2009 / 1 - finanční krize

Dámy a pánové!

Země, naše „lícha jaktěživá… bezkrevná a mživá“, se chvěje již zbadatelně. Předesílám, abych neodradila, že prokazatelné i odhadované dopady recese na kulturní ruch autoři v přítomném čísle A2 ohledávají se snahou najít směr východu. Většinou zdroj světla nacházejí.

Ale zpět k zemětřasu. Nejapná otázka, jež v souvislosti s finančními (mocenskými) vlivy na tuto oblast života nyní ožívá v rubrikách denního tisku nadepsaných kultura, totiž zda umělcům prospívají existenční útrapy či poklid, odvádí pozornost. Intimitu vzniku uměleckého díla neopatlávejme úlisnými slovy a obraťme se k záležitostem, o nichž mluvit lze. Ba se musí. Náhlý úbytek již tak nedostačujících peněz v tuzemských nekomerčních oblastech jen naváže na jejich dlouhodobé pustošení. A ledacos se na něj svede – teď se přece musí šetřit.

Právě dokonavší rok už mnohé dosavadní tendence vyhrotil. Připomeňme některé. 1. Školství a kultura u nás nejsou politickými tématy, nýbrž libůstkami. Pražský radní Milan Richter, jenž loni naprosto vážně vyjevil koncepci své oblasti přirovnáním umění k rohlíkům na krámě, je stále v úřadu a bývalí vzbouřenci, kteří mimo jiné požadovali jeho odvolání, nyní hřadují v početném Poradním sboru primátora a snad mají dojem, že Richtera někam manévrují. Je jisté, že většina kompromisů, na nichž se shodnou, stejně sluchu radního nedojdou. A jeho – námi zvolení – nadřízení, pamětni kolegových zásluh o stranu, si beztrestně dovolují držet ho ve funkci. 2. Devótnost (nebo jen obživná únava?) v naší oblasti kultury narostla. Vede k tomu snad snaha o dialog, o dosažení alespoň malých zlepšení situace. Ale také nedostatečná vzájemná podpora všech ekonomicky neefektivních oblastí. Když v A2 č. 39/2008 vyšel alarmující článek
Petra Bílka Akademická jatka o financování vysokých škol, přidalo se k němu mnoho kolegů – většina však neveřejně. Kdo se už čehokoliv drobného domohl, mlčí. „V té tiši olovné/ mha tlí, čas tkví a váhá. Tak strašně povlovné,/ to hubenství mne zmáhá…“ (J. Palivec, novoroční čtení) 3. Neschopnost nás kulturních profesionálů využít jakákoliv vítězství je mimo jiné způsobena ideologickou zabedněností. Černobílé pravo-levé vidění, stále usazené v pojmech studené války, v letošním jubilejním roce ještě posílí a odbytí názorového protivníka výrazem bolševik bude ještě dlouho znemožňovat debatu o skutečných problémech. 4. V boji s imperativem okamžité efektivity se kulturním manažerům podařilo zorganizovat mnoho úžasných akcí. Jejich vedlejším příznakem je však nová kategorie l´art pour grant, jež obsahuje množství artefaktů nebo konferencí se specifickým slovníkem a ritualizovanou formou, vytvářených v podstatě na zakázku donátora. Na renomé to
kulturnímu provozu nepřidá.

Nevyčerpáno, avšak shrnuto, s netrpělivým optimismem: na recesi, způsobenou podle Hospodářských novin ztrátou důvěry v bankovní sektor, nemusí umění nijak „reagovat“. Jeho podhoubí, domácí kulturní nivó, je samorostlý komplex různých krizí, za mnohé z nichž si můžeme sami. Některé se už podařilo srozumitelně pojmenovat, u některých veřejnost projevila jakýs takýs zájem o řešení. S tím lze dál pracovat a – slovníkem pozorovatelů hybných sil společnosti – posílit důvěru v kulturní sektor.

Četba A2 vám, jak věříme, vydrží na čtrnáct dní, do 21. ledna, kdy vyjde druhé číslo. Začínají dvě nové rubriky, observace českých subkultur od Lukáše Rychetského (s. 37) a kritický pohled na projevy občanského vzdoru vůči politickým nesmyslům (s. 38), připravovaný Filipem Pospíšilem. Nové pojetí obálky, rubriky galerie a kulturních tipů vnesli do A2 noví členové redakce Dora Dutková a Martin Kubát. Redaktorkou divadelní rubriky je od nynějška Jana Bohutínská, hudebním zápisníkem se do A2 vrací Aleš Stuchlý. Tři obsažné texty přítomného čísla se týkají literatury a mezních stavů těla: markýz de Sade, Maurice Blanchot, Roland Barthes a jejich citliví vykladači (na s. 8, 26 a 39) dráždí různým rytmem čtenářskou citlivost. Podobně zadíravý je literární zápisník Jana Štolby (s. 7) a jisté taneční pasáže od Niny Vangeli (s. 15); nejen k čerstvě vydanému románu Židovský policejní klub nabízíme rozhovor s jeho autorem,
americkým spisovatelem Michaelem Chabonem (s. 24). Pokud vás zajímá, co se po loňsku bude dít s Národní knihovnou, zkuste to zjistit z rozhovoru s jejím novým ředitelem Pavlem Hazukou (s. 10).

Důvěrné čtení! A zdárný nový rok!

+++

Extrémní text

Uprostřed druhé noci Tomáš vstal a sešel neslyšně se schodů. Nikdo si ho nevšiml, pomineme-li téměř slepého kocoura, který, jakmile spatřil noc měnit tvar, rozběhl se za touto novou nocí, již neviděl. Když vklouzl do tunelu, v němž nerozeznával žádný pach, začal kocour mručet a vyrážet z hloubi hrdla onen chraplavý křik, jímž kočky dávají slyšet, že jsou posvátnými zvířaty. Nafukoval se a chrčel. V modle, v niž se proměnil, objevil nesrozumitelný hlas obracející se k noci a promluvil.

„Co se děje?“ řekl ten hlas. „Duchové, s nimiž jsem obvykle ve spojení, duch, jenž mne tahá za ocas, když je miska plná, duch, který mne ráno zvedne a uloží do pohodlné podušky, a duch nejkrásnější ze všech, ten, který mňouká, přede a podobá se mi tolik, že je jako můj vlastní duch, všichni zmizeli. Kde teď jsem? Když opatrně šátrám prackou, nic nenalézám. Nikde, nikde nic. Procházím se po nejzazším okapu, odkud lze už jen spadnout. A padat není to, co by mne děsilo. Vpravdě ale nemohu už ani spadnout; pád je nemožností; jsem obklopen zvláštním prázdnem, které mne odpuzuje a které bych nedokázal překonat. Kde tedy jsem? Přijď, neštěstí. Kdysi, náhle proměněn ve zvěř, která mohla být beztrestně vhozena do ohně, pronikal jsem tajemstvími nejvyššího řádu. Podle záblesku, který mne rozetnul, škrábancem, který jsem uštědřil, jsem rozeznával lži, zločiny, ještě než byly spáchány. A teď jsem bytostí bez pohledu. Slyším nestvůrný hlas, který říká to, co říkám,
aniž bych z toho znal jediné slovo. Myslím a mé myšlenky mi jsou stejně neužitečné jako drbání v kožichu nebo hlazení uší příslušníkům zvláštního druhu, na němž závisím. Jedině hrůza mnou proniká. Otáčím se a obracím a probouzím zlobu děsného zvířete. Cítím, a ta rána mě drtí, že mám tvář velkou jako jeden z těch duchů, jazyk hladký a mdlý, jazyk slepce, nos zrůzněný, neschopný vycítit budoucí, obří oči bez onoho přímého plamene, který nám dovoluje vidět věci v nás. Kožich mi puká. Je to, beze všech pochyb, výsostná operace. Až nebude možné, tím spíš za takové noci, ve mně třením srsti probudit nadpřirozené světlo, to právě bude konec. Už teď jsem temnější než tma. Jsem noc noci. Skrze stíny, od nichž se odlišuji tím, že jsem jejich stínem, kráčím k setkání s nejvyšší kočkou. Není ve mně obavy. Mé tělo, jež se zcela podobá tělu člověka, tělu šťastlivce, si zachovalo své rozměry, ale hlava je nezměrná. Hluk se ozývá, hluk, jaký jsem ještě nikdy neslyšel.
Svit, který jako by vycházel z mého těla, ačkoli je vyhaslé a vlhké, okolo mne vytváří kruh, který je jako druhé tělo, z něhož nemohu vystoupit. Začínám rozpoznávat krajinu. Zatímco temnota nabývá na tíži, zvedá se přede mnou velká bledá postava. Říkám přede mnou, veden slepým instinktem, neboť od té doby, kdy jsem ztratil docela rovný ocas, který mi sloužil ve světě za kormidlo, nejsem již tak zjevně sám sebou. Ta hlava, která bez ustání roste a místo toho, aby byla hlavou, zdá se být jen pohledem, čím je vskutku? Nehledím na ni bez znepokojení. Pohybuje se, blíží se. Je otočena přesně na mne, a ač je cele pohledem, mám z ní strašlivý pocit, že mne nevidí. To zdání je nesnesitelné. Kdybych měl ještě srst, cítil bych, jak se mi po celém těle ježí. Ve svém stavu ale nemám ani prostředky, jak osvědčit strach, jejž zakouším. Jsem mrtev, mrtev. Ta hlava, moje hlava, mne ani nevidí, protože jsem zničen. Neboť jsem to já, kdo se na mě dívá a kdo mě nerozpoznává. Ó svrchovaná
kočko, jíž jsem se na chvíli stal, abych mohl konstatovat svou smrt, nyní zmizím nadobro. Nejprve přestanu být člověkem. Stanu se opět chladnou a neobyvatelnou kočičkou, nataženou na zemi. Ještě jednou zachroptím. Naposled mrknu na to údolí, které se opět zavře a kde zahlédám člověka, který je rovněž svrchovanou kočkou. Slyším ho škrábat o zem, musejí to být drápy. To, čemu se říká zásvětí, pro mne skončilo.“

Na kolenou, s ohnutými zády, hrabal Tomáš zem. Kolem něj se rozšiřovalo několik prohlubní a na jejich hraně se přidržoval zahnaný den. Pomalu hotovil již sedmou velkou díru, rozšiřoval ji na svou velikost a zanechával při tom v půdě otisk svých rukou. A zatímco ji hloubil, jako by se prázdno naplňovalo tucty rukou, paží, konečně celým tělem a kladlo jeho práci odpor, který brzy již nemohl překonávat. Hrob vstřebával nepřítomnost bytosti, která jej vyplňovala. Nořila se do něj mrtvola, kterou nebylo možné vypudit, a v té nepřítomnosti tvaru pro sebe nacházela dokonalý způsob přítomnosti. Hrůzu té podívané lidé ve vesnici cítili ze spaní. Když byla jáma završena a Tomáš se do ní vrhl, když byl zavěsil na krk velký kámen, narazil na tělo tisíckrát tvrdší než zem, tělo kopáče, který již byl v hrobě, aby jej hloubil. Jáma, která měla přesně jeho rozměry, tvar, tloušťku, byla jako jeho vlastní mrtvola
a při každém pokusu zakopat se v ní podobal se nesmyslnému zemřelému, který by se snažil pohřbít své tělo ve vlastním těle. Napříště tedy, ve všech hrobkách, kde mohl nalézt místo, ve všech citech, jež pro mrtvé jsou také hroby, v zániku, jenž byl jeho smrtí, neumožňující, aby byl považován za mrtvého, byl již přítomen jiný zemřelý, jenž ho předešel a který v totožnosti s ním dovedl až do krajnosti nejednoznačnost Tomášovy smrti a života. V té podzemské noci, do níž sestoupil s kočkami a kočičími sny, zaujal jeho místo dvojník omotaný obvazy, se smysly sedmkrát zapečetěnými, duchem nepřítomný, a ten dvojník byl jediný, s kým nemohl smlouvat, neboť byl jako on uskutečněný v absolutním prázdnu. Nakláněl se nad tím ledovým hrobem. Jako člověk, který se věší, odstrčí stoličku, o kterou se ještě opíral, poslední břeh, a místo toho, aby pocítil skok, kterým se vrhá do prázdna, cítí jen provaz, jenž ho drží, jímž je až do konce uvázán,
připoután více než kdy jindy, nebývale spojen s bytím, od nějž se chtěl oddělit, tak i on se, v okamžiku, kdy věděl, že je mrtev, cítil nepřítomen, naprosto nepřítomen své smrti. Ani jeho tělo, po němž na samém jeho dně zbyl chlad, jaký způsobuje dotyk mrtvoly a který není chladem, ale nepřítomností dotyku, ani temnota, která mu prosakovala ze všech pórů a i ve chvílích jeho viditelnosti znemožňovala posloužit si smysly, intuicí, dokonce myšlenkou, aby byl spatřen, ani ta skutečnost, že nic neopravňovalo považovat jej za živého, nestačila k tomu, aby byl považován za mrtvého. A nešlo o nedorozumění. Byl skutečně mrtev a zároveň vypuzen ze skutečnosti smrti. I ve smrti byl o smrt připraven, jeho vlastní obraz, ten Tomáš, který mu běžel vstříc, nosič uhašených pochodní a záruka poslední smrti, jej, člověka strašlivě nicotného, držel v nicotě. Už když se ještě skláněl nad prázdnem, kde v úplné nepřítomnosti obrazů spatřoval svůj obraz,
zasažen nejprudší možnou závratí, závratí, která ho nenutila k pádu, ale zabraňovala mu v něm a která znemožňovala právě ten pád, který činila nevyhnutelným, již tehdy se půda kolem něj úžila a obklopovala jej noc, taková noc, která již ničemu neodpovídala, kterou neviděl a jejíž skutečnost pociťoval jedině proto, že byla méně skutečná než on. Všemi cestami ho přepadával dojem, že se nachází v srdci věcí. I zde na povrchu země, do které nemohl proniknout, byl v nitru té země, jež se ho ze všech stran dotýkala svým vnitřkem. Ze všech stran jej uzavřela noc. Viděl, slyšel útulnost nekonečna, v němž byl sevřen samou nepřítomností hranic. Nebytí onoho údolí smrti pociťoval jako drtivou existenci. Pomalu k němu stoupaly výpary štiplavé a vlhké půdy. Jako ten, kdo se živý probudí v rakvi, s hrůzou sledoval, jak se nehmotná zem, ve které se vznášel, proměňuje v ovzduší bez vzduchu, naplněné pachy země, shnilého dřeva, vlhkých látek. Náhle byl
skutečně pohřben a zjistil, že je zastlán pod vrstvami hmoty podobné sádře, v hrobce, kde se dusí. Plaval v ledovém prostoru, mezi předměty, jež ho drtily. Existoval-li dosud, pak proto, aby v té komoře plné pohřebních květin a přízračného světla poznal nemožnost opět žít. V zalknutí nalezl znovu dech. V kruhu žaláře, v němž byl vržen do neproniknutelného ticha a černi, znovu nalezl možnost chodit, vidět, křičet. Co to bylo za zvláštní hrůzu, když zdolal poslední překážky a objevil se v úzké bráně své hrobky, ne snad vzkříšen, ale mrtev a jist, že je vyrván zároveň smrti i životu. Kráčel jako malovaná mumie; pozoroval slunce, jak se překonává, aby jeho nepřítomný zjev překrylo usměvavou a živou tváří. Kráčel, jediný opravdový Lazar, jehož samotná smrt byla vzkříšena. Šel, překračoval poslední stíny noci, aniž by ztrácel ze své slávy, pokryt travami a zemí, šel rovným krokem za pádu hvězd, týmž krokem, jakým se lidé, kteří nejsou
zahaleni do rubáše, pozvedají k nejdražšímu bodu života.

Anna nebyla překvapena, když spatřila přicházet onu nepotlačitelnou bytost, v níž rozpoznala toho, před nímž marně hledala únik, jehož potkávala každého dne. Vždy přicházel přímo k ní, sleduje neochvějným krokem cestu narýsovanou přes hladinu moře, lesy, samo nebe. Pokaždé, když na světě nezbývalo nic než slunce a ta nehybná bytost tyčící se po jejím boku, jež ji zahalovala svou němou nehybností a zjitřovala hloubkou necitlivosti, která ji obnažovala, a v níž se, jak cítila, zhušťuje všechen klid vesmíru, ve chvíli, kdy se rozezněl jiskřící třesk vrcholného poledne, smíšený s tichem, viděla se Anna, stísněna vládnoucím klidem a neodvažujíc se pohybu ani myšlenky, hořet, zmírat, s očima, lícemi v plameni, s pootevřenými ústy, posledním dechem vydechujíc své temné tvary v plné slunce, dokonale průhledná mrtvá po boku té neprůsvitné mrtvoly, jež vedle ní stále mohutněla a, tišší ticha, hltala
hodiny a mátla čas. Spravedlivá, svrchovaná smrt, nelidská a hanebná chvíle, jež každého dne znovu začínala a jíž se nemohla bránit. Každého dne se vracel ve stejnou hodinu, na totéž místo. A byla to přesně táž hodina, byla to též stejná zahrada. S bezelstností, se kterou Jozue zastavil slunce, aby získal čas, věřila Anna, že věci trvají. Ale obzor výsostně střežily příšerné stromy, mrtvé v zeleném olistění, které nedokázalo uschnout, a ptáci, kteří jí letěli nad hlavou, aniž by – žel! – mohli koho uvést na scestí nebo dokázali být považováni za živé, a nechávali ji věčně znovu začínat události, jež zažila předešlého dne. Přesto se dnes, jako by snad mrtvola přenesená do jednoho, jindy zas do jiného lože, skutečně měnila místo, zvedla a kráčela před Tomášem a zavedla ho do sousedního lesíka na cestu, kde ho ti, kteří mu přicházeli naproti, viděli se vzdalovat, nebo mysleli, že je nehybný. Ve skutečnosti opravdu kráčel a v těle podobném ostatním,
jakkoli bylo ze tří čtvrtin stráveno, vstupoval do míst, v nichž, pokud sám zmizel, viděl ihned ostatní padat do odlišného nebytí, které je od něj vzdalovalo více, než kdyby bývali zůstali živí. Každý, koho na této cestě minul, zemřel. Když Tomáš odvrátil oči, každý člověk zemřel spolu s ním smrtí, kterou křik neohlásil. Hleděl na ně a již je viděl pod svým pohledem ztrácet všechnu podobu, jak je z malé ranky na čele opouštěla tvář. Nemizeli, ale již se neukazovali. Když v dálce povstávali, byli beztvaří a němí. Když se přiblížili, dotkl-li se jich, zaměřil-li na ně ne svůj pohled, ale pohled onoho pronikavého a neviditelného oka, jímž byl cele v každém okamžiku, když přišli ještě blíže, splynul-li s nimi téměř a bral je buď za svůj stín nebo za mrtvé duše, vdechoval je, olizoval, překrýval se jejich těly, tehdy nezachytil jediný pocit, jediný vjem, tak jich byl prázden, jako oni byli prázdni jeho. Konečně přešli. Odešli navždy. Sklouzli po závratném svahu do
kraje, kde z nich již nic nebylo vidět, ne-li, občas, jako dlouhé rýhy světla, jejich světélkující pohled na hraně obzoru. Bylo to strašné a nepochopitelné přepadení. Jím končila slova, ticho, mizelo vpřed i vzad. Prostor, jenž ho obklopoval, byl opakem prostoru, nekonečným myšlením, ve kterém ti, kdo vstoupili, s hlavou zahalenou závojem, nepobývali jinak než zbytečně.

V té propasti Anna jediná vzdorovala. Mrtva, rozptýlena v prostředí na hranici prázdna, nacházela v něm ještě zbytky bytostí, se kterými její rysy zachovávaly i při svém roztříštění jistý druh rodové podobnosti. Když k ní přistoupil čelem, prudce, aby ji překvapil, stále mu ukazovala tvář. Měnila se, aniž by přestala být Annou. Byla Annou, vůbec se jí už nepodobajíc. S vlastní tváří a všemi rysy, a přesto zcela podobna jiné, zůstávala stejnou Annou, úplnou a nezpochybnitelnou Annou. Viděl ji po cestě přicházet jako pavouka, který byl s dívkou totožný, a který se procházel v opuštěném světě, mezi ztracenými mrtvolami, vysátými lidmi, se zvláštním klidem, jako poslední potomek bájného pokolení. Kráčel na osmi nezměrných pařátech, jako by to byly dvě útlé nohy. Jeho černé tělo, nelítostný vzhled, jenž budil dojem, že se chystá kousnout vždy, když chtěl prchnout, se nelišily od oblečeného těla
Anny, jejího lehkomyslného vzezření, kterým se oděla, když se někdo pokusil vidět ji zblízka. Pohybovala se trhavě, hned v několika skocích požírala prostor, hned si lehala na cestu, chovala ji, soukala ji ze sebe jako neviditelné vlákno. Nemusela ani skládat nohy, aby pronikla do pole, které obkružovalo Tomáše. Neodvolatelně se přibližovala. Zastavila se před ním. Dnes tedy, zasažen tak neuvěřitelnou odvahou a vytrvalostí, rozpoznávaje jistou bezstarostnost, která nemohla vyprchat uprostřed zkoušek a která se rozeznívala jako vzpomínka na svobodu, patře na ni, jak se tyčí na svých dlouhých nožkách, jak se přidržuje v úrovni jeho tváře, aby s ním mohla mluvit vírem barev, pachů a myšlenek, odvrátil se a pohleděl hořce vzad, jako se cestovatel, který si spletl cestu, vzdálí, stáhne a konečně ztratí v myšlenkách na své putování. Ten les, ano, ten poznával. A to padající slunce poznával, a ty schnoucí stromy a ty zelené listy, černající. Pokusil se
setřást z těla tu ohromnou váhu, z těla, jež mu chybělo a jehož přelud nosil jako náhradu těla. Potřeboval cítit to umělé teplo, které z něj sálalo jako z cizího slunce, slyšet dech, který vystupoval z mylného zdroje, poslouchat tlukot nepravého srdce. A ji poznával, mrtvou s nastraženými smysly, skrytou v nečisté podobě, hotovou zjevit se tak, jaká je, v obraze složeném ze zrcátek, v nichž přežíval každý z jejích rysů? „Jste to vy?“ zeptal se. Hned uviděl v očích plamen, smutný a chladný plamen ve tváři. Zachvěl se uvnitř toho neznámého těla, zatímco Anna pocítila do sebe vstupovat bolestného ducha, chmurné mládí, jež jí bylo souzeno milovat, a uvěřila, že se stává sama sebou.

Z francouzského originálu Thomas l’obscure (Tomáš Temný) přeložil Jan Táborský.

Každodenní kouzlení

„Dávám přednost příběhům, které nelze tak snadno interpretovat,“ říká v rozhovoru se Stephany Aulenbackovou americká autorka Kelly Linková (viz MaudNewton.com). Nakolik tento požadavek splňují i její vlastní texty, si čtenáři mohou ověřit sami – v uplynulém roce vydalo nakladatelství Argo dvě povídkové knihy Magie pro začátečníky (Magic for Beginners, 2005) a Dějí se i větší podivnosti (Stranger Things Happen, 2001).

Cesty za smyslem života

Společné mají povídky na první pohled přinejmenším onu „podivnost“ a „magii“, ale při hlubším čtení se ukáže, že svět těchto příběhů zase tak neskutečný není, ba naopak, má pravidla a zákony velmi blízké tomu našemu. Linková byla v dětství neustále na cestách a tuto zkušenost dle vlastních slov přenáší i do života svých postav. Většina z nich se někam přesunuje, opouští známé, snaží se vytvořit si nové kořeny, vztahy a hlavně se pokouší v novém prostoru zorientovat.

Putování může mít nejrůznější podoby, postavy cestují z místa na místo, hladce překračují hranice mezi minulostí, přítomností a budoucností, a dokonce i mezi bytím, snem a nebytím. Není tedy ani příliš překvapivé, že volí netradiční dopravní prostředky – od auta až po divotvornou kabelku. Tyto cesty, ač snadno proveditelné, však podle tradičního pohádkového schématu představují zkoušku, důkaz chrabrosti nebo lásky. Pokud překonají všechny překážky, nezískají postavy sice ani princeznu, ani půl království, zato se dozvědí něco, co dá jejich životu smysl.

Mrtví to mají těžší

Svět v těchto povídkách zdaleka nepatří jen živým. Jste-li živí, jako byste byli zatím nedokonalí, chybujete, neustále cosi hledáte a vaše vztahy s okolím jsou zákonitě deficitní. „Chci, aby to bylo o dobru a zlu a opravdické lásce a taky by to mělo být vtipný,“ říká Brenner v povídce Ticho a vyjadřuje tak přání většiny živoucích postav obou knih. Jelikož ale takové příběhy lze v praxi zažít jen zřídka (pokud si o ně neřekneme na lince striptérky Starlight), nahrazují si je postavy věcmi nebo iluzemi. Kouzlo manželství v povídce Kamenná zvířata se pro Catherine redukuje na marné změny odstínů stěn v novém domě, spisovatel Jak si stvoří nespočet krásných robotických blondýn vonících po citronu. Ať jsou ale naše žité příběhy a touhy nazírané z odstupu jakkoliv banální a stereotypní, pro nás coby jejich aktéry mají stále kouzlo.

Magie pro začátečníky uvede na scénu patnáctiletého Jeremyho, postavu ze seriálu Knihovna. Spolu s přáteli tvoří nerozlučnou pětici adolescentů z malého města, mají potrhlé rodiče, předvídatelné problémy s láskou a „svedla je dohromady Knihovna“, tj. seriál, který společně sledují. Knihovna, ať již seriál nebo seriál v seriálu, představuje skladiště příběhů, motivů a postav. Jsme na tom podobně jako tyto postavy, fikce není o nic víc vzrušující než každodenní život, hrdinové mají dané povahy, liší se jen tím, který herec je představuje. Příběhy, které zažíváme, jsou nadto vždy propletené s příběhem někoho druhého, takže si nemůžeme být nikdy jisti jejich koncem. V závěru je tedy náš život o mnoho bohatší, není to „jen film (…), ale magie, skutečná magie“.

„Když jste mrtví, všechno je mnohem snazší.“ Být mrtvý neznamená však vyvanutí v nirváně, být mrtvý vyžaduje přinejmenším stejnou energii jako být živý. Mrtví se s živými dohadují, milují, přičemž neúspěch této komunikace tkví vesměs v jejich zvýšené citlivosti. Mrtví jsou ublížení, tvrdohlaví a nechtějí živým odpustit – zjevují se nám ve snu, dávají nám nesmyslné úkoly, není možné se jich zbavit pouhým přáním, smíření bývá dlouhé a bolestné. Nejtěžší úděl však mají duchové neboli zombie. Nejde o klasické hororové příšery, jde o kohokoli, kdo má se světem nevyřízené účty. Bloudí světem, „chtějí věci, co jim člověk nemůže dát“ a nemají žádnou moc. Respektive nemají žádnou moc zbavit se svého trápení sami, pomoct jim mohou pouze lidé, u kterých naleznou pochopení.

Lidé převlečení v oblecích z kočičí kůže

Kelly Linková se označila za autorku sci-fi. Oproti Wellsovi, Huxleymu či A. C. Clarkovi však nesituuje své příběhy do zmechanizované budoucnosti, ale jde jí o to „proměnit věci příjemné a známé v podivné a naopak“. Povídky mají ve skutečnosti spíš blíž k pohádce (původní i revidované ve stylu Angely Carterové). A to ani ne tolik kvůli kouzlení, ale spíš pro chápání příběhu jako podobenství. „Slibte mi, že neuvěříte jediné slovo. Kdybych usoudila, že tomu budete věřit, pak bych vám nemohla vyprávět,“ říká se v Divotvorné kabelce. Vypravěč neustále poukazuje na to, že fabuluje, postavy si navzájem vyprávějí historky, v nichž se zrcadlí jejich osudy, mnohokrát se objevuje narativní princip čínské krabičky. Jako by se stále zdůrazňovalo, že žádnému příběhu není radno věřit, protože je jen alegorií ke skutečnosti, klíčem k pochopení dalšího příběhu. Čtenář by měl mít stále na paměti, že „nic jako
čarodějnice neexistuje a neexistují ani kočky, jen lidé převlečení v oblecích z kočičí kůže“ (Kočičí kůže).

Podkladem pro magii v povídkách Kelly Linkové je skutečnost, kterou všichni dobře známe, ale mnohdy si ji nejsme schopni připustit. Podání formou metafory je působivé, ale zároveň se ukazuje, že čarovné triky nemají ve své podstatě nadpřirozenou moc. Moc má pouze dobře odvyprávěný příběh, jak říká jedna z postav: „Vyprávěj mi příběh, abych na tebe nezapomněl.“ Vyprávěcí perspektivy se zde střídají, každý příběh tvoří mnohohlasí postav, neosobního vypravěče, ale svou roli zde má i čtenář – posluchač, neustále oslovovaný. Žádný z příběhů by neměl smysl, kdyby zněl do prázdna. Příběhy nemají většinou jasný konec, ale jako v Knihovně se jejich důsledek projeví například v příběhu navazujícím, nebo kladou požadavky tomu, kdo je poslouchá.

Kelly Linková nepíše jako Borges nebo Dostojevskij, jak tvrdí oslavné americké recenze. Nepíše tak, protože Borges ani Dostojevskij není, nemá ambice jimi být, a kdo by ji chtěl s nimi opravdu srovnávat, bude nutně zklamán. Její příběhy jsou více či méně originálními variacemi na to, že „nic jako normálnost neexistuje“. Zda to stačí na dobrou povídku, ať si rozhodne každý sám.

Autorka je anglistka a bohemistka.

minirecenze

Tomáš Zmeškal

Milostný dopis klínovým písmem

Torst 2008, 348 s.

Čtení jako radostná amatérská archeologie. Stavba románu připomíná svévolně seřazené zlomky z většího slovesného celku, z vnějškově proměnlivého mýtu (mýtu českého národa v druhé polovině 20. století). Ústřední, až intimně povědomý milostný příběh je tu zaznamenáván několika autorskými styly, prokládán košatými ústními vyprávěními a dochovanými písemnými doklady. Stylisticky mimořádně talentovaný debutant Tomáš Zmeškal (nar. 1966) zpočátku spořádaně rozvíjí osudy dvojice smýkané historickými zvraty od padesátých do devadesátých let. Začíná rozchodem už postaršího manželského páru o svatebním dnu jejich dcery v roce 1968 – a v zálibně vykreslených scénách se svižnými dialogy postupně odkrývá kusy příběhu, v němž hrají roli komunistické vězení, blízký estébák, zdánlivě iracionální zrada, partnerské míjení a zpětně rozpoznávaná láska. Tuto rovinu doplňují (podobně jako v Bulgakovově Mistrovi a Markétce) méně ukázněné kapitoly ze
světa blázince, kde pacient mudrc, povoláním cukrář, rozvíjí svá jednolitá podobenství. A v poslední třetině dojde na několik, snad až moc, nejen obsahových překvapení.

Ale dávno předtím, než do rodinných nesnází vlétnou v závěru nové postavy, se příběh začíná rozbíhat do mnoha stran a domnívám se, že do stran určených autorovým literárním vzděláním. Pomineme-li anglickou literaturu, jež je jeho oborem, máme tu kapitolu kafkovskou (hrdinovo snaživé neporozumění rehabilitačním předpisům v kaskádě hovoru s orgány), postup z Dotazníku Jiřího Gruši (do úředně požadovaného formátu a stylu nevměstnatelný životopis), zlodějská anekdota s přímým odkazem na Švejka, sci-fi a čapkovský pohled na gilgamešovské téma nesmrtelnosti. Sumersko-akkadská literatura zaznamenaná klínovým písmem, později převzatým Chetity, očividně hraje v románu roli, jejíž rozsah bohužel nedokážeme odhadnout. Jasné je pouze to, že klínové písmo a jeho rozluštitel Bedřich Hrozný jsou pro oba protagonisty symbolem zlatého věku jejich lásky. A že milostný dopis tímto písmem psaný, který ostatně stojí v názvu románu, je dojemným pokusem
o sblížení. Zdali úspěšným, uvidíte. Výčet Zmeškalových zamýšlených i nechtěných aluzí (kam lze přidat Borgesovu Zahradu, v které se cestičky rozvětvují nebo Montesquieovy Perské listy a další epistolární literaturu ad.) si dovolujeme jen proto, že autorovo bravurně zvládnuté potěšení z různorodých způsobů vypravování je nakažlivé a pro tuto knihu zásadní. Krásným příkladem je dráždivě odtažitá kapitola 11, jedna z cukrářových vizí o nesmrtelnosti, jež je především podivuhodným ztělesněním neurčitosti: mlhavé představy o fatální přesnosti. A dobrodružná kapitola závěrečná zpevní stavbu celé knihy hrdinovou směšnohrdinskou poutí do hlubin a pak západočeským lesem plným exotické zvěře; jednotlivé symboly příběhu o velmi široce chápané rodině se v ní vzájemně najdou a ještě jednou ožijí.

Libuše Bělunková

Šimon Šafránek

Fleischerei 36

Labyrint 2008, 250 s.

Šafránkova třetí kniha je další z mohutné vlny sebestředných próz, řešících různými způsoby prázdnotu a nudu. Prázdnota života městského lúzra by sice mohla být velkým literárním tématem, ovšem nesměla by metastázovat i do samotného textu, který se tak stává svou vlastní obětí. Mladý hrdina JINDŘICH žije v hmotném dostatku, ale profese reklamního herce ho dostatečně nenaplňuje a vskrytu stále touží dělat velké umění. Takže se vzepře konzumnímu životu, opustí kariéru i přítelkyni a odjede své ideály naplňovat do berlínských squatů. Střídání časových rovin a úsečný styl zpočátku působí celkem svižně, jenže zhruba někde před polovinou v soukolí textu chcípne uslzelý bernardýn, notně našlehnutý kokainem, a začne se rozkládat a hnít. Reklamní strohost a rychlé klipové střihy začnou brzy unavovat a text jako by byl čím dál více psán ze setrvačnosti, s níž autor zoufale vrší slova v domnění, že se smysl nějak najde
sám prostřednictvím jejich permutací. Konec se tak utápí v chaosu nezvládnuté látky, nesmyslných zvratů a křečovitosti snadných konců. Dojem z několika celkem vtipných přirovnání a silných scén a nápadů je spolehlivě pohřben naivně „symbolickými“ motivy, prolínajícími celým příběhem, několika pro efekt naroubovanými historickými vsuvkami z velkých dějin a množstvím sebedojímavých povzdechů. Má-li ale tenhle text sloužit jako značkové zboží pro alternativní zlatou mládež, tak neříkám ani popel.

Karel Kouba

Bohumila Grögerová

Rukopis

Nakladatelství Pavel Mervart 2008, 70 s.

Tuto knihu jsem vyhlížel déle než rok. Znal jsem z ní dopředu elegický kus z časopiseckého vydání. Psalo se tam v prostých verších o ztrátě zraku, orientace a prostoru; o stáří. Vše obrůstala houstnoucí mlha ve tvaru svévolně proměnlivé hlavy. Básnická skladba nyní vyšla celá – s počátečními třemi verši „Březen 2006/ Kontrola na očním oddělení Vojenské nemocnice/ Dg: prakticky slepota oboustranně.“ Text má pevnou strukturu (s mírně obměňovaným refrénem „pane prosím/ zastav ten proces“) a živý, ba hmatatelný jazyk. Není to žalozpěv, je to mohutná existenciální skladba. Mluví tiše o všem základním, co zůstane z tvůrčího života. Z mnoha témat textu – knih, lásky, rodiny, samoty – vybírám pro krátký exkurs vztah ke slovům. Od celoživotního průzkumu slov, vycházejícího z jejich tvaru či zvuku, od drcení a rozbíjení kořenů, rozvíjení variací, hledání zašantročených významů se autorka obrací k hmatu, k chuti
a vůni slov ze svého intimního okolí. Josef Hiršal: ouplně vycérovanej, chabrus na plíce, culifinda; stařenka: neznahaňbo, babička: nezbednico, darebnico jedna, tatínek: jsi prďola žuchla z vančic. Shrnuto – „mívala jsem jako dítě moc řečí/ až všechna ta stará milovaná slova/ sbalím do stařenčina vlňáku/ bude to mé velké bohatství mé slovní kukaňství“. Očištěná řeč i ticho Rukopisu jsou plné pochopení a překonávané bolesti. Číst znova, každých pár let.

Karel Brávek

Iva Pekárková

Láska v Londýně

Listen 2008, 144 s.

Podobně jako ve svém předchozím povídkovém souboru, ani v Lásce v Londýně se Iva Pekárková nevěnuje pouze milostným příběhům, jak by názvy knih mohly implikovat. Lásku pojímá autorka mnohem šířeji: očekávaná tematika vztahů partnerských (včetně těch homosexuálních) tvoří v obou případech sotva polovinu knihy; větší část povídek je pak věnována lásce sourozenecké, rodičovské či kamarádské. Láska v Londýně navíc obsahuje mnohem více pasáží, v nichž je dosti zřetelně vysloven životní názor, postoj, poznání či cesta k němu. Kniha si přitom zachovává kvality pro autorku již příznačné: perfektní znalost prostředí a typů postav, pohled citlivého a pronikavého pozorovatele, smysl pro detail, poměrně jednoduchý, ale přesný jazyk, ironii i humor. Povídky mají spád, gradaci i pointu, kompozičně jsou dobře promyšlené, aniž by však působily jako literární konstrukt. Ve většině próz jsou prezentovány příběhy dívek a žen „z rodin přistěhovalců
z Afriky, Jamajky, arabských zemí i východní Evropy“ (jak stojí na přebalu knihy), avšak je třeba ocenit, že i tehdy, když autorka „exotické“ reálie, postavy či rekvizity opouští, vzniká kvalitní text. Soubor Láska v Londýně potvrzuje již dobře známý fakt, že Iva Pekárková umí napsat skutečně dobré povídky.

Blanka Kostřicová

Alfred de Musset

Gamiani aneb Dvě prostopášné noci

Přeložili Anna a Erik Lukavští

Concordia 2008, 112 s.

Novela o dvou vášnivých nocích neukojitelné tribády, hraběnky Gamiani, připisovaná romantickému dramatikovi Alfredu de Musset, se dá bez přehánění označit jako jeden z nejlepších textů, jaký dala erotická fikce literatuře. Shodou okolností vyšla nyní současně ve dvou nakladatelstvích a ve dvou různých překladech. Nakladatelství Dybbuk vydalo starší překlad s rozkošným obrazovým doprovodem, Concordia vydala překlad nový. To je v současné nakladatelské praxi poměrně neobvyklé, protože je to nákladnější; jak se ovšem v tomto případě ukazuje, je to škoda. Při srovnání se staršími překlady je ten nový nejen mnohem čtivější (předchází nezáměrnému humoru a je současnější, přičemž zároveň zdařile zachovává stylizovaně archaizující styl originálu), ale také přesnější. V prvním příběhu se mladý šlechtic Alcide stává nejdříve pasivním a poté aktivním účastníkem hraběnčiných lesbických hrátek, v druhém jeho roli voyeura naruší až nezvratné
(a příjemně překvapivé) splynutí Erótu s Thanatem. Setkáváme se zde sice s nezbytnými žánrovými stereotypy, jako je prznění nevinných dívek pod Ježíšovým jménem, klášter plný zvrhlých lesbických jeptišek, deflorace orangutanem nebo perverzní hrátky se psem a oslem, ovšem díky Mussetovu rafinovaně poetickému stylu to vůbec nevadí. Autor nás sice většinou ušetří explicitních detailů, ale přesto – nebo možná právě proto – je text vzrušující a smyslný.

Karel Kouba

Norbert Mahler

Spam

Seqence 2008, 24 s.

Také vám chodí do e-mailové schránky víc spamu než pošty, o kterou máte zájem? Většina lidí mechanicky nasype celou nálož do koše a víc se o tyhle nabídky na nejlevnější viagru a prodloužení penisu nestará. Rakouský komiksový tvůrce se ke spamu postavil trochu jinak. Když ho u nějakého napadl obrázek, nakreslil ho. V této knížce se tak můžete dozvědět, jestli Mahlerovi chodily v letech 2007 a 2008 stejně zábavné nabídky jako vám. Na každé stránce se zjeví minimálně jedna postavička a v bublině odříká předmět spamového e-mailu. Pod obrázkem pak najdeme jméno odesílatele a den odeslání. Hned na úvod nás vítá Esmeralda slovíčkem „Hi“. Následuje Athanasios s hláškou „Your life“, Autumn na další straně doplňuje „It was very bad“.
A pak už na scénu nastupuje Kermit, aby se optal: „May i ask why you’re so unhappy with your dic‘k?“ A tak dále. Všechny hlášky jsou přirozeně v angličtině, stejně jako většina světového spamu. Postavičky s mahlerovsky dlouhými nosy jsou různě bachraté, několikahlavé, několikaruké a nechybí ani Mojžíš, který místo Desatera nabízí Ten Inches. Mahlerova knížka je spíše legráckou než klasickým komiksem. Když všechny ty neodolatelné nabídky pospojujete, může vzniknout nádherný monolog, kterým k nám promlouvá naše doba: „Hi. We are here for your penis! You‘ll like it!“

Jiří G. Růžička

Karel Vysloužil

O lidském teple

Lípa 2008, 94 s.

Pokud již máte vyšamotované komíny a revizi topidel a kouřovodů, začtěte se do sbírky básní Karla Vysloužila O lidském teple. Úsečné verše, jak vyřčené v přestávce anebo prokmitnuvší před usnutím; témata z běžného života i z cest – příznačné je spojování antické mystiky a přírodních motivů s tématem erotickým: básník ukazuje záměrně etiku lásky jako jediného druhu rozumný stav lidské mysli, stavě ji do kulis prvokřesťanských dob. Takovou knihu mohou číst i teplouši; též jim jsou určeny myriády básníkových blahopřání lidského tepla; ostatně, danost lidského stavu předurčením… Vysloužilova poezie není vystavěna na stylu, ale je výrazem lidské osobnosti.Čtu jej rád, starého katolického mukla-písmáka s původností, která se v poetické mainstreamové hojnosti sotva objevuje. Tak se pozná mistr: méně slov, než by žvanil, že si jej trampi mohou vepsat do cancáků a výřeční politici za uši! Než se začtete, zkontrolujte, zda máte těsnění
oken před únikem tepla; krom toho se zamyslete, zda není poblíž či v dáli někdo, koho máte rádi a kdo potřebuje trochu toho tepla lidského. Potom se ještě rozpomeňte, zda jste nepřipravili o teplo někoho, koho máte neradi – neboť nepřátele své máme milovat, ať kruci chtějí nebo nechtějí! – načež buďte rádi, že jste, když zas tak moc se nestalo, ač se zprvu zdá jinak!

Vít Kremlička

Noam Chomsky

Intervence

Přeložil Josef Josefík

Knižní klub 2008, 212 s.

Podle textu na přebalu jde o jednu z Chomského nejlepších knih vůbec, ale po přečtení se tomu nechce příliš věřit. Vysoce sofistikovaný a stylisticky zručný i vtipný glosátor současného „světového neřádu“ jako by se vytratil a namísto něj jsme konfrontováni se suchým radikálním myslitelem, který se navíc neustále opakuje. Snad je příčinou forma kratičkých esejů (spíše ale sloupků či komentářů), jež nedává prostor, jaký by témata zasloužila, což pak nutně vede k povrchnosti. Vůbec nejvíce je to vidět na hodnocení izraelsko-palestinského konfliktu, kde se autorova interpretace zdaleka nerovná jeho starším pracím třeba na téma Východního Timoru. Když už se vytratil Chomského zpravidla výtečný sarkasmus a na politického komentátora i nezvykle skvělý styl psaní, je třeba hodnotit alespoň skutečnost, že zůstal jeho cit pro používání citací (převážně z amerického tisku), které by člověku unikly a které většinou působí víc než všechny myslitelné
důkazy a dodávají jeho argumentaci punc autentičnosti. Jinak se ale zdá, že originalita Chomského myšlení v případě této knihy spočívá převážně v tom, že evidence a mantry každého mladistvého antiglobalisty pojmenoval dle datace článků už v době, kdy byly pouze tušené, zatímco dnes pro některé z nich existují nezvratné důkazy. Chomsky jistě i nadále patří k těm několika málo myslitelům, kteří si zaslouží nejvyšší a nejostražitější pozornost, ale zmíněné tvrzení na přebalu Intervence při srovnání s dříve v češtině vyšlými knihami Perspektivy moci a Hegemonie nebo přežití prostě neobstojí.

Lukáš Rychetský

Ota Halama

Rastafari – pozadí vzniku hnutí, vznik a vývoj hnutí, styl života

Volvox Globator 2008, 72 s.

Ota Halama, vyučující na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy, editor Lutherových spisů i autor publikací z dějin středověkého křesťanství, letos vydal knihu, která se z jeho dosavadní tvorby – alespoň na první pohled – vymyká. Ve své stručné brožurce osvětluje vznik i životní styl náboženské společnosti rastafariánů, kteří jsou obecně známí svou spjatostí s hudbou reggae, kouřením marihuany, typickým účesem, zvaným slangově rasta či dredy. Vzhledem k tomu, jaké knihy Halama vydal dříve, ovšem nepřekvapí, že se zaměřuje především na rastafariánskou spiritualitu a na to, jak navazovala na křesťanství; stranou naopak ponechává širší etnografický kontext, do nějž by třeba spadalo i srovnání s tzv. kulty „cargo“. I když dnešní názory Vatikánu na Martina Luthera už se radikálně liší od doby, kdy byl katolickou církví prohlášen za kacíře, může autor pociťovat jakési déjà vu při referování o tom, že i pro rastafariány
je Řím hlavním městem Babylonu, protože Římané ukřižovali Krista, bojovali proti černému Hannibalovi a v době Mussoliniho dokonce i proti Haile Selassiemu, kterého pokládají za boží inkarnaci. Luthera autor sice nezmiňuje, ale křesťanská perspektiva je v jeho knize patrná. Rastafariánství právem pokládá za reakci na souhlas církve s útlakem barevných národů.

Jan Lukavec

Jan Žáček

Posvátná místa pražská

Fotografie Přemysl Vacek

Baronet 2008, 302 s.

Knih o církevních stavbách v Praze již bylo napsáno mnoho, přesto je publikace Jana Žáčka jiná. Jednak jde o svazek výběrový, jednak sdružující pouhých sedm církví s bonusem Národní galerie jako majitele bývalých církevních objektů. Zahrnuje totiž dvacet šest „svatyní“, které jsou vzorovými ukázkami pražské sakrální architektury. Autor roztřídil materiál do osmi celků podle jednotlivých disponentů těchto objektů, a tak je zde zastoupena církev starokatolická, československá evangelická, československá husitská, evangelická c. augsburského vyznání, pravoslavná, řeckokatolická a římskokatolická, a také Národní galerie jako majitel Anežského a Jiřského kláštera. Z těch větších a známějších zcela chybějí jen objekty židovské náboženské obce, ale pravděpodobné důvody tohoto patrně nedobrovolného opomenutí si může čtenář domyslet již z úvodu, kde autor výslovně „neděkuje“ pouze římskokatolické církvi jako celku a právě židovské
náboženské obci. Následuje popis a komentář autora knihy k uvedeným objektům, v některých případech bohužel částečně dublující předchozí úvodní slovo. Každé jednotlivé pojednání o kostelu, modlitebně, kapli, klášteru či rotundě je doplněno jak bohatou fotografickou dokumentací, tak aktuálními údaji o časech bohoslužeb, otevíracích dobách či konkrétních možnostech, jak tuto památku navštívit. Tím se kniha stává nejen dokumentem, ale i praktickým průvodcem.

Magdalena Wagnerová

Philippe Van Parijs, Marek Hrubec, Martin Brabec

Všeobecný základní příjem – právo na lenost nebo na přežití?

Filosofia 2007, 202 s.

Sborník z edice usilující o kultivaci českého levicového akademického prostředí se točí kolem textu belgického profesora Philippa Van Parijse. Klíčovou myšlenkou je poskytnutí univerzálního základního příjmu (UZP) každému obyvateli určité země, v ideálním případě celého světa. Příjem by byl nepodmíněnou a pravidelně všem ve stejné výši vyplácenou dávkou, určenou každému dospělému členu společnosti. „Podporoval by skutečnou svobodu pro všechny, protože by poskytl všem lidem materiální zdroje, které potřebují pro uskutečňování svých cílů,“ odůvodňuje Parijs UZP. Na text, který v češtině původně otiskl Filosofický časopis, následovala řada polemických reakcí, zejména od konzervativce Miloslava Bednáře. Spolu s dalšími tvoří součást tohoto sborníku, v němž však kromě neoliberální kritiky (Dan Šťastný a Josef Šíma) najdeme i polemiky vedené zleva. Je to například anarchistická kritika Václava Tomka, feministická Zuzany Uhde či levě marxistická Milana
Valacha. Politicko-filosofická diskuse o svobodě, jedinci, státu a ekonomice však téměř pomíjí otázku hnutí, které by UZP prosadilo (naznačuje to jen Parijs v závěrečném příspěvku). Kromě Valachových náznaků také chybí zamyšlení nad tím, jestli je dnes něco jako UZP ještě vůbec na pořadu dne, pokud změna vyžadovaná kapitalistickými vztahy bude muset přesáhnout jejich horizont.

Daniel Novák

Od Sada k libertinům a zpět

Kniha Maurice Blanchota Lautréamont a Sade a výbor z francouzské libertinské literatury s titulem Vášeň a rozum (který obsahuje tři texty, totiž Tereza filosof od Boyera d’Argense, pojednání O ženách a jejich výchově, jehož autorem je Choderlos de Laclos, a novela Není zítřku od Vivanta Denona) vycházejí v češtině sice takřka současně, ale u různých nakladatelů a bezpochyby i s odlišným záměrem. Jestliže se pokusím zde o nich uvažovat paralelně, není to za účelem klasického recenzování, ale spíš proto, že, jak se mi zdá, obě knihy se negativně osvětlují, přičemž spojnici tvoří právě Sadovo dílo: Blanchotovi se podařilo přesvědčivě ukázat, že Sada je třeba vymanit z kontextu „pouhého“ libertinství a učinit z něho metafyzickou figuru, libertinské texty zase ukazují negativní stránku tohoto gesta, jíž je tendence zapomínat, že Sade je
v mnoha ohledech spisovatelem svého století a že bez příslušného kontextu je každý výklad jeho díla velkou měrou reduktivní.

Sadovo myšlení vášní

Blanchotova studie je v kontextu sadovských interpretací položkou skutečně kanonickou (spolu s Klossowského knihou Sade můj bližní, studií Simone de Beauvoir Je třeba pálit Sada?, a později s Barthesovým Sade, Fourier, Loyola). O typickém blanchotovském patosu si můžeme myslet leccos, ale nelze popřít, že na necelých sedmdesáti stranách (tvořících úvodní, sadovskou část jeho knihy – druhá, větší část, jejíž rozbor přenechám povolanějším, je věnována Lautréamontovi) se mu daří jednoznačně změnit tradiční obraz Sada jako pornografa, pouhého hromaditele perverzních výstřelků nebo zajisté výjimečného, ale přece jen pouhého provokatéra. Sade je dialektik, tvůrce metafyzického systému a původce zcela nového pojetí člověka. Všechny tyto tři motivy, které jsou v Sadových knihách samozřejmě neoddělitelné, Blanchot z jeho obrovského díla vydestilovává s mimořádnou precizností. Sadovo dílo je
čímsi absolutním: „Jestli je v knihovnách oddělení knih nepřístupné veřejnosti, je to kvůli takové knize. Lze připustit, že v žádné literatuře žádné doby se nevyskytlo tak skandální dílo, že žádné jiné dílo neranilo hlouběji lidské city a myšlenky,“ prohlásí Blanchot hned na začátku. Jenže to neznamená, že by toto dílo nebylo dynamizováno svým vnitřním pohybem, který lze odhalit, analyzovat, ba dokonce formalizovat, a který Blanchot neváhá v samotném titulu své sadovské studie označit za pohyb racionální (že je zde však slovo „racionalita“ nejednoznačné, začne být jasné už velice záhy).

Sadovská racionalita je určena tenzí mezi ideou a vášní: ideje jsou motivovány a oživovány vášněmi, zatímco vášeň je nicotná a směšná bez racionálního ospravedlnění. Odtud potom neustálá oscilace mezi systémem a ne-systémem: „Sadovy myšlenky v každém okamžiku uvolňují jisté iracionální síly, s nimiž jsou svázány: tyto síly uvádějí teoretické myšlenky zároveň v pohyb i ve zmatek skrze určitý nápor, jemuž ony myšlenky odolávají i podléhají, který se snaží zvládnout a vskutku jej zvládnou, ale to se podaří jen tak, že osvobodí další temné síly, které je znovu odvlekou s sebou, odchýlí je z cesty a znetvoří je.“ Postup Sadova myšlení, které takto postupně buduje své systémy, a ihned je zase zpochybňuje, pozměňuje a vytváří nové, myšlení vášní, které se ale nevzdává nároků na racionalitu, lze těžko vyjádřit lépe než touto větou. Slast, na niž si sadovský libertin činí nárok, je absolutní, hyperbolizovaná
a neomezená – ne náhodou se velcí sadovští libertini rekrutují buď z nejvyšších nebo nejnižších vrstev společnosti (buď jsou jejich prostředky neomezené, nebo nemají co ztratit). V tomto absolutnu mizí rozdíl mezi slastí a neřestí, a co víc, mezi aktivitou a pasivitou – člověku, který se energicky upíná ke zlu, se nemůže stát nic zlého, tvrdí Blanchot, protože takový člověk především disponuje mocí přeměnit všechny pohromy na slast. Tušíme již ovšem, že univerzum, které se takto vytváří, je neobyčejně vratké: spojenectví uzavírané mezi libertiny je neustále ohrožováno možností zrady (která jako každý zločin způsobuje slast), a především sadovská svrchovanost je sama o sobě rozporná. Každý empirický čin ničení je v libertinově mysli zdvojen představou aktu absolutní destrukce, jíž je pouhým stínem a neuspokojivou náhražkou. Libertin může pro své potěšení zabít tisíce lidí, ale čím větší počet, tím více se mu ukazuje nicotnost jeho počínání: „Svět, v němž
Jedinečný kráčí kupředu, je poušť; bytosti, které tu potkává, jsou méně než stíny; tím, že je trýzní, tím, že je ničí, se nezmocňuje jejich života, ale dokazuje jejich nicotnost, stává se pánem jejich nebytí, a z tohoto nebytí získává svůj největší požitek.“ Svrchovanost je svrchovaností negace: libertin ničí, aby afirmoval sám sebe, ale v této afirmaci hlodá negativita, síla v podobě smrti, která sama nemůže zemřít. A jestliže jsou všechny perverze a výstřelky ospravedlněny svou údajnou přirozeností, libertin na své dialektické cestě musí zároveň dospět k bodu, kdy popírá nejen Boha, ale i samotnou přírodu – a zde se Sade skutečně vymaňuje z materialistického kontextu své doby. Příroda je prezentována jako ničitelka, jako matka zabíjející vlastní děti, ale povýšíme-li toto její pojetí na univerzální pravidlo, potom samotný pojem zločinu ztrácí smysl a libertinova svrchovanost je nicotná: „Je-li zločin duchem přírody, není zločinu proti přírodě,
a tedy není žádný zločin možný.“

Sadova logika je logikou bytostně negativní: negace je dovedena ke svému vrcholu, ale právě na tomto vrcholu se ukazuje jako nezavršitelná. Tatáž ambivalence postihuje i samu slast: má-li být slast skutečně čistou negací, potom je jejím rubem to, co Sade (již ve zcela stoickém, a nikoli epikurejském duchu) nazývá apatií, stavem bytosti, která je absolutně svrchovaná, a přitom ve své svrchovanosti absolutně nemožná.

Na co Blanchot nehleděl

Tento Blanchotův takřka heroický výkon, spočívající v tom, že na relativně malé ploše dokáže zachytit a zdůraznit dialektiku, která je hybnou silou díla budícího na první pohled dojem pouhé kumulace výstřelků, nicméně obnáší jeden problém, totiž že díky této oslňující vizi přehlédneme jiné rysy Sadova díla, na něž se upozorňuje velmi zřídka, pokud vůbec. V první řadě vzniká dojem, že Sadovy romány tvoří jeden literární blok bez vnitřní diferenciace, a pokud nějaká diferenciace vstupuje do našeho povědomí, potom jde především o rozdíl spíše řekněme sociální než literární: rozdíl mezi Sadovými texty určenými pro publikaci, tedy jakousi soft verzí „sadismu“, a jeho neoficiálními romány. Zapomene se na to, jak důležité strukturní rozdíly existují i v rámci neoficiální části Sadova díla. Jeden příklad za všechny: 120 dnů Sodomy na jedné straně a Justina či Julietta na straně druhé
jsou texty se zcela odlišnou dynamikou: struktura ve 120 dnech je uzavřená, oběti i jejich mučitelé jsou zavřeni na jednom místě, počet obětí je konstantní, a tedy se může pouze snižovat, jak postupně umírají; jde zde tedy o kombinatoriku o omezeném počtu členů a o zvláštní verzi literárního realismu – mučení a smrt obětí probíhá podle bizarních, ale nakonec víceméně důvěryhodných anatomických pravidel, a právě z toho pramení pocit děsivosti a nesnesitelnosti, který při četbě zakoušíme. Něco takového se totiž může stát (a není náhoda, že Pasolini zfilmoval právě tento román), jakkoli je to nepravděpodobné. V Justině a Juliettě je struktura naopak otevřená: libertini cestují, mění místo a vzhledem k jejich neomezeným materiálním prostředkům je počet obětí rovněž neomezený, neboť oběti se zde rekrutují z populace obývající ten či onen prostor, který libertin „obsadí“: proto může být
opakování perverzních aktů v podstatě nekonečné a vzniká dojem, že pokud tyto romány nějak končí, tento konec je dán vyčerpáním nikoli počtu obětí, ale samotných perverzních aktů – už není co říci, všechny možnosti byly využity. Principem 120 dnů je empirismus, principem Justiny a Julietty je transcendentalismus. Proto se poslední dva zmiňované texty čtou podstatně snáze: je jim vlastní jakýsi pohádkový či pikareskní opar, umocněný i tím, že některé popisované akty jsou de iure nemožné.

Intertextualita

Kromě toho je zde však jiná věc, možná ještě závažnější: díky onomu obrazu literárního absolutna, které Blanchot tak emfaticky zdůrazňuje na úvodních stranách svého eseje, máme tendenci zapomínat na kontextovou zasazenost Sadova díla. V sadovském literárním momumentu je samozřejmě každá slast, každý akt ničení, každá vášeň neúměrně hyperbolizovaná, ale to neznamená, že by toto dílo bylo odstřiženo od literáního kontextu a že obrovské množství motivů nás ihned upomene na to, že existuje řada autorů, s nimiž Sade vstupuje do – mnohdy samozřejmě ironického a parodického – dialogu. Studium těchto vztahů – jinak řečeno studium sadovské intertextuality – si žádá pečlivou literárněhistorickou práci, která byla zatím podniknuta jen v náznacích. Připomeňme zde nicméně alespoň monumentální práci R. F. Brissendena o motivu ohrožené ctnosti od Richardsona po Sada (Virtue in Distress. Studies in the Novel of Sentiment from
Richardson to Sade, 1974), kde se přesvědčivě ukáže, nakolik je údajné sadovské absolutno pronásledováno stínem sentimentálního románu (především neprávem opomíjeného Richardsona) a negativní reakcí na sentimentální optimismus, ale samozřejmě také románu gotického, jehož prvky do Sadových textů vstupují systematicky a konstantně.

Libertini v pozadí

Stejně silný vliv ovšem představovala pochopitelně i dobová libertinská literatura. Přečteme-li si libertinské romány, zvláště Terezu filosofa od Boyera d’Argense, publikovanou v druhé knize, Vášni a rozumu, ihned postřehneme, že takřka všechny typické sadovské figury jsou – samozřejmě v poněkud přepjaté podobě – převzaty z dobové literatury a že Sadovo literární univerzum je protkáno intertextovými vlákny, odkazujícími k literárním postupům, které v jeho době nejsou nijak ojedinělé. Tereza filosof, první z románů tvořících tento výbor, obsahuje například zcela emblematický incipit: směsice metafyziky a senzuality – která řadu interpretů tolik ohromovala u Sada – je zde jasně stanovena jako vůdčí princip narace: „Chcete, abych podala obraz, v němž by scény, o nichž jsem vám vyprávěla anebo jichž jsme se sami účastnili, neztratily nic ze své smyslnosti,
a aby si metafyzické úvahy zachovaly všechnu svou sílu? Vskutku, drahý hrabě, zdá se, že je to nad mé síly.“

A jestliže je dotyčná hlavní postava označena přídomkem „filosof“, potom je to nejen kvůli schopnosti zdvojit senzuální prožitek „metafyzickou“ reflexí, ale také – a možná především – kvůli vlastnosti, bez které se filosof neobejde a která výrazně připomíná to, co Foucault obdivuhodně analyzoval v souvislosti s antickou filosofií: touto vlastností je parrhesia, pravdomluvnost. „Jestliže ale, jak říkáte, vám tento příklad a toto poučení byly ku prospěchu, proč se pak nepokusit dopřát stejný požitek i jiným, a to stejným způsobem, totiž příkladem a poučením? Proč se obávat zaznamenat pravdu, která je užitečná společnosti?“ Zaznamenávat a říkat pravdu navzdory jistým obavám – to je skutečný distinktivní rys filosofa. A pokud bychom měli tendenci se domnívat, že Sade je zcela odříznut od literatury své doby, můžeme pro pořádek připomenout, že jeho Nová Justina je otevřena figurou naprosto identickou – figurou pravdomluvného
filosofa: „Je nepochybně děsné, že zde musím na jedné straně vykreslit strašlivá neštěstí, která nebesa uvrhují na něžnou a citlivou ženu, jež nade vše uctívá ctnost, a na straně druhé přehršel štěstí, jímž jsou obdařeni ti, kdo tuto ženu mučí a týrají: avšak literární autor, který je filosofem sdostatek na to, aby říkal PRAVDU, tyto nesnáze překoná.“

Tato pravdomluvnost je nakonec příčinou toho, proč se u Sada i v Tereze filosofovi vše odehrává v plném světle (včetně nočních scén, mezi něž patří třeba ztráta Justinina panenství – toto světlo je totiž čistě světlem narativním). Při popisech nejsme ušetřeni ničeho („Vleze na ni. Přesný popis jeho pohybů, poloh atd.“ – tak zní pro zajímavost titul jedné kapitoly v Tereze filosofovi), a jestliže se přece jen stane, že něco vidět není, potom jen proto, že se dotyčná scéna odehrává v prostoru, do kterého nelze nahlédnout – tak je tomu kupříkladu v těch pasážích ze 120 dnů, kdy se ten či onen libertin uchýlí se svou obětí do přilehlých místností, kam čtenářův pohled není vpuštěn. Sade to podivuhodně ospravedlňuje tím, že na sledování těchto scén je ještě příliš brzo, neboť by se tím předběhl onen systematický výklad, který chce předložit. Čistě mimochodem řečeno, tato vůle k ukazování ironicky kontrastuje s postupem, který
se v literatuře dané doby objevuje s železnou pravidelností a který spočívá v narativním zakrytí určitého – ponejvíce sexuálního – aktu: Lovelace nakonec nemá jinou možnost než Clarissu omámit drogami (jeho vítězství se tedy nakonec ukáže jako prohra, takže v jistém smyslu zde v posunuté podobě nacházíme tutéž dialektiku, kterou Blanchot rozebíral u Sada: Lovelace chtěl znásilnit především Clarissinu duši, a právě to se mu nepodařilo), takže o Clarissině znásilnění, po němž ještě několik set stran postupně umírá, produkujíc neuvěřitelné množství dopisů, se dozvíme jen to, co se děje kolem tohoto aktu, který je sám prázdný a nikdo ho nezakouší. Stejně taktně je sexuální akt zakryt například v Duclosově románu Příběh Madame de Luz, z něhož Sade shodou okolností zjevně přebírá výraz „nehody ctnosti“.

Omdlévám

Avšak zpátky k našemu tématu. V pasáži ze Sada, kterou jsme právě citovali, se spojuje řada motivů: nejen pravdomluvnost, ale i vlastnost, jíž se vyznačují tentokrát ne již pomyslní nebo skuteční autoři, ale především samotné postavy (zejména ženského pohlaví): zvýšená citlivost. Je takřka pravidlem, že hrdinky libertinských románů (Sada nevyjímaje, ba naopak) jsou nezvykle iritabilní. V tomto momentu se opět propojuje metafyzická a senzuální dimenze libertinství – vzpomeneme si, jak často se Sadovi hrdinové pohlavně vzruší při naslouchání metafyzických výkladů (ukázkovým příkladem je třeba proslov nového předsedy Společnosti přátel zločinu v Juliettě). Šlo o topos, který nebyl nijak nahodilý: již zmiňovaný Brissenden upozorňuje na typický motiv vztahu mezi senzibilitou a sexualitou v sentimentálním románu: sexuální responzivita hrdinky je korelátem jejího morálního povědomí. Zvýšená citlivost je
nikoli jen fyziologická vlastnost, nýbrž znak: značí soubor morálních kvalit na jedné straně (Sadova Justina a Richardsonova Clarissa jsou v tomto ohledu postavami dokonale analogickými) a soubor tělesných vlastností na straně druhé, přičemž jedno nelze od druhého oddělit. Tereziny tendence k masturbaci mají zcela katastrofální následky: „Bylo mi sotva sedm, když si něžná matka, jež ustavičně pečovala o mé zdraví a mou výchovu, povšimla, že očividně hubnu. Byl povolán skvělý lékař a dotázán na mou nemoc: měla jsem sice strašný hlad, a i když jsem netrpěla horečkou a necítila žádnou bolest, zrácela jsem chuť k životu a nohy mne sotva nesly.“ A příčina? Nic jiného než to, že matka „mne jednou v noci ve spánku přistihla s rukou na oné části těla, kterou se lišíme od mužů, jak si jemným hlazením dopřávám slasti, jež je snad běžná u dívek patnáctiletých, avšak nikoli tak obvyklá u sedmiletého děvčete“. Jestliže hrdinové
i hrdinky při sexuálním styku pravidelně vykřikují „umírám slastí“ nebo „omdlévám“, není to jen literární ornament. Notoricky známý výraz „malá smrt“, jenž se ve francouzštině užívá jako perifráze pro orgasmus, tu má díky přepjaté citlivosti postav doslovný, nikoli metaforický význam.

Celý další Terezin příběh bude spočívat v odhalování a opouštění předsudků: Tereza filosof je miniaturní Bildungsroman, takže hrdinka může na konci svého senzuálního i filosofického itineráře prohlásit ve zcela osvícenském duchu: „Snad tedy, můj dobrodinče, je toto mé vyprávění tím, co jste si přál, když jste mne požádal, abych vylíčila svůj život. A pokud tento rukopis někdy vyjde tiskem, ať si hlupáci stěžují na jeho dráždivost, ať protestují proti morálním a metafyzickým zásadám, jež jsou v něm obsaženy. Odpovím těm tupcům, těm nemotorně sestrojeným strojům a těm automatům navyklým myslet mozkem někoho jiného, těm bytostem, které konají to či ono, protože jim někdo řekl, že tak, a ne jinak mají konat, odpovím jim, že vše, co jsem napsala, má svůj základ ve zkušenosti a v myšlení, jež se zbavilo všech předsudků.“

Svatý nástroj

Nežli se dospěje k této téměř fenomenologické zásadě, setkáme se v Tereze s nesčetnými figurami a motivy, které Sade později podrobí jen drobným úpravám: je zde pasáž o „provazu svatého Františka“, jímž otec Dirrag duchovně povznáší slečnu Eradici, pasáž, při jejíž četbě se čtenář válí smíchy, kromě jiného také díky virtuóznímu Petříčkovu překladu: „Hlavu měl skloněnou, planoucí oči upřeně pozorovaly dílo dělného kůlu, který se promyšleně pohyboval sem a tam tak, že při cestě nazpět nikdy nevypadl z dráhy, a když tlačil, břicho se nikdy neopřelo o hýždě kajícnice, která by jinak mohla vytušit, k čemu byl údajný provaz připevněn. Jaká duchapřítomnost! Jasně jsem viděla, že zhruba palec svatého nástroje vždy zůstával neúčasten svátku.“ Opět si uvědomíme, že Sadův proslulý černý humor není ničím jiným než přepisem celkem rozšířeného literárního úzu. Je zde dlouhý a podrobný teoretický výklad
o vášních a o přírodě, všudypřítomné narážky na teorii živočišných duchů a teorie „napřimovacího nervu“, který způsobuje erekci (toto neurologické pojetí vášní by si zasloužilo samostatnou studii), a také rozsáhlé vyprávění paní Bois-Laurierové, které výrazně připomíná historky vypravěčky Duclosové ze 120 dnů. V první řadě se tu ale odhaluje jeden zásadní fakt, kterému Sade dodá ještě mnohem větší důsažnost: libertinství může nabývat podoby důrazu na prchavý okamžik slasti, ale stále platí, že tento okamžik, má-li nabýt veškeré své plnosti, je výsledkem složité inscenace: „Je to vášeň, ale právě tak i technika, ars amandi; přichází nečekaně, a vzápětí vyžaduje rozvahu, promyšlené a plánované chování“, jak připomíná Miroslav Petříček ve svém doslovu. Jinak řečeno, libertinství je jedinečnost i systém, je to pomíjivost i „geometrie vášní“. Libertin je fanatik okamžiku i nejsystematičtější bytost na světě, Lovelacem
z Clarissy počínaje a Valmontem konče. Vášně se nás zmocňují mimo očekávání, ale současně jsou pojímány more geometrico. Každá z historek, jež paní Bois-Laurierová v Tereze filosofovi vypráví, je miniaturním cvičením v inscenaci slasti. To, že vášně, slasti i city jsou pojímány jako specifické síly, jejichž geneze, vývoj i zánik jsou postižitelné formálními pravidly, bude představovat topos, který se neomezí jen na libertinský kontext a ve specifické podobě pronikne i do sentimentalistického románu: vzpomeňme třeba na onen nemilosrdně přesný popis geneze milostného citu, který předloží Constant ve svém Adolfovi.

Přesný a překotný výčet slastí

Prchavost je protimotiv systematičnosti. Na základě tohoto kontrapunktu se rozvíjí dynamika žánru zvaného libertinský román. Mluvíme-li o prchavosti, málokterá pasáž vyjadřuje jistou posedlost plynutím času lépe než ohromující začátek novely Vivanta Denona Není zítřku, která český „libertinský“ výbor uzavírá: „Byl jsem bláznivě zamilován do hraběnky de ***; ve svých dvaceti letech jsem byl nezkušený; podváděla mne, já jsem se hněval a ona mne opustila. Byl jsem nezkušený a soužil se žalem; bylo mi dvacet a ona mi odpustila: a protože mi bylo dvacet a byl jsem nezkušený, pokaždé oklamán, ač nikdy opuštěn, považoval jsem se za dokonale milovaného milence, a tedy za nejšťastnějšího mezi všemi.“ Nad těmito dvěma větami se tají dech jako při jízdě po horské dráze. Jejich rychlost je doslova šílená: peripetie milostného vztahu, jejichž líčení by Balzakovi trvalo desítky, možná stovky stran, jsou zde zkondenzovány do
překotného výčtu, který se takřka blíží jakémusi zadýchanému koktání nebo caesarovskému veni, vidi, vici. Tento efekt je ještě umocněn uhrančivým a obměňovaným opakováním slov „bylo mi dvacet / byl jsem nezkušený“, které celou pasáž strukturuje – ztracený čas již nepotřebuje sedm svazků, stačí mu dvě věty: jde o čistou hysterii textu, jak by snad řekl Barthes. A ponaučení? Tentokrát žádné není: „Usilovně jsem se snažil nalézt nějaké mravní naučení z tohoto dobrodružství, ale… nebylo tu nic, na co bych přišel,“ uzavírá hrdina svůj příběh. Jsme tu už někde jinde než u moralizujících úvah Terezy filosofa. Denonova novela, literárně vzato bezpochyby nejlepší z textů obsažených ve Vášni a rozumu, se svými literárními kvalitami a přesností popisu blíží spíše již zmiňovanému Adolfovi: „Očištěný jazyk, zdokonalený pesimismem klasických moralistů, má přesnost skalpelu“, jak poznamenává Michel Delon v předmluvě k francouzskému kapesnímu
vydání Denonova textu. Když už nic jiného, sevřenost a přesnost Denonova literárního vyjadřování nám umožňuje upozornit na literární devízu, ze které tento typ literatury vytěžil maximum: jde o tempo, střídání rychlosti a pomalosti, které koresponduje se samotnou ideou libertinství. Účinky, které lze tímto postupem získat, jsou mimořádné: občasná, ale o to výraznější hysterická zrychlení, narušující poklidný epistolární tok Clarissy, anebo, abychom uvedli známější příklad, způsob, jakým se děj Nebezpečných známostí vyhrotí ve chvíli, kdy Valmont i Merteuilová rezignují na obvyklou zdvořilostní květnatost: Hé bien, la guerre, napíše prostě markýza, celá narace se v tomto okamžiku zúží jako trychtýř a čtenář se skrze toto krátké sdělení doslova prosmykne na zcela jinou dějovou rovinu.

To všechno je víc než jen způsob, jak učinit vyprávění dramatičtější a atraktivnější: tenze mezi rychlostí a pomalostí, jedinečností a systémem se projevuje i v logice narace. Byla by nezměrná chyba (a co hůř, bylo by nezajímavé) číst libertinskou literaturu jako pokleslou hříčku či jako anomálii, vymykající se domnělé racionalistické logice 18. století. Jde o vyjádření ideje, stejně právoplatné a podivuhodné jako ideje těch myslitelů, kteří vstoupili do učebnic dějin literatury a filosofie.

Autor je estetik, působí na FHS UK.

odjinud

Slavík v temnotě

Bernie Higginsová žije v Praze už sedmnáct let. A v poslední době se jí daří husarský kousek. Den poezie, vzniklý původně jako příležitostná připomínka narozenin Karla Hynka Máchy (16. 11. 1810), se po letech rozrostl na impozantní projekt, trvající bezmála dva týdny. Zahrnuje akce nejen v Praze, ale i v jiných, malých i menších českých městech, a nabízí vedle místních „hvězd“ (Viola Fischerová, Zbyněk Hejda, Petr Král, J. H. Krchovský) i jména docela exotická. Namátkou z programu letošního 10. ročníku, nazvaného V zrnku písku vidět svět: Lyndy Koudache, Eiléan Ní Chuilleanáin, Ruxandra Novac, Zafer Şenocak…

Patří ke zdejšímu folkloru, že nám Máchu a poezii takto velkorysým šťouchancem připomene až mladá žena původem z Newcastlu. Zároveň je to tím zajímavější; pohled někoho odjinud nás může lecčím překvapit, vyburcovat z těžkopádných stereotypů. Přesně tak bylo zaskočeno nás pár, co jsme po závěrečném večeru letošního Dne poezie zašli do Týnské kavárny na skleničku, když Bernie v průběhu debaty náhle emfaticky připomněla Shelleyho výrok: „Básníci jsou nepoznaní zákonodárci světa.“ Sama na ten moment vzpomíná v rozhovoru pro Respekt č. 49. Dodává k tomu: „A přítomné básníky to zhnusilo. Spojovali si to nějak se státem, se státními básníky.“

Zhnusilo – to ne. A na státní oficióznost, co vím, také nikdo nepomyslel. Spíš jsme na chvíli byli tváří v tvář vznosné Shelleyho myšlence bezradní. Přistiženi, nebyli jsme s to se srovnat s velkolepým romantickým konceptem. Bylo to až komické: básník, jenž tu doteď seděl spíš jako zpráskaný, byť chvilkově podrbaný pes, měl sotva na útratu, v kapse ušmudlanou neprodejnou sbírečku, hrbil se v kouři nad stolem pár minut před zavírací hodinou, by měl náhle povstat z popela co vrchní „legislativec“ světa? Zarazil nás výraz „legislator“, jejž Shelley použil. To slovo má v angličtině suverénní anglosaskou abstraktnost, jištěnou vznešeným stínem latiny. Naproti tomu náš „zákonodárce“: suchá přísnost a velkomožnost z něj trčí a hrozí až hrůza. I angličtina má utilitárnější, právničtější výraz „lawmaker“. Ten ale Shelley nepoužil. Nedalo by se Shelleyho označení básníků přeložit – méně nebásnicky?

Té noci jsme na nic nepřišli. Zůstala však vzpomínka na propast mezi titánským nárokem dávného romantika a chudokrevnou, podťatou realitou. V Shelleyho eseji Obrana poezie, z něhož věta pochází, se to hemží vznešenými pojmy: hierofant, božství, řád, empatie, věčná pravda, neviditelná podstata člověka, zlatá křídla vědění a naděje, ozvěna věčné hudby… „Poezie je záznamem nejlepších a nejšťastnějších chvil těch nejlepších a nejšťastnějších myslí.“ „Poezie činí nesmrtelným vše, co je nejlepší a nejkrásnější na světě.“ „Poezie pozvedá z úpadku božské vtělení v člověku.“ – Co my s tím dnes? Některé současné sbírky vyvolávají spíš dojem, že poezie jsou dostihy v šklebení, snažnosti, neobvyklosti, povinných piruetách, metání metafor… Má být podobný poetický „pudink“, abych si půjčil výraz, za nějž vděčím Indiciím Ondřeje Macury, napříště legislativou dneška? Co když ano; třeba se namísto řádu a věčné hudby už jen
zraňujeme o „střep oka“ z rozbité bysty Beethovenovy, do níž jsme nedopatřením šlápli (zas výtečný Macura). Jak být zákonodárcem ve světě, jenž sám zákony poztrácel, lépe: jenž možná jen předstírá, že je poztrácel, lépe: jehož nejposlednějším zákonem je stavět dosavadní zákony na hlavu, anebo: jak být zákonodárcem světa, jenž své zákony odhaluje a předvádí natolik brutálně, že bychom měli chuť ho radši něčím zakrýt, hodit na něj deku, z rozpaků nad exhibicionismem sebou posedlého starce?

Nevím, zda jsou básníci nespatřenými zákonodárci světa. Mácha, zhruba Shelleyho současník, jistě slynul citem pro hluboké zákonitosti básnického jazyka, obraznosti a vůbec lidské situace ve světě. Svým dílem stačil předznamenat vývoj na desítky let dopředu. Vidět v něm rovnou „zákonodárce“ – jímž byl – mi ale přece jen přijde upjaté, přepjaté. Osobně je mi bližší představa básníka jako poutníka (i jím Mácha byl), „východního“ zaznamenavatele daností. Někoho, kdo se nevidí tak výlučným, ale kdo dokáže, touží splývat se světem, chápe ho jako řád na básnictví nezávislý a jím neovlivnitelný, řád, jehož on, básník či poutník, není prorokem, strážcem ani strůjcem, ale spíš provazečem, prázdnou „protiváhou“.

„Nikdy jsem si nepřál měnit ani řeč, ani svět… Vždycky jsem si přál měnit sám sebe, toho, kterého jsem měl na dosah ruky, sebe sama. Odtud se považuji vždycky za svědka… protože už od dětství jsem byl naplněn obdivem ke skutečnosti, kterou jsem nevytvořil, která byla dřív, než jsem byl já, ten, který si nepřál nic víc než ji zrcadlit, tolik krásy měly pro mne i ty nejhroznější události.“ Z příští věty už bude jasné, kdo tu mluví: „Vždycky jsem byl tím kulovým filkem, který se prochází ve slunci s rolničkou v ruce…“

Co na to Percy Shelley? „Básník je slavík, jenž sedí v temnotě a zpívá, aby si dodal odvahy ve svém osamění.“

Autor je básník, literární kritik a hudebník.

Středověk mluví o fauně

420PEOPLE v Arše střídavě úspěšní

Jádrem skupiny 420PEOPLE jsou tanečník a choreograf Václav Kuneš, tanečnice Nataša Novotná (oba bývalí členové Nederlands Dans Theater Jiřího Kyliána, viz A2 č. 42/2007) a produkční Ondřej Kotrč. Na jejich novou premiéru v pražském Divadle Archa se čekalo ze dvou důvodů – jednak se zvědavostí, kam se vyvíjí taneční myšlení Václava Kuneše, jednak proto, že v rámci večera měl být uveden duet proslulého izraelského tvůrce Ohada Naharina.

Pod vlivem vysokého napětí

Výsledek je povzbudivý. Choreografický rukopis Václava Kuneše se za necelý rok zřetelně posunul směrem k aktuálnějšímu tanečnímu jazyku. Choreografická výpověď je nyní strukturovanější, začala být živou tkání, která reaguje stejně účelně jako spontánně. Novinka pod názvem Golden Crock (Zlatý křáp?) pro tři tanečníky přinesla zajímavý choreografický materiál. A slova křáp – střep – třepení – třesk – třes – třeštění – trs – torze – zkrut by nás vskutku mohla tímto tancem provázet. Taneční proud se co chvíli začne rozkládat jako energetické spektrum, lámat se, praskat a chvět. Tanečníci se ocitají jakoby pod vlivem vyššího napětí, nejsou to už oni, kdo vede pohyb, ale pohyb vede je – či spíše třas než pohyb; třas, uhranutí, uštknutí. Ocitají se na zápraží transu a pak se zase vzpamatují a jako náhle probuzení
ze sna vplují znovu po paměti do denního proudu tance. Dozvídáme se od nich, že trans je rubem tance, a když na to přijde, je blíže, než bychom si byli mysleli.

Zdá se, že touto choreografií Václav Kuneš osvobodil svou živelnost a spolu s ní i živelnost tanečníků. Mohl se opřít o silné fyzické charisma a taneční magnetismus Franceska Nappy a Nataši Novotné, kteří vzali dílo evidentně za své. Šťastně se vyhnul banalitě explicitní erotiky. Dýchaje spolu s tanečníky, prokreslil dynamické kontrasty a odstíny, které jsou živou mízou každého tance. Úplně mezi ně nezapadá třetí tanečník, Milan Odstrčil. Jeho taneční kvality jsou ovšem nesporné, z otoček létají kovové piliny, on se však nedokáže zpřítomnit na jevišti tak jako jeho kolegové. Nemá v sobě dostatečnou asertivitu, je příliš vstříčný, jde jim oběma z cesty, což ho lidsky ctí, ale jeho dráp pak ve výsledku schází. Možná vztahová struktura se tak ředí, ředí se možné drama. Vinu však s ním sdílí i choreograf, neboť ho občas nechává na holičkách na okraji dění. A tam také občas autorsky sleví, nechá tanečníka udělat něco
tuctového, formálního. Jelikož je ale choreografie živý útvar, tato rána (ostatně nepříliš vážná) se může časem zacelit.

Jinou novou choreografií večera, duetem On an Even Keel, navázal Kuneš na předchozí Small Hour. Provedl ho sám s tanečnicí Rei Watanabe. Kus má být další částí zamýšlené trilogie, nedostal se však tak daleko jako Golden Crock. Téma je vágní, taneční slovník vcelku obligátní, celkový dojem unylý. Přispělo k tomu i svícení, zanechávalo (ostatně ve všech dílech večera) drobnou pachuť horroru vacui, prostor se choreografům poněkud světelně vymyká a teskní…

Pohyby rozlezlé jak ještěrky

Unyle působila i nová choreografie Toma Rychetského. Tento senzitivní tanečník a choreograf s těžkým emotivním jádrem, zabarvený melancholicky, vzbudil velkou pozornost některými svými díly (Bezpředmětná křehkost, Nanopicture), ale teď se nějakou dobu nemůže „nahodit“. Prozatím mu nepomohlo ani příbuzné prostředí 420PEOPLE. Užíral se ve svém sóle 5 kroků k toběsám, jakkoli s vidinou Nataši Novotné zjevující se na periférii jeviště. Jeho samotu nezrušila ani vizualizace pohyblivých promítaných stuh, které koupaly osamělého tanečníka v bílých vlnách, přesto mu však neměly co říct. A tak tři body – tanečník, nehybně putující tanečnice a virtuální řeka – zůstaly nepropojenými prvky. Nemůžeme se proto dočkat dalšího slova Toma Rychetského.

Nové (malé soukromé) Bolero Ohada Naharina, hudebně zmutované syntezátorem, je originální odpovědí na výzvu Ravelova kultovního opusu. Choreografové zpravidla využívají při studiu tohoto díla kolektivní dynamiky souboru. Zde stojí za celý svět dvě dívčí tanečnice, dvě dvojnické bytosti v černých šatech, ožehnuté z jedné strany fialovým, z druhé brčálově zeleným reflektorem, jako by je vystínoval Egon Schiele – skvělé Nataša Novotná a Rei Watanabe.

Celé by to mohl být jemný taneční vtip, kdyby to nebylo zároveň tak detailně propracované. Od tanečnic to vyžaduje velkou inteligenci a smysl pro pointy – artikulovat s přehledem sofistikovanou Naharinovu ironii a přes veškerý humor a podsaditost pohybu si uchovat i jakési nedotčené tajemství kněžek. Tančí se tu dvojnickými synchronizovanými pohyby, které se čas od času rozlezou jako ještěrky, to vše v reakci na stejně rozeklaný jazýček hudby. Směry a protisměry, pohybová překvapení a taneční zcizováky. Jestli Chaplin vytýčil pravidlo „každou minutu jeden gag“, tady je po deseti vteřinách. Na závěr se hudba prolákne jako voda z rozbitého radiátoru. A tanečnice? Myslí si své…

Autorka je taneční publicistka.

Veřejný nepřítel

Život francouzského „Robina Hooda“ Jacquese Mesrina (1936–1979) se dočkal už několika filmových adaptací, ta zatím poslední měla ve Francii premiéru letos na podzim, za velkého zájmu diváků i médií. Snímek Veřejný nepřítel č. 1 a Veřejný nepřítel č. 1: Epilog, jehož cílem bylo zachytit nejednoznačný charakter „muže s tisíci tvářemi“, dokazuje, nakolik se postava tohoto bankovního lupiče, únosce, vraha a násilníka s literárními ambicemi stala ve Francii legendou.

Galský Kmotr, či Bonnie a Clyde?

Obliba filmů popisujících životní osudy skutečných zločinců není v této souvislosti ničím novým – připomeňme si film Generál o životě irského mafiána Martina Cahilla, který roku 1998 získal cenu v Cannes, The Krays (1990) o bratrech z londýnského East Endu nebo Drsňák Chopper (2000) o australském kriminálníkovi, jenž se podobně jako Mesrine proslavil svými knihami.

Inovací není ani stylizace celého filmu do retro atmosféry šedesátých a zejména sedmdesátých let, z čehož už úspěšně těžil předloňský Americký gangster (A2 č. 2/2008) nebo Zodiac (A2 č. 28/2007). A dokonce ani svou, v dnešní době neobvyklou čtyřhodinovou stopáží nepřináší Veřejný nepřítel nic nového, pouze navazuje na výraznou epickou tradici Coppolova Kmotra (1974) nebo Scorseseho Kasina (1995). Dílo se odlišuje především množstvím subžánrů, které se režisérovi podařilo do relativně jasně definovaného rámce žánru krimi vměstnat. Film jako by na několika místech začínal znovu, pokaždé s trochu odlišnou zápletkou – a tak se nám nabízí nejprve klasický příběh o počátcích „kariéry“ mladého Mesrina (Vincent Cassel) pod patronací zkušeného mafiána Guida (Gérard Depardieu ve zřetelné aluzi na Coppolova Marlona Branda), brzy poté potká svou dočasnou společnici v lásce i zločinu Jeanne Schneiderovou (Ceciel de
France), a když řádění této dvojice ukončí americká policie, na řadu se dostává vězeňské drama.

Po prvním ze série úspěšných útěků končí i první díl filmu. Druhá část je už žánrově mnohem sevřenější a čistší, více se soustředí na Mesrinovy odvážné loupeže a vězeňské útěky, a nově – především v epizodě únosu starého milionáře – do příběhu vnáší aspekt černého humoru, který je v samotném závěru vystřídán sentimentem a mocnou vlnou patosu. Tato subžánrová pluralita na jedné straně režiséru Jean-Françoisu Richetovi umožnila věrně popsat událostmi nabité dvacetiletí Mesrinova života, ovšem zároveň kladla na tvůrce vysoké nároky, kterým se ne vždy dařilo dostát. Především první část dilogie s výjimkou kanadské sekvence nepřevyšuje obvyklý žánrový průměr, jednotlivé scény, zpočátku jen volně provázané, se rozpadají, jsou ploché a inscenačně mnohdy připomínají mnohem lepší varianty, které jsme viděli v jiných filmech. Zato druhý díl je nadprůměrný, i proto, že se soustřeďuje pouze na období šesti let, má spád i napětí
a o něco plastičtěji rozehrává vzájemné vztahy postav i Mesrinovy údajné politické aspirace. Richetův pokus o krimi-fresku svou odvahou jistě vzbuzuje sympatie, nicméně přinejmenším polovinu z celkových čtyř hodin přináší spíše zklamání.

Pašije podle Mesrina

Otázka, která nakonec ve vztahu k tomuto filmu vyvstává nejvíce, se týká něčeho zcela jiného než tématu zločinu a trestu, jak bychom vzhledem k žánru čekali. Richetův film totiž ukazuje na archetypální potřebu hrdinských vzorů, kterou navzdory své postmoderní skepsi ani naše západní kultura nedokáže vytěsnit. Není vůbec náhodné, že ve stejné době se značné pozornosti dočkaly i další filmové životopisy politických aktivistů nebo teroristů, ať už je to Der Baader-Meinhof Komplex (2008) nebo britský Hunger (2008).

Tak jako středověk nemohl existovat bez svých světců, i velká část dnešních Euroameričanů, žijících nenápadné kancelářské životy, hledá vzory, s nimiž by se mohla pozitivně identifikovat; vzory, jež přinášejí výjimečnost pevného přesvědčení, nezlomnosti nebo alespoň závan nevšedního, dramatického života. Mesrine, který ve svých jednačtyřiceti letech napsal autobiografickou knihu Instinkt smrti (L’Instinct de Mort), čímž definitivně upevnil svou pověst lupiče-aktivisty, se tak v očích mnohých stal legendou, vyjadřující dobový levicový odpor vůči systému (vězeňskému i kapitalistickému). Toto vnímání se bohužel nevyhnulo ani autorům filmu.

Ačkoli Veřejný nepřítel postrádá výraznější psychologický rozměr – důvody Mesrinova pozdějšího násilnického chování jsou pouze na začátku letmo naznačeny jeho přítomností u brutálních výslechů během vojenské služby v Alžírsku – lze si v průběhu filmu sestavit jeho portrét. Je to portrét charismatického bonvivána, neotřesitelně sebevědomého, velikášského a bezohledného, který jako by navazoval na určitou tradici lupičů-hrdinů, jimž přese všechno držíme palce. Svou vitalitou i nasazením (které svou skutečnou fyzickou transformací připomene de Nira) Cassel navenek skvěle ztvárňuje člověka chameleona, který musí být stále v pohybu, ale pod módně proměnlivou vizáží se k žádným skutečně vnitřním motivacím nedostaneme. Ve chvíli, kdy film začíná nabírat zřetelné politické přesahy, jsme svědky brutální Mesrinovy smrti. Poslední ikonograficky velmi sugestivní záběr v detailu ukazuje Mesrinovu kristovsky zarostlou tvář, po jejíchž vlasech a vousech
stékají kapky krve. Tím je celá legenda znovu – po kolikáté už? – završena a posvěcena. Jacques Mesrine panteon hrdinů neopustí.

Autor je kritik, dramaturg a redaktor nakladatelství Labyrint.

Auto A. G.

Potajmu ukradený slon

Případ Bonjour, Rusko

Francouský kunsthistorik Jean-Hubert Martin byl v letech 1987–91 ředitelem Národního muzea umění Afriky a Oceánie v Paříži a poté i šéfem Národního muzea moderního umění na pařížském Trocadéru. V roce 1989 kurátoroval v Centre Pompidou památnou výstavu Kouzelníci země (Magiciens de la terre), která vzbudila ojedinělým výběrem uměleckých děl velký ohlas i diskusi. Krédem prezentace byla Martinova teze, že „sto procent výstav v západních centrech opomíjí tvorbu osmdesáti procent umělců z jiných oblastí a kontinentů“. Pro výstavu vybral stovku umělců z celého světa. Polovina jich byla ze západních center světového umění – ze Spojených států a západní Evropy – druhou polovinu, k níž patřil i český umělec Karel Malich, tvořilo umění z tzv. okrajových oblastí (z východní Evropy a ostatních kontinentů). Při výběru prací se Martin řídil pouze „vlastní vizuální
a senzuální zkušeností“. V roce 1999 přijal nabídku k vedení muzea Kunstpalast v porýnském Düsseldorfu, města s nejproslulejší Kunstakademií na německé půdě, z níž vyšli Joseph Beuys, Gerhard Richter, Sigmar Polke, Georg Baselitz, Markus Lüppertz, Jörg Immendorff a řada dalších mezinárodně známých umělců. Kunstpalast, muzeum s velkou tradicí (založené jako galerie malby v roce 1846), přesídlil ve dvacátých letech do rozsáhlé budovy na rýnském nábřeží a zaměřil se na kompletaci sbírky výtvarného i užitého umění.

Revitalizace velkého muzea

Po založení evropsky známých muzeí Kunstsammlung K20 a Kunstsammlung K21 v osmdesátých a devadesátých letech bylo Martinovým úkolem obhájit pozici Kunstpalastu ve volné soutěži s veřejně financovanými sbírkami. Město Düsseldorf se totiž rozhodlo financovat Kunstpalast napůl z veřejných prostředků, napůl sponzorováním třemi velkými koncerny E.ON, Evonik a Metro. První housle ve sponzoringu hrál výrobce a distributor elektrické energie E.ON, spoluzodpovědný za to, že ceny elektřiny v Německu patří k nejvyšším v Evropě.

Martin už jednou z prvních velkých výstav, nazvanou Oltáře: umění k pokleknutí (Altäre: Kunst zum Niederknien, 2001), naznačil, že hodlá pokračovat směrem, kterým kurátoroval výstavu Kouzelníci země, a spolu se západním uměním paralelně prezentovat i umění jiných kontinentů. Výstava představila kultovní objekty a oltáře kultur z pěti světadílů, které nebyly vybrány etnograficky, ale s ohledem na jejich emotivní sílu. Martinovy další výstavy, jako Dalí a magie mnohoznačnosti, Antonin Artaud, Současné africké umění, Dubuffet a l’art brut vzbudily ohlas i za hranicemi Německa. Kunstpalast se pod Martinovým vedením stal nejatraktivnějším místem pro typ progresivních výstav nejen v Porýní, ale i v celé západní části Německa. V roce 2006 podal Martin překvapivě a bez udání důvodu výpověď.

Jistý pan Middelschulte

Teprve nyní, po dvou letech, se Jean-Hubert Martin rozhodl prolomit své mlčení v souvislosti se svým náhlým odchodem z düsseldorfského Kunstpalastu. V rozhovoru pro deník Süddeutsche Zeitung poskytl pohled do zákulisí sponzoringu umění firmou E.ON, jak si ho představoval její odborný referent pro kulturu Achim Middelschulte. I když měl Martin oficiálně volnou ruku v koncepci výstavních projektů, zasahoval Middelschulte několikrát přímo do programu, zabránil několika plánovaným výstavám a sám proti vůli ředitele muzea prosadil přehlídku Bonjour, Rusko. Francouzská a ruská mistrovská díla let 1870–1925 z Moskvy a Petrohradu (Bonjour Russland. Französische und Russische Meisterwerke von 1870
bis 1925 aus Moskau und St. Petersburg, 2007–08). Ještě v době přípravy této show podal Martin výpověď a nedlouho poté přijal nabídku kurátora moskevského bienále umění.

Martin popisuje Middelschulteho chování následovně: „Pan Middelschulte na mne mnohokrát naléhal, že výstava Bonjour, Rusko se z důvodu předpokládaného enormního ohlasu diváků musí udělat. Pro mne nepřicházela v úvahu, protože šlo obrazy z Ermitáže a z Puškinova muzea, které byly od konce sedmdesátých let v západní Evropě a zejména v Německu už mnohokrát ukazovány. Middelschulteho jediným argumentem bylo, že se jedná o špičková díla 19. a 20. století, a že já musím v textu pro katalog jen najít odůvodnění pro takovou show. Prostě jsem od něho dostal úkol tuto repetici kunsthistoricky podložit a legitimovat. Middelschulte měl od düsseldorfského starosty volnou ruku. Takže v Düsseldorfu neexistovala žádná instance, u níž bych mohl podat stížnost.“

Nová zkušenost

Martin nezatajuje, že kompetence Achima Middelschulteho v oblasti umění nesahala dál než k Van Goghovi a impresionistům. Zajímala ho jen klasická moderna a jeho představy o umělecké svobodě zůstaly na úrovni první poloviny šedesátých let minulého století. Například Martinem navrhovanou výstavu renomovaného soukromého sběratele Olbrichta, která se rok poté konala ve Folkwang museu v Essenu, odmítl Middelschulte tvrzením, že v této kolekci je „příliš mnoho sexu a dalších věcí, které nemůže snést“. Proto se výstava nesměla konat.

Vrcholem skandálního chování byl Middelschulteho přístup k objektům z výstavy Oltáře: umění k pokleknutí, realizované ještě před jeho nástupem do funkce kulturního pověřence. Několik oltářů muzeum zakoupilo a skladovalo je za malý poplatek u soukromé firmy. Když Middelschulte kontroloval výdaje muzea a narazil na tuto položku, rozhodl se, že oltáře nechá spálit, aby ušetřil náklady za jejich skladování. Tomuto kroku Martin naštěstí zabránil.

Dovětek

Výstavu Bonjour, Rusko uskutečnil Martinův nástupce Beat Wismer, dosud málo známý ředitel muzea Kunsthaus ve švýcarském Aargau, který byl do funkce Martinova nástupce vybrán firmou E.ON. Po masivní tiskové kampani, mimo jiné i s dvojstránkovým textem v největším německém bulvárním listu Bild Zeitung, navštívilo výstavu 250 tisíc diváků. Middelschulteho zamýšlený cíl zajistit ziskem z výstavy celý roční rozpočet muzea Kunstpalast však předpokládal nejméně půlmilionovou návštěvnost. Bonne nuit, Monsieur Middelschulte!

Autor přispívá do kulturních příloh MF Dnes, do Filmu a doby, Reflexu a polského týdeníku Polityka.

DVD CD

DVD

Plán 9

Plan 9 from Outer Space

Režie Edward D. Wood Jr., 1959, 79 min.

Řiťka video 2008

Plán 9 z roku 1956 je dnes považován za nejhorší film, jaký kdy byl natočen. Tento status však dílo i jeho tvůrce Edward D. Wood Jr. získali až díky knize bratří Medvedových The Golden Turkey Awards z roku 1980, popularizující bizarní, zábavně špatné a exploatační filmy. Snímek završuje trojici děl, na kterých Wood spolupracoval s hvězdou klasických hororů společnosti Universal z třicátých let Bélou Lugosim (představitel titulní role v Draculovi z roku 1931). Pro Plán 9 však měl režisér k dispozici pouze pár minut natočených těsně před Lugosiho smrtí v době, kdy ještě neexistoval ani scénář filmu. Záběr, v němž Lugosi vchází na scénu, zastaví se, zakryje si tvář pláštěm a opět odchází, byl ve filmu použit hned několikrát v různých scénách. Celé dílo, spadající do dobové módy béčkových sci-fi filmů o mimozemských invazích do USA, udivuje zcela bezstarostným přístupem k technice montáže. Ve scéně vojenského útoku na
trojici létajících talířů jsou použity dokumentární záběry a v pasáži útoku oživlé mrtvoly na dvojici hrobníků se nelogicky střídá den a noc. To jsou jen nejkřiklavější příklady ignorování souvislostí v díle, kde na sebe téměř žádné dva sousední záběry nenavazují. Charakteristiku Plánu 9 jako učebnice filmového neumětelství ještě dotváří typicky woodovsky absurdní zápletka a ochotnické herecké výkony.

Antonín Tesař

Wanted

Režie Timur Bekmambetov, 2008, 110 min.

Bontonfilm 2008

Ruský filmař Timur Bekmambetov je ve své rodné zemi stále v kursu (Noční hlídka, Denní hlídka), o totéž se nyní snaží i za oceánem v oboru akční podívané (další z mnoha současných adaptací komiksu, který u nás vyšel jako Mrtvý nebo živý). Vzdělaný a zkušený divák bude k jeho dílům přistupovat s minimálními požadavky na logiku. Dočká se zbraní nejrůznějších ráží, monumentálních velkoměstských honiček a většího množství krve. Bekmambetov se při troše netrpělivosti může brzy začít zajídat; opakuje se totiž ve využívání totožných rakursů, zpomalených záběrů a ani neumí svůj styl zpestřovat rozumnějšími (nebo aspoň vtipnějšími) dialogy. Své slabiny však zakrývá charismatem ústředních postav. Herce Jamese McAvoye byste si po Pokání asi těžko dovedli představit v roli zabijáka, Morgan Freeman umí střílet pohledem a laškovné pokukování by si Angelina Jolieová měla dát patentovat. Přídavkem pro domácí publikum je scéna
v pendolinu, které si to žene moravskou krajinou. Film lze zakoupit ve speciálním dvojdiskovém vydání, které vás jak vzhledem, tak množstvím bonusových materiálů nenechá chladnými.

Lukáš Gregor

Zapomenutí

Los Olvidados

Režie Luis Buñuel, 1950, 85 min.

Levné knihy 2008

Mexické období Luise Buñuela se vyznačuje příklonem k sociálně kritické tvorbě, k realističtěji ztvárněným námětům, v nichž jeho surrealistické kořeny nezanikly zcela, ale poněkud ustoupily syrové dokumentárnosti. Snímek Zapomenutí je v tomto ohledu typický: děj umístěný na periferii Mexico City přibližuje život dětí živořících na okraji zájmu společnosti, dětí často bez domova anebo z chudých rodin. Jediným způsobem, jak v tomto marasmu přežít, je nekončící kruh násilí a zločinu. Při sledování příběhu, vyprávěného prostřednictvím postavy malého Pedra, mrazí i po více než padesáti letech a snímek vyvolává emoce podobně silné, jako když sledujete největší díla italského neorealismu. Buñuelův takzvaný cynismus (říkejme raději realismus) ve své době pobouřil i mexické publikum, podle něhož autor vykreslil Mexiko až příliš negativně. DVD přináší film v průměrném obrazovém přepisu s originálním zvukem a českými titulky.

Petr Gajdošík

Robert Piotrowicz

Lasting Clinamen

Musica Genera 2008

Epikurejský filosof Titus Lucretius Carro popsal clinamen jako náhodnou odchylku, díky níž vznikají víry v proudící tekutině, přičemž v obecnějším smyslu jsou těmito víry utvářeny základní kameny, ze kterých je vytvořen náš svět. U kytaristy a elektronického improvizátora Roberta Piotrowicze, který stál u vzniku nejznámějšího polského festivalu současné experimentální hudby Alt+F4 a vydavatelství Musica Genera, má tato náhodná porucha platnost normy, což znamená, že svět jeho hudby je hutný a z principu nevyzpytatelný. Všechna hudba na albu byla vytvořena za pomoci analogového modulárního syntezátoru Doepfer A100. Piotrowicz prostřednictvím tohoto složitého nástroje vytváří proměnlivá hluková pole, která se ovšem od tradičně vnímaného noisu liší v jednom podstatném bodu – svou strukturou připomínají spíše komplikované elektroakustické skladby (s nimiž má bohaté zkušenosti). Ačkoliv užívá pouze několik primitivně znějících efektů
(v první a třetí skladbě drtivě bzučivý zvuk, v první a čtvrté jemnější chvějivou distorzi), nelze mluvit o jednotvárnosti, což je částečně dáno hloubkou a autentickou syrovostí analogového zvuku. Vyvážený poměr intenzity i subtilnosti hlukových vln je znát především ve vývoji poslední skladby Clinamen 2B, v níž se funkčně střetávají všechny zvuky a postupy z předchozích skladeb. Lasting Clinamen je album, které díky síle jednoduchosti překračuje hranice žánrů – i vnímání.

Karel Kouba

Gojira

The Way of All Flesh

Listenable Records 2008

Při poslechu čtvrté desky francouzské metalové kapely Gojira posluchači vytane na mysli slovo síla. Kvartet na tvrdě kovové (hard metal) scéně zaplňuje mezeru po velkých, komerčně úspěšných skupinách devadesátých let (Machine Head, Biohazard, Pantera), kterým byly vlastní mohutné valivé riffy a vyhraněná melodika, jejichž písně byly čitelné a tvář rozpoznatelná mezi stovkami dalších interpretů. Gojira na novince dokazuje, že hraje metal světové úrovně v 21. století. Hudební stránku lze označit za originální a specifický mix Tool a Morbid Angel, textová složka se stále zabývá globálními environmentálními problémy současnosti (je třeba vyzdvihnout jejich nepatetickou reflexi minulého alba From Mars to Sirius). Gojira už nezní tak brutálně a nabroušeně jako na předchozích deskách, nadále si jde vlastní cestou, jejíž trasa už není natolik překvapivá. Kvalitou ale strčí pětadevadesát procent konkurence do kapsy.

Ondřej Kůs

Dáša Vokatá

Bojovníci snů

Guerilla Records 2008

Dáša Vokatá patří k základním postavám českého undergroundu. Mimo něj je však těžké chápat její výjimečnou pozici, která do značné míry stojí na mimohudebních kvalitách. Sílu pevné, ale komplikované osobnosti plné života je navíc těžké zachytit do sledu nul a jedniček. Její styl zpěvu a způsob artikulace ne každému konvenuje, zvláště interpretka bývá s intonací občas na štíru. I její repertoár je nevyrovnaný, navíc řada jejích písní je obrácená jen dovnitř komunity, kterou ve své tvorbě reflektuje. I nové album ukazuje, jak bytostně je spjata s tímto pomalu mizejícím světem. Bojovníci snů nesporně patří k jejím nejzdařilejším nahrávkám. Vokatou se podařilo usměrnit, aniž by ji to svazovalo, a tak je z alba cítit její síla. Album poodhaluje složitou osobnost autorky, která sice zpívá paján na opata Anastáze Opaska, lidská přirozenost jí však není cizí a radosti života si neodříká. Když zpívá „zlaté náramky já nechci, nesnáším cetky
všech bab, na mém těle ať se blejská pořádný chlap“, dobře ví, co říká. To dokazuje i verš z Veselky: „Karásek nám káže, že láska hříchy maže.“ Vokatá je možná nekonzistentní, ale rozhodně upřímná. Album též ukazuje, jak široké jsou její inspirační zdroje. Karel Kryl, ale také tuzemský folklor, zejména písně o vojákování, cikánské melodie či život v Ostravě a tamní nářečí.

Alex Švamberk

Opičí král Darwin a popkulturní evoluce

Rekviem za parazita

Když bylo začátkem prosince oficiálně oznámeno, že americká recese je skutečností už od roku 2007, jen se potvrdilo to, s čím se lidé z hudebního byznysu potýkají již léta. Ostatně, v katalogu společnosti DiscMakers, která se zabývá výrobou, rozmnožováním a masteringem kompaktních disků pro nezávislé hudebníky, jsem již několik měsíců před „oficiálním“ ohlášením krize objevil nabídku zboží se svůdným a zároveň děsivým názvem Recession Buster (Krotitel recese). Hudebníci – především ti, kteří ořou nevděčnou líchu indie scény – jsou si dobře vědomi své role v americké společnosti i toho, že jejich už tak nejistá občanská zaměstnání budou mezi prvními, která naplno se rozběsnivší deprese smete. Není divu, že jsou zahořklí: živost a eklekticismus americké hudby jsou často prezentovány jako důkaz jedinečného postavení Spojených států ve světě, přičemž si hudbu takto do úst berou neokonzervativci
i levicoví aktivisté. Nadšení těchto „vyslanců a propagátorů“ americké kultury s prohlubováním krize kvapně ochabuje a hudebníci – oběti spartánského „esencialismu“ – jsou vystrkováni na mráz, zatímco tak „stěžejní“ záležitosti jako výzbroj pro několik okupací jsou nadále vyráběny strhujícím tempem. (Dodávám, že bilion amerických dolarů, které tyto vojenské akce stály, uvádí coby jeden z klíčových důvodů krize opravdu málokdo.)

Krize? Už dávno!

Hudební průmysl si vlastními obdobími krize prošel už dávno, i když z důvodů, které mají máloco do činění s globální ekonomikou. Například v osmdesátých letech udával jedenáctiprocentní pokles zisků. Důvodem byla neschopnost udržet krok s hojností nových přístupů k hudbě, které byly nakonec ledabyle shrnuty pod neonový nápis nová vlna. Z nějakých důvodů měl pokles hudebního průmyslu od roku 2000 pořádný náskok před globální recesí – prodej kompaktních disků od přelomu milénia klesl o 36 procent. Klíčové figury hudebního průmyslu si opět na chvíli zdřímly.

V hudebním průmyslu se vyskytuje řetězec dopravující nahranou hudbu od výrobce k posluchači: výrobci hudebních nástrojů, hudebního softwaru, zaměstnanci nahrávacích studií i vydavatelství, promotéři, zaměstnanci lisoven alb a další myriáda lidí. Jako každý etablovaný byznys může i hudební průmysl svou krizi rozšířit na jiné komerční sektory. Ovšem na rozdíl od většiny komerčních odvětví (například zle zkoušeného automobilového průmyslu) je Damoklovým mečem denně se kývajícím nad hudebním průmyslem možnost konzumenta získat konečný výrobek zdarma, bez tíživého rizika právních opletaček. Alespoň lobbisté sdružení RIAA (Recording Industry Association of America – Americké sdružení hudebního průmyslu) by nám tuto představu rádi vsugerovali. Připočtěte, že každý muzikant se slušným připojením k internetu je schopen digitálně distribuovat a propagovat svou hudbu (a udržet si tak přinejmenším polovinu tantiém), a spousta článků výše popsaného řetězu
najednou patří do starého železa.

Kolaps? Hurá!

Ve světle nedávného skandálu kolem možné „dražby“ někdejšího senátorského křesla prezidenta Obamy nejvyšší nabídce asi v nejbližší době nebude snadné používat vedle sebe slova „neúplatnost“ a „Chicago“. Právě v chicagském zvukovém inženýrovi Stevu Albinim ale máme alespoň jeden příklad muže, který, jak se zdá, nenamířil svou motivaci jen k zisku. Kurážný mistr indie způsobu života popírá tradiční roli hudebního producenta coby parazitického „gurua“, hledajícího způsob, jak si přivlastnit autorství plodů tvrdé práce skupiny, a klientům svých studií Electrical Audio účtuje podle jejich platebních schopností. Možná i tato skutečnost ovlivňuje jeho názor na to, jak ekonomická vřava změní hudební průmysl: veleúspěšní altrockoví Radiohead jsou pro tohoto muže zdánlivě divným spojencem, Albini však oceňuje strategii, kterou uplatnili při prodeji svého předloňského alba In Rainbows [recenze A2 č. 46/2007 – pozn.
red.]. Skupina dala fanouškům možnost si album stáhnout a zaplatit za něj to, zač podle nich stojí, což je na umělce postavení Radiohead každopádně radikální krok. Už coby přispěvatel hudebních fanzinů Albini varoval před sklonem vydavatelských majors vměšovat se do tvůrčích vizí hudebníků pod praporem falešných představ o povaze trhu. Možná proto, že dokáže rozpoznat rozdíl mezi přežitím hudby a přežitím hudebního trhu, nedělá Albini z úpadku toho později jmenovaného velkou událost:

„Podle mého názoru velké vydavatelské instituce a s nimi celá infrastruktura profesionální mainstreamové hudby v současné době kolabují… hudba se šíří milionem ,bezplatných‘ trhů a pro skupiny je čím dál snazší získat si publikum vlastními silami, bez jakýchkoliv administrativních vměšování. (…) Kolaps hudebního průmyslu je ve skutečnosti úžasným pokrokem. Neefektivní, parazitní části průmyslu odumírají, zatímco části, na nichž záleží – vztah kapel s publikem –, jsou přímější a výhodnější.“

Má kapela, má církev

Na otázku, lze-li při tomto kolísání průmyslu vůbec očekávat zisk, Albini krátce odpovídá, že peníze by při tvorbě kvalitní hudby přece neměly být hlavním motivem. Málokomu se podaří hrát profesionálně a ne každý, kdo tvoří hudbu, přece usiluje o kariéru placeného hudebníka. Ty, kdo přece jen touží po nějakém příjmu z činnosti, kterou milují, ale Albini uklidňuje, že „přece existuje spousta způsobů, jak budovat vztah kapely a publika, a každý z nich má nějaký komerční potenciál. Místo soustředění se na jednu podivnou věc, prodej ,produktu‘, totiž nastane zlatý věk skupin, které si přirozeně vybudují vlastní, jedinečné publikum, jež bude účastno jejich kariéry po celou dobu jejího trvání… podobně jako nyní lidé podporují církev nebo sociální organizace.“

Albiniho tvrzení, že lidé budou hudbu vnímat jako manifestaci ideologie spíš než jako čirý zábavní produkt, je podloženo mnoha důkazy. Mnoho nezávislých „kultovních“ skupin má své podporovatele, kteří každou novou desku svých oblíbenců vnímají jako další část psycho-spirituálního osvětového procesu a dychtivě skupují všechny limitované edice nahrávek hned poté, co je ohlášeno jejich vydání. Publikum úspěšných nezávislých hudebníků je možná výrazně menší než to, jaké si přejí získat vydavatelští majors, ale jak říká Albini, je to publikum, které se „svým“ umělcem patrně zůstane i dlouho poté, kdy si získal jeho srdce a mysl, obzvláště sděluje-li svým dílem víru a přesvědčení, které nikdo jiný neartikuluje. Bude–li tedy někdo psát epitaf mainstreamovému hudebnímu průmyslu, měl by zdůraznit, že zmíněný průmysl nebyl oslaben rozšířeným internetovým pirátstvím a recesí, nýbrž sám sebe pomohl poslat do starého železa tím, že vytvořil armádu prostředníků mezi umělci
a jejich publikem. Takto vzniknuvší bariéra totiž bránila vzniku hlubších a smysluplnějších vazeb.

Autor je hudebník a publicista.

Přeložil Petr Ferenc.

Rudolfinum Jazz Orchestra

Rudolfinum Jazz Orchestra (RJO) vznikl s představou postavit kvalitní jazzový orchestr schopný interpretovat novinky náročnějšího repertoáru a rovněž schopný provedení hudby předních světových autorů a aranžérů, nejlépe pod jejich přímým vedením. Po premiéře roku 2006, věnované inspiracím hudbou Jaroslava Ježka, a repríze následujícího roku se internacionální rozměr plánu naplnil v dokonalé míře až při nedávném koncertu osobní účastí Američanky Marie Schneiderové.

Tak trochu třetím proudem

Co je míněno náročnějším repertoárem jazzového orchestru? Zjednodušeně řečeno, obvykle skladby vymykající se zavedeným schématům písňového typu, skladby aranžérsky promyšleně propracované a současně zachovávající prostor sólistům. Repertoár může být tvořen tematickým blokem nebo se pohybovat na pomezí hudby mísící jazz s evropskými klasickými formami, jež na přelomu padesátých a šedesátých let dostala přízvisko třetí proud. Nemusí to však vůbec znamenat rezignaci na afroamerické znaky jazzové hudby, což dokazuje na špičkové úrovni už patnáct let právě Maria Schneiderová s vlastním orchestrem. Tento kompoziční a aranžérský koncept je trochu poevropštěnou syntézou forem jazzové tvorby a setkáváme se s ním už od dob swingových, včetně „černého“ Dukea Ellingtona či „bílého“ Gila Evanse.

V první půli večera zazněly tři premiéry. Milan Svoboda napsal skladbu Ve znamení Střelce, formálně rozšiřující Znamení Střelce ze stejnojmenného alba jeho kvarteta s hostujícím cellistou Jiřím Bártou. Druhou byla skladba Double Trouble pianisty Karla Růžičky. Obě skladby zněly v duchu zkušených rukopisů svých tvůrců, působily kompaktně aranžérsky a daly příležitost několika sólistům, aby potvrdily Svobodovu šťastnou volbu při výběru členů orchestru. Autoři se rozhodně nemuseli před Marií Schneiderovou nijak rdít. Třetí premiéra byla ryze česká, neboť ta mezinárodní se udála na Broadwayi jako součást Let Freedom Swing – projektu trumpetisty Wyntona Marsalise a jeho Lincoln Jazz Centre už v říjnu 2004. Pianista Emil Viklický pro tuto příležitost napsal melodram pro dva recitátory a velký jazzový orchestr. Text je koláží textů Václava Havla: z otevřeného dopisu Mezinárodním dnům svobod a lidských práv v Paříži
roku 1985, z citací vězeňských dopisů ženě Olze a úvah o mravním řádu a odpovědnosti člověka už z času prezidentského. Výsledek byl hudebně i textově velmi působivý, obzvláště pro posluchače, kteří s realitami Havlova života byli v minulosti sami konfrontováni. Osobně bych však hlasy svěřil někomu otlučenějšímu bývalým režimem, než byli zde angažovaní Taťjana Medvecká a Jiří Lábus. Viklický hudbu podvědomě orientoval „postellingtonovsky“, což souviselo s určením pro Marsalisův orchestr. Všechny tři tuzemské skladby řídil dirigent Milan Svoboda a všechny splnily záměr repertoárové náročnosti pro tento orchestr, aniž by se vytratily strhující prvky vlastní jazzové hudbě.

Hlavní chod

RJO založili před dvěma lety Milan Svoboda a první trumpetista České filharmonie Zdeněk Šedivý, patřící mj. od samého počátku k oporám Svobodova Pražského Big Bandu. Dechové sekce (4 trubky, 4 trombony, 3 lesní rohy, 6 saxofonů, flétna) tvoří hráči České filharmonie posílení zkušenými improvizátory jazzové scény dlouhodobě spolupracujícími v různých Svobodových seskupeních. Rytmika patří zcela jazzmanům – Jiří Šimek na kytaru, Filip Spálený na baskytaru, František Uhlíř na kontrabas, Karel Růžička a Milan Svoboda na klavír, na bicí Ivan Audes. Hlavními sólisty večera byli saxofonisté Milan Krajíc a Rostislav Fraš, trumpetista Michal Gera, trombonista Přemysl Tomšíček, pianista Karel Růžička a kontrabasista František Uhlíř. Orchestr zcela vyhověl požadavkům své příležitostné kapelnice a poslouchat skladby někdejší žačky a asistentky slavného Gila Evanse byl zážitek pro každého, kdo má schopnost vnímat
jazz s přesahem do aktuálních proudů. Maria Schneiderová je ve světě jazzu dnes nejuznávanější skladatelkou a aranžérkou, totéž platí o jejím orchestru. RJO pod jejím energickým a prožívajícím vedením předvedl skladby Wyrgly (z alba Allegresse, 2000), Coro Dancado, Danca Ilusoria (obě z Concert in the Garden, 2004), Spartacus Love Theme (Coming About, autor Alex North, 1996, v reedici 2008) a Hang Gliding (Evanescence, 1994). Oč hůře se jí vyslovovala jména sólistů, o to viditelnější byla její spokojenost s hrou. Maria Schneiderová dokazuje, že uchopení tradice velkých jazzových orchestrů je trvanlivým podkladem nové tvorby, aby autor neztrácel vědomí souvislostí s historií a kořeny jazzu. Také iberoamerické prvky v jejích skladbách jsou spíše kořením než snahou vnořit se přímo do brazilských lagun. Její pozvání byla šťastná a poučná volba.

Autor je jazzový publicista.

Brno: nádraží v odsunu

V první polovině prosince zveřejnil brněnský krajský soud zprávu, že ruší dva roky staré územní rozhodnutí na 2. až 6. etapu přestavby železničního uzlu Brno (ŽUB), které mělo umožnit jeden z největších investičních záměrů z veřejných zdrojů v novodobých dějinách jižní Moravy – přemístění hlavního vlakového nádraží z centra o kus dál. Toto rozhodnutí soudu sice může plány na stavbu mírně zkomplikovat, hlavní slovo tu však mají politici. A to ti, které na jejich místa vynesla občanská iniciativa proti rušení nádraží v centru Brna. Oni však své někdejší postoje a sliby vyměnili za podivnou politickou dohodu.

Jak vzniká hnutí

Na přelomu let 2003/2004 jsem jako čerstvý člen Strany zelených stál u zrodu a aktivit občanské koalice, která si vytkla za cíl prosadit modernizaci vlakového nádraží v centru, nikoli na místě kilometr vzdáleném, kdesi v záplavovém území. Využili jsme všemožných prostředků, včetně odvolání proti územnímu rozhodnutí, jež bylo nakonec před Vánoci 2008 po dvou letech soudem zrušeno. Také se nám podařilo prosadit dva hlavní bojovníky do nové brněnské městské koalice.

Hlavní výsledky našeho snažení jsou asi celostátně známy. Na jaře 2004 proběhla masová petice za referendum o přesunu nádraží; v létě 2004 jsme byli svědky obstrukce radnice při jeho vyhlašování; v říjnu 2004 konečně vyhlášené referendum přineslo tento výsledek: 25procentní účast, 86 procent hlasů pro nádraží v centru. Poté radnice přitvrdila propagandu na odsun budovy. V listopadu 2004 se však stoupenci nádraží v centru, zelení, dostávají poprvé (a zatím naposledy) do krajského zastupitelstva. V září 2006 jsme představili kompletní projekt přestavby ŽUB s nádražím v centru. V říjnu 2006 pak strany podporující nádraží v centru posílily v komunálních volbách o 20 procent.

Přeměna aktivistů v politiky

U zmíněných volebních úspěchů stojí za to se zastavit. Občanská koalice byla od počátku silně personálně propojena se Stranou zelených. Kromě nezávislých ekologů – za všechny jmenujme tehdejšího šéfa Hnutí DUHA Martina Andera nebo Mirka Patrika z Dětí Země – byla přirozeně infikována zelenými straníky: patřila k nim městská zastupitelka a starostka Nového Lískovce Jana Drápalová, dopravní expert Martin Robeš a mnozí další. Proto bylo logické, že odpor proti odsunu nádraží použili zelení jako hlavní volební téma v krajských (se ziskem 5 procent hlasů) a později i v komunálních volbách (zisk 12 procent) a s hesly „stop odsunu“ a „volby jsou referendem o nádraží“ viditelně zabodovali.

Občanská koalice se před dvěma lety rozhodla k neobvyklému kroku. Za peníze svých členských organizací vstoupila do předvolební kampaně s masivní podporou stran, které deklarovaly zájem na modernizaci nádraží v centrální poloze. V kampani za zhruba milion korun dostali kromě zelených podporu také sociální demokraté (nejednotně a vlažně podporující centrální variantu) a nestranická kandidátka „Brno 2006 – tým Jiřího Zlatušky“. Jak jsem uvedl, tyto strany obdržely nečekaně mnoho hlasů na úkor ODS, lidovců a komunistů, kteří podporovali odsun.

V době, kdy zelení utvořili (na podzim 2006) městskou koalici s ČSSD, Zlatuškovým Brnem ’06 a lidovci, vyvrcholilo vydáním
územního rozhodnutí zřejmě největší tuzemské územní řízení na soubor jednoho tisíce a šesti set staveb, představující odsun nádraží. Nově zvolený náměstek primátora pro rozvoj Martin Ander s radní Janou Drápalovou vyjednali do koaliční smlouvy ohledně nádraží nadějná pravidla: „Naším cílem je funkční systém železniční dopravy s moderním nádražím. Budeme dbát na to, aby projekt přestavby železničního uzlu získal maximální finanční podporu z evropských fondů i veřejných rozpočtů. Realizována může být jen taková varianta, u níž nezávislé seriózní posouzení prokáže výhodnost pro občany Brna i cestující a která bude mít prokazatelnou podporu veřejnosti.“ Během necelého roku byla na objednávku radnice provedena srovnávací multikriteriální analýza, jejíž závěr vyzněl pro modernizaci současného nádraží.

Potěmkinova rychlodráha

Nyní dal také ekologům z občanské koalice Nádraží v centru za pravdu i soud (zatím není jasné, do jaké míry, protože nebylo zveřejněno znění rozsudku). Odsun nádraží se tak zpozdil o dva roky. Pro investora ale nebude nakonec složité vyjít podmínkám soudu vstříc a doplnit podklady pro nové územní řízení. Mezitím projektování odsunu stejně nabralo další zpoždění. O konečném výsledku však nerozhoduje soud. Pravomoc určovat podobu veřejných investic mají v rukou politici.

A ti, včetně zelených, dnes přes jednoznačný závěr odborného srovnání podporují odsun nádraží s jakousi kosmetickou úpravou, která vytváří dojem, že nádraží v centru zůstane. Tato potěmkinovská vesnice vešla ve známost pod názvem „městská rychlodráha“. V reakci na závažné výtky autorů odborné analýzy k projektu odsunu nádraží přišel jeden z lidoveckých politiků s nápadem vést z odsunutého nádraží dvojkolejnou trať do míst současného vlakového nádraží.

Právě zelení do koaličního prohlášení prosadili závazek, že všechny větší stavby předem projednají s veřejností, a dokonce že „o zásadních otázkách rozvoje města vyhlásí referendum, jehož výsledkem se bude koalice řídit“. Fakt, že o otázce budoucí polohy nádraží v centru se už referendum konalo, je nyní ignorován a zelení vyjednavači koaličního programu navíc neinformovali ani členy vlastní strany a rovnou kývli na odsun nádraží s podmínkou, že „zohlední doporučení pracovní skupiny pro optimalizaci projektu s cílem využít stávajícího železničního nádraží jako jedné ze zastávek na páteřních trasách regionální dopravy“ (Programové prohlášení Rady, duben 2008). Veřejnosti dodnes radnice k městské rychlodráze nic neřekla.

Projekt městské rychlodráhy byl odborné skupině koalice Nádraží v centru prezentován šéfem dopravní komise Rady města Brna Josefem Veselým. Na základě této prezentace experti občanské koalice zásadně zpochybnili realizovatelnost projektu při zachování autorových představ o jejích parametrech. Upozorňují na zcela zásadní koncepční nedostatky, které i v případě, že se naplní jen zčásti, činí z rychlodráhy úplný paskvil.

Jako člen SZ jsem napnul síly a snažil se hned na květnové městské konferenci upozornit na všechny „omyly“ a možné budoucí důsledky. Marně. Radní před straníky svůj postup obhájili a prosadili si dodatečný souhlas. Stejně skončilo prosincové jednání krajské konference.

Hlavní důvod, kterým nynější náměstek primátora Martin Ander ospravedlňuje obrat o takřka 180 stupňů, je prý obava z toho, že bez snahy zelených a lidovců by nezůstala ve hře ani ta městská rychlodráha. To je zřejmě pravda. Dosud ale není známo, zda je rychlodráha vůbec stavebně proveditelná a zda je aspoň o píď lepším řešením než prostý odsun.

Zelení, kteří nyní nesou odpovědnost za brněnskou koaliční politiku, brutálně selhali při plnění principiálních slibů voličům. Otevřenost směrem k veřejnosti se změnila v zamlžující propagandu, místo racionálního přístupu k rozvoji města probíhá čiré politikaření a ze slibu o svědomitém nakládání s veřejnými prostředky zbyl submisivní postoj vůči silnějšímu koaličnímu partnerovi.

Příčinu fiaska někdejších občanských aktivistů při ostrém nasazení do politického terénu je pro mě těžké najít. Bezpochyby však jde o osobní etické selhání, z něhož mohou vyvodit závěry už jen voliči – když už tu rezignovala městská i krajská stranická organizace. Mně osobně nezbylo než rezignovat na brněnskou Stranu zelených.

Autor je bývalý člen občanské koalice Nádraží v centru a zastupitel městské části Brno-střed.

Krize, a co dál?Nemáme žádnou promyšlenou koncepci

Nikdo teď nedokáže předpovědět, jak hluboká krize nás ještě čeká. Avšak o tom, že se vyznačuje souběhem nepříznivých okolností, jaký svět nezažil už desítky let, pochybuje málokdo. Spor se vede jen o to, jak v nastalé situaci postupovat a jaké z ní vyvodit důsledky. Na jedné straně stojí autority centrálního bankovnictví a státní regulace finančního systému, jejichž doporučení jsou akceptována republikány i demokraty v USA i většinou vládních stran v Evropě, na straně druhé libertariánská pravice.

Znárodnit, nebo nechat vyhnít?

Ideovým zdrojem prvního, dominantního přístupu je nedávno zesnulý Milton Friedman a jeho odkazu věrný současný guvernér amerického Federálního rezervního systému (FED) Ben Bernanke. Oba ekonomové se ve své akademické kariéře zabývali velkou depresí roku 1929 a dospěli ke stejnému závěru: na vině podle nich byla špatná monetární politika FED – zvyšování sazeb v době, kdy měly být snižovány. Zároveň se oba domnívají, že krize byla nejhorší v zemích, kde udržování zlatého standardu způsobilo deflaci (absolutní meziroční pokles cenové hladiny v hospodářství). Z toho vyplývá současná politika FED: zaplavit trh likviditou (schopnost přeměnit aktiva do peněžní formy) a snažit se za každou cenu zabránit deflaci, což se však v posledních měsících nedaří. Lze tedy očekávat, že k nevídaným opatřením v objemu bilionů USD a EUR přibudou další, ještě těžší kalibry.

Ani snížení úrokové sazby centrálních bank na nulu nepřinutí komerční banky, aby poskytovaly úvěry, o jejichž splatnosti lze v nestálých podmínkách s úspěchem pochybovat. Mnohé vlády, které se ještě nedávno zaklínaly volným trhem, spatřují poslední záchranu ve faktickém znárodnění komerčních bank a jejich následné politické kontrole a úkolování, pro které se u nás vžilo označení bankovní socialismus. Aby toto „znárodnění za náhradu“, které musí být uhrazeno z veřejných rozpočtů a které má pokrýt i stamiliardové prémie pro zkrachovalé bankéře, bylo prodejné voličům, jsou chlácholeni prohlášením, že „skutečná“ cena takto nakoupených podílů v bankách je mnohem vyšší než jejich současná tržní cena, takže občané na takové „investici“ nakonec ještě vydělají. Podle této, dnes již oficiální ideologie dovede státní plánovač ocenit aktiva lépe, než to dovede trh. Je pak otázkou, proč zůstávat pouze u znárodnění bankovního sektoru, proč rovnou
neznárodnit všechno a celou ekonomiku řídit centrálním plánem. George Bush si je těchto implikací vědom, a proto se je snaží mírnit alespoň rétoricky.

Skutky jeho vlády však hovoří jinak, a není tudíž divu, že jsou trnem v oku další strany interpretačního boje, libertariánské pravice, jejíž hlas je v Česku výraznější než jinde díky tomu, že si jej vypůjčuje mimo jiné Václav Klaus. Ideovou výbavu čerpají především z Hayeka, podle nějž je stát (potažmo centrální banky) odpovědný vůbec za existenci hospodářského cyklu. V tomto duchu se pak pravicoví libertariáni snaží učinit stát zcela odpovědným za bryndu, do které jsme se dostali, s dovětkem, že snaha tuto bryndu řešit dalšími státními zásahy situaci ještě zhorší. Jejich heslem je: nechat to vyhnít. Jejich rétorika o trhu, který nakonec vše vyřeší, se blíží dikci, se kterou Andrew Mellon na počátku velké deprese radil prezidentu Hooverovi: „Likvidujte práci, likvidujte akcie, likvidujte farmáře, likvidujte nemovitosti… očistěte systém od hniloby.“

Za co může – americký – stát?

Některé státní zásahy k současné krizi skutečně přispěly. Určitě to byla politicky motivovaná snaha vytvořit z co největšího procenta Američanů vlastníky bydlení. Relativní vliv státních zásahů, jako byl Community Reinvestment Act, motivující banky k poskytování úvěrů v chudých komunitách, nebo zřízení polostátních kočkopsů Fannie Mae a Freddie Mac, jejichž cílem bylo poskytnutím implicitních záruk a snadno dostupné likvidity snížit náklady financování hypoték, nelze přeceňovat. Stát nenutil banky vyšponovat hodnotu svých aktiv a pasiv na šedesátinásobek vlastního jmění, nenutil je k vývoji strukturovaných investičních nástrojů takové složitosti, že je ani samy nedovedou oceňovat, nenutil je, aby lákaly nezaměstnané z trailer parků na exotické hypotéky s opticky nízkým počátečním úrokem (vrcholem finančních inovací v této branži jsou hypotéky, kde je prvních několik let splácen pouze úrok a nikoliv jistina), ani snižovat či zcela
ignorovat požadavky na bonitu klientů a vytvářet takovou strukturu motivací, která vedla ke snaze agentů sjednat úvěr za každou cenu. V tomto ideologickém sporu tedy pravicoví libertariáni tahají za kratší konec provazu a nelze se divit tomu, že na jejich argumenty nikdo mnoho nedá.

Záchranné peníze přímo občanům

Ve sporu o řešení krize, tak jak je medializován, absentuje levicová alternativa. Jaká by měla být? Bezpochyby musí odmítnout plané naděje na to, že se situace vyřeší sama od sebe. Injekce likvidity a všemožná podpora koupěschopné poptávky jsou jediným opatřením, které může zabránit sestupné spirále negativní zpětné vazby snižujících se výdajů, příjmů a produkce. Zároveň ale nelze vystavit vládám bianco šek k tomu, aby na účet daňových poplatníků sanovaly bankovní i výrobní sektor v duchu privatizace zisků a socializace ztrát. Je třeba se smířit s tím, že vzroste zadlužení vlády. Prostředky by však neměly být pumpovány do černé díry politiky (za úplatek?) vybraných korporací, ale měly by být poskytovány přímo občanům formou bezpodmínečných transferů „na hlavu“, pro něž se v USA vžilo označení „shazování peněz z vrtulníku“. Není důvod, aby stát direktivně rozhodoval svou selektivní pomocí o tom, jaká má být struktura výroby,
a udržoval uměle při životě například americké automobilky neschopné konkurovat úspornějším japonským vozům. Ať o struktuře ekonomiky rozhodnou svými peněžními hlasy sami občané. Komerčně úvěrový zdroj peněžních hlasů však již vyschl – a do doby, než bude zajištěna přinejmenším stagnace reálného produktu na hlavu, musí tento výpadek vzít na svá bedra vláda.

Levice by se měla snažit vytěžit maximum ze ztráty legitimity dřívější oficiální ideologie thatcherismu, reaganismu a bushismu, která hájila určitý druh třetí cesty mezi státem a trhem, přiléhavě označovaný jako „sociální stát pro bohaté“. Dnes se tento charakter systému stal každému zřejmým. V časech ideové dominance pravice tak máme jedinou jistotu, kterou v básni Běh světa vyjádřil Heinrich Heine: „Kdo má mnoho,/ zajisté přidáno mu ještě bude./ Kdo má málo,/ odejmou i to jměníčko mu chudé./ Nemáš-li však vůbec nic,/ pak ať tě pochovají./ Právo žít, ty povstalče,/ mají jen, kdo něco mají.“

Česká republika: ticho a rady Miloše Zemana

Nepřipravenost českých politiků řešit dopady krize na českou ekonomiku je zřejmá z prohlášení ministra financí, který jen několik týdnů před začátkem bezprecedentního propouštění prohlašoval, že Česka se krize netýká, a rozpočet poslal do sněmovny se zabudovaným sci-fi předpokladem růstu HDP v roce 2009 o 4,8 %. Prezident nadále přehrává svou starou písničku o samoregulujících se trzích; jeho moderátorský vklad na semináři Centra pro ekonomiku a politiku, konaném 7. května 2008, lze shrnout následovně: nevíme sice, v čem je problém, víme však, že regulace není řešením. Teprve v poslední době pod dojmem paniky v zahraničí začala česká vláda uvažovat o krizových opatřeních, ovšem jen v hypotetické rovině a mizivém rozsahu. Na druhé straně působí obavy též pod rouškou paniky realizovaná opatření v zájmu lobbistů a státních úředníků, kteří se již třesou na posílení svého vlivu na řízení ekonomiky. Pokud
o tom, který podnik bude sanován a který padne, budou rozhodovat politici, povede to ke korupci nebývalého rozsahu. Každý občan by se měl zajímat, jaké řešení bude přijato a jaké to pro něj bude mít důsledky, aby nakonec léčba nebyla horší než sama nemoc.

Tím zřejmější se stává potřeba pochopit skutečné příčiny stávající krize a navrhnout opatření nejen k bezprostřednímu zmírnění jejích dopadů, ale i k dlouhodobému ozdravění ekonomického a finančního systému. V tomto směru působí bezradně nejen plány z vládní dílny, ale i přece jen o něco kvalifikovanější a pro občany příznivější opoziční protinávrhy. Z běžné eklektické polévky kosmetických opatření a krátkodechého štelování vybočuje nápad známého důchodce z Vysočiny, spíše však v negativním smyslu. Miloš Zeman předestřel 4. prosince 2008 svou vizi řešení finanční krize jako host Ekofóra na Vysoké škole ekonomické. Podle něj stačí zavést regulační pravidlo, dle kterého bude do budoucna možné poskytovat úvěry pouze do výše poloviny cílové částky. Toto řešení je inspirováno Zemanovým nepokrytým obdivem k selfmademanům Baťova typu a jeho představou vypracovávání se od píky, kterou se snažil prosadit v podobě
kariérního řádu i v rámci ČSSD. Zemanův koncept kombinuje sociálně inženýrský šmah, charakteristický i pro manifest Strany evropských socialistů, s přehlížením velice nelevicových důsledků v podobě zvýšení úroků pro chudší domácnosti, které by byly ponechány napospas černému trhu lichvářů.

Ať již bude vývoj jakýkoliv, mají občané České republiky zase jednu jistotu: politická garnitura nemá žádnou promyšlenou koncepci, její aktivity budou výslednicí tlaku ze zahraničí, ideologických klišé a lobbistických zájmů.

Autor je ekonom.

Manuál pro české lidovce

Název Laboratoř sekularizace evokuje poněkud jiný obsah, než kniha Petra Fialy ve skutečnosti má. Nejedná se o strukturální analýzu české společnosti a příčin její vysoké míry sekularizace, třebaže se zde objeví řada postřehů v tomto směru. Více než polovinu obsahu knihy lze spíše kvalifikovat jako „příručka pro lidovce, jak být či nebýt úspěšní“.

Ne-náboženská společnost

Proč chápat české země jako „laboratoř sekularizace“? Fiala v případě Čechů hovoří o ne-náboženské společnosti. Ohledně příčin této skutečnosti se do značné míry opírá o vysvětlení historická. Hlavní důvod spatřuje ve specifikách formování moderního českého národa, kdy se v 19. století český nacionalismus stále silněji vyhraňoval vůči katolické církvi, prezentované často jako součást germanizačního tlaku v habsburské říši. Je s podivem, že autor v tomto směru nijak nereflektuje utváření nacionalistického narativu českých dějin, kolem něhož se na počátku 20. století rozvinul konflikt mezi intelektuály, označovaný jako „spor o smysl českých dějin“. Právě v tomto utváření národní historické paměti, kdy českému lidu – který byl po dvě století od Bílé hory dostatečně rekatolizovaným společenstvím – obrozenci v čele s F. Palackým implementovali evangelickou historickou tradici, v níž je husitství
úhelným bodem českých dějin, bych spatřoval jeden z klíčových motivů vysoké míry sekularizace moderní české společnosti.

Druhým důvodem je pak podle Fialy represivní přístup KSČ vůči katolické církvi, který překračoval obvyklý průměr východoevropských sovětizovaných režimů. Církev si tím na druhé straně dokázala získat ve společnosti jistou prestiž jako mravní autorita. Na tuto výhodu však po revoluci 1989 nedokázala efektivně navázat. Navíc v podstatě přerušila kontinuitu alternativních pastoračních strategií, které se v období normalizace děly ve formě tajné církve, čímž pozbyla jedné z možná dnes nejefektivnějších možností, jak oslovit větší množství lidí.

Třebaže Fiala chápe českou společnost jako „výjimečný případ“, kterému je ve vysoké míře sekularizace schopno konkurovat leda východní Německo, pojímá ji v kontextu vývoje křesťanské politiky v soudobé Evropě. Proto také používá trefný pojem laboratoř. Českou republiku považuje totiž za příklad situace, v níž se v budoucnu může s ohledem na dlouhodobé procesy vzrůstu sekularizace, třebaže daleko pozvolnějšího, ocitnout řada dalších evropských zemí.

Pro autora je typické, že prezentuje poměrně vyhraněné názory, k nimž snáší množství podpůrných argumentů. Je zároveň schopen revidovat své starší teze a otevřeně přiznat „tady jsem se mýlil“. Tak činí například u svého staršího názoru, že církev není klasickou zájmovou organizací.

Krize KDU-ČSL

Pozoruhodná jsou doporučení pro politický styl KDU-ČSL v českém politickém systému, jimž je věnována druhá polovina knihy. Autor nejprve analyzoval polistopadový vývoj této strany v politickém systému ČR. Vnitrostranické spory zásadně nechápe jako spory čistě osobní, v konfliktech osobností se podle něj odráží vnitřní pluralismus a napětí mezi jednotlivými proudy. Tvrdí, že se uvnitř KDU-ČSL ustavuje totožná situace jako na počátku 20. století, kdy se začal v české společnosti etablovat pilíř politického katolicismu, v němž jde o napětí mezi křesťansko-konzervativním proudem a proudem křesťansko-sociálním. Dnešní situace se však od té před sto lety liší v tom, že dnes je katolické sociálně-morální milieu podstatně slabší a v důsledku komunistické éry i výrazně narušené.

Současnou situaci KDU-ČSL považuje náš politolog za krizovou. Výrazem krize bylo i zvolení neznámého regionálního politika Jiřího Čunka do čela strany jako snaha o nalezení nové identity. V té době jsem se setkal s poznámkami o „haiderizaci“ KDU–ČSL a s napětím očekával její budoucí vývoj. Tento názor se u Fialy neobjevuje. Nicméně i on (třebaže odlišně) v posunu doprava spatřuje možnou cestu záchrany této strany. To považuji za nejzajímavější poselství jeho knihy. Při existenci silné nekomunistické sociální demokracie a etablovaného občanského tábora má křesťanská strana relativně omezený prostor pro oslovování voličů ve středu. Proto Fiala zvažuje jako záchrannou strategii přestat se definovat jako centristická strana a naopak se stát stranou výrazněji konfesijní. V tomto směru poznamenává: „Paradoxně právě křesťansky motivovaná politická témata, která narážejí na největší kritiku, výsměch mainstreamových médií
a často i odpor většiny voličů (např. postoj k registrovanému partnerství, homosexuálním svazkům apod.) posilují specifičnost KDU-ČSL, integrují její členskou a voličskou základnu a vytvářejí dobrou pozici pro budoucí vývoj v kontextu celoevropských tendencí, které pravděpodobně povedou k mobilizaci menšiny zastánců tzv. tradičních hodnot proti globalizovanému multikulturnímu relativismu.“ Uvidíme, zda se tímto směrem KDU-ČSL nakonec vydá a namísto „klidné síly“ ve středu se zachrání vyhraněným konzervatismem.

Autor je historik a právník.

napětí

Ne všechno lze naporcovat

Co je podstatou diskuse o lidských právech? Nekritický příznivec by patrně pravil, že jde o nezištný zájem o člověka jakožto člověka – bez ohledu na jeho národnostní původ, náboženské vyznání, pohlaví či stav bankovního konta. Skeptik by naopak mohl namítnout, že jde o výplod zřetelně západního myšlení a relativně nový ideový nástroj, jak vznešenou cestou prosazovat vlastní vize světa i v zásadně odlišných kulturách.

A kdo má vlastně pravdu? Čtenář knihy Interkulturní dialog o lidských právech dojde dost možná k názoru, že pravdu mohou mít – paradoxně – oba. Přesněji řečeno: je to kniha, která dává mnoho podnětů k jinému myšlení o lidských právech, ale nedává zaručené pravdy. Ukazuje se v ní plodná mnohost perspektiv, přičemž ta západní je jen jednou z vícera.

Důvod je prostý: editorovi publikace Marku Hrubcovi se podařilo do tohoto sborníku vměstnat čtrnáct hutných příspěvků respektovaných univerzitních profesorů z různých koutů světa a různého zaměření. Jen pro ilustraci: malajská socioložka Norani Othmanová analyzuje hnutí za práva žen z pohledu islámu moderního i tradicionalistického; německý filosof Axel Honneth se zamýšlí nad podmínkami prosazování lidských práv, nad jejich mezemi, ale též potenciálem pro mezinárodní spolupráci do budoucna; japonský profesor mezinárodního práva Yasuaki Onuma poukazuje na západocentrické kořeny lidskoprávního diskursu a odkrývá předpoklady mezicivilizačního pohledu a americký srovnávací religionista Henry Rosemont kritizuje moderní západní liberalismus z konfuciánských pozic.

Snadno by z tak pestrého souboru textů mohl vzniknout galimatyáš mimoběžných a nesouvisejících promluv. Naštěstí se to nestalo. Výsledkem je spíše inspirativní nabídka, jak o lidských právech přemýšlet jinými způsoby, než je u nás obvyklé.

Spanilá hesla

Západocentrický akcent v historii hnutí za lidská práva odkrývá ve své studii například Yasuaki Onuma. Výrazným popudem, který dal celému hnutí směřování a étos po roce 1945, byly (původem evropské) zločiny „proti lidskosti“ za druhé světové války. Za další zlomové předěly pak Onuma považuje hnutí za černošská občanská práva v USA v šedesátých letech, doprovázené carterovskou „diplomacií lidských práv“ v následujícím desetiletí, a konec studené války – jejž Západ nahlížel jako vítězství „volného trhu“, „demokracie“ a „lidských práv“.

Onuma nepopírá mravní základ tohoto hnutí, upozorňuje ale na fakt, že Západ jen neochotně a nedostatečně rozumí psychologii ne-západních zemí, jež chápou lidskoprávní kritiku od „vyspělého“ Západu jako jinou fázi minulé koloniální nadvlády. A opakující se účelovost identifikace „problematických“ zemí
ze strany Západu přitom potvrzuje jejich obavy (ilustrativním případem této tendence je Irák, zejména bezprostředně před válkou v roce 2003, kdy se Husajnův režim stal v mediích během pár měsíců zásadní hrozbou pro lidská práva, aniž by se zdůraznilo, že hlavní zvěrstva se odehrála v osmdesátých letech za výrazné vojenské podpory USA a Velké Británie). Každé takové zneužití podlamuje vzájemnou důvěru a hrozí, že z lidských práv se stane jen nové „spanilé heslo“ pro prosazování vlastní mocenské převahy.

Dalším výrazným rysem západocentrického přístupu k lidským právům je podle Onumy (ale i řady dalších autorů) redukce lidských práv na práva občanská a politická (svoboda projevu, svobodné volby apod.). V rovině nevládních institucí se to projevuje například tak, že i velmi respektované mezinárodní organizace (Amnesty International, Human Rights Watch, Freedom in the World) vydávají své výroční zprávy s nevyváženým akcentem na jistý typ práv – ač obecně panuje shoda o tom, že „lidská práva jsou nedělitelná a provázaná“. V rovině státní politiky se to projevuje například tak, že Spojené státy dodnes nepodepsaly Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, ač pro rozvojové země jsou právě tato práva (na základní lékařskou péči, vzdělání, obydlí apod.) v řadě ohledů klíčová.

Koránem proti tradicionalistům

Avšak selektivnost a účelovost západního vidění lidských práv je jen jednou stranou mince. Jiní (nezápadní) autoři obhajují v knize tezi, že lidská práva jsou slučitelná s nezápadními tradicemi (např. konfucianismem či islámem) a že jsou nezastupitelným nástrojem, jak dosáhnout svobodnějšího a důstojnějšího života pro utlačované i v jiných kulturách.

Norami Othmanová to přesvědčivě ilustruje na případu práva pro ženy v Malajsii a na činnosti místního hnutí Sisters in Islam. Poukazuje přitom na fakt, že islám jako žité náboženství a kultura je nesmírně pestrý nejen geograficky (od Indonésie přes Blízký východ až po severní Afriku), ale i historicky. Korán je otevřen různým interpretacím a podle Othmanové potřebuje islámský svět především „kultivaci vnitřního diskursu v rámci islámské civilizace“. Východiskem by měl být Korán, to božské v něm s ohledem na historičnost textu, nikoli tradicionalistické interpretace s šovinistickým přídechem, jež jsou přesvědčeny, že jiné výklady nutně pošlapávají posvátnost islámu (případně Proroka či šaríi).

Othmanová to dokládá na řadě konkrétních případů – na otázce polygamie, zastávání veřejných úřadů či domácím násilí. Tradicionalisté se zásadně brání změnám poukazem na „doslovné“ čtení posvátného textu a prokazují tím podle Othmanové jen „neschopnost se vypořádat se současnými sociálními problémy“. Othmanová proti nim argumentuje modernějšími a nikterak méněcennými výklady islámských intelektuálů a zdůrazňuje přitom, že „podle Koránu se dopouští prohřešku každý muslim a muslimka, kteří nejednají, když někdo trpí útiskem“. Což na závěr může znít jako dobrý úběžník lidskoprávního étosu bez dalších přívlastků: jednat, když někdo trpí útiskem.

Autor je koordinátor česko-keňského projektu Fotbal pro rozvoj.

par avion

Pro Rusko byl rok 2008 plný paradoxů, vzletů a pádů. Ceny ropy zpočátku utěšeně rostly a s nimi se plnila i státní pokladna. Ke konci roku se ale zřítily prakticky na čtvrtinu a centrální banka utratila čtvrtinu svých valutových zásob v marné snaze udržet kurs rublu. V zahraniční politice Rusko na hlavu porazilo Gruzii, čímž si výrazně zvedlo sebevědomí, ale pokazilo si vztahy se Západem. Ten hned oživil plány na výstavbu plynovodu Nabucco, vedoucího mimo území Ruska, které ještě na jaře vypadaly jako nerealizovatelné. A nádavkem Rusko dostalo dárek v podobě režimu jihoosetského prezidenta Eduarda Kokojty, kterému se zdařilo rozkrást většinu ruské humanitární pomoci, takže stovky obyvatel Cchinvali, kteří v září při bombardování přišli o domy, jsou stále bez přístřeší. Ekonomická krize klade na ruskou vládu v čele s „vůdcem národa“, jak je titulován Vladimir Putin, nové požadavky. Nebude
to mít vůbec jednoduché. Ekonomický týdeník Expert se 22. prosince v redakčním komentáři věnuje i prvním sociálním protestům: „Na Dálném východě, na Sibiři a v Kaliningradu automobilisté protestují proti zvýšení dovozních cel na automobily. V Uljanovsku a Togliatti dělníci z automobilek naopak demonstrují za jejich další zvýšení.“ Situaci zatím řeší elitní policejní jednotka Zubr, která přilétla z Moskvy do Vladivostoku a protesty rozehnala. Otázka je, jak dlouho toto řešení může vydržet. Autoři Expertu ale tvrdí, že ekonomické krize jsou normální a v zásadě jsou pro zemi dobré. Rusko si prostě žilo nad poměry díky enormním cenám ropy. „Propočet dynamiky reálných mezd a dynamiky růstu produktivity práce ukazuje, kam se zhruba musíme vrátit – na úroveň roku 2005. Mimochodem, nežili jsme si tak špatně. A cena 50 dolarů za barel se nám tehdy zdála velmi příjemná. Co se změnilo za poslední tři roky? Co jsme udělali pro to, abychom si
zasloužili žít lépe? Nic. Nestavěli jsme továrny, nezvyšovali produktivitu práce, nezaváděli jsme nové technologie,“ píše se v komenáři listu Expert.

Ekonomickou krizi a roli vlády v ní rozebíral 18. prosince v rozsáhlém bilančním článku i týdeník Russkij Reportěr. Srovnal především prognózy expertů z ledna 2008 a současnou situaci. Na počátku roku většina odborníků tvrdila, že odhad ministerstva pro hospodářský rozvoj o růstu HDP o 6,7 procenta byl příliš konzervativní. Dnes stejné ministerstvo tiše doufá, že růst nakonec přece jen dosáhne tří procent. Stejní odborníci tomu ale již nevěří. „Nikdo nečekal, že naše ekonomika je tak silně závislá na zahraničních trzích a vnějších penězích,“ říká analytička Marija Kalvarská. „Peníze odešly, refinancovat půjčky bylo najednou velmi obtížné. Naštěstí vláda nashromáždila solidní množství likvidity. Chová se v zásadě rozumně a zachraňuje podniky.“ Autoři článku ale důvody ke kritice přesto nacházejí. „Přirozeně nelze očekávat, že veřejně přizná celou hloubku krize. Ale chtělo by se věřit, že ji nicméně vláda zná a při
vymýšlení protikrizových opatření je o krok napřed před krizí. Zatím to není příliš vidět.“ Autoři článku dále vypočítávají chyby vlády. Když v říjnu klesla cena ropy pod 95 dolarů za barel, což byla cena, s níž počítal návrh státního rozpočtu, ministr financí Alexej Kudrin neviděl důvod, proč rozpočet měnit. Důvod našel, až když cena klesla pod 50 dolarů. Stejně tak vláda úporně nechtěla snížit daně pro podniky, dokonce je zamýšlela zvýšit. Ke snížení přistoupila, až když začal krkolomný pád výroby.

Bude zajímavé sledovat, zda se hospodářská krize projeví i na popularitě tandemu Putin – Medveděv. Zatím se drží tak vysoko, že týdeník Vlasť 22. prosince na svých webových stránkách uspořádal anketu o nejdevótnější výrok na adresu premiéra nebo prezidenta. Redakce shromáždila vskutku reprezentativní soubor, kde je skutečně obtížné vybrat si to nejlepší prohlášení. Naprostá většina je adresována „vůdci národa“ Vladimiru Putinovi. Nikoli překvapivě padly nejvýživnější výroky na oslavách Putinových narozenin v říjnu. „Vladimire Vladimiroviči! Je velmi dobře, že jste se narodil!“ Autorem výroku je stařičký spisovatel Daniil Granin. Anketu vede petrohradská gubernátorka Valentina Matvienko, která při stejné příležitosti prohlásila: „Váš demokratismus nezná hranic!“ Chválit Vladimira Putina nepřestává ani filmový režisér Nikita Michalkov. Ten u příležitosti Putinových padesátin dokonce natočil krátký film, který by si zasloužil v soutěži devótnosti svou
vlastní kategorii. Režisér přitom nezapomíná ani na prvního ruského prezidenta Borise Jelcina. „Děkuji Bohu za Putina – a Jelcina si vážím za dvě věci: že položil stranickou průkazku na stůl a že předal vládu Putinovi,“ to prohlásil slavný režisér na tiskové konferenci v Kyjevě. – Já osobně jsem hlasoval pro výrok kremelského spin-doctora a poslance Státní dumy Sergeje Markova. Myslím, že si zaslouží ocenění především pro použité netradiční přirovnání. „Po vítězství ruské reprezentace na mistrovství světa v hokeji má ruský stát plné právo se zeptat západních kolegů: Copak jste ještě nepochopili, že Putin všechno dělá správně?“ Uvidíme, zda týdeník Vlasť bude moci stejnou anketu zopakovat i na konci letošního roku. Bez ohledu na to, kdo vyhraje letos v hokeji.

Subkultury dneška

Snaha o vydělení z většinové společnosti vede v mnoha případech k začlenění se do nejrůznějších subkultur, jež jsou charakterizovány specifickým slangem, oděvem, myšlenkami – ale i paradoxní uniformitou. Míra důležitosti ideálů, které lidé ze subkultur vyznávají, je přísně individuální; někde se myšlenky vytratily a zůstalo jen pozlátko v podobě uniformních znaků i (ne)myšlení, jinde se daří svébytným alternativám.

Není to jen mládež

Slovo subkultura nás zajímá ve své alternativně kulturní podobě. Existuje obecné přesvědčení, že nejrůznější příznivci jednotlivých subkultur (hip hop, freetekno, punk, skinheadi, neohippies, metalisté, hooligans atd.) jsou bez výjimky mladí a nedospělí. Až vyrostou, subkulturu opustí, což bude jeden z hlavních příznaků jejich dospělosti, vyzrálosti a připravenosti na spořádaný život. Jsou to prostě jen fanoušci svého druhu, kteří postupem času zkrátka fandit přestanou. Tento, jen částečně platný mýtus má doložit nedospělost a nevyspělost moderních subkultur a přesně ve stylu předsudečného jednání má jakékoliv hlubší přemýšlení o nich zastavit už v počátku. Kouzelným příkladem může být vpravdě bulvární (dosud nepřekonaný ani nenapravený) článek Martiny Overstreet (Právo, příloha Salon, 19. 8. 2004), v němž se autorka pokusila o definici „městských subkultur“, přičemž jen zopakovala všeobecně rozšířené heterostereotypy, které se spíš než do
literární přílohy deníku hodí do televize Nova („Technař žije víceméně z podstaty a kbelíku plného ketaminu, pro jehož hladký převoz přes hranice za sebou táhne ještě klec s třesoucím se poníkem, kterému drogu legálně předepsal veterinář.“). Na to pak už stačí naroubovat psychologické banality o pubescentní vzpouře, o frustraci, pocitu generačního vyčlenění, a jednoduchou rovnici můžeme s klidem uzavřít. Ty neznámé v ní ale přitom stále neznáme.

Rozdílnost však vládne nejen mezi jednotlivými subkulturami, ale i uvnitř nich, a tak s opisem jejich oblečení a oblíbených drog nevystačíme. Stejně tak se ukazuje, že přestárlost některých členů moderních subkultur nevypovídá ani tolik o zastydlosti jednotlivců jako spíš o síle dané komunity, která je schopna pracovat i s něčím jiným než s pouhou generační revoltou. Ke slovu se tu hlásí vlastně kromobyčejná dospělost lidí, kteří svou kulturu sami vytvářejí a žijí, zatímco většina konzumuje kulturní počiny několika profesionálů.

Proti systému, bez něj i za něj

Politika je v rámci reflexe moderních subkultur nepominutelná, a to i v případě, kdy se s ní nepočítá. I to je svého druhu politický postoj. Zatímco v počátcích punkové subkultury, ale i v případě hippies a hiphopové komunity bylo politické myšlení důležitým konstitutivním prvkem, dnes jako by ztrácelo na významu. Roli zde hraje nejen vyčerpání a jakési vytěžení původních ideálů, ale i jejich výprodej. Jedinečnost a originalita se staly žádaným zbožím na trhu a frontální útok na vše alternativní postupně vedl k tomu, že dnes už musíme být velmi opatrní, chceme-li něco označit za nezávislé či dokonce undergroundové. Punková filosofie dnes může být jak zcela původní se svým Do it yourself! přístupem, tak zhola komerční. Důkazem jsou punkové módní obchody, v nichž si umně roztrhané hadry kupujete za těžké peníze namísto toho, abyste doma několika tahy nože ze starých kalhot udělali jedinečný punkový ohoz.
Jinde zase pro změnu vydělávají na oblečení a vůbec na výbavě nutné k násilným demonstracím, takzvaným riotům. Protest je na prodej ve specializovaném krámě, a to, co se týká vnějšího obalu, platí už i pro interní ideály. Ostražitost je tu na místě víc než kdykoliv v minulosti.

Stále ale platí, že některé subkultury jsou politické skrze svůj antisystémový náboj (punk, skinheads), některé se snaží žít mimo svět politiky (freetekno) a jiné se z velké většiny staly, aniž si toho všimly, apologetem současného statu quo (hip hop). Zábava v lůně všech subkultur vlastně celou dobu vede nenápadný souboj s ideály, kreativita se pere s uniformitou a úcta ke kořenům zápasí s modernizací a snahou chytit druhý dech. Výsledkem jsou nejrůznější neosubkultury, ale i pořádný zmatek, který zaslouží důkladnou interpretaci.

Právě teď houstnou a bytní

Na českém mediálním trhu solidní reflexe těchto kulturních sfér neexistuje. Výjimkou je několik málo publikací, které s větší či menší mírou úspěšnosti opisují dění v jednotlivých subkulturách (Vlastimil Růžička: Squaty a jejich revoluční tendence; Martina Overstreet: In graffiti we trust), ale zpravidla se jim nepodařilo zasáhnout okruh lidí vně komunity, o níž je v nich řeč.

Subkulturní život je přitom z velké míry porevoluční fenomén, který nabývá na síle. Týká se to stále většího počtu lidí, kteří jej žijí, ale navíc, což je velice důležité, se očividně snaží o přesah z malého kulturního ghetta směrem k většinové společnosti.

Negativním příkladem za všechny je nárůst neonacismu, který se právě v posledních měsících začíná pod pláštíkem řečí o nepřizpůsobivých etablovat i mezi prostou veřejností, jak bylo dobře vidět před několika týdny v litvínovském Janově. Vysoké boty a bomber jsou nahrazeny slušivou černou košilí, černými polobotkami a fúze subkultury se zklamanými voliči může pomalu začít. Jistý a nepochybně i utilitární zájem o dění v subkulturách lze pozorovat na obou stranách politického spektra, kde si dobře uvědomují, že současní rebelové mohou být příštími voliči. A tak se zkostnatělá KSČM snaží přibližovat autonomní scéně a napravo zase se zájmem sledují, co se děje mezi mladými nacionalisty.

Dochází k nepřímým intelektuálním setkáním v osobách několika málo českých esejistů, kteří jsou si potenciálu u některých subkultur vědomi a ve svém psaní s tím občas, zdá se, i počítají nebo si dění v alternativní kultuře přinejmenším všímají (Mirek Vodrážka, Václav Bělohradský, Jan Keller). Oplátkou jsou přetiskováni v subkulturních fanzinech a webových serverech ( A-Kontra, http://czechtek.bloguje.cz) a počítá se s nimi v základní argumentační výbavě oslovených.

Módy a módy

Dnes máme větší kulturní a společenský výběr a menší rizika spojená s příslušností k některé z menšinových skupin. Člověk si může dovolit mnohem více, aniž by byl za své jednání a jinakost trestán, a tak roste počet těch, kteří existenci uvnitř nějaké subkultury prožívají jako módní postoj, jenž se jim zrovna líbí, ale brzy může být nahrazen něčím novým. Máme velmi silnou punkovou a autonomní scénu, ale už jen jediný squat, v němž se autonomní myšlenky snaží uvádět do praxe. Máme zřejmě nejsilnější evropskou freetekno scénu, ale skoro žádné skutečné freeparty.

Se zpožděním oproti Západu tak právě v těchto letech můžeme na příkladu většiny subkultur pozorovat, jak masová obliba nějakého směru může paradoxně ubíjet to, co se zdálo být opravdovou alternativou. Česká republika je v tomto směru (a díky svému pozdějšímu procitnutí k větší svobodě) laboratoří subkultur, neboť co jinde prožívali postupně, se u nás odehrává zrychleně a na mnoha frontách zároveň. Jsme dobře vybavené vědecké pracoviště, které nikdo neobhospodařuje ani neřídí. A nikdo nezaznamenává výsledky pokusů, jež neustále probíhají.

Zítra se bude šetřit všude

Kulturní molochové a pořadatelé komerčních kulturních akcí jsou už nyní (alespoň v zahraničí) v nesnázích nebo krachují, český vývoj lze z prvních projevů potíží dobře odhadnout. Mají pravdu čelní představitelé Evropské unie, když sázejí na kulturu jako na možný motor vehiklu, který nás vyveze z krize ven?

První rány ve světě: opera, výtvarné umění, Nobelova cena

O skutečné krizi v kulturní sféře už lze hovořit v USA, kde je systém podpory umění postaven na tradici filantropie firem a jednotlivých dárců. V období finanční krize však soukromých dárců ubývá. Prezident Kennedyho centra ve Washingtonu a známý krizový manažer Michael Kaiser, který dokázal pomocí soukromých peněz uchránit od bankrotu například Royal Opera House v Londýně, k tomu uvádí: „Nikdo si zatím nedovede představit, kde se to zastaví. Dosud jsem dary a dotace neviděl nikdy klesat takovou rychlostí.“ (deník Baltimore Sun 23. 11. 2008) Ve Spojených státech už kvůli krizi padla první opera (v Baltimore) a další instituce jsou nuceny posouvat naplánované premiéry (například Washington National Opera nákladný Wagnerův Prsten Nibelungův).

Mění se také trh s výtvarným uměním. V proslulé newyorské aukční síni Sotheby’s sice v listopadu zlomili řadu rekordů v prodeji jednotlivých kusů, to zásadní ale zůstalo skryto: celkové výnosy aukce byly poloviční, než se čekalo. Řada děl van Goghových, Cézannových, Matissových, Monetových nebo Modiglianiho zůstala bez kupce. Je tedy zřejmé, že krize zatím nezasáhla extrémně bohaté zákazníky; přesto podle představitelů aukční síně (Daily Telegraph 17. 11. 2008) nastal čas přehodnotit ceny vzhledem k budoucí poptávce a kupní síle sběratelů.

Skutečnou pikanterií je ale Nobelova cena. Správci jmění Alfreda Nobela, jak o tom referuje deník Frankfurter Allgemeine Zeitung (9. 12. 2008), uložili obrovské základní jmění na nevhodný účet a příští rok hrozí, že reálná hodnota slavného ocenění bude ve výši dvou třetin současné ceny. Opakovala by se tak situace z dob obou světových válek a krize třicátých let minulého století.

České firmy jsou opatrné

Podobný neblahý vývoj v podpoře kultury ze soukromého sektoru lze očekávat v příštích letech také u nás, kde však kultura soukromého sponzoringu ještě ani nestačila vyklíčit. Mnoho firem s rozhodnutím, zda a koho podporovat, otálí víc než jindy – čeká na konečné hospodářské výsledky roku 2008, podle nichž uzpůsobí své marketingové plány na rok 2009.

To se týká například Karlovarských minerálních vod (KMV), a. s., výrobce minerálek Mattoni nebo Magnesia, které významně sponzorují prestižní kulturní akce, například Prague Biennale nebo soutěže Czech Grand Design a Magnesia Litera. Tisková mluvčí KMV Štěpánka Filipová k nadcházejícímu roku říká: „Aktuální ekonomická situace určitě ovlivní i marketingové výdaje naší firmy v roce 2009 a jejich strukturu.“ Na dotaz A2 na zvyšování nebo snižování výdajů na marketing ale už konkrétní být nechce: „V tuto chvíli není možné říci víc.“

Zástupci České spořitelny (ČS), jednoho z důležitých tuzemských firemních dárců z bankovního sektoru, doufají v udržení současných podmínek. „Pokračujeme v plnění všech dlouhodobých sponzorských smluv,“ uvádí Pavla Langová z tiskového oddělení. To je jistě dobrá zpráva pro velké hudební akce jako Pražské jaro, Mezinárodní hudební festival Český Krumlov nebo Smetanova Litomyšl, na něž se ČS v kulturním sponzoringu zaměřuje. Bude i objem peněz stejný? „Částka určená ke sponzoringovým aktivitám v příštím roce bude obdobná jako letos, její výši považujeme za interní,“ dodává Langová.

Nadace v potížích

V obtížné situaci jsou už nyní české kulturní nadace. Prostředky, jež mají rozdělovat umělecké obci, se generují především z výnosů jejich jmění. Ta mají uložena do nemovitostí, dluhopisových i smíšených podílových fondů a spořících účtů. Tyto instrumenty jim ale letos vinou krize nepřinesou téměř žádný zisk.

Nadace Český hudební fond (NČHF), jedna z největších kulturních nadací u nás, bude v roce 2009 zřejmě nucena podstatně snížit částku, kterou byla zvyklá každoročně rozdělovat. Za rok 2006 činily výnosy z uloženého nadačního jmění 3,9 milionu korun, o rok později to bylo 1,7 milionů a za rok 2008 to podle prognóz bude okolo šesti set tisíc. Během dvou let tedy výnosy poklesly více než 6,5krát.

Ohroženy jsou především subjekty, které jsou stálými příjemci grantu od NČHF a jejichž činnost na této nadaci v podstatě závisí. Je to především Hudební informační středisko, jediné české informační centrum o současné hudbě směrem do zahraničí, a také Kruhy přátel hudby, síť drobných organizací, které pořádají v malých městech koncerty vážné hudby. „Kruhy přátel hudby jsou ohromná aktivita, provozovaná nadšenci. Jinak by se do malých českých měst kvalitní vážná hudba nedostala. Pokud příspěvek pro ně skončí, půjde o nevratnou ztrátu,“ říká ředitel nadace Miroslav Drozd.

Jistý problém je také v právní úpravě, která vymezuje působení nadací. Drtivá většina majetku NČHF je zapsána jako nadační jmění (pro transparentnost). V nadačním zákoně je klauzule, že nadační jmění se nesmí snižovat, v opačném případě ho nadace musí dorovnat. „Ale s finanční krizí nikdo nepočítal. Hodnota nadačního jmění se nyní bez našeho zavinění snižuje a nadační zákon se tak vlastně dostal do věcného rozporu se skutečností,“ uvádí k tomu Drozd. Nadace však má k dispozici ještě takzvaný ostatní majetek. Může s ním disponovat? A jak se zhodnocuje? „Velkou část ostatního majetku, čtyřiadvacet milionů, máme uloženou ve smíšeném podílovém fondu ČP Invest. Kdybych je teď chtěl vybrat, tak dostanu téměř o osm milionů méně,“ vysvětluje Drozd.

Obdobně jsou na tom i jiné nadace. Například Nadace Český literární fond (NČLF) se zavázala státu, od kterého má (podobně jako NČHF) svěřené prostředky ke zhodnocování z Nadačního investičního fondu, že v grantovém řízení rozdělí v příštím roce zhruba 900 tisíc korun. Ale na výnosech z onoho svěřeného jmění letos dostane kvůli finanční krizi třetinu, pouhých 300 tisíc. „Celkově rozdělíme sice obdobnou částku jako loni [3,5 milionu – pozn. red.], ale klesající výnosy jsme nuceni doplňovat z ostatního majetku nadace, který se tímto snižuje, a účetně končíme neustále v červených číslech,“ popisuje současný stav ředitel nadace Michal Novotný.

Nadace jsou tak nuceny měnit podmínky pro udělování dotací a jednotlivé kategorie možných příjemců grantů. Pro rok 2009 tak od NČLF nic nedostanou, stejně jako v případě NČHF, oborové časopisy. Obě nadace za současné situace považují jejich podporu za přílišný luxus.

Státní dotace na živé umění klesnou o 35 procent

Úpadek donátorství a potíže nadací způsobí, že se mnoho kulturních organizátorů uchýlí k žádosti o státní dotaci. Vzroste počet žadatelů o stejný nebo dokonce menší balík peněz. Bude se rozdělovat všem po troškách nebo se na velkou část subjektů veřejná podpora vůbec nedostane, a ony zkrachují. Černou vizi bohužel podporují zprávy z ministerstva kultury (MK). Ačkoliv celkové prostředky pro MK na rok 2009 se reálně zvýší o 113 milionů, v návrhu rozpočtu v poslanecké sněmovně jsou nyní prostředky přerozděleny v neprospěch živého umění, které paradoxně bude potřebovat podporu v příštím roce víc než kdy jindy. „Pro příští rok byla vedením ministerstva kultury upřednostněna památková péče,“ říká ředitel Odboru umění a knihoven František Zborník a dodává: „Přímo na dotace pro živé umění půjde, kromě divadla, šedesát pět procent částky z minulého roku.“

Evropská unie: umění nás může vytáhnout z krize

V listopadu 2008 se do Washingtonu sjížděli vrcholní světoví politici, aby na summitu G20 společně hledali východiska z hospodářské krize. Ve stejné době se v Berlíně konala konference Soul for Europe (Duše pro Evropu), kde se mluvilo o něčem dnes zdánlivě nepodstatném: o úloze kultury v současném světě. Sešli se na ní přední evropští politici, umělci a byznysmeni.

Na rozdíl od politiků (předseda evropského parlamentu Hans-Gert Pöttering, evropští komisaři Meglena Kuneva a Ján Figeľ) a byznysmenů (ředitel Dresdner Bank Andreas Georgi, ředitel automobilky Renault Louis Schweitzer), nebyly mezi umělci známé tváře šoubyznysu ani představitelé velkých uměleckých institucí. Většinu těchto účastníků konference tvořili představitelé nezávislé kultury (například ředitel pražského Divadla Archa Ondřej Hrab).

Tento think tank ukázal především na způsob, jakým se o problémech současného světa hovoří na úrovni Evropské unie v souvislosti s kulturní oblastí. Zazněly především názory, že kultura v Evropě není luxus, nýbrž základní potřeba. Málokdo v Unii, snad kromě většiny českých politiků, už také pochybuje o tom, že kulturní průmysl je dnes neoddělitelná součást světového hospodářství. To jsou teze, které je nutné, a zvlášť v této době, opakovat.

Víc než o finančních dopadech krize na kulturní sféru se diskutovalo o možné úloze umění a kultury vůbec v nápravě věcí veřejných. Podle účastníků konference je umění obdařeno skutečnými nástroji k řešení krize. Můžou to být nástroje politické – umění je velmi efektivní při odstraňování mrtvých myšlenek – i ekonomické: podíl kultury na HDP evropských zemí je nyní nejdynamičtěji rostoucím „průmyslem“. Proto panuje shoda, že do kultury bude nutné i v době krize investovat. Jak, je zatím nejasné.

A jak se změna prostředí odrazí na tvorbě? Zásadní otázka je, jak se umělci (s markantně zhoršeným zázemím) postaví k novým inspiračním výzvám a tématům nadcházejícího období. Dovedou reagovat na vývoj naší společnosti a dělat skutečně aktuální umění? Ne všichni mají obavy. Například peruánský spisovatel Mario Vargas Llosa se při nedávné návštěvě Španělska vyjádřil nanejvýš optimisticky (pro Latin American Herald Tribune 15. 11. 2008). Na dobu krize se těší. „Bude to velmi stimulující období,“ prohlásil.

Sex byznys a pop končí, přichází umění

Ředitel pražského Divadla Archa Ondřej Hrab byl 14. a 15. 11. 2008 hostem evropské konference Soul for Europe v Berlíně, věnované vlivu kultury na stav Evropské unie. V rozhovoru pro A2 odhaduje vývoj v české alternativní kultuře.

V čem by mohla být berlínská konference pro nás inspirující?

Především v úrovni debaty. Nemyslím jen to, že politici a byznysmeni ve svých projevech z hlavy citovali například Meyrinka, Kafku, Camuse, Aristotela, Yeatse či Erasma Rotterdamského. José Manuel Barroso ve svém příspěvku [předtočeném na videu – pozn. red.] označil kulturu za strategickou investici do Evropy. Kultura a umění podle něj mohou pomoci najít východisko ze současné ekonomické krize. A něco se v tom smyslu děje, i když jen symbolicky. Zatímco tato konference se konala v budově banky, summit G20 ve Washingtonu se konal v kulturní instituci – v Muzeu architektury.

Myslíte si, že v nadcházejícím období dojde ke změně uměleckého prostředí?

Bezpochyby, najednou se během půl roku společnost proměnila. Problémy, které před rokem vypadaly jako ty hlavní, přestávají být důležité. Viděl jsem v poslední době několik představení, u nichž jsem si říkal: tomu obecenstvo dnes ještě tleská, ale za půl roku tomu tleskat nebude. Témata těchto představení, která byla často formálně avantgardní, se týkala kritiky spotřebního umění či konzumace zábavy. Tato kritika přirozeným způsobem nebude nutná. Pro diváky už nebude důležité, jestli je pop music utlačuje nebo ne. Na popu lidé začnou šetřit jako na každém spotřebním zboží.

Absurdní na tom je, že právě konzumní kultura je první obětí krize…

Jako první se zavírají erotické podniky v Dubí a v Železné Rudě. Návštěvnost koncertů pop music prudce klesá. Obchod s potěšením a zábavní průmysl upadají. Lidi rozmýšlejí, zda si koupí čtyři nebo šest rohlíků či jestli si koupí nové auto anebo s tím starým vydrží ještě pár let, a stejně tak se rozhodují, zda zaplatí za zábavu určenou pouze pro konzumaci. Myslím si, že do budoucna bude o to důležitější dělat umění, které se skutečně dotýká existenciální podstaty života lidí.

Změní se v návaznosti na tuto novou výzvu dramaturgie Divadla Archa? Budete častěji zařazovat společensky aktuální tituly?

Sedmý bod desatera, které definuje poslání našeho divadla, říká, že Archa klade stejný důraz jak na uměleckou, tak na společenskou funkci divadla. Snažíme se o to od založení divadla před patnácti lety. Rozhodně to neznamená, že chceme dělat takzvané politické divadlo. Snažíme se už mnoho let hledat tabuizované body v naší společnosti a přistupovat k nim různou formou. Jedním z projektů příštího roku bude představení „dokumentárního divadla“, které si klade kritické otázky o budoucnosti multikulturní společnosti. Projekt má pracovní název „Co by se stalo, kdyby byl Abdulrahman naším prezidentem?“. Jenže nejde jen o divadlo. Hned první bod onoho desatera říká, že nehledíme na hranice mezi žánry. Z tohoto hlediska bude angažovanost důležitá stejně v divadle jako v hudbě a v tanci. Koncert Diamandy Galás či tanec Mina Tanaky nebo Wima Vandekeybuse mají v sobě větší politikum než mnohá rádoby politická divadelní hra.

Jste v otázce dalšího vývoje spíše optimista, nebo pesimista?

Je dobré se poučit pohledem na velkou hospodářskou krizi před druhou světovou válkou. Za nejhlubší krize počátkem třicátých let bylo Osvobozené divadlo natřískané a na obrovském vzestupu. Emil František Burian založil své D34. V tom je pro mě určitá naděje. Měli úspěch, protože výsostně uměleckými prostředky reagovali na aktuální situaci. Z tohoto hlediska jsem optimista.

Ztichlá tiskárna na peníze

Pseudogotická budova deníku Chicago Tribune vypadá v noci jako laciná kulisa z temného komiksu. Uvnitř, v sále s překvapivě vysokým stropem, se tísní čtyři stovky členů redakce v laciných šedých boxech. Podstatná část z nich má na stole nějakou prestižní cenu, nebo přímo Pulitzera.

Naposledy se reportéři zapsali do síně marné slávy 10. prosince 2008, když federální agenti zatkli illinoiského guvernéra Roda Blagojeviche. Noviny přispěly k jeho pádu a guvernér se je snažil zničit. „Naše doporučení je vyhodit všechny tyhle (nadávka) lidi, dostat je (nadávka) ven a mít nějakou podporu od redakce,“ řekl podle odposlechů o nekamarádských redaktorech Blagojevich.

Když ve stejnou chvíli majitel deníku oznámil bankrot, vypadalo to jako další kapitola v příběhu, „jak ekonomická realita nenávratně ničí kvalitní a poctivou novinařinu“. Zápletka zániku novin je ale přinejmenším ve Spojených státech mnohem složitější.

Dokonalá bouře

Zasáhl nás „blesk z čistého nebe“, prohlašoval editorial Chicago Tribune z 9. prosince. Krach mediální skupiny Tribune Co., která vlastní Chicago Tribune, Los Angeles Times, dvacítku televizních stanic a další desítku listů, se živelné pohromě určitě podobá. Ve třetím čtvrtletí 2008 klesly v amerických novinách zisky z reklamy v průměru asi o devět procent a pokles má v letošním roce pokračovat. Na pokraji krachu se potácejí další noviny a časopisy a hospodářská krize je možná smete definitivně. New York Times se zaručily svou budovou za novou půjčku do výše 225 milionů dolarů, přitom za poslední rok klesly jejich akcie o dvě třetiny. (Burzovní index propadl „jen“ o 40 procent.) Washington Post se drží nad vodou díky dceřiné firmě, která pořádá přijímačky na vysokou školu. Wall Street Journal koupila nechvalně proslulá News Corporation ještě před krizí.

Kdo ale neviděl záblesky před bouří, musel mít nějaký čas hlavu v písku. Investice do tištěné reklamy i prodej klesá již dlouho. S tím i zisky vydavatelů. Jejich akcie, podobně jako některé noviny, se mění na bezcenné papíry. Čtenáři a inzerenti se stěhují na internet. Lokální noviny doplácejí na odliv řádkové inzerce. Ironií osudu se loni ve Washingtonu otevřelo nové impozantní muzeum pro vymírající druh novinářského média.

Samotná Tribune Co. byla v krizi dlouhodobě. „Finanční génius“ Sam Zell firmu koupil před rokem s dluhem 5 miliard dolarů a na koupi si půjčil dalších 8 miliard. Zadlužil se natolik, že i kdyby nastaly zlaté časy, musel by rozprodávat majetek korporace. Zell propustil jen v Chicago Tribune dvě stovky redaktorů a veřejně si dělal legraci z investigativních reportáží. „Ještě jsem nepřišel na způsob, jak vydělat hotovost na Pulitzerově ceně,“ řekl podle New York Times investorům. Když jsem v listopadu v budově Tribune mluvil s reportéry z investigativní sekce, netajili se tím, že si hledají nové místo.

Stroj na peníze

Ještě v devadesátých letech vlastnit jakýsi novinový monopol ve větším americkém městě znamenalo, jak napsal ve své analýze v týdeníku New Yorker Eric Alterman, „mít stroj na tištění peněz“. V roce 1988 patřili vydavatelé novin do první desítky nejziskovějších mediálních podnikatelů. Dnes je vystřídaly kabelové televize a internetové kolosy. Televizím se stále daří a očekává se, že i při ekonomické krizi jejich zisky porostou.

Pouhý pohled na davy novinářů při amerických prezidentských volbách nedává důvod si myslet, že novinářů by bylo celkově málo. Někdy se zdá, že jich je dokonce příliš. A to přitom nemluvíme o osmnácti stech bloggerů, kteří příspívají do nejpopulárnějšího amerického internetového deníku The Huffington Post. Poslední výzkum zadaný agenturou Associated Press dospěl k závěru, že lidé – především do pětadvaceti let – mají pocit přesycenosti informacemi a nemají čas je pořádně strávit.

Pláč nad pádem světových novin se určitě neozývá kvůli společenským rubrikám, rozhovorům s celebritami nebo sudoku na zadní straně. Je slyšet kvůli jménům jako Bob Woodward a Carl Bernstein, nedávné reportáži Seymoura Hersche o přípravě na válku v Íránu nebo díky Blagojevichovi a podobným kauzám. Ti dávají novinám dobré jméno a image nenahraditelné veřejné služby. Originálních reportáží a analýz, které jdou proti srsti firmám, vládě anebo PR agenturám, je v novinové produkci ale zanedbatelné procento a jsou často vnímány jako jakýsi luxus placený ze zbytku novin. Noviny naopak často slouží stranickým a ekonomickým zájmům. Podle průzkumu americké Sacred Heart University jim nyní stejně plně důvěřuje pouhá čtvrtina dotázaných.

Investigativní novináři proto hledají alternativu za umírající tištěné velryby delší dobu. Seymour Hersch napsal svoji první reportáž z Vietnamu díky grantu od Fondu pro investigativní žurnalistiku. Jedním z nejnovějších takových pokusů je nezisková organizace ProPublica, která dostala od bývalého vydavatele The Wall Street Journal deset milionů dolarů na rozjezd centra pro on-line investigativní články. „Noviny prostě nepřišly na to, jak vydělávat na internetu. A dokud se to nenaučí, bude krvácení pokračovat,“ shrnul současný stav Paul Ebinger, hlavní editor v ProPublica, při rozhovoru v luxusní kanceláři nedaleko od Wall Street. Ebinger sám přešel z investigativního oddělení New York Times.

Autor působí v Center for Public Integrity ve Washingtonu, D. C.

artefakty

Divadlo

Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách

Divadlo v Dlouhé, Praha, premiéra 29. 11. 2008

Mít na repertoáru alespoň jeden kousek od Shakespeara je pro divadla otázkou cti. Alžbětinskému dramatikovi ostatně v Česku nahrává silná překladatelská tradice a obdivuhodný osobní zápal dvou jeho současných překladatelů – Martina Hilského a Jiřího Joska. Druhý se navíc rád chopí i režie. Shakespearovských inscenací tak je dlouhá řada; těch zapamatovatelných výrazně kratší. Pak jsou tu divadelní texty, které Shakespeara recyklují nebo komentují. Jeden z nich, Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách, si do repertoáru vytáhlo Divadlo v Dlouhé, a to (nijak překvapivě) v překladu Jiřího Joska. Shakespeare v kostce od Jesse Borgesona, Adama Longa a Daniela Singera je závislý na hereckém umu tří protagonistů. Obsazení Jana Vondráčka a Martina Matejky je sázka na jistotu. Představa Miroslava Táborského, rapujícího Othella či v roli hokejisty bojujícího v jedné ze Shakespearových královských bitev přesazených na led, je poněkud
fantasmagorická. Ale chybně. Čím vznešeněji inscenátoři k Shakespearovi přistupují, tím jalovější inscenace často vznikne. Stodvacetiminutový vývar nabízí klasika řádně vykostěného a povařeného ve vlastní šťávě. Není to inscenace, která vstupuje do dějin, zato umožňuje pružně reagovat na aktuální dění (třeba financování kultury) a rýpe do všech, kterým se při vyslovení jména Shakespeare podlamují uctivostí kolena.

Jana Bohutínská

Svět a divadlo 5/2008

Páté číslo Světa a divadla (SaD) otevírá Miroslav Petříček textem na téma maximalismus. Vrací se k Bachtinovi a nabízí ve svém překladu úryvky knihy Frank Zappa, Captain Beefheart and the Secret History of Maximalism. V bloku Zombie v bludišti recenzuje Věra Ptáčková Sarabandu Divadla Na zábradlí a Experiment z Divadla v Dlouhé. Jiří Erml zas nabízí skrze tři inscenace pohled na Jana Nebeského. SaD se vrací k festivalům, mj. k Divadlu evropských regionů, k Tanci Praha nebo Theatertreffen. Šéfredaktor Karel Král uvádí prvním dílem seriál Od středu na okraj. Jako (nového) cirkusu si hned vedle Cirque du Soleil všímá zahájení olympijských her. „Nejen západní obchodníci z Cirque du Soleil, nýbrž i rudí Číňané dnes umí skvěle použít a prodat, co je u nás skoro nebo docela kaput: laternu magiku i zázrak mého dětství – kruhové kino,“ píše. Součástí SaDu je hra Očištění Petra Zelenky, premiérovaná v Teatr Stary v Krakově.
V rozhovoru, který hře předchází, Zelenka mimo jiné tvrdí, že vyrůstal na foglarovkách. Svěřuje se, že je mu v umění nepříjemný hlavně střední proud, i s tím, že se mu teď filmy do zahraničí prodávají hůř než v devadesátých letech, ačkoliv má víc zkušeností a lepší tým. „Ale když k ní dojde, tak víš, že k ní došlo. Člověk se na chvíli cítí lepší. Je očištěn,“ uzavírá Zelenka zamyšlením o katarzi. Aristoteles by se nad pětkou SaDu zatetelil.

Jana Bohutínská

Výtvarné umění

Re.act.feminism

Pariser Platz 4, Berlín, do 8. 2. 2009

www.adk.de/reactfeminism

Berlínská Akademie výtvarných umění se poprvé souhrnně zaměřila na evropské a americké projevy feministické performance, výrazové disciplíny, která od počátku doprovází feministické hnutí. „Umění nepatří žádnému pohlaví,“ napsala v polovině sedmdesátých let americká výtvarná kritička Lucy Lippardová. Svým útočným postojem vůči „mužské dominanci“ v uměleckém provozu inspirovala a pobídla tehdy celou jednu generaci mladých umělkyň k nástupu na scénu, a to jak v USA, tak také v západní Evropě. Berlínské bilanční prezentace nazvané Re.act.feminism se ujaly dvě kurátorky – Bettina Knaupová a Beatrice E. Stammerová. Výstavu pojaly nikoli pouze jako retrospektivní „uměleckou přehlídku“ jednotlivých hvězd (Valie Export, Yoko Ono ad.), mnohem více zaostřily na archivní materiály a dobovou dokumentaci podchycující šíření nového kulturního povědomí a nových impulsů až za železnou oponu. Je tu zastoupeno celkem pětadvacet umělkyň, slavných jmen vedle
polozapomenutých nebo takřka neznámých, včetně poloilegální skupiny Exterra XX, založené na počátku osmdesátých let Gabrielou Stötzerovou na území bývalé NDR.

Petr Vaňous

Zhang Xiaogang, Fang Lijun, Feng Mengbo

Čínská malba – Chinese Painting

Kant 2008, 71, 47 a 123 s.

Katalog výstavy tří moderních čínských malířů pořádané Galerií Rudolfinum v Praze od září do prosince loňského roku. Tři malíři s jiným zkušenostním zázemím, vzděláním i očima, společné jsou jim snad jen visačky „made in China“ a „čínská avantgarda“. Koncepci ani provedení katalogu nelze nic vytknout: oddělené sešity se studiemi od čínských a našich uměnovědců, popřípadě rozhovor s některým z malířů či jeho traktát, profesní životopisy. Vše trojjazyčně provedené (česky, anglicky a čínsky), doplněné o poněkud chudší obrazovou přílohu. Nejobsáhlejší sešit je věnován Zhang Xiaogangovi. Ten nás snad může nejspíše oslovit, nejvíce portréty, které jsou však poměrně monotónní a jako by volaly po namnožení a plakátování. Ze řvoucí rudé bolí oči. Fang Li-jun je údajně komplexní ambiciózní umělec/darebák, tedy někdo, kdo se dokázal vymanit ze školometského přístupu ke staré čínské i evropské malbě. To, co ovšem v katalogu vidíme, je několik jeho fází,
z nichž je patrná nekonzistentnost, překombinovanost, přebarvenost i nejasnost poselství. Fang sám hýří sebevědomím, podpořeným úspěchy doma i v zahraničí. Třetí umělec, Feng Mengbo, se představuje digitálními krajinami, které jsou i nejsou variacemi na staré mistry. Oproti tradiční malbě robustní, umělé a nelíbezné. Jeho počítačové obrazy nepotěší, neokouzlí, možná ohromí ty, kteří milují experimenty. Čínské moderní malířství světovosti, pokud lze něco takového definovat, určitě nedosáhlo.

Miriam Löwensteinová

Do země, kde všichni mluví jidiš

Hned první otázkou se vzdám veškerých nároků na originalitu, ale jelikož tento rozhovor vyjde nedlouho po uvedení českého překladu Židovského policejního klubu, nemohu se nezeptat. Co bylo prvním impulsem k napsání detektivního románu zasazeného do prostředí „židovské Aljašky“?

Židovský policejní klub by nevnikl, nebýt jiné knihy, malé konverzační příručky pojmenované Řekněte to v jidiš. Je to praktická knížečka, právě tak do kapsy, která všem cestovatelům nabízí nezbytné fráze a slovíčka, jež musíte znát, když cestujete do země, kde všichni kolem vás mluví jidiš. Opomíjí se tedy jen taková drobnost, podivná skutečnost, kterou Řekněte to v jidiš nikdy přímo nepřizná – totiž že taková země dnes nikde na světě neexistuje.

A jak vás pak napadla myšlenka židovského osídlení Aljašky? Celá ta spletitá historie?

Když jsem se před mnoha lety s tou drobnou příručkou setkal, silně na mě zapůsobila, potěšila mě i dojala, cítil jsem smutek nad tím, že takovou zemi nikdy reálně nenavštívím. Postupem času ve mně narůstala touha se do takové země přece jen vypravit, vydat se do ní byť jen ve fiktivním prostoru románového textu. Židovský policejní klub je výsledkem téhle touhy. Celý ten drobný historický pretext – neschválený návrh senátora Williama H. Kinga a kongresmana Franka Havennera z roku 1940, aby bylo evropským Židům povoleno emigrovat na aljašské území – je tak jen druhotnou inspirací. Jen a jen pretextem.

V Židovském policejním klubu se detektivní příběh ve stylu „drsné školy“ prolíná s alternativní historií. Jak jste konstruoval tu variovanou časovou linii? Jaká pravidla jste si pro svou historii světa vytyčil?

V průběhu celého psaní jsem si vytvářel dost podrobné poznámky, chronologie i mapy, ale jak se práce na románu odvíjela dál a dál, musel jsem všechny zápisky neustále revidovat. Příběh tak řídil alternativní chronologii, ne naopak. Ostatně, psal jsem román, nesnažil jsem se ilustrovat kontrafaktuální tezi.

Celý text románu je bohatě prostoupen výrazy v jidiš, které úspěšně působí při vytváření atmosféry i charakterizaci hrdinů a prostředí. Jidiš byl jazyk vašich prarodičů, jak silnou k němu máte vazbu?

Když jsem začínal román psát, představovalo veškerou moji znalost jidiš snad pětasedmdesát slov týkajících se sexu a tělesných pochodů, pamatoval jsem si několik ironicky míněných pochval a pár slovíček, která přijdou vhod, když chcete dítěti sdělit, jak je roztomilé. Jidiš ale přesto byl stále někde hluboko ve mně, sluchový vjem, pocit toho jazyka byl pořád se mnou. Když jsem vyrůstal, slýchal jsem jím kolem sebe mluvit staré lidi. Vždycky tam byl.

Sitka z Židovského policejního klubu je fascinující místo, živoucí město, které, předpokládám, se skutečnou aljašskou Sitkou – počet obyvatel 8986 – nemá mnoho společného. Čím jste se při jeho líčení nechal inspirovat?

Byla to kombinace vícera měst, vzpomínek na místa navštívená i na ta přečtená. Moje fiktivní Sitka tak určitě za mnohé vděčí skutečnému Vancouveru a Seattlu, ale i Los Angeles drsné školy z příběhů Raymonda Chandlera či Oděse z Babelových Oděských povídek.

Na Židovském policejním klubu jste pracoval dlouhých pět let, od roku 2002. Prý jste v jednu chvíli vyhodil šestisetstránkovou první verzi rukopisu. Otázka se tak sama nabízí: jak píšete?

Opravdu jsem první verzi musel vyhodit. Prostě nefungovala. A to snad ve zkratce i vyjadřuje, jak píšu. Dělám ty samé chyby znovu a znovu a pak se je snažím napravovat, dokud mi nedojde čas, energie nebo chuť. Někdy – jako to bylo v případě Židovského policejního klubu – jsou ty chyby tak veliké, že je potřeba začít úplně nanovo.

Dáváte si nějaké denní limity?

Každý den se snažím dostat na 1000 slov s tím, že také vždy edituji a přepisuji práci z předešlého dne či dvou dnů. A tak stále dál a dál. Dokud nemám román.

Kniha Gentlemen of the Road vycházela původně na pokračování v nedělním magazínu New York Times. Ovlivnilo nějak seriálové vydávání i váš způsob práce? Pracoval jste na seriálovém textu průběžně, nebo byl celý text dopsaný a zeditovaný předem a tištění na pokračování bylo jen dnes už trochu neobvyklou formou prezentace?

Nápad vytvořit příběh na pokračování nebyl můj, přišli s ním redaktoři New York Times Sunday Magazine, kteří mi nabídli, zda bych něco takového nechtěl zkusit. Nakonec ale román Gentlemen of the Road nevznikal tím klasickým způsobem „každý týden pět stránek a alespoň malou zápletku“. Napsal jsem celý text najednou a jako takový také prošel klasickou redakcí a úpravami. Poprvé jsem se ale musel řídit pevnými rozsahovými limity: bylo zapotřebí vytvořit právě 15 kapitol o právě 2500 slovech. Tuhle výzvu jsem si dost užil.

Bratři Coenové pracují na filmové verzi Židovského policejního klubu, která by měla do kin přijít někdy v roce 2010. Podílíte se nějak na vzniku tohoto filmu?

Ne, jediným mým „podílem“ je můj naprosto nadšený souhlas. Ostatně bratři Coenové rozhodně nepotřebují jakoukoli moji výpomoc! Jejich tvorbu mám moc rád; určitě patří mezi mé nejoblíbenější filmaře současnosti. Na jejich Židovský policejní klub se velmi těším.

V roce 2008 mělo premiéru zpracování jiného vašeho románu, filmová adaptace prvotiny The Mysteries of Pittsburgh. Pokud je mi známo, ani na tomto filmu jste se přímo nepodílel. Jak se vám líbil?

Co k němu říci… Plně jsem si užil herecký výkon Meny Suwariové a příjemně mě překvapila i Sienna Millerová. Filmy zbožňuji a na každé adaptaci je tak pro mě něco vzrušujícího, i když se výsledný film nakonec třeba ne zcela vydaří.

Jaký je to pocit, sledovat novou, pozměněnou verzi „vašeho“ příběhu? Jaký je váš názor na adaptace obecně?

Adaptace by především měly být zcela svobodné a osvobozené od všech předpokladů a požadavků, zachovávat snad musí, ne – měly by – jen náladu a „esenci“ příběhu, jakési jeho jádro, třeba jen pocitové. Jsou Cormanovy filmy z šedesátých let založené na povídkách Edgara Allana Poea věrnými adaptacemi originálních příběhů? Vůbec ne, anebo jen velmi málo. Byl by ale bez nich můj život chudší? Rozhodně.

Žánrovému psaní se v posledních letech dostává zvýšené pozornosti od autorů i čtenářů „umělecké prózy“. Řada spisovatelů vnímaných kritikou mimo „žánrová hájemství“ si pohrává s populárními formulemi: Kazuo Ishiguro, Jonathan Lethem, Cormac McCarthy či David Mitchell… Do tohoto – můžeme-li říci – proudu současné prózy býváte řazen i vy. Jak vnímáte pozici žánrové fikce v literatuře či dokonce v kultuře obecně?

V takzvaném žánrovém psaní spatřuji ve skutečnosti zdroj veškeré literatury, i té, která se tváří, jako že s ním rozhodně nemá nic společného. Fantasy, horor, detektivky, science fiction, dobrodružné příběhy i romance: všechny velké ur-texty západní literární tradice můžeme s úspěchem a přínosně číst jako příklady žánrových typů, případně jako jejich podnětné kritiky. Valná většina současného sporu okolo pozice žánrů v literatuře představuje ve skutečnosti spor o finance, trhy a hierarchie vkusu.

To je podnětná myšlenka, mohl byste ji rozvést? Jaká je ta vámi připisovaná role trhu? Literatura faktu se prodává lépe než beletrie, žánrové psaní asi lépe než umělecká beletrie, „literary fiction“. Nejsou tedy ty elitistické hierarchie vkusu jen podivným způsobem sebeobrany?

Chci tím říci, že to, do jakého „žánru“ bude ten který román zařazen, závisí leckdy více na vydavatelích a prodejcích než na autorovi a jeho čtenářstvu. Motivace pro tu hierarchizaci vkusu bych nehledal v ekonomickém protekcionismu, ale spíše v modernistických postojích k masové kultuře z první poloviny 20. století. Tehdejší elitistická „vysoká“ kultura se s očistnou potěchou máčela v svazujících lázních ironie a proklamovala svou esenciální odlišnost od umouněné, lepkavé a špinavé živelnosti komiksů a šestákových románů.

Když jste byl požádán, abyste sestavil žebříček svých nejoblíbenějších žánrových spisovatelů, umístil jste na první tři pozice Raymonda Chandlera, Howarda Phillipse Lovecrafta a Michaela Moorcocka. Je mnoho Chandlera v Židovském policejním klubu, Gentlemen of the Road svou příbuznost k Moorcockovi přiznávají hned úvodní dedikací. Zbývá Lovecraft. Můžeme se tedy těšit na nějaké „Chabonovo Chulthu“?

Snad jestli ještě něco časem vydá August Van Zorn [Chabonův hororový pseudonym – pozn. P. K.], zatím mu vyšly jen ty dvě povídky, In the Black Mill a The God of Dark Laughter…

Vyzkoušel jste fantasy, noirovou detektivku, holmesiádu i šermířský dobrodružný příběh. Láká vás ještě nějaký žánr, o který jste se dosud nepokusil?

Ale já si je neodškrtávám! Čas ukáže. Už nějakou dobu si pohrávám s nápadem na western, ale kdoví, kdy či zda vůbec na něj dojde.

Známe vašich deset nejoblíbenějších klasiků „žánrů“, doporučíte alespoň některé současné autory?

Těch jmen by mohlo být mnoho: Kelly Linková [dvojrecenze na překlady této autorky viz s. 6 – pozn. red.], China Mieville, Ian Rankin, Alan Furst, Elmore Leonard…

Žánrové police v knihkupectvích obvykle přetékají mnohadílnými ságami, nekonečnými seriály se všemi těmi sequely, prequely, spin-offy a paralelními verzemi. Neuvažoval jste někdy o návratu k některému z představených světů? Pokračovat v osudech už dobře známých hrdinů? Že bychom se mohli těšit kupříkladu na další aljašské případy detektiva Meyera Landsmana?

Do světa Židovského policejního klubu a k Meyerovi se už asi nepodívám, vydavatelé Gentlemen of the Road mě ale oslovili s nabídkou, abych napsal další dobrodružství Amrama a Zelikmana. Ten nápad se mi líbí, nosím ho v hlavě už několik měsíců. Uvidíme.

Praha a legenda o Golemovi sehrávají podstatnou roli v první části Úžasných dobrodružství Kavaliera a Claye, která vyšla česky v roce 2004, golemům se věnujete i ve dvou textech z nedávné knihy Mapy a legendy. Odkud tento váš zájem pramení?

V dětství jsem v jedné knize o filmové fantastice viděl fotografii z filmu Der Golem (1915) Paula Wegenerova a od té doby jsem příběhy o golemech neustále fascinován. Golem je mi celoživotním zájmem, představuje důležitou postavu v mých osobních mytologiích. Golem, to je přece neskutečně bohatá a působivá metafora díla a stvoření. A Praha? Na cestě za Golemem jsem u vás strávil jeden týden roku 1992. Má celoživotní vášeň pro tuto legendu se tehdy jen ještě více upevnila.

Pro Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye jste musel nastudovat ohromné množství pramenů k nejrůznějším tématům, nejednoho čtenáře jistě zaujme i naprosto sebejistá orientace v celých dějinách superhrdinského komiksu. V mnoha rozhovorech jste zmiňoval, že komiksy byly četbou vašeho dětství, musel jste ale pro román „načítat“ i starší příběhy?

Když jsem byl malý, vydávala obě největší komiksová nakladatelství – Marvel i DC – rozsáhlé, čtyřiašedesáti- nebo osmdesátistránkové sešity, a aby se jim je vůbec dařilo pravidelně zaplňovat, vkládali do nich mnoho příběhů ze „zlatého“ i „stříbrného věku“. V sedmdesátých letech jsem tak vyrůstal nejen na aktuálním superhrdinském dění, ale i na čtení komiksů ze čtyřicátých, padesátých i šedesátých let. Dostalo se mi tak „kompletního komiksového vzdělání“. Při psaní románu jsem si ale samozřejmě musel leccos osvěžit a znovu dohledat.

Po velkém úspěchu Kavaliera a Claye jste dostal i příležitost ozkoušet si práci komiksového scenáristy: v sedmém čísle Úžasných dobrodružství Eskapisty vyšel váš osmdesátistránkový příběh Mr. Machine Gun. Překvapilo vás na té práci pro odlišné médium něco? Potýkal jste se při psaní komiksu s nějakými pro vás do té doby nepředstavitelnými překážkami?

Psaní komiksového scénáře je ve skutečnosti mnohem obtížnější, než jsem si představoval. Nestačí rozhodnout se, co se má stát a kdy, musíte také vymyslet, jak dění rozložit do panelů, jak příběh prezentovat. Chcete ukázat, že někoho rozdrtí padající obří balvan? Do prvního políčka navrhnete kámen vysoko na skále, druhé už zachytí jeho pád. Další zastihne detail vyděšené tváře a nakonec nohu vyčnívající zpod spadlého balvanu? Ale není to náhodou příliš mnoho panelů? Není to nadbytečné, nebude se čtenář nudit? Uvědomil jsem si, že psaní pro komiks je opravdu hodně obtížné. Ale bavilo mě to.

Nedávno bylo oznámeno, že jste podepsal smlouvu na dvě knihy s nakladatelstvím HarperCollins. První z nich by měla vyjít už v první polovině roku 2009, prozradíte k ní něco bližšího?

Bude to soubor nejrůznějších esejistických, úvahových či vzpomínkových textů o tom, jaké to je, být otcem, synem, manželem, bratrem… Leccos napoví název, kniha se bude jmenovat Mužství pro amatéry (Manhood for Amateurs).

A ta druhá kniha?

To by měl být román, ale plánovaný je až na rok 2011. Zatím tedy jen pracovní titul: Telegraph Avenue.

V roce 2001 jste za Kavaliera a Claye obdržel Pulitzerovu cenu, Židovskému policejnímu klubu se podařilo kompletovat celý triumvirát nejdůležitějších žánrových cen sci-fi. Jaký vliv na vás ta ocenění měla? Změnila něco?

Rád dostávám ceny, kdo by je dostával nerad? Rozhodně si nestěžuji. Nejdůležitější dopad na mé další psaní i žití měl určitě ten Pulitzer, ten změnil vše, pro mě i mou rodinu. Bylo to božské požehnání, za které budu nadosmrti vděčný.

došlo

Nový ročník Ceny Jiřího Ortena

Svaz českých knihkupců a nakladatelů letos převzal záštitu nad Cenou Jiřího Ortena a její pořadatelství. Vyhlašuje proto její nový ročník. Cena byla ustavena v roce 1986 a počínaje tímto rokem byla udělena již jedenadvacetkrát. Je spojena s finanční prémií a udílí se autorovi prozaického či básnického díla napsaného v českém jazyce. Tomuto autorovi nesmí být v době vydání díla více než třicet let. Autory a jejich díla mohou do soutěže nominovat nakladatelé, kteří dané dílo vydali, nebo veřejné knihovny, redakce deníků a časopisů, rozhlasové a televizní stanice a instituce zabývající se podporou literatury a jejím šířením. Podmínkou každé nominace je knižní vydání nominovaného díla během roku 2008. Uzávěrkou všech nominací je 28. leden 2009. Přihlášená díla je třeba v pěti výtiscích spolu s přihláškou zaslat poštou na adresu: Sekretariát SČKN, P.
O. Box 177, 101 01 Praha 1, nebo osobně doručit do sekretariátu SČKN, Klementinum 190, Praha 1. Nový laureát Ceny Jiřího Ortena bude vyhlášen během pražského knižního veletrhu Svět knihy.

Luděk Blažek

Ad Akademici jdou konečně do boje (A2 č. 48/2008)

Tady v Galicii jsou studentské demonstrace na denním pořádku, ba je jich snad až moc. Nicméně protestuje se především proti školnému (za stipendia), proti Boloňskému procesu, proti smlouvám univerzit s bankami a podniky; demonstrace pořádají zpravidla studentská marxistická sdružení, což je u nás sotva myslitelné. Nevím, jak se změnila nálada na Univerzitě Karlově za dva a půl měsíce mé nepřítomnosti, ale zdá se mi, že obecnost a dlouhodobost našeho problému – podfinancovanost (proti té se ještě jakž takž demonstrovat dá) a přezíravost vůči (nejen) humanitnímu vzdělání – vede k tomu, že jej sice uznávají všichni, ale chybí impuls k nutnému rozhořčení, které by přivedlo do ulic víc lidí než partičku vyznavačů nějakého směru; akademici zkrátka nemají svého Richtera.

Michal Špína

Ad Soutěž ve splácení dluhů (A2 č. 51–52/2008)

Jsem jedním ze zmíněných a citovaných autorů v Přešlapu Václava Buriana. A ono „splacení historického dluhu“ (mimochodem o něm mluví sám Wajda) vnímám právě třeba u Katyně jako vypsání osobního životního traumatu jedince, který má navíc do značné míry společnou zkušenost (a i to trauma) s ostatními Poláky, a výsledek v nich všech rezonuje. Je to špatně? Je špatné si ty věci připomínat subjektivními pohledy do minulosti? Ptáte se, kdo z nás čeká na film(y) o Mnichovu. Já se hlásím. Stejně jako mi tu chybějí umělecká díla, která by dokázala pojmout dopad normalizace na tuhle společnost a její sebeúctu… Možná je to do značné míry moje slabost, ale já potřebuji emocionálně silné a zaujaté vhledy do historie, abych ji dokázal lépe pochopit, protože ten deficit v sobě cítím (a dost možná vždycky cítit budu). Ale váš článek byl asi míněn jen jako další výstřel do povrchnosti
a frázovitosti českých médií (což je mimochodem velmi velký a pestrobarevný terč), takže můžete začátek přeskočit.

Zbyněk Vlasák

Ad Fórum: Divadelní kritika v kómatu? (A2 č. 50/2008)

Je hanba, že mezi dotazovanými není Jindřich Černý, letošní držitel ceny F. X. Šaldy za své Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, vydané vloni v Academii). Možná osloven byl a třeba odmítl, pokud však ne, tak pominout u takto formulovaných otázek předního znalce českého divadla a k tomu, jak zmíněno, nositele ocenění zrovna s takovým názvem, mi připadá jako stavět hospodu na lesní mýtince.

Lukáš Novosad

Ad jak se zbavit studentů (A2 č. 49/2008)

Text autorky, co byla podle svých slov studentkou fakulty, nabízí primitivní příběh, který má zlou (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy) i tu dobrou postavu (Literární akademie) a samozřejmě skončí happy-endem. O chodu fakulty, natož o jejích skutečných problémech autorka bohužel nic neví. Jelikož tvrdit, že jakási studentka při zápisu hledala správnou učebnu půl hodiny, znamená, že článek přehání nebo že dotyčná studentka byla slabomyslná. Jiné vysvětlení není, budova fakulty má do labyrintu daleko. Zdá se navíc, že v textu je skryto zklamání z vlastního studijního ne-úspěchu. Prohlášení, že u profesorů je narváno, na termíny je těžké se dostat, a proto člověku hrozí vyhazov ze školy, je nadnesené. Každý na FF má nárok na dva termíny pro opakování zkoušek, tohle není Vysoká škola ekonomická nebo medicína, kdy vás po nezvládnuté zkoušce mohou skutečně vyhodit. Mám z celého textu dojem, že se tu za
reprezentativní osobu vydává student, který opakovaně školu opouští, aby se tam mohl znovu hlásit. Nejde mu spíš o prodloužení studentských výhod?

Oldřich Jarkovský

Kde byly divadelní odbory?

Na jedné loutkářské přehlídce v pražském Minoru vystupoval Figurentheater Tübingen. Ve foyeru divadla se prodával fajnový německo–anglický program. Stál pouhých 30 korun, což svědčí o vysoké dotaci, a prodával jej německý mladík, který přijel se souborem. Mimoumělečtí pracovníci českých divadel si už léta stěžují na nízké mzdy. Na rozdíl od umělců si nemohou přivydělat účinkováním v reklamách či seriálech. Tím spíš by si měli ohlídat nejvlastnější „ekonomický prostor“. Jako pravicově orientovaný občan bych snad takto neměl argumentovat, ale právě máme světovou finanční krizi a ten hoch zajisté neměl žádné pracovní povolení pro ČR, EU – neEU. Světově proslulý scénograf Josef Svoboda kdysi vyprávěl, jak byl před mnoha lety v Londýně na zkoušce inscenace probíhající v jeho výpravě. Při přerušení vystoupil na jeviště a přenesl židli o pár metrů dál. V tu chvíli měl za zády odboráře, který
pravil: „Tohle nesmíte dělat, sir, to je náš job!“ Svoboda nebyl Brit a navíc byl z ČSSR, ale tady šlo prostě o to, že nebyl kulisákem zaměstnaným v dotyčném divadle. Ani dnes by žádný Čech na Západě před představením českého souboru české programy prodávat nesměl.

Petr Pavlovský

Neignorujte zločiny v Palestině

Jak reaguje izraelská společnost na vaši činnost?

Chráníme práva našich oficiálních protivníků. Většina Izraelců proto chápe naši činnost jako pomoc nepříteli. Pro mnoho obyvatel Izraele je myšlenka vyjednávání s nepřítelem za účelem klidného urovnání sporu stále nestravitelná. Negativní postoj izraelské společnosti vůči naší organizaci B´tselem reflektují i průzkumy veřejného mínění.

Působíte i na půdě izraelského parlamentu Knessetu. Jak se vám tam daří prosazovat své názory?

Knessetu předkládáme dokumenty týkající se porušování lidských práv v okupovaných teritoriích (OPT), především na Západním břehu a v Gaze. Izrael opakovaně porušuje základní práva tamních palestinských obyvatel, ale zákony, jež by adresně tuto problematiku řešily, se na půdě Knessetu neschvalují. Spolupráce B´tselemu s Knessetem je proto omezená. Přiměli jsme jej ale prošetřit nezákonné demolice domů palestinských rodin žijících na Západním břehu. Izraelská armáda totiž běžně používá demolice domů jako trest pro rodiny lidí, kteří třeba v Izraeli spáchali sebevražedný atentát. Považujeme to za kolektivní trest, který není v souladu s lidskými právy. Na půdě Knessetu jsme o tom zahájili diskusi, poskytli jsme dokumenty, zalarmovali média a mezinárodní společenství a žádali jsme přezkoumání těch případů. V únoru 2005 jsme dosáhli toho, že armáda demolice domů lidí podezřelých z útoků na Izraelce dočasně zastavila. Vznikla
zvláštní vojenská komise, která dospěla k závěru, že tento druh trestu není účinným nástrojem ke zmírnění hrozby teroristických útoků.

Jak se k vašim aktivitám stavějí sami Palestinci?

Ti naše aktivity většinou vítají. Vnímají nás jako zastánce jejich práva na důstojný život. I když převážně monitorujeme zločiny a porušování lidských práv, jichž se dopouští Izrael, zaznamenáváme i nezákonné jednání Palestinců. Odsuzujeme například útoky odpalovačů raket kassam na Izrael nebo násilnosti páchané Hamásem a Fatahem. Většina Palestinců ovšem není moc ráda, když kritizujeme i jejich ilegální činy.

V OPT operuje mnoho dalších nevládních a vládních těles. S kterými spolupracujete?

Kupříkladu s Amnesty International, Lékaři za lidská práva nebo se sdružením Al-Haq, což je asi nejstarší palestinské lidskoprávní těleso. V Gaze operuje za mimořádně stísněných podmínek Palestinské centrum pro lidská práva. Tyto organizace nám poskytují cenné informace, jež ověřujeme, dokumentujeme a publikujeme.

Spolupracujete také s palestinským Červeným půlměsícem, který na Západě není považován za věrohodný zdroj informací?

Ano. Izraelské předpisy, síť checkpointů a dalších zábran na OPT totiž výrazně omezují distribuci potravin, léčiv nebo pohyb lidí za prací, do škol, nemocnic atd. Izraelská armáda někdy brání příjezdu sanitky k vážně nemocným nebo blokuje převoz zraněných do nemocnice. Koordinujeme tedy činnost i s Červeným půlměsícem, když nám o tom podá zprávu, a společně se snažíme problém okamžitě vyřešit. Je smutné, že s mnohými informacemi a fakty manipulují všechny strany konfliktu, Izraelci, Američané i Palestinci. Naší prioritou je získaná data prověřit, verifikovat a nezveličovat.

Jakými způsoby chráníte své zaměstnance?

Velká část našich bezpečnostních opatření je zaměřena na ochranu našich pracovníků v izraelských vozech před střelbou palestinských ozbrojenců na Západním břehu. Nedávno vypukly velké nepokoje ve městě Hebron na Západním břehu. Naši lidé jezdili výhradně v obrněných vozech bez poznávací značky a s neprůstřelnými skly. Izraelské nechráněné vozidlo je příliš lákavý objekt pro palestinské útočníky.

Máte tři syny. Jednou budou sloužit v izraelské armádě. Co když budou převeleni na Západní břeh nebo do Gazy?

Jsou ještě maličcí, takže s jistotou nevím, zda půjdou na vojnu. V mnoha izraelských rodinách se služba v armádě považuje za velkou čest; jde o projev vlastenectví. Nejedna izraelská matka nevidí na službě v armádě nic špatného, spíš naopak. Pokud by ovšem došlo k situaci, že by mé dítě muselo sloužit třeba na Západním břehu, kde by docházelo k utlačování Palestinců, rozhodně by se mi to nelíbilo.

Chystáte nějaké nové projekty?

V Gaze i na Západním břehu teď rozdáváme lidem kamery, aby mohli sami pořizovat videonahrávky příkoří, jimž jsou oni či jejich blízcí vystavováni. Na Západním břehu jsme dosud rozdali sto padesát kamer. Tyto i další videonahrávky mohou zájemci zhlédnout na našich webových stránkách nebo na serveru youtube.com. Nezákonnosti vůči palestinským civilistům páchané v Gaze Hamásem a na Západním břehu Fatahem monitorují hlavně palestinské humanitární organizace. Ráda bych zdůraznila, že Evropská unie by se měla více soustředit na zločiny, jež na Západním břehu páchá Palestinská samospráva, která vlastní lidi uvrhává do vězení a některé mučí. EU přitom poskytuje Palestinské samosprávě finanční dotace a má na ni větší vliv než Izrael.

Pásmo Gazy nyní Izrael naprosto odřízl od humanitární pomoci. Někteří pozorovatelé, kupříkladu izraelský historik Ilan Pappé, hovoří o humanitární krizi v Pásmu jako o „pomalé genocidě“. Co si o tomto stanovisku myslíte?

V současnosti nemá nikdo do Gazy povolený vstup. Sama jsem tam nebyla několik let. Ještě než Izrael neprodyšně uzavřel všechny přístupy do Pásma humanitárním konvojům i novinářům, odjeli do Gazy naši dva pracovníci, kteří se snaží monitorovat situaci zevnitř. Zločiny v Gaze nepáchá jen izraelská armáda nebo letectvo během pravidelných náletů, ale i Hamás. Vzpomeňte třeba na loňské boje mezi Hamásem a Fatahem, který byl nakonec poražen a z Pásma vypuzen. Podobné je to s Fatahem na Západním břehu. S našimi lidmi v Gaze udržujeme kontakt prostřednictvím internetu a mobilů; pořizují videonahrávky a posílají nám je. My je zpracováváme a publikujeme. Palestinské centrum pro lidská práva jim v jejich obtížné práci podává pomocnou ruku. Historika Pappého znám, ale s jeho hodnocením situace v Gaze nesouhlasím. Ačkoliv jde o kolektivní a velice tvrdý trest, uvalený Izraelem na de facto 1,5 milionu
civilistů, o „pomalou genocidu“ se, myslím, nejedná. Pokud by zde docházelo ke genocidě, jaká slova bychom užili v případě rwandské genocidy?

V České republice jste se na pozvání Asociace pro mezinárodní otázky ve spolupráci se zástupci Amnesty International a Oxfam International zúčastnila diskuse na téma Izraelsko-palestinský konflikt a lidská práva: výzva pro české předsednictví? Je šance, že se během našeho předsednictví EU docílí výrazného úspěchu v izraelsko-palestinském sporu?

Pevně v to doufám. Česká republika je přítel Izraele, proto si myslím, že by mohla nějakým způsobem přispět k řešení alespoň příslovečnou špetkou do mlýna. Je předčasné hovořit o konkrétních záležitostech.

O ministrově rozhodnutí se nediskutuje

V letech 1973–2002 jste byl učitelem a ředitelem základní školy. Které předměty jste učil?

Učil jsem všechno: matematiku, dějepis, hudební výchovu, tělocvik, ruštinu, němčinu – prostě co bylo potřeba. Od roku 1990 jsem dělal ředitele.

V roce 2005 jste byl pověřen vedením Odboru umění a knihoven na ministerstvu kultury. Jak jste se k té funkci dostal a co v ní považujete za své největší úspěchy?

Oslovil mě ministr Vítězslav Jandák; znal mě jako muzikanta a jako člověka, který se v kulturní sféře pohybuje. Podařily se mi dvě věci. Za prvé jsem prosadil, samozřejmě s poslanci, navýšení finančních prostředků pro živé umění na rok 2006 o 100 milionů [viz rozhovor s poslankyní Taťánou Fischerovou v A2 č. 1/2006 – pozn. red.]. Za druhé jsem se podílel na jednání s poslaneckými kluby o uvolnění prostředků ze zaniknuvšího Fondu národního majetku do sféry kultury. Vznikl tak “malý národní poklad” o výši 10,5 miliardy, který je dnes k dispozici pro revitalizaci Národní knihovny, rekonstrukci Národního muzea, Uměleckoprůmyslového musea, pro Národní technické muzeum a pro Národní filmový archiv.

A co se vám nepodařilo?

Navýšení prostředků právě pro činnost živého umění. Ten úspěch byl jen jednorázový.

Spekulovalo se o tom (například časopis Týden), že jste byl zaměstnancem Bezpečnostní informační služby. Chcete se k tomu vyjádřit?

Nechci.

Proč vás – podle vašeho mínění – ministr kultury letos v únoru jmenoval ředitelem Památníku národního písemnictví?

Podílel jsem se na transformačním projektu Národní knihovny, kde se uvažovalo o spojení s Památníkem, a pak jsem oba projekty projednával s panem ministrem. Ten se mne zeptal, co a jak, a tehdy jsme o Památníku dlouze hovořili. Tak asi vzniklo jeho rozhodnutí.

Nevadilo vám, že ani v Památníku, ani v Národní knihovně nebylo na post ředitele vyhlášeno výběrové řízení?

Nebylo by to poprvé, co se týče Národní knihovny či jiných příspěvkových organizací, a pravděpodobně ne naposled. Výběrová řízení jsou pro veřejnost přijatelnější a srozumitelnější, ale když rozhodne ministr, nediskutuje se o tom.

Měl jste při příchodu do Památníku přesnou představu o krocích, jež je třeba učinit?

Strahovský klášter, kde Památník sídlí, začali od roku 1992 spravovat premonstráti. Památník vystěhoval většinu svých depozitářů mimo Prahu, nyní je na deseti místech. Chtěl jsem soustředit materiály do tří míst blíž Praze. Od června se začal připravovat projekt centrálního depozitáře Památníku v bývalých divizních kasárnách v Terezíně. V Praze objekty, kam by se mohla vejít větší část depozitáře, prostě nejsou.

Pracoviště PNP ve Starých Hradech se ale vyklízí z jiných důvodů…

Tím už se zabývá můj nástupce. Zámek ve Starých Hradech před rokem koupil soukromý majitel [viz A2 č. 41/2007 – pozn. red.] a zjistil, že tíha archivních jednotek ohrožuje renesanční klenby. Pro část depozitáře se teď využívá zámek Duchcov.

Duchcov také není ideální prostor pro depozitář. Uvažovalo se o nové budově?

Neuvažovalo. Památník má a nemá budovu bývalé čínské ambasády v ulici V Sadech. Dnes je Památník v soudní při s pražským magistrátem, protože několik měsíců byl ten objekt v majetku města. Spor se určitě povleče několik let.

Máte odborné znalosti v oboru knihovnictví?

Odborné znalosti jsem získával sám tím, že jsem vedl školní žákovskou knihovnu a učitelskou knihovnu, a samozřejmě se při tom radil s knihovními odborníky. To ale bylo před dvaceti lety.

Když jste byl ještě zaměstnancem Národní knihovny, měl jste na starosti novou budovu…

Měl jsem toho na starosti víc, ale také jednání o nové budově…

Právě kvůli ní byl sesazen předchozí ředitel Vlastimil Ježek. Není podivné, že na jeho místo přicházíte právě vy, který jste měl budovu na starosti?

Ministerstvo se tak rozhodlo.

Jak vycházíte s Vlastimilem Ježkem? Co je nyní náplní jeho práce v Národní knihovně?

Jsme přátelé. Kolega Ježek v současné době pracuje jako vědecký a výzkumný pracovník Národní knihovny.

Stále tajíte informace o jiných pozemcích pro novou budovu. Kdy ohlásíte, že na nich můžete stavět? Mluvilo se o listopadu. Budete vypisovat novou architektonickou soutěž?

To jsou některá možná východiska, ale já o nich mluvit nechci a nemohu. Ani o tom, zda bude vyhlášena nová soutěž. Hovořili jsme o listopadu, předpokládal jsem, že některé věci do té doby doběhnou. Nedoběhla žádná z nich. Skončila tu fyzicky kontrola ministerstva financí, ale závěry ještě nejsou. Pokračuje vyšetřování hospodářské kriminálky na základě trestního oznámení na knihovnu ze dne 12. 9. 2008. Dokud všechna šetření nebudou uzavřena, nemohu udělat ani krůček dál.

Ty nové pozemky jsou stále ve hře?

Ty pozemky byly knihovně nabídnuty soukromou společností. To je všechno, co k tomu mohu říct. Dokud bude nabídka platit, jsou ve hře.

Knihovna tedy podle vás novou budovu potřebuje …

Ne. Potřebuje prostor. Nebezpečí faktického kolapsu Klementina na přelomu let 2010–2011 je naprosto jasné. U Slovanské knihovny hrozí už na konci roku 2009.

Co se bude dít s prostory po Státní technické knihovně v Klementinu?

Bude tam vždy dočasně sídlit ta část Klementina, která se bude zrovna rekonstruovat.

Co si má člověk myslet o tom, že všichni odpovědní dali od blobu ruce pryč a počkali si, až termín schválení projektu vyprší? Není to zbabělé?

V zastupitelstvu nebylo co projednávat, protože schází ten základní dokument – smlouva o smlouvě budoucí na koupi pozemků. V momentě, kdy bychom ji jako knihovna měli, můžeme začít jednat o stavebním povolení a o způsobu financování stavby.

Vyvodíte z toho důsledky? Třeba Jan Kaplický má dostat 4 miliony korun, kdo je zaplatí?

K tomu nemůžu nic říct, mrzí mě to, ne že bych nechtěl. Ta situace teprve nastane.

Platy knihovníků jsou u nás už dlouho podprůměrné, chystáte se to ve spolupráci s ministerstvem kultury změnit?

Velice bych rád, protože naše takzvaná jedničková tabulka je ještě o stupínek níž než třeba u školství. Tady nám pomáhá odborová organizace, která v rámci tripartity na zvyšování mezd pracovníků v knihovnách také tlačí. Máme jednu z nejhustších sítí knihoven v Evropě a někde jsou zřizovateli obce, města nebo kraje. Znamenalo by to sáhnutí do rozpočtu, což závisí na usnesení vlády a na poslanecké sněmovně.

Co rád čtete a posloucháte?

Čtu historickou literaturu, především o 16., 17. a 18. století. Tohle období našich dějin velice miluji, a proto je pro mě velkou ctí, že můžu pracovat tady, v bývalém klášteře jezuitů a vlastně jezuitské koleji, která tu před 450 lety byla vybudována. Mezi mé oblíbené autory a vůbec osobnosti patří Bohuslav Balbín, to je moje velká láska. A hudba – pro mého tatínka končila Smetanou a Dvořákem. Martinů, Janáček už pro něj byli velká moderna – a najednou jeho syn, jako já, začne hrát big beat, takže si dovedete představit, že jsem to měl doma složité. Mám rád všechny žánry. Hlavně beatovou muziku, protože jsem na ní vyrostl a velkou část života jsem ji hrál, ale mám rád i vážnou hudbu.

Jste členem Rady Českého rozhlasu, která se opakovaně pokusila zrušit Radio Wave. Myslíte, že po nařčení z fašismu stačí uznat, že jste pracovali se špatným překladem, a pak se tvářit, že se vlastně nic nestalo?

S přechodem Radia Wave na digitál jsem souhlasil, stanice tím nijak neutrpěla. Jinak si myslím, že do schématu Českého rozhlasu patří. Nevím, co by Rada měla ještě udělat. Možná se někdo z ní mohl zúčastnit diskusního pořadu, který byl v nějakém divadle, a některé věci vyjasnit. Ale předsednictvo se tam rozhodlo nejít.

Podle vás je tedy ta kauza uzavřená?

Na onom zasedání Rady v Ostravě, kde se o Radiu Wave jednalo, jsem nemohl být. To není alibismus. Ta kauza je tím pro mě uzavřená.

Text: říše perverze

Rozkoš z textu je pojem, o němž lze snadněji říci, čím není, než čím je. Není především jakýmsi spotřebním požitkem, libostí konzumu (pozůstatkem rozkoše ve zpozdile kapitalistické společnosti). Nerovná se ale (aspoň ne úplně) ani kulturnímu plezíru z četby, obdobě tradičního art de vivre, podléhání kouzlu lampy a otevřené knihy. Říci o ní naopak lze, že staví zjevení senzuality, erotičnosti, tělesnosti textu proti sterilitě objektivní vědy, suché analýze rovin díla („školní“ strukturalismus), funkci díla jako neškodného prostředku odreagování se (buržoazní kniha), jako výrazu třídní úzkosti (marxismus) nebo symptomu hlubinné, textem manifestované poruchy (psychoanalýza). Přesto: jak myslet „erotičnost“ textu, není-li myšlena obsahově – „knihy zvané erotické (…) zobrazují ne tolik erotickou scénu jako očekávání, přípravu, její zbytňování“ – a má-li nebýt jen asociální a sybaritská, ale zároveň umožňovat
jakousi permanentní revoluci textem?

Prvotní podmínkou představy, že „konzumace“ textů je cosi systémově podvratného, je, řekněme předem, zrušení umělého protikladu mezi činným a kontemplativním životem. Kdo si čte, zlobí.

Idiotské ruměnce ideologie

Barthes v Rozkoši z textu rozvíjí s novými akcenty téma, kterým se zabývá již od Nulového stupně rukopisu (1953) a Mytologií (1957), téma ztracené nevinnosti řeči a zákeřné „přirozenosti“ novodobých rituálů (reklama, víno versus mléko, wrestling…). Ve své první knize popisuje, jak pokusy osvobodit řeč z dědictví formy, založit nový umělecký jazyk končí novým dědictvím, novou manýrou; je nemožné být zároveň vně umění, vně diskursu a zároveň uvnitř. Mýtus o řeči bez řeči, psaní vně diskursu tak končí antiutopicky: hledání nulového stupně je marné.

Každá mluva bojuje o nadvládu, říkal vždy Barthes. Literární dílo v Nulovém stupni prostitučně užívalo různých diskursů, různých mluv, a neslo tak svou ideologičnost skrytě, jako neviditelné Kainovo znamení. Tatáž diverzita, mnohost řečí v Rozkoši z textu otevírá možnost řeč „vydědit“, nestranit žádné z nich, tj. rozpoznat figury odporu (ani systémové, ani rétorické) vůči zdánlivě jednotnému obsahovému toku textu. Tato možnost se nezakládá v autorovi a v jeho tvůrčím gestu, ale ve čtenáři – v novém „antihrdinovi“. Čtenář je pan Teste naruby, mravní vyvrhel společnosti, kdosi, kdo mlčky přijímá všechny kontra-dikce. Každý text obsahuje pozůstatky ideologie, perverzní čtenář (perverze je pojem trochu sexuologický a cele sémiologický) se jim však vysmívá jakožto „idiotským ruměncům“. Hledání ztracené nevinnosti řeči, které se zdálo být předem odsouzeno k nezdaru – a na kterém je zajímavé právě to, že
řeč byla poskvrněna –, je možné prožít v záchvěvech figur, rytmů, sémantických ech, v tom, čemu říká Barthes v náhlé touze po tvůrčím subjektu „erotické tělo autora“.

Erotičnost je tedy možné myslet například takto: jako průrvu mezi břehem konvence a břehem inovace.

Úvod k tomu, co nikdy nebude napsáno

Barthes není pouze propagátorem požitku z textu (ačkoli je i tím), ale formuluje i ztělesňuje jistý teoretický zlom, v němž dochází k zásadní proměně hranic a pojetí subjektu, jazyka, textu, textovosti, tělesnosti, čtenářství a ideologie. Ve zmíněných oblastech navazuje Barthes nejvýrazněji na Jacquese Lacana a Julii Kristevu; v pozadí rezonují myšlenky především Nietzschovy (podobně jako rozkoš a slast podle Barthese se podmiňuje i vyvrací rozkoš a bolest v Nietzschově Vůli k moci) a Heideggerovy (pojetí jazyka: „řeč mluví“).

„Pojem“ rozkoše (plaisir) je zvláštní, kontraintuitivní. Místy je stavěn proti „pojmu“ slasti (jouissance), místy je s ním volně zaměnitelný. Pojem jouissance (též orgasmus) je volně inspirován Freudem, respektive Lacanovou reinterpretací Freuda. Pro Lacana je touha po joussiance touhou subjektu po návratu do stavu před tím, než vstoupil do symbolického řádu jazyka, před tzv. zrcadlové stadium (kdy dítě rozpozná svůj odraz jako celistvost já): do stavu, kdy subjekt ještě není subjektem, ale čímsi (z hlediska později ustavených struktur) roztříštěným. Pro Barthese je trhlina slasti chvílí anulace subjektu (a znovuzrození prvotního já?), okamžikem perverze, která „pouhou“ rozkoš (požitek) překračuje a je destruktivní vůči jednotě subjektu, kultury, řádu symbolů. Rozkoš/slast směřuje subjekt mimo kulturu, mimo směnu (významů, hodnot, oběživ); je čirým mrháním a v tom smyslu blízká zániku. „Zadarmo je, jak známo, jen smrt,“ cituje
Barthes Freuda.

Nelze určit, kdy se z rozkoše stává slast (anulace, smrt), a naopak kdy je smrt vykupována (již v řádu „něco za něco“) rozkoší. Vztah rozkoše a slasti by snad mohl být přepisován nějak takto: srloazsktoš. Text o této rozkoši nelze podle Barthese napsat, přesto se rozkoš, ona rozptýlená, fluidní, atopická, nějak do Barthesova textu promítá, byť už jen na úrovni tvarů – jde o sbírku nestejně dlouhých odstavců – a fetišistické touhy uspořádat text abecedně.

Přes zjevnou inspiraci psychoanalytikem Lacanem je pro Barthese zároveň typická nedůvěra vůči „psychoanalytickému četníkovi“, který umí převádět afekty na stigmatická schémata. Ve své typologií čtenářů (jak čte: maniak, hysterik, paranoik, fetišista) nechává Barthes rozehrát i jemnou ironii vůči slovníku výchylek.

BARTHES

Představa permanentní revoluce (textovosti) může na Barthesově ideologickém profilu odrazovat (že sám ideologii neuniká, si je dobře vědom); ale ať už věříme v jakousi „revoluci“ nebo nikoli, Rozkoš z textu zůstane textem převratovým. „Po Barthesovi“ a zmíněném vývojovém zlomu již v každém případě je zřejmé, jak ošidné je chápat společenské instituce a sdílené kategorie diskursu jako „přirozenost“, jako cosi daného. Stejně zrádné je chápat text jako dokonalou organickou jednotu, jejímž zdrojem je subjekt autora, neboť ten sám je rozpolcen mezi potvrzením a rozrušením nastoleného jazykového a kulturního (symBolického) řádu, mezi vědomím A nevědomím. Jeho tělesnost, „eRoTické tělo“ – přebytek, který se do přijatých znakových systémů „nevejde“ a „neHodí“ – se samovolně vpisuje do tExtu na způSob anagramu.

Autor je literární teoretik a překladatel.

eskalátor

Investigativní novinář Robert Dreyfuss napsal do amerického nezávislého listu The Nation: „Je téměř zaručeno, že útok na Gazu povede k posílení palestinských náboženských fanatiků. (…) Pro některé izraelské extremisty to může být přesně to, po čem touží, protože se tím pořádně odsune realizace dvou států.“ A jindy výřečný americký prezident Barack Obama k událostem v Gaze zarytě mlčí, přestože útoky jsou vedeny zbraněmi z armádní výpomoci USA.

L. Rychetský

Ne každá recenze se povede. Pokud se však shodou nepříjemných okolností dostane až do tisku (neboli do presu, jak píše Věra Linhartová), má autor dobrý důvod na její zrození příliš neupozorňovat nebo ji přímo dementovat. Rozhodně ne věšet na svůj web. „Úmyslně jsem ji odkládal, abych vždy učetl jen malý kousek, protože jsem ji nechtěl jen tak ,prolítnout‘… Kniha je mistrovsky napsaná. Je nesmírně hutná. (…) Nemá smysl knihu popisovat, ta se musí číst. (…) To vybízí k mnoha interpretacím a je nesporné, že si je každý bude dělat po svém…“ Školní referát Václava Klause o Cestě Cormaka McCarthyho v předvánočních LN nikomu neuškodil; jen ukázal další fasetu autorova všeumětelství, za něž se nevinný čtenář trochu stydí.
Na klausowebu se ale hanbí málokdo. „Chtěl byste být monarcha?“ ptá se zde dychtivě Milan Knížák a rozhovor ukončuje slovy jako vystřiženými z dílu České sody (Zpívánky s Václavem Bendou): „Díky moc, pane prezidente, bylo to bezvadné.“

L. Bělunková

Na konci minulého roku Ministerstvo kultury zveřejnilo plán svých akcí v rámci českého předsednictví Radě EU. V sekci divadlo a tanec je Izraelsko-česká sezona v Izraeli, hostování Stoppardova Rock’n’Rollu v podání Národního divadla na Slovensku, v Izraeli, Maďarsku a Polsku a hostování loutkářů ve Vídni. Na domácím programu jsou pravidelné, na předsednictví nezávislé festivaly Bez hranic v Českém Těšíně, Tanec Praha a Divadlo evropských regionů v Hradci Králové. S dozvuky Francouzské sezony v Česku otevírám web Českého centra v Paříži, a hle, podle něj české předsednictví na sklonku roku 2008 neexistuje.

J. Bohutínská

Miroslav Petrík, kterého nový středočeský hejtman David Rath odvolal z postu ředitele benešovské nemocnice, si s pomocí svých náměstků nechal přidělit zlatý padák ve výši 12 měsíčních platů, tedy přes dva miliony korun. Další čtyři miliony pak od nemocnice, jejíž akcie vlastní kraj a která je ve více než dvacetimilionové ztrátě, vybrali samotní náměstci Roman Mrva, Ivo Zachoval a Vendula Pírková. Odcházející hejtman Bendl, jenž předtím vedení nemocnice dosadil, se nechal slyšet: „Takto horentní odměny považuji za naprosto amorální. Vůbec jsem o nich nevěděl. Jinak bych to okamžitě zatrhl a pana Petríka potrestal.“ Co by mohlo vypadat jen jako prostý souboj nastupující garnitury spojené s ČSSD a té staré z ODS, je ve skutečnosti krystalický příklad toho, jak snadno se majetek samospráv převedený do akciovek stává bezmocnou kořistí zájmových skupin. V posledních letech se přitom na akciovky nepřeváděly jen desítky nemocnic, ale prakticky
kdeco.

F. Pospíšil

Česká republika se na Expo 2010 v Šanghaji představí projektem Urbanizovaná krajina. Ve výběrovém řízení na návrh pavilonu a expozice ČR byla vybrána koncepce zaštítěná architektem Jiřím Bučkem a studiem SIAL, výtvarnou publicistkou Lenkou Lindaurovou a týmem mladých tvůrců – Federico Díaz, David Černý, Jan P. Muchow, skupina Rafani, Jakub Nepraš, Petr Tučný a Tomáš Dźadoň společně s designérem Tomášem Veselým. Osvědčená jména, osvědčený architektonický ateliér. Vypadá to, že Česká republika v roce 2010, rok po českém předsednictví EU, nebude riskovat žádné hledání.

P. Vaňous

Patrně se konečně schyluje k realizaci ideje legálního stahování hudby z internetu. Protivné a mnohdy diskutabilní problémy, oddělující současný hudební průmysl od jeho zákazníků, by měl vyřešit vznik nezávislé a nevýdělečné organizace Choruss, jež zlegalizuje dosavadní stahování hudebních souborů ze serverů nebo pomocí bit torrentu. Choruss bude fungovat na základě fixního měsíčního poplatku bez ohledu na množství stažené hudby (údajně se počítá s deseti dolary). Tyto peníze budou rozdělovány přímo majitelům práv, tedy vydavatelstvím a interpretům. Nejprve bude fungování tohoto nápadu testováno na několika velkých univerzitách. Amerických.

K. Kouba

Státe, pumpuj do kultury, dokud je čas! V USA vytváří kulturní sektor 5,7 milionu pracovních míst a roční obrat tohoto odvětví je 166 miliard dolarů. Jelikož je ale síť kulturních organizací velice fragmentovaná, neplní krachy těchto organizací titulní stránky novin, jako když se tak děje ve velké automobilce. Ředitel Kennedyho centra ve Washingtonu Michael Kaiser se v článku pro Washington Post vyjádřil pro okamžitou finanční injekci ze strany amerického státu do uměleckých organizací. To vše v souvislosti s prohlubující se ekonomickou krizí. Kaiser volá i po změnách legislativy a větších daňových úlevách pro donátory umění. Zkrátka, když stát zachraňuje naleštěné automobily, měl by zachránit i to, co se skrývá pod kapotou – své duševní bohatství.

J. Vávra

Na Štědrý den 2008 zemřel anglický dramatik, scenárista, herec a režisér Harold Pinter (nar. 1930), nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 2005. Smrti věnoval Pinter jednu ze svých básní, která končí odstavcem: Did you wash the dead body/ Did you close both its eyes/ Did you bury the body/ Did you leave it abandoned/ Did you kiss the dead body. Doslovný překlad neboli podstročnik: zdalipak jsi umyl tu mrtvolu/ zavřel obě oči/ pohřbil tělo/ nechal ho tam/ políbil tu mrtvolu. Dílo je uzavřeno. Co z jeho uzavřeného díla uvidíme na českých jevištích?

J. Bohutínská