2008 / 29 - vzpoura 1968

Paul Perret

Živé obrazy

Přeložil Karel Jaroš

Dybbuk 2008, 143 s.

Erotická novelka Paula Perreta z první poloviny 19. století je dalším znovuvydaným soukromým tiskem ze třicátých let, tentokrát z bibliofilské edice Kulturně historické a literární kuriozity sběratele K. J. Obrátila. Příběh má poměrně konvenční příběhovou dispozici: rámcový příběh ohraničuje jednotlivé erotické příhody, jejichž vyprávěním se hlavní hrdina snaží zapálit chtíč své urozené milenky. Po milé ouvertuře nazvané Žalud čili Pramáti Eva, v níž je v příběhu o prvotním hříchu zaměněno jablko hříchu za špičku ďáblova údu, se postupně setkáváme se všemi představitelnými situacemi: soulož s nevinnou dívkou a „pohřbení v oceáně houbovitého masa“ její ctihodné matky, rafinované svádění kyprých manželek i divokých chlupatých hetér, lesbické orgie v klášteře nebo i soulož s chlapcem. Velkou předností knihy je jazyk. Vypravěč ztotožněný s hlavním hrdinou na počátku tvrdí, že je básníkem, a u některých
metafor či přirovnání tento sebevědomý výrok není přehnaný; obrazy jsou opravdu živé a místy i vtipné (jakkoliv někdy i nezáměrně: „,Donaha! Úplně donaha,‘ volala Blanka. ,Ah, konečně tě mám, markýzko!‘ ,Jmenuj mne kurvou!‘ zvolala vznešená dáma.“), což je také způsobeno slušným překladem. Jak dopadl rámcový příběh, si můžeme domyslet podle vévodkyniny reakce na hrdinovo vypravěčské umění: „Tvé historky vznítily ve mně plamennou vášeň. Neřeknu ti teď, co si o nich myslím. Hořím, pojď!“

Karel Kouba

Pedro Calderón de la Barca

Život je sen. Lékař své cti

Přeložil Vladimír Mikeš

Artur 2008, 232 s.

Edice D pražského nakladatelství Artur již po několik let přináší na knižní pulty v jednotné grafické úpravě divadelní hry, které lze bez nadsázky označit jako pilíře dramatického umění – od české klasiky až po základní kameny světové dramatiky. Také významný španělský dramatik Calderón de la Barca (1600–1681), vrcholný představitel závěrečného barokního období tzv. zlatého věku, se v této řadě již objevil. Druhý svazek Calderónových her přináší snad nejslavnější autorovo drama Život je sen z roku 1635 a tragédii Lékař své cti z roku 1629. Zejména první z jmenovaných se u nás dočkala značné pozornosti (v překladu J. J. Stankovského a pod názvem Život pouhý sen vyšel tento text v češtině poprvé již v roce 1870, jako další se ujal překladu Jaroslav Vrchlický). Ovšem pozornost to byla zasloužená. Monolog hlavního hrdiny Segismunda může dnes stejně jako tehdy zaútočit v plné síle: „Co je život? – Přelud. Klam./ Co je život?
Závan vánku,/ stín světýlka na kahánku./ Vše velké je malé jen./ Dnes už vím: život je sen,/ sen je i vír vidin v spánku.“ V druhém z dramat jde zejména o pochybnosti a: „žárlivost mi se svým děsem/ je vždy v patách, nikde nejsem/ sám, jde se mnou, ohlédnu se/ a je tu a hledí na mě“. Nic z toho, zdá se, nezestárlo. Člověka od nepaměti trápí pochybnosti a spaluje žárlivost. Věděl to Calderón de la Barca a psal o tom své hry. To ostatní už je jenom na nás.

Magdalena Wagnerová

Iva Tajovská

Matky matek

Eroika 2007, 196 s.

„Cítí lítost. Obrovskou lítost.“ Tento pocit na čtenáře číhá téměř na každé stránce díla. Tragikomický román vypráví o čtyřech generacích ženské linie jedné rodiny. Prababička, babička, matka a dcera – každá je jiná, žádná z nich to nemá v životě jednoduché – a to je spojuje možná více než společný rodinný klan. Postupně nám hlavní aktérky sdělují své životní příběhy, do nichž zasahují ostatní členky a členové rodiny. Postavy-vypravěčky se střídají s autorským, neosobním subjektem. Promlouvají i jiné postavy, kterých se příběhy přímo týkají. Více pohledů nám podává ucelený obrázek o jednotlivých hrdinkách, na jejichž rozdílných charakterech je celá kniha vystavěna. Jazyková jednolitost všech vypravěčů ubírá na důvěře, že příběh líčí více postav. Avšak jistou odstíněnost jazyka nalezneme. Postavy ani prostory nemají konkrétní podobu. V tomto díle však není fyzická ani prostorová konkrétnost nutná. Naopak. Abstraktnost je silným prvkem díla,
jež umožňuje čtenářům vztáhnout příběhy a vztahy hrdinek k sobě samým. Charaktery, osudy, mezilidské vztahy v rodině a neustále se nabízející otázka, zda má člověk jednat podle svých citů, nebo tak, jak se od něho očekává, s tím vším se denně setkáváme. Citlivý příběh o ženách, který osloví hlavně ženy.

Andrea Fiřtíková

Jiří S. Kupka

Krvavé jahody – Krutý osud Češky, která zažila osmnáct let ponížení v ruských gulazích

Mladá fronta 2008, 208 s.

Autor poutavě vypráví o osudu ruské matky a jejích dvou dcer. Všechny tři byly po druhé světové válce prohlášeny za zrádkyně vlasti a odvlečeny do Sovětského svazu na nucené práce. Matka v táboře zahynula, obě dcery, které přežily útrapy nad představivost člověka, se po dvaceti letech vrátily domů a jedna o svém životě začala vyprávět. Celý tento příběh je osobní zpovědí Věry Sosnarové, jejíž zážitky Jiří S. Kupka umělecky ztvárnil do podoby románu. Neuvěřitelné ponižování, utrpení, hladovění a každodenní strach o život po dobu dvaceti let má tedy své jméno, svou skutečnou tvář. I když rozsáhlé svědectví o životě v gulagu na Sibiři podal mimo jiné Solženicyn ve svém Souostroví Gulag, bestialita a absence soucitu v pracovních táborech v Rusku nepřestává vyrážet dech. Kupka napsal ten typ příběhu, u kterého si čtenář lapený událostmi v textu nakonec stejně přeje, aby to celé bylo jen dobře napsanou fikcí,
jež se v reálném životě nikdy nemohla a nemůže odehrát. Ale bohužel…

Zuzana Malá

Jaroslav Velinský

Posel neštěstí

Primus, Kapitán Kid 2008, 247 s.

Když se mluví o naší detektivkářské tradici, severočeský solitér bývá zmiňován zřídka: měl to do pražských redakcí daleko, dlouho i kádrový škraloup, a renesanční škálu jiných aktivit. Porevolučnímu propadu trhu čelil založením živnosti “spisovatelství a výrobna knih”, zasílaných na objednávku věrným čtenářům. Podsérie, v níž už je hrdina počátkem 90. let v důchodu soukromým očkem, se nakonec dočkala nového vydání v kamenném nakladatelství a distribuci (bohužel i s chybami a nehezkou domorobo obálkou); tohle je čtvrtý díl. Obálka cituje Františka Jungwirtha, že Ota Fink je český Phil Marlowe. To spíš Archie Goodwin, přece jen je příliš dobromyslný – ovšem jeho wisecracky, a dialogy vůbec, jsou opravdu světové třídy. Pohroužit se do četby je čirá rozkoš: záhadná kráska v nesnázích; vražda a pokus hodit ji na hrdinu; houstnoucí intriky, útok ze tmy, akční finále… všechno jsme mnohokrát četli, i u Velinského,
ovšem on je vypravěč i kombinátor par excellence, zkušený jazzman s chutí variující tradiční standardy. Pravda, má i své stereotypy (hrdinova přitažlivost pro ženy všeho věku), zobrazení umělecko–zbohatlických kruhů je čímsi až prvorepublikové a účinky maličké bomby předimenzované; ale co na tom sejde? Měl bych také něco na obálku dalších dílů: Velinský je nejlépe ukrývané tajemství české krimi. Nechoďte do knihkupectví, utíkejte tam.

Jan Vaněk jr.

Paul Stewart

Dávné proroctví

Přeložily Jarka a Anna Vrbová

Mladá fronta 2008, 300 s.

Skrznaskrz letní počtení pro děti nabízí další přírůstek k edici Hodiny duchů. Dobrodružství sourozenců Joea a Kerry se započne, když na prázdniny musí odjet z Londýna za pratetou na venkov. Vidina nudy se rozplyne záhy poté, co se děti dostanou do vesnice ze 16. století ukryté pod hladinou jezera. Prokletí obyvatel můžou (kupodivu) zlomit právě a jen Joe a Kerry. Paul Stewart píše očividně spíše pro tu skupinu, která mnoho zkušeností s podobnými příběhy nemá, nesnaží se tedy o nečekané zvraty, originálnější překážky. Může za to ale i fakt, že se autorovi více líbí popisovat konfrontaci moderní a staré civilizace (co je to televize? co je to auto?…), takže na pořádné záhady či souboj dobra a zla nezbude mnoho místa. Ne zrovna šťastná je výstavba prvních a závěrečných kapitol, rozvláčných a nadbytečně popisných. Autor k mladým čtenářům promlouvá čtivým, bohužel až příliš zjednodušeným jazykem, moc na
obrazotvornost čtenářů nespoléhá, předloží jim vše „po lopatě“ a do hledání složitějších psychologických pochodů a motivací se už raději vůbec nepouští. Jeho Dávné proroctví je zkrátka takovou letní jednohubkou, kterou lze snadno pozřít, ale chuť se okamžitě rozplyne. Zmizí navždy.

Lukáš Gregor

Weles 32–33

Přiletěl Havran… držte si klobouky, jedeme z kopce!, z nadoblačných temnot slétl překlad legendární básnické skladby Edgara Allana Poea, zprostředkovaný Ivanem Petlanem. Překlad Havrana patří k mistrovským kusům: v každém jazyce jich existuje řada, v češtině bylo překládáno „nevermore!“ (opomeneme-li tentokrát význam zvolání užaslého patafyzika při spatření hládě mořské) obvykle „nikdy víc“ či „víckrát ne!“. Ivan Petlan však místo překladu otrockého zvolil několik variací dle kontextů „nevermore’s“, jak se každou další slokou významově odstiňují; tolik o novém překladu Havrana, Události Věčné Saisony Poesie, která vždycky stojí za přečtení. „Kdo jsme, odkud přicházíme a kam nás vlečou?“ ptá se gauguinovskou parafrází Petr Hruška v poetických poznámkách i o malířství. Ve fotografické příloze přináší básník Petr Hrbáč „portréty“ rostlin, které zasluhují samostatnou publikaci, a cestopis z Posázaví s ilustrativní říční
krajinkou. Zájemci o nordistiku a jazykovědná studia zajásají nad zrcadlovým norsko-českým tiskem básní Jana Erika Volda a polsko-českým básně Piosenka bohaterów VI od Rafała Wojaczeka. Rozsáhlý oddíl kritiky a recenzí, ilustrace-manga Michala Machata, příspěvky neznámých i známých autorů, venkoncem excelentní počtení na dovolenou. Literární revue Weles aspiruje, a také inspiruje!

Vít Kremlička

Německo

Literaturen 6/2008, Volltext 6/2008

Třetího července uplynulo 125 let od narození Franze Kafky, a tak není divu, že se autor stal ústředním tématem červnového vydání časopisu Literaturen. Kafka, ač vedl na první pohled nenápadný život, zaměstnává řadu životopisců, glosuje Sigrid Löfflerová. Reinhard Stach, který vydal knihu Kafka – roky poznání, vidí jeho asketický způsob života jako nutný a podstatný pro jeho psaní. „Kafkovým životem byla jeho literární tvorba,“ říká. Téma doplňuje esej Louise Bergera. Červnové vydáni časopisu Volltext věnuje polovinu prostoru autorům, kteří se zúčastnili literárního klání o Cenu Ingeborg Bachmannové. Soutěž, která je pro vítěze spojena se s 25 000 eury a nárůstem popularity, je otevřena účastníkům z Německa, Rakouska a Švýcarska. Povětšinou se jedná o začínající autory, pro něž eventuální neúspěch přenášený živě televizí a po internetu není ještě takovou katastrofou. Letos zvítězil Tilman Rammstedt z Berlína, jinak také jeden ze
čtyř členů kapely zpívajících literátů Fön. Najdeme tu také rozhovor s Albertem Ostermaierem, jenž se dosud věnoval hlavně poezii a divadelním textům. Na otázku, jak postupuje při rešerši pro své knihy, říká mimo jiné, že nenávidí zápisníky, které mnozí autoři – například Peter Handke – používají. „Podle mne není nic horšího a trapnějšího než autoři, kteří na veřejnosti stále vytahují zápisníky a dělají si poznámky.“ Věru, jaká hrůza!

Eva Vondálová

Miroslav Verner

Objevování starého Egypta

Paseka 2008, 408 s.

K 650 letům Univerzity Karlovy Český egyptologický ústav před deseti lety připravil obsáhlou encyklopedii, k padesáti letům ústavu samotného vyšla popularizační kniha předního českého egyptologa a dlouhodobého vedoucího ústavu Miroslava Vernera. Česká egyptologie si ve světě získala značné renomé spoluprací na dokumentaci památek, které později zmizely pod hladinou Asuánské přehrady. Díky tomu ústav získal koncesi na nekropoli v Abúsíru, v současné době se čeští egyptologové zabývají i výzkumy v oázách Západní pouště, jejíž památky nyní jako by vyšly ze zapomnění. Verner čtivě popisuje příběhy objevů a archeologických prací na proslulých stavbách, jako je Ptahšepsesova mastaba a Raneferefova Nedokončená pyramida, pyramida královny Chentkaus či pohřebiště rodiny faraona Džedkarea. Jedna kapitola patří objevu nevyloupené šachtové hrobky kněze Iufaa. Laikovi kniha poskytne spoustu informací o archeologické praxi, bezpečnostních rizicích
při práci v několik tisíc let starých podzemních prostorách, diplomacii potřebné při jednání s egyptologickou konkurencí z jiných zemí a nejrůznějšími úřady, osobnostech v pozadí objevů a v neposlední řadě stovky ilustrací. O značnou část z nich se postaral dvorní fotograf české egyptologie Milan Zemina. Vynikající kniha pro milovníky starého Egypta a jeho objevovatele i dobrý úvod pro dosud „nepolíbené“.

Petr Ferenc

Jeffrey Moussaieff Masson

Útok na pravdu

Přeložil Daniel Micka

Mladá fronta 2007, 256 s.

Tématem výtečné Massonovy knihy je zejména kolosálně naduté blbství vědců,

kteří v předminulém století ustanovili a přijali tezi, že sexuální zneužívání dětí je převážně výplodem jejich fantazie („dítě si libuje ve lhaní a… ví, jak lhaní obratně využívat v zájmu svých zlých instinktů a svých špatných vášní“). Autor popisuje nešťastnou úlohu Freuda, který zprvu ve svádění pod vlivem francouzských lékařů uvěřil, ale později je zavrhl a všechny raporty o sexuálních agresích v dětství automaticky řadil do rubriky „nevědomé fantazie“. Masson podrobně zkoumá tohoto psychoanalytického kostlivce ve skříni zvláště v relaci s případem Emy Ecksteinové, kterou spolu s Freudem léčil jeho přítel Fliess. Ten odhalil úzkou souvislost mezi nosem a genitáliemi, a neurózu se tedy pokoušel uzdravit operací nosní přepážky. Když Ema dlouho po operaci nepřestávala krvácet, Freud a Fliess to diagnostikovali jako projev úporné hysterie. Pravda byla poněkud jiná – Fliess v ráně zapomněl půl metru gázy. Masson
(autor knih o emocionálním světě zvířat, známých i u nás – např. Když sloni pláčou) dokazuje, že figurka natvrdlého psychiatra není jen šarží z laciných komedií, ale nebezpečnou realitou: čestnou výjimku v psychoanalytickém hnutí představoval pouze následný štvanec Ferenczi, který se dokázal kolektivnímu dogmatismu postavit – Freud ho proto příznačně označil za paranoika.

Jiří Zizler

Andrej Kalaš

Raný pyrrhonismus neboli Blažený život bez hodnot?

Přeložil Josef Petrželka

Oikoymenh 2007, 143 s.

Historicko-filosofická studie rekonstruuje osobnost rané hellénistické skepse, filosofa Pyrrhóna z Élidy. Více než Pyrrhónův život je však předmětem interpretačních pokusů jeho myšlenkový odkaz, který se písemně zachoval u pohanských i křesťanských svědků tohoto raného skeptika. Autor nastiňuje Pyrrhónův filosofický životopis, sestavuje jeho filosofický rodokmen, interpretuje tezi ou mallon (spíše ne), analyzuje metafyzickou, epistemologickou, etickou a fenomenalistickou interpretaci jeho díla a nakonec se zabývá (ne)slučitelností hodnotové indiference s Pyrrhónovým eudaimonismem (způsobem blaženého života). Z hlediska historie hellénistické filosofie, respektive její skepticistické (a skeptické) větve, jde o solidní a na některých místech i komparativní uvedení do tohoto tématu. Slabinou knihy je nedostatečně doložené tvrzení o protikladu Pyrrhónovy filosofie k teleologickému charakteru řecké filosofie vůbec. Pouze jednou
pasáží z Aristotelovy Etiky Nikomachovy nelze doložit ani tvrzení o teleologické povaze řecké filosofie, ani o tom, že v tomto ohledu stojí Pyrrhónovo myšlení v tak příkrém protikladu. Málo prostoru je rovněž věnováno otázce Pyrrhónova sókratismu, nikoli ve smyslu, nakolik jeho filosofie mohla souviset s megarskou školou, ale nakolik byl Pyrrhón srovnatelný se Sókratem tím, že příkladem svého života uvedl do života celou jednu velkou filosofickou tradici.

Michal Janata

Bruno Halioua

Židovské matky osobností 20. století

Přeložila Anna Hánová

Garamond 2008, 237 s.

V knize Milenky zkoumal Pavel Eisner postavu české ženy v prózách německých (často židovských) spisovatelů; hlavními rolemi, v jakých ženy v jejich životech vystupovaly, byla chůva a milenka. V nedávno vydané knize francouzského lékaře a spisovatele jménem Halioua jde o pátrání po roli, kterou hrály v životech slavných židovských osobností 19. a 20. století jejich matky. Kniha je ovšem mnohem pestřejší: jsou v ní zastoupeny i osobnosti ženského světa (S. Bernhardtová, A. Franková) a vedle spisovatelů (Proust) v ní najdeme herce (bratři Marxové), malíře i slavné myslitele a vědce (K. Marx, S. Freud). Ti všichni měli podle autora společné to, že jejich vztahy s vlastní matkou byly rozhodující pro jejich budoucí kariéru. Některým z nich dodávaly odvahu, aby šli za svou vášní stůj co stůj (Chagall, Modigliani), jiné zase dovedly ke vzpouře, což může být také silný popud k tvorbě
(W. Allen). K žádným dalším zobecněním autor nedochází, což asi ani nebylo možné (na rozdíl třeba od situace, kdy by pojednával o konfliktních vztazích F. Kafky, F. Werfela nebo Freuda k jejich otcům). Nejde tedy o sociologickou sondu, autor se spíše snaží s velkým vcítěním vyprávět jedinečné příběhy lásky, ale i využívání a nepochopení, které jsou podloženy tím, že i on sám se stal lékařem podle „nejvroucnějšího přání“ vlastní matky, jak přiznává.

Jan Lukavec

MOČŮVKA ZADÁVILA STUDNU.

O dějinách a institucionalizaci vědění

Intelektuálním východiskem britského historika Petera Burkeho je kulturně-sociální historie, již coby emeritní profesor přednáší na cambridgeské univerzitě. Kromě lidové kultury (které věnoval světový bestseller Lidová kultura v raně novověké Evropě z roku 1978, česky Argo 2005) se v rámci epochy raného novověku zabývá zejména renesancí jakožto kulturním hnutím v evropské společnosti a sociálními dějinami vědění, které jsou námětem stejnojmenné knihy, jejíž český název však zní Společnost a vědění, s podtitulem Od Gutenberga k Diderotovi.

V průchodném bludišti

Metoda, kterou Burke užívá, cele vězí v nové historii (new historicism), jíž je období rané modernity základním zdrojem inspirace pro uvažování nad historickou situací společnosti jako síti vzájemně se ovlivňujících dějů, přičemž nově se dostává pozornosti i těm všedním a každodenním událostem. Pro novou historii je důležité následování Michela Foucaulta, který se spolu se svou archeologií vědění táhne jako příslovečná Ariadnina nit celým textem. Metafora neprůchodného bludiště se však dá na text aplikovat jen stěží – množství analyzovaných pramenů, dějinných událostí a šíře geografického záběru (s odbočkami i mimo Evropu) jsou přehledně uspořádány podle hledisek aktérů, kteří se v síti produkce vědomostí ocitají. Text tematizuje autorská práva, manažerství vědomostí, produkci a distribuci jako výdělečnou činnost, cenzuru coby mocenský dohled státního aparátu, a konečně čtenáře, vtipně umístěného až
na konec tohoto gigantického kolotoče, který je posouván vpřed silně partikulárními zájmy. Tímto rozdělením sfér vlivu se Burke pochopitelně nevyhne opakování některých faktů, podobný spirálový vývoj ovšem se změnou pohledu přináší nové pozoruhodné aspekty předmětu zkoumání, a proto čtenář i tyto návraty přijímá spíše s povděkem.

Co je žádoucí vzdělanost?

Burkeho zájem o kontakt centra a periferií a informační kanály, skrze něž proudí vědomosti, nezůstává opominut ani zde. Raný novověk byl svědkem rozvoje mnohých nových cest, a tím pádem i získávání poznatků (objevy z Vespucciho čtvrtého kontinentu, kartografické pokroky Východoasijské společnosti atd.), které je potřeba dramaticky rychle reorganizovat, protože není možné vpasovat je do stávajících systémů třídění, a skrze proces „zpracování“ (např. překlad, kompilace, editace) vyrábět z pouhých informací cosi, co je považováno za skutečné „poznání“. Na zajímavosti knize dodávají zejména drobná, ale vysoce inspirativní srovnání se situací v arabském a východoasijském světě. Burke si všímá faktu, že marginalizované oblasti vědy často skýtají největší množství podnětů a inspirace pro budoucnost, právě pro svůj volnější vztah k institucionalizovanému vědění – v islámském světě 16. století si
mohly medicína a astronomie díky své odvislosti od vysokých věd spjatých těsně s náboženstvím dovolit metodologickou volnost, která umožnila jejich strmý rozvoj.

Materiálem je Burkemu nepřeberné množství pramenů, při jejichž analýze sice postupuje primárně jako historik, teoretické zázemí jeho výkladu je ale cele společenskovědní. Dozvídáme se mnoho nejen o samotných dějinách institucionalizace vědění, ale i o reflexi této historie od autorových inspiračních zdrojů. Protože jsou dějiny pozdně středověké a raně novověké vzdělanosti spjaty s dějinami společenských elit, začínáme u Mannheimovy neukotvené inteligence, která se vymyká třídnímu rozdělení společnosti, velmi podnětné jsou pro Burkeho Veblenovy stati o „kultu vědy“, akademickém prostředí, v němž vystupují profesoři jako strážci esoterického poznání, a intelektuálním předstihu Židů v Evropě. Často je pochopitelně zmiňován Bourdieuův kulturní kapitál a Kuhnova normální věda.

Kniha může být přínosným materiálem ke stále velmi aktuální debatě nad proměnami českého vzdělávacího systému a přinést poučení v otázce, nakolik se představy o tom, co je žádoucí vzdělanost, zakládají na principech, jež jsou odvěké, přirozené a nezvratné.

Autorka je doktorandka sociologie na FSV UK.

odjinud

S rukou v řiti koně

Undergroundového básníka Fandu Pánka a kvazisurrealistu Zdeňka Wagnera nespojuje mnoho, ale jedno společné přece mají: zálibu v poněkud hustějším, expresivnějším výrazivu, ve vulgaritě.

Motivace obou básníků je v čemsi stejná – dostat se pokud možno „daleko od literatury“, odmítnout známkování z povinných sestav a zajet si rovnou volnou jízdu. Zdeněk Wagner zbožňuje lechtivost, prozkoumává různé druhy obscenit, vulgarita je pro něj realita, ostatně Ludvíku Kunderovi ji v dopise vysvětloval tak, že příliš času tráví s rukou v řiti koně – lze to chápat ve vztahu k surrealistické obraznosti, ale i jeho profesi veterináře. Pro outsidera Pánka možná skatologie představuje určitý štít, za nějž si schovává vlastní zmatek, citlivost a křehkost, zároveň přebírá i funkci zaklínačskou či sui generis homeopatickou – když přistoupí na jazyk pekel, nechají ho démoni na pokoji. Exkrement se zároveň stává jednou z mála existenciálních jistot, freudovským platidlem i hračkou, i jistotou textu, při jehož absenci může čtenář pocítit zklamané očekávání.

Uhajzlit mír

Persona non grata minulého režimu a proslulý ztřeštěnec Fanda Pánek předkládá ve své akční lyrice Vita horribilis 1972–1985 nálet citátů, odkazů, komentářů a hlášek, z nichž sestavuje jakousi kroniku doby či básnické noviny, kde objevíme narážky na Bilbo Pytlíka, paměti profesora Vondráčka i vztah Andreje Stankoviče k filmům Miloše Formana (proto kniha obsahuje dokonce i jmenný rejstřík, u básnických děl věc nevídaná). Tím pádem jde o poezii – přes limity samizdatu – obrácenou k publiku, žadonící o jeho pozornost, zájem a reakci. Tvůrčí gesto se ale obrací v předzjednané schéma, v němž jistojistě odhadneme obsah i vyústění. Jenže Pánkova poezie si neklade jiné úkoly než osvobozovat, vyprošťovat z oblbujícího obklíčení lží a frází, nebo chce jen krátkodobě potěšit a mimochodem trefí přesnou charakteristiku („uhajzlit mír“), absurdně půvabný obraz („Žak hlavu má/ jak Fantomas/ na kterou žárovka svítí
přitom/ jej kantor ruštiny/ s soudruhy vlky/ učí výti“), pravdivou průpověď („smysl pro skutečně černej humor/ dovršil Vítěznej únor“) i rozkoš dadaistické hrátky („Ježíšek tu totiž spí/ kdo ho vzbudí/ toho sní“).

Pánkova faktura samozřejmě odkazuje k undergroundové klasice, kdo by ve verších „ty střeva syntetický/ jsou každým coulem/ víc lidský“ nezaslechl Bondyho, roztomilé „na Františka z Assisi/ přihnu zase asi si“ pro změnu vybaví cimrmanovské „Chittussi – i ty tu jsi“. Pánek sebekriticky konstatuje „všechno co se rýmuje/ poezií nesluje…“ a ostře zahrocené, naivistické veršíky se mohou brzy jevit zploštěle a zkratkovitě – jejich síla zůstává v pádnosti přímého pojmenování i přiblížení kódu jistého jazyka i prostředí. Autor mezitím dospěl k náboženské konverzi a k předchozí tvorbě se příliš nehlásí. Konverze byla asi lidským východiskem z ustrnutí na místě, ale jeho poetiku proměnila pouze tematicky a lexikálně, výrazové rozpětí, ač nesené přívalem všeprostupují pokory, zůstalo totožné.

Mrtvý čáp v rašeliništi

Kniha Zdeňka Wagnera (1923–1991) Virgule se zařazuje mezi největší objevy loňského roku. Jestliže sám autor vyhlašuje nutnost „mít stále na mysli, aby to, co píšete, bylo naprosto nepřijatelné pro uveřejnění. Jen tak lze dosáhnout úplné tvůrčí svobody“, můžeme jen litovat, že on se ve své svobodě posléze zcela obešel i bez tvorby a zůstal věrný (až na to publikování) paradoxní vzpomínce na literární počátky – „psával jsem málo, publikoval často“. Wagnerovo účinkování na scéně se váže k létům 1945–48, kdy se seznámil s některými literáty zvláště inklinujícími k surrealismu (nejvíce to zajiskřilo směrem k Ludvíku Kunderovi, který vztah s Wagnerem revokuje v prvním svazku vzpomínkových črt Různá řečiště; v knize je také přetištěna jejich dochovaná korespondence) a uveřejnil několik textů – poté přišel únor 1948, po němž v jednom dopisu vyjádřil oprávněnou obavu, že „budou nyní vedle Jiráska vydávány pouze kuchařské knihy
a pornografie“.

Soubor Wagnerových textů obsahuje básně, lyrické prozaické miniatury i poněkud patafyzické povídky s jemným smyslem pro kouzlo hovadismu. Inspirační zdroje ukazují k průzračnosti poetistických i surrealistických předloh („oblak mohutný, temně fialový, oblak sršící tmu a jiná dobrodiní na zemi, vdechující dychtivě vše, co zakrývá naše rány“), básník osvědčuje cit pro výraznou obrazivost („město se roztáhlo do sněhu jako mrtvý čáp/ v rašeliništi“) i vypouklý, místy odpuzující detail, juxtaponuje chvějivou křehkost a prazákladní, samoúčelnou krutost, rámuje texty kuriózní bizarností a burleskností. Ale kromě výparů surreálné imaginace, v níž aranžuje příslovečná setkání na operačním stole, je Wagnerovi dobově blízká i poetika Skupiny 42 – v jednom textu exponuje snové představy milenců o prvních vzájemných polibcích a konfrontuje je se střihem do skutečnosti, kde se kýžená scéna odehraje v páchnoucím průchodu kousek od
močícího opilce. Jeho doménou přesto zůstávají inscenace a instalace s krásou nečekaných iluminací, efekty nahodilých konfigurací s ožíváním starých fotografií a ilustrací, jež rozhýbá jako dovedný loutkář či jako mistrný osvětlovač, který svižnou prací s reflektorem namixuje zcela novou realitu se skrytým příběhem. Přitom zas tolik nedbá o nějaký smysl – smyslem všeho je chuť, má-li chuť nějaký smysl, a jistě i svoboda vkročit do obrazu, který jsem si zvolil.

Velký talent Zdeněk Wagner opustil svět literatury příliš záhy, jen do něj nahlédl a zmizel. Z jeho listů dávnému příteli je cítit nostalgie, ale asi ne nadarmo si vybral jako motto jednoho svého textu Picassův výrok „90 % lidí, kteří se zabývají uměním, jsou podvodníci“. V tomto směru mohl mít básník čisté svědomí. A jakousi zvláštní logikou náhody v jeho knížečce narazíme i na jméno prvního zmíněného autora: „Já poezii mnoho nerozumím,“ řekl Fugas. „Já měl jenom rád básníka Pánka, dnes již zemřelého. Dokonce jsem se snažil jednou přeložit jednu jeho báseň do němčiny.“

Autor je literární kritik.

Šašci u stolu

Nějak se bojím, že snad s přicházejícím stářím přestávám světu kolem nás rozumět. Ne na úrovni univerzální či konceptuální, kde to člověk od sebe ani nečeká, ale na úrovni každodenních okolností, jimiž nás soudobá společnost obklopuje. Tak třeba naši radní vymysleli na nás Pražáky nový bič: za znečišťování (například odhozený nedopalek) může být ve správním řízení pokuta až třicet tisíc Kč; tedy více než třeba za podstatné překročení povolené rychlosti v autě. Je papírek na zemi opravdu nebezpečnější než řítit se sedmdesátkou přes přechody? Městští strážníci už jistě tuší, kdo budou ideální cílové skupiny. Zkušeně se budou věšet na rodiče s malými dětmi, jež potřebu čůrat pociťují a sdělují na poslední chvíli a pouliční strom se stává maximem dosažitelného, a na pejskaře, neboť psí střeva pracují přece jen jinak než kozí a zasažené místo zůstane prokazatelně znečištěno. A navíc: psí čůrání znečišťováním není? Nebo to se bude muset také odchytit do
sáčku?

Obdobně nerozumím představě inženýrů našeho vysokého školství, že místo senátů a vědeckých rad mají být vysoké školy řízeny správními radami, v nichž budou zasedat představitelé firem, podnikatelé a další akademicky nezkažení zástupci lidu. Prý to tak na Západě je. Ano, ale tak, že ve správní radě sedí zástupce firmy, která univerzitě dala dvě stě milionů, a ten má tedy právo dohlížet, aby byly smysluplně využity. Až se peníze dočerpají, sám s úklonou odejde. U nás tam budou tito akademičtí správci dosazeni, protože mají velká jména či velkou moc. Už vidím protažený obličej pana rektora, s nímž bude pražskému radnímu vysvětlovat, že za členství ve správní radě UK bohužel nedostane tři čtvrtě milionu ročně, jako mu dávají za radění městské společnosti Kolektory. Kdyby bývali zavedli tuto novinku dřív, mohla se jistě dnes nějaká univerzita pýřit nad správní radou ve složení Kožený, Krejčíř, Košťál, Mrázek, Soudek, Železný; i oni byli přece ve svých
zlatých dobách vnímáni jako následováníhodní kapitáni českého průmyslu a služeb. Kmotr podsvětí by si jistě býval rád vzal na starost právnickou fakultu, jež by pod jeho dohledem vychovávala absolventy, kteří by byli zcela adekvátně vybaveni na praxi v jeho službách. Předměty typu Obhajoba obchodníka s lehkými topnými oleji jsou přece pro praxi mnohem užitečnější než Římské právo.

Podle čeho se budou vybírat zástupci veřejnosti? Podle toho, jak moc jsou veřejní? A do škol se budou rozdělovat podle toho, k čemu mají blízko? Vrhačka Fibingerová na FTVS, Sagvan Tofi na AMU? V takovém případě máme naději, že k nám na FF UK by mohl být přidělen Karel Gott. „Otevřu si občas knížku večer anebo když jsem v hotelu nebo v letadle. Ale to, co já čtu, to jsou takové faktografie dějin a s pohledem i jako do budoucna, protože se zajímám hodně o historii, něco o tom vím, tak si umím odhadnout budoucno, protože v budoucnosti chci ještě prožít zbytek života,“ prozradil v jednom loňském rozhovoru. V hlavě to má – na rozdíl od pochybujících akademiků – srovnané: nejenže o minulosti něco ví, ale jasně po hegeliánsku vysvětlí, k čemu že je takové vědění dobré. Ústavy vyučující dosud jen dějiny nabídnou obory propojené minulosti a budoucnosti, což je jistě učiní atraktivnějšími pro maturanty váhající
mezi studiem neurofyziologie a estetiky.

Kafkovy prózy jsou – kromě mnoha jiného – také o ztrátě hranice mezi banálním a fatálním, privátním a veřejným a o tom, že svět binárně opozičních vztahů se hroutí. A přesně tuhle ztrátu hranice máme dnes u nás jako na dlani. Český plebejec neuznává, že někde začíná hájemství odborníků. Politici se stávají na chvíli odborníky na architekturu, na chvíli klimatology, na chvíli tvůrci školského systému. Na základě svodky či dojmu, který právě cítí. Celebrity pak řeší svět i bez těch svodek.

Když členové Beatles v půlce šedesátých let vyslovili pár vět na téma Ježíš Kristus, bylo to vnímáno jako roztomilé darebáctví. Dnes paní Bubílková ve veřejnoprávní televizi utváří u statisíců lidí stereotypní pocit, že světu kolem zcela rozumějí a že to se světem není ani tak složité, jak si o tom povídali včera v hospodě. Celebrity dorazily do Senátu a politika si osvojila postupy bulvárních promotérů. Paroubek jezdí po kulturácích s Krampolem, Vondráčková zazpívá na předvolební kampani třeba Strany českých Eskymáků. Nastalo zmatení.

Ve starých dobách klaun věděl, že smí přijít až na tlesknutí, má předvést své číslo a pak šoupat nohama u dveří a čekat, zda pro něj od stolu přiletí ne zcela ohlodaná kost. Plebejci si to zaobalili do mýtu, že za to ale klaun smí vládci říkat pravdu. Smutný to obrázek, ten stalinismu posluhující Werich, řeklo by se. A ono ejhle: prý moudrý klaun. Klauni si tedy k bavení přidali i mudrování. A šlo to pěkně dohromady: poměr mezi obojím umí moderní společnost moc hezky přednastavit a průběžně štelovat. A když se doba změní, řekne se jen: tady on nemudroval, to jenom bavil. Anebo obráceně. A klaun se takto u stolu zabydlel.

Celebrita ale umí jenom bavit. Zazpívá, zakroutí zadkem, ale jen pěkně rychle, protože po ní přijde pobavit zrůda, která má třetí ruku. A pak břichomluvec. Ve starých dobách by naše mediální hvězdy po pěti minutách slávy šly ke dveřím točit palci mlýnek. Ústa neotevírej, neb jsi blbý a nevzdělaný, řekl by jim přísně dveřník. Dnes zasednou ke stolu, odloží kouli, hokejku či noty a žvaní a tok jejich žvanění je zachycován a šířen, aby se každý dozvěděl, jaký že ten svět tedy je. Naslouchající se už nepopadají za břicho, ale vážně pokyvují.

Jestli se něčeho bojím, tak toho, že jednou se na fakultě budu potkávat s kolegyní docentkou Halinou Pawlowskou, přednášející předmět Užitečná literatura. V zemi, kde to strojvůdci dotáhnou až do premiérského křesla, to není představa z říše snu.

Autor je literární teoretik.

Ulf K.

Výtah. Ticho. Obezita

Why does the Sun go on shining

Why do the birds go on singing

Don’t they know it’s the end of the world?

„The End of the World“

Momentálně jsem měl právě po kapsách tři pětisetjeny a osmnáct stojenů, padesátijenů bylo sedm a desetijenů šestnáct. Celková suma dělala 3810 jenů. Výpočet nedal skoro žádnou práci. Při takhle malém množství to šlo snáz než napočítat na prstech. Spokojeně jsem se opřel o nerezovou stěnu a zadíval se na dveře před sebou. Neotvíraly se.

Nemohl jsem pochopit, proč jim to tak dlouho trvá. Po chvíli přemýšlení jsem však dospěl k závěru, že hypotézu o poruše na zařízení nebo o tom, že mě ve výtahu nechali trčet z nepozornosti, můžu s klidným srdcem zavrhnout. Něco takového nepřicházelo reálně v úvahu. Tím netvrdím, že se výtahy nemůžou porouchat nebo obsluha být nepozorná. Je mi naopak docela jasné, že podobné nehody nastávají v reálném světě v jednom kuse. Chci jen říct, že v jistých zvláštních druzích reality – ano, mám na mysli tuhle pitomou nablýskanou zdviž – je naopak v rámci zjednodušení paradoxně třeba vyloučit jako neobvyklé všechny obvyklé situace. Když už si někdo dá práci a dokáže vyrobit takhle šílený výtah, bude pak zanedbávat jeho údržbu a bude v něm z nepozornosti zapomínat návštěvníky?

Do téhle chvíle přece vždycky jednali až úzkostlivě pozorně a metodicky. Věnovali takovou pozornost každému sebemenšímu detailu, že to vypadalo, že si snad každý svůj krok odměřují pravítkem. Ve vchodu do budovy mě zastavili dva vrátní, zeptali se, za kým jdu, ověřili si mě v seznamu návštěvníků, musel jsem ukázat řidičský průkaz, našli si mě v centrálním počítači, prohledali mě detektorem kovů a nakonec mě šoupli do tohohle výtahu. Takhle se nelustruje, ani když jdete na exkurzi do tiskárny cenin. A že by po tom všem, v tomhle stadiu, najednou něco zanedbali, je prostě vyloučené.

Zbývalo proto už jen jediné vysvětlení: že mě do téhle situace postavili vědomě. Nejspíš nechtějí, abych poznal, kam výtah jede. Takže ho nechávají jet tak pomalu, aby nebylo
možné uhodnout, jestli jede nahoru nebo dolů. Nejspíš tu někde mají i skrytou kameru. V místnosti ostrahy u vchodu byly televizních obrazovek celé řady a není nic divného na tom, když jedna z nich bude vysílat dění z výtahové kabiny.

Z nudy mě napadlo poohlédnout se po objektivu, ale když jsem se nad tím zamyslel, napadlo mě, že bych tím nic nezískal, i kdyby se mi nakrásně povedlo ho objevit. Jen bych tím vzbudil jejich pozornost a není vyloučené, že mít nějaké podezření, nechají výtah jet ještě pomaleji. A o to jsem opravdu nestál. Ještě bych přišel pozdě na smluvenou schůzku.

Takže jsem se nakonec rozhodl neudělat nic a jen v klidu a pohodě vyčkávat, co přijde. Koneckonců jsem tu jen proto, abych vykonal legální svěřenou pracovní povinnost. Není důvod bát se a zbytečně se stresovat.

Opřel jsem se o zeď, vrazil ruce do kapes a začal znovu počítat drobné. 3750 jenů. Naprosto bez námahy. Než bys řekl švec.

3750 jenů?

Výpočet neodpovídal.

Musel jsem někde udělat chybu.

Cítil jsem, jak se mi potí dlaně. Při počítání drobných po kapsách jsem se za poslední tři roky ani jednou nespletl. Ani jednou jedinkrát. Tohle bylo bez debaty špatné znamení. A bylo třeba, abych si bezpodmínečně znovu získal pevnou půdu pod nohama, než se z toho znamení stane skutečná katastrofa.

Zavřel jsem oči a úplně vyprázdnil pravou i levou hemisféru, jako když se čistí čočky brýlí. Pak jsem vytáhl ruce z kapes, rozevřel dlaně a osušil pot. Vykonal jsem tyhle prajednoduché přípravy s elegancí Henryho Fondy, když se ve Warlocku chystá na přestřelku. Film Warlock totiž miluju.

Když jsem se ujistil, že už mám dlaně úplně suché, strčil jsem znovu ruce do kapes a pustil se do třetího kola přepočtů. Pokud bude třetí výsledek odpovídat kterémukoliv z předchozích, mám po problému. Chyby dělá každý. Jednak tu bezpochyby hrají roli zvláštní podmínky, ve kterých jsem se ocitl, jednak si musím přiznat i to, že jsem zřejmě trochu sám sebe přecenil. Což byla možná moje první chyba. Teď je každopádně třeba ověřit přesnou cifru. To dozajista pomůže. Než jsem se k téhle pomoci ale mohl dopracovat, dveře výtahu se otevřely. Bez jakéhokoli varování, bez jakéhokoli zvuku se hladce rozjely do stran.

Jelikož jsem v tu chvíli byl plně soustředěný na drobné v kapsách, zprvu jsem si to ani pořádně neuvědomil. Nebo, když to řeknu o něco přesněji, i když jsem otevřené dveře viděl na vlastní oči, nedokázal jsem si chvíli pořádně uvědomit smysl toho, co vidím. Otevřené dveře samozřejmě znamenaly, že se propojily dva prostory, o jejichž souvislost mě ty dveře ještě před chvílí připravovaly. A současně to také znamenalo, že výtah, kterým jedu, dojel do místa určení.

Přestal jsem hýbat rukama v kapsách a vyhlédl z otevřených dveří ven. Byla za nimi chodba a na chodbě stála žena. Tlustá mladá dívka v růžovém kostýmku, s růžovými lodičkami na nohou. Šaty byly perfektně ušité, z hladké látky a dívčina tvář si s jejich hladkostí ani trochu nezadala. Dívka si mě okamžik prohlížela, jako když se potřebuje ujistit, pak mi pokynula hlavou. Docela jako by to byl signál: Pojď se mnou. Nechal jsem počítání počítáním, vytáhl ruce z kapes a vyšel z výtahu. Jen jsem to udělal, dveře za mnou se zavřely, jako by na to celou dobu čekaly.

Stál jsem v chodbě a snažil se porozhlédnout kolem sebe, nezahlédl jsem však nic, co by mi v mé situaci poskytlo jakoukoli stopu. Věděl jsem jen, že budu v nějaké chodbě uvnitř budovy, ale to by pochopil i každý školák z první třídy.

Vnitřek budovy byl divně bezvýrazný. Stejně jako ve výtahu, kterým jsem přijel, byl interiér z prvotřídních materiálů, ale nebylo možné se tu ničeho zachytit. Podlaha byla z nablýskaného mramoru, zdi byly, stejně jako muffin, který každé ráno snídám, bílé s nádechem žluti. Po obou stranách chodby se táhly řady masivních dřevěných dveří, na všech kovové tabulky s číslem místnosti, ve kterých však nebyl ani náznak systému. „936“ sousedilo s „1213“, to zase s „26“. Takhle bez ladu a skladu se místnosti neřadí nikde. Něco tady nehrálo.

Dívka téměř nepromluvila. Řekla mi sice: „Tudy prosím“, jenže to řekly pouze její rty a nezazněla přitom ani hláska. Než jsem vzal tuhle práci, chodil jsem dva měsíce na kurs odezírání ze rtů, takže jsem jakžtakž porozuměl, co mi dívka říká. V první chvíli mě dokonce napadlo, jestli nemám něco s ušima. Po jízdě odhlučněným výtahem, kde si člověk nezakašle ani nezapíská, jsem, pokud jde o zvuky, pomalu ztrácel
sebedůvěru.

Zakašlal jsem. Znělo to pořád dost tiše, ale na rozdíl od kašlání ve výtahu byl tohle zvuk, jak má být. Takže jsem si oddechl a znovu nabyl důvěru ve vlastní uši. Je to v pořádku, s ušima naštěstí opravdu nic nemám. Fungují, jak mají, a problém má naopak tahle dívka s mluvením.

Šel jsem za ní. Prázdná chodba cvakala jehlami jejích podpatků jako kamenolom po poledni. Lýtka v punčochách se odrážela v mramorové podlaze.

Dívka byla vyloženě baculatá. Byla mladá, byla hezká, ale byla doopravdy tlustá. Právě pro její mládí a krásu působila její obezita trochu zvláštně. Jak jsem tak šel za ní, viděl jsem celou dobu její krk, ruce i nohy. Byla obalená masem, jako když přes noc všechno tichounce zapadá extrémním množstvím sněhu.

Pohromadě s mladými, krásnými a tlustými dívkami se vždycky cítím nesvůj. Sám pořádně nevím proč. Možná proto, že si přitom pokaždé automaticky představím, jak asi vypadá stravování takové osoby. Když se zadívám na tlustou ženskou, vidím v duchu, jak s plnou pusou dojídá z talířů poslední lístky řeřich z přílohy a jak z nich jako o život vytírá chlebem poslední kapky smetanové omáčky. Vybaví se mi to úplně samo od sebe, nemůžu si pomoct. A pak, dočista jako když kyselina naleptává kov, mám naráz plnou hlavu scén jejího debužírování, čímž mi úplně přestávají fungovat nejrůznější jiné funkce.

S obyčejnou tlustou ženskou nemám problém. Obyčejná tlustá ženská je jako mrak na obloze. Jednoduše si plyne kolem a mě se to nijak netýká. Když je ale mladá a pěkná, je to něco jiného. K takové prostě musím zaujmout nějaké stanovisko. Totiž, že se s ní možná budu chtít vyspat. A právě proto mám pak z ní v hlavě takový zmatek. Vyspat se s někým, když vám hlava momentálně nepracuje, jak byste chtěli, totiž není vůbec jednoduché.

Tím nechci říct, že bych snad měl něco proti tlustým ženským jako takovým. Cítit se nesvůj není vůbec to samé co nemít rád. Měl jsem už několik tlustých krásných dívek a viděno z odstupu to vůbec nebyla špatná zkušenost. Pokud své pocity nejistoty zvládnete vést správným směrem, čeká vás skvělá odměna, ke které byste se jinak vůbec nedostali. Samozřejmě že to někdy nevyjde. Lidský sex je vážně vysoce delikátní záležitost. Opravdu to není jako jít si v neděli koupit do obchodního domu termosku. I jiné mladé a krásné dívky mají na sobě často nadbytečné maso, rozložené rozličnými způsoby, z nichž některé mě opravdu dokážou zavést správným směrem, jiné naopak naprosto rozhodit.

Mít tlustou je pro mě proto opravdová výzva. Lidská obezita má totiž tisíce tváří. Podobně jako lidská smrt.

Na takové věci jsem tedy zhruba myslel, když jsem tu tak kráčel chodbou za mladou a krásnou obézní dívkou. Kolem límce svého kostýmku v chic růžovém odstínu měla přehozený bílý šátek. V uších, buclatých správným způsobem, jí visely zlaté obdélníkové náušnice, které se v rytmu jejího kroku blýskaly jako dvě signální lampy. Na to, jak byla celkově při těle, se pohybovala opravdu zlehka. Mohlo to být samozřejmě i proto, že si pomohla nějakým přiléhavým prádlem, aby měla pevnější postavu a vypadala líp, ale i když člověk vzal v úvahu tohle, pořád ještě se jí muselo nechat, že se v bocích pohybuje opravdu pevně a ladně. Byla mi proto sympatická. Její tloušťka byla přesně toho typu, co mám rád.

„To je ale dlouhá chodba,“ oslovil jsem ji v naději, že se rozproudí konverzace. V chůzi se na mě zadívala. Nějakých dvacet nebo jedenadvacet, odhadl jsem ji. Rysy výrazné, čelo široké, pleť krásná.

Nespustila ze mě oči a pravila: Prúst. Tedy, ona to přímo neřekla, jen jsem měl dojem, že se jí v takovém tvaru pohnuly rty. Zvuk opět nevydala veškerý žádný. Dokonce ani nebylo slyšet její dech. Úplně jako by na mě mluvila zpoza tlustého skla.

Prúst?

„Marcel Proust?“ otázal jsem se.

Udiveně se na mě zadívala. A pak zopakovala: Prúst. Nechal jsem toho, vrátil se na místo a kráčel zase za ní, přičemž jsem si usilovně vybavoval, která slova se dají odezřít stejně jako Prúst. Brus? Plus? Plast? Přeříkával jsem si ty nesmysly tiše jeden za druhým, ale žádný z nich úplně neodpovídal. Měl jsem dojem, že opravdu řekla „Proust“. Nedocházelo mi ale, co má chodba dlouhá jako tahle společného s takovým Marcelem Proustem.

Třeba Prousta zmínila v souvislosti s dlouhatánskou chodbou jako přirovnání. Jenže i kdyby to tak nakrásně bylo, připadala by mi taková asociace stejně trochu náhlá a použitý výraz poměrně křečovitý. Dokázal bych ještě pochopit, kdyby někdo nadhodil dlouhou chodbu jako metaforu Proustových spisů, ale v obráceném sledu se mi to zdá dost zvláštní.

Chodba dlouhá jako Marcel Proust…?

Na každý pád jsem tou chodbou kráčel v dívčiných stopách dál a dál. Byla doopravdy hodně dlouhá. Několikrát jsme zahýbali za roh a vystupovali a sestupovali krátkým schodištěm o pěti šesti schodech. Ušli jsme toho tak asi za pět nebo šest běžných kancelářských budov. Také jsme ale mohli chodit dokola v prostorech, jaké bývají na Escherových grafikách se zrakovými klamy. Okolní scenerie se každopádně neměnila, ať jsme pochodovali sebevíc. Mramorová podlaha, zdi v barvě vaječné skořápky, prapodivné číslování místností a řady dřevěných dveří s klikami z nerez oceli. Okno ani jedno jediné. Dívčiny vysoké podpatky zněly dál a dál v neměnném, pravidelném rytmu chodbou a za ní jsem ťapal já ve svých joggingových botách, které vydávaly zvuk, jako když se taví guma. Znělo to doopravdy tak podezřele měkce, že jsem se skoro začal obávat, jestli se mi podrážky vážně nerozpouštějí. Nedokázal jsem posoudit, jestli takhle znějí normálně
nebo ne, bylo to totiž úplně poprvé, co jsem šel v běžeckých botách po mramoru. Napadlo mě proto, že nejspíš znějí napůl normálně a napůl doopravdy podivně – v docela stejném poměru, jako byl vedený zbytek celé téhle prostory.

Když se konečně zastavila, byl jsem tak soustředěný na zvuk svých běžeckých bot, že jsem si toho nevšiml a zezadu do ní vrazil. Záda měla příjemně měkká jako nadýchaný sněhový mrak a krk jí voněl po té melounové kolínské. Nárazem přepadla dopředu a já ji vzal oběma rukama za ramena, abych ji zastavil.

„Pardon,“ omlouval jsem se. „Jenom jsem se trochu zamyslel.“

Tlustá dívka se trochu začervenala a podívala se na mě. Nedalo se to tvrdit na sto procent, ale zdálo se, že se na mě nezlobí. Tacusel, řekla a docela maličko se usmála. Pak pokrčila rameny a dodala: Sela. Doopravdy to samozřejmě neřekla, jen, jako už po tolikáté, pohnula v takovém tvaru pusou.

„Tacusel?“ řekl jsem si, spíš sám pro sebe. „Sela?“

Sela, zopakovala s jistotou ona.

Znělo mi to tak trochu jako turečtina – což ovšem trochu komplikuje fakt, že jsem zatím turečtinu v životě neslyšel. Takže to nejspíš turečtina ani nebyla. Byl jsem čím dál zmatenější, a tak jsem se rozhodl, že se s ní už ani nebudu dál bavit. V odezírání ze rtů jsem byl stejně jen naprostý začátečník. Odezírání je delikátní činnost, na kterou vám slabé dva měsíce v kursu pro veřejnost budou stačit jen sotva.

Vytáhla z kapsy u saka malý oválný elektronický klíč a přitiskla jej na zámek dveří s tabulkou číslo 728. Klaplo to a bylo odemčeno. Opravdu dosti kvalitní zařízení.

Otevřela. A pak se ve veřejích otočila ke mně, přidržela mi dveře a pravila: Somuto, sela.

Samozřejmě, že jsem ji poslechl a vešel.

Z japonštiny přeložil Tomáš Jurkovič.

Redakčně kráceno.

Evropské festivaly a české tupé lokty

Kdybych měla letos dva měsíce prázdnin, strávím je na trase Vídeň – Salcburk – Tampere – Edinburgh – Groningen – Berlín. Protože kdy už se vypravit za divadlem a tancem do zahraničí, když ne v létě? Šestice měst, která stojí sama o sobě za návštěvu, hostí navíc od července do srpna festivaly s atraktivním programem.

Co tančí, míří do Vídně a Berlína

Vídeň a Berlín věnují své letní festivaly tanci. Vídeňský mezinárodní taneční festival ImpulsTanz (10. 7. – 10. 8.) letos pozval špičky v oboru. Ve Vídni bych si nenechala ujít choreografii Bahok, která vzešla ze spolupráce Akrama Khana a jeho souboru s Čínským národním baletem. Khan přivedl na jeviště tři klasické tanečnice a tanečníky a pět členů své skupiny – a smíchal různé taneční techniky. Ultima Vez a Wim Vandekeybus přivážejí inscenaci Menske, Marie Chouinard choreografii Orfeus a Eurydika, Jan Fabre sólo pro chorvatskou tanečnici Ivanu Jozić Another Sleepy, Dusty, Delta Day, a to v rakouské premiéře, na programu jsou choreografické objekty Williama Forsytha i inscenace, za níž stojí Anne Teresa de Keersmaeker. A to je vlastně jen zlomek toho, co lze ve Vídni vidět. Prostor navíc dostanou nejen mezinárodně známé hvězdy, ale také mladí
choreografové.

Na programu Tanz im August v Berlíně (15.–31. 8.) se sice některá jména z Vídně opakují (Khan, Olivier Dubois), ale minimálně. Takže postupná návštěva obou festivalů znamená udělat si reprezentativní obrázek o tom, co se v mezinárodním světě tance momentálně děje. Ale jedno zarazí – ač jsou Vídeň i Berlín z Prahy doslova za rohem, česká jména na programech festivalů absentují.

Festivaloví L&S Com.

V této souvislosti se mi vybavuje Lhotáková & Soukup Company (viz A2 č. 8 a 49/2007), která se naopak silně orientuje na zahraniční festivaly a rezidence. V létě se tak objeví v chorvatské Poreči na Street Art Festivalu (5.–12. 8.) a snad také na festivalu Noorderzon v holandském Groningenu (21.–31. 8.). Zrovna sem směřoval před dvěma lety projekt Invaze do Evropy, v jehož rámci do Groningenu vyvezl tehdejší Divadelní ústav nejen Kristýnu Lhotákovou, ale také Petru Hauerovou a Veroniku Švábovou (viz A2 č. 37/2006). Lhotáková tak vlastně ctí groningenskou tradici. Není se co divit, pro město velikosti naší Plzně člověk lehce získá slabost. Hraje se nejen v kamenných divadlech, ale i na ulici, ve stanech či boudách. Když vás omrzí divadla, můžete ležet v parku (a máte poměrně velkou šanci, že zrovna na vedlejší dece začne někdo brnkat na kytaru), posedávat v kavárnách nebo vyrazit
do galerie. Letos má festival zaostřeno na Itálii.

Ale zpět na trasu. Salcburský festival (Salzburger Festspiele, 26. 7. – 31. 8.) je obecně spojený spíše s hudbou, respektive operou, ale má také svoji činoherní část, na které nechybí projekt věnovaný mladým režisérům. Představí se tu zástupci mladé generace ze Spojených států, Japonska, Norska či Německa.

Mezinárodní divadelní festival ve finském Tampere (4.–12. 8.) se zase orientuje na činohru, tanec, performance i pouliční divadlo. Podle organizátorů se zde ukazuje vždy to nejlepší, co se za rok objevilo v tamější tvorbě, plus zahraniční inscenace a hosté, které předchází výborná pověst. Letošním hlavním tématem je skandinávské divadlo. Z převahy finských jmen se z programu mezinárodních hostů vynořují zástupci z Islandu (Sokkabandid a Městské divadlo z Reykjavíku), Faerských ostrovů (Tvazz), Dánska (Plan-B), Švédska (Riksteatern) nebo Estonska (NO99).

Co doma neuvidíte

S více než šedesátiletou tradicí Mezinárodního festivalu v Edinburghu (8.–31. 8.) se v Česku může poměřovat snad jen Pražské jaro a ze zmíněných festivalů ho předčí jen bezmála devadesátiletý Salzburger Festspiele. Bez týdne na celý srpen je v Edinburghu k vidění opera, tanec, divadlo a muzika. Dramaturgie si neklade žádná omezení, takže se na taneční program dostala jak klasická Giselle, tak turečtí derviši nebo současný australský tanec. Z oblasti činohry se nabízí třeba Palestinské národní divadlo anebo současné divadlo z Persie.

Na takové cestě Evropou je fascinující, že návštěvník může na několika málo místech vidět, co se děje na divadelních prknech napříč euroamerickým světem. A občas odbočit třeba do Asie. Kritičtějším, v zahraničí nabroušeným okem pak ale domácí scéna vypadá dost tristně. A nejen letní – doma toho není tolik k vidění snad za celý rok. Méně fascinující je, že Česko (až na drobné výjimky) na letní zahraniční festivalové mapě téměř chybí. Je to jen otázka peněz? Nebo také (ne)sebevědomí a tupých loktů, případně omezeného českého obzoru?

Autorka je divadelní kritička.

Furianti (téměř) 2008

Nové vedení činohry Národního divadla Brno ve své dramaturgii, jak o tom svědčí letošní sezona i plány na sezonu příští, vsadilo na tituly světové klasické literatury: Dumas, Verne, Goldoni, Shakespeare, Wilde, Molière… Na konci května došlo i na klasiku českou – David Drábek inscenoval svou adaptaci Stroupežnického Našich furiantů.

Stejně jako naposled premiérované Goldoniho Náměstíčko, i Furianti 2008 jsou důsledně zasazeni do dnešních dnů, aby tak v komediální nadsázce ukázali „život soudobé vesnice“. Stroupežnického zápletka ovšem zůstává téměř do detailů zachována, aktualizace probíhá především v jednotlivostech, takže ústřední spor nevzniká kolem snahy získat místo ponocného, ale kolem konkursu na obecního strážníka, Habršperk se místo ševcoviny živí prodáváním obuvi vietnamské provenience a z karbaníka Šumbala se stal gambler závislý na hracích automatech.

Nejpříjemnější z příjemných

I Furianti 2008 se stali především příležitostí k celosouborovému komediálnímu řádění. Herectví asi nejtrefněji opíše přívlastek „příjemné“. Nejsme svědky žádných propadů a stejně tak ani nezapomenutelných výkonů. Pozoruhodná je ovšem skutečnost, že soubor působí na poměry v Mahenově činohře nezvykle kompaktním dojmem. Mezi kreace „nejpříjemnější“ pak patří Habršperk Bedřicha Výtiska jako poťouchlý pozorovatel a glosátor, v ovšem ví, kdy se vložit, aby dosáhl svého cíle a pomohl svému horkokrevnému příteli Bláhovi. Díky své dobré komediální a konverzační technice si nenechá uniknout jedinou pointu. Zdeněk Dvořák jako zbohatlík Bušek, majitel bankovního účtu s několika miliony a parcely s benzínkou, je ve svém zelenomodrém nevkusném saku a se svými bodrými panovačnými způsoby ukázkovým zástupcem divokého trhu počátku devadesátých let. Asi nejzdařileji aktualizovaná je Dubská, členka spolku
Jihočeské matky. Tato vesnická štěkna v podání Terezy Grygarové drží svého manžela pěkně zkrátka a kompenzuje si na něm své politické ambice, na něž není maskulinní vesnická společnost zvědavá. Je ovšem také dotěrnou pečující matkou, jež neváhá vodit svého dospělého syna na toaletu, protože se na něj nezdravě upjala po smrti svého staršího syna, který zahynul během vojenské mise v Kosovu. Zaujme ještě Terezka Jany Štvrtecké, jež je při shánění místa četníka pro svého postaršího manžela schopná použít jakýchkoli prostředků od citového vydírání svými sedmi potomky přes urážky až k sexuálním nabídkám. Pro dnes neobvyklý počet jejich dětí se pak nabízí implicitní vysvětlení, že svých ženských zbraní využívá poměrně často a nejen k ovlivňování svého manžela.

Aktualizace na půl plynu

Úprava dala nejvíc vyniknout komediálnímu rázu textu. Někdy sice jednotlivé vtípky působí samoúčelně, většinou ovšem podtrhují smysl situace. Například ve scéně, kdy se Habršperk nechává přemlouvat Buškem, aby neudal jeho pytlačení policii, zkouší švec bohatému obecnímu zastupiteli pitomoučké infantilní plyšové papuče v podobě pejsků, čímž velmi nenuceně demonstruje svou momentální převahu. Stejně tak si Drábek utahuje z obecného povědomí o Stroupežnického textu, když nechá Dubského v nejslavnější scéně, kdy se při dohadování sňatku svých dětí s Buškem furiantsky trumfují v objednávání alkoholu, rozmáchlými gesty a patetickým hlasem poručit pět lahví punče, načež hostinský opáčí, že punč už strašně dlouho nevede, takže se Dubský musí rychle přeorientovat na tequilu.

Se zasazením do dnešních dnů se funkčně vypořádala i scéna Martina Černého, veškerý děj se odehrává buď ve čtyřkové hospodě, polepené odshora dolů „hanbatými“ plakáty, mezi kterými se občas objeví Marilyn Monroe nebo růžoví plameňáci, či před ní na fotbalovém hřišti. Méně zdařilé je pak kostýmní řešení Zuzany Štefunkové-Rusínové, které komplikuje charakterové i dobové zařazení postav. Dubský s Buškem mají v prvních scénách černé kalhoty, bílé košile a tmavé vesty, s nimiž by obstáli i v silně tradicionalistické inscenaci, Kristýna má moderní leginy a Bušková je jako vystřižená z módního žurnálu padesátých let. Stejně tak Terezka po vsi chodí v elegantním kostýmku a spíš než jako ordinérní matka kupy dětí vypadá jako sekretářka.

Aktualizaci se nepodařilo Drábkovi a dramaturgům Martinovi Kubranovi a Mojmíru Weimannovi „dotáhnout“ ani v tematické rovině. Celou dobu se na horizontu rýsuje velká malovaná šedivá koule jako odkaz na protiraketový radar v Brdech, Bušek Bláhu nazývá cizákem, takže se zdá, že tvůrčí tým chtěl především podpořit xenofobní prvky původního textu. O zřetelném záměru konfrontace světovosti Bláhy a Habršperka s českou vesnicí, která nevidí dál než za humna, svědčí i fakt, že do role Markýtky (u Stroupežnického je to prodavačka dřevěného náčiní hovořící chodským nářečím) byla obsazena slovensky mluvící herečka angolského původu Mara Lukama. I z hudební složky inscenace – české lidovky jsou aranžovány za pomocí afrických bubnů a píšťal – jasně vyplývá vztah mezi „tím naším“ a „tamtím venku“. Jaké povahy tento vztah ovšem je, zůstává divákovi utajeno, protože tento motiv zůstává jen nedomyšleným náznakem. Neodůvodněné výstupy
Markýtky, kdy se vždy zpomalí pohyb na scéně a nejen změnou světel je vzbuzován dojem jakési symbolické osudovosti, pak působí zbytečně jako pouhý dekor a pokus o ozvláštnění za každou cenu.

Autorka je studentka divadelní vědy a bohemistiky na FF MU v Brně.

Woody Allen vlastními slovy

V roce 2007 vyšla v Americe a letos i u nás v českém překladu (Hana Loupová) kniha rozhovorů s „brooklynským a broadwayským vtipálkem, který měl velké štěstí“ – s Woodym Allenem. Kniha vznikala dvacet šest let (1971–2007) a její autor, novinář Eric Lax, prošel u Allena jakousi zkušební lhůtou a uspěl pilotním rozhovorem zamýšleným pro New York Times Magazine, který nakonec nevyšel. Důležitější však bylo, že se rozhovor líbil Allenovi (zdá se, že z příznačného důvodu: „Ocenil jste moje vtipy.“). Tak mohla v prohlubující se atmosféře důvěry začít vznikat kniha Woody Allen – Hovory o filmu, což je štěstí pro každého, kdo se o tomto režisérovi pokoušel něco dozvědět prostřednictvím dokumentu či rozhovoru, kde by byl Allen pokud možno takový, jakého jej zná z filmů. Hlavní devízou nové knihy je zjištění, že se o komedii i vážně míněných dramatech dá mluvit i věcně, obyčejně
a prostě, byť ne bez ironie. Dozvídáme se v ní o problémech s vytvářením autorských snímků a s filmováním od někoho, kdo je řeší bez zbytečného mudrování, zato prakticky. Jsou to pro něj zkrátka základní nástroje jeho práce, ve které si Allen zdaleka nepřipadá nejlepší.

Komik s touhou po vyšších metách

Už dlouho se tento komediální režisér netají vyššími ambicemi na dramatický film, které se pokouší čas od času naplnit. Dramatické filmy zkrátka považuje za daleko vážnější a serióznější práci a víceméně i zajímavější cíl: „Řekl bych, že génius komedie se ke skutečnému géniovi má asi tak jako prezident svazu skautů k prezidentu Spojených států.“ Často se ale právě ke komediím znovu vrací, nikoliv však ze zatrpklosti ke svým výsledkům v oblasti podle něj „vyššího“ umění, ale podle toho, jaké má náměty. Allen má před sebou vždy několik titulů, jako by je dostal zadané, a stejně tak smířeně (a bez afektů) k nim také přistupuje. Přitom nehledí na to, co po něm chtějí diváci: „Když jsem natočil Prokletí žlutozeleného škorpióna, Hollywood v koncích a Cokoliv (v letech 2001 až 2003), začali se mě lidé ptát: ,Proč točíte tyhle lehké komedie?‘“ Ale stejně tak se ho lidé ptali, když začal s „vážnými“
filmy (Interiéry, Vzpomínky na zlatý prach), jestli by raději neměl pokračovat v komediích.

Woody Allen na stojáka

U Woodyho Allena nejsou – samozřejmě – pózou ani prohlášení typu: „Rád bych natočil nezapomenutelný film, ale za předpokladu, že nebudu muset zrušit rezervaci na večeři v restauraci.“ V jeho případě jsou takové glosy součástí tvorby. Poukazují jako leccos v této knize i ve filmech k jeho začátkům stand up komika, tedy klubového baviče, který se postaví za mikrofon a promlouvá ke svým divákům. K těmto počátkům se vztahují rovněž některé vnitřní monology jeho postav i kousavé poznámky ve filmech, pronášené jakoby v sebeobraně. Je to jeden z původních zdrojů jeho filmové tvorby. Byť není kniha zaměřena přímo na tuto část Allenovy kariéry, jsou poznámky přínosné pro českého čtenáře, který nemá přímou zkušenost s touto Allenovou ranou tvorbou a je odkázán na fragmenty v jeho následné tvorbě nejen filmové, ale i literární. Kniha tak může poskytnout i užitečné rady, jako například tu následující,
která dokumentuje Allenovu potřebu dramatizace i jeho vlastní pojetí sólového vystupování: „Ti námezdní pisálkové, co se objevovali v programu Eda Sullivana, odrovnali publikum a zmizeli, protože mezi jejich příběhy a vtipy nebyly žádné věrohodné postavy. Jejich vtipy vypadaly na papíře dobře a lidi se jim smáli, protože nebyly špatné. Ale vtipy jsou jenom prostředkem, který má prezentovat postavu.“ Dodejme, že námezdný pisálek byl Allenovou úplně první profesí.

Kromě zajímavého propojování různých oborů Allenovy činnosti je ovšem kniha zaměřena především na to hlavní, tedy film. Její oddíly jsou členěny tematicky na fázi prvotního nápadu, psaní, obsazení, režii či střih. Jako téměř nezprostředkovaný a velice autentický pohled do režisérovy autorské kuchyně je kniha spolehlivým svědectvím o tomto mimořádném úkazu a cennou příručkou pro jeho obdivovatele, kteří se chtějí dozvědět něco nad rámec pravidelných premiér jeho filmů. A abych se ubránil dojmu případné apologetičnosti tohoto článku, připojuji jeden Allenův citát na závěr: „Jediná věc, která stojí mezi mnou a velkolepostí, jsem já sám.“

Autor je rozhlasový moderátor, divadelní dramaturg a stand up komik.

Značka: Sex ve městě

Frank Nitsche

Živé české sklo

Výstava v pražské Husově ulici je upravenou a doplněnou reprízou putovní výstavy X let tavené skleněné plastiky, uspořádané v roce 2004 k desátému výročí založení železnobrodského sklářského studia Pelechov. Prostory Českého muzea výtvarných umění nejsou tak velkorysé jako v Moravské galerii v Brně či v Severočeském muzeu v Liberci, přesto tato výstava umí zhuštěně vypovědět, co řekla jinde. Nalezneme na ní tvorbu od dvou typů autorů. Jedni jsou skláři, dokonale ovládající technologie výroby a vytvářející design i umění. Druzí jsou nejčastěji sochaři, ale i architekti či malíři, kteří své skleněné plastiky realizují ve Studiu Pelechov. Zdeněk Lhotský, zakladatel a majitel tohoto studia, je také výrazným sklářem. Zdařile pokračuje v tradici výroby kvalitního a inovativního českého skla. Tušíme ale, co se vlastně dnes pod pojmem české sklo rozumí?

Tradice českého skla

Začátek vývojové linie světoznámé produkce skla z českých zemí bychom hledali již ve vrcholné gotice díky proslulému zeleně průzračnému „lesnímu sklu“. Zásadním prvenstvím se může pochlubit i dvůr Rudolfa II., kde kolem roku 1600 brusič drahokamů Caspar Lehmann poprvé použil techniku broušení skla. Po třicetileté válce se v českých zemích začalo tavit průzračně čisté sklo, označované jako český křišťál. Čeští skláři byli šiřiteli nových přelomových podnětů, myšlenek i výrobních postupů po další období baroka, rokoka, klasicismu, historismu i secese. V první polovině 19. století začal sklářský mág z Nového Boru Bedřich Egermann experimentovat s barevnými sklovinami. Svými technikami přehodnotil přístup ke sklu: povýšil je z užitého umění na artefakt. O sto let později na něj navázal dnes již legendární sklář René Roubíček. Ve čtyřicátých letech 20. století jako jeden z prvních umělců začal vytvářet
skleněné plastiky. Byl za ně oceněn na Expu v Bruselu v roce 1958 hlavní výstavní cenou Grand Prix a ve své tvorbě pokračuje dodnes. V pojetí skla jako umělecké formy pokračovali i kongeniální tvůrci Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová. Jejich skleněné objekty prostoupené metafyzickými otázkami a existenciálními pochybnostmi jsou dodnes nepřekonaným dílem. Kromě osobitého obsahu, jejž vložili do svých plastik, objevili i novou techniku – tavené sklo. Stanislav Libenský se kromě umělecké činnosti věnoval i pedagogice a z jeho ateliéru vzešlo mnoho významných osobností. Jednou z nich je právě i Zdeněk Lhotský. Naučil se od Libenského a Brychtové výrobu taveného skla a zachránil před zánikem železnobrodskou sklářskou dílnu, která má několikasetletou tradici. V roce 1994 založil společně s Oldřichem Plívou Studio Pelechov, které umožňuje nejnáročnější realizace ve středoevropském prostoru.

Živá voda

Procházíme-li výstavou, máme po chvíli dojem, že jsme se ocitli ve světě zapomenutých předmětů a bájných zvířat. Objekty jsou na hony vzdálené tendencím současné malby či fotografie, prostupuje jimi aura přírodního klidu spojeného s dokonalým tvarem. Většina děl je inspirovaná organickými formami a principy anebo ztělesňuje myšlenky starých civilizací. Vlastnosti taveného, fúzovaného či lehaného skla vdechují do vystavených předmětů transcendentální atmosféru. Kurátor výstavy Ivan Neumann si byl dobře vědom účinků světla na sklo, proto buď důmyslným umělým nasvícením nebo vhodným umístěním plastik v prostoru podtrhl „rozměr“ většiny z nich. Semínko odkazu Libenského a Brychtové o zduchovňování skla vzklíčilo na úrodné české půdě. Některá díla mají nejen neuchopitelný tvar, ale i název, jak vidíme u plastik Jiřího Plieštika, například jeho Konjunkce anděla s měsícem. Většina z nich ale
reaguje na svět živých tvorů: Jaroslav Róna vytvořil misku Opice, Čestmír Suška dal život průhledným živočichům – Měňavce a Hvězdici a Michal Gabriel zapustil plovoucí ryby do objektu Stůl. Právě poslední z nich vytvořil sochu s názvem Zelená voda, kdy v kombinaci skla a těžkého kovu dochází k téměř pohádkovému ztvárnění ducha přírody – živé vody.

Ohromné oko Zdeňka Lhotského

Rozdíl mezi sklářem a sochařem je vysledovatelný v jejich přístupu k materiálu. Zatímco sochař se snaží najít nejlepší tvar pro výslednou plastiku, sklář je stále pohlcen materiálem samotným a zkouší jeho možnosti. Proto jsou objekty sklářů technicky důmyslnější a jejich forma často vychází z užitého umění. Skláři používají více dekoru, vytvářejí design, který je plastikou, a obsah díla dokonale souzní s hmotou. Práce Zdeňka Lhotského se vyznačují elegantní důstojností, zakotvenou ve zdánlivě nemožné monumentalitě propojené s ladností. Mají dvě polohy – jednu užitou (misky, tácky a vázy) a druhou jako volné umění. Lhotský používá pro některé mísy techniku fúzovaného skla. Tvarem se od sebe příliš neodlišují, důležitý je ornament, který pomocí fúzování vznikne. Geometrický základ rozpitý do amorfnější struktury evokuje staré ruční zdobení. U velkých děl tento autor zdůrazňuje čistý povrch skla
a svět, který se odehrává v masivní skleněné desce. Nejvýraznějšími objekty jsou Reliéfy I a II, které v metrovém rozměru znázorňují lidské oko vměstnané do velkého obdélníku. Tato díla vzbuzují ambivalentní pocity. Jednak se skrze ohromné oko díváme do známých, ale deformovaných končin, přičemž nám naskočí pořekadlo o očích jako oknech do duše, na druhé straně nás po celou prohlídku horního patra tyto dvě oči sledují jako v Orwellově románu o Velkém Bratrovi. Reliéfy I a II stejně jako Mísa-Mušle jsou zhotoveny z taveného čistého skla. Nebarevnost a průhlednost podtrhuje strukturu objektu i jeho nevinnost. Mušle působí svou velikostí natolik myticky, že jen čekáme, kdy z ní uvidíme vystupovat Venuši.

Mlčenlivá výstava

Tiché a chladné vylidněné výstavní prostory a zvědavé paní kustodky, které se překvapeně ptají, co si to zapisuji. Během celé mé návštěvy v neděli odpoledne nepřišel do Českého muzea výtvarných umění ani živáček. Přestože se skoro každý Čech rád pochlubí v zahraničí, že jeho země má velkolepou tradici skla, tak na výstavu nezavítá. Zřejmě má dostatečně ucelené znalosti z obchůdků kolem Karlova mostu. Smutný obrázek o expozici současného skla. Kurátor přes promyšlenou výstavní koncepci a citlivou instalaci objektů navíc neposkytl méně znalému divákovi žádné záchytné body, vysvětlení či popis jednotlivých sekcí a koutků. Nenalezneme ani životopis Zdeňka Lhotského či historii Studia Pelechov. Výstava je dokonale mlčenlivá. Promlouvají jenom samotné objekty, pokud ovšem porozumíme jejich řeči.

Autorka je studentka VŠUP, oboru dějiny a teorie designu a nových médií.

DVD CD

Rambo – Do pekla a zpět / Rambo

Režie Sylvester Stallone, 2008, 93 min.

MagicBox 2008

Málokdo asi od čtvrtého pokračování série čekal něco jiného než akci, přesto si myslím, že jde zároveň o jeden z výrazně protibushovských hollywoodských filmů z poslední doby. Stallone zasadil jeho děj do Barmy, kde vojenská junta už mnoho let terorizuje obyvatelstvo. Koho to ale v USA zajímá? Podle filmu maximálně pár bojechtivých veteránů, kteří si nechají za své služby zaplatit. Na rozdíl od jiných akčních snímků můžeme Ramba navíc označit za film až existencialistický: John Rambo je postavou, která už od života nic nečeká, a zatímco ostatní akční superhrdinové cítí, že musí ostatním pomáhat, aby byl svět lepší, Rambo dávno pochopil, že sám nezmůže nic. Když ho pak jakási křesťanská skupina poprosí, zda by jí pomohl dovézt místním obyvatelům léky, jen se pousměje a prohlásí, že bez zbraní je jakákoliv pomoc zbytečná. V dalších záběrech pak je vesnice, v níž se humanitární pracovníci usadí, rozmetána na kusy ozbrojenci, kteří vyvražďování berou
jako zábavnou hru. Ve čtvrtém díle Stallone často využívá ruční kameru, která obrazu dodává na autentičnosti, a dynamický střih chvílemi připomíná třeba Bourneovo ultimátum. Kritici filmu vyčítají, že je příliš krvavý, v tomto případě však účel světí prostředky. Jak jinak ukázat zoufalou situaci na druhém konci světa? Rambo 4 není jen primitivní akční film, ale snímek, který se nebojí poukázat na to, že netrpí jen lidé v zemích ropou oplývajících.

Jiří G. Růžička

Březový háj / Brzezina

Režie Andrzej Wajda, 1970, 92 min.

Levné knihy 2008

Ve vydavatelském víru tzv. artových titulů se pod značkou LK objevilo poprvé i jméno Andrzeje Wajdy. Jednu z vůdčích osobností Kina morálního neklidu představují Levné knihy jeho méně „anarchistickým“ přístupem ke světu, o to více zkoumajícím utrápenou lidskou duši. Na venkově, v blízkosti rozsáhlého březového háje se Stanislaw rozhodl zemřít. Zatímco v něm neutuchá entuziasmus a neskonalá touha žít, v jeho bratrovi po smrti manželky dávno vše zahynulo. Od samého začátku je zřejmé, že právě smrt nemocného Stanislawa vzkřísí život v posmutnělém Boleslawově domě. Wajdovo plynutí času kopíruje snící les, jehož pomalý dech občas a jen nakrátko zrychlí nakumulované emoce (radost, vztek, vášeň). Postavy toho ale ve výsledku mnoho nenamluví, obklopují je zámlky. Především však za ně hovoří hudba – propůjčené piano, za které oba bratři usedají. Film vznikal pro televizi, čemuž odpovídá i obrazová střídmost. Herectví a líčení působí zase příliš
divadelně, na což je třeba si od počátku navyknout. DVD s průměrnou obrazovou kvalitou neobsahuje žádný bonusový materiál.

Lukáš Gregor

Příběh Marie a Juliena / Histoire de Marie et Julien

Režie Jacques Rivette, 2003, 150 min.

Zóna a Aerofilms 2008

I z klubových představení známý Rivettův snímek z roku 2003 je příběhem vcelku všedního osamělého muže, hodináře, do jehož života vstupují dvě záhadné ženy: tajemná madam X a posléze Marie, která se Julienovi projektuje ve dvou odlišných podobách – vášnivé a lásce oddané partnerky nebo chladné a odtažité bytosti stojící mimo reálný čas. A právě čas je tou veličinou, která je sice až v druhém plánu díla, ale hraje zásadní roli. Je více než symbolické, že právě Rivette natočil film o čase a že jeho hrdinou učinil hodináře. Autorovy filmy jsou proslulé svou často extrémní délkou, která je dána využíváním času jako svébytné estetické hodnoty. V Příběhu Marie a Juliena se ale objevují i hitchcockovské inspirace nebo duchařské motivy, a nabourávají tak určitou vžitou představu o tvorbě tohoto režiséra. Obraz je příjemný a přirozený, čistý, zachovává si charakter obrazu z filmového pásu, není dodatečně
prosvětlován. Barevnost se nese v tlumených odstínech. Disk vyšel pouze jako bonus (zdarma) k prvním 333 prodaným DVD s Krásnou hašteřilkou a do volného prodeje se po vyprodání tohoto limitovaného nákladu již nikdy nedostane.

Petr Gajdošík

The Bad Luck Charms

I Screams Record 2008

Kerry Martinez je známý především jako kytarista US Bombs, ti však jsou momentálně nefunkční. Martinez se tak může více věnovat hraní s Back Luck Charms, kteří hrají punk‘n‘roll. Spojují punkovou energii s odkazem přímočarého rocku šedesátých let, vycházejícího z rock‘n‘rollu, i s protopunkem Stooges. Podobné spojení není ničím novým, Bad Luck Charms ani neskrývají své vzory, mezi nimiž jsou Rolling Stones i Ramones – ve One Track Mind dokonce zazní ramoneovské zvolání Hey Ho. Kapela ale podává výslednou výbušnou vysokooktanovou směs s patřičným nasazením a tahem, jaký tento druh hudby potřebuje, takže absence výraznější stylové originality ani nevadí. A Klerry Martines může ukázat, že umí nejen zahrát pistolovský punk rock, ale také pub rock i s nezbytnými kratičkými sóly a vyhrávkami, které do klasického punku nepatří. V duchu pojetí převažují rychlé, přímočaré skladby, tempo ale přece jen nedosahuje punkových obrátek
a zařazena je i uvolněnější Superstition a docela pomalá I Dind´t Mean To Kill You, byť i v ní zůstává Martinezova kytara patřičně nabroušená a stylový je i jeho uječený vokál. Po pětadvaceti minutách až zamrzí, že punk‘n‘rollová jízda, začínající vypalovačkou Break My Heart, skončila, ale je to lepší, než kdyby deska byla uměle natahovaná. Douška pro návštěvníky strahovského koncertu: nahrávka působí rozhodně přesvědčivěji než živé vystoupení. Má drive a nenudí.

Alex Švamberk

Haino Keiji and Yoshida Tatsuya

Uhrfasudhasdd

Tzadik/RéR CZ 2008

Třetí společná deska průkopníka japonské improvizované hudby, multiinstrumentalisty Keiji Haina a bubeníka s rozpětím od art rocku k hardcore Tatsuyi Yoshidy znamená od předchozí nahrávky New Rap (A2 č. 49/2006) příjemný úkrok směrem k volnější formě, temnějšímu vyznění a divočejšímu, proměnlivějšímu hudebnímu projevu. To je dáno především tím, že už tolik nedominuje excesivní, avšak poněkud jednotvárný styl společné improvizace a tvůrčí přínos je vyrovnaně rozprostřen mezi oba hudebníky. Autorský rukopis jednotlivých pasáží je přitom dobře čitelný: Yoshida více využívá schopnosti hrát zároveň s bicími na baskytaru či klávesy a ještě k tomu zpívat svým charakteristickým zaumným jazykem; Haino tyto hektické pasáže spíše zklidňuje nervózní, primitivisticky vybrnkávanou akustickou kytarou nebo je rozvolňuje dlouhými kytarovými kily. Samozřejmě nechybí ani jeho vzteklý zalykavý jekot či tiché pohroužené odříkávání a nadto zde hraje také na
flétnu, s níž nejvíce překvapí ve freejazzové pasáži skladby Eeyddllvioss. Pestrost nahrávky je zapříčiněna také využitím elektroniky, prostřednictvím níž jsou tvořeny podkladové smyčky, ohraničující ucelenější části skladeb. Kombinací dvou jedinečných přístupů vzniklo paradoxně původnější a především zábavnější dílo než na předchozí spolupráci obou hudebníků, která byla definována spíše jejich konfrontací a snahou navzájem si porozumět.

Karel Kouba

Jeff Buckley

So Real – Songs from Jeff Buckley

Sony/ BMG 2007

Zbytečný výběr plní svůj účel: seznamuje novou posluchačskou generaci s výjimečnou osobností písničkáře, jehož tvorbou prorůstaly výhonky mnoha hudebních světů, a který i deset let po svém tragickém úmrtí zůstává inspirací. Buckleyho debut Grace zařadila Sony do edice Legacy, určené zásadním nahrávkám (nejen) rockové historie. Grace skutečně patří k tomu nejdůležitějšímu, co v devadesátých letech vzniklo. Různé podoby rocku s blues, odkazem písničkářů i folkových solitérů, i s ozvěnami psychedelie šedesátých let křížil kdekdo, jen málokomu se však dařilo s takovou lehkostí a přesvědčivostí jako Buckleymu. Grace naneštěstí zůstalo i jeho řadovým albem jediným. Po zpěvákově úmrtí vyšlo vynikající 2 CD Sketches for My Sweetheart the Drunk (pracovní nahrávky pro nedokončené druhé album), několik živých záznamů a několik, s prominutím, výškrabů. A to So Real jistě není poslední! Vábničky, kterými album láká, jsou
živá – akustická – verze titulní skladby a ve studiu živě nahraná předělávka I know It´s Over od The Smiths. Věrní fanoušci obě dávno mají, a tak přínosem výběru je, že tiskem proběhne několik článků, které předčasně zesnulého génia vzpomenou. A pokud se na jejich základě nadechnete ke koupi, jistě uděláte lépe, když si za stejné peníze pořídíte obě zmiňovaná alba – Grace i Sketches – namísto tohoto chudokrevného výběru.

Petr Frinta

Mai 68

Mai 68 je druhou operou Petra Kofroně. Napsal ji společně s libretistou Jiřím Šimáčkem a režisérem Zdenkem Plachým, úderkou Střeženého Parnassu, s níž již v minulosti spolupracoval na projektech Magická flétna a Fantom, čili Krvavá opera, tentokrát je však autorsky podepsán pod žánrově čistší a homogennější scénické dílo, které si (před orchestrem Janáčkovy opery) i sám oddirigoval.

Dívka s posláním

Ačkoli libretisté rádi fabulují, v novém díle je faktografie více, protože tragický (a zároveň banální) příběh rozehráli na pozadí konfrontační juxtapozice dvou osudových jar – pařížského a pražského. V prvním dějství se česká studentka Jarmila ocitá ve víru studentských nepokojů v Paříži, kde se mezi ní a studentským vůdcem JPB zrodí vroucí vztah. Jarmilino poslání je ale politické – snaží se zfanatizovaným kolegům osvětlit principy reálného socialismu, před kterým její rodiče utekli na Západ. Poté, co je bratr JPB zastřelen, mění se jeho pohřeb, kterým začíná druhé dějství, v ideovou manifestaci. Vše se odehrává v součinnosti s více či méně aktivními ikonami historických událostí – Jean-Paul Sartre, Jane Fondová, Che Guevara, Mao Ce-tung, rektor UK –, z nichž nejvíc do děje zasahuje existencialistický filosof. Dany, nejradikálnější ze studentů, a Edith, zklamaná přítelkyně JPB, se snaží ze smrti přítele vytlouct politický
kapitál, Jarmila s JPG jsou však zásadně proti veškerým lidským obětem. Za této situace odchází Jarmila strávit léto do Prahy, kde ji zastřelí ruský okupant. Po smrti se stává politickém symbolem, hrdinskou obětí. JPG sleduje její pohřeb v televizi, neloučí se však jenom se svou milou, ale i s poraženými ideály obou revolucí.

Přestože si Kofroňova náročná hudba libuje v melodicko-rytmických repeticích, je dost ilustrativní a stává se kompozičním pilířem celého představení. Scéně Daniela Dvořáka, mimochodem autora původního námětu, by možná prospělo méně brechtovského verismu a snad i postav mohlo být na jevišti méně. Autoři jako by chtěli naplno využít potenciál velké divadelní instituce, což místy vyústilo v nepřiměřenou megalomanii, hraničící s rušivou prvoplánovostí. Příběh díla není tak peripetický, aby vyžadoval komplikovanou ilustraci. Nadsázka, redundantní alegorie a hyperboly, typické pro estetiku parnassistů, se zde minuly účinkem a nenadchla ani zdvojená videoprojekce, i když nápad kolážovat filmové dokumenty z historických archivů nebyl špatný. Mai 68 má patrné ambice být po všech stránkách zcela současným dílem s postmoderní poetikou, nejpřesvědčivěji se to však povedlo skladateli, přestože v hudbě byly místy slyšet
glassovsko-nymanovské vlivy.

Jeden z mála příspěvků

Uvedení díla je důležité nejen z hlediska aktuálního námětu, ale i zvolené formy, která se dnes již příliš nenosí. Zdá se, že progresivní hudba to má nejtěžší v opeře, žánru, který je nejvíce odkázán na institucionální rámce kultury, a snad i proto u nás ještě stále vyvolává diskuse, jaké západní svět již dávno neřeší – co ještě je a co již není opera. Slavoj Žižek s Mladenem Dolarem se nás ve společné knize Druhá smrt opery snaží přesvědčit, že opera jako taková je bytostně odsouzena k dobové neaktuálnosti. Operní umění však nikdy nebylo izolované od společenské reality. Do izolace jej občas dostávali jenom ti, kteří nepochopili nadčasovost poselství mytologických témat a nezbytnost vývoje symbolických forem včetně těch uměleckých. Tedy ti, již se doposud snaží udělat z opery konzervativní mocenskou instituci, zneužívající královský žánr pro neumělecké (resp. pseudoumělecké) cíle. Tento problém je ve světě již dávno
předmětem seriózní odborné debaty, která zplodila množství podnětných studií s metodologickými východisky, sahajícími od psychoanalytických přes strukturalistické až po poststrukturalistické a feministické. Je sympatické, že do této debaty zasahují svými scénickými díly i autoři brněnského Střeženého Parnassu.

Z ideového hlediska lze projektu vytknout, že konkrétní historický materiál recykluje v zjednodušeném polarizačním schématu „konzervativní gaullismus – revoluční sartrismus“. Naše postmoderní doba sice takovou recyklaci legitimizuje, ale již dávno to není doba sartrovská! Michel Foucault o ní prozíravě prohlásil, že jednou bude deleuzovská, čímž měl kromě jiného na mysli dobu nehierarchických reprezentací. Škoda, že si autoři Maie 68 ve svém filosofujícím libretu nevzpomněli také na velkého archeologa vědění. Možná by právě jeho nedemagogický duch pomohl neutralizovat protiklady a kontroverze jinak nesporně zajímavého díla. Zcela jistě lépe než vyprázdněné symboly Che Guevary, Maa anebo Ježíše Krista, truchlící nad rakví s nevinnou Jarmilou.

Autor je estetik umění.

Nová opera hledá svého diváka

Svou premiéru měla nová opera ve druhé půli června v Mahenově divadle v Brně a hned tři dny poté se představila i pražským divákům Stavovského divadla. Vznikla na objednávku Národního divadla v éře ředitele Daniela Dvořáka, který je zároveň autorem námětu a scénografem inscenace. Režisér Zdenek Plachý spolu s autorem libreta Jiřím Šimáčkem (oba jsou nosným pilířem známé brněnské tvůrčí platformy Střežený Parnass) takto spolupracují s Petrem Kofroněm na hudební inscenaci již potřetí. Opera Mai 68 vznikla v koprodukci brněnského a pražského Národního divadla.

Libreto, nebo bezduchá slátanina?

Děj opery, která je spíše hudebním divadlem (Musiktheater) se vším všudy, je zasazen do reálií pařížské studentské revolty května 1968. Česká studentka Jarmila (Jana Wallingerová) přijíždí do Paříže a seznamuje se s vůdcem revoluce JPB (Zoltán Korda), do kterého se zamiluje. Životní zkušenosti mladé dívky, pocházející ze socialistického Československa, a studentské vize prosocialisticky zaměřených vzbouřenců se střetávají s milostným příběhem hlavních hrdinů a ostatních demonstrantů. Jarmila se po svém návratu do Prahy stane jednou z obětí demonstrace proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy a situace kolem tanky okupované Prahy přivedou k jistým pochybám i pařížské studenty.

Autorům díla jistě nešlo o konkrétní zasazení do politických dějin 20. století, to by v tomto rozsahu ani nebylo možné, ale o využití událostí roku 1968, včetně známých postav (J.-P. Sartre, Kristus, Che Guevara, Mao, Jane Fondová), k vytvoření základny pro chronotop, ve kterém jde především o nadčasová témata lásky, svobody, smyslu ideálů a časové pomíjivosti. Historické postavy vystupují s hesly často vytrženými, bez souvislostí a jejich vzájemná koexistence tvoří zcela nové významy. K podobnému textovému základu dospěl mj. v sedmdesátých letech i skladatel Luigi Nono, jehož „jevištní jednání“ Al gran sole carico d´amore Šimáčkovo a Plachého libreto silně připomíná. I text Mai 68, spojující několik světových jazyků, je v rámci možností závažného tématu protkán vtipem a nadhledem.

Hudba, která se nedá poslouchat?

Tvůrčí práce na hudební složce údajně trvala dva roky. Svou podobou prozrazuje Kofroňovu oblibu v hudebně minimalistických postupech, ale v daleko komplikovanějších variantách, než jaké již mělo možnost poznat domácí publikum. Problematiku libozvučnosti mnohým standardním operním fanouškům může dostatečně vyvážit brilantně propracovaná koncepce díla. Pro adekvátní požitek z hudby je i v tomto případě zapotřebí otevřeného ucha a chuti k poznávání nových zvukových a harmonických možností. Ty jsou ostatně v dnešní oblasti moderní hudby více než běžné. Kofroňovo hudební divadlo se stalo přímo ukázkovým titulem moderního gesamtkunstwerku. V českém hudebním prostředí jde o velmi závažné a významné dílo, které po mnoha letech vyplňuje trhlinu na poli hudebního experimentu. Odpovídá tomu i práce s rytmikou, členěním a frázováním textu apod. Vybavují se mi známé výroky Pierra Bouleze o potřebě
strukturálního sloučení techniky, estetiky a dramaturgie. Pro Bouleze není ideálem „zhudebněná literatura“, ale důraznější vazba s původním textem. Aby opera nevypadala moderně jen vnějškově, musí hledat nové možnosti vyjádření, nové formy a postupy. Kofroňova cesta se snaží tato kritéria naplnit.

Text, hudba a co dál?

Výrazným prvkem Dvořákovy scény – a dnes již většinou i běžným způsobem vizualizace moderního hudebního divadla – se staly dvě projekční plochy s dobovým záznamem historických událostí. Ve scéně budování barikád v pařížských ulicích nechal Dvořák spustit z portálů i dva převrácené osobní automobily. Patrová scéna, vozíky a rekvizity dostatečně korespondovaly s režijní koncepcí Zdenka Plachého. Ten vyžadoval po hercích většinou civilnější projev, který by v komorních scénách hlavních hrdinů kontrastoval s tanečními čísly. Plachého režie byla ukázněnější, než jak jsme u jeho inscenací léty zvyklí. Je to dáno jistě i zcela novým tématem, které se v jeho tvorbě a v této podobě, pokud se nemýlím, objevuje poprvé. Celkové pěvecké a herecké nastudování bylo na dobré úrovni, náročnost zpěvního partu si tu a tam vyžádala malé chyby a nepřesnosti, které lze z pochopitelných důvodů
přehlédnout.

Kofroňova hudba setřela rozdíl mezi koncertní a jevištní hudbou současnosti a toto nové hudební dílo si svého posluchače jistě najde i mezi méně ortodoxní skupinou operních diváků, kterou zajímá další vývoj a experimentální hledačství.

Autor je teatrolog.

Pérák se samplerem

Herbert i Matmos stavějí hudbu ze zvukových otisků skutečného světa a vytvářejí tak jakousi musique concrète v rámci nekomerčního popu. Na svém albu Vespertine jim všem dala prostor Björk.

Hrát na vlastní dům a děti

Album vydané jen pod příjmením Herbert, nazvané Bodily Functions, odstartovalo umělcovu širší popularitu: mezi aplikovanými zvuky lidského těla tu vyniká úvodní You’re Unknown To Me, šanson, jejž zpívá matka (Dani Siciliano) svému ještě nenarozenému dítěti. Perkusivní šramot je skutečně zvukem plodu v útrobách. Ale Matthew Herbert má také poměrně dlouhou předchozí nenápadnou historii. Používal řadu heteronym – jako by ještě nevěděl, kým chce být, a dělil svou imaginaci mezi různé fiktivní osoby.

Vyrůstal na venkově v hrabství Kent, naprosto mimo urbánní a klubovou scénu. Tady se možná naučil dlouze pozorovat a mít rád obyčejné věci, které hrají takovou roli v jeho tvorbě. Pod jménem Dr Rockit torpédoval mediální zvuk: album The Music of Sound (1996) kolážuje proud řeči zprávařů, využívá kratičké jingly, vytváří padělek hudby pro dětský seriál. Jako Wishmountain vydal v roce 1995 čtrnáctiminutový jednostranný singl Rose. Je to jakési zvukové místo, kam složil vzpomínky na právě zemřelou matku a místo svého dětství. Psychedelicky hluboký ambient je pro něj „živý nekrolog“, způsob, jak „skrze hudbu učinit naše milované nesmrtelnými“. Když na místě, odkud už zmizela matka i léta jeho dospívání, náhodou natočil běh malého děvčátka, udělal z jeho zvuku perkusivní stopu – a tak dále. Dotek smrti se stal Wishmountainovi osudným: albem Wishmountain Is Dead Herbert toto své alter ego zanedlouho zabil.

Procházet Herbertovými nahrávkami znamená listovat jeho deníky. Na albech znějí útržky z telefonního záznamníku. Hovory natočené v restauracích, zvuk otcova auta (které Herbert později naboural), opilecký zpěv… „Když samplujete,“ říká Matthew Herbert, „snímáte vlastně momentku, nabíráte atmosféru, teplotu, vzpomínku a vytváříte fotoalbum. Jsem pro explicitní přístup: chci vědět, odkud ty zvuky jsou, kde byly zachycené, jaké bylo ten den počasí.“ V Praze mi řekl, že je pro něj nepředstavitelné používat zvuky večírku, bouchajícího šampaňského a bezstarostné party – backgroundu, který lze občas slyšet v černém hip hopu. Technicky dokáže natáčet pod vodou i v balónu – ale odmítá propůjčit mikrofon draze importovanému ovoci nebo některým značkám aut.

Jedenáctého září 2001 byl na Manhattanu. Natáčel zvuky celý den. „Mám nahrávku, jak se jedna z věží WTC řítí k zemi,“ řekl ve Wireu Robu Youngovi. „Chtěl jsem ji použít na album, ale jeden přítel vznesl námitku, že je to hrob a nehodí se to. Přitom na fotografie reagují lidé odlišně. Tolikrát jste viděli snímek, jak se k věži blíží letadlo, a v hlavě se vám znovu přehrál moment smrti. Proč je to se zvukem jinak?“

Starbucks Voodoo

Typický paradox je, že Herbert si ze svých alb nejvíc cení toho, které rozdával zadarmo. V projektu The Mechanics of Destruction (2001) naživo před publikem ničil mcdonaldovské Big Mac Menu, cupoval noviny Sun, šrotoval televizor Philips, trhal trenýrky Gap a „hrál“ na další produkty globálních řetězců – od barelu ropy po adidasky. S ekvilibristickou mrštností pak smyčkoval zvuk ničivého obřadu do tanečních tracků.

Možná je to skutečně jeho nejlepší projekt: také proto, že si tu užívá formu pouhého proudu beatů, ve které je víc doma než ve snaze psát chytlavé melodie. Sampler se v jeho rukou jeví jako nová zbraň, Herbert je náhle někdo jako Pérák, jehož skokům protivník nestačí a navíc se cítí situací zesměšněn. Značkové výrobky jsou při jeho výstupu odsouzené do role voodoo, do nichž se pomstychtivě zapichují špendlíky. Úrodným paradoxem je i ekonomická vážnost korporačního světa, kterou Herbert přeměňuje na rytmickou extázi, na mejdan pod heslem „zatančíme si na vašich hrobech“.

Herbert si nechává otevřená vrátka k různým projektům: myslí na politický muzikál (s obdivem mluví o klasickém Kabaretu), také by si ovšem rád střihl šňůru jen s bicím automatem a mikrofonem. Jak vidno, u velké i „chudé“ formy myslí na určitý podvratný efekt, kterého chce docílit – od vlivu na širší publikum po partyzánskou soběstačnost.

Velká žranice

Už na albu Around The House zaznamenal zvuk snídaně ve dvou. Svědkové jeho raných klubových vystoupení vzpomínají, že ve zdravě exhibicionistické chuti ukázat, že umí v reálném čase nasamplovat cokoli, na scéně vařil a jedl. Vztah k jídlu vyvřel naplno na albu Plat du jour (Nabídka dne). Kdo však čekal umnou zábavu pro sbíhající se sliny, spletl se. Je to kauza z pozdního, unaveného věku jak kulinářství, tak popu. Herbert natáčel zvířata chovaná na maso v ubíjejících podmínkách, hrál na čokolády laciné díky otrocké práci afrických dětí. Pro finále alba nechal rekonstruovat večeři, při níž George W. Bush děkoval Tonymu Blairovi za podporu v Iráku. Pečenou šunku se smetanovými brambory nechal přejet americkým tankem, jablečný koláč rozstřílel nacistickým revolverem. Obal hraje všemi barvami: jsou to syntetická barviva, konzervanty a „éčka“, jež designér vylisoval z běžných potravin.

Klubové taneční rytmy téměř vždycky slouží k vytěsnění vezdejších problémů, jako bezstarostný paralelní svět. Herbert se s každým ze svých novějších programů prosamplovává k jeho protipólu.

Slovo pro rok 2008

Už delší dobu ohlašoval Matthew Herbert úmysl vyhlásit stát, který by byl nezávislý na hranicích. Koneckonců, právě tak nadnárodní jsou skutečné mocnosti dnešního světa, říká. Manifest Country X, který lze najít na internetu, je možná momentem, kde Herbert už překračuje čáru. Je moc seriózní, mnohomluvný, a místo nabídnuté vize sepisuje pravidla pro druhé, což je v rozporu se svobodomyslností lepší části jeho díla.

Uvidíme, jak se mu povede s druhým „bigbandovým“ albem, které vyjde na podzim. Zatím víme, že ve dvou vlnách hledal „vokalisty jakékoli kategorie a původu“, kteří mu do telefonu zazpívají určité slovo: stovky hlasů se mají na albu objevit propletené a slité do sboru. Jaké slovo Herbert do omrzení poslouchal ze záznamníku, médiím zatím neprozradil.

Právě s velkou sestavou The Matthew Herbert Big Band vystupuje na slovenské Pohodě a pak i v Praze. Jeho živá vystoupení pro mě byla poutavá především pohotovým, živým samplováním – u zbytku kapel jsem cítil pachuť najatých muzikantů, kteří nasazením i tempem taktak stačí konceptu kapelníka. Oproti tomu rámec a provedení alb, domyšlených od symboliky počtu nástrojů po design, vydrží pro zkoumání a inspiraci o dost déle. Pokud by aktuální koncert zafungoval jako výjimka, rád od své skepse ustoupím.

Autor je hudební publicista.

Budeme lepší, než jste byli vy

Přijel jste na Letní akademii Evropa 1968–2008 s panelovým vystoupením na téma Šedesátá léta: Evropa v pohybu – za mír, svobodu a spravedlnost. Jaký byl rok 1968 pro vás osobně?

Bylo mi dvaadvacet, byl jsem v té době v Paříži a osmašedesátý jsem prožil jako mladistvé dobrodružství. Podílel jsem se na tom hnutí. Pobýval jsem ve Francii už dva roky, takže jsem dost dobře vnímal, co je v sázce, a považoval to za zcela legitimní. Vzhledem k mým předchozím polským zkušenostem bylo vše samozřejmě ještě více strhující. Zároveň jsem však, hlavně díky častým návštěvám v Československu a kontaktům s aktivisty pražského jara, nabyl dojmu, že všechny ty zápasy, cíle a mobilizace v Československu, Polsku, Francii či jinde se kdesi sbíhají. Dnes vím, že homogenita byla spíš iluzorní.

V jakém smyslu?

Tato hnutí se někdy mohla vzájemně podobat formou, ale obsahově si byla zásadně nepodobná. A tento paradox tkví ve skutečnosti, že na Západě bylo cílem změnit systém a fakticky došlo jen k modifikaci pravidel téhož systému. Zatímco na Východě se v záměru pouhé modifikace systému skrývala jeho hlubší změna, jakkoli k ní nedošlo hned. Jedním z indikátorů odlišnosti byly i velmi rozdílné reakce jednotlivých států. Ve Francii následovala represe, byla to však jen represe chvilková. Držitelé moci pochopili velmi záhy, že je třeba přistoupit k reformám, a následovali tak obecnou tendenci sociálního hnutí. V Československu, jak víme, přišla intervence a po ní dvacetiletá cesta pouští. Stejně tak v Polsku došlo k velmi násilnému potlačení a následovala cesta pouští až do celkové změny systému.

Je možné přesto rekonstruovat jakousi společnou, obecnější základnu, jež v roce 1968 propojovala racionální a emocionální stránku hnutí a stejně tak i Východ se Západem?

Jsou zde podobnosti v některých strukturálních příčinách. Domnívám se, že sovětský model vývoje vstoupil do velké krize, stal se neschopným držet krok s modernizací. To byl případ Československa, ale stejně tak svým způsobem i případ Francie či jiných zemí. Vývojový model byl v krizi, to znamená, že strnulá, zkostnatělá a rigidní stránka tohoto modelu zabraňovala lidem v rozvoji a znemožňovala v zemích, jež prožívaly „třicet slavných let“ (poválečného hospodářského růstu – pozn. M. K.), sklízet plody tohoto rozmachu. Jednu z překážek tvořila tedy zkostnatělost institucionálních struktur.

Druhým společným bodem, který s tím však souvisí, je příchod nové generace, která právě vstupovala do univerzitního věku, a její roztržka s životní zkušeností rodičů. Tato mladá generace se stavěla buď proti tomu, co dělali její rodiče během výstavby takzvaného socialismu na Východě, anebo proti omezenosti a anachronismům na Západě. Pokud jde o stimuly tohoto hnutí, ať už vzbouřeneckých skupinek ve Francii nebo budoucích disidentů v Polsku a v Československu, tu šlo navíc ještě o další věc, totiž o jakousi oidipovskou revoltu vůči rodičům, snahu říci jim: „budeme lepší, než jste byli vy“. Což ve Francii znamenalo: „obnovíme francouzské odbojové hnutí, skutečné odbojové hnutí“ – s odkazem na to, že Francie byla za války nejen zemí odboje, ale také zemí kolaborace. Na Východě se zase potomci bývalých či stávajících komunistů netajili jinými ambicemi: „my vybudujeme skutečný socialismus, vy jste jen zradili jeho ideály“.

Dalším společným bodem byla necitlivost těchto skupinek vůči blížícímu se nebezpečí. Byli natolik propojení se stávajícími režimy – pokud šlo o postavení a zásluhy jejich rodičů –, že se v boji odvážili jít velice daleko. Další společný generační fenomén představuje vznik silné poptávky po vzdělání, jíž se musely přizpůsobit dříve vybudované struktury. A pravda je, že zejména v případě západních zemí vedly tehdejší události k zásadní přestavbě vzdělávacích struktur. Méně už to platí pro Východ, kde se před podobným vývojem zkrátka zavřely dveře.

Co vás vlastně přivedlo k sociologickému zkoumání střední a východní Evropy?

Je to moje osobní a trochu složitá historie. Do Francie mne vyslal můj tehdejší profesor z varšavské univerzity Zygmunt Bauman, měl jsem studovat strukturalismus u Lévi-Strausse. Studoval jsem tedy v Lévi-Straussově semináři, a jakkoli to bylo nesmírně zajímavé, postupně jsem dospěl k názoru, že mám chuť věnovat se spíše tématům s vazbou na francouzskou politickou realitu, nebo řekněme na okolní politický svět. A tak jsem postupně měnil obor studia. Vystudoval jsem Sciences-Po (Institut politických studií v Paříži – pozn. M. K.) a pak jsem se začal specializovat na střední Evropu, protože zde jsem mohl propojit svůj aktivismus se znalostí věci a vědeckou analýzou. V té době jsem už ale byl zcela prost levičáckých iluzí a byl jsem antikomunistou, nikoliv proti ideji samotné, která existuje beztak jen na papíře, ale proti komunistickým režimům.

Cestoval jste do Československa také v období normalizace?

Přestal jsem do Československa jezdit v dubnu 1969, ve chvíli, kdy poslali Dubčeka jako velvyslance do Turecka. Učinil jsem tak zkrátka a dobře proto, že mne od toho kamarádi odrazovali, že se zostřovaly kontroly na hranicích, a navíc jsem měl tehdy ještě polský pas a nechtěl jsem, aby mne poslali zpět do Varšavy. A tak jsem toho nechal. Mimo jiné i kvůli tomu, že jsem byl sledován českou státní policií. Poprvé jsem se vrátil do Československa až v Gorbačovově éře, v roce 1987, s pověřením od francouzské vlády, které mi mělo zajistit ochranu před obtěžováním Státní bezpečností.

Nakonec mne StB obtěžovala tak jako tak, když jsem šel navštívit Petra Uhla, přítele právě z šedesátých let. Přesto jsem si udržel mnoho vazeb na disidenty, ale centrum mých kontaktů, řekněme moje skutečná síť, bylo spíše v Polsku a v Maďarsku. Jen málo v Sovětském svazu a v Československu. Po celou dobu jsem spolupracoval například s Pavlem Tigridem. Podnikli jsme spolu několik akcí, zejména na podporu hnutí Solidarita a KOR – polského Výboru na obranu dělníků. Čas od času jsem vídal i české přátele, kteří byli v situaci jakýchsi polodisidentů. Nepřímo jsem velmi pomohl Chartě 77 tím, že jsem vydával texty, analyzoval je, popřípadě plnil úlohu odborníka, když se o věc zajímali francouzští diplomaté.

Izraelským kladivem na Írán

Diplomacie židovského státu je v posledních týdnech na roztrhání. Ministerstvo zahraničí v čele s Cipi Livniovou vede mírová jednání se Sýrií, zkrachovalá naposledy v roce 2000. Ta nyní vstupují za tureckého prostřednictví již do třetího kola. Po delší době se podařilo také navázat kontakt s palestinským Hamásem a vyjednat příměří v pásmu Gazy, na stole je i dohoda o výměně zajatců s libanonským Hizballáhem.

Až potud se jedná o vstřícné pokusy. Nejčilejší ruch ale panuje v těch kruzích izraelské politiky, jež rozhodují, zda zaútočit na jaderná zařízení v Íránu. Otázka se stala opět aktuální poté, co Spojené státy oznámily, že se tato země po vyškrtnutí Severní Koreje stane posledním členem „osy zla“, Novou sérii vzájemných diplomaticko-vojenských přestřelek spustila informace o izraelském leteckém cvičení nad Středozemním mořem, simulujícím nálet na íránské reaktory. Írán ihned schválil rozhodnutí vykopat desítky tisíc hrobů pro nepřátelské vojáky, vhodně načasoval i odsouzení údajného agenta, jenž údajně dodával informace o jaderném programu izraelskému Mossadu. Jako nádavkem pak přidal prezident Mahmúd Ahmadínežád podezření, že se jej při nedávné konferenci OSN v Římě američtí agenti pokusili zabít radioaktivním zářením.

Bushův strach

Hrozba napadení Íránu je aktuálnější než kdy jindy a dohady dokonce vyhnaly k rekordním výšinám ceny arabské ropy. Nejde už jen o Ahmadínežádova rétorická cvičení o vymazání Izraele z mapy, možnost konfrontace připouštějí obě strany. Zaútočí tedy USA či Izrael a naplní se tak více než dva roky staré předpovědi? Odpověď je důležitá už jen proto, že by se tak vedle Iráku, Afghánistánu a Palestiny objevilo na světě další temné sklo, skrze něž by se muslimové dívali na západní svět.

Právě zhoršení špatné pověsti ve světě se ale Spojené státy bojí nejvíce. Bushova vláda se do jisté míry poučila z iráckého vývoje a zejména v druhém volebním období se snaží postupovat v souladu s ostatními partnery. Příkladem může být právě severokorejská iniciativa či jednání blízkovýchodního kvartetu. Pravděpodobně se nenaplní ani často opakovaná teorie, podle níž se americký prezident k útoku odhodlá, protože již nemá co ztratit. Bushovým největším přáním bude vyjít jako vítěz z iráckého tažení a poslední měsíce ve funkci této touze podřídí. Z pohledu izraelské bezpečnosti, která je íránskými jadernými hrátkami ohrožena nejvíce, navíc nehraje roli, kdo je či bude šéfem Bílého domu. Za stejně důležitou ji pravděpodobně budou považovat Bush, John McCain i Barack Obama.

Na druhé straně se Američané nechtějí spoléhat jen na diplomatická jednání, vždyť mezinárodní sankce nepřinutily Írán k ústupu ani o krok. Na jednu z možných cest upozornil respektovaný novinář Seymour Hersh. Podle jeho informací vláda USA požádala o uvolnění 400 milionů dolarů na podporu íránské opozice, disentu a pro zpravodajské operace přímo v zemi. To vše s jediným účelem – podkopat současný režim.

Kdo se odhodlá

Americká vize zhruba říká: se změnou vlády by byla záminka pro další izolaci země zničena, náboženské vedení by bylo postupně nahrazeno prozápadní demokratickou opozicí a exilem. Írán, tedy alespoň jeho politické elity, by se tak stal důležitým spojencem v boji proti terorismu. Zda jsou tyto představy jen pokračující iluzí neokonzervatismu nebo je bude sdílet i nový prezident, ukážou až první měsíce jeho administrativy.

Mezitím je tu ovšem otázka možného izraelského útoku na jaderné cíle. Ten by byl spojen s několika komplikacemi. Pro letadla by někdo musel otevřít vzdušný prostor. Vzhledem k místním poměrům se jako izraelský spojenec nabízí zejména Turecko. Jednorázové bombardování by navíc nejspíše vyžadovalo doplnění paliva ve vzduchu za americké asistence z některých místních základen, problémem je také umístění některých zařízení v podzemí pod silnou vrstvou betonu.

Přesto pro jeho realizaci mluví více náznaků. Tím nejjednodušším je fakt, že Izrael považuje Írán za „existenční hrozbu“, což je samo o sobě důvodem k preventivnímu zásahu. Židovský stát se bojí i íránského příkladu pro další muslimské země, třeba Egypt, Saúdskou Arábii či Turecko. Křehkost tamních režimů, sílící islámský radikalismus a jaderný arzenál by mohly jednou vytvořit pro Izrael smrtící kombinaci.

Pro napadení hovoří úspěšná zkušenost z roku 1981, kdy Izrael bombardoval irácký reaktor v Osiraku. Preventivní Beginova doktrína, nazvaná podle legendárního premiéra, slavila úspěch i loni v září. Tehdy izraelská letadla zničila část budovaného syrského reaktoru. Sýrie se tehdy nezmohla na vojenskou reakci a popírá, že šlo o jaderné zařízení.

Přes to všechno ale i v Izraeli panují otázky a pochyby. Mezi hlavní patří odhodlání politiků poslat letadla do vzduchu ve chvíli, kdy může každým dnem dojít k pádu vlády premiéra Ehuda Olmerta a k předčasným volbám. Respekt budí i případné reakce šíitského Hizballáhu, známého íránského spojence, jehož síla se ukázala již v letní válce v roce 2006.

Autor působí v Asociaci pro mezinárodní otázky.

Monstrkabaret vládního Rádia Česko

Hovoří-li se o míře nezávislosti nebo tendenčnosti nějakého média, kritika je leckdy odmítána i požadavkem po takzvaných tvrdých důkazech. Autor za pomoci podrobné sondy hodnotí nestrannost a názorovou pluralitu veřejnoprávního Rádia Česko ve dne 24. června, kdy došlo k největším odborářským stávkám od roku 1989. Analýza dokládá závažné prohřešky této stanice proti tomu, jak by měl pracovat rozhlas veřejné služby.

Pluralita a nestrannost se v rozhlasové novinařině projevují kromě jiného tím, koho žurnalisté nechají promlouvat do éteru a jak se k němu při tom chovají. A také tím, koho redaktoři citují a parafrázují. Zde záleží i na tom, jakým způsobem či v jakém kontextu tak činí – jestli neutrálně, kladně nebo s despektem, popř. s ironií. Příznačné také bývá to, zda od daného subjektu novináři citují názory nebo fakta, respektive tzv. tvrdá fakta (statistické údaje atp.).

Jak to vypadalo na Rádiu Česko (dále i RČ) onoho 24. června, nejdříve zjistíme výčtem rozhovorů z tohoto dne týkajících se nejdůležitějších domácích politických témat. Do přehledu vybírám i z publicistických příspěvků, v nichž redaktoři hojně používají interview s politiky, odborníky atd. Narozdíl od nemalé části programu RČ jsou rozhovory a příspěvky většinou originální produkcí RČ. Mimo jiné se v těchto žánrech výrazně projevuje politická, kulturní a hodnotová orientace redakce i jejích jednotlivých pracovníků.

Přehled rozhovorů a zpravodajsko-publicistických příspěvků k nejvýznamnějším domácím politickým tématům ve vysílání RČ 24. 6. 2008

– čas 8,09, dvojrozhovor s senátorem Milanem Štěchem (předseda ČMKOS, člen ČSSD) a ministrem Petrem Nečasem (ODS) o odborářské stávce. Délka 11,2 min.

– čas 8,39, rozhovor moderátora Martina Křížka s ministrem Ivanem Langerem (ODS). Témata: přeběhlictví poslance ČSSD Petra Wolfa, nulová tolerance vyhlášená sociálními demokraty. Délka 6,3 min.

(Veřejnoprávní rozhlasoví novináři vůbec o přeběhlících nadproporčně mluví s poslanci ODS: kupříkladu přechozí den, 23. 6., na to téma hovořil v pořadu Dvacet minut Radiožurnálu předseda poslaneckého klubu ODS Petr Tluchoř.)

– čas 9,09, příspěvek Nadi Bělovské o zdravotní reformě. Slovo v něm dostali: koordinátor vládního projektu Kulatý stůl Ondřej Mátl – ministr Tomáš Julínek (ODS) – náměstek ministra Julínka Marek Šnajdr (ODS) – znovu T. Julínek (ODS) – Soňa Marková (poslankyně KSČM). Délka 6,3 minut.

Ve všech třech pořadech redaktoři RČ v kladném smyslu citovali nebo parafrázovali premiéra Mirka Topolánka (ODS). Relace byly opakovány v odpoledním programu stanice. Vybrané výroky ministrů Nečase, Langera a Julínka z těchto příspěvků byly navíc několikrát přehrány ve zprávách RČ, které stanice vysílá každou čvrthodinu.

Z uvedeného je určitě jasné, že ve dvou významných žánrech vysílání Rádia Česko dostala ve sledovaný den u nejdůležitějších domácích témat prostor téměř pouze ODS, nejsilnější vládní strana. Podtrhuji, že ani ve zprávách to nebylo jiné. Například v těch o deváté hodině byl kratičkou větou parafrázován europoslanec ČSSD Richard Falbr („o úspěchu stávky rozhodne účast“). V následujícím příspěvku zpravodaj Českého rozhlasu v USA Vít Pohanka s patrným uspokojením líčil, že ve Spojených státech je vliv odborů malý a že „po demonstracích není vidu ani slechu“.

U nejzávažnějších témat dne – odborářské stávky (vládních reforem), přeběhlictví v parlamentu a amerického radaru – tedy 24. června v RČ jen jednou zaznělo autentické vyjádření stanovisek nejsilnější opoziční strany – ČSSD. Názory sociálních demokratů byly jinak jen několikrát velmi stručně reprodukovány redaktory stanice. Chybějící vlastní hlas KDU-ČSL a Strany tyrkysových je také chybou, ovšem o něco méně závažnou než v případě ČSSD, protože dvě menší vládní strany se v uvedených tématech ztotožňují s ODS a jejich poslanci tzv. rebelující u několika málo politických témat jsou dnes již „vypárováni“ přeběhlíky z ČSSD.

Předpojatě a neomylně?

Všechny tři relace z úvodního výčtu jsou ve zvukové podobě k dispozici na webu ČRo v sekci Rádio na přání. Oprávněnost následující kritiky tedy může každý sám lehce posoudit. Příspěvek Nadi Bělovské moderátor Martin Křížek uvedl matoucí informací o tom, že do vládou iniciovaného projektu tzv. Kulatého stolu o zdravotní reformě jsou zapojeni „nezávislí analytici i odborníci politických stran“. Ani redaktorka Bělovská, jejíž celkové pojetí příspěvku nahrávalo ultraliberálnímu reformismu, nezmínila, že se onoho projektu neúčastní ČSSD. Naopak hovořila o hledání kompromisu „napříč politickým spektrem“. Oba novináři tak „opomenutím“ postoje nejsilnější opoziční strany vytvářeli falešný dojem, že první výstup onoho Kulatého stolu představuje tvrdá fakta a základní shodu všech relevantních politických stran.

V rozhovoru moderátorky M. Maškové s M. Štěchem a P. Nečasem je dobře patrné, že novinářka k oběma politikům přistupuje odlišně – Štěchovi klade kritické a někdy vyloženě sugestivní otázky a tvrdě se mu snaží vstoupit do řeči. K Nečasovi se chová výrazně vstřícněji. Příznačný je i její omyl: chybná citace statistik, Maškovou převzatá z výroků M. Topolánka a popletená. I když moderátorka byla M. Štěchem implicitně a P. Nečasem výslovně opravena, neobtěžovala se s omluvou. Za zmínku stojí i podivná editace nahrávky rozhovoru: v jeho opakování po třinácté hodině už chybělo, jak se v závěru Štěch snažil ohradit proti Nečasovým nepravdivým výrokům o údajné snaze odborů vracet se k různým důchodovým kategoriím.

Ivan Langer arbitrem mravnosti

Z archivu ČRo nejvíce doporučuji přehrát si interview moderátora Martina Křížka s ministrem vnitra Ivanem Langerem. Je až monstrózní: politik, na jehož mafiánsky zlověstné výhrůžky během prezidentské volby i další závážné etické a profesní prohřešky zřejmě zapomínají i veřejnoprávní novináři, tu promlouvá jako veliký arbitr ve věcech morálky. Redaktor mu k drzým licoměrnostem hezky přihrával, rozhovor by ani PR-oddělení ODS svému místopředsedovi nepřipravilo lépe. Křížek není bohužel jediným novinářem Rádia Česko, který svou pochybnou prací v médiu veřejné služby prospívá občanským demokratům více než stovky držitelů stranické legitimace ODS dohromady. Moderátor v rozhovoru nepokrytě šířil takové zdůvodnění přeběhlictví Petra Wolfa, které jasně patří k rétorice vládních stran známé již z případů tří předchozích přeběhlíků z ČSSD a s nímž i mnozí jinak nesolidní žurnalisté domácího mainstreamu
zacházejí s odstupem: „Za odchodem Petra Wolfa z klubu ČSSD by mohly být anonymní výhrůžky, které už několik týdnů dostává prostřednictvím sms, osobní vyhrožování či výhružná korespondence.“ Křížek je buď tak omezený nebo tolik občanskodemokratický, že ve své spekulaci ani nepoužíval výrazů „prý“ či „údajně“, které jsou při hovoru o sms a další osobní komunikaci velmi potřebné. A zvlášť při řeči o poslanci s tak velkým máslem na hlavě, jako má P. Wolf. V rozhovoru nechyběla ani další pevná položka z komunikační strategie ODS a novinářů s ní sympatizujích: svádění všeho zlého na Jiřího Paroubka a Davida Ratha. Křížek zde Langerovi nahrával a pochleboval přímo hanebně: „… čili chcete při tom [ve věci údajných nepravostí předsedy a místopředsedy sociálních demokratů] zůstat na zemi…“. Pokud by někdo chtěl navázat na nedávnou satirickou hudební úpravu výroků pražského radního pro kulturu Milana Richtera,
velice mu jako materiál doporučuji právě nahrávku rozhovoru Křížek – Langer. Bylo by to pověstné trefení „dvou much jednou ranou“, politikova a novinářova nehoráznost satiricky zpracována najednou: „Spolu kradli, spolu viseli“ …

Pravou cestou

Slovo „odborář“ někteří novináři Rádia Česko – ale i Radiožurnálu (zde například moderátor Vít Dvořák) – vyslovují téměř jako „pavouk“. V ono úterý 24. června zněly u tématu stávky – z úst vládních politiků i novinářů – asi nejčastěji výroky o politizaci odborů a jejich blízkosti k ČSSD. Vůbec ale nebylo poukázáno na skutečnost, že představitelé zaměstnaneckých svazů mají ještě těsnější vazby k ODS. S jedním z těch nejvlivnějších – prezidentem Svazu průmyslu a dopravy Jaroslavem Mílem – hovořili v ten den novináři Radiožurnálu i České televize (Martin Veselovský v pořadu Události a komentáře) způsobem, jako by Míl byl nezávislým komentátorem. Právě televizní relace Události a komentáře z onoho dne, hlavně její část věnovaná ekonomickým dopadům odborářské stávky, nabízí podobně smutný obraz domácí veřejnoprávní novinařiny jako vysílání Rádia Česko.

RČ umožnilo 24. června ve všech svých zprávách autentická vyjádření výhradně vládním politikům a zástupcům zaměstnavatelů: ve 13 hodin to byl mluvčí českých drah Ondřej Kubala, který mluvil – klasicky – o „braní cestujících jako rukojmí“. Místopředseda vlády Martin Bursík v téže relaci kritizoval údajnou „politizaci odborů“ (o tomto účelovém „objevování Ameriky“ se toho napsalo už dost). Opakováno to bylo ve zprávách v 15 hodin.

Ve zprávách ve 14 hodin byly přehrány některé výroky Julínkova náměstka Tomáše Cikrta z rozhovoru vysílaného Radiožurnálem v poledních Ozvěnách dne. Moderátor ČRo1 Jan Bumba v nich Cikrtovi dovolil urážet dva lékařské odboráře vystoupivší v témže pořadu, aniž jim dal možnost se hájit. RČ ve zprávách přehrávalo ty Cikrtovy výroky, které byly jen a pouze demagogické („odboráři ani nevědí, kolik jich stávkuje… bojí se přiznat neúspěch“). Z názorů dvou zmíněných stávkujících lékařů, které byly narozdíl od těch náměstkových věcně formulovány, RČ z jakéhosi důvodu nepřevzalo v celém svém vysílání ani hlásku. Ve zprávách ve 14 hodin o stávce znovu přezíravě hovořil P. Nečas a nekorektně zpochybňoval její rozsah. K tématu nulové tolerance zazněly opět pouze výroky I. Langera. To je příklad vleklého nešvaru RČ: stanice se v průběhu dne většinou nesnaží získat názor další významné strany probíraného tématu či sporu a
zařadit ho do pozdějšího vysílání.

Vládní Rádio Česko?

V některých zprávách RČ byl moderátory krátce parafrázován také Milan Štěch; jednou a kratičce také, jak uvedeno, někdejší předseda ČMKOS Richard Falbr, europoslanec ČSSD. Z rozhovoru s analytikem ČSOB Tomášem Sedláčkem, převzatého od Radiožurnálu, RČ střihem zdůraznilo tu část, v níž ekonom připustil, že stávka může přinést problémy společnostem vyrábějícím na obzvlášť akutní zakázku (just in time). Hlavní a rezolutní Sedláčkovo stanovisko z onoho interview se přitom shodovalo s tvrzením předsedy odborářů Štěcha, že hodinová stávka žádné výraznější hospodářské problémy nezpůsobí.

V posledních zprávách RČ 24. června zazněla k tématu odborářské stávky informace o počtu stávkujících a telefonát s mluvčím Škody Auto, tedy přímý projev dalšího významného zaměstnavatele. Na autentický hlas sociálních demokratů opět nezbylo místo. Ještě se o nich sice mluvilo – o jimi vyhlášené nulové toleranci (opět bez zmínění příčin tohoto kroku) – znovu ale z perspektivy velmi blízké vládě a zase s použitím parafrází i úryvku pokryteckých výroků Ivana Langera …

Rádio Česko přineslo 24. června i další doklady o tom, že redakce k tématu odborářských stávek a souvisejícím otázkám přistoupila velmi předpojatě a že velice nekorektně upřednostňovala názor vlády, potažmo zaměstnavatelů a pravice obecně. Tento postoj se projevil i tím, že řada témat, která se nabízela – charakter a proměny sociálního státu, situace v ostatních evropských zemích atp. – vůbec nebyla v RČ nastolena. Ne že by nebyl čas: vysílání se ten den dlouze věnovalo například tomu, že v Česku přibylo takzvaných dolarových milionářů. Rozhovor o nich trval téměř deset minut, výše zmíněný jednostranný příspěvek RČ o zdravotní reformě necelých sedm. To srovnání je jistě výmluvné. Pořad Studio Česko, který nabízí exkluzivní – půlhodinovou – dobu k probrání závažných témat, byl v ono stávkové úterý věnován rozhovoru s jednou mladou pianistkou. Při veškerém respektu k ní i kultuře obecně: RČ se múzám běžně tolik nevěnuje,
takže takto pojaté Studio Česko v den největších polistopadových odborářských stávek mělo silnou pachuť přinejmenším neumětelství. Ale spíše i škodolibého gesta vůči všem, kteří od RČ čekali zprostředkování hlubšího vhledu do nejdůležitější aktuální události.

Osobně si nepřeji podporovat svým koncesionářským poplatkem Rádio Česko jako veřejnoprávní stanici změněnou v hlásnou troubu české vlády. Proto podám stížnost Radě Českého rozhlasu. Předložím jí řadu dalších dokladů hrubých prohřešků RČ proti zákonným povinnostem média veřejné služby, Kodexu Českého rozhlasu i základním novinářským zásadám.

Autor je vysokoškolský pedagog a publicista.

Článek je delší verzí textu publikovaného na stránkách týdeníku A 2.

Nepohodlný svědek

Padesátiletá Ukrajinka Toňa Vynokurovová načerno pekla několik let koblihy v pekárně města Ostrov na Karlovarsku. Teď bojuje ze všech sil proti vyhoštění a několikaletému zákazu návratu do České republiky. Zákaz si vysloužila, když se loni přihlásila, že chce svědčit proti pracovní agentuře, jež ji zaměstnávala za hodně drsných podmínek. „To jste si taky mohla vycucat z prstu!“ obořil se na ni úředník azylového střediska ve Vyšních Lhotách.

Přebornice

Toňa pracovala podle svých slov běžně dvanáct hodin denně (tedy spíš v noci) ve firmě CORNIA za čtyřicet pět korun na hodinu. Díky tomu byly pak její koblihy v Intersparu za babku a prodávaly se po tisících. Toňa na sebe byla pyšná, a když odešla kolegyně, se kterou dělaly ve dvojici, vzala i práci za ni. „Celá výroba od přípravy těsta po smažení ležela na mně a nemohla se přerušit. Já jsem si mohla nanejvýš rychle odskočit na záchod, neměla jsem ani přestávku na oběd, jen jsem ukusovala chleba při práci. Lena mi slíbila příplatek 10 korun na hodinu, ale ty peníze jsem od ní nikdy nedostala,“ vzpomíná Toňa.

Přímou zaměstnavatelkou Toni byla Lena neboli Olena Rešetarová, respektive její agentura Rodstav. Lena Toňu do pekárny „půjčovala“. Podle Toni neměly žádnou písemnou smlouvu, jen ústní dohodu, a Toňa byla vedená jako uklízečka. U kafíčka s koblihou Toňa Leně vyprávěla, jak utekla z Ukrajiny před násilnickým partnerem, když ji místní policie odmítla ochránit, jak požádala v České republice o azyl a čeká na rozhodnutí. Zpátky se za žádnou cenu nechce vrátit.

Krok vedle

Na konci roku 2003 stát Toninu žádost o azyl nevyslyšel. Podala si odvolání a dostala prodloužení pobytu do dubna. Když se lhůta chýlila ke konci a Toňu předvolali do azylového střediska, řešily s Lenou, kdo ji těch pár dnů, kdy bude pryč, zastoupí. „Nemohly jsme na nikoho přijít, a tak mi Lena navrhla, ať nikam nejezdím, že mi ,papíry‘ vyřídí sama,“ popisuje Toňa moment, kdy udělala špatné rozhodnutí.

Lena na dva měsíce zmizela, a když se vrátila, povolení k pobytu s sebou nepřivezla. Z Toni se tím pádem stala stoprocentní „nelegálka“: nejenže pracovala načerno, ale teď už neměla ani oprávnění k pobytu na českém území. Před státem se již musela skrývat.

Další tři roky pekla dál koblihy v Ostrově, a kdyby nakonec pekárna nezkrachovala a Toně se neudělal ošklivý bércový vřed, asi by je tam pekla dodnes. Pekárna ale platila čím dál hůř, k dluhu nevyplaceného doplatku deseti korun za hodinu po dobu několika let se přidalo několikaměsíční zpožďování výplat, lidé začali odcházet, práce ubývalo, napětí rostlo. A Toňa se odhodlala rozejít se svou „klientkou“.

Celý národ to ví

Ostrovská pekárna působí nuzně nejen zvenčí, ale i uvnitř. Ve dvě hodiny odpoledne je tu ticho jak v hrobě. Vejdeme a čekáme na někoho, kdo by nás seznámil s vedoucím pekárny Jaroslavem Linhartem, jenž tu pracoval za Toni a pracuje tu i dnes, když už pekárna patří jiné firmě. Kolem projde drobná paní s cizím přízvukem. Čekáme u popelníku, než nám někoho přivede, a zatím si povídáme s Andrejem z Bulharska, který se vynořil z útrob provozu a přišel si dát cigaretu. Když se ptáme, kdo ho zaměstnává, mlčí a jen se usmívá.

„Vždyť tady nemusela být, když jí to vadilo,“ opakuje pořád dokola zvýšeným hlasem vedoucí pekárny do telefonu a sejít se s námi nechce. „Kvůli takové ženské neudělám ani krok navíc: v Česku je tolik cizinců nelegálně a celý národ to ví, jak tady cizinci pracujou. Tak proč se zajímáte zrovna o tenhle případ, proč?“ rozčiluje se vedoucí Linhart.

Odpověď je jednoduchá. Cizinců v jejím postavení je jak máku, ale těch, kteří by žalovali zprostředkovatele či zaměstnavatele, jak šafránu. Toňa je proto pro stát důležitý svědek.

Jaký svědek? Pachatelka!

Poručík Jiří Procházka z karlovarské kriminálky nás nenechá doříct větu. Má svůj úhel pohledu: Toňa je na prvním místě pachatel. Kdo je tu tři roky nelegálně, ať si hlavně zamete před vlastním prahem, prohlašuje postarší kriminalista.

Vyšetřování podle Jiřího Procházky neprokázalo, že by se mohlo jednat o trestný čin obchodování s lidmi – touto „nálepkou“ bylo jednání agentury Rodstav označeno v Tonině trestním oznámení. Byl to „dobrovolně uzavřený vztah“, říká Procházka ve svém vyrozumění. Dále cituje Olenu Rešetarovou, která mu řekla, že písemné smlouvy mezi ní a Toňou existují a jsou všechny v pořádku. „Dokumentace by se měla nacházet v sídle společnosti v Praze,“ prohlašuje Procházka. Převádí tedy šetření do Prahy, kde se nyní bude zkoumat, zda klientka nepodvedla stát na daních a pojistném. Co se ale týče zacházení se zaměstnanci, jejich případného útisku či nezákonného obohacování se na jejich účet, tak to poručík Procházka prošetřovat nebude.

Po stopách klientky

Kdyby se poručík Procházka zajel podívat na pražskou periferii na sídlo firmy Rodstav, patřící Oleně Rešetarové, možná by svůj předpoklad o tom, že by se tu měla nacházet potřebná dokumentace, poopravil. Firma „sídlí“ v přízemním zchátralém domku u silnice. Dveře jsou dokořán, nalevo od nich na venkovní stěně visí obrovská poštovní schránka a nad ní deska s desítkami plechových cedulek se jmény firem; mnohá znějí ukrajinsky. Uvnitř jsou dvě maličké místnosti, v levé jsou jen poštovní přihrádky, v pravé sedí jeden pán a před ním na stole leží velký sešit. Pán nás srdečně zdraví. O stěnu za sebou si opřel své berle a dlouhou chvíli tráví karetní hrou v počítači a poslechem melodií ruskojazyčného rádia. Ochotně nám vydá mobil na Sergeje, který sem údajně chodí za firmu Rodstav a právě pro ni vyřizuje nájemní smlouvu. Vskutku, ve velkém sešitě je v průhledné složce určené firmě Rodstav prázdno.

Voláme tedy Sergejovi, říkáme mu, že pro něj máme zajímavé informace o zaměstnávání cizinců. Po chvíli váhání několikrát řekne, že s firmou Rodstav nemá nic společného, a pak chvatně a bez rozloučení zavěsí.

Česko – ráj klientů

V podobné situaci jako Toňa se ocitla loni jiná Ukrajinka, Inna. I ona ve stresu oznámila svou zaměstnavatelku-klientku na policii. Ochránci zákona přišli, zkontrolovali klientce doklady – ty měla v pořádku, jak by také ne! – a tak ji pustili. Zato Ukrajinku, která ji udala, zavřeli do detence, vězení pro cizince-„nelegály“. Povinnosti bylo učiněno zadost. Inna později skončila na psychiatrii. Toňa k tomu také nemá daleko. O její svědectví, které, jak doufala, ji mělo společensky rehabilitovat, nikdo nestojí. Byla by ochotná státu posloužit při odhalování těchto a dalších podobných trestných činů, stát po ní ale nic nechce, jen aby zmizela. „Mně se zdá vytěžená dost,“ vysvětluje úřednice odboru azylové a migrační politiky ministerstva vnitra, jež si nepřeje prozradit jméno a případ zná, protože ministerstvo zvažovalo zařazení Toni do programů obětí obchodování s lidmi.

Jiná zástupkyně ministerstva, která si také přeje zůstat v anonymitě, z odboru prevence kriminality, neohrabanost policie při vyšetřování podobných případů připouští. Podle jejích slov je jich zatím tak málo, že stát nebyl s to si vytvořit náležitou expertizu. Právě v těchto dnech ale prý zasedla meziresortní pracovní skupina, která se zapeklitým problémem, jak postihnout nekalou činnost pracovních zprostředkovatelen pro cizince, bude konečně zabývat.

Autorky působí ve společnosti Člověk v tísni.

Oblíbená zbraň 1968

Větší část současné populace České republiky rok 1968 na vlastní kůži nezažila. Mnozí z těch, kteří se tehdejšího výrazného společenského pohybu účastnili, si naopak rádi zavzpomínají. „Byla to fantastická doba, s krátkodechou atmosférou změn v roce 1989 se to vůbec nedá srovnávat,“ říkal mi před nedávnem jeden z pamětníků. Co se vlastně ale tehdy dělo, jaký má rok 1968 význam pro dnešek?

Podobnou otázku si položili i organizátoři červnové Letní akademie na zámku v Liblicích. A snažili se na ni hledat odpovědi nejen v kontextu československých dějin, ale v kontextu evropském. Narazili přitom hned ze začátku na nepochopení. Stejné, jaké se stalo v polovině června i tématem večera v Divadle Archa. Na obou akcích se mluvilo o revoltách roku 1968 v Paříži, Berlíně či v Praze a o tom, zda měli aktéři těchto událostí vůbec něco společného. Stoupenci společenských změn na východní i západní straně tehdejší železné opony se na sebe v některých případech odvolávali. Dokonce se pokoušeli i přímo komunikovat. Při výměně, či spíše přejímání některých kulturních projevů a symbolů – například hudby, literatury, stylu oblékání či způsobu protestů (například sit in), přenášených tehdy prudce se rozvíjejícími médii (televize), tu ještě nebyl tak velký problém. Alespoň pro mladé. Politický jazyk
a politická zkušenost byly ale těžko vzájemně srozumitelné. Opakovaně se dnes poukazuje na návštěvu německého studentského vůdce Rudi Dutschkeho v březnu 1968 v Praze a na oboustranné překvapení, které se zrodilo z jeho vystoupení. Jeho rétoriku považovalo československé obyvatelstvo za rudě dogmatickou, on byl naopak zasažen nezájmem o vize socialistické společnosti. A to ještě patřil v německém studentském hnutí k těm, kdo se stavěli k československému „socialismu s lidskou tváří“ nejvstřícněji. Řada jeho spolubojovníků se vůbec netajila podezřením, že za změnami v Československu vězí pokus o restauraci kapitalismu. Pro mnohé pak byly v té době důležitější ideologické spisky Maovy než cokoliv, co se na Východě skutečně dělo. V duchu platného německého diskursu se za svou mladickou zaslepenost dnes omlouvají. V Liblicích to nejjasněji vyjádřil spisovatel Peter Schneider.

Revoluční lyrismus

Za svůj osmašedesátý se pochopitelně nemají omlouvat tehdejší mladíci z barikád západních měst. Oficiálních omluv z Východu za násilný zásah proti československému obyvatelstvu jsme se dočkali na začátku devadesátých let. A na omluvy, nemluvě už vůbec o potrestání, těch, kteří se účastnili zločinu proti vlastnímu národu, nikdo dnes ani nečeká. Nejde tu ale o omlouvání, nýbrž o pochopení.

Srozumitelnost osmašedesátého se znovu oživuje politickým jednáním. Odkazy na události konce šedesátých let se staly jedním z důležitých symbolických znaků hnutí za změnu režimu na konci devadesátých let. I když pro politické protagonisty Pražského jara zbyly nakonec jen méně důležité politické role a pojem „socialismu s lidskou tváří“ byl odsunut na vedlejší kolej, představovaly reminiscence na dvacet let staré celonárodní hnutí důležitou zbraň skupin obyvatel, které toužily po změně. O tom se dnes lze znovu přesvědčit porovnáním používaných hesel i zarážející podobnosti například pouliční letákové lidové tvořivosti.

Připomínání čtyřicet let vzedmutí občanské angažovanosti i jeho potlačení se dnes z ulic přesunulo do výstavních síní, konferenčních místností, do Senátu nebo České televize. Na oficiálně posvěcené připomínání přitom řada nepamětníků automaticky hledí s podezřením. „Okupují nás vzpomínkami na osmašedesátý,“ svěřil se mi jeden z mladých účastníků jedné z akce. Bylo by ovšem dalším tragickým nepochopením, kdyby různorodé hnutí, založené na snaze občanů převzít politické dění do vlastních rukou, bylo zavrženo jako beznadějně zastaralá historická událost s nulovým potenciálem inspirace pro společenské změny. Jistě můžeme spolu s Milanem Kunderou namítnout, že je rozdíl, jestli má hnutí podobu „exploze revolučního lyrismu“ (Paříž 68) nebo porevoluční skepse (Praha 68). Porozumění událostem roku 1968 by však mělo pomoci tomu, aby se skepse opět nestala předstupněm rezignace a lyrismus předznamenáním nasycené apatie.

par avion

List The New York Times přinesl 10. července článek Erika Lichtblaua, který rozebírá poslední rozhodnutí Senátu, jenž schválil rozšíření pravomocí Bushovy vlády při nařizování a používání odposlechů. Nový zákon mimo jiné umožňuje Národní bezpečnostní agentuře, aby požádala soud o povolení k odposlechům na široce definované skupiny zahraničních cílů. Dále stanovuje sedmidenní lhůtu, během níž mohou být cizinci odposloucháváni bez povolení soudu, pokud hrozí ztráta důležitých informací pro národní bezpečnost. Ze tří na sedm dnů se také prodlužuje lhůta, během níž mohou být odposloucháváni bez povolení soudu i Američané. Stačí, aby státní zástupce potvrdil, že existuje pravděpodobnost, že může být osoba spojena s terorismem. Podle autorů se jedná o největší změny federálních zákonů v oblasti odposlechů za posledních třicet let. Odposlechy se staly předmětem velkých sporů mezi demokraty a republikány zvláště poté, co
v prosinci roku 2005 vyšlo najevo, že prezident Bush po útoku z 11. září povolil Národní bezpečnostní agentuře, aby odposlouchávala bez soudních příkazů mezinárodní komunikaci Američanů podezíraných ze spojení na al-Káidu. Tento program byl ukončen v roce 2007, kdy Bílý dům souhlasil s tím, že bude na podobné případy dohlížet zvláštní soudní tribunál pro tajné služby. Na telefonické operátory, kteří odposlechy umožnili, však bylo mezitím podáno více než čtyřicet žalob pro porušování ochrany soukromí. Až 20. června tohoto roku Sněmovna reprezentantů schválila řešení, podle něhož se má prošetřit, zda firmy dostaly od úřadů k odposlechům formální nařízení. Pokud ano (a vláda již existenci takových nařízení přiznala), mají být žaloby proti společnostem odmítnuty. V posledních letech pak byla uplatňována dočasná pravidla pro odposlechy, jejichž platnost vypršela v únoru. Rovněž byla v platnosti norma, která umožňovala tajné nařízení odposlechu, ale ta měla vypršet
v srpnu. Proti jednání telefonních operátorů i nelegálnímu odposlouchávání v minulosti vystupoval i senátor Barack Obama. Nyní však hlasoval pro nový zákon, čímž si vysloužil tvrdou kritiku organizací na ochranu občanských práv. Naopak Hillary Clintonová zákon nepodpořila.

Deníky ve Spojených státech se pochopitelně věnovaly i podpisu smlouvy o radarové základně v České republice, i když se tato událost nezařadila mezi nejvýznamnější zprávy týdne. List Washington Post přinesl 9. července informaci o tom, že Condoleezza Riceová podepsala v Praze úvodní smlouvu, která povoluje výstavbu radarové stanice, jež má být součástí obranného systému proti balistickým střelám ve východní Evropě. V článku nazvaném „Češi podepsali dohodu o raketovém štítu“ však John Ward Anderson hned zdůrazňuje, že obranný systém v hodnotě 3,5 miliard dolarů, který by americká strana ráda začala stavět již v příštím roce a dokončila v roce 2012, čelí značným potížím. K nim patří nejen odpor Ruska, ale i tří čtvrtin české veřejnosti a části koaličních poslanců ze strany zelených. Polsko navíc zatím odmítá schválit základnu pro deset protiraket s tím, že požaduje bezpečnostní záruky ve výši mnoha milionů dolarů na vylepšení své protiletecké obrany.
Obává se totiž, že vybudování základen by zvýšilo bezpečnostní rizika plynoucí z reakce Ruska. Autor cituje Riceovou, která odmítla ruské námitky s tím, že „všichni čelíme hrozbám ze států, jako je Írán, které pokračují ve vývoji raket stále delšího doletu, a my musíme být v situaci, abychom na to odpověděli“.

O angažmá Spojených států vůči Íránu se 7. července v rozsáhlém investigativním článku v listu The New Yorker rozepsal Seymour M. Hersh. Zaměřil se především na rozkrytí podvratných akcí amerických tajných služeb proti íránskému režimu. Prezident Bush na konci loňského roku požádal Kongres, aby mu na tyto operace schválil rozpočet ve výši čtyř set milionů dolarů. Tyto peníze měly jít nejen na sběr informací o íránském raketovém a nukleárním programu, ale především na podporu opozičních a menšinových skupin. S povahou tajných operací mají být v takzvaném prezidentském Zjištění podle zákona seznámeni vůdci demokratů a republikánů ve Sněmovně a v Senátu a šéfové jejich komisí pro bezpečnostní složky – takzvaný Gang osmi. Autor však v článku poukazuje na limity tohoto kontrolního procesu. Za prvé si Bushova vláda vykládá zákon tak, že v tomto Zjištění nemusí být popisovány tajné vojenské akce, jen akce CIA. Navíc pak Gang osmi fakticky prováděná či
navrhovaná opatření neschvaluje, pouze je dostává pro informaci. Rozhodovat může jen o přidělování celkových částek na operace. Americká podpora směřuje podle zjištění novináře k opozičním íránským skupinám, jako například skupinám Balúčů na východě země či arabských Ahwaziů. Zprávy o teroristických akcích posledně jmenovaných vůči oficiálním Revolučním gardám či úřadům se v poslední době množí. O spolupráci s Balúči se velmi kriticky vyjádřil někdejší důstojník CIA Robert Baer, který působil na Blízkém východě a v Jižní Asii po dvě desetiletí. „Balúčové jsou sunnitští fundamentalisté, kteří nenávidí režim v Teheránu, ale můžete je také popsat jako al-Káidu. Jsou to hoši, kteří řežou hlavy bezvěrcům – v tomto případě šíitským Íráncům. Ironií ale je, že zase spolupracujeme se sunnitskými fundamentalisty, jako jsme to v osmdesátých letech dělali v Afghánistánu.“ Autor dále připomíná jména dvou údajných útočníků proti mrakodrapům World Trade Center, kteří byli také
Balúčové. Podle novinářových zdrojů je dále americkými penězi podporována salafistická organizace Jundallah, jejíž souvěrci navštěvovali stejné náboženské školy jako Talibánci a pákistánští extremisté. Další z údajně podporovaných organizací, M.E.K., je více než deset let na seznamu teroristických skupin vydávaném americkým ministerstvem zahraničních věcí. Finanční prostředky rovněž získává kurdská strana PJAK, která proti Íránu operuje ze svých základen v severním Iráku.

Správná věc pod koly tanků

Pocházíte z východního Německa. Jak jste tam prožil rok 1968 a tehdejší touhu po revoltě?

Bylo mi tehdy osmnáct let, chodil jsem ještě do posledního ročníku střední školy a zpráva, kterou jsem vyslechl 21. srpna 1968 časně ráno, znamenala naprostý zlom v mém vývoji. Předtím jsem byl relativně apolitický, možná i trochu naivní a hlavou se mi honilo to, co každému vrstevníkovi. Ale hrozně mě pobouřilo, že se v mých očích rozumná a správná věc drtí pod koly tanků. Pobouřilo mě, co si to dovolují, vpadnout do suverénní země, zatknout vládu a vnutit tam lidem systém, se kterým očividně většina národa nesouhlasí. A tato trhlina se po dalších jedenadvacet let jen stále více rozšiřovala. A aby toho nebylo málo, dvě dívky z naší třídy, které měly tu smůlu, že jim bylo zrovna osmnáct, a dosáhly tedy plnoletosti, chytila v noci z 22. na 23. srpna Stasi, protože malovaly fixem letáky „Svobodu Praze!“, „Rusové pryč z prahy!“ a házely je do schránek. Byly tehdy odsouzeny a uvězněny, zrovna ve dnech, kdy jsme
se my vraceli po prázdninách do školy. Prvního září začal školní rok a ve škole z toho bylo ohromné pozdvižení, protože to byly dcery prominentních východoněmeckých intelektuálů. Hlásili to i v rádiu a pak ještě v televizi. Pak přišel jeden funkcionář z vedení školy a naléhal na nás, že se musíme distancovat.

A jak jste na to reagovali?

Dohodli jsme se předtím, že odpovíme mlčením. Funkcionář se pořád ptal: „Co na to říkáte?“, ale my jsme mlčeli jako zařezaní, všechny vyšší třídy jako jeden muž. Také jsem se udržel. Rodiče si potom zvali do školy, kladli jim na srdce, ať mi domluví.

Přišly nějaké plošnější represe?

Pak se to postupně během října a listopadu uklidnilo. Na nejvyšších místech SED (Socialistische Einheitspartei Deutschlands, vládnoucí strana NDR – pozn. M. K.) padlo rozhodnutí nevytvářet nové mučedníky. V tom si počínalo Ulbrichtovo vedení šikovněji než zdejší vedení Gustava Husáka.

Několik let nato jste byl vyhozen z univerzity a začal jste pracovat v továrně. Jak k tomu došlo?

Žil jsem s otázkou: Jak žít v drzosti propagandistických lží, které nesnesete a musíte se nad nimi každý den rozčilovat? To je těžké, i citově. Vždycky jsem se držel slavné písničky od Wolfa Biermanna: „Du, lass dich nicht verbittern in dieser bitteren Zeit – V této hořké době nesmíš zahořknout“. Říkal jsem si, že si musím uchovat radost a dobrou náladu, často jsem si pomáhal ironií a dvojsmyslnostmi. A to se mi pak na univerzitě stalo osudným. Trochu jsem mezi řečí zavtipkoval, v soukromí, mezi spolužáky, a někdo z nich mne udal. Oznámil na stranické organizaci, že student Wolle má ironické poznámky o Straně, o Sovětském svazu, o marx-leninské ideologii. Zanesli to do protokolu, po převratu jsem ho v archivu našel. Následovalo obrovské inkviziční divadlo ve svazácké režii. Byl jsem obžalován z ideologického pochybení, ale nabídli mi kompromis: mohu se dobrovolně zavázat k práci ve výrobě
a mezi dělníky získám zpět ztracené třídní vědomí, na prsou dělnické třídy nasaji socialistickou ideologii a překonám svoji kolísavost. Určitě za to vděčím také tomu, že otec byl redaktorem v Neues Deutschland. Roli zde hrála i moje matka. Patřila k někdejším protifašistickým bojovníkům. To byl v NDR takřka šlechtický titul, který vyzařoval i na děti a vnoučata a nesl s sebou v každodenním životě celou řadu privilegií.

Jak se chovali dělníci k vyloučenému univerzitnímu studentovi?

Ti moje „protistátní a protistranické smýšlení“ vůbec nepochopili. Také jsem s nimi nijak zvlášť nediskutoval. Byl to pro ně úplně cizí svět. Mistr byl se mnou spokojen, plnil jsem normu a jinak se o mne nikdo nezajímal. Každé ráno jsem musel být v továrně v pět třicet a práce byla těžká. Ale dost jsem vydělával, lépe než dlouho potom. Říkal jsem si zkrátka: musíš vydržet, jestli chceš žít v NDR. Pak jsem řádně vystudoval a dospěl ke kompromisu, že se budu zabývat středověkem. Bylo to apolitické, člověk si mohl dělat, co chtěl. Můj návrat na univerzitu opět připomínal divadlo. Dostal jsem velice dobrý posudek od mistra z podniku, „kolega Wolle pracoval skvěle, vždycky plnil normu“.

Po roce 1989 jste se začal zabývat archivy východoněmecké Státní bezpečnosti. Jak k tomu došlo?

Připojil jsem se ke skupině, která rozpouštěla východoněmeckou Státní bezpečnost. Zajišťovali jsme archivy v Berlíně. Opoziční skupiny obsadily 15. ledna 1990 centrálu Stasi v Berlíně-Lichtenbergu. Podnikali jsme první výzkumy a také jsme zkraje roku 1990 vydali první edici „Ich liebe Euch doch alle! / I love you all!“ (Miluji vás všechny – pozn. M. K.). To byl výrok posledního ministra Státní bezpečnosti v NDR Ericha Mielkeho před východoněmeckým pseudoparlamentem, poté, co se mu poslanci parlamentu poprvé postavili. Mielke tehdy oslovil poslance v parlamentu jako soudruhy a z nekomunistických stran Národní fronty zahučelo: „Nejsme všichni soudruzi!“ Jemu takhle čtyřicet let nikdo neodporoval,
úplně ho to vyvedlo z konceptu a začal blekotat: „Ale já vás miluji všechny, miluji vás všechny, miluji všechny lidi!“ A tak se z onoho výroku „miluji vás všechny“ stala okřídlená věta.

Považujete „diktaturu lásky“ s osmnáctiletým odstupem stále za životaschopný historický koncept?

„Diktatura lásky“ znamená, že si stát osoboval právo jednat s občany jako přísný, avšak milující otec. Občan jakožto dítě je buď odměněn nebo potrestán, ale je to jen pro jeho dobro. To je ten arogantní gestus diktatury, která miluje své děti. Není to žádná skutečná teorie, spíše metafora.

V diskusi na Letní akademii Evropa 1968–2008 jste se zmiňoval o tehdejším obrovském nadšení v NDR pro české filmy, gramodesky atd. Jaký konkrétní kulturní produkt ztělesňuje pro vás nostalgii po československých šedesátých letech nejvíce?

Na jaře 1968, možná na začátku léta učitel oznámil, že odpoledne odpadá škola a půjdeme na film. Přišli jsme na ministerstvo kultury, kde měli promítací sál, a učitel povídá: „Milí žáci, promítneme si jeden film a pak o něm budeme diskutovat.“ A promítli nám český film Starci na chmelu. Říkali jsme, „jo, bezva film, líbil se nám moc, ta muzika, tanec…“ Všichni jsme se politicky vyjádřili a nahráli jsme to na pásek. Na Stasi jsem tenkrát nemyslel. Proč by se měla Stasi zajímat o náš názor? Chtěli získat argumenty, že je nebezpečné pouštět v našich kinech české filmy. A následující den vpadl do třídy ředitel, nepříčetný vzteky: „To je strašné, dívat se na kontrarevoluční film, citující prefašistického filosofa Nietzscheho!“ (Vladimír Pucholt ve filmu cituje ve skutečnosti Seneku – pozn. V. B.) Musím přiznat, že jméno Nietzsche jsem zaslechl vůbec poprvé. Ve filmu cituje hlavní postava Nietzscheho a kolektiv ustupuje do pozadí ve prospěch
individuality. To bylo jádro filmu – kolektiv je pranýřován, tím, že se pořád pohybuje tak rytmicky, jako v baletu. A jedince, který se od kolektivu oddělí, představuje film jako kladného hrdinu. To byla tehdy velká věc! Pak byla ještě řada českých filmů, ty běžely vesměs jen na jednom zvláštním filmovém festivalu – opět se spoustou potíží – a v českém kulturním centru. Ale nejvíc mi utkvěli v paměti právě Starci na chmelu.

Výživně z Karlových Varů

došlo

Ad Brno – buzerantů plno (A2 č. 28/2008)

To článek jako reportáž ze sjezdu SSM. Závěry měla autorka jasné ještě předtím, než dorazila do Brna, tak zbývalo jen dodělat nějakou tu omáčku a dílo je hotovo. Když už, tak doporučuji normalizační originály, měly alespoň vyšší jazykovou úroveň. Stačí slovo svazáci nahradit slovem gayové a je to!

Beitar Jerusalem

Ad Propaganda xenofobie (A2 č. 28/2008)

Keď bežala kampaň o „náckoch“ Chcete ho?, nikoho nenapadlo, že je tendenčná a xenofóbna. Autori projektu Chcete je? sa zámerne sústreďujú iba na veci, ktoré sa inde v rámci politickej korektnosti neobjavujú. Aj keď z ich kampaňou nemusím súhlasit, nevidím na tom nič zlé, keď upozorňujú na problémy spojené s migráciou a multikultúrnou spoločnosťou. Článkov a organizácií, ktore propagujú multikulturu, je ako maku, a tie nám zase zamlčujú s tým spojené problémy.

Vasil Opatrný

Musí být každý hlas, který se na problematiku imigrace dívá kriticky a s obavami, zákonitě xenofobní? Nebýt tohoto článku, vůbec bych o existenci dané webové stránky nevěděl.
A autorova argumentace: dílčí postřehy jsou pravdivé, ale součet všech těchto pravdivých dílčích postřehů je lež. Co to je za logiku? Znamená to, že jedna pravda je pravdivá, ale jsou-li pohromadě dvě pravdy, už to pravda není?

Václav Kašpar

Ad reakce Ondřeje Čapka na recenzi Duhová cesta do otroctví (A2 č. 28/2008)

Důrazně se ohrazuji proti výtce, že nerozumím světu kolem sebe. V jedné věci nicméně musím dát autorovi komentáře za pravdu. Friedrich Hayek skutečně nepotřebuje rozlišovat mezi legální a nelegální prací. Ve společnosti budované důsledně na principech jeho tržního voluntarismu by se totiž většina námezdně pracujících v nejlepším případě těšila postavení středověkých nevolníků.

Radovan Baroš

Ad petice určená ministru školství (A2 č. 28/2008)

V roce 2007 vláda schválila svým ustanovením finanční prostředky na přípravu a pořádání mistrovství světa v klasickém lyžování 2009 v Liberci. Pro účely financování byl speciálně vytvořen podprogram 2330514. Dle vládního usnesení z roku 2007 je možné prostředky čerpat až do schválené výše rozpočtu. Z usnesení vlády bylo také rozhodnuto, že MŠMT bude administrativně zodpovědným za čerpání finančních prostředků z podprogramu 2330514. Finanční prostředky poskytla vláda, a to převážně z kapitoly všeobecné pokladní správy.

V žádném případě nedochází k dalšímu navyšování finančních prostředků a v žádném případě nedochází k čerpání finančních prostředků z kapitoly školství, určené k financování regionálního školství. Po úspěšném vyjednávání a navýšení kapitoly školství o 4,5 miliardy Kč na platy pedagogů na následné období 18 měsíců pan ministr jasně deklaroval, že bude ještě v tomto roce pokračovat v jednání o navýšení finančních prostředků na učební pomůcky. A to konkrétně o částku 500 milionů Kč.

Ondřej Liška, ministr školství, mládeže a tělovýchovy. Stanovisko bylo zasláno petičnímu výboru již 29. 5. 2008.

Ad Potíže registrovaných rodičů (A2 č. 28/2008)

Děkuji za tip na organizaci Stejná rodina. Moje kamarádka s partnerkou už léta skrývají svůj vztah třeba před učitelkami ve školce. Bojí se útoků a že jim kluky seberou. Ale stejně – když se jedné něco stane, kluci půjdou do děcáku. To se musí změnit!

Agáta Hašková

Soutěž

Správná odpověď na úkol z čísla 27 – Kdo režíroval rozhlasovou hru Hrabě Monte Christo s Radovanem Lukavským v titulní roli? – zní: Jan Berger. Sadu 3 CD Hrabě Monte Christo posíláme Lence Vyktorinové do Hodonína.

–mam–

Polemika s Májem?

Přepečlivě připravený je první svazek Čanových (1946–1997) básní, nazvaný: Básně. Víc než třetinu svazku tvoří doslov, ediční poznámky, různočtení, dodatky. Péči nelze než ocenit, přece však váhám, zda tolik důrazu na to, kde jaký počítačový soubor přináší kolikátou verzi které sbírky, Čanově poezii paradoxně spíš neuškodí. Chudák Čan! „Všechny publikace bez životopisnejch dat. Čan. Nic víc. (…) Můj osobní život je můj osobní život – do toho nikomu nic není. On se jeden vydává víc než na pospas tím, že píše básně,“ praví Čan v dopise příteli, jejž cituje doslov knihy. Editoři svazku tento testament vzápětí „zradí“, s kamarádskou omluvou zemřelému básníkovi. Nic proti tomu, zdá se mi to rozumné. Za Čanovými slovy se však skrývají všelijaké paradoxy. Můžeme tu zavnímat skepsi k současné – nejen české – literatuře (tu Čan explicitně zmiňuje i jinde) a jejímu provozu, touhu promlouvat z okraje a zůstat
literárním „soukromníkem“. Takto laděné tvorbě by víc slušela komorní, ne opulentní prezentace: aby básníkovy vylehčené verše, obtěžkané balvanem poznámek, nebyly považovány za něco jiného, než čím jsou. Paradox další: Čanovo tvrzení o osobním soukromí zní, pomyslíme-li třeba na Máchu, jehož deníky jsou dnes propírány víc než sama tvorba, úsměvně. Nedá se nic dělat: zajímá-li nás dílo, bude nás táhnout i básníkův život. Právě ten totiž autor dává svým psaním, třeba nepřímo, v plen. Paradox poslední: O vydání se na pospas tu mluví zrovna Čan, básník hravé stylizace a kdejaké básnické roušky. Jakým vlastně způsobem se Čan ve svých básních dává na pospas?

Mošnička rýmů u sedla

Ačkoliv Čan údajně psal již v šedesátých letech, před svou emigrací do Švýcarska a později Izraele, jsou rané texty považovány za ztracené. Svazek Básně přináší tři sbírky z první půle devadesátých let, Červen (knižně 1997), Balady za šesták a romance po korunce a Zpěvy skoro sokolské (otiskla Revolver Revue v roce 1997). V Baladách najdeme místa trefná (třeba generační reflexi: „Jsme trpaslíci bez Sněhurky“), častěji ale trochu moc rozverně hovorná, pojednávající o pánech v letech a jejich milostpaních a zhruba o tom, že život jaksi uplývá. Zpěvy skoro sokolské shromažďují tak trochu epigramatické drobnice, často jen letmo nahozené. Asi nejdůsažnější Červen vyšel s propagačním dovětkem „polemika s Máchovým Májem“. I v dopise příteli Čan označuje sbírku za „něco jako nový Máj“. Bereme podobná tvrzení cum grano salis,
jako zhuštění, nadsázku. Jisté však je, že Máj byl Čanovou životní četbou a Červen je na máchovských ohlasech významně postaven.

Výmluvná je už básníkova proklamace z kraje sbírky: „Můj milý čtenáři/ konečně nadešel čas/ zhasnout onu oslnivou lampu/ moderny/ (…)/ rozžehnem romantiky voskovou svíčku/ tady se bude plakat/ do batistových kapesníčků…“ A dál, poněkud měšťansky: „Tak vzhůru na koně již svítá/ u sedla mošnička rýmů/ od Karla Hynka/ každý jak stříbrný dukát/ nám okouzleně cinká“. Je otázka, o jaký odvrat od současnosti, jakou romantiku (či batistovou ironii) se vlastně jedná. Zda ze všeho nejvíc nejde o hru, nostalgicko-parodický – přece jen – biedermeier, čili vysněný odstín romantismu postmoderně obrácený naruby. A zda můžeme mluvit o máchovské polemice i jen v náznaku. Čanovy ohlasy Máje zpravidla rychle vyústí v persifláž, někdy ne moc jasnou, jindy překvapivě přímočarou: „Hrdličky…/ …cvrčely/ z televizní obrazovky/ je lásky čas je lásky čas“. V Baladě o návratu pekelného psíčka se zas persifláž rozutíká do rozjařeného
veršování nejen o Vilémovi a Jarmile, ale kdoví proč i o Kafkovi a Rilkem. „Pan Kafka/ je tu s knihovnickou štaflí/ na kterou pan Rilke hbitě šplhá/ za ním pan Kafka se svou rašplí“… Veršování a jeho starý „kramářsko-flašinetářský“ svod: nabalovat na rýmy další slova a sloky, zdaleka ne všechny nezbytné. Čanovy texty často zostra začnou, ke konci jim však nejednou dojde dech, vágně vyšumí. Občas verše připomenou bujará studentská skládání pro potěchu přátel. Na čemž není nic zlého, jen k tomu netřeba olbřímí kritický aparát.

Srovnávat nesrovnatelné

Zkusme ale vzít ironickou konfrontaci s Májem přece jen na chvíli za slovo, i když budeme srovnávat nesrovnatelné. Možná poodhalíme něco o Čanově výrazové stylizaci, jejíž parodicko-melancholické motivy mohou být evidentní, její podstata a charakter však trochu unikají. Čteme-li Máj, cítíme, jak způsob vyjádření kypí tím, co má být sděleno. Vyjadřovací forma nese sdělení, tvoří je i mu podléhá, oboje v nedělitených vlnách; přesto cítíme, že kdesi v hloubi je prvotní určitý pocit, stav ducha, celistvý existenciální vjem, jenž chce být vyříkán. I přes archaičnost veršů stále živě vnímáme sytou smyslovost, skrz morytát o Vilémovi a Jarmile zahlédáme základní existenciální kontury, s nimiž se (ostatně spolu s Máchou) identifikujeme. Zpoza temně oxymórického ladění textu nás zasahuje obecný nepokoj, neukotvenost lidské situace ve světě. Mácha se vyjadřuje autentickými dobovými
prostředky, které zároveň posouvá a přesahuje – rovněž autenticky. Prostředky však zůstávají prostředky; Mácha po nich sahá spontánně, byť důsledně, tak jak potřebuje: od sugestivní malby prostředí a atmosféry, přes všemožné významuplné rytmizace, tautologie, opakování, uhrančivě repetované rýmy až po pověstné oxymórické metafory či básnické vyznání (v pasáži o truchlencích), které je zároveň proklamací básníkovy niterné filosofie.

Čan si počíná – vlastně docela naopak. V úvodu proklamuje (jistěže ironicky, ale zároveň pro sebe závazně) své nostalgické čelem vzad, přičemž ale svou nostalgii vymezí především formálně. Jeho odklon od „moderny“ se uskuteční v omezení se na „romantické“ či lépe starosvětské výrazové prostředky, vázanou řeč, rétorické gesto, konvenčně stavěné (byť vtipně variované) příměry a metaforiku, případně snad až tón a dikci kupletu. Především prostředky samy se – paradoxně v řádu odmítnuté postmoderny – stanou básníkovým sdělením. Nebudou tedy už máchovsky kypět a transcendovat, ale budou předem daným úběžníkem básníkova vidění. Stav ducha je hned zkraje delegován na parodii a stylizaci, jež ho nese, ale dál neprohlubuje, neartikuluje.

Zlý pes a zákaz koupání

V Čanově odmítnutí „moderny“ necítím jen (ironickou) nostalgii, ale i kus tvrdošíjnosti, snad dějinně příznačné: Okázale odmítnout novodobou ohlávku – a ta se ještě úžeji stáhne. Jsme stále v pasti postmoderny: co dřív bylo osudové, se dnes – osudově? – stává hrátkou, hříčkou. Hrdličky cvrčí z televize, místo „morytátu“ lásky zbyla letmá pouliční scénka s dámou a psíčkem. Ba „lásky čas“ se tu mihne co „trpaslík“… Tam, kde rytmus původně povstával z nitra, z prožívání a myšlenek, se teď autor jen věčně dorovnává k vlažnému vnějškovému mustru formy, jež měla utěšit. A utěší někdy? Jen když básník zas narazí na rytmické spodní proudy, než by spoléhal na další kouzlivé rýmy a formální piruety. Když zůstane dostatečně střídmý, příkrý, básnicky lakonický: „Dalekáť cesta marné volání/ a všude tabulky/ pozor zlý pes/ a zákaz koupání“.

Ale není to vše nakonec samozřejmé? Významný fyzik a matematik v Tel Avivu jistě nechtěl být novým Máchou. Kým ale byl, když v geografickém a jazykovém odloučení spřádal své máchovské variace? Snad hravým nostalgikem, jenž se zkrátka potřebuje vyznat ze své nostalgie, načrtnout si ji na okraj listu, nechat skrz její síto chvíli nesoustavně proudit fragmenty vzpomínek na lásky, Petřín či vršovické údolí se „zoufalcem Bohdalcem“ na obzoru. A učinil tak vlídně zadumaným, jindy rozverným, zabíhavě hravým či zas vláčně teskným, každopádně osobním kuriózním způsobem.

Autor je básník, literární kritik a hudebník.

Politici se strefují do šedesátých let

Než se dostaneme k současným událostem, které jsou spojeny s odkazem května 1968, povězme si, jaký mělo protestní hnutí význam pro tehdejší společnost. Tenkrát jste řekl, že hnutí chce vyvolat trhlinu ve společnosti. Můžete to trochu přiblížit?

Konec šedesátých let byl charakteristický řadou dějinných rozkolů, které vytvořily to, co jsme tenkrát nazvali trhlinou. Ve skutečnosti je nutné hovořit v množném čísle, tedy o trhlinách, neboť v každé zemi se projevovaly jinak. Například ve Varšavě mladí lidé demonstrovali proti cenzuře divadelní hry nebo za právo poslouchat jazz. Za těmito kulturními požadavky stál demokratický odpor proti komunistickému autoritářství. Byla to počáteční prasklina ve zdi, která se zhroutila o dvacet let později. Květen 1968 ve Francii byl zase prvním průlomem v uzavřené společnosti, již formoval gaullisticko-komunistický systém. Komunisté ovládali dělnickou třídu a gaullisté politickou Francii. Protestní hnutí ohlásilo konec gaullismu i západního komunismu, a ty se začaly nenávratně rozpadat. V Německu trhlina otevřela společnost, která se emancipovala z nacismu pomocí proamerické politiky a hospodářského boomu. Antisystémové hnutí tu zlomilo
autoritářskou společnost a skoncovalo se zamlčováním minulosti. Ve Spojených státech mladí lidé zaútočili na konzervatismus a sebezahleděnost společenství, které se považovalo za říši svobody. Hnutí Flower power proti válce ve Vietnamu, jež učinilo základem svých požadavků americkou ústavu, narušilo konzervatismus společnosti, opájející se mýtem, že každý má právo žít tak, jak uzná za vhodné. Jak to vyjádřila Hannah Arendtová, tato trhlina narušila koncept společnosti, která byla politicky demokratická, ale sociálně jistým druhem komunismu; byla to společnost homogenní i segregovaná zároveň.

Zdá se, že se tato hnutí od dnešní politické scény neobyčejně vzdálila, ale zároveň jako by tu byla stále přítomná…

Dnes je v politice móda strefovat se do šedesátých let. V Německu vedla radikální minulost Joschky Fischera k debatě o používání násilí na protestních akcích. Ve Francii se Nicolas Sarkozy rozešel s květnem 1968, aby zabránil koalici mezi Bayrouem a Royalovou, kterou podle něj podporovaly skupiny bývalých osmašedesátníků, k nimž patřím i já. V Německu i ve Francii jsme mohli pozorovat podobné tendence – přenést odpovědnost za všechny společenské problémy na hnutí 1968. Jestliže dnes kupříkladu neexistuje úcta k autoritám a nefunguje školství, anebo když narůstá individualismus a sobectví, příčina se hledá v ideologii postosmašedesátníků. Je fascinující pozorovat, jak buržoazie a potomci světa, proti kterému jsme bojovali, cítí potřebu mstít se – a to dokonce i dnes.

Jako by nikdy nepřijali skutečnost, že se jejich moc začala hroutit. Je paradoxní, že lidé jako Sarkozy jsou fascinováni květnem 1968 a že jejich chování napodobuje tehdejší styl. Kdykoli vstoupí na jeviště, kdykoli spustí show „rozkoše a orgasmů bez hranic“, činí přesně to, co jsme v Německu před třiceti lety nazývali politikou v první osobě. Jinými slovy, nedělají nic ve jménu revoluce, ale ve jménu vlastního prospěchu. Tenkrát jsme říkávali, že všechno je politické, a Sarkozy dokonce označil za politický svůj soukromý život. Jeho trhlina pravděpodobně symbolizuje vůli k modernizaci Francie vyjádřenou sebeurčením, jež říká: jestliže něco chceš, můžeš to dostat. Jinak řečeno, když chceš víc kupní síly, můžeš ji získat. Problém je, že takhle to nefunguje, a každý to ví. Proto dnes Sarkozy musí říkat, že státní pokladna zeje prázdnotou.

Sarkozy jako dědic května 1968? Není v tom trochu rozdíl?

Rozdíl mezi Sarkozym a hnutím 1968 spočívá v tom, že sebeurčení tehdejší generace bylo kolektivní. Antiautoritářské hnutí v Německu nenutilo mladé lidi, aby přijali stejný životní styl jako jejich rodiče. Mládež ve Varšavě nechtěla podřídit vlastní životy komunistickému režimu a hnutí Flower power ve Spojených státech bylo jasným příkladem kolektivního voluntarismu. Nebyla to jediná osoba, která vám dodávala sílu ke zlepšení života. Každý pracoval v zájmu kolektivního jednání, což vám zpětně umožnilo nápravu vlastního žití. Květen 1968 byla vzpoura, nikoli revoluce. S výjimkou sympatizantů Maa a Trockého nebylo naším hlavním cílem uchopit politickou moc, nýbrž získat kontrolu nad vlastními životy. Protestovali jsme před ministerstvy, ale nikdy jsme je nechtěli obsadit. Přirozeně to vedlo k velkým nadějím, jež mohly vyvolat pocit hlubokého zklamání z toho, že se ze dne na den nic nezměnilo. To bylo očividné i ve Francii. Po dohodách
z Grenelle někteří mladí dělníci odmítli nastoupit do továren, které přirovnali k vojenským kasárnám. Mysleli si, že generální stávka všechno změní.

Dalším rysem května 1968 byl jiný koncept politiky…

Náš společný projekt na nápravu vlastních životů, jenž měl vést k dosažení individuální autonomie, šel ruku v ruce s myšlenkou, že všechno je politické a že celá společnost, od škol po továrny, může být organizována jako samosprávný systém. Nacházeli jsme se někde mezi Rousseauem a postmodernou. Individuální autonomie vyžadovala permanentní politickou angažovanost každého jednotlivce. A právě tady se asi stala chyba, když jsme kritizovali tradiční pojetí demokracie. Většina lidí totiž nechce být zatahována do politiky. Chce to jen menšina, zatímco většina deleguje své zástupce. Skutečná modernita hnutí 1968 spočívala v možnosti zasahovat do politiky v kteroukoli dobu.

Ani dnes není tahle skutečnost příliš jasná…

V uplynulých letech jsme zaznamenali trockistickou kritiku, jejímž cílem je vytvořit nový květen 1968, jenž by uspěl. Jinými slovy, vzpouru, která by vedla k převzetí moci v dnešních podmínkách. Existuje tu i kritika, která májové události dělí na maloburžoazní hesla studentů a na aktivitu tradičního sociálního hnutí, jež aspirovalo na uchopení moci v období silného ekonomického růstu. Máme tendenci zapomínat, že na konci šedesátých let byla francouzská sociální demokracie zaostalá a dělnictvo řídila komunistická strana a její odbory, CGT. Stávkovat však šli mladí dělníci. To oni postupně začlenili do protestního hnutí továrny. Odehrávalo se to přesně v době, kdy se objevila CFDT – Francouzská demokratická konfederace práce – jako alternativa k CGT. Generální stávka následně mobilizovala celou společnost. Hlavním požadavkem mladých pracujících nebylo získat moc, nýbrž rozhodovat o vlastních životech na pracovišti. Vláda zkusila
odpovědět na jejich požadavky dohodami z Grenelle, které zaručily vysoký nárůst platů. To však nestačilo. De Gaulle přišel s rafinovaným nápadem uspořádat předčasné volby. Znovu tak získal kontrolu, protože lidé se museli rozhodovat mezi ním a komunisty.

Skutečně tehdy neexistovala politická alternativa k de Gaullovi?

Opravdu ne. Ve stejné době, přesněji v roce 1969, antiautoritářské hnutí ve Spolkové republice Německo dopomohlo k volebnímu vítězství Willymu Brandtovi. Brandt představoval skutečnou alternativu: nebyl komunista a zároveň věřil tomu, že je třeba prosadit větší míru demokratizace. Situace v západním Německu však byla složitější v tom, že na jedné straně existoval trend směřující ke společenské demokratizaci, ale na druhé straně se zde uplatňovaly pracovní restrikce vůči lidem, kteří projevovali sympatie s levicovým terorismem.

Marxismus rovněž procházel krizí…

Tradiční marxistický výklad kapitalismu tenkrát skutečně začal ztrácet na přesvědčivosti. Trhliny v roce 1968 nezpůsobily vykořisťované skupiny obyvatelstva. Pouze Francie zažila stávky dělníků, ale ve Spojených státech, Spolkové republice Německo či v zemích východního bloku k ničemu podobnému nedošlo. Tehdejší protesty ohlásily nové rozdělení společnosti, jež se začala potýkat s problémem odcizení. Byl to začátek další změny. Hnací silou vedoucí ke zhroucení systému produkce byla společenská nadstavba. Došlo k tomu tedy úplně opačně, než předpokládaly marxistické teorie, podle nichž vztah mezi společenskými třídami vyplývá ze způsobu výroby determinujícího nadstavbu. Marxismus nicméně pravdivě popsal metody vykořisťování a rozdělení třídní společnosti.

Dnes se zdá být celospolečenský kontext ještě o něco komplikovanější. Která trhlina by se podle vás měla otevřít?

Vzpoura v roce 1968 probíhala ve světě bez masové nezaměstnanosti, AIDS či klimatických změn. Tehdejší lidé byli průkopníci, kteří věřili, že všechno je možné. Občas zosobňovali naivitu a někdy i hloupost, když ve jménu svobody obhajovali kulturní revoluci v Číně nebo režimy na Kubě, v Severní Koreji a v Sovětském svazu. To tedy bylo něco! Pak tu byli tradiční libertariáni, kteří snili o dalším Katalánsku z dob španělské války nebo o druhém Maďarsku z roku 1956. Odvolávali se na revoluční myšlenky svobodné samosprávy a odmítali leninismus. Avšak s příchodem krize v sedmdesátých letech se změnily i ekonomické podmínky. Stali jsme se společenstvím horlivých lidí, pro něž strach z toho, že něco nebude fungovat, byl hnacím motorem. Míra dnešního všeobecného úpadku paralyzuje i společnost, jež si je vědoma toho, že neexistuje nějaký alternativní model. Slavná věta z roku 1968 „Jiný svět je možný“ zní dnes
velmi abstraktně. Souhlasíme s tím, že nechceme žít ve světě, jaký je dnes, ale je obtížné shodnout se na tom, jak by měla vypadat jeho nová forma. Myslím, že nejsou nutné další trhliny, ale efektivnější návrhy, jak regulovat společenské a ekologické důsledky globalizace. Nejde jen o technická řešení, nýbrž o skutečnou změnu životního stylu. Naše vnímání světa v jeho mnohoznačnosti nás však může čas od času paralyzovat. Jestliže tedy potřebujeme nějakou trhlinu, měla by spočívat v překonání stavu ochromeného myšlení a jednání.

Lze ještě vůbec věřit tomu, že můžeme změnit svět?

Samozřejmě, problém změny světa se ve společnosti pravidelně opakuje. Je to ostatně i motto volební kampaně Baracka Obamy: změna je možná, i když jeho představa je stále dost abstraktní. Hlavní problém Zelených, kteří museli vytvořit reformní program, spočívá v tom, že jsou stále konfrontováni s vizionářskými touhami po hlubší změně. Každý z nás se kupříkladu potýká s nerovností. Je to očividné v jednotlivých zemích i napříč kontinenty. Lidé z předměstí zpravidla žijí uprostřed nerovností a vidí je všude kolem. To s sebou přináší každodenní frustrace a potupu. Chudí jsou zahanbováni bohatstvím ostatních, přičemž tyto pocity zneuznání mohou vést k výtržnostem, nepokojům a ke vzpourám. Ale tento pocit současně nedokáže najít cestu k sebevyjádření, popřípadě zůstává zcela nepochopen. Výzvou pro Zelené je proto dnes znovu nastoupit do ofenzivy a předložit vizi, jak překonat ekologickou devastaci nebo
společenské nerovnosti, a to nejen na národní úrovni. Jde o to vystoupit s nadějnou vizí do budoucna a přijmout odpovědnost za vlastní reformy.

Rovněž se zdá, že závody v konkurenceschopnosti čelí čím dál většímu odporu napříč celou Evropou…

Neoliberální kapitalismus zašel příliš daleko a dosáhl svého kritického bodu. Neoliberální ideologie je na globální úrovni nepoužitelná. V konkurenčním boji s Čínou nemůžeme obstát, protože ať uděláme cokoli, nikdy nebudeme mít stejnou hodinovou mzdu jako Číňané nebo Indové. Neoliberalismus je však mocná zbraň, jež podněcuje zvyšování produktivity. Pokud to porovnáme s šedesátými lety, ztratili jsme rovnováhu mezi časem na práci a na vlastní život. Spíše než přijmout Sarkozyho „pracuj víc, abys vydělal víc“ se musíme vrátit k debatě o tom, jak „pracovat jinak, abychom žili jinak“. Musíme v tomto ohledu vytvořit konkrétní návrhy a odmítnout zajetí konkurenčního boje, jinak budou naše životy postrádat smysl. Cílem života není jen práce. I v pracovním procesu musí být přítomen život a kromě toho jde o to zapojit se do činností, jež dávají našim životům směr.

Dnes je překvapující pozorovat, jak mezi jednotlivými izolovanými hnutími existuje určitý druh komunikace. Myslíte si, že jde o vědomý proces a že třeba v budoucnu sehraje roli při budování evropského kolektivu?

Pravda je, že květen 1968 spojil různorodé prvky evropské občanské společnosti, jež byly do té doby rozptýlené. Tehdejší generace byla hluboce zasažena vlivem médií. Šíření informací umožnilo komunikaci hnutím z různých zemí. Měli jsme hesla jako: „Paříž, Varšava, Řím, Praha, všude jde o stejný boj.“ To dokládalo, že hnutí přesáhlo hranice národních států. Tento aspekt ukazuje, že květen 1968 představoval důležitý krok k vytvoření evropského veřejného prostoru.

Co podle vás může v lidech znovu probudit kolektivní energii a nadšení pro jejich úkol? Anebo, jinak řečeno, jak se lze znovu stát prométheovským ve světě, kde vládne strach, aniž bychom upadli do osidel totalitarismu?

Domnívám se, že bychom se měli navrátit k myšlence „civilizačního úkolu“, kterou rozvinul francouzský sociolog Edgar Morine. A to navzdory tomu, že tato idea byla poněkud znehodnocena manželem italské zpěvačky Carly Bruniové. Být prométheovským dnes znamená věřit v to, že můžeme vytvořit novou společnost. Vyjádřeno slovy Baracka Obamy: „Ano, můžeme.“ Slogan alterglobalizačního hnutí „Jiný svět je možný“ je synonymem pro heslo ekologického hnutí „Jiná civilizace je možná“. Dnešní civilizace, založená na ropě a finančních spekulacích, se však nachází blízko kolapsu. V důsledku toho je nutné uvažovat o tom, jak „žít v pospolitosti“ a „pracovat méně za účelem kvalitnějšího života“. Jsme svědky počínajícího úpadku konzumní společnosti, což nás přivádí k novému paradigmatu, v němž spontánní společenskost umožní prožívat dobrý život, aniž bychom nepřetržitě pracovali a konzumovali. V éře, jež nastala po roce 1968, musíme znovu oživit
kulturní kreativitu a změnit náš postoj k práci a konzumu.

Není nová perspektiva globalizace jednou z podmínek pro pozitivní urychlení dějinného vývoje? Neměli bychom se oprostit od evropského náhledu na globalizaci a zvážit, zda impuls k urychlení nemůže přijít z rozvojových zemí, s nimiž bychom měli posílit dialog?

I tyto země dnes čelí globalizační výzvě. Musí se rozhodnout, jestli vybudují bezuhlíkovou společnost, anebo přijmou starý model, jenž povede k devastaci životního prostředí. Například Brazílie se kvůli biopalivům ubírá druhým směrem. Biopaliva nás přitom vtahují do potravinové katastrofy a spolu s geneticky modifikovanými organismy jsou novým symbolem civilizačního konfliktu. Buď se vydáme směrem k modelu sebezničující produktivity, anebo dosáhneme trvale udržitelného rozvoje, který nám umožní vstoupit do civilizace jiného typu. Vymanit se z evropské perspektivy znamená porozumět tomu, že musíme vybudovat takové podmínky, v nichž si rozvojové země nezvolí starý systém.

Z angličtiny přeložil Jaroslav Fiala.

Rozhovor byl publikován v brožuře Democracy Heinrich Böll Stiftung č. 7/2008 – 1968 revisited, 40 years of protest movements.

S Liviem v posteli

Pojmy s předponou „post-” jsou přiváděny na svět truchlením či bezradností. Truchlení žaluje, že současnost není, co bývala; bezradnost konstatuje změny, ale nenachází smysl. Kdybychom měli dost odvahy, jasnozřivosti, inspirace, štěstí či smůly vidět přesně, byli bychom schopni dát současnosti správné jméno: zkušenost však zrušil spektákl. Mnozí z prázdnoty zkušenostního účtu čtou bankrot Apokalypsy. Proti nim jsou všechny „post-ismy“ výrazem zdrženlivosti – v tom, ale jen v tom, spočívá i morálka „postdemokracie“.

Formální demokracie

„Liviovy Ab Urbe condita libri,“ pravila filoložka s pohledem upřeným hluboko do očí, „jsou tím vůbec nejnudnějším dílem antické literatury.“ A měla pravdu. Pokus římského historika restituovat legitimizační sílu tradice v době neschopné snášet své chyby i léky proti nim postrádá zábavnost. O nápravě doby řeční dnes už jen Hamleti a odnese to Polonius, který si všiml, že ač mluví z cesty, přece je v tom systém. Vše marno: napříště platí, co funguje. Performativita – hodnocení z hlediska poměru vstup/výstup – spořádala jak legalitu, tak legitimitu. Úsilí věnované legitimitě bez ohledu na účinnost způsobí, že skončíte v posteli s prvními deseti knihami Tita Livia.

Dosud ještě chodíme plakat na hroby. Třeba na hrob „silného“ rozlišení mezi legalitou a legitimitou, které působilo v novověké politické teorii jako dynamit. V této verzi však nebylo soběstačné: ke svému účinku potřebovalo odkazovat na silný rozdíl mezi pozitivním a přirozeným právem, státem a občanskou společností, existencí a normou, na kategorie filosofie dějin – a naposledy na antropologickou konstantu. Jakmile však opustíme metafyzické zdvojování skutečnosti, můžeme legalitu od legitimity rozlišit už jen na základě perspektivy – systémová integrace versus sociální integrace. Proroci proměny liberalismu v tradici doufají, že obě uvedou v soulad balzamováním druhé, my je však na této cestě následovat nemůžeme. Legalitu tedy připíšeme akci, která vyhoví předepsané sociální konvenci v podobě ústavy, zákona, vyhlášky či jiného systémového předpisu, kdežto legitimitu akci veřejností uznané nebo nacházející se v procesu
uznávání. Co je nadto, je buď tradicí nebo soukromým přesvědčením, které nemá se zakotvením ve struktuře současného sociálního systému ani s teoretickou zdůvodněností co dělat.

Jásat nad popsaným stavem by ovšem bylo stejně nemístné, jako je nepoctivé zapírat, že – řečeno s Toynbeem – většina občanstva dnes tvoří vnitřní proletariát. Formální zastupitelská demokracie je totiž tradiční, zděděnou politickou formou současné rizikové společnosti. Demokratická ideologie rousseauovského střihu, jež se odvolává na vůli lidu, tvoří další vrstvu a politické formě odpovídá jen coby zažité vyprávění o původu. Formální zastupitelská demokracie, v níž strukturálně depolitizovaná veřejnost jednou za čtyři roky vystaví elitě bianco šek k politickému handlování, nemá sama o sobě s obecnou vůlí občanstva mnoho společného.

Stát expertů

Ohrožení principu demokratické legitimity nespadlo z nebe. Ve výloze s nápisem „Boj proti komunismu“ prodělala demokracie nevratné změny, ale před pádem berlínské zdi se tomu věnovali pouze nemnozí. Již půl století je demokratická legitimita především ornicí, z níž čerpají živiny „demokratické elity“ a nátlakové skupiny – bez ohledu na rozvoj občanských práv a demokratizaci vzdělání.

V českém prostředí to byl v Miroslav Jodl, kdo již v šedesátých letech upozornil, že západní politické teorie spíše než „obecnou vůli“ zdůrazňují pojem právní ochrany, zavedený italským politologem Gaetanem Moscou. Právní ochrana znamená, že tvorba a výkon moci jsou ve společnosti regulovány zákony a závaznými morálními zvyklostmi. Jenom za těchto podmínek je jednotlivý občan chráněn před zvůlí držitelů moci a moc sama zůstává pod společenskou kontrolou. Podmínkou právní ochrany je ovšem rovnováha sociálních sil, argumentoval Mosca ve stopách Aristotela a Montesquieua. Kde totiž sílu nedrží na uzdě jiná síla, vzniká riziko mocenského monopolu a zatlačování až likvidace sil opozičních. Přibližná rovnováha sociálních sil na Západě existovala zhruba mezi lety 1945 a 1975, od té doby se však postupně rozpadá – a s ní se rozpadají i šance samotné právní ochrany.

Někdejší dynamická rovnováha mezi prací a kapitálem bývala garantována státem – v podmínkách poválečného ekonomického boomu a tváří v tvář konfrontaci s komunismem. Jakmile však vyhlídky na neproblematické pokračování ekonomického růstu zpochybnila první ropná krize a jakmile „détente“ posvětila faktickou, byť navenek stále „nepřátelskou“ spolupráci obou vojenskopolitických bloků, kapitál tento rámec přestal respektovat. Bědování českého prezidenta a jeho intelektuálních satelitů, že demokracii ohrožují nevládní organizace, tedy vyrůstá v lepším případě z pokrytectví, v horším z naprosté ignorance. Nebyl to přece „NGOismus“, kdo zrušil poválečnou balanci sociálních sil; pokud vůbec existuje cosi jako „NGOismus“, jde nanejvýš o reakci na situaci, kdy vliv běžného občana na věci veřejné dlouhodobě klesá.

Stát, který řídí proces svého rozkladu, přitom situaci jen zhoršuje. Ve sporech s tradičním byznysem, ale i s rozvíjejícím se „ekobyznysem“ nevládní organizace vždy tahají za kratší konec. Jenomže čas od času přece jen reprezentují vůli občanů mnohem lépe než její „legitimní“ zástupci a vykonavatelé, což je vnímáno jako ohrožení vyprázdněného sociálního pořádku. No řekněte – kam bychom přišli, kdyby si voliči zvykli, že jejich názory mají významný vliv i mimo rytmus volebního cyklu?

Po druhé světové válce se na Západě minimální stát změnil ve stát sociální, který navíc převzal četné ekonomické funkce. Tradiční morální diskurs liberálně demokratické politiky nabobtnalou agendu už nevstřebal a političtí analytici začali mluvit o hrozící tyranii expertů. V odbornickém žargonu nezbývá místo pro příběhy o legitimitě, politik již sám není s to říci, co je z hlediska růstu svobody „dobré“ a co „špatné“. Snaží se tedy naslouchat těm expertům, jejichž rady podle jeho názoru po aplikaci fungují. Tak začalo pohlcování legitimity performativitou – zbytek historie si lze přečíst u J. F. Lyotarda. Opětovný ústup státu a jeho privatizace od konce sedmdesátých let nepřinesly už návrat přehlednosti, které se těšily předválečné liberální demokracie. Stát se nakonec zachytil v oblasti tvorby příznivého investičního prostředí („vzdělanostní společnost“, snižování daní pro korporace, daňové úlevy…) a v oblasti bezpečnosti
(vnitřní i vnější, včetně ekologické a energetické). Otázka po smyslu změn, tedy po jejich legitimitě, míří do prázdna: adaptujeme se, abychom se adaptovali.

Most mezi veřejností a vrchností

Koncept rizikové společnosti Ulricha Becka zpochybnil systémové teorie společnosti především ve vztahu k jejich nárokům na funkčnost, nikoliv normativně. Vyjdeme-li odsud, nemusíme již podnikat taková kouzla, jako ještě v devadesátých letech Stanislav Hubík. Ten totiž neziskovým organizacím „věnoval“ sféru hodnotové racionality, aby odsud korigovaly účelovou racionalitu systému. Potíž je ale přece v tom, že účelová racionalita systému přestává fungovat – a cílem kritiky není odsouzení této skutečnosti, nýbrž náprava.

Kromě tržních fundamentalistů v zásadě každý připustí, že existují oblasti, o něž se „trh bez přívlastků“ dobře nepostará. Přinejmenším ve sféře charity s tímto pohledem na věc nemá problém takřka nikdo. Ekologické, lidskoprávní a jiné nevládní organizace prostě jen vyplňují další mezery v údajně dokonale fungujícím sociálním systému. Do některých záležitostí systém nepříznivě zasahuje silou nezamýšlených důsledků
svých „přísně účelných“ aktivit; často jde zároveň o ty oblasti, které z hlediska ziskové či byrokratické efektivity neumožňují, aby se jim systém obvyklým způsobem věnoval. Nevládní organizace se snaží sociální systém zbavit sklerózy, zvýšit jeho kapacitu učení; pokud se jim to nedaří, usilují o rozsáhlejší reformy. V principiální rovině tedy není třeba otázku legitimity nevládních organizací nijak zvlášť řešit, a v zemích s poněkud méně hysterickou politickou pravicí, než má Česká republika, po tom také nikdo nevolá.

Poněkud složitější je to s věrohodností prostředků, které nevládní organizace při dosahování svých cílů používají. Zde je nejvíce napadán lobbing a nejsilnější protiargument zní, že taková praxe podkopává demokracii. Kdyby volební programy stran skýtaly jednoznačné vodítko pro rozhodnutí v každé konkrétní situaci, kdyby navíc tyto programy v praxi skutečně zavazovaly, kdyby politik s průměrným rozhledem byl něčím víc než korkovou zátkou, s níž si pohrávají vlny aparátu a poradců, a konečně kdyby byznys neměl přesně vyčísleno, o kolik jsou investice do lobbingu výnosnější než téměř všechny ostatní – pak by měla taková námitka smysl. Tvrdit však, že je nepřípustné, aby nevládní organizace lobbovaly, aniž se zároveň navrhne způsob, jak účinně zabránit lobbování ze strany byznysu, je ukázkovým příkladem jednostranné a účelové kritiky.

Jediný způsob, jak lobbingu systémově bránit, by spočíval v předání všech důležitých rozhodnutí k všelidovému hlasování. Můžeme se však spolehnout, že jakmile přijde řeč na referendum, naši „obhájci demokracie“ se otočí na pětníku a začnou vysvětlovat, proč se něco takového vůbec, ale vůbec nehodí.

No dobře, krčí rameny jiní – ale smějí nevládní organizace dělat marketingové a mediální kampaně? Odpověď zní: Nic jiného jim přece nezbývá! Ti, kdo brojí proti „NGOismu“, by ovšem byli velmi rádi, kdyby se nevládní sektor spokojil s metodami z dob národního obrození a „odvážně buditeloval“ ve stylu Františka Jaromíra Rubeše. Žádné metody komunikace s veřejností nejsou pochopitelně vyloučeny, ačkoliv styl „osvětová činnost zapadlého vlastence“ se spíše nedoporučuje.

Média a marketing by rozhodně neměly tvořit jediný nástroj kontaktu s veřejností. Ale úplně je ignorovat? Problém je přece jinde: je třeba posilovat schopnost občanů pracovat s informacemi a tvořit si autonomně názory. To ovšem není úkol, který by měl kdokoliv právo přehazovat na „NGOisty“; primárním adresátem takového požadavku je vzdělávací systém. A ten, jak bylo nedávno zveřejněno, má u nás brzy srůst s byznysem. Nevšiml jsem si, že by „znepokojení demokraté“ tento plán nějak komentovali.

Nevládní organizace se ovšem musejí vyvarovat prosazování nějaké „skryté agendy“ kombinované s PR navenek. Věrohodnost si mohou zachovat jedině za podmínky maximální transparentnosti nejen v účetnictví, ale i ve sféře cílů a záměrů. Rovněž pokušení vystupovat jako autorizovaný zástupce „veřejnosti vůbec“ je velkým rizikem. V současné komplexní společnosti v naprosté většině případů existuje taková pestrost názorů, že možnost reprezentativní artikulace názorů veřejnosti jedním, dvěma či třemi subjekty je třeba považovat za něco zcela výjimečného. Fingování konsensu tam, kde neexistuje, je jen laciným trikem, který se záhy vymstí.

V situaci, kdy názory občanů rozhodovací sféru obecně příliš nezajímají, je nevládní organizace ohniskem artikulace alespoň části z nich – ničím více, ničím méně. Staví most mezi izolovanou vrchností a depolitizovanou veřejností – je to však jen úzká lávka, žádné spojení rozdělených kontinentů.

Takové normální Česko

Složitá historie českého nevládního sektoru vedla ke vzniku specifických problémů, které jako celek ještě zcela nepřekonal. České „nevládky“ až na několik výjimek v devadesátých letech nevznikaly autochtonně, ale čerpaly z bohatých zdrojů starších západních sester a z finančního pramene v podobě japonských, evropských, zejména však amerických grantů. S nadsázkou je možno říci, že v této zlaté éře stačilo vědět, jak správně napsat projekt – vše ostatní již mohlo běžet amatérsky. Protože chyběla vazba k veřejnosti, kterou pro existenci své organizace nepotřebovali, někteří si zvykli „lidi z ulice“ takřka nebrat na vědomí. Nové a nevyzkoušené aktivity vedly občas k přeceňování improvizace a k dojmu, že racionální dělba práce je zbytečným výmyslem ze světa byznysu (zatímco každý přece zvládne dělat úplně vše, když chce). Zpočátku takřka úplná absence informací o některých tématech
nahrávala dokonce tendenci chápat roli NGO jako apoštolát. Zbytky tohoto mindsetu ovšem tají jako sníh v létě a ve většině českých NGO dnes najdeme prostředí nepříliš vzdálené běžnému byznysu.

Snad je na místě lehká pochybnost, zda vlastní étos nevládní organizace v několika příštích letech obstojí, pokud by opravdu všechny kulturní bariéry padly. Ale tak jako v jiných oblastech, ani zde nemá smysl nic jiného než hledání nových forem. Tradice devadesátých let by mohla pokračovat jen za cenu naprostého ustrnutí a izolace.

Sociologové tvrdící, že západní společnosti se jakožto společnosti rozpadají, netvrdí, že se tak děje v důsledku nějakého „NGOismu“. Na vině je spíše občanský privatismus, který byl často podporován z ekonomických důvodů, a stále větší nároky zaměstnání. S obojím má každý, kdo zažil proměnu normalizačního Československa v „takovou normální zemi“ všech těch Kožených, Krejčířů, Šloufů a Dalíků, zkušeností víc než dost.

Nejpozději po roce 1969 přece každý obyvatel české kotliny pochopil, že snaha nasazovat krk a existenci za jakousi fantazii „veřejného zájmu“ je čirým donkichotstvím. Generace „Husákových dětí“, k níž patřím i já, vyrostla pod vlivem všeobecně rozšířeného přesvědčení, že osud národního společenství byl fatálně zkurven a usilovat o nápravu, která je přece nemožná, může jen naprostý blb.

Na západ od nás musí katabolické procesy vytlačovat pozůstatky poválečného demokratického občanství. Takovým komplikacím se ovšem v České republice snadno vyhneme. Vrchnostenskému komandování atomizovaného stáda poddaných překáží snad už jen pár spolků a občanských sdružení. Nuže, hrr na ně!

Po ropném zlomu

Hlavním „hříchem“ ekologických nevládních organizací není vlastně nedostatečná legitimita jejich cílů, ale kacířství ve vztahu k náhradnímu náboženství ekonomického rozvoje, jež dosud vládne napříč politickým spektrem. Paušální odmítnutí zeleného „NGOismu“ si však může dovolit jen ten, kdo důsledně tvrdí, že žádné ničení planety nevidí a nikdy neviděl. Nic ve zlém, ale tahle pštrosí politika poněkud připomíná poslední žlučovité výlevy komunistické propagandy.

Vznikající problémy v dopravě a energetice plynoucí z nedostatku zdrojů totiž žádná ideologická cenzura ani štvanice na „NGOisty“ neodstraní. Už příští generace se bude muset obejít bez asijského zboží, jehož doprava se nevyplatí, a vystačit s třetinou současné energetické spotřeby. Kdo tvrdí něco jiného, měl by laskavě vysvětlit, jakým drastickým opatřením – tedy na čí úkor – toho při rostoucí světové poptávce a stoupajících cenách hodlá dosáhnout. Rádobyodvážné řečnění za peníze ropné lobby nic neřeší.

Je načase zahájit debatu o funkci státu v období po ropném zlomu, nikoli křičet, že nevládní organizace ohrožují demokracii. Úkolů je nepřeberné množství: snižování energetické náročnosti dopravní soustavy a závislosti na dovážených surovinách; decentralizace energetické soustavy; pomoc byznysu tlačenému cenovým vývojem na trhu s ropou ke zkracování přepravních vzdáleností a tím k výměně obchodních partnerů; forma podpory nezbytné renesance zemědělství; nový mix centralizace a subsidiarity ve státní správě atd. Nic z toho nevládní organizace neřeší ani řešit nemohou. Jsou schopny připravit některé expertizy, ale samotnou volbu je třeba provést teprve po důkladné celospolečenské debatě. Nutnost provést zásadní a bolestné změny je ale zároveň příležitostí, jak překonat depolitizaci veřejnosti a zapojit ji do rozhodování o opatřeních, která se jí významně dotknou.

Právě v tom snad můžeme vidět jedinou pozitivní stránku věci. Podmínkou strukturální depolitizace veřejnosti v pozdním kapitalismu byl přece příslib konzumního ráje, k němuž se prý blížíme mílovými kroky. Jakmile si s konečnou platností připustíme, že tento příslib je falešný, delegitimizovány nebudou NGO, ale formálně demokraticky či globálně ekonomicky ustavené elity. Bude to znamenat vědomí, že systém, který odboural každou jinou legitimizaci než performativitu, neumí dostát svým vlastním kritériím.

Machiavelli si při četbě Livia zapsal: „Lidské touhy jsou nenasytné a život z nich splní jen nepatrnou část. Tak se v myslích a srdcích rodí nespokojenost s tím, co je. Proto se člověk utíká k oslavě minulosti a k neoprávněné víře v budoucnost, ač k tomu nemá žádný rozumný důvod.“

Co napadlo vás?

Autor je filosof a sociolog. Pracoval pro několik neziskových organizací.

zkrátka

ovšem

Vnitro se musí omluvit dvěma technařům za zásah, jenž vůči nim proběhl na Czech Teku v Mlýnci v roce 2005. Zatímco policisté, kteří v kamerovém záznamu před očima celé republiky kopali ležícího hocha, zůstali i po šetření nepostiženi, zde se opožděně ukázala sama spravedlnost. Ale jen zlehka vystrčila růžky. Rozhodnutí soudu totiž vypadá spíše na plichtu a postiženým mladíkům, z nichž byl jeden mlácen tonfou a druhému byla do jedoucího auta vhozena dýmovnice, patří především morální vítězství. Částky, které dostanou (10 a 20 tisíc), totiž použijí na poplatky soudního řízení, které soud nepochopitelně uvalil na oběti i viníky stejnou měrou. Jako by neviděl rozdíl. Malé vítězství dvou postižených ale nemůže zakrýt skutečnost, že stovky podobně postižených se nedočkaly vítězství žádného. Většina jejich podání byla totiž shledána jako „neodůvodněná“ a málokterý z nich měl tu sílu a čas několik
let vést soudní spor a obstarávat důkazy, které by měla přinášet sama policie. Doba, kdy by přečiny policistů byla ochotna reflektovat policie nebo policejní inspekce k tomu určená, je tak stále v nedohlednu.

Lukáš Rychetský

Úterý 8. července nebylo jen dnem podpisu smlouvy o radarové základně, v níž se mj. pro všeobecné pobavení píše, že „žádný prvek systému protiraketové obrany… nebude použit pro jakékoli aktivity neslučitelné s Chartou OSN“. Nebylo ani pouze dnem demonstrace proti tomuto podpisu, jejíž počty některá média pro jistotu vydělila deseti. Bylo rovněž dnem, kdy bylo podáno trestní oznámení na iniciativu Ne základnám! – za antisemitismus. Liga proti antisemitismu tento akt zdůvodnila tím, že na jednom z blogů na portálu Ne základnám! se objevil link na Protokoly sionských mudrců. Co na tom, že blogerský účet si může na daném portálu založit každý, co na tom, že daný blog byl po prvním upozornění administrátorů smazán, co na tom, že se aktivisté z Ne základnám! aktivně účastnili protestů proti antisemitismu? „Liga proti antisemitismu upozorňuje na skutečnost, že od samého vzniku se v této iniciativě objevují krajně levicové skupiny, jejichž ideologie směřuje
k likvidaci demokracie v České republice, či je revolučně laděna,“ píše se také v udání, podepsaném např. Fedorem Gálem. Liga, která proti opravdu nebezpečnému antisemitismu neonacistů neudělala skoro nic, se nyní rozhodla vystupovat jako ideopolicie a degradovat odpor proti antisemitismu v záminku pro potlačování názorů, které nemají s antisemitismem nic společného.

Ondřej Slačálek

Webové stránky českých deníků téměř bez výjimky prezentují letošní 43. ročník MFF Karlovy Vary jako záležitost, kde jsou filmy a názory na ně skoro to poslední, důležité je zachytit „to dění“. Například na webových stránkách Lidových novin se o žádných filmech nedozvíme (výjimkou je rozhovor s Jurajem Jakubiskem), zato můžeme zhlédnout třeba video o tom, že De Niro volí Obamu. Rozhovory jsou pomalu vytěsňovány chaty s osobnostmi, namísto recenzí se objevují blogy populárních pisálků a místo reflexí streamovaná videa. Ve snaze využívat nových forem se množí glosáře a blogy (Mirka z Varů či Irenin blog z Varů), v nichž se dozvíme, co populární novinář(ka) snídal(a) a kde byl(a) na párty a jak „nestíhá“. Jak by taky mohla stíhat, když je ve Varech takový „cvrkot“, jak napovídá podrubrika novinek.cz věnovaná Varům. Osobně se spíš ptám, zda mluvíme všichni o stejném festivalu. Ten můj nabízí především filmy. Pokud jste festival
nestihli a chcete si udělat na vybrané karlovarské snímky názor sami, od 12. do 23. 7. jsou v pražském Aeru a Světozoru Ozvěny Karlových Varů, kde bude k vidění 38 snímků z různých sekcí.

Kamila Boháčková

Veškerá pozornost českých médií i politiků se v posledních dnech soustředila na vyjednávání a podpisování smluv se Spojenými státy, které více nebo méně souvisí s plánovanou radarovou základnou. V zákulisí však mezitím probíhají bez povšimnutí jednání, která lze do státní suverenity i bezpečnosti českých občanů promítnout podobně zásadním způsobem. List New York Times informoval 28. června o tom, že se USA a EU blíží dohodě o znění nové smlouvy, která by bezpečnostním složkám umožnila získávat informace o operacích provedených kreditními kartami, údaje o cestování i o tom, jak brouzdají po internetu lidé na druhé straně Atlantiku. Dosud USA získávají řadu těchto informací v rozporu s evropskými zákony. Uzavření předběžné dohody o elektronických vízech otevřelo také před pár měsíci českému ministerstvu vnitra cestu k jednání o zřízení střediska pro prověřování
teroristů, které by do USA posílalo požadované informace. Dohoda by měla být údajně podepsána do konce července. Od poloviny července mají probíhat vyjednávání také o mezinárodní smlouvě o prevenci a potírání závažné trestné činnosti, jejímž obsahem bude opět předávání informací. Konkrétní podoba smluv
i průběh jednání jsou však utajovány. A nikdo se zatím po nich ani neptá.

Filip Pospíšil

2008 / 29 - vzpoura 1968 – a dnes?

editorial

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor