2009 / 3 - maďarská literatura

Petr Borkovec

Berlínský sešit, Zápisky ze Saint-Nazaire

Fra 2008, 88 s.

Známe-li Petra Borkovce básníka, setkání s Petrem Borkovcem prozaikem pro nás bude zajímavým posunem, nikoli překvapením. Ve sbírce záznamů, drobných próz a básní, které vznikaly za stipendijních pobytů v Berlíně a Saint-Nazaire, zůstává věrný nejvýraznějším rysům své poetiky. Knihu píše pozorovatel náhodných situací, periferních dějů, detailů a prchavé atmosféry. Zatímco v poezii se Borkovec převážně snaží za vlastním textem ukrýt, v prózách se odhodlává vkročit na scénu, nebo spíš vpustit čtenáře za scénu. A tak se na vylidněných platzech západního Berlína dostáváme skrze pečlivě volené výseky reality pod kůži nejen městu, ale také jeho pozorovateli v mnoha stylizovaných podobách. Do vnímání okolí se silně promítá i paralelní autorova práce překladatelská, čtené a rozpracované texty, které s okolním světem koexistují a komunikují. Knihu tak lze s nadsázkou označit za prózy básníka o životě překladatele. Pod klidnou hladinou
deníkově popisného a střízlivého textu pulsuje vtip, sebeironie i surreálné bezčasí života vytrženého z domácích souřadnic. Sbírka bez vnější dějové linky, zato s dráždivou mírou vnitřní autenticity tvoří kompaktní dobrodružství hledání pravého slova. To musí obstát při popisu stereotypů vylidněných kaváren, měkkých a bledých těl mořských koníků, při překladu jednoslabičného Chodasevičova sonetu i evokovat bzučení vos v kvasícím rybízovém víně babičky Anežky.

Jana Šrámková

Hans Magnus Enzensberger

Eseje

Přeložil Jiří Stromšík

Pavel Mervart, Červený Kostelec 2008, 148 s.

„Vždyť cíl radikálního desperáta spočívá právě v tom, aby přivedl k prohře co možná nejvíc druhých.“ Jiří Stromšík vybral a přeložil čtyři eseje německého intelektuála (básníka a esejisty) Hanse Magnuse Enzensbergera z různých období jeho neklidného života. Nejstarší Aporie avantgardy osvobodivě fackuje znavené bardy avantgardy a experimentální poezie a jejich epigony („Libovolnost jejích ,akcí‘ neustále předstírá exaktnost. Tento dojem se snaží vyvolat pomocí terminologie posbírané z nejrůznějších disciplín. Vedle prázdnoty a absolutního pohybu nacházíme hesla jako: konstelace, materiální struktura, korelogram, koordinace, rastrová modulace, mikroartikulace, fázový posun, autodeterminace, transformace atakdále.“). Plebejský tón v Obraně normálnosti z roku 1982 (očekávatelný čapkovský obsah je zde zahuštěn výčtem strategií normálnosti – mlčení, únikaření, houževnatost) je vystřídán dvěma riskantními texty k naší současnosti. Nazývají se Vyhlídky
na občanskou válku (1993) a Muži hrůzy (2006). Autor, silně inspirován H. Arendtovou, vysvětluje katastrofy dneška – lokální války, neonacismus, terorismus, masakry ve školách ad. – teorií radikálního desperáta, člověka, který má v nenávisti celý svět, ale především sebe. Touží se popřít, zničit a ostatní vzít s sebou. Tento pocit se podle Enzensbergera zmocňuje celých skupin, mas; maže kategorii nepřítele. Plošné básníkovo používání jeho propracované teorie mě rozčiluje, už dlouho jsem však s takovým požitkem a úsilím s někým nesouhlasil.

Karel Brávek

Roberto Saviano

Gomora

Přeložila Alice Flemrová

Paseka 2008, 272 s.

Roberto Saviano se stal po napsání této reportážní knihy italským hrdinou, bezdomovcem, bojovníkem s mafií. Jedněmi je milován; druhými podezírán, že proslul ze dne na den jen díky síle svého tématu. Jeho Gomora zkoumá pilíře ilegální ekonomiky Kampánie, kraje s nejvyšším počtem vražd v Itálii. Jižanská mafie camorra obchoduje se vším: s narkotiky, stavebninami, odpadky a věcmi každodenní potřeby. Kapitoly knihy nejen odhalují skutečnost, ale mají v sobě cosi výjimečného: hlas vypravěče (znalého zákonů systému a terénu), jenž svědčí, sbírá důkazy in situ. Jako váleční reportéři se i on vystavuje špíně, násilí a nebezpečí smrti, ovšem ve vlastní zemi, pro své lidi a svědomí. Snaží se nahlédnout do souvislostí, nalézt způsob, jak zlo zlomit. Jeho psaní je pokračováním odporu zemřelého dona Peppina Diany, kněze a autora textu Z lásky ke svému lidu mlčet nebudu; reaguje také na výzvu Renata Nataleho: „Nadešel čas, abychom přestali být Gomorou.“
Savianovi se podařilo pouhým evangeliem pravdy oslovit široké publikum. Jeho kniha ukazuje neviditelné, mění perspektivy. Po jejím přečtení již nevyslovíte floskuli o bohatém severu a chudém jihu, nad visačkou Made in China vzpomenete Neapol, při vynášení odpadků se vám vybaví Ohňová země, pohřebiště toxického odpadu. Saviano vytáhl do boje s tou nejúčinnější zbraní. Za tři roky knižního života Gomory se stal legendou, kterou nikdo jednoduše neumlčí.

Klára Löwensteinová

Jan Kašpar, Oldřich Kaiser, Jiří Lábus

Tlučhořovic rodinka – jen pro otrlé!

Nakladatelství XYZ 2008, 266 s.

Výtečného improvizovaného rozhlasového seriálu Tlučhořovi se nejdříve nesmyslně zbavil veřejnoprávní Český rozhlas (prý si stěžovali někteří posluchači) a poté i webová televize Stream.cz (rozhlasový seriál byl málo vizuální). Mohli bychom si tedy myslet, že se v případě této knihy jedná o další cestu, jíž chtějí autoři své svérázné postavičky dostat na veřejnost. Po prvních stránkách je ale jasné, že jde o špatně beletrizovaný scénář zamýšleného animovaného seriálu pro Českou televizi. Mám skoro pocit, že Jiří Lábus a Oldřich Kaiser tuto knihu ani nečetli, protože s jejich Rodinkou má společného málo. Autor Jan Kašpar se nechal seriálem inspirovat, využil některé postavy a dokonce i příběhy a přepracoval je po svém. Jednotlivé postavy zploštil, zlikvidoval jejich specifický jazyk i uvažování a soustředil se na jejich zlidovění. Páťovým nejoblíbenějším slovem je prdel a Růžčiným zase kretén. Ne že by Tlučhořovi nemluvili sprostě, ale původní
humor vycházel z podstatně inteligentnějších zdrojů, než je pár sprostých slov. Kašpar se snaží být vtipný za každou cenu, a tak Mirko Hýl, podobně jako babička z Babičky Boženy Němcové, šuká po světnici. Vznik hloupé a špatně napsané knihy je jen obtížně pochopitelný a její jedinou hodnotu najdeme až v závěru. Je tu totiž otištěno několik básní Mirko Hýla (toho pravého) alias Jiřího Lábuse, které se před několika lety objevily v almanachu Komik.

Jiří G. Růžička

Básník Ticho

Růže pro Miladu

Concordia, 2008, 232 s.

Musím přiznat, že jsem se snažil Růži pro Miladu poctivě přečíst, ale zhruba u strany 120 jsem ji odložil, a po několika dalších pokusech zvládnout knihu celou jsem kapituloval. Následující řádky by měly zdůvodnit tuto kapitulaci. Růže pro Miladu je dělena na dvacet osm přibližných kapitol. Přibližných proto, že některé kapitoly jsou rádoby humorně označeny jako kapitola 3,14 nebo kapitola šěltí či žádná kapitola. Je ale úplně jedno, jak se jednotlivé oddíly nakonec jmenují, protože mezi nimi není žádný velký rozdíl.

Proč je kniha označena jako román, zůstává záhadou. Růže pro Miladu totiž nemá děj ani postavy v pravém slova smyslu. Nebo lépe řečeno, děj i postavy zde jsou, ale v poněkud jiné podobě, než je obvyklé. Takřka v každém odstavci nalezneme novou postavu bizarního jména a v každém odstavci začíná i jakýsi nový děj. Nic z toho však není dále rozvedeno nebo zúročeno.

Je možné, že za každou z nezměrného množství postav se skrývá Básník Ticho sám. To ale bohužel nestačí. Jako by si autor neuměl vybrat žádný z přehršle motivů, které mu kolují v mysli, jako by nedokázal odolat stále nově se tvořícím větám a slovním krouceninám. Co si například počít s větami typu „Skoro breščál, jak mu to bylo líto, z pupku vyrostl mu fialový břečťan.“? Nebo o kousek dál: „Na Ministerstvu nitra byl jednou objeven jeden strašnej paskvil vypečenej Jungovým elementárním generátorem mysli do medového pšeničného koláčku. Bylo to z hlavy jednoho squattera.“ Otevřeme-li knihu na kterémkoli místě, vždy najdeme podobnou, do sebe zavinutou větnou spoušť.

Text nelze označit ani jako báseň v próze, protože i lyrika v sobě přece nese jistou vnitřní kostru, podle níž je možné se orientovat. Stejně tak se bráním označit Růži pro Miladu za literární dílo. Literárním dílem rozumím autorovu výpověď, pro niž byl nalezen vhodný tvar, který má určitý řád a smysl, byť se jistě nemusí manifestovat v podobě dané literárními zvyklostmi či kánony. Jedná se spíše o chaos, bezbřehý a nekonečný jako skutečnost sama. Možná je věrným odrazem způsobu myšlení svého tvůrce, ale zůstává v tomto způsobu beznadějně zapouzdřena. Dokážu pochopit, že pro autora má jistě smysl vidět své tvůrčí snažení vytištěné a vtělené do hmatatelné podoby. Obávám se nicméně, že on bude zřejmě jediný, kdo bude cosi jako smysl ve spojitosti se svým textem pociťovat. A že se mi to nepíše zrovna lehko.

Jakub Řehák

Stephen King

Ostrov Duma Key

Přeložila Linda Bartošková

BETA-Dobrovský 2008, 555 s.

Ostrov Duma Key je zatím poslední v češtině vydaný román mistra hororu a temné imaginace Stephena Kinga. Edgar Freemantle, majitel prosperující stavební firmy, milující otec dvou dcer a průměrný občan, po ošklivé nehodě ztratil paži a zájem manželky o svou osobu. Obdařen nevratným poškozením mozku a pravidelnými záchvaty vzteku, začíná zbrusu nový život – v kouzelném domě nad mořem, v srdci staré Floridy, kde se zastavil čas. Edgar maluje. Jeho obrazy jsou pro něj vykoupením. Dokážou vyléčit přátele a vzbuzují nadšení galeristů, ovšem zároveň otevírají dveře něčemu, co na svou šanci čekalo déle, než jsme schopni si představit. I v tomto románu nalezne zkušený čtenář Kingových děl řadu atributů, s nimiž se lze při průřezu autorovou tvorbou setkat – nechybí středostavovský hrdina, úvahy o schopnosti uměleckého aktu dát tvar tomu nejlepšímu i nejhoršímu v nás, dokonalé propojení postav a reálií, ve kterých se pohybují, či
absolutní schopnost udržet čtenářovu pozornost i během zdánlivě nedějových pasáží. Ve své hororové linii je Ostrov Duma Key umírněnější (prakticky do poloviny knihy jej lze číst jako komorní drama člověka vytrženého ze starého života nebo útržky z rodinné ságy), ale proto přístupný těm, kteří dávají přednost nenápadnějšímu, o to trvalejšímu mrazení po těle, známému třeba z románů Chucka Palahniuka.

Jarmila Křenková

Lenka Uhlířová a Jiří Stach

Velká cesta Malého pána

Meander 2008, 56 s.

Napsat dobrou pohádku na známé téma je věc zapeklitá. Spisovatelka Lenka Uhlířová a výtvarník Jiří Stach vytvořili příběh, jehož konec je sice předvídatelný, ale není proto horším čtením. Velká cesta Malého pána využívá tradičního motivu pouti – na ní si hrdina uvědomí, kolik nešťastných lidí ho obklopuje, jak snadno jim lze pomoct a jak ho ti podivní cizinci přitahují. Malý pán hledá, co mu schází, což by ho nikdy nenapadlo, nebýt jednoho snu. Cestuje od Duté hlavy přes Muří nohu, Tosipiše až ke kapitánu Kořínkovi, a jako by ztrácel ze zřetele zájmy své, přináší právě jim to, co postrádají. Potěšení, jež zažívá, sdílí i čtenář. Nejsme zvědavi na konec ani nečekáme překvapivé zvraty, ale vychutnáváme si každou hrdinovu zastávku, vtipné slovní výměny aktérů či líčení specifické atmosféry čarovných míst. Intenzita evokovaných dojmů je umocněna grafickým ztvárněním děje, postavy či prostory jsou portrétovány černobílou fotografií nebo originálními kolážemi. Ty však nepředstavují
fixní podobu věcí, figurují zde jako exemplář v muzeu, který poukazuje na to, že existují skutečnosti, o nichž nemáme ani ponětí, přesto jsou ve své jedinečnosti vzácné a zaslouží pozornost. Hrdina je neznámým okouzlen, a když je jednou pozná, už je neopustí, neb cítí zodpovědnost. Konec dobrý, všechno dobré.

Anna Vondřichová

Jan Urban

Extrémy a lidé blízcí. Rozhovor se Šimonem Pánkem

Galén 2008, 165 s.

Jeden z nejznámějších studentských vůdců z dob sametové revoluce nezamířil – jako řada jeho kolegů – rovnou do vysoké politiky. Pustil se do humanitární a rozvojové pomoci, pracoval na Balkáně, v Čečně a mnoha dalších zemích a výrazně se podílel na vybudování Člověka v tísni, dnes jedné z nejrespektovanějších českých nevládních organizací v oblasti rozvojových a sociálních programů. Přesto, jak Pánek sám říká, se z politiky nikdy zcela nestáhl. Tedy politiky jako bytostného zájmu o věci veřejné, nikoli úzce stranické. V tomto smyslu a při vědomí toho, kolik prostoru u nás ve veřejném dění dostávají straničtí funkcionáři bez osobnosti, je to čtení osvěžující. Zjednodušeně řečeno: pokud by v politickém životě figurovalo více lidí Pánkova formátu, bylo by všem veseleji a naší zemi o dost lépe. Trochu spornější je v knize role tázajícího se Jana Urbana: dlouholetá známost s Pánkem zaručuje, že se na nic
zásadního v běhu let nezapomnělo, ale má to i svá proti: autor nemá autenticitu zvídavého novináře, očividně se často ptá na věci, které už zná. A tím, že je Pánkovi tak blízko, postrádá schopnost ptát se kritičtěji, zpochybňovat. Což je škoda: pak by kniha opravdu mohla být ještě „něčím víc“ – jak slibuje přebal – než „poločasovým“ bilancováním jedné osobnosti.

Robin Ujfaluši

Emil Staiger

Poetika, interpretace, styl

Přeložil Miloš Černý ad.

Triáda 2008, 346 s.

Kniha Základní pojmy poetiky od švýcarského literárního vědce Emila Staigera je na některých vysokých školách povinnou či alespoň doporučenou četbou pro studenty literární vědy. Nedávno vyšla podruhé česky, doplněná dalšími studiemi, autorovou korespondencí s Martinem Heideggerem, polemikou s Maxem Frischem a obsáhlým doslovem Marka Vajchra. Ten mimo jiné upozorňuje na Staigerův text Poezie a národ z roku 1933, v němž mnozí nacházejí stopy antisemitismu a dokonce i nedistancující se citace z Mein Kampfu. Vajchr Staigera hájí tím, že si od poloviny třicátých let zachovával odstup od aktivní politiky a jeho touha po „novém začátku“ byla projevem panujících dobových nálad. Je ale nutné zdůraznit, že tyto politické sklony souvisely s celým Staigerovým přístupem k literatuře: poetika pro něj byla „příspěvkem k filosofické antropologii“, jeho literární interpretace v sobě spojují detailní analýzu textu, básnické vyjadřování
i filosofickou hloubku, místy přecházející až v téměř náboženskou meditaci. Platí i o Staigerovi, který ve svém hledání závazného nadosobního řádu pochyboval o hodnotě děl většiny moderních autorů, slova S. Komárka o tom, že německý nacismus byl vyústěním těch myšlenkových proudů, jejichž zakladatelé udělali ze své osobní mytologie obecně závaznou kosmologii? Domnívám se, že částečně ano. To ovšem nic nemění na tom, že četba Staigerových textů je někdy až fascinující.

Jan Lukavec

Jean Flori

Rytíři a rytířství ve středověku

Vyšehrad 2008, 304 s.

Po knihách Philippa Contamina (Válka ve středověku, Argo 2004) a Norberta Ohlera (Válka a mír ve středověku, H+H 2004) vyšla konečně i jedna z aktuálních prací k dějinám rytířství. Jean Flori předkládá ve třech částech (Politika, Válka, Ideologie) obraz zkoumaného jevu na pozadí vývoje evropské společnosti od pozdní antiky po 15. století. Kořeny rytířstva spatřuje u Germánů, jejichž úcta k hrdinství i zbožštění zbraní vytvořily základ vojensky specializované skupiny, která se jen zčásti kryla se šlechtou. V římských nebo merovejských armádách hrála jízda druhořadou roli, za Karlovců však už střety s kočovníky vedly k posílení významu i prestiže těchto bojovníků. Ideologie Karla Velikého a tlak církve silně ovlivnily etický kodex rytířů, vznikající lenní systém upevňoval jejich společenské postavení. Flori ukazuje rytířstvo jako dynamickou sociální skupinu, jež si o sobě prostřednictvím literatury vybudovala ideální představu, která
zčásti přežívá dodnes. Autor zároveň narušuje obecné soudy o nedisciplinovanosti rytířů v bitvě a rozkrývá jejich válečné umění. Floriho široký rozhled a schopnost zhuštěně podat složité strukturální a kulturní proměny skýtá radostné čtení, jež je narušováno pouze drobnými nedostatky, například opakováním některých tezí, způsobeným výlety k podrobnostem.

Václava Kofránková

Edward Lucas

Nová studená válka aneb jak Kreml ohrožuje Rusko i Západ

Přeložil Pavel Vereš

Mladá fronta 2008, 302 s.

Lucasova kniha nabyla podivuhodně aktuální brizance v době, kdy si velká část evropských zemí patrně tváří v tvář něčemu, co se podobalo energetické blokádě, musela položit otázku míry své závislosti na ruském producentu zemního plynu. Ať jsou důvody plynové obstrukce jakékoli, Rusko o sobě dalo vědět jako o energetickém hegemonu. Termín nová studená válka však nevystihuje poměr Ruska k okolnímu světu, už proto ne, že toto slovní spojení se hodí pro svět bipolárního patu jaderného arzenálu. Optika evropského pozorovatele a zasvěcence ruských poměrů je důležitá nejen pro poznání vztahu Ruska a Evropy, ale také pro poznání mechanismů transformace z totalitního státu do režimu, který bychom sice stěží mohli nazvat demokratický, jenž však přesto nese mnohé jeho formální atributy. V tomto směru můžeme chápat Lucasovu knihu také jako svědectví o ostatních postkomunistických zemích. Míra zátěže, která poznamenala transformační proces i jeho výsledek, totiž
není typická jen pro Rusko, ale i pro ostatní satelity bývalého Sovětského svazu, a pod tímto zorným úhlem je dobré tuto poučenou zprávu o Rusku číst. Autor praví v úvodu své knihy, že „okolní svět se po roce 1991 dopustil nejkatastrofálnějšího omylu, když soudil, že Rusko je na nejlepší cestě stát se ,normální’ zemí“, ale zastírali bychom si pravý stav věcí, kdybychom tvrdili, že to, byť v menší míře, neplatí i pro ostatní postkomunistické země. Nesetřást totiž totalitní zátěž a zároveň se stát „normální“ demokratickou zemí je přibližně totéž jako být těhotnou pannou.

Michal Janata

Na tržišti světů

Setkání s cizí kulturou nemusí mít nutně podobu krvavého střetu „civilizací“, může sloužit také k nahlédnutí vlastního obrazu v zrcadle odlišnosti. Zvláště není-li kultura něčím pevně provždy daným, ale je proměnlivá a schopná komunikace. Zpochybnění kulturního univerzalismu Západu tváří v tvář moderní pluralitě se v románu Iliji Trojanowa (1965) Sběratel světů (Der Weltensammler, 2006) dočkává svého ztělesnění v postavě Richarda Burtona, jednoho z velkých objevitelů 19. století.

Nerozluštitelná hádanka

Historická osobnost Sira Richarda Francise Burtona, britského důstojníka, cestovatele, mistra převleků a jazykového génia, je prostá jednoznačností. Coby důstojník impéria a objevitel afrických Velkých jezer byl symbolem viktoriánské Anglie. Zároveň však zůstává jejím živým antagonismem jako antropolog vedený nekoloniálními zájmy (jeho důvěrná obeznámenost s domorodými zvyky mu údajně vynesla přezdívku „bílý negr“) či spolupřekladatel Kámasútry (již nesměl ve své době vydat veřejně). Trojanow člení jeho život do tří kapitol – pobyt v Indii, kde Burton působil jako voják a špion, pouť do Mekky, vykonaná v přestrojení za muslima, a africká expedice –, přičemž mnoho životopisných, místních či religionistických dat přesně zachoval (například trasu Burtonovy africké výpravy sám pěšky prošel). Příběh je rozvíjen důsledně paralelně: vedle běžného vyprávění je děj ještě interpretován domorodými pozorovateli, orientálními vypravěči, kteří příběhu dodávají vtip
i východní mudrosloví. Stylově text přechází od dobrodružného románu až do vysloveně poetizovaných pasáží: „Idyla, napadne Burtona, je šálek se špinavým okrajem. Čaj v šálku, studený slepičí vývar v podšálku. Skvrny na špičce jazyka. Hořký je čas…“ Užívána je i řeč dopisů, protokolů a záznamů; fixaci mluveného vyprávění v psaný příběh sledujeme místy v přímém přenosu.

Přes nádech starosvětského dobrodružství a slavných expedic, s optimismem zaplňujících bílá místa na mapách, je Burton vylíčen jako člověk moderny, jehož racionalismem sycená složitost je konfrontována se zdravou přímočarostí domorodců („Bwana Burtona poháněli džinové, kteří byli všem ostatním neznámí, džinové, které nedokázal nikomu vysvětlit… Život je snazší, když ostatní lidé znají tvé džiny.“). Pro Indy, Araby i Afričany Burton zůstává nerozluštitelnou hádankou. Tato neurčenost a duchovní nezakotvenost pak kontrastuje s exaktností přírodovědeckých detailů i Burtonovým důkladným religionistickým poznáním; je dítětem naší současnosti včetně všech jejích klišé: „Kdo pochopí, že odpovědi jsou záhadnější než otázky?“

Vůle a nejasná identita

Burton je tragickou postavou: stává se sběratelem světů, člověkem bez vlastní identity, který nahlíží pod všechny pokličky, avšak zároveň nic není schopen přijmout v úplnosti, a který se dokáže cítit dobře všude, jen ne ve své rodné Anglii. Spojuje v sobě jak heteronymii Fernanda Pessoy, tak Nietzscheho voluntarismus: Burtonova identita se před množstvím rovnocenných nabídek rozpíjí jako písmo v jeho utopeném cestovním deníku. Střídá role, musí být postupně vším, hinduistou i muslimem, aby byl úplně, univerzálně sám sebou. To jediné, co zbývá, je pak vlastní vůle a tvrdošíjnost. „Tenhle člověk stojí mimo víru. Nejen mimo naši. To mu dovoluje jít tam, kam jej žene vlastní vůle. Bez výčitek svědomí. Může se obsloužit vírou jiných, může přijímat i zavrhovat, sbírat i odkládat, jak je mu libo, jako by byl na tržišti. Jako by zdi, jež nás obklopují, padly, jako bychom stáli venku na nějaké nekonečné pláni a měli rozhled na všechny strany.“ Trojanow
tu pojmenovává konec klasicistní individuace a harmonie ústy muslima.

Trojanowův román lze číst mnoha způsoby – jako napínavý dobrodružný cestopis, jako portrét fascinující osobnosti, jako alegorii. Anebo „jen“ jako povzbuzující svědectví, že přes všechny třecí plochy má globalizovaný svět naději: „Vidíme-li ve svém bližním pořád jen toho druhého, nikdy mu nepřestaneme ubližovat. Z tohoto pohledu vězí ďábel v rozdílech, jež si lidé mezi sebou vytvářejí.“

Autor studuje bohemistiku.

Nemáme tak dobré mladé autory

Vaše nakladatelství je poměrně nový podnik. Co vás vedlo k vydávání knih? Je na našem trhu ještě pro nováčky místo?

Nemůžu říct přesně, co mě k tomu vedlo. Rád knihy vybírám, mluvím s autory, vidím, jak ze „slova“ vzniká text a pak celá kniha. Z ničeho něco. Je to koníček, který přerostl do zaměstnání. Začal jsem před čtyřmi lety a jako úplný zelenáč a autodidakt – tehdy vyšly knihy Slováka Michala Hvoreckého, Antologie slovenské poezie a povídky neznámého Slovince Andreje Arka – jsem samozřejmě udělal školáckou chybu. Myslel jsem si, že dobrá kniha se prodá sama a já si počkám, až přijdou peníze, vydám další a další a půjde to samo. Chvilku mi trvalo, než jsem zjistil, že to tak nechodí, že nakladatelství musí mít na trhu kolem dvaceti titulů současně, aby se uživilo. Český knižní trh je dynamický. Nováčci přicházejí a odcházejí. Někdy skončí u jednoho či dvou titulů. Ale místo tady samozřejmě je, protože velká nakladatelství nestačí pokrýt celou světovou literaturu a v určité fázi navíc přestanou mít osobní vztah k vybrané
knize či autorovi, kvůli čemuž jsem zakládal vydavatelství já.

Jste spokojen s distribučními firmami?

Musím přiznat, že jsem celkem spokojen. Nějakou dobu trvalo, než mě začaly brát vážně, ale teď doobjednávají, sledují stavy, berou si podklady od knihkupců. Samozřejmě, marže jsou vysoké. Bylo tady už několik pokusů malých nakladatelů domluvit se a zatlačit, ale jako u každého spolčování, kde jde o různé zájmy a o rozdělování peněz, to nevyšlo.

Sledujete recenze na vámi vydané knihy? Ovlivňují prodej?

Sleduji hlavní periodika, občas mě někdo upozorní, že se recenze na mé knihy objevila i v některých minoritních publikacích nebo na blozích. Mám zkušenost, že prodeje se po recenzi o pár procent zvednou, ale některé tituly zase téměř recenzovány nebyly, a přesto se prodávají dobře.

Jakou máte zkušenost s českými blogery?

K blogům nemám důvěru a téměř je nesleduji. Děsí mne ta lehkost publikování jakýchkoliv názorů a úroveň diskusí pod nimi. A navíc, jsem vydavatel a tištěné slovo je tištěné slovo. Vím, kdo za ním stojí, vím, komu se zodpovídá, co je zač. U blogů nic z toho, až na malé výjimky, neplatí.

Vydáváte knihy v několika edicích, jak byste je od sebe odlišil?

Jsou čtyři: FLEET je edicí autorů, které není třeba nijak zvlášť představovat: John Fowles, Olga Tokarczuková, Michel Faber… Jsou to spisovatelé, kteří mají na poli literatury stálé místo. To je taková flotila nakladatelství. Pak je edice TRACK, kde představuji autory, o nichž si myslím, že je potřeba je sledovat, protože na domácích trzích znamenají hodně; patří mezi stálé, většinou mladé a vydávané tvůrce, ale ještě se nestihli etablovat v zahraničí. V edici NEEWIT konzistentně mapuji mladou evropskou literaturu, hlavně tu na východ a jih od našich hranic. Této literatuře se věnuji docela dlouho a musím říci, že v Česku nemáme zdaleka tak dobré mladé autory, jako třeba v Polsku nebo v bývalé Jugoslávii. Edice WALT je zaměřena na poezii, kterou vydávám pro radost, a v průběhu tohoto roku přidám pátou edici, věnovanou non-fiction.

Jak vybíráte knihy k vydání?

Podrobně sleduji zahraniční knižní trh, hlavně anglický. Čtu zahraniční a v menší míře i naše časopisy a kritiky zabývající se současnou literaturou, navštěvuji všechny podstatné knižní veletrhy v Evropě a důležitým zdrojem informací jsou agenti, kteří nabízejí knihy svých autorů. Vědí už, jaký mám vkus, proto míří celkem přesně. Takovým zdrojem jsou i překladatelé.

Mezi autory, které vydáváte, je i Peter Pišťanek, jeden z mála slovenských spisovatelů, jehož knihy vycházejí v anglickém překladu. Jak se mu daří u nás?

Ne tak, jak by si zasloužil. V percepci slovenské literatury v českých zemích je jakási schizofrenie. Knihy ve slovenštině nikdo nečte, a když vydám knihu česky, říkají mi všichni, proč to překládám, vždyť slovensky rozumíme. Ano, rozumíme, ale jenom na dovolené v Tatrách. Myslet si, že slovenská kultura v Česku je dobře absorbována, je chiméra.

Vydáváte i mladé české autory, jak vybíráte mezi nimi?

Tam je to jednodušší. Chodí mi rukopisy, týdně tak jeden, dva. Všechny je čtu, některé musím po pár stránkách zahodit, protože jejich úroveň je tristní. Avšak v letos vydám pět původních českých románů, tak se mi snad podaří čtenářům představit i nějakou mladou krev.

Jaký vliv mají na kvalitu psaní kursy tvůrčího psaní nebo třeba Literární akademie Josefa Škvoreckého?

Myslím, že mají na úroveň psaní pozitivní dopad. Především u těch, kteří v sobě objeví talent psát, rozvinou smysl pro povinnost, vštípí jim základní pravidla žánrů a naučí kus řemesla, které je pro psaní potřebné. Měl jsem možnost porovnat pár rukopisů a určitý posun v kvalitě se tam vysledovat dá. Neplatí samozřejmě přímá úměra, kursy nikoho bez talentu psát nenaučí, pouze u těch, kteří jej mají, ho pomohou rozvinout.

Upozornil byste rád na nějakou knihu z plánů vašeho nakladatelství na rok 2009?

Upozornil bych na dvě knihy. První je Skleněný pokoj Simona Mawera, který pohledem anglického prozaika sleduje vývoj v naší zemi od nástupu fašismu až po současnost. Život ve vile, inspirovaný skutečnými osudu vily Tugendhat, se s útěkem jejích, částečně židovských majitelů před nacisty nezastaví. Dům přechází z jedněch rukou do druhých, z českých do nacistických, pak do sovětských, až se stane majetkem československého státu. Druhou je kniha Netherland od Josepha O’Neilla. Podle listu The New York Times se jedná o „nejvtipnější, nejnaštvanější, nejnáročnější a nejsklíčenější beletristické dílo“ o životě po jedenáctém září 2001, které se do této doby na knižním trhu objevilo. Uvidíme, jak jej přijmeme u nás.

Jaký bude mít podle vás ekonomická krize vliv na knižní trh?

Zasáhne knižní trh jako zřejmě každé jiné odvětví spotřebního a nahraditelného zboží. Je jenom na nakladatelích, jak „nahraditelné“ a do jaké míry spotřební to zboží bude. Trh se určitě zpomalí. Knihy se samozřejmě prodávat nepřestanou, jenom se budou prodávat pomaleji. Krize zasáhne velká nakladatelství s rozbujelou administrativou, závislá na rychlé obrátce zaměnitelných titulů, na druhé straně spektra pak úplně malé nakladatele, kteří čekají, až se jim prodá jeden titul, aby mohli vydat další. Jako v každém průmyslu platí, že kvalitnější knihy, které si kupuje užší skupina obyvatelstva, budou zasaženy méně, spotřební „jednorázovky“ více.

Nic nemá tvar

Román László Darvasiho Legenda o kejklířích se slzami (Könnymutatványosok legendája, 1999) nás zavádí do doby, kdy bylo Maďarsko pleněno Turky, avšak děj se odehrává střídavě na mnohem širší ploše evropských zemí a v popředí stojí okrajové, pro dějiny nepodstatné postavy, často bizarní figurky se symbolickým charakterem. Setkáváme se zde s kejklíři, vojáky, derviši, liliputány, ale i s divoženkami a snovými postavami, s Tatarem s psí hlavou či ženou, která má ptačí hlas. Autor předvádí pestrobarevnou směs hrdinů, které stejně jako v povídkovém výboru Nejsmutnější kapela na světě spojuje pocit vykořeněnosti a fatální pocit smutku.

Erós, který muži nepřežijí

Darvasiho postavy mají často mytický rozměr, v tomto ohledu vynikají zejména ženské hrdinky, jež čtenáře strhávají svou archetypální silou – podobně jako Márquezovy postavy či protagonisté svébytné formy magického realismu francouzské spisovatelky Silvie Germainové. Ženy zde mnohdy ztělesňují erós v jeho intenzivní až děsivé podobě, jehož sílu muži nemusí vždy přežít. Darvasiho figury se neřídí vůlí ani potřebou někam patřit, jejich jednání je ovládáno archaickými silami, které dřímají v každém z nás. V jeho románovém světě platí heslo „bez srdce není ani život“. Právě síla emočního prožitku dává smysl i jepičímu životu. Přesto se někteří hrdinové snaží silným prožitkům odolávat, dokud to jde, a někdy musí objekt milostné touhy ze zoufalství i zavraždit.

Osud je zde k hrdinům nevyzpytatelný, krutý i štědrý. Na zázraky se čeká dlouho a vždycky „přicházejí jinak, než by člověk čekal“. „Je krása, po níž může přijít jen smutek, bída a bezútěšnost, a pak je lépe, když taková krása a bohatství ani nenastane.“ Nositelem takového silného, „probouzejícího zážitku“ v románu bývá záhadná skupina pěti kejklířů, kteří rozdávají slzy. Spojují tak jednotlivé hrdiny i epizody.

Fekální obrazivost

Stejně jako v Darvasiho povídkové tvorbě jsou v románu hlavními dějovými faktory vášeň a smrt, propojované jak v rovině syžetu, tak v popisných pasážích: „Jindy honí jedna mrtvola druhou. Točí se za ní do víru a do nízko ležícího ramene řeky, a když ženská dostihne chlapa nebo chlap ženskou, objímají se v širokém abádském ohbí Tisy, úplně jako milenci.“ Textem prolíná dynamický souboj života a smrti a zároveň se tu v jeden celek spojuje profánní a posvátné, vysoké a nízké, krásné a ošklivé. Tato kontrastní estetika však místy ztrácí půvab, zvláště v případech, kde převažuje nekrofilní princip, nebo když autor pozbývá kontroly nad svou zálibou v análních a fekálních motivech.

Scéna, v níž je první milostné spojení dvou mladých milenců násilně přerušeno dělovou koulí, kterou kanonýr jen tak z nudy vystřelí na závěr dne, přestože dostal rozkaz ostřelování ukončit, patří k nejsilnějším momentům četby a neruší ji ani popis pohybu živých spermií v mrtvé pochvě právě zesnulé studentky. Na takových místech ještě román rozkvétá neutuchající silou života, která do poslední minuty čelí všudypřítomnému rozkladu. S postupem děje zde však narůstá počet scén, které jsou vyloženě nechutné a u nichž je intenzita fekálních obrazů poněkud zbytečná, což platí například u pasáže podrobně popisující proces vyprazdňování během sexuálního aktu.

Bestie

V románu se kromě mistrně ztvárněných postav, oplývajících silnou autenticitou, objevují unylí a nedotažení protagonisté, jejichž existence působí pro celek díla nadbytečným dojmem. Během četby narazíme na místa, kde už začíná být únavné zvykat si na další epizodní hrdiny, putovat s nimi z místa na místo, přijímat stále nové dějové kontexty. V textu se rafinovaně sbíhá mnoho narativních linií; některé mizejí, aby v závěru mohly překvapit nečekaným setkáním, přesto nejsou všechny epizody, postavy a postavičky zcela opodstatněné. Místy se neukotvenost hrdinů a popisované doby bohužel promítá i do stavby románu, což se projevuje v ne vždy konzistentní práci s tempem vyprávění. Nejsilnější dojem vyvolává autorova imaginace a schopnost vystižení atmosféry doby. Historicko-surrealistická freska o válečném rozkladu je zároveň působivým podobenstvím o stavu současného světa: „Svět ovládá zlo. Samá válka, hladomor, neštěstí.
Lidská duše marně doufá a marně je dobrá, kazí ji bestie. Všechno se rozpadá a nic nemá tvar.“

Autorka je hungaristka.

odjinud

Pach vězení

Jak ty pusté vězeňské dny skončily?

Nečekaně. Dramaticky náhle. Poté co byly zrušeny nucené práce, jsem díky protekci u strážmistra Szőcse mohl opouštět celu každé ráno a se svými štětci a s barvou se vydat na cestu do vylidněných dílen. Dostal jsem notýsek s rozpisem práce nebo s očíslovaným seznamem pracovních nástrojů a pak jsem musel vyhledat příslušný předmět, nástroj, pracovní desku a opatřit je patřičným inventárním číslem. Nespěchal jsem, piplal jsem se s tím, úmyslně jsem pracoval pomalu, aby mi to vydrželo do konce podzimu, až se ochladí, nerad bych mrznul v nevytápěných dílnách. Někdy jsem lenošil celé hodiny, snil jsem, hleděl na mraky, jak táhnou oblohou, a na ptáky, kteří létali pod nimi. Tak tomu bylo i třetího září roku tisícího devítistého padesátého čtvrtého. Ačkoli jsem se za ty dva roky věznění nenajedl dosyta ani jednou, toho dne jsem se na oběd nemohl ani podívat a odhodlal jsem se k nemožnému činu: ještě než jsem domyslil, co
dělám, vylil jsem to všecko do výlevky. Nebyl bych mohl polknout ani sousto. Něco viselo ve vzduchu, nevěděl jsem, co se to se mnou děje. Patrně jsem něco vycítil. Ale stejně jako jindy po obědě jsem se natáhl na prázdný stůl k odpočinku. Díval jsem se na obrovskou, mohutnou vězeňskou zeď s nekonečnou řadou oken zatlučených prkny a náhle se mě zmocnila sklíčenost. Měl jsem před sebou ještě rok, den osvobození byl nedohlednu, měl jsem pocit, že jsem přece jenom prohrál, odtud se už domů nevrátím. Bylo třetího září, konec léta, ale v ten den panovalo nezvyklé horko; bylo to odpoledne mezi třetí a čtvrtou hodinou, když se ticho najednou ozvalo, jeho ševelení zvolna splývalo s bzučením mouchy. V tom tichu se najednou rozlehlo bouchnutí železné brány, která vedla na dvůr, potom bylo slyšet, jak někdo běží po liduprázdném vězeňském dvoře vysypaném štěrkem, jak se dveře v přízemí prudce rozevřely, jak někdo vybíhá po schodech a funí při tom. Byl to můj kamarád Endre
Delbács, bez doprovodu strážného. Zastavil se ve dveřích a zařval: „Honem pojď, všeho nech, jdeme domů!“ „To je špatný vtip,“ odpověděl jsem. „Hni sebou, rozdělovali mýdlo a čeká na nás holič. Dostali jsme opravdové toaletní mýdlo.“ Holič? Ten se zbláznil. Jaký holič? A to už dorazil i strážný, nestačil držet krok s mým pádícím kamarádem. „Neslyšíte? S malováním je konec, seberte si ty svoje saky paky a jde se. Čeká na vás holič.“

Jedno mi bylo jasné, že tím v Szamosújváru končím. Možná mě převezou do jiné věznice. Ale stejně, o jakém holiči to pořád melou? Měli jsme sice vězeňského holiče, na každém patře byl jeden, ale ten jenom holil a potom pochopitelně všem pravidelně přejel po hlavě strojkem, aby nás vzal dohola, výjimku tvořili jenom kápové. Když po pracovní době vrazil do cely holič, nemělo smysl s ním smlouvat… Mne nedávno ostříhali úplně dohola, z toho, co mi zůstalo, by nějaký účes nevykouzlil ani kadeřnický mistr. A přesto mě jeden důstojník doprovodil k holiči – byl to týž, který nás dosud stříhal dohola – s tím, aby mi aspoň vyholil vzadu krk a pokusil se dát mým vlasům nějakou fazonu. Rozčilení důstojníci přišli za námi dokonce i do koupele. Tehdy už i v mém skeptickém mozku začalo rašit tušení: oni nás opravdu chtějí pustit ven. A skutečně, u východu z lázně na nás čekalo naše civilní oblečení, které spěšně přinesli ze skladu,
a od té chvíle už jsme se nemohli stýkat s ostatními vězni. Po celou dobu příprav nás stále obklopovali tři nebo čtyři rozesmátí bachaři, možná i s trochou závisti: my odejdeme, máme život před sebou, kdežto oni zůstanou ve vězení. Chovali se k nám neuvěřitelně ochotně, skoro číhali na každý náš sebemenší pohyb, do konferenčního sálu administrativy nás vedli div ne pod paží. Netušili jsme, co se asi stalo, a neodvažovali jsme se ani uchichtnout. Vyzvali nás, abychom se posadili, ukázali kolem dokola na rozložitá kožená křesla a k našemu nesmírnému úžasu nám předložili denní tisk a obrázkové časopisy, abychom se snad při čekání nenudili. Samé usměvavé tváře, ztělesněné pochopení, pozornost a něha. Bylo to všecko už přímo směšné, sotva jsme se odvažovali podívat se na sebe. Teatrálnost této nálady dosáhla vrcholu, když do sálu vstoupil ředitel věznice Goiciu, se všemi svými vyznamenáními na hrudi, s otevřenou náručí a s vyceněnými kly.
S dětskou upřímností jsme mu mezi sebou říkali jenom soudruh Divočák. Jednak proto, že měl opravdu kančí kly, a potom také proto, že se opravdu choval jako zdivočelé zvíře. „Děti,“ oslovil nás, „povídal jsem vám, že ano, že se brzy dostanete domů.“ Už jsem vyprávěl, že na vězeňském dvoře, když jsme dorazili do Szamosújváru, nás přivítal on a se strašlivým řevem nám nastínil vyhlídku, že naše kosti zpráchniví ve zdech, které střeží on. Ale teď jsme se s ním nechtěli přít. Společnost se záhy rozrostla: v čele slavnostního doprovodu dorazil v šedivé generálské uniformě sám generální prokurátor Alexa. Přečetl prezidentský dekret, podle něhož byl rozsudek anulován spolu s veškerými dopady na občanský život a v tomto smyslu jsme s okamžitou platností propuštěni na svobodu. Vypadalo to, že nás co nevidět poprosí o prominutí a div nám ke spiknutí nepogratulují. Z věznice nás přímo vyhnali.

Avšak v bráně na mne dopadla ještě poslední rána. Jistota je jistota, a tak nás naposledy ještě prohledali, než se brána za námi zavřela, a v mé kapse našli pruhovanou vězeňskou čepici, kterou jsem si chtěl odnést domů na památku. Krást ve vězení? Takhle to nepochybně vypadalo. Strážný vykřikl a nalezenou čepici vítězně ukazoval: hleďte! Jako by říkal: A tyhle my pouštíme na svobodu! Na otázky, jak se ke mně dostala, jsem už jakožto svobodný člověk se znovunalezenou sebedůvěrou odpovídal, že mi ji jistě někdo strčil do kapsy z legrace, možná právě nějaký strážný. Sebrali mi ji, a já toho do dneška lituju. Z vězeňské brány jsem vycházel s tímto trnem v srdci.

Venku na nás čekalo otevřené nákladní auto a vlahým večerem, ozářeným měsíčním svitem, s námi ujíždělo ke Kolozsváru, kde jsme ještě zašli na krátkou návštěvu na prokuraturu. Při malé domácí slavnosti za přítomnosti několika rodičů – totiž pokud někdo z nich byl zrovna na svobodě – generální prokurátor znovu přečetl dekret s mimořádným důrazem na tom bodě, dle něhož byl rozsudek navždy anulován spolu se všemi nepříznivými následky. Když propouštěcí ceremoniál skončil, mohli jsme už jít opravdu domů.

Z knihy rozhovorů Pach vězení, která vyšla roku 2001 v nakladatelství Magvető v Budapešti, vybrala a přeložila Anna Valentová.

Pušky, nebo holubice?

Když jsem vešel s obálkami do hlasovací kabiny v tělocvičně, zatažené tlustým závěsem, málem jsem vyprsknul smíchy, protože jsem si vzpomněl, co říkal tatínek, když jsem mu pověděl, že s ním nemůžu na blešák ani v neděli, protože musím do školy, abych se zúčastnil referenda, takže tatínek řekl, že to celý stojí za hovno a že bych udělal nejlíp, kdybych si stáhnul kalhoty a vykadil se jim tam v tý hlasovací kabině na podlahu, potom si vytřel prdel hlasovacím lístkem, dal ho do obálky a nakonec hodil do urny, aby věděli, co si o tom jejich blbým referendu myslím, ale maminku to dost naštvalo a řekla, že by si otec měl dávat pozor a líp si promyslet, co přede mnou říká za blbosti, protože když si bude takhle pouštět pusu na špacír, ať se pak nediví, až jednou skončí u Dunajskýho kanálu, ale táta se tomu jenom smál a říkal, ať si představím předsedu komise, jak bude v prdeli, až tu obálku potom otevře, a tak se tomu
chechtal, že jsem se musel smát s ním, a když jsem vešel do kabiny, hned jsem si na to vzpomněl, úplně jsem viděl před očima tlustej obličej soudruha ředitele a to, jak je rudej jak vlajka, ale pak jsem si všimnul fotky soudruha Gagarina v životní velikosti, vyztužený kartonem a přilepený na zadní stěnu kabiny mezi bílý holubice, u kterejch bylo spoustou světovejch jazyků napsáno mír, a i když jsem ještě neuměl pořádně číst, stejně jsem dokázal rozluštit pax a paz a pače, a každá holubice měla v zobáčku větývku, jako kdyby si zrovna chtěly stavět hnízdo, i když holubi přece žádný hnízda nestavěj, protože jediný, co uměj, je dělat vrků, vrků, vrků, ale soudruh Gagarin tam stál s přilbou v ruce stejně tak hrdě jako vždycky a já se ho musel dotknout a tu přilbu si pořádně osahat, hlavně vepředu, tu průhlednou část, věděl jsem sice, že je jenom z kartonu, ale prostě jsem si na ni musel sáhnout, protože soudruha Gagarina
hrozně miluju za to, že tak odvážně vyletěl do vesmíru, aby nám odtamtud přinesl přátelství národů, a když jsme si museli první školní den vybrat nějakej vzor, řekl jsem soudruha Gagarina, a soudružka učitelka mě pochválila a řekla, že jsem si vybral moc dobře, protože soudruh Gagarin je opravdový hrdina, který učinil velmi, ale opravdu velmi mnoho pro mír a přátelství národů, a zeptala se mě, co se mi na něm nejvíc líbí, a já na to, že nejvíc ta jeho přilba, to, jak je hezky kulatá a že je z ní tím okýnkem vidět, a soudružka učitelka řekla, že ano, a že kdyby nás soudruh Gagarin ve škole navštívil, určitě by mi dovolil, abych si tu jeho přilbu vzal, ale nato se přihlásil Franta a řekl, že soudruh Gagarin už přece nežije, že se učili ve školce, že přišel o život při leteckém neštěstí, ale soudružka učitelka na to, že to přece nevadí, protože jeho duch je stále s námi a v našich srdcích bude žít navěky. Když jsem se tý přilby dotknul,
cejtil jsem, jak se mi rozbušilo srdce, a v tu chvíli jsem na mou duši uviděl, jak se ten obličej papírovýho soudruha Gagarina v životní velikosti pohnul a soudruh Gagarin na mě těma svejma očima z papíru v životní velikosti mrknul, ale věděl jsem, že to není pravda, že si to jenom představuju, tak jsem radši otevřel obálku, abych z ní hezky vytáhnul hlasovací lístek, a zase jsem si vzpomněl na soudružku učitelku a na to, jak nám ve čtvrtek po promítání rozsvítila a vystoupila na stupínek, podívala se na nás a potom hodně hlasitě řekla, že nejde o to, jestli čokoládu nebo zmrzlinu, malinový sirup nebo broskvový nektar, ani o to, jestli sikulský lidový tanec nebo rumunský lidový tanec, ne, ne, tou hlavní a jedinou skutečnou otázkou je a vždy také bude, jestli mír nebo válku.

Potom chvilku mlčela, jako by se fakt na něco zeptala, a čekala, až se někdo přihlásí a odpoví, ale nikdo se nehlásil, takže soudružka učitelka pokračovala dál a řekla, že mnozí si myslí, že my, malí prvňáčci, nejsme na boj za mír dost zralí, že jsme ještě moc malí na to, abychom rozuměli tomu, že boj za mír je přesně o tom pochopit, že každý náš čin, každé naše rozhodnutí, každá naše volba ukazuje, co chceme, jestli to, aby byl mír, nebo to, aby byla válka, a když se nenaučíme slovo od slova říkanku, nejenže budeme sami proti sobě, ale uděláme tím také krůček na cestě k válce a krůček ke krůčku znamená jeden velký krok, a nebudeme-li dost opatrní, můžeme nakonec prohledávat trosky a shánět něco k jídlu, zrovna jako ty ubohé děti na diafilmu, a že si ani neuvědomujeme, jaké máme štěstí, že si v neděli budeme moci přímo zvolit mezi mírem a válkou, bude se totiž konat zvláštní hlasování pro děti, referendum, na kterém můžeme
celému světu ukázat, že školáci Rumunské socialistické republiky všichni hlasovali pro mír, ne nadarmo pro něj generální tajemník strany tak neúnavně pracuje, vždyť všichni do jednoho umíme pěkně říkanku: Ne myndrym ku tot če fače Čaušesku pentru páče (zhruba: Srdce naše štěstím plesá, jak Čaušesku mír nám tesá), a to hlavní je, že v neděli v šest hodin ráno se otevírají v tělocvičně hlasovací kabiny a ve tři čtvrtě na šest by tam měli všichni být, v šest hodin pět minut totiž už musí být po všem, aby byla naše škola první v kraji, a volit musíme i my, malí prvňáčci, ovšem není se vůbec čeho bát, půjde jen o to, že musíme na hlasovacím lístku označit, pro co hlasujeme, nemusíme se strachovat, nevadí, že neumíme číst, vedle čtverečků bude vždy namalovaná holubička a puška, a my jen pěkně označíme ten čtvereček vedle holubičky, ovšem ne křížkem, ale písmenkem x, a to je vše, tolik přece můžeme pro mír udělat i my, no, a když jsem
vytáhnul lístek z obálky, viděl jsem, že je to opravdu tak, jak říkala soudružka učitelka, nahoře uprostřed bylo na lístku razítko znaku naší vlasti a pod ním stálo několik řádků, ty jsem ale nedokázal přečíst, a i kdybych to uměl, stejně není jistý, že bych tomu rozuměl, protože to bylo rumunsky, ale vespodu na lístku byly fakt namalovaný dva čtverečky a nad jedním byla holubička a nad druhým samopal s takovým tím zahnutým zásobníkem, co s ním chodí vojáci na hlídce, a v tu chvíli mi blesklo hlavou, že bych mohl klidně hlasovat i pro válku, stejně by nikdo nikdy nezjistil, že jsem to byl já, ale potom jsem hezky položil lístek na lavici, která byla v kabině, a vzal jsem černou fixu, co byla k lavici přivázaná vlascem, protože jsem chtěl hezky označit mír, jenže v tu chvíli jsem se znova podíval na soudruha Gagarina a zas se mi zdálo, že na mě mrknul, ale to jsem si myslel jenom chvilku, protože když jsem se podíval líp, tak jsem
hned viděl, že vůbec nemrknul, ale že ho někdo počmáral, a právě tou černou fixou, kterou jsme měli hlasovat, mu někdo na hlavu nakreslil pořádný holubí hovno, takže to vypadalo, jako by se mu jedna z holubiček, co měl nad hlavou, vysrala přímo do očí, a pak jsem viděl, že někdo nakreslil hovna pod všechny holubičky, jako by chudákovi soudruhovi Gagarinovi v letu posraly celou uniformu i hlavu, a dokonce i tu jeho přilbu, a to když jsem uviděl, dostal jsem strašnej vztek a byl jsem skoro tak naštvanej, jako když mi brácha omylem strhnul ze zdi plakát Gojka Mitiče, až z něj byly dva kusy, který už potom nikdy nešly slepit, a věděl jsem, že nemůžu jinak, musím to aspoň zkusit napravit, musím chudáka soudruha Gagarina nějak zachránit. Rychle jsem vytáhnul kapesník, naslinil jsem ho, vylezl jsem na lavici a začal jsem utírat to hovno, co měl chudák soudruh Gagarin v očích, jenže ta fixa už zaschla a vůbec nechtěla pustit, i když jsem to
dřel ze všech sil, a v tu chvíli někdo zvenku zavolal, co tam sakra tak dlouho dělám, že za takovou dobu nejsem schopnej zaškrtnout ten blbej čtvereček pod holubicí, a že tam vlítne a kopne mě do prdele, že poletím jak ta holubička míru, a já na to, že už jdu, okamžik, a znova jsem plivnul na kapesník, a začal jsem ještě silnějc dřít soudruhovi Gagarinovi hlavu, až už to nakreslený holubí hovno měl z hlavy skoro dole, jenže jak jsem se držel, nějak jsem stoupnul na tu fixu a ta mi asi nějak podklouzla pod nohama, protože jsem uklouznul a padnul na soudruha Gagarina i na stěnu kabiny, až se celá ta deska pohnula, a i když jsem se pokoušel nějak chytit, už bylo pozdě, protože stěna začala padat a já najednou cejtil, jak se řítím dolů i se soudruhem Gagarinem a se všema holubičkama, jako bych padal nějak zpomaleně, letěl jsem přímo směrem na hlasovací komisi a viděl jsem, jak soudruh ředitel vyskočil a celej rudej vzteky
řve, co to kurva je, če pulá káluluj, ale to už se deska se soudruhem Gagarinem skácela na hlasovací urnu, převázanou stuhou v národních barvách, a jak jsem na ni narazil hlavou, tak se ta krabice rozpadla na dva kusy a všechny volební lístky z ní vypadaly a poletovaly kolem nás vzduchem, všude spousta x a maličkejch samopalů a holubiček, a já jsem cejtil, že jsem se pěkně bouchnul do hlavy, všechno kolem mě hučelo, vlnilo se a vířilo a v hlavě mi holubičky dělaly vrků, vrků, vrků, a malinký samopaly ra-ta-ta-ta-ta, a poslední, co mě napadlo, bylo, že jsem vlastně ani nehlasoval, vůbec nic jsem nezaškrtnul, a co když kvůli tomu teď bude fakt válka?

Z maďarského originálu Puskák vagy galambok (Pušky, nebo holubice?), vydaného nakladatelstvím Körkép v roce 2008, přeložila Kateřina Horváthová.

V. I. Leninovi

Vidíme jenom výjevy

Z maďarsky psané literatury byla loni českému čtenáři představena díla vyrůstající mnohdy ze zcela rozdílných prostředí, ať už se jednalo o texty vycházející z tradice maďarského historického románu (László Darvasi, Legenda o kejklířích se slzami, Nejsmutnější kapela na světě, viz A2 č. 22/2008), metafyzický traktát (Péter Farkas, Osm minut, A2 č. 39/2008), pohádky (Gyula Illyés, Divotvorný vůl a jiné maďarské pohádky), deníky Sándora Máraiho (A2 č. 22/2008), iniciační román (László Krasznahorkai, Od severu hora, od jihu jezero, od západu cesty, od východu řeka, A2 č. 45/2008) či o knihy spisovatelů, jejichž tvorbu bezprostředně či nepřímo ovlivnily jejich sedmihradské kořeny.

Výraz „maďarsky psaná literatura“ je z hlediska přesnosti formulací vhodnější než pojem „maďarská literatura“, s nímž bychom se přesunuli na tenký led různých nedůsledností a navzájem se vylučujících tvrzení. Záhy bychom byli nuceni více či méně neobratně nakládat s termíny Maďarsko, Uhry, c. a k. monarchie, středoevropský prostor a středoevropská literatura. Orientace v problematice takzvaného středoevropského kontextu je zrádná a mnohdy fatální. Tento text nechce (re)definovat, která literatura do zmíněného prostoru patří či nepatří, ani pátrat po tom, za jakých podmínek je práce s tímto konstruktem užitečná. Budeme-li navíc vycházet z dostupných překladů, je cimrmanovský výrok z titulku nasnadě, neboť skutečně vidíme pouze výjevy. Jedním dechem je ovšem třeba dodat, že rozhodně bylo a je co pozorovat.

Výjev první: všechno je definitivní v obrysech plíživého zla

Ádám Bodor (nar. 1936, viz rozhovor na s. 24) a György Dragomán (nar. 1973, viz povídku na s. 27) patří mezi autory pocházející ze Sedmihradska. Kromě svých kořenů mají společné i to, že se oba vyrovnávají s problematikou svobody jedince a jeho existence v podmínkách, kdy je svoboda narušena. To platí napříč generacemi. Jak u postav Bodorových dokonale prokomponovaných fikčních světů, jimiž čas proudí bez jakékoli kontinuity a které se před námi v geometricky přesném tvaru rozevřou jako chřtán hada (jehož zasyčení připomíná jméno Sinistra), tak u Dragománova hrdiny. Toho cesta románem opouštění krajiny dětství vede prapodivnými světy, schopnými fungovat na úrovni symbolu i jako hyperreálná materie.

Časovou diskontinuitou, kompoziční ekvilibristikou, prací s fantastickými motivy a žánrovými prvky a zároveň smyslem pro hyperrealismus autoři navozují atmosféru plíživého zla. Tento obrat nejlépe vystihuje stav, jenž prochvívá celý Okrsek Sinistra (A2 č. 16/2006), i tušení čehosi němě vyčkávajícího, nedobrého, co v podobě lákavých i odporných pastí a průhledů dotváří kontury Bílého krále (A2 č. 49/2008).

Totalita zde není banální výraz, jenž má dopomoci k co nejméně konfliktní reflexi, nýbrž vyjadřuje definitivnost dění, status quo; nemožnost komunikace i neschopnost vymanit se ze světa strachu a nočních můr. Vše je podřízeno nepsaným pravidlům disproporční a pokřivené hrací plochy, schopné bez varování změnit svou strukturu a smést všechny přítomné.

Výjev druhý: na hranici tvůrčího experimentu

László Krasznahorkai (nar. 1954) je vizionář, experimentátor a solitér, který svůj maďarský původ nezapře a jako každý tvůrce se musel vyrovnat se vším, co je ukotveno v tradici evropského smýšlení o umění. Právě on je ale důkazem, že moderní literatura nezná národních hranic, její charakter není primárně definován původem autora, ale životaschopností textu samého. Jeho texty s energickým důrazem kladeným na tvůrčí experiment, na propojenost s vizuálním uměním a na konkrétnost tvarů vyjadřujících ideu, funguje v jakýchkoli kontextech. Jako příklad uveďme jeho práci se symboly a stylizací v zatím posledním vydaném románu Od severu hora… Často zde netušíme, co symbol je a čemu význam nepřiřknout. Nevíme, zda zlaté rybky s hřebíky v očích prozrazují něco o marnosti konání či slepotě vnuka prince Gendžiho, nebo jsou jen kratochvilnou hříčkou, u níž si nejsme na první pohled jisti, co přesně jsme zahlédli. Při
druhém pohledu se s odporem odvracíme a napotřetí jsme ochotni vidět kus staré básně ve formě zlatavých proužků. Pro Krasznahorkaiho je typická syntéza silného smyslu pro realismus a vysoce artificiálního přístupu k látce.

Výjev třetí: narativní kejklíři

Evropa jako nekonečné bojiště i neobjevená pustina bez pozadí. Místo, jehož mýty teprve přijímají svou konečnou tvář, či se teprve rodí. Tržiště dávného světa, na němž se nerušeně obchoduje s lidmi, informacemi i hadí kůží, přeplněností připomíná obskurní plátna Hieronyma Bosche. V tvorbě László Darvasiho (nar. 1962) se střetávají aspekty kontinuity: paměť s jejím trváním a momentální utvářenost prostředím, jedincem neovlivnitelným. V tomto ojedinělém klimatu žijí a živoří miliony, jednotlivec mezi nimi není víc než náhodný odraz světla na hladině řeky a zároveň bytost nemohoucí se vymanit z vleku událostí, které jej přesahují. Bytosti v šoku, z něhož ji nevymaní ani vládce, ani Ježíš, ani Alláh, zbývá jen podřízení se pravidlům spirituální krajiny původní, dravé a řvoucí Evropy, která změnám v průběhu věků podléhá nejméně a čelí i přirozené smrti. Darvasi využil tradiční způsob vyprávění sahající k velkým
epickým ságám spisovatele Móra Jókaiho (1825–1904) či k historickému románu Gézy Gárdonyiho (1863–1922) a přetavil ho v moderní retro plné nadsázky a rozmáchlého patosu. Jistá rozvleklost v tomto případě neruší, naopak, dotváří dojem hyperbolické spektakulárnosti. Darvasiho tvorbu lze též chápat jako metaliterární koncept, vypovídající o problematice zmiňovaného (středo)evropského prostoru.

Autorka je hungaristka.

Vzpomeňte si na nás - literární zápisník

Walt Whitman, jen o devět let mladší Máchy, zato o patnáct starší Nerudy a dokonce o třicet čtyři Vrchlického. A jeho Stébla trávy: v poslední edici konvolut šesti set hustě tištěných stran. Masivní, přitom volností dýchající verše většinou přes dva tři řádky, vizionářské, extatické, volnomyšlenkářské, všeobjímající, odvážné, náročné a zároveň místy docela prosté básně, dodnes přirozeně moderní svou dikcí, svobodným rozmachem, nespoutanou ideou. Vlastně nejen moderní; nenásilně, nevývratně přesahující i dobu docela současnou, tu post.

Kdysi mi jeden básník-vrstevník ne snad vyčetl, ale upozornil mě na to, že vycházím z úplně jiné básnické tradice. Spíš anglosaské, na rozdíl od té zdejší, jíž velí méličnost a metafora. Zprvu jsem to nebral moc vážně. Vždyť básníkům, u nichž jsem se „vyučil“, kteří mi otevřeli poezii, Kabešovi či Weinerovi, nebyla obraznost cizí. Ale jak jde čas, všímám si, jak často se mi dávná „výtka“ vrací na mysl. Skutečně pookřeju, cítím se volný a svobodný, když narazím na báseň, jejíž „metodou“ není ukázat, že v něčem se objevně zračí něco dalšího, že až obrazným „přestěhováním“ dobýváme jádro věci. Třeba Whitmanův text Jiskry od brusu. Jediný obyčejný výjev: brusič, okukován hordou dětí (k nimž se básník rád přidá), brousí na ulici nože. Čeho si básník dlouze všímá: brusičovy pečlivosti, jeho pohybů, ale i okolní nálady hloučku, pozornosti dětí, své vlastní soustředěné rozplývavosti. Je pro něj důležité zaznamenat „smutnou špičatou bradu starce“ i jeho
„pevnou ruku“. A pak – jiskry od brusu. Nemetaforické, skutečné, dětsky vzrušující, prostě mysteriózní, jako u Whitmana (proklamativně) vše. A po chvíli, v závěru básně, znovu ten stojatý refrén: jiskry od brusu.

Žádný pokus o vysvětlení, čím zjevení brusiče přitahuje, o rozvedení výjevu do významu. I když by to básník uměl, stejně jako my bychom dokázali vizi přetlumočit do podobenství. To je však na Whitmanově básni nejbásničtější: že před nás klade čirou vizi, zachycenou v podstatných básnických (lidských) aspektech, sdílí s námi uhranutost vizí v její sice popsatelné, přímo však nepostižitelné prostotě i hloubce.

Závidím Whitmanovi jeho fascinaci člověkem, bezpodmínečnou lásku k němu ve všech podobách, jež někdy ostentativně litanicky vyjmenovává. Vizionářsky obecně, extaticky, „adamicky“, jindy zas privátně naléhavě. Ale narazíme tu i na rovinu temně pudovou, kde nezvladatelná niterná tíhnutí se mísí s touhou po dřeni a kořenech všeho. „Vyberu si někoho z chátry za nejdražšího přítele/ bude mimo zákon, hrubý, negramotný, všemi za své skutky odsouzený/ už nebudu hrát svůj part…“ Pak zas je Whitman docela konkrétní, když z ničeho nic portrétuje určitou osobu, jež mu vytanula v mysli. Starý osmdesátiletý farmář, lovec, jenž uprostřed svých synů a vnuků stále vyniká jako ten „nejkrásnější a nejživější“ a o němž básník v závěrečném verši sní: „Přál by sis sedět vedle něj v člunu tak, že byste se mohli jeden druhého dotknout…“

Střih. Kde jsme dnes, po dvou světových válkách, čtyřiceti letech (takzvaného) komunismu a patnáctiletí reálného kapitalismu návdavkem? „Pobij je kyjem ty balkánské krmiče prázdných klecí…“ píše básník – představuji si – v básni Fronta esemesku své milé někam k okénku autobusové pokladny obležené davy. Právě na tuhle dlouhou, proklamativně laděnou báseň Petra Krále, otištěnou před časem v Tvaru, jsem si vzpomněl, když jsem v duchu pátral po dnešní zdejší „whitmanovské“ rezonanci. Králova Fronta je psaná bezmála s whitmanovským rozmachem – ale zachycuje naprosto newhitmanovskou planetu. Jde o vyhlášení smutně hrdé, hrdě zlostné, jízlivě obranné války „horlivému lidskému těstu“, které, zdá se, už en masse nenabízí nic k pomilování. Skrz ta cizí, nepřitažlivá, nepřátelská, nebezpečná těla se proder, nech je stydnout, pobij je. Báseň je bravurní, výstižná, plná kypivé, dynamicky provázané obraznosti. „Řezníci jimž je nutné vyrvat každý kus
masa“; „v každém pokoji televize/ občas i mrtvola“… Nejhorší je, že k tomu ani není co dodat. Jen si člověk začne v hlavě tiše spřádat plán útěku.

Trochu jinak mluví nová sbírka Petra Motýla Kam chodí uhlí spát. Tady se chce básník o své chudáky a raby nějak otírat, tajně se jich dotýkat, čichat je, nasáknout jimi. Ač v reálu by to možná dopadlo všelijak. „Jeden Ostravák šel se vychcat/ Činčala Josef/ starý jako já v ruce magič/ chtěl mu ho vyrvat…/ ale nevyrval/ utrhnul mu hodinky zlomil nos roztrhl ret uštípl zub/ ale magnetofon nevyrval…“ Básník se svých ponížených dotýká aspoň robustním jazykem, pozorovacím gustem, kapsulí anekdoty z nich dělá jakž takž pokrocenou zvěř. Ale zároveň krčí rameny: takové to je.

Naproti tomu Král ve Frontě říká, takové to je – a k čertu s tím. Až do závěru se mu podaří vpašovat křehčí poselství, vzkaz kdovíjakým generacím, co nic nepochopí či se nebudou starat, možná i tajné echo samotnému Whitmanovi na výsostech, vzkaz z konce humanity: „Vzpomeňte si na nás měli jsme tiché ruce zarudlé ksichty v televizi nepřestávaly žvanit…“

Autor je básník, literární kritik a hudebník.

Znamení

Můžu se prohlásit za šťastlivce. Necelé tři týdny po svém příjezdu do města jsem dostal místo v úřadě. Byl to dobrý pocit, že si z tolika uchazečů vybrali nakonec právě mě. Přitom jsem neměl ani zcela v pořádku papíry, nicméně mé kvalifikaci nebylo co vytknout.

Na prvním pohovoru (který se konal v kavárně nedaleko úřadu) mi řekli, že tak dva roky budu mít pocit, že je ta práce pod mou důstojnost a neodpovídá mým znalostem, ale když se budu dobře chovat, můžu snadno postupovat kupředu a ředitel mě může jmenovat i vedoucím oddělení. To mi však neslíbili najisto, jelikož ředitelova rozhodnutí jsou nevyzpytatelná. Dodatečně samozřejmě všichni přijdou na to, že měl pravdu, ale naznačovat ve vztahu k němu cokoliv dopředu by byla pošetilost. Řekli mi také, že druhý den můžu nastoupit do práce.

Pochopitelně jsem byl vzrušený, vždyť jako vyslanec své vzdálené vlasti jsem mohl být jedním z prvních, kdo o sobě mohou prohlásit, že tvoří součást tohoto velkolepého systému. Mé znalosti jsou tudíž potřebné, našel jsem náležité místo, i když to se podle všeho ukáže až později. Pečlivě jsem se oblékal a dbal na všechny předpisy týkající se kravaty, obleku i puků. Ještě aby mě tak napomenuli už na vrátnici, že nemám dostatečně nablýskané boty.

Dveře se přede mnou otevřely a já vešel. Před sebou jsem spatřil obrovský sál, do rohu vykouzlily dovedné ruce vodopád, voda se valila po plochých kamenech a zanechávala na listech okolo rozmístěných rostlin jemný poprašek. Naproti dveřím se neslyšně míhaly výtahy, nejméně deset. Po pravé ruce jsem měl obrovský stůl. To bude vrátnice, pomyslel jsem si.

Přistoupil jsem blíž a způsobně jsem se ohlásil u zde sedícího ozbrojeného mladého muže. Pozdravil a požádal mě, abych otevřel tašku. Pečlivě prozkoumal vše, co v ní bylo: zbrusu nové desky, pera i mou skromnou svačinu. Byl jsem mu vděčný a pro všechno měl pochopení: nemůže sem přece pustit kdovíkoho; do poschodí se může dostat pouze ten, kdo určitě nijak neohrožuje chod úřadu.

Strážce mi vrátil tašku a požádal mě o doklady. Trochu jsem se bál, protože jsem dosud neměl nahlášenou adresu bydliště, což v úřadě nemají moc rádi, jak jsem slyšel. Strážce však shledal všechno v pořádku a s krátkým přikývnutím mi mou náprsní tašku zas vrátil.

„Hledám K.,“ řekl jsem potichu, abych neporušil to majestátní ticho. „Mám volat linku 6651.“

„Okamžik,“ zavrčel strážce, „okamžik!“

Potom mě vyzval, abych prošel konstrukcí připomínající bránu. Jakmile jsem to udělal, ozval se ostrý pisklavý zvuk, signalizující, že něco není v pořádku, alespoň jsem tak usoudil z chování strážce, který poodstoupil a zakřičel na mě, ať jdu okamžitě zpátky.

„Máte u sebe nějaký kovový předmět?“

Myslel jsem, že se propadnu hanbou, navyklým pohybem jsem si ráno strčil do kapsy svůj kapesní nožík, vida, přece jsem nedával dost dobrý pozor. Rychle jsem mu ho podal a potom – jakoby na důkaz svého očištění se od kovů – jsem znovu prošel bránou.

„Chtěl to po vás někdo?“ zeptal se přísně strážce. „Následujte tu dámu!“ ukázal na ženu v uniformě poté, co jsem se celý rudý zase vrátil.

Šli jsme dlouho, žena mě zavedla do úplně malé místnosti, daleko od vchodu a vodopádu. Místnost neměla okna, osvětlovala ji jediná, zato velmi silná žárovka.

„Svlékněte se!“ řekla mi, a když jsem se ani po její druhé výzvě nepohnul, trochu mě postrčila. „Do naha!“

Když viděla, že pořád otálím, otočila se na mě trochu přívětivěji:

„Nařízení K.“ Potom si stoupla kousek dál a měřila si mě pohledem.

Svlékal jsem se pomalu, dokonce dvakrát přistoupila blíž, aby mě popohnala. Spodky ze mě doslova strhla, když jsem se zdráhal si je sundat sám. Kámen byl studený, zimomřivě jsem pošlapoval na místě. Žena opět poodstoupila a pak mě vyzvala, abych zvedl ruce a otočil se dokola. Když jsem to udělal, natáhla si gumové rukavice, přistoupila blíž a na několika místech mi vjela do ochlupení. Nakonec jsem se musel sehnout a ona mě pečlivě vyšetřila i zezadu. Nedokázal jsem ze sebe vypravit ani slovo.

„Teď už můžete jít nahoru. Čtvrté patro. K. vás bude čekat,“ řekla nakonec.

Viděl jsem, že bych se neměl na nic vyptávat. U hlavního vchodu žena zmizela – tiše a nenápadně, jako se objevila. Podíval jsem se na strážce a na výtahy. Pokýval, poté jsem nastoupil.

Ve čtvrtém patře mě čekal K. Potřásli jsme si rukou, omluvil se za nepříjemnosti a oslovoval mě Franci.

„Nemůžeme být dost opatrní,“ řekl.

„Ale co hledají, k čemu to je?“

„To je nové ustanovení. Doufám, že ti ta dáma řekla, že jsem ho nechal uzákonit já. Je potěšující, že nic nenašla. Snad se sem doopravdy můžeš dostat. V kavárně jsem se o tom z pochopitelných důvodů zmiňovat nemohl. Teď už jsi náš člověk. Ale moc si o sobě nemysli! A nikomu nevěř.”

„Ale co hledají? Jen to mi řekněte, proboha!“

„Máme své informace. Hledáme znamení. Znamení na vás, co jste sem vstoupili.“

Nic jsem nechápal, ale poté, co mě přešel pocit studu, jsem s důvěrou hleděl do budoucna: jednou mi snad bude všechno jasné a také já budu moct vydávat nařízení.

Povídku ze sbírky Nagyapám tudott repülni (Můj dědeček uměl létat), vydané nakladatelstvím Magvető v Budapešti v roce 2007, přeložil Jiří Zeman.

Mikve – příspěvek k feministickému divadlu

Mlčenlivá v holešovickém Cross Clubu

Na minulou inscenaci Bouře se do Cross Clubu dostalo vždy přesně deset diváků, na nový projekt Mlčenlivá přibližně třicet. Malý počet prodaných vstupenek tu ovšem nemá podporovat tezi o tom, že divadlo patří do starého železa. Naopak, ono si nachází nová místa k životu, například i v progresivních nebo popkulturních centrech, jakými jsou hudební kluby. „Divadlo (až) na půdu“ obsadilo své jedno patro v holešovickém Cross Clubu (A2 č. 41/2008). Působivá zákoutí pod dřevěnými krovy zašlého činžovního domu objevila scénografka TOY_BOX pro svůj projekt Bouře (viz A2 č. 27/2008) a ve své originální práci s prostorem zde pokračuje i v inscenaci Mlčenlivá.

Dílo týmu složeného z okruhu absolventů a posluchačů divadelní a hudební fakulty pražské Akademie múzických umění vzniklo na motivy autobiografického příběhu americké spisovatelky Torey L. Haydenové Divná Jadie (česky Mladá fronta 1994 v překladu Aleny Čechové), v anotaci představení je dále zmíněna inspirace kuřimskou kauzou a audiovizuální postupy. Skutečný příběh zneužívaného děvčátka z amerického venkova se v některých rysech, jako je podivná rodinná sekta, podezření na sexuální pozadí případu a mlčení aktérů, opravdu shoduje s proslulým případem z nedávné české skutečnosti. Mnohem výmluvnější než slova o záměrech inscenátorů je však hlavní symbol inscenace: kresba dívky se zašitou pusou.

Horor rodinného života

Podtitul inscenace, jenž zní Noční můra, není v pojetí dramaturga Jana Tošovského a režisérky Lucie Málkové honem za senzací, ale odhalováním faktu, že pro nemalé procento dětí nepatří horory k filmové či počítačové fikci, nýbrž jsou realitou jejich rodinného prostředí. Solidnost nakládání s citlivou problematikou je zřejmá už v autorské přípravě: její součástí byly konzultace s odborníky z oboru psychiatrie a vedlejším produktem skromná výstava kreseb dětí z oddělení dětské psychiatrie Fakultní nemocnice v Motole, lemující schodiště na divadelní půdu. Především je však zapracována do hlavního nervu inscenace, do herectví. Zdenka Josefi, Petr Vančura a Jakub Albrecht ve výjevech z vyučování ve zvláštní škole sugestivně vykreslují trojici dětí trpících různými druhy neuróz. Hororovou atmosféru vyvolává především postava Olenky. Ta nejenže nemluví, ale chodí s ohnutými zády, takže jí v úvodních scénách nevidíme do
obličeje. Nebezpečí parodie televizních reportů, které by bezesporu analyzovaly Olenčinu rodinu a techniky, díky nimž dívku „rozmluví“ její učitelka, se autoři úspěšně vyhnuli. Pouze je naznačují a soustřeďují se především na divadelní zobrazení Olenčina světa. Což je podivná směsice strachu, dětské naivity a zážitků, jež ve svém věku není schopná zpracovat. A právě zde přichází ke slovu scénografie a audiovizuální složka inscenace.

TOY_BOX rozbíjí hrací prostor na složitý labyrint, v němž se Olenčino pošramocené nitro zvláštně mísí s venkovním světem. Titěrný prostor jeviště tvoří vlastně stupínek školní třídy a diváci sedí ve školních lavicích nejen pomyslně, ale jsou přímo vtahováni do hry i prostřednictvím filmového obrazu promítaného na tabuli. Až voyeuristický zážitek nabízejí scény orgií provozovaných společenstvím kolem Olenčiných rodičů, které se odehrávají ve vedlejším prostoru, odděleném od hlediště a jeviště tenkou stěnou. Nahlížíme sem jako klíčovou dírkou okem kamery, přičemž zvuková stopa je zatraceně reálná. Znepokojující intimitu přímého přenosu z nemocné duše osmileté holčičky dotváří zvuk tikání hodin, kovové ruchy, vzdálený orchestrion a zdeformovaný křik. Autoři rozvíjejí inovativní postupy v propojování herecké akce s projekční technikou, což skýtá mimořádné divadelní zážitky; například když Olenka kreslí obrázek, který se v obrácených
barvách objevuje i na plátně. Inscenátoři si zde pohrávají s „pozitivní“ černobílou předlohou a jejím „negativním“ obrazem, jimiž narušují stereotypy představ o dětství, čistém a šťastném. Narušenost je také pointou celého představení. Olenka se sice dočká adekvátní pomoci, ale divák odchází s posledním obrazem: neuvěřitelně dlouhým seznamem případů zneužívání dětí v Česku v období 1997 až 2007.

Mlčenlivá určitě není dobrým základem pro povedený večírek ve spodních patrech Cross Clubu. Je ale slibnou cestou nového divadla nové generace, která nezatuhla u televizních obrazovek a jiné komerční „kultury“.

Autorka je teatroložka a překladatelka.

Odvaha vzpomínat

Pátý Festival otrlého diváka - depeše

Válka jako halucinace

Valčík s Bašírem je animovaný dokument. A to je takřka paradox – jako byste namísto reportážní fotografie nakreslili obraz. Zatímco podstatou dokumentu je zachytit to skutečné, fotografickou realitu, animace je světem fantazie a to skutečné filtruje anebo ani na skutečnosti postavena není. Jedinečnost Folmanova filmu spočívá právě v této kombinaci, jež byla, slovy autora, původně nutností: pro své vzpomínky na invazi do Libanonu neměl vizuální ekvivalent, žádný natočený materiál; jeho tehdejší spolubojovníci navíc nechtěli být točeni na kameru. Původní omezení však dalo vzniknout specifickému útvaru, v němž právě animace dodává válečným vzpomínkám dojem halucinace a nesmyslnosti – není hrdinů, jen oběti. Ožívá noční můra, kterou s napětím odkrýváme spolu s hlavním hrdinou, Folmanovým alter egem. Válka zde není zachycena jako přítomný příběh, ale jako nedokonalá, vytěsněná vzpomínka. Právě zasutost paměti, to nespolehlivé, závislé na našich
pocitech
a stavech, vytváří z Valčíku s Bašírem vysoce subjektivní i stylizovanou podívanou. Z války zanechává výjevy, které paměť pokryla vrstvou symboliky i vlastního domýšlení, vyplňování bílých míst.

Temný obraz Persepole

„Válka je tak surreálný zážitek a paměť je tak nepředvídatelná a nespolehlivá,“ prohlásil dokumentarista Folman o pohnutkách vytvořit svou první animaci. Formálně je Valčík s Bašírem rozkročen mezi dvěma styly – Persepole (2007) Marjane Satrapiové a Vincenta Perronauda a Temného obrazu (A Scanner Darkly, 2006) Richarda Linklatera. Zatímco první má s Bašírem shodný komiksový základ i přiznanou autobiografičnost na politickém pozadí a konec konců i geografickou blízkost (v Persepoli vzpomíná Satrapiová na dětství a dospívání v Íránu), Temný obraz na motivy sci-fi románu Philipa K. Dicka je halucinační cestou do paranoie lidí závislých na látce D, kteří jsou sledováni a sledují se navzájem. Aby Linklater sugeroval pocit, že se události v jeho filmu postavám reálně dějí, ale zároveň místy nejasně přecházejí do paranoidních vizí, použil techniku rotoskopu, v níž natočený videozáznam překopíroval v počítači
do animované podoby. Podobně působí z formálního hlediska i Valčík s Bašírem, kde jsou reálné a dosti brutální válečné výjevy zmírněny a nadsazeny díky ostře barevné a lehce zpomalené animaci: postavy se pohybují trhaně, jakoby ve snu. Valčík s Bašírem sice působí jako Linklaterův rotoskop, vznikl však pracnější kombinací jednoduché flashové animace s klasickou ruční kresbou (zejména v pohybu nohou) a 3D animací. Vyprávění válečných veteránů se sice reálně nahrávalo na video, ale na základě sestříhaného zvuku byl vytvořen detailní storyboard s 2300 ilustracemi, díky nimž tým animátorů pod vedením Yoniho Goodmana pomocí kombinovaných technik celý film nakreslil. Zatímco v Persepoli sloužila animace jako humorné prizma osobních vzpomínek, Valčík s Bašírem i Temný obraz ji využívají k posunu vyprávěné reality do jiné, surreálné roviny. A tak se ve Valčíku brutální výjevy prolínají s obrazy umírajícího koně, na jehož oku se
usadily mouchy; se snovou pasáží, v níž je hrdina z vybuchuvší lodi zachráněn obří nahou ženou, nebo se střílejícím vojákem, jehož palba připomíná hypnotický tanec, obtisknutý do názvu snímku. Folmanovo rafinované dílo je navíc teprve druhým celovečerním animovaným izraelským filmem v dějinách.

Otupělí hrůzou, fascinováni snem?

Význam zvolené animované formy si jako diváci patrně nejvíc uvědomíme v závěrečných několika minutách, v nichž Folman zařadil archivní záběry masakru v Sabře a Šatíle. Výjevy jsou najednou příliš skutečné a surové – unesli bychom takový celý film? Reálné záběry poutají pozornost k zachycené přítomnosti, zatímco animace dovolovala téma současně zobrazit i interpretovat. Nejedná se pak „jen“ o připomenutí hrůzného masakru, ale i o to, co pro nás válečné vzpomínky znamenají, co zbývá z událostí, jež minuly. Paměť osobní se pro Izraelce stává i pamětí kolektivní. Na reportážní záběry válečných masakrů jsme si už bohužel příliš zvykli z televizních zpráv. Folmanova reflexe však ještě dokáže neokoukaně provokovat.

Výchova diváků v Čechách

Projekt 100 je především počinem distribučním. Původní koncept vepsaný číslovkou do názvu, tedy přinášet každoročně po dobu deseti let deset hodnotných děl z pokladnice světové kinematografie, počátkem deváté dekády minulého století zjevně odpovídal na nemohoucnost a nedostatek vůle tehdejších dominantních distributorů u nás. Je pochopitelné, že se této iniciativy chopila Asociace českých filmových klubů (AČFK), jež garantuje kontinuitu českého klubového hnutí. Tato instituce si už od svého vzniku v šedesátých letech 20. století klade za cíl vychovávat diváky především formou individuálně garantovaného výběru filmů, které se svými estetickými a kulturně–historickými kvalitami vymykají běžné filmové produkci.

Králíkovo dítě

Celý projekt je tedy třeba zasadit do rámce filmově-vzdělávacích aktivit AČFK, a to především v dimenzích, jak je nastavil Jiří Králík, dlouhá léta jedna z nejvlivnějších osobností Asociace. Entuziasmus, jenž počínání tohoto filmového aktivisty provázel (a stále provází), se promítl i do jeho představ o podobě filmové výchovy. Jakožto cinefil je totiž Jiří Králík přesvědčen, že filmově-estetické vnímání je kultivováno už pouhým zpřístupněním takzvaných hodnotných děl z kánonu světového filmu. Proto vznikl Projekt 100 jako putovní přehlídka (po vzoru filmových festivalů pracujících), nabízená nejen filmovým klubům, ale i kinům po celé republice. Hlavními atributy této vzdělávací akce se pod Králíkovým vedením ovšem staly výrazná propagace a tvorba doprovodných materiálů. Výběr snímků a jejich skladba odpovídaly spíš měřítku kvantitativnímu. V raných devadesátých letech byl internet ještě v plenkách a televize zpřístupňovaly
význačné filmy velmi zvolna a nesystematicky. V takovém vakuu dramaturgové Projektu 100 nevěděli, odkud vlastně začít. Jejich koncept průřezů světovou kinematografií v rovině národní i časové se dnes nejeví jako nejšťastnější. S tímto dědictvím se po zbytečně bulvarizovaném odchodu Jiřího Králíka z vedení AČFK na sklonku roku 2007 museli vyrovnávat noví projektoví garanti. Bohužel však ke zřetelné proměně nedošlo ani v loňském, ani v letošním roce. Je na místě se ptát, zda takovou změnu koncept Projektu 100 vůbec umožňuje? Jeho cíl je totiž prostý – vytvořit platformu, zakládající se především na přiblížení výrazných děl světové kinematografie v co nejlepší technické a informační kvalitě.

Projekt 2009

Nejviditelnější změnou oproti minulým ročníkům je zúžení počtu filmů putovní přehlídky z deseti na osm. Mezi filmy, jež se dostaly do letošního okruhu snímků, se až na jedinou výjimku velmi těžko hledá pojítko – nebereme-li v potaz všeobecné uznání filmově-kritickou obcí. Upíra Nosferatu Friedricha W. Murnaua (1922) a film Nosferatu – Fantom noci (1979) Wernera Herzoga pojí tentýž drákulovský mýtus, navíc reflektovaný v perspektivě německé kultury rozdílných historických epoch. Podobné prvky hororu vykazuje i snad nejznámější film Alfreda Hitchcocka Psycho. Režisér v tomto snímku však pracuje s konstitutivními prvky hororu, tedy hrůzou a napětím, jako s tvárným prostředkem vyprávění, a nikoli jako se silami nevědomí. Na tato díla je nutno nahlížet spíš jako na kontrastní polohy žánru. S prvky tajemna a děsu pracuje i Jan Švankmajer ve své osobité interpretaci nonsensové klasiky Lewise Carrolla Alenka v kraji divů
a za zrcadlem. Jak už napovídá sám název snímku Něco z Alenky, princip nesmyslu je zde rozebírán se surrealistickou vehemencí a vykládán jako projekce podvědomých pochodů. V podobě iracionálna vstupují prvky surrealismu i do argentinského filmu Anténa, pohrávajícího si s poetikou němých filmů. Míšení dobových i žánrových aspektů a vysokého s nízkým slouží v tomto filmu ke svérázné kritice společensko-politických neduhů, které provázejí mediální sféru.

Výtku české kinodistribuci vysílá Projekt 100 zařazením novějšího filmu Requiem za sen. Halucinační cesta do srdce závislosti se v pojetí Darrena Aranofského stává podmanivou vizuální inscenací stavů provázejících drogový abúzus. Jako osobité zmatení diváckých smyslů lze vnímat i animovanou adaptaci klasické bajky Farma zvířat. Alegorii mocenské hry převedli do podoby kresleného filmu britští filmaři John Halas a Joy Batchelorová. V době tehdy silné obliby disneyovských pohádek rozevřeli Orwellovo podobenství mezi dětský pohled a cyničnost dospělého vnímání. Do letošního Projektu zařadili dramaturgové ještě klasický film Akiry Kurosawy Sedm samurajů, jenž silně ovlivnil vývoj dobrodružných žánrů nejen v japonské kinematografii.

Přes příjemné narušení distribučního standardu našich kin se při pohledu na nabídku Projektu 100 vkrádá zásadní otázka: proč nejsou zařazené filmy spjaty pevnější dramaturgickou koncepcí či alespoň věcnou souvislostí? Není právě to podmínkou kvalitní výchovy?

Autor pracuje v pedagogickém nakladatelství.

Hlavné interpunkčné znamienko

Od veľkej výstavy Slovenské výtvarné umenie 1965–1970, ktorá sa konala vo Valdštejnskej jazdiarni a v Paláci Kinských v Prahe v roku 1970, ubehlo neuveriteľných 38 rokov. Bola to posledná veľká výstava reflektujúca „súčasné“ slovenské umenie v Čechách, odvtedy sa usporiadalo zopár drobných výstav slovenských umelcov, ktoré ale nemohli podať celkový uspokojivý pohľad na vývoj umenia na Slovensku. Príležitosťou k vytvoreniu reprezentatívnej výstavy boli pražské oslavy 90. výročia založenia ČSR.

Otáznik, akcia, hlas

Výstava dostala názov Slovenský obraz (antiobraz), podľa série diel konceptuálneho umelca Júliusa Kollera, ktoré začali vznikať v roku 1968. Výrazovými prostriedkami tejto série sa stali interpunkčné znamienka; hlavné miesto medzi nimi zaujal otáznik, ktorý symbolizuje otázky: Aké bolo slovenské umenie? V čom bolo špecifické? Ako videlo svet, ktorý ho obklopoval, a hlavne akým spôsobom naň reagovalo? Koncept výstavy, ktorá sa snaží na tieto otázky odpovedať, vytvorila súčasná riaditeľka Slovenskej národnej galérie Katarína Bajcurová spolu s Aurelom Hrabušickým a Katarínou Müllerovou.

Výstava verejnosti objasňuje premeny slovenského umenia za posledných sto rokov. Kurátori sa nesnažili predstaviť „dejiny umenia“, expozíciu rozdelili do siedmich celkov, do ktorých začleňovali sociosenzitívne diela – prostredníctvom nich autori prejavovali istú citlivosť k realite, v ktorej žili. Hoci mnohí vystavení umelci študovali v Prahe, výstava potvrdzuje odlišnosť slovenského umeleckého prejavu od českej scény a vyzdvihuje, čo sa nikde inde neprejavilo tak výrazne, ako napríklad kozmológiu či ekológiu. Sedem sekcií síce nasleduje najprv chronologicky za sebou, potom sa však skôr sústredia na skúmanie rôznych problémových tém tých čias. Zavŕšené sú epilógom o najsúčasnejšom umení. V jednom veľkom priestore sa spájajú rozmanité diela mnohých autorov a pritom sa nevytvára chaos.

Slovenskost a z mesta von

Po prológu výstavy, ktorý tvoria diela Jozefa Jankoviča reflektujúce rok 1968, hraničný bod spoločných moderných dejín, nasleduje sekcia Vojna a civilizácia. Tá predstavuje časový úsek obidvoch svetových vojen a ich reflexiu v slovenskom umení. Od prvého momentu je tu nápadné spojenie fotografie a obrazov. Podľa slov Kataríny Bajcurovej má zakomponovanie umeleckej fotografie medzi obrazy vyvolávať pocit dôveryhodnosti. Popri strašnej téme, ako je vojna, zobrazení zdrvených ľudí a smrti zachytáva tato sekcia aj civilizmus, kedy sa na Slovensku začali pomaly objavovať výdobytky moderného sveta, napríklad automobil, vodná priehrada; veľkomesto a jeho budovy. Nechýba ani plastika plná duchovného pátosu. Sekcia Slovenský mýtus odkazuje na výstavu, ktorá sa konala v Slovenskej národnej galérii pred dvoma rokmi a následne bola v menšej miere inštalovaná v Brne. Venuje sa hlavne „slovenskosti“ či „slovenskému výrazu“, bola to totiž osudová téma
slovenského umenia, ktorej dejiny sa začali odvíjať v prvých desaťročiach 20. storočia a presiahli hlboko do šesťdesiatych rokov. Klasické slovenské námety ako ženy v krojoch, pltníci a krajina sú zobrazované svojráznym spôsobom. Na potvrdenie „pravosti“ folklóru tu znovu poslúžila umelecká fotografia. Úplný obraz dotvárajú sochy z klasického materiálu, ako je drevo.

Oddiel Socialistický Anti-Obraz ponúka diela, ktoré reagovali na oficiálny smer v rovine kritiky. Radikálne sa prehodnotili funkcie obrazu, nastala konceptualizácia diela, umelci sa vedome zbavujú čara maliarskej hmoty. Atmosféru osláv v socializme, historické udalosti roku 1968 i nezávislú kultúru opäť dokumentujú čiernobiele i farebné fotografie. Výstava sa v tomto bode rozdeľuje na dva prúdy: na jednej strane dobieha ešte Anti-Obraz a na druhej je už inštalovaná tematická sekcia Z mesta von, ktorá rozoberá ekologické a globálne problémy. Názov dostala podľa rovnomenného diela Rudolfa Síkoru, na ktorom je červený prášok vysypaný do snehu v tvare šípky ukazujúcej smer von zo sídliska, smerom do nepoškvrnenej prírody. Obsahuje nielen návrh na novú ekologickú krajinu, ale aj rôzne podoby ničeného a ohrozeného živého tvorstva zhmotnené v odvážnej inštalácii.

Kozmológiu, ktorá až neuveriteľným spôsobom fascinovala slovenských umelcov, vytvárajúcich si svoj vlastný vesmír, rozoberá časť s názvom Poézia o kozme. Nechýbajú čierne diery, svetelné objekty a UFO. Vystavené diela vykresľujú túto nevšednú tému, ako ju vnímali slovenskí umelci. Na ne nadväzujú Iné svety, kde je kozmická inšpirácia iba nepriama, podstatnejšia je tu schopnosť autorov rôznych generácií predstaviť spôsob, akým sami prenikajú do dimenzií, ležiacich mimo zmyslami vnímaný časopriestor. Posledná sekcia výstavy Globálna dedina tvorí akýsi epilóg; reprezentuje veľmi stručne a malou vzorkou súčasné dejiny slovenského umenia. Názov, prevzatý od Marshalla McLuhana, charakterizuje dnešný svet spojený prostredníctvom internetu a iných médií. Slovenský obraz (antiobraz) patrí v Prahe k podareným výstavám, z hľadiska kvalitných prác, originálneho konceptu i odborného spracovania. Návštevníka ohromí rôznorodosťou, spojením maľby,
grafiky, fotografie, sochy a inštalácie. Za každým rohom, a nie je ich málo, čaká prekvapenie.

Autorka studuje dějiny umění na FF UK.

Jednohubky s paprikou i bez

Kowolowského fata morgana

Svědectví roku 1968

Antony and The Johnsons

Antony Hegarty je na první pohled opravdu podivuhodná hvězda. Na druhý už si ho můžeme zařadit do série excentrických pophvězd, přistupujících k sexu z menšinových stran barikád. Zavalitý newyorský androgyn za pianem se nechává doprovázet skupinou The Johnsons, v jejíž sestavě bylo v různých obdobích možné nalézt harfu či smyčcové kvarteto. Vypjatý hlas, který je buď vždy nahalen stejným efektem, nebo tak Antony prostě zpívá, se nachází někde napůl cesty mezi mužským a ženským – možná právě takhle zněli zpívající kastráti v čele s legendárním Farinellim (jehož hlas byl pro stejnojmenný filmový trhák studiově vyroben z hlasů obou pohlaví). Překvapí vás pak, že do klavíru tluče jako Elton John a svůj hlas dramaticky žene ke klenutým obloukům zpěvových linek, připomínajících nejen prvně jmenovaného, ale i Freddieho Mercuryho, když pěl epické balady? V přímých, bezelstných textech Antony zpívá o tom, že dneska je kluk, ale až
vyroste, bude ženou, nebo se obrací na jednoho ze svých guruů, transvestitu Divine, který/á se kromě krátké pěvecké kariéry proslavil/a hlavně vítězstvím v pomyslné soutěži o „nejnechutnější filmovou scénu všech dob“ v díle Johna Waterse Pink Flamingos. Kdo nevíte, oč jde, googlujte – popis scény se mi jaksi nehodí do snahy postihnout Antonyho andělský styl. Stejně jako Genesis P-Orridge, prsatý leader Psychic TV, i Antony na svých koncertech hraje nejjemnější velvetovskou baladu Candy Says, věnovanou slavnému transvestitovi z warholovské suity Candy Darling. „Candy říká: nenávidím své tělo a vše, čeho si na tomto světě žádá…“

V rigidní Kalifornii Hegarty patrně nevěděl, co si se sebou počít. Impulsem k přesídlení do New Yorku pro něj podle legendy byla fotografie zpěváka Boy George na obalu debutu skupiny Culture Club Kissing To Be Clever (1982). Ve Velkém jablku v roce 1990 nejprve založil kabaretní skupinu Blacklips, v níž se stylizoval do role Isabelly Rosseliniové tak, jak vypadala v Lynchově Modrém sametu, postupně ale inklinoval k hudbě. V ní dokonale využil své performerské zkušenosti, a jak říká, dodnes se lépe cítí na koncertech než v nahrávacím studiu. Proto asi jeho desky vycházejí tak zřídka.

Propletence, mrzák a hvězdice

Při poslechu tří dlouhohrajících alb, která Antony and The Johnsons zatím vydali, totiž ze všeho nejdřív zaujme čistota výrazu, jakoby oproštěného od pozemské špíny. Bezchybný zpěv je opředen doprovodem odvozeným odněkud z romantických zašlých časů; záměrné omočení v kýči je vlastní tvorbě Antonyho již zmíněného oblíbence Boy George i sólové tvorbě jednoho/jedné z Johnsonů, Baby Dee, jezdící – s imagí lehce připomínající uklízečku – po newyorských ulicích na obrovské tříkolce s harfou na taženém vozíku a zpívající dlouhé rozevláté balady jako „Dala jsem svému milenci květiny…“.

Svět krásných písní zaujal Davida Tibeta, básníka a vedoucího skupiny Current 93, která za pětadvacet let prošla přerodem z temného industriálu do křehkého folku, natolik, že Antonymu v roce 2000 vydal na své značce Durtro debutovou desku a několikrát mu nabídl roli koncertního předskokana. Album nazvané jednoduše Antony And The Johnsons je dosud tím nejlepším, co skupina vytvořila. Teatrálně přehnaná gesta kontrastují s texty občas až příliš drápajícími v autorově citlivé duši – v písních Hitler In My Heart a úžasné Cripple And The Starfish tento kontrast přinejmenším ohromí.

Na svého následovníka, desku I Am A Bird Now, oceněnou Mercury Prize, si debut musel počkat dlouhých pět let. Mezitím Antony popularitou zničehonic přerostl svého prvního vydavatele, změnil stáj, a jak by se mohlo zdát, především hostoval. Například na albech Lou Reeda The Raven a Animal Serenade, o něco později na skvělé desce Current 93 Black Ships Ate The Sky a EP currentovského kytaristy Michaela Cashmorea The Snow Abides. Antonyho zarytý příznivce David Tibet byl touž dobou natolik okouzlen tvorbou harfenistky, zpěvačky a akordeonistky Baby Dee, že z ní udělal členku personálně neustále překopávaných Current 93 (k nimž občas koncertně odskočí i johnsonovská cellistka Julia Kentová). A abychom seznam neošidili, k hostování si Antonyho přizvala i Björk, dále Laurie Andersonová, CocoRosie, Hercules And Love Affair, Brian Ferry a – bylo by divné, kdyby ne – Marc Almond, další z podivínů rozkročených mezi
komerčně úspěšným sladkým popem a postindustriální scénou personálně propojených spolků Current 93, Psychic TV a – smrtí zpěváka Johna Balance zaniknuvších – temně homoerotických Coil.

Plačící světlo

Mezi druhou a třetí deskou The Johnsons zejí pro změnu čtyři roky, novinka The Crying Light se od svých předchůdkyň liší snad jen komornějšími aranžemi a občasným zvukem kytary. Neřekl bych přímo, že je folkovější, určitá neokázalost a důraz na ekologická témata („Bude mi chybět sníh, bude mi chybět moře, potřebuji další svět, tento už je skoro pryč“) by ale podobné označení zčásti ospravedlňovaly. Písně Another World a Daylight And The Sun jsou prostým vyjádřením jednoty člověka a přírody, což Antonyho v poslední době evidentně zajímá víc než sebezpytná pátrání in puncto sexu. Z genderově zajímavého kabaretiéra se stává dospělý písničkář. Říká se, že druhé umělcovo album má potvrdit kvality debutu a třetí pokud možno vykročit novým směrem. Antony vykročil a budoucnost ukáže, učinil-li tak v solidní obuvi, či řekne-li si, že kdyby to byl věděl, byl by raději zůstal doma.

DVD CD

Na východě ďábel, na západě jed

Dung che sai duk chung gik ban

Režie Wong Kar Wai, 2008, 93 min.

MagicBox 2009

Snímek je obnovená premiéra filmu hongkongského režiséra Wonga Kar Waie z roku 1994, nyní opatřeného novou hudbou a v některých scénách přestříhaného. U nás tato verze vychází pod doslovným překladem původního názvu, avšak mezinárodně známější je jeho anglický titul Ashes of Time. Wong Kar Wai, který platí za nejvýraznějšího autorského filmaře Hongkongu, se zde obrátil k populárnímu asijskému žánru wu-
-sia, což je čínská obdoba šermířských příběhů, kde hrdinové disponují nadpřirozenými schopnostmi (příkladem je snímek Tygr a drak). Žánrové postupy ale přizpůsobil vlastní tvůrčí metodě, pro niž je typické rozbití časoprostoru děje a střídání různých technik a rychlostí snímání. V tomto ohledu představuje Na východě ďábel jeden z Wongových filmařských vrcholů. Oproti přímočarosti a přehlednosti typických wu-sia filmů snímek sleduje komplikovanou, záměrně chaotickou zápletku, v níž ústřední roli hrají pro režiséra charakteristické motivy dvojnictví, času a míjení lásek. Přesunutí místa děje z velkoměsta do otevřené krajiny vedlo také k proměně režisérových typických metafor. Příznačné je to zejména pro obrazy zrcadlení, jehož zdrojem už nejsou barová zrcadla, ale vodní hladina. Celková nepřehlednost je typická i pro scény šermířských soubojů, jež jsou snímány v extrémních detailech spojených prudkými střihy.

Antonín Tesař

Alice ve městech, Americký přítel, Falešný pohyb, Stav věcí, V běhu času

Alice in den Städten, Der Amerikanische Freund, Falsche Bewegung, Der Stand der Dinge, Im Lauf der Zeit

Režie Wim Wenders, 1974–1982, 110, 121, 100, 121 a 176 min.

Levné knihy 2008

Doba sedmdesátých let byla pro nedostudovaného lékaře a filosofa Wenderse obdobím hledáním sebe sama, ovšem hledání výrazně ovlivněného americkou kulturou. Jeho filmy z této doby tak spojuje motiv nápoje Coca-Cola, rocková muzika a někteří hrdinové svým jednáním připomínají osamělé kovboje brázdící nehostinnou krajinu. Patrná je jeho záliba v road movie, kdy odcizená města parafrázují westernová městečka, do nichž ústřední hrdina přijíždí jako nezvaný a neznámý a jediné souznění se mu podaří navázat s jemu podobnými. V prvním snímku je to malá Alice, jejíž rodiče opouštějí Spojené státy a nenacházejí domov v Amsterodamu ani jinde. Filmy Falešný pohyb a především V běhu času vyprávějí o domově, neuchopitelném, nestabilním, rozechvělém. Ukáže se, že není tak težké jej nalézt, těžší je nepodlehnout deziluzi a neztratit touhu hledat. Pátrání vyžaduje zvláštní přístup k času a Wenders ve svých snímcích nepodléhá pokušení jeho
plynutí manipulovat, krátit ve prospěch divácké snesitelnosti. Dílo Americký přítel má se Spojenými státy ještě pevnější vazby, odkaz na kovboje se tu objevuje explicitně (Dennis Hopper); film balancuje na pomezí dramatu a thrilleru. Snadno lze podlehnout dojmu, že tvorba Wima Wenderse se utápí v depresích; skrývá však (často nečekaně) vtipné momenty a snímkům nechybí vedle jízlivosti ani smířlivost k vlastním hrdinům.

Lukáš Gregor

Él

Režie Luis Buñuel, 1953, 100 min.

Levné knihy 2008

Další Buñuelova variace na postavu staršího váženého bohatého muže (samozřejmě katolíka), který má dvojí tvář. Okolní společností je Don Francisco uznáván jako morální autorita, ve skutečnosti nám tvůrce postupně odhaluje jeho pitoreskní a děsivou tvář, zejména ve vztahu k podstatně mladší manželce Glorii. Buñuel dokázal vycizelovat scénář, vedení herců i režijní postupy do takřka ideálního tvaru, filmové vyprávění se skvělými hereckými výkony se odvíjí v železné logice. To vše ve své době přispělo k úspěchu u laické i odborné veřejnosti a k nominaci na hlavní cenu festivalu v Cannes v roce 1953. České DVD má průměrný obraz i zvuk, titulky jsou bezchybné. Zarazilo mě ale svévolné ponechání originálního názvu filmu, který je v naší filmové literatuře už po několik desetiletí uváděn pod českým názvem On.

Petr Gajdošík

John Zorn

Crucible

Tzadik 2008

Newyorský saxofonista a skladatel bývá v posledních letech zmiňován spíše v souvislosti s tvůrčím ustrnutím. Existuje však několik výtečných výjimek a jednou z nich je i nová deska Crucible. Nahrál ji s triem, s nímž v roce 2006 spolupracoval na alchymistickém albu Moonchild. Zornův saxofon doprovází baskytarista Trevor Dunn (Melvins nebo Mr. Bungle) a bubeník Joey Cohen (Masada). V zásadě jde ale o kvarteto, protože hlas Mikea Pattona je zde plnoprávným nástrojem. V této sestavě se Zornovi podařilo navázat na své nejlepší desky se sestavami Painkiller a Naked City – skloubil hardcorový a místy až metalový basový základ s freejazzovým saxofonem a ostrými tvárnými bicími, přičemž Pattonovy glosolalické hlasové exploze, excitovaný jekot a podmanivý šepot latinsky znějících slov dodávají hudbě temně blouznivou atmosféru. Vrcholem tohoto pojetí je album Six Litanies for Heliogabalus, věnované Antoninu Artaudovi.
U čtvrtého alba Crucible se jedná spíše o dovětek k předchozím deskám, ovšem stále na vysoké úrovni. Nová deska je melodičtější než ty předchozí, najdeme zde jemné odkazy na klezmerovou Masadu (Almadel, Witchfinder) nebo překvapivou poctu Led Zeppelin s hostujícím kytaristou M. Ribotem (9×9). Hudební alchymický tyglík dokazuje, že avantgardní jazz v různých mutacích stále žije a že Zorn je pořád schopen vytvořit album, v němž lze spatřit odlesky jeho nejlepších let.

Karel Kouba

Build Castles Out Of Matchsticks

Secret Land

Trace 2008

Po dlouhé době se hlásí o slovo vydavatelství Marka Bleazleyho z Rothko a přináší novinku v klasicky minimalistickém duchu. Snivá nahrávka Secret Land míří tentokrát do kanadského Ontaria za mladičkou Anne Sulikowski, která si říká Build Castles Out Of Matchsticks. I ona spadá do čerstvé generace hudebníků, kteří čerpají jak z showgaze vlny kytarovek přelomu osmé a deváté dekády minulého století, tak z ambientního nezávislého elektra vzor Autechre. Anniny základní stavební prvky jsou statické, leč maximálně atmosférické smyčky, automatický bubeník a tu a tam drobné klávesové ornamenty, stejně minimalistické jako řídké podloží, které překrývá i vokál protagonistky. Jako by se obraz neznámého rockera ve svém pohybu desetkrát zpomalil a rozostřil, jak to známe třeba ze stylových klipů Specimen 3 nebo i domácí Ecstasy of St. Theresa. Na takovém vizuálním i pocitovém podkladu pak autorka rozehrává své hrátky v zamrzlém časoprostoru. Sní
o přicházejícím jaru, stejně jako polozapomenutí Slowdive na svém mistrovském albu Pygmalion. Rytmy se s přibývajícím časem pomalu noří do hutné hlukové mlhoviny, ambientního polštáře nekonečného snění.

Pavel Zelinka

Sestry Steinovy

Měsíček svítí

Indes MG 2008

Čtvrté album sesterského dua je vyvedeno ve slušivém digipacku, do něhož je vložen booklet s texty písní s kresbami Terezy Říčanové. Deska sestává z šestadvaceti lidovek o délce od půl do tří minut. I když je výsledných 40 minut snesitelných, přílišná roztříštěnost postupně otupuje posluchačovy smysly a někde v polovině začíná deska trochu nudit. Skladby lze rozdělit do tří skupin: lidové písně víceméně v původní verzi (Ej lásko, lásko, Ó řebíčku), kusy zpívané dětským sborem (Kalamajka, Měla babka čtyři jabka) a skladby, které znějí moderně. Jako podklady jsou využity elektronické bicí nebo nejrůznější ambientní zvuky (Tálinskej rybník, Nezacházej, slunce). Dráždivě působí dvojhlasem nazpívaná Vyletěla holubička, kde jeden hlas zpívá o něco opožděně za druhým, nebo Černé oči, jděte spát s bohatým akusticko-elektronickým doprovodem. Trochu zbytečná je „karaoke“ (tedy bez zpěvu – udělej si sám) verze Horo, horo, vysoká jsi. Ostatně vypustit by se mohla
i většina skladeb s dětskými sbory, které lidové písničky nikam neposouvají a působí vypočítavě. Kdyby si Sestry najaly producenta, mohl být výsledek přesvědčivější.

Jiří G. Růžička

Morrisseyho roky odříkání

Budete-li se Stevenem Patrickem Morrisseym někdy mluvit, neoslovujte ho Stevene ani Patricku, nesnáší to. Až v květnu oslaví padesátku, bude právě v půli svého evropského turné, které snad tentokrát konečně nemine Českou republiku (v době uzávěrky čísla se o tom pouze šeptá). Pokud to nevyjde, nejblíže zůstává termín 12. června v Berlíně. Hrdí majitelé lístku můžou doufat, že tam zazní také písně There Is A Light That Never Goes Out nebo This Charming Man, hity Morrisseyho exkapely, které čas od času do setlistu zařazuje.

„Moz“ se v druhé půli osmdesátých let proslavil jako zpěvák legendárních The Smiths, prototypu britské kytarovky. Když se kapela v roce 1987 rozpadla, dal se na úspěšnou dráhu sólového interpreta. Jeho singly se objevovaly v britské TOP10 ve třech dekádách za sebou. Dosud prodal přes osmdesát milionů desek, často je považován za jednoho z klíčových umělců a zejména textařů své generace. Ortodoxní fanoušci si jeho přesmyčky tetují na tělo, kritikové se můžou přetrhnout v patetické chvále, a to zejména ti ostrovní, přestože Albion zpěvák mnohokrát opustil.

Jako sólový umělec natočil tento přísný vegetarián a urputný ochránce práv zvířat (na posledním turné odmítl vystupovat v Kanadě kvůli tamním lovům tuleňů) osm alb, oficiálně vyšly také kompilace Bona Drag a Maladjusted. To deváté je v síni slávy očekáváno 16. února, a jestliže neodstartuje z prvního místa britské albové hitparády, něco je špatně.

Punk?

Ještě se v Levných knihách nestihlo zaprášit po posledních řadových deskách Ringleader of Tormentors (2006) a Morrissey, You Are the Quarry (2004) a „poeta laureatus britského úpadku“ už atakuje trh s novou nahrávkou Years of Refusal. Zpěvák, mimochodem jedna z neoblíbenějších celebrit britského hudebního bulváru (ovšem zároveň i miláček tisku zcela seriózního), se hned na začátku roku přihlásil se singlem I’m Throwing My Arms Around Paris – píseň však není ani o Paris Hiltonové, ani pro soutěž Eurovision, jak zpěvák často žertoval. Proces vzniku nové desky byl dlouhý a náročný. Smutným vyvrcholením tříleté práce byla smrt producenta Jerryho Finna krátce po finálních mixech loni v létě. Jemu Morrissey vděčí za rockovější zvuk (možná i „punkovější“ – vzhledem k Finnovu portfoliu, kde mezi Offspring a Green Day figuruje také předposlední Morrisseyho album You Are the Quarry) – takový by producent Tony Visconti, jehož jméno
média často v souvislosti s novou Morrisseyho deskou zmiňovala, „nedovolil“. Interpret k tomu tehdy řekl: „Líbilo by se mi, kdybych mohl natáčet s Tonym Viscontim, avšak pracoval v té době na něčem jiném. Ale s Jerrym Finnem nám to neskutečně sedne; jsem rád, že jsem našel dva ideální producenty.” Bohužel už se nikdy nebude moci rozhodovat, kterého oslovit s potenciálním dalším albem.

Ti, kdo nevydrželi

V mezidobí vyšla oficiální kompilace Greatest Hits, na které se objevily dva zcela nové singly, That’s How People Grow Up a All You Need Is Me. A jelikož se jednalo o předzvěst řadové novinky, stál Morrissey o kvalitní propagaci a distribuci. Té se mu, zejména ve Spojených státech, od společnosti Universal nedostávalo, což vyústilo ve spor, který nakonec ještě o téměř půl roku odsunul oficiální datum vydání Years of Refusal. Původně měla deska vyjít 15., respektive 16. září, ale hledání jiné firmy, ochotné se o ni postarat, zabralo docela dost času. Nakonec budou starosti a radosti z prodejů Years of Refusal mít značky Lost Highway a Attack Records. Právě společnosti Attack může tuzemský fanoušek děkovat, protože jejich naddimenzované archivy dorazily nedávno do zmíněných Levných knih. A kdo bude trpělivý, ten se za rok či dva dočká i nového cédéčka s nálepkou 69 Kč. Možná.

Že album bude stát za to, tuší každý, kdo si poctivě desku nestáhl a poslouchá pouze výše uvedené nové skladby, které vyšly oficiálně, například na mySpace. Jsou tradičně hitově návykové, proto pak v kontextu neznámé desky zapůsobí nepatřičně. Rozdíly se ale rychle smažou – to zase tvrdí ti, kteří si desku poctivě stáhli, protože zkrátka to čekání nemohli vydržet. A sám Morrissey tvrdí, že je to jeho nejsilnější deska, takže podtrženo, sečteno, stačí věřit autorovi. Zatím měl vždycky pravdu. Ostatně internetem už putují bootlegové záznamy písní Something Is Squeezing My Skull, Mama Lay Softly on the Riverbed nebo When Last I Spoke to Carol. Vše nasvědčuje tomu, že „nový Moz bude rokenrol”.

Autor je hudební publicista.

Svrchovaná pravda masek - hudební zápisník

Kulturně-psychologický fenomén masky je pro současnou nekonvenční popmusic jednou z velkých inspirací. Čím dál víc hudebníků se s rozličnou motivací zhlíží v možnosti dát své tvorbě další rozměr pomocí originálního obličejového designu. Někdo tak pouze zvyšuje svou mediální atraktivitu a přitakává novodobému narcismu (Marilyn Manson), mnozí muzikanti jsou přitahováni fantazijními (Animal Collective) či technologickými světy (Daft Punk), jiní si libují v podvratných hrách s identitou (The Knife), další obnažují své skutečné či domnělé já (Slipknot) a někteří prostě nemají na výběr (Michael Jackson).

Rej dvojníků

Skrývání se za jurodivé líčení nebo důmyslně vybranou roušku už dávno není jen doménou potrhlých rockerů s krizí středního věku a má v oblasti hudebního průmyslu ještě jeden neopominutelný rozměr: zastupuje vzdor proti současné „civilizaci celebrit“. Lidé, kteří si navykli obnažovat se beze zbytku kdykoli a komukoli, přišli o veškeré soukromí a zpravidla působí vyprázdněně. Volba masky je tudíž i snahou nezaprodat svou tvář trhu, nestát se prostitutem a nevzdat se intimity či hloubky. Využití škrabošky nemá za účel udržet jejího nositele inkognito – to už dnes při určité míře popularity není možné; viz případ dubstepové ikony Buriala –, mnohem spíše představuje boj o zachování vlastní identity. Jak známo už od dob Jungových, autentický člověk si rej masek užívá, neboť mu poskytuje svobodu. Milovníci Residents možná shrnují podstatu převleku za všechny názorem, že dobrou hudbu člověk dělá jen v době, kdy není známý, a kostým je tudíž
ideálním prostředkem, jak si zachovat dostatečnou integritu.

Zástupcem nejradikálnějšího možného výkladu této zvolené svobody zůstává v Británii narozený americký raper MF Doom. Člen projektů Madvillain a Dangerdoom, jenž si zvolil jméno podle známé komiksové figury a na veřejnosti vystupuje výhradně s kovovou kuklou na hlavě, se rozhodl využít možností této stylizace k úspoře volného času. MF Doom totiž v nedávné době čelil nařčením, že na koncerty za sebe zcela bezostyšně posílá fyziognomicky odpovídajícího muže, který pouze markýruje rap do nahraných smyček pouštěných z minidisku. Vzhledem k tomu, že oba jeho klíčové kalifornské koncerty trvaly ohromujících dvacet minut, sympatie veřejnosti se klonily spíše na stranu dotčeného publika.

Ačkoli tyto spekulace nebyly nikdy potvrzeny ani vyvráceny, jejich význam spočívá v tom, že v zahraničních periodikách nastartovaly zábavnou diskusi o maskovaných muzikantech a jejich koncertních strategiích. V podezření se ihned ocitly i další hvězdy alternativní a undergroundové scény: švédské sourozenecké duo The Knife, liverpoolští postpunkeři Clinic nebo elektronický tandem Daft Punk. Americký kritik Tom Breihan kupříkladu upozorňoval na skutečnost, že členové posledně jmenované kapely si pro účely natáčení svého snímku Electroma najali dva profesionální herce, kteří ve filmu představovali jejich robotická alter ega. Tito náhradníci je navíc dodnes zastupují v situacích, kdy průkopníci francouzské odnože house nemají čas pózovat lačným novinářům.
Můžeme si být jisti, že na pódiu nestojí v helmách právě oni? Jsou Daft Punk ještě vůbec naživu?

Dějiny okultury

Pro většinu formací nicméně zůstává tento druh osobní stylizace formou vyjádření, které je ve výsledku zcela neoddělitelné od hudby samotné. Zásvětní diskoborci The Knife na koncertech vyměňují své tmavé pláště a zobce středověkých lékařů za benátské masky a místo programované muziky kladou jako dva ceremoniáři důraz na abstraktní karneval světel a barev. Jejich ukrývání se za historické imitace tváří má v sobě něco z fascinace pohanskými a masopustními rituály, vyzývavého fetišismu i psychoterapeutické tradice (možnost mít odstup od projikovaných částí sebe, které máme potíže přijmout).

Podobně působí i papírová půlka obličeje s gigantickýma očima, již si občas nalepuje frontmanka finského septeta Eleanoora Rosenholm (loni vydalo dvě znamenité desky na labelu Fonal), bubácké převleky irského hiphopového dua Rubberbandits (ironičtí komici mixující tamní lidovky s gangsta funkem) nebo zednářská uniforma dubstepového bijce jménem Zomby (místo hlavy symbolický černý trojúhelník s vševidoucím okem). V Česku se můžeme potkat s electrotrashovými ostravskými indiány Like She nebo dívkou – zmutovaným leopardem (duo Mateřídouška) a ani u nich není těžké odhalit tajemství přitažlivosti těchto artefaktů: okázalé a zjevné je zde přece tak úzce propojeno s pečlivě skrytým.

Pro devítičlennou metalovou smečku Slipknot jsou náhradní obličeje zase zdrojem zvrácené slasti. Jejich gumové rekvizity prý na obličeji příšerně bolí, což u instrumentalistů vyvolává extrémní agresivitu, potřebnou ke správné show. Ať už tyto zkazky bereme jako součást jedné pečlivé hudební mytologie nebo psychogram zúčastněných muzikantů, jedno je jisté: každý, kdo viděl skutečné tváře členů Slipknot, jistě potvrdí, že jejich hororové škrabošky jsou vlastně tou přijatelnější variantou.

Všichni tihle pozoruhodní posedlíci píší pomyslné dějiny hudební okultury, které jako by se pomalu stávaly součástí (post)moderní ikonografie. Zpětně se pak jistě ukáže, pro koho platí slova z povídky mého oblíbence, dánského prozaika Petera Høega: „Maska, to je totiž svrchovaná pravda. Ne proto, že by prozrazovala, co je pod ní, ale protože pod ní nic není.“

Autor je redaktor časopisu Cinepur a přispěvatel Týdne.

Antikomunismus a režim

Antikomunismus – řekli bychom, že jde o názorové stanovisko, odporující určité doktríně, politickému programu, soustavě hodnot atp., tedy všemu tomu, co komunismus bezesporu je.

Nesouhlasím-li s programem komunistické strany, zastávám-li konzervativní, liberální či třeba anarchistické názory na politiku, ekonomiku a uspořádání společnosti jako celku, budu programovým antikomunistou, budu patrně umět formulovat své výhrady. Stejně tak mohu být antikomunistou proto, že se mi přes názorové a programové shody s idejemi komunismu příčí morální kredit těch, kteří se označují za komunisty či jsou přímo jako komunisté organizováni v některých z mnoha dosud nezrušených komunistických spolků a stran. Stejně jako programový odpůrce budu schopen pojmenovat důvody, pro které nejsou konkrétní lidé hodni důvěry a vybočují či vybočovali svým chováním z mnou uznávaného morálního řádu.

Mytické vyprávění

Tak tomu u některých antikomunistů skutečně je. Jejich postoj nijak nezpochybňuji a v mnohých případech s nimi souhlasím. Jenomže antikomunismus coby kritický postoj vůči komunismu a konsekventní polemika s ním v současnosti nevystihuje to, jakou roli hraje antikomunismus jako symbol a zvláštní druh mytického vyprávění ve veřejném diskursu a mocenské hře některých institucí.

Jde mi o funkci antikomunismu jako: 1) nepolitického „politického programu“ různých stran a organizací a 2) jeho zakotvení v kolektivní paměti.

Jedna rovina ovlivňuje druhou. Zcela odlišní společenští aktéři vytvářejí podobné typy výpovědí, respektive opakují zvláštní (a v důsledku magické) formule, které s prvním i druhým úzce souvisí. Organizace, které antikomunismus používají, tyto roviny obvykle zcela účelově propojují a zaměňují.

Strach místo programu

Společenské instituce jej užívají jako součást způsobu legitimizace vlastního mocenského postavení, v jejich výstupech se velmi často setkáváme s jednoduchými hodnoceními, postavenými na binárních opozicích – dobro a zlo, totalita a demokracie atp. Často se tyto instituce snaží posilovat (zpětně konstruovaný) strach z návratu „doby temna“, aniž by byly schopné určit souvislost (například) komunistických zločinů se současností a aniž by jej zároveň chtěly vložit do kontextu aktuální politiky. V souvislosti s politickými stranami má antikomunismus nezřídka nahradit skutečný politický program, jenž se jinak utápí v mlze vágností, v současné politické praxi navíc nechce být jiný, protože by jej to „zbytečně“ omezovalo na jednu část voličů.

Antikomunismus tak myslím můžeme chápat jako důležitý prvek populistické politiky jedné části českého stranického spektra. Veřejný prostor je zahlcen výroky typu: „Je třeba pamatovat si, co řekl velký britský státník Winston Churchill: Komunista je jako krokodýl: když otevře tlamu, nepoznáte, jestli se snaží usmívat, nebo jestli vás chce sežrat.“ (M. Topolánek)

Česká kolektivní paměť, samozřejmě kolektivní paměť pouze určité části české společnosti (jakkoliv se zdá být nyní dominantní), našla v antikomunismu způsob, jak se vyrovnat s dobou před listopadem 1989. Náš pojem a vyprávění, která se kolem něj soustředí, svým způsobem pomáhají odložit pocity viny za podíl na fungování tehdejšího autoritativního a represivního systému. Proto má patrně jednu z ústředních pozic v antikomunistickém vyprávění schéma (totálně) ovládané společnosti a (všemocného) režimu. Tento režim, který zůstává dále neproblematizovaným pojmem a v podstatě zcela prázdnou formulí, je myslím jakousi „zápalnou obětí“ současnosti, která zmíněné paměti a potažmo pamětem individuálním pomáhá konstituovat morální postavení v přítomnosti a jejích hodnotách.

Kde začínal a končil režim?

Každý přece ví, co slovo režim znamená, alespoň se to tak zdá, protože jej až na naprosté výjimky nepotřebují vysvětlovat novináři, politici, ba většinou ani sociální vědci s historiky a politology v čele. Byla to snad vláda/ministři, STB/policisté a konfidenti, soudci, byrokraté, politruci, komunistická strana/straníci… někteří z nich, nebo celý systém, tj. všichni ti a mnozí další v mocenské hierarchii stranických a státních struktur? To už ale jde o miliony lidí. Kde tedy režim začínal a kde končil? V každém případě stačí, aby tento pojem zazněl, a každý slušný člověk se musí otřást odporem a poodstoupit, aby se nepopálil. To právě hoří oběť, aby svědomí přihlížejícího mohlo zůstat čisté.

A zpětně, (nejen) zmíněné politické platformě slouží tato formule k tomu, aby proti totalitní minulosti stavěla současnost, která se při pohledu přes ramena obětovaného „utlačitelského režimu“ zdá být přece jen poněkud snesitelnější. Generujeme různorodé hrdiny a odbojáře, využíváme všechny popravené, mučené a zavírané před Listopadem k tomu, aby se nám lépe žilo nyní, a potřebujeme je, zdá se, čím dál tím více. Odpovídal by tomu pohled na knižní produkci, publicistiku, četné památníky i například projekt Ústavu pro studium totalitních režimů a jeho některé výstupy. Historii se věnovat musíme, záleží ovšem na tom, co její pomocí chceme říci současnosti a jakými pojmy ji popisujeme. Režim, či v tomto případě komunistický režim, nám pro vše- a zároveň nicneříkající významový obsah k žádné analýze sociální skutečnosti nepomůže, patří svou podstatou do určitého „světového názoru“ části dnešní společnosti. Jako takový není lživý, ale
ani pravdivý. Je, jak říkají filosofové, absencí pravdy. Chceme-li tedy opravdu pojmenovat zodpovědnost za represe, měli bychom se nejprve podívat na svůj vlastní jazyk, jestli je toho vůbec schopen.

Starý dobrý režim

Antikomunismus a režim s jejich dichotomními významovými strukturami podporuje čtení současné politiky a obecně mocenských vztahů znovu tak, jako by byly rozložené mezi (všemocné) politiky, byrokraty a (ovládané) občany. Je to tak prý dobře, jsme přece zastupitelskou demokracií, kterou ohrožuje už jen občanská společnost.

Možná, že by zpočátku stačilo vypustit režim z našeho slovníku a hledat pojmy, které nepřenášejí zodpovědnost za politiku od nás směrem nahoru, tedy k vládě, k politice,
k onomu starému dobrému režimu. Jistě, ten nynější režim je demokratický a mnozí automaticky předpokládají svobodnou volbu a jakýsi konsensus všech zúčastněných, proč se tedy namáhat. Obsah této „demokratičnosti“ se žel vyčerpává na jednou za čas konaných volbách, v (dalším) oblíbeném rituálu odsouvaného demokratického svědomí před tím, než na dalších pár let opět usne. Pravda, i takový spánek je politickým aktem. Každý politický systém sice potřebuje konsensus většiny, ten ale může spočívat právě „jen“ v takovém tichém přitakání.

Nezapomínal bych nakonec na to, že slovo demokracie se velmi rádo objevovalo i na prvních stránkách režimního Rudého práva. Že se snažím srovnávat nesrovnatelné a poučovat? Nemyslím. Z historie se stejně poučit nedá, chvilku neposedí. Ne že by pořád někam utíkala, ale jde si svou cestou a nikdy se nevrací na stejné místo.

Slova se ovšem dají vyprazdňovat za jakéhokoliv režimu… a jenom zde má snad zmíněná paralela určitý smysl.

Autor studuje historii na FF UK.

Gastarbeitři v černé díře

V úzkých pokojích, kde spí čtyři až pět lidí, jsou ustlané postele s barevnými přehozy. Na stěně kytara a plíseň. Obyvatelé mají k dispozici ještě studenou chodbu a kuchyň v mírně dezolátním stavu. Návštěvě nabízejí slaný čaj. V ubytovně bývalého JZD v malé vesnici Tlučná deset kilometrů na západ od Plzně žije patnáct mladých Mongolů. Všichni se do Česka dostali během minulého roku. Někteří z nich přijeli teprve před třemi měsíci. Měli tu pracovat jako dělníci v továrnách. Místo toho ale sedí v Tlučné a čekají na zázrak. Je krize a práce není.

Osm z nich nakrátko nastoupilo do firmy Valeo v Humpolci, kde montovali klimatizaci do aut. Mongolský zprostředkovatel jim naposledy před časem zaplatil dva tisíce korun za měsíc práce, dvě výplaty nedostali vůbec. Pak agentura, přes kterou si je do továrny v Humpolci na práci najali, zkrachovala. Továrna omezila výrobu a už je nepotřebovala.

Zbytek dnešního osazenstva ubytovny přijel na konci podzimu. Žádná práce na ně už nikde nečekala. Jiný zprostředkovatel je odvezl z letiště rovnou do Tlučné. Jmenuje se Bataa Bassankhum, mají jeho vizitku a každý den mu volají, jestli pro ně něco nemá. Už měsíc mu dluží za nájem, neboť na bydlení se s vlastníky budovy dohodl on. Když své klienty naposledy navštívil, řekl jim, že pokud do pondělí nesplatí dluh, musejí odejít. Pondělí je za tři dny. Peníze nemají; ty, co jim poslala rodina z Mongolska, už došly. Vrátit domů se ale nechtějí, i kdyby jim někdo dal na letenku nebo na vlak. Jejich rodiny by s jejich návratem přišly o šanci splatit obrovské peníze, které si musely půjčit na zprostředkování práce v České republice. Těmto mužům je něco málo přes dvacet; rodičům se bojí dát vědět, jak na tom jsou. Neumějí česky a mimo Mongolsko je většina z nich poprvé.

„Dozvěděli jsme se o nich náhodou,“ vysvětluje tlumočnice Ariunjargal Dashnyam z Česko–mongolské společnosti, která se snaží o bezprizorné dělníky z Mongolska starat. Pomáhá jim vyřizovat úřední papíry a distribuuje pomoc. Té se cizincům spontánně a nahodile dostává od české veřejnosti po publikování prvních informací o situaci zahraničních dělníků. V případě ubytovny v Tlučné nabyla materiální pomoc podoby dvaceti kil brambor. „V Plzni jsme na to jenom dvě. Zatím ani nevíme, kolik lidí vlastně pomoc potřebuje a kde jsou,“ komentuje vlastní omezené možnosti Dashnyam.

Poplatky a úplatky

O půlhodinu cesty autem dál, v centru Plzně, sedí v herně, nad kterou bydlí, několik Vietnamců. Jejich příběhy jsou podobné těm z Tlučné, jen detaily a výše dluhů se liší. Jsou tu déle. Minimálně rok měl každý z nich nějaký příjem. Nejčastěji pracovali v Panasoniku, který sídlí na plzeňských Borských polích, v průmyslové zóně na okraji města. Výrobny tu mají postavené převážně zahraniční firmy. Ty přišly na pobídku z české strany a patří k největším zaměstnavatelům cizinců v zemi.

Hien, Lam a Tran jsou bez práce přes dva měsíce. Přežívají díky půjčkám od známých, které ovšem nejsou neomezené. Část svých dluhů doma už dokázali vyrovnat. V Mongolsku se za vyřízení víza, pobytu, práce a cesty platí kolem tří tisíc dolarů, ve Vietnamu vyjdou stejné služby na deset až patnáct tisíc dolarů. Obě částkjy zdaleka přesahují možnosti tamních smrtelníků. U bank či jiných věřitelů musejí zájemci o práci v Česku zastavit obvykle nejen majetek svůj, ale i příbuzných.

Standardní podmínky k udělení pracovního víza jsou natolik přísné, že zprostředkovatelské agentury, které sem dělníky vozí, sahají k velkým úplatkům. Podle oslovených Vietnamců šly na „povinnosti“ kolem víz až 4000 dolarů z celé částky, kterou zprostředkovatelům platili. Úplatky jsou potřeba nejen na ambasádách. Mezi zprostředkovateli je velká konkurence. Licenci k dobrému „byznysu“ získalo od Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) přes dva tisíce z nich. Další fungují na polooficiální či neoficiální bázi. „Pro některé zaměstnance personálních oddělení je to velké lákadlo. Čím víc lidí sem za prací přijíždělo, tím víc si mohli vybírat. Účtovali si nejen za to, že dali kontrakt nějaké agentuře, ale brali si i poplatky za hlavu,“ říká Tran Kim, který dlouhodobě žije v Plzni, kde se snaží situaci krajanů z Vietnamu monitorovat. Tato praxe podle něj vedla až k tomu, že dělníci byli často z továren propouštěni během zkušební doby.
„Firmy ušetřily na nákladech a lidé z personálních oddělení dostali zaplaceno zase za nové lidi,“ dodává Kim.

Dělníci jsou na práci přes agentury pouze najímáni, nedostávají tedy zaměstnaneckou smlouvu. V případě větších zakázek si jich berou firmy více; když je nepotřebují, mohou je okamžitě propustit. Zprostředkovatelé proto musejí mít neustále nějaké potenciální dělníky k dispozici tady v Česku. Vyřízení víza přece jen trvá nějakou dobu a firmy tak dlouho nečekají. Nutnost zajistit lidem bydlení a povolení (po propuštění z práce zaniká cizincům povolení k pobytu) dále zvyšuje náklady agentur. „Problém vznikl hned na začátku. Nejen firmy, ale i agentury se snažily maximálně vydělávat. Tím pádem na ně firmy mohly hodně tlačit a zprostředkovatelé byli ochotni podepsat skoro jakékoliv smlouvy,“ dodává Nam Nguyen ze Svazu Vietnamců v České republice. Poplatky i úplatky v jakékoliv měně pak všichni bez rozdílu naúčtují právě lidem, kteří sem přijdou za prací. Ti na to nemají, a proto se zadlužují. „Neznáme jediný případ, kdy byla nějaká
agentura kontrolována inspekcí MPSV,“ podotýká k tomu Le Minh Cau, člen téhož svazu, který navíc podniká jako zprostředkovatel.

Obchod ani potíže se nezastaví

Zahraniční dělníci dosud přecházeli z jedné továrny do druhé. Hien, Lam a Tran by teď byli vděční, kdyby se tato nejistota vrátila. Práce však není. Nejstarší Hien se chce vrátit domů, nemá ale na letenku. Lam a Tran si stejně jako většina asijských dělníků návrat domů bez možnosti dále splácet dluhy nedokáže vůbec představit. Le Minh Cau odhaduje, že v tuto chvíli je v Plzni alespoň šest stovek Vietnamců bez příjmu. Dalších šest set jich je v Mladé Boleslavi a dvě až tři stovky v Pardubicích. Očekává se, že během příštích několika měsíců přijde v Česku o práci až deset tisíc lidí jen z Vietnamu. Ani představitelé vietnamských svazů ale netuší, kde přesně propuštění lidé jsou a z čeho žijí. Navíc neustále přijíždějí další. Obchod s pracovní silou se jen kvůli krizi nezastaví, i když prácechtivé vítá namísto zaměstnání jen černá díra nejistoty a dluhů. V důsledku krize se propouští i v Asii. Lidé
jsou vystaveni daleko většímu tlaku k odchodu do zahraničí.

„Jistě vím, že ještě před Vánoci přiletěla velká skupina. Několik desítek lidí. Určitě nemohou mít práci, ale kam šli a co dělají, nedokážu říct,“ podotýká Cau. Kolik přesně propuštěných zahraničních dělníků v Česku je, nevědí ani české úřady. Ministerstvo vnitra spolu s MPSV vypracovalo pro vládu Zprávu o propouštění zahraničních pracovníků v důsledku hospodářské krize v souvislosti s bezpečnostními riziky pro Českou republiku. Úředníci odhadují, že jen během příštích tří měsíců přijde o práci 12 tisíc zahraničních dělníků, zejména z Ukrajiny, Vietnamu, Mongolska a Moldavska. Zatím se zdá, že by se Češi mohli inspirovat řešením ze zahraničí. Španělé kupují zahraničním dělníkům letenky domů a krátkodobě vyplácejí sociální dávky. Britové by zřejmě raději volili kvóty a omezení přistěhovalectví. V současné verzi zprávy se větší důraz klade na další omezení při vydávání víz, na regulaci zaměstnaneckých agentur a na nucené
nebo dobrovolné návraty. V případě dobrovolných návratů by stát přispěl až dvěma tisícům cizinců do výše 500 eur. Což by jim částečně či úplně krylo náklady na cestu. V materiálu se zároveň konstatuje, že jinak to vyjde dráž (průměrně 40 000 Kč v případě nucených návratů). Cizinců v tísni je ale už nyní pravděpodobně mnohem více než dva tisíce. Dá se proto předpokládat, že potíže (nejen finanční) tím českému státu jen tak nekončí. „Problém není v tom, že sem někdo smí přijet a pracovat, pokud chce, ale v tom, jaký tu má statut,“ říká právník Pavel Čižinský z poradny pro občanství a občanská a lidská práva. „Namísto restrikcí by se spíš mělo zlepšit postavení zahraničních dělníků u nás. Když jim nebude hrozit delegalizace a obrovské zadlužování, pak by v případě, že nemají práci, mohli ze země odjet sami nebo by měli nějaké úspory, ze kterých by mohli žít, než zase práci najdou.“

Autorka je redaktorka Nového prostoru.

Reportáž vznikla v rámci projektu Czech made Multikulturního centra Praha za podpory Evropské komise.

Hitler hrobařem sudetských Němců

Autor knihy Češi a Němci není pouhým pozorovatelem popisovaných událostí, ale přímo jejich angažovaným účastníkem. Johann Wolfgang Brügel (1905–1986), který pocházel z německé židovské christianizované rodiny z jižní Moravy, se ve 25 letech stal díky svému působení v německé sociální demokracii tajemníkem ministra sociální péče Ludwiga Czecha. Po svém odchodu z Protektorátu Čechy a Morava se stal státním úředníkem ve strukturách londýnské exilové vlády. Jako příslušníku opozice vůči předsedovi sudetoněmecké sociálnědemokratické strany Wenzelu Jakschovi mu bylo posléze jako jednomu z mála nekomunistických sudetských Němců nabídnuto místo v aparátu první poválečné československé vlády. Brügel působil ve funkci přednosty oddělení na ministerstvu průmyslu, ale kvůli své německé národnosti narážel na značný odpor nejen svých ministerských kolegů (z nichž někteří do poslední chvíle věrně sloužili nacistické okupační správě), ale i většiny
tehdejší společnosti. Po 17 měsících požádal o přeložení do Londýna, kde posléze po únoru 1948 zůstal až do své smrti.

Benešovy i Jakschovy chyby

Brügel, ačkoliv nebyl nikdy profesionálním historikem (po roce 1948 se živil psaním do německých a švýcarských periodik), se pokouší o maximálně objektivní pohled na zkoumanou problematiku a svou osobní účast na konkrétních událostech zmiňuje pouze okrajově. Tento přístup se nejvíce projevuje v jeho hodnocení dvou protagonistů česko-německého sporu – prezidenta Edvarda Beneše a sociálnědemokratického předáka Wenzela Jaksche. Brügel sleduje vývoj názorů obou mužů na problematiku poválečného česko-německého soužití – a usvědčuje je oba stejnou měrou nejen z účelového jednání, manipulací, ale v konfrontaci s archivními dokumenty i z nepřesných tvrzení, kterými se ve svých memoárech snažili navzájem vyřídit účty.

Autor je při analýze jejich politických chyb neúprosný. V případě Beneše cituje z jeho veřejných projevů i soukromých dopisů a dokazuje, že jeho snaha o dorozumění s demokratickými Němci z Československa byla zejména v prvních letech druhé světové války míněna upřímně. Benešův příklon k násilnému řešení tzv. sudetoněmecké otázky nachází Brügel především v jeho snaze oslabit v osvobozené republice vliv komunistů, kteří se od roku 1944 stali nejradikálnějšími hlasateli odsunu Němců. Wenzelu Jakschovi zase opakovaně vyčítá jeho lpění na zárukách autonomie pro sudetské Němce jako podmínky pro další jednání s československou exilovou reprezentací, jež znemožnilo, aby se tato nikoliv nevýznamná skupina od začátku podílela na práci prozatímního československého státního zřízení ve Velké Británii. Brügel se nerozpakuje ani střílet do vlastních řad, když otevřeně píše o Jakschově malé toleranci vůči jiným názorům v rámci
německého antihitlerovského hnutí. V závěru knihy pak cituje z Jakschova memoranda zaslaného v srpnu 1945 britskému ministerstvu zahraničních věcí, které tohoto kritika postupimské konference ukazuje v poněkud nezvyklé roli. Jaksch zde totiž nabízí svou pomoc při realizaci rozhodnutí o odsunu německého obyvatelstva ze střední Evropy a závěrečný akt z postupimského jednání označuje dokonce za dokument plný „humanitárního ducha“ (s. 395).

Ne kolektivní vině

Řada Brügelových zjištění byla ale zejména v posledních letech detailně rozpracována a překonána. O genezi myšlenky odsunu německého obyvatelstva ze střední Evropy pojednává obsáhlá monografie Detlefa Brandese (Cesta k vyhnání 1938–1945) a velká část Brügelem citovaných dokumentů byla publikována v edici Jitky Vondrové (Češi a sudetoněmecká otázka 1939–1945). Práce Tomáše Staňka zase přinášejí nová zjištění k poválečným excesům při odsunu, v Ústí nad Labem se úspěšně rozvíjí idea muzea Němců v Čechách (Collegium Bohemicum) a nedávno ukončený projekt Zapomenutí hrdinové, jehož výstupem je několik knižních publikací, se pokusil zmapovat osudy aktivních odpůrců nacismu z řad sudetských Němců. Přesto je Brügelovo dílo i přes řadu nepřesností, uvedených na pravou míru nejnovějším výzkumem, cenné jednak pro pečlivou heuristickou práci, jednak pro svůj ucelený syntetický pohled, který i přes výše zmíněné dílčí studie
v českém prostředí prozatím chybí. Nelze přehlédnout též silný mravní postulát autora, odmítajícího jakoukoliv formu kolektivní viny ať z jedné či z druhé strany: „Téměř ani v jediném případě nebylo možné některého funkcionáře režimu ohodnotit jednoznačně pozitivně nebo jednoznačně negativně. Každý jednotlivý případ, jakkoli to mnohdy není snadné, je třeba posuzovat podle toho, co kdo skutečně vykonal.“ (s. 265) A se závěrečnou větou publikace nelze než souhlasit: „Hrobař sudetských Němců a jejich světa se jmenuje Adolf Hitler.“

Autor je historik.

napětí

par avion

Sláva českého předsednictví v Evropské unii se šíří až daleko za hranice našeho dílu světa. Entropa Davida Černého si mimo jiné 16. ledna zasloužila i vlastní obrazovou reportáž na stránkách zpravodajské agentury Nová Čína (Sin-chua). Zpráva se v absurditě situace kolem Entropy po právu vyžívá a celkově vyznívá tak, že vtipné dílo avantgardního umělce bylo kritizováno z politických důvodů. „Instalace před úřadem Rady Evropské unie, kterou tam umístila předsedající Česká republika, svou avantgardností rozpoutala kontroverzi a umělec i politici se museli veřejně omluvit,“ hlásá titulek. „Někteří ale na druhé straně říkají, že instalace se pokouší s humorem vyrovnávat se současnými problémy Unie a není třeba se kvůli tomu zlobit. Kromě cíle ozdobit budovu úřadu chtěl ‚Ta-wej-te Čchie-er-ni‘ zlehčit společenské jevy v některých zemích příliš vážné a seriózní EU, a tak Francii charakterizoval nápisem STÁVKA!“ Nechybějí zde ani
obecnější komentáře českého předsednictví založené na názorech nejmenovaných „pozorovatelů“, kteří jsou skeptičtí k autoritě malé České republiky a k jejím možnostem během půlročního předsednictví cokoli ovlivnit.

Pekingský deník (Pej-ťing ž´-pao) v polovině ledna věnoval pozornost Liou Siangovi, vynikajícímu čínskému běžci, který musel na letních olympijských hrách ze zdravotních důvodů vzdát závod a zklamal tak očekávání čínských fanoušků, natěšených na zopakování jeho triumfů z Athén. Tlaky na jeho osobu samozřejmě neskončily s olympiádou, a právě na to reaguje autor článku. Běžec se v minulých dnech podrobil chirurgické operaci a mnohým odborníkům prý nedává spát, jak zákrok dopadne a zda se Liou Siang ještě někdy dostane do formy. „Nedopusťme, aby se opakovala situace z léta, kdy mnozí dali průchod svým komplexům a léčili si je právě na Liou Siangovi,“ komentuje situaci pisatel. Je prý načase se uklidnit a nechat sportovce odpočívat. „Všichni se musíme ovládnout, chceme-li, aby Liou vzlétl znovu jako pták, nevystavujme ho ještě většímu tlaku. Je to hvězda, ale především je to člověk, takže po něm teď nešlapme a zavřeme pro tentokrát
pusy,“ navrhuje redaktor.

Může devatenáctiletá vysokoškolačka uspět jako perspektivní kádr na vesnici? Toť otázka, kterou si pokládá autor dalšího zamyšlení v tomto deníku. Reaguje na nedávnou událost, kdy byla za předsedkyni jedné čínské vesnice zvolena mladá Paj I-tchung. „Takový úkol je pro takhle mladičkého člověka přetěžkou zkouškou, může u toho sice uplatnit veškerý talent a otevřenou mysl, ale může mít problémy s nedostatkem zkušenosti a hlavně autority mezi venkovany,“ zamýšlí se nad úskalími a výhodami postavení mladé místní političky autor, který zjevně neví, co si o dané situaci myslet. Zdůrazňuje však, že výchozí postavení slečny I-tchung je trochu jiné než postavení studentů-praktikantů, kteří na venkov povinně přicházejí: ona si tuto práci vybrala jako své poslání.

Na internetových stránkách Oldbeijing.org, přibližujících mizející svět starého Pekingu s jeho tradiční architekturou, najdeme vzpomínku na zimy, jaké zažívala čínská metropole, když po ní ještě nejezdily miliony aut a lidé neměli ani potuchy, že jejich malé domečky jednou ustoupí mrakodrapům: „Měli jsme pronajaté dvě místnůstky a většinu jedné z nich zabíral kchang [lavice vyhřívaná zespodu ohništěm, něco na způsob spaní na peci – pozn. A. Z.]. Když přicházela zima, maminka přichystala pro nás všech pět zateplené oblečení, třeba čepičky, jaké dnes vidíte už jenom ve filmu, a tatínek zase potáhl okna papírem z kao-liangu.“ Žádné ústřední topení samozřejmě v tradičním domku,
s´-che-jüanu, nebylo, topilo se lisovaným uhlím. Kamínka se podpalovala venku, protože při rozdělávání ohně strašlivě čadila, a když se oheň rozhořel, nosila se dovnitř. „Když jsme uvařili, zase jsem mamince pomohl s kamínky na dvorek a ona pečlivě vymetla všechny nespálené kousky uhlí. Šetřilo se. Po večeři se nechávala kamna vyhasnout, zase venku, měli jsme na paměti lidi, kteří se zadusili – tenkrát nebyly na domcích komíny…“ Děti snídaly ve škole, přinesly si zeleninu a pečivo v podepsaném bavlněném pytlíku, ten hodily do celotřídního pytle a všechno dohromady se ohřálo v páře. „Po první hodině jsme se v lavicích najedli.“ A na konec vzpomínky na zajímavých internetových stránkách přichází povzdech, jaký bychom asi slyšeli i od některého pamětníka u nás: „Dneska sice máme všichni topení a několik párů zimních bot, ale zase nemáme sníh a pořádnou zimu.“

„Cizinci zabírají s´-che-jüany,“ hlásá nadpis dalšího článku na stejném portálu. „Možná za sto let ještě nějaké s´-che-jüany zbudou. Ve stém patře mrakodrapu bude stát tatínek a ukazovat synkovi: podívej, tyhle divné domečky, to jsou tradiční obydlí cizinců,“ se smutným humorem píše autor článku o cizincích, kteří si za obrovské peníze kupují obydlí, z nichž se někteří Číňané stěhují „za lepším“. Anastasia, Američanka čínského původu z New Orleansu, načerpala od rodiny obdiv k čínské tradici a usmyslela si žít v tradičním čínském obydlí. Nechtěla koupit dům po slavných lidech ani něco přestavovat v moderním stylu, a tak si nakonec pořídila obyčejný s´-che-jüan bez velké historie. Zařízení vevnitř je směsí západního a tradičního stylu bydlení, některé kusy čínského nábytku slouží moderním účelům: ze stolečku určeného původně pro tvoření kaligrafie je stůl jídelní, z lékárničky na čínskou medicínu kouká spodní prádlo. Anastasia tu chtěla
původně bydlet sama, ale dům jí připadal moc prázdný. Výlet do Maroka, kde viděla rodinné penziony, ji podnítil k tomu, aby ze svého s´-che-jüanu udělala také podobný hotýlek. Nyní pronajímá čtrnáct malých pokojíků. Dočteme-li se dále, že obydlí ji stálo 20 milionů jüanů (asi 56 milionů korun) a jeden kus tradičního nábytku, který si pořídila, přišel na 80 tisíc jüanů (asi 224 tisíc korun), rádi věříme, když říká: „Nemám penzion proto, abych vydělávala peníze!“

Půjčka za oplátku

Nově oznámeným vládním plánem pomoci francouzským médiím se stát snaží zabít dvě mouchy jednou ranou. Chce prý znovu naučit mladé Francouze číst noviny a zároveň chce finančně pomoci tištěným médiím. Ta se totiž obzvlášť těžce potýkají s globální ekonomickou recesí; problémy v mediálním sektoru dokonce ve Francii finanční krizi předcházely. Slovy prezidenta Sarkozyho by stát neměl realizací plánu pomoci pouze stovce tisíců zaměstnanců novin, zároveň by se jí měl udržet svobodný, pluralitní a nezávislý tisk. V následujících třech letech pomůže francouzský stát tištěným médiím finančně. Za to však bude žádat záruky jejich modernizace, racionalizace a strukturálních reforem.

Distribuce, reklama a dotace

Sarkozy, jemuž pro jeho všudypřítomnost zlé jazyky přezdívají „omniprezident“, se při vyhlášení plánu snažil vypořádat i s otázkou nezávislosti médií. Svým charakteristickým pokusem o humor plán v pátek 23. ledna uvedl. „Pokud dovolíte, tak tentokrát nevyslovím rituální formuli drazí přátelé, aby tak nebyla ohrožena nezávislost nikoho z nás,“ oslovil novináře a mediální magnáty shromážděné v Elysejském paláci. Přes svou etatistickou reálnou politiku se však v téměř hodinovém projevu vrátil k neoliberální dikci: „Základní podmínkou nezávislosti je vydělávat peníze.“ Prioritou reforem by v Sarkozyho plánu na pomoc tištěným médiím měla být reforma distribuce tiskovin. V projevu při příležitosti vyhlášení plánu zmínil statistiku, podle níž každý pátý zákazník nenajde u svého prodejce noviny, pro které si přišel. Výsledkem realizace plánu by tak měla být „služba orientovaná k zákazníkovi, nikoli zásobování se
neprodejnými tituly“. V praxi by se tedy mělo jednat o propojenou síť kiosků, specializovaných prodejců, benzínek a supermarketů.

Stát svou pomoc rozdělí do tří let a během tohoto období dá tisku k dispozici 600 milionů eur. Navíc se bude angažovat i nepřímo – formou zdvojnásobení svých dosavadních výdajů na reklamu a další komunikaci prostřednictvím tištěných médií. Tím by měly noviny získat dalších 20 milionů eur ročně. Současně dojde k odkladu zvýšení sazby za doručování novin předplatitelům. Peníze, o které tím francouzská pošta přijde, jí opět nahradí stát. Podle odhadů se bude jednat o 12 až 24 milionů eur. K tomu je třeba připočítat dalších 70 milionů eur, určených na pomoc s distribucí novin. Tyto prostředky mají podle Sarkozyho plánu přispět na sociální pojištění doručovatelů. Ti jsou totiž většinou placeni minimální hodinovou mzdou danou ze zákona (SMIC, 8,71 eur), což nejsou ve Francii žádné velké peníze. Současně by mělo dojít ke zřízení dalších asi 18 tisíc pracovních míst, která by obsadili nezaměstnaní, studenti a důchodci. Jinou formou státní
pomoci tištěným médiím je pak podle plánu nový systém darů. Mecenáši si budou moci své dary odečíst z daní až do výše dvou třetin.

Na papír i na internet

Prezident však mediálním magnátům, editorům a novinářům důrazně doporučil, aby se zaměřili i na online publikaci tištěných médií. Novináři by měli psát do novin i na internet. Stát navrhuje v této souvislosti novou instituci daňově zvýhodněných online editorů, která by měla v Sarkozyho pojetí být zřizována ze strany soukromých investorů. Ti budou muset dodržet jedinou podmínku, a to, že online editor musí být profesionální žurnalista. Současně má v tomto mediálním odvětví dojít k významnému posílení pomoci ze strany státu. Sarkozy navrhuje články v online médiích zároveň tisknout i na papír a přispět tak k jejich snadnější distribuci mezi čtenáře. Zároveň by mělo být díky modernizaci dosaženo i snížení nákladů na tisk novin. Podle optimistických předpokladů by to mělo být o 30 až 40 procent.

Nejkontroverznější částí Sarkozyho plánu je pravděpodobně státní dárek v podobě ročního předplatného libovolného deníku k osmnáctým narozeninám francouzských občanů. Tento krok má mít zpočátku experimentální ráz a prezident si ponechává prostor ho případně odvolat. V praxi by to mělo vypadat tak, že noviny by nabídl vydavatel a distribuci by zaplatil stát. Kolik mladých Francouzů však státní nabídky využije, není zatím jasné. Jisté je prozatím jen to, že se z dosavadního miláčka médií stává tímto návrhem ze Sarkozyho i jejich věrný podporovatel. Díky ohromné podpoře médií se Sarkozymu podařilo vyhrát prezidentské volby a dodnes jako prezident-rocková hvězda jen zřídka mizí z titulních stránek. Zatímco noviny Sarkozyho plánu nadšeně přikyvují, málokdo se v současné krizí zasažené Francii odvažuje zeptat, odkud vlastně prostředky na podporu novin přesune a zda tam nebudou chybět.

Autor působí v Multikulturním centru v Praze.

Transformace pádem

V novinách se množí zprávy o tom, že kvůli škrtům v rozpočtu budou uzavírány domovy důchodců, stacionáře pro duševně nebo tělesně postižené, rušeny služby a propouštěni pečovatelé, kteří pečují o staré nebo handicapované občany či se pokoušejí o jejich zapojení do společnosti. Výkonná rada Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče ČR vyhlásila v polovině ledna stávkovou pohotovost, Národní rada osob se zdravotním postižením ČR vyhrožuje na přelomu ledna a února veřejnými demonstracemi a organizace poskytující sociální služby vyhlašují soubor akcí k Velkému únoru nazvaný BED IN. Na sociální služby má přitom být letos podle tvrzení Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) vynaloženo asi 24 miliard korun (17 mld. na příspěvek na péči a 7 mld. na dotace) a z prostředků EU má přijít asi jedna miliarda. To je více peněz než kdykoliv předtím. Co se tedy v oblasti sociálních služeb vlastně děje?

Hra s čísly

V roce 2006 vláda podle vlastního tvrzení vložila do sociálního systému 13 miliard korun, v roce 2008 už 26 miliard a letos hovoří o 24 miliardách. Statistiky vykazující skokový nárůst výdajů by povrchního pozorovatele mohly vést k závěru, že se státní rozpočet stává pro poskytovatele sociálních služeb bonanzou. Opak je ale pravda. Za oním nárůstem je nový příspěvek na péči, který dostávají přímo klienti na hrazení sociálních služeb. Tento institut v zákoně o sociálních službách vypadal při zavedení před dvěma roky rozumně, jenomže v praxi nefunguje. Klienti si totiž služby moc nekupují. Důvodů je více. Části z nich potřebnou péči zajišťují rodinní příslušníci. Někdy ovšem rodina bere peníze od handicapovaného či nemocného prostě za to, že jej v domácnosti toleruje. Část klientů chápe příspěvek jako přilepšení k mizernému invalidnímu či starobnímu důchodu. V řadě míst republiky nejsou služby, které klienti potřebují, dostupné,
anebo o nich lidé vůbec nevědí. Někteří potřební, jako třeba duševně nemocní, na ně nemají nárok vůbec. A některé služby nelze z příspěvku hradit. „Je to třeba případ naší školy,“ říká Dušan Dvořák z komunitního centra zaměřeného na výuku vizuální komunikace a nových technologií Ateliér Alf. „Naše rekvalifikační kursy byly velice populární, ale nedají se platit z příspěvků. Obecně je to problém všech aktivit na podporu zaměstnávání.“

Propusťe je

Přímé dotace se přitom razantně omezují. Loni měly organizace sociálních služeb od ministerstva k dispozici více než 6,5 miliardy korun. Na rok 2009 byla částka snížena na 4,5 miliardy. „Snížení teď zasáhlo naplno i pobytová zařízení či ústavy,“ uvádí Pavel Novák, ředitel organizace Fokus Praha, pomáhající lidem se zkušeností s duševní nemocí. „My, kteří poskytujeme nepobytové služby, jsme ale propad zaznamenali už loni. Kvůli katastrofální finanční situaci od nás muselo odejít dvacet procent zaměstnanců a začali jsme omezovat služby,“ dodává.

Pochmurný obraz situace poskytovatelů sociální péče dokreslují zprávy od dalších organizací. „Uzavřeli jsme program case management, který podporoval pacienty po propuštění z Psychiatrické léčebny Bohnice v začleňování do běžného života. Dále jsme dočasně uzavřeli program PC poradenství v internetové kavárně v Bohnicích, jenž umožňoval pacientům kontakt s vnějším světem prostřednictvím mailu a internetu. Omezili jsme programy: podporované zaměstnávání, tréninkovou kavárnu Jelení, tréninkovou kavárnu Na půl cesty, program pracovního osobního rozvoje. Loni jsme museli také snížit počet zaměstnanců o tři úvazky, což je deset procent z celkového počtu,“ vyjmenovává Lucie Broukalová z občanského sdružení Green Doors. Letos bude muset organizace snížit stav zaměstnanců o další tři úvazky. Výšky platů zaměstnanců podobných organizací jsou přitom dlouhodobě hluboce pod celostátním průměrem. Například v Green Doors se průměrná mzda pohybuje
kolem 15 000 Kč hrubého. Za této situace se adepty na sociální podporu stávají sami odborní sociální pracovníci.

Tváří v tvář kritické situaci a protestním hlasům přislíbil ministr práce a sociálních věcí Nečas, že se pokusí zajistit dodatečných 1,5 miliardy. Není ale jasné, zda a kdy je získá ani jak je rozdělí. Poskytovatelé služeb se v situaci, kdy se od státu financí nedostává, obracejí na další zdroje: evropské fondy, krajské úřady či pražský magistrát. I zde je ale peněz málo a kromě toho je s hlavním i doplňkovým zdrojem financování spojena velká nejistota. „Kolik peněz dostaly jednotlivé organizace na rok 2008, bylo zveřejněno v listopadu 2007 a na letošní rok ještě stále čekáme na výsledky grantového řízení – a to byly žádosti o granty podány už v září 2008. Magistrát vyhlásil „své“ granty s termínem uzávěrky 30. ledna 2009 a výsledky budou někdy v dubnu,“ uváděl v polovině ledna Filip Budák z pražského Informačního a poradenského centra sdružení pro integraci lidí s postižením Máme
otevřeno?. „Musíme lobbovat alespoň za víceleté plánování grantových dotací. Jistotu finanční dotace alespoň na dva roky nabízí zatím v případě úspěchu v grantovém řízení momentálně Jihomoravský kraj nebo Praha 14. Je potřeba systémová změna,“ shrnuje Budák.

Jak má vypadat transformace

Jenže změna systému je podle všeho největším kamenem úrazu. MPSV tvrdí, že o zavedení víceletého financování sociálních služeb a další reformy usiluje. Podle vyjádření zástupců ministerstva ale byla „většina návrhů, které byly legislativně zpracovány a předloženy do připomínek, odmítnuta ze strany poskytovatelů sociálních služeb, zástupců sociálních partnerů a také organizací, které zastupují zájmy klientů“. Toto tvrzení odmítá Dušan Dvořák z Ateliéru Alf, který spolu s dalšími iniciátory prosincové stávky sociálních služeb a zástupci iniciativy BED IN dne 20. ledna jednal s náměstkem ministra práce a sociálních věcí Mariánem Hoškem a ředitelem odboru sociálních služeb Martinem Žárským právě o prosazování podobných reforem. „My jsme rozhodně nic neodmítli,” prohlašuje Dvořák. „Víceleté financování odmítá ministerstvo financí, ne poskytovatelé,“ upřesňuje Pavel Novák z Focusu Praha. „Je ale pravda, že se ozývaly různé hlasy proti
přechodu financování na kraje,“ připouští. Národní rada zdravotně postižených už vydala své stanovisko k novele zákona o sociálních službách, kterou vláda právě předložila v parlamentu. V něm se staví proti krajskému řízení služeb, ale i proti snižování příspěvku na péči a navrhovanému způsobu posuzování postižení. Především však návrhu vytýká, že „neobsahuje žádná ustanovení koncepčního charakteru“. A Dušan Dvořák výtky konkretizuje: „Není jasná koncepce transformace. Jednotlivé státní orgány spolu nekomunikují a ministerstvo neříká nic o tom, zda chce podporovat stávající masomlejny ústavů pro stovky pacientů, zmenšování ústavů nebo opravdové chráněné bydlení. Chce převádět kontrolu služeb na kraje, ale nevšímá si toho, že ty budou ve střetu zájmů, když budou dávat peníze a zároveň kontrolovat kvalitu služeb.“

I když jednotlivé aktéry zabývající se sociální péčí momentálně spojuje tíživá finanční situace, jejich zájmy se často liší. Velké ústavy se pochopitelně nechtějí nechat zrušit. Stavbaři by naopak rádi, kdyby se do velkých staveb více investovalo. Zástupci postižených by od státu chtěli pro postižené co nejvíce na ruku a brání se přechodu na financování kraji. A zástupci organizací poskytujících nepobytové služby by zase rádi nalezli podporu pro nové programy, které v posledních letech vznikly často díky podpoře evropských fondů, a aby se obecně víc investovalo do integrace handicapovaných. Pro tyto koncepční spory ovšem chybí arbitr. Ministerstvo sice rozhodlo o tom, že část evropských peněz (přes 1,5 miliardy korun) investuje do pilotních projektů transformace, ovšem nenašlo odvahu jasně říci, co má být jejím cílem. Mezitím zalepuje díry v rozpočtu a snaží se utišit ty, kteří umějí nejúčinněji křičet. Služby pro postižené jsou i nadále
omezovány a organizace, které je poskytují, začínají krachovat.

U společného stolu

Někteří lidé mají pocit, že nahlédli prázdnotu a odcizenost společenských vztahů v prázdném a odcizeném světě. Rozhodli se hledat alternativní způsob existence a živobytí – život v komunitě lidí, se kterými sdílejí životní hodnoty a s nimiž mohou navázat upřímnější vztahy než na mítincích a teambuildingu. Mnozí se také rozhodli omezit své působení v potupných zaměstnaneckých procesech a vytvářet si živobytí nezávisle na kapitálu – pěstovat vlastní potraviny a vytvářet vlastní hodnoty.

Různost komunit

Komunity mohou být velmi rozdílných druhů, od anarchistických squatů, společně najatého statku přes ekovesničky až po různé náboženské kláštery a ašramy. Ve světě existuje mnoho různých komunit a hnutí propagujících komunitní život, například intentional communities v Americe, kibutizm v Izraeli, Elfi Valli v Itálii, Christiania v Dánsku, německé, francouzské a španělské komunity a squaty atd. Inspirativním zdrojem může být i způsob organizace a spolupráce na krátkodobých komunitách Rainbow Gatherings a Ecotopia. Přístupy a názory se velmi liší, mnohokrát je spojuje pouze myšlenka společného bydlení, které už samo o sobě pomáhá lidem učit se překonávat soutěživý egoismus, který jim byl vtisknut komerčním světem, a zkoušet se navzájem respektovat a nacházet společná řešení. Tak je tomu u domů a bytů najímaných partou kamarádů. Dokud spolu ale nezačnou vytvářet i určitou materiální nezávislost
a spolupracovat na různých projektech, nemusí se mezi nimi vytvořit pocit sounáležitosti, mohou vedle sebe pouze existovat jako oddělená ega. Jakmile jim ale najímaný příbytek nabídne i živobytí, stává se ze spolubydlení vyšší stupeň kolektivní existence – nezávislá komunita.

V komunitě je již nezbytná určitá forma společného rozhodování, způsob organizace společných prací, řešení personálních konfliktů, rozdělení společných a soukromých věcí a prostor. Lidé vedle sebe mohou žít jako divoká zvířata, hádat se o malichernostech, škodit si navzájem, ničit cizí práci, pomlouvat se a intrikovat proti sobě – anebo mohou usilovat o spravedlivé řešení problémů a společně hledat východiska tak, aby byl respektován jak jedinec, tak sociální celek. Způsoby společného rozhodování patří do politické vědy, komunita může být organizována hierarchicky a pyramidálně, tj. zvolí si svého šéfa, zástupce, rozdělí funkce…, anebo, pokud jsou jí autoritářské principy proti srsti, zvolí pro společné otázky nějakou formu demokratického rozhodování, hlasování, vůli většiny, případně konsensuální způsob rozhodování.

Hledání konsensu

Při konsensuálním rozhodování se lidé sejdou, obvykle v kruhu, a je jim předložen a podrobně vysvětlen problém, který je třeba vyřešit. Potom má každý možnost se k problému vyjádřit. Když všichni vysloví svůj názor, začíná se hledat společné řešení, přičemž musí být nalezen úplný konsensus všech zúčastněných – tj. všichni musí souhlasit. Pokud někdo nesouhlasí, musí vysvětlit proč a navrhnout pro něj akceptovatelné kompromisní řešení. Potom se znovu hledá konsensus. Existuje ještě možnost, že někdo není vyloženě proti, ale nehodlá se na dané věci podílet, potom může zaujmout postoj „stojím stranou“, stand aside. Problém se nevyřeší, dokud není dosaženo konsensu.

Tato metoda má své výhody i nevýhody. Výhodou je, že oproti klasickému hlasování nemůže dojít k situaci, kdy většina diktuje menšině, co má dělat. V jakémkoli kolektivu může dojít k situaci, že jeden jediný jedinec má více informací než všichni ostatní, a při většinovém hlasování se může stát, že majorita zvolí špatné řešení daného problému. Stejně tak, pokud je v kolektivu přítomen mocichtivý manipulátor – a nezřídka tomu tak je –, dokáže bez problémů strhnout na svoji stranu většinu hlasujících, ať už „cukrem a bičem“, lhaním, sliby nebo zastrašováním. Konsensuální metoda do značné míry redukuje toto nebezpečí, na druhé straně dává každému možnost zablokovat jakkoli rozumné rozhodnutí, což je hlavní nevýhoda této metody – zdlouhavost a tendence k zachovávání statu quo. To se ovšem stává výhodou, jakmile komunita dosáhla určitého kvalitního a příjemného standardu existence.

Ve větších komunitách, kde je nemalý počet krátkodobých obyvatel a návštěvníků, zůstává právo veta většinou jen stálým osadníkům, přičemž ale návštěvníci mohou přispět do diskuse cennými připomínkami a případně ovlivnit konečné rozhodnutí.

Společná pizza

Problematika nedostatku soukromí se dá vyřešit za předpokladu, že komunita vlastní dostatečně rozsáhlý pozemek. Její členové si tak mohou vybudovat drobná stavení v určité vzdálenosti od centra a vytvořit jakousi vesničku, kde mohou podle své momentální nálady užívat jak soukromí, tak společenského života. Tak je tomu například v některých vesničkách v italském Elfi Valli, kde jsem loni tři měsíce pobýval. Obyvatelé tamních horských ekokomunit za bezmála třicet let své existence dokonce postavili vlastní školu a mladá generace elfů už dorůstá plnoletosti. Jednou za rok společně pečou pizzu na velkém reggae festivalu a za výdělek nakoupí základní potraviny a polotovary pro celý tamní systém komunit. Prakticky každá vesnička je vybavena alternativními zdroji energie (solárními panely). Za rok projde Elfi Valli několik tisíc návštěvníků a travellerů z celého světa, z podobných komunit ve Španělsku, Francii, Dánsku, Švýcarsku nebo Izraeli.

Jedna jediná dobře fungující komunita může mít velmi prospěšný vliv na své blízké okolí. Může být místem setkávání lidí, kulturním a vzdělávacím centrem, může ukázat dětem a mladým lidem možnosti, jak rozvíjet svůj talent, může provozovat divadlo, klub, školu, hospodu, kino, obchod…

Nezávislá lokální ekonomika?

Z ekonomického hlediska je zajímavý fakt, že komunity mohou být do značné míry nezávislé na kapitálu, na penězích. Jestliže má komunita pole, zahrady, sady a domácí zvířata, je schopna si vlastní prací zajistit velkou část potravy. Jestliže ke komunitě patří nějaký kus lesa, můžou její obyvatelé využívat dřevo jako topný a stavební materiál. V tržní ekonomice se komunity bez konvenčních peněz zatím neobejdou, nicméně existuje alternativní lokální ekonomický systém, který, pokud by byl plně realizován, otevírá cestu k úplné ekonomické decentralizaci, nezávislosti na penězích, finančních trzích, stavech ekonomiky a měny – nevyužívá peněz jako zástupné hmotné hodnoty, ale jako nemateriální vyjádření hodnoty aktivit každého jednotlivce. Jedná se o Local Excange Trading System (LETS), někdy také Local Employment Trading System.

Tento systém někdy sice využívá místní měnu, ale v podstatě se bez ní úplně obejde – každý jedinec má otevřený účet (což může být jen list papíru), kam se zaznamenává dohodnutá hodnota jím poskytnutého nebo přijatého zboží nebo služby. Účet může tedy nabývat záporných i kladných hodnot, podle toho, jestli jedinec spíše přispívá, nebo spotřebovává. Dotyčný může kdykoli bezúročně vstoupit do záporných hodnot, takže nikdo nikdy není úplně bez prostředků – jedinou jeho povinností je, aby při opuštění místního systému, případně jednou za určité období jeho účet dosáhl nulové či kladné hodnoty – tj. aby nezůstal komunitě nic „dlužen“ anebo jí dokonce prospěl. Veškeré účty jsou pravidelně zveřejňovány a tím dochází k sociální kontrole, bránící zneužití systému; proto je tento systém vhodný maximálně pro několik set lidí, kteří se navzájem znají. V LETS nelze peníze půjčovat, ukrást, úrokovat či s nimi jakkoli manipulovat. Není nutné platit žádné daně. Ekonomické
krize se mohou prohnat okolním světem jako bouře, ale nezávislá ekonomika zůstane nedotčena. Ve svých důsledcích LETS prokazuje, že lokální ekonomiky spolu s alternativními zdroji energie můžou existovat soběstačně a nezávisle na státním nebo globálním trhu a že ke svému fungování vůbec nepotřebují konvenční peníze, tedy ani banky, vládu, ministry, korporace atd.

Nezávislé komunity se tak mohou stát skutečnou a pevnou hospodářskou základnou pro alternativní subkulturu, centry společenského a kulturního života, edukačními a inspiračními středisky, kde lidé, osvobození od civilizačního tlaku a nepřirozených autorit a institucí, mohou rozvinout své tvůrčí předpoklady, získat možnost podílet se na rozhodování a naučit se žít v symbiotickém souladu s přírodou, svým okolím i svými bližními.

Autor se dlouhodobě zajímá o komunitní život z hlediska politické filosofie a alternativních společenských systémů.

Z Gottwaldova do Mnichova

Někdejší zemědělský redaktor Československého rozhlasu Sláva Volný žije dnes v povědomí starších posluchačů především jako politický komentátor mnichovského vysílání Svobodné Evropy. I jeho memoáry z konce sedmdesátých let byly původně určeny k rozhlasovému čtení. Jejich knižní publikace v pražském nakladatelství Práh je bezpochyby záslužná. V hodnocení autorova osobního profilu se však čtenář nejmladší generace a čtenář pamětník, čtenář poznamenaný normalizací a čtenář posrpnový emigrant budou zajisté lišit.

Nadšení ze všech pórů

Volný otevírá sérii svých autobiografických črt vzpomínkami na kratičkou zkušenost nekvalifikované dělnické práce a léta poněkud opožděných středoškolských studií. Otevírá tím mimoděk první z paradoxů – krátkodobá dělnická minulost skýtala Slávovi Volnému značnou kádrovou výhodu, pro něho samého zůstávala však především zkušeností podřadného společenského statusu a traumatem, na něž je lépe zapomenout. Vzpomínky na středoškolská léta ve Zlíně/Gottwaldově evokují s patřičnou plasticitou dobové budovatelské opojení, rozmáhající se „studentokracii“, vyakčňování pedagogů a studentů, to vše pohledem někdejšího spoluaktéra. Skutečnost, že funkci svazáckého přísedícího u maturit, spolurozhodujícího o řadě mladých osudů, vykonával dvaadvacetiletý středoškolák, zkoušející v té době štěstí už na třetím vzdělávacím ústavu, pikantně kontrastuje s dobovou interpretací školských čistek coby boje s věčnými studenty. Volný po třech desetiletích
ironizuje své dozrávání v podmínkách asexuálního stalinismu, pozastavuje se nad svou někdejší politickou naivitou, nad „emocionálním souhlasem“ s odsouzením Milady Horákové, nad „nadšením, jež tryskalo ze všech pórů“. Ale u profesorů a studentů, kteří za svoji ostentativní religiozitu či jinou názorovou odlišnost zaplatili opuštěním školy nebo neblahým posudkem maturitní komise, se spokojuje jen s lakonickým konstatováním, že se „přepočítali“. Kádrové poškození bigotně katolického maturanta a kladný posudek sličné maturantky s týmž „prohřeškem“ bere zde jaksi mechanicky, jako vyvážení jednoho druhým na pomyslných lékárnických vahách. Fakt své přítomnosti na straně vítězů, jež měla ve své době moc a s ní i pravdu, Volný uznává, ale v samotném principu příliš neproblematizuje.

Cesty deziluze

Pracovní zkušenosti z Výzkumného ústavu Ministerstva zahraničního obchodu přinášejí mladému hospodářskému odborníkovi první rozčarování. Novinářská činnost přichází do jeho života jako přirozený ventil v době osobní i profesní krize. V redakci odborového deníku Práce rozvíjí Volný své novinářské nadání a setkává se pochopitelně i s cenzurou a autocenzurou v každodenní praxi. Po týdenním výjezdu do pohraničí dospívá k rozhodnutí pracovat v zemědělském družstvu. Zbytky naivního entuziasmu i hlad po rodokapsové „romantice chlapů a koní“ jsou v Sudetech po celá tři léta konfrontovány s realitou všeobecného marasmu, atmosféry osobního nepřátelství a někdy bezmála mafiánských praktik. Po hořkém návratu do metropole a práci v několika redakcích zakotvuje Volný v Československém rozhlase. Zde prosazuje umírněné a později odvážnější pokusy o investigativní žurnalistiku a také se dále
prohlubuje jeho politická deziluze.

Vzpomínky na československé jaro a na tragický srpen se neomezují na notoricky známé politické události – spíše umně vyvažují mikroperspektivu makroperspektivou. Autor se rozpomíná na bezpočet kolegů z oboru i řadových spoluobčanů, na osobní rozhovory a polemické diskuse s nimi, na zákulisí rozhlasové publicistiky. Bezprostředně po okupaci spolupracuje Sláva Volný na kolportáži protiokupačních tiskovin, podílí se na ilegálním vysílání a především zachycuje na magnetofonový pásek emotivní okamžiky z pražských ulic. Tento cenný audiodokument knihu doprovází a obohacuje tak dynamikou i syrovostí, kterou by sebelepší písemné líčení nedokázalo suplovat.

Jediný spravedlivý

Tvoří-li obrodný proces a invaze jakýsi uzlový bod celé série vzpomínek, předcházející dvacetiletí a následující desetiletí zanechávají spíše rozporuplný dojem. V retrospektivním líčení svých pracovních konfliktů a osobních sporů v padesátých a šedesátých letech inklinuje pisatel k autostylizaci do „jediného spravedlivého“. Obraz odvážného kverulanta s konturami mravního heroismu má pachuť nevěrohodnosti – opírá se především o výčet a výslovné jmenování dlouhé řady těch, kteří po srpnu zklamali. Momenty, kdy o sobě Volný pochybuje, dají se v knize spočítat na prstech jedné ruky. Stejně tak momenty, v nichž přiznává účelovost vlastního jednání. Akcent na otázky charakteru a cti ve věcech politických a profesních ostře kontrastuje s promptním rozhodnutím zanechat v republice ženu a malého syna, jež v autorově mysli zrálo spíše v rozmezí hodin než dnů. Ve Slávovi Volném se opakovaně ukazuje
člověk, pro něhož byl profesní úspěch vždy na prvním místě.

V apologetickém krunýři

Doba vzniku, prostředí mnichovské emigrace i původní podoba rozhlasových fejetonů se rozhodujícím způsobem podepsaly na celkové dikci knihy, jež na svých bezmála třech stech stranách povětšinou kolísá mezi difamací a apologií. Moralizující tón a stohlavý jmenovitý výčet někdejších kolegů a vrstevníků, kteří se po roce 1968 nechali poslušně znormalizovat, jako by přehlušoval vlastní špatné svědomí. Některé použité obraty upomínají takřka na mediální rétoriku let padesátých (především působivá vojenská metafora o „prohlášení těch, kteří se jako první dali do žoldu nového vedení a pokoušeli se naverbovat ostatní“). Lze si mimoděk klást virtuálně-historickou otázku, jak by asi Sláva Volný napsal tytéž vzpomínky s dnešním časovým odstupem. Nepříliš radostnou odpověď naznačují stati žijících Volného souputníků – předmluva Martina Štěpánka a doslov Milana Schulze. Štěpánek vyzvedá Slávu Volného do českého novinářského nebe po bok Ferdinandu Peroutkovi,
Karlu Čapkovi, Janu Nerudovi či Karlu Havlíčkovi (z idealizace jej potměšile usvědčuje sám přiložený CD nosič, v němž vícekrát zazní jazykový a stylistický lapsus zcela nečapkovského a neperoutkovského kalibru). A generační vrstevník Schulz veškeré kritické námitky vůči předsrpnovému životaběhu Slávy Volného šmahem odsuzuje jako výplod zneuznaných, závistivých duší… Že Volného rozhlasová autobiografie vznikla v exilu koncem sedmdesátých let, a bude tudíž dnes působit spíše anachronicky, jako dokument z vleklé „války v éteru“, je pochopitelné. Skutečnost, že se z podobného apologetického krunýře nevymanili ani ti, které od jejich exilové zkušenosti dělí už téměř dvacet let, nutí k lehkému zamyšlení.

Autor je historik a archivář.

artefakty

Vladimír Vlasák

Folkaři

Daranus 2008, 336 s.

Název knihy je matoucí, o folkařích se zde skoro nedočtete. Značnou část svazku tvoří dějiny festivalu Porta, tedy to, kolik přijelo lidí, vstávalo-li se při Vlajce nebo Rose na kolejích, co napsali skalní trampové do svých samizdatových plátků… Uznávám, že Porta v dějinách českého folku sehrála svou roli, folkový žánr ale rozhodně nebujel jen tam a Portě by v knize stačila desetina rozsahu. Takhle je v zájmu lochotínského obra vše jen naťuknuto a opuštěno. On je tu totiž zásadní problém: co je to folk? Vlasák na definici a vymezení pole svého zájmu v úvodu knihy rezignuje a pak už jen sklízí hořké plody, kdy mu do útržkovitých osudů písničkářů neustále vpadá tradiční trampské hnutí. Co v mozaice rychle stříhaných vzpomínek nenajdeme, jsou profilové kapitoly o klíčových představitelích žánru (Hutka, Kryl, Merta a další), které by se pokoušely o vhled do jejich poetiky – časosbírání historek o zákazech a večírcích to nenapraví,
obzvláště ne, když tvůrci, kteří na Portě nebyli stálými hosty, jsou zmíněni méně než telegraficky. Což je případ dvou jmen z nejoriginálnějších: Dagmar Andrtové a Oldřicha Janoty. Čtenář se nemá šanci dozvědět, čím se poetika jmenovaných například liší od díla (také Vlasákem ignorovaného) Jiřího Dědečka, kniha tak svou funkci redukuje na cancák pro sentimentálně zasvěcené. Rozbor situace folku po roce 1989? A hodinky s vodotryskem náhodou nechcete?

Petr Ferenc

Monika Bártová-Brabcová

Fenomén Gilbert & Sullivan – Vznik anglické operety

KANT 2008, 163 s.

Autorka ve třech kapitolách představuje historii a podobu viktoriánské operety, které nebyla doposud věnovaná zásadnější práce. V první zobecňuje samotný pojem a žánrové zařazení anglické operety v hudebně-dramatickém kontextu, vymezuje inspirační a determinační zdroje a pojednává o oblíbených tématech operety viktoriánské. Druhá kapitola zevrubněji představuje hudebně-zábavné divadlo v Británii, a to od masek stuartovské Anglie 16. a 17. století až po Music-Hall století devatenáctého, a související termíny, jako například ballad opera, pantomima, extravaganza, burleska. Třetí kapitola se věnuje již přímo tvorbě libretisty Williama Schwencka Gilberta a skladatele Arthura Sullivana. Autory představuje nejen v rámci všech společných projektů, ale zpracovává medailonky obou ještě před prvním společným dílem v roce 1871, kdy měla premiéru opereta Thespis, která odstartovala šňůru dalších čtrnácti operet pod značkou Gilbert &
Sullivan. Knihu doplňují obrázky, ukázky z libret, soupis děl autorů, obsah operet a soupis především zahraniční literatury. Škoda, že autorka nevěnovala prostor následné anglické recepci, jinak je však nová publikace cenným doplněním například v bibliografii nezmíněné populární anglické obrazové knihy Raymonda Mandera a Joea Mitchensona z roku 1962.

Milan Černý

Návštěvníci aneb Ko(s)mický komiks

Divadlo Husa na provázku Brno, premiéra 9. 1. 2009

Střelený mladík se nechá v inscenaci Jiřího Jelínka vystřelit dvěma mimozemšťany do vesmíru jakožto průměrný vzorek obyvatele Země, která má být za chvíli zničena. Po počáteční vtipné improvizaci s diváky následuje změť nesourodých scének, kterak pozemšťan létá z planety na planetu. Zdá se, že Jelínkovi lépe vycházejí parafráze klasických a známých textů – jako byla třeba Variace na téma Cyrano nebo Paris – s jasnou dějovou linií, které může zcizovat a travestovat. Neohraničený prostor vesmíru nabízí nepřeberné možnosti ztvárnění a Jelínek jako by nevěděl, co s tím. Jednotlivé scénky postrádají nápad a často se bez point přelévají jedna v druhou. Jako nejvtipnější se jeví „vesmírná“ modifikace obyčejného života, když se na domovní schůzi na jisté planetě řeší, proč není černá díra ve sklepě ohraničená, když si kolem ní hrají děti. Pomineme-li, že o černé díře ve sklepě zpíval už Karel Plíhal. Jelínek bývá nejsilnější ve slovním humoru plném jazykových
hříček a bonmotů. Takových momentů jako „Lítat z planety na planetu je snadný, je to jako balit holky, akorát v nich nenecháváš vlaječky“ je ovšem v inscenaci pomálu. Na závěr Jelínek sdělí, že si pro nás připravil ještě konec po konci, když to bylo takové nevýznamné představení. Malým projektům skromnost sluší, ne ovšem když se používá jako alibi pro lajdáckou práci.

Jitka Šotkovská

Gerhard Richter – Retrospektiva

Albertina, Albertinaplatz 1, Vídeň, do 3. 5. 2009

Jedním z nejvýznamnějších žijících umělců současnosti je německý malíř a drážďanský rodák Gerhard Richter (nar. 1932). Už od raných šedesátých let neúnavně prověřuje ze všech stran malířské médium a z malby – procesu vzniku obrazu – činí nosné téma (viz A2 č. 48/2008). Proti cizelaci vlastního malířského jazyka, osobních výpovědí a proti ustrnutí ve schématu a formální manýře staví živý přístup k rozmanitým zobrazovacím postupům. Na první pohled diskontinuální umělecký vývoj má u Richtera svou vnitřní logiku. „Nesleduji žádný plán, žádný směr ani systém, nemám žádný program, žádný styl, nemám dokonce ani žádná přání,“ stvrzuje umělec svou otevřenou malířskou platformu. Vídeňská Albertina otevřela na konci ledna ve svých prostorách jeho retrospektivní výstavu. Spatřit tu lze na 70 obrazů z rozmezí let 1957–2007, a jak bývá v této instituci zvykem, do výstavní instalace byly zahrnuty také intimnější pracovní črty, přípravné koncepty a studie
ze skicáků (akvarely, kresby) – podobně jako tomu bylo v předchozí přehlídce díla Vincenta van Gogha. Množství zápůjček, především realizací na papíře, pochází z autorova osobního vlastnictví, jiné jsou z různých evropských sbírek (Sammlung Frieder Burda, Sammlung Böckmann, Sammlung Ströher). Výstava i autor za návštěvu stojí, nehledě k tomu, že další prezentační zastávka bude až v Duisburgu.

Petr Vaňous

Cesty, při nichž mrazí

Martin Ryšavý se Sibiři věnoval již v dokumentárních filmech Argiš (1996), Sibiř – duše v muzeu (2000), Afoňka už nechce pást soby (2004) a Malupien, Olšový Spas (2008). Po „literárním scénáři“ Lesní chodci vydává ve dvou dílech text Cesty na Sibiř.

Hra na pravdu

„A já vidím, protože se dívám, kradmo, úkosem, v běhu, ale pořád, jelikož mám věčně hladové oči, hlavně po věcech, do kterých mi nic není.“ Příběh více než deseti let života pražského filmaře budí pomocí řady českých i zahraničních geografických, politických i historických reálií iluzi dokumentárnosti. Hlavní hrdina pozoruje bedlivě, všímá si krajiny, barev, drobností, oproti filmu či fotografii má však vyprávění ich-formou výhodu, že může kombinovat popis s reflexí toho, kdo se dívá. Scény nejsou navždy zachyceny tady a teď, ale též prociťovány a promýšleny, čímž se konstruuje obraz vnímaného i vnímatele.

Klíčovým rysem protagonisty je otevřenost – cítí, že je třeba vylíčit vše, byť by mělo jít o sdělení osobní, tíživá a zahanbující. Nejde to lehce, kolem některých událostí se zprvu jen opatrně krouží, jsou předjímány či se vracejí, jiné pronikají do snů a čtenář pochopí jejich význam až zpětně. Sice s lehkou ironií, ale do nejintimnějších detailů je takto vytvořen obraz lidské duše. Příběh osobního zrání nelze oddělit od popisu samotných cest a prolínání žánrů (cestopis, román společenský, vývojový, klíčový) dává čtenáři možnost vstoupit do hry na pravdu. Mimoto vede tento postup k tomu, že zobrazena je nejen duše vypravěčova, ale i duše míst, kudy prochází. Kromě limitované perspektivy ich-formy je zde často využita přímá řeč a do osobního vyprávění jsou přejímány příběhy osob, jež vypravěč potkal. Jeho hlas ustupuje nebo slouží k tomu, aby převyprávěl osudy druhých, a díky své přizpůsobivosti zní jejich intonací, melodií a stylem.
Místa tak mají podobu svázanou s mnohohlasem svých obyvatel.

Touha po souznění

Výchozí situace hlavního hrdiny je všední, proto složitá. Na podzim 1989 zjišťuje, že vědecká kariéra ani rodinná pohoda ho nelákají, a hledá něco, co by ho naplnilo pocitem úspěchu a uspokojení. Obojí měří dojmem, který jeho zážitky udělají na přátele; jak si bude připadat on sám, jako by bylo vedlejší. Jak známo, z nejděsivějších událostí bývají nejpovedenější historky, proto odjíždí na cestu – do Rumunska a posléze na Sibiř do Mutoraje a Surindy. Nalézá bídu, alkoholismus a vsi, kde „za posledních deset let snad nikdo neumřel přirozenou smrtí“, avšak kupodivu se tu cítí doma. Přestože se mu nedostane duchovního zasvěcení, těší ho sdílení osudů a naslouchání příběhům místních. Během následujících let se na Sibiř opakovaně vrací, do Jakutska, Žiganska a dál na sever. Ať jsou důvody cest jakékoliv, společným rysem je touha po souznění – s lidmi, krajinou, ale hlavně se sebou samým. Podobná snaha o identifikaci s určitým souborem
hodnot je zřejmá i v oblasti společenské. Lidé hledají, čemu věřit, avšak řada z nich nedokáže rozlišovat mezi obratnou manipulací komerční (velmi trefný popis českých „duchovních“ kruhů devadesátých let) nebo politickou (využívání tradičních šamanských rituálů jako nástroje ruské propagandy).

Při čtvrté sibiřské cestě potká hrdina Anželu, ženu, před níž si konečně může přiznat svou rozporuplnost, a tak sám sebe neztratit. „Nenávidí ty lidi stejně jako já, pomyslel jsem si, a stejně jako mě ji fascinují. Je z nich zděšená a zároveň je do nich zamilovaná, bojí se jich stejně jako já a visí na nich stejně nevyléčitelnou zvědavostí.“ Tato spřízněnost mu pomáhá překonat strach a dává naději, že ať udělá cokoliv, nebude již utíkat. Čím hlubší víra ve vlastní schopnosti, tím hlubší víra v to, že jsme schopni nést následky svých činů a chovat se zodpovědně. Vypravěč se pochyb nikdy úplně nezbaví, ale rozhodne se s Anželou zůstat. A jde o rozhodnutí z vlastní vůle, ne proto, že „člověk raději umře, než aby vyšlo najevo, že se zachoval jako úplný idiot“. Tento proces se neodehraje ze dne na den, vztah odráží složitost charakterů obou aktérů – rodí se pomalu, je proměnlivý a mnohdy zraňující až k pláči. Hrdina se však
skrze něj naučí chápat druhé, přijímat jejich zvyky a přizpůsobovat se jim, což mu dodá kuráž i na další cesty.

Umlčet vlastní démony

Leitmotivem Cest na Sibiř jsou obavy nejrůznějšího charakteru, především ale obavy z toho, že se člověku nepodaří naplnit vlastní život. Vypravěč si zprvu zvolí nikam nepatřit, nebýt viděn a doufá, že mu vlastní duše poskytne bezpečný úkryt před mizérií reálných vztahů. „Tak jsem byl konečně v pravém smyslu sám mezi lidmi a časem jsem si mohl naplno vychutnat potěšení z poznání, že nacházet se v takovém všestranném utajení je úmorné, nudné a všestranně blbé.“ Samota neznamená jen být sám fyzicky nebo nemít přátele, palčivější je žít v něčí blízkosti a nemoct vyjádřit, co doopravdy cítíme. V evencké vsi nebo při výletech na vlastní pěst na hrdinu nedoléhá taková tíseň z narušené komunikace jako v manželství, které odsoudil k zániku ještě před svatbou, a během posledních dní s Anželou. Ve chvílích, kdy se oba na hotelovém pokoji v horku, alkoholickém opojení a tělesném utrpení snažili dosáhnout
absolutní intimity, umlčet alespoň na zbylý čas vnitřní démony, beznaděj, smutek a strach. Strach o osud nejen svůj, ale i toho druhého.

Cesty na Sibiř jako by nikdy neměly skončit, pohledy na minulost, přítomnost i budoucnost se mísí stejně jako perspektivy a příběhy těch, kdo jsou přítomni, a vypravěči se v závěru z tohoto dění nechce odejít. A tak vypravuje – chytře, vtipně, originálním jazykem a zároveň s naprostou upřímností bez snahy šokovat či se litovat. Obrazy a pocity, jež evokuje, jsou tak intenzivní, že nelze k jeho osudu zůstat chladným. Nemůžeme hrdinu opustit, neboť jako bychom na vlastní kůži cítili, co on – mráz, vedro, úzkost, radost, touhu, bolest i naději.

Autorka je bohemistka.

došlo

Ad Zítra se bude šetřit všude (A2 č. 1/2009)

Rád bych se vrátil k analýze Jana Vávry, která se vskutku důkladně zabývá dopady současné finanční krize na kulturní sektor. Článek považuji za velmi kvalitní. Je však třeba upozornit na jednu nepřesnost, jež se v něm vyskytuje. Autor v textu několikrát zmiňuje takzvaný kreativní průmysl. Jde o termín, který je poslední dobou v Čechách s oblibou vyslovován, čteme o něm v médiích i v různých dokumentech, které se týkají kulturní politiky. Jeho používání v jednotném čísle je však nesprávné. Za prvé je tento termín přebírán z anglického creative industries (tedy plurálu). Za druhé, a to především, tento termín označuje shluk mnoha velmi různorodých odvětví. Ve Velké Británii je jich například celkem třináct. Společný je jim fakt, že v centru jejich konání leží větším či menším dílem kreativita, respektive takzvaná expresivní hodnota produkovaná kreativními procesy. Jinak ale může jít o velmi vzdálené oblasti lidské
činnosti. Kolik společného má tvorba počítačových her s baletem? Proto důsledně v plurálu: kreativní průmysly.

Martin Cikánek

Ad minirecenze na knihu Náhoda a nutnost (A2 č. 46/2008)

Na stránkách vaší revue byla recenzována kniha Náhoda a nutnost – Jacques Monod v zrcadle dnešní doby, jejímž editorem je
doc. Anton Markoš. Jako editor řady Amfibios, kde jmenovaná kniha vyšla, mám za nutné se k velmi zvláštní „minirecenzi“ aspoň ve vší stručnosti vyjádřit. Kdyby pan básník knihu aspoň prolistoval, zjistil by, že kromě překladu jednoho klasického a vlivného díla biologického myšlení druhé poloviny 20. století obsahuje celá její druhá půle na cca 200 stranách soubor statí deseti přírodovědců či filosofů, kteří dílo kriticky analyzují z různých hledisek jeho obsahu, historického kontextu, resp. stanovisek současné biologie. To však čtenářům „minirecenze“ může klidně zůstat utajeno, na rozdíl od básníkových vlastních úmyslně triviálních veršů a zcela nesouvislých vzpomínek na gymnaziální studia. Básníkova elementární nekompetence vyplývá i ze zavádějícího řečnického označení knihy jakoby za „středoškolské kompendium“; o důvodech vydání a kritiky Monodovy práce se přitom píše hned na prvních stranách. Jaký smysl má vydávání a kritické komentování klasických děl
z dějin vědy, může jistě být básníkovi ukradeno, co ale redakce – při jinak chvályhodné snaze občas v kulturní revui zohledňovat i práce z oblasti filosofie a dějin přírodních věd – sleduje zahrnutím takové očividně komické kreace do rubriky minirecenzí a co tím chce svým čtenářům přinést?

Tomáš Hermann

Ad Eskalátor (A2 č. 1/2009)

O příznivcích Václava Klause se často říká, že si svého oblíbence zbožšťují. Mnohem silněji ovšem toto zbožštění zřejmě prožívají jeho odpůrci. Jak jinak si vysvětlit poněkud hysterické útoky na Klausův článek v Lidových novinách o Cestě Cormaka McCarthyho? Je to těžké – máte nějakou knihu rádi, jste přesvědčeni o její kvalitě, ocenění ji přejete… Ale jak je možné, že se o ní kladně vyjadřuje takový satan? Někde musí být chyba – přece si nemůže myslet totéž co vy, to se ze světa úplně ztrácí rozlišení dobra a zla. Aby se vám z toho nezavařila hlava, musíte proto všechny upozornit, že sice má dobrý vkus, ale jinak je úplně hloupý. A tak mu Ladislav Nagy v Reflexu udělí Never more a šéfredaktorka A2 Libuše Bělunková rovnou mluví o Klausově „školním referátu“, který „jen ukázal další fasetu autorova všeumětelství, za něž se nevinný čtenář trochu stydí“. Kdyby byl Klaus literární kritik, který opakovaně píše slabé recenze, byl by výsměch
na místě. Když však napíše příležitostný text (a patrně na výzvu redakce novin), svědčí nepřiměřená reakce víc o stavu mysli jejích protagonistů než o kvalitě Klausova článku. Zvláště pokud by za tento „školní referát“, ač není nijak oslnivý, mohla být A2 šťastná. Pro některé v ní tištěné recenze by totiž ve škole museli vymyslet novou klasifikační stupnici – pětka by na ně rozhodně nestačila. Zvláště vypečená je rubrika minirecenze, která je plná jen lehce rozepsaných anotací na knihy. Jeden váhá, koho dřív jmenovat za příklad. Budeme nespravedliví, takže budou jenom tři. Tak třeba u sborníku Veřejná archeologie II se čtenář od Miroslavy Gregorové dozví neuvěřitelnou informaci, že „kniha je určená především pro praktikující archeology, památkáře, úředníky státní správy či studenty archeologie“. I Andrea Fiřtíková nám o povídkách Martiny Růžičkové sdělí nevídanou věc: „Ve všech čtyřech prózách můžeme sledovat touhu hlavních či vedlejších postav nalézt, zvětšit či uchovat si
svůj životní prostor.“ A popisuje-li Petr Gajdošík děj filmu Kočár do Vídně, přímo se rochní v „záložkové jazyce“: „z postav vytryskne jak očistný proud touhy po lásce a odpuštění, tak slepá nenávist a zničující zloba“. Nejvíc fascinující ovšem je, jak jsou tito autoři myšlenkově pevní: když se Malý čtenář na svém blogu pustil do nevalné úrovně minirecenze Dominiky Pospíšilové, opustila zhrzena po celých čtyřech příspěvcích svět literární kritiky. Přejme recenzentům A2, aby si vzali příklad aspoň z Klausovy neústupnosti, když už nám nejsou schopni sdělit něco konkrétního.

Jiří T. Král

Prodloužený termín Ceny Jiřího Ortena

Svaz českých knihkupců a nakladatelů prodlužuje letošní termín uzávěrky pro zasílání nominovaných titulů mimořádně do 28. února 2009. Jako nový organizátor chce do soutěže získat co nejvíce prozaických a básnických děl mladých autorů a z této literární ceny udělat prestižní událost současné kulturní scény. Cena je spojena s finanční prémií a udílí se autorovi prozaického či básnického díla napsaného v českém jazyce. Autorovi nesmí být v době vydání díla více než třicet let. Knihy mohou do soutěže nominovat nakladatelé, veřejné knihovny, redakce deníků a časopisů, rozhlasové a televizní stanice a instituce zabývající se podporou literatury a jejím šířením. Podmínkou je knižní vydání díla během roku 2008. Přihlášená díla je třeba v pěti výtiscích spolu s přihláškou zaslat poštou na adresu Sekretariát SČKN, P. O. Box 177, 101 01 Praha 1, nebo osobně doručit do sekretariátu SČKN,
Klementinum 190, 110 01 Praha 1. Nový laureát Ceny Jiřího Ortena bude vyhlášen během pražského knižního veletrhu Svět knihy.

Luděk Blažek

Prodloužený termín soutěže pro překladatele

V Roce Zbigniewa Herberta, vyhlášeném polským Sejmem, vypisují generální konzul Polské republiky v Ostravě Jerzy Kronhold a redakce Listů soutěž pro překladatele z polštiny do českého či slovenského jazyka. Každý překladatel může zaslat nejvýše jeden vybraný esejistický text Zbigniewa Herberta (1924–1998), a to v překladu do češtiny nebo slovenštiny. Prosíme také o zaslání kopie polského originálu. Práce do soutěže zasílejte do 15. února 2009 na adresu Listů (Komenského 10, 779 00 Olomouc). Vítáme současnou zásilku e-mailem (redakce@listy.cz). Práce oceněné 1.–3. místem otiskneme v Listech. Na honorářích bude rozděleno nejméně 10 tisíc Kč – 1. cena 5 tisíc, 2. cena 3 tisíce, 3. cena 2 tisíce korun.

Václav Burian

Nezformulovaná očekávání

Maďarští spisovatelé jsou pro českého čtenáře občas jakousi záhadou. Umíte například lyžovat?

Hned na počátku bych se pokusil něco z těch nejasnostmi zastřených záhad rozptýlit: ano, lyžovat umím, od dětství je to důležitá součást mého života. Pocházím ze Sedmihradska, navíc z Kluže, vyrostl jsem ve vilové čtvrti ležící v kopci. V době mého dětství tam pojem automobil ještě neexistoval, takže tehdy byly zasněžené strmé silnice plné sáňkujících dětí. Ale já dostal v deseti letech na Vánoce lyžařskou výbavu a od tohoto okamžiku jsem se mezi sáňkujícími dětmi s úspěchem pokoušel lyžovat. Později, to už na větších svazích za městem, jsem odpozoroval od trenéra základní techniku, v které se pak každý může na základě svého temperamentu, charakteru a citu zdokonalovat. Již pro samotnou rychlost je sjezd povznášející a euforický, ale lyžování je něčím daleko více: člověk je vystaven konfrontaci s terénními podmínkami a stavem sněhu a znovu a znovu se dostává do nových situací, které musí nějak řešit.
V neposlední řadě je konfrontován s vlastními schopnostmi. A s přírodou, se zasněženou krajinou, s jiskřivým sluncem a bouřlivým větrem. Je to fantasticky strávený čas, je to sport, láska, posedlost – skutečný životní styl –, řekl bych, že lyžování je pro mě již od dětství velkým darem do života. Patří k mé identitě, mám k němu opravdovou citovou vazbu. I dnes mi srdce usedá, když napadne první sníh.

Jaká byla tehdy atmosféra ve městě po druhé světové válce?

Posledního půldruhého roku války jsme s rodiči přečkali v Budapešti, ale jak jen to bylo možné, vrátili jsme se do Kluže, do našeho starého domova, který byl mezitím zcela vyrabován. Ovšem nový začátek a nové přizpůsobování s sebou neslo i velká vzrušení, zdá se mi, jako bych tehdy i od rodičů cítil spíše pozitivní naladění. Jako dítě jsem samozřejmě nemohl vše chápat přesně. Kdybych o té době, o těch několika letech, měl dnes vytvořit věrohodný obrázek, určitě by tam pronikly i znalosti, které jsem získal později, v dospělosti. Ale ze začátku jsme zcela určitě nestrádali, otec se vrátil na svůj úřad – byl ředitelem úvěrové banky – a na vývoj po změnách jsme hleděli s důvěrou. Vzpomínám, že cestou ze školy jsem chodíval kolem lahůdkářství jménem Bodegán, kde na pultu vedle čerstvého pečiva voněly dobré sýry, šunka a uzení pstruzi. Něco z té nabídky se dostalo i na náš stůl. Ale netrvalo to dlouho. Starostí
přibývalo, na každém kroku jsem se mohl setkat s poznámkami nevěštícími nic dobrého. V osmačtyřicátém se znárodňovaly školy, z protestantského lycea, kam jsem chodil, se stalo státní gymnázium, byl vyměněn profesorský sbor a ruku v ruce s tím se změnila vnitřní atmosféra a duch školy, mezi legendárními stěnami začal hvízdat cizí vítr. Znamení nevěštících nic dobrého bylo čím dál více, slyšeli jsme o věznění, o nucených pracích, i tatínek měl čím dál větší starosti, došlo i na něj; v devětačtyřicátém ho zatkli a na základě vykonstruovaných obvinění odsoudili. Nebylo se co divit, byl prominentní osobou kapitalistického režimu a měšťáckého řádu, nemohl počítat s pardonem. Následovalo období represí. Postihla nás strašná bída. I já si pomalu uvědomoval, co se kolem mě děje, kde žiju. S několika přáteli jsme založili protikomunistický spolek, takže v dvaapadesátém se trestající ruka moci vztáhla i na mě, zatkli mě,
odsoudili a dva roky jsem strávil ve vězení. Ven jsem se dostal jako devatenáctiletý. Z toho, co mě tam obklopilo, jsem začal tušit, že na mě asi nečeká právě světlá budoucnost…

Sedmihradsko znají mnozí Češi jako zemi, která poutníkovi kdysi skýtala kus svobody, člověk si mohl postavit stan a založit oheň, kde potřeboval. Vaše zážitky z mládí, vězení – a můžeme otázku vztáhnout i na tragicky-groteskní rezervaci Sinistru – poskytují jiný pohled na nedotčenou přírodu Karpat…

Pocity českého turisty jsou částečně přesné, potuloval se po hřebenech Karpat, daleko od skutečnosti obehnané ostnatým drátem. Ale přesná je i moje zkušenost. Myslím, že otázka je postavena na zdánlivém protikladu, který ani není třeba řešit. Příroda, nebo pokud chceme, příroda v tehdejším Rumunsku, ale i jinde, již z vlastní podstaty nabízí dvojí pohled. Platí to do jisté míry i pro dnešní stav. Dnes se již na světě málokde najde nedotčená příroda a tady uprostřed Evropy sotva můžeme hovořit o nedotčené krajině, maximálně o méně zpracovaných, méně znečištěných oblastech, o kterých se pak domníváme, že na ně lze patřit optikou starodávné neporušenosti. Faktem je, že když odhlédneme od míst, kam se šílenství diktatury vkradlo ve formě jednoho, dvou ukrytých pracovních táborů, nebo kde se uchytily nejnovější civilizační rekvizity (tam, kde krajinu zraňují přehrady, sloupy vysokého napětí či povrchová těžba nebo kde je veškerý pohyb přísně
regulován kvůli silné návštěvnosti a turistickým zajímavostem), se i dnes člověk může potulovat po Karpatech tak, že potká jen ovčáky se svými stády a sluncem vyšisované, větrem ofoukané a deštěm ošlehané stavby tvoří spíše onu přírodní část. Zážitek takového setkání bezesporu člověka obdaruje iluzí svobody. Možná, že se to nehodí, ale odvolal bych se na knižní rozhovor Pach vězení [viz ukázka na protější straně – pozn. red.], kde jsem tuto otázku zmínil: i v nejtemnějších desetiletích útlaku, i v těch nejponuřejších dobách existovaly únikové cesty, na jejichž konci se skrývala útulná zákoutí, místa, kam na člověka již nedohlédl pozorný zrak diktatury a kde se téměř dalo zapomenout na existenciální prostředí, které zásadně určovalo náš životní pocit. Svoboda se dá do libovolné míry omezovat jak fyzicky, tak i jemnějšími zastrašovacími prostředky, ovšem v konečném výsledku sídlí na výsostném místě lidské osobnosti, v hlubině lidské duše, je součástí
našeho charakteru a povahy, tedy záleží i na nás, do jaké míry se násilí a záměrům neshodujícím se s našimi podvolíme.

Pocházíte ze Sedmihradska, žijete v Budapešti. V čem se liší sedmihradská maďarská literatura od té maďarské?

V podstatě v ničem. Regionální odstíny a posuny v důrazu existují ve všech literaturách, těžko bychom mohli mluvit i o rozdílných toposech, které by se daly markantně vydělit, a kdybychom se o to pokoušeli, narazili bychom již u pojmosloví. Pokud tedy nemáme jasné rozlišující znaky, považuji za násilné hledat na základě znalostí o regionu reprezentativní osobitost sedmihradské literatury. Podobně bychom těžko uchopili jako zvláštní kulturní entitu sedmihradskou německou literaturu, která je mimochodem výrazná.

Je přirozené, že latentně tu fungují podněty vyvolané daným prostředím, sedmihradskou identitou, neboť Maďar, který se narodí v Kluži, má již od okamžiku narození osud určený jinak než Maďar narozený v Debrecíně. Zdá se velmi pravděpodobné, že i jeho pohled na svět bude v rozmanitějším národnostním prostředí a díky vlivům jiných kultur v širším horizontu bohatší a odstíněnější. Ale až na ojedinělé případy bychom přesvědčivé příklady pro takovýto otevřenější způsob uvažování v literatuře posledních let hledali marně. Zdá se, že soukromé pozadí je tu diktováno mnohem primitivnějšími pohnutkami – jako by umělci prožívali v tomto soužití jen hořkost menšinového osudu. Člověk by věřil, že obzvlášť podnětné by mohlo být pro umělce v Sedmihradsku pokusit se povznést hodnoty historické provincie na všeobecnou platnost, ale ani s takto vytyčeným cílem se téměř nesetkáme. Sedmihradská maďarská komunita žije již po několik desetiletí jako
menšina, už dlouho vede zákulisní boje o zachování svých institucí a společenských a kulturních pozic, což znovu a znovu sráží tvořivé myšlení mezi národnostní mantinely. V této situaci nevidím žádné snadno uchopitelné tendence, jež bych tu mohl uvést na příkladu přesvědčivého díla nebo uměleckého výrazu, které by poukazovaly na specifický sedmihradský způsob nazírání. I u literárního zobrazení Sedmihradska by bylo možné rozlišit dvě skupiny: na jedné straně se můžeme setkat s náběhem na zobrazení idylické a nostalgické – nadšeně přijímaným v Maďarsku –, na druhé straně pak stojí nazírání chladnokrevnější, rezignovanější, které vychází z momentálních skutečností a jejich existenciálních perspektiv. Toto deklarované dvojí pojetí je charakteristické i pro tendence v Maďarsku.

Říkáte, že by mohlo být pro umělce podnětné povznášet hodnoty na všeobecnou platnost. Považujete v souvislosti s historickou provincií či osobními zážitky tento úkol za svůj?

Ne, takovému obratu bych se – minimálně v osobních souvislostech – v každém případě vyhnul. Když jsem hovořil o úkolech, myslím, že jsem se uchýlil k vyprázdněnému, šablonovitému vyjádření, a teď se to již nebudu pokoušet přeformulovávat. Raději bych to rozvedl: spisovatel může mít obecně jedinou metu, totiž aby v úměře ke svým schopnostem, rozhledu a charakteru vytvořil maximum. Jestliže nějaký umělec stále hledí na to, aby odpovídal nějakému očekávání, pojetí, vkusu nebo pohledu na věc, je to záležitost podezřelá a bez vyhlídek. Já třeba píšu prostě jen příběhy, a pokud se jeví jako věrohodné a skutečně se rozvinou podle charakteru své fiktivní krajiny, objeví se v nich vůně, nálada a způsoby evokovaného prostředí. Vzory pro toto prostředí lze najít v konkrétní krajině, v „historické provincii“, v půlměsíci Východních Karpat – neboli fiktivní krajina, která se zde rozvine, je fantazijní, trochu odvozenou
napodobeninou jednoho existujícího regionu. Všechno to u mě funguje, a myslím i u druhých, intuitivně, bez nějaké věrnosti zásadám a znamená to vlastně jen tolik, aby zážitek vlastního života a v něm zážitek Sedmihradska vedl k těmto uměleckým důsledkům. I s tím, že ten obraz není bez extrémů, které nejsou nezbytně zdůvodnitelné zkušeností historické paralely. Vždyť pohled na svět je celistvý jen v případě, jsou–li v něm vyváženě smíšeny prvky skutečnosti a fantazie. Abychom se ještě poněkud vrátili k pojmu úkolu, můžu říci, že jako spisovatel mám pocit zadostiučinění tehdy, cítím-li, že činím zadost nějakému nezformulovanému očekávání a dokážu-li z hodnot oné krajiny, která mi byla vždy nejdůležitější, důvěryhodně zprostředkovat uměleckou dedukci obecně platnou.

Rozhovor přeložila Marta Pató.

Žádná podobnost není náhodná

V životě si nemůžeme být nikdy jisti tím, co je fantazie a co je skutečnost. Kurt Vonnegut

V literatuře ožívá přetíraná skutečnost. Ne nově vytvářená skutečnost. Sama cítím, že píšu stále jednu knihu. V mých textech se realita a fikce prolínají jakýmsi až magickým způsobem. Když vyšel román Peníze od Hitlera (2005), obrátilo se na mě několik lidí, že jsem popsala příběh jejich maminky či babičky… A přitom to byla čistá fikce. Dokonce jsem dostala dopis od jednoho právníka, chtěl se sejít, přesvědčen, že moje kniha vznikla na základě vyprávění jeho matky. Prosil mne, abych mu o ní řekla víc, sám s maminkou za jejího života nestihl probrat řadu věcí. Musela jsem ho zklamat. A takových případů bylo víc. Na podzim loňského roku prezident vyznamenal na státní svátek „hrdinu“, z nějž se vyklubal bájný lhář. Což je scéna, kterou končí moje prozaická prvotina A já pořád kdo to tluče. Nechci z toho vyvozovat dalekosáhlé závěry. Spisovatel prostě empaticky vyhrocuje lidské situace, domýšlí; a stane se, že realita jej nakonec dohoní
nebo mu dá za pravdu, kopíruje jeho věty.

Mluví se o trendu v současné literatuře beletrizovat nedávné dějinné události nebo osudy dosud žijících lidí. Nemyslím tím historickou prózu, spíše literaturu faktu, která přebírá románové postupy (Novákovi Mašínové). Pro mou tvorbu je naopak podstatná „realita“ fikce, reálnější než realita sama, přestože existuje jen v mé mysli a posléze na papíře. Veškeré faktické detaily i dějinná pozadí jsou pouze zaměnitelné kulisy. Lidé se nemění, doba ano. Jsem nucena kulisy a konkrétní detail pro srozumitelnost používat, stejně jako jsem nucena používat slova, na jejichž významu jsme domluveni. Realita Peněz od Hitlera a realita knihy Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla je mimo čas a prostor, přestože se v konkrétním čase a prostoru děj odehrává.

Následuji postavu a práskám bičem nad slovy

Tíhnu k fiktivním příběhům. Nikdy to není úplně fikce, protože spisovatel má k dispozici zase jen sám sebe, sám sebe opracovává a nasává, co prožil; prožité promýšlí, přetváří. Pracuji s realitou slov, zkouším, co čeština umí, hnětu ji jako sochař hlínu. Volím jazyk, který se nevzpírá srozumitelnosti, ale také specifický jazyk konkrétního příběhu, jazyk tématu. Proto je třeba takový rozdíl mezi Penězi od Hitlera a knihou Smrt, nebudeš se báti. Peníze jsem začala psát v podstatě střízlivým věcným stylem, filosofujícím, což je kupodivu daleko snazší než myšlenky zakutat do čtivého příběhu. Ale chtěla jsem, aby dění bylo vnímáno očima hrdinky Gity Lauschmannové, která je vyšinutá, i očima staré Ženy, u níž netušíme, zda není pomatená. Stejně důležité jako knihu napsat je najít toho, kdo jí porozumí. Umět číst je rovněž umění, k němuž je nezbytná citlivost k mnoha vrstvám, empatie a vzdělanost. A jinak „čtou“ i příslušníci
národů, stačí porovnat lektorské posudky Peněz od Hitlera v jazycích, do nichž je román překládán. Psaní je laboratoř, následuji své postavy. Důležitá je cesta, ne cíl.

Hrdinou každé mé knihy je jazyk. V Penězích od Hitlera pomáhá udržet napětí, čtenář neví, proč se takto hrdinka chová: zda v důsledku toho, co prožila, nebo zda jde o genetickou výbavu. Podivnosti asociačních řetězců v románu Smrt, nebudeš se báti jsem oblékla do věcných toků střízlivého vyprávění, přestože se tu „nesrozumitelnost“ asociačních řetězců nabízela. Stojím s bičem v aréně slov. Musím být přísná, aby se za ruku chytla ta pravá a vyrovnala v řadu vět.

Všechny mé knihy spolu souvisejí. Stojím na ledové krustě, pode mnou se rýsují kontury obličejů, dýchám na ně. O Gitě Lauschmannové mluvím už v knize A já pořád kdo to tluče. Román Peníze od Hitlera je myšlenkovým pokračováním a chystaná kniha Kobold také. I práce odpočívá. Proto se knihy píší dlouho. Je to jako s překlady, člověk má překládat jen text, který ho k sobě pustí, a nesouvisí to s jazykem. Četla jsem výtečně přeložené knihy. Ale byly o něčem jiném než originál. Zajímá mě moment, kdy člověk přesáhne sám sebe. Základnu máme všichni společnou, všichni se trápíme stejnými věcmi, toužíme po lásce, jistotách. Ale jen někteří se vydávají na neznámou půdu.

Věřím v prózu

Poměr mezi fikcí a realitou. Obojí propojené, prorostlé.V určitém momentu života se člověk musí rozhodnout, ke kterému z bodů napne své ubývající síly, aby se nerozdrolil. Nakročí jediným směrem, který je možná riskantní, ale nutný. Vyšla mi knižní monografie Sám sobě nepřítelem o Evaldu Schormovi, píšu scénáře k televizním dokumentům, realizováno jich bylo sedm. Filmový a divadelní režisér Schorm je mi blízký svou tvorbou i vnímáním světa, navíc to byl člověk citlivý, poctivý ve všem, co dělal, i ve vztahu k druhým. U Lébla to bylo zvláštní posmrtné zadání. Já se vlastně stále pohybuji mezi slovy a větami…

Próza mi vyhovuje nejlépe. Psala jsem a publikovala vždycky, jen s beletrií jsem počkala na dobu, kdy jsem sama sebe ujistila, že jde o svébytný hlas. Jsem přesvědčená, že jenom beletrie může říct o životě pravdu. Může si to dovolit. Memoáry, literatura faktu, pojednání historiků paradoxně nikoliv.

Někdy si materiál sám řekne o tvar. Například na podzim 2006 jsem začala psát kratší prózu, zemřel mi táta, potřebovala jsem si zformulovat určité myšlenky nasáklé lítostí a vztekem, zpracovat stav, kdy se vynořují desítky otázek, které už nikdo nikdy nezodpoví, černé díry, které černými dírami už navždy zůstanou. Postavy se začaly dohadovat mezi sebou, nemíchala jsem se mezi ně, jen jsem jemně vedla jejich dialogy. Podnikla jsem návrat ke kořenům, kdy jsem dceři ukazovala místa, kterých jsem se dotýkala v jejím věku. Místo, kde se člověk narodí, má jen jedno. Zároveň se musí včas umět odtrhnout, aby dospěl a mohl se zase vrátit. U mě román vzniká v mysli. Trápím se něčím, co visí ve vzduchu, co zneklidňuje, odkud vane chlad. Vytvořím si postavu, se kterou se ztotožním a kterou nechám projít situacemi, v nichž sázím neklid i s kořeny. Pak přijde čas sednout si a začít psát, věty se hrnou a já je zapisuji.

Kostra po kostře v české skříni

Nejraději pracuji v noci, jinak to koneckonců nejde, mám dvě děti. Ženy si svůj tvůrčí prostor musejí vyvzdorovat, na tom se příliš mnoho nezměnilo. Když je text hotový, odložím ho a vrátím se k němu po čase. S každou prací je to ale jiné. Třeba knihu Smrt, nebudeš se báti jsem psala vlastně proti své vůli, zaúkoloval mě divadelní režisér Petr Lébl v závěti, v roce 1999 spáchal sebevraždu. Po rukama mi rostl formálně nezvyklý tvar, kdy mapuji Léblův život a zároveň pozoruji, co takové psaní dělá s mou myslí. V románu A já pořád kdo to tluče jsem původně měla jednu ústřední postavu, kterou jsme nakonec rozporcovala na tři: podivínskou intelektuálku Birgit, obětavou Johanku a výkonnou dramaturgyni Klamovou. Dohromady vytvářejí ideálního člověka; příběh se prokrvil dráždivým napětím, protože nepříjemné pravdy o naší době říká nesnesitelná Birgit, takže je všichni odmítají poslouchat, a kamkoliv přijde, tam ji nenávidí. Některé
z fiktivních postav mají reálný základ, Klamová se vztahuje k Mileně Honzíkové (odkaz nechybí ani ve věnování „Mileně Honzíkové, která klamala tělem…“), přestože většina recenzentů odhalila jen jednu vazbu, ke Kafkovu Klammovi. A jsem ráda, že čtenáři zaznamenali, že knihám nechybí groteskní humor, vedený až na hranu snesitelnosti. Tragikomedie, to je stav dneška. A z ptačí perspektivy je komedií úplně všechno.

Lidé se nemění. Zamindrákovaní si vždy najdou obětní beránky, které ocejchují. Mě zajímají konkrétní lidské osudy. Na něž se teprve druhotně napojují historická pozadí a politické okolnosti, ať už se jich jedinci aktivně účastní nebo jsou jimi vláčeni. A unavuje mě na současné literatuře klišé nejrozšířenější: podbízivost konzumu, načasované flirtování se čtenářem, nevázanost popsaného papíru, který nemá být čten, ale zhltnut. Kniha jako zboží. Pro mě je psaní niterná, bytostná záležitost. Knihy, které jsou napsány, protože musejí být napsány. Někdy dokonce proti mé vůli. Tabu dnes neexistují v oblasti sexu, násilí, smrti, náboženství. A přitom je současná literatura slepá ke kostlivcům, které má český národ nacpané ve skříni; kdybychom tu vyřezávanou almaru otevřeli, tak nás to všechny zavalí. Kostru po kostře si beru, prosvětluji si je přes lidské osudy. Jak napsal Jiří Voskovec, „přece víš, že jsem Čech a následkem toho Čechům nevěřím“. Zpětně nelze trestat, ale
je nutné pojmenovat. Ne, já chci aby moje knihy byly zaseklou kostí v krku, ne moučníkem po večeři.

V mužském světě

Nic z minulosti se neztrácí, nic není zapomenuto. Román Peníze od Hitlera je příběhem paměti. Hlavní hrdinka Gita se vrací k dějům svého života v průběhu dvacátého století, couvá se zavázanýma očima. A když je otevře, zjistí, že příběhy se popírají: jeden vnímaný dítětem, druhý zasazený do historického kontextu. Pro dítě jsou maminka s tatínkem božstvem, Gita prožila idylické a láskyplné dětství. Co s tím vším však počít, když zpětně zjistíme, že rodič byl nacista, komunista… Vymažeme svou paměť, své životy vyretušujeme? V jednadvacátém století dostane Gita
Lauschmannová finanční odškodnění z německé strany za léta strávená v koncentračním táboře. Pro ni to však stále jsou a budou peníze od Hitlera.

Děj připomíná jakési groteskní panoptikum středoevropského prostoru, jde Čechům proti srsti. Román otevírá témata, která se u nás zametají pod koberec. Gita se v roce 1945 vrací z koncentračního tábora, aby zjistila, že se nemá kam vrátit. Pochází z židovské rodiny, ale rodinný majetek byl podle zvrácené logiky doby zabrán, protože se u nich doma mluvilo německy. Po šedesáti letech se Gita rozhodne do rodné vsi Puklice vrátit znovu, dosáhnout smíření. Čeká ji mrazivé překvapení. Gita vzpomíná na všechny peripetie svého života, kupí se osudy lidí, s nimiž se setkala nebo jí bude dáno se setkat, děj je spletitý a napínavý, nechci ho prozrazovat, nechybí detektivní zápletka. Je to ale také modelový příběh života ženy v mužském světě. Ocitá se v situacích, kterým nerozumí. Ona netušila, že je Židovka, stejně tak nechápe, proč ji v roce 1945 bývalí sousedé umanutě předhazují, že je Němka. Gita je vyjevené ptáče, které neví, kudy letět. Rozhodně
není černobílou obětí, i ona umí být krutá ke své rodině, i ona přitahuje svou povahou situace, ze kterých mrazí. Ale je to žena, která přes veškerou temnotu, jež jí byla dána prožít, si nikdy nenechala život zošklivit úplně. V tom je její síla.

Pokouším se ve svých knihách vědomě prostřít stůl pro různorodé strávníky. Vrchní nátěr je čtivý, groteskní, napínavý. Za ním se skrývají a krčí příběhy další až po aluze, významotvorná jména, modelové situace, které něco vypovídají o bytí, o čase mezi zrozením a smrtí, o tom, čím tento čas naplnit, osmyslit a proč. Jako když si člověk nejprve prohlédne u domu venkovní omítku a plot, ale teprve když vejde (což předpokládá, že se vejít nebojí, že je vejít ochoten a schopen), prochází pokoji, zákoutími, půdou a sklepeními, které dosud viděné rozezvučí novými tóny.

Pukliny a puklice

Samozřejmě je člověk ovlivněn tím, v čem se jeho mysl pohybuje. Je mi líto, že se Česko zapouzdřilo a někdejší proudění různých kultur umlklo. Lépe řečeno bylo umlčeno a odsunuto. Vztah k literatuře se po staletí vyvíjel a vyztužoval v mužském prostředí a mužským vnímáním; pravidla hodnocení jsou nastavená, jakékoliv pootočení je vnímáno jako vniknutí vetřelce. Což samo o sobě vzbuzuje kontroverzní reakce. Setkávám se s tím i při vlastním psaní, při práci s klenotem, jakým český jazyk je, chybějí v něm slova, která by postihovala a označovala konkrétní pocity a úzkosti ženské genetické výbavy, musím je složitě opisovat. Chci, aby dopad na čtenáře byl expresivní, emocionální; aby lapal po dechu. Toho lze docílit jen s chladnou hlavou a soustředěním chirurga; slova skládám pinzetou.

Souvisí to s tím, jak vnímám smysl psaní. Způsob, jak přežít. Jak se potýkat se svou myslí i okolním světem, který není čitelný. Všechny postavy jsou fiktivní a všechny mají zároveň reálný základ, protože vždycky zapracuji svou lidskou zkušenost, tomu se vyhnout nemůžu. Kdysi jsem četla v Respektu článek o obci Puklice, kde židovské majitelce odmítli vrátit majetek. To mě zaujalo: proč ta žena otálela a žádala o majetek až nyní a proč jí ho nevrátili. Souznělo mi to s příběhem, který jsem chystala, o tom, že člověk neustále musí značkovat slabší, ponižovat outsidery, trestat jinakost, vyvyšovat se, drát a šlapat po ostatních. Každý chce hrát divadlo jednoho herce, přitom hrajeme v souboru a každá, i ta sebemenší role má být odehrána svědomitě, protože alternace za naše životy neexistují. Soucit, ten nám chybí. A empatie. Pracovní název textu byl Puklice, protože mě zajímají pukliny v životech, pukliny mezi
tehdy a nyní, mezi dřívějším a nynějším, mezi já někdejším a dnešním, pukliny v čase, který plyne tam a zpátky, jen my si ho parcelujeme. Takto vznikal román, který se nakonec jmenuje Peníze od Hitlera.

Text vznikl v rámci projektu Literatura a skutečnost. Česká autorka Radka Denemarková a německý spisovatel Marcel Beyer (nar. 1965) budou ve čtvrtek 25. 2. 2009 v Goethe-Institutu v Praze diskutovat s překladatelem Radovanem Charvátem o tom, jaký význam má realita pro jejich texty a do jaké míry by měla být literaturou vnímána a přejímána.

Titulek a mezititulky redakce.

eskalátor

Sousloví Public Private Partnership zní pěkně. Kamarádství veřejného se soukromým, kdo by si to nepřál? Jenže se za ním někdy schovávají podivné věci. Například prodej Masarykova nádraží v Praze, na který poukázalo v tiskové zprávě 27. 1. sdružení Oživení. Podařilo se mu získat smlouvu, v níž v roce 2006 České dráhy (ČD) přiznaly předkupní právo na koupi nádraží společnosti Masaryk Station Development, a. s., na neomezenou dobu a za maximální kupní cenu 900 milionů Kč; prý aby zajistily příliv soukromých investic. Dráhy už nemohou lokalitu nikdy prodat nikomu jinému, i kdyby jiný zájemce nabídl víc. Naopak developeři mohou převádět své předkupní právo, na koho chtějí. Na otázku, jak si své partnery vybíraly, nechtějí ČD odpovědět. Celé partnerství je zvláštní i tím, že porcuje ještě neuloveného medvěda. Pražské zastupitelstvo dosud nerozhodlo o tom, jak má být území využito. Smlouva přitom hovoří o výstavbě administrativních a obytných
budov. Co když ale zastupitelstvo dostane rozum a bude místo části nepoužívaných kolejí chtít v centru města třeba park?

F. Pospíšil

Většina souhlasných internetových komentářů k Entropě Davida Černého se shoduje na tom, že jde o „výzvu k debatě o předsudcích, které stále svírají starý kontinent“. Tyto „diskuse“ ukazují, že se Černý opravdu trefil do našich stereotypních představ o jednotlivých státech: „je to sranda, ale hlavně pravda“, „pravda, která by nikdy nedolehla do brusele, je teď každodenně každému na očích“. A „ty země, které se cítí uraženy, ať se nad sebou zamyslí“. A tak dál. Každopádně jsme spokojeni. „Alespoň jsme vnesli trochu české srandy do zaprděného bruselského ouřadu, plného koženejch ksichtů.“

J. Machek

Ze tří titulů oceněných poznaňskou cenou Książki Jesieni 2008 se tři dotýkají fenoménu antisemitismu v Polsku. Podle etnografky Joanny Tokarské-Bakir, oceněné za knihu Legendy o krvi. Antropologie pověry (Legendy o krwi. Antropologia przesądu), dodnes v mnoha polských vesnicích a městečkách žijí lidé, kteří se podíleli na likvidaci Židů za druhé světové války a těsně po ní. Často jsou považováni za hrdiny. V poslední době se z jejich nejbližšího okolí začínají ozývat hlasy, většinou anonymní, že je potřeba s minulostí zúčtovat. V Polsku už nejsou téměř žádní Židé, je tu ale živá potřeba vyrovnat se s vlastní historií. Důkazem je i to, že se antisemitismus stal hlavním tématem předávací slavnosti, ačkoli pořadatelé to evidentně neměli v plánu. Stefan Chwin (cena za román Dzennik dla dorosłych, Deník pro dospělé) se věnuje právě těmto dvěma tématům. Na rozdíl od Tokajské-Bakir, která mluvila o nutnosti odkrývat
„automatické stroje mýtu“ a tak antisemitismus demaskovat, považuje Chwin otevřený boj proti antisemitismu za předem prohraný: proti iracionálnímu je třeba bojovat iracionální cestou – prostřednictvím umění. Mezi oběma autory se strhla ostrá polemika. Kdo ví, co by se stalo, kdyby dorazil třetí oceněný Karel Dedecius (za knihu Evropan z Lodže (Europejczyk z Łodzi).

M. Iljašenko

Od 1. 2. začala platit smlouva, kterou uzavřela Národní knihovna s divadelní, literární a audiovizuální agenturou DILIA o elektronickém dodávání dokumentů. Kromě papírové kopie teď můžete dostat i elektronickou. Smlouva má řešit autorskoprávní problémy, hlavně však zajišťuje další zdroj příjmů, kterým si kolektivní správce autorských práv (zde DILIA) nahradí výpadek způsobený piráty. Do celkové ceny za xerokopii jedné strany je započítán autorský honorář 20 haléřů (bez ohledu na to, zda kopírujete svůj nebo cizí text), při elektronickém kopírování pak 15 Kč (nad 7 stran je to paušálně 100 Kč, vše bez DPH). V e-mailové knihovnické konferenci je smlouvě věnována diskuse, z níž vyplynulo několik ale. Tak třeba že většina takto kopírovaných článků je vědeckého charakteru, přičemž vědců je mezi 2700 autory zastupovanými Dilií pomálu. Problematické je i zacházení s články,
na něž propadla autorská práva. Chcete-li takový text elektronicky okopírovat, musíte v knihovně prokázat, že jde skutečně o autorsky nechráněné dílo. Vše nasvědčuje tomu, že se knihovny této moderní služby nakonec vzdají a čtenáři doporučí, aby si text okopíroval a sám převedl do elektronické formy, případně ofotografoval. Uvidíme, jaké výpalné si kolektivní správci vymyslí příště.

J. G. Růžička

Francouzská cinematéka přistupuje k prezentaci své práce s hravostí, což dokládá i nový projekt Close-up on, který najdete ve francouzské i anglické verzi na webových stránkách cinematheque.fr. Jedná se o flashovou aplikaci, v níž se autoři zaměřují na jeden motiv či aspekt z filmové historie a z různých stran ho rozebírají. Prozatím byla takto zpracována kresba George Mélièse Muž s nafukovací hlavou a nejnověji pak postava robota z Metropolisu Fritze Langa. Odhalování dalších informací a souvislostí pak probíhá čistě interaktivně – s výňatky z korespondencí, ilustračními fotografiemi, videi, 3D vizualizacemi. Výtečným příkladem popularizace práce filmových historiků by se mohly inspirovat i naše instituce (zejména Národní filmový archiv), vždyť pro poutavou prezentaci stačí zapojit třeba mapy googlu a youtube, jak dokazuje British Film Institute (bfi.org.uk).

Petr Hamšík

2009 / 3 - maďarská literatura

editorial

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

editorial

knihy

Na tržišti světů

Nemáme tak dobré mladé autory

Nic nemá tvar

odjinud

Pach vězení

Pušky, nebo holubice?

V. I. Leninovi

Vidíme jenom výjevy

Vzpomeňte si na nás - literární zápisník

Znamení

Mikve – příspěvek k feministickému divadlu

Mlčenlivá v holešovickém Cross Clubu

Odvaha vzpomínat

Pátý Festival otrlého diváka - depeše

Válka jako halucinace

Výchova diváků v Čechách

Hlavné interpunkčné znamienko

Jednohubky s paprikou i bez

Kowolowského fata morgana

Svědectví roku 1968

Antony and The Johnsons

DVD CD

Morrisseyho roky odříkání

Svrchovaná pravda masek - hudební zápisník

Antikomunismus a režim

Gastarbeitři v černé díře

Hitler hrobařem sudetských Němců

napětí

par avion

Půjčka za oplátku

Transformace pádem

U společného stolu

Z Gottwaldova do Mnichova

artefakty

Cesty, při nichž mrazí

došlo

Nezformulovaná očekávání

Žádná podobnost není náhodná

eskalátor