2006 / 44 - za prací / Zadie Smithová

V roce 1983 věnoval literární časopis Granta celé číslo ukázkám z próz dvaceti „nejnadějnějších mladých britských autorů“ a o deset let později to udělal znovu. V obou sbornících se objevila jména spisovatelů, kteří měli později patřit k nejvýraznějším hlasům své generace. V prvním to byli například Julian Barnes, Kazuo Ishiguro či Martin Amis, v druhém pak Jeanette Wintersonová, Iain Banks a Louis de Bernieres. I sborník Granta z roku 2003 obsahoval texty několika autorů, u nichž je již nyní zřejmé, že jejich vliv na britské i světové literární scéně bude výrazný: Philipa Henshera, Moniky Ali, Davida Mitchella a nejnápadněji snad Zadie Smithové.

Hysterický realismus

Kdo je žena, která v roce 2000 zazářila na britské literární scéně románem Bílé zuby, jenž posbíral řadu literárních ocenění (konkrétně cenu deníku Guardian za prvotinu, Pamětní cenu Jamese Taita Blacka za beletrii, Whitbreadovu cenu za prvotinu a Cenu spisovatelů Commonwealthu) a udělal z ní ikonu multikulturalismu?

Její příběh zní jako pohádka: narodila se v roce 1975 jako Sadie Smithová (křestní jméno si změnila ve čtrnácti letech) jamajské matce a anglickému otci. Po dětství stráveném v proletářské přistěhovalecké londýnské čtvrti se vlastním úsilím dostala na Cambridge, kde studovala anglickou literaturu a debutovala povídkami ve studentských antologiích. V devatenácti letech začala psát román a na základě necelé stovky stránek získala literárního agenta (The Wylie Agency), vydavatele (Hamish Hamilton) a mimořádnou zálohu, jejíž přesná výše nebyla nikdy zveřejněna.

Když kniha po šesti letech konečně vyšla, očekávání nezklamala. Bílé zuby (White Teeth, 2000, česky 2003) byly prakticky přírodní úkaz – dílo nadšeně přijaté kritikou, které se zároveň stalo bestsellerem. Jádrem rozsáhlé několikagenerační ságy, která pojednává o mezirasových vztazích a o tlacích kulturních a náboženských tradic, je přátelství britského dělnického chlapce Archieho Jonese a bangladéšského přistěhovalce Samáda a spletité osudy jejich rodin. Smithová v ní osvědčila překvapivé vypravěčské nadání a projevil se u ní ironický, humorný nadhled, který se měl stát pro její knihy typickým. Vlnu nadšení, kterou Bílé zuby vyvolaly, lze vysvětlit i tím, že román zachycuje přívětivý, téměř utopický obraz kosmopolitní Anglie – obraz, který teroristické útoky v září 2001 v New Yorku a především v červenci 2005 v Londýně odhalily jako falešný.

Stylově autorka vychází z tradice britského humoristického románu, sahající k Dickensovi a možná až k Lawrenci Sternovi, ale dají se u ní vysledovat i vlivy anglických postkoloniálních romanopisců, jako je Salman Rushdie či Hanif Kureishi. Prózu, která divoce uhání vpřed a přitom uskakuje dozadu, dopředu i do stran, označil renomovaný kritik James Wood nelichotivě za „hysterický realismus“, čímž měl na mysli styl, který se vyznačuje „chronickou délkou, maniakálními postavami, zběsilou akcí a častými odbočkami k tématům, která jsou pro děj nepodstatná“. Sama Smithová, která se o své prvotině později vyjadřovala značně kriticky, s touto definicí souhlasila.

Znát klasiku a přetvářet ji

Možná právě v reakci na humbuk kolem Bílých zubů byl její druhý román Sběratel autogramů (The Autograph Man, 2002,česky 2003) sevřenější, učesanější, méně rozmáchlý a ve výsledku možná „chladnější“, takže tu část kritiků a čtenářů, kteří toužili po nových Bílých zubech, nevyhnutelně zklamal. Hlavní hrdina Alex-Li Tandem je ateista židovsko-čínského původu, který se živí prodáváním a kupováním autogramů slavných. Jeho přátelé (rabín a černošský kabalista) se ho snaží přesvědčit, aby se účastnil náboženského obřadu k výročí smrti svého otce, Alex se však víc soustředí na získání podpisu záhadné americké herečky. Hlavním tématem Sběratele je hledání Boha a obtížné rozlišování mezi veřejnou personou a skutečným člověkem za ní. Zadie Smithová v něm potvrdila své silné stránky – dialogy, ironický pohled a výrazně charakterizované postavy –, ale její vyzrálý talent se naplno projevil až ve třetí knize.

V roce 2003 autorka odjela na roční stipendijní pobyt na Harvard. Své bohaté zkušenosti s akademickým prostředím zúročila v románě O kráse (On Beauty, 2005, předběžné datum českého vydání listopad 2006), za nějž získala cenu Orange a jako stvrzenku na úspěch rychle prodala filmová práva. Vychází v něm ze zásady, že imitace je nejupřímnější formou lichocení, a prohlásila ho za „poctu“ britskému spisovateli E. M. Forsterovi. Jako předlohu použila Forsterův román Rodinné sídlo (Howard’s End, 1910, česky 1982), z nějž si vypůjčila ledacos, od struktury první třetiny románu přes součásti zápletky a parafráze jednotlivých scén po repliky v dialozích a jen mírně upravené citace. Právě tento přístup mnohé zarazil a někteří kritici prohlašovali její přepracování Forstera za svévolnou a lacinou hru s textem, jinak se však O kráse těšilo velmi dobrým recenzím.

Pro spisovatelku označovanou za postmoderní se formálně poměrně staromódní britský realista skutečně může jevit jako zvláštní volba, Smithová je však výrazně intelektuální autorka, která dobře zná díla svých předchůdců, čerpá z nich, ale přitom se od nich odpoutává, přetváří je a přesahuje. Od Forstera se pouze odrazila a originálně po svém zpracovala základní téma jeho románu, střet dvou rozdílných životních stylů a světonázorů.

V Rodinném sídle proti sobě stojí dva myšlenkové světy – bohémská, uměnímilovná rodina Schlegelových, ztělesňující viktoriánský liberalismus, a věcní, tvrdí kapitalisté Wilcoxovi, kteří se pyšní tím, že o úsilí jim podobných se opírá celé anglické hospodářství. Jejich protějšky jsou u Smithové Belseyovi: bílý anglický liberál Howard, jeho afroamerická manželka Kiki a jejich tři děti, na druhé straně pak hluboce věřící rodina pompézního černošského ultrakonzervativce Montyho Kippse. Howard prodělává krizi středního věku, rozpadá se mu manželství a jeho dlouholetá kulturní válka s Montym se vyhrotí, když se oba ocitnou na stejné prestižní americké univerzitě. Jejich cesty se však proťaly už dřív, když se Howardův nejstarší syn Jerome nakrátko zamiloval do Kippsovy nebezpečně krásné dcery Victorie (to je přímá paralela k úvodu Rodinného sídla, kde Helen Schlegelová nerozvážně vzplane k mladšímu synovi Henryho Wilcoxe).

O kráse lze číst jako postmoderní intertextovou hříčku, jako humoristický román z akademického prostředí, jako sžíravě satirickou komedii mravů, nebo prostě jako příběh o způsobech, jakými si inteligentní lidé ničí život.

Třetí román Zadie Smithové však především dokázal, že ji nelze vytlačit na okraj a zavřít ji do škatulky čistě regionální literatury, reflektující britskou postkoloniální, postimigrantskou zkušenost, v níž se možná neprávem ocitly její literární souputnice Monica Ali a Andrea Levyová. Etnická příslušnost sice hraje u jejích postav svou roli – tvoří součást toho, čím jsou, s čím se identifikují a čemu věří –, ale autorka sama prohlašuje, že v jejích románech jde spíše o „třídu“ než o rasu, a to o třídu ve výrazně anglickém smyslu tohoto pojmu, která není určena ani tak finanční situací, jako světonázorem a celkovým životním postojem. V jejích románech se více než kultury střetávají hodnoty, společenské vrstvy a generace.

Na hranici karikatury

Tématem, k němuž se Smithová stále znovu vrací, je rodina, a to rodina široká, chaotická, zmatená, jejíž členové se sice vzájemně milují, ale vůbec se nechápou, bezděčně i záměrně si ubližují, unikají z rodiny a opět se do ní vracejí. V knize O kráse se Howardův syn Levi útěkem k hiphopu a pouliční kultuře haitských přistěhovalců vymezuje vůči středostavovskému akademickému světu svého otce, intelektuál Howard si není schopen porozumět se svým otcem řezníkem, Jerome staví nově nalezenou víru proti otcovu neochvějnému ateismu atd. Nejsou to však papírové figurky s nákladem hodnot a názorů, naopak, to nejsilnější, nejdojemnější v nich se objevuje v okamžiku, kdy je slova a přesvědčení opustí. Ve změnách hlediska je autorka až próteovská – dokáže přesvědčivě zachytit bezděčný egocentrismus stárnoucího intelektuála i krizi identity u patnáctiletého chlapce smíšeného původu, a navíc své postavy
nahlíží s humorným nadhledem, který velmi obratně balancuje na hranici karikatury.

Humor Zadie Smithové je dickensovský, její romány jsou humoristické stejným způsobem, jakým jsou humoristické Nadějné vyhlídky. Pod verbální ekvilibristikou, ironickým stylem a sérií komicky trapných scén se vynořují vážné otázky a osobní tragédie hrdinů, kteří umíněně jednají proti svým nejlepším zájmům. Podobně jako u Dickense má téměř každá postava nějakou slabinu, která jí ubírá na důstojnosti, ale přidává na lidskosti. Přesvědčivou charakterizaci podtrhují dialogy, v nichž autorka brilantně využívá všechny možnosti jazyka, všechny jeho rejstříky a kódy. Má přesně odposlouchané a vystižené verbální manýry, tón a idiolekt jednotlivých postav a to, jak její hrdinové mluví, zřetelně odhaluje, čím jsou a čím by chtěli být.

Jak Zadie Smithová prohlásila v jednom nedávném rozhovoru, románem O kráse se vyrovnala s tradicí a nyní se může svobodně pouštět do vlastních projektů. Pracuje na sbírce literárněvědných esejů o románu 20. století, Fail Better (Selhávat lépe), v nichž se podle vlastních slov hodně zabývá etickými otázkami tvorby a rozebírá díla některých svých oblíbených autorů (patří k nim například Forster, Updike, Nabokov, Kingsley Amis či Zora Neale Hurstonová). Už dlouho se rovněž proslýchá, že se s manželem, irským básníkem Nickem Lairdem, chystá napsat muzikál o Kafkovi. Rozhodně ovšem hodlá pokračovat v psaní románů. Na základě tří předchozích knih lze jen těžko hádat, jakým směrem se v nich vydá, výsledek však bude nepochybně zajímavý.

Autorka je překladatelka.

Miluju, nemiluju

Zadie Smithová mluví o svém románu O kráse

V knize se otevřeně inspirujete románem E. M. Forstera Rodinné sídlo. Jak vás napadlo takovou knihu napsat? Co vás na Forsterově díle přitahuje?

Forster je jednou z mých prvních čtenářských lásek, které mi daly poprvé ochutnat moc a krásu té zvláštní, umělé konstrukce, jakou je román. Chtěla jsem tak veřejně uznat vliv, jaký na mě měl, když jsem dospívala, a protože to měla být kniha o Kráse, chtěla jsem v ní také zaznamenat krásné věci, které jsem kdy milovala – romány, hudební skladby, některé lidské tváře, obrazy a tak dál. Ale upřímně řečeno si myslím, že místa, kde se O kráse stýká s Rodinným sídlem, jsou z celé knihy ta nejméně zajímavá.

Jde o spletitý román s mnoha hlavními postavami. Co se vám nejvíc líbí na tak mnohohlasém psaní? Vynořují se ty různé úhly pohledu automaticky, nebo si je plánujete od začátku?

Psaní v první osobě je mi naprosto cizí – nevěděla bych, kde začít. Neuniklo mi, že někteří spisovatelé ignorují hlas svých postav, nebo je všechny nechávají promlouvat stejně, a je to proto, že kladou důraz jinam – je pro ně důležité něco jiného než pro mne. Myslím, že přesvědčení, které o postavách romanopisci mají, se v nich utváří, když jsou ještě velmi mladí, dávno předtím, než skutečně začnou psát. Z osobních důvodů, které souvisejí s mou výchovou, mě otázky přízvuku, nebo dejme tomu společenské třídy, tak jak se projevuje v řeči, vždycky velmi tížily. Vlastně je to rys mé prózy a osobnosti, který považuji za poněkud deprimující. Mezi lidmi existují hlubší rozdíly než ty společenské, ale pro mě je obtížné vyjádřit je, aniž bych přitom nějak odkázala k těm společenským.

Všichni Angličané v tomto románě – kromě Howardova otce – prožili část nebo většinu svých životů mimo svou vlast, podobně jako vy sama. Jak „život v exilu“ změnil způsob vašeho psaní?

Život v „exilu“ zní hrozně romanticky, ale pravda je, že já tak nikdy nežila. Mám úplně opačnou zkušenost: bydlím na stejné ulici, kde jsem se narodila, a třicet let jsem se víceméně trvale pohybovala ve stejném půlmílovém okruhu. Exilová literatura mě velmi přitahuje – zejména Nabokov – právě kvůli tomu, že si naprosto nedokážu představit, že bych mohla strávit nějaké delší období mimo domov. Ale uvědomila jsem si přitom, jak nostalgickými se v cizině stávají vaše texty. Ten neuvěřitelný nabokovovský teskný lyrismus, jaký najdeme třeba v Promluv, paměti – to si spojuju s exilem. Nebo Jamese Joyce, který napsal Dubliňany v Terstu. Já v podstatě domov opouštím jen proto, aby se mi po něm mohlo stýskat.

Jaké pro vás bylo pokoušet se vystihnout hlasy Američanů, zejména těch mladších? Jsou v knize postavy, jaké se podle vás vyskytují jenom ve Spojených státech?

V amerických dialozích jsem se dopustila spousty, spousty chyb. Věděla jsem předem, že to tak bude. Totéž platí o mých „bengálských“ rozhovorech v Bílých zubech. Když píšete o lidech, kteří nejsou vy, stane se to vždycky. Musíte se připravit na dopisy od rozhořčených lidí, kteří vám budou vyčítat, že takhle nikdo nemluví. Ale mám pocit, že se proti tomu trochu bouřím, vadí mi, když mi lidé píšou: „Tohle by americká černoška nikdy neřekla.“ Vážně? A jak to víte? Někde musí být jedna, která by to zrovna klidně říct mohla. Nikdo mi nikdy nenapíše: „Tohle by bílý muž nikdy neřekl“, protože bílí muži si můžou říkat, co se jim zamane – můžou mluvit jako Philip Roth, David Foster Wallace nebo Marcel Proust. Těm zjevně patří jazyk světa. Takže se snažím poslouchat a psát věrohodně, ale nějaká moje část vzdoruje představě absolutní „správnosti“, když dojde na lidské chování – zkrátka mi chybí žurnalistický zájem o pravdivost. Lidé, kterým nechybí, budou
moje knihy vždycky vztekle odhazovat, a mají na to právo. Ale myslím, že mi vyhovuje ta svoboda vymýšlet si způsoby mluvy a přimět je, aby v románovém světě fungovaly.

Tento román, stejně jako vaše předchozí knížky, je místy velmi humorný. Jakou roli hraje ve vašem psaní humor?

Vážně miluju jeden výrok, který nedávno někde opakoval George Saunders: Satira je nedokonalá chvála dokonalosti. To je velmi sokratovská představa, že odstraníte falešné a tím postupně odhalíte to pravdivé nebo pravdivější. Ale nesedám si ke stolu s odhodláním psát „satiru“, to, co se obvykle označuje jako „satira“, naprosto nesnáším, ale je pravda, že velebný, slavnostní tón je mi prostě nedostupný. Když se zamyslím nad knihami, které miluju, vždycky je v nich v temnotě trocha smíchu. Miluju Janu Eyrovou, nemiluju Na Větrné hůrce. Miluju Tolstého, ne Dostojevského. Miluju Joyce, nemiluju Prousta. Miluju Nabokova a nemiluju Pasternaka. Nemyslím, že bych byla nějak zvlášť veselý člověk, ale próza, na které jsem vyrostla, byla odlehčená humorem – chápu tu druhou tradici a obdivuji ji, ale moje srdce jí nepatří. Nikdy by mě nenapadlo psát dejme tomu jako A. S. Byattová a jsem si jistá, že ji by ani omylem nenapadlo psát jako já. Ironickou linii
anglické prózy a nemyslím tím postmoderní ironii, ale ironii autorů jako Defoe nebo Dickens, v sobě buď máte, nebo ne. Ty, kteří považují Austenovou za jízlivou, chladnou a ironickou spisovatelku, které chybí hluboký, metafyzický náboj autorů jako Emily Brontëová, nepřesvědčíte, že to není pravda, a naopak. Uznávám obě literární školy, ale z té strany, na níž stojím, přejít nedokážu. A ani bych nechtěla, i když někdy mívám vzrušující sen, že se ze mne stala Iris Murdochová.

Toto je váš třetí román a působí, zejména v propracovaných, mistrovsky zvládnutých popisech, jako nejlepší. Jak vás změnila zkušenost s psaním románů? Napsala jste O kráse stejným způsobem jako své předchozí knihy, nebo se váš pracovní styl změnil?

Doufám, že se změnil – zklamalo by mě, kdybych od doby, kdy jsem napsala Bílé zuby, neudělala alespoň malý pokrok. Když jsem tu knihu začala psát, bylo mi dvacet – dneska je mi třicet. Spisovatelská praxe mě naprosto definuje – nikdy jsem nedostala příležitost dělat něco jiného. Posledních deset let jsem prakticky strávila za stolem v pracovně. Hodně se snažím vynahradit to, co mi očividně schází – skutečné životní zkušenosti. Snažila jsem se zbavit pocitu, že nemám opravdový život – to je nebezpečná myšlenka. Všechny životy jsou stejně opravdové. Ale jsem přesvědčená, že Bílé zuby jsou v podstatě adolescentní text, a když měly takový úspěch, uvědomila jsem si, že moje psaní bude muset dozrávat a vyvíjet se na veřejnosti. Největší změna, která se se mnou a s mým psaním odehrála, je, že jsem si uvědomila, že moje nejlepší dílo nakonec vůbec nemusí být beletrie. Teď píšu literární kritiku a cítím se přitom daleko sebejistěji
a spokojeněji. Umožňuje mi to psát o své vášni, kterou jsou v podstatě texty jiných lidí. V románech je pro mě těžké vyjádřit něco skutečně osobního: na to jsem moc ostýchavá. Ale možná se to změní.

Přeložila Petra Diestlerová.

Převzato z internetové stránky Book Browse (www.bookbrowse.com).

minirecenze

Dušan Radović

Dobré jitro, Bělehrade

Přeložil Dušan Karpatský

Fori Prague 2006, 160 s.

Dušan Radović (1922–1984), srbský básník, satirik, dramatik a novinář, proslul zprvu hlavně jako autor textů pro děti. Z jeho tvorby pro dospělé zaznamenaly nebývalý ohlas zejména tři knižní soubory vydané pod názvem Dobré jitro, Bělehrade. Autor je uspořádal ze svých sarkastických glos, úsměvných postřehů a jakýchsi specifických aforismů, jimiž v letech 1975–1982 v bělehradském rozhlasovém studiu B vítal téměř denně své posluchače do nového dne. Český výbor z těchto tří knih vyšel poprvé v Odeonu na počátku roku 1989. Nyní se českému čtenáři dostává do rukou druhé vydání. Dějiny sice mezitím zažily mnohé dramatické události, změnila se řada kulis i rekvizit každodenního života, ovšem člověk viděný spektrem Radovićova laskavého humoru, ale i sžíravé ironie a hořkých zamyšlení je stále týž: ženy, které včera držely dietu, budou dnes vařit to, o čem se jim v noci zdálo, a muži stále dobře vědí, že na palačinky
potřebují mléko, mouku, vajíčka a ženu, která jim je bude chtít udělat. Nadále platí, že i neschopní lidé to mohou dotáhnout daleko, protože kdo je neschopný, dokáže dělat všechno – na rozdíl od schopného, který dokáže dělat jen to, co dovede – nemluvě o těch, kteří umějí mlčet. Těm totiž stále hrozí nebezpečí, že budou povoláni, aby mlčeli i na nějakém odpovědnějším místě.

Magdalena Wagnerová

Agatha Christie

Tajemství Chimneys

Přeložil Ivan Němeček

Knižní klub 2006, 272 s.

Je pravděpodobné, že v každé tajné chodbě se nachází alespoň jeden královský diamant. Virginia Revelová ochotně zaplatí vyděrači, leč nikoli ze strachu a černého svědomí, nýbrž z touhy po vzrušení nezvyklého druhu. Pan Fish je krajně podezřelý a neví nic o prvotiscích. Kde je princ, bude i král. A vrah. Kdo je kdo? Agatha Christie v rané detektivce (1925) podnikla jeden ze svých výletů od útulné vraždy ze soukromých pohnutek k vysoké politice. Aby to nebyla nuda, je použito všech dostupných prostředků, tlačí se na pilu, přitahuje za vlasy a kupí se pozoruhodné shody okolností. Na anglickém zámku se sejdou detektiv, baron z ciziny, nešťastný lord, tajemný král zlodějů, ropný magnát, dobrodruh a krásná vdova. Christie nechá postavy v noci střežit staré brnění, šermuje šiframi a zahrává si s pohnutým osudem etymologicky průhledného a balkánsky temného Herzoslovenska. Zlo v podobě tajné
organizace je ovšem mile nejapné a mrtvolami nijak neplýtvá. A jedině tak je to ono. Neskutečná šaráda je půvabná ve svých zákrutách a neumělostech, je to celé krásně zamotané a přitom od začátku dokonale jasné. Na takový skřipec je radost se nechat napnout, a to ze stejně rozmarných důvodů, s jakými nevinná lady Revelová nadšeně platí vyděrači. Tajemství Chimneys je jedna z těch několika málo dosud česky nevydaných detektivek Agathy Christie. Výtečná možnost stát se na chvíli rozmarným čtenářem!

Helena Stiessová

Alexandre Koyré

Mystikové, spiritualisté, alchymisté 16. století v Německu

Přeložil Martin Žemla

Malvern 2006, 173 s.

Filosof a historik vědy Alexandre Koyré se s obrovským zpožděním usazuje v českém kulturním kontextu. Duchovní medailony Caspara Schwenckfelda, Sebastiana Francka, Paracelsa a Valentina Weigla ukazují přínos zdánlivě nepřínosných „spirituálů“. Jejich roli rozpoznali už Max Weber a Ernst Troeltsch, brali totiž vážně původní protestantský étos nezprostředkovaného vztahu k Bohu. Těmto čtyřem, kteří byli outsidery nejen ve své době, byla přiřčena nevděčná úloha těch, kteří prošlapou nová myšlenková území, na něž je pak dovoleno vstoupit těm šťastnějším. Koyré stopuje myšlenkové filiace „malých protestantských sektářů“ k velkým postavám evangelické teologie Lutherovi nebo Melanchtonovi. Ač se pramenné edice k těmto autorům rozhojnily o další příspěvky, takže se nutně změnil i interpretační pohled na ně, zůstává Koyrého kniha po mnoha desetiletích aktuální svou metodou hledání nových těžišť na okraji myšlenkového dění. Tato metoda
má však své úskalí, není-li v ní autor mistrem. Proč věnoval Koyré, zabývající se podrobně Descartovým, Galileovým a Newtonovým dílem, tolik pozornosti například Casparu Schwenckfeldovi, o němž soudí, že „byl politováníhodný teolog“? Protože tito myslitelé na okraji přesouvali akcenty v dobových diskusích o eucharistii, spáse a dalších teologických tématech. Lépe porozumět Lutherovi, ale nezanedbat přitom přínos Schwenckfeldův, to je Koyrého odkaz dnešku.

Michal Janata

Emily Dickinsonová

A básníkem být nechci

Přeložil Jiří Šlédr

Argo 2006, 172 s.

Emily Dickinsonová (1830–1886), řazená k největším světovým lyrikům, je (spolu s Waltem Whitmanem) zakladatelkou moderní a svébytné americké poezie. Její vliv na světovou poezii však začal až zhruba třicet let po její smrti a dílo bylo v úplnosti publikováno až roku 1955. Solitérka, která tvořila v ústraní a zcela originálně, ve své době ani pochopena být nemohla. Kdyby někdo dnes četl její básně, aniž by o ní cokoli věděl, byl by nejspíš šokován tím, že žila v 19. století, a nikoli dnes. Nový výbor 134 básní má velmi přiléhavý název – Dickinsonová totiž programově odmítala publikovat. Zanechala po sobě 1775 básní. Nejplodnější byla léta 1862–1865. Jen v krizovém roce 1862 vytvořila neuvěřitelných 366 básní. Tehdy se musela rozloučit se svou životní láskou: ženatý, o sedmnáct let starší duchovní Charles Wadsworth, který o skutečné hloubce jejích citů neměl ponětí, byl poslán na druhý konec země. Básně z tohoto
období však hýří mnoha polohami, nejen zmarem, zármutkem či samotou. Vynikající překlady J. Šlédra (nikdo se u nás dosud Dickinsonové tak široce nevěnoval) dávají nahlédnout do intimního světa, který se vyznačuje tím, že čtenář se v básních vidí – a dokonce musí vidět – jako v zrcadle, aby pochopil jejich hloubku, kontrastující s maximální sevřeností, stručností a rytmem. „Slovo mře, když/ je vyslovíš,/ prý hned./ Já říkám, že/ začíná žít/ až teď.“

Milan Valden

Alex Ross, Mark Waid

Království tvé

Přeložil Viktor Janiš

BB art 2006, 232 s.

Jeden z největších a nejzajímavějších komiksových crossoverů všech dob, přesto dílo, které u nás potřebuje výklad. Je nutné vědět, že komiksový svět nakladatelství DC vytváří svébytný časoprostor, který je plněn od třicátých let, kdy se superhrdinské příběhy objevily a získaly svou dodnes vysokou popularitu. Během let se univerzum DC zaplnilo postavami, které přetrvaly desetiletí a na kterých se vystřídaly desítky výtvarníků i scenáristů. Nejednou se stalo, že v kostýmech jednotlivých hrdinů se prostřídalo více osob, takže celá umělá mytologie narůstala a bytněla, až se vztahy v ní staly složitější než na samotném Olympu a pro fanoušky minimálně stejně přitažlivé. A právě z této tradice vychází Království tvé scenáristy Marka Waida a malíře Alexe Rosse. Přitom atraktivnější je pro českého čtenáře bezesporu část výtvarná. Království tvé je vytvořeno jedinečnou technikou – každé okénko je zmenšováno z normálního
malířského plátna, což je jeden z důvodů, proč získal komiks tolik ocenění (pět Eisnerových a Harveyho cen). Příběh je zasazen do budoucnosti, kdy je svět zaplněn potomky metalidí, kteří už ani nevědí, co to znamená chránit dobro. Kvůli tomu se vrátí stará garda superhrdinů (Superman, Wonder Woman, Green Lantern a další), ale jejich snaha o nápravu vede k jedinému – naplnění evangelia podle Jana.

Richard Klíčník

Klára Hůrková

Za práh zraku

Dauphin 2006, 60 s.

Výbor z více než dvacetileté tvorby autorky, která žije v Cáchách a několik básnických sbírek vydala rovněž v zahraničních nakladatelstvích, se skládá ze tří oddílů. Jak odkazuje název výboru, byl sestaven se zřetelem k těm básním, v nichž se autorka v jemném, meditativně laděném zamyšlení zajímá o poznání podstaty věcí našemu pohledu skrytých, které vnímá skrze poezii (úvodní oddíl nese pojmenování Nánosy poezie). Ve svých verších opětovně tematizuje a personifikuje krajinu, ve svém vidění barevnou, smyslovou a někdy určenou i místně (třeba když se v závěrečném oddílu Místa a krajiny vydává na cesty po irských horách a pastvinách), a vytváří poetické obrazy krajinných zákoutí v záři zapadajícího slunce či s travou chvějící se ve větru. Tyto pohledy jsou doplněny pointovanými příběhy, které dějově obohaceny přerůstají v kratší balady (Pohádka o Rusalce); někdy ale statickému,
impresionisticky položenému výjevu tvoří jednotící úběžník emocionálně vypjatý okamžik života (básně druhého oddílu nazvaného Samota setkání). Tu a tam na pozadí volného verše zazní osamocený rým. Kniha Za práh zraku se může osobitě řadit k poslední dobou spíše opomíjenému a stále vzácnějšímu žánru přírodní lyriky.

Petr Andreas

Adam Williams

Palác nebeských rozkoší

Přeložil Petr Kovács

BB art 2005, 741 s.

Obsáhlá próza s částečně autobiografickými prvky se odehrává v čínském města Š’šanu na přelomu devatenáctého a dvacátého století a mapuje osudy zdejších přistěhovalců v pohnutých dobách národního povstání vedeného bojovou sektou boxerů. V doslovu sice autor řadí svoji prózu k žánru milostného románu – hlavní dějovou linii opravdu tvoří erotické peripetie (pohybující se občas na hranici kýče) dcery s’šanského obchodníka Heleny Frances a tajemného sukničkáře Henryho Mannerse –, přesto Palác nebeských rozkoší tyto žánrové hranice překračuje. Adam Williams využil svých znalostí historických, geografických a etnických reálií a snažil se vykreslit plastický obraz Číny a jejích obyvatel na přelomu století (proto se také román rozrostl na sedm set stran). Akcent je přitom kladen především na střet dvou rozdílných mentalit – evropské a asijské, který vrcholí v až naturalistických scénách vraždění, znásilňování, poprav
a mučení. Rozdílnost životních filosofií zakódoval autor hlavně do charakterů jednotlivých postav – na straně domorodců stojí pragmatický mandarín, podlá majitelka nevěstince Matka Liu, krvelačný vůdce boxerských banditů Železný Wang a na straně imigrantů například dobrosrdečný idealista doktor Airton a jeho rodina nebo fanatický, ale nakonec statečný misionář Millward. Ideální četba na dlouhé podzimní večery.

Helena Vyplelová

Host 8/2006

Říkal mi tuhle jeden literární kritik, že si v každém časopise nějaký ten kvalitní text najde. Může být spokojen, neb se mu literární periodika dostávají do ruky zdarma jaksi z titulu jeho profese, obyčejnému čtenáři však toto poznání přijde poněkud draho. Koupil by si totiž jistě rád jeden kvalitní časopis, jenže pro uspokojení své zvídavosti musí sáhnout do kapsy hlouběji a z každého periodika si pak vytrhne pár dobrých stránek a zbytek věnuje na výrobu recyklovaného papíru. Takové myšlenky jednoho napadají každý měsíc nad časopisem Host, ale lepší už to nebude, takže se podívejme, které stránky je dobré vytrhnout z čísla posledního. Zcela určitě to jsou verše Teda Hughese, v nichž reflektuje své manželství se Sylvií Plathovou. Kdybych pochopil vše, co ta liška představuje, byl bych v té zkoušce neselhal – při čtení jeho básní vás zamrazí z toho, jak moc vás nějaký vztah ovlivní a jak málo někdy můžete udělat pro to,
aby se vám nerozplynul mezi prsty. K přečtení vhodné jsou ještě recenze od Veroniky Košnarové, Lukáše Foldyny a Elišky F. Juříkové a další díl poznámek Jiřího Trávníčka o románu. A snad ještě texty věnované Stanislawu Lemovi a básně E. E. Cummingse. Jinak můžete zjistit, jak se daří Bogdanu Trojakovi pěstovat víno (jsme rádi, že se dozvíme něco o životě celebrit, pardon, básníků), přečíst si povídku Zdena Koláčka, která je jak z pera nějakého nedospělce, a být otráveni ideologickým pamfletem Ivana Pfaffa.

Kazimír Turek

odjinud

Vznik básnické skladby Máj Karla Hynka Máchy nastínil Dušan Prokop v České literatuře č. 2–3/2006.

Medailonem v čísle 3/2006 připomněla revue Masarykovy univerzity v Brně Universitas letošní 110. výročí narození Romana Jakobsona (11. 10. 1896 – 18. 7. 1982).

Nekrolog religionisty Stanislava Segerta (4. 5. 1921 Praha – 30. 9. 2005 Malibu, USA), jazykového spolupracovníka J. Seiferta na překladech biblických textů, napsal do vědecké revue Religio č. 1/2006 Pavel Spunar.

Třicet let uplynulých od vydání románu Ferdinanda Peroutky Oblak a valčík (Toronto, Sixty-Eight Publishers 1976) dalo podnět k úvaze Antonína Přidala ve Zprávách Společnosti bratří Čapků č. 82 (září 2006).

Čtyřicet let po natočení rozhovoru Václava Vosky s Janem Werichem během přestávky televizního přenosu inscenace v cyklu Zveme vás do divadla máme příležitost si tento rozhovor i přečíst: na poslední straně Divadelních novin č. 16/2006 v rubrice Paměti / záznamy / deníky.

K sedmdesátinám Václava Havla načasovalo České středisko v Berlíně dvoudenní seminářVáclav Havel in Theater (und Politik), na němž Karel Hvížďala představil knihu Prosím stručně (německé vydání Bitte kurz fassen se objeví co nevidět) a divadelní soubor z Teheránu uvedl představení Kiss you, and Tears, založené na Dopisech Olze. O akci, na níž se podílel i pražský Divadelní ústav, obšírně referoval Kölner Stadt-Anzeiger 9. 10. 2006. – Týž den zaznamenaly Lidové noviny (jako jediné u nás) bleskovou návštěvu Joan Baezové, která přijela do Prahy Havlovi k narozeninám pogratulovat a zazpívat.

Příslušnost Karla Kosíka k odbojové skupině Předvoj (1943–45) osvětlila Alena Wagnerová v Listech č. 5/2006 v polemice s medailonem Karla Hrubého k nedožitým Kosíkovým osmdesátinám (Listy č. 4/2006).

Eseji Milana Kundery o románu jako „klíčovém žánru evropské modernosti“ se zabývá esej Václava Bělohradského Kunderův sen o absolutním autorství (Salon č. 488 z 12. 10. 2006).

Do nového (16.) ročníku vstoupil „studentský list pro seniory“ Babylon. První číslo z 2. 10. 2006 otevírá rozhovor s Josefem Vondruškou, autorem knihy Chlastej a modli se (Torst 2006), o Magorovi, Plasticích, Bondym, Gottovi, Knížákovi a rokenrolu. – Dvoustránkovou montáž dokumentů o nechvalně známém poslanci téhož jména publikoval v témže čísle pod titulkem Já, JUDr. Josef Vondruška, provozní zámečník aneb Zrůda v parlamentu Josef Mlejnek jr.

František Knopp

Turecko

Radost z udělení Nobelovy ceny Orhanu Pamukovi byla pro mnohé Turky zkalena skutečností, že krátce předtím prošel francouzským parlamentem zákon kriminalizující zpochybňování arménské genocidy (A2 č. 43/2006). Vzhledem k tomu, že si Pamuk získal světovou pozornost mj. svým kritickým postojem k prezentování arménské otázky v Turecku, spatřovali mnozí v rozhodnutí Nobelovy komise jen další prostředek, jak Turecko ponížit. Pamuk sám ihned přispěchal s odsouzením „arménského zákona“, stejně jako jeho blízký přítel a prominentní istanbulský novinář arménského původu Hrant Dink, který shodně s Pamukem vyjádřil přesvědčení, že Francie tak pokrytecky omezuje svobodu slova, aniž by se sama zamyslela nad svou koloniální minulostí, a že samotným Arménům její rozhodnutí spíše uškodí, než pomůže. „Nemohli jsme se z Nobelovy ceny skutečně radovat,“ napsal známý sloupkař Mehmet Ali Birand, a vyjádřil tak asi pocity většiny Turků.
Přestože reakce v novinách byly převážně pozitivní, vždy se nad nimi vznášel mrak rozhořčení nad zmiňovaným zákonem. Birand využil příležitosti, aby ostře kritizoval ty své spoluobčany, kteří Pamukovi vyčítali, že Nobelovu cenu získal jen za své výroky o Arménech, a nikoliv za svou literární tvorbu. Básník Özdemir Ince, kterého měl jistě Birand na mysli, například označil Pamuka za průměrného spisovatele a prohlásil, že „Turecko bylo dáno do výprodeje a turecká historie prodána na aukci za nejnižší cenu“. Ani reakce ze strany státu nebyla zcela jednoznačná, Zatímco premiér Erdogan vyzval své spoluobčany, aby nechali stranou rozepře, které Pamuk vyvolal v minulosti a postavili se za prvního tureckého laureáta Nobelovy ceny, a osobně Pamukovi telefonicky pogratuloval, prezident Ahmet Necdet Sezer Pamukovo vítězství nijak nekomentoval, i když je jinak známý svým zvykem blahopřát Turkům, kteří uspěli na mezinárodní scéně. Nejčtenější turecký deník Hürriyet komentoval
17. října Nobelovu cenu titulkem „Tuto cenu získala turecká literatura“ a vřele Pamukovi poblahopřál. Naprostá většina prominentních tureckých literátů se k tomuto názoru připojila. Yaşar Kemal, sám dlouholetý kandidát na Nobelovu cenu, napsal, že si Pamuk „cenu zcela po právu zasloužil“. Spisovatelka Adalet Aˇgaoˇgluová vyjádřila přesvědčení, že se díky tomuto ocenění bude svět více zajímat o tureckou literaturu, a v podobném smyslu vyzdvihli Pamukovo vyznamenání i další nestoři turecké intelektuální scény, spisovatel Murathan Mungan, skladatel Zülfü Livaneli, novinář Hizli Dogan a mnoho dalších. Přestože se tedy v reakcích mísila uražená národní hrdost s upřímnou radostí, většina komentářů by se dala shrnout útěšnými slovy Mehmeda Aliho Biranda: „Ať si říká kdo chce, co chce, Pamuk vyhrál. A skrze něj i my. Je to pro nás velká čest. A jsme na něj hrdí.“ Ani tato slova ovšem nezněla příliš přesvědčivě a asi bude trvat ještě nějakou dobu, než
se Turecko smíří s faktem, že jeho jediný „nobelista“ je zároveň neúprosným kritikem své vlastní země.

Petr Kučera

Slovo jako jediná láska…

Kniha Paměť Básníka. Z Mého Orloje vznikla na základě rozhlasových pořadů realizovaných kolem roku 1997, ale nástin Kuběnova vzpomínání nalezneme již v obsáhlém kalendáriu na závěr mohutného výboru z jeho poezie Krev Ve Víno (1995) a v některých rozhovorech s básníkem, přetištěných v souboru esejů Paní Na Duze (1998). Obsahem je „celý život“ básníka (až do kořenů a vlásečnic rodu, směrem k tomu, co nepamatuje, ale přesto je v něm zapsáno), doba a lidé, přátelé, vrstevníci, životní kolemjdoucí, básníci, výtvarníci, kteří se nejhlouběji vepsali do jeho mysli a srdce, mystérium Kuběnova sídla údělného hradu Bítova atd.

Kuběnova paměť působí bezedně – zdá se, že z ní dovede vylovit naprosto všechno, nic nezapomene, neopomene a nenechá vytratit, kouzelnou hůlkou reminiscencí zpřítomní všechno do nejposlednějšího závanu rozplývající se vůně, akcentu v pronesené větě, nezaměnitelného oparu probouzejícího se či zanikajícího dne, dokáže se zmocnit i toho nejunikavějšího, nepopsatelného zachvění nervů a citů.

Minulost tu vyvstává ve své celistvosti, plnosti – je sice ukončena a uzavřena, ale tím, že byla skutečně prožita, nepomíjí, čas byl alespoň prozatím přemožen. Paměť se Kuběnovi ozřejmuje jako kontinuum onoho, co jsem byl, z něhož roste to, co jsem a co budu – pranešťastný ten, kdo svou paměť nenalézá, kdo za sebou spatří jen úzkostnou prázdnotu!

Autor z pokladu paměti rozdává samozřejmě především v hávu virtuózního vypravěče, oživuje minulost se smyslem pro scénu a plasticitu osob, ukazuje chuť konkrétní dobovosti s její nadějeplností a aktivismem, bujícím ruchem a činorodostí, či opět nahotou ubíjející nivelizace, stupidity a postupující degenerace. Nahmatává lidský rys v jeho významu a vývojové perspektivě, spojuje dílo umělce s jeho charakterem, ukazuje, jak z něj vyvěrá a roste, dílo mu splývá s osobností, jež do tvorby vkládá to jediné, co vlastní, a může tedy dát – sebe.

Přes přímost a jednoznačnost vlastních východisek neklesá k paušálním soudům a apodiktickému tónu („přes všechny hrůzy byli naši – jiné jsme neznali – my jsme je milovali,“ hlásí se k juvenilnímu náhledu na české autory padesátých let – s. 146). Ostatně Kuběna, tento předkoncilový, ultramontánní katolík a ctitel Pia XII. jako „posledního papeže“, je někdy až explicitně extrémní, ale nikdy a nikde fanatik. Jeho paměť, snad opřená i o deníky, působí přesně i co do fakticity (jen drobné chyby: Palivec se nevrátil z vězení až roku 1967, I. Diviš nebyl mimo vlast jen „tucet let“). Obrací se ke čtenáři obecnému, jemuž je občas ochoten vysvětlit věci z gruntu („Tehdy vládla ulice, slovo němec se muselo psát s malým n, a hrát se nesměl ani Beethoven.“ – s. 23), ale jinak mu při vstupování do svého světa a textu v zásadě nic neusnadňuje.

Kuběna je bytostný rétor. Chrlí ze sebe dlouhodeché a široce rozbíhavé věty a souvětí, s mnoha vsuvkami a digresemi, z důkladně zmapovaných meandrů se vrací do hlavního toku; jeho věta je architektonicky klenutá, ale též s gustem převalovaná na patře, věta, která dlouho zůstává vězet v chuťových buňkách, aby ale hned vybídla k dalšímu doušku, hutná, výživná, jejímž úkolem je nasytit. Autor neváhá použít bezprostřední obrat z jazyka neučesaného, pak zapomenutou půvabnou floskuli a zas hned apartnost, neologismus či okazionalismus – jeho okázale svérázný pravopis je až popuzující, leč Kuběna si prostě ve všem stojí za svým. Pevnou součástí jeho světa a výrazu je i emfáze, exaltace (někdy na pokraji snesitelnosti a únosnosti svou zalykavou sebedojímavostí, prudkou rozcitlivělostí, na něž je třeba se nejprve připravit a vyladit, aby neuvedly do rozpaků), a přirozeně i patos (většina kapitol
a medailonů ústí v závěrečné vyznání, oslovení, oslavení). Patos, ač někdy přeexponovaný, tu znamená vůli a snahu odlepit se od země, vzlínat, letět; splynout se svou odevzdaností Vyššímu a stát se svým sebepřekročením.

Nelze vynechat jedno z ústředních Kuběnových témat – hledání jeho erotické identity, sebenalezení a potvrzení v homoerotice a vůbec jeho vnímání erótu. Erós autor nazírá v lidech, vztazích, dílech, v údělu, vyhledává jej a objevuje, zabředává do něj i oprošťuje se, a zas ochotně podléhá. Revokuje nezapomenutelné milostné iniciace a intimní společenství. Vytváří si svou osobitou teologickou mystiku homosexuální milenecké dvojice, jejíž připodobnění k Muži a Chlapci, Bohu a Adamovi, Otci a Synovi je z hlediska ortodoxie bezpochyby heretické, ale silné a jímavé. Chce vidět svého milovaného „ne takového, jak se snad měl jevit světu – a třeba i sobě, ale jen takového, jak mi byl v hloubi srdce zjeven“ (s. 290). V tom bude asi i podstata Kuběnova erotického fluida (vulgárně řečeno, jeho milostných úspěchů); neodolali mu ani muži, jejichž orientace patrně nebyla tak jasně vyhraněná
jako ta jeho. Snad jsou to choulostivé úvahy, ale právě že na ně erotika nebere ohled a jde si svou cestou, u Kuběny i kohokoli jiného. A Kuběna na půdě homoerotiky ostatně přijímá i své nové jméno.

Autor se skoro odjakživa pohybuje v mýtu, v zázračnu, neboť „beze snu, bez mythu nebylo možno žít“ (s. 50). Jeho součástí bylo i reflektované sebepojetí, utváření vlastní osobnosti lidské i básnické. Od dětství se setkával s příznaky své vyvolenosti, později se poznal v úloze „magnetu“, magicky vtahujícího do sféry svého vlivu druhé, přitahujícího i přitahovaného. „Cestu ke mně si teprv musel najít“ (s. 325), poznamenává na okraj jednoho vztahu s přídechem skoro olympanským.

Jenže umění je pro něj život a život je umění, hédonismus i muka, lahodná závrať i svíravá bolest. Umění se mu stává spatřeným ideálem a tíhnutím k němu, poutí za ním. Odpuzuje ho a oškliví se mu bohéma a veškerá tvůrčí nedbalost, lehkovážné marnění talentu, rozměňování na drobné, nevystojí pojetí umění jako pouhé hry. Tvorba se musí dotýkat hranice, z jejíhož náspu hrozí propadnutí či zřícení, jiným jde jen o záměry, „mně šlo o život!“ (s. 334). Záleží na nás, jestli to básníkovi uvěříme. Ale jedno je jisté: ten, koho si Kuběnovy nájezdy alespoň někdy beznadějně nepodmaní, musí mít uši ucpané, srdce hluché a krev rybí.

Autor je literární kritik.

Topolánkův projev o kultuře

Na první pohled jako by se zacyklil čas. V Českém muzeu hudby v Praze se v nezměněné režii opět předávala státní ocenění umělcům slova. V sále jako pokaždé od roku 1995, kdy tehdejší ministr kultury Pavel Tigrid udělování ceny obnovil, převládali titíž překladatelé, literární vědci a spisovatelé starší generace, zvědaví, kritičtí, dělní, přivyklí se v dobách nepřízně semknout.

Při bližším pohledu však od loňského roku přece jen nastaly změny. Tři. Za prvé, laureáti dostali větší finanční obnos (300 000 korun, loni 250 000), z něhož už lze při troše skromnosti rok pracovat na další knize, scénáři či dramatu, ale hlavně se ona částka poprvé dostala jak oceněnému spisovateli, tak překladateli. Do dneška byla odměna pro překlad poloviční (125 000 korun), jako by jeho význam byl matematicky odvoditelný od práce takzvaně původní. Tenhle nesmysl konečně zmizel. Za druhé, byl přímo vyhlášen laureát namísto zveřejňování tří kandidátů na každou cenu. „Divácky atraktivní“ dramatický prvek s čekateli se začal používat za ministra Dostála, jemuž se tehdy líbil na polské Nike a na české Magnesii Liteře. Jejich slavnostní předávání ale přenáší televize a v „soutěži“ jsou aktuální díla. Státní cena se pokoušela loni a předloni o podobnou časovou reflexi (knihy Edgara Dutky, Pavla Brycze), ale letošním rozhodnutím (Vladimír
Körner a František Fröhlich) se vrací k uznání celoživotního díla, třeba i u příležitosti konkrétní knihy. A tady je vnucené soutěžení zahanbující: copak se před rokem dalo říci, že nad jedním z navrhovaných, Františkem Fröhlichem (severské literatury), vyhrála Pavla Lidmilová (portugalština)? A za třetí, přišel a promluvil premiér.

Vyprávějme své ságy

Mirek Topolánek, jemuž moderátor Brikcius čertvíproč popřál, aby sestavil vládu, jakou si všichni zasloužíme, přednesl řeč nazvanou O významu české kultury v integrované Evropě. Řekl, že není dobré, když se stát o kulturu příliš zajímá, to prý dělá, jen když ji chce znásilnit nebo si ji koupit. Projev, jejž premiérovi napsal patrně nějaký ztuhlejší rétor („chceme dál vyprávět naše ságy, zpívat naše písně“), obsahoval závažná kladná prohlášení a několik poznámek k financím, z nichž nemám dobrý dojem. Kultura je víc než jen součet žánrů, vyslovil například, umění je prý jazykem civilizace, globalizace je povrchní a naše kultura, což od politika ODS zní krásně, je především součástí kultury evropské („mluvíme česky v evropském kulturním kódu…, v univerzální kód nedoufám“). Tuto část projevu premiér pronášel nejistým, odcizeným hlasem, jako by se pohyboval v neznámém prostoru, čemuž se nelze divit, třeba i proto, že měl před sebou řady
politikou těžce zkoušených lidí i znechucených estétů, z nichž někteří dokážou na politicích hodnotit především zjev. Fráze zněly frázovitě, ale díky za ostentativní projev premiérova zájmu o literaturu a za první pokus její význam alespoň nějak veřejně formulovat.

Jedno procento a nuda

Jistoty nabyl Topolánkův hlas ve chvíli, kdy nás upozornil, že to všechno ale neznamená víc peněz od státu. Dotace pro kulturu podle jeho názoru nejsou správné, umělci nemají být závislí na státu; měli by ji podporovat mecenáši spojení s nezávislými odborníky, a ne MK. Také by se měl upravit daňový systém pro lepší možnosti přispívání na kulturu. A nakonec, jak všichni víme, veřejných peněz nebude nikdy dost.

Ministr Martin Štěpánek by se po těch slovech měl orosit. Možná to jinými slovy znamenalo, že jeho post je už napůl zrušen. Ale on vypadal, že se spíš než na obsah slov svého šéfa soustředí na intonaci vlastního vatovitého proslovu, kde třeba opakoval (nechtěně parodoval) slova Pavla Tigrida o tom, že český stát za své ocenění literatury nic, ale zhola nic nechce. V tomto kontextu to vypadalo, že český stát od literatury nic, ale zhola nic pro sebe neočekává, neví, co užitečného by od ní tak měl chtít, tudíž pomalu, ale jistě starost o ni přenechá zcela trhu. To bylo dovršeno ještě krutou ranou z obrazovky nad pódiem, kde kdovíproč znovu zazněla dva roky stará slova Václava Klause o tom, že literatura je součást trhu a cenu jí určí čtenář. Klaus tehdy mluvil o ceně maloobchodní, ale celkovou cenu (cestovní ruch, propagace ČR v zahraničí, provokace k myšlení, nové pohledy na současnost, společný základ pro debatu s jinými kulturami
i doma) nikdy promýšlet nechtěl. Mecenáši (vychovaní asi zahraničním prostředím, toužící po provokativním umění) tedy budou investovat do kultury stále větší peníze, stát nebude utrácet a znásilňovat, ale zisky z turistického ruchu a kulturního průmyslu půjdou do státní kasy dál.

Na předvolební heslo Jedno procento na kulturu tu nikdo nevzpomněl, nepřipomněl ho ani jeden z dojatých laureátů, ani Eugen Brikcius. Potlesk byl vlažný, tím se komentář nás publika vyčerpal. Navíc jsme, my lidé z literárního provozu, ukázali, že znovunabytou důstojnost akce bohužel stále spojujeme se smrtící nudou, takže pokud Mirek Topolánek vstřícně vydržel i sušší než suchý projev Aleše Hamana o Vladimíru Körnerovi, jistě neměl pocit, že je na slavnosti rozkvétajícího živého umění. Krev mu možná rozproudil až nepatřičně sem vtrhnuvší estrádní zpěv a vizáž 4tetu Jiřího Korna, který dokázal v sošném sále konečně rozpoutat pohyb: houf diváků utekl pryč.

Granty dnes

Poté, co jsem namalovala čerta na zeď s okamžitým přechodem na tržní zacházení s uměním (což se snad nepřihodí, stejně jako to zatím nevyšlo s rovnou daní), se podívejme, jak to se státními dotacemi bude letos. Respektive s oněmi nezávislými odborníky, již zatím nenašli pozorné ucho u mnoha mecenášů a jimž stále ještě naslouchá ministerstvo kultury. Stručně řečeno, nevíme. Minulý ministr Vítězslav Jandák totiž letos v březnu zrušil všechny dosavadní grantové komise a vyhlásil, že místo nich vzniknou odborná kolegia. Ta už nebudou poradním orgánem ředitele příslušného odboru, ale přímo ministra. Sám ministr také přejímá povinnost jmenovat předsedy jednotlivých kolegií; dosud si předsedu tajným hlasováním komise vybíraly samy. Počet členů kolegia má být menší (nejméně pět). Jandákův příkaz platí stále, ale žádná kolegia nevznikají. Žádosti o dotace a granty se letos podávají od 22. prosince, takže je skutečně nejvyšší čas, aby se současný
ministr rozhodl, zda bude postupovat podle centralizujícího Jandákova ukazu, nebo vydá nový. Zatím je ticho a začíná hrozit, že nakonec místo odborníků nezávislých rozhodnou lidé, kteří budou rychle po ruce. Jsou samozřejmě mistři odborníci, kteří od ruky téměř neodcházejí, bylo by však lépe vybírat beze spěchu. A hlavně, což už se do prosince skutečně nestihne, je třeba vytvořit politiku podpory kultury, umět si říct, jaká je dnešní kultura, co od ní obecně chceme, proč ji podporujeme, podle jakých kritérií, co plánujeme dlouhodobě, a jak o tom všem srozumitelně diskutovat s plátci daní. Současný systém vychází z pojetí kultury jako nehybného pterodaktyla, jehož onálepkovanými kousky už nepohne ani Jiří Korn.

výpisky

Fulbrightova rodina

Po roce 1989 byl na Prahu veden poměrně silný útok – v průběhu několika let se zde na delší či kratší dobu usadilo přibližně 40 000 Američanů. Otevření hranic tak neznamenalo jen jednostranný tok nedočkavých Čechů „do světa“, ale i mocný příliv našich západních sousedů, zvědavých na nás, obyvatele bývalého sovětského satelitu. Občané USA tvořili početnou skupinu kulturních imigrantů s dočasnými cíli. Ať už byla jejich motivace setrvávat v Československu jakákoli, fakt, že zde nalezli přechodné útočiště, byl poněkud překvapivý. Byli jsme to přece zejména my, kdo toužil vycestovat a poznat západní kapitalistický svět. Nicméně touha konfrontovat se s jinou kulturou, tj. obohatit se z odlišností, porovnat normy a danosti té či oné společnosti, je zejména ve výtvarném umění významnou hybnou silou. A to bez ohledu na předsudky a stereotypy, panující na obou stranách.

Od roku 1991 u nás působí Komise J. Williama Fulbrighta, jejímž cílem je „podpora vzdělávacích, vědeckých a kulturních výměn mezi Spojenými státy a Českou republikou“. Jde o velkorysý podnik, jehož prostřednictvím je umožněno českým a americkým občanům účastnit se krátkodobých i dlouhodobých stáží na univerzitách v obou zemích. Komise se neomezuje na podporu v jedné konkrétní oblasti, působí celoplošně a jejím cílem je pomoc při uskutečňování ojedinělých a významných projektů v celé škále vědních a kulturních oborů. V rozmezí let 1992–2006 vyslal Fulbright do USA 434 Čechů, z USA do Čech potom 385 Američanů, rozdělil 209 cestovních grantů. Získat Fulbrightovo stipendium není jednoduché, zvláště ne pro Čechy. Kromě vynikajících jazykových schopností (angličtina) je hodnocen projekt a jeho přínos pro rozvoj vzájemných vztahů. Fulbrightovi stipendisté pak tvoří jakousi „rodinu“, jsou příslušníky jedné skupiny,
která naplnila požadavky spjaté se získáním stipendia.

Podobně můžeme vnímat i účastníky výstavy Horizonty, která se koná na dvou místech v Praze a představuje 18 českých a amerických výtvarných umělců, držitelů Fulbrightova stipendia. Jedinou koncepční spojnicí obou výstav, pořádaných k 15. výročí existence komise u nás, je právě zkušenost jednotlivých autorů s „druhou“ zemí. Naprostá rozmanitost formální i obsahová, věková a ideová je svým způsobem podstatou tohoto uměleckého setkání.

Komunikační prostor Školská se zdá být pro takový rodinný podnik příhodnější než Nová síň, galerie vyhlášená svými světelnými podmínkami. Obývák s dřevěnou podlahou a recepcí, kde si můžeme uvařit čaj a potom v klidu posedět u vystavených věcí či obrazovek, má příjemnou atmosféru. I objekty tu vystavené získávají jiný rozměr. Jejich v podstatě komorní měřítko zde nezaniká v bělosti minimalistických stěn, naopak se jejich charakter snoubí s členitostí prostoru.

Tajemné fotografie Heleny Lukasové s názvem Dědictví jsou mnohovrstevným pozorováním vlastního pobytu v „cizím soukromí“, v prostoru, který, jak se dozvíme z katalogu, náležel dvěma bezdětným sestrám. Lukasová dokumentuje nejen to, co po sestrách zůstalo, ale zejména svoji přítomnost v prostředí, v němž je cizinkou a zároveň jeho právoplatnou dědičkou.

Další z fotografických cyklů Hynka Alta, který společně s Aleksandrou Vajdovou neustále podrobuje zkoumání jejich vztah, vznikl již v USA, kde se oba museli konfrontovat nejen sami se sebou, ale i s novým světem. Z fotografií sice tento moment přímo nevyplývá, ozřejmuje ho až katalogový text, nicméně jejich vztahový dokument opět nepostrádá sílu a jistou dramatičnost.

Petra Valentová vystavila jen část ze svého rozsáhlého projektu Searching for a Sami. Její Stůl/Sami & Me odkazuje právě k situaci, kdy svého Laponce (Sami znamená v češtině Laponec) potkává u stolu, jehož deska je pokryta jakousi vizuální kuchařkou, sestavenou z receptů, které získala od oslovených mužů, z nichž jeden (ten pravý?) byl laponského původu. Každý, kdo odpověděl na její inzerát, ji obdaroval receptem svého nejoblíbenějšího jídla a Petra Valentová ho pak společně s přáteli uvařila a snědla. Instalace je tudíž navíc zvuková a zachycuje přípravy spjaté s vařením.

Podnětnou reflexí globální kultury, jejímž významným rysem je všudypřítomná angličtina, je poměrně krátká část dokončovaného filmu Josepha Cahilla Noční rybář. Autor svého hrdinu posadil do vratké kocábky, která se potichu prodírá mrtvým lesem šedomodré barvy. Tichá, kontemplativní krajina a pomalý tok husté říčky odkazují do jiných časů, k osamění, k pozastavení se nad minulostí, jež nám v soudobé společenské panice není umožněno.

Kamila Housová Mizerová vystavuje plastiku Odchod, velký ocelovo-hliníkový objekt, v němž pracuje s takzvanými izotopy. Obyčejné a všeobecně známé grafické symboly zasazuje do zcela jiného než účelového kontextu – vdechuje jim opět život a pracuje s nimi na „lidské“, citové úrovni. Jednoduchým vyjmutím lidské figury z kovové desky implikuje moment ztráty, zcela lidskou emoci.

Do Nové síně se ze Školské přesunul Robert Rustermeier a jeho magnetový obraz. Jde o objekt, který by si sice zasloužil více místa, avšak svou komplikovanou jednoduchostí výborně ladí se strohostí této galerie. Rustermeierova hra s protiklady, nazvaná sdělení o „bez názvu (rovina; přitahování)“, tj. deset magnetů, které se vznášejí v prostoru dřevěného rámu, přitahovány a zároveň odpuzovány, by možná získala na významu, kdyby zde visel i text publikovaný v katalogu.

Zcela v duchu „vzájemného sbližování“ je fotografický dokument Mariana Beneše, který se nechal okouzlit malebnými prostory rozpadající se České národní budovy v New Yorku, svého času právě v rekonstrukci.

Nesmírně podnětný je i fotografický cyklus s názvem Mansfield od Pavla Baňky. Prvotní idea, totiž snímat stropy malých místností opuštěné dětské nemocnice a vytvářet tak kompozičně neotřelé obrazy, získává na síle, uvědomíme-li si, že jediné, co malý pacient celý den pozoruje, jsou stropy a barevné stěny pokoje.

Barbara Benishová, Američanka, která v současnosti žije v jižních Čechách, si nemohla „nevšimnout“ všudypřítomných plastových židlí a kupek sena, jejichž tvary podrobuje doslova společenské analýze.

Matthew Monteith vystavuje fotografickou sérii Český ráj, o které v katalogu říká, že jde o „ráj se spodním temným podbarvením“. Hovoří o utajené kráse prostorů a situací, na které jsme my Češi v podstatě zvyklí a jež míjíme bez povšimnutí. Monteithovy fotografie jsou názorným svědectvím o půvabech naší každodennosti.

Dlužno poznamenat, že k výstavě vyšel katalog, který je svým způsobem kvalitnějším setkáním Fulbrightových stipendistů než jejich umělecká konfrontace v galerijních prostorách, a to zásluhou doplňujících komentářů od teoretiků Miloše Vojtěchovského, Martiny Pachmanové, Jaroslava Anděla, Lenky Dolanové a Matthewa S. Witkovského. Většina děl by si však zasloužila větší měřítko a některá by mohla být i formálně lépe zpracována.

Cesta Čechů do USA by se v našem prostředí mohla zdát jaksi logičtější než cesta Američana do Česka. Jde o příležitost, na kterou čekaly celé generace. O to příjemnější a možná i znepokojivější je zjištění, že i Američané mají touhy opustit svůj dokonalý svět a pustit se do zprvu poněkud komplikovaného boje s naší středovýchodní kulturou. Jazykem. Předsudky. A o to radostnější je zjištění, že se toho stále nemohou nabažit a reflektují nás po svém, s chybami a zároveň s krásou, kterých si často již nejsme vědomi.

Autorka je teoretička kultury.

Tam a zase zpět?

Petra Valentová (narozena 1974 v Pardubicích), sochařka

1. Do Spojených států; bydlím v New Yorku. Technicky vlastně poslední dva měsíce v Jersey City, hned přes vodu.

2. Začala jsem při studiu na pražské AVU v roce 1996 Finskem. Z Finska jsem jela do NYC poprvé v prosinci 1997. Několik let jsem jezdila pracovně a soukromě sem a tam, čtyřikrát ročně. V roce 2003 jsem se v rámci Fulbrightova stipendia přestěhovala a začala tu studovat. Takže mne k tomu vedla nejprve práce, potom škola.

3. Určitě zisku.

4. Asi jak pro koho – výhodou je větší scéna, otevřenější prostor pro práci i existenci, multikulturalismus, tvoření individuálně, mimo skupinu; ale to jsou zároveň i nevýhody. Já jsem radši sama, pro mne je rozlehlost prostoru výhodou. Konkurence je větší a možnost uspět mnohem těžší. Dlouho trvá, než se někam zařadíte a někde usadíte – umělecky i osobně. Ale já myslím, že třeba NYC za tu práci stojí.

5. Snažím se. Ale je to daleko. Spíš sleduji své kamarádky a kamarády. Jinak to určitě vidím, možná víc „globálně“ nebo politicky. Ale to se vztahuje na ČR jako celek, i na Evropu. Z Čech je svět občas trochu „malý“ a z New Yorku (či z Jersey) „rozsáhlejší“. Možná to je i tím, že si nyní zvykám na zcela jinou kulturu – indickou.

6. Před pár lety jsem se cítila více jako Evropanka, teď víc jako Češka. Asi se to každých pár let mění. Češství v sobě teď rozpoznávám víc než evropanství. Tady mne spíše vnímají jako Češku, ne jako Evropanku.

7. Nepočítám. Můj manžel je Ind. Možná nebudeme pořád v USA, ale určitě nebudeme v Čechách.

Filomena Borecká (narozena 1977 v Praze), multimediální umělkyně

1. Před Vánoci roku 1998 jsem navštívilaEcole Nationale Supérieure des Beaux-Arts v Paříži, tenkrát jsem cítila, že v tom místě něco probíhá, že to tam žije. V Čechách jsem už byla studentkou prvního ročníku pražské AVU a scházela mi tam vitální energie. Toužila jsem po prostředí, které by mne nově nabíjelo a inspirovalo. Proto jsem se rozhodla zkusit přijímací zkoušky na pařížskou Beaux-Arts. Byla jsem přijata a později, v rámci studií, jsem dlouhodobě vycestovala ještě jednou, na stipendium na newyorskou Hunter College. V Paříži jsem pak diplomovala na jaře 2003. Nyní žiji v pařížské čtvrti Montreuil. Bydlí a tvoří zde mnoho umělců. Mimo umělecké ateliéry zde působí i filmová studia. Svou atmosférou připomíná Montreuil newyorský Brooklyn.

2. Touha po vymanění se z vyjetých kolejí a stereotypu. Potřeba poznání a nových zkušeností. Žít jinde pro mne znamená poznání a přiblížení se sobě samé. Poznání svých možností i limitů. Život v jiné kultuře přináší silné obohacení, stejně jako určité vykořenění. V této obojakosti udržuji rovnováhu – homeostazi, stálost vlastního vnitřního prostředí. Tato „stabilita v nestabilitě“ podporuje bystrost, postřeh, vnímavost, to, co ke své tvůrčí práci potřebuji.

3. U mne ještě stále převažuje pocit risku. A za to jsem ráda, protože velká jistota by byla banální. Svou výtvarnou práci bych pojmenovala jako empirickou, založenou na prožitých zkušenostech. Ty reflektuji ve svých zvukových instalacích a sochách, v kresbách Transmigrací, jež dosahují i velmi rozměrných formátů, ve fotkách i v komiksových záznamech. Nejistota s tím spojená je zdravá, protože otevírá vnímavost a nedá člověku zpohodlnět.

4. Myslím, že na začátku příliš výhod není, anebo je nevnímáte. Je to boj: rozumět všemu, co vám říkají: správně se vyjádřit: uživit se při studiu atd. Nikdo na vás nečeká s otevřenou náručí. Výhodou života jinde je sebepoznání a odkrytí vlastních schopností a možností. Další výhodou může být nezávislost na malém rodném českém prostředí.

5. Umělecké dění v ČR sleduji, protože tam občas vystavuji. Jsem ale ráda, že šíření mého díla není závislé pouze na českém prostředí, které někdy bývá velmi nekorektní. Například minulý rok jsem zažádala o grant jednu českou instituci, a ta mi do dnešního dne neráčila odpovědět, natož vrátit materiály. S takovým chováním se ve Francii nesetkáte. Dění v Čechách člověk zvenčí vnímá přirozeně odlišně, než kdyby tu žil. Současné české umění shledávám celkem pestrým a různorodým. Častokrát je velmi podobné tomu, co spatříte v pařížských galeriích. Je dojemné, jak se někteří umělci snaží za každou cenu politicky angažovat, citovat a navazovat na jinde již dávno vyřčené.

6. Necítím se být stoprocentní nomádkou, i když pohyb vyhledávám a k tvůrčí soustředěnosti jej moc potřebuji. Zkušenost života v New Yorku pro mne byla úžasně obohacující, stejně jako destabilizující. Evropa je mi momentálně blíž. Cítím se v ní koncentrovaněji nežli za oceánem.

7. Jsem „cizinka“ a to mi zůstává jak ve Francii, tak při návratech domů. Pouze v New Yorku jsem „cizinectví“ necítila tak intenzivně. Tam je úplně jedno, odkud jste a máte-li přízvuk. Cizincem je v Americe takřka každý a xenofobní kategorizování, které je v Evropě tak běžné, tam téměř neexistuje. Umím si představit život na několika místech: ve Francii blízko Paříže a přitom v klidné čtvrti Montreuil; na ostrově Réunion, kde je úžasně inspirativní prostředí; na dynamickém newyorském Manhattanu; v přírodě české barokní krajiny či na pražském Josefově. U mě se však nedá nic plánovat moc dopředu, to by vedlo k předčasnému uzavírání otevřených dveří, a mne fascinuje, když jimi může stále procházet světlo.

Lubomír Typlt (narozen 1975 v Nové Pace), malíř

1. Nejprve jsem studoval v Düsseldorfu, nyní jsem v Berlíně.

2. Pro mě byl zásadní pocit, že se mohu s německým uměním, které je tradičně velice silné, setkat přímo, bez zprostředkování do sebe zahleděným českým pohledem. To by samo o sobě nemuselo být na škodu, kdyby si české umění vydobylo na mezinárodním kulturním poli takovou pozici, jakou má třeba Polsko. Polské umění je po právu respektované a originální. Hodně tomu napomáhá adekvátní podpora státu. Kdyby se při přerozdělování peněz více myslelo na budoucnost, tak by Česká republika třeba vyhradila peníze na fond, ze kterého by se pořádaly výstavy současného i staršího českého umění napříč generacemi. Praha by pak nebyla vnímána jen jako kulturní skanzen, ale i jako město, kde se něco děje.

3. Rozhodně mám pocit zisku. Jedinou ztrátou je snad přesvědčení, že Praha je pupkem světa, který už s nikým nemohu sdílet.

4. Jedinou nevýhodou je ztráta iluzí. Umělec si v cizí zemi, kde funguje umělecký provoz, uvědomí, že je jen nepatrnou částečkou kulturní mašinérie, která je pro všechny otevřená, ale pro některé národy ještě trochu více. Tradiční nálepky, jako je například „německé umění“, „americké umění“, jsou velice silné a pro příslušníky těchto národů je přístup na mezinárodní umělecký trh v mnohém snazší. Výhodou působení v zahraničí je možnost vstoupit do tohoto provozu přímo, což je z Čech velice obtížné, protože jen málo zdejších galerií si může dovolit představit své umělce na významných uměleckých veletrzích za hranicemi.

5. O dění na české umělecké scéně jsem informován. V Čechách žije několik umělců, jejichž práce má určitě mezinárodní renomé. Důvodem, proč nejsou za českými hranicemi známější, je kulturní strategie, která České republice zcela schází, ale to už bych se opakoval. Pro připomenutí naší české kulturní ignorance stačí jen zmínit víceméně nulovou informovanost o letošním předání prestižní německé ceny Lovise Corintha Magdaleně Jetelové. Toto ocenění obdrželi takoví umělci jako Gerhard Richter, Sigmar Polke, Markus Lüpertz apod. V hlavním večerním zpravodajství v České televizi, kam by to určitě patřilo, o tom nebyla ani zmínka.

6. Cítím středoevropskou identitu. Být Evropany, k čemuž máme nyní příležitost, je velká svoboda. Jedinou hranici, kterou musíme překročit, je ta v naší hlavě. Rychlík do Berlína dorazí z Prahy ke svému cíli asi za stejnou dobu jako do Brna. Geografická poloha, kterou Česko má, je záviděníhodná. Pro prosazení našeho umění jsou rozhodně nezbytné i výstavy zahraničního umění v našich státních galeriích. Byl jsem informován o zákulisí výstavy německé poválečné malby Co bych byl bez tebe, kterou uspořádala Galerie hlavního města Prahy a jejíž kurátorkou byla berlínská galeristka Ljuba Beránková. Pro hodně německých galeristů a sběratelů, kteří na tuto výstavu zapůjčili obrazy, byla pražská prezentace spojena s nejistotou, zda vše proběhne korektně. Paní Beránkové se podařilo zapůjčit obrazy veliké umělecké hodnoty. Domnívám se ale, že zájem českých médii byl již tradičně pramalý. Co s tím?

7. S trvalým návratem nepočítám, protože jsem ani trvale nemusel emigrovat. Hranice je propustná oběma směry.

Julia Hansen-Löve (narozena 1975 ve Vídni), malířka

1. Nejdříve do Prahy, kde jsem studovala Akademii výtvarných umění, a potom do Berlína, kde nyní žiji.

2. Soukromé konstelace a intenzivní chuť na změnu.

3. Budu obrazná a vyjádřím se analogicky, přes hudbu. Každé místo má specifickou povahu, stejně jako každá životní etapa má svůj vlastní tón, který může znít vysoce nebo hluboce. V hudební skladbě, v kompozici, která mě zajímá, líbí se mi a je mi určena, znějí mnohé tóny rozdílně a v rozdílných tóninách. Slyším-li tuto hudbu v klubech nebo v koncertních síních, v rádiu nebo na ulici, jistě ovlivní mé vzpomínky, ale nezmění nic na intenzitě hudby samé.

4. Rozhodnutí pro změny se dají těžko popsat podle ekonomické logiky „majetku a dluhu“.

5. Sleduji umělecké dění v ČR v rámci svých možností, přes přátele, kolegy, příležitostné návštěvy, prostřednictvím internetu. Přirozeně to vidím zvenčí jinak než vy uvnitř. Mám možnost přímého srovnávaní s uměleckým děním ve sféře, kde žiji. Vidím rozdíly, ale i podobnosti.

6. Nomád nejsem. Středoevropskou identitu v sobě cítím v tom smyslu, že tato tři města se svým specifickým kulturním prostředím – Vídeň, Praha, Berlín – jsou pro mě domovem, a to vždy úplně jiným způsobem.

7. Uvidím.

Anketu připravil Petr Vaňous.

CD DVD

Zbohatni nebo chcípni / Get rich or die tryin’

Režie Jim Sheridan, 2005, 134 min.

Po Eminemovi (8 míle) se objevil další rapper, který má pocit, že jeho životní příběh si zaslouží film. Stejně jako u bílého rozzlobeného muže je i u černého 50 Centa jasné, že vše je důkladně promyšlenou strategií. Příběh černošského mladíka z ghetta nepostrádá jediný stereotyp, který k dobře prodejnému gangsta rapu patří. Chudoba, zrada, smrt matky, crack, přestřelky, přežití vlastní smrti, pomsta a pak už jen hlasový bombing před naplněným sálem. Má to sice být drsné jak rašple, ale je to sladkobolné jako obal DVD, na němž polonahý svalnatý rapper drží v náručí dítě. 50 Centovi sice nelze upřít, že v jeho těle uvízlo větší než malé množství střel, ale není možné se zároveň zbavit dojmu, že právě ony z něj paradoxně udělaly rapperskou hvězdu. Ve filmu si člověk moc neužije ani toho rapu, jejž by očekával, většinou jde o jeden opakující se hit. A tak ze Zbohatni nebo chcípni zůstal jen šablonovitý příběh o gangsterovi z ulice, s kterým pro jeho
potlačenou lidskost divák sympatizuje a nakonec se dočká i morální katarze a nápravy. Reálie z 50 Centova života jsou navíc neskutečně přibarvené až přebarvené. Režisér přišel s nápadem postavit příběh na pátrání po vrahovi rapperovy matky, které se ve skutečnosti nikdy nekonalo. Mnoho lidí si myslí, že 50 Cent je dobrý rapper; o tom, že není dobrým hercem a jeho osud za film nestojí, by ale nemělo být pochyb.

Lukáš Rychetský

Oidipús král / Edipo Re

Režie Pier Paolo Pasolini, 1967, 119 min.

O Sofoklově dramatu, jehož ústřední postavou je král Oidipus, marně vzdorující věštbě bohů, se říká, že je tím nejlepším, co se nám z antického divadla dochovalo. Látka, byť silně spjatá s problémy tehdejší doby (tedy těmi duchovními), je totiž vystavěna tak, že na rozdíl od valné většiny ostatních řeckých dramat dokáže dnešního čtenáře i bez aktualizací vtáhnout do příběhu. Pasoliniho filmová verze je (téměř) věrným přepisem originálu a vnitřní utrpení Oidipa lze z filmu dokonale vycítit. Značný prostor samozřejmě dostávají i různé projevy rituálnosti, folkloru a tradic, neboť Pasoliniho (nepřekvapivě) nezajímá pouze ústřední hrdina, ale i obyčejní lidé kolem něj. K nim ruční, často roztřesená kamera utíká, aby zachytila jejich reakci na to, co se děje na trůně. Jiní filmaři by se pravděpodobně snažili více vydobýt z tragického střetu Osudu a člověka, ale Pasoliniho verze není o nic méně tragická – s tím, že se ještě přitom snaží rekonstruovat
prostotu nejnižších vrstev obyvatelstva. Nevýhodou filmu je, že děj Oidipa krále je natolik známý; odpadá tedy napětí z „detektivní zápletky“… Hudební doprovod a přespříliš ostrý zvuk může divákův sluch dráždit, ale obraz je poměrně kvalitní. Když pomineme nabídku dalších titulů, tak disk žádné bonusy neobsahuje.

Lukáš Gregor

1942

Režie Kelvin Tong, 2005, 82 min.

Asijských snímků k nám distribuční firmy vozí čím dál víc. Může za to nejen stále větší poptávka po filmech na DVD, kterou Hollywood s Evropou nestíhají pokrýt, ale také rostoucí obliba u českého publika. To však s sebou kromě kladů (rozbití homogenního trhu) přináší i zápory. Distribuce totiž nezřídka sáhnou i po titulu, který by klidně mohl zůstat českému divákovi neznámým. To je případ japonského snímku 1942, který se na první pohled tváří jako válečné drama (tuto domněnku podporuje i shrnutí děje na přebalu), nicméně jde spíše o pokus o horor s trochu sci-fi pointou. Skupina vojáků se v inkriminovaném roce ztratí v džungli kdesi v Malajsii a snaží se najít svou divizi, která tu vede boj s Brity. Namísto aby se ale vojáci k divizi blížili, motají se v podivném kruhu. Do toho se jim zjevuje duch domorodé ženy a lesem zní její hrůzostrašný zpěv. Jeden z vojáků pak s sebou nosí kameru, kterou vyrval z utržené ruky
jiného vojáka a skrze ní vidí nejen další duchy, ale i zkreslenou „skutečnost“. Film je tak blíž Záhadě Blair Witch než vojenskému dramatu. Na horor je tu však příliš málo hrůzy (navíc se opakuje stále to samé) a moc (zdlouhavého) patosu. Na tak krátkou stopáž je například asi pětiminutová scéna, v níž si jednotliví vojáci představují své oblíbené jídlo, neúnosně dlouhá. Přesto je tento film v něčem jedinečný – nenašel jsem ho v databázi IMDB.com!

Jiří G. Růžička

Strom na dřeváky / L’Albero degli Zoccoli

Režie Ermanno Olmi, 1978, 179 min.

Strom na dřeváky (1978) je fascinující, místy téměř dokumentární kronika života na malé zemědělské usedlosti v kraji kolem severoitalského Bergama na konci 19. století. Jako autor námětu, scénáře, kameraman, střihač a režisér se Ermanno Olmi ponořil do starého, povětšinou zapomenutého světa, v němž lidé žili po celé generace stejně, v souladu s přírodou, v bázni boží i s úctou, s vědomím sounáležitosti se zemí. Téměř tříhodinové dílo obsahuje minimum dramaturgie, je natočeno s neherci a bez umělého osvětlení. O to hmatatelnější je v něm realita a autentičnost. DVD vyšlo ve spolupráci vydavatelství Zóna a Aerofilms v řadě Netuctové filmy. Přináší velmi dobrý přepis snímku s originálním zvukem v bergamštině v DD 1.0 (volitelně italský dabing) a s vynikajícími českými titulky (Anna Kareninová), dva bonusové rozhovory s režisérem a fotogalerii. Dílo s nesporným duchovním potenciálem je bez nadsázky jedním z nejvýznamnějších edičních
počinů tohoto roku.

Petr Gajdošík

Zlý chlap spí dobře / Warui yatsu hodo yoku nemuru

Režie Akira Kurosawa, 1960, 151 min.

Kurosawovy exkursy do filmu noir vyústily vždy do díla, které se díky svému žánrově-konvenčnímu zařazení v japonském kulturním prostředí hůře prosazovalo. Filmy jako Toulavý pes nebo Zlý chlap spí dobře jsou zdařilými dramaty, v nichž se Kurosawa představuje jako řemeslně zdatný tvůrce. Kriminální zápletka druhého z nich je sice páteří filmu, ale snímek nabízí i hlubší úvahu o morální odpovědnosti na téma korupce a zneužití moci, ne nepodobnou hamletovskému tématu, z něhož ostatně Kurosawa také vychází. V rámci své kariéry zcela netradiční postavu nevýrazného úředníka zde excelentně ztvárnil Kurosawův dvorní herec Toširo Mifune. Ten je známý především jako představitel mužných samurajů a jeho výkon je asi nejosobitějším prvkem filmu. Kvalitou výtečný je anamorfní přepis obrazu v netradičně širokém původním formátu 2.55:1, který jistě uspokojí i náročnější zájemce.

–pg–

Kaada

Music For Moviebikers

Ipecac Recordings 2006

Nor John Eric Kaada vydal dva roky po spolupráci s Mikem Pattonem nové album, jehož prvotní ideou bylo „propojit svět muzikantů a skladatelů filmové hudby“. Kaada se tedy rozhodl natočit soundtrack tak, aby byl posluchačsky přijatelný pro širší veřejnost. Inspirací mu byly blíže nespecifikované norské nezávislé filmy. Jelikož chtěl zachovat na albu původní zvuk hudebních nástrojů, rozhodl se zcela vyhnout elektronickým vymoženostem. Naopak seskupil dvaadvacetičlenný sbor složený z cíleně vybraných folkových muzikantů celé Evropy a dokonce vyrobil několik speciálních hudebních nástrojů pro konkrétní potřebu alba. Se zpěvnými linkami nakládá opatrně, stejně jako s kombinováním různých zvukových ploch. Základem je jednoduchost a snadná čitelnost každého nástroje. Výrazově se zřetelně odlišuje skladba Mainstreaming, která má jako jediná strukturu písně, kde se doplňuje klavír a Kaadův zpěv, vyznačený rozpoznatelným textem. Ostatní skladby vynikají zvukovou odlišností,
která je zapříčiněna variabilitou nástrojů, ale i přesto působí album celistvým dojmem, skladby v sobě totiž skrývají vnitřní odkazy na pasáže již odehrané, stejně jako film kombinují směs emocí malebně působící na posluchače a samovolně jej inspirují k snovému tvoření vlastního příběhu. Music For Moviebikers je označováno za nejjemnější album, které dosud na Ipecac Records vyšlo.

Michal Štůsek

Portugalská nová improvizace

Při bližším pohledu na hudební situaci portugalské scény zjišťujeme, že na tomto evropském „okraji“ zhruba od začátku tisíciletí nastupuje nové umělecké hnutí, které je velice vitální, nejen co se týče hudebně-uměleckého života, ale také v oblasti vydavatelských aktivit, sdružujících světovou elitu nové improvizace.

Existují zde dvě vydavatelská centra – hlavní město Lisabon a centrum severního Portugalska, Porto. V nich funguje řada nezávislých labelů, jež se zabývají aktuální hudbou: na abstraktní elektroniku zaměřená Crónica nebo poněkud jazzovější Creative Sources. Na počátku tohoto hudebního pohybu však bylo lisabonské vydavatelství Sirr.ecords, jemuž věnujeme první část sondy do plodného podhoubí tamní experimentální scény.

Protínání zvuku a prostoru

Produkce vydavatelství Sirr.ecords zůstává sjednocena hudební vizí jedné osobnosti. Založil je roku 2001 Paul Rapos – zvukový umělec, jehož výrazovým médiem je především živě užívaná elektronika a speciální software. Jeho jemná, ale zároveň nekompromisní tvorba se zaměřuje zejména na vnitřní souvztažnosti mezi digitálními procesy, zvukem a architekturou místa, což určuje i celkovou koncepci labelu. Sám ji komentuje následovně: „Idea přemýšlení o ,prostoru‘ – ať už je to architektura, krajina nebo médium – pro mě bývá rozhodujícím faktorem, který je vždy latentně přítomen. Obdivuji umělce, kteří se dokážou ptát po smyslu prostoru naší každodennosti uvnitř předem daných hranic, a kteří tak prostřednictvím zvuku a hudby nutí vyslovit otázku bezprostředně se týkající naší identity. Tato hudba nám pomáhá uvědomit si prostředí, které nás obklopuje, a zároveň to, jak ono milieu ovlivňuje samotnou recepci. Spíše než uzavírání se do předem daných
stylů mě zajímá jejich otvírání.“

Tvorba vydávaná pod značkou Sirr.ecords je nenarativní, pomalu plynoucí organickou hmotou zvuku, protkaného tichými elektronickými šumy a frekvencemi či konkrétními zvuky. Při jejím vzniku hraje hlavní roli redukcionistická improvizace, při níž je kladen velký důraz na performantivní formu živé produkce. U většiny vydávaných projektů je důležitý silný konceptuální rámec, spojený nějakým způsobem s hudební historií, uměním nebo současnou filosofií. Tento koncept Rapos detailně interpretuje v rámci průvodních komentářů k jednotlivým albům a s obdobnou pečlivostí a vkusem je také provedena grafická úprava jejich obalů, které ilustrují a zároveň interpretují hudební stopu.

Seznam vydaných projektů, jejichž počet se po pěti letech blíží třicítce, vypovídá o uvážlivém a dramaturgicky jasném výběru – najdeme zde prověřená jména (například Zbigniew Karkowski nebo gramofonoví manipulátoři eRikm a Janek Schaefer), ale rovněž nezavedené, avšak perspektivní hudební objevy: maďarský antiDJ én (viz A2 č. 43/2006) anebo italský improvizátor arg alias Graziano Lella.

Rezonující koule a zpívající klimatizace

Umělci vydávající u Sirr.ecords přiznaně navazují na tvorbu Alvina Luciera, který nechal v roce 1969 vlastní hlas rozplynout ve vibrujících rezonancích prostředí, v němž pronesl jednu větu, již střídavě nahrával na dva magnetofony, a již tak nechal napospas fyzikálním vlastnostem prostoru místnosti. Po pětadvaceti minutách trvání „skladby“ I am sitting in a room už po hlasu nebylo ani stopy – z pásky „mluví“ pouze místnost ozvěnami rozeznívaného prostoru.

Podobnou zvukovou koncepci, přizpůsobenou možnostem současných technologií, představuje společná nahrávka portugalského hudebníka Andrého Gonçalvese a newyorského skladatele Kennetha KirschneraResonant Objects (2005), zkoumající zvukové vlastnosti hermeticky uzavřeného prostoru. Během performance viselo ze stropu místnosti šest různě velkých skleněných koulí; v každé z nich byl reproduktor vydávající odlišnou frekvenci, která byla předem nastavena tak, aby způsobovala celkovou rezonanci předmětu. Uvnitř byl navíc ještě mikrofon, přenášející zvuk objektu do počítače, a žárovka, jejíž světelnou intenzitu počítač reguloval v závislosti na síle zvukové amplitudy koule. Z této poměrně složité instalace vyšla jemně hypnotická a téměř nedějová miniatura, pracující pouze s mikrotonálními změnami elektronických vibrací, transponujících fyzikální vlastnosti uzavřeného předmětu.

Specifikem spojeným s tímto přístupem k hudbě je také tvůrčí práce s nezáměrnými zvuky nahrávacího prostředí, které se obvykle celkem snadno stávají plnoprávnou složkou výsledného obrazu. Tento zvukový zdroj na své nahrávce nazvané Concert (2004) využívá americký soundartista Brandon LaBelle. Zabývá se sepětím zvuku a prostoru v širší perspektivě umělecké instalace, kterou využívá jako svébytný umělecký nástroj. Ve svých performancích nechává do hudebního procesu aktivně zapojit posluchače tak, že upravený prostor artikuluje a snímá pohyby návštěvníků, moduluje je a neobvykle tak spojuje hudbu s uvědoměním lidské tělesnosti.

Častými stavebními prvky jsou u tvůrců při Sirr.ecords konkrétní zvuky a terénní nahrávky. Zatím posledním vydaným albem zůstává Air.ratio (2006), na němž francouzský hudebník Eric La Casa zachytil hukot ventilačních systémů veřejných budov. Tato sonická sonda do míst, která nás obklopují, ale jimž většinou nevěnujeme pozornost, je podmanivým ambientním vhledem do kouzla zdánlivé všednosti.

Klec (z) písku

Další významnou aktivitou Sirr.ecords je iniciace konceptuálních, „tematických“ alb, nahraných spřízněnými interprety. Tyto pestré konfrontace odlišných přístupů a východisek umožňují v rámci jednoho námětu plasticky zobrazit širokou škálu možností současné elektroakustické hudby.

Album Noli me legere (2004) je věnováno enigmatickému filosofovi Maurici Blanchotovi, o jehož tvorbě dekonstruktivista Paul de Man prohlásil, že se „liší od všech ostatních čtenářských zkušeností“. Taková definice se dá snadno vztáhnout i na tvorbu sedmi umělců, která na jeho odkaz reaguje – snaží se postihnout střídmost Blanchotových textů prostřednictvím redukce, prázdnoty a ticha. Kompilační dvojalbum Untitled Songs (2005) se snaží aktualizovat Stockhausenův odkaz vážné elektroakustické hudby v nových souvislostech, mimo limity akademického hudebního života. Materiál na desce se nepokouší remixovat Stockhausenovu předlohu nebo dekonstruovat její charakter. Za kompilací se skrývá víc: uchopení klasikova odkazu v rámci současného elektronického kontextu, na jehož vývoji se podstatnou měrou podílel. Mezi kvalitativně vyváženou směsicí skladeb z větší části doprovozených lidským hlasem vyniká například Anthony Pateras, Asmus Tietchens
nebo CM von Hausswolff.

Význačné místo v produkci Sirr.ecords patří nestorovi portugalské improvizace, houslistovi Carlosi Zíngarovi, který stál na konci šedesátých let u zrodu tamní scény. Na jeho tvorbě je patrná transformace „evropské“ tradice s kořeny v jazzu a soudobé vážné hudbě. Sólové album Cage of Sand (2002) spojuje akustické hraní a vysoce abstraktní modulaci nástroje prostřednictvím elektroniky. Na albu Ba kagpja (2003) je Zíngaro inspirativně konfrontován se švýcarskými průkopníky „broken electronics“, kteří používají přístroje každodenního užití, porouchané zkraty a zpětnými vazbami.

Tato nová hudba je velice těsně propojena s ostatními uměleckými odvětvími a současnými myšlenkovými proudy, a nelze ji proto v její synestetické pestrosti postihnout běžnými kategoriemi. Proto nám prozatím pro její označení musí stačit zastřešující přívlastek „aktuální“. Jisté však je, že vydavatelství Sirr.records se o definování podstaty této scény zasluhuje výraznou měrou.

Autor je přispěvatel časopisu HIS Voice.

Souboj dávných titánů

Přestože se DJ Shadow i Squarepusher pohybují v hodně rozdílných žánrových oblastech, jejich tvorba vždy posouvala současnou hudbu za dříve nepoznané bariéry. Tu grime (subžánr tzv. urban-music, jenž se objevil na počátku milénia v Londýně) střižený vkusným triphopem, onde zdivočelá elektronika prostoupená lahodným vokálem. Oba dva se na svých aktuálních albech dostali o něco blíž k mainstreamovým uším. Jenže slavný hiphopový producent Shadow to s líbivostí tentokrát poněkud přehnal.

Muzikant v Údolí stínů

Josh Davis aka DJ Shadow patří spolu s japonským mistrem abstrakce DJ Krushem k jednočlenným hiphopovým projektům, které nikdy nečekali na to, až jim černošští „hejsci“ v popuštěných kalhotách proklestí cestu. Se svými zlámanými beaty nedělali estrády, nýbrž je šlechtili do exotických tvarů a stěží přístupných úrovní. Jejich tvorba nikdy nebyla moc „in“. Jenže Shadow ke smůle svých příznivců vydal desku Outsider. Název je to opravdu zavádějící.

Jeho skladby najednou nezní jako futuristický materiál; připomínají spíš přes průhledný papír omalované postupy rádiového hip-popu, v horším případě r’n’b. Lze v nich najít spoustu hitových nápadů (akustickou kytaru přibrušují přátelské beaty) a snaží se i vokalisté typu brojícího Keaka Da Sneaka, laškovného Q.tipa (naposledy se připomněl účastí na vydařeném singlu Galvanize úderky Chemical Brothers) nebo v melancholické náladě zaklíněného Sergia Pizzorna. Nicméně Shadow zklamal v tom hlavním: hudební základy nudí, vata kolem nich je spíš cukrová než skelná a k vyšší metě je nevytáhnou ani zmínění pánové. Ve čtrnácti písních na sebe Davis bere čtrnáct podob – jednou se představí jako drsňák na r’n’b párty mezi samými vysokými černoškami, podruhé zase jako experimentátor za laptopem, který vnímá jen odtepávající beat, a nakonec se rozloučí ve stylu slušňáckého gymnazisty, jenž si se svými kamarády založil kytarovou kapelu
a zesilovač si podkládá ranými díly německých novoromantiků. Bohužel žádnou ze svých škrabošek Davis neumí na svém albu Outsider plně zaujmout. Milé momenty ano, přesah a vize nikoli.

Ahoj Všechno

V létě napsal label Warp ve své zprávě: „Squarepusher má album na spadnutí. Prozradíme, že bude jeho zatím ‚nejpísničkovější‘.“

A teď se, posluchači, muč, sluší se dodat. Jak to jen Tom Jenkinson myslel? Bylo zřejmé, že se oprostil od dřívějších zvukových turbulencí. Ale kterým směrem zamířil? Pochyby pohřbil až 17. říjen, kdy se opus Hello Everything dostal do nabídek hudebních obchodů. Žádný pád dolů se nekonal, Squarepusher jen začal víc poslouchat rádio. Tíhu svých experimentů už nenechává jen na posluchači, ještě ve studiu svou hudbu zpracovává do barevnější podoby. Šílené rytmické záseky neštosuje hekticky vedle sebe, pouze je zdobí cingrlátky a melodiemi, které celé pasáže zpomalují. Pohodlně zvládá i čistě instrumentální skladby jazzového komba v zakouřeném rohu útulného klubu a se svou basovou kytarou kolem krku pak drnká do temp, jež by pasovala na ranní afterparty na Ibize při východu slunce. A všechny své pózy nakonec shodí atmosférickým drum’n’bassem, v němž se růžové „barbie“ motivy potkávají s riffy silonových kytarových strun. Ovšem nebyl
by to on, kdyby aspoň chvíli nevypadal jako ten nejdivočejší bijec, který sem spadl z jiné galaxie. Na závěr alba si pro otrlé schoval krabičku poslední záchrany nabitou surovým breakcorem; album navíc rozpůlil šestiminutovým intermezzem Vacuum Garden, během něhož vám v uších prolétá tryskové letadlo.

Hello Everything má v Squarepusherově diskografii klíčový význam. Jeho hlavní devízou už nejsou hutné elektronické (pa)zvuky, nýbrž působivé instrumentální skladby. Tímhle posunem se Thomas Jenkinson rázem stal zajímavějším než mnozí z jeho kolegů. Originálně totiž zareagoval ve chvíli, kdy se kytaroví Franzové a jejich „Ferdinandi“ Strokes, Bloc Party a někteří další začínají utápět ve svém vlastním šestistrunném klišé. Zavřete oči, elektronika se (zase jednou) vrací.

Autor studuje žurnalistiku na FSV UK.

EU – Rusko: Kdo tady vlastn stahuje kalhoty?

Diplomaté, zvlášť pokud zůstanou „nejmenovaní“, se rádi blýsknou nějakým tím bonmotem. Jeden z nejvýraznějších, který se vztahoval k neformálnímu summitu EU a Ruska ve finském Lahti, popisoval vztah evropských vůdců vůči ruskému prezidentu Putinovi. „Když se s ním ocitnou v jedné místnosti, spustí si kalhoty a říkají ,Miluju tě, Vladimire‘.“

Pokud si k tomu připočteme komentáře kritizující unijní „kapitulaci“ a „finlandizaci“ evropské politiky, skoro to až vypadá, že si evropští státníci uspořádali sadomasochistický večírek, na němž se nechali od Putina mlátit knutou. Statečnost podle francouzského deníku Libération projevili jen Poláci, Švédové, Dánové a Lotyši. Ti kritizovali ruskou politiku vůči Gruzii a tím prý zachránili čest Evropy.

Tato vypjatá hodnocení se stala při rusko-evropských summitech neblahou tradicí. Ve změti emocí, které vyvolávají, totiž širší evropské veřejnosti uniká podstata problému. V případě Lahti jím byla spolupráce EU a Ruska v energetice. Tedy v odvětví, kde se sice ekonomické a politické zájmy mísí jako snad v žádné jiném případě, ale stále jde především o byznys, a ne o čest či uraženou ješitnost.

Situace je poměrně jednoduchá. Rusové sedí na obrovských zásobách ropy a zemního plynu a současně kontrolují jejich přepravu z dalších těžařských oblastí, jako je Střední Asie. A nikoho dalšího k nim jen tak lehce nepustí. Tento svůj trumf nechtějí proměnit ani tak na peníze (nyní jich má Rusko tolik, že doslova neví, co s nimi, aby „nepřehřálo“ domácí ekonomiku), jako na volný přístup k moderním technologiím a na evropské trhy.

Finlandizovaní kapitalisté

Západ původně tlačil Putina k ratifikaci Energetické charty, stanovující stejné zacházení pro všechny firmy bez ohledu na zemi původu. V praxi by to znamenalo, že by sice ruské společnosti neměly problémy při pronikání na unijní trh, ale současně by Kreml nemohl bránit jejich přechodu do rukou nadnárodních společností. Stát, jehož pokladna je závislá právě na příjmu z těžby a exportu energetických surovin, to vyhodnotil coby příliš velké riziko, a Putin odpověděl nět. Místo toho se začal domlouvat s rozhodujícími unijními hráči, jako je Německo, Francie a Itálie, v separé saloncích.

Pokud by se tento trend měl vnímat jako „finladizace“, pak je jí nejvíc postiženo Německo. Jeho koncerny Ruhrgas, respektive E.ON uzavřely díky dohodě exkancléře Gerharda Schrödera s Rusy výhodné kontrakty, které respektuje i jeho pravicová nástupkyně Angela Merkelová. Jediný, kdo na tom bude tratit, jsou Američané. Plyn z bohatého Štokmanovského naleziště měl směřovat k nim, nyní půjde do Evropy. „Finlandizována“ je v tomto směru i společnost Royal Dutch/Shell, která 24. října 2006 oznámila, že se na projektu bude podílet jako pouhý dodavatel, byť původně chtěla být za každou cenu akcionářem.

Rizika jednostranné závislosti Evropy, před kterými varují odpůrci úzké spolupráce s Ruskem, existují. Je jim ale zapotřebí čelit strategickou koncepcí, a nikoliv hysterií. Kalhoty před brodem stahují spíš ti politici, kteří by chtěli Rusům hrozit prstíkem a nevědí, co si počít, když pouhá slova nezabírají. Poučit by se mohli třeba u Izraele, který z Ruska dováží přes polovinu své denní spotřeby ropy, aniž by to tam někdo vnímal jako ohrožení národních zájmů. Vysvětlení unijních paradoxů je nasnadě. EU jako celek není ochotna svou „energetickou bezpečnost“ podpořit penězi (pomoc nejvíce jednostranně závislým státům, úsporné technologie, obnovitelné zdroje, zkapalněný plyn apod.), ale ani léčbou některých fóbií (vztah k jaderné energetice). „Pokud během dvouhodinové debaty nebylo nahlas vysloveno slovo jaderný, tak to není vážná debata o energetické politice,“ řekl v Lahti prezident Václav Klaus a měl výjimečně pravdu.

Šanci na reparát mají členové EU při „ostrém“ summitu koncem listopadu. Do té doby by si měli státníci rozmyslet, zda se jejich podpora Gruzii omezí jen na rétoriku, nebo jsou připraveni i k finanční, případně vojenské asistenci. Kam až jsou schopni zajít při spojení otázky liberalizace energetického trhu a vstupu Ruska do Světové obchodní organizace. A zda jsou ochotni přistoupit na nátlakovou hru, po které volá například nizozemské konsorcium EnergieNed. Podle něj by Rusy přimělo k větší vstřícnosti, kdyby EU pustila k vodě vlastní pravidlo liberalizující přístup k unijním energovodům pro ty firmy, které se nepodílely na jejich výstavbě. Evropský komisař pro energetiku Andris Piebalgs to sice již odmítl jako „zoufalé opatření“, ale větší asertivita vůči Rusku se naopak mnohým zamlouvá.

Pokud si to politici nevyřeší předem a unijní kverulanti se opět vzmohou jen na štiplavé poznámky u večeře, pak bude mít Putin další důvod užít svého úsloví o politice, která je „pro smích i slepicím“.

Autor je komentátor Lidových novin.

Kolotoče a maringotky jako osud

Vašek je středně vysoký, hubený, ale svalnatý jako akrobat anebo tanečník. Velké tmavě hnědé oči prozrazují kapku romské krve s příměsí krve jižní, snad španělské. Nikdy neopomene zmínit, že jeho otec je Ital… Své rodiče ale nikdy neviděl – opustili ho, když se narodil.

Vaškovi je dvacet. Osmnáct let svého života strávil v dětském domově v severomoravském Jeseníku. Starobylý ráz severomoravského regionu s nádhernou krajinou a křišťálovými vodopády je možná rájem pro pěší turisty a cyklisty, ale lidé, kteří se zde narodili, musí odcházet za lepším životem jinam.

V osmnácti letech opustil Vašek jenom s několika osobními věcmi a čtyřmi tisíci korun podpory měsíčně dětský domov. Najal si pokoj v levném hotelu – vlastně ubytovně pro sezonní dělníky -, žil „z ruky do huby“ a střídal jednu práci na stavbě za druhou.

V létě se ale Vaškovo kolo štěstěny otočilo a zdá se, že si našel stálý zdroj obživy. Jeden známý ho doporučil jako dobrého a spolehlivého pracanta majitelům lunaparku, který v té době hostoval právě v Jeseníku. Další pár rukou od kolomazi, který by nosil věci tam a zpátky, tu něco přidržel, zvedl či postavil, se v tomto oboru vždycky hodí. Od té doby má Vašek za úkol proměňovat železné součástky, schůdky, řetězy, kola, kabinky, vozíky a kolejnice v zářivě nablýskané kolotoče a horské dráhy. Zničehonic získal stálou práci, po které dlouho toužil, a k tomu ještě něco, v co už ani nedoufal – rodinu. Sbalil si svých pár věcí a přestěhoval se do nového domova na kolech – do vojenského auta z druhé světové války. Vyhlídky na cestování, na život v pohybu ho nadchly. A tak se stal osmým členem údržbářského týmu kočovné pouti – členem širšího kruhu rodiny Finkových.

Všichni bratři Finkové – pět z nich trvale kočuje i s manželkami a dětmi – vlastní maringotku, pohyblivý dům, nový a solidní, aspoň se dvěma okny, jednou anténou, některé i se satelitem. Kde se najde dost místa, rozestaví své maringotky do půlkruhu na poli nebo na náměstí. Tam pak na týden postaví pouť. Maringotky jsou příjemně zařízené a mají veškeré vybavení patřící k luxusu moderního životního stylu: pračky, mikrovlnky, toastovače, televize, videa i CD přehrávače. Na tom není nic divného. Šestnáct čtverečních metrů pro pětičlennou rodinu možná sice nevypadá dvakrát prostorně, ale omezený prostor uvnitř obydlí vynahrazují čtyři kola, která jsou pod ním. Člověk může cestovat, aniž by vytáhl paty z domu.

Finkovi mají trvalé bydliště v Olomouci. Tam mají také zimní stanoviště. V Olomouci tráví tři až čtyři nejchladnější měsíce v roce a promazávají, opravují, lakují a leští kolotoče na další sezonu. A když pod prvními slunečními paprsky začne tát sníh, když voda zalije údolí a lidé vyrazí do ulic, připevní Finkovi své atrakce za vozy a vydají se na novou pouť, která potrvá osm měsíců – až do příštích listopadových mrazíků. „Revírem“ Finkovců je severozápadní Morava a musí se o něj podělit s devětatřiceti dalšími pojízdnými zábavními parky. Skoro se všemi je pojí rodinné a přátelské vazby nebo se přinejmenším znají. Každoroční pouť je vede do malých horských vesnic, kde žije nanejvýš 300 lidí, ale i do okresních měst jako Jeseník s asi 13 000 obyvateli. Trasa je pevně daná a mění se jen výjimečně – aby přilákali maximum návštěvníků a vydělali tak co nejvíc, plánují zastávky ve vesnicích podle
velkých celostátních svátků a svátků místních patronů. „Lidi jsou čím dál chudší, především na venkově,“ stěžuje si tmavovláska z rodiny Finkových a houpe při tom na klíně svou roční dceru. „Nemůžou si dovolit 30 korun za jednu jízdu. Proto do vesnic jezdíme, když tam slaví svátek svého patrona a lidi tolik nehledí na korunu za trochu zábavy.“

Pouť je rodinným podnikem Finkových už po desetiletí, vlastně po staletí. Kočovali prý už na začátku 18. století za vlády Marie Terezie. Potulná divadelní společnost jejich předků hrála před dvěma sty lety na stejných náměstích, kde nyní v novém tisíciletí prapravnuci stavějí své kolotoče. V průběhu století se ale rodina rozštěpila do tří větví: jedna hraje divadlo, druhá jezdí s cirkusem a třetí s poutí.

Nejvzdálenější kruh široké rodiny tvoří dělníci. Svobodní muži ve středním věku pracují bok po boku s Vaškem a pěti bratry Finkovými. Do maringotek, ve kterých žijí, se vejde jen jedna postel a malá skříň. Dělníci jen výjimečně chodí do domů svých šéfů, ale jejich manželky vaří jídlo pro všechny, a tak všichni obědvají společně na zemi v jednom velkém kruhu. „Přijali mě jako vlastního syna. Patřím teď do rodiny,“ opakuje Vašek pyšně a důrazně vždycky, když přijde řeč na Finkovy, jako kdyby se bál, že by nějaká hloupá poznámka mohla ohrozit jeho sen.

Lidská těla, holé ruce, svaly a kosti nahrazují při stavění a bourání atrakcí páky a jeřáby. Vašek neutahuje šrouby ani nepřipevňuje kabiny ruského kola, taková práce je na nováčka příliš zodpovědná.

Odpoledne, když jsou práce kvůli nesnesitelnému horku na čas přerušeny, zamíří celá rodina na koupaliště. „Mám rád Jeseník. Dobře se tam žije. A navíc tam mám holku,“ říká Vašek. Chybí mu. Na krku mu pod košilí prosvítá stříbrný řetízek – dárek od ní. „Ale není tam práce, tam bych se nemohl vypracovat. A jak bych si vybudoval rodinu, kdybych neměl práci? Nebylo to jednoduché řešení, nevím, jestli se tam ještě někdy vrátím a budu tam žít. Ona tam má rodinu… a já mám teď rodinu tady.“ Děti Finkových se vracejí z koupaliště. Smějí se a honí kolem svého obrovského hřiště, kde jejich otcové stavějí a zase skládají kolotoče a horské dráhy a kde jejich matky vaří, perou a klábosí před maringotkami. Léta poběží a jejich ruce a ramena vystřídají ruce a ramena otců, stanou se součástí týmu a naučí se, jak postavit kolotoč a dávat rozkazy Vaškovi a jemu podobným. Uplynou desetiletí a další generace půjde
ve stejných stopách a bude přinášet zábavu lidem po celé severní Moravě. Anebo ne? Nezavane vír globálních změn Finkovy, kteří byli vždy v pohybu, na nějaké místo, kde se nakonec usadí?

Autorka je badatelka v oboru sociálních věcí.

Přeložila Johanna Galupová.

Moldávie na pochodu

„Jak mám vydělat dostatek peněz, abych uživil svých šest dětí?“ ptá se Ion. Je nervózní. Zhluboka šlukuje cigaretu a pohne řadící pákou, aby zařadil vyšší rychlost. Minibus se řítí městěm, které je osvětlené pouze svitem měsíce. Ion je vysoký, má na sobě starý svetr. Během hovoru si zapaluje cigaretu za cigaretou, aby nějak zaměstnal ruce. Neustále se rozhlíží okolo, jako by něco hledal. Nedávno mu bylo dvaapadesát. Poslední tři roky pracoval nelegálně v Itálii jako řidič, vydělával asi tisíc eur měsíčně. Před pár měsíci se musel vrátit do rodné Moldávie.

Než odešel do Itálie, musel prodat svůj dům v Kišiněvě. Za většinu utržených peněz pořídil levnější domek na severu země. Zbytek nechal rodině a pak odjel, aby sobě i jim zabezpečil lepší budoucnost.

Do Itálie přijel s turistickým vízem. Když mu vypršelo, zůstal tam nelegálně další tři roky, až do toho osudného dne letošního léta, kdy měl dopravní nehodu, ke které byla přivolána policie. „To byl můj černý den. Paní, se kterou jsem se srazil, měla příbuzného u policie, nejprve tedy volala policii a pak teprve sanitku. Tak přišli na to, že jsem v Itálii načerno, začalo deportační řízení a nakonec jsem zpátky tady, v Moldávii,” vypráví smutně Ion.

Ališa

„Otec je v Rusku a matka v Itálii. Ne, nejsou tam na dovolené. Jsou v zahraničí od mých patnácti let,“ vysvětluje Ališa. Je jí devatenáct a posledních několik let žije sama v hezkém kišiněvském bytě. Má tu nový televizor, stereo a také počítač, na kterém chatuje se svými přáteli. Zatímco s jistou stydlivostí podává čaj, popisuje svůj příběh. Drží přitom medvídka, kterého si vybrala ze své bohaté sbírky.

„Ze začátku to pro mě bylo opravdu těžké. Nejprve odešla matka a za půl druhého roku i otec. Cítila jsem se velmi osamělá a všechno, co jsem musela řešit, pro mě bylo velmi obtížné, a to i přesto, že mi matka telefonovala téměř denně,” vypráví Ališa. „Ani dnes nemám nikoho, komu bych se mohla svěřit se svými problémy,” říká a dodává: „Také se cítím dost divně, když mě rodiče jednou za rok navštíví. Zvykla jsem si být sama a najednou je tu zase ta hra na rodinu.“

Odchod z Moldávie

V ulicích Kišiněva a v místních bistrech si můžete vyslechnout tisíce podobných osudů. Podle zprávy OSN je Moldávie v přepočtu na počet obyvatel druhým největším vývozcem pracovní síly na světě. Moldavané své těžce vydělané peníze posílají z ciziny domů a snaží se tak zajistit svým rodinám život bez každodenního stresu z finančního nedostatku. Oficiálně se udává, že v zahraničí pracuje 350 tisíc lidí. Ale podle místních zdrojů je to až 1,2 milionu obyvatel, což je asi jedna čtvrtina celkové populace Moldávie nebo také jedna třetina všech práceschopných obyvatel. Tento odhad je pravděpodobnější, neboť bere v potaz jak legální, tak i nelegální migraci.

Nejoblíbenější cílovou zemí Moldavanů je Rusko, kde pracuje 72,9 procenta mužů, kteří odjíždějí za prací do zahraničí. Moldavské ženy si nejčastěji vybírají rovněž Rusko (40,7 procenta), které je v žebříčku popularity následováno Itálií (32,1 procenta).

Masivní pohyb Moldavanů ochotných pracovat v cizině nepřekvapí, pokud známe průměrný měsíční výdělek v Moldávii, který činí něco kolem 103 amerických dolarů (jedná se o oficiální odhad, místní zdroje uvádějí 30 až 40 USD). Průměrný měsíční příjem zahraničního pracovníka například v České republice se přitom podle odhadů pohybuje kolem 527 USD. Pracující migranti posílají své těžce vydělané peníze domů. Ročně tak do Moldávie přitéká asi 1 miliarda dolarů. To je dvakrát víc, než kolik činí celý moldavský státní rozpočet. V mnoha případech posílají moldavští migranti domů více než 50 procent svých výdělků, a aby ušetřili, žijí často v těch nejhorších podmínkách, jaké může hostující země nabídnout. Většinu peněz do země přivážejí buď dělníci osobně, nebo jejich přátelé a příbuzní. Pouze 15 procent finančních převodů je administrováno bankami a přibližně stejné procento agenturami typu Western Union.

Okolo 70 procent financí, které takto rodinám přitečou ze zahraničí od jejich živitelů, je utraceno na každodenní spotřebu, většina ze zbývajících 30 procent je vynaložena na náklady spojené se vzděláním a za jiné speciální výdaje, jako je pořízení nábytku, náklady na svatbu či pořízení domu. Pouze velmi malá část prostředků je investována do moldavského obchodu nebo průmyslu. Výše obchodních investic se liší podle vzdělanostního statusu migrantů, pohybuje se však jen mezi jedním a šesti procenty.

Když chybějí lidé

Důsledky takovéto masové migrace jsou viditelné po celé zemi. Obyvatelstvo vesnic tvoří především starší lidé a pak malé děti, jejichž rodiče odešli do zahraničí.

Fakt, že velké množství lidí odešlo za prací do ciziny, způsobuje problémy těm, kteří v zemi zůstali a nemají v cizině žádné příbuzné. Stálý penězovod ze zahraničí tlačí mimo jiné na růst místních cen, zvláště pak na trhu s nemovitostmi. Ceny nemovitostí v Kišiněvě vzrostly v posledních letech o 40 procent, v některých centrálních oblastech se až zdvojnásobily.

Rodice K. je šestadvacet let a pracuje jako učitelka cizích jazyků. „Moji rodiče zde žijí a pracují od narození. Platí včas daně a pojištění, ale nic z toho se jim nevrací. Nemohou si dovolit koupit auto nebo jakékoliv luxusnější zboží. Ale lidé, kteří odcházejí do zahraničí, zde velmi často neplatí daně, pouze si přivezou peníze a způsobují tak enormní nárůst cen veškerého zboží.” stěžuje si Rodica. „Nijak tím naší zemí nepomohou, jen zpomalují její rozvoj. Ti, kteří zůstávají, jsou nakonec považováni za hlupáky, ačkoliv právě oni naší zemi pomáhají,“ dodává.

Další velký problém, který migrace způsobuje, je rostoucí nedostatek vzdělaných lidí. Pro vzdělanější je totiž odchod do ciziny mnohem snadnější. Umějí cizí jazyky a mají šanci na získání dobrých postů v různých firmách v zahraničí. Odchod stále většího počtu příslušníků vzdělané vrstvy zapříčiňuje klesající úroveň vzdělání a také hospodářství neroste tak rychle, jak by mohlo.

Cesta do Česka

Problém „odlivu mozků“ je ještě posilován přistěhovaleckými programy různých států. I Česká republika rozvíjí program, který má do země nalákat kvalifikované pracovníky. Program začal před čtyřmi lety a byl zpočátku určen pouze pro vysokoškolsky vzdělané lidi. Letos byl ještě rozšířen a v Moldávii je již pro potenciální zájemce o vycestování k dispozici mnoho reklamních materiálů v tisku i v televizi. Navíc byla ve spolupráci s moldavskými organizacemi zřízena čtyřiadvacetihodinová informační telefonní linka.

O program je velký zájem, ale jen málo lidí je schopno splnit jeho podmínky. Zájemci musí odpovědět na několik otázek, které se týkají jejich vzdělání, pracovních zkušeností a materiální situace. V druhém kole musí prokázat, že si již vyhledali pracovní místo v České republice. Pokud všechny podmínky splní, mohou odejít do Česka za prací.

Jednou z úspěšných žadatelek je například Lidie, která pochází z moldavského města Telenesti. V České republice žije už pět let a pracuje jako zdravotní asistentka v nemocnici v Praze. Začátky imigrace pro ni nebyly lehké, hlavně kvůli jazykové bariéře. Navíc musela znovu složit veškeré lékařské zkoušky v češtině. Lidie však tvrdí, že jí lidé v Praze při překonávání problému velmi pomáhali. Navíc měla velkou psychickou oporu ve své rodině, která do Čech přišla s ní. Lidie uvádí, že se ona i její děti v Česku cítí dobře; jsou plně integrováni do většinové společnosti. Lidie je však výjimkou. Většině zájemců se do programu nepodaří úspěšně zapojit.

Jiné cesty

Oficiálně se v roce 2005 udávalo, že v České republice legálně pobývá kolem 4000 moldavských migrantů. Žen a mužů přitom podle statistik přijíždí zhruba stejně. Muži pracují ve stavebnictví a zemědělství, ženy jsou zaměstnány nejčastěji jako uklizečky, nebo v kuchyni.

Moldavan, který chce vycestovat do Česka, musí nejprve podniknout pouť opačným směrem. V Kišiněvě totiž není zastupitelský úřad České republiky, zájemce o vízum proto musí jet až do Bukurešti.

Při žádosti o vízum musí na úřadě složit částku 450 eur, kterou obdrží po návratu z České republiky. V průměru musí zájemci do Bukurešti cestovat třikrát, než vyřídí všechny formality potřebné k odjezdu do Česka. Podmínky se ale zřejmě zlepší. Plánuje se, že bude v Kišiněvě brzo otevřen český zastupitelský úřad. Naopak v případě výjezdů do jiných cílových zemí, například Itálie, se situace zájemců o zaměstnání zřejmě ještě více zkomplikuje. Moldavané totiž budou brzy potřebovat rovněž rumunské vízum, aby vůbec mohli v Bukurešti požádat o víza na cizích ambasádách.

Kromě počtů přistěhovalců uváděných ve statistikách však v Česku pracuje také velké množství nelegálních migrantů, většinou ve stavebnictví. Nemají takové sociální jistoty jako ti, kteří si s pomocí příbuzných a přátel zařídí první kontakt se zaměstnavatelem, jenž jim pak pomůže získat víza. Nelegálové většinou přijedou do hostitelské země na turistická víza a poté si hledají práci. Dalším problémem, kterému čelí, jsou občasné kontroly, které provádí cizinecká policie na stavbách. Ale to není jediná věc, z níž mají nelegální pracovníci obavu. Neustále mají na mysli jednu věc: zaplatí jim večer zaměstnavatel, jak bylo domluveno? Co když se stane nějaký úraz? Kde budeme v noci spát? Dělníci jsou šťastní, když všechno dobře dopadne a dokonce se jim třeba podaří navázat nějaké důležité kontakty se zaměstnavateli. Zvyšuje se tak naděje, že když přijedou příště, budou si již moci domluvit legální pracovní víza s jeho pomocí.

Z dlouhodobé perspektivy však práce v Česku není pro Moldavany tou nejzajímavější možností. Krátce předtím, než Ion dorazil s minibusem domů, zasnil se nad svou budoucností. V měsíčním světle mu začaly zářit oči a na tváři mu vykvetl velký úsměv: „Brzo se přihlásím do kursu angličtiny. Kanada má velký imigrační program, který umožňuje legální práci!“

Autor pochází z Německa a žije v Kišiněvě, kde působí v lokalní televizi Owh TV Studio.

Přeložil Roman Krištof.

Na práci do ech se jezdilo odjakživa

Nerovnost a mobilita

Typický životopis Američana by mohl znít asi takto: Narodil se v malém městě v Ohiu, vyrostl ve státě Indiana. Studoval v Kalifornii, a první zaměstnání získal v Arizoně. Teď žije opět v Kalifornii. Z hlediska České republiky, kde jsou lidé ještě méně mobilní než průměrní Evropané, je šokující pozorovat ochotu Američanů se stěhovat, která proměňuje celou geografii USA. Na jedné straně tam dochází k boomu ve státech takzvaného Slunečního pásu, do kterého patří města jako Denver v Colorado nebo Albuquerque v Novém Mexiku. Populace zde za deset let stoupla o třetinu. Na druhé straně ve farmářských oblastech Velkých plání nebo starých industriálních centrech středozápadu dochází k dramatickému exodu.

Město Flint ve státě Michigan je jedním z příkladů negativních důsledků této mobility. Poté, co zde bylo uzavřeno několik automobilek, které tvořily ekonomickou páteř oblasti, opustila je bohatší a vzdělanější část populace. Došlo zde proto k ekonomickému kolapsu a z Flintu se stalo středisko kriminality a sociálních problémů.

Nevůle k pohybům

Starostové Mostu, Ústí nad Labem nebo Ostravy by měli být vděční za to, že odsud jejich obyvatelé neodcházejí, a to i přesto, že zde těžký průmysl prošel podobnou katastrofou a mnoho lidí se ocitlo na ulici. Nedávná sociologická studie potvrdila, že stěhování za „lepším“ nepovažuje většina Čechů, kteří žijí v oblastech sužovaných ekonomickými problémy, za řešení. Pro stěhování by se v případě, že by se ocitli bez zaměstnání, rozhodlo prý jen 29 procent z nich.

To je ale jen jeden z příkladů nevůle k velkým pohybům v české společnosti. Překvapivé je zejména to, že má země stále pozitivní migrační skóre vůči řadě zemí západní Evropy, kde jsou platy až pětkrát vyšší. I když uvnitř země se po roce 1989 prohloubily rozdíly v ekonomickém vývoji jednotlivých regionů, k významným přesunům lidí z chudých do bohatých oblastí nedochází. Existuje sice odliv mozků směrem z regionů do Prahy, který je také často kritizován. Omezuje se však většinou jen na mladé lidi s vyšším vzděláním. A během nákupu v obchodech v centru Prahy se tato teorie jen potvrzuje – rostoucí nabídka nekvalifikovaných pracovních míst v oboru služeb přiláká spíše lidi z Humenného nebo Ivano-Frankivska než nezaměstnané z méně vzdálené Karviné nebo Broumova.

Určitým vysvětlením může být kombinace dvou ekonomických faktorů – regulace trhu s byty a vysoké sociální dávky. Pro příjemce sociálních dávek, který žije v bytě s regulovaným nájemným v Ostravě, by přesun do Prahy, kde by dostal jen špatně placenou práci, znamenal drastický propad životní úrovně. Musel by totiž nejspíš bydlet na pokoji v ubytovně společně s několika dalšími dělníky. I přes tuto oběť by byl ekonomický prospěch, který by získal, jen minimální. Práce ve Velké Británii by se možná vyplatila více, ale stejně, stojí to vůbec za tu námahu? A jak by získal opět byt, kdyby se chtěl vrátit domů?

Z pohledu Slováků, Poláků nebo Ukrajinců, kde sociální dávky nejsou tak štědré nebo dokonce neexistují, vypadají propočty jinak. V zemědělských oblastech východní Evropy navíc tradičně fungoval model dočasné pracovní migrace: lidé střídali období práce v zahraničí s obdobími, kdy se věnovali rodině.

Flexibilita práce

Tradice amerických pionýrů, která vyzdvihovala mobilitu, byla podpořena požadavky deregulované globální ekonomiky, v níž oslabují vztahy mezi obchodníky a jednotlivými komunitami. Podle sociologa Richarda Sennetta, autora knihy Koroze charakteru (The Corrosion of Character, 1998) jsou extrémní nároky na flexibilitu, pro americké hospodářství typické, nebezpečné nejen pro města a oblasti, které procházejí hospodářským útlumem, ale i pro své dopady na charakter obyvatelstva. Vedou totiž jen k povrchním sousedským vztahům a rostoucím rozporům mezi proklamovanými a skutečně žitými hodnotami. Většina ekonomů se ale naopak shodne na tom, že právě vysoká flexibilita pracovní síly dává takový náskok americkému hospodářství nad výkonem evropského konkurenta.

Rozdíly v míře nezaměstnanosti v zemích EU jsou spíše než výsledkem nedostatečně propracovaných plánů rozvoje určitých regionů symptomem neschopnosti Evropanů přizpůsobit se měnícím se ekonomickým podmínkám. Pozitivní vztah mezi (domácí) pracovní mobilitou a národním ekonomickým růstem je zřídka zpochybňován. Existuje však spor ohledně dopadů pracovní migrace na oblasti nebo země, které jsou momentálně „pozadu“. Teoreticky by měl přesun dělníků z depresí postižených oblastí pomoci snížit místní nezaměstnanost a přispět ke stabilizaci platů. Zastánci této teorie přitom poukazují právě na příklad Spojených států, kde jsou rozdíly v nezaměstnanosti a průměrných platech opravdu mnohem menší než v Evropské unii. Kritikové ale tvrdí, že realita je složitější. Jak ukazuje například právě situace ve městě Flint, příliš velký odliv populace může jen akcelerovat negativní vývoj a přispět k dalšímu propadu. Většinou totiž jako první odcházejí mladí
a lépe vzdělaní obyvatelé.

Selektivní migrace

Nebezpečné důsledky selektivní migrace lze mimořádně dobře pozorovat v někdejším východním Německu. Zde došlo k ještě většímu odlivu dělníků než v někdejších industriálních centrech USA. I po patnácti letech po přesunu obrovského počtu pracovních sil do západního Německa zde nezaměstnanost dosahuje dvaceti procent. Zároveň je však jednou z největších překážek rozvoje oblasti nedostatek kvalifikovaných pracovních sil.

Východní Německo je příkladem toho, že když jsou náhle zrušena omezení, která brání přístupu lidí na rozvinutější trh pracovních sil, může to zruinovat rozvoj místního hospodářství. To je zvlášť důležité si uvědomit při přijímání nových členů Evropské unie. Ve starých členských státech dosud převažují obavy z přílivu „polských instalatérů“. Jenže pokud by se někdo měl bát, byli by to spíš obyvatelé nových členských zemí, které mohou brzy přijít o lidi, kteří jsou nepostradatelní pro modernizaci hospodářství. Během prvního roku po rozšíření EU začali v Polsku pociťovat závažný nedostatek pracovních sil potřebných ve zdravotnictví, stavbě lodí nebo v dopravě. Způsob, jakým se rozhodla polská vláda problém řešit, není nijak překvapivý. Chce přijmout až 100 tisíc kvalifikovaných imigrantů z Ukrajiny. Vzdělaní Ukrajinci z toho budou mít jistě radost. Vzniká ale zároveň otázka: která země se ocitne na konci tohoto řetězu a zůstane jí v ruce černý Petr
nedostatku instalatérů, zdravotníků, řidičů autobusů?

Kohezní politika

Příklad východního Německa je zajímavý také z jiného ohledu. Německé vlády napumpovaly do rozvoje východních oblastí miliardy eur. Snažily se tak naplnit slova ústavy o „vytvoření stejných životních podmínek v celé zemi“. Podobným cílem se ohání i takzvaná Kohezní politika Evropské unie. Jenže projekty ve východním Německu, včetně těch podpořených Evropskou unií, často nedokázaly zastavit prohlubující se ekonomické zaostávání. Podobné situace jsme svědky i v dalších znevýhodněných regionech, které získávají prostředky z Kohezního fondu. Paradoxním efektem snahy o snížení rozdílů mezi jednotlivými členskými státy bylo prohlubování rozdílů mezi různými oblastmi uvnitř států.

V důsledku nepřesvědčivých dopadů tradičních „kohezních“ programů zaměřených na snížení ekonomických rozdílů mezi regiony i vzhledem k neuspokojivým výsledkům společného trhu dochází k určitým změnám v evropské politice. Jedním z pilířů takzvané Lisabonské strategie má být podpora pracovní mobility. Letošní rok byl dokonce pojmenován Evropským rokem mobility.

Migrace jako strašák

Podpora pracovní mobility určitě není na našem kontinentu jednoduchý úkol. Zvlášť když se zde přistěhovalec stává již tradičním strašákem předvolebních kampaní. Ambivalentní postoj k cizincům se odrazil v politicky korektním jazyce dokumentů EU. Zatímco propagovaný pohyb občanů EU mezi členskými státy je označován pozitivním slovem „mobilita“, spíše negativně vnímaným slovem „migrace“ se označuje příliv pracovníků z nečlenských zemí, jemuž se snaží úřady různě bránit.

Příklady dělníků z Moldávie, Ukrajiny, Slovenska a České republiky, popsané v tomto čísle A2, ukazují, že podobné jazykové hry jsou značně vykonstruované. Bylo by hloupé (a také nebezpečné pro stabilitu zemí na východ od současné hranice EU), kdyby podpora pracovní mobility v EU měla vést k nahrazení ukrajinských „pracovních migrantů“ „mobilními pracovníky“ z chudých členských států, jakými jsou například Slovensko nebo v budoucnosti Rumunsko.

Pracovní migrace má při nastolování rovnováhy v ekonomickém rozvoji různých regionů určitě důležitou roli. Někde může být jedinou cestou, jak zajistit příliv financí ze zahraničí, jinde může pomoci k získání know-how. Je to ale také jev, který může přinést devastaci kulturních hodnot budovaných po celá staletí, a může také podpořit etnické nebo národnostní konflikty mezi „domácími“ a těmi, kteří přicházejí za prací. Příchozí, kteří koneckonců nejsou pouhými „mobilními dělníky“, ale především lidmi, s sebou přinášejí specifickou kulturu, svůj jazyk i potomky. Moudré by proto bylo poskytovat těm, kteří chtějí zkusit štěstí v zahraničí, dobré informace o možných příležitostech i rizicích. Především by však mělo zůstat hlavním cílem rozvojové politiky zajistit práci lidem u nich doma.

Autor je urbanista a koordinátor výstavy

Přeložil Filip Pospíšil.

Nikdy nebylo líp?

Skutečně nikdy nebylo líp? Dosáhl festival i dokumentární film u nás takové pozice?

Stává se nám, že si lidé spojují zvolání Nikdy nebylo líp především s festivalem. Daří se jim tak dobře, že je ani nenapadne klást si otázku, zda se Češi mohli mít kdy lépe nebo v čem se mohli mít dřív lépe. A za důkaz svého spokojeného života mají i náš festival, kterému „nikdy nebylo líp“. Přitom když jsme s programovým ředitelem festivalu Petrem Kubicou hledali motto pro letošní ročník, byl listopad minulého roku a nálada ve společnosti tak jednoznačná nebyla. Tehdy to heslo znělo provokativně a trochu nepatřičně, společenská atmosféra se ale rychle mění. Co se českého dokumentárního filmu týče, určitě mu prospívá distribuce v kinech, rostoucí zájem médií i třeba otevřená atmosféra pražské katedry dokumentární tvorby na FAMU. Distribuce dokumentů v kinech byla před deseti lety nemyslitelná. Dokumentaristé jsou také odvážnější, víc se zabývají českou přítomností – Český sen, Ženy pro měny, Zdroj či Kupředu levá, kupředu pravá
jsou jen některými z mnoha možných příkladů.

Kam tedy ještě může či musí „doku-mentalita“ u nás směřovat?

Zásadní problém vidím ve způsobu financování. V současné době vznikají zajímavé filmy právě třeba na FAMU, jak ale budou natáčet své filmy režiséři, až ze školy odejdou, je velká otázka. Někteří z nich přejdou do televize režírovat motoristické nebo publicistické pořady, jiní se filmu přestanou věnovat. Přitom dokumentární film promýšlí současnost a oslovuje širokou vrstvu diváků, v tom je nezastupitelný.

Směřujete do svého programu exkluzivní premiéry (Český sen, nedokončený Auto*mat, letos Záviš, Ztracená dovolená Lucie Králové, ale i zahraniční trendové filmy), i když ne vždy se to daří. Není v tom nadsazená víra ve výlučnost, budování kultu?

Festival je oslava filmu, autentického postoje, tudíž potřebuje své výjimečné události. Proto se snažíme uvádět filmy v premiérách. Taková touha je ale vlastní všem festivalům. Na druhé straně nejsme dogmatičtí, nebudujeme festival z premiér, ale z filmů, které námi zatřesou. Pokud mluvíme o premiérách českých filmů, jsme festival, který se je systematicky už deset let snaží vrátit na plátna kin – doslovně i obrazně –, vydobýt jim pozornost a respekt, a to nejen v českém, ale i v mezinárodním prostoru. Nejsme samozřejmě jediní, ale na začátku jsme téměř byli. Nemělo by se zapomínat na to, že třeba v roce 1999 zrušil karlovarský festival dokumentární soutěž, k níž se po roce vrátil. A že Finále Plzeň založilo svou soutěž českých dokumentů před třemi roky, zatímco Jihlava ještě o tři roky dřív.

Jsem ale rád, že se Karlovy Vary k dokumentům vrátily a Finále svůj program o dokumenty rozšířilo. Promítnout jeden dva výlučné dokumenty nestačí, je třeba jim systematicky vytvářet podmínky. O to se, mimo jiné ve spolupráci s Institutem dokumentárního filmu, dlouhodobě snažíme, proto se podílíme na vydávání knih, sborníku „do“ či měsíčníku „dok. revue“, proto podporujeme dokumentární filmy na panelech připravovaných filmů a v prezentacích v rámci filmového trhu na zahraničních festivalech. Proto IDF pořádá Burzu námětů a celoroční workshop Ex Oriente Film.

Situace osobností v českém dokumentu je v permanentním pohybu. Vratislav Šlajer a Petr Zahrádka rezignovali na možnosti dokumentární tvorby a upsali se neživotnému seriálu na TV Prima. Existuje pro dramaturgy festivalu hranice osobní integrity osobností, které oslovují?

Důležitý je především film. Nemyslím si, že Petr Zahrádka či Vratislav Šlajer rezignovali na autorské filmy. Vratislav Šlajer mimo jiné pokračuje v dokončování výjimečného filmového projektu Martina Marečka Auto*Mat. Českým problémem je uzavřenost. Mnozí mladí filmoví vědci například odmítají filmové kritiky z českých deníků, místo aby se sami pokusili do deníků psát a rozšířili tak jejich záběr. V tomto směru odvedl výjimečnou práci Jan Gogola ml., jenž jako dramaturg České televize získal ke spolupráci mnoho režisérů, kteří by jinak do televizního provozu odmítli vstoupit. A díky tomu vzniklo nemálo výjimečných českých filmů.

Existují v rámci festivalu – a dokumentárního filmu – ještě nějaké horizonty, nemyslím ekonomické či organizační, které je možno ve vymezeném teritoriu překonat? Nebo se jedná o utopii, nedokončený projekt analogický se životním postojem?

Určitě nejde o utopii, ta se neodehrává ve skutečném světě – dokumenty ale z toho skutečného vycházejí a svět reflektují. Úlohou umění – a tedy i dokumentárního filmu – je neustále zpochybňovat a znejišťovat, nabízet odstup nebo detail, něco, čeho se nedostává. To je neměnný horizont. A my se jen snažíme vybrat ty filmy, které tento základní postoj co nejvíce splňují.

Ostrov plný Poláků

Stojan na časopisy v převážně afro-karibském Brixtonu na jihu Londýna vystihuje názorové rozdíly britské společnosti na mohutný příliv pracovní síly z východní a střední Evropy. Aktuální prohlášení ministerstva vnitra odhalilo, že od roku 2004, kdy Británie otevřela své hranice pracovní síle z nových členských zemí Unie, přesídlilo odtamtud na ostrov přibližně 600 000 přistěhovalců.

Pravicový Daily Mail ječí přes celou přední stránku NEJVĚTŠÍ VLNA PŘISTĚHOVALCŮ V HISTORII hned vedle zcela nesouvisející fotografie rozzlobeného islámského duchovního. Naproti tomu liberálně orientovaný Guardian nabízí svým čtenářům Specjalny Polski G2 – polský speciál, jednorázovou přílohu, která má být jakousi sondou do života milionu Poláků, kteří v současné době žijí ve Spojeném království.

V období mezi 1. květnem 2004 a 31. březnem 2006 tvořili Poláci nejpočetnější skupinu žadatelů o zařazení do registračního schématu pracovníků (61 procent z celkového počtu), následují Litevci (12 %) a Slováci (10 %).

I v minulosti se Británie setkala s mohutným pracovním přistěhovalectvím. Po celá staletí byli největší britskou minoritou Irové, hnaní hladomorem či drsnými ekonomickými podmínkami. V letech 1948 až 1962 se zase s občany Commonwealthu nakládalo v mnoha ohledech jako s „téměř Brity“, a tak se v době ekonomického rozkvětu přesunul do Spojeného království obrovský počet lidí převážně z Karibiku a Jižní Asie, kteří zde chtěli žít a pracovat.

Současná, mnohdy emocionálně vypjatá diskuse jako ozvěna odráží i diskuse předchozí, které byly ve své době až znepokojivě plamenné. Památný je především projev konzervativního poslance Enocha Powela z roku 1968, který proslul pod názvem Řeky krve. Powell v něm představil svou apokalyptickou vizi britské společnosti, obraz budoucnosti země s velkým počtem občanů přistěhovaleckého původu. Jeho projev se týkal zejména „evidentních“ přistěhovalců (takových, které prozradí barva jejich kůže) a jeho názory ho takřka okamžitě stály pozici ve stínovém kabinetu. Přesto se tyto myšlenky i dnes těší u části populace široké podpoře.

Možná, že Poláci nepředstavují pro Británii viditelnou kulturní hrozbu; koneckonců jsou všichni bílí, takže pomineme-li východoevropský vkus v odívání, nelze je rozeznat od „domorodých“ Britů. Kromě toho žilo na ostrovech mnoho Poláků již od doby druhé světové války, avšak jejich asimilace je téměř bezešvá – vnukové této přistěhovalecké vlny téměř nehovoří polsky a nelze u nich pozorovat snad ani zbytky původní kultury.

Neděsí-li tedy odpůrce přistěhovalectví kulturní hrozba, víří debatu v britské společnosti nejspíš hrozba ekonomická.

Vliv na britského dělníka

Londýn bývá první zastávkou většiny pracovních přistěhovalců. Vliv přistěhovalectví však už pociťují i ta nejmenší a nejvzdálenější městečka monarchie, protože neustále se zvyšující konkurence na pracovním trhu metropole nutí přistěhovalce hledat práci mimo jihovýchod Anglie.

Glossop je malé městečko s tradicí bavlnářského průmyslu, které leží na severu země, obklopené horami. Řada lidí z města cestuje za prací zejména do Manchesteru, vzdáleného pouhých 20 kilometrů. Je však velmi neobvyklé, aby lidé migrovali za prací do městečka – pomineme-li několik okolních vesnic. Letos však přijeli dva dělníci z východní Evropy a hledali zaměstnání. Klepání na brány továrny a dveře obchodů se zanedlouho vyplatilo – oba si našli práci u živnostníka v menším řeznictví. Majitel je štěstím celý bez sebe. Říká: „Zaměstnával jsem dva místní, kteří často chodili pozdě, někdy dokonce opilí a v práci se jen flákali. Ale neměl jsem na výběr, ti nejlepší lidé odsud pracují v Manchesteru. Dokud sem nepřijeli tihle noví chlapíci, byl jsem nucený spokojit se s těmi zaměstnanci, které jsem měl.“ Dva noví pracovníci, oba přibližně pětadvacetiletí polští muži, jsou podle svého šéfa velmi pracovití a učí se rychle.

Zpráva odborníků z Oxfordské univerzity naznačuje, že tento pocit je velmi rozšířený. „Zaměstnavatelé jsou obecně velmi pozitivně naladění vůči přistěhovalcům. Nabízejí ,celkem slušné‘ řešení jinak nezvladatelných potíží při obsazování některých pracovních pozic, představují pracovní sílu pro ty nejnižší pracovní pozice a jsou rovněž vnímáni jako ,dobří pracovníci‘. Jsou vysoce kvalitní pracovní silou pro ,pracovní pozice vyžadující nízkou kvalifikaci‘. V praxi tyto ,pracovní pozice vyžadující nízkou kvalifikaci‘ obvykle představují špatně placenou práci.“

Dva mladíci z východní Evropy, kterým se podařilo najít si práci, jsou šťastní. Řezník je nadšený, protože zlepšil kvalitu svých zaměstnanců. Ovšem dva místní, kteří přišli o práci, patří spíše k poraženým. Místní řezník chce zaměstnávat „ty nejlepší“ dělníky, jaké může nalézt. Nekvalifikovaní pracovníci v Glossopu však zůstávají bez práce.

Průzkum provedený britským ministerstvem práce a důchodového pojištění dospěl k závěru, že „celkový ekonomický vliv migrace z nových členských zemí EU je umírněný, avšak obecně pozitivní, protože pružně a rychle reaguje na potřeby britského pracovního trhu. I přes řadu domněnek neexistuje statistický důkaz podporující názor, že příliv přistěhovalců přispívá k nárůstu počtu lidí žádajících v Británii o podporu v nezaměstnanosti.“ Údaje, které vláda uvádí ve svých oficiálních národních statistikách, však naznačují nárůst nezaměstnanosti, „Míra… je 5,5 procenta, což představuje nárůst o 0,3 procenta kvartálně a 0,8 procenta ročně. Počet nezaměstnaných narostl o 93 000 osob kvartálně a o 280 000 osob ročně na současný počet 1,7 milionu.“ Když jsou lidé bez práce, nevyhrává nikdo. Vyloučení těch, kdo nejsou vnímáni jako „dobří pracovníci“, je nebezpečné, zvláště v zemi s rostoucí nejnižší třídou, kde celé
generace postrádají významnější kulturu zaměstnanosti. Právě u těchto lidí, kteří se cítí být podvedeni systémem, nalézají neofašistické argumenty typu „přistěhovalci nám kradou práci“ tu nejúrodnější půdu.

Nemožná konkurence

Aneta (23) pochází z malého městečka poblíž Gdaňska. Do Velké Británie přijela před šesti měsíci. Neměla předem nic domluveného a se svou angličtinou, ač na dobré úrovni, neměla šanci nalézt kvalifikované místo, přestože má univerzitní titul. Tak vzala špatně placenou manuální práci, podobně jako mnoho dalších přistěhovalců. Vládní zpráva uvádí, že drtivá většina registrovaných pracovníků z nově přistoupivších zemí EU vydělává 4,50 až 5,99 liber na hodinu, což je jen nepatrně nad hranicí minimální mzdy.

Aneta vypráví, že pracuje „jako uklízečka tolik hodin, kolik jen může“ večer nebo brzy ráno, zatímco její přítel jezdí během dne jako stěhovák. Sotva se vidí, jejich pracovní směny bývají tak dlouhé, že jejich život tvoří jen práce nebo spánek. Z Londýna neviděli kromě bytu bratrance, u něhož bydlí, nic, protože „není čas hrát si na turistu“.

Nigel Worthing, majitel úklidové agentury, která Anetu zaměstnává, se domnívá, že „na to, aby mohl člověk přijet do cizí země a najít si tam práci, potřebuje nejspíš jistou dávku vynalézavosti. Naznačuje to jistý charakter.“ Pojem „charakter“ v pojetí zaměstnavatelů nejspíš zahrnuje i ochotu přijmout dlouhé směny, ochotu vzdát se volna a dovolených a připravenost pracovat přesčas.

Britští zaměstnanci nemohou svým „charakterem“ konkurovat. Jak může matka, která se musí postarat o děti, či dělník, který musí večer cestovat, aby dohlédl na svou nemocnou matku, soutěžit s „pružností“ nabízenou mladými Poláky bez rodinných závazků či postrádajících touhu po společenském životě? Ochota pracovat za těchto podmínek prakticky vylučuje britského dělníka z pracovního trhu.

Pružná budoucnost

Britská „pružná“ ekonomika, která umožňuje zaměstnávání cizinců, podporuje podle současné vládní garnitury zároveň zájem investorů. Pružnost ale v praxi znamená, že se pracovní místa objevují a zase mizí. To však dočasného přistěhovalce za prací netrápí: jde mu o rychlý výdělek, nikoliv o stabilitu. „Pružnost“ umožňuje firmám požadovat od svých pracovníků, aby pracovali více než 48 hodin týdně, které stanoví směrnice Unie, omezující maximální počet pracovních hodin. Takže zatímco v jiných zemích nesmějí zaměstnanci pracovat tak dlouho – hlavně proto, aby je zaměstnavatelé nemohli zneužívat –, zaměstnance v Británii nikdo „neomezuje“. „Pružnost“ také znamená, že ve srovnání se zeměmi, jako je Francie, která má velmi silné pracovní právo, mohou zahraniční dělníci ve společnosti fungovat za nižších nákladů.

Díky mnoha soukromým společnostem, které na sebe v rámci outsourcingu nebo úplné privatizace přebírají role státu, vznikají nová místa. Jsou placená hůře než jejich „státní“ ekvivalenty. Jenže přistěhovalci s radostí přijímají i pracovní pozice, které by uspokojily málokterého Brita. Majitel úklidové agentury Nigel Worthing si je této skutečnosti vědom stejně jako jeho zahraniční pracovní síla. „Nejsou to podmínky, za nichž bych chtěla pracovat navěky,“ přitakává Aneta, „nedostáváme nemocenskou a nemáme ani důchodové pojištění. Pracuje s námi například žena, která za pár let půjde do důchodu, a jediná penze, kterou dostane, je ta státní. Nemyslím si, že by to stačilo k přežití.“

Dočasně trvale

Většina přistěhovalců tvrdí, že jejich pobyt je dočasný. Tento postoj pak má vliv na jejich pocit „zaměstnanecké solidarity“. Sean Bamford, šéf strategie britské konfederace odborových svazů, tvrdí: „Domnívám se, že pokud máte v zemi skupinu lidí přesvědčených, že zde budou na dobu řádově měsíců, těžko je přesvědčíte k dlouhodobějším závazkům, mezi které patří i vstup do odborů.“

Odbory mají v debatě o přistěhovalectví snad nejnepříjemnější pozici. Na jedné straně podporují práva přistěhovalců a aktivně oponují rasistům a xenofobům napadajícím emigranty. Po dlouhou dobu byla také jednou ze zásadních tezí evropského odborového hnutí myšlenka, že pracující jsou pracující bez ohledu na jazyk, kterým hovoří, kde pracují nebo odkud pocházejí. Přistěhovalci v Británii však ohrožují řadu zásadních pilířů společenské smlouvy, za něž odbory bojovaly, protože se v některých sektorech pracovního trhu nabízejí jako dokonalá pracovní síla.

„Ano, lze to sice tolerovat, ne však považovat za správné, pracuje-li někdo 60 hodin týdně po dobu šesti měsíců nebo jednoho roku, ale pochybuji, že by se našlo mnoho lidí, kterým by podobný životní styl vyhovoval dvacet let. Tohoto přístupu se chopili někteří zaměstnavatelé a nyní říkají – ,inu, jejich přístup k práci je lepší než přístup původních Britů‘, a v důsledku tohoto názoru aktivně oslovují přistěhovalé pracovníky,“ říká Sean Bamford, ačkoliv zároveň předpovídá změnu tohoto přístupu v budoucnosti, kdy si přistěhovalci uvědomí, že jejich pobyt již není dočasný, a založí si rodinu.

Vládní statistiky ovšem naznačují, že drtivá většina pracovníků jsou mladí a svobodní lidé, 82 procent z nich je ve věku mezi 18 a 34 lety. Až 94 procent registrovaných pracovníků nemá v Británii osobu či osoby, které by na nich byly závislé, a jen 4 procenta žijí na ostrově se závislými osobami mladšími 17 let. Příliv těchto pracovníků do Británie přitom neochabuje. Každý rok opustí brány polských škol a univerzit nová skupina mladých lidí, kteří po zevrubném prozkoumání podmínek doma skočí na první autobus směřující do Velké Británie.

Změna srdcí (a titulních stránek)

O měsíc později v téže trafice v jižním Londýně vyprávějí titulky na předních stránkách novin zcela jiný příběh. Alistair Darling, ministr průmyslu a obchodu, oznámil, že vláda zavede politiku „řízené“ migrace jako reakci na další očekávanou vlnu migrující pracovní síly, k níž nejspíš dojde v roce 2007 v souvislosti s potenciálním vstupem Rumunska a Bulharska do Evropské unie. Pravicový, proti přistěhovalcům zaměřený tabloid Sun reaguje zcela předvidatelně, když vítá tento krok, ovšem nadále cítí potřebu artikulovat svůj již tolikrát vyslovený a poměrně primitivní názor, že „pošetilost politiky otevřených dveří se nyní zjevila v úplné nahotě. Do země se nahrnulo přes 662 tisíc lidí. A zatímco někteří z nich přinesli naší ekonomice prospěch, školy a nemocnice zavalila smrtící vlna přistěhovalců – a britští dělníci přišli o svá zaměstnání.“

Pro Anetu, mladou liberální Polku, žijící v zemi ovládané katolicismem, utlačované „bramborami“ a vysokou mírou nezaměstnanosti, je však život v jiných částech Evropy velmi atraktivní. Věří, že přistěhovalci ze střední a východní Evropy neopouštějí své země navěky, spíše si dopřávají jakési pauzy, dokud se podmínky doma nezlepší.

Autor působí v Multikulturním centru v Praze.

Přeložila Tatiana Dacková.

par avion

Problémy s vykořisťováním práce ilegálních imigrantů se již od léta zabývají všechny italské deníky. Velká kauza se táhne od července a počátkem září se jí věnoval detailně také deník L’Espresso. Publikoval několik příběhů o vykořisťování zemědělských nádeníků z celého světa (většina pochází z Afriky, ale najímat se nechají i pracovníci ze střední, východní či jihovýchodní Evropy). Dělníci přišli do střední a jižní Itálie, aby tu pracovali načerno při sběru rajčat. Práce je náročná fyzicky i časově a podmínky dělníků jsou velmi špatné (mají například minimum přestávek, dostávají chudou stravu, skládající se z rajčat a těstovin po celé měsíce, k dispozici mají nedostatečné a znečištěné pitné zdroje a výjimkou není ani fyzické násilí vůči nádeníkům). To v důsledku vede k onemocnění i k závažným zdravotním problémům i u původně silných jedinců. Stephen Hughes, bývalý předseda Výboru Evropského
parlamentu pro zaměstnanost a sociální věci, vyzval k pozastavení dotací italským pěstitelům rajčat do té doby, než stát prokáže, že došlo k redukci nelidského zacházení s levnou pracovní silou. Kromě Evropského parlamentu proběhlo šetření také v Evropské komisi. Zemědělci se obhajují příliš velkou konkurencí v potravinářském průmyslu a nízkými cenami stanovenými vládou. Na druhé straně však zemědělci dostávají evropské dotace, které jistě nejsou zamýšleny na podporu otrocké práce.

Novou efektivní politiku vůči imigraci má údajně zajistit novela zákona o imigraci, tzv. zákon Bossi-Fini. Ministr vnitra Giuliano Amato na toto téma poskytl 8. října rozhovor listu Corriere della Sera. Slíbil, že černá práce v Itálii bude stíhána tak, aby na ni nedoplatili jen ti, kteří přišli pracovat, ale zejména zprostředkovatelé těchto sezonních prací, kteří beztrestně překračují řadu zákonů. Vykořisťování ilegálních pracovníků přitom není záležitostí omezenou jen na oblast zemědělství. Problémy přináší i nesnášenlivost Italů vůči imigrantům, které si často spojují výhradně s kriminalitou. Ministr chce tyto obavy veřejnosti řešit zdvojnásobením policejních kontrolních hlídek v ulicích. Podobným problémům čelí i Francie, a proto bylo rozhodnuto uzavřít dohodu o prioritní spolupráci v oblasti imigrace. O společné aktivitě na tomto poli informoval list Corriere della Sera 20. září.

Deník Il Sole 24 Ore se 25. září a 16. října zabýval posledním politickým tabu v zemi, jímž je zřejmě eutanázie. Debata na toto téma se na italské politické scéně znovu rozvinula poté, co napsal Piergiorgio Welby, pacient, který onemocněl svalovou dystrofií,
otevřený dopis prezidentu republiky Giorgiu Napolitanovi s prosbou o eutanázii. Apeloval přitom i na další politické a soudní autority. Welby je udržován při životě pouze díky činnosti přístrojů a sám o sobě tvrdí, že je pouze „pošetilým zatvrzelcem, který se snaží jen o udržení základních biologických funkcí“. Prezident Napolitano, pohnut Welbyho osudem, vyzval parlament k zahájení širší debaty o této otázce. Názory italských politických stran na eutanázii se různí, pro církev je však tradičně ochrana života nejvyšší prioritou. Vatikánský ministr zdravotnictví, kardinál Javier Lozano Barragan, v otevřené debatě o eutanázii potvrdil, že církev bude vždy vystupovat proti jakékoli hypotéze sladké smrti, ať již aktivní či pasivní. V současné době má italský parlament předloženo k projednání osm návrhů změny zákona o eutanázii.

Po létě stráveném odpočinkem na Sardinii, kde psal paměti a pořádal různé oslavy ve své obří rezidenci Villa Certosa, připomínající Jacksonův Neverland, se do italské politiky vrátil Silvio Berlusconi. Expremiér chce podle vlastních slov v parlamentu působit v tvrdé, ale „konstruktivní opozici“. List Libero napsal 6. září také o jeho nových plánech: „nechat teď pracovat levici, která nakonec neobstojí a my pak přijdeme posbírat střepy“. Plány mu však zřejmě narušili jeho vlastní spojenci v opozičním „Pólu“ (bývalá vládnoucí koalice pravého středu Dům svobod). Po Lize Severu nyní žádá volnost také UDC (Unie křesťanských demokratů), takže, jak se vyslovil například tajemník strany Piera Ferdinanda Casiniho, již žádné koaliční pouto vlastně neexistuje. Jediné, na čem je někdejší opoziční koalice schopná se ještě shodnout, je otázka hlasování o rozpočtu. V názorech na budoucnost se však UDC od Berlusconiho a jeho strany Forza Italia
zásadně liší.

Italské rodiny stále vyznávají tradiční hodnoty a dodržují rituály. Podle výsledků průzkumu společnosti Istat, publikovaných 11. října v listu La Repubblica, dodržuje 94 procent Italů tradici společného nedělního oběda, přičemž nezáleží na tom, zda jde o pár, úplnou rodinu či samoživitele s dětmi. Důležitost rodinných hodnot a výchovy dokládá například údaj, že se téměř 86 procent prarodičů, zejména babiček, stará pravidelně o svá vnoučata. V Itálii sice existují velmi dostupné dětské jesle a pro ty zámožnější je tu zase možnost najímání dětských chův, průzkum však odhalil, kdo i přes tyto možnosti reálně pečuje o děti, když jdou jejich rodiče do práce. Údaje také potvrdily tradici v pozdějším osamostatňování mladých Italů. Průzkum prokázal, že 47 procent „dětí“ mezi 25 až 34 lety žije stále se svou matkou a 45 procent v domácnosti spolu s otcem. Na dodržování této „tradice“ se však zřejmě velkou měrou podílí
hrozba obtížné ekonomické situace, do které se po osamostatnění dostává až 28 procent mladých Italů.

Z italského tisku vybírala Martina Rozsívalová.

Přerozdělovatelé informací

Jednou z nejvýše ceněných hodnot naší společnosti je informace. Ve jménu práva na informaci pošlapáváme jiné „zastaralé“ hodnoty, jako jsou v širším kontextu demokracie nebo lidská práva. Nekontrolovatelný nástup věku informací změnil chápání světa jako nepřehledného místa, svět se změnil, zmenšil, chtělo by se říci, že se stal transparentním. Efekt informačního boomu paradoxně vedl k menší faktické informovanosti, záplava informací postupně ztratila hodnotový klíč, a tím i schopnost informovat. Média jako „přerozdělovatelé informací“ vytvořila svůj vlastní svět s čistě pragmatickými hodnotami. Jejich konzument se díky nim stal na informacích závislý, ale ztratil schopnost tuto změť dekódovat, informace se tak začaly pouze konzumovat.

Omámený konzument je nejen objektem, ale i obsahem zájmu médií. Obyčejný člověk se stal hlavním hrdinou informačního světa, tak jak nám ho nabízí naše televizní univerzum. Tento hrdina má jediný úkol: stát se zástupnou unifikovanou jednotkou, s níž se identifikujeme. Je tedy potřeba najít to, co je všem vlastní a čím se dá manipulovat. Jako ideální se ukázalo útočit na lidské emoce. Divák se stal hříčkou vlastních emocí režírovaných klipovým mixem informací. Jeho úloha se dá zjednodušeně shrnout do katarzního dialogu reportéra a dotazovaného „Bojíte se? Bojíme se!“. Mediální mechanismy jsou obdobné v celém vyspělém světě, české televize nejsou výjimkou.

Hlavní zpravodajské pořady jsou uváděny v průběhu jedné hodiny Prima 19.00 – 19.20, ČT 19.15 – 20.00, Nova 19.30 – 20.00), během této doby všechny stanice odvysílají přibližně stejné, ale rozdílně prezentované množství informací. Toto načasování je konzervativní, tvoří závěr pracovního dne, kdy si modelový divák zkonzumuje svoji každodenní koláž domácích a zahraničních událostí. Večerní TV zprávy jsou jediným zdrojem informací z „domova i zahraničí“, kultury a sportu pro drtivou většinu obyvatel. Jejich charakter je obdobný, dva moderátoři se ve stylizovaném studiu střídají v uvádění jednotlivých spotů. I TV Prima už s diváky „komunikuje“ ve dvou, v závěru nás pak s moderátorem sportovních zpráv společně pozvou k večerním pořadům. Na TV Nova tvoří tato dvojice až jakési duo bavičů, uvádějících – hrajících – jednotlivé spoty. Všechny zprávy mají společné úvodní civilní záběry připravujících se moderátorů, přiznání technických
dispozic studia a klipový přehled zpráv s pozadím dynamické znělky. Koncepce a rytmus jednotlivých zpráv mají charakter odpovídající zaměření celé dramaturgie jednotlivých TV.

Zprávy jako anestetikum a inscenace

Prima se prezentuje jako rodinná TV, zaměřená na všechny generace. Programy a filmy na Primě nešokují, nekladou žádné intelektuální nároky. Její cílovou skupinou je nenáročný divák, vyžadující zábavu jako anestetikum. Takové jsou i její zprávy – krátké, zábavné, asi nejméně naturalistické v předvádění drastických záběrů. Hlavní důraz je kladen na méně podstatné lokální informace, kuriozity a zábavu. Nezbytnosti – politika i zprávy ze zahraničí – se odbývají rychle, často pomocí jakéhosi souhrnu. Ideální spot je lokální informací o problému, který se dá vyřešit, ale kvůli neschopnosti či „liknavosti“ se neřeší. Primě tedy spíše než o informace jde o uklidňující prezentaci světa, poskládanou v koláže kuriozit.

Zprávy na TV Nova jsou nejdynamičtější, nejkomunikativnější a nejnaturalističtější. Reportéři používají nátlaku na zúčastněné, dramatický přednes, opakování, rekonstrukce, vyvozování jasných závěrů, takto útočí na divákovy emoce a žádají jeho „zapojení“. Často využívají svérázné (manipulativní) podoby investigativní žurnalistiky. Asi nejvýrazněji své zprávy inscenují. Běžnou praxí je oslovení „normálních“ lidí, které nechávají vyjádřit své názory (pocity) ke konkrétní události. Moderátoři jednotlivé spoty uvádějí jejich hodnocením i patřičnou modulací hlasu. Stejně jako na TV Prima jsou nejdůležitější lokální informace (rozdíl je ve výběru, Nova preferuje vraždy a nehody, Prima spíše kuriozity). Obraz zahraničí a politiky je světem zmaru, masakrů, zkorumpovanosti a utrpení. Do protikladu je kladen průměrný člověk, který to vše dobře vidí a je znechucen. Tento průměrný člověk je centrem, na něj se zprávy obracejí, jemu se prezentuje tento svět
a žádá jeho rozhořčení. Divák jako bod na peoplemetru je skutečným centrem „planety Nova“.

Mluvící hlavy

ČT 1 má jako veřejnoprávní médium za povinnost dělat své zpravodajství co nejvyváženěji a nejseriózněji. Pořadí zpráv kopíruje jejich důležitost. Informace z domova a zahraničí jsou nejdůležitější, lokální informace, věda, kultura a kuriozity druhotné. Dvojice moderátorů působí na rozdíl od „rozjuchané“ Novy spíše jako duo mluvících hlav. Určitá šedivost má být zárukou serióznosti, moderátoři ČT 1 se ale v současnosti začínají přizpůsobovat trendu a zcivilněli. ČT 1 je skutečně serióznější, manipulace s informacemi je v porovnání s Novou (která dokáže vyvolávat až nebezpečné emoce a nenávist) neškodná. Zprávy na ČT 1 lze považovat za nejlepší zdroj TV informací. Má své kvalitní zpravodaje v zahraničí, není tedy odkázána pouze na převzaté informace. Snaží se přistupovat k jednotlivým tématům komplexně. Zpravidla oslovuje odborníky, a ne jen mediální hvězdy, schopné vyjádřit se k jakémukoliv problému i bez
jeho faktické znalosti (praxe běžná na Nově). Nepovažuje za prioritu být u každé nehody na dálnici. Snaží se co nejméně spekulovat a vytvářet vlastní závěry. S nástupem digitálního zpravodajského programu ČT 24 se ale pozvolna projevuje odklon ČT 1 od povinnosti nestranně informovat směrem k uvolněnějšímu formálnímu i obsahovému zaměření v intencích komerčních stanic.

Vzhledem k tomu, že zprávy na TV Nova jsou jedním z nejsledovanějších pořadů v českých TV vůbec, je dobré zamyslet se nad jejich vlivem. Zprávy na TV Nova sice přinášejí informace, ale jejich prezentace se stala důležitější než vlastní obsah. Efektem tohoto způsobu vyjádření je nevyhnutelně manipulace (ne nutně nebezpečná). Ideálem je bezobsažná transparentnost a výsledkem emocionální vybití a závěrečné vytěsnění všeho, co nám bylo předloženo jakoby k posouzení. Divák je spokojený, je vtažen do děje – TV s ním komunikuje pomocí anket, „vyjádření osobního názoru“ – má možnost ztotožnění a získává pocit potřebnosti, důležitosti vlastního názoru. Informace jsou prezentovány jako snadno dešifrovatelné kódy, odkazující na naše představy a předpoklady (islám – zahalené ženy – nesvoboda) a pudy – znechucení, strach, kýčovitost. Takové zprávy nás nevzdělávají a samozřejmě ani neinformují, mají opačný efekt – vytvářejí v nás
předsudky a prezentují svět jako nezměnitelné, chorobné místo. Pro nemoc, kterou šíří, nabízí novácké zpravodajství sebe jako jediný možný lék. Klipovitost a zaměnitelnost jednotlivých zpráv způsobila, že nás už nic nešokuje – korupce, smrt, utrpení, zvířátka –, vše tvoří promyšlený kruh, který jde po našich představách a očekáváních. Hrůza je prezentována jako nepopiratelný fakt, se kterým se nedá nic dělat. TV vytvořila novou skupinu lidských typů se svými charakteristickými a nezměnitelnými vlastnostmi: muslim – terorista, politik – prospěchář… Na různé situace ve světě se pohlíží jako na nezměnitelné stereotypy: Palestina a Izrael – neřešitelný a nekonečný konflikt, chudoba Romů – jejich svobodná volba. Ve třiceti minutách zkonzumujeme obraz zmaru, neřešitelnosti a bezvýchodnosti, namísto katarze přicházejí zvířátka a divák se „naštěstí“ vrací k nulovému bodu – stavu bez TV zpráv.

Autor studuje divadelní vědu na FF UK.

Proč se bát islámu

Ředitel projektu Jihadwatch.com Rober Spencer se údajně studiu islámu věnuje již přes dvacet let. Napsal kupříkladu několik monografií pro neokonzervativní think tank Free Congress Foundation a přispívá do podobně zaměřeného časopisu National Review.

V deseti kapitolách recenzované publikace se autor pokouší najít odpovědi na deset (zneklidňujících) otázek ohledně islámu. Čtenář by se tak měl dozvědět, zda je islám skutečně náboženstvím míru, zda podporuje zdravé morální hodnoty, respektuje lidská práva, jestli je slučitelný s liberální demokracií či jestli může být sekularizován. Položeny jsou i otázky týkající se vědy a kultury, postavení žen či vztahu k ostatním náboženstvím. V poslední kapitole se pak autor zaobírá problémem, „zda se Západ opravdu nemusí bát islámu“.

Hlavní přínos knihy zřejmě spočívá právě v tom, že si Spencer podobné otázky klade. Na druhé straně se uspokojivé a fundované odpovědi čtenář většnou nedočká, přičemž se lze ptát, zda to při složitosti tohoto tématu a nevelkém rozsahu práce vůbec bylo možné. Místo příspěvku do odborné diskuse o skutečném stavu islámského světa a jeho jistě často problematických vztahů se Západem se tak dočkáme jen další várky oleje do ohně neplodné bitvy mezi „islamofobními jestřáby“ a „islamofilními politicky korektními naivky“. Jedni přitom vytrvale útočí veršem Koránu „Zabíjejte je všude, kde je dostihnete!“ (2:187) a druzí v obranu poukazují na verš pravící, že „Jestliže někdo zachrání život, jako kdyby zachránil život celému lidstvu!“ (5:32).

Schéma Spencerova výkladu vypadá následovně: ocituje několik notoricky známých veršů z Koránu vyzývajících k násilí vůči nevěřícím. Poté bez jakéhokoliv uvedení souvislostí poukáže na útoky 11. září a předloží tak důkaz, že jediným možným odůvodněním těchto útoků byly ony násilné verše. Svůj výklad pak dále rozvíjí a vyvozuje, že pokud tato spojitost platila u Usámy bin Ládina, platí i u jakýchkoliv jiných násilných činů, které někdy v dějinách muslimové spáchali. Tato zcela nepodložená úvaha ho pak vede k závěru, že žádný „skutečný muslim“ nemá možnost s těmito agresivními příkazy svaté knihy jakkoliv polemizovat, a tudíž může být kdykoliv zmobilizován k boji proti nevěřícím.

Tato představa islámského Damoklova meče visícího nad západní civilizací je svéráznou reakcí na skutečnost, že islamistické militantní organizace zejména v období kolonialismu vytvořily pro své vlastní potřeby o Korán se opírající protizápadně zaměřenou ideologii. Ta ospravedlňuje jejich aktivity a umožňuje ideologické propojení mezi skupinami, jejichž místo působení i proklamované politické cíle jsou dnes mnohdy zcela odlišné. Využití ústředních textů k obhájení militantních postojů má samozřejmě v ummě dlouhou tradici, sahající až do středověku. O této postupné genezi džihádistické ideologie se však čtenář dozví stejně málo jako o jejích četných odpůrcích z řad muslimů.

Do protikladu vůči džihádistům je totiž Spencer ochoten postavit pouze ty muslimy, kteří se zcela zřekli lpění na ústředních textech a přijali sekulární pojetí společnosti – všichni ostatní jsou pro něj potenciálními teroristy.

O tom, že džihádistický terorismus je dnes odsuzován nejen mnoha umírněnými duchovními, ale i celou řadou islamistů, se v knize v podstatě nehovoří. Jedna z mála výjimek, americký duchovní Abdurrahmán al-Amúdí, který jednoznačně odsoudil útoky z 11. září, se ve Spencerových očích zdiskreditoval tím, že rok předtím veřejně podpořil organizace Hamás a Hizbulláh.

Toto faktické položení rovnítka mezi al-Káidu, Hamás a Hizbulláh zůstane ovšem bez vysvětlení a chybí i analýza politického programu a ideologie byť jen jedné z těchto významných islamistických organizací. Místo toho přikračuje Spencer spěšně k formulaci závěrečné odpovědi, podle které „bude islám pokračovat v (našem) napadání, dokud nevyhraje – to znamená, dokud Západ nebude islamizován“. Na očekávanou námitku, že je v Koránu i řada veršů, které šíření víry silou zapovídají, odpovídá Spencer tvrzením, že násilná koncepce může vždy za určitých okolností převážit.

Spencer vypočítává i další neduhy islámského světa a ukazuje jejich jednoznačnou spojitost s vybranými ústředními náboženskými texty. V kapitole o jistě velmi ožehavém tématu vztahu islámu a lidských práv ovšem není ani zmíněna existence Univerzální islámské deklarace lidských práv (vydaná v Londýně roku 1981), natož aby autor kriticky zkoumal její obsah. Také spíše než by se zabýval skutečným (a mnohdy alarmujícím) stavem lidských práv a odlišnostmi alespoň ve vybraných regionech muslimského světa, argumentuje pouze pomocí extrémů. Šest stran zabírá jen přetrvávající problém otroctví a jeho údajné schvalování v koránských verších. Otroctví v muslimských zemích podle Spencera přetrvává díky Koránu a jeho veršům, které ho „pokládají za samozřejmé“. Kniha ovšem neuvádí, že otroctví je v muslimském světě zcela marginální záležitostí. I pokud by ho schvalovali úplně všichni muslimští obyvatelé afrických států
Mauretánie a Súdánu, kde přetrvává, týkalo by se to ani ne tří procent všech muslimů. Co přimělo oněch zbývajících 97 procent muslimů, aby od otroctví upustili, Spencer neuvádí.

Přínos Spencerovy knihy možná kdysi spočíval v nastolení zneklidňujících otázek. Méně to ovšem platí u českého překladu, který se za originálem opožďuje o čtyři roky, během nichž se diskuse o islamismu dostala přeci jen dále. Spencer sám navíc není schopen na položené otázky uspokojivě odpovědět – jen předkládá účelově vybraná fakta a úryvky z náboženských textů. Témata jako vztah islámu a terorismu, postavení muslimských žen, možnosti demokratické transformace či úroveň lidských práv v muslimských zemích jsou přitom nanejvýše aktuální. Jejich zodpovědné zkoumání by však nemělo být zatíženo nejen „naivitou a blahosklonností“, ale ani demagogií a povrchností.

Autor je doktorand na Ústavu Blízkého východu a Afriky FF UK.

Ráda bych trochu jistoty

Jaké byly vaše zkušenosti s cizineckou policií?

Nic příjemného to není. Fronty, chování úředníků. Faktické problémy jsem ale nikdy neměla; díky tomu, že jsem nejdříve měla studijní vízum a nyní pracovní, mi pobyt vždy prodloužili.

Studijní vízum vám přestalo platit v okamžiku, kdy jste dostudovala. Co se stalo potom?

Ještě na škole jsem se rozhodla, že budu dělat logistiku, a právě kvůli vízu jsem už před koncem školy oslovila několik firem z oboru, zda by o mě neměli zájem. Jedna z nich mě vzala. Schválně jsem hledání práce plánovala ještě během studia, jinak bych byla po dokončení školy vyhoštěná během měsíce a neměla bych možnost si tady hledat zaměstnání.

Firma, která vás přijala, o vás musela mít eminentní zájem; jak dlouho trvalo, než se vyřídila všechna povolení?

Samozřejmě, že museli absolvovat celý proces s úřadem práce: oslovit je, nabídnout místo českým uchazečům a v případě, že nevyhoví nikdo z nich, ho teprve oficiálně nabídnout mně. Pak jsem měla šanci získat pracovní povolení a díky němu zase povolení k pobytu. Vyřizování všech formalit trvalo skoro tři měsíce a každý rok se, byť v jednodušší formě, musí nyní zopakovat. Je zde přitom vždy riziko, že i když si práci seženete, firma vás nakonec odmítne, protože to nechce všechno podstupovat. Pokud změníte zaměstnavatele, pak se postupuje stejně od začátku, bez ohledu na to, jak dlouho už zde člověk pracuje.

Podařilo se vám tedy získat práci a s ní i pracovní povolení?

Ano, a když jsem pak díky ní dostala i dlouhodobé povolení k pobytu, přestala jsem mít konečně strach, že budu muset ze dne na den odjet – tedy pokud neztratím práci. Teď už jen každý rok zajdu na úřad práce, kde mi obnoví pracovní povolení, a na cizineckou policii, kde mi prodlouží pobyt. Znamená to pro firmu i pro mě hodně papírování, ale už to není tak hrozné jako napoprvé.

Jak jste se dozvěděla o vládním pilotním projektu?

Díky běloruským přátelům. Lidé z Běloruska byli jedni z prvních, kteří se do něj mohli hlásit. Pro Ukrajince začal být přístupný od ledna letošního roku. Přihlásila jsem se okamžitě, hlavně kvůli možnosti získat trvalý pobyt po dvou a půl letech od zařazení do projektu. Jinak se o něj může požádat až po pěti letech.

Co pro vás získání trvalého pobytu znamená?

Ráda bych konečně měla v životě trochu jistoty a nemusela se bát, že budu okamžitě vypovězena z Čech. Také bych si chtěla vzít například hypotéku na byt, mít rodinu, a to teď prostě nejde. Sice v Česku platím všechny daně, ale například příspěvky na dítě bych bez něj nedostala, školka by byla pro mě jako cizinku třikrát dražší atp., což mi přijde dost nespravedlivé. S trvalým pobytem bych měla prakticky všechna práva jako český občan, jen bych nemohla volit. Navíc mi to přišlo slušné i vůči mému zaměstnavateli, který má kvůli mně tolik problémů.

Takže nyní bez trvalého pobytu máte vlastně všechny povinnosti českého občana a jen málo práv.

V podstatě ano. Potřebu víza chápu, pracovního povolení také, je to otázka zaměstnanecké politiky a tu si musí každý stát nějak určit. Ale když už tu práci tady dokážu získat, tak bych měla mít stejné výhody jako ostatní.

Když ztratíte práci, tak z projektu vypadnete a musíte se vrátit na Ukrajinu?

Ano, nic se příliš nezměnilo. Jen se zkrátila doba čekání na trvalý pobyt a snad zařazení do pilotního projektu znamená i automatickou šanci, že jej získám. Projekt mi dává nově i jistou ochranu v případě, že ztratím práci. Mám teď měsíční lhůtu na to si najít jinou. Na cizineckou policii musím chodit samozřejmě pořád.

Je měsíc dost pro nalezení nové práce?

Je to hrozně krátká doba. Jenom když si představím, že by například nějaká firma měla více kol při konkursu, tak sice můžu postoupit až do toho posledního, ale to už také mohu být dávno zpátky na Ukrajině.

Do vládního pilotního projektu se zatím nehlásí příliš mnoho lidí přímo z Ukrajiny, dokážete si vysvětlit proč?

Nevědí o tom. Navíc pilotní projekt je skvělá věc pro lidi, kteří už jsou tady. Neumím si představit, že by někdo z Ukrajiny měl reálnou šanci najít si zde práci, pokud ovšem už nemá s životem v Česku nějaké zkušenosti.

Na koho by se tedy měl projekt soustředit?

Myslím, že by se nejdříve měl zaměřit na lidi, kteří už jsou tady, a potom teprve lákat někoho ze zahraničí. V Česku žijící Ukrajinci o projektu vědí, ale nehlásí se do něj, protože nemají na to splnit daná kritéria. Přitom jsou to ovšem slušní a pracovití lidé.. Jenže jejich situaci neřeší vůbec nikdo. Oni obvykle půlku platu musí odevzdávat firmám, které je nabízejí k práci.

Zprostředkovatelské firmy jsou obvykle z Ukrajiny?

Ano, a vydělávají na tom neskutečné peníze, které obvykle nikomu neodvádějí. Stejně tak se neskutečné peníze vydělávají na všech papírech nutných pro cizineckou policii, kde musí při svých zkušenostech minimálně vědět, že všechno nemůže být v pořádku.

Totálně ujetá totalita

Ukrajinské matky v cizině

Po legalizaci pobytu přistěhovalců v Itálii, k níž došlo v roce 2002, vzrostlo za jediný rok množství Ukrajinců, kteří se tam legálně zdržují, asi desetkrát, tedy na 112 800. V interview pro noviny Express z 19. června 2006 však socioložka Natalija Shegová odhadla počet Ukrajinců, kteří v Itálii pracují nelegálně, na 600 až 700 tisíc. Téměř 90 procent legálních přistěhovalců přitom tvoří ženy v průměrném věku kolem 45 let, drtivá většina z nich je vdaná a má děti. Jen 5,5 procenta z nich však rodinu do Itálie přiveze s sebou. Děti zůstávají na Ukrajině s otcem, prarodiči, příbuznými nebo staršími sourozenci. Letos v létě pořádala Řeckokatolická církev Ukrajiny ve Lvově kulatý stůl na téma Děti migrantů za prací: nová podoba sociálního osiření. Mezi otázkami, které účastníci probírali, byl i návrh, aby byly ženy odcházející za prací do ciziny zbaveny rodičovských práv. Toto zoufalé řešení prý
má zabránit nežádoucí migrační vlně. Matky pracující v zahraničí přitom spíše než represi čekají od státu ocenění. Zatím marně.

In Ukraina sono Halyna

Před šesti lety odešla Halyna Drachová za prací do malého italského městečka Montalcino nedaleko Sieny, které má asi 5000 obyvatel. Dnes je jí čtyřicet osm let, na svůj věk ale nevypadá. Má štíhlou, sportovní postavu a blond vlasy nosí ostříhané do krátkého mikáda. Často se směje a lehkost, s níž vypráví svůj příběh, prozrazuje ženu, která je zvyklá být ve společnosti a pohybovat se na veřejnosti. Setkáváme se v ukrajinském Ivano-Frankivsku, v kavárně v centru města, kde se Halyna představuje slovy: „Ciao. Sono Anna. In Italia. In Ukraina sono Halyna.“

Halyna pochází z Tlumachu, městečka na západě Ukrajiny o asi 8000 obyvatelích, které leží poblíž Ivano-Frankivska. Na vysoké škole vystudovala pedagogiku a před odchodem do Itálie pracovala jako učitelka na základní škole. Má dva syny, šestadvacetiletého Vitalyka a devatenáctiletého Voloďu. Manžel, který od roku 2000, kdy odešla, zůstal doma a staral se o syny, se s ní minulý rok rozvedl a vzal si její bývalou kolegyni a přítelkyni.

Před patnácti lety, v době rozpadu Sovětského svazu, Halyna pevně věřila v rozvoj nezávislé Ukrajiny, ale situace se dramaticky zhoršovala. Chaos perestrojky podkopal nejen ekonomickou stabilitu, ale i individuální jistoty lidí. „Mívala jsem perfektní život. Učila jsem na škole a svou práci jsem milovala. Se svými malými žáky, s manželem, který učil na téže škole, a s našimi dvěma syny jsem byla naprosto šťastná. Bydleli jsme jen tři minuty od práce, něco jsme si našetřili a naši žáci a jejich rodiny nás respektovali,“ vzpomíná Halyna.

Celý sociální systém se zhroutil téměř přes noc, mnozí se nedokázali novým podmínkám přizpůsobit. Lidé přišli o úspory a běžně se stávalo, že nedostali plat třeba devět měsíců. Místo 100 hřiven měsíčního platu (dvacet dolarů) dostávala Halyna 10 hřiven s omluvou, že v bance nejsou peníze. Byly i doby, kdy její děti chodily spát hladové. „Nevydržela jsem se jim dívat do očí, když chtěly víc jídla, a já je neměla. Jsou to chlapci, víte, a ti potřebují vitamíny a maso, aby dobře rostli. Nedokázala jsem si představit, že by moji synové měli vyrůst v bídě, zanedbaní, bez dobrého vzdělání a bez vyhlídek do budoucna,“ říká.

Halyna nevzpomíná na tyto časy ráda. Vypráví, jak pobízela manžela, aby šel pracovat do ciziny, ale ten měl různé výmluvy nebo říkal, že není zdravotně v pořádku. Jednoho dne si Halyna uvědomila, že odejít a postarat se o rodinu bude muset ona sama.

K odchodu se rozhodla s konečnou platností poté, co uspořádala v Ivano-Frankivsku další šestihodinový seminář pro učitele, ale opět za svou práci nedostala zaplaceno. Cestou domů si všimla agentury nabízející zájezdy do Itálie, zeptala se, kolik to stojí, a pak vyplnila formuláře. Po dvou týdnech se agentura ozvala a stanovila datum odjezdu. Halyna si na 25procentní úrok vypůjčila tisíc dolarů, aby mohla zaplatit služby pracovní agentury, sbalila se a odjela. Když jí o dva měsíce později zemřela matka, nemohla ani jet na pohřeb. Musela vydělávat. Poprvé se na Ukrajinu vrátila po dvou a půl letech, když dostala italské permesso di soggiorno, povolení k pobytu.

V cizině

Do Říma přijela na Štědrý den. Zavolala jedné Ukrajince, která jí podle známých z Tlumachu mohla pomoci se sháněním práce a ubytováním. Žena jí ale řekla, že její manžel, Ital, s takovými věcmi nechce mít nic společného. Tři dny spala Halyna na nádraží Termini bez jediného kontaktu, se 150 dolary v kapse. Říct uměla jen „non parlo italiano“. Když konečně potkala první Ukrajince, požádala je o pomoc. Vzali ji k další ukrajinské ženě, která za úplatu poskytovala ubytování a pomáhala přistěhovalcům hledat práci. Halyna našla práci v Montalcinu během jednoho dne – žádná z žen v ubytovně migrantů totiž nechtěla pracovat mimo Řím, ale ona práci nutně potřebovala.

Dnes má Halyna čtyři zaměstnání. Svou hlavní práci má v casa di riposo (italském domově důchodců), kromě toho se stará o dvě staré ženy přímo doma v rodinách. „Čtvrtá práce je můj takzvaný domov. Musím tu uklízet, prát a vařit večeře. Když to nedělám pořádně, tak se majitel domu velmi zlobí,“ vysvětluje Halyna.

Její třináctihodinový pracovní den nepočítá s žádnými přestávkami, Halyna pracuje i o víkendech. Když je unavená, vezme si na půl dne volno, aby mohla zajet do Sieny a poslat balíček synům. Má-li volnou hodinu, například když jí některá z pacientek nechá odejít dříve, vrací se do svého pokoje a studuje. „Ráda se něco učím, dělala jsem to celý život. Když něco studuji, nemusím myslet na žádné problémy ani na nic jiného kromě toho, o čem čtu. Ráda čtu a píšu, pracuji na počítači a učím se angličtinu. Když jsem poprvé přišla do Itálie, hodně jsem malovala, ale to teď nejde, protože to zabírá moc času,“ popisuje svůj volný program.

Podle Halyny se tu s Ukrajinkami v práci zachází s respektem, který by nikdy neměly, kdyby stejné práce vykonávaly na Ukrajině. Často se stávají nejbližšími důvěrnicemi svých zaměstnavatelů. Halyna však také ví, že v řadách italských kolegů panuje vůči Ukrajinkám mnoho předsudků. „Pro Italy je těžké si představit, že někdo, kdo má vzdělání a kvalifikaci zdravotní sestry jako já, odjede do ciziny dělat špatně placenou práci. Také si myslí, že když neumíte pořádně italsky, musíte být úplný ignorant a zaostalec. Ale je to cizí jazyk, a k tomu, aby se ho člověk naučil, potřebuje čas.“

Horší než předsudky je pro ni ale odloučení od rodiny. Halyna říká: „Italky se mě často ptají: co jsi to za matku, když necháš děti samotné? Já jim ta obvinění nemám za zlé. Byly doby, kdy jsem si myslela, že tohle já nikdy neudělám. Takže jim prostě odpovím, že v životě asi nezažily opravdovou bídu a že doufám, že ji taky nezažijí,“

Halyna domů volá několikrát za den a od ledna do července 2006 utratila za telefon 1500 dolarů: „Když jsem v Itálii, nemám nikdy klid, ani minutu. Starám se o starou babičku a přitom myslím na to, kdo se postará o mé syny doma.“

Zpátky doma

Od chvíle, kdy byl její statut v Itálii legalizován, jezdí Halyna domů každého půl roku. Tentokrát si vzala 15denní dovolenou, aby mohla jet na svatbu mladšího syna a na křtiny prvního vnoučete. Svatba byla pro Halynu překvapením. Syn Voloďa ji oznámil, když byla jeho 18letá přítelkyně Anna už v šestém měsíci těhotenství. Když Halyna přijela domů, netroufali si její syn a budoucí snacha kvůli strachu z odsouzení lidí a studu za svůj „hřích“ uspořádat svatbu v kostele ani koupit nevěstě bílé šaty.

Halyna říká, že bez Itálie by se svatba nikdy neuskutečnila. Nemohla by si dovolit uspořádat tradiční obřad ani opustit morální postoje, které odsuzují předmanželský poměr. Halyna říká: „Byla bych jako nevěstina matka, jen samý pláč. Myslela bych si, že všechno tohle štěstí v životě našich dětí je hanba a tragédie! Teď ale vím, že se nemají za co stydět. Nevzdali se jeden druhého a teď jsou rodina, která čeká dítě.“

Být silná a vytrvalá služka

Během celého vyprávění mluví Halyna neustále o své rodině. Když se jí zeptám, co zkušenost z Itálie přinesla jí osobně, usměje se. „Konečně jsem se v sedmačtyřiceti letech naučila kouřit. Sice ještě neumím šlukovat, ale chci se to naučit. Myslím, že kouření vyznačuje v mém životě novou etapu. Itálie mě určitě naučila být silná a vytrvalá.“

Itálie se pro ni stala novým světem: „Myslela jsem si, že znám život, ale život v Tlumachu byl jen tou lepší stránkou. Práce v Itálii ze mě udělala služku. Ale Itálie mne taky naučila, abych nikdy nepřiznala slabost. Naučila jsem se skrývat své pochyby a nejistotu, dělat svou práci a dosáhnout cíle. Člověk se musí neustále učit a zlepšovat, aby něčeho dosáhl.“

Od té doby, co je v Itálii, se naučila řídit auto, přihlásila se na kursy práce s počítačem a na angličtinu. Naučila se plynně italsky. Její diplom z pedagogiky a certifikát sestry Červeného kříže leží už přes devět měsíců na italské ambasádě, kde čekají na nostrifikaci. Halyna tam několikrát týdně volá, aby zjistila, jestli to nějak pokročilo, protože certifikáty nutně potřebuje k tomu, aby mohla vykonávat kvalifikovanější práci.

Přes šest let strávených v Itálii a přes všechno, čeho zde dosáhla, nechce Halyna zůstat v Itálii natrvalo. Dodnes vidí svou budoucnost jedině na Ukrajině. „Chci, aby děti žily na vlastní půdě, a jsem si jistá, že Ukrajina se stane brzo bohatou zemí. Nebudeme muset pracovat v cizině, na Ukrajinu začnou jezdit turisti. Věřím, že svou prací tady přispívám k této transformaci – všemi penězi, které na Ukrajině investuji. Doufám, že Ukrajina a naše vláda jednoho dne uznají, že se o to všechny ženy tady také zasloužily.

Autorka je doktorandka antropologie na Středoevropské univerzitě v Budapešti.

Přeložila Johanna Galupová.

Zelené iluze

Může být zajímavé položit si otázku, zda výsledky, jichž dosáhli zelení, je řadí spíše k vítězům, anebo k poraženým. Zatímco v minulých komunálních volbách zelení dostali jen 1,4 % hlasů, letos jim voliči nadělili plných 5,3 %. Srovnání procenta získaných mandátů nám prozrazuje, kde se nadělovalo. V roce 2002 získali zelení v komunálních volbách pouze 0,16 % ze všech rozdaných mandátů. V letošním roce, kdy v počtu hlasů překročili pětiprocentní hranici, získali přesto pouze 0,6 % z rozdaných mandátů. Konkrétně obsadili na radnicích zhruba 400 míst zastupitelů v situaci, kdy se jich rozdělovalo celkem 62 500.

Zelení bodovali především, ne-li téměř výhradně, ve velkých městech, ať již krajských či ostatních statutárních. Jejich hlavní baštou jsou Praha, Brno a z měst statutárních pak ještě Liberec, Chomutov a Přerov.

O čem toto rozložení svědčí? Zelení se zčistajasna vynořili právě na těch místech, kde v minulých komunálních volbách dosahovali svých osmi až deseti procent voliči Unie svobody (a ještě pár let před nimi voliči ODA). Tam, kde Unie svobody výjimečně postavila svoji kandidátku i letos (například v Opavě), se zelení nevyskytli. Nedostali se většinou na radnice ani tam, kde se bývalí unionisté přeskupili a přejmenovali na různá „sdružení nezávislých“ či „voleb pro město“ apod. (Zlín, Hradec Králové, Děčín, Frýdek-Místek aj.). V některých městech se zelení na radnici dostali díky tomu, že s přejmenovanými unionisty vytvořili volební koalici (Přerov, Pardubice aj.).

Jestliže tedy naše politická mapa právě v roce 2006 mírně zezelenala, není to bohužel tím, že by se v národě náhle projevilo vzedmuté ekologické povědomí. Je to pouze tím, že středoví liberálové, bývalí voliči ODA a zejména unionistů, po krachu svých stran hledají novou identitu. Stěží kvůli tomu začali třídit odpady, studovat poslední knihu Jamese Lovelocka, či dokonce omezovat jízdu autem. Nikdo to po nich ani nebude chtít. Význam celého manévru je totiž v něčem jiném.

Poté, co se v době „sarajevského atentátu“ oddělila od ODS část pravicově orientovaných politiků a voličů, kteří nemohli strávit záhady a podivnosti spojené například s financováním Klausovy strany a se záhadnými úkazy kolem privatizace, znamenalo to otevření prostoru pro sociální demokracii. Ta ve spojení s odpadlíky a s lavírujícími lidovci na dlouhá léta obsadila vrcholné politické a hospodářské funkce.

Když se část pravicových voličů otřesených ze zmíněných šoků a z úsporných balíčků konečně vzpamatovala, byla cesta zpět do ODS už uzavřena. Čtyřkoalice byla pokusem zkonstruovat novou pravici pod heslem „Normální je nelhat“. Tento pokus ztroskotal. Snad proto, že je velice obtížné být zároveň v politice, být úplně normální a přitom ani trochu nelhat.

Rozložení voličů Bursíkových zelených se z velké míry překrývá s rozložením bývalých unionistů. Jsou to titíž lidé, maskovaní pro tentokrát pod zeleným nátěrem. Jsou pravicoví, ale nemohou zpět k ODS. Se stranou Mirka Topolánka je spojuje antikomunismus a některé rysy konzervatismu, dělí je však od ní vstřícný postoj k Evropské unii a výhrady vůči pokleslému pragmatismu Václava Klause. Právě z těchto rysů pro ně vedení zelených vyrobilo program šitý přímo na míru. O nějaké větrné elektrárny v něm zas tak moc nejde.

Převtělení unionistů do zelených nemá nic společného s trvale udržitelným rozvojem. Je to však docela chytrý manévr, jak opět spojit již po deset let rozhádanou pravici, aniž by musela ODS přijmout zpět na modrou hruď své ztracené syny a aniž by unionisté (pardon: zelení) museli přiznat, že s tím odporem ke lhaní v politice to svého času tak trochu přehnali. V zeleném hábitu zůstávají spolehlivě odlišeni od ODS a zároveň mohou Topolánkově straně nabídnout bez okolků ruku ke spolupráci. Doba, kdy nebrali občanským demokratům telefony, je už dávno pryč. V přestrojení za zelené mohou konečně přestat brát telefony sociálním demokratům a tím vrátit historii v tunelu času naráz o celých deset let zpátky.

Je to docela šikovný kousek, který má snad jen jednu jedinou vadu. V naší zemi pořád chybí, na rozdíl od zemí vyspělých, autentická ekologická strana.

Heslo kvality života, které si naši zelení dali do znaku, má tu výhodu, že se k němu mohou hlásit i lidé bez nejmenších ekologických aspirací. Pro někoho kvalita života znamená možnost zvesela ujíždět po široké dálnici bez obav, že uvíznu v dopravní zácpě. Pro jiného zase představuje vidinu klidného života daleko od přecpaných králíkáren, přímo uprostřed dříve chráněného zemědělského půdního fondu. Další si zase pod kvalitou života představují přihrádky v supermarketech přeplněné zdravou ekologickou výživou, kterou ve dne v noci (s výjimkou neděle odpoledne, kdy se jezdí z chaty), přepravují až přímo pod nos spotřebitele obří kamiony. Kvalita života může mít také podobu sjezdovek v prostoru CHKO, noční provoz a hudbu z reproduktorů přímo v ceně. Ti, kteří si pletou kvalitu života s dobrovolnou skromností, jen ojediněle zdobí kandidátky Strany zelených.

Strana zelených může plnit své poslání sjednotitele rozhádané pravice nejlépe za předpokladu, že její elektorát se bude pohybovat někde mezi osmi až patnácti procenty. Pokud by měli méně, nepřinesli by ODS tolik hlasů, kolik je třeba na pohodlnou většinu ve sněmovně. Pokud by získali více, těžko by vysvětlovali, proč ze svého programu plní v rámci nutných kompromisů spíše jen okrajové věci. Museli by pak začít něco dělat s přebujelou automobilovou dopravou, se zneužíváním chráněných krajinných území pro potřeby sportovního byznysu, s úbytkem půdního fondu, s energetickou plýtvavostí naší výroby a se spoustou dalších věcí, které skutečně rozhodují o kvalitě našeho života. Proč by se ale přebarvení unionisté těmito věcmi měli vůbec zabývat?

Autor je sociolog.

Cena Vladimíra Vokolka 2006

V sobotu 14. října 2006 byla v nově opravené budově děčínské městské knihovny podesáté vyhlášena Literární cena Vladimíra Vokolka, jež má v dnešní době specifickou pozici. Málokterá literární cena u nás je podporovaná výhradně knihovnou a městem (tady statutárním městem Děčínem, jehož primátor pravidelně navštěvuje vyhlášení). Stejně tak málokdy u tuzemských soutěží nacházíme podobnou kontinuitu a pravidelně vydávaný sborník s oceněnými pracemi k momentu vyhlášení výsledků. A pečlivě připravený každoroční předávací večer též není samozřejmost.

Má být desátý ročník důvodem k bilancování? Vokolkova cena je neokázalá, soustředí se na hledání, ukazování možností a cest pro začínající básníky. V tom je podobná Vladimíru Vokolkovi, po němž byla pojmenována: nesází na bouřlivé výlevy a slovní rozpřahání, trpělivě a pečlivě oklepává z kamení samohlásek drobné úlomky. Aby se z nich neodřelo něco podstatného, co k nejmladší poezii, která u nás za posledních deset let vznikla, patří. Povedlo se to už několikrát, což dosvědčí rychlý pohled do předchozích sborníků z Vokolkovy ceny: Kateřina Rudčenková, Gabriel Pleska, Viki Shock nebo Irena Václavíková nejsou zapomenutí, které zahrne nějaký budoucí Ivan Wernisch do antologií obzvláštníků. Soutěž není regionální záležitost, například autoři z moravského markrabství tvoří vždy podstatnou část zúčastněných. A přitom ve srovnání s Hořovicemi Václava Hraběte nebo Seifertovými Kralupy sem ty zatím neznámé budoucí hvězdy netáhne
ani jméno, kterým je soutěž zaštítěna.

Letošní vyhlášení bylo trochu poznamenáno podzimním sychravým počasím. V sále se sešlo přes třicet posluchačů. Moderoval ředitel děčínské knihovny Ladislav Zoubek, vystoupení vokálního souboru Collegium Verbascum dělila vyjádření porotců a čtení textů. Část oceněných se večer spolu s hodnotiteli přesunula k pokračování hovoru do děčínské hospody La Boba, jež pomalu nahrazuje pověstnou krčmu Zarabanda. Letošní ocenění básníci jsou jako vždy vzorkem současné nejmladší poezie. Některé jejich básně otiskujeme. Třeba za dalších deset let budou jistí děčínští mládežníci součástí normálního literárního provozu s několika vydanými sbírkami. Nakonec – není právě tato soutěž ukázkou normálního literárního provozu?

Jakub N. Ouhrabka

Stupná

v uchu

přitisknutém na polštář

krev mi tepe

v druhém

tikot cvrčků o překot

že o půl taktu

srdce předbíhá

budu spát

až slepý soused

požne králíkům

Stupná II

tráva před zápražím

za poledního slunce

je pořád stejná

apoň jak se zdá

je mi jedenáct

jen pes

co byl tehdy štěně

už včera z potoka

vylézt nedokázal

Martin Zbořil

Oranžová

Noc

je volské oko

smažené na petroleji

V kuchyni

ukrajuji mrkve

plochá slunce

Jana Hradilová

Liškomelec

Liška parádnice

do stěn zrcadla světlušku posílá

košer a liška?

– věta protivná

raději nugát

než prstem zahrozit

i pro piškot se cirkus dělá

kotrmelce

marše s překládanou nohou

za drobky válku

ptákům co je zobou!

Vít Procházka

Kryptoalegoristé

Vychovaní Mistrem M.

Sprchové kouty

Hýbá se klíště v dokách

Kusadla nebe sají slunce

Bude tma

A já se těším

Na další soumrak

Nenápadný půvab melancholie

Žádný jiný současný český spisovatel nerozděluje tuzemské publikum na dva tak nesmiřitelné tábory přívrženců a odpůrců a nedráždí ho tolik jako Milan Kundera. Tato skutečnost ale není ani zdaleka dána autorovou vydavatelskou politikou, kterou uplatňuje vůči své rodné zemi a o níž se tu v souvislosti s jeho jménem nejvíce mluví, třebaže i tento postoj je pro něj příznačný. Pravý původ těchto vášní se nachází přímo v jeho románové tvorbě a v diskursu, který o ní Kundera vede. Dvojice esejů Kdo je to romanopisec a Nechovejte se tu jako doma, příteli, jež pod názvem druhého z nich nedávno vyšly v brněnském nakladatelství Atlantis, mohou být vzorovou ukázkou Kunderovy dráždivé a dráždící rozpornosti.

Závěť a zrada

Tématem obou textů je, jak jinak, umění románu. Tentokrát v centru Kunderovy pozornosti stojí autor sám, respektive sám romanopisec. A Kundera svádí o jeho práva a o výklad jeho díla lítý boj. V určité rovině by se tato knížka dala chápat jako filosofie vydávání literárního díla. Jako teoretická textologie s velmi vyhraněným stanoviskem: autorova vůle je svatá a nikdo, ať už má sebelepší úmysly, se jí nesmí protivit, zradit ji. Tento postoj Kundera ilustruje několika případy zrazené autorovy vůle, editorova protivení se umělcově závěti („zrada“ a „závěť“ jsou také titulní metaforou jeho esejistické knihy Les testaments trahis [Zrazené testamenty] z roku 1993, z níž pochází druhý text). Zmiňuje například Ernesta Ansermeta, který žádal svého přítele Igora Stravinského, aby mu směl v díle provést drobné opravy. A slavný skladatel mu to kategoricky zakázal. Nebo Maxe Broda, jehož Franz Kafka požádal, aby až na
několik výjimek zničil celé jeho dílo a veškeré jeho písemnosti. A Brod přítelovo přání neuposlechl. Nebo Kovařovicovy retuše Janáčkovy Její pastorkyně, které snad jsou janáčkovštější než Janáčkův originál, ale podle Kundery naprosto zrazují ducha skladby.

A zde jsme u první Kunderovy rozpornosti. Kundera volá po důsledném dodržování autorovy poslední vůle, tedy po vydávání pouze těch textů a v té podobě, jak si to přál autor. Všechny ostatní části díla plus samozřejmě soukromé písemnosti (korespondence, deníky, poznámky ap.) musí být zničeny. Jenže zničí-li editor všechny texty, které nejsou dílo, jak pak bude vědět, co si autor přál zachovat, případně jak obhájí před ostatními svůj výběr? Jak by se Kundera v případě, že by Max Brod striktně dodržel Kafkovu závěť, mohl dozvědět, co si Kafka přál zachovat a co nikoli? Navíc sám Kundera v tomto eseji opírá své názory o citáty ze soukromé korespondence Stravinského a Ansermeta a z Kafkových deníků, tedy o ten druh textů, který by podle jeho názoru neměl být vůbec publikován. Tato textologická rozpornost jasně vyvstává v patnácté části eseje, v níž Kundera přiznává, že kdyby on byl vydavatelem Kafkovy
pozůstalosti, také by musel neuposlechnout Kafkovo přání a vydat tři jeho romány, protože bez nich by „si neuměl představit umění našeho století“. A toto své počínání omlouvá tím, že by se jednalo o výjimku, které by se dopustil jako „ten, kdo přestupuje zákon“ (kurzíva M. K.). Jenže jak ukazuje výše nastíněný paradox (dílo nemůže být podle autorovy vůle vydáno bez existence těch textů, které dílo nejsou) a jak dokládá celá historie moderní editologie (v českém prostředí je snad nejvýmluvnější případ Bezručův), ono výjimečné neuposlechnutí se z podstaty editorské praxe stává zákonem. Jinak řečeno – a souzní to s tím, co Petr Fischer napsal v A2 č. 41 v souvislosti s morálním jednáním –, i když má textologie své metody a pravidla, její dějiny tvoří samé výjimky.

Svody sebeinterpretace

Tím se dostáváme k další rovině Kunderových esejů, která úzce souvisí s první a jež se týká výkladu romanopiscova díla. Kundera uvádí různé typy interpretací a různé případy dodržení či zrazení toho správného pochopení, rozuměj takového pochopení, jaké si přál sám autor. Na jedné straně poukazuje na to, jak Brod ve svém výkladu Janáčka a Kafky zasadil jejich dílo do nepatřičného interpretačního rámce, a zmiňuje případ Hermanna Brocha, který se bránil být citován spolu se Svevem a Hofmannsthalem, tedy ve středoevropském kontextu, a raději chtěl být chápan v souvislosti s Joyceovým a Gidovým dílem, čili v kontextu světovém. Na straně druhé pak obdivně hovoří o těch umělcích, kteří v obavě, že v budoucnu bude jejich dílo nepatřičně chápáno, vyhotoví interpretační instrukce (interpretační testament), na jejichž základně má napříště být hudební skladba hrána (Stravinskij), divadelní hra inscenována
(Beckett), román čten (Gombrowicz). (V souvislosti s posledně zmíněným si neodpustím hnidopišskou poznámku. Kundera vypráví, jak v Evropě téměř neznámý Gombrowicz přistává roku 1939 se svým geniálním Ferdydurkem v Argentině, a pokračuje takto: „Je nepředstavitelně sám. Velcí latinsko-američtí spisovatelé se mu nikdy docela nepřiblíží. Protikomunistická polská emigrace je málo zvědavá na jeho umění. Po čtrnáct let zůstává jeho situace nezměněna a v roce 1953 se dá do psaní a vydávání svého Deníku.“ [s. 39] Ve světle skutečnosti, že už roku 1947 v Argentině vychází španělský překlad Ferdydurka, na němž se podílela dvacítka tamních intelektuálů v čele s kubánským spisovatelem Virgiliem Piñerou, vyznívá Kunderovo líčení přinejmenším nepřesně.)

A v Kunderově pojetí interpretace je další jeho rozpornost. Na jedné straně Kundera horuje pro romanopisce, který strhává opony z pre-interpretovaného, idylického světa, který usvědčuje falešné mýty a symboly, jinak řečeno, který hledá pravdy alternativní k pravdě dominantní, totalitní, a na straně druhé ten samý Kundera si nárokuje jediný správný výklad svého díla a vzkazuje čtenáři, aby se v jeho textech nechoval jako doma. Podle této metafory si slušně vychovaný čtenář před vstupem do autorova bytu, tedy jeho díla, očistí obuv, spíše se ale zuje, způsobně počká, až mu autor pokyne, kam si má sednout, chválí interiér, ať už se mu zamlouvá nebo ne, jakož i vybranost nabízeného občerstvení, ať mu chutná nebo se mu z něj zvedá žaludek. Naslouchá, co mu hostitel vypráví, a zdvořile všemu přitaká. Jsem tu hostem, myslí si, a i když s jeho názorem na politiku vůbec nesouhlasím, nebudu se s ním přece přít. Když
návštěva skončí, host za vše srdečně poděkuje a odporoučí se. Není se pak co divit, že vykladači Kunderova díla, kteří takovéto pojetí interpretace přijali za své (viz například monografii Evy Le Grand Kundera aneb Paměť touhy, Votobia 1998), jen opakují nebo kunderovsky variují mistrovy soudy o sobě samém a nešetří hodnoceními typu „ďábelská kompozice díla“ nebo „jeden z největších demystifikátorů naší doby“.

Literární narcisismus

Obojí rozpornost – jak textologická, tak interpretační – má svůj původ v Kunderově bytostné modernitě, jejímž nostalgickým manifestem oba eseje v podstatě jsou, zvláště pak třináctá část druhého z nich. V rámci tohoto diskursu má autor naprostou kontrolu nad svým dílem a jediný on zná jeho pravý smysl; výklad a hodnota díla jsou neměnné v čase a prostoru; čtenář má za úkol objevit onen pravý a jediný smysl a náležitě ho ocenit. Z tohoto diskursu také vychází Kunderovo pojetí autorského zákona, podle něhož je jediným vlastníkem díla, míněno v nejširším slova smyslu, autor sám. Je zřejmé, že jde o narcistické chápání literatury, v níž čtenáři připadá úloha zrcadla, ve kterém se má odrážet autorova moudrost a velikost. Je také zřejmé, že jde o chápání literatury určité doby, která je na odchodu. A Kundera si je toho vědom: „Zrod umění románu byl spojen se vznikem vědomí autorského práva
a s jeho vášnivou obhajobou. Romanopisec a jeho dílo jsou ,jedno a totéž‘; autor je jediný pán svého díla; on je své dílo. Nebylo tomu tak vždycky. A nebude tomu tak vždycky. Jenomže pak umění románu, dědictví Cervantesovo, tu už nebude.“ (s. 26) Troufám si Kunderovi oponovat a tvrdit, že román o sobě tu bude dál, jen rozprava o něm už nebude mít podobu autorova monologu, nýbrž dialogu autora se čtenářem. Každopádně v Kunderově melancholii, melancholii autora, který přežil svou vlastní smrt a bloudí vzbouřeným čtenářským davem, spočívá hlavní půvab jeho esejů.

Autor je učitel.

Pěstovat nádobí na polích

Výstava v Uměleckoprůmyslovém muzeu vychází z vaší koncepce?

Ano, ten koncept byl můj. Sám znám důvody, proč člověk dělá objekt, proč dělá pro hromadnou výrobu a jak se s tím zachází. Snažil jsem se tam ukázat dvě polohy mezi subjektivním autorským pohledem a objektivními hledisky. Myslím si, že výstava by měla nést určitý děj, měla by být pro lidi zdrojem zamyšlení, nejen představit věci jako takové v retrospektivním pohledu. I tak zahrnuje dlouhé časové rozpětí. Dovedu si představit, že bych dělal výstavu jen z posledních pěti let.

Restrospektiva v širším časovém rozpětí to není, starší objekty z období Atiky, které jsou hodně odlišné od vaší současné práce, jste tam nedal, proč?

Atika skončila asi v roce 1992, vystavil jsem věci zhruba od roku 1995–96. S Atikou by to nešlo, to už by bylo moc. Atika, to bylo hodně literatury, taková rozjitřená záležitost. Myslím, že s designem to mělo málo společného.

Jak z dnešního pohledu vnímáte právě období Atiky? Takový Mendini nebo Sottsass, s nimiž jste byl tehdy srovnáván, pokračují dodnes na hranici mezi designem a volným uměním.

Já se možná k tomu někdy vrátím, ale asi v jiné poloze, než byla Atika. Teoretička Hana Řeháková z Pardubic plánuje nyní retrospektivní výstavu Atiky i s publikací. Výstava by měla proběhnout v Pardubicích, Olomouci a Brně. Je to její projekt, nijak jsem ji neovlivňoval.

Vy sám říkáte, že období Atiky byla literatura, co tím máte na mysli? Import teoretiků ze zahraničí?

To ani ne, to byla spíš reakce na situaci tady a se zahraničím to mělo málo společného, protože tam vlna postmodernismu byla reakcí na rozežranost, na nadbytek a přebytek a na to, co dál. Atika byla spíš reakcí na skutečnost domácí než na zahraničí a postmodernu.

Konkrétněji prosím: máte na mysli, že bylo tehdy snazší pracovat individuálně na solitérních kusech, protože nebyly kvalitní materiály pro sériovou výrobu a protože komunikace se státními podniky nefungovala? Analogie Atiky s postmodernou jsou tedy jen formální?

Určitě. V podstatě to, na čem člověk pracoval, bylo jeho. A jakým způsobem to udělal, to všechno byla jeho odpovědnost. Ale když se navrhovalo pro nějakou výrobu, tak jsme se všichni schovávali, pořád jsme se vymlouvali, že to mělo být tak nebo onak, jiný materiál, a nebralo to konce a ani to nemělo cenu. Proto jsme se začali realizovat individuálními objekty. Kdežto Sottssas a Memphis, to bylo úplně jiné, jejich tvorba byla spojena s novými materiály a s jednoduchou výrobní technologií. Naopak myslím, že Memphis vyvolal určitou stylovou a módní vlnu, která pomohla průmyslu. Ty věci byly hladké, barevné a pro průmysl ideální. Proto Memphis byl tak široce propagovaný, firmy měly o tento styl zájem.

A jejich bláznivé barevné nápady stimulovaly rozvoj nových technologií.

Ano, začaly se vyvíjet nové povrchové úpravy, nové lamináty. Když nové materiály spatří světlo světa, tak potřebují nějakého hybatele, aby se dostaly do oběhu. Firmy módu většinou přímo nebo nepřímo podporují.

Jakou máte pracovní metodu při utváření modelů? Pracujete na počítači, modelujete z hlíny, kreslíte?

Záleží co – dělám nábytek, sklo, sanitární keramiku, porcelán, interiéry. Postup je v každé oblasti jiný, ale prakticky vždycky se dělají prototypy. U sanitární keramiky – u umyvadel a záchodů, což jsou převážně kubické geometrické tvary – modelovat z hlíny skoro nemá cenu. Rychlejší a snadnější jsou modely z papírového kartonu. Z hlíny je to pomalé, už se modeluje čím dál míň, jenom nějaké haptické detaily nebo takové, které jdou jinak těžko odhadnout. Ale počítačové vizualizace nahradily spoustu modelů. De facto se s počítačovou vizualizací může zacházet jako s trojrozměrným modelem, který se může virtuálně otáčet. Jediný zásadní problém je, že se model nedá vzít do ruky. Rychlé rozšíření vizualizací má také své stinné stránky, pozoruji to u studentů, jejich manuální šikovnost je čím dál menší.

Trváte na tom, aby studenti kreslili a vyráběli modely?

Určitě chci, aby modelovali a dělali pracovní modely. Ale oni moc nechtějí, jde to hrozně ztuha, jsou poněkud líní. Počítač je pro ně jednoznačně jednodušší, rychlejší a pohodlnější. Ale zvlášť pracovní makety – říká se jim anglicky mock up – jsou ohromně důležité. Člověk je bere do ruky, otáčí je a přemýšlí o věci zároveň s fyzickým dotekem. Na obrazovce to můžu otáčet, jak chci, ale vidím jenom vizuální obrazy, formální pohledy. Když mám předmět v rukou, tak jej mačkám, natahuji, deformuji, dělám všechno možné a vždycky na něco přijdu.

Myslíte si, že by studenti designu a architektury měli mít během studia čas a klid na nezávazné tvarové experimentování ještě předtím, než je vtáhne trh, anebo je naopak motivuje, když pracují na konkrétní zakázce?

Myslím, že to je hodně individuální. Ve škole jsou úkoly vždycky posunuté do akademičtější roviny. Já se snažím zadání střídat: konkrétní úkoly do reality a úkoly, které jsou mimo realitu nebo realitu, kterou mají vytvořit.

Co konkrétně?

Studenti měli například navrhnout místo pro jejich snění, místo, kde by mohli i přespat, ale nic víc. Nějaký přístřešek, útočiště v přírodě. Jestli to bude na stromech, ve skalách, na vodě, to byla jejich volba. Taky jsme dělali užitkové mísy na základě osobnostních typů, mísy cholerické, sangvinické a tak. Zadat takový úkol nemá racionální význam, ale podporuje to imaginaci.

Vy osobně máte při zadávání úkolů jasnou představu?

Mívám problém sám se sebou, abych do toho se svou představou nevstupoval příliš. Mám zkušenost, že podobné úkoly jsou pro studenty obtížné. Obvykle jsem naštvaný, zdají se mi být krásné, ale studenti je někdy neumějí uchopit.

Jak a kde byste si představoval vy prostor pro snění?

Někde něco visutého, ve větru, s výhledem a s distancí, která by člověku dala možnost cítit se nezávisle.

Na tiskovce k výstavě jste s lehkým despektem mluvil o zneužívání a nadužívání slova design. Někteří současní designéři mluví nejen o nadužívání samotného slova, ale o obecném předesignování prostředí. Aktuálně se mluví o tendencích vedoucích k oddesignování, o celkovém ústupu od viditelného designu věcí. Cílem některých (např. Morrison, Fukasawa) je, aby design byl co nejméně povšimnutelný, normální, aby se věci vracely k obyčejnosti. Některé vaše realizace ze současné výstavy také k podobné střídmé, nenápadné věcnosti směřují, ne?

Tahle tendence je docela dominantní, hlavně mezi mladými. Pramení to z nadbytku, určité přemíry tvarování. Když si jdete koupit vysavač, tak v regále vidíte třicet druhů, které jsou podobné, a vlastně nevíte, proč tam těch třicet druhů je. Studenti a designéři pociťují určitou nesmyslnost dělat nové tvary jenom proto, aby byly nové. Dojde se k tomu, že by ten předmět měl být zbaven všeho balastu kolem a vrácen zpět do své podstaty: židle by měla mít tři nebo čtyři nohy a něco na opření a hotovo. Protože toho nabalování bylo už mnoho. Ale pořád se s předměty operuje jako se statkem, s hodnotou. A ta hodnota se musí předstírat a málokterý výrobce chce demonstrovat výrobek v syrovém, civilním, bazálním tvaru. Pořád chce k tomu něco přidávat, aby tu „pofiderní“ hodnotu zvýšil, ale ona se těžko může zvýšit. Dřív se hodnota vyjadřovala ornamentem nebo použitým materiálem, dokonalým řemeslem. Dnes toto neexistuje,
hodnotu reprezentují značky spojené s mediálním cirkusem kolem.

Jaká byla například domluva při zakázce stolu Unitable, který je tvarově hodně minimalistický, věcný?

U tohoto stolu jsme se s výrobcem na zadání domluvili: měl to být jednoduchý stůl, který by se měl prodávat v supermarketu v plochém balení, pokud možno bez použití plastů, a měl být levný. Mně to i vyhovovalo, přidal jsem tam jen papírové doplňky, papír se pořád dost málo používá. Tendenci k tvarové normálnosti nebo takzvaným bazálním formám prosazuji zvlášť u sériové výroby. Podobně ve skle – moje poslední soubory sklenic jsou hodně minimalistické a bez nějakých formálních výbojů, což firma Crystalex přijala. Já si myslím, že to je správný směr hlavně u hromadné výroby.

Jsou firmy nebo malosériové výroby, které u produktu chtějí vyjádřit jeho přepychovost, co s tím? Sám jste říkal, že produkt je dnes jiné povahy, luxus asi také, že?

Veškeré dekorace, dekorativní nánosy na jakémkoliv výrobku lze dnes dělat průmyslově. Lze vstříknout do formy naprosto libovolný tvar. Když jsou komplikovanější tvary, jsou komplikovanější formy, ale udělat jde úplně všechno. Takže nějaká židle, například ve stylu Ludvíka XVI., se udělá z umělé hmoty a skoro to člověk nepozná. Se vším všudy.

Jaký je smysl takové simulace?

Kusová řemeslná výroba je stále dražší, a je třeba lidem zaměřeným na konzum nabídnout dostupnou iluzi luxusu.

Dostanete-li zakázku slavnostního porcelánu, může vypadat civilně?

Co se týče porcelánu, nejsem velký optimista. Konkurence je velmi tvrdá a porcelánky mají problémy po celé Evropě. Teď jsme dělali se studenty soutěž pro Rosenthal, kdysi vlajkovou loď porcelánu – ale životní styl se hodně změnil. Soubory, servisy a výjimečné předměty pro slavnostní příležitosti se tolik nekupují. Dnes už slavnostní příležitosti nejsou, anebo je lidi vnímají jinak. Jestliže někdo chce oslavit narozeniny, buď si na to najme služby, jde do restaurace nebo odletí na dva dny do Benátek. Málokdy pozve dvanáct lidí, aby jim naservíroval bezvadnou večeři a pití v několikadílných servisech a ukázal, jak kulturně žije, jaké má nádobí a jak si na tom dává záležet. Není to už tak.

V čem je dnes přepych?

Vnímání luxusu je ve volném čase. Člověk je bohatý, když má volný čas, volný pohyb. To je luxus, ne nějaká sklenička, která má zlatý nebo platinový dekor. Ono se to bude ubírat do budoucnosti docela dramatickými cestami. Samozřejmě, že asi nikdy nezmizí ta sklenička ze stolu, ale myslím si, že čím dál víc bude nádobí papírové nebo z bioplastů. Nakonec proč by v jídelnách a fast foodech měl být porcelánový talíř? On už tam taky moc není. Myslím, že ideální jsou recyklovatelné hmoty, spousta nádobí je už nyní rostlinného původu, například z kukuřice. Pak to sežere dobytek, anebo se to prostě sešrotuje, semele a slisuje znovu. Zemědělci mají takovou produktivitu, že pole nechávají ladem, tak ať pěstují kukuřici a obilí a vyrábějí z nich bioplasty. Mně připadá docela rozumné pěstovat nádobí na polích. Polystyrén, polypropylén a další látky čím dál víc nahrazují biotechnologie nebo materiály, které jsou vyvinuté z přírodních látek.
Myslím si, že tento vývoj zasáhne dramaticky do stolování, zvlášť do veřejného stravování. Spočítejte si to – pořizovací hodnota porcelánu, jeho údržba, spousta vody, saponátů; oproti tomu je biovarianta jednodušší.

Máte pocit, že jsou české podniky pozitivně nakloněny ekologickým výrobním procesům?

Některé podniky ano. Na výstavě máme palety, které jsou vyrobeny z recyklovaných plastů – v podstatě z PET lahví. Jsou to palety pro potravinářský průmysl. Jsou plastové, protože dřevěné jsou do některých končin světa zakázané. Dodává je jedna firma z Hradce, která se o ekologické materiály zajímá a má výrobky z recyklovaných plastů. Vyrábějí poklopy na kanály a jímky pro elektroinstalace. To, co dřív bylo z litiny, se teď dělá z plastů.

A je ta samotná věc taky recyklovatelná?

Je, anebo má tu konečnou, že není, ale není škodlivá, jelikož se sama rozpadne.

Vnímáte tuhle tendenci pozitivně?

Ano. Samozřejmě že v nějaké restauraci bych rád jedl z porcelánu a pil ze skla, ale dokážu pochopit, že to tak nebude, a nebude mi to vadit. Byl jsem před rokem v New Yorku v Metropolitní opeře a o přestávce jsem si dal šampaňské. Vrchní mi ho předložil v plastovém kalíšku, to jsem se trochu naštval. Plast se mi nehodil k opeře Tosca, ale asi si budeme muset zvykat, jsme pořád dost konzervativní. Pokud to bude v rovině, že nebudou plasty zemi zasviňovat a utiskovat nás, tak nejsem proti nim. Pokud by to byly plasty, které se nedají recyklovat, tak samozřejmě proti tomu jsem.

Myslíte, že české firmy se ekologií zabývají?

Je jich málo, ale budou tlačeny Evropskou unií a normami. V tomto smyslu je Evropská unie pro nás dobrodiní, samozřejmě že přináší nějaké negativní administrativní zásahy, ale ty jsou v menšině v tomto srovnání.

Podílel jste se na projektu rekonstrukce právě otevřeného karlínského divadla. Lze sloučit Ohmannovu neobarokní teatralitu a vaši střídmost? Jaké byly ohlasy?

Stavebně rekonstrukci divadla dělal architekt Jindřich Smetana se svým ateliérem. Měli jsme to rozdělené – on realizoval stavebně část hlediště a jeviště, tam se původnost respektovala, a já jsem se svým týmem dělal přidané foyery, kluby a administrativní prostory. Je použit surový pohledový beton, udělali jsme to poměrně suše. Je to asi rána operetě. Došlo k mnoha neshodám – například administrativu divadla já chápu jako normální kanceláře, kde se řeší provoz divadla, a nevidím důvod, proč by tam měl být romantický patos a kašírka jako na jevišti.

Jaké máte plány do budoucna, zakázky, kterými se zabýváte?

Zakázky jsou hodně široké – od baráků přes interiéry, design a zas ten design od nábytku přes sklo. Samozřejmě bych to měl asi zúžit, anebo se víc soustředit, například na sklo. Navrhuji pro velkou firmu – Crystalex –, kde mám v náplni i celkovou koordinaci designu. Mám vyhledávat lidi, kteří by pro firmu navrhovali. Chtěl bych se na tu práci víc soustředit. Jsem někdy utahaný a naštvaný sám na sebe, že toho dělám tolik, ale už jsem takový.

Zažívá hudba utrpení?

Improvizace jako výsměch lidské smrtelnosti

Z jednoho a téhož amerického přístupu k věcem vzešly dva radikálně různé žánry, které dnes už zdaleka nejsou výlučně americké: ta nejhorší pop-music a ten nejlepší jazz. Oním přístupem, který umožnil jejich vznik, je výsměch smrtelnosti. Snad tvoří součást bezstarostného pohledu, který je vlastní kultuře mladých. Hegel předpovídal smrt umění: pokud bychom měli mluvit jeho řečí, pak John Coltrane stejně jako Spice Girls přišli po tomto konci, do nedohledných prostor, jimž se říká postmoderna. Nemají ambici vstoupit do posloupnosti rodokmene, který se slavně projeví a časem vyčerpá. Sama idea posloupnosti se už vyčerpala, rodokmen se rozhodl vymřít. Teď se s uměním nacházíme v přechodu plném relativismu, což mně osobně vyhovuje: kritický pohled se totiž může upnout na samu estetiku. Pop usiluje o jakýsi neškodný nihilismus tím, jak nabízí pořád nové verze nicoty, která umírá tak snadno jako komár (pokud v ní vůbec kdy byl nějaký život). Jazz
ve svých nejpolíbenějších momentech posunkuje na smrtelnost své exaltované FUCK YOU: činí tak skrze improvizaci. Jazzová improvizace se nerodí z předem daného textu, což ji odlišuje od umění interpretace, vlastního klasickým hráčům. Partitury jsou Prosperovy knihy klasické hudby. Je v nich záruka nesmrtelnosti. Jazzová drzost, která si dovoluje stavět na improvizaci, spočívá v tom, že jazz se zkrátka neobtěžuje vytvářet nějaký závazný text – a v téhle bezstarostnosti je jeho síla. Osobně v ní vidím i jádro jazzové estetiky: opájí se lidskou schopností chňapnout po transcendentnu z voleje, bezprostředně, bez řádných uměleckých metod pokusu a omylu.

—

O Beethovenově díle se často říká: „Na tom se nedá změnit jediná nota.“ To je pocit ex post, komentář k formální síle hudby. Kriticky vzato je to výrok nanic, protože žádné Beethovenovy noty nikdo nemění. Nicméně když poslouchám Milese Davise a jeho Kind of Blue, taky říkám: „Na tom se nedá změnit ani nota.“ Abychom pochopili, proč se někomu chce uvažovat o jazzu tímhle způsobem, musíme nejdřív z improvizace sejmout stigma: totiž názor, že v ní není prostor pro hloubku, jakou obsahují psané kompozice. To je podobná ignorance, jaká vede k otázkám, které často padají po vystoupení: „Prosím vás, pánové, vy si tam opravdu celou dobu jen tak džemujete?“ Posluchač nemusí vědět, přes které akordy a jakou strukturou jsme se řítili, stejně jako nemusí chápat formu sonáty allegro, má-li si náležitě užít symfonii. Ale když víte, že tam je nějaká forma, neškodí to. Hrajeme ze schematických zápisů, naschvál omezených not, které říkají, kde a jak se dá
odpoutat. Ale už od počátku jazz našeptával jednu věc: nedržet se zápisu! Jsem si téměř jist, že kvartet Johna Coltranea v šedesátých letech před sebou zásadně nemohl mít ani jako dílčí inspiraci notový zápis, ze kterého by muzikanti četli, co má přijít. To je pro porozumění jazzu klíčový moment. Tvorba skrze improvizaci není médium, které polovičatě směřuje ke komponování, aniž by dosáhlo jeho výšin: naopak, dodává jazzu na majestátnosti, která, když přijde na živé hraní, může psanou hudbu i zastínit. Můžeme poukázat na to, že klasická hudba měla své velké improvizátory. Ze životopisů víme třeba o nelítostných soubojích mezi Beethovenem a Hummelem. Ale Beethovenova hudba zůstává v oběhu jako nedevalvovaná měna nikoli kvůli improvizaci, ale pro mistrovství skladby. Kánon jazzové historie tvoří nahrávky, tedy záznamy improvizací. Na závěr nabízím stručný scénář. Kdyby všechny partitury světa shořely na popel, kdo by mohl koncertovat ještě té noci, s neznámými spoluhráči
a bez zkoušení?

Úryvek z delšího textu (1999).

Elegie

Vždycky mě přitahovalo umění elegie, truchlící nad ztrátami všeho druhu – od těch nejhlubších až po tu nejprozaičtější smrt, kterou Francouzi nazývají „la petite mort“. Existují konkrétní příklady oplakávající jistého člověka nebo skupinu lidí: viz skladbu Charlese Minguse Goodbye Pork Pie Hat nebo Alabamu Johna Coltranea. Je ale i nespočet děl, které nejsou skutečnými elegiemi, a přece mají elegickou povahu. Mnoho pozdní Brahmsovy hudby, například. V pozdější tvorbě nemála tvůrců nacházíme tragický odstín: S jakou palčivostí hrál Bill Evans tři roky před smrtí evergreen You Must Believe In Spring čili „Věř, že se jaro vrátí“! Když zestárlý, drogami poznamenaný Chet Baker troubil Blame It On My Youth, tedy „Sveď to na mé mládí“, byla v tom až zraňující ironie. To jsou dvě lamenta, bědující nad zmizelým jarem a mladými léty.

I v literatuře je často zřejmý elegický tón v podobě nářku nad skonem určité kulturní epochy. Gustav Aschenbach symbolicky truchlí nad smrtí romantismu ve Smrti v Benátkách Thomase Manna. A protagonista Mannova Doktora Fausta, skladatel Adrian Leverkühn, zaprodává duši ďáblu za to, aby mohl stvořit moderní hudbu. Je to metaforická elegie za ztrátu nevinnosti německého národa po druhé světové válce. I v poválečné Americe si mnozí povšimli, že prodala svou duši – v tomto případě korporátnímu Mefistofelovi, vládci mrazivého pekla studené války. Byli to Henry Miller, Jack Kerouac, Allen Ginsberg nebo William Burroughs. Naříkali a kvíleli – místy extaticky – nad koncem Ameriky naivní. O nedávné smrti dvou z nich, Burroughse a Ginsberga, ještě pořád zpívám svou elegii.

Únava z ironie

Elegie… Romantismus… Míjející dny… Je za tím vším posedlost minulostí, útěk z dneška? Pokud ano, pak v tom nejedu sám. Jsem dítě své doby: my z Generace X shlížíme na vyčpělé zbytky vlastní nedávné minulosti s hurónským pobavením, které je víc než podezřelé. S ironií, s tou nezbytnou ironií říkáme: „Odešel, ale není zapomenut – ten čas, kdy disko vládlo hudbě!“ (Jako trapný vtip přitom působí, že když vznikal ten aušus, který tak vzýváme, bylo nám nějakých šest nebo sedm let.) Naším Oscarem Wildem je Andy Warhol: moralista-šibal, který nám sdělil, že jádrem všeho je patnáct minut slávy. Dovtípili jsme se, že mluví ironicky? Warhol mluvil o zflikované, podezřelé nesmrtelnosti, parodii na pravou nesmrtelnost: to však rozezná jen ten, komu neunikl vtip v jeho výroku. Parodie, pastiš, rozpačitá ironie odkazující k ironii ve filmu, který přiznává, že je jenom film, který přiznává, že je jenom film… Takovými prostředky líčíme svět kolem sebe.
Často při tom zní poraženecký tón: „Co ještě zbývá? Proč se obtěžovat? Zajímá to někoho?“ V Mannově románu Doktor Faustus dává šklebící se ďábel skladateli Leverkühnovi tuto moudrou radu: „Buď ubezpečen, že co je nudné, to je dnes významné: neboť vše významné se stalo nudným.“ Řekl bych, že tenhle potenciálně defétistický pohled na jakoukoli tvorbu je pravým dědictvím romantismu. Když mezi lidi vtrhlo osvícenství, umění následovalo mrav. S Beethovenem, který už nesloužil ani církvi, ani státu, přišlo wildeovské „umění pro umění“. Když Beethovenovi současníci Novalis a Friedrich Schlegel spatřili tuto nezávislost, pochopili, že umění právě získalo schopnost komentovat sebe samo. Tento fenomén nazvali romantickou ironií. Ať už rozumíme postmodernismem cokoli, pro umělce znamená následující: nevolnost z našich nekonečných komentářů k dílu uvnitř samotného díla. Z,nudila nás naše vlastní ironie. „Už dost!“

Nesmrtelnost?

Zažívá hudba utrpení? Jsem přesvědčený, že hudba nemůže trpět: to by byla falešná personifikace čehosi, co je vpravdě nesmrtelné. Dnes už ji ovšem vnímáme ovlivněni vším tím zbožím, které je nám k dispozici. Prožili jsme jakýsi advent samplované hudby: vezměte funkový rytmus na elpíčku ze sedmdesátých let, navrch hoďte pár melodických figur, a máte acid jazz. Proč se mořit se sháněním skutečného bubeníka, který by rytmickou stopu zahrál? Všechny rytmické stopy už jsou přece k dispozici… Problém se všemi podobnými hybridy spočívá v tom, že jsou nestálé. Jejich čas vyprší, než řeknete švec, stejně jako u technologie, která je zrodila. Vždycky znovu se vrátíme k originálu. Netrvalo dlouho, než se provalilo, že acid jazz není nic jiného než slabý funk. Stále kratší a kratší trvání trendů dává vyniknout sentimentu, který je příznačný pro některé dnešní jazzové kritiky: fetišistické posedlosti takzvanými Mistry. Chcete-li být Mistrem, musíte se zařídit
podle následujících bodů:

a) S pomocí patolízalů nenápadně naznačovat, že nejste nic menšího než nový spasitel.

b) Vyjít z nesrozumitelného, obskurního prostředí.

c) Pořádnou část svého díla natočit před rokem 1965.

d) Umřít.

Mluvit o tom, že dnes vzniká něco „nadčasového“, je vždycky trochu legrační a naivní. Ale je to pochopitelný omyl. Padělek nesmrtelnosti, kterým nás častují média, je nestálý v tom nejhorším smyslu. Umně nám vnucuje zboží ke koupi a cynicky předvídá naši citovou reakci. Zas a znova skáčeme na špek a nakupujeme příchuť pro tento týden. Typicky děsivý příklad téhle tyranie je doprovodná hudba v reportážích televizního zpravodajství. Co se to tam ksakru děje, říkáte si. Romantická ironie v tu chvíli vytěžuje sebe samu ve službách nátlakového prodeje. Říká: „My to pro vás okomentujeme, jen hezky seďte a přizpůsobujte se naší prostoduchosti.“ A hudební komentář je zaměnitelný, ať už jde o Operaci Pouštní bouře nebo kafe s novou příchutí. Jakmile se s našimi vjemy obchoduje, jakmile přijmeme „přístup“ k sexu na internetu, pak je to signál, že už nevnímáme vůbec nic. „Zážitek“ je událost, která zůstane uchovaná v naší
paměti – a na sumě takových událostí je postaveno naše vnímání světa. Ale dnes jako by všechno vedlo k zapomínání, k popírání. Takže: pokud se píše Věk informací, potom mě z něj vynechte. Vzývat informaci, to je jako modlit se k beznohému trupu: fetišismus, nic víc.

Média nám vyrobila dementní kult mládí. Pořádají svátky bez dobré vůle, které vrcholí obětním zabíjením. Přimykají se k obrazu mládí, aby za ním zároveň tiše zaklapla dvířka pasti. Všechno má ale svou záruční lhůtu. Nasloucháme mediálním inženýrům, přepínáme programy a ze zakalené mysli se vytrácí paměť. Mívá to smutný a tragický důsledek: zapomínáme, že jsme smrtelní.

Smrtelnost!

Život je krátký, umění trvá. Velká hudba dokáže zasadit pořádný úder. Po takové herdě se ve vás třeba něco uvolní: pocítíte svou smrtelnost. Zásadní roli tu hraje čas. Hudba ho nejen znázorňuje, ona skrze čas i proudí a posluchač jeho míjení přímo prožívá. Jaký je to pocit? Všechno to svírání žaludku, ta sladká touha někde v břiše, ta slabost, která se rozlije po celém těle, když vás hudba vtáhne? Snad je to pocítění smrti, výprava do míst, kde se překrývá extáze s děsem z vlastní smrtelnosti. V jedné ze svých elegií Rilke říká, že naše vnímání krásy je prvopočátek hrůzy. Proces improvizace je svým způsobem stvrzení smrtelnosti: už ve chvíli, kdy něco vytváříte, je to vlastně pryč – a v tom spočívá síla. Improvizace vyřešila problém smrti tím, že umírá ve chvíli, kdy se rodí. Vysmívá se ztrátě a vychutnává si svou pomíjivost.

Ať už je hudba improvizovaná nebo zapsaná, vždycky existuje v čase, a právě díky tomu dokáže rozehrát naši paměť. Co se týče formy, pro mé vlastní Elegie byla nejbližším modelem hudba-paměť pozdního Beethovena a Schumanna, tedy díla, jež jsou vesměs cyklická. Počáteční téma je v průběhu času zmiňováno a rozvíjeno, aby se k nám nakonec proměněné vrátilo zpátky. Posluchač tím získává hned dvakrát: jednak pocítění času, a pak luxus čehosi nezvratného, co se bez ohledu na naši pomíjivost vždycky znovu vrátí. Umění – přese všechnu svou ironii – pořád zrcadlí tu část života, která je o naději a víře. Říká: i kdybys bůhvíjak konkrétně cítil, že něco jednou provždy končí, je to jen iluze. Všechno se vrací pořád dokola – během jediného dne, během kulturní epochy, během milénia. A s každým kolem nás to víc a víc vrhá vstříc zjevení Boha.

Hudba umírá, zůstává v lidské paměti a sama o tom zpívá elegii. Každodenním ztrátám přidává na kráse a ukazuje nám, nakolik intimní vztah lze mít se smrtí. Jaký smysl tedy může mít elegie? Zůstává na ní, aby oslavila všechny věci, jež nás činí smrtelnými.

Úryvek z delšího textu (1999).

Přeložil Pavel Klusák.

zkrátka

ovšem

Měla to být slavnost. Vzpomínka na revoluci a boj o svobodu v roce 1956, na nejvznešenějších třináct dnů maďarských dějin 20. století. Sociálně liberální vláda si to však představovala jinak. Jako by chtěla vědomě evokovat dobu před padesáti lety. O premiérovi vyšlo před několika týdny najevo, že v zájmu volebního vítězství „lhal ráno, večer a dokonce i v noci“, jak to sám formuloval. Stejně jako svého času komunistická moc. Tím však nic neskončilo – premiér své prozrazení interpretoval za přispění svých mediálních stoupenců a nezřídka také západoevropského tisku jako hrdinský čin. Tento cynismus popuzoval stále víc lidí. S bližícím se 23. říjnem byla atmosféra čím dál napjatější. Olejem do ohně byla skutečnost, že padesát let lidového povstání chtěla vláda připomenout právě s vyloučením lidu. Jako by ti, kdo využívají svobody projevu a shromažďování, Ferenci Gyurcsányovi překáželi. Odsud už vedla přímá cesta
k brutálnímu policejnímu zásahu. Moc jen hledala záminku. Gumové projektily, útok jízdní policie, nešetřící nic a nikoho, slzný plyn, a pak demonstrující vzbouřenci a účastníci pokojného shromáždění nahnaní do jednoho houfu. Takové jsou atributy dnešní maďarské demokracie. Místo oslav potlačovaný a vybuchující vztek, hořkost, krvácející hlavy a oči slzavějící od štiplavého plynu. Maďarsko teď platí za to, že třiatřicet let nemohlo prodiskutovat poraženou revoluci, platí za relativní blahobyt „gulášového komunismu“, za mytí mozků, které téměř dokonale vymazalo národní cítění, za nedokončenou změnu systému, za pohodlné obracení kabátů postkomunistické strany, za absenci morálního očištění a katarze, za pomalost reforem, za rostoucí populismus a za hlubokou rozštěpenost společnosti na dva tábory. Konečná položka účtu je stále hrozivější.

Gábor Stier

Na přelomu září a října se v hlavním městě Kalmycké republiky Elistě uskutečnil zápas o absolutního mistra světa mezi Rusem Vladimirem Kramnikem a Bulharem Veselinem Topalovem. Když v pátek 13. října v tie-breaku zvítězil V. Kramnik, mohl předseda Mezinárodní šachové organizace FIDE, prezident Kalmycka a hlavní pořadatel zápasu Kirsan Iljumžinov prohlásit, že právě skončilo třináctileté schizma, zahájené odchodem 13. mistra světa (G. Kasparova) z FIDE. Zápas se neobešel bez vzájemného obviňování soupeřů z nekalých praktik a v jednu chvíli to vypadalo, že se ani nedohraje. Topalov nařkl Kramnika, že se na WC radí s počítačem (během jedné z partií odešel Kramnik na toaletu více než padesátkrát), Kramnik poukázal na to, že v Topalovově týmu jsou parapsychologové, kteří ho mají rušit v soustředění. Komu by to nepřipomnělo doby, kdy se publikum zápasu Korčnoj-Karpov skládalo převážně z hypnotizérů,
jogínů a agentů KGB, kdy Karpov nechal zrentgenovat soupeřovo „podezřelé“ křeslo, Korčnoj chodil na zápasy v zrcadlových brýlích a Karpova obvinil, že má v kefíru doping? Srovnání obou případů snad vyvolá pousmání nad „bláznivými“ šachisty. Jenže je povrchní a vůči Korčnému nespravedlivé: zatímco v zápase Kramnik-Topalov mohly podobné eskapády sloužit k medializaci jejich střetnutí, před třiceti lety šlo o drsné projevy studené války. Komunista Karpov porazil kosmopolitu Korčného a Brežněv se mohl radovat, že zdravé ruské šachy vyhrály nad nezdravými šachy židovskými.

Robert Ibrahim

Houby rostou, co by nerostly? Tak nějak by se dalo odpovědět na nevyřčenou otázku po zdraví českého podhoubí. Jiná věc jsou plodnice: to zjevné a podstatně méně objemné, co však lidé, na rozdíl od onoho skrytého a rozprostraněného, rádi sbírají, smaží, suší, nakládají do octa a jedí. Podhoubí můžeme přirovnat k stromům ukrytým pod zemským povrchem. Ovoce mnohých z nich bude teprve dozrávat, určitě aspoň po celý listopad. Chceme-li znát ony otužilce jmény, tedy: hřiby smrkové, kozáky březové, sem tam ještě pár klouzků, suchohřibů a k tomu nyní už ojedinělá tvrdohlavá liška. Éra hojnosti naopak teprve počíná čirůvkám: fialovým, dvoubarvým, zemním i havelkám. Stejně jako strmělkám mlženkám, ty nastejno s václavkami si libují zejména v octě. A nemrzne-li zrovna jak ve Verchojansku, jsou až do Vánoc k mání opeňky měnlivé, lakovky, šupinovky, plžatky mrazové a modřínové. Ale ani pak radosti houbařovy nepoznají svého
konce; vlastně až do dalekého předjaří si lze vyšlápnout na „magickou trojici“ dřevokazných, leč chuti nekazících hub: ucha Jidášova alias boltcovitky bezové, hlívy ústřičné a snad nejhojnější penízovky sametonohé… Tohle pozdní houbaření má navíc dvě velké výhody: jednak už o vaše zdraví neusilují ty nejjedovatější druhy hub, jednak po čase hlukových imisí svolávajících se houbařských rodinek nastal v lese klid. Neboť, takříkajíc na troskách předchozího času hříbkařů, vyjadřujících se opovržlivě o všem, co má vespod klobouku místo rourek lupeny (z nouze snad akceptujících jen nějakou tu téměř nezaměnitelnou bedlu či růžovku), nastal čas houbařů-znalců. Nyní si už v lese můžete v klidu myslet na své. Třeba na to, že s houbami je to jako s myšlením; vyřčenou myšlenku lze připodobnit k pouhému plodu, určenému k exploataci, zatímco to podstatné se odbývá v těle mysteriózního stromu intuice, imaginace a inspirace.

Jaroslav Vanča