2006 / 18 - cesta na sever

editorial

literatura

divadlo

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

Dámy a pánové,

osmnáctým číslem A2 vás zveme na veletrh Svět knihy, především na čtení, diskuse, filmové projekce a tak. Zdá se, že pár dní bude náš literární cvrkot mimořádně živý, což je, přiznejme si, svátek. Pokud se do Prahy nechystáte, nabízíme texty Seveřanů, již letos přijedou, i těch, které bychom tu rádi viděli. Naše už několikatýdenní dobré zprávy z hudebního severského světa pokračují. Doufáme, že studium nejen tematických proměn literatury, z níž Češi dobře znají především klasiky, bude přinejmenším osvěživé. Zařazením ukázky z posledního románu Feriduna Zaimoglu (také hosta festivalu) navazujeme na turecké číslo 4/2006. Přejeme radostné čtení.

Uklízel po nocích v kancelářích, které patřily jisté redakci. Přestože na některých místech v budově bylo stále živo, tato část nakladatelství byla přes noc téměř liduprázdná. Připadal si jako král, který se mohl v noční tmě producírovat mezi drahými stroji a štosy papírů. Byl to nádherný pocit, být sám, chráněn tou budovou, její tmou, jako v nějaké jeskyni, chráněn před sněhem, rozprostírajícím se do nekonečna, obklopen teplem. Poprvé v životě cítil, jak si lidé z přírody dělají blázny. Sám dělal totéž. Jako by promlouval s bohy přírody a vysmíval se jim. Nemohli mu zkřivit ani vlásek. Byl tak pohroužen do svých myšlenek, že se vyděsil pokaždé, když někde bouchly dveře nebo když nějaký telefon začal zvonit. Těsně před koncem úklidu si všiml, že ho někdo sleduje. Na druhém konci velké místnosti stála žena a dívala se na něj. Znervózněl, jelikož se domníval, že ho přišla zkontrolovat, zda dělá svou práci pořádně. Pro samou nervozitu přešel
k místu, kde už jednou uklízel. Několikrát se podíval jejím směrem, aby dal najevo, že o ní ví a že už tam nemusí stát, ale ona ne a ne odejít. Naopak, začala se k němu přibližovat. Táta, který uměl norsky jen málo, začal cítit, jak mu vrstva potu pomalu prosakuje skrz oblečení. Pozoroval ji, jak se nebezpečně blíží. Aby se vyhnul případné diskusi o kvalitě své práce, rozhodl se jí říct, že právě začal. Zastavila se jen kousíček od něj. Až teď si ji mohl pořádně prohlédnout. Stála opřená o stůl, v ruce šálek kávy. Na hlavě měla obrovské brýle. Pozorovala ho se stále stejným výrazem. Její polo­dlouhé vlasy na něj působily velmi uměle, jako nějaké nudle.

„Ahoj,“ řekla. Bylo zřejmé, že neví, jak se s ním začít bavit. Otec odpověděl, jak nejlépe uměl. Zkomoleně, něco norsky a něco anglicky. Otipoval ji tak na pětatřicet.

„Jmenuju se Vibeke Engqvistová. Jsem novinářka, pracuju tady v novinách. Píšu,“ dodala na vysvětlenou. Tátovi přišlo, že mluví norsky nějak zvláštně. Trvalo chvíli, než pochopil, že je to Švédka. I když se na něj snažila mluvit po slabikách, nerozuměl jí. Uvědomil si, že s norštinou to bude beznadějné, a tak přešel do angličtiny. Tou se mohl aspoň nějak dorozumět. Jak si ji tak prohlížel, usoudil, že má dobré postavení. Žena, která se vypracovala. Ambiciózní a úspěšná kočička.

„I was wondering about someting…“ řekla zamyšleně, spíš pro sebe. Pak se zarazila. Otec tiše stál a díval se na ni. Po chvilce si to celé promyslela až do konce.

„Chci napsat článek o imigrantech.“ Aha, proto ho tak dlouho pozorovala. Čistě pracovně. Chtěla ho použít do novin. Nechat barevně natisknout jeho fotografii, aby lidé viděli, jak je snědý.

Domluvili se, že se sejdou příští den v jedné malé kavárně. Ze začátku si dělala nějaké poznámky a pak se otce zeptala, jestli se mu v Norsku líbí. Na chviličku si vzpomněl na Jasmínu, ale přisvědčil, což nejspíše chtěla. Postupně navázali bližší kontakt. Bylo jasné, že ji angličtina otravuje, proto se ho snažila učit norsky. Táta byl ale od přírody ostýchavý a takhle otevřeně vlastně dosud ani s žádnou jinou ženou nemluvil.

Další den ho pozvala k sobě domů. Nechtělo se mu, ale jelikož to slíbil, nemohl už odmítnout. Byl nervózní a nevěděl, co má dělat. Cítil se jako nějaká hračka. Jako věc, která má jeden nevyhnutelný cíl – dostat se k ní domů, na Gro/nerlo/kku.

Uvařila večeři. Snědl ji, ani se neodvážil zeptat, co vlastně jí. Řekla mu, co to je, ale komunikace se nepohnula. Po jídle se necítil zrovna nejlépe. Když ho dostatečně unavila svým norským tlacháním a nalila do něj několik sklenic vína, byl už zcela v její moci. (Ani se ho neptala, jestli víno chce. Nalévala mu stále dál. Nechtěl se s ní sblížit. Střet kultur. Bang.) Začala ho hladit po stehnech a skončilo to tím, že byl otec konfrontován se zážitkem, na který už nikdy nezapomněl. Poprvé cítil, co to je, plout v oblacích. Labužnicky se vznášel, klidně a absolutně pohroužen, jako reinkarnován, do svého životního středobodu, odkud není návratu. Po tomto večeru se začala odvíjet jeho nová životní etapa. Vše staré zmizelo a on se sám v sobě rozložil. Přesně tak. Otcova osobnost se rozložila, všechny nitky se zpřetrhaly, ztratil veškeré zábrany. Jako kdyby z koše stoupajícího balónu odhazoval pytle s pískem. Neměl jinou volbu. Byl zcela
ovládán. Musel ty pytle vyházet všechny, přestože nevěděl, jestli se ještě někdy dostane na zem. Že i muže lze znásilnit, pod to by se rozhodně mohl podepsat.

Ona si ho vybrala.

Co se vlastně stalo tu noc, která se do jeho života zapsala jako mezník? Ostatně, to není tak úplně přesné označení. Nemohlo to být nic menšího než úplné vyvrcholení, neboť na nás děti to doléhalo ještě po dvaceti letech.

Otec se přetavil do úplně jiné formy. Našel klid a jisté teplo. Ona byla nejraději nahoře a nikdy neměla dost. Nedokázala odtrhnout zrak z jeho snědého těla, které jí připadalo jako lákavá čokoláda. Osobně si myslím, že orální sex ho vždycky dostal nejvíc. Vznášel se nízko na obloze, opitý štěstím, o kterém se mu ani nesnilo. Jen zavřít oči a padat. Věděl, že ona si ho pohlídá. Postupně mu začala chybět, když byla pryč. Z logických důvodů mu nedovolila, aby se k ní nastěhoval. Přesto u ní mohl spát, jak často chtěl. Bála se pouze o svou samostatnost.

Chtěla mít všechno pod kontrolou. To ho fascinovalo. Chodila v kalhotách, opíjela se, spala, s kým chtěla. Táta si během dětství na vesnici navykl, že muži jsou dominantní a vládnou, ale tady to bylo úplně naopak. On k ní musel vzhlížet, ptát se, prosit. Líbilo se mu zápasit s ní ve svých představách, třebaže pokaždé vyhrála ona. A když se její tělo v okamžiku vyvrcholení pod ním prohnulo, bral to jako odměnu za svůj zápas. Její otěhotnění rozhodně nebyla náhoda. Jako by si to přála od prvního okamžiku, aby tak mohla demonstrovat svou svobodu a nezávislost. Chudák táta, nemohl nic dělat, nic říct. Byl v Norsku…

Když překonal šok z její gravidity, začal se na dítě těšit. Byla to holčička. Nikdy jsem nepochopil, proč ji pojmenoval Jasmína a proč mohl rozhodnout zrovna o jménu holčičky, když všechno ostatní bylo v její režii. Pečlivě zvažovala návrh: Jasmína, to znělo jak exoticky, tak norsky (tedy pro ni), a tak nechala alespoň toto „malé“ rozhodnutí na něm. Je přeci normální snažit se překonat přitažlivost starých citů, tak proč se tím trápit?

Když se děda dozvěděl o narození nemanželského dítěte, byl jeho vztek tak veliký, že by se dal měřit na Richterově stupnici. Přesto byl ochoten tátovi prominout. Pod jednou podmínkou. Že se vrátí a vezme si sestřenici. Vypadalo to, že čím víc se táta provinil, tím jistější si byl jeho otec ve svém rozhodnutí. Sestřenice tátu nenáviděla a přála mu jen to nejhorší. Byla to otázka nutnosti a jakési cti. Ničeho, co může dva lidi spojovat.

A tak nastalo u nás doma peklo. Dvě osoby, které spolu válčí čtyřiadvacet hodin denně. Vymýšlejí nové strategie a plány, jak oslabit a zničit protistranu. Žádné východisko na dohled. Matka vybuchla vždy, když přišel pozdě z práce, pokaždé si našla nějakou tu záminku, aby ho mohla seřvat: „Byl jsi zas u té své gori (bělošky)? Proč to neděláš s gori? Gori sem a gori tam.“ Proč se měl snažit s matkou vyšplhat na kopec, když s Vibeke dosáhl až na Mount Everest? Připadal si jako porouchané auto, které se točí v kruhu. Lak se olupoval, rez se pomalu rozlézala. Byla to troska, vrak. Jak uvnitř, tak navenek.

Kdyby otec nepřistoupil na matčin kompromis ohledně Jasmíny, znamenalo by to krvavý boj. Ani já, ani bratr Imran jsme se s naší sestřičkou, vlastně nevlastní sestrou, nemohli nikdy setkat, matka to nedovolila. Do jaké míry se s ní stýkal otec, jsem se nikdy nedozvěděl. Vždycky jsem ji chtěl spatřit, poznat. Říct, že jsem její bratr, ale uvnitř jsem se bál. Naštvalo by mě, kdybych poznal, jak moc je norská.

Přeložila Helena Benýšková.

Hluchý mrzák, idiot ze stínu zemřel, ovázali ho pruhy rubášové látky, jednou a desetkrát a třiatřicetkrát, a spustili ho do jámy, daleko od městečka, možná dokonce ve stínu žaláře. Říká se, že k jeho hrobu putuje mnoho lidí, stojí kolem vyvýšené náhrobní desky a doufají, že se za ně světec přimluví u Boha a svatých v nebi. Nazývají ho světcem jednoho božstva. I když mě o to máma často prosí, já se už ze sevření duchů vymanila a odmítám navštívit svaté místo. Ze silného pachu vonných olejů, které venkovské ženy stříkají na náhrobní desku, se Seldě udělalo špatně a nechce už o tom novém poutním místě ani slyšet. Kdy už bude zase s námi? ptám se Seldy, a ona odpoví, že není jasnovidka, že ale musí na Yasmin taky často myslet, na to, jak drží ruce, když ovíjí vlákno kolem dlaně, vidí ji, jak tady sedí s ruční prací na klíně a nespouští oči z látky… Moje krásná tichá sestra Selda nemá vlastní život,
chodí do školy, nebo nechodí, dýchá, nebo nedýchá, onemocní a zase se uzdraví, a mezitím žije a není ani trochu nápadná, možná si postěžuje na nějaký pupínek na kůži, nebo vykřikne, když spatří pavoučka, jak snová pavučinu v okně koupelny. Taková je Selda – nenápadná. Proto se divím, když mě požádá, abych s ní šla ven. Než vyjdeme z domu, vzájemně se prohlédneme. Já jí utrhnu odstávající nitku z blůzy, ona se mě přísně zeptá, jestli přece jen nejsem ve zvláštním ženském rozpoložení. Ne, odpovím, tyhle dny mám už za sebou, nemusíš si dělat starosti, že by někdo něco ucítil.

Prozraď mi konečně, kam jdeme!

Jdeme do stanového divadla, odpoví, někoho ti ukážu.

Djengis nás zabije, jestli se o tom dozví, řeknu a zastavím se uprostřed ulice. Máme to zakázané.

Zakázané, zakázané… vyhrkne Selda, už toho mám dost. Tak pojď přece, dovnitř nevejdeme.

Zavěsí se do mě, trochu se škorpíme, já se pořád otáčím přes rameno, v tuhle večerní hodinu není venku moc lidí. Už z dálky vidím reklamu stanového divadla, je umístěná nad vchodem, písmena jsou ze svítících žárovek, dohromady tvoří název Městské kino. My kinu přesto říkáme divadlo, možná proto, že to zní důležitěji a vznešeněji. Podle Seldina názoru neumějí venkované slovo kino vyslovit, aspoň ne správně, a tak udělali z nouze ctnost. Přejdeme ulici a díváme se na druhou stranu. Ve vchodu sedí v kabině pokladny žena a čte knihu, zdá se, že je do ní úplně ponořená. Jinak si nedokážu vysvětlit, že jí nevadí, jak na ni civíme, čte, otočí stránku a čte dál a my… my na ni zíráme. Brzy mě to přestane bavit.

Čte knihu, řeknu.

To dělá vždycky, odpoví Selda, aspoň pokaždé, když tady sedí a čeká na návštěvníky.

Ještě chvíli ženu pozoruju, neděje se nic vzrušujícího, ona čte a my ji při tom pozorujeme.

Já se nudím, řeknu.

Nefňukej, reaguje Selda, chce to jen trochu trpělivosti.

Do divadla vejde muž a koupí si lístek na druhé odpolední přestavení, pak projde kolem pokladny, odhrne těžký černý závěs na konci temné chodby a vejde dovnitř.

To je ten muž tak hloupý? podivím se. Film se už přece promítá tři čtvrtě hodiny.

On už ten film určitě viděl několikrát, odpoví Selda, přichází právě včas na svou oblíbenou scénu.

Jaká je to scéna?

Myslím, že je to polibek.

Cože? Vykřiknu. Copak existují filmy, kde se lidé líbají?

Nekřič tak! sykne Selda. Muž a žena se nelíbají doopravdy, to by cenzura nepovolila… Žena nastaví svému milému tvář a on se k ní skloní a dá jí pusu do vzduchu.

To políbí vzduch?

Ano, diváci dobře vědí, že je to vlastně dlouhý doopravdický polibek ústy na ústa. A naznačený polibek víc rozbouří smysly, chápeš?

Ne, řeknu, buď se líbá pořádně, nebo se nelíbá vůbec.

Jistě. Nejde vůbec o ten polibek, jde o vyznání lásky. Muž se podívá na ženu a hyne touhou. Žena se podívá na něj a taky hyne touhou. Něco chybí. Tak se políbí, nebo dělají, jako že se políbili. Polibek je drobný dotyk, nic víc.

Proto jsme tady? ptám se.

Ne… teď, podívej!

Žena v pokladně si vezme cigaretu, zapálí si, pak si připálí znovu, protože cigareta pořádně nehoří.

Panebože! Vydechnu. To snad není možné.

Tak co, slibovala jsem ti moc? ptá se Selda.

Nemůžu tomu uvěřit, žena kouří na veřejnosti, drží cigaretu mezi ukazovákem a prostředníkem jako muž, kouř jí stoupá nad hlavu a odplývá, potom žena potáhne zhluboka a kouř vyfoukne ústy i nosem.

Copak nemá muže?

Má, odpoví Selda, ale on jí to nezakazuje, dokonce jí i připálí, jednou jsem to viděla na vlastní oči.

Je zmalovaná, řeknu.

Ženin obličej se leskne, leskne se jí růž na tvářích a taky se jí lesknou oční víčka. Sleduju pohyby jejích rukou při kouření, hru prstů, kouř ji vždycky na okamžik zahalí a pak se rozplyne, nakonec žena cigaretu uhasí a upře oči na nás. Okamžitě se přitisknu ke zdi. Selda strne, ale neodváží se utéct, nemůžeme jejímu pohledu uniknout. Žena nám posunkem ruky naznačí, abychom šly k ní, a tak místo abychom utekly a trápily se špatným svědomím, že jsme tajně pozorovaly cizí ženu, přejdeme jako dvě jehňata bez vůle ulici a zastavíme se před kabinou.

Tak co, krasavice, přišly jste si na své? zeptá se nás ta žena.

Selda se vzpamatuje jako první, odkašle si, a aniž by z ní spustila zrak, řekne:

Nevím, co myslíte, ctěná paní.

Žena se tomu zasměje, opakuje oslovení ctěná paní, hlasitě ta slova vyvolává a směje se. Ctěná paní… takhle mi ještě neřekl ani nějaký kavalír. Zdám se vám zajímavá?

Ano, řeknu hloupě, kouříte jako muž.

Ale jsem žena, řekne ona. Můžete mi říkat sestra Ipek. Tak vám se zdá zvláštní, že kouřím?

Neznáme vás, řekne Selda. Ženy nekouří. A kdopak rozhoduje o tom, kdo smí kouřit a kdo ne? Já to nevím, řekne Selda.

Já taky ne, řekne setra Ipek. Zanáším si plíce dehtem, kouřím, ano. To není nic zvláštního.

Voní hořkým mandlovým krémem, proto se jí obličej tak leskne, vdechuji vůni nosem, i když je v ní patrná i slabá příměs tabáku.

Já vás znám dobře, řekne sestra Ipek, váš otec je… je v jiném městě, a jak jsem se doslechla, brzy ho už budete moci obejmout. Je vám smutno?

Ne, řeknu já, když odjel, žili jsme dál, až se zase vrátí, budeme taky žít dál.

–

Neboť divoké srdce tiskne bránici a tenhle tenký dvojitý sval přejímá tlakovou vlnu a stlačuje střeva a jejich smyčky a měkkými trubicemi se dolů řítí povodňová vlna a člověk si myslí, že teď už tlak tělo opustil, ale vlna stoupá nahoru do hlavy a odtamtud k srdci a vzrušení vypálí v srdci ohnivou díru. Milenci a zamilovaní musí po prvním uhranutí láskou žít dál s takto poznamenaným srdcem, díra je tak veliká, že by se jí dal prostrčit prst, a ten otvor je vadou na kráse, kterou si žena způsobila sama. Sestra Ipek nám dala první lekci z lásky, vynesla na světlo to, co je skryté, jak se vyjádřila. Selda a já jsme tak pohroužené v myšlenkách, že cestou domů ani nereagujeme na pozdravy kolemjdoucích.
Oči mám zavrtané do špiček bot, ve strouze leží hřeben s ulámanými zuby, vidím útržky papíru a odpadky chodců, kteří si v chůzi vyprazdňují kapsy. Selda teď konečně vydechne, ruměnec jí pokryje obličej, na tvářích jí vyskáčou rudé skvrnky a tiše si pohvizduje píseň, i když my holky máme zakázané pískat si na ulici. Udává melodii a já se k ní připojím: Pozdě jsem tě našel/ brzo jsem tě ztratil/ tvé černočerné řasy/ tvůj prosvětlený stín/ ty má vzteklá panno z ráje/ za rozbřesku se objevíš/ s posledním paprskem si vlasy šátkem zahalíš/ a pryč odcházíš…

Proč se říká, že slast je strast? zeptám se.

Selda ještě chvíli píská, potom nechá starou píseň doznít. Stojíme před naším domem a vlastně bychom měly vyběhnout po schodech nahoru, máma si už bude dělat starosti.

Chtít samou slastí zemřít, ale se strastí žít, odpoví Selda. A proč se sestra Ipek usmívala, když to říkala? ptám se dál. Taková láska přece nikomu nic dobrého nepřinese.

Je vdaná, řekne Selda, možná svoje štěstí nenašla.

Zdá se mi divná, říkám, ne proto, že kouří nebo že prodává lístky do kina… Ona divně mluví.

Proč myslíš?

Když se jí na něco zeptáš, začne mluvit o světě a o životě tak zvláštně, že nakonec chápeš míň než předtím.

Obě nás pořádně vyvedla z míry, řekne Selda. Ale musíš uznat, že to, co říká, zní moc krásně. Říkala, že je pro dívku nejlepší, když se uchová pro muže, který ji vyvede z rovnováhy jediným pohledem.

Djengis nám tohle tvrdí taky, namítnu.

Ano, ale když to říká on, nezní to tak hezky.

To je pravda, souhlasím. Teď musíme nahoru. A potřebujeme nějakou výmluvu. Kde jsme teda byly?

Hrozně mě bolela hlava, šla jsem na vzduch a vzala jsem tě s sebou.

Opravdu tě bolí hlava? ptám se.

Je mi divně, říká Selda. Jako bych měla něco s hlavou. Zlomyslnosti nevnímám. Ale všechno ostatní do mě proniká.

Nerozumím jí. Nerozumím své nesmírně citlivé sestře. Na ulici se vyhýbá lidem, kteří k ní míří, někdy se stane, že nepozná spolužačku, ani když stojí těsně u ní. Pije čaj z lipového květu, hřebíčku a zázvoru a vždycky se ovládá. Ústa má jako čárku, oči zastíněné dlouhými řasami. Jednou mi prozradila, že ji přivádí k šílenství nesdílená láska, skoro omdlévá, když slyší slovo láska z cizích úst.

Nedaleko od nás stojí osel zapřažený do káry, má hlavu ponořenou v pytli se žrádlem, povozník se špinavým obličejem na sebe upozorňuje hloupými posunky. Selda a já jsme pro něj senzace, zavěsím se do sestry ponořené do snění a táhnu ji do domu.

Žena, která si uvolní šněrovačku, je ztracená, říká prateta. Dáma si nabírá malá sousta, jemně je napichuje na vidličku, musí to vypadat, že jen jen spadnou. Ale to se nikdy nestane. Dáma vloží sousto do úst, ne však na spodní ret. Na spodní ret pozor! Dnešní lehkomyslní herci, když představují dámy, vysunují spodní ret, to je katastrofální sklon, něco takového nesmí dáma nikdy udělat, vždyť taky není žádný kluk oblečený do krajek. Selda skloní hlavu a pohlédne na sebe, uhladí si sukni nařasenou na bocích, šněrovačku má utaženou, aby měla úzký pas. Někdy má potíže s dýcháním, to pak dýchá krátce a povrchně, aby se jí neudělalo špatně. Látku spodničky má podšitou tuhým plátnem, aby se pod sukní nerýsovaly tvary těla. Já jsem její žačka, obě dbáme na svůj vzhled, a přesto se pohybujeme v hranicích, které nám stanovila naše nejstarší sestra Yasmin. Yasmin sedí trochu stranou, při pratetiných slovech se dívá zahanbeně do země, protože ani ona už nenosí sukni
vyztuženou kruhy. Musíme pratetě lhát, protože by ji šokovalo, že tři dcery jejího příbuzného, který žádný její příbuzný není, v životě nenosily krinolínu. Musela jsem si ve francouzském   najít, co tohle cizí slovo znamená. Od pasu dolů trychtýř, řekla Yasmin s očima doširoka rozevřenýma. Jako ve všem ostatním i v oblasti módy si osvojuje francouzské výrazy, ale většinou je používá špatně.

Couture,naváže prateta, v dámské garderobě mají místo jen takové šaty, které se dají nosit důstojně. Když se odstraní korzet, trup je ohebný. Dnešní dívky s plochou hrudí ještě nosí vysoký pas, ale prosím pěkně, kde je krinolína?

Všechny tři na sebe bezděčně pohlédneme, hruď máme sice ohebnou, ale plochou v žádném případě.

Kde je vaše matka? zeptá se prateta.

Šla nakoupit, odpoví Yasmin. Říkala, že si pospíší, každou chvíli bude zpátky.

To je dobře, řekne prateta, ještě se musí vydrhnout schody. Já to udělám, nabídne se Selda a chce vstát, ale prateta jí přikáže, aby zůstala sedět. Zvědavě se na sebe podíváme. Prateta nás totiž jindy pořád honí, volá, kde vězíme s jejím ranním moka, a jakmile se na chvilku zastavíme, abychom si poslechly písničky z rádia, hned nás vyhání z obývacího pokoje.

Ještě jsem neskončila, prohlásí prateta. Myslíte si snad, že jsem stará?

Proboha, ne! zvolá Yasmin. Selda a já zavrtíme hlavou.

Neunikne mi nic, co se v mém domě děje. Vím, že oba vaši bratři kromě studia pracují a výdělek dávají vašemu otci. Je to jejich rozhodnutí. Vím, že se Leyla touží vdát, a pokládám to za správné.

Nejsme žádní příživníci! vyhrkne najednou Yasmin a hned skryje obličej do dlaní. Je mi to hrozně trapné. Prateta nechává Yasmin chvíli tiše plakat, ani slůvkem ji neutěší, dívám se na vrzající trnož jejího houpacího křesla a slyším, jak si Selda mne palce a ukazováky, prateta pustí rádio víc nahlas, ale pak ho hned zase ztiší.

Děti, já nesnáším soužení cizích lidí, řekne. Doufám, že váš otec najde brzy byt, potom budu šťastná a vy taky. Mně nic neujde! Halid bije vaši matku nebo jí surově hněte tělo a myslí si, že to nevidím. Já mám oči i vzadu, to mi věřte.

Ano, řeknu.

Co ano? zeptá se prateta.

Jsme vám na obtíž a já se budu vdávat a otec bije matku, řeknu a vstanu, nemám chuť se jí dovolovat, ale pak ji přece jen požádám, jestli se můžu vzdálit. Vrhne na mě rychlý pohled, zřejmě se domnívá, že mě tlačí měchýř, jak to bývá u těch s plochou hrudí, co nenosí krinolínu. Odcházím a mám co dělat, abych nezvrátila hlavu do týla a nerozesmála se. Tahle stařena! Brzy za mnou přijdou Selda s Yasmin, sedíme v kuchyni a každá se oddává svým myšlenkám. Co bych za to dala, kdybych za sebou mohla bouchnout dveřmi a šla odsud pryč. Ona je blázen, řekne Selda.

Je to papírová vosa, řekne Yasmin. Ty mrzutosti máme jen kvůli tobě, Leylo. Zanesu jí kávu na usmířenou.

Nasype do džezvy tři lžičky kávy a dvě odměrky vody a čeká u sporáku, dokud káva nezačne vřít, potom ji nalije do šálku se zlatým okrajem. Vrhne rychlý pohled směrem na chodbu, pak se skloní a upije zlatohnědou pěnu. Ve tváři se jí zračí štěstí, a když si olízne koutek úst, vzdychne jako malá holka, která konečně objevila hrnec s medem.

Yasmin jde zpříma, podnos v obou rukou, nemusí dávat pozor, aby nevylila ani kapku, pohybuje se tak, jako by celý život dělala panskou. Já se rozhlížím po kuchyni a pak jdu ke schránce na chleba. Melek Hanim nám nařídila, že chleba se nesmí uzavírat, ať to služebná děvčata dodržují.

Selda si klekne na zem, namočí dřevěný kartáč do mydlinkové vody, sevře široké držadlo a pak na kartáč tak tlačí, až se štětiny ohýbají. Začíná na prvním schodu, než vydrhne a vytře celé točité schodiště, uběhne hodina. Vezmu další připravený rejžák, namočím ho do mydlinek, nechám odkapat a klekám si na práh domovního vchodu. Dřevěná prkna se musí jen lesknout, zkoumavému úřednickému pohledu Melek Hanim neunikne jediné nevytřené místečko. Až otevře dveře a uvidí, jak se prkna a schody lesknou čistotou, ona i její manžel Hamid Bey se na nás usmějí. Dcera domu s námi ráno před odchodem vždycky probere jídelníček a večer, když se vrátí domů, zhluboka vdechuje citrónovou vůni úklidového mýdla. Melek Hanim je istanbulská dáma. Vlasy má ostříhané nakrátko, uprostřed rozdělené pěšinkou a sčesané za uši. Ústa má růžová, obočí černá, těžká víčka a mandlové oči. Řasy orámované stíny. Vypadá jako Kavkazanka, ale o kavkazských kořenech svých
předků se nechce nijak šířit. Jsme jí na obtíž a dává nám to znát. Ale některé dny s námi jedná jako se členy rodiny. Já v jejích očích získala na ceně. Přesně tak se vyjádřila: Leylo, budeš krásná nevěsta. Získala jsi na ceně. Možná se Melek Hanim těší, že mě už neuvidí. Je svérázná, Djengis si myslí, že všechny krásné ženy jsou náladové, on ani jiné nezná, ať si prý jen vzpomenu na „povahu“ bazarových krásek a na Ipek Hanim, to jsou přímo čítankové příklady.

Když Djengis vyslovil jméno Ipek Hanim, pohled mu zjihl, jako by snil s otevřenýma očima, díval se skrze mě a chvíli mlčel. Potom na mě ale pohlédl a řekl, jaká škoda, že v jeho srdci není místo pro věčnou lásku. Mám mu prý prozradit, proč k sobě ženy chtějí připoutat muže, jako je on, i když do něj byly zpočátku zamilované právě proto, že na ně nenaléhá a nenutí je ke svatbě. Můj bratr ničemu nerozumí, myslí si, že ženy žijí podle jediného zákona – článku víry, který je doživotně svazuje. Copak on se může vloupat do ženina života, chvíli si s ní pohrát a potom ji vyměnit za jinou? Melek Hanim je v Djengisově přítomnosti nejistá, ztrácí contenance, abych použila Yasminin slovník. A bratříček se tomu jen směje,
směje se i nařízení Hamida Beye o návštěvní době, kterou mají on a Tolga dodržovat. Šepot v zadních uličkách, klepy u stánků na bazaru, řeči úředníků ze sousedních vil, i tady ve velkoměstě dbají vážené dámy na svou dobrou pověst. S Djengisem a Tolgou se scházíme v cukrárně a dřív nebo později Djengis zavede řeč na dceru domu. Vyptává se, jestli zrudne, když si musí říhnout. Djengis je jako vyměněný a my jen žasneme. Tolga se od nedávna musí holit každý den, můj milovaný bratříček zvážněl, pokradmu kouká na Yasmin a ze sladkostí na otlučeném talíři někdy ochutná jen trochu. Budu první z rodiny, kdo odejde, jako že je Bůh nade mnou.

Přeložila Jana Zoubková.

Copyright (c) 2006 by Verlag Kiepenheuer & Witsch, Köln.

V sobotu 6. 5. 2006 bude Feridun Zaimoglu na pozvání Goethe-Institutu číst z tohoto románu na veletrhu Svět knihy.

Galerie

Listy

Jitku Anlaufovou (1962) lze na základě posledních samostatných výstav (Šternberk 2004; Louny 2004; Praha 2005) zařadit mezi výrazné české malířky, jdoucí vědomě svou vlastní cestou a držící si dlouhodobě vysoký standard a kvalitu vlastní produkce. Autorka patří do přelomové generace absolventů pražské AVU (1986–1992, prof. R. Kolář, M. Knížák, F. Hodonský), kteří nastoupili na českou uměleckou scénu na počátku 90. let 20. století, ve složité „porevoluční“ době. Pro tvorbu Anlaufové je typický jakýsi výrazový minimalismus, oproštěnost formy, využívající geometrické a skladebné principy stejně jako opakování (seriálnost) motivů. Obohacením v tomto směru je zapojení autorčina smyslu pro orga­nickou „živou“ hmotu (s její dočasnou životností) do racionální „nadčasové“ struktury.

Cyklus Listy vznikl v roce 2000. Jedná se o sérii drobných křehkých akvarelů na papíře s detaily rostlinných motivů (listů, květů). Anlaufová tímto krokem posouvá svůj „průzkum“ hmoty a světla do roviny konkrétního přírodního tvarosloví. V jednoduchých kompozicích si pohrává s konstrukčními principy přírody a jejich variabilitou. Do symet­rických kompozic, exaktně nezpochybnitelných, druhově (botanicky) zařazených, zasévá nepatrné odchylky, nepravidelnosti, vědomí rozmanitosti (tvarové, barevné, materiálové apod.), sleduje formální posuny jako dílo náhody, poetizuje a „zlidšťuje“ konstrukci tím, že ji individualizuje. Nechává tu plně zaznít jednotu v její rozmanitosti. Skrze vybraný detail analogicky nahlíží dokonalost celku.

Petr Vaňous

Jitka Anlaufová: Z cyklu Listy, 2000

Feridun Zaimoglu (čti Zajmolu) se narodil roku 1964 v Bolu v Turecku, vyrůstal v Německu. Studoval umění a medicínu, dnes žije a pracuje v Kielu. Jeho literární činnost je velmi různorodá: vedle románů, povídek a scénářů píše pro noviny, proslulé jsou jeho práce pro divadlo. Pozornost vzbudil již svou první knihou Kanak Sprak (1995) o životě mladých Turků v Německu. Z dalšího díla: Šátek (Kopp­stoff, 1995), German Amok (2002), Dvanáct gramů štěstí (Zwölf Gramm Glück, 2004). Jedna povídka ze sbírky vyšla česky v Německé čítance (2005). Letos vydaný román Leyla se v Německu setkal s mimořádným zájmem čtenářů i literární kritiky. Zaimoglu obdržel za svou literární tvorbu řadu ocenění, mj. Cenu poroty literární soutěže Ingeborg Bachmannové (2003) a Cenu Adelberta von Chamisso (2005).

Lenka Veselá

Knihy na dvoře Rožmberků

Scriptorium 2005, 359 s.

Obsahová skladba knihovny Rožmberků je pro dnešního čtenáře zdánlivě odtažitá věc, nicméně je to strhující sonda do duchovního světa mocného šlechtického rodu. Budeme-li v aktualizaci postupovat, pak si můžeme učinit srovnání vzdělanostní úrovně tehdejší a dnešní elity. Skvěle zpracovaná kniha potěší především historiky, kteří budou nejkompetentnější posoudit její hodnotu. Přes relativně početnou literaturu o rožmberské knihovně, dnes rozptýlené vinou pohnutých událostí po celém světě, zejména akvizičním úsilím švédské královny Kristiny za třicetileté války, je kniha Lenky Veselé dosud nejkompaktnější studií o tomto tématu. Její cenu zvyšuje CD-ROM s autorským rejstříkem, podrobnými záznamy knihovních jednotek, rejstříky zemí a měst tisku. Elektronické listování doplňují tři přílohy s faksimile Březanova katalogu, hlavního pramene k rožmberské knihovně, exlibris a supralibros a naskenované dřevořezby jako doklad výtvarné stránky knižní
kultury tehdejší doby. Knižní fond rozprášené knihovny je podroben bádání například z hlediska obsahové, jazykové a typografické skladby. Na druhé straně tuto minuciózní studii rámuje komparativní pojednání o středoevropských a českých šlechtických knihovnách 16. století. Kniha je výsledkem pečlivě zpracovaného a široce koncipovaného výzkumu, aniž by postrádala přitažlivost pro laické zájemce o kulturněhistorické otázky raného novověku.

Michal Janata

Rudolf Sloboda

Láska

Přeložil J. A. Pitínský

Větrné mlýny 2006, 284 s.

Rudolf Sloboda (1938–1995) v kontextu slovenské literatury 20. století vyčnívá natolik ostře, že ho nelze přehlédnout, minout anebo zapomenout. Rozdělení Československa přispělo mj. k tomu, že čím dál méně lidí bere do rukou knihu ve slovenském jazyce. Škoda, většina autorovy tvorby tak zůstane českému čtenáři utajena. A tak přicházejí Větrné mlýny s překladem. Pitínského citlivý převod alespoň částečně umenšuje zoufalství nad tím, že už i my musíme překládat ze slovenštiny. Láska si to však zaslouží. Ani deník, ani román, spíše umné skloubení fragmentů, kde těžko odlišit sen od skutečnosti. A syrové nahlížení reality, pro Slobodův rukopis tolik charakteristické, přestává plnit význam pouhých slov a stává se burcujícím apelem. Osoba autora, vypravěče, se převtělí do role hlavního hrdiny, aniž by autor toužil po věhlasu anebo zviditelnění, a odhaluje nedokonalý svět okolo sebe tak, aby čtenář musel někdy žasnout, někdy zvažovat, ale téměř vždy zvědavě
nahlížet, co bude dál. Vztah k dceři, stavěný jako antické téma, vztah k sobě, plný vražedné pravdivosti, autobiografické šípy mířící přímo do srdce. Láska s původním názvem Pamäti patří k tomu nejosobitějšímu, co u nás v poslední době vyšlo, a tak by kniha rozhodně neměla dojít zapomnění. A ještě jednu poznámku: překladatel doporučuje zahájit četbu kapitolou druhou v knize třetí. Radím poslechnout.

Magdalena Wagnerová

Valburga Vavřinová

Malá encyklopedie Velikonoc

Libri 2006, 384 s.

Úhledně zpracovanou a informačně bohatou knížkou, určenou „pro školu a dům“, vstoupila mladá pražská historička podruhé – a úspěšně – do stejné řeky. Po svátcích Ježíšova narození (Malá encyklopedie Vánoc) přišel na řadu fenomén Velikonoc. V malém lexikonu najde čtenář víc informací, než jaké mu nabídnou velké a drahé publikace obrazové. Knihu autorka rozčlenila na oddíl historickonáboženský (mj. pravděpodobné datum Ježíšovy smrti; původ postu; hlavní postavy a události pašijového příběhu), etnografický (slavení Velikonoc v různých křesťanských tradicích, nechybí zevrubný popis a motivy obřadného křižování na Filipínách) a gastronomický (kupř. charoset, pučálka či škvarenica). Mimořádně dobře jsou zpracovány dva okruhy: slavení Velikonoc v Praze (zde stojí za pozastavení zmínka o tympanonu chrámu Matky Boží u Týna) a samo jádro svátků, velikonoční třídení (triduum). Věci takzvaně vysoké a nízké, sakrální a profánní,
nestaví Vavřinová do kontrastu. Mnohovrstevnaté Velikonoce mají podle ní smysl jako celek. Bez snahy o bizarnost klade vedle sebe mazanec a kříž, veraikon a zajíce. Pokud se nějaký zvyk stal mrtvým, pouze ho registruje. Byla-li naopak nějaká tradice obnovena a žije, celou ji ocituje a mluví o ní v přítomném čase (liturgický zpěv Exsultet na Bílou sobotu). Spletitou látku rozčlenila přehledně a záživně, zajímavosti podání však neobětovala hodnotu poznatků.

Pavel Mareš

Annie Proulx

Zkrocená hora – povídky z Wyomingu

Přeložil Miloš Komanec a další

Baronet 2006, 302 s.

Americká spisovatelka, která za román The Shipping News získala Pulitzerovu i Národní knižní cenu, dosud zájmu našich nakladatelů unikala a jako první vychází překlad jejích povídek díky úspěchu filmové verze titulního textu. Povídkový soubor byl vydán původně pod názvem Close Range (1999), ale Zkrocená hora vyšla již v roce 1997 v časopise New Yorker, získala několik ocenění a právem na sebe v souboru strhává největší pozornost. Najdeme ji až na jeho konci, tím však jako by korunovala knihu, obsahující i další kvalitní texty. Děje krátkých příběhů se odehrávají ve Wyomingu, tedy na Američany tolik oblíbeném „Divokém západě“. Povídky ze současnosti střídají příběhy z konce 19. století, ze 30., 40. nebo 60. let 20. století, krátké črty pak třicetistránkové i delší povídky. Zkrocená hora se odehrává v rozmezí více než dvaceti let a klidně by mohla být i románem; v podobě třicetistránkové povídky má však svou údernost, sílu
a přesvědčivost. Životní příběh milostného a sexuálního vztahu dvou „drsných“ kovbojů je neokázalou romancí bez melodramatičnosti a sentimentu a současně citlivým portrétem mužů, kteří se musí celý život přetvařovat a svobodní jsou jen v divoké přírodě. Ostatně takoví jsou mnohdy i hrdinové dalších povídek, z nichž neméně dobrá je i ta první – Polostažené dobytče – o cestě starého muže do Wyomingu na bratrův pohřeb a o jeho vzpomínkách na dětství prožité na ranči.

Milan Valden

Magdalena Wagnerová

Papíří – naděje pro figurínu

Dybbuk 2005, 248 s.

Papíří je prvním románem autorky dětské literatury pro dospělé. Není proto divu, že se sem vkrádají pohádkové motivy: činy i dialogy protagonistů jsou komentovány neživými objekty, jako je nábytek, knihy, figurína nebo jelen z obrazu. Prolínání živého a neživého, které pro svou četnost může působit jako manýra, je podstatným prvkem kompozice románu. Věci působí jako alter ega postav. Proto se také „dantovskou“ průvodkyní po světě románu stává figurína jménem Beatrice, která zastupuje druhé já své majitelky Šárky. Šárka do příběhu vkročí jako femme fatale, která i přes svůj handicap (kulhá) oslní trojici mužů – svého nevlastního bratra Jiřího, jeho syna Martina a Jiřího přítele Davida. Slibný základ zápletky ale směřuje k momentu zklamaného očekávání a postavy se stávají především aktéry svých rádoby poučených dialogů a samomluv, za mnohoznačného zavírání očí jelenů z obrazu, popřípadě pasivními vnímateli vložených textů či směšnými oběťmi svých
komplexů. Snaha o „pohyb“, která se dá vysledovat jen u Šárky (třikrát se přestěhuje), se potom nutně jeví jako násilná. Nevyplývá z vnitřní dynamiky textu či z logiky děje, ale spíš z autorčiny snahy naplnit konstrukci. Název knihy Papíří (slovo nepočitatelné, s významem množství) ovšem naznačuje, že máme před sebou dílo, které nelze jednoduše zařadit a interpretovat. To je také důvodem, proč knihu otevřít a utvořit si na ni vlastní názor.

Helena Vyplelová

Jan Pelc, Andrej S. Kostić

Basket Flora 2: Démon zločinu kandiduje

Maťa 2006, 54 s.

Aktuálně před červnovými volbami vyšel druhý díl do komiksové podoby zpracovaných dobrodružství policisty Basketa Flory, drsňáka, který se nezastaví před ničím a proti němuž je většina zločinců partou svatoušků. Děj je zasazen kamsi do postapokalyptické doby, do industriálního prostředí, kde zločinnost jen bují a podsvětí šéfuje člověk označovaný jako „démon zločinu“. Právě on si založil stranu Bílých, a tak nejpve musí získat dost podpisů pro její registraci (podepsat musí mimina i čerstvě mrtví) a poté rozjede reklamní kampaň. Papír se však dá pořídit jen za valuty, k nimž mají přístup pouze vládnoucí strany; Démon proto začne papír vyrábět i z kůže, takže se začnou ztrácet lidé, nejčastěji dělníci, protože „lopaty volby nezajímají. Pořád remcají, že politika je svinstvo, že to slušného člověka nemůže zajímat a tak.“ Po Démonovi jde ale Basket a jeho podřízený Stulík. Basket přitom Stulíkovi nejprve sní kus nohy (na posilněnou), poté ho
polije kyselinou sírovou (aby mu umyl hlavu) a nakonec mu nechá na znetvořený obličej přidělat rozžhavenou železnou masku. Z komiksu čiší snaha po vtipnosti, brutální a absurdní humor však většinou čerpá z již známého a ničím novým nepřekvapí, tudíž ani příliš nepobaví. Kostićova kresba mi pak trochu připomíná nepovedené pokusy o dětský komiks na počátku devadesátých let. Těžko říct, komu je Basket určen – puberťákům, policistům nebo politikům?

Jiří G. Růžička

Ladislav Tondl

Racionální činnost a svět artefaktů

Filosofia 2005, 127 s.

Autor se v knize zabývá teorií poznání a znalosti, znakovými procesy, zejména jak probíhají při vytváření technologických prostředků (atrefaktů). Důraz je kladen na racionální myšlení; jím se odhalují nové podoby komunikativního jednání i vlastní tvůrčí činnosti, jež mají vést k hledání nových možností racionálního myšlení a rozhodování. Cílem je pak integrace nejrůznějších poznatků, aby mohlo dojít k jejich účinnému praktickému využití. Ke správnému rozhodnutí je třeba mít i odpovídající výrazové prostředky. Autor se zabývá nutností vyhledávat stále lepší pojmový rámec, kterým jsou vyjadřovány naše znalosti a poznání. Proměnou pojmového rámce může dojít i k vyhledání dokonalejších znalostních alternativ, což vposledku může podnítit tvůrčí aktivitu. Tondl se zaměřuje zejména na tvůrčí aktivitu technických pracovníků, manažerů – a jim je především určena tato kniha. I oni však mohou využívat poznatky z oblasti umění
a autor poukazuje na analogii umělecké tvorby a technologické kreativity. Kniha úspěšně dospívá k určité syntéze uměleckých, vědeckých a technologických poznatků a principů tvůrčí činnosti. Svým obecným pohledem do problematiky racionálního myšlení a jednání umožňuje vyjasnit prvotní chaos, spjatý se vznikem problému, a pootevírá dveře k jeho správnému pojmovému zpracování, ke specifikaci jednotlivých kroků vedoucích k jeho řešení.

Jiří Olšovský

Jan Kaplický

Album

Přeložila Veronika Volhejnová

Labyrint 2005, 207 s.

Podpis Jana Kaplického naleznete nejen v encyklopediích designu a architektury, ale i na zakládacích listinách londýnského pokrokového studia Future System, v seznamu spolupracovníků NASA či pod projekty mnoha moderních budov, jako jsou Lord‘s Media Centrum či obchodní dům Selfridges v Birminghamu. Kaplického produktivita, hledání nových forem, snaha odpoutat se od povrchu, vymanit se z přítomnosti a hledět do budoucnosti, neustálé pochybování a vnímání okolních podnětů se stalo základem nejen pro jedinečné projekty, ale i pro knihu esejů Album. Kniha není důmyslně komponovanou strukturou v souladu s jeho architektonickými výkresy. Je spíše dynamickým deníkem. Záznamy míjeného se setkávají s životními otázkami i pestře volenými citáty. Organická kompozice je provázena rozsáhlou koláží fotografií a obrazů, které podtrhují umělcův vnitřní svět a odhalují jeho myšlenkové proudy, inspirace, vášně i přání. Síla
knihy nezůstává pouze v prvotním nadšení z barevných střípků, ale vychází z tvůrcovy aury a skromnosti. Album tedy není jen pohledem do umělcovy duše, ale spíše portrétem současného světa, radou, jak vnímat, jak se inspirovat zdánlivě všedním, pomůckou, jak nenechat uniknout to důležité v současném chaotickém spletenci.

Kateřina Svatoňová

Ada Pryerová

Deset let na Borneu

Přeložil Pavel Vereš

BB art 2006, 230 s.

Reprint cestopisu z roku 1894, psaný manželkou Williama Burgesse Pryera, průkopníka britských obchodních zájmů na Borneu. V předmluvě editorka Susan Morganová prezentuje „Adinu knížečku“ jako bedekr, příběh a zeměpisnou studii zároveň. Bystrá pozorovatelka popsala zvyklosti původních obyvatel a přírodu míst, která byla též kulisami námořních románů Emilia Salgariho a Conradova Lorda Jima. Jsou to místa, kde vládl legendární malajsijský „tygr“ Sandokan, kraje, kde se rozkládá město Sandakan se stejnojmenným přístavem, s džunglí plnou šelem, orangutanů, nosorožců a hrůzostrašných lovců lebek. Kniha je studií koloniálního způsobu myšlení – tak jak prezentuje z hlediska bílé dámy život domorodců a reálie: ilustrativní je zmínka o nosorožcích, „ohavných protivných potvorách, které dosud neprojevily nejhorší vlastnosti, jež se jim připisují“. Jak to dopadá s nosorožci v nynější době, kdy se již nepořádají lovy pro trofeje a zábavu,
je známo. Podobně působí až tragicky naivní vize hospodářského rozvoje Bornea jako jedné z nejúrodnějších zemí na světě, která měla poskytovat výdělek stále se zvyšujícímu počtu lidí, kde měly lesy ustupovat zemědělské půdě a přibývat vesnic a měst. Pryerové kniha je časová a působí jako zajímavá kuriozita ke srovnání s dneškem.

Vilém Kozelka

Halina Beresnevičiūtė-Nosálová

Litva

Libri 2006, 191 s.

Dějiny Litvy jsou fascinující a děsivé zároveň: nejarchaičtější jazyk v Evropě, dědictví dlouho praktikovaných pohanských kultů, zažité katolictví jako odkaz společného polsko-litevského státu, nadvláda carského Ruska, éra samostatnosti mezi dvěma světovými válkami, období sovětské, německé a pak opět sovětské diktatury. Tak by se daly ve stručnosti definovat hlavní body litevského dějinného údělu. Shodou okolností vyšly přesně před deseti lety rozsáhlé Dějiny pobaltských států. Čtenář se v těch stručných může seznámit s hlavními body litevské historie, od baltských kmenů ke vzniku středověkého litevského státu (velkoknížectví), formování státoprávních vztahů mezi Polskem a Litvou až k „republice obojího národa“. Moderní dějiny jsou v pojetí mladé litevsko-české historičky dobou formování litevského národa, jeho jazyka a kultury v 19. století. Pečlivě je zde popsána polonizace litevské šlechty a složité období „romantismu
a zemského vlastenectví“. Tyto kapitoly jsou nejoriginálnější a přinášejí i pro odborníka zajisté řadu podmětů. Bolestné dvacáté století je přiblíženo s viditelnou snahou o odstup a objektivitu. Závěrečné přílohy, slovníček a několik odkazů čtenář ocení.

Ivan Malý

Adolf Loub

Fauvistovy eskapády v podzimních plískanicích živobytí

Oftis 2005, 100 s.

Vydat sbírku básní autora, jehož jméno rozhodně nepatří mezi komerční magnety, je jistě obchodním rizikem s mizivou nadějí na úspěch. Nicméně je to počin chvályhodný, protože Adolf Loub, který není ve svých sedmdesáti osmi letech rozhodně začátečníkem, píše dobré verše. Bývalý učitel a operetní zpěvák pravidelně publikuje své básně již od počátku 90. let a jeho sbírky vydala například Votobia nebo Petrov. Loubova tvorba se vyznačuje především hravostí a u sbírky z konce loňského roku tomu není jinak. Typickým znakem básní je fakt, že jsou přesně datovány, ale za hlavní atribut jeho tvorby považuji bezmeznou experimentálnost. Ve sbírce Fauvistovy eskapády v podzimních plískanicích živobytí, jejíž podtitul zní 777 expresionistických dvojverší, dokazuje nejen lásku k rodnému jazyku, ale také zalíbení v aforismech. Nepřehlédnutelný je také autorův sebeironický podtón, který prostupuje neopakovatelnými slovními hříčkami. Například hned ve třetí básni
píše: „nevím kdy a taky čím/ zaujmu tě, přesvědčím!?“. Jak napovídá název, sbírka se nese v duchu projevu umělcovy duše a osciluje v jistých momentech ve formě karikatury okolního světa. Sbírka Adolfa Louba není rozhodně určena běžnému čtenáři, ale ti, kteří se nechají rádi osvěžit hrou slov a intelektuální intencí, budou při jejím čtení potěšeni.

Robert Hladil

Edvard Hoem

Mors og fars historie

Forlaget Oktober 2005, 207 s.

Příběh, jenž chce odhalit kořeny vztahu vlastních rodičů, by mohl na první pohled zavánět sentimentalitou. Edvard Hoem (1949) je však zkušený vypravěč, který se nenechá nalákat na tenký led povrchního milostného románku. Životní osudy jeho rodičů také nejsou tím pravým podkladem pro červenou knihovnu. Hoemův otec Knut měl jako nejstarší syn dle norských zvyků převzít rodinný statek. Mladého snílka však mnohem víc lákala dráha laického kazatele. Na svých kazatelských poutích údolím Gudbrandsdalenu potká mladou kuchařku, která se nešťastně zamilovala do německého vojáka. Je konec války, Kristine porodí dceru a voják od ní zbaběle uteče. Setkání autorových rodičů ani jejich svatba v roce 1947 není bouřlivým citovým vzplanutím. Knut není líčen jako statečný rytíř, který se ujme padlé princezny. Potřeba nalézt životní oporu je silnější než láska. Osudy Knuta, který je většinu času na cestách, a jeho ženy Kristiny, která celý život zasvětí dětem a práci na statku, nejsou
jen osobní vzpomínkou, ale i příběhem poválečného Norska. Nelítostné a brutální zacházení se ženami, jež měly poměr s německými vojáky, je jednou ze smutných a nepříliš medializovaných částí norské historie. Nikdy asi nebude dost silných příběhů o obyčejných lidech, které přes svou intimitu vypovídají také o světě. Snad proto oslovil poslední Hoemův román kritiky a byl v letošním roce nominován na Cenu severské rady.

Barbora Závodská

Večerní se slunce rdí

nad horami stoje,

po obloze západní

lučí záře svoje.

Pod horami modrými

jezero se šíří,

nad vodami hladkými

červánky se pýří.

K vodám louka zelená

znenáhla se níží,

po ní stáda bekotná

napájet se blíží.

Do jezera vinice

řádná zasahuje,

výsost její sklepnice

čistá korunuje.

Na hladině jezera

vše se opakuje,

hory, záře večera,

slunce zobrazuje.

V mém též oku ozdobně

vše se vypisuje,

v mém i smyslu nadobně

vše se opětuje.

Do milé pak češtiny

měním obraz krajiny;

a ta v smyslu do tisíce

zmnožuje se víc a více.

Šedesát let, jež letos 6. 4. uplynuly od smrti kritika a spoluzakladatele revue ŘádJana Franze (1910–1946), připomněla revue Souvislosti č. 1/2006 samostatným tematickým blokem. Otevřel jej medailon od Miloše Doležala (s. 185–187) a uzavřely výbory z dopisů, jež Franzovi posílali jeho liteární přátelé Bohuslav Reynek (s. 209–217), Jan Čep (s. 218––229) a Jan Zahradníček (s. 230–240).

Na II. sjezd Svazu čs. spisovatelů v dubnu 1956 se jako na historickou událost rámovanou XX. sjezdem komunistické strany Sovětského svazu (14.–25. 2. 1956) a potlačeným maďarským povstáním v listopadu 1956 podíval historik Jaroslav Bouček v Listech č. 2/2006.

„Mezi dvěma exily“ by mohl znít podtitul Vzpomínek 1945–1968 Eduarda Goldstückera (G plus G 2006), jež v Mladé frontě Dnes 19. 4. 2006 recenzovala Lucie Drahoňovská.

Mezinárodní bohemistickou konferenci o Bohumilu Hrabalovi, jež proběhla ve dnech 27.–29. 10. 2005 v Udine, zhodnotila v Revolver Revui č. 62 (březen 2006) Lucie Bartoňová. – V témže čísle podrobil Rajendra Chitnis tvrdé kritice sborník z konference Literatura určená k likvidaci (Brno, 26.–27. 11. 2002). Například Mojmíru Trávníčkovi, autoru jednoho z příspěvků, vytkl, že je „zjevně příliš úzkoprsý na to, aby se zmínil o prozaické reportáži Julia Fučíka nebo alespoň o Kunderově veršovaném přepracování Máchy a Fučíkova mýtu ve skladbě Poslední máj“ (RR, s. 233). „Ve sborníku implicitně věnovanému nezapomínání to vypadá obzvlášť podivně,“ dodal kritik.

Nad exilovými prózami Věry Linhartové rozvažovala v Tvaru č. 7/2006 Veronika Košnarová.

V jubilejním medailonu Samuela Becketta (Haló noviny 13. 4. 2006) došel Tomáš Hejzlar k názoru, že jeho hry „nejsou zdaleka tak nudné, jak je tomu u některých titulů Havlových“. Jako argument uvedl, že „Beckett byl totiž kromě filozofického cílení také šikovným, nezvalovsky rafinovaným akrobatem dějové adaptace – a zejména realizační konstrukce. Ani chmurnost tudíž u něho vlastně není zcela pesimistickou podívanou.“

František Knopp

Německo

V Německu se v posledních dnech rozproudila poměrně emotivní debata, přesněji řečeno jde o hádku mezi Německým literárním fondem a časopisem Volltext na jedné straně a takzvanými domy literatury (v němčině Literaturhaus; u nás nemá tato instituce bohužel žádnou obdobu) spolu s Literárním kolokviem Berlín na straně druhé. Podstatou celého sporu není nic zásadnějšího než peníze. Německý literární fond v Darmstadtu odsouhlasil na svém posledním zasedání projekty na podporu německé literatury ve výši 700 000 eur: z toho 300 000 jako dotaci časopisu Volltext a jeho zvláštnímu vydání k frankfurtskému knižnímu veletrhu, které by mělo představit nejvýznamnější beletristické novinky letošního roku. Zvláštní vydání má vyjít v nákladu jeden milion výtisků a bude distribuováno do škol, univerzit, samozřejmě knihkupectví a i dalších veřejných míst, kde lze zastihnout potenciálního čtenáře. Tato, na dosavadní
poměry jistě nebývalá kampaň vyprovokovala vášnivé reakce ze strany domů literatury, a to nejen pro výši částky přislíbené podpory ze strany fondu, tj. státu. Obvinění z konfliktu zájmů padlo vůči lektorovi fondu, který příležitostně píše pro Volltext. Za protestem se evidentně skrývají také obavy z posílení pozice Volltextu vůči jiným periodikům zaměřeným na literaturu. Pro úplnost nutno dodat, že časopis Volltext i fond prohlásily, že jde o částku maximální a výše potřebné dotace bude jistě „nižší“ vzhledem k očekávanému rozsahu inzerce. Časopis Volltext, který vychází v Rakousku od roku 2002 asi šestkrát ročně, uveřejňuje ukázky z beletristických novinek, rozhovory a krátké recenze současné německé literatury. Uvedený spor, který je důkazem toho, že i literární branže je místem pro ostré lokty a osobní výpady, zastínil v německém tisku jinou debatu, kde jde rovněž o literaturu. Nová kniha Volkera Weidemanna, která mapuje vývoj
německé literatury po roce 1945, rozdělila literární kritiky na dva tábory. Na jedné straně stojí ti, kdo od kritiky očekávají analýzu a precizní rozbor, na druhé straně pak jejich oponenti, podle nichž má kritik zprostředkovat osobní dojem z díla a příliš nehloubat nad nějakou strukturou textu. Tato diskuse je mnohem víc než jen debatou nad jednou knihou – je to debata o budoucnosti literární kritiky.

Eva Vondálová

A pak se Alexej Vasilivič rozplakal. Stál na návsi rozervané hlubokými výmoly, skloněný přes řidítka svého bicyklu a plakal, utěšován rozrůstající se skupinkou přátel.

Přibližně po hodině jsme opustili rychlostní silnici z Oděsy do Tiraspolu, vedoucí podél rozlehlých lánů ozimné pšenice, a zabočili doleva. Nezpevněná cesta vinoucí se přes mírné kopce se zde zařezávala do pole a po několika kilometrech se ztrácela v osadě, jejíž stavení byla nedbale roztroušena v krajině. Teprve když jsme zastavili a ohledávali místo pěšky, všimli jsme si, že Šerbanka byla stará vesnice, které se nevedlo jinak než mnoha jiným obcím na jihu Ukrajiny: ve vesnici a kolem ní byly rozesety kolchozy, které svými velkokapacitními užitkovými budovami zrušily uspořádané řady domků, vzaly vesnici rolnickou strukturu a vnutily jí strukturu agrárně-průmyslovou. Teď, třináct let po rozpadu Sovětského svazu, se budovy kolchozu nacházely v tak zbědovaném stavu, na který by domy, které kdysi patřily sedlákům a řemeslníkům, potřebovaly sto padesát let.

Procházeli jsme Šerbankou a viděli, že tady neskončil jenom starý svět, nýbrž i svět nový, který kdysi s pýchou zničil svět socialistického pokroku. Vedle chatrných domů, které svými láskyplnými detaily tu a tam svědčily o svých majitelích, jejichž hroby byly již dávno zarostlé, se rozpadaly pyšné monumenty beztřídní společnosti, jejíž budovatelé očividně věděli, že tato stavení nemusí přetrvat více než jednu, dvě generace.

Nechali jsme auto na místě, kterému se dalo říkat náves jen proto, že tady bylo víc lidí než kdekoliv jinde. Na svých bicyklech se lidé vyhýbali dírám plným vody v bahnité vozovce, před sebou strkali přetížené káry, seděli na kozlících koňských povozů, které se pomalu kodrcaly na cestě, postávali ve skupinkách a kouřili. Na jedné straně náměstí visely na jednopatrové, zchátralé budově obecního úřadu roztřepené modrožluté ukrajinské vlajky; na druhé straně čněla mohutná tmavo­hnědá, na okrajích začerněná stavba, s níž, z hlediska úměrnosti, nebylo něco v pořádku: úzké průčelí působilo jako odstřelené, střecha vypadala oholeně, a dlouhá boční stěna se vypínala vysoko nad cestu. Loudali jsme se hlavní ulicí vesnice jménem Alsasko, kdysi věhlasné svou krásou, a cítili se bezradně kvůli spoustě nelidské ohavnosti.

Většina lidí si nás zvědavě a přátelsky měřila, jako by se na cizince snažili působit vstřícně. Protože jsme jim neposkytli žádnou příležitost, obrátil se na nás pětašedesátiletý muž sám od sebe. Drobný a útlý, s hranatým obličejem, hovořil hrdelním hlasem a před sebou
tlačil kolo, které bylo pod nánosem provizorního zeleného laku úplně rezavé. Když zaslechl, že jsme přijeli z Rakouska, opatrně se zeptal, jestli náhodou z Rakouska nepocházel taky Hitler, a vzápětí, jako by se kál za tuto netaktnost, dodal, že i válka byla zlá. To opakoval častěji, a pokaždé to znělo jako výzva ke sbratření. Ve společném názoru, že válka byla zlá, by měly být zrušeny všechny rozdíly, které mezi námi byly, původ, národnostní příslušnost, povolání, věk, pohled na Šerbanku a svět.

Alexej Vasilivič tady žije pětatřicet let. V kabátku od montérek a s čepicí na hlavě by ho člověk považoval za nějakého dělníka mířícího na stavbu, jenže ve skutečnosti to byl inženýr v důchodu a vracel se z nákupu. Ano, tuhle vesnici kdysi založili Němci, Němci z Alsaska, kteří vesnici pojmenovali podle staré vlasti, z níž odešli, jenže poslední Němci prý ves opustili dlouho předtím, než se sem přistěhoval on. Alexej Vasilivič to považoval za smutné, válka podle něho byla taky zlá věc. Jako stavební inženýr se nad domy Němců rozplýval, byly postaveny z krásného mušlového kamene, který se těžil v okolí nedalekých liman, a střechy pokrýval rákos, hojně rostoucí na jejich březích. Limana je turecké slovo pro lagunu, tady, nedaleko Černého moře, se nacházelo mnoho liman, mělkých jezírek, mrtvých ramen řek, mořských jazyků, oddělených od otevřeného moře nejčastěji jenom písečnými nánosy.

U přinejmenším padesáti domů ve vesnici nahradil Alexej Vasilivič střechu, rákos vyměnil za moderní, levnou krytinu, která má kratší životnost, a postavil tady i hodně domů. Ty teď ovšem byly, jak sám připustil, ještě v horším stavu než německé domy, postavené už v polovině 19. století, kdy ves jménem Alsasko zažívala své nejkrásnější časy.

Alexej Vasilivič vyprávěl o své práci, ale nevypadalo to, že by byl na její výsledky příliš pyšný. Musel pracovat s nekvalitním materiálem a jeho zadavatelé neměli žádný vkus. No třeba támhleta příšernost za námi! Zdráhal se to říct, ale nebyl na vině právě on? Mezitím se kolem shromáždilo osm, devět vesničanů, vměšovali se do hovoru tu s opravami, tu s vysvětlením a souhlasili s Alexejem Vasilivičem, když mezitím zopakoval, že válka byla špatná věc. Nikdo z nich neřekl, že sem zavlekli válku národní socialisté; byla to válka sama, koho žalovali jako zločince, a v této personifikaci nabízel Alexej Vasilivič německy mluvícím návštěvníkům historické usmíření.

Alsaský katolický kostel byl vystavěn v druhé polovině 19. století a o sto let později, poté, co obec opustili její obyvatelé a změnila své jméno, podlehla mohutným změnám. Když se z Alsaska stalo ruské Stěpnoje a zřítila se kostelní střecha, byl kostel přestavěn na sportovní halu. Hlavní loď se proměnila na tělocvičnu, v postranních lodích byly instalovány převlékací kabiny a sprchy. Tehdy byl Stěpnoje mimořádně výkonný kolchoz, kde se chovalo 24 000 prasat, v provozu bylo téměř sto traktorů, školka, pravidelná autobusová linka do Oděsy. Tak úspěšně hospodařící obec potřebovala také tělocvičnu pro mládež, zatímco kostel bez střechy už nepotřeboval nikdo. Neboť Němci, kteří se v kostele modlili a zpívali, byli do jednoho pryč, většina z nich uprchla v roce 1944 do Trecksu, jakmile se wehrmacht stáhl z této části zpustošené Evropy, a ostatní byli už v průběhu velkých čistek ve třicátých letech nebo okamžitě
po válce odvlečeni na Sibiř, do Kazachstánu nebo Kyrgyzstánu.

Alexej Vasilivič trpěl tím, že vedl přestavbu, která z již nevyužívané sakrální budovy vytvořila velmi využívanou profánní budovu. Řekl jsem mu, že za zřícení střechy nemůže; že to nebyl on, kdo do Německa deportoval potomky oněch Němců, kteří v roce 1818 obec Alsasko zakládali, a že to nebyl on, kdo je odvlekl do asijské stepi; a že to možná nebylo tak špatné, když se z rozpadlého kostela, kam nikdo nechodí, vytvoří prostor pro lidi, kteří se tam mohou scházet, aby dělali něco, co jim vnese trochu radosti do života, který je bezesporu tvrdý až až.

Alexej Vasilivič to nechtěl slyšet. Nevrle trval na své vině a odmítal jakékoli odpuštění. Mohl za to on, že nakreslil plány a vedl stavební práce. Ale spravedlivý bůh ho potrestal! A pak začal mohutně a usadavě plakat. Po strastiplném životu zemřela vloni jeho dcera, bylo jí sedmadvacet a umřela ve stejné víře, v níž teď žije on, tedy že ji bůh potrestal za otcovy hříchy. Lidé ho konejšivě poplácávali po ramenou, ale přitom souhlasně pokyvovali hlavou na jeho sebeobviňování a byli přesvědčeni, že spravedlivý bůh, v něhož zase všichni věřili od té doby, co se po partaji, jež slibovala spravedlnost na zemi, slehla zem, nechal zemřít dceru na rakovinu, když její otec zneuctil svatostánek boží.

Když Ukrajina vyhlásila v roce 1991 nezávis­lost, stalo se z vesnice Alsasko, která se dlouhou dobu jmenovala Stěpnoje, ukrajinská Šerbanka. Na provoz tělocvičny už dávno nebyly peníze; školka byla zavřená, denní linka od Oděsy zrušena, traktory zrezivěly a 24 000 prasat chovají někde jinde. Šerbanka už nepodléhá sovětskému dohledu ani sovětské péči, na Šerbanku zkrátka zapomněl svět, nový stát i ustavičně se střídající vlády. V této do bláta se propadající vsi už není téměř nic, kromě lidí, kteří do jednoho vypadají straší, než ve skutečnosti jsou, a kteří se domnívali, že dřív, když ještě Ukrajina patřila k velkému Sovětskému svazu a každý si nemohl dělat, co se mu zachtělo, bylo všechno mnohem lepší. Ale v Šerbance přece jen něco zbylo. Na horním, od ulice odvráceném konci kostela, kde se již šedesát let nikdo nemodlí a dobrých deset let se už necvičilo, v zadním rohu temné budovy, byla připevněna velká cedule. Tam, kde
dřív býval oltář, je dnes karaoke bar.

Přeložil Tomáš Dimter.

Ukázka je z německého originálu Die versprengten Deutschen. Unterwegs in Litauen, durch die Zips und am Schwarzen Meer © Paul Zsolnay Verlag Wien2005.

Karl-Markus Gauß přijede do Prahy 6. 5. 2006.

Na místo, kde někdo zahynul nečekanou a násilnou smrtí, se ve Skandinávii někdy pokládají květy. Květiny tam zůstávají několik dní. Chilané budují památníčky podobné miniaturním kostelíkům a často je, krom spousty dalších věcí, vyzdobí obrázky zemřelého a nějakou básní či biblickým citátem. Na takové památníčky narazíte po celém Chile a všechny vyprávějí o tom, že zrovna tady někdo zemřel náhlou či tragickou smrtí. S láskou a s úctou se jim říká animitas, neboli dušičky. Pokud člověk takovou kapličku někde u cesty, pod mostem nebo kdesi u zdi spatří, pomyslí okamžitě na to, že má co do činění s una animita, tedy s dušičkou. Místo, kde kdosi zemřel, se spojí s duší mrtvého a člověk je zpravidla obchází s nábožnou úctou.

Můj úžas pramenil z faktu, že jsem si na žádnou dušičku v parku nepamatoval. A to bych si troufal tvrdit, že ho znám jak své boty. Mé rozpomnění spočívalo jedině v tom, že jihoamerické katolické fenomény, na které mám v Dánsku sklony dočista zapomínat, tvořily přirozenou součást mé chilské minulosti.

Pomalu jsem se blížil. Byl to hodně starý strom, rozložitý a silný. Obkružovala ho jakási betonová zídka, sice nepříliš vysoká, přesto však budila dojem, že strom chrání. Na kmeni a na betonovém půlkruhu kolem něj visely stovky dřevěných a kovových destiček, do kterých byl vyryt nápis Gracias Marinita: Díky, Marinko. Na strom byly přibité nebo přilepené novější i desítky let staré dětské hračky a pár jich leželo i na zemi.

Střed té přebujelé scenerie tvořila vybledlá fotografie připevněná na strom. Ze svého stanoviště jsem neviděl úplně zřetelně, co na fotce je. Nebylo ovšem pochyb, že tahle dušička byla dětská.

Většina dušiček žije tichým a neveřejným životem. Pečuje o ně rodina a přátelé, kteří tu čas od času zapálí svíčky a položí čerstvé květiny. Některé staré dušičky chátrají a mění se v to, čím jednou bude vše, v zem a v prach.

Ale existují i takové, které časem začnou platit jako milagrosas, neboli dušičky, o kterých se proslechne, že dokážou dělat zázraky. Většinou se k nim lidé uchylují v osobních svízelích a nesnázích, když mají dluhy, jsou nezaměstnaní, mají zlomené srdce či potíže se střechou nad hlavou, jsou nemocní nebo se jim hroutí rodina. Když jsem byl malý kluk, někdo z mého okolí se vždycky k dušičce utíkal a prosil o pomoc onen svět. A mně to nikdy nepřipadalo divné. Tak to prostě bylo.

Dušička, na kterou jsem hleděl, byla bezesporu velice zázračná. Výzdoba stromu i okolí překypovala stovkami projevů vděčnosti.

Několik lidí se tu právě modlilo, zřejmě obligátní otčenáš a zdrávas. Někdo zapálil svíčku, aby „zaplatil“ za nějakou tu službu, kterou mu dušička prokázala. Na lavičce poblíž sedělo několik dětí a strom i jeho oltáříčkovou přístavbu mlčky a nehnutě pozorovaly.

Po několik minutách se i mne při pohledu na strom, který důrazně připomínal ještě jiný svět vedle toho našeho nebo po tom našem, zmocnila zvláštní nábožná úcta a já přistoupil k asi šedesátiletému muži, který v neokázalém stánku prodával svíčky, zápalky a cigarety. Zeptal jsem se ho, co se tomu děvčátku přihodilo.

Dlouze a klidně se na mě zadíval a pak odvětil:

„Stalo se to v pětačtyřicátém. Znásilnil ji otčím a potom jí usekl hlavu. Zrovna tady u toho stromu. Bylo jí pět let.“

„To je zvláštní,“ já na to, „ale jako kluk jsem si tu hrával. Plaval jsem tamhle v jezírku a lezl po stromech, právě tady… Ale na tu dušičku si nevzpomínám.“

Zasvěceně se usmál:

„Ale to víte, že jste ji viděl. Ale přitom jste ji neviděl. Něčeho si člověk všímá až s věkem.“

Chtěl jsem ho popíchnout, aby pokračoval, a tak jsem mlčel.

„Víte, moje matka o tu dušičku pečovala celý život, a já to přitom zjistil, až když umřela. Od té doby sem chodím denně… v matčině práci tu pokračuju už skoro šestnáct let.“

Posadil jsem se na velký kámen vedle jeho krámku. Vyrostl v téže chudinské čtvrti jako já. To je náhoda! Oba jsme, každý očima jinak starého člověka, byli svědky dramatického útěku trestanců z nedalekého vězení pro nejtěžší zločince.

Rázem jsme trochu zvážněli a pustili se do debaty o údělu chudých, o povinnostech člověka, o osudu, o životě po smrti a samozřejmě i o Bohu, který tím, že nás poslal na pouť světem, dozajista něco zamýšlel.

Pokud je mi známo, katolická církev se vždy vyhýbala zaujmout stanovisko k animitas milagrosas. Přísně vzato ten fenomén s křesťanstvím nic společného nemá, jenže katolická církev už dávno pochopila, že v Jižní Americe je dohled nad dodržováním teologických dogmat dosti tvrdý oříšek.

„Z toho vašeho stánku jste už určitě viděl kdeco…“ nadhodil jsem.

„To si pište,“ utrousil jakoby sám pro sebe.

Poprosil jsem ho, aby mi vyprávěl o nějaké pozoruhodnosti, které byl svědkem. Nechtěl, a pro své odmítnutí udal hned několik důvodů. Já ale naléhal a on se nakonec podvolil. Když pro mne vybíral nějakou tu historku, na okamžik se zahleděl kamsi k jezírku. Pak se otočil ke stromu:

„Můžu vám povědět tu o dlažbě.“

Všiml jsem si, že před stromem bylo několik čtverečních metrů země pokryto dlážděním.

„Přihodilo se to dávno, ještě než armáda park přejmenovala a oplotila ho. Bylo pondělí, hodně pozdě večer. Však víte, pondělky jsou dušičkové dny.“

Přikývl jsem, ačkoli jsem to nevěděl.

„Seděl jsem přesně tady a kouřil. Jakýsi stařec právě dušičce něco platil, modlil se a tak vůbec. Byli jsme tu jen my dva, každý ve svém koutě noci. Všude hrobové ticho.

Od keřů někdo přicházel (prodavač máchl rukou tím směrem). Nějaký úhledně oblečený muž kolem čtyřicítky. Ptal se mě, jestli mu dušička může pomoct. Byl úplně bez sebe. Odpověděl jsem mu stejně jako spoustě jiných zoufalých lidí, kteří sem přijdou. Nikam jinam si pro pomoc stejně jít nemůže, a tak to klidně může zkusit tady u dušičky.

Říkal, že přišel o motorku, o drahý německý motocykl značky BMW. Pracoval na těžko dostupném místě mimo Santiago a na té motorce byla závislá celá jeho rodina. Bez ní prý určitě přijde o práci.

Vždyť víte, jaká byla v prvních letech diktatury bída, většina Chilanů tenkrát doslova hladověla. Tomu muži se o nové motorce mohlo jenom zdát. Když se ptal, jestli mu podle mého dušička může pomoct motorku najít, vypadal, jako by se styděl.

Vtom se ale něco přihodilo. Stařec už byl u stromu hotový a zamířil k nám. ‚Promiňte, ale noc je tichá, a když jsem se modlil a děkoval dušičce, vyslechl jsem váš rozhovor. Já našel motorku.‘

 Ti dva spolu odešli.

Ani ne za hodinu se muž vrátil, ještě rozrušenější než předtím. V zahradě toho starce stál opravdu jeho drahý německý motocykl! Upřímně přiznávám, že jsem navzdory všem těm neuvěřitelným příhodám, které jsem tu za ta léta viděl, nechtěl věřit svým uším.

Muž nebyl mocen slova. Zázrak zachránil budoucnost jeho rodiny. Když ono to ale působilo tak jednoduše a přirozeně, že bylo absurdní říkat zázrak. Vždyť dušičku ani o nic požádat nestihl. Muž se na mě mlčky podíval. Pomohla mu dušička z onoho světa… anebo ne?

Řekl jsem mu, že rozhodnout se bude muset sám.

Muž se zamyslel. Přese všechno se jeho trápení skončilo u toho stromu. Co když mu motocykl opravdu vrátila dušička? To by v žádném případě nemohl odejít, jako by se nic nestalo.

‚Co můžu pro dušičku udělat?‘ zeptal se mě.

A já mu odpověděl, že zimní déšť udělal kolem stromu učiněné bahniště a lidé si tu špiní šaty a boty. Co takhle to tu vydláždit?

Na druhý den dopoledne dorazili dva řemesl­níci.“

Nemohl jsem se ubránit pomyšlení, jak by se asi kodaňský magistrát tvářil na to, kdyby v O/rstedově parku někdo začal pokládat dlažbu. Hm… vlastně co by Dánové řekli na to, kdyby někdo v obecním parku vystrojil strom a navíc ho uctíval jako zázračnou svatyni.

„Tak to byl příběh o dlaždičkách,“ zakončil tím svým, možná až příliš nevzrušeným hlasem. „Ale věřte mi nebo ne, nějaký příběh se skrývá za každou tou děkovnou cedulkou a za každou ozdobou na stromě.“

Ukázal na štítek s nápisem v lámané španělštině, plné pravopisných chyb.

„Na řecké lodi pověděl jakýsi arabský námořník o své nevyléčitelně nemocné dceři jednomu námořníkovi z Chile. Arab i Chilan přišli sem a poprosili dušičku, která byla také malá holčička, aby Arabovu dceru uzdravila. Bavili se mezi sebou řecky a klečeli tu spolu. Za několik měsíců přišel Arab sám. Přibil na strom tuhle cedulku, koupil si u mě čtyřicet svíček, zapálil je a odešel. Vypadal šťastně.“

Zeptal jsem se, zdali někdy dušičku o něco poprosil on sám.

„Nikdy,“ pravil a vyslal letmý pohled k obloze. „Pán je mi svědkem. Ale kdybych se jednoho dne ocitl na dně, neváhal bych a dušičku o pomoc požádal. To mi věřte.“

Po delší odmlce pokračoval:

„Na vaší mluvě je něco zvláštního. Nebydlíte náhodou v cizině?“

Najednou jsem měl pocit, jako by mě přistihl při lži. O tom, že nežiji v Chile, jsem se mu prostě jen nezmínil. To opomenutí jistě svého druhu lží bylo, jenomže já chtěl působit co nejchilštěji, abych si získal jeho důvěru a přinutil ho vyprávět o dušičce. Polovice života prožitá v jiné zemi na člověku zanechá jisté stopy schizofrenie.

„Bydlím v Dánsku,“ oznámil jsem a neuniklo mi, že to zní jako nedobrovolné přiznání.

„V Dánsku…“ pronesl zamyšleně, jako by o tom něco věděl. „A vedete si tam dobře?“

„Myslím, že ano.“

„Rád slyším, že si někdo od nás ze čtvrti vede dobře v daleké cizině.“

Poděkoval jsem mu, zvedl se a podával mu ruku na rozloučenou.

Chvilku ji podržel ve své.

„Tak ať se vám v tom Dánsku dobře žije. A ať vás Všemohoucí ochraňuje.“

Když jsem pár minut nato kráčel k nejbližší stanici metra, byl jsem přesvědčen, že Chilané mluví o duši, o záhrobí a o Bohu velice často.

Ale… jestlipak za můj dojem nemohou Dánové? Možná o těchhle věcech Chilané mluví přesně tolik, kolik mají – právě tak akorát.

Zastavil jsem se u vodovodního kohoutku a obličej si dlouze omýval vodou.

To bylo v Santiagu vždycky takové vedro?

Přeložila Helena Březinová.

Stránka byla připravena ve spolupráci s Multikulturním centrem Praha a organizací Literatura bez hranic. Série autorských čtení, veřejných diskusí a filmových projekcí

Khalid Hussain (1970, Pákistán) je dnes v Norsku známý jako režisér. Nicméně jako spisovatel úspěšně debutoval už v šestnácti letech románem Pakoši (Pakkis, 1986), který byl později zdramatizován. Po druhém románu Pustá krajina (Ondt Landskap, 1990) se začal věnovat filmu. Napsal scénář a režíroval filmy Dharkan (1994) a Jan Jan Pakistan (1997). K jeho posledním dílům patří komedie Import Export z roku 2005 o milostném vztahu norského chlapce s dívkou z pákistánské rodiny.

Zinaida Lindénová (1963, Leningrad) vystudovala v Rusku švédštinu a švédskou literaturu. V roce 1991 se přestěhovala do Finska a v současné době žije v Turku. V letech 1999––2000 pobývala v Japonsku. Píše švédsky. Vydala dva soubory povídek, píše eseje a sloupky pro helsinský deník Hufvudstadsbladet. Překládá švédskou literaturu do ruštiny. V roce 2005 jako první cizinka získala Runebergovu literární cenu za povídku Čekání na zemětřesení (I väntan pao en jordbävning), z níž uvádíme ukázku.

Rubén Palma (1954, Santiago, Chile) se v roce 1974 přestěhoval do Dánska, kde od roku 1985 pracuje pro dánský Červený kříž. V současnosti píše v dánštině. Román Dopis do Dánska (Brevet til Danmark, 1989), kniha pro děti Strašidlo na scestí (Spogelse pa afveje, 1992) či Otevřené dveře (Den abne Dor, 1996) se zabývají spornými aspekty azylu a migrace v Dánsku. Soubor povídek Setkání s Dánskem (Moder med Danmark, 1993) reflektuje Palmův vztah k novému domovu.

Po návratu z nemocnice jsem mohl na požární sbor i na sport zapomenout.

Měl jsem ale štěstí. V Michajlovce otevřeli novou posilovnu – jako novinku v duchu perestrojky – a jeden známý mi tam opatřil místo.

Tenkrát chodilo jen málo chlapů cvičit. Povolání osobního strážce tehdy ještě nebylo tak rozšířené. Za pár let zaplnili posilovny nájemní vrazi, vyděrači, únosci a další gangsteři, kteří se snažili napumpovat si veškeré části těla včetně uší, jen mozek zůstával nedotčený.

V roce 1990 chodily do posilovny v Michajlovce výhradně ženské. Denně jsem měl co dělat s desítkami bab, kterým jsem pomáhal vymodelovat tělo, o jakém snily. Ani v nejdivočejších představách jsem se ženského těla nedotýkal tak často. Spousta chlapů by se cítila jako v ráji, ale mě to jen znervózňovalo a štvalo.

Druhý trenér, poďobaný týpek s naprosto nevhodným jménem Eduard, nabízel své mužné služby každé, která měla zájem, a dokonce i těm, které zájem neměly.

„Tak se na to podíváme,“ zamumlal, zatímco si prohlížel nově příchozí. „Vy určitě tolik problémů nemáte… Jestli chcete znát můj názor, chtělo by to trochu posílit bicepsy (zkušeným gestem položil poďobané pracky dámě na útlá předloktí), zmenšit břicho (pracky sklouzly na břicho), zvednout poprsí…“

Na rozdíl od Eduarda jsem já poďobaný nebyl. Vzhled se mi nezměnil i přes všechny životní trable. Koho by napadlo, že jsem nešťastný neurotik s podivnou diagnózou? Že se protloukám životem jen díky práškům na spaní? Neměl jsem na čele napsáno: „Nepřibližovat se, nekrmit a nedráždit.“ Samozřejmě jsem nosil snubní prstýnek, ale někteří lidé nejenže na takový detail kašlou, ale ještě je to přitahuje.

„Nejspíš jsem dostala křeč. Sáhněte si…“ Před očima se mi zjevilo mohutné stehno narvané v kalhotách z lycry.

Oholil jsem si vlasy a začal jsem nosit vytahané kalhoty. Ale ani můj nový styl na tom nic nezměnil. Ženské na to neskočily.

Jednou jsem vybuchnul.

Ta dáma měla mohutné poprsí, které se jí dmulo v nějaké zaručeně zahraniční podprsence. Když se položila na cvičební lavici, její podprsenka připomínala horu Elbrus na Kavkaze. Dvě vyhaslé sopky tvořící jeden celek. V kombinaci s modrými očními stíny a oranžovou rtěnkou to byl ďábelský pohled.

Jednou záměrně upustila závaží z posilovacího stroje na zem vedle mne. Zatímco jsem ho nasazoval na tyč, pronesla zastřeným hlasem.

„Jste tak silný. Určitě dokážete zvednout všechna závaží najednou…“

„To nevím. Nikdy jsem to nezkoušel,“ odpověděl jsem a ani jsem se na ni nepodíval.

„Ale Eduard říká, že jste vzpěrač!“

„Jsem hasič, jenom hasič. Nic víc.“

Na chvilku se odmlčela. Pak si odfrkla jako kůň a zvedla ke mně ty nechutně modře nalíčené oči.

„Celou dobu chodím k Eduardovi. Říkal, že bych se měla zaměřit na břišní svaly. A co vy? Co byste mi doporučil?“

„Především potřebujete zmenšit prsa. Nebo je schovat pod volnějším tričkem!“

S těmito slovy jsem přešel ke stereopřehrávači a pustil hudbu hlasitěji. Z reproduktorů se linul čerstvý hit skupiny Ljube:

Jsi jako agregát, baby!

Agregát!

Agregát!

A sto kilowattů v sobě máš.

Opři se do toho, baby,

a pořádně zaber!

Tak posiluj, baby,

jeď, jeď jak parní válec!

Ale ani po tomhle incidentu mě nevyhodili, to až za půl roku. Eduarda také vykopli. Posilovnu totiž zrušili. Odhalili tam závažné drogové delikty a defraudaci. Jednoho z šéfů prý kvůli tomu zastřelili. Chci říct, že ho popravili. V roce 1990 se ještě popravovalo zastřelením. Střílet na ulici se začalo až za několik let.

Pak došlo k rozvodu.

Když jsem pracoval v posilovně, tak mě Irina ještě jakž takž snášela. Práce ve fitness centru byla prestižní. Kvetl tam obchod s módním oblečením a jinými věcmi.

Při rozvodu jsem se vzdal rozdělení společného majetku. Naivkové tomu říkají mužská velkorysost. Když si Irina balila věci, které jsem přivezl ze zahraničí, pocítil jsem zas tu starou známou, dočasně potlačenou chuť něco zapálit…

Přeložila Jana Holá.

Hraběnka z Dia byla manželkou pana Guillema de Peitieus. Byla krásná a dobrá. Zamilovala se do pana Rambauta d’Aurenga a složila o něm spoustu dobrých písní.

Vida Comtessy de Dia, z přelomu XII. a XIII. století

A červův hněv a elfův zpěv/ mně stejně střádá na rakev.

Jan Zábrana – Ten on, ten já, 2. 1. 1978

Uvaž si mušek, kolik chceš. Nakonec seznáš, k úspěchu že ti stačejí dvě, nebo tři.

Podkrkonošský farář Antonín Bubeníček v příručce o sportovním chytání pstruhů, asi 1881

Zbytek života prožila v psychiatrické léčebně ve Šternberku, kde v padesátých letech v zapomenutí zemřela.

Z medailonu političky a filantropky Ludmily Zatloukalové, diář Slavné ženy Střední Evropy 2006

Ty budeš králem, budeš-li konat spravedlivě. A nebudeš-li konat spravedlivě, nebudeš králem.

Asturijská  korunovační norma sněmu z konce

„temných století“, zavazující Krále

Princ Karel reagoval prohlášením, že přijme norskou Korunu jen tehdy, dojde-li k tomu na základě jasného přání norského lidu. Proto se vláda rozhodla vyhlásit další lidové hlasování.

Dějiny Norského království, O lidovém hlasování

k národnímu sebeurčení v roce 1905

Doneste mi květiny, leč květiny bolesti. Doneste mi slaměnky. Chci je sít na jeho hrob.

Zlatá legenda

„Ve vašem trestním právu se teď takový univerzity kvalifikujou jako tuláctví.“

„Marčenko, Marčenko, sám se prozrazujete: váš Gorkij, vaše právo,“ posměšně po mně opakuje milicionář Kamajev. „Vy sám k nám tedy nepatříte!“

„Tak v tom je můj zločin, patřím, nebo nepatřím? Jakej to je paragraf?“

Anatolij Marčenko – Žij jako všichni

Potom sa z chýrov stala istota. Riaditeľa, skvelého chlapca, zavreli spolu s niekoľkými inženiermi. Na stavbu prišiel nový riaditeľ …vlastne likvidátor ako riaditeľ … postupne, nie naraz, spomaľovalo sa tempo stavby, počet robotníkov z týždňa na týždeň klesal.

Ladislav Mňačko – Oneskorené reportáže

Jsem přesvědčen, má nejmilejší, že budeš toto malé prodloužení naší zkoušky statečně snášet.

Jaroslav Šimsa v dopise rodině z KL Dachau, 5. září 1943

Vypisoval Vít Kremlička, básník.

Autoři jednotlivých částí série přistupují k bolestivým tématům různě. Z Perzekuce se tak mimo jiné stává přehlídka dramaticko-dramaturgických a režijních stylů, což je přinejmenším přínosné. Poněkud váhám, zda se totéž adjektivum dá bez obav použít i v souvislosti s inscenací Horáková x Gottwald, nechceme-li z něj udělat pouze opatrný eufemismus.

Divé dílo zručného autora

Autorem textové předlohy je Karel Steigerwald, který pro režisérku Viktorii Čermákovou (a ostatně též pro zúčastněné herce) připravil náročnou koláž, vyžadující pevné interpretační uchopení. Příběh Milady Horákové, jejího zatčení a popravy je traktován v historických souvislostech, takže Horáková se dostává do střetu (byť v podstatě nepřímého) nejen s prezidentem Gottwaldem, reprezentujícím komunistickou zločinnou zvůli, ale také s Anežkou Hodinovou-Spurnou.

Pásmo této skupiny postav, v němž jde primárně o poslední dny Milady Horákové, doplňuje ještě linie E. F. Buriana, glosátora situa­ce, „režiséra dějin“, ale také autora zhůvěřilé hry Pařeniště. Burian vstupuje do hry, je jakýmsi brechtovským vypravěčem, zcizovatelem, dokonce si zazpívá svou vlastní píseň a cituje z Pařeniště, zároveň (poněkud nešikovně) ovládá bodový reflektor, a nakonec se završuje i jeho životní osud a on na jevišti velmi krutě umírá.

Princip zcizení Steigerwald využívá dokonce na druhou – čas od času nechá postavy pronést komentující repliku, hodnocení z odstupu, se znalostí reality začátku jedenadvacátého století. Takový postup je samozřejmě účelný a svůdný, skrývá však jedno podstatné riziko: pokud se vymkne režijní a herecké kontrole, divák se nikdy nemůže nechat vtáhnout do děje a cítit se skutečně zasažen na rovině ryze emocionální – logické a rozumové uvažování totiž nemohl vypojit.

Poslední část celé mozaiky patří „sboru“ – skupině mladých, kteří tvoří anonymní dav více­-
méně v pozadí. Sbor předstupuje, aby oživil a zalidnil davové scény, případně zazpíval nějakou tu budovatelskou píseň.

Karel Steigerwald má s divadlem i dramatem dlouholetou praktickou zkušenost. Text prokazuje, že je autorem zručným, dokáže napsat živý, poutavý, vtipný dialog, nešetří ironií a sarkasmem, je evidentně poučený a vzdělaný. Vytvořil však text tak komplikovaný a mnohovrstevný, fragmentární a otevřený, že se ho ve výsledné inscenaci nepodařilo zkrotit.

Mám se bát?

Takto koncipovaný text vyžaduje, jak už bylo řečeno, velmi „ostré“ zacházení – ve střihovitosti, střídání časoprostorových rovin, v používání hereckých prostředků. Režisérka Viktorie Čermáková neměla při obsazování příliš šťastnou ruku a razantního režijního uchopení nedosáhla.

Stranou nechme Evu Salzmanovou v roli Milady Horákové – kostýmem i líčením dali inscenátoři jasně najevo, že jim jde o to dosáhnout co největší podobnosti s historickým předobrazem. I textem předepsaná Horáková je spíše sošná a pronáší „velké pravdy“. Jaká by mohla být, kdyby herečka dostala více prostoru, ukazuje jakoby snová scéna, v níž přichází ozdobena šperky, oblečena do nákladné róby a zpívá.

Je-li Horáková opředena jistou interpretační úctou, a tak se z ní stává místy až bez­životná postava, Klement Gottwald (Jiří Štrébl) je pojat jako směšná operetní figurka. Směs zaraženého burantsví a evidentní blbosti, estrádní pitvoření sice vyvolává výbuchy smíchu, ale jinak nic. Ztělesněné zlo se stalo ztělesněným výsměchem, možná ještě trapností. Takový Gottwald je buran a tupec, ale strach z něj nejde.

Možná by měl jít z jeho dvou nohsledů, vysoce postavených aparátčíků, ale ani v tomto případě se nezdařilo – naprosto nevyloženo zůstává obsazení Anny Hrnečkové do mužské role. Herečka je navíc za muže toporně maskována, a tak si nechtě vzpomeneme na školní divadlo, kde nedostatek herců zachraňují nešťastnice, které zbyly. Ať se herečka snaží, jak chce – paruka, mužská uniforma, nízko posazený hlas –, drsného estébáka ze sebe neudělá. Možná by stačila slušivá uniforma, vysoké podpatky a příjemný úsměv, a diváky by mohlo začít mrazit. Tohoto efektu však měla zřejmě dosáhnout Anežka Hodinová-Spurná, kariéristka a sekernice v rudém kostýmku, esence účelovosti a podlosti.

Anně Hrnečkové v partech s Gottwaldem nepomáhá ani její spoluhráč Stanislav Majer. Směšná paruka z něj opět dělá figurku spíše panoptikální. Problém je, že se ocitáme v panoptiku, které není hrozivé, a to je ústřední potíž celé inscenace.

Nejbravurněji si vede Luboš Svoboda coby E. F. Bu­rian: žlučovitě pobíhá po jevišti, zasahuje, koriguje. Taková role je nicméně herecky velmi vděčná a herec, který umí alespoň elementárně komunikovat s publikem, se v ní dokáže bezpečně zabydlet. Škoda, že zmíněná komunikace s diváky nepřerostla decentní oslovování a repliky pronášené směrem do hlediště.

Režisérka se zřejmě chtěla vyhnout přímočarému pojetí sálu jakožto soudní síně, zbavila se tak i poslední možnosti na přihlížející skutečně zaútočit a trochu je znejistit. Jedinou otázkou, kterou nám inscenace nakonec vmetla do tváře, byl podiv nad tím, jak můžeme „po tom všem“ i teď, po čtyřiceti letech, volit komunisty, což se mi zdá být na tak ambiciózní projekt trochu málo.

Rozpačitě na mě působí také sborové scény, studenti DAMU zpívají jako o život, bohužel se vší apartností vštípenou na hodinách zpěvu. Jejich účast je ryze dekorativní, z masy zmanipulované mládeže inscenace nic nevytěžila, znovu prožitá hrůza z nadšeného modrého kolektivu se nekoná.

Celek se tak rozpadá do matných scén, které by určitě chtěly a mohly něco sdělit, jsou však nepřesné, neostré, chtělo by se říci – až bez názoru. Finální scéna popravy vypadá jako vynášení morany, a tak vzadu hoří slaměný panák, vpředu umírá E. F. Burian, a jen trochu poučený divák může odcházet s dojmem, že se v něm tentokrát bohužel nic nepohnulo, i když se na to velice těšil.

Autorka je dramaturgyně.

Karel Steigerwald: Horáková x Gottwald.

Režie Viktorie Čermáková, dobové songy a hudební instalace Vratislav Šrámek, kostýmy Zuzana Krejzková, scéna Tomáš Bambušek. Hrají Rudolf Stärz, Luboš Veselý.

Dvaadvacátým svazkem, věnovaným Dušanu Šimánkovi (1948), vstoupila edice FotoTorst, nejsoustavnější fotografická řada v současné české knižní produkci, do nové etapy. Poprvé je totiž monografie věnována autorovi, v jehož díle převažuje barevná fotografie. To je sama o sobě výmluvná skutečnost: ukazuje na dosavadní koncepci této edice, zaměřené na české tvůrce. Na koncepci, v níž se zatím dostávali ke slovu buď již zemřelí klasici, anebo umělci, v jejichž díle je podstatně přítomno cosi tradicionalistického – to platí o Tonu Stanovi, Antonínu Kratochvílovi nebo Karlu Cudlínovi.

Budeme-li tento „černobílý“ fakt spojený s dosavadním FotoTorstem chtít interpretovat vstřícně, můžeme z něho odvodit, že edice stále ještě stojí na počátku, že její potenciál je slibný. Barevná technologie není v soudobé umělecké fotografické tvorbě ničím okrajovým. Naopak: černobílou fotografii sice nelze nahlížet jako archaismus, to by byla hloupost, nicméně je to vyjadřovací prostředek v současnosti menšinový, nově hledající svá tematická teritoria a „jazykové“ možnosti. Nakladatel Viktor Stoilov tedy buduje FotoTorst jako kulturní statek s bytelnými základy, s vědomím souvislostí, avšak zatím také s minimální mírou dramaturgického rizika. Jednu zkoušku má edice za sebou: nabrala během uplynulých let dobré tempo, její svazky utěšeně přibývají. Další zkoušky ji čekají: dlouhodobou vytrvalost a kvalitní orientaci na aktuální scéně musí FotoTorst teprve prokázat.

Monografie Dušana Šimánka je titul koncepčně přechodový: z valné části barevný, avšak vizuální řeč tohoto pražského fotografa je vysloveně modernistická, vychází z estetiky především šedesátých let. „Probírali jsme spolu často principy amerického pop-artu a happeningů,“ píše v úvodním eseji historička umění Anna Fárová. Již volba této interpretky, která v sedmdesátých letech na FAMU Šimánka i učila, ukazuje na modernistický fundament titulu. Text Fárové je kompozičně sice poněkud neuspořádaný, ale vykazuje perfektní obeznámenost s autorovým dílem, výstižně jeho tvorbu kontextualizuje. Kupříkladu touto partií: „Od realistického pojetí byl u něho nejdůležitější přechod k tvorbě imaginativní či imaginární. (…) Ilustrační zde může být i výrok malíře Roye Lichtensteina, že tady nejde o obraz ‚něčeho‘, ale o to, že obraz vypadá přesně jako věc sama.“ Redakčním omylem je přiřazení dvou textů autorovy manželky Lenky Lindaurové, výtvarné
publicistky, která škobrtavě a rozmělněně cosi podotýká k manželovu dílu. Lindaurová si zde také přihřívá polévku, kterou „vaří“ na české výtvarné scéně jako jedna z jejích aktérek. V anglicko-české edici FotoTorst, jejíž nemalá část nákladu míří na zahraniční trh, neexistuje důvod takovéhle „internosti“ publikovat.

Právem náleží v knize největší prostor autorovu cyklu z let 1978–1983 Ticho. Fotograf tehdy barevně, s maximální obrazovou věrností snímal zdi opuštěných pražských činžáků – zdi poznamenané životem lidí, kteří mezi nimi žili. Fárová i Lindaurová interpretují Šimánkovo dílo z hlediska zobrazování; na můj vkus je neúměrně potlačen aspekt sociální a časový. Fenomén času je totiž v Šimánkově tvorbě silně přítomný, byť jím exponované obrazy zdánlivě vyhlížejí jako díla „nadčasová“ nebo „bezčasá“. Jak v otiscích, jež po sobě lidé zanechali na zdech, tak i v podobách oken a výloh či v bizarních sousedstvích geometrických, spořádaných sídlištních tvarů, jež se místy marně snaží o krásu (cyklus Kulisy, 1982–2003), je čas přítomen „uvnitř“ jednotlivých děl. Ovšem čas „pracuje“ i v Šimánkově tvorbě jako celku. Patrný je autorův posun v posledních letech: na jedné straně hyperrealistické Multiply –
„zfocování“ dekorativního povrchu ubrusů a látek; na straně druhé Okna (2004–2005) – pohledy skrze skla, za nimiž vzlínají, bobtnají,plovou málo čitelné, abstraktní scenerie. Není to od Šimánka žádná manipulace, žádná digitalizace, nýbrž maximalisticky senzitivní prohled, průhled a vhled. Při reprodukci takových jemností prošla paperbacková edice FotoTorst i polygrafickou zkouškou. Dá se říci, že ve svém žánru příručních brožur obstála, byť samozřejmě přímý dojem z velkoformátových, na speciální papír tištěných Multiplů a Oken je odlišný, jak bylo možné vidět v březnu v pražské galerii Bayer & Bayer, která oba cykly představila.

Autor je redaktor MF Dnes.

Dušan Šimánek. Texty Anna Fárová, Lenka Lindaurová a Michael Zochow. Torst, Praha 2006, 144 stran.

Současná výstava nového realismu v Muzeu moderního umění ve Vídni – MUMOK – přináší zajímavé ponaučení. Je totiž lepší mít jednu výjimečnou sbírku než eklekticky naplácat do jednoho prostoru několik slavných jmen. Muzeum tím buduje svoji identitu, založenou spíše na výzkumu než na jakýchsi „školních výletech“. Je spíše laboratoří, která objevuje význam nové „látky“, než továrnou na standardizaci a institucionalizaci vkusu. MUMOK je proto logickým pokračováním skoro dokonalého uměleckého hnutí, které ironicky komentuje právě institucionální aspekty umění.

Každodennost a praxe

Například nejslavnější člen tohoto hnutí, Yves Klein, si v roce 1960 nechal patentovat speciální modrou barvu (kobaltový pigment), kterou používal, pod názvem International Klein Blue (IKB). Velice vizionářsky tím odhadl současné důsledky, jaké mají přísné zákony o copyrightu, na tvorbu umělců. Další člen hnutí, Daniel Spoerri, spojil uměleckou činnost kromě jiného s kulinářským uměním a vlastně stolováním. Slavný je jeho portrét – asambláž celého hnutí, která vznikla při jedné společné večeři rodiny Hahnů (Hahns Abendmahl, 1964). V momentě, kdy všichni dojedli a dopili, jednoduše přilepil použité talíře a příbory k desce stolu přesně na místech, kde se nacházely na konci této společné performance. Také v roce 1970 zorganizoval „poslední večeři“ celého hnutí, která podobně volně přechází mezi instalací a performancí. Každý z umělců měl dostat jídlo, které ho v něčem reprezentovalo, takže pro duchovního otce celého
hnutí Pierra Restanyho to byla papežská tiára – dort. Zvláštní portrétování použil i v případě Marcela Duchampa, jehož pozřené jídlo zvěčnil v podobě fotografie vytištěné na ubrusu (Meal variation No. 2 – eaten by Marcel Duchamp, 1964).

Město a jeho život

Umění se pro nový realismus odehrává v každo­dennosti, v jeho propojení s různými institucemi, objekty, společenskými rituály a hlavně s městem. Město je pro tyto umělce skutečným ateliérem, i proto jejich nejslavnější díla pracují s významným atributem města – plakátem. Například roz­trhaný plakát Benát­ského bienále, který Raymond Hains (33. Biennale Venezia, 1966) přilepil na plátno jako svéráznou trofej a zároveň jako informaci o tom, kolem čeho se točí současné umění. V rámci nového realismu působila celá odnož podobných „décollagistů“ (François Dufrêne, Jacques Villeglé, Mimmo Rotella), kteří tvořili svá díla strháváním plakátů. Právě plakáty totiž reflektují městskou kulturu a život mnohem bezprostředněji než pouhé „reprezentace“ města na plátně nebo fotografii. Tato parodie na fetišizaci umění zašla nejdále patrně v díle Françoise Dufrêna. Ten jednoduše vystavil kus stropu z místa, v kterém se odehrálo
první Bienále mladého umění v Paříži (Un Quart du plafond de la Bienalle des Jeunes de Paris, 1959). Realismus znamenal pro celé hnutí především reflexi „druhé přírody“ – města a městského života a výsměch uměleckým institucím. Umělecký kritik a teoretik celého hnutí Pierre Restany proto v roce 1990 zpětně hodnotí celé hnutí jako „poetickou recyklaci urbánní, industriální a reklamní reality“. Recyklují se ovšem nejen materiály a objekty z města, které členové hnutí používají jako ready-made, ale i různé aktivity. Umělecké je pak nejen strhávání plakátu, ale i balení předmětů (Christovy objekty), v extrémních případech dokonce střílení (jediná žena v rámci hnutí – Niki de Saint-Phalle, která tvořila obrazy střílením do sáčků s barvou), pohyb strojů (Jean Tinguely) nebo válení nahých modelů na plátně (Yves Klein). Recyklují se i samotné mediální obsahy, které zaplavují město v podobě filmů nebo prostřednictvím plakátové
propagace. V tomto kontextu vzniklo možná nejzajímavější dílo celého hnutí – fotografie na plátně Mimma Rotella (Promítací plátno, 1965), na kterém zobrazil scénu z filmu Jeana-Luca Godarda s velice výstižným názvem U konce s dechem. Rotella tu nečekaně navrací smysl malířskému plátnu, kterým ostatní opovrhují a různě ho polepují a zakrývají plakáty. Paradoxně to platí i o jednom z prvních děl, které vzniklo v rámci nového realismu a které se také pokouší hledat nové použití pro malířské plátno a tím i definovat současné umění. V díle Balení (Empaquetage, 1961) Christo jednoduše zabalil a schoval různé objekty do malířského plátna. Výsledek působí mnohem provokativněji než jeho pozdější práce, využívající jiné balicí materiály v jiných měřítkách. Snaha umění po realistickém obraze v tomto raném Christově díle končí zabalením objektu do samotného plátna,
vlastně jeho úplným zakrytím. Rotella o několik let později znovu z plátna vytváří plnohodnotné umělecké médium, které se stává kritickým médiem pro dobu saturovanou obsahy z elektronických médií.

Autorka působí v Centru globálních studií, společném pracovišti UK a AV ČR.

Nouveau Réalisme: art and reality in the 1960. Muzeum moderního umění Vídeň, http://www.mumok.at/, 15. 7. 2005 – 14. 5. 2006.

Whitney bienále poskytuje příležitost formulovat a pro širší veřejnost popularizovat aktuální umělecké trendy. Divácký zájem přesahující klub galerijních zasvěcenců potvrzuje, že podobná úloha průvodce po světě současného umění je žádaná a vyhledávaná. Stovka umělců, která se Whitney bienále letos účastní, ovšem nereprezentuje zpopularizovanou a rozředěnou variantu avantgardy. Mnoho návštěvníků, kteří běžně výstavy nesledují, z bienále odejde ve stavu mírného zmatku. Vztah mezi výtvarným uměním a diváky je problematický již od počátků dvacátého století a nic se na tom nemění ani ve století dvacátém prvním. Nejasnost ohledně dalšího směřování však panuje i v komunitě samotných umělců. Stane se z umění přívěšek módního průmyslu? Bude, jak se nám to snaží vnutit média, šokovat pouze jednoduchými vtipy nebo sumami, které za něj budou ochotni sběratelé zaplatit? Whitney bie­nále se naopak snaží zdůraznit, že má stále smysl ptát se po společenské roli
umění.

Whitney bienále bylo ještě nedávno otevřeno jen pro umělce ze Spojených států. Světová kultura je však dnes už tak propojená, že podobné omezení začalo ztrácet smysl. Již před lety na něj začali být zařazováni umělci z Mexika, Kanady nebo zahraniční umělci tvořící v USA. Letos bylo kritérium státní příslušnosti opuštěno zcela. I když většina umělců na bienále pochází ze Spojených států, národnost nebo místo, kde umělec tvoří, již není rozhodující. To, že geografické hranice už nejsou tolik důležité, ostatně demonstruje i tým hlavních kurátorek bienále: Philippe Vergneová a Chrissie Ilesová sice již mnoho let působí v USA, obě však pocházejí v Evropy.

Temný svět

Důležitější než cestovní pas bylo pro zařazení do výstavy samotné dílo umělců. Nespojuje je jednotný styl, ale spíše podobné vidění světa. Podle Chrissie Ilesové je současné umění temné, iracionální a neoromantické, panuje v něm apokalyptická nálada. To odpovídá i současnému globálnímu dění a odráží i vlnu vážných pochybností či přímo nespokojenosti se stavem věcí veřejných, která v intelektuální komunitě Spojených států vládne. Oproti předloňskému bienále, které The New York Times ze zpětného pohledu charakterizovalo jako přehlídku lákavých a ideově bezproblémových předmětů pro bohaté sběratele, se to letošní více zajímá o aktuální svět kolem sebe. Není však radikální a politicky provokující jako slavné Whitney bienále z roku 1993, jeho atmosféra je spíše věcná a moralistní. „Je to, co se dnes ve světě děje, dobré?“ ptá se mnoho umělců. Nespokojí se přitom s jednoduchou negativní odpovědí, ale přemýšlejí, co mají dělat, aby
z této situace vyšli s čistým štítem. Jako v posledních letech na většině velkých uměleckých přehlídek dostali rozhodující prostor umělci, kteří se vyjadřují pomocí videa, fotografií, textů a kreseb nebo se zabývají performancí a politickým aktivismem. Všudypřítomná je formální i myšlenková inspirace sedmdesátými lety, kdy Spojené státy byly, vzhledem k válce ve Vietnamu, v podobné politické situaci jako dnes.

Manifestační přihlášení se k tradici mírového aktivismu šedesátých a sedmdesátých let předznamenává již samotný vstup do Whitney muzea. Ovládá ho Mírová věž, patnáct metrů vysoká kovová konstrukce, na které je na čtvercových deskách zavěšeno zhruba dvě stě protiválečných děl od umělců z celého světa. Sochař Mark di Suvero ji původně vybudoval v roce 1966 v San Francisku, kde se na několik měsíců stala symbolem místního protiválečného hnutí. O čtyřicet let později byl Mark di Suvero vyzván o několik generací mladším umělcem Rirkritem Tiravanijou, aby pro Whitney bienále společně vyrobili její repliku. Podařilo se jim najít řadu tvůrců, kteří se na výzdobě původní věže podíleli, a k projektu je, společně s umělci novými, znovu přizvali. To, co na první pohled může zavánět až politickým kýčem, snad není tak úplně prvoplánové. Oběma hlavním tvůrcům Mírové věže z roku 2006 je jasné, že se nemůžeme jednoduše vrátit do dob
lennonovských bed-inů a pasivní rezistence. Věž je sice úplně stejná jako v roce 1966, a přece je, vzhledem k proměně společnosti kolem, jiná. Posun v čase a v kontextu dává projektu melancholickou a snad i trochu ironickou příchuť. Věž dnes provokuje nikoli svým psyche­delickým idealismem, ale zjištěním, že podobný idealismus již není možný.

Stop Bush

Válka v Iráku a její důsledky mají ve Spojených státech mnoho odpůrců. Patří mezi ně i veterán minimalismu a postminimalismu Richard Serra. Fotografie z věznice Abú Ghraíb ho šokovaly natolik, že po čtyřech desítkách let, kdy se tento zavilý odpůrce iluzivního zobrazování věnoval čisté abstrakci, překvapivě vytvořil figurální kresbu. Je na ní silueta vězně s roztaženýma rukama a s kápí na hlavě, pod ní je jednoduchý nápis: Stop Bush. Oproti podobně plakátové jednoznačnosti ale většina umělců na výstavě volí subtilnější formy polemiky s mocí. Mají podobu intimních nebo naopak obecných zamyšlení, jejichž političnost nemusí být na první pohled vůbec zřejmá. Cameron Jamie fotografoval rohaté masopustní příšery odkudsi z Rakouska. Snímky nepůsobí jako dokumentace neobvyklého folklorního zvyku, ale spíše jako záznam opravdového satanského rituálu. Ten může mít svou očistnou funkci, ale i svá nebezpečí. Obrácení zavedených
společenských hierarchií a popření tradičních autorit v lidovém karnevalu se může zvrtnout ve skutečné orgie zla. Dokážeme ho spolu s maskou bezpečně odložit a ovládat? Není válka, jak ji média prezentují, jedním velkým temným masopustem?

Bližší než tyrolské zvyky jsou americké veřejnosti pochopitelně odkazy na vlastní populární kulturu. Odpor vůči autoritám k ní patří od samého počátku. Velmi živý je tu mýtus jednotlivce, který, pokud to bude považovat za nutné, dokáže sám bojovat proti nespravedlivému systému a zvítězit. Bohužel přitom občas zahyne i pár nevinných lidí. S americkou fascinací postavami osamělých rebelů a mstitelů na hraně zákona si pohrává „výstava ve výstavě“, kterou pro Whitney bienále připravila Wrong Gallery. Tato „nonprofitní galerie bez rozpočtu“ několik let obývala miniaturní výklenek v newyorské galerijní čtvrti Chelsea a jejími zakladateli jsou kurátoři Massimiliano Gioni, Ali Subotnick a umělec Maurizio Cattelan. Výstava na bienále má název Down by Law a je přehlídkou desítek vyobrazení nejrůznějších zločinců, banditů, uprchlíků, vyvrženců, teroristů a podezřelých existencí. Visí tu vedle sebe Ježíš Kristus a Unabomber, policejní
rekonstrukce podoby podezřelých osob, Bonnie a Clyde, Weegeeho fotografie obětí zločinu, Rambo a George W. Bush. Zdá se, jako by byla americká kultura a následně i společenská imaginace plná sympatických zloduchů, jejichž osobní motivy ospravedlňují téměř cokoliv. Vede nejasná hranice mezi legalitou a ilegalitou v masové kultuře k tomu, že je vnímání práva a bezpráví celospolečensky narušeno?

Podobné otázky navozoval i loňský úspěšný film Davida Cronenberga Dějiny násilí (možno přeložit i jako “násilná minulost”). Na první pohled připomíná tradiční americký akční film. Všemi oblíbený muž z malého amerického městečka je donucen bránit své sousedy, svou rodinu a sebe před nájezdy banditů. Zabíjet ve jménu dobra mu jde výborně a na povrch najednou začínají vyplouvat nepříjemné skutečnosti o jeho minulosti. Lze zlo jednou provždy násilně vymazat z historie? Je zločin ve jménu boje proti zlu morálně ospravedlnitelný? Může být vrah sympatický? Lze odpustit vraždu jen proto, že zabrání dalšímu vraždění? To jsou otázky pro Ameriku velice palčivé. Nikdo sice nepochybuje o tom, že Saddám Husajn byl diktátor, současně roste rozčarování z tříletého působení amerických vojsk v Iráku. Místo toho, aby američtí vojáci přinesli světu i Iráku mír, pouze svou přítomností roztáčejí další kola násilí, války a globálního
ohrožení.

Diskuse o politickém dosahu umění jsou v USA živé. Ukazuje to i výstava v galerii Apexart, nazvaná Nová upřímnost: rozdíl mezi komickým a kosmickým je v jediném písmenu, která probíhá ve stejném termínu jako Whitney bienále. Najdeme na ní ukázky politického umění, které se tváří v tvář válkám a globálnímu násilí uchyluje k humoru. Smích jako obrana proti zlu nemusí být automaticky vnímán bezvýhradně pozitivně. Kurátorka výstavy Amei Wallachová výstavou vstoupila do polemiky s Artem Spiegelmanem, autorem komiksu Maus i komiksu o tragédii Světového obchodního centra. Ten tvrdí, že ironie zastírá skutečnost. Nemáme se sice humoru vzdávat, ale místo všudypřítomné ironie je čas vrátit se k upřímnému vyjádření politických názorů. Wallach si na rozdíl od ní myslí, že jedině s ironií dokážeme překonat nejrůznější tabu, o čem a jak hovořit. Na výstavu pozvala Izrael­ku Tamy Ben-Tor
s jejím videem Ženy hovoří o Hitlerovi. V různých převlecích a stylizacích v něm komentuje osobu Adolfa Hitlera stylem televizního magazínu Prásk. Němec Olav Westphalen si na bicykl místo kol přimontoval kovové svastiky. Na takto upraveném kole se pokouší jezdit. Jde to jen z kopečka. Na výstavu se dostal i internetový komiksový strip Davida Reese Get your War On. Skupina úředníků na něm cynicky komentuje válku v Iráku, často trefněji a otevřeněji než seriózní novinové analýzy.

Hledání významů

Vrátíme-li se do Whitney muzea na jeho bienále, vedle politizace je druhým výrazným znakem současného umění formální skromnost. Většina vystavených děl potlačuje jakékoliv náznaky monumentality a okázalosti. Pro fotografy obrázkových časopisů nebude jednoduché z této výstavy pořídit fotoreportáž, chybějí zde velká, efektní a vizuálně jednoznačná díla. Pro nový trend jsou typické instalace Gedi Sibony, sestavené ze starých kusů dřeva, odřezků plstěných koberců a dalších zbytků interiérů (vzdáleně připomínají instalace Vladimíra Skrepla nebo Jiřího Kovandy). Mnoho uměleckých děl si pohrává s nejasností významů, s otevřeností a nedořešeností. Pro diváky představují spíše než předmět ke kontemplaci pobídku k hledání vlastní pravdy. I toto je jeden z aktuálních trendů současného umění: umělci již nevytvářejí esteticky libé artefakty a dokonce už ani ne situace a nálady, ale spíše jen prostředí pro vytváření významů. I proto se
někdy metoda tohoto umění popisuje jako archeologie současnosti. Ptá se po tom, jaký dát význam tomu, co kolem sebe v každodenním životě nacházíme. Spíš než řemesl­ná zručnost a talent je pro umělce důležitá schopnost účasti na okolním světě. Snad jediným dílem, které z bienále můžeme charakterizovat jako esteticky krásné, je videoprojekce Paula Chana. Ve ztemnělé místnosti na podlaze najdeme obdélník zářivého světa, ve kterém uvidíme pomalu padající stíny. Předměty a nejrůznější výrobky stoupají vzhůru, siluety lidí v nepřehlédnutelné historické narážce padají dolů.

Proměňuje se i chápání toho, kdo má dnes umění vytvářet. Doba jedinečných uměleckých individualit je pryč, identita umělců je často úmyslně znejasňována. Na bienále najdeme fiktivní umělkyni a galeristku Reenu Spaulingsovou, sdružení Bernadette Corporation, autorské kolektivy kolem galerie Wrong nebo uměleckou skupinu Deep Dish Television Network. Do anonymity skupinových sdružení se uchylují i slavné umělecké osobnosti, jako Dan Graham nebo Tony Ousler. Vedle nadějných umělců okolo třiceti let, kterých je zde tradičně velký počet, kurátoři zařadili na bienále i početnou skupinu starých outsiderů, často zapomenutých vizionářů. Sešla se tu legenda homosexuálního undergroundu Kenneth Anger, beatnický básník a warholovský herec Taylor Mead, nezávislý filmař Michael Snow, feministka Dorothy Iannoneová nebo průkopník psychedelie Ira Cohen. Všem je již kolem osmdesátky. To ovšem většinou nepoznáme z jejich díla, ale až z doplňujících tiskových materiá­lů. Mezi
mladými na tradice avantgardního vagabundství navazuje Anthony Burdin. V omláceném kombíku ze sedmdesátých let, který je údajně jeho jediným domovem, jezdí po Kalifornii, zpívá přes staré hardrockové nahrávky a natáčí se přitom na video. Bere tento umělec rockersky svobodný život mezi odpadky vážně, nebo je to jen rafinovaná parodie?

Konec postmodernismu

V textech popisujících či analyzujících současné umění se již několik let nepoužívá slovo postmodernismus. V minulých dekádách někdy sloužilo jako univerzální zaklínadlo, s jehož pomocí bylo možné dát dobové, většinou značně heterogenní kulturní produkci když ne smysl, tak alespoň společnou poznávací nálepku. Byla to do jisté míry uklidňující, z dlouhodobého hlediska však neudržitelná strategie. V duchu klasického postmodernismu na Whitney bienále, zdá se, tvoří pětasedmdesátiletá americká umělkyně Elaine Sturtevantová. Od konce šedesátých let, ve skutečnosti už tedy deset let předtím, než se postmodernismus ve výtvarném umění naplno projevil, znovuvytváří ikonická díla známých světových umělců. Ve Whitney muzeu to je celá místnost s ready mades a dalšími díly Marcela Duchampa, které jsou od svých originálů pouhým zrakem nerozeznatelné. Byl to přitom právě Duchamp, který na počátku dvacátého století vypustil džiny zpochybněné autenticity a autorství
z lahve. To, co Sturtevantová vytváří, se ovšem liší od podobných děl Mike Bidla, Sherrie Levineo­vé nebo skupiny IRWIN, kteří v osmdesátých letech taktéž vytvářeli repliky slavných uměleckých děl minulosti. Nejde o punkově ironické gesto přivlastnění si cizí aury nebo o demonstraci velmocenského fungování dějin umění, ale spíše o mírně melancholický projekt, který se pokouší o nový pohled na díla minulosti. Neveze se jen na okamžité vizuální rozeznatelnosti slavných uměleckých děl, ale od povrchu známých objektů nás spíše přivádí k myšlenkám v nich uvězněným. Je muzealizace Duchampova pisoáru skutečně tím, co jím chtěl autor dosáhnout? Lze sušák na láhve prohlásit za umělecké dílo jen jednou? Do jaké míry zůstávají Sturtevantové ready mades na druhou věrné svému původnímu principu? Nezvolila je přece z tisíců předmětů kolem nás, ale replikovala již ceněná, na miliony dolarů pojištěná umělecká díla.

Postmodernismus zůstane spojený především s uměním osmdesátých let. Dnes už je minulostí, uzavřenou historickou kapitolou, aniž by ho v jeho roli všeobecně sdílené ideologie nahradilo cokoliv jiného. To, co dnes v umění vzniká, se nevyznačuje jedním stylem nebo společným teoretickým základem. V umění dnes nemůžeme najít ani žádnou jasně definovanou a objektivní kvalitu, která by určovala jeho hodnotu. Touto kvalitou zcela určitě není řemeslná zdatnost nebo posouvání formálních a stylových limitů umění. Současná tvorba, alespoň pro nás, její souputníky, je daleko spíše individuální pobídkou k hledání jejího smyslu. Jedno a totéž dílo může působit na různé diváky naprosto rozdílně, každý si k němu musí najít vlastní přístup. A snad i proto ze současné kritiky mizí jasně definovaná hodnotící kritéria a kritická reflexe se stále více uchyluje k subjektivní a esejistické formě.

Nové technologie, staré iluze

Současnost je stále více společností obrazů. Bylo by logické domnívat se, že člověk bude chtě nechtě i expertem na jejich vnímání a analýzu. Zdá se, že tomu tak není. Na triumfální postup mechanického obrazu společností se analogické rozšiřování vizuální gramotnosti neváže a už vůbec nemůžeme hovořit o masové reflexi současného výtvarného umění. Společnost, zvláště ta česká, stále trvá na bezpečně konzervativním chápání výtvarného umění a umělci jsou tlačeni do romantické polohy malířů olejovými barvami. Ti, kteří pracují s fotografií nebo videem, se často setkávají s nepochopením, i když digitální obrazy jako takové nikoho nepřekvapují.

Letošní Whitney bienále lze chápat jako potvrzení vítězství mechanického zobrazování nad tradičními uměleckými technikami, chcete-li být konkrétní, tak sochařstvím a malbou. Bienále se účastní asi stovka umělců. Třetina z nich, tedy asi třicet, pracuje s pohyblivým obrazem. Zdaleka nejde jen o video, zhruba polovina z těchto umělců pracuje s klasickým filmovým materiálem, nejčastěji ve formátu 16 mm. Na výstavě najdeme více než deset fotografů. Oproti minulým létům stoupl zájem o kresbu. Na bienále se jí věnuje hned deset umělců. Přibližně patnáct umělců se zabývá obtížně definovatelnými performancemi nebo sociálními intervencemi (šlechtí nové druhy rostlin, přežívají ve velkých městech jen z toho, co jim výměnou nabídnou kolemjdoucí, nebo působí jako živí průvodci na samotném bienále). Zbytek, tedy asi jen třicet umělců, vytváří třírozměrné instalace nebo obrazy. Malbě, budeme-li ji široce definovat jako distribuci barev po ploché podložce, se ze
sta umělců věnuje jen patnáct.

Boom obrazových technologií by měl teo­reticky vést k demokratizaci umění. Digitální fotoaparáty nebo kamery jsou dnes dostupné v podstatě každému, stejně tak počítačové nástroje na jejich další zpracování. Demokratizace by se teoreticky mohla týkat i kritické reflexe nového umění. Každý si dnes může na internetu zřídit svůj blog a dělit se s ostatními o své názory. V obou případech to však dělá jen málokdo. Stejně tak jako velké množství tužek ve společnosti automaticky neznamená velké množství vynikajících kreslířů, záplava videokamer a počítačů nemusí vést ke vzniku zajímavých video­filmů. Další nové technologie, přede­vším na poli komunikace, v nás vytvářejí ne vždy zdravý technooptimismus. Díky kabelové televizi, internetu a mobilním telefonům žijeme v iluzi globalizovaného světa, ve kterém již zdánlivě neexistují hranice, centra a periferie. Ve skutečnosti svět zdaleka není jeden velký, vzájemně komunikující celek. Část
světa skutečně více a levněji komunikuje, ale na vztazích k okolí nebo na faktickém zapojení do celosvětových procesů se toho změnilo daleko méně, než se zdají nová média slibovat. Na technologii založený a mezi­lidské problémy řešící globalismus zatím zůstává elitářskou představou, snad stejně utopickou jako víra meziválečné avantgardy v komunismus.

Ve volbě mezi přijetím virtuálního globalismu a hmatatelnějším přijetím své míry odpovědnosti můžeme vidět hlavní rozdíl mezi světovým uměním na Whiteny bienále a tím, čím žije česká umělecká scéna. Nejde ani tak o rozdíl ve formách vyjádření. Nedávnou výstavu Věcné stavy kurátora Václava Magida v Karlín Studios můžeme chápat jako slibný nástup generace umělců zabývajících se archeologií současnosti. Česká současnost však pro ně má jen málo skutečně inspirujících podnětů, které by vedly k dílům nadnárodního dosahu. Aniž si to dnes plně uvědomujeme, Česká republika zažívá období prosperity. Je v situaci, kdy ji žádná vnější ani vnitřní síla nenutí přehodnocovat vlastní kulturu. Umění není nuceno reagovat na aktuální otázky dne, protože takové otázky buď prostě neexistují, nebo, jak se zdá, nejsou natolik naléhavé, aby se jimi zabývat muselo.

Autor je historik umění a publicista.

Pašijová témata a utrpení Krista se nám opět neodbytně vrývají do paměti díky více než padesáti kresbám, grafikám a monotypům, které galerie získala.

Mariánskolázeňský rodák August Brömse (1873–1924) není v povědomí dějin umění v českých zemích dosud příliš zdomácněn, a to přesto, že v posledních letech byl tu a tam představován, počínaje již proslulou výstavou Mezery v historii z roku 1994. Samostatnou výstavu bylo možné vidět v Chebu v roce 2001, autorova díla jsou dnes zastoupena také ve stále sbírce Národní galerie v Praze.

Utrpení a pokušení

Setkání s Brömseho dílem je však stále vzácností. Jeho práce se neobjevují na aukcích často, a tak soubor, který je vystaven v Betlémské ulici, je více než pozoruhodný. Především proto, že je tu řada velice kvalitních akvarelů a kvašů, které odpovídají častému označení Brömseho projevu jako expresionistického. Námět těchto prací je v podstatě jeden a týž: většinou Ukřižování, Kristovy pašije a utrpení, piety a vůbec náměty spojené s podobenstvím víry a nevíry, milosrdenství, ale i zoufalství. Tu a tam do těchto motivů zasahují témata zdánlivě protikladná: svádění či pokušení. Mniši jsou sváděni ženou, nebo si užívají dobré pití. Snící či spící (?) žena v krásném klingerovském lunárním leptu s akvatintou U okna z doby někdy po roce 1900 je za noci sváděna hadem. Smyslové a sexuální konotace jmenovaných prací jsou ještě více zvýrazněny karikaturním pastelem, v němž chodec-kuřák
směřuje po eliptické spirále do místa, kde z okna vyhlíží nevěstka s vystaveným poprsím. Je to memento zhýralosti a poživačnosti nepoučitelného mužského plemene? Sledujeme-li pomyslnou cestu tohoto „poutníka“ rozkošemi, uzavírá ji podivný figurativní přízrak. Je to zobrazení „duše“, která vyprchá z živého těla, neboť po hříchu bude následovat trest? Fantomatické tvory můžeme vidět i v pozadí grafiky Hloubal. Čtoucí muž, možná dokonce mnich, příbuzný Rembrandtova Filosofa, je doslova zahloubán v prvním plánu grafiky do textu: za ním, v druhém plánu, je rej příšer, které honí a ohrožují polonahou ženu. Je to varianta svádění v tradici ikonografie Pokušení sv. Antonína.

Staromistrovský expresionismus

Řada akvarelů a kvašů nezapře styl německé gotické deskové malby či renesančního reformačního malířství: můžeme si vzpomenout nejen na Isaaka Grünewalda, jehož jméno je ve vztahu německého expresionismu a středověkého umění nejčastěji zmiňováno, ale také Lucase Cranacha nebo Albrechta Altdorfera. „Umírněnost“ formy, která je spíše závislá na tradičních středověkých kompozicích, než aby je radikálně bořila, klade otázku, do jaké míry je Brömseho expresionismus modernistický, či dokonce do jaké míry je možné hovořit o „kuboexpresionismu“, jak naznačuje v úvodu katalogu výstavy Josef Kroutvor. Po zhlédnutí výstavy se stále více přikláním k názoru, že Brömseho tvorba se snažila vyrovnat dvě protikladné síly: zažití a poznání středověkého německého, spíše mysticky orien­tovaného malířství s tím moderním, pro něž však autor nenacházel příliš pochopení, a to ani v tématech, ani ve formě. Pokud se v jeho pracích objevuje modernistická forma, je
expresionisticky rozeklaná (akvarel Šebasti­án), jako by si malíř vytvořil vlastní, fiktivní, expresionisticky laděnou scénu-variaci na
základě znalosti obrazu starých německých mistrů. Exprese není jen v gestu malby. Některé akvarely a kvaše jsou naopak zharmonizované a ztišené, vládnou v nich jasné zeleně, červeně, žlutě a modře.

Brömseho staromistrovský expresionismus dobře vystihuje dvě základní polarity jeho díla: jistou formovou a obsahovou nevývojovost, statičnost, tj. neustále se opakující návrat podobných forem a námětů, což může souviset s odkazem k milovaným německým mistrům a vůbec estetice středověkého umění, a současně snahou uplatnit malířské gesto a zkratku v duchu expresionismu, a to nejen v akvarelech, ale i v konkrétním působivém monotypu Trpitel. V tomto ohledu Brömse nemá daleko k Friedrichu (Bedřichu) Feiglovi a řadě dalších česko-německých malířů, a dokonce ani k některým tvůrcům českým, jako byl Bohuslav Reynek, jak v katalogu upozornil Kroutvor.

Tíha existence

Moderní doba se dostává do Brömseho prací velmi ztěžka: na jedné straně jako memento v tématu války, na druhé straně jako existenciální problém osamoceného člověka, poutníka, který hledá a nenachází vlastní identitu. Možná v této poloze by si mohl Brömse rozumět s atmosférou některých Kafkových prací, pokud je jeho dílo s Kafkovým srovnáváno, jak to provedl Kroutvor. Ve vizích již zmiňovaného kontemplujícího muže v grafice Hloubal se objevuje také podivná příšera, něco jako brouk-člověk. Nejvíce by však Kafkovi odpovídala pozoruhodná suchá jehla Stín, kde si nejsme jisti, co je stín a co skutečná postava: i figura, která má vrhat stín, je vlastně stínem, jakoby z jiného světa. Ozývá se nám myšlenka Franze Kafky z Popisu jednoho zápasu, kde se strachuje o to, že za soumraku a večer „zmizí tělesnost“ člověka. Promění se v siluetu, ve stín. Podobně existenciálně naléhavý je černý pastel siluety muže
vstupujícího do domu, v jehož okně je shrbená postava ženy. Snad i míra zcivilnění některých biblických výjevů má paralelu s Kafkou: u jedné piety je muž v civilním oblečení. Posvátné, biblické, a de facto tragické (utrpení) se odehrává v tomto světě, a naopak příhody skutečného světa mají charakter něčeho, co přesahuje náš rozum a naše pochopení.

Brömse již v roce 1905 vytvořil cyklus grafik Celé bytí je plamenné utrpení, který dobře korespondoval s jeho založením tragického umělce. V tomto světě není světla, není vykoupení, jen bolest, utrpení a stejně tragické a bolestné pokušení.

August Brömse byl skutečný poutník a hledač identity českého Němce, který v pražském prostředí, kde působil od roku 1910 jako profesor na grafické speciálce pražské Akademie výtvarných umění, získal velký ohlas mezi svými studenty. Ti rok po vzniku Československé republiky založili skupinu, příznačně nazvanou Der Pilger (Poutníci). Do svého čela si nezvolili nikoho jiného než svého gurua – Brömseho. Většinou jej následují v nevývojové inklinaci k hodnotám starých mistrů, jejichž pochopení modernizují buď prvky expresionismu, nebo dobově aktuální novou věcností.

Brömse k českému umění své doby neměl příliš blízko. Sám se srovnával s Edvardem Munchem, jehož dílo mu velmi imponovalo a jemuž v obdivu dokonce napsal dopis s žádostí, aby mu posoudil některá díla, jejichž fotografie současně poslal. Brömseho mystická exaltovanost ve výjevech pašijí neodpovídala uměřenější mentalitě českých umělců. Větší samostatné výstavy měl až posmrtně v pražském Rudolfinu v letech 1926 a 1927 a ve Vídeňské secesi v roce 1927.

K výstavě, která otevírá intimnější pohled na umělce, byl vydán malý, ale sličný katalog s řadou reprodukcí a s textem Josefa Kroutvora. Z úvodu je nejpodstatnější otázka: když v hudbě máme „duchovní hudbu“, proč nepoužíváme analogický pojem pro výtvarné umění? Tedy „duchovní malířství“? Možná proto, že by se tam dostal či chtěl dostat kdekdo.

S Brömsem by asi problémy nebyly. „Pašijový“ modernismus tohoto vizionáře má svrchovaně duchovní ambice.

Autor je historik umění.

Vizionář August Brömse.Text katalogu Josef Kroutvor. Galerie Ztichlá klika, Praha, 18. 4. – 19. 5. 2006.

Pramen panny / Jungfrukällan

Režie Ingmar Bergman, 1960, 89 min.

V „bergmanovské“ literatuře se Prameni panny obvykle věnuje jen povinná pozornost a spíše se zmiňuje jako jeden z výsledků „oddechového“ období po Sedmé pečeti a Lesních jahodách (obojí 1957). S léty se ale ukazuje, že v mnohém jde spíš o recenzentskou tradici než objektivní zjištění. Pramen panny je mezi psychologizujícími tituly sice poněkud výlučný svým námětem, jímž je středověká legenda ze 13. století, ale ta je do filmu převedena jako čisté realistické drama, vyprávěné uměřenou filmovou řečí. Film je dokonalou školou režie, střihu i krásnou ukázkou kameramanské práce. Byť jde především o formální záležitosti, nelze je opomíjet. V samotném závěru se navíc přece jen zjevuje „bergmanovský duch“ díla, s úvahami a pochybnostmi o Bohu, s nímž tu rozmlouvá Max von Sydow v roli nešťastného otce. Po svém uvedení se film setkal s poměrně značným mezinárodním úspěchem, jehož výsledkem byla třeba zvláštní cena
v Cannes, Zlatý glóbus a Oscar. DVD přináší film s původním švédským zvukem a volitelnými českými a slovenskými titulky. Kvalita obrazového přepisu je dobrá, stejně tak uspokojující je i zvuk. Jedinou nestandardní vlastností disku je nemožnost zapínat či vypínat titulky v průběhu přehrávání volbou z menu přístroje. Dle výrobce se jedná o záměr vydavatele, jak ochránit disk před masivním vývozem do zahraničí. Potenciální účinnost takového opatření se mi ale zdá mizivá.

Petr Gajdošík

Eros

Režie Michelangelo Antonioni,

Steven Soderbergh, Wong Kar-wai, 2004, 102 min.

Stejně jako jiné povídkové filmy je i Eros trochu nevyrovnaný. Jako nejslabší článek působí hned první povídka od Michelangela Antonioniho (v době natáčení mu bylo 92 let!!) Nebezpečný vývoj událostí. Pozorujeme v ní muže, nejprve nešťastně bloumajícího se svou manželkou kdesi u moře, poté jeho svedení manželčiny mladší kolegyně (obě hlídají koně u jakéhosi opevnění??) a příběh završuje setkání obou žen (nahých) na pláži, jehož důsledkem patrně bude vyřazení muže zcela ze hry. Příběhu chybí vtip, hudba nudí a celé se to navíc snaží tvářit jako „umění“. Mnohem lépe působí Soderberghova Rovnováha, (přesvědčivě) zasazená do padesátých let, v níž se jednomu muži trochu poplete sen se skutečností. Snímek je mistrně zahrán (Robert Downey jr. a Alan Arkin) a s humorem ukazuje, že erotická povídka se dá natočit i bez erotických scén. Vrcholem kolekce je pak Wong Kar-waiova Ruka, příběh lásky krejčího k jedné z jeho zákaznic,
prostitutky pro bohaté muže. Typologie herců odpovídá snímku Stvořeni pro lásku, stejně jako ponurý, výtvarně pojatý obraz (kamera opět Christopher Doyle) a nevtíravá hudba. Celkově tedy Eros za vidění stojí, první povídku však můžete klidně přeskočit. Je škoda, že DVD nepřináší žádný bonusový materiál, nebo alespoň zmínku o tom, proč vlastně celý projekt vznikl.

Jiří G. Růžička

Napola

Režie Dennis Ganzel, 2004, 110 min.

Sedmnáctiletý absolvent Fridrich, amatérský boxer z chudé rodiny, dostává šanci věnovat se vysněné sportovní kariéře na profesionální úrovni. To mu umožní elitní nacistická škola Napola. Nabídku přijímá, zařazuje se mezi děti z bohatých rodin a postupně odhaluje pravou tvář strany. Snímek přesně kopíruje zaručené schéma o chudém chlapci, který je zlákán lepším životem, a později pozná zlo, jehož se stal součástí. Ze známého modelu Ganzel lehce vybočuje stylem zpracování. Působivé estetické obrazy podmalovávané Badalementiho hudbou, zpomalené sekvence, poetická zákoutí na hrůzné půdě, malba dokonalých chlapeckých těl. To vše se zdá jako vystřižené z letáků propagujících nacistickou ideologii a verbujících zdatné jedince do nacionalistických řad. V první půli tento záměr funguje, divák zcela chápe mladíka podléhajícího lákavému svodu, který ho zavede mezi elity. V druhé části filmu jde však tato poetika proti příběhu, který předvádí postupnou deziluzi.
Film začíná sklouzávat k sentimentu, dobře budované drama negraduje, spíše se rozpouští v oparu dobře zvoleného tématu. O to více může překvapit film o filmu a filmový deník. Realisticky snímaný dokument o procesu natáčení je neobyčejně svěží. Usměvavý režisér s ruční kamerou nás provádí zákulisím filmu a my můžeme jen litovat, že trochu oné spontánnosti se nedostalo i do jeho snímku.

Kateřina Svatoňová

Anděl Páně

Režie Jiří Strach, 2005, 90 min.

Česká kinematografie se stále jaksi honosí „patentem“ na vyprávění pohádek, což s sebou nese v posledním desetiletí nádech setrvačnosti. Zatímco Václav Vorlíček balancoval v 90. letech na prahu vstřícnosti k divákům a koproducentům, druhý pohádkový král, Zdeněk Troška, po zdařilé Princezně ze mlejna propadl kouzlu megalomanské výpravy. Jiří Strach se rozhodl jít cestou skromnější. Jistě v tom hrála významnou roli skutečnost, že jeho pohádka měla být původně televizní, ale o tom (a následném „předělání na film do kin“) se píše více než dost. Přitom výtky, že Anděl Páně působí jako dražší televizní inscenace, jsou nepodstatné. Scénář Lucie Konášové totiž přichází do naší kinematografie po dlouhé době s pohádkou, která není vypočítavá (snad až na první minuty snímku, které připomínají soudobý trend českého filmu, kdy jedna vtipná hláška střídá druhou), pracuje s různou škálou stupnice humoru, nikdy však nezabíhá do trapnosti. Herecké výkony
všech zúčastněných, byť i epizodních herců nejsou nezajímavé (a křečovité) zejména proto, že mají co hrát, mají svou opodstatněnou roli v příběhu. Diváka, který se nechá atmosférou, velmi dobrou hudební kompozicí a (na soudobé české pohádkové poměry nejsilnějším) ponaučením unést, nemůže v jeho zážitku výška rozpočtu filmu nijak ovlivnit. DVD navíc obsahuje soundtrack k filmu.

Lukáš Gregor

The Unireverse

Plays Music

No Type 2005

Přibližně s přelomem tisíciletí nastoupila silná hudební generace, která se odvrátila od formální dokonalosti digitálních technologií a s jistou dávkou fetišismu se navrátila k elektromechanickému analogovému zvuku. Současní hudebníci tak z jiných pozic začali znovu objevovat především výdobytky krautrocku a obracet se k charakteristickému zvuku, který zkoumali experimentální průkopníci této hudby na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, zvláště pak skupiny Silver Apples, Cluster nebo Neu!. Jedním z výrazných těles čerpajících z odkazu této tradice je kanadské trio Unireverse, které tvoří Alex Moskos, Brian Damage a Michael Caffery. Na jejich debutovém albu Plays Music se nacházejí jak vlastní skladby, tak svérázné coververze Beatles, disko divy Donny Summer, undergroundové skupiny Red Krayola nebo krautrockerů Brainticket. Jejich nástrojový arzenál je striktně analogový: využívají moogy, páskové magnetofony, sekvencery
a mnoho dalších archaických přístrojů, jimiž vytvářejí obskurní psychedelické kompozice, snoubící hutné kyselinové plochy s vtipným spacerockovým spádem. Experiment, záměrně omezující výrazovou formu, dopadl velice dobře – album balancuje mezi avantgardním hledačstvím a příjemnými melodiemi, čímž uvádí inspirativní jazyk historie do kontextu dneška.

Karel Kouba

Rogue Trooper

Eidos Interactive 2006

PC, PS2, Xbox

Jason a Chris Kingsleyovi stojí za úspěšnou hrou Alien vs. Predator a nyní v produkci Eidosu vydali příběhovou akční střílečku Rogue Trooper, herní adaptaci stejnojmenného komiksu, umístěnou do daleké budoucnosti, kde proti sobě válčí armáda genetických vojáků a „normálních“ lidí. Bez překvapení se stáváte genetickým chodícím strojem na vraždy a procházíte mimozemskými lokacemi, které slouží jako frontová linie. Jelikož „srdce“ augmentovaných (čipově vylepšených) vojáků vypadá jako mikroprocesor, naberete několik čipů z mrtvých kolegů a umístíte je do svého vybavení – výhody jsou například v přesnějším míření nebo rychlejší modifikaci nalezeného vybavení. Pro akční hry je nejdůležitější rytmus hraní a ten je v Rogue Trooper dodržován tak dobře, že si ani neuvědomíte jak, ale náhle sedíte u počítače několik hodin a stále se bavíte. Hra sebe samu nebere nikterak vážně, futuristickou válku a drsné vojenské typy sarkasticky sráží
neustálými absurdními situacemi. Atmosféra tedy není hřbitovně vážná, ale naopak odlehčená – což je perfektní způsob, jak potlačit nudu pramenící z opakujícího se mechanismu „zaměř-zmáčkni-zabij“. Výjimečně se musím zmínit i o samotném enginu, který hru pohání – i na slabších konfiguracích je svižný a pěkně vyhlížející. Pakliže jsou pro vás Doom, Quake a podobné akční běsy příliš seriózní, Rogue Trooper je ideálním kompromisem.

Pavel Dobrovský

V různých formách „kontaktáže“ teď Burian pokračuje víc muzikantsky. Prolamuje solitérský kruh autorského písničkáře, jehož písně jako by byly odsouzené k jediné interpretaci – svým tvůrcem. Na české scéně nikdy příliš nekoloval repertoár zdejších silných písničkářů – snad leda tak vytěžit Dědečkovu poezii pro bigbít a Nohavicův um pro pop. Poutavě dodnes působí Kresby tuší (1980), kam pro Marthu Elefteriadu napsali písně Merta, Kocáb či Dežo Ursiny. V sérii coververzí, které si užívá Petr Fiala se skupinou Mňága a Žďorp, vyšel nevýrazně jen Zrychlený vlak Oldřicha Janoty; jinak je to cenný experiment s „překladem“ Merty, Plíhala, ale i Katapultu do stylu indie-kytarového bolestínství. Co se stalo s Krylem, je zvláštní a hnusný příběh, byť v mezinárodním kontextu vlastně banální.

Mohamed Burian se tedy nyní vydal k hoře: nový cyklus ženských písní Dívčí válka nabídl k nazpívání dvaceti různým zpěvačkám, od hvězd po neprofesionálky. Tady začíná vrstevnatý příběh pro ty, které z nejrůznějších důvodů zajímá písnička, její možnosti a osudy. Je tu však zaděláno i na napětí: podaří se při tomhle konceptu udržet album kompaktní, a vůbec – neučinit písně obětí několika různých „vyšších záměrů“? Pojďme do války.

Posezení s 20 ženami

Přiřadit k písním suché kytky z herbáře a výroky z květomluvy (což se neprvoplánově podařilo v bookletu) je snazší než najít hlasy, které jednotlivé příběhy přijmou za své a sugestivně je převypráví. Burian hledal mezi hvězdami i neprofesionálkami a u žádného z pólů to nešlo snadno a lehce. Na výsledku mají stejný podíl vokály a aranžmá samplující ze všech stylů: rozsáhlou práci na nich odvedl především „Jeník“ Burian, písničkářův syn. Neobsazuje se tu proti typu, Hana Hegerová zpívá Banální příběh o neklidu vzpomínek, Zuzana Michnová se po letech vynořila, aby v Bezejmenné jakoby vysíleně oživila slova: „Co vlastně dělá? Nikdo neví. Odchází?“ Obě nahrávky patří k těm, kde se „alternativnost“ hudebních doprovodů mírní a místo dráždivé, jakoby nesourodé koláže instrumentů se „ubírá pára“ až k téměř žánrovým výkonům. Kupodivu na nich není nic banálního, koneckonců vždycky v nich zbude
prostor k nápadům – viz Bezejmenná, která se rozjede jako spektakulární power-pop, aby víc a víc tichla.

Ve snaze nezabředat do dělení na „lepší“ a „horší“ zkusme jen konstatovat pár věcí. Anna a její věšáci v sobě nemá originálnější obrazy a méně doslovnosti než okolní songy; ale Lenka Dusilová o příběhu svědčí tak umírněně a přitom zaujatě, že to musí být poutavé i pro ty, co neumějí česky. Jana Koubková (Uprostřed noci: „…a chlapi ať už se do ničeho nepletou!“) natáčí textované písně zřídka, ale s takovým nadhledem, timingem, všestranným prokouknutím materiálu! Spolu s odevzdávající se Michnovou největší překvapení alba. Ester Kočičková nejen že vyfasovala jednu z nejobecnějších metafor (Dva milenci), ale ještě se ubránila „šansonovému“ prožívání, vykládá cosi, nač myslí už dlouho, bez vzrušení, jen s lehkým rozechvěním, které jako by ji samu trochu zaskočilo. V kategorii crazy účinně hraje kvákavá monotónnost Evy Holubové, která neúnavně vyjmenovává další a další výhody mateřské
dovolené. Stejně tak exotický akcent Feng-Jün Song (Bohyně kuchyně) přidává do lyrické anekdoty znejistění, které je hlavním důvodem, proč se ke skladbě vracet. Lela Geislerová (výtvarnice, „třetí sestra“) je v epilogu femininního alba tak příjemná a křehká, až evokuje laciné zneužívání fyziologických předností žen. Na této úrovni s ním nemohu než jednoznačně souhlasit.

Obtížní manželé

A pak napětí a nesoulad: pro svobodné písničky pochopitelně nutné, někdy však za hranicí přitažlivosti. Dagmar Andrtová-Voňková se do úvodního příběhu o Alence, autech a divokých koních pouští se vstřícností a vervou, ale soukolí polyrytmů je nějak moc experimentální a tvrdě ji pohltí. Není to jediný song, kde studiové hledačství ubírá zvuku na živosti a znečišťuje rytmický tep. Zároveň Burian junior (podpořený dobrými spoluhráči a mistrem zvuku Ondřejem Ježkem) leckde dochází
k silným, nápady napěchovaným konstelacím zvuku – viz drum’n’bassová Apokalypsa, kterou ale nebylo nejšťastnější svěřit Zuzaně Homolové (je jiný typ vypravěčky, udržela si od erotického mikrodramatu korektní odstup). K Dorotě Barové (z dua Tara Fuki) se funková basa hodí stejně málo jako slovo „manžel“. Iveta Kováčová Intelektuválku zacifrovala živelným vokálem, který nemá v téhle črtě místo. Šansoniérství Ivany Chýlkové by se jistě uplatnilo v mainstreamové estrádě, tady ji uměřenější kolegyně usvědčují z křečovitého klišé. To už jsme mezi těžce torpédovanými písněmi: druhý disk s autorským „stripped“ podáním Buriana (jen s klavírem) je dobrý korektiv, abychom se přesvědčili, jak byly míněny. Všechna „kdyby“ a rady „po bitvě“ nutno korigovat připomenutím – velký projekt měl původně vyjít před Vánoci a dalo by se na něm jistě pracovat déle než čtvrt roku navíc. Pokud je pravda, že březnové vydání si vynutil vydavatel Indies, pak je to
varovný signál pro všechny muzikanty – tenhle label má zmatek v prioritách.

Trik s pohlavím

Nad všemi jednotlivostmi je ovšem koncept cyklu. Můžeme se ptát: není to od mužského autora troufalé a protivné, dávat devatenácti portréty ženské psýchy najevo, do jaké hloubi mu byl odkryt a zjeven život „dívek od sedmnácti do osmdesáti let“? A přizvat navrch ženy, aby mužův vhled stvrdily osobním angažmá, není to alibistické? Odpověď je trapně jednoduchá a nejspíš někoho zklame. Burian nedělá na albu nic jiného než to, co posledních pětatřicet let. Vtěluje do písniček příběhy lidí, obrazy, situace. Tentokrát ho koncept přiměl držet se trochu víc charakterových črt, ale vůbec ne bez výjimky. Některé písně jsou spíš o mužských partnerech žen, u jiných hrdinů nehraje pohlaví roli. Ty nejlepší písně z Dívčí války vůbec nemusejí být jen o lidech, jsou spíš, řekněme, o principech a konstelacích. Dva milenci nevyprávějí pouze o chuti mít blízko u sebe různé aspekty světa, ale i o všech provizoriích, jimiž
odkládáme skutečné řešení. Banální příběh lze číst jako vědomí tíže prožitého života, toxického odpadu vzpomínek, v nichž jako otevřené jizvy zejí nekompletní příběhy. Burian mimochodem Dívčí válkou navazuje na vlastní silnou linii písní o vztazích a samotě, které by na albu od minuty mohly být: Podzim, Ještě tak pejska, Některé staré ženy, Marie už nechce nikoho nebo Bez lásky („Má sestra chodí do OKD/ na seznamovací večírky/ a tam navazuje známosti/ s osamělými muži, u nichž přespává…“).

V dnešní době nemají písničky bůhvíjak silnou pozici ve společnosti. Snad proto občas napadne nějakého autora sestavit z nich konceptuální cyklus, povýšit píseň, zkusit prověřit její sílu. Burianovo ambiciózní, „sebe­náročné“ album je pro mě cenné asi devíti nahrávkami, ale především palbou otázek. Kdy mohou autorští písničkáři psát pro druhé? Kolik nového mu o jeho písních mohou ti druzí říci? Kdy zůstává cennější sama píseň a kdy ji zastíní konkrétní nahrávka? Kolik zpěvaček schopných vcítění a zároveň čistého zpěvu u nás máme? Co mají společné? Která zobrazení žen jsou sexistická klišé a která ve své obyčejnosti přesná a pravdivá?

Autor je hudební publicista

Jan Burian: Dívčí válka. 2 CD. Indies Records; 2006.

Dvojčata Karin Dreijer Anderssonová a Olof Dreijer rozvíjejí svou soukromou hudební mytologii od roku 1999 a ze své stockholmské skrýše dosud vynesli na veřejnost čtveřici nahrávek, jejichž originální zvuk úspěšně prolamuje stěny škatule s nápisem „indie-electro“. Jejich charakteristickým znakem je zejména názorová konzistence ve službách nepřetržitého hudebního vývoje. Důsledně odmítají jakoukoli spolupráci s médii i s maistreamovými kolegy a svou hudbu vydávají na vlastní značce Rabid Records. S výjimkou pouhých pěti koncertů k letošní albové novince Silent Shout vůbec nevystupují živě, neboť dle svých slov ještě nepřišli na způsob, jak svou plně syntetizovanou hudbu adekvátně prezentovat před publikem. Tato dobrovolná izolace ovšem ani v nejmenším nebrzdí jejich kreativitu: každá z desek, která následovala po eponymním debutu z roku 2001, vždy předčila svou předchůdkyni, přičemž o aktuálním počinu to platí dvojnásob.

Poněkud paradoxní skutečností zůstává, že širší veřejnosti jsou The Knife známi hlavně díky televizní reklamě. Loni poprvé a zatím naposledy sourozenci svolili k použití své písně ke komerčním účelům; jejich podmínkou nicméně bylo, že ji nahraje někdo jiný. Skladbu Heartbeats převedl do jemné akustické podoby švédský písničkář José Gonzáles a zařadil ji na své album Veneer. Výsledek se objevil ve známém, barvami a skákajícími míči hýřícím spotu na televizor Sony Bravia a vyšel před pár měsíci rovněž jako singl.

Vizuální hudba

Prvním hlubším zářezem do posluchačských membrán se stal předloňský, synthipopovou perletí vykládaný opus Deep Cuts, který otevírá právě působivá Heartbeats. Najdeme na něm vyzývavý elektropop s lehce afektovanou vokální pózou zpěvačky Karin, dancefloorové rytmické pulsace a lascivní syntezátorové bujení, odrážející se v textech plných incestní koketerie a boje za ženská práva. I přes vysoký akční rádius mnoha skladeb si pro sebe celé album uzmul track s názvem Pass This On, na němž jsou již patrné kvality, které The Knife na dalším počinu prohloubí a zároveň nečekaně promění. Schopnost vydestilovat z minima tónů odzbrojující melodii, jejíž jednoduchost je vyvážena vychýleností interpretace, dar složit ze střepů laciných zvuků mozaiku se zcela novou sonickou kvalitou, uchvátit nečekanými harmoniemi, jejichž chytlavost bez upozornění přechází do dekonstrukce. Švédskou korunu tomu všemu nasadil ještě videoklip, v němž
dokonalý transsexuál zpívá podivnému publiku Karininým hlasem (její vyrážená severská angličtina vůbec nepůsobí přepjatě, na­opak, má v sobě jakýsi magnetismus, vyšinutý sex-appeal) sdělení typu „I’m in love with your brother, yes I am“.

Způsob vizuální prezentace těchto dvojjediných elektronických solitérů je samo o sobě tématem. Zatímco promofotografie berou oba sourozenci pouze jako nutné zlo, které může nanejvýš přibližně evokovat náladu aktuální desky (k Deep Cuts nafotili sérii retrogymnastických obrázků, jež v případě Silent Shout vystřídala gotická stylizace, složená z černých hábitů, tmavých paruk a naddimenzovaných havraních zobáků), klip jako by byl prodlouženou rukou samotné hudby. Kromě krátkého filmu s titulem When I Found The Knife stojí za pozornost především video k titulní skladně nového alba. Surrealistická poetika klipu Silent Shout je výslednicí dvou vlivů: mísí se tu animované abstrakce ve stylu „vizuální hudby“ německého filmaře a výtvarníka Oscara Fischingera a inspirace spojené s hororovým cyklem dvanácti grafických novel Black Hole od Charlese Burnse.

Kongeniální sloučenina obrazu a zvuku (režie Andreas Nilsson, mj. autor projekcí určených pro jediný londýnský koncert The Knife) dala vyniknout temným rytmickým konturám i valérujícím syntezátorovým plochám této písně, která funguje jako působivá vstupní brána do ledového panství. Laťka je od samého počátku nasazena zdánlivě příliš vysoko: houseový tep krčící se před robustní basovou linkou, již tvoří jediný tón, hrůzu budící tichý androgynní duet o snu, v němž vám vypadají všechny zuby, a gradující a zase mizející klávesové arpeggio jsou kombinací, která vás zanechá s otevřenou pusou.

Dům z mramoru

Hned následující okultní disco jménem Neverland ovšem dokazuje, že kvalita úvodního tracku bude už napříště standardem. Zlověstná melodie protkaná tlumenými analogovými explozemi je hnána dopředu dosud asi nejdramatičtějším výkonem Karin Dreijerové, jež deklamuje své volně řazené asociace („Eyes are sober/ this is the plan/ I’m sitting in a car/heading Neverland“). Právě tahle skladba je pravidelně bušícím i běsnícím srdcem desky, naleštěným tmavým volvem, které nezadržitelně míří ke svému cíli, ačkoli jede minovým polem. Nepřeslechnutelnou změnou oproti předchozím titulům je zde vokální koncept, díky němuž sice Karinin hlas v žádné z písní nezní stejně, ale který zároveň povyšuje celou kolekci na homogenní náladotvorný proud až mytické energie. Její projev je Olofem rozličně modulován a transformován, pokaždé jako by patřil jiné postavě s vlastním osudem. Všechny ty vyděšené hospodyně, námořníci a hermafodité jsou ovšem příslušníci jedné
rozvětvené dekadentní rodiny.

Tříminutovou ambientní předehrou uvozená The Captain zastihuje Dreijerovou v efekty protlačené kvaziorientální poloze, zatímco Na Na Na působí dojmem melancholické, oktávovým filtrem manipulované bizarní ukolébavky („What I need is chemical castrations hope and godspeed“). We Share Our Mothers Health (tedy „Dělíme se o zdraví naší matky“) disponuje kromě skvělého názvu i jakousi základní dezorientující kvalitou – frekvenčně upravené hlasy sourozenců se v břiše plném dutých rytmů a archaických syntetizovaných bzuků panicky střídají a matou posluchače svým enigmatickým poselstvím. One Hit nemá v hudební historii precedens – je to pochod geneticky modifikovaných trolů s deformovanými hlasivkami zasněženým hvozdem, podivný ritus plný naivity i znepokojení. Evokace kastanět na začátku elegické skladby Marble House, v jejíchž mramorových chodbách se opět toulají oba vokály, nebo atmosféricky vrcholný
diptych alba, složený z písní From Off To On a Forest Families, zůstávají důkazem, že i z ledové tříště zvuků mohou šlehat emotivní plameny. Olof Dreijer se nechal uhranout syntetizéry typu Yamaha DX7 a s pomocí inteligentního softwaru tesá do bohatých melodických textur zvuky jako sklo – zdánlivě netečné a neprostupné, ve skutečnosti křehké a odrážející niterné stavy duše.

Nestane-li se v následujících měsících vyložený zázrak (nejblíže k němu zatím má brooklynské trio Yeah Yeah Yeahs v čele s frontmankou Karen O., jejichž novinka Show Your Bones vysoko předčila všechna očekávání), bude tichý křik této desky senzací roku. Silent Shout – muzika jako dotek studené čepele na zátylku. Neodolatelná lekce tmářství, v níž se snoubí odosobněnost a chlad technologie s prudkou intimní citovostí. The Knife přišli s osobním elektronickým evangeliem, hudebním apokryfem nového milénia. Kdo má uši, slyš.

The Knife: Silent Shout. V2; 2006.

Alba: The Knife (2001), Hannah med H Soundtrack (2003), Deep Cuts (2004), Silent Shout (2006)

Singly: Afraid Of You (2000), N. Y. Hotel (2001), Got 2 Let U (2002), Nedsvärtning (2002), Heartbeats (2002), You Take My Breath Away (2003), Pass This On (2003), Handy-Man (2003), Silent Shout (2006), Marble House (2006). www.theknife.net

Fonal records založil v roce 1995 jako nezávis­lé hudební vydavatelství Sami Sänpäkkilä, který je sám velmi činnou persónou, komponující hudbu pod pseudonymem Es. Po několika kazetových edicích Fonal bryskně přešel k vinylovým a CD formátům a dnes má na svém kontě více než čtyřicet vydaných nosičů. Mezi umělce, kteří měli to štěstí vydat desku v luxusním papírovém digipackovém formátu s velmi stylovou grafikou, patří tvůrci okolo stálic, jako Circle, Kemialliset Ystävät, Risto nebo Kiila. K nim dnes postupně přibývají nováčci z další generace, odkojené psychedelií minulých desetiletí – písničkářka Islaja nebo duchovně zaměření Paavoharju.

O labelu se ve světě ví. Jinak by už někteří zmiňovaní umělci neměli za sebou vystoupení nejen v klubech většiny států západní Evropy nebo Ruska, ale také na prestižním festivalu Sónar v Barceloně. Rovněž pravidelný čtenář magazínů, jakými jsou The Wire, Pitch­fork nebo Dusted, se už jistě setkal s recenzí na album z produkce Fonal records. Podíváme se postupně na čtyři desky, jež v kostce prezentují šíři záběru labelu a představí nám jak dodnes činné veterány scény, tak nadějné novice, kteří budou zřejmě v budoucnu přebírat „pochodeň“ planoucí tajemným psychedelickým světlem, vydávajícím nasládle omamnou vůni.

Chemické přátelství po finsku

Prvním nosičem se vrátíme do roku 2002, v němž svoji druhou dlouhohrající lisovanou desku Lumottu Karkkipurkki vydalo sdružení pro Čecha s téměř nevyslovitelným titulem Kemialliset Ystävät. Překlad „Chemičtí přátelé“ ovšem dobře vystihuje, s čím, respektive s kým budeme mít tu čest. V tomto případě ani nemá valný význam mluvit o skupině, ale spíše o projektu Jana Anderzena a jeho početných přátel z Tampere a okolí, kteří publikují svoji hudbu již více než deset let na kazetách, tří- až dvanáctipalcových vinylech a nespočetné řadě kompilací. V připravené třičtvrtěhodince bude posluchač přítomen jedné neobvyklé lekci „Sklepní univerzity“, jak zní v překladu název tohoto alba. Po zahájení vyučování mu během několika okamžiků dojde, jaká látka se bude probírat: psychedelie hippie období, krautrock, surrealistické imprese v rockové i folkové avantgardě, spontánní improvizace na vlně rozšiřující lidské vnímání.
V průběhu hodiny není nouze o překvapení. Školní lavice se mění v pařez, zpod něhož vylézá skřítek s jezevcem na vodítku. Zčistajasna se objeví trol a vystřihne stylové sólo na theremin. Rozvrzanými houslemi kontrují znudění trpaslíci, k tomu přidejme ještě stylovou bloudivou elektrickou kytaru, flétny plus primitivní elektroniku. Skutečnost, že v centru Tampere stojí největší továrna v okolí a také rodný dům Tove Janssonové, stvořitelky světoznámých Mumínků, dává dohromady přesně ty druhy impulsů, ze kterých vychází hudba Chemických přátel.

Je možná na místě poznamenat, že všichni interpreti Fonal labelu preferují ve své hudbě rodnou finštinu. V době, kdy ji na tamní scéně používají pouze mainstreamoví hudebníci zacílení výhradně na domácí scénu a interpreti finské world music, je rovněž tento fakt jistým krokem stranou alternativním směrem.

Posuňme se o dva roky blíže k přítomnosti a přibližme si tvorbu samotného zakladatele labelu Fonal Sami Sänpäkkiläpeho. Ten je nejen součástí kapely Kiila a příležitostným členem Kemialliset Ystävät – z rodného Ulvila do Tampere to má, co by kamenem dohodil –, nýbrž také muzikantem-solitérem jménem Es (zkratka spojení Experimental Songcycles). Jeho třetí album má ještě krkolomnější název Kaikkeuden Kauneus ja Käsittämättömyys, což v překladu znamená něco ve smyslu „Krása a nepochopitelnost všehomíra“. Na rozdíl od nervních, z minulosti vycházejících Kemialliset Ystävät je tvorba Es soustředěnější a čerpá ze svrchnějších vrstev alternativní historie. Jako v kuchařce bere tu trochu z minimalistické atmosféry Terry Rileyho, onde krapet z ambientní nálady Briana Ena, domácí zachmuřenost Sigur Rós nebo smyčkové hloubky Philipa Jecka. K tomu dodává zasněnost dívčích vokálů a houslovou romantiku à la John
Cale.

Psychedelická spiritualita a naivní písně

Skupina Paavoharju a její debutové album Yhä Hämärää, které se objevilo na pultech v loňském roce, je zase trochu jiná káva. Tato trojice z východofinského ostrovního města Savonlinna svou hudbu plně vztahuje ke svému křesťanskému náboženskému přesvědčení. Na rozdíl od většiny tuzemské křesťansky orientované, povětšinou kýčovitě folkové produkce ani toto album z pevné psychedelické ulity nevytáhneme. Na druhé straně je kolekce těchto skladeb zřetelně nejpísničkovější z recenzované čtveřice nosičů. Součástí hudebního světa Paavoharju jsou zkreslené elektronické škrábance a lupance v podkresu, zastřený vokál, jakoby vycházející z prastarého přenosného tranzistoráku, či analogová elektronika. K tomu ještě kytary a klavír, které se kolegiálně střídají ve „vedoucí úloze“ uvnitř jednotlivých skladeb. Co píseň, to reminiscence na jinou stranu. Díky dominantnímu dívčímu zpěvu si jednou vybavíme Kate Bush, podruhé Liz Frazer z Cocteau
Twins a potřetí i rouhavě kvazioperní Diamandu Galás. V aranžích jsme vedeni jak do postrockových vod někam mezi shoegazové krále Slowdive a Sigur Rós, dlící na modlitbách společně s islandskými kolegy Múm, tak i do alternativnějších kolážovitých hlubin Coil; nakonec jsme postaveni před reggae chválu Musta Katu s hostujícím saxofonem. Nechce se pak ani věřit, že celý jedenáctiskladbový konglomerát drží pohromadě.

Projektů upsaných labelu Fonal je několik desítek. Pokud se jim podíváme blíže pod pokličku, častokrát tam najdeme muzikanty, kteří působí i v jiných kapelách. Každý aktivní finský muzikant hraje na několika frontách. Možná se to nezdá, ale Finsko i přes svoji rozlohu disponuje oproti naší zemi pouze polovinou obyvatel, nicméně množstvím vydavatelství a kvalitou hudební produkce se s ním ani náznakem měřit nemůžeme. Chtělo by se říct: „Co Fin, to muzikant – profesionál.“

Album Palaa Aurinkoon je druhé album Merji Kokkonen, která zůstává aktivním členem psychedelické finské legendy Avarus a jako sólistka vystupuje pod přezdívkou Islaja. Merja je jedním z těch do očí bijících příkladů, jež dávají za pravdu všem, kteří tvrdí, že umělec nemusí být nějak extrémně nadaný instrumentalista, a přesto dokáže vytvořit hudbu přebíjející svou originalitou všechno, na co prsty nestačí. A nejen to. Právě dětský přístup k hraní a lo-fi písničkářství přináší kontrast známého a šablonovitého s evidentně juvenilním objevováním neprobádaných hudebních zákoutí. Tam, kde CocoRosie končí, Islaja začíná. Dýchne na nás neodbytný psychedelický duch s akustickou kytarou přes rameno a v ruce s melodikou, foukací harmonikou nebo flétnou. Z kapsy jejího kabátu čouhá postarší sampler. Kamarádi přihráli perkuse, saxofony, baskytaru a harmonium. Domácká nahrávka přes svou prvotní naivitu ukrývá v druhém
plánu precizní a promyšlený muzikantský mix a posouvá tak nahrávku, jež se vzpírá jakékoliv škatulce, o několik kvalitativních pater výše. Nelehko přístupná hudba této desky si ovšem žádá posluchačovu plnou pozornost. Jedině tak lze objevit úzkou škvírku do Merjina podivuhodného světa.

Autor je šéfredaktor Rádia Akropolis.

Zbití místopředsedy KSČM Jiřího Dolejše neznámými násilníky a následné parlamentní projednávání této události komentoval úhlavní český pravicový tisk z podobných pozic a s užitím podobné metody: a) odsouzením toho činu s jen malým ukápnutím jedu vůči komunistům či levici vůbec, b) pro natvrdlé připomenutím komunistických zločinů z padesátých let a naznačením, že si komunistický poslanec (ovšem s připuštěním, že Miladu Horákovou osobně nezavraždil) vlastně inzultaci zasloužil, c) stručným ujištěním, že bití je v demokracii nepřípustné.

Pár ukázek stojí za to. Bob Fliedr ve čtvrtečních LN píše: „Můžeme se přít, jestli poslance KSČM… napadli spíše stalinisté, náhodně jdoucí antikomunističtí ožralové anebo Vítězslav Jandák, který vyhrožuje: volte mě, nebo dostanete přes držku. Neměli bychom ale diskutovat, zda útok odsoudit nebo neodsoudit.“ A v závěru o předsedovi poslanců KSČM Pavlu Kováčikovi, který na schůzi sněmovny vyzval ke vzájemnému respektu: „Škoda, že se nepotkal například s prokurátorem Josefem Urválkem, který v padesátých letech tak vehementně nesouhlasil s názory Milady Horákové, že na to doplatila životem…“ Ještě dál zašel jako obvykle Karel Steigerwald téhož dne v MF Dnes: „Ryk komunistů je hloupý – zbytečně připomínají, čeho jsou v této zemi dědici a že z hlediska vyššího principu mravního pár facek tyranovi není zločinem.“ Následující větou tuto tezi sice mírní („Dolejš samozřejmě není žádný tyran, jen obyčejný komunistický politik v demokratické zemi, která musí vší silou i
jeho chránit.“), ale pak mu to zase nedá: „Komunismus je bití, napsal Ludvík Vaculík asi v roce 1988. No tak dnes pro změnu bijí komunistu. Asi vědí proč…“

Předseda vlády Jiří Paroubek přičetl spoluvinu na zbití poslance ODS a jí spřízněným médiím, jež prý vyvolávají atmosféru nesnášenlivosti. „Nejrůznější patologičtí jedinci této atmosféře podléhají a dělají špinavou práci za ty, kteří pro jejich činy vytvářejí podmínky, ale také za ně nesou plnou morální odpovědnost,“ řekl podle ČTK. Takové obvinění nezávislých médií vrcholným politikem je opravdu na pováženou. Páteční reakce Lidových novin jako by mu ovšem zase dávala za pravdu: „Ducha nesnášenlivosti… vyvolává právě premiér a jeho ,talenty‘. Občanští demokraté se naopak konfrontace straní a svým mlčením znervózňují Paroubkův tým… Nyní, když není s kým se očerňovat, premiér cynicky připisuje svým odpůrcům a kritikům vinu za odporný kriminální čin. O ,patologických jedincích‘, kteří podle Paroubka za vším stojí, jsme se dočítali naposledy v Právu, když bylo ještě Rudé. A tvrzení, že za útokem na Dolejše jsou novinové články nesouhlasící s premiérem osobně, je především vysvědčením
o jeho schopnosti vést tuto zemi,“ napsal v úvodníku Martin Zvěřina.

A tak mě napadá – nezasloužila by si „tato země“ noviny schopné nezaujatě informovat a klást věcné otázky, noviny nerezonující s předvolební hysterií a nemávající urválkovsky Urválkem či něčím jiným, co je zrovna po ruce? Oné zemi by to myslím prospělo a novinám samotným by byla odměnou důvěra čtenářů.

Od roku 1990, kdy vyšlo první číslo, urazil časopis dlouhou cestu. V porevolučních dobách, kdy se hlad po svobodných informacích přelil krajem, byla redakce se zázemím v samizdatu (Revolver Revue a Sport) sama o sobě zárukou kvality a čtenářského zájmu. S postupující profesionalizací české mediální krajiny, ať už se pod tímto pojmem skrývá cokoli, přibyla Respektu konkurence. Týdeník se svým důrazem na seriózní tón, rozsáhlé komentáře a stálým poukazováním na problémy okolního světa začal brzy odlišovat od standardní mediální produkce u nás. Udržet list s poměrně vyhraněným pohledem na svět (přestože ani jeho odpůrci se dodnes nemohou shodnout, zda se jedná spíše o havlovskou, či jen ekologicko-konzervativní lobby) a jednoduchou grafikou, postavenou na ilustraci a černobílých fotografiích, by ale nebylo jednoduché asi nikdy. Počet čtenářů, který se v posledních několika letech ustálil kolem 16 000, však zdaleka
neodpovídá významu, kterou si značka Respekt za dobu své existence získala. List dlouhodobě sledoval propojení ekonomické a politické sféry v Česku a nastoloval témata, jako je rasismus, vzdělávání či zdravotnictví. Jeho redakcí prošli novináři Jan Macháček (dnes HN), Jindřich Šídlo (HN), Martin Kontra (LN), Jiří Peňás (Týden), Hana Čápová (Týden), Tomáš Němeček (HN), Martin Fendrych (Týden). I budoucí politici: dlouholetý ministr vnitra a později senátor Jan Ruml (ODS, Unie svobody) či bývalý předseda Unie svobody a ministr několika vlád Vladimír Mlynář. Respekt proslul také žalobami, jež na něj podali sociálnědemokratičtí ministři Tvrdík a Gross či poradce premiérů Miroslav Šlouf. Miloš Zeman v úřadu předsedy vlády se snažil dokonce svou žalobou týdeník přímo zlikvidovat.

Slabinou Respektu je dlouhodobě především špatné hospodaření. Karel Schwarzenberg se stal majoritním vlastníkem časopisu v roce 1996. Ve společnosti R-Presse, která Respekt vydává, má 93 %. Zbytek vlastní bývalí i současní redaktoři. Po celou dobu Schwarzenberg noviny dotuje. Roční náklady na výrobu se odhadují kolem 20 milionů korun. Lidové noviny uvedly, že v roce 2003 Respekt skončil se ztrátou sedmi milionů, o rok později se čtyřmi. Senátor se snažil získat další investory již koncem devadesátých let, jednání však vždy zkrachovala. Situaci nezlepšila ani trojí výměna šéfredaktora v posledních dvou letech.

Respekt navíc trápil nevyřčený spor v redakci mezi „otci zakladateli“ a nově příchozími, který se nakonec promítl i do vztahu mezi zakládajícími redaktory a Karlem Schwarzenbergem. „V tom je důvod patálie Respektu,“ říká bývalá redaktorka Hana Čápová, „odchod lidí, kteří měli potenciál vyrůst nebo tam vyrostli ve skutečné osobnosti. Respekt ztratil drive být u toho, když se něco děje. Podněty k změnám, jež přicházely od pana Schwarzenberga, navíc redakce někdy až bojkotovala.“

Karel Schwarzenberg dnes omezuje své podnikatelské aktivity a jeho potomci nemají valný zájem podobný list v Česku vydávat. „I proto byla při hledání potenciálního kupce aktivní sama redakce,“ říká zástupce šéfredaktora a jeden z minoritních vlastníků Jaroslav Spurný. Jednání s Bakalou mají skončit ještě na jaře. V současné době mu redakce předložila novou koncepci časopisu, která již zahrnu­je jeho požadavky. Muž, který se nedávno Magazínu LN svěřil, že „ekonomie je disciplína, která v sobě integruje všechno lidské poznání“, chce podobu týdeníku opravdu zásadně proměnit.

„Budeme mít zmenšený formát, kvalitnější papír, více barvy,“ vypočítává viditelné změny Spurný. Revoluce je logická, jde o jednu z cest, jak překročit čtenářský strop, na který Respekt narazil již před pár lety. Kromě změny formy čeká noviny pravděpodobně i podstatná změna obsahu. Podle Švehly chce Respekt přesvědčit lidi, že je otevřenější, než si zatím myslejí. „Důraz bude dál kladen na investigativní žurnalistiku, reportáže a komentáře,“ konkretizuje představu redakce Spurný. „Přibudou ovšem i nové rubriky,“ dodává. Do podrobností ale jít nehodlá. Pokud má Respekt na omezeném časopiseckém trhu skutečně přilákat nové čtenáře, bude se muset vypořádat minimálně s tituly, jako je Týden, a jejich life-stylovými pasážemi. Takové změny by však mohly postrašit čtenáře dnešní.

Se Schwarzenbergovým odchodem může no­vi­nám nastat ještě další potíž, a to v osobě jejich nového majitele. Přestože i kní­že v Čechách aktivně podnikal a je dodnes politicky činný, shodují se stávající i bývalí zaměstnanci, že do obsahu listu nezasahoval. Redaktoři slovy Spurného věří, že s novým vlastníkem nebudou v tomto ohledu žádné problémy. Je však zřejmé, že Zdeněk Bakala je hráčem jiného kalibru než Karel Schwarzenberg, přestože se oba již léta přátelí. Bez ohledu na spekulace, které provázejí jeho vstup do společnosti OKD (firma RPG, která je nyní ovládá a kterou Bakala spolu­vlastní, sídlí na Kypru a ostatní majitelé zůstávají v anonymitě), či na stále nevyjasněnou roli investiční firmy Patria Finance při krachu IPB (Bakala firmu založil po návratu ze Spojených států, kde pobýval v polovině osmdesátých let na zelenou kartu) je to podnikatel s mnoha silnými aktuálními zájmy. RPG se spolu s investiční firmou Benson Oak
uchází o zbrojovku Aero Vodochody, Bakala již navíc ohlásil chuť ke koupi společnosti ČEZ při její předpokládané privatizaci. Zda to bude v investigativní práci redaktorů hrát nějakou roli, ukáže samozřejmě až čas.

Nechtěně komicky zní v této souvislosti ale prohlášení současného šéfredaktora Marka Švehly, že by se Respekt chtěl zbavit nálepky ekologicko-levicových novin. Přišlo v okamžiku, kdy budoucí majitel je mimo jiné uhlo­baron.

Autorka je doktorandka na FSV UK.

Vydání deníku Kommersant z 26. dubna se obšírně věnuje případu vraždy arménského studenta Vigena Abramjance, který vyvolal masové protesty moskevské arménské komunity. Účastníci protestní akce vytvořili v den pohřbu kolonu sestávající ze stovky vozů vyzdobených arménskými vlajkami a portréty zavražděného studenta, zablokovali dopravu na Novém Arbatu a hlasitě se dožadovali důsledného vyšetření okolností případu.

Rasismus a xenofobie se v Rusku v poslední době stále více stávají také tématem politickým. S trochou přehánění by se dalo říci, že se stát snaží vést proti těmto „negativním jevům“ jakousi veřejnou osvětovou kampaň. O její úspěšnosti by se však prozatím dalo pochybovat. Podle nedávného průzkumu veřejného mínění počet těch, kteří by zavedli opatření „zabraňující vstupu některých národností na území Ruska“, stále dosahuje 58 % dotázaných, 42 % z nich by dokonce schválilo jejich případnou „deportaci“. Podle autora článku, který vyšel 21. dubna rovněž v deníku Kommersant, jsou tato čísla všeobecně spojována pouze s takzvanou lidovou, méně nebezpečnou xenofobií, kdežto skutečně organizované a strukturované „fašistické“ hnutí, které v zemi rovněž existuje, je politiky přehlíženo a podceňováno. Autor článku se však nezamýšlí nad tím, že nacio­nální nesnášenlivost zasévá v ruské společnosti především samotný ruský stát, který buduje
svoji identitu na principech nacionální ideologie.

U příležitosti 110. výročí parlamentarismu v Rusku (nejedná se o mýlku: do kulatého období je započítáno i sedmdesát let komunismu) uděloval státní vyznamenání prezident Putin. Autor reportážního článku z 21. dubna otištěného v deníku Nězavisimaja gazeta nepochybuje o tom, že ocenění získali své řády skutečně po zásluze: tak například předseda generální rady prokremelského uskupení Jediné Rusko Vjačeslav Volodin již mnoho let opakuje, jak je jeho strana oddána prezidentovi, zatímco poslanec Sergej Baburin se ujal vedení té frakce strany Vlast, která se rozhodla přejít pod kontrolu Kremlu. Je také jasné, o jaké zásluhy šlo v případě bývalého šéfa FSB Nikolaje Kovaljova, který dnešnímu prezidentovi svého času předal štafetu a dnes se „hluboce váženému Vladimiru Vladimirovičovi“ přiznal, že „jen těžko vyjadřuje pocity vděčnosti, které cítí k zemi a jejímu prezidentovi“. Jen vyznamenání pro Vladimira Žirinovského vyvedlo
z míry i na leccos zvyklé ruské novináře. Ale i v tomto případě se nakonec odpověď našla: Vladimir Žirinovskij oslavil o Velikonocích šedesátiny a vyznamenání dostal jednoduše jako dárek k významnému jubileu. V krátkém děkovacím projevu Žirinovskij naznačil, že naoplátku nemíní Putinovi překážet v jeho carovládě: „Parlamentáři carského Ruska učinili velkou chybu, když donutili cara vzdát se trůnu. Přál bych si, aby ruští poslanci tuto chybu již nikdy nezopakovali.“

Své narozeniny oslavil Žirinovskij přímo v Kremlu, a to v dosti pompézním stylu. Jak zaznamenal reportér deníku Izvestija, program narozeninového dne zahájila výstava dárků, které byly Žirinovskému věnovány za dobu jeho aktivního působení v politice. Z vystavených předmětů vzbudil největší zájem trůn vyrobený z vzácných druhů dřeva, intarzovaný vzory z krokodýlí kůže a potažený leopardí kůží, který Žirinovskému darovali poslanci z jeho vlastní frakce. Vystavena byla také Žirinovského socha v životní velikosti a irácké koberce, které jubilantovi daroval bývalý irácký prezident Saddám Husajn. Na moskevských bulvárech potom rozdával občanům 1200 vajec, 2000 čokolád a 300 konzerv se slazeným kondenzovaným mlékem. V zásobě prý měl také koňak, šampaňské a vodku, ale nechtěl se vystavit obvinění, že kazí ruský lid.

V noci z 22. na 23. dubna zavítal do moskevského chrámu Krista Spasitele prezident Vladimir Putin, aby společně s patriarchou vší Rusi Alexijem II. přivítal vzkříšení Ježíše Krista. Kromě moskevského starosty Jurije Lužkova doprovázel hlavu státu také ředitel akciové společnosti Ruské železnice Vladimir Jakunin, který společně s ministrem kultury Alexandrem Sokolovem přiletěl téhož dne ráno z Izraele a přivezl věčné světlo z Božího hrobu. Skutečnost, že byl pro tento úkol vybrán, zavdala v tisku mimo jiné příčinu k dohadům o jeho možném nástupnictví v prezidentském úřadu. Před půlnocí dorazil podle reportéra deníku Kommersant do chrámu Vladimir Žirinovskij a postavil se do těsné blízkosti prostých věřících. Poté, co si novinářům postěžoval na nezájem masmédií o jeho vlastní narozeniny, vyjmul z kapsy svazek storublových bankovek a začal je po­dle reportéra Kommersantu rozdávat okolo­stojícím. Na závěr slavnostní mše
patriarcha Alexij třikrát pronesl zvěst o tom, že Kristus vstal z mrtvých, přečetl velikonoční kázání Jana Zlatoústého a obrátil se k prezidentu Putinovi se slovy: „V tomto radostném, světlém slavnostním svátku Velikonoc Kristových vás zdravím, vaše excelence Vladimire Vladimiroviči, a přeji vám i vašim spolubojovníkům, aby vám dal vzkříšený Bůh sílu k činům, které činíte k slávě Boží. Viděl jsem, jak lidé nesou kuliče (velikonoční mazance), paschu a velikonoční vejce do kostela. Na mou otázku, zda dnes mají vše, co potřebují k životu, odpovídali: ,Máme vše.‘ Ještě před několika lety jsem necítil takový optimismus a neuvědomoval jsem si, že máme vše potřebné k životu.“

Z ruskojazyčného tisku vybíral Jan Machonin.

Dokonce i český čtenář sledoval „druhý život“ Johna Fitzgeralda Kennedyho (tedy jeho publicistické i historické interpretace) takřka od jeho samého počátku. Vlastně téměř od chvíle, kdy americký prezident předčasně zahynul. První Kennedyho relativně solidní portrét Meze odvahy vydal Jindřich Volek už roku 1965. V zahraničí pak vyšlo publikací věnovaných JFK za posledních padesát let nepočítaně. Přesto Robert Dallek pod dojmem nových materiálů – „písemných dobových dokumentů, telefonních záznamů a nahrávek z Bílého domu i ústně tradovaných epizod nebo jejich částí“ – dospěl k závěru, že další kniha o JFK není zbytečná. Má a nemá pravdu.

Málo objevů

Dallekova biografie je bezesporu vynikající. Šíří i hloubkou záběru obstojí v každém srovnání. Autor přitom nepodlehl pokušení a nezvýraznil některé rysy nebo události příliš na úkor jiných, kubánské raketové krizi či atentátu v Dallasu poskytl přiměřený prostor. Díky tomu a díky výstižnému a svěžímu jazyku docílil ve svém vyprávění půvabu až jaksi klasické uměřenosti (a to navzdory rozsahu – v českém vydání 600 stran bez poznámek!). Problematičnost či spornost práce spočívá jinde: mnoho objevného v ní nenajdeme. Dallek snesl řadu detailů, dříve tušené skutečnosti nejednou dokázal dokumentovat, kde existovala dvě svědectví, přispěchal s třetím, tu či onu pohnutku lépe osvětlil. Nelze se však zbavit rozpaků, plynoucích z pocitu, že toho skutečně nového skýtá publikace pomálu a že adekvátního výsledku by bylo dosaženo i delším článkem v odborném časopise. Hodnocení je to snad příliš příkré, ale Dallekova práce vykazuje ve
všech ostatních ohledech takové kvality, že je třeba ji poměřovat tím nejpřísnějším metrem.

Sny a překážky

Život J. F. Kennedyho je a zůstane fascinujícím příběhem. Je svým způsobem variací „amerického snu“. Dovršením úsilí přinejmenším dvou předešlých generací. Už Kennedyho dědeček překonal sociální bariéry a stal se starostou Bostonu, otec Joseph, obchodník a manažer od pánaboha, rozmnožil rodinný majetek natolik, že jeho děti nikdy ani v nejmenším nepoznaly materiální nouzi. Na období třicátých let vzpomínal J. F. Kennedy takto: „S krizí žádnou osobní zkušenost nemám. Má rodina patřila mezi ty opravdu bohaté a právě tehdy se jí dařilo lépe než kdy jindy. Měli jsme větší domy, více služebnictva, více jsme cestovali. Jediný zážitek z krize, na který si vzpomínám, bylo otcovo rozhodnutí přijmout pár zahradníků navíc, aby jim zajistil práci a obživu. Jinak jsem se o krizi něco dozvěděl, až když jsem studoval na Harvardu.“ (s. 39)

Přes příslušnost k nejprivilegovanějším vrstvám americké společnosti musel ovšem Kennedy na cestě do prezidentského úřadu zmáhat četné překážky. Málo si uvědomujeme, jak vážný handicap představoval jeho katolicismus. V řadě regionů USA to byla v rukou protivníků dokonce zbraň nejmocnější. Během kampaně v roce 1960 například uveřejnil list New York Times na titulní straně článek o skupině 150 protestantských kněží, kteří naznačovali, že Kennedy jako katolík bude muset být poslušen příkazů papeže. Jeden z nich se nadto vyjádřil, že Kennedy je stejně jako Chruščov „zajatcem systému“ (s. 253). Předvolební průzkumy odhadovaly, že vinou protikatolických předsudků může Kennedy přijít až o 1,5 milionu hlasů. A ať už za půlstoletí pokročila tolerance Američanů jakkoliv, žádný další katolík se dosud na čelo americké exekutivy od dob Kennedyho nedostal.

Handicap představovalo i Kennedyho chatrné zdraví. To se však tehdy podařilo zatajit. Kennedy nesnesitelně a nepřetržitě trpěl prakticky od puberty. Dallek toto téma postihuje s neobyčejnou důkladností, vypočítává jednotlivé lékaře, hospitalizace, operace, dávky a složení léků a průběh léčebných kúr. Nikoliv samoúčelně: snaží se zjistit, zda a jak měly či mohly mít prezidentovy fyzické indispozice vliv na výkon funkce, na schopnost rozhodování a řešení naléhavých úkolů. Vcelku přesvědčivě dovozuje, že minimální. Zároveň se však domnívá, že by veřejnost Kennedymu v prezidentských volbách stěží dala přednost před Richardem Nixonem, kdyby byla zpravena o pravém stavu věci. A mimochodem dodává, že „pokusy ukrást zdravotní dokumentaci ze dvou ordinací Kennedyho newyorských lékařů mohly být dílem Nixonových spolupracovníků“ (s. 256). To je ovšem spekulace, učiněná jednak na základě nesmrtelného „cui prodest“, jednak pod dojmem daleko pozdější
aféry Watergate.

Druhá tvář

Robert Dallek se nevyhýbá ani temnějším stránkám kariéry J. F. Kennedyho. Liberálové mu nikdy neodpustili, že se (jako jediný) vyhnul památnému hlasování v prosinci 1954 o vyslovení důtky McCarthymu za urážky členů Senátu. Demokratický senátor za stát Massachusetts Kennedy sice tehdy pobýval v nemocnici, ale čekalo se, že požádá o „vypárování“. Neudělal to. Navíc to odmítl komentovat. Přirozeně že tak jednal s ohledem na své irskoamerické voliče, mezi nimiž byl antikomunistický demagog mimořádně populární, ale velkou statečnost tím dvakrát neprokázal. Ambivalentně se stavěl i k hnutí za práva černochů. Ne, JFK nebyl rasista, přál si desegregaci. Jenom nepatřila k jeho prioritám. Věděl, že problém je výbušný a politické body mu nepřinese, proto lavíroval, dokud mohl. Bál se eskalace konfliktu ve Vietnamu, nicméně počet amerických „poradců“ zvýšil z několika set na víc než šestnáct tisíc. Tvrdost prokázal i v domácích otázkách. Když
představitelé velkých ocelářských firem porušili dohodu a zvýšili ceny, neváhal je Kennedy nejenom šikanovat úmornými daňovými kontrolami, ale poštval na ně aparát FBI: agenti ocelářům odposlouchávali telefony, sledovali je na každém kroku, uprostřed noci je vytahovali z postelí a podrobovali nekonečným výslechům. Ceny brzy zase klesly. Zavedený obrázek mladého, usměvavého prezidenta to poněkud kalí…

První mediální prezident

Pominout vztah J. F. Kennedyho k médiím je nemožné. Byl totiž prvním skutečně „mediálním“ politikem v dějinách. Věděl, jak médií využít a jak se jim zavděčit. A nebyla to jenom proslulá televizní debata s Nixonem během prezidentského klání, která dávno vstoupila do učebnic. K virtuo­zitě se Kennedy dopracoval na pravidelných tiskových konferencích z Bílého domu. Jejich televizní přenos mu poradci rozmlouvali, ale neustoupil. Prý to byl přímo zázračný instinkt, dar, ona schopnost navázat a udržet s divákem kontakt a nakonec ho přesvědčit. Přitom valný řečník zprvu nebyl: když poprvé kandidoval do Kongresu, zajíkal se a jeho projev působil suchopárně. Učil se ale rychle.

Za války v Tichomoří se Kennedy proslavil jako kapitán torpédového člunu PT-109. Po zničení plavidla se choval vskutku hrdinsky, hlavně díky jeho odvaze a vytrvalosti byla nakonec většina posádky po nesčetných útrapách zachráněna. Častokrát z toho později v politice těžil. Svůj čin v soukromí převážně bagatelizoval a ironizoval, na veřejnosti však taktně pomlčel o tom, že jeho torpédový člun byl za celou dobu války jediný, který byl potopen taranováním (tj. přímým kontaktem s nepřátelským plavidlem).

Kosmický program pilotovaného letu na Měsíc, ekonomická, školská, zdravotní reforma, Zátoka sviní, kubánská krize, Vietnam… Ani se nechce věřit, že to vše šlo stihnout jen za tisícovku dní Kennedyho vlády. A že prezidentovi, který jako nikdo jiný ztělesnil naděje a ducha své doby, bylo v době atentátu v listopadu 1963 teprve šestačtyřicet let. Robert Dallek provází jeho životem poctivě, poučeně a s vkusem, a když nepočítáme nepochopitelně pozitivní profil viceprezidenta L. B. Johnsona, objektivně. Plně práv by mu zůstal i překladatel, snad jen kdyby si vyjasnil rozdíl mezi ekonomií a ekonomikou.

Autor je interní doktorand Ústavu českých dějin.

Robert Dallek: Nedokončený život.

John F. Kennedy 1917–1963. Přeložil Pavel Kaas, Argo, Praha 2006, 682 stran.

Na Apeninském poloostrově bylo možné zahlédnout na ulici reklamní plochy polepené rudě zářícími plakáty komunistické strany s neodmyslitelným srpem a kladivem, atributy, k nimž se – alespoň příliš veřejně – již nehlásí ani čeští komunisté, považovaní za jedinou nereformovanou komunistickou stranu zemí východního bloku. I přes tento mnohému Čechovi hrůzu nahánějící symbol se na tomtéž plakátu po straně skví zcela umírněný nápis „evropská levice“. Na druhé straně ulice neváhala krajně pravicová strana Fiamma tricolore (Plamen trikolóry) předložit zrakům voličů fotografii fašistických bojůvek z 20. let uplynulého století s provoláním „podpoř tým svého srdce“. Dalším překvapením by pro pozorovatele mohla být jiná výzva, přesvědčující voliče, aby nevolili ani pravici, ani levici jako jedno z menších zel, nýbrž „Kristovu milici“. Stále mluvíme o volbách roku 2006, nikoliv o Florencii na sklonku 15. století, ovládanou fanatickým dominikánem
z Ferrary, Savonarolou.

Nicméně to, co by u Středoevropana mohlo vyvolávat mrazení, má pod italským sluncem přece jen poněkud lehčí nádech. Ulice před volbami nejsou plné oddílů fašistických ani komunistických zaslepenců ozbrojených holemi, kteří se do sebe s vervou pustí při každém střetnutí, ani po městech nepobíhají výrostci pálící v savonarolovském duchu vše, co považují za přebytečný luxus. Ne že by k násilným střetům mezi přívrženci krajní pravice a levice nedocházelo, ne však větší měrou než v ostatních evropských zemích. Naopak lze mnohdy sympatizanty rozdílných hnutí potkat při společném posezení u kávy.

Kamarád ze severního Německa, studující v Itálii, mi jednou s vytřeštěným zrakem sděloval, že dva naši známí, komunista a přítel netající se svými krajně pravicovými sympatiemi, společně odjeli autem na pláž užívat slunného odpoledne. Situace pro něj byla téměř nepochopitelná, v Itálii však nejde o nic nemožného.

Co však měla společného italská předvolební kampaň s tou právě probíhající v České republice, byly vzájemné vizuální útoky jednotlivých stran vůči svým konkurentům s názornou ukázkou, na jaké nebezpečí si mají potenciální voliči u konkurence dát dobrý pozor. Tak například na jednom volebním plakátě Národní aliance mohl volič číst: „Banda Prodiho a Bertinottiho chce ukořistit naše úspory, zadržme ji!“ s názornou fotomontáží dvou levicových lídrů (Fausto Bertinotti je tajemník Komunistického znovuzaložení, které spolu s dalšími levicovými stranami kandidovalo v Prodiho levicové koalici), kteří se zločineckým výrazem a oblečeni do trestaneckého úboru s číslem na prsou drží v rukou pytle plné peněz.

Naopak novinkou pro naše prostředí by mohla být skutečnost, že po volbách zájem politických subjektů o voliče okamžitě nekončí, ale města se namísto předvolebních výzev pokryjí novými manifesty, v nichž jednotlivé strany děkují voličům za hlasy, které obdržely.

Zatímco třeba rudý plakát Komunistického znovuzaložení se srpem a kladivem do dálky velkým písmem „děkuje všem“ za 9,54 % hlasů do senátu a 8,13 % do dolní komory parlamentu na území Říma, Národní aliance hlásá, že je hrdé být Římany, s odkazem na 350 000 hlasů získaných ve Věčném městě.

Plakátový sarkasmus nekončí ani po volbách. V Římě lze například nalézt celý reklamní prostor vylepený portrétem Berlusconiho s textem: „Prohrál jsi navzdory svým televizím, penězům a lžím… A teď říkáš, kdo je ,il vero coglione’.” Poslední slovo znamená v překladu orgán, na který je většina mužské populace zpravidla pyšná, nicméně ani v češtině označení někoho tímto přízviskem neznamená právě kompliment. V italštině sice toto slovo nemá tak silný význam, spíše lze frázi přeložit jako „opravdový kretén“, nicméně vzhledem k tomu, že z větší dálky lze číst pod Berlusconiho podobiznou pouze citovaná poslední slova, napsaná velkým písmem, je jasné, jaký vzkaz chtěl autor plakátu divákovi předložit.

Můžeme být zvědavi, jaká překvapení přinesou v ulicích České republiky voličům následující agitační týdny, tedy doba, kdy se řadoví občané na chvíli stávají opravdovým centrem zájmu většiny politiků.

Autor je historik.

Byla to hotová slavnost literatury. Uměřeně veselé, spokojené dožínky. Z obrovské hromady průměrného zboží, které loni čeští literáti a nakladatelé vyprodukovali, vybrali porotci několik neurážlivých titulů, které dostaly prestižní (tzn. finančně nepodpořenou) sošku. U předávání se trochu poklonkovalo a vtipkovalo, jako po každé dobře vykonané práci, a pak se (už bez přítomnosti dravých investigativních kamer ČT 2) šlo do jednoho salonku pražského primátora. Tam naše literární elita (spisovatelé, nakladatelé, redaktoři, knihkupci a různí plně či poloprofesionální čtenáři) svorně zaklimbala nad jednohubkami. Pohyb v saloncích připomínal mazurku. Mou jedinou zábavou bylo sledovat jednoho uhlazeného kritika, který si při společenském šoupání nožkou dal sympaticky obtížný úkol: Některé srdečně pozdravit a Některých si náhodou nevšimnout. Je to vášnivý hráč a je rok od roku lepší.

Ano, loňský literární rok byl hubený; ale i v té bídě vyšly výrazné knihy (sbírky Sylvy Fischerové, Petra Halmaye, Petra Krále, romány Jáchyma Topola či Petry Hůlové). Porotci Magnesie Litery však tyto čím dál línější a nafoukanější virtuosy podporovat nemíní. Raději upozorní na někoho, kdo sice píše kopytem, ale je skromný, snaží se a má potřebná témata. Píše třeba o padesátých a šedesátých letech u nás očima dítěte (natahovaná, stále málo zredigovaná povídka Věry Noskové s mudrujícími pasážemi, které zabijí každý povedený detail), o padesátých letech na jihočeské vsi (vítězný chudokrevný román Jiřího Hájíčka má podobné potíže, i když řemeslně stojí o dva stupně výš) nebo o romské problematice (Martin Šmaus hodil jednomu Cikánkovi na záda všechny potíže všech Romů všech generací, takže kluk má co dělat; ještě že vypravěč problematiku často pedagogicky osvětluje a opakuje). V poezii porotci oceňují už jen tu snahu: verše
nominované básnířky Zuzany Hutňanové „se dobře čtou“ (nečtou), autorka „si knihu i sama ilustrovala“ (to jí měl někdo rozmluvit), Karla Erbová vydala polovinu svých knih vlastním nákladem (nominace za urputnost). Díky bohu, cenu si odnesl za jedinou (nominovanou) skutečnou sbírku poezie Radek Malý. Nekonečná náruč kategorie naučné literatury zase vyzdvihla tlustou, tradiční a spíš kompilační knihu zasloužilého historika Jana Křena (viz kritiky v A2 č. 2 a 13/2006) a největším výkonem české literatury za rok 2005 je prý kniha fotografií naší vlasti (Jan Reich: Bohemia). To už je humor, a ten vždycky potěší. Tatáž kniha se dostala na třetí místo v  kategorii knihy o výtvarném umění a obrazové publikace Nejkrásnější české knihy, což je myslím příhodnější pocta. Takže se musíme potěšit jen soškami pro Eriku Abramsovou a pro Host za Strukturalistickou knihovnu. Což je, stručně řečeno, málo.

Organizační tým Magnesie Litery je čím dál šikovnější a jistější. Proč jeho narůstajícího produkčního umu nevyužít k uskutečňování původního záměru ceny – propagaci kvalitní literatury? Možná stačí (ke snaze o získání peněz pro všechny vítěze) trochu provětrat porotu a klást větší nároky na její rokování a výstupy. Třeba jí připomenout, že je naprosto normální cenu v některé kategorii ne­udělit. Dožínky pak budou ještě slavnostnější. A možná v jiném rytmu.

Sborník Spravedlnost a demokracie v evropské integraci je rozdělen do čtyř částí. První z nich je nazván Výchozí situace. Přináší tři esejistické příspěvky, jejichž autoři se pokoušejí zachytit povahu procesu evropského sbližování a globalizace. Bohužel, stavějí hodně na svých osobních pocitech a přesvědčeních. V textu Břetislava Horyny záhy převáží jeho osobní armageddonský pesimismus. Poté, co prohlásí, že kapitalismus v období globalizace rozbíjí všechny společensky integrující prvky, včetně podřizování demokracie zájmům kapitálu (jako kdyby toho dříve nebylo), přechází k tvrzením typu, že existuje definitivní a nepřekonatelná propast mezi světem sytých lidí a hladovějícím světem, že dvě třetiny světové populace náleží ke světu, kde nelze saturovat základní životní potřeby. Ne že by na kapitalismu nebylo co kritizovat, ale je lépe argumentovat podloženými tvrzeními. Evžen Martínek zahajuje svůj text tím, že „smyslem Evropy jakožto
duchovního útvaru je lidství založené na člověku jako jednotlivé osobě, která svůj život chápe nikoli vegetativně, ale jako vytváření účelných duchovních produktů v pospolitém horizontu“. Jedná se rozhodně o ideál, ne praxi, a troufám si říci, že totéž by autor našel u pákistánských Paštunů, s mírnou korekcí v tom, že pod člověkem by se tam rozuměl muž. Následně varuje před hrozícím odcizením (jev doprovázející kapitalismus od jeho počátků) a vybroušeným stylem sděluje, že život člověka v masové společnosti se podobá chůzi po síti úzce vymezených účelových funkcí vztahů – ale to stejně dobře platilo v moravské vesnici před dvěma sty lety, nebo že autentické politické jednání je nahrazeno hrou s obrazy jiných – i to platilo ve zhruba stejné míře pro starověký Egypt, Čechy a Slováky v roce 1992. Petru Bláhovi se jeho obrazem „kurýrní demokracie“ podařilo osobní pocity a popis skutečnosti skloubit lépe: ukazuje na jeden rys mnohdy příznačný
pro rozhodování o budoucnosti Evropy: urputnou snahu jít přímočaře k cíli bez uvažování o tom, co a proč by tímto cílem mělo být.

Druhý oddíl, nazvaný Historické dimenze, otevírá příspěvek Milana Mráze, rozebírající pojetí spravedlnosti a demokracie v Aristotelově filosofii. Je jistě fundovaný, ale z hlediska problémů současnosti poněkud odtažitý – a souvislost s ústředním tématem nezachrání ani krátká závěrečná úvaha o tom, jak by asi Aristotelés pohlížel na zajištění spravedlnosti v ústavní demokracii.

Text Dušana Třeštíka kriticky rozebírá politické vize hledající inspiraci ve středověku. Minimálně jedna z jeho vět by stála za zapamatování: Nejde o to, co lze v dějinách opravdu nalézt, najde se tam totiž téměř vše, na co se zeptáme. A z toho vyplývá také hlavní Třeštíkovo poselství: Evropa bude tím, co z ní uděláme. Michal Pullman se pustil do poněkud rozvleklé analýzy přelomových událostí roku 1918, ale nakonec se mu podařilo vyslovit určitý závěr: rok 1918 může poskytnout jistou inspiraci pro další postup evropské integrace sladěním nároků zdola s rozhodováním shora.

Třetí oddíl, Centrum a periférie, začíná teo­retickým rozborem proměnlivosti evropských hranic Michaela Romancova. Trefně upozorňuje na to, že změny hranic k evropské tradici patří a že jejich neměnnost v době studené války byla vlastně výjimkou, a poté se snaží rekapitulovat mnohotvarost vzájemných vztahů mezi unií, státem a regionem. Ke cti mu příliš neslouží, že se cituje z teorie vztahu centra a periférie Steina Rokkana, ale neodvolává se na původní práci, pouze na její shrnutí Blankou Říchovou v publikaci určené studentům. Také nad tvrzením, že některé národy si ve středověku nejprve své státy vytvořily a pak o ně přišly, nelze než zakroutit hlavou – zvlášť pokud píše autor o Bascích, protože středověká Navarra rozhodně nebyla baskickým národním státem a už vůbec ne státem vytvořeným Basky. Hovořit o středověkém Irsku nebo Walesu jako o národním státu je směšné už proto, že tyto celky nikdy skutečný stát
netvořily, a správní celky z nich vznikly až po jejich připojení k Anglii. Martin Šimsa se zaměřuje na filosofickou otázku, zda jsme středem, nebo peri­ferií Evropy, ale utápí se v tom, že postupně představuje názory Palackého, Masaryka, Rádla a Patočky okořeněné Husserlem. Při vší úctě k uvedeným jménům však jde o politické či osobní představy jednotlivců, které pro současnost nemají valný význam – leda tím, jak ovlivňují postoje dnešních politiků, ale o tom autor nepíše. Oleg Suša jako jeden z mála autorů sborníku pracuje s fakty. Osvětluje termíny globalizace a transnacionalizace, uvádí ve zkratce některé teoretické přístupy ke vztahu centra a periférie v evropském kontextu, a fundovaně se zamýšlí nad transnacionálními procesy v Evropě pod dojmem globalizace. Dosavadní integrace byla podle něj reakcí na globální soutěž, ale Evropa současně stojí před důsledky předchozí globalizační (koloniální) expanze. Klíčovou otázkou do budoucna
je, zda se Evropa vůči chudším částem světa nebude chovat jako centrum vůči periferii.

Evropská ústavní smlouva, jak je nazván poslední oddíl, je v politické praxi momentálně sice už nejspíš mrtvým, v diskusích však stále živým tématem. Lenka Rovná předkládá stručné shrnutí základních principů ústavní smlouvy a jejich genezi, nesnaží se sice o nic objevného, ale přináší čtenáři něco konkrétního, tedy přehlednou stať. Miloslav Bednář správně upozorňuje na problematické body navržené ústavní smlouvy, ale tvrzení, že „v zájmu přežití svobody a demokracie Evropy“ a „v zájmu evropského a světového míru“ je nutné smlouvu odmítnout, dělá z jeho příspěvku spíše pamflet. Naopak Jiří Přibáň patří k těm, kteří pracují méně s hesly. V posledním příspěvku celého sborníku přináší právní rozbor budování evropské politické identity. Argumentuje ve prospěch ústavního procesu, který je podle něj organickým pokračováním předchozího vývoje.

Dojem z celého sborníku je rozpačitý – ve­dle několika nosných textů je zde několik takových, jejichž autoři vnucují čtenáři pod rouškou odborného textu pouze své pocity, jiní zase zpracovávají okrajová témata, která knihu zbytečně tematicky rozmělňují. Jestliže bylo cílem nabídnout mnohostranný pohled na evropskou integraci, jak to naznačují názvy jednotlivých oddílů, pak se tento záměr naplnit nepodařilo. Prospěšnější by bylo ubrat na ambicích a nabídnout méně textů, které by však stály opravdu za přečtení.

Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.

Marek Hrubec (ed.): Spravedlnost a demokracie v evropské integraci. Filosofia, Praha 2005, 246 stran.

Báseň o ztraceném

pod uhlím, pod sněhem; můžeš

se rozhlížet bez ustání;

jak hmyzí křidélka – pod zemí,

pod sněhem, pod uhlím

vahadla plotů a hrazení, černavé cihly tání

a v metrech zvlhlého dřeva

čtverhranné krystaly zim;

tak vzklíčené rostliny svých

vzdálených brázd dosahují,

svých bělostných adres v sklenicích

sblížená semena;

sám sebe dosáhnu, vysetý, v odpočinkové sluji

pod stokou a zvonicemi, ústa zapečetěna;

tak se kymácí prázdnota, svíraná deseti prsty

své hlavy, rostlinou vítaná o zlomek chvíle dřív

pod nebem odsud až potud, kdy

pramen vzbouzí se čistý

a všude je mrazně husto plachet a kopyt a hřív;

tak se učíme nacházet včelíny s popraškem medu,

tváří se dotýkat, trubkou jitřit setrvalý stav

a ostřím rozvírat zarputilou mlčenlivost ledu,

pod nímž se šíří oči a rostou trsy ryb a trav

Báseň o paměti

Čekáš na ty, co odešli? V hloubku praničí

odešli. A navždycky si s sebou vzali

hodiny, obrazy, tužky, jimiž psali,

deště i sněhy, písek i čerstvé žaly,

nesmrtelnost a borovicové jehličí.

Kdo z oněch vzdálivších se měl pravdu, pámbuví,

a teď, kdy vážíš sumu rozluk těch hostí,

sám ztrácíš bezúčelnost své celistvosti

a nechtě se štěpíš v protikladné promluvy.

Zbývá kruh vyrytý nožem v náhlém popudu,

znaménko na skle, starý prach na policích –

tolik nepravd a svobody, veršů znících

a tak pomálu opravdového osudu.

A zbývají dva hlasy. Budou se dotýkat

neútulných objemů města jako stíny,

nadány kapkou paměti, schopností se ptát.

I ty máš onu schopnost. A nikdo jiný.

Paměť, kapka, bloudí slepě koldokola

jak vlaštovka odmítaná hnízdy života;

a jakou cenu pak má tvůj klasicismus, ta

veselá, důstojná a noblesní škola?

Tak hodina, od nás oddělená řádem svým

a předurčená k zániku i vždy příště

se klade na stěny, chodby, na schodiště

a na tu skulinu, jež přesto zeje

mezi časem minulým a časem budoucím.

—

Nad poloostrovem se uzavírá den.

Jak oslepuje žár, jak klenba srší dravě.

Rozkotávané bez ustání hradby z pěn

vždy znovu vztyčují se jako ohně v trávě,

jak horizonty písčin, luky zálivů…

Jejich řeč jak ta naše vydá za záhadu.

V paměti pusto. Přesto k tvému údivu

z vědomí prýští pramen jako sten z útrob hradu.

Příroda má vrch. Soli neodolá klíč,

z majáku troubí anděl posledního soudu.

Dveřmi se valí písek a neproudí pryč,

kontinent temná mračna proměňují v hroudu.

—

Spatřili jsme se skrze slova jiných

neostře jako přes průhlednou zeď;

a tomu, kdo zval na návštěvu v síni

zbýval už sotva měsíc na závěť.

Jak rafička se duše s duší mine,

nadpozemskými zvuky znavená,

tak pokolení střídají se v nás

v souladu se zákony Mnémosyné.

Zima se schoulila v brlohu svém,

už nemá sil přijít s vybídkou lichou.

Mezi dvěma městy – tím nadirem

a zenitem – jako sad šumí ticho.

—

Od křižovatky dálnic míli na dohled

hrot ohně vykřesává řetěz z křemene.

Obleva. U pramenů zachvívá se led,

tříštící odraz jasanové zeleně.

Toť zatím počátek, ne hořkost především.

V průsvitné mlze kamení břeh převislý

a dokonce Bůh, jenž se tváří jako dým,

se kamsi zdejchl. To však nemám na mysli.

Věř zimě. Lokej doušky blahodárný chlad.

Buď hrdý, že jsi ztratil domov, zbořil most.

Jak uprchlík, jenž tajně přejde lodní záď,

přikrčen vdechuj tmu a slanou průzračnost.

Přikrývá spánek mírné vrchy Ithaky

a nevyčteš už křivdu z dětských zřítelnic

a zůstává jen smrt a sněžné oblaky

a trocha hudby a přečasto zhola nic.

East Rock

Maják, sotva viditelný z dálky.

Dvě obrovské skály blízko moře.

Průlivem nadnášený ostrůvek

vzdoruje úspěšně úsvitu.

A jak se vzdaluje, je z něho loď,

pak višňová pecka. Jasným cirem

prosakuje nebe. Radar občas

tykadly se dotkne zemské osy.

Cesta končí, ustoupit není kam,

za soutěskou vidíš jenom prostor,

stromy, jež se kutálejí z břehu

a list v třesu o větrný hřbitov.

Kontury se lámou, tvary mění

a jen barva sleduje svůj osud,

dosahujíc nejvyššího nachu

v rozštěpu mezi říjnem a zářím.

Rozvodí měsíců! Necitelnost

habrových lesů a řečnost sojky!

Rachot motocyklu na úsvitu

za pěti nebo sedmi bloky!

U skal propadlých jako kůže losů

vadnou trávy a vzduch jinovatí,

vzduch tak chladně průzračný, až zdá se,

že o náš pohled nijak nestojí.

Než ještě před chviličkou dnes je jasněji.

Rozeznáváš příměs ve vesmíru –

to, co se rodí dřív než člověk sám,

co od prvního křiku roste v nás,

prostupuje pevnou koru tepen,

proniká do plic a zraje v lymfě,

pro co nám všem chybí orgán, kromě

strachu a temnot v celém těle.

Sojka opakuje krátkou píseň,

neznatelně pozměnivší notu,

avšak nemění se, nenavrací

to, co bylo jednou darováno.

Teprve až skutečnost a omyl

a zmar a vášeň spojíš, pronikneš

do epochy věčných sněhů, jako

kati na Kolymě, kámen v Atlantiku.

Nu což tedy, stín si s sebou vezmi,

černé zrcadlo, prázdnotu mluvy,

když každou chvíli volíš svobodu,

protože není jiné vykoupení.

Ještě zbyla voda ve sklenici,

nezavrzla korouhvička v bríze

a ještě neví auto pod svahem,

zda se vydat k městu nebo na sever.

Památce básníka. Varianta

V Petěrburgu sejdeme se znovu

jako bychom slunce …… v něm

O. Mandelštam

Vrátil ses na žádoucí pozice:

do někdejšího města, kostry ulice?

Admiralitu odplavila vánice.

Vybledly, zpola oprýskaly laky

geometrických ploch a objektů.

Když zhasneš, stín se rodí ve spektru.

Poblíž Izmailovského prospektu

chátrají parostroje za bodláky.

Táž tramvaj i šeď vetchých kabátů…

Cár novin zdvíhá plochu asfaltu.

Nádraží ovládá chlad klimatu

devatenáctého století. 

Splývá hluk s nebem. Léta lze si snadno splést,

jako žal střídají se noci měst,

jako dar opakují mnohá z gest,

jen člověk nikdy znovu neožívá.

Couváš až k jitrům zimním, mrazivým,

jež objímají severní ten Řím,

do prostorů, jež jiným rytmem svým

se blíží bezbřehosti sněhopádu.

Volá tě vlčí doupě vprostřed hrud,

blázinec, vězení a špína bud,

proslulý černý Petěrburg,

o němž se mluvívalo do úpadu.

Znovu už ale neožije shoda,

praskot prken a dým, jenž čpavě bodá,

stoupaje z ohně, který vzňala doba,

existuje však místo mimo čas,

zdroj určující osudové cesty,

jehož středem jsou náhoda a štěstí

a někdy prostě – střet dvou okolností,

jimiž se věčnost opakuje v nás.

Ne odraz, ale spára v realitě,

ostrůvek v proudu, který obstoupil tě,

náhrada rájů, jež jsou očím skryté,

vylupuje se z řeči živoucí,

zatímco v spleti mraků, stěžňů, drátů

holubi krouží bez ladu a chvatu,

nerozlišujíce štít Araratu

od normálního kopce za kopci.

Opusť břeh. Poplujme. Dám znamení.

Lež znavila se, pukly kameny.

Jediný svědek zbývá – umění,

prozařující noci v teplých vlnách.

Stébla trav ledem rvou se navenek,

svá moře nalézají ústí řek

a jedno slovo zazní mimoděk –

nesmyslné, jak smrt je nesmyslná.

Přeložili Jaroslav Kabíček a Alena Vlčková.

Tomas Venclova (1937 Klajpeda) je litevský básník, překladatel, literární vědec a publicista. V letech 1966–73 přednášel na univerzitě ve Vilniusu aplikovanou lingvistiku, sémiotiku, dějiny západních literatur, pak působil jako dramaturg. Od roku 1976 je člen Litevského helsinského výboru. V roce 1977 emigroval do USA, přednášel sémiotiku a litevštinu na Berkeleyské univerzitě, později na Kalifornské univerzitě v Los Angeles, na Yaleské univerzitě. V sovět­ské Litvě vydal sbírku Kalbos ženklas (Znamení jazyka, 1972), v USA 98 eile.raščiai (98 básní, 1977), Tanke.janti šviesa (Houstnoucí světlo, 1990), v nezávislé Litvě Reginys iš ale.jos (Pohled z aleje, 1998). Venclova je vynikající esejista, knižně vyšly Lietuva pasaulyje (Litva ve světě, USA 1981) a Vilties formos (Podoby naděje, Litva 1991). Překládá A. Achmatovovou, B. Pasternaka, J. Brodského, O. Mandelštama, T. S. Eliota, A. Jarryho, Johna Osbornea, Eugena O’Neilla, Curzia Malaparteho a další. Česky vyšla Venclovova poezie jenom časopisecky (Souvislosti 1991, Lettre internationale 1993 a 1994).

Schůzku jsme si domluvili ve skandinávsky strohé kavárně Hotelu 101. Píše se sice šestého dubna, ale když jdu po hlavní reykjavícké třídě Laugavegur, připadám si jako polárník. Sněží a řezavý vichr mi občas nedovolí udělat další krok. Myslím na sedláka Bjartura, který v Laxnessově slavném románu Sjálfstoett fólk čili Svobodní lidé úpěnlivě čeká na jaro. I v knize je duben, seno už dávno došlo a milovaným ovcím, vyhublým na kost, se ze všech tělesných otvorů řinou provazy červů. Jedna po druhé chcípá, ale s každým novým dnem přichází jen další sníh a mráz. Ale to už je nějakých sto let zpátky a od té doby se Island radikálně proměnil. Vrážím do dveří a vzápětí přichází i vysoký elegán v tvídové čepici, béžovém baloňáku a s kulatými brýličkami na nose.

Narodil jste se roku 1962 a vaše generace přinesla do islandské kultury radikální změnu. Řada z vás se prosadila i na mezinárodní scéně. Sugarcubes už dnes patří do hudebního kánonu, o Björk nemluvě, vaše knihy se překládají do mnoha jazyků. Můžete svou generaci přiblížit?

My se neustále dívali přes moře do Evropy. Uchvátil nás surrealismus, dada, fluxus. Ale hlavně: tehdy přišel punk. A právě punk nám ukázal cestu k dada a pak k surrealismu. Byli jsme v pubertě a hrubá síla punku nás uchvátila, stejně jako jeho estetika „udělej si sám“. Tehdy byla islandská kultura hrozivě strnulá, měli jsme tu jednu rozhlasovou stanici, jediný televizní kanál, jedno dvě nakladatelství, kde se vydávala ta takzvaně dobrá literatura. A nás to nudilo k smrti. Punk pro nás objevil dada, sny, erotiku, a desky i knížky jsme si začali vydávat sami.

Takže jste měli potřebu zatočit s islandskými klasiky a se stínem giganta Halldóra Laxnesse?

Ale vůbec ne! On už byl v té době starý pán, to předešlé generace s ním měly věčný problém. Nám byl sympatický, protože byl celým svým postojem dandy a punk je vrcholně dandyovský, jen si vezměte celou tu propracovanou estetiku oblékání. My jsme nerevoltovali proti Laxnessovi, ale proti politice v umění, proti sociálnímu realismu v literatuře. Na spisovatele se tu tehdy vyvíjel obrovský tlak, aby psal sociálně odpovědnou literaturu. Po celá sedmdesátá léta se na Islandu, stejně jako třeba v Norsku, psala jenom realistická literatura o těžkém životě dělníka v rybárně. Levice tu měla na umění doslova monopol.

A vy jste zareagovali fyzicky…

Přesně tak! Pozvraceli jsme se (smích). Zkrátka nás nezajímala sociální kritika a tradiční politika levice versus pravice. Chtěli jsme zlepšit svět. Ale jak na to? Jasně, pojďme psát o sexu! Místo velké politiky jsme nastolili politiku těla a poetizování všedního dne.

Na jedné přednášce jsem vás slyšela citovat Nezvala…

Ano, ano, český poetismus (začne anglicky recitovat Nezvalovu báseň Praha s prsty deště). Nám puberťákům připadal koncem sedm­desátých let tenhle svět neskutečně zajímavější než zoufale nudný sociální realismus. Pár básníků předešlých generací sice surrealistickou estetiku přijalo a začali si s islandštinou hrát, ale naše generace se jako první snažila uvést surrealismus do všedního dne. Fyzická setkání se zázraky se odehrávají denně, když ráno vyjdete z domu.

Nezvala jste četl anglicky?

Ne, islandsky. Myslím, že to byl překlad ze švédštiny. Je neuvěřitelné, jak poezie cestuje. Nezvala by asi ve snu nenapadlo, že jeho básně pohnou v roce 1978 světem několika puberťáků na reykjavíckém předměstí. Přečetl jsem od něj ale jen asi šest básní. Taky si vzpomínám na dvě skladby Konstantina Biebla.

Punk se zrodil z hněvu, a vlastně i dadaismus a surrealismus vznikly z protestu proti zdánlivě rozumnému světu politiky, ekonomie a v neposlední řadě i války. Ve vašem díle je také od počátku patrná angažovanost, ale kritici si jí všimli až ve vašem posledním románu Stínobaldr, kde proti sobě stojí dívka Abba s Downovým syndromem a člověk moci, „osvícený“ pastor Baldur. Snový svět a surreálný jazyk postižené dívky mají zjevně vypravěčovy sympatie. Asi budete mít výhrady k dnešní podobě pokroku? Zacházíte dokonce tak daleko, že srovnáváte někdejší islandský zvyk odkládat postižené novorozence kamsi do lávy, s možnostmi dnešní vědy, kdy se dítě s handicapem prostě nenarodí…

Podle mého nás slabí jednou spasí. Rozhřešení vám totiž může dát jen někdo slabší. Ta myšlenka je hodně křesťanská a na první pohled paradoxní, ale vlastně je to nad slunce jasné. Měli bychom se osvobodit od zvrácené představy, že můžeme vyplít defektní lidské exempláře, jako se o to pokoušeli v druhé světové válce. Ve Stínobaldrovi zachrání postižená Abba zdravého Frederika, nikoli naopak. Je zarážející, co všechno dneska považujeme za přijatelné. Tak třeba ukončení těhotenství, má-li se narodit dítě s Downovým syndromem, je už na Islandu beze zbytku přijatelné.

Ale můžete se přece rozhodnout plod donosit?

To ano, ale lékaři vám dají jasně na srozuměnou, že je to hodně špatný nápad. Takže se na Islandu děti s Downovým syndromem více méně přestaly rodit. Ti lidé ze světa pomalu mizí. Jistě, jsou postižení, ale napadlo by vás potratit jednoruké nebo slepé dítě? Podle mě jsou právě tihle lidé lakmusovým papírkem naší lidskosti. Tohle je jádro té knihy. Ostatně všechno je v ní tak trochu zpřevracené. Z člověka se tu stává zvíře, zvíře mluví lidskou řečí…

V románu pracujete také s motivem mýtus versus skutečnost. Exotická fáma se tu mezi lidmi prosadí jako skutečnost, ačkoli její šiřitel i lidé v údolí moc dobře vědí, jak se věc doopravdy má. Ten moment odráží fenomén, který by se pracovně dal nazvat „islandský mýtus“, a některé sdělovací prostředky ho šíří, jak se zdá, programově. Na Islandu člověk záhy získá pocit, že na ostrov bez ustání upírá zraky celý svět. Že Island je pupek světa, že je „přinejmenším“ nejlepší na světě, nebo, jak se tu říká, „bezt i heimi“. Takový mýtus může být produktivní a umožnit přežití malého národa, ale není přece jen trochu nebezpečný?

Tenhle mýtus bezesporu existuje. Podle mého se datuje do počátku sedmnáctého století, kdy Arngrímur učený napsal Crymogeu (latinský název pro Island – HB), což byla polemická odpověď na cestopis jistého Ditmara Blefkena. Ten Němec, který mimochodem podle všeho na Islandu v životě nebyl, si ve své knize strašlivě vymýšlí a ostrov líčí dost urážlivě. Arngrímur se tedy po právu ohrazuje, a protože jsme v době humanismu, chce všem dokázat, že Islanďané jsou kulturní národ – velikostí sice trpaslík, ale v literatuře a v jazyce si v ničem nezadají s klasickými kulturami Řecka a Říma. Projekt systematického vytváření vlastního obrazu tedy začíná velice brzy, a když pak koncem devatenáctého století začíná tvrdý boj za samostatnost, ta sebemytizace neblaze zbytní. Zemi objíždějí státem financovaní úředníci, kteří přednášejí o udatném, svobodném lidu zlatého věku islandských dějin (tj. období islandské samostatnosti od osídlení ostrova
koncem devátého století do roku 1264, kdy se Islanďané poddali norskému králi – HB) a líčí Islan­ďanům, jaké mají štěstí, že se narodili právě tady. Ten mýtus o zaslíbenosti Islandu je už pořádně dlouho živen z oficiálních míst a my ho nadšeně hltáme. V posledních letech o tom hodně čtu a žasnu, kolik „nezvratných“ faktů o Islandu pochází z oficiál­ní propagandy z počátku minulého století, kdy boj za nezávislost vrcholil. Třeba to, že nás zlotřilí Dánové po staletí trýznili a my, udatní Vikingové, jsme jako spanilá panna čekali, až znovu nastolíme někdejší ráj. Je naprosto šílené, že náš prezident dnes jezdí po světě a přednáší o nás jako o potomcích udatných Vikingů.

Teď se Islandu ekonomicky daří, ulice Reykjavíku křižuje přepočetná flotila luxusních džípů, islandští investoři skupují letecké společnosti a obchodní řetězce v někdejších koloniálních velmocích Velké Británii a Dánsku, ten mýtus se dnes už opravdu neživí ze vzdoru…

V současnosti jde vážně už jen o škodlivou a nebezpečnou megalomanii. Teď se totiž poprvé opravdu snažíme zapojit do Evropy, poprvé v dějinách se setkáváme s imigrací a chováme se hrozně arogantně a nepohostinně – začít tady žít je strašlivě obtížné. Nepouštíme sem politické uprchlíky a naše přistěhovalecké zákony jsou nemožně příkré. A přitom je přistěhovalectví dar a my bychom za něj měli být vděčni, podle mého nás totiž právě cizinci zachrání – před námi samými.

Takže ten „islandský mýtus“ považujete za čistě negativní?

Vlastně ne tak docela. Ono nám to naše sebe­vědomí totiž umožňuje prorazit. I já z tohohle maličkého národa si přece zasloužím pozornost, zní nám všem v uších, a tak v patnácti napíšeme sbírku básní a vůbec nepochybujeme, že každému prospěje. Nic pro nás není nemožné. Proč by mě neměli číst čtenáři v Anglii, v Portugalsku nebo v Česku?

A já osobně jsem za tu megalomanii vděčný, pro mě jsou totiž ty šílené nápady živná půda. Už pár let o tom čtu a ty bláznivé ideje sbírám. Tak třeba jistý Angličan jménem Adam Rutherford přišel s tvrzením, že pokud povedeme přímku velkou pyramidou v Gíze, dovede nás až na Island, a tudíž spasení světa musí zákonitě přijít právě z Islandu. Asi nikoho nepřekvapí, že ta knížka u nás došla velké popularity.

Ale mýtus nemýtus. V čem podle vás spočívá síla Islandu?

Podívejte, jediná komodita, kterou jsme tady po staletí vyráběli, byla kultura.

A co ovčí rouno, vlna, solená treska?

A sušená ryba, já vím. Ale jinak jsme tu produkovali jenom tu kulturu: ságy a poezii. Hudbu ne, ta byla po staletí více méně zakázaná. A podívejte se na naši architekturu – kde nic tu nic. Nejstarší dům v Reykjavíku má nějakých tři sta roků. Nenajdete tu ani pořádné výtvarné památky, jen tu nepřerušenou vypravěčskou tradici.

A právě na tu jste navázal ve Stínobaldrovi. Možná je příznačné, že cenu Severské rady dostala právě kniha, ve které jste dodal bytostně islandské zboží – majestátní krajinu a lidovou pověst. Není očekávání, že coby Islanďan do svého vyprávění nutně musíte přimíchat pár skřítků a trolů, vodu a led, trochu svazující?

Proto jsem si byl jistý, že takovou knihu jakživ nenapíšu, a taky jsem šťastný, že jsem předtím napsal knihu o golemovi, která se odehrává kdesi v Německu. Nechci skončit v šuplíku s nápisem „islandský folklorista“. Halldór Laxness už se s tradicí vypořádal a udělal to báječně, knížek o zapadlých údolích a o islandské přírodě se už napsalo dost a dost. Ale copak se od českého autora očekává, že bude psát o české krajině a čerpat z lidových pověstí?

Ostatně vy jste dobro a zlo ve Stínobaldrovi rozdělil docela netradičně – boříte například klišé, že vše cizí, potažmo dánské je zosobněné zlo a úpadek. Botanik Frederik si v Dánsku do své výbavy přibalil lidskost, vzdělání a poezii.

Já se v té knize snažil vypořádat s jedním opěvovaným charakterem – my tu na Islandu zbožňujeme brutálního grobiána se sekyrou, který si jde bezohledně za svým a všichni jsou mu ukradení, pokud je tedy rovnou nepomlátí tou sekyrou. Můj hrdina Baldr je sice kněz, ale je to přesně takový neurvalec, v domovském údolíčku všechny sužuje a uzurpuje, a já si řekl, že vyzkouším, co to s ním provede, když člověk vykouří nějaké to opium, přečte trochu poezie a krapet se vzdělá. Možná to tyrana vyřídí? Já jsem totiž skálopevně přesvědčen, že nás Islanďany museli dobrotě a lidskosti naučit cizinci, naše společnost byla krutá a nemilosrdná a nebýt vlivu zpoza vody, tohle společenství by záhy zdegenerovalo.

Vy tedy z islandských pověstí a z místní tradice vycházíte, ale pracujete s ní podvratně…

Přesně tak. V tom je ten zdánlivě tradičně vyprávěný Stínobaldr navlas stejný jako předchozí, takzvaně experimentální romány. Když mi bylo osm, objevil jsem u babičky akademické vydání islandských lidových pověstí a celé to šestisvazkové dílo i s nekonečnými komentáři jsem zhltl. Ty příběhy ve mně žily a já je použil – stejně jako v předchozích románech –, abych jimi nadělal skuliny do velkých, majestátních příběhů. Malé příběhy a nezodpovědné anekdoty u mě vždycky útočí na velké vyprávění. A totéž platí o snech, které vždycky tvořily podstatnou část lidové kultury i islandských ság. Kritici psali, že jsem ve Stínobaldrovi konečně našel cestu ke konvenčnímu vyprávění, ale ta knížka je stejně avantgardní jako všechny předchozí. (Sjón se roztržitě dívá na hodinky a omlouvá se, že za chvíli poběží, musí vyzvednout syna ze školy).

Vlastně už zbývá poslední, jaksi povinná otázka. Je ve vaší tvorbě něco specificky skandinávského?

Já nevím. Island je součást Skandinávie a já vyrostl třeba na Tove Janssonové, jedné z největších světových mytografek a jejím světě Mumínků, miloval jsem Pippi Punčochatou, ale asi spíš čerpám z islandské vypravěčské tradice – z toho našeho věčného převypravování a kradení příběhů. Ale stejně důležité pro mě byly třeba belgické detektivky o Bobu Moranem. A k mým nejoblíbenějším knihám patří i Obsluhoval jsem anglického krále. Tu knížku jsem přečetl v roce 1989, a když jsme rok nato přijeli se Sugarcubes do Prahy, pokud se dobře pamatuju, hráli jsme tam v nějaké tělocvičně nebo ve škole, denně jsem vysedával u Zlatého tygra a zpovzdálí pana spisovatele sledoval. Oslovit jsem se ho neodvážil. Taky jsem přirozeně zašel do hotelu Evropa…

Já se vás ptám na skandinávské podhoubí a vy do mě Hrabalem.

Četl jsem i Ostře sledované vlaky, Taneční hodiny pro starší a pokročilé i Hlučnou samotu a pár povídek… A ten jedinečný užvaněný strýček Pepin, co všechny velké události svým blábolením zastíní! Je mi jasné, že jsem z Hrabala pochytil jenom zlomek, dočetl jsem se o nepřeložitelné hrabalovštině, ale i tak jsem v něm našel něco, co bych moc rád dokázal sám. Pokud je mi známo, Hrabal vyšel z českého surrealismu, a já ho vnímal jako předtím Préverta. Naučil mě, že je možné vyjít ze surrealismu a vystavět z něj lidskou a vřelou literaturu. Surrealismus má totiž sklon k tomu být militantní. Hrabal mi ukázal, že jsem v surrealistické průpravě na něco zapomněl. I proto jsem mohl napsat Stínobaldra.

Úplně nakonec prozaická otázka. Islandský knižní trh je titěrný, žije tu pouhých tři sta tisíc lidí. Vy jste se několikrát ocitl na výplatní listině státu. Je možné se tady jako spisovatel uživit?

Ta tvůrčí stipendia opravdu poskytují docela slušnou bázi, ale samozřejmě nestačí a získat je není snadné. Já si vždycky přivydělával i jako autor scénářů, televizních pořadů, živím se i jako hudební textař. A všechno tohle mě baví. Jinak: tři tisíce prodaných knížek už je na Islandu bestseller, a už když prodáte tisíc knížek, je to úspěch. Já jsem před Stínobaldrem prodával kolem tisícovky výtisků. Ale máme tu i fenomény, jako detektivkář Arnaldur Indriđason, který prodá šestnáct tisíc knih.

Sjón, jehož celé jméno zní Sigurjón B. Sigurđsson a jehož pseudonym v islandštině znamená „vize“, se na Islandu řadí k nejosobitějším umělcům. V patnácti letech spoluzaložil na reykjavíckém předměstí Breiđholt surrealistické sdružení Medúsa, úzce spolupracoval s legendární hudební skupinou Sykurmolarnir, kterou hudební fanoušci znají pod anglickým názvem Sugarcubes, a stál u zrodu vydavatelství Smekkleysa neboli „Nevkus“, kde dnes vydávají své desky zpěvačka Björk i mezi­národně ceněná skupina Sigur Rós. Texty pro Björk Guđmudsdóttir píše už od éry Sugarcubes a za ty, které zazpívala v muzikálu Larse von Triera Tanec v temnotách, byl nominován na Oscara. V patnácti letech si svépomocí vydal sbírku básní a sám ji kolportoval po barech, restauracích a autobusových zastávkách. Kromě lyriky píše i dětské knížky a je autorem čtyř románů. Ten třetí, Uzřely mě oči tvé (Augu ţín sáu mig), přinesl Sjónovi mezinárodní úspěch a byl přeložen do ostatních severských jazyků, ale i do španělštiny. Jeho zatím poslední próza Stínobaldr (Skugga-Baldur, recenze viz A2 č. 16/2006) mu kromě uznání domácí kritiky a prestižní ceny Severské rady zajistila i komerční úspěch.

Marcus Birro

Vzdálení a bližní

Miluju tvou hranatou tvář

Ostrou bradu

Šikmé oči

Popelavou pleť ženský nad třicet

Vlasy černé jako stav duše

Všechno se kýve a motá  

jako když strávíš noc ve městě

Otáčím se za každým, kdo šilhá, kdo kulhá

a vlasy, jak si je po ránu spěšně stáhla do drdolu

Nikdy mě neomrzí koukat na ospalé oči

v autobuse, na ruce zaťaté v koženém poutku

V noci má ruce přivázané jiným poutem ke zlatým sloupkům pelesti

jak tlučou a tlučou o podlahu

když si ji cizí chlap znovu a znovu bere

Autobus staví na každé zastávce

Každého nahradíš

pro každého se místo najde

Miluju tuhle denní dobu, miluju své bližní i vzdálené

Miluju tenhle autobus i to, kam míří.

Přeložila Jana Holá.

Kārlis Vērdiņs

Jako obraz

Vyzvedni mě z plochy, z velkého obrazu v těžkém

          zlatém rámu. Vidíš – stojím po kolena

          v hromadě kompostu. Druhý zleva,

          v obleku, květiny v ruce. Sevřené rty, po

          bradě mi stéká úsměv. Potají

          se dívám – šel jsi k někomu jinému

          a později zůstaneš na večírek.

Těší mě, já jsem dýně. Jenže tvoje ruce mě dnes

          v noci promění v kočár. Odveze tě na širé,

          blátivé pole, otevře dvířka a bude se dívat,

          jak se ti déšť drobnými

          tahy snaží přičrtat obličej.

Přání

…a abys měl ještě větší teplotu, abys věčně ležel

          v naší staré posteli bezmocný a podobný

          slepému štěněti. Strč si

          do pusy teploměr a lež.

Bez zlých a proradných přátel, cizích, divných

          rodičů, důležitých prací – budu ti matkou

          a otcem, bratrem, ženou a mužem.

          Při planých neštovicích a zápalu plic,

          psychóze, neuróze, příušnicích, spalničkách.

Mluv se mnou. Lechtej mě. Povídej mi, co si myslíš.

Znamení

Jakmile se ti něco nelíbí, okamžitě

          to dávej najevo – signalizuj to

          skloněným čelem a přivřenýma očima,

          nenech mě napospas

          pochybám a domněnkám.

Ať se prudší pohyb hlavy nebo sotva

          znatelné chvění rtů stane

          jednoznačným znamením, že planeta

          dvojího osamění je v ohrožení, že

          Malý princ marně hledá její kruhový

          obzor, aby se zachytil, přidržel, aby

          nedopadl daleko na černé oběžné dráhy.

Ať hovoří sevřené pěsti a deka přehozená

          přes hlavu – můj hlukem

          tlumený adresáte, moje učebnice sémiotiky,

          otevři oči aspoň na chvíli,

          alespoň vyplázni jazyk.

Liāna Langová

Kusy rukopisu

—

Pojď, zimo života! V rohu parapetu sýkorka klove špek,

bělejší nežli městský sníh. Dudy citronově žlutých paprsků,

uvízlých ve větvích stromů, hrají smuteční marše. Rozběhlá oblaka

se lepí na nebe jak drobky sušenek na ústa nemocného. Křupavý hmyz

popela lásky leze po dopise, který možná sepsal

Bůh. Přes stránku formátu A4 kluše ideální písmo, řetězy

slov bez paměti. Pomalu se zahřívají teplem těla zajatce

čtoucího dopis. Spoutaný slabikuje a nerozumí ani slovu,

jen naslouchá, naslouchá nezvučnému řinčení okovů.

Pojď, zimo života! Až sýkorka ulétne z domova pohledu

a chlad bude takový, že slova zmrznou v rampouchy a budou větší

než slovo máma v sladkých, žádostivých ústech, až se dopis schová

v nekonečných závějích a budeme ležet vybuchlí a nazí uprostřed této krajiny

jako část rukopisu, jako písmena, z nichž se splétají nové dny a noci

a špek pro sýkorku, tehdy zima přijde zajatce spasit a ještě jednou

za nepatřičného křupání sestaví jídlo, kouř z komína krematoria,

potlesk, motory, dehet, něžnost, líh, špinavé ulice, štěněcí

dech, barvy vánočních poštovních známek, první ledový povlak na letošním sněhu.

—

Královna zahrádky usedá do vlaku Aizkraukle – Riga.

Na nohách gumáky, šedý knírek nad svraštělými rty.

V igelitce veze okurky, královna zahrádky je unavená.

Ale v igelitce má vlastní rukou vypěstované okurky, znamenitou odrůdu.

Jestlipak jsem nenechala hrábě mezi záhony, přemýšlí.

Oči jí klesají ještě hlouběji do důlků, když přemýšlí.

Sousedův pes často přichází na její zahrádku, aby si ulevil,

a pošlapává astry, někdy i sazenice jahod.

Vagon není plný. Jeho opotřebovanost se tak nějak hodí

k jejím gumákům, ke zpoceným prstům uvnitř.

Královna zahrádky náhle ví, že vagon a gumáky

jsou jedno a totéž. Prsty u nohou jsou pasažéři.

Hlavní je, že ve vagonu je všechno velice čisté.

Nikdy nechápala, co znamená slovo nervy a pedikýra.

Štíhlé břízy se míhají za okny vagonu.

Královna zahrádky pozoruje studenta, co sedí opodál.

Na klíně knihu. Ten mladík je dobře oblečený, podřimuje.

Stanice Světlá s hromadami uhlí mizí v nedohlednu.

Oči královny zahrádky lezou z důlků jako malá veverčata.

Zvířátka oslepuje příliš prudké světlo.

A přece stařenka dál pozoruje studenta,

připomíná jí Štěpána, s nímž se jednou potkala.

Štěpán, mladý voják, ji v lese po večírku

naučil tři tisíce nebo ještě víc variací polibku.

Pamatuje si nekonečno Štěpánových polibků.

Nekonečno chutnalo po krému na boty a kasárenském komisárku.

Bylo léto, den podobný dnešnímu: zelený voňavý odvar všude kolem,

a noci průhledné jak černé silonky.

Rty královny zahrádky se pohnuly.

Křeče v prstech u nohou povstaly proti příznivému osudu.

Amanda Aizpurieteová

Slibuji racka

—

Fotografii jsem spálila.

Bolelo to, jako bych si pálila prsty

anebo dům, v němž pro ni nebylo místo.

Očima plnýma popela

už nevidím svět, jaký je.

Děti se koulují. Zdá se mi, že je léto.

Musíme koupit stromek. Není snad léto?

Věšíme ozdoby, na špičku

napíchnu slunce,

odcházím ze spáleného života

do fotografie, kde v cizím městě

začíná léto, otvírám dveře

do cizí vášně, přitéká do mě

naráz jiná krev, světlo

v mých očích – lesk vášně.

Chci se vrátit do útulného soumraku,

chci pokračovat v tamtom životě – ale

cožpak se schovám v popeli? Snažila jsem se přece,

spálila jsem tu fotografii.

—

Racek se přerodí v dívku.

Uhodni její jméno.

Předpověz její bouři.

Očekávej ji jak sváteční den.

Nikdy nebude stará.

Zjeví se na okamžik –

po vlnách bude skákat,

od rána do rána sršet.

Bude mít zelené oči

a na sobě bílé šaty,

možná ti poví, že na tvém břehu

je život přespříliš chladný.

To já ti slibuji racka,

který se promění v dívku,

poletí tam, kam jsem odešla –

tvůj život pak bude tak krátký.

Přeložili Pavel Štoll a Petr Borkovec.

Vigdís Grímsdóttir

Milencovy boky

Loučím se s dětmi

v noci

rukama jim hladím

tváře

životem jim hladím

těla

loučím se s dětmi

v noci

bílá obloha

holá země

—

Vracím se

za svítání

rukama jim tisknu

líce

životem jim tisknu

těla

vracím se

za svítání

bílá obloha

holá země

—

Zapálím bílé svíce

ve zlatých svícnech

rozestavím je kolem

milencovy postele

prsty pročísnu

plameny

láskou zahalím

jeho vlasy

jeho čelo

jeho ústa

jeho hruď

jeho úd

láskou zahalím

jeho život

zahalím ho

svým pozdravem

svým životem

—

Vydávám se na cestu

Vše je pod starým měsícem

pod nohama mi nezáří kosti

v téhle zemi nesvítí

bílá obloha

holá země

noc za mnou

noc přede mnou

den za mnou

den přede mnou

—

Vyběhnu do tmy

do světla

pryč od domu s modrou omítkou

bílé okenní rámy

se smějí do noci

do dne

tulipány

podél chodníku

sklánějí květy

mé děti spí

v odestlaných postýlkách

můj milenec

zabalený do plamenů svíček

na mě čeká

na mě čeká

čeká

—

Běžím pryč

Mé bosé nohy tančí

ve větru

Tady jsme bydleli

Tady bydlíme

Vyběhnu do tmy dne

jasu noci

oslepená semínky vzduchu

—

Mám radost

vyběhnu na

žluté neoseté pole

kolem bílých lilií

kolem věže lesklé jako zrcadlo

kolem

a kolem

a kolem

—

dál

a dál

a dál

skrz

svištění větru

oblačný závoj vzduchu

lomoz ticha

slova

ozvěnu

sny

odraz všeho

a čas

čas

a čas

a čas

Přeložila Marta Bartošková.

Stránka byla připravena ve spolupráci s organizací Literatura bez hranic.

Básně K. Vērdiņše, L. Langové a A. Aizpurieteové vyjdou v antologii současné lotyšské poezie (Fra).

Na veletrhu Svět knihy vystoupí Marcus Birro, Liāna Langová, Kārlis Vērdiņš a Vigdís Grímsdóttir.

Magdaléna Jetelová: Projekt Atlantic Wall, 1994–95

Marcus Birro (1972, Göteborg) se hned svou první sbírkou V jiném světě (I den andra världen, 1992) zařadil mezi nejzajímavější švédské lyrické autory. Druhá kniha básní Zastřel ty, co milují (Skjut dom som älskar, 1997) měla tři reedice. Po románu Všichni příšerní cizinci (Alla djävulska främlingar, 1999) začal pracovat v televizi a v rádiu (rozhlasový pořad Frank, určený mladým). Jeho autorská čtení patří k oblíbeným po celém Švédsku. Zatím posledním jeho dílem je román Na útěku (Flyktsoda) z roku 2005. Birrův otec je Ital, matka Švédka.

Kārlis Vērdiņš (1979) působil jako novinář a nakladatelský redaktor, od roku 1999 je redaktor časopisu mladých autorů Luna. V současné době na Lotyšské univerzitě dokončuje doktorskou práci o lotyšské poezii v próze dvacátého století. Časopisecky publikuje básně, eseje a literární kritiky, sestavil několik básnických sborníků a výborů. Překládá poezii T. S. Eliota a dalších anglických a amerických modernistů. Vērdiņš často užívá volný verš a píše básně v próze. Vydal sbírky Ledoborci (Ledlauži, 2001) a Tvaroh se smetanou (Biezpiens ar krējumu, 2004); ukázky jeho tvorby byly přeloženy do několika jazyků, v angličtině vyšly v antologii mladých básníků střední a východní Evropy Dobrá linie (A Fine Line, 2004).

Liāna Langová (1960, Riga) pracovala jako restaurátorka a učitelka. Poezii publikuje od roku 1988. První polovinu devadesátých let strávila ve Spojených státech, kde studovala filosofii a moderní americkou literaturu. Překládá z ruštiny a angličtiny, spolupracovala na projektu Literární expres Evropa 2000, je předsedkyní Národní kulturní rady. Moderuje televizní literární pořad Černé na bílém (Melns uz balta). Vydala dvě básnické sbírky: Tady je nebe, tady ciferník (Te debesis, te ciparnīca, 1997) a Zatrub, Štíre! (Iepūt taurītē, Skorpion!, 2001). Za své současníky považuje básníky Johna Donna, W. H. Audena, Edgara Allana Poea, Konstantinose Kavafise a Josifa Brodského.

Amanda Aizpurieteová (1956) je z Lotyšska. Vydala sedm básnických sbírek, román Noční plavkyně (Nakts peldētāja, 2000) a mnoho překladů z němčiny, angličtiny, ruštiny a ukrajinštiny. Uspořádala několik antologií lotyšské poezie. Americký skladatel Eric Funk složil symfonii a operu podle jejích textů.

Vigdís Grímsdóttir (1953) patří v současnosti k předním islandským autorům. Píše poezii, povídky, romány. V románech často tematizuje dětství a jeho prolínání s obdobím dospělosti. Vigdís Gríms­dóttir se noří do temných stránek dětství, zobrazuje hrůzu a děs jako součást vnitřního světa dítěte. Její román Kaldaljós (1987) v roce 2004 zfilmoval Hilmar Oddson. Uvádíme část dlouhé historické poémy z knihy Milencovy boky (Lendar elskuhgans, 1991), která pojednává  o cestě časem z moderní doby do světa mýtu. V básni promlouvá žena, která ve snu opouští své děti a milence a vydává se na cestu. Zaznívají v něm i hlasy několika dalších hledajících žen.

Tony Cragg, jeden z nejvýznamnějších světových sochařů, shrnul na své nedávné přednášce v Galerii Jiří Švestka vývoj, kterým prošlo za posledních sto let sochařství, do dvou vět. Na konci 19. století se omezovalo na jedno téma – figurativní plastiku – a na patnáct až dvacet materiálů. V šedesátých letech prohlásil Beuys za plastiku samotného člověka. „Mé objekty by měly vyvolávat myšlenky na to, co může být sochou,“ napsal Beuys o svém konceptu sociální plastiky – a jeho přístup se skutečně ujal do té míry, že dnes ho teorie umění akceptuje jako naprosto samozřejmý.

Bludiště a artefakty

Oproti malbě, jejíž proměny se vždy odehrávaly uvnitř jejích tradičních mezí, sochařství své hranice neustále posouvalo a dnes jde o velmi komplikovanou problematiku. Asi nejvíce připomíná strom, který už dlouho nikdo neprořezával a jehož korunu tvoří nepřehledná houština navzájem spletených poloh a směrů, jež v průběhu dvacátého století vyrazily z kmene sochařství. Dnešní autoři je dále rozvíjejí a svobodně kombinují, vážně či ironicky citují konkrétní díla.

Můžeme se o tom přesvědčit i na výstavě „šesti představitelů nastupující sochařské generace“ Non/Konfigurace v Galerii města Plzně, kterou připravil kurátor Zbyněk Sedláček. Nezasvěcený návštěvník se asi nepostačí divit, co je dnes považováno za sochařství: rozměrné instalace někdy připomínají vědeckou laboratoř, kde právě probíhá elektrofyzikální experiment, jindy architekturu bludiště, a v jednom případě dokonce divák v prázdné místnosti musí nejdříve vyhledat laserové paprsky, aby pochopil, jakým způsobem člení prostor. Po něčem, co by se alespoň blížilo klasické soše, tu není ani památky, nepočítáme-li dvě přepravní bedny, přibližně opisující tvar nějaké plastiky – i ony jsou ovšem výtvarnými artefakty.

Přesně ve stejný den byla v Galerii moderního umění v Hradci Králové zahájena druhá přehlídka současného mladého sochařství s názvem Kvalitní řešení (kurátorka Martina Vítková). Na rozdíl od předchozí výstavy se zde setkáme výhradně s artefakty, tedy sochami nebo objekty, dokonce se sochami, které bychom mohli nazvat velmi klasické. Shodou náhod, jíž kurátorka nejspíš trochu pomohla, převládá ve spektru žánrů jeden zcela specifický – modelování letadýlek (v případě pohyblivého objektu Martina Káni ovšem o velikosti přes dva metry), kterému se zde věnovali hned čtyři ze sedmnácti autorů.

Živá bytost z tvrdého materiálu

Tento souběh dvou výstav, v obou případech velmi důkladně připravených a s ambicemi zasáhnout do současného výtvarného diskursu, je skutečně něčím ojedinělým. Přestože asi deset specializovaných ateliérů čtyř vysokých škol každým rokem produkuje desítky sochařů, příliš o tomto oboru v poslední době slyšet nebylo a sochařské výstavy se objevují zřídka. Pokud si vzpomínám, poslední větší přehlídkou věnovanou aktuálnímu sochařství bylo Sochařství generace 80. let v roce 1992 v Galerii hlavního města Prahy, ta se ovšem zabývala uměním, které je od toho dnešního mentálně stejně vzdálené jako třeba léta šedesátá. Poslední závažnější diskusi na téma sochařství vyvolal svými komplikovanými texty Zdeněk Palcr, mimořádná osobnost českého sochařství 20. století. Právě citací z Palcra uvádí Martina Vítková svůj katalogový text, a vlastně i celá její koncepce je založena na palcrovské dichotomii socha-objekt. Pro Palcra je socha nikoliv
znázorněním, nýbrž ztělesněním člověka s hlubokým filosofickým podtextem. Obávám se však, že on sám by na výstavě viděl asi samé objekty, a to i tam, kde se objevují znázornění postav. Výstava tak dává za pravdu jeho výroku, který kurátorka cituje v úvodu, že dnes jsme svědky konce sochařství, které podlehlo objektu. To ostatně dokládá i anketa v katalogu, kde se jednotliví účastníci vyjadřují k tomu, jak oni vnímají rozdíl mezi objektem a sochou. Snad jediný, kdo vystihl problém v palcrovském smyslu (a jehož sochu by Palcr možná s výhradami přijal), je Michal Novotný alias Micl: „Na sochách mám nejraději tohle kouzlo: podobá se měkké, živé bytosti, a přitom je vyrobena z nějakého pořádně tvrdého materiálu.“ Bezděčně se tak přiblížil definici základního sochařského paradoxu, jak ho formuloval filosof Petr Rezek, pro kterého socha vyjadřuje život „navzdory suchosti, tvrdosti a chladu“. Většina z autorů na rozdíl mezi objektem
a sochou nějaký vyhraněný názor nemá, natož aby ho aplikovala v praxi. Jak název výstavy napovídá, je pro ně důležitější „kvalitní řešení“ daného problému, k němuž volí prostředky dle svého založení či momentální situace.

Nebezpečí recyklace moderny

To v plzeňském projektu už žádné vazby na klasickou sochu nenajdeme, jak naznačuje podvojnost jejího názvu. Nonfigurace – tj. nefigurativní sochařství se projevuje jako konfigurace – rozvržení předmětů a abstraktních forem v prostoru, jejich zapojení do souvislostí, které mají architektonickou, estetickou či fyzikálně-technickou povahu. Sedláček je kurátorem, který vyznává vážné, konceptuálně založené, intelektuálně náročné umění, a tomu odpovídá i střídmá instalace. Ve všech případech jde o výtvarníky narozené mezi léty 1975 a 1978, a výstava tak má charakter generačního nástupu jednoho křídla současné mladé scény. Většina prací je založena na určitém konceptu, bohužel některé jsou popsány pouze v doprovodné skládačce a ne na výstavě, takže divák nemá šanci pochopit, oč tu jde. Mám na mysli například zmíněnou laserovou instalaci Tomáše Skalíka nebo nafouknuté balónky Ladislava Jezbery, uchovávající dech vyzvaných
osobností výtvarného světa. Zde ovšem platí to, co bylo řečeno výše o recyklaci podnětů klasické moderny – podobný projekt s balónkem už kdysi na začátku šedesátých let realizoval Piero Manzoni ve svém díle Umělcův dech, samozřejmě s poněkud jiným záměrem. Asi nejvíce se mi líbil vtipný a zároveň k interpretaci vybízející projekt Radoslava Nivnického. V mázhausu galerie vytvořil architekturu, kterou šlo procházet pouze jednosměrně – když za zvědavým návštěvníkem zaklaply dveře (musel projít hned dvěma), zůstal uvězněn v malém prostoru do doby, než ho vysvobodila jiná oběť. Můžeme se jen domnívat, že výstava má vysokou návštěvnost a cirkulace nešťastníků dílem probíhá plynule. Na konci návštěvní doby paní pokladní instalaci zkontroluje a poslední oběti jsou vypuštěny ven.

Hradecká výstava, divácky asi vděčnější, má záběr mnohem širší. Jejím cílem je spíše mapovat rozsah přístupů v rámci generace dnešních třicátníků, kteří se už na výtvarné scéně jistý čas pohybují, než vyhmátnout nějakou konkrétní tendenci. Mezi autory najdeme zavedená jména (Lukáš Rittstein, Jaroslav Koléšek, Tomáš Medek, Pavel Doskočil, Micl) vedle těch, o nichž po absolutoriu moc slyšet nebylo. U některých prací se projevuje až jistý efektní manýrismus (Martina Hozová, Stanislav Jenčo), na druhé straně jsou zde i díla ryze konceptuální povahy (Martin Horák). Možná, že právě v této šíři vidím i určitou slabinu: uvedených jmen by totiž mohlo být mnohem více, prostorová kapacita hradecké galerie však skutečně reprezentativní přehlídku sochařství v tomto vymezení neumožňuje. Ze samotné výstavy ovšem není patrné, jaká kritéria byla pro výběr použita. Možná, že by i v tomto případě stálo za to soustředit se na nějaký užší výsek současné scény.
Obě výstavy dokládají, že je tu opravdu z čeho vybírat.

Autor je ředitel Galerie Klatovy/Klenová.

Kon(non)figurace. Kurátor Zbyněk Sedláček.

Galerie města Plzně, 7. 4. – 14. 5. 2006.

Kvalitní řešení. Socha a objekt v současném umění. Kurátorka Martina Vítková. Galerie moderního umění Hradec Králové, 6. 4. – 11. 6. 2006.

Předsedou Českého centra Mezinárodního PEN klubu se stal Jiří Dědeček. Čestným předsedou klubu je Václav Havel. / Ruskou literární soutěž nazvanou Velká kniha organizuje Centrum podpory domácí lite­ratury ve spolupráci s Federální službou pro tisk a masovou komunikaci, Federální službou pro kulturu a kinematografii, Institutem ruské literatury, Ruskou akademií věd, Ruským knižním svazem, Ruským svazem knihovníků ad. Vítěz dostane tři milio­ny rublů, autor na druhém místě milion a půl, třetí milion rublů. / V USA vychází nový román Philipa Rotha Everyman (viz A2 č. 9/2006). / Síť knihkupectví Waterstone vybírala knihy, které by měly být znovu „objeveny“. Mezi nimi je Příliš hlučná samota Bohumila Hrabala. / V užší nominaci na literární cenu Orange zůstaly Nicole Kraussová (za knihu The History of Love), Hilary Mantelová (Beyond Black), Zadie Smithová (On Beauty), Ali Smithová (The Accidental), Sarah Watersová (The Night Watch) a Carrie
Tiffanyová (Everyman’s Rules for Scientific Living). / Předsedkyní české sekce Mezinárodního sdružení pro dětskou knihu (IBBY) je Jana Čeňková. / Poprvé v historii si laureát Freedom to Write převzal cenu osobně. Jde o turkmenského spisovatele Rakhima Esenova, který byl v roce 2004 uvězněn za pokus o provezení osmi set výtisků své (zakázané) knihy The Crowned Wanderer do Turkmenistánu. / Ocenění britské královny Queen’s Gold Medal for Poetry letos získala básnířka Fleur Adcocková. Cena se uděluje 73 let, Adcocková je teprve sedmá oceněná žena. / Finsko nominovalo do mezinárodní hudební soutěže Eurovision death metalovou skupinu se satanistickými texty Lordi. Náboženské skupiny v Řecku, kde se letošní ročník koná, žádají komisi o revizi výběru. / Bob Dylan začal pravidelně DJovat v jedné americké rozhlasové stanici. / Režisér David Cronenberg připravuje film o imigrantech, kteří si do Velké Británie jezdí vydělávat sexem. / Cervantesovu cenu získal mexický spisovatel
Sergio Pitol. / Druhé město, nakladatelství bývalého majitele nakladatelství Petrov Martina Pluháčka, udělalo druhý krok. Po knize Ireny Douskové vydává pseudo­deník Michala Viewegha.

–lb–, –jgr–

V těchto dnech si přípomínáme smutné dvacáté výročí katastrofy v Černobylu. Připomí­náme si rovněž tehdejší mlčení a způsob, jakým byl v bývalém sovětském bloku kontrolován přístup k informacícm. Lži okolo černobylské katastrofy však zdaleka nebyly výsadou režimů za železnou oponou. Vlády západních zemí se také dokázaly předvést. Říká se, že čím větší a neskutečnější lež, tím více lidí v ni uvěří. Oficiální vyjádření francouzské vlády z roku 1986 znělo takto: nebezpečný mrak, který se vytvořil po výbuchu elektrárny, se zastavil PŘESNĚ na francouzských hranicích. Není snad ani třeba hovořit o tom, že vláda dělala z lidí hlupáky. Ještě štěstí, že v té době neplatily Schengenské dohody – takové poslušné mračno, které se dokáže zastavit na celnici, by jen těžko chápalo, proč nemůže dál, když platí volný pohyb zboží a lidí po celé Evropě! Není ani třeba vysvětlovat, že podobné oficiální prohlášení bylo značně bezohledné
z hlediska přátelských vztahů se sousedním Německem (kdyby je člověk vzal doslova, dalo by se vyložit asi takto: ať si Němci za hranicí klidně pomřou, nás to nemusí zajímat). Ale dost legrace: dvacet let po katastrofě se ve Francii pomalu začíná mluvit o tom, jak tehdy novináři krotce vycházeli vstříc pokynům státu: nevyvolávat strach u francouzského obyvatelstva, falšovat předpovědi počasí atd. Novináři konečně přestávají mlčet a Francouzi se pomalu dozvídají výsledky výzkumů, které jsou leckdy děsivé. Vyplouvá na povrch, že v některých oblastech byl zaznamenán zvýšený výskyt rakoviny, že po katastrofě nebyly staženy z oběhu kontaminované potraviny, a mnoho dalších zasutých lží.

Anna Kubišta

Číslo A2 16/2006 věnované současné české dramatice mělo pokračování ve veřejném Otevřeném interview, které spolu s naším listem pořádalo pražské Divadlo Na prádle. Pozvaní dramatici Iva Klestilová a David Drábek natolik statečně čelili pochmurným poznámkám z hlediště o ustrnutí nejen českého dramatu vůbec, že mě utvrdili v očekávání oživující vlny našeho divadelního umění. Pelíškoidní sterilizace, jež byla vykonána na českém filmu, nehrozí. Ale ukázalo se, že mladému publiku to nestačí. Jen co vyšlo najevo, že I. Klestilová pracuje jako jedna z dramaturgů Národního divadla, začali být diváci chamtiví a žádali po osamělé kulturní pracovnici zázrak: proměnu národního kolosu v živější scénu. Oba dramatici sugestivně popsali hlubokou stojatou vodu ND, upozornili na jeho těžko ovládnutelný prostor a tradiční publikum. Prý bude lépe za čas rozhýbat třeba Vino­hradské divadlo nebo kamenná oblastní. Až se to přihodí, bude to prima, do té doby bychom ale
měli s podobnými dotazy dotírat na divadla menší a příhodnější. Kde jinde by čeští dramatici a diváci měli testovat a pilovat nová domácí díla? Jen tak budeme připraveni, až k nim za čtyřicet let dosupí národní kolos. Pak budeme po zásluze sedět v plyšových křeslech a nic nového nás už nebude příliš zajímat. Od toho ND máme.

Libuše Bělunková

Je blbost legální? Pohled na webové stránky Unie svobody, které představují prý zbrusu nové uskupení, dokazuje, že ano. Považte: „I my jsme slibovali, že zbavíme stát špíny. Zpaktovali jsme se s mocí, abychom si vydobyli slávu. Smrad nás však pohltil a téměř udolal. Pochopili jsme, jak se cítí všichni loseři, rozdílní, malí a diskriminovaní.“ Tolik text, jenž má ukázat, že v rámci strany proběhla nevídaná sebereflexe za pomoci silného deodorantu. Zajímavé, že v Unii svobody přišli na svou bezvýznamnost až ve chvíli, kdy je jasné, že s nimi nepočítá vůbec nikdo. S mocí si ale stále tykají a poslední týdny vlády nehodlají pustit z rukou. A to přesto, že „poznali, že sloužit lidem je daleko důležitější než se paktovat s vládci“. Mají také nový a úderný program, který dává tušit, že zde máme první vládní anarchistickou stranu v dějinách. Obracejí se zřejmě na všechny mladé a rozzlobené, předpokládají ale také, že notně
vyhulené. Tolik, až zapomenou, že Unie svobody byla v posledních třech vládách a o své svobodomyslné podstatě zarytě mlčela. Recyklace a zneužívání idejí nejrůznějších alternativních subkultur je doménou reklamního a spotřebitelského průmyslu, který jejich podstatu zabíjí prodejem, jenž vyprázdní původní obsah. Perfektně to funguje a každý kreativec dnes ví, že jisté zboží prodávají reklamy, kde nesmí chybět polet na snowboardu, obarvené číro nebo spletené dredy. Prodává se i extremismus a freetekno párty můžete vidět i ve vile VyVolených. V Unii svobody si proto ubalili jointa (It’s legal to smoke.), oblékli se po vzoru punkerů (It’s legal to be a different.), vyhlásili svou homosexuální orientaci (It’s legal to be a gay.) a vyzvali k bojkotu zasmrádlé společnosti (It’s legal to protest.). It’s legal to be stupid.

Lukáš Rychetský