2006 / 13 - zdi a ploty

Igor Malijevský

Družba

Protis 2005, 200 s.

Někdy je recenzentovi autor svými postoji či přístupem k životu sympatický, a rád by proto o jeho díle napsal něco pěkného. Leč povinnost vůči čtenáři mu nedovoluje zastírat, že dílo není úplně zdařilé, ba dokonce že není k učtení. Igor Malijevský ve své prozaické prvotině nezapře, že je fotograf. V nejlepších částech svých textů (zdráhám se říci povídek) umí zastavit čas a působivě evokovat atmosféru nějaké situace či místa (třeba hospodu za komunismu i dnes, starého souseda z vesnice, který se za povzbuzování své rodiny nestačí došourat přes dvůr do kadibudky, či směšnou honičku dvou mužů uprostřed mlh). Mnohem méně často, ale přesto dokáže Malijevský zaujmout i svými úvahami („Pomníček padlým v různých světových válkách. Co s takovými pomníky, až bude světových válek deset, padesát? Nechat je všechny, anebo některé zbořit a jiné nechat?“). Pokud by Malijevský nabídl knihu podobných momentek a postřehů (a že jich není
málo), stálo by za to mít jeho knihu doma. Bohužel však podlehl pokušení a pokusil se z fotografií udělat film. Jenže když slepíte okénka z fotografického filmu a strčíte je do promítačky, nebudou z toho mít nic ani milovníci fotografií, ani filmu. Malijevský své silné postřehy pospojoval do „povídek“, obalil četnými hluchými místy a jejich působivost tak úplně pohřbil. Nejlepší by bylo jeho knihu rozstříhat zpět na fotografie, což však po čtenáři chtít nemůže.

Kazimír Turek

Albert Camus

Šťastná smrt

Přeložil Ladislav Šerý

Garamond 2006, 144 s.

Nejen pro ctitele Alberta Camuse, ale zejména pro ně je určeno (první) vydání českého překladu autorova (ne)debutu. Za autorova života tato kniha zůstala čtenářům utajena, na veřejnost se Camus odvážil až s následným Cizincem – ostatně mnohé společné indicie napovídají, že výchozím bodem k němu byla právě Šťastná smrt. Hlavní hrdina Mersault zabíjí, aby konečně ve svém životě dosáhl štěstí. Pocit viny je však „zmírněn“ skutečností, že oběť je člověkem bez nohou – tedy jen jaksi poloviční bytostí – a ke svým penězům přišla ne vždycky čestně. Druhá část knihy se otevírá v prostředí, které bude pro mnoho zdejších čtenářů patrně lákavé. Mersault, šokován odlišností, zatuchlostí a celkově nevlídnou atmosférou města (pravděpodobně stejně jako Camus), proniká do temných spletí křivolakých pražských uliček, pronásledován mastnými ústy podivných obyvatel, nasládlým pachem českého piva a tesknými zvuky tahací harmoniky. Camus svůj první román čtenářské veřejnosti
zatajil. Věděl lépe než kdo jiný, že pro něj není víc než odrazovým můstkem k textům zásadnějším. Dnes však Šťastná smrt nabývá na významu z hlediska literárněhistorického, k čemuž vydatnou měrou přispívá i zasvěcený doslov Evy Beránkové, nahlížející na postavy a děje v širších souvislostech.

Magdalena Wagnerová

Valtr Komárek

Kronika zoufalství a naděje II

Academia 2005, 556 s.

Paměti revolucionářů bývají buď zajímavým počtením, přiznávajícím chyby revoluce a důvody nezdaru revolucionářova snažení, nebo sentimentální sebeobhajobou, bůhvíproč předstírající literaturu. Ukažme si, proč je Komárek špatným spisovatelem se zajímavými zkušenostmi. Druhý díl jeho pamětí (nedejme se odradit „literární” stylizací knihy a jejího hrdiny Valtra „Bergra”) začíná v Československu upadajícího stalinismu, pokračuje ve společnosti Che Guevary na Kubě a vrcholí událostmi kolem stranických prověrek po bratrské pomoci na začátku 70. let. Je celkem jedno, které příhody se staly samotnému Komárkovi a které jeho nejbližším soukmenovcům. Třeba záchrana doktora Štrougala před sebevraždou slovy „Tak vidíš… svědomí máš čisté” proložená scénickou poznámkou „Valtr zvedl sugestivně hlas” neukazuje jen humánní hrdinský sentiment autora, ale i meze Komárkova „literárního“ jazyka: jedno klišé střídá druhé, mravní rozklad jde ruku v ruce s leskem
poloprázdné láhve tuzexové whisky a už se po hladké ploše stolu sune láhev plná a upíjí se mlčky. Přesto ale kniha za přečtení stojí – Komárek vědecky řídil hospodářství v 50. letech, pak v 60. letech na Kubě, humanizovaně reformoval v roce 1968, před rokem 1989 i po něm. Že to na pět pokusů nevyšlo, v podání autora neznamená, že teď nebude premiérovi radit užitečněji. A nějaká ta literární chybka se u skutečně velkého snu jaksi lidsky odpustí.

Ladislav Čumba

Rudolf Bernet, Iso Kern, Eduard Marbach

Úvod do myšlení Edmunda Husserla

Přeložil Petr Urban

Oikoymenh 2004, 290 s.

Na rozdíl od Patočkova Úvodu do fenomenologického díla, jež se snaží být především vstupním zasvěcením, se trojice významných fenomenologů věnuje fenomenologii v několika tematických blocích, pomocí nichž předvádějí Husserlovo myšlení v procesu tvorby i ve výsledcích. Tento úvod čerpá nejen z vydaných husserlian, ale opírá se i o archivní, ještě nevydaný stenografický materiál. Autoři poukazují i na úskalí a meze Husserlova myšlení. Výklad sleduje nejen chronologickou linii jeho díla, tedy od Filosofie aritmetiky (včetně Fregeho reakce) až po pozdní Krizi evropských věd, ale v deseti oddílech mapuje vývoj Husserlova zápasu emancipace od psychologismu k pozdním analýzám Lebensweltu. Cennou součástí knihy je i přehled Husserlovy pedagogické činnosti a bibliografie včetně rozvržení husserlian do jednotlivých svazků i důležitá sekundární literatura (zde snad mělo být zmíněno, že jde o selekci, i na základě jakého klíče
byla vybrána). V diskusi o tom, zda je možná fenomenologie po Husserlovi, respektive které stránky jeho díla ztratily v současném myšlenkovém světě svou relevanci, kniha ukazuje, nakolik je možná fenomenologie v Husserlově původním rozvržení. Kromě metodického zasvěcení do fenomenologie se tudíž čtenáři může zjevit i étos Husserlova tázání, který vrací vážnost otázkám, z jejichž kladení se naše doba lehkomyslně vyvléká.

Michal Janata

Jaroslav Krejčí, Olga Vodáková

Křesťanská Levanta – blízkovýchodní cesty křesťanské zvěsti

SLON 2006, 140 s.

Levantské křesťanství je podstatně méně frekventovaným tématem než křesťanství západní (katolické i všechny protestantské denominace) i východní (ortodoxie byzantská i následnicky ruské pravoslaví), respektive je málokdy chápáno jako samostatný fenomén. Syropalestinská oblast, jež zahrnuje v nejsevernějším výběžku Arménii a v nejjižnější části Etiopii, popřípadě dokonce Núbii, je tematizována spíše jako zárodečná oblast křesťanství vůbec. Ještě méně obvyklé je metodické uchopení Jaroslava Krejčího (podíl Olgy Vodákové je pro mne nedešifrovatelný). Krejčí se totiž hlásí k Arnoldu Toynbeemu a používá i jeho syntetizující metodu. Proto z knihy zřetelně zaznívá mohutné echo heroických dob evropského historismu. Velkolepé syntézy Toynbeeho nebo Charlese Edwarda Trevelyana jsou (bohužel) minulostí, nicméně právě syntetizující heroismus Křesťanské Levanty ukazuje postupy, které v současné historiografii scházejí. Nepochybně jde o dílo
poučené historicky i teologicky. Autor umí vnikat v přejemné předivo věroučných nuancí, jež však na sebe braly leckdy brutální podobu dobových zápasů o konečnou podobu dogmatu. A nebyl by ani žákem Toynbeeho, kdyby nenačrtl siločáry šíření různých věroučně i kulturně odlišných větví raného levantského křesťanství až po jeho střet s islámem a jeho následnou přeměnou v náboženství vědomé si zcela odlišného monoteismu.

–mj–

Břetislav Horyna

Dějiny rané romantiky – Fichte, Schlegel, Novalis

Vyšehrad 2005, 453 s.

Z knihy českého filosofa se dozvíme, co znamenala potřeba romantizovat svět, který dlouho podléhal novověkému racionalistickému odkouzlení skutečnosti. Aby se skutečnost znovu zakouzlila, hledali romantikové nový typ myšlení, mytologie, básnění i náboženství. To vše se autorovi daří v postupných krocích odhalovat. Znovu tak plasticky ožívá poetický svět tajemna a zázračného dobývání původní krásy. S patřičným vhledem jsou probrány základy Fichtovy, Schellingovy a Schlegelovy filosofie, aby se snáze uchopilo snažení básníků a myslitelů Novalise a Hölderlina. Po vládě apollinského principu s jeho pevně stanoveným logickými, technickými a vědeckými pravidly přichází Hölderlin se znovuoživováním principu dionýského. Dionýsos a dionýská obrazotvornost má probudit člověka a vlít do jeho žil nový život. S proměnou jednotlivců pak může přijít i přerod světa, může dojít k jeho obnově a k znovuzrození člověka, který
je opět s to přibližovat se jednomu, nekonečnu a čirému zdroji bytí. Jedinec může zase dosahovat plné jednoty existence a naplňovat se původním tvůrčím vzmachem. Individuálnost jedince se v aktu transcendence spojuje se světlem bytí. Život se začíná vnímat jako dar – a tvář „otce“ se k nám v naší opuštěnosti přivrací. Vyzdviženo je Novalisovo pojetí tvůrčího génia a makroantropa, člověka z hvězd. Hezky a poučně napsaná kniha obsahuje i autentické myšlenky romantických myslitelů.

Jiří Olšovský

Miroslav Štochl

Teorie literární komunikace

Akropolis 2005, 220 s.

Dekonstrukce postihuje slabiny jazyka a textu – taková věta charakterizuje úroveň a styl knihy Miroslava Štochla. Ve své práci usiluje o eklektickou syntézu strukturalismu, kulturní antropologie a filosofické analýzy. Vnitřně je Štochlova kniha zamýšlena jako úvod do estetiky literatury a má ambici stát se vhodnou příručkou k přípravě na přijímací zkoušky na humanitně zaměřenou vysokou školu nebo pomůckou pro orientaci v rozmanitých proudech literární vědy. Podstatnou část Štochlových úvah tvoří definování vztahu mezi literaturou a filosofickými kategoriemi, například teorií, lingvistikou, hermeneutikou, kulturou a ideologií. Ke Štochlovým reflexím univerzalistických teorií lze podotknout: marxistická teorie svými ideologickými proklamacemi a redukcí díla na hmotný statek přes jeho duchovní podstatu – vnitřní uměleckou ideu – degraduje na tupou hmotu a tímto omezením činí z umění posluhu moci. Feministická teorie akcentem na
sebepotvrzení žen vůči mužům dává sympatickým způsobem v potaz způsob, jak se tvůrce vyslovuje k obecné problematice. Etnická teorie vysvětluje dílo z etnické příslušnosti jeho tvůrce. Příručka uvádí do problematiky současné literární vědy a popisu textu, je krokem za prosté čtenářovo „líbí – nelíbí“ a poskytuje mu intelektuální výbavu na zvídavé „proč?“.

Vilém Kozelka

Oldřich Fejfar, Pavel Major

Zaniklá sláva savců

Academia 2005, 278 s.

Dnes již sotva koho mohou oslovit vyhynulí třetihorní savci. Ty tam jsou doby, kdy se zasmušilými pláněmi starodávné Země šinula mohutná Deinotheria či obludná Coryphodontoidea s prakočkami Nimravidy v patách. Čtenář si povzdychne nad knihou zabývající se faunou dávno zmizelou; její kosmaté kožichy neoblékne a šťavnaté flaksy neokusí. Anebo snad ano? Sibiřští Jakuti činili sošky z nalezené mamutoviny a masem zmrzlých mamutů krmili své psy a v čase hladu i sebe. První obyvatelé Ameriky zase lovili pralvy – ostatně lvi žili ještě v historické době na Peloponésu, kde se do jejich kůží odíval hrdina Héraklés. Filosoficky zajímavý je fakt, že dle autorů neprošli vývojem pouze zaniklí třetihorní savcové, ale i jejich rekonstrukce! Snad je to konjunkturální záležitost, že Zaniklá sláva savců vychází po retrospektivní výstavě malíře Zdeňka Buriana – trampa, průkopníka „americké retuše“, mistra olejomaleb a ilustrací k dávným i současným
věkům. Žel, o ilustrátorovi – akademickém malíři Pavlu Majorovi takový kompliment stěží zazní. Jeho akvarely a kresby se soustředí pouze na figury (a to jen zčásti), pozadí je odflinknuté, že o něj divák zrakem sotva zavadí, a zcela chybí vedlejší detail. Figury působí, jako by visely ve vzduchu. Nestíhal termín? Anebo to měla být akademická omalovánka? Vyhynulí savci mlčí.

–vk–

François Bluche

Za časů Ludvíka XIV.

Přeložil Josef Kšír

Argo 2006, 294 s.

Kniha francouzského odborníka na „starý režim“ má podtitul Král Slunce a jeho století. Nezabývá se výhradně osobou slavného panovníka, ale především životem ve Francii za jeho dlouhé vlády (1643–1715). Jeden z nejmocnějších francouzských králů je dodnes ideálním ztělesněním absolutistického panovníka, který ovlivňoval doslova vše ve Francii i v celé Evropě. Doba Ludvíka XIV. nebyla však jen dobou rozkvětu umění, architektury, hudby a literatury, ale i dobou nepřetržitých válek a pronásledování protestantů. Autor se nevyhýbá ani těmto temným stránkám a obraz doby v jeho knize plasticky vyvstává. Seznámí čtenáře se všemi vrstvami tehdejší společnosti: od krále a jeho rodiny přes dvorskou a ostatní šlechtu až po život ve městě a na venkově; ukáže životy umělců, duchovenstva, vojáků, měšťanů, řemeslníků i rolníků, nechá nahlédnout do světa ponížených, odpadlíků a vyděděnců; ve zkratce načrtne tehdejší život „od kolébky do
hrobu“, poměry v provinciích, úroveň vzdělávání i úsvit osvícenství. Jak autor v závěru říká, měl dvě možnosti: „pokusit se říci všechno (…), nebo dát přednost určitému počtu příkladů a nabídnout publiku svůj náčrtník“; vybral si druhou cestu a jeho „náčrtník“ je informačně bohatý a čtenářsky přitažlivý.

Milan Valden

Host 3/2006

Rozhovor s básníkem Vítem Slívou v březnovém čísle Hosta provětral mou, k zimnímu spánku uloženou fantazii. Jak asi probíhá takový hovor šéfredaktora s klasikem, který kolem sebe shromáždil básnickou družinu, jak stojí v úvodu textu? (Šéfredaktor by mu rád říkal Mistře, ale básník mu blahosklonně nabídl tykání, a tak může šéfredaktor do úvodu napsat jen cosi o pozoruhodném procesu básnického zrání a svérázném navazování na holanovsko-halasovskou tradici.) Představuji si to tak, že Miroslav Balaštík s mírnou, avšak stálou úklonou pokládá bardovi uctivé otázky a po každé jeho sentenci mu dolévá víno. Básník se pak přizná třeba i k narcismu, ale tak nějak sympaticky, že se na něj ani nelze zlobit. „V obecném smyslu je každý básník romantik. A pro racionalistu pošetilec, blázen nebo přímo hlupák,“ říká Slíva, což mi evokovalo jiného obyvatele stejného domu na Kampě, který také rád pronášel podobná moudra. Březnové číslo se dále
zabývá vztahem literatury a rozhlasu. Při čtení bloku textů jsem si připadal jako mezi pozůstalými, kteří se usilovně snaží předstírat, že jejich příbuzný není klinicky mrtvý. O veřejnoprávním rozhlasu mluví redaktorka brněnské redakce Alena Blažejovská a přirovnává ho k Českým dráhám („Má úžasnou atmosféru […] je to věc fandovství…“). Host také otiskuje česky dosud nepublikovaný esej Milana Kundery Improvizace na počest Stravinského, který je opravdu výtečný.

–kt–

Český atheismus – příčiny, klady, zápory

Eman 2006, 88 s.

V útlém sborníku příspěvků z kursu pro kazatele Českobratrské církve evangelické se čtrnáct odborníků pokouší přispět svými názory do diskuse k otázce, jak se to má s českým ateismem – s příčinami jeho širokého rozšíření u nás. Referáty mají různou podobu, od kázání, vyjadřujících spíše lakonicky pevnou víru a nepřistupujících na jakoukoli diskusi (farářka Rut Brodská), po vědečtější pojednání, plná tabulek (publicista Petr Pabian). Většina příspěvků vychází z rozdílných východisek, a tak je zajímavé sledovat směřování myšlenek. Co, a zda, mají společné, jestli se na něčem shodují, zda přijímají ateismus jako samostatnou kategorii či ne, nebo jaký je podle nich jeho vztah k pohanství a křesťanství. Jeden z článků například dochází k tomu, že v české společnosti nedošlo k úspěšné, plné christianizaci, takže zde žijí povětšinou pohané s jakousi představou nadpřirozena, kteří přejali pouze povrchní,
zdětinštělou verzi křesťanství, odmítají náboženský systém a organizované náboženství obecně, a tudíž se zde také ani ateismus neměl šanci rozvinout. Pabian to dokládá grafem, kde ukazuje, že ke křesťanství se hlásí devět procent lidí, k ateismu jedno a pak zůstává nejasných a nezařazených devadesát procent. Nejoptimističtější je kněz Tomáš Halík, který přichází s myšlenkou, že se může jednat jen o existenciální druh ateismu, který má ve víře nezastupitelné místo, o temnotu, která předchází druhé konverzi.

Markéta Hofmeisterová

Cormac McCarthy

No Country for Old Men

Alfred K. Knopf 2005, 320 s.

Tématem McCarthyho knih je onen těžko definovatelný prostor planin, které se rozkládají ve středu amerického kontinentu, v němž spíše než duch zákonů a demokracie panuje vyhrocený individualismus a právo silnějšího. Hrdinou románu je texaský šerif Bell, spíše pasivní pozorovatel okolního dění než aktivní ochránce práva. Stát Texas hraničí na jihu s Mexikem a málo obydlené planiny poskytují ideální útočiště pašerákům a překupníkům drog. Po jedné nevydařené nelegální transakci zůstanou na místě ležet mrtvoly, balík heroinu a kufřík s několika miliony dolarů. Vábení peněz neodolá jistý Llewelyn Moss, lovec antilop a veterán války ve Vietnamu. Moss si uvědomuje, že když peníze vezme, udělá největší chybu svého života, ale zároveň doufá, že se mu povede uniknout pronásledovatelům. V patách je mu nejen šerif Bell, ale hlavně bývalý agent ze speciální jednotky Wells a vyšinutý vrah Chigurh. Příběh postupně dospěje do strhujícího finále,
v němž si šerif musí ujasnit, co všechno by měl na tomhle světě stihnout, než jej jeho osud dožene. McCarthyho styl vyprávění je založený na dialozích, v popisech krajiny i akce je střídmý, čímž si od kritiky vysloužil přirovnání k mistru úspornosti Ernestu Hemingwayovi. Jeho romány jsou zároveň až filmově akční; o tom nakonec nejlépe svědčí fakt, že právě tento román si vybrali bratři Coenové za námět ke svému dalšímu filmu.

Richard Olehla

odjinud

Historii filmových práv na román Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále (poprvé v Edici Petlice 1971) zrekonstruovala – s citací z Hrabalova dopisu režiséru Karlu Kachyňovi z července 1996 – Kamila Klausová v Týdnu č. 12/2006.

Nový románViktora Fischla Vy, soudci athénští (Paseka 2005), autorův první (!) historický román, recenzovala v Roš chodeš č. 3/2006 Michaela Švábová. – Jako „hřejivé čtení, zejména pro krásné vyobrazení Sókratova manželství a jeho vztahů s přáteli“, ocenil Fischlův román Luděk Rychetník ve filosofické revui Distance č. 3/2005.

Na nařízenou „diskusi“ o hře Vratislava Blažka Kde je Kuťák? a následnou likvidaci Divadla satiry koncem roku 1948 zavzpomínala v Divadelních novinách č. 5/2006 v článku Byla satira, nebo nebyla? kritička Alena Urbanová, účastnice tehdejších dějů.

„Abnormálně šikovným kýčařem“ nazval Jaroslava Dietla v rozhovoru pro Katolický týdeník č. 9/2006 Vladimír Just. – Opakované reprízování Dietlova rozhlasového seriálu Doktor Marcus a jeho rod v Českém rozhlase kritizoval v již anoncovaných Divadelních novinách Petr Pavlovský.

Na básníkaJosefa Jelena (* 1921), projevujícího se v letech 1969–70 v Rudém právu jako divadelní kritik pod pseudonymem Josef Otava, upomněla – aniž jej jmenovala – v Lidových novinách 16. 3. 2006 divadelní kritička Jana Machalická, rozčilená úrovní recenze Lukáše Jiřičky v Respektu č. 10/2006 o inscenaci Richarda III. v Národním divadle.

Vzpomínka Petra Fabiana na básníka Miroslava Červenku otevírá první letošní číslo Proglasu, literární a kulturní přílohy Revue Politika č. 2/2006.

O názor na „venkovský román“ Jiřího HájíčkaSelský baroko (Host, Brno 2005), který v anketě Kniha roku 2005 obdržel sedm hlasů (3. místo), se v Tvaru č. 5/2006 podělili Emil Lukeš a Milan Jungmann.

Na recenzní nezájem si nemůže stěžovat Věra Nosková. V Reflexu č. 10/2006 hodnotila její román Bereme, co je (Abonent ND 2005) Kateřina Svatoňová. – Na pochybovačnou glosu Ondřeje Horáka v Lidových novinách 17. 3. 2006 k oprávněnosti nominace Noskové na letošní cenu Magnesia Litera polemicky reagoval v LN 20. 3. t. r. Alexander Tomský.

František Knopp

Turecko

Hned několika nanejvýše aktuálními tématy se zabývá poslední číslo kulturního měsíčníku Birikim. Některé články se věnují takzvané kurdské otázce a možnostem jejího řešení (přiznání plných práv kurdské menšině, perspektivy kurdské autonomie atp.), další proměnami tureckého nacionalismu (autoři mluví o jeho postupné „westernizaci“, inspirování se nacionalismy v zemích Evropské unie) a část čísla arménské kultuře a historii v Turecku, přičemž se snaží o co nejrozmanitější pohledy na problematický vztah Turků a Arménů (jeden z článků napsal známý novinář a myslitel, turecký Armén Etyen Mahçupyan). Dva delší články se zaměřují na téma Islám a protestantismus. Ahmet Çiğdem mluví o tom, že turecká religiozita dostala během posledních desetiletí „protestantskou podobu“, která se projevuje zvláště mezi sekularizovanými vyššími a středními vrstvami. Ty podle něj zdůrazňují novou reinterpretaci některých tradičních zvyklostí
a obracejí se proti mnohým „ortodoxním“ tradicím a normám. Ali Yaşar Sarıbay se ve svém článku pokouší o nový výklad Weberovy známé teze o „kapitalistickém duchu“ protestantismu, který umožnil prudký hospodářský vzestup západoevropských zemí a Spojených států. „Důležitým nástrojem legitimizace vstupu kapitalismu do nezápadních společností vůči ,lokálním‘ reakcím, které jsou ztotožňovány s náboženstvím, je dnes snaha přesvědčit společnost, že stávající místní náboženství vlastně obsahuje silné prvky, které kapitalismus podporují,“ píše Sarıbay. Toto pojetí si podle něj dnes osvojila celá řada tureckých podnikatelů ze spíše tradičně založených středních městských vrstev, jejichž neutuchající ekonomická aktivita a finanční síla jim vynesla označení „anatolští tygři“. Právě v souvislosti s těmito vrstvami se mluví o „islámském protestantismu“. Jedna skupina podnikatelů ze středoanatolského, tradičně založeného města Kayseri se dokonce sama označuje za
„islámské kalvinisty“, píše dále Sarıbay. Vycházeje z tezí tureckého sociologa Sabri Ülgenera pak volá po nutnosti revize některých Weberových vývodů, zvláště jeho pojetí „asijských náboženství“ (a islámu – jako „náboženství válečníků“ – především) jako protipólu „ekonomické etiky“ a puritanismu protestantství. I když některé Weberovy analýzy nejsou zcela nesprávné, je nutno vymezit je časově a prostorově. Oproti „pouštnímu“ islámu arabských kmenů například ukazuje Sarıbay městský islám jako „náboženství obchodníků“ (obchodní aktivity, spravedlivé obchodní vztahy a rozvahu při podnikání podporují nesčetné koránské verše) a znovuoživení tohoto islámského důrazu na ekonomickou aktivitu v současnosti. Paradoxně lze tedy mluvit o vzniku „weberizovaného islámu“, islámu prodchnutého duchem protestantské etiky, uzavírá Sarıbay svůj text.

Petr Kučera

Příběhy z osmého obvodu

Turista chystající se navštívit Budapešť, dříve sídelní město už přes půl století neexistující říše, stále však proslulé někdejším veselým životem šlechty a množstvím národů, které v něm žily, se v osmém obvodu ocitne jen nedopatřením.

Pokud vystoupí na Východním nádraží, mohl by se v roztržitosti vydat některou z užších, žulovými kostkami vydlážděných a večer potemnělých ulic, které z pohledu chodce směřujícího do středu města odbočují ze široké Rákoczyho třídy doleva.

Nenajde tam ani historické památky, ani místní pozoruhodnosti, ani půvabné čtvrti. Oprýskané domy se zbytky původní výzdoby, o kterou se nikdo přes půl století nestará, ho lhostejně přivítají a lidé, které potká v průjezdech a na ulicích, mu budou připadat stejně tak lhostejní; snad až na podivné záblesky úzkosti v očích. Člověku tam není lehko u srdce, protože je to místo, z něhož je cítit utrpení, bolest, občas i ničemnost. Když náš turista projde spoustou ulic, přece jen narazí na velká náměstí plná stromů, protože osmý obvod se – na konci devatenáctého století – narodil jako prostorná a zdravá čtvrť, připravená poskytnout svým obyvatelům život na úrovni. Tehdejší urbanisté si ji představovali téměř jako ideální město a rozsáhlé plochy pečlivě rozdělili z hlediska funkčnosti. Na jednom okraji vybrali místo pro velký hřbitov, který se brzy zaplnil tisíci náhrobky včetně monumentálních hrobek pro „Otce vlasti“. Z dalších dvou
stran měly čtvrť lemovat široké třídy a hlavní budapešťské tepny – zmíněná Rákoczyho třída a jedna z okružních ulic, které začínají a končí u Dunaje. Čtvrtou stranu ponechali otevřenou, aby zbylo místo pro případné továrny, sklady či jiné obchodní využití.

Rozlehlé náměstí Kálmána Tiszy se zelenými trávníky a kamennými lavičkami uprostřed čtvrti se mělo stát jejím duchovním centrem díky budově Městského divadla, postaveného ovšem až o několik desetiletí později, které dnes patří k nejpěknějším divadlům v Budapešti a pojme více než dva tisíce diváků. Nedaleko náměstí zajišťoval všestrannou zdravotní péči nemocniční komplex tvořený domem z červených cihel a pozdější budovou s moderním obložením ze zelených kachlíků. V cihlové budově s impozantní věží a s výtahem, v němž jezdily kabiny dokola a říkalo se mu páternoster, jelikož připomínal obrovský růženec, sídlila Národní sociální péče. Věž nedávno strhli, protože byla na spadnutí.

Kousek od Tiszova náměstí architekti vytyčili další nezastavěnou plochu, budoucí Telekiho náměstí, které se díky vhodné poloze mělo stát tržištěm. Místo to bylo výhodné jak pro obchodníky přivážející zboží zvenku, tak pro zákazníky, kteří bydleli poblíž středu Budapešti. A právě tohle druhé náměstí mělo v průběhu desetiletí vstřebat celou okolní část nového obvodu a poznamenat ho způsobem, jehož by se žádný ze slovutných projektantů budoucí Budapešti nikdy nenadál. Tržiště totiž přilákalo spoustu židovských obchodníků: vetešníků, prodavačů potravin a hospodských, vždy ochotných opít venkovany, kteří do města přijeli prodat zboží. Židé pomalu pronikali do tkaniva domů a usazovali se ve sklepních bytech a tmavých přízemních místnostech. Obyvatelé vyšších pater – měšťáci, zchudlá šlechta, staromilci, patrioti a rentiéři – brzy utekli a nově příchozí si luxusní činžáky s rozlehlými byty, květinovými vlysy, štukami a sochami na fasádách
přizpůsobili vlastním potřebám. Byty rozdělili přepážkami a žili v úlech, sestávajících z malých jednopokojových bytečků bez pohodlí a sanitárního zařízení, které už každý, kdo si sám sebe trochu vážil, považoval ve městě za samozřejmost. Židovští obchodníci se ze suterénů časem vyšplhali až do nejvyšších pater.

Na počátku dvacátého století křesťanské éry už v osmém obvodě bydlely desítky tisíc Židů a Cikánů, dvou zavrhovaných menšin Rakousko-uherské říše, a tržiště na Telekiho náměstí se stánky a kiosky na každém čtverečním metru, se stalo důležitým obchodním centrem a současně panoptikem bídy a lidského utrpení. Bídy a utrpení, které začínají tak záhy a jejichž konec je v nedohlednu.

Křesťané

Gój: tohle slovo Židé z osmého obvodu vždy vyslovovali se směsicí lhostejnosti a podezření. Říci o někom, že je gój, znamenalo přiznat možnost, že dotyčný je schopen udělat něco, co by žádný Žid nikdy neudělal – v negativním smyslu, samozřejmě. Jakkoli klidně bylo ono slovo vysloveno, v hlase se vždy ukrývala staletá nedůvěra a špatně utajená nevraživost, které byly, alespoň co se pamatuji, křesťany hojně opláceny.

Pokaždé, když došlo na trhu ke sporu mezi jedním z nich a prodavačem, byla narážka na „smrdutý Židy“ povinná. Jakmile přišla řeč na téma Židé, i ti nejtolerantnější z křesťanů se ptali: „Ale proč věříte v Mesiáše?“

Ale i v židovských rodinách osmého obvodu se našlo několik křesťanů vklíněných do jejich lůna a ještě více do domácího života jako cizí tělesa v žijícím organismu. U bohatších obcí by to asi údiv nevzbudilo: velcí židovští obchodníci na celém světě mají ve zvyku držet si křesťanské služebnictvo. Je to prostředek, jak obejít jisté zákazy předepsané vírou. V sobotu, například, není Židům dovoleno vykonávat žádnou práci, ani stisknout tlačítko u výtahu, zatímco křesťanská služebná může dělat vše potřebné: člověku nepatřícímu mezi vyvolený národ respektování či nerespektování těchto příkazů ani neprospěje, ani neublíží.

Důvodem přítomnosti křesťanů v židovských domácnostech osmého obvodu bylo ale něco jiného. Co se týče náboženských nařízení, jakákoli ortodoxie vymizela možná už o více než generaci dříve. Ne povinnosti vyplývající z víry, ale malé kompromisy, pozornosti, výhody a obchody stály za vzájemnými kontakty Židů a křesťanů.

Otto Jakabffy, zchudlý šlechtic z Transylvánie, uzavřel po velké hospodářské krizi sňatek se Selmou Grünovou. Byl to pohledný, klidný a tichý muž: opak šlechtice, jak jej vidělo maďarské židovstvo, jelikož šlechta, špička národa, si nemohla rozumět se spodinou země – párii, tvořenými nikoli bohatými židovskými bankéři, ale malými řemeslníky a obchodníky. Šlechta a antisemitismus se staly v osmém obvodě synonymy od té doby, co se potlačení sto dní trvající komunistické republiky slavilo řadou zuřivých pogromů. Tehdy – v roce 1920 – na Židech z osmého obvodu nebylo spácháno žádné bezpráví. Ale z venkova sem pronikaly alarmující zvěsti o napadení celých obcí, vypleněných synagogách, znásilněných židovských dívkách. Na venkově byla pánem šlechta, černí andělé pogromů. A potom, u vlády byl admirál Mikuláš Horty na svém bílém koni: šlechtic mezi šlechtici. Až v roce 1944 si Židé přáli, aby Horty dál vedl zemi. Když admirál
vyhlásil separátní mír, na dvorech židovských domů se tancovalo a plakalo radostí. O pět hodin později velitel Hákových šípů Szallasy, který se dostal k moci za pomoci německé armády, veškerá tato opatření anuloval. Dalšího dne započala kalvárie pěti set tisíc Židů. Nebyl problém je identifikovat: už dlouho platil zákon, který jim přikazoval nosit na kabátě našitou Davidovu hvězdu ze žluté látky. Pro tlupy hákových šípů („usmrkanci“, říkávaly jim židovské ženy) bylo tudíž snadné je rozpoznat a naložit s nimi dle libosti.

Pan Otto nebyl ani s Horthym, ani se Szallasym. Už dávno ho nezajímalo víc než jistota každodenního chleba. Za všechno zaplatil pomalým odumíráním vnitřností. Hned po válce mu museli vyoperovat jednu ledvinu. O pár let později začala zlobit i druhá. Baronet se rozhodl to skončit. Vrhl se z nemocničního okna do zahrady a pád nepřežil.

Jeho místo zaujala Cikánka Manči, která právě v té době osiřela. Manči bydlela s otcem ve stejném činžáku jako Selma. Když se Manči dozvěděla, že její otec po záchvatu kašle padl uprostřed krčmy, kde hrál každý večer na housle, do kaluže krve, propukla v dlouhý, hlasitý nářek. Obrátila oči sloup jako posedlá ďáblem a celý den kvílela, křičela a spílala. „Co se mnou bude,“ bědovala a zmítala se na židli, na které ji museli držet dva sousedé z domu. Uklidnila se, když se dozvěděla, že se může ubytovat u Selmy Grünové. Té taková služka, bezmocná a ke všemu svolná, chyběla. Manči snášela ty nejhorší urážky a nejnepříjemnější příkazy. Vztek v sobě potlačovala mumláním cikánských kleteb. A když se jí někdo ptal: „Co jsi říkala?“ odpovídala: „Nic, abych chcípla.“ Manči se postupem času naučila i trochu jidiš a její nadávky se staly směsicí slovanštiny, maďarštiny, cikánštiny, nebo, jak se říká dnes, romštiny,
a hebrejštiny. Naučila se i průpovídky, které Židé používali mezi sebou: „Kéž bych chcípla, kéž by mě Všemohoucí potrestal.“

Ztloustla, protože poprvé v životě měla možnost jíst víc než do sytosti. Jako služebná musela plnit všelijaké povinnosti. Hlavní byla péče o tělo paní: centimetr po centimetru jí ručníky namočenými v lavoru s vodou umývala přetékající, ochablé tělo; nanášela jí na neustále zpocenou kůži pudr; ošetřovala jí křečové žíly na tlustých nohou; rozčesávala jí vlasy, které potom na šíji vázala do drdolu; navlékala ji do tmavých, obnošených šatů a přes ramena jí vázala šál. Každou neděli tak Selma, usazená v křesle, přijímala rodinu, která jí přišla projevit úctu.

U obou žen postupně došlo k neobyčejné směně, kterou může vysvětlit pouze důvěrnost těl a duší. Paní domu přijala za svou Cikánčinu pověrčivost a neklidnou gestikulaci kočovníků. Manči se vykrmila, i když nebyla tak tlustá jako její paní, a začala se zabývat malými kšeftíky.Když Selma onemocněla, Cikánka se o ni starala ve dne v noci – nepronesla při tom jediné slovo útěchy, ale také se od ní nehnula ani na hodinu. A když Selma zemřela, Manči vypadala jako její reinkarnace. Při pohřbu se mi dokonce zdálo, že Selma kráčí za vlastní rakví – natolik se Mančin obličej podobal jejímu, stejné zlostné vrásky, tvrdý pohled, strohý účes a vystupování.

Cikánka se usídlila v bytě po zesnulé, oblékala si i její šaty a pokračovala v obchodních stycích, které Selma udržovala s venkovany – směňovala látky, knoflíky a předměty denní potřeby za máslo, maso a vejce. Později začala obchodovat i s Poláky a Čechy, kteří přijížděli do města. Pokoušela se také získat si autoritu, které se Selma těšila u Cikánů, ale ti se jí vysmáli do obličeje. Vše se ukázalo při jedné hádce se sousedem, hráčem na kontrabas. Manči ječelanavlas stejně jako její paní mnohokrát předtím. Marně. Místo aby se vylekali, zasypali ji Cikáni nadávkami. Od té doby už s lidmi své krve, na které její podivuhodná proměna neměla účinek, nemluvila.

Julinka, chůva z ulice z Erdélyihoulice, dopadla ještě hůř než Manči. Celý život sloužila a nic jiného neuměla. Útěchu našla ve víře. Každé ráno v šest chodila na mši; o hodinu později, kdy Rácheliny děti vstávaly, už měla uvařenou bílou kávu. I v dobách, kdy by nikdo nedoporučoval chodit do kostela, zůstala oddána svaté Ritě, jejíž kaple stála nedaleko. Se Židy problémy ohledně víry neměla – i pro ně žádala požehnání svatých. Starala se, aby milosrdný Ježíš přijal i je. O večerech se uchylovala na půdu. Modlila se pod svatým obrázkem a pečlivě dbala o to, aby ho vždy ozařovala hořící svíce. O své minulosti nikdy nemluvila. S dětmi i světem měla vždy trpělivost a, na rozdíl od Manči, neměla žádné ambice. Tak se její dlouhé roky vytratily, aniž po sobě zanechaly stopu. Jako kdyby ani nežila. Jednoho dne, když kráčela zahloubaná po ulici, jí kola projíždějící tramvaje roztrhala tělo.

Ale nikdo neměl takovou smůlu jako Ludvík, nosič z tržiště. Oblečený do hadrů, se zplihlými kníry a očima neustále se lesknoucíma opilostí, Ludvík neuměl ani pořádně mluvit – souhlas i protest vyjadřoval chraplavým, neartikulovaným sípáním. Za pár halířů nosil na zádech zbytky drůbeže a zeleniny, které do města dovezli venkované. Po práci odcházel do krčmy.

Židé opilstvím pohrdali. A právě tím se ztroskotanci z plémě Davidova odlišovali od ztroskotanců mezi křesťany. Každé odpoledne se dělníci, nosiči, nezaměstnaní, prostitutky zdržovali v krčmách osmého obvodu: zakouřených a špinavých lokálech, kde sídlil smutek, nadávky a rvačky. Nikdy neprané záclony v oknech skrývaly před kolemjdoucími lidi, kteří sem přišli pít. Rozepře vzniklé u nálevního pultu se každodenně rozhodovaly na chodníku pěstmi a krví. Jedna taková krčma byla vzadu ve sklepě. I přes deset strmých schodů, které nebylo snadné zdolat s alkoholem v mozku, měli pijáci ten lokál rádi – cítili se jako v útrobách země, viděli se v pekle, už zatracení. Bylo jim jedno, že si při cestě ven natlučou nos. Ani se na to nepamatovali – zlověstná tma, keramické dlaždičky na stěnách – jako na záchodech – se hodily k hlubokému, nepřekonatelnému zoufalství, jež je svíralo.

Ludvíka se netýkalo ani zoufalství. Nic pro něj v životě nemělo cenu – byl, jako nějaký svatý, poslední bytostí osmého obvodu. Pro něj nebylo žádné peklo ani nebe, onen svět, domov, příbuzní, víra, sliby. Existovalo jen bolavé tělo tupené strádáním, velké a černé ruce, lesklé a zastřené oči a dny zabité alkoholem. Nic jiného. Židé jeho svatost, i přesto že to byli nevzdělaní a nuzní obchodníčci, jakýmsi zázrakem pochopili. Ludvík byl jediný křesťan, který měl právo vstoupit do synagogy o zvláště význačných příležitostech či na bar micva některého chlapce ze čtvrti. Stával v poslední řadě a s úsměvem pozoroval pódium, kde se četla Tóra. Zdálo se, že slovům pronášeným hebrejsky rozumí – možná právě proto, že jim nikdy rozumět neměl. Našli ho mrtvého jednoho zimního rána v rohu tržiště, přikrytého starým svrchníkem plným děr, s obnošenou, záplatovanou beranicí na hlavě.

Měl nejokázalejší pohřeb ve čtvrti. Za vozem taženým čtyřmi černými koňmi vyhrávala cikánská kapela, zaplacená Selmou Grünovou, smutné i veselé melodie. A za Cikány kráčeli Židé z tržiště, ženy zachumlané v neforemných zimnících, muži s klobouky naraženými až ke kořenům dlouhých nosů. Takhle se tedy nosič Ludvík dostal do svého příbytku: anonymního hrobu v nejodlehlejším koutě hřbitova v Kerepesově ulici. Aby se mu postarali o pohřeb ve velkém stylu, na to Židé ze čtvrti mysleli, ale aby mu na hrob pořídili kříž, na to opravdu ne.

Přeložil Šimon Daníček.

Tisíce možností Impresionistova světa

Indii, její dějiny i trauma anglické koloniální nadvlády popsal v literatuře Salman Rushdie, v osobě Hariho Kunzrua mu však vyrůstá zdatný nástupce. Jaké je být Britem druhé kategorie, ví Kunzru až moc dobře. Nic na tom nemění ani fakt, že se v Británii narodil a prožil celý život, pochází z finančně relativně dobře zajištěné rodiny chirurga a zdravotní sestry a studoval na Oxfordské univerzitě. Jeho otec pochází z Kašmíru.

Hari Kunzru je v mnohém také podobný své vrstevnici Zadie Smithové. Dosáhl též obrovského úspěchu už svou prvotinou, na základě jediného románu se objevil na seznamu nejlepších mladých britských prozaiků agentury Granta a stejně jako Smithová, která má karibské kořeny, si všímá rasismu v západní civilizaci. Nejde mu o zjevnou nerovnoprávnost: urážky, nadávky, které na hráče černé pleti hulákají primitivové na fotbale, to všechno je ve slušné společnosti zapovězeno a tvrdě se trestá. Jde tu o rasismus skrytý pod slupkou politické korektnosti. Místo rasistického principu dělení lidí podle barvy kůže nastupuje méně nápadná diverzifikace podle majetku. Jinými slovy, bydlení v bílé čtvrti je vždycky luxusnější než ve čtvrti etnicky různorodé.

Rasismus v obou podobách, jehož oběťmi se často stávají potomci přistěhovalců z indického subkontinentu i z jiných bývalých britských kolonií, je i leitmotivem Kunzruova díla. Jeho protagonistům je vlastní křečovitá snaha vyrovnat se svým západním vzorům; někdy má na svědomí paradoxní situaci, kdy Ind je často „angličtější Angličana“. Takový je i protagonista románu Impresionista, typický pikaro (podtitul knihy se ostatně k dědictví formy, kterou nejlépe proslavil Cervantesův Don Quijote, hrdě hlásí). Je to hrdina bez domova, bez rodinného zázemí, život tráví na cestách a nejrůznějšími prostředky, z nichž řada by u anglického gentlemana došla opovržení, bojuje proti osudu. Za jeho početí může náhoda: povodeň způsobená monzunovým lijákem svede do jedné jeskyně anglického lesníka Forrestera, který pracuje v Indii na zalesňování holých horských svahů, a sirotka Amrítu. V kulise takřka biblických přívalů vody se pomilují,
avšak ani jeden se nedožije okamžiku, kdy dítě spatří světlo světa: Forrester utone v kalných vodách hned po milostném aktu, Amríta zemře při porodu. Sirotek (stejně jako prototyp Fieldingův Tom Jones či Dickensovi hrdinové) Prán-Nát je vychováván u prastrýce s tím, že jednou zdědí všechen majetek. Když ale Prán-Nátův příbuzný sejde bizarním způsobem ze světa (zemře na netradiční léčbu chřipky), je patnáctiletý floutek z minuty na minutu zbaven dědictví i domova. Zůstane mu jen vybledlá fotografie otce, na Inda nebývale bílá kůže a hlad.

Pohledný Prán-Nát záhy zjistí, že na ulici se uživit dá, ale je třeba něco obětovat. Projde první proměnou, na jejímž konci je z muže hidžra, muž v ženských šatech a s klientelou stejného pohlaví. Od té doby se Prán-Nát, nyní Rukhsáná a v pozdějších reinkarnacích postupně Clive, Hezoun Bobby a Jonathan Bridgeman, pohybuje neustále na pomezí dvou světů: je žena s mužskými pohlavními orgány, Ind s britskou tváří, Angličan, který úzkostně skrývá svůj původ, a nakonec bezejmenný kočovník, což je vlastně ztělesnění jeho životního údělu. Jeho činy ovlivňuje touha stát se Angličanem, příslušníkem nadřazené, vládnoucí, čisté rasy, a všudypřítomná náhoda, která byla i příčinou setkání jeho otce a matky. Díky ní se mu povede zbavit nedůstojného údělu hidžry, ona mu dodá i novou identitu, když zaujme místo (život) jiného člověka a konečně se stane Jonathanem, vytouženým Angličanem s prvotřídním vychováním
a oxfordským vzděláním.

V osobě Prán-Náta – Bobbyho – Jonathana se zrcadlí i ústřední konflikt Impresionisty, totiž rozpor mezi Británií a Indií, mezi impériem a kolonií. Britové vnucují svá pravidla Indům, ti se je snaží dodržovat, ale není jim to nic platné, do vyšší společnosti jim to stejně nepomůže. Angličan popíjí čaj, Ind má svou cibuli, jejíž pach se vznáší nad bombajským tržištěm i v koupelně Prán-Nátova prastrýce. Západní svět věří na dvě pohlaví, ale hlídač v indickém bordelu tvrdí Prán-Nátovi, že na světě existují tisíce různých. Britové nasazují proti domnělé indické anarchii jistý společenský systém (co na tom, že v Indii existoval propracovaný sociální systém kast dávno předtím, než bylo anglické království vůbec založeno) a svou nadřazenost utvrzují vědeckými poznatky – ale v Impresionistovi působí antropologické výzkumy reverenda MacFarlanea, v jehož misii Bobby v Bombaji bydlí, i oxfordského profesora Chapela, jehož
Jonathan doprovází na výzkumné výpravě do Afriky, směšně a neuvěřitelně. Mezi těmito dvěma extrémy stojí náš protagonista mnoha jmen, hybrid dvou kultur, vždy papežštější než papež. Teprve v Africe, kam zavítá jako člen expedice, si Jonathan uvědomí, jak pokryteckou úlohu hraje Západ v objevování a postupném zotročování jiných kultur. Na jedné straně vidí starost o ubohé divochy, jimž je třeba dát civilizaci, na straně druhé aroganci a brutalitu, když laskavý kolonizátor zjistí, že porobený kmen se své zaostalé kultury nechce vzdát. Hrubá síla v příběhu Impresionisty stejně jako ve skutečnosti vítězí a s ní lineární, historický čas západní civilizace. Komplikovanou tragédii přežívá jediný Impresionista, jenž očištěn od nánosu anglické civilizace a bezejmenný jede na velbloudu kamsi do dáli. V té chvíli v sobě objevuje cosi, co by se při troše dobré vůle dalo nazvat zenovou filosofií: na rozdíl od cíle putování, na nějž se hlavní hrdina
v duchu tradice západní civilizace soustředil po celý svůj život, na poslední stránce pochopí, že cesta může být cíl.

Kunzruův první román je románem idejí, což někdy až příliš určuje charakter hlavní postavy i zvraty jeho životního osudu. Hlavně je to však fascinující zážitek: čtenář se pohrouží do britské koloniální kultury počátku dvacátého století, trne hrůzou, že se tajemství původu hlavního hrdiny provalí v nejnevhodnější chvíli, a drží mu palce prostě proto, že je ze všech postav, které v Impresionistovi defilují, jediný sympatický. Kunzruova kniha invenčním způsobem volá po rovnosti ras a předestírá etické otázky, na něž západní civilizace dodnes nedokázala najít uspokojivou odpověď.

Autor je amerikanista, v současné době na stáži v New Yorku.

V nesnadno čitelném dění

Snad již název Koncová světla – tedy světla čehosi mizejícího – předjímá zvláštní neostrost, jíž se texty poslední básnické knihy Petra Halmaye vyznačují. Jsou prosty viditelného napětí, nemají hmatatelné hrany ani hroty, o něž se čtenář bezprostředně zachytává.

V rovině formy tyto převážně nerýmované, stroficky nepravidelně členěné básně postrádají rysy dramatičnosti. Veršové, většinou stejně dlouhé celky se překrývají s paratakticky spojovanými celky syntaktickými, syntax není rozvitá, rytmus volně plyne, sem tam se objeví parenteze. Lexikálně nevýbojný jazyk této, co do básnických prostředků (tropů i figur) uměřené sbírky nepoutá expresivitou; ani fikční svět nevyvstává ve výrazných konturách.

Autor svůj – popisovaný i evokovaný – svět ukotvil v každodennu, ve všedním, žitém, konkrétním prostoru. Halmayovy křehké obrazy působí unikavě; nejsou zavinuté do sebe, avšak nerozvinují se ostře určitým směrem. Význam negraduje, spíše se rozplývá (tím však není myšleno, že se vytrácí), závěrečné verše ho občas dokonce „usekávají“. Nereflexivní, pozorovatelské básně se neotevírají skrz konkrétní náznak, narážku či symbolickou paralelu, jejich otevřenost je uzavírá – v nich kladené dění působí natolik samozřejmě, že to vypadá, jako by neodkazovalo jinam než samo k sobě. Sbírka nepostrádá konkrétní dějové pohyby, vždyť jde o básně syžetové, situační (někdy se zdá, že situace jsou výsečemi nepřístupnými „v celku“), jejich tón je však převážně klidný. Dějové pohyby jsou navíc tlumeny tematizovanou neproměnlivostí. Na této neostrosti či unikavosti se také (a možná nejvíce) podílí typ užívaného obrazu. Úzce se v něm prolíná abstraktní a konkrétní,
určité kulisy jsou rozostřovány abstraktními motivy, jako by do nich stále padalo rozpouštějící světlo, i ve chvílích, kdy tento častý motiv není přítomen. Takové prolínání bylo přítomno i v předchozích sbírkách, v tomto ohledu Halmay ze svého stylu nevystupuje.

Jak je tomu s děním v rovině sémantické? Reflektující pohled (sebe)distancujícího se subjektu vysvléká zdání z hávu skutečnosti. Tato odhalující reflexe vytváří významovou osu sbírky. Verš z předposlední knihy Hluk „Navěky odděleni od podstaty věci…“ tak trochu předjímá sémantiku zejména první části Koncových světel. Subjekt neexistuje ve skutečnosti („Tohle nebyl náš svět./ Jenom v nás vířil svými úlomky –/ byli jsme jeho zrcadlový odraz.“), jeho pohled skutečnost maže – vidí ji (mnohdy v retrospektivě) jako falešnou, iluzivní, neopravdovou, simulovanou („Studené světlo reklamy/ padá na naše hlavy./ Studené světlo večerního města…//…// V mrazivém svitu/ vypadáme jak nazí.// Když zvuky televize z otevřených oken/ tu ještě stále imitují život,/ zatímco větve obrovitých stromů/ skřípějí v planém, aprílovém slunci.“). Jako by před ním sama skutečnost ležela jako „nepoznaná bytost“. Je snad bytí v mýtu („Byli jsme stále
obyvateli mýtu;/ neměli jsme však o tom ani zdání…“) právě bytím v této iluzi? Prostřednictvím reflexivní distance se však z mýtu vystupuje. Později pak (finální oddíl Bylo až nesnesitelné vidět zas sebe sama) realita přestává mít iluzivní charakter, o tom, stane-li se zřetelnou či nezřetelnou, rozhoduje způsob, intenzita jejího vnímání: „Za okny pohyb –/ jako by právě pohyb/ vytvářel pocit této skutečnosti.// (Ale i výhled do dvora/ je hoden pozornosti./ Dál věci žijí vlastním životem…)// A o co ostřejší je dnes kresba tvých rtů,/ když lžička z alpaky zazvoní ve tvých prstech/ o oslnivě bílý okraj šálku.“ Ne vždy je ale dění racionálně uchopováno; někdy volně protéká textem, volně se v něm rozprostírá. Tehdy nemá sdělovat, ale unášet, rozechvět, jemně se zmocnit.

Poslední sbírka z dosavadní autorovy tvorby v mnohém vybočuje. Texty Strašné záře ani Bytosti nepůsobily komorně, byly plné dramatického dění. I v nich bylo zřejmé, že Halmay není básníkem komplikovaných metafor a ornamentálních obrazů, že své psaní ukotvuje ve všedním prostoru. Básně však obsahují zřetelné napětí, což bylo dáno zejména jejich vnitřní heterogenitou: do žitého prostoru pronikaly apokalyptické vize, mytické obrazy, fantastické i reálné se odehrávalo pospolu. To víceméně platí také pro básně Hluku, ačkoliv vykazují jinou fakturu.

Texty Koncových světel jsou naproti tomu homogenní. Významové dění je přítomno, je ale neostré, tlumené a jako celek nejednoznačné. Tato poezie není zahrocená, napětí, vytvářené výše uvedenými kvalitami, se skrývá hluboko pod povrchem. Svým tónem Halmay v poslední sbírce překvapil. Zabydlel se v jiném modu – podařilo se mu vytvořit podmanivou, dráždící jednotu.

Autorka je bohemistka.

výpisky

ZJEVENÍ

Čtyřicet let na jedné adrese

Činoherní klub si nemůže stěžovat na nedostatek teoretické reflexe, vždyť jedním z jeho zakladatelů je soustavně publikující a o ČK trvalé svědectví vydávající Jaroslav Vostrý, dramatik a dramaturg, režisér, teoretik a pedagog, který své mateřské scéně věnoval mimo jiné zásadní text Činoherní klub 1965–1972, vydaný v roce 1996.

Výpravná monografie, která se ke čtenářům dostala poté, co byla na scéně ČK slavnostně pokřtěna otci-zakladateli – k nimž kromě výše zmíněného patří také režisér a herec Jan Kačer a především režisér a dramatik Ladislav Smoček –, je otevřena i širší laické veřejnosti a věrné diváky potěší zejména nesmírně kvalitní fotodokumentací. Ale podívejme se na ten rozsáhlý svazek podrobněji.

Přes recenze ke vzpomínkám

Publikace má z pochopitelných důvodů za cíl danou instituci oslavit a představit ji v co nejlepším světle – v případě ČK naštěstí není třeba takový obraz příliš deformovat. Tato klubová scéna vznikla v polovině šedesátých let jako jeden z průvodních jevů vlny takzvaných malých divadel – ale v mnohém se od nich odlišovala. Historický kontext a zejména srovnání s podobnými, a přece jinými divadly téže doby – Divadlem za branou a Divadlem Na zábradlí – přináší inspirativní pohled na tehdejší divadelní, ale vlastně i dramatickou a dramaturgickou mapu Prahy. Zatímco s DZB svůj osud spojil dramatik Josef Topol, DNZ mělo „svého“ Havla a ČK Ladislava Smočka a také Jaroslava Vostrého a Alenu Vostrou. Tehdejší sepětí autorů a divadelních scén se v jistém smyslu opakuje také dnes, je tedy pozoruhodné sledovat, v jaké podobě tento (logický) fenomén existoval před čtyřmi desítkami let.

Vedle materiálů týkajících se vzniku ČK (zejména citace z dobového tisku, rozhovorů atd.) publikace důkladně mapuje šťastné období do roku 1972, jež skončilo čistkami v souboru a odchodem mj. Jaroslava Vostrého. Rokem 1965 a první inscenací, Smočkovým Piknikem v autorově režii, také začíná ústřední část svazku, pečlivý přehled všech inscenací, které se za tu dobu na jevišti ČK objevily. U každé najdeme inscenační tým a obsazení, datum premiéry a dostatek fotografií. K stěžejním inscenacím (zejména těm do roku 1972) redakce přidala též úryvky z dobových recenzí či relevantní pasáže ze zmíněné Vostrého knihy. Takový materiál je pozoruhodný pro pamětníka stejně jako pro diváky (a čtenáře) úplně mladé – pečlivě sestavený přehled slouží jako galerie dobově relevantních jmen všech tvůrčích divadelních profesí a zároveň je poutavým dramaturgickým přehledem či inspiračním seznamem. Dramaturgii ČK v letech po Vostrého odchodu se,
pokud vím, v publikaci nikdo soustavně nevěnuje, přitom by takový text byl jednoznačným přínosem.

Další klíčovou část knihy tvoří kapitola Texty o Činoherním klubu. Prvním opět přispěl Jaroslav Vostrý. V zásadě programový text, osvětlující „teze o divadle-textu“, slouží jako jakési slovníkové heslo, nejfundovaněji popisující princip a podstatu (a hlavně důvod) vzniku tohoto divadla. Dále jsou zastoupeni také pamětníci Milan Lukeš a Jan Císař, oba z pozice „moudých starců“, kteří vzpomínají na začátky ČK a své někdejší soudy uvádějí do světla současnosti. Jejich texty naštěstí mají přesah, takže přinášejí kromě pamětnické noty i nové informace; totéž se ovšem nedá říct o podobně laděném textu Aleny Urbanové, který v zásadě jen opakuje to, co už čtenář z předchozích stran ví. Takové opakování je ostatně bolestí všech podobných sborníků – každý z přispívajících se tu stručněji tu šířeji potřebuje vyrovnat s obecným úvodem, po němž teprve přichází jádro sdělení. Pustí-li se čtenář do knihy z gruntu jako do románu,
některé informace tak dostane víc než třikrát.

Novum do oddílu vnášejí pohledy z jiné strany, ať už jde o filmové postřehy Jiřího Cieslara nebo reference o ČK v normalizačních letech od Jana Koláře. Do sekce vzpomínek, nad níž člověk spíš přimhouří oko, se možná mohl přesunout text Martina Porubjaka o hostování Divadla na korze v ČK. V kapitole Řekli o Činoherním klubu totiž najdeme všehochuť nejrůznějších textů – od pozoruhodných, až dokumentárních statí (např. režisér Ivo Krobot) až po dvouřádková „vinšování“. Je snadné představit si výchozí zadání, s nímž se každý z několika desítek oslovených vyrovnal jinak, a ještě snazší je představit si nevděčnou redakční práci: do tohoto oddílu se nakonec zřejmě dostali všichni, a jejich texty se v mnoha případech stávají spíše svědectvím o tázaném než o vlastním divadle – i o něm se tu však dají najít nové informace, jen se zkrátka hůř hledají.

Součástí publikace je i pečlivý aparát – soupis všech inscenací, chronologicky sepsaná historie, vybraná bibliografie a několik textů o budově ve Smečkách. Jakkoli by se jednalo o rozšíření svazku dost možná o několik desítek dalších stran, velmi bych přivítala rejstřík přinejmenším personální.

O kontinuitě tvorby

Monografie o ČK je z materiálového hlediska nesmírně důležitá publikace, její význam je však podle mého názoru ještě širší. Přehlédne-li čtenář takto v kostce životní dílo (či alespoň jeho větší část) ústřední osobnosti, s jejímž jménem je Činoherní klub po celou dobu své existence neodmyslitelně spjat, musí se tázat po kontinuitě tvorby a právu na její svobodné rozvíjení. Či ještě jinak – v dnešní době se konají konkursy na ředitele a umělecké šéfy divadel na dobu z různých pochopitelných důvodů omezenou. Tvůrci přicházejí do příspěvkové organizace (kterou už ČK ovšem dávno není, na konci roku 2002 byl transformován na obecně prospěšnou společnost) a začínají realizovat svůj program, na nějž dostanou leckdy pouhé čtyři roky. Mají mít právo naplňovat své vize dále, anebo máme tak málo času, že po prvních neúspěších je potřeba vedení vyměnit? Po jak dlouhé době se úspěchy začnou objevovat, a co se za ně vlastně počítá? A co obava
ze stárnutí? Ladislav Smoček potvrdil – a je to tak mimořádné, že se tomu snad ani nechce věřit – že dokáže být integrální a vůdčí osobností několik desítek let. V posledních letech se obklopoval mladými režiséry, v ČK působil Michal Lang, dnes Martin Čičvák, režíruje herec Ondřej Sokol. Smočkova práce je odpovědí na otázku, zda lze v tvorbě zůstat věčně otevřený.

Dobrou noc a hodně štěstí

Hollywood je podle mnoha amerických komentátorů i podle některých zástupců velkých studíí v krizi, která se projevuje klesající návštěvností a vytrvalým produkováním bezduchých blockbusterů, soustředěných na efekt a rezignujících na jakýkoliv pokus o hlubší obsah nebo stimulaci intelektu, přičemž jedno souvisí s druhým. Argument o krizi (alespoň té umělecké) často doplňuje konstatování, že poslední dekáda, kdy se dalo v Hollywoodu hovořit o stylu a o názoru, byla sedmdesátá léta. Přičemž sestup odstartovaly Čelisti Stevena Spielberga a Hvězdné války George Lucase.

Letošní oscarový ceremoniál lze proto z jednoho úhlu pohledu vidět jako další pokus zvnitřku Hollywoodu o revitalizaci a o zlepšení vlastní reputace. Zpráva, kterou Hollywood vyslal v podobě nominovaných v kategorii nejlepší film, kdy spolu soupeřily (až na jednu výjimku) nízkorozpočtové, „nezávislé“ filmy Capote, Crash,Dobrou noc a hodně štěstí, Mnichov a Zkrocená hora, by se dala dekódovat jako: to, co nás zajímá a co nám není cizí, je kvalita a myšlenka. Hollywood víc než kdy předtím prahne po nových talentech. Snaží se vstřebat nezávislé společnosti, jako například Focus Features, která produkovala Zkrocenou horu, a spojit se s těmi, kteří by přinesli svěžest, ambice a inteligenci, ale na druhé straně by se zase příliš neodchylovali od standardů hollywoodského vyprávění. George Clooney představuje z tohoto pohledu přesně to, co Hollywood potřebuje. Zůstává
otevřený pro dvojí hru: reprezentuje nezávislost a novou generaci talentovaných tvůrců s autorskými ambicemi a zároveň je ochotný být součástí systému. Navíc naplňuje nostalgickou touhu po eleganci a stylu – nejen po tom filmovém, ale i po stylu hollywoodské hvězdy klasického střihu à la Clark Gable nebo Gary Cooper. Součástí systému je svou prací pro Warner Brothers Entertainment v komerčních filmech jako Ocean´s 11 nebo Dokonalá bouře. Tím, že je nezávislým hercem a v případě svého druhého filmu režisérem pro Warner Independent Pictures, zase dodává studiu kvalitu, vyjádřenou nejčastěji formou Zlatých glóbů, palem, medvědů, lvů či Oscarů.

Byznys jako obvykle

Dobrou noc a hodně štěstí, portrét části života a práce jedné z nejdůležitějších postav americké televizní žurnalistiky – Edwarda R. Murrowa a jeho boje proti demagogii senátora Josepha McCarthyho a Komisi pro vyšetřování neamerické činnosti v první polovině 50. let, není snímek vyrobený pro zisk (přestože ziskový je), nýbrž jednoznačně film natočený pro prestiž, kterou studiu rozhodně přinesl. A nejen studiu, ale právem i Clooneymu jako režisérovi.

Vzhledem ke svému tématu jde o opus výsostně americký. Mimo Spojené státy půjde zřejmě o snímek pro nepříliš početnou skupinu lidí se zájmem o historii televizní žurnalistiky, období „honu na čarodějnice“ nebo o vývoj režisérské a herecké kariéry George Clooneyho (jenž je společně s Grantem Heslovem autorem scénáře a zahrál si nejbližšího Murrowova spolupracovníka, Freda Friendlyho). Chybí mu i magnet v podobě přitažlivého hereckého jména. Murrowa ztvárnil nejen v Česku nepříliš známý David Straithairn. Přes výše zmíněné „handicapy“ je to dílo, které si rozhodně zasluhuje pozornost vzhledem ke způsobu, jakým propojuje své společensko-politické sdělení s vizuálním a narativním stylem.

Už v prvotině Zpověď nebezpečné mysli projevil Clooney zájem o osobnosti spojené se světem televize, ale tehdy ještě zůstal v bezpečí mixování autobiografie Chucka Barrise, humoru, akčního střihu, ironie, krimi a efektní vizáže, jejíž „trendy“ podoba je v přímé závislosti na množství použitých barevných filtrů a speciálních chemických procesů. Ve svém druhém filmu už byl z pohledu režijní osobitosti mnohem odvážnější a osobitější. Přičemž tvůrčí odvahou nemyslím fakt, že je film černobílý a věrný retrodesignu filmů čtyřicátých let, ale že v něm Clooney propojuje sociální dokument (archivní záběry McCarthyho a procesů), drama (s nádechem atmosféry subžánru o investigativních žurnalistech) a biografii zručně a efektivně, aniž by obětoval možnosti filmového časoprostoru.

„…protože strach je v téhle místnosti“

Film začíná pomalu, rozvláčně, téměř líně jako nálada, kterou vyvolávají tóny melancholického klavíru, scénou, v níž jsme ponecháni napospas bloudění v nejistotě – těkáme po desítkách tváří lidí přítomných v sále, jejichž rozhovory nebo hlasy jsou odstíněné hudbou, a nevíme, kdo je nepřítel a kdo spojenec. Následuje Murrowův projev před kolegy z branže o potenciálu a poslání televize informovat, vzdělávat a vychovávat lepšího občana, jež je mařeno soustředěním se na bezduchou zábavu a zisk. V době projevu už za sebou měl vyhranou bitvu s McCarthym a kolem sebe aureolu legendy. Byl prominentní figurou názorového hnutí uvnitř amerického televizního průmyslu v padesátých letech, které kritizovalo úpadek televize, její rezignování na programovou diverzitu a společenskou zodpovědnost či formování pohodlného konzumního diváka bez názoru… Jednu ze zásadních debat desetiletí učinil z této kritiky způsob, jakým tito kritici
propojili televizi, konzumní život střední vrstvy a politickou apatii. V příštím záběru se retrospektivně ocitáme v hektické intimitě televizního studia a redakce CBS, připravující zpravodajský program See It Now. Z rutiny denních porad vzejde klíčové rozhodnutí začít se věnovat kauzám spojeným s McCarthym, což je jádro filmu, jež se nežene kupředu akcí a rychlým střihem, ale téměř podprahovou dynamikou skrytých osobních dramat. Dramat odhodlání, nerozhodnosti, znovudefinování novinářské profesionality, strachu nebo odvahy vystavit se svým rozhodnutím zájmu McCarthyho vyšetřovatelů.

Stejně jako v sobě má dualitu osoba Clooneyho z hlediska dnešního Hollywoodu, má ji v sobě i Dobrou noc… z hlediska efektu, který vzniká na rovině synchronizace vyprávění, obrazové kompozice a režijního stylu. Na jedné straně je askeze scénáře – sevřený, nerozptyluje se životními peripetiemi hlavního hrdiny, odbočkami do jeho soukromí. Nerozmělňuje své nepatetické a nemoralizující sdělení o osobní odvaze, profesionalitě a inteligenci, ale systematicky mu všechno podřizuje (jako úlitbu a nabídku rozptýlení z toho, co někdo může nazývat monotónností, ale co já nazývám výrazovou soustředěností, lze vnímat motiv skrývaného manželství Murrowových kolegů).

Protože Patriot Act je v téhle zemi

Na první pohled se zdá, jako by se askeze promítla i do obrazu, jeho rámování a kompozice záběrů, což je ovšem iluze vyvolaná extrémně pomalým tempem. Film s ubíhajícími minutami bobtná před očima a přerůstá v ornament poskládaný z expresivních prvků: promyšleného prohlubování prostoru oddělováním zvuku a obrazu překážkou v záběru (scény rozhovorů za prosklenými stěnami redakce), zmnožením obrazových ploch (řada televizních obrazovek, přeostřování mezi televizí ukazující akci a skutečnou akcí ve studiu) a z polodetailů nebo detailů tváří. Těm dominuje prvek, který se naléhavě opakuje v závislosti na narůstající intenzitě televizní bitvy mezi Murrowem a jeho novinářským štábem a senátorem McCarthym: lehce do profilu natočený nekompromisní Straithairnův obličej, postupně zabírající celou plochu záběru. Snímání vytváří specifický efekt: jeho tvář jako by chtěla téměř „vypadnout“ ze záběru. Naléhavě se naklání do publika,
hovoří ke každému divákovi jednotlivě a zároveň ke všem jako k občanům zodpovědným za stav společnosti a za věci, jež se kolem nich dějí. Z novinářské legendy, kterou Murrow pro mnohé Američany a pro většinu amerických seriózních televizních žurnalistů je, dělá filmovou hvězdu nadživotních rozměrů.

Snímek George Clooneyho (sám autor je díky svému otci úzce spjat s prostředím televizního vysílání) zůstává nijak nezastíranou jednostrannou poctou Murrowovi – dělící linie mezi dobrým a zlým už nemůže být, možná k nesouhlasu historiků, jasnější. Tím, co ale nejvíc na napínavé lekci z půlstoletí staré historie přitahuje současnou Ameriku, rozdělenou názorem na Patriot Act, politiku George W. Bushe a způsob, jakým o ní referují média, jsou jasně čitelné rysy manifestu vyjadřujícího se kriticky k současnému společenskému kontextu, individuální statečnosti a televiznímu vysílání.

Autorka je stážistkou na New York University.

Jak chodit kolem horké kaše

Česká filmová teorie má podobný problém jako mnohé tuzemské vědní obory – stále se snaží vstřebávat podněty ze zahraničí a „dohnat“ tak čtyřicet let kulturní izolace. Stav je pochopitelně mnohem lepší než počátkem devadesátých let, pomalu se formuje nová generace filmových historiků a teoretiků, kteří běžně absolvují zahraniční stáže, konference a zásadní díla čtou v originále. Není jich však mnoho a pro kvalitní pěstování tradice oboru i hlubší a originální rozvíjení podnětů ze zahraničí je potřeba, aby základní díla světové filmové teorie existovala u nás v knižních překladech a byla běžně dostupná i širšímu okruhu čtenářů. K tomuto účelu vznikla mimo jiné v roce 1993 i edice Iluminace Národního filmového archivu, jejímž úkolem by mělo být tuto mezeru zaplnit.

Editoři a zároveň překladatelé titulu Tvořivé zrady, Petr Mareš a Petr Sczepanik, opatřili antologii zhruba stostránkovým úvodem, v němž čtenáře seznamují v historickém průřezu s nejdůležitějšími tendencemi a osobnostmi polského myšlení o filmu, které je – slovy polských badatelů – neprávem ve světě opomíjeno a kvůli jazykové bariéře izolováno. Cílem svazku tedy zůstává snaha přiblížit tyto myšlenky českému prostředí v určité kontinuitě a zároveň myšlenkové aktuálnosti. Vybrány jsou proto texty od devadesátých let výše, jejichž výběr sledoval dvojí tendenci – jednak představit témata a myšlenky inspirativní pro české prostředí a jednak vybrat nejpodstatnější směry a autory polského kontextu. Proto editoři knihu člení do čtyř částí. V první z nich shrnují tradičnější úvahy, které převažovaly v polském prostředí od šedesátých do osmdesátých let. Polské myšlení tehdy obecně tíhlo k strukturálně
pojímané sémiotice, jež filmové dílo vnímala jako autonomní strukturu a snažila se dobrat jakési základní „gramatiky“ filmu. Problémem ovšem byla přílišná generalizace filmového jazyka, která nebrala v úvahu jeho historické proměny a měla navíc tendenci být normativní.

Krize velkých teorií

Polským specifikem bylo budování široce pojaté filmové antropologie, která se oproti strukturální sémiotice snažila zapojit film do širšího, v tomto případě kulturního kontextu. Škoda, že editoři do sborníku nezařadili více textů týkajících se této, u nás nepříliš známé problematiky. Další části sborníku se pak zabývají léty devadesátými, která charakterizuje takzvaná krize velkých teorií (jakou byla vedle sémiotiky například psychoanalýza) a důraz na otázky spojené s filmovým vyprávěním, problematikou autora, čtenáře a vyprávěcích situací. Na ty je zaměřena druhá část, nutno ovšem podotknout, že v tomto směru polští badatelé spíše přejímali myšlenky tzv. wisconsinské školy, především teoretiků Davida Bordwella a Kristin Thompsonové. Dalšímu směru úvah devadesátých let se věnuje třetí část knihy – jedná se o novou filmovou historiografii, jež se na rozdíl od starších konceptů filmové historie zabývá dříve opomíjenými tématy, jako je raný film, dříve
minoritní filmové žánry (například v antologii zmíněné melodrama) či gender studies.

Hlavním těžištěm sborníku se však stává až čtvrtá a poslední část, která jediná by skutečně mohla nést název „tvořivé zrady“. Autorem tohoto termínu, který obecně označuje tendenci pro současnost zcela typickou, je francouzský sociolog literatury Robert Escarpit. Film se v posledních desetiletích stal postupně součástí širokého pole audiovize či „nových médií“ a již ho nelze vnímat odděleně. A nemůžeme ho už jako dříve analyzovat stejnými nástroji. Tvořivé zrady pojmenovávají právě odklon od zkoumání onoho „čistě filmového“ jinam, dnes zejména k audiovizuální kultuře. Je to však „zrada“ tvořivá, protože tato „nová média“ využívají některé typicky filmové prostředky a postupy.

Centrem úvah se stává jak dříve opomíjená popkultura (například reklama či talk show), tak i nové vztahy mezi slovem a obrazem. Jako nejoriginálnější z celé antologie hodnotím text Andrzeje Gwóźdźe nazvaný Ekrany světla, v němž polský badatel řadí film mezi jednu z forem „veřejného“ osvětlení, jakým byl kupříkladu ve 14. století ohňostroj, dále laterna magika, dadaistické experimenty, holografie a v poslední době videoart. Film vnímá autor v souladu s Paulem Viriliem jako „spíše veřejné osvětlení než veřejný obraz“ a zásadním důvodem mu je to, že „materiálem kinematografické projekce je rychlost světelné energie“ – neboli jinak řečeno: osvětlení je hlavním zdrojem projekce. Originální je tato koncepce nejen nevšedním úhlem pohledu na film (zájem filmologů se dříve soustředil především na zvuk a obraz), ale také čím dál aktuálnějším zájmem o různé podoby projekce, která se neomezuje pouze na projekční plátno kina. Typicky
polský pojem „ekran“ je obohacením českého prostředí, kde se tento pojem doposud nevžil. V našem prostředí spíše znamená různé projekční plochy, kterými v době intermediality může být i obloha (viz úvahy firmy Coca-Cola vepsat na oblohu své nesmazatelné logo) či poušť (existují firmy, které své logo promítají do pouště).

Polský talk a americká show

Inspirativní zejména v českém prostředí se mi jeví článek Wiesława Godzice Polský talk a americká show, který rozebírá typické rysy tohoto původně amerického žánru a jeho specifickou podobu v Polsku, jež se liší zejména společensko-politickým kontextem současného Polska. V talk show nastává zcela nová divácká situace – divák je do pořadu vtahován, je moderátorem oslovován, může se zapojit telefonicky nebo se show účastní přímo ve studiu při natáčení. Talk show už zdaleka není mezi filmology považována za přihlouplou zábavu, naopak obsahuje řadu zajímavých, zcela specifických situací. Především talk show (ale i u nás nyní tak populární reality show) ruší zavedené hranice mezi tím, co je soukromé a co veřejné, co je morální, normální, společensky přijatelné, apod. Příznačná jsou pro ni „freaks talks“ – moderátor si zve často osoby něčím vybočující, které diváky šokují svým vzhledem (v tom se podobá cirkusu či varieté
s trpasličími ženami a sloními muži) nebo chováním (pikantní jsou zejména sexuální úchylky). Talk show není však jen podívanou, ale i rozhovorem, při němž se divák současně identifikuje se zpovídanou osobou (zejména skrze situace či problémy), ale zároveň se od ní distancuje. Tím podle Godzice plní talk show roli terapeutickou i informační a moderátor se tu stává novodobým kazatelem, který v závěru pořadu moralizuje a snaží se diváky „vychovávat“. Polská talk show se v jádru dle Godzice podobá té americké, je však pro ni typické, že se neorientuje ani tak na osobu moderátora, jako spíše na téma, a to zejména proto (soudí Godzic), že v polském prostředí není taková tradice kultu hvězd jako v prostředí americkém.

Godzicův příspěvek, přímo podněcující české vědce k většímu zájmu o podobu výše zmíněných žánrů u nás, je však podle mého názoru jedním z mála důvodů, proč podobnou antologii v současné situaci vydávat. Nechci kritizovat práci editorů a překladatelů svazku – naopak, jejich antologie je příkladná a z dosavadních tří sborníků filmové teorie po mém soudu i nejpečlivěji zpracovaná. Moje pochybnosti nad knihou Tvořivé zrady míří spíše do řad pracovníků Národního filmového archivu a jeho nesystematického edičního plánu. Má otázka zní, proč vydávat nyní právě antologii polského myšlení, když se mi – při vší úctě k polským badatelům – jeví ve většině jako zprostředkovaná, přejatá z teorií angloamerických či francouzských? Proč nejprve nevydat překlady stěžejních prací francouzských a amerických vědců? Například projekt překladu klíčové a všude citované knihy Gillese Deleuze o filmu ztroskotal kdesi v polovině,
když NFA před lety vydal její první díl Film 1. Obraz-pohyb a k druhému dílu se už jaksi nedostal. Za zásadnější a pro českou situaci naléhavější bych považovala překlad prací již zmiňované tzv. wisconsinské školy, bez které je nemyslitelné dnes uvažovat o teorii vyprávění. Přeložit by se měly také francouzské texty – například Jacquese Aumonta či Rogera Odina – bez kterých je v podstatě nemožné jakkoli rozvíjet myšlení o filmu a audiovizi. Pokud vím, překlad slavných Dějin filmu Davida Bordwella nakonec převzalo Nakladatelství AMU, které je nuceno nekoncepčnost nakladatelství NFA suplovat. Místo toho NFA za téměř 15 let své existence vydal zatím především výbory z českých prací, které byly i bez toho všeobecně dobře dostupné a na vydání mohly podle mého názoru počkat. Tvořivé zrady jsou zkrátka typickým příkladem „strategie“ NFA, jak chodit kolem horké kaše.

Autorka publikuje v časopise Cinepur.

Čas a snění

galerie

V letech 1989 až 1990 se Martin Mainer věnoval převážně zobrazování jakýchsi pekel či pekelných nebes. Jejich inventář tvořily figury a tváře vynořující se ze tmy, létající na červeno- nebo černohnědých nebesích nebo jakoby v podzemí, v těžkém plápolavém světle ohně. Na veřejnosti se s takovými pracemi představil v revoluční době pod zbořeným Stalinovým pomníkem v Praze. Nebyl za nimi cítit ani tak svět existenciální tíhy, jako spíše vizionářská hloubka a naléhavost a Mainerova nepředstíraná chuť k inscenování tmavých, bravurně podaných zázraků. Evokují Michelangelův poslední soud a často i váchalovský smích a Blakeovu fantastickou pohádkovost. Od této trojice neupustil Mainer ani
v letech 1991 až 1994, jen výtvarně a obsahově rozšířil svůj repertoár.

S nesmírnou zvědavostí, chutí k experimentu a vědomím, že vše se dá zvládnout, hnaný nutkáním po poznání, potřebou jít ve všem až na dno, objevoval stále nové a nové světy. Mistrovský kousek vytvořil v roce 1991 v Stedelijk Museu v Amsterdamu, kde v průběhu dvou týdnů namaloval staromistrovskou technikou barokní katalánský mariánský oltář, plný andělů a svatých. Obrovské rozměry – 5 x 11 metrů – a časová tíseň si vyžádaly široké štětce a časté malování tří barev jedním tahem. Ve stejném roce objevil na van Eyckových kobercích v Gentu fantasmagorickou sílu ornamentu a odjel si ji ověřit i na originálech do Turecka. Vznikly obrazy koberců malované impresivním způsobem – fantazii diváka podněcují barevné skvrny. U Dürera nebo Leonarda ho okouzlila krajinomalba, kterou propojil s čínskou tradicí a dospěl tak ve švýcarských Alpách k rozměrným malbám. Vznikly šedé hory utopené v dešti, malované barvou,
kterou si vytvořil z rozemleté břidlice.

Schopnost vytvářet velké formáty se nevylučuje s láskou ke komorní tvorbě. Sem patří obraz V mracích, malovaný voskem na voskovou desku. Není to u malíře běžná technika. Od enkaustiky, které se u nás věnuje hlavně František Ronovský, se Mainerův přístup zásadně liší. Mainer totiž nepoužívá vosk jako pojidlo pro pigmenty, ale jako materiál, jemuž samotnému patří všechna pozornost. Vytváří z něj průsvitný reliéf. Hrubost hmoty před světlým pozadím podmiňuje světlo a stín, a rodí se z ní obraz. V díle je uplatněný jemný dvoubarevný kontrast. Ve stříbrošedém tónu nebarveného parafínu jsou figury, koně a částečně i mraky podané okrovým tónem včelího vosku. Oba tóny jsou půvabným a lahodným způsobem odstiňované a oko diváka se ztrácí v nekonečných jemnostech.

Lehce v nich rozpoznáváme některé zobrazené příběhy, připomínající pohádkové nebo žánrové scény z doby baroka: setkání kráčejícího muže se ženou v nadhledu, v pozadí tři rytíři, další, čtvrtý, se jakoby v dálce vzdaluje z obrazu ven. Nad ním cítíme nějakou stavbu, možná chrám nebo oltář, s klečící figurou. V levé části splývají zobrazené scény se svým okolím a ztrácejí se v chumelenici mraků. Celá kompozice je podřízená jejich pohybu a nestálosti. Mainer nám předvádí svůj vypravěčský talent, svůj cit pro anekdotu a bohaté náznaky. Míchá dramatický děj, hrdost a eleganci, humor, něhu a pokoru a virtuózně tak vytváří živost a bohatství scény. Jak krásný je přitom autorův nápad posunout pozemské děje do nebe!

Doba baroka se samozřejmě zrcadlí v oblecích figur, v dynamické kompozici i v samotném motivu, lidmi obývané nebeské říši, ve které oblaka poskytují potřebnou pevnou půdu, propletenou náznaky architektury. S barokem souvisí i malířský rukopis, totiž barevná skvrna. Při celé své náhodnosti slouží jako malířský, skoro gestický prvek na základě bohaté zkušenosti zobrazovaného úkolu:

„O tom je celé malířství, že ti vzniká nějaká náhodná skvrna. Když kreslíš figuru anebo děláš portrét, musíš dávat velký pozor na to, co ti pod prsty vzniká, a reagovat na každou změnu… Některé tahy jsou náhodné a některé cílené, ale vždy se jedná o vytváření skvrn, které se napojují – fraktálují, a nakonec se slévají do konečné podoby díla…“ (Martin Mainer)

Institut (ne)končí, fakulta začíná

Vysoké umělecké školství prožívalo na počátku uplynulého desetiletí bouřlivé změny. Bylo třeba vytvořit prostor pro výuku aktuálních tendencí současného umění a tradičním oborům přinést impulsy, které by při zachování jejich podstaty inovovaly jejich výrazové možnosti. Na místa vedoucích ateliérů nastoupili umělci střední generace, kteří – ačkoli dochází k jejich různému střídání, odchodům a následným návratům – přinesli svou představu, akcenty a také způsoby řešení, jež ne vždy a ne všem úplně konvenují.

V této souvislosti nejde pouze o změny v tradičních institucích, jakými jsou Akademie výtvarného umění a Vysoká škola umělecko-průmyslová v Praze. Novinkou bylo, že se často doslova na zelené louce začaly rodit nové školy, bez tradice, bez dostatečného materiálního zázemí, ale také (a to hlavně) bez předsudků. Ruku v ruce s tím ovšem vyvstalo riziko převažujícího zdůrazňování kvantity nad kvalitou. I přesto si nově vzniklé a vznikající univerzity a jejich fakulty v Brně, Ústí nad Labem a Ostravě vydobyly právo na existenci.

Především díky vzniku nové univerzity se v Ostravě vytvořil prostor pro založení katedry výtvarné tvorby (dále KVT). Už od počátků své existence si tato odnož pedagogické fakulty kladla jako budoucí cíl vznik výtvarné fakulty, jejíž jedinou ambicí se stane výchova mladých talentů výtvarného umění. Pozvolným vyvazováním se z povinnosti vychovávat umělce a zároveň učitele se otevíral prostor pro koncepčnější práci s mladými talenty. Výsledkem rozvolňování vazeb mezi katedrou a její fakultou byl před pár lety vznik Institutu pro umělecká studia – Výtvarné umění (dále IPUS). Institut se stal autonomní jednotkou v rámci fakulty, a dal se proto vnímat jako zřejmý mezistupeň mezi stávající katedrou a budoucí samostatnou fakultou výtvarného umění. Ta má vzniknout snad už v následujícím akademickém roce. Důvodem transformace IPUS na fakultu je především snaha finančně stabilizovat umělecká studia. Méně peněz, které přicházely KVT jako součásti
pedagogické fakulty, s sebou nutně neslo více studentů na oborech a v jednotlivých ročnících. Z toho logicky plynula menší možnost cíleného individuálního přístupu profesorů ke svým žákům. Vyšší koeficient na žáka znamená naopak vedle lepšího finančního zajištění výuky a s ním souvisejícího lepšího technického zázemí především větší péči o výtvarný talent studentů.

Jednotlivé části IPUS koncepčně vedou umělci střední a starší generace. Ateliér volné a užité grafiky řídí od jeho počátků Eduard Ovčáček, jeden z iniciátorů založení KVT. Sochařský ateliér je profilován Mariem Kotrbou, umělcem, který se záměrně vyhýbá současným tendencím k instalaci a objektu a setrvává na mimočasovém hmotovém chápání skulptury. Intermediální ateliér, v jehož čele stojí vedoucí IPUS Petr Lysáček, jednoznačně nejvíce souzní s aktuálními trendy umění. Směřování ateliérů malby I a II určují Daniel Balabán a František Kowolowski. V čele ateliéru animace stojí Milan Lesniak. Ateliér kresby, vedený Eduardem Halberštátem, tvoří základnu všem ostatním oborům. Na škole ovšem vznikají další ateliéry – vedle už zmíněného atélieru malby II se z intermediálního ateliéru vyčlenil ateliér nových médií, vedený Jiřím Surůvkou. V dohledné době se počítá se vznikem samostatného ateliéru fotografie. Viděno optikou
současného ostravského uměleckého dění, na Institutu působí ty nejvýraznější osobnosti, které se dokázaly dohodnout na společném základním směřování svých pedagogických aktivit, v nichž jsou ovšem patrné různé individuální důrazy na často velmi odlišný výtvarný projev i různé způsoby přístupu ke studentům a jejich práci.

Úspěšné výstavní aktivity studentů už od počátku potvrzují smysluplnost existence KVT a na ni navazujícího IPUS. Vždyť hned z prvního kruhu lidí studujících na KVT vzešly mimo jiné skupina VY3 (Katarína Szanyiová, Aleš Hudeček, Jaroslav Koléšek) a Kamera skura. Zatímco VY3 se orientuje spíše na tradiční média – závěsný obraz a klasickou skulpturu, Kamera skura se stala významným hráčem na poli současného vizuálního umění. Její členové tematizují ve svém globalizovaně srozumitelném jazyce problematiku mediální manipulace a reklamních strategií. Dalším pozoruhodným uskupením z poslední doby je skupina RECORD (Petr Pavlán, Martin Egert, Milan Kutina). Zmínit je ovšem třeba i Pavla Pernického, vůbec nejmladšího účastníka loňského Mezinárodního bienále současného umění v pražské Národní galerii.

Největším úspěchem je ale to, že IPUS dnes figuruje jako prestižní umělecká značka. Pro mnohé na Ostravsku se stal dokonce jedním z mála arbitrů výtvarného umění. V podstatě tím supluje funkci plnohodnotné městské kunsthalle, po jejímž vzniku profesoři Institutu stále volají. Městská galerie by se spolu s budoucí fakultou umění a její katedrou teorie mohla stát protipólem k programu řady ostravských soukromých galerií, hrajících si na ochránkyně uměleckých kvalit, jejichž problematická výstavní dramaturgie se však ve skutečnosti točí kolem gaučového umění, kýče a děl pochybného původu. Díky rozhodnutí městských radních má ale Ostrava zatím jen nový pavilon slonů.

Autor je kurátor.

Metadimenze Tonyho Cragga

Tony Cragg (1949), rodák z Liverpoolu, laureát několika prestižních ocenění, z nichž zmiňme alespoň cenu Turnerovu (1988) a Shakespearovu (2001), je dnes jednoznačně vnímán jako uznávaná autorita současného světového vizuálního umění. Přestože je de facto žijícím klasikem, jeho díla neustále překvapují svou současností. Craggovu tvorbu nelze jednoznačně přiřadit k vybraným uměleckým směrům, i když rané vztahy k hnutí arte povera a kontinuální souvislosti s konceptuálním uměním jsou očividné. Co však umělce odráží od těchto historických kategorií, včetně obecného východiska v klasické moderně, je právě jeho živost, spočívající ve schopnosti překračovat a propojovat nespojitelné, a to od úrovně obsahů po úroveň práce s tvarem a jeho detaily.

Exaktní východisko

Vývoj a charakter tvorby Tonyho Cragga zřetelně ovlivnilo jeho předchozí studium chemie. Odtud už chyběl jen krůček k opakovaným pokusům o asimilaci přísných vědeckých postupů do tvůrčího procesu. Je to exaktnost, na kterou si Cragg potrpí, a právě ona je tím kouzlem, které divákovi způsobuje blaho z vnímání uspořádanosti a přesnosti. Vše dokonale provedené v přesně volených, pečlivě vybraných materiálech a delikátně složených tvarech. Pro umělce je charakteristické precizní strukturování objektů. Zvláště raná díla byla pečlivě seskládána například podle procesů poučených archeologickými systémy, určenými pro rekonstrukci a výzkum rozptýlených fragmentů. Významově se pak dotýkala mnoha civilizačních a ekologických problémů.

Sklo mezi bronzy

Z tohoto rozsáhlého a velmi známého okruhu Craggovy tvorby však na současné výstavě v Galerii Jiří Švestka uvidíme pouze jeden exemplář v podobě velké instalace z čirého skla – Clear Glass Stack (2000). Průzračná křehká architektura je okouzlujícím příkladem typicky craggovské precizní kompozice z běžných věcí – tentokrát skleněných předmětů – váz, skleniček a nádob nejrůznějších tvarů, velikostí a funkcí. Průhledná stupňovitá mastaba nechává nahlédnout do svých proměnlivých útrob, přesto však důstojně střeží svá tajemství. Charisma tohoto efemérního Craggova kusu působí v přítomnosti dalších sedmi přítomných skulptur jako prchavé zjevení.

Expanzivní bronzy naopak zcela nekompromisně okupují prostor a jsou k subtilnímu „velkému sklu“ ve výrazném kontrastu. To platí zejména pro dva horizontální bronzové tubusy Sinbad a Rod (2000), které již spadají do odlišné rodiny Craggových prací. Tato nová série má svůj počátek v kruciálním díle Early Forms (varianty z let 1993, 1998, 2001). Realizace jsou charakteristické svíjením a kroucením forem, které byly na počátku ještě spojeny s podobou reálných předmětů (konkrétně chemických baněk), aby později dospěly k nynější abstrakci. Jejich vnitřní zavíjení vytváří napětí mezi vnější statikou a vnitřním rotačním pohybem a kromě industriálních reminiscencí (obří radiátory nebo hřídele) mohou vyvolat obecnější asociaci stáčení a zakřivování prostoru, způsobující deformaci hroutící se hmoty.

Dalo by se tedy snadno podlehnout dojmu, že obě zmíněné polohy Craggovy tvorby mají jen velmi málo společného. Zdání však klame. Mezi oběma póly totiž leží celé řady děl, které umožňují sledovat kontinuální proces morfogeneze scelování a práci s jednotlivými detaily a částmi objektu jako s jednoduchými buňkami, z nichž je složen komplikovaný celek. Některá díla jsou takto složena z plátů dřeva (např. varianta Cauldronu) či mramoru, jiná dosahují vrcholu v nových kompaktních a specializovaných formách a ve výsledku končí jako odlitek z jednoho kusu bronzu (zrcadlová varianta Point of View).

Tekutý tvar

Tony Cragg mluví o svých objektech jako o tělech, seskupených podle nezpochybnitelného řádu, jakéhosi mentálního genomu, do komplikovaného, a přesto jediného možného (vhodného) těla. Jsou to těla vzešlá z umělcových mentálních prostorů, z jeho myšlenkových metadimenzí, ve kterých to vře všemi tvaroslovnými možnostmi a z nichž se k nám jeho skulptury vydělují a vtělují. A tak před námi vyvstane totemický Point of View (2003) i monumentální Mental Picture (2004), jehož vlnový energetický val vykazuje myšlenkové souvislosti s ultrageometrií či chcete-li matematickou topologií, podobně jako téměř levitující Cauldron (2005). Snad proto nepřekvapí, že podoby těchto „metatěl“ jsou prudce nestabilní a každý, byť sebemenší pohyb odkryje našemu zraku další rozměr jejich „tekutého“ tvaru. Bronzová těla tančí prostorem nebo se vznášejí na špičkách svých výběžků, znepokojivě koncentrovaná a temně uhrančivá.
Je skutečně podivuhodné, jak pocitově „pružným“ materiálem se může bronz stát v rukou animátora – iluzionisty Tonyho Cragga.

Procházíme výstavou jako jednou kontinuální neklidnou metamorfózou, která rezonuje prostory sálů stejně jako divákovými smysly. Wild Relatives a Bad Guys (2005), bratři iluzivní proměny, rozehrávají prostřednictvím dynamiky svých záhybů podoby tisíce ukrytých tvarových variant. Asociační hra se samovolně rozbíhá, příjemně provětrává divákovo vnitřní vidění a může vyvolat dokonce pocit, že jednoznačná dualita objekt-divák se stírá a že sochy jsou tím, kdo nás pozoruje. Snad by se s trochou nadsázky dalo říci, že objekty Tony ho Cragga se chovají jako živá „zhmotněná“ hudba. Před očima diváků modulují prostor, vymezují si místo svou vibrací a přitom nadpřirozeně, bez konce, mění své znění. Ve všech ohledech celistvé a svrchované. Každá Craggova skulptura je tak materiálovou a tvarovou symfonií sama sobě.

Galerie Jiří Švestka tímto poměrně kompaktním souborem představuje sochařovo dílo z let 1998–2005 a kontinuálně tak navazuje na poslední Craggovy výstavní projekty představené v Praze a Brně v roce 1995 (galerie Nová síň, Národní galerie a Dům umění). Galeristovi Jiřímu Švestkovi se tak daří naplňovat vytyčený záměr – zprostředkovat českému divákovi dílo tvůrců špičkové světové kvality.

Autorka je historička umění.

Psycholog tajuplných tvarů

Eugen Wiškovský (1888–1964) figuruje v encyklopediích jako inspirovaný moderní fotograf a teoretik. Jeho čerstvou monografii připravil Vladimír Birgus, který se marně snažil o publikaci fotografova díla už v osmdesátých letech. Podařila se kapesní, leč vhodným poměrem avantgardních a pozdních děl reprezentativní kniha. Některé položky jsou vídané málokdy, jiné mají brizanci objevu. Birgus sleduje Wiškovského příběh s důrazem na chronologii a světové souvislosti; látku zprostředkovává lapidárně i poutavě: náznaky latentní erotické symboliky vztahuje k Wiškovského překladům spisů Sigmunda Freuda, nicméně zmiňuje také umělcovo pedagogické působení na dívčí reálce v pražské Libni.

Wiškovský vystudoval psychologii, francouzštinu a němčinu, po roce 1910 učil, překládal psychologickou a filosofickou literaturu a beletrii, podílel se na sestavování česko-německého slovníku i na reformě výuky jazyků. Kolektivně vystavoval hned v čase vrcholů aktivního fotografování. Povzbudil jej k němu v druhé polovině dvacátých let Jaromír Funke, význačný aktivista moderní kultury, s nímž se Wiškovský účastnil progresivních podniků, jakými byly přehlídky Nová česká fotografie v Aventinské mansardě (1930 a 1931), Výstava sociální fotografie v Paláci Metro (1933), Mezinárodní výstava fotografie v Mánesu (1936) či exportní akce Das moderne Lichtbild in der Čechoslovakei (sic!) (1947). V roce úmrtí vyšla jeho monografie s textem Anny Fárové, V. Birgus mu uspořádal v polovině osmdesátých let první retrospektivu.

Wiškovský si dokázal přizpůsobit internacionální trendy – německou novou věcnost, francouzský surrealismus či ruský konstruktivismus. Ale vynikl metaforikou.

Monografie po zásluze vyzdvihuje poetiku přeludnosti a nabízí v této souvislosti mimořádná díla, především Měsíční krajinu (1929), označovanou někdy jako Límce. To podle rekvizit aranžovaných pro fotografování. Birgus zařazuje dvě verze pozitivu, čímž obnažuje princip umocnění původního nápadu. Wiškovský experimentuje s pětikorunovou mincí, kladenou při zvětšování na papír, aby evokoval obrys planety Země, lunaticky prozařující z hlubin kosmu snovými pohořími. Stejně imaginativně fotografoval reálné krajiny v pražském okolí. Věnoval jim pozornost tak dlouho, dokud z nich nevytěžil vše, co mohl. Ukázal, jak se význam záběru vlivem různých okolností mění. Katastrofou (1939) signalizoval předtuchu války v podobě polehlého obilí, v němž se na způsob korábu ztraceného uprostřed rozbouřeného oceánu utápí silueta děravých krovů venkovské usedlosti.

Sám fotograf o jakostech (zejména světelných) proměn invenčně psal. Jeho články se vzájemně doplňují a podávají ucelený tvůrčí názor, jejž obsáhlými citacemi v první monografii naznačila už Fárová. Birgus shrnuje doličný teoretický odkaz v přesvědčivou zkratku a poznámkovým aparátem směruje zvídavější čtenáře k původnímu vydání textů (především v časopise Fotografický obzor). Kniha reprodukuje alespoň nejvýmluvnější úryvky. Opírá se však i o běžně nedostupné rukopisy (místy překvapující délky) a o korespondenci fotografa s první monografistkou. Načež se tu vzdává Fárové hold přepisem Wiškovského díků za vysvobození z pasti dějin, v níž uvízl během nadvlády stalinismu: „Vidím teď, jak zázračně jste mě uhodla z těch reprodukcí v Obzoru a v ročenkách. Znala jste mě vlastně jako fotografa lépe, než jsem se znal sám, jev psychologicky jistě velmi zajímavý (právě jako na druhé straně nezájem těch, kteří
znali mé fotografie, ale nehnuli prstem, aby jim pomohli na světlo).“

Únor 1948 zastihl Wiškovského v nadcházející šedesátce. Za panství socialistického realismu se vzdal veřejných aktivit, nadále však fotografoval pražské motivy, hlavně kolem vrcholů trojúhelníku tvořeného Petřínem, Karlovým náměstím a staroměstským židovským hřbitovem. Nic jiného než ústraní mu asi nezbývalo. Vždyť byl ve fotografickém tisku napaden pro aristokratismus názorů hned roku 1940, po zveřejnění návrhu odvodit kompoziční zásady tvůrčího fotografování z psychologie vnímání.

Ano, Wiškovský byl osobitý. „Neboť,“ jak vyhroceně psal, „motivy neexistují mimo nás. A tajemné kouzlo práce fotografovy neleží v červeném přísvitu temné komory, nýbrž právě v (…) ,proměnění‘, které jsme dovedli vyvolati na tváři skutečnosti.“ Divácký efekt tu spočívá v nehledaném asociativním posunu věcnosti. Dokládá to třeba sugestivita záběru vodní hladiny proťaté odleskem elektrárenského komínu. S freudovsky příznačným přehlédnutím tu vede profesor Birgus výklad o unikátnosti fotografie vepsané do kosočtverce, ačkoli formát snímku zůstal pravoúhlý…

Autor je redaktor časopisu Fotograf.

Abstract Monarchy Trio

Bartłomiej a Marcin Oleśové čili O bratrské telepatii

Důvodem, proč jsou oba bratři natolik váženou rytmickou sekcí, je jejich vysoké hráčské i skladatelské mistrovství, odvaha k radikálním krokům a mimořádná muzikantská empatie, jejíž zárodek nejspíš tkví právě v jejich blíženecké telepatii. Jejich hra je ovšem i v sólové podobě koncentrovaná, uměřená, mnohdy tendující k prostotě a redukci takového typu, že se plně obnažená hudební témata jen pozvolna mění. Zatímco na samostatném albu FreeDrum Suite bubeníka Bartłomieje by se ještě našel prostor pro souhru s partnerem, kontrabasista Marcin svého partnera již nalezl – tedy aspoň ve formě matrice, o kterou se jeho solitérský počin Ornette On Bass opírá. Náročný koncept převedení freejazzových sól saxofonisty Ornetta Colemana pro kontrabas nemůžeme považovat za pouhou hudební transkripci, ale spíše za krok dotýkající se fenoménu kulturního překladu. Maciej Oleś zde zcela proměnil strategii uvažování o hře na nástroj
a dokázal, nakolik je soběstačnou individualitou, respektující dílo druhého.

Směry jazzové exprese

Tvorba dvojice a jejích spoluhráčů osciluje mezi komorní soudobou hudbou a výstřelky k freejazzu a akustické avantgardě, z nichž každá linie má svoji tradici. Nedávné album Directions, nahrané v triu s německým klarinetistou Theo Jörgensmannem, v lecčems navazuje na spolupráci s polským saxofonistou Mikołajem Trzaskou, která hlavně na desce Mikro muzik odhalila nepolevující sílu souhry komorního jazzového tria. Oleśové zde rozvíjejí možnosti volné jazzové rytmiky, která se nebojí střídání napětí mezi kontemplativními pasážemi s prostorem pro sólový part a explozivním dialogem se „zašmodrchanci“ Jörgensmannova klarinetu. Vytvářejí pozorný základ pro dialogickou hru a maximálně ustupují do pozadí s tím, že jejich mistrovství spočívá především v podřízení se celku a je často redukováno na „pouhý“ pulsující doprovod. Album Directions je dílem, které konvergentně přitahuje protiklady:
expresivní freejazzový náboj a zklidněné pasáže, ve kterých se plasticky vykreslené jednotlivé zvuky a tóny dostávají až na práh slyšitelnosti. Centrem zájmu, souvisejícím i se silou exprese jednotlivých skladeb, zůstává převážně tempo a pohyb hudební akce, nikoli vztah mezi zvukem a pevnou formou.

Proudy komorní improvizace

Druhou podobu spolupráce sourozenců představuje příklon ke komorní soudobé hudbě. Jak již před čtyřmi roky ukázali na albu svého Contemporary Quartetu, jazzová tradice není jedinou tradicí, z níž čerpají. Naopak, jejich fokus je daleko širší a sahá až k soudobé vážné hudbě, což se projevilo v osobitých překladech kompozic Krzysztofa Pendereckého, Grażyny Baczewiczové či Witolda Lutosławského do kontextu hudebního rámce jazzového kvartetu. Novinka Chamber Quintet se od předchozího počinu odlišuje nejen hudbou a obsazením, ale také tím, že Oleśové jsou pod veškerým materiálem podepsáni rovněž autorsky. Zatímco Contemporary Quartet silně dlel v uvažování o nové strukturaci či rozbíjení již stvořených skladeb jiných autorů, Chamber Quintet se daleko více zaměřuje na komorní kompozici se značným prostorem pro improvizaci. Bratry doplňují absolutní špičky volně improvizované hudby: francouzská hobojistka a hornistka Emmanuelle Somerová
a newyorští avantgardisté, fagotista Michael Rabinowitz a cellista Erik Friedlander. Svým způsobem jde o album náležící do takzvaného třetího proudu; jeho homogenický zvuk nicméně nedává přílišné šance přesně stanovit, nakolik je dílem jazzovým či komorním a nakolik čerpá inspiraci z tradiční hudby s výboji ke klezmeru.

Kvintet stvořil autentický a svrchovaný jazyk, u něhož není potřeba určovat původní vlivy, neboť ukazuje potenciál vzájemného naslouchání rozličným tradicím za účelem nalezení jednotného a společného jazyka. Není zde ani patrná aspirace jazzmanů obstát na straně „vážnohudebních“ skladatelů, která mnohdy vyústila v katastrofální výsledky (Marsalis, Mitchell). Chamber Quintet vytvořil rámec, který je plný respektu a vůle k hledání nových spojení na velmi vysoké úrovni. Ale na rozdíl od množství skladatelů soudobé hudby, kteří si nonartificiální hudbou zaštiťují svoji progresivnost, Oleśové a spol. ve své plavbě na druhý břeh obstáli s vyznamenáním nejen za odvahu, ale zejména za skvělou nahrávku.

Autor je redaktor časopisu HIS Voice.

CD, DVD

Jablkoň

Oslava – live

Indies 2006, DVD

Skupina Jablkoň prošla za více než dvacet let své existence hudebním vývojem od zvukového experimentu přes folk k vážné hudbě. Poslední etapu zachycuje úvodní část tohoto DVD, nahraného živě na loňském koncertě v Náměšti nad Oslavou (Oslava tu tak má hned dva významy). U prvních osmi skladeb hostuje houslista Jaroslav Svěcený a spolu se skupinou oprašuje staré hity jako Baba Aga nebo Kolotoč. Dalších devatenáct (!!) tracků je pak kompilací toho lepšího (k nej- mi pár skladeb chybí) z tvorby skupiny. Jako hosté se objevují flétnista Jiří Stivín, cimbalistka Zuzana Lapčíková nebo „fyzický básník“ Petr Váša. Koncertní DVD tak potěší příznivce skupiny, přesto však podle mne jeho hodnota spočívá jinde. K živému vystoupení jsou totiž jako bonusový materiál připojeny všechny klipy skupiny, na nichž můžeme sledovat její vývoj, za zmínku stojí i dokument o jejím lídrovi Michalu Němcovi. V něm nejenže vnikáme do zpěvákova soukromí, ale zároveň se
spolu s archiváliemi, které Němec schraňuje, můžeme ohlédnout i za úspěchy, jakými bezpochyby je vystoupení v Roskilde a na dalších světových hudebních festivalech. Mnohé možná překvapí i dlouholeté působení Michala Němce jako volejbalového trenéra dívčího klubu, pobaví také důmyslnost, s jakou si Němec sestavil rotoped naležato, aby při hubnutí mohl sledovat televizi. Hudební znalci jistě ocení i možnost pustit si nahrávku v prostorovém formátu 5.1.

Jiří G. Růžička

Strašpytlík / Chicken Little

Režie Mark Dindal, 2005, 77 min.

Na Strašpytlíka (postavu) dopadl kousek nebe. Na Strašpytlíka (film) dopadl kus negativní kritiky. Strašpytlík měl zpočátku problém, aby mu někdo uvěřil, ale nakonec se stal hrdinou. Překonat ostatní studia, produkující 3D animované filmy, by bylo od Walt Disney Pictures a jeho prvního filmu tohoto druhu troufalé předsevzetí, naštěstí se o to nesnaží. Animace není vypracovaná do detailů, nenadchne, ale slouží příběhu, který je prošpikován množstvím narážek na jiná filmová díla. Ta jsou někdy příliš okatá, jindy příjemně pomrkávající. Atmosféra je poněkud nevyvážená. Klasická klišé (písnička, ponaučení, dojemné rozhovory, důležitost přátelství) jsou doprovázena (překvapivě) mimozemskou zápletkou ve stylu Války světů. To, co táhne tento snímek nejvíce dolů, jsou postavy. Z těch vedlejších může zaujmout pouze mlčenlivá rybka Rybízek, ostatních by bylo radno si nevšímat. Bohužel to platí i o hlavní postavě malého kuřete. Strašpytlík si získává sympatie diváků velmi
obtížně. Nelze se ubránit cynickému přání, aby souboj s mimozemšťany dopadl poněkud v jeho neprospěch… Společnost Disney se svým snímkem nedopadla přímo zle. Přehnaně negativní kritiky si nezaslouží. Pokud by však chtěla na tomto poli pokračovat (bez Pixaru), měla by raději ubrat vtipných narážek a zkusit vymyslet příběh s postavami, které budou divákům něčím blízké. Bonusový materiál bohužel ke kvalitě disku nijak nepřispívá.

Lukáš Gregor

Přežili jsme Ardeny / Saint and Soldiers

Režie Ryan Little, 2003, 90 min.

Očekávat od válečného snímku Přežili jsme Ardeny stejný akční náboj jako například u filmu Zachraňte vojína Ryana by bylo pošetilé. Film, zabývající se skutečnou událostí zvanou Malmédský masakr, kráčí trochu jinou cestou. Klade důraz na psychologii a pocity malé skupiny vojáků, kteří v podstatě na boj rezignují. Snaží se dostat do bezpečí s jedinou puškou, jsou unavení a navzájem si musí, ač někteří příliš nechtějí, důvěřovat. Hrdinství je zde pouhým prázdným pojmem. Vojáky z nich dělá jenom uniforma. Přesto se v krizových situacích dokážou zachovat jako hrdinové, činí tak ale bez gest, zříkají se všech svých dobrých činů. Naopak se utápějí v tom, co se jim nepodařilo. Snímek Stevena Spielberga Zachraňte vojína Ryana radikálně změnil poetiku válečných filmů, a to je případ i filmu Přežili jsme Ardeny. Pobledlost barvy, roztřesená ruční kamera, místy až zrnitost válečných dokumentů i zde přispívají k pocitu divákovy spoluúčasti.
Válečné snímky v poslední době jen výjimečně přijdou s originální látkou, nahrazují ji formou. Ani tento film nic neobjevuje. Ale i přes (či právě pro) svou nenápadnost není příspěvkem zlým. Snímek, který se obejde bez patosu a velkých scén (stejně jako se DVD obešlo bez bonusů) má přesto co říci.

–lg–

Kletba bratří Grimmů / The Grimm Brothers

Režie Terry Gilliam, 2005, 114 min.

Bratři Grimmové se živí vymítáním zlých duchů. Putují od vesnice k vesnici, důvěřivé obyvatele pokaždé napálí obratnými triky a nechají si za to bohatě zaplatit. Jednoho dne jsou uvězněni a mají na výběr – buď odhalí jiné podvodníky, kteří řádí v okolí vesnice Marbaden, anebo je čeká trest smrti. Volí první variantu, brzy však začne být jasné, že události v Marbadenu nejsou dílem podvodníků, ale skutečných nadpřirozených bytostí. Příběh snímku je zasazen do ponuré krajiny plné bláta, odpudivých stromů a nepřátelsky naladěných zvířat. Strašidelnému lesu dominuje tajemná věž, v níž zjevně přebývá někdo ne zcela živý. Zatím poslední film Terryho Gilliama byl sice natočen za hollywoodské peníze a bohaté triky dávají tušit, že jich nebylo málo, mainstreamové postupy jsou tu však zastíněny důrazem na osobité výtvarné pojetí, plné bohatých a dosti bizarních interiérů i exteriérů, a na řadu groteskních postaviček s podivnými obsesemi.
V Kletbě bratří Grimmů jsou dovedně zkombinovány hororová atmosféra, dobrodružná akce, komediální prvky a pohádkové motivy. Ne zcela přesvědčivý závěr je do značné míry vykompenzován Gilliamovým působivým vizuálním stylem. Bonusy zahrnují rozhovory s herci a chaotické záběry z natáčení, které bohužel nikdo neposkládal do organizovaného celku.

Jan Hanzlík

Lord of the Rings:

Battle for Middle-Earth 2

Electronic Arts 2006

Trilogii Petera Jacksona může být vděčný nejeden komerční vydavatel: dostal na svůj mlýn hotovou záplavu poptávky po předmětech spojených s Pánem prstenů. Firma Electronic Arts módní vlnu velmi dobře využila v Battle for Middle-Earth, real-timeové strategii pro masy, to znamená pro řadové konzumní hráče, kteří si chtějí připomenout vizuální atmosféru filmů a nepotřebují sáhodlouze zkoumat složitý herní model. Pokračování s číslovkou 2 navazuje na první díl ve všech směrech: dobře vypadá, je skvěle ozvučené a zavádí do herního světa postavy, které se ve filmu nevyskytovaly. Válka probíhající mezi trpaslíky, elfy a mocnostmi zla se rozjíždí na všech frontách a během jednotlivých potyček můžete definovat alternativní vývoj událostí ve Středozemi. Animace jednotek, stejně jako celá grafická stránka, je propracovaná: jednotky mají nejen svá gesta pro pohyb a souboj, ale také se věrohodně bojí při setkání se silnějším nepřítelem nebo zábavně panikaří.
Cílem hry je přinést čirou zábavu, bez zbytečných komplikací nebo složitých strategických systémů. Battle for Middle-Earth 2 jde ve stopách staršího bratříčka a nabízí jednoduchou zábavu plnou efektů – a v tom je její síla. Přesně takhle má totiž vypadat hra pro ty, kteří si chtějí zahrát na počítači maximálně jednou ročně a dobře se při tom pobavit.

Pavel Dobrovský

The Year Of

Slow Days

Morr Music/Starcastic.cz 2006

O Bernardu Fleischmannovi jsem tady před pár týdny psal v souvislosti s jeho novým albem Humbucking Oil. To se ještě nestačilo ani zabydlet v českých obchodech a už je tu další deska s jeho podpisem. Tentokrát spolu se svým kamarádem, dvorním zpěvákem a klarinetistou Christofem Kurzmannem, a dalšími vytvořil živou kapelu. The Year Of jako by čerpali z nahrávek kapely The Notwist. Svým soundem naplňují požadavky nakladatelství Morr: silné melodie, u kterých chvíli smutníte a za chvíli se můžete s prvním rychlým kytarovým riffem vzešlým z elektronických mlh zase pousmát. Ale je třeba říct, že spíše než o album postavené na aranžích a podkladech jde o akustickou desku. Fleischmanna nelze označit za „čistého elektronika“, ale za projektem The Year Of by jej hledal asi jen málokdo. Indie kapel máme hodně, ale na to, že jde „jen“ o vedlejší projekt, je třeba smeknout. Takhle nazdobené kytary, vyhrávající občas
do zvonkohry, jindy do praskajícího ambientu, rozsekaného nabroušenými bicími a Kurzmannovým hlasem, by měly být ozdobou všech chill-outových festivalů. The Year Of ukázali, že nejsou jen kapelou do „Pomalých dnů“. Ať už o domácím hudebním trhu kolují jakékoliv zvěsti, album Slow Days by se tu mohlo uchytit. Čistých kytarovek, které dneska poslouchá každý, je už nebezpečně moc. A právě The Year Of jsou cestou z téhle pasti šesti strun.

Ondřej Stratilík

Evropská pralesní hranice

„Zachraňte Bělověžský prales,“ zaznělo počátkem března před polským velvyslanectvím v Praze stejně jako před dalšími zastupitelskými úřady Polska po celém světě a polský prezident Lech Kaczyński následně obdržel pět a půl tisíce dopisů vyjadřujících nesouhlas s dosavadním způsobem spravování tohoto národního parku.

Vysídlená oblast

Bělověžský prales je důležité místo pro Poláky, pro Bělorusy a koneckonců i pro toho zubra, kterého najdeme ve znaku parku, na etiketě místního piva, ve jménu známé kořalky nebo v názvu asi jedné z nejznámějších běloruských opozičních organizací. Bělověžský prales byl také důležitý pro polské krále a ruské cary, pro které, podle toho, jak se střídali v kontrole tohoto území, představoval oblíbenou honitbu. Právě proto se značná část dnešního lesa dochovala téměř netknutá: les byl majetkem krále či cara, jejich výsostným lovištěm a všechny další aktivity, lov i těžba dřeva, tím byly na dlouhou dobu výrazně omezeny.

„Musíme udělat mezinárodní akci, nátlak na polskou vládu, jako v roce 2004. Tehdy se nám podařilo těžbu dřeva výrazně omezit, proč by to nepomohlo i teď?“ Sedím v kuchyni obyčejné dřevěné chalupy v Bělověži, obci v samém středu pralesa, podle které dostal své jméno. Janusz Korbel, šlachovitý padesátník, mi zaníceně líčí plán akce, o které o čtyři měsíce později referovala všechna celostátní média. Janusz je bývalý vysokoškolský učitel. V restitucích získal nějaký majetek, pověsil akademickou dráhu na hřebík a po pár letech strávených v cizině se rozhodl definitivně opustit slezské Katovice a přestěhovat se do Bělověže. Odsud začal na internetových stránkách (mimochodem nesoucích anglický název pro Zubra) organizovat odpor proti způsobu, jakým je prales spravován.

„Lesníci všechno vytěží. V lese vidí jenom dřevo. V roce 2000 se sice rozšířila zóna národního parku, ale hlavního cíle, rozšíření zóny přísné ochrany, oblasti, kam by s motorovou pilou nikdy nikdo neměl vstoupit, se dosáhnout nepovedlo. Lesníci dnes těží i v místech, do kterých je zákaz vstupu mimo vyznačené trasy. Místní nechápou, jak je zachování pralesa důležité, od nich žádnou podporu čekat nemůžeme. Nic jiného než mobilizace mezinárodní veřejnosti nám vlastně ani nezbývá. A na nic jiného by ani polská vláda neslyšela“, vysvětluje.

Janusz má pravdu, lidé žijící v Bělověži na řeči o potřebě rozšiřování parku moc neslyší. Když se měli před šesti lety vyslovit k rozšíření zóny přísné ochrany parku, řekli ne. Místní, to jsou v naprosté většině Bělorusíni. Nebo chcete-li pravoslavní. Mezi národností a vírou se zde rozdíl nedělá. Nechodíš do kostela, ale do cerkve? – tak jsi Bělorusín. Bělověž je na východní hranici Polska. Země, která „za komuny“, jak se v Polsku říká období socialismu, uplatňovala vůči národnostním menšinám silnou asimilační politiku. Z oblasti byly po druhé světové válce, tedy po přičlenění bývalého východního území Polska k Sovětskému svazu, vysídleny ze „strategických důvodů“ ochrany pohraničí tisíce osob do vnitrozemí. Sociologové z nedalekého Białystoku při výzkumu motivací pro rozšíření parku nebo proti němu zjistili obavy zbylých polských Bělorusínů z další možné polonizace. Nemožnost volného vstupu do lesa by znamenala likvidaci osad rozesetých
v lese a vystěhování místních za hranice parku. „A co tam, rozptýlení, odtržení od kořenů? Tam by z nás udělali Poláky.“

Dráty proti myšlenkám a zubrům

V Bělověži nebydlí však jen místní, vesničané. Vedle vesničanů má obec i své přechodné obyvatele: vědce, kteří zde pracují hned v několika výzkumných institucích. Podobně jako ekologové i oni jsou pro to, aby se „přirozený ekosystém“ co nejvíce rozšířil a zmizely zátarasy všeho druhu, které brání přirozenému pohybu zvěře. Prozatím by stačilo, kdyby se, alespoň na vybraných místech hranice, přestřihl plot, který tam v osmdesátých letech postavili jako obranu před tehdy nebezpečně se aktivizující Solidaritou. Šíření myšlenek se drátěným zátarasem ani pásem zorané země zastavit nepodařilo, ale zubři (a všichni ostatní aktéři, které zde zubr reprezentuje) s plotem problém mají.

Zadrátovaná hranice se nepříčí jenom vědcům a ekologům, ale také turistům. Těch přijíždí do Bělověže rok od roku víc. Když je sezona v plném proudu, počet obyvatel vesnice se z původní necelé tisícovky téměř zdvojnásobí. Luxusní hotely, které zde v posledních letech vyrostly, jsou Januszovi také trnem v oku.

„Navézt tisícovku turistů do centra národního parku je nesmysl,“ říká. „Navíc, co tady vlastně můžou dělat? Mezi lidmi, kteří v posledních letech přijíždějí, jsou stále častěji ti, kteří se nespokojí s organizovanou vycházkou do ukázkové části rezervace, zóny v parku vyhrazené jeho návštěvníkům. Jeden den jdou do pralesa, druhý den do muzea, ale co mají dělat třetí den a další dny?“ Rozvoji infrastruktury turistického průmyslu se zatím Bělověž úspěšně brání. Jako atrakce se tedy nabízí výlet do Běloruska. Les i komáři jsou tam sice stejní, ale možnost návštěvy další ekologicky zakonzervované zóny spolu s politicky zakonzervovaným Běloruskem činí tuto alternativu v kontextu bělověžské nudy turisticky atraktivní.

EU a komáři proti narušitelům

Bělověž je v centru pralesa. Od polsko-běloruské hranice dělí centrum obce jen tři, čtyři kilometry. Anatolij, zdejší rodák a také velitel místní stanice pohraniční policie, nepůsobí příliš zaneprázdněně. V létě 2005 se s celou jednotkou přestěhoval do nové strážnice, jedné z těch, které nyní vyrůstají co dvacet, třicet kilometrů podél celé vnější hranice EU. S nelegálním překračováním hranice se zde prý nesetkáme, hustota lesního porostu a množství komárů v letních měsících jsou tou nejlepší pohraniční bariérou. A pokud by se už někdo o narušení hranice pokusil, v nových autech s reklamním sloganem „Náskok díky technice“ dostihne pohraniční policie každého.

Podobnou evropskou „harmonizací“, jakou před pár měsíci prošla strážnice, prochází i hraniční přechod do Běloruska. Dvě unimobuňky pro polskou stranu, další dvě pro běloruskou, hraniční závora, bílá čára přetínající úzkou asfaltku přesně v místech, kudy vede státní hranice, a nakonec ještě velká železná brána. Tak vypadal hraniční přechod v Bělověži ještě před pár měsíci. Tři příslušníci Straże Graniczné a jedna zaměstnankyně celní správy tu moc práce neměli. V budoucnu by tomu však mohlo být jinak. Evropské normy nemají pro unimobuňky pochopení. Přechody na vnější hranici EU musí splňovat předepsané požadavky, včetně bunkru, kam by se jejich posádka mohla schovat v případě leteckého útoku znepřátelené strany.

Evropská unie však neharmonizuje pouze samotné hraniční přechody, ale celý hraniční režim. Institut malého pohraničního styku, který byl otevřen pouze pro místní a byl využíván především k návštěvám hranicí rozdělených rodin, je zrušen a hraniční přechod se otevřel všem. Pokud máte platný cestovní pas a běloruské vízum, nemělo by nic bránit tomu, abyste hranici mohli překročit. Ať už jste místní nebo turista.

A právě toho se Janusz bojí. Začíná to stavbou nového hraničního přechodu, potom se rozšíří silnice, která k němu vede, ta sem přivede turisty a devastace „původní“, lidskou rukou „nepoznamenané divočiny“ nabere na obrátkách.

Prohlídka s doprovodem

A co na to běloruská strana? Zatím chrání prales i hranice. Technologie, které používá, nejsou zřejmě tak na výši jako na „evropské“ straně, to ale neumenšuje jejich účinnost. Vízový režim států EU s Běloruskem, poplatky za výstup z Běloruska, nutnost registrovat se na policejní stanici při pobytu delším než tři dny, to jsou jen některé z nepříjemností, jež mnoho potenciálních turistů od překročení hranice odradí.

Podobně jako na polské straně mohou do této zóny turisté pouze v doprovodu zaměstnance národního parku. Už se tu několikrát stalo, že lidé, kteří byli na běloruské straně řádně odbaveni, se po několika hodinách marného čekání na pracovníka národního parku zase vrátili zpátky.

Pokud nepřecházíte hranici pěšky, ale třeba na kole, máte teoreticky větší šanci, že se dostanete na běloruském území dál. S kolem se můžete pohybovat pouze po silnicích a přírodu (ani nikoho jiného) byste tak neměli ohrozit.

Můžete však přesto narazit na komplikace. O KGB a svých zkušenostech s všudypřítomnými konfidenty běloruské tajné policie vypráví Ewa, další ekologická aktivistka z Bělověže, polská Bělorusínka. Za hranicemi navštěvuje vzdálenější příbuzné a prováděla tam i etnologické výzkumy. „Hlídají jenom vesnice a silnice. V lese ale na kontrolu nenarazíte,“ říká. Bělorusům podle ní nejde o les a jeho ochranu. Jediné, co hlídají, je Lukašenkova dača. „Bělověžský prales, tedy jeho běloruská polovina, to je de facto Lukašenkovo osobní vlastnictví,“ uzavírá.

Zóna přísné ochrany národního parku, po jejímž rozšíření volají polští aktivisté, existuje i na běloruské straně hranice. Nepřístupná zóna, která má zajistit nerušený pobyt světově unikátní zvěře, zde (shodou okolností?) přesně kopíruje pás, kudy vede státní hranice. Bariéru nevytváří jenom bílá čára na silnici, závora, železná brána, plot, pohraniční policie, KGB a komáři, ale i zóna „nedotčené divočiny“. Prales, respektive jeho zóna přísné ochrany zde slouží jako přírodní zátaras. Nebo snad jako zátaras z přírody?

Autor přednáší sociální antropologii na FSS MU v Brně.

Konečně se na ně dostalo!

Na cestě k checkpointu

Od Damašské brány pulsuje lidský dav. Vine se po hlavní tepně Sultána Sulejmana. Většinu lidí pohltí blízké autobusové nádraží, zbytek se ztrácí v uličkách východního Jeruzaléma. U Rothschildova památníku, od kterého každý den odjíždějí členky organizace Machsomwatch směrem k plotu oddělujícímu Izrael od palestinských teritorií, už proud lidí očividně slábne. Před budovou zastaví malý osobní vůz a postarší řidička začne odstraňovat deštníky a tašky s nákupy ze zadního sedadla. Představuje se jako Deborah a svou kolegyni jako Daniele.

Auto vyjíždí a počáteční konverzaci o nepředvídatelnosti místního počasí naruší shluk lidí na nejbližší křižovatce. Přítomnost uniforem a sanitky nedává tušit nic dobrého. Po chvíli zjistíme, že se jedná jen o obyčejnou dopravní nehodu. Do provozu se zapletl velbloudář i se svým svěřencem, jenž obyčejně vozí turisty na nedalekou Olivetskou horu. Všem se uleví, bez dalších průtahů míříme ven z Jeruzaléma. „Už takhle spolu jezdíme druhým rokem, vždycky ve čtvrtek dvakrát denně,“ vysvětluje mi pomalu a trpělivě bývalá učitelka z mateřské školy a začne se hebrejsky radit s Daniele, kde dneska začnou. Nakonec se rozhodnou, že naší první zastávkou bude bývalý checkpoint v arabském městečku Abu-Dis.

Deborah a Daniele jsou dobrovolnice z ženské židovské organizace Machsomwatch, která si již od roku 2001 klade mimo jiné za cíl pravdivě informovat veřejnost o porušování lidských práv izraelskou armádou a pohraniční policií na hraničních přechodech. „Hlavně ovšem chceme změnit jejich myšlení,“ poprvé se vloží do rozhovoru Daniele. Vojáci na přechodech jsou podle ní masírováni vojenskou propagandou. A izraelská veřejnost je zase po několik desítek let trvajícím konfliktu už unavená. „Lidé jsou často ochotni přijmout jakékoli řešení, hlavně když už to skončí,“ říká Daniele.

Po druhé intifádě
Nové kolo násilností začalo s druhou intifádou v srpnu roku 2000. Od té první, jež byla symbolicky ukončena podepsáním mírových dohod v Oslu v roce 1993, se lišila hlavně nebývalou brutalitou na obou stranách. Útoky sebevražedných atentátníků z řad Palestinců (mezi nimiž se poprvé vyskytly i ženy a děti) na veřejné prostory, jako autobusová nádraží, kavárny, restaurace a školy, vyvolaly velmi tvrdou reakci Izraele. V rámci odvetných opatření však často nebyli postiženi přímí viníci, ale palestinské civilní obyvatelstvo. Výsledkem bylo přes tři tisíce zabitých Palestinců a skoro tisíc mrtvých Izraelců.

Přes protesty palestinských i izraelských nevládních organizací začala izraelská armáda na okupovaných územích konfiskovat majetek, zbourala několik stovek domů, ničila zemědělské plochy, narušila dopravní infrastrukturu a do značné míry omezila volný pohyb Palestinců i uvnitř jejich vlastního území. I v Izraeli se život zkomplikoval. V Jeruzalémě, který byl vlnou sebevražedných útoků postižen nejvíce, musí dodnes každý bez rozdílu projít několikrát denně bezpečnostní kontrolou. Na poště, na úřadě, autobusovém nádraží, při nákupu v samoobsluze, návštěvě kavárny, při vstupu do školy. Poslední atentát zde proběhl před více než rokem, stále je ovšem běžné, že některý z cestujících v městském autobuse požádá řidiče o okamžité zastavení a vystoupí. K panice stačí výrostek s větším kabátem, pod kterým by se dala ukrýt bomba.

Přerušovaný šedivý had
Po dvaceti minutách cesty se na obzoru začne rýsovat několik metrů vysoká šedivá betonová zeď. Monotónnost neomítnutých panelů narušují jen strážní věže a ostnatý drát. Silnice je prázdná, stoupáme. Obě dámy upozorňují na výhled do údolí. Abu-Dis leží jihovýchodně od Jeruzaléma. Zeď rozkrajuje vejpůl jeho městskou zástavbu. Po naší pravici zeď lemuje ulici s obyčejnými domy po obou stranách, místy je o něco nižší. Deborah ukazuje nalevo, kde stojí budova bývalého hotelu. Zkrachoval, neboť se k němu nemohli dostat návštěvníci. Po zhruba dvou stech metrech se ulice rozšiřuje na malé náměstí. Uprostřed stojí automobil izraelské pohraniční policie, kolem postávají mladí vojáci obého pohlaví.

V roce 2002 se proto izraelská administrativa rozhodla oddělit Izrael od Západního břehu obrannou bariérou. Ta je tvořena zdí kombinovanou s plotem se zabudovanou bezpečnostní technikou. Bariéra nekopíruje přesně nepsané hranice mezi izraelským a palestinským územím z roku 1967, takzvanou zelenou linii – většinou ukrajuje území Palestinců. Při její výstavbě nikdo nesleduje, zda brání v přívodu vody, vstupu na pole za vesnicí nebo cestě lidem do práce. Zeď také uzavřela některá palestinská města do samostatných enkláv, z nichž a do nichž často vede jen jediný checkpoint fungující podle úředních hodin. Za zdí žije i několik tisíc lidí. Po dokončení má bariéra měřit 640 km a bude stát asi 3,4 miliardy dolarů. Podle nálezu soudního tribunálu v Haagu je stavba bariéry i režim s ní spojený porušením mezinárodního práva.

V Abu-Dis fungoval do srpna 2002 přechod, který umožňoval průchod mezi Ras-el-Amud a východním Jeruzalémem. Pak ho zavřeli a začalo se s výstavbou zdi. Nový checkpoint ještě není otevřený. Místní to zatím řeší po svém. Bariéra není všude dokonalá, takže mezi několika betonovými panely a nízkým plotem zahrady domu na náměstí vznikl jakýsi improvizovaný přechod pro pěší. Lidé v obou směrech stojí frontu, aby po jednom mohli vyšplhat na betonový sloupek zahrady a krok za krokem, přidržujíce se zdi, se opatrně dostali na druhou stranu. Trochu bez dechu ještě z auta sledujeme starší ženu, která se právě snaží na úzkém sloupku v metrové výšce vybalancovat sebe a velkou nákupní tašku. Vojáci mezitím kontrolují všechny, kteří prošli na „jeruzalémskou“ stranu. Odhodlané aktivistky Machsomwatch, jež navenek působí jako milé babičky, co zabloudily cestou na výlet, se s úsměvem se všemi zdraví. Když vojáci ale nepouštějí jednoho mladého muže dál,
okamžitě se ptají na důvod. „Nemá platné povolení ke vstupu, s tím v tuto chvíli nemůžeme nic dělat,“ vysvětluje mi Deborah po několikaminutové konverzaci s vojáky.

Vědí, že se někdo zajímá
Celá Palestina byla po mírových dohodách v Oslu rozdělena do tří sektorů: A, B a C. Zóna A je plně pod palestinskou správou, zóna B pod společnou správou Palestinců a Izraele. Zónu C kontrolují izraelské civilní a vojenské úřady. Pohyb mezi jednotlivými sektory je pro Palestince možný jen na zvláštní povolení. Stejně jako pohyb z palestinského území na izraelské. Systém, podle něhož jsou povolení vydávána, je zdlouhavý a zcela neprůhledný. Vyřízení povolení k jednodenní návštěvě nemocnice či návštěvě příbuzných v jiné zóně běžně trvá i dva měsíce, přestože čistě geograficky mohou být od sebe vzdáleny jen několik desítek metrů. Oficiální důvody pro udělení či zamítnutí povolení nejsou sdělovány. Tyto restrikce umožňují izraelské straně kontrolovat život v Palestině téměř absolutně.

Už zase v autě cestou k přechodu ve Wadi Nar, který využívají především obyvatelé Betléma a blízkého okolí, mi Deborah a Daniele objasňují smysl své činnosti: „Některá z nás každý den objíždí checkpointy, díváme se, co se děje, a o všem okamžitě informujeme veřejnost. Každý měsíc vydáváme zprávu sestavenou z našich pozorování. Vojáci vědí, že je tak na nimi nějaká kontrola, že nemohou jednat protiprávně, že se někdo zajímá o to, jak jednají s lidmi. Někdy stačí pouhá naše přítomnost. jindy musíme volat na velitelství a konfrontovat jejich oficiální prohlášení s tím, co právě vidíme.“

Obě zdůrazňují, že jim jde o dialog, často hovoří s vojáky a snaží se jim, jak říkají, „dát jiný pohled na věc, vysvětlit jim, že okupace není správné řešení“. Navíc jsou v kontaktu se samotnými Palestinci a snaží se jim pomáhat při vyřizování byrokratických omezení spojených s udělováním povolení k pohybu.

Hesla jen z jedné strany
Do Wani Nar jedeme po zcela opuštěné silnici. „Je to Apartheid road, jen pro Izrealce,“ říká Daniele. Silnice spojuje Jeruzalém a židovské osady v jeho okolí. Několik metrů od nás se stále sune šedivý had betonové zdi. Barevně počmáraná protesty a hesly je jen z palestinské strany. Většina Izraelců nemá důvod se vyskytovat v její blízkosti.

Oficiální checkpoint ve Wadi Nar je určen i pro automobily. Přechod je plný. Lidé se vracejí z práce. Kolony aut v obou směrech dávají tušit, že si cestující nejméně hodinu počkají na odbavení. Žlutá barva oblíbených palestinských taxíků působí až nepřiměřeně vesele.Vojáci jsou zde o poznání nervóznější a na přítomnost aktivistek nereagují právě s nadšením. Několikrát je vyzvou k odchodu. Deborah s Daniele jsou přesto spokojené, dnes zde vše probíhá bez incidentů. Když po půldruhé hodině začíná proud vozidel slábnout, přechod opouštíme. Cestou zpět do Jeruzaléma chci vědět, co je vedlo k tomu, že se takto angažují. „Sebevražedné atentáty jsou příšerné, vím, že díky bariéře je jich teď méně, ale to, jak se my chováme v Palestině, je stejně zlé, ne-li horší,“ odpoví mi Deborah za obě a pokračuje: „Mám vnoučata a nechci se stydět, až se mě jednou zeptají, co jsem proti tomu dělala.“

Autorka je doktorandka na FSV UK.

Nebezpeční čtenáři amerických knihoven

„Jestliže se musíte zajímat o to, co asi řekne agent FBI seznamu knih, které čtete, začnete se hlídat… a v tom momentě zjistíte, že jste ztratili svobodu být informovaným občanem,“ prohlašuje Triana Magiová, vyučující na univerzitě ve Vermontu, v reakci na to, že americký Senát schválil začátkem března další prodloužení takzvaného Patriot Actu (Vlasteneckého zákona).

Zákon, který měl po teroristických útocích 11. září 2001 dočasně sloužit jako nástroj boje proti terorismu, tak bude platit další čtyři roky. Jeho součástí je také možnost státních orgánů získávat informace o tom, co si kdo půjčuje v knihovně nebo kupuje v knihkupectví. Ke shromažďování těchto informací není třeba předchozího souhlasu soudu, stačí podezření tajných služeb. Média sice prezentovala jako jistou výhru knihovníků, že se letos přes pár senátorů podařilo do zákona protlačit několik úlev, jde však spíše o kosmetické úpravy. I nadále totiž zůstává v platnosti článek 215 tohoto zákona, který říká: „Ředitel FBI nebo jím pověřená osoba může požádat o vydání rozkazu k získání hmotných předmětů (včetně knih, záznamů, spisů, dokumentů a dalších položek) potřebných k vyšetřování vedenému k ochraně proti mezinárodnímu terorismu nebo k utajovaným výzvědným aktivitám…“ Navíc zákon stanovuje, že „nikdo nemůže odhalit jinému člověku
(kromě osob nutných k vykonání rozkazu), že FBI hledá, nebo získalo hmotné statky dle tohoto zákona“. Knihovník se tak dostává do podivné pozice.

Na jedné straně by měl dle svého svědomí chránit soukromí (tedy informace o tom, co kdo čte nebo hledá na internetu) uživatelů knihovny, na druhé je zákonem nucen tyto informace předat třetí osobě, aniž by na to dotyčného směl upozornit. To se nelíbí především největší knihovnické organizací v USA, Americké knihovnické asociaci (ALA), která má se svými 60 tisíci členy nezanedbatelný politický vliv.

Díky jejímu tlaku tak knihovny nakonec nejsou zařazeny mezi subjekty, jejichž elektronickou poštu může FBI přímo kontrolovat, pokud ovšem nejsou zároveň poskytovateli internetových služeb. Ale to je jen minimální výhra. V souvislosti s Patriot Actem byl navíc zaveden ještě takzvaný National Security Letter (NSL), kterým může FBI přikázat například knihovníkům, aby jim vydali požadované údaje, aniž by o tom opět směli s někým hovořit. Právnička organizace ACLU (Americká unie na ochranu lidských práv) Ann Beesonová k tomu říká: „Upravený zákon neposkytuje knihovníkům téměř žádnou ochranu, je prostě nesmyslný. NSL může být použit pro získání jakéhokoliv knihovního záznamu zaslaného elektronicky. Do toho je zahrnuto sledování připojení k internetu, e-mailové pošty a také výpůjček uskutečněných uživatelem knihovny.“ Prezident organizace ALA Michael Gorman se ke schválenému zákonu vyjádřil silně kriticky: „Ačkoliv se může zdát, že přijaté kompromisy obsahují
ochranu milionů uživatelů knihoven, je tato údajná ochrana jen iluzorní. Sněmovna reprezentantů podpořila Senát ve věci prodloužení platnosti Patriot Actu včetně článku 215 po další čtyři roky, aniž by přihlédla k úpravám, které žádají knihovny už od jeho přijetí v roce 2001. K přijetí navíc došlo ve spěchu a bez ohledu na ústavní práva.“ Nakonec se tak mohou radovat především republikánští senátoři, kteří svou většinou k prodloužení Patriot Actu přispěli nejvíc. „FBI a CIA budou pokračovat ve společné práci při pátrání, narušování a odstraňování teroristických buněk,“ říká jeden z hlavních iniciátorů prodloužení zákona, senátor James Sensenbrenner z Wisconsinu.

Knihovníci se ale nevzdávají a prezident Gorman dodává: „Budeme pokračovat v našem boji za tvrdší standardy při uplatňování rozkazů podle článku 215 – jedním z nich by mělo být i omezení počtu knihovních záznamů, které může FBI požadovat při vyšetřování jedinců spojených s terorismem a podporou zločinu. Budeme také hledat další možnosti pro ochranu těch, kteří obdrží tyto rozkazy. Měli by mít možnost získat jejich smysluplné zdůvodnění a měli by být také zbaveni povinnosti utajovat skutečnosti, které obdrželi rozkazem. Svými sliby nás již podpořili někteří politici a doufáme, že se pokusí odstranit ty části Patriot Actu, které narušují občanská práva uživatelů knihoven. Těšíme se na spolupráci s těmi senátory a kongresmany, kteří se pokusí napravit tento velmi kazový zákon.“ Uživatelé knihoven ve Spojených státech si však na větší ochranu svého soukromí zatím musí počkat, možná čtyři roky, možná déle. To podle toho, jak dlouho se prezidentu
Bushovi ve spolupráci s Usámou bin Ládinem a jinými strašáky podaří udržet Američany ve strachu, který jim dá zapomenout na to, že seznam četby sice mohou vyžadovat učitelé ve škole, ale ne agenti FBI.

Nejde o život

„Aspoň máme letos větší stánek než Poláci. No jo, ale jak to vypadá. Jestli je tohle reprezentativní průřez český literatury za minulej rok, tak to nevim…“ Tak špatné se mi to nezdá. Poslouchajíc cizí hovor vedle mě, stojím na zhruba pětadvaceti metrech čtverečních stánku české literatury na lipském veletrhu. Ve výšce nad stánkem visí plachta Tschechische Republik, díky níž je místo snadno k nalezení. V oddíle současné beletrie Michal Ajvaz, Jaroslav Formánek, Jan Balabán a další. Časopisy zastupují Labyrint, Souvislosti, Revolver Revue, Host, Psí víno a Plž. Poněkud zvláštní je členění vitrín. Česká literatura v německém překladu, to dává v Lipsku smysl, zvláštní oddíly tu ale mají také Praha, Seifert, nejkrásnější knihy 2004, Mozart v české literatuře a publikace židovského muzea v Praze. Co se týče nakladatelství, jsou mezi zhruba deseti, jež mají v českém stánku vlastní polici, také vydavatelství zaměřená na slovníky, kuchařky
a knihy o ozdobném balení dárků. Ze seriózních nakladatelství je tu jen Academia a Host. Na plakátech vpředu visíme my vystupující, za námi na obrazovce jede smyčka videa o České republice, v kelímku na pultě tyčinky, v kumbálu v zákulisí krabice s džusy a víno.

Na improvizovaném pódiu, jakých je na veletrhu plno, se po hodině střídají spisovatelé, překladatelé, lidé literárního provozu. Peter Esterházy před námi svou odměřenou hodinu už přetáhl, před ním se ale stále tlačí špalír lidí, kteří si přišli pro podpis. Organizátoři nakonec do mikrofonu hlásí „pokračování v maďarském stánku“, na řadě jsme konečně my. Radek Fridrich je na pódiu se svou překladatelkou, on báseň česky, ona v němčině, Radek navíc mluví německy taky, publikum se baví, přišlo mezi čtyřiceti a padesáti lidmi. Druhá půlhodina, kterou mám vyplnit já, je poněkud slabší. Odpovídám na otázku, o čem je má nejnovější kniha, a pak překladatel tryskem čte ukázku v němčině, jen tak tak se to do těch třiceti minut vešlo, je po všem. Po dvaceti minutách čtení už někteří v obecenstvu pospávají, drkám do Mirka, aby to zkrátil, ať lidi úplně nezmučíme, ale nereaguje, chce svůj překlad dokončit celý. Nevím, proč jsem tady vůbec byla, hučím do něj, když jsme
skončili, a taky, že jeho čtení nemělo podle mého žádný přednes a nevím, jestli se to takhle má, aby bylo jasno anebo ne, protože pak už mě nikam z ministerstva nepozvou a to by mě taky mohlo mrzet. Mirko Kraetch se hájí, že ten můj text je jednolitej proud a tak to taky přečetl, a já si říkám, je to jedno, nejde o život, třeba to jen opravdu jinak vnímá.

Tomáš, co je tady v Lipsku na překladatelském semináři, říká, že na čtení potkal Michaela, Američana, co zná asi deset jazyků a na moji první knihu psal posudek pro North Western University Press. Má prý farmu, dům v Los Angeles, překládal třeba Hrabala a Hiršala a že nás seznámí. Michael zná Bryana, se kterým jsem byla v létě na stipendiu v Berlíně, a bude ho prý ode mě pozdravovat. Networking. Co jiného se na veletrhu dělá? Nevím, nikdy předtím jsem na žádném zahraničním nebyla.

Všimnou si vás. Jste v propagačních materiálech, více se o vás ví, říká o tom, k čemu veletrh slouží, Dana Kalinová, ředitelka Světa knihy, jež má lipský, ale také pařížský veletrh na starosti.

Proč tu jsem

Salon du Livre, který se překrývá s veletrhem v Lipsku, „nebyl pro české nakladatele atraktivní“, odpovídá Dana Kalinová ve stánku, jehož pronájem stál čtvrt milionu, na můj údiv nad vystaveným knižním repertoárem, který je mnohem slabší než v Lipsku. Prostředky z ministerstva, jež Společnost Svět knihy na veletrh dostává, podle Dany Kalinové nestačí pokrýt náklady, a tedy, jak je v dohodě s ministerstvem, doplňuje finance z dalších komerčních zdrojů – nabízí plochu ve stánku nakladatelům, kteří o ni projeví zájem. Z komerčního hlediska je to srozumitelné, českou literaturu ale takový stánek nereprezentuje. Čí je to chyba, nevím; nevím, jestli je vůbec koho vinit.

To mi běží hlavou, zatímco jdu po čtyřech dnech znova na pódium, tentokrát na veletrhu v Paříži. Kdesi ve vedlejším stánku se v ten moment spustila hlučná dechovka. Je to legrace a trochu je mi to líto, protože není slyšet skoro nic.

Předtím v Lipsku po čtení jsem vevnitř zůstala až do zavírací hodiny. Dav mě nesl po jednotlivých pavilonech, postupem času lidí ubývalo. Došlo mi to až příliš pozdě. V kumbálu českého stánku, mezi sušenkami, džusy a vínem, že jsem si zapomněla šálu s rukavicemi. Všichni už byli pryč, zatahovací dveře na zámek. Pokouším se škvírou protáhnout ruku, lup ho, zámek se vytrhnul, vylítl ven. Se špatným svědomím se loudám pryč. Z vedlejšího slovinského stánku doléhá smích, vzpomínám na tu jejich skvělou ořechovou roládu, co k tomu vínu odpoledne nabízeli.

Ve vstupní hale, která připomíná kosmický urychlovač, je liduprázdno, jen na zemi letáky a Němka v uniformě u dveří, jež rukou ukazuje ven. Do hotelu je to dvacet minut přes pole. Kolem Bauhausu, Baumarktu, podél silnice. Přemýšlím, proč tu jsem a že jsem nevděčnice, protože co by za to někdo dal a kolik lidí se na tom napracovalo, a stejně je mi spíš smutno. Kvůli té hlučné dechovce, kvůli tomu, že ani jeden francouzský překladatel mé knihy nepřišel, kvůli českým knihám, které na veletrhu nebyly – a jestli nad tím naším stánkem vlaje ta plachta Tschechische Republik, tak to by tedy měly.

par avion

V argentinském Clarínu se 20. března generál Martín Balza v bezprecedentním článku věnoval 30. výročí vojenského převratu, který nastolil nejkrvavější režim, jaký kdy země zažila. V letech 1976–1983 přinesl až 30 tisíc obětí. Zatímco donedávna se vojáci, dlouho chránění zákony o amnestii, snažili puč buď přímo hájit, nebo alespoň omlouvat levicovým terorismem, Balza zvolil naprosto jiný tón. Převrat byl podle něj „metodickým a chladným plánem vyvražďování“ a přinesl nejen případy „zatčených-zmizelých“, ale i „únosy dětí, krádeže a nucené převody majetku jako ,válečné kořisti‘“, na nichž se obohacovali „uniformovaní darebáci“. Různé omluvy a vytáčky, jimiž se později vůdci režimu snažili své zločiny zamlžit, jsou dle Balzy „nehoráznou lží“. Amnestijní dekrety, ospravedlňované nutností „vytvořit podmínky a situaci pro usmíření, všeobecný pardon a národní jednotu“, vedly nakonec ke vzniku „kolektivního pocitu soudní, politické,
morální a historické imunity“. Ta byla jenom prodloužením situace trvající v zemi od svržení Peróna v roce 1955, kdy armáda začala „vystupovat proti vnitřnímu nepříteli, zosobněnému v těch, kteří byli označováni za levičáky či peronisty“. Dle Balzy: „Bez ohledu na to, kdo rozpoutal spirálu násilí, je reakce státu neakceptovatelná (…). V naší zemi nebyla válka, nýbrž opravdový hon na lidi.“ V Argentině, kde vojáci občas hrozili svržením vlády, pokud by se opovážila stíhat zločince z jejího středu, je podobný článek velmi důležitý a i z toho důvodu se mu dostalo velké pozornosti.

Nikaragujský El Nuevo Diario, vázaný na sandinisty, informoval 17. března o pokračujícím vyhánění nikaragujských imigrantů z kostarického San José i jiných měst. Výrazně chudší Nikaragujci odcházejí do relativně bohaté a politicky stabilní Kostariky, k nevelké radosti tamního obyvatelstva, zvyklého na svou formu welfare state. Nikaragujci z čtvrti San José, zvané Malá Managua, jsou terči takzvaného čištění, při němž jsou chudí pod hrozbou policejního zásahu vyháněni ze svých prostých domovů. Poslední akce zasáhla 40 rodin nejen z Nikaraguy. Navzdory kritice řady nevládních organizací jsou tito lidé nuceni odstranit své lepenkové „domy“ a využít pomoci nikaragujského konzulátu pro návrat do vlasti. Důvody emigrace z Nikaraguy osvětluje článek ve stejném deníku z 21. března, který hovoří o pokračující „vlně smrti“v nikaragujském departementu Matagalpa, kde „ti, kteří nezemřou rozsekáni mačetou, umírají v důsledku střelby“.
Policie tímto způsobem informuje o smrti jednoho rolníka, jemuž kdosi mačetou usekl hlavu. Jiný muž byl zastřelen dvěma vrahy, když se ráno procházel po ulici. Jelikož jsou podobné tragédie stále častější, deník se ani nepokouší informovat o motivech těchto zločinů. O pár dnů dříve se však jeho čtenáři dověděli, že se ostřelovač americké námořní pěchoty, původem z nikaragujské Granady, po návratu z bojové mise v Iráku bavil v jedné tamní restauraci. Jistý „asociál“ mu rozbitou lahví vyloupl oko, rozpáral žaludek a pořezal hlavu. Podobně jako v Iráku, i v rodné zemi měl voják štěstí: přežil.

V kolumbijském El Espectadoru 8. března v článku nazvaném Zatímco Bílý dům spí komentoval známý argentinský publicista Tomás Eloy Marínez, působící na Rutgers University, politiku Bushovy vlády v Latinské Americe. Až Bush z Bílého domu v lednu 2009 odejde („pokud ho nevyženou dříve“), bude mu prý Latinská Amerika za mnohé vděčná. USA, plné finančních skandálů, špiclování občanů, mučení protivníků, diskreditací nepohodlných, podivnými volbami prý „nemohou rozumět Latinské Americe“, neboť se jí příliš podobají. Avšak „nikoli té dnešní, nýbrž té bývalé“ a nikoli „bohatstvím, nýbrž šílenstvím“. V této situaci se USA přestávají v latinskoamerické realitě orientovat. Zatímco Bush tráví na prázdninách nejvíce času ze všech prezidentů od dob G. Washingtona, „noví latinskoameričtí vůdci se Spojených států již nebojí“. Sami si začínají řešit své problémy, bez nutnosti ohlížet se po severním sousedovi. Evo Morales oživuje historické bolivijské územní
požadavky vůči Chile a chce zvýšit cenu prodávaného plynu do Argentiny. „Jde o jiný způsob zdůraznění národních zájmů, již ne proti Spojeným státům, ale ve vztazích se sousedními státy.“ Hugo Chávez zase plánuje vybudovat gigantický plynovod z ústí Orinoka přes Amazonii až do Buenos Aires. Ačkoli spusta z těchto kroků může situaci v regionu jenom komplikovat, jižní část kontinentu z toho vychází lépe, než se obvykle tvrdí. „Ekonomický růst je vysoký, demokracie se konsoliduje a nejen to, co v USA nazývají levicí, mění atmosféru v oblasti. Také se objevují konzervativní lídři, jako ti v Chile a Mexiku, kteří budou tlačit na nové promýšlení národních projektů. Nakonec tak dlouhá Bushova siesta, plná babylonských snů (…), umožňuje Latinské Americe, aby objevila sebe samu.“

Španělský pravicový deník La Razón psal 21. března o další snaze autonomní katalánské vlády (Generalitat) rozšířit u žívání katalánského jazyka. V kontextu jednání o změně autonomního statutu, které má závažné vnitropolitické dopady, rozjede tamní vláda kampaň Katalánština s tebou, v jejímž rámci má být podpořena katalánština „mezi mládeží, a proto jejím cílem budou diskotéky a noční zábavní podniky“. Mezi lidmi ve věku 15–29 let užívá katalánštinu běžně jenom 44 procent obyvatel (o 6 % méně než ve zbytku populace), ačkoli 88 % je v ní schopno komunikovat. Vládní zdroje jsou znepokojeny tím, že katalánština je příliš spojena s „institucionálním a akademickým prostředím“.

Ze španělskojazyčného tisku vybíral Radek Buben.

Plamen v Libčevsi, lampička na Brusel

Není pravda, že by každý kamion s odpadem, jenž překročí naše hranice, byl nelegální. Velice pečlivě tříděný odpad v podobě pet-lahví se dováží naprosto legálně a pak se mění v tkaniny, které oceníme v tuhých zimách jako tepelné vložky do bund. Takto legálně k nám putují i některé kovy, papír a další využitelné materiály. Výčet je dán takzvaným zeleným seznamem.

Jenže kam s komunálním odpadem, který neprošel tak bravurní selekcí? I ekologická likvidace v zemi původu – mluvíme nyní o Německu – je přibližně třikrát dražší než u nás. Jenže přes hranice je to kousek a celní kontroly na hranicích byly zrušeny. Šup s tím tedy do opuštěných českých kravínů a jiných nevyužívaných ruin. Pokud se přeci jen chce dovozce nějak pojistit, stačí se domluvit třeba s virtuální českou firmou a případná policejní kontrola projde bez problémů. Stačí totiž náklad deklarovat jako odpad k materiálovému využití.

Proč jako materiálové využití? Česká republika totiž už v roce 2003 využila možnosti dané EU – nepovolit dovoz komunálního odpadu za účelem likvidace.

Co je likvidace?

Jaksi velice polehounku a poněkud v nejasných konturách se začal vynořovat po libčeveském odpadním táboráku další problém. Ještě před mediálním otevřením problému mne na věc upozornila Eva Tylová, bývalá náměstkyně Ministerstva životního prostředí, odbornice na odpady a nynější jednička na kandidátce Strany zelených za Plzeňský kraj: „Hrozí naprosto legální dovozy odpadů, pokud vejde v platnost nová směrnice EU, která by měnila hierarchie v nakládání s odpady.“ Spalovny by se podle ní daly označit jako zařízení k energetickému využití odpadu, a nikoli k jeho likvidaci. Pak by materiálové a energetické využití bylo ve zpracování považováno za rovnocenné.

Lidsky řečeno: spálená „petka“ by byla touto směrnicí stejně hodnocena jako ta, z které recyklací vznikne zmíněná tkanina.

Něco zbývá

Zahřeje sice obojí, jak zlikvidovaná petka, jež proletí komínem, tak ta, jejíž vlákno najdeme v zimní bundě; tkanina je ale recyklovatelným materiálem, zatímco zbytky po spálení těžko. „Dnes jsou technologie ve spalovnách dosti dokonalé, takže do ovzduší nepronikají žádné významně jedovaté zplodiny,“ přiznává Eva Tylová. Problém spočívá ve zbytcích pevných. Hmotnostně jedna třetina odpadů po spálení zůstává ve formě popílku a strusky. Z té třetiny je desetina popílku. Ten dělá opravdovou chemickou paseku a je většinou nutné s ním zacházet jako s nebezpečným odpadem.

Přesto se některá zařízení snaží i tento materiál zpeněžit. Například firma Termizo, která provozuje libereckou spalovnu, prodává směs popílku a strusky jako stavební materiál pod názvem Spruk. Na tento výrobek získala i certifikát, poprvé v roce 2000, naposledy v roce 2005.

Jenže materiál prošel pouze testem naplňujícím vyhlášku o nakládání s odpady, a nikoli dalším chemickým rozborem, který by odhalil například organické látky typu dioxinů. To si nenechala ujít Arnika, občanské sdružení známé kromě jiného svým bojem proti produkci dioxinů chemičkami. A ejhle. Na základě rozborů, které provedla Masarykova univerzita v Brně, zjistili jak klasické dioxiny, tak dokonce rezistentnější bromované dioxiny. Z dalších složek byly překročeny limity těžkých kovů. „Dioxiny jsou látky, které mají vliv na žlázy s vnitřní sekrecí, tudíž na hormonální systém, například na funkci štítné žlázy; jsou nebezpečné pro játra, ledviny, zpomalují vývoj u dětí, poškozují nervovou soustavu,“ vysvětluje nebezpečnost Jindřich Petrlík z Arniky a dodává, že „až 95–99 % dioxinů se dostane do organismu potravou.“

Popelnice sypaná z Bruselu

Podle dostupných informací se o nové směrnici EU dozvědělo ministerstvo na počátku roku 2006. Zatím jde o návrh evropské komise. Pokud by ji ovšem schválil Evropský parlament, byly by otevřeny dveře dovozu komunálního odpadu ze zahraničí do českých spaloven. A je jisté, že by šlo o velké objemy. Podle Evy Tylové na závažnost věci ministerstvo upozornily vlastně nevládní organizace. Posléze se ministr Ambrozek k záležitosti postavil velice kriticky a vyzval nejen naši vládu, ale i ostatní, takzvané nové státy EU, aby se proti směrnici ohradily.

„Stejným hlasem se ozývá i Slovensko. Ministr Ambrozek iniciuje schůzku visegrádské skupiny k této záležitosti,“ říká Maria Vorlíčková, pracovnice Ministerstva životního prostředí. Jenže Maďarsko a Polsko se ze schůzky omluvily. Podle názoru Vorlíčkové je to tím, že tyto státy nevyužily možnosti striktního zákazu dovozu komunálního odpadu za účelem likvidace, jako to učinila naše republika.

Spalovny, či teplárny?

Nejde jen o hru se slovy. Spalovny komunálního odpadu mají jako vedlejší produkt i výrobu tepla, popřípadě elektřiny. Na našem území jsou nyní v provozu tři spalovny komunálního odpadu: malešická v Praze s kapacitou 240 tisíc tun ročně, dále menší liberecká a brněnská o kapacitách kolem sta tisíc tun ročně. V případě liberecké spalovny jde zároveň o zásobení teplem části města. Potud je vše v pořádku. Spalovny spalují odpad vyprodukovaný v Česku. Jako zařízení na likvidaci odpadu jsou za tuto práci placeny. Kdyby ovšem byly nazvány například podniky teplárenskými, musely by naopak palivo (v tomto případě odpad) nakupovat. Tím by se jejich atraktivita pro zahraniční dovozce ještě zvětšila.

Směrnice ještě není schválená, a tak se nejrůznější zahraniční firmy snaží do našich spaloven odpady propašovat. Například do liberecké spalovny mělo být v loňském roce dovezeno k dvaceti tisícům tun odpadu. Jednalo se o čtyři oznámení, tři byla deklarována jako dovoz za účelem využití, jedno za účelem odstranění. „To poslední zmíněné bylo zamítnuto, protože zde byla jasná opora v našem zákoně,“ říká Miroslav Skiba z MŽP. Dvě ze zbývajících firem odstoupily samy z požadavku, třetí požadavek je stále v jednání, nyní na Městském soudu v Praze. V kauze malešické spalovny jde o dvě oznámení v celkovém objemu 80 tisíc tun a jsou doposud v jednání.

V poslední době se vedou spory o potřebě spaloven vůbec. Díky zdokonalujícím se technologiím lze říci, že únik škodlivých látek do životního prostředí se stále omezuje. Podle J. Petrlíka z Arniky je ale každé zařízení specifické a běžným monitoringem nelze úniky úspěšně zjistit. Další argument proti stavbě dalších spaloven formuluje ekolog Petrlík takto: „Spalovny se musí něčím krmit, takže ve spádovém území klesá zájem o materiálové využití, a tedy o důsledné třídění. Aby se spalovna vyplatila a vyhovovala všem požadavkům, musí být dostatečně velká, a aby se vyplatila, musí být kapacita využívaná.“

Recyklaci má na srdci i ministerstvo. „Stát nebude finančně podporovat žádné zařízení na likvidaci odpadů,“ hlásá závazná část Plánu odpadového hospodářství ČR. Tedy stát nemíní podporovat ani skládky, ani spalovny. Stavba musí být financována soukromými firmami nebo regionem. Snad proto bylo pro odbor odpadů MŽP překvapením, že stavba spalovny v Mydlovarech (o podobné kapacitě, jako je liberecká) je na spadnutí, chybí jen stavební povolení.

V plánu je i stavba spalovny v Opatovicích – zde ministerstvo dalo dobrozdání, že podle něj nejde o ohrožení životního prostředí.

Ekologický strašák, nebo čistička vzduchu?

Zatím se ovšem obyvatelé obcí v okolí plánovaných spaloven bouří. Nevěří, že jde o ekologicky neproblematické stavby. Navíc je jasné, že komíny budou hyzdit krajinu.

Starosta Mydlovar Petr Ciglbauer je ze situace smutný: „Katastrální území obce Mydlovary má totiž rozlohu cca 450 hektarů. Co se všechno na toto území v minulosti vešlo? Sedmdesát let těžby lignitu, osmdesát let provozu zastaralé tepelné elektrárny, spalující fosilní palivo, třicet let činnosti Chemické úpravny uranových rud MAPE Mydlovary a následné likvidace rozsáhlých kalojemů, která trvá dodnes a není doposud vyřešena. Území zasažené touto průmyslovou výrobou má rozlohu 250 hektarů.“ Petice občanů proti stavbě nebyla vzata v potaz.

Naopak Jana Kubíková z Jihočeského krajského úřadu se stavby neobává. Má za to, že jde přímo o „laboratorní“ provoz, vlastně čističku vzduchu.

Investorem akce je zahraniční firma E.ON energy, která též skoupila velkou část distribučních zařízení s elektřinou v České republice, a diktuje tedy ceny elektřiny v regionech. Pro jižní Čechy jsou ceny téměř nejvyšší.

Počet dalších záměrů staveb spaloven je nejasný. Podle různých pramenů jich má být až čtrnáct. Kdo je bude krmit, čím a proč?

Autorka je publicistka a fotografka.

Svébytný celek, nebo pouhá periferie?

Poslední, nejen rozsahem nepřehlédnutelná kniha Jana Křena nazvaná Dvě století střední Evropy představuje vyvrcholení dlouhodobého zájmu o její národnostní poměry, zejména o vztah česko-německý. Na tisíci stranách textu ale otázku jejich vzájemného vztahu, jakož i vzájemných vztahů jiných národů, dalece překračuje a pokouší se o postižení poměrně široce pojatých dějin střední Evropy v době přechodu od předmoderní, mnohdy ještě téměř středověké společnosti k formám moderním a posléze i k podobám klasickou modernu nahrazujícím.

Sám autor hned na počátku konstatuje, že jedním z podstatných motivů vzniku knihy byl záměr předložit vysokoškolským studentům text, který by vyplnil prázdné místo mezi dějinami jednotlivých národů a států na straně jedné a dějinami Evropy na straně druhé. Ačkoliv studenti rozhodně nepředstavují jedinou cílovou skupinou, jíž je kniha určena, „žánr“ učebnice se svými kladnými i zápornými stránkami prosvítá od první do poslední kapitoly. Pozitivně se projevuje v úsilí o maximálně vyvážený výklad. Od počátečního metodického vymezení až do samého konce Křen úzkostlivě dbá na to, aby vždy uvedl více možných přístupů, metod a závěrů. V tomto smyslu tak jeho kniha není jen úctyhodnou sumou konkrétních faktů, ale i přehledem koncepcí a různých, často pochopitelně protichůdných interpretací. Někdy ale snaha o maximální objektivitu přechází až do poněkud nepřehledného nahromadění (a také poměrně častého opakování) dílčích skutečností
a zjištění. Od historika formátu Jana Křena bychom přitom snad mohli očekávat (a byli bychom na ně i velmi zvědavi) větší míru utřídění a ostřejší či pronikavější zhodnocení nashromážděných informací. Ve prospěch co možná dokonalé úplnosti, jíž ovšem beztak dosáhnout nelze, tak osobní přístup a interpretační příspěvek autora bohužel většinou ustoupil do pozadí.

Nezájem o dějiny bádání

Téma střední Evropy prožilo za posledních zhruba sto let několik vzestupů a pádů – několikrát (před první světovou válkou, v jejím průběhu a ještě těsně po ní, v době zániku komunistických režimů a přechodu zdejších zemí k parlamentní demokracii a tržnímu hospodářství) se stalo předmětem velké pozornosti politiků, historiků, ekonomů, sociologů i spisovatelů, několikrát (hlavně po druhé světové válce) naopak upadalo v zapomenutí. Na úrovni více či méně přísně vědecké i spíše literární vzniklo množství pokusů o postižení specifičnosti střední Evropy. Křen se celkově o dějiny bádání týkajícího se jeho tématu zajímá jen málo. Překvapuje, jak (zejména v kontextu ohromného rozsahu celé knihy) nepatrně se zabývá otázkou, jak lze střední Evropu (samozřejmě kromě nejjednoduššího přístupu geografického) vymezit, čím a zda vůbec je střední Evropa zvláštní a v čem spočívá její eventuální výjimečnost. Z teoretických
konceptů se nejvíce přiklání k pojetí střední Evropy jako periferie (či semiperiferie), trvale zaostávající za centrem nacházejícím se většinou v západní Evropě, přičemž však sám připouští, že někdy tato teorie selhává.

Vzhledem k charakteru knihy se jeví jako pochopitelné, že autor některé esejistické až básnické výklady střední Evropy pomíjí. Ačkoliv ani jejich přínos nelze jednoduše popírat, profesionálnímu historikovi sotva bude kdo vyčítat, že pokládá za příliš zjednodušující spatřovat základní konstitutivní prvek střední Evropy v jednotném architektonickém stylu nádražních budov nebo že se zdráhá hovořit o ní jako o oblasti jablečného štrůdlu. V tisícistránkové práci o dějinách střední Evropy by však dějiny tohoto tématu a konceptu své místo dostat měly. Do roku 1918 byla přirozeně ztotožňována s habsburskou monarchií a týkaly se jí plány na změnu jejího vnitřního uspořádání. S rozpadem monarchie se dosavadní vazby oslabily a střední Evropa se do určité míry stávala konstrukcí. Její stavitelé se z důvodů někdy idealistických, jindy pragmatických buď ohlíželi do minulosti a s lítostí vzpomínali na „svět včerejška“, nebo budovali
koncepce budoucí spolupráce středoevropských národů, které by využily jejich blízkosti a přitom neopakovaly dřívější chyby.

Jako samostatná kvalita střední Evropa takřka zmizela ze světa po druhé světové válce. V době studené války se Evropa stala v podstatě bojištěm a její celkový význam výrazně poklesl. Obě světové velmoci si ji vlastně rozdělily a většina střední Evropy se dostala nejprve do sovětské sféry vlivu a později byla degradována na součást sovětského bloku. O její oživení jakožto svébytného kulturního fenoménu se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let postarali nejprve američtí badatelé (Schorske, Johnston) a v letech osmdesátých potom někteří spisovatelé (Milan Kundera). V následující dekádě, již v podmínkách zcela nových, se pak středoevropský koncept stal východiskem zejména konzervativních politických myslitelů a publicistů.

Projekt lidové demokracie

Jak již bylo na stránkách tohoto listu uvedeno, zřejmě největší problém Křenovy práce spočívá v narůstajícím rozporu mezi původním záměrem, počítajícím s uchováním nadnárodní perspektivy, a skutečností, která autora dovedla k paralelnímu podání jednotlivých národních dějin. Zatímco před rokem 1918 tvořilo Rakousko-Uhersko nabízející se nadnárodní rámec, po jeho rozpadu se takové pojítko hledá mnohem obtížněji. Paradoxně se znovu naskytlo ve chvíli, kdy střední Evropa, pověstnou železnou oponou roztržená, nadlouho mizela ze scény světového dění a ze zorného pole politických stratégů. Ačkoliv to explicitně nikde neuvádí, zdá se, že autor spatřuje potenciální sjednocující faktor středoevropské oblasti a nové jádro její svébytnosti v projektu takzvané lidové demokracie. Tedy v systému postaveném na základě omezeného, leč stále fungujícího politického pluralismu včetně relativně svobodných voleb, důkladných hospodářských reforem tkvících ve výrazném
posílení role státu při alespoň částečném zachování soukromého vlastnictví a sociálních změn směřujících k většímu přerozdělování a usilujících o větší míru sociální spravedlnosti. Třebaže reálně existovala jen velmi krátkou dobu, Křen lidovou demokracii opakovaně na více místech vysoce hodnotí. Nesouhlasí přitom s názory, že sloužila výlučně jako trik Moskvy a místních komunistů k získání větší podpory ve středoevropských zemích, v nichž by otevřené prosazování nekompromisní sovětizace narazilo na nesouhlas většiny obyvatelstva. Přisuzuje jí samostatnou kvalitu a životaschopnost, jež se ovšem v rychle se zhoršující mezinárodní situaci nemohly náležitě rozvinout. I navzdory tomu ale společný osud sdílený středoevropskými zeměmi (s výjimkou Rakouska) usnadňuje použití jednotné perspektivy a umožňuje autorovi ukázat obdobné fáze, kterými, obvykle každá z nich jindy, procházely. Na druhé straně snad právě do šířky a hloubky jdoucí záběr
jej uchránil před velmi sporným východiskem, které poněkud negativně poznamenalo některé srovnávací práce o dějinách zemí sovětského bloku – před přesvědčením, že existuje jakýsi obecný standard komunistického režimu, podle kterého mohou být všechny jednotlivé země, v nichž se dostaly k moci komunistické strany, zkoumány a hodnoceny.

Velmi cennou součást Křenovy práce představují, byť v detailech ne vždy zcela přesné, analýzy hospodářských a sociálních změn a jejich vlivu na politiku, stejně jako životopisné vsuvky uvnitř kapitol a exkursy na jejich konci.

Dotvářejí obraz solidního, poctivého a na pevných základech stojícího díla. Originálními postřehy, jejichž odvrácenou stranou však často bývá přílišné zjednodušování, nesrší. S takovým záměrem ale Jan Křen své dílo pravděpodobně nepsal. Před přístupy pohybujícími se na hranicích mezi politikou, vědou, literaturou a publicistikou dává důsledně přednost střízlivému výkladu postupujícímu po cestách historiky již prošlapaných. Mimo ně vybočuje jen zřídkakdy a našlapuje přitom nanejvýš opatrně. Avšak ti, kteří se tam budou od nynějška vydávat, budou mít jeho zásluhou kompas, chránící před zablouděním.

Autor je historik.

Tlak vzrůstá

Změnil se po vítězství Hamasu režim na přechodech?

Sylvia: Ano, k horšímu. Tlak od voleb vzrůstá, vidíme to jak na přechodech, tak na výstavbě bariéry a nových „apartheid roads“.

Adi: Myslím si, že nejdůležitější je, že se zrychluje výstavba zdi. Odpovídá to plánu strany Kadima dokončit ji co nejrychleji. Má to velký dopad zvláště na okolí Jeruzaléma. Zeď rozděluje východní Jeruzalém, kde žije čtvrt milionu Palestinců, od zbytku Západního břehu.

Sylvia: Vzrůstá tak mimo jiné nedostupnost lékařské péče. Ve východním Jeruzalémě jsou palestinské nemocnice, jako Augusta Victoria nebo Muqassed, kde jsou palestinští lékaři a sestry. Lidé z okolí však zjišťují, že je čím dál obtížnější se do nemocnic dostat. Dříve jsme se jim pokoušeli pomáhat a vyřizovat povolení k přechodu zdi. A nějak to šlo. Nyní je jedinou odpovědí izraelské administrativy zamítnutí těchto žádostí.

Adi: Jenom zhruba čtyři procenta obyvatel Palestiny mohou nyní získat povolení k přechodu checkpointu na izraelskou stranu. Ale čím dál méně lidí dostává i ostatní druhy propustek. Říká se, že do dvou let nebudou vydávána žádná povolení pro Palestince ke vstupu na izraelské území. Mnoho lidí o ně dokonce nemůže žádat už dnes, protože jsou takzvaně pod kontrolou izraelských bezpečnostních služeb Shabak. Týká se to asi třiceti procent obyvatel Palestiny.

Sylvia: Domníváme se, že jen toto opatření se přímo či nepřímo dotýká asi 200 000 lidí. Po určité době lze zažádat o změnu tohoto statutu. My se snažíme lidem pomáhat a psát za ně žádosti, protože víme, co mají obsahovat. Většina z nich ale dostává negativní odpověď. Uvnitř Palestiny žije také mnoho křesťanů, kteří rozhodně nemohou být považováni za nějaké teroristy, přesto jsou postiženi stejně. Předpokládám, že je to způsob, jak získat lidi ke spolupráci s izraelskými bezpečnostními silami.

Jak se promítá výstavba „apartheid roads“ na omezení pohybu lidí v Palestině?

Adi: Je jasné, že cílem politiky izraelské armády a vlády je kompletně oddělit pohyb židovských a palestinských obyvatel na Západním břehu. Pro Palestince se nyní staví něco jako tunely, které vedou pod cestami pro židovské osadníky. Nehledě na to, že to stojí hrozně peněz, je to hodně zvláštní řešení celé situace.

Sylvia: Ale i v těchto nově budovaných tunelech, které mají umožnit volný pohyb Palestincům, je přítomna izraelská armáda. Působí to jako trest za to, že Palestinci volili Hamas.

Adi: Na mapě je jasně vidět, že jde o proces totální separace palestinských území od židovských osad. Tato území by pak připadla Palestině a území židovských osad na Západním břehu Izraeli.

Tvrdíte, že hlavním cílem checkpointů a zdí je učinit život v Palestině tak obtížným, jak je jen možné. Myslíte si, že tento názor získává podporu izraelské veřejnosti?

Sylvie: Ne, dokonce ani když jsou známa fakta o tom, co se v Palestině děje.

Adi: Podle průzkumů jde podpora zdi napříč izraelskou společností. Výstavbu podporuje 85 procent lidí. Lidé věří, že je to konečné řešení bezpečnostních problémů, a jako řešení se chápe úplná separace od Palestiny a přerušení veškerých kontaktů s Palestinci.

Sama jsem viděla, že na mnoha místech lze přes zeď nelegálně přejít, myslíte si, že tedy zeď skutečně funguje v bezpečnostním slova smyslu?

Sylvia: Zeď ještě není úplně dokončena. Čas od času je možné ji překročit, aniž by tam byla pohraniční policie přítomna. Tresty za překročení jsou ovšem stále tvrdší.

Kde je řešení?

Sylvia: Jediná cesta, jak z toho ven, je podle mě tlak Evropy a vůbec mezinárodního společenství na změnu.

Jak si myslíte, že zeď ovlivňuje mentalitu lidí na obou stranách?

Adi: Nevím, jaké je to na druhé straně. A to je symbolické. Lidé spolu nemají žádný kontakt, neznají se, což dává velký prostor k dehumanizaci druhé strany. Většina Izraelců slyší o Palestině jen v souvislosti s terorem. Nevidí a neznají obyčejné Palestince, kteří chtějí jen nějak přežít. Myslím, že tato vzájemná izolace je velmi nebezpečná.

U brány na africkém kontinentu

„Sorry, pane, mohl byste jít na chvilku se mnou?“ zeptal se mne zdvořile mladý marocký pohraničník a ukázal na můj digitální foťák. Doprovázím ho do úřadovny a v poklidné atmosféře si prohlížíme mé snímky. Na hraničním přechodu v Ceutě, jedné ze dvou španělských enkláv na severu Afriky, je přirozeně co fotit. Pár metrů a plot tu dělí nejchudší kontinent od Evropské unie a mladý muž má povinnost hranici hlídat a bránit zvědavcům ve fotografování. Pod jeho dohledem mažu vybrané fotky. Nakonec si však několik fotek smím ponechat, prý jako suvenýr.

V krátké frontě u pasové kontroly nás osloví elegantní celník, možná čtyřicátník. Ukážeme pasy a on nás pozve k jinému okénku, kde je předá kolegovi. „Neměl byste nějaké dirhamy? To abychom s kolegou mohli zajít na kávu,“ zeptá se nás náhle potichu. Překvapeni otázkou předstíráme nechápavost. Celník to zkouší ještě jednou a naše odmítnutí ho naštěstí nerozlítí. A tak během několika minut zvládáme to, oč se tady každým rokem marně pokoušejí tisíce Afričanů: vkročit na evropskou půdu.

Neodolatelná televizní realita

Ceuta je malinký poloostrov, který obývá více než sedmdesát tisíc Španělů. Od Maroka a Afriky ho oddělují dva ploty. Tyčí se do výšky tří až šesti metrů a jsou ozbrojeny ostnatým drátem a infračervenými čidly a kamerami. A protože ani taková výzbroj neodstraší ty, které až sem přilákala vidina evropského bohatství, staví se z peněz Evropské unie ještě třetí plot. Ceuta vábí hlavně mladé lidi z chudé Afriky. Stačí překonat drátěnou oponu a ocitnete se v zemi zaslíbené: v Schengenské říši.

V centru Ceuty opravdu dýcháme jiný vzduch. Najednou potkáme vícero lidí, kteří se jdou třeba jen tak proběhnout, což je v marockých městech něco nevídaného. Všímáme si také podivného prázdna, na rozdíl od Maroka nám nikdo najednou nechce nic prodat ani nás nikam doprovodit. Ulice nepatří dětem, které by, jako v Maroku, hrály fotbal kdekoli a s čímkoli. Všude je ticho, žádné troubení aut, žádné bzučení starých motorek a mopedů. A vládne tu řád: namísto živých trhů ulice zdobí značkové prodejny a chodci přecházejí na zelenou a stojí na červenou. Ceuta je čistá a klidná, nebo řečeno jinými slovy: sterilní a nudná.

Španělská vláda nad Ceutou trvá již od 16. století. Ve městě můžete dosud navštívit předchůdce dnešních plotů, městské hradby namířené proti tehdy vyhnaným muslimům.

Každým rokem se k ilegálnímu vstupu do Španělska odhodlají desetitisíce lidí, v roce 2004 se o útěk z území Maroka pokusilo 55 tisíc osob. Emigrace sílí především v posledních patnácti letech. Masové rozšíření satelitních televizí v osmdesátých letech přineslo šok v pohledu mnoha Maročanů na svět. Z nemilosrdných obrazovek se začaly linout obrazy blahobytu, který byl nesouměřitelný s jejich každodenní realitou. Při pohledu ze střešních teras hotelů v Marrakéši, v Tetuánu, ve Fesu a v jiných marockých městech zaráží hustota satelitních parabol. Barevné a černobílé obrazy přinášejí neklid, touhu po lepším životě a frustraci i do improvizovaných chudinských domků v Casablance. Když v roce 1990 vstoupila v platnost Schengenská smlouva, stalo se navíc pro Maročany a jiné Afričany neobyčejně obtížné legálně vycestovat na sever. Mladí lidé se však cesty do zaslíbené Evropy jen tak
nevzdají.

Osmdesát procent nelegálních imigrantů do Španělska tvoří Maročané, z nichž valná většina doma nenašla zaměstnání. Maročany doplňují lidé ze subsaharské Afriky. Ti často do cesty za evropským snem vložili veškeré rodinné úspory nebo se na jejich putování složili sousedé a přátelé. Příbuzní a známí se pak těší na peníze, které jim bude jejich vyslanec posílat, pokud v Evropě nalezne sebemizernější práci.

Až příliš často ovšem putování skončí neúspěchem: ve vlnách před španělským pobřežím, kde se podle údajů organizace Lékaři bez hranic v posledních deseti letech utopilo 6300 migrantů, či v želízkách marockých policistů, kteří migranty pošlou nejbližším letem zpět do vlasti. Loni na podzim navíc vzbudila pobouření nová marocká strategie: rozvážení neúspěšných migrantů do pouště, kde je policisté bez jídla a vody zanechali vlastnímu osudu. Podle Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky potkal tento osud nejméně 250 lidí.

Mnohé africké odyseje končí u drátěné opony v Ceutě. Loni v říjnu se skupiny zoufalých Afričanů rozhodly opustit svá provizorní a bezútěšná stanoviště v lesích a křovinách před Ceutou a Melillou. Po stovkách se pokusili překonat plot, za kterým hledali nový život. Mnozí se dočkali vytoužených uprchlických táborů v Ceutě, jiní se při pádech a při střetu s hlídači plotu zranili. Několik Afričanů u hradeb „pevnosti Evropa“ zemřelo a osudy uprchlíků najednou zajímaly celý svět.

Celníci a pašeráci

Hraniční přechod v Ceutě je také trasou pašeráků a improvizovaným supermarketem. Na marocké straně si starší muž necelé dva metry od pasové kontroly postavil stoleček, na kterém nabízí cigarety značky Winston a Marlboro. Může při práci pozorovat, jak jeho krajané přenášejí přes hranici obrovské tašky a kufry se zbožím.

Lidé z marockého okolí hranice mohou totiž do Ceuty chodit na nákupy. Maročtí prodejci toho využívají a kšeftují a pašují, jak jen to jde. Obchodníci a pohraničníci tu žijí v očividné symbióze.

Kousek od španělské celnice stojí tržiště, kde prodávají a nakupují jen Maročané. Zakopáváme o prázdné krabice, posloucháme hlasité smlouvání a pozorujeme, jak si Maročané před cestou domů na těla přivazují několikery džínsy a jak jiné zboží ukrývají do skrýší v autech. Mnohem bizarnější je však trh poblíž celnice na marocké straně. Leží pod kopcem, přes který vede hraniční plot a u něhož ještě dopoledne popocházely davy lidí. Můžeme jen hádat, co se tu oběma směry pašuje: značkové oblečení, elektronika, marocký hašiš, evropská pornografie… Odpoledne už byl na kopci a na tržišti pod ním klid. Zbylo jen bahno, hory odpadků, nepříjemné pohledy na cizí evropské tváře a poslední prodavači malých krabicových džusů, papírových plínek a hrášku v konzervě. Opět je co fotit. Tentokrát nám však v dokumentaci křiklavého kontrastu bídy a blahobytu v pohraničí nebrání zákaz úředníka, ale strach z negativních reakcí
několika zbylých obchodníků.

Autor studuje politologii na FSV UK.

V médiích svítí zelená

Ale jaké to je vlastně psaní? Zatím to vypadá tak, že pokud nějaké, tak veskrze očekávatelné. Alespoň to deníkové určitě.

V Právu (tak jako jinde) například dobře vědí, že zelení ubírají hlasy především sociálním demokratům, straně, která je listu nejblíže, a proto své čtenáře, u nichž se předpokládá umírněné levicové přesvědčení, prostřednictvím komentářů pravidelně varují před zelenomodrým nebezpečím. Začalo to komentářem Františka Janoucha (Proč nemohu volit zelené, Právo 18. 3.), ale leccos podobného člověk mohl číst i v těch od poslance Zdeňka Jičínského nebo Martina Hekrdly. Prý půjde dokonce o seriál, snad ne nekonečný, do voleb ale jistě vydrží.

To by nebylo nic tak zvláštního, kdyby se opravdu komentovalo, zatím to ale vypadá, že se jen vrství otázky o levicovém či pravicovém směřování zelených, motivech jejich jednání, ale odpovědí, neřkuli analýz, se čtenář nedočká. Pouští se jen další mlha tam, kde už tak není skoro nic vidět. Sami zelení tomu příliš nepomáhají a můžeme se jen domnívat, zda jde u předsedy Bursíka o dospělou distanci od pravolevého vidění skutečnosti, nebo jen o lidoveckou snahu být ve vládě (jedno které) za každou cenu.

Pak nemůže překvapit, že je to nakonec od zelených odešlý Jakub Patočka, jenž se v rozhovoru týdne snaží (a Alexandr Kramer mu v otázkách vydatně pomáhá) odhalit pravou podstatu bývalých spolustraníků (Bursík pro pár křesel ochotně obětuje cokoliv z programu své strany, Právo 11. 3.). Je to zvláštní rozhovor. Rozhovor s jedním (Patočka) o druhém (Bursík). Ti dva se přitom nemají vůbec rádi, což asi bude důvod, proč se vůbec odehrál. Patočka svou analýzu samozřejmě má, a není náhoda, že v Právu je jim po chuti. Supluje ale práci novinářů, zaskakuje i za jindy zvídavého Kramera, který by měl identitu Strany zelených odhalovat v rozhovorech se zelenými, a ne s člověkem, jemuž nezbývá než čekat, zda se najde někdo, kdo si na něj vzpomene. Je zřejmé, že je to jednání účelové. Patočkova uvěřitelná nedůvěra v zelené je pak ještě znehodnocena až příliš nápadnou důvěrou k premiéru Paroubkovi. Tady už se vede předvolební kampaň.

V článku Hra o pátou stranu (Reflex 2. 3. 2006) Bohumil Pečínka píše: „Čím méně toho o sobě zelení řeknou, tím větší naděje mohou vzbudit.“ Možná tedy spíše platí: Čím méně se ptáme, tím více toho nevíme.

Nalevo od Práva, v Haló novinách se zeleným dostává zdaleka nejméně prostoru. To ale v případě tohoto stranického listu platí snad o všech stranách kromě KSČM. A prostor, který zbývá, je okupován zesměšňujícími komentáři (o barvě jednoho melounu), mj. od současného stranického šéfa Vojtěcha Filipa. Jejich forma je ukázková: mají podobu prefabrikovaných zpráv a otázek pro předsedu. Zkrátka stranický list, jak má být.

Jinak, ale stejně

Jinak, ale v principu stejně se píše i napravo. Když nejsou žádné důkazy o tom, čím zelení vlastně jsou, protože novináři je ne a ne přinést, začnou se důkazy vytvářet. Stačí přeci v každé zprávě o zelených v jedné větě zmínit, že mají blíže k ODS, a podpořit tak trend, jenž je skrytým přáním jak Lidových novin, tak Mladé fronty Dnes. Co na tom, že přání se zde stává otcem myšlenky, hlavně když to zabírá. Má pravdu Jiří Černý, když konstatuje (Lidové noviny 27. 2.), že k tomu, aby si o zelených dotvořil názor, který nebude založen jen na emocích a nechuti ze stran ostatních, potřebuje novináře Václava Moravce, který s bravurou jemu vlastní položí ty otázky, které nikdo nepokládá. I ty nepříjemné. Neměl by to ale chtít jen po Moravcovi, nýbrž po všech novinářích bez rozdílu, včetně těch z Lidových novin (kam píše).

Špatným příkladem vedení rozhovoru s politikem je práce Renaty Kalenské s Martinem Bursíkem (Lidové noviny 25. 2.). Jako by sama autorka byla hulvátským stylem už unavena a chtěla si patřičně užít slušného nekonfliktního pokecu, kde se otázky kladou jako jemně nahrané míče, s nimiž diskutér nemá nejmenší problém a hraje je i poslepu. Dobře odvedenou prací by ale měl být rozhovor, v němž by se snažila klidnou a neagresivní tvář jednoho předsedy problematizovat, namísto aby ji sama vytvářela. Vždyť jak jinak se dá zjistit, zda nejde jen o masku, kterou lze lehce sundat? Alespoň že v komentářích dávají v Lidových novinách prostor i těm, kteří se neváhají vysmát strachu ze zelených, jenž naplno propukl u obou největších politických stran (Josef Mlejnek, Jan Kubita).

Máme tolik jasno

Všem třem velkým deníkům bez rozdílu je pak vlastní neustálé omílání zažité „pravdy“, jež mluví o bývalých radikálech ve straně zelených, kteří ji rozdělovali a byli příčinou všech sporů. Nikdo už si zřejmě nepamatuje, že boje jednotlivých frakcí uvnitř strany vedli všichni bez rozdílu, za použití stejně nepěkných praktik – včetně těch, kteří stranu dnes řídí. Zapadá to do obrazu, který o sobě zelení šíří; proč jej ale šíří novináři?

Pokud hledáte rozbor předvolebního programu zelených, nenajdete v žádném z deníků – až na kusé informace o jeho jednotlivých bodech (LN, Právo) a pokusů o srovnání s programy velkých stran (MfD) – vůbec nic. Je to nevděčná práce a nikomu se do ní nechce. Navíc mají všude jasno, jak o zelených psát, a pídit se po obsahu nemá cenu, když se na formě psaní již dohodli. Všichni zavčas přišli s portrétem předsedy Bursíka a LN všechny trumfly, když odhalily i prostředí, ve kterém bydlí, jí a spí. Vskutku čtivou a nikoliv povrchní analýzu Strany zelených zevnitř tak prozatím přinesl jen Týden (Zelené roští zevnitř, 20. 3.), kde se rozhodli vzepřít obrazu, jímž se zelení zaštiťují, a pokusili se nahlédnout za něj.

Každý by chtěl věřit, že se na politické scéně objevuje cosi nového, ještě neposkvrněného. Přání ale může být pouhou iluzí. Zdá se, že se po všech zklamáních už někde ztratila odvaha vidět realitu. Už nechceme znovu vidět, jak může dopadnout to, v co jsme doufali tolikrát předtím. Novináři by ale měli zjišťovat, co je tu vlastně k vidění.

Výkon moci pro blaho občanů

Jednoznačné pozitivum učebnice Veřejná politika je skutečnost, že taková příručka na českém trhu po roce 1989 žalostně chyběla a nemohly ji nahradit publikace, které se zabývaly dílčími či příbuznými tématy. Tato česká učebnice, napsaná skutečně reprezentativním mezinárodním kolektivem autorů, má svého anglického předchůdce, který byl publikován v roce 2003 v Bratislavě. Jak editor v úvodu přiznává, v řadě směrů došlo k doplnění či naopak vypuštění některých pasáží, aby co nejlépe vyhovovaly potřebám českých čtenářů. Užitečnost knihy tak ocení nejen studenti vysokých škol, ale všichni, kdo přicházejí častěji do styku s orgány státní správy či samosprávy. V českém postkomunistickém prostředí, kde se teprve v devadesátých letech znovu začala usazovat jasná distinkce mezi státní správou a samosprávou, mezi vrchnostenským dirigováním a veřejnou správou jako službou občanům atd., je publikace neoddiskutovatelným přínosem.

Pozitivem knihy je hlavně snaha autorů o vyváženost. Na řadě míst tak nalezneme věcné argumenty ohledně řady populárních či dokonce mnohdy populistických požadavků, které se na člověka valí z médií a programových prohlášení politických stran. Jde například o otázku potřeby privatizace státní správy a zavedení manažerských postupů v ní – viz kapitola 6. Na této kapitole participoval z českých autorů vedle M. Potůčka i R. Pomahač, který již ve svých dřívějších textech vyjadřoval značný despekt k nutnosti maximalizace manažerských postupů v kontrastu s tolik zavrhovanou tradiční byrokracií. V čase, kdy prezident Klaus zvedá výstražně prst proti dnešnímu domnělému „NGOismu“, bych upozornil zvláště na zdařile a věcně zpracovanou kapitolu 7 o roli občanského sektoru ve veřejné politice od slovenských autorů P. Friče a M. Bútory. Pozornost zaslouží i kapitola 8 od D. Greenberga, která se zabývá metodami
hodnocení veřejných programů a na transparentních příkladech (např. postavení fotbalového stadionu či měření přínosu rekvalifikačních programů pro nezaměstnané) ukazuje možnost, jak relativně exaktně vypočítat přínos konkrétních opatření pro společnost.

Ten, kdo užije knihu spíše pro dobrovolné sebevzdělání a jako poučnou četbu, nepochybně ocení poměrnou četnost konkrétních příkladů z praxe, které mají demonstrovat platnost či efektivitu aplikace různých teoretických předpokladů. Nejčastěji jsou vybírány příklady ze sousedství ČR, hlavně ze Slovenska, Maďarska a Polska.

Skutečnost, že se jedná o publikaci osmnácti autorů, má však nepříjemný důsledek. Místy dochází k opakování skutečností, které už zazněly jinde. To se týká především kapitol, které se soustřeďují na teoretické koncepce veřejné politiky. Dalším problémem je sama struktura knihy. Jak přiznává editor v úvodu: přestože učebnice má 13 kapitol, skládá se v podstatě ze dvou částí. Zatímco prvních osm kapitol je spíše obecné povahy, kapitoly 8–13 představují rozbor vybraných oborů veřejné správy (např. sociální politika či vzdělávací politika). Výběr oborů, jakkoli jednotlivá témata jsou zde velmi pěkně zpracována, se zdá být přeci jen nahodilý. Je otázkou, zda by bývalo nebylo užitečnější vytvořit dvě tenčí speciální publikace, obecnou a zvláštní část. Zatímco první ze jmenovaných by se soustředila na výklad obecných institutů veřejné politiky a její teorie, druhá by pak pojednala o všech důležitých sektorech veřejné politiky. Takové členění na obecnou
a zvláštní část, obvyklé například u učebnic správního práva, by v případě učebních textů z oblasti veřejné politiky bylo podle mého názoru neméně užitečné. Nepochybně je také škoda, že publikace má pouze věcný rejstřík. Poskytuje totiž solidní přehled teoretických přístupů k deskripci a konstrukci veřejné správy, a tak by personální rejstřík rozhodně usnadnil práci s textem těm, kdo v ní budou hledat výklad názorů toho kterého teoretika.

I přes tyto výtky, které se týkají především dodržování formálních pravidel psaní učebnic, se domnívám, že jde o publikaci velmi záslužnou, a dovolil bych si říci, že možná také o jeden z nejdůležitějších vysokoškolských učebních textů z oblasti právních a sociálních věd, který se objevil na trhu v loňském roce.

Autor je historik.

Zazděný střed Evropy

Podle běloruských geografů leží střed Evropy v jezeře Šo ve Vitebské oblasti na severu země. Spojujeme-li však střední Evropu s pojmy jako demokracie, právní stát, kontinuita kulturní tradice, národní sebeuvědomění, kultivovanost společensko-politického života, pak asi budeme mít ve Vitebské oblasti pocit, že jsme zabloudili. Oblast sousedí se čtyřmi státy – Polskem, Litvou, Lotyšskem a Ruskem, přičemž k návštěvě pohraničních okresů prvních tří jmenovaných států budete potřebovat několik zvláštních povolení, jejichž vyřízení vám zabere přinejmenším půl dne. Ne tak směrem na východ. Hranici s Ruskou federací ani nepostřehnete a snadno se bez jakékoli kontroly ocitnete na území jiného „svazového“ státu. Hranice by se dala překročit i směrem na západ, ale to jen proto, že se Bělorusku nedostává finančních prostředků na dostavbu betonových zátarasů a napnutí ostnatých drátů po celé délce hranice s Lotyšskem, Litvou, Polskem a dnes už
i Ukrajinou. Z politického hlediska by se dalo říct, že jde o jasný signál: Hlásíme se k Východu a mezi námi a vším, co je na západ od nás, stojí „berlínská zeď“.

K myšlence vystavění určité formy „zdi“ se ostatně přihlásil i Západ, když před pár lety neudělil běloruskému samovládci Lukašenkovi vízum ke vstupu do České republiky, kde se konal summit NATO. Evropská unie navíc sestavila černou listinu běloruských potentátů (prezidenta a některých členů vlády, parlamentu či tajných služeb), jimž nepovoluje vstup na své území. V současné době se jedná o rozšíření tohoto seznamu. Co se tedy za zdí odehrává, proč je třeba tuto hranici tak zřetelně vyznačovat?

Především za velkou zdí najdeme další a další zdi. Mnoho kilometrů zdí věznic a vyšetřovacích vazeb, za nimiž se tísní mezi běžnými kriminálníky i ti, kdo se nechtějí smířit s autoritářským režimem. Kulturně-společenská zeď existuje mezi početnější a privilegovanou skupinou rusky mluvících obyvatel a bělorusky mluvícími vlastenci, jejichž bílo-červeno-bílé vlajky působí mezi záplavou sovětských symbolů jako bobule klikvy v moři rašeliny. Informační zeď brání toku informací ze Západu do země. O západních zemích se lidé dozvědí jen ze státní Běloruské televize ve zprávách o špionech z americké ambasády, kteří financují státní převrat, o Západem placených teroristech vycvičených v Gruzii, kteří chtějí v den voleb otrávit minské vodovody mrtvou krysou, o zfetovaných, Západem podporovaných „revolucionářích“, kteří si na opoziční demonstraci zapalují jointa o „posvátný“ věčný oheň na náměstí Vítězství – a vše
pochopitelně propojené záběry na usmívajícího se prezidenta Lukašenka, jak v budově Centrální banky sedí na hromadě zlatých cihel…

Zdá se, že ona „berlínská zeď“ mezi Evropou a Východem bude stát ještě pár let. Běloruský diktátor si v březnových volbách zajistil osmdesátiprocentní vítězství a protestům několika tisíc vlastenecky smýšlejících, převážně mladých lidí pozorovatelé příliš šancí na úspěch nedávají. Lukašenkovo vítězství ve volbách nebylo tentokrát „elegantní“ jako před pěti lety, nýbrž „přesvědčivé“. A možná právě pro posílení oné přesvědčivosti bylo třeba průběh voleb a jejich výsledky zmanipulovat, přestože i bez manipulací a falzifikací by Lukašenko zřejmě zvítězil. Natolik mu pomáhají veškeré zdi a ploty, které kolem svých poddaných rozestavil. A kromě toho mu hraje do not i mírný ekonomický růst, který Bělorusko v posledních letech zaznamenalo. Rozhodl se však neriskovat a znovu využít procedury předčasných voleb, tohoto svérázu národního hlasování, kdy voliči mohou vhazovat své lístky do volebních uren během celého týdne před datem řádných
voleb a tyto urny jsou pak po nocích střeženy režimu loajálním milicionářem. Skutečné výsledky hlasování už nikdy nikdo nespočítá.

Nespočítají je, a vůbec se o to nepokoušejí, ani okresní a krajské volební komise, před jejichž sídlem stojí monumentální socha Lenina, ukazujícího prstem do šťastné budoucnosti. A ty sochy stojí všude, v každé vesnici, v celé Vitebské oblasti v centru Evropy. Když pak Lenina opouštíte a vydáte se ve směru jeho vztyčeného ukazováku „ke světlým zítřkům“ po jakési amorfní směsi hlíny a asfaltu s nepřípadným názvem silnice, míjíte polorozpadlá stavení a neútulné paneláky s rozbitými okny a rumištěm před hlavním vchodem, všimnete si zajímavého všudypřítomného oplocení. Ploty jsou zde z betonu, chlouby Sovětského svazu, a jsou zkrášlené zvláštními ornamenty – různě barevnými ležatými kosočtverci, někdy i s krátkou vodorovnou linkou uprostřed. Zahraniční pozorovatel musí dát symbolům za pravdu – vystihují přesně místo, kde se běloruský střed Evropy nachází.

Autor je překladatel, zúčastnil se běloruských voleb jako mezinárodní pozorovatel.

Sebepoznávání jako cesta ke svobodě

K sepsání pamětí Berďajev přistoupil v přelomové době, a to jak pro ruské emigranty, rozeseté na ose Paříž – Berlín – Praha – Bělehrad, tak i pro Evropu jako celek. Psal se rok 1940 a ani ústraní francouzského Clamart a Pilat-Plage, míst filosofova pobytu, nemohlo zastřít stín blížící se katastrofy. Historické okolnosti tak tvoří významný podtext poslední Berďajevovy knihy – účtování s dlouhým životem i epochou, která stála před dalším v řadě kataklyzmat 20. století, naznačuje autor již v úvodu: „Prožil jsem tři války, ze kterých mohou být dvě nazvány světovými, dvě revoluce v Rusku, malou i velkou, prožil jsem duchovní renesanci počátku 20. století, potom ruský komunismus, krizi světové kultury, převrat v Německu, krach Francie a její okupaci vítězi, prožil jsem vyhnanství a mému vyhnání ještě není konec.“

Duchovnost, revolučnost, kosmopolitismus

Paměti, rozčleněné do symbolických dvanácti kapitol (s dvěma krátkými poválečnými dodatky), jsou svého druhu „filosofickým Bildungsromanem“. Rezignace na přísně chronologickou strukturu vyprávění poskytla Berďajevovi prostor pro širokou reflexi, i když výrazně „přetavenou“ prizmatem autorovy osobnosti. Vnější dějinné faktory vnímá ruský myslitel pouze jako kulisu svého života; kulisu sice důležitou, ovšem ne určující pro jeho filosofické směřování. Také fakta vlastní biografie – mládí prožité v aristokratickém prostředí, studium v Kyjevě, účast ve studentském hnutí a následné vyhnanství ve Vologdě (1901–02), spolupráce s petrohradským časopisem Novyj puť, návštěvy nábožensko-filosofických setkání organizovaných D. Merežkovským, návrat do Moskvy a sblížení s S. Bulgakovem, V. Ernem, E. Trubeckým a P. Florenským, ruské revoluce roku 1917, odjezd na „lodi filosofů“ (1922) do emigrace, nejdříve do Německa a později do Francie, rozsáhlá
publikační činnost a nebývalá proslulost na Západě – jsou odsunuta do pozadí.

Kniha tak představuje především kroniku myšlenkového vývoje „ruského inteligenta“. Tím Berďajev zůstal přes všechny životní otřesy až do své smrti, emigrace tuto pozici pouze zesílila. Jako zástupce vyvolené třídy, chaoticky nesourodé, nicméně stmelené velkým „společným dílem“, tj. službou ideálu „pravdy“ a „svobody“, jež bude přinesena prostému lidu nehledě na jeho vlastní potřeby, tak zcela přijal za sebeidentifikační formuli ruské inteligence přelomu 19. a 20. století, tedy Duchovnost, Revolučnost, Kosmopolitismus, která byla reakcí na ideologii carismu, tj. Pravoslaví, Samoděržaví, Národ.

Berďajev si byl vědom, že mají-li všechna období jeho života, tedy pozitivistické, anarchistické, marxistické, mystické a křesťanské, tvořit jednotu, bude to možné pouze tehdy, budou-li stmelována ve vyšší celek silnou, svrchovaně svébytnou osobností. Ani ona ovšem není prosta vazeb a vlivů – za své filosofické souputníky Berďajev považoval především I. Kanta, S. Kierkegaarda, A. Schopenhauera, F. Nietzscheho, z ruských myslitelů pak F. Dostojevského, K. Leonťjeva, L. Šestova, nezřídka se vracel k tvorbě H. Ibsena a L. Bloye.

Homo mysticus

Téma svobody, jež se stalo ústředním v jeho tvorbě a jemuž se věnoval v průběhu celého života v řadě knih (česky např. Filosofie svobody, 2001; O otroctví a svobodě člověka, 1997), rozvinul Berďajev i v biografii. Filosofův vyhraněný personalismus ústí v antropodiceu, v níž existenciální problémy smyslu života a tvorby, osobnosti, zla a věčnosti nalézají poslední ospravedlnění ne v lidstvu, ale v usilovném naplňování prostoru svobody každým jedincem. Berďajev nazírá svět z hlediska blížícího se eschatonu. Blížící se rozklad světa a zjevná tíha k destrukci však nemá vést k pasivní rezistenci, naopak – podle něj je jediným východiskem tvůrčí akt, protože (a přestože) je v něm a priori obsažen zánik. Právě v tom se projevuje absolutní svoboda konání – tvůrčí završení totiž předpokládá vítězství nad exteriorizací,
vnějškovostí, objektivací.

Hodnotu Berďajevova životopisu lze spatřovat především v úpornosti, s jakou se snaží dobrat podstaty svého filosofického naturelu; s vehemencí a i dnes obdivuhodnou důsledností analyzuje vlastní myšlenkové zázemí. V této knize také pokračuje v oblíbené činnosti ruských literátů, totiž vědomé tvorbě vlastní biografie. Jeho život, ať již osobní či veřejný, se proplétá s filosofickou a publicistickou tvorbou a stmeluje se v celistvý tvar, jenž se pak následně stává tvořenou legendou, tedy jakýmsi uměleckým gestem par excellence.

Současného čtenáře zřejmě osloví paradoxně spíše jistá Berďajevova lhostejnost k dogmatickým základům křesťanství – sám sebe definoval jako zástupce druhu homo mysticus, spíše než homo religiosus – i odpor k institucionální podobě církve. Filosofa fascinovala možnost využití revolučních základů náboženství k realizaci plné tvůrčí svobody jedince, autoritu a tradici vášnivě odmítal. Dobových teologických sporů, kupříkladu ve věci takzvané filosofie jména, se Berďajev neúčastnil, ortodoxní patristiku i katolicko-protestantskou tradici znal jen povrchně, není tedy divu, že nikdy nebyl skutečnými teology považován za plně křesťanského myslitele.

Berďajevovým pamětem se nedostává plasticity vzpomínek Naděždy Mandelštamové a Niny Berberovové (obě byly přeloženy do češtiny), ani literární noblesy zápisků M. Cvetajevové či sarkasmu a jízlivosti Z. N. Gippiusové (Živyje lica). Přesto řada portrétů, mj. V. Ivanova, A. Bělého, A. Bloka, V. Rozanova, D. Merežkovského, S. Bulgakova, P. Florenského aj., významně doplňuje ruskou memoárovou literaturu tohoto období. K vynikajícím pasážím můžeme přiřadit ty, jež se věnují myšlenkovému pozadí „ruské kulturní renesance počátku 20. století“, kdy se jako v nějakém zmateném palimpsestu promíchaly všechny protiklady doby – dionýství bylo střídáno asketismem, romantismus nihilistním realismem, vyhraněný individualismus kolektivní soborností. Erós vítězil nad Logem, extatičnost a zběsilá touha po „nových“ zážitcích byla v módě. Okultismus a magie umělce fascinovala. O mnohém vypovídá popis sektářské atmosféry
populárních přednášek antroposofů Rudolfa Steinera a „madame“ Blavatské – vskutku inspirativní čtení zejména pro současné steineriány a okultisty všeho druhu.

Berďajevův Vlastní životopis tak i dnes můžeme číst jako svrchovaně autentickou výpověď o filosofu, který, řečeno s G. Fedotovem, „vejde navždy do historie Ruska v podobě živelného a vášnivého hledače a bojovníka, jako člověka, který pro Západ poprvé objevil v celém bohatství a složitosti, protikladech i hloubkách ruského náboženského génia“ (Berďajev-myslitěľ, Novyj žurnal, New York 1948).

Zelenooký démon gippi

Četbu knihy komplikuje nekvalitní překlad, jenž působí jako výstup z jazykového semináře prvních ročníků vysoké školy se všemi odpovídajícími nedostatky. Kromě vynechávání slov, nevhodných předložkových vazeb a více než stovky rusismů hyzdí text na mnoha místech i dnes v hovoru velmi oblíbený anglicismus „je to o tom“. Autorka překladu Markéta Válková i redaktor knihy Michal Altrichter prokázali absolutní neznalost ruského kulturního kontextu 19. a 20. století. Jinak si není možné vysvětlit desítky opominutých překladatelčiných přehmatů, a to jak v reáliích (Berďajevova babička byla postřižena, tj. vstoupila do kláštera, a ne „tajně ostříhaná“ – s. 18; Zakon Božij byl před revolucí vyučovacím předmětem na ruských středních školách, nešlo tedy o „zákon Boží“ – s. 28; groteskní záměna opozice posjustoronnosť/potustoronnosť pak připisuje ruské levicové inteligenci zájem o „onen svět“, namísto o realitu,
pozemskost – s. 152; atd. atp.), tak v místních jménech (špatné skloňování města Vologdy, užívání počeštělého názvu Petěrburg). Vrchol žalostného čtení představují zkomoleniny vlastních jmen nejvýznamnějších osobností ruské inteligence daného období, známých i v našem prostředí. Čtenář tak narazí na již neužívané podoby jmen (Tjutčev, Hercen) a řadu pozměněných jmen vlastních – kupř. Geršenzonov namísto Geršenzon, Fjodotov namísto Fedotov, Svěntickij namísto Svěncickij. Vrcholem svévole je ovšem proměna pohlaví „zelenookého démona“ ruských salonů, manželky Dmitrije S. Merežkovského Zinaidy N. Gippiusové, na muže se záhadným jménem Z. N. Gippi – s. 172.

Překlad Berďajevova Vlastního životopisu je nejhorším z více než tuctu dosud u nás vydaných.

Autor je rusista.

Světské ohlasy

Kouření

Tak vidím, že Jules Claretie vydal román pojmenovaný La Cigarette. Nebudu ho číst, jelikož předpokládám, že se jedná o názorný výčet všech škod a poruch, samozřejmě v příslušných mezích dobrého románu, které kouření v člověku vyvolává. Nepřečtu si ho, jelikož my kuřáci si sice všichni uvědomujeme, že nám kouření nedělá dobře, ale nemáme zapotřebí, aby nás o tom někdo neustále přesvědčoval, takže kouříme dál, protože… či spíše bez toho protože. Už samotný fakt, že trpíme zlozvykem, o němž víme, že odolal v mnoha krutých bitvách, může být pro méně inteligentního člověka dostatečným důvodem, aby na tuto svou slabost hleděl se značným zármutkem.

Claretie mne nemůže o škodlivosti kouření přesvědčit lépe než doktor Beard, proslulý odborník na všechny možné formy neurózy, který si v jedné své práci stroze a lakonicky všímá, že i nikotin sám o sobě dokáže přivodit jistý druh neurózy. Při četbě tohoto spisu jsem schválně zanechal cigaretu daleko od sebe, nicméně po krátké chvíli jsem ji vzal a nedopalkem zapálil další. Kdybych byl donucen přečíst si i Claretieho román, cítil bych se asi tak, jako by se musel cítit Coupeau, kdyby ho někdo přinutil prostudovat živý popis deliria tremens, z něhož je mu na umření.

Na zajímavé a užitečné protikuřácké konferenci doktora Lorenzuttiho jsem se ovšem cítil o něco lépe, ale jen proto, že se na konferencích nikdy nekouří. A jak jsem tak poslouchal, těšilo mě, že bych snad mohl mít z této přednášky nějaký užitek. Ale číst román bez kouření není možné a číst nějaký proti kouření, když člověk kouří, to vskutku není nic příjemného.

Je přirozené, že sami k sobě potřebujeme být mnohem shovívavější než k ostatním. A protože víme, že neustále, po celé hodiny a dny pácháme zločin proti vlastnímu zdraví a proti vlastnímu rozumu (již zmiňovaný Beard vyhrožuje kuřákům mozkovou neurózou), je zbytečné si činit výčitky a zruinovat si též pomalé a sladké trávení (jemně začouzené kouřem) nějakými samomluvami či dokonce dialogy mezi dvěma já, jejichž přítomnost předpokládají filosofové v morálním člověku. Když už kouříte, je výhodnější a prospěšnější kouřit s radostí, jelikož to působí menší zlo. A když se náhodou přihodí nějaká nepříjemnost, opětovně se vrátíme k radám doktora Bearda. Každopádně poté, co jsme si zakouřili s radostí, můžeme s čistým svědomím napsat káravý článek proti kouření, jelikož pochází z vážnosti, která je v samotném aktu kouření bezpochyby přítomna.

Před časem přišlo nějakému vznešenému duchu na mysl vypátrat, jaký význam a vliv má kouření na francouzskou moderní literaturu, a nenapadlo ho nic lepšího než se tázat těch největších spisovatelů na přínos, který přisuzují kouření ve vývoji svého uměleckého myšlení. Z obdržených odpovědí se dozvěděl jen to, že francouzským literátům, kuřákům i nekuřákům, nechyběla duchaplnost, ale nic jiného.

Jenom jeden z nich, nekuřák, budil dojem, že si zaslouží být citován a diskutován: Émile Zola. Dejme tomu, pronesl neurčitě tento slavný romanopisec, že kouření podněcuje neurózu, na druhé straně však působí prospěšně na moderní literaturu a nám nezbývá než se z toho těšit. Já nekouřím jenom proto, že mi to bylo mým doktorem z důvodu možných srdečních problémů zakázáno.

Jsou tu ale rovněž tací, kteří aby vyvrátili tento názor, tvrdí, že způsobuje-li kouření neurózu, prostě a jednoduše nemůže mít dobrý vliv na literaturu, a prohlašují, že upřednostňují jasnou zdravou mysl, činnou a aktivní, schopnou pozorovat neduhy jiných, než mysl zamženou kouřem a zaměstnanou vlastními problémy.

Tento argument se ale jeví jako příliš zjednodušující, jelikož by bylo trochu nespravedlivé opomenout všechnu sílu, kterou mozku poskytne zkušenost s nemocí či jiným abnormálním stavem, který postihne vlastní organismus. A navíc je všeobecně známo, že s jemností nervového systému se nesetkáváme u osob zcela zdravých a silných, a tak se dnes úsloví „Ve zdravém těle zdravý duch“, které přinášelo našim otcům tolik potřebný pocit důvěry a klidu, jeví jako poněkud zastaralé.

Kde se tedy v člověku bere potřeba si neurózu uměle vytvářet? Nestačí, že je lidský mozek a celé tělo namáháno každodenním tvrdým bojem o holý život, nedostatkem svalového zatížení, když se mysl věnuje studiu, či zamořeným ovzduším našich velkých měst?

A je to právě neuróza, která tak snadno krátí čas smysluplně prožívaného života, vědy a umění. Zmíním pouze dvě slavné osobnosti, které zemřely kvůli kouření, ale co se týče umění, myslím, že to stačí. Vtipný a duchaplný autor Eustache Martina skonal zahuben nikotinem a Mazzini, jak nedávno napsal jeho blízký přítel, anglický doktor, zemřel na dyspepsii (trávicí obtíže) způsobenou kouřením.

Jistě je značně matoucí i ten názor, že kouření ulehčuje práci. Naopak. Jednoduše ji ruší. Usnadňuje ji tomu, kdo není skutečným kuřákem, ale opravdový kuřák, když kouří, nedělá nic jiného. Jeden francouzský novinář se mylně domníval, že kdyby kuřák zabednil okna, zbavil by se tohoto zlozvyku. Mýlí se rovněž Mantegazza, když prohlašuje, že kuřákovi lze od jeho neřesti pomoci lékařským předpisem. Problém kouření je tak složitý, že sami lékaři nevědí, jak ho účinně řešit. Skutečný kuřák totiž kouří očima, žaludkem, plícemi a mozkem; každý jednotlivý orgán jeho neřestného těla je rovněž neřestný.

Takovému člověku nezbývá mnoho času, aby se věnoval dalším činnostem. A pokud je vykonává, tak bez energie a s přestávkami. Pozitivní vliv kouření na práci je potom zřetelný jen u toho, kdo kouří, aby něco držel v ruce, aby mohl dělat více mechanických pohybů nebo jen proto, aby mohl vypouštět do vzduchu hustý dým a kochat se pohledem na něj jak pomalu stoupá a jak se pozvolna rozpadá jako nějaká oživlá bytost, která beze spěchu uniká před objetím někoho jiného.

Také toto podobenství se vztahuje ke kuřákům, jelikož ten, kdo není skutečným kuřákem kouře, nic nepochopí. Kuřák amatér nedohlédne za dým, který stoupá. Vyprostí se z něj, zapomene na něj, a i kdyby neměl co dělat, vrátí se ke své práci.

Je tedy pochopitelné, že Émile Zola není kuřák: hodně pracuje a je příliš důsledný sám k sobě. Kuřák je v prvé řadě snílkem, je tím nejbezprostřednějším příznakem svého zlozvyku, který ho takovým činí; neukojeným snílkem, který během deseti snů vyplýtvá celou svou inteligenci, aby se potom znovu vrátil k sobě samému a zjistil, že si nepamatuje ani slovo.

Sny jsou určitě inspirativní a příjemné, ale ve srovnání se svým množstvím za sebou zanechají jen nepatrnou stopu; snílek sní o velkém světě, vznáší se k oblakům, rozepisuje verše a prožívá činy hrdinské i tragické. Nikdy není důsledný k sobě samému, jelikož se nechá snem unést do širých dálek, a nikdy nekráčí přímou cestou, zatímco člověk důsledný k sobě samému se pohybuje v uzavřenějším a přehlednějším prostoru.

Snílek, tak jak ho popisuje Bulwer, se po zdlouhavém úsilí o spánek snaží pokračovat ve snu, který se mu zdál předchozí noci. Skutečný snílek však takový není, jelikož stále vede a naplno prožívá dvojí život: snění a realitu. Jeho inspirace pochází ze dvou pramenů: z prostého pozorování a ze snu, ze snu rozháraného znavenými nervy.

Nejsem si jist, ale předpokládám, že Gustave Flaubert kouřil s vášní. Našel jsem hodně důvodů, abych tomu uvěřil. Ty jeho přetěžké kuřácké boje za psacím stolem popisované Maximem Du Campem, to zhnusení ze psaní, které mu zabralo několik hodin a nikam nevedlo. Flaubert je také navýsost hrdý na postavu kuřáka opia, kterou vykreslil na stránkách románu Salambo poté, co Paní Bovaryová, tedy dílo, jehož vliv pociťujeme ještě dnes, otřásla literárním světem. Není těžké si povšimnout rozdílu mezi těmito dvěma romány, rovněž je snadné určit odlišné prameny, kterými se inspirují.

Jeden Flaubertův životopisec si s hořkostí stěžuje, že si velká část publika více cení Paní Bovaryové než Salamba! Ach! Jak se cítím? Jako hrubec, ale s jakou rozkoší!

Doufám, že čtenáři z předešlých úvah pochopili, že opravdu nejsem schopen dojít k žádnému smysluplnému závěru.

Radit, aby se skoncovalo s kouřením, by bylo bláhové.

Kdo pozná jediný den kuřáka, jenž se rozhodl přestat kouřit, na takové rady nedá. Takový kuřák ráno vstane s pevným odhodláním, začne se kousat do rtů a nakonec si až do osudné chvíle opakuje ušlechtilou zásadu hygieny Carla Dossiho „Hlídej se“. Poté, co ji znovu zopakuje, rozžíná ten den první zápalku. Je těžké si představit příjemnější úkon. Takový kuřák zná z vlastní zkušenosti celou fyziologii zlozvyku, a právě proto si jednou za čas pokouší vzít k srdci ta vážně míněná předsevzetí už konečně přestat, která jsou však nakonec stejně zapomenuta a narušena neustálým nutkáním, které je vydatně přiživováno vlivem povzneseného lidumilného rčení „Jakou hodnotu má život?“. „Žádnou.“ Nebo že by se přeci jen zdraví a inteligence rodily ze života? Kuřme v klidu dál.

Jistěže existují metody, které by tento zlozvyk zmírnily a pomohly zamezit jeho přílišnému rozšíření. Naše ženy nám zakazují kouřit ve své přítomnosti. Ostatně ani Casanova ze Seingaltu, člověk ne zrovna z nejcitlivějších, netoleroval, aby se kouřilo v jeho přítomnosti, jelikož mu kouř, který vdechoval, příliš jasně připomínal, že do jeho plic vnikají výpary z plic jiných lidí.

Poněkud nesměle si potom dovoluji doporučit zákonodárcům, aby vytvořili zvláštní zákon, který by dával všem dospělým svaté právo nařezat všem nezletilým přichyceným při kouření; budiž ale v zákoně zdůrazněno, že dospělý, jenž se propůjčí k tomuto humánnímu činu, není povinen při jeho provádění odložit cigaretu.

Nečekejte žádné závěry, jen odměnu těm čtenářům, kteří mne měli trpělivost sledovat až do teď: nevydanou veršovanou pohádku Riccarda Pitteriho.

Těsně před uveřejněním svých Pohádek mně Pitteri přečetl jednu, která potom nebyla publikována. Snad se dopouštím jisté indiskrétnosti tvrzením, že je spravedlivé oloupit o dobrou věc toho, kdo neví, jak s ní naložit.

Domnívám se, že pohádka byla vyjmuta z krásného sborníku proto, že se básníkovi ve své zřetelné a klidné věcnosti jevila jako příliš osobní, takže se rozhodl, že ji nezveřejní. Jiný důvod, kromě toho, že už samotné rozhodnutí o nezveřejnění něčeho je osobní do té míry, že ne všichni jsou schopni pochopit jeho smysl, nemohu nalézt. Tak. A já si nyní odplivnu, ale jako prorok! A na zem potřísněnou jedem zmije! Pohádka popisuje kuřákovu zkušenost nabytou během jednoho dne.

Tady je:

Opuštěný Arab Mohamed

Před samotou a starostmi dnem prchá;

Z rozpáleného písku hlava vzpřímená vzepne se ihned,

Do nohy ho zmije kousá.

Jaký lehkomyslný útok. A nikdo nablízku.

Had ze zlosti vražednými krůpějemi potřísnil zem.

To zhnusilo se proroku a do písku,

Ještě zvlhlého od jedu, plivnul se zájmem.

Z potřísněného prachu se však něco vine,

Jaký to div, z tabáku roste překrásný květ:

Mírně jedovatý, člověk tak alespoň v klidu zhyne,

Božský výtažek, co utěší srdce i svět.

L’ Indipendente, Terst, 17. listopadu 1890

Vánoční sny

Jeden z mých německých předků mi kapičkou své krve předal zvláštní zvyk: pravidelně snít vlastní vánoční sen. Zatím se mi jich zdálo čtyřicet osm, a to již brzy oslavím šedesátiny. Každý rok posílám poděkování duchu tohoto mého předka, jelikož to po pravdě řečeno byl on, kdo se těmito sny přičinil o nejradostnější události mého života. Tyto sny však nebyly uměle vyvolány vánočními svátky a neskládaly se jen ze stromečku, hraček a sladkostí; naopak, představovaly jakousi podstatu všeho, po čem jsem celý rok toužil. Jen zřídka je během roku něco dokázalo zastínit, jelikož skutečně významných událostí, ke kterým bych měl hlubší osobní vztah, bylo během všech těch let poskrovnu. Narodil jsem se, vyrostl, zestárl, ale nic dalšího jsem neudělal, ani se mi nic dalšího nepřihodilo. Do toho samozřejmě nepočítám všechny těžkosti a nepatrné radosti.

Ale ty touhy a sny! Celý můj život jimi byl prodchnut, celou moji existenci dokázaly zkrášlit, a když se tak podívám zpátky, vidím krásnou cestu, jíž jsem prošel, plnou nesnází bez nebezpečí a sladkých dobrodružství bez následků. Nebyl jsem zas tak lhostejný k realitě, abych nedoufal, že se jednoho dne tyto sny nějakým způsobem zhmotní a stanou se skutečnými událostmi a opravdovými lidmi z masa a kostí. Ale když jsem pochopil, že přelud zůstává přeludem (a ze svého úhlu pohledu se nemýlil), utvrdil jsem se v myšlence, že je možné tyto sny přepracovat v souladu s mou neustále se měnící povahou, proměnit je, aby byly nové a odlišné. Tak zatímco jiní se zvědavostí sledovali běh událostí a měli v hlavě Bismarckovy proslovy a cesty císaře Viléma, mne nejvíce vzrušovalo pomyšlení na to, kam až se mi v mých snech podaří dojít. A zahrnul jsem do nich téměř celé lidské vědění! Ve dvanácti letech jsem byl
generálem a přikázal, aby měl na Vánoce každý voják, který zůstane sám, svůj vánoční stromeček a další dary. Celé lesy se mi tak podařilo zničit.

Ve třinácti jsem byl vikářem z Wakefieldu a na Vánoce kázal ve věznicích; nedlouho poté jsem se ocitl v kůži Werthera a spáchal sebevraždu. Ve čtrnácti jsem během štědrovečerní noci vedl rozpravu s Dantem, jenž mi poradil, jak vytvořit nové Peklo (Očistec a Ráj se mi nelíbily a rovněž jsem shledal, že se o nich v běžném životě mluví až příliš často). A v patnácti se, jaký to div, již jednalo o jednu blondýnku… alespoň myslím. Ach ta láska! Po mnoho dalších let byly nejen Vánoce, ale prakticky celý rok naplněny přeludy, vidinami žen a to do té doby, než se jeden z nich stal bohužel skutečností. Má drahá ženuška byla ještě neklidnější a upovídanější než všechna má zjevení a přízraky dohromady. A jelikož měla reálné tělo, potřebovala peníze. Chtěla se totiž hezky oblékat, aby se mohla předvádět ve společnosti. A tak mne obtěžovala neustálým pobízením k práci. Nejhorší na tom však bylo, že se velmi
brzy začala zhmotňovat mnohá další skutečná tělíčka s pusinkami a bříšky.

Tato stvoření mi sice ve snění nebránila, ale narušovala ho. Zdály se mi sny o penězích, papírových bankovkách, zlatě, cenných papírech a lotynce s hlavní výhrou. Nakonec jsem se samozřejmě bez toho všeho obešel, ale pociťoval jsem určitou bolest; snění je totiž vždy bolestivé.

Nyní jsou již z dětí dospělí a také sní, o čem chtějí.

Prostě jsem jen dostal chuť vyprávět o mém životě ve snech, jelikož se mi dnes v noci zdál další krásný sen. Nepodělím se s vámi o něj, jelikož bych se nad ním ještě nedokázal pousmát, ale příští Vánoce, až přijde nějaký jiný, zcela nový a úplně odlišný, neopomenu vám ho popsat.

L’Indipendente, Terst, 25. prosince 1889

Přeložil Ivo Krobot.

Ze zimního Berlína

Židovská pouť italskou literaturou

Mnohými literárními kritiky jsou pokládáni za „vězně“ paměti, neboli té vlastnosti lidské duše, která nás odevzdává tíživé a nostalgické vzpomínce. Nosí prý v sobě nevyhnutelnou ztrátu něčeho původního, prvotního, jakéhosi silného jádra přítomného v každém z nás, tak důležitého a nenahraditelného. Pro další to jsou „zajatci“ naděje, která se rodí z čiré beznaděje a zoufalství, jinými slovy, z vytrvalé potřeby univerzálnosti, kterou se morálně inspirují se zvláštní jedinečností své původní semitské identity. A je to právě téma paměti jako vězení duše, někdy vlídné, mírné, jindy divoké a kruté, co činí četbu těchto autorů, především pro nežidovské čtenáře, tak zajímavou, vyzývavou a lákavou. Řeč je o italských spisovatelích židovského původu.

Italsky psanou židovskou literaturu vymezuje několik historických momentů či období. V prvé řadě je to uskutečnění a naplnění emancipačních stanov, které umožnily italským Židům opustit ghetta, dále pak integrace do života mladého nestálého italského národa, později státu s výsadním postavením katolicismu; následuje svízelné překonání holocaustu, komplikované a nesnadné poválečné uspořádání, a konečně vztah k Izraeli, národnímu státu ideově navrhnutému a vystavěnému samotnými Židy.

Po téměř dvě století, od roku 1848, kdy byla uvedena v platnost tzv. Albertinská ústava, díky níž byli „poddaní“ izraelité osvobozeni od nucených nařízení a zákazů, se židovská identita v Itálii upevňovala a přirozeně vyvíjela hlavně díky literatuře. Bylo by asi lepší hovořit o identitě v množném čísle, neboť tradičnímu náboženskému a liturgickému pojetí židovství neodpovídá na úrovni světské literatury žádná konkrétní jednota. Obraz italské židovské literatury vytváří na jedné straně vazba na místní zvyky a kulturu, a na straně druhé vědomí vlastního původu a tradice. A tak není náhodné, že italští autoři židovského původu jsou v Itálii představováni nejprve jako spisovatelé ryze italští, a teprve posléze jako představitelé židovské kulturní a náboženské tradice. Integrace se sice stala důležitým cílem italských Židů, ale probíhala velmi ztěžka a komplikovaně, a to především v období
fašistické diktatury, kdy se začaly uplatňovat rasové zákony a kdy se zdálo, že je osud židovského národa zpečetěn. Pokud bychom chtěli jmenovat osobnost, která stála na počátku italské židovské literatury, zřejmě by to byl Marco Momigliano, autor Autobiografie italského rabína (Autobiografia di un rabbino italiano, 1897), jehož paměti, které sahají od doby emancipace až do konce devatenáctého století, se staly významnou inspirací pro budoucí generace italských židovských autorů.

Jak již bylo řečeno, tvorbu jednotlivých židovských spisovatelů ovlivňuje rozhodujícím způsobem atmosféra jednotlivých regionů a měst, kde žijí a tvoří. Výsadním postavením se pyšní Terst, jedno z center střední Evropy, kde sepsal Italo Svevo Vědomí a svědomí Zena Cosiniho (La coscienza di Zeno, 1923) – román prodchnutým židovstvím, který nicméně promlouvá ke všem Italům. Totéž se dá říci o tvorbě Alberta Pincherleho, známějšího pod jménem Alberto Moravia, jehož tvorba je zřetelně ovlivněna „nesmrtelným“ Římem. Ten si přisvojil příjmení babičky z otcovy strany údajně proto, aby prosadil své právo na odlišnost uvnitř společenství „odlišných“.

Po holocaustu a po všech hrůzách války se hlavními centry židovské kultury v Itálii stávají Turín a Ferrara. Pozvolnému a nesmírně bolestivému účtování s vlastní minulostí se věnují mnozí autoři. Osvětim, děsivou smrtící trhlinu v prostoru a čase, která se jednou provždy rozevřela nad lidskými dějinami, dokázal málokdo popsat tak sugestivně jako Primo Levi a Giorgio Bassani. Z dalších autorů této generace můžeme uvést Carla Leviho (Kristus se zastavil v Eboli – Cristo si è fermato ad Eboli, 1945) nebo Natalii Ginzburgovou (Rodinná kronika – Lessico famigliare, 1963). Od sedmdesátých let si nové generace židovských autorů dávají za cíl popisovat to, co se událo a děje nejen v nich, ale i v Italech samotných. V druhé polovině osmdesátých a začátkem let devadesátých zaujímá důležitou pozici Clara Sereniová (Domácí zvyk – Casalinghitudine, 1987; Královská hra – Il gioco dei regni, 1993).

Nejvýraznějším autorem posledních let je bezesporu Alessandro Piperno, jehož debut S nejhoršími úmysly (Con le peggiori intenzioni, 2005) popisuje rozmařilý život tří generací rodiny bohatých římských Židů, jejich vzestupy a pády, dobrodružství a skandály. Pod tím vším však může vnímavý čtenář nalézt všechna dramata století: války, terorismus, hrozivá svědectví paměti, bezcitnost a netečnost dějin.

Život se zkříženýma nohama

Pohybujete se ve středu literárního dění na Kubě již od padesátých let. Znal jste osobně Josého Lezamu Limu, Virgilia Piñeru, Reinalda Arenase. Nepřemýšlíte o tom, že byste napsal paměti?

Když můj otec v roce 1956 zemřel, začal jsem psát něco na způsob deníku, ale záhy jsem přestal. Později se dostavil další životní otřes a já se o to pokusil ještě jednou. Nakonec jsem asi před čtyřmi roky začal psát paměti, ale paměti trochu zvláštní, neurčité, neustále tam přeskakuji z minulosti do budoucnosti a naopak. Mám napsaných asi dvě stě padesát stran a mělo by se to jmenovat Se zkříženýma nohama. Mám takovou teorii, že jediný způsob, jak se může spisovatel bránit nástrahám života, je se zkříženýma nohama.

Odkud vlastně pocházíte?

Narodil jsem se v roce 1935 v Santiagu de Cuba, ve znamení Lva. Říká se, že když lidé narození ve znamení Lva v životě ztroskotají, spáchají sebevraždu. Já sám jsem zažil mnoho osobních, kulturních i společenských otřesů a stále jsem naživu.

Za jakých okolností jste vstoupil do literárního života? Přibližte nám prosím předrevoluční padesátá léta na Kubě.

To je těžké, protože člověk si tak nějak vesele žije a vnější okolnosti ani moc nevnímá. Každopádně jsme ale tenkrát všichni žili v podmínkách absolutně odlišných od toho, co zde vládne dnes. Měl jsem velké štěstí, že moje rodina se tenkrát přátelila s rodinou Josého Lezamy Limy a moje maminka mě už jako dítě vodila k němu domů na návštěvu.

Když José Rodríguez Feo odešel z Lezamova časopisu Orígenes a zakládal tehdy nový časopis Ciclón, vyhlásil soutěž o nejlepší text o Arthuru Rimbaudovi. Já napsal jeden rimbaudovský esej, poslal mu ho a José Rodríguez Feo mi pak zavolal a nabídl mi, abych se podílel na vydávání Ciclónu. Když se pak vrátil Virgilio Piñera z Argentiny, stal se tajemníkem redakce.

Literatura a obecně kultura byly tehdy ale dost rigidní. Témata jako sexualita se vůbec nereflektovala. Reflexe vztahů mezi literaturou a filmem nebo divadlem prakticky neexistovala. Lidé okolo časopisu Orígenes se ještě trochu zabývali výtvarným uměním, ale jinak nic. My mladší redaktoři a autoři jsme se začali filmem a divadlem intenzivně zabývat. A také jsme upřednostňovali prózu před poezií.

Hlavními osobnostmi Ciclónu byli tedy José Rodríguez Feo a Virgilio Piñera.

Ano, José Rodríguez Feo časopis založil a vedl, Piñera přispíval většinou na dálku. Když byl na Kubě, účastnil se velmi aktivně veškerého dění. Je pravda, že oba byli pro časopis i pro nás mladé autory velmi důležití a vytvářeli velmi přátelskou atmosféru.

Mnohem později už ale jejich přátelství tak pevné nebylo. „Když Virgilio upadl v nemilost, Rodríguez Feo s ním ve své ubohosti a zkaženosti odmítl mluvit a dokonce mu ani nepřišel na pohřeb,“ napsal Reinaldo Arenas ve své autobigrafii Než se setmí.

Ano, ale to už mluvíme o sedmdesátých letech, kdy se konal jakýsi kongres, na kterém řešili, kdo může mít jaký veřejný vliv a kdo ne. Rodríguez Feo se pochopitelně zdaleka netěšil takové proslulosti jako Piñera a snažil se z této marginálnosti nějak vyvléct. Piñera byl pak zatlačen do ústraní uměle a do konce života mu nevydali jediné dílo. Uplynulo mnoho let, než ho někteří literáti zase začali prosazovat, a ještě později se proměnil v ikonu, v kultovní postavu kubánské literatury.

Také je ale pravda, že již předtím byly jejich vztahy problematické tak, jako měl Piñera problematické vztahy téměř s každým, protože byl velmi nekompromisní. Na druhé straně Rodríguéz Feo, taktéž komplikovaná osobnost, syn z velmi bohaté rodiny, která až na něj po revoluci emigrovala, ho celý život materiálně podporoval.

A jaký byl z vašeho pohledu velký Lezama Lima?

Chodil jsem k němu domů už jako dítě. Později jsem ale mnohokrát jeho dílo napadl. Nás mnohem víc zajímala živá literatura, která více komunikuje se čtenářem.

A co vaše divadelní začátky? Napsal jste, že vaši první hru, nazvanou Případ se vyšetřuje, diváci i kritika krátce před revolucí odmítli, avšak po roce 1959 měla obrovský úspěch. „Už nejsme, co jsme bývali. Vypadá to, že divácký vkus se jaksi rozvinul,“ poznamenal jste si.

Když mi v roce 1957 uvedli tuto hru, která je vlastně takovou směsicí inspirovanou evropským absurdním dramatem a kubánskou fraškou, byl to naprostý krach. S revolucí se opravdu probudil zájem o nové směry v kultuře, což pak brzy ustalo. Ale lidé si umění a hlavně divadlo tenkrát opravdu užívali, líbilo se jim to možná i proto, že těsně po revoluci se také mohli konečně seznámit s modernějšími věcmi, například s Ioneskem.

Od té doby jsem napsal nějakých patnáct her. Zrovna teď píšu další, i když ji asi nikdo neuvede, a velmi mě to baví. Dávám tam všechno, co mě napadá, a na závěr poznámku pro režiséra, že může vyškrtat, co potřebuje.

„Jeden z nejzávažnějších problémů kubánské sexuality, stín, který se nad námi v delirickém stavu vznáší, je problém národního homosexualismu,“ napsal jste v eseji Barometr jménem Ciclón. Co znamená národní homosexualismus?

To znamená, že homosexualita je součástí každodenního života Kuby a stále je předmětem útoků i ze strany těch, kdo ji provozují. Je to problém celé kubánské společnosti. Kubánská literatura je literaturou úniku, nikdo se nechce k těmto celospolečenským věcem vyjadřovat. Situace se oproti minulosti zlepšila jen nepatrně.

Já bych neřekl, že se tomuto tématu kubánská literatura vyhýbá, skoro naopak.

Dobře, například film Jahody a čokoláda, natočený podle povídky Senela Paze Vlk, les a nový člověk, tady měl poměrně velký ohlas, ačkoliv nikdy neběžel v televizi. Mnoho samotných homosexuálů ho však kritizovalo a prohlásilo, že je to velmi zbabělý film.

Jaká byla v literárních kruzích atmosféra na přelomu šedesátých a sedmdesátých let? Odpovídá Arenasovo apokalyptické svědectví realitě?

V šedesátých letech to bylo ještě pořád spíš idylické. Olga Andreuová, jinak bývalá manželka Tomáse Gutiérreze Aley, režiséra filmu Jahody a čokoláda, opravdu pořádala ve svém bytě pravidelné, legendární literární večírky, jak píše Reinaldo Arenas. V šedesátých letech ale nikdo z nás vysloveně pronásledován nebyl, což se na začátku sedmdesátých let změnilo. Večírky přesto ještě nějakou dobu pokračovaly, sice méně intenzivně, ale v podstatě až do okamžiku, kdy spáchala Olga Andreuová v osmdesátém roce sebevraždu.

Vás osobně Státní bezpečnost nepronásledovala?

Nikdy proti mně přímo nezasáhla. Tajní sice celou dobu sledovali, s kým se stýkám a co dělám, a pak to hlásili nadřízeným, nikdy mě ale nezatkli a nezavřeli, jako třeba Heberta Padillu.

S Padillou jsem byl před jeho zatčením v neustálém kontaktu, publikovali jsme společně nějaké básně i divadelní hry. Myslím, že on se stal spíš obětí nějakých zákulisních bojů mezi jednotlivými komunistickými frakcemi, než že by ho zatkli pro to, co psal nebo říkal. My jsem to tenkrát pochopitelně nechápali. Jsem o tom přesvědčen.

Jsou na Kubě kromě Milana Kundery a Franze Kafky známí ještě nějací čeští spisovatelé?

Myslím, že moc ne. Například my jsme s Piñerou s velkou chutí četli Kunderův Žert, dodnes si myslím, že je to jeho nejlepší kniha. Je tu ale možné sehnat i knihy Hrabalovy: Ostře sledované vlaky, Obsluhoval jsem anglického krále a Příliš hlučnou samotu. Kubánci mají rádi i dva polské autory, Gombrowicze a Witkiewicze. A velmi známý a oblíbený je tu z minulých dob český nebo československý film.

Já sám jsem strávil v šedesátých letech jednu velmi dlouhou zimu v Československu, v pět byla strašná tma a já chodil do divadel a pak na černé pivo do barů. Pamatuji si také rodný dům Jana Nerudy.

Setkal jste se tenkrát v Praze s nějakými literáty nebo překladateli?

Pro mě to bylo velmi nesnadné, protože mě jednak hlídali, jednak tam byla velká jazyková bariéra. Na Karlově univerzitě, kde jsem se účastnil nějaké konference, jsem se seznámil s hispanistou Oldřichem Běličem, slyšel jsem, že se snad zabývá lingvistikou. Pokud jde o literaturu, tak jsem si s ním příliš nerozuměl, protože on byl marxista.

Čím se zabýváte v těchto dnech? Všiml jsem si, že kromě knih velmi často publikujete časopisecky. Uvádíte nové knížky různých autorů, účastníte se literárních diskusí.

To všechno je součástí mé každodennosti: psát, scházet se s přáteli, procházet se, číst. I když po sedmdesátce mám také tendence ke klidnější existenci. Snažím se také využít čas, abych znovu sesbíral své články, které jsem publikoval v posledních letech v nejrůznějších tiskovinách. A jít na nějaké místo, když se mi chce, nebo nejít, když se mi nechce, mi samo o sobě dělá radost. Velmi si vážím těch, co pracují šestnáct hodin denně, ale stejně si vážím těch, co zůstávají doma.

zkrátka

ovšem

Působení ministra kultury Vítězslava Jandáka přináší první bouře na moři památkové péče. Přístup ministra je razantní: s oblibou říká svým oponentům „to se na mě nezlobte“ a zatím sbírá ohlasy voličů a křiví obličeje těm, kterým leze do zelí. Po léta nevídaných hromadných čistkách v kulturním prostředí, kdy o svá místa přišli takřka všichni památkáři, kteří pod křídly ministerstva, případně Národního památkového ústavu působili, následovaly vzápětí pokusy o převedení hradů a zámků na kraje a chystají se i další změny. Zřejmě to byla právě osoba populárního ministra, která navedla do vod památkové péče i pražské politiky. A jejich ambice jsou přinejmenším srovnatelné, alespoň při pohledu na návrh novely zákona o památkové péči, který nedávno projednávala vláda. Náměstkové pražského primátora, Jan Bürgermeister a Rudolf Blažek, zřejmě zkoušejí, nakolik je veřejnost k této oblasti nevšímavá. Jak jinak si lze vysvětlit
jednotlivé body návrhu, které se snaží ještě více posílit pozice investorů i stavebchtivé architektonické lobby a městské (magistrátní a obecní) památkáře vymanit z vlivu jediné kontrolní instituce, kterou je nyní právě Jandákem pročištěný památkový ústav? Město, údajně pro urychlení stavebních a územních řízení, zkouší v návrhu zavést povinnou dvacetidenní lhůtu pro vyjádření Národního památkového ústavu. Pokud by je, a to je dnes běžná praxe, noví Jandákovi odborníci nestihli, mohli by se městští památkáři řídit už jen vlastní hlavou a možná tak i tloušťkou obálky, kterou od investora obdrží. Podobně zločinný se zdá být i záměr pražských politiků prosadit prohlašování nemovitostí za kulturní památky do běžného správního řízení. Ke každému návrhu by se hned od počátku vyjadřoval vlastník nemovitosti, který je již z principu na druhé straně barikády.

Arnold Novák

Když na počátku devadesátých let vešlo ve známost, že nová poliklinika na pražském sídlišti Antala Staška má být prodána akciové společnosti Centromed, vyvolalo to jistou nevůli. Nový majitel bude samozřejmě hledět, aby se mu peníze, které za privatizovanou polikliniku zaplatí, vrátily. Nebude teď z našich daní znovu placeno, co bylo z našich daní čerstvě pořízeno? To nemohli vyvrátit ani nejvýmluvnější privatizační ekonomové, přesto byly protesty marné. Kdo chtěl ostatně vypadat jako stoupenec starých pořádků, oponovat názoru, že hospodárně může hospodařit jen soukromník?

Tuto epizodu, za kterou už slunce zapadlo, dnes připomínají letáky, které nechal Centromed vylepit v čekárnách. Jménem svým a několika zájmových organizací lékařů a lékárníků varuje pacienty před zásahy ministra, ptá se nás, zda dopustíme, aby nám lékaři nemohli předepisovat dražší, ale účinné léky, zda chceme čekat na operace, a konečně, zda si přejeme, aby se zdravotnictví vrátilo před rok 1989.

Vývoj, k němuž za minulých patnáct let ve zdravotnictví došlo, je nevratný, ale zároveň hrozivý růstem svých nákladů. Na pořadu dne je proto snaha učinit přítrž všemu, co se na miliardách, které procházejí zdravotnictvím, přiživuje. Bojují tedy zájmové organizace za pacienty, nebo za sebe? Je ohroženo naše zdraví, nebo jejich zájmy? Na sídlišti, kde bydlím, bývaly dvě lékárny. Teď jich je v okruhu sedmi set metrů pět. Nechť se jim daří – ale ať netvrdí, že protestují, manifestují a hodlají i stávkovat v našem zájmu.

Jiří Vančura

Na příští pondělí připadá Světový den divadla. Duchové božského Racina, Shakespeara a Lopeho oživnou a za velikého jásotu zatančí s námi, obyčejnými smrtelníky, gigantický chorovod. Nechť hoří plamen Tháliin! Světlo naděje, maják humanity, teplo pro chudé, útěcha v bolestech. Tak nějak vyznívá text Poselství, které pro tuto slavnostní chvíli sepsal mexický dramatik Victor Hugo Rascón Banda a jež se bude 27. března číst po celém světě. Proč ne. Když se světí právě něco takového, jako je divadlo, je patos na místě. Jenže pokud strážci ohně zaspí, jako se to stalo u nás, může se z vznešené řecké tragédie stát druhořadá truchlohra nebo spíš absurdní drama. Česká podoba Rascónova projevu, který je nyní vystaven na webových stránkách Divadelního ústavu divadlo.cz a pod nímž je podepsána Mirka Potůčková, totiž spíš než řeč Aischylových héroů připomíná ptydepe. Nehledě na pravopisné chyby a pozoruhodná vazebná vyšinutí celý text vzbuzuje podezření, že
je dílem nějakého chytrého překládacího stroje. Nemluvě o tom, že publikum je do poslední chvíle ponecháno v nejistotě, zda se autor jmenuje Rascón Banda, nebo Tascón Banda. Tak tedy nezapomeňme, příští pondělí, opona letí vzhůru, ať žije divadlo!

Jiří Holub