2006 / 3 - maďarská literatura

Mezi nesčetnými kulturními podněty, s kterými denně přicházíme do styku, zůstávají často kulturními publicisty nepovšimnuty události významné, často i zásadní. Nepřekvapí to u jednotlivé knihy – těch vychází tolik, že je stěží všechny zaznamená i ten, kdo s nimi pracuje. Že se však větší publicity nedostane mimořádné události v českém folku, který je svou srozumitelností pro posluchače daleko přístupnější – a tedy i populárnější – než poezie psaná, je zarážející.

Když v letech 1993 a 1997 vydal písničkář Bohdan Mikolášek (1948) – žijící od osmdesátých let ve Švýcarsku – svá CD Údolí a Ulice, byla to ojedinělá událost: málokterá česká folková deska byla po stránce hudební (skladatelsky, aranžérsky, množstvím užitých hudebních nástrojů) tak prokomponována a dotažena jako tato dvě alba. Ta přinesla Mikoláškovy písně ještě z doby před jeho odchodem do exilu – ostatně stejně jako i následující alba, která si vydal zatím jen jako „vypálená“ CD-R: Mávej (2000), Až se vrátím (2000), Úklid v suterénu (2000) a Písničky psané ve vlaku (2003). Ve Švýcarsku Mikolášek tato alba nahrál, ale nové písničky tam nepsal: věnoval se větším hudebním projektům (Žalm II, 1995; Die Nacht war Still, 1999). V červnu minulého roku představil v Praze svůj nový hudební projekt: komponovaný pořad Cestacíl s dvanácti novými písněmi. Ty jsou obsaženy
i na jeho stejnojmenném CD-R.

Mikolášek vyšel jako syn českobratrského faraře z evangelického prostředí, jeho písně však byly vždy civilní – křesťanská tematika se v nich na rozdíl od písní Sváti Karáska, Karla Kryla, Petra Marii Lutky či Karla Vepřeka neobjevovala jako ústřední, spíše jen tu a tam probleskla jednotlivým motivem či ozvukem. Cestacíl přinesl v tomto směru zásadní změnu: jde o promyšleně komponovaný celek křesťanských písní – shodných s tématy ekumenického Setkání 2005, které se loni v červnu uskutečnilo v Praze. V žádném případě ovšem nejde o písně napsané jen u příležitosti tohoto setkání a pro něj. Cestacíl je výsledkem mnohaletého promýšlení daných biblických témat, života s nimi, ve svém výsledku pak jakousi Mikoláškovou myšlenkovou i hudební sumou, podstatným mezníkem na jeho životní cestě.

Motto Cestycíle zní: „Zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli.“ (Filipským 3, 13–14). A zapomínání je podstatným myšlenkovým bodem celého cyklu: úvodní píseň se jmenuje Zapomnění, ve variaci se objevuje znovu jako píseň jedenáctá. Hned v úvodu Mikolášek zpívá: „V dálce doznělo, dobilo/ co zbylo, nebylo a je a není“. Ukazuje se tu hned, že témata, kterými se Mikolášek zabývá, jsou jeho vnitřními tématy, nejde mu o plakátové zpracování biblických motivů, ale o jejich vnitřní rezonanci s přítomnou chvílí: „Čtyřicet let na rudém písku/ Po hrncích s masem lidu se stýská/ K čemu jsou pravdy a stanoviska/ a že se v dálce na časy blýská…“ (v písni O co tady běží, zpracovávající téma vyjití Izraele z egyptské pouště). Při premiéře Cestycíle v evangelickém kostele u sv. Martina ve zdi v Praze na Starém Městě 18. června i na následujících
zářijových a říjnových koncertech v evangelických sborech v Nosislavi, Brně, Hustopečích, Plzni, Hradci Králové, Šumperku a Pardubicích. Mikolášek písně s kytarou, keyboardem či varhanami doplňoval recitací či projekcí textu Neklid: „Jít, jet, běžet, uhánět, pádit, pelášit, mizet, přicházet…“ a dále v desetinásobném rozsahu – text má sílu nejlepších konkrétistických básní z šedesátých let, svým rozsahem připomene litanické recitace Vojmíra Vokolka.

Témata ztraceného ráje, Sodomy a Gomory, cesty za poznáním a další poskytují Mikoláškovi nečekaně svobodný prostor k vlastnímu autorskému vkladu. Sám k tomu v úvodním „kázání“ říká: „To, co většinou v citátech chybí, je před tím a po tom – a tak jak často zní překvapivě jednoduchý návod k použití – chybí u slova cíl jedna maličkost – cíl, ale který – a kolik to všechno bude stát.“ Mikolášek ve svých textech – i těch starších – umí pracovat a často pracuje s obecninami, s abstrakty. To jej odlišuje od většiny českých písničkářů, zaměřených na zachycení každodenní všednodennosti, a podrhuje osobitost jeho textů. Zde snad nejpůsobivěji v textu Dobré a zlé: „Mít cíl, anebo tápat – jen kývat nebo chápat/ být k ruce nebo radit – mít rád, anebo zradit…“

Už Písničky psané ve vlaku ukázaly, že Mikolášek umí jednotlivé písně spojit ve větší komponovaný celek, v němž pracuje s návratnými melodickými i textovými motivy, s refrény, s myšlenkovými i hudebními variacemi. V případě Cestycíle došel ještě dál: vytvořil komponovaný pořad (a album) s platností, myšlenkovou hloubkou i působivostí nadčasovou. Pro českého posluchače i čtenáře je zatím bohužel obojí prakticky nedostupné, lze ho v tuto chvíli odkázat jen na autorovu internetovou adresu a věřit, že se v budoucnu Mikoláškovi podaří vydat standardní CD s kvalitním bookletem.

Autor je editor.

I třináct průklepáků

V sedmdesátých letech jste se účastnila vydávání samizdatů. Jak tato vaše práce vypadala?

Nepracovala jsem pro žádnou samizdatovou „řadu“. Byla jsem činná především v divokém samizdatu – mimo edice. Ale když se na mě obrátil Jan Lopatka, někdo od Vaculíka nebo Miroslav Červenka, udělala jsem, co potřebovali.

Texty jste jenom přepisovala, nebo jste s nimi pracovala i jinak?

Když chtěl například Jan Vladislav v Kvartu vydat Jaroslava Seiferta, udělala jsem pro něj textovou kritiku té sbírky, a on to potom vydal z textu, který jsem připravila.

V kolika exemplářích jste knihy přepisovala?

Na to se mě ptali i u výslechu na StB. Odpověděla jsem tenkrát: „Co se vejde do stroje.“ Ono záleželo na tom, jaký byl psací stroj. Do normálního se vešlo šest nebo sedm kopií tak, aby poslední byla čitelná. Později jsem v bazaru koupila prastarý psací stroj AEG ze začátku 20. století, a ten měl takovou průraznost, že první papíry byly úplně rozmašírované – místo první stránky jsem proto používala makulaturu, která se vyhodila, a teprve na další papíry se proťukával text. Do tohoto stroje se vešlo dvanáct nebo i třináct průklepáků, ať už sedmdesáti- nebo osmdesátigramových. Takže jakýpak pokrok!

Jak se dělala korektura?

Ta se dělala ručně do přepsaného textu. V edicích se na to dbalo. Ale mimo edice, v divokém samizdatu, to šlo určitým samospádem. Někdo korekturu dělal, někdo ne. A to už se nedalo uhlídat, protože každý další opis přejímal chyby z předchozího, takže jich nakonec bylo stejně nebo ještě víc.

Věděla jste o tom, jak jsou samizdatové edice organizované?

Z konspiračních důvodů jsem se příliš nevyptávala. Chodila jsem často k výslechům na StB a bylo lepší nic moc nevědět.

Mluvila jste s Jaroslavem Seifertem o přípravě samizdatových edic jeho sbírek?

Přímo ne. Ačkoliv o tom, že se to vydává a rozepisuje, věděl. Pro Seiferta to mělo dvě strany. Věděl, že je zakázaný, že mu žádné nakladatelství jeho sbírky nevydá, a byl rád, že se básně dostanou k lidem. Ale zároveň měl rád hezkou knížku. A strojopisy, které mu chodily, nebyly seříznuté, byly v nich překlepy a chyby. Pamatuji se, jak mu bylo líto, když místo verše „na oblosti její pleti“ našel v jednom vydání „na oblasti její pleti“.

Byly edice, které se snažily o zajímavé grafické řešení a o přesnost?

Ano, třeba Edice Kvart. A o Kvartu to Seifert věděl. A věděl i o tom, že pro Vladislava text připravuji.

Podílela jste se i na jiných edicích Seifertova díla?

Dvakrát jsem pracovala pro Edici Petlice. Kolegyně Alena Břízová věděla, že k Seifertovům chodím, že mívám jeho texty a že mu je přepisuji, a také že je rozepisuji a rozdávám. Když vznikala sbírka Deštník z Piccadilly, obrátila se na mě, abych text připravila, a potom z něj udělala edici pro Petlici.

Jaký byl Seifertův vztah k neoficiální kultuře?

Stal se přirozeně její součástí. Ostatně jeho básně se opisovaly a vydávaly v samizdatu již od války. Například za nacistické okupace. Tenkrát se ovšem opisovalo z vydaných skladeb, sborníků nebo časopisů. V padesátých a sedmdesátých letech se opisovalo proto, že Seifertovy sbírky nesměly vycházet.

Jaroslav Seifert se v padesátých letech vydával v samizdatu?

V té době Seifert nesměl publikovat. Po vydání Písně o Viktorce měl velké problémy a několik let nesměl publikovat žádné nové básně. Ale proto, že byl tak nesmírně známý a že v minulosti získal státní ocenění, vydávali mu pořád dokola reedice, především Město v slzách – proletářskou poezii, nad čímž Seifert tak moc nejásal. V letech 1950–1951 mu ale nevycházely ani reedice. Nové rukopisy dával k opisování svému kamarádu Karlu Parmovi do Frenštátu pod Radhoštěm. Ten je, když to šlo, vydával jako bibliofilie – to samé dělal také Jaroslav Picka – ovšem musel básně z let 1951–52 antedatovat rokem 1946 nebo 1947. Opisy se rodily i po redakcích, kde měl Seifert mnoho přátel. Tak vznikala strojopisná, ineditní a samizdatová vydání. Některá z nich pocházejí například z dílny redaktora československého spisovatele Karla Čecháka. Opisy z padesátých let nikdy nikdo nespočítá, protože se šířily nekontrolovatelně.

Kdy a jak jste se s Jaroslavem Seifertem seznámila?

V sedmdesátých letech, když mě vyhodili z Ústavu pro českou literaturu a doma v Rakovníku mě nechtěli zaměstnat ani jako dělnici v drůbežárně, schovala jsem se v letohrádku Hvězda, kde jsem pracovala jako hlídačka. V první polovině sedmdesátých let přišel na jeden vzpomínkový večer i Jaroslav Seifert – chodil již tehdy o francouzských holích – a já jsem dostala za úkol doprovodit ho až pod střechu letohrádku. Na odpočívadlech se mě na všechno možné vyptával, a když odcházel, řekl mi: „A přijďte někdy do našeho opatství.“ Později jsem pro něj začala přepisovat jeho texty.

V té době se o vás začala zajímat Státní bezpečnost?

To začalo až v souvislosti s aférou kolem zadrženého „francouzského kamionu“, kde našli mé jméno v dopisu Ludvíku Vaculíkovi. Dlouho pátrali po mé totožnosti, a když mě našli, považovali mě za velice důležitou osobu, v čemž se přece jen trochu pletli. Na výslechy jsem chodila tři roky každý měsíc – buď do Bartolomějské nebo na Letnou do „kachlíkárny“.

Podle dokumentů StB jste byla jednou z pěti osob, které se v žádném případě neměly dostat na pohřeb Jaroslava Seiferta. Jak to dopadlo?

O tom ani nevím. Ale jistě měli zájem, abych tam nepřišla. Na státní pohřeb do Rudolfina jsem nešla – tam bych se ani nedostala, bylo to na pozvánky, ale byla jsem v Břevnově i v Kralupech. O Seifertově pohřbu jsem napsala dlouhý dopis, který jsem přes Viléma Prečana poslala Sylvě Richterové do Říma.

Po roce 1989 jste se podílela na edici Spisů Jaroslava Seiferta, které vycházejí v nakladatelství Akropolis. Jak vydávání pokračuje?

V říjnu byl vydán 11. svazek, ale na tom jsme bohužel museli skončit, protože na zbývajících šest svazků nakladatelství nedostalo příspěvek od státu. Finanční potíže nastaly již u svazků předcházejících – dotace činila jen 25 000 Kč, což zdaleka nestačilo. Na jeden svazek tak muselo přispět město Kralupy, na další žižkovská radnice. Pokud se neseženou peníze, vydávání Seifertových spisů zůstane nedokončené.

Konec ságy

Přichází zezadu. Je toho moc, všude se to šíří, roztéká, vyplňuje to všechno; to černé, měkké, beztvaré přichází zezadu. Tlačí mi to hlavu dopředu. Už je to všude, to tělo. A tak mi to tlačí hlavu dopředu, že s ní nepohnu. Otevřel jsem oči. A to měkké beztvaré uprchlo; zpátky za mou hlavu. Má postel. Ale je to tady kolem mé postele. Nadarmo myslím na to, že se mi to zdálo, čeká to tady za mou hlavou. Zavřel jsem oči, abych neviděl postel, pokoj. Měkce mi to plulo kolem hlavy. To černé. Přitiskl jsem obličej k polštáři. Nemohl jsem tím pohnout. A vteklo mi to pod oči. Rychle jsem se posadil a to černé a měkké se tím zatlačilo zpátky. Tohle je moje postel. Zase to čekalo kolem mé hlavy, za mými zády, ale nemůže to přijít, pokud nezavřu oči. Venku svítil měsíc a vpravoval do pokoje temné stíny stromů. Vstal jsem, abych se podíval, jestli to není na zahradě. Ve stínu stromů bílé jiřiny. Jako by to povídaly bílé jiřiny. Bílá prosvěcující tmou.
Dveře byly otevřené. Babička u okna nestála. Dědečkova postel je prázdná. Odtud jsem babiččinu postel nemohl vidět, protože tam v tom pokoji je tma. Opatrně jsem vykročil k její posteli, podívat se, jestli spí. Podlaha trošku zaskřípala. „Jsi to ty?“ zeptala se ze tmy babička. „Ano.“ „Nerozsvěcuj!“ potichu řekla ze tmy babička. Jako by promluvila z větší dálky, než v jaké stála její postel. „Je ti špatně? Babičko, je ti špatně, babičko?“ Její tvář se na polštáři měkce obrátila ke mně. „Trošku, docela malinko.“ Její ruka se na přikrývce pohnula, ale ke mně se nevztáhla. Sklonil jsem se, abych na ni viděl. „Vrať se, chlapče. Spi.“ Na nočním stolku jsem šátral po vypínači a ruka mi narazila na sklenici, napadlo mě, že jsou v ní dědečkovy zuby. „Ne! Nerozsvěcuj! Nechci, abys to viděl. Je to ošklivé.“ Přesto jsem vypínač našel. Ve sklenici byla jenom voda. Teď jsem se probudil už úplně a věděl jsem, kde ve vlastním životě jsem. Dědeček umřel. Babička se dívala na mne. Nic
ošklivého jsem neviděl. Rozevřela oči ještě víc, jako by se něčemu divila, a dívala se na mne. Očekával jsem, že se mě na něco zeptá, ale nezeptala se. Pouhé proužky na mém pyžamu. Ale nedívala se mi do očí, nýbrž na krk, sáhl jsem si na krk, co tam mám. Tehdy se babiččina tvář jako by usmála, jsem to ale hloupý, že nevím ani tohle, ale oči se jí nepohnou, jen vrásky kolem úst, jako by se opět usmála. „Babičko!“ Hleděla. Neodpovídala. Ústa se jí pěkně pomalu otevřela a já jsem viděl, že se neusmívá. Křičí. Mlčela. Ale za zády jsem neměl nikoho. A přesto se tehdy něco stalo. Slyšel jsem, jak jí z těla vychází ticho. Ale celé ticho vyjít nemohlo, protože ticho jí z těla vycházelo nepřetržitě. Stojím tu v tom tichu, které vychází z jejího těla, z jejích úst i rukou. Nevím, nejde s tím pohnout.

Babička to řekla! Teď se musí zatlačit oči a podvázat brada, protože vychladne. Jako by rozevřela oči ještě víc, ale ne, to se mi jenom zdá. Všechno na ní zůstane tak. Nechtěl jsem, aby se na mne dívala dál. Tak jako se o to babička pokoušela u dědečka; položil jsem tam prsty, aby to bylo jako u dědečka; lampa jí svítila za zuby a bylo vidět, že tam uvnitř není prázdno jako u dědečka. Na židli ležel šátek. Ten šátek, který si babička uvazuje doma, ale když jde ven, nasazuje si někdy i klobouk, protože je skoro úplně plešatá. Její kůže je v mé ruce teplá. Ale zuby jí stejně trošku trčely, prsty jsem jí upravil i ústa; snad myslela tohle, když říkala, že je to ošklivé. Zhasl jsem. Seděl jsem potmě v dědečkově křesle. Když už jsem tam seděl dlouho, v pokoji se vyjasnilo, protože venku svítil měsíc, viděl jsem nehybnou babičku, mé oči přivykly tmě. Byl bych rád plakal, ale nešlo to, protože jsem čekal, že se ještě může přihodit
něco, o čem nevím… Potom jsem se vrátil k babičce, a ona ležela pořád stejně, a plakal jsem, protože jsem nevěděl, co si počít. Když jsem si utřel oči, napadlo mě, že si to všecko jenom představuju. Ale babička ležela pořád stejně. Vyšel jsem na ulici, co když půjde někdo okolo. Jestli zítra přijede popelářský vůz, řeknu mu to. Anebo to řeknu v krámě té holce, co si odbarvuje vlasy, jenže babička ji neměla ráda. Kdybych šel do školy, nikdo tam teď nebude. Nebo ten chlápek v kostele, který se na nás podíval, když bylo pozdvihování, a utěšoval tu blonďatou holku za pultem. Ale takhle v pyžamu tam jít nemůžu a babičku tu taky nemůžu nechat… U vrat zastavilo auto, ale nikdo z něho nevystoupil, motor běžel na prázdno. Popelářský vůz druhý den nepřijel. Chtěl jsem vykopat jámu, ale pršelo. Z auta vystoupili tři muži. I psa jsem tam pochoval. Jeden z nich zůstal u vrat. Dva šli po pěšině mezi růžemi. Mne třeba neseberou. Chtěli zazvonit,
ale já jsem jim otevřel dřív. „Bráško, je kromě tebe ještě někdo doma?“ „Babička! Umřela mi babička!“ „Nepovídej! A je ještě někdo doma?“ „Není. Jenom já.“ Dveře byly dokořán. Řekl, abych se postavil před zrcadlo. Postavil jsem se před zrcadlo a on zůstal v předsíni a opřel se o dveře. A přitom jsem myslel na to, že je to zajímavé, že mě vidí nejenom zepředu, ale že v zrcadle vidí i moje záda. Ten druhý šel dál. Teď vchází do mého pokoje. Dveřmi otevřenými dokořán. V babiččině pokoji se zastaví. „Bélo! Pojď sem honem!“ „Co je?“ „Bélo! Honem! Tady je opravdu nějaká nebožka!“ Říkali, abych zůstal a nebál se, že se hned vrátí. Ale oni se nevrátili, místo nich přišli jiní dva v černých šatech a babičku odvezli. Říkali, abych zůstal, že pro mne přijdou, a jestli mám doma něco k jídlu. Neodvažoval jsem se požádat je, aby upozornili otce, protože jsem věděl. Ale druhý den nepřišel vůbec nikdo. Vynesl jsem odpadky, co kdyby přijel popelářský vůz.
Přijel ráno a odvezl je, jak to má být. U babičky jsem vytáhl zpod polštáře cukrátka. Slepila se. Na cukrátkách byly kousky sáčku. Cumlal jsem cukrátka a vyplivoval papír. Když jsem je skousl, vytryskla mi na jazyk ta lahodná náplň. Před oknem pobíhaly černé postavy. Ještě nevěděly, že hlava jim proleze mříží. Když jsem se v noci probudil, ozývalo se klepání na okno. Myslel jsem, že je jich hodně, ale byl tam jenom jeden. Ale nebyl to on. Opatrně jsem vstal, podlaha až do předsíně nezaskřípala. Zvonil, ale já jsem se za dveřmi nehýbal. Přece jen to není on, když zvoní, protože on klepe. Jestli tady budu nehybně stát, tak on odejde, protože si bude myslet, že už mě někam odvezli a já tady tajně zůstanu. A pak přijde on. Zazvonil znovu a dům nesl to zvonění velice špatně. Cítil jsem, že to nevydržím. A přesto jsem nedokázal ani otevřít. V zrcadle jsem viděl svůj stín, jako bych si stál za zády. „Tati?“ zeptal jsem se velice potichu, aby to uslyšel jenom on, kdyby to
byl přece jenom on. Zvonění. Přesto jsem si myslel, že je to on. „Tati, jsi to ty?“ „Otevři, chlapečku! Přijel jsem pro tebe! No tak! Otevři už, neboj se!“ Řekl, abych se rychle oblékl, protože pojedeme na Mikospusztu a on se ještě musí vrátit. Všude rozsvěcel, zatímco jsem se oblékal, dával jsem pozor, aby něco neukradl. „Má to i poschodí?“ „Ano.“ „A pokoje jsou i na poschodí?“ „Ano.“ „Kolik?“ „Dva pokoje.“ Obul jsem si staré sandály, a přitom ty nové mají gumovou podrážku, ale tlačí mě, a tak jsem si vzal ty staré. On říkal, že si nemusím brát s sebou nic, protože tam dostanu všecko. Ale něco jsem přece jenom chtěl. Zatímco zhasínal, strčil jsem si do kapsy kamínek. Našel jsem ho na zahradě, když jsem chtěl kopat jámu, abych do ní pohřbil babičku. Hodila by se i lupa, ale na tu už nezbýval čas. Zamkl a klíč mi nevrátil. „K vrátkům do zahrady není klíč?“ „Ale je, visí uvnitř na hřebíku.“ „Nevadí, zítra sem přijdou tak jako tak.“ Neodvažoval jsem se zeptat, kdo přijde.
Velké černé auto. Řekl, abych si sedl dozadu. Na okně záclonky. Chtěl jsem je odhrnout, ale řekl, abych je nechal. Jeli jsme rychle. Nemluvil se mnou. Byla mi zima a byl bych rád, kdybychom se vrátili pro svetr. Když jsem usnul, slyšel jsem hudbu. Chvílemi si zapaloval cigaretu. Svítila lampička od rádia. Takhle rychle jsem autem ještě nejel. Viděl jsem východ slunce. Bylo to takové zvláštní, a byl jsem rád, že takhle jedeme, ale musel jsem se ozvat, že už to neudržím. „Chce se mi čurat.“ Ale nezlobil se. A já jsem vystoupil a bylo tam jakési široké, nekonečné pole, pofukoval vítr a byla mi i zima, ale taky už hřálo slunce. Věděl jsem, že ta spousta ptáků jsou skřivánci, a všude kvetly červené vlčí máky. Kdybych se teď rozběhl, nedohonil by mě, protože auto nemůže jet po poli, a někam bych dorazil. Ale kopce byly daleko, až za tím polem. Třeba to jsou ty kopce, o kterých mi vyprávěl dědeček. Později řekl, že už tam brzy budeme. Vjeli jsme do lesa a tam opět
bylo chladno. A když ten les skončil, uviděl jsem na vrcholu kopce zámek a pod ním velké jezero a do něho vtékal potok. Auto přehrčelo po mostě a zastavilo před železnou bránou. Bránu otevřeli dva kluci a my jsme zvolna ujížděli nahoru k zámku. Pod velkým autem chrastil na cestě štěrk. Bylo odtud vidět na jezero. Před zámkem stál nějaký jiný chlápek, ten mi otevřel dvířka. Na červené šňůrce mu okolo krku visela píšťalka. „Hned se vrátím,“ řekl ten, který mě přivezl. „Nechcete posnídat?“ „Ne. Na poledne musím být zpátky. Děkuji.“ Ten chlápek mě chytil za krk. Potom vůz zmizel v lese. Po širokém schodišti jsme šli do poschodí. Držel mě za krk. Prošli jsme chodbou, otevřel nějaké dveře a řekl, abych počkal, že pro mne přijdou. Dveře zavřel. Slyšel jsem ťukat jeho kroky; ale nešel směrem, kterým jsme přišli, nýbrž dál. Byl to velký pokoj. Do okna svítilo slunce a visely tam bílé záclony. V pokoji stály palandy. Na podlaze černé a bílé dlaždice jako
u nás v kuchyni, a taky jako v koupelně. Stál jsem u dveří a neodvažoval se pokročit, třebaže bych se byl rád podíval z okna. Panovalo tam takové ticho, jako by nikde nebyla živá duše. Na jedné straně u okna stálo pět postelí, na druhé straně taky pět. Bílé kovové postele. Naproti dveřím stůl a dvě židle; na stole bílá pokrývka, na podnose ve džbánu voda a dvě sklenice. Naslouchal jsem, co když něco zaslechnu, ale žádný zvuk ke mně nedolehl. Vykročil jsem ke stolu a všiml si, že na stolcích mezi postelemi jsou kulaté dírky, pět dírek na každém. A okna byla otevřená, záclony chvílemi nadouval vítr; a jak vítr povíval záclonami, tak se na dlaždicích pohybovaly i stíny. Obě židle stály přesně na dvou stranách stolu. Neposadil jsem se. Jako by někde dole, dosti daleko, zařinčelo nádobí. To je snídaně. A ucítil jsem nějaký podivný zápach. Z okna jsem viděl na prostranství před zámkem vysypané štěrkem, kam mě přivezlo auto; bylo to
zajímavé, dívat se na ně shora. A po jezeře plula k mostu labuť. Ale nemohl jsem se na ni dívat, protože jsem zaslechl, že někdo přichází. Klika se nepohnula. Jenom to řinčení odněkud zdola, z dálky. Vykročil jsem po dlaždicích tak, abych šlapal jenom na bílé kostky. Špička mé boty sklouzla občas i na černou dlaždici, a přitom pravidlo znělo, že můžu používat jenom bílé kostky. Když jsem se u dveří otočil, pravidlo se změnilo, mohl jsem šlapat jenom na černé; zpátky ke stolu. Sklenice byly suché. Chtěl jsem si nalít trochu vody, ale lil jsem stranou a polil pokrývku. Dveře se za mými zády otevřely. A přitom jsem žádné kroky nezaslechl. Na nohou měl modré tenisky. Byl to náramně vysoký kluk. Neříkal nic, jenom na mne hleděl. A sklonil hlavu. Právě tam svítilo slunce. Vlnité světlé vlasy mu spadaly do čela a leskly se. Držel kliku. Potom dveře zavřel. Šeptal. „Ty jsi Péter Simon?“ Když se ptal, líně zaklonil hlavu a odhodil vlasy z čela a pak se
na mne díval dál; vlasy se mu leskly i nad čelem. „Ano.“ Čelo měl vysoké, vypouklé a hladké a byl bych rád, kdyby ke mně hned přistoupil. Stál ve dveřích. Šeptal. „Pojď.“ Vykročil jsem k němu. Dlaždice pod mýma nohama uplývaly sem tam, černé, bílé; to bylo dobře, ale stejně mi vadilo, že na černé a bílé kostky nešlapu podle pravidel; cítil jsem, že se ho i trochu bojím, nevím proč. „No tak! Pojď už!“ Opět sklonil hlavu, vlasy mu spadly do čela. Jako už dříve. Už jsem ucítil jeho pach. Šedivé puntíky na modrých teniskách; bláto. Ale chtěl jsem vidět jeho oči. A vtom mě přitiskl k sobě. Jeho nahá paže mě objala kolem zad. Já jsem ho objal také a tak jsme tam stáli. Tričko měl na prsou propocené, skoro mokré, ale to bylo dobré a nechtělo se mi odejít. Paží jsem cítil jeho pas; tvrdé nárazy kostí a teplo jeho klína a na tváři jsem cítil klenbu žeber pod propoceným tričkem a nechtělo se mi odejít a zavřel jsem oči, abych ho cítil ještě víc.
Tiskl mě. Za oči mi vnikl jeho hlas. „Neboj se! Teď půjdeme k ředitelce, ale nic se neděje. Neboj se. Ano? Nikdy se ničeho neboj. Ano? Nikdy! Ničeho!“ Pustil mě, ale já jsem ho stále ještě chtěl tisknout k sobě, abych si mohl bořit obličej do tmy. „Pojď!“ Pohladil mě po tváři; dlaň měl tvrdou; a musel jsem otevřít oči. „Pojď.“ Po chodbě jsme šli vedle sebe, nedíval jsem se na něho, ale viděl jsem, cítil vedle sebe jeho neslyšné dlouhé kroky v teniskách. On jenom kráčel, ale já jsem spěchal. Po chodbě nešel nikdo, jenom my. Všechny stěny byly bílé. Nevím, kudy jsme šli, protože jsem šel tam, kam mě vedly jeho kroky. Potom se zastavil před mohutnými hnědými dveřmi. Zaklepal. Ozval se nějaký hlas. Zašeptal: „Počkám na tebe, neboj!“ Otevřel dveře a ještě jsem ucítil, že je také zavřel. Za psacím stolem seděla obrýlená žena. Stará. Pokynula mi, abych přistoupil blíž. Než jsem večer vylezl do své postele, zeptal jsem se kluka, který byl tak moc snědý, kdo byl ten kluk, který pro mne
přišel. Ale neodpověděl mi. Dva dny se nesmělo mluvit. Všude v ústavu byly schránky. Služba do těch schránek házela jména těch, kdo promluvili, nebo těch, kdo chtěli, aby se někdo nějak provinil proti pravidlům, ty museli udat taky. Když jsme vešli do jídelny, nevěděl jsem, kam si sednout. Dlouhé stoly a lavice. Mezi stoly a lavice jsme se soukali s obtížemi. V puntíkovaném hrnku kakao, to jsem ještě nevěděl, že je budeme mít k snídani každé ráno, ale tak horké, že jsme je mohli pít jenom opatrně. Ale jedno místo volné bylo a tam jsem si sedl. Seděl tam i ten moc snědý kluk, který se jmenoval János Angyal. Když ty dva dny uplynuly a mohlo se mluvit, po zhasnutí mě pozval do své postele, protože spal pode mnou, a říkal, že se narodil ve Francii, a proto je tady, bude mi o tom vyprávět, ale teď abych mu něco řekl já. Ale nic mě nenapadalo. Cítil jsem, že se nehodí, abych se zase zeptal, kdo je ten kluk. Musím si dávat pozor, aby mě neudali do té
schránky; na koho byla nějaká stížnost, ten šel k soudruhu Dezsőovi. Soudruhu Dezsőovi visela na krku píšťalka. Když zapískal, všichni se rozběhli a postavili se u svých postelí a přišel soudruh Dezső s těmi dvěma velkými kluky, kteří se proti němu provinili, a prohledali skříně. Dostal jsem šatstvo, modré tenisky, boty, kartáček na zuby, mýdlo, ručník. V jídelně byly na velkém podnose krajíce chleba s máslem. Když soudruh Dezső zapískal, mohli jsme si sednout a každý se snažil popadnout pořádný krajíc. Měli jsme nárok na dva krajíce. Velký krajíc se hodil proto, že se dal vpůli přeložit, schovat za košili a večer po zhasnutí se o ně kamarádi dělili. Angyal měl i sůl. Po zhasnutí si kamarádi vlezli k sobě do postele. Ale když byl poplach, zjistili to, stejně jako našli ve skříni nebo pod matrací chleba s máslem. U koho našli chléb s máslem, ten druhý den nesměl pít kakao. Ráno jsme nazí běželi na rozcvičku. Všichni jsme se moc
styděli, protože tou dobou chodily ženy do kuchyně. Po rozcvičce následoval běh a nevědělo se, jestli se toho dne můžeme koupat v jezeře. Když jsme se koupat mohli, soudruh Dezső hulákal: „Směr jezero! Poklus! To ještě nic není! Poklus! Co to je? To pořád ještě nic není! Poklus! Po-hyb!“ Jakmile zapískal, rozběhli jsme se. Jakmile zapískal, museli jsme ven z jezera. Sledovali, kdo vyleze poslední, protože ten se druhý den nesměl koupat. Proto jsme po sobě jenom stříkali poblíž břehu. Ráno a v jezeře se skupiny držely pohromadě. Merényi vždycky plaval hlouběji do jezera, a sám. Soudruh Dező se smál, protože potom byl vždy poslední. Ale Merényi se nepočítal. Ten vylezl u mostu a pak běžel k nám. Všiml jsem si, že na stehně má tlustou žílu, která se rozvětvuje V pátek po úklidu jsme se šli koupat. Ale už od sobotního rána se nesmělo mluvit ani vydávat nějaké jiné zvuky, až do pondělního rána. Ke koupání jsme si brali mýdlo a ručník. Angyal vyprávěl, že velcí
kluci něco při koupeli dělají, ale nerozuměl jsem tomu. Jednou jsem řekl, že mě bolí žaludek. Když šli velcí kluci, hlásil jsem soudruhu Dezsőovi, že už mě nebolí. A on mi dovolil, abych šel s nimi. Pod sprchami mohli nejdéle stát ti velcí, dokud nedošla voda, protože oni se koupali jako poslední. Ale nedělali nic, Angyal lhal, jenom se na sebe dívali. To už Vilmos odešel. Jednou se něco stalo. Sešli jsme do jídelny a vychovatelé odešli. Před tím bylo ticho. Nevrátili se. Potom velcí dělali bordel pod klavírem. Jenom oni. Pod klavírem byl Vilmos taky, pozoroval jsem ho. Když vylezl, všiml si, že ho pozoruju, a zamával mi. Já jsem se kamarádil s Angyalem, neřekl jsem mu, že raději bych se kamarádil s Vilmosem Merényim. Obával jsem se, že si všimne i toho zamávání. Když se kamarádi pohádali, udávali se do schránky. To pak přišla do jídelny i ředitelka. Ředitelku jsme nevídali nikdy a na tu její chodbu jsme mohli chodit jenom na zvláštní povolení. Když jsem
z těch hnědých dveří vyšel, on už tam nebyl, a přitom jsem celou tu dobu myslel na to, že mě venku čeká. Ředitelka měla takové vlasy, jako by se nečesala. Seděla v bílém plášti a taky tam byly bílé záclony. Brýle jí sklouzly, posunula si je zpátky; pokynula mi, abych přistoupil blíž. Cítil jsem pod chodidly tlustý koberec, jaký jsme měli doma v dědečkově pokoji, byl bych se rád podíval, jestli nemá i stejný vzorek. „Posaď se, chlapče, trošku si popovídáme.“ Židle byla studená. Přes bílou záclonu svítilo slunce, neviděl jsem dobře její tvář ani oči za brýlemi. Jako bych se ocitl v něčem velkém a bílém, světlem ke mně pronikal hlas. „Především tě svým jménem i jménem celého ústavního kolektivu srdečně vítám.“ Při řeči jako by se jí ústa ani nepohybovala. Šeptala. „Beztak jsi unavený, beztak jsi nespal, chudáčku. Ale potom si odpočineš. Za pár dní bude všecko v pořádku. Doufám, že tady ti bude dobře. Naše síla posílí i tebe. Bude z tebe otužilý, pevný
muž. Jsi ospalý? Popovídáme si raději zítra?“ „Ne.“ „Tak dobrá. Prostě tady ti začne nový život. K tomu, aby se z tebe stal užitečný člen kolektivu, musí tvůj nový život překrýt ten starý tak, jako by ses teď narodil; aby ses stal novým člověkem! Tady u nás panuje demokracie. Proto mně nebo komukoli jinému můžeš vždycky říci cokoli, co si myslíš nebo cítíš. Ne jako dospělému: když mluvíš se mnou, mluvíš s rovnocenným členem kolektivu. My tady na sebe nešišláme, rozumíš?“ „Ano.“ Mluvila vlídně, šedivé vlasy jí prozařovalo světlo a já jsem se styděl za to, že mžourám. „Přejdeme k věci.“ Sundala si brýle a já jsem uviděl její oči. Modré. „Tví zdejší druhové mají podobný osud. Musí se zbavit přítěže provinění svých rodičů. V tom ti budeme my, tví pokročilejší druhové, dalekosáhle nápomocni. O co tedy jde?“ Oči opět zmizí za leskem brýlí. Vstala a přistoupila ke mně a položila mi dlaň na rameno. Pevně mě uchopila a lehce se mnou zatřepala. Neodvažoval
jsem se zavřít oči. „Muž, jemuž jsi dosud říkal otec, není tvým otcem. Pro svůj zločin není otcovství hoden. Zatím jistě nevíš, o čem to mluvím, že?“ „Zrádce,“ řekl jsem potichu. Za ramena mě popadly dvě dlaně, tvář se jí zachvěla a já jsem viděl, že se za brýlemi rozplakala. Cukalo jí to ústy i obočím sem a tam, a viděl jsem, že se nadarmo snaží, neví si s tím rady; jenom ty její dlaně na mých ramenech. „Bože!“ Zpod úzkých zlatých obrouček jí vytékaly slzy. „Ano.“ Šeptala. „Zradil i tebe.“ Sundala si brýle, běžela k oknu a pěstí si utírala oči. „Nezlob se! Zjihla jsem. Jenže to se nesmí. Musíš na to zapomenout.“ Odhrnula záclonu a vyhlédla z okna. Slunce jí prosvítilo bílý plášť. S úsměvem se obrátila zpět ke mně. „Pojď!“ Vzala mě kolem ramen a vyhlédli jsme z okna. Dole na dvoře stáli v řadě. Hlavy. V bílých tričkách a modrých kalhotách jako ten, kdo na mne čeká za dveřmi. Řady vyplňovaly celý dvůr. Stáli krásně, řádně,
nehybně jeden za druhým. Na snědých ramenech bílé proužky triček. Na vysokém stožáru vlajka, vlajkou povíval vítr. Svítilo slunce. Čekal jsem, co když někdo vzhlédne, že jsem tady. Hleděli před sebe. „Zločin se vyskytl i teď tady mezi námi.“ Šeptala. „Hrozný zločin, strašlivý zločin. Na dva dny jsem nařídili naprosté ticho, aby se všichni pohroužili do sebe a přemýšleli o tom, co se přihodilo. Až odtud, ode mne odejdeš, vidíš, tam? Tam ve třetí řadě čtvrtého útvaru je pro tebe volné místo! Od této chvíle ani ty nesmíš dva dny na nikoho promluvit a nikdo nesmí oslovit ani tebe. A teď běž!“ Nebyl přede dveřmi, ani na chodbě a nebyl nikde. Ten kluk na mne nečekal. Na dvoře jsem dlouho nenalézal své místo. Bylo nepříjemné naslouchat v tichu skřípění štěrku. Potom jsem tam s nimi stál i já.

Z románu Konec ságy přeložila Anna Valentová

Péter Nádas patří k té hrstce vyvolenců osudu, kteří jsou již za svého života (nar. 1942) s naprostou samozřejmostí řazeni mezi klasiky maďarské prózy a mezi její reprezentanty v zahraničí s již vymezeným místem v kontextu vývoje evropského románu. Dílo Pétera Nádase stojí nejméně čtvrt století v ohnisku zájmu: především jemu, ale i spisovatelově osobnosti jsou věnovány zasvěcené studie – jmenujme alespoň rozbor Nádasova čelného románu Kniha pamětí ze zorného úhlu fenomenologie z pera Zsolta Bagiho, který vyšel v roce 2005 – anebo zevrubné monografie, ačkoli autor jen nerad poskytuje informace o sobě a přímý vztah mezi životními událostmi a svou prózou rozhodně popírá.

Spisovatelská dráha tohoto budapešťského rodáka, prozaika, dramatika a esejisty je v posledních desetiletích věnčena literárními cenami a uznáními, jež jsou mu udíleny doma i v zahraničí; za všechny uveďme pražskou Cenu Franze Kafky, kterou dostal roku 2003.

Již Nádasova prvotina Bible (časopisecky 1962, knižně 1967, česky ve sbírce povídek Dům paní Kláry, Mladá fronta 2003) vyvolala značný ohlas nejen svým přesným, střízlivým, a přesto plastickým stylem, nýbrž – a v době vydání především – neotřelým, tehdy odvážným tématem a neobvyklým úhlem pohledu. Uvádění komunistických idejí do praxe je zde nazíráno a kriticky vnímáno dítětem, synkem dobového prominenta. Po tomto brilantním dílku následuje řada povídek, v nichž autor směřoval od zobrazování „života za závorou“ k filosofičtějšímu vidění světa a k jeho kompozičně rafinovanějšímu ztvárnění.

Za mezník v Nádasově uměleckém vývoji lze považovat jeho první román Konec ságy (Egy családregény vége, 1977, česky dosud nepublikován), jímž se rázem proslavil a zařadil do postmodernistického literárního proudu. Poté následuje jedenáctileté mučivé tvůrčí období, jehož plodem se stala Kniha pamětí (Emlékiratok könyve, 1986, česky 1999), velkolepý psychologický, historický, filosofický i lyrický román se složitou kompozicí. Máme-li tento monument, tento předmět mnoha analýz ve většině evropských jazyků stručně charakterizovat, můžeme snad nejspíše říci, že je odrazem osobnostní krize poválečné středoevropské inteligence.

Zatímco tato vrcholná próza táhla vítězně Evropou, její skromný a mlčenlivý autor překonal infarkt – zkušenosti z ohrožení života a přežití klinické smrti ztvárnil v próze Vlastní smrt (Saját halál, 2002) a pracoval na dalším obsáhlém díle, jímž loni v listopadu, kdy tento patnáctisetstránkový opus vyšel, překonal veškerá očekávání. Po obrovském díle, jež představuje Kniha pamětí, si jen stěží bylo možné představit, že z Nádasova pera může vzejít – při zachování vysoké umělecké úrovně – dílo ještě rozsáhlejší, které se zřejmě rozmáchlo k ještě širšímu záběru a zvolilo kompozici snad ještě komplikovanější a propracovanější. V souvislosti s Paralelními příběhy (Párhuzamos történetek, 2005) můžeme zatím číst dlouhé a fundované rozhovory s jejich autorem, ale jisté už je, že přinesly intelektuální senzaci přinejmenším uplynulého roku.

Anna Valentová

Likvidace / Imre Kertész

Jednoho rána se ozval telefon. Mohlo být asi devět hodin. (Zní to příliš dramaticky, ale bylo to tak.) Ještě jsem spal. Tenkrát jsem si zvykl dlouze vyspávat, protože jsem právě začínal přicházet na to, že je to jediná smysluplná činnost, kterou teď můžu trávit čas. Trvalo chvíli, než mi došlo, že volá Sára: skoro jsem nepoznával její hlas, zněl jakoby zastřeně, zničeně a cize. Hned jsem se proto zeptal, jestli se něco stalo. „Ano,“ řekla Sára, „něco strašného.“ „Za čtvrt hodinky jsem tam,“ řekl jsem já. „Kde tam?“ zeptala se. „No u vás,“ povídám, protože jsem myslel, že se něco přihodilo Kürtimu. „Přijeď k B.-ovi!“ řekla Sára. Zarazilo mě to. „K B.-ovi? Ty jsi u něho?“ ptal jsem se. „Ano,“ odpověděla. „Nemohla bys mi ho dát k telefonu?“ „Ne,“ povídá. „Proč ne?“ „Je mrtvý,“ odpověděla. Přisámbůh, takhle proběhl náš rozhovor, jako nějaký morbidní dialog z Ioneska.

Vůbec nic jsem nechápal. K tomu mi Sára udělovala milion příkazů, sice plačky, ale čím dál důvěrněji; asi to pro ni muselo být těžké rozhodnutí, že mi zavolá, a teď, když to udělala, pomalu se jí ulevilo. Naopak já jsem byl čím dál vyjevenější: pořád jsem nechápal, jak se dostala do B.-ova bytu, a uvádělo mě do rozpaků, že je se mnou tak důvěrná, protože až dosud jsem ji znal, jen jako zná člověk manželku svého přítele, to jest vůbec, a to mi taky úplně stačilo. Že byla B.-ovou milenkou, jeho poslední milenkou – a totéž se zřejmě dá konstatovat i opačně – znělo zpočátku, alespoň mým uším, naprosto neuvěři telně. Sára působila na první pohled jako šedivá myška, a nebýt toho, že se dala dohromady s B.-em, možná by ani ona samu sebe nikdy neobjevila. Jejich vztah musel být patrně trýznivý, jednostranný, takřka perverzně bezvýchodný a osudově opožděný.

Mnohem později, když už jsme si se Sárou byli bližší, ba v důsledku toho, co jsem po ní žádal, byl náš vztah skoro intimní, mockrát jsme si spolu sedli do espresa nebo se procházeli venku a povídali si o B.-ovi jako dvě vdovy. Časem jsem se jí už mohl zeptat, jak se vlastně vůbec dali dohromady. Ten příběh byl prostý jako pohádka a neuvěřitelný jako naše životy. Jednoho dopoledne zahlédla B.-a, jak nakupuje – nemohla uvěřit svým očím – ve Velké tržnici, uprostřed tlačícího se davu lidí. Postával před stánkem se zeleninou, mezi haldami zeleniny, brambor, ředkviček, řepy a hlávek zelí. S rukama za zády trpělivě čekal, až na něho přijde řada. Byl to zvláštní zjev, i takhle zezadu, nápadný, nehodící se sem, skoro směšný a dojemný, vyprávěla Sára. Tehdy B.-a už docela dávno neviděla. Napadlo ji, že si z něho udělá legraci. Přikradla se za něj a zničehonic vklouzla rukou do jeho otevřené dlaně. A pak se stalo něco, s čím opravdu nemohla počítat,
řekla Sára. Místo toho, aby se Bé otočil (tohle Sára očekávala), důvěrně sevřel ženskou ruku v holé, teplé dlani jako nějaký nečekaný tajný dárek a z toho sevření Sáru najednou zalila horkost – jak se to obvykle literárně říká.

Potom se pozdravili, prohodili pár vět, jak se sluší a patří. Co nakupuje, ptala se Sára. Chřest. Co z něho připravuje? Uvaří ho ve slané vodě a hamy ham, slupne ho, řekl Bé. A s máslovou strouhankou ho rád nemá? Jakpak by ne, jenomže kdo by mu to připravil? A tak koupili máslo, chřest, koupili strouhanku, koupili láhev vína, kořist odtáhli do B.-ova bytu. Všechno hezky rozbalili – a za deset minut už spolu byli v posteli.

Tak takhle to bylo. To se B.-ovi dost podobalo. Nebo snad: To se B.-ovi ani trochu nepodobalo. Nevím. V posledních měsících – oněch rušných a nadějeplných měsících politických změn; ta naděje nám pak záhy v ústech zhořkla v iluzi – jsem B.-a vídal málo. A vlastně i pár let předtím jsem se mu odvažoval ohlásit jen zřídka. Mělo to svůj důvod, k němuž se určitě vrátím, až přijde čas, i když nerad.

Ze všeho nejdřív bych měl popsat to ráno. Sára, jak jsem řekl, mi zničeným hlasem udělila pár překvapivých příkazů. Mám si vzít taxi, ale vystoupit dřív, než dojedeme k bloku; nemám dole zvonit a mám si dávat pozor, aby mě při vstupu do domu pokud možno nikdo neviděl; hlavně si mám ale pospíšit, honem, honem, honem.

I tak mi trvalo skoro hodinu, než jsem se vyhrabal a než se taxík prodral hustým provozem přes město. Bé tehdy bydlel v hodně zpustlé části, v takzvaném paneláku, ve skutečnosti betonovém konglomerátu někde na hranici Józsefvárose a Ferencvárose, v „rectu města“, jak tomu tam sám říkal. Ocitl se tam po rozvodu, což mnozí nemohli zapomenout jeho bývalé ženě Juditě – tenkrát ani já ne, i když v mém případě to mělo poněkud originálnější podobu.

To, co mě čekalo v osmém patře domu zamořeného puchem z popelnic, v betonovém bytě už teď nesnesitelně rozžhaveném ranním sluncem, mě tak vyděsilo a rozhodilo, že si na nic jiného skoro nepamatuji. B. ležel v posteli. Byl mrtvý. Zničehonic mě napadlo, že jsem ještě nikdy neviděl mrtvého člověka. Když jsem pohlédl na B.-ovo přikryté, nehybné tělo, na tu známou tvář strnulou do neznámé grimasy, prudce to se mnou škublo, ale jako kdyby to způsobila nějaká brutální vnější síla, které se musím bezmocně podvolit. Slyšel jsem, jak ze mě vychází jakýsi podivný škytavý zvuk – vzlykal jsem –, a zároveň jsem se tom u divil. Opřel jsem si čelo o bíle natřené, chladné dveře do pokoje, a cosi, ta vnější síla, mi hrubě škubalo rameny.

Na tyto podrobnosti si dodnes vzpomínám s mučivou přesností. I na to, že jsem vyběhl z kuchyně, a protože na mě šlo dávení, lokal jsem vodu jen tak, z puštěného kohoutku. Přitom mi padl zrak na nějakou tašku, co ležela na kuchyňském stole, čouhala z ní špička francouzské bagety a zlatým papírem obalený špunt od láhve sektu – zvěstovatelé jiné, přátelštější reality; najednou jsem dostal na tu bagetu takovou chuť – zřejmě proto, že jsem ještě nesnídal – až jsem si málem kousek odlomil; přítomnost Sáry, která za mnou, jak se ukázalo, vyšla do kuchyně, mi v tom ale zabránila. Mluvili jsme šeptem, jako by B. tam uvnitř jen spal a my dávali pozor, abychom ho nevzbudili. Sáru jsem skoro nepoznával: tvář jí pláčem nabobtnala do rudé, vlhkem nacucané houby. Řekla mi, že dorazila kolem půl deváté. Dveře si otevřela sama, měla klíče od bytu. Nejdřív spěchala do kuchyně, odložila nákup, a teprve pak otevřela dveře do pokoje.

„Byl už mrtvý?“

„Ano.“

„Přesvědčila ses?“

„Neptej se tak blbě.“

„Přece…přece… Dopis na rozloučenou nenechal?“

„Vždyť jsi ho sám viděl.“

Měla pravdu, viděl jsem ho, pouze jsem na to v šoku pozapomněl. Ležel přitom v pokoji na stole. Na listu papíru formátu A4 bylo uprostřed načmáráno:

Nezlobte se! Dobrou noc!

Obrovské písmo, ale nesporně B.-ův rukopis. Podle Sáry něco spolykal:

„Jen kdybych věděla, co. Na nočním stolku nestála ani sklenice vody.“

„A… předtím… nic jsi na něm nepozorovala? Neřekl něco, co by…?“

„Ne,“ řekla Sára.

Pravda, předtím ho už dva dny neviděla.

Ale včera večer jí volal. Říkal, že dlouho pracoval, že je utahaný, půjde hned spát, na večeři už nemá ani pomyšlení, ale ať mu dnes ráno Sára přinese snídani.

„A tak jsem mu ji přinesla. Po ránu jsme ještě nikdy rande neměli.“

Chvíli jsme nemohli dál mluvit: Sára se kývala dopředu dozadu bolestí, chytla se mě a já ji bezděčně přitiskl k sobě. V tom pohybu nebyla žádná erotika, a přece, vzpomínám si, jak se ve mně něco zachvělo. Byl jsem tak podlý (anebo prostě jen: byl jsem natolik muž? Byl jsem tak zvědavý?), že jsem si o chvilku později, bez ohledu na žal a obrovský zmatek, našel příležitost rychle, skoro bezděčně Sáru obhlédnout, jak jsem to zatím nikdy neudělal. Můj nález byl rozhodně nepříznivý, na Sáře byly patrné známky zhroucení. Když jsem ji ale svíral v náručí, cítil jsem, že svírám ženu, nervózní, v té chvíli rozklepanou rozčilením, ženu skrývající pravděpodobně zajímavá tajemství. Pokud vím, byla zhruba stejně stará jako já, to znamená, že i jí bylo tenkrát přibližně pětačtyřicet.

Nikdy se z té hrůzy nevzpamatuje, šeptala Sára. Ďábelský B.-ův plán, v němž jako by odkazoval svou smrt právě jí, navíc takto „nedůstojným“ způsobem, jí pravděpodobně B.-a
navždy odcizí a to je možná pro ni ještě bolestnější než smutek, řekla.

A opravdu, tohle mi vůbec nedošlo. Pohled mi znovu padl na láhev sektu a znovu jsem si představil to vzrušení a očekávání, když se Sára vytratila od Kürtiho, aby si dnes ráno s B.-em uspořádali neobvyklou milostnou oslavu. Okamžik, kdy ho našla mrtvého, jsem si ani představovat netroufal. Jak mohl něco takového udělat ženě, která ho milovala? B. sice byl krutý, ale ne k lidem. Alespoň ne úmyslně a v žádném případě předem promyšleně.

Za druhé: co mohl dělat jiného? Koneckonců nemohl svůj plán Sáře dopředu říct. Určitě nechtěl, aby ho našli náhodou; ani aby jako první vnikla do bytu policie. Vždyť to by se pak s ním Sára nemohla ani rozloučit. Cosi uvnitř mi říkalo, že B. patrně počítal s tím, že Sára zavolá na pomoc mne. A pak se mi hlavou mihla už skoro perverzní myšlenka, která ale nemusela být B.-ovi tak docela cizí: mohl počítat s tím, že Sára donese sekt, a možná si přál, abychom si tam, u jeho lůžka, dali skleničku. Tohle všechno jsem Sáře řekl. Poslouchala to s hlavou skloněnou, opřena dlaní o kuchyňský stůl. Nakonec jsem ještě dodal něco, čeho jsem okamžitě zalitoval, totiž že B. si možná přál, aby na něj Sára co nejdřív zapomněla, a svou zdánlivou krutost mínil patrně jako pomoc.

Jestli opravdu uvažoval takhle, opáčila bryskně Sára, pak ji B. buď vůbec neznal, anebo ji nemiloval, a pokud jde o to druhé, nikdy si nedělala iluze, dodala ještě.

Bylo mi Sáry líto, úplně se mi svíralo srdce. Bylo mi líto i mě a bylo mi líto B.-a; bylo mi líto našich životů, těch nepopsatelných životů, jež ztratily smysl a válely se tu všude rozházené po bytě, jako by je nějaký ničema pokosil dávkou ze samopalu.

Přeložila Dana Gálová.

Román připravuje k vydání nakladatelství Academia.

Minirecenze

Eric-Emmanuel Schmitt

Evangelium podle Piláta

Garamond 2005, 203 s.

Autor, podle doslovu po letech první francouzský spisovatel, který získal světový ohlas, nabízí v tomto románu (či dvojnovele?) možný průhled do pozadí evangelií. Ježíš-Ješua v nočním předsmrtném monologu v Getsemaně rekapituluje svůj život a zůstává věrný své, pouze tušené vyvolenosti. Pilát v dopisech zpravuje bratra v Římě o svém působení v Judeji, jehož hlavním problémem se Ješua stává až po ukřižování. Předtím k němu přistupoval se shovívavou sympatií, která nestačila k tomu, aby Ješuovým osvobozením riskoval klid a pořádek ve svěřené provincii. Zmizení těla chápe jako součást protiřímského spiknutí, snaží se najít mrtvolu a odhalit únosce, a nakonec se (pod vlivem své ušlechtilé manželky) ocitá na pochybách, zda nebyl svědkem událostí, které překračují jeho skeptický horizont. Kniha zaujme od první věty schopností uvést do vzdáleného světa a času. Postavě Ježíše autor vtiskl psychologickou věrohodnost a přenesením pozornosti
z něho na Piláta se dovedně vyhnul odpovědi na otázku, kým Ježíš skutečně byl. Doteku pravdy otevřený Pilát je podle mne hodně nebiblický a těžko si dovedu představit jeho předchozí život na výsluní moci. Závěrečný paradox „prvními skutečnými křesťany budou až ti, kdo stejně jako on zmrtvýchvstalého Ježíše neviděli“ je však vymyšlen zdařile.

Jan Novotný

Monika Zgustová

Tichá žena

Odeon 2005, 320 s.

Tichá žena je třetím prozaickým dílem (po Grave cantabile, 2000, a Peppermint frappé, 2002) Moniky Zgustové, nejen spisovatelky, ale především překladatelky české literatury do španělštiny – nepočítáme-li ovšem románový životopis Bohumila Hrabala V rajské zahradě trpkých plodů. Hlavní linie příběhu se odvíjí souběžně se životem hrdinky vpravdě dvacátého století. Sylvette von Stamitz, posléze jen paní Sylva, je tichá žena šlechtického původu, po otci Němka a po matce Češka. Matka skončila se svým druhým mužem židovského původu v koncentračním táboře. Na počátku války byla Sylva přinucena přijmout německé občanství, po válce byla ožebračena komunisty, později připravena o milence – ruského emigranta, který skončil v gulagu, a po roce 1968 také o syna, který emigroval do Ameriky. Ten svého otce nikdy nespatřil, a po odchodu z vlasti ani svou matku. Jediným kontaktem jsou mu vnitřní monology, které z té dálky se svou jedinou žijící blízkou příbuznou
vede, a tím vytváří jakousi dynamickou paralelu ústředního tématu, pokud jím neprolne on sám. Těžko říct, co by se stalo, kdyby se dozvěděl, že jeho otec žije, že se s ním dokonce jednou krátce setkal. Román důmyslně spřádá tenká vlákna typických osudů Evropana minulého století, doby tak dramatické a proměnné, až se může zdát, že jde jen o románový příběh. Čtenář však ví, že jde bohužel o nedávnou skutečnost.

Magdalena Wagnerová

Albert Kaufmann

Otvírací doba / Záznamy – básnická tvorba z let 1981–1986

Redakce Jan Šulc

CHERM 2005, 254 s.

Onehdy stala se taková podivná věc. Sedím v čekárně, trávím tam dlouhé minuty a listuji knihou. Vracím se zpět do doby, kdy tyhle verše vznikaly. Cítím, že zprava se ke mně někdo přidává. Čtu dál. Když se dostanu až k životopisným údajům na zadní záložce, mladá dívka, nalepená z nedostatku místa na můj bok, zavrtí nechápavě hlavou a zabodne prst do textu. „Co znamená ta zkratka ÚPF?“ Snaživě přispěchám s odpovědí, že Ústřední půjčovna filmů, která sídlila na Národní třídě hned vedle Máje, dnešního Teska, že autor tam léta pracoval a sdílel společnou kancelář s filmovým kritikem dr. Janem Follem…, ale všechny ty informace navíc byly dívce zcela lhostejné. „Mohla bych vidět obálku?“ žádala, aby ji posléze lépe identifikovala v knihkupectví. „Nevěděla jsem, že nějaký Jethro Tull vedl nějaký anglický povstání,“ dodala po chvíli. „Jan Sladký Kozina v šoubyznysu, to by nebylo marný.“ (Viz báseň Tuším čtvrtý záznam za večer, sbírka Záznamy, 1. sešit.) Potom
se naše cesty rozešly. Uvědomila jsem si, že dívka z čekárny byla stejně stará jako já, když jsem začala číst verše Vítězslava Čížka (A. Kaufmann je jeho umělecký pseudonym). Zoufalé verše, zlobné výkřiky, morální apely, fantaskní nápady, tragické glosy, nesplnitelné návrhy, absurdní postřehy, zdánlivé banality, které však vůbec nejsou banální. Pokud mají co říct „i“ mladým lidem už více než čtvrt století, může být básník spokojen.

–mw–

Tom Holland

Rubikon – triumf a tragédie římské republiky

Přeložil Stanislav Pavlíček

Dokořán 2005, 382 s.

Rubikon mapuje období docela dobře známé z učebnic dějepisu, činí tak ale nezvyklou formou. Text se totiž pohybuje na hranici thrilleru. Čtivosti je podřízeno vše – autor nepředpokládá hypotézy, neříká, kdy se jedná o vyprávění dobře podložené prameny a kdy spíše o jeho vlastní domněnky. Holland vypráví jako očitý svědek, nestaví vedle sebe různé názory a interpretace událostí. Na rozdíl od historické beletrie se autor omezuje na skutečně existující postavy, takže většina čtenářů může být těžko překvapena rozuzleními (jak dopadne střet Caesara s Pompeiem, tušíme dopředu). Text ale přináší skutečnou záplavu zajímavostí a podrobností, často značně bizarních. Řím na konci republiky vychází z vyprávění jako svět přetékající protiklady. Pragmatismus a mocenská politika jsou promíseny s pověrečným strachem z všemožných znamení, zemědělský ministát je současně obrovským vojenským a obchodním impériem, římské ctnosti přecházejí v dekadenci všeho
druhu (podle koho se asi jmenují “lukulské hody”?). A Holland čtenáři představí právníka zalévajícího své cedry palmovým vínem i moralisty prosazující zákaz podávání nadívaných plchů…

Pavel Houser

Kámen do voda – malá antologie české naivní poezie 20. století

Redakce Radim Kopáč

Clinamen 2005, 173 s.

Naivní je ten, kdo není geniální. Tak zní jedno z mott této záslužné knihy, představující autory, ze kterých Mácha nikdy nebyl a nebude. Někteří si to uvědomují, jiní ne. Jaký je rozdíl mezi básníkem a grafomanem? Může být něco natolik hloupým, až se to stane nakonec geniálním? Je základem básně obrazné vidění, nebo rým? Jaký spisovatel může vstoupit do čítanek? Radim Kopáč připravil skutečnou oddechovou lahůdku pro každého gramotného Čecha a nic na tom nemůže změnit ani fakt, že editor sám místy působí dojmem, že by měl být v knize zastoupen také na straně autorů. Logika naivismu je neúprosná. Básně jsou bez ladu a skladu řazeny abecedně podle jmen tvůrců. Vedle skutečných grafomanů (Honza Volf) jsou zde zařazeni i takoví autoři jako Jakub Hron Metánovský, Václav Svoboda Plumlovský, guru (demiurg) brněnské bohémy Jan Novák nebo třeba Milan Ohnisko. S trochou snahy čtenář v knize najde i odkazy na další edice a spisovatele zde nezařazené, jako je
třeba T. R. Field. Ale, a to je asi úplně nejdůležitější, z knihy srší rozkošná radost z tvořivosti, která je navíc přenesena na čtenáře. A ten tak má možnost položit si otázku, co je naivní a co geniální. Jako vnadidlo nechť poslouží báseň J. K. Červenky: „Když padají kroupy/ a z nebe padají kroupy/ vzpomenu si na pana Kroupu/ Jaký to byl člověk!“

Ladislav Čumba

Matthew Parris

Inca-Kola – turistický průvodce po Peru

BB art 2005, 296 s.

Navzdory reklamním tvrzením („nesmírně čtivá“) je na knize vidět, že jejím autorem je novinový sloupkař – jeho cestopis by působil skvěle jako vyprávění na pokračování, ve větších dávkách však začíná nudit. Ne snad, že by Parris a jeho přátelé v Peru nic pozoruhodného neprožili, naopak. Parris ale neumí rozlišit, co z viděného je podstatné a co má význam pouze pro něj. Vedle sebe se tak v knize objevují detaily nicotné („Ian si vybral slušivý slamák se širokou krempou a koupil i pohled pro svou přítelkyni.“) i detaily, které o něčem vypovídají víc než sáhodlouhé úvahy – například když se anglických cestovatelů ve vesnici v Andách indiánský mladík ptá: „Je Skotsko v Londýně? (…) Je Amerika a Londýn ve stejné zemi? Máte tam hory a řeky?“ a vzápětí projeví dokonalou znalost evropských fotbalových reálií (a právě jenom jich). I Parrisovy úvahy jsou jednou zajímavé (zlato je „mizerný kov, beznadějně měkký… začínali jsme rozumět,
proč indiáni žasli nad tím, jak jsou jejich dobyvatelé tím mizerným žlutým kovem posedlí, když přitom sami mají železo!“), jednou úplně banální (to když se třeba snaží udělat mysteriózní záležitost z venkovanky jdoucí po pláni). Tuto knihu je tedy nejlepší číst následující metodou: otevřít na libovolném místě, pokud vás hned nezaujme, tak otevřít na jiném libovolném místě… Určitě se tak doberete pasáží, které vás aspoň na chvíli budou bavit.

Kazimír Turek

Jan Pavel

Jizvení

Arieta 2005, 127 s.

Absolvent konzervatoře Jaroslava Ježka v oboru tvorba textu a scénáře popisuje ve své páté knize vztah muže k dvěma ženám, navrací ho do vzpomínek na rodinu, vystavuje útokům žárlivého plyšového medvídka a zároveň nechává, aby poznal sám sebe. Autor použil poměrně zajímavou, ne však neznámou formu vyprávění, která mísí různé časoprostory a volně nakládá jak s výstavbou příběhu, tak s čtenářovou snahou vybudovat jasný příběh. Různá stáří hrdiny, různé postavy a jejich pohled na danou situaci, různé světy. Zřetelná je rovněž inspirace filmem. Střídmé dialogy, časové odskoky pomocí střihu, proplouvání různými prostředími, která jsou autenticky popisována optikou filmové kamery, mnohoznačnost utvářející živý, plastický obraz. Čtenářovo napětí je udržováno až do konce knihy nejen Pavlovou zručnou prací s neustálým narušováním jednoznačné výstavby fikčního světa, vyvracením konečně utvořených hypotéz, ale i balancováním mezi světem bizarnosti a střídmou
realitou, mezi světem možného snu a banálním příběhem. Jizvení je možné číst jako horor o hrůzných činech plyšové hračky, jako psychologickou studii o rozkladu jedince či jako popis rozpadajícího se vztahu. Při četbě vidíme pomrkávat Borise Viana a ušklíbnout se Franze Kafku, zaslechneme existenciální Weinerův vzdech a cynické Sartrovo zachechtání a za oponou tajemství zahlédneme Davida Lynche, který na vše dohlíží.

Kateřina Svatoňová

Stan Sakai

Usagi Yojimbo: Mezi životem a smrtí

Přeložil Ľudovít Plata

Crew 2005, 198 s.

Po velkém úspěchu první knihy sebraných příběhů samuraje Usagi Yojimba (ve skutečnosti jde o knihu devátou) se koncem minulého roku objevila i kniha druhá (tedy desátá). Pokud vám jméno Usagi Yojimbo nic neříká, vězte, že jde o komiksovou postavičku králíčka-samuraje, která je velmi oblíbená nejen v rodných USA (nenechte se zmást japonsky znějícím jménem autora). Například v sousedním Polsku již vyšlo kolem 30 knih jeho dobrodružství. U nás se poprvé objevil v časopise Crew a okamžitě si získal řadu příznivců. Jde totiž o velmi inteligentní, vtipný a často až k slzám dojemný příběh, který zachycuje osamělého samuraje, ronina, na jeho cestě za „harmonií“. Některá z jeho dobrodružství se zakládají na skutečných příbězích z Japonska 16. století, často tu ale najdeme i starší legendy nebo zenové příběhy. Sakai se občas nevyhýbá ani didaktičnosti, která však nijak nenudí, například když v knize popisuje pěstování mořských řas. O tom, že
Usagi není typický akční hrdina, svědčí například příběh Nudlička o korupčním chování vysoce postaveného policisty, kde se mu nepodaří zachránit hluchoněmého muže, a ten je popraven místo skutečných zločinců. Jednotlivé povídky na sebe navazují a vzniká tak dlouhá samurajská sága, do které můžete kdykoliv nastoupit.

Jiří G. Růžička

Host 10/2005

V poslední době začíná být Host zajímavý především podle toho, jaké jsou dva stěžejní rozhovory. A tentokrát jsou oba opravdu povedené. V případě Arnošta Goldflama je to ovšem především díky osobnosti dotazovaného, který si umí poradit i s dotazy typu: „V jaké jste životní etapě?“ (Snad v připravovaném knižním rozhovoru budou jeho autoři invenčnější, než že vezmou Proustův dotazník a doplní jej otázkami, na které nelze odpovědět jinak než slovem nevím.) Rozhovor s Edgarem Dutkou působí mnohem přirozeněji. „Je to způsob subjektivního psaní. Zejména u velmi mladých adeptů scenáristiky z toho vyjdou většinou jen těžko stravitelné lyrické dojmologie. V tom věku člověk řeší hlavně sám sebe a má pocit, že jeho prožitky jsou středem světa,“ vysvětluje Dutka, proč zájemcům o studium na katedře scenáristiky pražské FAMU zakazuje psát v první osobě. Škoda, že to neříká i mnohým mladým literátům. Jinak Host nabízí několik solidních
textů, které je bohužel nutné hledat mezi těmi slabšími. Několik rad, abyste tak nemuseli činit: Přeskočit lze s klidem vánoční pásmo textů od českých autorů. Přeskočit také lze většinu recenzí (ovšem s výjimkou Elišky F. Juříkové). Číst není nutné ani článek o historii Hosta, pokud byste se o ní chtěli něco doopravdy dozvědět. S chutí se pak můžete pustit do zbytku, i když na zásadnější texty si asi budeme muset počkat do příště.

–kt–

Jean-Paul Dubois

Vous plaisantez, monsieur Tanner

L’Olivier 2006, 199 s. Paul Tanner žije v poklidu: živí se natáčením dokumentů o zvířatech. Jednoho dne ale zdědí obrovský dům a rozhodne se ho renovovat. Dlouhou dobu neobydlený dům, plný vlhkosti a plísní, ho zcela pohltí. Nastává nekončící boj se smečkou řemeslníků. Zedníci jsou přitroublí, pokrývači pro svou neschopnost až nebezpeční, elektrikář praštěný pámbíčkář, malíř je uzlíček nervů… všichni se snad smluvili, že Tannerovi udělají ze života peklo. A ten se jen ptá, čím to, že se stává tak snadnou obětí. Nová kniha Jean-Paula Duboise je věrohodnou kronikou jedné přestavby, jež se zvrtne v bolestnou bitvu s desítkami pěšáků neuvěřitelně lidských charakterů. Naštěstí se čte jako komedie. Jakkoli totiž vypadá námět banálně a ohraně, francouzská kritika si gratuluje, že se konečně objevil nový spisovatel schopný psát vtipně. Mistr dialogů, nečekaných odboček i neotřelých metafor. Dubois slavil úspěch už v roce 2004, kdy za román Život po
francouzsku (objevil se v letošním edičním plánu Odeonu) získal ocenění Prix Femina. I v nové knize, skoro o polovinu tenčí, si našel antihrdinu, i tentokrát ovšem příjemného a vděčného: Dubois tu opět vypráví příběh muže zralého věku, jenž se ocitá sám a zjišťuje, že veškeré okolí je mu cizí a nepřátelské. Jeho milostný život už je za zenitem, s profesionálním to není o nic lepší. Člověk však může najít smysl života třeba i ve stavbě.

Jovanka Šotolová

odjinud

NastudováníLucerny Aloise Jiráska jaroměřskými ochotníky v prosinci 1905, třicet pět dní po premiéře v pražském Národním divadle, připomněl v Jaroměřském a josefovském zpravodaji č. 12/2005 František Černý. – Divadelní život v Jaroměři je i jednou z kapitol vzpomínkového vyprávění F. ČernéhoVe městě u tří řek (Oftis, Ústí nad Orlicí 2005).

Na publicistiku Jaroslava Durycha v prosinci 1938 se soustředil Pavel Kosatík v další kapitole svého historického seriálu v Týdnu č. 49/2005.

O nálezu neznámé „filatelistické“ povídky Františka Langera informovala v České literatuře č. 5/2005 Marie Havránková.

Vedle článků k 20. výročí úmrtí Jaroslava Seiferta 10. 1. t. r. se tiskem mihlo (v LN 9. 1. 2006) oznámení nakladatele Jiřího Tomáše z nakladatelství Akropolis, že přerušuje po 10. svazku vydávání Díla Jaroslava Seiferta, které v roce 2001 editoři Jiří Brabec a Marie Jirásková rozvrhli do sedmnácti svazků.

V studii o literárním díle Mileny Honzíkové (1925–2001) se Jiří Rambousek ve Vlastivědném sborníku Vysočiny sv. 14 (2004) podrobněji zastavil u recenze románu Josefa Škvoreckého Příběh inženýra lidských duší, kterou se Honzíkové podařilo propašovat do exilového Svědectví č. 68 (únor 1983) pod jménem své literární hrdinky Věra Mrázová.

Doslov k výboru z kratších próz Ladislava Fukse Smrt morčete (Odeon 2005) napsal Miloš Pohorský.

„Medicínský“ portrét klasika české sci-fi Josefa Nesvadby podal v Praktickém lékaři č. 7/2005 Svatopluk Káš.

K rozhovoru nad prvním dílem vzpomínek To byl můj život?? (Paseka 2005) vyzval autora Pavla Kohouta František Cinger v Právu 7. 12. 2005.

Historické prózy Vladimíra Macury připomněla Aleši Hamanovi v Hostu č. 10/2005 „historická“ tetralogie Karla Steigerwalda, tvořená dramatyTatarská pouť (1979), Dobové tance (1980), Foxtrot (1982) a Neapolská choroba (1983–84).

K setrvalé slabosti pro verneovky se přiznal v rozhovoru pro víkendovou přílohu Rovnosti 15. 10. 2005 Arnošt Goldflam.

Dvanáct dramatických textů Lenky Lagronové analyzovala v revui Disk č. 14 (prosinec 2005) Tereza Dlasková.

Román Magdaleny Wagnerové Papíří. Naděje pro figurínu, k němuž napsal doslov Radim Kopáč (Dybbuk 2005), recenzoval v Intelektuálovi č. 3–4/2005 Vladimír Novotný.

František Knopp

Francie

Francouzský literární časopis Le Matricule des Anges v úvodníku prvního lednového čísla přeje čtenářům vše nejlepší v novém roce, jak jinak. Neodpustí si však hned na jeho počátku pár jedovatých poznámek: můžeme-li si v soukromém životě přát hodně lásky a dobrého zdraví, po čem ale toužit na téma čtenářské, tedy pro literaturu? Francouzské literatuře prý hrozí letos stav ohrožení. Budou totiž volby a také Mistrovství světa ve fotbale. A kdo by za takových okolností psal do novin a mluvil v rozhlase či televizi o něčem tak nezáživném, jako jsou knihy… Filmaři, herci, divadelníci, hudebníci a zpěváci srdnatě bojují proti pirátskému kopírování. A spisovatelé? Ani se nesnaží si spočítat, o kolik přicházejí, když se jejich texty pokoutně objevují na internetu. Proč? Většina z nich, podle novoročního úvodníku, stejně nevydělává skoro nic. Je-li třeba hájit autorská práva literátů, pak nikoli pro zisky, jež jim unikají, nýbrž
proto, že tahle situace je zkrátka pro ostudu. Nakládat svévolně s jejich texty znamená zvysoka jimi pohrdat. Můžeme si tedy jen přát, aby i nadále byli spisovatelé aspoň trochu vidět a slyšet.

Můžeme si také popsat jeden virtuální příklad: jistý Pepa, spisovatel, je naprosto originální autor. Po patnácti letech teď dokončuje nový román. Jeho dílo by se mohlo zapsat do dějin – pokud však najde nakladatele. Těch je ale naštěstí hodně, a najdou se i tací, kteří se pustí na tenký led vydání komerčně pochybného díla. Pepovi tedy román vyjde! Podepisuje se smlouva: autorovi je v ní přislíben honorář ve výši 8 % z prodejní ceny knihy za každý prodaný výtisk. Jinými slovy, dokud se titul nezačne prodávat, všechen ten akt psaní, patnáct let práce, hotový rukopis má hodnotu nulovou. První hypotéza: kniha se prodává dobře. Pepa si přijde na své, obohatí se. Druhá, a věrohodnější hypotéza: kniha je literární experiment, novum, příliš intelektuálská záležitost, prodává se špatně. Pak Pepa jako spisovatel nestojí – ekonomicky vzato – za nic.

Autorské právo postavené na zákonech trhu, to je ale výdobytek! Zároveň s Pepovým románem se v knihkupectvích objeví dílko jisté moderátorky, známe teledivy, a buďme si jisti, že ačkoli je to s…látanina, prodávat se bude výborně.

Žijeme dnes ve společnosti, která uznává hodnotu věcí podle jejich prodejnosti (jinak řečeno: jen ať to probůh není nic novátorského). Do roku 2006 si tedy můžeme jen přát: buď ať se čtenáři obrní proti vší té mediální omáčce a objevují a čtou dobrá díla, která se pak budou i vydávat. Anebo ať se společnost pokusí poznávat uměleckou a duchovní hodnotu samu o sobě. Potom náš Pepa možná bude moci věřit v opodstatněnost svého činění ještě dřív, než se jeho kniha začne prodávat.

Prozatím ale aspoň držme palce Zuranovi, dodává úvodník Le Matricule des Anges.

Jak globální je svět literatury!

Jovanka Šotolová

Román téměř dokumentární

Tyto dny v Pešti

Marlowe: The Jew of Malta. Byl současníkem Shakespearovým a je docela možné, že mu propůjčil námět dramatu Kupec benátský.

Jak žije Žid v představách anglického spisovatele šestnáctého století? Ta četba je v těchto dnech zajímavá. Marlowův Žid jako by vystoupil ze stránek Stürmeru: je chamtivý, nenasytný, krvelačný, úskočný, věrolomný, zbabělý a sentimentální. Je to takový Žid Süss, ten maltský Žid – kdyby tu hru hráli dnes, měla by úspěch. Odkud to věčné nedorozumění? A jakou má zde vinu literatura? Jako odvěké postavy loutkového divadla, Bohatýr Jan, Smrtka a Kašpárek, nebo v commedii dell´arte Tchyně, Lakomec, Paroháč, naivní a slaboduchý Sluha, tak žije v rekvizitárně literatury i Žid. Byla to věčná postava, s pejzy, s krvelačností, lichvou a křivopřísežnictvím v kapse kaftanu a na rtech s kletbami hanobícími křesťany. Kdykoliv se spisovatel octl v úzkých, sáhl po tomto námětu, po této postavě, jako sahal po Tchyni nebo po Lakomci.

Pohledy lidí na pešťských ulicích: ten ještě žije? A proč, jakým právem?… Jejich zrak, sluch a čich fungují s mimořádnou ostražitostí. Mají nový sluch, slídivý pohled. Lovecký pes takhle staví zvěř, větří kořist.

Musím román dokončit, každá výmluva je marná.

X. byl deportován do Polska. Vrchní župan, kterého jsem žádal v dopise, aby neodváželi šestasedmdesátiletého člověka, aby jej ponechali v ghettu, mi odpověděl několikařádkovým zamítnutím. Napsal mi, že on nic nezmůže. Ale když nic nezmůže, proč neodstoupí?

V každém vagonu jelo osmdesát lidí, s dvěma kbelíky vody. Úmrtnost během cesty se blíží dvaceti procentům. Jeden vagon putoval z Velkého Varadína do Košic šest dní. Ve vagonech, určených pro čtyřicet lidí nebo šest koní, těch osmdesát lidí nemůže ležet ani sedět.

Anglosasové zahájili invazi ve Francii.

Z města L. odvezli židovského lékaře do pracovního tábora, jeho pětileté dítě spolu s obyvateli ghetta ve vagonu do Polska; ale ordinace zůstala na svém místě. Byl to můj spolužák. Ordinaci si zařídil moderně, měl tam rentgenový přístroj a elektrokardiograf. To je na venkově vzácnost. O ordinaci, rentgenový přístroj a vybavení soupeřili dva: místní úřední lékař a jistý internista. Lupiči se nemohli dohodnout. Ze sporu vzešla kavalírská aférka, souboj.

Protože my jsme kavalírský národ, džentlmeni, maucta.

Jeden říká: musím to přežít, je to všechno příliš podlé, nemá smysl přijít kvůli tomu o život. Druhý: musím to přežít, protože jsem zvědavý, chci vidět, jak to dopadne. Třetí: musím to přežít, protože ještě mám co na práci, atd. Nikdo z nich neřekne pravdu, že žít je někdy málem tak dobré, jako může být asi dobré být mrtvý a nevědomý.

Z této války, která je úděsnější, než si to kdo kdy uměl představit, toho nakonec každý unese víc, než si kdy uměl představit.

V sobotu ve dvanáct v noci byly zamčeny domy v budapešťském ghettu. V těch strašlivých hromadných ubytovnách žije víc než dvě stě tisíc lidí, kteří čekají, až budou ve vagonech deportováni do táborů v Polsku. Návštěvy jsou tam už zakázány.

Toto masové neštěstí nepřišlo nečekaně; a přesto nikdo doopravdy nevěřil, že by se mohlo dostavit. Jeho rozsah a význam pro lidstvo nedovedeme v této chvíli ani pochopit. Každý den, který prožívám, je jednou z nejzrůdnějších kapitol maďarských dějin. A už nelpím na životě. Je ve mně naprostá lhostejnost a odhodlání přijmout všechno, co mi osud může ještě přinést.

Ne, pomsta nic nespraví. Ale sama o sobě je úplná a dokonalá, jako bouře, jako povodeň. Bez ní neexistuje dokonaný lidský čin.

A přesto spisovatel nemá nikdy hlásat pomstu. Má mít pro lidi pochopení a snést všechno, co plyne z lidské přirozenosti.

Vedle velkých lupičů jsou skoro odpornější malí zbabělci, kteří v tomto požáru s poťouchlým úsměvem a zbabělými obavami zachraňují stříbrné lžičky.

Tyto dny v Pešti, uprostřed poplachů a bombardování, ve čtyřicetistupňových vedrech, v naprosté marnosti; setkání s lidmi, kteří už vědí, že životní styl přestal spojovat přátele a rozdělovat nepřátele; a všechno se chvěje v bleděmodrém červencovém slunci, jako fata morgána. Ráno v osm se projdu po budínské Hlavní ulici; v jednom espresu si dám kávu, přečtu si lživé a hrůzostrašné zprávy v jedněch novinách; v prázdném bytě se vykoupu, namátkou vezmu z police jednu knihu, čtu do oběda… ó, ty knihy! Pět tisíc knih, pět tisíc vzpomínek, soubojů, diskusí, usmíření, slastí, úlev – co s tím mám ještě společného? S tímhle bytem? S tou prací, s níž a pro niž jsem tady žil, po šestnáct let? V poledne vstoupím bezcílně do jakéhosi kostela, stojím v koutě; kam mám jít? Po Alžbětině mostě přecpanou tramvají, mezi lidmi se žlutou hvězdou; kodrcáme se uprostřed mostu, když se ozve siréna; nazdařbůh sejdu pod most;
odtud mě vyženou; ve sklepě jednoho činžáku potkám svého lékaře, který by se rád dostal na seznam vystěhovalců do Švédska.

Po náletu v hloubi prázdné staré kavárny, skoro sám ve velké místnosti, v lóži. Tady vysedával Kosztolányi, Karinthy, Surányi, kdy? Včera. Kde jsou? Nikde. A to celé, maďarská literatura? Několik obskurních plátků v ulicích, bláboly několika diletantů ve výlohách knihkupectví. Moji přátelé jsou v cizině anebo v internačních táborech či ve vagonech, které je vezou do plynových komor, pokud jsou Židé, anebo v hluboké, utajované, vyděšené, plaché samotě, pokud jsou křesťané. Země se nachází v předpeklí. Tak sedím, předstíraje čtení, celé hodiny v kavárenské lóži, a najednou pochopím: takhle se žít nedá! A nelze se s tím smířit: ať už mi další život připraví jakékoliv podmínky, musím ze všech sil a veškerou svou vůlí pracovat; do šuplíku, dlouho, po léta; ale pracovat, ani ne tak pro práci samu, ani ne pro svou zemi či pro ochromeného evropského člověka, jen pracovat, jako tonoucí dělá tempa ještě i tehdy, když už má oči zamžené, paže
ochablé a nedohlédne na břeh…

Maďarsko je obětí falešné úcty k autoritě. Tady se vždy ctila každá uměle nafouklá autorita a byl podezřelý každý, kdo se opovážil hlásat, že neexistuje jiná autorita než autorita rozumu, talentu, kvality a velkorysého charakteru.

Podlost nějakého člověka většinou nevyjde najevo z věty hlavní, ale z věty vedlejší: z vedlejší věty odpovědi, jíž odpovídá na otázku doby.

Básníka X. požádali, aby podepsal žádost, která se přimlouvá za to, aby B., jeho někdejšího mecenáše – jenž je teď nucen nosit žlutou hvězdu se všemi z toho plynoucími důsledky – ponechali v jeho bytě. X. odmítá žádost podepsat, odvolává se na bizarní situaci, v níž žije; to je mimochodem určité stanovisko. A pak řekne: „Ale rád pozvu B. na oběd.“

Tedy před popravou, které není ochoten zabránit, ho s maďarskou srdečností rád uvítá za spuštěnými žaluziemi na talíř guláše.

Co můžou ještě říct? Že takoví jsme byli a jsme; a že jsme takoví proto a proto. Že jsme byli kdysi i jiní; a jestli se ještě někdy dostaneme z pekla na světlo boží, snad budeme jiní. Co se tady odehrávalo po pětadvacet let? Zájmové sdružení na ochranu feudálních velkostatků po pětadvacet let prodlužovalo pod záminkou Trianonu existenci zřízení, které více či méně subtilním terorem potlačovalo, vystrnadilo všechno, co bylo úsilím o kvalitu. Každý, koho bylo možno právem podezírat, že mu jde o kvalitu, byl Žid nebo podezřelý, že je Žid, nebo ženatý se Židovkou nebo dekadentní anglofil či frankofil, svobodný zednář a komunista. Zájmové sdružení nechtělo kvalitu; z Kluže a Košic bylo slyšet křik, že tady se nesmí nic změnit, a nikdo nesměl říct, že Kluž a Košice je možno získat zpátky jedině tak, že doma vybudujeme Maďarsko takových kvalit, aby bylo přitažlivé jak pro národy okolních zemí, tak pro odtržené Maďary. Češi, Srbové a Rumuni se
spěchali pochlubit světu každým svým spisovatelem, malířem a sochařem, nadšeně předváděli své talenty. Na našich vyslanectvích přijímali vandrujícího maďarského spisovatele, umělce, intelektuála, který zaklepal na dveře, asi tak, jako přijímá šafář podruha, předvolaného k raportu.

Přeložila Ester Sládková.

Teremin

V druhé polovině dvacátých let slavil Teremin se svou podivnou – „kníkavou“ – hudbou úspěchy po celé Evropě. V roce 1927 odjel do Spojených států, kde žil až do roku 1938 a poté se vrátil do Ruska. Byl dlouho považován za nezvěstného, i když zemřel až v roce 1993 v 97 letech. Sám jeho život je obrazem nejpodivnějších osudů světa 20. století – střetání dvou kultur, dvou politických systémů (Teremin byl mimo jiné dvojitým agentem). Zkrátka ta pravá postava pro Petra Zelenku, který sám patří k „podivným“ lidem s ojedinělým smyslem pro humor, dramatickou situaci a hudební rytmus. Nezapře v sobě zálibu ve výjimečných osobnostech, které nás zároveň fascinují i odpuzují, které žijí nikoli na okraji společnosti, ale někde zcela mimo ni a skutečnosti se dotýkají jen tam, kde o to okolí stojí.

Materiál, vycházející mj. z knihy Teremin: vlny v éteru, se svou šíří zdá neuchopitelný. Zelenka si vybral z Tereminova života „americký“ úsek a zpracoval jej do košatého tvaru. Některé odborné záležitosti však potřebují názorné vysvětlení, takže chvílemi hrozilo, že se hra změní v nudné vysvětlování faktů. Nicméně nestalo se tak. Je fascinující, jak si Zelenka stejně jako s textem (který se pohybuje na hraně doložitelných informací a mystifikace) dokáže pohrávat i s dramatickou a jevištní interpretací. Ve formě dodržuje klasickou strukturu dramatu, působivě využívá divadelních metafor a zároveň filmové techniky klipů a kouzel. Pohrává si s nejrůznějšími typy žánrů – od psychologického dramatu přes absurdní divadlo, lehký vaudeville, frašku až po cimrmanovskou přednášku.

V jednotlivých typech postav, nad nimiž ční Teremin jako člověk mimo svět, tu promenují nejrůznější lidské typy se svými slabostmi i silnými stránkami. A je tu další Zelenkova záliba – paradox. Zatímco Teremin získal oddané spolupracovníky díky své vědecky bezohledné zaujatosti, sám se cítí prázdným a zbytečným člověkem, který má pocit životní prohry.

Sledujeme-li pečlivě kontexty, v průběhu hry shledáváme, že prostřednictvím promluv a chování jednotlivců jsou tu lehce, ale výstižně zobrazeny nejen typové charaktery, ale zároveň princip světa, fungování politických systémů, sevřených totalitou z obou velmocenských stran, a také jednotlivé fenomény ruské i americké společnosti. S tragickými momenty vždy ruku v ruce kráčí humor. Například Schillingova zaujatá přednáška o převedení tónů a rytmů do tabulky suchých čísel proměn na burze cenných papírů i se závěrečným krachem – černým pátkem na newyorské burze se propojuje s obrazem postupného odhalování zrůdnosti zapouzdřeného systému sovětské vlády. Jindy se nám postupně za bizarní legendou o Tereminově návštěvě u Lenina klube pravda o tom, že ve skutečnosti šlo o velice riskantní promyšlený plán, jak namontovat do Leninovy přísně střežené pracovny odposlouchávací zařízení.

Inscenace, jíž dominují skříňky tereminvoxů (nikdy si nemůžeme být jisti, který z nich je opravdu funkční – i to zde hraje svou roli), má v sobě nezaměnitelný odér meziválečných černobílých retrofilmů (scéna Martina Chocholouška a kostýmy Renaty Weidlichové). Inscenátoři se dobře vyrovnali i se scénou koncertu na stadionu, kterou vidíme v průzoru jakoby zezadu, oslněni září reflektorů. Hudba, která má v inscenaci zásadní význam, neboť propojuje lidové motivy, patos, hudební odkazy (variace Internacionály, sovětské a americké hymny) a podivnost tereminovských kvílivých zvuků, je dílem čechomorského Karla Holase. A nyní si dovolím malý „taneční pořádek“ postav a herců, s kterými – ať tu zazní fráze – představení opravdu padá i stojí:

Teremin Ivana Trojana, puntičkářský, zahleděný do sebe, s nehybnou tváří a strohým, jakoby odosobněným chováním, nás ponechává v nejistotě, zda se ho vztahy a situace opravdu nedotýkají, anebo má jen ochrannou masku proti světu.

Goldberg Davida Novotného, hochštapler, nezdolný obchodníček, je přes svůj nezdolný optimismus v duchu připraven na stále další prohry.

Schillinger Martina Myšičky je elegantní gentleman se smyslem pro hravost a matematickou přesnost.

Detektiv Hoffmann hostujícího Jiřího Bábka se z nejistého mouly stává dychtivým a přesvědčeným zastáncem Tereminovy metody, a tak nachází smysl svého, dosud prázdného života.

Z ženských představitelek, které tak či onak zasahují do života génia, dostává největší prostor hostující Vendulka Křížová jako Linda Rosenová. Někdejší znuděná panička, hledající chvilkové dobrodružství, se proměňuje v tragickou postavu ženy, která nic nepochopila.

Stejně jako všechno Zelenkovo dílo bude i toto patrně těžko stravitelné pro širší publikum. Přesahuje dennodenní hemžení dneška (které zachytil ve svých předcházejících hrách Příběhy obyčejného šílenství a Odjezdy vlaků) a stává se jakýmsi nadčasovým obrazem dějin – nejen počátku – 20. století.

Autorka je divadelní kritička a publicistka.

V ulitě marnosti

Snímek režiséra Zsigmonda Deszöa nás zavádí do neutěšeného prostředí maďarské vesnice v Sedmihradsku, kde se zastavil čas. Autor nám představuje Terezu, téměř čtyřicetiletou svobodnou ženu, která se rozhodla „užívat si“ a prožít svůj život s jistou hrdostí. Své představy shrnula do předsevzetí, „že se nikdy nevdá“. To je na místní poměry něco nejen neobvyklého, ale dokonce nežádoucího. Pro Terezu to ale znamená možnost vymanit se z nechtěných kompromisů a také naději na zachování osobní svobody. Neuvědomuje si však, že nic z toho stejně nemá, protože je formována vnějšími podmínkami – vlekem každodenních povinností a rodičům neustále na dohled.

Žije s nimi v malém domku, společně se svým bratrem, švagrovou a jejich třemi dětmi, z nichž nejmladší chlapec Antika je jí neustále v patách. Tereza se mu věnuje a má s ním trpělivost. Vnímá ho ovšem spíš jako svou hračku než jako živou bytost. Tereza ostatně jako každá stará panna (čistě metaforicky) vlastní sbírku panenek, kterou pravidelně oprašuje. Sbírá také hrací skříňky a nejrůznější kýčovité krabičky. Zato na místní diskotéce to umí se svou švagrovou pěkně rozjet. Tancuje v nevkusné kombinéze z osmdesátých let a svádí místní mladíky. Vše se ale odehrává v čistě platonické rovině; Tereza se chce „jen“ cítit jako hvězda večera a odbývat případné nabídky k sňatku. Ve vesnici totiž není skoro žádná konkurence a ona navíc umí ostatní dívky zastínit svým sebevědomím (respektive přesvědčením o vlastní výjimečnosti).

Jako by Tereza ještě nevyšla z mladického okouzlení sama sebou. To je patrné už ve způsobu, jakým se na tyto akce pečlivě připravuje – s jakou posvátností se češe u zrcadla, jak si líčí řasy. V takové chvíli se jí vrací dávno zapomenutá rozechvělost. Skutečně nevidí svůj obličej? Je plná očekávání a představ. Přitom diskotéky v místní hospodě jsou pokaždé stejně křečovité, s neurčitou hudbou a hlavně stejnými muži, které pořád dokola odmítá. Čtyřicátnice to ovšem vidí jinak: za chvíli dorostou mladší, a mezi nimi se možná vysněný „princ“ objeví. Nebo přicválá odněkud z daleka…

Příznačná je scéna, v níž hlavní hrdinka ukazuje Antikovi své hračky, mezi nimiž má schovaného nafukovacího polonahého fešáka s motýlkem pod krkem, zatímco téhle absurdní scéně přihlíží její neúnavný nápadník Atilla. Zjevně jí to lichotí, neboť si tím dokazuje, že je o ni pořád zájem. Ironií zůstává, že Atilla je jejímu fešákovi docela podobný.

Dalším neúnavným nápadníkem je Dezsö, upocený rozvedený alkoholik, žijící v tiché domácnosti se svou matkou, což ale Tereze nebrání v tom, aby ho čistě fyzicky využívala. Jejich dovádění v autě naruší malý Antika, který se od své tety nedokáže hnout (jak příznačné). Na téhle scéně je ovšem fascinující, že ji svou přítomností rozlomil až Antika, zatímco kameraman pro pár nepředstavoval žádnou překážku. Vyvolává to nutně otázku, zda jsou snímaní lidé skutečně tak otevření (v průběhu celého dokumentu vidíme několik intimních scén – například Terezino usínání v ložnici, kterou stále sdílí se svými rodiči), nebo je to právě specifickým způsobem snímání, jímž autor dokázal skutečnost tak bezprostředně zaznamenat.

Tereza si o sobě myslí, že je krásná, což dokumentuje i scéna, v níž se koupe na zahradě ve vaně a ladně u toho propíná špičky u nohou (opálených podle pracovních sandálů). V téhle chvíli evidentně hraje na kameru. Je to dojemné, ale krása dvacetileté to už skutečně není. I podle starých fotografií je zřejmé, že Tereza nikdy nebyla krásná žena, ale přesto působí i na diváka určitým fatálním dojmem. Je totiž zajímavá a sebejistá – právě její přesvědčení o vlastní kráse ji dělá skutečně přitažlivou.

Dokument zdánlivě nabízí soucitný pohled na lidské lopocení v ekonomicky zaostalé vesnici, nicméně autor se snaží být především neutrální a důsledný v popisu. Nabízí realitu bez uměle implantovaného filosofického nánosu. Jedinou duchovní útěchu může ve filmu představovat víra (v kostele jsou kromě Terezy jen tři muži, a to jen proto, aby ji mohli tajně pozorovat) nebo vědomí pomíjivosti lidského života, jež do filmu vstupuje prostřednictvím starých fotografií. Žádné zásadní sdělení se nenabízí, jako by ani žádné nebylo. Jsme záměrně vystaveni prázdnotě. Dílo v nás spíš než přímé divácké zaujetí vyvolává neodbytné vědomí toho, že takhle žít nechceme, protože podobně nuzný (i v duchovním smyslu) život pro nás nemůže být inspirací. Naše „utrpení“ totiž nevyvažuje ničím, co by nás mohlo k takovému životu motivovat. Sami zobrazovaní s ním nejsou moc spokojeni; otupělí každodenností nedokážou svou situaci nijak změnit (a možná ani reflektovat).
Z jejich prázdných pohledů pochopíte, jak marně hledají svou vlastní náplň. Cítí nenaplněnost, přestože, žijí v souladu s tradicí. Možná je to proto, že k nim skrze média proniká okolní svět a vytváří umělé touhy. Paradoxně jediná spokojená je tady Tereza, kterou definuje její osobní filosofie za žádných okolností se neprovdat.

Formálně je snímek charakterizován používáním ruční kamery, která umožňuje intimní přiblížení se k člověku; obraz jako by ulpíval přímo na těle zobrazovaných. Kamera neuhýbá před ničím. Šokující na filmu není to, jaké události se v něm odehrávají, ale spíše jak a v jakých podmínkách. Autor setrvává po celou dobu filmu záměrně skryt, nezasahuje, a právě v tom je jeho síla. Přesto ho vnímáme za každým záběrem. Musíme přemýšlet o tom, jak se k zobrazovaným lidem mohl dostat tak blízko a co si o nich vlastně myslí. Jako by zachycoval bezvýchodnost situace jen proto, aby mohl pozorovat naši (značně nejistou) reakci na ni. Zatímco místní lidé přijímají vše s relativním klidem, který se místy přelévá do rezignace, my jako diváci jsme nejdříve zaujati, potom vysáti a nakonec odhozeni. Cyklus se uzavírá, životní mizérie si žádá nové oběti…

Autorka je filmová publicistka.

Manikury básníků

Nápad fotografovat ruce není sám o sobě nijak mimořádný, zvláště máme-li fotoaparát (ten zajistil Robert Portel) a dostatek ochotných modelů (koncepci, výběr a práci s modelem v ateliéru obstaral Viktor Karlík). S rukama to jde pravděpodobně snáze než s hlavou, která je jaksi „složitější“, neboť je na ní umístěn obličej, který se tváří každou chvíli jinak, je plný nepravidelností a výčnělků, které vrhají různé stíny, a vůbec je to problematická část těla. Kdo to neumí, většinou hlavu dobře nevyfotí, a když náhodou ano, nenapadne ho vydávat to knižně. Navíc fotografovaných hlav je plno, v novinách, na výstávach, v knihách, v občanských průkazech. Viktor Karlík v předmluvě dokonce odhaluje lstivou povahu obličeje, neboť s jeho „vizuální podobou“ lze „dnes“ manipulovat, zatímco ruce „nejsou u klientely plastických chirurgů v centru zájmu“, a mohou tedy o svém nositeli „říci možná víc, než by se zdálo“. Bylo by
ostatně zajímavé zjistit, kolik českých básníků navštěvuje plastického chirurga. A s jakými výsledky…

Chceme-li být trochu originální a přitom jaksi zůstat seriózní a umělecky závažní, je tedy ruka tím nejlepším řešením. Noha, uši, břicho, hruď, záda, natož zadnice etc. by přinesly možná výraznější umělecký i společenský efekt, ale mnohem obtížněji bychom záměr svým modelům vysvětlovali a zdůvodňovali, i když nelze vyloučit, že i tak bychom objekty našli. Ruka je však ideální: je ze své podstaty seriózní, nepodléhá tolik náladám, je bezelstná a dobře se ovládá, pokud člověk ovšem nemá třesavku nebo silné revma. Zajímavé rovněž je, že bývá obvykle „nahá“ (fotit ruce v rukavicích nemá valnou cenu), a přitom nemáme pocit, že by byla obnažená, provokativní či snad neslušná: srovnání v tom opět snese jen s hlavou: fotit třeba chodidla působí podivně a výstředně, ať již s ponožkami nebo bez nich.

Někdo bude cudně snímat ruce krásných dívek, jiný se zodpovědně zaměří na sedřené ruce starců. Viktor Karlík si tedy vybral „ruce básníků“. Básníka nepotkáme na každém rohu, navíc se přece jen musíme trochu
vyznat – ne sice bezpodmínečně v poezii, avšak alespoň v osobách, jež slovo básník unesou. Zásluhy Viktora Karlíka, výtvarníka, zakladatele a dlouholetého redaktora Revolver Revue, jsou toho druhu, že zaručují ochotu řady významných uměleckých osobností, především těch, kteří publikovali v Revolver Revue, podniknout s ním takovou proceduru. Básník přijde do ateliéru, položí dlaně na stůl potažený černou látkou, trochu rozevře prsty (Karlík se v předmluvě přiznává, že básníkům „na ruce sahal, aby kompozice byla naplněna“), nejdřív jsou sejmuty dlaně směřující dolů, cvak, pak se obrátí směrem nahoru (Karlík možná znovu roztahuje prsty), znovu cvak, je hotovo. Vyfografovaný exemplář si dá s fotografem kávu, a je-li kuřák, použije před chvílí portrétované prsty k držení cigarety. Může to být příjemné a nenáročné setkání, a pokud snad je cítit ve vzduchu jakési trapno, netřeba o něm mluvit. O nic vlastně nejde, proč by se tedy nemělo vyhovět
v tak prosté a jednoduché věci, a navíc tak milému člověku, jakým Viktor Karlík bezesporu je. Fotografie se ostatně povedly, všechny jsou ostré, ruce nejsou ani zpřeházené, jen některé, myslím, hůř nasvícené (ruce J. H. Krchovského, ale to bude tmavou košili s dlouhými rukávy – hle, napadne interpreta: souvislost s funerální tematikou jeho básní!).

V podobném rozmarném duchu bychom mohli pokračovat. Jenomže po praktické části snímání dlaní a prstů přichází druhá fáze: fáze interpretační. Nastupuje analýza toho, co se tím vlastně chtělo říci a co z toho je možné vyvodit. Přichází chvíle pro správné ideové zhodnocení, chvíle pro Michaela Špirita. Album fotografií už není jen poněkud kuriózní sbírkou suvenýrů, vzpomínek na chvíle prožité s básníky, lidmi, kteří se většinou s Viktorem Karlíkem znají či znali osobně, v některých případech se s ním důvěrně přátelili. Fotografie už pak nejsou ani jakýmsi nevinným „fetišem“ pro tu nijak rozsáhlou obec lidí, kteří si oněch básníků skutečně váží, znají jejich práci, mají k nim jistý vztah, a možná tedy i upřímně ocení, že vidí, jaké pracky má Jirous, jak vypadaly ruce Josefa Hiršala, Jiřího Koláře, Ivana Diviše, dojemné lopaty Andreje Stankoviče, voyeursky si prohlédnou konec horních končetin J. H. Krchovského nebo Ivana Wernische a dalších. Ano, to
skutečně může mít svou zdůvěrňovací hodnotu, která – a to má Viktor Karlík pravdu – získává zvláštní cenu poté, co ti lidé odejdou z tohoto světa.

Ale o to už přestává jít v knižním vydání v prvé řadě: fotografie rukou se změní v „projekt“, jak to nazývá Michael Špirit. Do té chvíle spíše soukromě-sběratelská činnost se přemění v anatomicko-moralistní manifest, který z nebohých rukou básníků učiní něco na způsob demonstrace čisté výlučnosti. Viktor Karlík si v úvodu spíš jen tak vágně zameditoval nad tím, že „básně jsou psány rukama“, ale rozumně se nerozepisoval, proč vybral ruce toho a ne jiného (nedozvíme se ani, zda mu někdo odmítl, což je trochu škoda), Špiritův výklad už nenechá na pochybách, jak věc uchopit a naproti komu ji napřít: „Prvotní nápad tohoto druhu by jiným umělcům s výhodnými styky vystačil na okázalou výstavu, přidaly by se fotografie ruček prezidenta, předsedy vlády a několika televizních hvězdiček – a grantové podpory, stipendia a návštěvníci by se jen hrnuli.“ Nejde jen o zjevný nesmysl, který by s trochou
rozvahy a chladného rozumu člověk neměl vypouštět na papír, ale především o pokryteckou figuru, v níž se Špirit potřebuje vymezit proti dávnému „projektu“ rozpůlených obličejů („Skryté podoby“) Jiřího Davida, který v něčem Karlíkovy fotografie skutečně připomíná, ale v jiném ohledu šlo o něco naprosto jiného. Špirit přitom nedefinuje podstatu toho rozdílu, ale podpásově, protože pod slovy, denuncuje jiného výtvarníka, o němž naznačuje, jak si užíval grantů a stipendií.

Špiritem interpretovaný Karlík naproti tomu „zůstal u lidí, kteří svýma rukama zaznamenali zdánlivě nejzbytečnější věc na světě – poezii“. Chudák Karlík, chudáci básníci, takoví skromní mučedníci poezie v nevděčném světě! Kdo to ale tvrdí, že je poezie nejzbytečnější věc na světě? Tvrdí to sám Špirit, aby mohl tvrdit, že to tvrdí jiní. To je pak vzdor a odvaha! V této kuráži není divu, že je schopen nabubřele napsat zjevný nesmysl, že sejmuté „ruce básníků“ zapsaly „básnické dílo ve zřejmě posledním století, kdy literatura měla v lidské (sic!) společnosti větší vliv a váhu než mocenské prostředky mediální, adminitrativní nebo vojenské“. Lámu si nad tímto tvrzením hlavu i ruce, ale na žádné takové století, v němž vládla literatura, nemohu přijít. Špirit má štěstí, že v něm žil. Poslední mohykán.

V textu se dále zamýšlí nad nestálostí lidských charakterů: „Někteří z básníků byli fotografováni v době, kdy svou aktuální tvorbou jako by neutralizovali hodnoty, kvůli nimž je Karlík uznával, jiní měli proměnu své umělecké osobnosti směrem k profánnosti před sebou a je otázka, zda by je autor k fotografování dnes vůbec vyzýval…“ Špirit jmenovitě neuvádí, jaké zrádce má na mysli, nestojí mu ani za to konkretizovat, v čem ta „neutralizace“ a směřování k „profánnosti“ spočívala, ale pro podezřelé to zní vskutku zlověstně. Každý, kromě nebožtíků – ale možná i oni stihli udělat něco nepěkného –, se musí začít klepat strachy: ach, myslí tím mne? Člověk by se nedivil, kdyby některý z objektů uvažoval o amputaci těch kdysi poctěných rukou, neboť si možná dovolil podniknout něco, co se Špiritovi nezamlouvalo. Napsal třeba z nízkých důvodů článek do novin nebo vystoupil v televizi v nějaké profánní diskusi, odvážil se dát rozhovor, no
prostě cokoli, co se ekluje kritikovým vysokým morálním kritériím.

Jaká úleva, když se Špirit pustí do přemítání nad vztahem mezi tvarem prstů J. H. Krchovského a jeho daktylem, chybějícím článkem palce Jiřího Koláře a perzekucí básníků v padesátých letech, či mezi okousanými nehty a autenticitou: dle libosti. Komično tu má jedinou vadu, že je pravděpodobně míněno smrtelně vážně. Michael Špirit to ani jinak neumí. Naše úvahy nepůjdou dál než ke konstatování, že co člověk, to jiná ruka, a pánbůh za to zaplať.

Ruce poskytli:

Egon Bondy, Ivan Diviš, Miloš Doležal, Bohumila Grögerová, Petr Halmay, Jiřina Hauková, Zbyněk Hejda, Josef Hiršal, Ivan Jelínek, Ivan M. Jirous, Jiří Kolář, Pavel Kolmačka, Vít Kremlička, J. H. Krchovský, Luděk Marks, Ladislav Novák, Petr Placák, Naděžda Plíšková, Andrej Stankovič, Jáchym Topol, Josef Topol, Ivo Vodseďálek, Ivan Wernisch, Jaromír Zelenka.

Art Brut

CD, DVD

Pražská pětka

Režie Tomáš Vorel, 1988, 97 min.

Pět originálních pražských divadelních souborů získalo zakázku na natočení videoklipů, avšak jejich členům, tak sršícím nápady, drobné rozměry nestačily. Tomáš Vorel se ujal nejen domlouvání kompromisu s Barrandovem na povídkovém filmu, ale i celkové koordinace natáčení. Vznikl snímek, jehož jednotlivé části ožívají samostatným životem, jsou však i unikátním celkem, labyrintem rozrůzněného bohatství filmově nefilmových žánrů, kterým nás vede karikatura stranického televizního hlasatele Milana Šteindlera. Noříme se do světa grotesky, letmo si prohlédneme scénickou koláž, mineme recitační satirickou moralitu, oddychneme si u moderního baletu, abychom byli odměněni hranou parodií na dobové agitky. Samotné DVD je stejně jako film bohaté a pestré, a to i přesto, že bylo těžké získat materiál o natáčení, neboť rok 1988 a politický režim nepřály ani profesionálním podmínkám natáčení, ani vyspělé dokumentační technice. Amatérská videokamera zachycuje jednotlivé
fáze vzniku povídek, přičemž špatná kvalita nesnižuje přitažlivost dobového dokumentu. Rozhovory s tvůrci, scénář, storyboard, fotografie z konkursu i natáčení poodhalují zákulisí labyrintu, který je zakončen prostorem pro tanec u tří videoklipů, jež bezpečně známe, ale bavit nás jen těžko přestanou. DVD dokazuje, že soubory Pražské 5 nejsou jen „spolkem alkoholiků, kteří maskují svou běžnou činnost divadlem“…

–ks–

Batman začíná (Batman begins)

Režie Christopher Nolan, 2005, 141 min.

Ačkoliv už se zdálo, že úspěšná komiksová sága Batman po „zásahu“ režiséra Joela Schumachera skončí, neboť kvalitativně vykazovala sestupnou tendenci, objevil se náhle Christopher Nolan a svým invenčním přístupem ji opět přivedl na výsluní. Zvolil cestu hledání počátku celého příběhu, a tak se díky jeho interpretaci dozvídáme, jak že to s „netopýřím mužem“ bylo v dětství, co jeho osobnost formovalo do budoucnosti a hlavně, co jej přimělo sloužit spravedlnosti. Postava získala reálný psychologický základ a nepůsobí už tak ploše „hrdinsky“. V tom vidím hlavní přínos nového Batmana, na němž má velkou zásluhu také jeho představitel Christian Bale. I město Gotham prošlo proměnou, od „burtonovsky“ gotického přes „schumacherovsky“ neonové vyrostlo do podoby moderního velkoměsta, protkaného „nadzemkou“. Nolan si ve filmu vytvořil svá vlastní pravidla, a tak snímek nad ostatními adaptacemi hrdě vyčnívá. První z disků obsahuje vedle filmu jen upoutávku. Proto budou
muset zájemci o bonusový materiál navštívit interaktivní komiksová menu na druhém DVD. Čtrnáctistránkový, do češtiny přeložený komiks ve svých útrobách skrývá odkazy na jednotlivé dokumenty. Dozvíme se, jak vznikal scénář, jak byl vybrán hlavní představitel, případně jaké má funkce Batmanův oblek. Bonusů je opravdu mnoho a angličtiny neznalé potěší i česká titulková podpora.

Jan Těšitel

Gods: Land of Infinity

Cypron studios 2006

Slovenská herní produkce není zanedbatelnou figurkou v rámci evropských vývojářských šachů. Svědčí o tom i nová dobrodružná hra Gods: Land of Infinity, kterou můžete hrát z pohledu hlavní hrdinky. Jako boží posel se dostáváte do země s výraznou inspirací ze slovenského názvosloví a jmen. Vesnice jako Petrovce a jména jako Bedrich působí v jinak anglicky mluvené hře poněkud absurdně. Vaším úkolem je zjistit, proč upadla víra v bohy. Pátrání je dlouhé a plné neočekávaných setkání a rozvětvených dějových linií. Autoři se inspirovali nespoutanými světy, v nichž je možné plnit vedlejší úkoly a zapomenout na hlavní dějovou linii nebo se jen tak procházet po velkých a vizuálně relativně uspokojivých lokacích. Hra spadá do žánru klasických RPG, tedy her, v nichž při plnění úkolů bojujete s nepřáteli a zvyšujete své vlastnosti, jako je síla, vytrvalost, inteligence, štěstí, v závislosti na počtu vítězství. Souboje probíhají
v kolových soubojích jako v Heroes of Might and Magic. Vzhledem k tomu, že boom RPG je dávnou minulostí, můžete brát Gods: Land of Infinity jako příjemnou a velmi povedenou nostalgickou vzpomínku na všechny velikány RPG scény: Might and Magic, Eye of the Beholder, Lands of Lore a tak dále. Milovníci tohoto žánru budou jistě uspokojeni…

Pavel Dobrovský

Jan Jelinek

Kosmischer Pitch

Scape/Starcastic.cz 2005

Berlín je v současnosti nejkosmopolitnějším místem Evropy, jako by převzal úlohu po předválečné Paříži. Trochu z jeho donedávna rozpolceného ducha si vypůjčil i multiinstrumentalista Jan Jelinek. Na svém aktuálním albu vrství na šustící elektronický podklad řadu kytarových riffů, rozpustilé tóny xylofonu, sampluje staré vinyly a akustickými nástroji dotváří místy až odvážně popově znějící album. Skladby, které by se mohly od začátku do konce pohybovat v ambientní mlze a ani největší znalec by to neměl hudebníkovi za zlé, Jelinek přibarvuje a urychluje neoposlouchatelnými loopy. Stačí chvilka, a o albu víte vše. Nic totiž nezůstane zatajeno, posluchač si rychle najde svou cestu v průzračných a přímočarých hudebně-myšlenkových pochodech. Album je až mrazivě atmosférické, ale i přesto zůstává mnoho místa na pocity. A když už začíná být zjevné, že za tvorbou stojí spíše dvojice sampler & laptop, a ne lidský mozek, Jelinek uzemní
posluchače silnými motivy, které jsou ještě pořád alfou i omegou elektronické hudby. Kosmischer Pitch má sice jen něco přes padesát minut, nicméně tím spíše donutí svého posluchače pozorně vnímat od začátku do konce. Jednotlivé skladby jsou totiž fragmenty, které pouze dohromady tvoří fresku, zachycující Jelinka s vlajkou vítězství na jednom ze svých hudebních vrcholů.

Ondřej Stratilík

The Knife

Deep Cuts

V2 2004

Album další z řady úspěšných sourozeneckých dvojic, Švédů Olofa a Karin Dreijer Anderssonových sice vyšlo již v roce 2002, jeho rozšířená DVD verze, kde najdete všechny jejich videoklipy a několik nových písní, se ale objevilo až předloni. Přestože jde opravdu o hluboký zářez v současné hudbě, těžko se s jejich písničkami setkáte jinde než v pořadu Alternative Nation na MTV nebo v některém z nočních pořadů na Radiu 1. Připomeňme si tedy tento vynikající debut ještě předtím, než v březnu vyjde jejich nová deska Silent Shout. Depp Cuts je především hudebně velmi rozmanité album. Vedle až folkových skladeb, jako je úvodní Heartbeats (její remake se objevil v reklamě na televizi Sony a poté i v Hitparádě R1) nebo Pass This On, které připomínají tvorbu skupiny CocoRosie, doplněnou syntezátorovými podklady, nebo diskohitovky ve stylu 80. let Girls‘ Night Out a Listen Now (odkazující spíše na počátek 90. let), tu najdeme
instrumentální skladbu se smyčcovými party Behind the Bushes, která by klidně mohla sloužit jako podklad pro romantickou filmovou scénu. Knife si očividně rádi hrají s technickými pomůckami, a tak se kromě téměř všudypřítomných zvuků elektronických kláves často objevují skladby s jejich přesamplovanými hlasy. Deep Cuts je pro mne deskou, která spojuje to lepší z pokleslé hudby konce minulého století s hravým písničkářstvím nového věku.

–jgr–

Richard Strauss

Daphne

Decca 2005, 2 CD

Americká sopranistka Renée Flemingová, dobře známá i u nás především díky své jedinečné interpretaci Dvořákovy Rusalky, už před několika lety uvedla na svém profilovém CD závěrečný monolog titulní hrdinky Straussovy jednoaktové lyrické opery Daphne, při němž se žalem zdrcená dívka promění ve vavřín. Nyní přichází na trh kompletní nahrávka tohoto pozdního díla Richarda Strausse s Flemingovou v hlavní roli. A nutno říci, že právě ona je tím hlavním lákadlem, proč si nahrávku pořídit. Nicméně ani její kolegové v dalších rolích (Johan Botha, Michael Schade, Anna Larssonová a další) nestojí v jejím stínu a odvádějí skvělé výkony. Dirigent Semyon Bychkov odvedl vynikající práci a nepotřeboval k tomu žádný z prvotřídních světových orchestrů; WDR Sinfonieorchester Köln se jim však pod jeho vedením přinejmenším blíží. Hlas Renée Flemingové je pro roli Daphne ideální; ostatně některé hrdinky Straussových oper nyní v jejím repertoáru právem převažují
(zejména pak Arabella). Její sametově vřelý soprán s perlivými výškami a zvláštním ztišením v hloubkách je zde zachycen ve vrcholné formě; přímo cítíme éteričnost mytologické hrdinky, obzvlášť ve zmíněném závěru. Daphne, označená jako bukolická tragédie, bude jistě v diskografii této pěvkyně patřit na čelná místa a je dobře, že se méně známé a ne často nahrávané dílo dočkalo po dlouhé době nového a zdařilého záznamu.

Milan Valden

Kate Bush

Susumu Yokota a hloubka povrchu

…novátorské, s acidjazzovými a hiphopovými základy) platil především za dělníka a stavitele tanečních beatů, zručně se prokutávajícího valy tehdy aktuálních trendů. Se změnou první číslovky letopočtu jako by někdejší leader japonské technoscény Susumu Yokota stále raději setrvával ve svém domácím studiu, v němž nechává svou invenci prostoupit hudebními myšlenkami dosud žijících i dávno mrtvých legend vážné hudby.

Jeho nejvýraznějším otiskem v cementu pojícím k sobě různé žánrové světy byla až do konce loňského roku deska podobně okrasná jako její název. Sakura (2000) uchvacuje svým minimalistickým melodickým okvětím, precizním výběrem každého barevného detailu i ambientní konzistencí. Po klavírem rozechvívaném albu Grinning Cat (2001), rytmicky pestrém kontemplativním kvazisoundtracku The Boy and a Tree (2002) a abstraktní desce Laputa (2003), na nichž Yokota kráčí dál po své impresionistické stezce hudebního kaligrafa, se loni na podzim objevilo znamení dospělosti v podobě desky Symbol.

Hned na začátku tu vykročíme na dlouhý most pokrytý hedvábným zvukovým kobercem – v úvodní Long Long Silk Bridge se z mlhoviny ponejprv vynoří ženský vokál, doplněný o Yokotovo rytmické a syntezátorové drobení. Prostor vzápětí pročísne repetitivní sampl, sklenutý do rozkošných smyčcových motivů. Skladba funguje jako určitá suma prostředků, jimiž nás bude autor okouzlovat na celé pětačtyřicetiminutové ploše alba: organické zvuky, které mají na studených rukou palčáky, jednoduše programované, měkké bicí a hlavně košaté, emocionálně působivé melodie, převážně sesbírané z více či méně známých partitur klasiků. Právě nápaditý způsob, jakým Yokota vybírá mikroskopické harmonie, lepí k sobě a váže na sebe fragmenty melodií, dělá z poslechu Symbolu až extatickou zkušenost. Zážitek, který zároveň otevírá otázku, kde a jak tenká je hranice mezi ladně plynoucím povrchem, jenž upoutá na první poslech, a hloubkou, vyžadující
opakovaný ponor.

Každá z kompozic, vytvarovaných s citem pro přesně umístěný detail, je sama o sobě odpovědí, a přesto nese význam především jako součást celku. Yokota preferuje romanticky zabarvený repertoár, v němž nachází určitý ekvivalent popmusic, nicméně vrstevnatým, bohatě strukturovaným způsobem křížení maže jejich prvoplánovost a kontinuálně udivuje novými kontexty, jež mu vznikají jakoby mimochodem pod rukama. V Purple Rose Minuet a Traveller in the Wonderland kdesi vespod vybublávají nad horizont pasáže z Mahlerovy První symfonie – jednou jako výrazná příměs do lektvaru plného rozličných nástrojových ingrediencí, v případě druhém spíš jako nečekaná „zadní projekce“ k hlavnímu ději na jevišti, na němž se potkává houslová kadence zlomená do orientálního motivu, etnické perkuse, rytmické smyčce se subtilním klavírem a mnoho dalšího. Jako by pokrm na svátečním stole lákal k okamžitému zhltnutí
a přitom neustále měnil své skupenství. Song of the Sleeping Forest přimíchává do tichomořské nálady samply vokálních experimentů Meredith Monk, které následně mizí pod vodopádem instrumentálně i pěvecky romantizujících pasáží. Autorskými dominantami, prorůstajícími členitým půdorysem skladeb, jsou pak nejčastěji francouzští impresionisté (zejména Debussy, Ravel či Saint-Saëns) a mistři elegického klavíru (Chopin, Čajkovskij, Schumann); chirurgicky vypreparované noty z jejich děl jsou ovšem často podrobeny zkoušce odolnosti a přizpůsobivosti k žánrově odlišnému okolí (reichovské repetitivní marimby, do nichž zvoní kolo a vlají nasládlé smyčce). I proto nikdy nespadají ani do náznaku kýče – kolážovitý charakter nahrávky a podivuhodné melodické juxtapozice spíš vyvolávají dojem orchestru hrajícího podle moderní grafické partitury.

Příkladem za všechny může být jedna z nejvydařenějších kompozic, sedmá v pořadí, Flaming Love and Destiny: vířivý klavír se promění ve zrychlený waltz, éterický sbor zastupuje opět Meredith Monk, různorodé smyčcové party valérují, odkudsi z vinylu sestupuje Beethovenova Měsíční sonáta, činel hraje ospalý metronom. Přirozený skladebný talent? Hypertrofovaná intuice nového génia samplingu? Nejspíš obojí. Po dvou minutách se labyrintem prosmýkne úvod Čajkovského Klavírního koncertu č. 1, fanfáry našmikané laptopem definitivně zatemňují mysl, motivy se shlukují v exaltovaný chór, do nějž se ještě odváží vstoupit zvukově modulovaný akordeon. A v samém závěru se z vrcholku Lysé hory přižene Musorgského čarodějnice, která rázným máchnutím koštěte smete celou zurčící polyfonii pod zemský povrch. Neboť hudební cestu po hedvábném mostě až k závěrečné Music from the Lake Surface lemuje paradoxní, ale o to vitálnější estetika hloubky
povrchu.

The Earlies

21. 1. 1986

Úřady – tedy ne úřady, ale fízlové leckde říkají, že Seifertův pohřeb byla manifestace. Byla-li, tak spontánní a neplánovaná. Smutná a klidná. Při níž se nikdo nedal žádným fízlem vyprovokovat. Provokovali jedině a jedině fízlové Státní bezpečnosti. Také i jiné mocnosti – protože už ta pouhá půldruhá hodina vystavení rakve byla provokace, i to, jakým způsobem odváželi rakev z Rudolfina k Markétě – jak kdyby jeli hasiči k ohni. Moje teta, která bydlí za Hládkovem a byla v té době na třídě Pionýrů, mi říkala, že si lidé vůbec nestačili všimnout toho, že jede pohřeb, jak přefrčeli. To, že před Markétou byly fízlácké kamery (docela určitě hned jedna zkraje u silnice a druhá vlevo, asi na druhém stromě od kostela), které snímaly příchozí, aby prozradily, kdo s kým…, to není provokace vůči pokojným smutečním hostům? A fízláčtí fotografové, kteří místo pohřbu bezostyšně zabírali dav, i při vynášení rakve
z kostela hladově zvěčňovali tváře lidí v davu – ?! A další fízlové, kteří vytahovali fotografům amatérům i neamatérům naexponované filmy z aparátů – co to bylo? Ať mi někdo vysvětlí, jaký to mělo smysl! Vytáhli z aparátu film, osvítili a hodili na hromádku k ostatním i dvěma kamarádům Seifertovy vnučky Kláry. Kluci jí chtěli dát snímky na památku. Že nepustili na pohřeb cizí, ani zde akreditované televizní společnosti a po ubohém šotu o pěti záběrech v naší televizi po pohřbu večer si stěžovali, že žádná z cizích TV společností neprojevila o „naše“ snímky zájem – jak to vysvětlit? Že Vysoká škola SNB byla navelena na pohřeb k Markétě, aby ti mladí statní klackové obsadili co nejvíc míst v kostele – ?! To, v jakých oblecích přišli „do práce“ – přede mnou seděli u Markéty čtyři v těch nejodřenějších tvíďácích, jaké jim doma zbyly z kdysi. Ti, kteří stáli proti Rudolfinu dva a dva po každé straně V. Havla,
asi tak pět metrů od něho, v kuliších, jak vagabundi, a tak jeli do Kralup, aby se protlačili na všechna strategicky důležitá místa kolem rakve a pozůstalých a mezi ostatní. (to byli ti, kteří tam přijeli ve čtyřech zájezdových autobusech pod hlavičkou SSM – myslím, že Cestovní kancelář mladých = CKM) – co chtěli? Na to, aby nepustili na hřbitov Václava Havla, Stanislava Milotu a Vlastu Chramostovou, stačilo těch osm elegantnějších pánů, kteří stáli mezi jmenovanými a hřbitovními vraty (osm jsem jich rychle napočítala, když jsem se šla Chramostové zeptat, proč nejdou na hřbitov). To čekali, že se s nimi budem prát? Proč jich stálo kolem deseti za zavřenými bočními vraty na hřbitov, zavřenými na řetěz, na straně hřbitova, ale zády ke hřbitovu, čelem k přicházejícím, kteří naprosto neměli v úmyslu lézt na hřbitov přes vrata u márnice?! Co to znamenalo, že nesměli na pohřeb nejen mluvčí Charty, nejen Vaculík, Šimečka, ale ani Trefulka z Brna a možná
ještě další? – Připravovali se pečlivě kolem Sv. Markéty už od pátku. K čemu jim to bylo dobré? Mnozí asi těžce dodržovali příkazy, aby nepřekračovali určité meze. A stejně byli na všechno krátcí. Neposbírali všechny fotografie, a některé budou výmluvné. Nezabránili tisícům lidí (mnoha tisícům!) v pracovní den se přijít rozloučit. Byli to lidé nejrůznějšího věku – doslova: ta mladá žena, která stála s kočárkem v dlouhé frontě před Rudolfinem, stála pak dlouhé hodiny s tím kočárkem na nádvoří před Markétou… Před Rudolfinem jsem viděla rodiče s dětmi, stáli tam ale i lidé sedmdesáti- a osmdesátiletí (!), mladí lidé, kteří kdoví jak se ulili ze školy… Byli to lidé ze všech koutů republiky, i ze zahraničí: Plzeň, Karlovy Vary, Mohelnice, Lomnice nad Popelkou, Hodonín, Jičín, Znojmo, Chomutov, Ostrava, Vídeň… Co mohli, když lidé při vynášení rakve z kostela začali potichu, ale zřetelně zpívat Kde domov můj?! Co mohli?!! Co jim bylo platné, že před
obřadem v kostele honem stáhli z rakve vlajku, neboť vlajka do kostela nemůže, a že od té chvíle pohřeb měl být pohřbem obyčejného občana – oni sami se museli podílet na tom, že až do konce to pohřeb obyčejného občana nebyl, vlastně k tomu přispívali i svými provokacemi, jichž si však málokdo všímal. A nemohli ani sestřelit labuť, která se zvedla z řeky a přelétávala most ve chvíli, kdy odváželi rakev z Rudolfina přes Mánesův most. Nemohli zabránit ani tomu, že se v kostele náhle z věnců zvedl motýl, třepetal se nad oltářištěm, usedal a zas se zvedal, až odletěl někam k zadním kaplím. To mi vyprávěla pak celá ustrnulá Klárka (vnučka S.) a ostatní mi to potvrdili. Ani labuť, ani motýl nejsou legendy. Samo sebou ani zázrak (třeba též „provokatéři“ s námi ostatními?!). Pravda je, že to bylo nějak na začátku obřadu, a to mj. přednášel Otto Sklenčka báseň „Vlastní životopis“ – i s tím motýlem v textu.

Z dopisu Marie Jiráskové adresovaného 15. března 1986 Sylvii Richterové a Heleně Prečanové.

Dobrá investice?

Dějiny moderní společnosti jsou neodlučně spjaty s konflikty, v nichž masa utlačovaných bojuje za své zrovnoprávnění proti hegemonii vládnoucí třídy. Velká legitimizační vyprávění, ospravedlňující mj. centralizaci státu a rozvoj vědy a techniky, jsou vždy v moderních dějinách „zavěšena“ na utopii egalitární společnosti. Tato utopie tvrdí, že členové společnosti jsou si navzájem rovni minimálně co do výchozích podmínek jejich životních drah. Demokracie (a boj za ni) čerpá svůj smysl právě z toho, že je nedokonalou, leč ideálu nejvíce se blížící realizací takové utopie. Ruší stará privilegia vyvolených elit, odvolává se na „obecnou vůli“ a vládu svěřuje lidu.

Tak trochu jiná teorie demokracie

Vedle této klasické teorie, kladoucí svůj vzor do vzdáleného, a proto i snadno idealizovatelného antického Řecka, však existuje i jiná teorie demokracie, někdy nazývaná realistická. Jejím původcem je rakouský a americký ekonom Joseph A. Schumpeter, který ve slavné knize Kapitalismus, socialismus a demokracie (první vydání je z roku 1942) napsal: „Strany a politický aparát jsou prostě jen reakcí na to, že masa voličů neumí jednat jinak než pod vlivem masové horečky. Snaží se regulovat politickou konkurenci podobně, jako se to děje v obchodních sdruženích. Psychologické techniky vedení strany, její reklama, slogany a pochodové písně nejsou jen doplňky. Jsou základem politiky stejně, jako jí je politický vůdce.“ A na jiném místě čteme: „Vůle lidu pak není hnací silou politického procesu, ale jeho produktem.“

Smyslem Schumpeterovy antiutopie není odsouzení demokracie, ač by k němu v oné době demagogických vůdců mas existovaly dobré důvody. Jak ukazuje snad nejvýznamnější současný schumpeterovec Ian Shapiro, nikoliv důraz na hledání nějaké obecné vůle, ale představa demokracie jako konkurenčního boje o moc je právě ten „ideál“, který nás ochrání před jejími negativními důsledky. Učí nás totiž realistickému pohledu. Moc není v politice všechno, je ale všude. To, čím pak ji a její lákadlo můžeme opravdu účinně korigovat, není sebeušlechtilejší ideál ani sebepevnější morálka, ale jen institucionálně zakotvená protiváha – nějaká jiná moc.

Rozšiřme tento náhled za hranice politiky v úzkém slova smyslu. Jak víme od Karla Marxe a nověji třeba Alana Touraina, lidské společnosti jsou vytvářeny dialektikou dvou typů kolektivních aktérů, kteří zápasí o „kontrolu dějinnosti“: vládnoucí třídy, které jde o udržení statusu quo, a konkurující třídy ovládaných, jež usiluje o změnu.

Pokračování na s. 20

V rámci této sociologické tradice lze chápat demokracii jako systém, který efektivně umožňuje reprezentaci onoho základního mocenského konfliktu. Dokáže reagovat na vždy znovu se rodící kritiku a snahu o inovaci tím, že nositele protestu kooptuje, přizve ke spolupráci, pojme do standardizovaného provozu. Systém však netrvá na úplnosti této kooptace, jsa si vědom, že bez určité míry antisystémovosti a nekonstruktivnosti by kritika ztratila svoji skutečnou váhu a důvěryhodnost.

V samotném jádru demokracie spočívá paradox, který je stopou utopičnosti v její realitě. Lze říci, že demokracie institucionalizuje svoji neinstitucionalizovatelnost a monopolizuje moc tak, že se tohoto monopolu zároveň vzdává, když vyklízí ve svém prostoru území potenciální negativity, moci často i prudce neloajální, jež je reálnou připomínkou nerealizovatelnosti demokratického ideálu.

Skutečná demokracie je tak demokracie vědomě se odkládající: ta, která ví, že není svým „zítřejším“ ideálem, a proto se tomuto ideálu již dnes může maximálně přibližovat. Ví, že její legitimita nikdy není úplná, a pouze tímto vědomím a přiznáním se legitimuje.

Postdemokracie

Politolog Colin Crouch líčí v paradigmatické knize Postdemokracie: témata pro 21. století (Polity Press 2004) parlamentní politický systém podobně jako Schumpeter, totiž jako velký spektákl, v němž apatické masy voličů poslušně reagují jen na ta témata, která jsou jim předložena politickými profesionály i s přibaleným návodem k použití. Za závojem svobodných voleb, v nichž hlasujeme toliko o výměně hráčů, ne však o pravidlech hry, se skutečná rozhodnutí přijímají zákulisně na základě zájmů převážně obchodních elit. „Tento model, stejně jako maximální ideál (dokonalé demokracie – pozn. M. Š.), je nadsazený, v dnešní politice lze však rozeznat dostatek jeho prvků na to, aby mělo smysl se ptát, kde se na škále mezi ním a modelem maximální demokracie právě nachází náš politický život; a zejména pak odhadnout, kterým směrem se bude vyvíjet. Moje teze je ta, že se čím dál tím víc přibližujeme postdemokratickému pólu,“ píše Crouch.

Dejme si jeho myšlenku do kontextu našich úvah o konfliktu konstituujícím moderní společnost. Můžeme pak vyvodit následující závěr: postdemokracie je stav politického života, v němž institucionální rámec současné (zastupitelské, národní) demokracie již nedokáže reprezentovat základní sociální konflikt mezi privilegovanou a neprivilegovanou třídou, a tento konflikt se proto přenáší jinam.

Tradiční kritikové jsou dnes v rámci parlamentárních institucí již natolik kooptováni, že nemají téměř žádný podstatný inovační potenciál a pouze ospravedlňují status quo vylepšováním jeho image. Máme třeba zákon na podporu obnovitelné energie, prosazuje ho však vláda, která zároveň obnovuje těžbu hnědého uhlí atd.

Skutečný konflikt je v takové politice jen předstírán. Tím ale nemizí. Potlačen, vynořuje se podle Archimédova zákona jinde: v onom prostoru potenciální negativity, který ještě v současné demokracii zůstal a který se nazývá občanská společnost. Jakoby za zády oficiálních politických institucí, v tak trochu neloajálním území „bez mandátu“ se pro třídu neprivilegovaných otevírá možnost vést svůj boj s vládci společnosti a jimi hájeným statusem quo.

Občanská společnost je víc než „bohulibé aktivity“ nepolitických spolků. Má především potenciál otřásat hegemonií obchodně politických elit. To je to, co na ní některým kritikům vadí, když ji demagogicky obviňují z toho, nač je ona ve skutečnosti až reakcí a konstruktivní odpovědí – tedy z postdemokracie ve smyslu ohrožení svobody.

Skluzavky jako veřejná investice

Pokusím se oprávněnost výše citovaných Crouchových obav, že náš politický život se na škále mezi utopií demokracie a antiutopií skryté vlády elit sune k druhé možnosti, demonstrovat na dvou konkrétních kauzách. První z nich se týká města, v němž žiji, ačkoliv papírově nejsem jeho občanem. Nebudu laskavého čtenáře unavovat podrobnostmi a sáhodlouhými citacemi z dokumentů. Příběh je ve stručnosti následující.

Rada města Olomouce ve svém programovém prohlášení z února 2003 slíbila: „vytvoříme podmínky pro výstavbu aquaparku ve vhodné lokalitě“. Což o to. Aquapark není sám o sobě asi nic špatného, vodních atrakcí v Olomouci mnoho není, tak proč ne. Jenže…

Kámen úrazu je ve slovech „vytvoříme podmínky“. Tento výraz není nijak specifikován a může se za ním skrývat prakticky cokoliv – včetně podivného hybrida mezi komunálním socialismem a takzvaným kasinovým kapitalismem. Realita je totiž taková, že nejprve vznikl projekt, do nějž město hodlalo investovat úvěr 350 milionů korun, jednu z největších částek v historii rozpočtu města Olomouce. Celý projekt byl přitom v některých parametrech až několikanásobně dražší než podobná zařízení ve zbytku republiky a ekonomicky prokazatelně ztrátový. Občanská iniciativa Naše Olomouc to komentovala slovy: „Cena stavby aquaparku představuje zhruba 100 let financování všech olomouckých sociálních služeb neziskových organizací pomáhajících tisícům handicapovaným dětí, dospělých a seniorů (měřeno stávajícími výdaji z městského rozpočtu), které každoročně bojují o přežití a zejména na začátku roku propouštějí zaměstnance a omezují služby.“

Radnice nakonec tuto neudržitelnou cestu opustila. Pro aquapark byl sehnán silný soukromý investor, který bude mít majoritní podíl v plánované akciové společnosti. Projekt nicméně zůstává stejný. Proč do něj investor přesto jde? To si neumí věci spočítat?

Ale umí… Odpověď naznačuje zveřejněné memorandum o zářijové dohodě mezi ním a radnicí, z něhož vyplývá, že město časem svůj kapitálový podíl navýší a majoritní část převezme samo. Jakýmsi zázrakem má přitom dojít k tomu, že to všem přinese zisk. Zdá se, že ve skutečnosti bude touto cestou nalito z veřejných peněz do nesmyslné atrakce ještě víc než v původním návrhu. Nejhorlivějšími zastánci investice jsou přitom zastupitelé za ODS, stranu, která ve své volební kampani útočí na korupci, klientelismus a další praktiky.

Co je na těchto tragikomických událostech opravdu závažné, je míra neprůhlednosti politického rozhodování, kterou reprezentují. „Podmázl“ někdo olomoucké radní, nebo si sami chtějí přijít na své a balamutí veřejnost? Nebo je nakonec všechno v pořádku? Propojení ekonomických zájmů a politické moci je v takovýchto případech vždy spíše tušené než jednoznačně doložitelné a právně napadnutelné.

Jenže tušená špatnost se toleruje hůř než ta prokazatelná. Je zdrojem nejistoty a nedůvěry. Jistě, můžeme zažehnávat znepokojení tím, že občanům postavíme skluzavky či nové obchodní centrum. Jen jestli se pak vypasené konzumentské zadky do těch skluzavek vejdou.

Mimochodem, nedávno připravila olomoucká radnice svým občanům další pozoruhodný dáreček. V historicky a architektonicky cenném areálu zdejší botanické zahrady mají vyrůst nové… tenisové kurty. Znamená to zrušit rozárium. Jeden z radních prý ospravedlňoval záměr tím, že „tenisové kurty vnesou do areálu botanické zahrady život“.

Květinky asi rostou příliš pomalu a nudně, než aby jim pan radní přiznal status života. Je otázka, jestli tady neumřelo něco jiného.

Ekoteroristé znovu zaútočí!

Když labskoústečtí zastupitelé schválili na jaře loňského roku dostavbu dálnice D8, jednalo se pro české ekologi(sti)cké hnutí, zejména pak brněnské Děti Země, o významnou, byť – jak ukázal další právní vývoj – nikoliv definitivní porážku. Primátor Teplic Jaroslav Kubera tehdy s potěšením prohlásil: „Až se ekoteroristé oklepou, začnou možná znovu útočit. Myslím si ale, že už nebudou tolik zlobit. Tím, že z Brna chtějí řídit život lidem na severu Čech, se dostali do situace, kdy popudili proti sobě nejen zákonodárce, ale i veřejnost, která s nimi dosud sympatizovala.“ Argument o cizácích, kteří si odkudsi z Brna dovolují „řídit“ život lidem v severních Čechách, je už sám o sobě na delší komentář. Kauza, kterou chci zmínit, se však týká něčeho jiného.

Několik ekologicky angažovaných občanů se rozhodlo na pana primátora podat trestní oznámení kvůli šíření poplašné zprávy. Přirovnání zelených aktivistů k teroristům, kteří „znovu zaútočí“, prý může neoprávněně vystrašit obyvatelstvo. Pozoruhodné je, jak na tuto poněkud naivní žalobu odpověděl ústecký státní zástupce, když zdůvodňoval její neoprávněnost: „Označení ekoteroristé je v mediálních přestřelkách běžně užívané pejorativní označení ekologických aktivistů, které však není veřejností vnímáno tak, že by ekologové ohrožovali životy lidí. Označení „ekoteroristé“ spíše směřuje k oslabení podpory, jíž se ekologickým organizacím ze strany veřejnosti dostává.“ Výrok následně potvrdilo i vrchní státní zastupitelství.

Nebylo by znepokojující, kdyby pejorativní označení aktivistické části obyvatelstva užili odpůrci ekologů právě z řad obyvatelstva – třeba stavaři nebo nezaměstnaní. Pro voleného „zástupce lidu“ však tito lidé mají, jakkoliv s nimi nesouhlasí, představovat legitimního partnera pro jednání, využívajícího svá občanská práva a reprezentujícího jistou ideologickou výseč obyvatelstva, prosazující v otázkách rozvoje a prosperity jiné hodnoty než ty oficiální. Označí-li zastupitel takové občany za teroristy, dává najevo, že jejich jednání za legitimní nepovažuje, otevřeně je vlastně označuje za hrozbu etablované moci, a to je velmi závažný prohřešek ve sféře demokratického smýšlení, mentality, ctností.

To, co dělají Děti Země a další aktivisté, je legální – zákony zpravidla porušují spíš ti, kdo narychlo a bez zvážení všech souvislostí schvalují dálnice nebo průmyslové zóny, zastrašujíce občany hrozbou neúnosné kamionové dopravy (která živí naše nafouklé hypermarkety) nebo nezaměstnanosti (která je nutným důsledkem tlaku na efektivitu a flexibilitu produkce). Dosavadní demokratický rámec umožňuje klást takovým jevům legitimní odpor.

Myšlení těch, kdo reprezentují vládnoucí moc, už se ale posunulo za tento rámec a je vpravdě postdemokratické. Mám pesimistické, ale ne nereálné tušení, že slovní „válka proti (eko)terorismu“ předjímá daleko reálnější protiteroristická opatření budoucnosti, možná nepříliš vzdálené.

Mimo zákon

Všechny popsané případy by mne zdaleka tak nepobuřovaly, kdyby nebyly provázeny snahou zakotvit údajnou nelegitimitu jednání ekologů a dalších občanských sdružení v zákonech a tím připravit občanskou společnost o velmi podstatný způsob vyvažování postdemokratické mocenské asymetrie. Nástroje právního státu a zejména pak konkrétní soudní řízení jsou v podstatě jedinou účinnou zbraní proti diktatuře byznysu a zastupitelské politiky. Jenže podobně jako v USA, kde je především zásluhou republikánů v poslední době oklešťováno zákonodárství umožňující spotřebitelům, ekologům nebo odborářům „vyšlápnout si“ na velké korporace a přinutit je vyložit před veřejnou autoritou soudu karty, tak i naši postdemokratičtí poslanci a senátoři usilují o to, jak de facto i de iure postavit občanskou společnost v její klíčové mocenské roli mimo zákon. Slova o ekoteroristech pak dostávají velmi závažný rozměr.

Jeden z protagonistů těchto snah, sociální demokrat Vlastimil Aubrecht, dokonalý představitel starého typu levice, pro niž jsou výhradními symboly prosperity dálnice, průmyslové zóny a nákupní centra, je autorem novely stavebního zákona, která mimo jiné eliminuje dosavadní mechanismus stavebního řízení, v němž se mohla občanská sdružení vyjadřovat ke konkrétním návrhům. Jednomu znepokojenému občanovi na jeho námitky pan poslanec odpověděl (zveřejnily Britské listy 3. 11. 2005): „Naším cílem je naopak umožnit co nejširší přístup veřejnosti k informacím. Zlepšit možnost připomínkování a účasti na rozhodování ve fázi plánování tak, jak je to běžné v civilizovaných zemích. Ochrana přírody a krajiny musí být vyřešena již ve fázi územního řízení. Je zcela nesmyslný stav, kdy stavba projde územním řízením a následně ve fázi stavebního řízení jsou činěny obstrukce. To je živná půda pro možnost vydírání.“

Nemohu si pomoci, ale Aubrecht předvádí prohnaný rétorický trik. Ve fázi územního plánování dochází jen k určení obecných směrnic, o jejichž naplňování pak v konkrétních případech budou rozhodovat úředníci. Aubrechtem zmiňovaná možnost vydírání, jež vyplývá z dosavadní úpravy, se v konkrétních případech týká buď obstrukcí vůči obcházení ekologických předpisů a hlasu těch, kdo ekologické dědictví této země hájí, a to je zcela na místě; anebo toho (a tady už se dostáváme do oblasti nového zákona o vyvlastňování), že majitel pozemku stojícího v cestě „veřejně prospěšné“ stavbě jej odmítá prodat. V důsledku toho se cílem vydírání stává spíše tento občan, jak ukázaly brutální praktiky přesvědčování majitelů pozemků v nošovické kauze Hyundai.

Není ale ochrana hmotného soukromého vlastnictví jako něčeho, k čemu jednotlivce pojí nejen tržní, ale často i citový vztah, podstatou příslovečné lidské tváře kapitalismu? Neobětujeme zde ve snaze vyhýbat se obtížným kompromisům a někdy i zvýšeným nákladům toto humanistické jádro tržní ekonomiky na oltář čistě instrumentálního a anonymního, bezohledného kapitalismu okamžitých zisků a nesmyslného růstu jakýchsi křivek?

Podobnou novelu připravila skupina poslanců (opět včetně pana Aubrechta) i v případě zákona o ochraně přírody. Cíl je znovu v tom připravit představitele občanské společnosti o možnost jakkoliv podstatně ovlivnit konkrétní rozhodnutí. O všem budou rozhodovat úředníci. A kde je ODS se svými klišé o tom, že musíme zmenšovat prostor pro korupci?

Je až mrazivé, jak v této věci myšlení sociálního demokrata Aubrechta koresponduje se základními principy ekologické politiky Modré šance, kterou formuloval stínový ministr životního prostředí, dokonale kooptovaný Bedřich Moldan. Zelený je v jeho kapitole Modré knihy pouze nátěr. Podstata je tmavomodrá. Lze si představit výmluvnější doklad toho, že v dnešní politice již skutečný konflikt neprobíhá, že je to jen hra na souboj mezi zdánlivě protikladnými logy? Když v klíčové otázce role občanů v rozhodování o konkrétních problémech představitelé levice dokonale zapadají do „tmavomodrého světa“, můžeme ještě mluvit o skutečné levici?

Dobrá investice

Vstupní branou k porozumění těmto trendům je pojem „veřejný zájem“. Ponechejme stranou, co měl v dávném ideálu demokracie znamenat. Podstatné je, co reálně znamená dnes.

Žijeme ve věku takzvaného pozdního kapitalismu (jak jej popisují například Ernst Mandel nebo Jürgen Habermas, dnes Naomi Kleinová). Veškerý život společnosti je již zcela začleněn do tržního provozu, vše se změnilo ve zboží. To s sebou ale nese i skutečnost, že jakékoliv soukromé podnikání je v maximální míře závislé na velkém množstvím jiných aktivit, včetně těch, které si nedokáže samo obstarat, a je třeba je svěřit veřejné moci a veřejným financím (základní vzdělání a obecně disciplinace obyvatelstva, udržování sociálního smíru, infrastruktura, právní a monetární prostředí atd.). Současně se vybrané veřejné pravomoci přenášejí na soukromý sektor (kupříkladu zdravotní pojištění). Základní tendence kapitalistické ekonomiky je přitom ta, že co nejvíce socializuje příliš zatěžující náklady, zatímco zisky se maximálně privatizují. Toť klíč k pojmu „veřejný zájem“ v jeho dnešním, postdemokratickém významu.

Za „veřejný zájem“ prostě státní moc označí řešení problémů, které brání významnému investičnímu záměru a které sám investor nemůže překonat, aniž by přišel o zisk a zpravidla i fasádu legálnosti.

Zdánlivě při realizaci „veřejného zájmu“ skutečně dochází k něčemu veřejně prospěšnému. Například se vytvoří pracovní místa. Ale pracovní místa by se za takové množství veřejných peněz, o jaké se v těchto případech mnohdy jedná, dala vytvořit i jinak a efektivněji. Takto dochází spíš k „rozmazlování“ investorů, kteří příště budou žádat ještě luxusnější podmínky. O vztahu některých těchto investic ke skutečné dlouhodobé kvalitě života pak už ani nemluvě.

Nedejme si vnutit, že problémy dnešní doby pocházejí z nedostatku morálky v politice, z útoku na naše hodnoty, z duchovní krize lidstva nebo z dočasného ekonomického poklesu, jenž je nutnou podmínkou budoucího boomu. To, oč ve skutečnosti především běží, je boj o mocenskou rovnováhu, ba vůbec o možnost takového boje. Boj mezi třídou vládnoucích, která nám říká, jak máme rozumět historii, a třídou ovládaných, která té historii chce rozumět jinak. Naši „demokratičtí“ politici se z velké části, zpravidla ne vlastní vinou, dostali v absolutní většině na stranu těch prvních. Většina z nás náleží ale k té druhé třídě, i když si to neradi přiznáváme.

Na konci těchto zkratkovitých úvah mi nezbývá než konstatovat banalitu, která je nicméně pro velkou část české společnosti pořád ještě tabu. V této zemi se po roce 1989 málo četlo dílo Karla Marxe. Je to pochopitelné, ale je to chyba. Odpověď, kterou na palčivé rozpory kapitalismu Marx dal, je sama rozporná, pokud vůbec jaká. Diagnózu však vyslovil přesně. Tomu, co je hnací silou postdemokracie, porozumíme nejlépe právě z jeho tezí.

Podle jedné z nich se kapitál musí neustále zmnožovat úspěšnými investicemi, jinak mu hrozí něco podobného jako některým hvězdám: zhroutí se do svého vlastního jádra, jež je vlastně černou dírou…

Postdemokracie ve vší stručnosti znamená: politická moc je tu od toho, aby klestila co nejschůdnější cestu kapitálovým investicím; vše, co tuto cestu komplikuje, je delegitimováno a odzbrojeno. A bude tomu tak tím více, čím je „tvořivá destrukce“ (Schumpeter) kapitálu dynamičtější, méně ovladatelná a vedoucí k hysterii. Přitom není důležité, do čeho a za jakých podmínek se investuje. Vše je pouze zaměnitelným ztělesněním bytostně těkavého, odhmotněného kapitálu. Dobrá investice se neptá a sama nemá ráda námitky.

Na čem záleží kapitálu, už tedy víme. Je to ale totéž, na čem záleží i nám?

Autor vyučuje na katedře filozofie Univerzity Palackého v Olomouci.

Győzike víťazí

Itálie s olověnou koulí na noze

Alfredo Mantovano, vlivný člen předsednictva pravicové Alleanza nazionale, na konci loňského roku nabídl v deníku Stampa smířlivé stanovisko v přístupu k dodnes ožehavým otázkám italské minulosti: „Válka [levice a pravice] skončila a je potřeba jednat rychle, aby byl Adriano Sofri propuštěn. Obrátím se na ministra spravedlnosti Castelliho a pokusíme se případ milosti pro Sofriho vyřešit.“ Toto vystoupení však nedokázalo napětí uklidnit a odstranit samotný předmět sporu. V italských médiích začaly vycházet analýzy srovnávající počet levicových a pravicových aktivistů odsouzených za politické násilí. A levice i pravice znovu organizuje kampaně, které mají za cíl ve veřejnosti prosadit jejich vlastní interpretaci problému. Výsledkem je, že jsou zdi italských domů znovu popisovány rudými a černými nápisy:

„Svobodu politickým vězňům!“, „Vrah je stát!“, a naopak „Smrt bolševismu!“.

Adriano Sofri je dosud ve vězení za svůj údajný podíl na eskalaci politického násilí v období po bouřlivém roce 1968. Dnes těžce nemocný bývalý leader skupiny Lotta Continua (Boj pokračuje) byl odsouzen v politickém procesu v polovině sedmdesátých let za vraždu policejního komisaře Calabresiho. Proces, jehož objektivita zůstává i po letech zpochybňována, nebyl ani zdaleka jediným pokusem italské republiky vyřídit si účty se studentsko-dělnickým hnutím (movimento). Zůstává otázkou, zda je dnešní italský politický systém připraven k revizi chápání tehdejších politických bojů. Od používání provokačních metod policie v kritickém období se totiž oficiální moc nikdy nedistancovala. Nejde ale jen o vinu státních složek. Mezi ikonami „olověných let“ zůstávají zavražděný italský politik Aldo Moro a 82 civilistů usmrcených na boloňském nádraží 2. srpna 1980. Odpovědnost za toto vraždění si dosud radikálové přehazují jako horký brambor. Faktem ale zůstává, že
potrestáni byli nakonec téměř výhradně stoupenci levice a podíl státu na událostech se dosud nestal předmětem zásadní diskuse. Mytologie, která se v podání různých ideologických táborů na události „olověných let“ nabaluje, znemožňuje jakékoli objektivní hodnocení. Názorové rozdělení země je generační, sociální, lokální a nutno dodat, že téměř totální.

Neoliberálové a televize mlčí

Forza Italia, neoliberální strana současného premiéra Berlusconiho, tíhne ke spolupráci s politiky vycházejícími přímo z tradice italského fašismu (Gianfranco Fini) a severoitalského regionalismu (Umberto Bossi). Prošel jsem poctivě její internetové stránky a hledal odkazy na tematiku „olověných let“. Nenašel jsem však naprosto nic. Elity současné „druhé republiky“ praktikují princip kolektivní amnézie k tématům, která se jim nehodí. Princip blaženého zapomnění při reality-shows a reklamách na premiérův thymolinový úsměv je receptem na usmíření radikálně rozštěpené společnosti. I přes tuto snahu o uschování problému do skříně jsou odkazy na „olověná léta“ v dnešní Itálii všudypřítomné. Od nápisů na zdech po titulky nejčtenějších periodik.

Podle Antonia (Toniho) Negriho (1933), jednoho z dosud nejaktivnějších mluvčích movimenta, se italská politická scéna vyznačuje radikálním rozštěpením, jehož příčinou je dvojaká tradice vztahu k druhé světové válce. Italský fašismus musel podle něj vždy počítat s dobře organizovanou a relativně početnou levicovou Itálií. Antifašističtí partyzáni byli později vydáváni za mytický začátek poválečné republiky, ozbrojené a policejní složky však nebyly nikdy efektivně defašizovány a toto stigma se později přeneslo i do bojů „olověných let“. I obávaní tajní Digos bývají movimentem často ztotožňováni s fašisty.

V květnu 1968 se v Itálii, na rozdíl od dalších míst západního světa, nic výrazného nedělo. Přesto byl i v Itálii konec šedesátých let ve znamení aktivit studentského hnutí a dětí baby-boomu De Gasperiho křesťansko-sociálního konzumerismu. Pod vlivem logiky studené války vyvěšovali studenti rudé zástavy, vzývali Maa, Trockého a Che Guevaru a docházelo i k prvním srážkám s policií a fašisty. Souběžně byly organizovány i odbory a situace začala v průběhu podzimu 1969 připomínat předehru k občanské válce. Horký podzim 1969 kulminoval 12. prosince na milánském náměstí Fontana bombovým útokem v bance, který připravil o život první nevinné lidi v tomto konfliktu.

Od pacifismu k Pol Potovi

Politické násilí, které na Apeninském poloostrově v sedmdesátých letech zdomácnělo, mělo řadu původců – od levicových organizací, sdružujících radikální studenty a dělníky (idelogie operaismu), přes neofašistické bojůvky (golpisté a stragisté) až po policejní provokatéry. Faktem zůstává, že valná většina soudních řízení, která v tomto období proběhla s údajnými pachateli, může být označena za procesy politické. Na tuto skutečnost upozornila na podzim loňského roku kniha Alda Grandiho Ozbrojené povstání (Insurrezione armata, BUR Futuro Passato, Milano 2005), která je sbírkou výpovědí osob souzených při procesu s jednou z levicových organizací Potere operaio (Dělnická moc) v dubnu 1979. Stoupenci levice, z velké většiny původem ze středostavovských městských rodin, zde popisují svá léta na univerzitě a postupující radikalizaci sedmdesátých let, kdy se z popela původních studentských spolků rodily sektářské
organizace typu nejznámějších Rudých brigád. Kniha se sice nesetkala s větší celospolečenskou odezvou, je však velmi cenným pramenem, umožňujícím pochopit, jakým způsobem se v klimatu policejní represe a neustálých střetů s fašisty mohla během „olověných let“ přetransformovat „peace and love“ filosofie konce šedesátých let v ideologii diktatury proletariátu konce let sedmdesátých. Ve filmu Dobrý den, noci (Buongiorno notte – Marco Bellocchio, 2003), který mapuje myšlenkový svět únosců Alda Mora, pak dobový dogmatismus vyznívá zcela naplno. Jasně ukazuje, že myšlení italské radikální levice konce sedmdesátých let mohlo mít styčné plochy například i s politickým myšlením Pol Pota. „Zaberme si města“, „Násilí není dobré ani zlé, násilí existuje“, „Demokracie je zbraň na dělníkově rameni“, tvrdila hesla konce sedmdesátých let, kdy stát přecházel do protiofenzivy zabíráním univerzit a likvidací nepohodlných odpůrců.

Nové movimento?

Během první poloviny let osmdesátých se tedy, za použití ne vždy čistých metod, podařilo italské republice zlikvidovat hlavní ohniska odporu a ve značně oslabeném movimentu došlo ke znatelné generační výměně. První housle alternativní politiky již nehraje v kontextu vítězícího neokonzervativismu extrémní levice, ale mírové hnutí. Na více než deset let se italská ultralevice odmlčela, a na konci devadesátých let se vrátila s novými podněty v podobě organizací ovlivněných zapatismem commandanta Marcoseho a hnutím zohledňujícím práva migrantů. Ya Basta! nebo Black Bloc jsou již organizace, které mají oproti dřívějším militantním skupinám řadu technických výhod a globálnější dosah. Témata zůstávají v zásadě stejná, jde v prvé řadě o boj proti nadnárodnímu kapitálu. Z trosek protestů proti zasedání G8 v Janově (červenec 2001) nemilosrdně potlačených republikou podle pravidel staré školy, se rodí hnutí, které má s původním
movimentem řadu společných jmenovatelů a některé shodné aktéry.

Neúnavný „šílený profesor“ Negri pokračuje v publikování knih, které hypnotizují (slovy jednoho z mluvčích v knize Alda Grandiho: opíjejí) nové generace revolucionářů. V Impériu (2000) píše o stírání hranic mezi prvním a třetím světem, o ostrůvcích třetího světa uvnitř prvního, aktivně vystupuje proti násilí na vnější hranici Pevnosti Evropa a pochopitelně lobbuje i za kritickou revizi „olověných let“. Nakolik se mu podaří svoji vizi událostí těchto let obhájit proti Berlusconiho koaličním partnerům, kteří mají na svá zlatá „olověná léta“ jistě řadu vlastních vzpomínek, zůstává otázkou.

Mantovanova výzva ke kompromisu zatím zůstala nevyslyšena. Ministr spravedlnosti Roberto Castelli, zastupující v Berlusconiho vládě Bossiho regionalistickou Ligu severu, odmítl humanitární gesto a propuštění nemocného Sofriho slovy: „Pro milost Sofrimu neexistují podmínky“, čímž se v diskusi postavil i proti prezidentu Ciampimu, který dosud projevoval ochotu o milosti uvažovat.

Boj o minulost tedy pokračuje.

Autor je doktorand FF UK a UPV v Montpellier.

Nepochopená první světová válka

Britský historik Martin Gilbert patří ke klasikům svého oboru. V letošním roce oslaví sedmdesáté narozeniny a o jeho bibliografii je možné říci, že je takřka nepřeberná. Mezi jeho klíčová témata patří především druhá světová válka, holocaust a dějiny židovského národa, a také Winston Churchill, o němž Gilbert napsal monumentální osmidílnou biografii (přesněji řečeno, je autorem “pouze“ posledních šesti dílů). Ani v českém prostředí už nejde o neznámého autora. Vydání knihy o první světové válce předcházela v minulých letech řada dalších překladů, například Churchillovo válečné vůdcovství (BB Art), Churchill – život (BB Art) či několikadílné Dějiny 20. století (Nakladatelství Lidové noviny).

Vytýkat knize o první světové válce, že se zabývá téměř výhradně válkou, pravděpodobně zní dost nemístně. Jenže ve 20. století jsou války především válkami národů, nevedou se jen na frontě, nýbrž i v celém zázemí válčících států. A právě tuto skutečnost Gilbert ve své knize reflektoval zcela nedostatečně.

Sám autor na svých webových stránkách vyjádřil záměr, který vedl ke vzniku této knihy, následovně: „Snažil jsem se v ní popsat válku na všech bitevních frontách, nejen na zemi, ale i na moři a ve vzduchu a také prostředí za frontou očima bojovníků každého státu.“ Jenomže právě v tom spočívá zcela zásadní slabina jeho knihy. Není vojenský historik, a přesto klade důraz na popis vojenských událostí. V něm ale znatelně zaostává. Chce napsat „úplnou historii“, avšak svou pozorností setrvává převážně na frontě. Ve výpovědích prostředkujících pohled „očí bojovníků“ se zase orientuje častěji na oči vítězů. Ty pak nepřinášejí ani tak poznání prostředí za frontou, jako se spíš soustřeďují na popis krutostí svých nepřátel.

Záplava jednotlivin

Ovšemže lze o válce psát různými způsoby, ale Gilbertův postup, jakkoli může být legitimní, začne po chvíli nudit. Autor se totiž věnuje událostem na frontě v takovém detailu, že čtenář brzy potřebuje k udržení orientace v textu velmi podrobnou místní mapu nejedné oblasti, kde se v průběhu čtyř válečných let bojovalo. Publikace sice má velmi solidní kartografickou přílohu, avšak soustavné listování z počátku na konec knihy a bloudění prstem po mapě asi pro většinu čtenářů brzy začne být únavné. Stejně ovšem na to, jak je výklad koncipován, dostatečně podrobné mapy nenalezneme.

Jestliže bylo autorovým záměrem ukázat, jaká „lidská jatka“ první světová válka představovala, bezpochyby uspěl. Shrnutí svých zjištění nabízí na stránce 708: „Ústřední mocnosti, které prohrály válku, ztratily na bojišti celkem 3 500 000 vojáků. Ztráty spojeneckých mocností, které naopak zvítězily, dosáhly výše 5 100 000 mužů. To znamená, že padlo průměrně 5600 vojáků denně. Často se s hrůzou připomíná, že hned prvního dne bitvy na Sommě padlo 20 000 britských vojáků. Tentýž počet jich padl v průměru za každé čtyři dny první světové války.“

Své vyprávění Gilbert ilustruje řadou autentických příběhů z frontové každodennosti. S narůstajícím počtem přečtených stránek se však tato záplava jednotlivých osudů stává poněkud stereotypní. Již ve své recenzi v britském Historical Journal poukázal v roce 1996 na tuto skutečnost W. Gardner (a přiznejme, že nikoli nevýstižně): „Stalinovi je připisováno tvrzení, že smrt jednotlivce je tragédie, zatímco smrt milionu je statistika; Gilbert se v tomto směru nachází v jakési střední pozici, kde tyto dílčí příběhy tak často opakuje, že přestávají šokovat a stávají se únavnými…“

Chybějící koncepce

Co lze však Úplné historii vytknout především, je ostentativní nezájem o dění v zázemí. Když už sem z frontových zákopů autor zabloudí, tak zásadně končí jen v kancelářích vládních činitelů, respektive se noří do jejich deníků a korespondence, v níž účastníci reflektovali válečnou situaci (opět především onu frontovou). Když se mi První světová válka dostala do ruky, neočekával jsem, že se bude skutečně jednat o „histoire totale“, tedy „totální dějiny“, jak si je kdysi předsevzala psát francouzská historická škola Annales. I přesto však pro mne byla Gilbertova práce zklamáním. První světová válka ukončila dlouhé 19. století (1789–1914) a zahájila krátké 20. století (1914–1989). Její dopad fundamentálně určil budoucnost Evropy, či spíše světa až do dnešních dní. Zásadní proměny například v hospodářském myšlení a hlavně v praxi hospodářské politiky, jaké tehdy zavedly centrální mocnosti, zůstávají však mimo autorovo zorné pole,
přestože jejich význam pro budoucnost nebyl o mnoho menší než demografické důsledky frontových ztrát. Kdybychom se podívali i na druhou stranu barikády, tedy do dohodového tábora: zde například logika sociální péče o válečné poškozence určila budoucí podobu sociálního státu ve Velké Británii. Její ideové dědictví má dodnes rozhodující význam, na což upozorňují gender historikové a historičky (např. Susan Pedersenová). To je ale Gilbertovi lhostejné.

Zakladatel moderního dějepisectví, německý historik Leopold Ranke, určil svému oboru úkol zjistit, „jak to vlastně bylo“. Nemyslím si, že Gilbertovo odpovědné shromáždění údajů o přesunech jednotek v jednotlivých bitvách, početních ztrátách a konkrétních strategických plánech jejich velení naplňuje právě tento ideál. Ranke očekával, že prostřednictvím důkladné heuristické práce bude moci postihnout „ducha epochy“ či, naším jazykem výstižněji řečeno, smysl událostí. A v tomto směru Gilbert zůstal kdesi v půli cesty, protože jeho Úplné historii chybí jakékoli širší konceptuální uchopení.

Když se v závěrečných stránkách věnuje výhledu do budoucnosti, zajímá se primárně o vývoj německých reparací (a i tento zájem je jen velmi povrchní). Mentalitní důsledky válečné zkušenosti odbývá na pár řádcích: „Poválečné období trvalo dvacet let, dvacet nejistých roků míru od konce první do začátku druhé světové války. V těch dvou desetiletích se v literatuře odrážely všechny válečné pocity od vlasteneckého nadšení a prosazování národních zájmů až po utrpení jednotlivců a ztrátu iluzí…“ (s. 697) A to je asi tak všechno.

V souvislosti s touto kritikou stojí za připomenutí kniha o první světové válce Nešťastná válka od Nialla Fergusona, která v českém překladu vyšla v nakladatelství Dokořán v roce 2004. Přestože se nevydávala za komplexní pojednání a lze proti ní mít rovněž řadu námitek, právě tím, že se její autor snažil postihnout především to, co válka pro Evropu znamenala, se zdá být paradoxně „úplnějším“ výkladem než Gilbertovo daleko rozsáhlejší dílo. Dá se říci, že Gilbert umožní čtenáři „být při tom“. Daleko méně však již poskytuje možnost „pochopit“ události, což by měl být hlavní úkol historické publikace.

Samozřejmě, že pro čtenáře, kterého zajímají údaje o armádách a životě na frontě, bude tato kniha jednou z nejdůležitějších historických publikací, které se na českém knižním trhu v posledním roce objevily. Gilbertův životní zájem o Winstona Churchilla však určuje i některé autorovy pohledy na válečné události, a tak zřejmě i zde by školený vojenský historik uvedl řadu námitek k popisu událostí. Právě Churchillovy výkony v období první světové války dodnes vyvolávají mezi odborníky četné (a oprávněné) výtky.

Nutno poznamenat, že nakladatelství BB Art zde odvedlo velmi dobrou vydavatelskou práci (kvalitní reprodukce fotografií, pevná vazba v tvrdých deskách). Výtek, které je možné k samotnému obsahu uvést, si byl autor zcela určitě vědom již v době, když knihu psal. Pokusil se jim sám předejít posledními větami textu (s. 710): „Ze všech válek nakonec zbývají pouhé statistické údaje, strategické postupy a debaty o jejich příčinách a důsledcích. Tyto výměny názorů na válku jsou sice důležité, avšak vůbec o nic víc než lidské příběhy těch, kdo v ní bojovali.“ Proto mi zůstává záhadou, proč s tímto vědomím svoji monumentální knihu koncipoval tak nevyváženým způsobem.

Autor je historik.

Nezvládnutá minulost

Do posledního loňského vydání Reportérů ČT zařadila Česká televize pořad o zajetí československých občanů, k němuž došlo před více než dvaceti lety v africké Angole. Pořad divákům sliboval „konečně celou pravdu o největším únosu v českých dějinách“. V oblasti komerce by podobná klamná reklama byla ovšem hodnocena jako nepřípustná.

Šestašedesát českých a slovenských dělníků, techniků a členů jejich rodin vyslala tehdejší vláda ČSSR do Angoly, aby pomohli obnovit celulózku ve městě Alto Catumbela. V březnu 1983 je tam zajaly jednotky hnutí Unita, bojující proti angolské vládě, podporované SSSR a jeho satelity. O únosu českých a slovenských montérů psal v letech 1983 a 1984 i normalizační tisk, samozřejmě po svém, bez ohledu na skutečnost.

Když v roce 2002 obě bojující strany, vládní MPLA a odbojná Unita, uzavřely příměří a shodly se na jakés takés koalici, český reportér Josef Panenka, autor zmíněného televizního pořadu, mohl navštívit někdejší únosce a představit nám jejich pohled na událost z osmdesátých let.

Televizní divák tak spatřil na obrazovce dva někdejší rebely, dnes významné angolské politiky, z nichž jeden před lety velel jednotkám Unity, které na Alto Catumbelu zaútočily.

Podle jeho slov přítomnost několika desítek Čechů a Slováků s rodinami byla pro vojáky překvapením. Očekávali ve městě kubánské ozbrojence, které jako splátku na sovětskou hospodářskou pomoc posílal do Angoly Fidel Castro. Co si však měli počít s Čechoslováky na frontovém území? V zemi zmítané dlouhou občanskou válkou, kde ještě dnes počet zahrabaných min převyšuje počet obyvatel a cena života má jiná než evropská měřítka, nebyla myšlenka pobít zajatce nijak mimořádná. Naštěstí se neuskutečnila a zajatci, z nichž více než polovinu tvořily ženy a děti, se spolu se dvěma tisíci vojáků a nosičů vydali na nucený tříměsíční pochod ze střední Angoly do tábora Jamba na jihu země. Jeden z nich, Jaroslav Navrátil, cestu nepřežil.

Jak české diváky informovala televizní reportáž, nastalo tajné vyjednávání mezi Prahou a vedením Unity, které po půldruhém roce skončilo propuštěním posledních dvaceti zajatců. V dikci tehdejší propagandy tak bylo „úspěšně završeno úsilí prezidenta a vlády ČSSR o zajištění návratu“. Skutečnost, kterou ani po letech nebylo tak těžké odhalit, byla ovšem jiná.

Samo vyslání našich dělníků i s rodinami do země zmítané občanskou válkou, navíc do oblasti, kde probíhaly stálé boje, bylo krajně neodpovědné. Angolská vláda, hlásící se k marxismu, nebyla schopna zajistit jejich bezpečnost a kubánské jednotky, vyslané do Angoly vládě na pomoc, se z oblasti před útokem jednotek Unity stáhly. Z hlediska Prahy nastala neřešitelná situace. Na možnost, že vládní jednotky spolu s Kubánci získají kontrolu na celém angolském území a zajatce osvobodí, nebylo ani pomyšlení. A vyjednávat s Unitou tehdejší československá vláda, sloužící sovětským mezinárodním zájmům, kategoricky odmítala.

Řešení mohlo přijít pouze zvenčí. Třebaže žádný z obou zúčastněných států nebyl členem Evropského společenství, událost zaujala i Evropský parlament. Úkolu osvobodit zajatce se ujal Jiří Pelikán, který tehdy žil v italském exilu a byl již podruhé za Italskou socialistickou stranu zvolen poslancem Evropského parlamentu. Vydal se do Afriky za předsedou Unity Jonasem Savimbim, kterého znal ještě z Mezinárodního svazu studentstva, aby ho požádal o propuštění zajatců. Pro poslance EP nemusela být podobná cesta příliš riskantní, ovšem pro Jiřího Pelikána možnost, že padne do rukou stoupencům vlády nebo Kubáncům vyslaným do Angoly, mohla být osudovou. Po Pelikánově intervenci skutečně následovalo propuštění žen, děti a starších mužů, na angolském jihu však zůstalo dvacet zajatců, jejichž osvobození Unita podmiňovala přímým jednáním s československou vládou. Tedy aktem, který pro Unitu znamenal mezinárodní uznání.

Po celý rok vláda normalizátorů toto řešení odmítala, nakonec však, když jí hrozilo nebezpečí, že dvacet zbývajících zajatců bude propuštěno bez účasti československé vlády, pověřila tehdejšího náměstka ministra zahraničí Stanislava Svobodu vyjednáváním. Zároveň ministr zahraničí Chňoupek navštívil angolské představitele, aby se pokusil nečekaný krok československé vlády vysvětlit a omluvit.

A tak 22. června 1984 přistálo v Zairu československé letadlo, ve kterém po složité cestě z Jamby do Johannesburgu a odtud do Kinshasy zajatci odletěli do Prahy. Hned na ruzyňském letišti vyjádřili povinnou vděčnost prezidentu Husákovi a vládě, že se o jejich osvobození zasloužili. (Jedinou zásluhou G. Husáka bylo, že rád-nerad napsal dopis nechvalně známému diktátoru Mobutuovi, žádající o souhlas s přistáním československého letadla v Kinshase.)

Od návratu zajatců do Prahy neuplynul ještě ani měsíc, a ČTK uveřejnila vyjádření Chňoupkova náměstka Stanislava Svobody. Bezostyšně v něm tvrdil, že zajatcům „pod nátlakem Pelikána a emigrantských organizací“ hrozila fyzická likvidace, neboť prý žádali Unitu, aby zajaté československé občany postřílela. Ani slovo o neuváženém vyslání našich montérů do válečné situace v Angole, zamlčen byl rok, o který byl pobyt v zajetí prodloužen odporem Prahy k jednání s Unitou. Pouhé propagandistické obracení skutečnosti naruby, kampaň, v níž nechyběly „krvelačné šelmy, zaprodanci, připravení pro své cíle prolévat krev nevinných“ a jiné výrazy, obvykle spojované s padesátými lety.

Tato stránka příběhu v pořadu Reportéři ČT chyběla a nezasvěcenému divákovi kromě rozhovoru se dvěma někdejšími veliteli Unity byla předložena jeho klamná, propagandistická verze. K účasti na pořadu byl dokonce přizván někdejší náměstek Svoboda. Když byl po Listopadu vyzván, aby se omluvil za nehoráznosti, které v souvislosti se zajetím našich krajanů napsal, zaujal postoj mrtvého brouka, nyní však využil příležitosti představit se jako korektní státní úředník.

V kauze únosu z Alto Catumbely musely redaktorům ČT zaznít signály svědčící o skutečné příčině půldruhaletého martyria zajatců. Tyto signály, směřující k pravdivému (a z novinářského hlediska i mnohem zajímavějšímu) obrazu celé události, zůstaly nepovšimnuty. Přitom stačilo nepřehlédnout vyjádření jednoho z navrátilců v rozhovoru pro Rudé právo, který se zmiňoval o návštěvě zástupců „takzvaného Evropského parlamentu“ u zajatců. Stačilo položit Stanislavu Svobodovi několik nepříjemných otázek a pak získat validní informace v materiálech EP nebo u žijících pamětníků. K ničemu takovému ovšem nedošlo.

Není důvod k domněnce, že se tak stalo s úmyslem zamlčet poplatnost tehdejší zahraniční politiky na sovětských velmocenských zájmech. Presumpcí neviny nelze ovšem omluvit povrchnost, s níž autor a Reportéři ČT k námětu přistoupili. K potřebnému zvládnutí minulosti nepřispívají totiž antikomunistické deklarace, zato by se do širšího povědomí měly zapsat četné, vpravdě systémové podlosti starého režimu.

Autor je historik.

Odlet jestřába

Pro část Izraelců byl Šaron velmi dlouho starozákoním „králem Arikem“, druhá část veřejnosti ho nenáviděla. Obdiv si získal hlavně v táboře těch, kteří odmítali jakýkoliv kompromis a ústupky Arabům. Naopak Arabové, a mezi nimi hlavně Palestinci, mu z valné části dodnes nemohou přijít na jméno. Šaron byl skutečně po většinu života velmi tvrdý voják i politik, jehož krédem byla maximalizace izraelského území a zásada nevyjednávání s Palestinci.

Voják byl statečný, během vojenské kariéry se ale dostal do mnoha problémů kvůli přílišné tvrdosti a porušování rozkazů. Krátce po svých dvacátých narozeninách se stal velitelem elitního komanda „101“, které mělo provádět odvetné údery proti Arabům. Jeho oddíl pak v roce 1953 pozabíjel v palestinské vesnici Kibijá 69 civilistů (polovinu z nich tvořily ženy a děti). Skoro o dvacet let později provedl Šaron během Jomkippurské války bojový manévr, za který se dostal do učebnic vojenské taktiky: Se svými jednotkami dokázal přejít na africkou stranu suezského průplavu, přičemž Egypťané zůstali odříznuti na jeho opačném břehu. Celá akce však málem vyvolala vážnou konfrontaci mezi USA a Sovětským svazem. Šaron byl poté pro nedisciplinovanost opět postaven mimo vojenskou službu a dal se plně na dráhu politika.

I v politice zůstal „jestřábem“. V řadách strany Likud se stal průkopníkem kontroverzní výstavby židovských osad (přičemž šel sám osobním příkladem) a později byl nařčen z válečných zločinů v Libanonu. O masakru v uprchlických táborech Sabra a Šatíla v roce 1982 je možné se ze zprávy izraelské vyšetřovací komise dočíst, že Šaron „nese nepřímou zodpovědnost za neschopnost předpovědět masakr a následně mu zabránit“. „Arik“ i přesto v izraelské politice zůstal, avšak až do roku 2000, kdy byl překvapivě zvolen premiérem, patřil do tábora radikálních nacionalistů, kteří zastávali více než rezervované postoje k mírovému procesu devadesátých let.

Obrat a proměna

Jak je možné, že se muž, který byl navíc po dlouhá léta zatracován i velkou částí Izraelců, dostal na sklonku života na politické výsluní a začal být dokonce označován za „mírotvorce“? Způsobil hlavně jeho plán evakuace osad v pásmu Gazy, který dokázal prosadit a uskutečnit v roce 2005. Je paradoxní, že když se o stejném kroku uvažovalo už v devadesátých letech v rámci mírového procesu, byl Šaron rozhodně proti. Lze si jen stěží představit, že by se v Šaronovi na stará kolena probudil soucit s Palestinci. Evakuaci Gazy neprovedl ani tak s ohledem na ně, spíš si realisticky uvědomil dlouhodobou neudržitelnost dosavadní situace. Navíc věděl, že stažení získá podporu ze strany USA, které také musely ukázat, že Irák není jejich jedinou prioritou. V neposlední řadě chtěl také vyrazit trumfy z rukou hnutí Hamás, které bylo dlouhou dobu nejsilnější právě v Gaze a ohrožovalo Izrael sebevražednými atentáty.

Šaron se tedy rozhodl zlikvidovat to, co před pár desetiletími sám pomáhal budovat. Dokonce kvůli tomu opustil i řady své mateřské strany a založil vlastní formaci Kadima (Kupředu). Izraelci i USA začali v Šaronovi spatřovat důvěryhodného protagonistu „obnoveného mírového procesu“, a to nehledě na korupční aféru synů Omriho a Gilada, které nejednou vrhly stín i přímo na něj. Přestože evakuace osad v Gaze mnoha zdejším Palestincům ulehčila po desetiletích život, nelze tento krok přeceňovat. Osadníků zde bylo jen relativně málo (přibližně 8000). Západního břehu, kde žijí osadníků statisíce, se s výjimkou čtyř bezvýznamných sídlišť evakuace prakticky nedotkla. Stejně tak nelze evakuaci označovat za „mírový proces“, neboť se jednalo o jednostranný krok ze strany Izraele, nikoliv o postup dosažený vyjednáváním mezi nejméně dvěmi stranami. Nelze zapomínat ani na výstavbu takzvané bezpečnostní zdi, jejíž realizace získala zelenou právě za
Šaronovy vlády. Celý její projekt by byl určitě snáze zdůvodnitelný bezpečnostními potřebami Izraele, kdyby kopíroval hranice mezi Západním břehem a Izraelem. Ve skutečnosti však zeď připojuje k Izraeli množství osad, což vzbuzuje podezření, že jejím skutečným cílem je vedle bezpečnosti také vytyčení hranic mezi Izraelem a palestinskými územími bez ohledu na názor Palestinců.

Kdo po Šaronovi a Arafatovi?

V Šaronovi odchází z izraelské i blízkovýchodní politiky beze všech pochyb jedna z nejvýraznějších osobností vůbec. Je to také poslední izraelský státník, který bojoval ve všech izraelsko-arabských válkách. Z hlediska izraelské politiky v sobě Šaronův odchod skýtá nebezpečí hlavně v tom ohledu, že se zatím neobjevil žádný politik podobného charismatu a autority, který by byl na složitém politickém kolbišti Izraele schopen s takovým respektem vyvažovat nejrůznější zájmy. To ostatně platilo i u jeho celoživotního soka Jásira Arafata. Ten byl rovněž po mnoha stránkách kontroverzní, ale nebylo mu možné upřít, že byl prakticky jediným politikem, který disponoval v palestinské společnosti všeobecnou autoritou.

Po Šaronovi (a Arafatovi) tedy přijde ke slovu mladší generace politiků, která není tolik zatížena násilnou stránkou izraelsko-palestinského konfliktu. Zůstává ale otázkou, zda budou schopni prodat svým lidem složité kompromisy, bez kterých bude mír na Blízkém východě jen stěží uskutečnitelný.

Autor je právník a politolog, v loňském roce vydal knihu Izrael a Palestina.

par avion

Zápas se smrtí, který podstupuje předseda izraelské vlády Ariel Šaron, dominoval řadu dní světovým médiím. Vzhledem k závažnosti Šaronova zdravotního stavu bylo možno ve světovém tisku číst analýzy, komentáře a životopisy, jež šlo jen těžko odlišit od nekrologů. Právě tohoto jevu si všiml komentátor listu al-Quds al-Arabí Elias Chúrí v článku nazvaném „Generál míru!“. Chúrí se rozhořčuje nad faktem, že západní, zejména však americká média „postupně přetvořila obraz zuřivého generála, člověka zodpovědného za masakry v palestinských uprchlických táborech Šatíla a Sabra a jednoho z otců kolonizace Gazy a Západního břehu v obraz rozvážného státníka a organizátora stažení z pásma Gazy“. Chúrí si všímá také nerovnováhy mezi referováním o Šaronově nemoci a Arafatově smrti. „Zatímco Arafat, jeden z architektů dohody z Osla, zemřel zatracován jako terorista, Šaron, který jakoukoliv dohodu odmítal, nyní umírá oplakáván jako mírotvorce.“
Stažení z Gazy prý podle Chúrího navíc nelze vnímat jako krok na cestě k míru, ale pouze jako součást plánu na vybudování života neschopných palestinských „bantustánů“ na Západním břehu a v Gaze. Uvedený postup amerických a izraelských médií označil Chúrí za součást politiky těchto dvou zemí vůči Arabům, která prošla radikální změnou zejména po jedenáctém září. Šaron a Bush se prý dokonale shodovali ve svém přístupu k Arabům, v němž už nebylo místo pro vyjednávání, ale pouze pro jednostranné kroky, vedoucí k marginalizaci na mezinárodněpolitické scéně.

V deníku al-Quds al-Arabí byl uveřejněn i rozsáhlý článek Ibrahíma Dervíše pojednávající o nové antologii arabské prózy, kterou ve Spojených státech vydala palestinská badatelka Salmá Chadrá Džajúsí. Tato významná autorka již publikovala několik podobně obsáhlých prací, které se věnují arabské poezii a arabskému divadlu. Podle Ibrahíma Dervíše je kniha polemikou s arabskými literárními vědci, kteří dodnes často protežují poezii a povídky před romány. „Podle mnohých, jako jsou třeba Ahsán Abás, leží základ arabské literatury v povídkách, zatímco romány jsou považovány za import ze Západu,“ píše Dervíš. Právě toto tvrzení prý Salmá Chadrá Džajúsí vyvrací. Nepopírá sice, že by arabská literatura nebyla obohacena literaturou západní, docházelo nicméně i k opačnému procesu: „Klasická díla evropské literatury, jako Don Quijote, Božská komedie či Robinson Crusoe, byla bezprostředně inspirována knihami arabských spisovatelů.“ Román, který prý lépe než poezie vyhovuje
potřebám současnosti, je nyní vrcholným útvarem arabské literatury. Podle Dervíše i Edward Sajíd uznal klíčovou roli románu při vytváření národního uvědomění, nicméně ho považoval za cizorodý prvek. Salmá Chadrá Džajúsí však tvrdí, že arabský román se postupně vyvinul z krátkých povídek, jež jsou původním arabským útvarem.

Do popředí zájmu arabských médií se opět dostaly okolnosti vraždy libanonského expremiéra Rafíka Harírího. Důvodem se stal rozhovor bývalého syrského viceprezidenta Abd al-Halíma Chadáma pro satelitní televizi al-Arabíja. Někdejší blízký spolupracovník Háfize al-Asada byl po nástupu nového prezidenta Bašára al-Asada v roce 2000 pomalu odstaven od moci. Po posledním sjezdu Socialistické strany arabské obrody (al-Baath) dokonce rezignoval i na symbolický úřad viceprezidenta. V rozhovoru potvrdil podezření, že Sýrie se podílela na Harírího vraždě. Tomu prý osobně vyhrožoval jak prezident, tak šéf tajných služeb.

Podle nejmenovaného vysoce postaveného představitele, kterého citoval Fathá Mahmúd v egyptském listu al-Ahrám, bylo Chadámovo přiznání naprostým překvapením i pro syrské špičky. „Mnohé nasvědčovalo, že stojí na druhé straně barikády. Že ale zaútočí přímo proti Sýrii, nečekal nikdo,“ citoval Mahmúd svůj tajný zdroj. Syrská vláda se rozhodla spojit potrestání zrádce Chadáma s tažením proti korupci a podle stejného zdroje prý chystá prověření veškerých Chadámových obchodních aktivit za poslední léta. Členové syrské opozice však pro al-Ahrám naznačili, že režim tak jako tak spěje k rozkladu a podle jejich důvěrných informací se podobně jako Chadám zachová více syrských vysoce postavených politiků.

Koncem listopadu vyšel v londýnském listu aš-Šarq al-awsat článek saúdského novináře Mšárího az-Zajidího, ve kterém si vzal na mušku prý velmi rozšířenou nemoc arabských novinářů, jíž je záliba v obviňování ostatních z neštěstí arabského národa. „Někteří Arabové a muslimové jsou přímo posedlí konspiračními teoriemi a vírou, že svět na nás číhá s vystrčenými drápy a nemá snad nic jiného na starosti než spřádat plány a postupy ve snaze zničit islám, muslimy a Araby,“ píše Az-Zajidí, který dokonce sestavil žebříček deseti nejběžnějších konspiračních teorií roku 2005. Mezi nejoblíbenější patří ty, které souvisí s jedenáctým zářím 2001 a se světovládnými plány sionistů. Ze seznamu vyplývá, že konspiračním teoriím se nejlépe daří ve státem ovládaných médiích. Nezávislá média jsou tedy něčeho takového zřejmě většinou ušetřena. Az-Zajidí se ovšem zapoměl zmínit o tom, jak ochotně nezávislá média na Západě šířila zprávy o zbraních hromadného ničení
v rukou Saddáma Husajna.

Z arabského tisku vybíral Zdeněk Beránek.

Romská paměť bez komentáře

Na konci minulého roku vyšla kniha rozhovorů s pamětníky, která je jakýmsi vedlejším výsledkem projektu „Pomoc při odškodnění romských obětí 2. světové války”, který v českých zemích probíhal v letech 2001–2002. Jak přitom uvádí jeden ze spoluautorů publikace, vznikla celá idea odškodnění vlastně náhodou – když se on sám na pražském Smíchově setkal se starou paní, která vyprávěla zážitky z války, a posléze jí pomohl odškodnění zařídit. Z této příhody vznikl nápad pomáhat s odškodněním romským žadatelům plošně. Zprostředkovatelem mezi romskými žadateli o odškodnění a Česko-německým fondem budoucnosti, poskytujícím finanční prostředky, se pak stala organizace Člověk v tísni, společnost při ČT, o.p.s. Zaměstnanci, spolupracovníci i dobrovolníci oslovení touto organizací (jednalo se většinou o studenty romistiky, antropologie, etnologie a dalších příbuzných oborů) navštěvovali romské žadatele a pomáhali jim sepsat jejich
výpovědi. Přestože se zpočátku jednalo pouze o ojedinělé případy, nakonec bylo odškodněno téměř 2000 lidí.

Po krátkém úvodním slovu Zuzany Ramajzlové, tehdejší koordinátory celého projektu, následuje úvodní stať hlavní editorky díla – Jany Kramářové, která čtenáře seznamuje s historickým a společenským kontextem výpovědí pamětníků – žadatelů o odškodnění. Především tedy s realitou válečného Slovenska a zejména pak s postavením, které v tehdejší slovenské společnosti zastávali Romové. Text shrnuje základní fakta o daném období, ovšem formou, která je tendenční. Jana Kramářová totiž příliš nezohledňuje výjimečnost a specifičnost hlavního korpusu knihy – memoárů žadatelů o odškodnění. Drží se standardních klišé, třebaže ta v některých momentech („Za svou práci byli Romové odměňováni výhradně v naturáliích“ – s. 14) výpovědím pamětníků přímo odporují („…pomáhala Židům, kteří jí na rozdíl od sedláků dávali normálně peníze“ – Juliana Demeterová, s. 51). Tato kritika se vztahuje i na závěr úvodu, kde se
Kramářová zabývá obdobím komunismu. Zde jakoby autorka naplňovala předem dané schéma „pravd“ o pronásledování Romů za komunismu, které „musejí“ zaznít, a to bez ohledu na fakt, že přitom jde přímo proti informacím, které jí poskytli pamětníci samotní.

Centrální část knihy tvoří osm vybraných memoárů žadatelů o odškodnění. Právě fakt, že se jedná o vyprávění vybraná, ovšem editoři nechávají bez komentáře a o důvodech výběru se nijak nezmiňují. Čtenář tak netuší, jedná-li se o příběhy typické anebo výjimečné, a o povaze zvolených vyprávění vzhledem k jejich celkovému souboru (dosahujícího zřejmě počtu okolo dvou tisíc!) se může jen dohadovat. Obdobně není nijak zmiňována metodika zpracování rozhovorů ani jejich úpravy do finální podoby (že jsou rozhovory upravovány, je přitom zřejmé), čímž publikace opět ztrácí jak na informační hodnotě pro odborníky, tak na autenticitě pro čtenáře.

Kniha je velmi výpravně zpracována. Má tvrdou vazbu a je celá tištěna na křídovém papíře, přičemž text je doprovázen nejen pěknými fotografiemi protagonistů a jejich blízkých, ale i autorskými linoryty Pavly Michalíkové. Otázkou však zůstává, zda by nebylo lepší méně se soustředit na vnější stránku publikace a vydat třeba prostěji upravený, ale obsahově i rozsahem širší materiál.

Ke cti sestavitelů knihy je třeba přičíst velice šťastné rozhodnutí obohatit vyprávění, původně omezená pouze na válečné období, o periodu jak předválečnou – díky čemuž bylo možné zaznamenat zlom ve vývoji společnosti, který představovala válka –, tak i o čas poválečný, spojený se stěhováním do Čech, rekapitulaci období komunismu a v některých momentech zasahující až k dnešku. Díky tomuto rozšíření perspektivy oběma směry se původně tematicky, resp. časově vymezené narativní fragmenty posunuly do polohy biografického vyprávění, které je informačně mnohem bohatší a čtenáři zpřístupňuje celistvější a komplexnější obraz života Romů.

Vztah Romů a majority ve válečném období bývá obvykle zjednodušován na paušální tezi o příkořích, jichž se Romům dostávalo ze strany majoritní společnosti. Toto zavádějící zjednodušení je v memoárech opakovaně zpochybňováno. Stěží nalezneme příběh, který by nepodával svědectví o opaku. „Lidi z vesnice nám tajně nosili oblečení a jídlo“ (s. 30); „Lidi nám nechávali na poli zelí, brambory, mrkev, pak jsme si pro to tajně chodili“ (s. 32); „Ale gádžové, sousedi, nám pomohli. Ti, co nás znali“ (s. 52); „…vždycky se našel někdo, kdo se mě zastal“ (s. 68); „cestou potkal sedláky, co se vraceli z pole, a ti mu pomohli“ (s. 99); „Zastali se nás tehdy lidi z vesnice“ (s. 119); „Lidi z vesnice nám nosili nějaké jídlo, abysme neumřeli hlady“ (s. 120).

Jiným zajímavým motivem, který vyprávěné příběhy přinášejí, je svědectví o tom, že obyvatelé Čech své nové romské spoluobčany po válce vítali s nadšením (srov.: „Gadžové v Čechách totiž těm, co nic neměli, pomáhali“ (s. 49); „Češi nám ze začátku hodně pomohli, opravdu, to teda všechna čest“ (s. 101); „…všichni na nás [po příjezdu do Prahy] koukali, nosili nám oblečení. Byli k nám moc hodní“ (s. 105) „V Čechách se už na nás lidi dívali jinak, líp… nikdo nedělal rozdíly, že jsme Romové a oni jsou bílí“ (s. 122) „Mezi Romem a bílým se nedělal rozdíl“ (s. 123). Čtenář se tak neubrání otázce: „Co se tedy stalo?“ Proč se ten zprvu hezký vztah, ve kterém se nečinily rozdíly, tak pokazil?

Závěrečnou část knihy netvoří, jak by bylo žádoucí, zhodnocení prezentovaných memoárů, ale rozhovor s oběma hlavními editory. Namísto tolik potřebného komentáře, neřkuli analýzy bohatého materiálu, který vyprávění bezesporu poskytují, zde autoři – strženi patrně vzorem romských pamětníků – také vzpomínají. Bez odpovídajícího komentáře přitom pozoruhodná a unikátní vyprávění žadatelů o odškodnění, jakož i celá kniha, zůstávají spíše v podobě archivního materiálu, který na své zhodnocení a zpracování teprve čeká.

Autor je kulturolog.

Divadlo ve filmovém akváriu

Gábor Schein

světlo proniká škvírami v žaluziích, čmárá po stěnách

příčné linie. nalinkuje, zamřížuje. pod ním se vzdouvají

vzorky na tapetách. viditelně se vzduly, všechny ty květiny,

stvoly, šlahouny. je tu i jiné mřížoví. opěradlo proutěné

židle má hustší pletivo, na zdi pak připevněná klec,

drátěné mřížky. dvě ptačí hlavy v ní, sotva patrné. dívá-li

se kdo na fotografii, vpouští snad, zpětně, do ztemnělého pokoje

světlo skrz jiné okno, zhušťuje, prosvětluje mřížoví. nestojí

na straně žaluzií. zamilován zas do paní, jež píše u stolu

krytého kobercem, v popředí. široký klobouk, vlasy má

pečlivě upnuté, lze ji však vymazat. na proutěném křesle je

patrná tíha sametových šatů, jen paní, fotografova

žena, už tady není, pouze nedopsaný dopis a

portrét v týchž bílých šatech, v klobouku. zarámovaný

za kalamářem, bez rámu vedle klece, na stěně,

ten, s lokty opřenými o křeslo, s oknem dokořán,

vznikl, když vládla zcela jiná světelnost.

odstíny černé a bílé odhalují také zanikající

poměry mezi barvami. jako by předměty

očekávaly, kdy budou zproštěny svých barev,

kdy už, vystaveny jen světlu, obléknou svůj

skutečný rozměr, formu, tak, jak je to

s mraky, prostými věcmi před námi.

jak z koní stoupá v zimě pára. tělo, jehož bych se teď

tolik chtěl dotknout, přimknout se k němu hrudníkem

a tváří. přistoupit k němu přes někdejší závěje,

v té chvíli, kdy mu kočí stahuje deku ze hřbetu,

kdy z druhé strany začne přitahovat ohlávku.

kočí chodili v pláštích po kotníky, v kloboucích

s úzkou krempou. byly to časy, kdy jsem věděl, jak

se pouhýma očima dotknout těl. večer jsem

zacházel k nádraží a pozoroval koně, stojící,

jak potřásají šíjí, dupou, zahaleni v živý žár.

z fotografie jsem začal vymazávat detaily. to, co zrak

pro věčné opakování směl odstranit. k mému údivu

předmětů, které zůstaly, moc nebylo. kobercem přikrytý

stůl, mřížoví na koberci, na stěně, které by teď

snad mohlo přinést osvětlení brzkého podzimu,

jediné odpoledne z poloviny září. zůstalo

i otevřené okno. veškeré zvuky zvenčí, veškerá

hnutí, i vzduchu, zcela neviditelného. potom jsem

umístil všechno zpátky. nezamýšlel jsem víc,

výlučně povrch, v jeho různých odstínech.

pohyby za deštivých dnů jsou zvláčnělé.

mezi slovy mží zmrzlé mlčení, těla teď

nesnesou svoji blízkost. za takových dnů

se snažím pohybovat, aniž bych narušil

klid předmětů. z balkónového zábradlí

nestírám krůpěje, a pokud vyjdu ven,

neroztahuji deštník, nejezdívám tramvají.

brouzdám se v parcích, vídám světla, rozmytá

na hladině vody, jež vtekla do rýh asfaltu.

(dvě křídla)

i nazpátek snad totéž uplývá.

kruh uplynulých časů posune

v maličkém těle pohyb zaniklý

do sotva vzbuzeného, a jak písnička,

jež hledá zmlklou melodii, na věky

se hýbe paže, noha, připomíná si,

jak byla, jenže první okamžik

vměstnává do odlitku pokaždé

odlišného. kdo si tedy troufne nazývat

bratrem či otcem kohokoliv zde? jak

potok s proměnlivým korytem,

vždy však nezměněně hluboký,

čas projde těly, jedním po druhém,

nedotčen smrtí ani vzkříšením.

přesto se, obraz od obrazu, kazí víc.

zmrtvělost, když se chystá vstát,

zalitá vlnou dálky nesena je zpět,

na dávné místo, s vypětím všech sil

vzpírá se větru věků. všechno, co

je přitom upuštěno, střádá, každý pád.

přece se znova řine. střádá beznaděj,

kdo zplodil syna: přemílá se dál

týž hněv ve dvojím těle, jedinou

hořkostí jsou oba spalováni, naslepo

jen vykročí snad k sobě, hledají

zmlklou melodii, neodpustí si

svou odlišnost, svou zřejmou podobu.

Přeložila Lucie Szymanovská.

Kmenová spřízněnost je irelevantní

Letos na podzim uběhne padesát let od maďarského povstání roku 1956. Budou si v Maďarsku tuto událost připomínat?

Bezpochyby se chystají velkolepé oslavy. Maďaři totiž mají takový zvláštní zvyk, brát uzlové body národního vývoje velmi vážně a velmi se jim věnovat, což je pro člověka zvenčí často skoro nesnesitelné. U nás podobným věcem nepřikládáme takový význam – a po pravdě řečeno, nemáme ani takovou tradici. Národní cítění je u nich silnější než u nás.

Národní cítění, nebo nacionalismus?

Maďarský nacionalismus samozřejmě existuje a dokáže nabrat naprosto nesnesitelných rozměrů. A je to nacionalismus se vším všudy, tedy extremismus. V tom je oproti našim poměrům rozdíl. U nás se nacionalismus skrývá pod maskou demokratismu a sdílí jej spousta lidí, kteří se domnívají, že jsou českými demokraty anglosaského typu. Často si to ani neuvědomují.

Jak se dnes maďarský nacionalismus projevuje?

Zejména po iráckém konfliktu se většina konzervativních a nacionálně laděných publicistů postavila ostře proti Americe prostě proto, že si říkají: Američané se snaží zatočit s Irákem tak, jako s námi zatočily vítězné mocnosti po roce 1918. Je v tom jakási zvláštní absurdita, která vyplývá z tradiční nedůvěry k silnému Západu. Souvisí to také trochu s tím, že je Maďarsko dosud chápáno jako poražená země, i když válka skončila před šedesáti lety. Ale nezdá se, že by maďarští politici trpěli nějakými revanšistickými sklony.

Jak vypadá dnešní maďarský politický systém?

V Maďarsku v podstatě funguje systém dvou stran – socialistů a FIDESZ. Mezi těmi dvěma tábory ovšem panuje takřka nenávist. Ono vlastně ani nejde o to, že je to systém dvou stran, jako spíše o to, že jedna strana je postkomunistická a druhá konzervativně národní. Na druhé straně, když jde o nějakou praktickou věc, jako je vstup do Evropské unie, bez nejmenších problémů se dohodnou. V tomto směru je maďarská politika zralejší než česká. U nás se sice spojí každý s každým, ale když jde o důležité věci, hned se snaží tomu druhému podtrhnout nohu a skutečných zásadních dohod se dosahuje velmi obtížně.

Vraťme se ke zmíněným uzlovým bodům národních dějin. Existovaly v Maďarsku mezi válkami snahy o restauraci monarchie?

Vztahy Maďarů k monarchii byly do jisté míry ambivalentní, protože výsadní postavení, které Maďaři měli po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867, bylo vykoupené strašnou spoustou krve z předchozích protihabsburských povstání. Jakási nostalgie po rakousko-uherském dualismu samozřejmě byla, nedá se ovšem říci, že by to byla nosná linie maďarské politiky. V Maďarsku byla od roku 1867 dvě uskupení: jedno bylo pro svobodnou volbu krále a druhé, takzvaní legitimisté, trvalo z formálních důvodů na tom, že hlavou státu má být Habsburk. Legitimisté neměli po roce 1918 nikdy výsadní postavení, už proto, že implicitae ohrožovali pozici Miklóse Horthyho. Patřili spíše k politicky umírněnějším kruhům – byli také výrazně protiněmečtí a protinacističtí. Nicméně všeobecně tam jakási nostalgie panovala a rakousko-maďarské vztahy dodneška trochu připomínají vztahy česko-slovenské.

Zbylo něco z těch nostalgických nálad až do dnešního dne?

V Maďarsku neexistuje relevantní politické uskupení, které by toužilo po sloučení s Rakouskem. Nicméně zůstala tu jakási náklonnost veřejnosti, která nesmírně pozitivně ovlivňuje rakousko-maďarské a maďarsko-rakouské vztahy. Maďaři říkají Rakušanům Sógorok, což znamená švagři, Rakušané zase neřeknou slovo proti atomové elektrárně v Paksi, zatímco kvůli Temelínu se jim protáčejí panenky.

Jak se Maďaři vyrovnali s následky Trianonu? Kolik jich vlastně zůstalo za hranicemi Maďarska?

Uvádí se cifra pět milionů, každopádně je to zhruba čtvrtina etnika. Rozdělení někdejšího historického uherského království bylo v podstatě nutností, stejně jako byl nutností rozpad celého Rakousko-Uherska. Problém byl ale v technice, jakou to bylo provedené. Nebylo možné stanovit ideální etnické hranice, ale mohly být podstatně přesnější. Jinými slovy – Maďarů nemuselo zbýt za hranicemi 4–5 milionů, ale řekněme milion. Takto vznikla situace, se kterou si nikdo neví rady. Ani okolní státy, ani maďarští politici.

Nakolik se Maďaři v okolních státech asimilovali? Vznikla nějaká specifická kultura, odlišná od kultury „vnitřního“ Maďarska?

Maďaři žijící v zahraničí nejsou lidé, kteří by mluvili maďarsky, a cítili se přitom jako Slováci nebo Rumuni. Jsou součástí maďarského politického národa. To znamená, že tendují minimálně k politické autonomii. Státy, ve kterých žijí, z toho mají strach, protože se obávají, že je to jen předstupeň snahy o odtržení území. Strach má samozřejmě velké oči. Ale iniciovat v této chvíli v Evropě změny hranic – to by mohlo skutečně skončit katastrofou. Navíc v Rumunsku, kde je největší maďarská menšina, etnické hranice ani nelze vytyčit. V Sedmihradsku jsou totiž národnosti zcela promíchané a velmi kompaktní maďarská menšina navíc žije v takzvaném Sikulsku, které je v oblouku Karpat územně odtržené od zbytku Maďarska. Této komplikované situace v Maďarsku využívají populistické síly.

Myšlenka velkého Uherska je tedy v dnešní maďarské politice stále živá?

Z politických uskupení, která jsou nějakým způsobem zaznamenatelná, je v tomto ohledu nejkrajnější Csurkova Strana maďarského života a spravedlnosti. Ani ta však nežádá obnovu velkého Uherska, nýbrž jenom přičlenění etnicky maďarských oblastí k Maďarsku, a to navíc jen na základě dohody, ne za jakoukoliv cenu. Oficiální maďarská politika, ať už ji prováděl FIDESZ nebo socialisté, spočívá ve snaze učinit hranice propustnějšími – tak, aby se ztratil onen osudový význam, který měly v letech 1918–1938.

Znamenal by vstup Rumunska a případně Srbska do EU znovusjednocení maďarského politického národa?

Jakmile se stanoví shengenské hranice, pro Maďary ze Sedmihradska bude velice obtížné jezdit do Maďarska. Proto maďarská vláda z pochopitelných důvodů vehementně podporuje přijetí Rumunska do Evropské unie. A pokud jde o Srbsko, to zatím stojí na hanbě.

Jak se k problému stavějí země, na jejichž území maďarské menšiny žijí?

Slováci sice hodně remcají, dělají silácká gesta, ale podle mého soukromého názoru je postavení maďarské menšiny na Slovensku poměrně dobré. Ovšemže k tomu nepřispívají takové klukoviny, jako když se v Nitranském kraji spojily všechny slovenské politické strany proti Maďarům, aby náhodou nezískali většinu. Vztahy mezi Maďarskem a Ukrajinou, kde Maďaři žijí jen na Podkarpatské Rusi, také nejsou špatné. Největší problémy jsou tedy ve vztazích maďarsko-rumunských a maďarsko-srbských.

Maďarům se podařilo zabraňovat deportaci židovské menšiny až do roku 1944. Čím to bylo dané?

To souvisí se specifiky středoevropského antisemitismu. Středoevropský antisemita byl ochotný Židy o všechno obrat, okrást, znerovnoprávnit je – ale vyvraždit je, to už na něj bylo moc. V Maďarsku samozřejmě antisemitismus byl. První antisemitský zákon, který byl přijat již na počátku 20. let, určoval pro Židy numerus clausus na vysokých školách. To způsobilo v Evropě strašlivý skandál, a tak zákon museli po určité době potichu stáhnout. Další antisemitské zákony byly přijaty v roce 1937, a k tomu už došlo do jisté míry pod tlakem Hitlerova Německa, na němž bylo Maďarsko ve své touze po revizi stále více závislé. Ale pro spoustu vlivných kruhů bylo německé řešení židovské otázky nepřijatelné. Odmítala ho katolická církev, legitimisté i lidé kolem Horthyho. Maďaři tedy na jedné straně přijali proti Židům dost ohavných opatření, ale nikdy nezašli tak daleko, že by byli ochotni vydávat Židy k zplynování, jak to dělala slovenská vláda. Statutu, který měli
Židé v Protektorátu už od roku 1939 – to znamená nošení hvězdy, nejrůznější zákazy, povinnost bydlet v ghettu atd. –, nabyli Židé v Maďarsku až po jeho okupaci německou armádou v březnu 1944. A dokonce ještě v létě roku 1944 se Horthymu po intervenci ve Vatikánu podařilo deportace zastavit. Pak následoval neúspěšný pokus o vyskočení z války, Horthy byl odstaven a na jeho místo se dostal Szálasi – šílenec, který šel Němcům plně na ruku. Z pětisettisícové židovské komunity se nicméně podařilo zachránit přes dvě stě tisíc lidí.

Z jakého důvodu nebyli Maďaři po válce odsunuti ze Slovenska? Bylo jim měřeno jiným metrem než sudetským Němcům?

Benešovy dekrety se jich dotkly úplně stejně jako sudetských Němců. Jediný rozdíl je v tom, že nebyli vystěhováni. Stejně jako Němci v Čechách přišli o všechna politická práva, o všechen majetek a určitá část z nich byla navíc deportována na dobu omezenou, ale neurčitou do českého pohraničí. Bylo to necelých 50 000 lidí, z nichž se později polovička vrátila. Ne že by to ostatním zakazovali, ale většinou už se neměli kam vrátit, protože jejich baráky byly dávno rozkradené. A odsunuti nebyli kvůli tomu, že na pařížské konferenci vítězných mocností se Velká Británie a především Spojené státy postavily velmi tvrdě proti odsunu Maďarů. To bylo dáno tím, že ve volbách na podzim roku 1945 maďarští komunisté utrpěli drtivou porážku. A domnívám se, že myšlenkou odsunu Maďarů nebyli nadšeni ani Rusové. V Maďarsku byl sice v roce 1945 ustaven formálně demokratický režim, ale nad vším držela dozor takzvaná dozorčí spojenecká komise. Ta sice měla
být spojenecká, ale bylo v ní devadesát procent Sovětů a velel jí maršál Vorošilov. Rusové již tehdy předpokládali, že mohou schramstnout jak Československo, tak Maďarsko, a hrozili se problémů, které by takovýto přesun uvnitř jejich budoucí říše mohl způsobit.

Jak se situace maďarské menšiny na Slovensku vyvíjela v následujících letech?

Už v roce1948 byla situace maďarské menšiny na Slovensku formálně normalizovaná. Došlo dokonce i k vrácení majetku. Jenomže to se odehrálo těsně před únorem nebo dokonce až po něm, a tím pádem šlo jen o takové papírové vrácení, protože vzápětí byli maďarští majitelé znovu okradeni – tentokrát ne na základě národnostním, ale na základě třídním. Zkrátka se nakonec ukázalo, že jsou si se Slováky rovni.

Jak si vysvětlujete, že mělo maďarské povstání v roce 1956 v Československu jen slabou odezvu?

V Maďarsku jsem byl poprvé v roce 1956 jako středoškolák. Tehdy jsem poprvé v životě viděl, co je to skutečná bída. U nás to tak špatné nebylo. Když jste si ráno nekoupil mléko, tak už jste ho potom celý den nedostal, ale ráno bylo vždycky. To je jedna věc. Druhým důvodem byla skutečnost, že naše země žila v iluzi, že vyhrála druhou světovou válku, což společenství dodávalo určitého vnitřního klidu. A za třetí: k malému politickému zneklidnění u nás přece jen došlo, ale už na jaře roku 1956 – jeho vyvrcholením byl studentský majáles, po kterém následoval poměrně silný režimní tlak. Takže na podzim roku 1956, v době, kdy v Maďarsku vypuklo povstání, u nás byla situace pacifikovaná. No a poslední důvod: Češi nemají Maďary dvakrát rádi. Nebo snad ani ne, že by je neměli rádi, ale spíš je tu taková distance, která způsobuje, že Maďarsko normálnímu Čechovi připadá vzdálené nejméně dvacet tisíc kilometrů.

Jakou zkušenost si z maďarského povstání odnesli čeští reformní komunisté?

Oni si z toho lekci vzali, ale špatnou. Totiž: v žádném případě nestřílet, nevystupovat z Varšavské smlouvy a nevyhlašovat neutralitu. Maďarské povstání trvalo necelých čtrnáct dní a díky tomu se tam nestačila vyvinout žádná ideologie. Rozdrážděná maďarská veřejnost tlačila na reformně komunistickou vládu Imre Nagye, která byla pořád o krok zpátky. Vrchol, ke kterému se vláda dopracovala, bylo právě vyhlášení neutrality a vystoupení z Varšavské smlouvy. Jenomže v maďarské revoluci byl ještě jeden podstatný moment: snaha prosazovat maďarské národní zájmy. Tuto skutečnost Dubček a jeho kolegové přehlédli, národní zájmy je nezajímaly. Namísto toho se rozhodli, že budou Rusům humanizovat bolševismus. Poučení, které si vzali z maďarské revoluce, se ukázalo jako absurdní.

Nakolik se dnešní maďarská společnost dokázala vyrovnat s dědictvím komunismu?

Maďarsko nemá lustrační zákon a dodnes nemá oficiální seznam agentů tajné policie, což působí strašné konvulze, protože když se občas na někoho přijde – a bývá to i ministerský předseda – je z toho děsný malér. Dopady takových zjištění na politiku jsou daleko větší než u nás, kde seznamy existují. Na jakési důslednější vyrovnání s minulostí v Maďarsku nedošlo. Problém je v tom, že komunistický režim se tam začal pomalu hroutit už někdy od roku 1981, a tyto záležitosti tam proto nepociťují tak bolestně jako u nás. V politických volebních programech FIDES je tento problém nicméně akcentovaný, socialisté na tom z pochopitelných důvodů tolik netrvají, protože kdyby se věc brala moc důkladně, mohli by z toho mít různé personální nepříjemnosti.

Kde se v Maďarsku bere ona pověstná melancholie? Nebo je to jenom pověra?

Maďaři mají pocit, že jim v Evropě nikdo nerozumí. A je zajímavé, že heslo Egyedul vagyunk – „Jsme sami“ nebo „Jsme opuštění“ – bylo součástí ideologie maďarských nacistů. Na tom je vidět, že je v tom jakýsi mindrák. Ono je samozřejmě nepříjemné být v prostředí jazykově vymezeném tak, že váš jazyk patří do úplně jiné skupiny než okolní jazyky indoevropské. Ale zas taková tragédie to není. Když jsem psal o maďarských záležitostech, vždy jsem zdůrazňoval, že jazyková nebo kmenová spřízněnost je naprosto irelevantní, relevantní je to, že se maďarský národ integroval do evropského prostředí. Ta integrace se historicky projevila už tím, že Maďaři přijali křesťanství, a ne o moc později než Češi. Tím byl vymezen určitý společný hodnotový základ, který je daleko důležitější než nějaká kmenová příslušnost.

Jaký význam má dnes středoevropská myšlenka? Máme Maďary vnímat jako národ, který je nám bližší než třeba Portugalci?

S Portugalci nemáme žádný malér, protože měli tu kliku, že jsou od nás hodně daleko. Pokud jde o Maďary, myšlenka Visegrádu byla v Maďarsku daleko silnější a více podporovaná než u nás, protože maďarské Demokratické fórum a József Antall to v podstatě drželi, kdežto Klaus byl velmi zdrženlivý a chtěl se kamarádit hlavně s Angličany a Američany (zatímco dnes už se mu s Američany moc kamarádit nechce). Ale mám takový pocit, že za těch patnáct let už je myšlenka výlučné visegrádské spolupráce trochu překonaná. Nyní je spíše potřeba nějaké větší evropské solidarity a snahy o to, aby se Evropa neizolovala od Spojených států. Nicméně blízkost mezi Čechy a Maďary je jistě větší, než se na první pohled zdá. Je to dané také společnými dějinami. Nezapomínejme, že od Zikmunda Lucemburského byli všichni čeští králové zároveň králi maďarskými.

Slunečnice bez slunce

Wiesenthal je spolu s několika dalšími vězni poslán pracovat mimo tábor – má odklízet nemocniční odpad ve lvovském lazaretu, dřívější budově fakulty architektury. Vyhlédne si ho však zdravotní sestra a zavede ho do jednoho z nemocničních pokojů, kde leží zafačovaný mladý Němec. Ten Wiesenthala přinutí, aby vyslechl jeho zpověď. Vypráví o zločinu, který spáchal před rokem v ukrajinském Dněpropetrovsku. Jako voják wehrmachtu tehdy obdržel rozkaz vehnat skupinu několika set Židů do jednoho domu, dům polít benzínem a vhodit dovnitř granáty. V paměti mu utkvěl obraz hořících lidí (členů rodiny) vyskakujících z okna, na které musel střílet. Později při útoku na Rusy dostanou přibližující se protivníci v jeho mysli vzezření oné rodiny, voják na ně podruhé nechce střílet a je vážně raněn. Když jedenadvacetiletý Karl S. skončí s vypravováním, poprosí svého posluchače o odpuštění. Wiesenthal však bez jediného slova odchází. Druhý den ho mu sestra sdělí, že
raněný muž včera umřel a zanechal mu své věci. Wiesenthal je odmítne převzít.

Po sepsání tohoto zážitku položil Wiesenthal koncem šedesátých let čtyřiceti třem (42 mužů a jedna žena), většinou veřejně činným osobnostem – intelektuálům perzekvovaným nacisty, účastníkům odboje, bývalým vězňům koncentračních táborů, teologům, spisovatelům, politikům, historikům, filosofům atd. – otázku, jež je ústředním motivem knihy a již sám nedokázal zodpovědět: Má člověk právo odpustit zločiny, které byly spáchány na někom jiném? Konkrétně: měl odpustit esesmanovi, jenž se mu vyznal ze své viny? A měl, směl by mu vůbec někdo odpustit?

Odpovědi, které tvoří druhou část knihy, bohužel nemohly kvůli autorským právům být do češtiny přeloženy. Jedná se navíc o starší verzi knihy – na konci devadesátých let totiž Wiesenthal anketu revidoval a doplnil novými odpověďmi (například dalajlamy, filosofa Tzvetana Todorova či disidenta Harryho Wu). Zůstalo nám jen autorovo základní typologické rozdělení odpovědí do deseti kategorií, jež se pohybují na stupnici od jednoznačného přitakání odpuštění přes chápání odpuštění jako slabosti až po jeho naprosté zamítnutí. V duchu nejčastěji se opakující odpovědi typu „Nikdo nemůže odpustit to, co vytrpěli jiní“ odpovídal například francouzský filosof Jacques Maritain, italský spisovatel Primo Levi či, po dvaceti letech strávených ve vězení, Hitlerův architekt Albert Speer. K druhému nejpočetnějšímu názoru „Není práva a zákona bez milosti“ se přiklonil například francouzský historik Léon Poliakov, ke třetímu „Na tuto otázku neexistuje odpověď“ pak Gabriel Marcel.

Základní otázka, kterou si zde Wiesenthal klade, zní, zda učinil správně, když umírajícího vojáka vyslechl, a neodpustil mu. Když neodpustil umírajícímu, jenž se kál ze svých hříchů. Nesplnil mu poslední přání. Wiesenthal si je vědom toho, že by litoval víc, kdyby odpustil, než možná lituje teď, že neodpustil. Přesto se ptá, z čeho pramení jeho neklid a nejistota ohledně správnosti jeho chování.

Samozřejmě, že je víc než absurdní chtít po vězni koncentračního tábora, aby odpustil nějakému nacistovi, byť by ten spáchal pouze jediný zločin – Němec jakožto „nadčlověk požadoval na podčlověku cosi nadlidského“. Wiesenthal však pro tohoto vojáka neznamenal jen nějakého konkrétního anonymního Žida, symbolizoval židovství, všechny Židy. „Já vím, že to, co jsem vám vyprávěl, je strašné. Za dlouhých nocí, kdy jsem musel čekat na smrt, jsem neustále cítil potřebu o tom mluvit s nějakým Židem…, abych ho poprosil o odpuštění. Jen jsem nevěděl, zda nějací Židé vůbec ještě jsou… Vím, že to, co žádám, je pro vás skoro příliš. Jenže bez odpovědi nemůžu v klidu zemřít.“ Němec zase pro Wiesenthala symbolizuje ponížení. Němci se v tomto případě mohlo dostat odpuštění jedině od symbolu, Wiesenthal nemohl odpustit symbolu. Wiesenthal také nevyslechl doznání o své vůli, byl k tomu přinucen, a jelikož nebyl donucen k odpuštění, a mohl si tedy vybrat, neodpustil.
K tomuto úkolu byl vybrán náhodou. Náhodou, která v té době rozhodovala o celém jeho osudu.

Tisíce periskopů

Wiesenthal často v komentáři k vyprávění vojáka v myšlenkách zabloudí do Lvova v době dávno před válkou, kde chtěl studovat architekturu, ale kvůli početním kvótám zavedeným pro židovské studenty ji nakonec vystudoval v Praze. Zmiňuje rozvíjející se polský antisemitismus, kdy všichni čekali jen na den, kdy „tady již nebudou žádní Židé“. V té době radikální antisemité sice tvořili jen asi dvacet procent studentů, ale mohli se ve svých projevech spolehnout na tichý souhlas lhostejné, zbabělé a pohodlné většiny. Wiesenthal si pokládá otázku, zda to vše, co následovalo, nebylo umožněno zejména díky této většině, zajímající se pouze o své „soukromé štěstíčko“.

Rok po druhé světové válce Wiesenthal vyhledá matku zemřelého vojáka a nechá si vyprávět, jak nesouhlasila, aby její syn vstoupil do Hitlerjugend, protože organizace byla otevřeně protináboženská. Jeho pocity oscilují mezi vědomím, že je rád, že se nesnažil změnit její přesvědčení, které měla o svém synovi, a tím, že jí měl říct pravdu, že všem matkám by se měla říct pravda, protože by možná „jejich výkřik zabránil tomu, aby příští matky vychovávaly děti, které nekladou odpor zločinu a zapomínají na přikázání ‚Nezabiješ‘“.

Umírající Němec se Wiesenthalovi vyznává, že by se mu s vírou, kdyby ji neztratil, nebo ji znovu nabyl, umíralo lépe. „Ale pro toho umírajícího zde a pro jemu podobné přece vůbec žádný Bůh neexistuje. Nahradil ho vůdce.“ Bůh je podle Wiesenthalových slov „na dovolené“, a sice od té doby, co se němečtí chlapci začali přátelit s esesáckými uniformami: „Když si ze skříně vzali svou uniformu SS, odložili do ní spolu s civilním oblekem i vlastní svědomí.“

Na mladého Němce, také z toho důvodu, že se časem v jeho mysli stával lepším, než jakým doopravdy byl, čímž se jen prohloubila jeho nejistota, zda se mu přece jen neměl pokusit odpustit, Wiesenthal nemůže zapomenout po celý svůj dlouhý život a poměřuje ho s dalšími, opravdovými nacistickými zločinci, tak jak se s nimi později setkával. Klade si přitom další otázky, na které taktéž nenachází odpověď: jak by se po čtvrtstoletí choval jako obžalovaný onen mladý esesák? A naopak: vyzpovídali by se ti, kteří dnes sedí na lavici obžalovaných, kdyby utrpěli tak jako on smrtelné zranění?

Název Slunečnice odkazuje k Wiesenthalově vzpomínce, která celému příběhu časově předchází. Při pochodování v zástupu směrem na práci v lazaretu byli vězni na chvíli zastaveni a on si tak všiml nedaleko zřízeného hřbitova, plného hrobů padlých německých vojáků. Na každém hrobě rostla slunečnice. Nejenže Wiesenthal mrtvým vojákům ty slunečnice záviděl, neboť věděl, že on žádný hrob mít nebude, ale navíc mu ty květiny svým vzhledem připomínaly periskopy. Byly to stovky, tisíce periskopů – jeden pro každého vojáka. Jako by ti padlí vojáci ještě se světem neskončili, jako by se jej snažili pozorovat a uhadovat, zda se jim všem už od něj dostalo odpuštění.

Autorka je redaktorka a překladatelka.

zkrátka

ovšem

Ředitel jeruzalémské nemocnice Hanassa Šlomo Mor-Josef stojí jako každý den před lesem mikrofonů a tváří se vážně. Kamera ho zabírá od pasu nahoru, zbytek těla kryje stůl s nahrávací technikou. Národní „margia“, jak ho přezdívají média, tedy „těšitel“ národa, je už druhý týden hlavní hvězdou televizního zpravodajství v Izraeli. „Premiér dýchá bez větších problémů, dnes pohnul levou nohou a…“ zbytek věty zanikne ve zvonění mého telefonu. Než ho vyřídím, usměvavá moderátorka už hovoří o íránském jaderném programu. Jsem rozladěná, vadí mi, že nevím, co se děje. V posledních dnech je ředitel nemocnice nejčastějším námětem všech hovorů. Někteří ho nenávidí, jiní se mu dokonce smějí, ale pořád je ještě dost těch, kteří si ho okamžitě zamilovali. Každé jeho slovo je váženo a tisíckrát propíráno. „Ariel Šaron se už do politiky pravděpodobně nevrátí,“ řekl třeba ředitel na Tři krále a způsobil tím izraelským občanům značný šok. Málokdo počítal s tím, že by Šaron už nestál
v čele státu. Dokonce i průzkumy veřejného mínění ho viděly jako premiéra i po březnových volbách.Vedl zemi pět let. Pro izraelskou společnost se přes svou minulost stal jistou nadějí na „klidný“ život. Co přijde teď, si málokdo troufá odhadnout. Přepínám z jednoho kanálu na druhý, hledám známou obrýlenou tvář. Konečně. Šlomo Mor-Josef se nadechne: „Premiér dýchá bez větších problémů, dnes pohnul levou nohou a spal dál,“ řekne a mně se, i když nevím pořádně proč, hned trochu uleví.

Martina Křížková

Nejsilnější opoziční strana ČSSD a Syndikát novinářů vyjádřily nesouhlas s tím, že aktivistovi hnutí za lidská práva a novináři Stanislavu Pencovi byl odepřen vstup na tiskové konference pořádané státními úřady se zástupci čínské delegace. To bylo 8. dubna 1997 a mluvčí tehdejšího ministra zahraničí Zieleniece se poté omluvil, že šlo o nedorozumění. Úřad tehdejšího ministra Dlouhého trval na tom, že je správné obtížného Pence vyhazovat. Dnešní premiér mu dává jednoznačně za pravdu. Dokonce se přímo před televizními kamerami zuřivě osopuje na své podřízené, aby vyčinil těm, kteří nebyli dost bdělí a nezajistili ho před nepříjemnými otázkami. Ministr vnitra k tomu dodává, že je možné, když už se Penc na nějakou tiskovou konferenci dostane a položí nějaký svůj provokativní dotaz, rovnou jej zažalovat. „Vždyť se přece ptal třikrát,“ vysvětlil ministr Bublan reportérům ČT a Hospodářským novinám důvod, proč souhlasí s rozhodnutím policie obvinit Pence
z trestného činu pomluvy. Ministři a vlády se mění, nadutost ale zůstává. Penc toho za ta léta, kdy chodí na tiskové konference, moc nenapsal. Ani nemusí. Stačí, když se občas na něco zeptá. Ukáže tím nejen na nemoci moci, ale i na běžnou otupělost médií, která se na brilanci jeho otázek nezmohou. Tentokrát však jeho otázky dokázaly hned dvě další pozitivní věci. Česká televize výjimečně dostála své veřejnoprávní úloze a v pořadu Reportéři ČT ukázala, co nestranní novináři ukazovat mají, a státní zástupkyně Ivona Horská hned druhý den po odvysílání pořadu Pencovo obvinění zrušila.

Filip Pospíšil

V pátek 13. 1. si jistí lidé navzájem předávali diplomy a peníze. Nic proti tomu, proč ale ve Státní opeře, za účasti premiéra a ministra, a proč večírek vysílala ČT v přímém přenosu? Jelikož hlavou a srdíčkem dobročinného setkání byl podnikatel v kultuře Miroslav Smolák, mj. autor nápadu pražského muzea S. Dalího. Ceny Trebbia, resp. Evropské ceny Galerie Miro Trebbia, se předávaly už pošesté, počet oceněných se však příliš nezvyšuje. Dostávají je především ti, kdo už od Smoláka a jeho věrného soudruha, historika umění Miroslava Klivara, nějaké to ocenění na kredenci mají, třeba cenu Salvadora Dalího, Franze Kafky, Františka Kupky, Gustava Mahlera či prostě Evropskou cenu pro umění. Všem společnostem tyto ceny udílejícím dělá prezidenta, předsedu či ředitele Klivar (a rozdává se hlavně v sídle Smolákovy Galerie Miro). Oceňuje se spřízněnost se Smolákem a zásluhy při realizaci jeho projektů. Návrhářka oděvů Blanka Matragi už od dvojice Smolák-Klivar
dostala ceny tři, v pátek tedy předala další podnikateli Zdeňku Grondolovi – za to, že pomáhal Smolákovi počátkem 90. let vozit do Česka blíže neurčené umění za blíže neurčeným účelem; Jarmila Grondolová za okamžik předávala další z cen. Sošku si odnesl i její autor, sochař Amri Aminov. Ministr kultury pak předal 100 000 korun katolické farnosti v Třeboni na restaurování barokního oltářního obrazu. S „nápadem“ opravit obraz za ním prý přišel hned v září Smolák. Jandákovi podřízení dostali brzo po ministrově nástupu za úkol bleskově vytipovat NĚCO, co by se dalo za 100 000 korun opravit. A povedlo se. Nedaleko Třeboně má ministr srub a v jižních Čechách bude letos kandidovat. Jihočechům se kulturní úroveň jistě na čas pozvedne. Na výši večera v opeře však asi nevystoupá.

Terezie Sladká