2008 / 15 - bojovník nenásilí

Ukradli nám iluze

Školník Pycman sundal Kláře pouta a vypustil ji po devíti natvrdo odsezených letech v základní škole Agáty de Bore na svobodu. Venku ji nikdo nečekal, a když se vrátila domů, našla z rodičů jen kosterní pozůstatky a na stole v kuchyni ležela obálka s byrokratickou zprávou: Pokud si nenajdeš do 14 dní práci, je s tebou amen!

Kláře ve škole nezapomenutelně vštípili, že kapitalismus nemá s obyčejným člověkem slitování. Tržní ekonomika je pouze pro silné. To je však blud, slouží k oblbování, s realitou nemá nic společného. Kláře však nepřináleželo soudit tyto osudové detaily a ihned se rozběhla na vlak, kde zjistila, že nemá ani floka na zakoupení jízdenky. Propadla panice, nikdo jí nepodal pomocnou ruku. Spíš lidi otravovala a našlo se několik teenagerů, kteří ji zbili a znásilnili.

Takto uběhl Kláře první den na svobodě. Vyspala se venku pohozená ve škarpě. Ráno ji probudil chlad. Vydala se tedy na úřad práce pěšky. Na Snětín to bylo slabých deset kilometrů. Měla žízeň a hlad. Zaklepala na dveře jedné staré dřevěnice. Čekala mírumilovné a solidární stáří. Namísto toho se objevila zlatá mládež z hlavního města. Fetovali drahé drogy, byli dobře oblečení a podle poslední módy na kost vychrtlí. Klára neřekla ani slovo a už ji začali mlátit, u čehož na celé kolo vřeštěli:

„Nesnášíme vesničany!“

Vidláci na to tupě civěli zpoza záclon svých příbytků. Za čtrnáct hodin tvrdé každodenní dřiny obdrželi misku šlichty s hrnkem hnoje, které je udržovaly při životě. To jim muselo stačit. Neměli nejmenší naději, že by se jejich postavení mohlo jakkoli zlepšit. A sami pro to neudělali nic. Byli apatičtí a naprosto normálně pasivní.

Klára už toho měla dost a spustila pronikavý křik. Pukla lebka prvního z nich a pukaly i všechny ostatní. Netrvalo dlouho a Klára se ocitla po kolena v mozcích. Brodila se tou kejdou a toužila zmizet pryč od lidí. Starosta osady za ní obecním rozhlasem zvolal:

„Stůj, nemáš šanci. Buď půjdeš jako ostatní do továrny, nebo tě uštvou.“

Na Zeměkouli už drahně staletí neexistuje žádné soukromí. Klára sice vstoupila do přeludu lesa, ale neuběhla snad ani hodina a mohla zaslechnout smečku speciálně za tím účelem cvičených psů. Ve vzduchu se vznášela helikoptéra a všechno snímaly televizní kamery, které zprostředkovávaly hon v přímém přenosu. Klára se pokrčila v kolenou, zacpala si dlaněmi uši a spustila křik. Jekot otřásl samými základy jsoucna, zem pukla, hlína explodovala a následovaly i celé kusy horniny. Kolem Kláry vznikla měsíční krajina. Klára v té pustině osaměla, Slunce zapadalo za obzor a ona se cítila po dlouhé době v bezpečí…

Škoda jen, že to nebyla pravda. Lidé se utápějí ve vzdušných zámcích a tvoří si choromyslné iluze. Jejich bytí je permanentní halucinace. Konečně se před ní na cedulce rozsvítilo zelené: VOLNO.

Klára vstoupila a úřednice ji přivítala kyselým šklebem. Klára se posadila a úřednice vyštěkla:

„Kdo ti to dovolil, mrcho?!“

Klára se znovu postavila, přiložila si ruce k uším a všechno to začalo nanovo. Co vycházelo z jejího hrdla, byla čirá metafyzická podstata veškerého zoufalství. Už to nedokázala déle vydržet, snášet bez ustání, že s ní zacházejí jako s hadrem, neživým předmětem, věcí, pomůckou, výrobním prostředkem sloužícím k uspokojení sobeckých potřeb. Klára vykřikla:

„Ptáš se, kdo jsem?“ Při té příležitosti vyskočila na stůl, uchopila zmatenou úřednici za vlasy a dodala: „Jsem tvůj konec!“

Klára věděla, že násilí nemá smysl, a jenom z toho důvodu ji neprohodila oknem a nepodřezala jí střepem hrdlo. Nechala ji žít. Pouze ji zhypnotizovala a vsugerovala jí, že je blb, a přinutila ji kvokat jako slepici.

Její problém to sice nevyřešilo, ale bylo to pořád lepší než nic.

Pro Kláru se nakonec našla práce v zahraničí, v jednom nóbl nevěstinci pro politiky. Neměla tam žádné soukromí. Pokud ji zrovna někdo nešukal, seděla vystavená za vitrínou. Jednou za čas ji poslali na embryonální výškrab. Její klienti jí dávali jasně najevo, co pro ně znamená, a otevřeně ji informovali, že až přesáhne třicítku, půjde na orgány.

Klára se občas vracela do té pustiny připomínající měsíční krajinu. Někdy ji vnímala naprosto zřetelně, jindy tonula před ní rozložená v mlhách. Ta zdevastovaná krajina se stále rozrůstala. Časem se měla zmocnit beze zbytku celé planety. Klára se transformovala v jakýsi nejasný artefakt. Byla jistým způsobem věčností. A když bylo vše mrtvé, počaly se objevovat nové formy života.

Klára ze sebe vysílala intenzivní varovné signály, jimiž se těm tvorům v jakémkoli stadiu jejich momentálního vývoje snažila sdělit, že jejich počínání je zhola zbytečné a směřuje pouze k tomu, co v současnosti nazýváme fyzickou bolestí a psychickou trýzní.

Kláře funěl do tváře nějaký kytovec. Vypouštěl u toho sliny a slastně poulil oči. Kolem byly čtyři sloupy s barokními andílky, kteří se laškovně usmívali a vypadali spokojeně.

Jsme automaty

Můj šéf se na mě díval poněkud uhranutě a nebylo se čemu divit. Vždyť měřím bezmála dva metry a přistihl mě u sebe v bytě jen v červeném spodním prádle. Dorazil nečekaně z práce dřív, v ruce držel sekeru a v hlavě měl umístěné podezření. Právě jsem vycházela z ložnice, kde jsem se milovala s jeho starou, když tu jsem ho potkala. Řekl mi:

„Nenávidím vás,“ a několikrát do mě sekl.

Udeřila jsem ho pěstí a houkla na Mařenu:

„Vrátil se ti manžel, tak se zatím měj.“

Odešla jsem, tak jak jsem byla. Uznávám nahotu, hlavně pak, když venku svítí slunce. Lidé na ulici se na sebe usmívali a všichni byli veskrze pozitivní. Koupila jsem si zmrzlinu a uvažovala o tom, že bych mohla dneska vyrazit na výlet, když je tak hezky. Poslední dobou je neustále krásně a všechno mi vychází. Mám senzační milenku a vydali mi básnickou sbírku, kterou jsem i sama ilustrovala. Byla jsem na sebe pyšná a všude jsem se chlubila svými nezanedbatelnými úspěchy, které mi stouply do hlavy a provokovaly závist.

Shodou okolností jsem se nalézala právě před vlakovým nádražím. Koupila jsem si jízdenku do Povolených Svěračů, to je jedna vesnice na Valašsku. Na peróně jsem se poprala s nějakými gaunery, co na mě lascivně civěli. Ignorovala jsem to, ale jakmile mi jeden ten hovád sáhnul na kozu, tak to už jsem se neudržela. Byli tři a všechny jsem je brutálně zkopala. Pak jsem si smotla špeka trávy a v klidu vyčkávala svůj vlak.

Cesta samotná ubíhala dobře. Po dvaceti minutách jsem vystoupila a spatřila vidláky. Lidé z vesnice jsou ohromní burani. Neudržela jsem se a musela na ně béknout:

„Hej, idioti, vyšla mi kniha poetických básní!“

Otevřeli kudly, povytáhli si umolousané montérky a rozběhli se mě zabít. Trocha sportu nikoho nezabije, a tak jsem před nimi začala prchat. Ani jsem se nemusela nijak zvlášť snažit, měla jsem, co oni ne, kondici. Já byla krásná, vysoká a hubená. Oni měli panděra plná sádla, křečové žíly a byli znavení těžkou prací v lese. Ničili přírodu. Bavilo je to a vydělávali si tak na obživu. Dva z toho stádního davu dostali akutní zástavu srdce – nejspíš se jednalo o infarkt.

Takto jsem se dostala do sousední vesnice. Na ceduli jsem se dočetla, že se jmenuje Pozdní Zdechlina. Zaujal mě tam jeden frajer. Vypadal celkem k světu, a protože jsem nesmírně přátelská a družná, přistoupila jsem aktivně k němu a se slovy „Nazdar, primitive“ jsem mu uštědřila pořádnou herdu do zad.

Bohužel mu zapadl jazyk a on bez pomoci zemřel. Prošacovala jsem ho a našla klíče s peněženkou. Z dokladů jsem zjistila, že je ženatý a má jedno dítě. Vyptala jsem se místních na jeho bydliště a šla jsem jeho družce oznámit tu ohromně smutnou novinu.

Zamilovaly jsme se do sebe na první pohled. Stála ve dveřích a kojila. Jakmile jsem jí řekla, co za tragédii se přihodilo, viditelně si oddychla a pozvala mě dál. Děcko hodila před počítač, ať si hraje hry. My dvě si sedly do kuchyně ke stolu. Vytáhla láhev vodky a pronesla:

„Stejně to byl hrozný blb.“

Navrhla jsem jí, že pokud chce, zůstanu s ní. Dokonce jsem byla ochotná si tu najít i nějakou práci. Nadšeně přikývla a šly jsme se pomilovat. Já zaujímala roli muže a ona ženy. Přímo nádherně jsme se doplňovaly, a aby nám jejího zesnulého chlapa nic nepřipomínalo, zbavily jsme se i toho dítěte. Strčily jsme ho do balíku a poštou ho poslaly do dětského domova.

Jmenovala se Lugena a řekla mi:

„Hempo, ale nějakého potomka bychom přeci jen mít měly.“

Souhlasila jsem. Koupila jsem v místním koloniálu nějaké IQ testy a ruku v ruce jsme se vydaly do hospody. Tam jsme je rozdaly chlapům, a abychom je motivovaly, sdělila jsem jim, že kdo přesáhne 150 bodů, může nás vyšukat. Sice se snažili jako zběsilí, ale nakonec se nám podařilo najít jen jednoho čtrnáctiletého výrostka. Podala jsem mu to tak, že má štěstí a alespoň se zbaví panictví. Byla to s ním sice příšerná nuda, ale jsme teď obě těhotné.

Začala jsem tu psát knihu o historii veverek. Pojala jsem to populárně naučnou formou a těšila se, že až mi ji vydají, stanu se slavnou a bohatou. Šťastná už jsem. Mám nádhernou oduševnělou ženu. Jsme mladé a pozitivní. Kdybych byla notorický imbecil, klidně bych už jenom kvůli tomu založila sektu. Jsem však racionální a mám osvícený rozum.

Taky se intenzivně zajímám o realitu.

minirecenze

Jan Haubert

Hluboká orba aneb 20 let Visacího zámku

Julius Zirkus 2007, 216 s.

Vzpomínková kniha od frontmana nejslavnější české punkové skupiny by se zdála slibovat spoustu humoru, veselých historek apod. – vzpomeňme na již několikrát reeditované, zdařilé paměti frontmana Tří sester Lou Fanánka Hagena Tak to bylo, tak to je. Bohužel, zde tomu tak není. Reálie života pražské punkové skupiny v osmdesátých letech (zákazy činnosti, hledání zřizovatele atd.), které by mohly být zajímavé pro rockové historiky i mladistvé punkery, jež Visací zámek stále přitahuje, se scvrkly do několika kapitol umístěných mezi zápisy koncertního deníku, který si Haubert vedl v roce 2002. Život profesionální skupiny může být také čtivý, v jeho podání je ale značně ubíjejícím čtením. Příjezd na místo činu, poznámka o pořadateli či zvukaři, průběh koncertu včetně rozdávání odměn za odhalená poprsí fanynek. Případně pár telegrafických dojmů z pokoncertních radovánek alkoholicko-gastronomického rázu. To vše čtyřiapadesátkrát, jen se čtyřmi kapitolkami
o historii skupiny coby intermezzy. Haubert ve své knize, ze záhadných důvodů pojmenované po nejdůstojnějším českém punkovém fanzinu, zkrátka promarnil šanci sdělit o milovaném i nenáviděném fenoménu jménem Visací zámek něco podstatného nebo aspoň čtivého a šetří si práci grafománií a zveřejňováním textů, které obstojí leda jako privatissimum – deník, kapelní kronika apod.

Petr Ferenc

Marisa Madierová

Vodově zelená

Přeložila Kateřina Vinšová

Pistorius & Olšanská 2007, 136 s.

Deníková próza italské spisovatelky zvláštním způsobem uklidňuje, i když se její děj z velké části váže na dobu politicky i lidsky složitou. Přibližuje život Italů vystěhovaných z Istrie a chorvatské Rijeky po druhé světové válce, v rámci Titovy nacionalistické politiky. I přes tuhle skutečnost kniha není v žádném ohledu politická, ani neposkytuje historický výklad. Velké dějiny jsou zašifrované v dějinách malých, v životních událostech Marisy a její rodiny vystěhované do italského Terstu. Skrz poutavé, jakoby minimalistické líčení rodinných osudů prosvítají události dějinné. Kniha je psaná úsporně, až zkratkovitě, bez patosu, přesto působí emotivně. Je mimořádně čtivá, a to i přesto, že postrádá velkolepou zápletku. Děj tvoří spíš desítky malých příběhů, které utvářejí vnější i vnitřní obraz života ženy a doby zároveň. Autorka umí napsat prózu jasnou, tajemnou, laskavou, věcně drsnou i poetickou, zároveň
ale striktně dodržuje reálné a přesné vyobrazení skutečnosti. Vodově zelená je pro Marisu Madieriovou barva lásky i vzpomínek, které se v díle plynule a nerušivě střídají se současností. Celým příběhem se vine jakási lidskost a nezaujatost vůči minulosti. Autorka je mistryně krátkých, přesně zhmotňujících popisů postav, v několika větách jim dokáže obnažit část duše. Próza má hloubku právě tak, jako ji může mít voda – ústřední motiv knihy.

Martina Blažeková

Sylva Fischerová

Anděl na okně

Dybbuk 2007, 69 s.

Česká básnířka v sobě vyrovnala reflexi s obrazotvorností, což spolu se sklonem neustále si klást otázky týkající se života a naší existence vytváří nevšední čtenářsko-existenciální zážitek. Básnickým způsobem se tu hledá vlastní já, které neustále zaniká v množství různých já a ty, přesto je třeba „najít sílu“ k sobě: jen tak může člověk objevit Boha nebo alespoň jeho posla – anděla na okně. Cesta s sebou přináší i možné osamění, nutnost neustále poslouchat „bonmoty“ světa, „sliz řečí“, kterými jsme obklopeni a které se nám náhle zjevují jako iluze, jako jalové brebentění staříků z hospody. Půjde tedy o to proklestit se k onomu „zanedbanému sadu“ naší duše a uprostřed zahrady se prokopat ke skrytému diamantu vlastního já; zevnitř pak může zazářit světlo. Básně působí jako vzkazy, pouhopouhé (zdánlivě nepatrné) upomínky na něco podstatného, co nám stále uniká a k čemu se málokdo přiblíží. Skrze slova, skrze mezery
banalit každodennosti se přesto máme možnost „narodit znova“, jen z otevření se ničemu (nicotě) může vzejít bytí, mlčenlivé jedno, s kterým přichází i naše pravá svoboda. Básnířka tu „napodobuje“ sám čas, vidí jeho jednotnou, z budoucna se přítomností blížící bývalost. Tak se nám slovy dává „jakási jednoduchost“ jako věčně se měnící syntéza sebe sama.

Jiří Olšovský

Vladimír Přibský

Pane ministře, volá Sarajevo

Andrej Šťastný 2007, 167 s.

Přibský z literárního světa po roce 1989 zmizel, podobně jako ostatní „normalizační autoři“, a už se z toho nevzpamatoval. Jeho články se objevují v Obrysu-Kmeni, knihy mu téměř nevycházejí. Jeho poslední román ukazuje proč. Z pohledů tří rozdílných postav – poradkyně ministra, ministra a jeho řidiče – sleduje tzv. sarajevský atentát. Názory postav se však slévají do jedné; to, která z nich právě vypráví, zjišťujeme až podle postav, jež ji obklopují, všechny se totiž vyjadřují stejně „hovorově“. Autor tu šermuje slovy jako viďže, menedžr, zasebevražďovala, totalitní táborák (táborák na pionýrském táboře), big šéf, préza (prezident), průseriál, dvouleťák (dvouleté dítě), televizní mačkač, zmaškaratit se (?), a když něco nejde, tak ani „za prase“. Po několika stranách z toho bolí hlava. Přibský jako by se snažil ukázat názor „obyčejného“ člověka na politiku, to, co skrze své postavy prezentuje, ale úrovní patří spíše k hospodskému stolu.
Poselství knihy je následující: nejhorší ze všeho jsou disidenti (trapní šašci) a novináři (škrabáci, blafalové, žurnalistické čuby, televizní žvanílkové či opruzátoři), na Václava Klause tady žádný politik nemá a „politika, to je dneska nejlepší a nejpohodlnější způsob existence“. Občas člověka až zamrazí: „Ale až naserou dělníky, pudou od válu všichni. Do jednoho, včetně toho krasoducha, co sedí na Hradě. Jó, to pak teprv začnou lítat třísky.“

Jiří G. Růžička

Ajahn Brahm

Kráva, která plakala a jiné buddhistické příběhy o štěstí

Přeložila Jana Hollanová

Alternativa 2007, 221 s.

Ajahn Brahm, původem Angličan, vystudoval teoretickou fyziku na Cambridge. Po ukončení studia odjel do Thajska, aby se stal mnichem. Ve své knize představuje sto osm příběhů z thajské klášterní tradice, v předmluvě se však doznává, že je upravil pro současného člověka a okořenil humorem. Právě na těchto zásazích celá kniha ztroskotala. Následující řádky, hned v úvodu knihy, snadno vzbudí nedůvěru: „Když si [Brahm] v šestnácti letech, ještě na střední škole, přečetl některé buddhistické spisy, začal se považovat za buddhistu.“ I když se zřejmě nejedná o muže prostě svedeného módní vlnou východní filosofie (stal se opatem kláštera v Perthu), ke škodě čtenářů se Brahm po přečtení některých knih začal považovat i za spisovatele. Naučné příběhy v jeho podání připomínají ty o vráně a sýru, k tomu zakončené vždy vysvětlujícím komentářem, jaké že duchovní poznání si má čtenář odnést. Kniha se tím zařadila mezi
beletrizující náboženskou literaturu, která přepokládá, že evropský zájemce o buddhismus je tupý příjemce špatných textů a odbytého editorství, jehož spokojenosti je učiněno zadost závěrečným slovníčkem pojmů, kdo je to Buddha, mnich či karma. Nakladatelství Alternativa představilo knihu vskutku alternativní…

Zuzana Malá

Stan Sakai

Usagi Yojimbo – Cesta poutníka

Přeložil Ľudovít Plata

Crew 2008, 144 s.

Jedna z mála komiksových sérií, kterým se na našem trhu podařilo prosadit. Usagiho sebrané příběhy u nás vycházejí od roku 2005 s jistotou, že každá další kniha se prodá. Důvod? Charismatický hlavní hrdina, styl a především dokonalá vyváženost amerického a japonského přístupu k vyprávění skrze komiks. Usagi Yojimbo je ronin, samuraj bez pána, který putuje feudálním Japonskem 17. století. Válečník s úctou, ctí a dobrým srdcem. Jeho autor Stan Sakai je sice Japonec, ale vyrostl v USA. Příběhy jsou nám tím bližší, přesto však ukazují hlavní sílu východního uměleckého přístupu. Adaptace samurajských legend a historek, které jste mohli vidět nebo číst mnohokrát předtím, i své vlastní příběhy dokáže totiž Sakai vycizelovat do dokonalosti. Cesta poutníka je již sedmým u nás vyšlým svazkem, v celkovém pořadí však třetím. Série si už od počátku drží svou kvalitu. Usagi přesně spojuje krutost východního světa, melancholickou
poetiku i humor. Někdy v jednom příběhu, jindy přísně odděleně. Forma sice není čistá manga (japonská forma komiksu), ale má její smysl pro jednoduché vystižení podstatného – situací, emocí i akce. Konečně, v historicky přesném prostředí jsou všechny postavy polidštěná zvířata. A mezi nimi jeden králičí samuraj na cestě za sebezdokonalením, který může mnohé dát i svým čtenářům.

Vojtěch Čepelák

Labyrint revue 21–22/2007

Další číslo Labyrint revue je věnováno autoportrétu. Téma mile sebestředné, vždy aktuální, nepelichající, sice v čase proměnné, ale stabilní, které bude patrně vždy oslovovat. Na prvních stránkách Jan Suk medituje nad malířským autozpytováním a rolí zrcadla v tomto aktu sebelásky nebo sebetrýzně. Pozoruhodné jsou kratší texty Mileny Ody (především Krok za krokem), pro mě velké překvapení, kam se autorka posunula od svých exaltovaných začátků, psaných ještě hezky česky. A potom ovšem rozhovor s Michalem Pěchoučkem, umělcem pro všechno, za každé situace a vždy ve střehu, jehož fascinují především situační děje, typologie lidí a ikonologie scénických obrazů. Přiznává se tu k vědomému sentimentu i potměšilosti, s kterou pracuje např. na cyklu Adriena Šimotová na návštěvě v Klubu konkretistů. Příjemně vzpomínkový a rekapitulující je rozhovor s Markétou Othovou, obdivující na Hitchcockových filmech „vizuální dokonalost, žánrovou
bezchybnost a absolutní jasnost“. Potěší reprodukce obrazů malířské hvězdy bývalého Východu, Poláka Wilhelma Sasnala i reference o něm od Tomáše Lahody, také malíře. Číslo se povedlo, jen občas tu probleskne něco lehce zákulisního: v editorialu se dvakrát objeví slovo „musíme“, na což bývá přirozená reakce „nemusíme“, a Václav Magid na konci své depeše po návratu z kulturní turistiky doporučuje, co je ve světě v kursu, a z toho vyvozuje „signál pro umělce (rozuměj české), kudy do toho“. Do čeho?

Petr Vaňous

Spojené státy americké

Bookforum 4–5/2008

Jeden z hlavních článků posledního vydání mezinárodního periodika Bookforum, zaměřeného na současné umění, se věnuje stále rostoucí oblibě íránských, anglicky píšících autorek. Nana Asfourová zmiňuje průkopnickou roli celosvětových bestsellerů Reading Lolita in Tehran Azar Nafisiové a Persepolis Marjane Satrapiové. V obsáhlé studii analyzuje díla čtyř současných autorek a věnuje se problematice imigrantské literatury. Pokud jde o aktuální knižní produkci, čtenáři si mohou přečíst kritické ohlasy např. na knihy tří autorů známých i u nás: v první řadě na nejnovější počin Martina Amise The Second Plane: September 11, Terror and Boredom o atentátech 11. září. Druhým recenzovaným je stále oblíbenější americký autor bosenského původu Alesandar Hemon, který navštívil v loňském roce Prahu jako host Festivalu spisovatelů. Jeho poslední román The Lazarus Project se odehrává mezi Chicagem roku 1908 a obleženým Sarajevem. Bookforum rovněž
přináší recenzi nejnovějšího díla Jamese Meeka, Hemonova literárního kolegy z festivalu – románu We Are Now Beginning Our Descent. Nejlepším příspěvkem čísla je však rozhovor s americkou prozaičkou Jhumpou Lahiriovou, která se těší obdobnému zájmu čtenářské veřejnosti jeho třeba její britská kolegyně Zadie Smithová.

Markéta Musilová

Arthur Schopenhauer

O vůli v přírodě a jiné práce

Přeložil Milan Váňa

Academia 2007, 599 s.

Dvanáct let po vydání spisu Svět jako vůle a představa vychází další Váňův překlad několika děl Arthura Schopenhauera: O čtverém kořeni věty o dostatečném důvodu, O vůli v přírodě a Dva základní problémy etiky, pojednané ve dvou akademických spisech soutěžících o ocenění. Díky Milanu Váňovi má český čtenář zpřístupněnu velkou část Schopenhauerova díla, počítáme-li v to také jeho překlady drobnějších paralipomen. Spis o větě o dostatečném důvodu ukazuje nejlépe způsob, jímž se Schopenhauer vyrovnával s Kantem, a zároveň právě této větě přisuzoval filosof zásadní důležitost, pokládal ji za základ veškeré vědy, jež není pouhým agregátem poznatků, ale systémem jejich souvislostí. Práci o vůli v přírodě je nutno číst ve světle Světa: odpsychologizovaná vůle patří k základním Schopenhauerovým pojmům a je vymezena proti kantovské dichotomii pouhého jevu a věci o sobě. Vůle je v Schopenhauerově
pojetí ustavující síla, jejíž působení najdeme v gravitaci stejně jako v základním tíhnutí lidské bytosti k životu. Rozum, jímž se v Schopenhauerově filosofii liší člověk od zvířete tím, že překračuje pouhou schopnost názorného chápání směrem k abstrahování pojmového univerza ze smyslových dat, je zcela jiného rázu než optimistický a zespolečenštěný rozum osvícenců.

Michal Janata

Samuel Slipp

Freudovská mystika – Freud, ženy a feminismus

Přeložil Daniel Micka

Triton 2007, 272 s.

Pročpak osnoval zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud teorii tak patriarchální, falocentrickou a biologizující, když si v osobním životě žen vážil, měl řadu oblíbených žákyň, kterým věřil a spoléhal na ně? Freud ve svých volných fabulacích předpokládal, že (na nevědomé úrovni) dívky závidí mužům penis, ale s opačným procesem (závist ňader, dělohy) si hlavu nedělal. V jeho pojetí se pak samo ženství stává produktem vznikajícím vlastně z pouhé závisti, což feministky těžce iritovalo (Dinnersteinová – „matka je vnímána jako ztělesnění všeho tělesného a smrtelného, jako prototyp smrti“). Slipp ve své monografii odpovídá na úvodní otázky několikerým způsobem, např. „ženy se prostě staraly více o lidské vztahy než o teoretické zásady“, ale především rekapituluje Freudův životopis, který přispěl ke genezi jeho konstruktů – autor se domnívá, že sám otec zakladatel trpěl poruchou genderové identity. Celý život ho sužovaly problémy s matkou, jež
byla silně narcistní a pokoušela se žít nepřímo prostřednictvím svého stále úspěšnějšího syna. Obtíže a konflikty, kterým čelil sám, Freud okamžitě zobecňoval a přenášel do svého díla. Slipp uvádí flagrantní případy Freudova psychoterapeutického jednání (kauza Dora), kdy svým lpěním na dogmatu zesílil patologii pacientky. Neudržitelnost freudismu s jeho „anatomie je osud“ dokazuje i výzkum, podle něhož je prapůvodní formou plodu žena.

Jiří Zizler

Janet Brownová

Darwinův Původ druhů – biografie

Přeložily Eva a Lenka Příplatovy

Beta-Dobrovský 2007, 215 s.

Kniha J. Brownové představuje čtivý úvod do Darwinova myšlení a osudů jeho teorie. Poukazuje na to, že navzdory provokativnosti evoluční teorie Darwin nebyl církevním soudem obviněn ze svatokrádeže, a po své smrti byl pohřben ve westminsterské katedrále jako „největší Angličan od dob Newtona“. Darwin je obecně popisován jako člověk, který se vždy snažil jednat podle tradičních viktoriánských hodnot, podle autorky ale v nitru prožíval strach z důsledků toho, že jeho teorie je vražděním Boha starých předků, výsledkem těchto konfliktů podle ní mohly být Darwinovy časté zdravotní problémy. V tom se liší od R. Wrighta, který ve své knize Morální zvíře interpretuje některá tradiční dogmata křesťanské teologie (jako nauku o lidské hříšnosti) a lidskou morálku jako slučitelné s evoluční teorií, protože se morální chování v jistém slova smyslu evolučně vyplácí, a Darwin byl se svým viktoriánstvím „dobře vybaven k úspěšnému životu“. Kniha se
zabývá i jinými tématy (třeba vlivem Darwina na umělce) a její vydání je nutné přivítat, i proto, že obecné povědomí české veřejnosti o Darwinově teorii je často jen mlhavé (jak si nedávno postěžoval biolog Jan Zrzavý: ač se evoluční teorie učí na středních školách, studenti přicházející na VŠ o ní nevědí skoro nic).

Jan Lukavec

Od knížat ke králům – sborník u příležitosti 60. narozenin Josefa Žemličky

Nakladatelství Lidové noviny 2007, 615 s.

Sborník zachycuje rozsáhlé spektrum předmětů bádání v současné historické vědě. Literárním tématem osobnosti kronikáře Kosmy (ale i Vladislavem Vančurou a Závišem Kalandrou) se zaobírá studie Petra Kopala; lze pouze litovat, že ani P. Kopalem nebyl Kalandrův metodologický přístup zhodnocen. V obecném povědomí je považován za marxistu, obecně jej lze však uznat i za představitele kritického pozitivistického myšlení; je totiž možné, že Kalandrovu knihu České pohanství mnozí z historiků ani nečetli, pouze zkostnatěle tradují její hodnocení. Tato výhrada patří k ustavičnému polemizování o tzv. Kristiánovi, ač abbé Dobrovský i Z. Kalandra již odpověď podali. Sborník má vyváženou náplň – jak otázky speciálně historické, tak historicky literární jsou zastoupeny v hojné míře a naznačují, že česko-slovenská historická věda má kvalitní úroveň; uvážíme-li však prostředky vynakládané na vědu a výzkum, slušelo by současné vědě méně konfekční
myšlení. Zastoupen je i přispěvatel z Polska. Každé studii přísluší informativní poznámkový aparát, ilustrace jsou k tématu, připojena je výběrová bibliografie prof. Josefa Žemličky a resumé v angličtině. Středoškolským zájemcům o VŠ studia historie velice nápomocná kniha.

Vít Kremlička

Nenápaditá nenápadnost okamžiku

Nakladatelství Host ve své edici Poesie, řízené Martinem Stöhrem, vytvořilo výraznou platformu současného českého básnictví. Na sklonku loňského roku v ní vyšly texty Petra Motýla, Daniela Soukupa, Václava Buriana a současně s nimi mimo edici i nová sbírka Milana Děžinského. Těžko na základě pouhých čtyř specifických uměleckých projevů dělat závěry a hodnotit stav současné české poezie, ale podívejme se, zda texty jmenovaných básníků mají nějaké podobné rysy, které by mohly poodhalit, kudy se poezie ubírá, kam směřuje a čím se inspiruje.

Odkud, kam, proč a zač?

Přízraky Milana Děžinského jsou již čtvrtou autorovou sbírkou a podobně jako v předchozích souborech i zde básník pracuje s motivy pro něho typickými – s larvami, červy, chaluhami. Oproti své předchozí tvorbě je nepoužívá již pouze k tomu, aby jejich prostřednictvím zobrazil fascinující a chaotické světy „pod povrchem“ – pod vodní hladinou, pod trouchnivějící kůrou stromů nebo pod drny trávy, ale doplňuje je dalšími, v této sbírce nepochybně klíčovými motivy smrti, konce či rozkladu. Ukotvil je do doby nočního bdění, tedy samoty, a tím vytvořil přirozenou atmosféru pro vyslovení existenciálních úvah a otázek, které však neformuloval nijak explicitně. Jsou to spíš fragmenty myšlenek a náznaky otázek, které organicky začleňuje do promyšlené kompozice básní, založené na výrazné sevřenosti tématu, motivů a dalších prostředků podílejících se na výstavbě díla. Děžinský umí pracovat s eufonickými figurami, je si vědom
významové samostatnosti každého verše a této skutečnosti využívá ke zdůraznění komplikovanosti zpracovávaného tématu. Jednotlivé verše vrství přes sebe, zachovávaje jejich samostatnost, a dává je do vzájemných souvislostí skrze zmíněné motivy, ale i pomocí významových přesahů verše. Vytváří tak komplikovaný obraz, jenž je působivý právě ve své kompaktnosti. Tvoří ho průsvitnými vrstvami, jež se vzájemně překrývají a odkazují ke skutečnosti, přičemž za každou vrstvou může být ještě nějaká další, dosud nespatřená.

Milan Děžinský se vydal po cestě lyriky reflexivní, intelektuální (avšak nezavánějící akademismem), která mu bezpochyby sedí, a v níž jako básníkova inspirace zaznívají hlasy Emily Dickinsonové, ale i W. C. Williamse.

Ikarova spálená křídla

Básně Daniela Soukupa (1976) vyvolávají spíše rozpaky. Autorova knižní prvotina Výhled do skály je rozdělena do pěti částí a dělení to není náhodné. Buď je určujícím hlediskem téma, nebo forma básní, případně časoprostor, v kterém jednotlivé básně vznikaly a do něhož jsou situovány. Ve své poezii Soukup tíhne k „prostotě“, což jde proti jeho přirozenému naturelu intelektuála, který je v této sbírce skrytě přítomný v originální obraznosti. Své básně autor formuje pouze do krátkých úvarů. Jednu část tvoří čtyřverší (což může být aluze na Skácela), další je inspirována japonským haiku, tedy tvarem z hlediska užití výrazových prostředků ještě úspornějším. Poetika haiku v podobě, do níž byla převzata evropskou tradicí, je založena především na vzájemné konfrontaci všedních motivů. Soukupa všednost a obyčejnost sice oslovuje, ale k jejímu zobrazení používá prostředky, které ji buď příliš ozvláštňují, jako výrazné metafory („měsíc rozhodil/
barevné rubíny“), případně strhávají pozornost samy na sebe, čímž je poetika japonské klasiky spíš popřena. Jednotlivé básně tak budí zdání jakýchsi ornamentů bez obsahu. Nejpřesvědčivější je Soukup tehdy, když snoubí všední téma s všedním jazykem a rezignuje na svou snahu po neotřelosti, po originalitě a překvapivosti výrazu. „Dívky se tu oblékají/ tak hezky, že si na ulici/ nebo v metru,/ málem nestačíš všimnout,/ jak jsou obyčejné.“

Poezie tohoto autora zachycuje hlavně okamžiky, postřehy, smyslové zážitky, proměny nálad a zdá se, že by jí prospělo, kdyby nebyla spoutána do malých formátů.

Oknem vlaku

Také sbírka Blankyt půlnoci je laděna spíše impresionisticky a je charakteristická nerozsáhlostí básnického gesta. Její autor, olomoucký básník Václav Burian, publikuje poezii málo a profiluje se především jako novinář a překladatel polských básníků Miłosze a Krynického.

Burian se stylizuje do role pozorovatele, někdy střízlivě jízlivého komentátora okolního dění, jeho poezie je dynamická, obrazy se střídají, pohybují. Čtenář může mít dojem, že jede ve vlaku, jehož monotónní rytmus uspává, avšak krajina za oknem se stále mění a ubíhá. Střídá se v ní příroda a město, a to tak rychle, že hranice mezi nimi je těžko zachytitelná. Tak rychle, že není prostor pro jakýkoliv náznak patosu, není místo na smutek, který může ubíhající a nezastavitelný čas vyvolat. Ubíhající čas je typickým motivem Burianových básní, které se hemží otázkami; mnohdy takovými, které jsou vysloveny pouze proto, aby provokovaly, což se ne vždy daří.

Život podle Buriana je jízda vlakem. Cíl známe, a cesta může být plná zážitků (byť banálních), jsme-li vnímaví pozorovatelé. Ale poezii tohoto autora cosi chybí – nápad, něco, čím by na sebe výrazně upozornila, něco, díky čemu by byla nezaměnitelná.

Pod obraz být

Stejně nevýrazná je i sbírka Petra Motýla Dva ořechy. Opět podobná poetika – zachytit slovy prchavý okamžik, opět známé motivy – konfrontace města s okolní přírodou, opět ticho, samota a téma pomíjivosti. Ozvláštněno motivy snu, skrze které do textů pronikají tajemství a záhady (například působivá báseň Vilová čtvrť o domě, v kterém se ztrácejí věci). Mnohem cennější je druhý Motýlův básnický soubor, nazvaný 10 000 piv. Jde o autorovy rané texty z osmdesátých a devadesátých let, v nichž se píše o pivu, o hospodách a o lidech v nich. Radost z pití piva a ze setkávání s lidmi je zábavná hra, autor bravurně pracuje s rytmem, básně se rýmují a svou jednoduchostí a lehkostí připomínají dětská říkadla. Slovní hříčky a jazykolamy básní tak evokují popletený jazyk alkoholem zmámeného jedince. A do této atmosféry občas básník položí
i z hlediska výstavby básně kontrastní otázku: „snad jsme jinam směřovali/ než k žlábku na záchodku?“, či „ale jak bude/ u Posledního soudu/ s hlavičkou skrz naskrz děravou?“ A hořkost piva rázem přestává být pouze osvěžující.

Pokud mají tito básníci něco společné, je to obraz chaotického a nepřehledného světa, který čtenáři nabízejí. Poezie všech zmiňovaných autorů je především poezií okamžiku a samoty. Ale bohužel, vyjma některých textů Děžinského, také poezií nenápaditosti, a tudíž nenápadnosti.

Autorka je bohemistka.

odjinud

Soudce a zpravodaj

Špatné návyky

„Jediné slovo mě dokáže uvrhnout do prudkých a nesmírných rozpaků, myslím pak jen na to, co se zdá být nepatrné a nicotné, zatímco pro živou, právě probíhající přítomnost nemám žádné vysvětlení. Takové chvíle jsou špatným návykem. Také to, co právě dělám, že si poznamenávám myšlenky, je špatný návyk. Půjdu teď za paní Toblerovou. Snad pro mě bude mít nějakou domácí práci.“ Toto si zapisuje pomocník Josef z románu Roberta Walsera Pomocník. Vzápětí papír vyhazuje do koše a věnuje se, šťasten, že může prostě jen „hýbat nohama a rukama“, stěhování okenních rámů.

Často mě nad podobnými texty jímá pocit, že zlatý věk literatury už minul. Udál se někdy v prvních desetiletích 20. století v textech Kafkových, Musilových, Blecherových, Buninových, Rothových, Proustových a samozřejmě dalších, v textech různorodých, jež však spojuje specificky projemnělá senzitivita. Tyto texty znají ironii a grotesku, ale v poznávací a průzkumné, nikoli destruktivní a všežravé podobě. Ještě se chtějí do hloubky nořit, ne ji už jen postmoderně usvědčovat coby další mělčinu, aťsi jak chce hlubokou… Tak i Pomocník z roku 1908 (poprvé česky vydaný roku 2006 nakladatelstvím Opus ve skvěle střízlivém překladu Radovana Charváta; viz A2 č. 17/2007). Jde o křehce pozorný text, přirozeně se vyhýbající všem „senzacím“, tiše, větu po větě kutající na svém všedním tématu. Jak prostě se Walserova kniha obejde téměř bez děje! Jak drahé je jí dramatické zředění! Jak cudně a blaženě tu chybí „fabulátorský
apetit“, dnes často u nás servírovaný co neoddiskutovatelná, samospásná prozaická kvalita!

Ne. Walser má svůj (zdánlivě) skrovný předmět, do něhož je zamilován vertikálně a nic ho nenutí jej napínat ještě směrem „akčně“ horizontálním. A tak tu s hrdinou trávíme dny ve vile zaměstnavatele Toblera, pijeme kávu s paní Toblerovou, píšeme v kanceláři dopisy, občas se vykoupeme v jezeru… Ovšemže tu drama nechybí. Walserův text je směsí potměšilé idyly a pod povrchem se pnoucích neblahých předzvěstí. Mnohdy nelze rozlišit, jak moc je autor ironický či jen jaksi upřímně, oddaně naivní. Jeho senzibilita je protkána detailní vnímavostí pro dvojakost nálad, jevů, významů, vjemů. Walser se v ambivalenci blaženě koupe, rafinovaně i bezelstně, s láskou i nesmlouvavým vhledem do nitra věcí, vzbuzujícím lehkou, ale neúprosnou nauseu.

A je závratné, jak se niterné drama dovede otisknout do samotných vět, nádherně přemýšlivě, pozorně, smyslově i hravě ražených. Josefovi po pokořující příhodě v gumárenské dílně připadali kolemjdoucí na ulici „tak milí, že se musel držet, aby jim nepadl kolem krku“. Jindy: „Plaval daleko a bylo mu dobře. Vždyť kterému koupajícímu nebo plavajícímu, pokud se právě netopí, není dobře?“ O záhadné šéfové: „Paní Toblerová působí vždy trochu povýšeně, ale jak se ten stále přítomný, něžný náznak povýšenosti k liniím její tváře a těla hodí!“ A dál: „Právě způsob, jakým němě dávala najevo, že je třeba brát ohledy na druhé, byl bezohledný.“ Jinde Josefova „historka“ s kloboukem: „Klobouku nebylo co vyčíst. (…) Ano, to byla jeho historka s kloboukem. V jeho životě se vyskytovaly také historky s límečky, historky s kabáty a historky s botami.“ Takovéhle věty – odpusťte další jídelní příměr, ale jaká pomoc! – se dají po
jedné chutnat jako vybraně prosté doušky či sousta. „Kartáček na zuby připomínal dávno minulé časy.“ „Rád se zpotil, měl pak pocit hlubšího prožitku.“ Paní Toblerová: „Lehce poutírala prach z nábytku, ale spíše se ho jen dotýkala, jako by se s ním mazlila a zdravila ho.“ A o jejím manželovi: „Vždyť by stačilo pomoci mu z kabátu, a celý rodinný večer mohl být zachráněn!“

Ty věty jako by mluvily a svědčily o světě, jejž ještě stojí za to pozorovat, mnout v prstech jeho drobné, křehké záhyby. O světě, o němž si nic nenalháváme a jehož skryté krutosti tušíme, stále však je to svět, v němž se lze čehosi dobrat, jehož vrstevnatost můžeme zkoumavě sdílet, svět, jenž nás nepokořuje hrůznou jednoznačností, uřvanou neobyvatelností, vlastnostmi, jimž jako bychom museli neustále konkurovat, chceme-li obstát.

Střih: „Za chvíli už se za dveřmi začínaj ozývat první bučivý hlasy, kretén řve na debila, debil na kreténa, používaj to jako křestní jména, přišel Čurák, pár nejvynalézavějších deprivantů spouští vyzváněcí melodie nadoraz. Dveře se občas otřesou, jak do nich vrazilo nějaký potácející se hovado; maj kapsáče s rozkrokem u kolen, na krku mobila, na zádech nůši. Na bundě nápis, o kterým netuší, co by moh znamenat, protože nesmí bejt česky. V ksichtu výraz. 7:20 zazvoní. Chvíli čekám, abych to neviděl pohromadě…“ Drsný text Pavla Růžka (1951) Schola est, magister dixit z prostředí severočeského učňovského učiliště (Tvar č. 20/2007) poráží zdrcující přímočarostí, znechucením, bezvýchodně nastíněnou definitivou. Je to text-marný útěk od světa, kde není co odhalovat, už vůbec ne co milovat, v němž ani katarze z negativního prožitku nemá místo. Nausea? Zde se rovnou blije, bez konce, ani se to neutírá.

Honem se utěšit Walserovými hebce špatnými návyky: „A svět, mění se? Ne.“ –

Autor je básník, literární kritik a hudebník.

Rukopis královédvorský

Tato sezona je pro divadlo Husa na provázku sezonou výjimečnou. Celý rok si totiž festivalem Divadlo v pohybu připomíná čtyřicáté výročí svého založení. Slavnosti kulminovaly 15. března, tedy v den, kdy se roku 1968 odehrála první provázkovská premiéra, a nejinak než premiérou novou – inscenací Rukopisu. K režii byla přizvána poslední žijící z trojlístku zakládajících režisérů divadla, Eva Tálská. Symbolický je i fakt, že autorem myšlenky inscenovat nejslavnější falza českých literárních dějin je Bořivoj Srba, který se právě před čtyřiceti lety stal „duchovním otcem“ projektu nového divadla. Tálská se do divadla vrací po dvou letech, od příchodu Vladimíra Morávka režírovala především v Polárce, brněnském divadle pro děti. Základní konstanty její práce ovšem zůstávají nezměněny: opět sahá po nepravidelném textu a režíruje básnickou montáž, ve které může plně rozehrát své poetické, obrazivé vidění světa.

Širokoúhlý film

Jeviště je proti obvyklému rozmístění postaveno našikmo jako velmi široká aréna, zdaleka přesahuje zorné pole diváka, a ten pak má především ve scénách bitev dojem, jako by se na jevišti odehrával širokoúhlý historický film, jehož je přímou součástí. Postavy nepozorovaně přicházejí a mizejí v mnoha směrech, takže nikdy nelze obsáhnout dění na jevišti celé a je nutné vybírat si, kam zaměřit svou pozornost. Dojem dějinné fresky se tak Tálské daří vzbudit velmi jednoduše: pouhým uspořádáním prostoru.

Naléhavou, dramatickou atmosféru pak režisérce pomáhá evokovat především hudba Miloše Štědroně. Ten z Rukopisu vytvořil jakýsi melodram: recitující či zpívající postavy neustále doprovázejí dvě violoncella, housle, trubka a bicí. Hudební složku inscenace pak ještě dotvářejí sami herci vyluzující nejrůznější zvuky od ržání koní po bitevní vřavu. Muzikolog Štědroň se nechal inspirovat starými hudebními postupy a přednes postav se tak často mění ve fónický zpěv, místy připomínající modlitbu. Nejsuverénněji se na tomto poli pohybuje chór Starých žen, vypravěček celého příběhu, který v čele s Andreou Buršovou navazuje na tradici výrazné muzikální vybavenosti souboru.

Tálská sice zkušeně pracuje s temporytmem inscenace, přesto se Rukopisu královédvorskému nedostává toho, co bývá na jejích poetických inscenacích nejpoutavější – schopnosti převtělovat metaforičnost básní do metafor jevištních, prudké obraznosti a uvolněné hry s fantazií. Nenajdeme zde ani žádné psychologické složitosti – postavy, jež se střídají v interpretaci textu, jsou rozděleny do tří snadno charakterizovatelných skupin: Muži jsou sveřepí, Dívky nevinně půvabné a Staré ženy rmutně vědoucí. Režii pak nepomáhá ani výprava Jany Zbořilové, která je tak stylově čistá, až nudí. Dívky jsou samozřejmě oděny do bezpříznakových bílých halen a bílých sukní, dlouhé vlasy mají rozpuštěné a předávají si růži, která i z první řady vypadá jako umělá, čímž celé dění dehonestuje do podoby produkce základní umělecké školy. V kontrastu k Dívkám jsou pak Staré ženy celé v černém a vlasy schovávají pod tmavými šátky.

…s výrazným zvukem

Zvuková složka nakonec inscenaci dominuje, až se divák neubrání dojmu, že přihlíží jen občasným pohybem po scéně (válčící vojska kráčejí s napřaženým kopím proti sobě a pak bez větší akce kolem sebe jen projdou) ilustrované recitaci. Přednes textu je ovšem natolik sugestivní, koncentrovaný a ukázněný, že na hodinovou inscenaci stojí za to zajít i jen kvůli důkazu, že Hanka s Lindou nebyli pouze podvodníci, jak je máme zafixované ze středoškolských hodin literatury.

Nejvzrušivěji, ale také nejproblematičtěji se tak na celé inscenaci vlastně jeví otázka dramaturgického výběru jednotlivých textů. Vedle několika krátkých lyrických zpěvů se Tálská soustředí hlavně na dvě stěžejní epické básně – Záboje a Jaroslava. Záboj líčí údajné povstání Čechů na počátku 9. století proti vojskům Karla Velikého, která vtrhla do Čech, aby zde šířila křesťanství. Jaroslav je pak zasazen do již křesťanských poklidných Čech poloviny 13. století, kdy na Evropu zaútočili divocí Tataři, kteří pak byli slavně zastaveni až pod moravským Hostýnem bájným Jaroslavem ze Šternberka. Obě básně oslavují udatné, hrdinné Čechy, kteří se musí silou bránit dobyvačným nájezdům jak ze západu, tak z východu. Tálská se nesnaží dění na scéně aktualizovat, přesto v řadě rozhovorů před premiérou uvedla, že aktuálnost Rukopisu královédvorského vnímá „především v boji křesťanské Evropy proti Východu“ a inscenací chce stejně jako obrozenští badatelé „podpořit národ
v jeho snaze vymknout se z ničení jiným národem“. Takto zjednodušené vidění víc než dost zavání xenofobií. Když si pak jeden představí, jak by se mohlo v inscenaci přitlačit na národoveckou pilu, může být za nevzrušivě akademický výsledek vlastně ještě rád.

Autorka je studentka bohemistiky a divadelní vědy na FF Masarykovy univerzity v Brně.

Zahalená perverze

Jan Nebeský, tvůrce zabývající se spíše duchovními tématy, tentokrát režíroval komedii Don Juan. Nepoučitelného svůdce žen hraje oblíbený Miroslav Donutil. Nikoliv první spolupráce experimentálního režiséra s první scénou dala vzniknout kontroverzní, i když ne zrovna přelomové inscenaci. Ta má, obdobně jako někdejší slavný opus Jana Grossmana, společensko-kritický rozměr. Text hry byl notně seškrtán a obohacen anglicismy i vulgarismy. Nový Don Juan má ale i rozměr metafyzický. Nebeský jím totiž navázal na své projekty o spirituálních otázkách lidského bytí. V Neúplném snu (Roxy-NoD) volně pracoval s Pessoovými modernistickými texty a Kabaret Ivan Blatný (Divadlo Komedie) sestavil z básní českého literáta, které zhudebnil Miloš Štědroň. Skladatelo,vy bluesově a jazzově laděné písně však v Donu Juanovi působí křečovitě. Na scéně je stejně jako v Kabaretu živý orchestr,
postavy svým zpěvem nejenže zpomalují tempo komedie, ale i svévolně dodávají rozličným motivům z Molièrovy hry především básnickou melancholičnost, ne vždy vhodnou. Sganarellovo blues o tabáku a nevýhodnosti „komodity srdce“ zní přesvědčivě, ale Juanova píseň o smutku nad smrtí ptáčka nevkusně ironicky.

Promarněná víra

Don Juan, stejně jako modernistický Pessoův Faust, nevidí nějaký konečný řád, nejvyšší instanci. Pessoův myslitel se táže: Bože, a kdo je tvůj Bůh? A kdo je Bohem tvého Boha? Ani Don Juan ve světě nenachází nic, co by mohl definitivně respektovat, uvědomuje si relativnost jakéhokoli řádu. Zůstává stoprocentním skeptikem a pragmatikem. Jeho konzumní styl života vypovídá o stavu současné společnosti, jíž je typickým reprezentantem. V životě bez zřejmého smyslu hraje hlavní roli zábava, požitky, zážitky. Láska se omezuje jen na estetické a sexuální uspokojení. Karlička a Kačenka (Magdaléna Borová, Antonie Talacková) jako povrchní dívky podlehnou kouzlu celebrity, kterou v slizkém Juanovi vidí. Jeho prolhané přesvědčování obou naráz o upřímných citech už současného diváka pohoršit nemůže. Jak by bylo průkopnicky skandální, kdyby herec Donutilovy popularity překonal spolu s nekonvenčním režisérem českou konzervativnost nebo
zakonzervovanost a naturalisticky předvedl skryté Juanovy vášně! Mezi trojicí milenců je naznačen skupinový sex, ale pouze v intencích tradičního komediálního prvku.

Don Juan této inscenace si libuje i v jiných perverzních praktikách. Ve filmovém záběru z pánských záchodů, jež krutě a výsměšně kontrastují s duchovně laděnými monology zhrzené Elvíry (Jaromíra Mílová), pravděpodobně proběhla sadomasochistická orgie. Juan má na obličeji masku a podává ženě pistoli, kterou se ona ve zpomalených a dokola se opakujících záběrech zastřelí. Spíše než o překračování tabu a Juanových hlubokých tužeb to ale neoriginálně vypovídá o jeho bezohlednosti a blazeovaném machismu (nešťastnice poslušně a poníženě klečí u pánských toalet).

Zároveň není jasné, proč jiné postavy na jevišti vystupují téměř nahé. Podváděný Petřík se zesměšňuje jen v bederní roušce, Kačenka a Karlička nosí tanga a vítr jim lechtivě zvedá sukni. Také obnaženost Elvířina bratra spíše symbolizuje naivitu postavy, ne její náruživost. Přitom ke vzniku osvěžující inscenace, srovnatelné s německými vzory, moc nechybělo, ale naturalismus v zobrazení zvrhlého Juana je asi zatím krok příliš odvážný.

Masky noci

Donutilův Juan má navzdory bezcitnosti rád sluhu Sganarella jako svědka svého nonkonformního myšlení, jeho opravdové tváře „hajzla a prasáka“. Jemu se otevřeně zpovídá ze znechucení z falešného světa, v němž si ten, kdo chce obstát, musí nasadit masku pokrytectví. A až mrazí, jak přitom Donutil dokonale dokáže napodobovat současné politiky. Za Komturem odchází ne heroicky do záhrobí, ale zadními vraty jeviště ven do nedivadelní reality na Ovocný trh. Takový Juan může být vnímán jako oběť společnosti. Na závěr se nad kýčovitě růžovou scénou Jana Štěpánka objeví vojenské rakety a Juan projevuje jistou melancholii ze stavu světa. Dojem odcizení a chladu sugerují pouliční lampy a často promítaný film s padajícím sněhem.

Sluha, prototyp bázlivce a člověka respektující autoritu, je v podání Milana Stehlíka člověkem unaveným vlastním svědomím, uvědomuje si amorálnost doby a jejích reprezentantů. Don Juan coby výtečný řečník si své skutky a postoje dokáže obhájit a vybízí také Sganarella k argumentaci. Ten se však zmůže jen na několik moralistních frází, ústících do blábolu jako vystřiženého z Becketta.

Donutilův Don Juan během inscenace vystřídá několik extravagantních, ale svazujících kostýmů – vedle klasicistického krajkoví a paruky nosí upírský oblek pruhovaný jako pyžamo nebo těžké pláště. Nový Don Juan bohužel zůstal schován za svými převleky, což na aktuální interpretaci nestačí.

Autorka je divadelní recenzentka.

Co to znamená být jiný?

Může se to na první pohled zdát jako protimluv. Před nedávnem jsem na stránkách A2 kritizovala Vejdělkův film Václav za to, že nám ukazuje dalšího českého antihrdinu v podobě retardovaného venkovského kluka a všemi způsoby sugeruje, že bychom k němu „měli být tolerantnější“. A nyní bych ráda vyzdvihla nový film Bohdana Slámy Venkovský učitel právě za to, že dělá v podstatě podobnou věc: snaží se nám přiblížit tápajícího učitele, který odjíždí učit z Prahy na venkov, aby se vyrovnal sám se sebou a se svou homosexualitou. V obou případech bylo snahou snímků odbourat zbytečné předsudky, které můžeme mít vůči „jinému“, a nahlédnout do světa, jenž může mít s tím naším nemálo společného.

Co chybělo Václavovi?

Tím však podobnost obou filmů končí. Zatímco Václav byl sledem scén, které si stále udržovaly od hrdiny odstup, daný krom jiného i nepřesvědčivým podáním příliš sofistikovaného Ivana Trojana, Venkovskému učiteli se podařilo navodit dojem intimity, kterou skrze film s postavou můžeme sdílet. Díky tomu jsme učiteli mnohem blíž a v jeho pochybách můžeme najít i naši vlastní životní bezradnost. Samozřejmě, že to není jen otázkou ztvárnění Pavlem Liškou, kterému je postava učitele šitá mnohem víc „na tělo“ než Václav Ivanu Trojanovi, a to dokonce doslova, protože Bohdan Sláma psal scénář od počátku přímo pro Pavla Lišku (a Zuzanu Bydžovskou). Velký podíl na tom však má především práce s vnitřním napětím scén a s filmově brilantní kamerou, která v nezvykle dlouhých záběrech dovede pomalu rozkrývat citové pohnutky tak přirozeně a bezprostředně, jako bychom v dané situaci opravdu byli.

Slámovi se jako jednomu z mála českých režisérů daří zachytit to důležité „mezi“, které vzniká mezi hercem a postavou, již ztvárňuje, ale i mezi hercem a kamerou a v neposlední řadě pak scénou a námi jako diváky. Toto „mezi“ dělá z obyčejné scény situaci, jež nás začne zajímat, a z herců její účastníky, kteří nehrají, ale jsou. Sláma umí intuitivně rozehrát scénu, která se na jedné straně soustředí na to podstatné, co se v ní odehrává, ale zároveň si všímá drobných citových náznaků a detailů. Dlouhé sekvence točené často v jednom záběru tak získávají vnitřní tempo a napětí, a přitom plynou přirozeně a nenásilně. Velkou zásluhu na tom má bravurní kamera Diviše Marka s plynulými jízdami, krásným a přitom nekýčovitým snímáním jihočeské alšovské krajiny a darem dostat se k postavám velice blízko. V tom se podobá v Česku snad jedině Petru Václavovi (skutečně nomen omen) a jeho
snímku Marian, který se díky výtečné práci s kamerou i scénou dostává také blízko k hlavní postavě romského chlapce, jehož „odlišnost“ získává ve filmu až existenciální rozměry.

„Chcípáci“ a my

Příběh Venkovského učitele o tom, že „každý někoho potřebuje“, má sice pár vad na kráse, ale celkové přímosti díla ani jeho vyznění to neubírá nijak zásadně. Ano, režisér nám možná až příliš doslovně sděluje „poselství“ filmu o tom, že si máme odpouštět a mít se rádi, i když jsme každý jiný jako ti hlemýždi z plakátu na film. Někdy je zase podbarvení scén jinak průzračnou Godárovou hudbou na lidové motivy lehce iritující. Snímek skvěle rozehraje tempo i napětí jednotlivých scén, ale z jedné na druhou skáče někdy příliš rychle a potřeboval by celkově na tolik emocí ještě víc času, například pro to, aby rozehrál scény, kdy se do sebe postavy navzájem (ale pokaždé těsně „vedle“) zamilují, nebo kdy docházejí k tomu, že by si měly odpustit. Slámovou předností nebyly ani v jeho předchozích Divokých včelách či Štěstí témata či sofistikované dialogy, ale spíše poctivost a zdánlivá obyčejnost toho, co sděluje a co jde
přitom k jádru věcí, a především jak je schopen to rozehrát ve scénách a v obrazech.

Venkovský učitel je další z řady do sebe ponořených, převážně mužských antihrdinů v českých filmech polistopadové éry, kteří tápají, nevědí si se sebou rady a v devadesátých letech je česká filmová kritika označovala jako fenomén „chcípáctví“. Na rozdíl od devadesátých let, kdy byl hlavní hrdina těchto filmů často jen režisérovým alter ego, bolestínsky řešícím vlastní lehce adolescentní problémy (Mrtvej brouk, Kanárek, Rychlé pohyby očí či Návrat idiota), se v novém miléniu odhalují důvody jeho „slabosti“, jež jsou zasazeny do širšího společenského kontextu a nahlíženy hlavně jako problém menšiny (homosexuální – Venkovský učitel, romské – Marian, mentálně retardované – Václav či důchodcovské – Vratné lahve). Na rozdíl od většiny těchto snímků se však Venkovskému učiteli podařilo dostat se k postavě blíž a její outsiderství ukázat věrohodně jako rys doby, v níž tápeme
v podstatě všichni, i když naše slabost může mít rozličné podoby, jak vyplývá i z osudů dalších postav snímku. Nakonec podle Slámy to jediné, co můžeme udělat, je se za sebe nestydět a mít se navzájem rádi. Ano, zní to trochu lacině a možná příliš „humanisticky“, ale nabízí se nějaké lepší východisko? A je nutné pro to kritizovat film, který je po dlouhé době v české kinematografii skutečně dobrý?

Venkovský učitel před katedrou

Ještě výrazněji než v předchozích filmech se Bohdan Sláma ve svém novém snímku Venkovský učitel zaměřuje na vykreslení psychologicky věrných a plastických charakterů. Jde mu opět především o obraz světa žitého skrze emoce. Režisérovi nelze upřít ohled na „obyčejné“ lidi, přičemž se nesnaží své postavy stylizovat, ale předvádí je v co nejvěrnějším, „realistickém“ světle, k čemuž přispívají i přirozené dialogy. A tak je postava homosexuálně orientovaného učitele (Pavel Liška) napsána i ztvárněna věrně, a to i přesto, že motiv útěku na venkov s cílem srovnat si život není zrovna nejnovější. Učitel se v novém prostředí sbližuje se statkářkou Marií (Zuzana Bydžovská) a jejím sedmnáctiletým synem Láďou, do kterého se zamiluje. Kritický moment, v němž učitel neovládne svou touhu, není naštěstí politicky korektní a patří k nejsilnějším momentům filmu.

Slámův snímek se vyznačuje vcelku klasickou stavbou, byť je jeho tempo poněkud nevyvážené a některé obrazy (výuka na loďce, zdlouhavá expozice) se zdají nadbytečné. Díky autorskému záměru prezentovat současně tři lidi toužící po tomtéž, totiž po lásce, je navíc tah snímku trochu oslabený. Marie, z triády postav nejzkušenější, se nečekaně zamiluje do učitele, ten ale miluje Láďu a Láďa zase „Pražandu“ Báru, která shodou okolností studuje na gymnáziu, kde působil učitel. Toto perpetuum mobile lásky ilustruje stále stejnou myšlenku, a po obsahové stránce proto filmu příliš neprospívá. Má dopad snad jen na násilně konstruovanou peripetii, v níž Láďa uteče z domu a učitel se ho vydává hledat, přičemž Láďa utekl hlavně za Bárou. Odpor k učiteli mu tudíž byl spíše záminkou, čímž se oslabuje motiv Láďova odpuštění.

Plusy a minusy velkého rozpočtu

Velký rozpočet měl v tomto snímku své klady i zápory. Koprodukce s německou stranou měla podle mého názoru vliv na to, že Láďa utekl zrovna do německého Halle, a na jinak dobrou scénu u přítele jsou německé reálie násilně naroubovány. Ovšem dojem, že se vysoká investice do filmu musí v první řadě vyplatit, vzniká především ve finále, ale to bych prozadil příliš. Kladný přínos velkého rozpočtu se naopak projevil v obrazovém pojetí. Diviš Marek má flexibilní kameru pevně v rukou a na cinemascopický formát tvoří půvabné záběry. Kamera je velmi často v pohybu a přidává na kvalitě scénám na seně či na statku, vybudovaném speciálně pro natáčení. Dovede také umně vytvořit intimní atmosféru (skvělé scény s učitelovými rodiči). Zdá se však, že se autoři nemohli místy rozhodnout, jestli budovat dramatický nebo spíše pocitový příběh, a proto snaživé pohyby kamery působí místy samoúčelně
a marně se snaží dodat scénám vzruch. Příběh tak funguje především ve dvou uzlových momentech, v nichž je zvolená metoda snímání akcí v dlouhých kontinuálních záběrech velice působivá: ve zmíněné kritické scéně (jistý pocit trapnosti k ní asi patří) a v kolizní sekvenci venkovské zábavy. Její provedení je však spíš sbírkou bizarních detailů, jako je „pařící“ ředitel, učitelka v leopardím oděvu, pankáči i další postavičky, které působí rádoby humorně a alibisticky se kryjí za „takhle to v realitě klidně může být“. Uplatnění skladby Známka punku od Visacího zámku na „naší zábavě“ má zřejmě celou událost ironizovat. Zaznívá však i v průběhu filmu (v kontrastu ke kýčovitě spirituální hudbě Vladimíra Godára) a přes závěrečné titulky, čímž doplňuje pachuť umělosti. Dosti toporné jsou výstupy neherců, kterým bych rád věřil, kolik se toho „v mládí kolem Pančáru nablbli“, ale samo zobrazení bodrých Jihočechů se podobá klišé. Jejich
pohybové kreace jsou v jinak o realismus usilujícím filmu vlastně dosti výraznou stylizací.

Musíme si odpouštět?

Filmu by celkově slušelo více soustředění, protože se rozpouští v touze sdělit všechno naráz. Výraznou složkou filmu jsou mnohá načrtnutá vedlejší témata, například vztah města a venkova, víra, rezignace nebo alkoholismus. Co je potom platná řada dobrých scén a dialogů, když Sláma zůstává u pouhého konstatování navršených motivů. Zato hlavní témata snímku, lidskou jedinečnost, lásku a odpuštění, autor dotahuje do konce s až oscarovou vehemencí. Měl jsem přitom vždy za to, že dobrý film svým divákům cosi zanechá. Jenže téma lidské jedinečnosti je zabito krátce před koncem, kdy učitel, byť odlehčenou formou, poučuje třídu o tom, že příroda tvoří jen vzácné originály. Tím poučuje i diváka a potenciál celé hlavní myšlenky je vinou mentorství zahozen jako starý sešit z přírodovědy. Bohužel ani emocionální přesah se nekoná. Není co dodat, není o čem pochybovat nebo v co doufat. Postavy našly samy
sebe, našly štěstí a film se s happy endem uzavírá sám do sebe. Vůči divákům je němý, a pokud k nim přece jen promlouvá, tak říká pouze s laskavým pohledem obecního učitele: „Děti, musíme si odpouštět.“ Venkovský učitel měl původně uzavřít volnou trilogii na téma hledání lásky, ale Sláma se chce podobným směrem ubírat i nadále. Podle mého názoru to není na škodu. I přes velkorysé (zvláště finanční) pojetí Venkovského učitele je totiž stále co zlepšovat.

Autor je filmový dramaturg.

Expresivní nomádista Markus Selg

Jedna tvář

Nebývá zvykem, aby autoři výstavy polemizovali s kritickou recenzí. Tomáš Winter však svou svéráznou kritikou projektu Českého muzea výtvarných umění v Praze Exotismy ve výtvarném umění XX. století v Čechách a na Moravě v A2 č. 4/2008 nastolil jiný problém, než je jeho kvalitativní úroveň, totiž problém vztahu teorie a dějin umění jako vědecké disciplíny a tvorby výstav výtvarných děl jako součásti zprostředkování umění a duchovní kultury vůbec široké veřejnosti.

Snaha o diváckou přístupnost

Obligátní, nebo alespoň převažující forma výstav výtvarného umění bývá věnována prezentaci děl vybraného autora, skupiny autorů, popř. uměleckého hnutí určitého období, kopírujíc tak v zásadě knižní či časopiseckou formu uměleckohistorických pojednání. Avšak nejde-li o výstavy týkající se mimořádně významných či populárních autorů (Antonín Slavíček, Josef Lada apod.) nebo hnutí, potvrzují takové akce obvykle spíše jen všeobecně známý jev – stupeň zájmu širší veřejnosti o výtvarné umění zůstává pozadu za jinými druhy umělecké tvorby. Autorský tým, který vznikl již při přípravě výstavy Foklorismy v českém výtvarném umění XX. století (2004, ČMVU v Praze, GVU v Chebu, GVU v Hodoníně a MJAK v Uherském Brodě), se ve svých projektech pokouší najít k dějinám umění XX. století především nový, divácky atraktivní klíč, který by umožnil pohlédnout na umění z jiného, netradičního úhlu pohledu
a v nových, leckdy nečekaných souvislostech. Autorky se ve svém úsilí přivést do galerií za uměním širší veřejnost a zprostředkovat jí nenásilnou formou emotivní zážitek i nové poznání, inspirovaly úspěchem některých tradičněji koncipovaných tematických výstav (např. výstav mapujících vývoj krajinomalby), ovšem na základě nových témat atraktivních pro současnost. Rozhodly se přitom oslovit publikum nejen v Praze, ale i v dalších regionálních centrech. Vzhledem ke své dlouholeté galerijní praxi si byly vědomy enormní složitosti přípravy takovýchto netradičních projektů (pátrání po reprezentativním materiálu dokládajícím předkládané hypotézy, komplikované zajišťování zápůjček z různých zdrojů pro všechny reprízy výstavy, četné transporty děl ad.), během níž spolyká největší díl času pouhá organizační a praktická stránka věci, která ostatně vždy zabírá většinu času galerijního provozu. Přesto je lákala a také bavila samotná cesta za poznáním, ale hlavně možnost
prezentovat krásná, svébytná a leckdy takřka neznámá díla v nově koncipovaných estetických celcích a předvést je právě takto veřejnosti (například kolekce ohlasů primitivismu v umění šedesátých let apod.).

Chybějí prameny a literatura

Celý proces ideových i praktických příprav samozřejmě provázely vlny sebekritické skepse předjímající možnou kritickou odezvu. Výstavy, zejména poslední z nich, se však těšily značnému zájmu veřejnosti (v relacích Českého muzea výtvarných umění vysoká návštěvnost, tiskové reference, rozhlasové relace ad.). Kurátoři se samozřejmě velmi rádi opírají o existující publikace k příslušnému tématu. Nemohou tak ovšem činit v oblastech, v nichž naše teoretická a historická literatura dosud není v ucelenější podobě k dispozici. Autorky se snažily využít a citovat alespoň část z nepříliš početné a roztříštěné nabídky dílčích zmínek o exotismech a shrnout informaci o tématu v katalogu výstavy. Jsou si při svých riskantních pokusech vědomy možnosti různých omylů a přiznávají každému dalšímu následovníkovi právo na odlišný pohled na zkoumanou problematiku. Není však posláním
galerií suplovat badatelskou činnost a přicházet s předem propracovanými sofistikovanými teoriemi, které se, jak věříme, rodí v akademické obci. Kdybychom však měly čekat na takovéto výstupy z vědecké činnosti, nebylo by bývalo možné uspořádat ani jednu z našich tematických výstav a neplnily bychom naše základní poslání oslovovat a získávat pro umělecké zážitky co nejširší vrstvy zájemců.

Dvě různé cesty

Není ostatně v dějinách umění ojedinělým případem, že výstava, která může třeba jen nadhazovat nové pohledy, předběhne akademické bádání a exponuje určitou problematiku dříve, než je teoreticky zpracována a publikována. Od teoretiků bychom v takové situaci očekávaly, že místo kritického odsudku „z výšin veřejnosti doposud skrytých teorií“ uvítají, že předmět, jímž se ve svých kabinetech zabývají, našel jistou formu zveřejnění, která vyvolala neočekávaný zájem a zamyšlení mimo jiné nad tím, z čeho takovýto zájem vzniká a v čem jsou jeho společenské kořeny. V tomto smyslu jsou naše tematické výstavy a jejich katalogy – průvodce výstavami, které uvádějí diváky do problematiky a nemají speciální vědecké ambice, adresovány rovněž akademické obci jako podnět pro její práci. Těšíme se na její výstupy, které budou jistě konfrontovány s nejnovějšími poznatky zahraničních odborníků a jsme
připraveny na ně v galerijní práci navazovat.

Autorky jsou historičky umění a kurátorky.

Text redakčně upraven.

Útočím, tedy žiji

Setkání s nejsilnějšími pracemi Louise Bourgeoisové, která ještě ve svých 97 letech intenzivně pracuje, je zážitkem jdoucím pod kůži, konfrontací, z níž se divák hned tak nevzpamatuje. Její dosud poslední velká retrospektiva, zahrnující díla z let 1940–2007, začala loni na podzim v londýnské Tate Modern. Jejími dalšími zastávkami jsou kromě Centre Pompidou newyorské Solomon Guggenheim Museum, Museum of Contemporary Art v Los Angeles a Hirschhorn Museum ve Washingtonu. A právě zmíněný Pavouk v Tuileriích je poutačem, pozvánkou na pařížskou výstavu.

Nevyčerpatelný rezervoár dětství

Louise Bourgeoisová byla prostředním dítětem mezi starší sestrou a mladším bratrem. Tato konstelace byla podle její výpovědi neustálým zdrojem hlubokých nejistot a frustrací. Ještě problematičtější byl vztah k otci, který s ní hrával podivné výchovné hry. Když byla v pubertě, kupoval jí oblečení pro dospělou ženu: kožené klobouky, kožešinové límce. Přitom s ní až do pětadvaceti zacházel jako s dítětem. Louise ho nenáviděla, ale současně i tajně obdivovala: vzpírala se jeho autoritářskému charakteru a především faktu, že matku pod rodinnou střechou léta podváděl s mladou anglickou vychovatelkou. „Můj otec připomínal otce Goriota z Balzakova románu: nikdy mi nedal šanci, abych se stala dospělou,“ komentovala po letech svou rodinnou situaci.

Matka se za takové situace vyžívala v emocionálním vztahu k dětem, především k Louise, kterou zahlcovala přílišnou láskou a neustále ji ostentativně chránila před otcem. Louise měla často pocit, že je matkou manipulována. Takové frustrační konstelace, uložené hluboko v podvědomí, jsou dodnes inspirací tvorby Louise Bourgeoisové. Její zralé dílo je od šedesátých let prosyceno sadomasochistickými motivy – reakcemi na prastará psychická zranění. „Moje dětství nikdy neztratilo kouzlo, nikdy neztratilo tajemství a nikdy neztratilo drama. Každý den musíš opouštět svou minulost. Nebo ji akceptovat. Pokud ji nemůžeš akceptovat, musíš dělat sochy…“ (L. B.)

Zatímco většina výtvarných umělců se zabývá formálními inovacemi, je Louise Bourgeoisová fixována na instinkty, intuici a vlastní podvědomí. Konfrontace s klasickou avantgardou 20. století hraje v jejím díle jen okrajovou roli. Jejími „klasiky“ nejsou Brancusi, Giacometti nebo Pollock, ale Freud, Jung a literární velikáni od Balzaka přes Flauberta a Oscara Wildea až k Jamesi Joyceovi.

Pozdní uznání

Už jako dítě pomáhala Louise rodičům, kteří restaurovali tapiserie v dílně na okraji Paříže. Jako osmnáctiletá navštěvovala kursy kresby v Ecole Nationale d’art décoratif. Již v mládí jí učarovali surrealisté, ale nikdy nepřejala jejich ikonografii. Na pařížskou Akademii docházela jen několik měsíců a pak dala přednost soukromým kursům u Rogera Bissièra a Fernanda Légera. V roce 1938 se vdala za amerického historika umění Roberta Goldwatera a společně se usadili v New Yorku. Tam se Bourgeoisová spřátelila s evropskými azylanty Marcelem Duchampem, Joanem Miróem a Yvesem Tanguym a brzy s nimi začala vystavovat. První samostatnou výstavu kreseb, grafiky a soch měla v roce 1945 v newyorské galerii Berthy Schaeferové. Záhy začala experimentovat s nejrůznějšími materiály od textilu přes plasty až ke gumě a latexu; souběžně tvořila velké plastiky ve dřevě
i v mramoru. V šedesátých letech byla jednou z prvních autorek, které začaly experimentovat s prostorovými instalacemi.

Zatímco na americkém kontinentě se etablovala už počátkem šedesátých let, uznání v Evropě se velmi opozdilo. Teprve poté, co její práce vzbudily velký ohlas na výstavě Magiciens de la terre v pařížském Centre Pompidou 1989 a kurátor Christoph Vitali
jí uspořádal téhož roku ve frankfurtském Schirnu první evropskou retrospektivu, došlo k průlomu: roku 1992 byla pozvána na Documenta IX v Kasselu a o rok později na Benátské bienále. Od té doby je její dílo magnetem pro velká evropská muzea a sbírky.

Migrace forem a leitmotivů

Základem autorčiny tvorby je abstraktní nebo figurativní kresba či její hybrid, který často působí jako záznam přízračné snové vize. Obvykle je fragment kresby první inspirací plastického řešení, které nabývá jen pomalu definitivní tvar. Časté jsou i remaky předchozí práce nebo několikanásobné proměny původní výtvarné ideje: raná kresba může být desítky let poté základem nové sochy a naopak fragmenty starých soch se objevují v instalacích pozdního období.

Tvorba čtyřicátých let vycházela z raných kompozic hranolů, válců a kuželů skládaných do jednoduchých architektonických plastik. Ty neměly nic společného s tvorbou El Lisického nebo Alexandra Rodčenka – byly spíše pokusem o „nestabilní konstruktivismus“, jehož základem byla absence symetrie a důraz na labilitu plastiky. Dovršením tohoto období byla plastika-miniatura Louisina rodinného domu, který budil dojem útočiště i vězení.

V padesátých letech experimentovala Bourgeoisová s abstraktní plastikou ve dřevě: Žena-spirála (1951–52) sugeruje pohyb tančící figury skrz kousky dřeva upevněné na ocelovém drátu. Změna společenského klimatu v šedesátých letech umožnila vznik sexuálně subverzivních plastik, jejichž základem byl falický tvar (Molotovův koktejl, Rozkvétající Janus).

Produktivní agrese a nezničitelné libido

„Když neatakuji, mám pocit, že nejsem živá. Agrese, jimiž trpím, používám proti soše – ta sice má schopnost pohltit jejich velkou část, ale musí se jednat o pravidelné a intenzivní zásahy. Taková konstelace mi přináší osvobození a klid.“ (L. B.)

Velké práce ze sedmdesátých let uvozují autorčino zralé období. Instalaci Destrukce otce (1974), teatrální inscenaci erotických tvarů a symbolů, můžeme interpretovat jako oslavu mužské sexuality stejně jako její rafinované pohlcení ženským libidem. Pozlacené bronzové plastice Oblouk hysterie (1993) formuje autorka mužské tělo s „kastrovanou hlavou“ do elegantního oblouku tak, že celek může připomínat šokující martyrium i apoteózu antického ideálu mužské krásy. V Přírodní studii (1984–94), pojednané opět ve stylu klasické sochy, nechává Bourgeoisová narůst mužskému torzu tři páry ženských prsů tak, že celek kolísá mezi elegancí a perverzí. Jednou z oblíbených variací pozdního díla je motiv pavouka. Ten je v Paříži prezentován ve dvou odlišných variantách: jednou jako agresivní přelud mezi hmyzem a číhajícím robotem, podruhé jako matka-ochránkyně, která svýma osmi nohama pevně obepíná metaforický „domov“ – železnou klec se strohým
nábytkem.

Evokace psychických zranění a aberací, erotické hádanky mezi krásou a averzí. Výtvarná řešení kroužící kolem osamělosti, sexu, strachu a smrti. V holé, obnažené podobě by mohly plastiky Louise Bourgeoisové být čistým hororem. Naštěstí z jejích prací vyzařuje také libidózní energie a nezničitelná, obnovitelná vitalita. Otevřený divák navíc cítí pod jejich povrchem – podobně jako v díle Franze Kafky – záblesky groteskního či dokonce sebeironického humoru. Velké umění mívá více rovin…

Autor publikuje v kulturní příloze MF Dnes, v Reflexu, Filmu a době a v polském týdeníku Polityka.

DVD CD

Pokoj 1408 / 1408

Režie Mikael Håfström, 2007, 94 min.

Palace Pictures 2008

Snímek vznikl na základě povídky Stephena Kinga, přičemž zápletkou připomíná jiné jeho dílo – Shining (1980, režie Stanley Kubrick). Společný je zde ústřední motiv konfrontace hlavního hrdiny s klaustrofobickým prostředím, kde se dějí podivné věci. V obou případech se jedná o horor s výraznými psychologickými prvky. Nesnaží se děsit přímočarým způsobem, ale navodit atmosféru odtržení od reality, kdy hrdina není schopen rozeznat, co je reálné a co je jen výplodem jeho mysli. Spíše než s prostorem a jeho podivnými úkazy je pak konfrontován se sebou samým, se svými zhmotněnými vzpomínkami, představami a sny. Síla Pokoje 1408 spočívá v jeho první polovině, jež se vyznačuje staromilskou, stísněnou náladou a je vizuálně výborně provedena. Režisér používá ostré, hypnotické svícení, dynamickou kameru a časté střihy přes osu k vyvolání plíživé, paranoidní atmosféry. V závěru se snímek bohužel zvrhne v sled
efektních katastrofických vizí. Poněkud nefunkčně působí i nastavené dvojité finále. Některé dějové momenty jsou použity chaoticky a odtrženě od zbylého kontextu (proč pokoj prochází agresivními změnami – mráz, požár, tajemná prasklina ve zdi atd.?). Jiné, jako třeba hlas mrtvé dcerky pouštěný z diktafonu v samém závěru, jsou zase použity až příliš doslovně a jejich přítomnost je zbytečná.

Tomáš Zabilanský

Záhrada

Režie Martin Šulík, 1995, 99 min.

MagicBox 2008

„Teraz je konečně všetko, ako má byť,“ pronáší na konci snímku Marián Labuda, společně se svým synem zahleděný na mladou dívku vznášející se uprostřed zahrady. Režisér Martin Šulík tímto i dalšími snímky potvrdil, že patří k nejzajímavějším tvůrcům nejen ve středoevropském prostoru. Jeho filmy jsou plné tajuplných událostí, předmětů a setkání a Záhrada patří určitě k těm nejlepším. Zatímco Tomáš Vorel hledá svou cestu z města dost křečovitě, Šulíkovi se to v Záhradě povedlo i s několika mystickými přesahy a především nadsázkou. Prostor znovuobjevené zpustlé zahrady je tu magickým místem, které skýtá prostor pro setkání nejen se samotnou přírodou, ale i slavnými filosofy či proroky, kteří tudy provedou stádo ovcí, rozbije se jim tu auto, nebo se objeví po noci strávené s uleželou slivovicí, nalezenou podle plánku v deníku předka hrdiny příběhu. Hlas vypravěče dělí film do jednotlivých kapitol, když, podobně jako
třeba u verneovek, prozradí, co můžeme v následujících chvílích očekávat. Hlavní roli ztvárnil neokoukaný, i když pro účely filmu možná až příliš tělesně vypracovaný Roman Luknár, kterého skvěle doplňuje Marián Labuda nebo mladičká Zuzana Šulajová. DVD (jen s trailerem) vychází jako další počin šulíkovské kolekce, kterou vydává MagicBox; snad se dočkáme i výborného hraného dokumentu Klíč k určování trpaslíků o Pavlu Juráčkovi.

Jiří G. Růžička

Vlna zločinu / Crimewave

Režie Sam Raimi, 1985, 83 min.

Hollywood Classic Entrtainment 2008

Kriminální komedie z poloviny 80. let by dnes patrně zůstala bez povšimnutí, kdyby pod ní nebyli podepsaní bratři Coenové (scénář) a jejich kamarád Sam Raimi (režie). Vlně zločinu dominuje černohumorná poetika Coenů, setkáme se zde s atributy později osvědčenými ve všech jejich snímcích. Sam Raimi, který měl toho času za sebou i první díl „absolutně brakového“ hororu The Evil Dead, si i zde hraje se stylovými prostředky několika (odlišných) žánrů. To, co v jejich kinematografii ale fungovalo „odděleně“, se v tomto případě tříští. Coenové i Raimi jako by neznali míru, nájemní vrazi tak jsou pouhými karikaturami, nadsázka parodických motivů se proměňuje v křeč. Scénáři chybí alespoň kapka věrohodnosti. Příběh nezaujme a postavy naopak v divákovi vyvolávají čiré nesympatie. Nevyznějí ani detaily při evokaci dobového koloritu a žánrových postupů, neboť Raimi film přestylizoval. Vlna zločinu představuje smutný důkaz, kdy
tvůrčí ambice a talent neznají hranice. Vydání tohoto snímku na DVD, stejně jako důvod, proč se na něj podívat, tak má skutečně opodstatnění pouze ve jménech tvůrců.

Lukáš Gregor

Teodor Anzellotti

Chanson Discrète

Winter & Winter 2007

Spousta nové hudby by bez Teodora Anzellottiho nevznikla – spousta staré hudby by bez něho zase těžko zazněla na akordeon. Na nahrávce jsou zastoupeny oba tyto póly. Anzellottiho přístup k dramaturgii je takřka esoterický. Zohledňuje kategorii „uměřenosti“, vtělenou do čtyř skladeb barokního mistra Johanna Jakoba Frobergera a současně reprezentovanou i ve třech dílech soudobých skladatelů – Luciana Beria, Toshia Hosokawy a Salvatora Sciarrina. Berio psal svou Sequenzu XIII přímo pro Anzellottiho. Stará hudba je na ní pravidelně střídána novou, vzniká jakási metaskladba na jediné nadčasové téma, život v jeho vznosných i přízemních projevech a smrt, jíž se barokní lidé nebáli hledět vstříc. Jednou ze skladeb je Frobergerova Meditace „na vlastní smrt“, jinou zase Lamentace „nad tím, jak mě okradli“ – skladatel připojuje doporučení hrát skladbu s větší ohleduplností, „než jakou ke mně projevil ten voják“. Akordeon je v Anzellottiho
rukou nástrojem mistrovským a výrazově tvárným, ostatně právě díky Anzellottimu je dnes už také konstrukčně hodně komplikovaný. Skladatel s ním zachází podobně, jako Berio zacházel s hudebním materiálem – počítá se zkušeností, kterou akordeon za dobu své existence nabyl, takže na jedné straně je otevřený symbolice ulice, jíž je nástroj zatížen, a na druhé se svým uměním dotýká nejsubtilnějších hudebně-filosofických dimenzí.

Wanda Dobrovská

Morning Recordings

The Welcome Kinetic

Loose Thread / Starcastic 2007

Chicago můžeme směle vnímat jako křižovatku nezávislé hudby. Tam, kde se před dvěma staletími směňovaly první výpěstky západních farmářů za průmyslové výrobky Východu, dochází dnes k fúzím v oblasti kultury. Labely jako Thrill Jockey, Kranky nebo Drag City už dlouho těží z této jedinečné konstelace na poli nezávislé rockové muziky. Parta okolo Pramoda Tummaly (ex-Melochrome) sice nevydává na žádném z těchto slavnějších labelů, ale ani vydavatelství Loose Thread není v nezávisle rockových kruzích žádným vyjukaným zelenáčem. Pramod má rád velkokapelový zvuk ze 70. let. Devět muzikantů, kteří mu kryjí záda, obsluhuje veškerý rejstřík nástrojů od dechů až k cimbálu. Ve svém středu také ukrývají postavy jako Edith Frost (známou právě z Drag City) nebo multiistrumentalistu Barryho Phippse, byvšího parťáka z Melochrome. Nálada desky lavíruje někde mezi surfařskou lehkostí The Polyphonic Spree, new-country nádechy Lambchop
a anglickou uhlazeností Tindersticks. Takže další kapela-projekt na křižovatce, u které zatím není jasno, kterým směrem se vydá. Snad si Pramod vybere ten, který mu přinese osobitý zvuk a třeba i větší popularitu.

Pavel Zelinka

Absinth

Duna 2007

HT patří ke základním souborům slovenské punkové a postpunkové scény. Ani po svém obnovení se nevzdali radikálních názorů a tvrdé kritiky současné společnosti, zejména Slovenska: „Sme iba národ hotentotov, Pobrežie kocoviny, biele miesto na mapě sveta, čierna diera Európy…“ zpívají v písni Hotentoten a rozvíjejí v parafrázi: „Rozkradli, pobrali, čo sa len dalo… Zbalili kufre a vypadli s nimi/ užívať sveta bez trestu, bez viny… žiadnu paniku, všetci sú už v Mexiku.“ Poučili se, že změna mnoho nového nepřinese, jenže HT dokážou jít za klišé hesel a dělat si legraci ze sebe, což ukazuje zparchantělé reggae G18 o úspěšnějších souputnících. Kvůli tomu se dá zapomenout i na banality o bílé holubici, jíž vytékají z krvavých očí krvavé slzy, byť akusticky úvod s cellem a španělkou i patetická gradace dávají vzpomenout na doby festivalu politické písně. Bohužel tato píseň jen potvrzuje, že skupina
těžko hledá styl. Řízný HC/punk úvodního N.K.R. a nadupaný melodický punk Nárezu, Hotentoten a Mexika jí už nestačí. A tak se Mistero X nese v duchu nu-metalu a Schizofrénia nabízí temný postpunk, výrazný refrén však ukazuje, že HT to táhne ke střednímu rockovému proudu, což potvrzují Mosty. Pomalu gradující písnička je dobrá, ale vedle radikálních skladeb působí nepatřičně. Nesoulad mezi poselstvím a uměřenou hudbou potvrzuje Revolution, začínající jako folková balada.

Alex Švamberk

Earth: Pomalá hudba pro rychlé časy

První desky Earth jsou považované za monumentální kroky v dějinách tvrdého rocku. Jaká je genealogie ultratěžkého zvuku, kterým se Earth v začátcích proslavili? Byli hlavní inspirací Black Sabbath, nebo avantgardní minimalisté, jako například La Monte Young?

V době, kdy jsem začal s Earth, jsem moc skladeb La Monte Younga neznal. Hodně jsem o něm četl a znal jsem jeho teoretické práce, ale tehdy jsem spíše miloval hardrock, na kterém jsem vyrostl – AC/DC, Black Sabbath, King Crimson, Judas Priest, Ted Nugent anebo třeba Willie Nelson. Když jsem poslouchal nějakou svoji oblíbenou kapelu a líbil se mi určitý riff, vždycky mě napadlo, jaké by to asi bylo, kdyby ho nezměnili a hráli pořád dokola. Jako když dítě říká nějaké slovo pořád dokola, až se jeho zvuk za čas začne proměňovat v něco jiného.

Jak vaše hudba zapadala do seattleské scény té doby? Určitě jste byli dost mimo hlavní proud.

Byli jsme moc rockoví na to, aby nás mohli považovat za vážné umění, a příliš umělečtí pro rockery. Vždycky jsme byli outsideři, i když jsme hráli s řadou kapel z místní scény. Vydávali jsme na značce Sub Pop, což nám hodně pomohlo, ale spoustu lidí to mátlo. Čekali, že budeme hrát grunge jako ostatní kapely na Sub Pop v té době, a když si desku automaticky koupili kvůli názvu labelu, byli hodně překvapení. Na druhé straně si naši hudbu moc nekupovali lidé, kterým jsme se líbili jako experimentátoři, ale zase neměli rádi grunge.

Když jste začínali, byly prý reakce na vaše koncerty někdy hodně negativní.

Nebyly vždy úplně negativní. Samozřejmě jsme měli i hodně fanoušků, kterým se líbilo, co hrajeme. Dost záleželo na místech, kam jsme přijeli – v Londýně, Vídni nebo San Francisku nám byli naklonění nejvíce. Pro běžné posluchače to bylo asi hodně extrémní a moc nevěděli, co si mají s naší hudbou počít. Teď máme větší respekt.

Žánr, který jste vlastně vytvořili – extrémně pomalý a hlasitý drone doom metal –, je dnes velmi populární. Sunn O))) se dostali do pozice kultovní kapely a vyprodávají velké kluby. Dá se popularita tohoto – vlastně extrémního – stylu nějak vysvětlit?

Když něco děláte dlouhou dobu a vypilujete to k dokonalosti, lidé nakonec přijdou a respektují to. A to se stalo nám a celé scéně. Dalším důvodem určitě je, že naše hudba reaguje na celkovou situaci ve světě, který je strašně zrychlený. Lidé chtějí všechno hned a teď. Kapely jako třeba my se snaží vytvářet pro posluchače prostor, kam se dá utéct a kde lze existovat mimo tento rychlý svět. Naše hudba je jako otevřený prostor, ve kterém se dá svobodně dýchat.

Na posledních deskách je silně patrný vliv tradičních amerických žánrů, jako blues, country nebo gospel. Jak jste se k nim propracovali od toho, co jste hráli dříve?

Když nad tím zauvažujete, tak rock’n‘roll není nic jiného než mix country a blues. Vydali jsme se s naší hudbou zpět, zkoumat kořeny, a došli jsme k závěru, že hudba je kontinuum. Když někdo přijde a vykřikuje, že vymyslel v hudbě něco nového, tak já moc dobře vím, že to není pravda. Dělat hudbu vlastně znamená znovuobjevovat to, co už někdo natočil, a zkoušet to udělat jinak. Vždycky jsem chtěl hrát něco unikátního a zajímavého, ale nejsem dost arogantní na to, abych řekl, že jsem vymyslel nový žánr. Je to jen naladění se na vlivy, které mnou procházely, a proto se cítím být součástí tradice americké hudby.

Na nové desce hraje i jazzový kytarista Bill Frisell. Jak jste se k němu dostali?

Měl jsem v životě období, kdy jsem vůbec nehrál na kytaru. Bylo to mezi léty 1997 a 2000. Když jsem pak znovu začal, dostal se ke mně článek o Frisellovi a strašně se mi líbil. Frisell v něm vysvětloval svůj přístup k hraní a obšírně mluvil o amerických formách hudby, jako je blues a country. Steve Moore, který s námi hraje na klávesy a na trombon, s ním kdysi spolupracoval, dal mu kopii alba Hex a pozval ho na náš koncert.

Asi to není náhoda, protože jazz je další část mozaiky z té velké tradice, která ve vaší hudbě ještě chyběla. Jsou zde nějaké reakce na Earth z jazzových kruhů? Co vlastně říká Frisell na hudbu Earth?

Myslím, že ho můžeme považovat za našeho fanouška. Líbily se mu koncerty, a proto souhlasil, že nám pomůže s deskou. Je všestranný hudebník, který dokáže hrát s kýmkoliv. Myslím, že naší hudbě velmi pomohl. Nepřišel do studia jako slavný kytarista, trpělivě nám pomáhal budovat písně a výborně do nich zapadl. Vždycky jsem se snažil do naší hudby přidat element improvizace, v písních nechávám dostatek prázdného prostoru – ne přímo k sólování, ale k tomu, aby jednotliví hráči měli možnost vzájemně reagovat. Earth poslední dobou hodně hrají spolu a spousta skladeb vznikne na jam sessions.

Zdá se mi, že Earth postupem času ztrácejí agresivitu a nabírají na harmonii.

Určitě. Jak se svět kolem mne začal hroutit, zkusil jsem se stát lepším člověkem. Prožil jsem období s drogami a bez muziky, ale od chvíle, kdy jsem znovu začal hrát, se snažím, aby pro mě byla hudba vždy na prvním místě. Jako člověk a jako hudebník jsem teď lepší. Já i moje kapela jsme teď nejspíš v nejlepší fázi vůbec a The Bees Made Honey in the Lion’s Skull je určitě naše nejlepší deska. Je to první deska, kterou si rád poslechnu a neříkám si u ní, že bych ji mohl udělat lépe.

Jak dlouho jste na ní pracovali?

Byla to první deska po dlouhé době, která neměla žádný pevný koncept. Všechno začalo jamování mezi mnou, Adrienne [Daviesová; bubenice a Carlsonova partnerka – pozn. aut.] a Moorem, což znamená, že je to album nás jako kapely. První byla hudba, a když jsem pak všechno míchal, vznikla teprve koncepce. Také nám natáčení trvalo ze všech alb nejdéle. Udělali jsme si čas, abychom všechno dokončili v klidu.

Říkal jste, že jste na kytaru nesáhl čtyři roky. Byla někdy doba, kdy jste úplně přestal poslouchat hudbu?

Byla to doba od chvíle, kdy jsem opustil Sub Pop v roce 1996, až zhruba do 2000. Nehrál jsem hudbu a jediné album, které jsem si v té době koupil, byl Mezzanine od Massive Attack. Hudba mě nezajímala, staral jsem se o jiné věci. Tohle období už je naštěstí pryč a já teď stojím na začátku něčeho nového. Dostal jsem druhou šanci a chci ji využít co nejlépe.

Hutná řeka zvuku Don@u.com

Ateistické Česko?

Ateismus můžeme definovat jako popírání existence Boha (v případě monoteismu) či bohů (u polyteistických forem náboženství). Nemusí tedy vždy nutně znamenat také odmítání náboženství a jeho projevů. Ne všechna náboženství totiž můžeme označit jako teistická. Zvláště mezi některými novými náboženskými hnutími se spíše než o Bohu mluví o existenci určité transcendentní energie, síly či nějakého neosobního principu. Poměrně známý je již také fakt, že například některé sofistikované formy buddhismu chápou bohy (i jiné duchovní bytosti) pouze jako projekce lidské mysli.

Osobní odpovědnost?

Ateismus může mít různou intelektuální kvalitu či úroveň. Nepochybně si budu vážit ateistického přesvědčení člověka, který k němu dospěl na základě vlastního usilovného myšlenkového zápasu, který byl třeba i provázen ztrátou iluzí, pochybnostmi či přechodnými depresemi. Naopak bych se měl na pozoru před dnes velmi častým konformním přejímáním povrchního ateismu spolu s konzumním materialismem, u jejichž zrodu stála zřejmě jen tupost a lenost. Opravdový ateista se potřebuje vůči různým představám Boha nějak vymezit, a musí je tudíž dobře znát. Pozor tedy na záměnu ateismu a náboženské ignorance.

Stoupenci ateismu někdy tvrdí, že je určen pouze pro silné jedince, kteří dokážou přijmout odpovědnost sami za sebe. Taková prohlášení jsou ovšem vždy spíše efektní než pravdivá. Pokud je někdo vychováván v ateistické rodině, nebude pro něj asi příliš těžké takové přesvědčení přijmout za své. Pokud ale někdo vyrůstá v rodině bigotních katolíků či třeba v muslimské zemi, bude pro něj případná cesta k ateismu mnohem komplikovanější.

Z pozice náboženství zase slýcháme často tvrzení, že ateismus vede jedince i společnost jako celek k mravnímu úpadku. Morálka však není žádný univerzálně platný kodex a v mnoha ohledech se mění v závislosti na proměnách společnosti v čase a prostoru. Etické principy naší současné euroamerické civilizace navíc nestojí jen na náboženském základě židovsko-křesťanském, ale zrovna tak na řeckořímské kultuře, renesančním humanismu či osvícenství. K mravnímu úpadku spíše vede nevzdělanost a povrchní přístup k životu, který s náboženským vyznáním vůbec nemusí souviset. Sekulární liberální společnost, která ateismus umožňuje a toleruje, jistě nabízí velký prostor i pro celou řadu patologických jevů. Ty však nepochybně existují i v konzervativních a hluboce religiózních společenstvích, jen možná nejsou na první pohled tolik vidět.

Agnostici a ti bez vyznání

Četná tvrzení o ateistickém zaměření společnosti v ČR vycházejí především z celostátního průzkumu náboženského vyznání obyvatelstva, který naposledy provedl Český statistický úřad roku 2001 a předtím v roce 1991 v rámci sčítání lidu. Z porovnání dat získaných v těchto dvou sčítáních je skutečně zřejmý masivní úbytek věřících u tří největších církví v ČR, tedy u Církve římskokatolické, Církve československé husitské a Českobratrské církve evangelické. U malých křesťanských církví se však dá zaregistrovat naopak mírný nárůst stoupenců. Zatímco tento nárůst se však týká stovek a tisíců věřících, pokles u velkých církví se odehrává v řádech desetitisíců a statisíců (u katolíků pak více než o milion) věřících.

Téměř dvě stě tisíc obyvatel také při posledním zjišťování náboženské příslušnosti vyplnilo kolonku „ostatní a nepřesně určené“. I u nás žijí stovky a tisíce stoupenců a příznivců islámu, buddhismu, indických učení i různých méně známých náboženských tradic. Některé z nich (např. Ústředí muslimských obcí, Buddhismus Diamantové cesty či hnutí Haré Kršna) dokonce byly v posledních letech zařazeny do seznamu státem uznaných církví a náboženských společností, byť jim v rámci jakéhosi prvního stupně registrace ještě nebyla přiznána plná práva, což v praxi znamená, že například nemohou působit ve školství.

U zhruba devíti set tisíc osob nebyla náboženská příslušnost zjištěna, což fakticky znamená, že se respondenti z různých důvodů odmítli k této záležitosti vyjádřit. Opravdu markantní je však vzrůst počtu lidí v kolonce „bez vyznání“, v níž se počátkem devadesátých let vyskytovalo necelých čtyřicet procent populace, zatímco o deset let později to bylo již téměř šedesát procent. Těchto více než šest milionů občanů však rozhodně nejsou jenom ateisté. Jeden z méně známých průzkumů ostatně uvádí, že deklarovaných ateistů je v české populaci pouze devět procent. Největší část skupiny osob „bez vyznání“ zřejmě budou tvořit lidé, kterým jsou náboženství naprosto lhostejná a fakticky se o ně vůbec nezajímají.

Často se zapomíná, že mezi námi žijí také tzv. agnostici, kteří při vědomí limitů lidského poznání nemohou s čistým svědomím jednoznačně odpovědět na otázku, zda Bůh existuje či nikoli. Je možné, že do této kategorie spadá značná část populace, která je v různých průzkumech řazena právě k ateistům. Ne každý je totiž ochoten veřejně deklarovat svou nejistotu a přiznat fakt, že se v tak zásadní věci není schopen rozhodnout.

Individualizovaná víra

Do skupiny osob „bez vyznání“ však též mohou patřit tisíce lidí, kterým nevyhovují žádné církevní a náboženské instituce, ale o náboženství a spiritualitu se často velmi živě zajímají. Stále větší část lidí ve světě i u nás si sama aktivně vyhledává informace o různých náboženských tradicích a směrech. Tito jedinci si pak vytvářejí na základě vlastních zkušeností své osobité náboženské přesvědčení a představy. Tento fenomén bývá někdy označován jako vznik individualizovaného náboženství a v budoucnu bude zřejmě nabývat především v euroamerickém prostoru na významu. Těžko však dosáhne masových rozměrů, neboť vyžaduje poměrně vysoký stupeň intelektuálního potenciálu a kulturního přehledu.

Spíše lze tedy očekávat vytváření určitých neformálních skupin a spirituálních proudů, které bude spojovat poměrně volně vymezená ideová platforma. Už dnes jsou takovými proudy především tzv. esoterika či hnutí New Age. Stačí se jen podívat, kolik titulů knih či internetových stránek a diskusí existuje u nás i ve světě pod těmito hlavičkami a jak výrazně jich poslední dobou přibývá.

Při návratu k úvodní otázce tohoto článku můžeme konstatovat, že česká společnost není ateistická, ale ve své většině je spíše k náboženství lhostejná. Během historie Češi mnohokrát nebyli nábožensky konformní a mnohdy se dostávali do postavení rebelů. Stačí připomenout husitství, jednotu bratrskou či vznik Církve československé (husitské) po první světové válce. Rozhodně tedy nebyli k náboženským věcem lhostejní a často naopak tvrdě prosazovali své vlastní pojetí. Na počátku devadesátých let 20. století to ostatně i v Čechách vypadalo na vzrůstající zájem o křesťanství i jiná náboženství (velmi „módní“ se např. v této době stala židovská kultura a náboženství). Toto období, způsobené určitou vyprahlostí po všem spirituálním, však velmi rychle skončilo. Rozmach konzumu a povrchní zábavní kultury u nás zřejmě změnil hodnotovou orientaci mnohem výrazněji než kdekoli jinde v Evropě.

Autor je religionista.

Bez šťastného konce

Autorka v článku Bouchnout to mohlo kdykoli vystavěla dramatický příběh, nicméně se v něm dopustila řady vážných faktických chyb a zkreslení. A nejen to. Zcela opomněla fakt, že kauzy nemívají pouze jednu stranu, což by měla jako novinářka ctít. Žádný ze stálých členů Ústavu Dálného východu totiž nebyl osloven (dr. Sýkora byl kontaktován telefonicky) a k případu se vyjadřovali lidé, kteří spor znají zvenčí.

Jsme pracoviště specifické, a to nejen tím, že máme už druhý rok prozatímního ředitele. Nezdá se mi, že by tím ale trpěly naše základní funkce – výuka a výzkum. Toto je bohužel zapotřebí zdůraznit, protože z článku by nezasvěcenec mohl nabýt dojmu, že pedagogové jen revoltují proti všemu a všem a pacifikováni by mohli být pouze penězi (viz citát doc. Bílka z A2: „Když bude pedagog placen v řádu třiceti tisíc měsíčně, tak bude mít chuť pracovat. Se stávajícími platy nemá co ztratit a svoji frustraci řeší i vyhledáváním konfliktů. Je to jedna z mála možností, jak se projevit.“). Na druhé straně nezastírám přítomnost vnitřních neshod a intrik ovlivňujících ovzduší, osobní vztahy nebo lépe vztahy mezi semináři, což ovšem není jev včerejší. Napětí v ÚDLV panuje od nástupu doc. Lomové na místo ředitelky.

K nejkřiklavějším věcným chybám:

1. Pověřený ředitel ÚDLV Jan Sýkora je příslušníkem stejné generace jako doc. Lomová.

2. Doc. Lomová není zakladatelkou ÚDLV, po reorganizaci fakulty tento nově zřízený ústav vedl od roku 1990 prof. Oldřich Král. Není proto možné podsouvat sporům generační podtext a vůbec už nejde o vzpouru mladých dravců proti zasloužilému zakladateli.

K nepřesnostem:

1. Konkurs na ředitele ústavu nevyhrál žádný z uchazečů. Děkan to pracovníkům ÚDLV osobně sdělil v květnu 2007. Většina členů ústavu se shodla na kandidatuře dr. Sýkory a děkan jej pověřil vedením s tím, že ke jmenování dojde během září. Zapomněl dodat, že mezitím jedná s dr. Gieselmannem. Celá záležitost byla ze strany vedení fakulty řešena nešťastným způsobem, což děkan nakonec také uznal.

2. Z článku bych usoudila, že dr. Sýkora „vyrazil do senátu“ s hrstkou vzbouřenců bez pozvání a aniž by měl na takový postup právo. Akademický senát je orgánem pro akademické pracovníky. Zasedání bylo emotivní, nebylo však (viz zápis dostupný na internetu) vedeno explicitně proti doc. Lomové, její jméno v kauze nefigurovalo a členové ÚDLV se vyjadřovali výhradně k děkanovu postupu, resp. k osobě dr. Gieselmanna.

3. V textu se doc. Lomová o dr. Gieselmannovi vyjadřuje způsobem, jako by šlo o nezaměstnaného špičkového odborníka. Dr. Gieselmann nebyl nezaměstnaný, na německé poměry má velmi slušný plat a do Prahy ho mohla přilákat pouze výjimečná nabídka. Vzbouření proti děkanovu rozhodnutí mělo několik důvodů: jednak jsme se všichni domnívali, že ředitele máme, jednak jsme nechápali, proč máme mít ředitele, který nemůže vzhledem k jazykové bariéře vykonávat většinu svých funkcí a navíc bude zatěžovat náš už deficitní rozpočet, v němž chybějí peníze i na externisty. Nepřesvědčil nás ani jako odborník. Konečný projekt, který předložil, byl souhrnem informací získaných z „pohovorů“ s členy ÚDLV. Jeho koncepce nebyla posouzena žádným z odborníků, kteří jsou se stavem a směřováním ÚDLV alespoň rámcově seznámeni. Jediným takovým byla doc. Lomová, její hlas může být ovšem těžko nestranný.

Nyní k tzv. vnitřním koncepčním sporům, které jsou skutečně bolavým místem ÚDLV:

1. Hovořit o ideovém střetu „mezi bakalářským programem japanologů, který je více orientován na praxi, a na vědu aspirujícím magisterským studiem sinologie“ je zjednodušením. Magisterské studium není něco, co samo o sobě aspiruje na vědu. Bakalářské programy japonských studií (také koreanistiky) reagují na aktuální poptávku adeptů, kteří se většinou chtějí uplatnit na trhu práce ve firmách. Programy zohledňují i dlouholetý požadavek vedení fakulty na náplň strukturovaného studia, v němž bakalářem se stává ten, kdo může odejít do praxe s konkrétní sumou jazykového vybavení i znalostí daného kulturního prostředí, tj. „dohotovený“. Kvalitní magisterské studium se nemůže rozvíjet bez slušných znalostí jazyka, jinými slovy: bez znalostí jazyka je veškeré „vědecké“ bádání pouhým předstíráním. Magisterský program (i případné doktorské studium) musí stát na dobrých základech, aby absolventi mohli jednou konkurovat světovým špičkám. V tom, alespoň podle
mého, rozpor neexistuje, protože obory jsou řádně akreditovány a ředitel ústavu nemůže nařídit pedagogům, aby učili podle jiné akreditace než té, kterou schválilo MŠMT.

2. Debata (nikoli „ideový střet“) vyplývající z rozdílnosti dvou koncepcí prosazovaných doc. Lomovou na jedné a japanisty s koreanisty na druhé straně se vyhrocuje uměle. Zatímco dr. Sýkora ve své koncepci zdůrazňuje nutnost posílení studia moderní společnosti, doc. Lomová prosazuje autonomii oborů a „tradici“.

3. Příběh ÚDLV nemá bohužel šťastný konec. V druhé polovině března nebyla podpořena nominace dr. Sýkory na ředitele ÚDLV, výsledek tajného hlasování byl 5 : 5. Děkanovi nezbývá než se znovu rozhodovat. Nabízí se mj. rozumný chirurgický řez a rozdělení seminářů podle jejich souhlasu/nesouhlasu s navrhovanou koncepcí. Nebyl by to první ani poslední zákrok tohoto druhu a pravděpodobně by se jím vše z hlediska ÚDLV vyřešilo.

Autorka působí v ÚDLV FF UK.

Jak ospravedlnit český fašismus

Kniha Český fašismus je rozdělena do osmi hlavních kapitol. V první se autor věnuje obecně ideologii italského fašismu a okolnostem jejího vzniku. V dalších čtyřech pak popisuje vývoj skupin hlásících se k fašismu na českém území zhruba od roku 1920 do konce druhé světové války. V kapitole nazvané příznačně Soud jsou vylíčeny poválečné osudy protagonistů českého fašismu. Sedmá kapitola je věnována osobě Radoly Gajdy, nejvýznamnějšího z českých fašistických vůdců. Poslední obsahuje rozbor české mutace fašistické ideologie.

Opakování a zmatenost

Významná je nepochybně kapitola první, ve které autor analyzuje kořeny fašismu. Klade je do období italského Risorgimenta a za jeho kořeny pokládá antimaterialistický idealismus, nacionalismus (povinnost k národu) a revoltu vůči měšťákům. Za klíčové pojmy pro italský fašismus pak označuje triumvirát antiliberalismus – nacionalismus – akce a upozorňuje na nepřítomnost myšlenek rasismu a antisemitismu, které pro fašismus (na rozdíl od nacismu) nejsou typické. Vzhledem k tomu, jak problematická je otázka definice fašismu a uchopení jeho kořenů, jde rozhodně o hodnotný příspěvek ke zkoumání povahy tohoto myšlenkového směru.

V dalších kapitolách se pak ale tento moment poněkud vytrácí. Nejde ani tak o to, že by se Nakonečný nedokázal s daným tématem vypořádat. Je zřejmé, že ve své práci vycházel z široké základny pramenných zdrojů a kniha obsahuje řadu konkrétních údajů. Odbornou erudici autora tedy nezpochybňuji. Problém je spíše v celkové šíři zkoumané problematiky, kterou v minulosti rozsáhle a do nebývalé hloubky zpracoval historik Tomáš Pasák. Pokud by Nakonečný přišel s radikálně odlišnou definicí fašismu, nebo se zaměřil na témata, která Pasák pominul, šlo by o velmi zajímavý moment. To se však nestalo a místo toho autor v podstatě kopíruje již řečené a pouze doplňuje některé své postřehy.

Kromě toho obsahuje Nakonečného práce řadu sporných momentů. V první řadě je to styl výkladu, který často nerespektuje chronologickou linii a má tendenci vytvářet časové smyčky (uvozené oblíbenou frází „vraťme se nyní ještě do období před…“). Kvůli tomu se autor také poměrně často opakuje.

Druhý problematický moment vyplývá z charakteru zkoumaného subjektu. Nakonečný často v textu uvádí kompletní složení vedení různých fašistických či fašizujících skupin, přičemž řada jmen se objevuje vícekrát. Pokud čtenář neví, že pro fašistické organizace za první republiky byla typická fluktuace jejich členů, včetně vedoucích kádrů, bude nutně zmaten.

Vysoce problematická je práce s pramennou základnou. Na několika místech v textu Nakonečný nijak nedokládá zdroje, ze kterých čerpá. V řadě jiných případů mu pak za zdroj slouží samotný fašistický tisk, který ale sám opakovaně kritizuje za jeho tendenčnost a nadsazování.

Ztotožnění s fašistickou kritikou

Celou knihou se navíc táhne Nakonečného neskrývaný odpor ke komunismu, komunistické ideologii a komunistické straně, který autor permanentně používá k jakémusi ospravedlňování fašismu a jeho postupů. Příkladem budiž citace: „Fašistický tisk psal nepochybně spíše jazykem hospod, prohlašuje to za lidově srozumitelnou řeč, ale morálně o nic lepší nebyly sofistikované lži podávané jazykem vytříbeným těmi kategoriemi ,zrady vzdělanců’, které reprezentovali ve ctižádosti neukojení, peněz lační a marxismem-leninismem zmatení intelektuálové…“ Tento názor je jistě legitimní, avšak nalezl by své uplatnění spíše v práci, která se zabývá komparací fašismu a komunismu. V textu zaměřeném pouze na zkoumání fašismu je jeho použití sporné. Pokud se navíc tento motiv neustále opakuje, není těžké začít autora podezřívat, že neustálým poukazováním na „srovnatelně špatný komunismus“ se snaží český fašismus představit
v poněkud lepším světle, než jaké si zaslouží.

Kromě komunismu Nakonečný často kritizuje také intelektuály, přičemž běžně přestupuje hranici, kterou by měl ve snaze o udržení objektivity respektovat, a tato tendence v průběhu knihy pozvolna graduje. V epilogu pak autor používá na čtenáře nejtěžší kalibr, když v osobním hodnocení současné demokracie uvádí: „Tak pseudoliberalismus ruku v ruce s pseudohumanismem dospěl ke kýčovitým idejím ,kulturního pluralismu‘ a ,občanské společnosti‘. K idejím, které jsou bohužel potvrzením staleté zaslepenosti západního intelektualismu, neseného ,zradou vzdělanců‘ do hnijících vod současného duchovního marasmu v životě Západu. Jeho kultura se polarizovala na mentální primitivismus (fyzická brutalita supermanů, diskotéková narkomanie atd.) na jedné a sofistikovanou patologii a estétské gurmánství na druhé straně.“ Tady se již nesetkáváme jen s odporem vůči intelektuálům, ale s odsouzením celé západní kultury, která jako by vypadla
z oka textům, jež nacházíme právě v rámci krajní pravice. Jak již bylo řečeno, Milan Nakonečný možná není svým niterným založením fylofašista, ale rozhodně se ztotožňuje s fašistickou kritikou liberalismu, individualismu a demokracie, díky čemuž dostává jeho zkoumání fašistické ideologie poněkud neupřímný nádech.

Na jedné straně četné postřehy, na straně druhé neskrývaná osobní zášť, často nabývající velmi odpudivé podoby, deformující předkládaná fakta. Kniha tedy ve srovnání s pracemi Tomáše Pasáka nutně prohrává.

Autor je politolog.

Kam chce Fico dotlačiť novinárov

Róbert Fico od začiatku svojho vládnutia dokazuje, že EÚ preňho nie je žiadnym postrachom, a pokojne vládne s nacionalistami i Mečiarom, aj za cenu vylúčenia zo Strany európskych socialistov. Navrhovaný tlačový zákon zavádza právo na odpoveď, dokonca aj pri pravdivej informácii. Obsahuje ustanovenie, že vydavateľ je povinný uverejniť odpoveď na rovnakom mieste a v „primeranom“ rozsahu. Dokonca dáva vydavateľovi povinnosť uverejniť aj opravu, aj odpoveď. A aby to nebolo málo, vydavateľ nesmie na odpoveď reagovať, nesmie do nej zasahovať, ale nesie právnu zodpovednosť za jej obsah. Ak teda v oprave budú rasistické názory, redakcia nebude smieť zasiahnuť, ale bude sa zodpovedať pred súdom za šírenie rasistických názorov. O tom, či noviny propagujú drogy, rasizmus či podnecujú nenávisť, by podľa návrhu Ficovho ministra kultúry Mareka Maďariča rozhodoval ministerský úradník. Z návrhu zákona už vypadol paragraf
6, ktorý určoval výšku pokuty pre vydavateľa. Veľký ústupok to ale nie je, lebo SMER sa nechal počuť, že tento paragraf zapracuje do Trestného zákona.

Nikto nevie

Aká je súčasná podoba návrhu Tlačového zákona, však asi nik nevie. Po stretnutí koaličnej rady, ktorá sa návrhom zaoberala a rozhodla, že Tlačový zákon pôjde do parlamentu, každý z koaličných partnerov hovoril niečo iné. Akoby každý bol na inom stretnutí. Fico potvrdil vypustenie paragrafu 6, právo na odpoveď sa vraj obmedzí len na skutkové tvrdenia. Podľa neho nie je možné presne určiť, čo je pravdivé a čo nie, a preto nemôže byť v zákone právo len na odpoveď na nepravdivé tvrdenia. Fico hovorí, že „pravdivosť alebo nepravdivosť nemá žiadny vplyv na odpoveď“. Nemieni už čakať ani na stanovisko OBSE a zákon mieri do parlamentu. Niečo iné tvrdil predseda poslaneckého klubu SNS Rafael Rafaj. Podľa neho, právo na odpoveď sa má týkať len pravdivých tvrdení v primeranom rozsahu a na primeranom mieste, teda nie na tom istom. No a podpredseda HZDS sa potešil, že koaličná rada akceptovala ich návrhy na zmenu
v práve na odpoveď a že spokojní budú novinári, vydavatelia i medzinárodné organizácie. Dokonca HZDS je vraj presvedčené, že Fico bude súhlasiť, aby právo na odpoveď platilo len v prípade nepravdivej informácie. Ako naozaj vyzerá návrh Tlačového zákona, dnes podľa vyjadrení, asi nik presne netuší.

Kamikadze opozície

A aby táto vážna situácia vyznela tragikomickejšie, o to sa snaží slabá opozícia. Vedomá si svojej slabosti a širokej podpory Róberta Fica vo verejnosti, zobrala si za „rukojemníka“ celú Európu. Predsedovia opozičných strán sa totiž dohodli, že ak Fico nezmení tlačový zákon podľa ich požiadaviek a požiadaviek medzinárodných inštitúcií, oni nebudú hlasovať za Lisabonskú zmluvu. Fico potrebuje na schválenie tejto zmluvy ústavnú väčšinu, 90 hlasov. Koalícia ich má 85 a minimálne 5 teda potrebuje od opozície. A tak Mikuláš Dzurinda, hrdý na to, že on začlenil Slovensko do európskych i euroatlantických štruktúr, teraz tvrdí, že nemá problém nechať padnúť Lisabonskú zmluvu, ak Fico schváli Tlačový zákon. Kto z nich je väčší kamikadze, ukážu už najbližšie dni.

Vydavatelia a novinári sa všemožne snažili argumentovať a uvádzali aj príklady, čo môže nový tlačový zákon spôsobiť. Ako posledný zúfalý pokus 27. marca vyšli hlavné slovenské denníky s čiernobielou titulnou stranou, na ktorej stálo len 7 dôvodov, prečo je tlačový zákon neprijateľný. Podobnú akciu urobili vydavatelia naposledy za Mečiarovej vlády, keď tato vláda vážne ohrozovala slobodu tlače na Slovensku.

Možno je na mieste otázka, čo sa na Slovensku stalo, že Fico potrebuje až taký bič proti novinárom? Je pravda, že tam dnes neexistujú „proficovské“ noviny. Rovnako je pravda aj to, že Fico bol obľúbeným terčom novinárov ešte v časoch, keď bol len v opozícii. Keď sa dostal k moci, začal uvažovať o vlastnom provládnom denníku. Dokonca jeho úvahy podporil aj prezident Ivan Gašparovič, ktorý tým už asi začal zbierať hlasy na svoje znovuzvolenie. Ficovi však pravdepodobne „kamaráti“ vysvetlili, že vlastné noviny sú veľmi drahé, a nie je isté, či tých 46 percent Slovákov, ktorí ho podporujú, si budú jeho noviny kupovať. A tak sa radšej rozhodol upliesť na tlačené médiá bič v podobe „tlačového zákona“ a tie elektronické si ho povinne „obľúbia“ vďaka tomu, že do rozhlasovej, televíznej i licenčnej rady dosadí svojich ľudí. Výbavu na takéto totalitné praktiky má asi odjakživa. Veď už ako mladý komunista si, podľa jeho vlastných slov, ani nevšimol, že
prišiel november ’89, a nepovažoval ho za dôležitý. A v dospelosti bol a je Fico častým návštevníkom Kubánskej či Bieloruskej ambasády. Nakoniec ochota vládnuť s Jánom Slotom a Vladimírom Mečiarom tiež veľa vypovedá o jeho mentálnej výbave. Mečiar miluje valcovanie a Slota má zas v obľube krátku reťaz a dlhý bič, alebo tanky, na ktorých by sa vybral do Budapešti.

Autor je nezávislý publicista.

Karel Burian, Vítězslav Jandák, manipulace a lhostejnost

Nedémonizujte Polsko

Titul článku Ondřeje Klípy Polsko vzpomíná na rok 1968 slibuje alespoň stručné shrnutí diskusí, které proběhly v polských médiích v souvislosti se čtyřicátým výročím událostí z března 1968 (jednalo se o celostátní vlnu protestů, zahájenou manifestací varšavských studentů proti zrušení divadelního představení Dziady Adama Mickiewicze cenzurou). Autor se však soustředil výhradně na tematiku polského antisemitismu.

Represe po březnových protestech nepochybně měly antisemitskou povahu. Připomeňme: tajemník komunistické strany Władysław Gomułka postuloval v médiích zavedení „Polska pro Poláky“, stranou byly organizovány oficiální „protisionistické“ manifestace atd. Dělnická strana se k tomu přiznala až v osmdesátých letech a teprve politici demokratických vlád se snaží zavést atmosféru smíření, jejímž projevem je mimo jiné gesto vracení polských pasů židovským emigrantům nebo v článku citovaný proslov prezidenta Lecha Kaczyńského.

Sluší se však alespoň podotknout, že židovský kontext není jediným důležitým bodem v diskusích o těchto událostech. Polský „březen“ nebyl pouhou antisemitskou kampaní a jeho v posledních letech čím dál populárnější výklad jako „boje Poláků proti Židům“ je nespravedlivý a zkreslující. Byla to především vlna (neúspěšných) protestů mladé generace proti komunistickému režimu a jeden z průlomových bodů na cestě k vytvoření demokratických struktur. A nebyli to jen Židé, kdo se stali oběťmi březnových událostí – bolestné následky utrpěli nejen židovští, ale i polští intelektuálové, vědci, studenti…

Vysvětlení si zasluhuje také povaha onoho „březnového“ antisemitismu. To, na co se zejména v zahraničních komentářích polského března zapomíná (a o čem mlčí také Klípa), je fakt, že v mnoha případech to byla zkrátka interní čistka ve strukturách komunistické nomenklatury. Dokonce i jeden z předních obhajitelů práv Židů a zároveň hlavních hrdinů březnových protestů, Adam Michnik, v nedávném interview pro francouzský deník Le Monde otevřeně přiznává, že mnoho lidí na vysokých stranických postech bylo židovského původu. Strana si tedy v mnoha případech čistila vlastní řady. Zvolila si k tomu nešťastný „antisionistický“ klíč, který byl v tradici komunistického hnutí několikanásobně vyzkoušen a který se jejímu vedení nejspíše zdál vhodný kvůli dobové pragmatice politiky podřízené Sovětskému svazu (SSSR už v roce 1967 nařídil polské vládě přerušení diplomatických kontaktů s Izraelem kvůli Šestidenní válce). Za tuto
lehkomyslnou strategii prosazenou „lidovou“ vládou (která nebyla národem demokraticky zvolena, ani ho skutečně nereprezentovala, jak o tom ostatně svědčí samotné březnové protesty) trpí obraz Polska dodnes.

Nepovažuji také za vhodné uvádět jako vhodný příklad oběti března 1968 sociologa Zygmunta Baumana. Dnes světově uznávaný humanista a emeritní univerzitní profesor se po druhé světové válce několik let jakožto důstojník lidové armády aktivně podílel na odchytávání a likvidaci po lesích se skrývajících partyzánů protikomunistické Zemské armády a psaním brožurek přispíval k vytváření kvalitní komunistické propagandy. Až časem jeho názory začaly být v rámci tehdy přirozeného kolotoče vnitřních reforem a sebekritik odsuzovány jako „reakcionismus“. V důsledku svého nevýhodného postavení Bauman po roce 1968 emigroval.

Existují také krajní případy. V řadách březnových emigrantů se totiž nacházeli lidé, kteří byli spíše zločinci než oběťmi, jako třeba stalinistická plukovnice Helena Wolińska, která rozhodla o zatčení a tím i odsouzení k smrti hrdinů polského podzemí, a která je od devadesátých let stíhána polskou spravedlností.

Není pochyb o tom, že z multikulturního předválečného Polska zbyl skoro národní monolit. Reálné ohrožení polsko-židovských vztahů se však nachází úplně jinde než v lítosti nad tím, že – jak podotýká Klípa – se Židé většinou nehodlají vracet nad Vislu (co by je tam také mělo z úspěšného Západu lákat zpátky? Stesk po krajině nebo po kysaném zelí?). Skutečným ohrožením je to, že Polsko bývá na mezinárodní scéně démonizováno jako snad druhý nepřítel židovského národa hned po Palestině (přičemž se většinou přehlíží fakt, že nejvíc stromů Spravedlivých mezi národy v parku institutu Jad Vašem zasázeli právě Poláci) a podobně vyhraněné názory se začínají prosazovat i v domácím tisku. Proto jsou aktuálním závěrem diskuse o březnu 1968 spíše obavy Bronisława Wildsteina, který varuje, že opravdový antisemitismus v Polsku může teprve začít. A stát se to může právě kvůli neúměrně útočným projevům obviňujícím z „vrozeného polského
antisemitismu“ kohokoliv, kdo se pokusí o diskusi na témata tabuizovaná touto odrůdou politické korektnosti. Tento přehnaný a pomlouvačný tón tak vytlačuje z veřejné diskuse problém skutečných antisemitských incidentů.

Autorka je bohemistka.

Nepohodlný bojovník

Na první pohled není úplně zřejmé, v čem byl Martin Luther King politicky tak výjimečný. V běžné praxi se přece politika chápe buď jako (více či méně korektní) boj o moc a vliv, případně jako administrativní správa veřejných záležitostí, spojená s kumulací výkonných a rozhodovacích pravomocí. Nic z toho pro Kinga neplatí. Ještě před svým prvním politickým angažmá – autobusovým bojkotem v Montgomery – se stal baptistickým pastorem a krátce po něm pak předsedou organizace zaštiťující černošský boj za rovná práva. A do své smrti tímtéž i zůstal. V žádné oficiální politické hierarchii nestoupal, přesto jeho politický vliv a věhlas v průběhu let závratně rostl.

Jednání a řeč

Existuje jedno méně tradiční pojetí politiky, které Kingovu činnost vystihuje mimořádně přesně a které ve 20. století promýšlela nejdůkladněji Hannah Arendtová. Podle něj není jádrem politické význačnosti vláda nad ostatními, nýbrž jednání (action) a řeč (speech), skrze něž se jednotlivec osvědčuje jako primus inter pares, nejlepší mezi sobě rovnými.

Řeč provázela Kingovo politické angažmá intenzivně po celých 12 let. Kazatel z povolání a skvělý rétor plédoval pro „svou“ věc ve stravujícím tempu. Na sklonku života zcestoval ročně na 500 000 km a pronesl v nejrůznějších shromážděních kolem 450 proslovů, jež sloužily mj. jako jeden z významných finančních zdrojů jeho hnutí.

Jednání dostávalo v Kingově podání formu masových nenásilných demonstrativních kampaní, jež měly poukázat na zásadní nerovnosti v americké společnosti a měly jasný cíl tyto nerovnosti odstranit. První akcí, jež celé hnutí v roce 1956 odstartovala, byl bojkot veřejných autobusů v Montgomery, v nichž zcela automaticky platily diskriminační podmínky (sedící černoch musel uvolnit místo bělochovi a odebrat se do zadní, segregované části autobusu). Neplánovaně to vyústilo v přechodné založení alternativní přepravní společnosti, v kampaň trvající celkem 381 dní a v soudní rozhodnutí, potvrzené nakonec i americkým Nejvyšším soudem, že zákony státu Alabama o segregaci v autobusech jsou protiústavní.

Po letech aktivismu zejména ve státech amerického Jihu přišel další vrchol Kingova hnutí v roce 1963, v podobě intenzivní měsíční kampaně v alabamském Birminghamu, tehdy vůbec nejdůkladněji segregovaným městem v USA. Nenásilné demonstrace začaly za nejisté podpory veřejného mínění a byly tvrdě potlačeny místními i státními ozbrojenými silami, ale ve svém apelu nakonec dosáhly svého: desegregace bufetů, jídelen, zdrojů pitné vody a dalších veřejných prostor, a k tomu povyšování černošských pracovníků na nediskriminačním základě.

Několik měsíců poté se uskutečnil manifestační pochod do Washingtonu za účasti asi 250 000 lidí a King tu přednesl svou legendární řeč I have a dream. Časopis Times ho vyhlásil osobností roku, v roce následujícím pak King obdržel Nobelovu cenu míru a prezident Johnson podepsal Zákon o občanských právech. Jak to vyjádřila Kingova manželka Correta, v té době „se zdálo, že Boží království přichází. Ale to trvalo jen chvíli.“

Naplnění snu?

V roce 1964 propukl rasový problém s novou intenzitou, zejména v černošských městských ghettech na americkém Severu. Pro Kinga a hnutí to znamenalo novou výzvu: pro „zoufalé a rozzlobené mladé muže“ to byl člověk zvenčí, „moralista z Jihu“, příslušník vzdělané vrstvy a společensky etablovaného hnutí. Za této situace, kdy z formálně-právního hlediska se zdá být vše v pořádku, a přesto početné skupiny obyvatel přežívají na okraji společnosti, si King stále více uvědomuje, že nejde jen o ten či onen diskriminační zákon, ale že samotný společenský a ekonomický systém generuje široce vnímanou nespravedlnost. V té chvíli už výrazně překračuje původní záměr „boje za černošská práva“ a upozorňuje, že problém chudoby a sociální vyloučenosti se zdaleka netýká jen barevného obyvatelstva.

V té době začíná otevřeně vystupovat proti válce ve Vietnamu a poukazuje například na paradox, že nejmocnější stát na světě má dost prostředků na to, aby manipuloval veřejným míněním a investoval miliardy dolarů do ničivé války na druhém konci planety, ale zároveň není schopný zajistit důstojné životní podmínky a základní zdravotní péči pro téměř polovinu svých obyvatel. Jen pár dní před plánovaným masovým „pochodem proti chudobě“ se začátkem dubna 1968 stává obětí atentátu – za okolností, jež dodnes nebyly uspokojivě vyjasněny…

Dnes je situace o poznání jiná. Barack Obama ve své kampani atakuje prezidentský úřad za vydatné podpory černošských voličů. Představa, že by jim někdo někdo bránil v řádné registraci a uplatnění volebního práva, vypadá poněkud absurdně. Podle takových srovnání by se mohlo zdát, že Kingův „americký sen“, jak ho během svého dvanáctiletého politického angažmá hlásal, došel naplnění a může být v klidu zapomenut coby jedna přechodná historická kapitola.

Přesto je King v dnešní americké politice přítomen velmi výrazně, a to především v souvislosti s problematickou válkou v Iráku. Široká paleta hnutí z řad občanské společnosti připomíná kingovský paradox z doby Vietnamu, kritizuje militantní tón americké zahraniční politiky a za ústřední motto svých protestů si vybrala Kingovo slavné dictum: „největší dodavatel násilí v dnešním světě – moje vlastní vláda“.

Stejnému respektu se King těší i ve vrcholné politice, a to na všech stranách. Bush ho nazývá „moderním americkým hrdinou“ a Kingova rodina je pravidelně zvána do Bílého domu. Clinton se významně angažoval v komisi pro Kingův memoriál a Hillary Clintonová v prezidentské kampani ujišťuje, že King je pro ni stejně jako pro Obamu mužem, který „razil jejich cestu“.

Žádný ze současných amerických politiků si nemůže dovolit byť jen nepřímo dát najevo, že odkaz Martina Luthera Kinga mu není dost svatý. Přesto by tyto jednoznačné projevy sympatií – politicky nanejvýš korektní – neměly dát zapomenout na to, že King, na sklonku svého života pro americký establishment velmi nepohodlný, by svými postoji a radikalismem (ve smyslu latinského radix, tj. schopnosti jít k jádru věci) byl pro většinu takzvaných politických elit nepohodlný i dnes.

Autor je koordinátor česko-keňského projektu Fotbal pro rozvoj.

Nerušit – zasedá NATO

Nevěřící slouží víře

V množství titulů, které u nás poslední dobou vyšly o islámu, jsou některé i vysloveně politicky nekorektní. Kromě publikace Islám bez závoje Roberta Spencera je většina z nich psána odpadlíky od islámu. Po knize Skutečný nepřítel: proč jsem se nestal teroristou, jejíž autor Nassim Ben Iman od islámu konvertoval k poměrně fundamentalistické formě křesťanství, a knize Proč nejsem muslim od Ibn Warraqa nyní vyšel vlastní životopis Ayaan Hirsí Alí, dnes nizozemské občanky somálského původu, která se v roce 2005 ocitla na seznamu sta nejvlivnějších osobností světa časopisu TIME.

Warraq a Hirsí Alí se své muslimské víry zřekli, protože ji považují za zpátečnickou a neslučitelnou s demokracií. Úspěchů islámské civilizace bylo podle nich dosaženo díky dědictví starších předislámských civilizací a ve skutečnosti navzdory učení Koránu. Zatímco Warraqova kniha je poutavým teoretickým pojednáním, Rebelka je strhujícím svědectvím o vnitřní síle, s níž se její autorka dokázala vzepřít nejen předem dohodnutému sňatku, ale celému hodnotovému systému, ve kterém vyrostla. Jak sama píše, „trvá přitom hodně dlouho, než ty mříže ve smyšlené kleci kolem sebe rozlámeme“. Po takovém zápasu jsou pochopitelně její postoje vůči domovské kultuře velmi zaujaté a zcela jistě „neobjektivní“. Své bolestné zkušenosti s islámem příliš generalizuje. Naopak realitu evropského rodinného života si idealizuje.

I její odsudky somálské komunity v Nizozemí jsou velmi příkré. Somálci prý nadále žijí s pocitem nadřazenosti nad všemi nemuslimy, většinou odmítají vyvíjet jakoukoli snahu o integraci a svoji neschopnost osvojit si základní civilizační návyky spojené s životem v evropském státě svádějí na holandský rasismus. Důkazem holandského rasismu jsou pro autorčinu somálskou kamarádku v Nizozemí i zvědavé či soucitné pohledy kolemjdoucích. Jejich skutečnou příčinou jsou ale podle Hirsí Alí modřiny způsobené jejím manželem. V rámci obranného mechanismu si to však přítelkyně nikdy nepřizná. Vinu podle Hirsí Alí somálská komunita hledá vždy jen ve většinové společnosti. Proti tomuto přístupu staví Alí vlastní osud – sama se integrovat dokázala, vystudovala vysokou školu a stala se poslankyní.

I když je téma i tón knihy závažný, někdy působí text až humoristicky, například díky způsobu, jakým Alí líčí kulturní šok prožitý v Evropě. Nemůže třeba zpočátku pochopit, jak mohou v Nizozemí odhadnout, že autobus přijede přesně v 14.37. Když se rozhodne poprvé vyjít na veřejnost bez šátku, očekává, že vyvolá všeobecný chaos. Místo toho se ale nestane vůbec nic: „zahradníci dál zastřihávali živé ploty, nikdo nedostal mrtvici“. Tragický podtón ale v knize převládá. Přispěla k němu i skutečnost, že kvůli svým postojům musí Hirsí Alí žít pod stálou policejní ochranou (kterou jí, jak čtenáři A2 vědí, Nizozemí ale odmítá dál poskytovat) a její přítel a spolupracovník, režisér Theo Van Gogh, byl muslimským radikálem zavražděn.

Hirsí Alí sice nepřirovnává Korán k hitlerovu Mein Kampfu jako holandský politik Wilders, ale některé její výroky nezůstávají za vyjádřením tohoto, nyní i u nás známého kritika islámu v ničem pozadu. Mohameda označila za pedofila a tyrana a po atentátech 11. září se příkře stavěla proti většině západních arabistů, kteří podle ní stále jen opakovali, jak islám zachránil Aristotela a nulu. Podle Hirsí Alí to ale byly pohádky, které se soudobým islámem, jak ho poznala, neměly nic společného. Stejně jako třeba Salman Rushdie po atentátech prohlašovala, že v pozadí útoků šlo o čistou víru, ne o frustraci, chudobu nebo Izrael.

S životním osudem Hirsí Alí se pojí řada paradoxů. Utíkala do země, kde chtěla být v bezpečí před hrozbou militantních vyznavačů islámu. Kvůli svému veřejnému působení ale nikdy v životě nebyla v takovém ohrožení jako právě dnes. Jako známá holandská osobnost a později poslankyně se zasazovala za zpřísnění imigračních zákonů, ale sama pak byla málem ze země vyhoštěna, protože uvedla nepravdivé údaje po svém vstupu do Nizozemí, a hrozilo jí odebrání holandského občanství. Za snahami o odebrání občanství stála ministryně Rita Verdonková, o které přitom autorka píše, že byla její přítelkyní. Paradoxem je i vydání této knihy. Ač se Hirsí Alí odcizila nejen islámu, ale zřejmě všem náboženstvím a prohlašuje se za ateistku (ostatně i název anglického originálu recenzované knihy zní Infidel – „nevěřící“), její autobiografii vydal American Enterprise Institute, pro který nyní Alí pracuje. Tato neokonzervativně zaměřená organizace
přitom zdůrazňuje naopak přínos náboženství, zvláště křesťanství, pro vznik a fungování demokratické společnosti. Jestliže podle Warraqa v 18. a 19. století mnozí západní autoři vyzdvihovali islám a jeho tolerantnost, kterou dávali do kontrastu s křesťanstvím, zdá se, že dnes jsme svědky opačného jevu. Asi není náhodou, že podnět k přeložení knihy Proč nejsem muslim u nás vyšel také z konzervativních kruhů (které původně Warraqa mylně považovaly za křesťanského konvertitu, i když on odsuzuje i křesťanství). Kritika islámu má zřejmě podle představ vydavatelů posloužit pro podporu křesťanství. Poněkud pochybná politika.

Autor působí v Národní knihovně České republiky.

par avion

Jedním z nejzajímavějších textů, který se v poslední době objevil v ruských médiích, je komentář Dmitrije Butrina, významného novináře deníku Kommersant, nazvaný Obleva v bažině. Autor v něm rozpracovává tezi, populární mezi liberálními intelektuály v Moskvě a dalších velkých městech, že s příchodem Dmitrije Medveděva k moci může nastat jakási obleva. Důkazy pro to již existují. „Novináře na akcích opozice již nemlátí tak demonstrativně a dokonce se říká, že část demonstrantů, kteří nechtějí dostat po hlavě pendrekem, si s sebou bere velké fotoaparáty, aby zdálky vypadali jako korespondenti Reuters. Někdo zase slyšel na kremelských chodbách větu: ,No a Vova s tím šel za Dimou a Dima ho poslal do háje‘,“ píše ironicky Butrin. Jsou i další argumenty. Ultraloajální kremelský novinář Vladimir Solovjov v jednom ze svých pořadů natvrdo zaútočil na hlavního
kremelského kádrováka Viktora Ivanova a jednoho z náměstků Putinovy administrace Igora Sečina. Obvinil je ze zneužití svých pravomocí k odebírání firem jejich vlastníkům. Oba muži patří k tzv. silovikům a ještě před pár měsíci byli zcela nedotknutelní. „Od července 2008 i člověk nežidovské národnosti může jet do Izraele bez víza, i když ještě před půl rokem se v Kremlu diskutovala možnost zavedení výjezdních víz. Třeba i do Gruzie jednou začnou létat letadla a v obchodech se objeví gruzínská vína a minerálka Boržomi,“ pokračuje Butrin o něco vážnějším tónem. Poté ale přechází ke klíčové otázce. Co by musel Medveděv udělat, aby ho inteligence mohla uznat za liberála? A je to možné, nebo je to jen přání otcem myšlenky? Autor vypočítává podmínky: „Návrat voleb coby politického instrumentu (klidně možné a dostatečně bezpečné pro Kreml). Snížení stupně rétoriky při konfrontaci se Západem (velmi pravděpodobné a nejspíš
i v souladu s přáním Kremlu). Ukončení politického pronásledování (složité, ale splnitelné, tím spíš, že už je nikdo nepotřebuje). Odmítnutí ,politických‘ procesů (zdá se, že přinejmenším škody na image okolo Jukosu si mnozí budou pamatovat velmi dlouho). Určitá reforma silových struktur, soudů a armády (to je asi nevyhnutelné a něco v tomto směru se již dělá, i když se to zatím dá zvrátit). Určitá modernizace image moci a odmítnutí dnešního idiotského stylu státní propagandy (složité, ale také nevyhnutelné, protože v dnešní podobě to nefunguje). A nakonec ukázkové potrestání několika velkých korupčníků (uvidí se, ale také je to možné, copak nová moc nebude mít nepřátele?). Co nemá smysl očekávat? Systémový boj s korupcí ve státní správě a zmenšení byrokracie. Rozpuštění Jednotného Ruska. Transparentnost moci. Systematické revize politických procesů posledních let. Změnu národnostní a náboženské politiky. Je ovšem třeba přiznat, že moc na
těchto frontách nefunguje zdaleka nejhůře ze všem možných scénářů.“ Autor tohoto Par avionu se omlouvá, že věnoval takový prostor jednomu článku, ale Butrin si zřejmě pokládá ty momentálně nejdůležitější otázky dnešního Ruska.

Týden po publikaci Butrinova komentáře přinejmenším jedno putinské tabu padlo. Pětadvacátého března bylo obnoveno letecké spojení mezi Gruzií a Ruskem. Současně byl obnoven i poštovní styk a z Batumi vyjel první trajekt do Ruska od října 2006. Reportéři ruské mutace časopisu Newsweek byli u toho. „,Začala létat letadla, tak to se i majitelé Goši vrátí,‘ buď se raduje nebo smutní obyvatelka Tbilisi Maja, která kdysi pracovala ve studiu Gruzie-film. ,On je tady cizinec,‘ zvedá Maja do náručí sympatického pudla Gošu. Psa jí nechala přítelkyně, která pracovala se svým manželem na ruském velvyslanectví v Tbilisi. ,Říkala, že se za pár týdnů vrátí, no a vidíš, jak to dopadlo. On už se mezitím naučil gruzínsky.‘ Maja říká něco gruzínsky psovi. Goša se staví na zadní a kňučí. ,To se mu stýská po paničce,‘ říká Maja.“ O normalizaci vztahů mezi Ruskem a Gruzií se rozhodně ještě hovořit nedá. Butrinem zmiňovaná minerálka Boržomi
a gruzínská vína stále nemají přístup na ruský trh, hlavní ruský hygienik Gennadij Oniščenko tvrdí, že se jedná o produkty takřka životu nebezpečné. Ale ještě není nic ztraceno. „První projevil iniciativu prezident Gruzie Michail Saakašvili. Po vcelku skromném vítězství (53 %) pozval na inauguraci Vladimira Putina. Ten nepřijel, ale poslal za sebe ministra zahraničí Sergeje Lavrova. ,Slova Saakašviliho o přátelství s Ruskem Lavrova dojala,‘ vzpomíná zdroj Newsweeku z kanceláře gruzínského prezidenta. ,To bylo pokání, na které čekal Putin. Vždyť ruský prezident dovede ocenit, když oponent uzná svou chybu,‘ říká stejný zdroj.“ Jakkoli dovedou emocionální Gruzíni často dlouhé hodiny vyprávět o roli jedince v dějinách, část si zachovává klidnou hlavu. „Moskva dnes používá metodu malého cukru a velkého biče,“ říká jeden z vůdců vládní strany Gija Bokerija. „Cukr je dopravní spojení a bičem je vztah k Abcházii.“ Po vyhlášení samostatnosti Kosova
zesílily hlasy, že by Rusko na oplátku mělo uznat separatistické gruzínské republiky Abcházii a Jižní Osetii. Okamžitě po uznání Kosova Rusko zrušilo hospodářské sankce vůči těmto republikám, kde většina obyvatel v předchozích letech získala ruské občanství. „Vladimir Putin, který teď přemýšlí o uznání Abcházie a Osetie, chce ukázat světu, že spolupracuje také s Gruzií,“ říká naštvaně politolog Ramaz Sakvarelidze.

I když se Bělorusko, eufemisticky řečeno, výrazně liší od jihokavkazské Gruzie, která silně aspiruje na členství v NATO, má s Ruskem také problémy. Jak jinak, jde o ceny plynu. Gazprom pro příští rok požaduje zvýšení ceny z dnešních 128 dolarů za tisíc kubíků na rovných 200 dolarů. Tomuto tématu se věnoval novinář Vitalij Portnikov na serveru politcom.ru. „V Moskvě se vlastně ani nikdo nesnaží skrývat, že zvýšení cen má charakter politického nátlaku. V Kremlu se zjevně rozhodli, že běloruský prezident nemá manévrovací prostor – poté, co USA zavedly proti Minsku hospodářské sankce, Lukašenko musel ztratit poslední iluze o možnosti domluvy se Západem.“ Skutečným cílem Ruska je v dnešní době připojení Běloruska, jakkoli efemérní Svazový stát již dnes existuje. Ale dál než k podepsání mnoha deklarací a fungující celní unii zatím nedošlo. „Dnes kremelští činovníci nazývají pohlcení Běloruska konfederací a uklidňují Lukašenka, že
noví prezidenti a ministři nebudou. Jenže tím se vytvoří reálná kontrola nad běloruskými finančními toky, což Lukašenka těžko potěší,“ pokračuje Portnikov. Dlužno také podotknout, že to rozhodně nepotěší ani statisíce či miliony Bělorusů, kteří by svou zemi mnohem raději viděli v EU než v rámci Ruské federace.

Probudit se ze sna

Problém nenásilného odporu je velmi komplikovaný. Musíme si totiž položit otázku: jak je to vůbec možné, že takový boj-neboj byl – alespoň svého času – úspěšný? O vznešenosti ideálu není třeba pochybovat, lze však činit zobecnění, jaké naznačuje sám King, když hodnotí přínos svého indického předchůdce? „Od té doby, co jsem byl v Indii,“ říká, „jsem více než kdykoliv před tím přesvědčen, že metoda nenásilného odporu je nejmocnější zbraní dostupnou utlačovaným lidem v jejich boji za spravedlnost a lidskou důstojnost. Mahátma Gándhí ve svém životě v pravém slova smyslu ztělesnil jisté univerzální principy, jež jsou zakotveny v morální struktuře univerza, a tyto principy jsou tak nevyhnutné jako zákon gravitace.“

Funguje nenásilí za všech okolností? Intuitivně se chce říci, že ne – a lze shromažďovat spoustu příkladů, které to dokazují. Zajímavější je ale otázka, proč tomu tak je. Je to zkrátka proto, že každý ideál dříve či později „narazí na realitu“, a je nucen ustoupit, aniž by však přestal být oním vznešeným ideálem?

Domnívám se, že toto je největší idealistická lež. „Náraz na realitu“, při němž ideál ztroskotává, aby jaksi „morálně zvítězil“, totiž znamená něco jiného – není potvrzením nedotknutelnosti ideálu, jeho jakoby jiné, z jiného než tohoto špinavého světa pocházející podstaty; je naopak stopou „materiálnosti“ ideálu, jeho historickým situováním do konkrétní mocenské konstelace, kterou je podmíněn (nejen ve své realizovatelnosti, ale přímo jako ideál) a nemůže ji překročit, neboť by překročil vlastní životní zdroje.

Co je nenásilí?

Autobusové bojkoty, kterými prosluli Kingovi stoupenci, pochopitelně nejsou čistým příkladem nenásilí; podobně jako u stávky se jedná o velmi mírnou, ale přesto nepopiratelnou formu násilí – jde o zábor prostoru, na který podle panujícího mínění nemám nárok; záběry pokojných a neozbrojených aktivistů zatýkaných policisty jsou pak samy o sobě význačnou přesvědčovací zbraní.

Když pomineme tento významný detail a položíme si otázku po nenásilí obecně, lze ho charakterizovat jako takové jednání, které proniká věcmi bez znatelného odporu, překážky se před ním jako by samy rozpouštějí, všechno jde „jako po másle“. Jednající má takovou znalost věcí a jejich uspořádání, že si cestu nemusí otevírat silou, jeho sociální kapitál je takový (resp. natolik přiměřený cíli), že k prosazení vlastního zájmu nepotřebuje žádné mimořádné náklady.

Kdysi bychom možná řekli, že takové jednání vychází z pronikavé znalosti toho, jak věci „přirozeně“ jsou. Násilné jednání by pak bylo takové, které jedná v rozporu s přirozeností, musí si cestu otevírat silou, neboť nezná povahu věcí, neví, kudy a jak jsou průchodné; násilí je vlastně projevem bezmoci, zatímco opravdová, svrchovaná moc viditelnou sílu nepotřebuje, její působení je téměř neznatelné („taostické“).

Nenásilí tedy předpokládá soulad mezi tím, jak se jednající k věcem staví, a tím, jak jsou tyto věci uspořádány, tím, jaký je jejich řád. Dnes, po mnohonásobných ztrátách vší možné nevinnosti, bychom ale sotva mohli tvrdit, že onen předpokládaný soulad je harmonií mezi námi (našimi cíli a prostředky) a nějakým přirozeným řádem (společnosti). Víme až příliš dobře, že věci jsou uspořádány v důsledku lidských intervencí – nemají řád samy od sebe, ten jim někdo vtiskl. A ať už okamžik založení řádu vypadal jakkoliv, jisté je, že výsledek se dlouhodobě drží díky všeobecnému souhlasu, díky zájmu na tom, aby dané uspořádání zůstalo, jak je, případně díky smíření se těch, kterým sice mnoho výhod nepřináší, ale kteří se bojí riskovat ztrátu toho mála, co mají, či dokonce zcela rezignovali na možnost něco vlastní silou změnit.

Jinými slovy řečeno, nenásilí je jednání, které v základních principech respektuje existující hegemonii, všeobecným souhlasem podloženou nadvládu určitých zásad, pravd, skupin… Nenásilné jednání dosahuje vlastních partikulárních cílů tím, že zároveň vykonává souhlas s danou hegemonií, pohybuje se v jí vytyčeném rámci; může být ve sporu s některými částmi hegemonické struktury (třeba se soukromými provozovateli autobusových linek nebo i s lokálními politiky), musí však mít jistotu, že jeho interpretace vládnoucích principů v posledku ladí s klíčovými pilíři moci a že dílčí konfrontace jsou překlenuty celistvěji založeným souzněním s přítomným uspořádáním věcí; to je pak takovým jednáním spíše utvrzeno než zpochybněno.

Poctivý Abe

Rekonstruovat za „nenásilným odporem“ Kinga a jeho stoupenců odpovídající hegemonický rámec je poměrně snadné – všechny dílčí spory byly součástí dlouhého historického boje o autoritu mezi lokální mocí tradičních komunit, případně jednotlivých států, a mocí federální vlády, resp. ústavy (konkrétně ztělesněné ve XIV. dodatku). Ačkoliv první zmíněná strana sporu dočasně dosáhla převahy (jakési subhegemonie) v interpretaci hegemonických metaprincipů, v rozhodující fázi sporu se aktivistům podařilo přesvědčit nejvyšší soudní autoritu o tom, že doposud platná subhegemonická interpretace ústavních principů (shrnutá do formulky separate but equal – oddělení, avšak rovní) je vnitřně rozporná, ve skutečnosti obhajuje nerovnost a představuje tak nerespektování nadřazené ústavní autority.

Tento samotný předpoklad – nadřazení federální ústavy nad lokální politickou moc – ovšem neexistoval sám od sebe, nýbrž byl výsledkem brutální občanské války, jejíž hlavní příčinou byl právě spor mezi konfederativním a federativním pojetím státu (otroctví hrálo z tohoto hlediska podružnou roli, jak ostatně Abraham Lincoln poctivě přiznal). Federativní či „unionistické“ pojetí, prosazované severními státy, bylo přitom propojeno s přechodem amerického kapitalismu na vyšší vývojovou fázi (následné poválečné období proslulo mj. monopolizací některých odvětví a nárůstem korupce v nejvyšších kruzích), čemuž poněkud archaické jižanské hospodářství nevyhovovalo.

Tím, že Lincoln, historiky hodnocený jako nejlepší americký prezident vůbec, v občanské válce prosadil centralizovanější verzi státního uspořádání a jeho ústavy (včetně liberálních ideálů), de facto dokončil americkou revoluci. Nenásilný boj Afroameričanů za jejich práva ve 20. století navazoval na tuto událost, která zakládala soudobý hegemonický rámec a která sama o sobě měla do nenásilí hodně daleko. To ostatně demonstroval i prezident Eisenhower, když v roce 1957 neváhal poslat stovky výsadkářů do arkansaského Little Rocku, kde se tamní guvernér rozhodl za pomoci Národní gardy zabránit devíti černošským studentům ve vstupu na půdu prestižní střední školy; ačkoliv Eisenhower sám nebyl stoupencem radikální desegregace, nemohl jednat jinak vzhledem k tomu, že jeho úřad reprezentoval moc federální ústavy.

Aniž bychom snižovali význam a charakter Martina Luthera Kinga ml., je třeba při hodnocení myšlenky nenásilí, s níž je spojován, vzít v úvahu popsané okolnosti a uvědomit si předpoklady a tím i limity úspěchu oné myšlenky. Pokud bychom totiž nenásilí brali ahistoricky jako vznešený humanistický ideál hodnotný sám o sobě, mohlo by se z něj lehce stát alibi, jímž nás moc odvádí od faktu své historicky situované hegemonie, zavislé na našem souhlasu. A ten souhlas by rozhodně neměl být samozřejmý.

Autor je filosof.

Bůh Východu i Západu

Podobně jako o něco slavnější a světovým jazykem píšící Salman Rushdie i Orhan Pamuk absolvoval část vzdělání v angličtině, což později zúročil při svých přednáškách na newyorské Columbijské univerzitě. Na rozdíl od Rushdieho, pro kterého je angličtina druhým rodným jazykem, jehož prostřednictvím popisuje zkušenost dvojí kultury, Pamuk nikdy nepsal jinak než turecky, jazykem národa, který nepatří mezi světové velmoci a jenž bývá přes svou stoletou proevropskou orientaci tradičně chápán pouze v blízkovýchodním kontextu.

Čtivý experiment

Navzdory jazykovému handicapu si Pamukovy romány poměrně záhy našly cestu i na Západ. A nejen to. V Evropě se jim dostalo vřelého kritického přijetí. Pamukův předposlední román, Jmenuji se Červená (Benim Adim Kirmizi, 1998), je toho dobrým příkladem. Ve Francii byl vyhlášen nejlepší zahraniční knihou roku, byla mu udělena cena IMPAC Dublin, Mírová cena německých knihkupců i italská Premio Grinzane Cavour a další.

Vzhledem k tomu, že největších ohlasů se román dočkal v anglofonních zemích, v Německu a ve Francii, dalo by se spekulovat, nakolik to vypovídá o skutečných literárních kvalitách a nakolik to celé může mít podobu smířlivého politického gesta. Všechny zmiňované země mají totiž zkušenost, často velmi akutní a bolestnou, se soužitím odlišných kultur, což je pro nás, zatím zdánlivě chráněné před těmito konfrontacemi, skutečnost možná trochu opomíjená. A v podobném duchu můžeme uvažovat o souvislosti Pamukovy Nobelovy ceny s gradujícím napětím mezi Evropu a islámským světem, nemluvě o několik let staré kauze, kdy byl spisovatel vystaven perzekuci tureckých úřadů kvůli znovuotevření tabuizované otázky arménské genocidy.

Ovšem stačí se do zmíněného románu začíst a pochopíme, že kritiky označující jej za Pamukovo chef d’oeuvre nejsou vůbec nadsazené. Prvním dojmem, který v nás vyvolá, je bezpochyby poněkud pozapomenutý, radostný požitek z četby. Pamuk totiž dokáže být čtivý a zábavný, aniž by nutně rezignoval na experimentální románovou formu. Výsledkem je šťastné spojení vděčných prvků triviální literatury, ovšem s postmoderně ironickým nadhledem, připomínajícím Ecovo Jméno růže, s náročně prokomponovaným celkem. Román od počátku rozvíjí dvě silné příběhové linie, které s trochou nadsázky můžeme rozdělit na mužskou a ženskou: prvá je příběhem vraždy a téměř detektivního pátrání po viníkovi, druhá zase příběhem přerušené lásky, nucené překonávat řadu překážek, a to vše v atraktivním historickém prostředí doby osmanské. (V té nejtriviálnější rovině se už tady projevuje dvojí symbolika červené barvy z názvu – jako barva lásky
i prolité krve.) Pamuk oba příběhy rozvíjí s velkou péčí a invencí, bravurně pracuje s napětím, tajemstvím i čtenářským očekáváním, které v samotném závěru uspokojí, přitom ale uniká nástrahám happy endu.

Něco z Šahrazád, něco z Borgese

Spisovatelovo literární mistrovství se projevuje nezřetelněji ve zdánlivé lehkosti, s níž volně propojuje různé roviny románu – vyprávění s poetickou evokací a literární meditací. Pamuk jako málokterý jiný současný autor hravě a inspirativně spojuje západní umění románu a jeho cit pro prozaický detail spolu s velkorysým epicko-metafyzickým rozměrem, kterému jsme od dob klasického románu téměř odvykli (důležitou roli v knize hraje zážitek smrti jedné postavy a putování duše zásvětím), a východní tradici navíjení a zřetězování příběhů, jak ji asi nejlépe známe z Příběhů tisíce a jedné noci. Román je členěn do řady zdánlivě fragmentárních kapitol vyprávěných v první osobě, čímž dochází k znásobení vypravěčských hlasů předávajících si štafetu příběhu. Výsledkem této literární polyfonie, zpočátku zdánlivě nahodilé, ale postupně neomylně směřující k závěrečné harmonii, je velmi plastický obraz románového světa,
neboť vedle lidských postav k nám promlouvají také nebožtíci, pes, mince, smrt, kůň, ďábel i samotná červená.

Pamuk tento svět vykresluje pomalu a rozvážně, záměrně nás udržuje v napětí, nespěchá. Ostatně na pěti stech stranách se odehraje „pouze“ devět zimních dnů roku 1591. Autor s velkou lásku evokuje atmosféru zavátého města, jeho ticho a nehybnost, zasněnou melancholii sněhu. Tehdy postavy v ulicích nacházejí zledovatělé vzpomínky, po nichž lze nebezpečně snadno sklouznout přímo do náruče nostalgie, kdy jen stěží odlišíte místo vzpomínky od jejího času: „Máte-li rádi nějaké město a hodně jste se v něm nachodili, nejenom vaše duše, ale i vaše tělo si ještě po letech pamatují jeho ulice natolik, že ve chvílích smutku, kdy se k zemi zádumčivě snášejí těžké sněhové vločky, vás nohy samy od sebe zavedou na váš oblíbený kopec.“ Stejně jako Pamukova vzpomínková kniha Istanbul (2003, česky 2006, viz A2 č. 17/2007) je i tento román poctou městu, kde prožil většinu života – Istanbulu, rozkročenému mezi Evropou a Asií.

S bílými ulicemi za okny, na pozadí zimní nehybnosti pak Pamuk dobrodružné zákruty vyprávění prokládá tišinami meditací o knihách, o čtení a především o malířství a křehké nesmrtelnosti iluminací – to vše je zjevně částečně inspirováno otcem literární postmoderny J. L. Borgesem, k němuž se přímo odkazuje prostor sultánovy pokladnice (variace na Borgesovu labyrintickou knihovnu), v níž probíhá pátrání po vrahovi, i opakující se motiv slepoty.

O ztracenou duši modernity

Milan Kundera v jednom ze svých esejů popisuje, jak mu teprve četba Rushdieho odhalila poezii islámské kultury v její jedinečnosti. Pamukova kniha má na evropského čtenáře stejný účinek. Na jejích stránkách můžeme okouzleně vstřebávat poetiku kultury, která je sice odlišná od té naší, ovšem zdaleka ne tak vzdálená, jak si myslíme, kultury, jež je navzdory své blízkosti námi spíše neviděná, opomíjená. V tomto smyslu román Jmenuji se Červená může pro její nové ocenění znamenat tolik jako Ecův výše zmíněný román pro obnovu zájmu o středověk.

Jsme tak znovu konfrontováni s hodnotou odlišnosti, která nám umožňuje být tím, kým jsme. Pamuk oba břehy Bosporu sbližuje a překlenuje prostřednictvím krásy a pochopení, na stránkách románu dochází k imaginárnímu soužití Východu i Západu. V jedné scéně duše zemřelého hovoří s Bohem, který říká: „Mně náleží východ i západ.“

Jenže navzdory, či spíše kvůli svému tolerantnímu humanistickému postoji Pamuk nezastírá přítomné konflikty. Právě zde leží myšlenkové těžiště románu, jeho nejhlubší symbolická rovina. Pokud je v souvislosti s tisíciletým výročím muslimského kalendáře, které si sultán přeje oslavit zhotovením knihy, jež by byla obrazem jeho světa, zavražděn jeden z iluminátorů, zápletka dalece přesahuje očekávaný psychologicko-detektivní rámec. Prostřednictvím tohoto zjevného gesta se totiž projevují konflikty mezi odlišnými mentalitami ležícími pod kulturními nánosy a vrstvou všednosti. V následných úvahách o malířství zdaleka nejde jen o ně, ale o celý postoj ke světu, který zaujímáme. Tak tu stojí východní tradice miniatury proti západnímu individuálnímu portrétu (postavit se do středu obrazu, na místo Boha), malba, jak ji vidí oko, proti malbě, jak ji vidí rozum, neboli božské perspektivě. „Bůh stvořil svět nejdříve proto, aby ho člověk viděl. A pak nám dal
slova, abychom spolu sdíleli všechno, co vidíme, a rozmlouvali o tom, jenže my jsme ze slov udělali příběhy a mysleli si, že se i obrazy dělají kvůli příběhům. A zatím malovat znamená pátrat přímo po Božích vzpomínkách, vidět svět tak, jak ho vidí On.“

Prostřednictvím čtivého příběhu se Pamuk dostává k nejaktuálnějšímu tématu, k samému dilematu modernity: pokorná a závazná kontinuita tradice tak stojí proti expandujícímu modernímu individualismu, pokrok je vykoupen odcizením a samotou, protože přijmout inovace znamená oslabit, či dokonce ztratit tradici, včetně té náboženské. A s tím související proces sekularizace může být vnímán jako rouhání, jako soupeření s Bohem, což vyvolává odpor a násilí. Zavražděný iluminátor je jen zástupným symbolem všeho, co bylo v překotné honbě za moderností obětováno a zničeno. A nad tím vším se vznáší největší Pamukova obava, kterou sdílejí asi všechny země vzhlížející k Evropě: „Po celý život budou napodobovat Franky, aby získali svůj osobní styl (…) A právě proto, že napodobují Franky, nikdy žádný vlastní styl nezískají.“ Naštěstí nám tento román dává jistý příslib, že situace není úplně beznadějná.

Autor je kritik, dramaturg a redaktor nakladatelství Labyrint.

došlo

Ad Americká ražba (A2 č. 12/2008)

Vždycky jsem se zájmem pozoroval trpaslíky, jak nevidíce, že stojí na ramenou obrů, nonšalantně lustrují jejich dílo. V nedávném čísle A2 jsem takto zaznamenal Josefa Mouchu v recenzi publikace Umění po roce 1900. Co Moucha považuje za největší slabost práce Rosalind Kraussové, Hala Fostera, Yve-Alaina Boise a Benjamina H. D. Buchloha, jinak autorů amerického časopisu October, je spíše její největší předností, a sice důsledně uplatňované ideové a metodologické zázemí (psychoanalýza, marxismus, strukturalismus, dekonstrukce). Pak se může přihodit podobné překvapení jako při čtení Hanse Beltinga. Můžeme snadno nabýt dojmu, že se tu přespříliš teoretizuje (čti přemýšlí nad uměním) a že se „tělo umění“, tak jak ho vnímáme my, vytrácí. Potíž je v tom, že u nás se nad uměním příliš „nepřemýšlí“ a teoretická a metodologická základna například českých absolventů oboru dějiny umění je stále mizerná. Také Moucha, zdá se, aby tu
neutonul, chápe se myšlenkových stébel Maxe Dvořáka a Pierra Francastela, u nás notoricky známých, v recenzované práci však absentujících. Jiní se mu do ideologického krámu nehodí. Význam recenzované publikace je ohromný a jen stěží najdeme v češtině originálnější a náročnější práci.

Před několika léty volal Tomáš Pospiszyl po tom, abychom hledali nové nezápadní pojmy pro naše umění po roce 1945 (tehdy reklamoval užívání pojmu minimalismus na některé autory 60. let). Také Moucha se domnívá, že „pokud zůstaneme odkázáni na dovoz hotových příruček o historii umění, budeme pořád – samozřejmě marně – reklamovat manko internacionálního dialogu a z toho vyplývající deformace minulosti“. Problém je, myslím, ještě někde jinde. Mouchovy stesky nad tím, že Štyrský ani Mucha, Šíma, Teige, Drtikol, Sudek, Diviš či Boudník s Knížákem nepronikli do amerického kontextu (rozuměj do knihy), jsou jalové. Naše umění přece po většinu 20. století přežívalo v mnohonásobné izolaci (politické, kulturní, jazykové) a ani dnes český stát nepodporuje „vývoz“ našich klasiků skrze publikace a velké retrospektivy do západních metropolí. „Jak se potom divit, že čtveřice autorů se na 25 stranách odvolává na Dubuffeta a neví, co v New Yorku za
války maloval Alén Diviš?“ (J. M.) No, přece kvůli osudu samotáře a emigranta, kvůli Divišovu poválečnému návratu do Prahy a příklonu k tradiční křesťanské ikonografii; zatímco Dubuffet v Paříži zakládal art brut teoreticky (knihami) i prakticky (výstavami i sbírkou)!

Abych to uzavřel nonšalantně (taky jsem trpaslík): autoři A2 by si měli častěji uvědomovat, že tento časopis vlastně také stojí na ramenou jiných a v mnohém chce navázat na étos Octoberu – provokativní, intelektuální revue, kriticky pozorné k politickým a sociálním kontextům současného umění a jejich různorodým interpretacím.

David Voda

Ad Žádný komunista není Plastic People (A2 č. 14/2008)

Lobotomii – nic menšího by podle Přešlapu Jiřího T. Krále musel prodělat čtenář, aby souhlasil s mým článkem Plastiky dneška je Komunistický svaz mládeže, vydaným v Britských listech. Pro připomenutí: Název i článek je reakcí na text Andreje Bažanta Plastici dneška? v Literárních novinách, který přirovnával k legendární undergroundové kapele uměleckou skupinu Ztohoven. Hlavní tezí článku je, že Ztohoven jsou s Plastiky nesrovnatelní, neboť jsou společensky akceptovaným výstřelkem. Má-li už smysl
nějaká paralela, je to srovnání obdobně motivované represe: potlačení skupin, které 1) ztělesňují hodnoty nepohodlné danému režimu a 2) jsou pokládány za snadné cíle, neboť se vymykají většinovému kulturnímu kódu. Zde jsem našel překvapující paralelu Plastiků s mladými komunisty, přičemž jsem výslovně zdůraznil i odlišnosti, včetně toho, že undergroundová skupina na rozdíl od komsomolců vyvolává sympatie.

Autor Přešlapu zjevně neměl potřebu článek nijak pozorně číst – názor si udělal už u titulku: s textem lze souhlasit jen tehdy, nemá-li to člověk v hlavě v pořádku, sugeruje svým čtenářům. Bezděky tak staví na ideologii „zdravého rozumu“ a neuvědomuje si, že i tento „zdravý rozum“ představuje ve skutečnosti soubor sedimentovaných politických předsudků, represivně rozehrávaných proti nonkonformním názorům. Právě ideologie zdravého rozumu byla ve své době používána proti Plastikům, přičemž verše Pavla Zajíčka „běžím s hovnem proti plátnu, do plátna to hovno zatnu“ nebyly brány jako „umění“, ale jako doklad, že ti, jimž se líbí, nebo kdo se jich dokonce zastávají, to asi nemají v hlavě v pořádku… Králův článek je dokladem, že tento typ myšlení zdaleka nevymřel a stále slouží k ospravedlňování nemyšlení a represivního přístupu, byť má momentálně mnohem menší následky.

Ondřej Slačálek

Soutěž

Správná odpověď na soutěžní úlohu z čísla 12 – Na jaký hudební nástroj a v které skupině hraje Tomáš Přidal? – zní: Na kytaru v kapele I hate polly. Knihu Tomáše Přidala Hlasy v sušence posíláme Majce Žižkové do Teplic. Správná odpověď na soutěžní úlohu z čísla 13 – Napište nám název románu Jaroslava Putíka, který vznikl přepracováním jeho knihy Červené jahody. – zní: Proměny mladého muže. Knihu Jaroslava Putíka Zlatý pták posíláme Jindřišce Mazáčové do Horní Bečvy.

–mam–

Estetika stejného

Během debaty o architektuře, umění a veřejném prostoru jste popsal Vídeň jako velmi konzervativní město…

Ano, netýká se to ani architektury, ani urbanismu, ale mentality a je velmi špatné, že celý svět se stává konzervativnějším v mnoha smyslech. V místě, ve kterém žijete, musíte mít zodpovědnost a musíte se rychle rozhodovat. Vídeň je ve skutečnosti provinční hlavní město, které nikdy nemělo šanci setkat se s oním „současným“, protože tam lidé nemají žádný ideál… I když vypadají navenek jako lidé jedenadvacátého století, nežijí dneškem. Není tam rovnováha mezi tradicí a současnem. Všechno je možné, ale prostor pro přijímání nových věcí tam není. Všechno na sebe váže buržoazní mentalita, ta země nemá vizi. Například ve Švýcarsku, což sice není nejlepší případ, mají lidé k umění úplně jiný přístup – je tam rozmanitost. Ale v Rakousku je skutečně problém udělat cokoli nového, co doposud nikde není.

Má to co do činění se vzděláváním? Jaká je situace na školách?

Vzdělávací instituce nejsou rozhodující. Každý se musí vyvíjet sám a přemýšlet o sobě. Konkrétně na vídeňské architektuře působí profesoři, kteří možná nejsou tak často ve Vídni, ale to není žádný problém. Horší by bylo, kdyby tam profesor docházel denně a byl to fachidiot. Učí u nás například vynikající architektka Zaha Hadid, to je skutečná výzva. Podle mne nejsou důležité školy, ani umělecké školy, nýbrž společnost. A problémem společnosti je průměrnost. Umění nemá nic společného s průměrem, vždycky to bude věc minority. To platí i v architektuře, kde nejde o stupidní soutěže.

Jak byste definoval problém průměrnosti? Je to mainstream?

Osobně proti mainstreamu nic nemám. Mainstream jako takový je v pořádku. Ale když se mainstream stane diktátem, je to velmi nebezpečné. Potom musíte vstát a zvednout ruku. Umění nikdy nemůže přijmout hlavní proud.

Můžete popsat mechanismy, které systém využívá, aby implantoval „průměrnost“? Je to přece všeobecná tendence…

Ano, sedíme tu na kávě v Praze, v architektonickém centru, v uniformním Segafredu. To podle mě znamená, že už tu není rezistence. Praha bude stejná jako všechno ostatní. Proč je to tak? Proč to má být všude stejné? To je estetika stejného. Vy to také znáte z jiné strany – z komunismu. Nechci hovořit o globalizaci, ale je opravdu důležité rozlišovat. Rozdílnost potřebuje být respektována a zachována.

Existuje v takové míře problém estetiky stejného v umění?

Nerad dělám kurátorské výstavy. Raději vždy pozvu ke spolupráci jednoho umělce. Pak máte jasnou pozici. Nikde není umělec, který by byl stejný jako nějaký jiný. Někdy je důležité ukazovat velmi vyhraněné pozice individuálních umělců.

Jaké máte zkušenosti s Ruskem?

V jistém smyslu už dnes nemůžeme být intelektuálně aktivní, aniž bychom zohledňovali Rusko. Například Japonsko je jiné v tom, že mu nemůžeme snadno porozumět. Ale odlišnost Ruska je nám stále přístupná a srozumitelná a možnost vzájemného porozumění je důležité prověřovat. Možná musíte při organizování výstavy být poněkud politicky opatrnější, ale kultura, architektura je zcela nezávislé médium.

Zaznamenal jste v Rusku nějaké vztahy mezi uměním a mocí?

Myslím, že nebezpečí Ruska je hlavně v tom, že je tam skupina velmi bohatých lidí z neuměleckých oborů, která má možnost zasahovat do umění. Pokud vím, není to jako ve Spojených státech, kde je dlouhodobá tradice donátorství a kde fungují neziskové organizace s velmi specifickými pravidly. Je to otázka kulturního dědictví – žádná soukromá osoba nemá právo vlastnit tyto esenciální hodnoty.

Máte zkušenosti i z USA, v domech Rudolpha Schindlera u Los Angeles má Muzeum užitého umění, jehož jste ředitelem, rezidenční programy. Jaká je situace tam?

Los Angeles a Vídeň, to je dlouhodobá tradice. Je to osa. Mnoho lidí, jako například Arnold Schönberg či Sigmund Freud, cestovalo do L. A. z politických důvodů. Například architekt Rudolph Schindler by nikdy nebyl mohl realizovat ve Vídni takové věci, jaké uskutečnil v USA. Jeho domy nejsou pro jednu, ale pro dvě rodiny. Navíc je tam i dost místa na práci. Východiskem bylo něco normálního, nebyla to velkolepá strategie. Když jsem přišel do Schindlerova domu, rozhodně jsem tam nechtěl dělat Schindlerovo muzeum. Máme sice jeho dvě židle, ale neukazujeme, jak Schindler žil a jaké měl židle. Prověřujeme ducha jeho architektury. Na celém světe neznám architekta, který by byl jako on schopen vytvořit domy z ničeho. Bez peněz, bez materiálu, bez prostředků. To je skutečná utopie v architektuře, způsob, jak měřit sám sebe. Nechci tvrdit, že byl génius, ale zohledňoval spoustu úrovní. My jeho domy neprezentujeme jako památku pro turisty, ale využíváme je pro
rezidence.

Které kvality pokládáte v architektonické praxi za nejdůležitější?

Je důležité, aby se teorie a praxe architektů byla vedena životem a nárokem na změnu společnosti.

Jste teoretik i designér. Máte dojem, že mezi obory umění, design a architektura jsou pevně definované hranice?

Myslím, že mezi těmi oblastmi hranice jsou, a myslím, že je třeba je zachovat. Musíme si přesně uvědomit, čím každý obor je a co je jeho pole působnosti. Je však možné je k sobě vzájemně přiblížit, uvést je v dialog. Tady v Praze na debatě o veřejném prostoru zazněla dokonce otázka, zda má architektura vůbec šanci se skutečně vyvíjet bez skutečného dialogu s volným uměním a umělci.

Východiska architektury jsou zcela jiná. Architekt potřebuje klienta, počítá se zadáním, umělec nikoli. V dnešní době, kdy se kdekdo pokládá za umělce, je třeba celou věc vyjasnit, jinak bychom se o tom ani nemohli bavit.

Spolupracoval jste s Magdalenou Jetelovou nebo s americkým minimalistou Donaldem Juddem. Proč zadáváte instalace stálých výstav historických sbírek umělcům?

Souvisí to s tradicí a historií instituce dnešního Muzea užitého umění, jež byla založena na konci devatenáctého století. Bylo to první muzeum ve Vídni, které mělo jasnou strategii a teorii. Jmenovalo se Uměleckoprůmyslové muzeum, zakladatelem byl Rudoph von Eittelberger. Když jsem v roce 1986 muzeum převzal, bylo mi jasné, že nemůžu pracovat s uměleckým muzeem neumělecky. Začal jsem přemýšlet o nové organizaci starého ústavu, hledal jsem koncept. Zejména v práci s uměním je třeba hodně přemýšlet, musíte jednat, reagovat, potřebujete čas… Není to jako u supermarketu, který se jenom dostaví a pak se otevře. V roce 1992 jsme k novému otevření první části muzea přizvali Magdalenu Jetelovou, která v hlavním světelném dvoře vytvořila jedenáct metrů vysokou pyramidu. Celá rekonstrukce budovy byla dokončena v roce 1994. Téma stálé instalace je pro mě velmi důležité – je naprosto nesmyslné představovat sbírky v jejich
doslovném historickém kontextu. Proto jsem pozval řadu umělců, mimo jiné Donalda Judda, Franze Westa, Jenny Holzerovou, Gűntera Förga a Heimo Zoberniga, aby převzali instalaci jednotlivých sbírek. V umění je důležitá současnost, každé umění bylo jednou současné…

Jaký je to rozdíl, když stejnou práci dělá umělec a designér?

Instalace v MAK jsem nezadal architektovi ani designérovi, kteří především navrhují – nešlo mi o design. Chtěl jsem vizi, myšlenku umělce z pozice současnosti; nešlo mi o podobu vitríny a jiné technické záležitosti. S umělci jsme spolupracovali velmi úzce. Předali jsme jim sice nějaké myšlenky, ale chtěli jsme, aby to udělali podle svého. Umělci pracují specifickým způsobem – jak jednou pozvete ke spolupráci umělce, musíte ho následovat, už není cesta zpátky. S designérem je to jiné, můžete do procesu mnohem víc zasahovat. S historikem umění zase můžete vést podstatnou, obohacující diskusi, ale jejím výsledkem nebude umění. Všichni byli na sbírku velmi opatrní, vždy se jednalo o úsek, který měl na starosti jeden kurátor a jeden umělec. Rozpor mezi tradicí a současností je třeba řešit novou, vlastní cestou, nemá smysl opakovat postupy, které už někdo udělal v předchozí situaci, to jest v duchu tradičního
uměleckoprůmyslového muzea. Nemohl jsem to dokázat bez umělců a bez umění.

Týkalo se to i rekonstrukce muzea?

Když jsem přemýšlel o předefinování muzea, potýkal jsem se s rozdíly mezi myšlením, kurátorstvím, architekturou a designem. Věřil jsem, že je možné s těmito oblastmi pracovat současně. Samozřejmě jsem byl součástí týmu, ten je ale vždy méně ambiciózní, takže jsem projekt rekonstrukce nakonec zaštítil. Hlavní fasáda muzea je nyní orientována na Ring, jednu z hlavních komunikací v centru Vídně. Rekonstrukce byla skutečný boj, podstoupil jsem zdlouhavý proces zbytečného přesvědčování. Samozřejmě mi nešlo o to, abych na toto téma jako ředitel oslovil dvacet světových architektů.

MAK se stalo v roce 2000 „veřejnou vědeckou institucí“. Co přesně tento status znamená?

Všechna muzea, která jsou vlastnictvím Republiky Rakousko, se stala „veřejnou vědeckou institucí“. Následkem toho mají větší nezávislost, samostatnost a zodpovědnost. Současně to však představuje trapný ústupek státu vůči umělecké produkci.

Jaké jsou základní funkce umělecké instituce?

Úkolem umělecké instituce je podporovat umění, a pokud je to nutné, tak ho i chránit a bránit.

Kritika institucí je jedním z východisek konceptuální umělecké praxe. Jak ji vnímáte z pozice instituce?

Kritika uměleckých institucí ze strany aktivních umělců je nepostradatelná. Kritika ze strany politiků a byrokratů naproti tomu nezbytná není.

Muzeu patří také objekt Flakturm v Arenberském parku, který se po rekonverzi má stát Věží současného umění (Contemporary Art Tower, zkratka CAT). Jaká byla původní funkce věže?

Obranná věž – flakturm – je temným reliktem nacistického režimu a připomínkou „totální války“. Ústřední myšlenkou vznikající Věže současného umění je spojení dějin s dneškem a zítřkem. Umělecké vypořádávání se s daným místem nevyprovokuje pouze dialog k této věci, ale vzniknou stabilní umělecká díla, která ono místo berou v úvahu. Povede to postupně k jedinečné sbírce soudobého umění – ke sbírce 21. století.

Jak budete postupovat ve spolupráci s umělci v projektu CAT? Muzeum 21. století má vznikat jako „work in progress“, zároveň má být místně specifické…

To je další krok. Po nějaké době si uvědomíte, že muzeum jako místo, které se stará o umění, neexistuje. Současné umění nefunguje bez kontextu, vše v konceptuálním umění je kontext. Záleží na kontextu, do kterého je umístíte. V tomto případě – jedná se o přeměnu nacistické architektury, věže protiletadlové obrany, na Muzeum současného umění – jde o velmi vážný, historicky tíživý kontext doby, místa a celé země, ale myslím, že umění je svou energií schopné tento kontext transformovat. Je to experiment, nikdo neví, jak dopadne. Když začnete s jedním umělcem, musíte už vědět, kdo bude další, ale jakmile vidíte jeho dílo, musíte na něj reagovat, protože čas vám šlape na paty. Nejdůležitější je přitom celek, celková kompozice. Umělcům musíte zajistit podmínky, aby mohli vytvořit, co chtějí. V CAT mají prostor, aby dali dohromady sbírku. Mají prostor, který tu bude navždy, prostor, který sami vytvoří.

V devadesátých letech jste pořádal konferenci nazvanou The end of Architecture?. Účastnila se jí řada dnes významných umělců. Jak je to s tím koncem architektury?

V té době se „konec“ hodně inzeroval. Architekti, které jsem pozval, jako například Frank Gehry, v té době ještě nebyli slavní. V době „konce architektury“ byla architektura, kterou dělali (a dělají nadále), bez šance, nikdo je neposlouchal. Nikoho to nezajímalo. Všichni říkali: to je sice zajímavé, ale udělat to nejde, to je utopie. Dnes je to jinak – společnost se mění. Je to podobné jako problém Národní knihovny v Praze. Nikdo nemá právo bránit jejímu vybudování. Má se to realizovat a pak teprve má smysl dělat diskusi. Pak teprve je možné tvrdit, že to byla chyba. Ale pokud jde o politiku, nemá právo blokovat takový proces, není to demokratické. Přitom všude je tolik ohavných věcí – všechny ty uniformní fasády. Osobně bych udělal cokoli, abych té budově umožnil vzniknout. Když se řekne, že to není možné, znamená to, že možné není vůbec nic.

Je čas prolomit ticho

Přišel jsem dnes večer do tohoto ctihodného chrámu, protože mé svědomí mi nedává jinou možnost. Plně jsem se s vámi ztotožnil, když jsem četl úvodní řádku: „Přichází čas, kdy mlčení znamená zradu.“ Pokud jde o Vietnam, tento čas právě nadešel.

Proč právě my?

Ti z nás, kteří už začali prolamovat ticho temné noci, zjistili, že protestní výkřik je často vyvoláváním agónie. Přesto musíme promluvit. Musíme mluvit s veškerou pokorou, ale promluvit musíme. A musíme se též radovat, neboť je to určitě poprvé v našich národních dějinách, kdy se významný počet náboženských vůdců rozhodl nezůstat u pouhého hlásání uhlazeného patriotismu a vydal se k výšinám rozhodného nesouhlasu, založeného na příkazu svědomí a znalosti historie. Snad tu mezi námi povstává nový duch.

V uplynulých dvou letech, když jsem se rozhodl napravit zradu v podobě vlastního mlčení a začal volat po radikálním ukončení vietnamské zkázy, pochybovalo mnoho lidí o moudrosti mé cesty. V centru jejich obav vyvstávala často a nahlas tato otázka: Proč právě vy mluvíte o válce, pane Kingu? Proč se právě vy připojujete k protestním hlasům? „Nepoškozujete věc lidí ve vašem hnutí?“ ptají se. Ačkoli rozumím jejich znepokojení, jsem přesto zarmoucen, protože takové otázky znamenají, že tazatel nechápe mé výzvy.

Ve světle tak vážného nepochopení je důležité jasně vyjádřit, proč věřím, že cesta z baptistického kostela na Dexter Avenue v Montgomery ve státě Alabama, kde jsem započal svou pastorační činnost, vede přímo do tohoto shromáždění dnes večer.

Přišel jsem dnes na toto pódium přednést naléhavou prosbu k mému milovanému národu. Tato řeč není adresována Hanoji či Frontě národního osvobození. A není adresována ani Číně nebo Rusku.

Není to ani pokus nahlédnout nejednoznačnost celé situace a nutnost kolektivního řešení vietnamské tragédie. Nemá to být ani pokus udělat ze Severního Vietnamu a z Fronty národního osvobození vzory ctnosti. A ačkoli obě tyto síly mají možná dobré důvody být podezřívavé k dobré vůli ze strany Spojených států, život i historie výmluvně svědčí o tom, že konflikty nejsou nikdy vyřešeny bez důvěry a kompromisů na obou stranách.

Dnes večer ale chci promluvit ke svým americkým spoluobčanům. Neseme totiž největší odpovědnost za ukončení konfliktu.

Význam Vietnamu

Vidím sedm hlavních důvodů, proč zahrnout Vietnam do zorného pole své morální vize.

Od počátku je tu zřejmá spojitost mezi válkou ve Vietnamu a bojem, který vedeme v Americe. Před pár lety zažil náš boj šťastný okamžik.

Zdálo se, že se objevila naděje pro chudé – jak černé, tak bílé – díky vládnímu programu proti chudobě. Program s sebou přinesl experimenty, naděje, nové začátky. Pak ale přišla intervence ve Vietnamu a já jsem sledoval, jak tento program porušujeme a vykucháváme, jako by to byla jen planá politická hříčka společnosti zblázněné do války. Věděl jsem, že Amerika nebude nikdy do své chudiny investovat potřebné síly a prostředky, dokud dobrodružství, jako je Vietnam, budou vysávat – jako nějaká démonická ničivá černá díra – peníze, lidi, energii a dovednosti. A tak jsem byl stále silněji nucen vidět tuto válku jako nepřítele chudých a jako takovou ji napadat.

Ještě tragičtější poznání skutečnosti přišlo, když mi začalo být jasné, že válka způsobuje mnohem víc než jen rozmetání nadějí chudých Američanů. Válka povolává do boje a na smrt jejich syny, bratry a manžele v mimořádně vysoké míře oproti zbytku populace. Verbujeme mladé černé muže, zmrzačené vlastní společností, a posíláme je tisíce kilometrů daleko, aby zabezpečili v jihovýchodní Asii svobody, které sami nepoznali doma – v jihozápadní Georgii nebo ve východním Harlemu. Na televizních obrazovkách sledujeme černé a bílé chlapce, jak zabíjejí a sami umírají za národ, který není schopen posadit je do stejných školních lavic. Přihlížíme jejich brutální solidaritě, když spolu vypalují chatrče v chudých vesnicích, a uvědomujeme si, že by v Detroitu nikdy nemohli žít ve stejné ulici. Nemohl jsem mlčet tváří v tvář tak kruté manipulaci s chudými.

Třetí pohnutka pramení z mých zážitků v ghettech na Severu. Když jsem chodil mezi zoufalými, zavrženými a rozzlobenými mladými muži, říkal jsem jim, že pušky a Molotovovy koktejly jejich problémy nevyřeší. Snažil jsem se je co nejhlouběji pochopit a obhajoval jsem své přesvědčení, že nejvýznamnější společenské změny přicházejí skrze nenásilnou akci. Ale oni se ptali, a správně: „A co Vietnam?“ Ptali se, jestli jejich vlastní národ neužívá násilí v masivních dávkách, aby vyřešil své problémy a přivodil změny, jež si přeje. Jejich otázky ťaly do živého a já jsem věděl, že nikdy nemohu pozvednout svůj hlas proti násilí páchanému utlačovanými v ghettech, aniž bych nejdřív jasně promluvil k největšímu dodavateli násilí v dnešním světě – své vlastní vládě. Kvůli těm chlapcům, kvůli této vládě a kvůli statisícům těch, kteří se třesou pod knutou našeho násilí – nemohu mlčet.

Pro ty, kteří se ptají „Nejste čelný bojovník za lidská práva?“ a chtějí mě tak vyloučit z mírového hnutí, mám další odpověď. V roce 1957, když jsme zakládali Southern Christian Leadership Conference, jsme vybrali jako své motto: „Za záchranu duše Ameriky.“ Byli jsme přesvědčeni, že nemůžeme omezit svou pozornost jen na určitá práva pro černošské obyvatelstvo, zároveň se ale potvrdilo jiné naše přesvědčení: že Amerika nebude nikdy svobodná a v bezpečí sama před sebou, pokud potomci jejích otroků nebudou úplně zbaveni okovů. Souhlasili jsme s Langstonem Hughesem, černým harlemským básníkem, který napsal:

Jo,

Řeknu to jasně,

Amerika nikdy nebyla Amerika pro mě,

Ale přísahám –

Amerika bude!

Nikdo se zájmem o čest Ameriky nemůže ignorovat současnou válku. Pokud duše Ameriky nakonec podlehne totální otravě, část pitevní zprávy musí nést jméno Vietnam. Amerika nemůže být nikdy zachráněna, dokud ničí nejhlubší naděje lidí po celém světě. A proto ti z nás, kteří jsou stále odhodláni, že Amerika bude, se vydávají na cestu protestu a rozkolu, a pracují tak na zdraví naší země.

Souvislost mezi kněžskou službou a mírovým úsilím je pro mě natolik zřejmá, že někdy žasnu nad těmi, kdož se mě ptají, proč protestuji proti válce. Je vůbec možné, že nevědí, že evangelium bylo a je určeno všem lidem – komunistům i kapitalistům, jejich i našim dětem, černým i bílým, revolucionářům i konzervativcům? Zapomněli snad, že má služba je podřízená tomu, jenž tak miloval své nepřátele, že za ně i zemřel? Co potom mohu říkat Vietcongu, Castrovi nebo Maovi jakožto Jeho věrný služebník? Mohu jim vyhrožovat smrtí? Nebo snad nesmím sdílet svůj život i s nimi?

Sdílím se všemi lidmi poslání být Božím synem. Nad posláním rasy, národa či náboženského přesvědčení je toto povolání k vzájemnému bratrství; a protože věřím, že Otec se hluboce zajímá a stará především o své trpící, bezmocné a zavržené děti, přicházím dnes promluvit právě za ně.

To je výsada i břímě těch z nás, kteří jsou poutáni oddaností a věrností, jež je širší a hlubší než vlastenectví a jež přesahuje stanoviska a cíle vlastního národa. Naším posláním je mluvit za slabé, za bezejmenné, za oběti z vlastních řad i za ty, jež nazýváme nepřáteli. Neboť žádný důkaz či argument pocházející od člověka nemůže učinit z těchto lidí nic menšího než naše bratry.

Podivní osvoboditelé

Obyvatelé Vietnamu musejí vnímat Američany jako podivné osvoboditele. Co si asi myslí, když se paktujeme s velkostatkáři a odmítáme stvrdit činem svá slova týkající se pozemkové reformy? Co si asi myslí, když na nich testujeme své nejnovější zbraně, stejně jako si nacisté testovali nové lékařské metody a nové techniky mučení v evropských koncentračních táborech? A kde spočívají základy nezávislého Vietnamu, který chceme vybudovat? Nejsou jimi tito bezejmenní?

Zničili jsme jim dvě nejposvátnější instituce – rodinu a vesnici. Zničili jsme jejich zemi a úrodu. Podíleli jsme se na rozdrcení jediné nekomunistické revoluční politické síly v této zemi – sjednocené buddhistické církve. Podporovali jsme nepřátele saigonských rolníků. Ponižovali jsme jejich ženy a děti a zabili muže. Jací osvoboditelé!

Teď už zbývá jen málo z toho, co lze rekonstruovat – zbývá ušetřit je lidského strádání. Jediný solidní materiál hodný rekonstrukce bude už brzy k nalezení jen na našich vojenských základnách a v betonu koncentračních táborů, jež nazýváme „opevněnými osadami“. Obyčejní lidé se jistě velmi podivují nad našimi plány vybudovat nový Vietnam na takových základech. Sotva je můžeme obviňovat za tyto úvahy. Naopak – musíme za ně promluvit a vznést otázky, které oni sami vznést nemohou. I oni jsou našimi bratry.

Snad ještě obtížnější, leč neméně nezbytný úkol je promluvit za ty, kteří jsou označováni za naše nepřátele. Co se skrývá za Frontou národního osvobození – tou podivnou anonymní skupinou, kterou nazýváme „Vietcong“ či prostě „komunisti“? Co si musí myslet o Američanech, když vědí, že jsme připustili Diemovu krutou represi, která z nich učinila odbojovou guerillu na jihu země? Jak nám mohou důvěřovat, když je teď – po zkušenosti s vražedným Diemovým režimem – obviňujeme z krutosti a násilí, zatímco chrlíme do jejich země každou naši zbrojní novinku rozsévající smrt? Jistě chápeme jejich pocity, i když nepromíjíme jejich činy. Jistě vidíme, že jsme podporovali lidi, kteří je donutili k násilí. A jistě vidíme, že náš dokonale naprogramovaný plán destrukce hravě strčí do kapsy i jejich nejsmělejší činy.

Tady je pravý význam a skutečná hodnota soucítění a nenásilí: když nám pomáhají vidět věc z perspektivy protivníka, slyšet jeho otázky a zjistit, jak hodnotí nás samotné. Neboť právě z jeho perspektivy můžeme nahlédnout základní nedostatky vlastního postoje, a pokud jsme vyspělí, můžeme se učit, růst a získávat z moudrosti bratrů, jež nazýváme „protivníky“.

Tak je tomu i s Hanojí. Na severu, kde naše bomby pustoší zem a naše miny ohrožují vodní zdroje, čelíme hluboké, ale pochopitelné nedůvěře. Mluvit za tyto lidi znamená tuto nedostatečnou důvěru ve slova Západu vysvětlovat, a zvláště vysvětlovat jejich totální nedůvěru v americké záměry. V Hanoji jsou lidé, kteří vedli národ k nezávislosti proti Japonsku a Francii, lidé, kteří usilovali o členství ve francouzském společenství a byli zrazeni slabostí Paříže a libovůlí koloniálních armád. To oni vedli opakovaný boj proti francouzské nadvládě za cenu otřesných obětí a byli posléze přemluveni, aby se – prý dočasně – vzdali území, jež kontrolovali mezi třináctou a sedmnáctou rovnoběžkou. Pak zjistili, že byli opět podvedeni.

Hanoj také připomíná, jak nám naši představitelé zatajili pravdu o dřívějších nabídkách míru ze strany severního Vietnamu. Tamní lidé vědí, že bomby, miny a granáty jsou částí naší tradiční předinvazní strategie. Snad jen smysl pro humor a ironii je může zachránit, když slyší největší světovou mocnost mluvit o agresi ve chvíli, kdy sama shazuje tisíce bomb na chudý a bezmocný národ tisíce kilometrů od vlastních břehů.

I když jsem zkusil dát slovo bezejmenným Vietnamcům a pochopit argumenty těch, jimž říkáme „nepřátelé“, jsem znepokojen osudem našich jednotek stejně hluboce jako vším ostatním. Zdá se mi totiž, že to, čemu je podrobujeme ve Vietnamu, není prostě jen brutalizace, jíž se daří v každé válce, kde armády stojí k sobě čelem a snaží se ničit. My přidáváme k této vražedné mašinérii ještě cynismus, neboť i naši vojáci musí poznat, že nic z toho, zač prý bojujeme, není reálně ve hře. Už dlouho musí vědět, že jejich vláda je vyslala do nesmyslného boje, a ti obeznámenější si určitě uvědomují, že jsme na straně bohatých a mocných, zatímco chudým připravujeme peklo.

Musíme s tímto šílenstvím nějak skoncovat. Musíme je zastavit stůj co stůj. Mluvím jakožto Boží syn a bratr bědných, kteří trpí ve Vietnamu. Ozývám se za ty, jejichž země je pustošena, jejichž domovy jsou ničeny
a jejichž kultura je rozvrácena. Mluvím za chudé v Americe, kteří platí za zničené naděje doma a za smrt a destrukci ve Vietnamu dvojnásobnou cenu. Mluvím jako světoobčan, neboť současný svět zůstává zděšen nad cestou, po které jsme se vydali. Mluvím jako Američan k vůdcům vlastního národa. Hlavní iniciativa v této válce pochází od nás. Na nás tedy také je tuto válku zastavit.

Tady je zpráva od nejvyšších buddhistických představitelů Vietnamu. Nedávno jeden z nich napsal tato slova: „Každým dnem tato válka posiluje nenávist v srdcích Vietnamců a v srdcích těch, kteří v sobě ještě mají instinkt lidskosti. Američané nutí dokonce i své přátele, aby se stali protivníky. Je zvláštní, že Američané, kteří tak pečlivě propočítávají možnosti vojenského vítězství, ještě nezjistili, že v průběhu utrpí drtivou psychologickou a politickou porážku. Symbolem Ameriky už nikdy nebude revoluce, svoboda a demokracie, nýbrž násilí a militarismus.”

Pokud okamžitě nezastavíme svou válku proti vietnamskému národu, zbytku světa nezbude jiná možnost než to celé chápat jako hrozivě nemotornou vražednou hru, kterou jsme se rozhodli hrát za každou cenu. Svět teď od Ameriky požaduje vyspělost, které možná nejsme schopni. Požaduje, abychom uznali, že jsme se od samého začátku svého vietnamského dobrodružství pletli a že jsme byli zhoubou pro spokojený život vietnamského obyvatelstva.

Částí našeho trvalého závazku může být i garance poskytnutí azylu všem Vietnamcům, kteří se obávají o svůj život za nového režimu, včetně toho, na němž by participovala Osvobozenecká fronta. Potom musíme nabídnout maximum možné náhrady za škody, jež jsme sami způsobili. Musíme také poskytnout zdravotní péči a učinit ji dostupnou v celé zemi.

Stojíme na špatné straně

Mladým mužům musíme objasnit roli našeho národa ve Vietnamu a vyzývat je k odepření vojenské služby. Mimoto bych vybízel všechny duchovní ve vojenském věku, aby se vzdali osvobození plynoucí z jejich stavu a usilovali o statut odpůrce vojenské služby. Přichází doba pro správná a rázná rozhodnutí. Přichází chvíle, kdy musíme riskovat své životní osudy, pokud má náš národ přežít vlastní šílenství. Každý člověk mající v sobě špetku lidskosti se musí rozhodnout pro protest, který nejlépe odpovídá jeho přesvědčení – ale protestovat musíme všichni.

Je cosi svůdného a lákavého v tom zastavit tuto válku a hromadně vyrazit na něco, co se v jistých kruzích stalo již oblíbeným křížovým tažením – „proti válce ve Vietnamu“. Souhlasím, že musíme podstoupit tento boj, ale rád bych řekl něco ještě znepokojivějšího. Válka ve Vietnamu je jen symptomem mnohem hlubší choroby amerického ducha, a pokud budeme ignorovat tento prostý fakt, budou se příští generace opět organizovat do kněžských a laických shromáždění, jako je toto. Budou znepokojeni Guatemalou a Peru. Budou znepokojeni Thajskem a Kambodžou, nebo možná Mozambikem a Jižní Afrikou. Budeme demonstrovat za tyto země a tucet dalších a naše protestní pochody nebudou mít konce, pokud nepřijde zásadní a hluboká proměna amerického politického života. Tyto úvahy daleko přesahují Vietnam, ale nepřesahují naše poslání být Božími syny.

V roce 1957 prohlásil jeden vnímavý americký diplomat v zámoří, že se mu zdá, že náš národ stojí na nesprávné straně světové revoluce. Během posledních desíti let vznikl systém zatajování informací, který teď ospravedlňuje přítomnost amerických vojenských „poradců“ v jižní Americe. Děláme to všechno s takovým zapálením, že se vracejí slova Johna F. Kennedyho, který před pěti lety prohlásil: „Ti, kteří neumožňují mírové převraty, dělají z násilné revoluce nevyhnutelnost.“

Stále víc a víc, ať vědomě či nešťastnou náhodou, se této role ujímá náš národ – role těch, kteří brání mírovým převratům a odmítají vzdát se privilegií a požitků, jež plynou z ohromných zisků ze zámořských investic.

Jsem přesvědčen, že pokud máme stanout na správné straně světové revoluce, musíme jako národ podstoupit zásadní revoluci hodnot. Musíme urychleně iniciovat proměnu ze společnosti „orientované na věc“ ke společnosti „orientované na člověka“. Pokud stroje a počítače, touha po zisku a vlastnická práva budou považovány za podstatnější než člověk sám, pak obludné trojhvězdí rasismu, materialismu a militarismu nebude nikdy zdoláno.

Skutečná revoluce hodnot by nás brzy přiměla ptát se po přiměřenosti a oprávněnosti mnoha našich opatření. Na jedné straně jsme povoláni hrát úlohu milosrdného samaritána na okraji životních cest; ale tato činnost bude jen počátkem. Jednoho dne musíme nahlédnout, že celá cesta do Jericha musí být přetvořena tak, aby muži a ženy nebyli neustále okrádáni a biti na svých poutích životem. Opravdový soucit znamená víc než jen hodit minci žebrákovi. Pomalu chápeme, že systém, který produkuje žebráky, potřebuje reformovat. Skutečná revoluce hodnot se bude jen s obtížemi dívat na křiklavý kontrast chudoby a bohatství. Se spravedlivým hněvem se rozhlédne přes moře a spatří jednotlivé kapitalisty ze Západu, jak investují obrovské sumy peněz v Asii, Africe i Jižní Americe jen proto, aby vyvezli zisk zpět bez jakéhokoli ohledu na společenské blaho těchto zemí; a řekne: „Toto není spravedlnost.“ Podívá se na naše spolčování s pozemkovými magnáty
v Latinské Americe a řekne: „To není fér.“ Arogantní pocit Západu, že je třeba ostatní všemu vyučovat a že není nic, čemu by se měl sám učit, není nijak oprávněný. Opravdová revoluce hodnot se chopí světového pořádku a prohlásí o válce: „Tento způsob urovnávání sporů není fér.“ Spalovat lidské bytosti napalmem, plnit domovy sirotky a vdovami, vstřikovat vražednou drogu nenávisti do žil jinak mírumilovných lidí, posílat domů z temných a zkrvavených bojišť muže tělesně postižené a psychicky zničené – to nemá nic společného s moudrostí, spravedlností a láskou. A národ, který každý rok vydává víc peněz na vojenské účely než na sociální programy, kráčí vstříc duchovní smrti.

Povinnost podporovat vzpoury

Amerika, nejbohatší a nejmocnější na světě, by mohla snadno vévodit na cestě k této revoluci hodnot. Není tu nic, kromě tragické touhy zabíjet, co nám může zabránit přehodnotit naše priority tak, aby touha po míru dostala přednost před bažením po válce.

Pozitivní revoluce je nejlepší obranou proti komunismu. Válka není odpověď. Komunismus nebude nikdy poražen pomocí atomových bomb či jaderných zbraní. Nesmíme se příliš zaměstnávat negativistickým antikomunismem, ale raději pozitivní vírou v demokracii, a je třeba si uvědomit, že naší nejlepší obranou proti komunismu je útok ve službách spravedlnosti. Musíme pozitivním jednáním usilovat o odstranění chudoby, nespravedlnosti a nejistoty, neboť ty jsou živnou půdou, v níž sémě komunismu roste a prospívá.

Žijeme v revoluční době. Na celé zeměkouli lidé revoltují proti starým pořádkům, proti vykořisťování a útlaku, a z lůna křehce pomíjivého světa se rodí nové systémy, které ctí spravedlnost a rovnost. Otrhaní a bosí rolníci povstávají jako nikdy předtím.

„Lid, který dlel v temnotách, zahlédl velké světlo.“ My na Západě jsme povinni tyto vzpoury podpořit. Je velmi smutné, že – kvůli vlastnímu pohodlí, sebeuspokojení, chorobnému strachu z komunismu a náchylnosti přizpůsobovat se nepravostem – západní národy, které iniciovaly tolik z revolučního ducha moderního světa, se dnes stávají baštou zpátečnictví. To přivedlo mnohé k pocitu, že revolučním duchem se vyznačuje pouze marxismus. Komunismus je proto trestem za náš neúspěch při uskutečňování demokracie a pokračuje v tradici revolučního myšlení, kterou jsme sami započali. Jediná naděje dnes spočívá v naší schopnosti znovu oživit revolučního ducha v sobě samých, vyrazit do ne vždy přátelského světa a vyhlásit věčný boj chudobě, rasismu a militarismu. Tímto mocným činem rázně odmítneme status quo a jeho nespravedlivé praktiky a uspíšíme příchod dne, kdy „každé údolí bude vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy, pahorkatina
v rovinu se změní a horské hřbety v pláně“.

Výzva k celosvětové solidaritě, která povyšuje zájem celku nad zájem kmene, třídy, rasy a národa, je ve skutečnosti výzvou k všeobjímající a bezpodmínečné lásce ke všem lidem. Tato často nepochopená a dezinterpretovaná představa – tak snadno odmítnutá Nietzschem a jinými jako svět slabošské a zbabělé moci – se nyní stává absolutní nutností, má-li lidstvo přežít. Když mluvím o lásce, nemluvím o slabošském přístupu. Mluvím o té síle, kterou všechna velká náboženství pochopila jako nejvyšší jednotící životní princip. Láska je – tak či onak – klíčem, který odemyká bránu nejzazší skutečnosti. Tato víra v nejzazší skutečnost, společná hinduistům, muslimům, křesťanům, Židům i buddhistům, je krásně ve zkratce vyjádřena v Prvním listu sv. Jana: „Milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. Jestliže se milujeme
navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle.”

Doufejme, že tento duch lásky se jednou stane každodenním řádem. Už si nemůžeme dovolit uctívat boha nenávisti a klanět se před oltářem pomsty. Nekonečný proud dějin se vzdouvá neustálými přívaly nenávisti. Historie je zaplavena troskami individualit a národů, které se vydaly touto sebedestruktivní cestou nenávisti.

Čelíme kruté naléhavosti dneška. Můžeme zoufale vzývat čas, aby se zastavil a chvíli prodlel, ale ten je hluchý ke každé naší prosbě a žene se dál. Nad vybledlými kostmi a zpřeházenými troskami mnoha civilizací čteme patetická slova: „Příliš pozdě.“ Dnes ještě stále můžeme volit – nenásilnou koexistenci, nebo násilné sebezničení.

Musíme skoncovat s nerozhodností a přikročit k akci. Musíme najít nové cesty, jak prosadit mír ve Vietnamu a spravedlnost v celém rozvojovém světě – ve světě, který je za našimi dveřmi. Pokud nebudeme jednat, budeme vláčeni dlouhou a temnou uličkou hanby, jež je vyhrazena těm, kdo disponují silou, ale nikoli soucitem, mocí, ale nikoli mravností, zarputilostí, ale ne pochopením.

Nezbývá než se pustit do dlouhého a trpkého – ale přesto krásného – boje za nový svět. To je poslání Božích dětí a naši bratři už netrpělivě čekají na naši odpověď. Řekneme jim, že nerovnosti jsou příliš velké? Řekneme jim, že je ten boj příliš těžký? Sepíšeme depeši, že jisté síly v americké společnosti dělají vše pro to, aby se naši vojáci nenavrátili do vlasti jako plnohodnotní muži a lidé, a že je nám hluboce líto? Nebo to bude zcela jiné poselství, poselství touhy a naděje, poselství solidarity s jejich tužbami, poselství závazku postavit se za jejich věc, ať to stojí cokoli? Volba je na nás, a ačkoli se nám to možná nezamlouvá, musíme v tomto klíčovém okamžiku lidských dějin volit.

Přeložil Robin Ujfaluši, básnická pasáž je dílem Ondřeje Skovajsy.

Redakčně kráceno.

zkrátka

glosa

ovšem

Je to dvanáct let, co začaly nevládní organizace i tisíce signatářů petic požadovat po české vládě a parlamentu, aby odsoudily porušování lidských práv v Tibetu. Jako první tomuto tlaku před deseti lety podlehl Senát. V následujících letech pak proběhla řada koncertů, výstav a veřejných akcí na podporu Tibetu, stovky českých radnic vyvěšovaly na znamení solidarity každým rokem na výročí povstání ve Lhase tibetskou vlajku. Oficiální česká zahraniční politika mezi tím lavírovala. Tu trochu kritiky, tu naopak trochu medu pro čínské úřady. Šlo prý mimo jiné o zakázku na nějakou elektrárnu. Teprve po posledním násilném potlačení protestů čínskými úřady přijala letos 17. března česká vláda usnesení, v němž se zastává práv Tibeťanů, a 1. dubna pak obdobnou rezoluci konečně odsouhlasila i Poslanecká sněmovna. Přátelé Tibetu, a mezi nimi hlavně aktivista Stanislav Penc, svým úsilím dlouhá léta sahali do svědomí českých politiků a dokazovali, že
lidská práva jsou nedělitelná. Možná tím pomohli Tibeťanům, ale především nám samotným.

Filip Pospíšil

Od 1. 1. 2009 Česko předsedá EU a bude se na něj upírat pozornost celé Evropy, upozornil Jan-Lucas van Hoorn, velvyslanec Nizozemského království v Praze, na tiskové konferenci Za pět minut 12, věnované pražské kultuře. Tanec Praha musel odřeknout představení francouzského souboru – Francouzi nás považují za kulturní národ a těžko jim vysvětlovat, že český partner neví, jestli na ně bude mít peníze. Zadlužené Divadlo Archa v podstatě (kdyby chtělo) nemůže ukončit činnost i kvůli zahraničním partnerům, kteří získali domácí granty jen proto, že spolufinancování zaručila česká strana. (Ne)kulturní politika pražské radnice tak přesahuje lokální rozměr. Není to domácí ostuda, ale ostuda mezinárodní. Tanec Praha patří vůbec k nejkřiklavějším příkladům amatérismu radnice. Nejprve si festival radní a zastupitelé odhlasovali v kulturní politice města jako jednu z významných akcí hodných podpory. Letos mu však v programu partnerství zatím nedali ani
korunu. Šetří peníze na příští rok, protože se chtějí festivalem chlubit? Spíš to vypadá, že na radnici v oblasti kultury nevědí, která bije.

Jana Bohutínská

Téměř každý návštěvník Samoy si všimne mužů se rtěnkou na rtech, kteří procházejí ulicemi na vysokých podpatcích, s nalakovanými nehty na rukou a nohou a kabelkou přes rameno. Nejsou to transvestité ani homosexuálové. Říká se jim tu „Fafafine“. Když tu má rodina nedostatek dívek, prohlásí jednoho z malých chlapců za „dívku“. Oblečou ho jako mladou ženu a začnou se k němu chovat, jako by byl ženského pohlaví. Na jeho city či sexuální orientaci neberou ohled. Chlapec a později mladý muž je často psychologicky zdeptán: fyzicky se cítí jako muž, musí se však chovat jako žena. Fafafine jsou často pohlavně zneužíváni členy vlastní rodiny. Počet znásilněných dětí v Samoe je vysoký. Oběťmi jsou většinou chlapci. I když i dívky tu trpí. Minulý měsíc soud osvobodil devatenáctiletého muže, který si „jen hrál“ s pohlavními orgány tříleté dívky. Nejvyšší soudce země – Patu Tiava’asu’e Falefatu Sapolu – prohlásil, že obžalovaný dívku neznásilnil,
neboť ta již nebyla, podle slov expertů, pannou. Nenařídil však vyšetřování, které by odhalilo, kdo dítě panenství zbavil. Ani organizace OSN či zdejší nevládní organizace si však netroufají zahájit vyšetřování zneužívání dětí, protože se bojí, že je vláda obviní, že si „neváží místní kultury“.

André Vltchek

Česká literatura podle Akademie literatury české je, jak ukázal třetí ročník předávání jejích cen, pojem úzký. V tom prvním dostal Cenu Boženy Němcové (za „dílo, které významně přispělo k rozvoji české literatury“) Jiří Žáček od tehdejší předsedkyně organizace Evy Kantůrkové. Letos putovala k Evě Kantůrkové Cena Ladislava Fukse (za „celoživotní zásluhy o rozvoj české literatury“) z rukou předsedy čerstvého – Jiřího Žáčka. A co že bylo tím významným dílem? Poslední album usvědčeného komunistického donašeče a hudebníka Jaromíra Nohavici Strážný anděl. To, že laudatio na něj sepsala a přednesla opět Eva Kantůrková, snad už ani nezarazí. Přestože Akademie funguje už od roku 2005, nedozvíme se o ní stále téměř nic. Webové stránky neexistují, mail na doméně mbox.vol.cz se také nemění a členové zůstávají v utajení. Partnerem tajuplné organizace je Národní knihovna, sponzorem televize Nova. Jak pronesl Jiří Žáček v úvodní řeči, dokáže
Kantůrková, která za vznikem spolku stojí, „spojovat nespojitelné“: disidenty, normalizační pisálky, podniky národní i nadnárodní. Vždyť i ta literatura je univerzální.

Jiří G. Růžička

2008 / 15 - bojovník nenásilí

editorial

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

editorial

* * *

Fiaska impotentních dnů

minirecenze

Nenápaditá nenápadnost okamžiku

odjinud

Soudce a zpravodaj

Špatné návyky

Rukopis královédvorský

Zahalená perverze

Co to znamená být jiný?

Venkovský učitel před katedrou

Expresivní nomádista Markus Selg

Jedna tvář

Útočím, tedy žiji

DVD CD

Earth: Pomalá hudba pro rychlé časy

Hutná řeka zvuku Don@u.com

Ateistické Česko?

Bez šťastného konce

Jak ospravedlnit český fašismus

Kam chce Fico dotlačiť novinárov

Karel Burian, Vítězslav Jandák, manipulace a lhostejnost

Nedémonizujte Polsko

Nepohodlný bojovník

Nerušit – zasedá NATO

Nevěřící slouží víře

par avion

Probudit se ze sna

Bůh Východu i Západu

došlo

Estetika stejného

Je čas prolomit ticho

zkrátka

glosa

ovšem