2005 / 8 - Barvy kubánského undergroundu

Vít Urban se narodil do krvavé válečné doby. Křestní list mu byl vystaven na německo-českém protektorátním formuláři, sovětská armáda tenkrát bitvou u Kurska završovala obrat v druhé světové válce, Severoameričané, „dobývající Evropu“, přeskočili už z afrického kontinentu na Sicílii, v Teheránu se sešli „šéfové protifašistické koalice“ Stalin, Roosevelt a Churchill, aby se mimo jiné poradili o poválečném uspořádání evropských poměrů, a 12. listopadu E. Beneš podepsal v Moskvě smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi ČSR a SSSR. Byly to události, které tak či onak předurčovaly osudy tehdejších nemluvňat v českých kolébkách.

Urbanovy generace se dotklo hlavně poválečné uspořádání evropských poměrů. Útlá školní léta prožil v atmosféře Gottwaldovy diktatury proletariátu, kdežto jeho život v 60. létech souzněl se snahou jeho současníků o kulturní a společenskou regeneraci středoevropských Čech a o jejich vymanění ze stalinského barbarství. Urbanovi starší kolegové na Filozofické fakultě Karlovy univerzity (studoval historii a hispanistiku) byli v té době svými profesory podrobováni zkouškám ze Stalinových „geniálních statí o jazykovědě“, kdežto případný zájem o pražskou lingvistickou školu byl zločinem.

Když Urbanova generace poznala na vlastní kůži (a mysli) ničivost leninsko-stalinského marxismu, rozhlížela se po zdrojích rehumanizace. Pro Urbanovu volbu a pozdější životní orientaci jako by se staly rozhodující dvě cesty, symbolizované dvěma knihami, které shodou okolností spatřily světlo světa v roce jeho narození; šlo o Sartrovo Bytí a nicotu a o Maritainovo Křesťanství a demokracii. Urban zvolil křesťanství. Již za vysokoškolských let ho zneklidnily otázky, které v oblasti jeho studijní specializace kladl španělský předexistencialistický myslitel Miguel de Unamuno, autor Agónie křesťanství. Proti vidině kolektivistické spásy, načrtnuté Marxem, a za cenu hekatomby lidských obětí, prosazované jeho učedníky, tu byla otázka individuálního úniku z nicoty a přijetí „absurdní naděje“ na osobní spásu.

Pod zorným úhlem těchto dvou alternativ, jednak té kolektivistické, jež na známém sjezdu sovětských komunistů v roce 1956 přiznala svou zločinnost a později vykázala i ekonomickou neúčinnost, jednak té křesťanské, zdůrazňující jedinečnou hodnotu lidské duše, Urban prohluboval své vzdělání a soustřeďoval vědomosti. Zatímco svůj profesní život realizoval v šedé zóně oficiálních rozhlasových médií, vnitřně si přehodnocoval ideologické konstanty, které takzvaná pokroková domácí tradice vnucovala české společnosti. Zprvu v soukromém okruhu a později i veřejně začal narušovat moderní národní mýtus a vyostřovat pohledy na evropské dějiny 20. století. Položil i tuto otázku: Čí život váží víc? Například padlého stoupence komunistického (rozumí se „demokratického“) pokroku, který leckdy v dobré i nedobré víře postupoval dle instrukcí moskevské Kominterny, nebo znásilněné a ubité jeptišky (rozumí se, že představitelky
„reakce“ a „zaostalého tmářství“)?

Zamýšlel se tím nad dosavadním kultovním přístupem k událostem španělské občanské války (1936–1939). Neboť dějiny 20. století nechtěl vnímat jako jednorozměrný progresismus, nýbrž evidovat – často s očistnou trpkostí – jako celistvou bilanci. Odmítal úlevný postoj nového konformismu, který akceptoval tradici starých (liberálně-totalitárních) mesaliancí. V generační touze po sdělení co nejúplnější pravdy neváhal vyslovovat se „jinak“ i k tématům svého času tolik „ošidným“, jakými je dílo spisovatele Jaroslava Durycha nebo postoj Pia XII. za druhé světové války. V těchto vyhraněných snahách se nepochybně hojila stigmata jeho generace, uvržené do věznice, jejíž architektura spočívala na pojmech „reakční“ a „pokrokový“. Tento nonkonformismus, zřetelný v časopiseckých studiích a článcích, postřehla také mladší generace, ostražitá vůči ideologickým nánosům, jaké se po roce 1989 opětně začaly usazovat v národním organismu.

Čteme-li Urbanovy texty s odstupem, ke kterému nás přinutila jeho předčasná smrt v létě roku 2002, rozpoznáváme v nich úsilí o obnovenou duchovní syntézu, jakkoli se mohou jevit jako pohled nazpět: do minulosti evropského křesťanství, do jeho románské mystiky (oblíbil si světce Jana od Kříže a Terezu od Ježíše), do kulturního hispánství, do španělské pozdní romantiky (přeložil Bécquerovy Legendy), do latinskoamerického literárního existencialismu ( překládal Argentince Ernesta Sábata). Ve skutečnosti tyto počiny dokumentují cestu k možným zdrojům rovnováhy. Ty, jak bylo řečeno, shledával Urban především v křesťanské duchovní tradici, včetně jejího románského výrazu. Nenechával se odklánět tvrzením o sekularizaci našeho světadílu, ale pod roztěkaným dneškem cítil, prožíval a vyslovoval přetrvávající spojitosti. Neostýchal se je vyznačit například mezi Compostelou v Galicii a Kostelním Vydřím na Vysočině nebo mezi toledskou
katedrálou a pražským Týnským chrámem. Tyto evropské evokace nazval „rozpomínáním prochladlé duše“. Není pochyb o tom, že skrze hledí zmíněné duchovnosti Urban, třebaže byl prvotně generačně předurčený k účasti na obnovitelské práci, aby se překonala zkáza způsobená v nesvobodné minulosti, rozpoznával zároveň obrys nežádoucích skutečností dneška, jak se rodily po roce 1989. Volil pro ně označení „sázka na globální hypermarket“, „civilizační třeštění bloudících bezdomovců“, „past globálního chaosu“.

Zůstaneme-li závěrem v oblasti hispánské kultury, k níž měl Vít Urban tak intimní vztah, můžeme jeho odkaz, který on soustřeďoval s velikou skromností, a přitom s hloubkou a vytrvalostí člověka zakořeněného duchovně, pojmenovat větou svatého Jana od Kříže: „Strom pěstěný a ohlídaný s přispěním svého pána vydává plody, které se od něho očekávají.“

Nad Sládkovou trilogií

Sváteční kázání konce 17. a první poloviny 18. století, pro svou specifickou stavbu nazývaná též konceptuálními, představují stylový vrchol české literatury tzv. doby barokní. Sládkovi se, podle jeho vlastní intence, podařilo uskutečnit logicky propojené, na sebe navazující, gradující a sebou samým se rozvíjející dílo, které se vědomě otevírá širší vrstvě čtenářů a má sílu opravdu strhnout. Za projektem nestojí ani grant, ani jakýkoli ústav, univerzita nebo nadace – je dílem jednoho člověka, což je samo o sobě, za stávajících podmínek jak vědeckých, tak nakladatelských, událost. Ta nás mimo jiné vybízí k rekapitulaci hlavních rysů českého vydávání barokní literatury za posledních zhruba deset let a k nahlédnutí Sládkovy trilogie v širším kontextu.

První vlna

„Novodobé“ vydávání barokní literatury se otevírá roku 1994 torstovským titulem Básnické dílo Fridricha Bridela, jedné z těch osobností barokní literatury, které si proklestily cestu k všeobecné, tedy školní znalosti. Zpracoval jej Milan Kopecký, jeden z mála, kdo se edičně zabývali českou literaturou 17. a 18. století před revolucí. Kniha byla velkým impulsem pro širší zájem o barokní poezii, vkusně vyvedené vydání se dočkalo několika reedic (což není u poezie, nota bene více než 300 let staré, úplně běžné). Záhy však bylo upozorněno na podstatné nedostatky, které edice má. Vychází totiž především ze záměru vydat básnické dílo, nehledě na to, že jeho dobovou součástí byly i prozaické části. Moderní ahistorický editorský zásah tak rozlomil umělecké dílo podle druhového zařazení a omezil prozaické pasáže, které ale s těmi básnickými souvisely společným rámcem knihy a osobností autora. Uvidíme dále, že Prokrustovo lože
systémových škatulek bohužel současné editory nepustilo.

V roce 1995 vyšly vedle Sládkova Malého člověka ještě dvě edice barokní literatury. V brněnském Bloku, navazuje na tradici nakladatelství, ve kterém byla roku 1970 vydána například zásadní práce Zdeňka Kalisty Česká barokní gotika a její žďárské ohnisko, vyšel výbor z kázání Antonína Koniáše Vejtažná naučení. Malá kniha nestandardního formátu a příjemné grafické podoby se mohla stát úvodním titulem barokní ediční řady. Editorem byl opět Milan Kopecký, princip výboru byl v tomto případě pochopitelný, jazykově je tato edice oproti Bridelovi dokonce progresivnější (zachovává víc dobových rysů jazyka). Potenciální ediční řadě však došel brzy dech. V roce 1997 ještě vyšel ve stejné grafické úpravě už od národního obrození oslavovaný text obrany českého jazyka Rozprava krátká, ale pravdivá (ed. M. Kopecký) jezuity Bohuslava Balbína, jedna z mála dříve uznávaných jisker v pobělohorském „temnu“, ale tím projekt skončil.

Nejen otrlým čtenářům

Druhou avizovanou knihou, která vyšla v roce 1995, a mimochodem stojí také na počátku delší vydavatelské řady, je soubor svatojanských kázání přednesených na známém poutním místě Zelená hora u Žďáru nad Sázavou, nazvaný Medotekoucí sláva na hůře Libanu. Kniha, pod kterou je jako vydavatel podepsáno Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, vešla do dějin editologie především jako kniha s asi největším počtem chyb všeho druhu – víc než tisíc překlepů, edičních opominutí, typografických prohřešků apod. Připočteme-li její podobu – formát A4, zelená koženková vazba se zlatým potiskem „korzárskou“ frakturou –, je jasné, že jejím čtenářem může být jen člověk otrlý. Přesto se jedná o jasný krok k hlubšímu poznání vrcholně barokní české prózy – žďárská kázání totiž bezesporu patří k tomu nejlepšímu, co v Čechách na tomto poli vznikalo. Neuspokojí-li proto Medotekoucí sláva vážnějšího zájemce o věc, alespoň jej navede k původním textům.
Ve stejné řadě, tj. bohužel ve stejné podobě, tentokrát ale plně pod hlavičkou Společnosti Cisterciana Sarensis, vyšla roku 1998 jakoby druhá část žďárských kázání Žena krásná náramně. Zatím posledním titulem je co do místa původu pestřejší soubor kázání a spisů z 1. poloviny 18. století Nádoba zapálená (2000). Hlavou kolektivu editorů se stala olomoucká badatelka Michaela Horáková, pod jejímž vedením vznikl dosti svérázný pokus o modernizaci barokních textů – tato cesta se však doufejme ukázala jako opravdu slepá. Kázání možná získala na „čitelnosti“, vytratil se z nich však podstatný rys autenticity, který snad ke každé jazykové památce neodmyslitelně patří.

Ze Žďáru nad Sázavou se přesuňme na severní Moravu, kde na půdě Ostravské univerzity (a ve spolupráci s brněnským nakladatelstvím Host) vznikly od roku 1999 už tři edice. Jsou pod nimi společně podepsáni Jan Malura a Pavel Kosek. Z jejich spolupráce vzešel v první řadě výbor z významného barokního kancionálu Jana Josefa Božana Slaviček rájský (1999). Tento počin, navazující na badatelskou práci hymnologa Antonína Škarky, v mnoha směrech odpovídá náročným potřebám moderní edice určené jak veřejnosti, tak odborníkům. Obsáhlé rejstříky, soupisy a poznámky zabírají téměř třetinu knihy. Součástí knihy je navíc notová příloha, která podstatným způsobem upomíná na ne-jen-literární rozměr kancionálové tvorby. Byla-li edice Božanova kancionálu exkluzivním přispěním k poznání literatury 18. století, je druhá kniha dvojice editorů Hora olivetská jezuity Matěje Tannera z roku 2001 sondou do žánru modlitební knihy, resp. průvodce po poutním
místu. Odráží se v ní mimo jiné regionální zakotvení obou badatelů, neboť kniha se vztahuje ke kdysi významnému poutnímu místu na hoře Kotouč u Štramberku na Ostravsku. Třetím titulem dvojice Malura-Kosek je výbor z písní pobělohorských exulantů ze Slezska Čistý plamen lásky z roku 2004. Jedná se na jedné straně o mimořádně závažné upozornění na existenci jazykově české literatury mimo tradiční české hranice. Na druhé straně se edice jeví jako málo čtenářsky atraktivní, většina písní nevystupuje nad průměr současných kostelních písní univerzálního charakteru, nemluvě o problematickém edičním přístupu, narážejícím (stejně jako u Kopeckého Bridela) na ahistorické vyjímání pouze básnické složky děl autorů.

Nejen na Moravě však vydávají barokní literaturu. Pražsko-brněnským projektem bychom mohli nazvat exkluzivně vyhlížející a grantem dotovanou ediční řadu Thesaurus absconditus (Ukrytý poklad), vycházející pod hlavičkou nakladatelství Atlantis. Mezi jejími šesti svazky (víc jich bohužel nevyšlo) starší české literatury zmiňme dvě edice ze 17. a 18. století. Prvním titulem řady je anonymní historická kniha Země dobrá, to jest země česká z poloviny 18. století, nově vyšlá roku 1998. Kniha má v odborných kruzích pověst zapomenutého důkazu kontinuity národní hrdosti a jazykového sebeuvědomění národa na prahu masivní germanizace tereziánského a josefovského absolutismu. Je ale otázkou, je-li proto i čtenářsky zajímavá. Zato pátý svazek edice, Věčný pekelný žalář italského jezuity Giovanniho Battisty Manniho v převodu Matěje Václava Šteyera (vydaný novodobě roku 2002), má kolem sebe dráždivou aureolu „nejhorší knihy všech dob“, alespoň podle
názoru Josefa Dobrovského. Tato kniha svým způsobem zapadá do povrchního očekávání barokní „drsárny“, plné žab, smradu a čertů, vnímavějšímu čtenáři ale zároveň otevírá právě ten skutečný barokní svět, ležící za módními klišé. Co do podoby edice (připravil Martin Valášek) se Věčný pekelný žalář řadí k tomu nejkvalitnějšímu, co v Čechách v této oblasti vzniklo.

Posledním centrem vydávání barokní literatury je edice Česká knižnice Nakladatelství Lidové noviny. V této řadě, mající v dlouhodobém plánu vydat to „kanonické“ z české literatury, vyšly zatím tři knihy z pole našeho zájmu. V roce 1999 bylo vydáno básnické dílo Adama Michny z Otradovic, asi nejznámějšího českého barokního básníka. Přes nezpochybnitelná pozitiva kompletnosti díla, obsáhlého komentáře a vysvětlivek je bohužel zarážející téměř nulový ohled na hudební složku Michnovy tvorby. Druhým svazkem jsou Tři knížky lidového čtení z roku 2000, představující sice již starší žánr i tituly, které ale krystalizují do své kanonické podoby právě v době 17. a 18. století, a proto k baroku neodmyslitelně patří. Ve stejném roce 2000 vychází i jakýsi pomyslný vrchol editorského úsilí jedné školy české barokistiky, Staré paměti kutnohorské Jana Kořínka, které edičně zpracoval Alexandr Stich a Radek Lunga. Tato,
čtenáři neobyčejně živě přijatá kniha, ojedinělý příklad historie města, odrážející specifické měšťanské a cechovní (havířské) sebevědomí, nemluvě o nevšedních jazykových kvalitách, dala do budoucna jasný vzor pro vydávání českých památek 17. a 18. století. Uvedeným titulem ale, zdá se, aktivita České knižnice v tomto ohledu na dlouhý čas skončila.

Mimo proudy

Letem jsme probrali to nejpodstatnější, co se na poli vydávání barokní literatury za posledních několik let událo. Vraťme se proto k trilogii Miloše Sládka. Konstatovali jsme, že jeho ediční činnost není zaštítěna žádnou institucí. Na rozdíl od Malury a Koska, stojících, zdá se, pevně na půdě Ostravské univerzity a vůbec regionu jako takového, nemá Sládek ani stálého nakladatele. Oproti výjimečnému grantu, se kterým začala a skončila řada Thesaurus absconditus, nese až poslední Sládkův titul přípis o finančním přispění Ministerstva kultury. Sládkovy knihy naštěstí postrádají i jistou strohost a „kanoničnost“ titulů zavedených řad, jakými je například Česká knižnice. Vše se tudíž soustřeďuje na jediný jednotící prvek, kterým je osobnost iniciátora, původce i editora v jednom. Sládek tak se svým dílem (které přesahuje ony tři hlavní zmíněné knihy) představuje zřetelný unikát v oblasti vydávání literatury 17. a 18. století. Díky
tomu si ale může dovolit cosi, čím jsou jeho knihy přitažlivé. Vedle poctivé a do hloubky jdoucí badatelské práce může uplatnit svůj individuální přístup k zkoumané věci, nepokrytou lásku k době a literatuře, která se tak stává součástí dnešního konkrétního života. Sládkovy texty předmluv, komentářů a doslovů jsou uměleckým dílem vypovídajícím o moderní recepci a reflexi tvorby tři sta let staré. Zdá se, že jeho ediční činnost je možné adekvátně srovnat s hudebním působením sdružení Ritornello, věnujícího se rekonstrukci české barokní hudby a vedeného všestranným hudebníkem a mimořádně erudovaným muzikologem Michaelem Pospíšilem. Tvorba obou je zážitkem strhávajícím její účastníky tam, kde mizí časová omezení a zůstává jen člověk a jimi zprostředkovaná krása.

Autor studuje bohemistiku, komparatistiku a dějiny umění na FF UK.

O K O U N

Oběť a její kat

Od časného mládí jsem doslova uhranut problémem hysterie, demagogie a diktátorství. Ve svých důsledcích tento problém přechází v otázku vztahu mezi katem a obětí. Fascinuje mě postoj kata, který se považuje za oběť, protože oběť nepovažuje kata za vykupitele.

Téma kata a oběti se neustále vrací. Můžeme si to představovat třeba takto:

Je časně, velmi časně ráno. Odsouzenec je ve své cele a zoufale přemítá, protože je nevinen – pokud vůbec člověk může být bez viny. Je zcela ponořen do toho bolestného, věčného a zdrcujícího koloběhu Pro a Proti. Snaží se dopátrat pravdy a chyby. Je vyčerpán a hledá spánek.

Kat nesměle zaklepe na dveře, ale vstoupí s naprostou rozhodností, která nesnáší odmítnutí. Na rozdíl od odsouzence je velmi sebejistý a přátelský. Činit přátelské úsluhy vzpurné oběti je smysl jeho života. Konejší oběť a naléhá.

„Neboj, vše je v pořádku, já už jsem tu. Celou noc jsem nespal, abych byl co nejdříve u tebe a pomohl ti. Vím, že tvá situace je těžká, a proto jsem tady. Přivstal jsem si, abys nebyl sám. Vím, že mě potřebuješ. Stálo mě to sice obrovské úsilí, ale pro tebe jsem ochoten udělat vše. Máme ještě spoustu času, a tak si můžeme pohovořit o tvém krku, aby se ti lépe dýchalo. Rozhodně ho nesmíš mít ztuhlý; to je nepříjemné a někdy to dokonce i bolí. Hlavně buď klidný, důvěřuj mi a nech se vést.“

Odsouzenec naprosto nic nechápe. Leží na něm příliš těžké břímě, než aby dokázal pořádně rozlišovat a vůbec si něco myslet. V této chvíli má snad jediné hnutí, pocit, přání. Spát! Alespoň trochu si po tom dlouhém vypětí odpočinout. Zahnat tu mouchu, která ho nenechá spát a vemlouvá se mu až do nejniternějšího ledví a jako hnilobná vajíčka mu vbodává pod kůži své lepkavé přátelství a nápomocnou ochotu. Proč ten člověk dotírá? Ach bože, spát! Alespoň trochu si odpočinout!

„Vidím, že jsi příliš neklidný. Nesmíš se tomu poddávat. Jsem tady přece já, a já ti pomohu. Musíš hezky doširoka otevřít oči, uvolnit se, dívat se mi do obličeje a podvolit se, abych ti vzal míru a promnul ti hrdlo. To velmi pomáhá. Nikdo to neumí jako já, nehledě na to, že všichni ostatní, i kati, by se na tebe vykašlali. Ale to já neumím. Miluju tě a jsem ochoten pro tebe nasadit vše, co mám. Tak se nesmíš bát a musíš mi důvěřovat. Ty si ani neumíš představit, jak obrovské máš štěstí, že jsi potkal právě mne. Ale nečekám od tebe vděčnost. Jsem zvyklý na nevděk, že na mě všichni plijou. Oni ale za to nemůžou, protože nic nechápou. Já chci jenom pomáhat a být lidem užitečný. Ale oni ne a ne.

Perou se se mnou, odmítají a nadávají. Hlupáci! Šlapou si po vlastním štěstí. Ale já, starý blbec, nehledím na urážky a jsem stále ochoten pomoci, kde je toho třeba. Každý, všichni, až jednou dostanou rozum, mi budou blahořečit. Ty jsi stejný jako oni. Ale já ti nic nevyčítám. Nemůžeš za to, protože ničemu nerozumíš. Podvol se a uvidíš, jak to bude krásné. Hezky se svlékni do naha, natáhni se, zavři oči a mysli jen na to, že jsem konečně už u tebe. Na ostatní se vykašli!”

Odsouzenec stále nic nechápe. Cítí jen zoufalou úzkost a bezbrannost před něčím, co se mu páčí do duše jak sochorem a drtí ho. Cítí, že jeho spánek – touha dopátrat se smyslu toho všeho – je rozmetán jak Šalamounův chrám, který už dávno neplatí. Nenávidí toho člověka, tu jeho vtíravou příchylnost a ochotu.

„Ještě máme spoustu času. Přijdou pro nás až za dvě hodiny. To bys nevěřil, co mi dalo práce, abych pro tebe ty dvě hodiny vyšetřil. Ale dělám to rád. Poprava rozhodně není lehká záležitost, ale když se to umí a člověk má to štěstí, že přijde do styku právě se mnou, neexistuje nic příjemnějšího. Lidi si totiž sami šlapou po svém štěstí. Když to vezmu do ruky já, je po bolesti, problémech, strachu a podobně. Člověk má konečně možnost naplnit svůj osud a díky mně dosáhnout odvěké touhy, kterou v sobě – lidi jsou hlupáci! – od mládí potlačoval. Každý je zakomplexovaný až hrůza! Jen kdyby mi důvěřovali, hned by bylo všechno jiné! Ale to můžu mluvit horem dolem, je to, jak když hrách na stěnu házíš. Jsou nepoučitelní a odmítají pomocnou ruku! Člověče, neškubej tak sebou, říkám ti, abys byl klidný. Jsi stejný nevděčník jako ostatní. Teď už bude všechno jen a jen dobré.“

„Ach bože, ženo moje! Markéto?!“

„Cos to říkal?? Tak tohle tedy ne! Říkám ti, že už jsem tady a že tím je všechno konečně vyřešeno, a k tvému dobru. A ty tady budeš vzdychat a dovolávat se svých omylů a pubertálních nesmyslů…“

„Já jsem si vzpomněl na svou ženu.“

„No to je báječné! Já k němu přijdu, a on se bude pořád stavět na zadní! Jakou ženu? To je taky váš další omyl. Nevíte, co chcete. Žádná žena nikdy nikoho neudělala dokonale šťastným. Lidi se žení a myslí si, že to je to pravé, a přitom si na sebe pletou jen další bič. Rajtuješ na velbloudu, chlapče. S tímhle idealistickým blábolením a neplodným sněním je teď konec. A když to nechápeš ty, musím myslet a jednat já za tebe! Člověk se tady namáhá, vstane kvůli tobě do nepohody, a ty mu ještě napliješ do tváře. Cožpak nechápeš, že smyslem života není rodina, ale poprava? Rodina – to je další z vašich iluzí, kterými podkopáváte vše, co se tady jeden snaží pro vás udělat. Ty máš být rád, že s tímhle je už konec, a litovat, že jsi mě nevyhledal již dávno předtím – a ne čekat, až tě sem někdo dokope. Z toho je jen vidět, jak jsi ještě nezralý. Každému to musím vysvětlovat, ale néé, milostpánové to ne a ne pochopit.
Já už tady dlouho nebudu. To přece jeden nemůže dlouho vydržet, pořád přesvědčovat a vychovávat nemehla, co se věčně stavějí na zadní. Já ti něco řeknu, jestli mi někdo zničil zdraví, tak to byli lidi jako ty. Ale nevadí. Takový už je světa běh. Byl jsem povolán pomáhat, tak budu pomáhat. A třeba proti tvé vůli, když to nechceš pochopit. Ještě jednou se tady opovaž vzpomínat na nějakou rodinu nebo Markétu! To jsem se zase jednou trochu unáhlil. Člověk má ale jenom jedny nervy. No nic. Už budeme muset jít. Tak jak říkám: nech se vést a důvěřuj mi. Tady máš košili s odstřiženým límcem. Extra jsem ji pro tebe vybral a ještě v noci žehlil, aby se ti v ní dobře šlo. Jiný by se na tebe vykašlal a navlékl by na tebe kdejaký hadr. Budeš si v ní vykračovat jako pán.“

Odsouzenec to už nemůže vydržet. Už naprosto nic nechápe, je mu špatně a s výkřikem „Ach bože!“ běží k míse a zvrací.

„To jste celí vy. Když jste v úzkých a máte se rozhodnout pro dobro, začnete dělat tyátr. Říkám mu, že je vše v pořádku, aby byl klidný, ale on ne. Musí tady zašpinit nádhernou novou mísu, kterou sem stejně dali jen díky mně místo starého kbelíku, protože jsem se vždycky snažil, aby to tu měli odsouzenci pěkné. A s tím Bohem, to teda ne, milánku. Toho se nedovolávej. Já sice taky věřím v Boha, ale nemysli si, že teď mi zase nějakým blafákem unikneš. Ano, ano! Všichni jsme zodpovědni před Bohem. Ale toho sem teď nezatahuj! Ten s tím nemá nic společného. Právě z lásky k Bohu jsem vzal na sebe tento nelehký úkol a jeho místo tady zastupuji já. Pomocnou ruku ti podávám já, a tak se dovolávej mé pomoci. Jen já ti mohu pomoci. Nikdo jiný. To by se ti tak hodilo, ty podvodníku. Poslat mě pryč a dovolávat se pokrytecky Boha… že si to s ním vyřídíš sám. Zase podvádíš. Cožpak nechápeš, že bez mého přispění nic nevyřešíš?!
Ne, opravdu, já už tu nevděčnost nevydržím! Ale vzal jsem na sebe úkol a ten musím splnit stůj co stůj, ať už se to takovým spratkům jako ty líbí nebo nelíbí. Já blbec se s ním párám, snažím se mu to vysvětlit, pomoct mu, a on takhle? Teď už toho mám dost. Jde se.“

Kat dovleče oběť až ke špalku. Domlouvá jí, snaží se jí vyjít všestranně vstříc. Oběť se vzpírá, zvrací, omdlévá a dovolává se všech a všeho kromě kata. Kat vzdychá zoufalstvím. Je hluboce nešťastný a zarmoucený. Těsně než dopadne sekyra, oběť naposledy vykřikne: „Bože můj!“ Je dokonáno. Ne tak pro kata.

Kat odchází se schýlenou hlavou, jako někdo, kdo byl hluboce zraněn, jako hospodář, kterého nevděčný syn vyhnal z rodného domu do nepohody. Ale má svou hrdost. Není poražen, nýbrž uražen nepochopením a nevděkem. Svůj kříž nese statečně. Počítal s tím, dokonce to očekával a je navždy smířen s mučednickou korunou. On ví, že je mučedník a že oběť mu svým nepochopitelným nevděkem vrazila trnovou korunu ještě hlouběji do čela. A protože je důsledný – tito lidé se domnívají, že důslednost je totéž co morální poctivost – snaží se nepromrhat ani vteřinku své životní kalvárie. Přemýšlí – nikoliv myslí. (Pozor na záměnu!)

To už je k nevydržení. Místo aby se mi ten mezulán díval důvěřivě do očí a řídil se mými pokyny (tak dobře jsem to s ním myslel!), zase volal toho svého Boha. Je to sice lepší, než kdyby volal tu Markétu, ale i tak! Chtěl se mi tak vysmát, pacholek jeden. To mi chtěl ještě na poslední chvíli ukázat: „Héč, já tě nepotřebuju, nevěřím ti, já mám přesto svého Boha a Markétu!“ A po pravdě řečeno se mu podařilo zranit mě do hloubi srdce. Já ho měl tak rád a on mi ještě na poslední chvíli musí plivnout do tváře. Ten jeho bezduchý život k ničemu! Někde v závětří by spokojeně dohořel se svou Markétou, dětmi, zahrádkou či co já vím a neužitečně by se vytratil, nevěda o tom, že existuji já, jediný, který dokážu dát jeho životu vyšší smysl. Díky mému přičinění odešel ze scény jak Hamlet. Královsky! Jeho život dostal bohatýrský rozměr. Učinil jsem z něho hrdinu. A on na mě plivne. „Ne, já tě nepotřebuju, táhni ke všem čertům!“ –
tak mi to dával pořád najevo. Nikdy tyto lidi nepochopím. Já blbec kvůli němu vstanu brzo z postele
– ačkoliv bych si mohl jako jiní krásně přispat – žehlím mu košili, tu nejlepší jsem mu vybral, celou zásobu jsem kvůli němu převrátil vzhůru nohama, hádám se s ředitelstvím, aby dali do cely moderní červenou záchodovou mísu, aby vymalovali stěny na modro, aby byly přikrývky z nejlepšího atlasu, a vůbec se všemožně starám, aby se tam odsouzenci cítili jako doma (který vězeň dříve spal pod atlasovými přikrývkami mezi nádherně bleděmodrými stěnami a používal moderní červenou mísu – nemluvě o bílé košili z jemného plátna!). Život není jednoduchý, ani poprava ne. Ale právě proto se snažím učinit popravu co nejpříjemnější, a zbavit tak člověka odvěkého a bezdůvodného strachu, předsudků. Chci je osvobodit od předsudků a dát konečně člověku prostřednictvím popravy jeho pravý, vznešený rozměr. Chci, aby si lidé nemuseli vyčítat svůj zhudlařený život, aby byli hrdí na to, že jsou lidé, a aby svobodně a hrdě spěli vstříc svému nezastupitelnému určení. Člověk,
který nepozná vznešenou a osvobozující moc popravy, nežil, nic nepochopil a promrhal své nejlepší vlohy. Může být něco krásnějšího než ukládat hlavu k spánku na špalek, kde jedině může pochopit váhu a cenu života? Každý se snaží utéci zpět do své zhudlařené bezejmennosti mezi usmrkanými dětmi a tloustnoucí manželkou, a vyhnout se tak poznání. Ti lidé vůbec nevědí, co chtějí. Venku všichni shánějí červenou mísu, a když ji konečně dostanou (pochopitelně ne svým přičiněním), zašpiní ji zvratky, aby mi tak dokázali, že se mnou nesouhlasí. Ten jejich neustále vyděšený, vyčítavý pohled! Ale ať vyčítají! Budou zachráněni a popraveni proti své vůli. Dítě také nemůže rozhodovat samo za sebe.

Další osud kata byl v podstatě zajímavý, ale prostý. Popraviště mu bylo brzo velmi malé a nabyl dojmu – ze svého hlediska jistě správného – že jeho schopnosti nejsou plně využity a že takto pouze příštipkaří na grandiózním úkolu, který mu byl svěřen. Nakonec se tedy vydal do světa a začal stínat hlavy všem kolemjdoucím. Lidé se ho báli, utíkali před ním a nadávali mu. Ale on si je vždycky našel. Věděl, že každá práce-poslání musí být důsledná. Světem obcházel strach.

Až se jednou našel jeden Honza a ten měl natolik selského rozumu, aby pochopil, že kata někdo musel povolat a úkol mu svěřit. A svou nebojácnou řeč začal roznášet mezi lidem obecným. A tehdy se ukázalo, že vlastně kata nikdo nepovolal, že tady je jaksi neznámo odkdy a od koho, a že tudíž nemá povolení. A tak se lidé domluvili a místo aby pořád utíkali, jednou si na kata počkali, lapili ho a vsadili do vězení. Ale byl tu háček. Nevěděli, co s ním. Radili se a radili, ale k žádnému kloudnému závěru nedospěli. Naštěstí tu byl Honza. A ten jim povídá: „Seberte mu meč a nechte ho být.“ A tak se stalo. Meč hodili do hlubokého jezera a kata pustili ven. Ale kat ten lidský nevděk a tu pohanu nevydržel. Když jednou zase prochodil bezcílně několik dní a nocí, skočil do jezera za tím mečem. A tam snad, chudák, také dospěl k naplnění.

Text byl napsán v 70. letech. Doposud nebyl publikován.

Hispanista, novinář a spisovatel Vít Urban se narodil 4. srpna 1943 v Praze. V roce 1960 absolvoval gymnázium, ale na základě špatného kádrového posudku nebyl přijat na VŠ a nastoupil jako skladník v Tesle Strašnice („v roce 1962 jsem utrpěl pracovní úraz, který mi poškodil páteř, takže nemohu delší dobu stát“). Po čase se mu podařilo „ulít“ na Pražský hrad, kde jako zaměstnanec Archeologického ústavu ČSAV přehazoval zeminu. V roce 1962 složil přijímací zkoušky na FF UK, kde vystudoval španělštinu a historii. Během studií prováděl po Praze. V srpnu 1969 se stal zaměstnancem Českého rozhlasu – vysílání pro Latinskou Ameriku. Od 70. let překládal španělskou prózu a esejistiku (viz bibliografie), připravoval pořady pro rozhlas a v řadě periodik otiskoval odborné a kritické články. V roce 1969 se oženil a postupně se mu narodily tři dcery. Od roku 1964 do roku 1969 si vedl deník,
který se zachoval v rukopise. Pozdní texty, z nichž jeden otiskujeme, se pohybují na pomezí eseje a silně stylizované prózy. Byl čestným dárcem krve. Zemřel 18. července 2002.

Soudruh Urban pracuje v redakci vysílání pro Latinskou Ameriku od r. 1969. V současné době zastává funkci redaktor-komentátor. Je typem bystrého, pohotového novináře se širokým vnitropolitickým a mezinárodněpolitickým rozhledem. Vykazuje neustále tvůrčí invenci a patří již několik let k stabilizujícím kádrům redakce. Podílí se autorsky na všech rubrikách redakce a zpracovává zejména kontrapropagandistickou tematiku.

Není politicky organizován, jeho postoje však jsou v souladu s náročnými požadavky na práci ve sdělovacích prostředcích. Soudruh Urban se projevuje jako vzdělaný, inteligentní člověk s intelektuálními sklony. V kolektivu vystupuje otevřeně, kriticky a s dobře připravenými argumenty.

Ing. Zdeněk Vališ, vedoucí redaktor

Z kádrového dotazníku vysílání pro Latinskou Ameriku

Bibliografie překladů

Ernesto Sábato: Kniha o hrdinech a hrobech, Odeon 1984; Jorge Luis Borges: Obecné dějiny hanebnosti, Práce 1990; Jorge Luis Borges: Výbor z esejů, Světová literatura 1991–
–1992; Gustavo Adolfo Bécquer: Legendy, Vyšehrad 1999; Sebastián Juan Arbó: Cervantes, Odeon 1971; Germán Guzmán Campos: Camilo Torres, Vyšehrad 1973; Eduardo Caballero Calderón: Indián to nemá lehké, Odeon 1976; Manuel Scorza: Vzpoura v Rancasu, Svoboda 1981; Arturo Uslar Pietri: Řemeslo nebožtíků, Svoboda 1981; Dějiny Španělska, ve spolupráci s kolektivem překladatelů, NLN 1995; Španělská esejistika, komentovaná četba ukázek esejů, stanice Vltava 1992; José Lezama Lima: Ráj, Revolver Revue 1996; Slovník spisovatelů Latinské Ameriky, ve spolupráci s dalšími autory, Libri 1996; Abel Posse: Příběh vášně a utrpení Evy Perónové, NLN 1996; Ernesto Sábato: Tunel, Host 1997.

Odjinud

Neznámý dopis Eduarda Basse artistovi Ludvíkovi Miserovi do Berlína z 20. 12. 1941, zajímavý pro tehdy právě dokončený román Cirkus Humberto, přetiskl ve faksimile čtvrtletník Nezávislého diskusního klubu Milady Horákové Masarykův lid č. 3/2005.

Soudničky Karla Poláčka analyzoval v Jazykovědných aktualitách č. 1–2/2005 Petr Hora.

Komentář k soubornému vydání próz Josefa Čapka Lelio – Pro delfína – Stín kapradiny – Kulhavý poutník (Nakladatelství Lidové noviny 2005) napsal Petr Mareš.

Adolfu Branaldovi k jeho 95. narozeninám v říjnu tohoto roku pogratuloval v bulletinu Obce spisovatelů Dokořán č. 35 Milan Jungmann.

Rozhovor s osmdesátníkem Ivanem Medkem přinesl v témže týdnu jako A2 č. 6/2005 také Magazín Hospodářských novin Víkend č. 45 z 11. 11. 2005.

Francouzský výbor z deníků Jana Zábrany Celý život (Toute une vie, přeložili Patrik Ouředník a Marianna Canavaggio, Alois, Paris 2005) recenzoval v Tvaru č. 18/2005 Vladimír Novotný.

Relace Českého rozhlasu 6 Člověk a kultura z 10. 11. t. r. zůstává jediným (!) zdrojem informace o úmrtí dramaturgyně Jaroslavy Strejčkové, narozené 23. 2. 1924 v Hradci Králové, spolupracovnice režiséra Jiřího Horčičky, pro kterého skvěle zdramatizovala například Čapkovu Válku s Mloky nebo Tolstého Vojnu a mír.

Jubileum prozaičky Ivy Hercíkové, narozené 2. 11. 1935 v Pardubicích, připomněl v Právu 2. 11. 2005 František Cinger.

K románu Jana Pelce …a bude hůř (1985) přirovnal nepodepsaný glosátor v Salonu č. 443 z 10. 11. 2005 prózu Svatavy Antošové Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala (Concordia 2005) a přidal doporučení: „pokud praktikujete čtení v MHD, raději si knihu něčím přebalte“.

Biografický rozhovor s patafyzikem a jehovistou Eduardem Vackem, autorem povídkových knih Mí devianti mi rozumějí (Clinamen 2001) a Rozumím svým deviantům (tamtéž 2004), pořídil pro Babylon č. 2 z 31. 10. 2005 Viki Shock.

František Knopp

Francie

V pařížských kulturních kruzích zavládla horečka. Nezpůsobila ji ptačí chřipka a kupodivu ani gangy z předměstí. Příčinou je výstava s výmluvným názvem Dada, která probíhá od 5. října do 9. ledna výstava v Centre Pompidou alias Beaubourgu (čti Bobůru) a která rekapituluje celé toto meziválečné mezinárodní hnutí v jeho nejrozmanitějších žánrových projevech – od ready-mades přes koláže, soukromou korespondenci, fotografie, dadaistické časopisy, filmy až po sonorní poezii. To by bylo, aby k takové výstavě, kterou si v jediný okamžik prohlíží 650 návštěvníků (denně asi 4000), neexistovala žádná teoretická opora! Vedle více než tisícistránkového katalogu vydaného na novinovém papíře, který představuje jakýsi dadaistický telefonní seznam se všemi nezbytnými položkami, spoluvytvářejí teoretické zázemí téměř veškerá francouzská periodika, která se do dadaismu doslova zbláznila – mezi nimi i 446. říjnové číslo měsíčníku Le
Magazine littéraire.

Hlavnímu tématu čísla s názvem Dada: duch revolty: od Tristana Tzary po Guye Deborda je věnováno více než třicet stránek textů a ilustrací. Poslední výstava dadaismu proběhla ve Francii před téměř čtyřiceti lety, v roce 1966, výklad (i mediální kampaň) je proto třeba vzít pěkně z gruntu. V úvodním článku podává dada specialista Marc Dachy stručnou historii hnutí a jeho chronologii neboli příznačně Dadata. Jak se ukáže na následujících stránkách, dada dějiny jsou nekonečné, protože: „Dada je pochopitelně živé“ – jak ujišťuje Philippe Dagen z Le Mondu. A to nejen pro diváky, ale i pro současné umělce, kteří na otázku po svých učitelích hrdě prohlašují: „Pocházíme z dadaismu, z Duchampa, ze surrealismu. Nikdo nic nevytvořil sám…“ Příloha je samozřejmě doplněna portréty klíčových dadaistických postav: Raoula Hausmanna, Francise Picabii, Hugo Balla, Kurta Schwitterse aj. a doplněna slovníčkem, který
objasňuje neméně klíčové dada pojmy, jako destrukce, fotomontáž, skandál či jednoduše blbost.

Tento malý exkurs do jednoho francouzského časopisu je možné uzavřít v duchu prohlášení Jeana čili Hanse Arpa: „Vy, krásný muži a roztomilá slečno, jste také Dada, jen o tom ještě nevíte.“

Alena Machoninová

Pózy nositele Goncourtovy ceny

Letošní volba poroty nejznámější francouzské literární ceny se stoletou tradicí, Prix Goncourt, byla pro mnohé překvapením. Byl očekáván souboj dvou známých osobností současné francouzské literární scény: za nejsilnějšího favorita platil Michel Houellebecq, jemuž koncem srpna vyšel román La possibilité d´une île. Velké šance měl i Jean-Philippe Toussaint: nabídl román Fuir, navazující na titul, s nímž postoupil do nejužšího výběru nominací na cenu už před třemi lety. Navíc letos slaví dvacet let od vydání své prvotiny Salle de Bain, která svého času předznamenala nástup nové generace autorů a ukázala jednu z cest nového směřování literatury. Jisté naděje měli také mladý spisovatel Olivier Adam, autor románu Falaises a François Weyergans s románem Trois jours chez ma mère (Tři dny u matky) který byl v edičním plánu nakladatelství ohlašován už na rok 2003. Porota vyvolila Weyerganse.

Novináři teď o překot hledají styčné body Houellebecqova a Weyergansova díla. Marně. Jediným jejich společným rysem je, že jsou mistři reklamy na svou literaturu. Weyergans inscenuje okolnosti vydání nové knihy zcela jinak než Houellebecq, ale s podobným úspěchem.

O Weyergansovi je známo, že dokáže na poslední chvíli zabránit předání textu do tiskárny, ačkoli už rukopis nakladateli odevzdal. Umí přesvědčivě hovořit o knize, která má vyjít během několika měsíců, a přitom nemá v ruce víc než pár prvních nápadů. Jeho matka, jíž je věnován letos oceněný román, má prý doma vyvěšený plakát, kde nakladatelství Grasset ohlašuje vydání synovy knihy Le fakir, která nikdy nevyšla (byl to pracovní název románu Franz et François, publikovaného tři roky poté). „Už před dvaceti lety mělo nakladatelství Gallimard plakát, kde byla mezi autory, kterým tenkrát mělo nakladatelství vydat novou knihu, i moje fotka. Jenomže já tehdy rukopis neodevzdal. Tak museli všechny plakáty rychle přetisknout…“ dodává skromně Weyergans. Může se pochlubit i oslavnou recenzí, kterou jistý kritik sepsal na jeho knihu, která ale nikdy nevyšla. Weyergans vysvětluje, že je v tom všem nevinně. Přiznává, že psaní jsou pro něho muka: „Nad
posledními dvěma romány jsem strávil pět let. Jakmile jdou texty do tiskárny, mám pocit, jako bych vyšel z vězení.“ Kdy se tedy rozhodne, že už bylo přepisování dost a text může vyjít? Někdy mu prostě dojdou peníze: „V poslední době jsem častěji vídal exekutory než nakladatele. Peníze nakonec jsou k něčemu dobré. Žiju ze záloh. Občas pak musím rukopis i odevzdat.“

Třebaže spisovatel a scenárista François Weyergans (1941) nepatří k náruživým psavcům, kteří každoročně nabízejí čtenářům novou knihu, vydal letos na podzim romány hned dva. První z nich, Trois jours chez ma mère, nabízelo nakladatelství Grasset už dlouho, dosud však svému slibu nedostálo a Weyergansovi věrní čtenáři nevěřili, že vyjde. Druhý, Salomé, byl naopak velkým překvapením. Jde o nepublikovaný titul, starý pětatřicet let. Ještě před udělením ceny si tak Weyergans zajistil pozornost médií. V četných rozhovorech musel vysvětlovat, proč s jednou knihou tak otálel a druhou tolik let tajil. Weyergans se nechal slyšet, že i pro něho je situace poněkud schizofrenní: nabízejí se tu v jednu chvíli dva texty podepsané týmž jménem, přičemž jeden z autorů by mohl být otcem druhého.

Rukopis románu Salomé prý spisovatel objevil víceméně náhodou: „Věděl jsem, že ho někde mám, ale netušil jsem, kde vlastně. Začal jsem ten román psát kdysi v hotelu, v Avignonu, během festivalu v létě 1968. Pak jsem měl něco jiného na práci a odložil jsem ho. Vrátil jsem se k němu o rok později, několik měsíců jsem nedělal nic jiného, a dopsal ho. Dal jsem jej přečíst Pierru Klossowskému, poradil mi pár podrobností a řekl, že text je závratný a že tak musí zůstat. A tak jsem s ním už nic nedělal.“ Přes dobrozdání ale Weyergans knihu tehdy vydat nechtěl. Prý byla příliš osobní. Navíc jeho otec Franz Weyergans (jemuž spisovatel zasvětil román Franz et François) byl katolický spisovatel a zejména četné erotické pasáže synovy prvotiny by mu možná byly proti mysli.

O románu Trois jours chez ma mère začal François Weyergans mluvit už v roce 2000 na propagační akci svého nakladatele. Okolnosti ho tehdy donutily tvářit se, že má román skoro hotový. Fabuloval zdatně: román bude vyprávět příběh padesátiletého muže, který zajede navštívit matku a začne se tam probírat svými starými věcmi. Text oživí krátké vstupy do protagonistovy minulosti. Matka tedy měla stát v pozadí, hrát jen vedlejší roli. Tehdy Weyergans své síly přecenil, sliboval, že kniha do půl roku vyjde. Název ale vyvolal jistá očekávání, během nesčetných rozhovorů se čtenáři, kritiky, knihkupci i nakladatelem si spisovatel uvědomil, že jejich vize o knize se vůbec nepodobá jeho původní představě. Weyergans prý píše knihu o své matce… Román. „Plánoval jsem si, že protagonistou bude takový vykolejený, deprimovaný chlap, a najednou ho prostě měla odsunout do pozadí moje matka! Matka se ale vlastně popisuje mnohem snáz než syn,“ vysvětluje autor,
proč prý nakonec podlehl fámám o své knize a rozhodl se jim vyhovět.

Weyergans dosud vydal jedenáct knih. Proč pořád přepisuje své texty a není schopen je dokončit? „Neprávem si o mně lidi myslí, že jsem maniak, který váhá mezi dvěma přídavnými jmény a bez ustání opravuje tvary nepravidelných sloves v konjunktivu. Kdepak. Prostě přepisuji pasáže, aby byly svěží, jednoduše aby byly lepší, aspoň v mých očích. Pětkrát nebo šestkrát předělávám celé kapitoly… Baví mě snít o tom, co budu psát. Jsem schopný strávit celé měsíce sedm, osm hodin denně u stolu a neudělat nic. Probírám se slovníky, desetkrát přepisuji jediný odstavec, ten mi připadá čím dál tím horší. Já ale vytrvám.“ Svůj přístup k tvorbě rozvádí otevřeně: „Když jsem dokončoval Trois jours chez ma mère, byl jsem zahlcen poznámkami. Najednou jsem si třeba vzpomněl, že jsem před třemi lety napsal docela pěknou pasáž: hledal jsem ji deset dní v těch horách papíru, co se mi válejí po bytě, a našel jsem jen výchozí črty. Musel jsem to celé
napsat znovu. Pevně doufám, že tahle verze je lepší než ztracený text.“

Bezprostředně po udělení ceny Weyergans svou novou knihu charakterizoval s obchodním citem pro čtenářské priority: „Má podle mě dvě hlavní témata. Jednak zachycuje trápení spisovatele, jednak vzdává poctu matce. Problémy kolem psaní knihy moc lidí zajímat nebudou, většinu čtenářů ale osloví drama, jaké se může odehrávat mezi matkou a synem. Aspoň doufám. Díky ceně si knihu přečtou ti, které naláká postava matky.“

Autorka je šéfredaktorka časopisu iliteratura.cz.

Rushdie válečník

Vypravoval mi přítel Kamran Nazír: „Když viděl libanonský majitel mé oblíbené kavárny, co čtu, potřásl hlavou. Když jsem navštívil rodiče, schovávala matka knihu před hosty. Jeden vousatý přítel mi volal, aby si ověřil, že se mi knížka moc nelíbí. Není to senzační, že kniha může vyvolávat takový vzruch?“

V muslimském světě, jak tvrdí můj přítel, je „vzrušující“ každá kniha Salmana Rushdieho; v tomto případě jde o jeho nejnovější román Shalimar the Clown (Klaun Šalimar). Valná část možných muslimských čtenářů však – zvláště po Satanských verších – Rushdieho opomíjí: prý se vyloučil z jejich středu, jsou přesvědčeni, že spisovatel svůj původ zneužil, aby mohl napadat islám. Není ale vyloučeno, že po vydání poslední Rushdieho knihy jej budou muslimové brát vážněji. Příběh se odehrává ve velké míře v indické části Kašmíru (autor věnuje knihu svým kašmírským prarodičům), okupované obrovskými indickými vojsky, vůči nimž autor vystupuje ostřeji než vůči džihadistům. („V Kašmíru bylo šest set tisíc indických vojáků, ale pogromu na pandity nezabránili.“ A Kašmír, jak víme, je na seznamu zemí, o jejichž osvobození muslimové bojují, hned za Irákem a Palestinou.)

Román začíná ještě před vypuknutím kašmírského konfliktu v Pačigamu, vesnici potulných herců. Šalimar, syn muslimského náčelníka, předvádí své klaunské číslo na provaze. Zaujme Boonyi, tanečnici a Hindku, dceru z „druhého nejlepšího stavení“ ve vesnici. Oba se setkají v lese – a stane se obvyklá věc. Rushdie odkazuje na Romea a Julii, ale zde vesnická rada sňatek schvaluje: dovolává se pojmu kašmirijat, sdíleného svazku, jenž je víc než jednotlivé příslušenství k Hindům nebo muslimům. Zápletka přichází se záletným Maxem Ophulsem, americkým velvyslancem v Indii, který do vsi zavítá a mladé Boonyi, jež pro něj s ostatními tančí, učiní návrh. Vzniká nikým neschvalovaný vztah a v románu začíná první cyklus násilí. Druhý a rozsáhlejší (politický) cyklus zaznamenaných krutostí má také své směšnohrdiny: indické armádě velí sexuálně frustrovaný generál a islamistická vzpoura je vedena Železným mullou, duchovním
„stvořeným ze železného šrotu“.

Román se pohybuje mezi těmito dvěma cykly a životy postav, které jsou do nich zataženy. Jako obvykle je Rushdieho próza promísena jazykovými narážkami a vtipy. (Šalimarovo jméno „v civilu“ je Noman, prosté muslimské jméno – které ovšem v angličtině znamená Nikdo. Najdeme tu i narážky na Kafku, Keatse a Kierkegaarda – zůstaneme-li u jmen začínajících na K.) Aluzí zřejmě má být i jméno diplomatovo: Max Ophüls byl známý německý režisér (1902–1957) židovského původu, jako Rushdieho hrdina. Románový Ophus se narodil ve Štrasburku a vychovali ho v Paříži. Je to polyglot, kosmopolita, cestovatel, dobrodruh a záletník. Jako člověk ze sporného francouzsko-německého pohraničí může Indům říci, že chápe „pohyblivé hranice, vzpoury a vysídlení, útěky a návraty, dobytí a znovudobytí“. Rozumí jejich dějinám a jejich utrpení – ale to mu nepřekáží, aby se zapletl do skandálu s kašmírskou tanečnicí, kterou má za
konkubínu (a kterou miluje). Ze vztahu se narodí dcera, již Ophulsova manželka unese, adoptuje a dá jí jméno India.

Když se s Šalimarem setkáme znovu, pracuje v Los Angeles jako řidič pro zestárlého Ophulse. Kašmír je v plamenech, stal se dějištěm teroru. Ophuls o Šalimarově životním příběhu nic neví a nezáleží mu na tom, co jej přivedlo do Spojených států. Je to chyba: krátce poté, co Ophuls v televizi odsoudí povstání v Kašmíru, podřízne Šalimar bývalému velvyslanci hrdlo. Svědkem vraždy je Maxova dcera – krásná, privilegovaná, znepokojená dokumentaristka. Chce od té chvíle hledat pravdu o Šalimarovi a o své matce. Nic se jí však v životě nedaří…

Je toho příliš, co by chtěl Rushdie vypravovat, jeho představivost sotva zná meze. Ale motorem románu není obvyklé komické přehánění, je to smutek za ideálem, jenž byl ztracen nejen v Kašmíru, nýbrž i v mnoha jiných částech muslimského světa – ideál snášenlivosti a světského pluralismu. Jeho kritika je dvojí: vztah mezi Maxem a Boonyi, předem odsouzený ke ztroskotání, můžeme číst jako příběh lidské marnivosti, sobectví a vzájemné potřeby, ale také jako parabolu: jak nedbalá byla (je) americká intervence v oné oblasti. Jako by Rushdie říkal: Pozor na návrat utlačovaných, je často nečekaný a má násilnou formu. Tento román je elegie (když vypočítal všechnu tu hrůzu – hnijící těla, děravé stany, chřipku dengue, tuberkulózu a jiné – vzlyká Rushdie bezmocně: „Proč se to stalo proč se to stalo proč se to stalo proč se to stalo proč se to stalo“). Je to příběh lásky. Příběh pomsty. A také varování – muslimům i sekulárním
pluralistům.

Autor je publicista a překladatel.

USA na to musej vlítnout

Arsenio je skutečný šéf boarding home. Pan Curbelo sice chodí každý den (kromě sobot a nedělí), ale zůstává tady tři hodiny a pak jde pryč. Uvaří kaši, připraví denní příděl prášků, napíše něco do tlustého sešitu a potom jde pryč. Arsenio je tady čtyřiadvacet hodin denně, nikam nechodí, ani na roh pro cigarety. Když chce kouřit, pošle jednoho z bláznů do trafiky. Když má hlad, pošle Pina, svého bláznivého poslíčka, do hospody na rohu pro jídlo. Taky si nechává nosit pivo, spoustu piva, protože Arsenio je celý den úplně namol. Jeho kamarádi mu říkají Budweiser, což je značka, kterou pije nejvíc. Když pije, jeho oči zezlomyslní, jeho hlas (ještě víc!) ztěžkopádní a jeho pohyby zhrubnou a začnou být neomalené. Kope do jednookého Reyese; otvírá šuplíky, komu si zamane, a hledá peníze; prochází se po celém boarding home s nabroušeným nožem u pasu. Občas ten nůž vezme, strčí ho do ruky mentálovi Renému a s prstem namířeným na jednookého
Reyese řekne: „Zapíchni ho!“ A vysvětluje mu: „Bodni ho do krku, tam je to nejměkčí.“ Mentál René vezme nůž do nejisté ruky a vrhá se na jednookého starce. Ale i když bodá naslepo, nikdy ho neprobodne, protože na to nemá dost sil. Arsenio ho pak posadí ke stolu, přinese prázdnou plechovku od piva a zabodne nůž do plechovky: „Takhle se bodá nožem!“ vysvětluje Renému. „Takhle, takhle, takhle!“ a bodá do plechovky, dokud není plná děr. Potom si nůž znovu strčí za pas, divoce nakopne jednookého starce do zadku a zase se usadí v kanceláři pana Curbela, aby si mohl dát další pivo. „Hildo!“ zavolá za chvíli. A přichází Hilda, senilní bába smrdící močí. Arsenio se přes oblečení dotkne jejího pohlaví a řekne: „Dneska si ji umyj!“

„Ruce pryč, chlape!“ protestuje pobouřená Hilda. A Arsenio se dává do smíchu. Jeho ústa jsou také plná zkažených zubů jako všechna ústa v boarding home. A jeho hruď, hranatá a zpocená, je rozrytá jizvou, která se táhne od prsou až po pupek. Je to od rány nožem, kterou mu zasadili před pěti lety ve vězení, když seděl za zlodějnu. Pan Curbelo mu platí sedmdesát pesos týdně. Ale Arsenio je spokojený. Nemá žádnou rodinu, neumí žádné řemeslo, nemá v životě žádné ambice a tady v boarding home je z něj velký šéf. Poprvé v životě má někde Arsenio pocit, že se našel. Navíc ví, že ho Curbelo nikdy nevyrazí. „Jsem pro něj všechno,“ říkává. „Nikdy nenajde nikoho, jako jsem já.“ A je to pravda. Za sedmdesát pesos týdně Curbelo nenajde v celých Spojených státech takového zástupce, jako je Arsenio. Nenajde.

Probudil jsem se. Usnul jsem v rozviklaném křesle a probral jsem se kolem sedmé. Zdálo se mi, že jsem připoutaný ke skále a že moje nehty jsou dlouhé a žluté jako nehty nějakého fakíra. Za trest mě takhle připoutali lidé, ale zároveň jsem měl v tom snu obrovskou moc nad všemi zvířaty světa. „Chobotnice!“ křičel jsem. „Přineste mi mušli, na jejímž povrchu bude vyrytá socha Svobody.“ A ohromné chrupavčité chobotnice se mohly se svými chapadly přetrhnout, aby tu mušli našly mezi miliony a miliony mušlí, které v moři jsou. Potom ji našly, pracně ji vynesly na skálu, kde jsem byl spoutaný, a odevzdaly mi ji s velkou úctou a pokorou. Podíval jsem se na mušli, rozchechtal jsem se a s pořádným opovržením jsem ji zahodil do prázdna. Chobotnicím nad mou krutostí tekly z očí obrovské krystalické slzy. Ale já jsem se pláči chobotnic smál a hrozným hlasem jsem křičel: „Přineste mi ještě jednu takovou.“

Je osm ráno. Arsenio se neprobudil, aby podal snídani. Hladoví blázni se shlukují v hale s televizí.

„Senio…!“ křičí mentál Pepe. „Nídaně! Nídaně! Kdy bude nídaně?“

Ale Arsenio, pořád ještě opilý, dál chrápe ve svém pokoji s otevřenou pusou. Jeden z bláznů zapne televizi. Objeví se kazatel a mluví o Bohu. Říká, že byl v Jeruzalémě. Že viděl Getsemanskou zahradu. V televizi jsou vidět fotky těch míst, kudy chodil Bůh. Je vidět řeka Jordán, o jejíchž čistých a klidných vodách kazatel tvrdí, že se na ně nedá zapomenout. „Byl jsem tam,“ říká kazatel. „Pod dvou tisících letech jsem vdechoval Ježíšovu přítomnost.“ A kazatel pláče. Jeho hlas se láme bolestí. „Aleluja!“ řekne. Blázen přepne na jiný kanál. Tentokrát na nějaký hispánský. Teď je tam nějaký kubánský komentátor, který mluví o mezinárodní politice.

„Spojené státy musí přitvrdit,“ říká. „Do této společnosti pronikl komunismus. Je cítit na univerzitách, v novinách, mezi intelektuály. Musíme se vrátit do velkých časů prezidenta Eisenhowera.“

„Přesně!“ prohlásí vedle mě blázen řečený Eddy. „Spojený státy nesměj bejt posraný a vlítnout na to. Nejdřív musí padnout Mexiko, to je plný komoušů. Potom Panama. Pak Nikaragua. A kdekoli narazej na komouše, musej ho pověsit za koule do průvanu. Mně komunisti vzali všechno. Všechno!“

„Co ti vzali, Eddy?“ zeptá se Ida, vznešená dáma, co přišla na mizinu.

Eddy odpoví:

„Vzali mi třicet kavalérií půdy, kde měly růst mangovníky, cukrová třtina, kokosové palmy… Všechno!“

„Mému manželovi vzali hotel a šest domů v Havaně,“ řekne Ida. „Jo, a tři obchody, továrnu na punčochy a restauraci.“

„Jsou to kurvy!“ řekne Eddy. „Proto na to musej Spojený státy vlítnout. Hodit na ně pět nebo šest atomovek. Srovnat je se zemí!“

Eddy se začíná třást.

„Srovnat se zemí!“ řekne. „Srovnat se zemí!“

Hrozně se třese. Třese se tak silně, že spadne ze židle a dál se třese na podlaze.

„Srovnat se zemí!“ řekne zezdola.

Ida křičí:

„Arsenio! Eddy má záchvat.“

Ale Arsenio neodpovídá. A tak jde mlčenlivý blázen Pino až k umyvadlu a vrací se se sklenicí vody, kterou vylije Eddymu na hlavu.

„Už je to dobrý,“ řekne Ida. „Už je to dobrý. Vypněte tu televizi.“

Vypínají ji. Vstávám. Jdu se vymočit na záchod. Mísa je ucpaná prostěradlem, které někdo strčil dovnitř. Močím na prostěradlo. Potom si umyji obličej kouskem mýdla, které najdu na umyvadle. Jdu se osušit do pokoje. V pokoji si blázen, který po nocích pracuje v pizzerii, počítá peníze.

„Vydělal jsem šest pesos,“ řekne a schová si svůj výdělek do peněženky. „Taky mi dali pizzu a kokakolu.“

„To mám radost,“ řeknu a utřu se ručníkem.

Náhle se prudce otevřou dveře a objeví se Arsenio. Právě vstal. Jeho drátěné vlasy jsou zježené a jeho oči špinavé a vyvalené.

„Hele,“ řekne bláznovi. „Dej mi tři pesa.“

„Ne.“

Arsenio dojde až k němu, jednou rukou ho chytne pod krkem a druhou mu prohledá kapsy. Narazí na peněženku. Vytáhne čtyři pesa a zbylá dvě hodí na postel. Potom se otočí na mě a řekne mi:

„Jestli chceš, klidně řekni Curbelovi o všem, co jsi tady viděl. Vsadím se deset ku jedné, že vyhraju.“

Vyjde z pokoje, nechá otevřené dveře a zařve na chodbě:

„Snídaně!“

A blázni za ním jdou jak stádo ke stolům v jídelně.

Blázen, který pracuje v pizzerii, popadne zbylá dvě pesa. Usmívá se a radostně volá:

„Snídaně! To je skvělé! Mám takový hlad.“

Jde taky ven. Já si ještě otírám zbytek obličeje. Dívám se na sebe do zrcadla posetého šedivými skvrnami, které stojí v pokoji. Před patnácti lety jsem býval hezký. Měl jsem spoustu žen. Arogantně jsem stavěl svoji tvář na odiv. Dnes… dnes…

Beru si knihu anglických básníků a jdu se najíst.

Arsenio podává snídani. Studené mléko. Blázni si stěžují, že k tomu nejsou cornflakesy.

„Řekněte to Curbelovi,“ prohlásí Arsenio lhostejně. Potom s odporem popadne karafu s mlékem a začne netečně naplňovat sklenice. Polovina mléka vytéká na zem. Popadnu sklenici a na místě ji vestoje vypiji na jeden lok. Odcházím z jídelny. Znovu jdu do velkého sálu a sedám si do stejného rozviklaného křesla. Ale nejdřív zapnu televizi. Objeví se slavný zpěvák, kterému se říká Puma. Ženy v Miami ho milují. Puma kroutí boky. Zpívá: „Ať žije, ať žije, ať žije svoboda.“ To je Puma, jeden z mužů, kteří rozechvívají miamské ženy. Ty ženy, které se na mě ani nepodívají, když jdu kolem, a pokud si mě všimnou, sevřou ještě pevněji své kabelky a strachy přidají do kroku. Tak tady ho máme: náš Puma. Neví, kdo je to Joyce, ani ho to nezajímá. Nikdy si nepřečte Coleridge, ani to nepotřebuje. Nikdy si neprostuduje Marxův 18. brumaire. Nikdy se zoufale nevrhne do náručí nějaké ideologie a nebude mít pak pocit, že ho zradila. Jeho srdce nikdy nezlomí
myšlenka, ve kterou pevně, zoufale věřil. Nedozví se, kdo to byl Lunačarskij, Bulganin, Trockij, Kameněv nebo Zinovjev. Nikdy nezakusí nadšení nad tím, že je členem nějaké revoluce, a potom úzkost z toho, že ho pohltila. Nikdy se nedoví, co je to Mašinérie. Nikdy se to nedoví.

(…)

Pan Curbelo přijel v deset hodin ráno ve svém malém šedém automobilu. Tváří se spokojeně. Mulatka Caridad, která rozdává bláznům jídlo, mu podlézá a chválí ho, jak mladě a elegantně dnes vypadá.

„To proto, že jsem získal pěkné čtvrté místo,“ řekne pan Curbelo.

A potom vysvětlí:

„V podmořském rybolovu. Získal jsem čtvrté místo. Ulovil jsem dvě máčky, každá vážila osmnáct kilo.“

„Óó!“ usmívá se mulatka Caridad.

Pan Curbelo vchází do boarding home. Okamžitě se k němu nahrnou všichni blázni a chtějí po něm cigaretu. Pan Curbelo vytahuje krabičku pallmallek a rozdává bláznům cigarety. Na nikoho se nedívá. Cigarety rozdává rychle a netrpělivě, se stejným podrážděním, s jakým Arsenio podává ráno snídani. Blázni poprvé za celý den kouří. Pan Curbelo denně kupuje jednu krabičku cigaret a každé ráno je po příjezdu rozdává. Z laskavosti? Nic takového. Podle zákona americké vlády musí pan Curbelo měsíčně dávat každému bláznovi
třicet osm pesos na cigarety a další drobnosti. Ale on je nedává. Místo toho každý den kupuje jednu krabičku cigaret pro všechny, aby se blázni nedostali na úplný pokraj zoufalství. Pan Curbelo takhle okrádá blázny o víc než sedm set pesos měsíčně. Ale blázni, i když o tom vědí, nejsou schopni o své peníze požádat. Ulice je drsná…

„Pane Curbelo,“ řeknu a přiblížím se k němu.

„Teď se ti nemůžu věnovat,“ řekne a otevře lékárničku.

„Ukradli mi televizi,“ řeknu.

Nevšímá si mě. Otvírá šuplík ve skříni a vytahuje tucty lahviček s léky, které rozestaví na stůl. Hledá ty moje. Melleril, sto gramů. Bere jeden prášek do ruky.

„Otevři pusu,“ řekne.

Otevřu ji. Hodí mi do ní prášek.

„Polkni,“ řekne.

Arsenio se dívá, jak polykám. Usmívá se. Ale když se na něj upřeně podívám, přestane se usmívat a strčí si do pusy cigaretu. Není třeba pátrat dál. Vím naprosto přesně, že televizi mi ukradl samotný Arsenio. Chápu, že stěžovat si u Curbela mi k ničemu nebude. Viník se nikdy nenajde. Otáčím se a jdu do vestibulu. Přicházím ve chvíli, kdy jednooký stařec Reyes vytahuje svůj malý, vrásčitý penis a začíná močit na podlahu. Eddy, blázen zběhlý v mezinárodní politice, vstane ze židle, dojde až k němu a uštědří mu brutální ránu do žeber.

„Ty hnusáku!“ řekne Eddy. „Jednou tě zabiju.“

Jednooký stařec ustupuje. Chvěje se, ale nepřestává močit. Potom ani penis nezastrčí zpátky, zhroutí se na židli a zvedne z podlahy sklenici vody. Pije a vychutnává si vodu, jako by to bylo martini.

„Áá!“ uleví si spokojeně.

Odcházím z vestibulu. Jdu na ulici, kde jsou vítězové. Ulice plná velkých a rychlých aut se zavřenými okny z tlustého kouřového skla, aby vandráci jako já nemohli šmírovat. Když procházím kolem jedné kavárny, slyším, jak na mě někdo křičí:

„Blázne!“

Rychle se otočím. Ale nikdo se na mě nedívá. Hosté v tichosti popíjejí své nápoje, kupují si cigarety, listují novinami. Dochází mi, že je to ten hlas, který slýchám už patnáct let. Zatracený hlas, který mě neustále uráží. Hlas, který se ozývá z neznámého, ale velmi blízkého místa. Hlas. Jdu dál. Na sever? Na jih? Co na tom záleží! Jdu dál. A jak jdu dál, vidím odraz svého těla ve výkladních skříních obchodů. Mé neduživé tělo. Má zmrzačená ústa. Mé špinavé a nuzné oblečení. Jdu dál. Na jednom rohu stojí dvě ženy ze Svědků Jehovových a prodávají časopis Probuď se. Vrhají se na každého, ale mě nechávají projít beze slova. Království není pro trhany, jako jsem já. Jdu dál. Někdo se směje za mými zády, vztekle otáčím hlavu. Není to na mě. Nějaká stařena se raduje z novorozeněte. Bože můj! Znovu vyrážím. Přicházím k hrozně dlouhému mostu, pod kterým teče zkalená řeka. Opírám se o zábradlí, abych si odpočinul. Kolem zběsile projíždějí auta vítězů. Někteří
mají naplno puštěné rádio a ozývají se kvílivé rockové písničky.

„Mně budete říkat něco o rocku!“ křičím na auta. „Mně, který přijel do téhle země s fotkou Chucka Berryho v kapse u košile.“

Jdu dál. Přicházím na místo, kterému se říká Down Town, plné šedivých a natěsnaných budov. Jsou tam elegantně oblečení černí a bílí Američané, kteří si odskočili z práce, aby si snědli hot dog a zapili ho kokakolou. Jdu dál mezi nimi a stydím se za svou chatrnou kostkovanou košili a za staré kalhoty, které mi plandají na bocích. Nakonec vcházím do domu, kde prodávají pornografické časopisy. Jdu k regálu a jeden z nich vytáhnu. Listuji v něm. Cítím, že můj penis trochu tuhne, a krčím se k podlaze, abych erekci zakryl. Bože můj! Ženy. Nahé ženy ve všech představitelných polohách. Krásné ženy milionářů. Zavírám časopis a chvíli čekám, než mě přejde vzrušení. Když přejde, narovnám se, založím časopis zpátky na místo a vycházím ven. Jdu dál. Jdu do středu Down Townu. Až se unaveně zastavím a uvědomím si, že je načase vrátit se do boarding home.

(…)

Znovu se vracím do vestibulu. Když už jsem skoro tam, zavolá na mě někdo z jídelny. Je to Arsenio, zástupce ředitele boarding home. Nemá na sobě košili a pod stolem ukrývá plechovku piva, protože by nebylo vhodné, aby psychiatr, který je tu dnes na návštěvě, viděl, jak pije.

„Pojď sem,“ řekne mi a ukáže na židli.

Vejdu dovnitř. Kromě něho a mne není v jídelně nikdo. Podívá se na knihy, které si nesu, a rozchechtá se.

„Poslyš…“ řekne a upije z plechovky. „Já jsem tě pořádně pozoroval.“

„Jo? A k čemu jsi došel?“

„Že ty nejsi blázen,“ řekne a nepřestává se přitom usmívat.

„A na jakýpak psychiatrický škole jsi studoval?“ ptám se podrážděně.

„Na žádný,“ odpovídá. „Já mám zmáknutou psychologii ulice. A znova ti říkám, že ty nejsi blázen! Schválně,“ řekne potom, „vezmi si tohle cigáro a spal si jazyk.“

Dělá se mi zle z jeho blbosti. Z jeho břečkovitého těla, z ohromné jizvy, která se mu táhne od prsou až po pupek.

„Vidíš?“ řekne a přihne si piva. „Vidíš, že nejsi blázen?“

A potom se usmívá pusou plnou zkažených zubů. Jdu pryč. Úklid skončil a už je možné jít dovnitř. Blázni se koukají na televizi. Procházím halou a konečně zalézám do svého pokoje. Prásknu za sebou dveřmi. Jsem rozčilený a nevím proč. Blázen, který pracuje v pizzerii, chrápe na své posteli jako motorová pila rozřezávající prkno. Rozčiluje mě to ještě víc. Jdu k němu a nakopnu ho do zadku. Vyděšeně se probudí a schoulí se do rohu.

„Poslouchej, ty potrate,“ řeknu mu. „Přestaň chrápat.“

Při pohledu na jeho strach můj vztek opadne. Znovu si sedám na postel. Smrdím. Popadnu ručník a mýdlo a zamířím do koupelny. Po cestě zahlédnu jednookého starce Reyese, jak pokradmu močí v koutě. Rozhlédnu se na všechny strany. Nikde nikdo. Jdu k Reyesovi a pevně ho chytím pod krkem. Nakopnu ho do varlat. Třísknu mu hlavou o zeď.

„Promiňte… promiňte…“ řekne Reyes.

Zhnuseně se na něj podívám. Krvácí na čele. Pociťuji při tom pohledu zvláštní rozkoš. Vezmu ručník, zkroutím ho a šlehnu ho s ním po vyzáblé hrudi.

„Milost…“ prosí Reyes.

„Přestaň se pochcávat!“ řeknu zuřivě.

Když se otočím směrem k chodbě, všimnu si, že tam stojí Arsenio opřený o zeď.

Přeložil Petr Zavadil.

Galerie

Projevy excentrických duší lidí trpících psychickými poruchami, spiritistických médií či osob nacházejících se v extrémních životních situacích mívají maximálně silný náboj. Paul Eluard mluví o „říši svobody“, v níž přebývá nitro lidí tvořících mimo normy.

Původní umění se totiž dere na povrch z hlubin duše a nezná překážek. Tvořit, když mě to samo žene, znamená být prost jakýchkoliv pout. Uvolnění od tradic zobrazování, od vzorů, technik a oddávání se spontánnímu projevu, to je motto těchto tvůrců.

Medijní kresba z 30. let minulého století značená jako F. Rofelín je příkladem tvorby, kdy ruka je vedena neviditelnou silou. Bez kontroly rozumu, tradice či dovednosti, získané na základě nějakého školení, pustil se autor do záznamu čar, které nabývají určitého tvaru svým zhušťováním nebo paprskovitým vnořováním se do hloubky. Kresba nám tak evokuje nějaké známé tvary či pocity, ale není snadno uchopitelná. Trochu pohlcuje a trochu děsí. Můžeme si představit, jaká obrovská síla vedla ruku Vincenta van Gogha, který energickými tahy štětce hnětl pastózní nánosy barvy. Jak přetlak duše pohání práci těla. Tento výbuch vnitřního motoru, který může zničit jak duši, tak tělo, výjimečně zanechá hmatatelný záznam v podobě výtvarného díla. Na plátně, papíře či jinde máme tak zhmotněnou energii, která zaznamenána, zůstává zastavena v čase a čeká na vnímavého diváka, aby se prostřednictvím díla vylila na něj. Vzniká tak koloběh emotivní síly, která z tvůrce přes
dílo prostupuje vnímatele. Ten ji pak postupuje dále kosmu prostřednictvím libovolné činnosti. Nepochopitelné a neuchopitelné duševní procesy, které jsou hnacím motorem syrové divoké tvorby, v mnoha lidech vyvolávají děs z neznámého. Proto se často tato neuhlazená tvorba setkává s nepochopením až agresivním odmítnutím. V okolí Nové Paky v Podkrkonoší vznikla v 19. století svérázná subkultura lidového spiritismu a kolem časopisu Posel záhrobní se sešlo mnoho medijních tvůrců a podobně smýšlejících lidí. Ač byli tehdy i v minulosti zcela nedávné pronásledováni církví, jejich výtvory se nám zachovaly dodnes. Doufejme, že nepochopení a netolerance nikdy nezvítězí nad tvůrčí silou. A tak slovy S. J. Bělohradského: „Pozvedněme vždy vysoko myšlenky své, abychom přivábili k sobě inspirující vznešené duchy síly dobra a krásna!”

Ľuba Portelová

Výpisky

Dvakrát jinak na Havla i na Ibsena

Není nad to, můžeme-li na jednom místě a v jednom čase srovnávat přístupy různých divadel k jednomu autorovi. V Žižkovském divadle uvedl Andrej Krob už potřetí s Divadlem Na tahu, doplněným o herce z rozpuštěného karlovarského divadla (František Olšovský, Zdeněk Kupka, Radek Bár) novou inscenaci Havlovy Žebrácké opery (reprízy budou mimo jiné v Divadle v Řeznické). A o pár dní později jsme mohli vidět tutéž hru v režii Michala Langa ve Švandově divadle.

Obě inscenace se o premiéře setkaly s místy bouřlivým diváckým ohlasem (na Žižkově se ve finále tleskalo ve stoje), jenž znovu vyvrátil letitý omyl, že Havlovy hry jsou nepřenosně svázány s dobou totality. Jinak však v přístupu k předloze u obou inscenátorů snad ani nemůže být většího kontrastu. Krob důvěřuje textu, všechny jeho režijní nápady i herecké gagy mají pevné podloží v Havlových dramatických situacích, jimž je přizpůsobena minimalistická scénografie i herecké výkony.

Vévodí chlapecký Z. Kupka (Macheath) s „grossovsky“ koketní vlnkou, mediálními úsměvy a přirozenou schopností kdykoli na kohokoli vychrlit vždy připravený verbální výron, jímž je schopen „strukturovaně reflektovat“ jakékoli téma, od děvkařství, hrdinství až po dvojženství. Jeho esejistické tirády působí přirozeně, nervou kulisy, herec „pouze“ nahlas myslí. Totéž lze říci o R. Bárovi (Peachum), Lence Huškové (Jenny), Kateřině Krobové (Polly) a zejména o F. Olšovském (Filch), jehož poslední spravedlivý lapka, který odmítá krást pod ochranou policie a za své zlodějské ideály položí život, je jakýmsi živým – samozřejmě groteskně převráceným – svědomím inscenace. Je až neuvěřitelné, jak třicet let staré repliky o korupci, svědomí a prorůstání policejní moci s podsvětím chápe Krobovo publikum spontánně jako aktuální reflexi nikoli totalitních, ale dnešních „mafiánských“ poměrů. – Na Smíchově diváci také o premiéře se vzrůstající
intenzitou tleskali Macheathovým „vězeňským“ monologům v podání hostujícího Michala Dlouhého (herec pro sebe šťastně nalezl v postavě romanticko-parodické rysy se zřetelnými „bartoškovskými“ intonacemi, hraje s obvyklou vervou, připomínající smrtícím nasazením hru Vladimíra Vysockého, ale i s porozuměním jejich vnitřnímu smyslu).

Všechno ostatní ale bylo jinak. Jako by režisér nedůvěřoval komediální závažnosti textu, přidával k němu bez ladu a skladu další gagy, lepil je k situacím často neorganicky, z hlediska komického účinu, o nějž mu zjevně šlo, dokonce i kontraproduktivně (viz vycpané teplákové monstrum, do něhož nešťastně od počátku uvěznil schopnosti hostující Johanny Tesařové v roli Peachumové, stereotypní a nemotorné vyhybání se postav a vzájemné štípání se do tváří, diblicky cupitavé, rádoby komické loutkové pohyby Polly, Lucy i Vicky, klaunský kostým a dlouhé pohádkové boty Opilcovy). Poetice absurdního divadla se zcela vymykaly některé i divácky úspěšné gagy, které by slušely spíše obhroublému stylu Tele-Tele (Peachumovo rochnění se v obludných ženiných ňadrech, forsírování záchodové mísy a skutečného, nikoli jen verbálního průjmu ve vězeňské scéně i s málem naturalistickým vytíráním). Tím inscenaci hrozí, že text,
jeho komplikované situace i společenské přesahy bude publikum časem vnímat pouze jako nutné zlo, vatu, již musí přečkat, aby mohlo nastat to nejdůležitější – herecké gagy.

Hra se stává v tomto lidovém pojetí paradoxně daleko nesrozumitelnější než ve strohém pojetí Krobově. Naštěstí nabízí inscenace vedle estrádních šarží i některé přesné, o to účinnější herecké výkony, jež neruší, naopak umocňují smysl hry (Stanislava Šárského tragikomický disident mezi zloději Filch, posmutněle posedlá a vědoucí potvora Jenny Kláry Pollertové-Trojanové, oportunistický, v průběhu večera stále lepší Lockit Roberta Jaškówa).

Diametrální rozdíly mohli pražští diváci sledovat i v přístupu k úplně jinému autorovi, Henriku Ibsenovi. Thalia Theater z Hamburku přivezl na festival německého divadla Hedu Gablerovou: inscenaci stylově až krystalicky čistou, úzkostlivě strohou, spartánsky osekanou (pod stůl padla nejen dobrá čtvrtina Ibsenových replik, dvě postavy i závěrečná situace znovunalezeného, rekonstruovaného spisu). Režisér (Stephan Kimmig) s výtvarnicí (Katja Hassová) umístil vše do sterilně bílé, lidsky odcizené a dosud nezabydlené novostavby. Stejně „nezabydlené“ byly i herecké výkony: žádná vnější stylizace, střídmost, úspornost, absolutní soustředěnost. O to více vybuchovaly metafory prázdnoty a nudy titulní hrdinky (Susanne Wolffová) – hra na klavír, závěrečná svačinka s obloženým chlebem, o to více probleskovala lidská nesmělost její partnerky They (Fritzi Haberlandtová), jež nakonec Hedě téměř „ukradla show“.

Jan Nebeský v Divadle v Dlouhé inscenoval naopak Divokou kachnu jako vypouklou, zlou a trapnou grotesku ze zlých, trapných normalizačních časů. Z tohoto vnějšího scénografického rámce (Jan Štěpánek) však dokázal vyloupnout vnitřní, s dneškem rezonující etické jádro, jež má jak aktuální, tak nadčasový přesah. Nejde o nic menšího než o pozitivní vliv iluzí a sebeklamů – bez nichž se neobejde žádná doba, tím méně ta „mediální“ – na zpackané životy neúspěšných lidí. (Jejich živočichopis zde takřka studijně, jako by své mrtvolné postavy špendlíkem ironie připíchli do botanické vitríny, demonstruje mimo jiné Jan Vondráček coby pseudovynálezce Hjalmar Ekdal, jeho trpně odevzdaná žena Gina v podání Lucie Trmikové a poloslepá, infantilní, ale intuitivně bystrá dcera Hedvika v tolik diskutovaném, v dané poetice naprosto přirozeném a přesném pojetí Jaroslavy Pokorné, jež by mohla být babičkou původní hrdinky
Ibsenovy).

Není nic strašnějšího než beze stopy empatie naordinovat lidským troskám pravdu o jejich morální bídě takříkajíc přímo do očí: tuto zabijáckou misi v inscenaci vzorně plní Marek Daniel, který je jako mladý Werle jen křivým zrcadlem svého zhýralého otce (Jiří Wohanka). Úhrnem jde o mumraj kupodivu výsostně současný, pod jehož vnější, pro někoho odpuzující groteskní stylizací se v průběhu večera jasně rýsují kontury zásadních témat dneška.

Autor je divadelní vědec a publicista.

Český film: kvalita na okrajích

Tradiční produkční centrum českého filmu Barrandovské ateliéry se po ekonomické transformaci na počátku devadesátých let ukázalo jako příliš nákladné pro český film a ateliéry se staly zázemím pro zahraniční velkoprodukce, ať již hollywoodské nebo nadnárodní (např. Hellboy, Van Helsing či poslední film Romana Polanského Oliver Twist). Většina českých filmů se spoléhá na spolupráci s televizí a Státním fondem na podporu a rozvoj kinematografie. Fond však nemá dořešené vlastní financování a televize se starají především o svůj podíl z „koláče“ sledovanosti. S nízkým příspěvkem z fondu, který pokryje většinou zlomek z rozpočtu filmu, a s diváckými požadavky televizí v zádech nevznikají v české kinematografii umělecky odvážné projekty. Český film tak nachází kvalitu především na periferii své tvorby, u filmových dokumentů a v rozličných experimentálních tendencích, které mají jiné produkční zázemí.

Vedle finančních a produkčních obtíží řeší český film ještě „lingvistický“ problém, zaměňuje kategorie umělecký film a střední proud. Je to asi dědictví mýtů o českém národě, totiž že je kulturně na výši, a masové popularitě se tedy jaksi přirozeně těší filmy umělecky náročné, což platilo pouze o několika titulech nové vlny. Této pojmové záměně navíc pomáhají výroční ceny České filmové akademie, která oceňuje snímky takřka výhradně ze středního proudu (občas je zábavné sledovat, jak se akademici vyrovnávají například s filmy Jana Švankmajera). O umělecké kvalitě českých filmů dobře vypovídá skutečnost, se žádný z nich od roku 1990 neocitl v soutěži velkých uměleckých festivalů Benátek, Berlína a Cannes.

Hlavní místo ve středním proudu zaujímá tvůrčí trio Petr Jarchovský (scenárista), Jan Hřebejk (režisér) a Ondřej Trojan (producent a příležitostný režisér). Jejich filmy (např. Musíme si pomáhat, Želary) dokážou zaujmout v zahraničí svým zkoumáním dopadů historie (především druhé světové války) na osudy obyčejných lidí. V tuzemsku si popularitu získávají typicky českým laskavým humorem. Tento humor má však významné společenské důsledky, je místem smíření s historií, která si ovšem pro svou palčivost ještě žádá dořešení. Je jen příznačné, že nejrozpačitějším Hřebejkovým filmem je Pupendo, pojednávající o nedávné minulosti, o období konformismu, nastalém po Pražském jaru roku 1968. Poslední Hřebejkův film Horem pádem už vypráví o současnosti, aktuálním tématu bujícího rasismu; bohužel ona laskavost za každou cenu, a tedy potřeba vyjít vstříc divákům zde přerůstá až v určité nekritické porozumění pochybnému jednání.

Pokud Horem pádem využilo mozaikovitou strukturu vyprávění k žonglování s problémy globálně sdíleného světa, režisér Petr Zelenka tímto druhem narace vystavuje na odiv své zaujetí kuriózností. Ve filmech, jako jsou Knoflíkáři, Samotáři (scénář) a Příběhy obyčejného šílenství, zvláštnost propletení postav napomáhá přijmout jejich často bizarní charaktery a soukromé obsese. Výsledkem je distancovaná zábava pro mladší sofistikované publikum. Podobný druh humoru obsahují i jeho pseudodokumenty (např. Rok ďábla) o slavných osobnostech české hudební scény, kde jsou tyto skutečné osoby uvedeny do nepravděpodobných situací. Zvláštní postavení zaujímá ve středním proudu české kinematografie Vladimír Michálek, který neváhá často proměňovat svůj režijní styl, aniž by však šel do většího uměleckého rizika. Jeho poslední film Babí léto si za téma zvolil stárnutí. Film využívá společenského dluhu vůči nejstarší generaci a podle očekávatelné dramaturgie dojemně brání právo na
plnohodnotný život ve stáří.

Ze středního proudu se kvalitou vymykají – aniž by zasahovaly do oblasti experimentu – filmy Bohdana Slámy, a to především jeho poslední film Štěstí. Sláma klade ve své tvorbě důraz na autentické zachycení prostředí sociálně slabších vrstev a průmyslově zdevastované krajiny. Vyvarovává se typického mainstreamového obrazového pojetí, které směřuje k estetické sebestřednosti obrazů. Oproti předešlému filmu Divoké včely nedal ve Štěstí prostor nehercům, čímž, aniž by oslabil autenticitu, dosáhl celistvého hereckého podání. Sláma se řadí po bok současných dokumentaristicky orientovaných světových tvůrců, nacházejících inspiraci v syrovosti odvrácené stránky dnešního světa. Nevydává se cestou nihilistického gesta Reygadasových filmů (Japón, Bitva na nebesích), je epičtější než bratři Dardenneové (Rosetta, Dítě), ale na rozdíl od nich se mu nedaří věrohodně zasadit své zápletky do zvoleného prostředí a zbytečně zaplavuje děj vypůjčenými melodramatickými motivy. Film jistě
bude uvěřitelněji působit v cizině, kde neznalost českých reálií zakryje disproporce mezi postsocialistickým marasmem a romantickými momenty příběhu.

České filmové prostředí dodnes zůstává částečně kultivováno odkazem nové vlny, přestože mnoho z jejích režisérů již nežije a další přestali točit. Ukazuje se, že tehdejší umělecké výboje byly v mnohém podníceny společenskou situací. Odpor vůči komunistickému režimu byl jedním z podnětů pro obě výrazněji profilované linie; jak dokumentaristickou (Forman, Passer), tak alegorickou (Chytilová, Juráček). Pravděpodobně ztráta tématu přivedla Jiřího Menzela k divadelní režii a Věru Chytilovou po několika umělecky i divácky neúspěšných filmech k natáčení dokumentů. Dědictví české nové vlny nicméně žije v tvorbě mladších filmařů. Nejvíce se promítá do pojetí dospívajících postav a jejich nanicovatých dialogů, které používají hrdinové filmů Saši Gedeona (Indiánské léto, Návrat idiota) a Vladimíra Morávka. Zvláště u Morávka v případě jeho filmového debutu Nuda v Brně práce s černobílým materiálem evokovala šedesátá léta. Přesto je u obou režisérů
zřetelný rozdíl oproti tvorbě té doby v tom, že oba pracují s profesionálními herci a nedokonalost dialogů je dílem dokonalé inscenace. Ačkoli je zde posun oproti nové vlně znát, filmy působí trochu muzeálním dojmem.

Zcela svébytnou kapitolu představuje dokumentární tvorba. Nastupující generace postupně vytlačuje ze svých pozic v minulém režimu etablovanou, humanisticky orientovanou tvorbu, reprezentovanou jmény Jana Špáty, Olgy Sommerové či časosběrnými dokumenty Heleny Třeštíkové. Sondy do života obyčejných lidí vystřídalo zaměření na společenské problémy a mechanismy. Rozhodující vliv na mladé dokumentaristy měla osobnost pedagoga pražské FAMU Karla Vachka. Vachek započal svou tvorbu již během šedesátých let, ale režimu nepohodlné filmy, především Moravská Hellas o úpadku a zneužití folklóru, ho na třicet let zbavily možnosti tvořit. Od počátku devadesátých let tetralogií Malý kapitalista navazuje na svoji dokumentaristickou metodu, které dává i teoretickou platformu. Ačkoli jeho teoretické názory mohou být přijímány s oprávněnou skepsí, jejich uplatňování dává vzniknout svébytné filmové formě: jeho dokumenty působí polyfonickým dojmem – režisér k sobě montuje různé „dějové“
linie, které se vzájemně komentují. Za jeho dva základní postupy lze označit inscenaci a montáž, přičemž Vachek uvádí aktéry svých dokumentů do provokujících situací a sám je před kamerou režíruje.

Nejblíže k jeho dílu má Jan Gogola (Nonstop), jehož tvorba se od té Vachkovy liší především v pojetí humoru: ten je pro Vachka vykoupením z tragické nevyhnutelnosti osudu, kdežto pro Gogolu spíše posledním účelem. U ostatních mladých dokumentaristů je vliv patrný v nasměrování k obecnější společenské tematice a v postupech přiznaného inscenování nebo vědomě subjektivní pozice. Druhý tvůrčím impulsem se pro danou generaci stala různá aktivistická hnutí, od nichž přejala angažovanost i tematiku, jako je kritika nadnárodních institucí (Hry prachu Martina Marečka), kosmetického byznysu (Ženy proměny Eriky Hníkové) nebo reklamy a konzumu (Český sen dvojice Vít Klusák – Filip Remunda). Český sen se stal v českých zemích velmi kontroverzním snímkem, kdy se opět ukazuje odlišnost přijetí na domácí a zahraniční scéně. Otevření falešného hypermarketu za hojné účasti zákazníků se svým výrazným událostním charakterem může zvenku jevit jako
demaskování manipulativní moci reklamy. V Česku však událost proběhla v době vrcholícího spouštění řetězců hypermarketů, takže vyvolaná diskuse se týkala více etičnosti tohoto happeningu než problematiky reklamy a konzumerismu.

Na pole avantgardy se ve svých posledních filmech dostal jeden z čelných představitelů nové vlny Jan Němec. Uznání si získal především jeho film Noční hovory s matkou, který představuje asociativní vzpomínkové pásmo, střídající různé vrstvy subjektivity, k čemuž film využívá archivních i inscenovaných materiálů. Němec natočil film digitální kamerou a překvapivě funkčně využil jejích, na první pohled laciných efektů.

Stálicí české kinematografie je bezpochyby Jan Švankmajer. Mezinárodní koprodukce mu zaručují tvůrčí svobodu a umožňují mu dále rozvíjet své dílo; od devadesátých let se věnuje výlučně celovečerní tvorbě. Švankmajer opakuje postupy, které mu zajistily jedinečné místo nejen v české kinematografii: jejich dominantou je animace lidí a všedních předmětů, z nichž vytváří surrealistické koláže. Zůstává pak otázkou, nakolik se mu v jednotlivých případech daří tyto postupy včlenit do stylu a dramaturgie celovečerního filmu. Zatímco v předposledním filmu Otesánek (aktuální opus Šílení právě vstupuje do našich kin), vycházejícím z lidové pohádky, se postupy animace dostávají do rozporu s překvapivě konvenčně pojatými hranými výstupy, v předešlém filmu Spiklenci slasti jsou do jeho stylu díky potlačení jednoho z nosných prvků hraného filmu – dialogů – organicky včleněny a nacházejí své přesné dramaturgické vymezení. Význam Švankmajerova díla je ovšem
zásadní i z jiného důvodu: poukazuje na potřebu jasného estetického názoru, který tak chybí mnoha jeho zdejším režisérským kolegům.

Autor je redaktor časopisu Cinepur.

Psáno pro listopadové číslo odborné americké revue Film Comment.

Berlin Photography Festival 2005

Hlavní expozice festivalu v Martin-Gropius-Bau se zaměřuje na aktuální téma dnešní fotografie: hranice dokumentu. Kurátor výstavy Jan-Erik Lundström, ředitel muzea BildMuseet ve švédské Umeĺ a kurátor současného umění (účastnil se i letošního pražského bienále Druhý pohled), ji pojmenoval After the Fact. Na expozici v Martin-Gropius-Bau představil 33 současných umělců, mezi nimiž je jediný Čech – Jiří David. Některé z prací jsou silně výtvarné a srozumitelné na první pohled, mnohé jsou však konceptuálnější a vyžadují hlubší znalost kurátorského záměru.

Jan-Erik Lundström rozdělil své zkoumání dnešního dokumentárního žánru do pěti oblastí. První z nich je dnešní časté propojování dokumentu s interpretací – za příklad tu může posloužit Susan Meiselasová, která vystavila projekt, v němž vidíme fotografie z revoluce v Nikaragui z roku 1979, a to v životní velikosti z míst, kde se tehdejší události odehrávaly. Tak – mezi řádky – pracuje tato autorka s procesy vzpomínání.

Další oblast, které dnes věnuje pozornost řada umělců, můžeme objevit v tématu výjimečného stavu jako jednoho z nejrozšířenějších světových modelů politického vládnutí či (mnohdy) teroru. Mnozí z nich načrtávají krajinu strachu, vybírají z reality i zdánlivě bezpečných zemí nečekaně katastrofální momenty. S takovým záměrem cestuje japonský umělec Masaki Hirano po Balkánu a v místy ironických záběrech fotografuje bunkry (které se po skončení válečného konfliktu v bývalé Jugoslávii dostaly do směšného kontextu, když se v jejich okolí prohánějí slepice) a díry od střel ve zdech. Otvory v omítce jsou v jeho podání krásné jako abstraktní malby. Christoph Draeger naopak zobrazuje padesát míst na světě, kde došlo ke katastrofám, ale dnes tyto lokality mohou mít až idylický vzhled. Třeba na území Hirošimy zachycuje skvostný západ slunce. Výjimečný stav panuje v palestinských osadách, obsazených před řadou desetiletí
Izraelci (Rula Halawani), stejně jako v Ženevě, kde městská správa zabednila výlohy obchodů v očekávání střetů s odpůrci globalizace (Oliver Ressler).

Může vůbec dokument pojmout realitu? Odpověď nemusí být jednoznačně záporná. Ukazují to některé snímky, jejichž autoři se snaží ostatním předvést, co je běžné pro ty, k nimž sami patří: Adrian Paci tak zobrazuje spoluobyvatele albánského města Shkoder, kteří propojeni akumulátory a se žárovkami v rukou nahrazují neexistující veřejné osvětlení. Leif Claesson doslova zkouší být v cizí kůži: obléká se do bezdomovcových šatů a fotografuje sám sebe v jeho ubohém improvizovaném bydlišti. Z očí „inscenovaného homelessa“ hovoří k divákovi otázka: Smíme za někoho mluvit? Máme na to vůbec právo?

Podle Jana-Erika Lundströma umělci možná reagují na obrovské množství dokumentačních fotografií, které shromažďují nadnárodní agentury tím, že do dokumentárních snímků vkládají své konceptuální strategie. Bertien van Manen například jako zdroj porozumění evropské kultuře a dvacátému století používá fotografie z rodinných archivů, které fotografuje na pozadí předmětů z inkriminovaných domácností. Dává tak dohromady předměty odrážející kulturu určité země a společenské vrstvy s individuální historií jejích několika členů. Tím, že tyto obrazy z nejrůznějších zemí a časových vrstev konfrontuje, posouvá se její práce ještě dál. Časté téma konceptuálních projektů lze spatřit v časových a prostorových souřadnicích snímaných událostí. Barbara Probstová třeba rozšiřuje fotografický okamžik: vidíme nohy jakési ženy, rozprostřené po kachlíčkové podlaze (koupelna?), a vzápětí spatříme snímek, který jako by byl vyslán z perspektivy oné
ležící bytosti – vše nicméně zůstává významově neurčité, a proto jsme touto záměrnou vágností tolik zneklidňováni. Jiný příklad: Michael Wesely pořizuje fotografie z berlínské čtvrťi Mitte v průběhu jediného dne a důraz přitom klade na proměňující se světlené proměny v týchž místech.

Další zajímavý fenomén dnešní dokumentární fotografie: využívání amatérských snímků v masmédiích (například fotografie z vězení Abu-Ghraíb pořízené vojáky nebo mobilové snímky tsunami). Na jednoduchost, s níž se dnes obrazy vytvářejí, rychle spotřebovány a smazány, reagují umělci nejrůznějšími způsoby. Od záměrně banálních fotografií, které tupě zachytí předmět zájmu z několika stran, přičemž autorům však uniká jádro zobrazované věci (Paula Yacoubová & Michel Lasseres) až po hybridní pseudodokumentace, jež kombinují statistiky, agenturní obrazy a dokumentární snímky (Ursula Biemannová, Angela Sandersová). Jiří David dává vážnost portrétům politiků, jež probíhají novinami jak na běžícím páse: on je naplňuje emocemi.

Kategorie, do kterých si Jan-Erik Lundström jednotlivé fotografy rozčlenil, jsou samozřejmě pomocné a umělé, ale zároveň se uplatňují jako dobrá pomůcka při uvažování o dokumentární fotografii. Role dokumentárního snímku v dnešním zrychlujícím se světě stále stoupá: je třeba, aby jeho výpověď nebyla matoucí a abychom nepodléhali iluzi, že ten, kdo fotografuje, zaujímá ke svému předmětu neutrální stanovisko. O tom, že téma dokumentu je aktuální i u nás, vypovídá řada projektů, která mu byla věnována. Jmenujme z nich alespoň poslední téma časopisu Fotograf („hranice fotografie“).

V Berlíně se konaly další doprovodné akce: v sobotu 22. října se uskutečnilo ve spolupráci s Humboldtovou univerzitou sympozium, během výstavy probíhaly přednášky a diskuze přímo v Martin-Gropius-Bau, ve dnech 24.–26. září se v Galerii C/O konalo setkání různých světových kurátorů, vydavatelů a sběratelů s fotografy… Přesto nemohu první ročník berlínského fotofestivalu zhodnotit jinak než slovy: začátky jsou těžké. Festival skončil 14. listopadu. Další informace najdete na internetové adrese berlin-photography-festival.de.

Autorka je historička umění.

Hry a mystifikace

Stana často objevíme na současném trhu vizuálních médií. Podepsal se na image karlovarského filmového festivalu – spolu s bratry Cabanovými a grafikem Alešem Najbrtem. Billboardy s použitím jeho fotografií nebanálně oživovaly veřejný prostor. Letmá vzpomínka na sugestivní tvář muže-promítače či zřízence kina… byla to tvář mystifikující, okupující mou pozornost, kdykoliv jsem se dostal do její blízkosti.

A Stanova osobní tvorba? Před několika léty (2001) ji představil na výstavě s názvem Fascinace. Fotografie atraktivních modelů (mladé ženy – mladí mužové!) pojednaných v přírodních exteriérech. Těla vyhovující současným představám krásy a zdraví předváděla svou erotickou přitažlivost a nevázanost v „lůně“ přírody. V paměti mi utkvěly dvě fotografie. První: svlečené dívky ležící na sněhu (pocit přesahu do existenciálna, evokace znásilnění!). Druhá: muž a žena, on s ní „zápasí“ v pomyslném milostném duelu, pozvedá ji ze země a její intimita okamžitě poutá naši pozornost. Kompozice těl a prostoru vůbec je velmi přirozená. Tato působivá fotografie se dotýká „nejchoulostivějšího území“: vagina je zde synonymum intimnosti – vrací se na dalších a dalších Stanových fotografiích.

Jiné kreace z výstavy Fascinace připomínaly erotickou atmosféru proslulého filmu Gustava Machatého Extase (nahá Hedy Kieslerová ve vodě!) či styl až kýčovité fotografické přitažlivosti, provozované Studiem Menassé ve Vídni let třicátých. U skupinových aranžmá Stanovy snímky připomněly německou fotografii aktů před druhou světovou válkou – mám na mysli skupinovou nahotu symbolizující krásu, zdraví a plodnost. Četl jsem z nich také výzvu k „hedonismu“, vyhlášení války konvenci, obavy z volného sexuálního života. Začít si užívat radosti z “lehkého“ bytí, zatřást s lunárním cyklem a jistou předurčeností. Stano se tady stává vizuálním kouzelníkem, iniciátorem, který se pokouší svými fotografiemi vyjevit kýženou hravost, humor, bezstarostnost, mírnost a paradoxně také uhlazenost. Bere si na pomoc exteriéry, jež vypadají jako divoká příroda, nicméně mísí se tam setrvale i něco z virtuální reality. Obnažená sexualita, erotická
přitažlivost tu nakonec nepřekračují rámec „slušných“ vztahů nebo „skrytých“ obav, předávaných úspěšně po generace maminkami a babičkami, z těla do dalšího těla, z duše do duše.

Tonu Stanovi je věnován 19. svazek edice Fototorst. Výběr a řazení fotografií si udělal autor sám spolu s grafikem Alešem Najbrtem. První dojmy: Stano si vybírá dívčí modely, pracuje s nimi uvolněně, beze stopy nejistoty, ostychu. Dodejme k tomu něco z mezinárodního kontextu: fotografování intimity, skryté či otevřené sexuality prošlo značným vývojem. Nalezneme je v optice minulosti i přítomnosti: dříve akty žen Angličana Billa Brandta (žena jako zjevení!), dnes šokující autorské fotografie Japonce Arakiho, pojednávající svět žen „uprostřed“ jejich „nenaplněné“ touhy, archetypální aranžmá fotografií Američana Joela P. Witkina, film Francouze Patrice Chéraua Intimita, anebo sugestivní kniha-výpověď Vagina monology od Američanky Eve Anslerové. Laťka nastavená vysoko.

Tradičních zábran, které tabuizovaly téma, jak se dostat tělesnosti a sexualitě “na kobylku“, ubylo. Ptejme se: kde se nyní nalézá rozměr „spirituality“ ve Stanových fotografiích? Nechybí mi v jeho nepředstírané vizuální hravosti, hledání…, avšak nedostává se jí, když fotografuje „the girls“, ty „věčně“ mladé ženy, žádoucí, nepokořené tíhou života… a tím pádem nenabízející zralost, jedinečnost osobnosti.

Zrání, stárnutí, fyzickým změnám se Stano důsledně vyhýbá. Nabízí nám jen symboliku či simulaci. Jeho dívky-ženy jsou vlastně současné idoly krásy, zosobňují značnou sexuální přitažlivost. Štíhlá těla, velké výmluvné oči, vědomí vlastní tělesné jedinečnosti (nakonec potvrzené fotografem – jeho volbou!). Zde se ocitáme v marketingovém světě poptávky a nabídky. Takový trh se nestará o jinou kvalitu, než je ta prodejní. O jinou než mladou atraktivní tělesnost nejeví zájem. Možná ještě sáhne po „bizarní“ korpulentnosti současných mladých žen, jako je tomu v Americe. Stano si vybavuje scénu z Felliniho filmu Roma s plnoštíhlou trafikantkou, která se předvádí masturbujícím klukům… ta nese podobu se skutečným životem!

Stanova fotografie s titulkem Anděl (1983) se pokouší zachytit sexuální iniciaci, vstup „naostro“ do světa sexuality mezi mužem a ženou. Všichni tu vypadají nenuceně a elegantně. Připomíná se nám zde i provozování „galantních“ her… prostor je aseptický. Ale pozor, právě v blízkosti těchto fotografií jsou další, které se mi jeví jako vrchol Stanova optického snažení. Myslím třeba snímky s názvy Smutná a dost (1983), Polibek (1983), Poslední výskok (1985), Chladný vztah (1987) – zvlášť cením vizualitu a metaforičnost na fotografii Smysl (1992). Tady jsme v doméně, která je vizuálně hluboce autorská, osobní, nepředstíraná. Pozoruhodná je práce s elementem bílé tekutiny, evokující různé kontexty, což se hlavně týká snímku Lokální napouštění II (1995).

Naproti tomu Stáří v klíně (1995) znamená kompromis, který postrádá humor. Snímky Akumulátor či Wickedbaar s datací 2005 nepostrádají hravost jako klíčový znak Stanovy spirituality. Ve Wickedbaarovi pozoruje mladou ženu – šperk připravený k iniciačnímu rituálu, který by z ní udělal bohyni.

V devadesátých letech často publikované fotografie Nahoře (1994), Dole (1994) nebo Pohádková figura (1995), Člověk a kříž (1993) neztratily nic ze své ikonografické přitažlivosti, mohou setrvale zdobit interiéry.

Přístup Tona Stana k problematice těla, sexuality lze označit jako „chlapecký“. Upřednostňuje štíhlé ženy (dominující lesklým časopisům), ženy-přítelkyně. Platí však za to krutou daň: ženy, které se vymykají kašírovanosti, trendům, se mezi jeho modely neobjevují. Zdá se, že hledání podobenství, korespondující s momentem vyjevené pravdy, té, která se vymyká inscenování, zatím není jeho téma. Výstavou Fascinace se Tono Stano pokusil vykročit do otevřeného prostoru přírodních elementů a nabídnout tak jiný pohled; tehdy se objevila místy i kýžená otevřenost a neuhlazenost. Leč nakonec i ona byla překryta „současnými“ trendy, nikoliv archetypální hloubkou.

Publikace z Torstu je obsahově uhlazená, brilantní, bohužel vyhýbá se třecím plochám či hlubšímu ponoru do „rizikového“ území lidské tělesnosti a sexuality. Krátce: je málo autorská.

Autor je fotograf.

CD, DVD

Mise

The Mission

Režie Roland Joffé, 1986, 125 min.

„A tak se stalo, že indiáni kmene Guarani konečně poznali nekonečnou milost boží a krátkodobou milost lidskou,“ říká v úvodu vysoký církevní hodnostář, jenž celým filmem provází. Cítíme z nich trpkost člověka, který se proti svému přesvědčení stal spoluodpovědným za likvidaci několika jezuitských misií v Jižní Americe v polovině 18. stolení. Tedy silná individualita, svádějící boj s diktátem otrocky smýšlejících evropských mocností. To je jedna z tematických linií, které film sleduje. Druhou, exponovanější, je spor odehrávající se uvnitř každého z hrdinů příběhu. Věčné morální dilema plynoucí z otázek – co je správné? Jak se o to zasadit a jakým způsobem to uchovat s co nejmenším počtem obětí? Tato rozporuplnost nejviditelněji formuje postavu obchodníka s otroky Rodriga Mendózu (Robert de Niro), hledajícího v misii spásu. Nápomocen mu je otec Gabriel (Jeremy Irons), jezuitský kněz, pevně odhodlaný dostát svému
misionářskému poslání. Silné herecké osobnosti propůjčují charisma výrazným, historicky ukotveným postavám. Bezpříkladná krása brazilských exteriérů je zachycená oscarovou kamerou Chrise Mendese. Krize hodnot jednotlivce i celé společnosti je doprovázena melancholickými tóny skladatele Ennia Morriconeho. To jsou devízy, povyšující Misi mezi filmy, které kromě fascinující podívané přinášejí divákovi i zajímavé svědectví s nadčasovým charakterem.

Igor Faltus

Ponorka

Das Boot

Režie Wolfgang Petersen, 1981, 216 min.

Rok 1941, posádka německé ponorky čelí na rozbouřeném moři útokům nepřítele, stejně jako vlastní úzkosti. Film Wolfganga Petersena se stal hitem roku 1981 (posbíral mimo jiné 6 oscarových nominací) a resuscitoval v „mezinárodních vodách“ německou kinematografii. Ponorka nabízí do té doby nevídaný pohled na druhou světovou válku. Hlavními hrdiny jsou němečtí vojáci, které bez kladného či kritického hodnocení vnějších souvislostí pozorujeme na jejich cestě do boje. Film není válečným mementem, vojáky neadoruje ani je neostouzí. Jde o precizně natočenou realistickou akci. Dominujícím prvkem je stupňující se strach, spojený s klaustrofobickou úzkostí. Valnou většinu obrovské stopáže filmu (na DVD vychází režisérský sestřih o délce 216 minut) stráví divák s námořníky uvnitř kovového monstra a s přibývajícími minutami se stále více dostává pod vliv stísněného prostoru. Charaktery se pomalu začínají rozpadávat, torpéda a bomby útočí stále častěji
a ponorka se v myslích mnoha stává hromadnou ocelovou rakví… Bonusová výbava DVD je poměrně nevýrazná. Dočkáme se krátkého filmu o filmu, traileru a především audiokomentáře režiséra Petersena a představitele hlavní role Jürgena Prochnowa. Absensce většího množství dalších materiálů je v tomto případě odpustitelná – po tak dlouhé a vyčerpávající plavbě už divák nic dalšího nežádá.

Jan Jílek

Svěrací kazajka

The Jacket

Režie John Maybury, 2005, 103 min.

Režiséři Steven Soderbergh a George Clooney se u filmu Svěrací kazajka spojili jako producenti a režírovat nechali nepříliš známého klipaře Johna Mayburyho. Do hlavních rolí filmu obsadili vedle mladých hereckých nadějí Adriana Brodyho a Keiry Knightlyové ostříleného Krise Kristoffersona. Děj filmu se odehrává ve dvou časových rovinách. Přítomností je tu rok 1992, kdy se válečný veterán Jack Starks stane podezřelým z vraždy policisty, a protože kvůli svému válečnému zranění trpí výpadky paměti, je uznán za nesvéprávného a poslán do blázince. Tady se setkává se svérázným lékařem, mezi jehož léčebné praktiky patří znehybnění pacienta svěrací kazajkou, nadopování drogami a pak tříhodinový „odpočinek“ v boxu pro mrtvé. Nepříjemná procedura se však pro Jacka stane vstupní branou do roku 2007, odkud je schopen předvídat, a tedy měnit přítomnost. Režisér pracuje s klipovými sekvencemi, jejichž prostřednictvím se Jack dostává do
budoucnosti, nejčastějším detailem je tu oko, které slouží divákovi jako brána do Jackovy mysli. V jednom z bonusových materiálů se dozvídáme, jak velkou inspirací byl pro tvůrce experimentální film. Netradiční příběh tak trochu kazí jen nepravděpodobná milostná zápletka. V nepoužitých scénách pak objevujeme i takové, které by film o mnoho neprodloužily, ale dobře by do něj zapadly. Potěší také několik alternativních závěrů.

Jiří G. Růžička

Star Wars: Battlefront II

Lucasarts Entertainment 2005

PC, PS2, PSP, Xbox

Tentokrát se vypravíme do daleké galaxie George Lucase, jehož firma Lucasarts se řadu let snaží zprostředkovat zážitek z filmové ságy Hvězdných válek na monitorech počítačů. V zatím posledním pokračování je možné popadnout blaster a s libovolnou stranou (Impérium, rebelové, Obchodní federace, Republika) se vrhnout na nepřátele. Nejzábavnější je hraní po internetu s až šedesáti čtyřmi hráči v jedné z mnoha lokací po celé galaxii. Zavítáme na Hoth, Coruscant, Naboo, Dagobah a spoustu dalších planet, které se liší grafickým zpracováním a terénem. Jednotlivá družstva dobývají strategické body a ten, kdo vlastní všechny, vyhrává. Legie pěšáků doplňují hrdinové z filmů, jako rytíři Jedi, Han Solo nebo princezna Leia. Kromě planet je možné zápasit i ve vesmíru a obsazovat nepřátelské lodě, a to i způsobem, kdy v jedné stíhačce sedí dva hráči: pilot a střelec. Využívání vozidel je dotaženo k dokonalosti
i na povrchu: nejrůznější tanky, vznášedla nebo dělostřelecké věže jen čekají na obsazení a využití. Oproti zábavnému multiplayeru je postavena kampaň pro jednoho hráče – a ta je zpackaná takovým způsobem, že se snad ani nedá mluvit o „hraní.“ Umělá inteligence nepřátel nefunguje, valnou většinu úkolů za hráče plní jeho počítačoví kolegové, a to není zábava, ani kdybyste se rozkrájeli.

Pavel Dobrovský

Jarboe

Neil Young

První touha rodáka z kanadského Toronta byla stát se farmářem. K tomu jej zřejmě inspirovalo mládí v ontarijské vesnici Omemee, kde dospíval v rodině předního sportovního žurnalisty, specializovaného na zámořskou hokejovou ligu. Když mu bylo šest let, onemocněl dětskou obrnou, nemocí, jejíž následky na sobě pociťuje celý život. Ve čtrnácti letech již hrál na kytaru, ukulele a banjo, chuť stát se muzikantem byla definitivně utvrzena při setkání se svým velkým vzorem Royem Orbisonem v roce 1962. Téměř vzápětí sestavuje svou první opravdovou kapelu The Squires, která se však po krátké době rozpadla, a dnes jsou nahrávky této skupiny vyhledávanou raritkou.

O čtyři roky později spoluzakládá se Stevenen Stillsem ve své době velmi populární formaci Buffalo Springfield a s nimi přichází první úspěch. Bohužel v tomto období se začínají projevovat následky nemoci a přicházejí první epileptické záchvaty. Tato choroba se přenesla v jiné formě i na jeho děti a v jedenaosmdesátém roce se stala v rámci léčebného programu důvodem k nahrání neúprosného alba Re-ac-tor, ale i vizionářské sci-fi opery Trans o rok později, kde Young zaskočil posluchače nástrojem, který používal při komunikaci se svým těžce postiženým synem. Druhá, eponymní deska Buffalo Springfield (1967) potvrdila nastoupené pozice. Avšak během nahrávání třetího alba Last Time Around (1968), hlavně kvůli neshodám s náladovým Stillsem, kterému sláva poněkud zatemnila rozum, Neil Young kapelu opouští.

S novým souputníkem, v budoucnu populárním producentem Jackem Nietzschem, nahrává sólový a kritikou oprávněně strhaný debut. Ačkoliv již nebyl v nahrávacím studiu žádným nováčkem, přecenil své schopnosti a chtěl o všem rozhodovat sám, což se mu hrubě vymstilo. Náprava však na sebe nenechala dlouho čekat, z trosek skupiny The Rockets byli vybráni muzikanti pro doprovodnou kapelu Crazy Horse a v roce 1969 s nimi Neil Young nahrává legendární desku Everybody Knows This Is Nowhere, plnou těžkotonážního zvuku a neobvyklých hudebních nápadů. Rázem si získává pověst originálního muzikanta, ve stejném roce navíc začíná opět spolupracovat se Stillsem a přidává se do party jménem Crosby, Stills, Nash & Young, z kterých se brzy stal fenomén. Album Déjà vu (1970) získalo nálepku jedné z nejslavnějších nahrávek první poloviny 70. let a dodnes je učebnicí pro všechny začínající folkrockové umělce. Tolik osobností
v jedné kapele ovšem vyvolávalo mnoho vzájemných tahanic: všichni již byli ostřílenými muzikanty, kteří prošli slavnými kapelami šedesátých let (The Hollies, Buffalo Springfield či The Byrds), a tak Neil, který sršel nápady, dal všem brzy sbohem.

Na Šíleném oři do světa

Po komorní desce After The Gold Rush (1970) vydává dva roky poté své komerčně nejúspěšnější album Harvest s největším hitem své umělecké dráhy. Nádherná píseň Heart Of Gold, postavená na kytaře a foukací harmonice, okouzlila i Boba Dylana, u nás ji měl ve svém repertoáru nezapomenutelný Petr Kalandra. Něžné folkrockové písničky, které byly skutečnou „sklizní“ jeho kreativity, vyvolaly nadšení napříč publikem a z Younga se tak definitivně stala jedna z nejuznávanějších hvězd hudební scény. Rok nato již opět nasedl na doprovodného „Šíleného koně“ a nahrává výjimečnou desku Tonight’s The Night, projekt, kde byl inspirací jeho přítel a kytarista Danny Whitten, který se předávkoval. Temné songy odmítla společnost Reprise vydat a nahrávka byla k mání až v roce 1975, tedy o dva roky později, než byla pořízena. Turné k tomuto počinu také již proběhlo, a i proto byly ohlasy spíše vlažné. Než se tento skvost
dostal na pulty, stačil Young vystřihnout brilantní kousek On The Beach a zahrát si na druhém albu osamocených Crazy Horse. Další roky zaplavuje hudební scénu dalšími alby, v rozpětí od jemného folku po hutný rock.

Zřejmý vrchol přichází v druhé polovině 70. let s deskou American Stars’n‘Bars a dokonalým monstrózním hitem Like A Hurricane, o dva roky později natáčí kritikou oslavované album Rust Never Sleeps, ale i stejnojmenný hudební film a svou první oficiální živou nahrávku Live Rust. Tím se uzavírá hudebně nejúspěšnější období jeho života a následuje deset let paběrkování a nezdarů.

Zdá se, jako by inspirační míza vysychala, a přichází výrazný útlum. Nevydařené experimenty fanoušky nezajímaly (chtěli svého rockového písničkáře), jenže Young ve své tvrdošíjnosti ani na chvíli nepřipustil fakt, že něco dělá špatně, a z nastoupené cesty neuhnul. Kvůli propadákům Hawks & Doves a Re-ac-tor přechází od firmy Reprise ke společnosti Geffen, ale ani zde se mu příliš nedaří. Nepochopená, s operním žánrem koketující deska Trans a následný neprodejný prapodivný kousek Everybody’s Rockin‘ ve stylu rockabilly utvrdily kritiky v tom, že Neil Young už věru nemá světu co sdělit, a lámali nad ním sborově své recenzentské hole.

Staré a nové cesty

V roce 1985 odjíždí do Nashvillu, kde jako by chtěl všem těmto hlasům přitakat, s místními hudebníky nahrává svou zatím jedinou čistě countryovou desku Old Ways, jež byla odmítnuta i posledním zbytkem skalních přívrženců. Další dva počiny, Landing On Water (1986) a Life (1987) byly směsicí rocku a elektroniky a naznačovaly, že se Young dostává pomalu zpět do své původní formy. Nepovedené období u společnosti Geffen vyvrcholilo žalobou majitele na Neila Younga za nereprezentativní tvorbu (sic!), pročež se vrátil opět k Reprise. Zde ihned zaujal zajímavým funky-bluesovým albem This Note’s For You (1988) a k tomuto roku se přiřazuje jeho velký comeback na hudební scénu. Koncem osmdesátých let přidává další skvělé zářezy na pažbu své diskografie, symbolizující nalezení nové tvůrčí svobody: Freedom (1989) a Ragged Glory (1990), podpořené světově úspěšným turné Weld.

K tomuto znovuzrození jistě přispěla i nastupující rocková generace – představitelé tzv. grungeové scény ze Seattlu v čele s Nirvanou a Pearl Jam všude udávali za svůj vzor právě Neila Younga. Ani jemu nebyly nové kapely úplně cizí, to ostatně dokázal, když společně s Pearl Jam vhazuje do světa Mirror Ball (1995), díky němuž v rámci turné jedinkrát navštívil i Českou republiku. Muž mnoha hudebních tváří poté neváhal svou rozjetou rockovou káru přibrzdit výborným folkovým albem Harvest Moon (1992), které názvem i množstvím vložené invence navázalo na dvacet let staré Harvest. Chvíli nato, ovlivněn smrtí Kurta Cobaina, natáčí vynikající a zřejmě svou nejlepší desku 90. let Sleeps With Angels, kde citlivé, něžné skladby prostupují zbustrované kytary ale i neotřelé aranžérské nápady.

Rok koně

Americký režisér a klasik nezávislého filmu Jim Jarmusch, další Youngův velký obdivovatel, jej v pětadevadesátém přesvědčil, aby nahrál hudbu pro jeho chystaný snímek Mrtvý muž s Johnnym Deppem v hlavní roli. Hudba byla hotová dříve než film samotný – Neil Young improvizoval na svůj elektrický nástroj několik hodin při projekci hrubého sestřihu tohoto v každém ohledu geniálního díla a výsledek byl nad očekávání koherentní. Jarmusch s odstupem času přiznal, že některé sekvence snímku dokonce natáčel ovlivněn hypnotizující i znepokojivé Youngovy kytary a se snahou podchytit tajemnou atmosféru této hudební koláže. Spolupráce se oběma velmi zamlouvala, a tak Jarmusch „na oplátku“ natáčí o Youngovi a jeho Crazy Horse formálně neobvyklý, obrazově i zvukově nekompromisní dokument Rok koně.

Jelikož je Velký Principál Neil Young takřka nepřetržitě zapřažen v koncertním kole, je logické, že existuje mnoho pirátských nahrávek. Mám jich určitě větší množství než malé, sehnat všechny je ale nadlidský čin, spolu s Bobem Dylanem jim v této oblasti patří přední, ne-li první místo na světě. Youngova hudební aktivita se přece jenom v posledních letech již částečně omezila, pryč jsou doby, kdy vydával každý rok nové album, zatím největší odmlku měl mezi syrovým Broken Arrow (1996) a opět folkovou deskou Silver & Gold (2000). A letošní jarní mozková příhoda určitě na pracovitosti nepřidá, nebo naopak? Z poslední doby patří mezi výjimečné opusy dva roky staré Greendale, koncepční počin, kde se navzájem prolínají osudy rodiny Greenů, a především letošní folkrockové Prairie Wind: deska plná aktuálnosti i neutuchající invence, nadhledu a vyzrálosti.

Autor je hudební publicista.

Cesta do Brna

Z Prahy do Brna mi cesta autobusem trvá něco přes dvě hodiny. No a co je na tom neobvyklého, mohli byste říct. Do Brna jezdí hodně lidí. Nic zvláštního by na tom nebylo, kdybych nemusela jezdit tam i zpět každý měsíc a od 15. října už každých deset dní. Jezdím tak už skoro rok, ne přímo do Brna, ale do vesnice, která se jmenuje Zastávka u Brna. Jak říká můj advokát, klidně tam můžu jezdit ještě další rok, možná dokonce dva nebo tři. Jsem z toho zoufalá.

Jsem z Ruska a požádala jsem v Česku o azyl. Jelikož patřím k uprchlickému táboru v Zastávce u Brna, musím tam každých deset dní jezdit pro vízum. Vízum na deset dní. Deset dní klidného života. Pokaždé, když tam jedu, mám hrozný strach. Co když mi vízum neprodlouží? Co když už přišlo rozhodnutí o definitivním zamítnutí? Je to zvláštní zkušenost, každých deset dní hrát hru o svůj osud. Tomu se nedá uvyknout.

Musím v Zastávce vždy zůstat přes noc, protože za jeden den nestihnou vše vyřídit. Proto si v práci pravidelně beru den volna. Někdy jeden, ale někdy musím zůstat i dva dny. Naštěstí pracuji ve firmě, kde nad tím můj zaměstnavatel zavírá oči. Končím tam ale koncem roku. Co bude potom, nikdo neví. Nevím, jestli mě ještě někde přijmou s vízem na deset dní. Sháním novou práci. Měla jsem už asi dvacet pohovorů a pokaždé zní první otázka stejně: Jaký máte druh pobytu v ČR? Když řeknu, že jsem žadatelka o azyl, hned se začínají jinak tvářit. Pak už se mě neptají na vzdělání, zkušenosti ani jazyky. Jakmile ukážu své vízum, kousek papírku v igelitovém obalu (to je jediný doklad, který mám), dívají se na mě jako na člověka nakaženého zlou chorobou.

V místnosti, kde se nachází cizinecká policie, je povoleno být od osmi ráno. To znamená, že všichni čekáme venku před barákem za každého počasí. Fronta je živá, a také tu je ještě zbytek lidí, kteří se nedostali minulý den na řadu.

V osm hodin ochranka otevírá dveře. Místnost je malinká. Když ji stavěli, tak asi nepočítali s takovým množstvím uprchlíků. Policejní místnost je ještě menší. Pouštějí do ní po jednom. Policisté jsou dva. Občas se střídají, ale většinou jsou stejní. Jeden mladý, takový dobrák, a druhý postarší, zlejší. Pracovní doba cizinecké policie je od 9 do 12 hodin. V pondělí i ve středu po přestávce do 15 hodin. Ale v 9 hodin, za celou dobu, co tam jezdím, ještě ani jednou nezačali pracovat. Začínají někdy kolem desáté. Dají si kávu, cigárko a pak teprve pouštějí. Pamatuji si, že jednou začali pouštět těsně před jedenáctou. Řekli, že prý jim nešel počítač. Občas se stane, že se otevřou dveře, policista ukáže na kohokoliv ve frontě a dotyčný člověk se v tu chvíli stává „vyvoleným“ a je milostivě vpuštěn.

K deváté hodině lidí přibývá. Přijíždějí sem ze všech koutů Česka, protože někteří si přes všechny překážky najdou ubytování i práci jinde.

Jen pokaždé doufám, aby nebylo moc „odkazníků“. „Odkazníci“ jsou lidé, kteří dostali odkaz azylu od ministerstva, a proto je berou mimo frontu jako první. Na vyřízení jednoho odkazníka je potřeba 15-20 minut. Někdy je to šest, ale občas i deset lidí. Ostatní lidé ve frontě jsou nervózní čím dál víc. Hádají se, a když přijde nějaká žena s dětmi nebo těhotná, tak ji nechtějí pustit před sebe. Protože každý musí zítra do práce a nikdo nechce zůstat ještě na jeden den.

Všichni jsou v běžném životě asi normální lidé, ale tady, na policii, v takových podmínkách, se mění ve zvířata.

Když jsem byla v Zastávce před týdnem naposled, ptala jsem se na OAMP (Odboru azylové a migrační politiky), proč zavedli desetidenní vízum? Odpověď zněla: „Proto, aby žadatelé byli neustále po ruce. Pokud náhodou přijde nějaké rozhodnutí, nemůžeme přece žadatele shánět po celé republice.“ Prý je dobré, když jsou všichni pěkně shromážděni v táboře. Tam je policie, kontrola, klid i pořádek.

Loni jsem žila v táboře měsíc. Více jsem nevydržela. Fyzicky proto, že celý den nic neděláš. Jen spíš a jíš. Je tam sice malé hřiště, ale celý den a každý den po něm běhat nemůžeš. Je tam ještě umělecký kroužek a knihovna. To jsou všechny možnosti vyžití. Psychicky tam také málokdo dlouho vydrží. Asi jen rodiny s malými dětmi, kterým opravdu nic jiného nezbývá. Bydlí se v místnostech pro 4-6 lidí. Každou noc v nich spí někdo jiný. Žádné soukromí, žádný noční klid.

Četla jsem v jednom článku, že poslanci chtějí od nového roku schválit zákon o zkrácení azylové procedury. Aby mohlo o azylu definitivně rozhodovat jen Ministerstvo vnitra, bez další možnosti podat odvolání proti tomuto rozhodnutí. Myslím, že to je kruté. Tak situaci nelze vyřešit. Na jedné straně brát lidi podle země původu, a u Rusů, protože žijí v demokratické zemi, vízum nedávat. Ukrajina je chudá, takže všichni Ukrajinci jsou v Česku z ekonomických důvodů. Tak tedy žádnému Ukrajinci azyl nedáme. Ale třeba v Bělorusku je despota Lukašenko, takže Bělorusům můžeme nějaký ten azyl dát. Nemám bohužel statistiku, kolik bylo za poslední rok v Česku uděleno azylů. Hlavně lidem z bývalého Sovětského svazu. Asi by to byly zajímavé cifry. Skutečnost je, že je nemožné pro člověka, který utekl z místa, kde mu hrozilo nebezpečí, prokázat pravdivost svých slov. Jak takový člověk může při útěku myslet na podklady, které po něm
budou chtít činovníci z českého Ministerstva vnitra? I kdyby byl zákon přijat, na mě se bohužel vztahovat nebude, protože jsem už dostala od ministerstva zamítnutí mé žádosti a podala jsem odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci. Čekám na rozhodnutí soudu už skoro rok. A jak říká můj advokát, klidně to může trvat ještě rok i dva. Jsem z toho zoufalá.

Za deset dní musím do Brna opět.

Autorka je novinářka.

Jak je daleko kosovské štěstí

Veřejnoprávní televize RTK tenkrát odvysílala pouze videoartový projekt „Štěstí – Den nezávislosti: 1 minuta“ kontroverzního kosovského umělce Alberta Hety. Ten použil záběry z veřejného projevu Hanse Hakkerupa, přičemž nechal namluvit fiktivní albánský překlad o vyhlášení nezávislosti. Tehdy šlo o zbožné přání. V posledních týdnech se ale věci doopravdy pohnuly.

Na základě zprávy, kterou pro generálního tajemníka OSN připravil vyslanec Kai Eide, doporučil koncem října Kofi Annan Radě bezpečnosti OSN zahájit jednání o budoucím statutu Kosova. Doporučení vydal přesto, že podle zprávy Kosovo plní standardy, které OSN stanovila jako podmínku zahájení procesu, jen velmi nevyrovnaně. Rada bezpečnosti 24. října 2005 doporučení generálního tajemníka schválila.

Změna sloganu

„Nejdříve standardy, pak status“ přitom bylo až dosud heslem mezinárodní správy Kosova a odpovědí na netrpělivost kosovských Albánců. Naplňování standardů definovaných pro oblasti demokratizace institucí, naplňování lidských práv, postavení menšin i ekonomického rozvoje mělo kosovskou samosprávu připravit na převzetí zodpovědnosti související s případnou nezávislostí.

Nespokojenost kosovských Albánců s touto politikou OSN se odrážela ve stále se snižující popularitě mezinárodní správy a od roku 2004 se projevovala také občasnými útoky vůči zaměstnancům či majetku mezinárodních organizací.

Podle zprávy Kaie Eideho se nyní Kosovo dostalo do bodu, kdy by další odkládání jednání o jeho statutu nepřispělo k lepšímu plnění podmínek stanovených mezinárodním společenstvím. Zvláštní zmocněnec generálního tajemníka OSN v Kosovu Soren Jessen-Petersen má za to, že čím dříve bude politický status Kosova vyřešen, tím bude lépe pro obyvatele Kosova a celý region. Současná nejistá situace, kdy je Kosovo sice formálně součástí Srbska, avšak pod faktickým protektorátem OSN, podle něj vytváří v lidech nejistotu a odvádí potřebné investice. Živí také naděje extremistů na obou stranách.

Pojem etnické čistoty, který ve slovníku západního diplomata představuje tabu, je v Kosovu běžně užíván a mnohými je chápán jako žádoucí koncept. Jak Srbové, tak Albánci mají pocit, že ti druzí ohrožují jejich základní životní potřeby a ambice. Paranoidní mezietnické vztahy nejsou dobrým předpokladem pro dohodu a žít v přítomnosti konstantního pocitu existenčního ohrožení je vyčerpávající.

Limity nezávislosti

Informace o zahájení jednání, jejichž vedením byl pověřen Maarti Ahtisaari, který v roce 1999 jako vyslanec EU přesvědčil Slobodana Miloševiće, aby přijal podmínky NATO a stáhl srbská vojska z Kosova, přinesla mnoho protikladných reakcí.

Kosovskoalbánská reprezentace rozhodnutí Rady bezpečnosti přivítala. „Věříme, že Ahtisaari nastaví rámec pro vyřešení statutu Kosova na základě principů, z nichž nejhlavnějším je respektování vůle většiny populace Kosova,“ řekl Muhamet Hamiti, mluvčí prezidenta Ibrahima Rugovy. Kosovský vyjednávací tým je však složen ze značně znepřátelených zástupců vládních a opozičních stran, což může znamenat, že nebude schopen konstruktivně jednat. Někteří kosovoalbánští intelektuálové se také obávají, že se na základě doporučení Eideho zprávy sice Kosovo stane nezávislým, ale zároveň i velmi slabým státem. „Albánská strana bude muset během jednání dělat kompromisy, nesmí ale zajít tak daleko, že bychom získali disfunkční stát podle modelu Bosny a Hercegoviny,“ domnívá se Enver Hodža, profesor historie Balkánu na Prištinské univerzitě a jeden z vůdců opoziční PDK. Komplikace by mohl přinést zhoršený zdravotní stav prezidenta Rugovy, který vede kosovský
vyjednávací tým.

Srbské ne změně hranic

Srbská politická reprezentace nazávislost Kosova odmítá. Argumentuje tím, že je mezinárodní řád založen na suverenitě a teritoriální integritě existujících států. „Uznáváme právo Albánců organizovat si život v Kosovu podle svého, toto právo ale nezahrnuje právo měnit mezinárodně uznané hranice našeho státu,“ řekl srbský ministr zahraničí Vuk Drašković 7. listopadu na schůzce s ruským ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem. Lavrov vyjádřil Srbsku podporu nepřímo: „Moskva podpoří jakýkoliv status Kosova, na kterém se Bělehrad a Priština shodnou, a který nebude vynucený mezinárodním společenstvím.“ Hned 15. listopadu pak přijala srbská vláda jednohlasné usnesení zamítající nezávislost Kosova: „Jakékoliv vynucené řešení bude Bělehradem považováno za ilegální a nepřijatelné.“

Srbové obývají a kontrolují 18 procent oblasti na severu Kosova, dále žijí v menších enklávách pod ochranou KFOR. Od konce války z let 1998–99 si na svém území budují paralelní systémy školství a zdravotnictví a udržují nadstandardní vztahy s Bělehradem.

Obtížná jednání

Mezinárodní společenství předem vyloučilo, že by výsledkem jednání mohlo být sjednocení Kosova s Albánií, jeho navrácení Srbsku nebo rozdělení Kosova podle etnického klíče. Většina znalců se také shodne na tom, že Kosovo jako plně nezávislý stát by nebylo schopno zajistit plné fungování samosprávy, bezpečnost ani chod ekonomiky. Pravděpodobným řešením tedy bude nějaká forma podmíněné nezávislosti Kosova, která by mohla mít formu oslabených kompetencí centrální vlády, zvýšených pravomocí samosprávy, jež by zajistila určitou autonomii kosovským Srbům a dlouhodobý vojenský i civilní dohled mezinárodního společenství. Největší boje budou vedeny o konkrétní podobu decentralizace, která Kosovo tak jako tak čeká.

Trumfem, který patrně použije EU, bude paralelní evropská integrace Srbska a Kosova. „Ať se z Kosova stane cokoliv, bude součástí Evropy, případně členem Evropské unie,“ vyjádřil svou vizi šéf zahraniční politiky EU Javier Solana.

Rada bezpečnosti OSN optimisticky potvrdila svůj závazek usilovat o „multietnické a demokratické Kosovo, které posílí regionální stablitu“. Nepokoje z března loňského roku, které přinesly 28 mrtvých a na 30 vypálených pravoslavných kostelů, ale ukázaly, že multietnické Kosovo je zatím v nedohlednu. Kromě komentářů o selhání mezinárodní správy a KFOR začala být v této souvislosti šeptem zpochybňována také smysluplnost vnucování ideje multietnické společnosti etnicky znesvářenému Kosovu.

Ahtisaariho čeká nelehký úkol: vyjednat pro Kosovo udržitelný status, který uspokojí umírněné složky společnosti, odstaví extremisty a jehož vnitřní mechanismy umožní ekonomickou prosperitu a zachování etnické různorodosti Kosova. „Bez ohledu na výsledek jednání je už nyní jasné, že bude
NATO v Kosovu i v následujících letech plnit bezpečnostní úkoly, zatímco EU bude hrát hlavní roli v civilních záležitostech,“ míní Ahtisaari.

V tuto chvíli není podle hlavního vyjednavače sice ještě možné říci, jak dlouho bude řešení statutu Kosova trvat, jeho výsledek by však měl přinést jeho obyvatelům štěstí na dobu delší než pár minut.

Autorka působila v misi OBSE v Kosovu a Makedonii.

Ledabylé portréty bolševických vůdců

Historiografická produkce nakladatelství Paseka je kvalitní a respektovaná. Kniha Karla Kaplana a Pavla Kosatíka Gottwaldovi muži tvoří výjimku: jedná se o zřejmý omyl.

Nad prací přinášející biografie nejmocnějších představitelů zakladatelského období komunistického režimu v Československu – K. Gottwalda, R. Slánského, A. Čepičky, A. Zápotockého, V. Kopeckého a A. Novotného – spojili síly historik a publicista. Pavel Kosatík patří k špičkovým popularizárorům, jeho poctivě odvedené životopisy (např. F. Peroutky, bankéře J. Preisse ad.) u nás nemají ve svém žánru konkurenci. Bohužel se zdá, že tentokrát se jeho přínos omezil na uhlazení Kaplanova typického toporného stylu. Kniha totiž vykazuje všechny nectnosti, kterým Kaplanův čtenář za léta uvykl. Historik (ročník 1928), proslulý především pílí, s níž opisuje archivní fondy zleva doprava a odshora dolů, prakticky ignoruje odbornou literaturu (přinejmenším na ni neodkazuje), neklade otázky (a když, tedy řečnické) a začasté pronáší tvrzení a soudy postrádající oporu. Jako jeden z mála privilegovaných pronikl v šedesátých
letech 20. století k běžně nedostupným materiálům – naneštěstí se vnucuje domněnka, že základní korpus svého poznání (samozřejmě těch témat, která tehdy prostudoval) od té doby nerozšířil. Malé srovnání: například o Klementu Gottwaldovi psal krom poslední práce rovněž v knihách Dans les archives du Comité Central (Paris 1978) a Mocní a bezmocní (Toronto 1989). Během čtvrtstoletí se proměnil tón, přesunuly se důrazy, ale materie zůstala stejná. S ničím novým Kaplan nepřišel.

Kaplanova a Kosatíkova kniha je zavádějící už svým názvem. Nejde v ní ani tolik o „Gottwaldovy muže“ jako o „Gottwalda a muže okolo něho“ v letech 1948–1953. Jinak by mezi šesticí portrétovaných těžko figurovali Antonín Novotný, jehož je nutné počítat z mnoha důvodů až k postgottwaldovské politické generaci, a Antonín Zápotocký, který se zase obrazu, respektive typologii zbylých představitelů zakladatelské garnitury poněkud vzpírá. „Karlínští kluci“ ho ostatně mezi sebe nikdy docela nepřijali, udělivše mu nálepku „historická pravice“. Vrcholu zmatení je čtenář svědkem v předmluvě, kde Kaplan s Kosatíkem vysvětlují, že „šest mužů, o nichž pojednává tato kniha, nese za poměry, které se v té době utvořily [tj. po únoru 1948], hlavní odpovědnost… Plus pár ostatních, kteří se do této knihy zatím nevešli: Viliam Široký, Zdeněk Fierlinger, Zdeněk Nejedlý a další.“ Při vší úctě: bývalý diplomat a levicový
sociální demokrat Fierlinger a Nejedlý jsou zajímavými historickými postavami, ale na podobu režimu neměli absolutně žádný vliv, nesloužili mu než jako stafáž. Autoři by si měli ujasnit, zda zamýšleli (či ještě zamýšlejí) popsat osudy klíčových osobností režimu, anebo vytvořit příručku „Kdo byl kdo v KSČ 1948–1953“. Není to totéž.

Bída Kaplanova a Kosatíkova konvolutu vyjde najevo při každém soustředěnějším čtení textu: drobné omyly, nepřesnosti, povrchní zobecnění, fráze, klepy. Setrváme-li byť jen u medailonu K. Gottwalda, zaznamenáme těchto prohřešků víc než dost. Na straně 15 autoři tvrdí, že se po roce 1925 „neujala idea stranou ovládaných Rudých odborů“. Rudé odbory ovšem patří do let třicátých, předtím existovala organizace s kryptokomunistickým názvem Mezinárodní všeodborový svaz (a vedla si relativně zdatně). Na s. 17 autoři fakticky přebírají mýtus o úspěšné mostecké stávce (přičemž nezmiňují, že „postup s ostatními dělnickými stranami“ znamenal v neposlední řadě spolupráci s prenacistickou DNSAP H. Krebse a R. Junga). Na s. 20 naproti tomu zamlčují, že velká část ilegální KSČ v protektorátu odmítla (v době mezi paktem Ribbentrop-Molotov a napadením SSSR) účelovou, nesmyslnou tezi o válce jako oboustranně imperialistické,
hlásanou z Moskvy, a spolupracovala s občanským odbojem. Historka ze s. 22 líčící, jak Gottwalda těžkosti (způsobené nedostatky v zásobování) při opatřování lahví alkoholu v sovětském exilu vedly k názoru, že „nedovolí likvidaci soukromých živnostníků“, není samozřejmě opatřena odkazem. Odkud se vzala? Jak ji ověřit? Na s. 31 Kaplan s Kosatíkem píší, že Gottwald „se Stalinem… jednal i o perspektivě zvláštní československé cesty k socialismu“. Muriel Blaive (Promarněná příležitost. Československo a rok 1956, Praha 2001) přece jasně dokázala, že Gottwald o ničem jednat nemusel – v případě „specifické cesty k socialismu“ šlo po válce o Stalinovu taktiku a totéž v téže době poslušně papouškovali i Thorez, Togliatti, Gomulka ad. Skutečná obludnost se nachází na s. 49: podle Kaplana a Kosatíka se mnozí soudruzi obávali Gottwaldova odchodu na Hrad (ve funkci prezidenta), protože za něj ve straně neexistovala
adekvátní náhrada. K tomu citace Gottwaldovy sekretářky: „Byla jsem nešťastná, zdálo se mi, že jde soudruh Gottwald do ústraní, že se ho Slánský takto zbavuje.“ Jako pramen je uvedena „Komise II“, tedy pravděpodobně takzvaná druhá Barákova komise, jejíž zadání bylo v zásadě jediné: dokázat, že Slánský, přese všechna pochybení vyšetřovatelů, byl odsouzen po právu, protože „jednal jako Berija“ (srov. Blaive, s. 111). Co chtějí autoři svědectvím takového původu, nadto vytrženým z kontextu, proboha dokumentovat? Výčet dalších příkladů je bezpředmětný…

Úhrnem: Kaplanova a Kosatíkova práce je jednoduše špatná. Sama se diskvalifikuje už svým nakládáním s prameny, všudypřítomnou nedbalostí, téměř vše bylo řečena jinde, lépe a dřív (a to i Kaplanem samým – srov. např. Zpráva o zavraždění generálního tajemníka, Praha 1992). Je dobré, že připomněla postavy, jako byl Alexej Čepička nebo Václav Kopecký, ale seriózní badatelské úsilí spíš diskredituje. O podivném apendixu, závěrečném rozhovoru P. Kosatíka s K. Kaplanem jakožto pamětníkem ani nemá smysl mluvit, vše už vyslovil historik P. Zídek, a tímto na něj odkazuji (Lidové noviny 11. 12. 2004).

Autor je historik.

Lze lustrovat minulost?

Česká televize 15. listopadu 2005 informovala, že skupina někdejších disidentů chce „omezit přístup ke svazkům Státní bezpečnosti“. Podle zpravodajské relace v dopisech zaslaných ministru vnitra Františku Bublanovi, předsedovi vlády Jiřímu Paroubkovi a předsedovi Úřadu na ochranu osobních údajů Igoru Němcovi požadují, aby „citlivé informace o sledovaných osobách byly zpřístupněny pouze s jejich souhlasem“.

Uvedené dopisy doposud nebyly zveřejněny. Nemůžeme se tedy zabývat podrobnostmi textu petice ani motivací jednotlivých signatářů – soustřeďme se na zásadní otázku, kterou obecně formulovaným požadavkem nastolují. Je jím dělení občanů na dvě kategorie, na „sledované“ a „nesledované“.

Nyní v oblasti zpřístupnění svazků StB platí archivní zákon č. 499/2004 Sb, který se vztahuje na všechny občany stejně. Jako nové kritérium signatáři patrně navrhují znovu využívat evidenční kategorie Státní bezpečnosti, která byla po celé období komunistického režimu páteří represivního aparátu. A podle těchto kritérií pak omezovat přístup k některým informacím, vyprodukovaným minulým režimem. Do důsledku dotaženo, jde vlastně o snahu zavést lustrace v obráceném gardu.

Pokoutní cesty

Když se před šestnácti lety hroutil pod náporem masových demonstrací komunistický režim, pracovní výkonnost československého průmyslu nebyla nejvyšší. Naopak příslušníci tajné policie pracovali pilněji než údernice Korabelnikovová. Ničili operativní dokumenty, které by je a jejich spolupracovníky mohly kompromitovat. O dva měsíce později byla páteř represivního aparátu předlistopadového režimu zrušena rozkazem ministra vnitra Richarda Sachera.

Společnost se již tehdy dovolávala zveřejnění jmen příslušníků tajné policie a jejich spolupracovníků. Politické vedení však rozhodlo jinak. Svazky zůstaly tajné a přístupné pouze pro někoho. Kostlivci zůstali ukryti v archivních regálech. Na světlo se informace o Státní bezpečnosti dostávaly většinou různými pokoutními cestami – příkladem jsou neoficiální seznamy osob evidovaných jako spolupracovníci StB nebo neoficiální seznamy příslušníků tajné policie. Archivní dokumenty začaly být již před prvními svobodnými volbami využívány v politickém boji, za všechny stačí připomenout kauzu tehdejšího předsedy lidovců Josefa Bartončíka. Také někteří historici získali jako bývalí disidenti navzdory platné legislativě prostřednictvím svých přátel přístup k některým svazkům či vyšetřovacím spisům StB již na počátku devadesátých let – paradoxně je dnes najdeme mezi signatáři petice.

Teprve po několika letech, v souvislosti se schválením příslušné právní normy (zákon č. 140/1996 Sb.), mohli občané nahlédnout alespoň do svazků StB, které byly přímo vedené k nim samotným, tedy pokud patřili do kategorií, jimiž Státní bezpečnost označovala většinou své protivníky. Trvalo dalších šest let, než byly zpřístupněny svazky spolupracovníků StB (zákon č. 107/2002 Sb.), a další dva roky, než bylo možné zkoumat takřka všechny dokumenty StB a nenechat se především svazovat jejími kategoriemi. Po celou předchozí dobu vlastně nebylo jasné, proč nebyly tyto archiválie takto přístupné. Ministerští úředníci, odborná veřejnost, tajné služby i jednotlivci neustále při různých příležitostech zdůrazňovali užitečnost a potřebnost poznání vlastní minulosti. Často byl například používán argument, že v řadě případů jsou archivní dokumenty jediným dokladem o odporu konkrétních jednotlivců proti komunistickému režimu. Zkrátka s tezí,
že bez zkoumání archivních dokumentů to nepůjde, souhlasili takřka všichni.

Nový archivní zákon

Od ledna letošního roku konečně může na základě nového archivního zákona č. 499/2004 Sb.
každý požádat o zpřístupnění většiny dokumentů bývalé StB (uzavřeny ovšem doposud zůstávají spisovny tajných služeb či cizinecké policie, které vedou dokumenty StB jako „živý“ materiál). Badatel se může dozvědět konkrétní informace o operativní činnosti komunistické tajné policie, o metodách jejího fungování a zjistit, co a proč zajímalo jejího pána, tedy komunistickou stranu. Je nutné zdůraznit, že do archiválií může badatel nahlížet pouze na základě podané žádosti a za dodržení podmínek stanovených zákonem č. 499/2004 Sb. a badatelským řádem příslušného archivu.

U nově zpřístupněných svazků StB navíc není v drtivé většině případů limitován „začerněnými“, tedy anonymizovanými citlivými údaji k jakékoliv osobě v dokumentu uvedené – podle platného znění zákona na ochranu osobních údajů č. 101/2000 Sb. se totiž jeho působnost nevztahuje na činnosti spojené „se zpřístupňováním svazků bývalé Státní bezpečnosti“. Na okraj uveďme, že právě předchozí povinné anonymizování citlivých údajů bylo jedním z hlavních uváděných důvodů, proč nebyl Odbor archivní a spisové služby Ministerstva vnitra ČR schopen zpřístupňovat žadatelům svazky spolupracovníků StB podle zákona č. 107/2002 v řádných časových lhůtách. Anonymizování navíc nebylo prováděno systematicky – například v zpřístupněném svazku tajného spolupracovníka StB z počátku 80. let, který autor tohoto článku dostal k nahlédnutí, byli na některých stránkách mluvčí Charty 77 anonymizováni a na jiných jejich jména zůstala. Některé
stránky byly navíc anonymizovány naprosto svévolně v rozsahu, který neměl s předepsanou ochranou citlivých údajů nic společného. Autor si například koupil na pardubickém pracovišti ověřené kopie několika zcela černých či zcela bílých stran z uvedeného svazku – bylo na nich jako výsměch otištěno razítko ministerstva vnitra s nápisem „ZRUŠEN STUPEŇ UTAJENÍ“.

Považuji za korektní uvést, že v sousedním státu, který spravuje také dokumenty Státní bezpečnosti, je situace v oblasti ochrany osobních údajů méně liberální. V roce 2002 zde po polském příkladu vznikl Ústav paměti národa (bližší informace o jeho činnosti jsou dostupné na stránce upn.gov.sk). Osobní údaje jsou zde zveřejňovány pouze u osob, kde „společenský zájem na odhalení a zpřístupnění zachovaných materiálů, dokládající činnost konkrétních osob při vytváření a udržování zločinného, nelegitimního a zavrženíhodného komunistického režimu, je vyšší než ochrana jejich údajů o služební činnosti“. Anonymizace se tedy netýká příslušníků StB a dalších bezpečnostních složek, organizací založených na ideologii KSČ nebo KSS. Stejně tak nejsou chráněni tajní spolupracovníci Státní bezpečnosti v zákonem vymezených kategoriích. Na druhé straně je nutné připomenout, že anonymizování osobních údajů samozřejmě neznamená omezení přístupu ke
svazkům, pouze znečitelnění velice malé části dokumentů. Rozsah kategorií osob, u nichž se citlivé údaje anonymizují, je menší, než byl před letošním rokem u nás. Výběr je přesto stejně problematický, neboť je převzatý z praxe Státní bezpečnosti…

Doufejme, že se bádání o naší minulosti nevydá „řeckou cestou“, kde po pádu plukovnické vlády podpořila komunistická strana menšinovou vládu za „malý“ ústupek – zničení archivu tajné služby z období autoritativního režimu.

Autor je historik.

Od revoluce k potulce

Víra (ano, často se jednalo především o víru) v uskutečnění celospolečenské revoluce na konci 20. století opadla. Mnohé radikální politické myslitele to vedlo k pesimismu nebo kapitulaci. Nonkonformní americký filosof a anarchista píšící pod pseudonymem Hakim Bey tuto situaci naopak pokládá za šanci. Paradox, nebo jiná forma rezignace? Ani jedno, ani druhé.

Knížka Dočasná autonomní zóna se snaží nabídnout alternativu jak vůči revolučnímu snění, tak vůči rezignaci a pasivitě. Výsledkem revolučního pokusu v dnešní době by bylo „zbytečné mučednictví“, nehledě na to, že „revoluci se ještě nikdy nepodařilo dosáhnout svého snu“ a vždy vedla k nastolení velmi utlačovatelských režimů, parodujících její původní ideály. Proti tomu staví Hakim Bey svůj koncept dočasné autonomní zóny, která vymění úsilí o svou trvalost a dopad v celospolečenském makrokosmu za možnost uskutečnit své myšlenky teď a tady, vytvořit dočasnou pospolitost, která bude „mikrokosmem“ svobodných vztahů.

Dočasnou autonomní zónou jsou různé pokusy vymanit se z područí autorit a vystoupit ze stereotypů, které nám vnucuje oficiální kultura. Jedná se zároveň často o pokus osvobozovat určitý prostor, vystoupit z mapy světa, již sestavila moc a která nikdy nemůže pokrýt celou skutečnost v měřítku jedna ku jedné, a na níž tedy stále existují místa, ze kterých lze alespoň načas vzdorovat tlakům moci. Přesněji řešeno místa, na něž se lze před mocí na ča s skrýt a zároveň odtud svou osvobodivou aktivitou moc zasáhnout. Dočasná autonomní zóna, toto „ležení guerillových ontologů“, se řídí zásadou „udeř a uteč“. Stačí jen, aby byla „pojmenována, musí se rozpustit, rozplyne se a zanechá po sobě jen prázdnou slupku, aby se znenadání objevila znovu někde jinde, opět neviditelná…“. Žádné stále poměřování se s mocí, které by vedlo k přijetí její logiky a jejích metod. Svoboda není jen cílem, je i prostředkem, přesněji řečeno
cíl a prostředek spolu splývají.

Z povahy věci je taková autonomní zóna dílem neustále se přesouvajících nomádů, i když se nemusí jednat vždy o skutečné kočování, důležité je „psychické nomádství“ – hledání nového a otevřenost. Proti uzavřené a formální struktuře rodiny staví Hakim Bey jako základ pro dočasnou autonomní zónu volnou a otevřenou pospolitost „v archaické i postindustriální tlupě“. Proti vážnosti a sebeoběti provázející klasické revoluční hnutí vzývá slavnost či party. „Připusťme, že jsme v životě prožili mejdany, kde jsme během jedné jediné noci vyhlásili republiku splněných tužeb.“

Základy pro svou vizi nachází Hakim Bey i v historii, je ovšem otázka, zda k ní přistupuje dostatečně kriticky, nebo jestli v ní spíše nachází to, co chce najít. I přes tuto pochybnost jsou ale pasáže věnované minulosti velmi zajímavé. Přečteme si – byť vesměs jen letmo nahozené – zajímavé postřehy o středověkém státě assassinů, o „pirátských utopiích“, tedy ostrovech obsazovaných piráty, o kolonizátorech, kteří přeběhli k „divochům“, o mnichovské republice rad, machnovcích, ruské a španělské revoluci, ale také o „Svobodném státě Fiume“. Poslední zmíněný útvar, projekt jednoho z pozdějších protagonistů italského fašismu, ovšem autor dosti idealizuje.

Titulní esej v knížce doplňují dva texty. První z nich je úvaha s příznačným názvem Proti multikulturalismu. Objekt nepřátelství je zde kritizován přesně z opačných důvodů, než jak tomu většinou bývá. Není zde odmítáno „přílišné“ otevření jiným kulturám, „přílišná“ svoboda, která jim je ponechána. Hakim Bey upozorňuje na to, že multikulturalismus představuje především prostředek pro jejich kooptování do systému, že to je „strategie vymyšlená, aby spasila ‚Ameriku‘ jakožto ideu, a jako systém sociální kontroly“. „Problém je v tom, že teorie sama nepřichází zprava ani zleva, dokonce ani ze středu. Vychází shora. Je to teorie nadvlády.“ Z jednotlivých autentických kultur, které by mohly představovat potenciál odporu, multikulturalismus dělá strakatou dekoraci systému. Proti multikulturalismu staví Hakim Bey „mezi-kulturní synergismus“, který má poskytovat „skutečnou autonomii“ a vést k vzájemnému porozumění a spolupráci mezi
rovnými.

Jestliže text o multikulturalismu je dobrým doplňkem, dalším přidaným materiálem je rozhovor s autorem. Ten by jej mohl přiblížit, kdyby se ovšem nejednalo o dosti zmatečné interview, kde se navíc zdá, že si tazatel s dotazovaným až příliš často prohazují role.

Překlad Petra Blumfelda, bývalého redaktora časopisu Vokno, je dobrým přetlumočením Beyových myšlenek. Rozpaky budí sazba, do níž jsou zcela neorganicky zaneseny jednověté banální postřehy, které nemají s textem nic společného („Mé srdce je větší osobnost než já“ či „Občas mám chuť na čistou vodu“). Nic proti experimentům, ale tohle je špatný experiment. Pozoruhodné je i to, že vydání knihy sponzorovaly Erste Bank, Česká spořitelna a Slovenská spořitelna. Že by se establishmentu nezdál být Bey dost podvratný?

Autor je redaktor anarchisticke revue A-kontra.

Par avion

Do nedávné doby se v českých novinách objevovala Čína především jen v souvislosti s nehodami a živelnými pohromami. Jedna taková nehoda se podle zpráv čínských Lidových novin (Žen-min-pao) stala 13. listopadu v Ťi-linu, kde došlo k sérii výbuchů v petrochemickém podniku Šuang-pen. Z místního Chemickoprůmyslového ústavu, severního kampusu univerzity Pej-chua a jejich okolí bylo evakuováno přes 12 000 studentů a 30 000 obyvatel. Po denním volnu se evakuovaní studenti postupně vrátili zpět a 15. listopadu už opět začala výuka. Život v Ťi-linu se vrátil „v zásadě“ do svých obvyklých kolejí. Byla obnovena dodávka vody a elektřiny. Jeden z navrátivších se obyvatel řekl redaktorovi, že se nebojí dalšího ohrožení, neboť ukazatele zamoření prostředí jsou v normě.

Na dotazy čtenářů ohledně ptačí chřipky odpovídal v listu přední veterinář a vedoucí veterinárního odboru ministerstva zemědělství Ťia Jou-ling. Jeden ze čtenářů se zajímal o to, kde lze zakoupit nejnovější publikace ohledně prevence před onemocněním. Odpověď zněla, že informace jsou k dostání v knihkupectvích a na internetu, kromě toho však nechalo ministerstvo zemědělství vytisknout také plakáty pro distribuci mezi rolníky na venkově a vyrobit brožury a kapesní knížečky. Spolupracuje také s rozhlasem a televizí, vydalo instruktážní VCD a „leták, na němž je nejjednodušším a nejprostším způsobem vysvětleno, jak mají rolníci provádět prevenci proti ptačí chřipce“.

Na schůzi čelných představitelů provinčních vlád se za přítomnosti prezidenta Chu Ťin-tchaa mluvilo o budoucím směřování ČLR; téma znělo: „Budování harmonické socialistické společnosti“. Značná pozornost byla věnována kromě jiného i roli internetových médií. Vedení navrhlo podle zpráv agentury Nová Čína (Sin-chua) několik zásad, podle nichž by se měla řídit. Například by měla podpořit dobré internetové prostředí pro budování demokratické, rovnoprávné, přátelské, živé a spořádané společnosti, respektovat zákony, sloužit lidu a socialismu, udržovat správný směr veřejného mínění a chránit zájmy státu. Měla by propagovat vědecké teorie, šířit kulturu modernosti a pozvedat národního ducha, vštěpovat obyvatelstvu zásady udržitelného rozvoje a šetrnosti. Oproti tomu je třeba potlačovat zprávy s obsahem, který ohrožuje bezpečnost státu a společenskou stabilitu a je v rozporu se zákonem, skvělou kulturní tradicí čínského národa
a jeho mravními normami. Je také záhodno mít společenskou zopovědnost a jasně informovat o opatřeních státu a Strany, aby nedocházelo k nedorozuměním, dodržovat pravdivost a přesnost informací a udržovat dobrý mezinárodní obraz ČLR. Tolik jen namátkou z úkolů, které stojí před čínským internetem. Není jich nejméně.

V čínských novinách občas najdeme i upozornění na negativní jevy doprovázející hospodářský vzestup Číny. Článek v Rolnickém deníku (Nung-min ž´-pao) se zabývá znečištěním půdy, jedním z mnoha aspektů snad vůbec největšího problému současné Číny – znečištění životního prostředí. Článek staví do protikladu více než 4000 evropských norem pro zemědělské výrobky oproti 62 čínským, vztahujícím se navíc pouze na chemikálie. Zatímco zaneřáděnému vzduchu i vodě se už jisté pozornosti médií dostalo (relativně na čínské poměry, ovšem), zamoření (nejen) rolnické půdy zůstává stranou zájmu, ačkoliv zásadním způsobem ovlivňuje jakost potravin na trhu. Občas se vynoří zprávy o překročených normách škodlivin či o snižující se produkci obilí. Čínskou vládu i celou společnost to nechává chladnými. Autor článku vyjadřuje naději, že se co nejdříve povede zavést příslušnou právní úpravu, která by mohla znečištění omezit. Bylo by to jistě
prospěšné. Není však jisté, zda by se tato část zákoníku uplatňovala stejně důsledně, jako jsou uplatňovány některé jiné články.

Počet obyvatelstva a způsob, jak zastavit jeho růst, jsou tematickými stálicemi čínského tisku. Není divu – s projevy přelidněnosti se člověk v Číně setkává doslova na každém kroku. Podle deníku Pekingské ranní listy (Pej-ťing čchen-pao) má v roce 2033 žít v ČLR kolem 1,5 miliardy lidí, a to i přes zavedení programu plánované porodnosti, jejímž výsledkem je narození 90 milionů jedináčků. Více než rozmazlené děti však demografy a odpovědné orgány znepokuje dlouhodobě se zvyšující početní nepoměr mezi pohlavími. V současnosti se číslo pohybuje okolo 117 : 100 ve prospěch mužů, což je prý vážnou odchylkou od normy. Noviny podotýkají, že se tento trend zatím nepodařilo účinně omezit. Otázkou zůstává, jaké prostředky mohou čínské úřady v tomto případě nasadit v boji proti nepříznivému trendu.

Bez povšimnutí nemohla zůstat návštěva George Bushe staršího v Pekingu. Zúčastnil se zde mimo jiné odstartování druhé etapy projektu Vlak úsměvů, zaměřeného na pomoc dětem s rozštěpem rtu a patra. V předchozí etapě, zahájené roku 2000, se podařilo zajistit operaci pro 80 tisíc pacientů dohromady za více než 20 milionů dolarů. Bývalý prezident USA při té příležitosti pronesl úvodní slovo na 2. konferenci čínsko-amerických vztahů. Jeho projev byl velice přátelský. Uznal, že vzestup Číny je nezadržitelný, a uvedl, že věří v jeho mírový charakter. Deník cituje Bushe staršího: „Se současným prezidentem Bushem považujeme naše nynější vztahy s Čínou za nejlepší v dějinách. Oba máme k Číně velice vřelý vztah a klademe důraz na rozvoj americko-čínských vztahů.“ A dále následovaly takové drobnosti jako spolupráce při udržování současného světového řádu, v boji proti terorismu i při prosazování lidských práv a volného
trhu. „Obě země by měly v těchto oblastech posílit spolupráci, což nepřinese jen posun ve vzájemných vztazích a změnu v životě lidí těchto zemí, ale také štěstí lidem celého světa.“

Z čínskojazyčného tisku vybral Lukáš Zádrapa.

Pokusíme se o přechod pod BBC World Wide

Jste zkušený novinář a máte za sebou působení řadě různých redakcí, nejdelší zatím v BBC. Dokonce jste řekl, že jste v BBC šťastný, což jsou silná slova…

Jsou odvážná, ale jsou pravdivá. BBC byla instituce, která mi dávala největší svobodu. Člověk se nemusel každý čtvrtrok ohlížet za výsledky poslechovosti, což jsem prožíval jako trauma na Frekvenci 1 i na Evropě 2. To trauma zažívalo i vedení těch stanic a samozřejmě se to projevilo i v atmosféře, která tam panovala. Další věc je, že se tu člověk vzdělával a britské prostředí ho kultivovalo. A hlavně je tu skvělá parta lidí, kteří prošli českými médii a mají různé zkušenosti a jsou tady stejně šťastní jako já. Z BBC bych nikdy neodešel. Tohle byl první zaměstnavatel, kterému bych nikdy výpověď nedal.

Jak nesete rozhodnutí o zrušení BBC?

Těžko. Velmi těžko.

Jak byste ho zhodnotil?

Myslím si, že není dobré, že BBC v jazyce českém odchází z České republiky. Ta redakce patřila mezi nejefektivnější jazykové servisy BBC a měla prestiž a vliv v určitých skupinách naší společnosti. U vysokoškolsky vzdělaných lidí, u mladých lidí a u studentů. Navíc měla vliv na kultivaci českých médií. V rámci BBC World Service se vybudovala struktura čtyřiceti tří jazyků, která poměrně dobře fungovala. Národní jazyky budou vždy přítomné a nikdy nebudou všichni komunikovat v angličtině. BBC prostě opustí Evropu. Proto si myslím, že se tímto krokem oslabuje. Kdybych já byl na místě generálního ředitele BBC, což říkám s nadsázkou, protože nerozumím všem vnitřním mechanismům, tak bych restrukturalizoval to stávající portfolium a ty jazykové servisy, které nebyly tak efektivní, bych zefektivnil a ušetřil tak peníze pro arabskou televizi.

Jaká byla vaše první reakce, když jste se to dozvěděl?

Byl jsem otrávený, protože, jak říkám, to rozhodnutí považuji za krátkozraké, a myslel jsem si, že vedení BBC bude uvažovat v podobné optice.

O tom plánu zrušit BBC v češtině jste věděli v redakci dlouho?

Mne hrozně mrzí, když část novinářů začala tvrdit, že jsem se do České televize vrátil právě proto, že jsem věděl o plánu zrušit českou redakci BBC. Když jsem učinil v polovině července rozhodnutí o tom, že se vrátím do České televize, tak jsem ještě netušil, že se redakce bude rušit. O tom, že by měla vzniknout arabská televize, se uvnitř BBC začalo na vážné úrovni diskutovat na začátku letošního roku. Nicméně to, že BBC chce posílit arabské vysílání, bylo zjevné půl roku po útocích na New York a na Washington. To znamená, že myšlenka restrukturalizace BBC zde byla latentně přítomná od zahájení války proti terorismu.

To ale ještě nemuselo nutně znamenat konec některých evropských redakcí, nebo snad ano?

Bylo jasné, že bude muset dojít k restrukturalizaci, protože se na nový projekt musí vyhradit peníze. Otázka je, jestli mělo dojít ke zrušení jazyků. My jsme se o možnosti zrušení naší redakce dozvěděli někdy v srpnu. Nejprve nám bylo řečeno, že se definitivní stanovisko dozvíme v září, po radě guvernérů. Nakonec byl stanoven termín na 25. října. No, a to se taky rozhodlo.

Byl redakci dán prostor pro nějaké oficiální vyjádření?

Náš šéf Vít Kolář se snažil pro redakci udělat maximum. Až dnes se zpětně dozvídám, že se za naši redakci čtyři měsíce rval jako lev, aniž bychom o tom věděli, protože se snažil nás uchránit od nervozity. Takže on si prožíval čtyři měsíce bezesných nocí, zatímco my jsme byli relativně v klidu a na toto téma mezi sebou jen laškovali. My jako redakce jsme se k tomu vyjádřili, když přijel do Prahy to rozhodnutí ex post zdůvodnit generální ředitel.

Jak probíhalo setkání s Nigelem Chapmanem?

Tady budu relativně mlčenlivý, protože si myslím, že to je vnitřní věc redakce. On de facto argumentoval stejně jako v rozhovorech pro česká média. To znamená, ta redakce byla dobrá, ale Česká republika je členem Evropské unie a má svobodu slova. BBC přehodnocuje priority a chce dělat arabskou televizi. On si ale jako Brit ne zcela uvědomuje, že jsme ještě stále postkomunistickou zemí. Ano ty formální předpoklady jsou bezesporu splněny, jsme členy EU a severoatlantické unie, ale myslím si, že ty neformální splněny nejsou. Myslím, že je zde stále potřeba osvěta britských hodnot a britského způsobu novinařiny.

Reakce publika jsou prý místy až dojemné, překvapilo vás to?

Musím říct, že reakce posluchačů BBC mě překvapily. Netušil jsem, že v tak velkém rozměru budou lidé psát, že jsou ochotni si za naše vysílání platit. Cítí to, co cítím já jako zaměstnanec toho servisu, totiž že tady bude po české redakci BBC díra, protože to médium bylo v rámci rádiového trhu unikátní. Nehrálo písničky, neomezovalo stopáž některých příspěvků jen proto, že se někomu z vedení zdá, že když někdo hovoří déle než dvě minuty, lidé přelaďují na konkurenci.

Jaká je teď atmosféra v redakci? Hledáte si už třeba nová místa?

Je tu ponuro. A samozřejmě, že většina lidí nabídky má. Ale myslím si, že když se všichni rozprchneme po jednom do různých médií, tak toho jako jedinci moc nezmůžeme. Vít Kolář se ještě pokusí o přechod české redakce pod BBC World Wide, což je komerční divize BBC. O této možnosti tu teď všichni přemýšlí. Nikdo z nás by určitě nedal přednost jinému médiu jako hlavnímu zaměstnavateli. Nechceme být přehnaně optimističtí, ale všichni do jednoho bychom si přáli, aby se naši redakci podařilo zachránit.

Šel byste případně do projektu založení obdobného rádia?

Alternativa neexistuje. Tady máme k dispozici zpravodajské zdroje a archiv BBC a máme za zády tu značku a přístup do té instituce, což nám může umožnit jedině alternativa BBC World Wide. Žádný investor, který by koupil frekvence BBC, by nemohl poskytnout takovou svobodu a takové zázemí jako BBC.

Letos v květnu jste řekl, že kdybyste neměl BBC tak rád, dal byste výpověď a udělal si roční pauzu. Uděláte si ji po skončení české redakce BBC, nebo přijmete nějakou nabídku?

V případě, že se nepodaří BBC zachránit, tak tu pauzu mít budu. Budu mít jen Otázky na České televizi a budu dál přednášet na fakultě, ale zvolním. Nevidím jediný důvod, proč bych měl naskakovat do nějakého rozjetého vlaku.

Směry, hnutí, ideologie, ba i úchylky

Strategie restrikce

umanitární organizace produkují trička a samolepky s nápisy jako „Einstein was a refugee“, známí emigranti vystupují v televizních kampaních, po každé katastrofě přírodní či politické se zvedne vlna solidarity s těmi, co na útěku přežili. Ale ochota evropských států přijímat ty, pro něž se život ve vlastní zemi stal z mnoha důvodů nesnesitelný, ne-li přímo nemožný, rok od roku klesá. Českou republiku nevyjímaje.

Minulý měsíc vstoupila v platnost již devátá novela zákona o azylu, která oproti předchozí právní úpravě obsahuje přes osmdesát změn. V zásadě má pomoci především přetíženému Nejvyššímu správnímu soudu, jenž je dnes poslední možností pro odmítnuté žadatele o azyl v Česku. Ti mohou dnes po zamítnutí své žádosti Odborem azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra podat žalobu ke krajskému soudu. Pokud ani ten jejich žádosti nevyhoví, má cizinec právo podat tzv. kasační stížnost právě k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

Vzhledem k obrovskému množství odmítnutých žadatelů o azyl v České republice, kde se svou žádostí každoročně uspějí jen tři procenta utečenců, byl brněnský soud dlouhodobě přetížen a azylové řízení se tak mohlo vléci i několik let. Původní návrh novely z dílny Ministerstva vnitra na danou situaci reagoval tím, že tento možný opravný prostředek rovnou zrušil. Po tlaku zejména nevládních organizací nakonec vznikl kompromis, kdy v zákoně možnost kasační stížnosti sice zůstává, ovšem Nejvyšší správní soud může rozhodnout, zda se jí bude zabývat či nikoli. Nejvyšší správní soud při tom stejně jako krajské soudy nemůže zrušit rozhodnutí Ministerstva vnitra, pouze přezkoumat, jaké kroky k rozhodnutí správního orgánu vedly a do jaké míry byly oprávněné. Šéf Odboru azylové a migrační politiky Tomáš Haišman se domnívá, že se tak výrazně zefektivní průběh celého azylového řízení. Hlavně tím, že by mělo trvat kratší dobu. „Nemůžeme tušit, jak to bude
vypadat v praxi, ale pravděpodobné je, že kasační stížnosti nebude Nejvyšší správní soud přijímat, v podstatě je budou zamítat jako nedůvodné,“ komentuje novinku právní poradkyně Magda Faltová z Poradny pro uprchlíky. Většina žadatelů o azyl v České republice v poslední době pochází z Ukrajiny a Slovenska. Podle Haišmana skoro devadesát procent. Někteří z nich požádáním o azyl vlastně jen reagují na velmi restriktivní české cizinecké zákony, které značně komplikují cizincům možnost žít a pracovat v Česku. „Nejvyšší správní soud byl opravdu zavalený případy, ve kterých se jednalo jen o protahování azylového řízení. Azylová procedura neslouží k tomu, aby si někdo nějakým způsobem protáhl pobyt,“ vysvětluje Magda Faltová a dodává: „Kdyby tu ovšem byla taková úprava cizineckého zákona, která by poskytla více možností legálního pobytu, bylo by méně lidí, kteří azylu zneužívají.” Problém nastává ve chvíli, kdy krajský soud nějakým způsobem
pochybí nebo nepřijme důvodné argumenty žadatele. „Nyní hrozí, že se jeho stížností nebude Nejvyšší správní soud jako poslední opravná instance vůbec zabývat,“ podotýká Faltová.

Zákonodárci také zvýšili utečencům kapesné v táborech z 12 Kč pro dospělého a 6 Kč pro dítě na osobu a den na jednotný paušál 16 Kč. „Což už bylo rozhodně třeba, neboť tato částka se neměnila několik let,“ říká ředitel uprchlického zařízení v Zastávce u Brna Josef Sekerka.

Kapesné je ovšem vázané na pobyt v táboře. Ti z cizinců, kteří tato pobytová zařízení ministerstva vnitra vymění za takzvaný privát, dostanou od českého státu pouze jednorázový tříměsíční příspěvek ve výši dvanácti tisíc korun. Mění se také logika poskytování služeb žadatelům o azyl. Od nynějška jsou tyto služby poskytovány za úplatu, což znamená, že obyvatelé tábora, jejichž doložitelné příjmy převyšují částku životního minima, se od nynějška podílejí na úhradě nákladů na pobyt a stravu. „112 Kč na den platí za jídlo, 130 Kč za ubytování,“ vypočítává Nataša Chmelíčková z Organizace na pomoc uprchlíkům. Odchod z tábora není pro cizince tak jednoduchý, neboť podle zákona mají první rok azylové procedury doručovací adresu pouze v místě, kde jsou hlášeni, což v praxi znamená pouze azylové zařízení. Navíc žadatelé o azyl nesmějí po dobu prvního roku u nás oficiálně pracovat. Doručovací adresa je pro žadatele klíčový údaj, neboť jen na ni mu
Ministerstvo vnitra, popřípadě soudy zasílají úřední rozhodnutí v jeho věci, pozvánky k pohovorům, oznamují termíny řízení či ho na ní kontaktují, potřebují-li si ověřit některé detaily žadatelova života.

„Jen využívali služeb azylového zařízení, nebyli evidenčně podchytitelní, měli volnost pohybu a často pak byli nedosažitelní a celá procedura se tak neúměrně natahovala,“ popisuje Haišman problémy s doručováním uprchlické pošty. Nataša Chmelíčková vysvětluje: „Dříve měli tito lidé možnost dostat propustku na třicet dnů, pak přijít do tábora a získat další, nyní mohou tábor opustit na propustku pouze na deset dnů v měsíci.“ Haišman je přesvědčen, že tato zákonná úprava prospěje žadatelům samotným, neboť tak budou více spolupracovat. „Jestliže zmizí, není možné jim doručit rozhodnutí, ať už kladné nebo záporné,“ říká Haišman. V táborech to podle Josefa Sekerky vypadá následovně: „Pokud klient přijde po deseti dnech, dostane poštu a ví se, že není pozván na pohovor nebo se mu nechystá odbor (azylové a migrační politiky) zaslat nějaké rozhodnutí, může si zažádat o dlouhodobé opuštění azylového zařízení na dobu 30 dnů a na odboru obvykle nic
nenamítají.“

Trochu jiný názor má Magda Faltová: „Myslím si, že je to částečně proto, aby měla správa uprchlických zařízení lidi v táborech, musí také vykazovat nějakou činnost, ale to je jen moje interpretace.“ Naráží tím na fakt, že počet žadatelů o azyl v České republice (podobně jako v Evropě) klesá a kvůli malé vytíženosti se uvažuje o zavření některých pobytových středisek nebo alespoň o změně jejich statusu.

„Řekněme to tak: Česká republika se musí stejně jako ostatní země Evropské unie řídit právními úpravami, které jsou pro všechny členy závazné. Některé státy využívají možnosti, které jim to dává při pomoci uprchlíkům, maximálně, některé minimálně,“ shrnuje celou novelu Nataša Chmelíčková.

Autorka je publicistka.

Víra a pochybnosti filosofa

… zatleskat. Kdo by v ní však hledal něco bližšího o Al-Kajdě, bude navzdory obálce s Usámou bin Ládinem zklamán; knížka je především pamfletem proti volnému trhu.

V publikaci najdeme pár dobrých postřehů: Gray například trefně poznamenává, že marxismus je radikální mutací osvícenské víry v pokrok – a ta je jen mutací křesťanské víry. Skutečně, přímo u Marxe nacházíme řadu dokladů o tom, že univerzální dobro ztotožňoval s prací, univerzální zlo s penězi. Zatímco Marx hledal univerzální zákonitosti ekonomického vývoje, Gray tvrdí, že je to zbytečné úsilí. Pokud však popírá univerzální zákonitosti, čím potom podepírá svá tvrzení? Očividně vírou v pravdivost svého úsudku. Ta pisateli očividně nechybí – vzhledem k přehršli odkazů na vlastní články a knihy. Jenže Grayovy úsudky často postrádají logiku. Jak, že by se ekonomická krize v Argentině vyvíjela jinak, kdyby…, nebo jak pozná, že Joseph Schumpeter je skutečně velký ekonom? A jak ví, že asijská ekonomická krize z roku 1997 byla varováním o systémové finanční krizi – vždyť nejsou-li univerzální zákonitosti, neexistuje přece ani
systém.

Gray má pravdu, když říká, že také zastánce samospasitelnosti volného trhu pohání víra. Sám je však ve svých úsudcích rovněž veden vírou, přičemž co je zlem pro něj, jasně naznačují emotivní vyjádření typu „vyčichlí byrokraté MMF“. Lze vřele souhlasit s jeho tezí, že cílem lidského života by neměla být maximální výkonnost. Gray si také správně všímá, že světová ekonomika je zvyklá na to, že vysoká hladina americké spotřeby udržuje poptávku na výši, nebo že Amerika tiše odpískala vytváření globálního trhu, když skončila konjunktura 90. let, ještě dříve, než Al-Kajda zaútočila na WTC.

Nepodložená tvrzení

Takové postřehy jsou však jen ostrovy v moři tvrzení typu, že západní ekonomiky se téměř zruinovaly v honbě za ekonomikou založenou na znalostech (možná by se podivil, že leckdo v Česku by si přesto přál žít třeba tak jako ve zruinovaném Německu). Jedním dechem je schopen tvrdit, že program evropského volného trhu je předurčen k selhání, protože kontinent zabydlují popudlivé národy, což brání mobilitě, a současně že národní stát není ničím přirozeným a jednou ho nahradí jiné formy politického uspořádání. Autor se až příliš často rozchází s realitou více, než je zdrávo.

Nejde zdaleka jen o to, že ropa nebyla uložena před miliardami, nýbrž miliony let, nebo že Thomas Müntzer nekázal v přibližně stejnou dobu jako Jan Hus. Text poskytuje dostatek dokladů o tom, že Gray mívá názory hotové předem a sází spíš na dojmy než na pojmy. Inkvizice si prý nepředstavovala, že předělá svět – ale ve skutečnosti si představovala přesně to. Když píše o Rusku, vcelku správně uvádí, že koncem 19. století mělo jedno z nejdynamičtějších kapitalistických hospodářství na světě (připomeňme si, že Fridtjof Nansen pod dojmem toho nazval Sibiř „zemí budoucnosti“), přičemž bylo prý křížencem mezi carskou říší řízenou ekonomikou a divokým podnikáním. A hned navazuje, že „realistický program ekonomického přechodu postkomunistického Ruska by se zaměřil na pěstování nějakého takového křížence a nesnažil by se do země přesadit idealizovanou verzi amerického kapitalismu“. Ale ekonomický přechod postkomunistického Ruska skutečně byl takovým
křížencem, takže proti čemu Gray vlastně brojí? O kus dále píše, že v Rusku se vynořil hypermoderní typ kapitalismu – hospodářství založené na mafii. Přesnější by bylo říci založené na korupci v politice, což uvolňuje cestu i organizovanému zločinu. To není nic nového, USA na sklonku 19. století na tom byly podobně – takže soudě podle tohoto příkladu by Rusko před sebou mělo skvělou budoucnost.

Zbožštění Ruska a Číny

Ovšem píše-li Gray, že Rusko je momentálně v předvoji ekonomického vývoje, mluví z něj asi stejná víra jako z André Gida po jeho návštěvě Sovětského svazu. A pokud je podle něj Rusko připraveno zbohatnout využitím hrozícího nedostatku přírodních zdrojů, pak mluví úplně z cesty: zemní plyn a ropa jsou skutečně významnými zdroji ruského HDP, ale celý proces jejich těžby, zpracování a dopravy je tak zoufale neefektivní, že z tohoto potenciálního bohatství Rusko zatím nijak nebohatne.

Součástí Grayovy víry je víra v Čínu a její ekonomický zázrak. Čínská vláda prý rozumně odmítala západní ekonomické rady. Západ teď obdivuje její moudrost. Rizika spojená se stoupající globální spotřebou energie nejsou údajně na Západě příliš uznávána, zatímco v Číně jsou chápána velmi dobře. Je to však opačně, minimálně na evropském Západě jsou tato rizika chápána velmi dobře, zatímco Čína, kde se energií bohapustě plýtvá, zavírá oči. Čínský autoritativní režim prý legitimizuje to, že dává občanům pocit identity. Proč potom čínská mladá generace v takové míře obdivuje Ameriku?

Jak píše na obálce Jiří Pehe (a myslí to jako pochvalu), s Grayovými argumenty se těžko polemizuje. Po pravdě řečeno, polemizovat se s nimi nedá. Proti emotivnímu přesvědčení lze postavit leda jen jiné emotivní přesvědčení – a pak se lze pohádat, ale nikoli se snažit společně dobrat pravdy. Platón navrhoval ideální stát vedený filosofy, ale možná by dnes svůj názor změnil. Ekonom, historik nebo antropolog nebývají neomylní, ale snaží se empiricky ověřovat své hypotézy. Gray je nad něco takového povznesen. Má zdravou snahu ptát se a zpochybňovat uznávané pravdy. Když ale přejde k odpovědím, vzrůstají pochybnosti, zda se dá brát vážně.

Za ciráty z dubového dřeva

V parku Pálffyho budmerického zámečku nedaleko Bratislavy, kde od konce války sídlí Domov slovenských spisovatelů, mě zavedli k dutému dubovému kmeni za alejí velmi starých topolů. Čtyřmetrový, shora šikmo seříznutý kmen s několika začouzenými převrženými kotli po větvích, z nichž každá by mohla být kmenem stromu, jenž zastíní početnou obědvající společnost. Všichni, i starousedlíci, ve chvilce podlehli pokušení zaťukat na dřevo, které se ozývalo zvuky velmi podobnými struktuře kmene. Ale dub prý není uvnitř docela práchnivý, odedávna v sobě ukrývá žebřík, tak jako jelen v sobě ukrývá nejvybranější kousek svaloviny. Ani smrt stromu neubrala žebříku na pevnosti a kráse. Příčky vyrůstají z bočnic jako větve a uprostřed beze stopy srůstají. Vsunul jsem hlavu do místnůstky po skutečné větvi a vdechl nasládlý kostelní závan. V kapradí, které se tu uchytilo v nevysychajících dubových plástvích, ležel měděný peníz.
Ulomil jsem čtyři ploché kousky dřeva, které vypadaly jako odštěpky složitého ornamentu vyřezaného na pradávnou farní zakázku, a slíbil, že je oplatím pěti odstavci. Za čtyři ciráty z dubového dřeva čtyři ciráty z písmen. Tady jsou zbývající tři.

Ráno jsem vešel do zámecké jídelny, v jejímž modřínem obloženém interiéru bylo tak snadné představit si snídajícího Miroslava Válka nebo Jána Soloviče. Vysoké, do čtverců rozporcované obdélníky oken s partiemi parku vypadaly jako vitráže, v nichž se bez přechodů střídá žlutá zeleň s černí a jež jsou samé symboly a alegorie. Jedna z nich, na které se rýsovala silueta snídajícího muže se stříbrnou linkou brýlí a stříbrnou šmouhou konvice na kávu, zobrazovala jablůňku přečnívající živý plot, symetrickou a plochou jako list kapradiny. Listy jí zrudly a lesklé, ještě zdravé, stočené zpátky k větvi připomínaly stylizované drobné květy. A pak zas souměrná jablíčka, jedno jako druhé, jak se urodila v úhledné mysli nějakého místního skláře. Ostře zbarvený Strom života za zády muže, zvedajícího se od stolu a odkrývajícího boční plán s cípem anglického trávníku pokrytým jinovatkou, byl na okamžik úplný.

Třetí ročník básnického (také filmového, hudebního a tanečního) setkání Ars Poetica, který se odbýval od 2. do 12. listopadu v bratislavském prostoru A4 (bývalé slavné „Véčko“) na náměstí SNP, představil posluchačům třicet básníků různých zemí, různých poetik a přednesu. I různého umu. Jeden z pozvaných nazval sbírku svých básní Chlapec na pokraji štěstí, jiný Je můj a nikoho jiného nemám, někdo Paměti dýdžeje, někdo Psaní osvobozuje a jiný zas Z jeskyně v mojí rýze. Anebo Retardace. Anebo Kompost. Někteří své básně četli v tichu, někteří volali do hudby, kterou sami komponovali, jeden vážný básník četl ve fraku, s cylindrem v ruce. Ke slovu přišly také notebooky i jeden vetchý xylofon. A tak. Na podobných setkáních vznikají mezi hosty a hostiteli i mezi hosty navzájem milé vztahy, a pak se o nich a o tom všem těžko píše. Mně se líbily učené básně pětatřicetileté polské
překladatelky tak různých textů, jako jsou Petrarkovy sonety a Dantova Božská komedie, Agnieszky Kuciak. A jemné a strohé básně o „věcech doma“ slovenské autorky Jany Pácalové, které mi připomněly verše Marina Soreska. Zakladatelé Umění básnického, básníci Peter Šulej a Martin Solotruk, již jsou zároveň dušemi dobrého nakladatelství Drewo a srd (díky němuž poznávají slovenští čtenáři například polskou současnou poezii mnohem lépe nežli tuzemští: samostatná vydání Barana, Lipské, Krynického, Świetłického, Podsiadła), připravili a uváděli také debaty redaktorů o současné slovenské literatuře a jejím publikování nebo o vydávání poezie v zahraničí. Po každém čtení (vždy deset autorů v závěsu) pokračoval večer „skutečným“ koncertem: snad nejpěknější bylo uskupení Požoň sentimentál s radostně hravým rozvíjením nápěvů městských odrhovaček a vsedě (jako by četl) zpívajícím Egonem Bondym.

Každou pozdní noc jsme se vraceli autobusem do budmerického zámku na Loiře z 19. století a v romantickém salonku s místní lidovou knihovnou (všechny svazky v přebalech, se signaturou) čekal prostřený stůl (mísy s klobásami, hroznem a studenými kuřaty pod zadýchanými fóliemi). Díval jsem se z okna, vždycky na totéž: stíny dubových větví na vlastním kmeni, způsobené světelnou nádobou zapuštěnou u paty do země, měly podobu stínů gigantických daňčích parohů; ve větru se vážně kymácely na neviditelných hlavách. Nad nejnižším patrem svítilo do tmy kolo pahýlu – tlustou větev den po našem příjezdu spilovali dva nepromokaví mniši s tichými lany a sponami. Potomci těch, kteří kdysi na jiném místě, v jiném parku po šest hodin prolévali hořící dub, a přesto jej neuhasili. Lehl popelem, až na jedinou postranní větev, jež zbyla na ubohém zbytku kmenové stěny. Ten čerstvý pahýl jako by bíle blikal, a ještě pořád – po
celý festival – to vypadalo, že ho kmen za okamžik navždy vsrkne.

Autor je básník a překladatel.

Jana Pácalová

///

večer v sprche:

studená

kvapky sa vyhýbajú priestoru

vykĺznutému zo šiat

ktoré ťa celý deň nepotrebovali na to

aby chodili

///

schúlená do šliach

počítam si prsty

kytičku zabudnutých modlitieb

z miesta

kde hnijú vnútornosti

rúhajú sa odistené zvony

za koreň plaču

ťahá ochabnutý sval

Elias Canetti: pes své doby

Nakladatelství Prostor vydalo v jednom svazku dvě mimořádná díla Eliase Canettiho: Hlasy Marrákeše s podtitulem Zápisky po jedné cestě, a eseje Svědomí slov. Tomu, kdo četl Canettiho nejznámější román Zaslepení, který vyšel v roce 1935 německy a už o dva roky později v českém překladu, mohou ostatní autorovy knihy připadat jenom jako komentáře a poznámky k onomu velkolepému dílu. Rozumí se, že od nositele Nobelovy ceny za literaturu to budou komentáře bystré a inspirující. Hlasy Marrákeše i Svědomí slov nedosahují podobné pronikavosti a uhrančivosti jako Zaslepení, ale přinášejí neméně důležité svědectví o různorodosti a principech Canettiho tvorby.

Noční bar Šeherezáda

Zápiskům Hlasy Marrákeše připadá ve spisovatelově díle výjimečné postavení nejen proto, že spolu s autobiografií Zachráněný jazyk představují jeho nejčtenější a nejpřístupnější prozaický text. Vypovídají především o základních motivech i vnitřních bojích vystudovaného chemika, který se literatuře začal plně věnovat až po roce 1929.

Canetti pobýval v Maroku tři týdny v březnu 1954 se štábem anglických filmařů a valnou část této doby strávil právě v Marrákeši, půlmilionovém městě na úpatí Vysokého Atlasu. Své zápisky začal koncipovat okamžitě po návratu, ale výsledný tvar se přinutil dát svému textu až v roce 1967 na nátlak vedení nakladatelství Hanser. Spisovatelovo domovské nakladatelství totiž plánovalo vydat jako první svazek nové edice právě nějaký Canettiho text a volba padla na Hlasy Marrákeše. Žlutočerná brožura v ceně 5,80 DM, upravená Heinzem Edelmannem, autorem slavného grafického návrhu desky Yellow Submarine skupiny Beatles, nebyla posledním Canettiho textem v této edici: jubilejní padesátý svazek zahrnoval spisovatelovy Zápisky z let 1949–1960, a v roce 1972 vyšly v téže řadě eseje Rozštěpená budoucnost jako sto jedenáctý svazek.

Hlasy Marrákeše tvoří čtrnáct postřehů nebo črt, v nichž se setkáváme se smutnými velbloudy a veselým oslem, slepými žebráky, zahalenými ženami, starými Židy, arabskými obchodníky, Francouzi a Američany, Angličany nebo s nočním barem Šeherezáda, kde se vypije mnoho alkoholu, ale málo mátového čaje. Ze všech povídek cítíme vůni ostrého koření na trhu nebo smrad velbloudího dechu, vnímáme, jak pronikavě černé jsou oči vyhlížející z čádoru. Až na několik recenzentů, kteří Canettimu předhazovali, že „jeho Marrákeš“ není zajímavé město, protože ji vidí v rámci turistických stereotypů a klišé o orientálním městě v pozdní nebo postkoloniální éře (Karl Heinz Kramberg), byli tehdejší čtenáři uchváceni. Tato zdánlivě krátká cesta měla pro bytostného cestovatele zásadní význam, protože, jak sám pravil, byla „nejpozoruhodnější cestou jeho života“. V té době Canetti pracoval na svém hlavním teoretickém pojednání Masa a moc, jenže kvůli
složitosti tématu, jež si žádalo specifický jazyk, práce vázla. Cesta do Maroka tak připomíná východisko z tvůrčí krize, snahu o znovunalezení ztracené jistoty. Není to jen „sentimentální cesta“ do severní Afriky, jak čtenáře okamžitě napadne, nýbrž pečlivě prokomponovaný text. Jádro knihy tvoří črty Návštěva v malle a Rodina Dahanova, tedy sedmá a osmá povídka. Na tyto texty a kolem nich se jako letokruhy tematicky i motivicky vážou další povídky či zápisky: například šestá povídka odkazuje na devátou nebo pátá na desátou. Jak se ale vážou ony dvě ústřední povídky k celku knihy? Právě v nich se cestovatel Canetti vydává do židovského města a prožívá své vlastní židovství (Canetti pocházel z rodiny sefardských Židů z bulharského Rusu), jeho cesta tak nemá význam „jen“ literární, nýbrž i hluboce osobní. Oba významy se pak prolnou v povídce Vypravěči a písaři, v níž nejde jen o střet negramotné berberské rodiny
se vzdělaným písařem, kterému diktují svůj příběh. Právě v této povídce se střetá kultura židovská s křesťanskou na pozadí vztahu mluvené a psané řeči, kdy židovská touha se váže k psaném slovu, k fixaci, zatímco křesťanská je spjata s důvěrou v mluvené slovo, ve smysl.

„Na cestách se člověk se vším smiřuje, pobouření zůstává doma. Dívá se, poslouchá, i tím nejstrašnějším je nadšen, protože je to nové. Dobří cestovatelé nemají srdce,“ říká Canetti v próze Volání slepců. Možná právě Canetti není ten nejlepší cestovatel, neboť svou fascinaci děsem, chudobou i bolestí dokáže pokaždé přetavit ve zprávu o jedinečnosti člověka a ve víru v životní sílu, kterou vnímá ve slepém žebrákovi cucajícím mince stejně jako v zuboženém oslu, který najednou pocítí ohromné vzrušení. Hlasy Marrákeše jsou v miniaturnosti své formy nádhernou vzpo mínkou na místo, kde jazyk Berberů, přestože neznámý, zní tak důvěrně, zatímco angličtina nebo francouzština turistů je najednou jazykem známým, a přesto odcizeným.

Vzdorování smrti

Druhou část knihy tvoří soubor čtrnácti esejů nazvaný Svědomí slov, které nevycházejí v českém překladu poprvé. V roce 1988 vyšly ještě v samizdatové edici Expedice, o čtyři roky později je pak ve stejném překladu Zdeňka Jančaříka vydalo pražské nakladatelství Torst. Nynější překlad Jiřího Stromšíka, předního znalce a překladatele Canettiho díla, působí svěže, sleduje autorův styl, opírající se o řečovost na jedné straně a současně vybroušenost esejistického stylu na straně druhé. Texty zařazené do této sbírky vycházely v letech 1936 až 1976 a Canetti se v nich věnuje dílu a myšlenkovému odkazu Karla Krause, Hermanna Brocha, L. N. Tolstého nebo Adolfa Hitlera. Součástí původního vydání je i text o Franzi Kafkovi (Druhý proces. Kafkovy dopisy Felici). Protože však v nakladatelství Prostor vyšel samostatně už vloni v překladu Violy Fischerové, nebyl do nynějšího výboru zařazen.

Canettiho ústředním tématem, které prosvítá všemi texty, je motiv vzepření se smrti. Ovšem nikoli ve smyslu hledání vlastní nesmrtelnosti, jak mu bylo často předhazováno, nýbrž v podobě vzdorování této nutnosti prostřednictvím slov. Jeho texty jsou primárně vázány na slovo. Canetti ve svých textech vědomě prochází napříč nejrůznějšími rovinami: metaforickými, dokumentárními, fiktivními i realistickými. Jeho neakademický a poutavý projev sice mnohému čtenáři usnadňuje porozumění a souznění s autorem, ale na druhé straně mimořádně komplikuje pochopení teoretických textů, jako je například rozsáhlé pojednání Masa a moc.

Když mladý Canetti formuloval řeč k padesátým narozeninám romanopisce Hermanna Brocha, charakterizoval tři vlastnosti, které musí mít pravý básník: musí propadnout své době jako pes, být schopen svým dílem shrnout celou epochu čili tíhnout k univerzálnosti a nakonec se všemi svými prostředky proti této době postavit. „Jeho protest musí být hlasitý; nesmí ustrnout nebo mlčky rezignovat. Musí křičet a dupat jako malé dítě…“ Elias Canetti tak už v devětadvaceti nevědomky nalezl slova, která můžeme beze studu použít právě na něho samého, na psa své doby.

Autor je pedagog a germanista.

Moc už cítí, že se blíží konec

Jak se dá z České republiky pomoci demokratickému vývoji na Kubě?

Pro Česko, Slovensko a Polsko, podobně jako pro ostatní postkomunistické země, které prošly totalitními režimy, je poměrně jednoduché pochopit, co se dnes na Kubě děje. To povědomí, nebo pocit blízkosti je v případě jejich obyvatel nepochybně větší než jinde; než třeba může být u Španělů nebo u Britů, kteří podobný režim nikdy nezažili. Úlohou lidí z postkomunistických zemí je tedy zprostředkovávat tuto zkušenost a třeba organizovat setkání politiků z těchto zemí s disidenty.

Češi byli také v době komunismu podporováni ze zahraničí. Myslím tím, že se o otázky lidských práv v komunistických zemích tehdy zajímaly některé státy. Mám proto pocit, že někteří Češi tento dluh cítí a chtějí jej splácet. Kuba je jednou ze zemí, kde demokracie není, takže je vhodným adresátem.

To je spíš takové zdůvodnění, proč by se Češi měli o situaci na Kubě zajímat. Co lze ale odtud se situací na ostrově dělat?

Češi mohou dělat dvě úplně konkrétní věci. Za prvé mohou pomáhat přímo na ostrově způsoby, kterými už někdo kdysi pomáhal disidentům v Československu. Pro to mají někteří lidé know-how, vědí, jako to chodilo před rokem 1989. Zároveň Češi mohou vyvíjet tlak na mezinárodní půdě. Neznamená to jen informovat o situaci na Kubě, ale i vysvětlovat, co to vlastně znamená totalitní režim, co to znamená policejní stát, co to znamená kontrola společnosti. Teď ale nemluvíme jen o Kubě, ale i o zemích, jako je Bělorusko nebo Severní Korea. Češi tak mohou na různých fórech, na různých konferencích ovlivňovat postoje, třeba zemí Evropské unie, mohou hrát i velkou a důležitou roli třeba v rámci OSN při zasedání Komise pro lidská práva v Ženevě. Tam se každý rok hlasuje proti zemím porušujícím lidská práva a Kuba je jedním z těchto případů. Takovéto aktivity jsou důležité, protože totalitní režim musí cítit tlak, aby se zhroutil. Minulý
rok jsme viděli, že mezinárodní společenství začalo mluvit o tom, že jsou na Kubě političtí vězni. Evropská unie uvalila na Kubu politické sankce a hned se ukázalo, že tlak funguje, protože někteří byli propuštěni. A myslím, že na tom má Česká republika svou zásluhu.

A co v té konkrétní pomoci dělá lidskoprávní oddělení fungující v rámci společnosti Člověk v tísni?

Není tajemství, že pomáháme disidentům už řadu let. Od roku 1997 na Kubu posíláme kurýry, kteří se snaží nejen předávat finanční a humanitární pomoc, ale také zkušenosti a morální podporu. Vysíláme tam experty. Lidi, kteří byli důležití při procesech transformace tady v Čechách, na Slovensku i v jiných zemích. Neděláme to jen proto, aby měli Kubánci pocit, že na ně někdo myslí, ale aby se také připravili na případné chyby, které mohou se změnami společnosti přijít. V Československu proběhla transformace velmi rychle a nikdo nevěděl, jak se bude vyvíjet a co přesně přinese. A udělaly se i chyby, o nichž je dobré otevřeně mluvit. Snažíme se, aby experti Kubánce připravili na to, že může na Kubě dojít k nějakému neočekávanému vývoji.

Jaké experty posíláte a kolik jich přes Člověka v tísni na Kubě zatím bylo?

Nedávno jsme poslali na ostrov novináře Spurného, který tam mluvil o tom, co v Česku znamená svobodný tisk, a setkal se s různými nezávislými novináři, kteří měli pocit, že jim takový člověk může pomoci. Ta patnáctiletá zkušenost Čechů s demokracií je pro Kubánce opravdu cenná.

Poslali jsme tam také biskupa Václava Malého, který se setkal s lidmi, co jsou nějak napojení na církev. Hovořili především o tom, že církev může v procesu změny sehrát velkou roli. Velký význam má i v době, kdy bude nutné zahájit nějaký proces usmíření. To se ukázalo v Chile, Argentině či Uruguayi po pádu místních vojenských diktatur. Společnost byla velmi rozdělená a poznamenaná násilím a nenávistí. Chyběl morální základ a lidé netušili, jak se situace vyvine. Šlo i o to, jak se vyhnout vojenskému konfliktu. A v tom může mít církev velkou úlohu.

Kolik podobných návštěv jste dosud zorganizovali?

Bylo tam, za osm let, co se zabýváme Kubou, okolo sto dvaceti, sto třiceti lidí.

Jak na tyto cesty reagují kubánští disidenti? Máte nějakou zpětnou vazbu?

Máme štěstí, že jsme se během té doby setkali s těmi nejdůležitějšími disidenty, jako je třeba Osvaldo Paya nebo Elizardo Sanches, a měli možnost jejich představy probírat. Teď jsme hodně v kontaktu s hnutím Dámy v bílém, což jsou manželky politických vězňů. Víme zhruba, co očekávají, a po každé návštěvě analyzujeme informace, které nám experti nebo kurýři přivezou. Na základě zkušeností a informací pak připravujeme další cesty. Posíláme jim lidi, které by oni potřebovali slyšet. Víme, že jsou na Kubě experti, kteří připravují materiály, v nichž se objevují plány na budoucí transformaci, například ekonomickou. Připravují se také plány na rozvoj občanské společnosti, rozvíjejí se úvahy o budoucí roli církve. Ve stadiu příprav a diskusí jsou plány restitucí.

Tyto věci jsou v běhu již řadu let a my k nim máme přístup. Můžeme tyto materiály posílat do Prahy a předávat odborníkům, kteří k nim připraví své připomínky. Takže tady zpětná vazba určitě existuje.

Víme samozřejmě o tom, že exil je velmi rozdělený, ale my spolupracujeme s demokratickým proudem emigrace a oni se na diskusích také podílejí. Náš projekt je postavený velmi systematicky, abychom tam jen neposílali peníze a lidi, kteří se pak vrátí, a dál z toho nic není. Vývoj a situaci pozorně sledujeme a na základě toho pak připravujeme další projekty.

Zabýváte se i pomocí na základní humanitární úrovni?

Upřímně řečeno, Kuba je totalitní stát, který má pod kontrolou všechny orgány a instituce. Takže ve chvíli, kdy bychom tam poslali velkou humanitární pomoc, musela by jít přes oficiální kanály. Ty by pro sebe požadovaly své. Nikdy jsme to vlastně nezkusili. Není pro nás přijatelné, aby si vláda mohla s penězi dělat, co by chtěla.

Snažíme se ale posílat humanitární pomoc lidem, kteří ji opravdu potřebují. Třeba lidem, kteří jsou zapojení do církevních aktivit. Lidem, kteří vedou nezávislá střediska pro studium transformace ve východní Evropě. Lidem, kteří vydávají nějaké časopisy. I těm, kteří spolupracují v rámci dalších demokratických aktivit či institucí. Tomu říkáme humanitární pomoc. Víme přitom, že se za naše peníze udělá něco užitečného.

Mám pocit, že kdyby Česká republika nebo jiná země, kterou kubánské úřady považují za nepřátelskou, například Spojené státy, nabídla velkou celoplošnou humanitární pomoc, byla by nejspíš odmítnuta. Vláda by tvrdila, že je dostatečně silná na to, aby problémy řešila sama.

Co tedy na Kubu kromě lidí a peněz vozíte?

Léky a také třeba knihy. Na ostrově funguje řada nezávislých knihoven, kde se pořádají neformální setkání. Čtou se tam knihy o ekonomice, ale i o literatuře. Lidi knížky hned na místě komentují. Kromě toho také prostřednictvím Českého rozhlasu už rok a půl vysíláme pořad na krátkých vlnách. Antény jsou zaměřené přímo na Kubu. Pořad se jmenuje Od totality k demokracii. Analyzujeme v něm procesy transformace v Česku, Polsku a na Slovensku, aby si Kubánci mohli představit, jak to může vypadat po pádu politického režimu. Na něj máme hodně ohlasů. Nedávno jsem Kubu navštívil a mluvil s disidenty a ti vysílání rádi poslouchají. Sám jsem tam během svého pobytu byl schopný pořad na rádiu také zachytit. Také jej nahráváme na cédéčka a dále jej na ostrově distribuujeme.

Pomáháte také rodinám uvězněných?

Již pár let běží v Česku kampaň, která se jmenuje SOS Kuba. Založili jsme konto, na které občané posílají peníze, jež pak přes kurýry doručujeme rodinám politických vězňů. Kupují si za ně jídlo a další věci, které potřebují jejich blízcí za mřížemi. I třeba vodu, ve vězeních totiž není pitná voda. Strava je také mizerná. Peníze také umožňují, aby příbuzní mohli jezdit do vězení na návštěvu. Doprava na ostrově funguje špatně a většina těchto lidí nevlastní auto a dokonce ani kolo. Musejí se přitom dostat třeba na druhou stranu ostrova. Taková cesta může trvat i týden. Takhle si ale mohou koupit lístek do autobusu pro turisty a dostat se tak do věznice snadněji.

Na tyto účely tedy jdou peníze vybrané v České republice. Vaše projekty ale asi stojí spoustu peněz, které musíte získávat odjinud. Kdo je financuje?

Na kubánské projekty máme granty od různých mezinárodních organizací, které se Kubou nebo prosazováním lidských práv a demokracie ve světě zabývají řadu let. Peníze, jež dostáváme od českých občanů, kteří chtějí pomáhat kubánským rodinám, jdou jen na tento účel. Naše další aktivity a cestování na Kubu platíme z jiných fondů. To je třeba zdůraznit, aby si lidé nemysleli, že jejich peníze používáme na fungování naší kanceláře.

A jaké jsou ty jiné fondy?

Naše sekce Člověka v tísni využívá různé zdroje. Například granty švédské nadace liberálních politiků SILC. Podpořili nás přátelé ve Španělsku, pro které je to velmi blízká problematika. Financují nás i americké organizace, které jsou pro nás dostatečně věrohodné a demokratické. Na pomoc vývoji na Kubě se zaměřuje řada organizací, s těmi, které pro nás nejsou dostatečně seriózní spolupráci neotvíráme. Organizace, které jsou našimi partnery, mají za sebou desítky let dobré činnosti, takže nevidíme žádný problém v tom od nich brát peníze.

Víme také, že existují určité fondy i v rámci Evropské unie, ale zatím jsme nechtěli o tyto granty žádat. Jednoduše z administrativních důvodů. Byrokracie v rámci Evropské unie je obrovská a my prostě potřebujeme pomáhat kubánskému lidu, kubánským demokratickým silám co nejefektivněji a nejrychleji. Víme, že tam lidi mají hlad, takže kdybychom čekali dva tři roky na uvolnění nějakého grantu, tak promarníme důležitý čas. Nevylučujeme ale, že se o nějakou spolupráci s Evropskou unií budeme v budoucnu snažit.

Člověk v tísni byl právě v souvislosti se svými kubánskými projekty obviňován vládní propagandou z toho, že přijímá podporu od americké organizace Freedom House, která je prodlouženou rukou americké vlády. Jak se vypořádáváte s kritikou, že vaše aktivity nejsou nestranné?

Především od Freedom House peníze v současné době nedostáváme. Pokud nás kubánské úřady obviňují, že dostáváme peníze od amerických organizací, tak je to věc politická. Všichni vědí, že mezi Kubou a USA je velká konfrontace, do toho se ale nevměšujeme. Vůči nám jde o normální totalitní propagandu, protože režimu vadí, že jednáme s disidenty a uznáváme je jako partnery. Tyhle režimy prostě lžou.

Mohu uvést jeden příklad. Narodil jsem v se v roce 1973 v Chile. Když proběhl Pinochetův vojenský převrat, byly mi tři měsíce. Nedávno jsem o sobě našel v oficiálních kubánských novinách Granma článek, kde psali, že Carlos Gonzalez podpořil vojenský převrat ve své zemi a že byl celou dobu agentem Pinochetových tajných služeb. To je jen důkaz toho, že už jsou úplně zoufalí a nevědí už, co si vymyslet.

S jakými jinými reakcemi se vaše činnost ze strany oficiální moci setkala?

Před pár měsíci jsme na Kubu poslali delegaci ICDC; tvořili ji poslanec Bundestagu Arnold Vaatz a český senátor Karel Schwarzenberg, kteří otevřeně tvrdili, že se tam chtějí setkat s různými disidenty. Byli ale vyhoštěni, protože je režim označil za agenty CIA, kteří chtějí svrhnout Castra. Přitom si tam chtěli jen vyměnit názory. Pokud je tedy režim schopný vyhostit dva lidi, kteří mají diplomatickou imunitu, ukazuje to míru jeho paniky.

Nebojíte se tam proto posílat kurýry, kteří žádnou imunitu nemají? Nevystavujete je příliš velkému riziku?

Samozřejmě, že všechny, kteří se rozhodnou s námi spolupracovat, před odjezdem na Kubu informujeme o rizicích. Ale já osobně si myslím, že v případě těchto lidí by kubánský režim nikdy drasticky nereagoval. Snad jen tehdy, kdyby se zúčastnili nějaké opravdu velké akce. Tam by se režim možná rozhodl k nějakému vyhoštění. Ale oni tu potřebu vyhošťovat podobné lidi nemají. Policisté, agenti i funkcionáři už cítí, že se blíží konec. Nechtějí si tedy do budoucna dělat problémy. Když dnes vyhostí Gonzaleze, protože ho z něčeho podezřívají, už budou mít zapsáno, jak působili v represivních silách. Jestliže dnes dostanou příkaz, aby něco udělali, samozřejmě to udělají, ale mají-li se příslušníci středních kádrů policie a jiných orgánů rozhodnout sami, tak radši nedělají nic.

Pokusili se s vámi lidé z aparátu někdy komunikovat?

Ne. Myslím, že k tomu nedojde. Měli bychom obavy, že by to byla z jejich strany provokace. Nesnažíme se proto navazovat podobné kontakty.

Ptám se kvůli tomu, že ke konci komunistického režimu podobné pokusy o jednání s představiteli režimu existovaly.

Jiná věc by samozřejmě byla, kdyby se opravdu schylovalo k předání režimu. Kdyby šlo o něco podobného, jako byla jednání mezi Havlem, Dienstbierem a Čalfou. Ta situace zde ale tehdy byla jiná. Bylo jasné, že režimu už nic jiného nezbývá. Myslím ale, že na Kubě s námi nikdo komunikaci nenaváže. Spíš jsou zaměření na Kubánce v exilu. A pokud by došlo k jednání, bylo by to s nimi. O ničem podobném jsem ale neslyšel. Samozřejmě je ale potřeba situaci sledovat. Kdyby se vyskytly nějaké podobné pokusy, byl by to nepochybně signál blízkého konce režimu. Konec může ale probíhat i úplně jinak. Může dojít i k vojenskému převratu. Jak bude skutečně vypadat, to nikdo neví a ani experti se na tom dnes neshodnou.

Vrátil bych se k vašim zahraničněpolitickým aktivitám. Co všechno zahrnují?

Sekretariát Mezinárodního výboru pro demokracii na Kubě (The International Committee for Democracy in Cuba, ICDC), který sídlí v kancelářích Společnosti Člověk v tísni, organizuje účast delegací na různých konferencích a fórech v Evropě a Latinské Americe. Výbor je takový virtuální orgán, vytvořený různými politiky ze zahraničí a z České republiky, jsou v něm bývalí prezidenti, intelektuálové z Latinské Ameriky i Evropy. Je mezi nimi samozřejmě i Václav Havel, který je jeho zakladatelem. Výbor vysílá své zástupce na summit iberoamerických států, summit států Organizace amerických států, na konference v Ženevě či v Evropské unii. Tam vysvětlujeme, co se děje na Kubě a proč je důležité tento režim odsoudit.

Teď nedávno jsme cestovali s delegací tohoto výboru do Latinské Ameriky. Skládala se ze tří členů, bývalého bulharského premiéra a současného místopředsedy parlamentu Filipa Dimitrova, bývalého ministra vnitra Jana Rumla, poslance Bundestagu Markuse Meckela, který byl východoněmeckým disidentem. Měli jsme schůzky na velmi vysoké úrovni v Chile, Argentině a Uruguayi. Snažili jsme se při nich najít společný jazyk, kterým bychom mohli o situaci na Kubě mluvit. Víme, že je pro Kubu podpora Latinské Ameriky z historických důvodů důležitější než Evropa. Může proto sehrát velkou roli nejen teď, ale i v době, kdy už změna bude opravdu na stole. Chtěli jsme od nich slyšet, jak to vnímají, a jak v tom procesu mohou pomáhat Evropané. Řekli jsme jim také, co si na základě našich zkušeností myslíme, že by se mohlo dělat.

S jakou reakcí jste se setkali?

Jednali jsme s představiteli církví, parlamentů, měli jsme schůzku s uruguayským viceprezidentem a představiteli různých politických stran, jako kupříkladu Socialistické strany v Chile nebo s představiteli pravice. Reakce byly samozřejmě různé. Mám-li to ale shrnout, řekl bych, že v Latinské Americe je v současné době dost nepříznivá situace. Levice je zde čím dál silnější. Například uruguayská vláda je vůči Kubě trochu vstřícná, argentinský prezident se také tváří, že se na Kubě nic neděje, a nehlasují už proti porušování lidských práv na Kubě při zasedání Komise OSN pro lidská práva v Ženevě. Jen se zdržují. To je podle mého názoru špatné, protože Argentina také zažila diktaturu a musí přece vědět, o co jde. Současní političtí aktéři v těchto zemích jsou vůči Kubě často docela vstřícní. Velkou roli v tom hraje Chávéz ve Venezuele, který si po Latinské Americe kupuje politické ústupky za ropu. Aliance mezi Castrem
a Chávézem je podle mne velmi nebezpečná pro celý region.

Jak si podporu Castra v Latinské Americe vysvětlujete?

Souvisí to s místními problémy států v Latinské Americe. Vezmeme-li Argentinu, byla vždy bohatá, ale dnes zde po krizi žije 40 procent obyvatel v chudobě. Kuba tak pro ně představuje určitou alternativu. Castro zručně prezentuje, že má na ostrově systém, kde panuje rovnost a vzdělání a zdravotnictví je tam zdarma. My víme, že je to lež, ale v některých zemích to může vzbudit naději. Pro Argentince, který má problém si koupit základní potraviny, je to inspirace.

Druhá věc je, že politické skupiny v Latinské Americe používají problém Kuby jako nástroj své politiky vůči Spojeným státům. Kromě Kostariky a Chile je celá Latinská Amerika silně proti USA. Nejkritičtější je právě Argentina.

Informace o vývoji na Kubě jsou ale dostupné i v Latinské Americe, takže o neinformovanost asi nejde?

Ne všichni zde ale mají přístup k internetu. Ne každý také čte noviny. A pak také mnoho lidí má své problémy a o zahraničí se nezajímá. Tak třeba pro Chilany je teď mnohem důležitější, jak se vyvinou jednání ohledně obchodu s Čínou a USA a okolo hranic s Peru.

Představuje pro některé intelektuály nebo i politiky kubánský model ještě určitou naději? Nebo jde spíš jen o kartu v boji se Spojenými státy?

Myslím, že nikdo, kdo se prezentuje jako demokrat, nemůže souhlasit s tím, jak vypadá Castrův režim. To jsme viděli jak u pravicových, liberálních, tak i u levicových představitelů. Pokud jde ale o povahu reakce, je to složitější. Dám vám příklad. Z Chile emigrovalo během převratu mnoho perzekvovaných na Kubu. Tamní režim jim poskytl útočiště. Utíkali samozřejmě i jinam. Ale dnes prostě cítí vůči té zemi dluh, za to, že se o ně tehdy postarala.

Pak jde samozřejmě i o to, že některé země Castro uplácí. Posílá tam své lékaře nebo učitele. To byl případ Ukrajiny před revolucí. Ukrajinci zasažení havárií jaderné elektrárny v Černobylu totiž jezdili do léčebny na Kubu. A režim to využíval jako nástroj politického tlaku.

Zkrátka

Ovšem

Mladí čeští spisovatelé zrovna letí. Krom toho, že jsou mladí, na nich láká i to, že zpravidla ve své osobě sdružují hned několik uměleckých podstat najednou. Nejsou jen spisovateli, ale třeba i herci, hudebníky a zpěváky. Někteří tak úplně nevědí, čím vlastně jsou, a tak jsou na různých místech různými lidmi. Třeba Natálie Kocábová dle rozhovoru v Magazínu Dnes hraje v Praze roli intelektuálky, zatímco „v Americe nečte, tam jenom nakupuje“. „Vypadnu z podělanýho intelektuálního světa v Praze, a najednou jsem nakupující žena – jediné, co mě zajímá, jsou nejnovější krémy nebo kde koupím nový džíny za tři dolary,“ říká a vše osvětluje svou definicí umělce. „To jsou lidi, kteří většinou nežijí v realitě, a když náhodou jo, tak v ní žít nechtějí, protože chtějí být umělci.“ Takže je to jasné, v Praze žije „realitu“ uměleckou, kdežto v Americe realitu opravdovou, realitu vpravdě americkou, realitu nákupu.
Kocábová se zkrátka v Čechách i v Americe maže jiným krémem.

Tržní realitu umělce žije i Tobiáš Jirous, jenž se slovy „v literatuře zas tolik nezáleží na tom, o čem chcete psát, ale jak jste schopen to napsat“ hlásí k filosofii obalu, pro kterou je vlastní obsah sdělení nedůležitý. Forma tu vítězí nad obsahem, lákavost nad hloubkou. Však to také Jirous dotvrzuje představou spisovatele jakožto „úspěšného manažera“. Průkopníka tohoto směru, kterému „by měla být literatura vděčná“, vidí v Michalu Vieweghovi. Roste nám nová generace tržních spisovatelů, kteří se za trhovecký styl nestydí a umějí z něj udělat přednost.

Lukáš Rychetský

Překlad šestého dílu knižní řady a s ním i film Harry Potter a Ohnivý pohár, což je díl čtvrtý. Spolu s oběma premiérami se začíná o mladém čarodějovi více mluvit, protože zájmu o něj samozřejmě využívají i média (barevná obálka s fotkou z filmu může zajistit velmi solidní prodej čemukoliv). Do boje za Harryho se na stránkách Hospodářských novin pustil i filosof Karel Thein, který je známý obhajobou mainstreamové produkce (filosofické roviny dokázal najít i ve filmu Titanic). Harry Potter hýbe knižním trhem. Předchozí díl o Fénixově řádu málem vyvolal válku mezi knihkupci a obchodními řetězci, které knihu prodávaly dost pod cenou. A že nebyla nízká. Cena za stránku čtvrtého dílu byla 0,48 Kč, u pětky vzrostla na 0,56 Kč a připravovaná šestka znamená ještě citelnější vzrůst – 0,75 Kč za stránku. Při stejné ceně 450 Kč totiž ubude 200 stran. Je otázka, zda při podobné obchodní politice jako
u pátého dílu budou mít ještě knihkupci zájem knihu prodávat. Velký počet pětek jim totiž kvůli obchodním řetězcům zůstal na skladě, a tak se snad nenašlo knihkupectví, které by Harryho Pottera neprodávalo taky pod cenou. Při střízlivém odhadu (a větší vstřícnosti nakladatelství Albatros ke knihkupcům) se doufejme další díl nestane předčasně výprodejovým zbožím. Vždyť i Karel Thein tvrdí, že jeho „obchodní úspěch není žádnou hádankou a je zcela zasloužený“.

Jiří G. Růžička

Dne 16. listopadu byly v New Yorku předány národní knižní ceny. V kategorii beletrie ji např. dostal William T. Vollmann za román Europe Central (Střed Evropy), rozsáhlou sérii 37 vzájemně propojených příběhů, jejichž postavy, zčásti fiktivní, zčásti skutečné, musí v Nĕmecku a v Sovětském svazu během druhé světové války čelit významným morálním rozhodnutím. Porota dala Vollmannovi přednost před E. L. Doctorowem, loňským laureátem, a Mary Gaitskellovou. Vollmann (1959), velmi překvapený, převzal ocenění se slovy: „Myslel jsem, že nevyhraju, tak jsem si ani nepřipravil řeč.“

To o generace starší Norman Mailer (1923), kterému byla udělena medaile za vynikající příspěvek americké literatuře, připraven byl. Vyšel na jeviště o berlích, podpírán energickou laureátkou Nobelovy ceny Toni Morrisonovou jako “velký a provokativní talent s nesmírnou inteligencí”. Mailer ke komplimentu poznamenal: „Ve svých nejlepších dnech mám o sobě stejně vysoké mínění.” A dodal: „Připadal jsem si onehdy jako výrobce kočárů, který vidí, že nadchází éra automobilů, a cítí, že jeho umění je opouštěno. Vážný román je ve vážném úpadku.” Cílem vážného románu je podle něj “vstoupit do lidského života, dokonce jej i změnit” – jenže často jsou taková díla “v protikladu k potřebám trhu”. Nevěřme mu, s jednou stylovou epochou přece nemusí zmizet sama podstata díla. I když styl má Mailer neodolatelný.

Štěpán Steiger

Roste počet automobilek i průmyslových zón v zemi. Kvůli největší investici posledních let v České republice, automobilce TPCA, postavené na „zelené louce“, stát připravil průmyslovou zónu strategického rozsahu. Na úpravu zóny pro stavbu další továrny, tentokrát automobilky Hyundai na severu Moravy, půjde 1,5 miliardy. O tom rozhodla vláda 18. listopadu. Ekonomové jásají nad nárůstem nových pracovních míst a objemem investic. Neruší je v tom prudký růst cen pohonných hmot ani fakt, že rostoucí celosvětová konkurence přinesla letos pro Škodovku snížení prodeje vozů. Člověka, který kolem někdejších polí zabetonovaných do areálů nových automobilek projíždí, ale napadne: co se zónami a lidmi bude, až se investoři rozhodnou, že auta vyrobí výhodněji jinde, nebo že budou pro změnu v Austrálii vyrábět koloběžky?

Filip Pospíšil