká jasně, že jeho sympatie směřují ke skandinávským sociálním demokraciím a k labouristům. Co si přál pro Alžírsko? To, v co doufáme pro Jižní Afriku: soužití dvou emancipovaných společností, které mají svá práva. V tomhle zůstává i nadále moderní v tom
nejlepším smyslu slova. Nejde o nějaké zvlažnělé myšlení, ale o myšlení váhavé a pozorně zvažující.

Alain Finkielkraut: Větu, jež patrně nejlépe shrnuje jeho politické myšlení, vyslovil on sám ve Stockholmu v řeči při převzetí Nobelovy ceny: „Zabránit tomu, aby se svět rozpadl.“ Podivný program, který chápe veškerou radikalitu zásadně odlišným způsobem, nezbytný přechod od principu naděje k principu zodpovědnosti. Vzít v úvahu nebezpečí, které visí nad tímto světem, nad jazykem… Dříve nebo později bude nutně označen za konzervativního.

Olivier Todd: Ani oběť, ani kat8!

Alain Finkielkraut: V Prvním člověku je Camus věrný sobě. Formulace Svatby v Tipase jsou ještě abstraktní: oslavuje konkrétno velkými slovy. V Prvním člověku jde o velký festival pocitů a vjemů. Konkrétno je zde přítomno, jsme strženi stylem, který je úplným protikladem Cizince. Více bílého psaní. Je to proustovská kniha.

Olivier Todd: Proustovská? Proboha!

Alain Finkielkraut: Ano, jeho schopností uchopovat a přenášet chutě, barvy, vůně. Citová a čichová paměť.

Olivier Todd: Je to také paměť jedné zcela každodenní bídy jeho rodiny: koupí se jen osminka másla. Velice podrobně jsem se zabýval materiálními obtížemi, které zažil: jeho handicapovaný strýc, to, co vydělávala jeho matka. Tuto krutou realitu v Prvním člověku znovu oživuje literární formou.

Alain Finkielkraut: Poslední člověk je vyrovnáním dluhů se všemi jeho postavami, s jeho nejbližšími…

Olivier Todd: A se ženami!

Alain Finkielkraut: Jeho matka, odzbrojující, bezbranná a zároveň nedostupná a tajemná…

Olivier Todd: Hovořil k ní, ale nehovořil s ní. Dokonce se jí ptal na lásku, kterou mu mohla poskytnout, kdyby se nestáhla do svého zvláštního světa.

Alain Finkielkraut: Chci zde znovu zdůraznit zázrak, jaký představuje četba Prvního člověka. Camus zemřel v roce 1960, příliš brzy, jeho smrt je pohoršení, s nímž se nelze smířit, a víme také, co se stává mrtvým autorům: bývají jim vykradeny kapsy. Mají posmrtný literární život, který je obvykle dost zajímavý. Kniha První člověk nám přináší nenahraditelné poznání, protože se objevila až pětatřicet let po Camusově smrti. Objevuje se v ní osobnost učitele M. Germaina, jemuž dedikoval svou Nobelovu cenu. Dozvídáme se z ní i to, co pro malého Camuse znamenala škola. Hodiny M. Germaina, v nichž tento učitel žákům vyprávěl o válce a nechával je číst Rolanda Dorgelèse, charakterizuje pojmem „exotismus“: to, co poskytla školní třída malému Camusovi, bylo zcela mimořádné vytržení z prostředí. Dnes prý není vůbec nutné „vytrhávat“ děti s literaturou, která je příliš vzdálená jejich bezprostřednímu zájmu. Pro
Camuse šlo o zázrak vzdálenosti. Dojemné a zároveň směšné je to, že M. Germain byl velice přísný a neodpustil si ani malé tělesné tresty. Dnes by ho ministerstvo školství asi brzy odvolalo… Můžeme si zde ještě jednou srovnat Sartrovy a Camusovy postoje vůči existenci, dokonce i v jejich vztahu k otci. Filosof radikální svobody Sartre vyjadřuje svému otci vděčnost za to, že zemřel mlád, neboť tím přišel o čas potřebný k tomu, aby se svým synem mohl mít plány. Zatímco rodiče mají své plány, děti mají své úděly.

Sartre v něm chtěl skoncovat s literaturou, s literární neurózou, již mu naočkovala jeho rodina. Camus byl naopak prostoupen pietou, a z autobiografického díla tak učinil oltář pro své mrtvé.

Olivier Todd: Francouzštinu v sobě neměl přirozeně, neměl ji po kom zdědit, zmocnil se jí. Z toho vyplývá překvapení, které pociťujeme při četbě jeho románů a povídek: všechny se od sebe velice liší svým stylem – od lyrismu Svatby po falešnou strohost Pádu.

Pokud jde o Prvního člověka, Camus tvrdil, že je to jeho první kniha, neboť všechno, co bylo předtím, byla pouhá cvičení.

Olivier Todd: Vy jste si nevšiml, že hodně spisovatelů tohle říká o své poslední nebo příští knize?

Alain Finkielkraut: To byl důsledek Nobelovy ceny, která jej nejprve doslova zavalila, ale potom uvolnila.

Olivier Todd: Ve chvíli, kdy obdržel Nobelovu cenu, se událo jedno z oněch strašlivých nedorozumění, které navíc přiživoval tisk. Mám teď na mysli onu nešťastnou Camusovu větu, za niž byl uvržen do tábora kolonialistů: „Miluji spravedlnost, ale svou matku budu před spravedlností chránit!“ Neposkytli mu čas, aby se mohl obhájit. Ještě dnes se mluví o kolonialismu jako o jediném viníkovi odpovědném za útrapy třetího světa. Také zde byl Camus umírněný.

Alain Finkielkraut: Jako Sartre, který samu skutečnost, spletitou a složitou, nahradil schématem, románem. Dějiny, k nimž se ve 20. století hlásilo takové množství intelektuálů, jsou strukturovány jako špatný román.

Olivier Todd: Vidím, že jste docela milosrdný!

Alain Finkielkraut: Je třeba si znovu přečíst Camusův text, ve kterém srovnává tragédii s melodramatem. Antigona a Kreont mají pravdu v témže čase, zároveň. V melo­dramatu jsou naopak zlo a dobro od sebe odděleny a stojí proti sobě. Camus si na konci války podobně jako René Char říká, že je třeba přejít k něčemu jinému. „Jsme pro to, aby po požáru byly odstraněny následky a labyrint byl zazděn. Neprodlužujme výjimečné klima,“ říká René Char. A Camus: „Demokrat je skromný, ví, že neví všechno, souhlasí s tím, že bude brát v úvahu argumenty svého odpůrce.“ Ten, kdo prožívá politiku jako válku, nemá ke skromnosti žádný důvod, neboť ji nahradil nenávistí.

Olivier Todd: Nemocný Camus trpící tuberkulózou se skutečně zapojil do hnutí odporu. Důkaz? Měl falešné doklady. Ale tomu, co udělal, nepřikládal příliš velký význam. Když mu za účast v hnutí odporu udělili medaili, řekl Pascalu Piovi: „Byli jsme tehdy dva staří blbci, teď jsou z nás dva staří blbci s vyznamenáním.“ Příliš mnoho intelektuálů v minulém století toužilo po krvi. Camus nikoliv.

Přeložil Josef Mlejnek.

Rozhovor je převzat z Le magazine littéraire č. 453.

1 Narážka na kritickou studii Jeana-Jacquese Brochiera nazvanou Albert Camus, filosof pro poslední třídy gymnázií (1979), která představuje vůbec nejostřejší útok na spisovatelovu osobnost i tvorbu, jaký byl kdy publikován.

2 Camus zemřel 4. ledna 1960 při dopravní nehodě. V kufříku, který měl u sebe, policie našla mimo jiné i rukopis románu První člověk. Oficiálně však dílo vyšlo až v roce 1994.

3 V souvislosti s alžírskou dekolonizací se objevila celá řada studií obviňujících Camuse z implicitního rasismu. Jejich autoři poukazovali na podivný status Arabů vystupujících ve spisovatelových dílech jako jakási všudypřítomná, mlčící a nepřátelsky naladěná masa, na jejímž pozadí vynikají jediné skutečné osobnosti, bílí francouzští přistěhovalci.

4 Polemika mezi Sartrem a Camusem se týkala Člověka revoltujícího, v němž autor vyjádřil řadu výhrad k marxismu a ideji revoluce vůbec. Sartre a jemu bezvýhradně oddaní redaktoři časopisu Moderní doba zareagovali řadou útočných článků zpochybňujících Camuse jako filosofa, spisovatele i člověka. Francouzští literární kritici dodnes hojně citují Sartrovu reakci na Člověka revoltujícího jako mimořádně jízlivou ukázku žánru zvaného „předčasný nekrolog“, majícího za cíl rázně a jednou provždy ukončit literární kariéru zvoleného nepřítele.

5 Třiatřicetistránkový text, který poprvé vyšel v roce 1946. Sartre v něm vysvětluje Cizince jako jakousi románovou aplikaci filosofických teorií popsaných v Mýtu o Sisyfovi.

6 V Člověku revoltujícím se Camus nepříliš lichotivě vyjádřil jak o surrealismu samém, tak o Lautréamontovi, tomuto symbolickém předchůdci a vzoru celého hnutí. Už v říjnu roku 1951 se André Breton ohradil v kulturním týdeníku Arts a napadl Camuse jako konformistu, který se odvážil znectít „nejgeniálnější dílo moderní doby“. Camusova reakce na sebe nenechala dlouho čekat, a tak dobový tisk i rozhlas zaznamenaly další nekonečnou intelektuální polemiku, v níž obě strany pečlivě stupňovaly své výhrůžky i pohrdání.

7 Louis Germain byl Camusovým učitelem na základní škole. Nejenže svého nadaného žáka všemožně podporoval, ale do značné míry tomuto chlapci z chudé negramotné rodiny nahrazoval i ve válce zemřelého otce. Když Camus v roce 1957 získal Nobelovu cenu za literaturu, věnoval svůj děkovací projev právě Louisi Germainovi.

8 Ani oběti, ani kati byl souhrnný název osmi článků, které Camus napsal v roce 1946 pro časopis Combat.

9 „Bílé psaní” (écriture blanche) je termín, kterého užil Roland Barthes při charakterizaci Camusova Cizince. Jde o záměrně neutrální a citově nezabarvený styl, který realitu spíše konstatuje a popisuje, než aby ji jakkoli vysvětloval či k ní zaujímal nějaké osobní stanovisko.

10 Camusova matka byla polohluchá negramotná a mírně mentálně zaostalá posluhovačka, naprosto sedřená těžkou fyzickou prací. Její syn ji velmi miloval, i když s ní často nedokázal účinně komunikovat. V povídkovém souboru Rub a líc Camus sugestivně popisuje ambivalentní pocity, které jako dítě zažíval při pohledu na tuto zcela uzavřenou bytost, celé hodiny tupě sedící v zšeřelé místnosti s pohledem upřeným do prázdna. Východiskem z tísnivého mlčení se pro budoucího spisovatele stane právě literatura. Svůj román První člověk tak Camus nakonec symbolicky věnuje té, která si ho nikdy nebude moci přečíst.

Situace v Alžírsku

Pravdou bohužel zůstává, že část našeho veřejného mínění skrytě předpokládá, že Arabové svým způsobem získali právo podřezávat a zmrzačovat, zatímco jiná část zase svým způsobem přijímá a omlouvá veškeré násilí [páchané francouzským státem]. Každý ospravedlňuje své jednání zločiny toho druhého. Tím se vytváří jakási kasuistika zla, v níž podle mého názoru není místo pro intelektuála, ledaže by se sám také pustil do boje. Když násilí plodí zase jen násilí v jakémsi šílenství, které svým rozdrážděným rykem přehlušuje obyčejný hlas rozumu, úlohou intelektuála nemůže být, jak o tom čteme každý den, z dálky omlouvat jedno z páchaných násilí a odsuzovat druhé, a tím rozhořčit odsouzeného násilníka až k nepříčetnosti a zároveň pobídnout k ještě větším zvěrstvům násilníka ospravedlňovaného. Pokud intelektuálové přímo nerozšíří řady bojovníků, jejich rolí musí být snaha o zklidnění situace, tak aby rozum znovu získal šanci. Prozíravá
pravice by sice neustupovala ze svých ideologických pozic, nicméně pokusila by se přesvědčit své příznivce v samotném Alžírsku i ve vládě o tom, že bude třeba provést hluboké reformy a že některé dosud užívané postupy jsou velmi ponižující a hanebné. Inteligentní levice by sice rovněž neustupovala ze svých zásad, nicméně snažila by se přesvědčit arabské hnutí, že některé metody boje jsou odporné samy o sobě. Ve skutečnosti tomu tak není. Napravo se ve jménu francouzské cti nejčastěji schvalovaly takové postupy, které se této cti co nejvíce zpronevěřovaly. Nalevo se ve jménu spravedlnosti zase nejčastěji omlouvaly zločiny, které byly urážkou jakékoli skutečné spravedl­nosti. Pravice tedy přenechala levici monopol na morálku a levice přenechala pravici monopol na vlastenectví. Naše země tím utrpěla hned dvakrát. Bývala by potřebovala moralisty, kteří by se tak radostně nesmiřovali s neštěstím své vlastní země, a vlastence, kteří by tak snadno nesouhlasili
s tím, aby se jménem Francie zaštiťovali skuteční kati. Zdá se, že metropole nedokázala najít jiná politické řešení než ta, která říkají Francouzům žijícím na území Alžírska: „Pojděte, zasloužili jste si to“, nebo naopak: „Oddělejte je, zasloužili si to“. To jsou sice dvě různé politiky, ale jedno stejné selhání tam, kde nejde o to pojít odděleně, ale žít společně.

Úryvek z předmluvy k Alžírským kronikám, napsané v březnu-dubnu 1958

Odmítnutí socialistického realismu

Nejprve si položme otázku, zda je čistý realismus v umění vůbec možný. Podle naturalistů devatenáctého století spočívá v přesné reprodukci skutečnosti. Realismus by se tedy měl k umění jako fotografie k malířství: zatímco fotografie reprodukuje, malířství předpokládá výběr. Ale co vlastně fotografie reprodukuje a jak definovat tuto skutečnost? Ani ta nejlepší fotografie konec konců není věrnou reprodukcí, není dostatečně realistickou. Co je například v našem světě skutečnějšího než lidský život a jak lépe bychom jej mohli reprodukovat než prostřednictvím realistického filmu? Ale za jakých podmínek by takový film byl možný? Jen v podmínkách čistě imaginárních. Museli bychom totiž předpokládat ideální kameru dnem i nocí zaměřenou na příslušného člověka, jehož sebemenší pohyby by byly bez přestání natáčeny. Výsledkem by byl film, jehož projekce by sama o sobě trvala celý jeden lidský život, a který by tudíž mohli vidět jen diváci smíření
s tím, že obětují vlastní život, aby se mohli seznámit se všemi detaily života cizího. Ale ani za těchto podmínek by tento nepředstavitelný film nebyl realistický. Už jen z toho prostého důvodu, že skutečnost lidského života se nenachází jen tam, kde daný člověk sám stojí. Vyskytuje se i v ostatních životech, které utvářejí život filmovaného hrdiny, tedy především v životech jím milovaných osob, jež by tedy bylo rovněž třeba natočit, ale i v životech zcela neznámých lidí, ať už mocných či ubohých spoluobčanů, policistů, profesorů, neviditelných druhů z dolů a staveb, diplomatů a diktátorů, náboženských reformátorů, umělců vytvářejících mýty ovládající naše jednání, pokorných zástupců lidu a konečně i náhody, která vládne i těm nespořádanějším lidským údělům. Ve skutečnosti tedy existuje jen jeden možný realistický film, a to ten, který je před našima očima bez ustání promítán neviditelným přístrojem na plátno světa. Jediným realistickým
umělcem by tedy byl Bůh, pokud existuje. Ostatní umělci se nutně této skutečnosti zpronevěřují.

Samotný výraz socialistický realismus je ostatně vnitřně rozporný. Jak by jen mohl být možný socialistický realismus, když naše skutečnost sama není zcela socialistická? Nebyla socialistická například v minulosti a ani dnes není tak úplně socialistická. Odpověď je snadná: stačí vybrat v současné nebo minulé skutečnosti to, co předznamenává a připravuje ony skvělé zítřky. Umělec tedy bude na jedné straně popírat a odsuzovat to, co v dnešní realitě není socialistické, a na straně druhé bude oslavovat to, co socialistické je nebo se alespoň socialistickým stane. Tím se nutně dostáváme k propagandistickému umění se svými kladnými a zápornými hrdiny, k jakési červené knihovně, která je stejně jako formální umění zcela odtržena od složité živé skutečnosti. Toto umění bude nakonec socialistické přesně do té míry, do jaké nebude realistické.

Přednáška na univerzitě v Uppsale ze 14. prosince 1957

Odsouzení marxismu

Teror lze ospravedlnit jen v případě, že přijmeme zásadu: „Účel světí prostředky“. A tuto zásadu lze přijmout, jen pokud považujeme účinnost nějaké akce za absolutní cíl, tak jak je tomu v nihilistických ideologiích (vše je dovoleno, důležité je uspět) nebo ve filosofiích povyšujících dějiny na absolutní hodnotu (Hegel a pak Marx: cílem je beztřídní společnost a vše, co k ní vede, je tedy automaticky dobré). Odtud problém, který dnes stojí například před francouzskými socialisty. Začínají pociťovat zábrany. Na vlastní oči totiž uviděli násilí a útlak, o nichž si dosud dělali jen více méně abstraktní představy. A teď se ptají, zda by v souladu s vlastní filosofií byli schopni sami páchat násilí, i když jen dočasně a se zcela jiným cílem. Autor nedávno vydané předmluvy k Saint-Justovu dílu [Jean Gratien] se o lidech s podobnými zábranami vyjádřil s notnou dávkou pohrdání: „Couvli před hrůzou“. To je naprostá
pravda. A tím si vysloužili opovržení ze strany dostatečně silných a svrchovaných duchů, kteří se bez zdráhání usadili uprostřed té největší hrůzy. Ale zároveň svým hlasem podpořili úzkostné volání vycházející z úst nás průměrných, kteří se počítáme na miliony, kteří tvoříme samotnou hmotu dějin a na které bude jednou třeba brát ohled i přes veškeré pohrdání.

Z tohoto hlediska je ono slavné překonání marxismu směrem k idealismu a humanismu jen jakýmsi žertem, jen bezvýznamným snem. Marx nemůže být překonán, neboť došel až do krajních důsledků. Komunisté mají racionální oporu pro užití lži i násilí, které socialisté odmítají, a jejich oporou jsou právě ty zásady a ta nevyvratitelná dialektika, kterou by socialisté rádi zachovali. Proto se nemůžeme divit, že kongres socialistů skončil konfrontací dvou protikladných postojů, jejichž neplodnost poznamenala výsledky posledních voleb.

Naděje spočívá právě v tomto rozporu, který donutí socialisty, aby si vybrali. Buď připustí, že účel světí prostředky, tedy že vražda může být ospravedlněna, nebo se vzdají marxismu jakožto absolutně platné filosofie a ponechají si z něj pouze kritické aspekty, které jsou často dodnes platné. Pokud se rozhodnou pro první řešení, krize svědomí bude zažehnána a pozice se vyjasní. Pokud naopak zvolí řešení druhé, dokážou, že skončila doba ideologií, to jest absolutních utopií, které samy sebe historicky znemožňují, neboť cena, již za ně všichni nakonec platí, je neúměrně vysoká. V takovém případě bude třeba zvolit jinou, skromnější a méně zhoubnou utopii.

Článek Oklamaný socialismus, bez přesné datace, nicméně pocházející z let 1949–50

Literatura vycházející z životní zkušenosti a odmítající abstrakce

Chápu, že takový lid [Alžířané] není pro každého přijatelný. Inteligence tady nemá své místo, jako například v Itálii. Tato rasa je naprosto lhostejná k duchu. Naopak vzývá a obdivuje tělo. Právě z těla čerpá svou sílu, svůj naivní cynismus a dětinskou pýchu, za kterou ji druzí tak přísně odsuzují. Alžířanům je často vytýkána jejich „mentalita“, tedy určitý pohled na svět a způsob života. Je pravda, že taková intenzita života se jen těžko obejde bez nespravedlnosti. Nicméně se jedná o lid bez minulosti, bez tradice, a přeci ne bez poezie. Jeho poezie, kterou dobře znám, je drsná, tělesná, vzdálená něze tak vlastní alžírskému nebi, jediná poezie, jejíž pravda mě dojímá a dodává mi sílu. Opakem civilizovaného národa je národ tvůrčí. Žiji v bláznivé naději, že tito barbaři, kteří se rozvalují na plážích, právě nevědomky utvářejí kulturu, v níž lidská velikost konečně najde svou pravou tvář. Tento národ, zcela uvržený do přítomnosti, žije
bez mýtů, bez útěchy. Všechny své statky vsadil na tuto zemi, a tak zůstává bezbranným proti smrti. Byl nadmíru obdařen fyzickou krásou a spolu s ní i onou zvláštní žádostivostí, která provází všechna bohatství bez sebemenší budoucnosti. Vše, co zde lidé dělají, vyjadřuje nechuť k jakékoli stabilitě a bezstarostnost vůči tomu, co přijde. Každý chce užít života a pokud by zde vzniklo nějaké umění, vyjadřovalo by onu nenávist ke všemu trvajícímu, která kdysi vedla Dóry k tomu, aby svůj první sloup vysochali ze dřeva. A přesto je možné najít míru a zároveň sebepřekonání v prudké a zarputilé tváři tohoto lidu, na tomto letním nebi zbaveném veškeré něhy, pod nímž lze vyslovit každou pravdu a na němž žádné klamné božstvo nezanechalo znamení naděje či vykoupení. Mezi tímto nebem a tvářemi, které se k němu obracejí, není místa pro mytologii, literaturu, etiku či náboženství, ale jen pro kameny, lidské tělo, hvězdy a pravdy, kterých
je možné se dotknout.

Úryvek z textu nazvaného Léto v Alžíru

Polemika s Hegelovou filosofií dějin

Pro jakobíny jsou všichni nádoby ctnosti. Hnutí, které čerpá z Hegela a které dnes slaví vítězství, vychází naopak z předpokladu, že ctnostný není nikdo, ale že jednou všichni budou. Podle Saint-Justa je na počátku všechno idylické, podle Hegela tragické. Ale nakonec to vyjde nastejno. Buď je třeba zničit ty, kdo ničí idylu, nebo ničit za účelem vytvoření idyly. V obou případech všechno překryje násilí. Hegelova snaha o překonání Hrůzovlády ústí pouze v její rozšíření.

To ale není všechno. Dnešní svět může být zjevně pouze světem pánů a otroků, protože současné ideologie ovlivňující tvář světa se od Hegela naučily pojímat dějiny v duchu dialektiky pána a otroka.

Vítěz má vždycky pravdu, to je jedno z poučení, která lze vyvodit z největší německé filosofické soustavy devatenáctého století.

Posledních sto let západní kapitalismus odolává tvrdým útokům. Je proto nutné ho považovat za oprávněný? A naopak, měli se ti, kdo byli věrni výmarské republice, od ní v roce 1933 odvrátit a věnovat důvěru Hitlerovi, protože se pod jeho úderem zhroutila? Měli lidé zradit španělskou republiku v témže okamžiku, kdy zvítězil režim generála Franka? Takové závěry by obhajovalo ze svého vlastního pohledu tradiční reakční myšlení. Překvapivé a ve svých důsledcích nevypočitatelné je to, že je přijalo myšlení revoluční. Odstranění jakékoliv morální hodnoty a principů mohlo vést, jak jsme viděli, pouze k politickému cynismu, ať už byl záležitostí jednotlivce nebo v závažnějším případě státu. Politická či ideologická hnutí inspirovaná Hegelem mají společné to, že se všechna okázale zříkají ctnosti.

Člověk revoltující, výňatky z kapitoly Les Déicides. Přeložila Kateřina Lukešová.

Lidská svoboda v ohrožení

Svět, v němž žijeme, se vyznačuje cynickou dialektikou, která staví proti sobě na jedné straně nespravedlnost a na druhé zotročení a tím jedno posiluje druhým. Když je do paláce kultury pozván Franco, Goebbelsův a Himmlerův přítel, ten Franco, jenž je vlastně vítězem druhé světové války, všichni ti, kdož proti tomu protestují a upozornují, že lidská práva uvedená v chartě UNESCO jsou ve Frankových věznicích denně zesměšňována, uslyší zcela vážně míněnou odpověď, že Polsko je také členem UNESCO a že v oblasti dodržování veřejných svobod si obě země nijak nezadají. To je samozřejmě naprosto hloupý argument! Když už máte tu smůlu, že jste provdali svou starší dceru za rotmistra koloniální armády operující v Africe, nemáte sebemenší důvod provdávat dceru mladší za inspektora z mravnostní policie: jedna černá ovce v rodině úplně stačí. Přesto je podobně hloupý argument účinný, jak se o tom denně přesvědčujeme. Tomu, kdo volá po
spravedlnosti s prstem ukazujícím na koloniálního otroka, je oponováno vězněm z ruského koncentračního tábora a naopak. A když protestujete proti vraždě opozičního historika, jako v případě pražského Záviše Kalandry, jsou vám vmeteni do tváře dva až tři američtí „negři“. V této nechutné soutěži se nemění jen jedna věc, a to stále stejná oběť, stále stejná hodnota, která je neustále znásilňována a prodávána: lidská svoboda.  Zároveň je možné si povšimnout, že spolu s ní je vždy tupena i spravedlnost.

Musíme už jednou jasně, se střízlivou hlavou, ale nekompromisně odmítnout všechny ty lži, jimiž jsme krmeni. Ne, svobodu nelze budovat na koncentračních táborech, na porobených národech z kolonií ani na bídě dělnictva! Ne, holubice míru nehřadují na šibenicích a síly svobody nemohou míchat dohromady syny obětí s madridskými či jinými katy! Alespoň tímto si napříště budeme jisti, tak jako si budeme jisti tím, že svoboda není dar, který můžeme získat od nějakého státu či vůdce, ale že jde o hodnotu, o niž je třeba usilovat každý den prostřednictvím snahy jednotlivce i spojením nás všech.

Chléb a svoboda, projev přednesený v Saint-Etienne 10. května 1953

Úvaha o moderních utopiích

Poté, co jsem jednou řekl, že na základě zkušenosti posledních dvou let už bych nedokázal přijmout jakoukoli pravdu, která by mne přímo či nepřímo nutila nechat odsoudit jakéhokoli člověka k smrti, někteří lidé, kterých jsem si kdysi vážil, mi připomněli, že spřádám utopie, že neexistuje žádná politická pravda, která by jednoho dne nevedla k tomuto krajnímu řešení, a že je tedy třeba buď podstoupit riziko podobných extrémů, nebo prostě přijmout svět takový, jaký je.

Tento argument byl předložen s naprostou suverenitou. Nicméně mám za to, že mí odpůrci mluvili o to suverénněji, že neměli příliš silnou představivost co do smrti druhých lidí. To je ostatně jedna z podivností našeho století. Nejenže se naši současníci milují po telefonu a pracují už ne přímo s materiálem ale na stroji, dokonce i zabíjejí a jsou zabíjeni na dálku. Je to čistější, ale o to méně názorné.

Uvedený argument však má ještě jinou platnost, i když poněkud nepřímou: nastoluje totiž otázku utopie. Obecně lze říci, že lidé mého typu by snad ani nechtěli svět, ve kterém už se vůbec nezabíjí (Takoví pošetilci zase nejsme!), nýbrž svět, v němž vraždy alespoň nejsou nijak ospravedlňovány. Ano, jde o jistou utopii a rozpor. Ve skutečnosti žijeme právě ve světě, kde jsou vraždy ospravedlňovány, a musíme jej změnit, pokud se nám tyto zvyky nelíbí. Bohužel se zdá, že změnit svět je možné zase jen prostřednictvím vražd. Vraždy nás vlastně odkazují k dalším vraždám, a tak budeme i nadále žít v teroru, ať už jej budeme odevzdaně přijímat, nebo ať se ho budeme snažit odstranit prostředky, které jej postupně nahradí terorem jiným.

Podle mého názoru by se nad tím měl každý zamyslet. Co mě totiž zaráží uprostřed těch současných polemik, hrozeb a výbuchů násilí, je dobrá vůle všech zúčastněných. Až na pár podvodníků totiž všichni, bez ohledu na to, zda zastávají pravicové či levicové postoje, soudí, že právě a jen jejich pravda učiní lidstvo šťastným. A přesto spojením všech těchto individuálních dobrých vůlí vede k nesnesitelnému světu, kde jsou lidé opět zabíjeni, ohrožováni, deportováni, kde se připravuje další válka a kde není možné říci jediné slovo, aniž by byl člověk okamžitě ostouzen či dezinterpretován. Z toho usuzuji, že pokud lidé jako já žijí v určitém rozporu, rozhodně nejsou sami, a že ti, kteří nás obviňují z utopického myšlení, možná žijí v utopii jiné, ale v konečném důsledku ještě nebezpečnější.

Proto je třeba připustit, že naše odmítání ospravedlňovat jakoukoli vraždu nás vede k nutnosti znovu promyslet samotný pojem utopie. V tomto ohledu můžeme říci následující: Utopie je něčím, co je v rozporu s rea­litou. Z tohoto hlediska by bylo naprosto utopické požadovat, aby už nikdo nikoho nezabíjel. To by byla skutečně naprostá utopie. Nicméně požadavek, aby vraždy už nebyly nijak ospravedlňovány, mi připadá jako daleko slabší forma utopie. Ostatně marxistická i kapitalistická utopie, které se shodně opírají o ideu pokroku a předpokládají, že uplatnění jejich principů musí nutně vést ke společenské rovnováze, jsou také daleko silnějšími utopiemi. Navíc nás obě přijdou velmi draho.

Z výše uvedeného vyplývá, že boj, k němuž patrně dojde v následujících letech, nebude probíhat mezi silami utopie a silami skutečnosti, ale mezi jednotlivými utopiemi, které se budou snažit do skutečnosti nějak vměstnat a mezi nimiž si budeme vždy vybírat tu méně nebezpečnou.

Jak vidno, odmítnutí ospravedlňovat vraždy není o nic utopističtější než současné realistické postoje. Jediným kritériem volby tedy bude cena, kterou bychom za jednotlivá řešení zaplatili. Tento problém budeme muset vyřešit, a tak mi snad čtenář promine, když se pokusím teď hned nastínit jednotlivé podmínky nezbytně nutné k jistému zklidnění jednotlivých duchů i národů. Tyto úvahy, tedy pokud budou probíhat beze strachu i bez okázalé domýšlivosti, nám mohou pomoci vytvořit podmínky pro správné myšlení i pro jakousi dočasnou dohodu mezi lidmi, kteří už nechtějí být ani oběťmi, ani vrahy. V následujících článcích samozřejmě nejde o to definovat nějaké přesné a absolutní teze, ale jen znovu promyslet některé již zprofanované pojmy a pokusit se vymezit pojem utopie co nejpoctivějším způsobem. Jinak řečeno, jde o to stanovit podmínky skromného politického myšlení, které bude zbaveno veškerého mesianismu i nostalgie po jakýchkoli
pozemských rájích.

Článek s názvem Zachránit těla, který vyšel v novinách Combat v listopadu 1946

Vybrala a přeložila Eva Beránková.

Novým náměstkem ministra kultury byl jmenován Adolf Toman. Do jeho působnosti bude náležet odbor umění a knihoven (tedy i kulturní časopisy), odbor regionální a národnostní kultury a koordinační centrum pro výzkum a vývoj. / Jiří Paroubek minulý týden vysvětloval čtenářům Lidových novin, co je oxymóron. / Více než sto osobností indické kultury, včetně spisovatelky Arundhatí Royové, se postavilo proti zákonu, který považuje homosexualitu za zločin. / Při kontrole ministerstva kultury v letech 2004 a 2005 zjistil NKÚ pochybení v hospodaření Divadelního ústavu, České filharmonie a v programu Kulturní aktivity MK. / Spisovatelka Elif Shafaková byla zproštěna obvinění za „napadení tureckosti“ podle článku 301 tureckého zákona. / Národní galerie v Praze vypisuje výběrové řízení na projekt a realizaci expozice v česko-slovenském pavilonu na 52. ročník Mezinárodního bienále výtvarného umění v Benátkách. / Skladatel Simon Bikindi
z Rwandy byl obviněn ze šíření nenávisti mezi Hutui a Tutsii ve svých skladbách před genocidou v roce 1994. / Společnost Warner Music se domluvila s portálem YouTube a zdarma na něm nechá jeho uživatele sledovat videoklipy k písním umělců, které má ve svém katalogu, včetně například Madonny. / Christopher Tolkien dokončuje knihu Hurinovy děti, kterou rozpracoval jeho otec. Měla by se odehrávat ve Středozemí v době předcházející ději trilogie Pán prstenů a v knihkupectvích se objeví na jaře příštího roku. / Spisovatel Ian Rankin se po 16 letech vrátil do svého rodného domu ve Fifeu, aby zde napsal poslední knihu s inspektorem Johnem Rebusem, v níž ho nechá zemřít. / Do užší nominace Goncourtovy ceny se dostali Stéphane Audeguy, Antoine Audouard, Christophe Bataille, Jean-Eric Boulin, Alain Fleischer, Gilles Lapouge, Camille Laurensová, Jonathan Littell, Léonora Miano (Contour du jour qui vient), Amélie Nothombová, Poivre d’Arvor, Michel Schneider
a François Vallejo. / Zemřel scenárista Gérard Brach, spolupracovník Romana Polanského. / Herec a režisér George Clooney natočí komedii o americkém fotbalu, nazvanou Leather­heads. / Nový román dopsaly Anna Zonová a Petra Hůlová. Každá svůj. / Nadační fond Cen Alfréda Radoka a divadelní a literární agentura Aura-Pont vyhlásily patnáctý ročník anonymní dramatické soutěže o Cenu Alfréda Radoka. / „Opticky se zdá, že rozpočet na kulturu bude příští rok lepší. Jenže po prozkoumání zjistíte, že návrh kapitoly 334 ministerstva kultury (MK) ve státním rozpočtu 2007, který předkládá ministerstvo financí (MF) vládě, počítá s menším nárokem na státní rozpočet než loňského roku,“ napsala na proculture.cz Marta Smolíková. / Zemřel kameraman a režisér Sven Nykvist, který spolupracoval na mnoha filmech Ingmara Bergmana.

–lb–

Před pár dny jsem si zašla do Komerční banky vyřídit dispoziční právo k našemu firemnímu účtu a nestačila jsem se divit. Paní u přepážky (celou dobu velmi přívětivá) naťukala do počítače moje jméno a hned věděla, že jsem u nich zrušila účet v roce 1998. Pohotově se mne zeptala, zda jej nechci obnovit. Vzápětí si bez ptaní ofotila můj občanský průkaz a beze slova vysvětlení, k čemu jej asi tak ona nebo banka může potřebovat, mne požádala, abych kopii podepsala. S jasným pocitem, že ona porušuje zákon o ochraně (mých) osobních údajů, a já že zase dělám, co nemám, a že jsem zase měkkýš, který ve snaze odvrátit nepříjemnost dobrovolně rezignuje na svá občanská práva, jsem se podepsala. Paní papír pečlivě orazítkovala a bez ptaní na něj rukou napsala „souhlasí s okopírováním”. To mě konečně dostalo do potřebné vzdorné nálady. Záhy jsem dostala k podpisu Souhlas se zpracováním osobních údajů, potřebný k tomu, aby mi
mohla banka zasílat informace o svých skvělých službách a sledovat moji bonitu (byť mám v KB jen peníze naší firmy…). Formulář jsem odmítla podepsat – ale vyčerpána tak statečným činem, téměř bez odporu jsem souhlasila s tím, že svůj nesouhlas podám písemně, byť z logiky věci vyplývá, že by mělo stačit formulář jen nepodepsat. Svou chvilkovou občanskou slabost jsem se rozhodla odčinit. Program na příští měsíc tak mám jasný – napíši na centrálu KB, aby vymazali záznam o mém kontu z roku 1998, a pak se musím osmělit a vydat se do banky napravit své selhání – budu chtít zpátky tu stránku s kopií mé občanky. Ještě že máme jenom jeden firemní účet.

Petra Kolínská

Kdo se jednou probíral ročníky předválečných Lidových novin, musel být překvapen tím, jaký význam v nich byl přisuzován poezii. Prakticky v každém čísle byla otištěna alespoň jedna báseň, další vycházely v kulturních rubrikách a přílohách. A nebyly to básně ledajaké. V Lidovkách se vystřídali všichni nejlepší básníci první republiky. Poezie ze stránek deníků nezmizela ani za komunismu: jen její funkci literární nahradila funkce agitační. Po obnovení svobodných médií v roce 1989 se básně v tisku objevovaly jen sporadicky – šéfredaktoři dnes přejí spíše těm, kdo se chtějí dozvědět, kde levně nakoupit.

Když jsem v Mladé frontě Dnes nalistoval celý sloupec popsaný verši Tomáše Kafky, měl jsem radost, že se hnuly ledy. Tedy jen do té doby, než jsem si jeho literární výtvory přečetl. V prvním čtyřverší autor doporučuje Günteru Grassovi, po jehož minulosti „všichni pasem“, aby „neposlouchal nás/ a byl sám sebou spasen“. Jak to chápat? Má snad G. G. sám sebe povýšit do stadia božství a odpustit si své vlastní hříchy? V čtyřverší druhém je roztomile propojena návštěva kultovní pophvězdy a dílo Petra Bezruče: „To není Madonna/ to je snad Magdonova“. Za váhavého čtenáře, který by snad nevěděl, jak vysvětlit superstar, že je spojována s naší Maryčkou, autor přímočaře prohlásí: „Buď naše Madonna, my budem tvým Bezručem“ – přičemž mu unikne, že Madonna by v tomto případě měla stát v instrumentálu.

V básni na balkánskou notu se zase dozvíme, že „Srbové ticho maj/ jak hrobové“, zatímco „činorodí Chorvati/ v Chorvatsku se neztratí“ a „Bosna/ nemá nikoho než Bona“ – od básníka, který je mimo jiné kariérním diplomatem, skutečně pronikavá analýza! Radu má světaznalý autor i pro toho, kdo by toužil „být jak Médea/ jindy zas jednou z Medus“: umožní mu to „média/ bez kterých opruz je opruz“. Nevím, zdali je tomu tak, ale nalézt v deníku takovouto poezii trochu opruz je – zvláště když se po světě potuluje tolik dobrých básníků, kteří by si publicitu a skromný honorář zasloužili daleko spíše než „amatérský hokejový expert“ a podprůměrný veršotepec Tomáš Kafka.

Jan Machonin

Ivan Martin Jirous
„Magor“ se stal no
sitelem Ceny Jaros
lava Seiferta za rok
2006. Letos je uděl
ena již po dvacáté –
jejím prvním laureá
tem byl spisovatel D
ominik Tatarka. Seif
ertova cena je oceně
ním mravního, občan
ského a uměleckého
postoje; lze najisto prohlásit,
že I. M. Jirousovi takové oceněn
í právem patří. A nejenom právem
– o právu by mohl Magor vyprávět
leccos předloni, vloni a letos, aj tyto
řádky jsou vyjádřením sympatií mil
ému člověku a jistým zadostiučiněn
ím. Dokonce mám neodbytný dojem,
že Seifertovu cenu dávají lidská srd
ce za Poezii, na kterou prach neused
á. Mám z toho radost a silně pochyb
uji, že mi ji co může zkalit. Skoro by
se patřilo vyšvihnout blahopřejnou b
ásničku, laudatio, což umějí na zakáz
ku šíbrové, kočebráci, venkoncem dr
uhý sled, jenž se cpe vpřed, ač posle
dní bývají prvními, což bývá fakt.
Vít Kremlička