2006 / 50 - u nás v kriminále

Miloš Doležal, básník, publicista a rozhlasový redaktor, se především ve své rozhlasové praxi zabývá obdobím nacistického a komunistického režimu u nás. V této linii pokračuje i svou poslední knihou, v níž zachytil životní příběhy několika osobností a jejich cest vězněním, totálním nasazením, válečnými boji a exilem. Z rozhovorů, které původně vycházely ve zkrácené podobě v Perspektivách (příloha Katolického týdeníku), Babylonu, v Revolver Revue, Souvislostech a Týdnu, sestavil už třetí knihu, nazvanou Proti zlému krompáč a lopata.

Osobnosti, které si autor k rozhovoru vybral, se pohybovaly v různých oborech lidské činnosti – od sféry vojenské (gen. Pernický, gen. Sedláček) přes duchovní (P. Ovečka, P. Cukr) až po zemědělství (Bohumil Černík), divadelní dramaturgii (Karel Kraus) či grafiku (Jiří Šindler).

Jednu věc mají ale tito jedinci společnou: i přes těžká osobní trápení a nástrahy, které jim připravilo 20. století střední Evropy, nepřestali hledat smysl života.

Náměty vyprávění jsou s ohledem na téma žalostná a trýznivá. Právě krajní situace ale o lidech vydávají cenná svědectví. Schopnost překonat komunistické lágry, útěky a válečné boje připisují partneři v dialogu vlivu výchovy v rodině, skautingu atd., zásadní prostor v příbězích o přežívání ale zaujímá víra a její posila. („Věřil jsem Bohu, že mě nenechá padnout“ – Jan Babinec, s. 165.) Její úlohu ale neredukují pouze na pomoc při zdolávání tíživých životních okamžiků, přisuzují jí totiž zásadní místo ve všem našem konání. O jejím působení při sjednocování Evropy říká například Karel Kraus: „Vždyť Evropa vznikla tehdy, když křesťanstvo zorganizované v církvi spojilo území, kmeny či národy (především jejich vládce a duchovní elitu) silou své víry, příběhy evangelií, vzorem životní cesty a souborem mravních hodnot – tedy tím, co dnešní Evropa bolestně postrádá a co musí zcela nerovnocenně nahrazovat horami smluv, předpisů
a administrativních výkonů.“ (s. 123)

Cenná svědectví se Doležalovi podařilo shromáždit též o nejrůznějších stránkách komunistických věznění či válečném odboji. Třebaže vyprávění pamětníků na toto téma existuje nepochybně řada, mají další detaily a osobní vzpomínky na formování zahraničního odboje, uranové doly nebo například Slovenské národní povstání pro poznání naší historie nezpochybnitelný význam. Četba je to navíc skutečně živá; za všechny poutavé pasáže jmenujme vyprávění Rudolfa Pernického o výjimečné postavě Cyrila Musila – lyžaře a olympionika, který intenzivně pomáhal domácímu odboji, zejména ukrýváním uprchlých zajatců a odbojářů.

Doležal zvolil formu rozhovoru, který navede zpovídaného k odvyprávění životního příběhu od dětství až po současnost, tyto rozhovory jsou však značně rozkolísané co do rozsahu i hloubky. Příčinou je snad jejich původně časopisecká verze – dodatečné sloučení z různých periodik dalo vyniknout jejich nejednotnosti.

Na druhé straně kniha působí rozmanitě; klade vedle sebe rozpravy o možnostech umělecké tvorby a velmi dramatické válečné příběhy útěků. Po stručném vylíčení anabáze příslušníka britské stíhací perutě Karla Bednaříka tak následuje vzpomínání divadelního dramaturga Karla Krause, prostoupené reflexemi našich kulturních dějin. Cenné ale je bezesporu už jen pouhé zachycení osobních historií těchto lidí; mnozí se už vydání knihy nedožili a je autorovou velkou zásluhou, že se mu podařilo tato svědectví získat a zaznamenat. Neokázalost a skromnost zpovídaných je velmi výrazná a řadu jmen čtenář nejspíš uslyší poprvé.

Na rozhovorech jistě zaujme i humorný nadhled, který si řada zpovídaných udržuje. Závěr většiny zpovědí patří názorům na současnou společenskou situaci u nás a při vědomí statečnosti a mravních kvalit těchto lidí mají jejich názory pro čtenáře značnou závažnost. Jak říká Tomáš Sedláček (s. 88): „Mně velice vadí, že si dnes lidé vůbec neuvědomují, že svoboda není zadarmo, že něco stála, že k ní někdo přispěl svým životem. Také je scestné si myslet, že svoboda a demokracie jsou napořád a samozřejmé. Stále se musí udržovat a obhajovat proti všemožnému prevítu a hulvátství, které jsou jak kyselina. A navíc – v globálním světě se nás týká každá nespravedlnost, každý malér. Nemůžeme si dnes říct: My si tady budeme žít v pohodě, nějaký Afghánistán nás nezajímá. To je blbost, dotýká se nás, a velice silně. Existuje mravní odpovědnost za svět a jeho zítřek.“

Autorka je bohemistka.

minirecenze

Životy velkých skladatelů

Přeložil Ivan Žáček

BB art 2006, 696 s.

Objemná kniha amerického hudebního kritika a publicisty vyšla poprvé roku 1970 a ve třetím, doplněném vydání v roce 1997. Populárně pojatá příručka je přístupná širokému okruhu čtenářů a přináší dějiny hudby od Monteverdiho ke klasikům 20. století. Jednotlivé rozsáhlé medailony jsou věnovány největším postavám světové hudby, proti jejichž výběru se nedá mnoho namítat. Nechybí tu Bach, Mozart, Beethoven, Wagner, Verdi, Brahms, Čajkovskij, Mahler, R. Strauss, Debussy či Stravinskij, operní mistři Gounod, Rossini, Bellini, Donizetti či Puccini, mistři lehké múzy Offenbach či Johann Strauss, ani největší postavy hudby 20. století, jako Prokofjev, Šostakovič, Schönberg či Berg. Naopak třeba takový Benjamin Britten je odbyt několika řádky a kapitola nazvaná Z Čech až po Španělsko – Evropské národní školy je spíše kaleidoskopem skladatelů, z nichž mnozí by si zasloužili více prostoru, zejména pak „naše“ trojice Smetana, Dvořák, Janáček (jejich portréty místy
vzbudí spíš rozpaky, ale je zase dobré přečíst si, jak naše hudební velikány vidí Američan). Text si potrpí na pikantnosti i nepotvrzené klepy ze života skladatelů, zato charakteristika jejich děl je sice stručná, ale výstižná. Mnohé životní osudy jsou značně dramatické a tragické jako sama hudba (či opera), takže knihu čteme s napětím – a navíc s vědomím, že ji přeložil a některé omyly v poznámkách pod čarou napravil či informace doplnil kvalitní a problematiky znalý překladatel. Knize tak (kupodivu) chybí jen obrazová příloha.

Milan Valden

Fred Vargas

Muž s modrými kruhy

Přeložil Tomáš Kybal

Garamond 2006, 216 s.

Jednoho dne se na jistém pařížském chodníku objeví modrý kruh. Kdosi ho tam v noci bůhvíproč nakreslil. A po něm se objeví další, a další. Ve všech případech jako by neznámý umělec, obyčejný člověk, nespavec či náhodný noční chodec (?) chtěl poukázat na bezvýznamný předmět, jejž našel na chodníku: zmuchlanou magnetofonovou pásku, plaváčka, starou odhozenou dámskou kabelku, natáčku, vatovou tyčinku… Tím vzniká otázka: jde o nahodilé předměty, které neznámý zatoužil odlišit od ostatních odhozených věcí, anebo jde od počátku o záměr? Ať tak či onak, Paříž se baví a novináři mají o čem psát. Jediný, koho modré kruhy znepokojují, je komisař Adamsberg (český čtenář tuto postavu zná už z knihy Muž naruby). Jeho intuice napovídá, že za těmi kruhy bude něco víc, že ten zdánlivý happening neskončí u odhozených natáček a dámských kabelek. Začne kruhy i předměty uvnitř těchto kruhů fotografovat a snímky archivovat, začne o nich přemýšlet
a mluvit. Poté se v jednom kruhu objeví mrtvola. Adamsberg je asi jediný, koho to nepřekvapí, ale na otázku, zda byl na chodník nejdřív nakreslen kruh a pak do něj kdosi umístil zavražděnou prodavačku z obchodu s vlněným zbožím, anebo byla nejprve zavražděna žena a pak okolo ní někdo kruh narýsoval, Adamsberg musí odpověď teprve najít.

Magdalena Wagnerová

Libuše Svobodová

Na strunách harfy

Severočeská vědecká knihovna

v Ústí nad Labem 2006, 70 s.

Každý, i ten nejzapadlejší kraj má svého básníka, který ukládá duchovní spřízněnost s ním na stránky sbírek. O to autentičtější líčení bývá, dovede-li básník setrvat v dětském úžasu, jenž proměňuje maličkosti v kouzelné světy samy pro sebe, v němž se mísí hravá radost z básnického pojmenování, avšak také jemný ostych z uchopování slovy: vždyť stačí se jen dívat. Básnířka Libuše Svobodová pochází z Liberecka, ale stejné osobní pouto získala po přestěhování i ke krajině Polabí. Sbírka Na strunách harfy naznačuje tematickou spřízněnost s rovněž letos vydanou knihou Petra Kukala Polabské evangelium a v návaznosti na impresionistická líčení krajiny odkazuje pak volněji k Antonínu Sovovi v období sbírky Z mého kraje. Pocitům odpovídají obrazy přírodního dění („V ledovém krunýři/ sevření slov/ zející rána úst/ dobro se nekoná “ – Zloba), ve známých výjevech básnířka nalézá porozumění („Ve strnulé tichosti
hvězd/ v laskavé náruči noci“), avšak čisté impresi vzdaluje její poetiku častý paralelismus s vlastním prožíváním (především básně osobnějšího vyznění, soustředěné v závěru sbírky), jejž charakterizuje zřetelné duchovní směřování, umožňující vytrvat v mezních okamžicích životního putování; pojetí lidských hodnot je také obdařeno spirituálním podtónem. Na strunách harfy potěší nejen ty, kteří tuší, že „je někde místo, kde dny nestárnou“ a „kamenů na dně řeky nedotkne se čas“…

Petr Andreas

David Weiss

Mozart – Člověk a génius

Přeložila Alena Jindrová-Špilerová

BB art 2006, 480 s.

Rok 2006: 250 let od narození Wolfganga Amadea Mozarta – regály světových knihkupectví se prohýbají pod desítkami svazků analyzujících fenomén Mozart – v České republice vychází během jednoho roku devět „mozartovských“ knih. Jednou z nich je obsáhlá monografie Davida Weisse, která poprvé vyšla v Anglii už v roce 1968, a je tudíž léty dostatečně prověřená. Weiss nepřichází s novými kontroverzními zjištěními – jeho cílem je utřídit fakta a ta pak srozumitelně, beletrizovanou formou přetlumočit. Výsledkem je text pevně a bezpečně postavený na ověřených informacích, který ovšem pokulhává ve své literárnosti. Velký prostor dostává komplikovaný vztah Wolfganga a jeho otce Leopolda, který ze svého syna udělal cirkusový produkt, zázračné dítě hrající na všemožných evropských dvorech. Stejně macešsky se ke svému hrdinovi zachoval i sám autor – Mozart je vláčen textem jako neživotná postava bez jakéhokoliv soustavného pokusu o interpretaci jeho
osobnosti. Beletrizace daných faktů je provedena dobře a důsledně, Mozart-člověk je ale dokonale ve stínu Mozarta-génia. Text je nevyrovnaný, i co se týče prostoru věnovaného jednotlivým událostem – rozpor mezi detailně popisovaným mládím a velmi zběžně načrtnutými posledními roky si lze vysvětlit snad jen existencí románu Assasination of Mozart (zatím nevyšel česky), jehož autorem je také David Weiss. Snaha nerecyklovat totožná témata je sice chvályhodná, celý dlouhý text se však kvůli ní ve svém závěru bortí a propadá do ztracena.

Jan Jílek

Laurel K. Hamiltonová

Rozesmátá mrtvola

Přeložila Lucie Lukačovičová

Trifid 2006, 264 s.

Lechtáním na chodidle se ještě žádná mrtvola nerozesmála. Mrtvoly jsou absolutně trpělivé. Odbornice na paranormální zločiny a oživovatelka mrtvol Anita Blakeová řeší tajuplný úkol: dopadnout nejmocnější kněžku vúdú na Středozápadě Domingu Salvadorovou a zneškodnit vraždící zombie, to jest oživlé mrtvoly, příbuzné galvanizovanému Frankensteinovi. Ocitáme se v ději plném střílejících žen, zvracejících pochůzkářů, márnic, zombií a porůznu rozházených lidských těl. Odchovanci „americké drsné školy“ budou Rozesmátou mrtvolou – žánrovým bastardem klasické detektivky s nadpřirozeným hororem – mile překvapeni, a jsou-li vnímavější, nejspíš napodobí pochůzkáře, jenž přesouvá obsah vlastního žaludku do koše na odpadky. Realitě jsme přivykli – na www.laurellkhamilton.org seznáte, že hrůzostrašný žánr je za oceánem doslova jedním ze základů literatury – dokonce i homérští podsvětní přízrakové zemřelých, lidožravá Tiamat anebo evangelijní Lazar zmrtvýchvstalý
z hrobky jsou postavami nahánějícími stále děs všem strašpytlům; zaručeně budou zuby jektat hrůzou, a ostatní si přinejmenším připomenou, že mají zajít k odborné prohlídce chrupu.

Vít Kremlička

Karel Skalický

Kaple, kapličky a boží muka Pootaví – průvodce po drobných sakrálních stavbách dolního Pootaví

Praam 2005, 50 s.

Průvodce líbezným Pootavím, sestavený historikem Karlem Skalickým, nemá chybu. Legendy zachycují historii staveb po současnost, a pokud se víže k místu příhoda, nález či fakt, jsou zmíněny. Fotografie kvalitního tisku, ze současnosti. Připojena mapka v měřítku 1 : 90 000 na třetí straně obálky – turista jásá! Formát praktický do náprsní kapsy i do batohu, poutník pěší, diletant i odborník šťasten. Maně mně vytanula vzpomínka z dávných časů z noční pouti Strakonickem, kdy kapličky u silnice byly jedinými mezníky v nekonečné cestě rozzářenou podzimní nocí nad spící krajinou ke vzdálenému cíli. Pomocí byly lahváče, navečer s předstihem pořízené ve strašické restauraci, ty svlažovaly hrdlo poutníkovo. Kapličky jsou mezníky v prostoru a času, blesky se jim vyhýbají – jsou místy setkání věčnosti s časností. Současný stav kapliček v krajině Čech a Moravy zůstává tristní – v uplynulých šedesáti letech nebyly
až na výjimky nadšených patriotů udržovány. Počet poškozených kaplí spolu s kostely se odhaduje na 1200 staveb. Kaple a kapličky jsou připomínkami zbožného kultu a souřadnice v krajině. Příslušejí k památkám a památníkům odpradávna, jako sibiřská ovo nebo horští dědci. Ničení kapliček bylo v zájmu totalitního režimu, jehož představitelé se pokoušeli lidi zbavit opory.

–vk–

Jan Burian, Jitka Kulhánková

Posezení s Janem Burianem I. aneb Třicet televizních rozhovorů se známými lidmi. A také o tom, co se dělo kolem

Dokořán 2006, 294 s.

Knižní podobu pořadu Jana Buriana, který původně vznikal pro Českou televizi, tvoří trojhlas. Ten vychází z editorské práce Jitky Kulhánkové: na stránkách se prolínají otázky Jana Buriana, odpovědi hostů a poznámky Hany Rysové o práci fotografa při portrétování. Všichni žijící Burianovi hosté své odpovědi doplnili o dovětek – o tom, jak témata, o nichž hovořili, nahlédají nyní. Mají teď také právo položit Janu Burianovi otázku a vyměnit si tak na chvíli role dotazovaného a odpovídajícího. Tato struktura činí text živým a čtivým. Každá z osobností představuje svůj originální svět, který není uzavřen sám do sebe. Kniha je doplněna o reakce z tisku: Mirka Spáčilová o pořadu napsala, že rozhovory Jana Buriana byly předobrazem televizní talkshow – s tím rozdílem, že jeho tázání jde nenásilnou formou pod povrch, do mnohdy skrytých souvztažností současné společnosti, vědy či umění. Tyto oblasti nahlížejí ze svých úhlů například
filmová režisérka Helena Třeštíková, etiopský lékař Yifru Assefa, sběratel koberců a mecenáš Reiner Kreissel či spisovatel a režisér Ladislav Smoljak. A Jan Burian se k tomu sám zpětně pochválí: „Myslím, že hodně lidí si mohlo uvědomit, jak chudičký výběr osobností se objevuje na obrazovkách českých televizí… V tom byl smysl pořadu – upozornit na to, že námi žijí lidé, které stojí za to poslouchat.“

Radka Bzonková

Peter Englund

Silvermasken

Albert Bonniers Förlag 2006, 183 s.

Švédové si své národní ikony náležitě hýčkají: na téma Swedenborg, Linné či Strindberg dosud vznikly stovky až tisíce stran beletrie. I ženské plejádě, jíž vévodí královna Kristina (1626–1689), už se spisovatelé a historici nejfeminističtější země Evropy věnují úctyhodně dlouho. Nestor švédské historické non-fiction Peter Englund (1957) se proto při psaní Stříbrné masky, nejnovější Kristininy literární biografie, nemusel příliš soustředit na historiografickou stránku věci a mohl plně vsadit na své výjimečné stylizační umění. Stříbrná maska se od té části Englundovy produkce, která je známa českému čtenáři (Nepokojná léta, Nepřemožitelný), výrazně liší už na první pohled. Místo mnohasetstránkového špalku, zahlcujícího historickými detaily, sepsal Englund tenkou knížku, kde v několika anachronických kapitolách beletrizuje/interpretuje vybrané epizody z Kristinina života: madridský skandál kolem Calderónovy jednoaktovky věnované právě Kristině, Kristininy
pohoršující, totiž „příliš katolické“ večírky v Hamburku, Kristinino intrikaření za účelem získání neapolského trůnu aj. Autor se vyhýbá lechtivým klišé, ale do opozice vůči většině svých kolegů se staví i jinak: zatímco ostatní Kristinu násilím vracejí z katolického exilu do Švédska, ponechává ji Englund tam, kde se vyjímá daleko přirozeněji – v Evropě.

Anežka Kuzmičová

odjinud

Paměti politika Čestmíra Císaře s podtitulem Nejen o zákulisí Pražského jara (SinCon 2005, 1285 stran) podrobil důkladnému rozboru Jiří Křesťan v recenzi V bludišti chyb, omylů, tragédií – a nadějí (Světové dějiny č. 1–2/2006, s. 127–152).

Nereflektovány českými médii prošly listopadové sedmdesátiny německého písničkáře, „provokatéra z Chausseestrasse 131“, Wolfa Biermanna, jehož několik textů kdysi (konkrétně ve Světové literatuře č. 4/1968) zčeštil Jiří Suchý.

V Naší pravdě č. 44/2006 označil Oldřich Rafaj čtyři básnické knihy Karla Sýse vydané letos k básníkovým šedesátinám – Omráčená schránka (Říčany, Omego), Velká kapesní láska (Onufrius), Džbán s dvojitým dnem (vydali „básníkovi přátelé“) a Básně až na zem (s předmluvou Milana Blahynky, Říčany, Omego) – za „přebohatou nádhernou úrodu poezie“, kterou „básník vložil do pokladnice moderní české pokrokové poezie jako zvlášť cennou část jejího stále živého úsilí…“. (Týdeník KSČM Naše pravda zmenšil od č. 40/2006 rozsah z 16 na 12 stran.)

Esej o Vladimíru Holanovi Holanovské nápovědy (Thyrsus 2004), jež vynesla autorovi Jiřímu Opelíkovi v roce 2005 Cenu F. X. Šaldy, recenzovala v literárněvědné revui Slovo a smysl č. 4/2005 Sylvie Richterová.

Sbírce básní Ivana Wernische Hlava na stole (Petrov, Brno – Knihovna Jana Drdy, Příbram 2005) věnoval pozornost kritik Michal Habaj v Romboidu č. 8/2006.

Dvojici novel Egona Bondyho Máša a Běta (Akropolis 2006) recenzovala v Hostu č. 8/2006 Milena M. Marešová.

Detektivní prózy Josefa Škvoreckého rozebrala polská kritička Agata Brylka v studii v časopisu Bohemistyka (Walbrzych) č. 2/2006.

Rozhovor s Otou Ulčem o jeho literárních začátcích, na nichž měl právě J. Škvorecký nemalou zásluhu, pořídil pro prosincovou Xantypu Vašek Vašák.

V K revui č. 11/2006 představila Ludmila Vaňková svůj nový historický román Válka Růží (Šulc–Švarc 2006).

Recenze Milana Šedivého Naše paní Karla Erbová (Plž č. 11/2006) ohlásila novou básnickou sbírku Karly Erbové Betty (Středisko západočeských spisovatelů, Plzeň 2006).

Román Magdalény Platzové Aaronův rok (Torst 2006) a román Radky Denemarkové Peníze od Hitlera (Host 2006) porovnal Josef Chuchma v recenzi Tři ženy, jeden film a mnoho dějů (Mladá fronta Dnes 1. 11. 2006).

V Křesťanské revui č. 5/2006 recenzoval Jiří Hoblík sbírku básní Milana Balabána Hudba pro pozůstalé (Torst 2006).

František Knopp

Rakousko

Stejně široké a o pouhých pět centimetrů vyšší než Ádvojka jsou rakouské literární noviny Volltext. Aktuální – letos již šesté – číslo je v celkovém pořadí osmadvacáté. Dvouměsíčník vychází s podporou rakouského Úřadu spolkového kancléře a Německého literárního fondu. V této souvislosti nebude na škodu krátce zabrousit do státní kulturní politiky. V Rakousku neexistuje ministerstvo kultury, jeho úkoly a pravomoc převzali Úřad spolkového kancléře a tajemník pro kulturu. Tento stav je opozicí i mnohými intelektuály a umělci často kritizován: vytvořením samostatného ministerstva by rádi oslabili přímý vliv kancléře. Již dva měsíce probíhají povolební koaliční jednání a bude zajímavé sledovat, zda se vítězné opozici podaří vytvořit novou vládu a zda pak proběhnou strukturální změny v resortu kultury. Jako snad na celém světě, i v Rakousku si politici na všech stupních mocenského žebříčku rádi umělce
„kupují“. Zvláště tragikomické je to v případě stárnoucích avantgardních umělců. Pro většinu daňových poplatníků stále nepřijatelný Hermann Nitsch obdrží od dolnorakouského hejtmana vlastní muzeum. Je to moudrý výchovný záměr rakouského politika, nebo nadbytečná podpora tvůrce v zahraničí úspěšného a finančně dobře situovaného? Mnozí Rakušané považují vlastní kulturní scénu za malou až malichernou. Četba zahraničních periodik – nejčastěji německých – a pravidelné sledování německé televize jim umožňuje získat širší kulturní a politický rozhled. Mnohé nasvědčuje tomu, že si je česká a rakouská povaha velmi podobná, avšak jazyková bariéra znemožňuje pohodlný každodenní kontakt mezi těmito dvěma sousedními národy. Název novin Volltext můžeme doslovně přeložit jako „plný text“; výstižnější, a tedy správný je překlad „úplný (nekrácený či nekorigovaný) text“. Barevný tisk na běžném novinovém papíře a především zdrženlivá grafická úprava dělá tyto decentní noviny snad až
příliš nenápadnými. Autoři článků jsou převážně literární vědci, kritici nebo spisovatelé. Články jsou docela rozsáhlé, všichni zúčastnění mají pro vyjádření svých názorů dostatek prostoru. Vše – včetně grafiky – je podřízeno literárním textům. Třetinu titulní strany vyplnil podrobný obsah čísla, na zbylé ploše je barevná fotografie Alexandra Klugeho a úvodní část rozsáhlého rozhovoru, nazvaného Trpělivost knih. Tento významný německý spisovatel, filmař, právník a televizní producent odpovídá na otázky Clause Philippa. V dalším interview podrobně hovoří romanopisec Ernst-Wilhelm Händler o své nové knize Spisovatelova žena a o nesnázi s vyslovením slova „já“. Citujme: „Já nějakého manažera nebo podnikatele je firma. Přinutit to Já, aby jako Já promluvilo, dokáže už jenom spisovatel. Jsem pevně přesvědčen, že autorem literatury může být pouze ten, kdo má narcistickou úchylku. To jej dělá plodným.“ Celostránkový článek socioložky Yvonne Giedenbacherové je zároveň
i vítězným příspěvkem literární soutěže, kterou pořádá alternativní nekomerční rádio FM4. Dvoustránkový text vídeňského literárního vědce a kritika Klause Kastbergera Stahování z kůže je věnován spisovatelce Elfriede Jelinekové. Čtyřicetistránkové noviny zveřejňují výhradně inzeráty z oboru kultury a vzdělávání. Jsou to reklamy na nové knihy, většinou z produkce německých a rakouských vydavatelství, programy několika velkých rakouských galerií a celostránkové inzeráty vídeňských poboček Lidové vysoké školy, již organizačně i finančně podporuje ústřední pracovní a sociální úřad, ale i místní obecní orgány.

Martin Burian

Padesát zlotých

Na protialkoholním oddělení vypukl spor o rukopis. Budu-li upřímný, když jsem se tam ocitl poprvé, neměl jsem sebemenší ponětí, že vstupuji na půdu domu kreativní tvorby, že se dostávám do okruhu literátů a spisovatelů, kteří neustále vytvářejí delirické autobiografie, kteří do laciných šedesátistránkových sešitů, nazvaných Prožitkový deník, sepisují své nejniternější pocity a potí ze sebe své alkoholické reflexe. Ráno a dopoledne pacienti psávali, anebo celé hodiny v očekávání inspirace s deskami v podpaží (jejich tloušťka závisela na délce pobytu) korzovali po chodbách, odpoledne se konala skupinová sezení s terapeutkami, doktorem Granadou nebo s terapeutem Mojžíšem, zvaným Já, alkohol. Pacienti poslouchali přednášky a účastnili se seminářů, po večerech mívali komunikativní setkání, po kterých se rozpoutávaly vášnivé diskuse. Během jedné z takových debat napadla početná skupina přítomných pacientku Mariannu, že její
alkoholická reflexe, kterou právě před svými kolegy prezentovala, je až nápadně podobná výpovědi pacientky Joanny, kterou měli posluchači možnost slyšet před týdnem. Poněvadž se obě strany bránily vzájemným osočováním, nebylo na otázku, zda Marianna opsala vizi své pijácké noci od Joanny, anebo tomu bylo naopak, vůbec snadné odpovědět. Celá skupina se jednohlasně dožadovala toho, aby se pozítří odehrála konfrontace, aby obě přečetly své práce, načež měla následovat diskuse, hlasování a konečný verdikt.

Mariannin text zněl přibližně takto: „Stalo se to 21. prosince roku 1985. Vzbudila jsem se uprostřed noci. Měla jsem děsnou kocovinu, potila jsem se a měla jsem zimnici. Neměla jsem ani vindru. Věděla jsem, že můj muž, který spí ve vedlejším pokoji, má hotovost. Vkradla jsem se tam, prohledala jeho oblečení a v zadní kapse u kalhot jsem našla peněženku. Vytáhla jsem z ní padesát zlotých, potichu jsem se oblékla a vydala se do non-stop večerky, která je kousek od našeho domu. V obchodě jsem koupila šampaňské a vzala je s sebou domů. V kuchyni jsem nerozsvěcela, bylo tam koneckonců poměrně světlo, bydlíme totiž v přízemí a hned za oknem stojí pouliční lampa. V kuchyni jsem šampaňské otevřela, přestože jsem se celou dobu bála, že korek vystřelí a mého muže probudí. Povedlo se mi však láhev otevřít potichu a během půl hodiny jsem ji celou vypila. Udělalo se mi mnohem lépe. Získala jsem typickou kuráž a nesnažila se
o žádná preventivní opatření, dokonce jsem si v předsíni suverénně rozsvítila a směle vyrazila ven, abych láhev hodila do smetí. Cestou mě přece jen napadlo, že nějaká zásobička na zbytek noci by se šikla, a protože mi ještě zbyly peníze, znovu jsem se vydala do večerky a koupila si malou vodku. Po návratu domů jsem se opět uchýlila do kuchyně, ale tentokrát už jsem tam nechtěla pít. Z kredence jsem vyndala půllitrovku malinového sirupu, který jsem ostatně v létě vařila z malin, co nám rostou na zahrádce. Půl flašky jsem vylila do dřezu a do té druhé jsem trychtýřem nalila malou vodku z nočního obchodu. A ani ne celou, když jsem totiž sirup vylévala do dřezu, bylo mi vodky líto a ještě před smícháním drinku jsem si několikrát lokla přímo z láhve. Několikrát jsem ji řádně protřepala, jednak proto, aby se vodka dobře promíchala se šťávou, ale taky proto, aby to vypadalo, že je v ní pouze samotná šťáva. Chtěla jsem si ji totiž vzít
s sebou do pokoje, lehnout si a popíjet v posteli. Věděla jsem, že mi bude dobře, že budu dobře spát, že se budu moct napít, kdykoli se vzbudím, a že se mi uleví. Přesto jsem si byla vědoma toho, že můžu usnout tvrdě, pro jistotu jsem tedy chtěla, aby to vypadalo jako neředěný sirup, to kdyby můj muž ráno vstával dřív a našel u mé postele láhev. Prázdnou flašku od vodky už jsem do smetí nenesla, ale schovala jsem ji za gauč. Lehla jsem si do postele a je pravda, že jsem se občas budila, takže jsem potom upíjela a celou dobu mi bylo náramně fajn. Ráno si manžel nakonec nevšiml ani láhví, ani toho, že jsem musela v noci odejít, koupit si alkohol a popíjet, všiml si ale, že mu v peněžence chybí padesát zlotých a začal mi to nahlas vyčítat. Já však opět měla docela dobrou kocovinu, podpořenou agresivní náladou, takže jsem mu udělala hysterickou scénu, oblékla jsem se, sbalila si svých pár věcí a tehdy začalo mé dlouhé potulování, které by se dalo
nazvat jedním nekonečným alkoholickým tahem.“

Marianna přečetla svůj text přerývavým hlasem, každou chvíli si utírala pomyslné a možná i skutečné slzy a všemi možnými způsoby dávala najevo, že to jí posluchači křivdí, že to Joanna její práci opsala.

„Je mi to hrozně líto,“ řekla nakonec, „že jsem byla okradena o svůj život. Teď to, co mi ukradli, uslyším a nevím, jestli to přežiju,“ její hlas byl přerývavý naprosto nekontrolovatelným způsobem, načež bez jakéhokoli sebeovládání vybuchla v opravdový pláč.

Její soupeřka však postupovala naprosto identicky.

„To mě okradli o můj život,“ řekla Joanna, „a když jsem před chvílí slyšela, jak někdo tak neskutečně drzý čte kapitoly z mého života, který si přivlastnil, myslela jsem, že umřu.“

I svou alkoholickou reflexi četla Joanna k nerozeznání od Marianny, naprosto stejným přerývavým hlasem, stejnými gesty si utírala pomyslné či skutečné slzy, a aby byla tato situace ještě groteskněji symetrická, obě dvě si utíraly oči naprosto stejnými kapesníky s bledě růžovou korunkou.

Joannina verze zněla přibližně takto: „Stalo se to v polovině listopadu roku 1997. Vzbudila jsem se ve tři ráno a byla jsem v zuboženém stavu. Měla jsem děsnou kocovinu, ale není divu, protože celý předchozí den jsem pila. Měla jsem zimnici a byla celá zpocená. Věděla jsem, že jsem úplně flok. Bydlela jsem tehdy u sestry a jejího muže a tušila jsem, že švagr
má peníze. Švagr totiž vůbec nikdy nepil, a peníze měl vždycky.

Opatrně, abych je nevzbudila, jsem otevřela dveře do jejich pokoje a po špičkách do něj vešla. Švagr si své oblečení pečlivě věšel do skříně, věděla jsem tedy, že musím hledat tam. Přesto jsem se bála, že až budu otevírat skříň, můžou dveře skřípat, a sestra nebo švagr anebo oba zároveň se probudí. Nakonec se mi však podařilo otevřít skříň potichu. V kapse u jednoho ze sak, která v ní visela, jsem nahmatala švagrovu peněženku. Aniž bych ji z kapsy vyndávala, vytáhla jsem z ní naslepo bankovku. Nevěděla jsem, jakou má hodnotu, a bála jsem se, že její hodnota bude příliš nízká. Když jsem se však ocitla zpátky ve svém pokoji a prohlédla si ji, zjistila jsem, že se mi podařilo vytáhnout celých sto zlotých, což mě na jedné straně potěšilo, ale zároveň trochu vyděsilo, měla jsem opravdu velkou sumu peněz, obávala jsem se tedy, že si absence tak velké částky švagr všimne. Má nerozhodnost však netrvala dlouho, o variantě, že půjdu zpátky do jejich
pokoje, vrátím švagrovi do peněženky sto zlotých a budu se snažit najít nějaké menší peníze, jsem ani nepřemýšlela. Potichu jsem se oblékla, vyšla ven z bytu a výtahem sjela do přízemí, protože tam máme v našem paneláku non-stop večerku. Zašla jsem dovnitř a koupila si šampaňské. Jelikož jsem měla na alkohol děsnou chuť a jelikož jsem se bála, že když budu otvírat šampaňské doma, špunt bude dělat rámus a vzbudí spící domácí, otevřela jsem ho už u výtahu. Mé obavy byly zbytečné, špunt tak jako tak nevyletěl. Nastoupila jsem do výtahu a stiskla všech dvanáct tlačítek, bydlíme totiž ve dvanáctém patře. Díky tomu se výtah každou chvíli zastavoval a já během té dlouhé cesty, přerušované častými zastávkami, popíjela šampáňo. Pila jsem ho však asi příliš rychle, protože když výtah konečně zastavil ve dvanáctém patře, zjistila jsem, že v láhvi zůstalo již velice málo tekutiny. Poněvadž mi zbylo ještě hodně peněz a vypité bublinky mě docela slušně
rozparádily, rozhodla jsem se udělat bonusový nákup. Ještě jednou jsem sjela dolů, a ještě jednou navštívila obchod.

Tentokráte jsem koupila dvě malé vodky. Jednu jsem si chtěla schovat na horší časy, tu druhou smíchat s půllitrovou coca-colou, kterou jsem taky koupila. Po návratu domů jsem sice byla neustále ve střehu, zároveň jsem však byla již mnohem uvolněnější. Trochu coca-coly jsem vypila, trochu jsem vylila do dřezu, snažila jsem se to namíchat tak, aby v láhvi zůstala přesně půlka, což se mi úplně nepovedlo. Do půlky coca-coly jsem dolila čtvrtlitrovku vodky, aby to vypadalo, jako že piju čistou colu. Prázdnou láhev jsem schovala za lednici. Moje falešná coca-
-cola, kterou jsem si chtěla postavit ke kanapi a v noci z ní upíjet, byla trochu světlejší, to ale nehrálo žádnou roli. Švagr byl blázen do zdravé výživy, nepil žádné nápoje s bublinkami a nejspíš ani přesně nevěděl, jakou má pravá cola chuť a barvu. Sestry jsem se nebála, věděla jsem, že kdyby něco, tak že se mě zastane anebo mě alespoň bude krýt. Šla jsem si lehnout, v pauzách, kdy jsem se probouzela, jsem upíjela a spalo se mi dobře prakticky celou noc. Ráno se ukázalo, že švagr si opravdu nevšiml, že mu chybí sto zlotých, ani že cola má jinou barvu, tím spíš, že jí zůstalo opravdu málo, zato však sestra mi naprosto bezdůvodně udělala scénu. Bez jediného slova jsem se sbalila a z jejich krkavčího domova odešla. Byla jsem však silně za vodou, měla jsem ještě kolem čtyřiceti zlotých a na dně kabelky uloženou láhvinku vodky.

Nevím, kam mě nohy vedly, nevím, jak dlouho můj flám trval, nevím, jak jsem se tu ocitla. Každopádně si v současné době velice přeji přestat pít.“

Diskusi, která nastala po prezentaci obou autorek, jsem poslouchal s knedlíkem v krku. Nejhledanější světový terorista stál na straně Joanny, Královna Kentská na straně Marianny. Sestra Viola hovořila o nefunkční terapii, stejně jako o etickém nebezpečí vzájemného opisování prací. Kryštof Kolumbus Objevitel tvrdil, že opisovat je skutečně špatné, že je však možné, že zlo bylo v tomto případě převlečené za dobro, respektive za dobrou, leč nevědomou vůli, poněvadž nemůžeme vyloučit, že autorky textů jistá podobnost příběhů či stejný osud skutečně potkaly. Doktor Granada a terapeut Mojžíš, zvaný Já, alkohol, mlčeli.

„V roce 1985 bys žádnou vodku za padesát zlotých nekoupil,“ ozval se Don Juan Žobro, který seděl na konci u zdi a evidentně se tak ve sporu přikláněl na stranu Joanny.

Poslouchal jsem verdikt s knedlíkem v krku a neřekl jsem ani slovo, i když bych měl, každopádně bych měl, za každé situace jsem se měl ujmout slova, ostatně to já jsem byl autorem obou sporných textů.

Když mě přivezli na protialkoholní, měl jsem na sobě košili, která smrděla zvratky, a kalhoty, které byly zralé k úřednímu spálení v ústavní kotelně. Neměl jsem u sebe ani groš, ani jednu cigaretu, neměl jsem prádlo, mýdlo, kartáček na zuby, neměl jsem nic. Ale už asi po týdnu, a po dvou týdnech bezpochyby, jsem začal hromadit všemožný majetek. Nyní, po šesti měsících (nepočítám-li přestávky, po kterých se sem s velkou oblibou vracím), mám na sobě elegantní tmavě zelený oděv. V horní kapsičce kabátku cinkají pětizlotůvky, na nočním stolku se mi kupí banány, pomeranče, čokoládové bonbóny a jiné pochutiny. Když otevřu šuplík, vypadnou z něj bezedné zásoby cigaret. Každá čokoláda, každá mince, každý balíček camelek, každá plechovka ananasového kompotu znamená přinejmenším jednu alkoholickou reflexi či jeden Prožitkový deník, který jsem napsal.

Když se po oddělení roznesla zpráva (a roznesla se, jestliže ne rychlostí blesku, tak potom jako střela), že se v civilu živím psaním, stylisticky málo zdatní pacienti se na mě začali hromadně obracet a prosili mě o nezištnou pomoc, jak jinak. Pomáhal jsem jim však s čistým svědomím. Nejenom že jsem za ně pouze psal, respektive reprodukoval jsem na papír jejich výpovědi. (Samozřejmě že nastaly případy, kdy bylo třeba něco v něčím jménu pozměnit – například v případě Nejhledanějšího světového teroristy jsem musel napsat celý text, od a až do zet, většinou jsem však zapisoval to, co mi nevědomky diktovali. Vyprávěli mi historky ze svých životů a já jsem až na mírné stylistické úpravy zapisoval jejich ústní projev prakticky slovo od slova.) Ostatně není velkým literárním ani životním tajemstvím fakt, že totiž mluvit umějí všichni, na rozdíl od písemného projevu, který ovládá jen málokdo. Přesně tak, občas jsem stylizoval jejich příliš uhlazený
projev, aby text získal nezbytnou a také autentickou krkolomnost, a pokud měla tato stylizace pro někoho význam a někoho ovlivňovala, tím člověkem jsem byl já, ne oni.

A navíc jsem nebyl spisovatelem, který by tvořil na protialkoholním oddělení fikci a podepisoval se cizími jmény. Byl jsem správcem jejich myšlenek. Obě dvě, Joanna i Marianna, mi nadiktovaly svou noční můru, a já obě výpovědi písemně zaznamenal, tím jsem si jistý. A jsem si jistý, že Marianna s hrůzou, v naprostém přesvědčení a stále ještě s velkým strachem hovořila v případě manželovy peněženky o padesáti zlotých.

Z knihy Pod Mocnym Aniołem, Wydawnictwo Literackie, Kraków 2000, přeložila Bára Gregorová.

Český překlad vyjde v nakladatelství FRA na začátku roku 2007.

Galerie

Vincent van Gogh je kolorista. Zejména barevné dřevoryty ho silně inspirovaly a otevřely mu bránu k jeho způsobu zacházení s barvou. Spočíval v tom, že vedle sebe začínal klást velkoryse pojaté barevné plochy. Nelomené, nemíchané barvy u něj září čistotou od středověku nevídanou. Žádná z nich nehraje druhé housle, není tmelem mezi jinými barvami, nemá úlohu ztlumeného pozadí.

Kolorista je umělec, který se vyznačuje specifickým smyslem pro barvu. Klade na ni důraz a v jeho obraze se od ní odvíjejí všechny prvky. Kolorista nevytváří prostor kresbou, ale především barevnými formami, neboť využívá schopnost barvy ustupovat do hloubky či vystoupit do popředí. Na místo barevných odstínů používá barvy čisté a vytváří světla, stíny a tmu i dojem objemu a plasticity. A vztahem mezi jednotlivými barvami, které kromě toho mohou evokovat chlad nebo teplo, vytváří silové pole kompozice. Barvy mají nakonec také svou expresivní nebo symbolickou výpověď. Každá z nich tak současně v obraze plní odlišné funkce, má svůj jedinečný charakter. Sladit je do jednoho celku není vůbec lehký úkol. V roce 1888 píše svému bratru Theovi:

„A velmi často – když se vracím od duševní práce, při níž jsem uváděl v soulad šest základních barev, červenou, modrou, žlutou, oranžovou, fialovou, zelenou –, myslím na toho báječného malíře Monticelliho, o němž se říkalo, že je takový pijan a blázen. Suchá práce, výpočty, při nichž je lidský mozek k prasknutí napjat jako mozek herce na jevišti, hrajícího těžkou úlohu, při níž musí v pouhé půlhodině myslit na tisíc věcí najednou. Jediné, co potom člověku uleví a co ho rozptýlí, je pořádná sklenice nebo silný tabák, který ho ohluší.“

Ve svých listech z jižní Francie do Paříže bratrovi dopodrobna vyprávěl o neustálém zázraku, který pro něj znamenal svět barev. Popisoval mu detailně, z jakých barvených kontrastů – to je klíčový pojem van Goghova zralého díla – sestavuje kompozice obrazů. Základem jsou mu přitom komplementární kontrasty. Staly se pro něj výtvarným programem, na kterém je asi od poloviny 80. let 19. století založené jeho dílo. Vychází ze skutečnosti, že oko se při pohledu na jednu barvu dožaduje jejího doplňku: zahledíme-li
se do zelené a vzápětí do bílé, před očima se nám vytvoří červená, u modré oranžová, u fialové žlutá a naopak. Není náhoda, že se přesně o těchto barvách zmiňuje v uvedeném citátu. S pomocí podobných kontrastů vyprávěl své „příběhy“, připisoval jim roční období, pocity lásky nebo, jako ve zde zobrazeném díle, atmosféru zločinu.

„Ve své Noční kavárně jsem se snažil vyslovit myšlenku, že kavárna je místem, kde se člověk může zničit, zbláznit, spáchat zločiny. Kontrastem něžně růžové a krvavě a temně rudé barvy, jemně zelené à la Ludvík XV. a Veronesovy zeleně se žlutozelenými a tvrdými modrozelenými tóny v ovzduší sírově žluté podsvětní výhně jsem se pokusil vyjádřit moc temných sil v zabijácké krčmě. A to všechno pod povrchem japonsky veselým a tartarinovsky bodrým. Co by však mým obrazům řekl pan Teersteg, který pronesl i před Sisleym, nejjemnějším a nejněžnějším impresionistou: ,Nedovedu se ubránit myšlence, že ten, kdo to maloval, byl trochu stříknutý.’? Před mým vlastním obrazem by řekl: ,To je opravdu delirium tremens.’“

Dušan Brozman

Šmíd

V Pieninách

Bábinka vyprávěla, že před válkou byl ve Vilně slavný profesor práv, příjmení jsem už zapomněl, velký vědec a strašný podivín, který jednou dal studentům následující otázku: „Co spatří právník, když vyjde na zvonici kostela svatého Jana?“ Odpovídali, že střechy, lidi, ulice, univerzitní nádvoří, koně, auta, les na obzoru. Profesor se rozčílil, dal každému nedostatečnou a následně vysvětlil patřičným tónem: Když dobrý právník vyleze na zvonici a pohlédne dolů, vidí předměty a podměty právních vztahů.

Když přijede laik do Pienin, vidí hory, stánky se suvenýry, nebe, krávy, vafle, řeku, lesy, tousty, kupky sena, cedule Zimmer frei, vory místních vorařů, kapličky, drožky. Profesionál si všímá především hranic. Nejen že si jich všímá, ale je hrdý na to, že existují a on o tom ví.

Laikovi stačí, že se Krościenko u Dunajce a Szczawnica nacházejí na úpatí Pienin. Specialista ví, že potok Krośnica, který protéká Krościenkem, odděluje Pieniny od Gorců, a potok Grajcarek, který protéká Szczawnicí, odděluje Pieniny od Sądeckých Beskyd, že tedy Krościenko buď leží v Pieninách, Gorcích i Sądeckých Beskydech (protože za Dunajcem začínají Sądecké Beskydy), a že Szczawnica se nachází v Sądeckých Beskydech, protože její hlavní ulice vede po pravém břehu Grajcarku. Ostatně názory učenců se různí: například jedni vědci započítávají pohoří Lubaně ke Gorcům, jiní nikoli. Vyplývá z toho, že některé domy z Krościenka stojí v Gorcích – anebo nestojí, závisí to na názoru člověka, jenž nás o tom poučuje. Ať tak nebo onak, stojí na úpatí pohoří Lubaně. Doufám, že se vyjadřuji srozumitelně.

Už přinejmenším dvě stě let si zeměpisci lámou hlavu s topografickým rozdělením našich hor, a výsledek nikde. Nechápu proč. Zdálo by se, že stačí názorová shoda, ta se zaprotokoluje, a dále se už navždy budeme držet výsledného rozhodnutí, protože dobře víme, kde hory stojí, a nové hřebeny jim nepřibudou. Jenže mezitím jedni geografové vydali mapu „Beskid Makowski“, a druzí tvrdí, že žádné Makowské Beskydy neexistují.

Ale to není nic ve srovnání s etnografickou mapou polských Karpat. Podívejme se, jak vznikala. Nejdřív na ní byly vyznačeny odlišné regiony a nesporné, v terénu viditelné hranice, například Podhale s podhalsko-spišskou hranicí. Když byla tato práce dokončena, vyšlo najevo, že vyšrafovaná je pouze část mapy a zbytek je bohužel prázdný, protože na dosti velkých územích místní lidé nenosí místní kroje (tzn. nenosí kroje označované jako místní) a nevytvářejí výraznější lidovou kulturu, která by je nesporně odlišovala od sousedů. Etnografové začali cítit za toto obyvatelstvo odpovědnost a jeho jménem vytvořili celou řadu regionů a etnografických skupin a vytyčili spousty hranic, které tyto skupiny rozdělovaly – navíc na základě různých, značně spolu nesouvisejících kritérií. Například jedním z kritérií stanovení góralsko-lachovské hranice byl způsob nošení košile. Nosí košili navrch – Lach. Vkládá košili do kalhot – Góral. Od tohoto dělení bylo
upuštěno ve chvíli, kdy se našly fotografie Podhalanů z 19. století, na nichž bylo patrné, že košile se nosily vespod, a přestalo se s tím, když se začaly objevovat bohaté výšivky, jež bylo škoda zakrývat.

Domnívám se, že etnografové vytvářeli tyto svébytné výtvory z několika důvodů. Za prvé – aby sebe a svou práci co nejlépe prezentovali. Kdyby se etnografické rozdíly netýkaly celého území, mohlo by vzniknout podezření, že vědci nevědí všechno nebo že se jejich měřítka nedají použít všude. Za druhé – z estetických důvodů. Mapa s bílými místy vypadá ošklivě a provokativně.

A tak vznikly etnografické skupiny, o nichž místní obyvatelstvo (až na nečetné výjimky) nemělo potuchy – například Pogórzané, Zagórzané, Kliszczakové, babiogórští Góralové, limanowští Lachové aj.

Etnografové pak vložili rovnítko mezi regiony, které sami stvořili, a regiony, které byly pro místní obyvatele nepochybné. Mapa byla hotová, stačilo už jen vzít ji na vědomí a zavést ji do všeobecného užívání. Díky důsledné práci několika generací etnografů tak dnes někteří Kliszczaci vědí, že jsou Kliszczaci, protože o tom byli informováni – ve škole, v tisku, na regionálních festivalech nebo při jiné příležitosti.

Dalším nástrojem k vytváření etnografických entit je jazyková kuriozita: praesens etnographicum – přítomný čas etnografický, dodnes používaný. Zavedení praesens etnographicum bylo důsledkem romantické víry, že selská kultura je archaická a neměnná. Jenže vesnická realita se mění rychleji než jazykové zvyklosti etnografů. V nejnovější publikaci se dočtete, že obyvatelé vsi Podegrodzie „oblékají…“ (zde je podán podrobný popis kroje z 19. století) a „bydlí v…“ (zde je popis hospodářství z 19. století). Člověk, který nelituje času ani peněz a vydá se do vsi Podegrodzie a octne se v neděli před kostelem, spatří přehlídku různých sak a obleků, kabátků z turecké džínoviny, minisukní a pantoflíčků na vysokých podpatcích, a když se ozve ve věci slibovaného podegrodského kroje, pošlou ho do místního kulturního domu. A největší zdejší architektonickou atrakcí byl v devadesátých letech 20. století rodinný hrad
s baštami, cimbuřím a obklopený příkopem, postavený nejspíš podle vzoru hradu královny Disneylandu nebo obrázku z obalu od čokolády.

Na východ od Szczawnice se nachází takzvaná Ruś Szlachtowska – nevelký region, který se skládá ze čtyř vsí: Szlachtowé, Jaworek, Czarné Wody a Białé Wody.

Ve výše uvedené větě jsem použil praesens etnographicum a pomohl jsem si odbornou terminologií. Takže onu větu musím vysvětlit.

Pokud je mi známo, název „Ruś Szlachtowska“ jako první v polském písemnictví navrhl, a nepochybně přinejmenším ustálil Roman Reinfuss. Předtím neměl tento region žádný zvláštní název, protože ho nikdo nepotřeboval; říkalo se, že na východ od Szczawnice žijí Rusíni (Rusnáci, Rusnaki, Lemkové). Rainfussova studie vznikla před druhou světovou válkou, ale do tisku byla dána po válce a publikována byla roku 1947, po akci „Wisła“. Autor v ní Szlachtowské Rusíny chápe jako skupinu lišící se od Lemků, aniž by měl nějaké politické úmysly. Použil pouze etnografická kritéria, žádná jiná; podobně postupoval při vytyčení etnografické hranice mezi Góraly a Lachy.

Jenže v případě oddělení Szlachtowských Rusínů od Lemků se celá záležitost vydala neočekávaným směrem.

Když jsem roku 1983 připravoval s jednou kolegyní v Nowém Sączi výstavu „Lemkové“, v souladu se závaznou vědeckou terminologií jsme na mapě bývalých lemkovských území zvlášť oddělili Szlachtowskou Ruś. Když to spatřil lemkovský básník Petro, který nám pomáhal, pohrozil nám, že s námi přestane spolupracovat, protože podle jeho názoru je polský název „Szlachtowska Ruś“ pokusem o zmenšení Lemkovska umělým oddělením regionu, jehož obyvatelé se vždy cítili být Lemky.

Pro nás Poláky bylo pojmenování „Szlachtowska Ruś“ stejným názvem jako jiné, navíc se týkalo minulosti. Pro Petra bylo palčivou, aktuální národnostní otázkou.

Přijíždím sem už po mnoho let. Vystupuji z autobusu v Jaworkách u krčmy, která se turistům zdá být jak památka na Jánošíkovy časy, ale kterou postavili filmaři, když natáčeli další partyzánský western nebo historickou smyšlenku. Filmaři sem jezdí často, krajina tu je na polské podmínky velmi kovbojská: skály, úvozy, vodopády a jen pár minut autem do hotelu v Szczawnici. Na obzoru Radziejowa, nejvyšší hora Sądeckých Beskyd, za ní, trochu vlevo, Prehyba. Je tam známá turistická chata a rozcestí značených cest. Prehybská hoľa patřila Szlachtowanům, odtud se bere její rusínské jméno, které se už léta sváří s polskými – Przehyba, Przechyba, ba dokonce Pszechyba.

Pokaždé se se stejným údivem zastavím před ukřižovaným Kristem, který stojí v Jaworkách u cesty do Białé Wody. Je vystřižený z plechu, ale malba je obnovena pouze po kolena a plech pod nimi je zcela zrezivělý. Mohl bych to považovat pouze za náhodu, kdybych tu býval neprocházel poměrně často, poprvé více než před třiceti lety. Už několikrát byl Kristus přemalován, ale vždy stejně, po kolena. Domýšlel jsem se, proč tomu tak je: rusínský Kristus má chodidla obvykle na podpěře, ke kříži přibité dvěma hřeby, zatímco na polských sochách a obrazech jsou chodidla položena jedno na druhém a přibita jedním hřebem. Vypadá to, že noví majitelé kapličky obnovovali Kristův obraz pouze ke kolenům – snažili se ho učinit katoličtějším.

Stojím, nemohu se vynadivit, a to mi už asi zůstane, a jako obvykle mi na tomto místě vytane na mysli lidová píseň, která je zaznamenána Janem Stanisławem Bystroněm v okolí Krakova:

„Hej tam popod lasem biły się dwa Bogi,

nasz Pan Jezus żydowskiemu chciał połamać nogi.“

Potom cestou do Białé Wody – vesnice, která neexistuje. Po válce shořela, není známo, kdo ji zapálil.

Snad si ještě dnes někdo pamatuje a někdo zaznamená, co říkali lidé v Jarabině a v Kamience, když byli vysidlováni Białowoďané, ale oni ne, neboť měli obrovské štěstí, že bydleli o pár kilometrů dál, po druhé straně nevysoké hory, jenže za hranicí.

Asi nikdo ještě nezkoušel popsat, jak reagovali Podhalané na zprávy o vysidlování Lemků. Přece to byla tragédie jejich nejbližších sousedů, horalů s příbuznou lidovou kulturou, zemědělců a pastýřů, kteří měli tytéž problémy, často zpívali tou samou notou, užívali totéž nářadí jako jejich pobratimci pod Tatrami. Těžko si lze představit, že by někdo, kdo zná místní reálie, mohl přijmout za bernou minci argument oficiální propagandy, že vysídlení bylo vojenskou nezbytností, aby byli ukrajinští partyzáni zbaveni
zázemí u místního obyvatelstva. Jakápak vojenská nutnost, na Szlachtowské Rusi byl klid, každopádně mnohokrát klidněji než v Gorcích, na jejichž vysídlení nikdo ani nepomyslel.

A nebylo to poprvé ani naposledy, co všichni uznali, že je přirozené, když se veřejně říká cosi, a myslí něco úplně jiného. Nová vláda ze zřejmých důvodů ani jednou neřekla, že Rusíny vysidluje za to, že jsou Rusíni, ale říkala, že žádným jiným způsobem není možné zlikvidovat „bandy reakčního podzemí“. Ten argument byl všeobecně používán, ale nemyslím si, že by ho někdo bral vážně – ani tehdy, ani později; kdyby tomu tak bylo, gorčanští horalové, kteří ještě během akce „Wisła“ i později pomáhali „bandám“, by museli reálně počítat s vysídlením. Jenže neznám žádné svědectví, z něhož by vyplývalo, že by obyvatelstvo Ochotnice o něčem takovém uvažovalo. Jsem přesvědčen, že od počátku bylo zřejmé, že nejde o vysídlení vsí, které dělaly nové vládě problémy, ale o vysídlení vsí lemkovských. Nejprve padlo rozhodnutí, potom k němu bylo dopasováno vojenské odůvodnění.

K vysídlení Lemků došlo ve druhé polovině června roku 1947. Přede žněmi, aby hospodáři nestačili sklidit úrodu. Jarní vyhánění na pastvu začíná počátkem května. Vyplývá z toho, že oba podhalanští bačové pásli nad vsí, která byla odsouzena k vyhnání. Při pohledu dolů viděli obyčejný selský život, tak jako v Groni nebo Białém Dunajci. Jednoho dne si museli všimnout procesí lidí, povozů a krav eskortovaných směrem k Szczawnici postavami v khaki uniformách. Pak nastalo ticho.

Uzrálo obilí. Ničí, jen posíct. Začervenala se jablka. Potom hrušky, švestky. Brát, co hrdlo ráčí, jak v pohádce. V podhalských vesnicích dodnes nerostou ovocné stromy, a v oněch dobách bylo v Bukowině, ve vsi, v níž jsem vyrůstal, velké červené jablko větší raritou než dnes taška plná pomerančů. (Pomeranč, to bylo slovo ze slabikáře jako žirafa nebo nosorožec; učitelka nám při vyučování vysvětlovala, že je sladký a šťavnatý a v Africe je levnější než kartofle. Nějaké děcko na to odvětilo: Pomelenice – chumelenice, ohřát ledem, omastit hladem, uvařit po chuti, sníst nikdo nenutí.) Ale na Lemkovsku byl u každého hospodářství sad, třebas nevelký. V Białé Wodě jich byla celá řada. Jabloně planěly, potom schly, ale teprve v šedesátých letech. Jiné ovoce později – ještě před nedávnem jsem si odtamtud nanosil celé batohy plné skvělých hrušek a švestek. Ty nejlepší rostly na místě, které Lemkové nazývali Zakutina,
a novoosídlenci nechali beze jména, trochu výš než Smolegowa Skała, známá z televizní reklamy jako místo bitky zbojníků s hajduky o krabici margarínu.

Následujícího roku 1948 vyrazila největší stáda do Jaworek. V Zakopaném, na úbočí Antałówky „se konala symbolická slavnost, která předchází odchodu stád na pastviny. Po projevu ministra zemědělství Dąb-Kocioła, který bačům vysvětlil, k jakým účelům jsou určeny nové pastviny, jež obyvatelům Podhalí věnovala vláda Polské republiky (…), pokropil ovce a poté i lidi svěcenou vodou zakopanský farář – tento zvyk totiž dodnes provází jarní odchod na pastviny.“ Stáda vyrazila do Jaworek přes Szaflary, Gronków, Falsztyn, Niedzici, Pieniny a Krościenko, po cestě se přidávala další stáda, průvod se rozrůstal, kostelní zvony zvonily, muzika hrála, Polská filmová kronika se točila a na náměstí v Krościenku se stavěly stoly s pivem, nějaký bača se mimoděk zašel napít, ovce za ním, obklopily stůl, zbytek stáda nerozuměl, co se děje, stále se tlačil kupředu, stůl se převrhl a nějakou dobu trvalo, než se situace uklidnila. Jarní výpas dopadl skvěle, Tatry si
oddechly.

Lidové Polsko nejen darovalo Podhalanům Szlachtowskou Ruś, ale v letech 1949–1950
tam postavilo čtyři salaše v horalském stylu a mlékárnu, která dodnes produkuje. V roce 1952 vznikla v Białé Wodě Výzkumná stanice horských pastvin. Objevila se nová terminologie: Malé Pieniny se staly „Pasteveckou rezervací“, bača a jeho ovčáci „Pasteveckými kolektivy“. Na nové etnografické mapě byla Ruś Szlachtowska přičleněna k Podhalí.

V roce 1954 zavedli mezi Pasteveckými kolektivy pracovní soutěže. Výsledky se zanášely do tabulky na nástěnce. Jednou „chtěli nástěnku přenést do mlékárny, aby nevisela v centru Jaworek na veřejnosti. Zdálo se, že dojde na čekany. Nedošlo však k ničemu a během pouti, která se v Jaworkách slaví na sv. Jana Křtitele – 24. června –, se nástěnka stala středem zájmu rodin, které přišly na návštěvu za bači.“ Na podzim, při slavnostním vyhlášení výsledků, obdrželo pět prvních Pasteveckých kolektivů za odměnu tři páry holinek a všichni jeden pršiplášť.

Když jsem tudy jednou procházel, táhlo už k podzimu, běhaly před Inseminačním střediskem dvě děti a pes, mezi lemkovskými hruškami schlo na šňůře dětské oblečení a u zdi se vyhřívala usměvavá žena. Rád se dívám, když si dítě hraje se psem, psí trpělivost a péče o lidské štěně je k nevíře. Moje matka kdysi říkala, že k dobrému růstu dítěte je nutné, aby dítě bylo špinavé, cítilo se milované a mělo psa. V dětství jsem řádně dodržoval pouze první zásadu, zbylé jen sporadicky. Žena na mě pohlédla nevrle, nechtěl jsem tedy rušit a zašel jsem dolů do údolí až na místo mezi skalami, kde před lety Jánošík potkal po cestě kočár a v něm vášnivou šlechtičnu. Vyměnili si pohledy, nádherná scéna, naštěstí u toho byla televize.

Nedávno jsem sledoval, jak vzniká film o lásce, a skoro jsem si v něm i zahrál. Šel jsem skalnatým údolím a radoval se z letního dne. Najednou koukám – smrk a před ním mládenec s videokamerou, an křičí: „Už!“. Zpoza smrku vybíhá mladý pár, ona z jedné strany, on z druhé, a padají si do náruče. Další záběr: sbíhají s kopečka držíce se za ruce. Pak si ona dřepne za jalovec, jako by si hráli na schovávanou, on také za jalovec ve startovní pozici. Teď! Opět si padají do náruče.

„Krucinál, nic z toho nebude, znova!“

Milenci pouštějí své dlaně, dívka se mračí.

„Co je?“

„No ten tlusťoch,“ tedy já, „vlez do záběru, stojí tam a čumí, a mělo tady bejt pusto. Zopáknem to!“

Myslel jsem, že je to jen taková hra, ale dozvěděl jsem se, že je to nový, ale už rozšířený lidový zvyk: svatební video je příliš krátké, rychle se okouká, zevšední, tak si novomanželé nechávají dělat dotáčky. Najímají kameramana a hrají ve svém milostném předsvatebním filmu v hlavních rolích, aby se měli na co dívat a co ukázat ostatním.

Přeložil Jan Linka.

Redakčně krácená verze eseje W Pieninach, vybraného z knihy Sklep potrzeb kulturalnych, Prószyński i S-ka, Varšava 1999.

Velmi blízká trivialita zla

Osobní i profesionální osud Slavenky Drakulićové je poznamenaný válkou v Jugoslávii v devadesátých letech – podobně jako Dubravka Ugrešićová nebo Predrag Matvejević odešla do dobrovolného exilu. V době nacionální hegemonizace Tudjmanova režimu tito autoři čelili nařčení z nedostatečného patriotismu vůči novému chorvatskému státu, byli označeni za zrádce národního zájmu a stali se objektem mediální i kulturní kampaně a výhrůžných anonymů. Slavenku Drakulićovou v devadesátých letech vydávalo jediné chorvatské nakladatelství – Feral, a byla často obviňována z toho, že píše záměrně pro vkus Západu proti Chorvatsku. Až v posledních letech je jí opět přiznáno místo v chorvatské literatuře – vedle Ugrešićové je přece jen nejznámější chorvatskou autorkou v zahraničí. Prosadila se i žurnalistikou. Žije ve Švédsku a na rodné Rijece. Její knihy často vyšly nejdříve v cizině a až později byly přeloženy do
chorvatštiny.

Vraždy ze zbabělosti

Kniha Ani mouše by neublížili také vyšla nejprve anglicky. Autorka v ní zaznamenává svá pozorování ze zasedání soudu v Haagu. Sestavuje několik příběhů na pomezí fikce a reportáže, vytváří portréty souzených válečných zločinců. Nejen ve skicách těch nejznámějších, Ratka Mladiće, Biljany Plavšićové, Radislava Krstiće (první odsouzený za genocidu v Srebrenici), se snaží pojmenovat přeměnu obyčejných lidí ve zločince. Při vykreslování momentu změny vychází z konkrétních biografických faktů, kombinuje je s vlastním prožitkem ze soudní síně, s osobními vzpomínkami a se svou představou, „jak se to mohlo stát“. Konkrétní příběhy lidského selhání podává bez démonizace válečných zločinců, ale také bez morální relativizace.

Výsledek je pozoruhodný, Drakulićová se vyhýbá patosu, zjednodušování, postupuje věcně a přesně. Její formulace jsou jasné a srozumitelné v kontrastu s problematikou, již popisují. Jednotlivé příběhy do sebe navíc nasávají politický a společenský kontext, což je na knize nejhodnotnější. Autorka srozumitelně vysvětluje celý konflikt, především ideologickou manipulaci s minulostí a národními mýty a stereotypy, jež byly zneužity pro rozpoutání války.

V době obrácených hodnot, kdy nenormální bylo nezabíjet, jak píše srbský novinář Teofil Pančić, se zločin ukazuje v jiném světle. Nepřidat se k němu vyžadovalo odvahu, vlastní rozhodnutí. Většina případů ukazuje, že zločincem se člověk stává shodou okolností, ne-li z pohodlnosti. Zlo tak není ani nijak „fascinující“, mocné, je to jen zbabělost, snaha ulehčit si nebo nevidět možnost volby.

Mezní případ podlehnutí zlu autorka popisuje v příběhu Dražena Erdemoviće, který byl přinucen střílet muslimské muže v Srebrenici. Muž u soudu jako jeden z mála vyjádřil lítost. Na druhé straně stojí například generál Norac, který se jako mnozí stal vojákem v době, kdy armáda nabízela nejlepší (a mnohde jedinou) práci. Případů kariérních postupů v armádě a jejich hrůzné konce kniha obsahuje vícero.

Kolektivní vina

Pro naše pochopení přecitlivělé jugoslávské současnosti je přímo ukázkový text o masovém zabíjení srbských civilistů v chorvatském městě Gospić v roce 1991 a následném mlčení. O vraždění se pochopitelně vědělo, chorvatská vláda ale dělala mrtvého brouka, jelikož událost se nehodila do obrazu všech Chorvatů coby obětí. Do oficiálního obrazu války jako čistého boje za národní samostatnost se etnické vraždy na vlastním území nehodily. Ani později se tyto zločiny nevyšetřovaly a jediný člověk, který o nich svědčil, byl zavražděn. Drakulićová výstižně ukazuje, že po letech mediální propagandy, jež vojáky označovala za hrdiny, je pro všechny téměř nemožné pochopit a přijmout, že šlo naopak o válečné zločince. A že je třeba vydat je soudu. Je to jeden z důvodů obecné nechuti států bývalé Jugoslávie k haagskému tribunálu.

Text postihuje nejen ideologii, jež dohnala lidi k válce a jež jim nutí falešný obraz katastrofy. Zároveň, a to je možná ještě závažnější, zkonkrétňuje kolektivní vinu: tiché mlčení většiny lidí, které vládu podporovalo a udržovalo. O zmíněném případu Gospić všichni věděli, ale až na jednoho – Levara – mlčeli. „Příliš mnoho lidí mělo prospěch z etnických čistek, a to v různé, třeba někdy i docela malé míře. A co víc, neprotestovali ani ti, kdo z nich prospěch neměli. Pár lidí, kteří Levara podporovali a chtěli se dozvědět pravdu, se sice našlo, ale nebylo jich dost, aby se tím něco změnilo. Zburcovat veřejné mínění byla Levarova poslední možnost, a protože tento pokus žalostně selhal, je dnes Levar mrtev. Veřejné mínění není žádný abstraktní pojem. Jsme to my, je to postoj nás, chorvatských občanů. Když tedy veřejné mínění selže, selhali jsme my. Nic jsme neudělali; vinu můžeme přičíst jedině sami sobě. Naše osobní paranoia,
naše zlodějíčkovství a naše sešité rty, to vše vedlo k oné bombě, jež Levara zabila.“ (s. 40)

Na systému se podílíme všichni

Drakulićová chápe tribunál jako nutnost v době, kdy ještě nejsme sami schopni a ochotni soudit zločiny vlastních občanů. Zároveň tím ale dochází k jádru problému. Pojmenovává ho Teofil Pančić v recenzi její knihy: „A to je pravý epilog tohoto příběhu o trivialitě zla: ta stovka nebo kolik aktérů balkánské neslavné válečné story, kteří skončili v Haagu, jsou skvělí představitelé jedné ‚vyšinuté normálnosti‘. V tom jsou našimi delegáty. Podstata je ovšem v denunciaci podvědomí: bezpočetní balkánští bojovníci proti ‚haagské nespravedlnosti‘ si s hrůzou představují sami sebe na jejich místě a moc dobře vědí proč!“

Autorčin záměr pojmenovat běžný, každodenní podíl lidí na systému byl patrný i v její knize Jak jsme přežili komunismus, která u nás letos rovněž vyšla. Drakulićová patří k exjugoslávským autorům kriticky hodnotícím vlastní společnost a bojujícím o navrácení jejího morálního kreditu. V předcházející knize používala stejnou metodu: obecné závěry o charakteru společnosti vycházejí z konfrontace problému s její osobní zkušeností (Dubravka Ugrešićová zase používá sebeironickou polofiktivní autobiografii). Tím se jí daří vyvolat podobné osobní srovnávání i u čtenáře. V obou knihách se objevují vzpomínky na jejího otce vojáka, různé chvilkové asociace (jeden odsouzený by mohl být spolužákem její dcery), jež text zdůvěrňují a zároveň zpevňují, autorka jasně určuje svou pozici, je v něm záchytným bodem. Klade válečné zločince vedle sebe sama a tím nás vybízí, abychom je brali také tak.

Autorka je doktorandka na FF UK.

Ztracené kroky Kubánce aneb Kde boarding home můj

Chtěl jsem vstát, ale upadl jsem, šťasten, zoufale šťasten, že konečně umírám, i smrt je chladná a v jejím stínu se neskrývá žádný bůh.

Albert Camus: Exil a království

V poslední době se českému čtenáři představuje kubánská literatura v poněkud temnějším světle. Po ponuře laděných Studených povídkách od Virgilia Piñery přichází novela totálního outsidera Guillerma Rosalese (1946–1993), která se nás opět pokouší strhnout na dno existence a odkrýt temné záhyby lidské psychiky. Tentokrát však bez fiktivních hrátek s absurdní realitou, výpravných témat či magické symboliky, a rovněž bez pomoci všemožných moderních či postmoderních vyprávěcích technik a stylové vybroušenosti. Příběh, který čteme, je strohým popisem syrové skutečnosti bez obalu, jenž v nadsázce místy působí jako odpudivá groteska.

Hlavním hrdinou knihy a zároveň vypravěčem je kubánský spisovatel William Figueras, který se jednoho dne rozhodne emigrovat z Kuby do Spojených států. Důvodem emigrace není přímo konflikt s Castrovým režimem, nýbrž celková potřeba změny, neboť hrdina poté, co se mu na zdech začnou zjevovat ďáblové a začne slyšet hlasy, dospěje k závěru, že se zbláznil.

Ve Státech však šílenství neunikne. Projde několika ústavy pro duševně choré, až jej nakonec příbuzní odloží v domě, jemuž se říká boarding home, „jeden z těch útulků na okraji, kam chodí lidé, kterým už v životě nezbývá žádná naděje. Většinou šílenci.“ Tento boading home vlastní jistý pan Curbelo, který své „hosty“ okrádá o sociální podporu, nechává je hladovět a žít ve špíně. Jeho zástupcem je frustrovaný primitiv a alkoholik Arsenio, který si svou agresivitu vybíjí především na jednookém staříkovi jménem Reyes, posedlém touhou močit zásadně mimo toalety. Zároveň se Arsenio sexuálně ukájí na další opuštěné existenci, senilní stařeně Hildě, velmi snadné kořisti.

Figueras, který zpočátku vše pozoruje s jistým odstupem a odporem, pomalu ztrácí zábrany a nakonec sám podléhá atmosféře panující v domě. Jednoho dne pocítí rozkoš při pohledu na zakrváceného Reyese a náhlou potřebu bezbranného ubožáka zbičovat. Násilí a sex, rituální rozkoš v přítomnosti smrti se ve Figuerasovi protne v okamžiku, kdy do domu vstoupí záhadná, pravděpodobně duševně nemocná dívka Francis. Jakmile ji hrdina spatří, začne ji okamžitě sexuálně obtěžovat. Přitom opět pocítí potřebu násilí a dívku málem uškrtí. Francis se mu však zcela ochotně poddá. Navzdory všemu se v hrdinovi překvapivě zrodí milostný cit, který vyústí ve vzájemnou lásku a nakonec v marný pokus vymanit se ze spárů ředitele Curbela a ze světa boarding homu.

Již na začátku vypravěč s jistotou předjímá, že je předurčen v ústavu typu boarding home zemřít. Proto jakýkoliv pokus o milostný vztah nebo „normální“ život, který vždy skončí krachem, přijímá s pasivní rezignací a zdá se, že ho to příliš nerozladí. Je smířen se smutnou skutečností, že boarding home je pro něj jediným a posledním možným místem k životu nebo spíše k dožití, v samotě a zapomnění. Společníkem mu zůstává pouze kniha anglických romantických básníků, kterou v příhodnou chvíli otevře a svůj poněkud strohý popis skutečnosti proloží „náhodně“ trefným veršem romantického klasika.

Tok vyprávění přerušují i sny, některé fantasmagorické, plné cynismu a krutosti, která se pak ve vyšinutém prostředí boarding homu naplno projeví. Jindy se hrdina ve snu vrací na rodnou Kubu. Vyvstává mu například až groteskní scéna o Fidelu Castrovi, kterého se marně snaží zlikvidovat kanonádou z děla, nebo jindy jako důchodce navštěvuje starou Havanu, již nachází v troskách. Autor zde však nesklouzává k prvoplánové kritice komunistického režimu, spíše jakoby mimochodem, anekdoticky zmíní určitou událost.

Středem pozornosti je hlavně tragický osud lidí v boarding homu, kteří tam často skončili vinou politické situace. Autor si však neodpustí ani ironickou poznámku na účet emigrantů v Miami, které považuje za omezené maloměšťáky a do jejichž společnosti jeho hrdina nemůže být a ani nechce být přijat. Celý jeho život se pomalu, až téměř hermeticky uzavírá a dění ve světě se mu, možná až příliš ilustrativně, prezentuje pouze ve zkratce prostřednictvím novinových titulků, většinou negativních. Občas narazíme na nepříliš hlubokou kritiku americké společnosti, poněkud zbytečnou, neboť úplně stačí, jak úpadek společnosti v „zemi svobody“, její pokrytectví a povrchnost, zároveň i krutost hrdina pozoruje z deformované perspektivy boarding homu a zažívá na vlastní kůži. Tato názorová jednoduchost a leckdy až primitivnost a zvířecí pudovost silně kontrastuje s hloubkou citovaných veršů nebo s niterným pocitem prázdnoty
a absolutní samoty, vnitřního exilu bez ideologií a bez Boha, z něhož není úniku. V určitých momentech vyprávění však tento kontrast vyznívá poněkud rušivě. Kniha je napsána jednoduchým jazykem, který v dialozích nešetří vulgarismy. Zdá se ale, že český překlad na některých místech poněkud drhne a působí nevěrohodně.

Kniha Guillerma Rosalese není velké dílo o lidském údělu, spíše komorní krátké svědectví o jedné ztracené existenci, v němž není místo pro hlubší úvahy či stylovou vybroušenost. Mezi mnoha jinými současnými romány kubánských exilových autorů Rosalesova novela vyniká především originalitou pohledu na skutečnost, nevypočítavostí, upřímností výpovědi s dalekým přesahem mimo lokální konflikt.

Autor je hispanista, působí na FF UP v Olomouci.

Nevyhnutelné reakce

Mezníkem v Pitínského tvorbě byla dramatizace textů katolických básníků Jakuba Demla a Jana Čepa Sestra úzkost. Byla to podívaná o válce, smutná; jemná, ovlivněná vírou v čistotu a upřímnost poezie. Rej černobílých roztančených vesničanů, zvířat, věcí a živlů symbolizujících spolu se zpěvem, snovými pohyby a okouzlujícími obrazy poryvy krajiny lidské duše. O válce apelativněji vypovídá Pitínského režie expresionistických Zvonů od Fráni Šrámka z konce minulé sezony Národního divadla. Děj dramatu je též situován na vesnici, kam přicházejí cizí vojáci, aby odtud odnesli zvon, symbol patriarchální morálky a řádu, a přetavili ho na dělové koule. Místní muži zvon bránit nemohou, jsou na bojištích, ke slovu se dostávají opuštěné ženy (Pitínský si mimochodem často vybírá českou klasiku, kde prim hrají tragické osudy žen: Gazdinu robu, Maryšu, Její pastorkyni). Ženská masa se při zběsilé noci,
ústící v tragédii celé vesnice, oddává smilstvu s cizáky. Obrovská dělová koule zavěšená nad scénou je zároveň kyvadlo: odpočítává čas, kdy dojde k zúčtování. V poslední režisérově inscenaci v Dejvickém divadle už k podobně hlubokému souladu mezi textem a jeho jevištním zpracováním nedochází.

Chemie v Dejvicích

J. A. Pitínský spolu s dramaturgem a dramatizátorem Karlem Františkem Tománkem volně zpracovali Goethův román Spřízněni volbou (1806), a rozpětí interpretace v názvu ještě zašifrovali: Spříznění volbou. Jejich východiskem není osvícenský a racionalistický klasikův světonázor, ale jeho přesný opak; nechávají všechno, co je v předloze pečlivě ukrývané a vědomě potlačované, vyplout na povrch. I proto inscenace působí bizarním až chaotickým dojmem, což tu však není jen režisérova manýra – Pitínský například strohou zlínskou dramatizací Kafkova Procesu dokázal, že se z ní umí vymanit. Goethe svou nevraživost k nesrozumitelnosti demonstruje už titulem novely, jenž mimo jiné odkazuje na vědecký jazyk. Spříznění znamená určitou příbuznost, například v lidských vztazích, pojem „spřízněni volbou“ se však především používal v dobové chemii v souvislosti se spojením a následnou reakcí chemických prvků
a látek. Tyto jevy se Goethovi stávají metaforou pro vyjádření a analýzu komplikovaných mezilidských vztahů.

Nevyhnutelnost tragédie hrdinů, manželského páru Eduarda a Charlotty, je spuštěna příjezdem Eduardova dávného přítele ze studií, Otty. Harmonický prostor je dále narušen příjezdem schovanky Otýlie. Soužití čtveřice popisuje Goethova novela zdánlivě nezúčastněně. Smutné vyústění podává jako logické dovedení vzniklé situace do důsledků: zkušená Charlotta odmítá přistoupit na rozvod s mužem, bláznivě zamilovaným do mladé schovanky, protože předpokládá, že jejich právě narozený syn vše změní. Na rozvod přistoupí ve chvíli, kdy syn zemře. Sama už ale svůj vztah s manželovým přítelem Ottou odmítá. Další hrůzy nutně následují.

Architekti lidské duše

Inscenace veškerou uhlazenost, eleganci a důstojnost textu postrádá. Diváci se stávají svědky bizarního mejdanového hemžení. Třeskutá nezávaznost tu připomíná Truffautův film o partnerském trojúhelníku Jules a Jim, v němž si milenci snaží život ve třech užít jako jízdu na horské dráze, ukončenou dobrovolnou smrtí všech aktérů. Veškerý zmatek na jevišti umocňuje neschopnost či neochota naplnit Goethův požadavek na zachování etikety a etiky herce. „Nepřirozené“ herectví inscenace připomíná hned rozkročený operní styl, hned nějaký zvláštně zakódovaný herecký systém (jako tomu například bylo u inscenace Marné tázání nebes, kde Pitínský pracoval s přísně stylizovanými pohyby podle předem daných pravidel). Navzdory zdánlivé složitosti se nad vším vznáší přízrak čehosi z hlubin světa; dostáváme se do snu nebo halucinace, v níž převažuje pocit neschopnosti vztahům porozumět. Celá rozumová konstrukce padá, vyřešení
partnerského čtyřúhelníku je nad lidské schopnosti, i samy postavy vyslovují repliky jako otázky, trochu to připomíná dekadentní ples upírů. Řád přírody se zásahem člověka, jenž se snaží okolní krajinu i svůj život přizpůsobit vlastním představám (scénograf Jan Štěpánek používá jedovatě barevné květiny, umělé stromy), deformuje.

Hravá katastrofa

Ztrestanou lidskou nepřirozenost (nebo také pokusy o vzpouru vůči osudu) režisér dovádí u všech postav do extrému. Nesympaticky naivní Otýlie v podání Marthy Issové je školačka, co přicupitá se školní aktovkou (paradoxně právě její nevinnost svede cizího manžela na scestí), Lenka Krobotová v roli Charlotty používá hodně viditelně důstojná gesta a pózy až do jakési rokokové křeče, snaží se působit jako žena znalá pravidel, co má dávno všechno pod kontrolou. Je však směšná ve své ženské upravenosti, nepřirozenosti, „umělohmotnosti“. Oba vojáci, Eduard a Otta (v podání Jaroslava Plesla a Václava Neužila), jsou zase naprosto zaměnitelní tajtrlíci. Všechny figury se drží svých podivných umělých kódů a za to musejí pykat. Hravá a zamotaná inscenace na rozdíl od jiných Pitínského prací nenabízí jakýkoli vážný náznak katarze. Pobaví spíš věčné luštitele hádanek a estétské ironiky, kteří si znovu složitě připomenou, k čemu
vede nadutost lidského narušování řádu.

Autorka je divadelní recenzentka.

Já jsem kokot starý

Chceme-li uvažovat o filmech Karla Vachka, musíme nutně odlišit jeho působnost jako originálního filmaře-dokumentaristy a poněkud svérázného myslitele, protože v uvedených polohách se hodnocení této výrazné osobnosti české kinematografie rozchází. Po šedesátém osmém roce dlouhou dobu a důsledně proskribovaný Karel Vachek se s politickými změnami, jež přinesla sametová revoluce, hekticky pustil do díla. Jeho film Nový Hyperion aneb Volnost, rovnost, bratrství (1992) můžeme považovat za nejzdařilejší portrét dějinných událostí, které zaznamenal devadesátý rok, právě proto, že se v něm ještě plně neprojevila tvůrcova osobitá metoda. Režisér pouze dokumentuje, plně využívá svého filmařského talentu. Střih plní funkci konfrontační i asociativní, asynchronní zvuk vytváří pozoruhodné významové spoje. Snímek Co dělat? Cesta z Prahy do Českého Krumlova aneb Jak jsem sestavoval novou vládu (1996) pak znamená zřejmý předěl ve
Vachkově filmografii: autor poprvé zasahuje přímo do předkamerové reality a klade znejišťující otázky v nezvyklých prostředích. Přesto zde ještě lze vysledovat snahu o postižení konkrétních politických událostí. Bohemia docta, Božská komedie aneb Labyrint světa a lusthauz srdce (2000) a zejména opus Kdo bude hlídat hlídače? Dalibor aneb Klíč k Chaloupce strýčka Toma (2002) už svými názvy naznačují, že se tvůrcova pozornost přesouvá k abstraktnějším rovinám.

Básník filmové hmoty

V případě snímku Záviš, kníže pornofolku dosahuje Vachkovo promotérství svého vrcholu. Jak napovídá jedna z prvních scén, v níž režisér promlouvá v učebně ke skupině studentů, výsledek můžeme považovat za jakousi zfilmovanou přednášku, v níž zaznívají Vachkovy osobité teze, povětšinou již dříve publikované v knize Teorie hmoty. Vůbec samotné žánrové zařazení představuje u Vachkových filmů poněkud problém. Sám autor se uchyluje k novotvarům typu film-román, film-esej. Osobně bych se radši (i s ohledem na ideologickou rozvolněnost díla) přikláněl ke spojení film-báseň, a s přihlédnutím k neobvyklé délce snad film-poema.

Oproti dřívějším snímkům se Vachkův projev projasňuje na úrovni střihu, což může být i důsledek použití výlučného pětatřicetimilimetrového materiálu. „Vytočím málo, protože 35mm materiál je drahý. Malé množství materiálu jsem ale schopen se naučit nazpaměť, a to je výhoda chudoby – nutí mě k výběru před spuštěním kamery.“ Ubývá sekvencí rozhovorů s osobnostmi (režisér si vystačí sám), jejichž statičnost musela být oživována pohybem kamery (dost často deformovaným širokoúhlým objektivem) či mnohdy enigmatickými prostřihy. Právě střihová skladba a kreativní práce se zvukem vytvářejí nezaměnitelnou esenci Vachkových filmů. Na jednom prostoru se zde scházejí záběry přetížené sémantickým významem i vyložené hříčky. Režisér na první pohled volně zařadí za sebe záběr rozhovoru o podvratné politické situaci a obraz kluků řádících na freestylových kolech, přičemž ve zvukové stopě se prolínají snímané šumy a ruchy s přednášenou modlitbou
a dozvukujícím dialogem. Vzniká tak význam neuchopitelného básnického dosahu – naši poněkud nejednoznačnou skutečnost přesahující poselství. Zůstává otázkou, zda je nutno Vachkovy opusy vnímat v celku, zda jsou utvářeny podle nějaké pevně stanovené struktury. Ačkoli dřívější formální členění filmů by svědčilo spíše pro, Záviš, kníže pornofolku dokazuje, že tomu tak není. Stejně dobře je možno přijímat tato díla na úrovni mikrokompoziční – autorova pozornost prochází snímkem, aniž by potřebovala přesně vytyčenou cestu.

Inspirace, nebo přežitek?

Daleko komplikovanější je přijetí Vachkových děl jako myšlenkových konstruktů. Režisér se totiž s notnou dávkou vehemence pouští do výkladu problémů historických i obecně antropologických, přičemž jeho úvahy se nepouštějí směrem stanoveným vědeckou praxí. Příznačným se pro něj stává slovo mystik, zahrnující mystickou zkušenost obecně. V jeho intencích se ubírají režisérovy myšlenky po hyperbolických spojích, typické je slučování zdánlivě nesouvisejících entit. Vachek například v Závišovi, knížeti pornofolku vytyčuje čtyři mystické osobnosti dějin československého státu, kterými podle něj jsou Ladislav Klíma, Jaroslav Hašek, Edvard Beneš a Alexandr Dubček. Následný výklad má potom podpořit jejich výlučnost v běhu československých dějin. Zdůrazňovány jsou především životní marginálie, zdánlivě zanedbatelné okamžiky, jež jsou ale podle něj příznačné pro další směřování těchto osobností i vývoj československého státu.

Jako ukázkový příklad Vachkových argumentačních „schopností“ slouží historka vyprávějící o čtyřletém Edvardu Benešovi, který tím, že vytáhl zákolníčky z vozu vezoucího příští den celou jeho rodinu, sice způsobil havárii, ale ta zase zabránila daleko větší katastrofě. Stejným způsobem se podle Vachka druhý československý prezident zachoval i v kritických okamžicích let 1938 a 1948. Netřeba snad ani zdůrazňovat, jak problematickou osobnost představuje Edvard Beneš pro většinu soudobých historiků, nicméně Karel Vachek má jasno.

Pro nazírání jeho filmů je nezbytná jistá míra tolerance: je třeba vzdát se vědecké důslednosti a spíše se poddat režisérově více či méně obratné proklamaci. Spíše než o nějaké vědecké pojednání (a Karel Vachek si je této nedostatečnosti vědom, jak dokazují mnohé pasáže z Teorie hmoty) se jedná o básnivou formu výpovědi. Přitom v souladu s velkými syntetickými literárními díly, zdůrazňovanými v názvech filmů, se snaží o postižení obecných souvislostí širokého dějinného dosahu. V tomto bodě se asi nejvíce odlišuje od tvorby svých studentů, kteří si v plné míře uvědomují partikulizace postmoderní skutečnosti a svou pozornost zaměřují na konkrétní problémy.

S trochou nadsázky je možno říci, že tvorba Karla Vachka v dnešních dnech již představuje jistý anachronismus, který ale dokládá své opodstatnění jak vysokou mírou inspirativnosti (stvrzovanou filmy jeho studentů), tak i nepřetržitým zájmem, který mezi diváky českých dokumentárních snímků jeho díla stále vyvolávají.

Autor studuje filmovou vědu na FF UP v Olomouci.

Pohlédnout do budoucnosti

Když mi bylo patnáct, nasedl jsem do expresu z Varšavy do Gdaňsku, abych si tam v antikvariátu koupil jeden starý dřevoryt. Zpáteční vlak mi jel až večer, a tak jsem měl trochu volného času. Zašel jsem do katedrály. Uvnitř bylo úplně prázdno, odněkud ke mně přicházely tóny Bachovy fugy. Posadil jsem se na podlahu, opřel jsem se zády o sloup a upřeně se zadíval na vzdálené klenby. Nejsem si jistý, jestli se to opravdu stalo, nebo zda se to pouze odehrálo v mé představivosti, ale najednou jsem uviděl nahý milenecký pár létající ve vzduchu mezi sloupy.

Svou kariéru jsem začal jako malíř. Poté, to bylo koncem šedesátých let, jsem pochopil, že malířství je mrtvé. Toužil jsem po pohybu, nikoli po nehybnosti. Dal jsem se tedy na film. Ale byl v tom háček – ve filmu ze zásady zaznamenáváme to, co je skutečné, to, co vidíme před kamerou. Mne ale zajímalo zachycování věcí, které neexistují ve skutečnosti, a přitom jsme si někdy jisti, že jsou plně reálné. Chtěl jsem zaznamenávat obrazy, jež jsou v našich myslích, touhách, snech, v našem vědomí i fantazii. Stále hledám novou metodu „filmování“, která by umožnila tvořit takovéto obrazy na filmovém plátně tak, aby byly zcela přesvědčivé.

Technologie a dřevoryt

Fotografický realismus je výsledkem velkých objevů – objektiv, fotografie, film, televize –, ty však rozhodně nejsou definitivním řešením. Jsou jen verzí, mechanickou variantou obrazu. Rozhodně je to zatím nejdůležitější krok učiněný v dějinách vizualizace, ale ne poslední. Obrazy (například města) z doby před objevením objektivu nás přivádějí k velmi zajímavým úvahám. V Kronice světa, vůbec první ilustrované knize, vydané v 15. století v Norimberku v době vynalezení tisku Gutenbergem, jsou dřevoryty evropských měst. Považuji je za daleko realističtější než současné fotografie. Patrně ještě dnes na nich může kdokoli z nás rozpoznat Krakov, Vídeň či Londýn. Když myslím na New York, vidím ve zlomku sekundy obraz města, který je mnohem bližší koncepci z oněch dřevorytů než jakékoli fotografii New Yorku.

Tyto staré dřevoryty prezentují celek vědění o městě i jeho okolí, zpravidla pozorovaném z reálně neexistujících míst. Snaží se zapsat duševní obraz; ten, který vidíme, když na něco myslíme. Mám za to, že jej všichni dokážeme v naší představivosti vyvolat. My tento obraz dokážeme vidět, on existuje, ale ještě nemáme takovou filmovou technologii, jejímž prostřednictvím bychom jej předali druhým. Opravdu věřím, že se nacházíme na jakémsi prahu, že už jsme s naší současnou technologií opravdu blízko k tomu, abychom tyto obrazy zviditelnili, abychom je mohli „fotografovat“ a dívat se na ně na plátně.

V dnešní době informačních dálnic pozorujeme ústup od koncepce fotografického realismu k něčemu, co je mnohem bližší obrazu ve své vlastní podstatě. I když jde stále spíše o jakési náznaky a často nepodařené pokusy o budoucí verzi obrazu, která nás čeká, mají svůj (strašný, nebo pěkný?) název: digitální počítačová grafika.

Tango mezi čtverci

Vraťme se ale zpět do šedesátých let, kdy jsem se rozhodl studovat na filmové škole a stát se filmovým režisérem. Jistý anděl mi dal tuto, možná mylnou radu: „Poslyš, Zbigu, filmovým režisérem může být každý. K tomu, aby ses stal opravdovým filmovým tvůrcem, potřebuješ spíš být…“ Anděl se podíval do nebe, jako by někoho hledal a s lehkým úsměvem dodal: „Být spíš jako… kameraman. Protože film, jak vidíš, je technologie.“ A zmizel.

To je jediný důvod, proč jsem se rozhodl studovat kameru. Nevím, proč můj první film byl zrovna Čtverec (1972). Byla to taková smíšenina, spojení fotografie a animace. Práce mi zabrala celé prázdniny, šestnáct hodin denně. Za pomoci filmové kamery jsem podrobil analýze sérii šestatřiceti černobílých fotografií. Měly čtvercový formát a představovaly lidskou postavu, která se pohybovala dokola v uzavřené smyčce pohybu. V čem spočívala logika mé analýzy? Rozhodl jsem se mnohonásobně přefotografovat onu sérii snímků na film. Při každém opakování jsem rozdělil čtvercový záběr filmu na stále menší a menší čtverce. Proto obraz na plátně v každém novém cyklu obsahoval rostoucí počet podobrazů. Kladl jsem pod objektiv kamery bílé čtverce z papíru tam, kde se na fotografiích nacházela postava, a tam, kde nebyla, jsem pokládal černé listy. Na začátku, kdy čtverce byly velké, vznikla na plátně míhající se abstrakce. Později, kdy čtverce byly velmi malé,
ukázala se na plátně čitelná lidská postava. Aby se vše dalo realizovat, musel jsem zmenšit uspořádání bílých a černých čtverců aspoň tisíckrát. Dodatečně jsem pak přidával na objektiv barevné filtry, obracel jsem obraz o devadesát stupňů. Ale tím vás nechci nudit… Důležité na tom je, že aniž bych věděl cokoliv o počítačích a aniž bych měl jakékoliv ponětí o tom, v čem tkví počítačový způsob zobrazení, vytvořil jsem v Polsku v roce 1970 manufakturním způsobem svůj vlastní „digitální“ postup na filmové pásce. Divné je, že bylo potřeba šestadvaceti let práce (včetně mých všech dalších pětadvacaterých prázdnin), abych se vrátil ke Čtverci s plným vědomím a chápáním – proč.

Mých prvních třináct let filmování vyústilo v krátký film – Tango (1980). Třicet šest postav z různých společenských vrstev a v různých životních situacích, představitelů různých údobí, koexistuje v jednom pokoji, přičemž každá se pohybuje ve smyčce, snímána statickou kamerou. Aby to bylo možné realizovat, musel jsem nakreslit a vymalovat na celuloid kolem 16 000 černobílých masek a udělat několik stovek tisíc expozic trikovou kamerou. Je zázrak, že negativ byl poškozen jen nepatrně a že jsem neudělal ani stovku matematických chyb z několika set tisíců možných. Ve výsledku bylo mnoho nedostatků – viditelné černé linie kolem kontur postav, chvění způsobené nestabilitou filmového materiálu kvůli perforaci filmového pásu či skoky v hustotě a barvě, nevyhnutelné nečistoty, zrnění a škrábance. Získal jsem za ten snímek mnoho cen včetně Oscara. Ale jak velký to byl krok k tomu, abych ukázal všechny ty věci a jevy,
které neexistují před kamerou!

Přeložila Vlaďka Moskalová. Redakční úprava Aleš Stuchlý.

Definitivnost Koudelkových panoramat

Kolekce Camargue je až na tři výškové snímky totožná se stejnojmennou publikací vydanou letos ve Francii, která ovšem nebyla důvodem pro pražskou expozici. Tím se stala Koudelkova objemná monografie, která vyšla jak ve Francii, tak v České republice a v dalších pěti zemích. Všech sedm edic téže monografie (každá má svůj přebal) je ve Štěpánské 35 rovněž ke spatření; tuzemské vydání si lze i prolistovat. Co se však u tohoto Koudelkova představení ukazuje být jako zdaleka nejdůležitější, je možnost nahlédnout do všech jeho dosavadních panoramatických publikací: Mission Photographique Transmanche (1989), Černý trojúhelník (1994), Reconnaissance Wales (1998), Lime Stone (2001), Teatro del Tempo (2003), Camargue (2006). Z domácího trhu můžeme znát Černý trojúhelník, v některých zdejších knihkupectvích se objevila i velkoformátová kniha Chaos (1999), která je jakýmsi Koudelkovým panoramatickým
„best of“. Pohled do internetového knihkupectví Amazon.com však naznačuje, že fotografova „panoramatická šestice“ je vzácná ediční sestava – Amazon z nich nabízí kromě Chaosu už pouze Reconnaissance Wales.

Koudelkovy panoramatické práce, které začal tvořit někdy v polovině osmdesátých let, jsou v tuzemských fotografických kruzích předmětem diskusí i pochybností. V těchto autorových dílech se nevyskytuje člověk, respektive není přímo zobrazen, a když už je v záběru přítomen, pak pouze jako jeden z „prvků“. Fotograf vyhledává v otevřené krajině především lidské otisky: ať ve formě předmětů a staveb, jež v ní člověk zanechává, anebo ve formě civilizační „krajinotvorby“, tedy tvarování polí, vodních toků, plání apod. Text Anny Fárové Manipulátor skutečností (viz Ateliér č. 2/2003), dnes již v českých fotografických kruzích proslulý, je krajním vyjádřením pochybností nad Koudelkovými panoramaty; tyto rozpaky u nás pociťuje nejen velká znalkyně umělcova díla. Koudelkova panoramata jsou podle tohoto náhledu odlidštěná nejen v doslovném, nýbrž i v symbolickém slova smyslu: jsou výrazem odlidštěnosti fotografova
přístupu. Člověk, s nímž by musel vejít v důvěrný kontakt – jako kdysi v takový kontakt vešel například s Romy –, ho prý už nezajímá. To je možné, ale o tohle spor nemusí a ani nemá být veden. Tvůrce je tvůrce a to, co zde zůstává, je jeho dílo. A jestliže si takto „odmyslíme“ osobnost Josefa Koudelky a zůstaneme ve Štěpánské 35 pouze s oním sextetem panoramatických publikací a s fotografiemi pověšenými na stěnách, může nám dojít velikost i heroismus Koudelkova panoramatického díla, ten drásavý expresionismus krajinářského ticha. Paradoxně byla tato dimenze velice obtížně vysledovatelná na autorově retrospektivě na přelomu let 2002––2003 v pražském Veletržním paláci. Sice ji tam završovaly obrovské zvětšeniny panoramat, ale v kontextu rozsáhlé výstavy ani svědomitému divákovi na oddíl Chaos už nezbývaly síly; v návštěvníkovi asi bylo „zaseknuto“ příliš raného a „středního“ Koudelky.

Vlastně už „všechno to panoramatické“, základní kvalita autorova dramaticky horizontálního zření světa, se nachází v první Koudelkově knize tohoto typu, v Mission Photographique Transmanche. V následných titulech tvůrce svůj vizuální přesmyk stvrzuje a metodu rozvíjí, piluje, variuje (nejméně přínosně podle mě v publikaci Lime Stone). Panoramatický debut obsahuje patnáct snímků, více než v následných svazcích se v Mission Photographique Transmanche vyskytují lidé, na některých záběrech dokonce v popředí, ještě jsou „hrdiny“ té či oné fotografie, nikoliv anonymním a organickým prvkem v krajině. Pozvolnou probírkou knižního sexteta a srovnáním s celoživotní autorovou monografií, v níž panoramata tvoří závěrečný, sedmý oddíl, získáváme dobrou představu, které snímky Josef Koudelka preferuje. Nemohl jsem se však ve Štěpánské 35 ubránit dojmu, že ačkoliv je autor naprostý maximalista, perfekcionisticky
tesající jednotlivé kvádry svého odkazu, některé panoramatické snímky do svých výběrových sestav v Chaosu či v monografii neprávem nevpouští. Vůbec si myslím, že jakkoliv je Koudelka výjimečný fotograf, ve svém pozdějším věku (nar. 1938) není už moc schopen či ochoten naplno uznat či připustit si specifičnost této disciplíny. Totiž tu, že ve fotografii – zřejmě více než v jiných uměleckých disciplínách – by měl tvůrce mít k dialogu svým způsobem nezúčastněného partnera, který pomůže natvarovat hmotu, již fotograf nasbírá. Neboť fotografování „reality“ je daleko neuvědomělejší aktivitou, než se běžně jeví. A fotografové se téměř vždy mýlí, když si myslí, že svému dílu nejlépe rozumějí oni sami. Do hotových fotografií si promítají své podvědomé i vědomé zkušenosti a zážitky spojené s okamžikem expozice. Tato expozice je extrémně krátkým okamžikem (například při porovnání s malbou či s psaním), a fotografický tvůrce proto vlastně permanentně exponuje
i „ex-post“, ve své mysli. Opravdu jen výjimečně pak jednotlivé záběry od svého tvůrce takzvaně odpadnou – jako kupříkladu od spisovatele odpadává dokončená próza (a pokud tomu tak není, vesměs nastává autorská tragédie, viz „sebevylepšování“ Arnošta Lustiga). Koudelka chce mít své dílo pod kontrolou s vehemencí až despotickou, ovšem ne vždy si tím prospívá.

V souboru Camargue Josef Koudelka přibližuje stejnojmennou oblast na jihu Francie a fotografie vlastně vznikly jako zakázka od společnosti Conservatoire du Littoral, jež ochraňuje přírodu francouzského pobřeží. Není to poprvé, kdy Koudelkova panoramata vznikla na objednávku a přitom vyznívají jako naprosto svébytná a svobodná tvorba. Podmínky pro takový výsledek jsou dvě: velkorysost zadavatelů a talent tvůrce. A bonbónkem je, že k nejlepším pracím souboru Camargue náležejí tři nikoliv „ležící“, nýbrž vztyčená panoramata, „komínově“ výškové fotografie, které Koudelka může případně uplatnit v jiné knize, než je to zatím nejnovější panoramatické leporelo.

Autor je redaktor MF Dnes.

Příběh politického umění v novinách

Přečetl jsem si několik článků o mezinárodní výstavě Czechpoint (viz A2 č. 48/2006), která právě končí v pražských galeriích NoD a C2C. V Týdnu o Czechpointu referuje Tomáš Pospiszyl, v Respektu Jan Vitvar a na Aktuálně.cz Radek Wolmuth. Všechny tři články mají určité společné rysy. Zarážející jsou faktické chyby. Nedopouští se jich pouze Wolmuth, protože se věnuje výhradně odsudkům a žádná fakta neuvádí. V souvislosti s Czechpointem autoři zmiňují výstavu Politik-Um, která se také věnovala politickému umění. Tato výstava proběhla v Praze roku 2002 a provázely ji mediální polemiky v souvislosti s cenzorským zásahem proti venkovní instalaci skupiny Pode Bal, jejímž jsem členem. Ačkoli Týden i Respekt před třemi lety správně napsaly, že naše instalace Zimmer Frei se zabývá problematickými aspekty odsunu sudetských Němců, letos Pospizsyl v Týdnu píše, že
námětem naší instalace bylo končící Havlovo prezidentské období! Tuto mystifikaci ve svém pozdějším článku v Respektu opakuje již jako všeobecně známý fakt Jan Vitvar. V novinářské dezinterpretaci se z naší práce Zimmer Frei, v níž jsme se věnovali osudu konkrétních domů na Liberecku, stala trapně „vtipná“ agitka o tom, že po Havlovi zbude na Hradě prázdná „cimra“. Vzhledem k tomu, že nejrychlejším a nejpohodlnějším způsobem, jak napsat článek, je „vygooglovat“ si text, který už někdo napsal, dá se předpokládat, že se budeme s překroucením smyslu naší instalace setkávat v budoucnu častěji.

Současná přehlídka politického umění v NoD je srovnávána se zmíněnou výstavou Politik-Um, což je v pořádku. Srovnává se ale nesrovnatelné a nemluví se o obsahu, ale o formě. Pokud jde o lokaci, obě výstavy stojí v extrémním protikladu, Politik-um proběhlo na Pražském hradě se všemi souvisejícími konotacemi, Czechpoint v alternativní galerii nad tanečním klubem. Rozsáhlá mediální pozornost věnovaná výstavě Politik-Um byla rovněž extrémem, a to díky atraktivní „cenzorské“ kauze a následující veřejné polemice o jejím významu. Pro média byla výstava, cynicky řečeno, „sexy“. Ve stínu tehdejších mediálních polemik bohužel zůstala řada skvělých uměleckých děl. Ani o smyslu našeho „sudetoněmeckého“ projektu se nediskutovalo, „cenzorská“ kauza hlubší diskusi přehlušila a po třech letech si už nikdo nepamatuje, čemu se vlastně naše instalace věnovala. Z poměrně nahodilých souvislostí dvou výstav Jan
Vitvar vyvozuje s využitím mediální zkratky, že „politické umění se dostalo z Pražského hradu do periferních galerií“, tedy na periferii zájmu. Výstavy však spolu přímo nesouvisely, vznikly převážně jako soukromá iniciativa. Žádný z autorů kritizujících článků nezmiňuje doprovodný program přehlídky Czechpoint, skládající se z diskusí, projekcí, workshopů. Články nejsou recenze či kritiky v plnohodnotném smyslu těchto pojmů, jsou to spíše glosy zklamaného návštěvníka. Pospiszylovi výstava připomíná „tlachání a nadávání v hospodě na to, že sněží, zatímco kdosi se zvedne a jde odklízet sníh“. Radek Wolmuth škodolibě glosuje: „Pokud měla výstava dát politikům na frak, tak nedala.“ Bylo však cílem výstavy dávat někomu „na frak“? A proč právě politikům? Pokud si autor myslí, že když se řekne „politické umění“, musí to nějak souviset s politiky, tak možná tématu nerozumí. Škála aktivit, které můžeme nazývat „politické umění“, je velmi široká, pojem sám je
pouze pomocný, zahrnuje jak umělecké reflexe politických a společenských fenoménů (tedy spíše „angažované“ umění), tak i aktivistické projekty, které si kladou za cíl určitou situaci ve společnosti měnit. Navíc sama kategorie je problematická, protože veškeré umění je de facto politické.

V souvislosti s demarketingovým projektem Krištofa Kintery, ve kterém autor nastříkal sprejem loga nadnárodních společností mj. i na stěny galerie, Tomáš Pospiszyl píše, že taková práce do galerie nepatří, a vykazuje Kinteru do „autenticity“ ulice. Už neříká, že Kintera na ulici loga sprejem stříkal a že prezentace v galerii je především dokumentací této aktivity. Zajdeme-li například v poměrně konzervativní Vídni do galerie Generali Foundation, která se mj. programově věnuje „politickým“ uměleckým aktivitám, můžeme tam spatřit nejen dokumentaci pouličních akcí, ale například dokumentaci aktivistického projektu Luft, který protestoval proti deportacím prováděným s pomocí letecké společnosti Lufthansa. Má takový projekt mít do galerií vstup zakázán, když smysl jeho působení je ve veřejném prostoru, kde původně proběhl? Vyhnal by Tomáš Pospiszyl německé pouliční politické umění z berlínských galerií a muzeí, kde bylo součástí výstavy
100 let německého umění, zpět na ulici, kde se původně nacházelo? Je přece evidentní, že v galerii díla „politického“ umění nebo aktivismu mohou fungovat i mimo svůj původní kontext, a to zejména na kriticky uspořádané výstavě. Czechpoint ovšem takovou výstavou není, je především živou přehlídkou a festivalem. Czechpoint nemůže suplovat nečinnost velkých státních galerijních institucí, které by se měly zabývat soubornými výstavami, tedy i těmi, které reflektují a kriticky hodnotí nejrůznější aktivity, nazývané jako „angažované“ nebo „politické“ umění. Není úkolem entuziasticky organizované přehlídky vyřešit léta letargie a pasivity výstavních institucí. Kurátorky Tamara Moyzes a Zuzana Štefková si za svoji práci zaslouží respekt, ne bohorovné novinářské odsudky.

Autor je člen skupiny Pode Bal.

Programová alchymie velkých myšlenek

Jedním z našich hlavních cílů je být v čele vývoje, který v požadavku na trvalou udržitelnost v architektuře spatřuje výzvu a aktivního spoluhráče, nikoli omezující zdroj potíží.

Zahájení projektu BIG/IDEAS předcházela přednáška „frontmana“ kodaňské kanceláře Bjarke Ingelse, která se uskutečnila 14. listopadu 2006 v Betlémské kapli. V souvislosti s nedávno diskutovaným tématem vztahu architektury a médií, respektive prezentace architektury, kterému bylo věnováno letošní 5. číslo časopisu Era 21 – a k němuž jeho zástupci ve spolupráci s Centrem pro středoevropskou architekturu v Praze uspořádali další ze svých veřejně přístupných Kulatých stolů –, lze říci, že Galerie Jaroslava Fragnera zaujímá v tomto ohledu v českém prostředí nezastupitelné místo. Přednášku navštívilo neuvěřitelných šest set posluchačů, což poněkud poopravuje zavedený a neustále opakovaný názor, že českou veřejnost architektura nezajímá.

Bjarke Ingels zde představil práci své kanceláře vskutku velkorysým způsobem: úvodní projekcí ve stylu Hvězdných válek sdělil v několika bodech základní postuláty tvorby architektonického studia a následně – prostřednictvím perfektně zvládnuté prezentace jednotlivých projektů – zasvětil diváky do svého přístupu k architektuře a do kompletního procesu práce na cestě od konceptu až po výslednou realizaci.

Bjarke Ingels – úspěšný mladý muž

Zakladatel architektonické kanceláře BIG se narodil v roce 1974 v Kodani. Studoval na Det Kongelige Danske Kunstakademis Arkitektskole v Kodani (1993–1999), na Escuela Technica Superior de Arquitectura v Barceloně (1996–1997) a mezi lety 1998 a 2001 získával praxi u proslulého architekta Rema Koolhase ve studiu OMA. V roce 2001 založil spolu s Juliem De Smedt (nar. 1975) studio PLOT. Po pěti letech úspěšného působení studia, které dvakrát získalo Cenu mladých architektů, Zlatého lva v Benátkách a již podruhé bylo nominováno na Cenu Miese van der Rohe, se její zakladatelé rozhodli každý pro samostatnou dráhu. Zatímco Julien De Smedt založil komornější ateliér JDS Architects, Bjarke Ingels sestavil dnes již šedesátičlenný tým odborníků zabývajících se architekturou, urbanismem, výzkumem a developmentem. V současné době působí také jako hostující profesor na Rice University v Houstonu a na
Harvardu.

Ingels vnímá současnou architektonickou tvorbu jako egocentrické, výstřední a od reality odtržené solitéry, nebo jako předvídatelné a nudné produkty specializovaných týmů. Vůči takovéto praxi se kriticky vymezuje a snaží se dokázat, že existuje i třetí cesta. Jádrem architektury BIG je schopnost svěžího pohledu, zkušenost, hravost, neotřelost a původnost myšlení a ekologický rozměr. Díky spolupráci s odborníky z různých oblastí jsou členové kanceláře schopni pracovat na poměrně velkém množství projektů rozdílného určení – bydlení ve městě, hotelů, administrativních budov, parkovišť či staveb s kulturní, sportovní nebo náboženskou funkcí.

Programová alchymie/flexibilní studio

BIG označují svou praxi jako „programovou alchymií“ – kombinují tradiční prvky, jako je bydlení, volný čas, práce, parkování či nakupování, s novými formami symbiotické architektury. V projektu MTN (Mountain Dwellings; ve výstavbě) sloučili funkci parkoviště a bydlení do jedné stavby, jejíž spodní část – umělý betonový svah – je určen parkovacímu prostoru, který v elevaci podkládá tenkou vrstvu kaskádovitě uspořádaných bytů se střešními zahradami. Autorům se zde podařilo docílit efektivního propojení obou funkcí (ke každé bytové jednotce přímo přísluší parkovací místo – třebaže se nachází v desátém patře) a zároveň vytvořit nový prvek v městské struktuře: stavba Mountain Dwellings je „kopcem“ na jinak plochém území Kodaně. Symbolická rovina je vtipně podtržena výtvarným řešením kovového oplocení budovy s motivem velehor.

Dalším příkladem hledání nových a proměn dosavadních funkcí jednotlivých staveb i rozsáhlejších urbanistických celků je projekt BAT (Battery; v procesu), jehož tématem je integrace muslimské a dánské kultury prostřednictvím začlenění vůbec první mešity na území Dánska do centra komplexu obsahujícího byty, obchody a zařízení pro volný čas a sport. Autoři k projektu uvádějí: „Můžeme si představit maximálně zahuštěnou multikulturní čtvrť ve městě, které se bojí výšek, v zemi, která se bojí všeho cizího?“ BIG se v rámci tohoto projektu zároveň snaží svést dohromady tři nespojité kodaňské čtvrti – Islandsbrugge, Amagerbro a Ørestad – a vytvořit tak jediné centrum městského života, fúzi krajiny a architektury, zástavby a městské topografie umělých hor, údolí, útesů a jeskyní. Výsledkem má být „architektura, která není svázaná žádnými stylistickými pravidly – otevřená tvorbě nových asociací z celého architektonického
spektra“. Uvedené projekty představují úsilí Bjarke Ingels Group osvobodit architektonickou imaginaci od zavedených způsobů uvažování a standardních typologií a nacházet nová řešení odpovídající soudobým požadavkům.

V současnosti má kancelář rozpracovanou řadu projektů v Evropě, Skandinávii i Asii, z nichž asi nejznámější je projekt REN (Lidového domu v Šanghaji), jenž v sobě opět spojuje několik funkcí – hotel a sportovní a konferenční centrum pro Světovou výstavu 2010. Stavba je řešena jako dvě budovy splývající v jednu, jež vytváří čínský znak pro „svět“ – jednoznačně rozpoznatelnou dominantu Světové výstavy v Šanghaji.

BIG v Praze

Výstava v Galerii Jaroslava Fragnera, přinášející vedle elektronických prezentací devatenáct modelů, sestává ze dvou částí. V osvětleném předsálí jsou po celé ploše stěn nainstalovány bannery s prezentacemi realizovaných projektů: PSY (psychiatrická léčebna v Helsingør), VM (230 bytových jednotek v Kodani), MAR (Maritime Youth House v Kodani) a BAD (přístavní lázně v Kodani). Na velkoplošném plátně si pak návštěvníci mohou na velmi zdařilých webových stránkách Bjarke Ingels Group (www.big.dk) prostudovat další projekty a realizace, které na výstavě nejsou zastoupeny. V druhé – neosvětlené – části expozice vystupují ze tmy modely projektů, které jsou v realizaci nebo které mají být realizovány v nejbližší době. Modely vystavené na černých kvádrech jsou – vedle obrazovek s prezentacemi jednotlivých projektů – jediným zdrojem světla v expozici, takže působí, jako by volně pluly v prostoru.
Morfologie staveb BIG je velmi rozmanitá, každá jejich realizace je individuální reakcí na individuální situaci. Spojujícím prvkem je však konceptuální přístup, ekologické myšlení, vysoká míra abstrakce a výrazná vizuální působivost hmot. Jejich formální jazyk je široký a flexibilní, v každém projektu jsou však uplatněny právě ty prvky a postupy, jež odpovídají funkčnímu i symbolickému určení stavby. Výstava v Galerii Jaroslava Fragnera stojí za zhlédnutí mimo jiné i proto, že je zde představen projekt nové budovy Národní knihovny v Praze na Letné, s nímž se Bjarke Ingels přihlásil do mezinárodní soutěže na tuto stavbu.

Autorka je historička umění.

CD, DVD

Erotikon

Režie Gustav Machatý, 1929, 85 min.

Je dobře, že se vydání na DVD dočkalo i dílo, které jako první výrazně proslavilo českou kinematografii za hranicemi. Psal se rok 1929, kdy podle svého scénáře natočil Gustav Machatý němý film o touze, jež nemohla dopadnout dobře. George (Olaf Fojrd) je elegán, kterému ujel vlak a nachází útočiště v domě železničního hlídače. Ten neuhlídá svou dceru Andreu (Ita Rina), jež kouzlu cizince podlehne. George ji opouští, Andrea žije pochmurný život, a když už konečně nachází klid, jejich cesty se opět střetnou. Děj je to románkový (to byl v následující Machatého Extasi ostatně také), ale Erotikon proslul především svými moderními vyjadřovacími prostředky. Machatý vždy dbal na vedení kamery, proto spolupracoval s nejpřednějšími českými kameramany, tentokrát to byl Václav Vích. Kouzlil se záběry interiérů, jimž dodal hloubku a udělal z nich další činitele děje: ovlivňují náladu a chování postav. Na Erotikonu spolupracoval jako filmový architekt
Alexander Hackenschmied, výrazná osobnost avantgardního proudu kinematografie. O výbornou hudební partituru se postaral dodatečně Jan Klusák. Milovníky českého filmu by Erotikon neměl zůstat nepovšimnut.

Lukáš Gregor

Krajina přílivu / Tideland

Režie Terry Gilliam, 2005, 122 min.

Filmová tvorba expythonovce Terryho Gilliama se vyznačuje pestrostí a různorodostí. Nejlépe snad její rozpětí ilustrují jeho dva poslední filmy. Zatímco Kletba bratří Grimmů vznikla pod silným produkčním diktátem, což se projevilo i na jejím nejednoznačném přijetí kritikou, následující Krajina přílivu je už vnímána jako bytostně osobitý Gilliamův film, v němž nechal naplno projevit svou nespoutanou fantazii. Příběh dívky (v modelu kopírující Alenku v říši divů), která na osamění způsobené úmrtím obou rodičů reaguje zjitřenou inscenací života, je vyjádřením režisérovy nutkavé touhy ozvláštňovat (filmový) svět výboji imaginace. Postavy vstupující do příběhu jsou vždy nějak deformovány, ať už fyzicky, psychicky či sociálně, přičemž jejich průzor se paradoxně tímto omezením rozšiřuje. Z obilného pole se tak může stát oceán plný netušených dobrodružství a nebezpečí, odpudivě vypadající sousedka se promění v zlou čarodějnici a do manželského stavu
vstoupí epileptik s šestiletou holčičkou. Krajina přílivu se nese na vlnách bizarnosti, Gilliam svým pohybem na hraně vkusu zkouší meze toho, co uneseme, a výsledkem je dílo, které zanechává pocit velejemné hrůzy nad neskutečností přebývání. Protože vše, co nám režisér ukazuje, je jen nepatrným přeexponováním naší planoucí skutečnosti, nepatrným vychýlením z takzvaného normálu.

Petr Pláteník

Sám v temnotě / Alone in the Dark

Režie Uwe Boll, 2005, 94 min.

V céčkové filmové adaptaci béčkové hry vás čekají příšerné herecké výkony (Christian Slater a Tara Reid), příšerné filmové triky (Vetřelec, Duna?) a celé to má navíc příšerný scénář. Režisér Uwe Boll se však nevzdává: toto je jeho druhý film natočený podle počítačové hry a nejméně další čtyři má rozpracovány. Zápletka, spočívající v tom, že kdosi kdysi otevřel brány pekelné a hlavní hrdina má zabránit dalšímu průniku zla na planetu, snad ani nestojí za zmínku. Vrcholem celého DVD jsou totiž bonusové materiály. Ve filmu o filmu se dozvíme (od režiséra), že tento snímek je naprosto skvělý a téměř k nevydržení hrůzný (navíc prý úplně jiný než ostatní horory, jen nezmíní čím). Scenárista tu pak skromně připomíná, jak se mu povedlo přenést původní příběh na plátno a dodat mu hloubku. To je však jen rozjezd, následuje dokument o tom, že nejdůležitější a nejnákladnější scénou ve filmu je ta, v níž sledujeme letící kulku,
jež zasáhne oběť (trik upotřebený před deseti lety v Takových normálních zabijácích), pod názvem „animace scén“ objevíme kus filmu převedený do animace, která by vypadala směšně už v patnáct let staré hře. Pro příznivce metalu pak je připraven dvacetiminutový blok klipů, u nichž se však nedozvíme, kdo že nám to vlastně hraje (že by byl režisérem Uwe?). Nic tak příšerného a zároveň zábavného jste možná ještě neviděli. Uwe Boll je Ed Woodem současnosti.

Jiří G. Růžička

Zrcadlo / Zerkalo

Režie Andrej Tarkovskij, 1975, 108 min.

Podle mnohých je to nejkrásnější Tarkovského film. Osobní zpověď přerůstající hranice biografie v mimořádně hluboké, ani ne tak filosofické jako spíše etické dílo. Tarkovskij se ve svých filmech často vracel k motivům domova, dětství, vlastních kořenů, ale v žádném z nich nedokázal tyto kategorie uchopit tak organicky jako právě v Zrcadle. Zdánlivě roztříštěná struktura filmu je ve skutečnosti jednolitým tokem obrazů, které si nekladou za cíl informovat, „jak to se mnou bylo“, ale jejich účinek je mnohem nečekanější: vyvolávají v nás zcela osobní asociace, vnitřní hnutí myšlenek zaměřených na vlastní život, na to, co stálo v jeho počátcích, co jej formovalo až do chvíle, kdy vidíme tento film. České DVD z řady Netuctové filmy obsahuje kromě filmu s originální zvukovou stopou v původním mono i v novém remixu také tři rozhovory, z nichž nejzajímavější jsou vzpomínky scenáristy Alexandra Mišarina, fotogalerie a textové
biografické a filmografické materiály. Technická kvalita obrazového přepisu i zvuku je velmi dobrá. Film i všechny bonusové filmové materiály jsou vybaveny českými titulky.

Petr Gajdošík

Mission: Impossible 3

Režie J. J. Abrams, 2006, 126 min.

Děj není důležitý. Opět se vyrábějí masky, skáče se na výškové budovy a plní se nemožné mise. Týmový špionážní seriál Nulová šance inspiroval již tři filmové mise. Každé velí jiný režisér. De Palmova mise byla překombinovaná. Mise Johna Woo přihlouplá, ale zpomalenou akcí ohromující. Mise nedávno neznámého J. J. Abramse je geniální. Tato zpráva se zničí za pět vteřin… Není divu, vždyť tento pán je zodpovědný za závisLOST mnoha diváků na jednom televizním seriálu. Ve svém filmovém debutu zúročil všechny své silné stránky: práci s hloubkou postav (ďábelský záporák Damien), schopnost vést kameru k popisu emocí i k působení vizuálního nadšení (scéna defibrilace, scéna útoku na most) a umění strhnout diváka kombinací žánrových klišé a originálních postupů (motiv Antiboha v podobě Králičí pacičky). Děj není důležitý. Opět se plní nemožné mise. Divácký zážitek z filmu pohání napětí, způsobené především
prologem, který bere dech, neboť položí tíživou otázku, na kterou hledáme odpověď až do druhé třetiny snímku. Neklid rovněž stupňují povedené akční sekvence se spoustou nápadů a s několika mimořádnými záběry. Na dvojdiskové edici najdeme vše, co čekáme od výborně vybaveného DVD: vypuštěné scény, poučný režisérův komentář a především řadu dokumentů ze zákulisí, jež plně poslouží všem, které tato mise nadchla.

Milan Klíma

Erik Friedlander & Teho Teardo

Giorni Rubati

Bip-Hop 2006

Současná laptopová elektronika dochází pomalu ke svému konečnému tvaru, a není tedy divu, že umělci toužící po progresi se poohlížejí, kam dál. Zcela logicky dostávají prostor nástroje akustické, jejichž „zastaralost“ je v post-éře chápána jako kladná hodnota. Nová alba labelů citlivě reagujících na nejnovější indie trendy (Staubgold, City Centre Offices…) jsou toho jasným důkazem. Francouzské vydavatelství Bip-Hop, jež můžeme bez mrknutí oka hodit do stejného pytle k dříve jmenovaným, přichází s deskou, kterou můžeme považovat za prototyp „nových pořádků“. Italský laptopař Teho Teardo po dva roky na dálku (a posléze i face to face) experimentoval s americkým violoncellistou Erikem Friedlanderem a výsledkem je elektroakustické album inspirované básněmi Piera Paola Pasoliniho. Mladý elektronik hledá společnou řeč s newyorským, Downtownem odkojeným avantgardistou. Výsledkem jsou jak nervní erupce se stopáží okolo jedné minuty, tak delší hladivé
meditace, kde akustické cello nachází zajímavý doprovod v současné elektronické abstrakci. Právě napětí vyvěrající ze spojení starého s novým vytváří onen potřebný svorník, jenž drží kolekci pohromadě. Ne náhodou duo sbírá uznání nejen v avantgardní baště Knitting Factory (skladba Pause For Supper je právě odtamtud), ale také na přehlídkách představujících modernější trendy alternativní hudby. Další doporučení snad není potřeba.

Pavel Zelinka

Musica Genera

Festival Musica Genera zve do Polska významné osobnosti volné improvizace, elektroniky, elektroakustiky či noise a zároveň zůstává přehlídkou putovní, neboť místa jejího konání se přesouvají po celém světě. Oba organizátoři, kteří jsou sami aktivními hudebníky na poli elektroniky – saxofonistka Anna Zaradny a kytarista Roman Piotrowicz – vytvářejí prostor pro setkání umělců z oblastí tanečních, výtvarných a soundartových. Slyšitelným výstupem, který vzniká pod hlavičkou Musica Genera jsou hlavně záznamy, jež se svým charakterem blíží produkci vydavatelství zaměřených na volnou improvizaci: Erstwhile, Victo, Sofa Records (viz A2 č. 22/2006).

Šelesty hluku

Na počátku koncepce MG stála zřetelně formulovaná podmínka pro každý set a na jejím konci téměř vždy precizní výsledek. Roman Piotrowicz a Anna Zaradny mají pro jednotlivá vystoupení jasný požadavek: hudebníci se mají sejít na pódiu vůbec poprvé v unikátních složeních, v originálních konstelacích, které se ještě v průběhu několika dní přeskupují. A nejen to – někdy se nároky dále zpřísňují (například každý ze tří významných turntablistů, Otomo Yoshihide, Martin Tétreault a eRikM, mohl při své seanci použít pouze jeden gramofon s jedním přidaným nástrojem, což můžeme slyšet na nahrávce Trace Cuts). A právě tento akt výběru a tvoření nových dramaturgických spojů mezi hudebníky je kreativním činem, za nímž se projevuje cit organizátorů, vedený předvídavostí, zda k sobě budou rozličné hudební koncepty, kontexty, jazyky a zvukové světy pasovat. Ačkoliv se taková pravděpodobnost bez záruky zdá být velký risk,
již samotná jména jako Axel Dörner, Martin Klapper, Zbigniew Karkowski nebo Christian Fennesz napovídají, že se bude jednat minimálně o pozoruhodná setkání.

Základní dramaturgickou vrstvu festivalu můžeme ještě rozčlenit do tří výrazných sekcí. Agresivní linii zde zastupuje například pulsující atonální noise Zbigniewa Karkowského na sólovém albu attuning/attending nebo hlukové kytarové stěny Lionela Marchettiho a Emmanuela Petita, vsazené do formy dadaistické koláže s přesahy ke konkrétní hudbě (stylově heterogenní opus Docteur Kramer).

Druhou polohou, zdánlivě protikladnou ve smyslu blahoslavení ticha, je redukcionismus se silně kontemplativním charakterem. Tento přístup s dlouhými pauzami mezi jednotlivými tóny, zvuky a plochami, reprezentuje hlavně ukázněná hra Taku Sugimota, Burkharda Stangla a Christofa Kurzmana na záznamu Live in Tokyo. Klíčovým stavem je naslouchání spoluhráčům a čekání na ten správný moment, jenž si vyžádá adekvátní tón či šelest, lhostejno, zda vycházející z nástroje či přímo z hlediště a okolí. Hudební gesto muzikanta je však často (a v Sugimotově pojetí obzvlášť) na samém prahu slyšitelnosti – jako by vyjadřovalo touhu zanořit se zpět do své neexistence. Nikoliv tóny, melodie a rytmická pulsace jsou zde prvotní; jde tu o zvuk, jeho barvu či délku trvání.

Hudba bez paměti

Třetí sekci definuje široce pojímaná sonoristika. Na albu szc zcz cze zec eci cin bubeníka Ivara Grydelanda, kytaristy Ingara Zacha a obsluhovače analogových syntezátorů Thomase Lehna slyšíme hru na obvyklé nástroje v takové podobě, že jejich typicky využívané rejstříky berou za své. Trio ve svém intuitivním proudu ruchů a záchvěvů zkoumá a ohledává každý zvuk, moduluje jej a rozvíjí, aniž by se v nějaké podobě přiklonilo k jasnému rytmickému či melodickému vzorci nebo repetici. Celé album zní jak silně zpomalená detonace se všemi příbuznými procesy, které výbuch vyvolává. Bubeník Grydeland namísto opakujících se struktur vytváří na své bicí šelestivé plochy, činelové drones a polámané zvonivé rytmy, které se při nalezení pravidelného pulsu opět rozpadají do izolovaných ran. Zach hrou smyčcem na kytaru a banjo (v jistých okamžicích s uvolněnými strunami) vstupuje do Lehnova analogového mikrosvěta bublavých
a drnčících zvuků se silnými rezonančními poryvy. Toto je hudba bez paměti, hudba, která k pamatování ani nevybízí, ale umožňuje něco zcela jiného – oddat se procesu tvorby a sledovat neustálou změnu jejího toku, plného jemné analýzy jednotlivostí.

Přestože label ani festival Musica Genera nemají ve světě soudobé „jiné“ hudby nijak silnou propagaci, mohou hrdě stát po boku mnoha zavedených značek. Díky své unikátní dramaturgii nabízí nový pohled na komunikaci hudebníků, kteří sahají k samotným pramenům muzikálnosti; jde vždy o hudbu profesionálů, kteří znají své řemeslo a dokonale ovládají svůj nástroj. To se může zdát samozřejmostí, pokud by se pod nálepkou improvizace a elektroniky neskrývalo velké množství diletantů, zakrývajících nedostatek talentu. Musica Genera ovšem o talenty nouzi nemá, naopak: mnohé z nich generuje a pak expeduje dále do světa.

Autor je redaktor časopisu HIS Voice.

Profesor anarchista

Ahmadínežád přitvrzuje cenzuru

V dnešním Íránu si islámskou revoluci a jejího charismatického vůdce ajatolláha Chomejního dobře pamatují jen padesátníci a lidé starší. Ostatní dnes revolučním étosem nežijí a ani mnozí bývalí revolucionáři neskrývají rozčarování nad současnou situací. Mnoho mladých a vzdělaných lidí chce žít tak jako jejich vrstevníci na Západě.

Proti šáhově režimu se na sklonku sedmdesátých let nepostavili pouze šíitští duchovní, jejichž programem se stalo vybudování vzorového islámského státu, ale také liberálové a sekulární levice včetně komunistů. Ti všichni se dožadovali politických svobod a konce šáhovy autokratické vlády, jejímž nástrojem byla i neblaze proslulá tajná služba SAVAK. Dodnes někteří Íránci vzpomínají na to, že agenti v dobře padnoucích oblecích s vázankami zastavovali po cestě ze školy středoškoláky a prohledávali jim tašky s učebnicemi, jestli náhodou neschovávají nějakou zakázanou literaturu. Cenzura byla tehdy zcela běžná a lidé se s ní naučili žít. Mezi stoupenci ajatolláha Chomejního kolovaly amatérsky nahrané magnetofonové pásky s jeho kázáními. Kdo byl přistižen, byl nekompromisně potrestán.

Monarchický režim nahradila islámská teokracie. Do čela státu se dostali šíitští duchovní, kteří se rychle postarali o to, aby jejich privilegované postavení neohrožovala nová opozice, která se vzápětí proti novému režimu zformovala. Cenzura se stala vedle brutálnějších metod represe jedním z nástrojů.

Na rozdíl od televize a rozhlasu, které zůstaly v rukou státu a staly se nástrojem propagandy, těší se tištěná média větší nezávislosti. Zvláště ve druhé polovině devadesátých let začalo vycházet ohromné množství novin a časopisů. Hovořilo se v té souvislosti dokonce o tiskové revoluci. K té došlo díky společenskému uvolnění, které nastalo v souvislosti s nástupem prezidenta Chátamího. Desítky novinových titulů vyjadřovaly postoje jednotlivých frakcí íránské politické scény, ať již konzervativců, reformistů nebo pragmatické pravice. Své noviny zakládali studenti či ženské organizace. Začala se objevovat kritika mířící na vládu i vlivné představitele režimu, nikoli ovšem režim samotný.

Vedle toho se na pulty knihkupectví dostaly tisíce nových knih, původní tvorby i překladů západní literatury. Každoroční knižní veletrh v Teheránu se stal demonstrací toho, že Írán je regionální kulturní velmocí. Na konci devadesátých let se zde začal nebývalým tempem šířit také internet. Internetové kavárny vyrostly ve všech větších městech. V Íránu není mnoho míst, kde by se mladí lidé mohli mimo rodinný kruh setkávat. Proto uvítali intimitu chatování. Internetové blogy, poskytující prostor pro svobodnou výměnu informací, rostly raketovým tempem a perština se stala jedním nejpoužívanějších jazyků kyberprostoru. Lidé chtějí být v kontaktu se světem. A pro ty, kteří nemají dost peněz, aby cestovali do zahraničí, se prostředníkem staly satelitní přijímače. Ty, ač zakázané, jsou skryty na střechách či v křovíčku na dvorcích mnoha íránských domů.

Ale cenzura pracovala i v době největší svobody na konci devadesátých let. Všechny vydávané tituly musely být stejně jako dnes předběžně schváleny ministerstvem kultury a islámským vedením. To také publikaci mnoha literárních děl znemožnilo. Zákazům se nevyhnuly ani deníky, které zašly ve své kritice příliš daleko. Násilné ukončení činnosti deníku Salám v roce 1999 bylo dokonce roznětkou studentských bouří, při nichž se proti nenásilně protestujícím studentům postavili milice basídž a členové ultrakonzervativního hnutí Ansár-e Hezbolláh. Stávalo se i to, že na příliš kritické deníky se nedostal levný dotovaný papír a někteří novináři skončili ve vězení.

Cenzura v Íránu není jen nástrojem k potlačování politických oponentů a kritiků režimu. I reformní duchovní by zřejmě nesouhlasili s úplným odbouráním cenzury, která je pokládána na nezbytné opatření, jež má muslimy chránit před „šířením nemravného života“. Je například zcela nepřípustné zobrazovat jakýmkoliv způsobem nahotu, pojednávat o lidské sexualitě či dalších tabuizovaných tématech. Za šíření pornografických publikací pak může pachatel očekávat nejvyšší trest. Tomu, aby se do země nedostaly závadné tiskoviny, věnují íránské orgány značnou pozornost. Autobusy přijíždějící z Turecka se vždy mohou těšit na důkladnou kontrolu. Sám jsem byl svědkem toho, že spolucestujícího, očividně obchodníka s oděvy, donutil policista při hraniční kontrole před čekajícím spálit katalog dámského spodního prádla.

I když se řada nařízení, jejichž účelem je ochránit Íránce především před „škodlivou“ západní kulturou, míjí účinkem, položil loni zvolený íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád právě na očistu země od západních kulturních vlivů velký důraz. Na post ministra kultury a islámského vedení si vybral svého spolubojovníka z Islámských revolučních gard Hosejna Saffára-Haradního. Ten se netají tím, že je třeba přitvrdit a zabránit nakladatelům, aby se do rukou mladé generace dostával „jed“ v podobě necenzurovaných knih, novin či časopisů. „Zaznamenali jsme stížnosti na nakladatele, kteří svou práci pokládají jen za zdroj výdělku a nejsou si vědomi toho, že tak slouží jako pomocníci ďábla,“ prohlásil ministr. Proti přílišné svobodě
předchozích let se vyslovila i zpráva konzervativního parlamentu. Ta předchozímu prezidentovi Chátamímu klade za vinu, že vytvořil v zemi atmosféru podporující nemorální chování, předmanželský sex, pohrdání náboženskými tradicemi a sekularismus.

Íránskou kulturní scénou se nyní šíří nervozita. Lidé si nejsou jisti tím, zda jde o jednu z mnoha nárazových kampaní, kterými se režim snaží ukázat svou sílu a jež zanedlouho opět poleví, anebo o vážně míněnou snahu s cílem udusit jakoukoli alternativní kulturu. První případ se obvykle týká zákazu západní hudby a filmů. Čas od času probíhají policejní razie, během nichž jsou pouličním prodejcům zabavovány pirátské kopie nejnovějších CD a DVD a zadržována auta řidičů, u nichž jsou nalezeny západní nahrávky. Nyní mají strach nakladatelé. Obávají se toho, že nová vlna cenzury zcela paralyzuje dosud prosperující knižní trh. Zakázán byl například román Dana Browna Šifra mistra Leonarda, ale i série knížek o nejslavnějších světových hudebnících či evropští klasici.

Se zvýšenou intenzitou pokračují zákazy nepohodlných novin. Zrušen byl již deník Šarq, který byl velmi oblíbený mezi intelektuály a studenty. Rozšířil se i seznam zakázaných internetových stránek. Nově se na černou listinu dostal také web Amazonu, YouTube, internetová encyklopedie Wikipedia a perské vysílání BBC. Diskuse o tom, zda namísto internetu nevytvořit íránský intranet, vyzněla zatím do ztracena, ale s rychlým přístupem na síť se už Íránci museli rozloučit. Prý proto, aby se zamezilo stahování nemravných filmů a hudby.

Do středu zájmu prezidenta Ahmadínežáda se dostaly také univerzity. Prezident připustil, že islámské revoluci se nepodařilo během uplynulé dekády ze země vykořenit sekularismus a liberalismus, které stále mají svou základnu na akademické půdě. Proto „své věrné studenty“ vyzval k tomu, aby pomohli vyčistit univerzitní půdu od těchto „nečistých“ elementů. Mnozí liberální profesoři byli již také donuceni odejít do důchodu a opoziční studentští vůdci byli vyloučeni ze studia.

Autor je arabista.

Cizinci v base

Řada problémů u vězněných cizinců vzniká ve vyhošťovací vazbě. Ocitne se v ní zpravidla každý, kdo po odpykání trestu nemůže z rozhodnutí soudu sám vycestovat do země svého původu. Cizinci, kterým soud onu výsadu relativně svobodného odchodu neuzná (takových je většina), se umísťují do společných cel, kde čekají na vyhoštění. Mají o něco volnější režim než v běžné vazbě. „Vazba je čekání,“ shrnuje své pocity starší Ukrajinec Ivan. Někdy jen týden, jindy měsíce… Stává se ale, že stráví ve vazbě déle než rok. „Už nevím, co mám dělat… Já jsem psal všude. Psal jsem na Nejvyšší soud, na ministerstvo spravedlnosti, nechtěli mě pustit, nevím, co se mnou bude. Soudy mi říkají, že mě nemůžou vyhostit,“ říká Ahmed. Statný asi pětadvacetiletý muž o sobě plynulou češtinou prohlašuje, že pochází z Alžíru. Má za sebou tříletý trest odnětí svobody a teď ještě dalších čtrnáct měsíců nejistého čekání ve vyhošťovací vazbě. Muž s padělaným alžírským pasem
nemá žádné doklady, kterými by dokázal proklamovanou státní příslušnost. Konzulát dal Cizinecké policii už několikrát stejnou odpověď – není občanem Alžírské demokratické a lidové republiky.

Právníci Českého helsinského výboru (ČHV) se domnívají, že by soud neměl udělovat trest vyhoštění v situacích, kdy se nepodaří zjistit státní příslušnost odsouzeného. „Výkon vyhošťovací vazby v tomto případě lze zřejmě považovat za protizákonný,“ říká právník ČHV František Valeš. Proč soudy ukládají trest vyhoštění, aniž by znaly pravou totožnost a státní příslušnost dotyčného? „Je to problém, který se zatím nepodařilo vyřešit,“ tvrdí Milena Pařízková z vězeňské služby věznice Praha – Ruzyně. Novela trestního řádu z roku 2001 říká, že trest vyhoštění nelze uložit osobě, u níž nebyla zjištěna státní příslušnost. „Jak vidíte, soudy to ale dělají,“ podivuje se žena, která se dokonce rozhodla hledat odpověď u soudu. Odpověď dostala. Soud údajně státní příslušnost ani totožnost nezajímá. Soudí pachatele činu, který mu byl dokázán. „Kdyby mu řekl, že se jmenuje Vinnetou, napíše to tam. Podle mého názoru je povinností orgánů činných v trestním řízení
totožnost průběžně zjišťovat,“ říká nesouhlasně žena s ohledem na náklady věznice, které se s každým vězněm navýší denně asi o 600 korun. „Kdyby si tu práci na zastupitelském úřadě někdo dal, tak by se k něčemu dobral. Nemůžeme je ale nutit,“ míní Pařízková. Sama poskytla konzulátu řadu indicií ke zjištění státní příslušnosti Alžířana. Informace získala z jeho balíčků i telefonátů. „Nevyužili toho ale tak, jak jsem si představovala,“ dodává.

Proč se snažit?

Věznice jsou dlouhodobě podfinancované. Někteří ředitelé si stěžují na náklady vynaložené na léčebné prostředky cizinců. Milan Dočekal z generálního ředitelství vězeňské služby ČR částku odhadl na 20 až 25 milionů korun (rok 2001). Obecná míra nezaměstnanosti trestně stíhaných je vysoká (okolo 50 %) a u cizinců ještě vyšší, protože práce se přednostně dává českým občanům, kteří po odpykání trestu splácejí státu dluh. U cizinců je však dluh nevymahatelný. Výdaje státu na jejich pobyt ve vězení rostou o to víc, že řada z nich nemá zdravotní pojištění. Pojištěni musí být ti, kdo mají práci. V ruzyňské věznici je celkem 154 cizinců, z nichž 145 je obviněných. Zaměstnávání vězňů ve vazbě je založeno na principu dobrovolnosti. „Šance cizinců sehnat ve vazbě práci je jen teoretická,“ tvrdí Milena Pařízková z ruzyňského zařízení. Prací je nedostatek a většinou souvisí s údržbou věznice či úklidem oddělení (takzvaný chodbař), výdejem jídla
a celkovým chodem věznice. Cizinci v Ruzyni se ale většinou nezaměstnávají i z důvodu snížené schopnosti komunikovat s ostatními vězni a dozorci. V současnosti zde nepracuje nikdo z obviněných. Příčinu vysoké nezaměstnanosti u cizinců z důvodu komunikačních bariér v obecném měřítku všech věznic připouští i Michal Petras z generálního ředitelství Vězeňské služby ČR.

Nemusí ale jít pouze o komunikační bariéry. Podle Františka Valeše přetrvává ze strany věznic obava z toho, že cizinci ve výkonu trestu mají větší tendenci uprchnout. Riziko se může vyskytovat tam, kde pracují v továrnách mimo vězení. Advokát Miroslav Krutina, spolupracující s ČHV, v této souvislosti zmiňuje riziko nižší motivace vězněných cizinců dodržovat vězeňské i obecné předpisy. Nedostatek motivace spočívá podle Krutiny v tom, že cizinci mají ve výkonu trestu oproti Čechům podstatně menší šance na podmíněné propuštění. Při rozhodování o podmíněném propuštění soud přihlíží k jedné z podmínek – trvalému pobytu. Většinu žádostí ale zamítne, protože cizinec bez trvalého pobytu nemůže garantovat, že povede řádný život. „Jsem přesvědčený, že tento výklad je diskriminační,“ míní Krutina. „Pokud se k nám takový výklad dostane, pomáháme klientovi formulovat odvolání proti tomuto rozhodnutí. A setkali jsme se už s úspěchem.
Odvolací soud nám potvrdil, že tato argumentace není správná,“ říká. Vězeň, který ví, že nemá šanci na podmíněné propuštění, nemá ani důvod, aby se snažil. Náklady, o nichž byla řeč, se zvyšují i při samé realizaci vyhoštění. Pokud není schopen vyhoštěnec vycestovat ve vlastní režii, bývá časté, že jej až do zahraničí doprovází buď policie, nebo je zajištěna přeprava s ostrahou. Pro každou věznici to znamená další výlohy za letenky a bezpečnost.

Jedno jméno nestačí

„Nemám doklady,“ odpovídá Ahmed na otázku, proč se k němu Alžírská republika nehlásí, když tvrdí, že je jejím občanem. Až ho propustí, chtěl by se tam ale stejně vrátit. Nejdéle za osm měsíců se mu třeba přání splní. V jeho případě je totiž zákonná lhůta vyhošťovací vazby limitována dvěma roky. Několikrát ho navštěvoval ve vězení alžírský konzul. Ten, který popřel, že by šlo o Alžířana. Kromě toho za ním každý pátek dochází soukromá návštěva. „Vysledovala jsem, že má někde sestru a jinde rodiče, tak jsem oslovila Cizineckou policii, jestli by nepožádala zastupitelský úřad Tuniska o prověření, zda není občanem Tuniska,“ vypravuje Milena Pařízková. Nebyl. Zkusili Maroko, ale ani to se nepotvrdilo. Ještě několikrát se zkoušel Alžír, pokaždé se stejným výsledkem. Cizinecká policie o svém pátrání po původu cizince informovala soud každé tři měsíce. Soud nikdy názor nezměnil. Ahmedovy opakované žádosti o propuštění z vazby pokaždé zamítl. Jednou
s odůvodněním, že „odsouzený si musí uvědomit, že je v podstatě pouze na něm, aby spolupracoval s orgány Cizinecké policie, této poskytl veškeré potřebné a zejména pravdivé údaje tak, aby bylo možno pro něho získat cestovní doklady a realizovat trest vyhoštění“. Argumentace soudu asi spočívala na předpokladu, že odsouzený lhal. Ahmed trvá na tom, že je z Alžíru.

Skryti ve vězení

V mnoha případech obviněných cizinců opravdu dochází k úmyslnému prodlužování vazby ze strany vězňů. Je to jeden z problémů vyhošťovací vazby. „Nejčastěji zapírají svou totožnost Ukrajinci,“ říká Pařízková. Jsou ostatně dlouhodobě nejpočetnější skupinou mezi obviněnými a odsouzenými cizinci. Z celkového počtu 1578 cizinců (stav k 31. 12. 2005) je 412 z Ukrajiny, následují Slováci (330), Vietnamci (159), Srbové (79), Rusové (62), Rumuni (58), Litevci (49) ad. Zákazy pobytu s trestem vyhoštění Ukrajinci mnohdy dostanou kvůli práci načerno. Po uplynutí trestu vyhoštění se do Česka někdy vracejí pod jinými jmény, s jinými doklady či totožností, kterou zde zapírají, a tím prodlužují trvání vyhošťovací vazby. Jindy znamená návrat riziko nebo dokonce ohrožení života. „Někteří cizinci nechtějí být vydáni nebo vyhoštěni do své země původu, protože jim hrozí citelnější zásahy, delší tresty apod., a pobyt v české věznici může být pro ně
přijatelnější,“ tvrdí advokát Miroslav Krutina.

Jiná skupina vězňů se skrývá před trestním stíháním ve své zemi. „Bývá to často, opravdu často,“ podotýká Pařízková, která si na druhé straně pochvaluje spolupráci Cizinecké policie s vězeňskou službou. Tento fakt nezávisle na sobě potvrzují i další odborníci. Podle otisků prstů vězněných cizinců vyhledává Interpol v zahraničí pravou identitu vězňů. „Většinou se najdou, takže nám sdělí, jak se osoba ve skutečnosti jmenuje a kde žije. Já za nimi dojdu a oni přiznají, že je to pravda,“ říká Milena Pařízková, jak to chodí v Ruzyni. Znamená to ale zopakovat celou proceduru žádosti o vydání cestovního dokladu na daném konzulátu. To může trvat týdny, ale třeba i rok. Stává se, že cizinci mají potřebné doklady někde schované, v bytě či práci. Nakreslí mapku, nepamatují si ale názvy ulic. Jen přibližnou cestu, tramvajovou zastávku, dům, samoobsluhu… Mapka putuje na Cizineckou policii a její pracovník se vydá hledat podle plánku místo, kde by mohly
být doklady. Pak je už jen záležitostí týdnů, než dotyčného vyhostí. Jindy nejde o doklady. Vězni chtějí mít v bezpečí své osobní věci, a když jim je někdo přiveze, vyčkávají ve vazbě o poznání klidněji.

Vietnamec? To si počkáte

Spolupráce věznic se zastupitelskými úřady se v posledních letech údajně zlepšila. „Stále je ale přístup k některým problematický. Jsou to například republiky bývalé Jugoslávie, Srbsko, Černá Hora…“ hodnotí Michal Petras. V Ruzyni ovšem považují za nejkritičtější konzuláty zemí, jako je Vietnam a Čína, kde je zřejmě dost komplikované samotné zjištění či ověření totožnosti a bydliště. Čekání na doklad z těchto zemí trvá někdy déle než rok. Může pak dojít k propuštění z důvodů uplynutí zákonné lhůty vyhošťovací vazby. Takových případů je v Ruzyni přibližně 8 až 10 ročně. Specifický je konzulát Ruské federace v ČR, který kromě ortodoxních Rusů zastupuje například Čečence či Dagestánce. „Nechci, aby to pan konzul bral jako nařčení, ale ten vztah je jiný k Rusovi a jiný k Čečenci. Cítím to v délce pobytu… Také vztah konzula Srbska a Černé Hory k osobě, která je kosovský Albánec, je velice odlišný,“
zdůrazňuje Milena Pařízková. Vězeňská služba musí předjímat možné konflikty mezi vězni různých národností či náboženského vyznání. Záleží to na úsudku vedení jednotlivých věznic.

Od roku 2002, kdy proběhla v jedné z věznic vzpoura cizinců (musela zasahovat vězeňská služba s policií), je zvykem, že odsouzení jsou umísťováni po čtyřech či pěti do různých částí věznice. Ne vždy lze ale konflikt předjímat. V jednom zařízení došlo například k potyčkám mezi Čechy a Rusy, kteří odmítali udržovat pořádek ve společných prostorách věznice. Sankce ze strany věznice dopadly na všechny, což se českým vězňům nelíbilo. Miroslav Krutina to připisuje opět nedostatku motivace vězňů, což považuje ze jednu z hlavních věcí, jež by se měly změnit. Ve vazební věznici Praha-Ruzyně bývalo vždy hodně občanů zemí bývalé Jugoslávie. Dnes jsou tam jen dva. „Oba mají stejný problém. Prostě nedostanou doklad. Paní konzulka nebo pan konzul je nemohou identifikovat, což je asi opravdu problém. Jejich odpověď bývá: Zničili jste nám evidence, nemáme podle čeho určit totožnost. Tečka,“ líčí jeden z příběhů každodenní praxe Milena Pařízková.

„Mám tady rodinu, manželku a dvě děti. Mám zákaz vrátit se do Ruska… Doklad mi ukradli,“ říká špatně srozumitelnou směsicí češtiny a ruštiny muž z Čečenska. Stejně jako Ahmed je to zvláštní případ. Ocitl se ve vyhošťovací vazbě, ale azylový odbor mu uznal takzvanou překážku k vycestování. Znamená to, že se do vlasti nemůže vrátit. Proč? „To, co řekl pracovníkům odboru, bylo zřejmě natolik závažné, že mu tu překážku přiznali. Byl tam nějaký vztah Čečenec versus Rusko. Takový problém mívají třeba Dagestánci nebo kosovští Albánci, co se týče války se Srbskem,“ říká Pařízková. Je teď na něm, aby si našel jinou zemi, do které by ho Cizinecká policie nakonec vyhostila. Pro člověka s kriminální minulostí to je obtíž.

Kulturní odlišnosti

Problém s chováním dozorců věznice Čečenec nemá. Ani v dodržování zákonů víry. „Modlení není problém, máme muslimská sedání. V pátek se chodíme společně modlit. Je to lepší, než to bylo na Pankráci,“ hovoří stručně o poměrech v ruzyňském vězení. V areálu stojí muslimská kaple, kam se chodí modlit i Ahmed. Také on je spokojený, pokud jde o toleranci islámské víry. Věznice ctí Ramadán a ostatní svátky. V čase modlení mají vězni volnější režim. Nemusí chodit na vycházky ani k lékaři… V případě potřeby obstará vězeňská služba od Vězeňské duchovenské péče imáma či rabína. A muslimská strava? Dostává ji ten, kdo se o ni přihlásí. „Až byste se divil, kdo všechno má o ni zájem,“ říká Milena Pařízková. Opravdovou muslimskou stravu má ale jen málo věznic. Většinou jde o upravený pokrm bez vepřového masa s větší porcí přílohy či zeleniny. Vězňům ale možná ke spokojenosti stačí taková strava, kterou se nezpronevěřují
svému náboženství. Před dvěma lety byl ve věznici Valdice muslimský vězeň z Ukrajiny, kterému však vedení nedalo na vybranou. Požadoval muslimskou stravu, ale opakovaně na svém talíři nacházel vepřové. Věznice ho odmítala přemístit do jiného zařízení s alternativní muslimskou stravou. Ředitel tvrdil, že muslimům je věroukou dovoleno ve stavu nouze činit i to, co je Koránem zakázáno. Odsouzenému nepomohl ani státní zástupce, jehož pomoci se dožadoval. Ten konstatoval, že jeho víra je „povrchní a účelová“. Případ se po čase dostal až k ombudsmanovi a ředitel věznice byl nakonec nucen ustoupit a uznat vězni náhrady za složky stravy z vepřového masa. „Tenhle konkrétní příklad neznám. Nevylučuji to, ale jde o naprosto ojedinělou věc. Někteří zaměstnanci částečně takto argumentovali, ale byl to jen jeden z mnoha důvodů. Ten hlavní byl, že na přípravu muslimské stravy není technické vybavení,“ podotýká Milan Petras. Ahmed chodí po věznici v civilu. Má vazbu
s volnějším režimem. Mikina, kterou nosí, možná pochází z některého z vietnamských tržišť, jejichž majitelé skončili za mřížemi. „Dnes už se naštěstí to zboží nepálí,“ říká Milena Pařízková. Zabavené oblečení přijde vhod těm, kdo přišli v létě v tričku a odcházejí v zimě. Muž, který o sobě tvrdí, že je z Alžíru, byl v České republice odsouzený ke třem rokům vězení za drogové delikty a teď proti své vůli zakouší i vyhošťovací vazbu. „Lepší je to ve výkonu trestu, protože tady jsem vyhoštěný, žádný trest, nic. A nemáme nárok na hodně věcí. Není tu žádná posilovna, nemůžeme si zahrát fotbal. Tam byla televize, stůl na tenis, všechno,“ stěžuje si Ahmed. Působí přitom klidně. Kdo by ale po dvanácti měsících bezvýsledného čekání nepůsobil? Vypadá, jako by měl stále trpělivost komunikovat s úřady. Jinou možnost ale nemá. Teď ještě může doufat v Ústavní soud. A potom?

Autor je spolupracovník redakce.

Co se dělo u Červeného vola

Z budovy vyjdeme na vězeňský dvůr, který je jen o něco málo větší než volejbalové hřiště. Neroste na něm ani stéblo. Ze zbylých tří stran je dvorek obehnaný několikametrovou zdí z červených cihel, na vrcholku zakončenou klubky ostnatého drátu. Za zdí se dají tušit podobné dvorky sousedních budov žaláře. Dlouho se tu ale nerozhlížíme. „Teď půjdeme do kantýny,“ pobízí nás Andre Gursky, badatel zkoumající dějiny politické perzekuce v někdejší NDR a náš dočasný průvodce muzeem Roter Ochse v německém Halle.

Muzeum, které sídlí v jedné z budov stále funkčního kriminálu, otevřeli po několikaleté rekonstrukci v únoru letošního roku. Federální vláda do úpravy místa, které využíval nejprve nacistický a pak komunistický režim k věznění politických odpůrců, investovala přes 3 miliony eur. Název Roter Ochse tak získal nový význam. Původně tu měla v devatenáctém století vzniknout nemocnice, ale nakonec zde bylo za pruské říše v roce 1842 otevřeno „trestné, vzdělávací a reformující“ zařízení. Od konce předminulého století začali obyvatelé Halle tomuto místu kvůli červeným cihlám budov a faktu, že sem byli odsouzení převáženi volskou károu, přezdívat Roter Ochse (Červený vůl). Od roku 1933 zde začali být vězněni lidé pro své politické názory, rasový původ či náboženské přesvědčení.

Čerstvě jsou vymalovány stěny chodeb a natřeny dveře jednotlivých cel. Mezi některými z nich jsou vybourané příčky, a místnosti se tak proměnily v malé výstavní sály. Míjíme jeden z nich, v němž jsou představeny fotografie politických vězňů, které po osvobození věznice v dubnu 1945 pořídili Američané. Jsme na místě, které v sedmdesátých letech sloužilo jako prádelna a také jako kantýna. Chybí tu ale jakékoliv vybavení. Z dlaždic na podlaze také mnoho nezbylo. Pod nimi totiž autoři muzea odkryli ještě jednu podlahu – zbytky betonových základů gilotiny a kanálky na odtok krve pod proskleným krytem připomínají, že za éry Třetí říše místnost sloužila popravám. Jména 500 popravených (řada z nich pocházela z Československa) připomíná černá kniha na řečnickém pultíku uprostřed.

V dalších prostorách přináší expozice příběhy některých vězňů i profily nacistických velitelů a přibližuje lékařské pokusy na odsouzených (včetně těhotných žen), ke kterým zde docházelo. Dobu komunismu pak v tomto patře připomínají především stylově vybavené dílny a pak také posuvné informační panely a videozáznamy rozhovorů s pamětníky.

Ve druhém patře věznice jsou návštěvníci nejprve uvedeni ke vchodu do ukázkové cely. Jako vše okolo je čistě vymalována a vybavena novou podlahou. Působí tedy značně asepticky, je ale zařízena původním vybavením „včetně kyblíku na hygienu“, jak zdůrazňuje Andre Gursky.

Ve vedlejší cele připomínají informační panely i výklad našeho průvodce další temnou kapitolu této budovy. Vzápětí po Američanech se v ní usadila sovětská NKVD. Zřídila zde vojenské tribunály, které soudily nejen nacistické a vojenské funkcionáře, ale i „jehovisty, trockisty, sociální demokraty“. Někteří z nich, které považoval za nepřátele i nacistický režim, věznici opustili jen několik měsíců předtím. Za období od srpna do prosince 1945 budovou Roter Ochse, která měla kapacitu tři sta vězňů, prošlo na 2000 lidí. Mnoho z nich skončilo na Sibiři. V posledních letech se badatelé snažili vypátrat jejich osudy. „Moskevské úřady však příliš nespolupracovaly,“ stěžuje si Gursky. „Nakonec některým postiženým poslali papír s tím, že jsou rehabilitováni. Ale ani slovo omluvy nebo odškodnění.“

Celá jedna chodba ve druhém patře vězeňského muzea je věnována období po roce 1950, kdy věznice přešla pod správu orgánů spravedlnosti a bezpečnosti Německé demokratické republiky. V roce 1952 pak bylo právě v této budově vybudováno zvláštní vězení německé bezpečnosti, určené pro politické vězně. Působili v něm přitom stále i sovětští důstojníci, kteří nakonec odešli až s posledními příslušníky východoněmecké tajné policie Stasi v březnu 1990.

Z chodby je možné vejít do výslechové kanceláře či se podívat do umývárny. Další místnost vysvětluje fungování někdejšího bezpečnostního systému věznice. Nahlédnout lze i do kartotéky vězňů, přičemž některé části spisů jsou zpřístupněny i návštěvníkům. Mezi nimi je i spis Lothara Rochaua. Někdejší církevní a ekologický aktivista dnes vzpomíná: „Stasi se o mě začala zajímat na začátku osmdesátých let, když jsem se snažil působit v náboženské výchově mladých lidí. V roce 1983 mě církev kvůli tlaku režimu propustila. Pak mě zavřeli za anarchistickou agitaci a poslali na několik let do vězení.“ Z věznice Roter Ochse se však dostal před vypršením trestu. Byl, podobně jako řada dalších východoněmeckých disidentů, expatriován do Spolkové republiky Německo. Odtamtud se do Halle vrátil hned, jak to bylo možné, koncem roku 1989.

Osudy některých z asi deseti tisíc vězňů Roter Ochse, kteří se podobně jako Lothar Rochau dostali za zdejší mříže kvůli svým politickým názorům nebo činnosti, se nyní snaží zmapovat nejen několik badatelů – zaměstnanců vězeňského muzea, ale třeba i studenti a žáci, kteří místo navštěvují v rámci výuky historie. Pořizují například rozhovory s pamětníky, které se poté stávají součástí výstavy, a pomáhají tak doplnit bílá místa nedávné německé historie. Podobné úsilí vyvíjejí i zaměstnanci řady dalších památníků komunistické represe a muzeí zaměřených na fungování bezpečnostních složek NDR po celém bývalém východním Německu. I v Německu však toto úsilí o připomínání komunistické minulosti naráží v jistých kruzích na odpor. „Připravujeme profily někdejších vyšetřovatelů z řad Stasi, které bychom chtěli vystavit už začátkem příštího roku,“ svěřuje se Andre Gursky. „Jenže už teď dostáváme výhrůžné dopisy od některých organizací, v nichž se
tito lidé sdružují.“

Delikvent a třídní nepřítel

Po vzniku samostatného státu v roce 1918 byl převzat rakouský trestní zákon a na Slovensku zákon uherský. Unifikaci přinesl až zákon o státním vězení z roku 1931, upravující mimo jiné podmínky pro politické provinilce, kteří vykonávali trest odděleně od ostatních kriminálních vězňů, mohli nosit civilní oblečení, používat vlastní ložní prádlo, konzumovat jídlo donesené z okolních restaurací a jejich korespondence byla společně s četbou omezována jen minimálně. Tyto výhody je zásadně odlišovaly od politických vězňů komunistického Československa, přestože nejeden budoucí funkcionář si vyzkoušel život politického vězně na vlastní kůži.

Československo přejalo také soustavu vězeňských zařízení bývalé monarchie. Pro výkon trestu sloužilo pět mužských trestnic (Plzeň, Leopoldov, Valdice, Iľava a Mírov) a ženy si odpykávaly trest pod dozorem kongregace milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Řepích. Síť věznic doplňovaly ještě státní polepšovny v Košicích a v Mikulově. Kratší tresty v trvání do jednoho roku odsouzení vykonávali v 37 krajských soudních věznicích. Pro vyšetřovací vazbu a nejkratší tresty v délce do jednoho měsíce byly určeny věznice okresních soudů, kterých bylo na území první republiky 379.

Vzdělání, řemeslo a zábava

Nezanedbatelnou součástí vězeňského systému zůstalo také vzdělávání odsouzených. V trestnicích a krajských věznicích probíhala výuka zaměřená nejen na elementární znalosti. Všichni vězni bez vyučení měli možnost ve výkonu trestu ovládnout vhodné řemeslo, kterým by se na svobodě mohli živit. Vědomosti z občanské nauky a osobní hygieny si odsouzení rozšiřovali ještě na zvláštních přednáškách, konaných většinou v neděli a o svátcích. Důležitou roli hrály také hojně navštěvované knihovny, čítající několik tisíc svazků (například v Leopoldově přečetlo 1097 trestanců za rok 13 046 knih). Další možnost využití volného času nabízelo účinkování ve vězeňských orchestrech, zřizovaných v trestnicích. Přestože aktivní účast byla umožněna jen menšímu množství hudebně nadaných vězňů, mohli si ostatní odsouzení alespoň trochu zpříjemnit pobyt za mřížemi poslechem jejich produkce.

Podobně jako se věnovala pozornost vzdělávání odsouzených, byl kladen důraz také na odbornou způsobilost personálu. Vězeňští úředníci se dělili na právníky s odbornou vězeňskou kvalifikací a správní službu, kterou vykonávali absolventi středních škol s maturitou. V ústavech dále působili inspektoři vězeňské stáže, jmenovaní z vrchních dozorců, lékaři, učitelé a duchovní. Podmínkou pro přijetí na místo dozorce vězňů se stal tříměsíční přípravný kurs, probíhající v trestnicích.

Meziválečné Československo mělo propracovaný vězeňský systém, vycházející z moderních evropských trendů směřujících ke skutečné nápravě odsouzených. Důkazem vysoké úrovně v této oblasti je například pořádání X. mezinárodního kongresu pro trestní právo a vězeňství, který se sešel v Praze v roce 1930. Jaký to kontrast při srovnání se změnami z let 1948 až 1953!

Již v průběhu krátkého období částečné konsolidace vězeňství po druhé světové válce měla situace daleko k ideálu, zejména v internačních táborech pro německé obyvatelstvo. Také přeplněnost věznic a táborů společně s rozdělením kompetencí mezi ministerstvo vnitra (MV) a ministerstvo spravedlnosti (MS) nemohlo přinést výrazné zlepšení podmínek vězněných osob. Další zhoršení přinesly spory mezi jmenovanými ministerstvy po obsazení MV komunisty, nicméně soustava ústavů z předválečných let zůstávala dále v pravomoci MS.

Ozbrojená složka moci

Po únorovém převratu v roce 1948 začal být kladen důraz na přeměnu vězeňství v jednu z represivních složek komunistické totalitní moci. Ve výkonu tr estu byla omezena občanská práva vězňů a došlo ke zrušení všech doposud fungujících kontrolních orgánů. V této době se objevil také výraz „třídní nepřítel“, vztahující se k politickým vězňům. Rozdělení podle tohoto principu nadřazovalo vězně, kteří spáchali běžné kriminální trestné činy, a umožňovalo nelidské zacházení s rychle přibývajícími odpůrci nových poměrů. Došlo tak k dalšímu výraznému nárůstu vězňů, jejichž počet v květnu 1950 překračoval 32 000 (v roce 1938 bylo v celém Československu 9056 vězňů).

Od počátků padesátých let se objevují také nová vězeňská zařízení – trestanecké pracovní tábory – vznikající nejdříve v centrech těžkého průmyslu a také v oblasti Jáchymova. V souvislosti s potřebou velkého množství pracovních sil došlo k rozšíření nucené práce odsouzených, vyšetřovaných a mimosoudně internovaných osob, následně také k uzavření některých soudních věznic. Neustále rostl také vliv Státní bezpečnosti, který vyvrcholil v říjnu 1952 podřízením vězeňství ministerstvu národní bezpečnosti (MNB).

Proměna v ozbrojenou represivní složku státu změnila také organizaci vězeňského personálu, jeho odbornou přípravu, možnosti vzdělávání odsouzených, jejich kulturního vyžití a zapojení se do běžného života po propuštění. V roce 1947 zaniklo na základě vládního nařízení původní organizační členění Sboru uniformované vězeňské stráže. Všichni zaměstnanci soudních věznic a trestnic byli převedeni do vojensky organizovaného Sboru vězeňské stráže (SVS), vytvořeného podle vzoru Sboru národní bezpečnosti (SNB). Úplné oddělení vězeňství a soudnictví přinesl zákon o zlidovění soudnictví. Přestože nový systém akceptoval přípravu příslušníků v tříměsíčních kursech, začal být kladen důraz na politickou přípravu. Vybraní příslušníci SVS se dále školili ve vzdělávacích zařízeních SNB, jako byla například škola osvětových instruktorů v Litoměřicích. Po přechodu vězeňství do pravomocí MNB vznikl nový správní orgán s názvem Správa nápravných zařízení (SNZ).
Nicméně hned v následujícím roce bylo MNB zrušeno a vězeňství v letech 1953 až 1968 spadalo do pravomocí MV.

Podřízení politickým zájmům se samozřejmě nevyhnulo ani vzdělávání vězňů, které se stalo společně se zájmovou činností předmětem politické propagandy a nástrojem diskriminace odsouzených. Již od roku 1949 začali osvětoví instruktoři SVS provádět jejich politickou výchovu, jejíž součástí byly povinné osvětové přednášky. Naproti tomu promítání filmů s budovatelskou tematikou a případné zájmové kroužky byly povolovány pouze některým vězňům – za odměnu. Představám o správné politické výchově neodpovídal ani obsah zmiňovaných rozsáhlých vězeňských knihoven. Nařízení o vyřazení publikací byla do jednotlivých věznic zasílána nejen velitelstvím SVS a později SNZ, ale také dalšími úřady. Jedním z nich bylo i ministerstvo informací a osvěty, kde v padesátých letech působil ve funkci přednosty oddělení rovněž spisovatel Ivan Olbracht, který mimo jiné podepisoval seznamy nevhodných knih. Většinou se jednalo literaturu s náboženskou a jinak
„politicky závadnou“ tematikou. Naproti tomu dodací listy knih doporučovaných obsahují jména tehdy pokrokových autorů, jako byli například Julius Fučík, Marie Majerová, Klement Gottwald, a také díla jmenovaného cenzora.

Na závěr si ještě připomeňme vykonstruovaný politický proces, tzv. Borský případ, kterému padlo za oběť několik vězeňských dozorců v plzeňské trestnici. V roce 1950 byl přistižen strážmistr Čeněk Petelík při předávání cigaret vězněnému generálovi Karlu Janouškovi. Na základě této události zinscenovalo ministerstvo vnitra přípravu vězeňské vzpoury, jejímiž organizátory údajně byli vězněný poslanec lidové strany Stanislav Broj, major generálního štábu René Černý a strážmistr Petelík. V procesu, který probíhal v plzeňském divadle, padly tři tresty smrti pro vůdce domnělé vzpoury, pět dalších dozorců bylo odsouzeno k trestům odnětí svobody v rozmezí od šesti do dvaceti pěti let a jeden k doživotnímu těžkému žaláři. Strážmistr Petelík tak zaplatil životem za to, že i v těžkých podmínkách počátku padesátých let projevil lidskost a soucit s politickými vězni, kterým se snažil alespoň trochu pomoci v jejich neradostném údělu
komunistickým režimem pronásledovaných „třídních nepřátel“.

Autor je historik.

Kniha, která promeškala svou dobu

Moulisova kniha je psána svěžím jazykem, což je jistě dobře, protože tak téma otevírá široké čtenářské obci. Přehledový, chronologický charakter knihy do jisté míry doplňuje informace obsažené v oblíbených a opakovaně vydávaných Dějinách Ruska. Na druhé straně přílišná paušalizace mnohých témat, nekritické předkládání některých zastaralých i zcela neplatných klišé, chybějící konfrontace údajů s výsledky nových archivních výzkumů, absence poznámkového aparátu, nevyvážený seznam literatury, který prakticky pomíjí novější tituly západní provenience (nehledě na úplnou absenci elektronických zdrojů), tento jinak chvályhodný ediční počin poškozují. Přidáme-li k výše zmíněnému fakt, že před rokem vyšla česky Chruščovova biografie brilantně napsaná Williamem Taubmanem, pak pro skutečného zájemce o chruščovovské období sovětských dějin postrádá četba Moulisova titulu smysl.

Podchycení druhé části podtitulu knihy N. S. Chruščov a jeho doba je nevyvážené. V textu převažuje líčení politických dějin nejužších elit komunistické strany a sovětského státu. Ona „doba“, ve smyslu komplexního výkladu života společnosti, není postižena prakticky vůbec.

Autorovi se podařilo poměrně plasticky zmapovat Chruščovovu politickou kariéru. Ačkoliv se Moulis mnoha tématům věnuje pouze náznakově, je nutné uznat, že představil všechny důležité vnitropolitické, hospodářské, kulturní i zahraničněpolitické aspekty státníkovy činnosti, které jsou s jeho aktivitami na nejvyšších postech sovětské státní a stranické hierarchie spojovány. I v laickém čtenáři zůstane pocit, že Chruščov po sobě v domácí i zahraniční politice zanechal skutečně výraznou stopu a že přispěl ke změnám, které o několik desítek let později vedly ke zhroucení celého východního bloku. Skvěle autor na několika místech vystihl hlavní problém předurčující dlouhodobý úpadek sovětského státu: prakticky permanentní, nic neřešící reorganizace řídících institucí namísto snahy najít skutečné příčiny zhoršujícího se fungování většiny složek státu a jeho hospodářství.

Zřejmě kvůli zpestření se Moulis několikrát uchýlil k odlehčení textu způsobem patřícím spíše do beletris- tické literatury faktu než do solidní historické práce. Jeden z těchto prohřešků lze ukázat na příkladu proslulého Chruščovova vystupování na valném shromáždění OSN v roce 1960. Autor sugestivně popisuje scénu, kdy Chruščov, nepříčetný vzteky, bouchá zutou botou do pultu, a dodává: „To bylo něco pro fotografy! Snímek rozzlobeného předsedy sovětské vlády se objevil snad ve všech předních denících na Západě.“ Skutečností je, že ani dlouholetý badatelský výzkum řady historiků dosud žádnou takovou fotografii nenalezl a dokonce nepřinesl jediný přímý důkaz, že se celá událost takto odehrála.

Kniha se vyznačuje dvěma zásadními koncepčními nedostatky. Autor se zpronevěřuje metodám historické práce, neboť zcela nekriticky přejímá obsah mnoha politických memoárů bývalých sovětských představitelů, a to zejména Chruščovových. Věc ještě zhoršuje již zmiňovaná absence poznámek, proto například nelze zjistit, z jaké redakce Chruščovových pamětí autor své informace čerpal.

Moulis si také ve své práci bohužel Chruščova idealizuje a účelově přizpůsobuje. Bez důkazu například konstatuje, že Chruščov už v předválečné době „prohlédl“ Stalinovy skutky. Nebere vůbec v potaz, že Chruščov až do konce Stalinova života patřil mezi jeho nejoddanější nohsledy, nikdy ani náznakem neprojevil sebemenší nesouhlas v koncepčních otázkách. Podle Moulise Chruščov údajně nesouhlasil s deportacemi rolníků ve třicátých letech a dalšími projevy represivní bolševické politiky. Chruščov však zapáleně podporoval stranické čistky na konci třicátých let, či osobně zodpovídal za fyzickou likvidaci a deportaci mnoha tisíc lidí z oblastí východního Polska na podzim 1939. Autor se zmiňuje o Chruščovových hlubokých znalostech zemědělství, mnoha průmyslových oborů i erudici v kulturní sféře. Opak je však pravda. Ve většině oborů, v nichž se nějakým způsobem angažoval, byl Chruščov naprostým diletantem.

Od devadesátých let minulého století se Vladislav Moulis řadil mezi členy tzv. Pražské skupiny historiků ruských dějin. Patřili do ní lidé (kromě V. Moulise můžeme jmenovat vynikající historiky Z. Sládka, V. Vebera či M. Švankmajera), jimž byla řadu let znemožňována badatelská, publikační a pedagogická činnost a kteří se nyní snažili především pro mladou nastupující polistopadovou generaci redefinovat a oživit základní principy a souvislosti vývoje ruského státu a společnosti. Jejich přínos v tomto směru je zcela zásadní a nezpochybnitelný. Museli však současně překonat často dlouholeté odtržení od oboru. Vladislav Moulis bohužel v případě recenzované práce jako by navázal tam, kde byl před lety nucen svou odbornou činnost přerušit. Připravil zajímavou a na správných principech postavenou knihu, která však poněkud zaspala svou dobu a promeškala okamžik své aktuálnosti.

Autor je ředitel Slovanské knihovny NK ČR.

Komunálne dospievanie

Komunálne voľby z 2. 12. 2006 v Považskej Bystrici spustili proces výrazných personálnych zmien na magistráte, v zastupiteľstve a nepochybne prinesú aj zmeny na úrovni mestom riadených či spravovaných organizácií. Po 12 rokoch vládnutia miestneho HZDS sa k moci dostal Smer. Oproti doterajšiemu zastupiteľstvu, v ktorom mala koalícia 20 hlasov z 23, má dnes Smer 12 z 23. Podstatná časť všetkých poslancov je nová. Iba 4 kreslá obsadili znovuzvolení z HZDS, jeden z bývalého opozičného Smeru a jeden opakovaný mandát je pre KDH. Noví voči starým sú v pomere (17 : 6). Aj na tom vidieť, že úspech novej garnitúry nie je ani tak odrazom ich sily a práce, ako skôr odporu proti tomu, čo sa na miestnej úrovni doteraz dialo.

Pod vládou mečiarovcov

Po prvotnom utrasení celoslovenskej politickej scény sa 1. októbra 1994 na čele štátu ocitlo HZDS. Ustanovujúca schôdza Národnej rady SR po parlamentných voľbách 1994 sa konala 3.–4. novembra 1994. Pätnásť minút po 22. hodine sa začala 2. schôdza NR. Tichá koalícia HZDS-ZRS-SNS začala pod heslom Víťaz berie všetko uplatňovať svoju predstavu „demokracie“. Situácia vo veľkej politike plne zatienila komunálne voľby, ktoré nasledovali v dňoch 18. a 19. novembra. Boli to druhé slobodné komunálne voľby, ale v samostatnej Slovenskej republike prvé. Móresy z parlamentu sa už stihli rozšíriť po celom Slovensku. Vznikli akčné päťky, malé skupiny vrcholových členov miestnych HZDS – mečiarovských gaulaitrov bez voličského mandátu a demokratického zázemia. Rozhodovali, kto kde bude, čo komu pripadne a, samozrejme, z výdatnej časti obdarúvali hlavne seba. Rozbehla sa mečiarovská privatizácia moci a krajiny.

Skon miestnej opozície

Pevná politická aj ekonomická pozícia vládnucich sa prejavila vo vyhladovaní, či dokonca usmrtení opozície na miestnej úrovni. Iba v čase pred voľbami vyliezajú kdesi zo svojich zatuchnutých politických brlohov ako opozičné zombie, aby sa pokúsili zúčastniť posledných fáz delenia Slovenska. Je neskoro, majetkové znovuzrodenie z vôle vysokej vládnucej moci sa už plošne konať nebude.

Podmienky, ktoré umožnili vznik a pretrvávanie nedávnych pomerov, ale pominuli. Spoločnosť sa stabilizovala. Už nesníva sen o úspešnom privatizérovi s bielymi ponožkami a fialovým sakom. Nové témy sú naporúdzi. Ozvali sa ústami tých, ktorých si dravci nikdy veľmi nevšímali.

Koncom posledného volebného obdobia sa jednou z veľkých miestnych tém stal priestor pre aktivity mladých. Petičná akcia za vybudovanie skejtparku v centre mesta bola vyprovokovaná pokutovaním skejtistov na centrálnej pešej zóne mestskou políciou. Iniciovala ju matka pokutovaných chlapcov, pridali sa stovky mladých ľudí. Pokutovanie mladých si občania nemohli nespojiť s predajom najväčšieho mestského námestia. To si primátorova kamarila prisvojila cez mestské zastupiteľstvo za škandalóznych podmienok.

Inou témou bolo schválenie trasovania diaľnice cez mesto na estakáde. V záujme „urýchlenia výstavby“ po 8 rokov sporov so štátom poslanci povolili a vyhoveli Národnej diaľničnej spoločnosti. Variant, ktorý pretláčal bývalý primátor, v hodnotení vplyvov na životné prostredie obyvateľov mesta dopadol horšie, ako nulový variant, čiže mesto bez diaľnice. Zdanlivo nelogický postup si obyvatelia spájajú so špekulatívnymi nákupmi a predajmi pozemkov pod diaľnicu.

Občania, najviac ohrození vlastnými zastupiteľmi, sa spojili s miestnymi ochranármi z Klubu Strážov. Apatická opozícia nepodnikla žiadne kroky na pomoc občanom, a tak sa tí najagilnejší občania spolu s aktivistami stali prakticky jediným terčom v predvolebnej kampani vládnucej garnitúry. Otvorené zneužitie mestských peňazí na niekoľkomiliónovú mestskú „informačnú“ kampaň zameranú na obhajobu diaľnice cez mesto a očierňovanie aktivistov a dotknutých obyvateľov si v predvolebnom čase musel všimnúť aj eticky benevolentný volič HZDS. Nakoniec ale nekonfliktní a nekontroverzní miestni opoziční politici bezprácne zožali volebnú úrodu, ktorú prinieslo už neznesiteľné pôsobenie miestnej mečiarovskej mafie. Nemálo im poslúžila práve práca občianskych aktivistov a poškodených občanov.

Autor působí v nevládní organizaci Klub Strážov.

Na pokraji klidu nebo povstání

Oficiální prezident Felipe Calderón nastoupil prvního prosince za zvýšených bezpečnostních opatření do úřadu. Odstupující Vicente Fox mu přenechal neklidem zmítanou zemi. Už od jara je Mexiko svědkem projevů nespokojenosti s politickou situací. Období před červencovými volbami pak atmosféru ještě více napjalo. Po květnovém zásahu tří tisíc policistů proti obyvatelům městečka San Salvador Atenco v blízkosti hlavního města se začaly konat solidární akce na podporu obyvatel a za propuštění vězňů. Pak zahájili stávku za zvýšení platů učitelé v Oaxace, jednom ze tří nejchudších mexických států s vysokým procentem indiánské populace. Po třech týdnech byl proti 40 000 stávkujícím proveden zbytečně násilný policejní zákrok, který přinesl 92 zraněných. To jen posílilo nespokojenost a dva dny poté se pochodu za odvolání oaxackého guvernéra Ulise Ruize Ortize z konzervativní Revolučně institucionální strany (PRI) účastnilo na tři sta tisíc
občanů. V návaznosti na to vzniklo Lidové shromáždění státu Oaxaca (Asamblea Popular de Oaxaca, APPO) sdružující nyní 260 zástupců hnutí, organizací a obecních rad. Po pěti měsících učitelské stávky podporované APPO byly do Oaxaky vyslány čtyři tisíce příslušníků ozbrojených složek a následné střety si v době mezi 27. listopadem a 2. prosincem vyžádaly šest životů, mezi nimi i amerického novináře Bradleyho Willa.

Dva prezidenti

Na klidu Mexiku nepřidaly ani výsledky voleb z druhého července, z nichž vyšel vítězně Felipe Calderón, kandidát za Stranu národní akce (PAN). Zvítězil nad favorizovaným Lópezem Obradorem ze středolevé Strany demokratické revoluce (PRD) s náskokem necelých 234 tisíc hlasů, což ve stomilionovém Mexiku odpovídá 0,56 procenta. Vznikly přitom pochybnosti o legálním průběhu voleb a Obradorovi zastánci požadovali přepočítání hlasů. Když pak Federální volební institut potvrdil Calderonóvo vítězství, aniž by přepočítal všechny lístky, stál už Obrador v čele manifestací. Převzal tak způsob vystupování vlastní dosud spíše mexickým sociálním hnutím. Na šestnácté září svolal „národně demokratickou úmluvu“. Na náměstí Zócalo v hlavním městě federace se shromáždilo přes milion delegátů. „Rozdali lístečky, na kterých stálo: Souhlasíš, aby byl AMLO zvolen prezidentem? Ale nakonec ho potvrdili skandováním jako „legitimního prezidenta Mexika“,“ popisuje
Petra Ježková, která byla na Zócalu přítomna. V dalších dnech byla vytvořena alternativní vláda. A 20. listopadu se Andrés Manuel López Obrador ujal úřadu „legitimního prezidenta“, o němž tvrdí, že nemá jen symbolický význam.

Tentýž den se konala generální stávka za odstoupení guvernéra, stažení ozbrojených složek a propuštění vězňů. Stávku vyhlásilo indiánské hnutí Zapatova armáda národního osvobození.

Pět dnů před Calderónovou inaugurací došlo k dosud největšímu střetu mezi policií a APPO. Bylo zadrženo141 osob, které převezli do vzdálených států Nayarit a Tamaulipas. Den předtím podalo APPO státní prokuratuře oznámení na nyní již bývalého prezidenta Foxe, jeho předsedu vlády Carlose Abascala a oaxackého guvernéra za trestný čin genocidy, násilné mizení osob a porušování lidských práv. Podle odhadů mexických nevládních organizací (citovaných deníkem La Jordana) má nyní Mexiko 400 politických vězňů. „Bez vyhlášení vládne od 25. listopadu v Oaxace výjimečný stav, jsou tu omezovány svobody. Lidé se bojí vycházet z domu z obavy, že budou zatčení pro podezření ze sympatií k APPO,“ popisuje situaci kněz Romualdo Maryrén, představitel komise oaxacké diecéze pro spravedlnost a mír.

APPO už žádala OSN o prošetření událostí v Oaxace a předložila oznámení o 17 mrtvých, 70 pohřešovaných a sexuálním obtěžování žen ze strany policistů. Podle slov Paula Hoeffela, ředitele informačního centra OSN v Mexiku, je OSN ochotna pomoci při zprostředkování řešení, ovšem musí o to být oficiálně požádána federální vládou.

„Jsme v předvečer povstání nebo občanské války,“ prohlásil 23. listopadu subcomandante Marcos, mluvčí zapatistů, „jestli se nepodaří vytvořit síť vzájemné podpory, dojde ke spontánním povstáním, při nichž bude každý hledět jen na svůj osobní zájem.“ Jeho pohled ale nesdílejí velká média. Ta naopak přesvědčují, že se v Mexiku vše vrací k normálu. Jejich schopnost předvídání otestuje nejbližší budoucnost. Na neděli 10. prosince svolala APPO již osmý velký pochod za odchod guvernéra, vyšetření zločinů, stažení policejních složek a propuštění vězňů. EZLN zase vyzvala k dalším akcím solidarity dvacátého druhého prosince.

Autorka vystudovala český jazyk a žurnalistiku na FSS MU, nyní studuje hispanistiku na FF MU.

par avion

Prvú decembrovú sobotu boli na Slovensku komunálne voľby, v ktorých 2 052 003 občanov dalo hlas svojim zástupcom v 2906 mestách, obciach a mestských častiach.

Napriek očakávaniam bola voličská účasť pomerne vysoká – takmer 48-percentná. Najviac však prekvapila prehra predsedu koaličnej Slovenskej národnej strany Jána Slotu, ktorý po štyroch funkčných obdobiach prepustí primátorské kreslo v Žiline Dzurindovmu človeku Ivanovi Harmanovi.

Ako je možné, že Žilinčania, ktorí volili šéfa SNS za primátora vtedy, keď sa jeho strana nedostala do parlamentu, nezvolili Slotu teraz, keď je vo vládnej koalícii a keď spúšťa výrobu automobilka Kia – najväčšia investícia jeho éry? O tom, že voliči mesta Žilina Slotu nezbožňujú ako „celoštátneho“ politika, svedčia ich hlasovania v parlamentných i prezidentských voľbách, píše denník SME. Za primátora ho doteraz volili preto, lebo oceňovali, čo urobil s mestom – zrenovoval centrum, dal do poriadku cesty a urobil veľa iných vecí, ktoré zmenili život Žilinčanov k lepšiemu. Lenže čoraz viac ľudí v meste prestalo zatvárať oči pred tým, ako ich primátor uskutočňoval zmeny, že to robil so značným osobným profitom. Najlepší dôkaz, že Ján Slota nechce rozumieť tomu, čo verejný funkcionár môže a čo nesmie, podal hneď po voľbách samotný exprimátor. Vyhlásil, že sa bude viac venovať vládnej koalícii i parlamentu, a dodal: „Svoju činnosť rozviniem
možno aj o podnikateľskú sféru.“ Povedal to ako poslanec parlamentu a verejný funkcionár, pričom ústavný zákon jasne hovorí, že verejný funkcionár nesmie podnikať. Ochrana verejného záujmu Slotovi nikdy veľa nehovorila, dodáva denník, aj preto mu Žilinčania napokon povedali, že dosť bolo Slotu.

Senzáciou volieb bolo tiež suverénne víťazstvo nezávislého kandidáta, bratislavského právnika a bývalého predsedu Demokratickej strany Pavla Hagyariho v treťom najväčšom slovenskom meste Prešove. Pravica bola úspešná aj v ďalších štyroch krajských sídlach vrátane Bratislavy, kde primátorský post obhájil Andrej Ďurkovský. Kandidáti vládneho ľavicového Smeru získali tak len radnicu v Banskej Bystrici a Nitre (tu ovšem aj s pomocou účasti kresťanských demokratov v „divokej“ komunálnej koalícii).

Iná je už situácia v súhrne primátorov a starostov či v počte zvolených poslancov mestských a miestnych zastupiteľstiev, kde bol jasne najúspešnejší Smer premiéra Fica. Denník na inom mieste pripomína, že oveľa dôležitejšie než boj o interpretáciu volieb bude pozorne sledovať, či sa Smer a zvyšok vládnej koalície nebude pokúšať svoje komunálne úspechy nejako „kapitalizovať“. Dôvodom sú vyhlásenia niektorých kandidátov o tom, že v ich prospech hovorí politická spriaznenosť s Úradom vlády. V normálnej krajine, v ktorej je samospráva naozaj samosprávou a nie predĺženou rukou vlády, by mala vo voľbách nakreslená politická mapa Slovenska mať význam nanajvýš ak symbolický, dodáva SME.

Kým výdavky ministerstva kultúry boli v tomto roku vyše 4,5 miliardy korún, v návrhu štátneho rozpočtu pre budúci rok sa ráta už len so štyrmi miliardami, pričom päťstomiliónový škrt sa najviac dotkne grantového systému. V tomto roku pripadlo na granty takmer trištvrte miliardy (čo síce bolo doteraz najviac, ale aj tak to predstavovalo ani nie pätinu požadovaných peňazí), v roku 2007 to má byť o tristo miliónov menej, medzi žiadateľov sa teda rozdelí 439 miliónov korún.

Ako pripomína dvojtýždenník Mosty, Slovensko poskytuje rezortu kultúry len asi 0,6 percenta hrubého domáceho produktu, kým v rozvinutých štátoch Európskej únie je to okolo jedného percenta. A keďže hrubý domáci produkt sa na Slovensku medziročne zvýšil takmer o desať pe rcent, čo je historicky najvyšší nárast, zaznamenávame smutný paradox: Kým Slovensko prežíva ekonomický rast, jeho kultúra upadá.

Mosty ďalej zdôrazňujú, že organizátori kultúrnych aktivít často kombinujú štátnu podporu s peniazmi z ďalších zdrojov. Nižšia podpora štátu tak navyše aj oslabuje dôveryhodnosť pre prípadných domácich a zahraničných donorov a sponzorov a tým aj tento synergický efekt. Navyše, ak štát dáva štruktúrou svojho rozpočtu najavo, že kultúru nepovažuje za prioritu, potom si podobnú optiku veľmi ľahko osvoja aj samosprávy krajov, miest a obcí.

O nekultúrnom rozpočte pre kultúru píše aj týždenník Domino fórum, ktorý uvádza, že pod zníženie rozpočtu kapitoly kultúry sa pri súčasnom ekonomickom raste asi nepodpisujú ekonomické dôvody. Zdroje na zvýšenie alebo aspoň udržanie rozpočtu by sa určite našli, nižší rozpočet má na svedomí skôr hodnotová orientácia vládneho kabinetu, ktorý na kultúru nebol ochotný nájsť dosť prostriedkov.

Popri komunálnych voľbách či prerokúvaní návrhu štátneho rozpočtu patril začiatok decembra na Slovensku aj tradičnému Medzinárodnému filmovému festivalu Bratislava. Z jeho bohatej ponuky si Domino fórum vybralo snímku režiséra Dušana Trančíka Zima kúzelníkov, ktorá je jediným tohtoročným čisto slovenským celovečerným filmom. Na otázku, či sú problémom slovenskej kinematografie chýbajúce peniaze alebo akási kríza tvorivosti, Trančík odpovedá: „Iste je pravda na oboch stranách. Ale častejšie to býva tak, že v čase, keď máte nápady, nemáte peniaze.“ V súvislosti s postavami z filmu, ktoré síce nežijú na periférii spoločnosti, ale nie sú ani úspešné, vysvetľuje režisér svoje videnie priemernosti: „Úspešní ľudia sú zaujímaví pre bulvár a svojich rodinných príslušníkov, ktorí sa tým chvália. A neúspešní sme všetci, pričom zábavné sú naše výhovorky, vďaka čomu vyzeráme priemerne.“

Ze slovenského tisku vybral Alexander Balogh.

Připepřování

Přivřený archiv

Nedávná diskuse kolem poslance za KSČM Josefa Vondrušky (viz A2 č. 37/2006), který osmadvacet let pracoval jako vězeňský dozorce, upozornila na část minulosti, která dodnes zůstává nezpracována, ba téměř nedotčena. Na Josefa Vondrušku vzpomínají političtí vězni minulého režimu, kteří se dostali pod jeho dohled – Jiří Gruntorád, Vladimír Hučín, Jiří Wolf a další –, jako na dozorce, který ukládal nepřiměřené tresty za nepatrná nebo fiktivní provinění a bil je. Je jistě skandální, že některá politická strana umístí na svou kandidátku člověka, který se – dokonce fyzicky! – podílel na potlačování lidských práv. A to ani nemluvíme o tom, že je to prostě surovec, jenž se neostýchal uhodit vězně, který se nemohl bránit, aby si tím nevykoledoval další trest.

A právě případ Josefa Vondrušky byl jistě důvodem, proč se v nedávných dnech objevila zpráva o tom, že archivy Vězeňské služby budou znepřístupněny. Zpráva byla rychle dementována – archivy budou i nadále přístupné tak jako dosud. Jenže v tom je právě ten problém.

Archivy Vězeňské služby totiž nejsou součástí běžných archivů, jsou vedeny jako spisovna, což znamená, že nejsou standardním způsobem uspořádány a katalogizovány, takže jsou přístupné jen částečně a je vlastně na libovůli úředníků Vězeňské služby, do čeho je možné nahlédnout a do čeho ne. Abychom byli spravedliví: osobní spisy politických vězňů (nebo alespoň jejich část) byly předány do Národního archivu, takže je možné je studovat podle archivního zákona.

V osobních spisech se dá najít ledacos – a nepochybně by se v nich našlo víc bývalých věznitelů, kteří by byli velice neradi, kdyby se veřejnost seznámila s tím, jak zacházeli s lidmi vězněnými za projevy odporu vůči komunistickému režimu. Nebyl to jen Josef Vondruška – a ten také není jediným bývalým dozorcem, který si našel cestu do řad demokratických politiků.

To však není nejdůležitější. Podstatné je poznat a popsat mechanismus, jakým vězeňství dřívějšího režimu fungovalo. Při pohledu zvenčí si můžeme představovat, že byl-li někdo za své přesvědčení a aktivity zbaven svobody, byl to už dostatečně krutý trest, než aby ho bylo potřeba dále zostřovat zavíráním na samotku, omezováním přídělu jídla či dokonce bitím. Omyl!

Zachoval se například pokyn – vydaný mimochodem nedlouho před krachem starého režimu – aby byla politická vězeňkyně na pár měsíců umístěna do cely s agresivní psychopatkou nebo lesbičkou: pak chtěli příslušníci StB přijet a nabídnout jí, aby s nimi tajně spolupracovala, že za to bude přemístěna. Existují důkazy o tom, že se k politickým vězňům do cel zařazovali donašeči a dokonce provokatéři, kteří je měli přimět k výrokům, za něž by pak bylo možné je znovu odsoudit. A je jistě v zájmu společnosti odhalit lidi, kteří takové věci plánovali a prováděli – abychom věděli, kdo je kdo. Vondruška je varovný příklad.

Jak už ale řečeno, není nejdůležitější najít pachatele těchto ničemností; nejdůležitější je vědět, jak to celé fungovalo. K tomu ovšem znalost osobních spisů nestačí. To hlavní jsou v tomto směru pokyny, denní hlášení, různé svodky a instrukce obecnějšího charakteru. A právě tyto materiály skrývá již zmíněná spisovna. Jsou sice „přístupné“, ale zdaleka ne v úplnosti. Mohou v nich bádat ti, kdo k tomu mají služební oprávnění (například příslušníci Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu). Aby je mohli studovat historici a zvídavější badatelé či novináři, musejí se vykazovat různými potvrzeními a měli by mít nejnižší stupeň prověrky pro seznamování s utajenými materiály, kterou vydává Národní bezpečnostní úřad. A ani pak si nemohou být jisti, že jim příslušníci Vězeňské služby ukázali to, co opravdu chtěli vidět, a že jim ukázali všechno, co požadovali.

Za roky od pádu starého režimu jsme byli svědky dlouhých sporů o lustrace a vleklého boje o otevření archivů bývalé Státní bezpečnosti. Ani zde totiž vůbec nešlo v první řadě o osoby, nýbrž o objasnění celého mechanismu práce neblahé Státní bezpečnosti. Po nedávné změně ve vedení archivů ministerstva vnitra a po rozdělení těchto archivů na běžnou spisovnu a samostatný archiv bezpečnostních složek, jemuž stojí v čele Pavel Žáček, bude zřejmě ministerstvo vnitra k badatelům vstřícnější. A je svrchovaně žádoucí, aby podobný vítr zavál i do nejtemnějšího kouta minulosti – do vězeňství.

Autorka je novinářka.

Svět za mřížemi

Dlouhodobým vězněním v nehumánních a ponižujících podmínkách a nucenými pracemi chtěl komunistický režim v počáteční fázi upevňování vlastní moci odstranit své „třídní nepřátele“ tichou cestou. V ideálním případě se mu mělo podařit zmocnit se lidského vědomí, lidské duše. Vězněná Dagmar Šimková o tom později napsala: „Byly jsme postaveny tváří v tvář něčemu novému, dosud neznámému. Bylo to promyšlené, vědecké spiknutí proti tomu, co člověka odlišuje od ostatních tvorů. Nešlo totiž ani tolik o náš fyzický zmar jako o rozšlapání mozku člověka, jeho mysli, přes kterou se tunovým cvalem řítila lež, teror a propaganda. Šlo o to vyrvat z hrudi člověka srdce, přinutit jeho duši k otrocké prostraci a zdupat ji a pošlapat jako rohož u dveří. Zničit vědomí lidského JÁ, aby přestalo existovat. Když člověk ztratí vědomí sebe, jeho tělo není nebezpečné. Může být dokonce užito jako levný pracovní nástroj. Lidské tělo ke své
údržbě potřebuje méně péče než drahý stroj. A vydrží pracovat bez náhradních součástek déle než fréza, jeřáb či kombajn.“

Komunisté odůvodňovali teror jako politický jev ideologií třídního boje a na vězeňství nazírali jako na jeden z nejdůležitějších represivních prostředků vůči vlastnímu obyvatelstvu. Historik Jan Tesař i na základě vlastní zkušenosti prohlásil: „Totalitní vězení mnohem víc ohrožuje integritu člověka než žaláře absolutismu, a moderní policie a represivní aparát každého autoritativního režimu jsou pro každé hnutí odporu neporovnatelně nebezpečnější než někdejší ochranky atd.“

Zápas o důstojnost

K životu ve vězeňských zařízeních obecně patřila otrocká práce, tragické hygienické podmínky, nedostatečná a především hodnotově naprosto nevyvážená strava, každodenní šikana ze strany dozorců. Politický vězeň v lágru však navíc sváděl sám ze sebou boj, který však bylo možné i vyhrát. Slovy Françoise Mayerové, „jak se tvoří či ničí osobnost, jak si člověk zachová nebo ztratí lidskou důstojnost, se ukáže při dodržování nepsaného zákona vězeňské cti, ve vztahu k protivenství ztělesňovanému vyšetřovateli, prokurátory a posléze řadou dozorců“. Samotný pojem politický vězeň přitom komunistický právní systém vůbec neuznával. Na vězně odsouzeného za takzvané protistátní trestné činy však dozorci a vychovatelé často nazírali s mnohem větším despektem než na ostatní odsouzené.

V padesátých letech se v československých vězeňských zařízeních odsouzený ocital ve společnosti elit z politického, univerzitního a společenského života. To mělo své výhody. Karel Pecka v rozhovoru s historikem Karlem Bartoškem například říká:

„Až na výjimečné osobnosti, jichž nebylo mnoho, jsme byli nesmírně naivní, měli jsme spoustu podivných představ. V souhrnu si však tito průměrní lidé vytvořili jakýsi kodex slušného jednání. Kodex měl ovšem i sankce – kdo se provinil, tak z kolektivu vypadl. Nemohl vypadnout úplně, pochopitelně, protože byl zarámován na společné světnici, ale lidi se s ním prostě přestali stýkat, přestali s ním hovořit. Život tam, náplň života byla v přátelství, parta lidí seděla a o něčem hovořila, někoho si pozvala, aby jim řekl něco ze svého oboru, to ovšem platilo jen pro ty čisté. Lidé museli být absolutně čistí.“

V padesátých letech minulého století se tak mužům a ženám odsouzeným za protistátní trestné činy podařilo vtisknout různorodému společenství za mřížemi nebo za ostnatým drátem povědomí o určitém mravním kodexu-řádu. Mělo dávat možnost mravní volby i lidem, kteří byli jinak veškeré možnosti rozhodování zbaveni. V polovině padesátých let pak proběhla na tomto mravním základě v řadě vězeňských zařízení vlna protestů, za nimiž stáli političtí vězni. Objevoval se při nich požadavek uplatňování základních lidských práv. Opíral se přitom i o legalistickou argumentaci, to znamená o tvrzení, že československé úřady postupují ve věznicích v rozporu s vlastním právním řádem. Podobně pak v časech normalizačních o dvě desítky let později argumentovala i Charta 77 a Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS).

Úloha vězeňství se v komunistickém Československu různě proměňovala. Po únoru 1948 převzalo jeho řízení nejprve ministerstvo národní bezpečnosti (MNB) a po jeho zániku ministerstvo vnitra (MV). V té době se za mřížemi ocitl obrovský počet lidí odsouzených za takzvané protistátní trestné činy. V určitém období měli dokonce tito vězni početní převahu nad lidmi odsouzenými za kriminální delikty a nad takzvanými retribučními vězni. Dennodenně spolu trávili většinu času, mohli si být oporou v těžkých chvílích. Mnozí političtí vězni dodnes vzpomínají na důležité poznání, které jim přinesla takzvaná vězeňská univerzita. Přestože byli odsouzeni na mnoho let, často deset a více, žili mnozí v naději, že se režim zhroutí a „do švestek budou stejně doma“.

Sedět bez naděje

Od prvního ledna 1969 bylo vězeňství spravováno ministerstvem spravedlnosti. Přes nepochybné počáteční snahy o další zavádění moderních přístupů, například ve výchovné funkci vězeňství, došlo již na počátku sedmdesátých let s nastupující normalizací k znovuzavedení osvědčených metod. Každodenní šikana a ponižování byly spojené s namáhavou fyzickou prací, vězeňskými normami vyšponovanou až na samu hranici lidských možností. Celý vězeňský řád byl opět militarizován. Vězeň se stal pouhým číslem, na každém kroku byl sledován donašeči. Byl nucen naučit se žít v každodenním strachu.

V roce 1972 byla v některých vězeňských zařízeních vybudována takzvaná izolovaná
oddělení (politické izolace). Političtí vězni chodili odděleně do umýváren, odděleně jim byly povolovány vycházky, návštěvy příbuzných, pracovali a jedli sami na celách. Na druhé straně s ostatními vězni komunikovali prostřednictvím řady vyzkoušených muklovských metod. Pomocí nejbližších rodinných příslušníků, někdy díky až zcela neuvěřitelné shodě náhod a štěstí, se o osudu těchto politických vězňů dovídal i okolní svět.

Později byli političtí vězni umísťováni i mezi běžné vězně. Vedení zařízení si však stěžovalo na špatný ideologický vliv těchto odsouzených, kteří s ostatními hovořili o lidských právech, činnosti Charty 77 a VONS a podobně. Komunikace mezi StB a Sborem nápravné výchovy (SSNV) navíc občas nefungovala, a tak se mohlo stát, že například Jiří Gruntorád při svém několikatýdenním věznění na Borech nedostal nálepku politického vězně a mohl být poslán pracovat na odloučené vězeňské pracoviště.

Pracovníci správy Sboru nápravné výchovy a především zaměstnanci tajné vězeňské policie – Oddělení vnitřní ochrany ve svém tvrdém postupu vůči politickým vězňům často porušovali vlastní komunistické právo. Političtí vězni, kteří se aktivně zapojili do protikomunistické činnosti a přitom nepatřili mezi onu „elitu disentu“, byli mnohdy umísťováni mezi vrahy a recidivisty, například v Nápravně výchovném ústavu Minkovice. Vězni se stávali obětí šikany a svévolných kázeňských postihů ze strany dozorců v podobě mlácení obuškem, mnohahodinového přivázání ke katru, úklidu vlastních výkalů ústy a dalších nehorázností ještě předtím, než jim byl udělen oficiální kázeňský trest, například za nesplněnou pracovní normu.

Totalitnímu mechanismu šlo o to vyvolat u vězněného pocit vlastního selhání a donutit ho po návratu z trestu k zastavení veškerých aktivit. Někdy byl režim ve svém snažení úspěšný, jindy selhal: „Odsouzený BENDA Václav se i v posledních dnech výkonu trestu odnětí svobody choval ukázněně. Svoje úkoly a povinnosti si plnil vzorně. Nejvíce se zamýšlel nad tím, jaký bude mít výstup z výkonu trestu. (…) V posledních dnech výkonu trestu také omezil příjem stravy. K tomu se vyjádřil: ,Národní hrdina nesmí vyjít z kriminálu moc vyžraný.’ (…) Na dotazy odsouzených, co bude dělat a jak se po propuštění zachová, řekl: ,Když jsem se dal do boje, tak v něm budu pokračovat. Nikdy se jim nepodaří mě zlomit a nikdy také nebudu souhlasit s emigrací.’ V této souvislosti s ironií vykládal, co musí státní aparát vynaložit peněz na sledování jeho bytu, cenzuru korespondence, telefonu apod. (…) Při sledování televizních
novin, při vysílání záběrů z krajských konferencí KSČ, od televize odešel a přitom prohlásil: ,Vidět tyto záběry a poslouchat takové scestné řeči nemusím.’”

Selektivní paměť

Političtí vězni období sedmdesátých a osmdesátých let si byli vědomi faktu bipolárně rozděleného světa a nemohli se uchylovat k naději, s níž žili někteří političtí vězni let padesátých. Délka trestů „normalizačních“ politických vězňů jen ve výjimečných případech přesáhla dobu pěti let, to však přímo nevypovídá o tom, čím museli projít. Kratší tresty jsou však dodnes někdy důvodem, proč političtí vězňové z padesátých let hovoří o těch pozdějších s despektem.

Životní podmínky politických vězňů z období před rokem 1968 tyto lidi i v normalizačních letech řadily do skupiny druhořadých obyvatel ČSSR. Rok 1968 s následnými „rehabilitačními procesy“, které se táhly až do let sedmdesátých, jim pak přinesl další deziluzi. „Rehabilitace“ v mnoha případech jen potvrdily rozsudky soudů z let padesátých. Jen málokterý z vězňů padesátých let se však později angažoval v opozičním hnutí husákovského režimu. Poukazovali přitom (a tento argument používají někteří členové Konfederace politických vězňů i dnes) na to, že mezi disidenty doby normalizace je řada komunistů z let minulých. Pasivitu mnohých ze „starších“ politických vězňů jistě ovlivnil i pokročilý věk a podlomené zdraví. Přesto se zdá, že se komunistickému režimu možná do určité míry podařilo to, oč usiloval. Lidé z disentu někdy zapomínají na období před rokem 1968, ale na druhé straně i bojovníci proti
komunistickému režimu a jeho oběti z let padesátých vytlačují ze své paměti vzpomínky na období takzvané normalizace. A nezájem podstatné části společnosti zapomínání podporuje.

Autor je historik, působí na Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu.

Deník všelikého těla

Máme s Olbramem společný ateliér. Nevědomky se ovlivňujeme a nemůžeme najít svou cestu. Dostávám ateliér v Kalinince, „Doupě“. Tam začíná moje sochařské štěstí. Místnosti jsou plné odloženého nábytku a po rozřezání a rozštípání vznikají nejrůznější poetické tvary, připomínající postavy, kusy krajin. Začínám je otiskovat do hlíny a odlévat do betonu. Otisknu svoje ruce, chodidla, rty, dlaně, které jsou motýlem, čelo, prsty…

Eva Kmentová

Tuto zprávu o „hranici mezi životem a uměním“ napsala sochařka Eva Kmentová na popud Jindřicha Chalupeckého krátce před svou smrtí, v roce 1980. Jistě i proto má vyhrocenou povahu bilance. Příchod do nového ateliéru pro ni znamenal nejen osamostatnění, vymknutí se ze vzájemného ovlivňování, ale i pozvolný ústup od pojetí sochařství orientovaného obdivem k moderně, k monumentálním jednoduchým figurálním či abstraktním formám soch Lipchitzových, Mooreových, Arpových nebo Brancusiho, za jehož tvorbou se dokonce v padesátých letech společně s Olbramem Zoubkem vydali až do rumunského Tîrgu Jiu. Témata spojená s francouzskou modernou patřila k intelektuálním diskusím členů uskupení Trasa, jehož členy byli Eva Kmentová a Olbram Zoubek od roku 1957. Na konci jejich studia na pražské Umprumce, kterou opouštěli kolem roku 1950, pro ně byla moderna jakýmsi povinným opakováním počátků, ale i skrytou únikovou cestou ze začínající
sorely. V ateliéru Josefa Kaplického, kde vládl intelektuálně a morálně náročný studijní režim, také vznikala velká přátelství. V jednom kruhu se sešli Věra a Vladimír Janouškovi, Olga Čechová a Čestmír Kafka, Zdena Fibichová a Stanislav Kolíbal. Diskusní okruhy, které společně otvírali, pro ně po celý další život představovaly důležitou oporu a formovaly uskupení, která rozevírala hranice možností českého umění 50. a 60. let a umožňovala jeho vstup do konfrontace s uměním světovým. Tak vznikla skupina UB 12 a objevily se s ní spojené osobnosti, k nimž bude mít tvorba Evy Kmentové obzvlášť blízko: Václav Boštík, Adriena Šimotová a Jiří John, Daisy Mrázková nebo Alena Kučerová.

Otisky těla

V polovině šedesátých let začalo pro Evu Kmentovou zmíněné „sochařské štěstí“, které změnilo i její vztah k uctívaným veličinám – z obdivu k sochaři Constantinu Brancusimu a jeho směřování k elementárnímu jazyku najednou vystoupí nový význam. Obdivuje jeho „Nekonečný sloup a Hlavu múzy… pro něžnost, s jakou ji položil na polštář“.

V novém ateliéru, v Doupěti, nachází nesourodé fragmenty věcí a nábytku, z nichž začíná vytvářet reliéfní obrazy. Otisky a dotyky se také stávají jejím novým klíčem k sochařství – do sádry otiskuje nejen předměty, ale i části vlastního těla, prsty, pěsti, rty, lokty, chodidla, nohy svého syna. Jediným tématem jejího sochařství se stává vlastní tělo; a její nejhlubší zkušeností – prožitek tělesnosti: „Pohybuji se v mikrosvětě sebe, svého těla a věcí, co mě obklopují. Všední věci začínají mít význam. Prázdná nika na schodech… zatažená záclona, prostěradlo po noci. Hlouběji se mne dotýkají setkání s lidmi. Dotýkání.“ V roce 1970 v jednodenní instalaci ve Špálově galerii v Praze svými Stopami, otisky svých chodidel, promění galerijní místnosti v tichý prostor intimity. Kritické pojmy a kategorie tu najednou začínají poněkud vláčnět, dokonce i „sama kategorie umění se stává pochybnou“, jak
napíše v doslovu ke své knize „příběhů“ Na hranicích umění Jindřich Chalupecký (Mnichov 1987; studie ale vznikaly v průběhu 70. a 80. let). V normalizační době byl Chalupecký pro nezávislé umělce klíčovou postavou a oporou. Procházely se s ním ateliéry a kavárny, přinášel témata a knihy, mnohé z českého (ale třeba i z ruského) současného umění publikoval v důležitých zahraničních výtvarných časopisech. Byl i tím, jak Eva Kmentová často zmiňovala, kdo ji po obratu, po změně jejího sochařského paradigmatu, zásadním způsobem podporoval.

Téma tělesnosti nacházela ale i v esejích Camusových, například v Slavnosti lásky v Tipase, publikované v camusovském čísle Světové literatury v roce 1971, krátce před zákazem časopisu: „Přímo tady jsem si uvědomil, že světu nebudu nikdy dost blízko. Musím se svléknout a skočit pak do moře, ještě celý provoněný silicemi země, omýt je v něm a nechat se sevřít objetím… Na břehu padám do písku, vydán napospas světu, vrácený tíze masa a kostí… Až se za okamžik vrhnu do pelyňků, abych se nechal prostoupit jejich vůní, budu si vědom toho, že se dobírám pravdy… jež je pravdou slunce a bude pravdou i mé smrti…“ V té době už bylo možné odkázat i k jinému rozpracování tématu těla a tělesnosti – k esejům M. Merleau-Pontyho Oko a duch, které vyšly v témže roce jako ten Camusův.

Dlužno říci, že tělo a tělesnost nebyly tématem jen pro Evu Kmentovou, ve stejné době z jejich intimní naléhavosti vyrůstá i tvorba Adrieny Šimotové. I ona pracuje s otisky těla, které jsou pak rozpracovávány v kresebných dotykových variantách vystupujících tváří nebo v perforovaných obrysech těl, existenciálně konfrontovaných s neústupností a uzavřeností prostorů. Práce s tělem a jeho průnik do prostoru v tvorbě Evy Kmentové, Adrieny Šimotové, Aleny Kučerové, Daisy Mrázkové, Evy Bednářové nebo Věry Janouškové upozorňují na silné zastoupení žen v tehdejším českém umění. Nešlo však o emancipační postoje, nýbrž o projevy výsostné citlivosti a otevřenosti. Významnou roli interpreta tu opět sehrál Jindřich Chalupecký se svými statěmi, které publikoval ve Flash Artu nebo Opusu.

Konečnost těl, konečnost díla

Bílá je barva ticha, zakládá prostor prchavého mizení a vystupování. První otisky z poloviny šedesátých let realizovala Kmentová v sádře, materiálu nejen bílém, ale i rozpadavém. Materiál zkracuje životnost díla, dává mu i křehkost a konečnost. Není ale nevývratnou logikou těla právě jeho konečnost? Camusova opojná tíha masa a kostí patří jak pravdě slunce, tak i pravdě smrti. Kmentové Stopy dosvědčily krátkou přítomnost člověka v prostoru, a zase z něj zmizely (Galerie Václava Špály 1970). Podobně tomu bylo i s otisky listů, jejichž životnost sice prodlouží sádrová matrice, ale i ta je odsouzena k rozpadu. Myšlenka, že dílo má stejnou konečnost jako tělo, je závratná i jinak: vstupuje do vyššího koloběhu vznikání a zanikání, zrození a smrti.

O své nemoci a její limitující úpornosti se Eva Kmentová dověděla v polovině 70. let – to už několik let pracovala v novém ateliéru na Konvářce. Fascinující tu bylo světlo a otevřený prostor, který sochařce s postupující nemocí usnadňoval kontakt s okolním světem. Nemoc sice podmínila přechod k jedinému materiálu, kterým se stal pro svou fyzickou zvladatelnost a poddajnost papír, nestala se ale novým tématem. Původní témata se objevovala dále, jen v silnějších akcentech. Papír použitý na sochu mohl nepřímo svědčit o ubývajících fyzických silách, zároveň však svou křehkostí vypovídal důrazněji o souběhu díla a jeho tvůrkyně. Papírové Stvoly, Bílé růže, Štěrbiny a takzvané bílé kresby, mačkané a pak nalepované papíry tvořící siluety těl nebo jejich částí, podléhaly stejné konečnosti, jaké podléhá lidské tělo. Nakonec se jejím atributům přece jen nevyhne. Po roce 1977 se začnou objevovat nevelké,
syté černé kresby, jejichž tématem je tma, nebo kresby prázdných bílých podélných ploch v trávě.

Určitá solitérnost tvorby, minimalizace prostředků a konečně i nemoc vedly v poslední době k hledání shod mezi dílem Evy Kmentové a Evy Hesse (1936–1970), Američanky německého židovského původu. To hlavní, co je spojuje, a význam, který každá z nich měla pro svou uměleckou komunitu, popsal ve své studii Tomáš Pospiszyl: „Vedle robustního sochařského projevu sochařů-mužů nabídly tyto sochařky alternativní, zdánlivě chudou cestu, která však hovoří přesvědčivěji a osobněji, než kdyby tak činily prostřednictvím bronzu či mramoru.“ (Východní a západní krychle; Srovnávací studie 2005.)

Z vynuceného odstupu

K výstavě vychází i rozsáhlá monografie. Jednou z jejích autorek je kritička a teoretička Ludmila Vachtová, která byla vedle Chalupeckého z těch nejvíce citlivých k cestám umění šedesátých let, nakročeného už za hranice moderny. Stihl ji však osud poutníka-emigranta, který se rozhodl nepřijmout normalizaci. K dílu Evy Kmentové, vyrostlému v uzavřeném a malém, někdy i mentálně malém prostoru, se vrátila až po letech. Odstup, byť vynucený, který umožňuje události a jevy vidět ostřeji a v širších souvislostech, však ve své práci nezužitkovala. Monografie sama zviditelňuje stále výraznější roli Martina Součka a jeho nakladatelství Arbor vitae, jehož aktivita se zaměřuje na podstatné jevy a osobnosti výtvarného umění, jejich tvorbu i myšlení. Šťastnou ruku měl nakladatel ostatně i při rozhodování o grafickém pojetí knihy, když její řešení zadal Heleně Šantavé.

Autor je teoretik umění.

Jako moucha v jantaru

Mohl byste říct něco o mamince a tatínkovi, odkud pocházeli?

Tatínek byl Varšavan, varšavský evangelík německého původu. Německým evangelíkům patřilo ve Varšavě několik továren – Wedel (cukrovinky), zpracování stříbra a zlata, vodovody a jiné takové věci – vnášeli do té polské divočiny kulturu práce, kulturu techniky.

Kdy se ve Varšavě objevili?

Ta vlna Němců přišla v polovině 19. století. Do ruské Varšavy se nastěhovali, protože tu mohli podnikat – car jim to povoloval. A navíc tu měli levnou pracovní sílu a celé Rusko na odbyt. Přijížděli hlavně z Bavorska. Byla to technická elita Varšavy, města, které se zabývalo víc odbojem a politikou než technikou. Praktický život dělali ve Varšavě Židé a Němci. A občas nějaký hrabě. Kníže Ksawery Drucki-Lubecki založil první polskou banku.

Děda, Antoni Kroh, byl řemeslník, dělal kotle. Já jsem Polák asi v páté, šesté generaci.

Co příbuzní z maminčiny strany?

Maminka byla šlechtického původu, její teta byla hraběnka Rzewuská – to je jméno asi jako v Čechách Kinský nebo Lobkowicz – a byla z velmi katolické rodiny. K této šlechtické tradici mám velmi silný, emotivní vztah. Přitom šlechticů, kteří se v 19. století nebáli, věděli, co chtějí a neváhali nasazovat životy za nezávislé Polsko, bylo asi pět až deset procent, víc ne. A ve škole se pořád učí, jak celý národ v okovech bojoval proti cizí nadvládě!

Pocházela z katolické rodiny?

Babička byla velmi pobožná katolička, přestože formálně byla pravoslavná. Studovala totiž na gymnáziu v Piotrkově Trybunalském blízko Lodže, kam chodily jednak Rusky, ty byly pravoslavné, dále Polky, což byly katoličky, Židovky a evangeličky, to znamená Němky. Babička měla tatínka, který rád chlastal a hrál karty. Jednou, když propil všechny peníze, šel za ředitelem gymnázia, aby mu dva tři měsíce počkal se splátkou za školné. Ale ředitel řekl: „Jestli nechcete, abych holku vyhodil, ať přijme pravoslaví.“ A on to udělal. Polky se od ní odvrátily, že je zrádkyně, Rusky s ní nechtěly mluvit, že je jak přebarvená liška, měly ji rády jen Židovky, ale z toho zase vzešel její mladistvý antisemitizmus. Když se potom vdala za šlechtice a přišla do paláce, který byl celý katolický, byla tam jediná pravoslavná. Nikdy ale panu farářovi neukázala žádný papír, který by dokazoval, že je katolička – ani když se jí narodily děti.

Byla vaše rodina činná v politickém odporu proti Rusku?

Babička v roce 1905 pomáhala organizovat velkou stávku studentů, kteří požadovali polskou školu. Dědečkův bratr byl dokonce jejím hlavním velitelem pro Varšavu, Kielce a Lodž – bylo mu tehdy sedmnáct let. V městečku Pińczów byla na gymnáziu buňka, které velel asi čtrnáctiletý generál. Měli čekat na signál, jenomže někdo nedojel a ti kluci nevěděli, co mají dělat – mají druhý den začít, nebo ne? A tak si vymysleli náhradní variantu: když se jich učitel na něco zeptá, budou odpovídat rusky, jinak budou mlčet. Ten čtrnácti-, patnáctiletý generál dal rozkaz a celá škola odpovídala rusky. Nedovedete si představit, jak to ve škole vypadá, když o přestávce všichni žáci mlčí. Působilo to daleko hrůzostrašněji než ve Varšavě, v Lodži, v Lublinu nebo v Chelmu,
kde studenti vyšli na ulici a řvali: „Chceme polskou školu!“ Pro mě je tato neznámá stránka polského odboje důležitější než lecjaké povstání. Profesoři i rodiče měli vztek a hledali viníky a vůdce. Jenomže jak někoho trestat za to, že mlčí a chová se slušně?

Měla stávka v roce 1905 nějaké důsledky?

V ruském záboru bylo mnoho studentů vyhozeno ze škol a neměli možnost odmaturovat. Ale řešení se našlo: Jagellonská univerzita v Krakově a Univerzita Jana Kazimierze ve Lvově po té stávce přijímaly na studia i kluky, kteří neměli maturitu, takže se občas vyskytli i doktoři bez maturity. Mimo jiné proto se Krakovu říkalo „polské Atény“, v té době to bylo nejdůležitější středisko kultury. Studovali tam místní i uprchlíci z Varšavy, Vilna a dalších měst. Mezi šlechtickými synky, kteří dělali stávku a potom museli utíkat do Rakouska, do Krakova, fungoval jeden módní zvyk. Když měli nějaké historické jméno, jezdili na pas svého sluhy z paláce a později, po osmnáctém roce, si ta jména dopisovali. Mohl bych uvést několik příkladů. Šlechtická tradice se zakonzervovala jako moucha v jantaru mimo jiné proto, že ti chlapci měli v Krakově holý zadek, a kromě toho už jen svůj erb a svoji tradici. Byli na ni hrdí,
protože se jejím prostřednictvím odlišovali. A to existuje dodnes.

Jak je dnes vnímána tradice polské šlechty?

Byla strašně vysmívána, poplivána, ničena. Já neříkám, že byla ideální. Je možné o ní říct věci málo příjemné, ale kdyby nebylo této tradice, asi bychom dneska nemluvili polsky. Tradice byla velice silná. Tak například hrabě Szaniawski: když dosáhl čtrnácti let, odešel do Carského Sela, když mu bylo padesát, stal se ruským generálem, ale nakonec, když přišla válka Čečenců o nezávislost, přešel na čečenskou stranu a tam ho zabili. Na jedné straně bojoval Lermontov, na druhé Szaniawski, který navíc rozkázal celému oddílu, v němž byla většina Poláků, aby bojovali na čečenské straně. Dodnes když Čečeni slyší Polák, tak hned říkají „hrabě Szaniawski“. Jiný generál, Iwaszkiewicz, skoro neuměl polsky, ale ve dvacátém roce bil bolševiky – a to na druhé straně byli jeho přátelé. Poláci v ruských uniformách, to je fenomén v polské kulturní historii. Celý život byli ruskými důstojníky, ale měli polské srdce.

Jak vaše rodina prožívala obsazení Varšavy nacisty?

V září, říjnu 1939 kupodivu nehonili polské intelektuály, ale varšavské evangelíky německého původu – představovali si, že to bude jejich pátá kolona, ale oni byli polští vlastenci, občas možná větší než ti „praví“ Poláci. Hitlerovci doufali, že si z varšavských Němců nadělají spojence, což absolutně nevyšlo. Mezi kolaboranty se sem tam našel „čistokrevný“ Polák, ale Němec nikdy.

Následovaly represe?

Evangelíci byli zatýkáni v první vlně. Šli do vězení na Pawiaku – to je taková varšavská Pankrác. Jako první, ještě před Židy, si také začali nakupovat katolické papíry. V té době ještě Židé nevěděli, co je čeká. Jako by to bylo na zkoušku – když měl evangelík papír, že je křtěný v katolickém kostele, měl naději, že přežije.

Vy jste vyrůstal po válce. Jaké jsou vaše první dětské vzpomínky?

Úplně první, co si pamatuju, to byla naprostá schizofrenie: šlechtická hrdost a zároveň bída, my jsme žili v bídě. Matka měla tři děti, svoji maminku, která vůbec nechápala, co se děje, byla pohroužena do svého katolictví a četla Turgeněva a Lva Tolstého. A problém s barevnými pastelkami, problém s bruslemi – takové věci byly pro mě absolutně nedostupné, my jsme žili v normální bídě. To, že mám maturitu, že jsem vystudoval univerzitu, že jsem se stal inteligentem, to je hrdinská zásluha mé matky.

Jak na tom byli vaši příbuzní z matčiny rodiny?

Dědeček byl před válkou senátorem, jeho bratr ministrem, jeho druhý bratr byl také senátorem, seděl za komunismu ve vězení. Komunisti o nich věděli, že umějí především postavit na nohy hospodářství zničené válkou. Jejich zámky a pole byly spáleny a zničeny postupně v letech 1914, 1918, 1920, 1939 a potom jim je v roce 1945 sebrali. A tak když byly k Polsku připojeny nové země na západě, za Poznaní, dávali dohromady ta velká junkerská hospodářství. Na Ministerstvu státních půdních fondů, které to mělo na starosti, byl nejnižší titul hrabě. Když ta hospodářství postavili na nohy, všechny je zavřeli za sabotáž. Můj strýc dostal patnáct let za to, že nařídil na jednom poli zasít něco jiného, než co bylo nařízené. Zjevně ho ale nenáviděli ještě za jeho předválečnou činnost v Sejmu.

Šlechtici skutečně spravovali kolchozní hospodářství?

Ano, protože měli pocit vlastenectví a zodpovědnosti. To je fragment polské kultury nesrozumitelný cizincům a neznámý mnoha Polákům, a přesto strašně důležitý. Například tady v Nawojowé, tři kilometry od Nového Sącze, je velký palác Stadnických, historického hraběcího rodu. Pan Adam Stadnicki vystudoval jakousi lesnickou Hochschule a jeho lesy v Pieninách a Beskydech byly považovány za vzorové. Po válce se dostal na státní statek v Dolním Slezsku u Vratislavi. Existovala taková dohoda: ředitel byl straník a byl tam od toho, aby pil vodku s hosty. Stadnicki tam byl na práci. Nebydlel na zámku, ale jen v takovém malém domku vedle. Tomu prvnímu říkali „soudruhu řediteli“ a Stadnickému „pane hrabě“. Komunisti tam dávali za ředitele ty, které chtěli odměnit. Nic neděláš a za rok máš cenu za největší výnosy. Ale neštěstí nastalo, když přijel německý hrabě, který to vlastnil před válkou. On slyšel o „polnische Wirtschaft“,
myslel, že tam bude všechno v háji, přijel a najednou vidí, že je tu hospodářství vedené lépe než u něho někde v Bavorsku, a tak šel pogratulovat řediteli. Ale po pěti minutách rozhovoru pochopil, že ředitel nemůže být původcem toho úspěchu, a lidi mu řekli, že má od ředitele jít za hrabětem. Šel za ním, pogratuloval mu, pohovořili, pochopitelně německy, protože Stadnicki měl německý doktorát z Vídně, a řekl mu: „Prosím vás, pane hrabě, přijeďte ke mně, já vám dám post generálního administrátora svého majetku.“ A Stadnicki se jen tak z žertu ptá: „A kolik mi zaplatíte?“ „Nevím, kolik tu berete, ale dostanete desetkrát tolik.“ Na to Adam Stadnicki povídá: „Adam by jel, ale Stadnicki mu to nedovolí.“ Stadnicki tady zemřel, když mu chybělo pět měsíců do stovky. Leží tady v Nawojowé v zámecké kapli.

Byl jste mu na pohřbu?

Jistě. Ten pohřeb, to bylo něco neskutečného. Celá vesnice plakala – všichni ti „vykořisťovaní“ sedláci, ti „otroci“. Přijela rodina Stadnických z Paříže. Stojí tam peugeot s pařížskou poznávací značkou a u něj taková elegantní panenka a vůbec nerozumí, co se děje. Polsky nemluví a místní kluk, opilý, jí líbá ruku: „Paní hraběnko, paní hraběnko, my jsme krajani, prosim vás, zařiďte mi v Paříži nějakou práci. Teď jsem se trochu napil, ale to bylo na zdraví pana hraběte, kvůli jeho pohřbu, jinak nepiju. Jsem řádný člověk, každý tady v okolí to potvrdí. Jsem člen okresního výboru Svazu socialistické mládeže.“ A ona na to: „Qu’est-ce que vous voulez? Je ne comprends pas.“

Kdy jste se začal zajímat o Čechy?

To byla náhoda. Na začátku 60. let jsem pracoval v cestovní kanceláři, protože jsem si musel vydělávat, abych měl vůbec nějaké peníze, a poslali mě do Prahy jako průvodce. Naučit se česky mi nedělalo problémy, protože mluvím rusky a góralsky. Prvních pět dní v Praze, to bylo pro Varšaváka něco jako osvícení. V Praze pro mě bylo všechno exotické, ale zároveň blízké.

Seznámil jste se s nějakými Čechy?

Poprvé jsem se s Čechy a Slováky setkal na alpinistickém kursu ČSTV v Tatrách. Dívali se na mě jako na exota, trochu se mi smáli, že jsem dřevo, ale mě dva týdny předtím pustili z nemocnice, to bylo moje tajemství, já jsem to nikomu neřekl, protože by mě odtamtud vyhodili. Byla to srážka jedné mentality, jednoho stereotypu s druhým – Polák, tedy blázen. „K čemu vám jsou ty povstání…“ Okamžitě jsem se v tom táboře – tam bylo asi třicet lidí – stal zodpovědný za celou polskou kulturu a historii. „A k čemu vám Polákům bylo Těšínské Slezsko?“ Já na to, že jsem tehdy ještě nebyl na světě a nic jsem v záležitosti Těšínského Slezska neudělal. „No dobře, ale tak teda jsi Polák, nebo ne?!“ Nejveselejší to bylo s počasím: když foukalo od Zakopaného, tak to byla moje vina, to je jasné.

Jak jste na ty nepříjemnosti reagoval?

Pro mě to byl zajímavý studijní materiál. Ne že bych si myslel: ó, ti zlomyslní Češi – to ne! Zajímalo mě to jako stereotypní myšlení představitele jednoho národa. Každý z nás je v nějaké kleci: výchova, místo narození, národnost, četba, studia, škola způsobují, že jsme takoví, a ne jiní.

Jak se lidi v Praze dívali na komunismus, a jak vy jste to vnímal?

Pamatuji se, že u vás ještě v roce 1964, 1965 přežívaly zbytky panslavismu, což pro mě bylo exotické. Mezi lidmi se říkalo: „Oni nás osvobodili, buďme jim vděční.“ Češi přece taky zažili, co to je ruská armáda, co to je okupant, ale ten panslavismus z 19. století žil do srpna 1968 a pro Poláky to bylo nepochopitelné, i pro mě osobně. Musel jsem se naučit, že o Rusech se v Praze nevtipkuje. A po šedesátém osmém to najednou přišlo, ze dne na den: „A proč vy, Poláci, máte tak rádi Rusy?“

Takže žádné spřízněné duše jste v tomhle ohledu před srpnem nenašel?

Jeden mladý historik, který měl jako předmět studia pouť Čechů na Rus v roce 1867 nebo 1868 – car jim tehdy dal pytel peněz na české hnutí atd. –, se mě ptal: „Proč jste vy, Poláci, na tu pouť nepřijeli?“ No protože nás v tomhle období věšeli a vyváželi na Sibiř. Důležité je pochopit onu mezeru mezi ruskou a západní mentalitou. Jeden příklad: V listopadovém povstání Rusové zabili generála Sowińského. Jeho pozůstalá manželka si jednou koupila noviny, a dočetla se, že car je tak šlechetný, že dva syny polského vzbouřence Sowińského bere na svůj účet do Carského Sela mezi kadety. Paní Sowińská šla do redakce a snažila se jim vysvětlit, že ona byla jedinou ženou Sowińského, ale že neměli děti, takže car je možná milostivý, ale nemohl vzít její syny do Carského Sela, protože ona žádné nemá. Na to jí v redakci řekli, že jí toto vysvětlení neotisknou. Tak sedla na vlak a jela do Poznaně a v nějakých polských novinách, ale v Prusku, dala
otisknout krátkou informaci: „Já, Krystyna Sowińska, potvrzuji, že jsem byla jedinou ženou generála Józefa Sowińského a naše manželství bylo bezdětné.“ Když se vrátila do Varšavy, okamžitě ji odvezli do vězení. Dozvěděla se to její přítelkyně paní Kická a šla do Citadely, aby odtamtud paní Sowińskou dostala. Nemohla pochopit, jak je možné někoho zavřít do vězení za to, že nemá děti. Důstojník, se kterým mluvila, zase nemohl pochopit, jak někdo může tvrdit, že nemá děti, když je adoptoval car. Když paní Kická odešla z té audience, někdo jí poradil, aby vzala trochu zlata a dala mu ho. „Jak! Důstojníkovi?! Zaplatit?!“ Ale chtěla pomoct své přítelkyni, tak tam šla ještě jednou a nabídla, že pokryje „potřebné náklady“. Sowińskou pustili, ale podle carského výroku nesměla po čtyři roky vidět nebe. Příběh paní Kické, která byla jednou nohou v polské kultuře a druhou se dohadovala na zámku s carským důstojníkem, to je pro mě typický příznak něčeho, čím polská historie
procházela po celé 19. století.

Chodil jste s českými přáteli do hospody a vyprávěl jim to?

Možná to byla náhoda, ale já jsem nenašel nikoho, kdo by měl zájem. Jim imponovalo, že můžu mít desku Beatles. Měl jsem tetu v Londýně, a kdybych měl za co, tak jsem mohl koupit i ve Varšavě Beatles, Rolling Stones. Ve Varšavě u mě bydleli Češi, kteří přijeli jenom proto, aby mohli vidět kovbojky. Rio Bravo, 15:10 do Yumy… Totéž bylo s písemnictvím. Polský institut na Václavském náměstí, to bylo okno do světa… francouzská, anglická a americká sociologie – to všechno nebylo překládané do češtiny. Když jste chtěli potkat českého disidenta, nejlépe bylo zajít do polské čítárny. Mnoho Čechů se naučilo polsky proto, aby mohli tohle číst.

Čím to, že v Polsku byla situace tak otevřená?

Takřka každý Polák mohl odjet do zahraničí. Zcela běžné bylo, že když člověk skončil studia a chtěl si zařídit vlastní byt, tak se jezdilo do Švédska sbírat okurky, do Anglie mýt v hospodě nádobí, na nějaké otrocké práce ve Francii. Kurs byl takový, že za peníze, za které byla ve Francii krabička sirek, byl ve Varšavě dobrý oběd pro pět lidí. Já jsem miloval Beskydy, ale kdybych chtěl vyjet do Londýna a pracovat tam, tak bych mohl. Do Švédska, do Holandska, do Itálie. Téměř každý mladý inteligent s maturitou byl v polovině šedesátých let na Západě.

Lidi se vraceli?

Ano. Šlo o to si vydělat. Nebylo možné, aby si polský inteligent v Polsku vydělal, aby měl za svoji práci auto, byt. Musel jet na Západ, tam dělat načerno za černošské peníze, které se po převozu stávaly jměním. A teprve tehdy začínal žít. Jen já jsem na to byl líný, nechtělo se mi někde makat šest měsíců.

Bylo tolerováno, aby člověk byl jednou nohou v Polsku a jednou na Západě?

Ano, také se to stávalo. Byla tam i oddělení vědeckých institucí, třeba polské akademie věd – v Paříži, Římě, Chicagu. Velké množství západních institucí dávalo mladým Polákům stipendia, aby přijeli a na vlastní oči viděli Paříž, Londýn, Řím. To bylo normální.

A podepisovat nějakou spolupráci člověk nemusel?

Podpis samozřejmě chtěli. Ale nepamatuji se, že by někdo nedostal pas, protože jim to nepodepsal. Možná byly nějaké drastické případy… Nesnáším, když se o PLR mluví jako o totalitě, o totalitním systému. Totalitní systém existuje tehdy, když se svému synovi bojím cokoli říct, když se bojím říct to své milence v posteli. Například emigrační literatura byla v Polsku dostupná – v malých městech možná ne, ale ve Varšavě byla. V knihovně Ministerstva národní obrany, kde se mohl zapsat každý student, ležela na polici celá pařížská Kultura, londýnský Dziennik. Druhým takovým místem byla knihovna varšavského ústředí Polské sjednocené dělnické strany. Ti měli veškerou emigrační produkci. Když jste tam přišel, tak ty paní měly radost, protože straníci tam nechodili. Tam jsem přečetl bůhvíkolik kilogramů americké a anglické produkce, polsky, francouzsky. Nikdo se neptal, jestli jsem ve straně, nebo ne. To byl ten krásný polský bordel.

ovšem

V New Yorku v Galerii Marlborough na Manhattanu právě skončila výstava Fernanda Botera, nazvaná prostě Abu Ghraib. Dorazila sem po předchozí pouti evropskými městy. Nazí, spoutaní, se zavázanýma očima, krvácející, jednotlivci nebo ve skupinách, jsou vězni na Boterových obrazech vystavováni utrpení a ponižování. Ty scény známe z fotografií a zpráv od roku 2004. Boterovy obrazy však docilují toho, co známé fotografie neslavně proslulého iráckého vězení nedokázaly. Navracejí týraným vězňům důstojnost a lidskost, aniž zeslabují jejich agonii nebo snižují nespravedlivost jejich situace. Malíř toho dosahuje rafinovaným využitím velikosti, barvy a formy. Překvapivě tomuto cíli přizpůsobil svůj dosavadní známý styl. Vězně v Abu Ghraib už neportrétuje jako nafouklé postavy. Týraní jsou velcí, ale monumentálně, jsou svalnatí a pevní. Jako by zde čerpal inspiraci od Henriho Rousseaua a z figur ze stropu Sixtinské kaple. Předvádí
vězně v jakési majestátní izolaci v přesných rozměrech prostoru. Jsou vymezeni plochami šedé, zelené a terakotové a železnými mřížemi vězeňské pasti. V katalogu připomíná kritik David Ebony, že tato Boterova díla pokračují v tradici Picassovy Guerniky, portrétů Richarda Nixona od Philipa Gustona a ohromující série Žoldnéři Leona Goluba. „Nový Botero udržuje rovnováhu mezi politikou a uměním.“ Zalitoval jsem na výstavě, kterou jsem stihl v poslední její den, že podobné příležitosti Prahu míjejí – a ptal jsem se sám sebe, proč asi.

Štěpán Steiger

Další z řady volebních vítězství Huga Cháveze, který se na šest let stal venezuelským prezidentem, není vlastně v ničem překvapivé. Jeho vláda nevykazuje žádné extrémní neúspěchy, jež jsou jí opozicí přičítány, a řada neblahých ekonomických a sociálních jevů, které jsou mu dnes vytýkány, byla důvodem jeho nástupu k moci na konci 90. let, nikoli důsledkem špatných vládních politik. Chávez samozřejmě využívá veškerou vládní mašinerii pro získání hlasů včetně zastrašování státních zaměstnanců. Navíc má jeho vláda v rukou snadno získané ropné peníze. Ale používání vládních výhod v kampani vlastně kompenzovalo moc, kterou opozice má díky silným soukromým médiím, jež jsou často hlavními inspirátory i „vůdci“ opozičních aktivit.

Je-li na Chávezově volebním úspěchu přece jenom něco překvapivého, pak je to vysoká volební účast, jež ještě zvyšuje cenu jeho vítězství. Podle oficiálních údajů byla 25% absence, a velký počet zaktivizovaných voličů tak ukázal, že Chávez vyhrává nejen v prostředí, v němž vládne apatie.

Jisté je jedno: Chávez získal šest klidných let, neboť strany stojící za ním mají stoprocentní kontrolu parlamentu. Loňských voleb se totiž opozice neúčastnila s tím, že nebudou férové. Nyní tak vlastní vinou nemá žádný ústavní institucionální rámec pro politickou aktivitu. A už prezidenta žádá, aby vypsal předčasné parlamentní volby, když řádné se mají konat až v roce 2010. Hádejte, co jí Chávez vzkáže…

Radek Buben

Po cestě z mezinárodního festivalu poezie v Bratislavě jsme zajeli do Budmeríc, do Domova slovenských spisovatelů. Je to žlutý zámek, který od vsi dělí tři metrové betonové stély vztyčené těsně vedle sebe, jako protitanková ochrana. Po zápisu na recepci vypijeme deci modranského a jdeme se ubytovat – asfaltkou vinoucí se mezi romantickými dřevinami pod komunálním osvětlením z osmdesátých let. Jsme umístěni do spisovatelského okálu s vrzajícími schody. Ve společenské místnosti, o které už další generace nebude schopna říct, čemu sloužila, je čtrnáct míst k sezení. Nikdy jsem neviděl bizarnější prostor. K odpočinku? K práci? Dřevotřísková křesla s vyřezanými velikými kruhovými otvory bočnic, na stolech obrovité popelníky, všude neforemné, nevkusné těžké vázy. Zatuchlý kovralovo-formaldehydový puch. Hrůza pomyslet, co se tady odehrávalo. Celou noc na tvrdém fotelu mezi šramotem myší jsem usilovně myslel na Bartoloměje Slzičku, alter ego mého
milovaného spisovatele Dominika Tatarky. Ráno se na zámku, po snídani v interiéru pozdně biľakovského stylu, dostáváme mj. ke galerii fotografických portrétů slovenských spisovatelů v pravém křídle zámečku. Bartoloměj Slzička tady, v Domově vydlabaných slovenských spisovatelů, sedmnáct let po revoluci pochopitelně stále chybí.

David Voda

Česká politická scéna se zpravidla nemá čím chlubit. Snad jen tím, že na ní už delší čas chybí extremisté, kteří se od odchodu republikánů z parlamentu stali marginální silou. Po zvolení Jiřího Čunka předsedou KDU-ČSL už to ale není úplně pravda. Nástup populistického starosty, stoupence vlády tvrdé ruky a dle vlastních slov nepřítele „pseudohumanistů“ je toho důkazem. Nemáme tedy extremisty v parlamentu, máme však předsedu strany, který by slovu „lidová“ v jejím názvu mohl dát nový význam. Takový, který ve jménu lidství většiny upírá lidskou důstojnost těm, jež častuje atributem „nepřizpůsobivý“. S tím už má předseda zkušenosti, které k naší škodě skvěle zúročil.

Lukáš Rychetský