2006 / 29 - New York exulanta Z. N.

Před svatým Vítem

Byl by to zázrak, kdybys najednou

uslyšel hlas – vzal hůl svou poutnickou

rozstoupilo by se moře, čas se zastavil

ty směrem domů šel tisíce mil.

před vraty chrámu klek bys unaven.

Jsem tady doma? Nebo je to sen?

A Vít by řekl: Bratře zbloudilý,

jaképak sny tvé kroky řídily?

Přikloň se k hlíně, zahleď do dálky

zde jinak voní skromné fialky

pokloň se jitru, pokloň večeru

za víru proměň starou nevěru

ty můžeš p r o ž í t dny své v cizině

utopit duši jako ve víně

však ž í t ti dáno, synu, doma jen

toť život pravdivý, vše jiné – sen.

23. prosince 1951

Bylina 54

Klementu Šimončiči

Šel jsem si nabrousit tužku,

tužka napíše slova

slova se složí do vět

věty pak v konstituci

jež vytvoří základní zákon

o tom, jak člověku člověk

nebude nikdy už vlkem

slavná ta konstituce

dostane dodatků sedm

v sedmém pak řečeno bude

že nad stádem lidských tvorů

génius vládnouti musí

a velikým mozkem a pěstí

která si rozdělí stádo

na drobné a střední i velké

určí pak míru trestu

za to, že dýchají jinak

z vlků se stanou lidé

z lidí se stanou vlci

najdou tu konstituci

která jim ničila život

najdou pak její věty

ve větách každičké slovo

odkud to slovo se vzalo

najdou pak žlutou tužku

která napsala slova

potom si najdou ruku

jež ostrou tužku vedla

useknou mačetou ruku

hodí ji napospas vlkům

kruh se tak uzavírá.

Půjdu já bílým světem

levici zdviženou k nebi

řeknu si, člověče boží

hledal jsi růžové keře

uprostřed hustého hloží.

[1954]

Emigrantská častuška
(Čekalo děvče)

Až jednou v zimní podvečer

na kozlíku svých saní

pojedu cestou zavátou

našeho milování,

řeknu si: Chlapče bláhový

marně sis dával práci

to děvče nebylo do deště

ani pro emigraci.

Ty dodnes nemáš Chevrolet

ty nemáš Pontiaca

a místo pěkných weekendů

si můžeš pouštět draka,

karty si můžeš vykládat

co jenom se to stalo,

že nohy šly, však srdce tvé

to neemigrovalo…

Až jednou v starém Buicku

pojedu po nábřeží

zamávám bílým praporkem

zahučí zvony z věží.

Pak řeknu – haló, lásko má,

dalo ti mnoho práce

dočkat se mého návratu

z té dlouhé emigrace?

A ona řekne v odpověď:

Můj emigrante starý

ty vracíš se tak ledajak

bez pérované káry?

Na jakých těžkých soubojích

jsi utržil ty rány,

na které jachtě brázdil jsi

široké oceány?

Jaký´s mi dárek připravil

v té druhé světa půli?

Já z kapsy tiše vytáhnu

hamburgra na cibuli.

Tak skončím dlouhou cestu svou

i politickou práci

pak napíšu své paměti

o druhé emigraci.

Na satirickou notu

Výlet s. Broučka do přítomnosti

Ukaž nám v ÚRO, jak všichni makaj líně!,

klopýtl na Perštýně.

Kdo rychle ková, dvakrát ková,

uklouzl u Žižkova.

Sto třicet procent – a kdo víc?,

naběhla žíla u Holešovic.

Tryskem nahoru na Santošku!,

vymkl si Brouček levou nožku.

Poklusem na vršek Petřína!,

zuby mu spadly do klína.

Pracujte tedy na Vánoce!,

chytla ho kolika u Liboce.

Napořád slyší hlasy z Dejvic,

soudruhu, dej víc!

Hledal si nového chlebodárce

soudruh Brouček na Vikárce.

[1949–1950]

Rukopisy dnes uveřejňovaných básní a povídek

jsou uloženy v Beinecke Rare Book and Manuscript Library na Yale University ve Spojených státech

amerických; texty jsou součástí připravované publikace

Na počátku bylo slovo, která vyjde v nakladatelství Torst.

Autor tragických osudů a výpravza Bohem

Viktor A. Debnár

„Evropanu, který – přijda do Ameriky – není hned vším tím, co vidí, slyší, chutná a čichá (všemi smysly dlužno se zmocňovati této země; jeden vynecháš a již jsi na špatné cestě), nadšen, nýbrž toliko ohromen, zazlívají průměrní Američané, že není spravedlivý, objektivní, nestranný.“ Tyto věty napsal právník a publicista Emil Sobota ve své knize Amerika a evropský divák, vydané v roce 1930 neboli rok poté, co Spojené státy americké opustil Zdeněk Němeček – významný prozaik, dramatik, básník, publicista, překladatel a v neposlední řadě i legionář, diplomat a odbojář, který byl nucen se do USA neplánovaně vrátit – tentokrát již v roli exulanta – v důsledku únorových událostí v roce 1948.

Zdeněk Němeček, důstojník československých legií, se nedlouho po svém návratu z Ruska stal zaměstnancem ministerstva zahraničních věcí nové republiky. Své zážitky z války zužitkoval ve svém debutu Legionářské novely (1920), přičemž během dvacátých let, ale především potom během následující dekády, si na literární scéně vytvořil pověst uznávaného autora středního proudu. Vzhledem k jeho diplomatické kariéře, kdy se postupně ocitl například v Německu, Francii, USA či Španělsku, již tehdejší jeho tvorba stavěla v mnoha případech na zkušenostech diplomata-cestovatele a na promýšlení témat emigrace, asimilace apod. (New York: zamlženo, 1932; Dopisy ze Senegambie, 1938 nebo Islandské dopisy, 1948). Všechny země, v nichž sloužil, ale i země pouze krátce navštívené se snažil co nejdůkladněji poznat či přesněji řečeno pochopit, to pochopené zasadit do svého pohledu na svět a následně zprostředkovat čtenáři doma. Jak
později výstižně uvedl spisovatel Petr Den neboli diplomat Ladislav Radimský, kosmopolita Němeček chtěl „celý svět sevřít ve svém náručí a přinést jej národu domů“.

V říjnu 1948, po složení své velvyslanecké funkce v Kodani, Němeček emigroval – nejprve do kanadského Montrealu a počátkem roku 1951 do New Yorku. Zde byl činný jako publicista, beletrista, ale rovněž i jako dramatik. Tento bytostně přesvědčený masarykovský demokrat s hlubokým sociálním cítěním, založeným na humanismu a křesťanské morálce, světoobčan, patriot a veskrze vzácný člověk, zemřel nečekaně v Mnichově 5. července 1957.

Za svého života v exilu se Němečkovi podařilo vydat pouze jeden román, Tvrdá země (1954, původně zamýšlený název Kanadská rapsodie), dokončený již v roce 1951. V tomto textu zúročil své zkušenosti z přechodného kanadského pobytu – na osudech dřevorubce-emigranta Navary, vrženého do nového, drsného a osamělého severského prostředí, ukazuje hledání nového životního řádu, hodnoty, které vnímá jako nejdůležitější (víra, láska a přátelství), střet nevykořenitelné lidské síly se světem, ale i naději exilu a obecněji celého lidstva. Po Tvrdé zemi následoval soubor povídek Stín a jiné povídky (1957), s jemnou obálkou od Toyen, žijící ve Francii, a novela Bloudění v exilu (1958), které vyšly nedlouho po autorově smrti; nemluvě o reedici románu z roku 1939 Ďábel mluví španělsky (1974). Nepublikována zůstala novela Na počátku bylo slovo (dokončená
v roce 1955) a fragment románu Sága rodiny Emanuela Němečka, na němž začal autor pracovat v roce 1954 – podle literárního vědce Vladimíra Papouška oba texty charakterizuje „tematika hledání určitých archetypálních východisek individuálního lidského osudu“. Především ve zmiňované novele se Němeček, v kontrastu s povídkovou tvorbou, akcentující rozumem neuchopitelný řád, pokusil „znovunalézt pevné body, základní hodnoty v lidském životě, i nově uchopit určitý nadosobní řád“ (V. Papoušek).

Kamenné moře

Pokud jde tedy o autorovu tvorbu povídkovou, roztroušenou v několika publikacích (mj. sborník Peníz exulantův, 1956), časopisech a pořadech Rádia Svobodná Evropa (RFE), a zachovalou především v pozůstalosti, je pro ni ve většině případů vedle samotného obsahu na první pohled charakteristický svorník v podobě velkoměsta New Yorku.

Poprvé se do Spojených států amerických, a to přímo do New Yorku, dostává čerstvý novomanžel – manželka byla ruská exulantka v ČSR Anna A. Korovjakovská – v lednu 1926 coby pracovník československého generálního konzulátu. Ve své funkci se věnoval sociální problematice a i díky tomu se během svého několikaletého pobytu (do Evropy se Němeček vrací v červenci 1929) s New Yorkem, městem, kde „všechno je veselé, a přece hrozné“ (Paul Morand), dokázal dokonale seznámit. Po návratu použil prožité zkušenosti ve zmiňovaném románu New York: zamlženo – když jej psal, sotva tušil, že se mu toto americké město stane osudným; celý život psal o cizích krajinách a emigraci, a nakonec sám skončil jako politický exulant. Vzhledem ke svému odchodu do exilu tak na vlastní kůži prožil a poznal moc dějinných událostí, neznámých nadosobních sil, zasahovat do lidských osudů a následně měnit jejich směr. A právě tyto iracionální
síly se staly nezbytnou součástí všech takzvaných manhattanských povídek. V nich Němečkovi symbolizuje New York zběsilé tempo Ameriky, chaos, ohromující velikost a rychlost, anonymitu, podoba města koresponduje s nesrozumitelností světa a s tlakem moderní doby na jednotlivce; lakonicky svůj dojem shrnul citovaný P. Morand, když napsal, že „New York trhá nervy“ (New York, 1930, české vydání v témže roce). Na rozdíl od románu New York: zamlženo je však velkoměsto, ač v mnoha ohledech shodně, přece jen líčeno jako místo, na němž není nalézáno nic pozitivního. Důvodem proměny však nebyla změna v samotném duchu města či americké společnosti; v obsahu se oproti dočasnému pobytu ve dvacátých letech zrcadlí Němečkova kvalitativně nová zkušenost s (trvalým) vyhnanstvím v zahraničí, s existenciálním vržením do „neznámého“ světa.

Zdeněk Němeček se přirozeně snažil svá díla uplatnit i v anglickojazyčném prostředí. Beletristický průnik do amerických periodik a nakladatelství se mu nicméně nepodařil – Němečkovy romány, novely a povídky byly redaktory po tematické i stylistické stránce shledávány jako nevhodné pro většinového amerického čtenáře. Údajně by pro něj nebyl srozumitelný použitý symbolický jazyk, nekorespondoval (obzvlášť v padesátých letech, v Americe hojnosti) by mu sociální rozměr textů nebo kladení důrazu na neosobní a iracionální síly a lidskou kapitulaci před nimi – na rozdíl od víry v dobrotivého, personifikovaného Boha průměrného Američana a v kontrastu s tradičním vyzdvihováním rozsáhlých potenciálních možností každého individua.

V případě Němečkovy básnické tvorby šlo o docela obsáhlý, vzhledem k rozsahu ostatní autorovy tvorby však nepoměrně menší a dodnes nejméně známý celek – básně byly publikovány pouze sporadicky v časopisech a sbornících; naprostá většina veršů zůstala v rukopise.

Autorovy exilové básnické texty lze rozdělit do tří okruhů – básně se satirickým tónem, reagující na aktuální události v Československu, lyrické verše a básně s filosofickým podtextem. Texty posledně jmenovaných okruhů se vyznačují, stejně jako verše z období první světové války, melancholickou atmosférou, beznadějí a smutkem („charakteristický“ stesk exulantů). Celkově lze však říci, že Němečkova poetická tvorba, stejně jako tvorba dramatická, nedosahuje kvalit autorových próz a je značně poplatná době a okolnostem svého vzniku.

Autor je amerikanista a spolupracovník exilové a samizdatové knihovny Libri prohibiti v Praze.

minirecenze

František Halas

A co?

Akropolis 2006, 60 s.

Poslední Halasovy básně vznikaly v letech 1946–1949. Z nich vzešla samostatná sbírka, která mohla vyjít poprvé až v době prvního „tání“ v roce 1957. Nyní péčí Víta Penkaly vychází kompletně podruhé, s pronikavým a osvětlujícím doslovem Ludvíka Kundery. Jsou tu verše ze závěrečného Halasova tvůrčího vzmachu, plné tajemných nápovědí i varování, verše přeplněné úzkostí i konkrétním strachem („Rozumím čím dál míň“; „černě z věže halasí“; „Té samoty“; „bez konce huby jsou“; „Nechci být masem vzduchu okolo“). Lidé „dělají jako by se nebáli“, nemyslí na smrt, jen se cpou a rozdávají si tituly. Panuje všeobecné zapomnění na to, co je hlavní, k čemu se lze existenciálně přibližovat jen v samotě a co lze nazvat třeba „duchem země“ nebo bytím, jehož hlas je však nutno zaslechnout, mít pro to otevřené oči a uši: „Já pro Hlas jsem/ pro uši neucpané“. V jiných básních je několik vzpomínek na lásku, na „milostnou práci štěpné tmy/
strašné svlékání“; ta láska byla pyšná a „slídivá“, se zdviženým nosem. A odtud mohlo však jako z inspirovaného srdce vzejít veršování a v posledku „něco vyššího zachtělo se psát“. Vytržení z poezie přináší vrcholné zážitky svobody psaní, kdy píšeme „tygra i s beránkem“, kdy tudíž bereme tvrdost a propast života spolu s čistým a světelným rozjímáním a čekáním, „až svedu/ sám sebe psát// nešťastně šťasten“.

Jiří Olšovský

Filosofie jednání

Uspořádal Ondřej Švec

Oikoymenh 2006, 243 s.

Jedna z nevýhod sborníků, nedostatečná tematická strukturovanost, se podařila pořadateli a podle mého i autorovi nejzajímavějšího příspěvku Ondřeji Ševcovi překonat. Sborník je rozčleněn do šesti oddílů – Co znamená jednat?, Morální jednání, Účel jednání, Společensko-politický kontext jednání, Racionalita jednání a Emoce a motivace. Teoretická východiska autorů většinou z frankofonních zemí jsou velice různorodá, některé příspěvky jsou spíše než analýzou jednání pracemi z oblasti dějin filosofie. Sborník měl možná obsahovat standardní složky, jako bibliografii či krátké profesní medailony, aby si čtenář mohl učinit lepší představu o směru bádání autorů, z nichž mnozí vstupují do českého kontextu poprvé. Ondřej Švec se ve stati Emoce jako specifické formy jednání zabývá otázkou, nakolik jsou emoce v naší moci a nakolik jsou výsledkem volně (vůlí) a vědomě podloženého jednání. Autor se s úspěchem zhostil úlohy zbavit tento
rozpor jeho filosofického dualistického pozadí a nastolil ve své analýze jednání psychosomatickou jednotu člověka, jehož chování je zapuštěno v přírodě i kultuře. „Emoce se nám nestávají tak, jak nás přepadají například bolesti, ale nejsou ani autonomním dílem našich myšlenek a reflektovaných úsudků: jsou v nás ustanoveny biologií i kulturou zároveň a toto ustanovení je něčím mnohem fundamentálnějším než aktivní či pasivní modalita, v níž emoce zakoušíme.“

Michal Janata

Robert Graves

Kráska v nesnázích

Přeložil Pavel Šrut

Mladá fronta 2006, 144 s.

Je tu zas, vrátil se! Robert Graves – snivec, básník, akademik, vědec a spisovatel, podobný úkazu na nočním nebi. Básník Pavel Šrut přeložil básně dosud v češtině nevydané – jaké jsou? Okouzlující, stroboskopické, mytické a legendární, gnómické, civilní, fajn – prostě žrádlo! Pardon, že mi to tak ujelo, ale on je zkrátka skvělý poeta. Českým čtenářům je Robert Graves znám románovou parafrází legendy o Argonautech Zlaté rouno, historickým románem o posledních dnech byzantského Cařihradu Kníže Belisarius, romány Já, Klaudius a Klaudius Bůh a jeho žena Messalina, básněmi a komentovaným svodem klasické mytologie Řecké mýty – zapomněl jsem ještě něco? Má své webové stránky. Žil na britských ostrovech a Mallorce v domě Canellun. V českých zemích v rozmezí padesáti roků svým překládaným dílem ovlivnil čtenářstvo tří generací. Bude tomu tak jistě i nadále, ač překladatel olitoval, že již prakticky není co dodat. Nevím, zda už
v překladu vyšla The White Goddess, stejně tak literární doklady uměleckého vztahu s Laurou (Riding) Jonesovou jsou nejspíš dostupné pouze v originále. Čím poeta Robert Graves těší čtenáře? Chvějným napětím a vlněním, jež nastává mezi skutečností a mýtem. Koho těší mytologie, jistě má číst i Gravesovu poezii jako pandán k napsanému, doplnění toho, co nešlo zachytnout slovy ve cvalu dní.

Vilém Kozelka

Mick Wall

Bono, ve jménu lásky

Albatros 2005, 277 stran

Ironie, solidarita, pokora i velikášství – průběžná pochybnost i triumf vystihují rozeklanou povahu dublinského rodáka Bono Voxe (Paula Davida Hewsona). Frontman U2 se svou excentričností, politickou angažovaností, ale i smíšeným protestantsko-katolickým zázemím stal osovou postavou irské kapely, stejně jako svědomím politického prostředí posledních dvaceti let. Populární biografie se snaží zachytit kontinuitu vývoje, ale i fáze přerodu, nejednoznačnosti v životě postmoderní ikony, propleteném s vyzráváním hudebního výrazu a kariéry U2. Přes některé banální formulace a postřehy má kniha neocenitelnou kompilační hodnotu – je celistvým průvodcem života aktivní osobnosti naší postmoderní situace. Wall se věnuje jak milníkům tvorby U2 v odrazu osobních postojů samotného Bona, tak i jeho postranním aktivitám a zázemí, které jej i skupinu vydělují z modelu pouhé rockové ikony a pozlátka. Pozice břitkého komentátora nemocného
světa, přítele papeže, Salmana Rushdieho a Nelsona Mandely, ale i šarmantního řečníka, aktivisty a dobrovolníka v Etiopii je inverzí umanutého kazatele na hudební agoře. V procesu vývoje U2 však „neklidný a trýzněný světec“ přes veškeré charitativní aktivity nabývá vedle rebela, proroka, McPhista, mouchy, milujícího manžela a otce i zlověstné role rockového magnáta. Protestantství, pokora a láska znějí celým srdcem, usídleným ve vile na Miami…

Pavel Bednařík

Sv. Jeroným

Výbor z dopisů

Překlad, úvodní studie a poznámky Jiří Šubrt

Oikoymenh 2006, 309 s.

Konečně vyšel českému čtenářovi přístupný výbor z dopisů (latinsko-český) jednoho ze západních církevních Otců – oněch legendárních Patres – teologa svatého Jeronýma. Ten žil v letech 347 až 420, uměl výborně hebrejsky a znal jazyky křesťanského prostředí. Z hebrejštiny a latinských překladů přeložil do mluvené latiny Bibli, takzvanou Vulgátu. Jako autor spisů, dopisů a polemik je sršatý, v průhledu křesťanského autora na tehdejší Řím a společnost nešetří jadrným výrazivem. Zná dobře lidi v jejich prostotě i složitosti, podporuje ctnostná rozhodnutí, slovy a metaforami drtí hřích v jeho pudově surové podstatě. Poeticky je robustním autorem, vyznačuje křesťanské úběžníky ženské a mužské duše. V mluvě hlubinné analytiky: vede k duchovní sublimaci v rozsáhlejší duchovní kvalitu. Je současný a vposled citlivý. V jeho díle lze nalézt i polemické paradoxy: žena jest branou do pekel, cestou
k nepravostem, žahadlem škorpionovým, neprospěšným tvorem. Je to však obratná výzva, ať nespoléháme pouze na svou biologickou přirozenost a kultivujeme se k životním kvalitám. „Kdo nechce pracovat, ať nejí!“ praví v jednom dopise, a možno doplnit k dnešku: „Ať nejí, kdo nechce myslet!“ K tomu nabádá k dobrovolným postům na pročištění mysli a životní zdrženlivosti. Úspěšný autor i po šestnácti stech letech!

–vk–

Lucie Lomová

Anča a Pepík zasahují

Meander 2006, 156 s.

Dětský komiks u nás v současné době téměř neexistuje, a když (například Čtyřlístek), není o co stát. Nakladatelé tak hledají komiksy starší, které byly v oblibě rodičů dnešních dětí, a znovu je vydávají v souborných vydáních. Příběhy myšáků Anči a Pepíka vycházely ve Čtyřlístku od roku 1990, takže nejsou zatíženy ani úlitbou totalitnímu režimu a kupodivu ani dobovými reáliemi (majitel hradu tak není restituent, ale majitel hradu). Kompletní vydání jejich dobrodružství vychází ve třech knihách, z nichž tu první vydalo nakladatelství Academia v nepříliš podařených omyvatelných deskách. Druhý díl pak přebralo nakladatelství Meander, zvolilo desky z hrubého papíru s červenou ražbou a kniha hned vypadá lákavěji. Vzhledem k rozvržení do tří dílů zvolilo nakladatelství i vtipnou hlavičku pro celou sérii – Sebrané myšky. Anča a Pepík v krátkých příbězích řeší různé záhady, detektivní případy, vydávají se do
minulosti či do pohádek a mnohá dobrodružství jim skýtá i blízký Čarovný les. Jednotlivé příběhy jsou napínavé i vtipné, především však musím ocenit kresbu Lucie Lomové. Každý obrázek je detailně rozkreslený a je vidět úsilí a nadšení, které autorka do kreseb vybarvovaných vodovými barvami (!) vložila. Anča a Pepík je rozhodně jeden z nejpovedenějších polistopadových komiksů pro děti a jeho knižní vydání není jen z nouze ctnost.

Jiří G. Růžička

Jan Stern

Média, psychoanalýza a jiné perverze

Malvern 2006, 224 s.

Sbírka textů, trochu nadneseně nazývaných eseje, by mohla v méně vlažném veřejném prostoru, než je ten náš, vzbudit diskusi. Autor vztekle komentuje především současný společenský život a jeho reflexi. Vychází často z prvků popkultury, k nimž hledá zábavné psychoanalytické a filosofické pozadí, aby se pak takto vyzbrojen vyřádil na politicích, učitelích, novinářích. Krom vtipných rozborů reklam, Rychlých šípů, Rodinných pout nebo gay porna atp. tu čteme interpretace a aktualizace Červené karkulky (myslivec je psychoanalytik), polemiku s ekologickým hnutím nebo výčet zvrhlých polistopadových mýtů. Sternovy radikálně kritické texty svádějí k souhlasu, ale častěji k hádce s autorem. To je jejich hlavní klad. Problém však vidím v množství nedotažených prvků a myšlenek, z nichž se kniha skládá; v nesoudržnosti článků (původně psaných pro internetové noviny). A v lavírování: když se autor dostane do oblasti,
o které mám jisté tušení, třeba poetiky a rétoriky či některých literárních teorií, vidím, že trochu žongluje pojmy. Podobně je to myslím u feminismu, s jehož podivnou karikaturou se tu zbytečně bojuje. Mám věřit ostatním částem, nebo se mám jen skvěle bavit a nechat se vyprovokat k vlastním dílčím výkonům? Sbírka mi připadá jako záznamy z hodin vynikajícího gymnaziálního učitele společenských věd. Člověka, který vřele dokáže předat význam rozporuplnosti.

Libuše Bělunková

Jáchym Topol

Droga do Bugulmy

Přeložil Leszek Engelking

Czarne 2006, 88 s.

Undergroundový prozaik, básník a novinář si oblíbil Polsko a nijak se tím netají. Díky přátelským vztahům se spisovatelem a esejistou Andrzejem Stasiukem realizoval před dvěma lety klukovskou prázdninovou cestu „do země zaslíbené“, načež vznikla cestopisná předmluva ke Stasiukově knize Jak jsem se stal spisovatelem, která byla v Polsku záhy vydána i samostatně (Supermarket bohaterów Radzieckich). Další Topolovou knížečkou vydanou v Polsku je divadelní hra Droga do Bugulmy (Cesta do Bugulmy). Jestliže se ve svých posledních textech autor soustředí na vyrovnání se s historií let komunismu, v útlé jednoaktovce jde o minulost přítomnou, a to náhledem z nedaleké „ledové“ budoucnosti. Jeho postavami jsou generačně pestří hrdinové s rozdílnou historickou a životní zkušeností a spojuje je nesvoboda v tajemné Bugulmě, kam se všichni postupně různým způsobem dostali. Myšlenkový mustr nepřináší prakticky nic nového
a navíc je jakousi směsí několika závažných témat. Topol jako by je chtěl jedním úderem „rozseknout“, a tak se knihou nese současná politická situace, nevyřešený konflikt mezi Východem a Západem, Sovětským svazem a bývalými satelitními zeměmi, Evropskou unií a jejími chudšími příbuznými či problematika války s terorismem. Dialogy jsou plné apokalyptických vizí, a přestože k jisté katarzi ke konci hry dochází, mohl autor s jejím zveřejněním nějaký ten pátek ještě posečkat.

Bára Gregorová

odjinud

Medailonem básníka a prozaika Josefa Merhauta (1863–1907) přispěl do Akordu č. 4/2006 František Všetička.

Jako pozvánku na připravovanou výstavu fotografií z japanologické sbírky spisovatele-cestovatele Joe Hlouchy v Středočeském muzeu v Roztokách (od 5. 9. do 3. 12. t. r.) lze číst článek Jak uniknout klidnému toku českého života, který v „japonském“ čísle 7/2006 Dějin a současnosti otiskl Eduard Burget.

Učitelskou dráhu Otokara Březiny přiblížil s použitím vzpomínek někdejších žákyň dívčí měšťanské školy v Jaroměřicích nad Rokytnou (převážně z roku 1980!) Vladimír Spousta v brněnském čtvrtletníku Universitas č. 2/2006.

Úvodní slovo Ludvíka Kundery na vernisáži výstavy o Františku Halasovi a jeho otci Halasové: Otec a syn – proletář a básník, která je do 17. 9. t. r. k vidění v Památníku písemnictví na Moravě v Rajhradě, otiskl přehled kulturních pořadů v Brně č. 7/8 ve své příloze Kam.

„Archeoložkou lidských osudů“ s vědomou návazností na „tradici reportáží Mileny Jesenské z pohraničí roku 1938, otiskovaných v Peroutkově Přítomnosti, i Michala Mareše z pohraničí poválečného z Peroutkova Dnešku“ nazvala Jiřina Šiklová v Literárních novinách č. 28/2006 letos v květnu jubilující Alenu Wagnerovou.

Celé dvojčíslo 2/3 České literatury (červen 2006, 355 stran) je věnováno vědeckému odkazu Miroslava Červenky.

O edici Česká knižnice (Nakladatelství Lidové noviny, původně Český spisovatel), v níž vyšlo od roku 1997 už čtyřicet pět svazků a o niž se M. Červenka jako předseda vědecké rady nemalou měrou zasloužil, hovořili v Hostu č. 6/2006 Jiří Holý a Věra Menclová.

Historik a editor staré české literatury Jaroslav Kolár poskytl rozhovor revui Souvislosti č. 2/2006.

Léčivou moc detektivek (jejich čtení, ale i psaní) popsal a na příkladě svém a své ženy doložil Josef Škvorecký v článku Detektivky v mém životě (Listy č. 3/2006).

František Knopp

Rakousko

Žádná rakouská politická strana, ale ani sebestručnější přehled rakouských sdělovacích prostředků nemůže ignorovat existenci deníku Kronen Zeitung. Pozice těchto populistických novin je na místním trhu neotřesitelná. Statistiky z minulého roku dokazují jasnou převahu této tiskoviny nad ostatními. Potvrzuje ji také srovnání s deníkem Kurier, druhým nejčtenějším v Rakousku. Přestože oboje noviny vydává tatáž společnost Mediaprint, je kvalita nesrovnatelná. Oba tituly mají společnou páteční televizní přílohu, celostátní nedělní distribuci do samoobslužných prodejních tašek a některá zvýhodnění pro společné inzerenty. Kronen Zeitung v roce 2005 ovládly 44, 9 % rakouského trhu, v Haiderových Korutanech dokonce 50,5 a ve Vídni 42 %. Oproti tomu Kurier dosáhl v celorakouském měřítku pokrytí 11,3 %, ve Vídni 25,1 %, ovšem v Korutanech pouhých 2,5 %! Nejen obsahem, ale i velikostí (22,5 x 30 cm) jsou Kronen Zeitung ve srovnání s Kurierem doslova
poloviční. Často jsem ptal i těch jejich čtenářů, které osobně neznám, proč si raději nekoupí za stejný peníz mnohem kvalitnější Kurier. Pro většinu byly hlavním důvodem jejich rozhodnutí menší formát a snadnější manipulace, chcete-li „listovatelnost“.

Jak pracuje redakce nezávislého deníku Kronen Zeitung, čím plní plochu pátečního vydání? Z celkového počtu 88 je 23 stránek potištěno inzeráty, na třech stranách je televizní program, další tři patří programu rakouských kin. Velká písmena v titulcích, běžný text vysázený polotučným písmem, velikostí používanou u většiny periodik pouze ke zvýraznění či v podtitulcích, a velké barevné fotografie – to není služba spoluobčanům s vadami zraku, ale základní princip grafické úpravy těchto novin. V pátek 7. července 2006 se čtenář již z hlavního titulku na první straně dozvěděl, že severokorejský raketový test vyvolal celosvětové zbrojení, podtitulek u velké barevné fotografie z pařížské módní přehlídky nás informuje, že nejenom ve fotbale jsou Francouzi úspěšní. Na první straně je ještě informace o zřízení pamětního místa zastřeleného medvěda Bruna a – bohužel – špatná zpráva o okrádání malých střadatelů na závěr. Návrat izraelských vojáků do
pásma Gazy a zbrojní aktivity Severní Koreje jsou pravděpodobně jediné mezinárodní události hodné povšimnutí. Čtyři hlavní podezřelí v souvislosti s aférami kolem odborářské banky BAWAG mají vypovídat před parlamentním výborem – jinak žádný vnitropolitický komentář. Obsah čísla je jako obvykle směs vytvořená z policejních zpráv, reportáží ze soudních síní, rodinných tragédií a přírodních katastrof; přibližně desetinu tvoří sportovní komentáře. K oblíbeným tématům patří autohavárie (včetně barevné fotodokumentace), brutální sexuální delikty a loupežné přepady. Ve většině případů jsou pachateli cizinci ze zemí někdejšího východního bloku. O charakteru a záměrech novin vypovídají nejlépe dva příklady z minulosti. Jednostranně vedená kampaň proti dokončení atomové elektrárny Temelín vybuzovala protičeské nálady. O počtu jaderných elektráren v jiných sousedních zemích, případně o importu elektrické energie z těchto nukleárních zařízení se nikdo
nezmiňoval. Snad, samozřejmě nechtěně, přispěly tyto mediální útoky ke zvýšení bezpečnosti temelínské elektrárny. Nic dobrého se nedá napsat o tom, jakým způsobem referoval deník o smrti nigerijského běžence Marcuse Omofumy. Během transportu do vlasti byl neúspěšný žadatel o azyl pomocí lepicí pásky umlčen a znehybněn. Následkem tohoto zacházení se Marcus Omofuma udusil. Tři policisté byli později pravomocně odsouzeni. Deník Kronen Zeitung celou záležitost zlehčoval, postup policie jednoznačně schvaloval. Následovaly razie na překupníky drog, o kterých noviny ochotně referovaly. Většina pachatelů byli „samozřejmě“ černoši.

Významným dnem pro odpůrce podobných praktik byl 23. duben 2004. Toho dne prohrály Kronen Zeitung soudní proces proti novináři Hansi Rauscherovi: soud potvrdil, že plátek skutečně kolportuje rasistické a antisemitské podtóny.

Martin Burian

Oslava svobodného života

Ani v románu Smrt oběšených lišek se Arto Paasilinna stylem a charakteristikou postav neodchýlil od předešlých próz – opět se jedná o napínavý příběh podivínů prožívajících neuvěřitelná dobrodružství daleko od civilizace, podaný s autorovým typickým humorem.

Hlavním hrdinou románu je profesionální zloděj Oiva Juntunen, majitel 36 kilogramů australského zlata. Krádež zlata protagonista řídí zpovzdálí a špinavou práci za něj obstarají dva kumpáni, kteří si dle dohody loupež také odsedí ve vězení. Oiva si zatím užívá přepychu ve svém stockholmském bytě – avšak čím více se blíží propuštění jeho kolegů, tím méně má chuť dodržet dohodu a o zlato se rozdělit. Strach z pomsty ho zažene až do laponské divočiny, kde zlato hodlá ukrýt před celým světem. Tam se setkává se svým novým společníkem, majorem Remesem, který je kvůli přílišné zálibě v pomerančové kořalce nucen si vzít roční služební volno a rozhodne se pro dobrovolný odchod do pustiny.

Život obou uprchlíků daleko od civilizace však díky ukrytému zlatu není nijak nešťastný; lesní chatu si postupně vybaví veškerými myslitelnými vymoženostmi a ve svém vyhnanství si žijí celkem spokojeně, přičemž společnost jim dělá liščí mládě. V příbytku mužů se uprostřed zimy objeví další psanec – devadesátiletá Laponka Naska se svým starým kocourem, utíkající před nedobrovolným umístěním do domova důchodců.

Nakonec je Oivovo inkognito odhaleno – napřed sobím policistou Hurskainenem, poté po pomstě lačnícím mnohonásobným vrahem Siirou, kterého Oiva okradl o podíl. Do pastí nastražených na lišky se paradoxně liška nechytne ani jediná – zato v nich uvíznou narušitelé života hrdinů, přičemž Siira uvíznutí v liščí pasti zaplatí životem. Strach z pomsty, který Oivu přiměl k laponskému exilu, smrtí Siiry pomine a oba muži s radostí pustinu opouštějí.

Děj románu se ve srovnání s předešlými prózami odehrává pouze na jednom místě – v Laponsku. I zde Paasilinna nabízí poutavý příběh, jakousi severskou robinzonádu zcela odlišných lidských jedinců, plnou neočekávaných dějových zvratů, napětí, ironie a černého humoru. Autor opět dokazuje své fabulační mistrovství a schopnost čtenáře maximálně zaujmout a vtáhnout do děje – kniha se čte doslova jedním dechem a stále překvapuje novými bizarními situacemi a obrazy (jízda na skútru v polární záři s vanou plnou vánočních dárků, stavba vězení pro majora, ikona pro stařenku vytvořená líčidly prostitutek, policista chycený do liščí pasti…).

Hnacím motorem příběhu je zlato, kvůli němuž se Oiva Juntunen nedobrovolně ocitá v pustině a díky jehož kupní síle je děj obohacován o neskutečné situace, avšak hlavní pohnutkou exilu hrdinů je strach a útěk před civilizací – každý z hrdinů se totiž něčeho obává.

Paasilinna i tentokrát prokázal svou schopnost ukrýt vážné otázky za humornou fasádu, a ačkoli knihu čteme především jako zábavné dobrodružství, opakují se zde podobná témata jako v předchozích prózách – především právo na svobodu a jakási očistná moc přírody na civilizační neduhy. Stejně jako v románu Stará dáma vaří jed se i zde exponuje právo na život podle vlastních představ, tady především v postavě staré Laponky, která se zříká nabízeného pohodlí a sociálních jistot. Kvůli touze po svobodě a ze strachu před bezcitností byrokratického aparátu dokáže přežít v ledové pustině.

Přírodní terapie zase zafunguje u obou karikaturám se podobajících mužských hrdinů, kteří rozhodně nepředstavují nějaký morální ideál – spíše naopak. Oivova „zločinecká mysl“ i vražedná posedlost po zlatě majora Remese se postupně mění, v pustině oba na první pohled drsní muži odhalí pod tvrdou slupkou schopnost soucitu, přátelství, džentlmenství a potřeby dělat druhým radost. Autor se zde humornou formou dotkne i problému ochrany životního prostředí, mimo jiné v prášilovských žvástech Oivy Juntunena, který zpočátku majorovi namluví, že je sběratel lišejníků se zájmem o ekologii.

Na rozdíl od předešlých románů, kdy čtenář „čeká, jak to dopadne“, zde samotný závěr není nijak zvlášť důležitý. Autor po celou dobu jakoby klouže od jedné situace k druhé a konec může na první pohled působit poněkud plytkým dojmem – skoro se zdá, že to autora prostě přestalo bavit. Tento legrační happy end je však spíše ironickou tečkou za samotným příběhem, který lze nejspíše označit jako oslavu svobodného života.

Sám autor se na konci ptá, zda „bylo spravedlnosti učiněno zadost, nebo zda zasáhl vrtošivý přírodní zákon“? Ačkoli smyslem románu je příběh sám, i odpověď na tuto otázku vyznívá přes komičnost závěru vlastně pozitivně: kradené zlato prokázalo většině postav dobrou službu – stará Naska dožila svobodně podle svých představ, Oivových kumpánů není valná škoda, major žije spokojeným spořádaným životem a Oiva, jehož touha po zlatě dovedla do laponského vyhnanství, o něj ztrácí zájem a mizí neznámo kam… A do nastražených liščích pastí se chytají novodobí rušitelé svobodného života v divočině – z civilizace přicházející němečtí turisté…

Autorka je překladatelka ze severských jazyků.

Prolínající se množiny

Když před pěti lety – k osmistému výročí založení Rigy – vyšla antologie lotyšské poezie Les duší (Bohemika 2001), byla to pro českého čtenáře vítaná možnost detailněji se seznámit s literaturou, která mu může být v lecčem blízká. S literaturou malého národa, jehož historie je narušena bezprostřední blízkostí silného souseda s vlivem destruktivním i inspirativním zároveň.

Dějiny posledního půlstoletí lotyšské literatury, které mapuje nová antologie, jsou stejně jako ty naše poznamenány emigrací, rozštěpením na oficiální a neoficiální proud – a jejich opětovným spojením poté, co se Lotyšsko znovu osamostatnilo; bylo to pouhé dva roky po naší „sametové revoluci“. Mezi českou a lotyšskou literaturou však existují i jemnější vnitřní vazby – jak upozorňuje Raimonds Briedis v doslovu, „půdu pro básníky lotyšského původu vytvořila v 18. století misie obnovené Jednoty bratrské ze saského Ochranova, jejíž účastníci, původem z Moravy, vyvolali široké hnutí lotyšského rolnictva, působící až do druhé poloviny 19. století. V roce 1777 z něj vzešly i rukopisné skladby prvního známého básníka lotyšského původu Kikuly Jekabse.“

Zatímco Les duší přinesl průřez lotyšskou poezií devatenáctého a dvacátého století, přítomný svazek se zaměřuje výhradně na poezii novou a nejnovější. Představuje poezii vznikající od šedesátých let až po současnost, zachycenou uprostřed ještě nedokončeného pohybu. Jde napříč poetikami i generacemi – zastoupeni jsou autoři nejstarší (Imants Ziedonis, 1933), střední (Inese Zandereová, 1958), ale i nejmladší (Karlis Verdinš, 1979).

Básně některých autorů, například Amandy Aizpurieteové, byly do češtiny přeloženy úplně poprvé – a řada textů dokonce pochází z autorských rukopisů, které dosud nebyly publikovány ani v Lotyšsku. Právě maximální možnou aktuálností je antologie průlomová a inspirující: zejména pro čtenáře, který se orientuje v současné české poezii a zná tvorbu básníků i básnířek narozených v šedesátých a sedmdesátých letech, je vzrušující hledat a nacházet podobné tóny i v cizí, a přece ne-cizí kultuře. Jak velkou plochou se množiny prolnou, jaké kontury a odstíny dostane podobný obraz, jakými hlasy mluví příslušníci téže generace, vzdáleni v prostoru, nikoli však v čase?

V tomto smyslu je poutavá například „ochutnávka“ básní Ingy Gaileové (1976), svébytně odpovídající také na (pseudo?)otázku ženskosti v literatuře a poezii zvlášť, a stejně tak mnohostrunná poetika Semjona Chanina (1970), oscilující mezi hravou, smyslovou konkrétností a intenzivním směřováním nad ni – alespoň takový obraz načrtávají zveřejněné básně. Samozřejmě by bylo příjemné mít k dispozici poněkud rozsáhlejší vzorek, než jaký poskytuje v prvním případě devět, ve druhém pak osm básní, nicméně v rámci žánru antologie jde o počet spíše nadstandardní.

Už samotná koncepce souboru zaručuje, že se s tím předchozím nebude samoúčelně dublovat; k prolnutí dochází jen u čtyř autorů, Imantse Ziedonise, Knutse Skujeniekse, Jánise Rokpelnise a Uldise Berzinse. V těchto případech jsou však vybrány jiné texty; u jediného, který se objevuje v obou svazcích (Pomník koze od Berzinse), jde o odlišné překlady i překladatele, takže je naopak přínosné porovnat obě verze.

Ostatně každá z antologií vyvolává poněkud odlišný dojem i jako celek. Les duší byl spíše (v dobrém smyslu) čítankou bez bližších údajů o autorech apod., kterou uváděla podrobná a zasvěcená studie Radegasta Parolka, autora celého projektu i samotných překladů (na některých z nich spolupracoval s B. Jestřábem, V. Smetáčkem a A. Janouškovou). Publikace nakladatelství Fra je oproti tomu překladatelským i redakčním kolektivním dílem – uspořádali ji Pavel Štoll, Marta Dziluma a Petr Borkovec, na překladech se podílelo celkem šest autorů včetně P. Borkovce – a obsahuje podrobné medailony všech autorů. Doslov má pak funkci spíš orientačně informativní a v ediční poznámce se explicitně odkazuje k Parolkově obsáhlé studii o lotyšské poezii v předchozí antologii. Koncepce nového svazku tak čtenáře přirozeně vyzývá k tomu, aby si z jednotlivých korálků v podobě patnácti výrazných
a osobitých autorských poetik sám vytvořil šperk, jakým právě pro něj bude „poezie jedné země a jedné doby“. Postup tedy bude spíš deduktivní, v kontrastu k induktivně pojatému Lesu duší.

Výbory se organicky doplňují na více rovinách, než je ta nejnápadnější a nejjasnější, ohraničená časovým obdobím, a co je podstatnější, společně už dokážou poskytnout slušný obraz o lotyšské poezii jako takové. Je přitom jasné, že obě svorně rezignují na úplnost, což musí být logické už vzhledem k rozsahu, čítajícímu u nové antologie čtenářsky dobře zvládnutelných bezmála dvě stě stran.

Důvěru budí a ocenění si zaslouží pečlivost, s níž byly sestaveny jednotlivé autorské medailony, ačkoli nejsou zpracovány zcela jednotně; milovník poezie by si také pravděpodobné přál jít ještě blíž k věci a dozvědět se víc o poetice jednotlivých autorů – tím spíš, že české překlady zatím často nejsou k dispozici – a výměnou za to by myslím oželel vypočítávání veškerých literárních cen a řádů, jimiž byl autor poctěn, podrobný výpis jeho překladatelských zásluh a podobně. Čestnou výjimku v tomto ohledu tvoří informace, že někteří z prezentovaných autorů překládali do svého rodného jazyka českou poezii; například Karlis Verdinš, nejmladší prezentovaný básník, už stačil přebásnit Bieblova Nového Ikara. I tyto doplňující informace, jež berou ohled právě na českého recipienta, svědčí o tom, s jakou péčí, porozuměním a zaujetím byla antologie připravena.

Autorka je editorka.

Well. Dvě newyorské povídky

Čas kouzelník

Tentokrát to byla zlá cesta. Zimní oceán všechny poznamenal, loď i lidi. Ale v novofoundlandské mělčině nastal klid na vodách, bouři vystřídaly mlhy a jednoho rána jsme přistáli u břehu Manhattanu.

Nový útvar, nový svět, smysly nestačily vnímat a najednou se mi zdálo, že jsem ode všeho – daleko. Od čeho? To jsem si neurčil, byl jsem daleko od čehosi nepojmenovatelného. To bylo před pětadvaceti lety a v mém modrém pase bylo psáno, že prý jsem vicekonsul mé nové země, od jejíž novostavby nedávno sňali lešení.

Vystoupil jsem na betonovou podlahu přístavu. Pod ní prý byla žula, o kterou se před geologickou minutou otřely poslední ledovce. A nad ní, hned vedle, postavili lidé domy, v nichž člověk přestal být měřítkem věcí. Loď přijela o hodinu dříve, nikdo mě v přístavu nečekal. Šel jsem k telefonnímu automatu, vhodil niklový pěticent, abych zavolal konsulát. Ve stroji cosi hrklo a za okamžik se z něho vysypala hrst takových pěticentů. Bylo jich čtyřicet šest. Řekl jsem si: Požehnaná země!

Když jsem před deseti dny večer vystoupil z kanadského rychlíku na velkém newyorském nádraží Grand Central, tentokrát s podivným papírem místo pasu a jakožto politický exulant, utrhlo se mi držadlo psacího stroje. Ten upadl na betonovou podlahu nástupiště a porouchal se. Pod námi prý byla žula a nad námi ještě daleko vyšší domy. Řekl jsem si: Časy se změnily.

Tentokrát mám méně vlasů, má chůze je pomalejší a připadám se jako pamětník dávného pravěku. Neboť za posledních dvacet pět let jsem zažil věcí tolik, jako deset mých českých předků do hlubiny času. Za tu dobu jsem obědval s králi, se členy Politbyra a se Stalinem, otvíral výstavy a stříhal pásky, čistil jsem záchody a štíhlí, světlovlasí SS-mani mě kopali v pankrácké věznici mého drahého města. Zdá se mi, že všechno vím. Možná. Ostatně – copak to není prostý život člověka, jenž se narodil v srdci Evropy, na 50. rovnoběžce, ke konci 19. století?

Nuže, vystoupil jsem na Grand Central – New York byl na starém místě. Ulice byly očíslovány a také pojmenovány podle tajemného klíče. Jen jsem nevěděl, co je to Avenue of Americas, co to je Radio City nebo Empire State Building. Ale svítily hvězdy a na římsách vysokých budov spali holubi. Jakási neposedná mysl zde bez mého vědomí pracovala, ale věční průvodci zůstali. Brzo se dovím o změnách, řekl jsem si, jistě tomu neujdu.

Už deset dní chodím po tomto městě a nevycházím z údivu. Na každé ulici prodávají pivo, víno a lihoviny v pěkných krámech. Neskrývají to. Naopak velké nápisy a pěkné obaly mi je vnucují. Před dvaceti pěti lety byl také takový tichý večer, hvězdy svítily a od řeky houkala loď. Šel jsem ke svému podloudníkovi do východní části města pro láhev whisky. Pak jsem ji nesl velmi opatrně, a proto jsem ji na rohu dvou ulic upustil a rozbil. Přistoupil ke mně obrovský strážník a zavolal: Hej, ty tam… Co to bylo, skotská, nebo žitná? – Skotská, Sir, odpověděl jsem pokorně. On na mne strašně pohleděl, zkrvavěly mu oči a řekl: Pravé zboží? – Zakýval jsem smutně hlavou. A on, asi otec rodiny, tiše šeptá: Well, hrozně vás lituju, mladíku!

Byly to zlé doby.

Včera jsem se šel podívat na západní 61. ulici, na dům, kde se tenkrát narodila moje dcera. Taková pietní návštěva. Místo toho jsem našel obchodní dům o dvaceti patrech. Přesto jsem se tiše poklonil nepřítomnému geniovi místa. Poté jsem zašel na Riverside Drive, na návštěvu onoho starého tichého domu, kde jsem napsal svůj první román – právě o tomto městě a jeho lidech. Číslo domu souhlasilo, ale dům byl jaksi jiný a měl o dvanáct pater víc. Nevím to přesně, nepočítal jsem je.

A tak to šlo dál. Někteří staří přátelé zemřeli, jiní zmizeli a ani pták po nich nezazpíval. Mé romantické cestování po stopách vlastního mládí nevedlo k ničemu. Možná, že chvílemi i trochu drásalo srdce.

New York je velké město. Myslíte? Není. New York je tisíc vesnic, které se jmenují ulice. Někdy buildingy. Tam se lidé znají a zdraví se. Jinak se neznají a nezdraví. Ale jsou k sobě celkem zdvořilí. Zdvořilost se ovšem nesmí přehánět. Podle evropského způsobu a zatížen přežitky jsem nedávno ustoupil místo v podzemní dráze dámě středních let. Podívala se na mne velmi podezřívavě, jako by chtěla říci: Pane, jaké vlastně máte se mnou úmysly!? Ne, nesmí se to přehánět, tradice starého světadílu je vždycky podezřelá. Tady pod námi je žulový útvar.

Stále přemýšlím o jisté záhadě. Co se to stalo za čtvrt století – změnilo se toto město – nebo jsem se změnil já?

Tehdy, před čtvrt stoletím, byla Amerika přesně o dvacet pět let mladší. Já také. Proto máme tolik společného. Tehdy, když jsme oba byli mladí, ihned jsme všechno druh o druhu věděli. Vzpomínám si, že po týdenním pobytu jsem tenkrát věděl o Americe víc než president Calvin Coolidge, guvernér Alfred Smith, ani nemluvíc o spisovateli Theodoru Dreiserovi, o filosofovi Santayanovi nebo baseballovém hráči Baby Ruthovi. Vzpomínám si, jak jsem jednou – to už jsem byl v Americe celý měsíc – jak jsem seděl na 12. poschodí budovy poblíž 40. ulice a měl pocit síly a důležitosti. Nikdy jsem nepracoval tak blízko k nebi. Byla to rozkošná kancelář. Naproti přes ulici stavěli mrakodrap a dělníci vrtali tisíce děr do ocelové konstrukce. Abychom mohli telefonicky hovořit se světem, musili jsme zavřít okna, neboť lidské ucho je velmi jemný nástroj. Nato se konsulát proměnil v tureckou lázeň a pocit společného osudu i soudržnosti nás vedl
k tomu, že jsme si vzájemně utírali záda pěknými zelenými ručníky. Byli jsme velmi disciplinovaní a tento úkon se děl podle hodnostních tříd. To znamená, že na mne připadl můj nejblíž představený, konsul. Mně konal onu přátelskou službu mladý atašé.

Jednou ráno, to bylo počátkem pátého týdne mého pobytu v New Yorku, mě volal krajan, řádný přistěhovalec na kvótu, který právě přijel z přistěhovalecké záchytné stanice na Ellis Islandu.

Jmenoval se Jan Dlask, 175 cm, světlých vlasů a spíš slabší postavy. Bylo mu dvacet pět let, povoláním byl zedník a také abstinent. Nebyl ženat a výpis z trestního rejstříku svědčil o nezajímavé minulosti. Znal pouze jedno anglické slovo: sauerkraut. Takový hodný člověk.

Když jeho loď přistála u amerických břehů, on ovšem nešel k telefonnímu automatu, a proto v onu chvíli neměl v kapse ani cent. Naprostý greenhorn. Žádal mě o pomoc mravní i hmotnou a já jsme mu ji musil poskytnout, neboť za to jsem byl svou vlastí placen a mimo to jsem citlivý člověk.

Prosím vás, sedněte si, pane Dlasku!

Děkuju, pane vicekonsule.

Usedl na krajíček židle a tiskl kolena k sobě. Ruce, jediný skutečný nástroj, který si s sebou přivezl do nové vlasti, ležely tiše na kolenou jako mapy ztracených zemí.

Víte, tak jsem jako v Americe a hrozně se bojím toho prvního kroku.

To je skutečně dobře, že jste mě navštívil, pane Dlasku. Já všechno vím a poradím vám, nebojte se. Doufám, že nemáte peníze?

Ani krejcar, prosím.

To je báječné. Vystěhovalec nemá mít peníze. Kdyby je měl, tak by je investoval. Pak z toho je lítost na celý život. Bydlíte dole na Bowery, viďte?

Ano, prosím.

To je špatné. Musíte bydlit u Central Parku, i kdyby to mělo být ve sklepě. To je takzvaná adresa, víte… Otcové poutníci přistáli v Nové Anglii jedině kvůli adrese. To jsou takové důležité věci.

Jo, tak rozumím.

Vy jste vyučený zedník. Výborně. To znamená, že musíte začít jako číšník v restauraci. Tam přijde daleko víc lidí než někam na staveniště, protože jíst se musí. Tomu se tady říká – public relations, styk s obecenstvem.

Aha, já rozumím, to asi chcete říc, pane vicekonsule, že se v restauraci od kolegů rychleji naučím místní řeči, ne?

Správně! Za dva měsíce budete hovořit sicilsky, novořecky, španělsky, německy a židovsky. Co se týče angličtiny – no, za dva roky se tím také nějak prokoušete.

To mám radost, to mám radost! – a šťastně, s výrazem vděčnosti na prosté tváři tiskl v dlaních šedivou čepici.

Dal jsem mu peníze, poklepal ho po rameně, přál mu hodně štěstí v nové zemi a pak jsem ho pustil do širého světa. Zdvořile poděkoval, poklonil se a odešel. Už nikdy jsem potom o něm neslyšel.

Uplynulo těch dvacet pět napínavých let mého života. A před deseti dny, kdy jsem se zase vrátil do tohoto města, tentokrát jako člověk bez vlasti, náhle jsem si vzpomněl na starou známost z mladých let. Prohlížel jsem zdejší telefonní seznamy a náhle jsem zostřil zrak. Dlask, John, bydlí v Astorii na takové a takové ulici. Zavolal jsem na udané číslo, ozval se sebevědomý mužský hlas, i tázal jsem se, mohl-li bych ho navštívit. Jenom na krátký stisk ruky. Odpověděl sice, že se na mne nepamatuje, ale že není příčiny, proč bych k němu nezajel. Dobrá, večer v osm hodin.

Ulici i pěkný dvoupatrový dům jsem našel docela lehce. Kolem byla velmi slušná zahrada a ticho a bezpečno a neurčitelně smutno. Vstoupil jsem do šestipokojového bytu naplněného nábytkem a špatnými obrazy, v hlavním pokoji stála automatická pianola, televisní přijímač a v hlavní stěně byl falešný krb na plyn. Nad krbem byl nápis: I can’t make you warm if your heart is cold. Jistě, jistě – nemůžeš mě zahřát, milý falešný krbe, je-li ztuhlé mrazem mé srdce. Jsi-li ty pravda a můj osud je lež – pak tím méně.

Dobrý večer, pane Dlasku!

Dobrý večer, sedněte si, pane… Jak je to jméno?, odpověděl česky se silným americkým přízvukem.

Přede mnou stál trochu těžkopádný silný muž s šedivým vlasem a narudlá tvář vyjadřovala velikou sebejistotu. Přísné oči hleděly skrze skla zasazená do tmavých obručí, na svalnatém těle měl sněhobílou košili a od límce visela rudo-černo-žlutá kravata s nápisem Very truly yours John. To byl ručně vyšitý nápis, velmi přesný jako na egyptském obelisku.

Opakoval jsem své jméno. Pak jsem vyprávěl o našem setkání na konsulátě před dvaceti pěti lety. Hlasitě a do sebe sklenut se smál a potom pronesl: Well, well – má paměť nestojí za fajfku tabáku. Příliš mnoho odpovědnosti. Ale když to tak říkáte, tak to musí být pravda. Tady je cigáro!

Děkuji, teď nekouřím cigára.

No, a co pro vás mohu udělat, pane…

Řekl jsem mu, že jsem politický uprchlík, že všechno zůstalo v nešťastné staré vlasti, že jsem už starší člověk a že teď mám začít život od začátku.

Znovu se smál a položil nohy na stůl.

Víte, příteli, – povídá – to, co potřebujete nejdřív, je adresa. Řekněme Manhasset nebo tam někde v těch krajích. Nejlíp je začít v restauraci. Myslím jako číšník. Tam přijde hodně lidí a víc lidí víc ví.

To je správné, ale já jsem…

Podívejte se, mám ženu a tři děti. Tady je můj domov v mém domě, protější dům je můj a ten rohák, kde je drug-store patří také mně. Už je pozdě, abych vám ukázal tady zahradu a pak tam za těmi keři je poison-ivy, to je ta jedovatá rostlina. Teď zrovna stavím šest domů u letiště. A přitom byste si jistě nedovedl představit, jak jsem začínal!

To bylo před pětadvaceti lety, pane Dlasku! Tenkrát jsme byli…

To je pravda, to je pravda – znovu se zasmál. Jeho mysl zarostla lišejníky a květina citu pro krutou logiku času jimi neprorazila. Jakási novosvětská hmota pokryla pancéřem důvěrné komory lidského srdce. Pochopil jsem, že v tomto tmavém lese je marno hledat vonné paseky mládí. Přitom se John Dlask usmíval, klepal mi na rameno, nabídl cigára, whisky, dvacet dolarů, ale ponořit se do tajemství plynulého času nedovedl. Jeho lidská laskavost byla krutá. Otázky, po kterých jsem přímo prahl, mu ani z povzdálí nepřišly na mysl. Chtěl jsem si ověřit sám sebe, přesněji onoho cizince, který před těmi lety měl moji podobu i mé jméno a byl si tak královsky jist vědomostmi o tomto podivném veleměstě. Skrze Johna Dlaska jsem hledal sebe, on však právě stavěl šest domů v okolí letiště. Jistota je h o ducha se dostavila skrze podobu hmoty jím navrženou a stvořenou. Proto jsem ztroskotal.

Podíval jsem se ještě jednou na pianolu a na nápis nad krbem, znovu jsem odmítl nápoj i cigáro i peníze a pak jsme si stiskli ruce. Přál mi hodně štěstí.

Na zpáteční cestě ke stanici podzemní dráhy jsem si řekl: Není to vlastně smutné, jak jsem se změnil? Možná, že nepravý krb s moudrým nápisem a popínavá poison-ivy v zahradě – jsou jistota a závažné hodnoty, kdežto postih času-čaroděje je omyl a jed a faleš, které nesluší střízlivému muži.

Přede mnou svítilo z Manhattanu tisíc a ještě tisíc oken vysokých domů, pod nimi byla tvrdá prahorní skála a nad tím vším běžely temné mraky osvětlené narudlou září města, které se i dnes jmenuje stejně: New York.

V polední pause

Chodívám v poledne do jídelny chudých, která je též jídelnou šetrných a také bohatých, šetřících na sobě. Je to jídelna automatická, bezduchá, bez lásky k člověku, bez lásky k jídlu, ale s hlubokou úctou k času. Neboť každé místo u stolu je na stroji spočítaný čas. U něho pozřím své jídlo já, ty, černoch-šofér, úřednice z banky, lidská alkoholem prostoupená troska, posluhovačka od Steinwaye, bývalá operetní zpěvačka, profesor hindustánštiny v pensi, námořník pobřežní stráže, portorická krasavice imunní k anglické řeči, světlovlasá dívka jistě z baltských uprchlíků, podivín páchnoucí myšinou, židovský blázen stále něco si šeptající, celá ta moje drahá denní společnost. Toto místo má určitou cenu a já jsem její zlomek. Počítací stroj ji vyjádřil číslicí: Násob počet minut kandidátů, krát průměr 40 centů.

My, lid newyorský, dav bez duše, ale s nesmírnou majolikou lidských duší, my tady dopravujeme anonymně připravené jídlo do svých útrob, ne abychom měli jeden z požitků tělesného života, nýbrž abychom zachovali plameny svých životů. Jsme k sobě vlídně neteční a netečně vlídní. Nikdy se nehádáme. Za ty chvíle, které jsem tady v posledních měsících strávil, jsem neslyšel křivého slova. Pouze blázni a duševní prosťáčkové mi vytkli pohledem hřích, jehož jsem se dopustil, když jsem kohosi volal v jazyce jim nesrozumitelném. Oni mi nevytkli pohledem cizáctví a nesrozumitelnost jazyka, ne, to by bylo směšné v tomto největším městě celé řady evropských národů – oni mi vytkli to, že se nemohou skrze chápané slovo podílet na výjimečnosti mého životního případu. Neboť jsou většinou strašně sami. Tady, v té obrovské jídelně, jedí poustevníci největšího města světa. Snad se večer sejdou s někým, kdo na ně zavolá křestním jménem nebo kdo má stejnou
rodinnou krevní skupinu. Teď jsou, teď jsme ve velkém zástupu sami, zachyceni pavučinami svých osudů. A zvolna (není pravda, že rychle) jíme svá mechanická, nelaskavá jídla.

Ale pozor, obyvatelé jiných rovnoběžek! K tomu si z automatu načepujeme znamenitou kávu, do níž byla zapražena pravá, hořká vůně širých brazilských plantáží. Za to tě pánbu pozdrav, anonymní společnosti!

Ve tři čtvrti na jednu, stihnu-li správně minuty, chodí k mému stolu stará žena. Má ubohou sukni, kde se v některých místech rozesnubuje osnova s outkem; pak má jakousi hnědavou blůzu a přes ni starý mužský kabát. Od automatů si přinese talířek rýžového nákypu s červenou zavařeninou a koflík kávy. Podle toho, jak se utváří alej návštěvníků, někdy sedím vedle, jindy proti ní. To znamená, že její tvář znám dobře. Bůhví jak je stará; rukopis času je přece něco tak nepřesného a nestálého, že odhad lidského věku je věc nejistá: asi jako hádání osudu, liješ-li olovo. Řekl jsem si, že sedmá desítka jejího života je na pochodu.

Poněvadž v tomto mnohojazyčném městě mě posedla nová vášeň (hádám národní původ lidí podle tváře, a je-li možno, podle přízvuku v řeči), pokouším se už řadu týdnů uhodnout její původ. Dlouho jsem byl přesvědčen, že je to původem Ruska, asi z uprchlíků po revoluci. Také jsem si už podle toho závěru vytvořil platonickou postavu této ženy, postavu dřívější a posazenou do onoho tehdejšího prostředí daleké ruské země. K tomu mě asi svedla podoba kulaté čapky z levného perziánu, kterou nosí za každého počasí a v zimě i v létě.

Rysy její tváře jsou tak pravidelné a ušlechtilé, že nebude nadsázkou, řeknu-li, že sedávám vedle mimořádně krásné ženy z prvních let tohoto století. Rovný klasický nos čas dobře zachoval, oči jsou vyhaslé a nepřítomné, ale pod vysokým čelem jsou dosud rozsazeny tak, jak si to přeje znalec krásy. Ústa jsou zborcena časem a podemleta pavučinou vrásek, ale jejich tvar dosud napovídá dřívější velkou líbeznost úsměvu. Na této tváři leží klid dávnověkosti v míře času určeného lidskému tvoru. Poněvadž v mé přítomnosti dosud nikdy nepromluvila, řídím se svou ilusí a říkám jí lehkomyslně Olga Vladimirovna.

Nuže, zmýlil jsem se. Je to Američanka, je to dcera této pevniny. O tom jsem se přesvědčil dnes. V onu „naši“ hodinu přišla a byla velmi neklidná. Ohlížela se kolem sebe, hledala cosi pod stolem a potom promluvila se svou sousedkou jazykem, který dosvědčoval její nesporný, dobrý a ryzí, snad dokonce manhattanský původ.

Zaslechl jsem tato slova: „Vyšla jsem ze svého bytu, stavila jsem se v lékárně, pak v prádelně, pak v předsíni biografu a pak jsem zašla sem, do kafetérie. Ale kde jsem ten balíček nechala – nevím. Je to velmi, velmi zlé.“

Odpověděla jí neznámá sousedka, paní středních let se zlatými brýlemi. Kde jste ještě byla a co jste ještě dělala a nač jste myslila a měnila jste tady automatové mince a snad jste s někým hovořila u vchodu a snad jste si sedla dřív k jinému stolu, a než jste si spustila mince do automatu na kávu, snad jste balíček na chvíli odložila, a snad…

Ne, ne, ne…

Dále se hlásila přirozená ženská zvědavost: A bylo v tom něco cenného?

Volný pohyb hlavy a zarosený pohled starých očí.

Snad šperky, snad peníze, snad poukaz měsíční pense v hotovosti, snad olejářské akcie, snad federální bondy, snad lístek na letadlo do rajských krajin, snad poslední vůle, kterou se vám odkazovalo…

Ne, ne, ne…

Už jsem chtěl odejít. Bývalá Olga Vladimirovna se najednou naklonila ke své sousedce. Zaslechl jsem tato šeptaná slova: Byla tam vlna na pletení, jehlice, nákres monogramu na hedvábném papíře – a dopis. Ten jsem stále nosila u sebe.

Jaký dopis? – šeptá lidská zvědavost.

Krátká pausa, vzdech, ještě zamlženější pohled.

Ten z Korey, paní, ten – poslední.

Chvíle mé polední přestávky minula. Vstal jsem a odešel.

galerie

Afrogermanblond

Malíř Filip Zorzor (1974), působící v Berlíně, se narodil v Bukurešti. Ve věku deseti let opustil s rodiči Rumunsko a přestěhoval se do Mnichova. Zde složil maturitu a pokračoval ve studiu na Hochschule der Künste v Berlíně (1995–2000, 2001 – mistrovský žák, prof. Bernd Koberling). V roce 1998 absolvoval stipendijní pobyt na Royal College of Art v Londýně. V letech 2001–03 obdržel prestižní stipendium nadace Karl Hofer Gesellschaft. V Praze se Zorzor představil roku 2003 v rámci generačního malířského projektu Intercity: Berlín – Praha, kam byl zařazen německou kurátorkou Ulrikou Poockovou.

Zorzor patří mezi šťastné malíře, kteří od počátku mají jasno ve svém směřování a nemají potřebu nijak je zpochybňovat nebo radikálně měnit. Svou cestu pozvolna rozvíjejí a naplňují. Říká-li autor o své tvorbě, že „maluje abstraktně“, pak je to sdělení pouze zdánlivě banální. Pojem „abstraktní“ totiž v kontextu Zorzorovy malby nabývá zcela specifický, osobitý rozměr. Abstrakcí je tu mnohem spíše myšlena otevřená forma improvizovaného vizuálního záznamu nežli naplňování nějakého striktního programu. Není tu nic ortodoxního, nic svazujícího, co bychom mohli pociťovat jako limit. Žádné pravé úhly, žádná programová barevnost, žádné uzavřené výrazové rejstříky a jejich variace. Naopak. Obrazy vznikají bezprostředně, na základě malířských gest a z nich se rodících formálních asociací. Jsou to harmonie a disharmonie tvarových elementů a barevných akcentů, rytmus vystavěný na sledu kontrastů, kontrapostů a kontrapunktů. „Mé práce jsou především
hledáním, jehož výsledky mě samotného překvapují a fascinují,“ komentuje Zorzor vznikající obrazy. „Nebráním se světu, ale také se mu nestavím. Nechci svět jen reálně reprodukovat. Má osobní válka se odehrává v ateliéru.“ Realistická výpověď umělce příliš nezajímá. Kritizuje v současné době populární a v zahraničí úspěšnou tzv. Lipskou školu (Neue Leipziger Schule), jejíž autoři se vyjadřují figurálně, a označuje ji dokonce za „lipský kýč“. Kritizuje hlavně prvoplánovost „plakátového realistického malířství“, s kterým se neztotožňuje. Volí svobodnější přístup k médiu. Reflektuje vlastní emoce pomocí malířských stop. V čistotě záznamů a skladebné náhodnosti, která však v důsledku vytváří určitý řád a rytmus, dosahuje Zorzor jakéhosi malířského „nevědomého purismu“. Vzniká tu malba o sobě, pro diváka interpretačně otevřená. Je to „estetika inscenace“, malířské divadlo, něco živoucího, co se v abstrakci neztrácí, spíše jejím prostřednictvím
ožívá. Topografii emocí, uložených do obrazů, autor dodatečně glosuje názvy děl. Hra s jazykem, slovní novotvary vymyšlené pro jednotlivá díla dotvářejí definitivní výstup a jsou jeho nedílnou součástí. Zorzor usilovně hledá vlastní jádro vizuality a zbavuje se zbytečných obsahových a formálních nánosů a citací. Vyhýbá se konvenční vizuální zkušenosti, aby co nejvíce ztotožnil obsah s formou. Tak vznikají dynamické, živoucí a velmi současné obrazy, jako je například Afrogermanblond (2005) nebo Lilie (2005).

Petr Vaňous

1. Filip Zorzor: Lilie, 2005

2. Filip Zorzor: Afrogermanblond, 2005

Wellekův knižní návrat do zemí českých

Roman Jakobson přišel do Prahy již jako hotový vědec s originálním konceptem literatury, René Wellek sem přicestoval z Vídně studovat (1922–26) a začít svoji profesní dráhu. Jakobson setrval takřka do konce třicátých let a byl českým prostředím relativně uznán jako spolutvůrce literárního strukturalismu, Wellek po pětiletém působení jako soukromý docent odešel v roce 1935 do Anglie a jeho strukturalistická „stopa“ byla naší optikou viděna až zpětně, z jeho děl publikovaných v USA. Oba se výrazně etablovali v americkém akademickém prostředí (Jakobson na Harvardově univerzitě, Wellek na Yaleské univerzitě) a založili svoji „školu“, oba se stali i terčem negativního vymezování se v generacích jejich následovníků.

Zatímco Jakobsonův vliv na české prostředí byl především pro červenkovskou strukturalistickou generaci nesporný, Wellek byl dlouhá léta vnímán sice jako hlavní autor slavné Teorie literatury (1949, spolu s Austinem Warrenem), ale jinak byl ponechán stranou jako metodologicky mnohem hůře srozumitelný teoretik, navíc preferující spíše anglofonní než slovanský materiál. Z oficiálního hlediska mohly hrát jistou roli i emblematické redukce obou teoretiků v povědomí odborné veřejnosti: Jakobson byl vnímán jako aktivní souputník nejen Mukařovského, ale také Nezvala, Vančury atd., zatímco Wellek se jevil sice jako nadějný žák Viléma Mathesia, ale přece jen byl svým zájmem o německou idealistickou filosofii poněkud izolován v dobovém čase i prostoru.

A značnou roli asi hrála i podoba vědeckého díla obou protagonistů. Jakobson se dočkal projektu svých sebraných spisů, Wellekovo dílo je také publikováno knižně; zatímco ale Jakobsonův typ psaní je ideální na překladové výbory, protože jeho primárním žánrem je studie, Wellek se realizuje ve velkých celcích. U Jakobsona se nabízí dílčí stať s výrazným zobecňujícím potenciálem, u Welleka jde o výklad celku v takřka všech kontextových ohledech. Jakobsonovo psaní vychází zevnitř metodologie, je psáno jakoby pro sebe; hledá si další a další důkazy pro správnost celého konceptu; proto je také ideálním autorem na jeden výbor, který už české prostředí v knize Poetická funkce má.

Opožděný vstup do českého kontextu

Wellekovo psaní má mnohem zřetelnější pragmatickou dimenzi: slouží komunitě k obeznámení s problémem, k představení tématu, které je zakotveno v historických i kulturních kontextech a jejich proměnách. Jde o psaní mnohem více „učebnicové“, výsledkové, ale zároveň publikované v plochách, které jakékoli školské použití překračují. Proto je Wellek naopak autorem pro jednosvazkový výbor takřka nepoužitelným.

A tudíž je jeho vstup do českého kontextu tak opožděný a „problematický“. Jeho (a Austinova) Teorie literatury vyšla česky v roce 1996, tedy v době, kdy už nutně sloužila jen jako velice zajímavý historický dokument, jako sumarizace formalistně-novokritického pojetí literatury. Jeho soubor studií Essays on Czech Literature (1963) je sice koncentrován na českou literaturu, ale překlad by nabízel spíše svědectví o tom, jak lze zprostředkovávat povědomí o české literatuře v cizím kulturním kontextu; jde o studie přehledové a tento rámec překračují pouze materiálově vydatné komparativní stati Čechy v anglické literatuře a Mácha a anglická literatura. A za Wellekovo opus magnum lze bezesporu označit velkolepý šestisvazkový soubor A History of Modern Criticism: 1750–1950 (1955–1986), který ale je natolik rozsáhlý, že jeho studiu se bude věnovat
jen specializovaný badatel, a takový si jistě poradí i s angličtinou originálu.

Je proto celkem logické, že editor českého výboru z díla Reného Welleka Vladimír Papoušek sáhl po teoretických studiích z Wellekových svazků esejů. Z pěti knih (Essays on Czech Literature, 1963; Concepts of Criticism, 1963; Confrontations: Studies in the Intellectual and Literary Relations Between Germany, England, and the United States during the Nineteenth Century, 1965; Discriminations: More Concepts of Criticism, 1970; The Attack on Literature and Other Essays, 1982) vybral svazek druhý a čtvrtý a uspořádal je do výboru Koncepty literární vědy. Vybral z nich studie, které prezentují Welleka jako vědce „tradičního“ typu, jenž odkazuje ke škále dosavadní literatury o problému, snaží se řešení vybavit veškerým definičním podložím a metodologicky ho dovést do stadia evidentních závěrů. A to ať už jde o pojmy klasicismus, romantismus, realismus či symbolismus v myšlení
o literatuře, či o vymezení odvětví a úkolů literární teorie, historie, kritiky nebo srovnávací literatury.

Vývoj literatury jako příběh

Wellekovo přemýšlení o literatuře zde vyznívá jako činnost podložená nepřebernými kvanty primárního i sekundárního materiálu, činnost očišťující dosavadní koncepty a pojmy, místo aby kumulovala pojmy nové. Je to myšlení zpřesňující a upozorňující, čím vším jsou námi užívané pojmy již zatíženy a co vše o nich ještě netušíme; myšlení pro dnešní dobu příjemně staromilské: věda se zde ještě rodí v knihovně a archivu, a nikoli u prázdného psacího stolu, jen s pár příručkami a dobově stěžejními texty. Je to myšlení, které se programově brání dosud ne zcela tušeným rozběhům k poststrukturálnímu myšlení, jež začne v americkém prostoru nabírat dech od konce šedesátých let. Wellek jako by opakovaně říkal: jak vůbec můžete používat výraz realismus, když nevíte o existenci tohoto (odkaz a viz) článku z roku 1851?

Jeho myšlení je dějinné, historizující; díky tomu, že valnou část života zasvětil vývoji angloamerického uvažování o literatuře, vidí vše jako příběh, který se jeho výkladem syntetizuje a ozřejmuje, aniž by bylo potřeba produkovat nové pojmy či nové metodologie. Wellek je historik myšlení o literatuře, historik takřka pozitivistický, který nás informuje, kde kdy co v literárním uvažování bylo. Jeho vlastní výkon spočívá ve skládání informací do celku a étos tohoto výkonu je ve vědění, v heuristické erudici. Wellek věří ve „skutečnou literární vědu“, v „hodnoty a kvality“. Za úkol literární vědy považuje „popis, interpretaci a zhodnocení nějakého díla nebo skupiny děl“. Kritický prvek je mu tím, co garantuje lidskost literárněvědného činění. Literatura je příslibem dosažitelné celistvosti, z níž vědcovým výkonem vytanou významy a hodnoty.

Výsek, který stačí

Jistě by bylo svým způsobem věrnější prezentovat celé původní knihy, a dodržet tedy Wellekovu představu celistvosti vědcova výkonu. Nicméně i jeho soubory jsou komponovány z esejí publikovaných původně samostatně, v časopisech a sbornících od let čtyřicátých. Navíc obsahují i stati vyloženě reagující na dobové debaty a otázky amerického akademického prostředí, které by si opět žádaly wellekovské zasvěcení do kontextu, v němž daný text vznikl. Wellekova potřeba traktovat příležitostná témata je nám sice blízká například díky duchu šaldovskému, ale zároveň je dalším důvodem, proč postačí, když celek jeho psaní zůstane přístupný jen badatelům v originálech. Je to možná trochu paradoxní, ale co se dá dělat: knihu kvitujeme s velkým povděkem, ale další snad už ani netřeba.

Je velice dobře, že výbor Koncepty literární vědy byl v kvalitních překladech a se jmenným rejstříkem vydán. Českému prostředí poslouží i jako obohacení studijních zdrojů pro uvedení do problematiky uvažování o literatuře, především při vysokoškolské výuce. Nejde nikterak o záležitost pietní, kdy se krajan po smrti vrací svým dílem domů. Zároveň ale takovýto výbor, myslím, docela stačí: funguje jako ilustrace metodologického přístupu i jako „učebnice“ pro jisté typy pojmů, které myšlení o literatuře vyžaduje.

Je i dokladem, proč se poststrukturální uvažování vydalo úplně jinými směry, byť třeba z lenosti či nedostatku času a energie na materiálové studium. Zbytek Wellekova díla je k dispozici v anglických originálech i překladech do jiných jazyků, třeba v Národní knihovně ČR. Tak jako i zbytek díla Jakobsonova.

Autor je ředitel Ústavu české literatury a literární vědy FF UK.

Loutkáři v Chrudimi

Řekni mi, co bereš!

Strašnické divadlo, dříve divadlo Solidarita, bylo postaveno v roce 1961. Vrchol své slávy zažilo v době, kdy zde sídlil soubor Divadla Járy Cimrmana, po jeho odchodu se opět dostalo na periferii zájmu. V létě 2004 se ve zdejším nevlídném prostoru usídlilo Divadlo Company.cz. Tvůrčí tým skupiny pod vedením režisérky Evy Bergerové by ze Strašnického divadla opět chtěl vytvořit kulturní centrum. Vedle koncertů a filmových projekcí zde vznikají i nové inscenace. Na závěr letošní sezony soubor uvedl hru Davida Drábka Kosmická snídaně aneb Nebřenský.

Žánrová směs mezi sebevrahy

O co vlastně v Kosmické snídani jde? Hlavní hrdina Nebřenský potká v restauraci černě oblečenou postavu s kuklou (Můmii), která mu předá jeho vlastní dětský obrázek rakety. Vzápětí dojde k teroristickému útoku, při němž zahyne jeho láska Kateřina, a Nebřenský není schopen se s touto ztrátou vyrovnat. Psychoanalytička Hana se stane sice matkou jeho dítěte, ale depresí ho nezbaví. Když je nakonec brutálně zavražděn i profesor Mamaj, jediný člověk, který má možná sílu mu pomoci, spáchá Nebřenský sebevraždu. Smrtí však nic nekončí a v druhé polovině se ocitáme na palubě kosmické lodi. Nebřenský, ve společnosti dvou dalších sebevrahů a Androida Assimoffa, prožívá svou „kosmickou snídani“. Jeden sebevrah však není tím, čím se zdá. Je to Nebřenského strážný anděl, který se své role zhostil poněkud podivně. Rozhodl se svého chráněnce dohnat k sebevraždě, aby ho ušetřil trápení na zemi. Tento anděl revolucionář a terorista je
nakonec předvolán na kobereček a „vymazán“. Nebřenský se setkává se svou Kateřinou a tento happy end v nás přesto zanechává poněkud stísněný pocit.

Kosmická snídaně je žánrově nejednoznačná hra: střídá se v ní groteska, komedie i psychologické drama s tragickými rysy. Režisérka Eva Bergerová převedla text na jeviště velmi citlivě. Také inscenace se žánrově přelévá, od konverzačních úseků přechází k čistě pohybovému divadlu, aniž by ze zřetele ztratila hlavní myšlenku celého příběhu. A tak scéna komediálního nebo až fraškovitého charakteru znenadání vyústí do mrazivé pointy, která nám připomene, že tu nejde o nic míň než o velké lidské neštěstí.

Profesionálně pod křišťálovým lustrem

Strašnické divadlo není příjemný prostor a zdejší podmínky upomínají spíše na divadlo amatérské – hluboké jeviště a velký sál, u stropu zavěšené dva křišťálové lustry, které působí poněkud absurdně. I tyto nedostatky ale režisérka použila ve prospěch celku inscenace, aniž by trvala na složité nebo nákladné scénografii. Děj přenáší z jeviště do přední části hlediště, nápaditě využívá i vchodu do pekla (prostor pod jevištěm) – obložený stříbrným alobalem se stane na chvilku světlem na konci tunelu, kam sebevrazi po své „vydařené akci“ sestupují. Stříbrná barva je ústředním prvkem scénografie. I obyčejné předměty jako fén, dětský šlapací bagr nebo hadice od sprchy se tak mění na rekvizity ze sci-fi.

Co se týče hereckých výkonů, dominuje jednoznačně Jan Zadražil, který je přesvědčivý v obou svých kreacích. Vyvolává výbuchy smíchu jako zakomplexovaný Colin III., jenž se snaží svým výstředním tancem zaujmout Kateřinu nebo šéfuje kosmické lodi. Ale je výborný i v charakterově odlišné figuře profesora Mamaje, připomínající postavu psychiatra Pingitzera z Tracyho tygra Williama Saroyana. Milan Kačmarčík v roli Nebřenského občas nedosahuje na různé polohy své postavy a střídání žánrů v rámci hry. Vydařené jsou jeho scény s Petrou Doležalovou – ať už ztvárňuje bezprostřední a živelnou Kateřinu nebo energickou psychoanalytičku Hanu – ale slabším dojmem působí místa, kdy se v něm mají ozývat deprese. Kryštof Nohýnek je sice úžasný v pohybové kreaci Můmie, v činoherní části ale zaostává – není v něm nic démonického. Působí spíš jako přerostlý kluk, který machruje, než anděl revolucionář.

A tak závěrečná scéna mezi Nebřenským a andělem, v níž se odhaluje totožnost anděla a jeho role v Nebřenského životě, vyznívá poněkud rozpačitě. „Můžu tě zabít?“ ptá se sice Nebřenský, ale tento úmysl mu není možné uvěřit. Nachází viníka svého osudu, ale žádné emoce se nekonají. Oba se dál chovají jako na večírku.

„Řekni mi, co bereš, a já ti řeknu, kdo jsi,“ zní věta jedné postavy. Co berete na svá neštěstí, neúspěchy, traumata? Kromě démonů hrdiny provázejí také jejich frustrace. Pro Nebřenského je to matka – bývalá modelka, která svůj život strávila pozorováním sebe samé. Pro Colina III. otec tělocvikář, jenž ho před hosty svlékl, aby ukázal jeho nevyvinutou postavu.

Každý divák si na místo jejich problémů a komplexů může dosadit ty své. A zároveň se může pobavit „kosmickou snídaní“, která vedle poloh vážných nabízí i inteligentní humor.

Autorka přispívá do Lidových novin a Houseru.

Za větou dělá tečku pouze Pixar

Studio Pixar stálo u zrodu počítačem animovaných dějových snímků, přestože prakticky vzniklo z pohnutek čistě experimentálních. V osmdesátých letech stála ve vedení Apple Computer osobnost již tehdy výrazná a současně konfliktní, neústupná: Steve Jobs. George Lucas, známý autor série Hvězdných válek, se ocitl ve finančních potížích a hledal kupce pro svou počítačovou divizi z Lucasfilmu. Jobs po nabídce prahl, rada společnosti Apple Computer mu to však nedovolila. Výpověď, kterou dostal, mu de facto umožnila, aby od Lucase jeho oddělení odkoupil a založil tak nezávislou společnost Pixar.

Steve Jobs postavil ekonomické základy, ale dnes by Pixar jen stěží setrvával v tak širokém povědomí, kdyby do něj nebyla tenkrát přizvána dvojice John Lasseter a Ed Catmull. Lasseter, pod jehož režijním vedením vznikly čtyři filmy (včetně aktuálních Aut), už svou první zkušenost s počítačovou animací měl, když mu Walt Disney Pictures umožnilo vytvořit dvouminutový snímek The Adventures of André and Wally B. (1984). Jenže v Disney se rozhodli soustředit jen na klasické 2D filmy. Lasseter tudíž zklamaně společnost opustil, nicméně jeho víra v možnosti 3D počítačové animace našla odezvu u Jobse i Catmulla.

Disney vs. Pixar

Hned v prvním roce své existence (1986) vyrobilo studio Pixar krátký příběh o dvou stolních lampách, nazvaný Luxo Jr. Následovaly další tři krátkometrážní snímky, které sbíraly ceny jak v oblasti kinematografie, tak i z řad odborníků na počítačovou technologii. Úžasně rozběhnutá linie tvorby se však na začátku devadesátých let zadrhla: zájem se přesunul z dějových snímků na reklamy (např. pro Volkswagen či IBM). Toto mezidobí trvalo až do roku 1995, kdy studio Pixar způsobilo uvedením prvního celovečerního, počítačem animovaného filmu do kin (bez přehánění) revoluci. Celovečerní Toy Story: Příběh hraček je také počátkem spolupráce mezi Pixarem a Walt Disney Pictures.

Vzrůstající neshody mezi Stevem Jobsem a generálním ředitelem společnosti Disney Michaelem Eisnerem ovšem vyvolaly rozhodnutí, že Pixar po výrobě jejich sedmého společného filmu Auta již další snímek bude distribuovat pod jinou značkou. A ač je studio Pixar de facto jen nevelká „továrna“ v Kalifornii, má až příliš velkou váhu (a přirozeně také zisky), jejíž nevyužití by se nemuselo vyplatit. Eisner byl vyměněn Robertem Igerem a spolupráce Disneye a Pixaru nabrala nové dimenze. Walt Disney Pictures toto animační studio koupilo za téměř osm miliard amerických dolarů, přesto je to vlastně Pixar, kdo nyní Disneye když ne ovládá, tak alespoň vede. Steve Jobs se stal členem správní rady a také největším akcionářem skupiny Disney z řad jednotlivců. Ed Catmull, který se staral o technologický vývoj ve studiu Pixar, byl jmenován prezidentem obou sloučených studií a John Lasseter stanul na postu tvůrčího ředitele, a tudíž udává směr
tvorby oběma znesvářeným stranám.

Jazyk a tvář

Až do roku 1998 byl Pixar prakticky jediným studiem, které produkovalo dějové snímky animované kompletně na počítači. Poté se „střetlo“ se společností DreamWorks, dokonce i tematicky. Snímky Život brouka (Pixar) a Mravenec Z (DreamWorks) jasně dokládají jak styčné, tak zejména odlišné body tvorby těchto studií. Zatímco Pixar se orientuje přednostně na diváka mladšího, Mravenec Z byl humorem, stylizací a atmosférou určen generacím o něco starším. Malebnost, hravost a průzračnost (Pixar) se zde střetla s šerem, ironií, klaustrofobičností (DreamWorks).

Díky porovnávání tvorby těchto dvou společností lze vystopovat poetiku Pixaru, aniž bychom museli jeho filmy sáhodlouze analyzovat. Tvůrci Příběhu hraček, Hledá se Nemo, Úžasňákových a dalších filmových hitů sice posouvají vývoj počítačové animace neustále kupředu (Geriho hra – animace lidské postavy, Příšerky, s. r. o. – animace srsti), přesto je forma pouhým podkladem pro příběh. Ten nebývá složitý, většinou je tvořen jednou či dvěma hlavními liniemi, které jsou obohaceny epizodami (putování oceánem v Hledá se Nemo), zejména však vedlejšími postavami, které film od filmu nabývají na stále hlubší propracovanosti. Příběh a postavy se tak stávají hlavní devízou a bohatstvím tvorby studia Pixar. Tam, kde DreamWorks buď pozměňuje existující (Shrek), dostatečně nevyužívá potenciálu (Madagaskar) nebo rozmělňuje postavy úlitbou módním trendům (ryby v Příběhu žraloka jsou zcela vytvořeny dle filmových hvězd), Pixar staví na
plasticitě a věrohodnosti. Dílo Strašpytlík z produkce Walt Disney Pictures ztroskotalo právě na postavách; ne snad tolik pro jejich nevypracovanost, jako spíše pro citelnou nezajímavost, ba až nesympatičnost.

Stejně jako jiná studia, i ve snímcích studia Pixar se setkáme s aluzemi na jiná díla, různými hříčkami, která velmi často nejsou určena pro dětského diváka (odkaz na Kubrickův horor The Shining v Hledá se Nemo, bondovské prvky v Úžasňákových). Tvůrci s nimi ovšem pracují poměrně opatrněji: dané odkazy neposouvají děj, nerozvíjejí příběh, a zůstávají proto spíše skryté (výjimkou je například citace z Jurského parku v druhém dílu Příběhu hraček).

Křehce nadějné výhlídky

Před začátkem léta do našich kin vstoupily tři počítačem animované snímky, zastupující tři významné „hráče“ na tomto dnes velmi lukrativním poli kinematografie – DreamWorks, Disney a Blue Sky. Za jejich pomoci si lze udělat názor na stav, v němž se momentálně toto odvětví nachází. Trend, který rozjely příběhy o zvířatech, se využívá do úmoru, dokonce i v cílovém publiku se rozrůstají řady především těch nejmladších. Studio Pixar promluvilo naposledy v roce 2004, Úžasňákovi se svou poetikou radikálně odlišovali nejen od všeho, co toto studio kdy vyrobilo, ale též od produkce všech ostatních studií. Dvouletá pauza a návrat k oživení neživých věcí (kdysi lampy, hračky, nyní auta) vzbuzují silnou zvědavost. Jako bychom se ani nemohli bez zhlédnutí nového díla studia Pixar zamyslet nad ostatní produkcí, tečku za větou píšou vždycky oni. Auta budou sotva revolučním počinem, spíše se mohou pokusit o návrat k počátkům, v nichž
počítačem animovaný film byl vzácností, nesoutěžil, nebojoval dravě o své místo mezi desítkou dalších. Pixar pravděpodobně tímto snímkem nevytvoří další žánrový mezník, nicméně jen stěží si neobhájí svou jedinečnost.

Autor je student divadelních, filmových a mediálních studií na UP Olomouc.

Kresebné přesahy Jitky Svobodové

Galerista Michal Kalhous navázal na kvalitní výstavní program, který v Galerii Šternberk nastavil jeho předchůdce Pavel Brunclík. Úspěšně prokládá výstavy mladých umělců (z posledních jmenujme Krištofa Kinteru nebo skupinu Record) s osobnostmi spjatými s uměním sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. V této souvislosti se v galerii již po několikáté objevuje jméno kurátorky Věry Jirousové, která zde v průběhu dvou let představila tvorbu Olgy Karlíkové, skupiny Šmidrové, Petra Zlamala, Inge Koskové a Romany Roterové. Jitka Svobodová svým uměleckým přístupem a generačním sepětím přirozeně patří do zájmového okruhu kurátorky, která se dlouhodobě věnuje prezentaci a řazení „ženského umění“ do patřičného kontextu českého umění, aniž by vyjímala, hyperbolizovala či politizovala jeho femininní přívlastky.

Kritické resumé

Z textů napsaných o autorčině tvorbě lze získat pocit, že všechny krásné pravdy o „pravdách Jitky Svobodové“ již byly vyřčeny. Její výtvarné myšlení bylo uvedeno například do vztahu s fenomenologií, především s filosofií Martina Heideggera. Zbyněk Sedláček shrnul základní princip její tvorby na vztah mezi jevovou skutečností a vnitřní výstavbou předmětu. („Kresba nepřepisuje skutečné věci, ale využívá je jako nositele metafyzického významu“ – Z. Sedláček: Svobodová představila fiktivní svět, MF Dnes 2. 11. 2001). Věra Jirousová zase v úvodním proslovu k výstavě interpretuje její kuchyňská kosmická zátiší jako „osudové largo desolato minulého století“ a zlidšťuje metafyzický rozměr na „metafyzickou melancholii jako vzdálenou vizuální ozvěnu někdejší měšťanské kultury“. Miroslava Hlaváčková staví její dílo „do pozice aristotelsko-tomistického rozlišování mezi látkou a tvarem, kdy tvar vyjadřuje to, co je obsaženo v látce“ (M. Hlaváčková,
text pro katalog výstavy Obrácený pohled v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem, říjen 2005 – leden 2006). Za zásadní považuje myšlenkový pohyb od konkrétního k absolutnímu. Ale vraťme se ještě na chvíli od absolutního ke konkrétnímu.

Šternberská nabídka

Výstava ve šternberské galerii nově zahrnuje kromě již zmíněných velkoformátových kosmických zátiší s jídelními předměty také devět nejčerstvější malých pastelů Kouř, Mraky a Déšť, které navazují na pastely s tematikou moře z roku 1997. Pro hrnky, šálky a konve autorka nachází absolutní vyjádření vlastností jejich světa v tlumených barvách (téměř ne-barvách) a v extrémně světlých tónech. Kouře, mraky, moře a déšť mají naopak hodnoty intenzivních derivátů černé. Ne že by si Jitka Svobodová vyšla v podvečer do krajiny malovat nokturna. Obrazy jsou těžké a temné významově a jejich hmotnost přechází i do prostoru, ve kterém existují. Společným jmenovatelem pro obě „série“ je důsledné vyloučení kontrastu, který omezuje vztahovost věcí a jevů. Třetím okruhem prezentujícím tvorbu Jitky Svobodové jsou její prostorové kresby. Jednoduché drátové objekty zachycují obrysy předmětů. Ty ale nejsou vyjádřeny popisně.
Jejich reálný tvar se zjevuje pouze z určitého úhlu pohledu, zatímco v ostatních nabývají čistých abstraktních forem.

Orbitální stabilita

Prostor galerie ovládly jak jinak než velké formáty kosmických kompozic s motivy kuchyňského nádobí. Svobodová v nich zkouší výrazové možnosti každodenních zátiší. Po formální stránce se nabízí podobnost s až matematicky precizními zátišími Giorgia Morandiho. Je to ovšem právě jen podoba založená na výrazové askezi. Morandi je bytostný malíř, zatímco Svobodová, byť se kresbě věnuje celý život a každý den, nemůže být označována za bytostnou kreslířku. Nejde jí pouze o kresbu samotnou jako o dokonale zvládnuté médium. Navíc v tomto cyklu se místy blíží ke strategiím automatické kresby, což podtrhuje významovou a technickou propojenost. Barevným a tonálním vyprázdňováním již beztak dutých předmětů zesiluje jejich idealistické hodnoty. Stíny objektů, které se zbavují své hmotnosti, mají stejnou důležitost jako objekty samy a jsou nejpádnějším důkazem jejich existence. Tradiční přístup k žánru zátiší je bourán také přesahy zobrazených
předmětů ven z plochy obrazu. Svobodová je tímto nechává fungovat na principech jiné a neznámé kauzality. Tato vážná kosmologická hra představuje vztah mikro- a makrosvěta, problematiku frekventovanou v normalizační éře českého výtvarného umění.

Umývá žonglér nádobí?

Výběr rekvizit (hrnků, šálků, talířů, konví, lžiček…) nemusí řadit dílo Jitky Svobodové prvoplánově do ženského světa. Stejně jako žonglér rozehrává své ekvilibristické číslo pomocí kontrastu kuchyňských propriet a chladných zbraní, Svobodová tyto nejstarší předměty provázející lidstvo osvobozuje nejen od služebnosti gravitační, ale i od služebnosti člověku. Může a nemusí jít o „osobní, tedy zdánlivě nepatrnou vzpouru“, jak o ní hovoří Věra Jirousová. Může se jednat o negenderový pokus, jak vytvořit model na nás nezávislého, a tedy svobodného světa.

Autorka je historička umění

Máchovské variace Ondřeje Malečka

Africké decibely

Vše co je typické pro Afriku, najdeme v Kongu v patřičně koncentrované podobě: bláznivě euforickou hudbu, bídu i temné stíny hrůzovládců. Na obrovské pánvi, kterou protíná rovník, existují dnes dva státy, pro přehlednost rozlišované podle svých hlavních měst. Kongo-Kinshasa, dřívější Zaire a Belgické Kongo, dnes Demokratická republika Kongo, je z nich větší a hudebně významnější. Na severním břehu řeky Kongo leží bývalá francouzská kolonie Kongo-Brazzaville.

Ve středověku existovalo na tomto území království založené na obchodu. Když vpluli roku 1483 Portugalci jako první Evropané do ústí řeky Kongo, našli tu soudržný státní útvar. Jeho vládci ochotně přistoupili na katolickou víru a Evropanům se otevřela čtyři a půl století trvající éra otrokářství a kolonialismu. Řeka umožňovala proniknout více než dva tisíce kilometrů do vnitrozemí. Zprávy o konžském přírodním bohatství zaujaly kolem roku 1870 belgického krále Leopolda II. Ten zde zřídil neblaze proslulý Svobodný stát Kongo, tyranský režim, vyvážející gumu a měď. V důsledku epidemií, hladomoru i státnímu teroru klesla na konci 19. století populace zhruba na polovinu, a Leopold skomírající stát s úlevou předal belgické vládě, čímž vzniklo Belgické Kongo.

Kubánská spojka

Po získání nezávislosti došlo k občanské válce, moci se chopil generál Joseph-Désiré Mobutu. Zpočátku populární diktátor přivedl zemi během své 32 let dlouhé vlády k bankrotu. Patriarchální roli náčelníka, který vládne nad osudy kmene, povýšil na prezidentskou úroveň, v hledání těch nejefektivnějších metod byl podobně vynalézavý jako Stalin. Na rozdíl od koloniální vlády, která se snažila obyvatele znesvářit a rozdělit, byl ale Mobutu prvním vládcem, který Kongo sjednotil. Velkou roli přitom hrála hudba. Afričané se stěhovali za prací do měst, v barech nynější Kinshasy se rodila moderní taneční hudba, jakou do té doby Afrika neměla. Základem nového žánru se staly lokální hudební tradice, stejně jako hudba z Kuby, která patřila v Africe k těm nejpopulárnějším importům, coververze kubánských hitů tu byly stejně časté jako u nás úpravy Beatles. Díky kubánské předloze získal nový žánr jméno „konžská rumba“ a zasáhl jak frankofonní, tak
i anglofonní část kontinentu. Prostřednictvím přistěhovalců pronikl do Paříže; jeho exportní podoba je známá jako soukous.

Klíčovou součástí konžské rumby je medově sladký zpěv a ostré tempo kytar. Podobně jako v jiných částech Afriky i v Kongu přebírali kytaristé melodie původně hrané na tradiční lokální nástroje. Proto také znějí afričtí kytaristé tak odlišně od hráčů ze Západu, a navíc se výrazně liší i navzájem. Tak například: zatímco kytaristé z Mali na svůj nástroj imitují tóny loutny ngoni, pro hráče z Konga byly předlohou ohnivé řetězce tónů, vytvářené prsty na drnkátka s kovovými jazýčky. V odlišných podobách a pod lokálními jmény se s nimi setkáme i v jiných částech kontinentu, v Kongu se jim říká likembé. Průkopníkem nového stylu se stal kytarista Francois Luambo Makiadi, známý jako Franco.

Politická píseň z Konga

Ideologickým pilířem Mobutuovy vlády byla oslava africké identity, definovaná sloganem „authenticité“. Mobutu nahradil koloniální označení Kongo názvem Zaire a evropské obleky africkými. Kazadi wa Mukuna, etnomuzikolog z Kent State University v Ohiu, vysvětluje: „Mobutu věděl, že hudbou může posílit svoji moc, a Franco byl jedním z jeho nástrojů.“ V písni Belela Authenicite Congres Na Congres Franco zpívá: „Když se mě v cizině zeptají, kdo jsem, hrdě odpovím: Zaiřan. Jsem členem strany MPR. Mým velitelem je Mobutu.“ Na rozdíl od jiných písní na objednávku ale texty naštěstí ani o píď nesnížily jejich hudební přesvědčivost. Což souvisí s tím, že oslavné písně jsou dodnes významnou částí africké kultury. K povolání griotů, tedy profesionálních kronikářů a hudebníků západní Afriky, patří chvalozpěvy na boháče a politiky, kteří jim oplátkou poskytují ochranu.

Kořením příběhů lidových vypravěčů jsou metafory. V Kongu se staly takřka uměleckou disciplínou, které se říká „mbwakela“. Fráze či celá píseň sděluje cosi kritického až urážlivého v zašifrované podobě. To může být rafinovaná cesta, jak zaútočit na protivníka anebo jak se vysmívat tyranovi. Kazadi wa Mukuna vysvětluje: „Franco v tomto žánru vynikal, tím nejlepším příkladem je Tailleur (Krejčí). Nikoho nejmenuje a zpívá, že krejčímu kdosi sebral jehlu, a ptá se ho, jak bude šít. Terčem byl státní prokurátor, jehlu mu sebral prezident.“

Avantgarda ze hřbitova aut

Franco během svého života natočil 150 alb, a když roku 1989 zemřel, v Kongu byl na čtyři dny vyhlášen státní smutek. Cizincům je dnes africká hudba bližší, než byla za Frankova života, což má kuriózní souvislosti. Dávno rozpadlé sestavy se obnovují a koncertují na evropských festivalech world music. Veteráni konžské rumby natáčejí v New Yorku nákladná alba s hosty z Kuby. Publikum žádá africkou tradici i modernitu, a přitom jaksi mimochodem dochází ke zcela mimořádným objevům. Jedním z nich je sestava Konono No. 1, kterou lze s poetickou licencí označit za „spirituální industriál z džungle“. Její rané nahrávky vydala před třiceti lety francouzská značka Ocora – a pak se skupina kvůli zhoršujícím se ekonomickým podmínkám kamsi ztratila. Na počátku tisíciletí ale syrové terénní nahrávky získaly na aktuálnosti, o návrat skupiny se zasloužil belgický producent Vincent Kenis.

Na rozdíl od skupin konžské rumby nejsou hlavním nástrojem Konona kytary, ale drnkátka likembé, která je ovšem nutné pro veřejnou produkci ozvučit. Konono používá v Africe ten nejrozšířenější a nejdostupnější PA systém: drasticky zkreslující megafony napájené autobaterií, snímače z cívek automobilových startérů, metalicky znějící perkuse z plechu. Výsledek potěší uši každého avantgardisty, navíc nabízí vřelost a taneční potenciál.

Generátor jako spoluhráč

Autobaterie jsou spíše nutností než extravagancí, africká elektrická síť je pověstná svou nespolehlivostí. Vincent Kenis vzpomíná: „Když jsme natáčeli Congotronics 2, přístroje napájel generátor, a ten dělal brrrrrp put-put-put-put. A pokaždé, když udělal brrrp, v nahrávce to prsklo. Baterie byly vybité, tak jsem si řekl: ,Zkusíme ten motor opravit.‘ Vzal jsem baterku, ta za pět minut přestala svítit. Tak si chtěl posvítit sirkou. ,Zbláznil ses, všude kolem je benzín.‘ ,V tom případě jsme ale pro dnešek skončili.‘ Pak jsem musel ručně z té jedné písničky vystříhat asi dvě stě prskanců.“

O čem vlastně je hudba Konono No. 1? Kenis vysvětluje: „Někdo říká, že Konono je styl, ale sami hudebníci tvrdí, že to slovo označuje mrtvolnou ztuhlost těla. Je to vlastně výzva, aby lidé byli milí na své sousedy. V Kongu je zvykem zemřelé masírovat, aby se jim co nejdéle udržela vláčnost těla. A když jste zlý na své sousedy, po smrti vás nebudou masírovat, takže ihned ztuhnete. Většina těchhle „tradi-modern“ kapel je spojena s pohřebními obřady, hrají pro čerstvé nebožtíky anebo pro zemřelé předky.“

Konono jsou ale jen špičkou ledovce a prvním dílem série Congotronics. Kenisova značka Crammed Disc má s konžskou hudbou velké plány, filosofický podtext tohoto rozhodnutí vysvětlil před dvěma lety producent Marc Hollander, když za firmu přebíral výroční Cenu veletrhu Womex. „Hudební hybridy bývají svěží a magické, zvláště když se ke slovu dostane náhoda. Nemohu se dočkat, až uslyším, co dokážou muzikanti z Asie a Afriky se samplery. Třeba to bude analogické k tomu, co udělali černošští muzikanti v USA s nástroji, jako je saxofon, harmonika, kytara. Prováděli s nimi věci, o nichž se těm, kdo ty nástroje vynalezli, nikdy nesnilo, a to ani v jejich nejtemnějších nočních můrách.“

Autor je hudební publicista.

CD, DVD

Andrej Rublev

Režie Andrej Tarkovskij, 1966, 175 min.

Druhým filmem Andreje Tarkovského, který u nás vychází na DVD, je historická freska Andrej Rublev, dokončená v roce 1966, ale do kin uvolněná po úředních průtazích až o pět let později. Snímek, řadící se mezi filmovou klasiku, není ani tak filmem historickým, přestože se jeho autoři snažili historickou realitu dodržovat v maximální možné míře, ale spíše meditativní a hlubokou úvahou o smyslu lidského žití, o údělu, který si každý z nás nese s sebou, o povolání k vlastnímu osudu. Je to film o člověku, který projde velkým duševním utrpením, ztratí motivaci k tvorbě, zakusí pokání a v závěru dojde k duchovnímu prozření ve víře, že tvorba sama o sobě zdůvodňuje lidskou existenci. Závěrečná epizoda se zvonem patří v tomto smyslu mezi nejnezapomenutelnější scény v historii světové kinematografie. Dvojdisk s filmem vychází jako druhý titul řady „Netuctové filmy“ vydavatelství Zóna a Aerofilms.
Disk je kompletně česky lokalizován a kromě kvalitního přepisu vlastního filmu (divák může být spokojen s obrazem i zvukovou stopou) přináší také několik dokumentů, více či méně vztažených k motivům filmu (historické fresky v Rusku, tatarské nájezdy, likvidace ruských církevních památek aj.), rozhovory s Jurijem Nazarovem a Marinou Tarkovskou, filmografie a biografie tvůrců, obsáhlou fotogalerii a trailery na jiné Tarkovského filmy. Nepochybně jeden z nejdůležitějších titulů na našem trhu s DVD.

Petr Gajdošík

Láska spaluje / Walk the line

Režie James Mangold, 2005, 136 min.

V průběhu jednoho roku máme co do činění s filmovými životopisy dvou hudebních legend. Zatímco loni exceloval Jamie Foxx coby Ray Charles, letos přichází režisér James Mangold s osudy Johnnyho Cashe. Ačkoliv si jsou biografická fakta neuvěřitelně podobná – dobové zasazení, traumata z dětství, drogová závislost – první snímek připomíná spíš sólo exhibici, kde mimo prostor jeviště schází autentický příběh. Oproti tomu Walk the line zní jako duet, jak na bázi scénáře, vznikajícího sedm let ve spolupráci Mangolda a manželů Cashových, tak díky představitelům hlavních rolí. Životopisné snímky hercům dovolí předvést oslňující proměny, založené na kombinaci řemeslných dovedností a osobního charismatu. Temná vizáž Joaquina Phoenixe beze slov i slok přibližuje zpěváka k podstatně hlubším tóninám, než dovoluje dějová linka, pro niž ztělesněním negace zůstává Cashova první manželka a despotický otec. Reese Witherspoonová rovněž snoubí svůj šarm
s možnostmi, které vděčná role nabízí, a je až bolestně živoucí ve vystižení June Carterové coby ženy balancující na hranici veřejného a soukromého Já, mezi roztomilou komediantkou a ženou s cejchem několika zkažených sňatků. Zapomeňte na Láska spaluje, český distribuční titul a zároveň překlad názvu písně Ring of fire, neboť další Cashova píseň Walk the line souzní s rytmem filmu daleko výstižněji – jako pevný krok následující neodbytnou vnitřní melodii.

Šárka Gmiterková

Sunset Boulevard

Režie Billy Wilder, 1950, 110 min.

S jedním z nejlepších Wilderových počinů se skloňují slova jako nadčasový, krutý, odvrácená tvář Hollywoodu, pomník zašlé slávě… Příběh o neúspěšném scenáristovi, jehož (ne)schopnosti chce využít zapomenutá hvězda němých filmů Norma Desmondová, stále snící o velkém comebacku, se svou stísněností pohybuje mezi dramatem a filmem-noir. Norma je jakousi voskovou figurínou, neuvědomující si, že život v ní tepe jen velmi vzdáleně. „Já jsem velká. To filmy jsou teď malé!” – její ego odsuzuje současnou kinematografii, tu, která ji s příchodem zvuku pokryla prachem. Wilder nemilosrdně zhmotňuje pád a deziluzi všech „němých hvězd“, poodkrývá ji ostrým světlem, které jen stěží nachází cestu hustou tmou v chladných interiérech. Výběr hlavních představitelů nebyl náhodný, Glorie Swansonová si prošla stejnou cestu jako Norma. Role jejího komorného v podání režiséra Ericha von Stroheima jen poukazuje na jeho osud; genialita může být prokletím, studiový
systém otupí talent, hrdost se otřásá v postoji těla. Konec přichází už v začátku snímku, je všudypřítomný a přes potupnost rostoucího šílenství Normy mrazí. Po zážitku z filmu si lze jen stěží ihned pustit bohatý bonusový materiál DVD. Dokument o pozadí snímku je obohacen zajímavě vkomponovanými informacemi o Hollywoodu, jeho studiích i o samém Sunset Blvd.

Lukáš Gregor

Zabít Nixona / The Assassination of Richard Nixon

Režie Niels Mueller, 2004, 95 min.

Jakkoliv může název filmu svádět k tomu, že jde o politické drama, není tomu tak. Zabít Nixona je totiž působivý komorní snímek debutujícího režiséra o muži, jemuž se rozpadla rodina. Na vině je mimo jiné jeho neschopnost najít si normální práci. Samuel chvíli pracuje u svého bratra jako prodavač pneumatik, poté se dostane do firmy nabízející kancelářský nábytek. Jako prodavač se tu musí řídit řadami knih typu „jak působit na lidi“ nebo „jak se stát ještě lepším prodavačem“ a lhaní se mu stává nutností. Když chce zákazník křeslo potažené kůží, stačí říct, že umělá hmota na povrchu je vlastně jen ochranou pro kůži, která je zaručeně pod ní. Samuel je ale příliš poctivý a naivní, než aby mohl v této firmě zůstat, a tak se snaží získat peníze pro vlastní podnik. Jeho obchodnické schopnosti jsou však mizivé; v bance se netají tím, že třicetiprocentní zisk by rozdělil na půl mezi sebe a zákazníka tak, aby oba vydělali stejně. Jeho neschopnost
obnovit rodinu a získat úvěr ho nakonec dovedou k radikálnímu řešení – je třeba zničit strůjce všeho zla, amerického prezidenta Roberta Nixona. Děj filmu je založen na skutečném příběhu S. J. Bycka, který se o letecký atentát na Bílý dům pokusil v roce 1974. Své úmysly se Samuel pokusil vysvětlit na kazetách adresovaných Leonardu Bernsteinovi, z nichž byl děj částečně rekonstruován. DVD je doplněno režisérovým komentářem a několika vystřiženými scénami.

Jiří G. Růžička

Rise & Fall: Civilizations at War

Midway 2006

Starověk je magnetem na spisovatele, filmaře a herní vývojáře. Na existenci římského, řeckého či egyptského impéria se nejlépe aplikuje strategický žánr, jak bylo vidět například v úchvatně faktografické Rome: Total War nebo Glory of the Roman Empire. Rise & Fall se soustředí také na Řím, ale vedle toho i na Řecko a Egypt. Do rukou dostanete armády Caesara, Alexandra Velikého a Kleopatry a budete s nimi dobývat svět, plenit, vraždit nebo podpalovat. Standardní strategický model „hromadění zásob-výroba jednotek-útok“ obsahuje nečekanou atraktivní možnost zapojit se do bitvy s vojevůdcem a ručně si to s nepřáteli vyřídit jako v libovolné akční hře. Vynikající nápad hru zpestřuje, stejně jako souboje na moři, kdy můžete zahákovat lodě a obsadit je ve stylu pirátů. Nápadů, jak posunout strategii „jinam“, je skutečně řada, bohužel hra doplácí na nekvalitní technické zpracování a mizernou grafickou prezentaci. Produkční
společnost Midway vynechala pořádné testování finální verze hry a případné zahlazení všech chyb ve skriptech nebo umělé inteligenci. Díky tomu je inovativní strategie jen odrazem toho, jak parádně nás mohla bavit. Bohužel se nepovedla.

Pavel Dobrovský

The Robot Ate Me

Good World

5RC 2006

„Až bude nemocný svět umírat, povstaňte!“ hlásá podtitul alba. Výzva je určena Djienovi – pavouku velikosti člověka se srdcem zakopaným z bezpečnostních důvodů v zemi, Kamenným obrům, kteří jsou zranitelní jen na chodidlech, Krvavému noži, Válečníkovi i Lovci. Někteří – třeba sexy manželka Krvavého nože OnaSova – jsou vypodobněni v bookletu. Příběhy jsou naťuknuty a nedořečeny, cililink, můžete si začít představovat… Čtvrté album The Robot Ate Me nahrál sám a jediný Ryland Bouchard na podzim loňského roku ve studené hasičské zbrojnici kdesi ve státě Washington. Používal přitom klarinet, podezřelý bicí automat z osmdesátých let, podobně obskurní syntezátor a rozladěné piano z devatenáctého století. Album bleskurychle střídá krátké naivistické nálady jako špatně zahraný klezmer, industriální marš, gospel, rozmáchlou klavírní baladu, Great American Songbook, dětské popěvky opakující jediný verš – a zpívané neladícím zastřeným „falzetem“, který
Bouchard neochvějně harmonizuje a staví z něj primitivní více(spíš méně)hlasy. S radostí, bez bázně a hany. Sedmnáct veselých ptákovin nezabere ani dvaadvacet minut.

Petr Ferenc

Nebeské varhany Orloje snivců

Vodevzdej

Adornova sebereflexe Rozumu

Když Michel Foucault v kapitole Cogito a nemyšlené své knihy Slova a věci z roku 1966 charakterizoval moderní způsob filosofické reflexe jako myšlení, které chce myslet i to, co myšlenému uniká, co zůstává v myšlení nemyšlené, netušil, že hned ve stejném roce vyjde kniha, která tuto diagnózu jako by plně potvrzovala. Šlo o Negativní dialektiku Theodora W. Adorna, patrně nejdůslednějšího a nejradikálnějšího myslitele Kritické teorie Frankfurtské školy. Její motto by se dalo rovněž shrnout těmito slovy: myslet rozpor, negativitu či non-identitu, nikoliv sekundárně či okrajově, ale jako jádro, z něhož myšlení čerpá svůj pohyb, aniž by si toho muselo být vždy plně vědomo.

Nedávno vydaná disertační práce filosofa Michaela Hausera je pak prvním velkým příspěvkem a interpretací, která uvádí na naši scénu pozoruhodný styl Adornova myšlení. Z těch nejzásadnějších děl byla do češtiny dosud přeložena pouze jeho Estetická teorie.

Jak vykládat Adorna

Hauser není pouhým klasickým vykladačem Adornova díla. Jeho práce se nespokojuje jen s rekonstrukcí myšlení německého filosofa. To, o co Hauserovi jako politickému filosofovi jde především, je kritická diagnóza současného stavu společnosti, k níž je podle jeho názoru Adornovo dílo velmi vhodné. Hauser se ale musí nejdříve vyrovnat s dosavadními interpretacemi Adorna, které ho oznámkovaly buď jako pouhého esoterického žalobce moderny a osvícenství (Jürgen Habermas) nebo jako předchůdce francouzského poststrukturalismu. Pro Habermase zosobňuje Adorno skeptického myslitele, krajně nedůvěřivého vůči výdobytkům moderny s jejím normativistickým nárokem na emancipaci, tedy takovým nárokem, který vždy začíná definicí toho, co je dobré či špatné, pokrokové nebo zpátečnické (tedy určitou normou). Podle Habermase tím však Adorno nutně balancuje na hraně neokonzervativismu.

Pokud však Habermas chce právě tento normativní nárok moderny rekonstruovat, musí nakonec upřednostnit kantovské pojetí normativní kritiky před hegelovskou dialektikou. Hauser ukazuje, že toto gesto obrací Kritickou teorii proti pohybu jejích vlastních dějin. Habermas zjevně není s to pochopit, jakým způsobem může onen rozpor či ono non-identické v Adornově filosofii nabývat pozitivní až revoluční rozměr. Ono nemyšlené, citované v úvodu v souvislosti s Foucaultem a Adornem, představuje pro jeho koncepci komunikativní racionality naprosto nedosažitelnou limitu. Pokud bych chtěl dále vyostřit Hauserovu analýzu spolu s foucaultovským pojetím moderny, mohli bychom se ptát, zda to vlastně není právě Habermas, který upadá nechtěně do léčky neokonzervativismu, tedy takové léčky, která zabraňuje radikálnímu promyšlení hranic vlastního myšlení včetně jakékoliv normativity. Rovněž druhá výkladová linie, která staví Adorna do role předchůdce poststrukturalismu,
nevystihuje podstatu a specificitu negativní dialektiky. Ta je zde vykládána jako styl myšlení, akcentující disparátnost, zlomkovitost a asystematičnost oproti totalitnímu nároku imperiálního Rozumu. Ponechám-li stranou pochybnou faktickou spojitost, pak Adornovi dle Hausera rozhodně nešlo o rozložení Rozumu jako takového. Celou Hauserovou knihou tak prolíná snaha vykládat Adorna z něho samého. Toto „vlastní“ zosobňuje právě „pojem“ non-identického jakožto rozpor mezi pojmem a předmětem, který nutně vzniká uvnitř pojmového myšlení. Hauser pak důsledně sleduje Adornovu interpretaci geneze západního „ratio“, které ústí v pojmové-totalizující myšlení, jehož zásadním rysem je osudové zapomenutí na reálné, existenční podmínky (sebezáchova, přírodní moment), v nichž vzniklo. Negativní dialektika má být právě takovým pohybem, který pojmové myšlení zevnitř něho samého znovu na tyto podmínky upozorňuje a nechává tak vyvstat jeho násilný a nesamozřejmý charakter. Odtud
Hauser směřuje k restituci a rehabilitaci historického materialismu. Znovu si zde připomínáme pojmy jako výrobní proces, výrobní síla, třídní společnost nebo společenské vztahy. Celá tato rehabilitace ale rozhodně není samoúčelná: je skrytou Hauserovou obžalobou současné politické filosofie, která se vzdala jakékoliv kritiky politické ekonomie. Negativní dialektika podle Hausera tedy v žádném případě nechce popírat emancipační projekty moderny, ba právě naopak, jejím cílem je radikalizace těchto projektů ve smyslu jejich vlastní radikální sebereflexe, která má zabránit osudové cestě sebezničující dialektiky osvícenství, končící v pecích Osvětimi. Onen znepokojující šepot non-identického nám prostřednictvím negativní dialektiky bude stále napovídat ono „jde to ještě jinak, lépe“.

Rozum a Moc

I přes nepochybné kvality Hauserovy knihy bych chtěl poukázat na některá problematická místa, týkající se nikoliv snad jeho interpretací Adorna, jako spíše výkladů Adornových ideových protivníků a samozřejmě problematických míst Adornova myšlení samotného. Interpretace poststrukturalismu coby hlavního myšlenkového směru postmoderny, jejíž překročení Hauser vcelku oprávněně požaduje, se nám zdá poněkud povrchní. Hauser se zde nepochybně spoléhá na interpretace slovinského filosofa Slavoje Žižeka, kterému nicméně poststrukturalismus a postmoderna slouží jako kontejner, ve kterém jednou míchá dohromady Foucaulta, Derridu, Deleuze a Lyotarda, jinde naopak zcela jednoznačně „preferuje“ Derridův dekonstruktivismus. Zdá se velmi symptomatické, že se pokouší z tohoto různorodého proudu vyjmout svého „mistra“ Lacana, jehož spory, ale i vzájemné silné ovlivňování s „poststrukturalisty“ jsou všeobecně známy. Je-li tedy základní intencí negativní dialektiky
rozvolňovat strnulé struktury, činit nutné myšlenkové formace nesamozřejmými, jak zásadně se pak liší od intence Derridovy (přinejmenším té rané) dekonstrukce, resp. Nietzscheho nebo Foucaultovy genealogické kritiky? Kritickému vyrovnání s Foucaultem se samozřejmě Hauser nevyhýbá. Jakkoliv však některé námitky mohu považovat za velmi inspirativní, přeci jenom ztotožňovat u Foucaulta Rozum a Moc se zdá být nejen násilím, ale přímo nepochopením problému. Pro Foucaulta nic takového jako Rozum neexistuje. Co je analyzováno, jsou různé způsoby racionalizace ve vztazích k mocenským praktikám. O žádném ztotožňování Rozumu a Moci zde nemůže být řeči. Další problém, který bych ale mohl adresovat již přímo Adornovi, spočívá v jeho definici myšlení jako identifikace. Tato identifikace převádí ve formě pojmového myšlení jednotlivé na společný jmenovatel prostřednictvím směny, která tak plní zásadní funkci v sebezáchovném procesu člověka. Člověk myslí, protože chce ovládat,
a ovládání slouží k přežití. Z této perspektivy se i adornovská antropologie, postavená na člověku jako bytosti usilující primárně o sebezáchovu, jíž pojmové myšlení slouží za mocenský nástroj, zdá být poněkud reduktivní, protože redukuje myšlení na reaktivní a v posledku pouze negativní proces. Potud kritické připomínky.

Na závěr mohu pouze znovu zdůraznit fakt, že Hauserova kniha není a zjevně nechce být pouhým výkladem Adornových myšlenek o společnosti, o roli umění, o jeho archeologii rozumu, jakkoliv i tuto funkci samozřejmě může plnit. Chce být především aktivní intervencí do problémů současné doby (dle Hausera můžeme identifikovat především tyto: pravicový extremismus, náboženský fundamentalismus, chudoba, demontáž sociálního státu, neúspěch multikulturalismu). O tom nepochybně svědčí jak úvod, tak závěr, který se vyhýbá klasickému bilancování role a místa filosofa v dějinách, postupu tak běžnému u tradičních dějinně-filosofických pojednání. V tomto směru je Hauserův text nepochybně adornovský, zároveň svědčící o tom, že historický materialismus a negativní dialektika zdaleka nejsou uzavřenou kapitolou a právem si mohou v současné době činit nárok na to stát se (pokud jím již nejsou) jedním z hlavních směrů radikální
společenské kritiky.

Úplně na závěr bych rád ztratil pár slov ke stylu, jakým je kniha napsána. Hauser se především vyhýbá chybě, kterou často trpí různí vykladači věrně následující vychladlou stopu myšlení svého mistra. Hauser píše jasně, takřka s pedagogickou zručností, aniž by se přitom nechal strhnout leckdy temným až eluzivním výrazivem adornovského jazyka, které nezkušenému čtenáři může připadat jako prachsprostá esoterika, respektive jazykové žonglérství.

Autor je filosof.

Američany zajímají naše účty

Evropský parlament přijal 5. července 2006 rezoluci, která vyzývá vlády a instituce Evropské unie, aby objasnily svou roli v transferech dat o mezinárodních bankovních platbách. Data z konsorcia SWIFT, přes nějž se uskutečňuje podstatná část mezinárodních plateb, byla a patrně dosud jsou předávána americkým úřadům, podle všeho i CIA.

SWIFT, sdružení více než 8000 komerčních bank z 200 zemí, zajišťuje celosvětovou bankovní komunikaci a sídlí v Belgii. Přesto však reagovalo na americké úřední obsílky a předávalo bankovní data, která mělo chránit před zneužitím. Dosavadní poznatky naznačují, že data byla předávána plošně, nikoli na základě konkrétních podezření z podpory terorismu tou či onou fyzickou nebo právnickou osobou. Právní systémy Belgie, ale ani dalších evropských zemí přitom neumožňují legální předávání bankovních dat zpravodajské službě třetí země bez rozhodnutí soudu.

Rezoluce europarlamentu se odvolává na evropské dokumenty upravující ochranu soukromí. Upozorňuje také, že došlo k porušení Směrnice 95/46/EC o ochraně dat a předaná data umožňují nejen pátrání po ilegálních činnostech, ale rovněž ekonomickou a průmyslovou špionáž.

Rezoluce vyzývá Evropskou komisi, Radu Evropy a Evropskou centrální banku, aby objasnily, do jaké míry byly informovány o tajné dohodě mezi Swiftem a americkou vládou, a aby zjednaly nápravu. Obrací se též na členské státy EU s požadavkem na prozkoumání možných mezer v národních legislativách, které by podobné úniky dat případně umožňovaly.

Role Privacy International

Rezoluce výslovně odkazuje na stížnosti podané ve 33 zemích mezinárodní organizací na ochranu soukromí Privacy International. Ta 28. června 2006 zahájila celosvětovou kampaň proti ilegálním aktivitám Swiftu.

Prvním impulsem pro start kampaně se staly články publikované 23. června v New York Times a Los Angeles Times, které informovaly o detailech tajné smlouvy mezi americkou vládou a Swiftem. L. A. Times napsaly, že předávané záznamy obvykle obsahují jména a čísla účtů bankovních klientů – od běžných občanů až po velké korporace –, kteří posílají či přijímají finance. Ani jedna ze smluvních stran nebyla ochotna zveřejnit detaily ohledně rozsahu předávaných dat. Následně ovšem vyšetřování provedené v Belgii ukázalo, že jen zde došlo k předání dat o milionech bankovních převodů. PI podala řadu stížností institucím odpovědným za ochranu osobních dat; na teritoriu EU se tak stalo mimo jiné i v České republice.

V ČR byl adresátem Úřad na ochranu osobních údajů, vedený Igorem Němcem. Dopis mimo jiné uvádí: „Domníváme se, že tato praxe (Swiftu) zásadním způsobem porušuje platný zákon o ochraně osobních údajů, a žádáme, aby Váš úřad neprodleně zahájil příslušné vyšetřování. Dále Vás žádáme o intervenci na evropské úrovni jménem občanů EU, a abyste se zasadil o neprodlené zastavení těchto aktivit do té doby, dokud nebude řádně přezkoumána jejich oprávněnost.“

Co na to české banky?

Podle přílohy zmíněného dopisu je v ČR členem Swiftu osm bank a jeho služeb při zahraničních platbách využívá celkem 27 subjektů. Kauza předávání dat může ovšem ohrozit důvěru klientů v integritu ochrany dat shromažďovaných českými bankami spolupracujícími se Swiftem. Oslovené banky a spořitelny ovšem na dotazy, zda využívají služeb Swiftu a zda byly ony samy někdy žádány o předávání dat, v naprosté většině případů nereagovaly. Odmítly odpovědět i na dotaz, jak hodnotí potenciální riziko ztráty důvěry střádalů. Zástupce J & T Banky Petr Málek po urgenci a upozornění, že banka na svých stránkách uvádí SWIFT kód, potvrdil pouze to, že banka služeb Swiftu skutečně využívá. Vyjádření Dany Řezníkové z Volksbank obsahovalo rovněž pouze potvrzení spolupráce s bankovním konsorciem, další informace byly odmítnuty. Pavel Zúbek z ČNB odmítl jakékoliv vyjádření a odkázal na Finančně-analytický útvar Ministerstva financí.

Kateřina Bednářová, tisková mluvčí ČSOB, sdělila, že vyšetřování není dosud uzavřeno a že je zkoumána i otázka, jaký byl charakter předávaných informací, proto se ČSOB ke kauze zatím nevyjádřit. Na otázku, co by znamenalo zjištění, že došlo k úniku jmen klientů, odpověděla: „Prioritou ČSOB je uchování bankovního tajemství… Potom bychom se tím zabývali.“ Jedině Helena Matuzsná z oddělení externí komunikace České spořitelny uvedla jednoznačně: „Pokud provozovatel S.W.I.F.T umožnil monitorování určitých operací, učinil tak bez vědomí účastnické banky (ČS)… V současné době nemáme informaci o tom, že by se monitoring mezinárodních transakcí týkal našich klientů, a ani o tom, že by došlo k poškození naší banky.“

Zdá se tedy, že informace renomovaných světových médií ani zjištění PI o rozsáhlých únicích důvěrných dat klientů bank do USA zatím v České republice nikoho z finančních institucí moc nepálí. Jak zareagují jejich střádalové, to se teprve uvidí. A co na to český Úřad na ochranu osobních údajů? „Podle našich informací se centrála společnosti (SWIFT) nachází na území Belgie, takže především je to záležitost belgických úřadů… Dosavadním šetřením Úřadu se nepodařilo prokázat porušení zákona o ochraně osobních údajů konkrétním správcem osobních údajů. My samozřejmě podnikáme všechny kroky pro vyšetření celé věci – ty, které z právního hlediska náš úřad podniknout může,“ prohlašuje tisková mluvčí Hana Štěpánková.

Autor je publicista; působí v Amnesty International.

Dvě kozy a znějící řeč

Na mistra se tu samozřejmě vzpomínalo i v naprosto vážném duchu. Počátkům Šrámkovy Sobotky byl věnován pořad o životě manželů Hejnových, kteří pečovali o básníkovu pozůstalost a festival spoluzakládali. Na Šrámkův odkaz v pravém slova smyslu však navazují především současní autoři – a jejich zastoupení na letošním akci nebylo valné. Ukázky ze své tvorby předčítal v zahradě básníkova domu pouze Michal Ajvaz. Naštěstí si Sobotka pěstuje v rámci literární soutěže své vlastní autory. Úroveň jejich příspěvků byla letos oproti předchozím ročníkům překvapivě vysoká; zejména Ondřej Hník zaujal obecenstvo svými texty natolik, že se jich chopili i účastníci interpretačních dílen, probíhajících během celého festivalu. Dílny, tři studentské, jedna pedagogická, jedna dětská a jedna hudební, vedli lektoři sběhlí v oblasti „znějící řeči“. Interpreti pracovali na předem vybraných textech a výstupem byl komponovaný Večer dílen, na
kterém některé ukázky představili. Kdo si pod těmito slovy představí křečovité deklamovaní za špatně tajeného zívání publika, je na omylu. Režisérka večera a lektorka pedagogické dílny Hana Kofránková sestavila svižný program doplněný písničkami, jež se svými svěřenci nastudoval Jiří „Šlupka“ Svěrák.

Mluvené slovo lze ovšem zušlechťovat celý život. Kdo se jí chtěl zabývat i po stránce teoretické, měl v Sobotce množství příležitostí. V sále spořitelny každé dopoledne přednášeli odborníci o tématech lingvistických, fonetických, etymologických či translatologických. Přednášky měly charakter otevřeného dialogu, vycházejícího z oboustranného zájmu o věc. Kultivace účastníků však neprobíhala pouze na poli jazykovém a takto nenásilně. Pod povrchem už probublávaly rozpory.

Nastupuje Záviš a umělci z Prahy

Doprovodný program se více či méně vztahoval k hlavnímu tématu. „Znějící řeč“ byla zastoupena především rozhlasovými hrami – například Mimořádným programem č. 7 Federika Felliniho či dramaty Daniely Fischerové. Jako analýza rozhlasové hry byl také pojat rozbor telefonátu Brežněv – Dubček či rozhlasové dokumenty o procesu s Miladou Horákovou, kterým předcházelo komentované promítání záznamu procesu. S výjimkou oné projekce byly večery věnovány nezávislým filmům převážně s drogovou tematikou.

Pro ty, kdo si potřebovali odpočinout od mluveného slova, byl na programu koncert duchovní hudby a s patřičným odstupem od meditativního zážitku také koncert znojemského písničkáře Záviše. V jeho Obhroublém nocturnu zněly výrazy vskutku obhroublé. Kdo to tušil, těšil se, kdo to nečekal, ten se lekl. Většina osazenstva, včetně starších ročníků však vyslechla Starého kokota do samého konce a všichni svorně chválili příjemné zpestření programu. Reakce na „jistoty“ festivalového programu už nebyly zdaleka tak jednotné. A pokud ano, pak spíš v negativním smyslu. Dramaturgie divadelní části programu byla letos velmi rozporuplná. Snad kromě mladoboleslavské neslané nemastné Romance pro křídlovku se zde nevyskytl průměrný kus. Vedle nápaditého královéhradeckého loutkového Hamleta vynikla vyprázdněnost zájezdových pražských představení The Gin Game a Smíšené (po)city. Přestože se známí herci v obou amerických konverzačních
komediích snažili, seč mohli, hranice klišovitých textů se jim překročit nepodařilo. Živí herci tak byli více loutkami odkázanými na svého vodiče – autora – než loutky skutečné, ovládané členy souboru DRAK. Názory na pojetí těchto inscenací se různily, ale příměří mezi oběma tábory sjednal Přemysl Rut při posledním divadelním večeru. V zahradě Šolcova domu četl pod starým ořechem ze své knihy českých i moravských pověstí tak, že se posluchači nechali svorně vtáhnout do příběhu.

Vlastně do příběhů. Účastníci i organizátoři letošní Šrámkovy Sobotky byli mimořádně aktivní a vynalézaví. Stejně pozorně jako pod ořechem poslouchali i u hřbitovní zdi či pod zámkem Humprecht, kde lektoři jednotlivých dílen četli na pokračování povídku E. A. Poea Černý kocour. Účastnili se vytrvale happeningů pořádaných Josefem Šlerkou a redaktory časopisu Splav!. Obětavou činnost všech splaváků zřejmě po celou dobu festivalu sledoval i ztracený mistr, který byl v poslední chvíli odkudsi redakci a Sobotce vrácen. Dojemný happy end sblížil členy Splavu! a jejich příznivce i odpůrce natolik, že si vzájemně přiťukli sklenicí svijanského piva – s pocitem úlevy a vědomí, že nikdo se nezavděčí všem. Časopis, festival ani Šrámek. A navíc, řečeno s Marianem Pallou, „aby se vlk nažral a koza zůstala celá, potřebujeme kozy dvě“.

Autorka studuje bohemistiku a divadelní vědu na FF UK.

Témata Šrámkovy Sobotky

2005 Kolik příležitostí má jazyk.

Šest procházek lingvistickými lesy

2004 Kde domov jejich?

Česko – literární křižovatka Evropy

2003 Hledání ztraceného smyslu

aneb Proměny české literární teorie 20. století.

2002 Žena dělá slovo, slovo dělá ženu

2001 Krajina textu

2000 Slovo a paměť

1999 Hudebnost jazyka

1998 Mateřština a historie

1997 A přece Šrámek

1996 Mateřština a doba

1995 Mateřština a věda

1994 Živé dědictví

1993 Chrám i tvrz

1992 Brána jazyků

1991 Venkov a literatura

1990 Marsyas aneb Z okraje literatury

1989 Mateřština úsměvná

1988 Česká píseň

1987 Na levém křídle budu stát

1986 České umění překladu

1985 Mládí – radost – mír

1984 Země zpívá

1983 Česká jevištní řeč

1982 Aby škola byla plná poezie

1981 Revoluce a poezie

1980 Poslání učitele

1979 Čeština dneška

1978 Básníci a písničkáři

1977 V modré dálce rudý květ

1976 Literární minulost a současnost

1975 V nový svět

1974 Chvála jazyka

1973 Děti a poezie

1972 Mládí zpívá

1971 Síla slova

1970 Odkaz národu

1969 Věrni sobě

1968 Schola ludus – Škola na jevišti

1967 Ať zním

1966 A přece klasikové

1965 Umění řečnit

1964 Tvoříme, vymýšlíme, experimentujeme

1963 Za kulturu české řeči

1962 Za živou literární výchovu

1961 Škola uměleckého přednesu

1960 nebylo ústřední téma

1959 Fráňa Šrámek a dělnická píseň

1958 Fráňa Šrámek v hudbě

1957 Šrámkova lyrická Sobotka

Experiment polských dvojčat

Na příkladu Polska bude možné v nejbližší době pozorovat, jak vypadá rodinná spolupráce mužů na dvou nejdůležitějších postech v zemi. Prezident Lech Kaczyński jmenoval 10. července 2006 svého bratra Jarosława předsedou polské vlády.

Změny premiérů, speciálně v Polsku, nejsou ničím zvláštním, vždyť Kaczyński je již dvanáctým šéfem vlády od roku 1989, přesto tato událost vzbudila velký zájem médií v Polsku a v Evropě. Důvodů je několik a jsou celkem pochopitelné. Soustředění moci „v čtyřech rukách dvou bratrů“, jak komentoval tento fakt Donald Tusk, předák hlavní opoziční strany Občanské platformy, je v demokratických poměrech výjimečným jevem. V polském případě je ale těžké proti tomu něco namítnout. Lech Kaczyński vyhrál loni v říjnu prezidentské volby a jeho bratr Jarosław je předsedou strany Právo a spravedlnost, která o několik týdnů dřív vyhrála, i když jen těsně, volby parlamentní. V obou případech bratři Kaczyńští zdolali Tuska a jeho liberální stranu.

Zajímavější jsou ale okolnosti změny na postu polského premiéra. Dosavadní předseda vlády Kazimierz Marcinkiewicz, který byl ještě na podzim minulého roku v podstatě anonymním politikem, se za osm měsíců vyšplhal na vrchol žebříčků politické popularity. Na první pohled by takový politik měl být pro stranu, která netrpí příliš velkou mediální popularitou, cenným tahounem. Kdo ale zná lépe polské politické poměry, ten ví, že bratří Kaczyńští, kteří svou politickou cestu začínali v osmdesátých letech v době Solidarity a v polské politice jsou již bezmála dvacet let, vystupují vždy spolu a téměř vždy proti hlavnímu politickému vývoji. A především netolerují ve svém okolí příliš nezávislé politiky. V jejich stranách – dnešním Právu a spravedlnosti a dřívějším Centru porozumění – kariéry dělali a dělají hlavně lidé, kteří opakují myšlenky svých vůdců a neprezentují příliš výrazně své vlastní názory. Marcinkiewicz, který se zdál být
jedním z takových politiků, se zřejmě k překvapení všech odvážil pokusit o nezávislost. Když překročil pomyslnou hranici vyznačenou předsedou strany Jarosławem Kaczyńským, musel odejít z místa, které mu pomáhalo v získávání politického kapitálu. Stal se prvním polským premiérem, který podal demisi jen z vůle svého stranického nadřízeného, a odstoupil, i když neztratil popularitu veřejnosti a nebyl spojený, ať přímo nebo nepřímo, s žádnou politickou, ekonomickou nebo jakoukoli jinou kauzou. Veřejnosti přitom nebyla výměna premiéra řádně vysvětlena – pokud nevezmeme vážně zdůvodnění, že dosavadní premiér bude teď pro stranu potřebnější na samosprávném úseku primátora Varšavy… Nejvtipnější na tom zůstává, že Marcinkiewicz ve Varšavě ani nežije.

Co lze čekat od staronové polské vlády? Odpůrci současné vládní koalice – kterou tvoří ještě populistické zemědělské hnutí Sebeobrana, vedené Andrzejem Lepperem, politikem s několika rozsudky v životopise, a radikálně pravicová Liga polských rodin – řeknou přímo, že určitě nic dobrého. Zastánci změn, které mají přinést vznik takzvaného čtvrtého Polska, jsou přesvědčeni, že teď se věci pohnou rychleji. A v jednom případě mají určitě pravdu: nyní si lze jen těžko představit, že by změnám bránily odlišné názory či problémy v komunikaci mezi prezidentem, premiérem a předsedou největší strany, jak se občas stávalo v posledních měsících.

Jarosław Kaczyński má v Polsku pověst velmi ideového politika, stratéga, který uvažuje vždy několik kroků dopředu. Paradoxně ale dosud neobsadil žádné důležité státní funkce – pouze krátce působil jako šéf Kanceláře prezidenta Lecha Wałęsy na začátku devadesátých let. Hlavní myšlenka, kterou s bratrem hlásají už delší dobu, je zcela jasná. Polsku vládne od roku 1989 velmi široká a všemocná „skupina zájmů“, kterou ale Kaczyńští – kteří jsou si jako vzdělaní právníci zřejmě vědomi případných soudních následků – nikdy přesně nedefinovali. Tyto zájmy, politické, ale hlavně ekonomické, spojily bývalé komunisty a část bývalé demokratické opozice. Misí bratrů Kaczyńských je toto uskupení. Jakákoliv kritika jejich názorů ze strany novinářů, analytiků nebo politiků je odmítána stále stejným způsobem: Kaczyńští zahájí protiútok a kritiky přiřadí do této nenáviděné skupiny, respektive skupin zájmů, které jsou pramenem veškerých polských problémů.

Nový premiér je považován za politika nejen méně tolerantního, ale mnohem tvrdohlavějšího a konfliktnějšího, než je jeho bratr prezident. Podobně jako on má ale dobrou paměť a je citlivý na kritiku. Doposud se Jarosław Kaczyński téměř vůbec nezajímal o ekonomiku a zahraniční politiku. Jeho parketou byly hlavně vnitřní politické hry. Nemluví žádným cizím jazykem a těžko o něm říci, že rád komunikuje s lidmi. Pro předsedu vlády státu, který se sám považuje za středoevropskou velmoc, není taková charakteristika příliš kladná. Naděje, že se těchto handicapů premiér Kaczyński zbaví hned, jak začne pracovat na Úřadu vlády, je nejspíš neodůvodněná. Dříve asi dojde k pádu vládní koalice a k předčasným volbám. Potvrdil by se tak ostatně populární názor, že Jarosławu Kaczyńskému vždy šlo lépe věci ničit než vyvíjet nějaké pozitivní aktivity.

Autor je novinář a překladatel.

Hlavně že se bude stavět

Amatérismus a nejasnosti s kritérii hodnocení, to je výsledek „developerské“ soutěže na řešení území Karoliny v centru Ostravy. Základní informace shrnoval článek v A2 č. 8/2006, proto se věnujme klání samotnému. Představitelé města se rozhodli, když jim loni nevyšla šalamounská změna územního plánu, vypsat „investorskou“ soutěž, později přejmenovanou na soutěž „developerskou“. Podle hlavního architekta města Ostravy Jaroslava Sedleckého, údajně původce šalamounského „omylu“, jde o ostravský vynález. O jeho účinnosti a smyslu jsme se od počátku května, kdy byly soutěžní návrhy vystaveny, mohli přesvědčit. Také způsob hodnocení a výsledky zřetelně ukazují, jak taková akce probíhá a k čemu vede.

Podmínky zpracoval Útvar hlavního architekta města Ostravy, který si počínal jako chytrá horákyně, aby nebylo zřejmé, že jde o skrytou soutěž na základě urbanisticko-architektonických kritérií. Česká komora architektů (ČKA) na to upozornila ve svých dvou stanoviscích, v nichž akci označila za neregulérní urbanisticko-architektonickou soutěž, a nedoporučila svým členům účast. Město ale odvětilo, že komora nemá právo jakkoli zasahovat. Od té doby ČKA nic nepodnikla. Výjimkou je její regionální zástupkyně Milena Vitoulová, která vytrvale obhajuje smysl architektonických soutěží a upozorňuje na neregulérnost ostravského případu.

Část architektů také vyjadřuje nespokojenost, ale veřejně nevystupuje. Někteří se dokonce zapojili do řešení Karoliny na vyzvání developerů. Těch se přihlásilo pět: PasserInvest Group + ECE, Sekyra Group, Multi Veste, TriGránit + Orco a ING Real Estate. Jimi zaměstnané architektonické kanceláře zůstaly převážně v anonymitě. Naproti tomu dvě ostravské kanceláře Arkos (Orco a Trigránit) a Ateliér Simona (Sekyra Group) se účastí ani netajily a propůjčily svá loga vystaveným návrhům.

Další podivností bylo hodnocení soutěže. Město si nechalo vypracovat řadu speciálních posudků. Hledalo usilovně i tři odborníky, kteří by dodali takzvané nezávislé posudky. To je zajímavá metoda, kterou známe z jiných oblastí. Pro potvrzení „nezávislosti“ čehokoli se pořídí posouzení, ale pokud posuzovatelé vycházejí z odborných kritérií, jsou výsledky často ignorovány. Tuto nevděčnou a rozporuplnou roli, která do jisté míry legitimizuje soutěž jako takovou, vzal na sebe například sekretář soutěže z roku 2000 Vlastimil Bichler. Dalšími dvěma posuzovateli se stali architekti Jaroslav Josífek a Josef Kiszka.

Stojí za to porovnat jejich závěry s rozhodnutím zastupitelstva města Ostravy 28. června tohoto roku. To zvolilo na základě hlasování a jen jemu známých kritérií (hlasování proběhlo bez rozpravy) následující pořadí: Multi Veste, Trigránit/Orco, PasserInvest/ECE, ING Real Estate, Sekyra Group. Posuzovatelé na základě rozborů stanovili následující pořadí – V. Bichler (PasserInvest/ECE, ING Real Estate, Multi Veste, Sekyra Group, Trigránit/Orco), J. Josífek (Multi Veste, PasserInvest, ING Real Estate, Trigránit/Orco, Sekyra Group), J. Kiszka (PasserInvest/ECE, ING Real Estate, Multi Veste, Trigránit/Orco, Sekyra Group). Srovnáním dojdeme k závěru, že jediným, čím se zastupitelé nechali inspirovat, je odmítnutí návrhu pražské investorské skupiny Sekyra Group. Ale i tahle skupina, která předvedla cvičení v sídlištním urbanismu předminulých desetiletí, dělala vše pro vítězství. Od článků v médiích až po intenzivní reklamní kampaň (např. akce Ocelové město –
ING), čímž mělo být ovlivněno veřejné mínění a tím i amatérsky organizované hlasování občanů na výstavě soutěžních návrhů (každý mohl hlasovat několikrát, v tisku proběhly zprávy o náboru hlasujících). Trhákem se měly stát i architektonické hvězdy, projektující novou část ostravského centra. Pozitivní posun v laickém vnímání architektury však doznal groteskní podoby. Pro Sekyru, která zcela propadla, měl údajně pracovat Jan Kaplický, z něhož udělaly reklamní články barevného dekoratéra, pro ING to měl být snad Jean Nouvel nebo Ladislav Lábus, pro Multi Veste zase Rem Koolhaas…

Jenže! Nic z toho se na úrovni města či developera nyní řešit nebude. Město nabídne pozemky za jednotnou cenu podle pořadí investorům. Je otázkou, zda v budoucí smlouvě budou jakékoli zmínky o tom, kdo, co a jak by měl stavět, jakou by stavby měly mít úroveň apod. „Hlavně že se bude stavět“ – jak řekl architekt Roman Kuba z Ateliéru Simona na jedné diskusi. K tomu stačí dodat: Však si tam každý něco postavíme… Především ale všechny developerské skupiny rozčlenily zástavbu na etapy a „kupodivu“ u všech je v první etapě velká nákupní galerie. Ostatní bude (snad) následovat. Jako bychom několik set metrů od Karoliny neměli špatný příklad takového počínání v podobě marketu firmy Bauhaus a zřícenin městských jatek (viz A2 č. 11/2006). Multi Veste ještě před uzávěrkou soutěže koupila i památkově chráněné dvojhalí. Napadá mne, že to s tím ostravským centrem bude jako v Brně s Vaňkovkou. Postaví se nákupní „molo“
s dopravní infrastrukturou, z historické haly se udělá výstavní galerie a bude vymalováno. Další vývoj území bude beztak záviset na světové ekonomické situaci, takže nynější plány mohou být klidně vzdušnými zámky.

Koho bude zajímat, že všechny návrhy mají velkou nectnost v nedokonalém dopravním systému a že počítají s uzavřením nového celku okružními komunikacemi, které například u Multi Veste vytvářejí jakési vnější území za cestou? Koho bude zajímat, že se tím ztěžuje budoucí napojení centra Ostravy na dolní oblast Vítkovic? Proč i občanské iniciativy, jako sdružení Za starou Ostravu, přistupují k výsledkům „realisticky“? K čemu je takový realismus? A jak na dění zareagují politické strany nebo ČKA? V záležitosti památkové péče byla ČKA zpočátku a negativně velmi aktivní, ale když jde o záležitost primárně architektonickou, zůstávají vrcholní představitelé u proklamací nebo strkají hlavu do písku. Zatím se zdá, že smířenost občanských iniciativ, pasivita ČKA a „realismus“ ostravských politiků je v dané záležitosti definitivní. Už se těšme na smlouvání s developery. Jen nevím, kdo za případné následky ponese odpovědnost.
Myslím si, že nikdo. Vždyť se blíží obecní volby.

Autor je historik umění.

Jak by měla vypadat státní památková péče?

Nehodlám nijak zvlášť zdůrazňovat, že k reformě státní památkové péče nejsou způsobilí chaotičtí hochštapleři, kteří svou neznalostí a ochotou zalíbit se podnikatelským kruhům a někdy i vysloveným populismem způsobují, že jsou právem chápáni jako škůdci obecného dobra. A je úplně jedno, zda se zrovna snaží o kádrovou normalizaci památkových úředních struktur nebo zrovna předstírají institucionální reformu. V jejich rukou se sebelepší idea mění v neřiditelnou destruktivní zbraň a v nástroj změn od špatného k horšímu. To vše je ale naprosto zřejmé, obecně známé a netřeba se tím nadále zabývat.

Co tedy potřebuje státní památková péče? Potřebuje jednoznačně posílit. Její základy pocházejí z doby „reálného socialismu“, který postrádal celoplošný, soukromopodnikatelský, komerční tlak na kulturní dědictví národa, zejména na nemovité kulturní památky, jejich soubory a chráněná území – památkové rezervace a zóny. Starý systém dokázal také zdatně devastovat památky, ať již drastickým podinvestováním jejich údržby a obnovy nebo přímo politicky inspirovanými zvěrstvy (stavba obchodního domu na jihlavském náměstí, zničení nádraží Těšnov v Praze a řada dalších velmi sporných počinů). Ale dnes, kdy je za vším tlakem ostrá a ambiciózní zisková motivace soukromých obchodních subjektů, je nezbytné státní, institucionální, právní a procedurální garance zachování kulturního dědictví posilovat. Proto je žádoucí pravý opak privatizace odborných činností k podpoře výkonu veřejné správy: je nutno posílit expertní zázemí a ukončit stav, kdy odborníci
vypracovávají odborná stanoviska s demotivujícím vědomím, že si s nimi úředníci stejně udělají, co jim bude libo – klidně je budou zcela ignorovat a nic se nestane. Je nutné skoncovat s úděsnou praxí naprostého cynismu, bezpáteřnosti a kapitulantství, kdy úředníci odsouhlasí téměř jakékoli komerční zvěrstvo na kterékoli památce.

K tomu by měl být zásadně reorganizován Národní památkový ústav. Stát by měl z tohoto odborného, expertního zázemí výkonu veřejné správy vyjmout veškerou správu a provoz památek (státní hrady, zámky a další objekty). Měla by vzniknout jakási „státní památková správa“, zajišťující majetkovou, provozní a personální správu státem vlastněných památek.

Expertní zázemí výkonu veřejné správy je třeba sloučit s orgány státní památkové péče. Podřízenost těchto orgánů politickým reprezentacím obcí, měst a krajů se výrazně neosvědčila, proto by měla vzniknout speciální, ministerstvu podřízená státní správa památkové péče s orgány na úrovni krajů a „malých okresů“ (obcí s rozšířenou působností). Krajské a „malookresní“ památkové úřady by měly být po všech stránkách vyvázány ze závislosti na místních politických věrchuškách a pašalících, tedy i na jejich „obchodních přátelích“ či sponzorech politických stran. Měly by mít vedle ryze úředních pracovišť, jež vedou správní řízení, vydávají závazná stanoviska a zastupují zájmy památkové péče v územním plánování a v rozhodování o území a stavbách, také expertní pracoviště, jež by dodávalo odborné podklady k výkonu státní správy. Tyto podklady musí být pro rozhodování závazné, leda by šlo o podklad zjevně vadný nebo
týkající se jiného předmětu, případně dezaktualizovaný novými poznatky zásadního charakteru (ve všech těchto případech je ovšem nutné rozhodování přerušit a opatřit adekvátní, bezvadný a použitelný odborný podklad!). Tak se omezí úřední libovůle a překoná se i právem kritizovaná dvojkolejnost státní památkové péče.

Expertní pracoviště by měla mít vedle odborné podpory státní správy na starosti i inventarizaci památkového fondu, jeho revize, výzkumy a průzkumy, které by přinášely nové informace, to vše v úzkém propojení s ústředním seznamem zapsaných kulturních památek, doplňovaným ve správním řízení o nové položky.

K tomu je nutno přidat reorganizovanou a účinně pracující památkovou inspekci ministra kultury. To, co se nyní pod tímto názvem skrývá, je zbytečné, politováníhodné a deprimující. Inspekce musí být přeměněna podle vzoru fungujících inspekčních orgánů, například Inspekce ministra vnitra. Musí být personálně posílena, mít pravomoc vstupovat, vjíždět do objektů i bez předchozího ohlášení, požadovat vysvětlení a předložení dokladů a písemností, vést správní řízení a ukládat závazné pokyny k odstranění zjištěných pochybení a nelegalit. Musí mít právo bez odkladu zastavit nebo omezit škodlivou činnost nebo pro ni stanovit závazné podmínky, a rovněž právo kontrolovat orgány státní památkové péče a navrhovat ministrovi opatření k odstranění zjištěných úředních selhání, včetně personálních. Musí mít právo vést sankční řízení (přestupková i jiná) s viníky z řad právnických či fyzických osob nebo předávat jejich případy
krajským památkovým úřadům k dalšímu řízení a postihu. Musí mít právo vést sankční řízení na místě (blokové řízení). Obdobné pravomoci musí mít zvlášť pověření pracovníci krajských a okresních památkových úřadů. Inspektor napříště nesmí být k smíchu či k politování. Když přijde, každý by měl začít honem v úzkostech zpytovat své svědomí!

Státní garance uchování kulturního dědictví by měla být doplněna podporou dobrovolných památkových aktivit obcí, měst, krajů a vlastníků. Pokud budou respektovat závazné podmínky stanovené státní památkovou péčí, měli by mít možnost žádat o granty a podpory, jejichž zdrojem mohou být uložené a vymožené pokuty za spáchané správní delikty v oblasti ochrany kulturního dědictví.

Vůbec nepochybuji, že tu dnes existuje řada zájmových skupin, jež si přejí všechno možné, jen ne účinnou, objektivně fungující státní památkovou péči. Aktuální ztráty na kulturním dědictví národa jsou ale významné, burcující a nevratné. Proto má smysl uvažovat o změně, i když v tuto chvíli není na pořadu dne a jsou i tací, kteří prosazují naopak výraznou „normalizační“ destrukci památkové péče. Tržní prostředí a principy nesmějí expandovat do oblasti ochrany veřejných zájmů. Úřední ochrana veřejných zájmů musí být tím silnější a jednoznačnější, čím více je okolní ekonomické a společenské prostředí podřízeno zásadám trhu bez přívlastků a nadvládě peněz.

Autor je právník.

Kainovo znamení

…a nade vším, nastal nový příliv členů, pak zase prověrky, jimiž se komunistická strana očišťovala, v krajním případě i cestou šibenic, a zase přijímání nových… Postupně touto stranou prošlo v celé republice na pět milionů dospělých obyvatel.

Ne zcela dospělých. Ti, kdo v rudé legitimaci spatřovali nezbytné vízum ke kariéře, drželi se jí zuby nehty, únor neúnor, srpen nesrpen. Zato idealisté – blahovolně je tak nazvěme – odpadali. Nejen rolníci a živnostníci, kteří uvěřili klamným slibům o nedotknutelnosti drobného podnikání, ale také údajně vládnoucí dělníci; právě oni byli nejpočetnější sociální skupinou mezi poúnorovými emigranty i mezi vězni padesátých let. Zkrátka, komunistickou stranou prošlo za poválečná léta na pět milionů občanů. V listopadu 1989 už jen čtyři sta tisíc, pak se členská základna komunistů prudce snížila a dnes už nemá ani čtvrtinu polistopadového počtu. Ze skutečnosti, že věkový průměr dnešních komunistů přesahuje 70 let, lze vyvodit příslušné závěry, významnější je ovšem politická vykořeněnost komunistů ve světě jedenadvacátého století. Nelze však odložit otázku, zda je KSČM pro českou demokracii hrozbou. Představa, že se spojí s komunisty běloruskými nebo že se vrátí
k moci v závěsu hrdinných severokorejských vojsk, je samozřejmě scestná až vulgární. Ani velmocenské Rusko už není rudé, místo idejí má ropu a zemní plyn a s podporou „evropského proletariátu“ rozhodně nepočítá.

Do pozice, která by snad byla schopná ohrozit demokratický systém, můžeme komunisty přivést jen sami. Buď postupným vytvářením a prohlubováním propasti mezi bohatými a chudými, nebo s pomocí sociální demokracie, která ve snaze zachovat sociální stát podporu komunistů potřebuje. První z alternativ není zcela bez šance, druhou straší občany celý politický blok spřízněný s Občanskou demokratickou stranou. Před volbami i po volbách, sedmnáct let po Listopadu tak zažíváme renesanci politického antikomunismu, který už zdaleka není zápasem ideovým, ale šarvátkou o podíl na výkonné a zákonodárné moci.

Mezi občany tento strašák sotva funguje, je však trpěným hostem v kruzích politické elity. Při čtení stenografického záznamu červnové schůze Senátu žasneme, jak pouhá obava z podezření, že sympatizuje s komunisty, toho i onoho senátora přiměje, aby hlasoval jinak, než mu velí kritický rozum. Je poněkud skličující vidět, kterak přemýšliví lidé podlehnou současnému antikomunismu, jeho tribunům, poslancům a senátorům stejně jako pouťovým manýrám podivného pana Šinágla.

V těchto dnech a týdnech se zabývám šesti sty dokumenty Charty 77, a mám tedy dost čerstvý přehled o opozici vůči komunistickému režimu v době, kterou většina současné politické generace pamatuje. Dokumenty třinácti chartovních let vypovídají o zločinné aroganci komunistických mocipánů a jejich výkonných pochopů, ale také o lidech, kteří sami sebe veřejně označili za jejich odpůrce. Jedni i druzí věděli, že respektování lidských a občanských práv, k nimž se Husákova garnitura v roce 1975 v Helsinkách smluvně zavázala a k jejichž dodržování ji Charta 77 nutí, by znamenalo konec totalitního režimu a začátek politické svobody. Neodbytnost Charty, drobné, ale živé součásti úsilí o bezpečnější svět, každoročně zahrnovala nesouhlas s intervencí v roce 1968 nebo poukazování na zhoubnost vedoucí úlohy KSČ, obsažené v ústavě. Jedno nebezpečné téma za druhým, výzvy, za něž se platilo při nejhorším
léty vězení, v lepším případě existenčním omezením a soustavnou policejní šikanou. Ale ať se rozhlížím jakkoli – jména tribunů současného antikomunismu zde nenalézám. Zato hodně statečných lidí, kterým teď patentovaní antikomunisté bez rozdílu vypalují Kainovo znamení.

Současný, nikoli ideový, ale mocenský antikomunismus je právem označován jako pozdní; někdy jako kopání do mrtvoly poté, co jsme bezpečně ověřili exitus. Každý z hlasatelů tohoto antikomunismu by měl být vystaven otázce, jak bojoval proti komunismu, dokud to bylo riskantní. Nepochybně se dá věřit občanu Štětinovi, Mejstříkovi, dokonce i Kalouskovi, že neměli komunisty rádi, že je přímo nenáviděli – kde však byl jejich zápal a odvaha v časech, kdy hrstka odvážných potřebovala podporu a desítky tvrdě pronásledovaných jejich zjevnou solidaritu? Odpor ke komunismu, k jeho ideologii a praxi dneska už, zaplaťpánbůh, patří ke zdravým občanským instinktům. Proto bych od nejhlučnějších hlasatelů antikomunismu očekával, že se budou legitimovat zřetelným odporem proti včerejším, ještě mocným oporám totalitního systému.

Nejde ovšem o pouhé zpochybňování morálního práva na odpor proti reliktu včerejška. Vyzdvihování komunismu jako hlavního nebezpečí pro naši společnost odvádí pozornost od jiného, aktuálnějšího rizika. Snad si slovenský premiér příliš nezadá koalicí se Slovenskou národní stranou, ale oprávněné evropské nedůvěře k tomuto spojenectví se nevyhne. Poslanec Maciej Giertych, zastupující ve Štrasburku Ligu polských rodin, pochválil z evropské tribuny diktátory Franka a Salazara, že „dokázali zabránit komunistickému moru“. (Zapomněl na mnohem dovednějšího Hitlera, kterého polské rodiny navíc dobře poznaly.) A v Německu a v Rakousku a ve Francii…

Nedá se říci, že na evropské politické scéně, tu naši nevyjímaje, se objevuje stále více hnědých skvrn, jisté ovšem je, že by si zasloužily víc pozornosti než pozdní, účelový antikomunismus. Dokáže-li společnost krotit bezuzdnou lačnost po zisku, není důvod obávat se komunistů. Zato hlasatelé silné ruky, pořádku, nicnežnároda, nepřátelé cizinců a stoupenci bílé rasy získávají své radikální stoupence mnohem snadněji.

Autor je historik.

par avion

„Nikdo toho nelituje..“ Tak hodnotila komentátorka listu Financial Times Deutschland Eva Bussová odchod Josepha „Joschky“ Fischera z politiky. Někdejší posluchač Theodora Adorna a Jürgena Habermase ve Frankfurtu nad Mohanem, do roku 1975 člen militantní skupiny Revoluční boj, bývalý taxikář a donedávna ministr zahraničí Spolkové republiky Německo, ohlásil, že opouští parlamentní frakci Zelených.

Z reakce jeho kolegů se dá vycítit, že už na tento krok nějakou dobu čekali. Eva Bussová připomíná s jistou dávkou ironie jeho výrok, ve kterém sám sebe označil za „posledního rockera v německé politice, který hraje naživo“. Podobně se Fischer vyjadřoval, obzvláště ke konci své kariéry, často a dával tím najevo své pohrdání „normálními politiky“. Stejně tak ale prý čišela z bývalého rebela únava a stále větší nechuť podílet se na normálním parlamentním provozu.

Tento tichý způsob odchodu je pro politika Fischerova formátu nedůstojný a neodpovídá jeho postavení „jediné německé star v mezinárodní politice“. Proč tomu tak je? Eva Bussová myslí, že vše nasvědčuje tomu, že se Joschka Fischer ještě vrátí. Podle ní mu profesura na univerzitě v americkém Princetonu a tučné honoráře za přednášky nebudou stačit a dříve nebo později se opět ocitne na politickém kolbišti. Tentokrát to ovšem nebude Německo, ale Evropská unie, kde se Fischer bude angažovat. Ne nadarmo se pokusil nedávno profilovat své názory na evropskou a světovou politiku v knize Návrat dějin, kterou koncipoval jako antitezi Fukuyamova Konce dějin a horuje v ní pro aktivní roli Evropy ve světovém dění.

Levicově liberální deník Tageszeitung (taz) zadělal sobě a celému Německu na problémy. Dne 26. června vydal redaktor Peter Köhler satirický komentář k dvojčatům v čele polského státu – bratrům Kaczyńským. Označil je za „brambory“ a mimo jiné žertoval na účet jednoho z nich, Jaroslawa, že žije se svou matkou bez oddacího listu. Pro Polsko to byl šok. Spekulovalo se dokonce o tom, že polský prezident Lech Kaczyński odřekl návštěvu SRN, plánovanou v rámci setkání zemí „výmarského trojúhelníku“ na 3. červenec, právě kvůli oné satiře, a ne kvůli „oficiálním“ žaludečním problémům.

Tageszeitung se k celé aféře pochopitelně vyjádřil a nechal promluvit redaktora Baschu Miku stejně jako polského žurnalistu „evropského formátu“ Adama Krzeminského. Posledně jmenovaný vyzývá k opatrnému zacházení s „vtipy o Polácích“, obzvláště pokud se jedná o hlavu státu. Rány minulosti ještě nejsou zahojené a v případě tak „neurotických sousedů“, jak Němce a Poláky nazývá, je třeba být nadmíru citlivý. Bascha Mika naopak kritizuje polskou vládu, která ústy ministra zahraničí přirovnala Tageszeitung k nacistickému plátku Der Stürmer a vyžadovala po německé vládě omluvu: „Je to absurdní, postupovat stejně jako islamisté v případě karikatur Mohameda v Dánsku..“ Polsko má podle něj ve svém čele lidi, kteří se vyznačují autoritářským a antimoderním pojetím státu, který vše kontroluje a nerespektuje základní svobody. Mika jde dokonce tak daleko, že současnému polskému establishmentu předhazuje „totalitní myšlení“.

Fotbalem žilo v posledních týdnech celé Německo. Nálada se podobala euforii a zemí se plíživě rozšiřovaly zkazky o „novém německém sebevědomí“. K fotbalu se vyjádřili takřka „všichni“ a nevyhnul se tomu ani nestor německé literární kritiky Marcel Reich-Ranicki. Ten v rozhovoru s Frankfurter Allgemeine Zeitung srovnává kopanou a literaturu. Fotbal a literatura jsou si podle Ranického natolik podobné, že se spolu nemohou mít upřímně rádi. Nazývá je znepřátelenými bratry. Jde o to, že jak fotbal, tak literatura oslovují v člověku podobné city a vášně – hrdinství, solidaritu či touhu po slávě. Sport tak činí ovšem jednodušeji a povrchněji. Tak může divák na stadionu najít podle Ranického totéž co čtenář zahloubaný do knihy. Jen bez nasazení intelektu a jaksi prvoplánově. Sport se zde stává podle něj náhražkou umění.

Na druhé straně si Ranicki nemyslí, že moře vlajek v německých oknech, autech a ulicích má něco společného s ohlašovaným návratem „upřímného a nekřečovitého“ patriotismu: „I to je jen mediální událost..“ Těší ho ale, že Němci už v současné době nemají problémy s používáním národních symbolů, jak tomu bylo po celou dobu od druhé světové války.

Tobias Timm v Süddeutsche Zeitung podává zprávu o rozhořčených umělcích, kteří byli letos nominováni na prestižní Cenu designu Spolkové republiky Německo. Nominace navrhuje Ministerstvo hospodářství. To by nikomu nevadilo, jelikož tento způsob je již dlouho zaběhnutý. Letos nastal problém ovšem ve chvíli, kdy kandidáti otevřeli obálky s nominacemi. Kromě radostné zprávy „byli jste vybráni” tam nalezli také účet ve výši 290 eur. Tato suma byla v podstatě poplatkem za pouhou „nominaci” a měla být zaslána Radě pro tvarování (Rat für Formgebung), která soutěž pořádá. Pokud by navržený kandidát cenu opravdu získal, musel by zaplatit ještě 2900 eur. Tím by se odměna stala spíše trestem.

Tobias Timm spočítal, že pokud by všichni nominovaní a pak také všichni laureáti obnos zaplatili, přijde si Rada přibližně na čtvrt milionu eur. Což je pro soutěž, která se nazývá „oficiální vyznamenání v oblasti designu ve Spolkové republice Německo” a je dotována 154 tisíci eury od státu, dost. Kritizován je také fakt, že v katalogu prezentujícím výsledky soutěže je možné si koupit místo pro reklamu na výrobky různých firem. Tak se vedle špičkového německého designu objevují inzeráty na „dálkové ovladače k ventilátorům” či na „medikamenty sloužící k pravidelnému vyprazdňování močového měchýře”.

Autor si klade otázku, zda má soutěž za stávajících podmínek smysl. Odpovídá kladně – s odůvodněním, že v německých ulicích je možné stále natrefit na tolik ošklivých a nefunkčních věcí, že si zrušení ceny republika nemůže dovolit. Soutěž musí být ale koncipována a finančně vybavena tak, aby pro designéry nebyla spíš přítěží.

Z německojazyčného tisku vybíral Martin Teplý.

přešlap

Sladký čas dětství

Manželé Welchovi jsou autory ekonomického bestselleru Winning, a jak uvádí The New York Times Syndicate na svých internetových stránkách (odkud články Hospodářské noviny přebírají), „cíl jejich sloupku je jednoduchý: učí čtenáře, jak dosáhnout vítězství“. Tedy: jak dobře podnikat. Jack Welch je na těchto stránkách představen jako „výjimečný obchodní leader všech dob“ a Suzy jako bývalá redaktorka Harvard Business Review. Jack a Suzy týden co týden odpovídají na vybrané dotazy čtenářů-manažerů z celého světa. Pro The New York Syndicate, pro Hospodářské noviny a zřejmě i pro manžele může jít skutečně o dobrý obchod, otázka je, co si s jejich články má počít čtenář.

Welchovi poctivě a rozsáhle zkoumají dotazy typu „Je mi dvaadvacet, jsem ambiciózní a chystám se vstoupit do podnikatelského světa. Jak mohu rychle vyniknout jako vítěz? (Dain Zaitz, Corvallis, USA)“ nebo „Vedu podnik se 14 zaměstnanci, o které se velmi dobře staráme. Pořádáme oslavy jejich narozenin, narození dětí i svateb a opravdu se zajímáme o každého jednotlivce, osobně i profesionálně. Ale přesto si lidé nepřetržitě stěžují, že je v podniku mnoho politikaření, že nejsou dostatečně ohodnoceni atd. Skoro si už začínám rvát vlasy, protože, jak se zdá, je nemohu učinit šťastnými. (Jméno neuvedeno, Kapské Město, Jižní Afrika)“, zamýšlejí se i nad tím, zda „Je obchodní řetězec Wal-Mart pro svět silou dobra, nebo zla? (Jméno neuvedeno, Exeter, USA)“. Dotazovatelé loudí a zaklínají se: „Články o rozvoji kariéry vždy tvrdí totéž: Najdi si dobrého rádce. Má to jistě smysl, neboť rádci hráli v životě tolika lidí stěžejní roli
a otevřeli jim široké světy znalostí a zkušeností. Poradil byste čtyřiadvacetiletému muži, aby se pokusil setkat alespoň na třicet minut s někým, jako je Bill Clinton nebo Warren Buffett?“; „Byl jsem právě povýšen a stávám se manažerem týmu, k němuž jsem kdysi patřil. Můžete mi poradit, jak učinit tento přechod úspěšný? (Jméno neuvedeno, Folsom, Kalifornie, USA).“

Možnou námitku, že podobné starosti patří ke každodenní realitě „bílých límečků“, a je tedy důležité se jimi zabývat a dát jim v seriózním ekonomickém žurnálu prostor, jednoznačně vyvracejí odpovědi (stejně jako výběr otázek) manželů Welchových. Proti zřejmé nejistotě tázajících se čtenářů stavějí obranný val jednoduchých hesel kapesního průvodce podnikatelským minimem: „To, co chceme říci, je, že kariéry jsou dlouhé a nepředvídatelné. Jen výjimečně jsou přímočaré. Kroutí se, zastaví se a zase stoupají, zkrátka provází je mnoho neočekávaných odboček a zvratů. Důležitá je tvrdá práce i talent, ale svou roli tu hraje i štěstí.“ (HN 13. 2. 2006) „Obecně platí, že se za vnitřní instinkt nemusíte nikterak stydět. Právě naopak.“ (HN 27. 3. 2006) „Ale zároveň si tito tvrdí podnikatelé uvědomují, že konkurenti, a to přes všechny výhrady k nim, mají svůj smysl. Zostřují vaši koncentraci. Udržují vás ve stavu odhodlanosti
a dychtivosti. A nejlepší z nich zvedají laťku ve všech aspektech výkonnosti, od inovací po odbyt.“ (HN 15. 5. 2006). K tomu pro jasnější pochopení jimi předkládaných názorů přidávají manželé občas ilustrační historky ze svého života či života svých přátel: „Nikdy jsme si to tak bolestně neuvědomili, jako když jsme před několika lety hovořili na shromáždění 5000 profesionálů HR (oblast lidských zdrojů) v Mexico City. Zeptali jsme se posluchačů: ,Kolik z vás pracuje v podnicích, kde šéf posadí manažera HR u stolu na rovnocenné místo s hlavním finančním ředitelem?´ Po trapné pauze zvedlo ruku ani ne padesát účastníků. Jak strašné!“ (HN 10. 7. 2006) „Když měl Jack před více než čtyřiceti roky pronést svůj první projev, byl stižen panikou, cítil se strašně, ale přesto jej tvrdě nacvičoval… Není nic účinnějšího, než se postavit každé výzvě zpříma, a pokaždé se poučit. Poté, kdy Jack po desetiletí pronášel projevy před všemi druhy posluchačů,
nepovažuje ani odpovědi na otázky bez přípravy před tisícem lidí za něco nervy drásajícího. Ve skutečnosti je to pro něho zábava.“ (HN 9. 5. 2006). Tyto mikropříběhy pomáhají sice textům k jisté „čtivosti“, ale zároveň posilují dojem nesnesitelného žvanění, jež se články vine jako červená nit. Mnoho neobratností je zřejmě nutno připsat především volbě žánru, který se lehce vymyká zavedeným rubrikám nejen Hospodářských novin a odpovídá spíše stylu bulvárnějších časopisů pro ženy. Jistou intelektuální skromnost obsahu však ani tato volba vysvětlit nemůže. Limity jsou zvláště vidět tam, kde autoři zabrousí do méně „odborných“ problémů a řeší spíše ty osobnějšího charakteru: „Poté, co jsem jako inženýr a manažer již ukončil svou úspěšnou a uspokojivou kariéru, se na mne obracejí má vnoučata, abych jim poradil, jaké vzdělání či kariéru si mají zvolit. Kdybyste byl v mé kůži, co byste jim řekl?“ (Milwaukee, USA). Welchovi radí: „Uvědomujeme si, že každá éra má něco, co letí,
nějakou velkou věc. V sedmdesátých letech byly děti tlačeny, aby studovaly geologii a profitovaly z rostoucího zájmu o ropu a zemní plyn. V osmdesátých letech byly zlatým dolem budoucnosti investiční bankovnictví a poradenství… Když to dáme dohromady, nebyly to špatné tipy. Ropný a plynárenský průmysl nadále vzkvétají. Investiční bankovnictví a poradenství expanduje a řada lidí si v tomto odvětví nadělala bohatství… Takže svým vnoučatům zmiňte obory, které letí, ale s ještě větším důrazem jim řekněte, že by se měli věnovat tomu, co mají rádi.“ (HN 10. 4. 2006)

Pokud přijmeme výše uvedená tvrzení, tedy že články nejsou příliš informačně hodnotné a ani příliš smysluplné, pak můžeme přijmout i skromnou teorii, že jejich jediným účelem je zvýšit manažerům (i těm potenciálním), kterým je rubrika výslovně určena, sebevědomí a utvrdit je v jejich „správné“ životní filosofii, v jejich „poslání“. „Během našich cest v posledních několika letech jsme zjistili, že mnoho vedoucích je přetíženo každodenní dřinou do té míry, že jejich vědomí poslání se dostává na vedlejší kolej.“ (HN 6. 3. 2006). Na iracionalitu světa, která se nevyhýbá dokonce ani ekonomice, odpovídají manželé vírou v dobro současného systému. Nepříjemné dotazy, které by mohly napovídat, že realita uvnitř i vně firem nemusí být nakonec tak jednoznačně pozitivní, jak naznačují, sice také zazní, ale jsou okamžitě smeteny relativizací otázky či přímo znevážením osoby tazatele: „Ovšemže tu jsou kritici, kteří tvrdí, že Wal-Mart ničí komunity tím,
že drtí malé rodinné místní obchody – malé lékárny, železářství, prodejny nábytku či potravin, právě ty, jak tvrdí, jež lépe pečovaly o své zákazníky i zaměstnance. Tito kritici trpí nostalgií za něčím, co nikdy neexistovalo.“ (HN 24. 4. 2006). K infantilizaci příjemců jejich sdělení napomáhá i slovník textů, kterému sekunduje nekvalitní překlad. Manželé bravurně ovládají firemní pseudojazyk: „Jakmile však zformulujete poslání, hodnoty a hodnotící systém a neúnavně o nich budete komunikovat, budou lidé vědět, co mají dělat, mají-li uspět.“ (HN 12. 12. 2005)

Welchovi tak nabízejí vlastně znejistělým podnikatelům to nejkrásnější, co mohou: pohádku dětství. Nekomplikovanou oázu firemní kultury, kde všechno nakonec dobře dopadne, kde vládnou chytří a vítězící manažeři, kterým jen sem tam musí někdo přátelsky poradit či je (v případě nutnosti a v jejich zájmu) i o něco tvrději popostrčit, a kde se nikdo nemusí zamýšlet nad důsledky svých činů. Nic proti tomu. Zvlášť kdyby manželé na vlastních webových stránkách poskytovali útěchu všem, kdo ji potřebují – třeba i za mírný poplatek. Ale dávat jim prostor v deníku, který chce být brán čtenáři vážně?

Autorka je doktorandka na FSV UK.

Znovuzrození Evropy z ducha měst

Většina dosavadních pokusů postihnout znovuutváření Evropy po pádu železné opony se většinou nesla ve znamení dominantního postsocialistického velkovyprávění, na jehož pomyslném konci vystupovaly jako cíle „standardní západní demokracie“ a „standardní tržní hospodářství“, k němuž nezadržitelně směřuje porevoluční vývoj. Jestliže východoevropské reflexe ovládala představa o jednosměrném a vcelku bezproblémovém procesu pozápadnění, měli Západoevropané nezřídka sklon k psaní jakýchsi dějin odchylek, stavějíce do protikladu reálný vývoj v postsocialistických zemích a idealizovanou kontrastní fólii „Západu“. Oběma narativům byl přitom společný diktát představy o „správném vývoji“, jenž podle jednoho bude brzo dovršen, zatímco podle druhého bude ještě ztěžován četnými „deficity“. V posledních letech je nicméně stále zřetelněji slyšet volání po důsledné historizaci nedávno minulé minulosti, jež by neměla ústit ve vypravování určované imaginární, mimo
dějiny stojící normou, nýbrž v příběh, který by namísto z perspektivy vytouženého výsledku byl vypravován z hlediska nejednoznačných počátků; příběh zohledňující každodenní jednání a myšlenkové obzory historických aktérů se vší jejich rozpolceností a nejistotou.

Karl Schlögel, profesor východoevropských dějin na Evropské univerzitě Viadrině ve Frankfurtu nad Odrou, se stranou normativního velkovyprávění pokouší přiblížit otázce přetváření a propojování Evropy po roce 1989 v knize Marjampole aneb návrat Evropy z ducha měst, jež sestává z esejů, fejetonů a zápisků z uplynulých pěti let. Klíčovým problémem Schlögelova líčení je přitom spojitost mezi proměnami měst a městské kultury ve střední a východní Evropě na jedné straně a znovu se utvářející evropskou identitou na straně druhé. V pozadí jeho úvah stojí otázka, zda je znovusjednocování Evropy současně procesem renesance urbánně-měšťanské společnosti, utlumené či zcela zničené diktaturami dvacátého století, jinými slovy, do jaké míry je měšťanská kultura hybatelem znovuzačleňování posttotalitního světa do Evropy.

Schlögel chce v prvé řadě vyprávět alternativní příběh evropské integrace. Jde mu o ty, kteří tvoří Evropu „zdola“ a kteří jsou pro skutečnou integraci vesměs důležitější než bruselská usnesení. S nadšením líčí každodenní praktiky a myšlenkové obzory těch, pro které Evropa není abstraktním pojmem či kusem papíru, nýbrž denním chlebem v boji o přežití. Příznačné pro činnost těchto „dělníků Evropy“ – řidičů kamionů, pendlerů, gastarbeitrů či studentů výměnných programů – přitom je, že místy jejich setkávání a utváření specifických komunikačních kódů jsou města. S pomocí pro historika neobvyklých pramenů, jako jsou například jízdní řády autobusové společnosti Eurolines, zachycuje Schlögel uzly nově vznikající evropské komunikační sítě, kterou tvoří trasy vedoucí třeba z Kyjeva do Neapole, z Berlína do Bukurešti či z Amsterdamu do Minska. Zkušenosti a praktiky vzešlé z těchto transnacionálních střetávání zakládají nové
myšlenkové uspořádání prostoru, nové kognitivní mapy. Symbolem pro tento nový řád prostoru je Schlögelovi Marjampole, litevské městečko s největším autobazarem ve východní Evropě, v němž jsou denně překládány tisíce západoevropských automobilů.

Přes Schlögelův hold těmto „aktivistům pohybu vpřed“ se zdá, že lidé samotní nejsou v jeho příběhu hlavními nositeli evropského sbližování a proplétání. Čtenáře může až udivit, že Schlögel vidí hlavní hybnou sílu tohoto pohybu v poněkud jednorozměrně chápaném technickém pokroku, který střední a východní Evropu zachvacuje s vehemencí, jež v západní Evropě neměla obdoby: jako by toho, co na Západě vznikalo pozvolna v průběhu několika desetiletí – tedy rozvoje dálnic, vysokorychlostních železničních tratí, komunikací, nákupních středisek, hotelů – mělo být v postsocialistickém světě dosaženo během několika let. Ve všech těchto jevech Schlögel spatřuje činitele „pohybu vpřed“ a tím jako by se snažil vykoupit klasickou modernu z jejích hříchů spáchaných ve dvacátém století. Stinné stránky rozvoje masového automobilismu, letecké dopravy či hypermarketů zde nejsou na pořadu dne, a to i přesto, že Schlögel si je obecně ambivalencí
technického pokroku v době klasické moderny dobře vědom – bez železniční sítě by nebylo ani evropské kultury přelomu století, avšak ani totální války a masových deportací.

Kontrastním pozadím Schlögelových úvah o dějinách přítomnosti je svět rozvinuté měšťanské kultury kolem roku 1900, jenž nadobro zanikl během „třicetileté války“ v letech 1914 až 1945. Schlögel nazývá tento proces urbicidou, městovraždou. Ta mohla proběhnout několika způsoby: vyhladověním (Leningrad); přeměnou města v ghetto či přestupní stanici do plynu (Lodž), vysídlením původního obyvatelstva, v jehož důsledku byly během vteřiny přervány staleté tradice a stejně tak rychle „vymyšleny“ tradice nové (Karlovy Vary), plánovitou demolicí (Varšava), militarizací, tedy přeměnou města ve vojenskou pevnost (Královec) a konečně úplnou hmotnou zkázou vybombardováním (Hamburk).

Ztělesnění měšťanské kultury spatřuje přitom Schlögel v secesní urbánní architektuře, během dvacátého století tolik vysmívané a nenáviděné, s jejími kavárnami, divadly, veřejnými lázněmi a muzei, tedy veskrze prostory měšťansko-občanské veřejnosti par excellence, v nichž se nejvelkolepěji odráží sebevědomí středoevropské buržoazie belle epoque. Nicméně navzdory tomuto vášnivému přiznání k secesní urbanitě není Schlögelova cesta po středovýchodní Evropě fin de siècle pouhým tesklivým inventářem ztrát. Sentimentální rádobystředoevropanství a laciná c. k. nostalgie, jež po roce 1989 zaplavily stránky českých, slovenských, maďarských a polských kulturních revuí, jsou Schlögelově perspektivě cizí. Podle něj tu jde stále o živoucí dějinný prostor, jenž je znovu a znovu naplňován novými příběhy jako neustále přepisovaný palimpsest. Vezměme si například osud honosných secesních staveb z přelomu století v ryze reálněsocialistickém
prostředí – taková střetnutí nutně vyvolávají stále nové příběhy. Ať Fantovo pražské nádraží Františka Josefa, Gessnerova Sparkasse v Černovicích nebo Baumhornova Kavárna Lloyd v Temešváru, všechny jako by dále nesly pamět měšťanské Evropy. Schlögelovým cílem přitom není poučit, nýbrž navzdory urbicidám všeho druhu nadchnout (západoevropského) čtenáře pro cestu na východ, přesvědčit jej, že Lvov či Černovice nejsou jen mrtvým heslem z encyklopedie dějin literatury, nýbrž žijícím městem, že Brašov či Košice znovu získávají svou kdysi ztracenou národnostní rozmanitost a multikulturní nádech.

Po první městovražedné vlně za první světové války následuje nadechnutí měst a měšťanského živlu ve dvacátých letech, jež Schlögel pro změnu ztotožňuje s rozkvětem urbánní moderny. Zde povyšuje Brno na „hlavní město moderní středoevropské architektury“ a se zanícením se pouští do výkladu o brněnské „bílé moderně“, v němž samozřejmě nevynechává vilu Tugendhat, Zemanovu kavárnu či hotel Avion. Jistěže z ryze uměleckohistorického hlediska jsou Schlögelovy črty jen rudimentárním popisem; díky jejich citlivému vsazení do plastického příběhu středoevropských dějin dvacátého století však získávají hlubší historický rozměr. V jeho líčení brněnské moderny se tak zračí síla a elegance mladého Československa, u jehož zániku se ovšem autor nezastavuje, nýbrž pokračuje ve vypravování příběhu přes období obou diktatur až k nesnadnému úsilí o obnovu občanského života.

Pozoruhodné je, jak Schlögel ve svých úvahách o rozkvětu a úpadku středoevropského měšťanství zručně využívá polysémantičnosti německého pojmu Bürger, jenž zahrnuje aspekt politický, kulturní i sociálně třídní. Renesance veřejného městského prostoru je podle autora nezbytným předpokladem rozvoje občansko-politického života, posilujíc v pojmu Bürger významový aspekt citoyen (občanský). To se však současně neobejde, ať chceme nebo nechceme, bez obnovení buržoazie jako třídy s jejími sociokulturními distinkcemi.

Vcelku je ale Schlögelův pohled v době postmoderní zdrženlivosti vůči výdobytkům klasické moderny nebývale optimistický. Proto je na místě se s trochou skepse ptát, zda městovražda ve středovýchodní Evropě, přes nesporné oživení měšťanské kultury posledních let, nezanechala v myšlenkových obzorech a vzorcích jednání městského obyvatelstva přeci jen hlubší stopy. Například v souvislosti s tendencemi povenkovštění měst v období státněsocialistických diktatur lze položit otázku, nakolik máme ještě dnes co do činění s pozoruhodnými hybridy urbánního a rurálního: nakolik je nově vznikající městská kultura poznamenána například praktikami českého chalupářství či východoněmeckého zahrádkářství, jež by sotva obstály v konfrontaci se Schlögelovou představou „nového měšťanství“. Nešlo totiž pouze o únik z reálněsocialistické šedi husákovského Československa a honeckerovské NDR, jak by napovídala zjednodušující představa
„společenské smlouvy“ mezi společností a stranou. V útěku na chalupu, čundr či zahrádku šlo zároveň o podprahové oslabení městského světa a městského způsobu života, jež koneckonců mohlo mít s „režimem“ jen máloco společného.

Obecně vzato se v případě podobných „hybridů“ jedná o sociokulturní aspekty nejnovější fáze „transformace“ postsocialistických společností, probíhající ve znamení evropeizace a nové třídní diferenciace. V tomto světle podněcují Schlögelovy úvahy též k přemítání o tom, proč je měšťanský (urbánní, buržoazní) životní styl přes mnohonásobnou „urbicidu“ ve dvacátém století i dnes stále přitažlivým kulturním vzorem jak v západní, tak ve východní Evropě.

Autor je vědecký pracovník Centra pro soudobé dějiny v Postupimi.

Zpráva o stavu mysli

Kniha Václava Havla Prosím stručně se z tohoto prokletí politických ohlédnutí příliš nevymyká, snad jen zajímavou formou, kterou Havel k přenosu obrazu o sobě zvolil. Původní rozhovor s Karlem Hvížďalou se v rukou exprezidenta mýtotvůrce změnil v koláž spletenou ze tří proudů – otázek a odpovědí Hvížďalova rozhovoru, Havlových amerických úvah a vybraných zápisků a příkazů z dob prezidentských. Vzniká tím barvitá směs, která představuje bývalou hlavu státu v rozličných fasetách. Celkový obraz je tak pestřejší, čtenářsky přitažlivější a – zábavnější. Havel neztratil dramatickou a hravou povahu, což je při četbě jeho knihy vůbec nejpříjemnější zjištění.

Dramatický talent bývalého prezidenta se projevil i při inscenaci a výběru zápisků a především v odpovědích na otázky Karla Hvížďaly, které si Václav Havel často přizpůsoboval nebo sám vymýšlel. V závěru knihy dokonce děkuje tazateli za to, že na takovou hru přistoupil. Jako by bývalý prezident doháněl toho současného, který za pomoci svých pobočníků dokonale změnil definici žánru rozhovoru. Ten už napříště nemá sloužit ke komunikaci mezi dvěma samostatnými subjekty, nýbrž k vyjádření toho, co zpovídaný chce říci. Václav Havel se tuto praxi ovšem nemusel učit od Václava Klause, měl daleko lepšího učitele v Milanu Kunderovi, jenž toto pojetí prosazoval už dávno, a protože to novináři nepochopili, přestal s nimi komunikovat.

Říci, že Václav Havel je v rozhovoru nezvykle upřímný a otevřený, by asi nebylo úplně přesné, ale najdou se místa, kde čtenář takový dojem může mít. Nejtřaskavější jsou pochopitelně pasáže, v nichž se Václav Havel svěřuje se svou neurózou z Václava Klause. Vyprávění o tom, jak Klaus každou středu přicházel na Hrad a jak prezidenta mistroval a vychutnával si jeho rozpaky, vypadá nevinně, ale na nevinných věcech se často otáčejí dějiny. Havlova přiznaná neuróza z Klause leccos zpětně vysvětluje, i když většina asi už dávno tušila. Především však těmito místy vniká do Havlovy pečlivě inscenované knihy něco, čeho v politických memoárech bývá poskrovnu. Je to humor, kterého si díky zručnosti mýtotvůrce čtenář užije docela dost.

Václav Havel odmítá mluvit o své knize jako o pamětech, je to spíše zpráva o stavu jeho mysli v roce, kdy dosáhne sedmdesáti let. Jak se tento pohled změnil o roku 1986, kdy Karel Hvížďala poprvé na dálku zpovídal Václava Havla?

Mnoho posunů tu není, Václav Havel evidentně nemiluje bonmot Miloše Zemana o idiotech, kteří jediní nemění názory (ostatně Zeman je v Havlově knize líčen dost odpudivě, dokonce největší rozčilení, které Havel projevuje, není spojeno s Klausem, nýbrž právě se Zemanem – „bože, jak mi to připomíná únor 1948,“ postěžuje si prezident počítačovému zápisníčku, když ČSSD měnila špičky policie). Exprezident dál uvažuje o souvislostech bytí, které – zjistil Havel – má dokonce paměť, v níž zůstává otištěno vše, co na tomto světě uděláme, takže je docela dobrá šance, že se někde tady všechno zase sejde v nějaké jiné bytosti. Pozoruhodná jsou místa, v nichž se přetřásají ekonomická témata. V těchto pasážích působí Havel nečekaně sběhle, skoro až erudovaně – „studoval jsem pár semestrů ekonomii,“ svěřuje se autor, který si dodnes vyčítá, že na počátku transformace neposlechl svůj instinkt a nekritizoval víc zběsilou privatizaci.

Názor Václav Havel nezměnil ani v otázce ideje státu. Česká republika nic takového nemá, nepodařilo se nám dát nové státnosti myšlenku, která by stát povznesla nad měřítka pragmatismu, což je podle Jindřicha Chalupeckého důležitý prvek každé civilizace, která chce přežít. „Bezprostředně po rozdělení státu převládla u nás ve veřejném životě podivně dusná atmosféra, jejímž rysem byla mimo jiné i značná antiduchovnost,“ píše Havel. „Nad vším jako by čněl ideál ,standardnosti‘, ,normálnosti‘, což znamenalo v podstatě ideál průměrnosti, banality, jakéhosi maloměšťáckého paďourství. Když se něco vymykalo, ať už v jakémkoli směru, bylo to okřiknuto… Péče o sebe sama, o své hmotné statky, o ekonomický růst, byť se do něj započítávalo i bezprecedentní ničení země, jakýsi podivný odpor k idejím všeho druhu, to vše patřilo k té době.“ Havel naznačuje ještě mnohem víc. Tato nálada „normality“ a „standardnosti“ vládne v Česku dál, což je
zřejmě jeden z důvodů, proč se tak rád vrací na mediálně-politickou scénu, protože zkrátka nemůže mlčet, když se národ hroutí do bažin ekonomického hlupství.

Čtení knihy Prosím stručně nabízí více méně známou procházku intelektuální krajinou Václava Havla, v níž jsou stabilní orientační body (vyšší smysl bytí, přesah, pravda), v níž se ale také neustále line pochybnost a nejistota – nálady, které přecitlivělého člověka mohou zabít, citlivého intelektuála a exprezidenta naštěstí ženou pořád přemýšlivě dál. Václav Havel zůstává Václavem Havlem, říká Prosím stručně. Něco se však přece jen změnilo. Po prezidentské kariéře, která navždy vykolejila Havlův starý život, do nesnesitelných rozměrů narostl pocit odpovědnosti, omezující rozlet a dřívější lehkost. Bohužel i ve vztahu k vlastnímu obrazu, který se stal důležitým doplňkem zdůrazňované patočkovské „péče o obec“.

Autor je redaktor Hospodářských novin.

Boj s únavou v Čečně

Nedávno jste se vrátila z Grozného, kde bylo založeno centrum Doezal (Rodina). Jak se vyvíjí spolupráce mezi Berkatem a čečenským centrem? Myslím tím konkrétně vztah mezi čečenskými zakladatelkami Doezalu a autorkami projektu z české strany.

Viděno pragmaticky – je hodně znát, že náš vstup do jejich života pro ně v prvním plánu znamenal zaměstnání, a tedy obživu. Ale myslím si, že naše spolupráce se vyvíjí velmi dobře. Někdy se my tady vztekáme, protože ony na některé věci vůbec nereagují, neboť jim nerozumějí. Ale dost se snaží, aby byla jejich práce užitečná a aby to bylo vidět. My se zase snažíme zcela nepodlehnout nátlaku jejich nároků, které nemůžeme při nejlepší vůli splnit.

Veškerá jejich činnost se odehrává v domku uprostřed Grozného, kde jsem teď měla možnost pár dní pobýt. Dokázaly zde ve velmi krátké době vytvořit otevřený prostor s rodinnou atmosférou. Generačně i národnostně různorodý tým, jejž jsme společně vytvořily, funguje na principu vyváženého a vzájemného doplňování. Jsou v něm všechny tmelicí prvky, které jsou základem pro udržitelnost: družné emoce, racionalita ve skutcích, humor, otevřenost a vzájemný respekt. Čeho si u nich cením nejvíc a co mne vlastně také velmi překvapilo, je jejich samostatná iniciativa. Mnohé z nich byly dosud zvyklé pracovat jinak (spíše jako vykonavatelky hotových úkolů), teď si dávají na základě společného cíle úkoly samy. Jsou samostatná skupina a užívají si to: každý den přijdou do práce, nakrmí svých dvacet slepic, pomazlí se s kohoutem, zalijí zeleninu, usmaží si vajíčka, posnídají a věnují se – každá po svém – provozu Doezalu. Pokud jde internet, vyberou
poštu a napíšou mi, co je nového. Ještě před půl rokem bych tomuhle nevěřila.

Při vzájemném sbližování jste se jistě nevyhnuly osobnímu kontaktu. Řekněte mi o nich něco bližšího.

Komunikujeme čím dál tím intenzivněji. Potřebujeme se v práci i ve vzájemném povzbuzování. V mnoha ohledech je ten kontakt daleko přímočařejší a smysluplnější než kontakt se ženami u nás. Já jsem za posledních šestnáct let pracovala v několika ženských kolektivech a zdá se mi, že práce s Čečenkami je skutečně trochu jiná. Přijde mi, že na jedné straně jsou vnitřně daleko svobodnější než ženy u nás, dokonce bych řekla, že jsou v té své přímočarosti mužné nebo snad spíše zmužilé. Je to tím zajímavější, čím ženštější formu mají – přestože jsou některé velmi chudé, všechny se oblékají pečlivě, neexistuje, že byste je někdy viděla neupravené, neučesané či jakkoli extravagantní. Přitom každá z nich má svůj osobitý styl a barvy, které dokonale ladí s jejich náturami.

Čečenky jsou přirozeně důstojné, rovné, což platí i o holčičkách. Nikdy jsem například neviděla, že by se nějaká hrbila. Vždy, když se s nimi setkám, žasnu nad tou směsicí decentnosti, soustředění a autority, kterou vyzařují. Ono je to obsaženo i v jejich tradičním tanci, lezgince, který tančí při každé společenské příležitosti: je velmi ukázněný, přitom plný energie, která drží dokonalé pohyby a linie těla. Když to zkoušíme my, pořád jakoby utíkáme, vlníme se někam pryč… Ony zůstávají v sobě a samy sebou. Zbrklost, hysterie, přecitlivělost, intrikářství – to jsou vlastnosti, které jsem u čečenských žen téměř nezažila. Na druhé straně jsou věci, které jim těžko docházejí, a ty je třeba stále „hlídat“ – to se týká především materiálních aspektů a hospodaření s tím, co je k dispozici. Přestože se známe už poměrně dobře, těžko si zvykají, že nejsme bohaté sponzorky a že prostě musejí vyjít s tím, co je
k dispozici. A že budou nuceny začít hledat své vlastní zdroje.

Pracujete převážně se ženami. Jak pracovní nasazení žen snášejí jejich muži? Není to v rozporu s tradičním postavením čečenské nebo muslimské ženy vůbec?

Muži – a vůbec tamější společnost – nejsou moc zvyklí, aby ženy něco podnikaly společně a navíc ve veřejném prostoru. Nicméně jsem zaznamenala, že čečenský muž má k ženě skutečně respekt. Na kolektivní ženskou iniciativu, která je tam čímsi novým, se muži dívají se směsicí zvědavosti, pobavení a občas i lehkého pohrdání. Není v něm ale to, co jsem zaznamenávala vůči ženským aktivitám v devadesátých letech v naší společnosti: obavy a výsměch. Muži našich kolegyň se chovají láskyplně, a nám si samozřejmě jen naoko stěžují, že se jim ženy odstěhovaly do práce. Zároveň je však na nich vidět uspokojení, že jejich ženy mají regulérní zaměstnání. To je dnes v Čečensku velká vzácnost, i když dřív to bylo celkem běžné. Přes veškeré tradiční zvyklosti jsou Čečenci částečně i potomci sovětského režimu, kde byla zaměstnanost žen běžnou záležitostí.

Je těžké udržovat kontakt na dálku? Jsou nutné pravidelné návštěvy k oživení komunikace, nebo už projekt běží samospádem?

O nějakém samospádu se rozhodně nedá mluvit. Už jsem se zmínila o intenzitě našich kontaktů – stále se musíme rozhodovat společně a řešit neustálé finanční problémy. Jako místní nevládní organizace, podporovaná ze zahraničí, je Doezal pod drobnohledem úřadů, je tedy třeba postupovat velmi uvážlivě, a přitom tvořivě pátrat po různých dalších zdrojích. To je dnes v Čečensku velmi těžké, protože každý je tam potřebný. Pokud jde elektřina, píšeme si e-maily, pokud je dobrý signál, voláme si. To je oproti stavu před dvěma lety obrovský posun: centrum má internet přes satelit a já jen žasnu, jak rychle se ho naučila používat třeba i naše sociální pracovnice Roza, kterou před pěti lety objevila jako klientku základní humanitární pomoci Petra Procházková v ruinách Grozného.

A k našim pravidelným návštěvám se upínáme téměř jako k záchytným bodům: jsou pro obě strany velmi důležité, protože právě při nich si nejen uvědomujeme obrovskou rozdílnost kontextů, z nichž pocházíme, ale zároveň společně prožíváme situace, které internet ani mobil neumožní. Tehdy poznáváme „drug druga“ a z toho pak těžíme po dobu, kdy se nevidíme.

Popište nám reálnou situaci. Jaké jsou možnosti na vaší straně, co můžete poskytnout, a jaké jsou potřeby a požadavky strany čečenské?

My vycházíme teď především z toho, co nám poskytuje rámec dotace z rozvojového programu Ministerstva zahraničí ČR. Tu jsme dostali na tři roky. Protože jsme ovšem rozpočet sestavovaly ještě v době, kdy se na našich aktivitách podílela partnerská organizace (která v Rusku mezitím přišla o registraci), prostředky z té dotace nestačí. I když máme a hledáme další zdroje – především ze sbírek a sponzorských darů –, provoz Centra je nákladnější, než jsme předpokládaly. Je nutno platit za všechny pracovníky daně, nájem domu, řidiče, ochranku a spoustu dalších poplatků. Peníze na základní provoz sice jsou, ale máme už značné potíže utáhnout minimální mzdy lidí, kteří provoz centra zabezpečují. A to jsou nejen vedoucí kursů, ale i sociální pracovnice, psycholog, řidič, ochranka. My jsme tam přišli s tím, že jim poskytneme základní materiální rámec pro to, aby se v dalších fázích mohli uživit už sami. Teď naposled jsme společně
rozpracovali plán, jak vytvořit několik drobných dceřiných podniků, které by vydělávaly, a část výdělku by šla zpět do Centra. Chceme například vytvořit takovou rodinnou zemědělskou koalici, která by produkovala vejce, mléko, včelí med, což by se využilo v dalším podniku – cukrárně, která bude moci fungovat v již existujícím objektu, který je pouze potřeba „trochu“ svépomocí opravit. Vše záleží na tom, jak se budeme ohánět my zde a oni tam…

Spolupracujete více se ženami než s muži. Co vás k tomuto výběru vede?

To přišlo samo, protože Berkat začínaly téměř samé ženy, a protože, jak se říká, „bližší košile než kabát“, volily jsme ženy jako ty, o které opřeme své aktivity. Výběr vychází přirozeně z toho, co jsem už naznačila – když se ženské přátelství povede, přináší překvapivé plody i pro muže. A muži to oceňují, spolupracují s námi, starají se o nás, a to jak v Česku, tak v Čečensku. Máme v Doezalu řidiče, dva ochrankáře, účetního. A manželé posádky Doezalu pomáhají, když je cokoli potřeba opravit, připravit šašlik na zahradě, přivézt hlínu na záhon. Mladí chlapci docházejí na kursy počítačů a taneční tréninky skupiny Maršo, takže i když chod Centra táhnou ženy, mužský element vůbec nechybí, naopak, působí jako takový ochranný rámec. V podstatě to dopadlo skutečně tak, že Doezal celkově působí jako ideální čečenská rodinka – muž chrání a zabezpečuje, žena řídí plynulý provoz rodinné osádky.

Co se vás nejvíce při posledním pobytu dotklo?

Groznyj. Nezapomenu na jeden obraz – křižovatka se semafory, které ale nikdo nerespektuje, rušný provoz se pokouší řídit policista ve švestkově modré uniformě, v jedné ruce obušek, na druhém rameni absurdně se houpající samopal… Mimochodem, tito stateční zaměstnanci města jsou častou obětí skrytých střelců, kterým prostě překážejí… Jako by právě tento obraz byl metaforou všeho, co se v zemi dnes děje.

Jinak se všude staví, i když jsou to často jenom fasády domů, za nimiž v podstatě nic ještě k bydlení a užívání není. V centru je park, v něm růže, fontána, kavárna, Dům módy, který by mohl stát v Bruselu nebo ve Washingtonu. Čečenci tohle město milují a perou se o něj neuvěřitelným způsobem. „Normální život“ je společný jmenovatel všeho a všech. Všichni se upínají k obnovení řádu, ale zjevnou součástí této všeobecné vůle je i neustálý pocit ohrožení. V pospolitostech uvnitř domovů je často slyšet smích, dávají si ho v pravidelných dávkách jako kafe, hecují se navzájem, říkají si vtipy, kterým já často vůbec nerozumím. Pak se najednou ztiší – většinou je to večer – a začnou povídat o válce, která ještě přijde. Všichni mají strach, ale zvykli si s ním žít. Stav permanentní rozechvělosti, které se člověk potom těžko zbavuje. Je to nesmírně vyčerpávající bytí uprostřed zcela obnažených forem zla
i dobra.

Co cítíte jako největší problém, který je nutno řešit?

Prevenci dalšího násilí a krveprolévání. Jakékoli normální formy snižování intenzity toho dennodenního stresu. Jinak lidi začnou bláznit, ztratí tu neuvěřitelnou denní disciplínu, která se tam jakoby zázrakem skutečně vrací. Těch problémů, jež jsou důsledky stresu, je spousta – nastupuje alkoholismus mužů, drogy, srdeční infarkty. Lidi mají všeho plné zuby, i když jejich vitalita je skutečně obdivuhodná.

Téma, kterému se již několik let věnujete, může narážet na nejrůznější falešné představy. Mám na mysli, že „pomáháte teroristům“ a podobně. Co v takových případech lidem říkáte? Čelit těmto otázkám jistě není jednoduché…

Ale docela je, když si řeknete, že představy nejsou argumenty. Když pracujete s realitou, když něco vidíte na vlastní oči, tak se k tomu buď postavíte čelem, nebo bokem, nebo zády. Když mi někdo řekne, že pomáhám teroristům, je za zdí svých zcela pitomě povrchních představ: za nařčením je buď podezření, že se stýkám s nějakými škůdci, anebo tam to slůvko terorista platí obecně pro všechny lidi z Čečenska. Pokud chcete skutečně mít klid k práci, nemůžete se těmito nesmyslnými štěky zabývat. Lze debatovat o soudnosti Čečenců ve vlastní vnitřní politice, o jejich schopnosti vnímat samy sebe v širším kontextu (tyto debaty by ovšem měli vést především Čečenci). Já jsem nikdy neměla potřebu ani energii hlásat nějakou slávu Čečenců ani vyvracet podobné nesmysly. Takže na otázky tohoto typu můžu jen říct: Tak si tam udělejte aktivní dovolenou, pomůžete tím sobě i jim! Vážně uvažuji o založení česko-čečenské cestovní kanceláře. Mýty se boří jen
a jen osobní zkušeností, přesvědčováním vzniká často jen další mýtus…

Co vás osobně k tomuto tématu přivedlo? Co o tom říkáte Čečencům a co Čechům?

Zdá se mi, že spíš než téma je to způsob práce tím tématem vytvořený. Mohu a musím střídat v této činnosti role, ve kterých jsem zabydlená – roli průzkumnickou, pozorovatelskou, mateřskou, myslitelskou… Promítá se tu vše, co je mi vlastní a co jsem dosud dělala. Ale mám-li být otevřená, asi to hlavní je extrémní životní zkušenost, kterou jsem prošla a která dopadla dobře. Od té doby skutečně vnímám boží úradek a zároveň vím, že když se člověk soustředí, může ovlivnit mnohé, co se zdá být na první pohled bez naděje.

Čechům i Čečencům říkám víceméně totéž: čím víc toho o Čečensku vím, tím zajímavější mi připadá čerpat z toho, co (dobře skryto) je Čechům a Čečencům společné: paměť malého národa, tvrdohlavost, smysl pro přátelství. Jsem přesvědčena, že kultivovat bilaterální vztahy dvou zemí, které se v něčem mohou dobře doplňovat, má budoucnost.

Nedávno navštívila naši republiku hlavní „literární postava“ z Aluminiové královny Petry Procházkové, jež knize vlastně dala název. V čem bylo pro vás setkání s Čečenkou Elzou důležité?

Elzin příběh podaný knihou je velmi silný. Okolnosti nám otevřely možnost poznat osobně i jeho protagonistku a ji zas samozřejmě velmi přitahovalo poznat zemi, v níž našla přátele. Kniha je totiž koncipována tak, že v sobě nese nejen svědectví o válce očima žen, ale odkrývá univerzálně platný konflikt, který ženy a muži ve vztahu k sobě a společnosti v přelomových dobách prožívají. Na pozadí extrémních podmínek války působí tento konflikt velmi obnaženě a je znepokojující pro každého pozorného čtenáře. Setkání s Elzou potvrdilo, že ona dala svůj příběh všanc právě proto, že sama – jsouc poněkud bezhraniční bytostí – je spíše zmítána tím, co se kolem ní děje, a v jejím skutečném životním příběhu se hodně odráží ten nepořádek, do něhož byla její vlast válkou vržena. Elza je jednou z mála Čečenek, které se osobně a aktivně vzepřely nepsaným zákonům své země – a za to platí také dost tvrdou daň. Její neuspořádaná
životní situace tak trochu symbolizuje i vnitřní dilema čečenské společnosti „na křižovatce dějin“.

Proč přijela do Prahy?

Myslím, že právě proto, že zoufale potřebuje najít a udržet si přátele, protože její vlastní prostředí se k ní zřejmě moc přátelsky nechová. Elza se snaží žít normální a užitečný život. Česko je pro ni zemí, kde mnoho lidí četlo její příběh a příběh její země. V situaci, v níž je, to pro ni svým způsobem znamená záchytný bod. Chce být někde něco platná, nežít ve vzduchoprázdnu.

V září Česko navštíví čečenský taneční soubor Maršo, který byl u nás již jednou v roce 2003. Jaký je smysl té návštěvy?

V podstatě podobný jako v případě Elzy. Vyjádření přátelského vztahu, poskytnutí zážitku, že jste někde dobře přijímáni se vším, co jste, a že je vaše přítomnost dokonce ceněna. Drobný pokus vyvážit převážně negativní obraz Čečenců. V případě Marša jde také o plnění závazku udržet kontinuitu vztahů Čechů a Čečenců a rozvíjet je tak, aby akce naznačila další prospěšnou cestu pro ně. Podpořit soubor Maršo jako takový, protože vznikl v těžkých podmínkách proto, aby pomohl čečenským dětem. Dnes jsou to mladí lidé a všichni říkají, že pro ně měl výjezd do Česka zásadní význam. Někteří z nich se za ta poslední tři léta hodně změnili a i díky tomuto výletu našli důvod, proč studovat a pro co žít.

Zaznamenala jste nějaký posun v zájmu o Čečence, když srovnáte první a nyní druhý pobyt souboru?

Samozřejmě – už to nejsou chudinky děti vyhnané z rozbombardovaného města. Ten zájem je proto pochopitelně menší, nefunguje impulsivní solidarita, a také co není v médiích, neexistuje. Nicméně tam, kde zájem zůstal (u přátel a osobních sponzorů), prohloubila se jeho kvalita, a to je dobré! Že jsou lidé, kteří znají cenu kontinuity pomoci a investic do velmi křehké a riskantní fáze obnovy zničeného. Je radostné, ale zároveň zavazující cítit, že vaše angažmá vyvolalo dlouhodobější zpětnou vazbu. Čečensko je velice poškozená země, situace Čečenců mi mírou prožitého násilí v mnohém opravdu připomíná situaci Židů, na druhé straně úporností a neřešitelností i situaci Palestinců. Všichni jsou tím nesmírně unaveni – jak Čečenci sami, tak nakonec i Rusové, a svět problémy maličkého Čečenska taky už nebaví. Je to malý kus země, ale obrovská, promlčená nebo někam zastrčená křivda, ta se netýká jen Čečenců. Co s tím? Je třeba na to
jít asi jinak, veseleji. Tak teď na to jdeme tancem mladých, pohledných děvčat a mládenců.

Řekněte nám něco o tom, jaký má význam pro Čečence tanec a jak se k tanci stavějí Čečenci v současné době?

Tanec je pro Čečence razítkem normálního života, a proto tančí při každé příležitosti, kdy je jim momentálně „normálně“, tedy dobře. Vybavuje se mi jeden poměrně čerstvý zážitek z nedávného nocování v Grozném: spali jsme v pokoji s otevřeným oknem poblíž jedné z centrálních, nedávno opravených ulic. Naprosté ticho nočního odpočinku najednou přerušil nikoli zvuk střelby, který je zde ještě považován za zvuk běžný, ale zvuk bubnu, harmoniky a tleskání: na ulici zastavilo auto a lidé z něj vyskočili ven a jen tak v noci si zatančili na ulici lezginku… Myslím, že tanec je pro Čečence základní fyzickou i duševní stabilizující potřebou.

Jak se k výjezdu tanečníků souboru Maršo stavějí jejich rodiny?

To je individuální. Ve dvou případech se k výjezdu svých dětí postavily rodiny zcela odmítavě, ale většina bere další výjezd jako velký bonus, jako vklad do jejich budoucnosti. Považuji za užitečné, že se celá akce děje prostřednictvím našeho komunitního centra Doezal – tím se podtrhuje význam naší spolupráce pro budoucnost celého česko-čečenského programu. Já doufám, že jim to dochází. Pro nás je znalost rodin Marša a známost s nimi velmi důležitá, daleko víc než před třemi léty. Vyjádřil to Vachit Gajtemirov, jeden ze členů skupiny, který u nás strávil půl druhého roku na studijním pobytu: „je to ten drát, který nás spojuje“. Pro ty rodiny je zážitek jejich dětí v naší zemi významným zdrojem životní energie. Až se Maršáci vrátí domů, mohou ze zažití „vlídného a svobodného života“ čerpat a stavět na něm. Možná ne všichni, ale určitě někteří z nich už teď přemýšlejí, jak prospět nejen sobě, ale i druhým, a možná začnou přemýšlet víc
o smyslu svého vlastního života. Jejich rodiče už tuto možnost nemají a myslím, že si jí u svých dětí cení. To, že k nám Maršo jede podruhé, znamená i pro jejich rodiny, že poprvé to nebyl jenom krásný sen, ale že je to určitý závazek do budoucnosti: je to přínos a přenos nové pozitivní zkušenosti, která se už netýká jen holého boje o přežití.

Co si slibují od výjezdu sami členové skupiny Maršo? Co pro ně výjezd znamená?

Samozřejmě, že se velmi těší. Na prázdniny mají vystaráno už teď – budou trénovat a šít kostýmy. Když jsem s nimi nedávno naposledy mluvila, opakovali nezávisle na sobě jednu věc: těšíme se na setkání se starými přáteli! Což nejsou slova do větru…

Kluci a holky z vernisáže

Návrat Uranie

Vargas Llosa je u nás známý především jako autor mimořádně vtipné satiry Pantaleón a jeho ženská rota a částečně autobiografického vyprávění Tetička Julie a zneuznaný génius s postavou autora nekonečných rozhlasových seriálů Pedra Camacha. Obojí napsal v sedmdesátých letech. Své čtenáře našel i překlad jeho románu Vypravěč, který obsahuje mimo jiné vyprávění legend mačigengských indiánů. V románu Kozlova slavnost se autor nečekaně vrací nejen k vážnému tématu jako ve starších knihách (Rozhovor v katedrále, 1969; Válka na konci světa, 1989), navíc se přímo pouští do náčrtu jedné kruté politické diktatury.

Méně viditelné oběti

Protagonistka Kozlovy slavnosti Urania Cabralová přijíždí po pětatřiceti letech strávených ve Spojených státech do rodné Dominikánské republiky. Chce se setkat s otcem a dalšími příbuznými a její současnost se protíná s příběhy, jež se udály v její zemi v roce 1961. V tom roce byl zastřelen i na latinoamerické poměry mimořádně krutý diktátor Rafael Leonidas Trujillo, přezdívaný kozel. Ten rok se stal osudným i pro tehdy čtrnáctiletou románovou Uranii, a „velké“ dějiny se tak srazily s těmi „malými“. Dříve než k tomuto nárazu – tedy k vyvrcholení příběhu – dojde, rozprostře se před čtenářem plastický obraz dominikánské společnosti pod knutou velkého „dobrodince“, odehrají se osudy diktátora a jeho rodiny, atentátníků, režimních katanů a vysokých funkcionářů, mezi něž patří i Uraniin otec. Osobní výpověď hrdinky se střídá s jakoby neutrální vypravěčskou perspektivou, která zatahuje čtenáře do
napínavého politického dramatu a zároveň přináší svědectví o učebnicově čisté totalitě, jako kdyby v Orwellově Farmě zvířat nevystupovala prasata, ale lidé. Z tohoto spojení vytěžil Vargas Llosa maximum. Osudy atentátníků, mimochodem těch, kteří sami byli předtím součástí totalitní elity, jsou skvěle vyfabulované, po opatrném vyčkávání přichází zmatený útěk, dopadení a mučení – zase jako u Orwella: v románu 1984 . I tyto akční pasáže se souladně prostupují s existenciálními úvahami Uranie Cabralové.

Literární lapidárium jedné diktatury zaplňují i další historické postavy, jako například šéf tajných služeb Johny Abbes García, Trujillův syn Ramfis a dominikánský prezident a literát Joaquín Balaguer. Vargas Llosa vykreslil jejich psychologii tak přesvědčivě, že vytvořil iluzi dokumentu, i když se velmi často pustil do historických spekulací a interpretací.

Vargasův román je opět kompozicí vystavěnou podle přesného plánu. Zatímco atentátníci prchají, jsou pronásledováni, zavražděni a politici se snaží ve větru diktatury i po vraždě tyrana manévrovat, vypráví Urania svým příbuzným svůj strašlivý příběh o tom, jak se stala jedinou účastnicí kozlovy slavnosti. Čtenář začíná postupně tušit, proč úspěšná právnička neodepsala vlastnímu otci třicet pět let na jediný dopis a co ji přimělo k rozhodnutí najednou po tak dlouhé době do rodného města z New Yorku přiletět. Vargas Llosa sám v jednom rozhovoru odhalil, že ženská perspektiva není jen prostředek k ozvláštnění textu, ale především vyznáním a satisfakcí ženám, které se stávají v širším smyslu první obětí podobných diktatur.

Univerzální tyran

Není příliš důležité, že diktátor Trujillo vystupuje v románu nejen jako protagonista velkých dějin, ale jako odpor vyvolávající živý tvor, který žije uprostřed iluzí o sobě samém a nutnosti těmto iluzím podřídit celý svět. Především z románu vychází jako diktátor naprosto univerzálního typu, Vargas Llosa v jeho chování a celém systému, v jehož centru stojí, nespatřuje nic svébytně hispánského, v tom smyslu, jak s úspěchem zmytizovali archetyp latinoamerického diktátora – patriarchy – jeho literární předchůdci a učinili ho s typickým latinoamerickým fatalismem součástí své vlastní, nejen kulturní identity. „Diktátoři vládnoucí celé zemi a regionální kasikové budou v pozdější literatuře předmětem sociální obžaloby, avšak v dobrých románech zůstávají klíčem k pochopení celé společnosti,“ shrnuje například hispanistka a literární teoretička Anna Housková ve své knize Imaginace Hispánské Ameriky (s. 166).
Mariův syn Álvaro Vargas Llosa se spoluautory C. A. Montanerem a P. A. Mendozou v knize Příručka dokonalého latinoamerického idiota také poukazuje na tento kulturní konstrukt a na nedůslednost, s níž Hispanoameričané tomuto mýtu podléhají, respektive ho považují za konstantu svých dějin i současnosti.

Rozšířenou představu o archetypálním významu latinoamerického diktátora Mario Vargas Llosa v podstatě popírá. Trujilla vylíčil zbaveného jakékoliv magie, historické ukotvenosti a „latinoamerické specifičnosti“. Jeho chování, myšlení, metody, jak je autor literárně ztvárnil, spíš než nějakého mytického kasika nebo patriarchu připomínají klasického moderního diktátora, který se vyhříval nebo vyhřívá na terase svého paláce od Minsku přes Bukurešť a Ašchabad až po Barmu. Avantýry jeho nezdařeného syna Ramfise jsou téměř totožné s výstřelky Miloševićova syna Marka, osud jeho matky zase připomíná příběh a vystupování Slobodanovy manželky.

Vargas Llosa nabízí, ač nepřímo, zcela jiné pojetí latinoamerické diktatury než jeho předchůdci Domingo F. Sarmiento, Alejo Carpentier nebo Gabriel García Márquez. Ilustruje, podobně jako například zmiňovaný George Orwell, že moderní diktátor je archetyp zcela univerzální, že Latinoameričané nemají větší tendenci žít pod knutou než Východoevropané, obyvatelé jihovýchodní Asie, Blízkého východu, ačkoliv jinak žádnou společnou historickou zkušenost nesdílejí. Vargas Llosa zbavuje v postavě Leonidase Trujilla latinoamerický cudillismus posledních známek magična. Odstřihuje svého diktátora od zbytku společnosti, jako se evropské národy snad odstřihly od dědictví moderních diktatur. Zlo je v autorově pojetí univerzální, nepůvodní a odkoukané.

Popření tohoto romantického mýtu však nesnižuje jeho literární hodnotu. Spíš poukazuje na určitý historický vývoj, kterým Latinská Amerika nebo alespoň některé její části prošly. Ve společenském vědomí jsou ale mýtus vůdce a jeho jakási danost stále hluboko zakořeněné. Tímto faktem inspirovaný Vargas Llosa napsal především mimořádně čtivý text. Použil nejrůznější vypravěčské postupy, aby čtenáři předložil obraz moderní diktatury a aby znovu upozornil na drastické, třebas na první pohled i nenápadné instrumenty a projevy jednoho druhu moci.

Autor je literární redaktor časopisu Reflex.

zkrátka

ovšem

Jerrimu Nowikovskému jako dlouholetému ná-jemci Sv. Michaela v Praze se stát prostřednictvím Národní knihovny (NK) rozhodl loni v létě kostel prodat. Zda podnikatel slíbil, že v něm obnoví příšernou show na téma českých dějin, či chce pokračovat v produkci technoparty a pronajímání objektu pro firemní večírky, se neví. Možná kostel jen chtěl a stát mu ho přiklepl. Protože tentýž stát mu už před několika lety odsouhlasil, že podnikatel do (pochybné) rekonstrukce vložil téměř půl miliardy korun a ještě utratil za pronájem, tudíž za kostel nyní není možné žádat víc než podměrečných 46 milionů. Novikowski není začátečník. Jeho firma počátkem 90. let koupila zámky v Buštěhradě a v Tmani. Chátraly přes 15 let: byly zastaveny u bank proti úvěrům, Buštěhradským se až v roce 2004 podařilo koupit v dražbě zámek zpět. Ve stejném „balíčku“ se zámky prý tehdy J. N. dostal nabídku na koupi kostela v Praze. Proti přímému prodeji se
zvedl odpor, podnikatel to zkusil ve veřejné dražbě a poté stál o pronájem. Ten získal a se státem uzavřel smlouvu na 30 let. Málem byla prodloužena na šedesát.

Nedávno se Nowikovski poprvé ukázal českým novinářům. Pokud máte zájem, aby se o předmětu tiskové konference v médiích nic neobjevilo, není lepší termín než 4. 7. – před svátky. V ten den Nowikovski sdělil, že v bývalém kostele vznikne Křišťálový svět. Muzeum českého skla, samozřejmě multimediální; do budovy je třeba vložit ještě několik skleněných schodišť a rekonstrukce si vyžádá další investice. Peníze ještě nejsou, muzeum tedy bude nejdřív za rok, za dva. Podle zatím víc než pozitivního přístupu státu k podnikateli to ale snad nebude problém. NK sama popírá jakékoli vazby na Nowikovského. Na tiskovce jako jeho tlumočnice vystupovala galeristka Monika Burian. Ač se prý s majitelem kostela příliš nezná, už počátkem roku jednala jeho jménem na MK ČR a s ředitelem Národního muzea o případné spolupráci na muzeu skla. Burian také před rokem na jaře spolupracovala s NK při koupi fragmentu Dalimilovy kroniky na dražbě v Paříži – její
ruka se zvedla, když licitátor uvedl poslední sumu… Křišťálově čistý je svět lidí, co se vůbec neznají, ale svorně pracují pro dobro české kultury.

Terezie Sladká

Zrovna když se v Putinově rodném Petrohradu mají sejít nejvyšší představitelé průmyslově nejvyspělejších zemí, objevila se zpráva o zabití „čečenského bin Ládina“, válečníka Šamila Basajeva. Místo nepříjemných diskusí o tom, jak v Rusku mizí demokracie a svoboda slova, si teď světoví státníci raději poslechnou historku lovu teroristů. Voloďa bude za pašáka a Georgeovi zůstane pověst truhlíka, který honí vítr po poušti. Basajev řešil otázku, zda bojovat proti zlu zlem, radikálně: na obranu proti státnímu ruskému teroru postavil teror vlastní. Ten mu nejprve vynesl pověst hrdiny, který zastavil první čečenskou válku, ale během druhé ho uvrhl do propasti, kdy se od něj odvrátili mnozí z bývalých stoupenců. Smrtící výbuch v ingušské obci Ekaževo nezlikvidoval pouze nejhledanějšího muže v Rusku a člověka nejvíce diskreditujícího čečenský národ, ale současně i svědka, jenž mohl vrhnout světlo na velké zločiny čečenského konfliktu. Trest
v podobě výbuchu je nejmilosrdnější, kterého se Basajev mohl dočkat. Opět unikl spravedlnosti – a s ním i ti, kteří by v případném soudním procesu museli své činy vysvětlovat, od bývalého ruského ministra obrany Gračova po prezidenta Putina. Soudně vyřčená pravda o čečenských zločinech by pro jejich pachatele byla mnohem nebezpečnější než Šamilův nový útok.

Tomáš Vršovský

Radní z Rady pro rozhlasové a televizní vysílání se minulý týden vrátili z poznávací cesty po Číně. Za akcí opět stála Eva Kantůrková, která se nedávno zúčastnila podobné cesty, na níž zastupovala české spisovatele. Tentokrát ji doprovodili Petr Pospíchal, Irena Ondrová, Daniel Novák a předseda Rady Václav Žák. Orgán, který reguluje česká média, se chtěl zřejmě poučit, jak je regulovat ještě důsledněji. Pospíchala například překvapilo rozšíření kabelové televize: „…věc velmi pozoruhodná a inspirativní, ale nemůžu říct, že by bylo možné to tady zavést“. Rozšíření kabelové televize v totalitní zemi má logické příčiny: program lze kontrolovat lépe než u vysílání satelitního a nehrozí tu ani narušení pirátským pozemním vysíláním. Když se radní optali na masakr na náměstí Tchien-an-men a jakýsi čínský funkcionář jim na to odpověděl, „že oni všichni prožili Tchien-an-men, je to pro ně velice bolestivá záležitost a musí se s ní zacházet
velice šetrně“ a že „se mají věci řešit do budoucna a tyto bolavé otázky nechat malinko stranou, aby nepřekážely řešení velkých věcí, které Čína prožívá“, připadalo Kantůrkové, že „to ten člověk myslí naprosto poctivě a že ta odpověď je upřímná“. A jindy si všimla: „Například to, co se stalo se zprávou pana Kubiceho, by se v Číně stát nemohlo, že by to televize odvysílala a ovlivnila takovým způsobem volby.“ Radní opět odvedli velký kus práce, a možná se díky nim dostane na čínský trh i česká hudební a filmová produkce, která je, podle Václava Žáka, „mezi vzdělanějšími Číňany oblíbená“.

Jiří G. Růžička

2006 / 29 - New York exulanta Z. N.

editorial

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

editorial

Báseň, 6:30 hod.

Chlapče bláhový

minirecenze

odjinud

Oslava svobodného života

Prolínající se množiny

Well. Dvě newyorské povídky

Wellekův knižní návrat do zemí českých

Loutkáři v Chrudimi

Řekni mi, co bereš!

Za větou dělá tečku pouze Pixar

Kresebné přesahy Jitky Svobodové

Máchovské variace Ondřeje Malečka

Africké decibely

CD, DVD

Nebeské varhany Orloje snivců

Vodevzdej

Adornova sebereflexe Rozumu

Američany zajímají naše účty

Dvě kozy a znějící řeč

Experiment polských dvojčat

Hlavně že se bude stavět

Jak by měla vypadat státní památková péče?

Kainovo znamení

par avion

přešlap

Sladký čas dětství

Znovuzrození Evropy z ducha měst

Zpráva o stavu mysli

Boj s únavou v Čečně

Kluci a holky z vernisáže

Návrat Uranie

zkrátka

ovšem