2005 / 11 - svět supermarketů

Jaroslav Formánek (1960) žije od roku 1989 ve Francii. Českým čtenářům je známý zejména svými pravidelnými příspěvky do časopisu Respekt, pro který zaznamenává a reflektuje dění ve své adoptivní vlasti. V roce 1999 se pak poprvé prostřednictvím nakladatelství Dauphin představil jako spisovatel. V novele Dlouhá kakaová řasa se vrátil do svého dětství na moravském maloměstě a dětskýma očima v ní popsal události roku 1968. Jednoduchý dětský jazyk a zdánlivě naivní a nesouvisející postřehy daly vyniknout dramatickým zvratům, které onen rok znamenal v životě společnosti a v mnohých mezilidských vztazích. Následovala kniha povídek Beze stop (Torst 2001), ve kterých už převažuje prostředí francouzské a nelehké sžívání se s novým prostředím. Nyní vydal textovou koláž Francouzský rok, která v letech 2001–2004 vycházela na pokračování v Revolver Revui.

Francouzský rok je text žánrově těžko zařaditelný. V něčem připomene tradiční rubriku Respektu nazvanou Minulý týden: zdánlivě nezúčastněně a náhodně pospojované výpisky z tisku, rozhlasu a televize se mísí s banálními událostmi všedního života; výsledná textová koláž působí trochu legračně, současně však podává osobitý (a často nad jiné výstižný) obrázek. Formánkovy výpisky jsou delší a propracovanější než každotýdenní kanonáda Ivana Lampera, ale pro rámcovou představu je srovnání na místě.

Formánek ve svém Francouzském roku nezpracovává týdny, ale měsíce. Není jasné, zda jde o měsíce konkrétně zařaditelné do jediného roku, nebo zda jsou zmiňované září až červenec průnikem všech září až červenců, po které autor svůj text skládal dohromady (2000–2002). Ta časová neurčitost není prostá půvabu. V řádu politických a společenských událostí se ukazuje, nakolik se zdánlivě jedinečné události vlastně opakují. Jako refrén se Francouzským rokem prolínají stávky. Nejezdí metro, nelétají letadla, stávkují autobusáci, advokáti, pošťáci, zdravotní sestry. Pasažéři, pacienti a další postižení to berou s přiměřenou podrážděností kolegy, který nejspíš bude stávkovat zítra. Čtenáře možná překvapí, že zprávy o výtržnostech dětí afrických přistěhovalců na pařížských předměstích nejsou žádnou novinkou – nové je tu pouze měřítko, chmurná atmosféra roku 2005 a mediální ohlas za hranicemi Francie.

„Velké“ zprávy autor prokládá kontrastními záznamy osobních zážitků a postřehů, miniaturními povídkami. Na jedné straně velkohubá politika, na druhé všední osudy a zápletky konkrétních Pařížanů, ať už se odehrávají na předměstí Yerres, dýchajícím vesnickou idylou, kde autor z balkonu pozoruje kus parku s dětským hřištěm, nebo v pestrobarevném a hlučícím babylonu přistěhovalecké čtvrti Belleville, kam chodí Formánek pod záminkou práce do recepce malého hotýlku sbírat spisovatelský a novinářský materiál. Oba rozdílné světy propojuje příměstský vlak, kterým se (pokud jezdí) autor do práce dopravuje a cestou odposlouchává hovory spolucestujících.

Formánek vše zaznamenává zdánlivě nezaujatě. Náznak komentáře, stanoviska k politickým a společenským událostem lze sem tam vytušit z řazení jednotlivých pasáží a způsobu, jakým pointuje dialogy. Jen výjimečně se ke slovu hlásí také vypravěč a poodhalí své myšlenky, dojmy a asociace, které v něm francouzské zážitky vyvolávají. Když se černošská uklízečka Odette v hotýlku rozpovídá o mládí na Haiti, je Formánek zpátky v Československu osmdesátých let a může porovnat zážitky Pařížanů vychovaných za dvou exotických diktatur. („A taky vás ti vaši zavírali do latríny?/ Do latríny ne, ale do vězení./ To jste měli štěstí. Žádný smrad a hadi. Evropa je zkrátka Evropa.“)

Formánkův Francouzský rok poslouží jako zasvěcený úvod do francouzského myšlení a životního stylu. Přináší poněkud rozpačitý obraz současné francouzské společnosti, která se tluče od stávky ke stávce, aniž by věděla, kam přesně směřuje. Bezvýchodnost jejího hektického počínání (závěrečná věta: „Co se vlastně stalo?“) podtrhují zpomalené paralelní životy přistěhovalců z Belleville. Koho politika nudí, může z textu vyzobávat mikropovídky, do kterých autor přetavuje své osobní zážitky a postřehy. Na rozdíl od poněkud bezduchého politického hemžení, jehož popis sem tam umrtvuje i vlastní Formánkovo psaní, navozují osobní pasáže jakoby důvěrně známý obraz pitoreskní Francie, jak si ji čtenář zakletý v kulturním kódu moderní české kultury chtě nechtě idealizuje. I autor by mu rád podlehl, jenže příliš dobře ví, že v dnešní Paříži už to beztrestně zkrátka nejde. A tak jen cíleně stáčí své kroky do míst, o kterých ví, že v nich
rázovité figury jistě najde, a dává tak průchod své nostalgii. Buď jak buď, zmiňovaná bistra La Tartine (Namazaný krajíc) na ulici Rivoli nebo Le Danube (Dunaj) na Belleville za takový „hřích“ stojí.

Autorka je romanistka a překladatelka.

Každodennost středověké vesnice

Nakladatelství Argo ve své „černé řadě“ (edice Každodenní život) opět vydává dílo ze sedmdesátých let minulého století o lidové kultuře, které se zapsalo do dějin evropské, respektive světové historiografie. První byla Lidová kultura v raně novověké Evropě Petera Burka (viz A2 č. 4/2005). Začátkem podzimu následovala kniha z prostředí francouzského dějepisectví: Montaillou – okcitánská vesnice v letech 1294–1324 (originál vyšel v roce 1975).

Odklon od marxismu

Autor je představitel takzvané třetí generace školy Annales Emmanuel Le Roy Ladurie, v České republice dlouho známý jen v úzkém okruhu odborného publika. Přestože vrchol jeho tvorby patří do šedesátých a sedmdesátých let, příležitost u nás proniknout do širšího povědomí dostal teprve v poslední době, kdy byla přeložena jeho proslulá kniha o jednom krvavém masopustu (Masopust v Romansu. Od Hromnic po Popeleční středu 1579–1580, Argo 2001).

Francouzský jih, lépe řečeno široká oblast rozprostírající se daleko na jih od Paříže, byl autorovým osudovým regionem. Tady se v roce 1929 narodil (dokonce přímo v Romansu) a sem také zasadil děj svých nejznámějších děl, k nimž vedle výše jmenovaných bezpochyby patří i jeho disertační práce Languedočtí sedláci, která byla publikována v roce 1966. Poznamenávám, že nakladatel v českém vydání Montaillou opomněl jakékoli životopisné údaje (a v Masopustu… se spokojil jen s nejstručnějšími informacemi na předsádce), což je škoda, ale to v Argu není poprvé a zřejmě ani naposledy.

Zlí jazykové by jistě poznamenali, že Le Roy Ladurie zůstával až příliš dlouho v organizovaných řadách francouzských komunistů a prošel ortodoxně stalinistickým obdobím, nicméně dokázal později zaujmout k této své životní fázi kritičtější postoj a v jeho zásadních dílech, která jsou, řekl bych, ambiciózně interdisciplinární, takové ozvuky v podstatě nezaznamenáme. To však na druhé straně neznamená, že by Marx neměl v panteonu autorových inspirátorů své důležité místo. Jakkoli v české kotlině marxismus v historiografii sehrál roli vysloveně retardační, na západ od našich hranic byla marxistická teorie v sociální historiografii běžným (a přiznejme, že často i plodným) analytickým přístupem. Nicméně v konkrétním případě knihy Montaillou daleko víc převažuje „destruktivní“ vliv mikrohistorických a historicko-antropologických přístupů, který naopak relativizuje strukturálně marxistické výklady sociálního rozvrstvení
a třídních bojů v pozdním středověku, jimž by podle názoru Emmanuela Le Roy Ladurie snad více ve stejné době odpovídaly poměry v údolí Seiny než sledovaná oblast pod Pyrenejemi.

Když se kniha v roce 1975 objevila, recenzent Charles T. Wood ji prohlásil (a přiznejme, že ve značné míře oprávněně) za nejdůležitější publikační počin z hlediska našeho porozumění životu ve středověku od vydání Feudální společnosti Marka Blocha na konci třicátých let. Stala se navíc bestsellerem, což se mediavelistické historické produkci nestává tak často.

Ze svazků inkvizice

Pramenným východiskem knihy jsou inkviziční zápisy Jacquese Fourniera, budoucího papeže Benedikta XII., jež obsahují velké množství údajů o individuálních osudech montaillouských heretiků (katarů) a jež autorovi umožňují přistoupit ke studování tématu mikrohistorickou analýzou, čili metodou sledování malé lokality a osudů konkrétních historických aktérů. Jak výstižně poznamenal na adresu Montaillou Peter Burke, „autor studoval svět v zrnku písku nebo, řečeno jeho vlastní metaforou, oceán v kapce vody“. Jeho metodologický přístup je rovněž neoddělitelný od klasických etnografických postupů a strukturální antropologie (Claude Lévi-Strauss), tedy přístupů, které se v sedmdesátých letech minulého století staly v sociální historiografii mimořádně populárními a které k nám rozsáhleji pronikají teprve v posledním desetiletí.

Novum knihy bývá spatřováno v autorově využití výše zmíněného pramene, tedy inkvizičních protokolů. Ty byly zpravidla a již dlouhou dobu využívány historiky především pro studium povahy středověkého kacířství. Le Roy Ladurie je však jako jeden z prvních použil zcela odlišně – jako prostředek poznání života středověké komunity a její každodennosti. V tomto směru Montaillou připomíná knihu italského historika Carla Ginzburga z roku 1976 (Argo 2000), který obdobné prameny využil pro rekonstrukci myšlenkového obzoru svérázného furlanského mlynáře Menocchia. A obdobně jako Ginzburg se Le Roy Ladurie brzy dočkal poznámek ohledně nekritického (nebo nedostatečně kritického) zacházení s inkvizičními prameny. Ta kritika je jistě oprávněná, avšak kdo by nebyl ochoten přimhouřit oko, když se ponoří do sledování dramatických životních osudů například veskrze sympatického hrdiny „dobrého pastýře“ Pierra Mauryho, kterého jeden z katarských
„dokonalých“ oženil a za tři dny zase rozvedl se svou milenkou, aby zastřel, že ji sám přivedl do jiného stavu? Ovšem kniha není jen nějakým shrnutím střípků z každodennosti řady obyvatel Montaillou. Autor se z nich snaží rekonstruovat struktury vesnického soužití, myšlenkového obzoru středověkých lidí a také společenských vztahů mezi nimi (respektive mezi jejich domácnostmi).

Za určitý nedostatek knihy považuji autorův mlčky přijatý předpoklad o rozšířených znalostech středověké hereze mezi adresáty jeho knihy. Jedná o mikrohistorii do značné míry katarské vesnice a mnoho pojmů a údajů týkajících se této středověké hereze tu zůstává nevysvětleno nebo osvětleno jen omezeně. Proto nebude neužitečné, když čtenář před Montaillou sáhne po nějaké knize o herezích (například solidní přehledové práci Malcolma Lamberta Středověká hereze, Argo 2000). Montaillou je přes tuto výhradu mimořádně živá a čtivá, byť je docela rozsáhlá. Autor totiž na základě pramenů rekonstruuje i konkrétní promluvy či rovnou dialogy aktérů. České prostředí je na prameny typu Fournierových zápisů skoupé, proto asi v očích řady domácích čtenářů, zájemců o středověké dějiny, bude mít kniha nádech exotiky. U nás publikace obdobného charakteru chybí, snad s výjimkou Zpovědi Kukaty Josefa Žemličky (A. Skřivan 2003), což je však fiktivní
román, sepsaný historikem a opatřený dokonce poznámkovým aparátem, což je u knihy tohoto typu skutečně unikátní.

Autor je historik a právník.

Kde jsi byl, když spadly Věže?

Určitá data znamenají předěl v historii národa. Pro poválečné Spojené státy se takovým mezníkem stal 22. listopad 1963. Ten den miliony Američanů sledovaly prezidentovu návštěvu v texaském Dallasu, rutinní podívaná se však během vteřiny změnila v tragédii. Okamžik, kdy se zasažený Kennedy v otevřeném kabrioletu hroutí na sedadlo, zoufalá manželka jej kryje vlastním tělem a celá kolona se řítí k nemocnici, se Američanům nesmazatelně vryl do paměti. Vražda prezidenta v přímém přenosu všechny fascinovala, a ačkoliv Kennedy nebyl první prezident, jenž zemřel při výkonu funkce rukou vraha, sdílení této události skrze televizní obrazovku dalo celému národu pocit společného traumatu. Lidé si mnoho let navzájem kladli otázku: „Kde jsi byl, když zabili Kennedyho?“ Tu chvíli si pamatoval každý, stala se pojítkem napříč generacemi i sociálními skupinami, jakousi společnou identifikací národa. Otázka vydržela Američanům skoro čtyřicet let. Postupně však
bledla a ti příliš mladí už sdílenou zkušeností nedisponovali. A pak přišlo slunečné ráno 11. září 2001, v němž letadla řízená teroristy zapříčinila pád obou budov Světového obchodního centra. V troskách věží našly smrt skoro tři tisíce lidí. Na Kennedyho se už nikdo neptá. Díky moci a globálnímu dosahu médií tentokrát lidé už na celém světě vzpomínají, co dělali dne, kdy se na Manhattanu udála tragédie, která předznamenala konec starého pořádku a skutečný počátek nového, nejistého milénia.

Tři tisíce obětí jsou nepředstavitelné číslo. Ve válečných konfliktech narůstá počet mrtvých postupně, v průběhu týdnů, měsíců, roků. Výjimku tvoří události, jež se rozsahem i způsobem vymykají dosud poznanému; třeba výbuch atomových bomb v Hirošimě a Nagasaki, které během jedné vteřiny vymazaly ze světa desítky tisíc životů. Anebo, pokud přihlédneme k románu Jonathana Safrana Foera Nesmírně hlasitě a neuvěřitelně blízko, nálet na Drážďany, který Spojenci provedli 14. února 1945. Právě tragédie města na Labi a jeho obyvatel zásadně ovlivní život prarodičů hlavního hrdiny Foerova druhého románu, devítiletého Oskara Schella – a tvoří historickou paralelu k newyorské katastrofě.

Věci, které se mi staly

Ale po pořádku. Oskar je zvláštní dítě, tak trochu podobné Christopheru Booneovi, protagonistovi Podivného případu se psem Marka Haddona (česky 2004). Christopher trpí autismem a na jeho poznámkách je to znát: jsou přísně racionální a logické, oproštěné od citu. Oskar není autista, ale jisté znaky této poruchy vykazuje. Ani on nerozumí metaforám, když se mu něco nepovede, pořádně sám sebe praští, miluje exaktnost, logiku a vědu, kterou pro něj zosobňuje fyzik Stephen Hawking, jemuž neustále píše dopisy. Líbí se mu vynalézat nejnemožnější věci, nesnáší jízdu veřejnými dopravními prostředky, bojí se cestovat podzemní drahou a má fóbii z výškových budov. Poslední jmenovaná porucha má ale logické vysvětlení: před pár měsíci, 11. září 2001, Oskar přišel o otce.

Na druhé straně má Oskar rád francouzštinu a slova „nesmírně“ a „neuvěřitelně“, jimiž vyjadřuje sílu svých emocí. Jednoho dne najde náhodou v otcově šatníku v obálce nadepsané Black zvláštní klíč. Jak si poznamená do deníku, nazvaného Věci, které se mi staly, ke svému životu potřebuje nějaký raison d’être, a tím se pro něj stane hledání zámku, kam by tajemný klíč pasoval. „Black“ může znamenat barvu nebo jméno; ač k tomu nemá důvod, Oskar zvolí druhou variantu a vydává se navštívit všechny osoby s tím příjmením, co jich jen v New Yorku je. Podle Zlatých stránek je jich přesně 472 a žijí na 216 adresách po celém městě. Čtenář tak prožije tour-de-force po nejrůznějších městských čtvrtích, rasách a sociálních úrovních. Oskarovi se během několika měsíců povede navštívit prakticky všechny. Abby Blacková, která byla na řadě hned jako druhá, mu pak nechá na záznamníku vzkaz, a ten jeho hledání ukončí. Oskar sice nenajde vysvětlení,
proč zrovna jeho otec musel zemřít vinou teroristů, přesto ho putování, jež tolik připomíná Percivalovo hledání svatého Grálu, zbaví trápení, které jej provázelo od onoho osudného dne, kdy se k zemi poroučelo sto deset pater severní věže.

Leitmotiv novodobého amerického traumatu je i leitmotivem románu Nesmírně hlasitě a neuvěřitelně blízko. Foer si troufl na to, nač neměl odvahu žádný z jeho kolegů: jasně a bez vytáček, bez metafory pádu západní civilizace či alespoň jedné části její historie popsat pocity těch, kteří toho dne ztratili své blízké. Rodina Schellových – Oskar, jeho matka a babička – nevidí za neštěstím jen nějaký symbolický, transcendentní význam. Všichni tři především cítí smutek nad ztrátou otce, manžela a syna a snaží se pochopit nevysvětlitelné nitky, které vedly k tomu, že Thomas Schell toho rána seděl v restauraci Windows on the World v posledním patře severní budovy World Trade Center.

Stud přeživších a absolutní zlo

Jenomže prožité trauma ovlivňuje životy všech zúčastněných, členové rodiny spolu prakticky nejsou schopni mluvit. Oskar skrývá jedno tajemství z rána 11. září; až na konci románu zjistíme společně s ním, že zbytečně, protože jeho matka je na tom podobně. Vše podstatné se tak odehrává v psané formě, v hrdinově deníku či v dopisech prarodičů. Pro Oskarova dědečka je psaní dokonce životně důležité, postupem času totiž ztratil schopnost mluvit. I to však pramení ze skrytého děsu: Oskarovi prarodiče zažili spojenecký nálet na Drážďany, který jim, stejně jako o 56 let později newyorský útok jejich synovi, snaše a vnukovi, radikálním způsobem změnil život. Foerova paralela je nečekaná, ale o to funkčnější. Akce, jež z mapy vymazala celé centrum města a přinesla smrt desetitisícům obyvatel, byla vždy chápána jako čin, který lze ospravedlnit logikou vítězů, jako spravedlivá odplata za válečné hrůzy, které nacistické Německo způsobilo. Jenže
stejně chápou útok na Světové obchodní centrum radikální islamisté. Liší se jen optika, diskurs. V očích fundamentalistů je terorismus jednou z devíz svaté války. Co ovšem stejné oči nevidí (a co neviděly – nebo vidět nechtěly – ani oči vítězů světové války), je prosté konstatování, že za triumfem ideologie se skrývá utrpení obětí: těch, kdo přežili. Právě z toho vyvěrá mlčení Oskarova dědečka. A stejně jako v případě WTC ani tady nejde prvotně o pocity střetu civilizací, ideologií, jen o základní lidské reakce: strach, zmatek, smutek.

Hrůzy bombardování vyústily ve stránky sešitů, které dědeček popsal stovkami nejvšednějších vět (převládá „Omlouvám se“; snad za to, že přežil, kdežto Anna, jeho milá a švagrová ne), ale i dopisy, které psal svému nikdy nepoznanému synovi. Na dlaně si nechal si vytetovat ANO a NE: prožité trauma je redukováno na prostou dichotomii souhlasu a nesouhlasu, pravé a levé ruky. Ve finále příběhu nemůže emocemi přemožený Oskar mluvit, takže když se ho dědeček na něco ptá, použije jeho způsob vyjadřování. Vytetuje si i on jednou na své dlaně ona dvě slova, ztratí i on schopnost verbální komunikace?

Ještě složitější je to ve Foerově románu s teroristy. Samozřejmě že je Oskar nenávidí, vždyť mu zabili otce. Jinak se však kategorického odsouzení nedočkáme. Strůjci útoku Muhammadu Attovi je v kartotéce jednoho z Blacků, které Oskar navštíví a který jej na jeho putování po New Yorku dlouhou dobu doprovází, přiřazeno heslo „válka“, stejně jako bývalému americkému ministru zahraničí Henrymu Kissingerovi, profesionálnímu revolucionáři Che Guevarovi, ikoně nenásilí Mahátmovi Gándhímu či spisovateli Eliemu Wieselovi. Do té vybrané společnosti jako by Atta nepatřil, vždyť západní diskurs jej hned po útoku označil termíny absolutní zlo nebo zbabělec. Problém tkví v systému klasifikace Blackovy kartotéky. Zjednodušené vidění světa může vést k tomu, že postavy, které se aktivně nebo pasivně účastnily nějaké události, budou v budoucnu, bez patřičné znalosti kontextu, hodnoceny stejně. Foer v žádném případě neobhajuje Attovu pověst, jen varuje před svůdností
jednoduchého nálepkování. Gándhí není bez výhrady jen dobrý, a Atta nemůže být absolutně špatný. Dobro a zlo jsou dvě strany jedné mince, nikoli dva vzájemně se vylučující principy. Attovi, který podle FBI pravděpodobně pilotoval letadlo, jež narazilo do severní věže WTC, ostatně vděčí román za svůj název. Na jednom místě svého zápisníku si Oskar poznamená svůj vynález, jímž by chránil životy ptáků, kterých po nárazu do oken výškových budov ročně zahynou desetitisíce. Jakmile by se opeřenec ocitl „neuvěřitelně blízko“ budovy, zazněl by z jiné výškové budovy „nesmírně nahlas“ signál, který by jej odlákal, a tím zabránil jeho nárazu do mrakodrapu. Paralela s letadly je nasnadě.

Nemáme trpělivost

Foerův román je triumfem i po formální stránce. Kniha je summou Oskarova života a hledání. Plynulý tok Oskarovy přímé řeči zápisků pravidelně přerušují dopisy prarodičů, z nichž ani jeden nenašel adresáta, najdeme tu však i počmárané papíry, náčrtky a obrázky. Dokumentům dominují fotografie padajícího těla oběti z horních pater věže, tedy z míst, z nichž nebylo po nárazu letadla úniku. Z míst, kde byl při neštěstí i Oskarův otec. Na konci románu ale najdeme sekvenci snímků, na nichž tělo padá směrem vzhůru. Oskar i jeho babička totiž mají sen, v němž čas běží pozpátku, a tak vnuk poskládá fotografie v obráceném pořadí. Ze strašlivého, zoufalého skutku se rázem stane vzdušná akrobacie. Co se rozbilo, zázračně se slepí.

Vrcholem experimentování s formou jsou dědečkovy dopisy. V jednom z nich je přepsán jeho telefonický hovor s manželkou. Němý stařec, který se po čtyřiceti letech vrací ke své ženě, vyťukává svůj vzkaz pomocí alfanumerické klávesnice tak, jak by vypadala textová zpráva přepsaná do čísel, která mačkáme na klávesnici mobilního telefonu. Na jiném místě mu při psaní dopisu dochází papír. Písmo se postupně zhušťuje, až má čtenář před sebou černou stránku. Nejedná se tu o jinak mnohdy samoúčelné, formální hrátky. V knize skutečně stojí, co dědeček své ženě do telefonu řekl a svému synovi napsal do dopisu, jen čtenáři nemají možnost či trpělivost vzkazy luštit. Foer tu předvádí svou moc nad textem i nad publikem.

Nesmírně nahlas a neuvěřitelně blízko je román s nádherným lidským příběhem. Ač formou postmoderní, nikdy nesklouzává do pastiše, ani s ním spojené ironie. Je upřímný, dojemný, ale ne kýčovitý ani citově vyděračský. Stránky, na nichž Oskarova babička rekapituluje nejstrašnější chvíle svého života (možná proto, že už podobnou hrůzu zažila tehdy v Německu na vlastní kůži), jsou snad nejpůsobivějším literárním ztvárněním pocitů přeživších, těch, kteří 11. září ztratili někoho blízkého. Ty pasáže činí z Foerova románu jednu z nejlepších knih, které podle mého názoru v posledních letech ve Spojených státech vyšly.

Autor je amerikanista, nyní na Fulbrightově stipendiu v New Yorku.

Minirecenze

Jorge Luis Borges

Ars poetica

Přeložila Mariana Housková

Mladá fronta 2005, 120 s.

Blábol géniův. To je možná protimluv, ale nad útlou knížkou Jorge Luise Borgese Ars poetica mne jiné označení nenapadá. Jde o šest přednášek, které mistr proslovil na Harvardu na přelomu let 1967–68. Borges se tu „opájí“ (básníkovo sloveso) svou láskou k poezii, k metafoře, k příběhu, žel s pronikavějšími myšlenkami nepřichází, jen s banalitami typu: poezie je náš poklad, jest všude, příběhu sluší, nabízí-li naší představivosti něco příjemného, etc. Přednašeč smíchá dohromady sice „s úžasnou lehkostí“ (Mariana Housková v doslovu) do jedné věty Homéra, Cervantese, Yatese…, leč jsou to jen ledabylé a povrchní asociace, z kterých nic výraznějšího neplyne. Úroveň těchto přástek nesnese srovnání s jasnozřivými Americkými přednáškami, které na Harvardu pronesl o něco později, v roce 1984, Italo Calvino. Co tu píšu, není nic proti geniálnímu povídkáři Borgesovi, ale proti borgesologům. Spisovatel totiž tyto přednášky pronášel na hranici
sedmdesátky, již slepý, spatra, bez poznámek – umím si představit, jak charismaticky musel ve svém velkomyslném zanícení na posluchače působit. Ostatně zdá se, že své přednášky nemínil uveřejnit. Toho se dopustili až o třicet let později – v roce 2000, dávno po jeho smrti – literární historici. Poučení géniům: pozor na to, co zanecháváte ve své pozůstalosti. Potomci mohou být nevybíraví.

Jiří Cieslar

Pavel Vilikovský

Poslední kůň Pompejí

Přeložili Šárka a Miroslav Zelinští

Host 2005, 216 s.

Dějovou osou románu představitele silné slovenské literární generace šedesátých let 20. století je studijní pobyt hlavního hrdiny a zároveň vypravěče v Londýně. Zaznamenaný časový úsek je ohraničen a vyplněn protagonistovým přátelstvím s tajemným Angličanem. Jejich dlouhé rozhovory na rozmanitá témata inspirují vypravěče k reflexím různých problémů: od sociálních a národnostních přes etické, filosofické a náboženské až k otázkám osobním. Obsahová rozklenutost textu má svůj adekvátní odraz také v jeho formální stránce. Vilikovský, jedná se přece jen o autora postmoderního, jako obvykle nerespektuje hranice klasického románu a rozšiřuje je citacemi (z novin, dopisů přátel, literárních děl, deníku) nebo rozbory „poetiky“ pornofilmů. Románovou strukturu tak obohacuje o groteskní a ironickou rovinu a dosahuje tragikomického efektu. Rozbíhavost významů a tvarů, která by se mohla zvrhnout v chaotické intelektuální blábolení, je
pravidelně usměrňována nejen trojí jednotou (času, prostoru a postav), ale především několika návratnými motivy, z nichž k osvětlení titulu nejvíce přispívá vypravěčova snová projekce do koně, který na hřbetě nese zraněného vojáka. Vilikovského pozoruhodný román lze stručně charakterizovat jako duchovní deník cizince, který odjel z domova, aby se domů znovu vrátil.

Helena Vyplelová

Fredy Germanos

Tereza

Přeložila Hana Roubíčková

BB Art 2005, 224 s.

Na našich pultech se objevil další překlad z novořečtiny, opět z pera Hany Roubíčkové, tentokrát historický román, který je, ostatně jako všechny autorovy romány, směsí fikce, dochovaných archivních materiálů a vzpomínek pamětníků. Tereza Damala je hlavní hrdinkou poutavého příběhu ženy, kterou zachránili jako novorozence před utonutím v Seině, ale jejíž kořeny jsou zapuštěny v Thrákii, milenky nejrůznějších mocných mužů 20. let 20. století a tajemné Řekyně v životě Ernesta Hemingwaye. Působivě, i když někdy jaksi filmově zkratkovitě napsaná kniha může v našem prostředí bohužel asi zaujmout pouze ty čtenáře, kteří se dobře orientují v historii Evropy první poloviny 20. století, a to zvláště v dějinách Řecka a Turecka. Překladatelka sice uvedla v textu několik poznámek a na konci jsou vysvětlivky, ale chybí v nich spousta informací, s nimiž si mohla dát trochu práce. Stačilo vzít do ruky Encyklopedický slovník či
Dějiny Řecka. Škoda. Opět se také objevuje nejednotnost v přepisu jmen a stylistika češtiny dosti často pokulhává. Tyto prohřešky ani občasné autorovo sklouznutí k plytké frázi však neubírají knize na čtivosti a kráse možného propojení reality s fikcí.

Rita Kindlerová

Josef Imbach

Tajemství klášterní kuchyně – pikantní epizody a chutné recepty

Přeložila Renata Pešková

Portál 2005, 198 s.

Josef Imbach (nar. 1945) je švýcarský teolog a historik. Pravděpodobně teolog, který rád dobře jí, a pravděpodobně historik, který rád zkoumá věci a jevy, jež se vyskytují a dějí v jeho bezprostřední blízkosti. A jelikož je to jenom člověk, je pro něj strava každodenní záležitostí. Kniha, shromažďující více než stovku leckdy nápaditých návodů na přípravu předkrmů, polévek, omáček, příloh, masitých i bezmasých pokrmů, moučníků, pečiva a nápojů, je obohacena o nejrůznější „historky“, vztahující se k církevní a klášterní kuchyni. Imbachovy epizody nejsou bez určitého kouzla a podloženy silou historické výpovědi nabývají na zajímavosti. Čtenář se dozví něco o stromu poznání, mastných prstech, ďáblově nástroji, tajných kuchařích papežů, dietách kardinálů, prodavačích odpustků, Kierkegaardově spolku k boji proti pití vína anebo co obnáší úsloví „být chudý jako kostelní myš“. Jak se dočteme v dovětku knihy, autorova matka byla
„profesionální“ kuchařkou a během svého života prošla nejedním významným hotelem a domácností. Zde je možno vysledovat kořeny zjevné úcty, kterou autor k tomuto povolání, řemeslu či umu, jakým je kulinářství, pociťuje. Tajemství klášterní kuchyně tím nabývá dalšího, nesporně půvabného významu a stává se jakýmsi památníkem ženě, která kuchyni obětovala svůj život.

Magdalena Wagnerová

Nic Kelman

Holky

Přeložil Jan Flemr

Odeon, 2005, 160 s.

Román mladého a svérázného Nica Kelmana (1971) vznikl původně jako diplomová práce a jediné, na čem se asi všichni shodnou, je skutečnost, že se vymyká běžné románové tvorbě současné americké literární scény. Všechno ostatní je otázka do diskuse. Patří snad Kelmanův román do oblasti erotické literatury? Několik prolínajících se příběhů, vyprávěných v atypické du-formě, je otevřenou (a zábavnou) výpovědí muže, který nalézá potěšení u velmi mladých dívek. Proto román leckdo chápe jako novodobou podobu světoznámé Lolity, přizpůsobenou obnaženější, drsnější a syrovější realitě. Ovšem knihu lze číst i v obecnější rovině – jako výpověď o patové situaci mužů, jejichž ženy nezadržitelně stárnou a tím je nemilosrdně zbavují možnosti aktivního sexuálního života. Dokonce se najdou tací, kteří Kelmana označují za šovinistu. Ale co když autor pouze reaguje na jeden z novodobých jevů západní společnosti, kdy je kladen absurdní důraz na rovnoprávnost mužského
a ženského pohlaví, nehledě na skutečnost, že ženy a muži prostě nikdy stejní nebudou?! Český překlad je živý, čtivý, jedním slovem zdařilý, stejně tak zasvěcený doslov Richarda Olehly – a shodně s otázkami vznášejícími se okolo původní předlohy je to asi to jediné, na čem se čeští čtenáři shodnou.

–mw–

Robert P. Kirshner

Výstřední vesmír

Přeložil Jiří Podolský

Paseka 2005, 316 s.

Starší knihy o kosmologii obvykle končily otázkou, zda se náš vesmír bude nadále rozpínat, nebo zda koncem světa bude velký krach. R. P. Kirchner přináší ve Výstředním vesmíru odpověď – dnes můžeme pozorovat, že rozpínání vesmíru se neustále zrychluje. Jakkoliv se autor pochopitelně poněkud zdráhá vynášet kategorické soudy o tom, co se stane za 100 miliard let, vychází mu pro tuto dobu svět globálně ochlazený do stavu tepelné smrti. Kromě zrychlujícího se rozpínání vysvětluje kniha také současné pohledy na kosmologickou konstantu, temnou hmotu i temnou energii. Výstřední vesmír neukazuje kosmologii jako teoretický obor stojící někde mezi filosofií, matematikou a estetikou. Autor je praktický astronom a jeho kniha ilustruje velmi významný posun kosmologie směrem k experimentální/empirické vědě. Pracné pořizování a vyhodnocování snímků z dalekohledů, denní mravenčí práce a mnoho slepých uliček je promíseno se snahou získat prvenství v publikování
výsledků. Druhou stranou tohoto realismu je ovšem snížená čtivost textu, alespoň pokud na něj pohlížíme měřítky populárně vědecké literatury.

Pavel Houser

Jiří Dvořák

Zpátky do Afriky

Ilustrovala Alžběta Skálová

Baobab 2005, 68 s.

Do knížky o cestě zvířátek z pražské ZOO do rodné Afriky jsem se pustil spolu s šestiletým synkem. Já četl knihu, on sledoval jejich putování na přiložené mapě. Celá cesta nám vydržela na tři večery a ani jeden z nás se nenudil. Kniha nabízí hned několik ponaučení. Předně, že co není zakázáno, je povoleno, to když se dvě děti nechají ukecat papouškem, aby ho pustili z klece, což je něco jiného než krmit zvířata nebo nechat volně pobíhat psa. Za druhé, že řídit se radami člověka, který spěchá, nepřináší vždy kýžený efekt. Poradit slonovi, aby si sedl na tramvaj, je jedna z nich. To pak třeba pan řidič musí své zoufalství řešit třemi velkými pivy v blízkém občerstvení. Vtipná je kapitola, kde si zvířátka vydělávají v přístavu na cestu přes moře. Všechna si najdou nějakou práci, jen fenek je k ničemu, a tak se přidá ke skupině místních žebráků a úspěšně si vyžebrá víc peněz, než potřebuje. To, co přebývá, dá „otrhaným pánům s klobouky“. Pohádku
půvabně ilustrovala Alžběta Skálová a vedle celostránkových a někdy i dvoustránkových obrázků při čtení „občerství“ i ilustrace v textu, oživené komiksovými bublinami. Zpátky do Afriky je tak jedna z mála dětských knížek, která dokáže zaujmout i předčítajícího rodiče, a díky velkým písmenům vyhoví také začínajícím čtenářům, pro něž může tato pouť znamenat první cestu do světa literatury.

Jiří G. Růžička

Jarmila Kurandová

Připravili Marie Novotná a Petr Mazanec

Obec Veselá 2005, 58 s., obr. příl.

Nebývá zvykem, aby obec připravila k nedožitému jubileu své rodačky sborník, který může být základem případné monografie. Text zahajuje přetisk série vzpomínkových článků z časopisu Květy. Je to, jak upozorňují autoři sborníku, určitá autostylizace, mísící „pravdu a báseň“, ale psaná zřejmě upřímně a obsahující nejedno cenné nahlédnutí do hereččiny tvorby. Škoda jen, že nebyla ověřena transkripce rolí a názvů her. Následuje rozšířené slovníkové heslo Jarmila Kurandová, vzniklé doplněním několika předloh. Přehled vybraných kritik z působení v Olomouci a Brně poskytuje představu o vývoji umělkyně, která se od mladých rolí záhy dostává k postavám matek a později babiček. Kurandová jako realistická herečka zastávala obor charakterní i komický. Z jejího soukromí zůstává otevřenou otázka náboženské víry. Jako dítě chodila do kostela, ale když se vdávala, vystoupila z církve a měla s hercem Františkem Kurandou pouze občanský sňatek.
Seznam bibliografie by bylo třeba upřesnit podle standardních kritérií. Sborník nesplňuje (ani si to neklade za cíl) požadavky monografické studie. Je však vybrán s láskou a občasné chyby ve jménech lze snadno opravit. Nezbývá než uznat, že malá obec dokázala touto publikací vzdát hold své rodačce a přispět k jejímu budoucímu portrétu.

Jaromír Kazda

Host 9/2005

Zdá se, že redakce časopisu Host se ukládá k zimnímu spánku a všechny podnětné nápady už zřejmě vypotřebovala. „Exkluzivní rozhovor Petra Štědroně s legendárním dramatikem Georgem Taborim“ si podle šéfredaktora Hosta zaslouží velkou pozornost, podle mne by ovšem měla být upřena především na studování způsobu, jakým může tázající takový rozhovor důkladně pohřbít. Od člověka, který překládal Taboriho vzpomínkovou knihu, bychom mohli čekat, že se bude ptát na podstatné věci a zareaguje, když Tabori řekne něco zajímavého. Druhý rozhovor čísla vede Jiří Trávníček s Alešem Hamanem a výsledkem je seriózní dialog, který nikoho neurazí, ale také příliš nezaujme. V Hostu jsou také otištěny tři kritiky na poslední knihu Milana Kundery Opona. Redakce to zřejmě považovala za dobrý nápad, přestože se jejich autoři (celkem pochopitelně) dost opakují. Na povídku Zdeňka Grmolce Vymítání anděla nelze hned tak zapomenout – je to takový Kája Mařík uvařený spolu s Honzíkovou cestou,
lehce okořeněný Broučky, politý kritickou reflexí minulého režimu a podávaný dospělým čtenářům… Snad si to katolíci i sami snědí. A na závěr něco pozitiv: Eliška F. Juříková trefně zhodnotila poslední román Miloše Urbana, Michal Jareš dobře popsal ublížené kvílení „levicových spisovatelů“, ujít by vám neměly ani povídky Maxima Billera a Drago Jančara.

Kazimír Turek

Margaret Atwood

The Penelopiad

Knopf Canada 2005, 199 s.

Mýtus o Odysseovi se stal základem pro poslední knihu Margaret Atwoodové. Příběh prohnaného válečníka, který deset let válčí v Trojské válce a dalších deset let nemůže najít cestu zpět ke své ženě, převyprávěl Homér z pohledu Odyssea. Co však Penelopé dělala celou tu dobu, kdy její muž zažíval válečná i milostná dobrodružství? Tomu se věnuje kanadská autorka v knize vycházející v mezinárodním projektu Mýty, v jehož rámci má vyjít sto nově přepracovaných mýtů od známých autorů a do nějž se zapojilo i nakladatelství Argo. Dávno mrtvá Penelopé vypráví z Hádovy říše o svém dětství, o tom, jak se jí život v Ithace hnusil, jak své sestřenici Heleně záviděla její krásu, jak po celou dobu odloučení odháněla hejno nápadníků, kteří si hodlali přivlastnit nejen ji, ale především Odysseovo panství. V příběhu nechybí ani triumfální manželův návrat, k němuž se však váže několik znepokojujících excesů. Jako známé feministické autorce nedají
v homérovském zpracování Atwoodové spát především dva momenty: co vlastně měla celou dobu Penelopé za lubem a proč musel Telemachus tak krutě sprovodit ze světa tucet jejích nejkrásnějších panen, které předtím chlípní nápadníci povětšinou znásilnili? Hlasy zavražděných doprovází Penelopino vyprávění jako antický chór, čímž dotváří příběh, který sice vznikl už ve starověku, ale jenž teď díky Atwoodové vyznívá trochu jinak.

Richard Olehla

odjinud

Vztahy, nevztahy, smutek, humor...

Thalia Theater, Hamburk

Henrik Ibsen: Hedda Gablerová

Existenciální drama na severský způsob

Z Hamburku přivezli údajně „nejkratší“ Heddu Gablerovou v historii, do devadesáti minut zhuštěný komorní příběh dvou žen a tří mužů. Ukázalo se, jak téma z konce 19. století – odcizenost ve vztazích –, posunuté v optice jen o kousek blíže k naší době, může být nadčasové. Lze jistě i dodat – bohužel. V inscenaci Stephana Kimmiga kromě herců účinkuje ještě někdo – či spíše něco. Dům, kde se příběh odehrává. Hedda Gablerová žije se svým manželem v neosobním, supermoderním prostoru rozlehlého domu, který připomíná spíše novodobou výstavní síň. Vše je bílé, v pozadí umělá zeleň, uprostřed zvláštní artefakt ve tvaru stylizovaného stromu, pár sedaček, kovová zábradlíčka – a dále zvuky a světla. Dům neustále „zní“, je jakousi ozvěnou dějů, jež se tu odehrávají. Oslepující světlo vždy blikne, osvětlí nezabydlenou scénu (jako bychom přistihli dům o samotě), při dalším záblesku se pak zjeví postavy podobné přízrakům.

Není tu cítit důvěrné teplo domova, spíš otisk smutku, který jako velký stín dominuje jevišti. Hedda (Susanne Wolffová) – hezká, sebevědomá, chvílemi snad i veselá. Občas jakoby důvěrně obejme manžela, ale přesto cítíme podivnou cizotu. Uvnitř je hrdá, uražená, zraňovaná. Zvykla si příliš nezveřejňovat své skutečné pocity. Vdala se z trucu, snaží se být profesionální „manželkou“. Její choť nic nevnímá (anebo nechce vnímat?) – chová se takto netečně z pudu sebezáchovy, nebo z necitelnosti? Křehkou rovnováhu naruší nejprve vstup They (Fritzi Haberladtová). Nervní, křečovitě nadšená husička, která přichází vždycky nevhod. Pak se objeví Eilert Lövborg (Hans Löw) – mluví se o něm v hádankách, ani po jeho vstupu na jeviště si nejsme jistí, o koho vlastně běží. Je tu ještě jeden bezejmenný člověk, manželův sok v lásce i povolání? Zosobněný – jediný záchytný bod Heddiny existence, kdy měla pocit smyslu života? Jak se zdá, manželé nemohli být ani spolu, ani bez sebe,
jsou si spřízněnci, kteří si nemusí nic říkat, oba vědí, že jejich životy jsou prohrané a je jen otázkou času, kdy skončí. Vyprahlost. Hedda zvolila existenční jistotu, ale tím se odsoudila k všednosti, která pro neklidné duše nemůže být řešením. Poslední scéna: Hedda přichází z kuchyně a hltavě se cpe chlebem, jakoby s nutkáním udusit se tím překotným polykáním soust, která jí nejdou do krku. Až pak se schoulí do klubíčka a zastřelí se. Po jevišti se rozezní ticho, zmlkne i to nejaktivnější, co v ději působí: prostor, dům. Herci se vytratí do tmy, jako bychom je nikdy neviděli.

Volksbühne, Berlín

Frank Castrof (na motivy H. Ch. Andersena): Moje sněhová královna

Zaváté, šílené Andersenovy vize

Možná, že by měl Andersen radost – velkolepá sněhová vichřice, chlad útočící na smysly diváků, obrazově výrazné, ba šokující výjevy. Záplavy pěny (naštěstí jen na scéně), penisy, dusivý kouř, různé podivné materiály v tekuté i pevné formě, useknuté lidské hlavy, živá vrána, posléze vypraná v pračce, dvě velké živé horské kozy a schodiště měnící se v eskalátorovou skluzavku.

Výborné herecké výkony, které se však ke konci rozpínají do téměř bezuzdné improvizace. Příběh sám se odvíjí od chvíle, kdy ústřednímu hrdinovi (Alexander Scheer) spadne do oka střípek zrcadla (jeho reakce je hysterická) a kdy je unesen Sněhovou královnou, jež připomíná Marilyn Monroe (Jeanette Spassová). Nejagilnější bytost – Gerda se vydává na cestu k jeho záchraně a odstartovává řetězovou reakci příběhů, paralel, metafor, citací a režijních nápadů. Postavy i rekvizity se proměňují, proud černého humoru nás zahlcuje. Sem tam se člověk chytí – ledová panna, holčička se sirkami, ošklivé káčátko, člověk a jeho stín, princezna, která musí třikrát uhodnout, nač princ myslí, jinak přijde o hlavu, živá a mrtvá voda, císařovy nové šaty. Řada rafinovaných symbolů, významů a metafor, absurdit, ve kterých se diváci občas ztrácejí (zvláště když pro většinu přízemí byly nízko umístěné titulky nečitelné), improvizace v závěru už hodně „ulítává“ a některé věci
vyznívají do prázdna. Velkolepý, trochu rozlomený zážitek, při němž (doslova) mrazí… Nebo všeho moc škodí?

Theatre des Capucins, Lucemburk

Lukas Barfuss: Sexuální neurózy rodičů

Vážné téma v naivistickém rouše

Mnozí z nás patrně vůbec netušili, že i v Lucembursku je divadlo (jsou tam dokonce dvě). Theatre des Capucins přivezl ukázku – hru švýcarského dramatika Lukase Barfusse Sexuální neurózy našich rodičů v režii Franze-Josefa Heumannskampera. Pro německou kritiku je autor specialistou na „těžké etické otázky“ či na „nezodpověditelné otázky“. My jsme ale přece jen zmlsaní, a tak někteří kritici na místě označili viděné trochu sarkasticky za kus, který by možná uspěl na Jiráskově Hronově. Jak tedy charakterizovat hru, která v pětatřiceti zastaveních, v nichž splývají hranice mezi snem a skutečností, mapuje hranice mezi normalitou a nenormalitou? V centru příběhu objevíme retardovanou holčičku Nory, která zažívá první sexuální zkušenosti a hodnotí je s nic netušícím nadšením dítěte, jež okusilo sladkost prvního lízátka.

Naše překvapení (možná až zmatení) začíná oponou, pokrytou množstvím pestrobarevných šatů – vzápětí zaznamenáváme detaily scény, to jest hračky: kupříkladu kočárek, který se sám pohybuje, až spadne z jeviště, anebo spící holčičku (Elena Meissnerová), jejíž sen je protkán podivnými živočichy někde na pomezí zvířecího a bizarně lidského světa. Výstupy u psychiatra, na gynekologickém křesle, znásilnění obchodním cestujícím, tajné choutky puritánského zaměstnavatele, chlípný otec, matka hledající sexuální vyžití v pochybných koutech kempu… Je to příliš zmatený svět. Jde o komedii, parodii, či je snad zvolené téma zneužívání retardovaných bytostí zpracováno vážně? Samozřejmě, zůstává-li divák na takových esenciálních pochybách, znamená to, že autorovy – režisérovy intence nejsou přesně vypracovány. Toto představení prostě ještě potřebovalo inscenačně dotáhnout, my se však díváme na pouhé torzo.

Bayerisches Staatsschauspiel, Mnichov

Ronald Schimmelpfennig: Žena z dřívějška

Sny, absurdity, skutečnost, antické drama – tam a zpět

V netradičně transformovaném prostoru Divadla Archa se odehrálo drama Ronalda Schimmelpfenniga Žena z dřívějška. Autor je znám vytvářením zvláštních dramatických struktur, které rafinovaně zacházejí s časovými rovinami (neustálé přeskakování tam a zpět v čase). Podobná časová struktura vyžaduje soustředěného diváka, odměnou je ovšem objevování témat z nejrůznějších úhlů. Hra se odehrává v obdélníkovém prostoru, ze dvou stran svíraném diváky a na obou koncích uzavřeném dveřmi. Jednoduchá a přitom působivá symbolika – dveře, za kterými se objevují nečekané jevy: třeba krabice, ze kterých vypadávají vzpomínky a poté z nich teče krev. To vše je doplněno dobře využitými velkými plátny a promyšleným svícením. Absurdní zápletka vypovídá o tom, co se může stát, když někdo vezme vážně slova řečená v povznesené zamilovanosti bez nároku na splnění. Je hrdina ochoten opustit manželku po dvaceti letech kvůli té, se kterou byl kdysi dávno jen chvíli?
Jak to, že kluk, který se právě rozloučil s dívkou a slíbil jí věrnost, je schopen nechat se vzápětí svést jinou? Příběh ovšem můžeme brát také jako pouhý sen muže, který trpí krizí středního věku, a rozpomínání na minulost mu kreslí bezvýchodnost situace. Může to být taky hra o nezodpovědnosti, o ničivé pomstě (motivicky připomene i inspiraci antickou Médeou). Co bych vyzdvihla nejvýše: solidní, civilní, sugestivní a psychologicky propracované herectví.

Burgtheater, Vídeň

Franz Wittenbrink: Mozart Werke GmbH

(Mozart, s. r. o.)

Mozartovy koule chutnají muzikou

Německý hudebník Franz Wittenbrink (sám doprovází celé dílo na klavír) je pražskému publiku znám svými Sekretářkami. K mozartovskému výročí, které si připomeneme v příštím roce, připravil jakousi předehru ve formě féerie Mozart Werke GmbH (Mozart, s. r. o.), na niž je ve vídeňském Burgtheateru stále vyprodáno. Vtipná hudební parodie se odehrává v moderní továrně na bonbóny – na oblíbené Mozartovy koule. Zde se – v nudě nepřetržitého proudu sjíždějících cukrovinek v zlatém obalu a také obrovitých čokoládových zajíců – dějí nejrůznější úkazy, a to prostřednictvím písní všech žánrů (od hip-hopu přes reagae, milostné písně až po sborovou swingovku). Příběh je dovedně prostoupen áriemi z Mozartových děl (původní hudba opatřena novými texty), jejichž prostřednictvím můžeme sledovat osudy jednotlivců od jejich milostných eskapád přes existenciální motivy prázdnoty stereotypního života až po hospodářskou bilanci továrny. Dějové záplatce vévodí fenomén nesmrtelného
skladatele, respektive způsobu, jak je mistrův mýtus cupován na soudobé médiální scéně. Hned na počátku působí na divákovy smysly silná vůně čokolády. Příběh se poté zaplní spoustou vtípků (například v jedné chvíli se na lince místo Mozartových koulí objeví Straussova vejce), jak slovních, tak i pohybových a hudebních. Následuje záplava miniaturních kabaretiérských čísel, gagů a exhibic. Do hry vstupuje i průvodkyně cizinek (jak jinak – Japonek), baletka vyskakující z obrovité zlaté koule (ve stylu amerických happy-birthday dortů), a koordinátor mozartovských oslav (komická figurka obtloustlého Bernardona
či Hanswursta 18. století). Autoři tedy použijí leccos – Mozarta, idoly dnešní pop-music, operní klišé, rakouský sentiment, nostalgií, kýč. Vcelku jde o výtečnou muzikální souhru herců a brilantních sborových čísel. A přitom si uvědomujeme, že tohle jsou vlastně činoherci (dokonale vybavení po všech profesionálních stránkách). Zkrátka – temperamentní a nanejvýš příjemné zakončení 10. ročníku festivalu.

Autorka je divadelní kritička.

J.-L. Godard: Neviděl jsem to. Je to moc hloupé a ošklivé

Existuje film mimo sebe sám? Co spojuje film s tím, co na první pohled není filmem? Je digitální obraz ještě kinematografie? Jakou roli hraje v současnosti sál, video atd.?

Tyto otázky vás opravdu zajímají? Když pracujete v časopise, jste pouhým redaktorem, nebo mám chápat tuto funkci v latinském smyslu slova anima [jde o nepřeložitelnou slovní hříčku francouzského slova „animateur“, která etymologicky vychází z latinského výrazu anima – pozn. red.]? Jsou to otázky, které si opravdu kladete, nebo je to jen kvůli bytí, abyste hrál stejnou hru jako v televizi? Hlasatelku nezajímá, co říká Jacques Chirac, a jeho nezajímá, co říká hlasatelka. Je pro mě záhadou, proč se stále mluví o kinematografii v denících jako Libération, Le Monde a jiných. Nevím moc dobře, co lidi zajímá. Televize není záznam. Díváme se na obraz jako v kině… Měli bychom se ptát, proč je stránka hranatá a ne kulatá. Jednoduše bych řekl: kinematografie, v níž jsem byl vychován, už není, co bývala. Novou vlnu tvořili tři nebo čtyři lidé a pak dalších patnáct, kteří později dělali něco jiného. Objevili jsme svět, o kterém nám nikdo neřekl.
Nikdo nám neřekl o Hitchcockovi nebo o Beckerovi, ale o Chateaubriandovi nebo Flaubertovi ano. Tento svět byl relativně záhadný. Byl to jedinečný okamžik, což ale neznamená nadřazený: byl to osamocený okamžik. Novou vlnu tvořili filmoví jedináčci. Francie měla tradici kritiky v čele s Dellukem a surrealisty. Jinde také byli chytří lidé, vysokoškolští vyučující, ale málo kritiků. Podle Langloise je promítání filmů stejné jako jejich natáčení… Mluvit o filmu je jako ho dělat. To, co říkám, není nostalgie, ale dějiny. Je zarážející, že se dnes nemůžete bavit o filmu, aniž by se řeklo „fungoval“, „nefungoval“, „vydělal tolik“! Když Rohmer natáčel černobíle Berenice na 16milimetrový film, měl dvanáct diváků a nemyslel na úspěch či neúspěch.

Když jste byl kritikem, kinematografie byla oproti jiným uměním v menšině. Dnes je středem pozornosti a všude září. Prolíná se hlavně s výtvarným uměním atd. Pohled na kinematografii se změnil…

Možná je důležitější to, co se o ní říká. Odstraňte text a uvidíte, co zbude. V televizi nic nezbude. Když se dívám na televizi, dívám se bez zvuku. Vidíme gesta, rutinu hlasatelek, ženu bez nohou, hýbá rty, dělá stále to samé a čas od času ji vystřídají obrazy takzvaně ze světa. Druhý den je stejná, jen text se změnil. Musel by být pouze text: jako v rádiu. Čím více chceme změnu, tím více je to stejné. Vědci jsou silnější než ostatní, protože se baví o něčem, co mají společného. Můžeme udělat to samé s filmem: je to zobrazení světa. Když natočíme kytku, lidi si řeknou: „hele, je to kytka“, je tam konsensus… To by nám mělo umožnit bavit se o tématu, a ne na téma. Ostatně skutečný Freudův text je vždy „o“: o Doře, nikoli „na téma“ Dory…

Zajímáte se o digitální technologii?

Samozřejmě, ale nevidím důvod se o tom bavit. Proč se tolik mluví o internetu? Proč o tom najednou tolik mluvit? Jsme donuceni si myslet, že digitální technologie je spojena s daty, s číslicemi atd. Zajímal jsem se o všechny nové možnosti jedině proto, že neměly daná pravidla. Zapomnělo se, jak staré francouzské filmy byly uzavřené ve svém prostředí se svými pravidly, jako kdyby se musel budoucí spisovatel zapsat do obce spisovatelů a naučit se psát. Pro novou vlnu byla daná estetická pravidla špatná. Šestnáctimilimetrová kamera a kontaktní zvuk byly žádoucí. Zvuková aparatura v té době zabrala celý kamion. Nedělejme rozdíly: film má být promítán a distribuován podle svých možností. V případě videa nelze mluvit o promítání. Pravý obraz, skutečný text jsou tvorbou. Časem začala být distribuce důležitější nežli tvorba. Vyrábělo se kvůli distribuci… Ve dvacátém století se hodně aplikovalo a málo vymyslelo, kromě výroby mrtvol ve
velkém.

Digitál umožňuje natáčení s malým štábem.

Co to je malý štáb? Pro Američany to znamená sto padesát osob. Pro Clauda Millera osmnáct osob. Cassavetes mohl natočit Faces na digitál, ale obraz by nebyl tak hezký. Nikdo se nesnažil tak jako já přiblížit video pikturální tradici, ale moc se mi to nepovedlo. Určité dánské filmy měly úspěch. Mám moc rád Idioty, ale Rodinná oslava je jen průměrná.

Jaký jste divák? Chodíte do kina často?

Trochu sleduji novinky. Díky trailerům nemusíme ty filmy ani vidět. Občas se jdu na ně podívat, ale je to hřích. Viděl jsem Matrix, nějaké špionážní filmy atd. Mám radši špatný americký film nežli špatný bulharský film. To platí pro všechny státy na světě: Němci mají radši špatný americký film nežli špatný německý film. V americké kinematografii je přece minimální souhra mezi schopnostmi a sledovaným cílem.

Vlastníte DVD?

Ano, ale zatím jsem se nedostal přes menu. Nejsem schopen si pustit film. Dálkové ovládání je moc složité. Nespěchám, naučím se to. Anebo bych si najal holku schopnou ovládat DVD, internet a počítače. Od určitého věku patříme k jiné generaci. Ty proslovy kolem DVD už mi trochu lezou na nervy…

Viděl jste Hvězdné války?

Ne, je to moc hloupé a ošklivé. Byl jsem se podívat na Johance z Arku [film Luca Bessona – pozn. red.] ze zájmu o historii. Ale není v tom špetka talentu. Měly by se srovnat některé záběry z Johanky z Arku se záběry z jiných filmů, v nichž je vidět talent. Dnešní auta nemají tak propracovaný vzhled jak kdysi. Dnes je navrhují počítače. Přece jen potřebujeme tvůrčí činnost, protože každý tvůrce přidá svůj detail k výslednému tvaru. Kdysi byla tvořivá práce vidět všude: Renault nebyl Citroën. Je to dobré? Je to špatné? Nevím.

Rozhovor vedli Emmanuel Burdeau a Charles Tesson v Rolle u Ženevy (Godardovo bydliště) 22. 3. 2000.

Přeložil Cyril Sajch

Veselí ve znamení generačních mýtů

Z němého období jsme mohli zhlédnout Rudé ďáblíky (1923) zakladatele gruzínské a arménské kinematografie Ivana Perestianiho, jeden z divácky nejúspěšnějších filmů rané éry: ve dvacátých letech děti před plátnem obdivovaly komsomolce Míšu, jeho sestru Duňašu a jejich černého přítele, cirkusového artistu Toma Jacksona stejně zaujatě jako o dvacet let později jejich vrstevníci hrdiny nového zpracování téže – Bljachinovy předlohy. A Nepolapitelní mstitelé (1966) Edmonda Keosajana za dalších čtyřicet let dokázali pobavit také publikum ve Veselí. Předlohou, která si rovněž vyžádala dvojí zpracování, první v němé, druhé ve zvukové éře, je působivá povídka Borise Lavreněva o tragickém vzplanutí temperamentní rudoarmějky a vzdělaného bělogvardějce. Na semináři jsme bohužel neviděli novější verzi předlohy – film Grigorije Čuchraje z roku 1956, nýbrž tu starší – Čtyřicátý prvý Jakova Protazanova z roku 1927. Protazanov, byť průkopník
filmového výrazu, v tomto filmu nijak kinematograficky „nekouzlí“, přesto jeho tragická love story jde až do nitra nesmyslnosti válečného běsnění dodnes. Stačí připomenout pozdější Hirošimu, mou lásku (Alain Resnais, 1958) nebo poslední film Emira Kusturici Život je zázrak (2005) – je to stále tentýž příběh bez východiska, což jen potvrzují někdejší Protazanovovy problémy po uvedení filmu. Vyčítalo se mu, že bělogvardějec je příliš sympatický na to, že jde o třídního nepřítele. Za podstatně příznivějších okolností se téhož roku setkala „titulní hrdinka“ – Moskevská modistka Borise Barneta s nemajetným studentem v jednom falešném podnájmu. Po revoluci nežádoucí žánr komedie se nemohlo podařit rehabilitovat lépe než tak, jak to dokázal právě Barnet, mylně dodnes setrvávající ve stínu svých proslulejších kolegů.

Sergej Gerasimov, zkušený tvůrce filmových epopejí a zároveň budovatel generačních mýtů, „získal“ na semináři prostor dokonce třikrát, což bylo poučné zvláště v případě proslulé Mladé gardy (1948). Film, jímž započala herecká kariéra Sergeje Bondarčuka, Nony Morďukovové či Vjačeslava Tichonova, jenž podnítil stranické odhodlání u řady jeho mladých diváků a zároveň zcela profesionálně a nakonec i lidsky zničil autora předlohy Alexandra Fadějeva, k diváckému zasvěcení v podání Galiny Kopaněvové přímo vybízel. Neboť je důležité si uvědomit, že ideologické promluvy byly skutečně statečným mladým hrdinům dodatečně podsunuty, což je poměrně snadno rozpoznatelné i na hereckých výkonech. Mladí herci, kteří v době natáčení poněkud trapisticky bydleli v rodinách svých popravených předobrazů, jsou v hrdinských scénách naprosto přirození vždy právě do chvíle, než začnou hovořit o údajných ideologických pohnutkách svých činů. Navzdory často
divadelní stylizaci, vycházející ze skutečnosti, že Gerasimov nejprve předlohu režíroval v podobě scénického pásma pro divadlo, překvapí velmi poetická kamera Vladimira Rapoporta. Ve vypjatých okamžicích se derou do temné místnosti až lyrické měsíční paprsky, renoirovsky nahlížíme z jednoho okna do druhého, kameraman si ve filmu, zvláště bohatém na noční scény, neustále hraje s nasvícením, šerosvitem, s odstínem různých dějových plánů.

Ve své době podobně populární životopisný film Zoja (1944) v režii Lva Arnštama o hrdinství partyzánské dívky dnes již tak přesvědčivě nepůsobí. Přece jen bylo poněkud nesnadné zachytit osud děvčete, které položilo život v pouhých osmnácti letech, a snažit se při tom přesvědčit diváka, že skutečná Zoja Kosmoděmjanská měla ve všem jasno již v předškolním věku.

Stejně jako Gerasimov dostal tři příležitosti „k setkání“ s účastníky semináře letos osmdesátiletý Marlen Chucijev. Režisérovi se podařilo během jeho filmové kariéry realizovat pouze devět filmů, ale zůstává stále aktivní a nyní natáčí film o debatě mezi Čechovem a Tolstým. My jsme si mohli připomenout jeho, italským neorealismem ovlivněný debut Jaro v Zarečné ulici (1956), věnující se rozporuplnému vztahu učitelky večerní školy ke svému stejně starému studentovi. O svoji budoucnost rovněž zápasí hrdina Chucijevova následujícího tituluVlaky se vracejí (1958), v němž herecky debutoval Vasilij Šukšin. I tady se v líčení charakterů snažil režisér zapomenout na dobový schematismus, za což byl velmi kritizován. Urputný tvůrce se ale nenechal zlomit a v roce 1964 natočil dílo ještě odvážnější, zřejmě svůj životní opusJe mi dvacet let, který se stal jedním z uměleckých manifestů takzvané éry tání. Jeho mladí hrdinové
sice ještě dávají přednost pracovnímu rekordu před svým soukromým životem, ale už přemýšlejí, kladou si otázky, navazují vztahy, v nichž se dokonce také občas mýlí. Kamera Margarety Pilichinové tančí po ulicích, nahýbá domy, šplhá se na balkony, prochází tramvají, je stále v pohybu, neklidná jako myšlenky tří mladých mužů, kteří si tak docela ještě nevědí se svým životem rady.

Sečteno: Veselí bylo letos opět obrazově i informačně nabité. Jen si dovolím malou prosbu: nezkracujme lektorské úvody z obavy, že by snad dnešní mladý divák všechny ty „generační mýty a ideály ruské mládeže“ nevydržel., či jak se dnes říká: „neustál“. Zvláště v případě Galiny Kopaněvové, která toho má tolik co říci, by to byla opravdu škoda.

Autorka je filmová historička.

Moudří koně a modří jezdci

Špičatá, tenká, hvízdla a cpala se dovnitř,

Nepropíchla však.

Na všech nárožích to zadunělo…

Vasilij Kandinskij: Zvuky 1912

V Lenbachhausu si až při podrobnějším seznámení s jednotlivými, vesměs objevitelskými objekty uvědomíme, jak velké dobrodružství opovážlivě zevšednělo, když se do umění počala nenápadně vkrádat nuda. Snad právě proto nás díla našich pradědečků vzrušují více než produkce současníků. Nastává čas přehodnocování a retrospektiv.

Od října do ledna v Lenbachhausu probíhá velkolepá výstava díla malíře Franze Marca (1880–1916) – velkolepá v onom smyslu, který u nás vinou kulturní politiky našich vlád neznáme. Do Mnichova je ze všech koutů světa svezeno 100 pláten, 145 prací na papíře, často velkých rozměrů, a množství ručně malovaných dopisnic, náčrtů a dokonce i plastik. Je tu možno zhlédnout téměř celé Marcovo dílo, které tvoří základ dnes již opovážlivě monumentální stavby zvané moderní umění. Výstava je umístěna ve dvou blízkých prostorách. V Altbau najdeme práce do roku 1910 a v Kunstbau jsou vystaveny obrazy z následujících let. Oba výstavní prostory dělí pár metrů, ale mezi obrazy se rozevírá propast.

Syn malíře Wilhelma Marca se dlouho rozhodoval o své budoucnosti. Nejprve chtěl být pastorem, později studoval filosofii a filologii. Teprve potom, tedy na samotném počátku 20. století, se rozhodl pro malířství. Studoval na mnichovské akademii. Tehdy podnikl svou první cestu do Francie, kde podlehl vlivu Vincenta van Gogha, který se však v jeho tvorbě odrazil v zrcadle téměř líbivé sentimentality. Přesto se už tehdy objevilo Marcovo základní téma – zvířata. Kočky. Psi. Koně. Jeleni a dokonce i slon. Studie zvířat jsou přesné, malíř studuje i jejich kostry a po návratu z Paříže, aby se uživil, dokonce přednáší anatomickou kresbu. Ale to všechno je málo. Srovnáme-li toto období například s ranými pracemi Kandinského – právě ty může návštěvník zhlédnout o pár sálů dál –, jsou práce mladého Marca až k uzoufání nudné.

Roku 1911 nastává prudký zlom. Přes překážky prvního nezdařeného manželství se přece jen ožení s milovanou ženou – známe ji z několika obrazů velice důvěrně –, ale zejména se setká s určující osobností svého života: s charismatickým Rusem Vasilijem Kandinským. Společně pracují na projektu skupiny Der Blaue Reiter, společně redigují první Almanach. Počíná se velká metamorfóza. Přes zasněžené náměstí – obklopuje obludně klasicistní antickou pseudostavbu, podezřele zavánějící budoucí totalitní pýchou – přecházíme do betonové Kunstbau.

Uvítají nás koně. Jak jinak, když vstupujeme do mytického období moderní malby, do imaginace skupiny Modrý jezdec. Obrazy se stávají rezonanční deskou, rozehrávající emocionální vnímání skutečnosti až do expresivní krajnosti. „Chtěl bych vystupňovat svou citlivost pro organický rytmus všech jevů. Chtěl bych se panteisticky vcítit do pulsující a tekoucí krve; do přírody, do stromů, do zvířat, do atmosféry,“ píše Marc v dopise. Touží ve svých obrazech proniknout k jakýmsi prazákladním rytmům, k archetypální podstatě světa, a tedy k mytologii. V tomto rozhodujícím okamžiku přestává být jen expresionistickým malířem a svým dílem se dotýká prastarých duchovních tradic. V nich má zobrazení zvířat mytologický a kultovní charakter. A tak Marc nejednou nemaluje idylický svět zvířat, ale mytologická zpodobení, zakletá do pradávných symbolů.

Námětem jeho obrazů jsou již jen zvířata. Modří a červení koně. Žluté a zlaté krávy. Opice. Laně. Ptáci. Jsou součástí přírody, jakéhosi harmonického rajského ornamentu, kam dokonale zapadají. Zvířata jsou na Marcových obrazech symbolem jakési absolutní, božské svobody a duchovní volnosti, vznešenosti, dokonalosti a samozřejmě i krásy. Člověk se z jeho obrazů vytratil. „Člověk se mi velmi brzy zdál ošklivější,“ rekapituluje Marc v zákopech u Verdunu, „zvíře naopak krásnější, čistší, nevinné…“

Text obsáhlého a skvěle vybaveného katalogu poprvé upozorňuje na závažný fakt. Marc se velice zajímal o buddhismus a jeho bratr dokonce studoval indologii. Právě v tomto malířově duchovním směřování můžeme hledat smysl jeho obrazů. Před některými z nich si můžeme připomenout, že sám Buddha ve své praexistenci měl být antilopou… V Buddhově pojetí světa existují různě stupně životních podob. Z hlediska reinkarnace může kdokoliv z nás těmito stupni projít a uchovat je ve své existenciální paměti. „Existuje pro umělce tajemnější idea než představa, jak se zrcadlí v oku zvířete? Jak ubohá a bezmocná je naše konvence, umisťující zvířata do krajiny viděné našima očima, místo abychom se ponořili do duše zvířete a viděli jeho pohledem svět kolem.“ Toto závažné Marcovo sdělení můžeme skutečně chápat jako příspěvek k poznání tajemství reinkarnace. Pokusme se vysvětlit i jiné symboly jeho obrazů. V první řadě jsou to barvy. Kandinskij ve svém
spise O duchovnosti v umění definuje, že „harmonie barev je založena na principu účelově zaměřeného doteku lidské duše“. Ale barevnost má svou tradiční symbolickou hodnotu, kterou objevila předchozí malířská (a hudební) generace. Symbolika barev je však prastará, pravěká a neodmyslitelně patří k dávným rituálním a magickým úkonům. Je dokonale archetypální. Najdeme ji ve všech světových náboženských systémech.

Pro příklad si vysvětleme modrou. Marcovi modří koně úzce souvisejí s myšlenkou modrých jezdců, po nichž byla nazvána celá iniciační skupina. Modrá je ve všech kulturách znamením pravdy, intelektu, moudrosti, mravní čistoty a rozjímání. Je také barvou hloubek, ženského principu vod, ustrojením Velké Matky či Královny nebes. V kabale je znamením milosti. Spojíme-li tyto symbolické kvality modré barvy s vyobrazením koně, jsou nám náhle Marcovy obrazy jasnější. Že se nejedná o estetickou manýru, si po přečtení Kandinského knihy a jiných textů, včetně Marcových, uvědomíme ještě před vstupem na výstavu. Kůň je mimo jiné symbolem intelektu, moudrosti, dynamických sil a v buddhismu se stává skrytou povahou věcí. Je obrazem solární mocnosti a také symbolizuje plodnost, proto může být v tomto smyslu být chápán jako obětní zvíře.

Srovnáme-li ještě téměř impresionistické Pasoucí se koně z roku 1910 s vítěznou podobou Modrého koně z roku 1911, je nám zcela jasné, jakou cestou se Marcovo dílo vydalo. Kdesi mezi oběma obrazy, mezi dvěma koncepcemi světa, doslova trčí monumentální obraz z essenské galerie, Kůň v krajině, také ještě z roku 1910. Divák doslova nahlíží přes hřívu koně, což připomene starý magický trik C. D. Friedricha. Kůň míří do vyabstrahované krajiny či spíše do neomezeného duchovního prostoru, jenž je neohraničený a vlastně mysticky prázdný. Zdá se, jako by nám malíř naznačil, kam se jeho dílo, hnědě rudý kůň s modrou hřívou, bude ubírat. Kam musíme vědoucího modrého jezdce následovat. Co tam nalezneme? „Věci, jaké skutečně jsou za svým zdáním,“ odpovídá nejen obrazy Franz Marc a znovu tak odkazuje nepřímo do sféry mytologie.

Ještě nápadnější je mytologická role krav, které na Marcových obrazech najdeme velice často. Nejedná se o nějaké pastorální výjevy, ale kráva je vždy centrem obrazu, vše ostatní je pouhým pozadím, podřízeným tektonice mohutného těla. Kráva je, tak jako kůň, prastarým symbolem Velké Matky. Znamená plodivou sílu země, hojnost, a její rohy jsou srpky měsíce, protože toto posvátné zvíře ztělesňuje měsíc i zemi. Má povahu nebeskou i chtonickou, v Číně ztělesňuje jin i jang. V hinduismu kosmická kráva ztělesňuje všeobjímající nekonečno. To vše najdeme na obraze Kráva světa z roku 1913. Obrovské rudé zvíře je tu pomníkem vsazeným do každodenního světa ostatních zvířat, která se, zanedbatelně malá, kolem krávy pasou.

Zvířata na Marcových obrazech jsou často monumentálními tvory a jejich zobrazení připomíná umělcem zbudovaný pomník. Ale na řadě obrazů zvířata splývají se svým okolím, jsou dokonalou součástí vyabstrahované struktury, která v sobě obsahuje prvky živočišné, rostlinné, ale i z takzvaně neživé přírody, tedy kameny, hory, vodu. Marcovi v těchto obrazech jde o podstatu světa, v jeho harmonii i neustálém boji. Proto se do jeho obrazů vkrádají nečekané prvky: kroužení, víření, ustrnutí, zlomy a proudy. Třeba je tím vyjádřen svět zásadních metamorfóz, svět reinkarnace.

Tak se Franz Marc ve svých posledních obrazech dostává, jako jeden z prvních, ke kýženému cíli. K abstraktnímu umění. Dalo by se říci, že ho válka zastihla uprostřed dosažení nejvyššího jasu. Barvy na jeho obrazech září, paprsky se odrážejí od planoucích faset tvarů a vytvářejí až rajskou harmonii. Mihne se tu ještě záblesk reality, ale poslední obrazy již její hranici se vší rozhodností překračují. Jenomže realita se jen tak odbýt nedá. Řekli jsme cosi o nutnosti boje. Marcovo prakticky poslední dílo, Bojující formy z roku 1914, není prázdnou abstraktní hrou barev a tvarů, ale symbolem boje ducha (prezentovaného tu revolučně rudou barvou) a hmoty (ta tu kontrastuje svou agresivní temnotou). Není v nejmenším jasné, která barva zvítězí. Zdá se dokonce, že mezi oběma znesvářenými formami je zřetelná rovnováha, která by mohla být naplněním smyslu. Okamžik zrození je přece ve vyšším smyslu okamžikem zániku.

Smrt Franze Marca v bezuzdných jatkách světové války je stejně bolestnou skutečností jako symbolem. Je tragickou prohrou ducha, jehož vítězství on a jeho druhové tak euforicky připravovali. „Mou hlavní myšlenkou je: myslet na nový svět a pro něj tvořit.“ Nový svět malíře-proroka nechal po granátovém útoku ležet v hlíně jako nepotřebný balík uniformních hadrů. Ale všeobnovující formy života, které se snažil Franz Marc zobrazit, uchovaly jeho dílo, které se tak stává spíše poselstvím než galerijní expozicí.

Autor je pedagog na Vyšší odborné škole publicistiky.

CD, DVD

Příliš dlouhé zásnuby

Un long dimanche de fiançailles

Režie Jean-Pierre Jeunet, 2004, 133 min.

Po pěti filmech má slušné mezinárodní renomé a zároveň zvládl výrazně proměnit charakter svého autorského stylu. Jeunet rád vypráví o bizarních osůbkách a ještě raději z jejich osudů vymaluje ritualizované, dokonalými vizuálními detaily podepřené univerzum. První dva snímky, Delikatesya Městečko ztracených dětí, byly pro širší diváckou obec snad až příliš černé a čtvrtý díl Vetřelce uzavřel tetralogii tak cynicky, aby nikoho dalšího už ani nenapadlo sérii dál protahovat. V kontextu postapokalyptických vizí působila Amélie z Montmartru jako krok stranou. Příliš dlouhé zásnuby však potvrzují, že Jeunetovi se v pitoreskním idealistickém světě, kde se dobrým lidem dějí jen dobré věci, líbí. Zůstala Audrey Tatouová, známá posedlost drobnokresbou i postmoderní mísení žánrů; nově přibyla snaha o vážnější tón vyprávění a bohužel i délka filmu. Asi jsem nevděčný divák. Je pěkné vidět, že si Jeunet rád hraje, ale pozornost k milým drobnůstkám jej
zbavila ostražitosti vůči soudržnosti snímku jako celku. Samotný titul pak zůstává smutným nomen omen – expozice příběhu je příliš dlouhá, vedlejších postav je v komplikovaném ději mnoho; přijdou, dokonalí ve svém typovém určení, pronesou přidělené věty a tiše zmizí. Platí, že s jídlem roste chuť, a dříve vybraný labužník Jeunet se tentokrát dopustil zbytečného obrazového obžerství.

Šárka Gmiterková

Válka policajtů

36 Quai des Orfèvres

Režie Olivier Marchal, 2004, 110 min.

Francouzský snímek vychází z nepříliš originálního námětu. Soupeření dvou hrdinů, jejichž vnímání zákonů a práva je výrazně odlišné, bylo zpracováno již nejednou. Režisér (a spoluscenárista) Olivier Marchal však dokázal svůj příběh uchopit tak, že jindy tolik vtíravý pocit „již viděného“ se tentokrát nedostaví. Marchal se moudře rozhodl nesoustředit na akci a dává přednost pečlivému budování temné atmosféry, která od prvních minut ovládá prostor příběhu a v níž každé drobné gesto či promluva získávají neodbytný nádech osudovosti. Vydatně mu v tom pomáhají všichni zúčastnění herci, bezchybně obsazení i v těch nejmenších rolích. Na vztahu dvou hlavních hrdinů, čestného policisty Vrinkse v podání Daniela Auteila a skrznaskrz záporného Kleina s tváří Gérarda Depardieua, i na poměrech uvnitř celého policejního aparátu staví Marchal nenápadně také paralelu mezi naší „legální“ společností a světem zločinu. Ukazuje se, že pojmy jako
spravedlnost, čest a zákon platí překvapivě v podsvětí víc než v naší právně posvěcené společnosti… Mezi bonusy najdete na DVD krátký film o filmu a „výběr zbraní“ – několikaminutový záznam toho, s jakou pečlivostí Marchal, sám bývalý policista, vybíral pro jednotlivé hrdiny jejich osobní výzbroj.

Štěpán Hulík

Království nebeské

Kingdom of Heaven

Režie Ridley Scott, 2005, 145 min.

Pohádku o statečném kováři, který ke štěstí přišel, by mohla připomínat výpravná podívaná režiséra Ridleyho Scotta, nebýt toho, že záměrem tvůrců bylo natočit historické drama. Výsledek zůstal někde na půli cesty. Francouzský kovář Balian (Orlando Bloom) se po tragické smrti své ženy a vraždě duchovního rozhodne spasit svoji duši ve Svaté zemi, kam zamíří společně s křižáky. Píše se rok 1186 a Jeruzalém je opět jablkem sváru mezi muslimy a křesťany. Balian s hrstkou nejbližších se snaží tyto dvě znepřátelené strany přesvědčit o nesmyslnosti války a potřebě míru. Bohužel způsob, jakým se tohoto úkolu zhostí, je do království nebeského volající přehlídkou naivity. Přeměna obyčejného kováře v neobyčejného rytíře, stratéga, zemědělce a vůdce lidu je stěží uvěřitelný konstrukt, podobně jako charakteristika a vývoj klíčových vedlejších postav. Ty uštědří Balianovi několik „do kamene tesatelných“ rad, než se náhle a nepochopitelně, vzhledem
k vývoji zápletky, z děje vytratí. Tuto „nedotaženost“ scénáře nezachrání ani takoví herci jako Liam Neeson či Jeremy Irons. Co však nelze Scottovu spektáklu upřít, je vizuálně působivý obraz. Kromě bitevní vřavy dostaly oku libou kresbu i záběry rozpálených ulic Jeruzaléma či zimní zádumčivá krajina francouzského venkova. Vzhledem k rozpočtu a hereckému potenciálu je to však trestuhodně málo.

Igor Faltus

Prince of Persia: The Two Thrones

UBI Soft 2005

PC, PS2, Xbox, Gamecube

V herní historii existují dva výrazné milníky: rok 1990, kdy pod operačním systémem DOS vyšel skvěle hratelný Prince of Persia, a rok 2003, kdy vyšlo jeho 3D pokračování s podtitulem The Sands of Time. Hra revolučně pozvedla obsahovou náplň žánru, když funkčně zakomponovala nejen horizontální, ale také vertikální pohyb hrdiny a vnesla do hratelnosti funkční prvek zpomalení času. Navíc měla fantastickou grafiku s architektonickými skvosty arabského světa, které by bez váhání mohly zaujmout místo v příbězích Tisíce a jedné noci. Jinými slovy, atmosféra a hratelnost společně se strhujícím orientálním příběhem pasovaly The Sands of Time na legendu. The Two Thrones je v podstatě to samé ve zlepšeném grafickém kabátě a s novým designem úrovní. Princ se vrací do rodného Babylonu, který leží v troskách pod náporem nepřátelské armády. Příběhová linie se rozvětví, odkáže na události v předešlých dílech a opět překvapí – jedním ze
závažnějších vylepšení je dualita hrdiny – občas se promění na Zlého prince se smrtonosnými typy útoků. Skvěle funguje využití prostoru pro pohyb směrem vzhůru, ať už po plošinkách nebo ručkováním po římsách – při hraní se skutečně bojíte hloubky a uděláte vše pro to, aby princ nespadl. Hlavními přednostmi hry jsou tak její osobitost a v poslední době málokdy prožité podobné vtažení do hry.

Pavel Dobrovský

General Patton, The X-ecutioners

General Patton vs. the X-ecutioners

Ipecac Recordings 2005

Snad natruc termínu „cross-over“, jímž byla označována kapela Faith No More, ukazuje Mike Patton na každém dalším projektu, že v hranice žánrového míchání už více nevěří. S urputností ne nepodobnou taktice skutečného generála George S. Pattona dobyl momentálně území zvukových koláží, které však chápe téměř ve výtvarném slova smyslu. Ve chvíli, kdy se zdá, že nebudou pohromadě držet dobrovolně, přilepí k sobě jednotlivé části trochou svého slizkého vokálu. Pravověrný fanoušek FNM by se měl této desce opět vyhnout širokým obloukem. Těm méně konzervativním je mimo jiné nabídnuto názorné vysvětlení rozchodu FNM. Člověk, který ve svém hudebním cítění a hlasovém projevu došel tak daleko (resp. tak jinam), musel v rockové kapele cítit něco podobného klaustrofobii. Kvůli účasti X-ecutioners je stylové zařazení přibližně masitý hip-hop. Jenže pak je zde množství ethno- a retrovtípků, stejně jako popkulturních a bůhvíjakých ještě citací. K dešifrování všech samplů by jeden
musel být chodící zvuková databanka. Ke slyšení jsou zde například Residents, Kraftwerk nebo slavný Eastwoodův monolog z Drsného Harryho: „Vím, co se ti teď honí hlavou, jestli jsem z toho Magnuma vystřelil pětkrát, nebo šestkrát. Přiznám se ti, že sám nevím…“

Jakub Pech

České klarinetové kvarteto

Echoes From Stone

Black Point 2005

Klarinet byl u nás vždy trochu opomíjeným nástrojem. Měl své místo v klasické hudbě a tam měl i zůstat. Nepomohlo mu ani to, když s ním Felix Slováček začal vystupovat na nejrůznějších estrádách. A tak dřevěný nástroj musel počkat až do devadesátých let, kdy s ním prorazil Tomáš Dvořák neboli Floex. Tradiční zvuk okořenil elektronikou a netají se tím, že by jednou chtěl vydávat u Warp Records. Na část jeho „odkazu“ navázal soubor s názvem České klarinetové kvarteto. Ne, nebojte se, nejde o žádný vedlejší projekt některé z domácích filharmonií, ale o sdružení tří klarinetů, jednoho basklarinetu, DJe, sampleru, počítače a zpěvačky. Na nástroj nahlížejí originálně – vracejí ho tam, odkud pochází, tedy do džungle zvuků (klarinet se vyrábí z ebenového dřeva, které roste právě v pralesích). Praskání, svištění, beat (někdy rovný, jindy zlomený), rastamanské pištění, trylky. A do toho se vinou průhledně čisté tóny zpod plátku.
Nejslabším momentem je poslední skladba Little Love, ze které zpěvačka Radka Fišarová udělala normalizační popík. To je ovšem jediné minus tohoto alba. Klarinety si konečně našly své místo, kde zaujmou. Pokud by takhle měla vypadat klasická hudba budoucnosti, těšme se.

Ondřej Stratilík

Minirozhovor s Markem Hovorkou, ředitelem MFDF

Bojujte za svá občanská práva

Co vás vedlo k založení iniciativy občanů proti Penny Marketu?

Zhruba od roku 2001 začala v Přerově působit společnost EK 1, k. s., která zamýšlela otevřít ve městě prodejnu Penny Market (PM). Vybrala si k tomu pozemek, na němž se v současné době nachází školní hřiště u základní školy Svisle. Nejprve získala jeden větší a tři menší pozemky v jeho těsném sousedství, poté se obrátila na politickou reprezentaci města se žádostí, zda by směnilo vlastní pozemek za pozemky vlastněné EK 1 tak, aby společnost mohla na novém pozemku postavit prodejnu PM. Navrhovaná směna sice měla městu přinést zmenšení jeho pozemků, výhodou ale mělo být, že dojde k rekonstrukci hřiště. Záměr se setkal s nesouhlasem rodičů žáků blízké ZŠ i občanů bydlících v dané lokalitě a tehdejší zastupitelé směnu pozemků odmítli. Po komunálních volbách na podzim 2002 došlo ve vedení města k výraznému posílení pozic „pennymarketistů“. Přestože se občané v anketě pořádané městem Přerov i v dalších anketách
a průzkumech veřejného mínění vyjádřili k budování dalších supermarketů v centru města negativně, přerovští politici začali podnikat kroky k uskutečnění záměru.

Když osobní jednání s přerovskými zastupiteli selhala, rozhodli jsme se jako občané, kteří s kroky vedení města nesouhlasí, na jaře 2003 sdružit v iniciativě Občané proti Penny Marketu (OPPM).

Jaké kroky iniciativa Občané proti Penny Marketu podnikla?

Tři měsíce jsme působili v ulicích, podpisové archy byly umístěny v mnoha prodejnách, ordinacích i knihkupectvích. Pomáhalo nám i hodně dalších příznivců. Výsledkem této obrovské práce bylo získání 4900 podpisů na petici „Ne Penny Marketu u ZŠ Svisle“ a 4600 podpisů na žádosti o vypsání místního referenda v této věci. Pro srovnání: přerovští zastupitelé byli zvoleni počtem cca 2000 hlasů, náš mandát byl tedy velmi, velmi silný. Svazky listin jsme v červenci 2003 předali na městský úřad.

Jaké byly vaše veřejně prezentované argumenty proti uskutečnění výstavby prodejny PM? A jak zněla argumentace městské rady?

Penny Market argumentoval hlavně tím, že přinese do městské kasy třímilionovou dotaci, že občané v dané lokalitě nemají kde nakupovat a že vzniknou nová pracovní místa. Zdůrazňovali též skutečnost, že výstavba nepoškodí životní prostředí a dětem přinese rekontrukci hřiště. Zástupci města argumentovali scelením pozemků a výmluvou, že vzhledem k tomu, že PM vlastní klíčové pozemky, ani jinak jednat nemohou. Otázka hřiště hrála roli i v jejich případě.

My jsme tvrdili především, že záměr dle anket a petice není v souladu s potřebami a přáním většiny Přerovanů. Také jsme upozorňovali na jistý nárůst dopravy a hluku a s tím spojené ohrožení zdraví žáků místní ZŠ. Poukázali jsme na to, že dojde k podstatnému zmenšení plochy školního hřiště. Dále jsme doložili, že Přerov je přemarketován, že už v roce 1998 byly plochy potravinových marketů na horní hranici doporučené ministerstvem průmyslu a obchodu a od té doby jejich počet ještě dvakrát vzrostl. Měli jsme ale i formálně právní výhrady. A jiné návrhy, které směřovaly k smysluplnějšímu využití lokality.

Jednalo s vámi město i Penny Market jako s rovnocenným partnerem? Přihlížely k vašim připomínkám?

Rozhodně ne. Společnost EK 1 s občany téměř nejednala, vždy mluvila jen o svých vlastních plánech.

Od města se nám namísto argumentů dostalo opakované osobní urážky ze strany jednoho z místostarostů, opakovaných nesmyslných obvinění ze lží, kterých jsme se měli dopustit, publikování smyšlených historek, jak zástupci iniciativy nátlakem nutili občany k podpisu. Ze strany města došlo i na zákulisní kroky, které měly zhatit naše úsilí: na tajnou žádost ZŠ Svisle o výjimku z hygienických parametrů, či neveřejnou změnu územního plánu odborem rozvoje MěÚ (bez vědomí zastupitelstva i veřejnosti).

Celým případem prolíná územní agresivita investora (chce svůj záměr prosadit stůj co stůj, bez ohledu na to, že by veřejnost klidně akceptovala vybudování prodejny na jiném místě) a tyranie menšiny (4900 lidí nechce, zatímco 11 členů rady a několik dalších zastupitelů ano).

Dosáhla iniciativa nějakých výsledků?

Zaangažovali jsme veřejnost. Část lidí se sice domnívá, že „oni“ nakonec stejně prosadí své, já naopak vnímám, že Přerované jsou sebevědomější, odvážnější, už se méně bojí a aktivněji vystupují v záležitostech, které se dotýkají jejich bydlení a života vůbec.

Co byste poradil lidem, kteří se dostanou do podobného sporu kvůli výstavbě obchodního řetězce?

To, co se stalo u nás v Přerově, se klidně může stát i vám!

Zkuste se nejdřív domluvit se zastupiteli, třeba „prozřou“ a pochopí. Pokud dohody nedosáhnete, dělejte to, co my. Zaktivizujte veřejnost, komunikujte, oslovte média. A pokud si myslíte, že dokážete přivést k hlasování potřebných 50 % místních voličů, běžte cestou žádosti o místní referendum. Bojujte za svá občanská práva, zákon o místním referendu nyní již umožňuje bránit se proti nezákonným rozhodnutím soudně!

Budování velmoci mravní čistoty

Na varšavských knihkupectvích visí ohromné nápisy: „Dva, co ukradli měsíc: VYPRODÁNO“. Nosiče snímku, jenž byl natočen v roce 1962 a v těchto dnech nabyl na aktuálnosti, putují z ruky do ruky polských voličů, kteří se snaží zhlédnutím tohoto pohádkového příběhu lépe uchopit novou politickou realitu. Hlavní role dvou líných a zlých jednovaječných bratrů Jacka a Placka ztvárnili právě bratři Lech a Jarosław Kaczyńští, kteří založili v roce 2001 stranu Právo a Spravedlnost (PiS). Aby se Jacek a Placek vyhnuli práci a povinnostem, byli schopni ukrást měsíc, okrást vlastní matku o poslední bochník chleba a spáchat mnoho dalších nepěkných činů, ve kterých předčí i známé firmy Maxe a Moritze z příběhů Wilhelma Busche. Kromě toho ve filmu zazní z úst kluků Jacka a Placka i prorocký popěvek o ovládnutí Polska. V tom, že za svým si oba umějí jít, nenechávají opravdu nikoho na pochybách:

– Jak víš, že ty závody vyhrajeme?

– Musíme to navlíknout tak, abysme vyhráli. Moh bych například všem podrazit nohu.

– Néé… všimnou si toho a zmydlej tě. Lepší bude, když na cestu nasypeme skleněný střepy…

Jak řekli, tak udělali. Volební vítězství si Lech Kaczyński v souboji o prezidentský post s Donaldem Tuskem letos v říjnu pojistil podobnou metodou. Poté, co Kaczyński získal jen druhé mís to v prvním kole prezidentských voleb, jeho partajní soukmenovec (dnes po vyloučení a pokárání znovu čerstvě přijatý do PiS) Jacek Kurski oznámil polskému národu, že se Tuskův dědeček kdysi přihlásil jako dobrovolník do Wehrmachtu. Informace byla v tu chvíli nepotvrzená a Kurski se musel omluvit, měla ale silný dopad na polské voliče. A to i přes to, že se na veřejnost dostal téměř vzápětí Kurského výrok: „To s Wehrmachtem je lež, ale národ je hloupý a zaostalý, uvěří tomu. Takže jdeme do toho.“

Jacek Kurski, někdejší člen radikální Ligy polských rodin, tak potvrdil svou pověst nejobávanějšího a nejbezohlednějšího muže polské politické scény. Byl a je věrným spojencem Jarosława a Lecha Kaczyńských a všichni společně používají k dosažení svých cílů metody Jacka a Placka. Ve spojení PiS s Ligou polských rodin a populistickou stranou Sebeobrana tak nabyla tvář polské morální očistné revoluce obludných rysů Jacka Kurského, šéfa Sebeobrany Andrzeje Lepera, nacionalismu a štvavého ultrakatolicismu.

Morálka paní Dulské

Důkaz své vážné snahy o obnovu mravní čistoty polského národa podal nový režim 19. listopadu v Poznani na konferenci věnované „pochodům rovnosti“, kde se probíraly mimo jiné i otázky zaměstnanecké diskriminace z důvodů náboženských, rasových či sexuální orientace. Po konferenci měl následovat „pochod“, upozorňující na porušování práv menšin. Policie na žádost radnice vydávala rozkazy k rozpuštění shromáždění ještě v době konání konference. Její výzvy ovšem podle tvrzení účastníků uvnitř v sále nikdo neslyšel. U východu již čekaly houfy násilníků z Celopolské mládeže (militantní odnože Ligy polských rodin) a zároveň organizátoři nejrozmanitějších setkání s německou fašistickou mládeží, dále fotbaloví fanoušci a ultrakatolíci. Ti začali po vycházejících delegátech házet vejce a koňské kobližky a vykřikovali: „Buzny do plynu!“, „Smrt úchylům!“, „Jste hanbou Polska!“, „Teplouši a úchylové, uděláme s váma
to, co udělal Hitler se Židama!“ Policejní těžkooděnci zprvu oddělovali obě skupiny demonstrantů, aby nedošlo ke střetu. Později si policisté začali bez uvedení důvodů zapisovat totožnost účastníků „pochodu“. Když demonstranti ve svém středu sestavili ze svíček pacifistický znak, strhl se zmatek a policie je začala s velkou dávkou agresivity zatýkat a strkat do antonů.

Na komisariát bylo předvedeno celkem 68 osob, kterým za účast v nelegální demonstraci hrozí trest až 30 dnů odnětí svobody nebo pokuta 5000 PLN (asi 40 000 Kč). Všichni zadržení účastníci podali stížnost na poznaňského starostu Ryszarda Grobelného. Už při sepisování stížností se ale ukázalo, že podle polského práva je trestným činem jen hanobení rasy a národa či vyznání, nikoli hanobení osob s odlišnou sexuální orientací. Tři týdny po zásahu byl jeho velitel, inspektor Waldemar Jarczewski na základě rozhodnutí vicepremiéra a ministra vnitra Ludwika Dorna povýšen. „Pochody rovnosti” mají v Polsku dlouhou tradici, stejně jako represivní zásahy proti nim. Ten letošní se odehrál dvacet let po takzvané akci Hyacint, při níž tajná policie pod záminkou ochrany společnosti před AIDS sbírala osobní data a informace o homosexuálech v Polsku. Na přímý rozkaz tehdejšího ministra vnitra, generála Czesława Kiszczaka, začal 15. listopadu 1985 velký
policejní zásah ve školách, podnicích, klubech atd. Policie ve spolupráci s jednotkami lidových milicí nejprve zatkla osoby, které podezřívala z homosexuality nebo z kontaktu s takovými lidmi. Tyto osoby byly nuceny podepsat jakési „prohlášení homosexuála“, v němž stálo: „Tímto prohlašuji, že já (jméno a příjmení) jsem od narození homosexuál. Během svého života jsem měl mnoho partnerů, všichni byli zletilí. Osoby nezletilé mne nezajímají.“ Pak jim byly sejmuty otisky prstů a založena „karta homosexuála“. Následně byli zadržení různými triky nuceni přislíbit spolupráci s tajnou policií a v mnoha případech i popisovat sexuální praktiky. Akce trvala do roku 1987 a během těchto let byly do takzvané růžové kartotéky založeny složky asi na 12 000 homosexuálů. V důsledku represí začala velká část homosexuálů svoji orientaci velmi pečlivě ukrývat a mnozí z nich emigrovali. Současné tažení vítězných politiků za „čisté Polsko” se tedy může
v nedávné komunistické minulosti Polska ledasčím inspirovat.

Nová interpretace Desatera

Je samozřejmé, že očista IV. polské republiky (Rzeczpospolita Polska, RP) má být provedena ke katolickému obrazu. K němu by podle Kaczyńských mělo patřit, že polské ženy nebudou mít právo rozhodovat o životě svého nenarozeného dítěte. Potrat je přece podle nich vraždou. Kupodivu jí však zřejmě již není trest smrti, který prezident vehementně prosazuje.

Zemi je také nutné očistit od zhýralého nihilismu, který se rozbujel jak v Polsku, tak v celé Evropě. „Nihilistická vize člověka (ke kterému až donedávna neexistovala alternativa), jež stále triumfuje v evropské právní axiologii, emanuje především ze sobeckého banditismu,“ píše Głos – Tygodnik katolicko-narodowy (Hlas – národně katolický týdeník) – ve svém článku Kdo se bojí Polska?, a pokračuje: „Cesta k nihilismu byla nastolena již za rozhovorů u kulatého stolu před šestnácti lety. Od té doby byl vývoj země omezen těsnými rámy a úpěl pod vládou estébácko-mafiánské III. RP.“ Léčbou by měl být program PiS „Polska solidarna“ (Solidární Polsko). Nápravy se docílí mimo jiné tím, že se banditům sebere, co nakradli, a získaný obnos se rozdělí polským sirotkům, jak tvrdí sametový, ale rozhodný hlas z televizního šotu vítězné strany.

Vládní PiS kritizuje především korupci, konflikt zájmů, provázanost politiky s finanční a podnikatelskou sférou. Ale po dvou týdnech jejího vládnutí je tu už první aféra: ministr státní pokladny Andrzej Mikosz byl ještě nedávno poradcem litevské firmy, která se uchází o právě privatizovaný polský farmaceutický podnik Jelfa. Ačkoli Mikosz tvrdí, že rozhodovat o výsledcích privatizace budou jeho podřízení, ústavní odpovědnost ponese v každém případě on. Další prohřešky členů nové vlády z dob, kdy ještě nebyli v kabinetu, dosud řeší polské soudy.

Kaczyński chce také pomocí ústavy a „etického kodexu“ posilovat prezidentské pravomoci. A chce se také vypořádat s neblahým dědictvím socialismu. Přitom v Sejmu má pravice 380 ze 460 mandátů a dříve silné postkomunistické strany u voleb propadly. Údajně středo-pravicová strana PiS vyhrála volby s programem, který sliboval především péči o hladovějící sirotky a rolnictvo. Kromě toho také snížení daní, úlevy pro drobné podnikatele, ochranu stávajících a vytvoření nových pracovních míst, růst sociálních dávek, finanční podporu rodinám a k tomu snížení nezaměstnanosti a rozpočtového deficitu. Levice si v Polsku vyměňuje role s pravicí a žádná ze stran nedodržuje předvolební sliby ani povinnosti vůči koaličním či smluvním partnerům. Reakcí na tento stav a dlouhotrvající proces reforem je absolutní ztráta důvěry k politikům a vysoká volební neúčast. Voliči jsou politikou znechuceni natolik, že k volbám
do Evropského parlamentu jich přišlo jen 20 %, do Sejmu 40 % a prezidentských voleb se zúčastnilo sotva 48 %. Je tohle ještě demokracie?

Shrnuto a podtrženo: v zemi podle posledních průzkumů roste móda celibátu, pravdu zde diktuje Rádio Maria, popřípadě jeho liberálnější verze Rádio Józef. Možná by bylo na místě oficiálně uznat nový druh emigrace. Kromě známé ekonomické, politické, náboženské a kulturní přibude ještě nová kategorie – mravní neboli polská. Ti „nemravní“ (nejen homosexuálové, ale i ti, kteří nejsou z ultrakatolických a skinheadských okruhů, nebo jsou nedej bože cizinci, příslušníci národnostních a náboženských menšin, liberálové atd.) totiž budou dost možná muset vyhledat alespoň přechodně nové útočiště. Matko Boží z Čenstochové, stůj při polském lidu až do dalších voleb a prosím tě, zařiď, aby byly hodně brzo.

Autorka je polonistka a ukrajinistka.

Co mají supermarkety společného s jednáními GATS?

Druhý začátek Německa

Bývalý prezident Spolkové republiky Německo Richard von Weizsäcker nám v rozhovoru pro toto vydání A2 řekl, že se patová politická situace v Německu změnila na paktovou situaci. Jeho vtipný slogan sice přesně popisuje vnější politický obrat u našich západních sousedů, ale ještě důležitější než povrch jsou vždy vnitřní pnutí, která obě popsané situace předcházela. K podobnému stavu po volbách může dojít i u nás, podívejme se proto na problém zevrubněji.

Ani jedna z velkých stran se svými tradičními partnery, tedy sociální demokraté (SPD) se zelenými (Grüne) a unionisté (CDU/CSU) se svobodnými (FDP), nebyla schopna sestavit většinovou vládu, a proto se nakonec domluvily na velké koalici. Někteří analytici (jako například Jens Jessen z Die Zeit) proto hovoří o historickém okamžiku, který má tři klíčové momenty.

Za prvé: do čela Německa se dostala žena. Došlo k tomu přitom poprvé až po pádu rudo-zelené koalice, která celých sedm let mluvila o emancipaci, a právě ona sama tedy měla do kancléřského křesla dosadit ženu. To se však nestalo, a tak Angelu Merkelovou dosadila do křesla až pravice, poté, co z vlády odešli osmašedesátníci.

Za druhé: výsledek voleb můžeme číst i jako trest, jejž voliči uložili oběma velkým stranám. Odměnili jím ideologickou předvolební propagandu (která zřejmě už na voliče neplatí a kterou nebyla schopná kvůli dosud platné mediální estetice tradiční těžká média včetně televize a rozhlasu rozkrýt a překročit). Voliči donutili politiky, aby opustili ideologické blemblemřeči a hledali nejmenšího společného jmenovatele. Jinými slovy občané řekli: nechte řečí o krásné budoucnosti a jděte něco dělat.

Za třetí: možná jde o rozlučku hysterického obyvatelstva s hysterií. K tomuto závěru lze dojít s vědomím, že Německo se nachází v těžké době, ve které ho poprvé od ustavení spolkové republiky de facto čeká druhý začátek. V Německu je nejvyšší nezaměstnanost za mnoho let (kolem pěti milionů lidí), která se už nedá řešit jen politickými prostředky, hrozí chudoba starších generací, u nichž stát nebude mít dostatek prostředků na vyplácení penzí, a zemi ohrožuje i kulturní dezintegrace, kterou je možné vyčíst z hesel o vedoucí národní kultuře. V dřívějších dobách tato situace vždy vedla k nástupu demagogů všech odstínů.

Němečtí občané ale radikální řešení (včetně nové levice postkomunisty Gysiho a postsociálníhodemokrata Lafontaina) i jednotnou daň profesora Kirchhofa (již vypracoval pro CDU) odmítli a donutili politiky uzavřít velkou koalici.

A možná, že právě pro ni je Angela Merkelová ten nejlepší typ a představuje v německé politice i nový fenomén. Myslí si to její biografka Evelyn Rollová ze Süddeutsche Zeitung, která tvrdí, že Merkelová svým vstupem do politiky vyostřila pohled na realitu. Jako první ve straně poznala, že CDU v čele s Helmutem Kohlem není schopná ukončit aféru kolem nezákonných finančních podpor strany. Kohl byl tak velkorysý, že si ji přesto vybral za svou nástupkyni, protože v dnes jednapadesátileté Merkelové rozeznal velký politický talent. Navíc pochopil, že jako člověk s přírodovědeckým vzděláním může přinést do politiky jinou praxi, než s jakou přicházejí právníci a sociologové. Právníci jsou podle autorky zvyklí myslet v uzavřených myšlenkových systémech, z nichž nejsou nikdy schopní vystoupit. Přírodovědec naopak ví, že každý objev vždy znamená zboření staré myšlenkové konstrukce, a že ono zboření přinese úspěch.

Za další klad Merkelové je možné počítat její původ: je dcerou evangelického faráře a pochází z bývalé NDR. Byla vychována k tvrdosti a čestnosti, ale není emocionálně svázaná s budováním západního sociálního modelu a vysokou životní úrovní SRN. Je velice přímá a pragmatická. Věci velice rychle chápe. Vládní zaměstnanci či poradci byli zvyklí, že když představovali výsledek mnohatýdenní práce, jejich šéf jim za to věnoval dlouho pozornost. Merkelová, jakmile problém pochopí, poděkuje a audience je u konce. Podobně jedná se šéfredaktory a hospodářskými experty a na to nejsou lidé zvyklí. Zvlášť ne od Gerharda Schrödera, který tradičně, jako všichni osmašedesátníci, o všem dlouho diskutoval, každého vyslechl a vzbudil v něm dojem, jak je pro něj jeho názor důležitý, i když se pak rozhodl úplně jinak. Angela Merkelová se nezdržuje zdvořilými rituály, rychle se rozhoduje a to jí u některých lidí
nemusí přinést velkou oblibu. Jednoduché to nebude mít nová kancléřka, jak ukázala analýza voleb, ani v Bavorsku. Pětina z nich (podle průzkumu společnosti Forsa), která původně chtěla volit CDU, při přímé volbě pro Merkelovou nehlasovala. Problémy může mít Merkelová i kvůli svým vstřícnějším postojům vůči USA.

Naopak pomoci jí v koalici může nový předseda sociálních demokratů Matthias Platzeck, který je stejně starý, pochází také z bývalé NDR a je původním povoláním přírodovědec. Ve vnitrostranických volbách dostal 99,4 % hlasů, což je druhý nejlepší výsledek v poválečných dějinách SPD: o dvě desetiny víc získal jen Kurt Schumacher v roce 1946. Jeho mandát je velmi silný, což velká koalice potřebuje, ač on sám členem vládního kabinetu není. Když se Platzecka zeptali, jestli je to náhoda, že na špičce jsou dva politici z bývalé NDR, odpověděl: „Člověk s naší zkušeností má ostřejší pohled na šance i rizika… Ta zkušenost nás vede k střízlivějším úvahám a jasnějším analýzám.“ Už ze způsobu komunikace s médii (který byl nejprve Angele Merkelové vyčítán) i slovníku obou přírodovědců se dá tušit, že k nějaké změně dojde.

V České republice by si podle posledního průzkumu americké agentury PSB nejvíc lidí přálo rovněž velkou koalici: 37 % je pro vládu složenou z ČSSD, ODS a KDU-ČSL. Problém je ale v tom, že po opoziční smlouvě, která znamenala jen rozdělení prebend a podpořila korupční prostředí, po řečech představitelů ODS o nulové toleranci vůči ČSSD a se starými tvářemi by velká koalice jen ještě víc degradovala v očích našich občanů i evropských vlád politický provoz v zemi. Česká republika potřebuje opak: rehabilitovat politiku jako řádné řemeslo. Otázka je, jestli to jde v době, kdy politiku vytváří nadnárodní hospodářská logika a technokratická rozhodnutí, která se rychle vzdalují regionálním potřebám, jež formovaly politiku v minulém století. A dalšímu provozu pak nejlépe vyhovují zábavná média, která nic podstatného nereflektují, a tudíž ničemu nevzdorují.

Autor je novinář a spisovatel.

Hypermarkety, externality a my

Každý rok se svými studenty, budoucími učiteli, děláme jednoduché cvičení. Mají za úkol sepsat klady a zápory hypermarketových řetězců. V posledních letech mě překvapuje, jaký mají přehled. Diktují mi, že hypermarkety zabírají plochu, zvyšují intenzitu dopravy automobilové i letecké. Většina tuší, že navzdory vžitým stereotypům řetězce zaměstnanost neposilují, ale naopak snižují – vinou krachu drobných prodejen, který se za nimi táhne jako vlečka. Vědí také, často z vlastní zkušenosti, že řetězce nejednají se svými zaměstnanci v rukavičkách. Letos jedna studentka vylíčila příběh kamarádky, která byla na brigádě u kasy hypermarketu. Stejně jako všechny její kolegyně, musela celou jednu směnu stát – za trest, že přehlédla zboží pašované přes pokladnu najatým „zákazníkem“.

Mafie po anglicku

Některá negativa unikají ale i mým bystrým studentům. Tak třeba tlak hypermarketů na dodavatele – a jeho důsledky.

„Dávali nám 20 až 21 pencí za kilo, prodávali za dvojnásobek, a my jsme potřebovali 32 pencí, abychom alespoň pokryli náklady,“ říká ovocnář Nick Swatland v nedávno vydané knize Not on the label britské autorky Felicity Lawrenceové, která mapuje právě vztahy řetězec-dodavatel. Swatland byl nucen skončit s pěstováním jablek v roce 2002. V témže roce v hrabství Kent zrušili tradiční jarní autobusovou túru po rozkvetlých sadech. Sadů ubylo natolik, že už prakticky nebylo co ukazovat. Podobnou zkušenost mají britští chovatelé prasat nebo třeba španělští zelináři: hypermarkety tlačí ceny dolů, a komu se to nelíbí, má smůlu. Jsou tak rozkročené na zeměkouli, že se přece vždycky mohou obrátit na zahraniční dodavatele.

Pokud nechtějí skončit jako Nick Swatland, musí dodavatelé tlačit dolů náklady všemi cestami. Třeba intenzifikací, chemizací – anebo nájmem ilegálních pracovníků. V Británii dnes působí podivné organizace, registrované jako zprostředkovatelny práce. Část pracovníků najímají legálně, například z Portugalska nebo z Česka. Zbylé dělníky, řádově stovky tisíc, pašují ze zemí, jako je Brazílie, a neplatí za ně daně ani zdravotní pojištění. Tito lidé, kteří „zprostředkovatelům“ často již při příjezdu dluží nemalou sumu, pak nedostávají ani minimální mzdu a často bydlí v otřesných podmínkách – přemrštěný nájem, jak jinak, shrábne opět zprostředkující mafie. Britská vládní komise, která se věcí zabývala, došla k závěru, že dominance řetězců vůči dodavatelům je „důležitým činitelem, který přispívá ke vzniku prostředí, v němž se daří mafiím, zaměstnávajícím ilegální pracovníky. Intenzivní cenová konkurence a krátké časové prodlevy mezi zakázkami od řetězců
a očekávanými dodávkami znamená velký nátlak na dodavatele, kteří pak zavírají oči před ilegálním statusem svých dělníků.“

Na pokyn neviditelné ruky

Ačkoliv studenti registrují souvislost mezi nástupem „hyproušů“ a úbytkem malých obchodů, neuvědomují si všechny důsledky. V Británii, kde jsou po třiceti letech působení řetězců o krok dál, už think tanky, jako je New economics foundation, bijí na poplach. Nejde jen o to, že počet nezávislých drobných prodejců tu stále klesá, a to dokonce čím dál rychleji. Je tu i problém šíření takzvaných potravinových pouští v centrech měst, kde ten, kdo neřídí auto, je odkázán na několik večerek s drahým a nekvalitním sortimentem. Na venkově je situace ještě horší. Čtenáře detektivek Agathy Christie, zabydlených sdílnými prodavačkami, které tak často uvedou slečnu Marplovou na správnou stopu, asi nepotěší, že v sedmi z deseti anglických vesnic v roce 2000 už nezbyl ani jeden obchod.

Vraťme se ale ke studentům v mých seminářích. Oni totiž u hypermarketů nacházejí také klady. Hypermarkety šetří čas spotřebitele. Vše je pod jednou střechou. Mají dlouhou otevírací dobu, velký výběr, a také zboží je tu výrazně levnější. Většinou pak diskutujeme o tom, zda nákup v hypermarketech skutečně šetří čas – vždyť tu lidé často tráví hodiny a hodiny, ba i celé dny. A zda skutečně šetří peníze, když 70 až 80 % rozhodnutí o tom, co koupit, padne až v nákupní hale. Navíc alespoň některé řetězce prodávají levně jen vybrané zboží, jako jsou rohlíky či mléko. Tesco má údajně takovýchto zákazníky ostřeji sledovaných produktů 160. Ostatní zboží je pak o to dražší, aby se cenový rozdíl vyrovnal.

Ale ať je tomu s výhodami hypermarketů jakkoliv, zůstává fakt, že v nich nakupuje podstatná část české populace. Zákazník si hypermarkety přeje. Jsou prostě efektivní, a tedy převálcovaly konkurenci. Neviditelná ruka trhu pokynula. Není co řešit. Anebo snad ano?

Efektivnost, nebo externalizace?

Podívejme se na první argument: hypermarkety tu jsou z rozhodnutí zákazníka. Dejme tomu, že na okraji vašeho města vyrostl supermarket nebo hypermarket. Předpokládejme, že polovina obyvatel tam začala nakupovat třetinu svých zásob, druhá půlka, včetně vás, nadále vše nakupuje v obchůdcích v centru. I tak ale obraty nezávislých prodejen klesnou o 16,7 %, a to už postačuje ke krachu některých z nich. Jakmile se začnou zavírat obchody v centru, je stále více lidí nuceno nakupovat v supermarketu. To vede k dalšímu oslabování lokální obchodní sítě a tak stále dokola. Může být jen otázkou času, kdy v supermarketu budete muset začít nakupovat i vy. Britská New economics foundation v publikaci Ghost town Britain hovoří v této souvislosti o „perverzní tržní dynamice“, systémoví teoretici o „pozitivní zpětné vazbě“. Každopádně výsledek je ten, že stále více lidí už i u nás nakupuje v hypermarketu
prostě proto, že nemá na vybranou. Silná a diverzifikovaná lokální ekonomika ustupuje monokultuře řetězců, aniž bychom si to ve skutečnosti přáli.

Ponechme si ještě chvíli na nose brýle ekonoma a prozkoumejme druhý argument: hypermarkety jsou úspěšné, efektivní – tedy je vše v pořádku. Ale moment – proč jsou vlastně hypermarkety tak úspěšné? Protože mají nízké náklady. A proč mají nízké náklady? Protože díky svému silnému postavení na trhu (čti: díky své ekonomické moci) mohou platit málo peněz za hodně muziky svým zaměstnancům i svým dodavatelům. Využívají navíc levné dopravy, financované zjevně (údržba silnic) i skrytě (důsledky znečištění ovzduší a globálního oteplování) společností – dnešní i budoucí.

V ekonomii se v takovýchto případech hovoří o externalizaci nákladů – čím je hráč na trhu mocnější, tím úspěšněji může přesouvat náklady své činnosti na druhé. Ti pak zaplatí cenu – v podobě zmizelých jablečných odrůd v Kentu, podlomeného zdraví brazilských dělnic a ekonomicky sociálně oslabených anglických obcí.

Prostě se s vámi přestaneme bavit

Když byl řetězec Asda v roce 1999 pohlcen ještě větším obrem, americkým Wal-Martem, začal náhle prodávat džíny za čtyři libry namísto původních patnácti. Důvod? Díky své ještě větší nákupní síle si mohl nyní dovolit dodavatelům džínoviny platit ještě o polovinu méně než dosud. Kdo jsou ti dodavatelé, kdo jsou jejich subdodavatelé a jak se další snížení příjmu projeví na jejich zdraví a na zdraví jejich dětí? A má nás to vůbec zajímat, když nás džíny teď stojí tak směšně málo?

Domnívám se, že nás to zajímat musí. Určitě z hlediska etického – děje se tu něco podivného, co škodí lidem i přírodě. Ale také z hlediska ekonomického. Podle ekonomie je neviditelná ruka trhu ochromena, když na trhu existují hráči tak mocní, že mohou diktovat ceny, a tudíž externalizovat své náklady. Je ochromena, protože nedostává ty správné cenové signály, a proto nejsou zdroje alokovány efektivně. Celý zázračný tržní mechanismus klesá k zemi jako vyfouknutý pouťový balonek.

Co s tím? Tam, kde trh selhává, musí nastoupit státní regulace. To přiznávají i neoliberální ekonomové. Současná snaha sociální demokracie prosadit novelu antimonopolního zákona, která by chránila české dodavatele před největšími šikanami řetězců, je tedy jednoznačně krokem správným směrem – eticky i ekonomicky. Kritikové plánovaného zákona mu však oponují s tím, že hypermarkety zákon stejně obejdou a najdou si jiné způsoby, jak z dodavatelů vymámit peníze. Například, řekl nedávno šéf Potravinářské komory Jaroslav Camplík, namísto poplatku za takzvané zalistování (příjem zboží do prodeje!) si budou řetězce účtovat třeba příspěvek na katalog. Tak to prý dělají v Německu. „A nikdo nepodává žádnou stížnost, protože příště by se do řetězce nedostal,“ dodává pragmaticky. Tomáš Drtina z agentury Icoma se zase domnívá, že řetězce, příliš obtěžované zákony, by se mohly „přestat bavit s českými dodavateli“ vůbec a začít obchodovat pouze
s „bezproblémovými“ zahraničními.

Závod ke dnu?

Obě poznámky vzbuzují, či by alespoň měly vzbuzovat velké znepokojení. Pokud pro řetězce a další nadnárodní společnosti zákony neplatí, žijeme ještě v právním státě, který jsme si s tak velkou slávou vydobyli? Je tak velký rozdíl mezi hypertrofovanou politickou mocí (nadvláda jedné strany) a hypertrofovanou mocí ekonomickou (nadvláda nadnárodních korporací?). A pokud nejsme schopni zabránit tomu, aby se řetězce „přestaly bavit“ s českými dodavateli, nakolik už jsme propadli nemoci zvané „závod ke dnu“? V zemích nakažených touto nemocí soutěží obce, vlády i jejich seskupení o přízeň velkých firem tak, že dobrovolně snižují laťky – daňové, regulační, pracovněprávní, ekologické –, jen aby se ten a ten investor s nimi „nepřestal bavit“. Je to samozřejmě cesta do pekel, laťku nelze snižovat donekonečna. Konce jsou patrné z názvu nemoci.

Řešení celé situace není snadné. Rezignace ale není na místě. Pro začátek by snad stačilo vůbec si přiznat, že tu máme problém, a zahájit diskusi o jeho řešení. A možná se i zamyslet nad tím, že kdykoliv vplujeme mezi přetékající regály Lidlu či Globusu, podílíme se na externalizaci jejich nákladů také my.

Autorka přednáší na FSS MU a PF JčU, je členka Trustu pro ekonomiku a společnost.

Když pro stromy není vidět lidi

Pečlivě naplánovaná invaze Lidlu, jež se datuje od června 2003, nasadila závratné tempo – do konce roku 2004 už u nás stála stovka prodejen, v nichž nakupování vyzkouší dle výzkumu celá jedna třetina českých domácností. „Pro Lidl nikde neexistuje nasycený trh,“ osvětluje Klaus Gehring, ředitel německé centrály (Moderní obchod 1/2005).

Firma sídlí v německém Neckarsulmu a funguje v celkem devatenácti zemích. Mezi její charakteristické rysy patří nízká kultura prodeje a extrémně rychloobrátkový sortiment. Produkty Lidlu bývají vyprodány už čtyři dny po dodání, dodavatelé však své peníze dostávají až za třicet dnů. Řetězec tak může s tímto výnosem volně disponovat skoro celý měsíc – zisk z něj využívá k dalším expanzím a samozřejmě také při své cenové politice, kdy stlačuje ceny svých výrobků ještě o něco níže než srovnatelná konkurence. Sortiment Lidlu zahrnuje pouze okolo 1200 výrobků, až 80 % z nich přitom tvoří produkty pod vlastní značkou – Lidl s nimi tak může jednodušeji disponovat na mezinárodním trhu a sám určuje jejich kvalitu a cenu.

Podobně jako je agresivní politika cen lákající do obchodů Lidl další zákazníky, tak je velmi razantní i výstavba nových obchodů. V době, kdy se rozhodl expandovat do České republiky, už se v městských centrech často nedostávalo vhodných pozemků. A tak se kvůli výstavbě Lidlu počítá s přesunem autobusového nádraží (Rychnov nad Kněžnou, Vrchlabí, Vsetín), se zbouráním školky se zahradou (Velké Meziříčí), školní jídelny (České Budějovice, Hořice) a dokonce i s demolicí činžovních domů (České Budějovice). Do podvědomí veřejnosti se však Lidl zapisuje především aférou s nelegálním kácením stromů po celé České republice, která dává tušit, že invaze Lidlu může v lecčems připomínat invazi barbarů.

Motorová pila úřaduje

V západočeských Rokycanech o sobě Lidl dává vědět už v září 2000. Lidl o prodejní ploše 1200 m2 a se sto dvaceti parkovacími místy má stát v západní části města na křižovatce Šťáhlavské a Plzeňské ulice. Část pozemků patří městu (nachází se na nich secesně-funkcionalistická stavba z první republiky, Partišova vila, která se má kvůli supermarketu zbourat), ale zhruba šestina z plochy určené k výstavbě supermarketu je v soukromém vlastnictví. V místě je i altán a několik stromů. Dvěma z nich je již přes 70 let, jedná se o duby pyramidální neboli sloupovité, jakých je na Rokycansku jen posledních pár exemplářů. V červnu 2001 podává základní organizace Českého svazu ochránců přírody (ČSOP) a Městský úřad Rokycany návrh na vyhlášení obou pyramidálních dubů (s obvody kmenů 230 a 314 cm) za památné stromy. Řízení u tehdejšího okresního úřadu se táhne celé měsíce a majiteli je jasné, že ve
chvíli, kdy se duby objeví na seznamu památných stromů, vznikne zásadní otázka – bude jeho pozemek prodejný, když na něm budou stát stromy?

Počátkem ledna 2002 se věci dávají rychle do pohybu – 7. ledna je zveřejněn vyhláškou návrh změny územního plánu a místní ochránci životního prostředí začínají bít na poplach. Ten samý den se na referátu ochrany životního prostředí Okresního úřadu Rokycany koná schůzka ve věci vyhlášení památných stromů, které se účastní i majitelka pozemku a stromů Dagmar Nováková. O pět dní později, v sobotu 12. ledna dopoledne, přijíždí na pozemek auto s pražskou poznávací značkou. Neznámí pachatelé během dvou hodin skácejí oba vzácné duby a další dva stromy (jeden menší dub a hrušeň) a z místa činu zmizí.

Rokycany se bouří

Barbarské pokácení čtyř stromů, ke kterému navíc nebylo vydáno povolení, však nezůstává bez hlasité odezvy. Ještě tentýž den podávají ochránci přírody trestní oznámení na neznámého pachatele: „Z existence obou stromů zřejmě plynuly komplikace, a tak se někdo rozhodl konat, aby nepřišel o zisk,“ říká Jan Řehák z ČSOP (Rokycansko 15. 1. 2002).

Zatímco policie bezvýsledně pátrala po neznámém pachateli, zjistil Karel Ferschmann z ČSOP vlastním pátráním v Neratovicích (svědkové si všimli toho, že za sklem auta je povolení k vjezdu do neratovické nemocnice) a v Praze jméno vlastníka automobilu, kterým pachatelé přijeli. Byl jím syn majitelky pozemku, Jan Novák. Přesto o pět měsíců později, v květnu 2002, rokycanští policisté případ uzavírají s tím, že pachatel vypátrán nebyl. Navíc se podle nich nejedná o trestný čin, ale o pouhý přestupek. Přizvaný soudní znalec přitom určil dle metodiky ekologickou hodnotu tří dubů a jedné hrušně na 1 252 179 korun (dřevní hodnotu na 7291 korun).

I přesto, že nelegální pokácení rokycanské zastupitelstvo na své lednové schůzi jednomyslně odsoudilo, vedení radnice nadále stavbu hájí. Starosta Oldřich Kožíšek (ČSSD) při schůzce s ekologickými aktivisty navíc odmítá zveřejnit kupní smlouvu s Lidlem na městské pozemky. Odpůrci supermarketu se proto rozhodují oslovit své spoluobčany. Ti připomínkami a námitkami ke změně územního plánu žádají o jeho neschválení zastupiteli města. V připomínkách formou petice upozorňují na podstatný nárůst automobilové dopravy (v lokalitě jsou už dnes výrazně překračovány hygienické limity pro hluk), na hrozbu výrazného snížení obratu místních živnostníků a samozřejmě se vracejí i ke kauze pokácených stromů: „Schválením změny územního plánu by došlo k morálnímu souhlasu s protiprávním pokácením významných stromů.“

Dne 26. února opět zasedá městské zastupitelstvo, které se má vyjádřit k připomínkám a námitkám podaným veřejností. Výsledek je překvapivý – třináct zastupitelů z patnácti zvedá ruku pro zrušení vlastního rozhodnutí z loňského roku o zadání změny územního plánu. Proti je pouze starosta Kožíšek a jeho stranický kolega. Lidl tak přichází o možnost postavit svůj supermarket a samozvaní dřevorubci přicházejí údajně o dva miliony korun. Viník je ale nepotrestán a po stromech zbývají jen holé pařezy.

Lidl se chce na místo činu vrátit

Obchodní řetězec se svého záměru jen tak lehce nevzdává. Lokalitu u Partišovy vily považuje za natolik atraktivní, že o pár měsíců později přichází s novým návrhem, který by měl odpůrce stavby uklidnit především tím, že projekt situuje na menší pozemek, jenž je ve vlastnictví města. Za městský pozemek o velikosti čtyři a půl tisíce metrů čtverečních nabízí firma městu pět milionů korun. „Je to vůbec nejvyšší cena, kterou jsme kdy za stavební pozemek zaplatili. Věříme v úspěch prodejny a nepočítáme s tím, že bychom objekt za několik let opustili,“ slibuje Pavel Hrouda z Lidlu (MF Dnes 29. 5. 2002). Zbývá jen, aby kupní smlouvu odsouhlasilo zastupitelstvo. Namísto pokácených dubů slibuje starosta města vysadit nové a se změnou projektu jsou kupodivu spokojeni i ochránci přírody z ČSOP, jimž investor přislíbil finanční příspěvek na jejich záchrannou stanici.

Sdružení Zač Market však stále trvá na tom, že by radnice Lidl do města neměla vpustit. „Je zajímavé pozorovat, jak neúnavná je snaha některých osob tento projekt prosazovat. Opravdu je supermarket v Rokycanech tak důležitý, že musely padnout vzácné stromy a teď je na řadě Partišova vila? Bude tam obchoďák stát déle než ona? A co bude na řadě příště?“ ptá se Zdeněk Paul v deníku Rokycansko 22. 6. 2005.

„Neúnavný boj pana Paula proti výstavbě supermarketu v Rokycanech, jako občana, který bydlí mimo město, je přinejmenším zarážející,“ píše společností Lidl najatý public relations novinář Oldřich Peterek na stejném místě a pokračuje: „Zajímavé je, že když už nejde bojovat kvůli pokáceným stromům, které ale nepokácela naše společnost, tak si najde jinou záminku – Partišovu vilu.“

Je určující, že Lidl se zveřejněním nového návrhu vyčkal přesně do chvíle, kdy rokycanská policie uzavřela případ pokácených dubů s tím, že pachatel vypátrán nebyl. Přesto ani napodruhé Lidlu jeho pokus nevychází. Kauza má i politickou dohru. Při podzimních komunálních volbách ČSSD s lídrem a dosavadním starostou Kožíškem výrazně prohrává s volebním sdružením Pro naše Rokycany, které je složeno z části odpůrců výstavby Lidlu. Vedoucí expanze Pavel Hrouda ukončuje svou manažerskou dráhu u řetězce a rokycanský deník pro svou otevřenost přichází o jeden rok celostránkových inzertních zisků od Lidlu.

Lidl to v Rokycanech zkouší přeci jen ještě jednou – v říjnu 2004 se objevuje informace o tom, že má zájem o soukromý pozemek bývalých plynáren. Poté, co Zač Market na osobní schůzce v plzeňském sídle organizace Děti Země upozorňuje zástupce Lidlu, že na místě roste památný javor, jenž bude stavbou ohrožen, firma od svého záměru ustupuje. Pravděpodobně i proto, že v té době už má za sebou další aféru týkající se nelegálního kácení stromů. Tentokrát se však nekácí jen v Rokycanech, ale po celém území České republiky.

Bavit se s vámi nebudeme

Stejně tak jako v případě cenných rokycanských dubů, kdy Lidl ve svém původním záměru počítal s jejich pokácením, usiloval nejprve o pokácení stromů legální cestou v Písku, Dobříši a v Chomutově. Ve všech případech bránily stromy ve výhledu na supermarket nebo na jeho poutače. Ve všech případech byly pokáceny ještě během stavby nebo krátce po otevření obchodu. Co na to říká dotčená firma? „My s tiskem zásadně nekomunikujeme“ (Klára Častová, pražské ředitelství Lidlu, Blesk 7. 10. 2003). „Naší komunikační strategií je nekomunikovat s médii,“ přidává asistentka jednatele firmy Dana Berková (MF Dnes 10. 10. 2003).

Ve všech postižených městech se rozbíhá policejní vyšetřování. Od začátku to však s jeho výsledkem příliš nadějně nevypadá. Řada stromů byla pokácena v noci a pachatele nikdo pořádně neviděl. V Chomutově sice místo, kde stála cenná lípa, snímá kamera, ale když sem padesát minut po půlnoci přijeli pachatelé s motorovou pilou, začala snímat jiný prostor. V Dobříši proběhlo kácení za bílého dne a nebylo ničím nápadné. Policie navíc vyšetřuje jednotlivé případy odděleně, po jednotlivých městech, aniž by se je snažila dát do očividné souvislosti.

V Písku došlo k pokácení čtrnácti stromů pouhé dva týdny po otevření prodejny: „Po celou dobu stavby jsme pečlivě kontrolovali a pokutovali každý prohřešek. Pokácení stromů byl šok a vedení města tlačilo na přísný postup orgánů ochrany přírody,“ říká vedoucí píseckého odboru životního prostředí Miloslav Šatra. „Osobně se domnívám, že v tom firma musela mít prsty. Bylo by to příliš náhod najednou“ (Ekolist 12/2003). Za devět let, co je ve své funkci, podobný případ nepamatuje. Rozhořčené reakce vyvolává i pokácení stoleté lípy v Chomutově: „Starali jsme se o to, aby se lípě nic nestalo, když se na pozemku budovaly inženýrské sítě. Podařilo se nám ji ochránit. To, co se nyní stalo, se vymyká normálnímu chápání,“ tvrdí mluvčí radnice Michaela Lehnertová (MF Dnes 9. 10. 2003).

My ne, to konkurence!

Firmě Lidl trvá celých 14 dní, než předstoupí před veřejnost s vpravdě kuriózním stanoviskem k nelegálnímu kácení stromů na svých pozemcích. „Někdo chtěl poškodit dobrý image naší firmy,“ říká jednatel společnosti Martin Sklenička (MF Dnes 25. 10. 2003). Firma sama podává trestní oznámení na neznámého pachatele, cena zničených stromů jde do milionů. Jen cena stoleté chomutovské lípy je vyčíslena na 700 tisíc korun.

Mezitím už rozhořčení nad barbarským kácením přerůstá ve výzvy k bojkotu všech prodejen Lidlu v České republice: „Jsme přesvědčeni o tom, že by společnost měla dát jasně najevo odmítavý postoj vůči takovým praktikám. Apelujeme na všechny občany, kterým není lhostejný osud někdy i velmi vzácných stromů ve městech, aby nenakupovali v supermarketech Lidl,“ vyzývá tiskový mluvčí Dětí Země Michal Štingl (MF Dnes 20. 10. 2003). Ne nadarmo – v Chomutově zeje supermarket v době protestního happeningu prázdnotou, byť zde jindy v tuto dobu nakupují desítky lidí. K výzvě se připojují další občanská sdružení, v tisku se začínají objevovat komentáře vyzývající k bojkotu prodejen Lidl.

Největším problémem nejsou pokácené stromy, ale rozhořčené veřejné mínění, proto si společnost Lidl najímá profesionály na jeho ovlivňování – public relations agenturu Protocol Service. Ta je odborníkem na krizovou komunikaci a pracuje i pro další velké firmy, jako Český Telecom, L’Oréal, Plzeňský Prazdroj nebo ABB. S odstupem několika měsíců popisuje realizaci zakázky agentura ve svém zpravodaji Protocol Service News (č. 7/2004): „Cíl: zneutralizovat negativní vnímání společnosti tak, aby nedošlo k poklesu tržeb. Začít vyjednávat s ekologickou organizací Děti Země a neutralizovat požadavky dalších organizací.“ To se dle zprávy podařilo mimo jiné díky návrhu vysázet za každý poražený strom dalších deset, na čemž se Lidl dohodl smluvním závazkem s organizací Děti země.

Smlouva s Lidlem

Smlouvu uzavírají obě strany už 25. října, tedy pouhých pět dnů od vyhlášení bojkotu. Děje se tak v Sedmihorkách u Trutnova, kam za ekology přijíždějí zástupci firmy a po čtyřhodinovém jednání dospějí k dohodě: „Lidl se proto v této souvislosti zavazuje do 30. června 2004 provést výsadbu 1020 kusů životaschopných stromů na své náklady, alespoň dvoumetrové výšky, s kořenovým balem. Společnost Lidl rovněž zajistí následnou pětiletou péči o vysazené stromy.“

V Písku se po nátlaku odboru životního prostředí (který firmě vyhrožuje zveřejněním výzvy k bojkotu na stránkách městského zpravodaje) podaří prosadit urychlenou výsadbu tří nových okrasných jabloní na místě pokácených stromů a firma uhradí částku 120 tisíc korun na nákup 140 stromů pro sousední zrekonstruovaný park.

V Českých Budějovicích se jedná o výsadbu 50 stromů, v Kralupech 440 stromů, v Dobříši 60 stromů, ve Vyškově 30 stromů, v Mariánských Lázních 150 stromů, v Rokycanech 20 stromů a v Sokolově 130 stromů. Lidl svůj slib postupně plní, ne všude však jeho nabídku vítají. V Chomutově, kde se má sázet 10 stromů, nabídku firmy rada města zamítla: „Neradi bychom někoho očišťovali z toho, co se stalo na jeho pozemku,“ říká starostka města Ivana Řápková.

Kácení nekončí

V určeném termínu 30. června 2004 firma své závazky plní, stromy jsou vysázeny. Ale už začátkem srpna jí hrozí pokuta ve výši půl milionu korun za nelegální vykácení dřevin v době vegetace na staveništi nového supermarketu v Kladně. Ten samý měsíc jí odbor životního prostředí městského úřadu v Lovosicích schvaluje záměr pokácet tři jabloně a topol u silnice na most z důvodu „zlepšení rozhledových poměrů“. Komunikace s veřejností se také vrací do starých kolejí: „Tiskového mluvčího nemáme a to, na co se ptáte, jsou naše interní záležitosti,“ odpovídá obvyklým způsobem pracovnice na ředitelství firmy na dotaz novinářů (MF Dnes 10. 8. 2004). V Lovosicích po odvolání ČSOP Litoměřice rozhoduje o pokácení stromů Krajský úřad v Ústí nad Labem. Ten 7. října rozhodnutí městského úřadu potvrzuje a hned na druhý den jsou stromy pokáceny. Děje se tak necelý rok po podepsání smlouvy s Dětmi Země a přesně v den, kdy získává Nobelovu cenu
míru africká ekoložka Wangari Mathai. Mimo jiné ji obdržela za sázení stromů a jejich ochranu. K Lidlu prostě kácení zřejmě patří stejně tak jako levné ceny.

Autor je aktivista sdružení Nesehnutí.

Na židovské obci klid

Odboráři v hypermarketu

Obchodní řetězec společnosti Plus Discount má v České republice na 120 diskontních prodejen Plus, ve kterých zaměstnává celkem 2000 lidí. Společnost Discount Plus na svých internetových stránkách uvádí, že od loňského května do letošního dubna vykázala obrat 12,2 miliardy korun. Patří společně s hobbymarkety Obi do německé skupiny Tengelmann. Tato skupina podle odhadů společnosti Incoma Research dosáhla v roce 2000 v České republice tržeb 18,9 miliardy korun. Celkem působí v 15 zemích světa, kde má na 7100 obchodů a zaměstnává přibližně 186 000 lidí.

První prodejna Plusu se v Čechách objevila v dubnu 1992. Zhruba o pět let později se stal zaměstnancem této firmy pan Tomáš Karásek. Pracoval na plný úvazek jako skladník. Jak uvádí pan Karásek, k jeho práci neměl zaměstnavatel žádné výhrady. Průběžně mu byla zvyšována mzda. Koncem dubna tohoto roku, tedy zhruba po osmi letech zaměstnání, však obdržel výpověď, v jejímž oficiálním zdůvodnění stálo, že je již pro firmu nadbytečný. A to přesto, že jeho pracovní místo rušeno nebylo a tržby firmy v naší zemi rostou. Pan Karásek a spolu s ním i Odborový svaz pracovníků obchodu (OSPO) jsou přesvědčeni, že skutečný důvod výpovědi je úplně jiný, než firma uvádí. Je jím činnost pana Karáska v odborové organizaci ve firmě.

Ochrana na papíře

Právo zapojovat se do činnosti odborů českým zaměstnancům zajišťují nejen české zákony (Základní listina práv a svobod, zákoník práce, zákon o kolektivním vyjednávání, zákon o sdružování občanů), ale i nejrůznější závazné mezinárodní úmluvy, normy a dohody (Evropská sociální charta, úmluvy Mezinárodní organizace práce a směrnice Evropské unie). Případ pana Karáska ukazuje, s jakými problémy se může setkat ten, kdo by chtěl dodržování těchto norem a dohod v Čechách skutečně prosazovat.

„Odborová organizace byla v Plusu založena 13. srpna 2004, tvořilo ji na padesát členů,“ uvádí Blažena Hlinková, vedoucí územního pracoviště OSPO pro Prahu a Středočeský kraj. „Už v září předali odboráři vedení návrh kolektivní smlouvy, po různých jednáních však vedení firmy určilo jako termín kolektivního vyjednávání až 29. duben 2005. Ve stejný den ale dostali tři členové vedení odborů ve firmě výpověď,“ dodává.

Tiskové prohlášení předsedy OSPO Alexandra Leinera z 1. září letošního roku poukazuje na to, že „první pokusy o sdružování zaměstnanců v odborech rozbíjel (již) tehdejší jednatel p. Pavel Turek, a zcela nepokrytě prohlašoval: ,U mě (budou) odbory jen přes moji mrtvolu!’ 17. 3. 2005 byl do funkce uveden německý jednatel p. André Rienesland.“ S jeho příchodem taktika přitvrdila. Podle slov pana Leinera: „Nejprve byl náš svaz požádán o strpení ve věci prostudování návrhu kolektivní smlouvy, následně si vyžádal seznam členů výboru odborové organizace, kterým nabídl okamžité skončení pracovního poměru dohodou, s odměnou 75 000 Kč. Dva členové výboru souhlasili, předseda odborové organizace pan Tomáš Karásek nikoli.“

Pan Karásek nejenže odmítl podepsat dohodu o okamžitém skončení svého pracovního poměru a převzít za to desetitisícové odstupné, ale když mu byla vzápětí předána výpověď z pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti, podal na firmu Plus žalobu pro neplatnost této výpovědi. V ní dokládá, že firma ihned na jeho místo přijala dalšího pracovníka, který vykonává obdobnou činnost, a požaduje, aby se mohl vrátit do práce (firma mu totiž zakázala vstup na pracoviště), aby dostal mzdu, kterou mu za období, kdy nemohl vykonávat svou práci, firma dluží, a také aby Plus uhradil soudní poplatek 1000 Kč, který musel zaplatit při podání žaloby. Soud dosud jeho žalobu neprojednal a pan Karásek i OSPO se proto brání i dalšími způsoby.

Nesmíme zveřejňovat

O zacházení zástupců firmy Plus s představiteli odborů ve firmě byl podle tvrzení místopředsedy Odborového svazu pracovníků obchodu pana Voslaře informován také Státní úřad inspekce práce. Jde o nově vzniklou instituci, která od letošního července nahradila dřívější Český úřad bezpečnosti práce a jemu podřízené inspektoráty bezpečnosti práce. Podle čerstvého zákona o inspekci práce (zák. č. 251/2005 Sb.) se na tuto instituci může obracet každý, kdo je přesvědčen, že zaměstnavatel porušuje pracovněprávní předpisy. Úřad zahájil podle informací odborářů skutečně ve věci pana Karáska a zacházení se zaměstnanci v Plusu šetření, jeho výsledky však dosud stěžovatelům nikdo neoznámil. Dozvědět se o průběhu a výsledcích šetření více je nemožné. „Výsledky šetření, které se týkají konkrétních subjektů, nesmíme zveřejňovat,“ říká právnička úřadu JUDr. Eva Bláhová. „Můžu vám pouze obecně říci, že u obchodních řetězců obvykle šetříme
nedodržování limitů přesčasové práce, nepřidělování náhradního volna za přesčasy, nedodržování stanovených přestávek v práci, porušování zákona o mzdě a dalších zákonů,“ doplňuje Bláhová.

Odboráři si stěžovali také na mezinárodním fóru. Na celosvětovém kongresu UNI (Union Network International – celosvětová organizace sdružující odborové svazy obchodu a jiných činností) informovali „o praktikách, které v ČR používá PLUS Discount k likvidaci odborových aktivit“. A oslovili také zástupce partnerského německého odborového svazu Ver.di a požádali je o případnou pomoc při zajištění publicity o případu v německých médiích. „Informovali jsme rovněž německého majitele společnosti pana Michaela Hürtra,“ tvrdí pan Leiner. Místopředseda odborářů z OSPO pan Voslař pak dodává, že zprávu o chování německé firmy předal odborářský senátor Milan Štěch i na Velvyslanectví SRN. Výsledky úsilí pana Karáska i dalších odborářů však dosud nejsou nijak závratné. Donutili zatím alespoň české představitele firmy Plus, aby se k případu veřejně vyjádřili do médií. Mediální zástupce společnosti Plus Discount David Kovář však
v rozhovoru pro ČTK v září obvinění odborářů zcela odmítl. Nedochází prý k pronásledování ani uplácení odborářů. Podle něj ze společnosti po vzájemné dohodě odešlo zhruba 20 manažerů, kteří měli jiný pohled na novou obchodní politiku. „Společnost nikdy neposkytla úplatek za opuštění, nýbrž v souladu s českým řádem ukončila pracovní poměr se zaměstnancem po vzájemné dohodě, která také zahrnovala odměnu za práci pro společnost vykonanou v minulosti,“ uvedl podle zpráv agentury Kovář. V písemném vyjádření zaslaném redakci tiskový mluvčí také odmítá, že by si firmě na zacházení s odboráři někdo stěžoval. „Vedení společnosti PLUS – DISCOUNT nemá ze strany OSPO žádné oficiální informace o nějakém nátlaku či uplácení členů odborového sdružení,“ uvádí se doslova v odpovědi. K případu pana Karáska pak zástupci firmy prý nic sdělovat nemohou. „Společnost PLUS – DISCOUNT neposkytuje žádné informace týkající se osobních i jiných údajů jak současných, tak
i bývalých zaměstnanců,“ odpovídá Kovář na otázky ohledně podrobností o způsobu, jakým byl agilní odborář z firmy vyhozen.

Odborářky zavřeli

Nátlak proti zbývajícím odborářům ve firmě přitom zatím podle tvrzení jejich zástupců pokračuje. Podle paní Hlinkové ze středočeské kanceláře OSPO byl po zlikvidování tříčlenného odborového výboru v Plusu, do něhož patřil i pan Karásek, vytvořen výbor 21členný. Ani to však tlak nezastavilo. „Některé odborářky byly zadržovány mnoho hodin v místnosti bez možnosti kontaktovat právníka nebo si zavolat a byly nuceny podepsat dohodu o výpovědi. Přeřazují je na jinou práci, nutí je dělat nesmyslné nebo nepříjemné činnosti. Jedna paní byla dokonce lživě obviněna z krádeže igelitové tašky,“ vypočítává způsoby nátlaku Hlinková. „Nakonec většinou podepíší, dostanou peníze a odejdou. Pak jim ještě volají najatí právníci s tím, že o tom nesmějí nikde mluvit,“ dodává Hlinková. Zatím jediným odborářem, který tlaku vedení Plusu dosud vzdoruje soudně, je pan Karásek.

par avion

Původně jsem chtěl začít něčím jiným, ale tohle si nemůžu odpustit: V Moskvě, městě, kde milicionáři prosté občany bez uzardění perlustrují pro sebemenší maličkost, bylo bez problémů možné pořídit si falešné poznávací značky, odpovídající skutečným vozům vysoce postavených papalášů. K nim padělatelé přibalovali všechny potřebné dokumenty a dokonce propustky do střežených míst, třeba přímo do Kremlu, a navrch falešné poděkování za spolupráci s podpisem prezidenta Vladimira Putina. Pokud měl člověk náležitě drahý automobil i kravatu a potřebně drzé čelo, mohl se vydávat například za generála tajné policie. Jak napsal 7. prosince deník Izvestija, majitelé padělatelské dílny dokonce pro své zákazníky připravili návod, jak se správně chovat. „V žádném případě nepodléhejte zastrašování snahami zjistit, zda jste Vámi vlastněné dokumenty získal legálně. Ať vás zkusí prověřit. Musíte vědět, a dejte to znát i iniciátorovi prověrky, že
o svůj čas, který na to padne, jste připraveni přijít. Protože je však databáze prezidentské administrativy utajovaná, půjde skutečně jen o ztrátu času,“ stojí v bodě sedm. Tajná služba FSB začala složitý případ rozplétat, když v květnu na oslavách konce druhé světové války v centru Moskvy, zcela uzavřeném pro dopravu, projel kolem nevěřícně hledících policistů během dvou minut dvakrát stejným směrem černý mercedes, zdánlivě patřící vysoce postavenému činovníkovi.

V Čečensku se na konci listopadu konaly po dlouhé pauze parlamentní volby. Státní moc a pozorovatelé ze zemí Společenství nezávislých států je označili za svobodné a demokratické, ochránci lidských práv kontrovali, že hlavním předvolebním argumentem byl kalašnikov. „V tom, aby volby proběhly, byl ze všeho nejvíc zainteresován čečenský první vicepremiér Ramzan Kadyrov. Logiku to má prostou: regionální odnož strany Jednotné Rusko, které pod svá křídla sjednotilo prakticky všechny autoritativní lidi v Čečně včetně některých bývalých polních velitelů, může zajistit zvolení svého neoficiálního šéfa Ramzana Kadyrova prezidentem republiky už příští podzim, kdy mu bude třicet let,“ napsala den po volbách 28. listopadu Gazeta. Své dlouhé reportáži z Čečenska dala titulek Ramzan všemohoucí. Na autora zřejmě silně zapůsobil už příjezd do Grozného: „Ke správné politické volbě vyzývají voliče gigantické billboardy se zobrazením otce i syna – tvrdě vyhlížející
Achmat Kadyrov, který byl zabit při atentátu loni 9. května, a vědoucně se pod vousy usmívající Ramzan. Stěny polorozpadlých domů jsou polepeny plakáty, a proto nevypadají tak zlověstně a truchlivě.“ Bezpečnost na ulicích města podle Gazety v den voleb zajišťovali velcí muži s plnovousy a zbraněmi, v uniformách bez označení, kterým místní říkají krátce „kadyrovci“. „Měl jsem dojem, že je právě přivezli z lesa, kde s plným nasazením sestavovali pekelné stroje. Pracovníky milice a federální vojáky jsem viděl jen u komplexu vládních budov v centru Grozného a u vjezdu do města,“ napsal reportér Gazety. Volby vyhrálo Jednotné Rusko bez větších problémů, hlasovalo pro něj 60 procent voličů. Do lavic malého čečenského parlamentu zasednou ještě komunisté a několik poslanců za Svaz pravých sil.

Ruští poslanci se rozhodli došlápnout si na nevládní organizace, které podle nich ohrožují bezpečnost Ruské federace. Podobného názoru je i prezident Putin. Kommersant 6. prosince barvitě a zeširoka vylíčil zasedání ruské vlády, která se kromě nevládek zabývala i ekonomickými problémy. „Pan Gref [German Gref je ruský ministr financí – pozn. aut.] oznámil, že inflace v listopadu byla 0,7 procenta. – ,Kolik?!‘ zeptal se pan Putin s takovým výrazem ve tváři, že kdyby se takhle zeptali mne, okamžitě bych tu cifru snížil nejméně na polovic. – ,0,7 procenta…‘ vzdorovitě pronesl German Gref. ,A je to o něco níž, než byly prognózy…‘ Vypadal jako úspěšný obchodní cestující. – ,Ahá,‘ spokojeně pokýval hlavou pan Putin. Zdá se, že číslo prostě přeslechl,“ popsal Kommersant začátek jednání kabinetu. Legrace ale rychle skončila, když Putin vysvětlil, že nový zákon, který mimo jiné zakazuje financovat nevládní organizace ze zahraničí, má pomoci chránit
ruský politický systém proti vměšování zvenku a společnost i občany proti teroristické ideologii a nenávisti. Ministr spravedlnosti Jurij Čajka na téma nevládních organizací jednal ve Štrasburku a ruské vládě i prezidentovi oznámil, že nastavovat pravidla a registrovat takové organizace je svrchovaným právem každého státu. Evropa i Spojené státy už ale oznámily, že se jim plán Kremlu na tvrdý zákon o nevládních organizacích vůbec nelíbí.

V týdeníku Vlasť upozornili, že Putin je odhodlán “vyřešit otázky spojené s pokračujícím financováním politické činnosti ze zahraničí“, přesto prý ale nechce, aby ruské veřejně prospěšné organizace utrpěly. Týdeník dodává, že Kreml má tedy zřejmě seznam organizací, které jsou z jeho pohledu veřejně prospěšné, a kterým se tudíž nic nestane. Ostatní nejspíš budou muset z Ruska odejít, mezi nimi například i ruská pobočka SOS Dětské vesničky, která je ze 70 procent financována mezinárodně.

Slavná socha Věry Muchinové Dělník a kolchoznice, symbol socialistického realismu a logo někdejšího Mosfilmu, má opět stát v Moskvě. Na slavnostní znovuodhalení skulptury z roku 1937 si ale budeme muset počkat až do roku 2007. Deník Izvestija připomíná, že případ sochy se táhne už od roku 2002. Tehdy expertiza prokázala, že dělník i kolchoznice potřebují renovaci. Tak je rozebrali a bylo rozhodnuto, že socha po opravě získá nový sokl, přesnou kopii toho, na němž v roce 1937 stála na Světové výstavě v Paříži. „Slíbili také, že na své místo se monument vrátí v polovině roku 2005 a že okolo něj vyroste obří nákupní středisko. 2005 se blíží ke konci a restaurátorské práce ještě ani nezačaly,“ poznamenal list. Obchodní středisko má postavit soukromá firma, která zatím nedaleko od původního umístění sochy na Prospektu Mira vlastní několikapatrové podzemní garáže. Platit rekonstrukci obří sochy ale nehodlá. Za zdržení
v rekonstrukci podle pracovníků restaurátorské dílny může také moskevská radnice, která včas nedodala všechnu potřebnou dokumentaci. Na sochu, symbol sovětského budovatelského nadšení, stojící uprostřed obřího nákupního komplexu, se tedy budeme moci jít podívat až za pár let.

Z ruskojazyčného tisku vybral Jakub Dospiva.

Podlé citace

Spíš strážný než anděl

Žízeň mezi plnými regály

Naproti potemnělému vánočnímu stromu do noci intenzivně září jedna z pražských nákupních „galerií“. Nečekaně rozlehlé prostranství před ní s miniaturním golfovým trávníkem a betonovou dlažbou obchází jen postarší člen ochranky. Při odpovědi na otázku po vchodu pro personál jeho těžký přízvuk prozrazuje původ východně od našich hranic. Těžké bílé dveře pro zaměstnance jsou ukryty v podzemí parkoviště. Před recepcí stojí další ochranář a všem procházejícím polepuje modrobílou samolepkou svačiny, které si přinesli s sebou. Je to jediná záruka, že nesnědené nebude později považováno za ukradené. Kovový rám připomíná kontrolu na letišti. Práce chtivé brigádníky netrpělivě perlustruje žena v recepci. Při rozhovoru nezvedne oči od malé televizní obrazovky, na níž se černobíle prolínají obrázky z vnitřních prostor hypermarketu. Dvě padesátnice před kovovými mřížemi provizorních šaten hodnotí naše dnešní vyhlídky. „Přes den vyhodili nějakou holčinu, která si
chtěla na prodejnu vzít pití, takže dneska nepijeme,“ oznamují nováčkům s bodrou nonšalancí zkušených harcovnic. Všichni si proto na jejich radu necháváme z domova přinesené a později osamolepkované plastové láhve s nápoji v drátěných klecích. Jinak převážně mlčenlivý hlouček osmi lidí se znovu seřadí pod nástěnkou s fotografiemi zaměstnanců měsíce. Nikdo z nás se neusmívá, stejně jako obličeje vyznamenaných nad námi. Je půl jedenácté a další nekonečná noční směna začíná.

Super- a hypermarkety provozované nadnárodními řetězci obsadily během posledních deseti let českou krajinu s nečekanou razancí. Podle Odborového svazu pracovníků obchodu u nás dnes působí přes sto šedesát hypermarketů a minimálně 500 supermarketů. Na začátku devadesátých let využívaly především již existující velkoplošné potravinářské prodejny v rámci obchodních domů či družstevních nákupních středisek. Po roce 1995 se rozjela mohutná a téměř nekontrolovaná výstavba novodobých marketů na okrajích větších i menších měst. Při neexistenci větší veřejné diskuse či adekvátních legislativních nástrojů tak na jeden kilometr čtvereční dnes v Česku připadá nejvíc „chrámů konzumu“ ve střední Evropě. Se skoro sedmdesáti tisíci zaměstnanci se řetězce řadí k jednomu z největších zaměstnavatelů v republice. „Přímý dopad působení těchto subjektů na trhu neanalyzujeme,“ říká Jitka Mondadová z oddělení vnitřního obchodu Ministerstva průmyslu
a obchodu.

„Oni nemají nože,“ rozčiluje se muž v červeném tričku s logem firmy před paletou precizně zabalených krabic v uličce s pudinky, prášky do pečiva a olivovým olejem. Tričko ho jednoznačně klasifikuje jako zaměstnance. Dnešní večer má na povel pana Pavla a mne.

„Narvěte tam toho co možná nejvíc,“ dá nám svůj první a poslední pokyn večera a zmizí směrem k regálům s kompoty. Po krátké poradě se s panem Pavlem rozhodneme ověřit informace získané v šatnách. „Pití tu mít nemůžete, přestávka je v půl druhé, na záchod můžete, ale ne často, další nože nejsou,“ vysvětlí nám stručně třicetiletá Irena z Ukrajiny, kterou potkáváme v uličce s oplatkami. Během první hodiny „rvaní“ zboží do polic už přesně víme, na čem jsme. V přetopeném obchodu se rychle dostavuje žízeň, ostré hrany krabic se zbožím nám při primitivním způsobu otvírání způsobují množství malých ranek na rukách a panu Pavlovi se nepodaří projít na toaletu. Magnetickou kartu k otvírání dveří z prodejny brigádníci nemají. Přesto máme štěstí. Ostatní se bez teplého oblečení a rukavic celou noc přehrabují ve velkých mrazácích a chladicích boxech s jogurty a sýry. Náladu na pracovišti tak nezvedne ani nekonečný
proud italských slaďáků z osmdesátých let, které se do omrzení linou ze stropních reproduktorů. Po půlnoci zhasne polovina světel v hypermarketu a na cedulky s názvem a kódem jednotlivých variant pudingových prášků přestává být pořádně vidět. S panem Pavlem, jenž je o dvacet let starší nežli já, si slíbíme, že jsme tu dnes naposled.

„Fluktuace zaměstnanců v těchto řetězcích je dost různá. Hlavně v oblastech s nízkou nezaměstnaností může u některých z nich dosahovat až 50 procent lidí do měsíce,“ vysvětluje zaměstnaneckou politiku hyper- a supermarketů šéf odborového svazu Alexandr Leiner a pokračuje: „V menších regionech se lidé bojí o práci, ve větších si zase rychle mohou najít novou a nezůstávají, proto může docházet k porušování práv zaměstnanců někde tak snadno.“ Kontrola ze strany státních úřadů není příliš účinná, zvláště pro svoji formu. To dokládá i zkušenost z minulého roku, kdy proběhla masová inspekce úřadů práce v těchto podnicích. „Dopředu se o tom veřejně hovořilo, takže kontrola alespoň zde v Praze neodhalila žádná větší pochybení,“ vysvětluje Eva Svěřincová z Úřadu práce hlavního města.

Jídelna a kuřárna, kterou mají zaměstnanci na svačinu k dispozici, příjemně překvapí. Po rychlém úprku na toalety se hlavní atrakcí okamžitě stává nápojový automat. V kuřárně je pořádná zima. Okno ve třetím poschodí má mříže, ale nemá sklo. „Kouř byl cítit až dolů na prodejnu,“ vysvětluje tuto improvizovanou ventilaci Irena. Vrchol celonočního snažení však přijde až po čtvrté. Hudba nečekaně zrychlí tempo a do „nonstop“ písně Michala Davida zazní povel: „fejsujeme“. Jsme přeřazeni do uličky s kečupy, hořčicí a těstovinami. Až do rána pak vyrovnáváme řady křiklavých obalů tak, aby iluze nikdy nekončící hojnosti byla naprosto dokonalá. Na regálech nesmí opticky zbýt ani centimetr volného místa, který by svědčil o možném nedostatku. Je však víc než jasné, že první zákazník, který hrábne po své oblíbené pochutině, celou kompozici okamžitě zboří a během sekundy objeví prázdnou plochu za nimi.

Jak vyplývá z letošní studie agentury AC Nielsen, Češi ale své markety i přes drobné nedostatky milují. Utrácejí v nich až sedmdesát procent měsíčního rozpočtu na nákupy, zatímco v Maďarsku je to 56 procent a v Polsku jen 35. Vůle po jakémkoli omezení jejich expanze se pak ve společnosti těžko hledá. „Dali jsme jim volnou ruku a teď už je podle mě příliš pozdě,“ říká Jitka Mondadová.

Autorka je publicistka.

Co jsem se namučil, než jsem objevil slovo

MÉ JMÉNO JE : VYŠEL JSEM

MÉ JMÉNO JE : JDU

TVÉ JMÉNO JE : „JDU PŘED TEBOU“

NEKRESLÍM POSTAVY

JEN JEJICH OSY …. PLOCHY …. PRŮSEČNÉ BODY

NEZPODOBŇUJU TÉMATA

JEN OBSAH DĚJŮ A STAVŮ

ZVLÁŠTĚ ONOHO JEDNOHO

KTERÝ SVÝM VZLÍNÁNÍM ….

KTERÝ SVÝM PADÁNÍM ….

ZAPLNIL VESMÍR

ČLOVĚK ….

TO JSOU PRO MNE OSY A TRASY

PODOBNÉ OBLINÁM ZEMĚ A KŘIVKÁM NEBE

STĚŽÍ POSTIHNUTELNÉ

TÉMĚŘ NEDEFINOVATELNÉ

PROCESOVÁNÍ ČEHOSI NA COSI

CO BYLO HMOTOU

A PŘESTALO BÝT HMOTOU

A ZŮSTALO JEN OSNOVOU

OSNOVUJÍCÍ OSNOVOU

STĚNA …. STROP …. SLOUP …. KLENBA

JEJICH SKLONY …. ÚHLY …. VZÁJEMNÉ VZTAHY

PROSTOR OTVÍRAJÍ NEBO SVÍRAJÍ

A NAVOZUJÍ TAK NAPĚTÍ …. STAVY ÚZKOSTI …. SLASTI ….

BÝT

URPUTNĚ BÝT

NEPODMÍNĚNĚ

PRÉNATÁLNĚ

A DÁL SE VRACET DO NEJZPĚTNĚJŠÍHO ZPĚTNA

A NEBÝT SI KÝMKOLIV

A ČÍMKOLIV

A SKONČIT V „JEST“

V JEHO „JEST“

OSNOVA VŮLE

OSNOVA LÁTKY

OSNOVUJÍCÍ OSNOVA

JSEM LÁTKA

JSEM POLE …. SILOVÉ POLE

EJHLE …. JSEM

JSEM …. ABYCH BYL

ABYCH …. KONEČNĚ BYL

NENÍ BOD

JE JEN TUŠENÍ BODU

NEJSOU SLOVA TUŠENÍ

ANI ZNAKY TUŠENÍ

JEN NAMYŠLENÉ …. VYMYŠLENÉ …. VÍM

NEVÍŠ

NEMŮŽEŠ VĚDĚT

PROTOŽE ONEN BOD …. ONEN TUŠENÝ BOD …. JE POLE

DOSTŘEDNÉ POLE

A TY JEHO ČÁSTÍ

BALANCUJÍCÍ …. ZE SEBE SE VYBALANCOVÁVAJÍCÍ ČÁSTÍ

V NEUSTÁLÝCH OBMĚNÁCH

PŘÍLIV NAPODOBUJE ODLIV

ODLIV …. PŘÍLIV

VODA …. PÍSEK

PÍSEK …. VODU

DUŠE …. ANDĚLY

ANDĚLÉ …. ?

LIDÉ …. ?

LIDÉ …. SEBE …. SVÉ DOMNĚLÉ SEBE

BOHOROVNĚ ….

PRORADNĚ ….

BEZ NADĚJE SPATŘIT HOŘÍCÍ KEŘ ….

BEZ NADĚJE SLYŠET OHEŇ ….

CO JSEM SE NAMUČIL NEŽ JSEM OBJEVIL SLOVO

KDYŽ JSEM JE VŠAK PO ČASE VYSLOVIL …. ZNĚLO PRÁZDNĚ

NEBO JSEM BYL JÁ PRÁZDNÝ ?

SLOVA JSOU SOUVISLOSTI

A SOUVISLOSTI : …. ROMÁNY … SNŮŠKA ZBYTNÝCH SLOV

NA POČÁTKU BYL …. PODNĚT

ČLOVĚK PAK DŮSLEDEK I POČÁTEK ZPĚTNÉ REAKCE

ZEMĚ A NEBE POMINOU …. ALE ….

„ALE“ MĚ UKLIDŇUJE

Galerie

Kdo jezdí po Praze metrem, s velkou pravděpodobností se již setkal s pracemi Václava Ciglera. Na stanici Náměstí Míru stojí od roku 1987 světelný objekt, v letech 1983––85 vznikly skleněné stély na Náměstí Republiky a v roce 1988 další skleněný objekt na Křižíkově.

Tyto minimalistické a geometrické objekty, včleněné do podzemní architektury, jíž v neonovém pološeru dominuje lesklý kov a pravidelná dlažba, vypadají, jako by tam byly odjakživa. Však také byly pro tyto prostory vytvořené. Ale prodejní stánky, automaty na občerstvení a optický hluk reklam způsobují, že se výtvarná díla stala takřka neviditelnými. Navíc je možná nevnímáme také proto, že dnešní doba nepřeje určitým hodnotám, které byly v nedávné minulosti vytvořeny pro veřejná prostranství. Ale asi nevnímáme ani to, jaký svět se za oněmi abstraktními díly skrývá – a přitom stačí malé upozornění a budeme vědět, vidět a cítit.

Václav Cigler (1929) je sklář a žije v Praze. Má mimořádné pedagogické zásluhy v Bratislavě, kde na Vysoké škole výtvarných umění vedl v letech 1965–1979 ateliér Sklo v architektuře. Jako oblíbený učitel vychoval téměř dvě generace výtvarníků. V nejhorším období normalizace otevíral studentům svět, učil je vidět a myslet, což zvláště po roce 1971 nebylo samozřejmé.

Co mají společného například hranaté sloupy vytvořené z horizontálně vrstveného tabulkového skla (jaké najdeme právě ve stanici metra Náměstí Republiky) s naší kresbou? Z geometrických těles vyzařuje perfekcionismus a anonymita, kresba zase působí, jako by vznikla v afektu a nepromyšleně, jako by v ní vládla náhoda. A i když někdo připustí, že je v ní precizní výtvarný záměr, málokdo by asi řekl, že takto různorodé práce mají jednoho autora a může je spojovat podobný pohled na svět.

Název kresby, Stopy I (je součástí většího cyklu), evokuje proces vzniku díla. Lidská ruka držící měkkou tužku zanechala stopy na papíře. Tyto „stopy“ jsou vytvořené tak, že je můžeme snadno rozpoznat: tři rozlehlé, sytě černé skvrny, našrafované silným, energickým tahem, plují jako lehoučké obláčky v šedém poli, přes které z hloubky prosvítá světlo – běloba papíru. Ne náhodou to připomíná jemně pulsující pole v pastelech a obrazech Václava Boštíka. Dvě paralelní dráhy po pravé straně, vytvořené jakoby negativním procesem tvorby, totiž vygumováním, vytvářejí odraz a záblesk, dramatický děj světla a odhmotnění, který propojuje dva z oněch černých ostrovů. Samotný proces vzniku kresby není pro Ciglera tak podstatný, aby ho zdůrazňoval ještě v názvu a tím vyčerpával její význam. Ale přece nás k tomuto významu vede konstatování pracovních postupů, neboť už do samotného popisu toho, co vidíme, se pletou emoce a tím
i interpretace.

Vybavují se nám však i díla jiných výtvarníků, která nám usnadňují přístup k této kresbě. Neboť každé výtvarné dílo je také křižovatkou nejrůznějších vlivů, a tudíž i významů: kdo by tu nepomyslel na Clauda Moneta, na jeho Lekníny? V nich vidíme nebo spíše cítíme plochu vody, na které se květy vznášejí nad neznámou hloubkou, a současně se v ní odráží nekonečnost oblohy. V hladině vody se tak prolínají dva různé prostory. Něco podobného objevili také fotografové, jako například Jaromír Funke, když v skleněné výloze zachytil pohled dovnitř i zrcadlení toho, co se děje venku na ulici. Propojují se tak rozličné skutečnosti. U Moneta vyprávějí o vznešenosti a klidu, u Funkeho o zvědavosti vůči optickým zázrakům moderní doby. Tu a tam se ale nacházíme tváří v tvář prostoru, který se brání racionálnímu uchopení, neboť plocha je zároveň hloubka a výška, vnitřek i vnějšek. Nápomocný nám ale může
být i petrohradský výtvarník Kazimir Malevič. Jeho obraz Černý čtverec na bílém pozadí, který zavěsil roku 1915 do rohu místnosti na místo, jež bylo podle pravoslavné tradice určené ikonám, není jen rouháním, ale zároveň i novým obrazem duchovna, tedy Boha. Černý čtverec, obraz absolutna, se vznáší v bílém prostoru. Běžné prostorové koordináty už neexistují, nevíme, zda se díváme na tento „objekt“ zepředu nebo shora, zemská přitažlivost, alfa a omega naší kultury, tu poprvé neplatí. Malevič pak podstatně rozšířil svůj výtvarný slovník o různobarevné obdélníky nebo trojúhelníky svévolně se vznášející v bílém prostoru. Jsme tu v jiném světě, s neznámými, ale ne znepokojivými pravidly, ve světě s novým řádem. Monetovy a Malevičovy práce nám jak formálně, tak obsahově pomohou pochopit určité rysy v Ciglerově pohledu na svět. Cigler nazývá takovéto kresby také krajinami. Jsou to mnohoznačné imaginární prostory. Vygumované pásy jsou cestou a světlem,
stojí a leží, jsou také drsné a jako jednoznačné směry na ploše papíru potvrzují orientaci a jistotu, jsou nade vším, a přece vsazené, vetřené do hloubky prostoru. Takováto mnohoznačnost nemá nic do činění s náhodou. Je to záměr a je to podstata určitého, Ciglerem nastoleného řádu.

Svědčí o tom také jeho skleněné objekty. Mají svůj objem, svůj prostor a chvění své nebarevné hmoty. Jejich vnitřní život se nám odhalí, když změníme úhel našeho pohledu a nasvícení. Nebarevný skleněný sloup se přitom kontinuálně může stávat tmavě modrým až černým a mění se také při změně světla. Každým novým pohledem na výtvarné dílo se v rámci prvotní geometrické formy všechno mění a divák nabývá dojmu, že objekt nemůže vidět dvakrát stejně, právě jako nemůže dvakrát vstoupit do jedné řeky.

Byla by to hra s náhodou a s efekty, kdyby nebyla ředěná dokonalou znalostí materiálu, tušením, kudy vede cesta k ztvárnění poznaného a hlavně řízená životní zkušeností, jejíž poznání zanechalo své stopy. Tak se můžeme nad pracemi Václava Ciglera spoléhat na průvodce ve světě skla, kresby a světla, aby, stejně jako ve svých textech, poukázal na podstatné, totiž na otázky naší existence v prostoru, který tušíme, ve kterém bádáme a v němž věříme.

Dušan Brozman

Evropa bez Turecka?

Mám nesmírnou radost, že mohu být dnes tady ve Frankfurtu, ve městě, kde protagonista mého románu Sníh Ka prožil posledních patnáct let života. Tato románová postava je Turek, a ačkoli ji s Franzem Kafkou nespojuje pokrevní příbuznost, o příbuznosti literární by se snad hovořit dalo. Ka se vlastně jmenuje Kerim Alakusoglu, protože však své jméno nijak zvlášť nemiluje, dává přednost zkrácené podobě. Do Frankfurtu přijíždí na začátku osmdesátých let jako uchazeč o azyl. Politika je mu víceméně lhostejná, až odporná. Veškeré jeho uvažování a snažení krouží kolem poezie. Můj protagonista je tedy básník žijící ve Frankfurtu. Turecká politika mu proti jeho vůli zkřížila cestu, a to takřka osudově. O tom, jak se politika může stát člověku osudem, bych se ještě rád zmínil později, budu-li k tomu mít dostatek času. Bylo by to jistě na dlouhé povídání. Ale nemějte obavy: mé romány jsou sice dlouhé, na tomto místě se však hodlám vyjadřovat stručně.

Terénní průzkum

Abych čtenáři zprostředkoval co nejvěrnější obraz města, v němž Ka prožívá osmdesátá léta a začátek let devadesátých, rozhodl jsem se před pěti lety do Frankfurtu přijet. Dva ze zde přítomných lidí mi v blízkosti Gutleutstraße velkoryse poskytli pomoc a zavedli mě do malého parku za starými továrními budovami. Právě tam posléze Ka strávil mnohé hodiny. Abych si dovedl představit cestu, po níž Ka každé ráno kráčel ze svého bytu do městské knihovny, aby tam celé hodiny seděl nad knihami, chodívali jsme z Hlavního nádraží do Kaiserstraße, míjeli všechny sexshopy a pak jsme kolem obchodů s tureckými potravinami, stánků s dönerkebabem [oblíbené turecké jídlo, původně ze skopového masa – pozn. překl.] a kadeřnictví v Münchener Straße došli až k hlavní strážnici. Při té příležitosti jsme také procházeli kolem místa dnešního slavnostního aktu – chrámu sv. Pavla. Dva dny jsme se potulovali po starých a chudých tureckých čtvrtích, navštěvovali mešity
a spolky a popíjeli v lokálech a kavárnách. Měl to být můj sedmý román, přesto si dobře pamatuji, že jsem si horlivě pořizoval zhola zbytečné poznámky (chtěl jsem třeba vědět, jestli kolem toho či onoho místa už v osmdesátých letech vedla tramvajová linka) a vůbec si počínal tak, jako by šlo o prvotinu.

Stejně jsem postupoval i v případě dalšího dějiště románu – města Kars na severovýchodě Turecka. Protože jsem o něm věděl jen málo, často jsem tam zajížděl. Poznával jsem lidi, navazoval přátelství a postupně – ulici po ulici, krámek po krámku – jsem se s tímhle městečkem sblížil.

Chodíval jsem do nejodlehlejších, nejzapomenutějších čtvrtí tohoto nejodlehlejšího, nejzapomenutějšího města v celém Turecku a mluvil s nezaměstnanými, kteří se vzdali veškeré naděje na nalezení práce a místo toho vysedávali v čajovnách, s gymnazisty, s policisty v civilu i v uniformě, kteří mě vytrvale sledovali, a se šéfredaktory, jejichž listy se nemohly pochlubit vyšším nákladem než dvě stě padesát exemplářů.

Nevyprávím to tu proto, abych popisoval proces svého psaní, chci se pouze zastavit u tématu, jehož souvislost s uměním románu jako takovým si den ode dne intenzivněji uvědomuji: totiž způsob, jakým si v duchu postupně přivlastňujeme „toho druhého“, „cizince“, „nepřítele“. Lidé v románu by samozřejmě měli prožívat situace, které známe, které nás zaměstnávají a které se podobají našim vlastním. Především chceme, aby román pojednával o lidech, kteří se nám podobají, nebo ještě lépe, aby pojednával o nás samotných. Popisujeme matku, otce, rodinu, dům, ulici podobající se našim vlastním, popisujeme nám známé město a nám nejbližší zemi. Zvláštní kouzelná síla románu však způsobí, že se z naší rodiny, našeho domu a našeho města stane rodina, dům a město obecně. Často můžeme slyšet, že Buddenbrookovi obsahují příliš mnoho autobiografických rysů. Já jsem však tento román nečetl jako rodinnou historii onoho
autora (bylo mi sedmnáct a o rodině Mannů jsem beztak nic nevěděl), nýbrž jako obecnou rodinnou kroniku, s níž jsem se mohl bez potíží ztotožnit. Zázračné mechanismy románového umění slouží k tomu, abychom svůj vlastní příběh předložili lidstvu jako příběh někoho jiného.

Dějiny cizích příběhů

A přece je toto jen jedna strana této velkolepé kulturní formy, jež po staletí okouzluje čtenáře a nás spisovatele podněcuje a naplňuje. Její druhou stranou je to, co mě přivedlo do ulic Frankfurtu a Karsu: totiž možnost vyprávět příběh někoho jiného jako náš vlastní. Tak se tedy prostřednictvím románu pokoušíme nejprve posunout hranice ostatních a potom i své vlastní. Z ostatních se stává „my“ a naopak. Román samozřejmě dokáže i obojí najednou. Nabízí nám možnost vyprávět náš život jako život někoho jiného právě tak jako možnost líčit život jiných jako náš vlastní. K tomu vůbec není zapotřebí bloumat po cizích městech a ulicích, jako jsem to dělal já v Karsu. Většina romanopisců docílí efektu zcizení či naopak vcítění prostě tím, že povolá na pomoc fantazii. Rád bych se teď ještě jednou chopil myšlenky literární spřízněnosti a ozřejmil ji na následujícím příkladu: „Co by se stalo, kdybych se jednoho dne probudil jako veliký
brouk?“ Za každým velkým románem se podle mého názoru skrývá spisovatel, který se rád zobrazuje jako někdo jiný, a tvůrčí síla, která touží překonat vlastní hranice. K tomu, abychom si představili, jak se ráno probudíme proměněni ve velikého brouka, jak lezeme po stěnách a po stropě, jak se nás ostatní štítí a otec po nás hází jablka, se nemusíme oddávat entomologickým studiím – spíš musíme být Kafkou. Je-li nějaké zkoumání zapotřebí, pak proto, abychom se dovedli vcítit do druhých. A především při tom musíme mít na paměti následující: kdo vlastně je onen „druhý“, jehož si máme představit?

Tato nám tolik nepodobná osoba apeluje na naše nejprimitivnější instinkty a funguje jako spouštěč agresí a obranných mechanismů, hnusu a strachu. Víme, že tyto pocity podpoří naši fantazii a zvýší aktivitu psaní. Romanopisec cítí, že identifikace s oním „druhým“ přinese ovoce, neboť tato identifikace náleží k funkční podstatě umění, které provozuje. Ví, že bude-li myslet přesně opačně, než se od něj obecně očekává, dosáhne osvobození. Dějiny románu můžeme pojímat také jako dějiny jedné možnosti: možnosti vcítit se do druhých a touto představivostí se proměnit, či dokonce osvobodit.

Čteme-li Robinsona Crusoea, nevciťujeme se jen do Robinsona samotného, nýbrž i do jeho sluhy Pátka. V Donu Quijotovi nás Sancho Panza nezajímá o nic méně než jeho pán žijící ve světě svých oblíbených knih. Tolstého skvostné dílo Anna Kareninová s oblibou čtu jako román o šťastně ženatém muži, jehož přivede do záhuby jeho nešťastně provdaná manželka. Předobrazem tu byl Flaubert – sám se nikdy neoženil a udřel se na nešťastné madam Bovaryové. V Moby Dickovi, první velké alegorii moderního románu, odhaluje Herman Melville prostřednictvím honu na bílou velrybu dobový americký strach ze všeho cizího. Jižní část dnešních Spojených států je zase pro milovníky literatury neodmyslitelně spjata s Faulknerovým líčením tamního černošského světa. Jestliže by současný německý spisovatel vystoupil s požadavkem zachytit současný stav německé společnosti, pokládali bychom určitě za velký nedostatek, kdyby do německé přítomnosti
nezahrnul problematiku Turků ve Spolkové republice Německo, zejména podvědomou averzi, s níž se turecká menšina v Německu potýká. Já osobně pak pokládám za nedostatek, jestliže se dnešní turecký spisovatel nezabývá Kurdy, životem menšin v Turecku a temnými okamžiky našich dějin.

Spisovatelova role v politickém životě nespočívá ani v prosazování konkrétních politických řešení, ani v práci pro některou politickou stranu nebo jiné uskupení, jakkoli se tak často soudí. Vyplývá spíše z jeho představivosti, z jeho schopnosti vcítit se do druhých lidí. Díky těmto schopnostem může nejen formulovat dosud nevyslovené pravdy, ale může se stát ochráncem všech, kdo si sami nedovedou zjednat respekt a jejichž zlosti
není popřáno sluchu, stejně jako sběratelem a opatrovníkem potlačovaných názorů. Spisovatel také může stát mimo politické proudy a sledovat vlastní, třeba velmi odlišné úmysly. Hovořím ze zkušenosti, neboť v mladých letech mě něco podobného také potkalo. Největší ze všech politických románů, totiž Běsy od F. M. Dostojevského, už dnes nečteme jako pamflet proti bujení západních vlivů a nihilismu v tehdejším Rusku, ačkoli to byl autorův záměr, nýbrž jako dílo, které nám prozradí mnoho o slovanské duši a ruské realitě. Získáme tak přístup k tajemstvím, která nám může nabídnout pouze román, a nikoli četba novin nebo poslech televize. Toto zvláštní, s ničím neporovnatelné vědění o dějinách a o životě lidí a národů, jež nás může znepokojovat a může námi otřást, jež nás může znejistět, ale může nás také zmást svou prostotou, se nám otevře pouze pozornou, trpělivou četbou velkých románů. Zvláště silně mě přitahuje ono tajemství, které
na čtenáře dýchá ze stránek Běsů – ona zvláštní historická atmosféra tvořená ponížením a pýchou, studem a zběsilostí. Za touto atmosférou se samozřejmě skrývá směs lásky a nenávisti a duševní neklid spisovatele, který se na jedné straně necítí jako příslušník západního světa, na druhé straně je však okouzlen leskem západní civilizace.

Vyrovnat se Západu

Když se novináři chopí onoho tolik oblíbeného tématu Západ-Východ, uvědomím si většinou, co si část západního tisku pod tímto pojmem představuje, a celý problém bych nejraději shodil se stolu. Často se totiž pod tímto problémem nechápe nic jiného než skutečnost, že se chudé země Východu nechtějí sklonit před všemi požadavky Západu a Spojených států. Toto stanovisko prozrazuje, že kultura, život a politika v onom koutu světa, odkud pocházím, jsou považovány za nepohodlný problém, přičemž od spisovatelů, jako jsem já, se dokonce očekává, že předloží nějaký návrh řešení. Dodejme, že specifickou součástí problému Západu a Východu je i blahosklonný styl části západních novinářů. Problém Západu a Východu přitom skutečně existuje. Jeho těžiště ovšem neleží v otázce stylu, jak se často zlomyslně ozývá ze Západu, ale spíše v propasti mezi chudobou a bohatstvím. Zároveň tento problém úzce souvisí s otázkou míru.

V devatenáctém století docházelo k nárůstu konfliktů mezi Osmanskou říší a Západem a Osmanská říše si z nich odnášela jednu porážku za druhou. Když se Osmanská říše rozpadla, provedli Mladoturci spolu s novými vedoucími vrstvami a dokonce i za pomoci posledních osmanských sultánů řadu reforem západního střihu. Touha vyrovnat se Západu stála i u kolébky reforem, které po založení Turecké republiky inicioval Kemal Atatürk. Ve společnosti převažoval názor, že vinu za chudobu a celkově neutěšenou situaci tureckého národa je třeba přičíst tradicím, dosavadnímu náboženskému zřízení a vůbec všemu, co je spojeno se starou kulturou. I mně, který pochází ze středostavovské, prozápadně orientované istanbulské rodiny, se stává, že znovu a znovu podléhám této dobře míněné, ale příliš naivní a nedostačující interpretaci. Kdo je oddán myšlence evropeizace, snaží se přetvářet a obohacovat svou zemi napodobováním Západu.
Osmansko-turecké evropeizační hnutí chtělo a chce učinit Turecko bohatším, spokojenějším a šťastnějším, a proto je jeho součástí i něco, co můžeme nazvat patriotismem či nacionalismem. Evropeizace s sebou ale logicky přináší i kritickou reflexi určitých specifických prvků vlastní země a kultury. V krajním případě se může stát, že tyto prvky začneme považovat za zcela falešné a bezcenné, i když to patrně nebudeme formulovat tak drasticky jako příslušník západní civilizace. Jak jsem zjistil z vlastní zkušenosti i z reakcí na mé romány, vyvolávají takové poznámky jeden hluboký a vnitřně diferencovaný pocit, totiž pocit studu. Problémy mezi Východem a Západem či chcete-li tradicí a modernou (toto druhé pojetí je mi bližší) mají vždy cosi společného s těžko odstranitelným pocitem studu. Sám se tento pocit snažím vnímat v souvislosti s jeho protějškem, tedy pýchou. Pyšné a sebejisté chování jedné strany má, jak
známo, často za následek zrod studu a ponížení u strany druhé. A ten, kdo se cítí ponížený, si tento pocit s oblibou kompenzuje silným nacionalismem. Tento druh studu, pýchy, ponížení a zloby je materiál, z něhož vytvářím své romány. Protože pocházím ze země, která se domáhá vpuštění do Evropy, mohu zblízka pozorovat, jak snadno se takové choulostivé pocity mohou nebezpečně vystupňovat. Proto bych o tomto studu rád hovořil šeptem (podobným šeptem, jaký tuším v románech F. M. Dostojevského), jako bych zveřejňoval tajemství. Umění románu mě totiž naučilo, že dělit se s druhými o skryté pocity studu má osvobozující účinky.

Co zmůže román

Jakmile se tato svoboda začne rozvíjet, přepadnou mě ovšem také morální rozpaky, plynoucí právě z oné skutečnosti, že jsem se rozhodl zastupovat jiné a mluvit jejich jménem. Spisovatelova představivost funguje jako zrcadlo, které nastavuje oněm choulostivým pocitům, tedy nacionální pýše nebo patriotické nedůtklivosti, aby je zpochybnil, rozviklal. Skutečnost, která nás až dosud pálila jako němá výčitka, je náhle jako mávnutím kouzelného proutku oloupena o všechnu svou tajemnost a stává se skutečností novou, s níž se musíme aktivně vypořádat. Začne-li spisovatel prozkoumávat pravidla určující běh světa a pohrávat si se skrytou geometrií života, dávaje se vést spíše intuicí než jistotou, vypukne v rodinách, klanech, seskupeních a společenstvích všeho druhu povyk.
Je to povyk šťastný. Román nám předává zprávu, že náš svět, stejně jako pohádka nebo povídka, je plodem čísi fantazie. Vynáší na světlo věci, které školy, rodiny či společnosti zatajují a skrývají, ale co víc, teprve on nám dává příležitost, abychom o těchto věcech vůbec začali přemýšlet. Všichni známe onen požitek, který se při četbě románu dostavuje: pozorně sledujeme, jak si hrdina klestí cestu mezi ostatními lidmi, jak se v neustálém duševním zápolení se světem proměňuje, jak zachází s lidmi a věcmi a jak spisovatel, náš průvodce tímto vývojem, určitá místa promyšleně zdůrazňuje. Uvědomujeme si sice, že to, co čteme, je fiktivní, zároveň ale cítíme, že je to utkáno ze stejné látky jako náš skutečný svět. Román není ani čistá fantazie, ani čistá skutečnost. Číst román znamená vejít do konfrontace jak s autorovou tvůrčí metodou, tak s naším vlastním zvědavým pátráním po životní realitě. Ať už čteme román tiše usazeni v koutku nebo pohodlně roztaženi na pohovce,
přeskakuje náš rozum neustále mezi světem románu a naším vlastním světem. Teď už si i my začneme představovat někoho „druhého“, o němž jsme před chvilkou ještě nic nevěděli, případně podnikneme stejnou průzkumnou cestu do hlubin duše, která se velmi podobá naší vlastní. Poukazuji tu na tyto různé situace, protože se s vámi chci podělit o obraz, který tu a tam vyvstává před mým vnitřním zrakem. Občas si zkouším všechny ty čtenáře románů představit. Hezky jednoho po druhém je pozoruji, jak v klidu sedí v křesle obklopeni svým důvěrně známým prostředím. Pak před sebou postupně vidím tisíce, možná desetitisíce lidí rozptýlených po celém světě, jak se ubírají po stezkách autorovy fantazie, svých vlastních hrdinů a svého vlastního světa. Všichni tito čtenáři si počínají stejně jako autor – také oni využívají svou fantazii a snaží se vcítit do jiné osoby. To je právě ta chvíle, kdy se v nás začne ozývat tolerance, skromnost, láska, soucit a radost. Dobrá
literatura totiž ani tak neapeluje na naši soudnost, jako spíš na naši schopnost empatie.

Kdykoli si představím tu spoustu čtenářů rozesetých v množství ulic, čtvrtí a měst, kteří tímto způsobem mobilizují svou obrazotvornost, stále zřetelněji si uvědomuji, že toto společenství lidí, ať už je nazveme skupinou či národem, je právě na nejlepší cestě dospět k názoru na sebe samo. Náboženská společenství, kmeny či národy dnes díky románům dospívají k nejhlubšímu pochopení sebe samých, což jim umožňuje diskutovat o vlastní identitě. Na platnosti tohoto tvrzení nic nemění ani skutečnost, že většina lidí sahá po románu jen proto, aby se pobavila či prostě jen na chvíli unikla z všedního světa. I oni totiž začnou v průběhu četby podvědomě reflektovat národ či společenství, k němuž náležejí. To je důvod, proč může román v národě vyvolávat tak širokou škálu pocitů – od štěstí a hrdosti až ke zlobě, nedůtklivosti a studu. Zároveň tím můžeme vysvětlit, proč se spisovatelé i v dnešní době stávají terčem nevraživosti,
proč narážejí na zjevnou intoleranci, proč jejich romány končí v plamenech a oni sami jsou vláčeni po soudech.

V domě, ve kterém jsem vyrůstal, se četlo hodně románů. Můj otec měl rozsáhlou knihovnu a o velkých spisovatelích jako Thomas Mann, Kafka, Dostojevskij či Tolstoj vyprávěl se stejnou samozřejmostí, s jakou jiní otcové možná doma vyprávěli o generálech nebo světcích. Jména všech těch románů a spisovatelů se v mé mysli odmalička kryla s pojmem Evropa. Nejen proto, že má istanbulská rodina patřila k oddaným stoupencům evropeizace Turecka a s notnou dávkou naivity opravdu považovala naši zemi za Evropu, ale také proto, že román je jednou z nejvýznamnějších kulturních forem, které Evropa kdy stvořila. Podle mého názoru patří román spolu s orchestrální hudbou a renesančním uměním k základům evropské povahy a identity. Evropu bez románu si nedovedu představit, už proto ne, že román je škola myšlení, porozumění, sebereflexe a empatie, ale nejen to – je to navíc i svědek kultury a dějin. V mnoha
částech světa se mladí lidé poprvé blíže seznámí s Evropou právě prostřednictvím románu, tak jako kdysi já. Vzpomeňme jen, jak dychtivě se mimoevropské kontinenty, kultury a civilizace románu zmocnily, jak jej obohatily o vlastní inspiraci a začaly s jeho pomocí reflektovat svou vlastní existenci. Díky románu tak vlastně získaly podíl na evropské civilizaci. Vzpomeňme na vznik velkého ruského románu a na román latinskoamerický, který se stal součástí evropské kultury. Pouhá četba románu stačí k tomu, abychom pochopili, že se hranice, dějiny i sama podstata Evropy nacházejí v neustálém pohybu. Stará Evropa, jak ji zobrazovaly francouzské, ruské a německé romány z knihovny mého otce, poválečná Evropa mého dětství a Evropa dnešní jsou zeměpisně i obsahově zcela odlišné pojmy. Přesto ve mně evropská myšlenka žije dál a právě o ní bych teď rád promluvil.

Neznevažujte tureckou kulturu

Pro Turky je dnes Evropa ovšem velmi choulostivé a dvojsečné téma. Beznadějné čekání muže, který klepe na dveře a prosí o vpuštění, zvědavost a zároveň strach z odmítnutí, bezmocný vztek – to všechno se mi jako většině Turků vpálilo do paměti a odtud schází už jen malý krůček ke studu. Právě nyní, kdy se zdá, že žádost Turecka o vstup do EU by snad po dlouhém čekání, doufání a navzdory mnoha nesplněným slibům mohla v budoucnu skončit úspěchem, objevují se v určitých společenských a politických kruzích čím dál častější snahy vyvolávat vůči Turecku negativní náladu. Způsob, jakým se někteří politici v posledních spolkových volbách snažili získávat politické sympatie neomalenostmi vůči Turecku a Turkům, je podle mého názoru stejně nebezpečný jako počínání některých tureckých politiků, kteří vůči Západu a Evropě rádi používají konfrontační tón. Jedna věc je kritizovat turecký stát za nedostatek demokracie či hospodářské
problémy a druhá věc je znevažovat celou tureckou kulturu či tureckou menšinu v Německu, která tu žije v mnohem těžších podmínkách než sami Němci. Turci na tyto urážky reagují s nedůtklivostí odmítnutých. Rozdmýchávání protitureckých nálad v Evropě má bohužel za následek vznik protievropského, tupého nacionalismu v Turecku. Kdo věří v Evropskou unii, měl by uznat, že tu jde o volbu mezi dvěma alternativami – mírem a nacionalismem. To je rozhodnutí, které musíme učinit. Mír, nebo nacionalismus. Za svou osobu jsem přesvědčen, že myšlenka míru je srdcem Evropské unie a že mírová nabídka, kterou dnešní Turecko Evropě dává, nesmí být odmítnuta. Máme dvojí volbu – buď si vybereme spisovatelskou fantazii, nebo obrazoborecký nacionalismus.

Protože jsem se v minulých letech opakovaně vyslovoval pro přijetí Turecka do Evropské unie, dostával jsem řadu otázek, z nichž čišela skepse a odmítání. Rád bych využil této příležitosti a odpověděl na ně. Co může Turecko a jeho obyvatelé Evropě nabídnout? Je to v první řadě mír, je to přání muslimské země podílet se na dění v Evropě. Jestliže Evropa včetně Německa na pokojnou prosbu Turecka přistoupí, získá bezpečnost a sílu. Ve všech románech, které jsem v mládí přečetl, byla Evropa definována nikoli důrazem na křesťanství, nýbrž spíše důrazem na individualismus. Evropa se mi odhalovala skrze románové postavy, které bojují o svobodu a možnost individuální seberealizace. Evropa si zaslouží uznání za to, že své hodnoty, tedy volnost, rovnost a bratrství, podporovala i mimo Západ. Je-li však Evropa skutečně prosycena duchem osvícenství, rovnosti a demokracie, pak musí být v této mírumilovné Evropě místo i pro
Turecko. Bude-li se Evropa opírat pouze o křesťanství, dopadne to stejně, jako bude-li Turecko čerpat sílu pouze z islámu – ztratí smysl pro realitu a stane se pevností zahleděnou do minulosti místo do budoucnosti. Není těžké si představit, že v Evropskou unii věří někdo jako já, kdo se narodil v prozápadně a světsky orientované istanbulské rodině. Můj milovaný klub Fenerbahçe hraje koneckonců už celá léta evropské poháry. Miliony Turků jsou tak jako já z hloubi srdce přesvědčeny o tom, že Turecko patří do Evropy. Mnohem důležitější ale je, že členství Turecka v EU, a tedy podíl na evropském dění si už dnes přeje i velká většina konzervativních, nábožensky založených Turků včetně jejich politických zástupců. Pokud po staletích bojů a válek Evropa nepřijme tuto přátelsky podávanou ruku, dříve či později toho patrně bude litovat. Tak jako si neumím představit Turecko, které nesní o Evropě, nevěřím ani na Evropu, která do své definice nezahrnuje
Turecko.

Odpusťte mi, prosím, že jsem tolik mluvil o politice. Svět, k němuž chci náležet, je samozřejmě svět fantazie. Mezi sedmým a dvaadvacátým rokem života jsem se chtěl stát malířem a vytvořil jsem bezpočet obrazů Istanbulu. Ve dvaadvaceti jsem se rozhodl malířskou dráhu opustit a stát se spisovatelem (podrobněji jsem to vylíčil v knize s názvem Istanbul). Dnes už ovšem vím, že jsem jak v malířství, tak ve spisovatelství usiloval o totéž, totiž utéci z fádní, tupé, deprimující všednosti do světa hlubšího, rozmanitějšího a bohatšího. Ať už jsem si tento překrásný svět vytvářel pomocí štětců a barev či posledních třicet let pomocí slov, tak či onak jsem musel a musím trávit každý den dlouhé a dlouhé hodiny zavřený v liduprázdném pokoji. Materiál k tvorbě onoho jiného, útěšného světa, kterým se ve své klauzuře zabývám už třicet let, čerpám pochopitelně z toho, co vidím v ulicích Istanbulu, Karsu
a Frankfurtu. Naše a spisovatelova fantazie však tomuto omezenému reálnému světu dovede propůjčit zvláštní kouzlo.

Právě o tomto kouzlu, o něž každý romanopisec celý život usiluje, bych na závěr rád řekl několik slov. Onen nesmírně komplikovaný a záhadný charakter života, který nás dovede učinit šťastnými, se může rozvíjet pouze tehdy, jestliže se život podvolí určitému rámci. Štěstí či neštěstí většinou nezávisí na konkrétním průběhu našeho života, nýbrž na smyslu, který jsme mu schopni dát. Zkoumat tento smysl je posláním mé existence. Znamená to nalézat v nevyzpytatelných zákrutách života uprostřed hluku a vřavy našeho obtížného, bláznivě rychlého světa nějaký začátek, střed a konec. Nedovedu si představit žádný jiný způsob, jak tohoto cíle dosáhnout, než je psaní románů. Když jsem po napsání a vydání románu Sníh chodil po Frankfurtu, znovu a znovu se mi stávalo, že jsem někde na ulici viděl pobíhat Kaa – protagonistu mého románu a tak trochu sám sebe. Mallarmého výrok „všechno na světě je tu proto, aby to vstoupilo do knihy“ je podle mého názoru
naprosto přesný. A jestli existují knihy, do nichž se vskutku vejde celý svět, pak jsou to bezesporu romány. Nejvyšší lidské schopnosti, tedy fantazie a empatie, nalézají i po staletích nejlepší rezonanční plochu právě v románu. Domnívám se, že toto významné ocenění je výrazem uznání za třicetiletou věrnou službu románu, a rád bych vám za ně ze srdce poděkoval.

Přeložil Pavel Sojka.

Mí následovníci se evropské ústavy dožijí

Pane prezidente, v Německu po volbách donedávna panovala patová situace a na špičku dvou politických stran se dostaly dvě osobnosti z bývalé NDR, kterým je jednapadesát let: paní Merkelová a pan Platzeck. Der Spiegel napsal: Nástupu Východu předcházelo „poděkování se“ Západu. Co říkáte takovým výrokům?

Tak v prvé řadě patovou situaci nahradila po volbách paktová situace. Musíme učinit reformy hlavně v oblasti sociální politiky. S tím již začala Schröderova vláda, tedy chcete-li se na to dívat stranicky: levice. A další pokrok v tomto směru může být učiněn jen pomocí velké koalice, a to potřebuje nejen Evropa, ale i naši sousedé, kteří z toho mohou mít prospěch. Proto je i ve vašem zájmu, aby se nám reformy podařily. K tomu ale budeme potřebovat hodně času. Po volebním výsledku, který byl překvapující, protože obě velké strany nedosáhly svého cíle, se zrodila nutnost takovou koalici vytvořit, a to nám skoro někteří sousedé závidí, protože i u nich je třeba dělat reformy, které potřebují spolupráci na střední cestě. Jestli to bude fungovat, se ale teprve uvidí.

Politolog Franz Walter ale komentoval povolební situaci slovy: To je manifestace vyprázdněné politiky, které chybějí ideje, přesvědčivost a politická zralost. Co tomu říkáte?

My máme několik profesionálů, kteří politickou situaci stále komentují, a je jejich legitimní úkol poukazovat na kritické momenty. Reformy, které máme před sebou, jsou v mnohém ohledu tvrdé, nepopulární, a proto není jiná cesta než kompromisní. Všichni vědci a akademici, kteří se toho procesu přímo neúčastní, k němu mohou zaujímat nestranné postoje a učit se z toho, ale politické strany v té pozici nejsou. Musíme se soustředit na první kroky této koalice, a ne křičet jako Kassandra ještě dřív, než se s něčím začalo. Důležité je, aby se obě velké strany soustředily na společný program a nenechaly se od něj odvést. Profilovat se mohou při příštích zemských volbách. Ty budou ve čtyřech spolkových zemích už v březnu a obě strany se musí snažit, aby se v nich spolková politika nestala středem kritiky.

Neukazuje ale rozložení sil po volbách i na to, že vůbec, nejen u vás, ale třeba i u nás, už velké strany nejsou schopné předložit koncept, který je zajímavý pro většinu občanů?

V poslední době lze skutečně nejen v Evropě, ale i jinde zaregistrovat, že velké strany, a je jedno, jestli jsou pravé či levé, se neumějí dobře soustředit na budoucnost. V Německu je přesto situace zatím relativně stabilnější než v jiných zemích. Stačí, podíváme-li se na Itálii či na Polsko, ale třeba i na Holandsko.

Ve Francii trvají už pár dnů nepokoje a já se musím v této souvislosti, kdy hovoříme o jistém selhání velkých stran, zeptat: nejsou těmi nepokoji ohroženy základní hodnoty západní společnosti, jako je demokracie a tolerance?

Myslím, že nikdo, kdo mluví o událostech ve Francii, by si svůj úkol neměl usnadňovat. Staří lidé jako já si pamatují, co to znamenalo, když de Gaulle vyhlásil nezávislost Alžírska. To byl hluboký historický šok a jeho důsledky nebylo možné hned odhadnout. Když si připomeneme stranu pana Le Pena v jižní Francii, tak nám to jen lépe ozřejmí, jaké problémy Francii činí emigrace z Maghrebu, která je jen velice těžko zvládnutelná. My s naší tureckou menšinou to přeci v Německu nemáme o moc lehčí. Když jsem jako starosta Berlína přijel do Turecka, byl jsem tam vítán jako starosta druhého největšího tureckého města mimo Turecko. Naše situace, hodnotíme-li soužití s tureckou menšinou, není jednoduchá, je jen lehčí než francouzská. Že by snad těmito problémy byly ohroženy základní hodnoty západní společnosti, tomu nevěřím. Ale samozřejmě ty hodnoty, a tomu se nemůžeme vyhnout, představují vždy vztahy plné napětí. Na jedné straně potřebujeme
toleranci vůči menšinám a na druhé straně musí platit zákonný pořádek. Když nefunguje právní stát, nemůže nikdo zajišťovat ani práva menšin. To Francouzi vědí a já pevně doufám, že se jim podaří opět nastolit řád, i když s tím budou mít jistě těžkosti.

Vy tedy ty události nechápete jako konflikt civilizací, jak se o tom někdy mluví?

Huntington píše o střetu civilizací, ale udělat si z toho politický program vidím jako nejfalešnější cestu. Před pár měsíci jsem byl na západním Balkáně a v Sarajevu jsem potkal jednoho čestného muslima a na citovanou tezi jsem se ho zeptal. On mi odpověděl: civilizace se mohou navzájem obohacovat nebo alespoň se od sebe učit, ale když spolu bojují, tak minimálně jedna z nich není civilizace, ale barbarská horda. On samozřejmě artikuloval vysoký cíl. Ne všichni muslimové jsou tak naladěni, přesto se musíme snažit o dialog civilizací a pochopit, že právě to je náš úkol. A nejen náš, ale i mých dětí a vnoučat. Takový úkol ale potřebuje spoustu času. S Američany jsme zajedno, že s muslimským světem, který představuje 1,4 miliardy lidí, musíme spolupracovat. Protože ale žijí kolem nás, je to v prvé řadě náš evropský úkol. Musíme se snažit být v těchto krocích úspěšní a jít dopředu, abychom jednou byli
schopní přijmout do Evropské unie i Turecko. Nikdo nesmí říkat, že se tato jednání povedou jenom o členství Turecka v EU a o ničem jiném, nebo opačně, že budeme jednat jen o privilegovaném vztahu a o ničem jiném, o žádném členství. Kdo takhle mluví, chce vlastně Turecko vyšachovat ze hry. Rozhovory a jednání s Tureckem představují jen díl z dialogu civilizací, který se musíme teprve naučit vést.

Jak se díváte na situaci v postkomunistických zemích? Ohrožujeme podle vás, jak se někdy píše, korupcí a nacionalismem Evropskou unii?

Prosím vás, korupce přece není privilegovaný úkaz postkomunistických zemí. Korupce je lidská nedostatečnost, s níž se setkáme všude na světě. A bojovat s ní je náš společný úkol. V Berlíně je mezinárodní klub, který se těmito věcmi zabývá, a já jsem jeho členem. Je tam i prezident z Nigérie a mnozí jiní, a kdyby tam seděl i někdo z Rumunska, bylo by to taky dobře. S korupcí se v rámci EU jednou vypořádáme, to mi věřte.

Vy jste vskutku velký optimista…

Vy nejste tak starý jako já. Už jsem hodně zažil a nikdy jsem nesnil o tom, že zažiju tolik malých, středních i velkých úspěchů, jaké jsem za čtyřiaosmdesát let viděl. Chce to jen trochu trpělivosti. A samozřejmě musí být člověk i aktivní.

U nás se často diskutuje o tom, zda by se komunistická strana neměla zakázat a zda představuje pro demokracii ohrožení. Jaký na to máte názor?

Nemohu pochopitelně hovořit o České republice, to si musíte rozhodnout sami jako každá jiná země. My s tím problémem máme také co dělat. Zákaz politické strany je u nás věcí spolkového ústavního soudu. A u toho platí tvrdá pravidla. Žádná ideologie sama o sobě nestačí k tomu, aby byla brána jako důkaz nedemokratických praktik. Měli jsme v bývalé NDR stranu SED, tak se tam jmenovala komunistická strana. Ta partaj sice už neexistuje, ale jejím pokračovatelem je takzvaná PDS a hovoří se o ní jako o postkomunistické straně; v mnohých bodech se odvolává na Marxe a Engelse, už tedy ne přímo na Stalina, ale otázka zní, jestli se chová demokraticky, korektně a ústavně. A to zatím činí. Máme ji i v parlamentu a tam dochází k politickým střetům.

Nacionalisté a komunisté jsou proti Evropské unii, proti evropské ústavě. Jak vidíte budoucnost této instituce?

Evropská unie stojí uprostřed procesu, který má zvýšit její akceschopnost. A jak jsem to sám zažíval, vždycky bylo těžké její rozhodovací schopnost posílit bez vnějšího tlaku. Žádná země se nevzdává svých pravomocí lehce a ráda, pokud není v nouzi či pod tlakem. To platí i pro Českou republiku. My jsme ale kvůli rozšíření na větší akceschopnosti EU závislí. Potřebujeme, aby se zvýšila a zlepšila. Nečekal jsem, že rozšíření situaci kolem ústavy zjednoduší. Za návrhem ústavy vidím dobrý úmysl, ale text je moc dlouhý, komplikovaný a těžko sdělitelný. Možná jsme s jeho prosazováním také začali moc brzy. Sice se pohybujeme směrem k politické unii, ale musíme k ní dorůst, a to se nikdy nepovede, pokud třeba Velká Británie kvůli nějakému článku ústavy musí s jinými dělat společnou zahraniční politiku, abych jmenoval aspoň jeden příklad. Podaří se to jen tehdy, když Londýn uvidí, že má stejné politické zájmy jako Berlín, Varšava
a Praha. Nemůžeme nejdříve uzavřít smlouvy a pak z toho odvozovat, že všichni podle nich musí mít společné zájmy. Ani myšlenka společného ministra zahraničí nebyla špatná, ale k čemu by takový ministr byl, kdyby nemohl garantovat společnou politiku?
I když odhlédneme od toho, že krach dvou hlasování v EU byl způsoben hlavně vnitropolitickou situací, která je zase zřetelným výsledkem stranické demokracie, jež vždy promítá vnitřní politiku i do zahraničních věcí, myslím, že jsme věc ústavy uspěchali. V blízké budoucnosti bez ústavy nemůžeme jít dál, už jen proto, abychom obstáli v globalizačním procesu, abychom byli schopní účinně jednat. Přece se musíme ptát, proč se i Amerika snaží o totéž na svých dvou kontinentech. I ve východní Asii dochází k regionální spolupráci a Evropská unie pro všechny tyto kusy světa slouží jako předobraz. Máme společný zahraniční obchod, žije tu 500 milionů lidí a to samo o sobě je gigantický politický faktor. A připočteme-li k tomu společnou měnu, která už v některých zemích EU funguje, je to další důležitý politický instrument. Velká Británie, Francie a Německo jednají už delší dobu v Íránu s cílem dospět k zajištění míru na
Středním východě. To opět ukazuje správným směrem, tedy na dobré rozdělení práce v transatlantickém spojení mezi Spojenými státy a Evropskou unií. Myslím, že v budoucnosti musí dojít k ještě těsnější transatlantické spolupráci mezi samostatnými, nezávislými partnery. Ti, co jsou na sobě závislí, nejsou partneři.

Jednou jste řekl, cituji z knihy Současnost minulosti: v Evropě probíhá proces učení, o kterém si myslím, že v této formě ještě nikdy neexistoval. A já se ptám, není tento úkol pro nás moc velký?

fNe. Pro mladé lidi je Evropská unie samozřejmost a něco jiného si už ani nedovedou představit. Ale to samozřejmě neznamená, že nejsou a nebudou potíže. Za padesát let, co tento proces probíhá – tehdy šlo o šest zemí, nyní pětadvacet – jsme zažili mnohokrát nejen pokrok, ale museli jsme udělat i kroky zpět. Taková je naše zkušenost, ale přes to přese všechno jsme položili základ mírového díla v Evropě. Něco takového evropská historie nikdy nezažila. A tak to půjde dál.
V Německu čas od času máme sklony, když se mluví o konci studené války nebo pádu berlínské zdi, radovat se z toho, že jsme se mohli sjednotit. A je to legitimní radost. Ale stejně důležitý je fakt, z kterého se musíme taky radovat, že od té doby se mohla zase začít sjednocovat Evropa a může se dál vyvíjet společně. Byla roztržena právě ve svém středu, a proto musí zase ze svého středu vyrůstat společně. A že my Němci, dokonce poprvé v naší historii, s devíti sousedy, které máme, žijeme v takovém stavu, že nikdo z nás nemá strach před druhým a my se necítíme být někým ohrožováni, to v minulosti také nikdy nebylo. Na tom základě je třeba stavět dál. A jednoho dne se mí následovníci ve funkci prezidenta určitě dožijí i společné ústavy. O tom nepochybuji.

Jakou roli podle vás v tomto komplikovaném procesu hrají média, zvláště televize a popnoviny, které nám předkládají stále zjednodušenější obraz? Nebrzdí sjednocující snahy?

Ale na druhé straně právě díky médiím víme, co se všude na světě děje. Dříve jsme o mnohých neštěstích vůbec nic nevěděli, protože tenkrát nebyla zvláště elektronická média tak rozšířená. Normální člověk si samozřejmě na tu spoustu špatných zpráv těžko zvyká, ale na druhou stranu se pochopení politických úkolů prohlubuje jen díky médiím. A je tu i další stránka: média fungují jako hospodářské jednotky a podléhají zákonům kapitalismu: chtějí dosahovat velkých výdělků. A těch se dosahuje jak?

Množstvím posluchačů, čtenářů a inzerentů…

Právě. Stačí se podívat na bulvární tisk a zeptat se, proč jeden Australan ve Velké Británii dělá propagandu proti kontinentu. Protože se domnívá, že tím získá víc čtenářů, a tudíž docílí větších zisků. Nebo proč máme v Německu vydavatele, který tu vydává jeden bulvární plátek a zároveň paralelně založí ještě jeden v Polsku, a jeho bulvár v Německu nadává Polákům a polský plátek Němcům? Zisk z toho má jen nakladatel. To je samozřejmě negativní doprovodný zjev současného mediálního provozu. To nemůže nikdo odstranit, ale musíme o tom mluvit, učinit z toho téma.

Jistě, ale přesto k jedné podstatné změně došlo. V druhé půlce minulého století se vydavatelé necítili jen jako podnikatelé, sami sebe počítali za spolutvůrce kulturních hodnot, a tak cítili větší odpovědnost za to, co jejich noviny tiskly…

Nedávno jsem byl pozván jako jediný politik stanicí WDR do debaty, které se zúčastnili převážně televizní novináři. A ani nevím, proč pozvali zrovna mě. Ptali se mě na své hříchy a já jim řekl, že jsem náruživý konzument zpráv veřejnoprávních stanic, ale že lituji, že se z televize vytrácejí řádné komentáře, za které nějaká konkrétní osoba nese jasnou odpovědnost. Jsem pevně přesvědčen, že talk-show nemůže nikdy nahradit pořádný komentář. Show totiž nemá duši. Neměl bych je moc kritizovat, protože jsem se jich několikrát také zúčastnil, ale tam nikdy nejde o soustředěné a přesné myšlenky, už jen proto, že často hovoří několik lidí najednou. Podle mě za doby Waltera Lipmana média fungovala lépe. Tehdy si člověk mohl skutečně přečíst argumenty, o kterých mohl přemýšlet. V novinách byly jasné analýzy, za kterými stál konkrétní člověk, a proto se média brala vážněji. Odpovědnost médií je založena na odpovědnosti jednotlivých osobností
komentátorů a analytiků. Jen když se nepravosti řádně pojmenují, když to udělá člověk, který za tím stojí, může být zas o trochu líp.

Teď ale média učinila ještě další krok: nejenže nahradila analýzy míněním, ale už místo mínění jsou často zveřejňovány jen výsledky výzkumů veřejného mínění, tedy hitparády politiků a politických stran. Politika se mění v souboj značek a obsahy se vytrácejí…

No a co. Aspoň občas někdo padne na nos. Podívejte se na naše poslední volby a hned vidíte, že výzkumy veřejného mínění vůbec nefungují. Až do poslední minuty před otevřením volebních místností všechny ty instituce publikovaly zásadně falešné předpovědi.

Máte samozřejmě pravdu. My máme jedno on-line dotazování, které se jmenuje Perspektiva Německa a kterého se účastní půl milionu lidí. To je něco jiného. Respondentů se odborníci ptají na nejrůznější konkrétní problémy a chtějí vědět, co si o nich myslí, kterým institucím důvěřují atd. Takový výzkum má smysl, ale o různých prognostických výzkumech, které produkuje průmysl výzkumu veřejného mínění a o kterých mluvíte, si nic moc nemyslím.

Před časem byla zveřejněna takzvaná Pisa-studie, v které se dočteme: Jak mohou učitelé vyžadovat od dětí nějaký učební výkon, když televize jim od rána do večera předvádí svět bez jakýchkoliv znalostí jako ideál…

Neřekl bych, že televize předvádí svět bez znalostí, ale hlavně je od znalostí odvádí. A rovněž se pro změnu toho stavu dělá strašně málo v rodinách. Když vyjdu z poměrů v okolí Berlína, kde žiju, vidím, že většina rodičů chodí do práce a děti sedí celé dny samy před televizí. Místo s lidmi komunikují s obrazy. A škola pak musí dohánět to, co by měly znát už z domova. To je určitě špatné a musí se to změnit. To je skutečně jedna z těch chyb, na kterou se právem ptáte, a stěžovat si na ni je nutné, jinak se nic nezmění.

Umberto Eco: střepy prastaré vázy

Milý Gonziku!
Ptáš se mě, co si myslím o novém Umbertu Ecovi. Napadá mě mnohé, ale nedaří se mi uspořádat své dojmy do nějakého pevného tvaru. S jistotou mohu říci jen jednu věc – ke katarzi nedochází. Alespoň ne v mém případě.

Zajímavé přitom je, že kniha je postavena právě na momentu katarze. Ovšem s jednou zvláštností: katarzi neprožívá čtenář (divák), jak by tomu mělo být v případě skutečné tragédie, ale sám román. A to dokonce třikrát!

K první katarzi dochází ještě „před románem“, a stává se jeho expozicí. Hrdina se v důsledku nervového zhroucení dostává do stavu kómatu, a když se probere, zjistí, že ztratil paměť.

V druhém případě se záchvat opakuje, hrdina znovu upadá do bezvědomí, ale tentokrát, když už je pro své okolí prakticky po smrti, když všechny přístroje ukazují, že jeho mozek vypověděl funkci, se mu paměť vrátí.

Napotřetí hrdina umírá.

Dobrá, nyní nechme stranou katarzi. Ptáš se mě, Gonziku, o čem je vůbec tento román. Ne, není o ztrátě paměti, jak by se na první pohled mohlo zdát. Toto téma je dnes módní a bývá spojováno se ztrátou paměti kulturní. Dnešní umělec je obklopen a zavalen obrovským množstvím „mrtvé kultury“. Prohlíží si staré obrazy, čte staré knihy, vidí staré filmy, ale to vše mu jakoby nepatří. Jako by šlo o nějaké záhadné čínské svitky z desátého století. Je to krásné, ale nepochopitelné. Není jasné, co to vyjadřuje. Jako by se nám do rukou dostaly střepy prastaré vázy, která proležela tisíc let na dně oceánu. Pokoušíme se ty úlomky složit, dokonce se nám zdá, že se nám to částečně i vede, ale jistotu nemáme, neustále se objevují jakési ničím nezaplněné skuliny.

Zpočátku se zdá, že se autor pohybuje právě tímto směrem. Jeho hrdina, který ztratil paměť, odchází z nemocnice a v rámci rekonvalescence se na tři týdny usadí na vesnici, v domě, kde se narodil a kde prožil své dětství, kde žili jeho rodiče a jeho děd. Velký, kdysi zabydlený a útulný dům je dnes takřka prázdný, bydlí tu jen stará služka a na prázdniny přijíždějí děti. Ve snaze probudit ztracenou paměť hledá hrdina cokoliv, čeho by se mohl zachytit, a nachází na půdě (symbolika půdy jako hlavy, mozku, v jehož zákrutech a buňkách je uložena paměť, je nabíledni) obrovskou hromadu knih a časopisů svého dětství, staré gramofonové desky, známky, časopisy, hračky a především komiksy.

Barevné reprodukce celého toho sladce nostalgického „brajglu“ zařadil Umberto Eco do své knihy, v důsledku čehož vznikl neobyčejně přitažlivý vydavatelský artefakt. Je mi jen líto, že se všechny ty báječné věci nestaly předmětem zkoumání Umberta Eca vědce, ale pouze svérázným literárním materiálem Umberta Eca spisovatele.

Ptáš se mě, proč bohužel? Nevím jak se na věc díváš ty, Gonziku, ale hluboké promyšlené zkoumání se mi zdá zajímavější než zábavný román. Nemám potuchy, kdo dnes čte romány, ale někdo je zřejmě čte, když jich vychází takové množství. V každém případě jsem musel zapomenout na mému srdci milou „kulturologickou analýzu dna kultury“ a přešaltovat na beletrii, totiž na literaturu.

O čem je tedy tato literatura, pokud ne o ztrátě paměti?

Jako každý román samozřejmě o lásce. Co víc, o první lásce. A navrch o absolutní lásce, o lásce vzdálené světu, metafyzické, nereálné. O té Dantově a Petrarkově. O té, kterou hrdina hledá celý život a nemůže ji najít.

Je to také román o dětství. Když se hrdina hrabe v haraburdí na půdě v naději, že vzkřísí svoji vyhaslou paměť, že najde sám sebe, soustředí se pouze na své dětství a rané mládí. Nic z toho, co se odehrálo v následujících padesáti letech, ho nezajímá. A je to pochopitelné. Dětství je doba, kdy rodíme sami sebe.

A tady, v souvislosti s dětstvím, se objevuje třetí téma románu – fašismus. Způsob, jakým Umberto Eco toto téma interpretuje, se týká každého z nás. Každého, kdo začal skládat první písmena svého rodného jazyka do slov pod dohledem neviditelného oka diktatury, vůdce, tyrana, anonymní všepronikající síly. Umberto Eco se ptá, jaké stopy zanechávají v naší duši, v dětském vědomí, kde zůstávají po celý další život, knihy, komiksy, filmy a písně, které na první pohled vypadají naprosto nevinně, ale které v sobě nesou v skryté a zaobalené podobě jed fašistických a totalitárních ideologií.

Na tuto otázku neodpovídá. A nemůže na ni odpovědět nikdo. Tato otázka zkrátka visí nad námi všemi jako nějaká záhadná sekyra. Nakonec čtvrté téma, které prochází skrz naskrz celým románem od první do poslední strany: erós. Ne, nepřeřekl jsem se. Pro autora, který si prošel drilem kompletní katolické výchovy, jsou láska a erós dvě různé věci. Láska je láska, kdežto erós je erós. Předmětem erótu je částečně hrdinova záhadná polská asistentka. Záhadná, protože si nemůže vzpomenout, jestli s ní spal nebo ne. Ale Sybilla, jak je pojmenovaná tato polská krasavice, probouzí jeho erotické touhy jen částečně. Předmětem jeho hluboké, všepřehlušující sexuální vášně jsou knihy. Odpusť mi, Gonziku, ne dvakrát přístojné srovnání, ale dalo by se říci, že se hrdina „udělá do knihy“. Druhý záchvat (druhá katarze), který ho přivede do stavu kómatu, se odehraje ve chvíli, kdy v hromadě starých knih a časopisů po dědečkovi narazí na vydání Shakespearových her z roku 1623, sběratelský zázrak,
jehož tržní cena je taková, že může na léta zajistit slušnou existenci pro něj i jeho rodinu.

Celkově je možno říci, že stránky týkající se popisu hrdinovy vášně ke knihám jsou nejkrásnější a nejvíce vzrušující z celého románu. Není pochyb o tom, že autor tuto vášeň plně sdílí se svým hrdinou.

Umberto Eco sám uvádí jako žánr své knihy ilustrovaný román. O ilustracích posbíraných autorem „na půdě“ svého hrdiny jsem už mluvil. Na konci knihy vystupuje jako umělec sám Eco – vytváří koláže a kombinuje na počítači různé komiksové ilustrace, čímž se snaží kompenzovat určitou literární slabost konečného vyústění románu.

Bohužel se mu to nevede.

Fragmenty omračující svou krásou, například ten, ve kterém hrdina namísto květin přináší své ženě psí varlata naložená do formalínu, se neslévají v omračující celek. Celková konstrukce je, zdá se, příliš spekulativní a rozumová.

Nakonec pár slov o překladu. Pomlčet o něm by bylo zhovadilostí. Ale když o něm promluvím já, pro kterého není čeština rodným jazykem, dopustím se neodpustitelné drzosti. Ale přesto… Každému víceméně vnímavému čtenáři, tedy i neprofesionálovi, musí být nad slunce jasné, že kniha je na překlad po čertech složitá. Třeba už jenom skutečnost, že překladatel musel v češtině vymyslet a znovuzrodit jména nekonečné řady hrdinů italských i neitalských komiksů. Nebo přeložit obrovské množství v románě citovaných naprosto idiotských populárních písniček, které mají při veškerém svém idiotismu určitý styl. Aby byl takový styl znovuvytvořen v jiné jazykové kultuře (schválně se vyhýbám slovu překlad), musí mít překladatel zvláště vyvinutý sluch. Nakolik se to povedlo Alici Flemrové, nemohu posoudit, ale z toho mála, co posoudit mohu, se mi zdá překlad velice dobrý.

No a pokud jde, milý Gonziku, o katarzi, kde na ni dneska natrefíš? Je to vzácné kvítko, rozkvétá tak jednou za sto let.

Objímám tě.

Tvůj navždy oddaný

Viktor Pivovarov

2005 / 11 - svět supermarketů

editorial

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor