2005 / 3 - místa paměti

přepadne jakási roztoužená melancholie, která až neuvěřitelně svědčí jeho výrazu tváře i držení těla. Má úplně bílý obličej a dlouhé štíhlé ruce, jež vyjadřují duševní muka, která nedokážu blíž pojmenovat. Při své vyzáblosti sebou neustále hází a chvíli nevydrží postát nebo posedět v klidu. Je jako neduživá, svéhlavá dívka, také rád trucuje a tím se ještě víc podobá mladé a poněkud rozmazlené ženě. Často se spolu natáhneme u mě v komoře na postel, v šatech a nevyzutí, a kouříme, což je proti předpisům. Schacht si rád hraje na toho, kdo předpisy rád porušuje, a já, jak musím přiznat, nejsem o moc lepší. Když tak vedle sebe ležíme, vyprávíme si skutečné příběhy, příběhy ze života, to znamená všechno, co jsme opravdu zažili, ale mnohem častěji si bohapustě vymýšlíme. Pak se zdá, že se zdi i všechno kolem nás jemně rozezní. Úzká, temná komora se doširoka rozevře, před námi vyvstanou ulice, města, zámky, neznámí lidé a krajiny, a my hromujeme i šeptáme, řečníme a pláčeme atd. Je hezké si se zasněným Schachtem takhle popovídat. Jako by rozuměl všemu, co říkám, také on tu a tam přidá něco vážnějšího. Pak si postěžuje, a to mám na celé věci nejraději. Rád poslouchám, když si přede mnou někdo stýská. Člověk se pak může na řečníka podívat a mít s ním hluboký, vřelý soucit, a Schacht právě takový soucit vyvolává, je to v něm, i když zrovna neříká nic, co by někoho muselo nutně zarmoutit. Pokud v nějakém jemnocitném člověku přebývá nespokojená touha, touha po něčem krásném a vznešeném, pak u Schachta se zařídila velmi pohodlně. Schacht má duši. Kdo ví, třeba má uměleckou povahu. Svěřil se mi, že je nemocný, a protože nejde zrovna o nějakou slušnou chorobu, naléhal na mě, abych mlčel, a já, abych ho uklidnil, jsem mu to přirozeně na svou čest slíbil. Požádal jsem ho pak, aby mi předmět svého trápení ukázal, ale to ho trochu rozladilo a odvrátil se ke zdi. „Jsi nestyda,“ řekl mi. Často ležíme vedle sebe a nepromluvíme ani slovo. Jednou jsem se odvážil vzít ho jemně za ruku, ale on ji odtáhl a řekl: „Co to děláš za hlouposti? Nech toho.“ – Schacht dává přednost styku se mnou, ne sice zjevně, ale v takovýchto záležitostech není nápadnost nutná. Mám ho vlastně rád a vidím v něm obohacení své existence. Něco takového mu ovšem neříkám. Mluvíme spolu o hloupostech, mnohdy i o vážných věcech, ale vyhýbáme se velkým slovům. Velká krásná slova jsou nudná. Ano, ano, na schůzkách se Schachtem u mě v komoře to vidím názorně: my chovanci ústavu Benjamenta jsme často odsouzeni k takové podivné, nezřídka až půldenní zahálce. Stále se někde krčíme, posedáváme, postáváme nebo ležíme. Se Schachtem si v komoře občas zapálíme pro vlastní potěšení svíčku, což je přísně zakázáno. Ale právě proto nás to baví. Předpisy sem, předpisy tam: svíčky tak krásně, tak tajuplně hoří. A jak vyhlíží tvář mého kamaráda, když ji ozáří jemný, narudlý plamínek! Když vidím hořet svíčky, připadá mi, že jsem bohatý. Čekám, že každou chvíli vejde sluha a podá mi kožich. Je to nesmysl, ale tenhle nesmysl má krásná ústa a usmívá se. Schacht má vlastně hrubé rysy, ale bledost jeho tváří je zjemňuje. Nos má příliš velký, uši také. Ústa má sevřená. Někdy, když se na něho podívám, zdá se mi, že mu muselo být občas v životě dost krušno. Jak miluji lidi, kteří ve mně vyvolávají pocit bolestného zármutku! Je to bratrská láska? Snad ano.

—

Milý Kraus! Stále mě to k němu v myšlenkách táhne. Je na něm dobře vidět, co znamená slovo vzdělání. Na Krause se budou všude, ať přijde kamkoli, dívat jako na užitečného, ale nevzdělaného člověka, ale pro mě je naopak vzdělaný, protože představuje jasně uzavřený, pevný celek. Ano, právě on je tím, co rozumím slovem vzdělání. Kolem Krause to netřepetá a nešelestí okřídlenými vědomostmi, zato v něm spočívá cosi hlubšího a on, on se má o co opřít. Člověk se na něho může spolehnout jen svou duší. Kraus nikdy nikoho nepodvede a neočerní. Vzděláním nazývám především tuto neschopnost žvanit. Kdo žvaní, je pletichář, může to být docela milý člověk, ale jeho slabošský sklon vyžvanit všechno, co mu právě prochází hlavou, z něho dělá sprostého darebu. Kraus se něčeho takového chrání, vždy si nechává něco pro sebe, myslí si, že nemá zapotřebí pořád dokola mluvit, a tím ostatní chrání a šetří je. Tomu říkám vzdělání. Kraus není nijak zvlášť laskavý a často se k lidem svého věku a pohlaví chová hrubě, a právě proto ho mám rád, protože mi to dokazuje, že by nikoho nedokázal surově a bezmyšlenkovitě zradit. Je věrný a slušný ke všem. Protože to je právě ono: z předstírané laskavosti jsou lidé většinou schopni jít a odporným způsobem zhanobit pověst a zničit život svému sousedu, kamarádovi nebo dokonce bratrovi. Kraus toho ví málo, ale nikdy, nikdy není bezmyšlenkovitý, vždy se dobrovolně podřizuje svým vlastním, docela určitým příkazům, a tomu já říkám vzdělání. Tomu, co je na člověku milé a duchaplné. A pak – je toho ještě tolik! To, že je Kraus tak absolutně vzdálen vší sobeckosti a naopak má tak blízko k sebekázni, přimělo podle mě slečnu Benjamentovou, že řekla: „Kraus je dobrý člověk. Je to tak, Jakobe?“ – Ano, je dobrý. Pokud o něho přijdu, vím, že ztratím nekonečně mnoho. A už se teď téměř bojím přít se s Krausem tak rozpustile jako dosud. Chtěl bych se na něho jen dívat, pořád se jen dívat, protože až nás neúprosný osud rozdělí, budu se muset spokojit s pouhou představou.

Teď také rozumím tomu, proč Kraus neoplývá žádnými vnějšími přednostmi ani fyzickými půvaby, proč ho příroda tak znetvořila a udělala z něho trpaslíka. Chce s ním něco, něco s ním zamýšlí, anebo s ním něco zamýšlela hned od počátku? Možná jí byl svou povahou příliš čistý, a proto ho uvrhla do nevzhledné, slabé a nehezké skořápky, aby ho uchránila před zrádnými vnějšími úspěchy. Možná to bylo i jinak, příroda se prostě hněvala a když Krause tvořila, byla na něho zlá. Jak jí teď musí být líto, že se k němu zachovala tak macešsky! Kdo ví? Možná se ze svého nepříliš půvabného arcidílka těší, a měla by k tomu všechny důvody, protože tento ne právě graciézní Kraus je krásnější než nejpůvabnější a nejkrásnější lidé. Neoslňuje nadáním, ale září svého dobrého a nezkaženého srdce, a jeho mnohdy špatné, strohé způsoby a chování jsou možná přes veškerou svou neodmyslitelnou topornost to nejkrásnější, co v lidském chování a způsobech ve společnosti existuje. Ne, úspěch Kraus nebude mít nikdy, ani u žen – těm bude připadat suchopárný a šeredný –, ani ve světě; ten ho mine bez povšimnutí. Bez povšimnutí? Ano, Krause si nikdo nebude vážit, a právě to, že bude žít a nebude požívat úcty ani vážnosti, je nádherné a plánovité a připomíná to Stvořitele. Bůh dává světu Krause a tím mu zároveň předkládá neřešitelnou hádanku. A tu hádanku nikdo nikdy nepochopí, protože vězme: nikdo se nikdy nebude namáhat ji vyřešit, a právě proto je tato krausovská hádanka tak nádherná a hluboká věc: protože se jí nikdo nenamáhá přijít na kloub, protože žádný žijící člověk za tímhle anonymním, nepatrným Krausem nikdy nějaký úkol, nějakou hádanku či jemnější význam nevytuší. Kraus je pravé dílko boží, velké nic, sluha. Leckomu bude připadat nevzdělaný, dobrý tak právě pro nejnevděčnější práce. A hleďme: právě v tom, v tomhle odsudku, se lidé nezmýlí, naopak, budou mít plnou pravdu, protože Kraus, tahle učiněná skromnost, koruna a palác pokory, bude skutečně vykonávat nejnepatrnější práce, protože to dovede a chce. Nezamýšlí nic jiného než pomáhat, poslouchat a sloužit, toho si lidé hned všimnou, a budou ho proto využívat. Právě v tom, že ho budou využívat, spočívá skvoucí, dobrotou a jasem prozářená zlatá božská spravedlnost. Ano, Kraus je obrazem poctivé, dokonale jednotvárné, málomluvné a jednoznačné povahy. Nikdo poctivost tohoto člověka nezpochybní, a proto si ho také nikdo nebude vážit a on se nikdy nedočká úspěchu. Jak půvabné, půvabné, třikrát půvabné mi to připadá! Ach, co bůh stvoří, je plné milosti, obestřené půvabem a duchaplné! Možná si bude někdo myslet, že mluvím přepjatě. Musím se však přiznat, že se spíše krotím. Ne, žádný úspěch, žádná sláva a láska Krausovi nikdy nepokvetou, to je dobře, protože úspěchy vždy neodmyslitelně provázejí roztržitost a laciný pohled na svět. Člověk okamžitě vycítí, vykazuje-li se někdo úspěchy a uznání, protože je na první pohled vidět, jak se utápí a bytní ve svém obézním sebeuspokojení, k nepoznání změněn vinou své nezkrotné ješitnosti v nafouklý balon. Bůh chraň slušného člověka před uznáním davu. Pokud ho nezkazí, jen mu zmátne smysly a zbaví ho sil. Dík, ano. Dík je něco docela jiného. Ale takovému Krausovi nikdo nikdy nepoděkuje,
a také to ani není nutné. Jednou za deset let mu možná někdo řekne: „Děkuji, Krausi“, a pak se hloupě, trapně hloupě zasměje. Kraus nikdy nezlajdačí, protože se mu vždycky do cesty postaví nějaké velké, neúprosné překážky. Myslím, že já, já jsem jeden z mála, možná jediný, nebo jsou to možná ještě dva tři lidé, kteří budou vědět, co v Krausovi mají nebo měli. Slečna, ano, ta to ví. Také pan představený, možná. Ach ano, ten určitě. Pan Benjamenta vidí do věcí dost hluboko, aby poznal, jakou má Kraus cenu. Ale dnes už musím s psaním přestat. Nechávám se příliš strhnout. Úplně zdivočím. A písmena se mi už míhají a tančí mi před očima.

—

Co se mi to před několika dny zdálo, úplná hrůza! Stal se ze mě zlý a nepřející člověk, proč, to mi sen neprozradil. Hrubý jsem byl od hlavy k patě a jen jsem hromoval, učiněný ukrutník a neotesanec. K tomu ještě tlusťoch, zjevně se utápějící v blahobytu. Na prstech mých neforemných rukou se blyštily prsteny, břich mi přepadával metráky těžkou, ledabylou důstojností. Cítil jsem, že si mohu rozkazovat, jak chci, a oddávat se všelijakým rozmarům. Vedle mě, na bohatě prostřeném stole se skvěly předměty nenasytné touhy po pití a jídle, láhve vína a likérů a nejvybranějších studených pokrmů. Stačilo, abych po nich sáhl, a to jsem také čas od času dělal. Na nožích a vidličkách ulpívaly slzy poražených a zneuctěných nepřátel a do cinkotu skla zaznívaly vzdechy nesčetných nebožáků, ale krůpěje slz mě jen provokovaly k smíchu a sténání zatracených mi znělo jako koncert. Potřeboval jsem ke své hostině hudbu, a měl jsem ji. Zjevně se mi dařily skvělé obchody na úkor jiných, a to mě těšilo jako nic jiného na světě. Ó, jak mě vědomí, že jsem vzal svým bližním půdu pod nohama, blažilo po celém těle! Sáhl jsem po šňůrce a zazvonil. Vstoupil, vlastně vplazil se stařec, byla to životní moudrost, a obtáčela se kolem mých střevíců, aby je zlíbala. A já to tomu stvoření zbavenému vší důstojnosti dovolil. Jen pomyslete: stará zkušenost, dobrá, ušlechtilá zásada: líbal mi nohy. Tomu říkám bohatství. A protože mě to zrovna napadlo, zazvonil jsem znovu, měl jsem cukání, už ani nevím kde, toužil jsem po rafinované změně, a objevila se mladá, ještě nedospělá dívka, rajské políbení pro zpustlíka, jakým jsem byl já. Říkala si dětská nevinnost, pokukovala po biči, který ležel vedle mě, a začala mě skutečně líbat, což mě dokonale probralo. Strach a předčasná zkaženost blýskaly se v sametových očích tohoto dítěte-laně. Když jsem měl dost, opět jsem zazvonil, a vstoupila: životní vážnost, krásný, štíhlý, ale chudý mladík. Byl to jeden z mých lokajů, a já mu rozladěně poručil, aby mi hleděl opatřit tu věc, jak se jí jen říká, aha, už to mám: chuť k práci. Krátce nato vstoupila horlivost, a já si neupřel to potěšení přetáhnout toho dokonalého, urostlého pracanta jednou pořádně bičem přes jeho klidnou, vyčkávající tvář a mohl se přitom smíchy potrhat. Ale tahle svérázná snaživost, zosobněná pracovitost, si to nechala líbit. Přirozeně ledabylým, blahosklonným posuňkem jsem ji přizval, aby si se mnou vypila skleničku vína, a ta hloupá mrcha přikývla a poslušně srkala můj mrzký nápoj. „Běž a dělej pro mě něco!“ řekl jsem, a ona šla. Pak ke mně s pláčem vešla ctnost, pro každého ne ještě úplně zatvrzelého člověka neodolatelně krásná, nádherná ženská bytost. Posadil jsem si ji na klín a vyváděl s ní všelijaké hlouposti. Když jsem ji oloupil o její nenahraditelný poklad, o ideál, s posměchem jsem ji vyhnal, a pak jsem pískl a objevil se samotný bůh. Zvolal jsem: „Cože? Ty taky?“ a celý zalitý potem jsem se probudil. – Jak jsem byl šťastný, že to byl jen sen! Můj bože, stále smím doufat, že ze mě jednoho dne ještě něco bude. Jak ve snu všechno hraničí se šílenstvím! Kdybych to vyprávěl Krausovi, ten by zíral!

Přeložil Radovan Charvát.

Galerie

Lucian Freud, narozený 1922, vnuk slavného psychoanalytika Sigmunda Freuda, reaguje na triumf abstrakce po druhé světové válce přimknutím k figurativnímu malířství. Freudovy podobizny nejdřív představují izolované postavy bez rekvizit v neurčitém prostoru. Později k portrétovaným ve svých dílech přidává předměty a konkrétní interiér, který posouvá význam obrazu.

Díla ze čtyřicátých let jsou charakteristická linií, která přesně ohraničuje postavy. Pozdější portréty jsou vymodelovány světlem a stínem, a jsou tak mnohem plastičtější. Získávají vnitřní dramatičnost. Freud se stejně jako jeho přítel Francis Bacon snaží zachytit pravou osobnost portrétovaného. Umělec své spoutání realismem obhajuje: „Když maluji podle modelu, nevnímám žádná omezení. Právě naopak, cítím se mnohem nezávislejší a mohu si dovolit určitou svobodu, kterou by mi tyranie paměti znemožnila.“

Freudovy nahé postavy žen a mužů jsou zbavením oděvu zároveň zbaveny své společenské příslušnosti. Jsou zde jen samy za sebe, stejně jako osoby v civilním oblečení, které jsou však umístěny v prázdném či poloprázdném interiéru, kde nic nenapoví jejich profesi či postavení. Umělec sleduje jedinečnost každého člověka, jeho touhy, smutky, nudu, osamělost. Jde mu o prostý postoj a vzhled. Dokonce i figurální kompozice ze dvou i více postav ukazují seskupení jednotlivců, kde si každý nese svůj vlastní osud.

Malířovu štětci neunikla ani jeho vlastní osobnost. Konfrontace s obrazem v zrcadle se objevuje v mnoha autoportrétech. Je to zároveň konfrontace s časem a jeho plynutím. Stejně jako u portrétů je dalek idealismu: „Vždy jsem pohrdal ‚krásným malířstvím‘ a ‚jemností malířského štětce‘. Vím, že moje pojetí portrétu pramení z nespokojenosti s portréty, jež připomínaly lidi. Přál jsem si, aby moje portréty byly lidmi, a ne aby byly jako lidé. Nezajímá mne vzhled postavy, která mi pózuje, chci ji samotnou. Nechci se – jako mim – omezit na pouhý vzhled nebo zdání: chci ztělesnit postavu, jak to dělá herec. Pokud jde o mne, domnívám se, že již samotný malířský pigment je postavou. Chci, aby u mne fungoval, tak jako tělo.“

Ľuba Portelová

V americkém vydání souboru krátkých próz Selected Stories (Vybrané povídky, 1982) napsala v předmluvě Walserova velká obdivovatelka Susan Sontagová: „Mou nejoblíbenější Walserovou knihou je Jakob von Gunten, protože v něm jsou muzikálnost a volný proud psaní nejméně svazovány dějem… Ve Walserových románech je člověk stále uvnitř hlavy, ale tento vesmír a toto zoufalství jsou na hony vzdálené veškerému egocentrismu. Jsou nabité vášní – vědomím tvůrčích sil života, vědomím smutku, který je nám všem společný. ‚O jakých lidech to vlastně přemýšlím?’ ptá se Walser v jedné ze svých povídek. ‚O sobě, o tobě, o našich malých, bezvýznamných nadvládách, o svobodě, která žádnou svobodou není, o nesvobodě, kterou nikdo nebere vážně, o ničitelích, kteří si nenechají ujít příležitost k dobrému žertu, o zdevastovaných lidech?’ Walserovy ctnosti jsou přednostmi dospělé, civilizované povahy. Je to spisovatel, který proniká do lidských srdcí.“

Líčením pocitů odcizení, miniaturními charakterovými studiemi a živými snovými prožitky se román Jakob von Gunten blíží povídkám Franze Kafky. Elév ústavu pro výchovu sluhů Benjamenta Jakob vypráví o složité síti vnitřních vztahů, o svém umělecky úspěšném bratrovi, o kritickém obdivu k představenému a své náklonnosti k jeho sestře. Odcizení světu a touha být v něm jen čímsi bezvýznamným se u Walsera na rozdíl od Kafky často pojí s vlídnějším přitakáním světu.

Švýcarský spisovatel Robert Walser se narodil roku 1878 v Bielu. V předválečném Berlíně napsal romány Sourozenci Tannerovi (Geschwister Tanner, 1907), Pomocník (Der Gehülfe, 1908) a Jakob von Gunten (1909). Po návratu do Bielu se věnoval kratším textům a napsal řadu půvabných miniatur. S lehkou ironií, o to však vážněji se postupně začal rozcházet se světem zdánlivých hodnot. Stále více se uzavíral do sebe, přestože se těšil uznání takových literátů, jako byli Morgenstern, Kafka, Musil nebo Hesse. Roku 1921 odešel do Bernu a po hlubokých depresích byl v březnu 1930 přijat na zbytek života do léčebného ústavu. Zemřel v roce 1956 v appenzellském Herisau. Z této doby existuje záznam jeho procházek s Carlem Seeligem (Putování s Robertem Walserem, 1957). Souborné třináctisvazkové vydání bylo dokončeno až roku 1975, Zápisky tužkou (Aus dem Bleistiftgebiet, tzv. mikrogramy, 1924–32) byly dešifrovány až v 90. letech (mj. Loupežník, Der Räuber, 1925). Dílo Roberta Walsera je uznáváno v celém světě jako jeden z nejsvébytnějších projevů moderní německy psané literatury.

Radovan Charvát

Antikvariát

Minirecenze

Václav Malý

Rozhovory, úvahy, komentáře (1995–2005)

Portál 2005, 212 s.

Pokud se někdo rozhodne vydat své komentáře otiskované v denním tisku či jiných periodikách, musí být jednak dostatečně silná osobnost, jednak musí být jeho názory formulovány tak podnětně a silně, aby čtenáře zajímaly i další jaro. Katolický biskup Václav Malý v minulosti prokázal, že silnou osobností bezpochyby je, druhou podmínku však bohužel nesplňuje. Kdyby byl Malý, který je znám jako představitel liberálnějšího křídla církve, posuzován pouze podle této knihy, musel by si normální člověk hlavu ukroutit nad strnulostí a neživostí této instituce. Jeho články totiž kromě až frázovitých vět o etice, lidských právech, pokoře apod. neříkají prakticky nic objevného. Za pozornost stojí pouze oddíl nazvaný Křesťané dnes a pár dalších textů o situaci církve, které dokládají, že Malý umí velmi dobře diagnostikovat důvody, proč je katolická církev pro současníky stále méně přitažlivá. Když však sám má něco sdělit publiku širšímu než pouze církevnímu, není schopen je živě oslovit. Dva delší rozhovory, vydané v minulosti rovněž v Portálu (jeden s ním vedl Jan Jandourek, druhý Josef Beránek), ukázaly, že „církev podle Malého“ by se mohla stát pro řadu lidí přijatelnější institucí, tato kniha však jako by ilustrovala námitku, že nakonec je každá zajímavější myšlenka v katolické církvi dříve nebo později rozmělněna a poté dokonale vyprázdněna.

Kazimír Turek

Robert Eaglestone

Postmodernismus a popírání holocaustu

Triton 2005, 66 s.

Komentář Roberta Eaglestona k popírání holocaustu jako největšímu zločinu v historii lidské společnosti je odezvou na klamná a nevědecká tvrzení popíračů holocaustu. Jádrem sporu jsou lživá tvrzení, že v průběhu druhé světové války k vyvraždění přibližně šesti milionů Židů, Slovanů a Romů v koncentračních táborech nedošlo. Vysvětlení však nepřichází, položíme-li popíračům otázku: kam se tedy těch šest milionů lidí ztratilo? Holocaust je historická skutečnost, kterou popírači nemohou změnit ani zaretušovat. Lapidárně řečeno, podstatou popírání holocaustu a s tím spojených rasistických teorií je odmítání univerzality lidské kultury v její rozmanitosti. Popírání holocaustu je maskovanou lží. Jeho projevům je třeba věnovat pozornost. Holocaust zapadá do řady mnoha konkrétních masových zločinů proti lidskosti v dějinách: etnocidy v Novém světě, v Africe, mocenské revoluce v Rusku, nebo rasově motivovaných válek na Balkáně a v Asii. Historicky má kořeny v doznívajících akademických teoriích o výlučnosti určitých typů společností vůči ostatním. Základy těchto teorií vznikaly v 19. století jako vedlejší proud při konstituování národních univerzit. Eaglestonův komentář je významným příspěvkem v polemice vůči zlehčování historie a utrpení milionů nevinných obětí mocenské zvůle holocaustu.

Vilém Kozelka

Od země přes kopec do nebe…

Koncepce a editor Jiří Zemánek

Arbor vitae, Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích 2005, 184 s.

Výstavní katalog expozice s podtitulem O chůzi, poutnictví a posvátné krajině přináší soubor prací zabývajících se fenoménem krajiny a pohybu. Výstava proběhla ve dnech 20. 5. – 7. 8. 2005 v Litoměřicích a uskuteční se ještě od 7. 5. do 31. 10. 2006 na zámku Klenová. Dedikace výstavy básníku K. H. Máchovi – který zanechal akvarely panoramat hradů – a krajináři C. D. Friedrichovi naznačuje, jaká jsou její východiska: romantické putování krajinou a její proměny. Výstava je skutečně rozsáhlá – zahrnuje krajinářské obrazy, pohlednice a kresby autorů od konce 18. století po současnost. Zastoupeni jsou – krom již zmíněných – A. Bubák, J. Konůpek, A. a J. Mánesovi, J. Váchal ad., z novějších autorů například J. Hísek, L. Gavlovský, B.K.S. nebo M. Zet s perokresbami himálajských panoramat, doprovozených legendou. Solitér F. Skála vystavuje fragment ilustrovaného deníku z pouti Praha – Benátky. Nedílnou součástí expozice jsou literární texty – malířské poznámky J. Váchala, K. Malicha nebo poutnická poznámka Pouť do Santiaga de Compostela od M. Pogačnika, popisující krajinu geomanticky. Zastoupeny jsou dojmy o krajině a horách V. Cílka, konkrétním dokladem ekologického myšlení jsou kritické zprávy M. Hudce Krajina je náš dům a M. Patrika České středohoří bez dálničního tunelu – promarněná šance.

–vk–

Sandra Kalniete

V plesových střevíčkách sibiřským sněhem

Přeložil Michal Škrabal

Lubor Kasal 2005, 296 s.

Kniha bývalé lotyšské ministryně zahraničních věcí Sandry Kalniete je netradičním pohledem na moderní lotyšské dějiny. Autorka přibližuje životní osudy rodin svých rodičů, kteří se potkali až v daleké Sibiři. Ukazuje důsledek smlouvy Molotov-Ribbentrop o rozdělení východní Evropy, které přetrvalo až do počátku devadesátých let. Vypráví o obsazení meziválečného Lotyšska sovětskou armádou v létě 1940, o děsivém roku 1940–41, který vyvrcholil první masivní deportací Lotyšů na Sibiř, o obsazení Lotyšska německou armádou o znovudobytí Rigy Sověty, o sovětizaci a další masové deportaci v roce 1949. Spolu s historií třetiny lotyšského obyvatelstva, která mezi těmito lety zmizela, se prolíná i mikrohistorie Sandřiny rodiny. Příběh babičky Ilze, která na Sibiři zůstala, babičky Mildy, které se podařilo vrátit, dědečka Jánise, který zemřel Sovětům v rukou první rok okupace, stejně jako dědeček Aleksandrs, který zemřel na Sibiři v roce 1953. Osou příběhu je osud Sandřiny maminky Ligity, která musela strávit své první zimy na Sibiři v plesových střevíčkách, které dostala den před náhlou deportací. Při četbě knihy si čtenář uvědomí rozměr evropských dějin dvacátého století, kde pro některé národy skončila druhá světová válka teprve před nedávnou dobou, a pro mnohé Lotyše, Estonce a Litevce až vstupem do Severoatlantické aliance.

Ivan Malý

Jan Langhans

Torst 2005, 140 s.

V zavedené edici Fototorst vyšel jako dvacátý svazek výběr z bohatého, znovuobjeveného archivu ateliéru Langhans. Z osmdesáti sedmi vybraných portrétů se na nás dívají slavné, méně slavné či pozapomenuté postavy naší nedávné minulosti. Vedle Emy Destinnové, Antonína Dvořáka či Tomáše G. Masaryka se nacházejí portréty Růženy Machové, Čeňka Zíbrta nebo Alfonse Muchy. Časový záběr, který pokrývá léta 1894-1920, nám představuje českou portrétní fotografii v jejím vrcholném období. Kniha obsahuje na úvod předmluvu Langhansovy pravnučky Zuzany Meisnerové–Wismerové a následně studii Jan Langhans – Život a dílo od historika Pavla Scheuflera, který v jejím závěru píše: „Osud ateliéru Langhans připomíná, že jednou z nejstrašnějších věcí, ke kterým v této zemi došlo, bylo systematické vykořeňování lidí z míst, kde vyrostli a k nimž měli vztah, ničení historické paměti. Fotografie se svým autentickým svědectvím může dobře napomáhat obnově paměti, poznávání sebe sama, nalézání kontinuity. Také o tom vypovídá příběh o znovunalezeném archivu Jana Langhanse.“ Stačí jen dodat, že s každou portrétní fotografií se zachoval nejen portrét muže či ženy a část jejich životního příběhu, ale také jedinečnost okamžiku, její nádech, barva i vůně. Citlivému pozorovateli je zde dovoleno evokovat historický okamžik všemi smysly, kterými dokáže vnímat.

–im–

Zábavné povídky raného obrození

Nakladatelství Lidové noviny 2005, 400 s.

Další svazek edice Česká knižnice představuje tentokrát významný literárněvědný krok v poznání žánrů v období 20. let 19. století. Editorka Lenka Kusáková vybrala pro knihu texty přizpůsobené formátu časopisu, tedy zkrácené nebo zjednodušené, neboť právě časopis byl pro povídku typickou tribunou. Soubor představuje povídku v jejích různých tematických polohách – historickou, ze současnosti, humoristickou či výchovnou. Vedle kupř. historického domácího motivu vojtěšského (J. J. Marek) zaujme i čtenářsky náročné zpracování antické látky od V. K. Klicpery. Toto „vzdělání“ cizí látky je připomenuto jako jeden z typických způsobů prezentace textu u nás (J. P. Kaun či M. D. Rettigová). Povídky ze současnosti vycházejí z dobového sentimentalismu a citové prožitky hrdinů kontrastují s často schematickou zápletkou (M. J. Sychra). Výchovná povídka je zastoupena „orientálním“, byť domů přeneseným námětem V. Nejedlého, jako nejživotnější a nejoriginálnější typ však vystupuje humoristická próza líčící lidské slabosti (J. Hýbl, M. J. Sychra). Výbor odhaluje spletitost vlivů, které povídku určovaly – knížky lidového čtení, sentimentální prvky předjímající biedermeier, raně romantické tendence ve zdůraznění významu národní historie i osobního přínosu autora.

Aleš Kozár

Max Gallo

Caesar imperátor

Přeložila Věra Šťovíčková-Heroldová

BB art 2005, 388 s.

Nesmírně plodný francouzský spisovatel Max Gallo rok co rok vydává obsáhlé historické a životopisné romány (např. o Napoleonovi, De Gaullovi nebo Victoru Hugovi) a k tomu stíhá psát i mnohadílné ságy. Život a činy Julia Caesara, jež bylymnohokrát popsány či zfilmovány, stále znovu lákají k uměleckému zpracování. Gallo ve svém románu z roku 2003 poutavě a poněkud úsečně vypráví Caesarův život od dětství přes všechna známá či méně známá dobrodružství až po zákeřnou smrt z rukou spiklenců. Děj postupuje rychle kupředu, k čemuž pomáhají i svižné dialogy, autor nikde zbytečně dlouho neprodlévá, dovede plasticky navodit atmosféru antických časů, mnoha bitev, milostných pletek i politických intrik, místy však sklouzává k přílišné popisnosti, takže román často působí spíše jako scénář k hollywoodskému velkofilmu s nesporným smyslem pro efekt. Bohužel se nikde nedostane pod povrch a Caesara nelíčí dost mnohostranně, ačkoli mu nelze upřít historickou erudici a věrnost.

Milan Valden

Carlos Fuentes

Starý gringo

Přeložil Vladimír Medek

Garamond 2005, 224 s.

Současný mexický spisovatel Carlos Fuentes u nás vychází jen sporadicky a Starý gringo (1985) je teprve jeho čtvrtý do češtiny přeložený román, jde však o jedno z autorových vrcholných děl. Předobrazem titulní postavy byl americký spisovatel a novinář Ambrose Bierce, který v roce 1913 v jedenasedmdesáti letech odjel do Mexika a od té doby o něm nikdo neslyšel; zřejmě byl zabit při obléhání Ojinagy. Fuentes domýšlí jeho možné osudy a konec v zákrutách revoluce Pancha Villy, kde se protihráčem starce stává mladý dravý revoluční generál Arroyo. Jejich střetnutí je znásobeno vztahem k americké učitelce Harriet. Román obsahuje tradiční autorova témata: hranice síly fantazie, střety snů a skutečnosti, dilema národní identity, přísliby a selhání mexické revoluce, cyklické pojetí času a světa vycházející ze starých mýtů, život tváří v tvář smrti, láska ovlivňující většinu našich činů, individuální lidské osudy proti „velkým“ dějinám země, paměť, která jediná přežívá (zde konkrétně v postavě Harriet). Fuentesovo nesporné mistrovství se projevuje také v bohatě odstíněném jazyku a překlad V. Medka za ním nezůstává pozadu.

–mv–

Německá čítanka. Gutenbergova čítanka současné německé prózy

Editoři Tomáš Dimter a Jaroslav Rudiš

Labyrint 2005, 336 s.

Z ukázek se mi do paměti vryl kus románu Den co den Terézie Mora (1971). Text je energickým výčtem mizení. Lidí, snů, citů. Sugestivní náčrt ženiny cesty za uprchlým manželem proutníkem, suverénně podaná samozřejmost chování člověka na pokraji šílenství. Žena sedí s jistotou poslední možnosti v automobilu před bytem jedné z mužových milenek, devatenáctiletý syn na zadním sedadle; srpnové vedro. Cizina. Záchody v hospodě. A autorka nechá ve chvíli nepozornosti muže vyklouznout – s mimořádně jízlivou vypravěčskou nevšímavostí. Uvedená kapitola slibuje propracovaný, domyšlený, strhující román na velké téma jinakost (to se týká hlavního hrdiny románu, onoho chlapce v autě). Na první pohled téměř se stejnou silou zaujme Ingo Schulze (1962, česky vyšly Obyčejný storky, 2003). Stylizované vzpomínky na život v Rusku sedmdesátých let zapůsobí materiálem i volbou napodobovaného ruského autora. V začátku ukázky jde o parafrázi Andreje Platonova, značně poučenou Vladimirem Sorokinem. Ten (v NSR docela známý) léta před Schulzem takto narušoval (třeba perverzními motivy) cizí styly, aby ukázal, že klasičtí autoři vytvářejí světy s totalitními nároky. Schulze je čtenářsky vstřícnější, snad až příliš. Sorokin dnes ostatně taky. Editoři dodrželi při představování jedenácti autorů žánr bilingvní čítanky (nikoli antologie).

Libuše Bělunková

A – Ja:

Žurnal neoficial’nogo russkogo iskusstva (1979–1986)

ArtChronika 2004

Dávného snu sovětských umělců o svobodném časopise, který by byl věnován výtvarnému umění, se v polovině 70. let 20. století chopili obhájce lidských práv Alexandr Sidorov, sochař Igor Šelkovskij a švýcarský podnikatel Jack Melkonian. Za osm let existence časopisu, který se šířil po Evropě, Spojených státech a své cestičky si našel i do Sovětského svazu, vyšlo sedm čísel věnovaných ruskému neoficiálnímu výtvarnému numění, osmé, které bohužel není do dvoujazyčného (rusko–anglického) knižního vydání zařazeno, literatuře. Charakter časopisu se skrývá v názvu složeném z prvního a posledního písmene ruské abecedy a je možné ho chápat jako narážku na nejrůznější typy slovníků, podávajících informace bez hodnotících znamének. Časopis se tak proměnil v osobitou encyklopedii ruského konceptuálního umění v jeho nejrozmanitějších podobách, představovaných tvorbou Erika Bulatova, Ivana Čujkova, Leonida Sokova a desítek dalších autorů, kteří vstoupili do pomyslného okruhu A – Ja. Redaktorům časopisu však nešlo jen o představení nově vznikajícího umění, ale především o jeho zařazení do historického kontextu avantgardy 10. a 20. let minulého století. Knižní vydání časopisů není určeno jen badatelům; může být dobrodružným čtením pro nezasvěcené, kterým je tak dána možnost pochopit, jak se spolu s výtvarnými díly utvářel způsob jejich přijetí u kritiky.

Alena Machoninová

Souvislosti 2/2005

Hlavním tématem posledních Souvislostí jsou stejně jako v prvním letošním čísle Sudety. Téma je zpracováno solidně a chtělo by se říci, že jej v českých časopisech nikdy nebude dost: stále nám totiž nedochází, jak velkým zásahem do osudu naší země a do podoby pohraničí byl poválečný odsun Němců (či vyhnání, už samotná terminologie vzbuzuje polemiku, jak upozorňuje v úvodním článku Matěj Spurný), nelze se však ubránit dojmu jisté akademičnosti, což je ostatně dlouhodobý problém Souvislostí. Za přečtení stojí také text věnovaný zapomenutému katolickému intelektuálovi Bohdanu Chudobovi od Martina C. Putny. Dává tušit, že u generace „rozhněvaných malých mužů na pravici“ třicátých let je stále ještě co objevovat. Příklad Chudoby také ukazuje nebezpečí, které na tuto generaci číhalo: jejich provokativní postoje někdy končily až za hranicí přijatelného, což diskvalifikovalo celé jejich dílo. Chudobův prapodivný antisemitismus neumožňuje brát příliš vážně jeho politické vývody, ač by za pozornost stály. Jeho teorie o Chazarech předstírajících, že jsou Židé, by mohla stát v těsném sousedství tezí „libomudrce“ Františka Nováka o „zrakové orientační podstatě“ komunikace pohanských Germánů (článek Gerrrr! zaujme jistě všechny, kteří milují literární šílence). Bez povšimnutí rozhodně nelze přejít ukázku z nové knihy Patrika Ouředníka, která bude zřejmě jako obvykle literární událostí.

–kt–

Čtenářská recenze

Jiří Pilous

Se srpem v zádech aneb Malé dějiny posranosti

Dokořán 2004, 240 s.

Dalo by se říci, že román Se srpem v zádech J. Pilouse je neodolatelně čtivý a svérázným způsobem ojediněle vtipný. Můj výtisk koloval mezi známými a všichni se královsky bavili. Ale čtivost knize paradoxně až ubližuje, protože za první dojem se skryly věci daleko zajímavější. Děj plyne s lehkostí, jakoby bez vyšší formy stylem „furt pryč“, a přitom je kompozice stavěna z dobře vybraných modelových situací: kromě těch velmi intimních skoro každá ukazuje, jakými mechanismy totalita křiví charakter, i když snad v záležitostech „jen“ všedních a banálních. Zároveň čteme autentickou glosu dějin: v osobních zážitcích se promítá většina důležitých událostí našich i světových 70.–80. let. Jazyková stránka knihy je zvlášť zajímavá. Dialogičnost se prolíná s monologičností. Hovorový jazyk je téměř hospodský, ale jeho architektura je kultivovaná a rafinovaná. Bizarní parafráze vystihují velikost absurdit. Vulgarity jsou proložené lyričností. Dobře schované jsou odkazy na kultovní umělecká díla. Nechybí tu ani mytologie: hlavními hrdiny jsou, svým způsobem, undergroundoví PPU, které vypravěč nikdy neviděl a kteří se čas od času zjevují jako bájná bytost v hláškách z druhé ruky, opředených tajemstvím.

Beata Franken

Odjinud

Psaní o černé smrti

Samé subverzivní osobnosti

Téma literárních dějin je nyní v popředí pozornosti. Na internetových stránkách akademického Ústavu pro českou literaturu si zájemci mohou přečíst první kapitoly připravovaných Dějin české literatury 1945–1989 (období do 1958 v rozsahu asi 500 stran). Ve druhém čísle časopisu Slovo a smysl (vydán s datací 2004 také letos) proběhla anketa na téma „literární historie“. A konečně diskuse o tom, zda se mají na gymnáziích nadále učit dějiny literatury, nebo dát přednost českému jazyku a interpretaci, pronikla i na stránky denního tisku. To mě podnítilo, abych se Papouškově a Turečkově publikaci věnoval. Pro pořádek podotýkám, že jsem v Turečkově studii citován.

Je třeba říct, že trojice autorů, kteří se na knížce podíleli, netvoří homogenní skupinu, neproklamují společný nový směr. Spojuje je nedůvěra ke stavu české literární historiografie. Nebo spíš ostražitost vůči jakési samozřejmosti, s níž jsme my, kdo jsme se o nějaké historické přehledy pokoušeli, přistupovali k materiálu a řadili jednotlivé epochy, generace, literární skupiny a díla do souvislostí. Existuje předzjednaná kontinuita literárních dějin? Jaká je míra kauzality (nebo zákonitosti) a kontingence (nahodilosti)? Proč se některé jevy dostávají do popředí a jiné odsouváme na okraj nebo vůbec pomíjíme?

Tyto a jiné otázky jsou zcela legitimní. Nestačí na ně odpovědět jen tak, že pro školskou praxi jsou nějaké (nutně zjednodušené) přehledy potřeba. Ani tak, že nové literární dějiny vlastně nemáme: Arne Novák dopsal poslední verzi svých dějin ve třicátých letech a poté už následovaly jen čtyřsvazkové akademické dějiny, koncipované v letech padesátých. Jestliže jako jediný středoevropský (snad i evropský) národ nemáme nově koncipované dějiny vlastní literatury, je to sice smutná kuriozita, ale tím spíše vzniká potřeba debaty o nich. Tureček, Papoušek a Bílek nejsou u nás jediní, kdo podobné otázky v posledních letech kladou (za všechny uvedu aspoň rusistu Tomáše Glance), jejich reflexe je ovšem promyšlená a v některých bodech radikální, a tak znamená výzvu. Zdá se mi, že určité teoretické podloží (zejména pro Papouška a Bílka) představují myšlenky Michela Foucaulta a Jacquese Derridy. A za nimi se objevuje olbřímí stín Friedricha Nietzscheho. Samé subverzivní osobnosti, vymezující se v radikální negaci. Popírá se substanciální myšlení, popírá se smysl dějin, odhalují se iluze domnělé objektivity.

Doptávání

Pokouším se (možná mylně) vymezit směr uvažování, nehodnotím. Poměrně obezřetný je úvodní příspěvek Dalibora Turečka. Nedovolává se jediného směru či metody, výčet inspirativních teoretiků zahrnuje jak ty, kdo vyšli ze strukturalismu a sémiotiky (Doležel, Eco, Winczer, Zajac), tak hermeneutiky (Gadamer, Jauss) a představitele New Historicism (Greenblatt). Autor, který má za sebou už dost rozsáhlou literárněhistorickou práci (především obrození a biedermeier), nazývá své úvahy „doptáváním“. S ostatními se shoduje v tom, že odmítá „představu všeobecného, kauzálně neseného a ve svém důsledku eschatologického vývoje“ a objektivního dějinného literárního procesu. Mezi kritizované se dostává i strukturalista Felix Vodička, autor pozoruhodné knihy Počátky krásné prózy novočeské a spoluautor zmíněných akademických dějin. Vodička se domníval, že lze nezaujatě rekonstruovat dějiny, a jak Tureček uvádí, nevnímal tuto domnělou rekonstrukci jako vlastní konstrukci. I on zůstal vlastně vězet v objektivismu. Inspirativnější je Zajacův koncept pulsačního, synoptického charakteru proměn literatury, které se tu překrývají, tu prolínají a tu koncentrují v uzlových bodech. Jako možnosti revitalizace literárních dějin postuluje Tureček a) překonání jazykového filtru (redukce na literaturu psanou v češtině); b) nezbytnost komparatistického přístupu; c) nové postavení textu: zapojení interpretace, recepčního horizontu a dobového diskursu.

Soudní spisy i móda

Jestliže Turečkova stať spíše vymezuje okruhy problémů, tři příspěvky Vladimíra Papouška jsou konkrétnější a argumentačně razantnější. Vycházejí z koncepce Stephena Greenblatta, profesora v Berkeley, a jeho „nového historismu“ (New Historicism), jak jej rozvíjel od začátku osmdesátých let dvacátého století (česky vyšla loni kniha Podivuhodná vlastnictví. Zázraky Nového světa s doslovem M. Procházky). Jeden příspěvek komentuje rozhovor Greenblatta s Harvey Blumem, druhý se zabývá vymezením paradigmatu v literárních dějinách, třetí historicitu textu představuje na konkrétním materiálu. Pokusím se shrnout hlavní znaky Greenblattovy koncepce: dosavadní literární věda postrádala reálný dějinný rozměr, postulovala nadčasové, až mytické hodnoty. (Shakespeare nebyl podle Greenblatta autonomní génius, jeho dílo bylo průsečíkem dobových sémantických polí a diskursů.) Zvnějšku, subjektivně vnášela do literárních fakt kontinuitu. Stanovila dopředu hranice mezi „foreground“ a „background“, apriorní kánon dokonalých děl. Proti tomu Greenblatt staví koncept literatury jako součást sociokulturních proudů, je přesvědčen, že text musí být zkoumán s vědomím kontextu, v němž vznikl. Vedle děl kanonických musí být vzaty v potaz všechny texty vzniklé v dané epoše, nejen literární (také soudní spisy, korespondence aj.), neboť všechny mají stejnou kulturologickou cenu.

Určitá blízkost tomuto stanovisku je patrná i v doslovu Petra A. Bílka. Také on namísto hledání esence, postulování příběhu navrhuje koncept literárních dějin jako „vertikální i horizontální konstruování sítě“, zahrnující například intertextovost, jiná média, literární život, každodennost. Zdá se, že Bílek se inspiroval jiným anglosaským směrem, New Cultural History, který do kultury a literatury zahrnuje i takové oblasti, jako jsou předměty denní spotřeby, móda, reklama, tělesnost, sexualita apod.

Vzniká ovšem otázka, zda integrace New Cultural History či New Historicism do literárních dějin nerozpustí literaturu a jedinečnou estetickou zkušenost ve vágním oceánu dokladů materiální a duchovní kultury. Nové oblasti zkoumání nemohou být aplikovány nediferencovaně. Například sexualita může hrát významnou roli v některém díle, v tvorbě autora či v celé epoše, ale jinde má nulovou funkci. Při „přesazování“ do českého prostředí je třeba také brát v úvahu kontext jednotlivých směrů. Greenblattův New Historicism reaguje ostře polemicky na americký New Criticism s jeho metodou close reading, privilegovaným postavením (básnického a romantického) textu, s jeho konzervativní jižanskou ideologií apod. Odtud až nadměrný důraz na sociální, dějinně jedinečné aspekty literatury. V Evropě proběhla obdobná diskuse už v šedesátých letech, například mezi hermeneutikou a kritikou ideologií, mluvilo se též o „druhém historismu“. A v českém kontextu se historický a sociologický přístup uplatňoval výrazně ještě před nástupem marxismu a tím spíše poté, nečasová „sakralizace textu“ u nás nemá velkou tradici. Poslední otázka se týká kánonu. Není mi zřejmé, zda jde o souhrn děl nebo také jejich interpretace. Dejme tomu, že za posledních sto let Mácha a Neruda zůstávají v onom „the best of…“, tedy v českém literárním kánonu, ale v evidentně v různých významech. Nová estetická zkušenost se nemusí formovat jen na dílech a autorech nekanonických (Weiner, Deml), jako subverzivní negace, ale i jinak, třeba na nové interpretaci Máchy a Nerudy.

Autor je profesor v Ústavu české literatury a literární vědy FF UK.

Vladimír Papoušek a Dalibor Tureček:

Hledání literárních dějin.

Paseka, Praha 2005, 94 stran.

TENTO TAKE ALE JINAK - Ale dnes už musím přestat

Můj spolužák Schacht je zvláštní povaha. Sní o tom, že z něho jednou bude muzikant. Říká mi, jak si představuje, že hraje kouzelně na housle, a když se mu podívám na ruce, věřím mu. Rád se směje, ale pak ho zničehonic přepadne jakási roztoužená melancholie, která až neuvěřitelně svědčí jeho výrazu tváře i držení těla. Má úplně bílý obličej a dlouhé štíhlé ruce, jež vyjadřují duševní muka, která nedokážu blíž pojmenovat. Při své vyzáblosti sebou neustále hází a chvíli nevydrží postát nebo posedět v klidu. Je jako neduživá, svéhlavá dívka, také rád trucuje a tím se ještě víc podobá mladé a poněkud rozmazlené ženě. Často se spolu natáhneme u mě v komoře na postel, v šatech a nevyzutí, a kouříme, což je proti předpisům. Schacht si rád hraje na toho, kdo předpisy rád porušuje, a já, jak musím přiznat, nejsem o moc lepší. Když tak vedle sebe ležíme, vyprávíme si skutečné příběhy, příběhy ze života, to znamená
všechno, co jsme opravdu zažili, ale mnohem častěji si bohapustě vymýšlíme. Pak se zdá, že se zdi i všechno kolem nás jemně rozezní. Úzká, temná komora se doširoka rozevře, před námi vyvstanou ulice, města, zámky, neznámí lidé a krajiny, a my hromujeme i šeptáme, řečníme a pláčeme atd. Je hezké si se zasněným Schachtem takhle popovídat. Jako by rozuměl všemu, co říkám, také on tu a tam přidá něco vážnějšího. Pak si postěžuje, a to mám na celé věci nejraději. Rád poslouchám, když si přede mnou někdo stýská. Člověk se pak může na řečníka podívat a mít s ním hluboký, vřelý soucit, a Schacht právě takový soucit vyvolává, je to v něm, i když zrovna neříká nic, co by někoho muselo nutně zarmoutit. Pokud v nějakém jemnocitném člověku přebývá nespokojená touha, touha po něčem krásném a vznešeném, pak u Schachta se zařídila velmi pohodlně. Schacht má duši. Kdo ví, třeba má uměleckou povahu. Svěřil se mi, že je nemocný, a protože nejde
zrovna o nějakou slušnou chorobu, naléhal na mě, abych mlčel, a já, abych ho uklidnil, jsem mu to přirozeně na svou čest slíbil. Požádal jsem ho pak, aby mi předmět svého trápení ukázal, ale to ho trochu rozladilo a odvrátil se ke zdi. „Jsi nestyda,“ řekl mi. Často ležíme vedle sebe a nepromluvíme ani slovo. Jednou jsem se odvážil vzít ho jemně za ruku, ale on ji odtáhl a řekl: „Co to děláš za hlouposti? Nech toho.“ – Schacht dává přednost styku se mnou, ne sice zjevně, ale v takovýchto záležitostech není nápadnost nutná. Mám ho vlastně rád a vidím v něm obohacení své existence. Něco takového mu ovšem neříkám. Mluvíme spolu o hloupostech, mnohdy i o vážných věcech, ale vyhýbáme se velkým slovům. Velká krásná slova jsou nudná. Ano, ano, na schůzkách se Schachtem u mě v komoře to vidím názorně: my chovanci ústavu Benjamenta jsme často odsouzeni k takové podivné, nezřídka až půldenní zahálce. Stále se někde krčíme, posedáváme, postáváme
nebo ležíme. Se Schachtem si v komoře občas zapálíme pro vlastní potěšení svíčku, což je přísně zakázáno. Ale právě proto nás to baví. Předpisy sem, předpisy tam: svíčky tak krásně, tak tajuplně hoří. A jak vyhlíží tvář mého kamaráda, když ji ozáří jemný, narudlý plamínek! Když vidím hořet svíčky, připadá mi, že jsem bohatý. Čekám, že každou chvíli vejde sluha a podá mi kožich. Je to nesmysl, ale tenhle nesmysl má krásná ústa a usmívá se. Schacht má vlastně hrubé rysy, ale bledost jeho tváří je zjemňuje. Nos má příliš velký, uši také. Ústa má sevřená. Někdy, když se na něho podívám, zdá se mi, že mu muselo být občas v životě dost krušno. Jak miluji lidi, kteří ve mně vyvolávají pocit bolestného zármutku! Je to bratrská láska? Snad ano.

—

Milý Kraus! Stále mě to k němu v myšlenkách táhne. Je na něm dobře vidět, co znamená slovo vzdělání. Na Krause se budou všude, ať přijde kamkoli, dívat jako na užitečného, ale nevzdělaného člověka, ale pro mě je naopak vzdělaný, protože představuje jasně uzavřený, pevný celek. Ano, právě on je tím, co rozumím slovem vzdělání. Kolem Krause to netřepetá a nešelestí okřídlenými vědomostmi, zato v něm spočívá cosi hlubšího a on, on se má o co opřít. Člověk se na něho může spolehnout jen svou duší. Kraus nikdy nikoho nepodvede a neočerní. Vzděláním nazývám především tuto neschopnost žvanit. Kdo žvaní, je pletichář, může to být docela milý člověk, ale jeho slabošský sklon vyžvanit všechno, co mu právě prochází hlavou, z něho dělá sprostého darebu. Kraus se něčeho takového chrání, vždy si nechává něco pro sebe, myslí si, že nemá zapotřebí pořád dokola mluvit, a tím ostatní chrání a šetří je. Tomu říkám vzdělání. Kraus není nijak zvlášť laskavý
a často se k lidem svého věku a pohlaví chová hrubě, a právě proto ho mám rád, protože mi to dokazuje, že by nikoho nedokázal surově a bezmyšlenkovitě zradit. Je věrný a slušný ke všem. Protože to je právě ono: z předstírané laskavosti jsou lidé většinou schopni jít a odporným způsobem zhanobit pověst a zničit život svému sousedu, kamarádovi nebo dokonce bratrovi. Kraus toho ví málo, ale nikdy, nikdy není bezmyšlenkovitý, vždy se dobrovolně podřizuje svým vlastním, docela určitým příkazům, a tomu já říkám vzdělání. Tomu, co je na člověku milé a duchaplné. A pak – je toho ještě tolik! To, že je Kraus tak absolutně vzdálen vší sobeckosti a naopak má tak blízko k sebekázni, přimělo podle mě slečnu Benjamentovou, že řekla: „Kraus je dobrý člověk. Je to tak, Jakobe?“ – Ano, je dobrý. Pokud o něho přijdu, vím, že ztratím nekonečně mnoho. A už se teď téměř bojím přít se s Krausem tak rozpustile jako dosud. Chtěl bych se na něho jen
dívat, pořád se jen dívat, protože až nás neúprosný osud rozdělí, budu se muset spokojit s pouhou představou.

Teď také rozumím tomu, proč Kraus neoplývá žádnými vnějšími přednostmi ani fyzickými půvaby, proč ho příroda tak znetvořila a udělala z něho trpaslíka. Chce s ním něco, něco s ním zamýšlí, anebo s ním něco zamýšlela hned od počátku? Možná jí byl svou povahou příliš čistý, a proto ho uvrhla do nevzhledné, slabé a nehezké skořápky, aby ho uchránila před zrádnými vnějšími úspěchy. Možná to bylo i jinak, příroda se prostě hněvala a když Krause tvořila, byla na něho zlá. Jak jí teď musí být líto, že se k němu zachovala tak macešsky! Kdo ví? Možná se ze svého nepříliš půvabného arcidílka těší, a měla by k tomu všechny důvody, protože tento ne právě graciézní Kraus je krásnější než nejpůvabnější a nejkrásnější lidé. Neoslňuje nadáním, ale září svého dobrého a nezkaženého srdce, a jeho mnohdy špatné, strohé způsoby a chování jsou možná přes veškerou svou neodmyslitelnou topornost to nejkrásnější, co v lidském
chování a způsobech ve společnosti existuje. Ne, úspěch Kraus nebude mít nikdy, ani u žen – těm bude připadat suchopárný a šeredný –, ani ve světě; ten ho mine bez povšimnutí. Bez povšimnutí? Ano, Krause si nikdo nebude vážit, a právě to, že bude žít a nebude požívat úcty ani vážnosti, je nádherné a plánovité a připomíná to Stvořitele. Bůh dává světu Krause a tím mu zároveň předkládá neřešitelnou hádanku. A tu hádanku nikdo nikdy nepochopí, protože vězme: nikdo se nikdy nebude namáhat ji vyřešit, a právě proto je tato krausovská hádanka tak nádherná a hluboká věc: protože se jí nikdo nenamáhá přijít na kloub, protože žádný žijící člověk za tímhle anonymním, nepatrným Krausem nikdy nějaký úkol, nějakou hádanku či jemnější význam nevytuší. Kraus je pravé dílko boží, velké nic, sluha. Leckomu bude připadat nevzdělaný, dobrý tak právě pro nejnevděčnější práce. A hleďme: právě v tom, v tomhle odsudku, se lidé nezmýlí, naopak, budou mít plnou
pravdu, protože Kraus, tahle učiněná skromnost, koruna a palác pokory, bude skutečně vykonávat nejnepatrnější práce, protože to dovede a chce. Nezamýšlí nic jiného než pomáhat, poslouchat a sloužit, toho si lidé hned všimnou, a budou ho proto využívat. Právě v tom, že ho budou využívat, spočívá skvoucí, dobrotou a jasem prozářená zlatá božská spravedlnost. Ano, Kraus je obrazem poctivé, dokonale jednotvárné, málomluvné a jednoznačné povahy. Nikdo poctivost tohoto člověka nezpochybní, a proto si ho také nikdo nebude vážit a on se nikdy nedočká úspěchu. Jak půvabné, půvabné, třikrát půvabné mi to připadá! Ach, co bůh stvoří, je plné milosti, obestřené půvabem a duchaplné! Možná si bude někdo myslet, že mluvím přepjatě. Musím se však přiznat, že se spíše krotím. Ne, žádný úspěch, žádná sláva a láska Krausovi nikdy nepokvetou, to je dobře, protože úspěchy vždy neodmyslitelně provázejí roztržitost a laciný pohled na svět. Člověk okamžitě vycítí,
vykazuje-li se někdo úspěchy a uznání, protože je na první pohled vidět, jak se utápí a bytní ve svém obézním sebeuspokojení, k nepoznání změněn vinou své nezkrotné ješitnosti v nafouklý balon. Bůh chraň slušného člověka před uznáním davu. Pokud ho nezkazí, jen mu zmátne smysly a zbaví ho sil. Dík, ano. Dík je něco docela jiného. Ale takovému Krausovi nikdo nikdy nepoděkuje, a také to ani není nutné. Jednou za deset let mu možná někdo řekne: „Děkuji, Krausi“, a pak se hloupě, trapně hloupě zasměje. Kraus nikdy nezlajdačí, protože se mu vždycky do cesty postaví nějaké velké, neúprosné překážky. Myslím, že já, já jsem jeden z mála, možná jediný, nebo jsou to možná ještě dva tři lidé, kteří budou vědět, co v Krausovi mají nebo měli. Slečna, ano, t

—

Co se mi to před několika dny zdálo, úplná hrůza! Stal se ze mě zlý a nepřející člověk, proč, to mi sen neprozradil. Hrubý jsem byl od hlavy k patě a jen jsem hromoval, učiněný ukrutník a neotesanec. K tomu ještě tlusťoch, zjevně se utápějící v blahobytu. Na prstech mých neforemných rukou se blyštily prsteny, břich mi přepadával metráky těžkou, ledabylou důstojností. Cítil jsem, že si mohu rozkazovat, jak chci, a oddávat se všelijakým rozmarům. Vedle mě, na bohatě prostřeném stole se skvěly předměty nenasytné touhy po pití a jídle, láhve vína a likérů a nejvybranějších studených pokrmů. Stačilo, abych po nich sáhl, a to jsem také čas od času dělal. Na nožích a vidličkách ulpívaly slzy poražených a zneuctěných nepřátel a do cinkotu skla zaznívaly vzdechy nesčetných nebožáků, ale krůpěje slz mě jen provokovaly k smíchu a sténání zatracených mi znělo jako koncert. Potřeboval jsem ke své hostině hudbu, a měl
jsem ji. Zjevně se mi dařily skvělé obchody na úkor jiných, a to mě těšilo jako nic jiného na světě. Ó, jak mě vědomí, že jsem vzal svým bližním půdu pod nohama, blažilo po celém těle! Sáhl jsem po šňůrce a zazvonil. Vstoupil, vlastně vplazil se stařec, byla to životní moudrost, a obtáčela se kolem mých střevíců, aby je zlíbala. A já to tomu stvoření zbavenému vší důstojnosti dovolil. Jen pomyslete: stará zkušenost, dobrá, ušlechtilá zásada: líbal mi nohy. Tomu říkám bohatství. A protože mě to zrovna napadlo, zazvonil jsem znovu, měl jsem cukání, už ani nevím kde, toužil jsem po rafinované změně, a objevila se mladá, ještě nedospělá dívka, rajské políbení pro zpustlíka, jakým jsem byl já. Říkala si dětská nevinnost, pokukovala po biči, který ležel vedle mě, a začala mě skutečně líbat, což mě dokonale probralo. Strach a předčasná zkaženost blýskaly se v sametových očích tohoto dítěte-laně. Když jsem měl dost, opět jsem zazvonil, a vstoupila: životní vážnost,
krásný, štíhlý, ale chudý mladík. Byl to jeden z mých lokajů, a já mu rozladěně poručil, aby mi hleděl opatřit tu věc, jak se jí jen říká, aha, už to mám: chuť k práci. Krátce nato vstoupila horlivost, a já si neupřel to potěšení přetáhnout toho dokonalého, urostlého pracanta jednou pořádně bičem přes jeho klidnou, vyčkávající tvář a mohl se přitom smíchy potrhat. Ale tahle svérázná snaživost, zosobněná pracovitost, si to nechala líbit. Přirozeně ledabylým, blahosklonným posuňkem jsem ji přizval, aby si se mnou vypila skleničku vína, a ta hloupá mrcha přikývla a poslušně srkala můj mrzký nápoj. „Běž a dělej pro mě něco!“ řekl jsem, a ona šla. Pak ke mně s pláčem vešla ctnost, pro každého ne ještě úplně zatvrzelého člověka neodolatelně krásná, nádherná ženská bytost. Posadil jsem si ji na klín a vyváděl s ní všelijaké hlouposti. Když jsem ji oloupil o její nenahraditelný poklad, o ideál, s posměchem jsem ji vyhnal, a pak jsem
pískl a objevil se samotný bůh. Zvolal jsem: „Cože? Ty taky?“ a celý zalitý potem jsem se probudil. – Jak jsem byl šťastný, že to byl jen sen! Můj bože, stále smím doufat, že ze mě jednoho dne ještě něco bude. Jak ve snu všechno hraničí se šílenstvím! Kdybych to vyprávěl Krausovi, ten by zíral!

Přeložil Radovan Charvát.

Galerie

Ľuba Portelová

Švýcarský spisovatel Robert Walser se narodil roku 1878 v Bielu. V předválečném Berlíně napsal romány Sourozenci Tannerovi (Geschwister Tanner, 1907), Pomocník (Der Gehülfe, 1908) a Jakob von Gunten (1909). Po návratu do Bielu se věnoval kratším textům a napsal řadu půvabných miniatur. S lehkou ironií, o to však vážněji se postupně začal rozcházet se světem zdánlivých hodnot. Stále více se uzavíral do sebe, přestože se těšil uznání takových literátů, jako byli Morgenstern, Kafka, Musil nebo Hesse. Roku 1921 odešel do Bernu a po hlubokých depresích byl v březnu 1930 přijat na zbytek života do léčebného ústavu. Zemřel v roce 1956 v appenzellském Herisau. Z této doby existuje záznam jeho procházek s Carlem Seeligem (Putování s Robertem Walserem, 1957). Souborné třináctisvazkové vydání bylo dokončeno až roku 1975, Zápisky tužkou (Aus dem Bleistiftgebiet, tzv. mikrogramy, 1924–32) byly dešifrovány až
v 90. letech (mj. Loupežník, Der Räuber, 1925). Dílo Roberta Walsera je uznáváno v celém světě jako jeden z nejsvébytnějších projevů moderní německy psané literatury.

Radovan Charvát

Výpisky

Perzekuce.cz – Případ Postelberg

klášter, při němž vznikla obec, jejíž název byl lidovou zkomoleninou blankytné brány apoštolů (německy pořád ještě vznešený Postelberg, česky pak už vysloveně plebejské Postoloprty, za jejichž makarónský překlad z latiny by se nemusel stydět ani sluha Pustrpalk ze staročeského Mastičkáře). V Lounech šlo o scénické čtení – prvou část několikadílného projektu Perzekuce.cz, který s občanským sdružením Mezery připravuje Miroslav Bambušek, duše celé bohulibé akce. Několik herců četlo několik hodin vybrané pasáže stenografického zápisu z jednání parlamentní vyšetřovací komise bezpečnostního výboru Národního shromáždění, jež tu ve dnech 30. a 31. července 1947 vyšetřovala jeden z nejhrůznějších poválečných masakrů na bývalých československých občanech německé národnosti: masové hroby v Postoloprtech a okolí, které byly úředně otevřeny ještě téhož roku, vydaly nakonec strašné číslo bezmála osmi stovek bez soudu zastřelených a zahrabaných obětí, vesměs mužského pohlaví.

Záběr z generálky představení Porta Apostolorum. Foto Martin Špelda

Spravedlnost po česku

Parlamentní vyšetřovací komise – jako snad všechny parlamentní vyšetřovací komise na světě – neměla za úkol hledat spravedlnost a najít viníky, ale využít věc politicky a zahrát ji do autu. „Jde nám o to, abychom na okrese udělali klid, aby nikdo nemohl být podezírán z toho, že popravoval z důvodů nízkých a nečestných,“ řekl v závěrečné rozpravě sociálnědemokratický poslanec Kácl. A jeho komunistický kolega Kokeš projevil ve finále obavy, zda „by bylo taktické, abychom ventilovali veřejně otázku, ze které zahraničí dělá velkou kampaň proti ČSR, proti naší národní revoluci. Němci v západních zónách se snaží shromáždit kdejakou maličkost (sic!), aby ji mohli použít… Myslím, že jedině správné je, aby politické strany přišly s určitými věcmi, které by se prošetřily, a v tajné poradě rozhodneme, v jaké formě bude věc likvidována. Učiníme opatření, abychom z věci vyšli se ctí, abychom mohli ukázat, že zde nebylo barbarství, ale na druhé straně, abychom pomohli k uklidnění zdejších poměrů.“ Příznačně se komise zaštiťuje nemravným „vyviňujícím“ zákonem pro válečné i poválečné činy na Němcích, pokud byly motivovány „spravedlivou odplatou“ (zákonem č. 115/1946 Sb.): „Můj názor je ten, že na to, co se odehrálo v Postoloprtech, se vztahuje ustanovení zákona č. 115“ (dr. Kokeš). Přesto však se předsedovi komise, lidoveckému poslanci Bunžovi (jednomu z těch, jimž se vzápětí komunistický režim pomstil), do závěrů podařilo vpravit alespoň doporučení, „zda by nebylo účelné, aby mrtvoly byly exhumovány“. Rozpor mezi tímto kocourkovským hledáním (pseudo)spravedlnosti a závěrečnou strohou mluvou čísel zastřelených a posléze exhumovaných (mezi nimi i nezletilých chlapců či kněze) byl během scénického čtení stále zřejmější. Stejně jako fakt, že postoloprtskou tragédii, jež začala rozkazem „vyčistit žatecký prostor od Němců“ s podotknutím, že „čím méně jich dojde na hranice, tím méně bude mít republika nepřátel“ (generál Španiel), nemá na svědomí nějaká anonymní luza či pochopitelná poválečná anarchie, jež zvedla příslovečná „stavidla nenávisti“, ale že šlo o promyšlenou, shora řízenou akci uniformovaných příslušníků armády, jimž pouze ve špinavé práci ochotně sekundovali někteří „místní“ (policista Bohumil Marek aj.). „K dispozici jsem dostal skupinu, byly tu tři obrněné vlaky, s nadporučíkem Zichou (krycí jméno Petrov – pozn. V. J.) jsem požádal o součinnost velitele místní posádky v Žatci, četnictvo, policii a myslím, že k dispozici byla i jezdecká eskadra“ (kapitán Vojtěch Černý). Po soustředění Němců na žateckém náměstí (už zde došlo k prvním vraždám) byli muži odvezeni do prostoru Postoloprt a Levonic, kde došlo k jednotlivým masakrům (ty nejhorší se odehrály před místní školou a v blízké levonické bažantnici: ani jedno z těchto míst, jež jsme jako účastníci akce navštívili, není dodnes pietně upraveno, žádná cedulka, nápis, křížek apod. Kopřivy a plevel, jimiž jsou dodnes pokryta, jsou výmluvným sémiotickým znakem našeho alibismu, stejně jako celé to kocourkovské poválečné vyšetřování. Slovní plevel aktérů krvavého příběhu (Jan Zicha-Petrov, poručík Jan Čupka, Bohuslav Marek aj.), zatloukání, svádění všeho na blíže nespecifikovaný, obecný rozkaz k „vyčištění prostoru“, to celé, jen jaksi v malých českých „mastičkářských“ rozměrech, velmi nápadně připomínalo poválečné výpovědi „nevinných“ funkcionářů nacistického válečného aparátu…

Objev prostoru

Když ne Nobelovu, tak jistě alespoň Radokovu cenu by měl Miroslav Bambušek dostat za to, do jakého prostoru vměstnal se svými spolupracovníky (režie David Czesany, scéna Petr Matásek, hudba Vladimír Franz) tentokrát nikoli dokumentární, nýbrž hrané zpracování tématu (ostatně hra Porta Apostolorum už Radokovu cenu v kategorii původních her získala). Prostor bývalé slévárny hliníku se nalézá v Holešovicích v Přístavní ulici 22 a jmenuje se La Fabrika. Sotva vejdete nevábnými dveřmi do tohoto surového, oprýskaného, umaštěného, zaprášeného a vybydleného industriálního prostředí, pochopíte, že tady nebude třeba k temnému příběhu scénicky moc co dodávat. A skutečně: „krutá hra o věcech, o kterých nikdo nechce raději nic slyšet“ neboli „poválečný večírek v jednom pohraničním městě – noční účtování s jednou váženou německou rodinou“ rozehraje tento prostor nevídaným a neslýchaným způsobem: překvapí vás snad jedině reálný, ze všech stran zprohýbaný, válkou poznamenaný automobil, který na chvíli slévárnu zamoří příšerným randálem a smogem a ve tmě na vás začne zlověstně šilhat vykloubenými reflektory. Jinak všechno, špinavé stěny, hromada písku, staré vyřazené pneumatiky, na něž jsou postupně jako odpad dějin odkládány mrtvoly obětí, jeřábová kabina na visutých kolejnicích, polorozbitá, hororově nasvícená tlustá tovární okna – to všechno organicky vyrůstá právě z tohoto drsného prostoru. Inscenátoři s vydatnou pomocí herců (mj. Rudolf Stärz jako hlava rodiny, továrník Otto; Marie Spurná jako radostná i bolestiplná matka Maria, Miloslav Mejzlík jako jejich hlavní protihráč – Starosta, Jindřiška Křivánková jako Káti, další z obětí) rozehráli, nasvítili a „vyloupli“ z šera fabriky každičký detail, hrají nejen u stropu, ale i pod pódiem, doslova pár centimetrů pod vaším zadkem (hulvátské ataky Pavla, agresivního českého „skina“ tohoto příběhu). Nehrají se tentokrát dokumentární „velké“ dějiny, hrají se malé a nejmenší dějiny, nevinný mejdan jedné rodiny koncem války – oslava narozenin mladého Fritze (tragického Romea tohoto příběhu, jehož Julií je Káti a Tybaltem Pavel). Na mejdan se dostaví, vrátiv se právě i s pokyny z hlavního města, nesnesitelně bodrý místní funkcionář, Starosta. Hraje si s rodinkou jako kočka s myší a dokonce ještě svede Marii. Kdepak, nikdo vás odtud nevyhodí, přátelsky utěšuje německy mluvící rodinku, mám pro vás naopak překvapení: pojedete do lázní! (I nacisté, jak známo, oznamovali Židům plynové komory touto cynickou metaforou.) Zbytek už známe – z prvého dílu projektu. Vraždící bestií – opět nešlo o náhodu – je tu nakonec i bývalý esesák (snad jen to vytetované předloktí nebylo právě pro tuto identifikaci zvoleno šťastně). Vizuálně strhující inscenaci bych snad vytkl jedině zbytečné potlačení probleskujících historizujících reálií a orientujících identifikačních znaků jednotlivých postav. Od počátku mnohdy tápeme, kdo jsou Češi a kdo Němci.

P. S. V La Fabrice se hraje ještě 20. a 22. října, první „dokumentární“ díl projektu bude – spolu s dílem věnovaným brněnskému Pochodu smrti – uveden v listopadu v rámci pražského festivalu německého divadla.

Autor je teatrolog a publicista.

Jsou věci naprosto nezbytné

Jednoduchý, veskrze monotónní postup jako by byl téměř spásonosný. Zbavuje scenáristu i režiséra břemene vytvořit jednolitý příběh, udržet jednu myšlenku. Netěkat, ale pokusit se soustředit, nerozptylovat, ale vtáhnout, bavit i fascinovat. A navíc je vlastně „vhodný“ pro zachycení fragmentární a složité současnosti. Podle něj jsou namícháni Knoflíkáři, které před nudou zachraňuje neotřelý svérázný mystifikující humor Petra Zelenky. Naklonovaní Samotáři spoléhají už jen na zapamatovatelnou a později citovatelnou hlášku (fenomén hlášky už ostatně došel tak daleko, že se vyhlašují soutěže o nejlepší z nich, aniž by byl konkrétní film v kinech). Jedna ruka netleská je filmové vetešnictví, nabubřelý nesmysl, jenž se totálně ztratil v posedlosti tvůrců stylovostí, trendy a lesklou nápodobou bez smyslu a možná i snažením o povedený žánrový film. Blízko nebe otevřeně přiznává své aspirace na minimálně evropský film, ale to z něj nesejme upachtěnost provinčního kopírování a neumětelského násilného figurkaření. Obdobný narativní postup si zvolilo i elitní duo českého filmu Jan Hřebejk – Petr Jarchovský v Horem pádem, přestože jejich film je v konkurenci předchozích díky schopnosti scenáristy trochu jiná liga. Na pomyslném černém konci tohohle pohřebního výčtu, kdy už se blížíme kinematografickému peklu, by mohly klidně být proklínané, právem vysmívané, leč navštěvované Kameňáky Zdeňka Trošky. Všechny tři jeho díly rovněž sázejí na epizodický princip, který má zaručit spád, jen víc nadrobno a posunutý ad absurdum. Po lákavé cestě se ostatně nejnověji vydal do filmové Mekky Petr Vachler s filmem Doblba!. Snímek tak vlastně, aniž by chtěl, pojmenovává částečně situaci českého filmu.

Poměrně obšírné intro, jež je ale vzhledem ke složitosti tématu v podstatě jen rychlým načrtnutím jednoho z možných pohledů na současný český film, vede k novému počinu dvojice Vladimír Morávek – Jan Budař Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště.

Já su z Brna. A já zase z Prahy

Divadelní režisér Morávek a jeho hlavní tvůrčí partner i herec hlavních rolí totiž společně loni debutovali filmem Nuda v Brně. Znovu povídkovým, na konci zapleteným. U jejich oceňované a obecně nadšeně přijímané prvotiny se potvrdilo, že u povídkové metody záleží v podstatě jen na tom, jak humorné jednotlivé postavy jsou, jak jsou zvláštní jejich kabaretní výstupy (proto totální selhání a trapnost v případě Jedna ruka netleská, jež si prostě spletlo vtip s vyšinutostí). Část nadšení pramenila z faktu nového impulsu, kdy najednou v Brně vznikla mírně absurdní černobílá protiváha k proklamovanému vyleštěnému glamouru „zlaté pražské mládeže“. Morávek „brněnské“ centrum vymezil i vůči protežovanému „pražskému hereckému kroužku“ (Geislerová, Vilhelmová, Macháček…) systematickým obsazováním divadelních herců, s nimiž spolupracuje (Budař, Tomicová, Peková…). Potenciální filmové ohnisko dlouho doutnalo, přiživováno tajemstvím opředenou kampaní k druhému filmu této tvůrčí dvojice, doplněné opět produkční podporou Čestmíra Kopeckého. Morávek s Budařem se ve svém druhém snímku naštěstí rozhodli obětovat dostupnost a lákavost povídky ve prospěch slastné celistvosti jednoho silného (nebo alespoň silnějšího) příběhu, navíc odvyprávěného celkem elegantně vrstvením natáčení uvnitř natáčení uvnitř natáčení. Jsou sebevědomější, zkušenější a sehranější a díky tomu, že se oproti starosvětsky roztomilé vlídnosti debutu rozhodli být štiplavě aktuální, je jejich druhý film také zajímavější.

Podobnosti čistě náhodné

Josef Mareš (frontman kapely Kryštof Richard Krajčo) a Václav Hrubeš (Jan Budař) jsou velmi nesourodá dvojice se jmény dvou známých moderátorů. Je to shoda čistě náhodná, jak tvrdí tvůrci, a jen čistě náhodou přesně odpovídá vnitřním principům poetiky a komiky, na níž je film vystavěný. Napovídá cosi o tom, že oba dva by chtěli být celebritami, ale nikdy se jimi nestanou. Krajčův Mareš je – podobně jako Standa Pichlík v Nudě v Brně, kterého hrál právě Budař – lehce zaostalý dobrák bez práce, čekající na svůj první sexuální zážitek. Chtěl by být psychologem u letectva nebo uměleckým maskérem. Vzhlíží ke svému nejlepšímu kamarádovi Hrubešovi. Budařův Hrubeš je sebevědomý, drzý, zkušený i bezohledný. Pracuje jako revizor, na Praze 5 měl loni nejvyšší dopadovost, nesnáší se s despotickým otcem a občas tyranizuje svého nejlepšího přítele Mareše. Má ho rád, ale nikdy by to nepřiznal. Skutečně raritně nesymetrická dvojice, kolem níž začne filmový štáb v čele se zkrachovalým slovenským režisérem Robertem Karpattim (jenž po natočení „Otevírání hypermarketu na louce“ musel opustit Bratislavu) roztáčet prapodivnou hru: Hrubeše filmaři zneužijí jako objekt nového reality projektu a postupně ho přesvědčí, že je vyvoleným, vtělením tibetského dalajlamy. Hru, která se neobejde bez následků.

Normálně reálně

Mareš a Hrubeš (bydlící společně v polorozpadlém domě po Marešově babičce) jsou vlastně velmi čitelnými symboly, jež mohou někomu připadat až příliš prvoplánové a přehnané, nicméně fungují. První je nositelem nostalgie po „starém“, pomalém světě, kde jemné a jednoduché melodie písní Hany Zagorové nesly prostá a přímočará sdělení, plná nezastíraně vyjádřených pocitů. V éře neúprosné soutěživosti a zákona okovaných ostrých loktů si může věčný snílek s mizernou budoucností maximálně s Hankou prozpěvovat „je naprosto nezbytné, aby nebe bylo blankytné, je naprosto nezbytné, abych byl šťastný“. Hrubeš je naproti tomu zosobněním diktátu doby: asertivní, cílevědomý, vytrvalý, přidrzlý, nic si nenechá líbit. Ve své samolibosti si ani nevšimne, že ho neobklopuje aura svatosti, ale poměrně cynické pohledy jemu podobných lidí, jen aktuálně s trochu větší mocí a menšími skrupulemi.

Morávkův „lehkovážně vážný“ film je po dlouhé době snímkem, který inteligentně a nečekaně odvážně i odvázaně komentuje současnost, aniž by byl patetický a neobratný. Jeho základní strategií je sebezpochybnění ve smyslu: je to poselství, nebo „jen“ vtip?

Morávek s Budařem (je zřetelné, pro koho byl psán scénář) využili k rozehrání jemně kritické tragikomedie dvou impulsů: filmu Český sen a kdesi spatřeného loučení dvou starších mužů, kteří jen s obtížemi dokázali vyjádřit své vzájemné city ze strachu, aby na ně nebylo pohlíženo jako na homosexuály. Vznikl tak snímek o hodnotě citu, bezohlednosti, povrchnosti, nesmyslných idolů, šíleného kolotoče výroby celebrit a pseudocelebrit, pravidel showbyznysu, pochybné síly médií, tvrdosti, nepokory, sebezalíbení, rozplývání kdysi platných hodnot a nástupu nových.

Přátelství ústředního dua, rozehrávané i kolem celkem standardních výjevů sexuálního zasvěcování a Hrubešových hádek s rodiči (Miroslav Donutil a Iva Janžurová), je podkladem pro vyslovení určitého jasného názoru. Vyjádření postoje, který tvůrci filmem zaujímají k těkavosti doby, ovládané iluzí, že je možné cokoliv bez následků. V tom je film na české novodobé poměry nezvykle politický. Snaží se mít zřetelný názor a neschovávat ho za vtípky. Naopak humor použít k podpoře svých argumentů, ať už si o nich samozřejmě myslíme cokoliv. Je komentářem k současným trendům a stavu společnosti, aniž by mentoroval či škarohlídsky vzdychal a povýšeně ukazoval. Soudržnosti filmu pomáhá Morávkova zkušenější režie. Jen čas od času se chytí do pasti své osobní investice do filmu, kdy některé obrazy (neustálé přelety letadla a prostřihy na něj, závěrečná věta Stelly Zázvorkové) znamenají mnoho pro něj osobně, protože vychází z nějakého osobního zážitku, ale pro film představují jen zbytečné zpomalení.

Hurá, popkultura!

Nejzábavnější je na snímku způsob vytváření jeho stylu. Pro ukotvení v snadno rozpoznatelné české současnosti i pro stavbu vtipu přišli Morávek s Budařem s jednoduchou, ale maximálně účinnou metodou vytěžování společné popkulturní paměti národa. Vsadili na ty nejviditelnější a snadno rozpoznatelné značky na sémantické mapě. Kamarádi do deště, ve filmu vygradovaní doslovností okřídlené průpovídky, Lukáš Vaculík a Sagvan Tofi (oba se měli údajně ve filmu objevit, ale nakonec odmítli), hity i tvář Hanky Zagorové, Český sen, Petr Čtvrtníček, do jehož hereckého i moderátorského projevu se zkušeně stylizuje Budař… Využívají oblíbenou metodu odkazů, intertextuality, kterou se jim podařilo dostat na novou úroveň originality ve třetí třetině filmu a v jeho samotném závěru. Ve filmu se mihnou hvězdy českého showbyznysu, shodí se (donchuanský Karel Gott, záchvěv pohrdavého výrazu na tváři Michaela Kocába při písni Hany Zagorové) i sami sebe zpropagují. Velkolepý podvod, graciézně zorganizovaný jako Hrubešova pomsta a zároveň vyslovení nikdy nevyslovených citů. Hvězdnou seancí ve smuteční síni končí panoptikum doby. Chytré, vtipné (veskrze) svižné, (veskrze) originální, místy dadaisticky hravé. A navíc přes odlehčený tón, veškerou možnou nadsázku i tezovitost při vytváření postav, autentické, co se týká výpovědi o době, kterou žijeme. Překvapivě mnohem víc než „pseudosyrové“ Štěstí Bohdana Slámy, přestože asi cenu v Rotterdamu nezíská.

Autorka je filmová a mediální publicistka.

CD, DVD

Million Dollar Baby

Rež. Clint Eastwood, 2004, 132 min.

Před rokem natočil Clint Eastwood melodrama důsledně držené v kompozicích upřednostňujících stín s konturami sportovního filmu. Ve snímku Milion Dollar Baby je box východiskem pro ty, kterým už nezbývá nic jiného než doslova fyzicky pohnout se svým osudem. Jednatřicetiletá Maggie (Hilary Swanková) je sice ústřední postavou sportovní struktury filmu, ale v melodramatické lince je jí spíš Clint Eastwood jako Frankie – osamělý a nepřístupný majitel tělocvičny a trenér. K „životu“ ho opět přiměje až Maggie, aby jej pak na závěr požádala o ukrácení toho jejího. Bonusový materiál vydaného DVD nabízí jen málo obohacujících informací, ale film už je natolik celistvý, že to ke své kvalitě ani nepotřebuje. Náš pohled na film, konkrétní postavy i boxerské prostředí se rozroste až díky krátkému vstupu skutečné boxerky Luciy Rijkerové, jež ztvárnila Maggiinu soupeřku Billie The Blue Bear. Mnohé její zkušenosti jsou téměř identické s Maggiinými a důležité je, že ani jako šampionka se docela nezbavila cejchu outsidera – alespoň takovou pozici má ženský box vedle mužského, což výrazně zazní i ve filmu. Scenárista Paul Haggis v nelákavě nazvaném příspěvku „Producenti: 15. kolo“ zas zajímavě pootevře Frankieho charakter, který modeloval z velké části podle samotného autora literární předlohy F. X. Toolea.

Sylva Poláková

Cotton Club

Rež. Francis F. Coppola, 1984, 123 min.

Ačkoliv film Cotton Club nepatří k nejslavnějším dílům Francise Forda Coppoly, je pozoruhodný hned z několika důvodů. Brilantně se mu podařilo zachytit atmosféru stepujícího klubu pro společenskou smetánku v New Yorku v době prohibice. Divák má pocit, že se nachází u jednoho ze stolků rezervovaného pro místní mafiány, a užasle sleduje dění na nedalekém parketu. Osudové ženy vcházejí do sálu, tanečníci předvádějí okouzlující čísla a šéfové místního podsvětí domlouvají úkladné vraždy a převzetí zásilky pašovaného alkoholu. Vůně whisky a cigaret je cítit všude. Hlavní postava, hudebník Dixie Dwyer (Richard Gere), je tím typem osamocených hrdinů, kteří jsou okolnostmi stahováni do situací, z nichž není úniku, a potácí se tak mezi Cotton Clubem a večírky svého zločinného zaměstnavatele. Bezútěšnost jeho stavu však překvapivě nevzbuzuje lítost, ale divák (s až voyeurským zalíbením) sleduje, jak s danou situací naloží. Propracovaná psychologie postav, nezvyklé a vtipné momenty (i mafián se bojí, aby jej s milenkou neviděla jeho manželka) a již zmíněná atmosféra klubu činí z filmu v kontextu Coppolovy tvorby nepřehlédnutelnou etapu. Možná ve srovnání s jinými jeho díly působí trochu studiově, zato je z něj cítit umělcova obrovská chuť tvořit – i přes složité finanční období, ve kterém se tehdy nacházel.

Jan Těšitel

Crash

Rež. Paul Haggis, 2004, 113 min.

Snímek Crash je celovečerní debut televizního scenáristy a producenta oscarového filmu Million Dollar Baby, Paula Haggise. Kriminální drama přivádí diváky do ulic vánočního Los Angeles a během 36 hodin proplétá osudy postav různých etnik a odlišného sociálního postavení. Haggis se snaží ukázat, jakým způsobem se proměnil život v moderním velkoměstě, poznamenaném událostmi z 11. září 2001. Film je reálnou výpovědí o světě syrovosti, bigotnosti, agresivity a netolerance, který rozhodně nezastírá rasové problémy současné Ameriky, nevyhýbá se dokonce ani otázkám zneužití pravomoci. Svým způsobem jde o současnou moralitu s tendencí podat skutečnou objektivní výpověď o modelovém prostředí anonymitu nabízejícího L.A., jejímž hrdinům nepomáhá ke štěstí ani finanční zázemí, což jen prohlubuje jejich pocity beznaděje, prázdnoty a nesvobody. Za zmínku stojí zejména herecké výkony Matta Dillona v roli rasistického pochůzkáře, seržanta Rayna či Ryana Phillippa, který ztvárnil jeho idealistického kolegu Hansona, jenž seržantovi nedokáže zabránit v jeho naprosto neetickém jednání. Rohodně nejde o pouhý hollywoodský akční maistream, i když klasickému schématu příliš prvoplánového vyústění se přes všechnu snahu autorům vyhnout nepodařilo.

Andrea Jochmanová

Fahrenheit

PC, PS2, Xbox

Příznivci interaktivního vyprávění, silného příběhu a neobvyklých konceptuálních her se mohou radovat: dlouho očekávaná francouzská hra Fahrenheit se konečně dostavila na trh a splňuje vše, co se od revolučního pojetí hry má očekávat. Hráč vstupuje do role dvou postav: vraha Lucase a inspektorky Carly, která má za úkol Lucase zadržet. Pointou výměny rolí je paralelní lovení sebe sama. Lucas utíká před policií, která se ho snaží dopadnout, a zároveň hráč ovládá i druhou stranu. Graficky se hra podobá seriálům z osmdesátých let, kdy bylo stylové rozdělit obraz na několik částí s několika ději – a přesně tak Fahrenheit funguje. Pro splnění úkolu musíte sledovat, co se děje v přidružených obrazech, a podle toho korigovat postup své postavy. V první polovině hry musíte hrát především s používáním logiky (kombinace předmětů s inovativním ovládáním), později se bohužel hra překlopí do akčnější polohy. Francouzi vložili do vývoje technologie mnoho milionů eur a všechny herní charaktery převedli z modelů skutečných herců. Animace jsou tedy skutečně realistické a důvěryhodné, na rozdíl od prkenných pohybů postav v jiných hrách. Technologie použitá pro snímání živých herců se vyrovnala té použité v trilogii Matrix. Fahrenheit překvapuje po všech stránkách – rozhodně jde o hru, o které se mluvilo, mluví a ještě dlouho mluvit bude.

Pavel Dobrovský

Stellastarr*

Harmonies for the haunted

RCA 2005

Druhé album další newyorské kytarovky vyšlo v září (samozřejmě ne u nás). A opět je to láska na první pohled pro ctitele revitalizovaného new wave popu. Čtveřice vedená zpěvákem a kytaristou Shawnem Christensem (jméno ležérního šviháctví mládí a neopevněného srdce) oproti noisově rozháranému debutu dospěla a naučila se používat hudbu k ventilaci jakostního mrazivého tepla. Mocnářství písniček. Od prvních not se album pevně drží všech postupů odzkoušených na lidech před dvaceti lety. Jednoduché kytarové efekty prohýbají zjitřeností ucho a poslušně vedou naléhavý vokál, zaslepený citovostí v rytmu odsypávajícího značkového (zejména ty U2 na Unforgettable fire z r. 1984) svazku bicích a basy. Jednoduché pasáže slok vylétají v refrénech do nebe plného sentimentálního/stydlivého pokukování po dívkách a matkách. Zlomená sedmička On my own vynese ke světlu pokaždé. Písničkový prostor jako tabletka proti bezmoci, resp. bezmocnému světu reality. Hudba ke světlu svíček, chvěje se jako ony. Stellastar* představují tu zvučnost, která se Coldplay letos nepovedla.

Jan Košatka

Tlumočnice

The Interpreter, rež. Sydney Pollack, 2005, 128 min.

Budova OSN v New Yorku se stala dějištěm dramatu jedné z osob, které stojí nenápadně v pozadí všech mezinárodních jednání, tlumočnice. Nepříliš výrazná Silvia Broomová (Nicole Kidmanová), stále věřící v to, že slova jsou silnější než zbraně, a plně oddaná své práci, pomáhá svými jazykovými schopnostmi naplňovat její sen o celosvětovém míru. Náhodou však vyslechne rozhovor o přípravě atentátu na matobského prezidenta-diktátora Zuwanieho, vedený v jazyce země Ku, jemuž kromě Silvie, která v Matobě vyrůstala, rozumí jen několik lidí na světě. Kvůli povážlivému množství náhod se sama stává hlavní podezřelou. Paradoxně jediným, kdo jí v této chvíli začíná důvěřovat, je člověk, který ji má usvědčit – citově vyčerpaný agent Tobin Keller (Sean Penn). Zatímco rušný novodobý babylon OSN se stal realistickou kulisou, jazyk Ku je imaginární stejně jako Matoba, i když inspirace současnou politickou situací v některých afrických zemích je zřejmá. Více než politický thriller je Pollackův film psychologickou sondou do nitra antihrdinky Silvie, jež je okolnostmi nucena přehodnocovat své někdejší postoje a morální zásady, což jí nakonec pomůže vyrovnat se s nenaplněnými ideály a přiznat si svůj podíl viny, protože i ona kdysi za zvolení mírumilovného a dnes diktátorského prezidenta bojovala.

Andrea Jochmanová

Litva objevuje svého hudebního klasika

Bacevičiusovo jméno a dílo bylo v litevském prostředí delší dobu tabuizováno, neboť téměř polovinu svého života strávil v americkém exilu. Během uplynulých patnácti let se pak sice objevovaly pokusy o zhodnocení jeho tvůrčího odkazu i o vřazování jeho skladeb do repertoáru, dopad těchto snah byl ale téměř nulový: diskuse o Bacevičiusovi se potýkaly s odbornou uzavřeností a jeho díla zněla na koncertech spíše nahodile. Kulaté výročí se tak stalo symbolickou pohnutkou k realizaci rozsáhlejšího „oživovacího“ programu, jehož cílem je jednak v širším plánu vymezit Bacevičiusův význam, jednak prosadit jeho hudbu do živého posluchačského povědomí.

Litevský progres a americká izolace

Bacevičius se narodil v Lodži v litevsko-polské rodině (Bacewicz). Mezi svými sourozenci nebyl sám, kdo se dokázal uplatnit v umělecké sféře. Jeho bratr Kiejstut vystupoval jako klavírista a působil na místě rektora konzervatoře v Lodži, ze sester vynikla zejména Grażyna, houslistka a skladatelka evropského významu, a konečně Wanda byla svého času známá literátka. Zatímco tito cítili svou spřízněnost s kulturou polskou, Vytautas se považoval po otci za Litevce (proto také mj. trval na litevské podobě svého jména).

Svá studijní léta strávil Bacevičius v Lodži, Kaunasu a Paříži. Ve 30. letech se aktivně zapojil do kaunaského hudebního života a společně s Jeronimasem Kačinskasem, žákem Aloise Háby z pražské konzervatoře, zaujal pozici propagátora avantgardních tendencí v hudbě. V roce 1932 stál u zrodu Litevského spolku hudebních progresistů, a stejně tak i u přijetí této instituce za člena ISCM (International Society for Contemporary Music) o čtyři roky později. Jeho Koncert pro klavír a orchestr č. 1 (1929) a symfonická báseň Poeme électrique (1932), podobně jako Kačinskasův Nonet (1932), komponovaný pro České noneto, jsou považovány za první zralá litevská díla, aktuálně reflektující novátorské kompoziční trendy západoevropské hudby. Jejich význam spočívá také v tom, že byla uvedena na mnohých místech Evropy a postarala se tak o zviditelnění soudobé litevské hudby.

Začátek Druhé světové války Bacevičiuse přinutil k emigraci do Ameriky, odkud se do Litvy už nikdy nevrátil. Za oceánem intenzivně komponoval, zabýval se pedagogickou činností a hrál i v prestižních sálech. Nebylo mu však dopřáno, aby se prosadil podle vlastních představ a z jeho četných (téměř každodenních) dopisů svým blízkým lze jednoznačně vypozorovat, že se cítil izolovaně a nedoceněně. Zemřel roku 1970 v New Yorku.

Nikoli na okraj budiž poznamenáno, že během svého „litevského“ i „amerického“ období Bacevičius udržoval kontakty také s českým hudebním kontextem. V letech 1936 a 1937 se opakovaně prezentoval jako klavírista na pražských koncertních pódiích a v rozhlase, kde mimo jiné představil českému publiku vlastní kompozice i dalších litevských autorů. Na přelomu 40. a 50. let poměrně intenzivně na dálku spolupracoval s Hábovým kvartetem, jež svého času interpretačně podporovalo soudobé skladatele z celé Evropy. Díky němu u nás zazněly v premiérách dva Bacevičiusovy smyčcové kvartety – druhý (1949) a třetí (1951). Houslistovi tohoto souboru, Dušanu Pandulovi, Bacevičius dedikoval také svůj Koncert pro housle a orchestr, jehož verze s průvodem klavíru byla uvedena na jaře roku 1952 v Praze a o pár měsíců později byla v Teplicích v premiéře představena i orchestrální podoba.

Aby se klasik stal skutečným klasikem

Letošní propagace Bacevičiusova odkazu se nese ve znamení důkladně promyšlené koncepce několika projektů, na jejichž organizaci se podílely a podílejí mnohé osobnosti a instituce litevského kulturního života.

První významnou položkou v bacevičiusovském kalendáři se stalo vydání obsáhlé dvoudílné monografie, sepsané kolektivem muzikologů, která svým způsobem završuje určitou etapu bádání o Bacevičiusově životě a díle. Na knihu navázal kompaktní disk, jenž vyšel v péči Litevského hudebního informačního a vydavatelského centra; obsahuje Bacevičiusovy symfonické skladby, chápané v evoluci jeho tvorby jako mezníky. Už loni se začaly objevovat také úvodní svazky notové edice jeho děl a na stránkách periodik, zaměřených jak na odbornou, tak laickou veřejnost, jsou průběžně publikovány články informativního i diskusního charakteru.

Za jeden z dosavadních vrcholů celého klání lze považovat mezinárodní muzikologickou konferenci Vytautas Bacevičius and his contemporaries: international links and contexts of the first Lithuanian music avant-garde, která se konala 16. a 17. září ve Vilniusu. Probíhala v několika sekcích, jež poodhalovaly fenomén „Bacevičius“ ve světle různých aspektů. Pojednávána byla biografická otázka, analyticky i v obecnější rovině se hovořilo o problematice stylu, estetiky, kompozičních metod, vlivů i vývoje v Bacevičiusově tvorbě (pozdní romantismus, expresionismus, neoklasicistní tendence, atonalita apod.), diskuse se vedla i nad jeho vizí „kosmické hudby“ (vědomá návaznost na Skrjabina) ze závěrečné fáze jeho tvůrčího vývoje. Jak naznačuje název konference, akcentován byl také dobový hudební kontext: zazněly příspěvky o hudebním klimatu meziválečné Paříže (zdejší ruská emigrace, pařížské období Bohuslava Martinů aj.), kde se Bacevičius umělecky formoval, o meziválečné polské hudbě, v odlišných úhlech pohledu se vedly paralely mezi Bacevičiusem a Bélou Bartókem (recepce jejich tvůrčí činnosti v USA) a Bacevičiusem a Arthurem Louriém (problém exilu).

Konference samozřejmě nedala definitivní odpovědi na otázky spjaté s Bacevičiusovou osobností a tvorbou. Právě tím se však jeví podnětnou, že nastolila množství otazníků, jež jsou příslibem k prohlubování zájmu o tohoto skladatele.

Zřejmě nejdůležitějším předpokladem pro kodifikaci Bacevičiuse jako klasika je živý kontakt s hudbou. Celý letošní podzim probíhá ve Vilniusu a Kaunasu festival poeticky a příznačně nazvaný „Vzbouřený umělec se vrací“. Posluchače někdy i premiérově seznamuje s Bacevičiusovým dílem symfonickým, komorním (skladby pro klavír a smyčcové kvarteto) a varhanním, na jednom z podniků dramaturgie festivalu nabídla pro srovnání také hudbu jeho pařížských současníků (Bohuslav Martinů, Alexander Čerepnin, Uuno Klami, Alexander Tansman). Skladatel, který si z Ameriky nejednou posteskl, že by si přál uvést své skladby v Litvě, by jistě pookřál…

Způsob, jakým byl a stále je Bacevičius v roce svých nedožitých stých narozenin prezentován, snese ta nejpřísnější měřítka. Inspirativní spolupráce litevských hudebních kruhů mu vzdala poctu adekvátní jeho významu. S jakým ohlasem, ukáže teprve čas.

Další obdobně rozsáhlý kooperativní projekt Litevci chystají v souvislosti se znovuvzkříšením díla výše zmíněného Jeronimase Kačinskase (shodou okolností zazněla během bacevičiusovské konference zpráva o jeho úmrtí ve věku 99 let), který svého času v Litvě aktivně propagoval čtvrttónový systém svého učitele Aloise Háby a současně v Klaipėdě inicioval položení tradice české instrumentální školy. Z řečeného vyplývá, že by naší pozornosti neměla uniknout ani tato událost.

Autor je hudební publicista.

So much better with Franz Ferdinand

Demokracie se stalinismem ve sklepení

Jako mušle na břehu

Konference moudrosti a bezradnosti

Norimberský zápas s pamětí

„Jsem německá dívka a nechala jsem se zprznit Židy“, stojí velkými písmeny na ceduli, kterou má kolem krku potupně zavěšenou mladá žena, jež s netečným výrazem kráčí uličkou mezi davy na černobílé fotografii. „Norimberk, 30. léta“, doplňuje obraz textová informace na velkém tmavém panelu uprostřed stálé výstavy Dokumentačního centra nacismu (Dokumentationszentrum Reichsparteitagsgelände), jež je umístěno v prostorách nikdy nedokončeného Hitlerova pompézního amfiteátru.

Instalace s jednoduchým názvem Fascinace a násilí o historii norimberského nacistického hnutí zabírá tři patra (celkem 1300 metrů čtverečních) nové budovy rakouského architekta Güntera Domeniga. Ročně ji navštíví více než sto tisíc lidí. Každý návštěvník má zdarma k dispozici audioprůvodce, jenž ho v šesti jazycích provede labyrintem expozice. Samozřejmostí jsou bohaté doprovodné výukové programy, promítací sály, vícejazyčné publikace, informační centrum. V kontextu téměř neexistující tuzemské diskuse o minulosti nejen komunistické se podobný projekt jeví jako skoro neuvěřitelný počin.

Přesto i v Norimberku to trvalo bezmála šedesát let, než vznikla všeobecná shoda o potřebnosti takovéhoto mezníku paměti. Dokonce i samotná výstava odráží nakonec jistou rozporuplnost, která dodnes provází německou snahu o vyrovnání se s vlastní historií.

Výstavní město nacismu

Do roku 1933 se Norimberk etabloval jako „Stadt der Reichsparteitage“, neboli město říšských stranických sjezdů. První masové nacistické akce se v Norimberku konaly na konci 20. let, na dodnes oblíbeném rekreačním místě, v rozlehlém parku před památníkem obětí 1. světové války v blízkosti dvou jezer na okraji města (podle policejních zpráv se sjezdu v roce 1929 zúčastnilo 25 000 příslušníků SA a SS).

Od roku 1933 až do vypuknutí války v roce 1938 se zde sjezd NSDAP konal každoročně během září a trval vždy celý týden. Kromě nekonečných přehlídek, demonstrací vojenské obratnosti a stranických konferencí patřily k sjezdu také sportovní hry, propagandistické výstavy, ohňostroje, zábavní parky, koncertní a operní představení. Pro Norimberk to byla vždy jednoznačně událost roku. Velké oblibě se mezi obyvateli těšily i všechny nacistické organizace. Od příslušníků složek SA a SS přes Deutsche Arbeitsfront (jež se podílela na přípravě sjezdů) až po Hitlerjugend a Bund Deutscher Mädel.

Hitlerův dvorní architekt Albert Speer byl v roce 1934 pověřen vybudováním monumentálního areálu, kde se v budoucnu měla konat všechna nacistická shromáždění. Norimberk se tak definitivně stal jedním z pěti Führerových měst. Z plánovaného areálu (Luipold–Arena), jenž se měl rozkládat na ploše 11 čtverečních kilometrů, byla do války postavena tribuna a ochozy, před kterými mohlo defilovat na 150 000 lidí. V sousedství a těsné blízkosti jezer se o něco později začalo budovat kongresové centrum architektů Ludwiga a Franze Ruffových, které zvnějšku mělo připomínat římské koloseum (dnešní část Dokumentčního centra nacismu). Součástí celého projektu byla i centrální řečnická tribuna, postavená pod Speerovým vedením v letech 1934-37 speciálně pro Hitlerovy projevy (Zeppelin Tribune). Speer také plánoval postavit 2 km dlouhou a 60 metrů širokou cestu (Grosse Strasse) z žulových kvádrů, která by spojovala kongresové centrum s Märzfeldem (část Norimberka), kde do roku 1938 fungoval výcvikový tábor SA.

Během nacistického shromáždění v roce 1935 (15. září), na kterém zasedal i Říšský sněm, byly v Norimberku přijaty zákony, jež legitimizovaly již fakticky naplněnou segregaci německých občanů židovského původu a zbavovaly je tak oficiálně všech občanských práv (Reichsbürgergesetz – Zákon o říšském občanství a Blutschutzgesetz – Zákon o ochraně německé krve a cti). V samotném Norimberku měla tehdejší židovská obec 10 000 členů.

Na začátku války byly práce na všech nacistických stavbách ve městě zpomaleny a v roce 1942 pak definitivně zastaveny. V otrockých podmínkách na nich pracovali vězňové z území okupovaných Němci. Mezi lety 1939 a 1945 byl Märzfeld používán jako pracovní tábor a tábor pro válečné zajatce. Kámen a další stavební materiál pro tyto megalomanské projekty dodávali vězni z koncentračních táborů ve Flossenbürgu, Mauthausenu a Gross-Rosenu. Americká armáda vstoupila do rozbombardovaného Norimberka v dubnu 1945. Ze zdejší židovské obce přežilo holocaust sotva deset lidí.

Pomalé rozpomínání

Parkoviště před Docu-Zentrem, jak se název dokumentačního střediska obvykle zkracuje, je skoro prázdné. Autobus s francouzskou poznávací značkou a několik osobních automobilů. Je všední den a navíc lezavo. Mohutné zbytky Hitlerova kolosea brání výhledu na jezero. Efektní skleněná lávka se z chodníku noří do prvního patra nově přistavěné budovy. Pod ní se před vytrvalým deštěm schovávají jen dva mladíci s cigaretou. Prostranství před vchodem působí dost opuštěně. Hned po vstupu do rozlehlého vestibulu je ale jasné, že většina dnešních návštěvníků musela přijet metrem, centrum je plné lidí.

Dr. Eckart Dietzfelbinger, vědecký pracovník a zaměstnanec dokumentačního střediska, který je jedním z autorů celé instalace, rád používá metafory. Hovoří o stínech minulosti, temných kapitolách a kultuře paměti. Docu-Zentrum bylo pro veřejnost slavnostně otevřeno za účasti tehdejšího německého prezidenta Johannese Raua na konci roku 2001. Padesát šest let po konci druhé světové války. Padesát pět let od norimberských procesů.

„Až do šedesátých let se o minulosti prostě nemluvilo, neexistovala žádná skutečná reflexe nacismu ani pokus o ni,“ vysvětluje opožděnou genezi dokumentačního centra Dietzfelbinger a pokračuje: „Německá společnost absolutně nebyla připravená na nějaké diskuse o válce.“

V prostorách bývalého kongresového centra a Grosse Strasse, při jejichž stavbě zemřely jen o pár let dříve desítky tisíc lidí vyčerpáním a hladem, se v padesátých letech uskutečnily mohutné slavnosti na počest 900 let trvání města. Luipold–Arena byla zdemolována a proměněna v park. Z bývalého tábora SA byl uprchlický tábor pro Němce, kteří byli vyhnáni především z pohraničních oblastí Čech a Moravy. Pro utečence z Východu fungoval až do roku 1960, pak ustoupil nové zástavbě. Hitlerova oblíbená Zeppelinetribüne se stala dějištěm podobně oblíbených akcí všeho druhu: motocyklových a automobilových závodů, nesčetných politických mítinků, náboženských shromáždění, později rockových koncertů. V Německu Kurta Adenauera, který se – do jisté míry pochopitelně – snažil vrátit alespoň části Německa plnou svrchovanost, zajistit bezpečnost proti sovětské rozpínavosti a vylepšit pověst země, prostě nebylo pro minulost místo.

O připomínání minulosti se naopak v Norimberku spoustu let pokoušel Prof. Dr. Hermann Glaser, šéf kulturního odboru města. Nikdy se mu ovšem nepodařilo získat větší oficiální podporu pro svoji činnost. Osmdesátá léta s sebou přinesla silnou touhu minulost prostě konzervovat. V roce 1985 otevřel Glaser první verzi dnešní stálé výstavy pod stejným názvem – Fascinace a násilí. Trvala jen pár měsíců, na další provoz nesehnal peníze. Přesto se ji pokusil několikrát obnovit. O dva roky později využil příležitosti a vložil se do diskuse o budoucnosti nacistické kongresové haly. Město by v ní bylo rádo mělo nákupní centrum (jednalo se o investici ve výši pěti milionů marek). Glaserovi se podařilo vyvolat pobouření a získat na svou stranu i veřejnost. Projekt byl zastaven. V roce 1988 proběhla v Norimberku Glaserem organizovaná konference, kde byly zformulovány první požadavky na vznik dokumentačního střediska.

Skutečný průlom však nastal až po sjednocení Německa. Na úrovni spolkového parlamentu byla deklarována ochota nezapomínat na minulost a podpořen „koncept paměti“ jako nutného břemena pro další generace. Díky tomu mohlo například v Berlíně vzniknout Muzeum holocaustu a v Norimberku Dokumentační centrum. „Fakt ovšem je, že šlo o iniciativu politických elit, obyčejní Němci už řeší jiné problémy,“ poznamenává Dietzfelbinger.

Bez obětí

Výstava je pojata velkoryse. Začíná dvacátými lety, s s nimiž je spojeno první velké vzedmutí nacismu v Bavorsku, a symbolicky končí Norimberskými procesy. Informační panely, fotografie, dobové exponáty, dokumentární filmy. Proud komentářů ze sluchátek šumí do uší s neúnavnou trpělivostí, mezi návštěvníky se lehce chaoticky proplétá školní výprava mladých Francouzů. Po hodině už všichni rádi klesnou na sedadla před dokumentární záběry ze sjezdů NSDAP. Na momentku s norimberským soudním tribunálem většina návštěvníků již jen zdvořile kývne. Venku stále prší, kavárna v přízemí je nabitá. Při čaji se vkrádá trochu nepříjemný pocit, že v expozici přece jen něco chybí. O židovské komunitě v Norimberku se kromě pár obrázků z transportů a následných statistik počtu úmrtí v okolních koncentračních táborech nelze dozvědět vůbec nic. „Jde o častou kritiku ze strany přeživších obětí,“ připouští Dietzfelbinger a vysvětluje: „Instalace se připravovala dlouho a vznikla nakonec jako kompromis mezi skupinou historiků a městem, kterým je centrum plně financováno. Doufáme, že do deseti let vznikne další velká expozice, která se bude věnovat nacistickým obětem, materiálu máme dost.“ Nechtě tak dokládá, že postavit se vlastní minulosti není jednoduché vůbec nikde; v Norimberku se však o to alespoň snaží.

Autorka je doktorandka na katedře mediálních studií FSV UK.

Nové podoby cenzury a vnitřní izolace

Kdy vznikl nápad sestavit knihu Neznámé Bělorusko?

Ten nápad již dávno visel ve vzduchu. Byli jsme si vědomi toho, že na Západě, ale i v Rusku panuje jen velmi malé povědomí o tom, co je to Bělorusko, kdo jsou Bělorusové, jaká je běloruská kultura. Po roce 1991 bohužel zájem o běloruskou národní kulturu opadl a možnosti šířit o ní informace byly prakticky nulové. Asi před půldruhým rokem jsme připadli na myšlenku sestavit tuto knihu. V té době se podobným záměrem zaobíral i Fond Za novuju Biełaruś, což je nadace se sídlem v Moskvě, kterou svého času založil bývalý ministr zemědělství a později Lukašenkův politický vězeň Vasilij Leonov. My jsme vypracovali osnovu, předložili jsme své vidění věci, a když je nadace přijala, vznik knihy finančně podpořila. Je třeba také poděkovat Člověku v tísni, díky jehož úsilí a péči vyšla kniha v Česku.

Vyšla do té doby již v nějaké jiné zemi?

České vydání je první. Ale už je připraven ruský překlad a nyní probíhají redaktorské práce. V Rusku by měla vyjít zhruba během dvou měsíců.

Bělorusky, předpokládám, nevyšla.

Nevyšla, ale doufáme, že vyjde. Některé kapitoly byly publikovány v nezávislém časopise Arché.

Je nebezpečné publikovat v Bělorusku texty, které jsou nějakým způsobem kritické vůči panujícímu režimu?

Situace se v poslední době začala měnit k horšímu. Lukašenko má pochopitelně plně pod kontrolou všechna státní média, televizi, rozhlas, noviny. A právě ta ovlivňují veřejné mínění – například 70 procent Bělorusů získává informace z televize. Nezávislé tiskoviny proto režim nepovažuje za nějakou vážnou hrozbu. Má možnost zajistit, aby je četlo co nejméně lidí. Například časopis Arché byl fakticky vyřazen ze všech státních prodejen.

Co to znamená?

U nás má stát monopol na šíření veškerých publikací. Takže nepohodlným nezávislým tiskovinám stačí vzít možnost distribuce do prodejen a novinových stánků.

A nějaké kroky proti nepohodlným autorům režim podniká?

Několik lidí zavřeli do vězení za to, že údajně ve svých dílech urazili prezidenta Lukašenka. Ale nevidím žádný důvod, proč by měl být obsah naší knihy považován za jeho urážku.

Důvod se ale vždycky najde, ne?

Kdo chce, důvod si najde, ale my nemáme strach.

Máte v Bělorusku nějaké možnosti, jak publikovat to, co se neshoduje se státní ideologií?

Určité možnosti máme. Knihu lze vydat „nelegálně“ a šířit ji vlastními cestami. A to funguje.

Jak se taková „nelegální kniha“ vydává?

Zažádáte o grant, dejme tomu u Open Society Fund, a z toho grantu pak knihu vydáte, buď v Bělorusku nebo v zahraničí.

To je docela běžný postup i u nás. Co je na tom nelegálního?

U nás má veškeré finanční toky ze zahraničí pod kontrolou prezident. Takže když chcete získat nějaký zahraniční grant, musíte předstoupit před zvláštní komisi, spadající pod prezidentskou administraci, která rozhodne, zda ten grant potřebujete, nebo ne. Pokud tedy chcete vydat nezávislou knihu, musíte pochopitelně tuto komisi obejít. A proto je vlastně vaše vydání „nelegální“.

Jak se pak tato „nelegální literatura“ distribuuje?

Tyto knihy se samozřejmě neprodávají v knihkupectvích, ale například na různých „setkáních se čtenáři“, která se organizují po celé zemi, nebo prostřednictvím internetu. Spolupracujeme s několika nezávislými distributory, kteří tímto způsobem rozšiřují naše knihy a jiné „nelegální“ tiskoviny.

Nehrozí jim za to vězení?

K zatčení distributora zatím nedošlo, ale již několikrát byly zkonfiskovány celé náklady. Většinou se to týká novin, které se tisknou v zahraničí, a při převozu do Běloruska může být celý náklad zabaven. Noviny se tak nedostanou ke čtenářům a ušlý zisk jim nikdo nevrátí.

Dá se v tomto případě hovořit o cenzuře, když i takzvaní spisovatelé na indexu mohou publikovat, byť s potížemi a „nelegálně“?

Cenzura panuje ve státních institucích. V běloruské televizi nebo v rozhlase se nesetkáte s historikem Arlovem, filosofem Akudovičem ani se mnou. Takový Arlov už mnoho let nevydává své knihy ve státních nakladatelstvích. A to se týká i některých dalších spisovatelů. Pokud třeba daného člověka v nakladatelství neznají, tak ho raději netisknou.

Problémy s vydáváním svých knih ve státních nakladatelstvích měl i „klasik běloruské literatury“ Vasil Bykav. Jak a kde vycházejí jeho knihy dnes?

Vůči Vasilu Bykavovi přetrvává ze strany oficiální moci stejný vztah, jaký panoval za jeho života. Takže i jeho knihy se musí vydávat a distribuovat nelegálně. Nedávno například vyšel menší soubor Bykavových próz. Kniha se tiskla v Rusku a odtud byla přivezena do Běloruska. Ve státních prodejnách se pochopitelně neobjevila, a tak se rozdávala bezplatně na různých literárních setkáních apod.

Je o „nelegální“ knihy v Bělorusku zájem?

Víte, u nás lidé mají co jíst, mají kde bydlet, mohou si koupit i auto. Ale knihy patří už do jiné kategorie výdajů a lidé často raději peníze ušetří, než by je utratili za knihu. Proto se také poslední dobou neustále snižují náklady. Dříve mohla kniha vyjít třeba ve stotisícovém nákladu a prodala se, dnes si takovou situaci již nelze představit. „Nelegální“ knihy navíc mají nevýhodu, že se nedostanou do sítě státních knihkupectví a může si je koupit jen velmi omezená a uzavřená skupina čtenářů.

Příští rok se budou v Bělorusku konat prezidentské volby. Nedá se očekávat, že by Lukašenko ve vztahu k tištěnému slovu nyní trochu „povolil šrouby“ a o to víc je pak v případě svého vítězství utáhl?

Myslím, že to bude právě naopak. Například v průběhu posledních měsíců zaniklo několik nezávislých médií. Zcela nedávno, 1. října, už nevyšel poslední nezávislý deník Narodnaja volja. Zbavili ho možnosti distribuce ve státní síti. Dalším vlivným nezávislým novinám, BDG, byla v září udělena pokuta ve výši několika desítek tisíc dolarů. BDG už dávno nevychází ve státní síti. Nátlak na nezávislá vydání zesiluje.

Má opozice vůbec šanci ve volbách uspět a Lukašenka porazit?

Především je pozitivní to, že se opozici podařilo vybrat jediného společného kandidáta. Tím je Alaksandr Milinkievič. Samozřejmě bude velice důležité, zda a nakolik budou pro Milinkieviče pracovat i ti lidé, kteří hlasovali pro kandidáta Anatola Labiedzku. Ten dostal jen o osm hlasů méně než Milinkievič.

Opozice měla společného kandidáta již před čtyřmi lety. A skončilo to fiaskem. V čem je letošní kandidát jiný?

Srovnání posledního opozičního kandidáta Hančaryka s Milinkievičem nevyznívá v Hančarykův prospěch. Hančaryk patřil k bývalé sovětské nomenklatuře a tehdejší kompromisní volba způsobila, že značná část lidí ve svém nadšení výrazně ochladla. Volební kampaň pak zákonitě skončila neúspěchem. Mne samotného přestaly volby zajímat v okamžiku, kdy bylo jasné, že proti Lukašenkovi půjde Hančaryk. Dnes je situace úplně jiná, především v tom, že na volbě společného kandidáta se podíleli řadoví členové stran po celé zemi. Takže ta volba byla skutečně demokratická a ukázalo se, že lidé mají o věc zájem a jsou ochotni pro ni pracovat.

Neznamená ale účast ve volbách legitimizaci Lukašenkova režimu a uznání jeho práva kandidovat potřetí v řadě?

Problém je v tom, že v Bělorusku je prakticky nemožné zorganizovat bojkot. Veškeré snahy bojkotovat volby, ke kterým došlo v minulosti, skončily naprostým nezdarem. Běloruské společnosti zkrátka chybí potřebná solidarita. Volby by nakonec byly vyhlášeny za platné, i kdyby k nim většina lidí nepřišla a režim by prohlásil, že byl Lukašenko zvolen většinou obyvatelstva. Bělorusové žijí v jakési vnitřní izolaci. Neexistuje zde komunikace mezi jednotlivými vrstvami společnosti. To je důsledek promyšlené politiky státní moci, která jakoukoli komunikaci cíleně rozbíjí.

Jakou roli může při volbách sehrát Putinovo Rusko?

Putin výsledky voleb nijak zásadně neovlivní. Nedokážu si představit, že by podpořil opozičního kandidáta. Putin jako politická figura je Lukašenko v menších rozměrech. To si málokdo uvědomuje. V Rusku se aplikují tytéž metody, které už jsou prověřené a odzkoušené v Bělorusku. Myslím si, že po celou dobu, co je Lukašenko u moci, Rusko jeho režim přímo či nepřímo podporovalo. Na mezinárodní úrovni naopak nikdy nepodpořilo iniciativy ve prospěch demokratických sil ani rezoluce k porušování lidských práv v Bělorusku.

Pokud Milinkievič ve volbách zvítězí, nedojde znovu ve společnosti k rozkolu?

Největší hrozbou není podle mne rozkol mezi politiky – k tomu dojde vždycky, podívejte se na Ukrajinu. Horší je stav běloruské ekonomiky, která je zcela závislá na Rusku a jeho politické pozici. A já si nedovedu představit, že by Milinkievič v případě svého vítězství našel společnou řeč s Putinem. Myslím, že nový prezident se bude potýkat s velkými ekonomickými problémy. Může dojít ke zvýšení cen za potraviny, bydlení a služby, což může vyvolat zklamání společnosti.

Aleś Ancipienka (1953) vystudoval lingvistiku v Minsku a doktorskou práci obhájil v Ústavu filosofie a práva Běloruské akademie věd. V současné době je vedoucím Běloruského kolegia, nevládního vědeckého a vzdělávacího centra. Spolu s Valancinem Akudovičem uspořádal sborník statí Neznámé Bělorusko, jehož český překlad vyšel minulý měsíc v nakladatelství Dokořán. Zúčastnil se pražské konference Forum 2000.

Par avion

Polemika

Vážená redakcia A2,

prvýkrat píšem do novín. To ľuďom od novín asi neznie sľubne. Nepísať do novín je luxus prameniaci z názoru, že „noviny sú zlé texty na zlom papieri“. Ako kedy, dodajme a možno nájdeme spoločnú reč. Noviny majú blízko k relativizmu. Keby nebolo vesmíru, tak teóriu relativity možno testujeme na novinách. Z novinárov by sa stali vedeckí pracovníci. To by bolo! Význačné postavenie času a priestoru by zabrali ich vyjadrenia v novinách. Novinový svet. Žiadne hypotézy, merania, overovanie, skúsenosti. Stačí sa vyjadriť. Ale nenechávajme sa uniesť. Odmyslieť si vesmír – absurdná predstava!

Narazil som na ňu v nultom čísle A2 v rubrike Výtvarné umění v článku Lenky Dolanovej – Benátske bienále: světy pavilonů, pavilony světů. Čítal som ho zo záujmu o vec – teda o umenie, ktoré som, rovnako ako autorka, v Benátkach videl. A navyše, rovnako ako Lenka Dolanová, som sa o svoje dojmy z benátskeho bienále podelil v texte.

Dolanová píše: „Bohužel, i když z jiného důvodu, mě zklamal i pavilon český, který předvedl překonceptualizovanou instalaci, jen díky katalogovému textu odhalující, že má být modelem světa. Chyběly jakékoliv doprovodné materiály, které by k této vizi alespoň jemně naznačily cestu.“

Píšem vám kvôli týmto dvom vetám. Dozvedeli sme sa v nich, že Dolanovú sklamal český pavilón. „Z jiného důvodu“, prezradila. Z akého? V texte už žiaden neuvádza. Čo asi myslí tým „sklamal“? Vari jej nebolo do plaču? Možno sa v ňom len nudila. Ktovie. Premýšľam. Naozaj by stačilo, ak by som vám napísal „Dolanovej text ma sklamal“, a vybavené?

A teraz k veci. Pavilón je československý a takým ostal aj tento rok. Pri delení majetku federácie sa naň zabudlo, a tak ho obe krajiny využívajú spoločne. Spočiatku priestor pavilónu fyzicky predelili a obe časti sa obsadzovali samostatne. Neskôr, asi v roku 2000, sa krajiny dohodli, že v ňom budú československé umenie prezentovať spoločne – avšak raz pod českou, raz pod slovenskou kuratelou. Tento rok to bola úloha Slovenskej národnej galérie. Tá sa, okrem iného, pri jej plnení „preslávila“ aj zmenou spôsobu výberu prezentujúcich umelcov. Namiesto súťaže totiž postupovala priamym zadaním. Domnieval som sa, že v prostredí umeleckej kritiky je to známa kauza. Toľko na okraj.

Nie je pravda, že len vďaka textu v katalógu sa mohli návštevníci dozvedieťo inštálacii v československom pavilóne, že má byť modelom sveta. Tak sa tá inštalácia volá. Pred vstupom do pavilónu nás na to upozorňuje neprehliadnuteľný nápis. Keď sa podpíšem alebo predstavím ako Fedor Blaščák, bude Lenka Dolanová vyžadovať odo mňa občiansky preukaz alebo iný doklad na to, aby ma tak oslovovala?

A napokon slovíčko „překonceptualizovaný“. Stretol som sa s ním prvýkrát. Možno sa zrodilo práve v Dolanovej texte. Vzrušujúca udalosť! Nech sa mu u kunsthistorikov darí. Ja viem, že concipere znamená niečo ako spolu uchopiť. Odtiaľ slovo concept – pojem. Pojmy nie sú tými vecami, o ktorých ich prostredníctvom dokážeme vypovedať. A tak spoluuchopujeme – „konceptualizujeme“. To je ale na inú diskusiu, ktorú zvádzajú filozofi dodnes pod krycím názvom „spor o univerzálie“.

Ak niekto (v tomto prípade slovenský umelec Stano Filko) nazve svoju inštaláciu Model sveta, tak má toho na spoluuchopenie až-až. Stano Filko je konceptuálny umelec. Vyplýva z toho, že inštalácia, ktorú predviedol (spolu s Borisom Ondreičkom a Jánom Mančuškom), je prekonceptualizovaná? Alebo má autorka skôr na mysli, že je tá inštalácia niečo ako „prešpekulovaná“? Čo znamená „prekonceptualizovaný“?

V druhej vete, ktorú som tu uviedol, sa Dolanová dožaduje aspoň nejakého návodu. Sú dve možnosti. S podobným zámerom som písal vlastný text o inštalácii v Benátkach – Iný svet, ktorý vám posielam. Alebo sa môže obrátiť na Fernanda Arrabala, ktorý v tom istom čísle vašich novín, v rubrike Rozhovor, naznačuje, že má stroj, ktorý ľuďom pomáha myslieť.

Na záver: Lenka Dolanová si pri hodnotení československej inštalácie v Benátkach odmyslela vesmír. Nevšimla si ani to, že vstupuje do jeho modelu. Pavilón mylne považuje za český. Použila pojem-novotvar, ktorý nevysvetľuje. A na to všetko jej stačili dve vety – zhruba šesť riadkov.

Fedor Blaščák, Bratislava

Kultura Karla Hvížďaly

Štěpán Steiger

Karel Hvížďala byl ve své kritice ministra kultury Vítězslava Jandáka cíleně přesný. Charakteristika ministrova „přístupu ke kultuře“ jako („bohužel“) malohokynářského – všimněte si této zdůrazněné nadsázky: nikdy bych nevěřil, že by mohli existovat hokynáři jako velkoobchodníci – je natolik trefná, že se možná ujme aspoň mezi novináři.

A přesto: ani Hvížďala, jinak velmi výstižný, se neubránil tomu, aby dvakrát nepoužil klišé, jež jeho text poněkud znehodnocují. Vidím v nich cosi skoro podvědomého, připomínajícího čas, který strávil v cizině, odkud přirozeně viděl mnohé věci nejen necenzurovaně, nýbrž i mnohem ostřeji. Jde o protiklad „Východu“ a „Západu“. (Uvozovky, jak dále čtenář pochopí, jsou vědomé.) Píše-li například „chápání tohoto slova (míněna je kultura – pozn. aut.) na Západě“, myslí tím nejspíše západní Evropu, a tak tomu bude většina českých čtenářů zřejmě i rozumět. Jenže v době amerického tažení, jehož strůjci dávají ve své propagandě najevo, že vlastně brání Západ, vystavený útokům Východu, by bylo na místě říci jasně, kterou část Západu má autor na mysli. Asi by neobstál, kdyby myslel na Západ jako celek (na tzv. euroatlantickou civilizaci), poněvadž, pokud vím, je to s americkým „chápáním“ kultury dost odlišné.

Ale to je jen menší výhrada. Důležitější se týká použití tohoto pojmu v souvislosti v podstatě stejné, ale mnohem nepřesnější (nebo aspoň mnohoznačnější). To když píše o „anektování našeho území k jiné, východní říši“. Ano, všichni víme, co tím myslí. Pravděpodobně bychom se vyjádřili v hovoru o tomto tématu stejně metaforicky. A přece: pokud budeme podkládat termínům východ a západ (případně Východ a Západ) význam na jedné straně čehosi zavrženíhodného a špatného, či dokonce vražedného, a na straně druhé správného, ba ušlechtilého, budeme tak používat nejenom významy zastaralé (hranice „kultur“ dnes nejsou na pomyslné železné oponě, ba můžeme – dnes už můžeme – vést spor, zda tam kdy byly), nýbrž dokonce termíny studené války. Samozřejmě, pokud chtěl Hvížďala vyjádřit jenom zeměpisně, kde byla ona říše, k níž jsme byli připojeni – což si bohužel nemyslím –, měl by pravdu. Ale klást na roveň zlo a východ (nebo dokonce Zlo a Východ), to není jenom nepřesnost, jenom metafora. To utvrzuje v lidských myslích přesvědčení, že koneckonců žijeme opět v tom „správném“, protože „lepším“ světě – a že ti, kteří jej ohrožují (ti z toho „východu“, ať už jde o Rusy, Asijce či jiné exoty), „u nás“ nemají co dělat.

Samozřejmě toto kultivovaný novinář říci nechtěl. Z toho jej neobviňuji. Jen by se mohl vyhnout ošuntělým obratům, jež možná byly v oněch letech, kdy byly běžně používány, takřka denním chlebem publicistiky na obou „frontách“ studené války; jenže dnes už nejen vyčichly, ale také chápeme jejich, ne-li nepřesnost (ba nevhodnost), tedy přinejmenším dvojznačnost. V době multikulturalismu, globalizace, prolínání kultur už dávno neplatí, zastaralo Kiplingovo „Východ je Východ, Západ je Západ, a nikdy si ti dva neporozumějí“. Petr Pithart řekl před několika (málo) lety, že jsme Západ nikdy neopustili. A pokud jsme byli okupováni nějakou říší, byla sice na východ od nás, ale její zlo nebylo v její zeměpisné poloze, nýbrž v jejím režimu. A ten měl v sobě příliš mnoho „Západu“ (Evropy), než abychom mohli tvrdit, že jej řídili „Asiaté“.

Snad bychom měli (mohli) pokaždé, když mluvíme (nebo píšeme) o „východu“a „západu“, definovat, co přesně máme na mysli. Vyhneme se netoliko nedorozumění, nýbrž vyvlečeme se i z pout, která nás vázala k „východní říši“, aniž si tím nasadíme jiná, „západní“.

Autor je publicista.

Resuscitace míst

benediktini provedli úspěšnou rekatolizaci kraje, jež vyvrcholila ojedinělým stavebním projektem devíti nových katolických kostelů na počátku 18. století. Tento rozsáhlý krajinný komplex, realizovaný Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem, patří k vrcholům českého architektonického baroka. Moderní doba Broumovsku nepřinesla pouze traumatickou vzpomínku dvou světových válek, ale především vyhnání Němců, novoosídleneckou vlnu z Čech a komunistickou totalitu. Dramatická historie se mnohovrstevnatě otiskla a stále otiskuje v paměti místní krajiny, zhmotnělé vzpomínky se vzájemně prolínají a překrývají. Právě v tomto dramatickém prostoru, v němž koexistují opuštěné sudetské hřbitovy, ruiny socialistických státních statků, výstavné rekreační objekty, omšelé Dientzenhoferovy kostely a vzorně upravená sportoviště, si člověk snáze uvědomí, že o dějinách a minulosti se nemusí to podstatné dočíst jen v knihách, ale že takovým zasvěcujícím textem může být i krajina; místo, do nějž se otiskla lidská paměť, jež v sobě konzervuje konkrétní vzpomínku. Četba takového textu může ostatně mnohdy nabídnout daleko autentičtější prožitek než standardní historická literatura.

Na počátku května letošního roku vyrazili studenti pražského Gymnázia Jana Keplera do kraje v okolí Broumova, Police nad Metují a Adršpachu. Po několik dní se pokoušeli oživovat historickou paměť tohoto svérázného regionu o porozumět jeho geniu loci. Otištěná fotografie Kristyny Gavriněvové je jednou z řady prací, na nichž se studenti snažili zachytit prchavé odlesky zapadlých vzpomínek.

Kamil Činátl, Gymnázium Jana Keplera

Fotografie pocházejí z archivu teplického kronikáře a sběratele Petra Hnyka, který je také autorem většiny komentářů.

Stránky připravil Jan Machonin.

Prvorepublikové ochotnické spolky v obci Libná

Hřbitov obce Libná, která byla po válce z větší části srovnána se zemí.

Foto Kristyna Gavriněvová, 2005

Deutsche gewerbliche, land- und forßtwirtßchaftliche Ausstellung

Lidové výstavy řemesel a průmyslu, která se uskutečnila v obci Wekelsdorf (dnes Teplice nad Metují) ve dnech 20.–28. července 1929, se podle sdělení tehdejšího městského úřadu zúčastnilo 21 236 osob.

Wekelsdorf – Freibad

Koupaliště ve Wekelsdorfu, napájené radioaktivní vodou z pramene u sv. Antoníčka, bylo slavnostně otevřeno v neděli 7. června 1931. V programu pořadu v den zahájení byl koncert, závody v plavání o ceny a různé zábavné soutěže. Vstupné v roce 1931: dospělí 3 Kč, děti 1 Kč.

Motorrad-Rennen beim Heimatfest Wekelsdorf 1935

U příležitosti vlasteneckých oslav ve Wekelsdorfu byl také uspořádán závod motocyklů. Iniciátorem závodu byl manžel majitelky Dolnoteplického panství pan Hampel. Závodů se mj. zúčastnili také synové majitele Adršpašského panství barona Nádherného. Na startu se objevil i český sportovní kabriolet Aero 30, na dobové fotografii jsou vidět také osobní vozy Tatra (model asi z roku 1923) a Praga. Z motocyklů tehdy zde jezdily ve třídě 175 ccm slovenské stroje Ogar – na těch závodili tovární jezdci, dále pak české motocykly značek Jawa a ČZ. Ve třídě přes 500 ccm ve Wekelsdorfu startovaly motockyly Jawa, BSA, Ariel, Norton a BMW. (Ze vzpomínek pamětníků)

Dne 29. června 1935 byl ve Wekelsdorfu vysvěcen pomník padlým v první světové válce. Socha trubače pochází z dílny trutnovského sochaře E. Schwandtnera. Při odhalení promluvil poslanec Birke z Broumova. Projev byl přednesen jako varování před válkou: „Pomník není stavěn na obdiv válce, ale jako varování proti ní, má před ní potomky varovat a k trvalému míru se všemi evropskými národy nabádat.“ Dobová fotografie zachycuje sochu trubače v období po obsazení Sudet německou armádou.

V srpnu 1945, po odsunu německého obyvatelstva, byla socha povalena a rozbita na několik kusů. Pískovcové fragmenty sochy byly řetězem uvázány za traktor a odtaženy do výkopu za teplickou školou. Tam zcela zapomenuty ležely zahrnuté zeminou několik dlouhých desetiletí. Až asi v roce 1982 byly při zemních pracích objeveny tři díly sochy. Nejmenší část – ruka s trubkou byla nalezena později a uschována na soukromé zahradě. Na druhé fotografii je zachyceno torzo nalezené sochy.

Fotografie Wrabtzovy kapely byla pořízena 1. 5. 1922. Kapelník Josef Wrabetz (stojící uprostřed) byl v Teplicích učitelem hudby a také hrál v kostele na varhany. Dne 30. 6. 1945 byl Wrabetz i se svou ženou Beatric zařazen do transportu dvaadvacíti Němců, kteří měli být odsunuti do polského Kladska. Poláci však transport nepustili přes hranici a ještě téhož dne bylo všech 22 Němců českou vojenskou jednotkou zastřeleno na Bukové hoře u Horních Teplic a těla obětí byla pohřbena do hromadného hrobu v nedaleké Vysoké Srbské. Šatstvo popravených si mezi sebou rozdělili vojáci z popravčí čety. Mezi oběťmi bylo 12 žen a 5 dětí. Kromě J. Wrabtze a jeho ženy Beatric byli popraveni: Konzűck Hedwig, Kudrnatch Anna, Leppelt Anna a 2 děti, Lindner Marga a 2 děti, Meier Anton a žena Anna, Süsner Karl a žena Hedwig, Fögl August a žena Berta, Unger Richard a žena Marie, Wichtrei Marie (jediná Češka mezi popravenými), Erlebach Oto, Jüptner Wilhelm, Lindner Franz, Bittner Josef, Wonjirowsky Adalbert, Giebner Herbert, školák. Viníci masakru byli po roce 1948 pro nedostatek důkazů zproštěni obžaloby.

O Velikonocích roku 1955 zachvátil dům bývalého vojína Gomby, spolupachatele hromadné vraždy na Bukové hoře, požár, při kterém zahynuly jeho dvě dcery. Na fotografii je zachycen jejich pohřeb.

Svornost, Rovnost, Bratrství a zapomnění

– mohl by se zde natáčet nějaký katastrofický film. Zároveň je možné ho vnímat jako určitý společný „pomník“ několika režimů v naší zemi – toho budovatelského z padesátých let i toho dravě kapitalistického z doby o čtyřicet let později.

Parkujeme v ranní mlze nedaleko věžovité cihlové stavby, kterou je možno si od krachujícího podniku za necelé dva miliony koupit. Nepřijíždíme však kvůli obchodu. Za doprovodu bývalých politických vězňů se chceme podívat na místa, kde byli před 55 lety vězněni odpůrci komunistického režimu. Nacházíme se v prostoru někdejšího tábora „L“, jednoho z nejhorších míst bývalého vězeňského komplexu Jáchymovska.

Před námi se tyčí budova, kterou její obyvatelé nazvali „věží smrti“. Právě zde političtí vězni drtili bez jakýchkoliv ochranných pomůcek uranovou rudu, která byla okamžitě odvážena do Sovětského svazu.

Městečko Jáchymov si velká většina obyvatel naší republiky spojuje především s radioaktivními lázněmi, jáchymovským tolarem či s osobou fyzičky Marie Curie-Sklodowské. Jáchymov je ovšem zároveň synonymem pro vězeňské tábory, které zde v padesátých letech zřídili komunisté, aby v nich uvěznili desetitisíce odpůrců rudé ideologie a využili jejich práce pro těžbu strategické uranové rudy. I když jsou dnes bývalí jáchymovští vězni uznávanou morální autoritou, místa jejich utrpení je dnes mnohdy obtížné přesně identifikovat.

Při označování táborů projevili komunisté neuvěřitelnou dávku cynismu: tři tábory v okolí Jáchymova pojmenovali Svornost, Rovnost, Bratrství.

Zbytky tábora Svornost se nacházejí několik stovek metrů nad jáchymovským náměstím. Vězňové odtud sestupovali na stejnojmenný důl po schodech, obklopených překážkami z ostnatého drátu. Stejně jako většina ostatních staveb, připomínajících těžbu uranu na Jáchymovsku, byly i tyto schody, přezdívané „mauthausenské“, v šedesátých letech zlikvidovány.

O třicet let později byly částečně obnoveny a návštěvník tak má dnes možnost se po nich projít. Nahoře však najde pouze dřevěnou strážní věž – takzvanou špačkárnu.

Malý zájem místních

Několik „špačkáren“ najdeme i pár desítek metrů pod „mauthausenskými schody“. Nestojí na původních místech, nýbrž jsou součástí připravovaného hornického skanzenu, který by měl podle internetových stránek jeho zřizovatele, jáchymovského hornického spolku Barbora, být též „důstojným pomníkem novodobých galejníků 20. století“. Na první pohled pochopíme, že práce na skanzenu neprobíhají dvakrát rychle, a to přesto, že je zde i v sobotu odpoledne přítomna předsedkyně hornického spolku Libuše Rudolfová. „O skanzen projevují velký zájem lázeňští návštěvníci – mohl by totiž představovat jedno z mála kulturních vyžití v Jáchymově. Taktéž sem přijíždí hodně zahraničních studentů. Zájem místních politiků či kulturních činitelů je však dosti malý,“ říká razantní předsedkyně, oblečená do pracovního oděvu. Bývalý politický vězeň Zdeněk Mandrholec ji doplňuje: „Křížovou cestu před jáchymovským kostelem, složenou z památníčků se jmény jednotlivých táborů, jsme na jáchymovské radnici prosadili až napotřetí. Zásadní odpor komunistických zastupitelů se podařilo přehlasovat dosti obtížně.“

Pohled na internetové stránky města potíže s připomínáním nedávné minulosti jen potvrzuje. Informace o jáchymovských lágrech je zde třeba hledat dosti dlouho, v oficiálních dějinách města jsou padesátá léta zastoupena pouze „zásadní“ zmínkou o zrušení železniční dráhy do nedalekého Ostrova v roce 1957.

Bývalý tábor Rovnost se nachází několik kilometrů za Jáchymovem. Na jeho místě se dnes rozprostírá luxusní hotel a několik rekreačních objektů.

Tam, kde stávala brána do lágru, je dnes jednoduchá závora s lapidárním nápisem „Privat“. „Tady nechal velitel tábora Paleček po Stalinově smrti stát dvanáct vězňů jako čestnou stráž,“ vypráví Josef Kycka, jeden z bývalých muklů – mužů určených k likvidaci, jak se sami političtí vězni nazývali. „Stáli po kolena zahrabaní ve sněhu, což nebylo možné vydržet, tak jsme vždycky v táboře ztropili nějaký hluk, a když se bachaři nedívali, nahradili je jiní muklové. Paleček je tam nechal stát několik dní.“

„Peklo“ pro rekreanty

Vězeňský tábor připomíná pouze stručná turistická cedule, která je součástí naučné stezky „Jáchymovské peklo“. Stále ovšem stojí budova, v níž se vězňové před sfáráním do šachty převlékali. Kdo předpokládá, že se zde bude nacházet nějaká muzejní expozice, se hluboce mýlí. Stavba je zdevastovaná a nebyla srovnána se zemí patrně jen proto, že v její blízkosti stojí několik rekreačních domků. Opodál se nám nabízí poměrně obvyklý výjev z chatařských kolonií – na společném prostoru je vybudováno ohniště, kterému vévodí model středověkého hradu. Cihlový hrad však není překvapivě dílem rekreantů. Pro obveselení bachařů jej museli postavit samotní muklové. „A dali jsme si s ním pěknou práci,“ říká trochu zatrpkle nad rozpadajícím se hradem Josef Kycka. Hrad je tak paradoxně nejzachovalejší částí celého vězeňského komplexu.

Naproti tomu z tábora Bratrství se toho příliš nezachovalo – na jeho místě dnes stojí dětský chatový tábor. Nedaleký lágr Nikolaj je však na tom daleko hůře. Z Nikolaje zbyla pouze mírně zarostlá lesní pěšina, která se ničím neliší od tisíců podobných cest a cestiček. Toto místo bylo přitom svědkem dosti drastických scén – bachaři zde organizovali rvačky politických a kriminálních vězňů, které nazývali „třídními boji“ nebo „pašijovými hrami“. Po chvíli hledání nám pan Kycka ukazuje nepatrné zbytky betonového obrubníku, snad jediný pozůstatek tábora. „Na tomto místě stávali muklové-muzikanti, kteří nám hráli při odchodu do práce. A nad branou byl nápis Prací ke svobodě,“ říká. Člověk se tak neubrání vzpomínce na obdobné výjevy z nacistických koncentračních táborů.

Jáchymov, zejména jeho spodní lázeňská část, dnes již žije svým vlastním spokojeným životem. Zastavujeme před lázeňským domem Lužice, kde byla v padesátých letech umístěna speciální policejní stanice pro vyšetřování vězňů podezřelých z plánování útěku. Jedním z těch, kdo skončil v jejích útrobách, byl i pan Kycka. „Říkali jsme tomu domu Sing-Sing,“ dodává.

Počty jako v Terezíně

Navštěvujeme také jáchymovské muzeum. K uranovým lágrům je zde speciální výstava, umístěná ve dvou místnostech. Nalezneme zde základní informace o těžbě uranu na Jáchymovsku, o využívání pracovní síly vězňů pro sovětské hospodářství i o každodenním životě muklů v táborech pod rudou hvězdou. Je zde k vidění i model lágru Rovnost nebo vězeňská uniforma. Na to, že vězeňskými tábory zde prošlo v padesátých letech asi 65 tisíc vězňů, to však není nijak velká expozice. Jestliže by každý druhý jáchymovský vězeň byl politický (přesná čísla neznáme), byl by to zhruba stejný počet vězňů, jako jich za války prošlo terezínskou Malou pevností. V jejích prostorách se dnes nachází výstavní a vzdělávací instituce, která zejména mladé návštěvníky seznamuje s nelidskými podmínkami v nacistických věznicích a koncentračních táborech. O něčem podobném si však v Jáchymově nemůže být řeč.

Naší poslední zastávkou je Ostrov. Málokdo zaznamenal, že v tomto městě, proslulém komunistickou architekturou, se před nedávnem uskutečnilo neobvyklé referendum. Občané města měli rozhodovat o tom, zda si přejí na svém centrálním náměstí postavit pomník politickým vězňům, kteří byli v padesátých letech nuceni za nelidských podmínek budovat tuto výkladní skříň socialismu. K volebním urnám se dostavily necelé dvě stovky oprávněných voličů a tři čtvrtě z nich daly najevo, že si sousoší svázaných muklů na svém náměstí nepřejí. Otrocká práce odpůrců komunismu tak nebude v Ostrově připomínána. A nejen to. Místa utrpení těchto lidí pomalu a jistě mizí a za několik let je bude dosti obtížné identifikovat.

Autor je historik.

V Česku se platí, cizinče!

Yankee z Connecticutu na dvoře komisaře Prodáno

Za oponou není nic

Lodní lístek do ráje

Řekněte mi něco o sobě…

Narodila jsem se v Baku. V deseti letech jsem odjela do Moskvy a zůstala tam až do roku 1990. Vystudovala jsem zde Instituty Gorkého a Surikovského a zabývala jsem se i sochařstvím. Nyní se z velké části věnuji dětem. Pracuji nejen se zdravými dětmi, ale také s nemocnými. Tato práce mne mimo jiné přivedla k tématu svobody. Měla jsem spoustu otázek, jak vlastně děti vychovávat, jak jim vysvětlovat, co je pravda a co je výmysl. V roce 1987 mi můj manžel přivezl katalog s kresbami dětí z koncentračního tábora v Terezíně – bylo to pro mě velmi důležité, protože jsem byla vždycky čechofil. Ale protože jsem v roce 1968 – v době, kdy vaši zemi křižovaly naše tanky – pobývala v Čechách, nesměla jsem později do vaší republiky jezdit. Učila jsem se proto alespoň český jazyk; byl to takový výraz mého odporu vůči tomu, co se stalo.

Co bylo cílem vaší tehdejší cesty do Čech?

Myslíte v roce 1968? Přijela jsem k vám v červenci se svým otcem, protože byl pozván svými četnými přáteli, aby mohl na vlastní oči vidět, jak vypadá svoboda. Jenže v tu chvíli přijely tanky… Byl to hrozný pocit. Zklamání. Otec chtěl tehdy spáchat sebevraždu – vyskočit z okna. Já se zase nechtěla vracet domů a domluvila jsem se s jedním mladíkem, že mi pomůže odjet do Jugoslávie. Tatínek mi však řekl, že ho uvězní, když odjedu. Nemohla jsem ho neposlechnout. Ale strašlivě jsem se styděla, že patřím k Sovětskému svazu. Následujících dvacet let jsem o tom všem velmi přemýšlela. Psala jsem si deník, který jsem nikdy neotiskla. Mám ho stále.

Ve kterém roce jste pak Českou republiku navštívila znovu?

Až v roce 1988, kdy jsem přijela do Židovského muzea v Praze, abych si prohlédla dětské obrázky. Zhlédla jsem pět tisíc kreseb. Pak jsem se začala zabývat Friedl Dicker-Brandeisovou, učitelkou, která tehdy v židovském ghettu v Terezíně učila děti kreslit. Tak jsem se setkala s Georgem Schromem, který má doma velkou sbírku Friedliných prací, protože jeho teta pracovala spolu s ní v atelieru ve Vídni. V roce 1999 vznikla na základě této sbírky ve Vídni výstava, která pak putovala do zahraničí. Objevila se ve dvanácti městech, prošla Evropou i Amerikou. Doputovala i do Českého Krumlova, dokonce existuje její katalog v češtině. Pak jsem se začala zabývat Terezínem, systémem vyučování a výchovy, a výsledkem tohoto úsilí je kniha, která vyšla u Fedora Gála v G + G, nazvaná Univerzita přežití.

Nahlédla jste do složité kapitoly lidských dějin. Co to znamenalo pro vás osobně?

Musela jsem se vyrovnat se spoustou věcí. Došlo mi, že vzhledem k tomu, co se stalo v Sovětském svazu a v Evropě, žijeme na jakýchsi ruinách, na prázdných místech, která byla dříve zaplněna obrovským životem. Možná znáte profesora Lotmana, který žil v éře Sovětského svazu. Napsal spoustu knih, mimo jiné také o Puškinovi. Všemi uctívaný básník tvrdil, že za napoleonské války 1819 padlo mnoho mladých lidí, kteří by se možná stali proslulými osobnostmi. Mohli by být básníky, umělci, prostě cennými lidmi, ale zbyly jen hroby, nic, pustota. Tenkrát to byli jednotlivci, ale v Sovětském svazu se už páchaly masové vraždy. Přemýšlím proto o své úloze. Vzhledem k tomu, k čemu mám dispozice, zdá se mi, že jsem v podstatě takové médium, které je schopno hovořit ústy jiných lidí. A právě tímhle se v současné době zabývám. Výstava obrazů Peretze Bédy Mayera a jeho přítele Fritze Haendela v Terezíně je také jakýmsi pokusem převyprávět kousek lidské historie. Udělala jsem cosi, co by oni možná chtěli sami udělat, ale už nemohli.

Nyní žijete v Jeruzalémě. Odešla jste tam po rozpadu Sovětského svazu, jako to udělali mnozí jiní Židé?

Ne, byla jsem do Izraele pozvána pracovně. Mým cílem bylo udělat výstavu o Friedl Dicker-Brandeisové a jejích žácích. Odjela jsem tam s manželem a dětmi. Nemyslela jsem si, že zůstanu v Izraeli, že tam budu trvale žít, ale pak jsem si pomyslela, proč vlastně ne. Jsem však hluboce spojená s Moskvou a s její kulturou, takže do Ruska jezdím často. Navíc v Moskvě pracuji s dětmi, převážně s nemocnými. Jsou to autisté, schizofrenici, děti s mozkovou dysfunkcí, děti mentálně postižené apod. Jde vlastně o terapii uměním. V tvorbě se děti odhalují jako nikdo jiný. Není proto důležité, co dělají, nezáleží ani na materiálu, s nímž pracují. Důležité je, že něco vytvářejí. Vidím potom, jaké jsou a co s nimi můžu dělat dál. A pak také, což je hlavní, jim dělá ruční práce radost. A potěšení je pro člověka velký stimul. Pracuji také s pedagogy, které učím, jak výuku vést. Nedávno jsem měla například na starosti pedagogy z Čečenska, kteří do Moskvy přijeli jako „humanitární mise“.

Jedním z autorů kreseb, které můžeme zhlédnout na výstavě v Terezíně, je Peretz Béda Mayer. Jak jste se s tímto malířem setkala?

To je velmi dojemný příběh. V roce 1995 jsem byla ve Stockholmu kurátorkou výstavy Kultura a barbarství, věnované životu lidí deportovaných do koncentračního tábora Terezín. Byly zde vystaveny stovky uměleckých děl a jiných svědectví o kultuře, jež byla zcela vymýcena, mezi nimi i malý akvarel. Byla to skica kostýmů pro divadelní představení v Terezíně, kterou nakreslil Leo Mayer. V době příprav výstavy jsem znala jen jeho datum narození a příjezdu do Terezína a také přibližně datum jeho úmrtí v Osvětimi.

Výstavu navštívil pan Leo Kramář a sdělil mi, že je synem Lea Mayera. Celý život hledal díla svého otce z Terezína, ale marně. Obrázek, který uviděl na výstavě, byl první a jedinou památkou po otci, na niž po padesáti letech narazil.

Leo Kramář mi pak ukázal otcovy dopisy a fotografie. Na jednom snímku stojí impozantní muž v bohémském klobouku se širokou krempou. Na další fotografii je umělec před malířským stojanem v podobném, avšak už trochu obnošeném klobouku. „Tohle není můj otec,“ řekl Leo Kramář. „To je jeho bratr, můj strýc Bedřich, Béda. Zmizel těsně před válkou, v roce 1939. Hledali jsme ho, ale nikdy se nám ho nepodařilo najít. A teď už to nemá smysl. Narodil se v roce 1906, bude už asi po smrti…“

Ale strýc se nakonec přece jen našel?

V jednom domově důchodců ve městě Herzliya v Izraeli. Přijela jsem tam za ním s jeho příbuzným, který ho neviděl od roku 1939. S Bédou jsme se pak úžasně spřátelili. Hned jak jsem vkročila do jeho pokoje, všimla jsem si obrázků. Ptala jsem se, čí jsou. Zavrčel, že jsou jeho. „A máte nějaké další?“ nedala jsem se zastrašit. Řekl, že nechce dělat striptýz. Nakonec jsem ho však přesvědčila. Šli jsme společně do malého pokoje, kde učil staré lidi malovat. Když jsem spatřila jeho obrazy, pochopila jsem, že je to velký umělec. Vlastně ne – velký. Prostě to byl umělec. Umělec totiž není nikdy velký nebo malý, buď umělcem je, nebo není. Měl vlastní pohled na svět, svou filosofii. Nejvíc mne zasáhl sám fakt, že maloval, přestože byl už tak starý.

Kolik mu tehdy bylo?

Devadesát let. A přesto měl energii dítěte. Vitalitu si dokázal zachovat do poslední minuty. Bylo to vidět a cítit z jeho posledních obrazů. Maloval je na podlaze, třesoucíma se rukama, seděl přitom na vozíčku, nemohl se postavit. Byly obrovských rozměrů a svěží. Říká se, že v každém je neuvěřitelný rezervoár sil, jestliže je tvůrčí a nerutinní člověk. Umělec má potřebu dokončit svou práci za každou cenu.

Na snímcích z poslední doby, které lze vidět na výstavě, říká: Nejspíš už vůbec nechci žít, protože nevidím žádné změny…“ Tehdy to pro něj byla stagnace. A člověk, který tvořil celý život, nemůže žít ve stagnaci.

Zemřel v roce 2002.

Jak žil?

Po odchodu z Čech – posledním židovským transportem – prošel peripetiemi jako mnozí jiní. Trvalo to dlouho, než se dostal do Izraele. Jaký byl člověk a jaký měl vztah ke svým obrazům? Své obrazy vždycky rozdával. Za umělce ho považoval nejspíš málokdo, protože ho dokonce nepřijali ani do Svazu umělců v Izraeli. Jako malíř pracoval pětadvacet let. A když se mu podařilo udělat krásné dveře, jež byly hezky barevné, vždycky si je podepsal. Měl také obchůdek s bytovými doplňky a spolu s těmito věcmi prodával i barvy. Lidé, kteří se s Bédou seznámili v padesátých letech, mi vyprávěli, že když za ním přišli, aby si koupili barvy na stěny, přinesl jim je ve vědrech a svítily mu přitom oči. Barvy totiž velmi miloval… Všechno, co se týkalo barev, mu přinášelo radost. Dokonce i ta vědra pro něj znamenala velké štěstí. O sobě říkal, že mnoho nechtěl, a mnoho proto nedostal. Ale v hloubi duše to byl tragický člověk. Všechno schovával pod maskou, a právě proto jsou i jeho obrazy plné masek.

Říkala jste, že dával hodiny kreslení v domově důchodců…

Věk jeho tamějších žáků se pohyboval mezi sedmdesáti a osmdesáti lety; jejich kresby rozvěšoval po stěnách domova. Začal je učit hned poté, co tam přišel. Byli šťastni. A když jsme se s Bédou dostali k sobě blíž, říkal mi: „Učím člověka, kterému je osm set let!“ Prostě sčítal věky svých žáků: pro něj čas byl něco jiného než pro běžného smrtelníka.

Jaké byly jejich obrazy?

Nenechaly by vás lhostejnou. Dotkly se diváka osobitým způsobem. Každý člověk, který tam maloval, se vracel na místo, odkud do domova přišel. Žena, jež pocházela z Ruska a do Izraele se přestěhovala, najednou začala kreslit ruské motivy: břízky ve větru, vesnice… V okamžiku, kdy brali barvy do rukou, přemístili se do času svého dětství… Spousta z nich byla ve dvacátém století pohroužena po celý život do starostí, jak se uživit. Museli pracovat, ale teď se mohli věnovat věcem, na které předtím neměli čas. Někteří byli velmi talentovaní.

Bédovy obrazy také visely po stěnách domova?

Schovával je spíš v komůrce. Když nám svá díla ukazoval a stavěl jedno po druhém na vratký stojan, ani se na nás nepodíval. Ale před námi se najednou otevíral jeho úžasný svět… Jeho umění totiž spočívá v obnažování samé podstaty života, jeho mimiky, pohybů těla, jeho nepochopení sebe sama. Jsou tam zářivé barvy v kombinacích, které lze jen těžko hledat v přírodě. Snad jen ve snu. Je to svět plný strachů. Obličeje na malbách nemají individuální rysy, jsou opatřeny maskami. Loutky, harlekýni, motýli a kočky pohlížejí na diváka se skeptickým výrazem, maří všechny snahy nahlédnout do nitra tohoto cizího a zcela odlišného světa a znemožňují jej pochopit. Ten svět je nepoznatelný jako sám člověk. Všechno je v něm zahaleno tajemstvím.

Sledujete tvorbu starých lidí i mimo domovy důchodců? Existuje vůbec něco takového?

Samozřejmě. V Izraeli máme například starou malířku – paní Dvoru, která maluje obrazy na nejrůznější mytologická témata. Má pouze jeden pokoj a celá tato místnost je přeplněná jejími obrazy. A jednou za čas dělá takzvané stěhování, kdy jí můj muž přenáší obrazy z jednoho kouta do druhého a namísto obrazů staví postel. Tomu říká stěhování z jednoho bytu do druhého. Staříci jsou často podivíni… jako děti. Ale jsou šťastní, když mohou něco vytvořit. A do svých výtvorů vkládají celé srdce, a proto je jejich radost tak strhující.

A proč právě Bédova výstava v Terezíně? Jemu se přece podařilo uprchnout…

Obrázek Leo Mayera – Bédova bratra – byl nakreslen v Terezíně. Chtěla jsem příběh uzavřít tam, kde pro mne začal. Bylo by samozřejmě možné najít i jiné místo, ale měla jsem tenhle záměr. Celé to zjišťování a objevování pro mne znamenalo velmi mnoho. Otevřel se pro mě neznámý prostor – nevěděla jsem, jaký byl život uprchlých Židů v Palestině, netušila jsem, že existovala určitá kvóta, podle níž tyto lidi rozmísťovali – na Kypr a na další místa, kde se nesměli volně pohybovat. Musela jsem pracovat v archivech, abych shromáždila dostatek materiálu, protože je sice možné spoléhat se na vyprávění starých lidí, ale historii je třeba zapisovat pečlivě a vše prověřit, protože by jinak vznikla spíš mytologie. A díky obrazům a vyprávění jsem objevila kus skutečné lidské historie, kterou jsem zatoužila předat dál.

Co vám toto nové poznání kousku lidské historie přineslo?

Odpovím trochu oklikou. Když jsem byla malá, často jsem sedávala na lavici se starými lidmi a poslouchala, jaký byl jejich život. A oni mi vyprávěli všelijaké historky, které byly spíš smutné než veselé. Málokdo je totiž poslouchá, každý si myslí, že vykládají jenom to, jak je jim těžko a že je všechno bolí. Ale není to tak docela pravda. Staříci mě vždycky fascinovali… I později, když už jsem dospívala a poslouchala jsem je, vždycky jsem od nich toužila získat odpověď nebo radu, jak žít svůj život. Brzy jsem však zjistila, že oni to nevěděli ani ve stáří. Například Béda říkal, že nikdy nebyl připraven zestárnout. Až jednoho dne mu došlo, že cítí až příliš vnitřní bolesti, a pochopil, že je starý. Stáří tedy znamená, že člověka už bolí úplně všechno? Zdá se mi, že naše setkání s Bédou bylo velmi důležité, protože za posledních pět let namaloval stovku obrazů. Stalo se to tak, že se najednou před ním objevil člověk, a mluvím teď o sobě, který mu neříkal, že všechno, co udělal, je pěkné. Ale posuzoval obrazy a přemýšlel o nich. A při pohledu na ně ukazoval, co se mu nelíbí nebo naopak líbí. Neumím si představit, že by Béda žil jinak, než žil. A co udělal, o tom jsem přesvědčena, že má svou velkou váhu. A vlastně každé setkání s člověkem, který mi ukáže svou hlubinu, má pro mě neskutečný význam, protože je výpovědí o životě…

Je z vašeho pohledu těžké nahlížet do duše druhého člověka? Tím spíš, když je už starý?

Myslím, že mám na tyhle věci talent. Stejně jako děti, když mne vidí, jdou ke mně, tak ke mně přicházejí i staří lidé. Na ulici, všude. Všichni si chtějí povídat, protože cítí, že je budu poslouchat. Mám jednu takovou příhodu. Dělala jsem film o jedné ženě, Maut, hledala jsem tehdy všelijaké detaily o dětech, které byly v Terezíně. Zajímalo mě, jaká byla dívenka, která tam malovala, a měla jsem soupis všech jmen dětí, které malovaly s Friedl. Přijela jsem do Tel Avivu a první jméno, které Maut uviděla, bylo Ruth… Řekla: „Znala jsem ji, byla to moje sestřenice.“ Pak mi začala psát o každém dítěti a najednou z šesti stovek neznámých dětí získalo osmdesát nějakou podobu. A pak jsem jí řekla: „Maut, máš ve svém životě nějaké tajemství, o kterém jsi nikdy nikomu nepověděla?“ A ona se podivila, že se na to ptám: „Jak to víš?“ A druhý den za mnou přijela se dvěma kufry. To bylo její tajemství. Týkalo se její lásky. Když jí bylo dvanáct let, zamilovala se do čtyřiadvacetiletého mladíka. A on jí dával všelijaké dárečky, drobnosti, boží kravičky, květiny, které si pak sušila. Zemřel v koncentračním táboře. Všechny tyhle věci držela při sobě a svého manžela tím nechtěla znepokojovat. Její muž byl v Palestině, vzali se a žili spokojeným životem. A všechno, co zažila v Terezíně, uložila do sejfu. Inspirovala mě tím k napsání románu Láska v sejfu. A natočili jsme o ní film. Víte, když máte zájem o druhého člověka, ne tak, že s ním natočíte rozhovor nebo o něm něco publikujete, ale že s ním soucítíte, ten člověk to pozná. A nezáleží na tom, že už je starý; když má co říci, tak začne vyprávět.

Máte nějaký takový další příběh?

Dělala jsem rozhovor s jednou ženou, nedávno zemřela. Ptala jsem se jí na to, jak hrála v kabaretu. Byla to podivuhodná žena v červených šatech, s křiklavě nalíčenými rty. Přijela za mnou autem. Pak jsme zapnuly dva magnetofony, jeden pro jejího syna, aby se o ní něco dozvěděl, protože o ní nevěděl nic, a druhý pro mne. A historie jejího života byla tak strašlivá, že mi každou chvíli vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Ale ona vždycky dodala: „To nic, teď se to skončí a bude lépe!“ Hluboce se mě to dotýkalo, protože ona se mnou soucítila. A příběhy to byly strašlivé. Ona je však potřebovala říci. „Zabili mi dítě, ale počkej, pak se mi další dítě narodí, dostanu se k tomu…“ Měla obdivuhodnou povahu. Mám natočených celých deset hodin jejího vyprávění na videu. Mám víc takových příběhů…

Zaměřujete se pouze na umělce?

Na kohokoliv. Na obyčejné lidi, kteří spoustu věcí zažili a mají co říci nebo kterým se zdají zvláštní sny. Protože tvorba, to nejsou jenom věci, které člověk vytváří. Existují tvůrčí lidé, kteří vám udělají oběd, a budete mít pocit, že jste v sedmém nebi. Nebo se díváte, jak někdo pere prádlo, jak žehlí, jak skládá vyžehlené věci… Tohle všechno je tvorba! Proč by to neměl být tvůrčí člověk? On tvoří jinak, nepotřebuje ty košile malovat…

Jelena Makarovová pochází z ruské rodiny básníka Grigorije Gorina a básnířky Inny Lisňanské. Vystudovala literární institut v Moskvě a od 80. let žije v Jeruzalémě. Ve svých dílech se zabývá především problematikou židovského ghetta, zejména možností kulturního života v něm. Na toto téma vydala v roce 1995 ve Stockholmu knihu Theresienstadt: Culture and Barbarism. Největší ohlas však patrně získala útlá publikace Kresby dětí z koncentračního tábora Terezín. Z fotografií z této knihy, vybraných do různých kompozičních souborů, vznikla řada putovních výstav terezínských kreseb, s kterými se mohl seznámit vpravdě celý svět. „Učitelce“ dětských autorů terezínských kreseb, malířce Friedl Dicker-Brandeisové, věnovala samostatnou knihu, která vyšla v roce 1999 ve Vídni. V nakladatelství G + G vyšla publikace Univerzita přežití – osvětová kulturní činnost v terezínském ghettu 1941–1945, na níž se kromě dalších autorů také podílela.

–pb–

Mezi pamětí a historií

Zrychlení historie. Je třeba uvědomit si, co tento výraz přesně znamená, a to nejen jako metafora: stále rychlejší přepadání do minulosti, která je s konečnou platností mrtvá, celkové vnímání každé věci jako zmizelé – porušení rovnováhy. Vytrhávání toho, co ještě zůstávalo živé v hřejivé tradici, v němotě zvyku, v opakování toho, co jsme zdědili po předcích, pod tlakem hlubokého citu pro dějiny. Osvojování si vědomí sebe sama ve znamení minulého, dokončování něčeho odevždy započatého. O paměti se tolik mluví jen proto, že již žádná není.

Zvědavost ohledně míst, v nichž krystalizuje a do nichž se utíká paměť v tomto konkrétním okamžiku naší historie. Okamžik klíčový, v němž se vědomí rozchodu s minulostí mísí s pocitem rozervané paměti; kde však tato trhlina probouzí ještě dost paměti na to, aby mohl být nastolen problém jejího vtělení. Pocit kontinuity se stává usazeninou, shromážděnou v určitých místech. Místa paměti existují proto, že už neexistují prostředí paměti.

Pomysleme na nenávratné zmrzačení, které představoval konec sedláků, této pospolitosti paměti v pravém slova smyslu, jež se stala módním předmětem historického zkoumání právě ve chvíli, kdy průmyslový růst dosáhl svého vrcholu. Toto ústřední zhroucení naší paměti je přesto jen příkladem. V jediném kole se roztočil celý svět, prostřednictvím dobře známého fenoménu šířící se světovosti, demokratizace, vlivu na velké masy lidí, rostoucí důležitosti médií. Na okraji tohoto procesu pak nezávislost nových národů vtáhla do historičnosti společnosti, které z jejich etnologického spánku probudilo již koloniální násilí. A do téhož pohybu vnitřní dekolonizace vstoupila všechna etnika, skupiny, rodiny se silným kapitálem paměti a slabým kapitálem historie. Konec společenství paměti, například všech těch, která zajišťovala uchovávání a předávání hodnot, ať jimi byla církev nebo škola, rodina nebo stát. Konec ideologií paměti, například všech těch, které zajišťovaly pravidelný přechod z minulosti do budoucnosti nebo označovaly momenty minulosti, které bylo třeba uchovat vzhledem k přípravě budoucnosti, ať už jde o reakci, pokrok, či dokonce revoluci. A mnohem více než to: samotný způsob historického vnímání se za pomoci médií nesmírně rozpíná, přičemž paměť, soustředěná na dědictví toho, s čím je důvěrně obeznámena, ustupuje efemérnímu škraloupu aktuálnosti.

Zrychlení: popsaný fenomén je posledním krokem, jenž nám brutálně zjevuje rozsah vzdálenosti mezi opravdovou pamětí, společenskou a nedotknutou, jejíž model představovaly takzvané primitivní či archaické společnosti, které si s sebou odnesly její tajemství – a historií, která je tím, v co minulost přetvářejí naše společnosti, odsouzené k zapomínání procesem neustálé změny. Mezi celistvou, vládnoucí pamětí, která si není vědoma sebe samé, pamětí uspořádávající a všemocnou, spontánně aktualizující, pamětí bez minulosti, která věčně obnovuje dědictví tím, že dávnou dobu předků klade až do věku hrdinů, počátků a mýtu – a pamětí naší, která je pouze historií, stopou a tříděním. Tato vzdálenost se dále prohlubovala v té míře, v níž si lidé přiznávali právo, moc, a dokonce povinnost změny, a to měrou od počátku moderní doby stále rostoucí. Tato vzdálenost dnes dospěla do svého křečovitého posledního stadia.

Toto vytržení paměti dobyvačným a vykořeňujícím tlakem historie jako by způsobovalo zjevení: rozlomení velmi starého pouta totožnosti, konec toho, co prožíváme jako samozřejmé: shody historie a paměti. Skutečnost, že ve francouzštině existuje jen jediné slovo pro označení žitých dějin a intelektuální operace, která jim propůjčuje srozumitelnost (což Němci rozlišují slovy Geschichte a Historie, tedy dějiny a historie ), tato často zdůrazňovaná nedostatečnost jazyka zde vydává svou hlubokou pravdu: pohyb, jenž nás unáší, je stejné povahy jako pohyb zobrazení tohoto pohybu. Kdybychom ještě obývali svou paměť, nepotřebovali bychom jí zasvětit určitá místa. Taková místa by neexistovala, protože by neexistovala paměť stržená historií. Každé gesto, včetně toho nejobyčejnějšího, by bylo prožíváno jako nábožné opakování toho, co se dělá od věků, v tělesné totožnosti úkonu a smyslu. Jakmile se objeví stopa, vzdálenost, zprostředkování, nejsme již v pravé paměti, ale v historii. Pomysleme na Židy, uzavřené v každodenním rituálu tradice. Jejich ustavení se jakožto „lidu paměti“ vylučovalo starost o historii až do té chvíle, kdy jim otevření se modernímu světu vnutilo potřebu mít historiky.

Usazena v posvátnu

Paměť, historie: nejde vůbec o synonyma, a my si uvědomujeme, že stojí v každém bodě proti sobě. Paměť je život, který vždy nesou skupiny živých, a právě proto je v neustálém vývoji, otevřena dialektice vzpomínky a zapomnění, nevědomá ohledně svých postupných deformací, vydána každému užití a zneužití, schopna dlouhých období skrytosti a náhlých znovuoživení. Historie je vždy problematickou a neúplnou rekonstrukcí toho, co už není. Paměť je fenoménem vždy aktuálním, poutem prožívaným ve věčné přítomnosti; historie je zobrazením minulosti. Protože je citová a kouzelná, paměť se snáší pouze s těmi detaily, které jí vyhovují; živí se vzpomínkami, které jsou nejasné, rozporné, obecné nebo nestálé, konkrétní nebo symbolické, je náchylná ke všem přenosům, zastíráním, škrtáním nebo projekcím. Historie jakožto úkon intelektuální a zesvětšťující vyžaduje analýzu a kritickou rozpravu. Paměť usazuje vzpomínku v posvátnu, historie ji z něj vyhání a vždy ji převádí do prózy. Skrytá paměť skupiny, kterou sjednocuje, což řečeno spolu s Halbwachsem znamená, že existuje tolik pamětí, kolik existuje skupin; že paměť je přirozeně mnohočetná a zmnožovaná, skupinová, vícenásobná a individualizovaná. Historie náleží naopak všem a nikomu, což jí propůjčuje sklon k tomu, co je univerzální. Paměť zapouští kořeny v konkrétnu, v prostoru, gestu, obrazu a předmětu. Historie ulpívá pouze na tom, co trvá v čase, na evolucích a na vztazích mezi věcmi. Paměť je absolutnem a historie zná jen to, co je relativní.

V srdci historie působí kriticismus ničící spontánní paměť. Paměť je pro historii vždy podezřelá, neboť skutečným posláním historie je její zničení a potlačení. Historie je tím, co odnímá žité minulosti legitimitu. Na horizontu historických společností, na hranicích zcela historizovaného světa by došlo k poslednímu a konečnému zesvětštění. Pohyb historie, historizující ambice nejsou exaltací toho, co se opravdu stalo, ale jeho srážením do nicoty. Všeobecně zavládnuvší kriticismus by jistě uchoval muzea, pamětní medaile a pomníky, to jest zbrojnici, kterou potřebuje ke své vlastní práci, přitom by je však zbavil toho, co z nich v našich očích činí místa paměti. Společnost žijící zcela ve znamení historie by nakonec neznala místa, v nichž by ukotvovala svou paměť, o nic více než společnost tradiční.

Jedním z nejhmatatelnějších znamení tohoto vytržení historie z paměti je možná začátek historie historie, probuzení, ve Francii zcela nedávné, historiografického vědomí. Historie, a ještě přesněji historie národního vývoje, ustavila nejsilnější z našich kolektivních tradic; naše typické prostředí paměti. Od středověkých kronikářů až po současné historiky „totální” historie se rozvíjela celá historická tradice jako pravidelné osvěžování paměti a její spontánní prohlubování, rekonstrukce minulosti bez prázdných míst a bez trhliny. Od Froissarta neměl podle všeho žádný z velkých historiků pocit, že by představoval pouze jistou konkrétní paměť. Commynes si nebyl vědom toho, že shromažďuje pouze paměť dynastickou, La Popelinière paměť francouzskou, Bossuet paměť monarchickou a křesťanskou, Voltaire paměť pokroku lidského pokolení, Michelet pouze paměť „lidu” a Lavisse výlučně paměť národa. Právě naopak, byli prodchnuti pocitem, že jejich úkol spočívá v ustavení paměti, která bude pozitivnější, obsažnější a více vysvětlující než paměti předešlé. Vědecká výzbroj, které se historii dostalo během minulého století, jen výrazně posílila kritické ustavování té pravé paměti. Všechny velké proměny v pojetí historie spočívaly v rozšíření základů kolektivní paměti.

Rozložit a rekonstruovat

V takové zemi, jakou je Francie, nemůže být historie historie nevinnou činností. Vyjadřuje vnitřní zvrat, jímž se historie jakožto paměť proměňuje v historii jakožto kritiku. Každá historie je svou povahou kritická a všichni historikové tvrdili, že odhalují lživé mytologie svých předchůdců. Ve chvíli, kdy se historie pustí do psaní své vlastní historie, však začíná něco zásadního. Zrozením starosti o historiografii si historie ukládá úkol obklíčit v sobě samé to, co k ní nenáleží, přičemž zjišťuje, že je obětí paměti, a snaží se od ní osvobodit. V zemi, která by historii nebyla bývala pověřila vedením a utvářením národního vědomí, by historie historie nebyla obtížena vším tímto polemickým obsahem. Na příklad ve Spojených státech, zemi mnohočetné paměti a mnoha přínosů, jde o disciplínu provozovanou odevždy. Rozdílné interpretace vyhlášení nezávislosti nebo občanské války se mohou střetat nad velmi závažnými otázkami, nezpochybňují však americkou tradici, protože v jistém smyslu žádná taková tradice neexistuje, nebo není nijak podstatně zprostředkována historií. Ve Francii je naopak historiografie obrazoborecká a neuctivá. Její náplní je zmocňovat se tradicí nejlépe ustavených předmětů – rozhodující bitvy, jakou byly Bouvines, kanonické příručky, jakou je malý Lavisse –, a pak rozložit jejich mechanismus a rekonstituovat co nejpodrobněji podmínky jejich utváření. Znamená to vnést pochybnost do samého srdce, proniknout kritickým ostřím mezi kmen paměti a kůru historie. Zkoumat historiografii Francouzské revoluce, rekonstituovat její mýty a její interpretace, to vše znamená, že se již neztotožňujeme beze zbytku s jejím dědictvím. Dokazovat určitou tradici, jakkoli úctyhodnou, znamená, že se již nepovažujeme prostě a jednoduše za její nositele. Historie historie se však nezabývá pouze nejposvátnějšími předměty naší národní tradice; kladením otázky po svých materiálních a pojmových prostředcích, po postupech svého vlastního vytváření a společenských vazeb svého šíření, po svém vlastním ustavení se v podobě tradice, tím vším vstoupila celá historie do svého historiografického věku, přičemž se s konečnou platností odlišila od paměti. Od paměti, která se sama stala předmětem možné historie.

Studium míst paměti se tak ocitá v průsečíku dvou hnutí, která ve Francii a dnes vymezují jeho roli a dávají mu smysl: na jedné straně hnutí čistě historiografického, momentu, v němž se historie obrací ke své sebereflexi; na druhé straně hnutí ve vlastním smyslu historického, konce určité tradice paměti. Čas míst je přesně vymezeným okamžikem, v němž mizí obrovský kapitál, který jsme prožívali v důvěrnosti paměti a který bude nadále žít jen jako předmět zájmu rekonstituované historie. Na jedné straně rozhodující prohloubení historické práce, na druhé straně nástup konsolidovaného dědictví. Vnitřní dynamika kritického principu, vyčerpání našeho historického politického a duševního rámce, ještě dost silného na to, abychom se o něj zajímali, již dost pomíjejícího na to, aby se nedokázal prosadit jinak než návratem k nejzářivějším ze svých symbolů. Oba tyto pohyby se spojují, a odkazují nás tak zároveň a se stejnou silou k základním nástrojům historické práce a k těm nejsymboličtějším předmětům naší paměti: k archivům stejně jako ke trikoloře, ke knihovnám, slovníkům a muzeím stejně jako ke vzpomínkovým obřadům, slavnostem, Pantheonu nebo Vítěznému oblouku; k Laroussovu slovníku a ke zdi komunardů. Místa paměti jsou především zbytky. Jsou krajní podobou, v níž pamětí utvářené vědomí přetrvává v historii, která se k němu obrací, protože je nezná. Mizení rituálu z našeho světa je důvodem objevení se jeho pojmu. Je tím, co je vyměšováno, vztyčováno, ustavováno, sestrojováno, vyhlašováno, umělými prostředky a vůlí udržováno společenstvím, které je již podstatně stržené svou přeměnou a svou obnovou. Přirozeně stavícím nové výše než dávné, mladé výše než staré, budoucnost výše než minulost. Muzea, archivy, hřbitovy a sbírky, slavnosti, výročí, smlouvy, protokoly, památníky, svatyně, spolky, to vše jsou vršky, svědčící o jiném věku, o iluzích věčnosti. Odtud nostalgický rys těchto slitovných projektů, dojímavých a ledových. Jsou to rituály společnosti bez rituálů; přechodné svátosti ve společnosti, která zesvětšťuje; zvláštní projevy věrnosti ve společnosti, která ohoblovává vše zvláštní; faktické diferenciace ve společnosti, která principiálně nivelizuje; znaky skupinového vyznání a skupinové příslušnosti ve společnosti, která směřuje k tomu, aby uznávala jen vzájemně rovné a totožné jednotlivce.

Místa paměti se rodí a žijí z pocitu, že neexistuje žádná spontánní paměť, že je třeba vytvářet archivy, že je třeba slavit výročí, organizovat oslavy, pronášet smuteční projevy, provádět notářské záznamy, protože tyto úkony nejsou přirozené. To proto menšinami prováděná obrana paměti, která se utekla do privilegovaných a žárlivě střežených ohnisek, pouze nanejvýš rozžhavuje pravdu všech míst paměti. Bez ostražitého bdění nad vzpomínkami by historie tato místa rychle vymetla. Jsou baštami, o něž se opíráme. Kdyby však to, co brání, nebylo ohroženo, nebylo by vůbec nutné je stavět. Kdybychom vzpomínky v nich uzavřené skutečně prožívali, byly by nepotřebné. A kdyby se jich naopak ani historie nezmocňovala proto, aby je překrucovala, proměňovala, hnětla a petrifikovala, nestala by se z nich místa pro paměť. Právě tento pohyb sem a tam je ustavuje: okamžiky historie vyrvané pohybu historie, a přece tomuto pohybu vracené. Ne už zcela život, ne zcela smrt, jako mušle na břehu, když nastane odliv moře živoucí paměti.

Marseillaisa nebo památníky mrtvých tak žijí tímto dvojznačným životem, uhněteným ze smíšeného pocitu přináležitosti a odpoutání. Čtrnáctý červenec roku 1790 již byl a ještě nebyl místem paměti. Roku 1880 z něj jeho ustavení národním svátkem činí oficiální místo paměti, ale díky duchu Republiky byl ještě opravdu tryskajícím pramenem. A dnes? Sama ztráta naší živoucí národní paměti nás nutí podívat se na něj pohledem, který již není ani naivní, ani lhostejný. Paměť, která nás trýzní a která již není naše, mezi rychlým zesvětštěním a dočasně navrácenou posvátností. Živelné lpění, které z nás ještě činí dlužníky toho, co nás vytvářelo, zároveň však historický odstup, jenž nás nutí shlédnout chladným okem na dědictví a provést jeho inventuru. Zachráněná místa paměti, která již neobýváme, napůl oficiální a institucionalizovaná, napůl afektivní a citová; místa jednomyslného souhlasu bez jednomyslnosti, která již nevyjadřují ani bojovné přesvědčení, ani vášnivou spoluúčast, na nichž se však přesto ještě chvěje jakýsi zbytek symbolického života. Proměna památného v historické, proměna světa, v němž jsme měli předky, ve svět nahodilého vztahu k tomu, co nás vytvořilo, přechod od totemové historie k historii kritické; tak vypadá okamžik míst paměti. Národ se již neslaví, ale studují se jeho oslavy.

Z francouzského originálu přeložil Karel Thein.

Celý text vyšel v březnu 1998 v Cahiers de CeFReS č. 13.

Děkujeme překladateli a CeFReS za souhlas k otištění ukázky. www.cefres.cz

Otisky prstů a dlaní

V padesátých letech jste se jako historik soustředil hlavně na sociální nepokoje v Masarykově Československu. Byl váš zájem o tuto tematiku živý, nebo spíše daný dobou?

Mělo to dvojaký důvod. Kdo chtěl publikovat, musel se chtě nechtě zaměřit na tuto problematiku. Nejlepší bylo samozřejmě psát dějiny KSČ, ale to se mi eklovalo. I když jsem byl příslušníkem partaje, věděl jsem, že v jejích dějinách jsou různé peripetie a výkyvy. Navíc jsem neúmyslně zvolil způsob induktivního výzkumu dějin. Sledoval jsem konkrétní sociální střety a mohl jsem pozorovat, jak destruktivní roli mnohokrát vykonávali komunisté, jak rozbíjeli dělnické hnutí, jak normálním hospodářským bojům vnucovali podle direktiv Komunistické internacionály politický charakter. To přitahovalo represi policejních a četnických orgánů a protivilo se to dělníkům, kteří nechtěli vtahovat do sociálních a hospodářských bojů partajní záležitosti.

To všechno jste si uvědomoval, a přesto jste zůstával přesvědčeným komunistou?

Výsledek jsem pochopil až po letech, ne hned. Tehdy jsem zkrátka nemohl napsat, že Gottwald a jeho parta byli Stalinovi agenti v KSČ, kteří sektářskou politikou rozbili Šmeralovo a Verčíkovo vedení. Když jsem však později dedukoval své studie sociálních hnutí, tak jsem k tomu došel. Postupně jsem se dostával k tomu, že jsem začal velice pochybovat o komunistické straně, její taktice a strategii, až to nakonec vyústilo v moji kritiku V. sjezdu, za což jsem pak byl bit.

Takže váš zájem o sociální hnutí byl zpočátku přeci jenom především konjunkturální…

Nejenom. Tahle problematika mě vábila i něčím jiným. Pocházím z velice chudého prostředí, můj táta byl kovář na vesnici a celá moje rodina pracovala velice tvrdě. Moji bratři byli strojní zámečníci. Tak proč nepsat – a k tomu se teď dochází i u nás – také dějiny drobných lidí, proletariátu, drobných rolníků, nezaměstnaných? Proč se zabývat jen špičkami, šlechtou, politickými dějinami? Důležité jsou také hospodářské dějiny, vývoj průmyslu atd.

Nezačíná ale být přílišné zdůrazňování ekonomických aspektů dějin v určitou chvíli zavádějící?

Orientovat se jen na hospodářské a sociální dějiny, na dějiny dělnického hnutí, proletariátu, to byl základní ideologický požadavek komunistického režimu. Všechno redukovat na problémy základny a nadstavby. Základna byla ekonomická a sociální situace, a nad tím se zvedala nadstavba, kultura atd. Byla to metoda velice jednostranná, nevědecká, nedala se tím postihnout složitá struktura společnosti.

Dějiny je nutno nazírat v rámci celé společnosti, třeba jako to dělala francouzská škola Annales. V souvislostech ideologických, teoretických, sociálních. Historikovi se to nikdy dokonale nepovede, protože mezi nebem a zemí, jak říkal klasik, je mnoho věcí nepostihnutelných. To, že se dnes věnuje taková pozornost opomíjeným stránkám ideologií, ale i takovým sociálním skupinám, jako je šlechta, měšťanstvo, je vlastně reakce na to marxistické zdůrazňování hospodářských a sociálních dějin. Jde se z jednoho extrému do druhého. Doufám, že během několika desetiletí se to vyrovná a historiografie bude mít vlastní úkoly, bude se rozvíjet vlastní logikou, podle toho, kde jsou bílá místa, kde v dějinách je zapotřebí zdůraznit to nebo ono.

Jak se jako odborník na potlačování občanských a sociálních nepokojů v demokratickém státě díváte na letošní nasazení policejních sil proti mladým lidem na CzechTeku?

Především je to nekultura, primitivismus současné české politiky. Místo premiéra máme provozního, který si spletl hospodu se státem. Myslí si, že host, který přijde do hospody a chová se neslušně, potřebuje dostat do držky a vyhodit, nebo že se mu musí stanovit plot. Lidem Paroubkova druhu chybí rozhled, nejsou schopni myslet v širších dimenzích, které by jim pomohly porozumět mladým. Je rozdíl, jestli někde tancuju, i když si k tomu pustím mnohadecibelovou muziku, nebo jestli jako holá lebka někde vykřikuju fašistická hesla atd. Je vidět, že policie dělá těmto „hajlujúcim skinhédom“ bodyguarda, zatímco na mladé lidi, kteří se jednou do roka sejdou a chtějí si zařádit, používá nejzazší prostředky státu. Je to výsledek diletantské a hloupé politiky, která nekalkuluje s důsledky násilí.

Jak se z tohoto hlediska díváte na období let 1945–1948?

Bylo to katastrofální období, poznamenané důsledky války a kontaminované mstou a odplatou českých a slovenských politiků. Válka sama o sobě byla velice krutá, daleko krutější než první světová válka. A po takovéto válce se vždycky zvedne hladina nenávisti a očekává se vzplanutí vášní. Rozumný politik, který rozvažuje o budoucnosti země, v této situaci musí říci „ano, bylo to hrozné, bylo to nepřijatelné, viníky odsoudíme, ale utlumme všechny vášně, všechny nenávistné akce“. Beneš se svou nenávistí a s komplexem Mnichova tyto vášně naopak rozvíjel. Od prvního vstupu do Československa v Humenném, pak v Košicích, Bratislavě, Brně a v Praze vyzýval k vylikvidování Němců a Maďarů z českého života – ty Maďary tam dodával jenom pro povinnost. Tyto výzvy pak rozvedl jeho eunuch a tajemník Prokop Drtina, poslední ministr spravedlnosti, který ve svém projevu z května 1945 vystoupil s výzvou: „Začněme s odsunem Němců hned, využijme všechny prostředky, před ničím se nezastavme!“ Takhle přeci nemluví politik, takhle mluví vůdce mafiánské smečky.

Jaké byly důsledky vyhnání sudetských Němců pro demokratické Československo?

Uplatnit proti menšinám tuto nenávistnou politiku, vyhnat je a připravit o majetek – to bylo pro demokratický stát a jeho vývoj absolutně nepřijatelné. Československý národ se přitom naučil krást a bohužel ztratil vztah k humanitním hodnotám. Každý si mohl zavraždit svého Němce a nic se mu nestalo. Beneš později v dodatečném zákonu z roku 1946 rehabilitoval všechny činy, které se do 28. října 1945 staly v boji proti Němcům a Maďarům. A jestliže se takové násilí a takový duch zlodějství, takhle poničená morálka ujme ve státě vůči cizincům – Němcům a Maďarům – zbývá už jenom krůček, aby se to obrátilo proti vlastním lidem. Což právě dokázali komunisté po roce 1945. Převzali do svých struktur kolaboranty z nacistického režimu, a když viděli, jak nacionalismus pomáhá, jakým je faktorem v tomto národě, využili ho.

Jak konkrétně využívali komunisté atmosféry odsunu při prosazování svých mocenských plánů?

Komunisté odsun ovlivňovali prostřednictvím ministerstva vnitra komunisty Noska, a ministerstva zemědělství komunisty Ďuriše, které německou půdu rozdalo obyvatelstvu.

Sekera, kosa, vidle, hrábě

Kdy jste se nastěhoval do Jizerských hor?

V roce 1963.

Proč jste se rozhodl pro Jizerské hory?

Napsal jsem asi dvě stě dopisů od Krušných hor až po Orlické hory, že mám děti a potřeboval bych koupit nějakou chalupu na rekreaci. Nakonec mi kolegové z FAMU poradili, ať jedu do Bedřichova, že je tam hajný, a když mu vezmu flašku, můžu mít chalupu. Flašku jsem sice nevzal a hajného jsem také nenašel, ale když jsem se vracel, uviděl jsem na kraji obce nějakého chlapa, jak opravuje plot. Byl to předseda národního výboru. Nabídl mi stáj, která byla v děsném stavu – bez oken, bez dveří, ale já to v té situaci vzal.

Pokud vím, na živobytí jste si tam vydělával fyzickou prací…

Samozřejmě. Sekera, kosa, vidle, hrábě – to bylo moje nářadí. Úplně jsem abstrahoval od toho, že jsem historik, a stal se ze mě jiný člověk. Zarůstal jsem, neholil jsem se a žil jsem přírodním životem. Sbíral jsem síly a ono se mi to vyplatilo. Bylo to nesmírně tvůrčí období – napsal jsem tehdy Vznik Československa, biografii M. R. Štefánika. Kombinace fyzické dřiny a duševní práce byla velmi prospěšná. Hodně jsem kosil. Krajina byla plodná, půda žírná, ale tím, že se to přestalo sekat, usadili se tam brouci a ve vlhčích místech začal růst rákos, a já se to takhle snažil trochu zachraňoval. Ale nevedly mě k tomu jen nezištné důvody. Za každý nasušený metrák sena jsem dostával šedesát korun.

Kolik jste za rok nejvíc skosil?

Nejvíc jsem skosil v roce 1974 nebo 1975 – bylo to třicet pět metráků sena pokoseného na čtyřech loukách, které měly dohromady asi 800 x 800 metrů. Prodal jsem to státním statkům, dostal jsem za to dva tisíce korun, což byla tehdy obrovská suma. Potom se to odvezlo na Horní Maxov do seníku. Bohužel tam ale došlo k samovznícení a to moje seno, které tam bylo naštosované, shořelo. A tak jsem dopadl se svou největší sklizní.

Jak se vytvářel váš vztah ke krajině zmizelých Sudet?

To je vyprávění spíše z říše pohádek. Když jsem tam přijel a vyčistil jednu místnost, abych v ní první noc přespal, měl jsem úděsný sen. Najednou jsem uslyšel od potoka – chalupa je asi deset metrů nad ním – německé hlasy, pak jsem slyšel kroky, které sílily a blížily se po schodech, protože místnost byla v prvním patře, až začali bouchat na dveře, kde jsem se bůhvíproč zamkl. Až poté jsem se v hrůze a zpocený probudil. Takhle mě přivítali. Navštívili mě hned první noc, zabouchali mi na dveře a řekli: „My jsme tady doma, zapamatuj si to!“ A já jsem si to zapamatoval. Až po letech jsem zjistil, že ten potok, Nisa, jak se převaluje po kamenech, vytváří řeč, která se velice podobá místnímu dialektu němčiny.

Od té doby se datuje váš zájem o sudetoněmeckou problematiku?

Ano. Potkával jsem místní obyvatele, kteří tam zůstali z titulu smíšeného manželství, rozprávěl jsem s nimi a navíc jsem potom viděl postupnou devastaci Jizerských hor. „Noví osídlenci neporozuměli kraji a kraj neporozuměl jim.“ Já jsem se tam vždy cítil jako host. Mé děti to považují za svůj rodný kraj. Já k tomu mám jiný vztah. Bohužel i s tou výčitkou, že jsem na ukradeném majetku, že jsem to nepostavil já. Ty moje pocity se vyrovnávaly alespoň v tom, že kdybych tu chalupu neopravil, bývala by spadla. Do šedesátého roku spadla obrovská část z těch tří tisíc tří set zaniklých obcí a osad. Jestli v pohraničí ještě něco stojí, z osmdesáti procent to zachránili rekreanti, kteří v té krásné krajině našli nový domov.

Jaký byl po roce 1945 vztah nových osídlenců ke krajině?

Měli ke krajině kořistnický vztah. Vytěžit co nejvíc bez ohledu na ekologické záležitosti, zbourat, co se dá. Káceli vzrostlé staré stromy, které už něco symbolizovaly. Zbořili kulturní památky. Smutně o tom vypovídaly zničené hřbitovy. Představte si, že byly hrobky, do kterých se osadníci jednoduše nastěhovali: sundali původní desky, a dali si tam vlastní. To je hyenismus, to jsem vždycky odsuzoval. Jednak se nastěhovali do jejich domů a jednak i do jejich hrobek. Země, krajina, kde se nenarodili, se jim ale také mstila. Ty horské obce zalehl mrak. To nebyla mlha – najednou se tam setmělo a lidé, zejména v kritických obdobích pozdního podzimu nebo začátku jara, propadali depresím. Proto tam bylo tolik sebevražd. V Bedřichově se po válce tři nebo čtyři osadníci oběsili, dva si ustřelili hlavu. Neměli to tam lehké. Nejednou viděli na stěnách otisky prstů a dlaní těch lidí, co to postavili.

V roce 1978 jste pod pseudonymem Danubius v časopise Svědectví otiskl své Teze o vyhnání sudetských Němců? Jak na to reagovala česká společnost?

Jako první reagoval disent, který na to téma vydal dokonce dva samizdatové sborníky. Liberálnější část historiků, později sdružená v uskupení Bohemum, reagovala na Teze pozitivně. Naopak eurokomunisté – Hübl, Křen, Kural atd. – je už tehdy zavrhli. V Tezích se totiž zdůrazňuje, že komunisté měli z vyhnání největší zisk, třebaže je začali Benešovi národní socialisté. Komunisté protiněmecký nacionalismus čtyřicet let vtloukali do hlavy celému národu, a tato skupina historiků v tom protiněmeckém resentimentu setrvala. Hübl spolu s Procházkou a Vláškem sice v osmašedesátém v rozhovoru pro časopis Host do domu vyhnání Němců odsoudil, ale pak se postavil proti. Později jsem zjistil, že už v sedmdesátém osmém, kdy Teze vyšly v Svědectví, spolupracoval s StB a že byl vlastně kontaminován Státní bezpečností. V Glosách, ve kterých polemizoval s mými Tezemi, uvedl, že tím, že jsem nastolil otázku sudetských Němců, nastolil jsem explicitně také otázku změny hranic. Jeho tvrzení jsem tehdy zařadil na pomezí policejní maršruty. Cítil jsem, že mu to někdo nadiktoval a on to jenom reprodukuje. Když jsem byl na základě toho v jednaosmdesátém zavřený v Ruzyni, chtěli mi změnit paragraf 98 o podvracení republiky na paragraf 92 rozvracení republiky. Tam byla sazba o pět let vyšší a v případě hrozby napadení státu by mi hrozil dokonce trest smrti. K tomuhle dospěli ti fízlové a s nimi i Hübl. Ačkoliv i mezi eurokomunisty byl například Miloš Hájek, který tvrdil, že Němci u nás mohli zůstat, že nebylo nutné je vyhnat. Ale když se v devadesátém roce vydával sborník Češi, Němci, odsun, tak Kural a Křen tam jeho příspěvek nezařadili.

Nakolik vaši variantu výkladu česko-německých vztahů brali v úvahu politici – oproti té z okruhu Jana Křena?

Politici berou věci jako politiku. V české politice se po drastickém vysídlení sudetských Němců hrálo vždy německou kartou. Komunisté zastrašovali národ západoněmeckým revanšismem, dokonce i při přepadení Československa v osmašedesátém roce byli hlavním argumentem sudetští Němci jako revanšisté. Touto kartou se bohužel nepřestalo hrát ani v devětaosmdesátém. Mezi prvními ji vytáhl Václav Klaus, který s ní hraje dodnes. Každý, kdo se odchýlil od téhle hry, se stával odrozencem, zrádcem, cizincem nahrávajícím Němcům. Klaus s Grebeníčkem toho využili k zmanipulování parlamentu, který před třemi lety schválil Benešovy dekrety jako neměnitelné, trvalé a bůhví co ještě. Ten Paroubkův pokus o odškodnění českých antifašistů, to je předvolební hra, to nelze jinak chápat, a Klausova reakce byla přesně v intencích této hry německou kartou – odmítavá. Už teď se hraje předvolební boj, ačkoliv do voleb je ještě rok.

Bere tuto otázku někdo z politiků vůbec vážně?

Byl tady politik Petr Mareš, který se snažil vyrovnat šílený handicap, ve kterém žijeme a v němž se česká politika doteď plazí. Že totiž padesát tisíc Němců, kteří tady zůstali, jsou občany druhého řádu. Pořád pro ně platí ztráta majetku, pořád pro ně platí Benešovy dekrety, nejsou plnoprávní občané. Mareš chtěl tuto diskriminaci odstranit tím, že by tito lidé byli odškodněni penězi z česko-německého fondu. Devadesát procent prostředků tam jde, pravda, z německých peněz, takže by to byl v jistém smyslu podvod. Nicméně myšlenka to byla skvělá. Mareš zmizel z české politické scény a na jeho osudu je vidět, jak se stal „populárním“. Všimněte si reakcí na jeho odvolání. Některé byly velice negativní.

Slovensko: rozkradení židovského majetku

Narodil jste se před válkou na východním Slovensku. Vnímal jste v dětství atmosféru Slovenského státu?

Většinu dětství jsem strávil v hoře, na lukách, na Ipl’i, které mě také vychovaly. Rodiče už byli dost staří, když mě měli, už jim táhlo na čtyřicítku – bratři byli o deset, patnáct let starší než já. Je zajímavé, že i když jsou režimy kruté a zavrženíhodné, život člověka je poznamenán okolím, přírodou, řekou, potokem, prostředím, v němž vyrůstal. To, co se tam ve skutečnosti dělo, jsem si uvědomil až zpětně. Když mě vyhnali z knižních archivů a nemohl jsem dělat svoji práci historika, uvědomil jsem si, že mám doma Tranoscia, rodinnou bibli a prameny svých rodů. Začal jsem se zabývat svým rodem a přitom jsem se dostal i ke Slovenskému štátu.

Vzpomenete si z té doby na nějakou konkrétní událost?

Nejvíce jsem si zapamatoval osud rodiny Kirschnerů, což byla jediná židovská rodina v naší vesnici. Odvezli ji v dobytčáku z našeho nádraží v Zeleném do Osvětimi spolu s ostatními Židy, kteří pocházeli z našeho regionu. Už tehdy jsem si musel položit otázku: „Proč ta Lila Kirschnerová nosí žlutou hvězdu? Proč s námi nesmí chodit do školy? Co to znamená? A proč já tu žlutou hvězdu nemám?“ Já jsem jí pomalu záviděl. Bylo okolo toho mnoho otazníků, na které mi nikdo nemohl dát žádnou odpověď.

Jak se k tomu stavěla vaše rodina?

Vůbec nechápali, o co jde.

Bylo vůbec možné o něčem takovém nevědět?

V naší vesnici byla jen tato židovská rodina a ta byla chudá, takže u nás nedošlo k žádné arizaci židovského majetku. Jiná situace byla tam, kde byly desítky nebo stovky židovských rodin. Tam to rezonovalo daleko silněji. Mnoho lidí arizovalo židovský majetek a hospodařilo na něm. Tam byl také zájem zbavit se původních židovských majitelů. Vyvezení té jediné rodiny Kirschnerových se ani neregistrovalo jako zásah proti určité společenské skupině, spíše jako zásah proti té rodině. Nicméně tato perzekuce vzbudila velkou nelibost a pozdvižení – proč mají být tito lidé vyvezeni transportem někam na práci, vždyť pracovali a žili tady. Sousedům se to jevilo jako nelogické.

Ve vaší obci žili katolíci?

Ne. Naše obec byla evangelická. Vycházela z Kralické bible. Naší bohoslužebnou řečí byla kralická čeština. Byly v ní psány náboženské texty – Třanovského písně, pohřební písně a celá liturgie. Obec to byla tolerantní. Bylo tam pět nebo šest katolických rodin, se kterými evangelíci vycházeli přátelsky, žádné rozpory nebyly.

Musel jste za války vstoupit do Hlinkovy gardy?

Dostal jsem uniformu Hlinkovy mládeže a nosil jsem ji, protože jsem na sebe neměl nic jiného, nic tak pořádného. Byl to dobrý materiál, takové košile khaki barvy z velice kvalitní látky, jaké nosily Romelovy jednotky v Africe. Ale nebyl to žádný ideologický symbol – děti nevěděly, oč jde. Alespoň v tom prostředí, kde jsem vyrůstal já, žádné ideologické nalejvárny nebyly. V naší vesnici museli všichni muži vstoupit do Hlinkovy gardy, měli také uniformu – čepici, košili, opasek a čižmy – a v ní se všichni vyfotografovali. Udělalo se jedno nebo dvě cvičení, ale byla to operetka. Nicméně náš učitel z evangelické „ľudové školy“ byl okresní velitel Hlinkovy gardy. Měl dokonce tatraplán, který jsme mu leštili. Byli jsme rádi, když objížděl ty své organizace a neučil. Byl to evangelický kantor, zpíval na kůru a s tou obcí žil. Zřejmě nevykonával žádné násilné činy, protože okresní velitelé Hlinkových gard byli většinou po válce pověšeni, zatímco tenhle zůstal naživu. Jen musel dělat cestáře.

Jak na vaši knihu Dějiny Židů na Slovensku reagovala slovenská veřejnost?

Byl to pochopitelně skandál. Já jsem si nebral žádné servítky a obvinil jsem velkou část slovenského národa z rozkradení židovského majetku, což se mnohým nelíbilo a nelíbí dodnes. Na Slovensku existoval antisemitismus už předtím, ale spíše teoretický, spíše církevní. Vy jste nám zabili Krista, vy jste říkali, krev Krista na naše hlavy, a tudíž jste naši nepřátelé. Nicméně tento teoretický, náboženský nebo liturgický antisemitismus měl neagresivní úroveň.

V čem vidíte rozdíl mezi tradičním antisemitismem a tím, který vznikl v rámci luďácké ideologie?

Skutečný antisemitismus vstoupil do krve slovenského národa až ve chvíli, kdy režim Slovenského státu umožnil arizaci židovského majetku. Mnoho lidí si pomohlo, mnoho lidí z toho dosud žije, bydlí ve vilách, které postavili slovenští Židé, obchodují v obchodech, které postavili Židé. Pro srovnání – v českém národě existoval protiněmecký nacionalismus vždycky. Bylo to logické. Oba národy žily společně několik staletí, docházelo mezi nimi ke spolupráci, k sbližování, ale samozřejmě i k bojům. Ale protiněmecký šovinismus v Čechách dostal naprosto jinou dimenzi, když bylo umožněno vyhnat tři a půl milionu Němců a dostat se k jejich majetku. Je to stejný fenomén – ideologie se dostává do krve národa přes majetek. Historikové, kteří se nezabývali duchovními dějinami nebo určitou kolektivní společenskou psychologií, z toho nevyvodili důsledky. Ale je nasnadě, že velké přesuny majetku musí mít odraz ve společnosti, zvláště když jde o majetek získaný nezákonně. Na arizaci židovského majetku navázali za tři roky komunisté s absolutním znárodněním.

Inspiroval luďácké ideology německý nacionální socialismus?

Byli i slovenští teoretikové, kteří aplikovali nacionální socialismus na slovenské podmínky – například Mečiar, slovenský filosof a sociolog. Ale nakonec se ujal spíše fašistický vůdcovský princip Tisův.

Nakolik se Slováci přímo podíleli na genocidě slovenských Židů? Byly na Slovensku pogromy jako například v Polsku?

K případům živelné genocidy, jak je známe z Polska, na Slovensku v období Slovenského státu nedocházelo. Odsun, vyvezení Židů do polských vyhlazovacích táborů probíhalo po státní linii. Gardisté se sice vůči Židům dopouštěli hrubostí a netaktností, ale tyto vášně byly tlumeny. Živelné to bylo až v pětačtyřicátém, když se Židé vraceli z koncentračních táborů a partyzáni i obyvatelstvo na ně udělali pogromy – v Topolčianech, v Bratislavě a v některých jihoslovenských obcích a městech. V době, kdy byly vyváženy transporty do vyhlazovacích táborů, docházelo spíše k pogromům na tzv. bílé Židy, to znamená na obyvatele Slovenska, kteří se zastávali Židů, protestovali proti jejich vyvážení a nesouhlasili s rozkrádáním jejich majetku. Bohužel proti nim byly používány i kruté prostředky. Svědčí to mimo jiné o tom, že ne všichni občané a obyvatelé Slovenska souhlasili s protižidovskými akcemi a že si tato menšina zachovala lidskou tvář. Proti vyvážení Židů koneckonců pod nátlakem Vatikánu protestovala i vysoká církevní hierarchie. Na konci roku 1942 došlo dokonce k zastavení transportů. Na Slovensku v té době zůstalo ještě několik desítek tisíc Židů. Po Slovenském národním povstání však německý Wehrmacht a německé policejní orgány přestaly brát ohledy na ministerské výjimky a zlikvidovali i poslední část židovské populace. Válku jich bohužel přežilo jen několik tisíc.

Byl rozdíl mezi tím, jak se k tomu problému stavěla katolická a jak evangelická církev?

Samozřejmě. Evangelická církev byla sama pronásledována. Biskupové evangelické církve byli uvězněni a perzekvováni. Evangelíci svým vyznáním ani svými činy neharmonizovali s touto politikou a nijak se v tom neangažovali. Slovenský stát se prezentoval jako katolický stát, v jehož čele stojí katolický kněz, což Vatikán ve svých protestních nótách velice připomínal: „Náš syn, který stojí v čele katolického státu, dopouští, aby docházelo k vyvážení Židů a k odlučování dcer od rodičů“ – to bylo na počátku holocaustu, kdy byly vyvezeny mladé ženy a dívky a docházelo k rozlučování rodin.

Vzpomenete si na nějaký markantní příklad arizace židovského majetku?

To byl třeba případ slovenského spisovatel Ľuda Ondrejova, který v Bratislavě arizoval židovský knižní velkoobchod. Měl možnost původní majitele zachránit, mohl až do čtyřiačtyřicátého vykazovat, že je potřebuje, ale on se jich zbavil už dávno předtím.

Je dodnes něco z toho arizovaného majetku v rukou těch, kteří za války arizovali?

Samozřejmě. A to tvoří podhoubí současného slovenského antisemitismu. Lidé, kteří arizovali, už dneska většinou nežijí, takže v druhé nebo třetí generaci se linie ztrácí a je dost těžké to dopátrat.

Jak tento problém řešili po válce komunisté?

Pokud šlo o větší arizovaný židovský majetek – o obchody, podniky, fabriky – komunisté ho znárodnili. Dnes, když se tento majetek vrací v restitucích, nechápe se jako původní židovský majetek, ale jako majetek odcizený komunisty, a vrací se tudíž často potomkům těch, kteří ho původně arizovali.

To je absurdní!

Ano, to je absurdní, je to výsměch.

Usilují židovské obce na Slovensku o navrácení tohoto majetku?

Židé mají strach. Mají strach vystupovat na veřejnosti, upozorňovat na sebe. Už se o tyto záležitosti raději ani nestarají.

Otisky prstů a dlaní - kopie