2005 / 4 - ztráty soukromí

Píše se rok 1913. Stárnoucí spisovatel a novinář, starý gringo, překračuje mexické hranice, aby v zemi rozvrácené revolucí našel důstojnou smrt. Neboť „být gringo v Mexiku… to je eutanazie“. Tak začíná román Starý gringo mexického spisovatele Carlose Fuentese (1928), jednoho z otců a teoretiků vlny latinskoamerické literatury druhé poloviny dvacátého století.

Fuentes, dlouhá léta činný jako diplomat ve Francii, patří dnes ve své vlasti k nejvýznamnějším prozaikům a esejistům. Z jeho rozsáhlé románové tvorby byly do češtiny v šedesátých letech přeloženy tři romány a až o téměř čtyřicet let později jsme se dočkali dalších dvou titulů – Starého gringa a Diany aneb Osamělé lovkyně. V roce 2003 u nás vyšel Fuentesův kulturněhistorický esej Pohřbené zrcadlo, napsaný při příležitosti pětistého výročí objevení Ameriky. Ústřední témata této knihy, identita hispanoamerického světa a vzájemný vztah mezi severní a jižní částí amerického kontinentu, tvoří zároveň páteř Fuentesovy prozaické tvorby.

Ve Starém gringovi se autor vrací k období mexické revoluce, do níž už situoval román Smrt Artemia Cruze (česky 1966). Tentokrát přivádí na dějinné jeviště postavu starého gringa, vyčerpaného agresivitou své novinářské profese, americkou učitelku Harriet a mexického revolucionáře Arroya, jejichž individuální osudy se nakrátko spojí, aby se v závěru rozpustily v násilném revolučním osudu.

Vztah Severu a Jihu se v románu promítá do vztahu obou Američanů k samozvanému generálovi Arroyovi, jehož postava je zároveň reflexí hispánského mýtu o revolučním vůdci (caudillo), dodnes zosobňujícím jeden z ideálů mužnosti. Fuentese zajímají podoby odlišnosti a neporozumění, živící latentní nenávist mezi oběma oblastmi, jejichž hranice je „jizvou“, vždy připravenou se otevřít („starý gringo zahlédl v očích miss Harriet chladné a nevyslovené spiklenectví, jak se oba shodli na severních náboženstvích bez oltářů, kde Ježíš Vykupitel přebýval navěky zproštěn tělesnosti… nikdy nemohl krvácet, jíst, smilnit nebo vyměšovat, ne jako mexický Kristus“). Statičnost katolického Mexika, pod jehož povrchem zřetelně prosvítají původní pohanské základy, představuje pro americký sever jak záminku k expanzi, tak výzvu, která nebyla vyslyšena. Slovy starého gringa: „Mexiko je důkaz, čím jsme mohli být, takže tu měj oči pořádně otevřené.“

Předkřesťanské tradici času, jenž se stále opakuje, se blíží i cyklický čas románový. Je to čas společný živým i mrtvým. Proto jej „Harriet, která usedá o samotě a vzpomíná“ může prostřednictvím svých vzpomínek propůjčit i těm, kdo už mezi živými nejsou. Celkové elegické ladění příběhu je umocněné zážitkem stáří, nostalgie a únavy, jimž jsou jeho postavy vystavěny. Tón elegické osudovosti podporuje také časté opakování celých vět nebo epitet, vytvářejících pravidelný rytmus vyprávění.

Starý gringo se v lecčem podobá hlavnímu hrdinovi Cervantesova románu, který si nosí s sebou, aby ho před smrtí konečně mohl přečíst. Tento moderní don Quijote už nehledá dobrodružství, ze všech ideálů pronásleduje jen jediný – ideál mužné smrti. Vedle fiktivní donkichotské identity se do postavy starého gringa promítá i skutečná osoba amerického spisovatele Ambrose Bierce, jehož záhadné zmizení v Mexiku Fuentese k napsání románu inspirovalo.

Složitá kompozice pracuje s motivy zdvojování, zrcadlení a opakování (starý gringo cítí k Arroyovi a Harriet otcovský vztah, zároveň všichni tři představují zvláštní verzi milostného trojúhelníku) i s metodou koláže a literárního mnohohlasu. Vedle introspektivní vrstvy, jež prostřednictvím vnitřních hlasů postav (někdy i bezejmenného chóru) vypovídá o jejich snech, obavách i očekáváních, vytváří Fuentes vrstvu intertextových kulturních odkazů (zejména parafráze Bierceových povídek).

Nabízí se srovnání s jiným žijícím klasikem latinoamerické literatury – Gabrielem Garcíou Márquezem. Pro oba autory je charakteristický jak soustavný zájem o podoby latinoamerické identity, tak také prozaická tvorba často založená na silné zápletce (vedle Starého gringa můžeme postavit například Kroniku ohlášené smrti), akcentující téma času a smyslné osudovosti. Oproti přirozenému vypravěči Garcíovi Márquezovi působí Fuentes jako sofistikovaný konstruktér, postrádající marnotratné fabulační bohatství márquezovské imaginace. Namísto barokní fantasknosti a rozbíhavé košatosti vytváří ve Starém gringovi relativně uzavřený dostředivý svět opakujících se motivů, které do sebe na všech rovinách precizně zapadají. Proto se někdy nelze ubránit pocitu chladné literární spekulace. V některých pasážích rušivě vystupuje na povrch přílišná formálnost autorského záměru (opakující se konstatování, že gringo přišel do Mexika zemřít) nebo literární nepůvodnost (téměř kýčovité
ztvárnění prvního gringova setkání s Harriet).

Fuentesova polyfonní struktura vyprávění, využívající deklamace, výkřiky i otázky postav, může v něčem připomínat cortázarovské experimenty s vypravěčskou perspektivou, třebaže je nerozvíjí do tak krajních důsledků. A navzdory své snaze o téměř esejisticky široký kulturněhistorický záběr není Fuentes tak důsledným a přesným myslitelem jako jiný žijící latinoamerický klasik, Argentinec Ernesto Sabato.

Romanopisec Carlos Fuentes není ani čistým vypravěčem, ani prozaickým experimentátorem a ani románovým esejistou. O to více se v této knize projevuje jako básník prózy, fascinovaný mnohostí a jedinečností lidských hlasů, skutečný poeta doctus. Starý gringo je z tohoto pohledu především mexickou poemou o lásce, smrti, pomstě a času. Poemou, která kvůli své nevyrovnané kompozici nestrhne úplně, ale přesto svou zvláštní atmosférou ve čtenáři zanechá neurčitý pocit nostalgického okouzlení.

Autor je student komparatistiky a filmové vědy na FF UK.

Kultura neoficiální, periferní, nízká

Stále u většiny z nás přetrvává představa o éře 17. a zejména 18. století jako o temné periodě v dějinách Evropy a českých zemí zvláště. Kdo měl ještě možnost zažít předlistopadové školství, bezpochyby se mu v souvislosti s lidovou kulturou vybaví především třídní boje rolníků, periodické morové epidemie a chudoba hmotná i duchovní. Právě v tom spatřuji smysl českého překladu Burkeovy knihy: ukazuje svět obyčejných lidí ze zcela odlišné perspektivy a nabourává hluboce zažitý stereotyp.

Zájem o lidovou kulturu a revizi tohoto explanačního modelu v historické vědě kulminoval v sedmdesátých až devadesátých letech. K nám zatím tyto impulsy dorazily jen v omezeném rozsahu. Nicméně i novější domácí historiografie se může pochlubit reprezentativními texty k této problematice, jmenujme alespoň Selské rebelie J. Čechury či dvoudílné Dějiny hmotné kultury kolektivu autorů pod vedením J. Petráně.

Úvodní pasáže Burkeovy Lidové kultury…ocení zřejmě především odborná veřejnost. Autor se tu vyrovnává s novějšími vědeckými impulsy, které nabourávají koherenci pojmu „lidová“ i pojmu „kultura“, a zvažuje možnost užití jiných adjektiv, jako „neoficiální“, „periferní“, „nízká“ atd. V úvodu se sice přiznává, že pojem „kultury“, stejně jako „lidu“, potřebuje opětovné zkoumání a novou definici, nicméně v meritorních pasážích knihy už problém dále nereflektuje. Čtenář se tak může především seznámit s klíčovými problémy současného historického výzkumu lidové kultury.

Nevymýtitelné stereotypy

Burke začíná vyprávění od konce: dobou, kdy intelektuálové inspirovaní romantismem (J. G. Herder, bratři Grimmové ad.) začali sbírat a propagovat kulturu lidu. Byla to doba, v níž se formoval moderní nacionalismus, romantici lidu připisovali nové významy: jeho zvyky, obyčeje, svátky, pověry, balady, přísloví atd. začaly být považovány za součást jediného celku, vyjadřujícího ducha konkrétního národa. Proto Burke otevřeně přiznává, že „předmět této knihy byl objeven – nebo vymyšlen – skupinou německých intelektuálů na konci 18. století…“ (s. 35).

Autor je nucen používat regresivní metodu pro nedostatek pramenů, vztahujících se k raně novověké lidové kultuře. Musí vzít za vděk prameny především z 19. století a usuzovat na starší kořeny praxe, jež je v nich zachycena. Ztotožňuje se s postupy Marka Blocha, klasika francouzské historické školy Annales, o němž píše: „Jeho cílem nebylo přeskakovat tisíciletí, nýbrž propracovávat se krok za krokem o jedno až dvě století nazpátek. Netvrdil, že se francouzský venkov vůbec nemění, ale že se mění pomalu…“ (s. 101)

Kniha je rozdělena do tří velkých tematických okruhů. V prvním, nazvaném Hledání lidové kultury, se autor zabývá interakcemi vyšší a nízké kultury a účastí vyšších vrstev na lidových kulturních aktivitách. Druhý oddíl Struktury lidové kultury je věnován jednak nositelům této kultury (vypravěči, herci, klauni atd.) a jednak zobrazování jednotlivých společenských vrstev. Například právníci byli v 17. století „oblíbeni“ asi tolik jako dnes a obdobnými stereotypy byli také prezentováni (s. 174). V tomto oddíle jsou zkoumány hlavní projevy lidové kultury, najdeme zde strukturalistické rozbory pohádek nebo výklady masopustu či karnevalu. Změny v lidové kultuře, oddíl třetí, popisuje tlak, často mravokárně motivovaný, který byl na lidové zvyklosti vyvíjen. V důsledku tohoto tlaku začalo docházet k postupné izolaci vyšších vrstev od lidové kultury, což velmi dobře ilustrují čarodějnické procesy 17. století či osvícenské Voltairovo
elitářství ve století osmnáctém. V této části Burke také popisuje vztah mezi vznikem „tiskového kapitalismu“ a lidovou kulturou v 17. a 18. století. Jeho závěr zní: „Obchodní revoluce vedla ke zlatému věku tradiční lidové kultury předtím, než ji obchodní a průmyslová revoluce zničily…“ (s. 256)

Z hlediska čtenářského je třeba upozornit, že Burke své závěry podkládá příběhy a poznatky ze všech koutů Evropy. A tak se zde můžeme dočíst například vysvětlení, proč ve střední a severní Evropě hospoda hraje důležitější roli než na jihu anebo jak se ze zbojníka Robina Hooda stal vegetační démon lidových rituálů. Televizním divákem pak bezpochyby také otřese Burkeovo zjištění, že neodmyslitelná panna Marion se po Hoodově boku objevuje teprve ve verzích příběhu ze 16. století, tedy více než 300 po době krále Richarda I. Lví srdce, do níž je vyprávění o legendárním zbojníkovi zasazeno.

Stará kniha s novou předmluvou

Britský historik Peter Burke (1937) se kromě lidové kultury věnuje především dějinám Evropy v době raného novověku (The Italian
Renaissance: Culture and Society in Italy nebo The Fabrication of Louis XIV.) a metodologii dějepisectví (History and Social Theory). V českém prostředí se stal známějším především díky loňskému vydání knihy o historii francouzské školy Annales, nazvané Francouzská revoluce v dějepisectví. Jeho Lidová kultura v raném novověku patří k nejcitovanějším dílům svého oboru. Původně byla vydána v roce 1978 a druhé (revidované) vydání, které se dočkalo tohoto českého překladu, pochází z roku 2001. Celá revize však spočívá vlastně jen v novém úvodu ke knize a v doplnění závěrečného seznamu literatury o některé tituly, jež vyšly v osmdesátých a částečně též v devadesátých letech. Pokud si však projdeme poznámkový aparát, v jednotlivých kapitolách k reflexi nových poznatků nedošlo. V úvodu ostatně autor přiznává, že kdyby knihu psal dnes znovu, jistě by vzal v potaz širší pojetí kultury. Kniha předního reprezentanta
současné sociální historiografie je psána srozumitelně a živě, ocení ji také laičtí nadšenci pro studium historie.

Autor je historik a právník.

Minirecenze

Petr Holman

Z cest…

Společnost pro Revolver Revue 2005, 56 s.

Vynikající březinolog Petr Holman (1951) sepsal formou „deníkového dopisu“ své zážitky z amerického pobytu v roce 1994, kdy mimo jiné navštívil benediktinský klášter v Bethlehemu, Connecticut a megapoli New York. Základním nastavením subjektu chrleného textu je euforická otevřenost intenzivnímu prožívání, opojení ze všeho velkolepého, s čím se náhle lze setkat, od harmonické klášterní komunity a nevšedních turistů až po skvělá muzea a prodejnu unikátních dýmek, prostě „darmo mluvit. Jen z radosti plakat…“ Někdy Holman zastaví prudký spád vyprávění, aby vzpomněl na domov, či najde čas k meditativnímu spočinutí, kdy k němu proniká „rozechvění z věcí budoucích, chvění i úzkost, jistota a skepse, některá tajemství působící proti životu nenaplněnému, tajemství života naplněného…“. Ve schopnosti nechat se obdarovat každou situací i jejich konstelacemi a kontexty spočívá jakási odevzdanost aktivnímu plynutí, schopnost bezprostředně
využít své příležitosti, učit se od lidí i okamžiků, ale k ničemu se nevázat a zvládnout umění rozloučit se. Z autorovy vyrovnané oproštěnosti prosvítá i kousek moudrosti takřka orientální – však také Holmanovou další specializací je indologie.

Jiří Zizler

Jaroslav Rudiš, Jaromír 99

Alois Nebel 3: Zlaté hory

Labyrint 2005, 120 s.

Navzdory postmoderně, mísící, jak známo, druhy i hodnoty umění, ví správný český intelektuál celkem přesně, kteří současní autoři jsou kvalitní a kteří jen zábavou pro plebs, tj. na kterém večírku se objevit a kterému se vyhnout. O osmózu skrz tuto neprodyšnou stěnu se dlouhodobě snaží Jaroslav Rudiš, mj. prostřednictvím svého komiksového železničáře Aloise Nebela. Ten teď doputoval na své životní dráze z Bílého Potoka přes Hlavní nádraží do Zlatých Hor, a jeho trilogie se tak uzavřela. Přiřadíme-li „komiksy pro dospělé“ k literatuře, pak se ta česká rozrostla o dalšího Švejkova příbuzného, který současně s tím, jak stárne, zrcadlí stále aktuálnější společenská témata. Nemá, pravda, ve svých selských moudrech tak docela jasno: pokud jde třeba o Sudety, „všechno to je historie, a ta přemalovat nejde“, ovšem „historie, ta je mrtvá“. Ale není právě tato snaha o tlusté čáry na jedné straně a tahání dějinných strašáků na straně druhé příznakem
dneška? A kdo by neznal okolo sebe nějakého toho Wachka, který umí prosperovat za jakýchkoliv okolností? Rudišovi a Jaromíru 99 se přitom daří zvláštní, místy až expresionisticky hořká hravost, a to zejména díky žánrem usnadněnému nadhledu, který se ke konci zhmotňuje v máchovském vstupu autorů do děje. Ale nebojte, tentokrát téměř všechno dobře dopadne…

Jan Hon

John D. Barrow

Konstanty přírody

Přeložil Jiří Langer

Paseka 2005, 288 s.

Konstanty přírody jsou podobně jako jiné Barrowovy knihy dílem na pomezí matematiky, fyziky a kosmologie, s četnými odbočkami k filosofii či historii přírodních věd. Podtitul „Čísla, skrývající nejhlubší tajemství vesmíru“ si snad zaslouží podrobnější vysvětlení. Barrowovi nejde ani tak o Ludolfovo či Eulerovo číslo, ale o konstanty fyzikální. Rozlišuje hodnoty závisející jen na naší volbě jednotek (rychlost světla) a bezrozměrné konstanty, o které mu jde především. Byly snad na počátku vesmíru jejich hodnoty odlišné? Můžeme hodnoty konstant pouze empiricky změřit, nebo vyplynou přímo z nějaké budoucí „sjednocené teorie“, jak po celý život doufal Albert Einstein? K tomu se pak přidávají úvahy o tom, jak by vypadaly světy, kde by konstanty měly jinou hodnotu, dojde na antropický princip, paralelní vesmíry, cesty časem, počet dimenzí nebo i přírodní jaderné reaktory. Autor umí vyvolat působivý dojem jakéhosi neviditelného světa „za“ fyzikální realitou,
přitom se ale nejedná o snahu ohromit čtenáře povrchním hraním si na mystiku. Výklad je promyšlený a dobře srovnaný. Barrow je vynikající popularizátor, ale jedna výtka se přece jen nabízí: Kdo četl jeho předcházející česky vydané knihy, zjistí, že obsah se nejen překrývá s texty jiných autorů (tomu se lze těžko vyhnout), ale řadu myšlenek opakuje autor i sám po sobě.

Pavel Houser

Libuše Šilhánová

Ohlédnutí za životem

Portál 2005, 256 s.

Pokud by někdejší mluvčí Charty 77 a žena jednoho z významných představitelů reformních komunistů konce 60. let vydala útlou brožurku vzpomínek na 70. a 80. léta, pak by ji čtenář mohl vnímat jako sice až příliš stručné, ale přece jen potřebné svědectví o perzekuci opozice prováděné komunistickým režimem. Čekal by sice, že se od Šilhánové dozví víc než krátké historky, nepřekvapilo by ho sentimentální pojetí roku 1968 (jiné snad od ženy komunistického funkcionáře ani nelze chtít), někdy by se podivil jejímu zjednodušujícímu uvažování, ale v zásadě stojí za to se takovým svědectvím zabývat (jde o stránky 155 až 227). Šilhánová však bohužel podlehla pokušení popsat podrobně celý svůj život a navíc tak učinit jazykem červené knihovny (pasáže o Chartě jsou tak odlišné, že zřejmě jde o dva „slepené“ texty, přičemž u osobních vzpomínek se zdá, že autorka přepisovala své mladické deníky). Snesitelný je ještě popis útlého dětství, další pasáže už však jsou
pro čtenáře čirým utrpením. Přestože Šilhánová přestála tuberkulózu či zdravotní postižení dcer, podle knihy to vypadá, že svým životem proskotačila coby naivní patnáctiletá školačka, pro niž je všechno buď strašlivé nebo nádherné. Banalita stíhá banalitu, černobílý pohled na svět (včetně kladného sebepojetí) je pro čtenáře až fyzicky nesnesitelný.

Kazimír Turek

Karol Bílek

Sobotecko

Paseka 2005, 45 s., obrazová příloha

Město Sobotka a jeho okolí je spjato především s osobností básníka Fráni Šrámka. Oblíbily si je však i další osobnosti, jako například malíř Václav Špála, historik Josef Pekař nebo zdejší rodák, filmový teoretik Karel Smrž. Historik a znalec oblasti Českého ráje Karol Bílek se v dalším svazku edice Zmizelé Čechy pokusil vytvořit reprezentativní sbírku starých pohlednic a fotografií, na nichž by bylo možné zdokumentovat proměny Sobotecka v průběhu 19. a 20. století. Vedle Sobotky se v knize objevují i obrazy sousedního Dolního Bousova, Markvartic, Mladějova a také jedné z dominant Českého ráje, hradu Kost. Vybledlé fotografie zachycují v minulosti stržené, protože ideologicky nevhodné pomníky, vyhořelé nebo časem zchátralé domky spolu s jejich dnes dávno mrtvými obyvateli. To vše vtahuje čtenáře do dob minulých, z nichž na snímcích zůstal již jen duch spokojeného života na maloměstě a vesnici. Časem pročištěný obraz historie.
Fotografiemi ilustrovaný průvodce po ní je doplněn krátkým textem, který nastiňuje i to, co na fotografiích neuvidíme – časy chudoby, válek a nakonec socialistického vyvlastňování a drancování krajiny. Za zbytečný považuji seznam popisů fotografií na konci knihy, který je rozšířen jen o informaci o vlastníkovi fotografie; naopak tu chybí rejstřík, který by měl být u knih o historii povinností.

Jiří G. Růžička

Václav Horčička

Rakousko-uherská politika vůči sovětskému Rusku 1917–1918

Karolinum 2005, 256 s.

Lze ještě v politických dějinách Evropy 20. století objevit prázdná a historiky dosud neprobádaná místa? Václav Horčička se snaží dokázat, že ano, a na krátkém časovém úseku roku 1917–1918 přibližuje vzájemné politické „oťukávání“ dvou států: rozpadajícího se Rakouska-Uherska, jehož existence byla založena na staletých tradičních hodnotách, a nově vznikajícího sovětského Ruska – státu „rolníků a dělníků“. Oporou pro napsání této studie mu byla znalost dokumentů z vídeňských archivů, které zkonfrontoval s odbornou literaturou. Jelikož se zaměřil hlavně na rakousko-uherské aktivity, je činnost vznikajícího Leninova aparátu popisována většinou jen z vydaných pramenů a literatury, povětšinou sovětského původu. Nezbytným hlediskem pro analytické zpracování bylo také přihlédnutí k vzájemným vztahům mezi habsburskou monarchií a vilémovským Německem. Vídeňská diplomacie se totiž musela vyrovnávat se stále sílícím německým vlivem na její politiku
i s německými ambicemi v Pobaltí, a tato studie dokládá postupné podřizování habsburského domu německé generalitě. Velkou pozornost věnuje Horčička jednáním, která vedla k uzavření brestlitevského míru mezi centrálními mocnostmi a bolševiky v březnu 1918 a také k následným diplomatickým aktivitám, které Rakousko-Uhersko na území bývalého carského Ruska nadále podnikalo. Celou studii podtrhuje kvalitně odvedená redakční práce, která však nemůže zastřít přílišnou suchost a místy až strohou popisnost textu.

Ivan Malý

Mario Vargas Llosa

Zelený dům

Přeložil Vladimír Medek

Mladá fronta 2005, 376 s.

Podruhé (poprvé 1981) vychází česky druhý román peruánského spisovatele Maria Vargase Llosy Zelený dům (1966). Po výrazném debutu Město a psi autor potvrdil své kvality a zároveň na prvotinu navázal a rozvinul její postupy v bohatý a mnohoznačný obraz reality, přibližující se k magickému realismu dalších latinskoamerických spisovatelů. Román je složitě komponován z prolínajících se příběhů a hlasů. Dvěma ústředními dějišti jsou provinciální městečko Piura a džungle. Piura leží symbolicky na hranici mezi divočinou a civilizací, což se odráží i v jednotlivých příbězích a osudech postav. Dům z titulu knihy je nevěstinec, který do základů vyhoří a je znovu postaven. K němu se váže i ústřední příběh indiánské dívky Bonifácie, zachráněné jeptiškami, která se však stane nejznámější prostitutkou v kraji. Autor dovede i ve složité struktuře pevně vést čtenáře, udržet napětí a vyprávět magickým až barokně košatým
jazykem, jak je jeho zvykem. Dílo v překladu Vladimíra Medka patří k vrcholům tvorby Vargase Llosy a k těm nejlepším dílům latinskoamerické literatury šedesátých let minulého století.

Milan Valden

Jan Saudek

Svobodný, ženatý, rozvedený, vdovec

Slovart 2005, 222 s.

Vzpomínková kniha fotografa Jana Saudka, která vychází v již druhém vydání, ukazuje svého autora v literárních ambicích, které zůstávaly zhusta skryty. Duchaplnost i zemitý humor, minimum teoretizování, zato mužné zážitky a postřehy činí z jeho vyprávění výtečnou četbu a rukověť k úspěšnému životu. Jan Saudek zařadil do knihy přehled svých fotografií, které samy o sobě obsahují příběh a charakterizují jejich tvůrce. Dociluje účinu, který – přímo nevysloven – odpovídá metodě demaskování lidské skutečnosti nahotou. Jan Saudek je ve svém vyprávění upřímný, otevřeně cudný a v řeči o Umění mluví pravdu i šálí, vzpomíná i fabuluje, zrcadlí a vplývá, poučen Mistry – vypravěči Vančurou a Hrabalem vede ve svém příběhu temný spodní proud, postupně se vynořující jako první obrysy portrétu ve vývojce. O stylu Janu Saudkovi netřeba vyprávět, styl je forma k původnímu životnímu naplnění, zvládnutá s ryzí uměleckou poctivostí.
Život jako umělecké dílo, prožívaný v tvorbě a osamělosti tvůrce, člověk ve své jedinečnosti jako téma, podané s humorem a řádnou dávkou sebeironie, vede až k povzdechu: škoda, že se Jan Saudek nedal raději na literaturu… Ale zase by chyběly jeho fotografie! Vznikla vtipná, čerstvá koláž s pečetí stylu a originality, kavalírsky rozmarné vyprávění o vážných věcech života, o Lásce a Umění.

Vilém Kozelka

Renaud Barbaras

Touha a odstup

Přeložil Josef Fulka

Oikoymenh 2005, 183 s.

Lidské myšlení probíhá v různých typech: přirozeném, praktickém, ekonomickém nebo uměleckém, a někdy žádném. Kniha francouzského filosofa Renauda Barbarase (1955) s podtitulem Úvod do fenomenologie vnímání se věnuje vnímání jako jednomu z předpokladů myšlení a naznačuje jistou rozpolcenost fenomenologických formulací, která je nejspíš způsobena rozmanitostí jeho duchovních zdrojů. Od Aristotela k Barbarasovi vede dlouhá cesta dějinami filosofie, ale jedno mají oba společné: krizi idejí vůči realitě. Vztah ducha s hmotou Barbaras vyvozuje z kritiky bergsonismu, ale dopouští se anachronie, když opomíjí nejsilnější motivy duchovní lidské činnosti: maniá, erós, ratio, poiésis, kterými je vedeno lidské myšlení od počátku člověka. Jedno je jisté – filosofii schází básnický jazyk. Barbaras užívá obecné kategorie Bytí, Příroda, Život, které jsou jakoby převzaté z Hesiódovy Theogonie, ale vypadávají ze souvislosti svou obecností vůči ostatnímu detailnímu
fenomenologickému popisu. Přitom Barbaras předestírá možnost, že fenomenologie může ústit do určité kosmologie a kosmobiologie, směřujíc k celistvosti myšlenkového systému. Více se však zdá, že fenomenologické uvažování stále krouží kolem Pramýtu a Husserlova „nějakého Boha“ jako myšlenková soustava bez vnitřního motivu.

-vk-

Jan Cimický

Tzimiskis

Baronet 2005, 262 s.

Psychiatr a literát si za hrdinu svého fiktivního příběhu vybral byzantského císaře Joanna Tzimiska (vládl 969–976). Vychází přitom ze dvou knih: Byzantské vzdělanosti (1993) a Dějin Byzance (1994), z nichž někdy opisuje celé pasáže. Škoda, že do textu nezapracoval byzantské reálie, které by mohly českého čtenáře zaujmout. U nás knihy s byzantskou tematikou prakticky chybějí: beletrie, populárně naučné publikace i ty vědecké. Nabízí se kniha J. Jarošové Svatí kacíři (2000), ale vzhledem k tematice (život Cyrila a Metoděje) a odpovědnému přístupu autorky k historickým pramenům nelze tyto knihy srovnávat. Cimický se dopustil mnoha nepřesností u řeckých jmen a názvů. Většinou nepoužíváme název Thessalonika, ale lze se držet slovanského názvu Soluň, který v té době již existoval. Císař Konstantinos VII. měl přívlastek Porfyrogennetos (= v purpuru zrozený), a ne Porfyrogennes. Autor špatně skloňuje jméno dalšího císaře, Nikefora Foky,
nedodržuje jednotu v některých názvech (Blacherny, Blachernai) a název ortodoxní církev tehdy ještě nebyl namístě, neboť k tzv Velkému rozkolu, kdy se de facto rozdělila východní a západní křesťanská církev na později nazývanou katolickou a pravoslavnou, došlo až v roce 1054. V době Tzimiska však ještě panovala více méně křesťanská jednota. Knihu mohu doporučit těm, kdo se zajímají o Byzanc a nechce se jim číst vědecké publikace.

Rita Kindlerová

Čtenářská recenze

Vladislav Kučík

Mám tě rád doopravdy

Nakladatelství XYZ 2005, 187 s.

Jde sice o nenápadnou a řekněme i tichou knihu, kterou nedoprovází mediální humbuk, ale k sehnání pravda není. Příběh je šokujícím, ostrým řezem do stavu společnosti a našich životů, jak je ostatně uvedeno na záložce. Mladá dívka musí zaplatit nejen za to, jak žije, ale i za vše ostatní – kde žije a co je jí dáno, za rodinu svých rodičů. Je sice jedno, koho má vedle sebe v posteli, holku či kluka, ale nic není najednou jedno, má-li dítě. O to se musí starat. Kolem Katky selhali v ději knihy úplně všichni… Nebo nakonec ne? V závěrečné kapitole po zaznění jisté písně říká ta dívka cosi, co děj kamsi posouvá. Ke snu? K Bohu? Trochu tomu napovídá už úvod knihy, odkazující k poezii Jaroslava Seiferta, své prozrazuje i obal knihy, v němž je autor sám stylizovaný do jedné z postav příběhu. Ilustrace Petra Faltuse jsou neobvyklé a silné, byť bych uvítal vyšší kvalitu tisku. Grafickou podobu obalu knihy vytvořil
módní fotograf Robert Vano a stylizoval ji jako „rodinnou fotografii“. Mám pocit, že se sešli vskutku umělci, aby cosi vytvořili a cosi předali. Kolik takových knih, vedle kuchařek a životopisů kdekoho, vskutku knih elitní české literatury, dnes vychází?

Michal Žemlička

Enrique Vila-Matas

Doctor Pasavento

Anagrama 2005, 392 s.

Poslední román jednoho z nejznámějších současných španělských spisovatelů Enriqua Vila-Matase je zatím jeho nejrozsáhlejším dílem. Téměř čtyřsetstránková kniha Doktor Pasavento (Doctor Pasavento) vyšla v září v nakladelství Anagrama. Vila-Matas pokračuje ve směru naznačeném svými předchozími romány, pro něž je příznačné stírání hranic mezi literárními žánry, prolínání reality a fikce a zkoumání vztahů mezi spisovatelem a jeho dílem. Vila-Matase přitahuje nejasná linie mezi světem literárním a světem skutečným, fascinuje ho jejich vzájemné pronikání, k němuž svými romány s oblibou přispívá. Hlavní postavou a vypravěčem Vila-Matasovy románové autofikce je spisovatel, jehož touhou je zmizet, vzdát se veřejné role, proměnit se v nicotu. Vzorem se mu stává švýcarský spisovatel Robert Walser, který strávil poslední část života v psychiatrické léčebně, kde zcela přestal psát. Pasavento si ve snaze zmizet vytváří různá alter ega, mění identitu (stává se
z něj doktor Ingravallo a doktor Pynchon) i vlastní minulost, přesouvá se z místa na místo, ze skutečných míst na místa fiktivní, zpochybňuje svou existenci. Španělská kritika nový Vila-Matasův román ocenila a někteří ho dokonce prohlašují za to nejlepší, co autor napsal.

Mariana Housková

Odjinud

Proměny vztahů Boženy Němcové a sester Rottových (Karoliny Světlé a Sofie Podlipské) zkoumá Jaroslava Janáčková v České literatuře č. 4/2005.

Odchod básníka Rainera Marii Rilka z Prahy v září 1896 vybral Pavel Kosatík do další kapitoly svého historického seriálu v Týdnu č. 38/2005.

Roš chodeš zahrnul do svého říjnového Kalendária jubileum prozaika, dramatika a funkcionáře ochotnického divadla Maxe Lederera (17. 10. 1875 – 2. 9. 1937), spoluzakladatele festivalu Jiráskův Hronov.

Vzpomínku-nekrolog Josefa Trägera k úmrtí ředitele Melantrichu Jaroslava Šaldy (1880–1965) otiskl a okomentoval v Listech č. 5/2005 Jiří Lach.

Přínos bohemisty a polonisty Karla Krejčího (1904–1979) zhodnotil ve Slavii č. 4/2004 Jiří Bečka.

Rozhlasový medailon Karla Brušáka (1913––2004), pozoruhodného solitéra českého kulturního exilu, přiblížila čtenářům Týdeníku Rozhlas č. 42/2005 autorka pořadu Vlasta Skalická.

Hodnotově „někam mezi Kaplického a Neffa“ zařadil sám sebe Adolf Branald v jubilejním rozhovoru v Mladé frontě Dnes 15. 10. 2005.

„Causu“ Vladimír Holan zpracoval v Reflexu č. 37/2005 Jiří Rulf, v Instinktu č. 37/2005 Josef Rauvolf.

Úryvek z knižního rozhovoru s Bohumilou Grögerovou o létech 1936–45 otiskl Radim Kopáč v 1. čísle nového ročníku Babylonu z 29. 9. 2005.

Vladimír Justl je autorem doslovu k románu z divadelního prostředí Sezóna (Ostrava, Graphic House – Host 2004), který napsal herec František Šec (1919–2005).

Rozhovor s březinovským badatelem Petrem Holmanem připravil pro Revolver Revui č. 60 (září 2005) Marek Vajchr.

Pod názvem Deníčky zuřivého novináře podíval se v Harmonii č. 10/2005 z muzikologického úhlu šéfredaktor tohoto časopisu Luboš Stehlík na publicistickou „summu“ Jana Rejžka Z mého deníčku 1984–2003 (XYZ 2005).

Zpracoval František Knopp.

Rumunsko

Časopis Observatorul Cultural zareagoval minulý týden především na udílení literární ceny Nike v Polsku. Číslo tak bylo víceméně stasiukovské. Dalo se to čekat, jeho nová kniha Cestou do Babadagu (Jadac do Babadag), je do značné míry věnovaná reflexi autorových cest do Rumunska. Objevováni „horší Evropy“ zde bylo několikrát zdůrazněno, především ovšem v komentářích přeložených z polštiny. Jediný původní rumunský článek si všímal spíše textů dříve přeložené knihy Moje Evropa, kterou Andrzej Stasiuk napsal spolu s ukrajinským spisovatelem Jurijem Andruchovyčem. O překlad se zajímala již dokonce Albánie, součástí knížky je i kapitola nazvaná Shquiperia, je tedy možné, že v Rumunsku se budou moci do tohoto zajímavého filosoficko-cestovatelského textu o „Evropě zvané střední“ také začíst. Jako každý podzim navštívil Bukurešť Dumitru Tepeneag, zakladatel estetického onirismu, autor románu Hotel Europa (ukázky vyšly i česky), Ceaušeskovým
dekretem zbavený rumunského občanství, poslední člen velké generace Rumunů žijících v Paříži. Observatorul Cultural přinesl jedenapůlstránkový rozhovor, ve kterém zaznělo, že dokud rumunští spisovatelé nespojí své síly, nejlépe s oficiální podporou národa, tedy státu, jako to dělali hned na začátku 90. let Maďaři, těžko se prosadí mimo domovinu, například ve Francii: „Naše literatura by měla útočit jako falanga.“ Poněkud nadneseně řečeno, avšak velmi poučné i v českém prostředí.
„Romány píší ženy, ráno v pařížském metru čtou knihy zase ženy… Muži jsou buď příliš komplikovaní nebo téměř negramotní.“ Kteří z nich asi u nás doma ve střední Evropě dělají kulturní politiku?

Tomáš Vašut

Výkřik trpící duše

Vydávat překlad knihy o politice, která vyšla před půl stoletím, v roce 1952 za podstatně jiných politických okolností, může vypadat jako pošetilost – čas ji mohl usvědčit z omylu a někdejší soudy mohou vypadat naivně. V případě autobiografie Whittakera Chamberse to však neplatí.

Whittaker Chambers je jméno, které dnes asi většině českých občanů nepřipomíná vůbec nic. A podobné to nejspíš bude se jménem Alger Hiss. A přece je Chambersův a Hissův příběh, jež jsou do sebe navěky zaklesnuty, jedním z klíčových příběhů studené války a vypovídá o komunismu a reakcích na něj víc než všechna teoretická pojednání.

Američan Chambers byl od dvacátých let minulého století tajný člen komunistické strany USA a v letech třicátých byl špionem – spojkou sovětské vojenské rozvědky ve Spojených státech. Na sklonku třicátých let se s komunismem rozešel a od září 1939 upozorňoval americké úřady, že se v jejich nejvyšších patrech usídlila tajná komunistická síť. Téměř bez ohlasu. Až když po válce americký Kongres zřídil Výbor pro neamerickou činnost, vyvolala Chambersova odhalení výbuch. Veřejné pohoršení se ovšem obrátilo proti poslovi špatných zpráv – američtí novináři ani veřejnost nechtěli přijmout skutečnost, že by se mohli komunisté a sovětští špioni uhnízdit přímo ve vysokých funkcích státního aparátu.

Šlo především o Algera Hisse, který tehdy, v roce 1948, stál v čele vážené Carnegiovy nadace pro světový mír a předtím pracoval desítky let ve vysokých funkcích na ministerstvu zahraničí. V únoru 1944 se například zúčastnil konference v Jaltě, načež navštívil Moskvu, aby tajně přebral od smutně proslulého prokurátora Vyšinského vysoké sovětské státní vyznamenání. Domů si ho však odvézt nemohl.

Hiss Chambersovo nařčení zcela odmítl a prohlásil, že toho člověka vůbec nezná. Výbor pro neamerickou činnost, tolikrát ostouzený za „hony na čarodějnice“, však neustoupil, Hiss se zamotával do svého zapírání, až se do věci vložily soudy. Ty nakonec daly Chambersovi za pravdu a Alger Hiss byl odsouzen. Nikoli za špionáž, nýbrž za křivou přísahu.

Příběh však Hissovým odsouzením neskončil. Podobně jako případ manželů Rosenbergových se stal věčným klackem na „studenoválečné štváče“. Velká část politiků ani novinářů důkazům o Hissově špionážní činnosti prostě neuvěřila, a tak se dodnes můžeme setkat s názorem, že celá věc je velice sporná. Hlásají ho lidé, kteří nechtějí uvěřit, že se Amerika právem bránila proti komunismu.

Dvě podoby procesů

Chambersova kniha je obsáhlá a vskutku podivuhodná. Provede čtenáře světem tajných schůzek a kurýrů, tajných inkoustů a krycích jmen, a ukáže mu i hrozivé tváře špionážního řemesla: mizení lidí a podezřelá úmrtí. Zdaleka však nejen to. Chambers je novinář, překladatel a spisovatel, je to intelektuál, a hluboce se zamýšlí nad tím, co se vlastně s ním a kolem něj dělo. Proč se dal ke komunistům? A proč se rozhodl od nich odejít? A zejména: jak mohli komunismu sloužit lidé, kteří se pokládali za pravé Američany? Co je přimělo až ke zradě vlasti? Jeho reflexe jsou občas až mučivě zdlouhavé – ale právě tak přece vypadají i naše vlastní úvahy, zabýváme-li se něčím, s čím se nedokážeme vyrovnat. Vědomí, že jde o skutečný příběh a nikoli o fikci, čtenáře nutí projít s autorem celé jeho martyrium.

Knihu vyšla v souboru se studií maďarské historičky Márie Schmidtové, která se na samém začátku devadesátých let minulého století zabývala politickými monstrprocesy v Maďarsku. Studie Zákulisní taje je takřka protipólem Chambersova textu. Schmidtová podrobně rozebírá mechanismus procesů, které s Chambersovým a Hissovým procesem pozoruhodně souvisejí, a zdaleka nejen tím, že probíhaly prakticky ve stejné době. Na obou stranách Atlantiku se tenkrát na samém začátku padesátých let z pozadí vynořují doslova titíž lidé: aktivisté Kominterny a sovětští agenti tajných služeb. Jsou to například József Péter anebo Noel Field, kteří se po splnění svých úkolů přesunuli ze Spojených států do komunistické části Evropy. Schmidtové se podařilo z materiálů maďarských komunistických tajných služeb mimo jiné rekonstruovat naprosto hodnověrný důkaz o Hissově vině. Číst její knihu vedle Chambersových obšírných vzpomínek je skutečný zážitek: jako by se
podzemní svět sovětské špionáže otevíral tu z jedné, tu z druhé strany. Chambersova vášnivá obhajoba tvoří s neúprosnými vývody historičky, vedené chladnou logikou, pozoruhodný kontrapunkt. Je to pohled do zrcadla – ale podíváme-li se z druhé strany, vidíme, že zrcadlo je průhledné a za ním je skutečné dění i jeho motivace. Těžko si představit naléhavější a přesvědčivější popis toho aspektu raných padesátých let, jímž byly politické procesy.

Autorka je novinářka.

Výpisky

Zlatník královny a jeho hra

Když se v Portugalsku lámal na konci patnáctého století středověk a nastupoval renesanční pocit proměny, bylo sehráno u lože churavějící královny Marie drama. Jmenovalo se Hra o pekelné lodi a sepsal je dvorní zlatník a veršotepec Gil Vicente. Její výsost churavěla a snad jí tato dramatická „moralita“ o cestě duší na onen svět měla poskytnout zábavné poučení o tom, co ji čeká, pokud nemoci podlehne.

Povědomí o tom, kdo byl přesně Gil Vicente, je zahaleno otazníky, protože jak rok narození, tak básníkovu podobu se nikdo z vicentologů neodvážil odhadnout. Jisté však je, že se narodil v polovině patnáctého století mezi lety 1465 a 1470. V té době prožívalo odlehlé království kdesi na samém kraji Evropy předehru k zámořským objevům a nebývalému rozmachu. Mladý Gil Vicente se podle dochovaných záznamů stal zlatníkem královny Leonory ve stejném roce 1488, kdy Bartolemeu Dias obeplul mys Dobré naděje. O rok dříve vychází v Portugalsku první tištěná kniha a mladý zlatník se pravděpodobně už tehdy pokouší psát. Poté, co je otevřena cesta ke koření Indie a bohatství Nového světa, se Portugalsko rázem stává evropskou velmocí a kostely, které se ve Vicentově době stavěly v takzvaném manuelském stylu, se začínají podobat spíše exotickým chrámům. Rozlet země doprovázela podpora umění všeho druhu, i když zejména
v literatuře bylo zapotřebí opatrnosti, neboť budoucí panovník Gila Vicenta Jan III. nejenže dramatikovi neustále zvyšoval rentu, ale také urputně žádal papeže o ustavení inkvizičního tribunálu v zemi. Portugalská inkvizice, která si v ničem nezadala s nechvalně proslulou inkvizicí španělskou, jistě bedlivě dohlížela i na souborné vydání Vicentových her. To vyšlo díky Vicentovu synu Luísovi v roce 1562 pod názvem Gila Vicenta sebrání her veškerých.

Hra o pekelné lodi je pozoruhodným vhledem do doznívajících středověkých představ o posmrtném putování duší na onen svět. Celá „moralita“ je vystavěná na jednoduché zápletce, kdy na břehu řeky vedoucí do podsvětí kotví dvě symbolické lodi – jedna patří Pekelnému kapitánovi, tedy ďáblovi, a druhá andělovi. Na břeh řeky přicházejí nebožtíci či jejich duše, obtížené rozličnými zavazadly, hříchy a světskou pýchou. Kuplířka, velmož, švec či soudce jsou velmi překvapeni, že musejí putovat s ďáblem, místo aby automaticky nasedli na andělskou loď. Jejich rozepře s Pekelným kapitánem a andělem vytvářejí v náboženské moralitě osvěžující lidové napětí a komické mikrosituace, umocněné překladem Vlasty Dufkové a Jiřího Pelána. V těchto zvláštně fraškovitých půtkách o tom, zda ten či onen patří či nepatří do nebe či do pekel, je možné nalézt souvislost s moderním divadlem Bertolta Brechta či Eugèna Ioneska. Patrně nejzajímavější
ze všech postav diskutujících se silami dobra a zla je Honza Blázen, jehož koprolálie a veselá vulgarita často trefí hřebíček na hlavičku a předčí dokonce i kuplířku Brízidu Vazovou, jež s sebou na onen svět tahá „umělé panenské blány a pilulky pro starší pány“. Honza Blázen nazývá ďábla „vnukem hajzlbáby“ a nakonec sám skončí na lodi andělově, odkud pokračuje v barvitých komentářích na vrub dalších přicházejících cestujících. Zejména politováníhodné jsou posměšky, které si všichni včetně Honzy Blázna ponechávají pro Žida. Ten je nazýván „smradem, kozlem rohatým, vrahem Páně či rozmačkanou štěnicí“. Zde je potřeba osvětlit antisemitské ovzduší vládnoucí na sklonku patnáctého století na celém Pyrenejském poloostrově. Ve Španělsku totiž dokončili katoličtí králové Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský reconquistu, sjednotili své království a toužili nejen po homogenitě územní, ale také jazykové a náboženské. Proto se rozhodli ze země vyhnat své přední
finančníky, rádce, vědce, lékaře a umělce židovského původu a s nimi také nepokřtěné muslimy. Mnozí z vyhnaných se nejprve vydali do sousedního Portugalska, tam ovšem zanedlouho čelili stejnému tlaku, protože i portugalští vládcové, inspirovaní katolickými králi, uplatňovali stejnou politiku. Je možné připomenout nemálo pogromů; za Vicentovy spisovatelské a zlatnické kariéry bylo například zabito přes 4000 nevinných židovských obyvatel při pogromu v roce 1506.

Další úlitbou soudobé náboženské morálce je závěr Hry o pekelné lodi, kdy se na andělskou loď protekčně dostanou křižáci, kteří zemřeli v křesťanské víře a pro tuto víru zabíjeli; a mají tedy „duše čisté a jsou mučedníky zváni“. V dramatu lze vystopovat zárodky našich dnešních dramat: antisemitismu, nesnášenlivosti a radikálních náboženských dogmat. Ještě že se jim můžeme s Honzou Bláznem vždycky vysmát. Stejně se jim vysmál i básník a režisér, žijící v Portugalsku, František Listopad, když v roce 1995 tuto hru nastudoval v divadle Husa na provázku. Na závěr hry nechal křižáky slavnostně spadnout do jevištního propadliště.

Otázkou zůstává, proč by dnešní čtenář (nejedná-li se o literárního vědce či jiného humanitně zaměřeného badatele) měl trávit čas nad portugalským pozdně středověkým dramatem. Jednou z odpovědí může být, že tak vtipný pohled na smrt lze v současné literatuře i divadelním dramatu najít jen velmi zřídka. Zbývá mnohem zajímavější dotaz: proč současná česká lusitanistika, která má základny na třech českých a moravských univerzitách v Praze, Brně a v Olomouci, je tolik zahleděná do minulosti? Dnes u nás vychází minimum překladů ze současné portugalské literatury (před rokem to byl například román Josého Luise Peixota Nikdo se nedívá) a povědomí o zemi, která patří do Evropské unie, a měla by nás tudíž velmi zajímat, je u nás mizivé.

Autorka je hispanistka, působí na FF UP v Olomouci.

Divadlo pro bezprizornou Evropu

Tma. Svítí jen ojedinělý reflektor a pár oken ohavných baráků uprchlického areálu bývalých sovětských kasáren. Velký travnatý plac mezi nimi, v pozadí s vysokými stromy, se svažuje k improvizované divácké tribuně, před níž končí písečnou plochou. Ze tmy mezi stromy příjíždí automobil. Příjezd sledujeme v siluetách, zdálky, hlasy slyšíme zřetelně. Dva milenci hledají romantickou samotu v průhledném rozsvíceném stanu. Z opačné strany vjede do zorného pole diváků náklaďák se strážnými. I tyto karikatury buranů si s sebou vozí a nosí své (trapné) sny, které se časem začnou vyjevovat v obrazových projekcích na „plátno“ – na korbu jejich náklaďáku a inkarnovat třeba do westernových božstev. Budou to nepatřičné interpolace v příběhu v zásadě tragickém; ten nám však naznačí, že všichni jsme tak trochu nepatřičnými interpolacemi v soudobých dějinách.

Tak na písečné ploše paradoxně vyroste papundeklová kulisa lesa jako z obrovského loutkového divadla a z písku trčí pár kašírovaných muchomůrek a jiné houby. Na pozadí papírové kulisy stojí opravdická černoška, která utekla před opravdickou válkou, Kumba z Angoly. Toto je prudké a groteskní střetnutí kultur: zatímco tato žena několik let čeká na povolení k odjezdu do Ameriky za manželem a dvěma syny (v táboře má další dvě děti, v Angole páté), je v zajetí české kulisy a ojedinělého českého národního sportu – houbaření. To je první bezprizorný příběh. Takových uprchlických příběhů, vyřčených i nevyřčených, z Angoly, Bangladéše, Pákistánu, Čečenska, Srbska, Běloruska i Slovenska je tu hodně.

Umění donedávného století prošlo obrovskou revolucí, když z podnětu lartpourlartistů a dadaistických recesistů začalo shazovat ze svých beder tíživé jho morálních, psychologických, sociologických a politických závazků. Když se jich všech šťastně zbavilo, započal klouzavý přelom tisíciletí revoluci novou. Umění se mění na hru (multimediální, computerové umění), připojuje se k badatelskému cechu (tanec a alternativní divadlo pojaté jako laboratoř těla a antropologický výzkum), řemeslo a virtuozita jsou nahrazeny extatičností (významný výsek spektra hudební scény). Individualismus pobytu v kultuře se tím na jedné straně ještě prohlubuje, zároveň se však umění distancuje od sentimentu. – Avšak po stu letech se také znovu aktualizuje společenský závazek umění, jeho etický rozměr – střídměji řečeno – jeho prostá užitečnost.

Velké současné stěhování národů s válkami, genocidami, nukleárními pokusy, katastrofami a hladomory začalo umělcům vnukat změnu stanovisek, především je začalo stavět před problémy, které byly nejenom politické, ale také silně emocionální, neboť před světovou veřejnost stavěly Osudy, otřesné příběhy, plné zoufalství, slz a krve. Tato emocionální bomba dopadla v prvé řadě na divadelní umělce, senzitivní na společenské změny a psychologicky předurčené k emocím v široké škále od spravedlivého hněvu až po sentiment.

Dva milenci z průsvitného stanu začali sentimentálně, v kouzelném lese však nejste nikdy sami, a tak se stane, že jsou ve tmě a mezi stromy vyplašeni a pronásledováni strážnými (mají šajnovky a papírové pejsky čmuchače na vodítkách), ztratí se sobě navzájem a na útěku v lese zabloudí. Docela napínavou honičku mezi stromy pozorujeme na velké ploše areálu jako ve filmovém celku a mikrofony nám přibližují hlasy.

Role se obrátí; teď je uprchlicí nocí a tmou a prosebnicí dívka z Čech, běhá od baráku k baráku, žadoní o zprávu o ztraceném milenci, vyděšená, vystrašená, bezmocná, málo oblečená, žíznivá. A naráží na hluchá a slepá okna, jak na ně obvykle narážejí uprchlí cizinci. Bezprizorný Sen noci svatojánské, rozehraný ve velkém, byť nevlídném prostoru uprchlického areálu, oživuje režisérka velkoplošnými promítáními na stěny baráku se záběry interiérů. Zatímco dívku vidíme živou zmateně běhat po areálu, zoufat si a plakat, jejího chlapce zároveň sledujeme, jak po ní pátrá v útrobách domu a obtížně se domlouvá s cizinci, kteří jsou sami přeplněni obavami a příběhy. Okna jiného domu promění režisérka ve stínová divadla. Vidíme stín dlouhovlasé dívky, nepohnutě sedící celou dobu na patách a mysticky kouřící dlouhou cigaretu. Vidíme siluetu černošky vyučující tanec jinou ženu. Vidíme stín muže, který trénuje zápas,
vidíme dítě s matkou, dvojici mužů s knihou v rukou, vidíme také dvě postavy, které po celou dlouhou scénu nepohnutě hledí z okna. – Práce s prostorem prolíná přírodní a umělé, mezi vysokými stromy v dálce vyroste jako zázrakem bílé plátno, chvíli slouží jako stínové divadlo, pak se vznese a stává plátnem projekčním. Od baráku k baráku mohou vzduchem cestovat velká papírové srdce. Barevná projekce vytváří na písku sametově zářivé mantry.

Příběhy se prolínají a postupně se vyjevuje jejich propojenost. Tak písničku po písničce vstupuje do významu celku pásmo trampů. S ním se dostává do představení další odstín motivu bezprizornosti, domácí provenience. Bizarní fenomén trampství, jinde než v českých zemích neznámý, prozrazuje hluboké neztotožnění české duše s místními „lučinami a skalinami“ a touhu po jiném, exotičtějším světě. Úprk z nudy duchovního bezdomovectví ve vlastní zemi do iluzivního bezdomovectví jiných světů. Měšťácká kompenzace stejně měšťáckého vysedávání na svých „chalupách“. A tak se svět jako celek očima Jany Svobodové jeví bytostně bezprizorný.

Z dálky přijíždí na kole šikmooký pošťák v starožitné uniformě; působí uměle jako cínový vojáček. Příjezd kola rozkrývá prostor, propůjčuje mu pohádkovost a je emocionálnější než příjezd aut. Pošťák je magický nejen svým starožitným a exotickým vzezřením a antikvárním dopravním prostředkem. Je pro všechny ženy z uprchlického tábora symbolem naděje. Dopis může znamenat, že mrtvý ožije, dopis může znamenat, že rodina léta rozdělená se už zítra spojí. Dopis je domovem v bezdomovectví, projevem blízkého vztahu v bezprizornosti. V nejemotivnější scéně představení hledají všechny osamělé ženy dopisy v písku – vypadá to, že žalem zešílely. Ony však všechny po delším šátrání pod vrstvou písku skutečně objevují každá velikánskou obálku a v té obálce veliký bílý dopis, tahají ho z obálky a tahají: je to dlouhý bílý závoj, odtančí s ním tam dozadu, odkud přijel magický pošťák, a tančí tam ve tmě – s bílými
rozevlátými závoji – jako nějaké rozpačité a neobratné víly z Giselle (víly, jak známo, se rekrutují z dívek, které zemřely před svatbou).

Dva živly jsou v představení stále přítomné – hudba (Michal Nejtek, Ivan Acher) a mnohobarevná banda dětí z lágru. Kapelu (pod vedením Šimona Ornesta) doplňují trampské písně, provedené s přesvědčivým sentimentem. Dále se objeví přízrační harmonikáři, ztělesňující sen srbské uprchlice o zemřelém ženichovi v obrazu svatby jen snové, přesto bujaré, Je tu beat-box (Cossiga, Freaky Jesus). Jedno z nejlepších míst představení je strhující číslo rappera (Dowis), jemuž sekunduje sbor uprchlíků s lopatami. Rozrývají písek, něco v něm hledají. Na tom písku pod jejich nohama září barevně promítnutá mapa světa.

A děti, děti mohou všechno!

Autorka je režisérka a divadelní publicistka.

Sin City a Zlo ve filmu

Sin City tří samostatných epizod spojuje prostředí zkaženého zkorumpovaného velkoměsta, inspirované ve svých atributech americkým detektivním románem i filmem noir. Je hořce ambivalentní, depresivní vizí světa, kde jsou děvky krásné osudové ženy, chlapáčtí hrdinové jsou po uši namočení v násilí a strážci pořádku nejsou tím, čím se zdají být. Film vytváří temný obraz společnosti, která nevyhnutelně dopadá na všechny její obyvatele. Temnota a prohnilost se stávají vlastním prostředím příběhu, jediným měřítkem věcí. Město tak generuje buď postavy úplně zkažené (biskup, senátor, jeho syn a pojídač lidského masa), nebo postavy, které extremita prostředí obdařila nezvyklou silou se mu vzepřít. I ty ale mají pořád k normalitě daleko – každý z nich je tak trochu podivín, posedlý něčím, co ho táhne k dobru (stárnoucí policista, rozhodnutý za každou cenu zachránit dívku ze spárů vraha-pedofila, Marv, kterého touha po pomstě vede až
k nejvyšším kruhům zla, či soukromý detektiv Dwight, který se v touze zastavit nebezpečného zloducha dostane až do boje o podobu společnosti). Náhodně potkaná bytost je pro ně impulsem k jejich náhle vzepjaté a poslední síle postavit se násilí, které je všude kolem a jež degraduje i je. Jako by to cítili, jako by neměli co ztratit: „Starej chlap umře, mladá holka bude žít, to je férovej obchod.“

Na koncepci individuálního boje se zlem by nebylo nic špatného, kdyby ono zlo bylo jakýmkoli způsobem uvěřitelné. Zlo v tomto filmu je ale tak jednoduše zrůdné, až je komické, a tak jednoduše rozpoznatelné, až je nakonec nudné. Film na jedné straně přesvědčivě buduje temnou atmosféru podsvětí, která na každého vrhá stín nemožnosti mu uniknout, na druhé straně ale selhává v momentu, kdy hrdina odkrývá podstatu zla. Když Marv dojde k jeho původci, ukáže se jím být všemocný biskup a jeho zvrácená chuť vychovat andělskou bytost v podobě lidožrouta, ke kterému se sám přidružil (což je navíc tak uboze a zkratkovitě vysvětleno, že to působí jako narychlo nahozený scenáristický konstrukt). Policista objevuje zvráceného synáčka, jehož chrání otec senátor, biskupův syn. Dwight zjišťuje, že zloduch, kterého sleduje, je ve skutečnosti policista. Zlo ve filmu se tak ukazuje jako zkorumpovaná a zvrácená moc. Jenže tak automaticky zkorumpovaná a do
nechutnosti zvrácená, až začíná existovat jen sama pro sebe. Film navíc ani neukazuje propojení moci se zvrhlostí. Zjednodušení může být samozřejmě stylizací, přesto podle mého názoru nefunguje jako paralela – takto popsané zlo vůbec neodkazuje ke skutečnosti, ke skutečnému životu. Jaká je tedy zpráva filmu? Že společenské zlo je skupina zvrhlíků na špičce moci? V momentě, kdy se k němu hrdinové dostanou, se od něj také jednorázově odseknou, najednou zmizí ponurý svět, který se v nich dosud odrážel.

K čemu film noir odkazuje, totiž k existenciální úvaze vázané na hlavního hrdinu a dalším sociálním či politickým přesahům, ve filmu nakonec chybí. Postavy jsou čím dál víc jen bezduchými vykonavateli své cesty (podporované navíc nic neříkajícím vlastním komentářem). Problém filmu je i to, že v sobě vrší násilí jako prostředí příběhu i způsob jeho vyprávění, aniž by ho zároveň nějak osobitě pojímal. Nadsázka nepřemožitelnosti hrdinů se brzy změní v rutinu a film ji nedokáže nahradit ničím jiným, ani nabídnout prizma pohledu, přes které by excesivní použití násilí dostávalo nějaký smysl. Nejenže ho divák přestává vnímat, ale přestává ho i bavit, protože na sebe nedokáže vázat větší význam. Z obrazu nečistého světa, jenž infikuje každého, se postupně stává obraz světa za sebou vršených násilností. Světa, který nudí svou nabyto u monotónností, ale i tím, že se prostě v ničem nedotýká toho našeho.

Nezvyklá míra násilí v Sin City znovu vyvolává obecnou otázku po jeho užití ve filmu. Násilí, které bylo v kinematografii zobrazováno už od jeho počátku, procházelo různými mezními podobami. V 70. letech našlo své otevřené zobrazení v uměleckých filmech, které ho využívaly jako provokaci i jako další způsob filmového jazyka (například v Posledním tangu v Paříži bylo prostředkem vyjádření partnerské manipulace). Zlom ve vnímání násilí ve filmu určitě přinesl Tarantino svým filmem Pulp Fiction. Tarantino ale jeho nadměrnou přítomnost na plátně ospravedlnil svým nečekaným groteskním pohledem, který neustále nutil k divácké sebereflexi – divák byl v pozici, kdy se smál a zároveň byl tak trochu nesvůj z toho, že se směje. Tarantino zaplnil film násilím, udělal z něj hlavní téma filmu, ale zároveň jej osvobodil od některých s ním svázaných pocitů. Nutil ho vnímat osvobozeně od morálních i moralistních předsudků,
vnímat ho bez tabuizovanosti. Jeho spřízněnec a kolega Robert Rodriguez má také násilí jako hlavní vyjadřovací prvek filmu a používá jej ve vysoké stylizaci. Ta ale nemá oporu v myšlenkově důraznější vizi, nedokáže tak násilí ukázat v novém světle, nově spojit s lidským chováním a rozporuplnými pocity vůči němu. Nedokáže k němu najít klíč pohledu.

Autorka je filmová historička.

Kým bys chtěla být, Frido?

Považovat Fridu Kahlo za umělý, Hollywoodem a herečkou Salmou Hayekovou přiživený fenomén by nebylo moudré. Malířka sice byla v průběhu života známá spíš jako podivuhodná osůbka a manželka tehdy mnohem slavnějšího Diega Rivery, ale dnes už se tato optika převrátila. Dílo Fridy Kahlo, akcentující subjektivní prožitek ve světě charakterizovaném dynamicky proměnlivou dualitou (život a smrt, světlo a tma, technologie a příroda, Mexiko a USA), zůstává na rozdíl od Riverových výpravných, figurálně i ideologicky zahlcených fresek nadčasové. Film režisérky Julie Taymorové – uvedený v naší distribuci – je pouze jedním z projevů ožívajícího zájmu o malířčinu tvorbu. Česká představa o mexické kultuře má asi hodně řídkou podobu: začíná a končí u jednoduchých telenovel – a právě tady snímek udělal medvědí službu. Nepopírám, že režisérka Julie Taymorová nastínila barvitý životopis výsostně originální umělkyně: jednu
z jeho nejsilnějších stránek tvořilo organické zapojení malířčiných pláten do vizuální podoby kinematografických záběrů. Obrazy plynule rozmrzaly do zfilmovaného curriculum vitae a divák si prostřednictvím jejich podmanivé síly odnášel o osobnosti umělkyně mnohem plastičtější představu než prostřednictvím akademicky vystavěné zápletky. Spolu s propagačními materiály k filmu některá média použila i nejatraktivnější autorčiny obrazy – jak jinak než autoportréty. Koho by také nepronásledovala stále stejně nastavená tvář s neproniknutelnými rysy, bez náznaku úsměvu; vědoucí oči nekompromisně vybízejí k pohledu, možná i konfrontaci. Ale tahle návnada vytváří neúplnou podobiznu Fridy Kahlo. Její práce nekončí u ikonického nakládání s vlastním obličejem, ačkoliv ho přímo nebo zastřeně použila na většině svých pláten. Kahlo coby dítě mexické revoluce nejenže celý život inklinovala k levicovému chápání světa, ale jasný politický postoj otiskla i do
veřejnosti méně známých maleb, například s motivy vztahu Mexika k silnějšímu sousedovi USA. Další její tematický okruh představují květinová a ovocná zátiší (opět s politickým a osobním vzkazem), obrazy převracející mexicko-aztécké symboly a mýty; oproti tomu pozdní tvorba svědčí o autorčině odklonu od dialektiky a národních motivů k univerzální, až kosmologické vizi existence. Zdůraznit námětovou pestrost díla Fridy Kahlo a nalomit úporně přežívající legendy, byť je sama šířila, to byly dva hlavní cíle unikátní výstavy.

Jako pozvolný úvod sloužily v předsálí nainstalované obrazovky s interaktivním programem. Mohli jste se projít malířčiným ateliérem v Modrém domě v Coyoacánu, zblízka si prohlédnout sbírku předkolumbijských artefaktů, prolistovat asi sto šedesát stránek jejího deníku nebo si utřídit fakta na časové přímce. Nejatraktivnější jsou dva krátké filmy, první, asi půlminutový, zaznamenává odpolední idylku Diega a Fridy na zahradě v Coyoacánu, ve druhém je Frida „v roli“ herečky. Snímek Loly Alvarez Bravo, čítající asi tři minuty, je prodchnutý surrealistickou estetikou. V příběhovém i geografickém bezčasí malířka od okna do potemnělé místnosti odvádí mladou vyděšenou dívku. Stejně jako u většiny surrealistických filmových pokusů i tady lze o příběhu mluvit jen stěží, řídké dění se zato neustále vrací ve smyčkách a nálada v sobě spojuje fascinaci smrtí a sexuální vzrušení. Dívka možná symbolicky umírá anebo jen podléhá
nezřízené touze. Hlavní vizuální atrakcí je však Frida. Ve svém typickém oděvu z oblasti Tehuantepec, korunovaném mohutným účesem, působí na jedné straně jako hrozivá bohyně temnoty, na druhé straně ani v roli nevypadává z obrazu nebo spíš mozaiky, kterou máme o její osobě vyskládanou pomocí autoportrétů, fotografií a životopisných pikanterií (například přiznaná bisexuální orientace).

Třináct výstavních místností zaplnily kurátorky Emma Dexterová a Tanya Barsonová skoro devadesáti obrazy tak, aby dostaly úplný průřez tvorbou Fridy Kahlo. Vedle sebe se tak ocitly notoricky známé autoportréty (v čele s plátnem Dvě Fridy, co do rozměrů i proslulosti největším malířčiným dílem), ambiciózní malby pozdního období (Mojžíš, 1946) a zdánlivě nedůležité kresby, hříčky (Exquisite corpse, 1932, Santa Claus, 1932) nebo přípravné studie (Henry Ford Hospital, 1932). Výstava tak přirozeně vyvrátila přesvědčení, že coby autodidakt Kahlo nepřejímala cizí, natož evropské vzory a že její výtvarný styl je spontánně, nikoliv záměrně naivní. Druhý mýtus v podstatě vychází z prvního. Vyplývá z domněnky, že její obrazy představují ryze subjektivní výpověď o prožitých traumatech, bolesti a citových vzplanutích; zkrátka výsostně ženský, křiklavou červení vybarvený obraz světa. Samozřejmě bez přítomnosti ironizujících nebo naopak
vědomě zastřených politických přesahů.

Podle všeho se o „přikrášlenou“ evropskou představu o Fridě postaral surrealismus, zejména pak André Breton. Ten do Mexika přijel roku 1938 s cílem nalézt „dialektické spojení umění a revoluce“. Země jej uchvátila a místní umělce prohlásil za přirozené surrealisty, jakési „objects trouvés“, především díky jejich sepětí s prastarými tradicemi a kulturou, nezatíženou západní industrializací, s přímou vazbou na nevědomí. O samotné Kahlo navíc prohlásil, že její tvorbu vidí jako zhmotněné ženské vnímání, kam imaginárno vstupuje mnohem razantněji („červená stuha ovinutá kolem bomby“, řekl o jejím díle v roce 1938) než do pláten současníků. Pokud budeme malířku vnímat zúženým prizmatem surrealismu, tedy pohledem notně eurocentrickým a v postmoderním měřítku i neokolonialistickým, pak nám uniknou všechna národní specifika i politická vyznání. Sama odmítala fascinaci sny, kterou se toto hnutí vyznačovalo, čímž
narážím na známé prohlášení: „Nikdy jsem nemalovala sny, pouze svoji vlastní realitu.“ Na druhé straně je třeba říct, že ačkoliv se Frida od surrealismu distancovala, první výstavy, které se ujaly jejích obrazů, měly vždy přívlastek s vazbou na surrealismus. Pokud ji už chceme vtěsnat do nějaké škatulky, pak se snad nejvíce nabízí už dostatečně zaběhnutý terminus technicus „magický realismus“, jenž byl jejímu vnímání o něco bližší právě pro neostrost hranice mezi osobním a politickým, mezi snem a realitou, mezi národním a mezinárodním.

První malby Fridy Kahlo, převážně portréty známých a různě stylizované autoportréty (zatím postrádající jednotící symboliku použitých prvků jako u podobizen z konce třicátých let) jsou zprávou o období, v němž umělkyně hledá svůj styl. Někde se nechá unést zaujetím evropskou renesanční malbou, kdy zachyceným postavám vtiskne jistou grácii pózy a protáhlou elegantní siluetu (Autoportrét v sametových šatech, 1927, Portrét Alicie Galantové, 1927), jindy dílo poznamená inspirace kubismem, futurismem i novou věcností. Portrét Miguela N. Liry (1927) v sobě snoubí fascinaci Botticellim i kubistickou mnohočetnost pohledu; Pancho Villa a Adelita (1927) – s tváří autorky – malované v semifuturistickém stylu můžeme číst jako dilema samotné Kahlo, ale potažmo i celé země. Kterou cestou se v budoucnu vydat? Tradiční, národní cestou, jíž v uměleckém žargonu odpovídá snad socialistický realismus, anebo se přiklonit
k modernitě, industrializaci, k mezinárodně (nebo spíš globálně?) srozumitelnému pojetí avantgardy? Váhání komplikuje Mexicanidad, půvab národní hrdosti, znovuobjevený během revoluce. Diego a Frida shromáždili početnou sbírku předmětů z předkolumbijské éry a bez účesu, šatů a doplňků ve stylu tehuánských žen si dnes Fridu neumíme ani představit. Být Mexičanem ovšem neznamená přijmout uzavřenou identitu, neboť tato národnost je „mestizo“, výsledek staletého mísení indiánských domorodců a španělských dobyvatelů. Díky vlastnímu původu (otec německý Žid, matka ze španělsko-indiánské rodiny) Frida vnímala mexický etnický mix zvlášť citlivě a do malby jej viditelně vnášela hlavně formou šatů (Paměť srdce, 1937, Dvě Fridy, 1939, Autoportrét na hranici mezi Mexikem a USA, 1932). A snad právě vědomí, že její identitu tvoří vratká rovnováha mezi tak nesourodými prvky, motivovalo Fridu k fascinaci dualitou, zrcadlením a stavění obrazů coby
symetrických struktur. Byť proti sobě vytváří konfliktní elementy – Mexiko a USA, sebe a Diega, šířeji mužský a ženský princip, tělo a duši, život a smrt – výsledek působí spíš jako dialog, přirozená symbióza, a nikoliv nepřátelská neprostupnost.

V roce 1931 si „holubička vzala slona“, jak sňatek Diega a Fridy charakterizovala malířčina matka. Frida našla novou roli, o čemž vypovídá obraz Diego Rivera a Frida Kahlo (kunsthistorička Gannit Ankoriová v jeho tvarech čte inspiraci van Eyckovým Portrétem Giovanniho Arnolfiniho se ženou). Autorka navzdory pozdějším autoportrétům, kde si přisoudila široká ramena a mohutné paže, dobrovolně přijímá statut La Mexicany, poslušné manželky, proto vypadá její tělesnost mnohem křehčí, vedle mohutného Rivery docela upozaděná. Hlavně ale manželovi do dlaně vtiskla malířskou paletu, čímž se vzdává vlastních výtvarných ambicí.

Následujících dvanáct měsíců bylo pro Fridu zlomových. Vycestovala s manželem do Spojených států, které ji na rozdíl od Diega příliš neuchvátily, a nespokojenost s americkým životním stylem dala najevo několika výmluvnými plátny – např. Okenní výloha v jedné ulici v Detroitu, 1931, Moje šaty tam visí, 1933. Čekala ji však osobně ještě závažnější změna: otěhotněla, po dlouhém váhání mateřství přijala, avšak vzápětí bolestně potratila. Henry Ford Hospital jako první v dějinách umění nabízí přímý obraz potratu. Tímto dílem autorka vstupuje do své nejsilnější tvůrčí etapy, kdy v díle dokáže propojit osobní svědectví a různorodé vnější vlivy do mimořádně originálního stylu. Frida poprvé vytrhává věci z reálného prostředí a skládá je do mozaiky subjektivního, velmi osobního prožitku a také pomalu ustavuje prvky, symboly a postupy, které se budou nadále vinout další tvorbou. Připomínám červené stuhy nebo arterie zdůrazňující
krevní pouto, do detailů propracované zobrazení těla a rostlin jako z botanických a medicínských atlasů, inspirace náboženskými retablo obrázky (malované naivními malíři jako poděkování Bohu za odvrácení nepřízně osudu) a hlavně razantní otevření se mexické a aztécké mytologii.

Frida se zpodobňovala jako La Llorona (Plačící žena, snese srovnání s řeckou Médeou) nebo La Malincha, v mexickém prostředí chápanými jako protipól pozitivní La Mexicany, manželky a matky. Příběh první varuje před ženskou sexuální náruživostí, bezdětností a agresí, La Malincha má reálný předobraz v indiánské milence španělského dobyvatele Cortéze, čímž sice dala vzniknout „mestizo identitě“, ale zároveň je ztělesněním zrady a záhuby vlastního kmene. Frida přijala a pootočila tyto alternativní, nekorektní formy ženství, protože kvůli mateřskému „selhání“ brzy odhalila prostor Mexicany jako velmi těsný. Důležitost roku 1932 pro osobní i profesní život malířky dokládá další obraz, Frida a potrat, 1932. Téma zůstává, ale rodí se naděje. Krev z lůna Fridy Kahlo dává vzniknout rostlinám a symbolická třetí ruka drží manželovu paletu…

Na přelomu třicátých a čtyřicátých let Frida opět obrátila zvýšenou pozornost k sobě samé. Určitě za tím hledejme dočasný rozchod s Diegem a její prohlášení: „Maluji sebe, protože jsem často sama a jako osobnost znám sebe samu nejlépe.“ Sérii autoportrétů snad také motivovalo postupné vyprchávání revolučního zápalu v mexické společnosti a nástup filmového star systému. Uctívání hereček, dobové uhranutí jejich tvářemi v detailních záběrech mohly, spolu se vzpomínkou na otcův fotografický ateliér, vést Fridu k vytvoření rozsáhlé řady portrétů. Už za jejího života se těšily značné oblibě; autorka jimi obdarovávala přátele, mecenáše i milence a dodnes v povědomí veřejnosti přetrvávají jako stěžejní pilíř její tvorby. Ačkoliv se kunsthistorie i feministická teorie snaží odvést pozornost také k méně známým, společensky angažovanějším obrazům, sál číslo deset s ikonickými autoportréty byl onoho srpnového
odpoledne nejrušnějším místem v Tate Modern. A přesto když jsem se v něm ocitla proti Dvěma Fridám, notoricky známému obrazu s bezpočtem reprodukcí, objevila jsem vlastní Fridu. Zvláštní, velmi intimní moment, v němž se spojilo povědomí o jejím nekonvenčním životě s mou skromnou existencí. Malířka, která na svých plátnech neváhala otevřít útroby a krvácet z nich, drží tvář, vypovídající o stavu duše, v záměrné strnulosti, nepřístupnosti a odtažitosti. Za masku musíme nahlédnout každý sám a věřím, že každý návštěvník si zažil podobné niterné propojení. Neboť to je výjimečná schopnost Fridy Kahlo, „být objevována“ různorodým publikem.

Autorka je studentka KFS na FF UK.

Tate Modern Gallery

Ať už se vypravíte na jakoukoliv výstavu, jedinečný zážitek nabízejí i samotné výstavní prostory Galerie Tate Modern. Poprvé se veřejnosti otevřela roku 2000. Završil se tak pětiletý proces rekonstrukce budovy bývalé teplárny, od roku 1991 nevyužité a postupně chátrající. Za původní stavbou přitom nefiguroval nikdo menší než Sir Giles Gilbert Scott, otec anglosasky typické telefonní budky. Tehdejší sídlo Tate Modern v Milltownu bylo rozšiřující se umělecké sbírce stále těsnější a galerie začala hledat vhodnější prostory. Osiřelá budova v tehdy nepříliš atraktivní čtvrti Southwark (dnes se tu neustále stavějí další kanceláře a byty, stanice metra dostaly futuristicko-industriální nádech…) znamenala nečekaný objev, jak tušenými prostorovými možnostmi, tak výhodnou polohou v blízkosti řeky Temže, přímo naproti katedrále svatého Pavla. Novou tvář dostala pod vedením švýcarských architektů Jacquese Herzoga a Pierra de Meurona, ovšem při
zachování jejích původních dispozic, co do prostoru, barevnosti i venkovního obkladového materiálu. Jediným razantním zásahem tak zůstává prosklená stěna muzejní kavárny a pěší most New Millenium Bridge, klenoucí se nad Temží a spojující Southwark se City of London.

Čistá krása konstrukce o sobě dává vědět hlavně při prvním vstupu do budovy. Monumentální Turbine Hall je pojatá jako přestupní místnost, jako fúze veřejného a uzavřeného prostředí, které na rozdíl od ulice návštěvníkovi nabízí konkrétní zážitky. Než vás postupně se svažující se plocha dovede k pokladnám, dostane se vám díky tomuto velkoryse pojatému místu možnost zklidnit se a zapomenout na spěch. Můžete se v klidu nadechnout a naladit na nadcházející zážitek. Tate Modern každého pomalu, ale o to podmanivěji vezme pod svou klenbu. Samotné výstavní plochy se na sebe po patrech vrství v „zemi za sklem“; jako by sem už směl vstoupit jen plně oddaný návštěvník. Na jednotlivých úrovních jsou pak rozesety boxy s pohledem do Turbine Hall, dá se tu posedávat, jen tak ztrácet čas anebo je možné nechat si v tomto přestupním prostoru právě viděné tiše doznít. I když tiše… Tate Modern je nesmírně živé místo, které lidé rádi využívají třeba jako
úkryt před deštěm, nebývá tu nouze o školní zájezdy a celé rodiny s malými dětmi – rozhodně tedy nečekejte cosi jako meditativní svatostánek zasvěcený modernímu umění. A pokud nemusíte úporně držet každý penny, podívejte se i do obchodu v přízemí. Kromě standardních hrníčkových suvenýrů disponuje i rozsáhlou nabídkou literatury z oblasti vizuální teorie, fotografie, architektury, moderní malby a filmu.

CD, DVD

Sladký život

La Dolce vita

Rež. Federico Fellini, 1960, 167 min.

Zdá se, že pod značkou Levné knihy se během několika let shromáždí celý zlatý fond světové kinematografie. Začalo to Bergmanem, pokračuje Fellinim a Kurosawou; zatímco jinde ve světě jsou filmy těchto tvůrců mnohem dražší než dva, tři roky stará dílka, v Levných knihách dostanete Sladký život za pouhou stokorunu. Osvětě budiž prominuta „klamavá reklama“ v podobě fotografie Anity Ekbergové, která se objeví jen ve vedlejší roli. I když tady je v tom přebal spíš nevinně, jen kopíruje obecné povědomí, kde Sladký život rovná se noční koupel plavovlasé bohyně ve fontáně di Trevi. Bezmála tříhodinový snímek s epizodickou strukturou však nabízí hlubší, nejen smysly burcující pohled na italskou metropoli počátkem šedesátých let a sám tvůrce jej trefně charakterizuje jako „film o vnějším a vnitřním Římu“. Průvodcem různými tvářemi města a napříč společenskými vrstvami je bulvární novinář se spisovatelskými ambicemi Marcello (Marcello Mastroianni), přiznané
režisérovo alter ego. Film se nenásilně pohybuje mezi ryze osobními tóny, podbarvenými autorskou výpovědí (cizota ve vztahu s otcem, obavy ze ztráty kreativity), přes existenciální tíži spojenou s postavou Marcellova přítele Stainera až po celospolečenské problémy (zpovrchnění víry v Boha, prázdné tradice), maskované třpytivým pozlátkem Říma coby centra aristokracie a smetánky.

Šárka Gmiterková

Život pod vodou

The Life Aquatic with Steve Zissou

Rež. Wes Anderson, 2004, 119 min.

V 80. letech krotil duchy, začátkem 90. počítal na Hromnice o den více. Po nepříliš výrazném období se začátkem tisíciletí vrátil Bill Murray jako zjevení. Charismatický jako nikdy předtím, triumfálně si pro sebe ukradl svým herectvím smutné komiky nejprve komedii Taková zvláštní rodinka, pak Ztraceno v překladu a poté se kolem jeho postavy jako sladká, rozplývající se cukrová vata náznaků, hravosti, okouzlení a smutku ze života namotal prazvláštní magický svět Života pod vodou. Pro něj si ho vylovil přeborník v bizarní imaginaci režisér Wes Anderson. Murray hraje oceánografa Stevea Zissoua (režisér se inspiroval Jacquesem Cousteauem), který se vydává společně se Zissouovým týmem, doplněným o Neda (Owen Wilson), který je možná jeho synem, a těhotnou britskou novinářku (Cate Blanchettová), na lov jaguářího žraloka. Anderson, vysazený na design a styl, si dal záležet i na tvorbě nejistého, bizarně imaginativního světa. Nabízí život na vlnách, někde na
pomezí skutečnosti, snění, náznaků, komiksu… Něco, co jste nikdy s filmem nezažili. Co nenabízí, je jistota v jakémkoliv směru. Distributor pro ČR to ale asi tak neviděl. Namísto 2-DVD vydávaného ve světě u nás vyšel pouze jeden, na bonusy chudý disk. Obsahuje asi desítku vystřižených scén, krátký dokument a komentář režiséra a scenáristy. Tajemství magických podmořských stvoření tak zůstane i nadále skryto.

Jindřiška Bláhová

Černý Petr

Rež. Miloš Forman, 1964, 85 min.

Doposud vydával Národní filmový archiv v edici Zlatý fond české kinematografie tituly, které bychom mohli označit spíš za komerčně zlaté. Po pohádkách z padesátých let, Vávrově ideologicky podjaté husitské trilogii nebo filmech s Vlastou Burianem přichází konečně edice Zlatého fondu s filmem české nové vlny. Pro zvučnost Formanova jména není překvapivé, že jako první v řadě byl vybrán právě Černý Petr. Škoda jen, že zatímco ve Francii můžete na DVD najít i Lásky jedné plavovlásky nebo Hoří, má panenko, v zemi svého vzniku se první Formanovy filmy vydávají téměř opatrně. Pokusem o satisfakci může být poměrně bohatý bonusový materiál. Detailní informace o vzniku snímku, podané filmovým historikem Pavlem Taussigem, množství fotografií, ohlasy z domácího i zahraničního tisku, biografie nebo filmografie tvůrců a herců obstojně rozšiřují povědomí nejen o tomto filmu, ale připravují půdu pro následující. Oproti tomu otázky typu „Byl Miloš Forman
fešák?“, mířené na Pavlu Novotnou, představitelku filmové Pavly, by na DVD ani být nemusely, a neměly. Podstatné však je, že Černý Petr má titulky – jak anglické, tak i české, určené pro neslyšící, filmu autorské trojice Miloše Formana (režie), Ivana Passera (pomocná režie) a Jaroslava Papouška (autor předlohy) tak dnes nebrání snad už žádná obdoba cenzury.

Sylva Poláková

Evil Dead Regeneration

Cranky Pants Games 2005

PC, PS 2, Xbox

Je to již nějaký rok, přesněji dvacet čtyři let, co režisér Sam Raimi (Spiderman) natočil nezávislé hororové béčko Evil Dead (u nás známé jako Chata) s Brucem Campbellem v hlavní roli. Kolem filmu a následujících pokračování se vytvořil kult, jehož vibrace vstoupily před časem i do hájemství počítačových her. Evil Dead Regeneration je dalším pokusem oživit sarkasmus, brutalitu a především neskrývanou béčkovitost filmu. Poslední jmenované se hře daří bez problémů, bohužel v ostatních dvou aspektech ztrácí dech. Skutečně vtipných momentů je tu minimum, a tak převažuje trapnost. V hlavní roli vystupuje Ash (namluvil ho Campbell osobně) a jeho pomocník, skřet. Pod vedením hráče prochází dvojice nudnými exteriéry a snaží se vymýtit oživlé mrtvé, které klasický záporák povolal na povrch zemský. Skoro by se zasloužilo dodat: už zase? Nevynalézavá akce s minimem osvěžujících nápadů dokáže zabavit pouze prvních pár hodin hraní, po nichž se nevyhnutelně
dostavuje útlum a deprese – hratelnost je totiž z větší míry postavena na obtížných soubojích, takže přichází neustálé nahrávání pozice a opakování stejných akcí znovu. Oproti předchozím pokusům přepracovat film do interaktivní zábavy sice Evil Dead Regeneration postoupil o několik stupínků vpřed, stále však zůstává spíše průměrnou akcí, která potěší nanejvýš fanatické milovníky Raimiho filmů.

Pavel Dobrovský

Goldfrapp

Supernature

Mute 2005

Electro, park rytmických šlehů a konejšivých zvuků. 80´s, barevný a pohybový hédonismus prvních let rozvíjejícího se proudu tělesných videoklipů, servírovaných 24 hodin denně první hudební televizí (Music television, MTV). Goldfrapp nejsou Michal David, prestiže ani Sandra. Praha není Londýn. Nové album Goldfrapp vyšlo v srpnu a tuzemským recenzentům se nelíbí, stále pláčou po zvukovém obalu šest let starého debutu. Ten už je ale pryč. Teď je tu rytmus. Alison Goldfrapp je původně výtvarnice a v klipu k singlu Oh, La, La přijíždí na mohutném oři, složeném z malých reflexních sklíček, odrážejících zářící světlo do všech stran, disco-valach na forbíně, pod níž dav s rukama nad hlavou tleská do rytmu. Supernature se veze na stejné vlně jako dva roky staré Black-cherry, jenom je to zvukově o dost propracovanější/dospělejší popový stroj. Což může pro někoho znamenat minus. Jestli se na Black-cherry Glen Gregory (druhý z dua) zajímal hlavně o striktní
tempo a tu a tam syntetické smyčce (zbyly mu z debutu), tentokrát v některých skladbách stvořil touto zvukovou nadhodnotou skutečnou poctu inženýrskému electru z přelomu 70. a 80. let. Nejlepší Goldfrapp. Design a hra. Album jako láhev na opití. Naprostá erotika, tekutě prostupující změtí drátů, jež do ní vylučují elektrizující impulsy.

Jan Košatka

Okkervil River

Black Sheep Boy

Jagjaguwar 2005

Titul a zároveň koncept čtvrtého alba indie-rockové šestice z amerického Austinu (hudbě zaslíbená to končina!) je inspirován stejnojmennou písní zapomenutého folkového barda let šedesátých Tima Hardina. Black Sheep Boy má všechny přednosti výjimečné desky: ambicióznost tu nepřekrývá smysl, písně protékající plochou alba takřka bez jediné pauzy vytvářejí pevný a vyrovnaný celek. Subtilita ochromuje svým vnitřním nábojem, vášeň či exaltovanost je vždy milimetrově vybalancovaná tak, aby nespadla do klišé. Zpěvák kapely Will Sheff navíc kromě toho, že disponuje nebývale emocionálním, nálehavým vokálem místy na hranici drtivé hysterie, píše místo textů básně v próze, které při poslechu fascinovaně žmouláte v ruce. For real zdobí asi nejsilnější akordický kytarový postup roku, King and a Queen k sentimentem pohmožděnému motivu akustické kytary servíruje nostalgickou trubku, Latest toughs chytrou kompozicí, obohacenou o klávesy a housle, osciluje mezi melancholií
a pocitem všeobjímající, a přece tak trochu znepokojivé euforie. A předposlední, osmiminutová epická balada So come back, I am waiting proráží tunel do citů tak samozřejmě, že nezbývá než pustit si ji okamžitě znovu. Tohle není černá ovce své žánrové rodiny, naopak: při vší zodpovědnosti nelze než označit až goticky protemnělou novinku Okkervil River za indie-rockovou desku sezony.

Aleš Stuchlý

Horečka páteční noci

Písničkář boží Sufjan Stevens

Takhle srdceryvně si Sufjanův snílkovský mozek vymyslel svoji počáteční životní etapu. Proč také ne, Sufjan Stevens je umělec a od umělců společnost očekává výjimečnost nebo alespoň částečnou netradičnost. Navíc od bývalého studenta tvůrčího psaní na newyorské New School nemůžete čekat nic všedního. Sám je považován nejen za velmi schopného textaře, ale především za hudebního skladatele a multiinstrumentalistu. Jen pro představu: na poslední desce Sufjan Stevens invites you to: Come on feel the Illinoise obstarává rovných třiadvacet nástrojů. Do hudebního světa pak vstoupil nadějnou prvotinou A Sun Came, kterou během několika měsíců doplnil elektronický úlet o tvorech z čínského zvěrokruhu Enjoy Your Rabbit. Následně autor šokuje hudební veřejnost odvážným prohlášením: chce natočit koncepční desku o každém státě USA. Vize padesáti alb je tak nastíněna a kde jinde začít než v rodném Michiganu.

V roce 2003 vychází první, zvukově bohatší a podle Sufjana pokusná deska dlouhodobého projektu, která nese jméno Greetings from Michigan: The Great Lakes State. Mimořádná tvůrčí invence a chuť se představuje v celé své kráse a úspěch na sebe nenechává dlouho čekat. Sufjan se seznamuje s vůdcem hudební komunity „Danielson Famile“ Danielem Smithem a domlouvají se na vzájemné spolupráci pro natočení desky Seven Swans, která je Sufjanovou osobní výpovědí o jeho vztahu k Bohu, křesťanské víře a o životních principech. Vstupní zkouška do rodiny vychází na výbornou a dokonale soudržné album je dokonce významově konfrontováno s Gibsonovým filmem Umučení Ježíše, který se téhož roku promítá v kinech. Sufjanovo lidské, nesmírně emotivní podání a nevšední spiritualita má nad krvavými lázněmi okoukané hollywoodské hvězdy jasně navrch a s pointou titulní labutí písně si hudební publicisté lámou dlouho do noci hlavy.
Práce na nejspíš celoživotním projektu neustává a v letošním roce přichází na řadu druhý stát, Illinois.

Vybrat témata nebylo v případě Michiganu žádný problém. Sufjan Stevens se zde narodil a přestože dnes již žije v Brooklynu, prožitků z dob dřívějších měl v zásobě mnoho. V případě Illinoise nastal problém, se kterým se bude Sufjan potýkat při komponování všech následujících alb. Vlastních poznatků z tohoto místa má, až na několik návštěv Chicaga, zanedbatelně málo. Otevírá se tím velký prostor pro autorovu fantazii a vlastní kreativitu, která byla v předešlém Michiganu jak umocňována, tak i značně omezována prožitou skutečností. Z mého pohledu, jedna nula pro Illinoise. Album totiž více působí dojmem konceptuálního díla, které v souvislosti s celým názvem opravdu zastává účel jakési audiopozvánky k návštěvě státu nebo alespoň vyvolání zájmu o něj. Všech dvaadvacet stop obsažených v neúplných sedmdesáti pěti minutách na sebe navíc plynule navazuje, texty obohacené skladby propojují instrumentální
vsuvky a prohlubují tak dojem celistvosti.

Rozebrat podrobně desku skladbu po skladbě by stačilo na publikaci o rozsahu Ecovy diplomové práce a vzhledem k Sufjanově často užívané lyrické symbolice by výsledek byl s největší pravděpodobností spíše kontraproduktivní. Přesto několik zářných perel pro lepší pochopení díla určitě za zmínku stojí.

Album zahajuje melancholicky pochmurná a nádherným klavírním motivem obdařená Concerning The Ufo Sighting Near Highland, která opravdu vypovídá o výskytu UFO poblíž místní vysočiny. Velkolepě instrumentální předěl posouvá příběh do Come On! Feel The Illinoise!, v níž je Sufjan doplňován smyčcovým kvartetem, bicí sadou (James McAllister), pěveckým sborem a nástrojem – neberu-li v potaz Sufjanovo pověstné banjo – pro desku klíčovým, trumpetou (Craig Montoro). Pozitivní vliv skladby je jednoznačný a promyšlené pohrávání si s náladovým stavem posluchače začíná nabírat na obrátkách. Čistý průstřel srdce pak přichází s John Wayne Gacy, Jr. Akustická kytara a klavír postupně gradují, zatímco nás zpěv s nadlidskou dávkou odpuštění provádí životními etapami jednoho z nejznámějších masových vrahů, kterým byl John Gacy. Sufjan Stevens zde nastiňuje patologickou stránku Illinoise a zároveň prokazuje literární smysl pro detail
a sdělení. Po závěrečném autorově svěření „And in my best behaviour/ I am really just like him/ look beneath the floorboards/ for the secrets I have hid“, končícím teskným oddechováním vyčerpaného muže, si budete muset nalít několik skleniček a během toho si urovnat v hlavě, co jste to vlastně slyšeli. Chicago účinkuje podobně jako Come On! Feel The Illinoise! a hlavním motivem je zde americký zvyk použít dálnici jako prostředek k úniku před minulostí a zároveň začátek nového života. Následující akustická balada Casimir Pulaski Day je příběh o ztrátě milované družky, o pochybách věřícího člověka v těžkém životním období a znovunalezení síly žít.

V rozboru by se dalo pokračovat dlouho, ale myslím, že účel byl již splněn. V každé Sufjanově desce (a v té poslední především) je tolik uměleckého potenciálu a prostoru pro vlastní hudební i literární objevy, že nechat si jejich poslech uniknout by hraničilo s rouháním.

Autor je hudební publicista.

Retrokovbojové z Norska míří do pražského Abatonu

Zemí, kterou můžeme prohlásit za porodnici obrovského počtu elektronickohudebních projektů, je bezpochyby Norsko. Nejaktuálnějším výstavním exponátem je kapela Ralph Myerz & The Jack Herrren Band. Po nečekaně strhujícím koncertě na táborské Love Planet se tihle tři chlapíci vracejí na místo činu. Dvacátého sedmého října se na ně můžeme těšit v pražském Abatonu.

Bergen, Norsko. Z útrob tohoto poklidného přístavního městečka pochází hned několik zajímavých projektů. Většinou se píše o Röyksopp a Kings Of Convenience. Norské podnebí prospívá také čisté elektronice – zmiňme třeba Rotoscope, frenetické „konzervatoristy“ Jaga Jazzist či nejúspěšnější drum’n’bassový živý projekt současnosti Future Phropecies.

V roce 1997, kdy Prodigy vydávají přelomovou desku The Fat Of The Land, se v Norsku oslavovalo. V rámci bergenského festivalu si totiž po boku DJe a producenta Erlenda Sellevolda (jak poznamenává kapela – „pro vás jen pan Ralph Myerz!“) zahráli perkusisté Thomas Lonnheim a Tarjei Strom. Z původně jednorázového projektu se po velkém úspěchu stala regulérní kapela.

A teď k tomu roztodivnému názvu. Filmoví nadšenci už vědí, ostatní zatím jen tuší. Všestranný elektronik Sellevold (na koncertě ho nepostřehnete, prý se stydí a pořád je schovaný za mašinkami), který stojí za chytlavým podkladem všech písní kapely, si zvolil přezdívku podle amerického režiséra Russe Meyera, autora mnoha víceméně zapomenutých béčkových softporn. Bubeníci Lonnheim a Strom zase použili jména Meyerova dvorního kameramana Jacka Herrena. Tihle dva filmaři sedmdesátých let dokonale sedí k jejich vypiplanému retrosoundu.

Když má kapela jméno, k úspěchu jí schází jen jedna věc – velký hit. V roce 1999 nahrávají svůj první DIY (z anglického Do It Yourself – udělej si sám) dvanáctipalec A Special Morning. Všech tři sta kopií zmizelo během chvilky, ovšem na singl s podpisem Ralph Myerz & The Jack Herren Band si musel svět ještě chvíli počkat. Ten okamžik přichází v magickém roce „2000 aka Y2K“, kdy se na zavedeném labelu Telle Records (začínali tu třeba zmiňovaní Röyksopp) objevuje sedmipalcová deska s názvem Nikita. Písně si všimli jak reklamní poradci automobilky Volkswagen, kteří ji ihned umístili jako podklad do televizního spotu, tak laická a odborná veřejnost. „Myerzům“ se otevřely dveře do velkého hudebního světa – podepsali nahrávací smlouvu se zámořským Norton Emperor Records.

Sellevold, Lonnheim & Strom začínají pracovat na debutovém albu. Jako malý závdavek pro nedočkavce lisují v roce 2002 A Special EP. Tohle čtyřskladbové cédéčko obsahuje remake Nikity, posazený do poklidného chill-outu, a také mazlivý track jménem Clouds.

Dvacátý květen 2003 se zapsal do hudební historie velkým růžovým písmem. V obchodech se objevuje evropská mutace debutu skupiny A Special Album. Většina skladeb patří dodnes k základu jejich koncertního repertoáru. Celé cédéčko se opět nese na pomalejší a rozvláčnější vlně, polámané melancholickým závanem sladkých šedesátek. Do uší vám padnou všechny písně jako ušité. Ať už nakažlivou letní náladou infikovaná Think Twice s vokály Christine Sandtorv, nebo rošťácké Casino s nasamplovanými filmovými monology.

A konečně letos vyšlo Myerzům druhé regulérní album Your New Best Friends. Jak vznikl název? „Na posledním evropském turné jsme poznali spoustu nových lidí, takže jsme jim desku věnovali,“ prozrazuje Lonnheim. U nás se už stačily uchytit singly L.i.p.s.t.i.c.k, Natasha 75’ a Vendetta s příjemně vlezlým motivem, který si na koncertech pískají všichni.

Dvacátého sedmého října přijíždějí bergenští retrokovbojové do Prahy. Předloni na podzim sice hráli v Roxy, ovšem bez většího zájmu. Na letní Love Planet si udělali obrovskou reklamu, patřil na ně několikatisícový dav. Podle zvuku obou desek se to nemusí zdát (DJ Stanzim je nazval „hudbou pro hospodyňky“), ale jejich koncerty jsou zpravidla velikou jízdou. Progresivní live breakbeat a obrovská podívaná – jejich cílem je „přenést rockovou show na ,elektronické’ pódium“. To jsou Ralph Myerz & The Jack Herren Band.

Autor je hudební publicista.

Až příliš živá svědectví

Hesla jako „boj za mír“ a „světu mír“ již desetiletí nesnáším. Jejich význam totiž stejně jako v Orwellově „newspeaku“ znamenal vždy přesný opak. Se zálibou jsme si opakovali přisprostlý vtip, začínající otázkou: Co to je? Muži o to usilují a ženy si to brání, a uprostřed je čárka? Kdo tento vtip neznal, začervenal se, neboť asociace na ženské pohlaví byla jasná. Kdo ho znal, řekl: No přece mír! Jednomu s režimem kolaborujícímu lékaři, předsedovi Ligy za mír a lidská práva, se pohrdlivě říkávalo „mírotvorce“, aby se odlišil od muže stejného jména, kterého jsme si vážili a který se angažoval proti komunistickému režimu. V češtině je používání ženského rodu, třeba jména samičky, často ještě horší nadávkou než maskulinní protějšek. Tak na mne zprvu působil i název „mírotvorkyně“, což je název knížky, kterou jsem se zájmem přečetla.

Vynikající německá novinářka Ute Scheubová vedla rozhovory s jedenácti ženami, které se v posledních letech významně angažovaly při řešení různých etnických, politických i válečných konfliktů. Jména organizací „Matky vojáků“ nebo „Ženy v černém“ obvykle již známe. Teprve zde jsem se ale dozvěděla, jak Izraelka Gila Svirsky a Palestinka Sumaya Farhat-Naser v době nekončících izraelsko-palestinských střetů zorganizovaly setkávání žen z obou stran. Žen s podobnou bolestí, a proto i stejným černým oděvem. Stály tam, mlčely, ozbrojení muži je odháněli, jiní nadávali, že jsou zrádkyně Izraele nebo Palestiny. Tiché a přitom tak výmluvné stání ale dokázalo zastavit několik střetů mezi znepřátelenými tábory. Dnes je hnutí „Ženy v černém“ známou „technikou“ nenásilného boje jak v Moskvě – proti válce v Čečensku –, tak i v Latinské Americe. Základní ideou je odmítnutí vzájemného nepřátelství.

Když vypukla válka na Balkáně, vytvořila Chorvatka Bosiljka Schedlich pro uprchlíky – jen v Německu jich bylo 30 000 – středisko pro lidi s posttraumatickým syndromem. Masakry na civilním obyvatelstvu podle ní „nedělali ani Srbové, ani Chorvati, ani Bosňáci, ale militaristické a paramilitaristické skupiny – ozbrojené bandy mužů“. Protože osobně věděla, jak její otec doživotně trpěl nevyslovenou hrůzou, již zažil a viděl mezi partyzány, založila skupinu, v které každý mohl nahlas vyprávět, „jako by se pletl cop“, co sám prožil. Nediskutovalo se, druhý nesměl být obviňován, nevysvětlovalo se, jen se naslouchalo vyslovené hrůze.

Přestože jsem tyto události sledovala, a v té krásné zemi byl snad někdy každý Čech, teprve na detailech knihy jsem pochopila, jak „mužsky“ (jen skrze historické události) vnímáme historii. Opomíjíme traumata, předávaná přes generace. I ta nevyslovená. Kdyby právě je a jejich genezi někdo sledoval, snad by se dalo odhadnout, zda a jak přichází moment, kdy se lidé začnou vraždit.

Teprve z autorčina rozhovoru s Bonny Dikongue z Kamerunu jsem nahlédla desetiletí neřešené zdroje nenávisti Tutsiů a Hutuů ve Rwandě, které zprvu vedly k exilu statisíců Tutsiů a pak, v roce l994, k systematickému, sto dní trvajícímu vyvražďování. Více než 800 000 lidí zde bylo převážně „ručně“ (mačetami) zavražděno. Mezinárodní společenství zdálky přihlíželo, vyjma R. Dallaireho, kanadského velitele ochranné jednotky OSN v Kigali. Neposlali mu pomoc, neboť se „nechtěli vměšovat do kmenových konfliktů“. Asi 80 % přeživších žen bylo znásilněno – jako výraz pokoření kmene nepřítele –, 95 % dětí vidělo vraždu nebo se vraždění dokonce, v pozici dětských vojáků, účastnilo. „Téměř milion obětí, 2 miliony (spolu)pachatelů, 3 miliony přihlížejících a 6 milionů traumatizovaných,“ konstatuje se v knize. Tázaná Bonny Dikongue dál vypovídá: „Přeživší se pohybovali v Kigali jako mumie. Neměli žádný výraz
v obličeji. A tak jsem s nimi začala pracovat.“ Obohatila tak techniku či metodu práce s takto, často vlastní vinou traumatizovanými lidmi. „Působivé jsou symboly, spojování v kruhu, zpívání, scházení se u stromů, společné jídlo, péče o sirotky z druhého etnika,“ konstatuje v rozhovoru, a tak ukazuje, jak se může lidskost pomalu vracet tam, kde na ni již zapomněli. Na stole, jak píše Ute Scheubová, má tato skoro dvoumetrová černá žena, pocházející z Kamerunu a mluvící dvanácti jazyky, položenou knihu Hannah Arendtové Eichmann v Jeruzalémě. Proč? Protože všude na světě jsou lidé, kteří plní rozkazy, aniž přemýšlejí.

Další ze zpovídaných žen se odvolává na Gándhího, jehož osud ji motivoval k účasti založení „mírových brigád“ v šestnácti zemích. V Kolumbii, Guatemale, Mexiku, Indonésii… Iniciativa se zrodila v roce l981 v Kanadě, v rámci záchrany dětí ulice, které tvořily v těchto zemích gangy a jež se v noci, ale i za světla stávaly živým terčem dospělých ostřelovačů. Říkalo se jim tehdy „děti na jedno použití“. Dnes „civilní mírové sbory“ působí na mnoha místech, momentálně také v Kolumbii, v Bogotě a dalších lokalitách nepřetržitě zmítaných občanskými válkami.

Pozornost zaslouží i rozhovor s bývalou kostarickou ministryní, která prosadila návrh, jenž sexuální válečné násilí konečně neinterpretuje slovy „delikt zraňující důstojnost“, ale jako porušení Ženevské konvence na ochranu civilního obyvatelstva. Nadále je a bude stíháno jako nepromlčitelný válečný zločin proti lidskosti. Znásilňování v ozbrojených konfliktech je nejrozšířenější zločin. Doklady o 200 000 Nejaponkách v japonských bordelech a 40 000 Číňankách znásilněných v Nankinu, o statisících Židovek v koncentrácích a Němek po skončení druhé světové války, a nakonec údaje o válkách na Balkáně se staly podkladem pro to, aby tyto zločiny patřily před soud v Haagu.

Ve výčtu zásluh žen uvedených v knize Ute Scheubové bych mohla pokračovat. Po ženě z Kolumbie vypovídá o své činnosti žena z Iráku, inženýrka z Afghánistánu, Krishna Ahooja-Patel z Indie, další je z Velké Britanie a Goss-Mayr z Rakouska. Elizabeth Odio Benito z Kostariky prosadila, aby ženy, oběti násilí, mohly vypovídat bez uvedení plného jména a jejich obličej nebyl snímán televizní kamerou. Mysleli by na takovéto věci muži, kdyby byli na jejím místě? Jiná tázaná žena upozornila na fakt, který je již léta viditelný, ale opomíjený. Osmdesát procent všech válečných uprchlíků tvoří ženy a děti. Právě tuto skutečnost by měli zaměstnanci OSN zohlednit alespoň při dodávkách materiální pomoci. V současnosti ženy v mírových sborech – tedy „modré helmy“ – tvoří jen 4 % všech členů vojska. Mohou vojáci-muži vůbec pochopit tyto zoufalé ženy s dětmi? A budou ženy ochotny se jim svěřovat?

Až do roku l989 jsme o těchto událostech skoro nic nevěděli. Kdo by taky mohl psát třeba o působení Rudé armády v Afghánistánu? A kdyby někdo tehdy psal o chování amerických vojáků třeba ve Vietnamu nebo na Filipínách, tak bychom to považovali za propagandu z druhé strany.

Teď tyto události sice můžeme sledovat, ale jsme často zahlceni pseudoudálostmi domácí provenience, nebo světové dění sledujeme jen jako dějinný sled vyznačený činy diplomatů, politiků a potřásáním rukou za řečnickými stoly na konferencích.

Kniha o mírotvorkyních dodává k faktům, která najdeme v přehledech událostí a statistikách, také lidské příběhy a skelet dějin doplňuje masem.

Autorka je socioložka.

Editorial

Kdo hlídá hlídače?

Oblast lidských práv nebývá pro dostudované právníky příliš lukrativní. Co vás právě k této problematice přivedlo?

Ta oblast možná není zajímavá profesně, ale třeba moji spolužáci, kteří pracují v lukrativních právnických firmách, se o ni přesto zajímají a řada z nich bezplatně pomáhá. Skutečnost, že práce není zajímavá finančně, přece neznamená, že je nezajímavá celkově.

Mou vlastní motivací byly už mé studentské zkušenosti poznání toho, jak je u nás těžké domáhat se vlastních práv proti zvůli státních úřadů nebo silných komerčních subjektů. Prvotním impulsem byla právní bitva, kterou jsem spolu s několika jinými vedla v lokalitě, v níž bydlím, proti tehdy ještě vznikajícímu komplexu Centrum Černý Most. CČM porušovalo celou řadu předpisů na úkor svého okolí a my jsme proti nim začali vést několik řízení, přičemž některá jsme sice po dlouhé době, ale přece jen dovedli k úspěšnému konci.

Ochrana lidských práv je často zužována na aktivity několika málo pomatených idealistických jedinců. Setkala jste se ve své praxi s tímto zjednodušením?

Při vší úctě k práci lidskoprávních aktivistů musím říci, že my se snažíme o maximálně profesionální přístup, jejž považujeme za efektivnější. Skutečností je, že sousloví „ochránci lidských práv“ získalo pejorativní význam a mnozí pod ním vidí jen jakési věčně nespokojené kverulanty. Snad nemusím zdůrazňovat, že tento názor považuji za hloupý.

Působíte v nevládní právnické organizaci Iuridicum remedium. Čím se zabýváte?

Doslova to znamená „právní lék“ a jde o právnickou organizaci, kterou jsme dali dohromady ještě v době našich studií. V současné době zde placenou práci vykonává šest lidí, přičemž jádro se zná už ze školy. Stále ale přibývají dobrovolní a příležitostní spolupracovníci. Jde o tzv. watchdog organizaci, která je zaměřená jednak na bezplatnou právní pomoc, ale i lobbing proti právním předpisům, které považujeme za nebezpečné pro základní lidská práva. Máme tři programy. Lidská práva a technologie, kde se zaměřujeme na ochranu soukromí a zneužívání nových technologií, s čímž souvisí naše osvětová kampaň, a zároveň i soutěž Big Brother awards. Jde o udílení anticen největším slídilům v oblasti ochrany soukromí ve státní i komerční sféře. Nominace jsou otevřené veřejnosti, ale udílení anticen je garantováno odbornou komisí. Ta soutěž probíhá na národní úrovni v osmnácti zemích, vznikla v roce 1998
v reakci na rostoucí tendence států sledovat vlastní občany. Další program se jmenuje Sociální vyloučení a jde v něm o poskytování bezplatné právní pomoci lidem, kteří na právníka normálně nemají, a zároveň tam je nějaký prvek veřejného zájmu, třeba nečinnost úřadů. Právní pomoc začíná konzultací, ale může vést až k několikaletému zastupování. Z velké většiny jde o spory v rámci bytového a pracovního práva.

Poslední program se nazývá Lidská práva a veřejná správa; v jeho rámci například zastupujeme několik obviněných a poškozených z letošního CzechTeku.

Jste jediná organizace, jež se zabývá ochranou soukromí. Co se tím soukromím vlastně rozumí?

V praxi jde převážně o ochranu soukromí zaměstnanců, tudíž o kamerové systémy na pracovištích i na veřejných prostranstvích a neoprávněné nakládání s citlivými osobními údaji. Dá se říci, že naše agenda je stejnoměrně rozdělena mezi soukromou sféru a státní orgány, kde se pracuje spíše na legislativní úrovni.

Není náhodu právo na soukromí v době vzrůstajícího počtu teroristických útoků jakýmsi právem na luxus, který si nemůžeme dovolit?

Rozhodně ne, právo na soukromí je zmíněno už na začátku ústavy v rámci elementárních práv. Je třeba si uvědomit, že je samo podmínkou realizace dalších lidských práv. To, že plošný monitoring nebo sledování má negativní dopad na chování lidí, jichž se týká, je neoddiskutovatelné. Třeba na realizaci jejich ústavních práv, například svobody slova.

Ztrátu soukromí vidíte v přímé souvislosti s válkou proti terorismu. Zřejmě nejvíce patrné jsou tyto postupy v Americe, lze najít nějaké analogie u nás?

Zrovna před týdnem projednala bezpečnostní rada státu národní akční plán boje proti terorismu, jenž předpokládá novely mnoha zákonů, které povedou jednoznačně k drastickému omezení našeho soukromí.

O co konkrétně jde?

Například o povolení odposlechů bez souhlasu soudu a posílení pravomocí tajných služeb a policie. To je průlom, který povede třeba k snazšímu získávání bankovních a profesních tajemství. Už se realizovalo prolomení mlčenlivosti advokátů, co se týče praní špinavých peněz.

Důvodové argumenty jsou stále stejné, zdůrazňuje se, že jde o postupy, jež se začínají uplatňovat po celém světě, ale ne vždy jde o harmonizační povinnost. Odpor vůči těmto tendencím je patrný v celé Evropě, kde se tomu věnuje množství organizací i publicistů. Například petici proti nejnovějšímu návrhu na dlouhodobé uchovávání informací o všech hovorech, e-mailech či navštěvovaných stránkách na webu celé populace podepsaly již desetitisíce Evropanů. Je jisté, že teroristé ohrožují demokracii, ale demokracii ohrožují i tyto kroky. Sledování soukromé komunikace či jiných aktivit celé populace řešením problému terorismu není. Člověka ihned napadne otázka: „Kdo hlídá hlídače?“ Již nyní víme, že běžně dochází k zneužívání nebo přímo prodeji státních databází, jakou je například evidence obyvatel. Ta je přístupná policii a masově se zneužívá pro komerční účely, když je prodávána detektivním agenturám, bývalým policistům a mnohým dalším.
Přitom jde o tu nejjednodušší databázi, takže si lze představit, jak by se zacházelo s důležitějšími informacemi. I z ní však lze vyčíst bydliště, příbuzenské vztahy, dřívější jména a další.

Jaké jsou kategorie jednotlivých anticen udílených v rámci soutěže Big Brother awards?

Kromě anticen udílíme i jednu pozitivní cenu za přínos k ochraně soukromí. Máme anticeny „úředního a komerčního slídila“, anticenu za nebezpečnou právní normu, anticenu za dlouhodobé zásahy do soukromí a anticenu mezinárodního slídila, která se udílí proto, že se mnoho věcí rozhoduje na nadnárodní úrovni.

Nominovány byly tedy především české firmy?

Z velké části ano, přijali jsme ovšem i nominace za chování firem jinde, například na server yahoo za to, že spolupracuje s čínskou vládou na potlačení svobody slova a sděluje jí identitu klientů svých „anonymních“ e-mailů. Fakt je, že anticeny logicky putují k těm, kteří útočí na naše soukromí právě u nás. Vyhlášení těchto smutných „vítězů“ proběhne 28. října od 19 hodin v Divadle Na zábradlí v rámci multimediálního zábavného představení.

Předpokládám, že pro anticeny nikdo nedorazí?

Všichni budou samozřejmě pozváni. My jsme ale připraveni doručit ceny těm, kteří raději nepřijdou, přímo do jejich sídla, přičemž předání bude zachyceno na kameru.

Můžete alespoň naznačit nějaké hlavní kandidáty na „ocenění“?

Určitě nemůžu mluvit o vítězích, ale snad mohu zmínit některé kandidáty. V komerční sféře jde například o řetězec Lidl, jenž byl nominován za používání kamerových systémů a vedení databáze návštěvníků, kterou předává ochrance, jež následně vytipované lidi nevpouští do obchodů. Dalším z kandidátů je Tesco, které zavádí bez vědomí zákazníků takzvané RFID čipy a umísťuje je do obalů nabízeného zboží.

To je doloženo i v České republice?

Tesco na náš dotaz neodpovědělo, takže se můžeme jen domnívat, v zahraničí však kvůli čipům spotřebitelé Tesco bojkotují. Jistě víme, že RFID čipy začíná testovat řetězec Delvita. Právě na tyto technologie se chceme do budoucna především zaměřit, protože zkušenosti ze zahraničí ukazují, že tento trend přichází spolu se řetězci i k nám. Jde o novou metodu značení zboží, která může nahradit čárkový kód, ale bohužel umožňuje na dálku do čipu ukládat data. RFID čip je prakticky neviditelný, nezničitelný a na vzdálenost dnes již desítek metrů je z něj schopen příslušný skener uložená data „číst“. V kombinaci s oblíbenými věrnostními kartami může shromažďovat informace o konkrétních zákaznících, což v závěru může vést třeba k cílené reklamě, ale taky třeba k diskriminačním cenám či sledování pohybu. Zavádět něco podobného bez vědomí zákazníků a bez existence elementárních pravidel pro zacházení s těmito čipy
považujeme za útok na soukromí.

Vím, že často připomínkujete návrhy zákonů, které pocházejí z dílny ministerstva vnitra. Bere vnitro ohled na vaše výtky?

Máme zastoupení v odborném výboru Rady vlády pro lidská práva, která si naše připomínky často osvojuje, a resorty je pak musí prodiskutovat v připomínkovém řízení. Dá se ale říci, že resort vnitra na rozdíl od jiných s námi takřka nikdy nesouhlasí, a to ani v případech, kdy se naše stanovisko shoduje se stanoviskem ostatních resortů. Příkladem mohou být naše připomínky k návrhu zákona o některých shromážděních, který byl na míru ušit kvůli poslednímu Czech Teku a který my stejně tak jako řada jiných ministerstev i odborů samotného ministerstva vnitra považujeme za protiústavní.

Vaše práce se týká mnoha právních oblasti. Nemáte pocit, že takto široké pole působnosti nutí vlastně tak trochu k povrchním vyjádřením? Dá se to vše vůbec stíhat?

Asi to tak vypadá, ale vše, do čeho se pouštíme, musí odpovídat některému z našich programů, což je dáno i kapacitami, kdy jako každá nevládní organizace řešíme problém lidí i financí. Mnoha, zejména legislativním věcem jsme se bohužel nemohli věnovat, protože by to bylo na úkor kvality. Na druhé straně máme oproti klasickým právníkům luxus toho, že máme kauzy, kde víme, že pomáháme na té straně, kde je podle nás spravedlnost.

Par avion

EL PAIS

Španělský tisk se v poslední době věnuje především stále napjatější domácí politické situaci. Na ní má velký podíl hlavně politika ústřední vlády ve vztahu k rostoucím požadavkům na autonomii ze strany katalánských nacionalistických republikánů (ERC). Menšinový socialistický kabinet je totiž na podpoře této strany v madridském parlamentu závislý. Kritizován je především fakt, že částí socialistů tak vzývaný dialog je veden pouze s nacionalistickými silami, zatímco názory pravicové Lidové strany (PP) jsou ignorovány. I levicově liberální El País (11. října) Zapaterovu politiku ve vztahu k pravici přirovnal k politickému stylu hlavního představitele druhé republiky Manuela Azaňi. Zapatera má s Azaňou spojovat přesvědčení, že „je možné se politicky obejít bez části španělské společnosti, již můžeme označit za pravicovou“. Podobně jako ve 30. letech je pravice označována za čistě „reakcionářskou“, což sice je „pravděpodobně jisté“,
ale stejně jako tehdy by to levici nemělo uspokojovat. „Nebo je snad naším zájmem, aby se pravice radikalizovala (…) a cítila vyloučena ze systému dohod?“ Je-li Zapatero proti ignorování silné nacionalistické menšiny v Baskicku, proč mu nevadí ignorování menšin ve zbytku Španělska?, ptají se španělští novináři.

Říjen je ve španělsky mluvícím světě také měsícem, v němž se připomíná první kontakt Kolumba s Amerikou a koná se pravidelné setkání hlav latinskoamerických států s premiéry Španělska a Portugalska. Letošní summit v Salamance byl podnětem k řadě širších úvah o stavu Latinské Ameriky a španělské (potažmo evropské) politice k ní. Vedle neúčasti Fidela Castra na setkání se hlavním tématem novinových debat stal údajný vzestup populismu na kontinentu, demonstrovaný především na současné Venezuele. Mexický spisovatel Enrique Krauze v listu El País (14. října) rozebral 10 základních rysů populismu: 1/ „exaltaci charismatického lídra“; 2/ demagogický jazyk jako nástroj jeho politiky; 3/ překrucování pravdy; 4/ zneužívání veřejných fondů pro stranickou politiku a ztotožnění státní pokladny se soukromou; 5/ přímou distribuci bohatství; 6/ vyvolávání nenávisti k určitým skupinám, v daném případě k majetným; 7/
permanentní mobilizaci a exaltaci „lidu“; 8/ hledání „vnějšího nepřítele“; 9/ odmítání psaných zákonů a zavádění „přímé spravedlnosti“; 10/ potlačení institucí liberální demokracie.

Krauzeho středoškolský rozbor je v mnoha ohledech přesný, ale místy není jisté, o které z Amerik to autor vlastně mluví, respektive nemluví-li náhodou o faktorech přítomných v dnešní době i v konsolidovaných „liberálních demokraciích“. O den dříve si ve stejném deníku povšiml Felipe González jiného jihoamerického problému a zdroje „populismu“: „V pozadí nestability a sociálních konvulzí můžeme vidět, jak slabě roste bohatství – skoro stejným tempem jako populace – a jak je jeho distribuce ještě horší, než byla kdysi. Toto je základní element občanské frustrace a (…) staví region do čela světové nerovnosti. (…) Ani populismus – pravicový či levicový – ani neoliberální fundamentalismus nedokázaly těmto výzvám úspěšně čelit.“

Ani ve Španělsku (nemluvě o Latinské Americe) se nepřestává debatovat o minulosti a zločinech spáchaných za autoritářských režimů. Na rozdíl od českého „vyrovnávání se s minulostí“ a jeho propagátorů nechce nikdo ve Španělsku zakazovat ani strany, ani ideje, neboť to už země opravdu zažila. Nikdo dokonce ani netvrdí, že celý národ musel jenom trpět. Ale ani zde nepanuje plná spokojenost, především v části badatelské obce. Známý historik Julián Casanova (El País 12. října) upozornil na nedávné debaty o minulosti v Argentině, která za vojenské vlády v letech 1976–1983 zažila období nejkrvavějších represí na celém subkontinentu. V zemi byly v posledních letech znovuotevřeny dříve zastavené procesy proti viníkům a zpřístupněny cenné dokumenty a archivy. Španělsko se dle Casanovy musí trochu červenat, když žije „více let v demokracii, (má) více prostředků a staleté univerzity, (a přesto) se
v tomto směru sotva pohnulo. (…) Když se mluví o odškodnění obětí, objeví se zase jednou stín frankismu, jenž změnil krvavý převrat v červenci 1936, původ občanské války, v oprávněný akt proti republice, jedinému opravdu legitimnímu režimu, který tehdy ve Španělsku byl. Třicet let po smrti diktátora, kdy je jasně prokázáno fungování kruté justice (…), se zase trvá na tom, že i ti, kteří bojovali na vítězné straně, potřebují kompenzaci za to, co jim udělali během války rudí“. S ohledem na historický vývoj frankismu a klesjící míru represe v jeho pozdní fázi však ani Casanova nevolá po dodatečném zatýkání nebo zakázech.

ABC

Ale ani pravicový tisk se tématu minulosti nevyhýbá, a i zde se může český čtenář poučit. Při příležitosti 25. výročí smrti významného reprezentanta předválečné pravice Josého Maríi Gila Roblese (otce bývalého předsedy Evropského parlamentu) si konzervativně pravicový ABC (11. října) posteskl, že se tomuto „velkému konzervativnímu politikovi“ současná PP příliš nevěnuje a zapomíná na něj. „Zatímco socialisté legitimně umísťují své idoly na nejviditelnější místa (v Madridu), jako Indalecia Prieta či ‚španělského Lenina’ Largo Caballera (…), konzervativci, s magistrátem hlavního města a autonomní oblastí Madrid ve svých rukou, nejsou schopni vzdát hold jednomu ze svých velikánů.“

EL ESPECTADOR

Jiný přístup k „vyrovnání s minulostí“ pak představuje aktivita španělské justice, jmenovitě soudce Garzóna, především ve vztahu k děsivým událostem v Guatemale 80. let, ale i jinde. Překvapivě se ale ke snaze Španělů stíhat genocidy spáchané kdekoli ve světě postavil prestižní kolumbijský deník El Espectador. Aktivitu španělských soudních orgánů označil za „imperialismus light“. Soudci si prý pro uplatňování zavrženíhodného „španělského progresismu“ vybrali slabou Guatemalu. A stali se tak vedle dalších jevů, jako například v Latinské Americe tak nenáviděných španělských investorů a poradců ze Světové banky, ukázkou nové formy imperialismu. Dle autora článku je nutno říci: „Paternalisté, go home. Počínaje, samozřejmě, soudcem jménem Garzón.“

Ze španělskojazyčného tisku vybral Radek Buben.

Rodina, víra, pracovitost, vlastenectví

Můj současný pobyt za oceánem mi z hlediska recepce české reality dává velkou svobodu. Například se jí můžu zcela vyhnout, zapomenout na ni a případně si ji – stejně jako mnozí zde žijící potomci někdejších emigrantů – zredukovat na polku, knedlíky, Ferdu Mravence a český film jednou za měsíc v komunitním centru. Zároveň mám konečně možnost bez obav z trapnosti chodit po světě, hrdě se bít v prsa a vykřikovat, že my v Evropě žijeme úplně jinak. Což by mohlo zdánlivě vypadat jako pravdivé tvrzení, nesměly by sem však čas od času docházet zprávy z domova. Téměř všichni, kteří se mne snaží pravidelně informovat, si zoufají nad tím, jak naše poklidné domácnosti jsou válcovány reality show. Ještě se někdo tu a tam zaraduje nad tím, že český seriál přece jen vítězí, ale konečné zoufalství se tím příliš nezmírňuje.

Především: zásadní ránu tak snad definitivně dostává představa, že Češi jsou nějak zvlášť a výjimečně kulturní národ. Ukazuje se, že ve chvíli, kdy je člověk postaven před skutečně svobodný výběr, rozhoduje se pro cestu (způsob zábavy, trávení volného času…) nejméně bolestnou, nejbarvitější, nejbezproblémovější – a zdánlivě nejnapínavější. Reality show má jistě všechny požadované rysy, o její dramatičnosti si vytvářím představu na základě zpráv, které se o jejím (jejich) průběhu objevují na internetu. Zprostředovaná realita tak získává své diváky velmi snadno, sledovat život na obrazovce je nakonec mnohem pohodlnější než ho žít – a tak dále, to jsou však obecné závěry, k nimž se dá dojít bez větší dávky soustředěných úvah.

Nás, kteří jsme v Americe, zázračný úspěch takových pořadů nemůže překvapit, protože my tady reality show vlastně žijeme. Žijeme tady život, který se svou pohodlností vyrovnává sledování televize, frustruje nás jenom a jedině vydělávání peněz, protože ty jsou alfou a omegou našeho vezdejšího bytí. Za peníze můžeme mít všechno: dostaneme se na dobré univerzity, jejichž servis se s naším nedá srovnávat naprosto v ničem. Koupíme si, co nás napadne (i to, co by nás ve středoevropském snu ani nenapadlo). Dojedeme, kam potřebujeme – buď do práce nebo na nákupy. Takový život je reálný a krásný. Čím jsme vzdělanější, tím víc si nás společnost váží a tím více peněz si můžeme vydělat. Místní společnost si ráda váží, a tak je přístup ke vzdělání velice snadný, čím dál tím snadnější. Za chvíli bude mít vysokou školu každý, kdo bude chtít. A to je dobře, především proto, že vysoké školství je tu zaměřeno hlavně na to naučit studenty, jak se
dobře zaopatřit.

Při vědomí jisté generalizace tvrdím, že tady se ocitáme ve společnosti, která si nesmírně váží základních hodnot typu manželství (well, rozvodovost je tu ovšem více než padesátiprocentní…), rodiny, víry, pracovitosti, vlastenectví atd. Takové hodnoty jsou hodnotami nezpochybnitelnými, hodnotami, na jejichž věrohodnost či pravdivost se nikdo neptá; takové hodnoty jsou neoddiskutovatelné. Tento princip nezpochybnitelnosti se pak snadno přenáší i do ostatních sfér života – a čím méně otázek, tím více reality show, kterou za nás hraje, řídí, žije někdo jiný. Když ze svého života člověk vyloučí pochybnost, když se přestane ptát a hledat alternativní cesty, ustrne, zakrní. Zredukuje-li si výběr na možnost A či B, jeden program či druhý program (tady je to ovšem zase obtížnější, místní počet televizních kanálů jde do desítek, to už si člověk musí sakra umět vybrat), jeden kandidát či druhý kandidát, přestáváme pomalu uvažovat na škále a jednotlivým možnostem
nutně přidáváme tu černou, tu bílou barvu.

Má-li takové rozhodování v některé sféře lidské činnosti skutečně zhoubný vliv, pak je to právě vzdělávání, kultura a hlavně umění. Pokud se shodneme na tom, že vzdělání nás má učit vybírat, selektovat, rozhodovat, ale zároveň tvořit nové možnosti na bázi řekněme jisté exaktnosti či ověřitelnosti, zdánlivé „objektivnosti“, tak umění nás učí totéž v rovině mnohem subjektivnější a osobnější. Pokud se umělecké sdělení zredukuje na dobře-špatně, zábava-nuda, přestává být uměním, protože neklade otázky, ale nabízí odpovědi (všichni přece víme, co si z daných možností vybrat). Připravíme se tak o možnost hledat a ztrácet se, nenacházet a zase se vracet, vydávat se na další cestu – pořád dokola. Taková cesta je ovšem nepříjemná a dost často i otravná, protože nás nutí zapojovat to, co jsme při sledování reality show už dávno vypnuli.

Nechci být nabádavá a tvrdit, že reality show zabíjí kulturu, protože to není pravda, kuturu a umění si zabíjíme sami, vlastní pohodlností. V duelu, v němž jde o vítězství mezi nepohodlím a spokojeným uhníváním, je o výsledku rozhodnuto předem – a nemuselo by, pokud pochopíme, v čem spočívá kouzlo života, a hlavně kde leží cesta k záchraně lidstva jako druhu přemýšlejícího.

Autorka je literární a divadelní kritička, v současné době na studijním pobytu na univerzitě v Houstonu.

Sledované procházky. Některé teatrální

Zpráva z kolokvia se zvláštním a lákavým tématem Chůze (Praha 18. 10. 2005) může být jistým navázáním na text Tomáše Glance o chůzi po ulicích současné Moskvy, otištěný v A2 č. 0.

V úvodním příspěvku Číslo a chůze Zdeňka Neubauera (přečetla Marie Langerová) byla chůze představena jako jedna ze zakládajících antropologických, eidetických kategorií lidského vnímání a rozvrhování prostoru a zkušenosti. Pak Roman Prahl (Procházka krajinnou zahradou) stočil pozornost posluchačů na kulturní a společenskou odlišnost romantického konceptu poutnictví či toulky a osvícensko-biedermeierovské „instituce“ procházky coby společensky legalizovaného oddechu. Upozornil, že koncept krajinné zahrady (jako jisté formy inscenované přírody), šířící se od konce osmnáctého století z Anglie, spadá primárně do okruhu osvícenského sentimentalismu, nikoli romantismu. Konstatoval, že čas v krajinné zahradě byl málokdy tráven o samotě, naopak samotný chodcův pohyb krajinnou zahradou vykazoval silné rysy inscenovanosti a divadelnosti. Tato inscenace sebeprožívání byla podporována kompozicí perspektivně divadelního uspořádání zahrad, kde pohyb
nabýval nutně „afektovaného“, takřka tanečního charakteru: chodec na procházce byl střídáním panoramatických průhledů vybízen otáčet se v pravidelných intervalech zpět v obdivných pohledech na spatřenou krajinu. Prahl poukázal i na určitý „metafyzický“ program plánu krajinné zahrady, kdy je oproti shora, geometricky rýsovanému projektu zahrady předestřena chodci na procházce spleť cest, implikující svobodné, individuální rozhodnutí.

Daniela Hodrová své vystoupení Chůze mezi hlavami věnovala tématu, jež sleduje a promýšlí delší dobu, tématu textu města. Ve své přednášce odhalila či znovuobjevila pozapomenutou, nepostřehnutou tvář a texturu fasády pražských domů. S odkazem na Lévinasovu myšlenku setkání s tváří Druhého se tázala, zda a jakým způsobem může dojít k setkání s mlčenlivými hlavami ornamentálních maskaronů, kteří nepovšimnuti spí svůj kamenný, či spíše štukový spánek na fasádách historizujících, neorenesančních a secesních činžovních domů. Charakteru znaku a textu může potenciálně nabýt síť či pole nejrůznějších jevů. Zde se pro Hodrovou textem stala mapa souřadnic vytyčených trajektorií naší chůze městem. Podle Hodrové takový text může být stejně závažným sdělením, jako jsou odpovědi knihy I-ťing na naši momentální situaci. Hodrová si všímala, že přestože je ztvárnění masek na fasádách domů měšťansky umírněné, hlavy si stále uchovávají zneklidňující ambivalentní,
polymorfní gorgónovité, androgynní či napůl zvířecí vzezření, odkazující k ikonografii středověkých katedrál, antického pantheonu (Hermés, Dionýsos, Pan) či třeba ke keltskému kultu hlav. Teatrální povaha těchto masek obsahuje i prvky literárnosti či skryté příběhovosti. Otázka, kterou si Hodrová kladla, zní, o jaký příběh se tu jedná: o příběh domu, obyvatel, města, naší chůze, života, obecně lidských archetypálních traumat? Pozorovatelka závěrem poznamenala, že řád vědomí odehrávající se v pravidelné ploše a geometrii domu je komplementárně doplněn tekutou, konvexně konkávní nepravidelností (či jinou pravidelností) ornamentální výzdoby jeho fasády. Svou úvahou myslím úspěšně vytrhla posluchače z automatizované nevšímavosti vůči každodenně viděnému a odkryla nám pozoruhodnou dimenzi textu města, v níž otevřená ústa štukových hlav mlčky vyprávějí mytologický příběh města jako živoucího organismu.

Zdeněk Hrbata (Jít a vidět, rytmus pohybu a metamorfózy psaní) se zamýšlel nad chůzí jako kulturní praxí a jejími třemi možnými literárními konfiguracemi. U Rousseauova pozdního textu Snění samotářského chodce zmínil filosofův postřeh, že chůze umožňuje přístup k detailu bezděčné reflexe, k němuž úporné myšlení nedospívá. Konstatoval, že Rousseauův preromantický koncept chůze je pevně svázáná s osvícenským encyklopedismem: Rousseau při svých procházkách neopomene sbírat rostliny a řadit je do herbáře. Takto vzniklý herbář je však stejně tak prostorem stratifikace jako imaginace. Je herbářem, ale i deníkem a archivem metonymicky uchovávajícím obrazy, představy a vzpomínky, které k autorovi při chůzi přírodou „přicházely“. Druhou literární konfigurací chůze, již přednášející představil, je romantické umění či patos chůze. Tento topos chůze, reprezentovaný figurami věčných poutníků, Ahasverů, je romantickým projektem náročnějším než
procházka. Hrbata se postupně zaměřil na jednotlivé literáty, filosofy i výtvarníky, kteří fenomén chůze ve své tvorbě výrazně tematizovali. Prostřednictvím jeho výkladu se posluchači mohli setkat s německým romantickým malířem Casparem Davidem Friedrichem, americkým myslitelem Henrym Davidem Thoreauem, Karlem Hynkem Máchou či Victorem Hugem. Konečně jako třetí konfiguraci připomněl poněkud anekdotickou transformaci chůze do zcela profánního, standardizovaného, psychofyziologicky prospěšného konceptu zdravovědy, jak ji prezentuje ve svém spisku Turistický katechismus Jiří Guth Jarkovský. Každý z načrtnutých konceptů je možné v praxi vyzkoušet, nechceme-li prochodit život s hlavou sklopenou.

Kolokvium o chůzi uzavřelo tříletý projekt Text v pohybu, pořádaný oddělením poetiky textu ÚČL AV ČR. Šlo o sérii pěti interdisciplinárních diskusních setkání věnovaných literárnímu textu v kontextu jiných, široce sémioticky chápaných kulturních textů. Cyklus byl započat kolokviem, jež se odehrálo ve znamení sebereflexe toho, co čtení literárního textu i psaní literárněvědného metatextu znamená, druhé se zabývalo vztahem literárního textu a textu filosofického, třetí styčnými plochami mezi lingvistikou, sémiotikou a literární estetikou a čtvrté mezioborově pojatým tématem Čára a linie ve výtvarném umění a literatuře. K otevřenému charakteru kolokvií přispěla skutečnost, že značný důraz byl kladen na následnou společnou diskusi, která byla vždy zaznamenána a časopisecky přetiskována spolu s texty příspěvků. Setkání mimo jiné ukázala, že přinejmenším stejně důležitou roli jako jednotliví přednášející hrají v myšlenkové
interakci i vnímaví a aktivně reagující posluchači. Nic samozřejmého, bohužel.

Autor pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.

Soukromí na internetu

S rychlým pronikáním počítačů do běžného života a jejich propojováním do sítí vzrůstají spolu s možnostmi použití také možnosti jejich zneužití k zásahům do soukromí. Ohledně bezpečnosti práce s počítačem existuje již mezi běžnými uživateli částečné povědomí. Většina uživatelů si například uvědomuje nutnost ochrany proti počítačovým virům. Nicméně univerzálnost počítače jako nástroje, který zpracovává texty, přehrává video a zvuk, komunikuje v reálném čase s jiným uživatelem na jiném kontinentu, s sebou nese podobně širokou škálu možností, jak tuto třídu technologií zneužívat.

Data ve vašem počítači

Kromě běžných souborů existují data, o kterých běžní uživatelé většinou nevědí a která mohou zájemci o průnik do vašeho soukromí mnohé prozradit. Pod „daty“ si můžeme představit cokoliv, například smazané e-maily, seznam nainstalovaných programů, nastavení osobních údajů a jiných choulostivých informací (např. e-mailové adresy, telefonní. čísla, hesla apod.).

Počítače obecně s oblibou udržují záznamy (logy) o všem možném. Ve snaze zpříjemnit a usnadnit uživateli ovládání všemožných aplikací, především pak těch, které slouží k práci se soubory a webovými stránkami, je zde již téměř standardem funkce Historie. Ta umožňuje zpětně vám, ale bohužel i nepovolané osobě zjistit, s jakými soubory jste v poslední době pracovali a jaké stránky jste navštěvovali. Podobně se ukládají i obsahy webových stránek do takzvané mezipaměti (cache), kde zůstávají po určitou dobu v případě, že byste se k nim chtěli později vrátit. Odtamtud je pro kohokoliv také celkem snadné udělat si přehled o tom, k čemu jste počítač v poslední době používali. Dalším skrytým místem, kde se mohou potenciálně nacházet citlivé údaje, aniž jste si toho vědomi, jsou takzvané cookies, malé textové soubory, které si navštívené webové stránky ukládají ve vašem počítači z různých důvodů. Nejjednodušší obranou je
jednoznačně zamezení fyzického přístupu nepovolané osobě k vašemu počítači. Dále je možné funkce historie vypnout či mazat po každém použití, podobně lze smazat i mezipaměť a soubory cookies.

Smazané soubory

Jakkoliv je snadné nějaký datový soubor navždy ztratit, kupodivu není obecně snadné soubory důsledně a vědomě vymazat. Na osobních počítačích se soubory mažou tak, že se „zapomene“ odkaz na místo, kde jsou na pevném disku, a toto místo se označí jako prázdné. Je to rychlé a efektivní, bohužel data tak zůstávají na disku, dokud nejsou přepsána, což ovšem běžný uživatel nemá šanci nijak ovlivnit. Nejedná se přitom pouze o soubory, o kterých víte, ale také o dočasné soubory vytvářené aplikacemi bez vašeho vědomí, které mohou obsahovat části či kompletní kopie viditelných souborů. Řešením je zde specializovaný program (např. CCleaner), který umí prázdné místo na disku skutečně vyčistit. Podobně jako s pevným diskem je to s operační pamětí počítače, ani zde se důsledně nemaže, nicméně zde problém na rozdíl od pevného disku řeší vypnutí počítače.

Viry

Viry jsou bezesporu nejpopularizovanějším nebezpečím v povědomí uživatelů PC, v popularitě je předstihuje snad jen médii vydatně živená představa o dětské pornografii vyskakující z každého rohu internetového prohlížeče. Z hlediska narušování soukromí však viry hrají v současné době poměrně okrajovou roli, což je dáno tím, že vás napadají více méně náhodně. Drtivá většina virů, kterým se podaří více se rozšířit především pomocí internetu, má v první řadě snahu se množit, a až druhotně vykonávat nějakou záškodnickou funkci. Virem se počítač nakazí nejčastěji při otevírání neznámých e-mailových příloh, spouštění neznámých programů, ale v závislosti na typu prohlížeče a jeho verzi (obecně: čím novější verze, tím odolnější) je možné virus získat i návštěvou webových stránek. Některé viry používají nedostatků v operačním systému nebo se šíří po místní síti tím způsobem, že nakazí sdílené soubory. Nejtypičtějším případem, kdy se viry
podílejí na úniku dat z vašeho počítače do nepovolaných rukou, jsou viry instalující takzvaná zadní vrátka (backdoor). Ta umožňují snazší průnik do vašeho počítače pomocí vzdáleného přístupu. Některé viry o tom poté informují svého tvůrce, ovšem vzhledem k rizikům, kterým se tvůrci virů vystavují v případě odhalení, je tato praxe poměrně riskantní a ne příliš častá. Existuje řada antivirových programů, které dokážou počítač velmi úspěšně před virovou nákazou ochránit. Za všechny jmenujme vynikající český antivir AVG, jenž je dokonce pro domácí použití zdarma a obsahuje kromě jiného rezidentní kontroly (zkontroluje před použitím každý otevíraný soubor) a kontroly příchozích a odchozích e-mailů.

Špion uvnitř vašeho počítače

Program, který vás při práci s počítačem nějakým způsobem špehuje, a pokud jste připojeni k internetu, je schopen zachycená data někam odeslat, je speciálním případem takzvaného malware. Malware je souhrnné označení programů, které na počítači běží bez vašeho vědomí a nějakým způsobem jej poškozují či zhoršují jeho funkci a práci s ním. Spyware představuje z hlediska soukromí a bezpečí dat velkou hrozbu, mnohem vážnější než viry. Tento typ softwaru si na rozdíl od virů neklade za cíl cokoliv ničit a obvykle se ani sám nerozmnožuje, jen shromažďuje a odesílá informace různé povahy z vašeho PC. Podobně existuje skupina programů „ad-ware“ – má často znaky obou předchozích, ač zdánlivě vypadá nejnevinněji.

Ve své podstatě je smyslem tohoto programu reklama: ať už její přímé, více či méně obtěžující projevy (vyskakující reklamní okna, změněná domácí stránka v prohlížeči), či „pouze“ sběr informací o vašich zvycích na internetu a navštívených stránkách. Spyware se většinou dostane do počítače tak, že je vložen v nějakém, často velmi nevinně vypadajícím programu, který je obvykle zdarma. Jakmile si program nainstalujete a spustíte, dostane se do systému i špion. Nebezpečnost spyware vynikne, pokud si uvědomíme, že jako program vámi spuštěný má přístup ke všem souborům, které máte na svém počítači. Zároveň může sledovat veškeré vaše úkony a odesílat o nich informace na vám zcela neznámé místo. Antivirové programy často spyware nezachytí, protože mezi ním a legitimním software (jehož je spyware často součástí) je minimální rozdíl. Známý spyware dokážou odstranit specializované programy, za všechny jmenujme Microsoft Antispyware a Ad-Aware. Další
možností je používat programy vyvíjené jako Open Source. Dnes již téměř ke každému běžnému programu existuje Open Source varianta – program zveřejněný včetně zdrojového kódu, jehož obrovskou výhodou (kromě toho, že je zcela zdarma) je mimo jiné i to, že v otevřeném zdrojovém kódu se spyware snadno neschová, a pokud tam je, ví se o něm. Zcela zásadní je neinstalovat žádné programy, které nabízejí přístup někam, kam bez nich přístup nemáte (například stránky s erotickým obsahem).

Keylogger je obzvlášť nepříjemný druh špiona, který si zaslouží bližší pozornost právě v souvislosti s ochranou soukromí. Jedná se v podstatě o velmi jednoduchý program, který bez vašeho vědomí zaznamenává každý úder na klávesnici do speciálního souboru. Tento soubor buď odesílá v pravidelných intervalech na jiný počítač (například pomocí e-mailu nebo FTP), nebo zanechá soubor na vašem počítači, kde si ho poté váš špeh nepozorovaně vyzvedne. Ačkoliv existují viry a spyware se zabudovanou funkcí keyloggeru, v drtivé většině případů jej – jakožto samostatný program – na váš počítač nainstaluje někdo, kdo k němu má pravidelný přístup. Ze záznamu se dají vyčíst všechna hesla, která jste během práce zadávali, čísla kreditních karet, obsah chatu (resp. vaše odpovědi) a URL, které jste zadávali.

Přístup na síti

Přístup k internetu vám obvykle zajistí firma označovaná jako poskytovatel internetových služeb (ISP). Veškerá komunikace mezi vaším PC a kterýmkoliv jiným zařízením připojeným k internetu pak prochází přes síť tohoto ISP, a to ve většině případů nezašifrovaná, tedy v „čitelné“ podobě. ISP má také přehled o tom, kdy a jak jste využívali poskytovaných služeb. Je vhodné poznamenat, že v případě vydání příslušného povolení soudcem mají v současné době poskytovatelé v České republice povinnost umožnit vyšetřovateli přístup ke všem dostupným údajům, a v praxi to také podobně jako mobilní operátoři činí.

Komunikace mezi dvěma počítači připojenými k internetu prochází na své cestě zpravidla přes několik uzlů, takzvaných směrovačů, které komunikaci zajišťují. Na každém z těchto uzlů včetně zařízení připojených ke stejnému segmentu sítě lze provoz poměrně snadno monitorovat. Pod „provozem“ si lze představit jakékoliv informace putující mezi vámi a příjemcem. V případě připojení k e-mailové schránce je to jméno a heslo opravňující k přístupu i obsah všech stažených e-mailů. V případě nákupu na internetu je to číslo kreditní karty apod. Proti odposlechům se lze bránit tak, že preferujete služby umožňující zabezpečené (šifrované) připojení. V případě odesílání jakýchkoli citlivých údajů na webové stránky je třeba se přesvědčit, že použitý protokol je https:// (šifrované http, viditelné na začátku adresy), a prohlížeč tuto skutečnost indikuje ikonou uzavřeného zámku na spodní liště.

Autenticita

Na internetu máte velmi zřídka jistotu, s kým komunikujete. Naprostý omyl je například domnívat se, že pokud e-mailová adresa odesilatele vypadá věrohodně, je odesilatelem zprávy skutečně ten, komu adresa ve skutečnosti patří. I vy můžete zcela snadno poslat e-mail se zpáteční adresou „Klientský servis“ <info (at) ebanka.cz> – stačí ji nastavit ve svém e-mailovém programu. Proto nikdy neodpovídejte na věrohodně vypadající e-maily žádající zaslání či změnění hesel, osobních údajů a podobně. Autenticitu odesilatele je vhodné ověřit jiným kanálem – například telefonicky. Technicky lze zajistit autenticitu odesilatele (a také to, že zpráva nebyla cestou změněna) takzvaným elektronickým podpisem. Při odesílání citlivých údajů pomocí formulářů na webových stránkách jednak ověřte, že jsou zašifrované, jednak poklepem na ikonu zámku můžete prohlédnout takzvaný Certifikát – potvrzení od důvěryhodné instituce (Certifikační Autority) o tom, že stránky, kam se chystáte
odeslat číslo vaší kreditní karty, opravdu patří tomu, za jehož stránky s vydávají.

Autor je člen sítě nevládních organizací na podporu IT.

Vášeň, trosky a červené tulipány

Někdy v lednu 2002 místní televize vypustila do éteru koncert nahraný již v 70. letech. Nezaujal mne ani tak mladý Afghánec, oblečený do evropských kalhot a košile s rozhalenkou, který zpíval úplně stejné songy jako v téže době u nás Karel Gott, ani to, že tehdy zjevně bylo – na rozdíl od dnešních dob – v Kábulu dostatek elektřiny, protože scéna zářila a výkon zpěváka nebyl rušen zvukem generátorů. Podivné na celém tom kulturním zážitku byly červené tulipány. Běžely v dolní třetině obrazovky zprava doleva, kontinuálně a vytrvale. Nebyly součástí scény ani hlediště, zaplněného do posledního místečka. Byly tam jaksi navíc. Důvodem jejich přítomnosti byla opatrnost. Zakrývaly totiž holá kolena afghánských dam, které tehdy, ve svobodnějších sedmdesátých letech přišly na populární koncert se sukněmi těsně nad lýtky, a když si spokojeně dřeply na tvrdá sedadla do první řady, kolena se jim odkryla. Dnes, po třiceti letech, je
z islámského hlediska zpěvák oblečený v evropských šatech ještě přípustný, ale divačky s obnaženými kolínky nikoliv. Tak se cenzuruje vlastní kulturní minulost.

Samopaly namísto knih

Spory o to, co je a není vhodné pro afghánské muslimy, který z kulturních zážitků je obohatí a který nikoliv, co je nebezpečnou intervenci „prohnilé“ západní civilizace a co je přípustným pokrokem v mezích afghánského zákona, se vedly celé minulé století. Král Amanulláh, který téměř před sto lety začal zavádět nejen v politické, ale i v kulturní oblasti novinky, kvůli tomu málem špatně skončil. Líbila se mu tehdejší moderní hudba v Evropě a literaturu hodlal zpřístupnit širokým vrstvám. Jeho sny zůstaly nerealizovány. Dodnes je skoro 80 procent Afghánců negramotných. Jen v málokteré afghánské domácnosti má své místo knihovna. V chudších rodinách se nečte vůbec. Mladá generace, byť gramotná, nemá ke knihám a k literatuře pražádný vztah. Za 23 let bojů byly knihy vytlačeny kalašnikovy.

„Kdysi se u nás psaly básně, a psal je kdekdo. Byl to takový národní sport. Pak se veřejně četly a hodnotily,“ vypráví se smutkem v očích Muhammad Junus, před válkou pracovník americké ambasády v Kábulu, za války voják v oddílech mudžahedínů, nyní důchodce. Je jeden z mála, kterého jsem viděla číst. „Všechno to jsou staré knihy. U nás se skoro nic nevydává, snad jen průvodci minovými poli. Vozí se sem jen věci z Íránu,“ stěžuje si. Z kapsy mu kouká brožovaná publikace – prý o zločinech pákistánské tajné policie. Koupil ji na centrálním trhu, kde se prodávají hromady knih, přímo na pultech na ulici. Našla jsem tam i Chňoupkovy spisy a publikaci Slovenské národní písně s vloženou deskou Supraphonu. Pocházela z vyrabované československé ambasády. Z ostatních zastupitelských úřadů, spěšně za války opuštěných, ostatně pocházejí i knihy v angličtině a jiných jazycích. Vévodí slovníky a staré
ročenky. Prodavači knih většinou číst neumějí, ale vychvalují každý kus tak přesvědčivě, jako kdyby ho přelouskali hned několikrát. Vůbec netuší, že v afghánském městě Ghazní byla kdysi největší knihovna islámské literatury na světě. Neuvezlo ji prý ani sto velbloudů.

„Básně dneska už nečte nikdo. Vlastně, kdo nějaké knihy měl, tak je za války ztopil. Nebylo dřevo ani elektřina, nebylo vůbec nic. Když se máš rozhodnout mezi knihou a přikrývkou, vždycky zatopíš tou literaturou,“ sklesle pronese Muhammad Junus.

Estráda a odhalená kolena

Písně na tom jsou přece jen lépe než psané slovo. Dokonce v zákopech vznikaly i nové songy na staré, tradiční melodie. Většinou o vítězství hrdinných mudžahedínů nad Taliby, nebo o lásce. Dnes už jsou slyšet jen na schůzkách starých veteránů, kteří se slzami v očích vzpomínají na válečné časy. Mládež, zvláště ta, která se po pádu talibánského režimu vrátila do Afghánistánu z celého světa, především z Pákistánu a Íránu, chce poslouchat moderní hudbu, nebo alespoň to, co si pod pojmem moderní hudba představuje. Jenže to nemá ani dnes lehké.

„Jsme proti tomu, aby ženy veřejně zpívaly a tančily,“ vyslovil konečný verdikt předseda Nejvyššího afghánského soudního dvora, konzervativní islámský duchovní Hadži Šinwarí v lednu 2004. Reagoval tak na historickou událost – afghánská státní televize poprvé od roku 1992 ukázala na obrazovce zpěvačku. Archivní záznam koncertu Salmy, nejpopulárnější afghánské umělkyně 70. a 80. let, trval jen pět minut. Uvedl všechny majitele televizorů v Afghánistánu do transu. Skandál, který následoval, trval několik měsíců. Dodnes není jasné, co se vlastně v oblasti ženské estrády smí a co ne. Nikdo se neodváží panu Šinwarímu otevřeně odporovat; na druhé straně ve velkých afghánských městech již existují soukromé televizní stanice, které tiše a vytrvale jeho zákazy porušují. Televize tak zaznamenala průlom ve všech oblastech kultury. Afghánci jsou zvyklí večery trávit doma, a když kultura nepřijde za nimi, oni za ní do temných a ne ještě bezpečných
ulic měst nepoběží.

Satelity z bicyklů

Po pěti letech přísného zákazu televize jako nositelky „západního úpadku mravů“ se stala obrazovka po pádu Talibů zároveň divadelní scénou, pěveckým pódiem, kinem i konferenčním sálem. Protože místní kanály ještě nevysílaly, vyráběli si dovední Afghánci pro příjem něco jako satelitní antény – z kol bicyklů.

„Koupil jsem si televizi, i když jsem na ni neměl peníze. Půjčil jsem si, kde se dalo, a dodnes to splácím,“ řekl mi strážce našeho domu, osmadvacetiletý Šouhin, čtyři roky po odchodu fundamentalistů. Jako většina obyvatel míst, kde je zavedena elektřina, se dívá hlavně na videoklipy, neboli záznamy z koncertů starých až 30 let. Kromě toho jsou Afghánci fanatickými milovníky filmů. Amerických, indických i íránských. Kupují si je na nejmodernějších nosičích a přehrávají na velmi levných DVD přehrávačích s nápisem Made in Japan, vyrobených v Číně či Pákistánu.

Filmy se prodávají na každém rohu za pár afghání, a i když kvalita kopií odpovídá způsobu, jakým byly pořízeny, přinášejí afghánským divákům radost. Na televizi se po večerech dívají celé rodiny, od stařečků až po malé děti, ať už je v ní cokoliv. Vzhledem k sporadickým dodávkám elektřiny – na podzim a v zimě v domácnostech funguje pouze 3–4 hodiny denně – je řada lidí nucena pořídit si k televiznímu přístroji ještě generátor.

„Koupím si ho,“ říká hrdě Šouhin, který z platu 130 dolarů živí devítičlennou rodinu. „Ušetřím si na něj, i kdybych neměl rok jíst ani kousek masa,“ dodává s vášnivými plaménky v očích. Proto i v chudých blátěných chatrčích na okraji města je často vidět záblesk obrazovky a slyšet vrčení generátoru. Před televizí se pak scházejí celé chudinské čtvrti, které se na přístroj a zdroj energie složily.

Shakespeare v ruinách

Už v listopadu 2001, bezprostředně po pádu Talibů, bylo v Kábulu poprvé po pěti letech otevřeno také kino. Osmnáctého listopadu 2001 stály před špinavou, polorozpadlou budovou s nápisem „Bachtar“ tisíce lidí. Když se dveře sálu otevřely, o 650 míst největšího kina v Kábulu bojovalo mnoho tisíc mužů. Ti, kteří v bitvě o místa zvítězili, zhlédli hned dva filmy – první o statečném odporu Afghánců proti sovětské okupaci, druhý íránský, s názvem „Ilan“, o lásce. Ale ve vší počestnosti. Ženy se dodnes představení v kinech neúčastní. Prý se to nehodí. Kdysi bylo v Kábulu 17 velkých kin. V roce 1996 byla všechna uzavřena. Postupně se řada z nich probouzí. Domácí DVD přehrávače jim ale ubírají návštěvníky.

Před válkou v Kábulu fungovalo divadlo a mělo slušnou reputaci. Teď, po téměř třiceti letech, dochází na tamní divadelní scéně, mimochodem rozbombardované za války hned několikrát, k obdivuhodnému jevu. Opět se rodící soubor nacvičuje Shakespeara. V ne zrovna útulném dvoře, obehnaném ze všech stran zdí, zkoušejí afghánští herci hru Marné lásky snaha. Režisérka Karin Džabba zdůvodňuje výběr tím, že kulturní zážitky se musí dodávat obyvatelstvu po lžičkách. Tahle hra prý snad nikoho neurazí, což se o ostatních dílech velkého dramatika říci nedá. „Nechceme nic o válce nebo jiných tragédiích, ani o příliš otevřených milostných vztazích,“ vysvětluje umělkyně. Pro jistotu přenesla děj hry do Afghánistánu. Hlavní hrdina, král Kábulu, přemluví své dva druhy, aby se vzdali jakýchkoli kontaktů s ženami a věnovali se výhradně vědě. Paralela s jistými etapami afghánské historie je zřejmá. Režisérka má ale ještě jiné starosti. „Bude strašně těžké
dosáhnout toho, aby na představení chodili najednou muži i ženy. Nescházejí se v jedné místnosti,“ posteskne si. „Dokonce herci, když jsem se jich ptala, zda na premiéru pozvou své příbuzné, řekli, že ano, ale jen mužskou část,“ vrtí hlavou Džabba. A tak divadlo dokonce uvažuje o oddělených mužských a ženských představeních. Vyjít si s ženou na večeři a pak do kina či na představení ještě asi dlouho nebude možné.

Pláč a bubny

Jediné, co téměř bez újmy přežilo veškeré represe a destrukce, je zřejmě hudba a tanec. I za přísné vlády Talibů se na svatbách tančilo a zpívalo, i když se za to trestalo krutým výpraskem, popřípadě vězením. Před domem, kde se veselice odehrávala, stály hlídky složené z mladých mužů, a jakmile se blížila podezřelá osoba, vyslali signál, aby ostatní varovali.

Tradice vyjadřování svých pocitů, ale i vyprávění příběhů prostřednictvím jakýchsi zpívaných básní je velmi stará. Dnes se udržuje spíš na vesnicích, kde lidé na rozdíl od velkých měst nemají prakticky jinou možnost se zabavit. Bez elektřiny, a tedy i bez televize, bez znalosti čtení a psaní je rytmický pohyb nejoblíbenějším trávením volného času, kterého mají ale vesničané pramálo. Podoby vyjádření jsou přitom rozmanité. Jestliže muži z Pandžšírského údolí při tanci a zpěvu zuřivě tleskají do rytmu a tančí s rozpaženými pažemi tak, až upadají v závrati do mdlob, paštúnské kmeny z východního Afghánistánu si zase kvůli zvláštnímu tanci „atan“ nechávají narůst dlouhatánské patky. Rytmus zde není udáván potleskem, ale prudkými pohyby hlavou, při kterých vlasy létají přes obličej tanečníků.

Ve městech mládež i ti, kteří si pamatují kulturní rozkvět 60., 70. a ještě i počátku 80. let, spíš milují něco, co by se dalo nazvat afghánský pop. Samotní Afghánci jej někdy nazývají afghánský jazz, ale s naším pojetím tohoto hudebního žánru nemá nic společného. Vliv íránské a indické hudby je zřejmý. Stírání kulturních hranic je typické i pro tento zapomenutý kout Asie.

Když v Kábulu v květnu 2002 zase po letech otevřeli muzeum, žádná fronta před ním nebyla. Není divu. Většina nejvzácnějších památek byla odsud vyvezena Taliby, a exponáty, které zobrazovaly živé tvory, byly zničeny, stejně jako v roce 2001 památné sochy Buddhy ve středoafghánském Bamjánu. Přesto je alespoň pro mne návště nejzajímavějším kulturním zážitkem, který si mohu v zemi pod Hindukúšem pravidelně dopřát. Na vydloubaných očích Buddhů, vydrápaných tvářích antických soch a zničených dřevořezbách zobrazujících faunu a flóru naprosto neislámským způsobem je nejzřetelněji vidět, jak tvůrčí i ničivá může být lidská vášeň.

Autorka je novinářka.

Veřejná doprava v orwellovském pojetí

Trendem v odbavování cestujících ve veřejné dopravě jsou nejen u nás, ale všude ve světě tzv. elektronické systémy výběru jízdného. Jejich charakteristickým znakem je používání čipových karet namísto klasických papírových jízdenek. Elektronických systémů jízdného v České republice existuje hned několik. Jsou však mezi sebou často nekompatibilní, což se pravděpodobně brzy změní s chystaným projektem Národní dopravní karty, která by měla „celostátní“ platnost.

Hitem dneška je čip

Zavádění čipových karet je obvykle zdůvodňováno snahou zlepšit péči o zákazníka, odstranit platební styk ve vozidlech a provázeno nabídkou nejrůznějších slev. Důraz se klade na možnou aplikaci tzv. věrnostních a prémiových programů u častějších uživatelů veřejné dopravy.

Pro dopravce je zase zdůrazňována výhoda snadného sběru statistických dat o veškerých uskutečněných cestách včetně vytíženosti vozidel, přepravních proudech a přehledu o tržbách z jízdného. V zásadě se jedná o elektronické médium, umožňující úhradu jízdného podle zvoleného tarifu. Může fungovat buď jako předplatní jízdenka na určité období, nebo tzv. elektronická peněženka na úhradu jízdenek pro jednotlivou jízdu, anebo jako kombinace obojího.

Tyto zdánlivě efektivní systémy jsou však problematické z jiného důvodu. Ke svému fungování totiž potřebují sledovat údaje o každé čipové kartě v systému, a to znamená sledování pohybu osob po dopravním systému a vedení jejich individuálních účtů. Jde o dost výrazný zásah do práv a svobod občanů, jenž umožňuje shromažďování množství často citlivých údajů bez vědomí cestujících a bez možnosti tuto skutečnost jakkoliv ovlivnit.

Víme, kdo jste

Prvním zásahem do práv cestujícího je adresnost čipových karet. Podmínkou vydání je poskytnutí osobních údajů z občanského průkazu dopravci. K tomu dáváte souhlas už tím, že prostě podepíšete příslušnou vyplněnou žádost o vydání karty. Tak se vaše osobní data dostanou do databáze dopravce, přičemž obvykle nerozhoduje, zda požadujete nějakou slevu (student, důchodce), nebo ne. Kdo neposkytne osobní údaje, nemá nárok nejen na slevu, ale leckdy ani na měsíční jízdné. Tím dopravce motivuje zákazníky k pořízení a využívání čipových karet a diskriminuje ty, kteří nejsou ochotni osobní data poskytnout.

Nutno říci, že dříve se totožnost žadatelů o časovou jízdenku ověřovala také, zejména tehdy, pokud cestující požadoval zlevněné jízdné. Ovšem tyto údaje se nikam nezaznamenávaly a sloužily pouze k prokázání totožnosti. Cestující přinesl vyplněnou a potvrzenou žádanku s fotografií a občankou (i bez ní to šlo), dostal kmenový list k tramvajence a časový kupón. Žádanky se po nějakou dobu archivovaly, nebo také ne, a pak se jednoduše skartovaly. Žádné databáze cestujících…

Na kupónu se vyplňovalo rodné číslo nebo číslo kmenového listu průkazky. I to rodné číslo si ale člověk psal na průkazku sám! Pravdivě napsané, spolu se jménem, mělo totiž jednu výhodu. Když jste si předplatní legitimaci zapomněli a chytil vás revizor, mohli jste později doložit pomocí občanského průkazu a tramvajenky, že předplatné máte, a platili jste místo pokuty pouze směšný manipulační poplatek. Fungovalo to výborně v celém pražském integrovaném systému. Cestování bylo naprosto anonymní.

Pak to vše změnil paradoxně zákon na ochranu osobních dat. Rodné číslo prý najednou na tramvajence být nesmělo. Jenže lidé chtěli mít možnost „zpětného doložení“ tramvajenky v případě sklerózy i nadále. A tak pražský dopravní podnik zavedl databáze cestujících. Pokud máte dnes občanskou jízdenku bez evidence, a nejste tedy v databázi DP, máte smůlu – zpětné pozdější doložení takového dokladu při zapomenutí není možné a platíte pokutu, jako kdybyste jeli načerno.

Nebyla ta rodná čísla na průkazkách nakonec lepší? Co je nebezpečnější pro naše soukromí? Skutečnost, že revizor si přečte na tramvajence moje rodné číslo – a vzápětí ho zapomene, nebo stav, kdy na dopravním podniku kdosi vede údaje k mé osobě?

Víme, kdy, odkud a kam jedete

To, co je pro dopravce největší výhodou, je pro cestující zároveň největším nebezpečím, které spočívá ve faktické kontrole jejich pohybu při cestování. Kartu musíte v každém vozidle aktivovat. Tato povinnost se často paradoxně vztahuje i na cestující mající nárok na bezplatnou přepravu, kteří musí mít tzv. volné karty! Cestující tedy hned vidí, kolik zaplatil a kolik mu na kartě ještě zbývá, avšak na druhé straně je „kdesi“ zaznamenáno a „někam“ předáno a zaevidováno, že držitel karty číslo 15185645 pan Novák z Horní Dolní nastoupil kteréhosi dne v 8 hodin 33 minut do autobusu 125 na zastávce Lesní čtvrť směr centrum…

Některé zahraniční systémy jdou ještě dále a již nepotřebují vydávat ani kontrolní jízdenky. Zato umožňují i výpočet jízdného podle projeté vzdálenosti, což vyžaduje, aby byl cestující systémem registrován při nástupu i výstupu z dopravního prostředku. Dopravní prostředek je dále sledován pomocí GPS z družice a ze zjištěné vzdálenosti se vypočte přesné jízdné.

Z těchto systémů ve vozidlech jsou data přenášena do centra, které informace shromažďuje a zpracovává. V takto sofistikovaných systémech už nejsou vlastně potřeba konvenční tarify, ani pásma, ani zóny, ba ani časové jízdné. Je argumentováno okřídleným: „Zaplatíte opravdu jen tolik, kolik skutečně projedete!“ A nejen to, například v Basileji jsou ve zkušebním provozu i terminály s displejem, kde cestující může po aktivaci karty obdržet i kompletní přehled vykonaných jízd! Ví se tedy všechno o pohybu každého cestujícího, znám je doslova každý jeho krok.

Přichází Národní dopravní karta

Projekt Národní dopravní karty, který chtějí realizovat České dráhy, má unifikovat prozatím dosti roztříštěný přístup jednotlivých dopravců. Od roku 2006 by měly být postupně nahrazovány „papírové“ slevy a jízdenky čipovou kartou, která by fungovala nejen na dráze, ale i u ostatních dopravců. O konečné podobě této čipové karty zatím není příliš informací, jisté je, že bude na jméno a bude mít (z hlediska práv a svobod cestujících) všechna negativa čipové karty, včetně nutnosti vedení databází cestujících i sledování jejich pohybu. Bez čipové karty totiž nebudete mít nárok ani na zákaznické jízdné. Zato prý budou cestujícím nabízeny „věrnostní slevy a výhody, známé z letecké dopravy“. V souvislosti s připravovaným revitalizačním projektem Živá nádraží se vyskytly i takové informace, že vlastní manipulaci s kartou bude provádět pomocí speciální čtečky pouze průvodčí ve vlaku, což povede k zániku klasických
nádražních pokladen. Pokud bude projekt realizován, pravděpodobně už nebude možné cestovat vlakem anonymně jako dnes. Každá vaše cesta bude registrována, podobně jako jsou dnes registrováni cestující v letecké dopravě. Bude jen otázkou času, kdy budeme sledováni a registrováni i v městské dopravě.

Proč to všechno?

Co vlastně vede naše dopravce, a zejména České dráhy k tomu, aby opustili současný stav a zavedli náročné a sofistikované čipové systémy, které nás budou bezesporu stát nemalou částku?

Veřejná osobní doprava je ze své podstaty doprava ztrátová, a tudíž již tradičně dotovaná. Financování osobní dopravy sestává ze tří zdrojů – tržeb z jízdného od cestujících, dotací od kraje a dotací od obcí. A jsme u jádra věci. Hlavním požadavkem krajů je, aby dopravci dokázali vyjádřit tzv. prokazatelnou ztrátu, a to na každý provozovaný spoj nebo vlak. Úhrada ztráty je právě tou „dotací“, kterou kraj či obec na dopravu poskytuje.

Na rozdíl od železnice to u ČSAD fungovalo. Důvod je prostý – v autobusové dopravě bylo a je železným zvykem, že si cestující kupuje jízdenku až při nástupu předními dveřmi u řidiče – a to i na velkých autobusových nádražích. Pokud si někdo kupoval jízdenku v předprodeji (téměř výhradně v dálkové dopravě), prodávala se vždy na konkrétní spoj, v konkrétní hodinu a minutu odjezdu. U každého spoje se tak dala i bez počítačů zjistit přesná výše tržeb, a tudíž se snadno určila výše nutné dotace.

Na železnici a v MHD ve větších městech je situace principiálně zcela odlišná. Když si kupujete jízdenku na vlak, kupujete ji zpravidla u pokladny na nádraží, případně u průvodčího. Vlaková jízdenka vám v den na ní uvedený platí na všechny spoje (vlaky) na trati z A do B, kterou chcete projet. Jste vázáni na trať, nikoli na spoj. To je důvod, proč dráha neumí přímo určit přesnou výnosnost každého spoje, a tedy ani výši prokazatelné ztráty na každý spoj, jak to po ní požadují kraje.

Podobně je na tom MHD, kde je obvykle vyšší podíl časových předplatních jízdenek. Prostě zaplatíte „paušál“ na hodinu, den, měsíc – a jezdíte si. Ani zde nelze stanovit přímo prokazatelnou ztrátu na spoj.

Kvůli financování dopravy jsou vztahy mezi Českými dráhami a kraji téměř tradičně napjaté. Je typický jev, že dráha například tvrdí, že na zajištění dopravy v určité oblasti potřebuje od kraje na provoz vlaků více, než kraj chce poskytnout. Kraje mají pocit, že na železnici doplácejí, a železnice zase tvrdí, že nemá na provoz. Výsledkem jsou dražší vlakové spoje a protežování autobusové dopravy. Některým tratím dokonce hrozí zastavení provozu.

Krajské úřady na vykazování ztráty na spoj trvají – a to je ten nejdůležitější důvod rozvoje čipových karet u našich dopravců. Patrně by byly nejraději, kdybychom i ve vlacích platili jízdné při každém přestupu, nejlépe rovnou průvodčímu ve vlaku, tak jako je tomu u autobusové dopravy. Zavedením Národní dopravní karty se krajům tento požadavek splní.

Hrozba ztráty soukromí

„Pohodlí“ je ve skutečnosti vykoupeno totální kontrolou a ztrátou svobody cestujícího. Nikdy nevíte, ke komu se vaše data dostanou – a kdo je zneužije. Pomocí tohoto systému totiž České dráhy, a nejen ony, získají množství nesmírně zajímavých informací. Ze směru a frekvence jízd konkrétního člověka se totiž dá přesně vyčíst, co je zač, kde asi bydlí, pracuje, studuje (podle toho, odkud ráno vyjíždí a kam a kdy se vrací), z jaké společenské vrstvy asi pochází(například cestuje-li často první třídou) a v určitém kontextu známých a zjistitelných časových a prostorových událostí i to, co asi kde dělal a za jakým účelem kde byl. To vše může být časem zajímavé třeba pro marketingová oddělení různých firem, ale i pro různé úřady, policii, BIS, které tak mohou bezostyšně pátrat v našem soukromí. Taková data lze požadovat třeba pod nejapnou a dnes tak módní záminkou „ochrany před teroristy“, nebo z důvodu
sledování určitých vytipovaných osob.

Jedná se skutečně o formu elektronické totality. Však také o univerzální osobní kartě, která je zároveň občanským průkazem, dopravní kartou, platební kartou a třeba zdravotním průkazem pojištěnce, integrovaným pěkně do jednoho média, občas také tu a tam proběhnou zprávy v tisku – zatím jako o hudbě budoucnosti…

Autor pracuje v dopravě.

Všichni podezřelí Evropané

Již v dubnu 2004 přišly vlády členských zemí EU (Francie, Velká Británie, Irska a Švédska) s nápadem na přípravu evropské právní normy, která by ukládala operátorům mobilních sítí, poskytovatelům internetového připojení a dalším subjektům uchovávat údaje o elektronické komunikaci Evropanů. Uchovávané údaje by měly bezpečnostním složkám umožnit po určené časové období zpětně zjistit, kdo, kdy a s kým byl ve spojení využívajícím elektronických prostředků. V případě mobilních telefonů by mohly být vystopovány pohyby jejich majitelů. A co se týče internetu, mohly by být zjištěny všechny zobrazené, stažené nebo podané informace z určitého počítače. Vzhledem k běžnému masivnímu využívání elektronické komunikace v jejích nejrůznějších podobách mohou dnes uchovávaná data podstatným způsobem vypovídat o každodenním jednání, zvycích, okruhu přátel, odborníků či obchodníků, se kterými je každý jednotlivý občan v kontaktu.
Umožňují také vypátrat, která místa a jak často navštěvuje, které informace čte na internetu a podobně. Z podobných informací lze pak již také usuzovat například i na politické, sexuální nebo náboženské postoje či finanční situaci jednotlivce.

Původní iniciativa, která se pokusila využít otřesu, který s sebou přinesly atentáty v Madridu v březnu 2004, však narazila na obtížné překážky.

Kdo může rozhodnout

Od počátku totiž existovaly právní pochybnosti, zda je možné, aby byla přijata plánovaná opatření bez hlasování v Evropském parlamentu. Takový postup by se dal použít v případě, že by se jednalo o tzv. rámcové rozhodnutí přijaté Radou ministrů (jeden z rozhodujících mocenských orgánů EU, který tvoří zástupci vlád jednotlivých členských států). Rámcová rozhodnutí přitom členské státy zavazují, aby do určitého data přijaly vnitrostátní předpisy, které budou realizovat jejich obsah. Tento postup se však nejenže nezamlouval evropským poslancům, ale také byl podle některých právních expertiz v rozporu s evropským právem. Jako možné řešení proto Evropská komise připravila v druhé polovině září kompromisní směrnici, která stanoví kratší povinné doby uchovávání údajů o komunikaci a především musí být schválena Evropským parlamentem. Pokud by pak byla směrnice skutečně přijata – a evropský komisař pro otázky spravedlnosti, svobody
a bezpečnosti Franco Frattini údajně doufá, že se ji v Radě EU i v parlamentu podaří přijmout do konce roku – bude závazná pro členské státy z hlediska cíle, jehož se má ve stanovené lhůtě dosáhnout.

Kam to patří

Spory okolo připravované normy se však netýkaly jen toho, zda lze při tak podstatném zásahu do práv a soukromí občanů obcházet souhlas parlamentu. Právníci měli problém i s tím, kterých oblastí evropského práva se zamýšlená uprava má vlastně týkat. Posudek Výboru pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci Evropského parlamentu z ledna tohoto roku například soudil, že se některá opatření týkají tzv. prvního pilíře Unie, tedy komunitárního práva (jde například o lhůty a data, jež se mají archivovat), a jiná opatření zase takzvaného třetího pilíře, tedy ustanovení o policejní a justiční spolupráci v trestních věcech (například ve věci výměny údajů mezi bezpečnostními orgány států). Tento názor však některé z evropských vlád odmítaly s tím, že by znamenal podstatně složitější a delší proces schvalování a také obtížné provádění dalších změn podle potřeb a požadavků bezpečnostních orgánů.

Jde o bezpečnost?

Výše zmíněné diskuse však již od počátku doprovázejí hlasy, které zpochybňují vůbec samotný smysl přijímání tak rozsáhlých opatření, a také hlasitá varování, že by jejich realizace znamenala vážné poškození evropské demokracie. Evropskou petici proti tomuto návrhu s názvem Data retention is no solution zatím podepsalo na 60 tisíc lidí. Získání přístupu k informacím o elektronické komunikaci obsaženým v obrovských databázích by mohlo znamenat efektivní zbraň v rukou organizovaného zločinu, varují zase odpůrci návrhu, představovaní například autory jiné internetové petice, nazvané Joint Declaration on Data Retention.

O efektivitě uchovávání elektronické komunikace všech osob kvůli dopadení několika zločinců pochybují i policejní odborníci. Například prezident Evropské policejní konfederace Heinz Kiefer letos prohlásil, že „je skeptický ohledně toho, zda data retention skutečně pomůže vyšetřování trestných činů. Pro pachatele je stále snadné předejít vysledování pomocí vcelku jednoduchých prostředků, například karty do mobilních telefonů mohou být kupovány u zahraničních operátorů a často měněny. Výsledek bude, že náročné opatření bude mít na kriminalitu a terorismus jen minimální dopad, pouze pachatelům trochu znepříjemní život.“

Hlavní argumentací zastánců povinného uchovávání dat je boj proti terorismu. Zde se ale ukazuje, že již rozsah dat uchovávaných v současné době postačoval při vyšetřování teroristických útoků v roce 2004 v Madridu, tak v roce 2005 v Londýně. Potřeba pro systematické shromažďování telekomunikačních údajů nebyla shledána dokonce ani v USA či v jiné mimoevropské zemi. Povinné uchovávání telekomunikačních údajů není nikde mimo Evropu ani praktikováno, ani plánováno.

Nově navrhovaná směrnice pak tvrdí, že uchovávaná data by měla posloužit při „prevenci, vyšetřování, zjišťování a stíhání ,závažné’ trestné činnosti“. Její odpůrci však uvádějí, že dosud nebyl předložen žádný důkaz o tom, že masivní skladování údajů o elektronické komunikaci snižuje kriminalitu. Argumentům o důležitosti preventivních protiteroristických opatření pak zasadil ránu i britský premiér Blair, když po útocích v londýnském metru letos přiznal, že ani „všechny zpravodajské služby světa“ by útokům nezabránily.

Odpůrci návrhu především z řad ochránců osobních údajů pak namítají především, že jde o zásah zcela nevyvážený a disproporční. Zatímco jeho zavedením hrozí podle nich nezákonné omezení práva na soukromí podle čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech, jeho možný přínos je zanedbatelný. Je prý nepřiměřené uchovávat informace o pohybu a komunikaci každého jednotlivce, pokud jen zcela mikroskopická část těchto dat (0,0004 % podle statistik jednoho velkého německého providera) bude v budoucnu využita pro vyšetřování. Peter Schaar, předseda Pracovní skupiny EU pro ochranu osobních údajů, přímo varoval, že 99,9 % občanů postižených povinným uchováváním dat bude zcela nevinných. Evropský soud pro lidská práva pak potvrdil, že zájem na veřejné bezpečnosti „neznamená, že smluvní strana požívá neohraničené možnosti neomezeně sledovat osoby pod svou jurisdikcí. Soud, vědom si nebezpečí takovéto legislativy, která by ve jménu demokracie ve skutečnosti
demokracii ničila, potvrzuje, že smluvní strana nesmí ve jménu boje proti špionáži či terorismu, taková opatření přijmout, i kdyby měla za to, že jsou přiměřená.“

Kdo to zaplatí

Skladování dat by si vyžádalo vynaložení obrovských finančních prostředků. Přesné studie nákladů zatím nebyly zveřejněny, ale například zpráva Evropského parlamentu odhadla částku nákladu pro každou z hlavních evropských telekomunikačních společností na 180 mil. eur, a to bez započítání provozních nákladů ve výši 50 mil. eur ročně. Internetoví provideři by nesli pravděpodobně náklady ještě několikrát vyšší než teleoperátoři. Od počátku proto probíhala tahanice zástupců telekomunikačních firem a poskytovatelů internetových služeb s představiteli vlád o to, z čích kapes se budou hradit. Ta vyústila v současný návrh směrnice, že budou mít totiž členské státy povinnost firmám uhradit náklady, které jim v souvislosti s implementací směrnice vzniknou. Pro firmy to představuje novou zajímavou oblast obchodu – prodávání dat o svých klientech státu, což do budoucna bude zřejmě znamenat, že zaváděným opatřením nebudou výraznějším
způsobem vzdorovat.

Nároky na peněženky evropských daňových poplatníků se však v posledním návrhu směrnice odrazily i v pozitivním smyslu. Kvůli snížení nákladů byla totiž zkrácena požadovaná doba uchovávání dat na 6 měsíců v případě dat získaných v souvislosti s telefonními hovory (v pevných i mobilních sítích) a 1 rok v případě dat internetových.

Česká pozice

V České republice již jsou data o elektronické komunikaci uchovávána, letos přijatým zákonem o elektronických komunikacích však není stanovena minimální povinná doba uchovávání, ale pouze dálka maximální. Již nyní musí stát za poskytování uchovávaných údajů platit, přesné údaje o výši nákladů však nejsou k dispozici. Zdroje z ministerstva vnitra však ještě před pár měsíci odhadovaly, že se ze státního rozpočtu tímto způsobem může utratit až půl miliardy korun ročně.

Podle informací osob seznámených s průběhem vyjednávání byly také obavy ze zvyšování nároků na státní rozpočet jedním z hlavních motivů, které ovlivňovaly pozice českých vyjednavačů v EU při přípravě dosavadních návrhů. Pokoušeli se proto zkracovat povinnou minimální dobu uchovávání údajů i omezovat počet dat, kterých by se měla týkat. Celkově však zástupci ministerstev vnitra a spravedlnosti záměr povinného uchovávání dat o komunikaci nezpochybňovali a dokonce vystupovali v některých případech ve prospěch jeho přitvrzení. Například v tom smyslu, že by uchovávaná data měla být využívána v souvislosti s vyšetřováním i jiných trestných činů než „závažných“, nebo tak, že se zasazovali o přijetí takové právní formy dokumentu, která by umožnila jeho co nejrychlejší prosazení do praxe. Vcelku tak přijali strategii, která byla vlastní zástupcům ministerstev vnitra a spravedlnosti těch zemí, které návrh předkládaly. Strategie by se
dala nazvat „umytí rukou“. Spočívá v tom, že se návrhy opatření, jejichž přijímání by bylo na domácí půdě příliš kontroverzní, propasírují přes orgány EU. Pak už se jen řekne: „Vadí vám, že vás sledujeme, jako byste byli sprostí podezřelí? Ale takhle to přece Evropská unie chtěla.“

Vyhlídky evropského federalismu

V době dosud zvířené událostmi kolem evropské ústavní smlouvy se vyplatí naslouchat střízlivým hlasům. Jeden z nich patří britskému politologovi Larrymu Siedentopovi. Název knihy parafrázuje slavný spis Alexise de Tocquevilla Demokracie v Americe, který Siedentop chápe jako poučení o předpokladech úspěchu federalismu. Z těchto předpokladů vidí čtyři jako hlavní: návyk na místní samosprávu, společný jazyk, otevřenou politickou třídu a sdílení mravního přesvědčení. A sám se ve své knize pokouší zjistit, zda jsou tyto faktory rovněž nezbytným předpokladem úspěchu federalismu evropského, případně zda existují ještě jiné.

Proč federalismus? Tocqueville považoval americký federalismus za takovou formu státu, která umožňuje politickou svobodu a rovnováhu mezi ústřední mocí a místní autonomií. Siedentop tento závěr nepřezkoumává, bere jej téměř jako axiom. Uznejme však, že přes veškeré výhrady ke konkrétním projevům amerického politického systému to nejspíš platí. Je možné dosáhnout udržení politické svobody jednotlivce, sladění nároků veřejné i soukromé sféry a vhodného rozptýlení moci také v Evropě?

Experiment evropské integrace se nyní dostal do fáze další ekonomické a politické integrace, který znamená vykročení k evropskému federálnímu státu. A Siedentop nás upozorňuje na ticho, které je v příkrém rozporu s obrovskými důsledky, jež z toho plynou pro zúčastněné národní státy. Dalo by se očekávat, že postup integrace vyvolá širokou veřejnou debatu, podobnou té, která se rozvinula koncem 80. let 18. století na území osvobozených britských kolonií v Americe. Nic takového se ale neděje – snad proto, že schází pohnutka v podobě přízraku bývalé imperiální vlády – a Larry Siedentop se tedy podle svých slov snaží o vyvolání diskuse. Není apologetou myšlenky Spojených států evropských, a už vůbec se nezdá, že by hájil jeden z britských táborů – proevropský – proti antievropskému. Naopak, je stejně tak jako euroskeptici znepokojen tím, že demokratická legitimita v integrující se Evropě se ocitá v nebezpečí. Je
proti přehnaně rychlé federalizaci, která se stává zástěrkou pro existenci politické vrstvy a kultury formované byrokracií. Současně však varuje před úpadkem liberalismu, vyjádřeným jednostranným nadřazováním hospodářského růstu (tento přístup označuje jako „ekonomismus“), což občana redukuje na spotřebitele a umožňuje vyhýbat se komplikovaným politickým otázkám.

„Nová Evropa“ je od založení utvářena prostřednictvím hospodářské agendy, skoro jako by cílem byla Evropa bezpečnější pro bankéře a manažery. Cožpak se Západ zbavil přízraku komunismu, aby padl za oběť nevolené elitě, svým způsobem stejně arogantní jako ta komunistická? ptá se Siedentop. Jak sám přiznává, je taková formulace nadsazená, ale tím z podstaty otázky nemizí její naléhavost. Bezstarostnost, s níž převládl ekonomizující pohled na věc, svým způsobem skutečně jakýsi marxismus naruby, může někomu připomenout například bezstarostnost vládnoucí české politické elity bezprostředně po druhé světové válce. Spojujícím prvkem je v obou případech nedostatečná pozornost věnovaná ústavnosti.

Siedentop velmi argumentovaně hledá východisko v porovnávání současného stavu Evropy s výchozí situací v Americe konce 18. století a v rozboru evropské liberální tradice. Když probírá zmíněné čtyři předpoklady vyabstrahované z Tocquevillova díla, nejsou bohužel závěry, k nimž dospívá, zrovna povzbuzující. Nejsou totiž jednoznačné. Vcelku jasně z nich vyplývá, že Evropa má v daném srovnání horší výchozí pozici ve všech čtyřech bodech. Zároveň ale výsledek rozboru v žádném z nich úspěch a priori nevylučuje.

Komplikovanost situace v Evropě je posílena také tím, že zde existují (pouze) tři politické vrstvy, které mají dostatek tradice k tomu, aby se pokusily udávat tón a způsob vlády: britský, francouzský a německý. Britský model, opírající se původně o aristokracii, se přežil. Britský přístup s jeho důrazem na ad hoc vývoj, založený na blahovolném přesvědčení, že ekonomický růst je sám o sobě pojistkou demokracie, nechtěně napomáhá byrokratickému přístupu francouzskému s jeho voláním po politické kontrole, který v současnosti vítězí. Hromadění moci v Bruselu je toho dokladem. Byrokratický model slibuje rychlé plnění vytčených cílů (například „dohnat USA“), odbourává však kulturu veřejného konsensu, kterou nahrazuje kulturou podezřívavosti, a podrývá tak legitimitu evropské integrace.

Řešením je podle Siedentopa přijmout německý přístup, který můžeme zjednodušeně označit za federalistický. Federalismus však podle něj není samospasitelný: při neexistenci politické elity v evropském měřítku by se mohl dokonce stát zástěrkou pro autokracii v jednotlivých členských státech.

Siedentop bohužel selhává v závěru, kdy pátrá po kořenech evropského liberálního myšlení. V celém díle se, co se historie týče, opírá převážně o díla klasická, dnes již často překonaná. Nevadí to, dokud je používá k občasnému dokreslení vlastních závěrů. Na hliněných nohou však stojí, když evropskému Západu připisuje výlučnost již od pádu západořímské říše – výlučnost, založenou prý na tom, že veřejný život byl utvářen svobodou jednotlivce. Je přitom stejně nepřesvědčivý, jako když vykresluje obraz Japonska prostého svobodomyslnosti, ovládaného rodinným cítěním. Jeho srovnání křesťanství s islámem není přesvědčivé z podobného důvodu: srovnává teorii jednoho s praxí druhého. Bohužel, právě v těchto pasážích chtěl Siedentop vyvrátit tezi o samospasitelnosti ekonomického růstu.

Přes nezdařený vrchol předvádí Larry Siedentop velmi kvalitní ukázku dnes upadajícího umění politického eseje. I když jeho knihu nelze přečíst během pár večerů před spaním, je text všeobecně srozumitelný. Předvádí mnohostranný pohled na věc a detailní argumentaci, ale není detaily zahlcen. Otázkou je, zda někoho v atmosféře obecné apatie zaujme – a jestli tedy může pomoci podnítit ústavní diskusi, po které volá.

Autor je balkanista.

Ale nikdo tu nemaluje

NÁUŠNICE

do paty útesu vzorek jak z želvoviny zas a znova naráží divoce

Marianne Mooreová

Mezi městskou pláží a prvním útesem

se skládkou prasklých bójí a sochou

rybáře (u nohou koš kovových ústřic,

co bývá vidět jenom za odlivu)

řada bud na pilotách ohryzaných solí,

každá skrz naskrz probodnutá tyčí čeřenu,

vypadá jako spáleniště haly

nebo vrak naftařského člunu.

Staré molo, kamenný trychtýř, začíná piniemi,

které, škubající se ve větru, věčně ohnuté,

jako by roztřepeným koncem plnil k prasknutí

stejně vytrvalý protivítr. V borovici,

v proudu vrchních větví hnízdí poštolky,

výhružně se opírají proti vlastnímu peří,

kalnému proti světlu, s usazenou

rzí po hladinách povětří.

Vzápětí stojí nad hradbou mola

jak odrazy vystouplých kvádrů.

Mohl by to být zajímavý obraz,

všechny ty odstíny hnědé,

vlny, co se rozšiřují po pláži

jak zašlé umaštěné podnosy,

červený talíř poletující

mezi světlou zelení dvou větrovek

a pes s nedůvěrou čichající k oceánu.

Ale nikdo tu nemaluje. Rybáři,

co někdy připomenou malíře u stojanu

(některý občas hloubá v novinách),

nevidí nic než splávky, stříbřité hlavolamy,

které se houpají už v lehkorukých nebesích,

tam, kde jak v staré básni,

v rozvrhu hodném slepých andělů,

lovící racek, změněný

ve výstřik pěny, hned zase tuhne,

a jako by se odrazil

bez hnutí stoupá nazpět k ostatním.

Chodí sem po odlivu, kdy se skaliska

s nánosem čerstvých ruduch válejí v bahně

jak stáda buvolů nebo jaků

a do vzduchu dotčeně uskakují

černošedé volavky, jako by se je vlasatí buvoli

šetrně pokoušeli setřást.

Připomíná plážového uklízeče nebo krysaře,

když strunou na dlouhé rukojeti

pomalu kývá nad promáčeným pískem.

Ale žluté světlo na konci tyče

a hvízdání struny, zprvu nezachytitelné,

ho mění v mistra, před nímž couvlo moře.

Za pásmem bahna, na němž lampa z mola

leží jako otisk obrovského palce,

cinká tmavá voda plná nádobí.

Ani hrůza, ani hudba.

Strunou krouží nad podezřelým nánosem

(zkouší to na něm už podruhé),

mezi převrženou mísou medúzy

a plátem řasy, který – i když se už smráká –

plave v horkém oleji mušek.

Škvíra nad vodním horizontem pouští světlo

z jiného pokoje, vlečný člun

se jí protáhne s utrápeným zatroubením,

v němž je příliš mnoho vzduchu.

Haló, haló,

tady jarní oceánský večer,

všichni utopeni.

A jako poslední proměna –

jen pro toho slepého sběrače, dá se říct,

se zdviženým nosem a ptačími pohyby hlavy –

nad prostorem vybuchne

(jak ohňostroj, říká si)

vůně vařených těstovin.

Pak struna polekaně vypískne.

3/2005

DVĚ PRAŽMY 1773

Dokud žily, byly krásně zbarvené;

proto jsem je hned ráno namaloval

a zachytil jejich barvy, než zajdou.

Jak by se asi podivovaly,

kdyby viděly, s jakou přesností.

3/4/2005

OSTROV USEDOM

Dlouhé dřevěné přístupy k pláži,

zařízlé do dun borovic a dun,

jsou v noci jak ze skla, z paroží,

hedvábné trupy, slavnostní, anebo utajená

schodiště, a tak dál a tak dál, k nevydržení,

vzdálená stvořiteli, blízká napodobitelům,

ale i to se jen zdá.

Za nimi, v písku, oko zavrávorá,

proboří se a ztratí šperk.

Moře odstrkuje rozjedenou rybu,

tak jako by se nikdo nedíval.

V hlubokém soukromí rozebírá vlákna,

páteř se usmívá, a potom je zas věší zpátky,

jako by se nikdy nikdo nedíval.

Jako by samo sebe dávno přirovnalo

ke všemu, co nyní připomíná.

11/4/2005

VĚTEV

Barokní lýtko borovicové větve,

růžové, s klenbou chodidla

prohnutým slastí až k oranžové.

Leželo u cesty v lesoparku,

kde ploskolebí kosi

kličkovali pod listím jak slepýši

a první motýli protínali světlo,

strnule, jako malé vážky.

17/4/05

AUTOBUS

Dna zeleně se povalují v zahradách,

i dvě tři v jedné, miniaturní

zatopené lomy, anebo obří krystaly,

pod jabloněmi vrhajícími kmeny.

Z plevele vyplouvají lidé.

Na zátoce je neděle, pozná se to

i podle vlaštovek zvesela

okusujících ampliony,

nežli se bílá příď vylije z břehů

jako by jí zátoka byla těsná.

Stojí tam, s vykasanými rukávy,

ve vzdutých bílých rozhalenkách,

pevnější ve víře o nové obrazy.

Život by přirovnali k záhonu,

ti opálení osvícenci.

Nastupují, ohlížejí se.

Za travnatým břehem lemují

úrodnou rovinu lesnaté kopce

a modrá nitka kouře mezi stromy

je jako poslední steh, řekli by.

Dva dny rvali, dívali se,

a teď to, v mikrospáncích,

všechno splachuje a nese voda,

v níž jako dým stoupají sekrety –

oranž, nach, bělošeď.

Nad sedadly mírně voní šlahouny.

Lupeny! Je to čisté, neprostupné

(jenom jazyk neví kudy kam):

malé divizny s mělkými vývraty,

z nichž visí cingrlátka omítky,

les kopřiv, co se kymácí

na ebenových kmíncích –

tam vzadu, kde to drncá,

přilepený na sklo –

soupravy bodláků, přesličky, svlačce,

lopuchy s trouchnivými mapami

nejspodnějších listů,

výhonky šeříku, rovné a krátké,

jak sprška šípů záludného kmene,

lodyhy zlatobýlu, liány

zlatého deště (s kořínky na koncích,

jak zarůstaly zpět) – celý ten pás

podobný reliéfu z hadů a krokodýlů.

Ale znamená to jen, co to znamená.

Nic jiného! Všichni proměněni!

Autobus syká okreskami.

Sem tam tu míchanici, už se stmívá,

v zatáčce čísnou protisvětla:

zlořád se shrne k boku, přisaje,

potom se zvolna, naznak, vrací zpátky.

A jelenovi, který poblíž města

vystoupil z řídké boroviny

(byl obrovský, mohl by připomenout losa),

zeleně blesklo na andělském oku.

Jelen stál. A pak se sehnul k trávě.

2004–2005

Galerie

Michal Kalhous (1967) fotografuje vlastně jakoby mimo pevné a vyzkoušené fotografické kánony a tradice, právě proto, že si jich je dobře vědom. A dokáže se elegantně a přitom tiše a poctivě vyhýbat jejich úskalím. Tím vším se z klasické fotografie vyděluje jako málokdo.

Takhle prý vypadá vodotrysk ze zoologické zahrady v Lešné u Zlína. Ale to není podstatné, podstatný je způsob, jakým je před nás postaven, v podivně nadhodnocené velikosti, v umolousané ostrosti i tonalitě, vyvolávající myšlenky na vodní kámen a rez, nedostatek času, na něčí neúspěšné pokusy oživit prostor na úkor upřímnosti a dobrého vkusu. Komunistické děti to dobře znají.

Kalhous fotografuje postupně, jeho médiem není ani tak samotná fotografie, to proslulé soustředění oka a mysli, ale spíše jeho vlastní archiv, z kterého vytváří do prostorů galerií instalace na klíč, přehlídky atmosfér i pochyb. Najdeme tu syrovost surrealismu i něžnou poetiku moravského rodu. Ale především je zde klíč k tajemství fotografie i času: médium nostalgie ukryté v nostalgii média.

Pavel Vančát

Budu psát podle svého

Začínala jste disertací o korunním princi Rudolfovi – nebyl to zdaleka „váš“ jediný Habsburk, spíš první z řady dalších. Proč právě on? Co vás přivedlo k této postavě?

Nejsem rodilá Rakušanka, pocházím z Německa, ve Vídni jsem však studovala a provdala se tam. Narodily se mi postupně tři děti a já jsem se rozhodla pokračovat ve své profesi alespoň tím, že napíšu disertaci. Tehdy, na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, v odborných historických kruzích převládal pozitivismus. Sociologické výzkumy, statistiky byly oblíbenými metodami práce historiků. Tomu odpovídal i styl psaní historických pojednání. V té době jsem si řekla, že se třemi dětmi se o místo na univerzitě ani nemusím pokoušet. Ostatně můj muž na vídeňské univerzitě působil, jako profesor historie. A tak jsem se rozhodla psát svou disertaci ve „staromódním“ duchu – to znamená solidní práci s archivními materiály. Navíc jsem se rozhodla napsat biografii – ta byla tehdy „na indexu“. V očích většiny badatelů se to neslučovalo s vědeckou prací. Já jsem si však tehdy řekla: vědec ze mne stejně nebude, tak budu psát podle svého.
A protože jsem po dokončení studií pracovala jako redaktorka v německých novinách, pochopila jsem, že chci-li být čtena, musím psát pro laiky srozumitelně, že nemůžu čekat na to, až mě nějaký zaujatý čtenář pochopí.

Podle čeho vybíráte témata svých knih?

Myslím, že při psaní biografií je důležitý výběr osobnosti. Zajímají mě takové osobnosti, které bývají považovány za rozporuplné, osobnosti, které byly většinou nepochopeny, jejichž osudy byly často zjednodušeně vykládány. Podle jediné události například. To byl i případ prince Rudolfa – když už se o něm psalo, tak v souvislosti s Mayerlingem, ale o jeho životní osud už nikdo tolik zájmu nejevil. Vypravila jsem se do Státního archivu a pustila se do studia Rudolfovy pozůstalosti. Ta je skutečně rozsáhlá. Rudolf hodně a často psal a já jsem při studiu toho, co napsal, postupně zjišťovala, že je úplně jiná osobnost, než se obecně soudilo. Při psaní disertace o Rudolfovi jsem chtěla také dokázat, že i já určitým způsobem do Vídně patřím, že chci psát o rakouských, a nikoliv německých tématech. Rudolf pro mě byl typickou ikonou rakouských dějin, podle mého přesvědčení osobností nesprávně vykládanou a hodnocenou.
Disertaci jsem přepracovala na knihu a ta se setkala s velkým čtenářským zájmem. A já jsem se náhle z kuchyně – doslova a do písmene – stala slavnou. Od té doby postupuji stále stejným stylem: důkladně pracuji s archivními materiály.

Zdá se, že nejenom Rudolf byl „revolucionář“ ve své době, ale i vy jste možná způsobila malou revoluci. Historička, a populární autorka? Bylo tehdy takové spojení možné?

V historických kruzích to byla do určité míry revoluce. Historici tehdy prohlašovali: takhle se historická pojednání nepíší, takhle se nebádá. A navíc jsem – jak doufám – Rudolfa ve své práci „vytrhla“ z jeho monarchistického prostředí a dokázala, že „myslel“. Že měl své osobité názory na stát, na státní zřízení, že měl vynikající učitele. Mezi ně patřil i Anton Gindely – můj oblíbenec – ten ostatně tady v Praze přednášel historii česky i německy. Gindely podobně jako další vychovatelé vzdělával Rudolfa ve velmi liberálním duchu. V rakouské monarchii, kde byly tehdy školy všech stupňů přísně konzervativní – klerikální. Přísně klerikální dvůr „dopustil“, aby byl korunní princ vychováván zcela liberálně! Paradox! A právě takové paradoxy, takové diskrepance mě vždycky zajímají. A samozřejmě i osobnosti podobné Rudolfovi. Nikdy bych například nemohla psát o císaři Františku Josefovi, ten se neměnil, ten je pro mě osobnost bez
vývoje. Ale Rudolf – to je jiná! Jako korunní princ a následník trůnu si uvědomoval, že je nutné změnit politiku, společnost, že se dvůr musí otevřít novým politickým směrům. Rudolf věděl velmi dobře, že budoucnost státu nezáleží na aristokracii, že klerikalismus habsburského domu škodí rodině i státu. Takové smýšlení bylo na habsburském dvoře opravdu revoluční, proto byl Rudolf tak neoblíbený… a nejenom ve Vídni. V Praze měl velké neshody s kardinálem Schwarzenbergem. Podle Rudolfa se císař musí starat o stát a jeho obyvatele. Byl také přesvědčen o tom, že všichni lidé jsou si rovni – bez ohledu na původ či náboženské vyznání. To se týkalo i Židů v monarchii.

Napsala jste několik knih o prominentních Habsburcích, znáte „důvěrně“ konec Rakouska-Uherska. Mělo Rakousko-Uhersko nějakou šanci přežít?

Dnes žijeme v Evropě, která se čím dál víc spojuje, a habsburská monarchie byla jakýmsi předstupněm, jakýmsi modelem sjednocené Evropy. V jediném státě. Na přelomu 19. a 20. století byla však šance udržet v jednom státě tolik národností a národů mizivá. Řada národů právě v té době získávala samostatnost. Italové, Češi o ni samozřejmě usilovali také, podobně jako Poláci.

Co by bylo, kdyby… Kdyby byla monarchie „vydržela“ ještě pár desítek let, a kdyby byla opravdu vybudovala občanskou společnost. Podle zákoníku z roku 1867 to sice bylo uzákoněno, ale ve skutečnosti nic takového neexistovalo. Všichni si byli podle zákona rovni, ale aristokracie a další si byli přece jenom rovnější… Takže kdyby se Rudolf v osmdesátých letech obklopil správnými lidmi a ti převzali pravomoci, mohl leccos uvést do pohybu. Jenže v osmdesátých letech byl císař stále na trůně, a Rudolf onemocněl… I kdyby byl Rudolf zdráv, kdyby žil a na trůn nastoupil v roce 1916, neuspěl by.

Jakou roli v tom sehrála válka?

Válka rozložila všechno. A všechny. Když se podíváme do Rakouska v oněch dnech, musíme dnes konstatovat, že na válku reagovala tehdejší společnost často s nepochopením. Oficiální propaganda lhala, zkreslovala skutečnost – a mnohdy si ani sama neuvědomovala, co všechno válka zničí. Přesto už před jejím rozpoutáním sílil v monarchii proud pacifistů, odpůrců války, žila tam Bertha von Suttner a hlásala své: „Odzbrojte!“ Ona i její přívrženci si s dostatečným předstihem uvědomovali, že budoucí válka bude „jiná“. Že už nepůjde o boj muže proti muži, že do bojů zasáhnou nové zbraně, ničivé zbraně. Že v příští válce nepůjde o vítěze, budou pouze poražení. Vládnoucí kruhy v zemi však byly jiného názoru – a ten nakonec prosadily.

V roce 1916, uprostřed války, by Rudolf neměl žádnou šanci. V osmdesátých letech 19. století by snad taková šance byla – kdyby byl u moci člověk, který by byl schopen se všemi národy a národnostmi spolupracovat na principech skutečné rovnosti. Jenže tehdy měli mnohem víc práv jen ti, kteří tvořili jméno monarchie: Rakušané a Uhrové. Ostatní jim byli rovni jen na papíře. Češi byli tehdy právem nespokojeni. Císař slíbil, že se dá korunovat za českého krále, ale ten slib nikdy nesplnil. Bál se Uhrů a taky své ženy…

A co Československo? Nebyla idea česko-slovenského státu jenom projektem odsouzeným k záhubě?

Myslím, že touha po samostatném státě tehdy byla samozřejmá. Kdybych tehdy žila v Praze, chtěla bych také republiku. Navíc tu byl Masaryk. Osobnost, která jako by patřila do čela státu. Muž se skutečnými státnickými kvalitami. Byl to muž, který ve Vídni studoval a působil tam. Velmi dobře pochopil chod i „nemoci“ habsburské monarchie. Dovedl ze státu, který vytvořil, učinit modelovou republiku. Samozřejmě nelze tvrdit, že monarchie je lepší než republika. Podstatné je, jak jsou kde dodržovány základní zákony, jak se zachází s minoritami… V roce 1918 nebyla jiná možnost. Země byly zničené válkou. Nezbývalo než se do určité míry opřít o ideu národa a založit vlastní stát. Bylo to logické řešení – v roce 1918! – to zdůrazňuji.

Proč mezi Rakušany a Čechy panuje taková „neláska“? V sociologických průzkumech „neoblíbenosti“ národů Češi u Rakušanů vedou.

Myslím, že je do určité míry pravda, že Češi a Rakušané mají ve vzájemném kontaktu určité problémy. A důvod? Protože si jsou až příliš podobní. Ta podobnost je neuvěřitelná. Vezměme si jako příklad Vídeňáky – dnes má každý třetí obyvatel Vídně české předky. V Praze zase bývalo početné německé obyvatelstvo. Samozřejmě, že to změnila druhá světová válka. Vždycky mě pobaví, když při různých příležitostech sleduji jména například rakouských a českých fotbalistů. Ta česky znějící patří Rakušanům a mnoho německy znějících zase Čechům. Totéž platí pro politiky: Vranitzky, Busek atd. – to jsou jména, která člověk jazykově snadno zařadí jinam. K sousedům. A když k tomu připočítáme několik set let společných dějin… Někteří Češi žijící na začátku 20. století ve Vídni se dokonce hlásili k německým národním socialistům.

A přesto taková averze…

Možná nejcitlivější a nejvztahovačnější jsme vůči lidem, kterým se nejvíc podobáme. Se kterými máme nejvíc společného. Například muzikálnost, jídlo a stolování. Ve Vídni ještě i dnes máme v podstatě českou kuchyni, třeba buchty. Má to prostě své kouzlo a obojí dohromady to vytváří ten proslulý šarm – jak vždycky říkám – vídeňský s českou „příchutí“. A když pro změnu listujete německou pražskou literaturou, zjišťujete, že se v Praze skutečně hovořilo tou nejkrásnější němčinou. Je opravdu škoda, že už toto česko-německé „soužití“ – především mezi intelektuály – neexistuje. Například rozdělení pražské univerzity v roce 1882 na německou a českou považuji za hřích, univerzita by měla být vícejazyčná. Ostatně na toto dělení doplatil i Anton Gindely. Rakušané ho zavrhovali jako „obhájce“ Čechů a Češi ho také nepřijali jako pedagoga na „své“ univerzitě – ačkoliv přednášel v češtině i němčině. Vybrat si ale mohl jen
jeden z „táborů“. Takové vzájemné soužití s sebou přináší i rány, bolestné zkušenosti, pocity ublíženosti.

To se asi týká především období Druhé světové války a odsunu sudetských Němců…

Zkušenosti z třicátých a čtyřicátých let 20. století nás zasáhly nejbolestněji. Postupně se s tím vyrovnáváme, mnoho už bylo řečeno, vysvětleno, vyloženo, ale některá temná místa přetrvávají. I v rodině mého muže máme příbuzné, kteří byli po roce pětačtyřicet vyhnáni, někteří byli zavražděni. Zločiny se páchaly na obou stranách… Podstatné ale je, že o tom obě strany rokují, historici z obou zemí bádají. Jenom tak může zase pokračovat vzájemné soužití. Není ale možné, aby se jedna strana považovala za nevinnou oběť, to už se naštěstí dnes neděje. Naopak. Když se rokuje a diskutuje, tak se účastníci těchto rozprav drží zásady: vidět historické události očima toho druhého a pak je společně hodnotit.

Bertha von Suttner už byla slavnou a známou osobností ve světě, ale doma – ve Vídni, v Rakousku – nebyla nijak uznávaná. Přívrženců měla málo, jinak se jí doma posmívali, tropili si žerty z jejího „mírového třeštění“. „Tlustá Bertha“ byla jedna z mnoha nadávek, kterými ji častovali…

To je zase něco typicky rakouského… a není to překvapivé. Bertha se totiž postavila proti normám své společnosti, nedělala to, co se od hraběnky rodem a baronky po provdání očekávalo. Nechovala se tak, jak se to u ženy jejího stavu – a ženy vůbec – předpokládalo. Svedla muže o sedm let mladšího, zadluženého až po uši a navíc bez vzdělání. A ten ji „unesl“ do ciziny, až na daleký Kavkaz. Takhle se přece aristokratka nechová. Takhle by se neměla chovat žádná žena – podle tehdejšího mínění. Bertha navíc neváhala oslovovat muže v jejich společnosti, dokonce se odvažovala je poučovat – to rovněž žádná žena v 19. století nedělala. Bertha totiž byla velice sebevědomá a neváhala vstupovat do jakékoliv společnosti. I císař František Josef ji jednou přijal, ale setkání s ním ji velmi zklamalo. Císař pronesl tradiční větu: „Těšilo mě, jsem rád, že vás poznávám.“ A bylo po audienci. Ale s americkým prezidentem skutečně
diskutovala a on jí naslouchal. V Rakousku byla společnost ještě pramálo otevřená novotám. Tradice a etiketa zavazovaly. Bertha se rozhodla dvorskou etiketu ignorovat, i když ve stáří si docela zakládala na tom, že je baronka… Ve Vídni se jí skutečně nemilosrdně posmívali, kolem roku 1910 působila jako komická figurka. Najednou jako by nepatřila do tehdejší doby. Oblékaná jako baronka, v rukavičkách a závoji, víc než obtloustlá – a „kázala“ o míru. To společnost neakceptovala.

Publikace o Bertě von Suttner vyjde v českém překladu téměř dvacet let po prvním vydání ve Vídni. Neupravovala jste ji pro českou verzi?

Návraty ke knihám, které jsem vydala před nějakou dobou, jsou pro mě dosti problematické. V případě Berthy von Suttner jsem přesvědčená, že její příběh jsem do knihy uzavřela v podobě, kterou zatím nemám potřebu měnit. Obecně se vůbec přikláním k tomu, aby knihy vydané před lety nebyly přepisovány, a to se týká určitě i Berthy v českém překladu. Berthu samotnou by český překlad velmi potěšil. Trápilo ji totiž velice, že se jí nepodařilo v českých zemích založit českou odbočku mírového hnutí – jako se jí to povedlo v Maďarsku, Rakousku i Německu. Bertha navštívila Prahu a měla tady i přátele nakloněné mírovým snahám – ale společnou, česko-německou odbočku nezaložila. Praha byla tak silně národnostně rozdělena, že to nebylo možné. Bertha se pak pokusila založit samostatné české i německé pražské odbočky. Ani to se nepodařilo.

Rozhovor vznikl ve spolupráci s Českým rozhlasem 3 – Vltava. V nezkrácené verzi a doplněný o ukázky z knih Brigitte Hamannové bude vysílán v prosinci 2005 každou středu od 16 hodin v rámci programové řady Historický klub.

Na Kavkaze

Protože železnice nebyla v té době ještě postavena, plavili se nejprve po Dunaji do Galati a odtud jeli poštovním dostavníkem do Oděsy. Tam se nalodili a přepluli Černé moře do Batumi, kde vkročili na asijskou, gruzínskou půdu.

Podle legend se zahrada Eden nacházela právě v Gruzii, která disponuje nesmírným bohatstvím úrodné půdy a přírodních krás. V mírném subtropickém klimatu se zde daří mandarinkám, vinné révě, čajovníku, cypřišům a palmám. Později Bertha s nadšením vzpomínala na celé aleje kvetoucích mimóz.

Gruzie je antická Kolchida, vlast Medey a země Zlatého rouna. Dodnes zde archeologové každoročně nacházejí nádherné antické zlaté a emailové předměty. Zamilovaný pár neváhal: v této zemi prastaré kultury a pohádkového bohatství, kam je osobně pozvala kněžna Jekatěrina, na ně čekalo velké štěstí.

Jako cíl svatební cesty nebyl tehdy Kavkaz příliš vlídnou lokalitou, neboť představoval politicky krizovou oblast prvního stupně. Po staletí byl jablkem sváru mezi Ruskem, Persií a Tureckem a místem zuřivých střetů mezi křesťany a muslimy, podněcovanými zejména Persií. Aby zabránily úplné islamizaci, podporovaly poslední knížecí rody z Gruzie a Mingrelie ve svých zemích rozvoj evropské kultury, jejímuž šíření napomáhali cizinci, kteří se zde usazovali, mezi nimi také četní Němci. Nakonec se však museli své samostatnosti tak jako tak vzdát.

Novomanželé Suttnerovi si přílišné starosti s kavkazskou politikou nedělali: tak jako tak neměli jiné útočiště než říši mingrelské kněžny. Do svého dobrodružství se vrhli s odvahou a zvědavostí.

Začátek byl takový, jak Bertha později charakterizovala celý kraj: „malebný – orientální – trochu teatrální“. Kněžnin vyslanec je přivítal na lodní zastávce a zavezl je nejprve do Poti, zpustlého přístavu, odkud měli nastoupit cestu do vnitrozemí. Posel „měl na sobě místní kroj: dlouhý kaftan, řemen s patronami na hrudi, bašlik na hlavě a za opaskem dýku“.

První kavkazský hostinec vypadal neméně dobrodružně než knížecí posel. Postele byly plné hmyzu, takže mladý pár přenocoval v křeslech. Jediné cínové umyvadlo v domě „a ručník (v jakém stavu!)“ se podle potřeby přenášely z jednoho pokoje do druhého.

„V nezkaleně dobré náladě“ však manželé pokračovali ve velkém horku dále v cestě. „Všechno, co jsme viděli, slyšeli a – cítili, působilo tak exoticky: jiné lidské typy, jiné oblečení, jiný způsob stavby domů a – co se týče čichu – zcela zvláštní, nikoli nepříjemná vůně buvolího trusu vysušeného sluncem. Buvoli samotní, kteří se zde užívají jako tažná zvířata a zdroj mléka… na nás působili exoticky.“

Z Poti je doprovodil další posel do Kutaisi, hlavního města gruzínské provincie Imereti. Tam je přijal přítel knížecího domu hrabě de Rosmorduc, pocházející z Bretaně.

Hrabě uvedl mladý pár do lepší kutaiské společnosti. „Viděli jsme tu dámy v národních krojích a poprvé sledovali národní tanec lezginka. Poprvé jsme také stolovali u sváteční tabule, kde se ze štíhlých stříbrných konví lilo ohnivé kachetinské víno do velkých rohů na pití a kde přípitek pronášel zvolený nositel čestného titulu ‚předpiják‘ – při této příležitosti jako první na zdraví rakouských hostů.“ Nakonec usedl Arthur ke klavíru „a zahrál několik valčíků, které sám složil… V závěru slavnosti jsem dala k lepšímu jednu italskou ‚arii di bravura‘ a vzápětí ‚Píseň o smíchu‘ od Aubera … zpívaný smích všechny nakazil a skončili jsme všeobecnou veselostí.“

Trojkou, svým nepohodlím nechvalně proslulým trojspřežím ruské pošty, pak konečně odjeli z Kutaisi do letní knížecí rezidence v Gordi. Zde hosty osobně přijal kníže Mikuláš s velkým doprovodem již na „Pompeiově mostě“, hranici Mingrelie. Nasnídali se ve stanu a pak pokračovali sedm kilometrů koňmo po prudkých serpentinách, „obklopeni jednotkou knížecí eskorty, jež ve svých malebných krojích předváděla všemožné jezdecké kousky ve vysokých sedlech, seskakovala a zase naskakovala, a skýtala tak naprosto nádherné divadlo“.

Kromě několika letních měsíců strávených v Gordi žil kníže Niko jako carský adjutant v St. Petěrsburgu. Oženil se s dcerou ruského ministra a na carském dvoře se poruštil téměř stejně jako jeho říše.

Hosté se nastěhovali do jedné z malých dřevěných vilek poblíž knížecího dvora. Večer je kněžna pozvala na večeři do vysoce elegantních, květinami vyzdobených komnat, úplně jako v Paříži: „Zde v mingrelských horách jsem nalezla stejný chic, stejnou uměleckou nonšalanci, stejnou nádheru drobných předmětů ze slonoviny, porcelánu a bronzu a stejnou pomerančovou vůni, jež tkvěla na každé věci, která patřila kněžně, i v každé místnosti, již obývala.“

Po večeři vyšli „ven na planinu, která zde ležela v jasném měsíčním světle. Tančilo se, do vzduchu létaly rakety, zněly sborové zpěvy a spát se šlo až po půlnoci. To bylo naše přijetí v Gordi.“

Ukázka z připravované knihy Brigitte Hamannové Bertha von Suttner: Život pro mír, kterou připravuje k vydání nakladatelství One Woman Press. Z německého originálu přeložila Alena Bláhová.

Došlo

Nastal tartas

V posledním románu Jáchyma Topola vypráví hrdina Ilja svůj příběh kluka, jenž se v poválečné krizi ocitne bez rodiny a pohltí ho osudy instituce, v níž je nucen žít. Spolu se svým postiženým bratrem (přezdívaným Vopičák) skončí v sirotčinci „Domov Domov“ v západočeském městečku Siřem. Ústav vedený řádovými sestrami se po státním převratu v roce 1948 promění v socialistické zařízení poznamenané násilím (po vyhnání jeptišek nastanou zmatky, v nichž umírá Vopičák, a ze sirotků jsou vychováváni profesionální revolucionáři-diverzanti). Topolův románový recept je následující: mikrosvět sirotčince metaforizuje historii českého (československého) komunismu. Příběh velice rychle ztrácí „realistické“ kontury prvních kapitol a mění se v potřeštěnou a blouznivou fabuli: život sirotčince je obrácen vzhůru nohama vpádem reformního socialismu, jehož centrem se stane právě Siřem: vyhlášení „Siřemské autonomní zóny“ (SIAZ) s vlasteneckou
a současně „humanistickou“ ideologií; Ilja zažívá tisíc a jedno dobrodružství (vyniká jeho „zrada“, když přeběhne na ruskou stranu); proti autonomní zóně vedou totální válku obránci starého pořádku, jejich skutečným strategickým cílem však není válka, ale vytvoření mezinárodního socialistického cirkusu…

Příběh přes svou bizarnost anebo právě pro ni je zjevnou metaforou šedesátých let, boje chrabrého Československa a jeho „socialismu s lidskou tváří“ proti sovětskému centralismu a okupaci země vojsky Varšavské smlouvy. Sociologicky tedy lze Topolův román – při vší jeho originalitě – chápat jako jeden z pohledů na zvláštní mytologizaci šedesátých let, které Češi v posledních deseti letech podléhají. Tím, že si za vypravěče vybral Ilju, dobrodruha (s kriminálními sklony), přesto sdostatek naivního, aby nikdy docela nepochopil, co se děje, ani tomu neuvěřil („A zase jsem se splet.“), přizpůsobuje Topol „historický román“ postmoderní zkušenosti. Tím se jeho dílo stává velice zajímavým dokumentem „českých vášní“, oživujícím v bláznivé formě zašlé časy vypjatého vlastenectví, zejména ve vztazích k bližnímu (k jiným národům). Román je plný cizinců, ať už jde o děti ze sirotčince (Rusy, Cikány, Mongoly), vojáky (ruské, bulharské
a maďarské) nebo členy budoucího socialistického cirkusu (trpaslík je Němec, mořská panna Cikánka, krotitelé medvědů Ukrajinci atd.). Jak lze vytušit již ze zasazení děje do západního pohraničí, v příběhu se často vynořuje česko-německá tematika: v jedné scéně, jak vystřižené z Krále Ubu, Cimbura, starý siřemský komunista, který si na začátku románu vyřídí účty s katolickým farářem (zabije ho) a později se skrývá spolu s jednou z jeptišek ze zlikvidovaného kláštera (!), odhalí, že Ilja není nikdo jiný než syn někdejšího místního šlechtice. Romantický topos češtiny coby ohroženého jazyka se pak objeví náhle in extremis na poslední straně. Český jazyk, moje škoda…

Z estetického hlediska je podle autora (i vydavatele) Kloktat dehet „groteska“. Groteskní mají být krajně románové situace vycházející z přepjaté imaginace, která se nebojí hrát si se stereotypy: smrt mladšího bratra uprostřed třeštění sirotků utržených ze řetězu („v celém domově nastal tartas“); vražda Vyžlaty, vychovatele a ideologa sirotčince, spáchaná Iljou a jeho dvojníkem Margašem, z kterého si Vyžlata udělal milence; obraz pustošící kolony sovětských tanků, živené obludnou bodrostí (kódové označení Veselá písnička); zjevení pouťových Cikánů, kteří se mají stát součástí budoucího socialistického cirkusu, atd.

Groteskní mají být také postavy, věrohodné, ale do značné míry schematizované filtrem Iljova pseudodětského jazyka (který je ve skutečnosti spíš velice „topolovskou“ směsicí obecné češtiny a žargonu sirotčince, ale také občas nepříliš zdařilých autorových vstupů, které jsou nezbytné pro pochopení románu): tyhle karikaturní, žalostné a směšné postavy připomínají komiksové hrdiny. Taková „groteska“ je vlastně estetikou komiksu přenesenou do románu, Ilja postavou z Rychlých šípů zabloudivší do doby komunistického teroru a románová metoda uměním zábavy, ovšem zpotvořeným tak, aby mohlo oživovat zpackané a drsné osudy.

Jenže ona deformace souvisí především s tempem, v němž se Ilja vrhá do apokalyptických situací a vždycky se z nich – nepravděpodobným způsobem – dostane, a stejně tak s tempem, v němž chrlí své zážitky. Halucinační vize (jako když Ilja překvapí Ukrajince oddávající se kanibalismu) jsou odbyté na dvou stránkách (na následující straně pochopíte, že jedlíci jsou krotitelé medvědů pojídající své zvíře) a v každé kapitole se kupí desítky sekvencí, jedna bláznivější než druhá. V tom obrazovém běsnění je cosi filmařského (člověk si vzpomene na Kusturicu a jeho následovníky) a všechny referenční prvky (odkazy k dějinám komunismu a československé historii) jsou jeho působením deformovány dřív, než mohou být jasně identifikovány. Podobně se text zdá prosáklý literárními a kulturními odkazy, vědomými, možná i podvědomými, jejichž výklad nicméně není možný a snad je i nežádoucí: automatické spojení, které
čtenáři naskočí, mezi vesnicí Siřem a Franzem Kafkou, který tu napsal Zámek, podle všeho k ničemu nevede; stejně tak Topolovy výpůjčky z literární klasiky 20. století (vize krásné a špinavé dospívající Cikánky, která se předvádí v jarmareční boudě, jako by vypadla z Neuvěřitelného a smutného příběhu nevinné Erendiry a její kruté babičky Gabriela Garcíi Márqueze) působí jako slabiny začínajícího autora, který směšuje přečtené s vlastní imaginací.

Můžeme se pokusit chápat tuto nedbalou praktiku psaní jako strategii a číst Topola, jako se čte komiks nebo jako se sleduje válečný film. Narůstající nesouvislost mezi historickým časem (od doby bezprostředně poválečné po období po roce 1968) a časem subjektivním k takové hravé četbě, někde mezi historickou bajkou a snovým blouzněním, přímo vyzývá. A v průběhu četby se pak čtenář může bavit určováním literárního žánru, protože tento příběh není „záznamem historie“, jak se lze domnívat na začátku, ani fantastickým románem, jak si čtenář představuje později. Způsob vyprávění se proměňuje, přechází od jednoho žánru k druhému, přičemž kontinuitu zajišťuje jednoduchá (zjednodušující?) zápletka, totiž nepravděpodobná odolnost hlavního hrdiny vůči útokům smrti (je jako pikaro, stále připravený na další dobrodružs tví) a nepravidelné vracení se několika poetických obrazů, zejména „kloktání dehtu“, jež dalo knize název, což je trest, kterým jeptišky
v sirotčinci trestají neposlušné chlapce, leitmotiv a symbol utrápeného a úmorného života.

Jenže právě úmornost je pocit, který u čtenáře převládá, úmornost, jakou nad válečnými příběhy pociťují ti, kdo si nikdy nehráli na kovboje a indiány (popisy manévrů a bojů jsou v Topolově knize nekonečné), exponenciální vršení poněkud kýčovitě fantastických vizí (podobně jak tomu bývá v komiksu), z nichž jediná by stačila k vystavění dobrého románu. Groteska je podle Wolfganga Kaysera, který před dobrými padesáti lety předložil její „existencialistickou“ definici, umění okamžiku, kdy se do „zděšení vloudí úsměv“, jenže Topolova čtenáře zadusí obrazná lavina dřív, než takového může dosáhnout. Kloktat dehet je příznačný dokument a svérázný, přes veškerá zdání kultivovaný román, ale celkem vzato únavné čtení.

Autor přednáší na pařížské univerzitě Sorbonne Paris IV.

Z francouzského originálu přeložila Hana Zahradníčková.

Zkrátka

Ovšem

Je všeobecně známo, že autor slavného italského bestselleru Kmotr Mario Puzo rezolutně popíral jakékoliv vazby na americko-italské podsvětí. Ty příliš uvěřitelné příběhy rodu Corleonů… ho zkrátka napadly. Čtenáře Mladé fronty DNES, které díky dvěma neuvěřitelným rozhovorům mohlo zase napadnout něco trochu jiného: „Konečně máme Kmotra!“ Hraje si s policií jako kočka s myší, má rád psy, žraloky a svou rodinu, a příliš se netají s tím, že není žádný svatoušek – proč také, když má „svou Sicílii“ na Seychelách a dobré „consigliori“, kteří ho zaručeně ochrání. Ale co teď? Sicilská nuda je ubíjející a lovit tuňáka, to přece jen není ono. Co takhle ulovit pár českých politiků a policajtů? Nebo rovnou celou vládu? „Napište mi to tak, aby to bylo zábavné, pro lidi, aby se tomu dalo věřit a aby na tom žádný šťoural nemohl najít blechu. A aby to bylo také trochu pravdivé.“ Pokud se nemýlím, rozhovory v MfD nesou rysy dobře rozpracované
novely amerického stylu – jsou hladké, svižné, strhující. A otázka na závěr: Kdo sedí na Seychelách? Halina Pawlowská, Michal Viewegh, Irena Obermannová, Zdena Frýbová, Ivan Kraus nebo Petr Šabach?

Jan Machonin

V knize Jak (se) učí číst jsou shrnuty výsledky dvou výzkumů, které byly provedeny počátkem tohoto tisíciletí v několika zemích. PIRLS zkoumal žáky čtvrtých tříd a PISA čtenářskou gramotnost patnáctiletých. V obou průzkumech dosáhli čeští studenti lehce nadprůměrných výsledků, v porovnání se zeměmi EU byli „jen“ průměrní. Zjištění, že ředitelé českých škol věnují většinu času administrativě, nepřekvapí nikoho. Žáci čtvrtých ročníků čtou raději než jejich patnáctiletí spolužáci a četba je v tomto věku oblíbená spíše u děvčat, 40 % kluků raději nečte skoro vůbec, a když, tak především časopisy a manuály. Podobně vysoký počet, 43 % žáků, nechodí do žádné knihovny, což je po Maroku nejnižší číslo ze sledovaných zemí. Akce Internet do škol sice zajistila, že počet škol připojených k internetu je podobný jako v Evropě, učitelé ho však skoro nepoužívají (pouze v 1,7 % výuky, což je asi čtyřikrát méně než třeba ve Francii).
Velký vliv na čtenářské dovednosti má čtení knih ve škole nahlas, které u nás využívá 77 % učitelů. Žáci, kteří čtou ve škole nahlas, dosahují horších výsledků, než ti, kteří čtou potichu. Překvapivé je, že tuto metodu používají spíše mladší učitelé. Další výzkum čtvrťáků proběhne příští rok a lze jen doufat, že se obliba čtení dále nepropadne. Nebo že by Harry Potter dokázal vyčarovat opak?

Jiří G. Růžička

Muž, který vraždil v lesích v okolí Kladna a Brna, neměl podle médií stejné motivy jako lesní loupežníci za starých časů. Nouzí netrpěl. Zdá se, že motivem zločinu byl zločin sám, lépe řečeno vzrušení ze zločinu a prožitek dobrodružství. Je to hrůzné? Jistě. Je to nenormální? Tady bychom už měli být s hodnocením opatrní. Není tak málo samotářských lidí, kteří tráví mnoho času u počítačů. Technologie není neutrální. Ta dnešní upřednostňuje, slovy kritika civilizace Johna Zerzana, „vzdálenost nad blízkostí a efektivitu nad hravostí“. V počítačové síti si lidé nejsou blízcí, a tedy ani bližní, jsou to vzdálené objekty. S objekty se dá manipulovat… ale v pouhém světě jedniček a nul to po čase přestane bavit. Dnešní nudná společnost přitom svou „kulturní“ produkcí vyvolává potřebu dobrodružství. Co se člověk naučil u obrazovky, bude si chtít zkusit se vším všudy s rizikem a adrenalinem, prostě naživo.
V kauze „lesních vražd“ bychom neměli skončit u zděšení, moralizování a psychiatrizování. Vrahem nebyl někdo zcela nepochopitelný a „cizí“ našim hodnotám. Vrahem byl člen naší společnosti a odchovanec jejích produktů. Možná bychom se nad nimi a nad jejich „vedlejšími účinky“ měli pečlivěji zamýšlet.

Ondřej Slačálek

V průběhu několika málo let proniklo do češtiny nové slovo – googlovat. Dodejme, že nejen do češtiny, ale především do angličtiny, například i do Websterova slovníku. Stalo se v podstatě zbytečné to slovo vysvětlovat. Skoro všichni dnes používají počítač a skoro všichni také vědí, že když něco nevědí, mají si otevřít stránky vyhledávacího portálu Google a dozvědí se to. Nad firmou provozující nejznámější z internetových vyhledávačů a také služby elektronické pošty se rozplývají odborníci ekonomických stránek novin a upozorňují, že firma, kterou před pár lety zakládali nadšenci v garáži, má dnes zisk jednu miliardu 260 milionů dolarů a ceny jejích akcií za jeden rok vzrostly na trojnásobek. Na čem se proboha dá takhle vydělávat? Musíte pochopitelně něco prodávat. Google prodává své vlastní uživatele. Umí totiž zjistit nejen to, co potřebujete vy, ale úžasně mnoho informací i o vás, o vašich zájmech a zvycích.
Inzerenti vám pak mohou ušít reklamu na míru. Za nejasná pravidla při nakládání se zjištěnými daty byla firma v minulosti mnohokrát kritizována. Oznámila proto v půlce října nová pravidla a omezení při zacházení s osobními údaji. Nejsou však příliš uspokojivá. Není z nich například jasné, jak dlouho si data, která o nás Google vygoogloval, sám ponechává.

Filip Pospíšil

2005 / 4 - ztráty soukromí

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

Hlasy mrtvých

Kultura neoficiální, periferní, nízká

Minirecenze

Odjinud

Výkřik trpící duše

Výpisky

Zlatník královny a jeho hra

Divadlo pro bezprizornou Evropu

Sin City a Zlo ve filmu

Kým bys chtěla být, Frido?

CD, DVD

Horečka páteční noci

Písničkář boží Sufjan Stevens

Retrokovbojové z Norska míří do pražského Abatonu

Až příliš živá svědectví

Editorial

Kdo hlídá hlídače?

Par avion

Rodina, víra, pracovitost, vlastenectví

Sledované procházky. Některé teatrální

Soukromí na internetu

Vášeň, trosky a červené tulipány

Veřejná doprava v orwellovském pojetí

Všichni podezřelí Evropané

Vyhlídky evropského federalismu

Ale nikdo tu nemaluje

Budu psát podle svého

Došlo

Nastal tartas

Zkrátka

Ovšem