2007 / 1 - Charta 77

Nezbytnost znalosti latinské tvorby pro komplexní a nezkreslené poznání literární situace v českých zemích 17. a 18. století dokládá i dílo jezuity Kaspara Knittela, původem německého Slezana, působícího v české provincii Tovaryšstva Ježíšova.

Narodil se ve slezském Hansdorfu 6. 2. 1644, do jezuitského řádu vstoupil roku 1660 v Kladsku. Čekala jej typická řádová kariéra muže určeného především pro intelektuální úkoly. Po brněnském noviciátu, studiích filosofie a teologie ve Vratislavi a v Praze působil jako profesor matematiky a filosofie na filosofické fakultě pražské univerzity, kde byl zároveň kazatelem. Poté řídil jako rektor jezuitskou kolej v Českém Krumlově, v profesním domě v Praze vykonával funkci kazatele a řadu dalších funkcí a dva roky působil u císařského dvora ve Vídni. Poslední tříletí svého života strávil jako představený profesního domu v Praze na Malé Straně, v této době (v akademickém roce 1699–1700) byl též rektorem pražské Univerzity Karlo-Ferdinandovy. Zemřel v Telči 11. 12. 1702.

Kasparu Knittelovi dosud věnovali pozornost hlavně historici filosofie, resp. logiky a filosofie jazyka, které zajímá jako stoupenec novověkého lullismu v českých zemích v 17. století, a to především díky spisu Via Regia ad omnes artes et scientias… (Královská cesta ke všem uměním a vědám…). Vedle tohoto díla vydal Knittel práce matematicko-fyzikální a scholasticko-teologické, zvláště pak výklady aristotelské filosofie.

Jako kazatel v Praze měl ovšem též za povinnost pronášet latinská nedělní a sváteční kázání pro příslušníky pražské univerzity, kterou tehdy spravovali a řídili jezuité, a německá pro německé věřící. Ta latinská, určená akademické mládeži a šlechtě, vyšla tiskem jednak za jeho života ve sbírce nedělních kázání (1687–88), jednak pět let po jeho smrti ve sbírce kázání na význačné katolické svátky celého roku (1707).

Nedělní a sváteční kázání spojená se čtením Písma svatého měla na evropských univerzitách dlouhou tradici, v Praze se táhla od středověku přes utrakvistickou univerzitu až k jezuitské době a stala se oblíbeným slovesným žánrem univerzitních učitelů a kazatelů, kteří používali osvojeného rétorického umění, aby své posluchače poučovali, vychovávali a zároveň i vybraně pobavili. Pro jezuity se stala kázání založená na důkladné znalosti rétoriky jedním z nejfrekventovanějších prostředků náboženské výchovy a pastorace v jejich rekatolizačním, zvláště protireformačním úsilí. Ta akademická byla určena náročnému a vzdělanému publiku, dobře obeznámenému s latinským humanismem v té podobě, jak jej tradovaly jezuitské školy. Jak sám píše: „všem milovníkům Slova Božího“ nejenom „k potěše“, ale i „k užitečné zábavě“.

Jeho univerzitní kázání jsou typickým příkladem konceptuální tvorby v literatuře 17. a 18. století. Ta byla skládána podle nějakého „ostrovtipného“, důvtipného konceptu, tj. vystavěna na základě důmyslného rozvrhu textu, na rozvíjení duchaplného, neočekávaného nápadu, překvapivé myšlenky, na rafinovaném básnickém obrazu (nejčastěji na metafoře) apod. Tyto neobvyklé, často paradoxní výrazy či myšlenky byly konstruovány tak, aby čtenáře či posluchače udivily, zaskočily, případně aby byly zdrojem jejich intelektuálního potěšení. Knittel sám přiznává, že užíval důmyslných konceptů na mnoha místech. Věděl dobře, že „něco se musí dát zvídavosti ducha, aby byl snáze lapen“, a tak přirovnal kazatele k ptáčníku duší, jenž musí nastražit zpěvné ptáky jako vábničku na dravce, nebo k rybáři lidí, jenž musí zavěsit na udici nějaké vnadidlo. Takové atraktivní prostředky prý netřeba zavrhovat, pokud se nezůstává jen při nich, ale spěchá se s nimi k dobrému cíli, aby
počaté nápady (myšlenky) přinesly žádoucí plody.

Koncepty Knittelových textů tohoto typu byly většinou založeny na klasických rétorických prvcích, které různě kombinoval. Jako základního kompozičního prvku s oblibou užíval řečnickou figuru srovnání, někdy spolu s gradací. Často je vybudoval na metafoře jako oblíbeném tropu – přitom hojně vycházel z biblické i pozdější, na Bibli navazující obraznosti. Vzhledem k tomu, že jezuité byli horliví ctitelé Panny Marie, dominují i u Kaspara Knittela mariánské metafory – celý řetězec jich spojil například v kázání o Neposkvrněné Panně Marii, v němž je Immaculata nazývána „dechem Božího srdce, plodem Boží hlavy, zvukem Božích úst, encyklopedií věd, obcí Boží, obrazem Božím, protimluvem Eviným, dcerou knížecí, knihou Slova, novoluním, novou ženou, rájem, velikým znamením nebes, pokladem na poli skrytým“ aj. Mnohdy vytvářel neobvyklá slovní spojení sám kazatel – srov. názvy „Kristus – rytíř Zlatého rouna“, „Mechanika Boží lásky“… Nezřídka
volil za východisko kázání paradox – viz to, v němž zkoumá, zda sv. Kateřina byla ženského či mužského rodu. Za jedno z nejdůvtipnějších a zároveň nejvtipnějších Knittelových kázání možno pokládat svatomartinské, v němž využil dávného obyčeje – totiž že studenti mohli na sv. Martina koledovat a dostávali dary –, a proto pomyslně porcuje martinskou husu a tyto porce pak rozděluje posluchačům jednotlivých univerzitních oborů podle přeneseného výkladu jednotlivých částí husího těla.

Knittelova latinská kázání nutno chápat nejenom jako nábožensko-mravní poučení či apel, ale i jako náročnou zábavu. Rétorika, vtip a intelektuální hra v těchto textech 17. a 18. století však vesměs sloužily jako působivé, účinné nástroje k dosažení závažného cíle, totiž k šíření Slova Božího a ke křesťanské výchově v duchu učení katolické církve.

Autor je klasický filolog.

minirecenze

Kate Atkinsonová

V zákulisí muzea

Přeložila Dana Vlčková

Argo 2006, 308 s.

Kate Atkinsonové se s žádným z jejích novějších románů nepodařilo zopakovat úspěch, který v roce 1995 sklidila se svým literárním debutem V zákulisí muzea. Touto knihou se jí povedl husarský kousek, když vyfoukla Whitbreadovu cenu Salmanu Rushdiemu. Zároveň započala to, co kritici ve spojitosti s její tvorbou nazývají rodinná antisága – v mnoha svých románech popisuje osudy několika generací jedné rodiny. Její „ságy“ se od ostatních podobných děl odlišují především smyslem pro humor a ironii, s nimiž autorka líčí životní peripetie hrdinů. V žádném případě nejde jen o chronologická vyprávění, ale spíše o jakousi mozaiku životních příběhů, která však není podána v úplnosti, ale pouze v náznacích. Autorka využívá moderní literární postupy – k jednotlivým postavám se postupně vrací, upřesňuje a doplňuje jejich příběhy, rozplétá nitky jejich osudů. Atkinsonová veřejně přiznává obdiv ke klasikovi britské literatury
Laurencemu Sterneovi a jeho Tristramovi Shandymu. Už v prvních řádcích románu promlouvá právě počatá hrdinka ještě z matčina lůna a za zvuku odbíjejících hodin hodnotí svět kolem sebe. Kromě Sterneova literárního stylu se autorka nechala inspirovat především netradičním humorem a novátorskými literárními postupy. To z jejího románu dělá čtivé a zábavné dílo, které čtenáři připraví mnohá překvapení.

Markéta Musilová

Neal Stephenson

Kryptonomikon

Přeložila Dana Krejčová

Talpress 2006, 960 s.

Kryptonomikon je další česky vyšlé dílo slavného kyberpunkového autora Neala Stephensona. Jde o román vskutku ojedinělý, rozsahem i formou. Jak už ukazuje název, děj se točí kolem šifrování. Téma Turinga a německého systému Enigma je přece jen už poněkud okoukané, Stephenson je ovšem pojímá originálně. Text je prokládán nejen japonskými haiku, ale i tabulkami kódů, matematickými vzorečky, histogramy… Pro čtenáře se znalostmi kybernetiky – či alespoň se zájmem o ni – je tedy román skutečným skvostem, který mu současně zprostředkuje zážitek z beletrie i z vědecké literatury. Dojde na otázky po povaze matematiky či počítačovém charakteru lidského myšlení. Pro ukázku netradičního přístupu: Stephenson se ani tak nezabývá luštěním šifer jako otázkou, jak se chovat, pokud šifru protivníka znáte. Autor do sebe umně zamotává hned několik dějových linií, kromě Turinga (respektive – hlavním hrdinou je jeho kolega Waterhouse) se zde paralelně rozvíjí mj.
i příběh internetového podnikatele z 90. let 20. století. Skládačka se nakonec složí, fakt ale je, že tři dějové linie se od sebe dost liší a ne každého budou nutně bavit všechny. Co se naopak nevydařilo, je český překlad. Jazyk překladu prostě neplyne a nepůsobí čtenáři estetický zážitek. U knihy, která má přes 950 stran, je to problém závažný.

Pavel Houser

Ryszard Krynicki

Kámen, jinovatka – Kamień, szron

Přeložil Václav Burian

Burian a Tichák 2006, 194 s.

Polsko je zemí velkých básnických osobností již od dob Mickiewiczowých – potvrzují to nejen dvě Nobelovy ceny pro Wisławu Szymborskou a Czesława Miłosze, ale třebas i každoroční nominace na cenu NIKE, v jejímž semifinále dominuje převážně poezie. Ryszard Krynicki (1943) je jedním z čelných básníků tzv. angažované poezie, kterou reprezentoval specificky polský básnický směr Nowa Fala či Generace 68 (mj. Stanisław Barańczak, Edward Stachura, Rafał Wojaczek aj.). Jde o autora aktivního spisovatelsky, společensko-politicky (v rámci opozice v 70.–80. letech), jenž později působil, a dodnes působí, i jako vydavatel či překladatel z němčiny. Jestliže leitmotivem jeho dřívějších sbírek byl především existenční útěk „nahého člověka“ od zlé, absurdní, chaotické a nicotné skutečnosti, a to za pomoci etického a metafyzického imperativu neustálého sebezdokonalování (s důrazem na jazyk), poslední, nedávné verše jsou střídmé,
několikařádkové (ne nepodobné haiku) a lze z nich vycítit nadhled, smíření a pokoru. Krynického nová sbírka (v pořadí jedenáctá) je pozoruhodná už tím, že se objevuje po téměř dvacetileté odmlce, a navíc jde o první autorovy verše přeložené do češtiny. Kámen, jinovatka se nabízí v česko-polském zrcadlovém vydání.

Bára Gregorová

Margaret Atwoodová

Stan

Přeložili Viktor Janiš a Miroslav Jindra

BB art 2006, 158 s.

Současná kanadská spisovatelka je autorkou rozsáhlého díla; vedle románů (dosud je jich dvanáct) píše také básně, povídky a eseje. Jejich předposlední soubor, Stan, vyšel na počátku roku 2006 (na podzim vydala autorka další – Moral Disorder) a jde o celkově čtvrtou sbírku krátkých próz, která Atwoodové vychází v češtině. Stejně jako u předchozích (snad kromě Modrovousova vejce) je však nutné konstatovat, že záslužnější by bylo vydání jejích nejlepších románů, které v češtině stále chybějí (Příběh Služebnice, Alias Grace). Krátké prózy jsou spíše jen doplňkem jejích hlavních děl, jakýmsi odpočinutím či vydechnutím mezi velkými romány, souhrnem motivů, které se do románů nevešly, básněmi v próze, postřehy, nehotovými náměty vydávajícími se za povídky. Stan je doprovázen dokonce autorčinými jednoduchými kresbami. Najdeme tu řadu pozoruhodných malých perel; je jich však málo, většina textů nám v paměti rozhodně neulpí; místy se možná čtenář až
podiví, co že to slavná spisovatelka píše. Ve Stanu asi nejvíc zaujme vtipný pohled na Hamleta z pohledu Horatia nebo báseň, v níž čas běží pozpátku a reflektují se v ní dějiny světa. Jinak jde spíše o několik vtipných postřehů, např. v básni Vraťte mi maminku: Zaříkávání. V textu s názvem Tři romány, které hned tak nenapíšu si Atwoodová vtipně pohrává se svým občasným tíhnutím k žánru sci-fi. Celkově však knížka vzbudí především rozpaky.

Milan Valden

Silvia Borghesiová

Kunsthistorisches Museum, Vídeň – Slavné galerie světa

Přeložila Miloslava Lázňovská

Knižní klub 2006, 144 s.

Skvostně vypravená publikace z řady světových galerií podává výběr padesáti malířů ze sbírek Kunsthistorisches Museum. Jejich základ položili Habsburkové ve 14. století a kniha přináší díla umělců činných až do století osmnáctého. Malířství, které se ve středověku zanášelo téměř výlučně biblickými motivy, přechází do krajinomalby, městských vedut a civilních portrétů; každý obraz je pak zvlášť rozebrán ve třech detailních výsečích, na nichž autorka vysvětluje autorovu koncepci, charakterizuje členění prostoru, barev, světla, vysvětluje techniku kresby a malby. Vedle umělců jako Bosch, Canaletto, Caravaggio, Raffael, Rubens nebo Rembrandt zde nalezneme malíře, kteří v našich galeriích nemají žádné nebo jen malé zastoupení, například Jeana Fougueta či Joachima Patinira. Z pražských sbírek Rudolfa II. pocházejí téměř všechna Dürerova díla, z jeho okruhu jsou také „rudolfínští manýristé“. Jeho bratr a následník Matyáš si z Prahy do Vídně odnesl
bohužel jen malou část obrazů a uměleckých děl; zbytek sbírky uloupili Švédové (uloupili, neukořistili, neboť zatajili podepsaný mír) na konci třicetileté války. Texty katalogů výstav a knižních publikací uměleckých sbírek se v poslední době stávají doménou nejen historiků umění, ale i předních spisovatelů, kteří přinášejí ozvláštňující prvek do charakteristiky výtvarného díla. Tady bych zmínil Eseje o americkém umění Johna Updikea.

Josef Moník

Stephen Hawking, Leonard Mlodinow

Stručnější historie času

Přeložil Vladimír Karas

Argo 2006, 148 s.

Příčin úspěchu Hawkingových knih o vesmíru je mnoho, ale jedna je patrná na první pohled: Hawking dovede spojit zdánlivě odtažité kosmologické a astrofyzikální otázky s otázkami všedního dne. Jsme nadáni svobodnou vůlí? „Pokud je totiž opravdu nějaká sjednocená teorie popisující zcela vše, pak tato teorie podle předpokladu určuje i veškeré naše chování.“ Stručnější historie času navazuje na téměř stejnojmennou knihu, a jak její název napovídá, jde o názornější a volnější výklad fyzikálních teorií. Nejvážnější otázkou dnešní astrofyziky a kosmologie je dilema, zda se při formulaci úplné sjednocené teorie nehoníme za fatou morganou. Hawkingova odpověď zní, že i kdybychom ji skutečně nalezli, nezískáme tím kompetenci předvídat všechny jevy. Jestliže nikdo nedokáže přesně vyřešit kvantové rovnice pro popis atomu skládajícího se z jádra a více než jednoho atomu, těžko se můžeme vypořádat s mnohem strukturovanějšími jevy. Přes všechny
oslnivé teoretické výboje nakonec stojíme před neodbytnými otázkami, jež stejně jako na začátku vyvstávají i na konci Hawkingových knih: Co je podstatou vesmíru a jaké je naše místo v něm? Jak vznikl vesmír a odkud pocházíme? Proč je vesmír takový, jaký je? Na konci četby jsme obohaceni o čas, který jsme spolu s knihou strávili ve vesmíru, jenž sice neztratil nic ze své neproniknutelnosti, ale přece jen nám vydal pořádnou porci svého tajemství.

Michal Janata

Masarykův sborník XIII – 2004–2006

Ústav T. G. Masaryka – Masarykův ústav AV ČR 2006, 542 s.

Editoři třináctého svazku Masarykova sborníku zdůraznili, že od předchozích čísel se ten současný i ty následující mají mimo jiné lišit tím, že oddíl Studie bude tematicky zaměřený na jedno téma; v tomto svazku je jím T. G. Masaryk a čeští/slovenští spisovatelé (ovšem už třeba 10. svazek směřoval k postihnutí jednoho tématu: recepci Masaryka v různých zemích světa). Tento svazek se tedy zabývá především Masarykovým vztahem k českým spisovatelům: Březinovi, Dykovi a Macharovi. Pro mne byla ale nejpřínosnější studie K povaze konfliktu Vajanského s Masarykem, v níž M. Kučera popisuje Masarykův vztah ke Slovákům v kontextu vlny exotismu, v jejímž rámci obyvatelé západní Evropy „objevovali“ exotické divy v Maďarsku a na Balkáně (a Češi na Slovensku); u Masaryka pak autor shledává „stín mírného podceňování“ Slováků. Pozoruhodná je také stať M. Dokulila TGM a liberalismus, v níž autor vysvětluje Masarykův
boj proti liberalismu „lokálními“ důvody a v rámci nejrůznějších proudů zahrnovaných pod pojem liberalismus ukazuje, že Masarykovy cíle byly s těmi liberálními (v jejich sociálně reformní variantě) shodné. Masarykův vztah k literatuře však zůstává stále tématem ne zcela vyčerpaným – například Masarykovi jako autorovi recenzí beletrie pro Peroutkovu Přítomnost se zatím, pokud vím, věnoval (pouze okrajově) jen P. Kosatík.

Jan Lukavec

Renáta Fučíková

Tomáš Garrigue Masaryk

Práh 2006, 38 s.

O tom, jaký byl T. G. Masaryk, máme k dispozici spousty knih. Nyní se TGM vplížil i do dětské knihovničky k Babičce, Lordu Jimovi a Malému princi, aby v komiksové podobě Renáty Fučíkové osvětlil dětem, jak to tehdy všechno bylo. Děcka seznají, jaký cílevědomý chlapík ten TGM byl, jak vystudoval na císařských školách a katoličtí faráři mu poskytovali podporu, ani na vojnu nemusel, on však jednoho krásného dne všecičko rázně odvrhl a vydal se na strastiplnou cestu republiky a socialismu. V první světové válce chtěl nejprve československé království, ale z toho potom sešlo, protože by TGM nemohl být králem, tak se rozhodlo pro prezidentství. Byla to krásná léta! – vlasti zdejší československé byly ponejvíce válečných hrůz uchovány, a po roce 1918 bylo hezkých deset roků. TGM říkal, že válka nebude, že sovětskému Rusku nerozumíme, a nejlepší bude postavit kolem Čech betonové bunkry, aby nás někdo v hnízdě štěstí
a pokoje nepřekvapil. Což se stalo – a stejně jako otec Tomáš, i syn Jan hledal ponejprv útočiště ve Spojeném království. Člověk by se téměř podivil, jak se demokrati utíkají pod perutě Jejího Veličenstva, když jim je ouvé! Jistě, takové zájmové spolky jako republiky jsou všude, federují se a dělí, jak se namane, zkoušejí se lidovlády a diktatury všeho druhu, načež to vždycky odnesou lidi. Hotové psí kusy!

Vít Kremlička

Marek Janáč, Pavel Tumlíř, Milan Harvalík

Divnopis – proč se to tak jmenuje?

Radioservis 2006, 214 s.

Autoři této publikace se rozhodli spojit etymologický slovník, mapující vznik názvů měst a obcí u nás, s reportáží a turistickým průvodcem. K tomu připojili ještě mnoho obrazových příloh a text tak rozmělnili na minimum. Výsledek je nakonec téměř nepoužitelný. Každému městu, bez ohledu na jeho velikost nebo bizarnost jeho názvu, je tu věnována dvoustrana, která začíná vždy téměř stejně, tedy: „humornou“ poznámkou („jak tak stojíme před cedulí označující hranici obce Mentour, nedokážeme se ubránit dojmu, že si tady dala vývěsní štít mužská cestovní kancelář“), následuje poznatek některého z místních (u Kladna v okrese Hlinsko například: „Tady je hezky. Minulý týden bylo vidět celé údolí, Krkonoše, hory, všechno…“), následně autoři nakouknou do nějakého stávajícího etymologického slovníku, popřípadě se optají Milana Harvalíka z Ústavu pro jazyk český AV ČR. Kdyby se do zmíněného místa chtěl čtenář vydat, najde tu i několikařádkové tipy
na pamětihodnosti v okolí obce. Čtenáři však nakonec stačí, aby si pořídil kvalitnějšího průvodce. Zeptat se náhodně procházejícího místního obyvatele na cokoliv může na místě, a kdyby pátral po vzniku názvu obce, stačí nahlédnout třeba do knihy A. Profouse Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny z let 1947–1957. Víc toho autoři publikace stejně neudělali.

Jiří G. Růžička

Aluze 1/2006

První číslo loňské Aluze je zřejmě číslem předposledním, dále bude tento časopis vycházet už jen v internetové podobě. Tentokrát tu najdeme o trochu více zajímavých literárních textů než obvykle, snad v předtuše klinické smrti. Za přečtení stojí ukázka z citlivého cestopisu po východní Evropě Babadag od Andrzeje Stasiuka, který má brzy vyjít knižně. V bloku textů současné bulharské literatury vyčuhuje nad svými soudruhy v peru Georgi Gospodinov. Aluze také tiskne povídky Šoloma Alejchema (který své anekdotické nápady bohužel natahoval do neúnosnosti) a jeho esej nazvaný Proč Židé potřebují vlastní zemi? z roku 1898. Rozhovor s Ivanem Vyskočilem doporučuji všem, kteří se chtějí přesvědčit, že metoda „přijít, zapnout diktafon, nechat vést osobnost monolog“ ve většině případů selhává. Jitka Cardová a Oldřich Vágner jistě s panem profesorem prožili příjemné odpoledne, jen čtenář se nudí přemírou slov a neuspořádaných vzpomínek
a úvah (a jsme rádi, že nám autoři rozhovoru sdělili, že otázky vznikaly bez přípravy, to je další zaručená cesta k neúspěchu). Čtivá je studie Davida Novitze, který se na základě her na hrdiny zamýšlí nad tím, co je možné považovat za umění, s jeho závěry je možné s úspěchem polemizovat. A pokud chcete vědět, proč Aluze nemohla přežít, přečtěte si článek Petra Bilíka o realistických tendencích českého filmu. Čtyřstránkový text opatřený čtyřmi stranami poznámek je zajímavý tím, jak málo toho říká a jak moc vědecky vypadá.

Kazimír Turek

odjinud

Román Vladislava Vančury z roku 1934 Konec starých časů a jeho dobový kritický ohlas analyzoval Jiří Poláček v studii Návrat knížete Megalrogova (Tvar č. 20/2006).

Kvality rozhlasového zpracování románu Egona Hostovského Půlnoční pacient (dramatizace Jan Kolář) ocenil v Týdeníku Rozhlas č. 49/2006, v rubrice Reflexe rozhlasové tvorby, Petr Pavlovský.

Pozdější odklon Bohumila Mathesia od antisemitismu a jeho pocit „jakéhosi provinění vůči Židům“ přesvědčivě doložil, v replice na článek Tomáše Pěkného v Roš chodeš č. 9/2006, Mathesiův žák, rusista Jiří Franěk (Roš chodeš č. 12/2006).

V první kapitole vzpomínkového vyprávění v Divadelních novinách č. 19/2006 se herec Radoslav Brzobohatý dotkl i pedagogického působení manželské dvojice herečky a spisovatelky Evy Vrchlické a překladatele Erika A. Saudka.

Galerii osobností české exilové literatury rozšířil Viktor A. Debnár v Literárních novinách č. 50/2006 o portrét prozaika Jaroslava Havelky (1922–1997), publikujícího v edici Sklizeň svobodné tvorby (novela Pelyněk, Lund 1957) a v curyšské Konfrontaci (Breviář podivování, 1979).

K poznání překladatelského díla Vladimíra Holana přispěla polská bohemistka Krystyna Kardyni-Pelikánová studií o Holanových překladech sonetů Adama Mickiewicze v Sborníku prací filozofické fakulty brněnské univerzity Slavica litteraria, roč. 55, sv. 9 (2006).

Za „možná jediného přenašeče anglicko-francouzského viru absurdity do české prózy“ označil Jakub Šofar v úvaze o webové stránce absurdnidrama.wz.cz (Salon č. 496 ze 7. 12. 2006) Petra Pujmana (1929–1989), syna významného operního režiséra a kdysi oslavované spisovatelky, autora mj. doslovu k románu Samuela Becketta Murphy (Čs. spisovatel 1971).

„Kauzu“ románu Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí (Atlantis, Brno 2006) „řešil“ v Reflexu č. 47/2006 Karel Hvížďala.

Paralipomena, uzavírající sedmisvazkové Dílo Karla Šiktance (Karolinum 2006) a obsahující i básníkovu publicistiku, recenzoval v Týdnu č. 50/2006 Jaromír Slomek.

Rozhovor Petra Placáka s Karolem Sidonem v tradiční rubrice přílohy Babylonu Kádrový dotazník tvoří jádro Babylonu č. 3 z 27. 11. 2006.

Rozhovor s Valjou Stýblovou u příležitosti vydání druhého dílu jejího románu o Josefu Hlávkovi Lužanská mše–- Ars longa přinesly Knižní novinky č. 22/2006.

Nad románem Věry Noskové Bereme, co je (Abonent ND 2005) a jeho ohlasem v recenzích, srovnávajících mj. román Noskové se Škvoreckého Zbabělci, se v Revolver Revui č. 65 (prosinec 2006) zamýšlel Marek Vajchr.

František Knopp

Slovensko

Závěr kalendářního roku je na Slovensku věnován vyhlašování vítězů literárních soutěží. Pravidelným pořadatelem literárních klání je majitel levického nakladatelství L. C. A. (internetové stránky naleznete na adrese www.lca.sk) Koloman Kertesz Bagala. Letos poprvé vyhlásil soutěž o nejlepší román „literárný súbeh ROMÁN“. Prvního prosince se vítězem (a majitelem 200 000 Sk) stal umělecký šéf divadla GUNAGU, dramatik a spisovatel Viliam Klimáček s textem Námestie kozmonautov. Desáté jubileum oslavila soutěž Poviedka, mezi jejímiž účastníky se každoročně objeví několik nových talentů. V květnu porota udělila hlavní cenu třicetiletému Petrovi Ankou, autorovi povídky Tri Martolod. Výherce kromě finanční odměny dostal možnost své texty publikovat. Prestiž Bagalových literárních soutěží potvrzuje fakt, že se z jejich absolventů za deset let existence Poviedky rekrutovala silná generace prozaiků – za všechny jmenujme například Pavola Rankova, Tomáše
Horvátha, Karola D. Horvátha, Silvestra Lavríka; českému čtenáři je ovšem známá pouze Pavla Kapitáňová alias Samko Tále, jejíž dvě knihy vydalo nakladatelství Host. Renomé nakladatelství L. C. A. zvyšuje také pravidelná nominace jeho kmenových autorů mezi finalisty slovenské literární ceny Anasoft Litera. Zkratka L. C. A. znamená Literárna a kultúrna agentúra. Věnuje se proto nejen vyhlašování literárních soutěží a ediční práci (mj. tu vycházejí tituly slovenských klasiků, např. Stanislava Rakúse, Dušana Mitany, Rudolfa Slobody), ale také pořádání kulturních akcí – čtení, besed, komponovaných večerů. Novinkou je založení dramatické literární skupiny Živý dôkaz, která sestává ze spisovatelů L. C. A (Lavríka, Jankovice, Horvátha a samotného Bagaly). Do užší nominace Anasoft Litery se dostaly také dvě knihy z edice feministického nakladatelství Aspekt – Etely Farkašové, která za stejný titul obdržela cenu PEN klubu, a Jany Juráňové. Aspekt je nejen
vydavatelství zaměřené na ženskou literaturu, ale především feministický časopis. V této době bohužel nevychází jeho papírová forma, můžeme ho nalézt pouze na internetovém webzinu (www.aspekt.sk); redakční okruh Jana Cviková, Jana Juráňová ad. však zůstává stejný. Laureátem ceny Anasoft Litery se však nestal nikdo z autorů z Aspektu ani z L. C. A. Pomyslný literární trůn za rok 2005 zasedl renomovaný slovenský spisovatel Pavel Vilikovský, jehož oceněná kniha Čarovný papagáj a iné gýče vyšla v nakladatelství Slovart (povídky získaly též největší počet hlasů čtenářů časopisu RAK – Revue aktuálnej kultúry). Na českém knižním trhu je bohužel (nejen) tento titul, přestože kvalitativně převyšuje většinu naší literární tvorby, nedostupný.

Helena Vyplelová

Vavřínové snítky na šedém pozadí

Pavel Petr je bezesporu nejplodnější básník své generace. Od roku 1990 do současnosti vydal jedenáct básnických knih. V letech 1993–1996 a 1998–2001 publikoval každoročně jednu sbírku – jako by se chtěl doslova vepsat do současné české poezie. Básnění přitom zaměnil s umanutým chrlením veršů, „být básníkem“ si spletl s publikačním furorem. Navzdory množství potištěného papíru a mnoha kladným kritikám byl dlouho autorem jen několika dobrých básní. Až poslední dva soubory – elegie S tebou tmavé louky roztroušených ostrovů a Řeckořím – představují výraznější tvůrčí gesto. V redakční poznámce je Řeckořím prezentován jako skladba. Je to ovšem skladba s velice volnou tektonikou; tok samostatných, volně řazených celků, které tvoří pouze vnitřní (stylovou a významovou) jednotu. Stránky zaplňují jak krátké, tak delší útvary, stroficky rozčleněné i nečleněné. Jako celek i ve svých dílčích částech
je skladba fragmentární. Parcelovaná věta, pomlčkou vyznačené přeryvy, sloky sestávají z nerýmovaného dlouhého i krátkého verše, který je mnohdy bez slovesa. Fragmentárnost však vyvolává dojem jisté nezřetelnosti, nemizící ani po druhém přečtení. Jednotlivé části na sebe přímo nenavazují, Řeckořím tudíž působí jako množina – zlomkovitých – výseků. Jejich obrysy i obrysy skladby se (i kvůli nedostatku obrazivosti) ztrácejí.

„Ale nejdřív musíš zpracovat povrch.“ (s. 15) Tento verš lze číst také jako nezbytný imperativ básnické tvorby. Slovo, obraz fixují „viděné“, jež musí být zachyceno tak, aby ho mohl (jakkoliv proměněné) kromě tvůrce zakusit i někdo jiný. Dvěma z cest, jak toho nedosáhnout, je nemotorná přestylizovanost a falešná autenticita záznamu. Z prvního i z druhého důvodu (kniha Srdéčko skonči) se v předchozích sbírkách Petrovi toto kritérium nedařilo naplňovat. Ztvárnění „viděného“ drhne rovněž v jeho posledním souboru. Nerv obrazivosti skladbu neproniká; nenalezneme v ní mnoho obrazů, těch dobrých je pak ještě o něco méně („Louka hořela tvými jasnými tvary.“ – s. 50; nebo „Ale ty zůstáváš dosud neosvětlené slunce.“ – s. 36). Jejich nedostatek způsobuje suchost a bezkrevnost. Obraz vrhá čtenáře do prostoru, v němž se nelze pohybovat (sebe)jistě. Střetává se s víceznačností, často s iracionálním, a tedy
nepředvídatelným, může se o něj rozbít jeho interpretační úsilí. Imaginativní báseň zůstává více či méně neosvětlenou plochou, neimaginativnímu textu naopak mnohdy chybí vrstevnatost a sémantická unikavost. Autorova výpověď mělká není, básnické ztvárnění za ní však pokulhává.

Řeckořím je až příliš oproštěný. Strohost ale může poezii tohoto autora také prospět. Když se nechá unést materií slova, přilepí k sobě taková, která pospolu nefungují: „Kdo běží, doběhne první k velikonočnímu hrobu./ Kterému jen křísne v klíně tajně tajemství jitřní.“ (s. 42)

Iluzorní dialog

Stěžejní téma skladby tvoří milostný vztah. „Dyas je řecky dvojice.“ (s. 7) Ve skutečnosti je ale vztahování se k druhému pseudodialogické. Adresát (již) není přítomný anebo nerozumí, lyrické já se obrací ke své nenaplněné představě. Existovat ve dvojici znamená existovat na šedém pozadí dočasnosti. Vzájemnost je iluzorní a blízkost jen pozicí v prostoru. Erotično je hmatatelné, avšak nedominuje. Tělo druhého představuje krásný vnějšek; lyrický subjekt se k němu vztahuje, zároveň chce však překročit jeho „hranici“. Hořkost, ale i absurditu údělu dobře vystihuje verš „Jsem nejkrásnější nahý pro nikoho./ Jedním z nich je šumění větví stromů.“ (s. 32) Homosexualita je u Petra drásavým žitím na periferii („Nestejně pulsující zvířata./ Která dejme tomu, že nemají na vybranou.“ – s. 28; „Chodíme kolem sebe, oba cítíme, jak máme/ stejně úzké boky, jak jsou v nás jemné pěšiny, jak se/ ztrácejí v samotě.“ – s. 51). Naštěstí nepracuje
s prvoplánovou emocionalitou, ale tlumenějším existenciálním tónem.

Přetlak versus poezie

I když se v Řeckořímu objevuje vedle sytých ploch také dost hluchých míst, ve srovnání s dřívější autorovou básnickou produkcí překvapuje. Zejména její počátky byly krušné. První čtyři sbírky se vyznačovaly více méně povrchní, exaltovanou duchovností, která měla pramálo společného s hledáním transcendence. Duchovní poezii si tento básník spletl s neobratným moralistním gestem, s hnětením spirituálních kulis, utápěním textů ve šroubovaném patosu a obřadnosti. To ještě okořenil neohrabaným pokrucováním jazyka. Pozdější proměna poetiky jeho tvorbě sice prospěla, jemně lyrický, melancholický tón však přebila záplava infantilní, titěrné zdrobnělosti a emblematičnosti. Od sbírky Za svítání Morava začala Petrově poezii dominovat milostná a erotická tematika – emocionalita bez komplikovanějšího prožívání, často rozcitlivělý nářek a opěvání jinochů. Postavy chlapců míhající se Petrovými texty působily jako klišé,
a ne jako riskantní výpověď o kontroverzním cítění.

V Řeckořímu se to jimi nehemží jako v jeho dřívějších sbírkách, panoš, tovaryš i pacholík se stáhli z jeviště. Inspirovanost antikou se omezuje na dílčí motivy a i antický nátěr, který dostal „moravský šohajíček“, je tenký. Nezletilý středoškolák zde nevypadá jako pouhá kulisa. Skladba Řeckořím navazuje na elegii S tebou tmavé louky roztroušených ostrovů, jíž se podobá svou kompozicí. Ve srovnání s předchozími sbírkami ji charakterizuje složitější, vnitřně naléhavá výpověď, autor eliminoval folklorní inspiraci či dřívější typ stylizace. Milostná tematika se zbavuje plochosti, což platí i pro Řeckořím. Na rozdíl od něj je ale tato elegie imaginativní, v tom Řeckořím předstihuje. Obraz je neprůhledný, jeho zašifrovanost však už není násilná. Z Petrova „básnického“ přetlaku dlouho vznikaly texty dobré poezii vzdálené. Jakým směrem se jeho básnění bude ubírat, se snad nedozvíme hned příští rok. Pochybuji,
že by sbírkou spíchnutou v tak krátkém čase dokázal navázat na stávající tendenci.

Autorka je bohemistka.

Molire – rozpačitá tragédie umělce

V posledních letech Bulgakovovu hru Molière uvedlo jen Národní divadlo v Brně na scéně Mahenova divadla (premiéra 24. 10. 2003). Hru v překladu Marie Loucké režíroval Zdenek Plachý, autorem hudby a dramaturgem inscenace byl Martin Dohnal. Nyní Molièra uvádějí dokonce dvě divadla současně: pražské Divadlo v Dlouhé a Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě. Dlouhá a ostravské Národní jsou typově a prostorově odlišná divadla, což předurčuje rozdílné pojetí inscenace. V Dlouhé je komornější, v Národním je pojatá velkolepěji, divadelněji.

Hlavně hlavní role

Bulgakovova hra, nemilosrdná studie stárnoucího umělce, předpokládá silné obsazení titulní role. Téměř dvouhodinová inscenace obsáhne zhruba posledních deset let Molièrova života a postava projde dramatickým vývojem. Na začátku je to stárnoucí muž, bláznivě zamilovaný do mladinké herečky Armandy Béjartové, se kterou čeká dítě. Postupně se stává bezmocnou obětí mocného krále a církve (zosobněné ďábelským biskupem, v němž jako by se prolínala Civitas Dei s Civitas Diaboli). Nejen kvůli kritické dramatice (nakonec už smí uvádět jen komedie), ale i proto, že jeho žena je možná jeho dcerou (kterou porodila Madeleine Béjartová). Osobní tragédie stárnoucího muže se nekompromisně proplétá s tématem umělce pronásledovaného mocí. Ačkoliv u Bulgakova jedná král, největší autorita hned za Bohem zastoupeným církví, vlastně docela racionálně, nijak tyransky, jak mu vyčítá Molière. Snaží se jen zachovat stávající řád světa a rozhoduje se na základě důkazů. Ty jsou
však nenávistné a ne zcela odpovídají pravdě.

Při otázce, proč tento text hrát, nelze nepomyslet na skvělé herecké příležitosti, bohaté rozporuplné postavy, které se musí rychle rozhodovat ve zlomových chvílích svého života. Hra totiž nabízí mnoho dramatických momentů, při četbě si snadno představíme strhující divadlo, ze kterého bude diváky mrazit v zádech. Taková není inscenace ani v Dlouhé, ani v Ostravě, i když ta se tomu blíží spíš. Dnes už nás málokdy strhnou kašírované kulisy, historické, respektive historizující kostýmy, svícení – pokud jde o standard a ne opravdu o špičku. Proto není radno na tato divadelní kouzla příliš spoléhat. Ale co může znovu a znovu oslňovat, jsou přesné jevištní studie lidských tragédií.

Zklamaná očekávání

Sergej Fedotov v Divadle v Dlouhé obsadil do titulní role Miroslava Táborského. Bulgakov, Fedotov, Táborský (a navíc v Dlouhé), to je na první pohled silná kombinace. Možná proto, že vzbuzuje velká očekávání, působí inscenace nakonec slabě. Do přestávky jako by si herci se svými rolemi nevěděli moc rady, vše působí rozpačitě, polovičatě, „nemastně, neslaně“. Táborskému pak mnohem víc sedí poloha zlomeného muže, který přišel o všechno, než prošedivělého bujarého milovníka a králova oblíbence. Jako okouzlený milenec je bez vášně, nevěříme mu lásku ani fascinaci mládím. Nejsilnější je v poslední scéně u krále (Tomáš Turek v alternaci s Martinem Velikým): nemocný, opuštěný, ponížený, třesoucí se strachy, bědný stín oslavovaného a milovaného divadelníka, kterým kdysi byl. Nebo když odpouští Zachariasovi Moirronovi (hostující Filip Čapka), kterého adoptoval a který ho zradil a udal.

Najdeme tu i vtipné pasáže (třeba díky sluhovi Boutonovi v podání Martina Matejky); od vtipu ke směšnosti je ale jen kousek: biskupova (Jiří Wohanka) proměna v patetického ďábla je už spíš na hranici.

Jenže o čem se vlastně hraje? Na to, aby šlo o intimní drama několika postav konfrontovaných s neklidnou dobou, je tu příliš politiky. A drama umělce nuceného dělat kompromisy a podřizovat se tyranské autoritě je sice obecně vždycky aktuální, ale zdá se, že momentálně v našem kontextu jaksi ne v takto explicitní poloze. Dnes ovlivňuje moc umělce mnohem sofistikovaněji, ne v rovině můžeš – nesmíš.

Ještě jednou totéž, ale na Moravě

V Ostravě se kupodivu setkáváme s podobnými potížemi. Jan Fišar jako Molière je také slabší v poloze milovníka než ve chvílích, kdy prožívá tragédii. V Ostravě si ale mohou dovolit oslnivější a rozsáhlejší výpravu, což se týká hlavně královského paláce. Je to spektákl, divadlo, které se jistě zalíbí konzervativnímu abonentovi. Klimsza se ale s textem pere přece jen o poznání lépe než Fedotov; snad proto, že inscenuje na odpovídající scéně – a to i s ohledem na autorovy scénické poznámky, které oba inscenátoři berou v úvahu a konfrontují s možnostmi svého jeviště.

Rozdíl mezi inscenacemi dobře vystihuje odlišné pojetí Spravedlivého ševce, královského šaška. V Dlouhé je to civilním kostýmem opravdu lidový švec (hraje Vlastimil Zavřel), v Ostravě oděvem i projevem skutečný šašek (František Večeřa), odkazující k velkým, třeba zrovna těm shakespearovským tragédiím.

Oba režiséři považovali za nutné dostat do hry odkaz na dobový divadelně-taneční kolorit. U Fedotova na pár taktů (hudba Vladimír Franz) zatančí samotný král, bohužel značně neuměle, až amatérsky. Klimsza (který pro inscenaci zároveň vybíral hudbu) dokonce zařadil baletní intermedia čerta a ďábla, s nimiž ale pracuje velmi nepřesně: působí spíš jako vycpávka, choreografie navíc nijak neupoutá a dvojice čert – anděl v chlupatých kostýmech působí jako polopatické klišé, máme-li je chápat jako do krajnosti dovedený odkaz na dvě tváře jedné osoby.

Inscenátoři vzali text a téměř pietně ho převedli do jevištní podoby, aniž se snažili o hlubší, radikálnější výklad – a myslím tím i na vizuální stránku inscenace. Pro Dlouhou, obhajující titul Divadlo roku 2005, je to málo. V Ostravě může diváky strhnout alespoň magie velkého divadla.

Autorka je divadelní kritička.

Divadlo v Dlouhé Praha – Michail Bulgakov: Molière.

Překlad Alena Morávková, režie Sergej Fedotov, scéna Adam Pitra, kostýmy Adam a Eva Pitrovi, hudba Vladimír Franz, dramaturgie Štěpán Otčenášek. Premiéra 10. a 11. září 2006.

Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – Michail Bulgakov: Molière.

Překlad Alena Morávková, režie a výběr hudby Janusz Klimsza, dramaturgie Klára Špičková, scéna a kostýmy Alexander Babraj, pohybová spolupráce Igor Vejsada. Premiéra 11. listopadu 2006.

Borat

„Už hodně dlouho jsem se u žádné komedie tolik nebál.“ Tuto osvícenou větu řekl jednomu mému kamarádovi jiný kamarád po zhlédnutí snímku Borat: Nakoukání do amerycké kultůry na obědnávku slavnoj kazašskoj národu a troufám si říct, že výstižnější recenzi už těžko někdo může napsat. Výše uvedený poznatek totiž platí jak pro ty, jimž se tento snímek „líbil“, tak pro ty, kteří ho – z jakéhokoli důvodu – odsuzují. Z hlediska pragmatiky žánru to je úžasné: komedie vyvolávající strach, obavy, znepokojení či znechucení. Kromě toho se u ní lidé i smějí. Také se ale často stydí (za Borata, za oslovené lidi ve filmu, někdy i sami za sebe: že se v tom vidí nebo že se na to vůbec musejí koukat) a mnohdy mají chuť polemizovat s metodou a cíli tohoto díla. O Boratovi a jeho představiteli Sachovi Baronu-Cohenovi bylo napsáno už příliš mnoho článků a tento text plně počítá s tím, že není potřeba nic sáhodlouze představovat.
Ale – pokud je mi známo – zatím nikdo neshrnul celý fenomén z takového odstupu, aby nakonec nepsal o tom, co si již předpřipravili tvůrci dotyčné televizní show, přetavené nyní v celovečerní film. Psát o Boratovi politické komentáře? Jak trapné a omezené! Vážně tu tematizovat otázku politické nekorektnosti či „primitivního antiamerikanismu“ a přehlížet vše ostatní je typické pro suchary, jimž nic neříká kniha M. M. Bachtina o karnevalu a lidové kultuře (jejíž poznatky se dají aplikovat nejen na středověk). A hledat Boratovy filmové, televizní a rozhlasové předchůdce? „Fajné“, ale nedotažené. Pojďme dotáhnout.

Dialektika forem

Netvrdím, že je Borat nekritizovatelný. Pouze jakoukoli přínosnou kritiku o něm (či vůči němu) nelze vést, aniž bychom brali na zřetel, jak se v něm pracuje s médiem: s technologií determinující styl, nástrojem sdělení i prostředím, v němž se odehrává recepce. Pokud chceme odhalovat, čím je Borat dobově příznačný, je nutné si nejprve všimnout, že vypráví především o prolnutí určitých mediálních konvencí, že je velkým malým dítětem ve více smyslech – „plodem zaostalé/stereotypizované kultury“ i rétorických strategií různých médií. Při čtení mnoha kritik mě pobavila protiřečení, kdy si jednotliví pisatelé nebyli schopni ujasnit, jestli je Borat vůbec film do kina nebo televizní odštěpek bez práva na samostatnou existenci, jestli je to hraný dokument nebo fikční film, jestli je to skrytá kamera či ne (tady si stačí přečíst presskit), a nakolik je to všechno důsledné a legitimní. Těmito zmatky publicisté přitom dávají
najevo, že nejsou schopni dílo zařadit (míra jeho „zvláštnosti“ či „ozvláštněnosti“ zjevně předbíhá dobu nebo přinejmenším mentální kapacitu některých žurnalistických dinosaurů), a také otevřeně, i když nevědomky, prozrazují, že vůbec nechápou, že Borat je založený právě na této mediální směsce a hybriditě. Na určité dialektice forem a ustavičném sebepopírání a redefinování rovin reality, fikce, autentičnosti a mystifikace. Bát se u tohoto opusu znamená nevědět, na čem jsem, na co se to dívám, a smát se u Borata někdy znamená pochopit jen na chvíli, v čem jsem byl zase napálen (jak moc nebo jak málo vážně jsem něco doposud bral).

Boratova komplexnost je v tom podobná mnohým reality show, které samozřejmě nijak neničí smysl pro realitu (jak se mylně domnívají mnozí apokalyptici), ale naopak nás nutí při jejich sledování znovu a znovu si vytvářet hypotézy o míře spontaneity a vykalkulovanosti hry. Jakmile se někdo zastaví a řekne něco jako „to dílo je nedůsledné“, prohrál. Žánry, jimž je Borat nejblíže, souvisejí s rozvojem fenoménu reality-TV a tzv. internetového humoru (což je výrazně mužská a mnohdy velmi nechutná záležitost). Žánr „mockumentary“ (falešný dokument) tu sice byl již dávno před érou reality-TV, stejně jako obecná metoda mystifikace, ale jeho současná popularita, intenzita a sofistikovanost narůstá právě s rozvojem nových komunikačních technologií a nejvíce s rozmachem internetu, v němž je nejasnost identity subjektu či původu a záměru některé stránky naprosto běžný jev. To, že se Borat stal hitem, je důsledek
silné demografické proměny, dané počítačovou gramotností. Mainstreamová média jsou z toho ovšem mimo.

Vrchol karnevalismu

Například výtky, že Borat/Cohen ve filmu sice provokuje, ale reakce na něj nevykazují příliš širokou paletu a jsou spíš decentní a rozpačité než radikální a překvapivé, nemají velkou váhu. Snaží se totiž dílo usvědčit z toho, že neříká o naší době nic výjimečného a nerozkrývá žádná tabu, ale přitom pomíjejí, že tu jde především o něco jako pomstu MTV, Google a YouTube generace na generaci svých rodičů. Nejde tu o behavioristický experiment a sociální studii, ale jednoduše o vzkaz „nechali jste nás žít ve vylhaném světě politické korektnosti a teď si to pěkně vyžerte, jen tolerujte to kazašské hovado“. A to, že tak zúčastnění lidé ve filmu činí, je možná nejzábavnější. Borat tudíž rovnoměrně útočí jak na nejbigotnější konzervativce (antisemity, homofoby a jiné šovinisty), tak na přeslušnělé liberály. Současná podoba praktikované politické korektnosti je totiž dílem obou táborů. Vždyť její nesmyslnost se projevuje
i v námitce „jak k tomu chudák ta země Kazachstán přijde“, u níž se zapomíná, že tamější autoritářský režim si zaslouží, aby se do něj Západ (přinejmenším) hrubě navážel. Nedbaje této skutečnosti, chtěl jeden z kritiků snímek dokonce předělat. Tvrdil, že pokud by Cohen „svou postavu vytvořil na základě skutečně existujících vzorců nějaké konkrétní kultury, a nikoli kultury vyfabulované, mohla se ve filmu odehrát konfrontace reálných entit, jemný střet kultur“. To nejspíš ano, ale bylo by to k smíchu? Kdo by chtěl jemného Borata, proboha?

Ne že by pozitivní recenze dotyčný snímek nějak dobře diagnostikovaly (spíš byly projevem stejného symptomu „pomsty“), avšak vyhnuly se alespoň oprašování mýtu vyváženosti. Jak nesnesitelné je pro někoho, že se vedle inteligentního vtipu nalézá vtip fekální! Pohoršení pisatelé ctí jasnou opozici ducha a těla a humor chápou pouze jako esprit, jiskření intelektu. Sdílejí (kdovíčím podnícený) předpoklad, že fekální humor není vtipný a že základním smyslem a (nenaplněným) subžánrovým určením filmu Borat je politická satira. Neschopnost některých odpůrců smířit se s tím, že humor nemá žádné hranice a že tento snímek obsahuje všechny typy humoru bez ohledu na nějaké primární „dějinné úkoly“ a „sociálně kritické závazky“ je naopak pro lidi s širokým smyslem pro humor vlastně nejkomičtější výsledek Boratova působení. Komický typ vždy vychází ze stereotypů a je definován i na nejnižší fyzické úrovni: od Chaplina, Groucha Marxe, Petera
Sellerse až po Andyho Kaufmana, k nimž je Borat/Cohen různorodě přirovnáván. Zvýrazněná tělesnost komiky pouze respektuje posun, který se udál „zásluhou“ show jako Jackass, ale princip anarchie a surovosti slapstickového humoru zůstává zachován. Stereotyp je obecně součástí humoru; Borat je ovšem výjimečný, jak nás svou neomaleností nutí konfrontovat se s tím, nakolik můžeme stereotypy potvrzovat. Ale protože se tu ukazují tak absurdní věci, je těžké se nesmát. Kyselé obličeje mají pouze ti, kteří se staromódně pohoršují, že nějaký film vydělává peníze.

Autor je redaktor časopisu Cinepur.

Králikárna Zorky Ságlové

Zorka Ságlová (1942–2003) zasáhla do vývoje umění v šedesátých letech, kdy se osobitým způsobem vypořádávala s estetikou panujícího informelu. Tehdejší „bourání“ tradičního obrazu a rázná negace čitelného sdělení nebyla však pro začínající umělkyni vlastní (je škoda, že unikátní rané kompozice na výstavě nenajdeme). Již v tomto období je totiž patrná tendence k jasnému obrazovému řádu, tak typická a klíčová pro další autorčin vývoj. Od poloviny šedesátých let se Ságlová vydává na pole geometrické abstrakce – s oblibou řadí jednotlivé statické prvky do plošných konfigurací, připomínajících principy opartových skrumáží. Přes takové zneklidňující „mihotání“ se derou na povrch pevně stavěné struktury, jakési do všech stran se rozprostírající rastry. To není náhodné. Ságlová studovala na VŠUP v Praze (1961–66) u prof. Antonína Kybala textilní tvorbu – obor gobelíny a tkaniny. Pro ten je výchozí nítěná osnova, do které se pak vytkává vybraný
obrazec. Atlasová vazba se tak stala základním principem a podstatným tématem také autorčina malířského díla. Sama „obnažená“ struktura na sebe vzala estetickou funkci, stejně jako schopnost sdělení.

Ságlová byla vskutku všestrannou umělkyní. Kromě textilií a rozbíhajícího se malířského díla byla aktérkou landartových akcí. Ty jsou na brněnské přehlídce připomenuty původní fotografickou dokumentací. Práci v krajině, které se věnovala společně se svými přáteli z nezávislé kulturní scény, brala především jako otevřenou výtvarnou hru, jakýsi nezávazný, zpravidla přírodní happening. Mezi nejzajímavější akce patří Házení míčů do průhonického rybníka Bořín (1968), Seno – sláma v Galerii Václava Špály v Praze (1969) či Kladení plín u Sudoměře (1970). Na počátku sedmdesátých let se Ságlová stahuje do ústraní. K tomuto kroku byla přinucena změněnou politickou situací, umocněnou dusnou atmosférou kolem procesu se skupinou The Plastic People od the Universe, jejímž duchovním vůdcem byl její bratr Ivan Jirous (na výstavě lze vidět dobové návrhy plakátů pro tuto legendární undergroundovou kapelu).

Ságlová se v době normalizace uchyluje do ateliéru, kde tká své oblíbené gobelíny, a tehdy také na starých gotických předlohách nachází „svůj“ motiv králíka. Ten se stane do budoucna ústředním znakem – symbolem – šifrou či prostě hříčkou nebo stylizovaným „stavebním“ prvkem jejích obrazů. Podle situace, náhody a zvoleného tématu je pak králík na nich pojímán a vykládán. Ságlová se ve svém vnitřním (domácím) azylu průběžně vzdělává, v historii nachází řadu impulsů a inspirací ke své další, především malířské práci. V různých etapách, jak výstava kontinuálně a názorně ukazuje, se objevují asociace či přímé citace z různých epoch. Králík utěšitel (1993) nechává diváka vzpomenout na středověké iluminace, Orfeus (1994) na řeckou mytologii, Jin-jan (1994–2000) na pradávné asijské učení atd. Jinde je zase zřejmá jakási malovaná archeologie, která je volnou autorskou interpretací, kultivovanou stylizací a imaginací,
vyvolávající kulturně historické vzpomínky a pocity blízké kolektivní paměti.

Zpravidla ve čtvercovém formátu provedená malba či opakující se „razítkování“ jsou u Ságlové vždy umírněné, bez známek nahodilosti a nekontrolované exprese. Máme co do činění s určitým konceptuálně laděným malířským přednesem, opírajícím se o decentní a zdlouhavě vedenou realizaci, jež připomíná pomalu narůstající gobelínové tkaní. Přesto jsou sledované obrazy uvolněné, přesvědčivé a svébytné. Jejich míra dekorativnosti je pak, zdá se, zcela pod autorčinou kontrolou. Nekonečné řazení siluet králíků v různých kompozičních schématech proslavilo Ságlovou nejvíce. Přesto vytvořila i jiná, velice pozoruhodná díla. Taková jsou v Moravské galerii také připomenuta. Jmenujme alespoň ukázky z cyklu Pavlov (2001––2003) – abstraktnější struktury, inspirované půdorysy archeologických vrstevnic (z lokality Pavlov), či sérii obrazů s názvem Sheilas (podle keltské bohyně plodnosti). Zde autorka na přiznaném damaškovém vzoru
minimálními malířskými zásahy hravým způsobem nechá ožívat květinové ornamentální „klíny“ a tím je erotizuje.

Zorka Ságlová se vydávala mnoha směry – přirozeně se pohybovala v různě závažných i odlehčených tématech. Šla po svém od informelu ke geometrické abstrakci, od land-artu a happeningu ke králíčímu pop-artu, od konceptuální malby k lyričtějšímu či materiálovému projevu atd. Počátek nového tisíciletí ji zastihl při nadějné cestě za novým malířským dobrodružstvím. Kam by tato invenční výtvarnice došla, se můžeme, bohužel, už jen dohadovat.

Autor je šéfredaktor Revue Art.

Markéta Othová

První dáma české fotografie

Anna Fárová (nar. 1928 v Paříži) rozeznávala různorodý esprit fotografů už v dobách, kdy se jejich práce nesbíraly a nepublikovaly ani tak kvůli posvěcení autorstvím, jako spíše z praktického hlediska námětů. V recenzované knížce vyznívá coby osobnost, jež je typem své inspirovanosti blížencem tvůrců, jimiž se zabývala. Fotografická díla se naučila zasvěceně interpretovat také díky mateřštině, jíž je francouzština. V ní prý nalezla lepší výrazivo, než jaké skýtá čeština. Od otce, muzikologa Miloše Šafránka, získala vlohy ozřejmit ono tajemství umění, které se zraku skrývá. Náročnost práce Anny Fárové posílila autoritu celého, dnes již zavedeného oboru umění.

Posledním večerem ledna 1949 začal pro budoucí teoretičku životní vztah se surrealistickým výtvarníkem Liborem Fárou (1925–1988), otcem sochařky Isabely (1961) a fotografky Gabiny (1963). Právě partner orientoval svou vyvolenou na fotografii. Odhaloval jí ty oblasti estetiky, o nichž se na zlomu 40. a 50. let na Filosofické fakultě Karlovy univerzity nepřednášelo. Fáru zajímaly bezprostřední momentky, jež vytvářel třeba Henri Cartier-Bresson nebo Zdeněk Tmej. Anně Fárové to napomohlo při orientaci v přesahování snímků od faktů k procesům autorského i diváckého vnímání. Tak třeba roku 1988 o Cartieru-Bressonovi napsala (v letáku k jeho pražské výstavě): „To, co opravdu působilo a dávalo lekce estetiky a poselství humánnosti, to byly pro mne převážně fotografie počátků, z let 30., kde Leica se svými pohotovými 36 obrázky nabízela možnost rychlého záznamu nahodilých setkání jako paralela automatického písma surrealistů, kde
vzniká něco mimoděk, něco nad skutečnost.“

Třicet let před citovaným textem vydala Fárová v Praze a v Bratislavě monografii Henriho Cartiera-Bressona. K vybraným autorům se ráda vracela, aby prohloubila svůj výklad jejich vize světa. Platí to o ní jakožto monografistce Wernera Bischofa, Andrého Kertésze, Roberta Capy… Centrální pozici mezi vlasteneckými spády Anny Fárové zaujali Josef Sudek, František Drtikol a Josef Koudelka. Hlavnímu z nich věnovala následující výrok: „Žádný muž na světě mě nedostal tak jako Josef Sudek – a to ještě po své smrti: stal se mým největším životním a uměleckým zážitkem.“

Osobní pozici vymezila Fárová slovy: „Jsem jako džbán. Nabírám a přelévám energii.“ Své poznatky si nikdy nemínila nechat pro sebe. V letech 1970–76 působila na katedře fotografie Filmové fakulty Akademie múzických umění v Praze. Zasvětila kolem stovky studentů. Nejen do historie oboru, nýbrž i do integrity postoje k životu a k umění. Za svou etiku zaplatila vysokou cenu. Podpis Charty 77 pro ni znamenal ztrátu zaměstnaneckého poměru v důležité pozici: o vklad (nejen české) kultuře se totiž zasazovala rovněž jako zakladatelka fotografické sbírky Uměleckoprůmyslového musea v Praze. Vedla ji mezi lety 1970 a 1977. Nákupy, prezentacemi exponátů na výstavách a texty o jednotlivých autorech preparovala nosnou páteř tomu, co dnes představuje zavedenou značku: česká fotografie. Do sbírky přijala snímky Alfonse Muchy, jež nebrala vážně ani vdova po umělci. Včas zajistila i fotografickou pozůstalost surrealisty Jindřicha
Štyrského. Soustředila se na autory, kteří fotografováním projevili tíhnutí své osobnosti. Příklady z dosud nejmenovaných: Drahomír Josef Růžička, Eugen Wiškovský, Jaromír Funke, Jan Lauschmann, Jaroslav Rössler, Jiří Sever, Miroslav Hák, Emila Medková, Jiří Toman…

Bohatě ilustrovaný svazek o práci Anny Fárové obsahuje devadesátistránkovou bibliografii. Toto těžiště publikace sestavila Polana Bregantová. Kritik fotografie a literatury Josef Chuchma napsal svižnou studii o badatelčiných metodách práce a o jejích hlavních zájmových sférách. Předmluvu přidala Zuzana Meisnerová Wismer, filmová dokumentaristka a galeristka, v tomto případě i nakladatelka. Vesměs odvedli kvalitní práci, včetně grafika Roberta V. Nováka, jenž byl právem zahrnut do vydavatelského týmu spolu s fotografkou Iren Stehli a se samotnou Annou Fárovou. Ta nejenže poskytla podklady, ale podílela se na modelaci zdařilého výsledného tvaru. „Pracovalo se jako na katedrále,“ shrnula svůj dojem Fárová 7. 11. 2006 na tiskové konferenci v Langhans Galerii Praha, kde se toho dne otevírala výstava z jejích sbírek. Reprodukce v knize neslouží výhradně k ilustraci zálib znalkyně nejvyšší obrazové jakosti. Znázorňují
i konfrontaci alchymistů české fotografie s pracemi ze zahraničí. A nejen těch autorů, jejichž jména v tomto článku zazněla…

Jsme zvyklí, že význam toho kterého tvůrce vzrůstá úměrně tomu, jak dáváme jeho dílům vstoupit do obecného povědomí. Rovněž věhlas historiků umění sílí s rezonancí odvedené práce. A přece necháváme vzniknout nepoměru mezi popularitou umělců a těch, kteří jim ke slávě pomáhají. Běžní čtenáři sledují zpravidla spíše praxi, jíž jsou uměnovědné texty inspirovány, než obzory teoretiků, kteří je píší. Anna Fárová se umí projevit i velice osobně: snad se tedy dočkáme výboru z její půlstoleté tvorby. Vždyť na výstavní projekty podepsané jejím jménem se vzpomíná jako na mezníky a mladší generace beznadějně shánějí doličné katalogy.

Autor je redaktor časopisu Fotograf.

V prostoru pro odpočinek

Zdeněk Šimek patří mezi sochaře, o jejichž tvorbě by se dalo říci, že měla lineární vývoj – od figurativní tvorby k abstrakci. V tiskové zprávě k výstavě je uvedeno, že sochař „přišel s vlastním pojetím abstrakce založené na čistotě formy, sumárnosti tvarů a jasných křivkách materiálu“. Tato stručná, nicméně výstižná charakteristika se vztahuje zejména k poslednímu období Šimkovy tvorby, kdy dospěl k sevřenému, osobitému výrazu.

Proces abstrahování formy

Na počátku umělecké cesty je sochař hluboce ovlivněn svými profesory z Vysoké školy uměleckoprůmyslové, nejdříve Karlem Dvořákem a později, o poznání více, Josefem Wagnerem. Drobné akty a torza z konce padesátých let jsou většinou vyhotoveny ve dřevě či v kameni (pískovec, travertin) a odkazují k velkým jménům evropského sochařství od Rodina přes Brancusiho až po Arpa. Zdá se, jako by toto nedlouhé období bylo přípravnou tvůrčí etapou pro pozdější svébytný sochařský rukopis.

Šimek hodně kreslil a právě v kresbách se můžeme dopátrat jistého předělu, kdy od řekněme klasických figurativních zobrazení dospívá do další fáze – začíná abstrahovat tvar. Kresby a na jejich základě později provedené sochy připomínají negerské plastiky, sochařství přírodních národů. Ženské figury se nezříká, ta ho bude provázet celý umělecký život, objevují se ale další motivy, tvarově odvozené od stojící postavy – ptáci a idoly, vyřezané nejčastěji z oblíbeného černého dubu či jilmu. Na výstavě tyto objekty dlí odděleně a je až překvapivé, nakolik působí dojmem, že jde o dílo jiného sochaře. Historička umění Eva Petrová v této souvislosti hovoří o inspiraci řeckým geometrickým sochařstvím, zejména sochařstvím starověkých Kyklad. Od oblého tvaru, diktovaného možná samotným materiálem kamene, se ve dřevě Šimek stává spíše geometrickým, schematizuje, zajímá ho symbol.

Přestože na počátku šedesátých let opouští figuru a ohniskem jeho zájmu se stává těleso, objekt, ve figurativní tvorbě pokračuje ve veřejných zakázkách. Za všechny jmenujme alespoň jeho kamenné realizace v Mariánských Lázních (Roční doby, 1957; Pramen, 1956; atd.), nebo v Třeboni (Koupel, 1960; Zvěstování Panně Marii, 1960). Zde promlouvá spíše sochař štursovského a snad maillolovského typu.

Trasa – pupeny – sympozia

Nakolik bylo pro Šimka důležité stát se v roce 1964 členem umělecké skupiny Trasa, se nedá jednoznačně zhodnotit, zdá se však, jako by její program dokonale rezonoval se sochařovým osobním vývojem. Naplno se pouští „do boje“ s kamenem, který však nedrtí a nezdolává, spíše mu naslouchá. Životní síla již zde není spojena s člověkem, s lidským světem, objevuje ji jako napětí, energii, přírodní tvůrčí moment. Celoživotní Šimkův zájem o přírodu se zde spojuje se znalostí původního sochařského kánonu a s pokorou před přírodním materiálem. Většinou volí kámen – pískovec, travertin, mramor, vápenec. O této jeho cestě za tvůrčí silou samotné přírody svědčí zejména Pupeny, v kameni vytesané organické tvary, které jsou nicméně kompaktními, sevřenými tělesy. Klade důraz na prostorovost, rovnováhu, která je sama o sobě podmínkou vzniku v podstatě čehokoli, a která se mu stává nejdůležitějším parametrem tvorby.
Kamenný pupen, ačkoli je nesmírně hmotný a stabilní, nepůsobí staticky, protože v sobě skrývá ono napětí „před zrozením“, před proměnou v květ. Nicméně tato jeho hmotnost, tíže, je dána jen vizuálně – jde o sochy většinou malých rozměrů, které až později, na sochařských sympoziích, získaly na „skutečném“ objemu.

Sochařská sympozia jsou dalším důležitým mezníkem v sochařově vývoji. Právě v Hořicích v roce 1966 vytváří pravděpodobně první skutečný monument (co do velikosti) – pomineme-li realizace na objednávku –, a to pískovcovou Hladinu. Setkává se zde s Ladislavem Zívrem, Vladimírem Preclíkem, Zdenou Fibichovou a dalšími. Kouzlu sympozií Šimek musel logicky podlehnout – pracuje zde s nejoblíbenějšími materiály, obklopen zajímavými lidmi a hlavně v přírodě. Původní „komorní“ objekty začínají existovat ve velkém měřítku a navíc sochař nachází právě tehdy svou bytostnou řeč – činí z kamene námět sám. Miloslav Chlupáč v katalogu k výstavě poznamenává, že měřítko pro Šimka nebylo určující – objekty, ať již byly intimního charakteru nebo větších rozměrů, „žijí vlastním životem, jsou svébytnými celky vzdálenými jakémukoliv vyprávění”. Na fotografiích proto i ta nejmenší tělesa svou hmotou působí jako velkoformátové skulptury
a naopak, velké objekty si lze představit i mnohem menší. Podstatný je tvar, symetrie a zvláštní, skoro nepatrný pohyb vycházející zevnitř. Účast na mezinárodních sympoziích (Krastal, Neuenkirchen, Oggelshausen) zdá se být v sochařově tvorbě klíčovou. Osvobozuje se již zcela od figurace, jistou rukou vytesává z mramorových kvádrů hluboce promyšlený tvar. Dochází do fáze, kdy se kámen-lithos stává určujícím nejen formálně, ale i obsahově – začíná vytvářet své Mobility, Karyolity, Eolity a Fonolity. Sochy jsou si nápadně podobné – jde v podstatě o rozmanité kladení vypouklých tvarů na sebe, pokaždé v jiné kompozici. Každá ze soch odpovídá etymologii svého názvu – Mobilit skutečně působí, jako by se měl v každém okamžiku rozpohybovat, a to zejména v jeho mramorovém provedení na sympoziu v Krastalu. Eolit je sochařskou narážkou na údajně první nástroje člověka. Karyolit je oproti ostatním
„litickým“ sochám horizontální, a budeme-li se držet etymologie, z jeho podtitulu Kenotaf vyplývá, že se jedná o jakýsi památník a zároveň o cosi „jaderného“. Nejkomplikovanější z této série je potom Fonolit, tedy znělec, jenž svou formou připomíná dřevěnou skulpturu Deska II z roku 1968. Šimek však nepoužil skutečný znělec, názvem pouze zdůraznil jinou hodnotu kamene – jeho znělost, hudebnost, již navíc podpořil formou harmonického kladení geometrických útvarů v jakési stupnici, harmonické škále.

Jako hrozny jsme lisováni

Za vrcholné dílo sochaře Zdeňka Šimka by se dala označit rozměrná skulptura z roku 1969 Jako hrozny jsme lisováni, kterou vytvořil na sympoziu v Oggelhausenu, kde pracoval společně s Miloslavem Chlupáčem a Olbramem Zoubkem. Přestože bojoval s těžkou nemocí, které v roce 1970 podlehl, v posledních letech života byl nesmírně aktivní a kromě výše zmíněné sochy dokončil ještě venkovní realizace v Dyníně, Třeboni, v Praze a monumentální sluneční hodiny v Prachaticích. Jako hrozny jsme lisováni je závažné dílo, které odráží nejen autorovu osobní tíživou situaci, ale zejména dramatický moment českých dějin, rok 1968. Socha je kompozičně věrná sérii litů, tentokrát však hladké a jemně opracované jádro, napjatý tvar, kontrastuje s hrubým povrchem ohromného lisu, který se pokouší plastický středový útvar učinit plochým.

Šimkova retrospektiva je dokumentem. Pokouší se na malém prostoru obsáhnout celou sochařovu tvorbu, což je v podstatě nemožné. Autoři ctí chronologii díla, instalace však nedovoluje, aby se sochy staly autonomními objekty. Jedině fakt, že Šimkův umělecký odkaz je velmi kompaktním celkem a autorova sochařská řeč neholduje dramatickým gestům, činí z výstavy důležitý uměleckohistorický počin.

Autorka je teoretička kultury.

CD, DVD

Syriana

Režie Stephen Gaghan, 2005, 126 min.

Film pojmenovaný podle diplomatické hantýrky washingtonských mocných – Syriana je termín užívaný pro hypotetické americké partnery z řad blízkovýchodních zemí – se elegantně zařadil po bok loňských oscarových kandidátů, neboť všechny charakterizovala jistá dávka skepse vůči dominantnímu politickému postavení Spojených států. Snímek se nese v tradici politických dramat sedmdesátých let, protože za změtí příčin a následků nehledá konkrétního viníka, ale spíš rozkrývá praktiky naftařského průmyslu, napadá systém a obrací se ke každému jednotlivému divákovi s výzvou k osobní akci. Syriana rozšiřuje pole působnosti Stephena Gaghana, scenáristy žánrově i tematicky spřízněného filmu Traffic – nadvláda gangů (nafta a drogy pašované přes Mexiko coby výsostně americké náměty), ovšem tentokrát si scénář napsaný podle knihy Nevidět zlo bývalého agenta CIA Roberta Baera sám převedl na plátno. A u žánrového souznění to zdaleka nekončí; Syrianu zdobí
i skoro shodná vyprávěcí konstrukce, v níž se střípky nechronologického děje v sobě navzájem odrážejí, stejně tak za realistickým, spíš do estetiky ruční kamery stylizovaným obrazem hledejme vliv předchozí spolupráce se Stevenem Soderberghem. Ostatně novou škatulku nezískal pouze samotný Gaghan, neboť George Clooney, oceněný za ztvárnění stárnoucího agenta CIA Oscarem, platí tímto za nového krále liberálního Hollywoodu.

Šárka Gmiterková

Intolerance

Režie D. W. Griffith, 1916, 163 min.

Zakladatelské dílo Davida Warka Griffitha je nezpochybnitelnou klasikou a monumentální Intolerance (1916) v něm ční jako úchvatný pokus koncentrovat v sobě jak rozmáchlé epické vyprávění s dodnes neuvěřitelnou výpravou, tak závažné myšlenkové poselství. Režisér se snaží oslovit diváky prostřednictvím čtyř paralelně se prolínajících příběhů z různých období historie lidstva (pád Babylonu, ukřižování Ježíše Krista, Bartolomějská noc a sociálně realistický příběh ze současné Ameriky). Griffithův polyfonní pohled na téma lásky a tolerance můžeme dnes možná vnímat jako lehce naivní a sentimentální, v období, v němž vznikal (kritika rasistických motivů ve Zrození národa, válka v Evropě), byl ale nesporným režisérovým pokusem nějak se vložit do běhu událostí. Na velikosti tohoto pokusu nic nemění ani to, že byl komerčně neúspěšný a svým způsobem zapříčinil Griffithův finanční krach. Intolerance letos slaví své devadesátiny
a české DVD ji přináší v jedné z delších střihových verzí. Zvukový doprovod v normě DD 2.0 je doplněn českými titulky. I když obraz odpovídá svému stáří, překvapí určitě svou ostrostí. Na druhé straně vykazuje disk vadu konverze z normy NTSC, způsobující nepříjemný třas obrazu. Dočkáme se opraveného vydání?

Petr Gajdošík

Peklo / L‘Enfer

Režie Danis Tanović, 2005, 102 min.

Peklo je druhou částí trilogie Nebe – Peklo – Očistec, kterou společně s Krysztofem Kieslowským napsal Krysztof Piesiewicz. První části, Nebe, se v roce 2002 ujal Tom Tykwer, Peklo natočil v roce 2005 Chorvat Danis Tanović, který za svůj snímek Země nikoho získal Oscara. Peklo je příběh tří žen – sester – a jejich matky. Spolu se však, kvůli tajuplné minulosti, která je ve filmu pomalu odhalována díky další postavě, jež jim vstoupí do života, až na výjimečné události nevídají. Režiséra však více než tato minulost zajímají konkrétní osudy jednotlivých žen, jejich osobní život a zejména partnerské vztahy. Jednu ze sester podvádí manžel, ta nejmladší je zamilovaná do svého, o hodně staršího profesora, který však není schopen vzdát se své rodiny, a třetí sestra žije osaměle, jen pravidelně vyráží na vycházku s němou matkou. Obrazy z jejich života se prolínají s chladnou pravidelností a skládají se v příběh, zobrazující
především vnitřní osamělost. Peklo je podařený film, který si nezadá s Kieslowského trilogií Tři barvy. Herecké výkony jsou výtečné (a herečky navíc nádherné), stejně jako dramatická hudba, dokreslující sdílené zoufalství všech tří žen, které si však musí každá z nich prožít sama. Bonusové materiály na disku bohužel nenajdeme.

Jiří G. Růžička

Tristan a Isolda / Tristan & Isolde

Režie Kevin Reynolds, 2006, 125 min.

Hned v úvodu se přiznám, že jméno režiséra Kevina Reynoldse pro mne není zárukou kvality ani dobré podívané. Jeho Robin Hood z roku 1991 je dobrý zejména pro fanoušky Kevina Costnera, zato Vodní svět je naopak dokonale znechutí. A ostatní díla (např. Rapa Nui, Hrabě Monte Christo) nevzbuzují téměř žádné emoce. Snad díky tomuto despektu mě zpracování staré keltské pověsti o zamilované dvojici, které doba a osud lásku nepřály, vcelku mile potěšilo. Především po stránce technické – tónování do chladné modři nebo kamera, která nemusí být nutně těkavá, aby znázornila dynamičnost. Výpravnost je bohatá natolik, aby upoutala, ale zároveň v ní částečně zaniká romantický cit. Právě jeho nedostatek je kamenem úrazu celého filmu. Herci své role zvládli v podstatě dobře, ale jestliže má být divák svědkem legendární lásky, příliš jim ji nevěří. Vášeň a touha je (že by tím tónováním?) příliš chladná, nepulsuje v postavách, natož v divákovi. Reynolds jako
by se nechal strhnout možností vyprávět historický film (což se mu docela daří) a zapomněl na to, proč příběh Tristana a Isoldy dávno nespolkl čas. Dojem z filmu nezachrání ani film o filmu, záběry z natáčení, hudební klip či trailer. Je to škoda, kdyby toho režisér nechtěl dostat na plátno příliš mnoho, mohl být výsledek lepší.

Lukáš Gregor

Shogun Kunitoki

Tasankokaiku

Fonal Records 2006

Dárek Stevu Reichovi k sedmdesátinám? Kvartet patří k sympatické a schopné scéně finského „přátelského undergroundu“, která už si vydobyla mezinárodní renomé. Analogové klávesy jako by tu snily jednoduché matematické rovnice, měkce uložené do zvuku starých varhan. Hrát dnes minimalismus není možné, nemáme-li pro to dobrý důvod: jaký je ten zdejší? Shogunové dřív nechávali znít hudbu z počítačů Commodore, pojmenovali se podle PC hry. Jejich pulsující hudba návratných motivů zní, jako by odhalovali podvědomí přístrojů, které už jsou mnohdy na odpočinku. Neobávají se nasadit melodický motiv aaaa – eeee – gggg – cccc (to nejsou akordy, ale tóny), a ještě svou poetikou vytvářejí prostředí, v němž tato idea působí přiměřeně. Skupina patří ke generaci, kterou zajímá detailní, pozorný poslech: to ji odlišuje od generačních předchůdců, to dodává jejich ambientnímu naivismu punc jedinečnosti. Když už váháme, zda tu někdo jen nezapnul mašinky a neodešel, třískne do
bigbítové soupravy živý bubeník. V gradaci skladby jako by se samy stroje také chtěly přidat k emotivní vlně, čímž dochází k přesycení zvuku. Recenzi na Shogun Kunitoki nutno psát ostražitě: Finsko je plné bohemistů a někteří jsou skupině blízci. O to líp: aspoň jsou nadějné vyhlídky na pražský koncert. Mladou finskou scénu lze docela vřele doporučit, vydavatelství Fonal (www.fonal.com) je ideální startovní bod.

Pavel Klusák

Faithless

To All New Arrivals

Sony BMG 2006

Britští taneční Faithless svým novým albem navazují na úspěšnou frontu desek Reverence (1996), Sunday 8PM (1998), Outrospective (2001) a No Roots (2004). Řada pokračuje bilancujícím výběrem Forever Faithless a koncertním DVD Live At Alexandra Palace. Novou desku ohlásil hypnoticky zasněný singl Bombs, který se na první poslech spolu s Last This Day jeví jako jedna z nejefektnějších skladeb desky s hitovými ambicemi. Trio Sister Bliss, Maxi Jazz a Rollo Armstrong nabízí posluchačům svůj typický zvuk a rytmy elektronických šamanů spolu s hypnoticky katarzními plochami. Jenže: desce škodí zejména přílišné opakování motivů, které nemají takovou sílu, jakou tvůrci zřejmě předpokládali (řeč je hlavně o vyloženě banální dvouminutové Nate‘s Tune). Jako klišé působí nasamplovaný dětský hlas na konci Spiders, Crocodiles and Cryptonite, který je zřejmě důsledkem relativně čerstvého mateřství ženské části kapely. S novým albem
Faithless nepřichází žádná hudební revoluce, kvalita jednoduché, ale výrazné melodičnosti je značně nevyrovnaná. Při druhém třetím poslechu sedmdesát procent nudy. Škoda.

Jan Červenka

Festival Alternativa 2006

V roce 1980 chystala Jazzová sekce desáté Pražské jazzové dny. Festival nakonec postihl zákaz a jedním ze souborů, o které tak české publikum přišlo, byli belgičtí Univers Zero. Tehdy za sebou měli šest let existence, dvě výborné desky a členství ve volném sdružení Rock in Opposition, vymezující se vůči konvenčnímu chápání hudby i vůči praktikám showbusinessu. Čekalo je jejich nejlepší album Ceux du Dehors, rozpad (v roce 1987) i obnova (o deset let později). Rogera Trigauxe, někdejšího kytaristy Univers Zero, jsme mezitím mohli vidět na Alternativě v roce 1996 jako vedoucího skupiny Present.

Znovuobjevený vesmír

Nejeden z návštěvníků vystoupení v Divadle Archa si jistě předem kladl otázku, zda to po těch šestadvaceti letech bude stále ještě ono. Obavám nahrávala zřetelně klesající koncentrace nápadů na nahrávkách Univers Zero z poslední doby i poněkud ustrnulý zvuk kapely. Skupina také mnohokrát proměnila sestavu – ze známých jmen dnes v souboru hrají jen bubeník Daniel Denis, fagotista a hobojista Michel Berckmans a klávesista Andy Kirk. Baskytarista Eric Plantain, houslista Martin Lauwers a saxofonista Kurt Budé přišli do Univers Zero až po jejím obnovení. Poměrně slušně zaplněné hlediště však skupinu přivítalo s velkým nadšením a Univers Zero museli několikrát přidávat. Vřelé přijetí rozhodně nebylo dáno jen úctou k legendě; i novější skladby na pódiu získaly pozoruhodnou sílu a jen občas se vkrádala nuda z jednotvárně používaných skladatelských postupů. Teprve v závěru se skupina repertoárově vrátila do
osmdesátých let; nešlo přitom kupodivu o zjevné vrcholy její tvorby, desky Heresie a Ceux du Dehors byly úplně pominuty, nejdál do minulosti se sahalo k méně známému albu Crawling Wind (1983).

Univers Zero tedy do Prahy přijeli pozdě, ale zase ne příliš. Nebylo to tak intenzivní setkání jako to loňské se skupinou Magma, v níž zakladatel Univers Zero Daniel Denis několik let působil, ale ani rozčarování, jaké publiku Alternativy v roce 1995 přichystali francouzští Art Zoyd – svým belgickým kolegům kdysi blízcí jak osobními vztahy, tak hudebním směřováním.

Žánry dokořán

Francouzský soubor Soixtante Čtages osciloval mezi rockem a volnými improvizacemi; tentokrát to bylo hodně free s jen občasnými záblesky opravdové invence. Dekonstruované podání slavné písně The End s hnusně odeřvaným textem a chaotickým doprovodem patřilo ke slabým momentům koncertu. Trio Pateras/Baxter/Brown přišlo s radikálními improvizacemi, o mnoho nápaditějšími než předchozí kapela. Osobitý zvuk je dán už pečlivě provedenými preparacemi klavíru a kytary. Jistě, preparovaný klavír používal už John Cage, ale slyšet jej živě bývá vzácnost – nepochybně proto, že připravit nástroj k produkci je dosti pracné. Australské trio zvolilo nesnadnou cestu, ale počíná si na ní opravdu suverénně.

Americkou zpěvačku Sandy Dillonovou bychom mohli srovnat třeba s P. J. Harveyovou nebo Lydií Luchovou: působila jako jejich ztřeštěnější a méně slavná kolegyně. Rozhodně jí neschází muzikantská energie i jisté pódiové charisma, punková dravost (vystupovala s kytaristou a bubeníkem) byla po předchozí dávce improvizací příjemnou změnou. Z brutálně přímočarého zvuku jasně prosvítaly rhythm’n’bluesové kořeny – když však sáhla k repertoáru Howlin’ Wolfa, její divoké podání znělo dosti zploštěně.

Pod názvem Kora et le Mechanix + Irena a Vojtěch Havlovi se představila počínající spolupráce violistů Havlových s hráčem na syntezátor a sampler Michalem Kořánem. Tichá akustická tvorba Havlových má k ambientní elektronice velmi blízko, takže spolupráce to je logická. Pomalu se rozvíjející hudební plochy zněly pestře vzdor minimalistické nástrojové kombinaci (Irena Havlová občas měnila violu za klavír).

Americký hráč na theremin Eric Ross svým vystoupením spíše demonstroval možnosti historicky významného, ale běžně nepoužívaného nástroje, než aby hrál skutečně poutavé skladby. Úvodní číslo patřilo sólovému nástroji, později Ross kombinoval theremin s elektrickou kytarou a klavírem, někdy hudba podbarvovala promítané filmy. Práce s nástrojem vybaveným dvěma anténami a ovládaným bez přímého kontaktu, jen přibližováním rukou, v sobě měla hodně vizuální atraktivnosti.

Zvuk a hlas

Na dvou souběžných scénách, nazvaných Hlas a Zvuk, se střídali interpreti, kteří vydávají u lounské firmy Guerilla, na české nezávislé scéně už dobře zavedené. Na menší scéně v přízemí začínal Kvartet doktora Konopného s tvorbou podobně robustní, jako je postava recitujícího Radomila Uhlíře, a určenou spíše pro otrlé povahy. Ivan Magor Jirous se sice omlouval – s poukazem na „slivovicovou smršť“ z předchozího dne, ve skutečnosti však byl ve skvělé formě. Při jeho recitaci Labutích písní publikum ani nedutalo, vědomo si faktu, že na jeviště přišel opravdový klasik. Následovalo vystoupení básníka Jaroslava Erika Friče s violoncellistou Josefem Klíčem. J. H. Krchovský vystoupil jako „náhrada za sebe sama“: původně totiž měly být jeho verše doprovázeny novým muzikantským seskupením. Sešlo z toho, a tak se – jako ostřílený performer, který ví, na co publikum zabírá – předvedl s básněmi většinou již publikovanými,
osvědčenými.

Jiří Imlauf žije v Ústí nad Labem, je zpěvákem skupiny Houpací koně a tentokrát svou poezii doprovázel hrou na kytaru. Vratislav Brabenec, vystupující v osvědčené dvojici s Joe Karafiátem, oslavoval ten den svůj svátek poněkud přespříliš. Auditorium však bylo tolerantní a při Brabencově zoufalém listování ve své básnické sbírce i při jeho chaotických saxofonových sólech se dobře bavilo.

Na scéně Zvuk nejdříve zahráli industriální Do Shaska!, vrcholem večera pak bylo vystoupení Pavla Zajíčka s přáteli, od koncertů DG 307 se lišící větším důrazem na recitované slovo. BBP představili kompozici Valetolman, popisující utrpení člověka trpícího migrénou a blahořečící léčebným účinkům analgetika Valetol. Ansámbl Skrytý půvab byrokracie uvedl písně z nového alba Předvoj armády monster, pozornost přitáhl řídce se na pódiích vyskytující Libor Krejcar a na závěr – už po půlnoci – zahrála Umělá hmota svůj nejlepší repertoár ze sedmdesátých let.

Festivalové dny tedy (s výjimkou úvodního večera) patřily méně známým tvůrcům z celého světa, naplňujícím krédo předsedy Unijazzu a ředitele festivalu Čestmíra Huňáta, že „Alternativa se svou dramaturgií vzpírá exaktním a konečným definicím“. To se jistě dařilo i na jejím letošním, již čtrnáctém ročníku, i když úroveň účinkujících občas byla poněkud kolísavá.

Autor je hudební publicista.

Jen Krišna a já

Našel jsem inzerát v High Magazine. Britská společnost Adventure Peaks nabízí výpravu turistickou třídou na několik světových horských vrcholů. Zejména mě upoutá jedna expedice: „Čo Oju (8201 m), šestý nejvyšší vrchol světa, představuje pro horolezce nejsnazší možnost vystoupat nad osm tisíc metrů nadmořské výšky. Čo Oju leží na tibetsko-
-nepálské hranici, západně hned vedle Everestu, Lhotse a Ama Dablam. Technicky byste měli být na třetím stupni skotské kvalifikační stupnice s předchozí zkušeností nejméně v pěti až šesti tisíci metrech. Letní výstup vyžaduje vysokou úroveň aerobní a horské zdatnosti. Přestože se o Čo Oju píše jako o výstupu na jeden zátah, každá osmitisícovka je extrémně náročná, fyzicky i duševně.“ Najdu pak ještě několik dalších nabídek na expedice na Čo Oju, ale jen Adventure Peaks jdou pod pět tisíc liber, a to včetně zpáteční letenky z Londýna do Káthmandú.

Den 1.

Setkáváme se u odbavení na letišti Heathrow. Paul, vedoucí naší expedice, je ze Skotska. Nikdy dřív v Himálaji nebyl, ale zná každý kámen na Ben Nevis. Ellis z Anglie sní o zdolání Everestu a po tom, co právě zlezl Aconcaguu v Peru, se cítí moc silný. Irští přátelé Patricia a John taky sní o Everestu, ale jejich jediné horolezecké zkušenosti pocházejí ze zelených vršků irských. Tak tak zahlédli sníh na pěší túře v Nepálu. Steve, taky z Anglie, je z nás nejzkušenější a právě se aklimatizoval pobytem v Alpách.

Den 4.

Sedíme ve starém autobuse, který nás veze na tibetskou hranici. Armáda má hlídky v každé vesnici. Hledají maoisty. Je trochu hrozivé vidět samopaly uvnitř našeho autobusu. Krajina vypadá jako džungle a já mám pocit jako z Coppolovy Apokalypsy.

Rozsáhlé oblasti zasáhly monzunové deště. Silnici a hodně domů to spláchlo. Musíme si všechno vybavení přenést. Potkáváme při tom místní, kteří hledají v troskách něco, co by se jim mohlo hodit.

Přenocujeme v hostinci Lhala v Kodari, malé vesnici u hranic. Leje. Jen pár metrů od našeho domu se zastavila lavina. Je to tu hodně prosté. Uvnitř ve stěnách slyšíme lézt krysy.

Jdou řeči, že na Čo Oju našli mrtvého jihokorejského horolezce. Zčistajasna se objevuje pohřební průvod. Vstupuje z Tibetu do Nepálu, Korejce nesou v růžovém spacáku. Nakládají tělo do nákladního auta, které ho převeze do Káthmandú a pak do Soulu. Šerpa nám zdůrazňuje: „Pamatujte si: hlavně jít pomalu!“

Den 5.

Jedenáctého září. Po zevrubné prohlídce zavazadel, rentgenování nevyjímaje, nás čínská armáda konečně pouští do Tibetu. Nocleh máme v Zhangmu, ve výšce 2100 metrů. Pořád prší a na nás kape ze střechy.

Večer zkouším naladit zprávy svým krátkovlnným rádiem. Nacházím Hlas Ameriky a slyším „druhé letadlo právě narazilo do budovy Světového obchodního centra“. Je to rozhlasová hra, něco jako Válka světů? Ale když tu samou zprávu slyším na BBC, najednou mi dojde, že to není rozhlasová hra.

A to jsem zrovna dočetl knihu Heinricha Harrera Sedm let v Tibetu!

Den 12.

Opouštíme čínský základní tábor (4830 m), zavátý kontrolní bod na konci silnice.

Tibetští vozkové s jaky přepraví horu našeho vybavení do „ABC“, vyššího základního tábora (Advanced Base Camp), který je odsud tři dny cesty. Táboříme ve výšce 5400 metrů. Hlava se mi může rozskočit bolestí, protože jsme šli příliš rychle, abychom našli tábořiště před setměním. Je mi zima, je mi špatně a ve spacáku mám třesavku.

Den 16.

Jdu zvolna po ledovci Gyabrag s Ellisem. Je to naše první cesta do Tábora 1 v 6400 metrech. Ellis mi říká, že má věštecké sny. Zdědil tu schopnost po matce. V noci se mu zdálo, že jen tři z nás dojdou na vrcholek. Já jsem jedním z nich. Ti zbylí dva jsou on a vedoucí výpravy Paul. Má se to stát třináctého října.

Den 33.

Krišna, jediný horolezec mezi našimi šerpy, doráží další den v poledne do Tábora 2. Je znepokojený: „Kde je Geir? Šel nahoru k vrcholu?“ Když mě najde ve stanu, uleví se mu. Kdybych lezl na vrchol sám, přišel by o zvláštní vrcholový příplatek. Ale nemluví o tom.

Steve a já jdeme za Krišnou k Táboru 3. Míjíme dva apatické Němce, kteří odtamtud sestupují. Vypadají naprosto vyčerpaně a po každých dvou krocích si musejí sednout. Mluvíme na ně, ale neodpovídají. Naštěstí vidíme, že k Táboru 2 lezou druzí dva Němci, aby jim pomohli.

Tábor 3 je situovaný na příkrém sněhovém srázu. Když tam docházíme, vítr je strašně silný. Steve úplně změnil vystupování, ze zábavného chlapíka je smrtelně vážná osoba. Už nevtipkuje. Vypadá to, že se hlásí pud sebezáchovy. Najednou nalévá čaj jen pro sebe a nejeví známky zájmu o druhé.

Den 34.

Desátého října. Náš plán je „budíček“ v jednu v noci a ve tři být přichystaní k pokusu o vrchol. Ale v téhle výšce se špatně spí. I když si dám nohy uvnitř spacáku do tlustých palčáků, pořád mě zebou. Hodinu strávím tím, že je nahřívám nad plynovým vařičem. Když vyjdeme ze stanu, vidíme, že je fantastické počasí. Je velmi chladná hvězdná noc, měsíc září a hlavně: bezvětří! Dokonalé podmínky. Steve si vede trochu nervózně a nasazuje trestuhodné tempo. Ale hned po pár metrech se zastaví: „To je asi moc rychle,“ říká a lapá po vzduchu.

Stoupáme zmrzlým sněhem k téměř svislému úseku s fixně upevněnými lany. V mrazivé tmě se cepín a nástroje k výstupu používají jen obtížně. Rukavice jsou moc velké, musí jít stranou. Steve čím dál víc zaostává vzadu. Krišna volá: „Ne tak pomalu!“ Volám: „Steve, dobrý?“ „Jo, dobrý.“ O několik minut později zmizí. Nevidíme ani jeho světlo. Později zjistíme, že se rozhodl pro návrat kvůli přemrzlým prstům.

Jsem teď jediný člen expedice, který tu zbyl spolu s Krišnou. Zhasneme světla a pokračujeme ve výstupu překvapivě stabilním tempem. Pětadvacet kroků a po nich krátký oddech. Vestavěná lana už v tomhle úseku sundali, protože je konec sezony. To nám znemožňuje odpočívat na zledovatělém sněhu, můžu se leda pověsit na cepín. Bojím se, že když si sednu, podklouznu.

V pět ráno vidím, že na východě nebe zesvětlalo. Tenká modrá čára denního světla. To je pohled!

Kolem šesté jsme v osmi tisících metrech. Slunce vystoupilo k vrcholku, ale my jsme pořád v ledově chladném stínu. I přes velké rukavice cítím v dlaních mrazivý kov cepínu. Krišna odkládá naši jedinou kyslíkovou láhev, kterou nesl pro případ nouze.

Brzy nato se moje vnímání začne měnit. Mám halucinace. Hory mění barvy. Sníh se pohybuje ve vlnách. Jeho tvary jsou jako bílé pohovky, které mě lákají k usednutí. Hnědá pouštní krajina tibetské planiny začne fosforeskovat. Pár sekund mi zvoní v uchu. Pochopím, že musím něco sníst a vypít. Když otevřu láhev, je prázdná. Nepamatuji se, že bych z ní pil. Po želé v tyčince krajina trochu ustane v pohybech.

Kolem osmé se konečně dostáváme na vrcholovou plošinu. Vidím Krišnu jít zalitého slunečním svitem. Nejvyšší bod je pořád 500 metrů odsud. Zdá se to nekonečně daleko. Cítím nezměrnou únavu. Sníh je čím dál hlubší. Proč jsem si nevzal sněžnice? Krišna mi půjčuje svoje. Ztrácí se přece mnou a já jdu v jeho stopách jako stařec s holí. Mám strach, že se ke mně otočí a řekne: „Je mi líto, jdeš moc pomalu. Musíme se vrátit.“ Ale po pár minutách ho vidím na špici, jak komunikuje s ABC. Poprvé také vidím Mount Everest a už vím, že stojím na vrcholku. Je devět dvacet pět, pořád poměrně brzy ráno. Uděláme pár snímků, rozdělíme se o jablko, krátce nahráváme na minidisk a jen si užíváme fantastický pohled.

Na vrcholku hory se cítím při síle a říkám Krišnovi, že na mě nemusí čekat se sestupem. Rychle mi zmizí z dohledu. Cítím, že mám všechen čas na světě. Proto se snažím vychutnat si sestup, jak to jen jde. Sráz je strašně příkrý.

Dobře popsaná slabost

Gottland: zem, jakou by Kafka nevymyslel

Světlé oči pozorně mžourají za úzkými brýlemi podle nejnovější německé módy. Vypadá spíš jako holandský manažer než jako polský žurnalista. „Dobrý den, jmenuji se Szczygieł, víte, co to znamená česky? To prosím znamená Stehlík…“ Jeho texty byly publikovány v pěti jazycích. Do dějin televizního vysílání vstoupil hned nadvakrát: jako nejudivenější novinář a jako ten, který na polské obrazovce poprvé vyslovil slovo „orgasmus“. „Prožívám metafyzický orgasmus, když slyším češtinu,“ usmívá se.

Mariusz Szczygieł se s českým prostředím dokonale sžil. Poslední významná cena, kterou v Polsku obdržel, Cena Melchior (2004), byla právě ohodnocením jeho stálého a žurnalisticky přínosného zaujetí Českou republikou. Tu neúnavně propaguje především na stránkách mateřské Gazety Wyborczé. Osmého listopadu 2006 publikoval „zřejmě první kubistickou reportáž v dějinách světové literatury“, knihu Gottland o „zemi hororu, smutku a grotesky, jakou by ani Kafka nevymyslel“. Na obálce knihy se ještě tvrdí, že publikace vypráví nejen o českých národních ikonách, ale odhaluje také postavy a události, o kterých sami Češi nevědí.

Muž, který při úsměvu neotvíral ústa

Kniha je primárně určená polskému čtenáři, ale její překlad (o který projevila zájem překladatelka Helena Stachová) by byl jistě přínosem české kultuře. Nahrazuje totiž chybějící sebereflexi, kterou velkým národům zprostředkovávají naturalizovaní cizinci píšící jejich jazykem.

Szczygieł je především investigativní žurnalista. Tempo jeho řeči je příliš nervní a jeho uchvácenost ilustrativními příběhy příliš velká, aby mu zbýval čas na skutečně fundované historické analýzy. Jako novinář hledá zajímavosti a jako spisovatel je umí prodat. Umí napsat kafkovský příběh s tajemstvím, umí šokovat rozsáhlými antitezemi a absurdními, ale pravdivými historkami, ve kterých se přímo vyžívá.

V publikaci připomíná například profesionálního spisovatele-oportunistu Eduarda Kirchbergera, který se pod jménem Karel Fabián stal ze zarytého odpůrce komunistů jejich nejnadšenějším propagátorem a spolupracovníkem krvavého majora StB Pokorného. Jen směle do toho, Szczygiel přímo ponouká, aby po několikastránkovém vypočtení všech Fabiánových hříchů přišel s lakonickým výčtem:

„…vždy řečný, nemluví o tom, že zuby mu vybilo gestapo. Nevypráví ani to, že od února 1942 do května 1945 byl vězněn v nacistické pevnosti Straubing. Že byl podroben devadesáti čtyřem výslechům, z toho dvaačtyřiceti těžkým. Že byl potrestán šesti týdny samovazby v úplném mlčení. V zimě byla teplota v cele dva stupně. Že jindy byl potrestán dvěma týdny bez jídla. (…) Že když vězňové umírali, mrtvoly nechávali schválně na celách co nejdéle…“ Proč o tom Fabián nikomu nevyprávěl – i tuto tragédii Szczygieł rozluští, i kdyby měl v archivech prosedět měsíce.

Botostroj a bůh

Bez jízlivého smyslu pro humor, kterému dává autor občas textem problesknout, a citlivosti, s jakou střídá tragické náměty s groteskními, by se snadno mohl Gottland, tento portrét století našich národních dějin, zvrhnout v nesnesitelně závažnou četbu. To se ale neděje – Čech sám nevychází z údivu. Čestné místo v panteonu postav, které se staly symbolem začátku století, je přiděleno Tomáši Baťovi, muži, který podle slov autora knihy předběhl Orwella. Sledujeme Baťu, jak na vlastní pěst provádí průmyslovou špionáž v USA, jak uřícený běží za vlakem do Vídně, kde se stane válečným zbohatlíkem (kdo však pro něj pracuje, nemusí na frontu). Vidíme ho jako geniálního stratéga, který hospodářskou krizi přechytračí snížením cen na polovinu, ale také jako zakladatele monstrózního botostroje, ze kterého nikdo neodešel do důchodu, zakladatele města, kde na každém rohu tloukly do očí transparenty a hesla, mj. „Nečtěte ruské romány, zabíjejí radost ze života“,
a v restauracích se čepovalo mléko, po kterém dělníci sílí. Města, ve kterém vyrůstala armáda mladých Batamanů pod přísným dozorem, zda nepodléhají onanismu. (“A ruce na přikrývce držel Emil Zátopek,“ usmívá se trochu jedovatě vypravěč, „i Ludvík Vaculík…“)

Ač se Szczygieł ve svém kaleidoskopu osudů, který zachycuje Jirouse a Plastic People stejně jako Václava Neckáře, Vondráčkovou i Kubišovou, stavitele Stalinova pomníku (jejž nazývá „důkazem lásky“) i muže pověřeného bizarním úkolem zbořit toto železobetonové monstrum tak, aby to nikdo nepostřehl, programově vyhýbá pokušení někoho odsoudit, zdá se, že v žaludku mu leží především Karel Gott. Z mauzolea, které si Zlatý slavík zaživa vystavěl a které dalo jméno Szczygiełově knize, se stává téměř alegorický sál odpuštění všeho zlého. Není to ale odpuštění skrze hluboké poznání, k jakému čtenář knihy na mnoha místech dospěje. Je to právě onen švejkovský „tak to musí bejt“ oportunismus, který autora irituje, a on se to ve své poctivosti ani nesnaží zatajit.

Autor je publicista.

Jakarta se řítí do zkázy

Za vlády prezidenta Achmeda Sukarna byla Indonésie jednou ze zemí, která se rozhodla vydat „třetí cestou“, podobně jako Indie za vlády Indíry Gándhíové nebo Jugoslávie za maršála Tita. V roce 1965 přišel vojenský převrat, podpořený Spojenými státy. Země se „otevřela“ zahraničním firmám, odbory byly zlikvidovány a sen o sociální rovnosti byl rozdrcen a utopen v krvi. „Diktatura zavřela divadla a filmová studia a začala pálit knihy a rukopisy, včetně mých vlastních,“ vzpomíná Pramoedya Ananta Toer, jeden z největších romanopisců jihovýchodní Asie. „Já jsem to ale nemohl sledovat na vlastní oči, protože jsem byl hned po převratu zatčen.“

Zakázána byla i kultura čínské menšiny. A to nejen samotný jazyk, ale i například používání lampionů, pečení sladkostí či pouštění draků. Zakázána byla i červená barva, stejně jako slova „ateista“ či „třída“. Zakázána byla i ruská kultura a nakonec i „maličkosti“, jako jsou evropské filmy. Jako kompenzaci diktatura nabídla hollywoodské trháky, lehkou populární hudbu a televizní seriály. A náboženství. Všechny muslimské strany a hnutí podpořily převrat a podílely se aktivně na masakrech. Během diktatury generála Suharta i po jejím „pádu“ jejich vliv natolik vzrostl, že se už těžko dá mluvit o Indonésii jako o „sekulární“ společnosti.

Několik měsíců po převratu se začalo privatizovat. Všechno – od dodávek vody až po divadla a veřejnou dopravu. Chodníky ve městě byly zužovány, až nakonec téměř zmizely, spolu s městskou hromadnou dopravou. Vystřídaly je stále širší vozovky pro soukromé automobily. Kácely se stromy. Tam, kde se kdysi zelenaly parky, vznikly čerpací stanice a později obchodní domy a parkoviště. Veřejné plochy byly prodány „pod stolem“ místním i zahraničním soukromým firmám, které je neprodleně využily ke komerčním účelům. Jakarta se stala Mekkou pro ty, kteří věří, že ráj je tam, kde má všechno svého majitele.

Ve městě se rozpadl systém dodávek vody; systém recyklace odpadu v podstatě nikdy nevznikl. Téměř v každé ulici se pálí týdně tuny odpadků přímo pod širým nebem nebo se vyhazují do kdysi čistých a krásných řek a kanálů, jež se během posledních desetiletí proměnily v páchnoucí stoky.

Město proti lidem

„Představte si město, které se nesnaží sloužit svým občanům,“ vysvětluje jakartskou realitu Marko Kusumawijaya, přední místní architekt a urbanista, který vystudoval v Evropě. „Město, kde absolutně všechno slouží soukromým zájmům. Když poletíte nad Jakartou vrtulníkem, zjistíte, že jsou pod vámi obrovské prázdné plochy. Patří podnikatelům, kteří s půdou spekulují. A přitom tu 13 milionů lidí žije jeden na druhém jako sardinky, obklopeni špínou, hlukem, bez jakýchkoliv veřejných prostor a služeb.“

Likvidace veřejných ploch byla už od převratu součástí velkého a brutálního plánu Suhartovy vlády. Nejprve „padl“ Glodok, stará čtvrť, kde se v minulosti scházeli čínští a indonéští intelektuálové v čajovnách nebo kavárnách a diskutovali tam o umění a o směru, jímž by se jejich měla země vyvíjet. Celé plochy pozemků v této části města byly prodány a na jejich místě okamžitě vznikly levné a chaotické tržnice, v nichž se nabízejí padělky textilních výrobků známých firem a levné elektronické zboží.

„Kota“, historické a kdysi spanilé staré město, postavené holandskou koloniální správou a čínskými obchodníky, se za posledních čtyřicet let změnilo k nepoznání. Kanály byly zasypány odpadky, na střechách honosných budov z devatenáctého století rostou stromy. Kota dnes připomíná daleko více Varšavu těsně po druhé světové válce než „moderní metropoli jedenadvacátého století“, jak Jakartu často popisuje cenzurovaný místní tisk.

Město je beznadějně fragmentované. Chodníky a promenády v podstatě neexistují. Přejít „ulici“ znamená často nebezpečné dobrodružství, a tak je chodcem v Jakartě jen ten, kdo si nemůže dovolit automobil či alespoň motorku. Dopravní zácpy („macet“) dosahují obrovských rozměrů.

Město se v posledních letech rozhodlo vybudovat alespoň částečný systém veřejné dopravy s pomocí zvláštních jízdních pruhů pro autobusy a dvou tratí nadzemky (monorailu). Podobně jako ostatní veřejné projekty města je i její výstavba poznamenána korupcí a pokračuje pomalým tempem. Není dosud vůbec jisté, zda bude projekt dokončen. Kvalita nástupišť a pruhů pro autobusy je neuvěřitelně nízká, nadúrovňové přechody jsou vybudovány z levného plechu a výtahy, jež měly sloužit tělesně postiženým občanům a starým lidem, se změnily v prázdné šachty zasypané odpadky.

Parky mizí

Ve čtvrtém největším městě světa jsou pouze dva poměrně velké parky. Jeden z nich – Monas – leží uprostřed města a je těžko přístupný. Navíc je celý obehnán plotem. Druhý, zvaný Ancol, se rozkládá u zašpiněného mořského pobřeží. Za vstup do parku s malou promenádou a pěší zónou se platí 10 000 rupií a dalších 10 000 musí návštěvníci zaplatit za parkoviště. Do parku se totiž jinak než autem nelze dostat. Rodinu se dvěma dětmi tedy návštěva parku přijde na 50 000 Rp, což je 5,5 dolaru. Je to hodně v zemi, kde hrubý domácí produkt činí 780 dolarů na osobu a na rok.

Na rozdíl od velkoměst sousedních zemí – Singapuru a Kuala Lumpuru, kde vlády investovaly stovky milionů dolarů do kultury a vzdělání – zůstává Jakarta městem bez významných muzeí či galerií. Jen několik komerčních kin zde obehrává stejné hollywoodské trháky. Neexistuje tu ale jediná stálá divadelní scéna či koncertní síň.

„Suhartova vláda hned po převratu zavřela všechny velké indoneské umělce, spisovatele a myslitele,“ vysvětluje Djokopekik, indonéský malíř, který žije v historickém městě Yogyakarta. „Já jsem ve vězení strávil jen několik let. Cílem diktatury bylo zničit umění a myslící lidi. Systém místo toho nabídl lásku k penězům a podnikání, levnou zábavu, většinou dovezenou z ciziny, a náboženskou horlivost.“

Hlavnímu městu Indonésie se dnes velcí světoví umělci vyhýbají. Létají na koncerty do Singapuru a Kuala Lumpuru. A pokud sem přece jen zavítají, koncertují pro uzavřenou společnost, většinou v luxusních hotelech. Ceny vstupenek jsou závratné a o koncertech se v místním tisku nepíše.

Mešity rostou

Chudoba, nízká kvalita života, nedostatek zábavy, rekreačních ploch a sportovního vyžití vede k tomu, že se Jakarta stále více poddává náboženským extrémům. Mešity rostou téměř v každé ulici, především však v chudých čtvrtích. Členové extrémních organizací, jako je například Fronta obránců islámu, útočí na těch pár barů, jež ve městě ještě přežily, na noční kluby a obchody, kde prodávají vepřové maso. Obrovské reproduktory na stěnách mešit doslova bombardují celé město pětkrát denně více než hodinovými přenosy z modliteb. To je jev nemyslitelný dokonce i na Blízkém východě, kde mešity pouze zvou věřící k modlitbě několik minut.

V kontrastu k náboženskému nadšení se na křižovatkách chudých čtvrtí města nabízejí detri – prostitutky (někdy desetileté, často daleko mladší). Vdechují přitom kancerogenní výfukové plyny.

Mladá indonéská filmařka, která nechtěla být jmenována, se rozhodla, že Jakartu opustí. Podobně odcházejí do ciziny stovky mladých vzdělaných lidí, kteří už nevěří, že se situace v nejbližších letech změní k lepšímu. „Jakarta je mrtvé město, dílna extrémního kapitalismu. Na myšlenky a na umění tu už lidé nemají čas. Zbyl jen neustálý boj o přežití. Obchodní domy a parkoviště tu vytlačily divadla, umělecké galerie a parky. V minulosti nám pořád opakovali, že volný trh a kapitalismus vyřeší všechny neduhy a problémy. A podívejte se na výsledky: bída a špína; mrakodrapy a luxusní vily elit obklopené chatrčemi bez pitné vody. Lidé bez vzdělání. Lidé, kteří se modlí. Hlasitě, pětkrát denně. Nemodlí se proto, že by věřili v boha, ale proto, že mají strach se zastavit, zamyslet se, uvědomit si, v čem žijí. A také protože jim řekli, že když se přestanou modlit, půjdou do pekla. Neuvědomují si, že v pekle už
žijí.“ Dita Sárí, předsedkyně PRD – jediné levicové strany v zemi, už také nevěří, že se situace zlepší: „Indonésie a její hlavní město se řítí do zkázy. Naše strana se tento pád jen snaží o několik let zabrzdit. Obrátit trend je již nemožné.“

Autor je spisovatel, novinář a režisér, spoluzakladatel nakladatelství Mainstay Press, vědecký pracovník Oakland Institute.

Kámen do stojaté vody

Charta 77 je volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě. – Věříme, že Charta 77 přispěje k tomu, aby v Československu všichni občané pracovali a žili jako svobodní lidé.

(Z úvodního Prohlášení Charty 77)

V lednu 1977, kdy bylo zveřejněno Prohlášení Charty 77, jako by ožilo neblahé dědictví Josefa Stalina. Povinná shromáždění zaměstnanců měla odsuzovat Chartu 77 jako protisocialistickou, protistátní, protilidovou – přeborníkem v nakupení podobných adjektiv byl rozkaz, jímž ministr národní obrany degradoval všechny signatáře Charty, od svobodníků až po generály. Pokud se někdo odvážil zeptat, co že má vlastně odsoudit, když Prohlášení Charty 77 nezná, dostalo se mu odpovědi: je natolik hrozné, že nemůže být ani tlumočeno. Neochota uvěřit argumentu tak přesvědčivému byla vzápětí trestána výpovědí z práce.

Každý den dlouho před ránem svážely policejní antony desítky signatářů k výslechům a podepsané protokoly pak byly pak zataveny do igelitových obalů jako „daktyloskopický materiál“. Pokud signatář nebyl pomocným dělníkem, a nestál tedy na posledním stupni společnosti, v níž údajně vládla dělnická třída, ztratil práci a jen obtížně hledal jinou, samozřejmě zcela nekvalifikovanou. Všichni i s rodinnými příslušníky přišli o řidičské průkazy, telefony přestaly fungovat, postih dětí byl odložen na konec školního roku.

To byly první dny dosud nevelkého, „statisticky nevýznamného“ hloučku občanů odmítajících prolhanost moci, která na jedné straně přijala mezinárodní závazky o lidských a občanských právech a na druhé straně je i nadále hodlala potlačovat.

—

Oběti perzekucí v padesátých letech často s jistým despektem zdůrazňovaly, že výslechy a kriminály, jimiž prošli chartisté, byly ve srovnání s jejich vlastní zkušeností téměř rekreací. Ano, ale také těžký úděl perzekvovaných v éře stalinismu byl nesrovnatelný s osudy lidí, kteří se jen o pár let dříve dostali do soukolí gestapa a nacistické justice. Dá se snad zlehčovat jedno utrpení druhým?

Z výslechu na ministerstvu vnitra se tehdejší mluvčí Marta Kubišová vrátila se vzkazem, nepochybně určeným celé Chartě: zatím jsme mírní, pokud se však mezinárodní situace zhorší, musíte počítat se vším. Paniku tato výstraha nezpůsobila, byla jen připomínkou, že skutečně může být hůř, protože každé „zajišťování týlu“ – termín importovaný z Moskvy – by znamenalo obnovení teroru. Bylo možné na konci sedmdesátých let spoléhat, že se dilema rozdvojeného světa vyřeší bez války? Nikdo ze signatářů nepochyboval, že skončí zánikem horšího z obou systémů – ale jak a kdy? Ještě za našeho života? Dalo se v to doufat, nikoli věřit, a tak nezbývalo než konat, jak svědomí káže, a nést za své přesvědčení důsledky.

—

Smyslem a posláním Charty 77 bylo dodržování občanských, hospodářských a kulturních práv v Československu. Tedy uplatňování mezinárodních dohod, které představitelé ČSSR chtě nechtě přijali v rámci Helsinské konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a jako součást právního řádu je nechali uveřejnit ve Sbírce zákonů a nařízení.

Tedy nikoli svržení režimu, ale jen dodržování lidských práv. Málo? Mnoho? Všechno! Občanské svobody, odvozované ze Všeobecné deklarace, přijaté v roce 1948 Valným shromážděním OSN, nelze sloučit s žádným totalitním režimem. Právo shromažďování a sdružování, svoboda tisku, volná výměna myšlenek, svoboda vyznání a další nutně vedou k zániku každé diktatury, ať se nazývá či tváří jakkoli. Což věděli nejen chartisté, ale také komunistická moc, doufající spolu s Kremlem a s dalšími satelity, že tzv. třetí koš Helsinské konference nějak ošvindluje. Posláním, které si Charta předsevzala, bylo tento záměr moci odhalovat a sdělovat občanům, čím se daná praxe od přijatých závazků liší. Patří k nezpochybnitelným zásluhám Charty 77, že krátce po Listopadu byla vypracována a jako ústavní zákon přijata československá Listina základních práv a svobod.

—

Život jednotlivých lidí v Československu sedmdesátých a osmdesátých let, pokud byli mladí, zdraví a nerozhlíželi se příliš po světě, mohl být celkem spokojený. Zato společnost přežívala v jakémsi umrtvení, zbavená ideálů, plná deziluzí. Uprostřed tohoto marasmu pojednou vystoupily s otevřeným hledím stovky lidí, kteří nečekali, až se poměry změní, ale vyšli této změně vstříc.

Dokumenty Charty analyzující stav společnosti zaujímaly stanovisko k otázkám, o nichž přemýšleli mnozí. Každoročně se také vyjadřovaly k vojenské intervenci v roce 1968, na níž tehdejší moc spočívala. Do stojaté vody normalizace byl vržen kámen, který po celých třináct let čeřil její hladinu.

Charta 77, mezi zeměmi sovětského bloku nejdéle působící občanská iniciativa, si v demokratických zemích získala oprávněnou úctu a respekt. Ukázala, že kromě Husákova státu, od něhož svět nic pozitivního nečekal, existuje i druhé, neporobené Československo, zřetelně naznačující své budoucí místo v demokratické Evropě. Země, která se v mezinárodní veřejnosti takto legitimovala, nemusela čekat za dveřmi, až bude přizvána do rodiny svobodných států.

—

Na rozdíl od státní moci většina společnosti přijímala Chartu se sympatiemi. Jedni sice z opatrnosti přecházeli, jak se říká, na druhou stranu ulice, když měli potkat signatáře, jiní jim naopak vycházeli vstříc. Mnozí je považovali za blázny, protože odporovat všemocným může jen člověk slaboduchý, pro další byli nepříjemnou připomínkou statečnosti, kterou z těch či oněch důvodů postrádali.

Navzdory všem prožitým ústrkům a šikanování sami signatáři Charty považují ona léta za šťastný předěl svého života. V jejím společenství se setkávali občané, kteří by za jiných okolností sotva k sobě nalezli cestu, učili a naučili se vzájemnému porozumění a respektu. Po listopadu 1989 vzájemná náklonnost někdejších přátel nevyhasla, jen na sebe nacházeli méně času než v oněch hnusných a zároveň šťastných letech. A tak se dnes nejčastěji setkávají na pohřbech. Nostalgie srozumitelná jen pamětníkům.

—

Komu a proč vadila Charta 77 po Listopadu a vadí i po třiceti letech od svého vzniku?

Především lidem, kteří se k ní v době, kdy byl lámán chléb, nepřipojili, takže přece nemohla být významná. Co také chcete od společenství, které si podle vlastního Prohlášení předsevzalo „vést v oblasti svého působení konstruktivní dialog s politickou a státní mocí“? Zklamala snad očekávání Charty skutečnost, že jen v jediném případě odpověděla státní instituce (ředitel jednoho z ústavů Akademie věd), zatímco všechna podání politickým a státním orgánům byla předávána Státní bezpečnosti? Zadala si Charta tím, že jedenáctkrát vyzvala Gustáva Husáka, aby ze své pravomoci udělil amnestii politickým vězňům (aniž při oslovení použila slova „vážený“)? Dokumenty Charty, adresované institucím, byly určeny občanům, kteří se o nich dovídali ze strojopisných kopií, z Informací o Chartě a později z pravidelných relací zahraničních vysílačů, zejména Hlasu Ameriky.

Oblíbeným námětem kritiků je také tvrzení, že mezi signatáři Charty byla řada policejních agentů. Korunu této pomluvě nasadil redaktor ČT 24, když do běžících titulků napsal, že polovina chartistů byli agenti a je otázkou, co bylo jejich hlavním a co vedlejším úkolem. Pravda ovšem je, že spolupracovníků StB, ať nasazených nebo pod nátlakem získaných, nebylo ani jedno promile z celkového počtu signatářů. V třináctiletém působení Charty nejsou úseky nebo temná místa, čekající na své objasnění. Dluhem vůči historické paměti zůstává zhodnocení Charty 77 jako jedné ze světlých kapitol našich novověkých dějin. Ve dvacátém století nebyl podobných nadbytek.

—

Na začátku devadesátých let, tedy půldruhého desetiletí po vzniku Charty 77, debatovalo Národní shromáždění o návrhu lustračního zákona. Střetla se přitom dvě východiska: podle jednoho se měl zákon vztahovat na každého, kdo byl někdy registrován jako spolupracovník Státní bezpečnosti, podle druhého pouze na ty, kdo se podíleli na potlačování lidských práv. Jak známo, většinu získal názor první, a lustrační seznamy se staly politickým nástrojem, útěšně rozdělujícím společnost na oběti a pomocníky totalitního režimu.

Tehdy se poprvé objevil termín pseudohumanisté. Byli tak označováni lidé upozorňující, že zákon, který vychází z pouhé registrace, zahrne do jednoho pytle fízlovské duše, okřívající mocí nad osudy jiných, spolu s lidmi, kteří sice nátlaku StB neodolali, ale pak nikomu neuškodili. Spor se přenesl i mezi signatáře Charty 77. Jedni říkali, že paušálním odsudkem bude narušena ochrana lidských práv, druzí, v těžkých minulých létech neméně aktivní, prohlašovali, že teprve nyní je smysl Charty naplněn.

Když se společenství, které po třináct let plnilo nezastupitelnou úlohu, začalo tak podstatně lišit v pohledu na svůj smysl, svou minulost i budoucnost, sotva mohlo v nových, polistopadových podmínkách pokračovat, aniž by se stalo pouhým spolkem veteránů.

Autor je historik.

Kultura v Evropě 2007

Zkusme vyslovit „kulturní politika“ jako pojem nezatížený komunistickou minulostí. Ocitáme se rázem v Evropské unii uprostřed několikaleté, čím dál intenzivnější diskuse. Debatuje se nad mýty i realitou, teorií i praktickými dopady střednědobých koncepcí, zvaných právě Kulturní politika, bez nichž se žádná civilizovaná země dneska neobejde.

A mluví-li se o koncepci na pět až sedm let, je třeba mít pochopitelně jasnou i vizi podstatně dlouhodobější, v případě České republiky vizi nezbytně reformní. Oblast kultury u nás doma (po téměř padesátiletém zatížení cenzurou dnes detailně kontrolovaná sítí příspěvkových organizací, oblast s minimálním prostorem pro vznik nových forem a občanských aktivit) na skutečnou, důslednou a citlivými kroky vedenou reformu teprve čeká.

Všude je co dohánět. Máme sice spoustu divadel, koncertních síní, muzeí, galerií, dokončujeme internetizaci knihoven a cíleně se věnujeme digitalizaci archivů, sbírkových fondů, památek, kulturního dědictví jako celku – na to vše ale chybějí peníze. A momentálně se nám nedostává ani střednědobé koncepce památkové péče. Takzvané živé umění svou koncepci už naštěstí má, dokonce platnou pro období 2007–2013 (kdy Česká republika poprvé a jedinečně může čerpat významnou měrou ze strukturálních fondů Evropské unie), stát však nemá nástroje, jak ji plnit.

EU si hledí tvůrčích sil

Základním, „všeobjímajícím“ dokumentem, který naší zemi teď opravdu chybí, zůstává moderní Kulturní politika. Platnost takto nazvaného dokumentu, který byl českou vládou schválen v roce 2001, je už druhým rokem jen uměle prodlužována. Doufejme, že započaté konstruktivní snahy ministerstva kultury vypracovat a dokončit v široké diskusi s odbornou veřejností text adekvátní našemu členství v Evropské unii budou mít úspěch. O našich problémech toho v EU mnoho nevědí, nedělejme si iluze, a buďme co nejlépe připraveni je sami analyzovat, uchopovat a řešit.

Neexistují závazná nařízení EU pro oblast kultury. Přesto Evropská komise vede diskuse o čerpání svých fondů a záleží jí na reformní vizi nejen pro oblast kultury, ale veřejné správy v ČR jako celku. To patří k těm lepším praktikám Unie, stejně jako různé konference s názvy Pro Evropu kulturní, Duše pro Evropu apod.

Ty jsou v posledních letech časté a seriózně se zabývají aspekty, na něž v našich poměrech sem tam zapomínáme. Poukazují na roli kultury a umění v dnešním přetechnizovaném světě, plném konfliktů a válek. Nejvyšší politici si začínají plně uvědomovat, jak nezastupitelnou úlohu má kultura pro integraci sociálně slabších či národnostně a jinak odlišných skupin obyvatel. Je-li jednou stránkou lisabonské strategie soutěživost a konkurenceschopnost, vyvažuje ji na straně druhé kreativita a inovace. Kultura je tu pojímána v tom nejlepším smyslu slova jako součást neziskového sektoru, specifická oblast, přinášející významné přímé i nepřímé socio-ekonomické efekty. To je pro nás a tvůrce naší Kulturní politiky důležité.

Rozmanitost akutně

Vedle frekventovaných výrazů kreativita, inovace a mobilita (aktivní pohyb umělců po evropském a dalších kontinentech) je mottem zmiňovaných diskusí ještě jeden důležitý pojem: diverzita, česky různorodost, rozmanitost. Souvisí s právě probíhajícím ratifikačním procesem Úmluvy UNESCO o ochraně a podpoře rozmanitosti kulturních projevů, daleko přesahujícím hranice Evropy. Postupným přijetím úmluvy v zatím třiceti zemích (z toho dvanáct z EU) dostává téma rozmanitosti kulturních projevů nové dimenze: nutí nás, Evropany, dívat se na kulturu i z jiného úhlu. Nejen jako na dennodenní samozřejmost, ale též jako na dynamický prvek rozvoje komunikace, kvality prostředí, v němž žijeme, prvek sociální soudržnosti stejně jako hospodářského růstu.

Pro Jihoameričany kulturní rozmanitost (ve smyslu rozvoje představivosti a tvořivosti) podtrhuje význam umění v každodenním životě občanů, pro Afričany leckde napomáhá překonávat konflikty jednotlivých etnik, a proto ji zakotvují přímo do ústavy. A co stará a „nová“ Evropa? Překvapivě hluboké chápání role kultury je znát třeba u Chorvatů: podporují aktivní občanskou společnost a množství nových aktérů na kulturním poli, které je třeba brát v úvahu. Každý desátý občan EU je imigrant, tudíž se žánrová a stylová rozmanitost prolíná s diverzitou národnostní, etnickou. Česká republika v diskusích o významu kultury v dnešním světě zatím nijak nevyniká.

I Rada Evropy vnímá ochranu kulturních práv občana jako prioritu. Uznává, že rozmanitost není jen koexistence, ale také dialog, porovnání, reálná konfrontace plná dynamiky. Je to poznávání druhých a práce na sobě samých, zkouška schopnosti naslouchat druhým, přizpůsobit se jiným podmínkám, přijímat jiné názory. Právě tady daleko překračujeme hranice kultury v našem dosud obvyklém pojetí, tady hledáme a nacházíme nejen svou „duši pro Evropu“.

Autorka je zakladatelka festivalu Tanec Praha a divadla Ponec.

O neúctě a nekolegialitě

Opomíjené ženy disentu

Práce předních českých dokumentaristek, které se chopily úkolu, včetně Olgy Sommerové, Aleny Hynkové, Dagmar Smržové a Marie Šandové, má obrovskou cenu především jako (opožděné) svědectví z doby, kdy většina společnosti podléhala strachu a myslela raději na rodinu nebo na sebe. Přichází ale v době, kdy se společnost už dávno odvrátila od „svých“ disidentů i jejich mravního a statečného příkladu, na nějž se zapomíná jako na vlastní špatné svědomí. Těm z nich, kteří byli po převratu oceněni funkcemi a dostali se k moci, veřejnost tiše a mlčky závidí.

Opravdu poutavé je sledovat, jak se tehdy ženy vyrovnávaly s očistcem brutální policejní represe, jejího plánu Asanace, s kriminálem a šikanováním, které na sebe bralo nejrůznější i nejsprostší podoby, včetně fyzických útoků estébáků, nahánění po ulicích a šikanování dětí ve škole. Když šla Drahomíra Šinoglová do vězení za „přípravu pobuřování“, nechali jejího syna například předstoupit před třídu a soudružka učitelka po něm chtěla, aby všem řekl, „kde je jeho maminka“.

Dokumenty se nevyhýbají ani zásadnímu dilematu důležitosti signování Charty 77. Zvláště při vědomí většinového postoje těch, kteří dávali skrytě najevo, že „by podepsali, jen kdyby neměli děti“, a necenili si více rodiny a bezpečí nežli svobody. Cyklus ovšem neřeší vinu ani odpuštění, spíše přibližuje občasné, až paradoxní momenty, kdy se osudy psanců a pronásledovaných „ztroskotanců a zaprodanců“ protnuly se životem těch druhých, méně statečných a mlčících. Tlumočnici a novinářku Zdenu Tominovou takto zachránili staří lidé poté, co ji zmlátili estébáci v jejím domě a chtěli odtáhnout do auta. Staroušci spustili povyk a trvali na tom, že ji v estébácké šestsettrojce doprovodí na pohotovost. Jiní svoji podporu vyjadřovali třeba hlučným zdravením nebo duchapřítomným varováním: Už jedou.

Tím, jak se autorky tentokrát nezaměřují na známé a už veřejné tváře disentu, odhalují částečně „jinou“ Chartu než tu, kterou známe z vyprávění a životopisů jejích mužských představitelů. Šlo o zvláštní svobodné společenství lidí nejrůznějších vyznání a názorů, stejně jako generací, které „během své doby neprošlo jediným rozkolem“, upozorňuje třeba Anna Šabatová. Za těmi, kteří později po převratu odstartovali kariéru politických a veřejných funkcí, byly desítky dalších, které svedlo dohromady to, že se ocitli tak či onak na okraji normalizační společnosti, „žijící v zapšklém tichu“. A kteří se nakonec ztotožnili s tvrzením Jana Patočky, že jsou věci, pro něž stojí za to trpět.

Právě život, tragické ztráty a až intimní chvíle těchto signatářů občas šťastně ožívají v několika humorných i hořkých detailech, které líčí deset filmů. Nejde ovšem o drbárnu, nezaslechneme žádné naříkání a hlavně se zde zpětně nekádruje, kdo kdy ublížil nebo uškodil. Ve šťastných chvílích se osobní historie setkává s tou velkou, tragickou, šílenou a stále jakoby nepochopitelnou a tím paradoxně osvětluje dobu komunistického útlaku, která se zdá být už dávno minulá. Například Šabatová si pamatuje Vánoce z konkrétního roku podle toho, kdo byl tehdy ve vězení. Kamila Bendová zase měla s Václavem Bendou čtyři děti během čtyř let a páté až se čtyřletým zpožděním, neboť manžel seděl v mezičase ve vězení. Libuši Šilhánové zabavili dokonce milostné dopisy a poté bizarně vyslýchali i její platonickou lásku z doby, kdy jí bylo čtrnáct let.

Ze zkratkovitých a strhujících monologů vystupuje obraz rozmanitého ženství, stejně jako se v nich opět odráží nezdolná i pevná energie, s kterou tyto „bezejmenné“ hrdinky dovedly statečně, pro někoho možná překvapivě vzdorovat brutální moci. „Kdybych byla hříčkou osudu, jistě bych se sesypala. Ale já jsem si zvolila tento život, a proto jsem byla pevná a vydržela jsem,“ uvádí Šabatová. „Ty ženské vyzařovaly zvláštní sílu, jaká vychází jenom v takových unikátních situacích, ve společenstvích, kdy jsou lidé utlačovaní. Vnímat to kolem sebe, když člověk dospívá, bylo ohromné. To vás ovlivní na celý život dopředu,“ říká v jednom díle Marek, syn Zdeny Tominové. „Dělaly tvrdou práci a přitom byly velmi vynalézavé. Měly talent vymýšlet cesty z krizí a ze zapeklitých situací tak, jak by to muž nikdy nedokázal, protože nemá dost fantazie. Ženské jsou navíc velmi trpělivé, a když se vydají na nějakou cestu, tak většinou vydrží. Neznám
ženy, které by podlehly nátlaku té druhé strany, strany tehdejší moci, zatímco muže takové znám,“ přiznává Věněk Šilhán.

Mluvící hlavy

Škoda, že deset dokumentárních portrétů je velmi krátkých, každý z nich vyjde sotva na patnáct minut. Trpí většinou tím, že jsou natočené příliš rychle, někdy nesoustředěně a hlavně s jalovou normou publicisticky chudé České televize. Jde v podstatě o povídající (a vzpomínající) hlavy, stříhané s archivními materiály a podbarvované hudbou. Sem tam sledujeme protagonisty dokumentů, kterak chodí parkem nebo poloprázdnými ulicemi a nastavují třeba tvář sluníčku. Filmařsky zajímavější momenty nastávají v okamžicích, kdy se naopak někdejší chartistky ocitají na místě, které sehrálo nějakou dramatickou roli v jejich životech.

Lze si dobře představit, že třeba díl věnovaný Zdeně Tominové by jistě umělecky povyrostl, kdyby pouze nestála před budovou někdejšího ÚV KSČ a nevyprávěla na kameru o svém největším hrdinském kousku, kdy nesla sama protestní petici na vrátnici této hrůzu nahánějící budovy. Kdyby byl čas a prostor, abychom mohli zhlédnout jakousi pozdní rekonstrukci jejího nepředstavitelného činu, nebo alespoň setkání s jinou vrátnou, z jiné doby, která by ale reagovala na pětadvacet let starou vzpomínku! Jak by pomohlo, kdyby Drahomíra Šinoglová viděla po letech ona kamna, v nichž se těhotná schovávala šest a půl hodiny před policejní prohlídkou a zažila největší strach svého života! A kdyby paní Šilhánová dovolila, oblékli by ji kvůli filmu znovu do trestaneckého úboru, aby vyprávěla o své dvacet let staré zkušenosti z vězení. Vznikly by zcela jiné filmy, živé a spontánnější, které by pomohly filmově konfrontovat někdejší hrdinky s jejich
dávnými osudy. Takto jsme svědky pouze pasivního vyprávění, výkladu z muzea, který vedou s nadsázkou řečeno živé exponáty, zatímco provozovatel představení používá nejotřepanější a nejlacinější metody televizní dokumentaristiky.

Celá série totiž neřeší základní věc, jež se line v podtextu každého z jejích dílů. Jde o nepochopení, nedocenění i zapomnění, kterých se dostalo těmto ženám od společnosti, jež dnes málem neví, čím byla Charta 77. Přihodila se jim další nespravedlnost, jako by byly symbolicky opět „vyháněny ze společnosti“, anebo přímo „uvězněny“ – jen tentokrát ve falešné představě, kterou si o nich udělala širší společnost, když v nich stále vidí několik podivínů, šílenců, intelektuálů a (s Klausem řečeno) naříkajících outsiderů. Točit o Chartě by se tedy nemělo na domácím křesle, u knihovny ani na lavičce v parku, ale mezi dnešními lidmi a v dnešní době.

Autor je filmový publicista.

Paměť a vyprávění

Historik Miroslav Vaněk se před deseti lety pustil do vcelku unikátního projektu. Rozhodl se jednak rozšířit (v té době poměrně kusé) informace o období takzvané normalizace v Československu, zároveň se však pokusil o etablování dosud spíše okrajové metody historického (a společenskovědního) bádání – metody Oral history. Tyto snahy se odrazily v roce 2000 v založení Centra orální historie při Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, jež se v souladu se snahami svého zakladatele zaměřilo jednak na samotnou teoretickou a metodologickou stránku Oral history (M. Vaněk publikoval dvě metodologické příručky) a stejně intenzivně na uplatnění této metody ve vlastním výzkumu. Těžištěm vlastní práce Centra se tak stal výzkumný projekt Politické elity a disent v období tzv. normalizace.

V rámci tohoto projektu shromáždilo Centrum orální historie životopisná vyprávění 120 představitelů normalizační moci, resp. disentu. Padesát vybraných a redakčně upravených rozhovorů bylo publikováno v loňském roce (Miroslav Vaněk, Pavel Urbášek (eds.): Vítězové? Poražení? Životopisná interview. Prostor, Praha 2005 – viz recenze v A2 č. 12–13/2005). I když si autoři tohoto projektu v rozličných rozhovorech s oblibou stěžují na nepochopení metody ze strany „tradičních historiků“, úspěch publikace (v anketě časopisu Dějiny a současnost vyhlášena historickou knihou roku 2005) prokázal, že mezi odbornou veřejností lze Oral history vcelku považovat za etablovanou (či přinejmenším přípustnou) metodu. Zejména zveřejnění vzpomínek předních funkcionářů KSČ bylo hodnoceno jako „mimořádný příspěvek pro studium soudobých dějin“.

Disent v přesile

Sborníkem Mocní? a Bezmocní? (zda byla parafráze titulu knihy Karla Kaplana zvolena záměrně, autor neuvádí) představuje Vaněk další část práce na zmíněném projektu: deset autorů se ve svých studií pokouší (tímto termínem je publikace anotována na zadní předsádce) sebraný materiál interpretovat. Jednotlivé studie spojuje zájem o období takzvané normalizace – dle časového rozmezí, jímž se texty zabývají, lze zřejmě normalizaci vymezit srpnem 1968 na straně jedné a listopadem 1989 na straně druhé. Z hlediska zájmu o zmíněné protilehlé skupiny společenského spektra se lze pozastavit nad tím, že šest z deseti autorů se rozhodlo věnovat výhradně skupině disidentů. Bezesporu atraktivnímu tématu rozhovorů s představiteli komunistické moci se věnovali pouze dva autoři (J. Petráš v textu Období normalizace z pohledu politických elit a M. Vaněk, který analyzoval příčiny pádu komunistického režimu z perspektivy jeho protagonistů),
další dva se pak pokusili o srovnání přístupu obou skupin (P. Schindler-Wisten sledovala jejich rodinné zázemí a zčásti i T. Vilímek v rozboru reflexe mezinárodních souvislostí a událostí). Dozvíme se tedy především, jak vybraní představitelé disentu reflektují svoje směřování do opozičních řad (Z. Doskočil, M. Otáhal), jak popisují svůj každodenní život (J. Nosková), či odkud a jak se rekrutovalo opoziční hnutí mimo hlavní centra (P. Urbášek, L. Valeš, specifický případ katolického disentu rozebírá T. Niesner).

Bylo by snad na místě pustit se nyní do rozboru jednotlivých textů a poukázat na jejich přínos či omezení. Vzhledem k významu, jaký je projektu Centra orální historie přikládán (a jaký mu s ohledem na výše řečené, tedy přínos k prosazení Oral history jako relevantního metodického přístupu historie i společenských věd, připisuji i já), považuji za vhodnější věnovat se celkovému vyznění recenzované publikace. Ponechám ovšem stranou debaty, zda se vůbec vzpomínkami pamětníků (v jakékoli podobě) zabývat – bezesporu ano, ostatně pamětnické vzpomínání je pro pochopení fenoménu komunismu klíčovým zdrojem – jde o to jak. Ostatně sám Vaněk v (nikterak obšírném) úvodu sborníku uvádí, že „uskutečnění, nahrávka, přepis a případné zredigování a publikování rozhovorů (…) považuje jen za výchozí bod k rozvinutí dalších součástí metody orální historie, jimiž jsou analýza a interpretace nahraných a přepsaných rozhovorů“
(s. 9 a n.).

Interpretace analýzou

To, jakým způsobem je s prameny v jednotlivých studiích nakládáno (tedy jaký způsob analýzy autoři používají), se ovšem můžeme pouze domýšlet. Zjevná je pouze skutečnost, že většina autorů se soustředí pouze na interpretaci (vybraných – tedy ke zvolenému tématu se vztahujících) pasáží (vybraných – tedy do vzorku zřejmě pasujících) rozhovorů. Autoři studií se většinou rozhodli rezignovat jak na komunikaci s již publikovanou odbornou literaturou k tématu, tak komparovat svůj bytostný pramenný materiál (tj. rozhovory) s dalšími možnými prameny. To lze v určitém pojetí Oral history považovat za relevantní. Přípustnost takového přístupu lze ovšem považovat za diskutabilní ve chvíli, kdy se v textech objevují jako východisko teoretické teze autory nereflektovaných vědních oborů (příkladem mohou být proklamace o vlivu rodinného prostředí na utváření osobnosti – s. 205 a n.).

Za doslova nežádoucí je však nutné považovat tento přístup tehdy, jde-li o zveřejňování konkrétních údajů. Mýlit se totiž může narátor, ale takové omyly přece nemůže bez povšimnutí přejít historik. A ačkoliv M. Vaněk v úvodní stati tvrdí, že „naší snahou nebylo narátora opravovat, korigovat či usvědčovat z vědomě či nevědomky sdělené nepravdy“ (s. 11), ve chvíli publikování vědeckých textů už korekce faktický údajů nutná je. Pokud by někteří autoři (či odpovědný redaktor) publikace byli ochotni faktické údaje dohledat či ověřit, nemusel by rejstřík obsahovat údaje typu (namátkou): „Burian, MUDr., dědeček V. Buriana“, „Hobert, válečný pilot“, „Hobertová, manželka“ či „Šmíd, student“. Nehledě na chyby typu záměny křestního jména nikoli nevýznamného psychologa a estetika Emila Utitze (autora knihy Psychologie života v terezínském koncentračním táboře, na niž naráží narátor na s. 119) za Ottu (taktéž v rejstříku, s. 407). Problematiky neznalý čtenář
pak těžko může posoudit, jaký vliv měla ta která osobnost na toho kterého narátora, netuší-li, o koho se jedná, či co znamená výrok „…proto nechápu, jak někteří ti Kohouti a tak dále s těma svýma zpívánkama, jak to prostě žrali“ (s. 210; jméno Pavla Kohouta se v rejstříku nevyskytuje vůbec).

Naopak v některých textech se s odbornou literaturou pracuje – pro změnu ale vzbuzuje pochybnosti použití některých titulů. Třeba J. Nosková se rozhodla srovnat „disidentskou“ každodennost v protikladu s každodenností „majoritní“, „normální“ společnosti (s. 137). Byť si uvědomuje diskutabilnost použitých pojmů, neváhá se v otázce každodennosti v období normalizace odvolávat na antropologa Ladislava Holého, jehož kniha Malý český člověk a velký český národ je sice v mnohém podnětná, ale má charakter spíš eseje než relevantního sociálně vědního výzkumu. Právě Nosková však jinak s literaturou vcelku důsledně pracuje.

Odhlédneme-li od šťouravých detailů, je třeba zmínit výtku zásadní. Ta směřuje k vyznění knihy, jež (zřejmě nechtěně) formuloval Z. Doskočil: „[životopisná interview] poodkryla dobové představy, myšlení, pocity a zážitky konkrétních jedinců, kteří do jisté míry reprezentovali různé vrstvy tehdejší společnosti“ (s. 58). Opravdu někteří autoři studií přistupovali k narativním rozhovorům tak, že výroky v nich uvedené považovali za obraz dobových představ, myšlení a pocitů? Není snad již samozřejmou součástí analýzy biografií a autobiografií předpoklad, že vyprávění o minulých událostech a jejich tzv. dobové reflexi je vždy nutně ovlivněno dobou a situací, v níž dané vyprávění vzniklo? Zdá se, že se z úvodního textu sborníku vytratila úvaha nad povahou vyprávění a paměti (odkaz na publikovanou metodologickou příručku editora sborníku považuji v tomto kontextu za nedostačující).

Přes uvedené výtky však nelze pominout nesporný přínos publikace – bezesporu odkryla témata, jimž se současná česká věda dosud spíše vyhýbala. Berme tedy v potaz přání editora knihy Miroslava Vaňka, že jedním z cílů sborníku je „inspirovat další badatele k pestřejšímu a různorodějšímu pojetí interpretace“. Studie ve sborníku publikované bezesporu inspirativní jsou a mohou se stát (a určitě se stanou) základem či východiskem pro další bádání nejen vytýčeného období takzvané normalizace, ale fenoménu komunismu v českých zemích (potažmo Československu) jako takovému.

Autorka je antropoložka.

par avion

V Německu došlo v posledních týdnech minulého roku k několika pokusům středoškolských studentů o likvidaci svých spolužáků a pedagogů střelnou zbraní. Jak už to v této zemi chodí, konala se v médiích zasvěcená diskuse, proč se to stalo a jak dál. Přišlo se na jedno: všichni pachatelé hráli vášnivě rádi počítačové hry, ve kterých teče hodně krve.

Deník Frankfurter Rundschau přišel ve vydání z 20. prosince 2006 s receptem, kterým se na „násilníky od počítačových obrazovek“ snaží vyzrát evangelická církev v provincii Kurhessen-Waldeck. Pokouší se protivníka – tedy mladé závislé na počítačích – porazit jejich vlastní zbraní, a vyvinula proto počítačovou hru. Hlavní hrdinkou v ní ovšem není krvelačný mutant nebo podobná kreatura, ale jedna z německých světic, Alžběta Durynská (Elisabeth von Thüringen). Ta slaví v roce 2007 již 800. výročí narození a zmíněná hra je nejen zbraní, ale současně i poctou a dárkem k narozeninám. Úlohou Alžběty, která po smrti manžela věnovala svůj život dobročinnosti, se stala správa středověké nemocnice. Hráč může prostřednictvím postavy světice sbírat body za přijetí poutníků a za kvalitní péči o nemocné. Energii získává virtuální Alžběta tím, že nechá v kostele zazpívat mnichy anebo klikne na biblický citát. Musí pravidelně chodit do
kostela, a pokud tuto povinnost zanedbá, na obrazovce se objeví nemilosrdné „game over“, doplněné lakonickým citátem „Zapomněl jsi obnovovat sílu tvé víry“.

Ačkoliv historici, kteří se k celému podniku vyjadřovali, kritizovali nedostatečné přenesení historických reálií, má hra úspěch. V internetové návštěvní knize je už možné číst výroky jako „Alžběta je cool“.

Regionální saský deník Dresdner Neueste Nachrichten přináší anketu o nejoblíbenějších slovech v Německu v roce 2006. Každý rok se před Vánoci scházejí lingvisté ze Společnosti pro německý jazyk (Gesellschaft für Deutsche Sprache), aby sestavili pořadí deseti slov, která byla pro daný rok typická nebo dokonce ovlivnila život ve Spolkové republice.

Na třetím místě skončil letos výraz „boj o karikatury“ (Karikaturenstreit). Ten se týkal sporů okolo publikace karikatur proroka Mohameda v dánském tisku, jež vyvolaly i v SRN dotčené reakce muslimské komunity. Druhé místo přiřkli lingvisté sousloví „generace praktikum“ (Generation Praktikum). Toto slovní spojení je inspirováno stejnojmenným beststellerem a pochopitelně fenoménem, který je v něm popisován. Jde o „životní pocit“ velké části mladé generace Němců, kteří v rámci svého studia a často také dlouho po něm vykonávají plně kvalifikovanou práci, ale nejsou za ni placeni. Tato činnost byla totiž zařazena do kategorie „neplacené praktikum“ a je obhajována tím, že při ní mladí získávají zkušenosti a pozitivní body do svého životopisu, které se jim mohou hodit v pozdějším „opravdovém“ zaměstnání.

A konečně první místo odkazuje k německé letní fotbalové horečce: výraz Fanmeile můžeme přeložit jako „míle fanoušků“ či „fanouškovská míle“. V každém případě označuje velkoměstské bulváry naplněné tisíci fotbalových nadšenců a lemované obřími obrazovkami vysílajícími zápasy mistrovství světa. Reportáže z těchto míst, ve kterých byla podobná atmosféra jako na stadionech, se staly koloritem celého mistrovství.

Berliner Zeitung nabídl 20. prosince reportáž, které se týkala jednoho nezaměstnaného a jednoho ministerského předsedy. Nezaměstnaným byl Henrico Frank a ministerským předsedou Kurt Beck. Beck vládne ve spolkové zemi Porýní-Falcko a současně je předsedou německých sociálních demokratů (SPD). Příběh začal 12. prosince loňského roku, když Henrico Frank, který je nezaměstnaný od roku 2000, slovně napadl Kurta Becka při jeho veřejném projevu ve Wiesbadenu. Frank, který se vyznačuje nepěstěným vousem, blonďatým přelivem a piercingem všude po těle, si na shromáždění stěžoval na svůj nelehký osud a vůbec na celkovou sociální situaci v Německu. Kurt Beck mu „poradil“ slovy: „Pokud se umyjete a necháte ostříhat, máte do tří týdnů práci.“ Frank to bral nejdříve jako vtip, nakonec se ale přece jen ostříhal a odstranil piercing z obličeje. K Beckovi se informace o přeměně Frankovy vizáže dostala a opravdu mu sehnal pracovní místa –
dokonce hned osm najednou. Kvůli osobní dohodě na řešení se měli setkat 19. prosince 2006 ve městě Mainz. Dalo se očekávat, že celý příběh skončí happy endem, tedy že Henrico Frank dostane práci a Kurt Beck za svou spolehlivost a sociální cítění nasbírá nějaké ty politické bodíky u voličů. Všechno ale dopadlo jinak, protože Frank setkání odřekl. Reportér Berliner Zeitung Rouven Schellenberger se poté vydal zjišťovat názory obyvatel na celou kauzu. Při pátrání narazil na existenci dvou nesmiřitelných skupin. Členové té první Beckovi vyčítají nabubřelé jednání. Jedna skupina nezaměstnaných dokonce pořádá „mycí a holicí happening“, který bude ukončen výzvou Kurtu Beckovi, aby jim za těchto podmínek také sehnal práci. Ti druzí kritizují zase chování Henrika Franka a žadají zpřísnění sankcí pro ty, kteří odmítají nabízenou práci.

Redaktor Schellenberger shrnuje, že z tohoto sporu nemůže vzejít žádný vítěz. Příběh a následná diskuse však podle něj mnohem více ozřejmily, kudy se táhnou konfliktní linie v německé společnosti.

„Německá mládež bez Boha“, hlásal článek z titulní stránky Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung ze 17. prosince. Je v něm popsána nejnovější analýza postojů německé mládeže k náboženství a tradičním obsahům víry německé mládeže. Analýza přitom přinesla i evropské srovnání.

Výsledky výzkumu religionisty Hanse-Georga Zieberitze z Würzburgu spíše potvrzují dlouhotrvající tendenci, než že by zcela vyrážely dech. Jen 23 procent německé mládeže je vychováno v náboženském rodinném prostředí. U Turků je to naopak 81 a u Poláků 80 procent. Přes 81 procent německé mládeže přitom projevilo přání, aby bylo ve škole věcně informováno o náboženství. Zieberitz z toho usuzuje, že mládež stojí o to, aby „v náboženství platily stejné hodnoty jako v jiných oblastech života v demokratických západních zemích: tedy pestrost názorů a pluralita“. O mladých lidech se přitom nedá říci, že by byli úplnými ateisty. Jejich Bůh není ovšem ten, „který se stal o Vánocích člověkem“. Podle autora studie je pro mládež Bůh spíše „vzdálená a abstraktní síla“.

Přínos Zieberitzovy analýzy spočívá také v tom, že se snaží zjistit souvislost mezi religiozitou a sklony k násilnému jednání. V Německu, kde je náboženské cítění mládeže celkově nízké, by bylo jen 3,5 procenta chlapců a 0,7 procenta děvčat za „určitých okolností“ připraveno užít násilí. Ve „zbožném“ Polsku je to naopak 22 procent chlapců, v Irsku 17 a v Turecku 11,2. Sklon k násilí se však zeslabuje například díky migraci – mladí Turci žijící v Německu by prý použili násilí jen v 7,6 procenta případů.

Z německojazyčného tisku vybíral Martin Teplý.

Signatáři byli morálně odsouzeni

S pomocí těchto všech zapojených složek jsou představitelé a organizátoři „Charty 77“ izolováni a také je bráněno působení jejich vlivu na signatáře „Charty“ a jiných československých občanů. Nadále pokračuje proces vytváření rozdílných názorů mezi signatáři, jakož i vyvolávání ideových, organizačních a osobních rozporů. Chybí jednota a také je pozorována nesrovnalost v hodnocení smyslu celé akce. Rozporuplné pohledy jsou také zaznamenány ohledně další perspektivy a vývoje akce „Charta 77“. Rozdílné názory, rozpory, pochybnosti a bezradnost se mezi organizátory „Charty“ projevily zejména po rozhodnutí Zdeňka MLYNÁŘE odjet z Československa a po zveřejnění prohlášení spisovatele Václava HAVLA – představitele „Charty 77“. Ve svém prohlášení HAVEL odstoupil od reprezentování „Charty“ a také slíbil zanechat nepřátelské činnosti proti ČSSR. Přes předchozí odmítání odjezdu se v poslední době zvětšuje počet signatářů „Charty“,
kteří začali projevovat zájem ve věci výjezdu ze země.

Do této doby podalo žádost o výjezd ze země 10 hlavních organizátorů „Charty 77“ a 5 dalších vážně uvažuje o této možnosti. Všechny výše vzpomínané osoby zaujímají krajně nepřátelské postoje k socialistickému zřízení a na své postoje nemíní rezignovat. Ale na druhou stranu se řada signatářů začíná izolovat od „Charty“, nesouhlasí s pomlouvačnými akcemi organizovanými v zahraničí a namířenými proti ČSSR a také rezignují na aktivní účast v akcích podporujících „Chartu 77“.

Organizátorům „Charty 77“ se nepodařilo realizovat své záměry, tj. rozšíření své vlivové základny v prostředí dělníků, mládeže a vysokoškoláků. V továrnách byli signatáři politicky a morálně odsouzeni. Za pomoci preventivních opatření byly řešeny případy jednotlivých osob z vysokoškolského prostředí, sympatizujících s „Chartou 77“. Neúspěchem skončilo také jejich úsilí směřující k zatáhnutí a zaktivizování zástupců „Charty 77“ v Slovenské socialistické republice.

Výše uvedené skutečnosti nutí organizátory „Charty 77“ hledat nové koncepce pro svou činnost. Přes tyto neúspěchy se snaží udržet problém „Charty 77“ v centru pozornosti Čechoslováků usazených v zahraničí. S tímto cílem vypracovávají a rozšiřují pamflety podporující „Chartu“. V těchto pamfletech tendenčně popisují opatření proti signatářům, vyjadřují osobní pohledy a prohlášení na téma obrany lidských práv. Do současné doby naše orgány zachytily 170 druhů nepřátelských materiálů z oblasti psané propagandy. Jejich rozšiřování má individuální podobu a omezuje se především na hlavní město Prahu a jejich počet se postupně zmenšuje (tak např. v březnu se objevilo – 611 kusů, v dubnu – 260 kusů, v květnu – 57 kusů).

O neustálé snaze oživit hnutí „Charty 77“ hovoří skutečnost, že byly vydány nové dokumenty označené „Charta 77“ č. 9, který poukazuje na „porušování“ náboženských svobod v Československu, a „Charta 77“ č. 10, který ostře útočí na státní orgány, orgány Státní bezpečnosti a předkládá požadavky v oblasti přizpůsobování a dodržování svobod a lidských práv v ČSSR.

Tyto pamflety a některé nové informace potvrzují dřívější signály o existenci informačního a dokumentárního centra, které se zabývá prováděním této činnosti. V poslední době byly získány informace svědčící o tom, že se plánuje vytvoření finančních fondů „Charty 77“ určených na pomoc „pronásledovaných“ signatářů a také na výdaje spojené s činností „Charty 77“. Finanční pomoc má být organizována především ze zahraničí.

Rozpracování potvrzuje, že hlavní organizátoři „Charty 77“ pokračují ve své činnosti dokonce i po provedení preventivně-výchovných a profylaktivně-destruktivních opatření. Tak například byla provedena domovní prohlídka u [Jiřího] NĚMCE, [Ladislava] HEJDÁNKA a [Věry] JIROUSOVÉ. V průběhu prohlídek byl u nich nalezen velký počet různých pamfletů, fejetonů a dalších materiálů týkajících se „Charty“. Výše zmínění jsou hlavními iniciátory kolportáže těchto nepřátelských materiálů. Získáváme doklady svědčící o pokračování nepřátelské činnosti trockistického seskupení Petra UHLA, organizátora „Charty 77“ Jiřího HÁJKA a dalších.

Uskupení, shromážděné okolo „Charty 77“, nyní reprezentují následující hlavní proudy:

– tzv. komunistická opozice, ve které je možné vyčlenit několik skupin, počínaje „ortodoxními marxisty“ Zdeňka MLYNÁŘE, skupinou zastánců tzv. samosprávy a konče „starou gardou“ ([František] VODSLOŇ, [František] KRIEGEL, [Václav] SLAVÍK);

– skupina spisovatelů, kteří většinou reprezentují a brání pouze své zájmy;

– katolická opozice a především členové sekty „Nová orientace“

– nepočetná skupina v Ostravě a skupina „socialistů“ v Brně, vytvořená osobami, které se v minulosti seskupily okolo tzv. Malého akčního programu;

– trockistická skupina, skupina okolo inženýra Petra UHLA. Tato skupina je nejlépe organizována, patří do ní představitelé z tzv. Hnutí revoluční mládeže. Skupina se snaží získat nové stoupence s cílem zvětšit svůj vliv.

Nadále je pozorováno projevování zájmu o možnosti spolupráce se zahraničními centry a získávání pomoci odtud. V poslední době se zvětšuje počet zásilek s nepřátelskými tiskovými materiály zasílaných ze zahraničí. Na mysli máme především různé články pomlouvačného charakteru, prohlášení, texty „Charty 77“ a také samolepky s nápisem „Charta 77“, vydávané v zahraničí Československým poradním výborem. Problém „Charty 77“ zůstává v centru pozornosti emigrantského tisku a také nepřátelských rozhlasů, zejména RSE.

Do akcí namířených na podporu „Charty 77“ se také zapojila antikomunistická organizace Mezinárodní Amnestie (Amnesty International). V Lucemburku vytvořila stálé koordinační centrum, které pod heslem „Rok 1977 – rok boje o propuštění politických vězňů“ shromažďuje dokumenty o „pronásledování“ československých občanů v souvislosti s „Chartou 77“.

„Charta 77“ je stálým tématem pro různé spekulace a úvahy emigračních Listů [Jiřího] PELIKÁNA a Svědectví [Pavla] TIGRIDA.

„Československá opozice“ počítá s oslabením práce na ideologické frontě a v důsledku „změkčení“ se získáním větších možností pravicově-oportunistického působení na československou společnost. V souvislosti s tím stále usiluje rozšířit svůj vliv na nejširší vrstvy takzvaných neangažovaných stoupenců a prostřednictvím masových organizací, zvláště v odborových svazech, na dělnickou třídu.

Je nutné připomenout, že hlavní částí „československé opozice“ jsou bývalí pracovníci orgánů ministerstva vnitra a Československé lidové armády, jak to potvrzují nejčastěji případy jejich vzájemných spojení, předávání informací, vědomosti o formách a metodách práce v ozbrojených silách, zvláště v bezpečnostních orgánech, o používané operativní technice. 17 bývalých pracovníků orgánů bezpečnosti a armády připojilo svůj podpis pod „Chartu 77“.

Antisocialistické síly nemají celkovou koncepci pro jednotlivé opoziční aktivity. Rozšířila se mezi nimi nedůvěra, začala diferenciace a rozčleňování v jejich řadách, ze strany jejich představitelů se projevila pasivita a izolace. Jednotlivým skupinám chybějí vůdci.

Někteří představitelé antisocialistických sil se snaží reagovat na složitou situaci tím, že se připravují změnit formy a metody své činnosti.

Například bývalá organizace „KAN“ zkouší navázat kontakty se stoupenci myšlenky sociálnědemokratické strany a konkrétně s jejími ideovými vůdci a organizátory v ČSSR, jakož i s představiteli v emigraci. Snaží se také navázat kontakt s bývalými aktivisty „KAN“, kteří emigrovali do zahraničí.

Oživení činnosti zmíněných osob nastalo zejména v souvislosti s akcí „Charta 77“. Signatáři „Charty 77“ byli: 35 osob prosionisticky orientovaných, 12 osob s trockistickou orientací, 10 bývalých členů – mluvčích Společnosti pro lidská práva, 15 členů „KAN“ a 3 členové „K-321“.

Při vzájemných setkáních projevují svou solidaritu s „Chartou“ a zabývají se její propagací.

Zvětšená aktivita se projevila ze strany osob s trockistickou orientací ze skupiny Petra UHLA, zvláště v souvislosti s „Chartou 77“. Nejaktivněji vypracovávají články pro trockistické časopisy „Informační materiály“ a „Rouge“.

V poslední době byl zaznamenán velký zájem ze strany osob sionisticky zaměřených, izraelských občanů, Židů ze SRN, USA a jiných států – příjezdy do ČSSR. Jejich zájem je zaměřen na židovské skupiny věřících, kterým nabízí pomoc při oživení náboženského života, a na práci mezi židovskou mládeží.

Zkrácený přepis projevu vedoucího delegace FMV ČSSR náčelníka X. S-SNB genmjr. RSDr. Vladimíra Stárka na jednání se zástupci polského ministerstva vnitra z roku 1977 pochází z archivu polského Ústavu paměti národa (IPN). Přeložil Petr Blažek.

Vnitřní nepřítel

Není sporu o tom, že podobná kniha, jakou je Svazek Dialog, byla potřebná. Bezpečnost přece od počátku představovala jeden z ústředních pilířů moci komunistické strany v Československu. Podobnou službu jako Radek Schovánek vykonal pro zakladatelské období (1948–1953) už Karel Kaplan, když vydal výpověď bývalého vyšetřovatele StB Bohumila Doubka (StB o sobě, Praha 2002). Schovánkův počin, jakkoli záslužný, vyhlíží ovšem poněkud problematicky.

Na vině je jednoznačně koncepce práce. Svazek Dialog totiž čerpá výhradně z materiálů, které Státní bezpečnost vedla na spisovatele a dramatika (a svého času asi „nejviditelnějšího“ chartistu) Pavla Kohouta. Vzniká tak sice časově i prostorově ohraničený, čtenářsky vděčný „příběh“, ale příběh sám o sobě neúplný, a tedy ve své podstatě zavádějící. Editor samozřejmě vysvětluje, proč daný postup zvolil („,Kohoutův‘ kontrarozvědný svazek je výjimečný […] především svým rozsahem a úplností. […] Jde pravděpodobně o vůbec nejrozsáhlejší zachovaný svazek vedený v 70. letech v problematice ‚vnitřního nepřítele‘.“ – s.10). Ale ať chce či nechce, čtenář pak práci vnímá nejen jako zprávu o StB, nýbrž také o Pavlu Kohoutovi. A to je špatně.

Věcí veřejnou učinil Pavel Kohout svůj život už dávno. Záleží mu na tom, jak je vykládán a souzen. Stále se cítí být předním mluvčím své generace, jejíž osud kodifikoval v jakési až hagiografické verzi: nadšený idealismus padesátých let, pozvolné prozření, pokus o nápravu za obrodného procesu 1968, boj proti normalizačnímu režimu, velké vítězství 1989. Selhání v mládí nepopírá, přitom se jím ani zvlášť netrápí – za důležité a bezmála hodné obdivu pokládá, že nakonec dokázal „prohlédnout“. Koncem devadesátých let udělal gesto a vpustil do svého archivu publicistu Pavla Kosatíka. Výsledek – životopis Fenomén Kohout (Praha – Litomyšl 2000) – se mu očividně příliš nezamlouval, hbitě tudíž curriculum vitae zpracoval znovu, sám a po svém (To byl můj život??, Praha – Litomyšl 2005). Na Kohoutovu „flexibilitu“ je prostě nutné brát zřetel.

A to Radek Schovánek zřejmě neuvážil. Jistě, jeho prvotním a prvořadým zájmem je Státní bezpečnost, nikoli Pavel Kohout; ale to nelze oddělit. Ze svazků Státní bezpečnosti sedmdesátých let vychází Kohout (dnešním pohledem) jako jednoznačně kladná, mravně nekonfliktní, ba příkladná postava. Což není celá pravda. Editor sám suše konstatuje, že „Kohout byl v padesátých letech evidován jako tajný spolupracovník“ (s. 154). Většina tohoto „agentského“ svazku snad měla být skartována, až na výjimky (návrhy k získání ke spolupráci a ukončení spolupráce). Avšak: byť by se dochovala jen taková nicotnost, měla být přetištěna vedle ostatních dokumentů, přinejmenším pro úplnost. Pozdější záznamy z let 1972–1973, které se alespoň zčásti ke Kohoutově temnější minulosti obracejí, nestačí, protože fakticky už vypovídají o něčem jiném – o pokusu tajné policie spisovatele zastrašit, respektive vydírat právě připomenutím někdejší činnosti (ke Kohoutově cti budiž řečeno,
že zhola bez úspěchu). A co Kohoutovo krátké působení na místě kulturního atašé v Moskvě v roce 1949? Nemusel projít nějakou prověrkou? Opravdu se žádná písemnost tohoto ranku nedochovala?

Když se Pavel Kohout probíral materiály Státní bezpečnosti, docela určitě si uvědomil bezděčnou ironii jedné své častušky z padesátých let – „já nemohu zpívat skromně/ radostí jsem bez sebe/ představte si, že se do mě/ zamiloval SNB“ (Čas lásky a boje, Praha 1954). Ano, publikované dokumenty zřetelně naznačují, že se část Sboru národní bezpečnosti, tj. StB, do Kohouta doslova zamilovala, že si ho svým způsobem vážila a cenila. Málokdo se těšil mnohostrannější a intenzivnější pozornosti bezpečnostních orgánů než on. Šikana byla na denním pořádku, jedna „nápaditá“ akce střídala druhou: zadržování honorářů od zahraničních nakladatelů, anonymní výhrůžné či vyděračské dopisy, sledování a telefonní i prostorové odposlechy, snahy o kompromitaci, nucené vystěhování (přestěhování) z bytu na Hradčanském náměstí, otrávené buřty, bomba pod autem…

Ten festival hlouposti a záludnosti, podlosti a krutosti se čte jedním dechem. Bohužel, zde narážíme na další úskalí Svazku Dialog. Radek Schovánek měl především v úmyslu předvést standardní chod práce Státní bezpečnosti na úseku „boje proti vnitřnímu nepříteli“. Jenže případ Pavla Kohouta je opravdu do značné míry výjimečný. Obvykle se StB spokojila s daleko rutinnějšími postupy, její aktivity byly méně spektakulární (ač přirozeně nikoli méně nepříjemné a nejednou i z tehdejších hledisek nezákonné). Rovněž „všedních“ materiálů ve Schovánkově edici najdeme pohříchu málo. Editor neodolal pokušení a vybral dokumenty atraktivní, začasté exkluzivní. Nebylo by to na škodu, kdyby raison d‘être práce byl přiznaně osobní, zaměřený biograficky. Tak tomu ale není. Výsledek je potom nutně rozpačitý. Potýkání Pavla Kohouta se Státní bezpečností, které mělo pouze prostředkovat obraz této instituce, se stává dominantním tématem a sám Kohout aktérem,
strhujícím pozornost převážně na sebe. Jako tolikrát, Kohout opět hraje hlavní roli a vše okolo mu přihrává a sekunduje.

Nejzdařileji proto ve Svazku Dialog nakonec působí Schovánkova shrnutí a komentáře, jimiž uvádí každý z osmi tematicky rozčleněných oddílů edice (1. Zrození nepřítele, 2. Sledování, 3. Kompromitace, 4. Výslechy a „pohovory“, 5. Zastrašování, 6. Agenturní síť, 7. Zbavení občanství, 8. Příbuzní, přátelé, známí…). Schovánek umí stručně, jasně a výstižně podat i komplikované skutečnosti, několika detaily ozřejmí smysl a význam celku, jeho texty jsou hutné – většina historiků mu tuto schopnost může leda závidět. K užitku je bezesporu příloha č. 5 (organizační struktury Ministerstva vnitra ČSSR) a spíš pro zajímavost také příloha č. 2 (seznamy spolupracovníků StB figurujících v Kohoutových svazcích) a č. 4 (krátké životopisy některých příslušníků StB z týchž svazků). Ale co je to platné, když těžiště Svazku Dialog leží jinde, tj. v autentických dokumentech, které měly být zpracovány tak, aby „i ve zkratce podaly výpověď
o praktikách české odnože orwellovského Ministerstva lásky a jejich dopadu na českou společnost“ (s. 374). A tady nezbývá než konstatovat, že proklamovaného záměru dosaženo nebylo. Instituce ustupuje do pozadí, „každodennost“ StB ze zorného úhlu mizí, protože sledujeme hlavně specifický Kohoutův zápas. Je to nepochybně dáno výběrem materiálů; ovšem tento výběr sám byl především podřízen koncepci, která se ukázala jako dost nešťastná, ne-li přímo vadná: pracovat s dokumenty týkajícími se jediné osoby, Pavla Kohouta. Cíl střela minula.

Editor Radek Schovánek na všem nese menší díl viny, iniciativa nevzešla z jeho hlavy. Pavel Kohout v doslovu upřesňuje, že inspirátorem projektu byl ministr Pavel Dostál a díky grantu ministerstva kultury také práce vznikla. Přesto jde o promarněnou příležitost. Nebylo by už načase namísto náhražek, jako je Svazek Dialog, přijít se solidní monografií o normalizační StB? Přivítali by ji nejen pamětníci.

Autor je historik.

Autor „temných příběhů s happy endem“ v Praze

došlo

Ad Komparatistika do roka a do dne a minirecence Světa literatury (A2 č. 48/2006)

A2 kulturní týdeník otiskl v jednom čísle článek Katky Volné a zprávu Roberta Ibrahima o komparatistice na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Příležitost k tomu poskytlo poslední číslo časopisu Svět literatury (34/2006), kde je publikováno šestnáct vystoupení z kolokvia, které v únoru letošního roku uspořádala redakce SL spolu s oddělením komparatistiky v Ústavu české literatury a literární vědy na FF. Je potěšující, že se týdeník A2 vrátil k otázkám, kterým na podzim roku 2005 při reorganizaci komparatistiky poskytl poměrně značnou publicitu, a že tak učinil věcným způsobem. Nicméně si myslím, že pohled obou autorů na tuto jistě spornou otázku nebyl dosti vnímavý.

Na rozhodování o reorganizaci jsem se nepodílel, proto se o způsobu, jakým byla provedena, nemohu vyjadřovat: připouštím, že měla být uskutečněna průhledněji a že se členy pracoviště měla být projednána jejich pracovní (i životní) perspektiva. Výsledek tohoto rozhodnutí však pokládám za pozitivní: komparatistika jako obor nebyla zrušena (jak se tehdy veřejnosti sugerovalo) – byla organizačně převedena na katedru české literatury, která je tradičně střediskem teoretických studií, a komparatistika se akredituje jako navazující magisterské studium, otevřené absolventům bakalářského studia některého z konkrétních filologických oborů, resp. více oborů. Těžko něco namítat proti tomu, aby komparatisté prošli takovouto průpravou.

Důležitější než návraty k někdejším rozhodnutím a snad i křivdám je však reflexe teoretických základů komparatistiky: teorie není planou hrou pojmů, každá disciplína se musí čas od času ke svým východiskům (ke svému smyslu) vrátit. Ani tak zdánlivě jasný obor jako „dějiny české literatury“ se nevyhne podobným úvahám (jak ostatně ukazují nedávné diskuse ve Tvaru, Hostu i v publikaci Vladimíra Papouška a Dalibora Turečka Hledání literárních dějin): filosofická diskuse posledních desetiletí rozhýbala pojmy jako „historismus“, „vývoj“, „národní literatura“, autorita spisovatele („smrt autora“), autorita (fixního) textu. Nemusíme přijímat teze vyslovované v těchto diskusích, ale musíme se vyrovnávat s námitkami proti mechanicky tradovaným pojmům. Tím spíše je taková reflexe na místě v komparatistice, jak podotýká ostatně i Robert Ibrahim, protože komparatistika nemá onen předběžně vymezený vnější okruh studia, jakým je například „české
písemnictví“.

Srovnávací literární věda dospěla skutečně do stadia jisté krize: Claudio Guillén v předmluvě k novému vydání své knihy o komparatistice (Entre lo uno y lo diverso, 2006) konstatuje výrazné omezování srovnávacích studií na západoevropských univerzitách. Zdá se, že běžně praktikovaný program komparatistiky, jak jej před třemi čtvrtinami století definoval Paul van Tieghem (La littérature comparée, 1931), se vyčerpal. Van Tieghem rozlišil v komparatistice dvě oblasti zkoumání: studium binárních, především biograficky orientovaných vztahů mezi dvěma národními literaturami (Puškin a Byron, Jan Neruda a Heinrich Heine) a zkoumání širších kontextů, tzv. literaturu generální (příkladem může být jeho vlastní kniha o preromantismu v evropské slovesnosti). Biografické studium literárních vztahů bylo již běžným literárním dějepisem vstřebáno jako samozřejmé: kdokoliv se zabývá výzkumem konkrétních historických jevů ve slovesnosti, musí věnovat pozornost
jejich mezinárodním souvislostem, speciální vědní disciplíny není k tomu potřeba. Otázky „generální literatury“ jsou sice dosud živé, ovšem po převratné knize Ernsta Roberta Curtia Evropská literatura a latinský středověk (1948, 1953) nabyly poněkud odlišné podoby: studium jednak sestoupilo k filosoficky formulovaným předpokladům (kategoriím) literárního tvoření, jednak analyzovalo stavební prvky (topoi) slovesného díla napříč tradičními historickými a biografickými spoji. Zdá se, že dnešní srovnávací studium se rozvíjí právě těmito dvěma směry. Na jedné straně jsou to sondy na hranicích duchovních kontextů, ovšem už nikoliv geograficky a regionálně vymezených, protože v současnosti se různé kultury prolínají v jediném prostoru, především v bujících megalopolích dnešního světa, ba dokonce v jediné osobnosti (je Nabokov autorem ruským, nebo americkým? je Milan Kundera autorem českým, francouzským, středoevropským nebo evropským?). Na druhé straně se ukazuje, že
„komparatistika má skutečný a nezastupitelný smysl teprve jako místo dialogu vedeného po hlubších vrstvách uměleckého dění, v ložiscích samotné literárnosti, ve srovnávacích zkoumáních básnických a narativních gest, ve srovnávacích studiích metaforických systémů, odlišných modů imaginace a poetiky“ (z redakčního úvodu k 5. svazku Studií z komparatistiky, vydaných oddělením komparatistiky v letošním roce). Dalo by se říct, že prvý směr má blízko k „filosofii dějin“, druhý spíše k estetice. V tomto světle je zřejmé, že syntetický výklad dějin evropských literatur, jak pochopil úkol komparatistiky Václav Černý ve svých posmrtně vydávaných přednáškách, je samozřejmě užitečný, ale spíše shrnující a sekundární.

K těmto otázkám se vyslovovali účastníci diskuse na Filozofické fakultě, jejíž výsledky přinesl Svět literatury a jež inspiruje další vývoj komparatistiky jako studijního oboru. Nechápu, proč autoři příspěvků v A2 (mám tu na mysli především Katku Volnou) ponechali to nejzajímavější bez povšimnutí. Škoda, diskuse se mohla dobrat hlubších otázek.

Vladimír Svatoň

Drama jazyka

Téměř čtvrtstoletí jsem se zabýval jazykem komunistické propagandy, označovaným podle George Orwella jako novořeč. Usuzoval jsem, že už se k této problematice nebudu muset vracet jako k něčemu aktuálnímu. Naivně jsem předpokládal, že všechny ty sémantické mechanismy, tak důležité pro oficiální vyjadřování v reálném socialismu, jsou otázkou nenávratné minulosti. Poslední dobou se situace změnila: mluva vládnoucí garnitury začala úžasně připomínat oficiální výpovědi v zemích tzv. socialistického tábora, ožily sémantické mechanismy, o nichž bylo možné se domnívat, že navždy odešly do minulosti.

Pozorujeme jev, který se může jevit paradoxně a lze na něj pohlížet jako na zlomyslnost dějin: uskupení, jež učinilo z antikomunismu svůj ideový fundament a z debolševizace jedno z vůdčích hesel, zachází s jazykem způsobem, který připomíná praktiky komunistické moci, ba někdy bývá jejich překvapivým opakováním. Jde však o víc než o ilustraci úsloví o protivách, jež se přitahují. Jde o otázku nesrovnatelně závažnější – o existenci jistých struktur myšlení, a tedy i pravidel výstavby diskursu, které ideologii vyjadřovanou expressis verbis přesahují, o vidění světa, které je zdánlivě naprosto odlišné, ale vyznačuje se společnými vlastnostmi. Lze je nazvat různě, lze mluvit o snaze dosáhnout absolutní moci a plně ovládnout společenské vědomí a společenský diskurs, ale také o zřetelných totalitních tendencích.

Fundament jazyka dnešní vládnoucí garnitury, stoupenců a propagandistů, sestává ze tří podstatných prvků.

Prvním je důsledně dichotomní vidění světa, bez odstínů a komplikací. My jsme představiteli dobra (jeden z vůdčích politiků se stručně a jasně označil za jeho zosobnění!), hlásáme správné ideje, máme nejlepší, v podstatě jediný program nápravy země. Kdo pro něj není a vyjadřuje výhrady, je proti nám.

S tím souvisí následující činitel: určující vlastností výpovědi je idea nepřítele. Nepřítelem je, nebo může být, každý, kdo se ocitl na druhé straně. Onen jazyk není jazykem kompromisu, smírné řešení se ocitá za jeho mezemi. Buď se podřídíš, a pak jsi náš, pokud se bouříš anebo představuješ názory, jež nepřijímáme, jsi nepřítel. Můžeme tě označovat různě: buřič, dědic ZOMO [úderných jednotek komunistické policie], postkomunista nebo komunista – jen když tě to bude diskvalifikovat ve veřejném mínění (máme zde protějšky označení příznačných pro mluvu moci v „lidovém Polsku“ jako nepřítel lidu, revizionista, agent imperialismu, sionista apod.).

S dichotomním dělením a obrazem nepřítele úzce souvisí činitel třetí: spiklenecké vidění světa. Bojujeme proti těm, kteří kují pikle, tvoří tajemné struktury, snaží se překážet našemu konání, poškozují národ, stát, církev a především – zájmy Polska.

Slovo korupce

Pojem „jazyk moci“ není jednoznačný. Každá moc užívá nějakého jazyka, charakteristicky zachází se slovy, přebírá ty či ony stylistické vzory a osobitě konstruuje diskursy sobě vlastní. Zde je škála obrovská: od dekretů, příznačných pro autoritativní vlády, po texty persvazivního charakteru, respektujících právo na svobodné myšlení těch, jimž jsou adresovány.

Jak moc zachází s jazykem? Jako se svého druhu majetkem, který jí patří ex offo, na základě prostého faktu, že vládne, anebo jako se společným statkem, sdíleným s těmi, na něž se obrací? To není věc deklarací. Je to otázka praxe – jinak mluvíme, máme-li za to, že můžeme neomezeně vnucovat ten jazyk, který považujeme za jedině správný, a zase jinak, jestliže respektujeme různé jazyky ve společnosti působící. Jinak řečeno – jde o jednohlasou koncepci mluvy, anebo o koncepci mnohohlasou, beroucí ohled na pluralitní povahu společnosti?

Objevil se názor, že s převzetím moci si Právo a spravedlnost přivlastnilo (setkal jsem se také s pojmem „ukradlo“) veřejný jazyk. Tento názor zachází příliš daleko. Nelze – naštěstí – ukrást jazyk, ačkoliv lze převzít a deformovat ty či ony jeho oblasti. Představitelé moci jednají, jako by byli do značné míry oprávněni zacházet se slovy způsobem umožňujícím svobodnou tvorbu významů, zabarvení, konotací. Setkáváme se s pokročilou sémantickou svévolí. Ta zahrnuje také jevy metajazykové. Veledůležitý představitel onoho uskupení označil za „sémantické zneužití“ užití slova „korupce“ v situaci pro něj velice nepohodlné [zveřejnění nahrávky rozhovoru poslanců Renaty Begerové a Adama Lipińského, dokládající korupční nabídky v zájmu udržení vládní koalice]. Jenže to užití naprosto odpovídalo významu slova „korupce“, v polštině běžném a platném. Na úrovni jazykové i metajazykové se tedy vyjevuje onen tak příznačný vztah ke slovu. Dle
takovéhoto výkladu nelze výrazu „korupce“ užívat vůči jednání garnitury, která se v dnešním Polsku ujala moci. Je přiměřený, jen jestliže se vztahuje k těm po druhé straně základní linie dichotomního dělení, nepřátelům, osnujícím spiknutí. Panování nad jazykem, dnes naštěstí neplné, se vyjadřuje tím, že si moc připisuje právo vnucovat slovům a formulacím významy, sémantická pole, ba i axiologické aspekty, jež jsou pro ni výhodné. Jde o víc než jen o to, že slovo „korupce“ se může vztahovat výhradně k tomu, co páchají protivníci, ale nikdy k tomu, co činíme my v majestátu zákona, vedeni nejušlechtilejšími záměry. Zvláště je to zřetelné, když dominantní postavení získává jazyk agrese.

Příklady zvlášť výmluvné poskytuje proslov premiéra Kaczyńského na stranické manifestaci Práva a spravedlnosti v Gdaňsku. Některé úryvky připomínaly proslovy vůdců Polské sjednocené dělnické strany, zvláště Władysława Gomułky, z dob tzv. ideologických kampaní. Přirovnání těch, kteří jsou na druhé straně, k příslušníkům ZOMO je příklad obzvlášť pádný.

Jiným příkladem je užití pojmu postkomunista. Samo slovo není v polském jazyce příliš jasné, může označovat někoho, kdo byl komunistou a zůstal věrný dávné víře, může rovněž označovat někoho, kdo byl tak či onak s komunismem spjatý, ale opustil jej a mnohdy se aktivně přičinil o jeho svržení; navíc jej lze užívat zcela libovolně pro označení protivníka. Mnohoznačnost ovšem vytváří příznivé podmínky pro nejrůznější manipulace – ovšem to, co jsme slyšeli ve zmíněném projevu, překročilo všechny dosud známé meze. Slova „postkomunista“ a „postkomunismus“ byla zbavena všech reálných historických obsahů. Postkomunisty jsou v tomto pojetí ti, kteří jsou proti straně s jediným správným programem, jediné, která to myslí poctivě, tak jak v dobách „lidového Polska“ byli za nepřátele lidu označováni ti, již byli proti PSDS.

Texty-matrice

Příbuznost mluvy moci současné s výpovědními styly „lidové moci“ má různé projevy. Ony souvislosti nezahrnují pouhá slova, ale také co, co lze označit za jejich spektakulárně-rétorické prostředí či výbavu. Mám na mysli především proslulý mítink v Gdaňských loděnicích, který lidem mé generace připomněl různé podniky z dob „lidového Polska“, plné nenávisti, křiku a odsuzování těch, kteří se právě ocitli na mušce komunistické strany – a byli to nepřátelé všeho druhu, abychom jen pro příklad uvedli revizionisty, sionisty nebo výtržníky z Radomi. Takové mítinky ukazují zvlášť zřetelně, co se děje s jazykem, když se stává jen a výlučně nástrojem boje proti těm, které považujeme za nepřátele. Ovšemže takový jazyk nemůže být jazykem všedním, jeho nenávistná rétorika není použitelná běžně, ačkoliv i ve sféře všedního dne pozorujeme velice příznačné slovní manipulace.

A ještě na jednu věc bych chtěl upozornit, totiž na podivné sjednocování výpovědí. Utváří se to, co jsem při psaní o novořeči označil za texty-matrice. Propagandisté a komentátoři musí opakovat, rozmělňovat, vysvětlovat, co řekl ve svém posledním projevu vůdce; v měřítku sovětského tábora jím byl generální tajemník KSSS, v měřítku země úřadující první tajemník. Vystoupení šéfa nejen určovalo charakter výpovědí podřízených, vytýčilo také závazné hranice, vyznačilo území, na němž se řečník i publicista mohli cítit bezpečně, že se nedopustí ideologického omylu. S úžasem jsem zaznamenal, že pravidlo textů-matric platí ve výpovědích aktivistů vládnoucí strany. Neobyčejně výmluvným příkladem je to, co stoupenci onoho uskupení říkali po zveřejnění pásků s rozhovory Renaty Begerové. Bylo to opakování interpretace, jakou nabídl premiér Kaczyński; v četných komentářích a polemikách se neobjevily motivy, ba zřejmě ani formulace překračující to, co
obsahovala. Netýká se to přitom jen výpovědí aktivistů a publicistů nižších úrovní, kteří – snad – nejsou s to říci něco sami za sebe nebo aspoň po svém. Týká se to také, ba především funkcionářů vrcholných, kterým patrně elementární kreativitu upřít nelze. Princip textů-matric je nesmírně důležitý, poukazujeme-li na shodnost s tradičními vlastnostmi veřejného projevu za dob PLR. Nejde jen o prosazování daných slov v jejich klasickém významu, ale především o vnucení příslušného hodnotového znaménka.

Prosíme, nerušit

V polštině je slovo „změna“ hodnotově neutrální, znaménko se může objevit teprve v užití. Mluví se o změně k lepšímu či k horšímu, přičemž rozsah aplikace je téměř neomezený – může se vztahovat ke všem jevům, událostem, procesům podléhajícím vývoji. V jazyce Práva a spravedlnosti bylo užití slova příznačně zúženo: „změna“ se vztahuje pouze na to, co strana dělá nebo má v úmyslu, na snahy zavést nový pořádek, který má přetvořit zemi a způsobit, že v ní zavládne všeobecné dobro. Ono slovo zde vystupuje výhradně s naprosto pozitivním znaménkem: my chceme změny a zavádíme je do života, kdo je proti nim nebo je zpochybňuje, je proti změnám. Eventualita, že opozice rovněž usiluje o změny, ale chápe je jinak, je vyloučena. Slovo je užíváno (a má být užíváno) jen a výhradně takto. Ti, kteří změny (v tomto hodnotícím zabarvení) neakceptují, usilují o návrat toho, co je staré a nedobré,
usilují o zachování zkompromitovaných a zkorumpovaných „struktur“ [pol. „układ“]. Toť působivý příklad formování čehosi, co bychom mohli označit za jazyk jediné hodnoty a co je příznačné pro většinu uskupení, jež usilují o naprosté převzetí moci. „Změna“ je vyhrazena pro stoupence čtvrté republiky [kterou chce budovat Právo a spravedlnost].

Jiným příkladem stejně charakteristickým je zacházení se slovesem „rušit“ či „překážet“. Reklamní spot, který ukazuje, jak Právo a spravedlnost mění Polsko a uklízí po předchůdcích, končí zdvořile formulovanou výzvou „Prosíme nerušit!“. Za touto tak mírnou výzvou se skrývá celý ideologický systém, která nemá mnoho společného s demokratickým pohledem na svět. Kdo neakceptuje aktivity považované za dobré a jedině správné, není protivníkem, s nímž se lze přít. Je to vlastně škůdce a jako škůdce je nepřítelem. Sloveso rušit se v zásadě vztahuje na veškeré ideje a aktivity opozice. A zde musím prohlásit naprosto jasně: je to prostě citát z propagandy „lidového Polska“. V jejím rámci rušil či překážel každý, kdo nebyl stoupencem politiky Polské sjednocené dělnické strany. My to tvoříme světlé zítřky, budujeme těžký průmysl, reprezentujeme zájmy pracujících měst i venkova, bojujeme za mír, prohlubujeme přátelství se Sovětským svazem,
a oni – ti či oni – překážejí, svobod a demokracie se jim zachtělo!

Zde se vnucuje ještě jedna analogie, spojená se svébytným chápáním času. V PLR se v bojích s protivníky zdůrazňovala jejich podlost, neboť se svého nečestného jednání dopouštěli ve lstivě zvolených, zvláště důležitých okamžicích – vždyť se právě blíží sjezd strany nebo nějaká jiná událost epochálního významu. Všimněme si, že v tomto pohledu na čas, zrozeném reálným socialismem, neexistují okamžiky neutrální – všechny jsou příznakové a zásadní. S podobným chápáním se setkáváme dnes. Tak se dalo na vědomost, že nahrávky Renaty Begerové byly zveřejněny, právě když pokračuje proces likvidace WSI [vojenské rozvědky]. A cíl je samozřejmě jediný: rušit, překážet!

Někdy se moci vyskytují formulace, které jsou parafrázemi klišé až příliš dobře známých z „lidového Polska“. Tuším, že Przemysławu Gosiewskému vděčíme za obrat „zdokonalování svobody médií“. Musím vyznat, že ve mně vyvolal mnohostranný úžas. Především zazněl známě, ačkoliv zrovna v PLR se o „svobodě médií“ nemluvilo. Je to eufemismus příznačný pro novořeč. Není pochyb, že zde „zdokonalování“ spočívá v zavádění mezí, tedy – cenzury. K tomu se dnes politik nemůže hlásit, užívá proto formulace zmírňující, ale zjevně lživé. Takové zacházení se slovem bylo pro novořeč nanejvýš příznačné.

Pojem „další zdokonalování“ patřil ke klišé nadmíru trvanlivým. Někdy, tak jako v analyzovaném případě, hrálo roli falešného eufemismu – vztahovalo se k něčemu, co veřejné mínění nemohlo akceptovat (zdražování jako projev dalšího zdokonalování ekonomické soustavy). Často však představovalo eufemismus s jiným posláním: cosi bylo v hrozném stavu, ale moc to nechtěla přiznat: mluvilo se tedy třeba o dalším zdokonalování řízení státního statku. Pojem „zdokonalování svobody médií“ mě přes svou zvrácenost (svobodu lze rozšiřovat nebo omezovat, ale nikoliv zlepšovat) pobavil, pak ovšem vyděsil.

Úpadek jedněch, ostražitost druhých

Je třeba upozornit na podstatný rozdíl: oficiální mluva v reálném socialismu byla principiálně jediná a výhradní. Nyní žijeme v pluralitní společnosti, neexistuje vedoucí síla na způsob PSDS, a tak nebudou-li sdělovací prostředky vystaveny „zdokonalování“, můžeme si být jisti, že se mluva vládnoucí strany nestane mluvou jedinou a závaznou. Setkáváme se tu se značným poklesem standardů veřejného jazyka, ale jedna věc je optimistická: stále se naštěstí nestal majetkem jediného uskupení.

5.–9. října 2006

Vyšlo v čtvrtletníku Przegłąd Polityczny 78/2006.

Přeložil Václav Burian.

Z projevu premiéra Jarosława Kaczyńského v Gdaňských loděnicích 1. října 2006

(…) Ale přijel jsem především proto, abych vás ujistil, že ten veliký záměr, který jsme začali uskutečňovat, likvidace polského postkomunismu, bude pokračovat… (…) Ano, kolegyně a kolegové, dámy a pánové, pryč s komunisty [„komunou“], ale především pryč s postkomunisty [„postkomunou“]. (…) Se všemi těmi, kteří v Polsku udržují systém vysávající polské síly, systém, jehož pokračování by našemu národu zabránilo dosáhnout úspěchu, úspěchu, kterého dosáhnout můžeme. (…) Ale to budeme moci vykonat, jen když bude pokračovat proces nápravy polského státu, Proces, který navzdory těm, kdo na nás dnes útočí, byl zahájen, ba co víc, pokročili jsme v něm. (…) Toto úsilí, opakuji, bude pokračovat, touto cestou půjdeme, ale to je cesta dobrá pro obrovskou většinu národa, pro drtivou většinu národa. Ale špatná pro ty, kteří se jako ryby ve vodě cítili v té situaci, jaká v naší zemi vznikla během posledních téměř dvou desetiletí,
v postkomunismu. (…) Ale z té cesty, cesty nápravy, neustoupíme, neustoupíme v žádném případě. (…) Neustoupíme, i když budou v ulicích shromažďovat ošálené lidi, aby proti nám vystupovali. Ve velmi mnoha případech vlastně vystupují proti svým vlastním zájmům, ale především to jim chci dnes říci, z tohoto místa, z loděnic, vystupují proti Polsku…

Z přepisu zvukového záznamu v deníku Gazeta Wyborcza

Na dně propasti

Zjistit, co se dnes ve skutečnosti děje v Čečensku, je takřka nemožné. Kdyby měl člověk věřit ruským sdělovacím prostředkům, udělal by si obrázek země, která po desetiletí bojů a nepředstavitelného strádání dobrovolně nastoupila klidnější cestu, když se odevzdala do rukou sebevědomého mafiánského synka Ramzana Kadyrova. Ten s Putinovou podporou potírá zbytky organizovaného odboje a jako neomezený vládce si megalomanským rozhazováním získává přízeň lidu. Nezávislé zdroje však uvádějí něco docela jiného: odpor proti ruským okupantům se den ode dne stupňuje, skupiny bojovníků v jednotlivých oblastech severního Kavkazu se postupně podřizují jednotnému velení a vytvářejí spojenou kavkazskou frontu. Jen v poslední době prý odešlo do hor na sedm set mladých mužů.

Vedle přítomného stavu však zůstává nejasná i minulost: na to, aby ruské úřady dopustily nezávislé vyšetřování obou konfliktů v Čečensku, bylo prolito příliš mnoho krve.

Operace na zaprášeném stole

Hassan Bajev, čečenský lékař, který ošetřoval zraněné až do chvíle, kdy mu nezbylo než opustit Rusko a uchýlit se i s rodinou do amerického exilu, přináší ve své knize vzpomínek, nazvané Přísaha, věcné svědectví, které vnáší tolik potřebné světlo do celého nešťastného a krutého příběhu obou čečenských válek. Musí přitom překonávat hned trojí bariéru: v prvé řadě tu informační, kterou pečlivě budovaly ruské úřady ve spolupráci s armádou a tajnými službami – zcela v duchu předpokladu, že co se neobjeví v médiích, jako by neexistovalo. Dále bariéru kulturní – středoevropskému uchu zní podezřele, když se mluví o únosu nevěsty, krevní mstě, nebo naopak nemluví o strachu, lásce, manželce a dětech, protože to čečenská tradice nepřipouští. A konečně bariéru nedůvěry – nedůvěry k slovům Čečensko, Čečenec, čečenský, která v důsledku zaťatého úsilí propagandy sovětského střihu získala silně negativní
konotace v Rusku, a z nepromýšlené setrvačnosti částečně i u nás.

Kniha Hassana Bajeva má oproti politologickým studiím a narychlo spíchnutým reportážím jednu zásadní výhodu. Vychází z průběžně psaných deníkových zápisků, které si autor vedl od chvíle, kdy se v roce 1994 na hranicích Čečenska objevily kolony ruských tanků. Právě atmosféra každodennosti, třebaže každodennosti převážně děsivé, dodává jeho knize potřebnou důvěryhodnost. Spolu s hrdinou příběhu pozorujeme, jak pomalu mizí domy, které ještě nedávno stály, jak umírají lidé, kteří v předchozí kapitole vesele žertovali, jedna vybombardovaná ordinace je nahrazena jinou, provizornější, až se nakonec operuje na zaprášeném kuchyňském stole uprostřed rozvaleného domu. Ve víru války zmizí ovčácký pes Tarzan, kterého si Bajevova rodina ještě před válkou přivezla z hor. Vniveč přijde dům, který úspěšný plastický chirurg v době míru zbudoval pro svou rodinu, a jen co postaví nový, přijde druhá válka a smete ho stejně nemilosrdně jako ten předchozí.
„Vypadá to, že my Čečenci vydáváme veškerou energii na budování svých domů a životů jen proto, aby nám je zničili a mohli jsme začít budovat znovu,“ píše na jednom místě autor.

Makažoj

Od šedesátých let devatenáctého století, kdy imám Šamil po třiceti letech bojů podlehl carskému vojsku, zažili Čečenci jen krátká období míru. Z neustálého pocitu ohrožení se u nich vyvinul sebeobranný reflex, který jim pomáhá přežívat stále nové a nové pohromy a který je pevně vrostlý do systému tradic, děděných z generace na generaci. První část knihy Bajev záměrně věnoval vzpomínkám na své dětství a dospívání, neboť právě pohled na tradiční výchovu, které se mu dostalo, a také postupné vyjevování rodinného dědictví umožňuje čtenářům lépe pochopit jeho chování v dobách, kdy nastanou horší časy. Dětským vzpomínkám dominuje otec, čečensky Dada. Zasvěcování do čečenských tradic bral podle všeho velice vážně. Hassana, jeho bratra Huseina a sestry Tamaru, Raju, Razjat a Maliku občas v noci vzbudil se slovy „Je čas k tanci!“. „Neposlechnout Dadu znamenalo výprask. Některé noci jsme tančili, dokud se nad horami
neobjevilo slunce a nenadešel čas, aby matka a sestry podojily naše tři krávy.“ Tradiční výchova zahrnovala kromě jiného také každoroční pobyt v horské vesnici Makažoj, odkud rodina pocházela a kde dosud žili jejich příbuzní. Dada nutil své syny dlouhé hodiny pracovat, sázet brambory, sít pšenici, slunečnice a kukuřici, kosit a sušit seno – „abyste pochopili, že půda je váš přítel, a abyste věděli, co všechno umí poskytnout“. Jak děti rostly, postupně je také začal zasvěcovat do krutého osudu, který Čečence stihl v důsledku deportace, uskutečněné v roce 1944 na Stalinův rozkaz. Čečensko-ingušská republika byla jedním nařízením zrušena a veškeré obyvatelstvo bylo násilně odsunuto do středoasijských stepí. Symbolickým vyjádřením hrůz, které nepřežilo více než půl milionu lidí, se pro malé chlapce stala sto osmdesát metrů hluboká propast, do níž čekisté shazovali neochotné a příliš slabé nebo staré. Pohled do této propasti, jejíž hloubka způsobovala malým
chlapcům závrať, se v knize později vrací jako motiv beznaděje a útisku, kterému Čečence opět vystavuje státní moc – tentokrát již nikoliv sovětská, ale předstíraně demokratická.

Dějiny se opakují. V roce 1994 tedy stojí dospělý Hassan Bajev, vystudovaný chirurg, který se ještě před válkou stačil oženit, před zásadním rozhodnutím. Odjet z Čečenska a zachránit život sobě i své rodině, nebo zůstat věrný národním tradicím a Hippokratově přísaze, která lékaře zavazuje klást život pacienta nad svůj vlastní? Bajev příliš dlouho neváhá a narychlo připravuje vše pro to, aby mohl začít s praxí válečného chirurga. Předtím ho však ještě čeká jiný úkol: ve chvíli, kdy do opuštěných ulic Grozného zamíří první ruské tanky, se má jeho ženě císařským řezem narodit syn Islam. Není to jediný moment knihy, který ukazuje, jak dobrým vypravěčem dokáže být život, ale je zřejmě nejpůsobivější. Druhým silným okamžikem, který je z hlediska celého příběhu jakýmsi vyvrcholením ústředního válečného vyprávění, je operace, při které Hassan Bajev po slavném ústupu z Grozného (pro českého čtenáře jej za druhé války v Čečně zprostředkoval
válečný novinář Jaromír Štětina) amputuje nohu polnímu veliteli Šamilu Basajevovi. Mezi těmito dvěma okamžiky se ovšem odvíjí nekonečné válečné utrpení, které po každém náletu, po každém výbuchu bomby stéká do nemocnice nebo improvizovaného podzemního lazaretu jako stružka krve.

Duchi, čeki, čechi

Na stránkách Bajevových vzpomínek se z abstraktního výrazu „zabíjení civilního obyvatelstva“ stává ta nejhmatatelnější skutečnost. Podrobné popisy chirurgických zákroků, které čtenář doslova cítí na vlastním těle, střídají do detailu zaznamenané drastické pouliční scény – náhodní chodci roztrhaní cíleně svrženými bombami, vyhladovělí psi požírající nepohřbené mrtvoly.

Autor knihy čtenáře nešetří, stejně jako v roli lékaře nijak nešetřil sebe. A tak se postupně dozvídáme, co je to začistka, tedy prohledávání vesnice, jehož běžným průvodním jevem bývalo vraždění a znásilňování – v mnoha případech byla celá vesnice vypálena a obyvatelstvo pozabíjeno, tak jak se to stalo v Samaškách, čečenské obdobě našich Lidic. Dozvídáme se, co je to filtrační tábor a jak malou šanci na přežití má mladý Čečenec, který se do něj dostane. Dozvídáme se, co jsou kontraktnici – nájemní žoldáci, pro které je zabíjení určitým druhem kratochvíle, a kdo jsou naopak mladí ruští záklaďáci, nedospělá stvoření, obětovaná v první linii nebo uštvaná brutálními mazáky. Dozvídáme se o statečnosti ruských matek, které přicházejí v přestrojení za Čečenky zachraňovat své syny, ale také o jiných Rusech – o těch, kteří žili po generace v Grozném a stali se prvními oběťmi války, protože na
rozdíl od Čečenců nenašli oporu v klanových strukturách a nemohli hlavní město včas opustit. Bajev nešetří Rusy ani vlastní. Dokáže promluvit o selhání čečenských polních velitelů, kteří ho nechali týdny sedět v temné jámě za to, že ošetřoval ruské vojáky, a stejně tak o jakýchsi polozvířatech, opilých žoldácích, kteří ho málem zastřelili, protože ošetřoval duchi nebo také čeki, nebo dokonce čechi, jak se ve vojácké hantýrce přezdívá čečenským bojovníkům.

Bajevova kniha je především obžalobou války jako takové. Vzato do důsledku je však zároveň reálným a velmi věcným důkazním materiálem proti těm, kdo rozhodli o jejím rozpoutání, stejně jako proti těm, kdo jejich rozhodnutí s nadměrnou horlivostí vykonávali. „Většina mých pacientů byli mírumilovní civilisté.“ Tato jediná věta by vystačila jako důkazní materiál ve stovkách případů. Doufejme, že někdy dojde k procesu, v němž bude citována.

Odpověď na nesvobodu

Co vám dnes vytane na mysli, když se řekne Charta 77?

Znamená pro mne trvalou vzpomínku na svobodný život.

Máte nějaké vlastní vysvětlení, proč byla reakce režimu na Chartu tak hysterická? Již před ní byla přece vydávána řada materiálů či petic, jež byly ve své dikci mnohem ostřejší. Proč si režim za nepřítele vybral zrovna Chartu?

Myslím, že měli dost času Chartu nějakým způsobem zhodnotit, než zahájili nenávistnou kampaň ve sdělovacích prostředcích a než začalo zavírání lidí. Během těch pár dní Chartu vyhodnotili jako zvlášť nebezpečnou zejména proto, že lidé, kteří ji podepsali a kteří se v této trvalé občanské iniciativě za lidská práva sdružili, byli velmi rozdílní. Šlo o hodně lidí, kteří byli vyloučeni z KSČ, a pak řadu těch, které režim držel hodně zkrátka a byl rád, že se nijak neorganizují. Právě různorodost složení Charty, kterou tvořili křesťané, katolíci, protestanti, liberálové, lidé z krajní levice i bývalí političtí vězni, byla tím hlavním důvodem rázné odpovědi moci.

Tak rozdílní lidé se do té doby v žádné opoziční iniciativě nesešli?

Lidé těchto kulturně politických zaměření z různých generací a různých oblastí se potkali až v Chartě. Dalším důvod reakce režimu byl ve vzniku Charty. Československo ratifikovalo dva mezinárodní pakty. Mezinárodní pakt o občanských a lidských právech a mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Tyto pakty vstoupily v platnost i pro ČSR v březnu 1976. Československo se zavázalo, že je bude respektovat. Charta sestavila výčet věcí, které Československo neplní. Postavila režim před tuto skutečnost a obvinila jej z porušování vlastních závazků.

Měla Charta nějakou obdobu ve světě?

Jistě. Pojmenování navrhl Pavel Kohout s tím, že jde o odkaz na Magna charta libertatum, což byla Velká listina práv a svobod ze 13. století. Oba pakty jsou také jakýmsi vyústěním toho, co představovala americká Deklarace nezávislosti, co znamenalo za Francouzské revoluce prohlášení práv člověka a občana, Všeobecná deklarace lidských práv, a potom také Evropská úmluva o základních právech, lidských právech a základních svobodách z roku 1951.

Po stránce organizační jsme byli obeznámeni s vývojem v Polsku, které bylo ve všech směrech dál. Historici Pavel Bergmann a Václav Vendelín Komeda, kteří stáli u zrodu Charty, navrhovali, abychom převzali strukturu činnosti polského KOR (Výboru na obranu dělníků). My jsme to odmítli a zvolili jsme model ROPCiO (Ruch Obrony Praw Człowieka i Obywatela) – Hnutí na obranu práv a svobod.

Dnes už o něm nikdo nic neví. S KOR to tenkrát byly dvě iniciativy, které se navzájem doplňovaly a nekonkurovaly si. Nám více vyhovovala skutečnost, že budou signatáři, tři mluvčí, a že to bude otevřená iniciativa, nikoliv uzavřený výbor, jakým byl KOR. Byla tu tedy naprosto vědomá inspirace. Styky s Polskem a s NDR byly velice intenzivní, a později i s Maďarskem a dalšími východními státy.

Nemohl jste se zúčastnit prvních dvou schůzek, na nichž se Charta připravovala, protože jste byl ve vězení. Přišel jste ale na třetí v prosinci 1976. Jaké jste měl představy o budoucí podobě tohoto v podstatě nekonfliktního hnutí jako člověk, který se učil od francouzské krajní levice a byl aktivní v Hnutí revoluční mládeže?

Nebyl jsem tak radikální, za jakého mě považujete. Na první schůzku jsem nešel, jelikož byla 10. prosince v Den lidských práv, kdy pustili na svobodu mého tchána Jaroslava Šabatu. Toho jsem do té doby znal jen zpovzdálí, z vycházkového dvora věznice na Borech, a nikdy jsem s ním nepromluvil. Vůbec jsem netušil, že se bude něco zakládat, myslel jsem, že jde o solidaritu s Plastic People of The Universe. Asi za dva dny jsem dostal text od Václava Havla, měli jsme se ženou doma možnost jej připomínkovat a na druhé schůzce už přišel Pavel Kohout s názvem Charta 77. Na třetí schůzce jsem také byl. Všechny tři se konaly v bytě hudebníka Jaroslava Kořána, kde jsme se dohodli, že mají být tři mluvčí, což byl návrh mé ženy, která se nezúčastnila, já jsem ale její názor tlumočil. Když Jiří Hájek zjistil, že nebude jen jeden mluvčí, radostně souhlasil s tím, že bude jedním z nich, a připustil, že nabídku původně přišel odmítnout. Zaznělo
také, že by bylo dobré, aby třetím mluvčím byl někdo mladší, například Václav Havel…

Pro mne jako pro člověka, který se hlásil k revolučnímu marxismu a měl představu politické revoluce v zemi, šlo o určitou cestu, jak politickou revoluci připravit. Ona se nekonala, nebo se konala v jiném provedení, než jsem si já ve své ideologické vizi představoval ještě koncem sedmdesátých let. Pro jednu moji přítelkyni, která konvertovala ke katolictví, byla Charta zase „věčnou chválou Ježíše Krista“. Jednou jsme si to vzájemně řekli a pak spolu léta pracovali, aniž bychom nějak výrazně zkoumali své motivy. Tím jsem chtěl poukázat na pluralitu Charty. Osobně jsem se musel hodně ukáznit v revolučních názorech, ve frazeologii, opustit zájmy dělnické třídy. Musel jsem zkrátka přijmout občanskou platformu, což se za dvanáct let výchovy, kterou mi Charta poskytla, snad trochu podařilo. Přiznám se, že zpočátku, tj. od konce roku 1976 až do mého druhého věznění v roce 1979, to pro mne bylo dost obtížné.

Takže od počátku jste se ztotožňoval s tím, že Charta nebude politickou opozicí…

Ano. Ztotožňoval jsem se o to snadněji, že jsem byl mezi zakladateli z politického hlediska výjimkou. Podobně smýšlejících lidí bylo
uvnitř třeba pět až deset. Právě proto, že jsme byli menšinou, jsme velmi snadno přistoupili k názoru, že nebudeme hledat společnou politickou platformu.

Jakým způsobem se sbíralo prvních 242 podpisů?

Sbírání podpisů trvalo asi deset dní. Na třetí schůzce jsme domluvili, že vznikne sedm papírů s textem Charty a že se nebudou podepisovat tyto papíry, ale jiné, kde se uvede jen jméno, příjmení a povolání. Znění Charty se nesmělo dát z ruky. Já jsem se dělil o jeden z nich s Bergmannem a Komedou, kteří jeli do Brna a přivezli odtamtud asi deset podpisů. My jsme v Praze sebrali další, takže na tom mém papíru bylo asi třicet lidí, většinou političtí vězni. Kromě toho měl jeden papír Jiří Němec a tři papíry Zdeněk Mlynář.

To tedy vysvětluje poměrně vysoký počet reformních komunistů mezi prvními signatáři. Mlynář zkrátka dostal více papírů.

Vysoký počet vysvětluje to, že lidé jako Rudolf Slánský, Anna Marvanová nebo Jiří Dienstbier a Otka Bednářová sbírali všichni podpisy pro Mlynáře. Jeden nebo dva papíry se dostaly do uměleckého prostředí, kde sháněli podpisy Havel, Kohout a Landovský. Hodně se dnes zapomíná na to, že duchovním otcem Václava Havla byl v té době spisovatel Zdeněk Urbánek, což je člověk nejen z nekomunistické, ale i nemarxistické levice.

Čili těch sedm papírů se zaplnilo velmi náhodně v průběhu deseti dnů. Domnívali jsme se dokonce, že když Mlynář odjel na Slovensko, tak se pokusí získat podpis Alexandra Dubčeka. Ale neodvážili jsme se ho na to zeptat. Byla to chyba, Dubčekovi to nikdo nenabídl, a on se potom urazil, že nebyl mezi prvními oslovenými, a k Chartě už poté nepřistoupil. Kdyby podepsal, situace ohledně pozdějšího rozdělení státu mohla vypadat zcela jinak. Pokud by Chartu podepsala třetina Slováků, tak to mohlo mnoho změnit. Takže v té první vlně to byla skutečně jenom Praha a Brno a pár Slováků, kteří žili v Praze.

Mezi prvními signatáři byli, pokud víme, jen tři lidé ze Slovenska, a z toho jeden Čech. Šlo o Miroslava Kusého, Dominika Tatarku a Milana Šimečku. Ani v dalších letech ale podpisů ze Slovenska nepřibývalo. Má to nějaký konkrétní důvod?

Bylo jich trochu víc, ale až v pozdějších dobách. Nebyly tam žádné kontakty ani zásobárna vyloučených komunistů jako v Čechách. Jak přibývalo let, začal se rozvíjel kulturní underground, zejména ten hudební, ale také výtvarný a literární. Na Slovensku tento fenomén chyběl. Měli tam jen dva nezávislé proudy, jeden církevní, jenž směřoval proti kléru, který byl příliš poplatný režimu. Ten měl své vlastní aktivity, zejména pašování náboženských knih ve slovenštině z Polska. Režim to stíhal, i když ne tak tvrdě jako jiné, ryze politické akty. Vzpomínám také na Maďara Miklóse Duraye, který signoval Chartu. Velkým pomocníkem Charty byl Ján Čarnogurský, jenž ji sice nikdy nepodepsal, ale přesto s námi spolupracoval, zejména s VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných).

Druhá nezávislá opoziční činnost se týkala ekologie a vznikla až ke konci osmdesátých let.

Adam Michnik v jedné své stati napsal o českém disentu, že má „charakter prvokřesťanských obcí“. Chartu do roku 1989 podepsalo pouhých 1800 až 2000 lidí. Není to málo?

Jistě. Za perestrojky, zhruba od roku 1985, byly hlavní výzvy a potřeby společnosti trochu jiné než v roce 1977, takže Charta už nebyla tolik aktuální. Lidé se k Chartě už přihlašovali sami, většinou přes nějakého disidenta, kterého znali ze svého okolí. Chartu podepsal podle mého asi dvojnásobný počet lidí, než bylo zveřejněno. Dobrodinci z našich řad totiž cenzurovali jednotlivé podpisy, jelikož si říkali, že těm lidem nemůžou způsobit stejné potíže, které mají sami. Já jsem s tím příliš nesouhlasil, ale setkal jsem se s tím mockrát. Zejména proto, že se ti lidé poté nenašli ve zveřejněných seznamech a nevěděli, z jakého důvodu.

Čili nějaké zásadní vývody o špatném charakteru našeho národa z toho nevyvozujete?

To vůbec ne. Já bych to u Čechů neoznačoval za žádnou zvláštní zbabělost, ale samozřejmě viděno z Polska to tak může vypadat.

Po roce existence Charty jste přišel s její kritikou. Cituji: „Vznik Charty se nesprávně vysvětluje jako výsledek náhlého rozhodnutí žít v pravdě.“ Vadil vám tehdy „pocit morální výlučnosti Charty“. Můžete to nějak konkretizovat?

Myslel jsem tím přístup Jana Patočky, který jsem vcelku uznával, ale v absolutizované podobě, kterou byl právě „život v pravdě“, se mi zdál velmi abstraktní až idealistický. Neodmítal jsem „život v pravdě“, však jsem také na váš první dotaz odpověděl větou o životě ve svobodě. Charta byla přitažlivá zejména později také pro mladé lidi, odpovídala na jejich konkrétní problémy, na konkrétní nesvobody, které zažívali, nikoliv na nějakou abstraktní nesvobodu. Patočkova formulace se mi zdála příliš široká a málo konkrétní.

Můžete se vyslovit ke kritice, jež na Chartu směřovala ze strany antikomunistů a vězňů z padesátých let?

Já jsem o takové kritice nic nevěděl. K nám rozhodně nedolehla. Skutečností bylo, že snad kvůli dobovým poměrům tito lidé nebyli aktivní. Dokonce ani v roce 1968. Mezi signatáři ale bylo několik vězňů z padesátých let. Třeba Otec Josef Zvěřina nebo Karel Pecka. O nějaké kritice jsme se dozvěděli až v osmdesátých letech z Ameriky, kde nás Rada svobodného Československa kritizovala a my jsme jí odpovídali. Pravda ale je, že oni veřejně angažovaní nebyli. Neříkám to s despektem, prostě to tak je. Nemůžete si představovat, že ti, co jsou dneska v Konfederaci politických vězňů, nám již tenkrát něco říkali. Neříkali nám nic.

Egon Bondy poměrně nevybíravě kritizoval Chartu a používal pro ni spojení „stínový establishment“. Napadlo vás osobně nebo vaše přátele, že může přijít doba, kdy se poměry obrátí a vy se – v uvozovkách – dostanete k moci? Tato představa byla hojně zneužívána pro roce 1989.

Věděli jsme, že lidé, kteří jsou v Chartě 77, zamíří asi podle svých různých politických přesvědčení do politických stran, případně se budou podílet na struktuře státu. Ale že by Charta sama měla vytvářet vládu, to nás nenapadlo a také se to naštěstí nestalo. Ani k podobnému pokusu nedošlo.

Egon Bondy (vlastním jménem Zbyněk Fišer – pozn. red.) byl do určité míry řízený Státní bezpečností, takže dnes není úplně možné považovat jeho kritiku za relevantní. Já jsem s ním ale mnohé debaty vedl a odporoval jsem mu. Co vše z toho on pak hlásil Státní bezpečnosti, nevím.

Bondy podepsal Chartu stejně jako deset nebo dvacet lidí u nás před Vánocemi v koupelně, když jsem pouštěl vodu, aby nic nebylo slyšet. Poté jsme u Václava Havla pořizovali seznam všech prvních signatářů a Jiří Němec si všiml, že tam je také Zbyněk Fišer. Hned se mne ptal, jak jsem ten podpis získal, a já mu odpověděl, že to Bondy zkrátka podepsal, načež on ten papír vzal a roztrhal jej. Ptal jsem se, proč to dělá, zda Bondy snad není svéprávný. Němec mi odpověděl, že svéprávný podle soudu je, ale v jeho očích nikoliv. Tak jsem napsal duplikát, sám se pod něj podepsal a tak stvrdil Bondyho podpis. Později Bondyho předvolala Státní bezpečnost a on jim říkal, že vůbec neví o tom, že by cokoliv podepsal, a ptal se jich, zda snad nějaký jeho podpis mají. Ukázali mu ten můj lísteček, načež jim řekl, že na to se musejí zeptat pana Uhla. Nechoval se zkrátka příliš statečně ani mimo svou roli spolupracovníka.

Byl jste jedním z nejperzekvovanějších disidentů. Mohl byste krátce nastínit způsoby represe, které na vás a na vaši rodinu dopadaly?

Lidí, kteří seděli za podobné věci jako já, a dokonce déle, bylo několik. Například Rudolf Battěk, Jiří Wolf nebo Jaroslav Javorský (za špionáž). Represe byla komplexní: od zavření na několik let do kriminálu přes zmlácení Ziny Freundové v bytě až po rakev s nápisem Karel Bartošek, kterou dali do domu, v němž dotyčný historik žil, aby jeho děti při cestě ze školy koukaly přímo na ni. Skutečně byli dosti vynalézaví a měli celé pracoviště, které vymýšlelo taková zvěrstva.

Pro mne to znamenalo několikaletý každodenní dohled s výjimkou nočních hodin, kdy jsem hlídán nebyl. Jednalo se o znepříjemnění celého života, korespondence, telefonů a pracovněprávních vztahů. Když člověk někam nastoupil, tak ho hned vyhodili. Byl to takový poloviční kriminál, ale přesto byl člověk relativně svobodný, protože si myslel, co chtěl, a říkal, co chtěl.

Jaký byl vztah Charty a undergroundu? Jeden čas se například vedly spory o zvolení Františka Stárka mluvčím.

Úplně obecně šlo o dvě jiné společnosti, které se částečně prolínaly, ale příznivci tohoto prolnutí byli v obou společnostech v menšině. Moje žena tehdy chtěla předat funkci mluvčího Františku Stárkovi, ale nebylo jí to povoleno. To říkám z legrace, protože regule byla, že k předání dojde až po dohodě s ostatními mluvčími a těmi, kteří je měli na jejich místech nahradit. Také se to projednávalo s dostupným počtem aktivních signatářů. Právě tam byl dost výrazný odpor proti Stárkovi a manželka funkci nakonec předala literárnímu kritikovi Josefu Vohryzkovi. Svou roli mohly sehrát i osobní důvody, osobnostní na straně Františka Stárka, ale myslím, že tam převažovaly důvody politické, protože underground byl až příliš anarchistický, nejasný, nevypočitatelný a nepolitický. Všichni signatáři souhlasili, že každý může svobodně zpívat, hrát, vydávat Vokno a já nevím co všechno, ale samotní chartisté až na výjimky sami podobné aktivity
neprovozovali. Byl zde také generační rozdíl a třeba Bondy undergroundové prostředí štval proti Chartě, proti bývalým členům strany atd. Nechtěl bych ale ten spor přeceňovat. Protože právě lidé z undergroundu například tiskli Infochy (Informace o Chartě). S Lubošem Vydrou jsme dokonce tiskli na válečku v ateliéru u manželky Johna Boka. Zásadní spor neexistoval. František Stárek zřejmě nebyl jediný, kdo byl navrhován a pak nebyl vybrán. Po mém návratu z vězení začalo být patrné, že s předáváním funkcí mluvčích Charty je problém…

Takže o mandát mluvčího příliš velký zájem nebyl…

Ne. Když chtěl Václav Malý předat funkci mluvčího, tak tomu, koho žádal, říkal: ty jsi už pětadvacátý, kterého oslovuji. Bylo to velmi obtížné. Doby byly různé. Nejhorší časy přišly v letech 1979 až 1982, kdy řadu lidí pozavírali.

Mohl byste krátce shrnout zásadní myšlenkové spory uvnitř Charty?

Bylo jich moc a krátce se to shrnout nedá.

Byl třeba některý z těch sporů tak závažný, že by se uvažovalo o rozpuštění nebo zániku Charty?

Takové situace nastaly, ale jejich důvodem nebyl žádný spor. Bylo to v době, kdy byl Václav Havel ve vězení, zemřel Patočka a Hájkovi, poslednímu mluvčímu, dala Státní bezpečnost na vědomí, že pokud ještě podepíše jeden jediný dokument Charty, tak ho zavřou. On ho podepsal, a ne jen jeden. Vždycky říkám, že tento člověk zachránil Chartu 77. Jednou po zavření Václava Havla jsem byl na schůzce Jana Patočky a Jiřího Hájka, kde Hájek zcela viditelně držel nepokrytě konzervativní linii a radil k opatrnosti, k čekání… Patočka tehdy působil zcela opačně, a když zemřel, tak jsem si říkal, že to je pěkný průšvih. Jiří Hájek si nepřál, abychom ho navštěvovali, protože měl stálý dozor. Já jsem k němu ale přesto chodil a vždycky mu říkal: Jirko, když se nebudeme stýkat, tak nebudeme existovat.

Abych ho trochu pomluvil, on měl kamaráda Vladimíra Kadlece, bývalého ministra a chartistu, a jednou týdně spolu chodili plavat do bazénu. Když plavali vedle sebe, tak si sdělovali ty konspirativní informace a dívali se, jestli je estébáci zaměřují směrovým mikrofonem. Měli tolik odvahy, že si při plavání vyměňovali názory a postoje!

Hájek ale překonal svůj strach, což se ukázalo jasně ve chvíli, kdy byli mluvčí doplněni o Ladislava Hejdánka a Martu Kubišovou. Jiří Hájek se nejdříve stáhl a vyjadřoval postoje takzvaného EKlubu, což byl eurokomunistický klub kolem Zdeňka Mlynáře, do nějž patřil Rudolf Slánský, Luboš Dobrovský a mnozí jiní. Tito lidé vytvářeli konzervativnější prostředí Charty a Jiří Hájek se stal mluvčím této skupiny proti Hejdánkovi a Kubišové. Myslím, že Jirka (který se na mne jistě kouká z nějakého obláčku) bude potěšený, když řeknu, že byl vždycky rád, když ho ostatní dva mluvčí přehlasovali. Když zemřel Patočka, byl Hájek jediným mluvčím a mezi zakladateli se objevily názory, že s Chartou je konec. Jiří ji v podstatě zachránil.

Druhá krize přišla po zavření lidí z VONS po roce 1979. Tehdy se našlo dvanáct statečných lidí, kteří vstoupili do VONS za těch deset uvězněných. To bylo naprosto fantastické.

V rámci disentu fungoval jistý solidární přístup v pomoci nejvíce perzekvovaným rodinám. Kde se na to braly peníze?

Peníze byly z velké většiny od Františka Janoucha. Ten založil firmu s názvem Nadace Charty 77 a lidé od ní měsíčně dostávali různé částky. My jsme o těch částkách věděli, dokonce bylo schvalovací řízení, kde se doporučovali ti, kteří pomoc nejvíce potřebovali. Pravidelně přicházely peníze pro VONS, odkud putovaly přímo rodinám politických vězňů. Část byla určena pro československo–polskou solidaritu, Infoch (77) a další aktivity. Krom toho se vybíralo přímo mezi námi. Pavel Kohout a Václav Havel, kteří byli majetnější, často poskytovali peníze. Vím také, že evangelíci dělali sbírky přímo ve svých sborech. Když jsem byl pět let zavřený, tak moje žena žila jenom z těchto podpor. Po mém návratu se peníze zase přesunuly k jiným. Bylo velmi milé, že se v křesťanských sborech, které s Chartou neměly nic společného, vybíraly peníze na politické vězně a nikdo to nikdy neudal.

V Chartě se žilo čilým společenským životem, pořádaly se semináře atd. Scházíte se dodnes, přetrvává to sepětí v nějaké podobě? Pokud ne, chybí vám?

Mně to chybí velmi. Moje žena a já jsme si řekli, že budeme zvát jednou měsíčně, teď je to tak jednou ročně, na oběd Václava Malého. S některými lidmi, třeba s Janem Rumlem, se vídám při různých příležitostech, hodně se stýkám s Janem Kavanem, ale ten přímo do Charty nepatřil, byl její exponent v Londýně. Náhodné styky stále existují. Ve Straně zelených je asi pět chartistů a politických vězňů, v redakci Práva jsme tři signatáři Charty, Alexandr Kramer, Jiří Hanák a já. Tak to chodí v mnoha prostředích, kde jsem. Chybí mi to, setkání by mělo probíhat více, ale člověk má stále takovou představu, že pro společnost musí ještě něco udělat a času není nazbyt.

Zavaďte o kara-fu

Tygropláč

víte

jak pláčí tygři

vyjí naříkají

tisknou si tlapy

na čumák, slzí

tak

a zavírají oči

aby

neskápla slza

obrovská

jak kroupa

veliká jak vlašský ořech

ach

ech

tak vyplakávají

tygři

koncovky samohlásek

i souhlásek

znáte ten

pláč tygrů

panovačných

válících se po zemi

v záchvatu lásky

dohánějících

oběť

v podobě vlastního

stínu

ve volném pádu

ze skály

Z rozhovoru s nachlazeným Ajgi

slovo – v prostoru…

určuje…

v prostoru…

ve světě slovo…

v prostoru

slovo…

xxx

Kde jste Igore Sergejeviči Choline

v tomto čase

na jakém místě

své nejdelší poemy

kde je I. S. Cholin

kdo tu zůstal místo Vás

zatímco klidně rozmlouváte

s P nebo s Ch

(poznámka: P – Puškin,

Ch – Chlebnikov)

Igore Sergejeviči

mám teď telefonní

číslo

zavolejte někdy

odtamtud

ani nevím –

je-li to daleko nebo blízko

funguje-li spojení

nemohu vyslovit

to slovo

vím že ne

prostor ani čas

mřel

je za

a ze

mřel

zem

Cho-lin

***

Památce Genricha Sapgira

v železné krabičce

trolejbusu

umírá básník

Genrich Sapgir

trolejbus pokračuje

v pohybu jako by

básník spal

neznámým směrem

hyb

trol

spolu s bezduchým tělem

básníka

duše je ještě teplá

ještě diktuje

poslední verše

ale nikdo už neslyší

ani tělo básníka

jeho ruka

neslyš

Radio verš

Enrice Schmidt

Pozor!

Uvádíme radio-verš – e –

fuč – vač – krč

k-r-r-r r-r-r-k

větřík vane

für wenig

vrt-tvr-rvt

bdr-t-drb-d

lirik krank

kling klang

šššššššš

tedy Š

tedy hen-

rike

tedy Š

tedy mi

dtš-dtš-dtš

pomalé pootočení

regulátoru hlasitosti

opatrné uhasínání

zvuku

***

jdem petrohradem

litějný se

potápí

a já

nemohu

nic říci

na iá

na jať

***

kde mírně se ohýbá

Něva

ouha

tam není

ušlapaná tráva

***

je-den dotek

dosahuje dna

je-dna

***

prostoru prostor k

v petrohradě jdou si

vstříc

a můžeš vidět

druha

zdaleka

z daleka

Konec srpna

v posledních dnech srpna

před začátkem školy

vzpomínáš na

bílou košili

červený šátek

dárek od bratra

vůni jablek v aktovce

bělostný list v sešitě

čtverečky na číslice

řádky na písmena

v létě přečtené učebnice

cesty do dalekých zemí

prstem po mapě

pochopení fyzikálních zákonů

ve studené řece

vůni pečených brambor

kouř z ohniště

moskevskou dívku

co přijela na prázdniny

co řekla že anatomii

probírají v desáté třídě

jo tak!

konec srpna

píseň „brzy bude podzim

za okny je srpen“

jak to pokračuje

v té neuvěřitelné hře…

Podvodní verše

***

plout pod vodou

dotýkat se ploutví

plovoucích ryb

a poslouchat

němou řeč

vidět

ševelení rtů

proč

pláč

***

pod vodou

neřekneš

voda zateče

do úst

a převrátí

tě

naruby

nevíš

zda je lepší

být tam

nebo tady

jsi tupý

jsi hloupý

tady

co tam?

CO?

***

když sůl tak sůl

motiv

a mihotání

trav

buď tvrdý

buď hrdý

o co je tam

ještě

co je tam

ještě

na horizontu

dne

sluneční paprsky

vycházející

z moře

***

nic nesvědčí

o tom

že

ještě můžeš žít

dvakrát ses topil

ale zachránili tě

děkují

proč

promiň

Metro verše

pro každý případ

nemluvím tak

jak bych moh

říci

tak tak je to

osm nových

v slovech uvíz

Noc

Nikde na světě. Není noc taková.

Nikde na světě

nenajdeš takovou tmu.

Taková noc, že každý šelest

slyšíš

a tok podzemních vod

i krve

údery do spánků.

Taková tmoucí. Tma.

Vesnice spí,

mlčí psi

ve strachu

vesnice spí

ve svěrací kazajce

Z černozemě

vymodelovaná noc taková

tmoucí tma

1978

* * *

Gogol – holý nebo host

hlas nebo hoře?

Klas vůle, v hrdle kost

kosmos v teplém dvoře

Referát o poezii

referát o poezii

je třeba pronášet

jako referát o poezii

a nikoli referát

o zvýšení nosnosti

slepic

o draselných hnojivech

směle trhejte

listy papíru

podpalujte jed-

notlivé

struktury verše

vypouštějte bubliny

poezie

taktujte stopou

(neboť sto-pa!)

zavaďte o kara-fu

s vodou

aby se rozezněla

náhle upadněte na podlahu

několik přívlastků

z této pozice

dosáhne cíle

a jestli ne

narýsujte otazník

v temnotě

baterkou

vytvořte celkový obrázek

refe-rátu

Přeložila Alena Machoninová.