2006 / 4 - turecké dny a noci

Michal Peprník

Topos lesa v americké literatuře

Host 2005, 252 s.

„Když puritánští otcové přistáli u nehostinného pobřeží, les se před nimi zvedal jako temná hradba, za níž ležel celý cizí svět.“ Styk i zápas s tímto světem a s jeho původními obyvateli

prostupuje americké dějiny až do půle devatenáctého století a zobrazili jej přední američtí spisovatelé: Hawthorne, Emerson, Thoreau, především však James Fenimore Cooper. Autor knihy je dobře obeznámen s pozdější kritickou reflexí jejich děl a s metodami moderních literárních teoretiků (Bachtin, Losman, Hodrová, Mukařovský), zejména je však nesmírně pozorným čtenářem. Nejen v ději, ale zejména v popisech a úvahách, které mají moderní vydavatelé tendenci zkracovat či vypouštět, nalézá zachovanou paměť lidského rodu (původní slovo pro svět bylo les, bloudění lesem jako metafora ztracenosti v neznámu vlastní duše i společenského okolí vystupuje na začátku Dantovy Božské komedie), ale též tušení budoucího odcizení mezi člověkem a přírodou, předzvěst „ekologických“ starostí. Vhodným doplňkem knihy jsou černobílé reprodukce dobových obrazů s lesní tematikou. Po přečtení knihy zatoužíme (ať už znovu či poprvé) si přečíst i americké klasiky.

Jan Novotný

Ernest F. Fenollosa, Ezra Pound

Čínský písemný znak jako básnické médium

Fra 2005, 84 s.

Žijeme v době přebujelých obrazů. Film vytlačil knihu z někdejšího privilegovaného postavení. Porozumění obrazovému jazyku filmového vyprávění je pro nás naprostou samozřejmostí. Zdá se skoro neuvěřitelné, že první diváci filmovým příběhům často nerozuměli. Jejich čtenářské návyky, formované kulturou slova, se postupně musely přizpůsobovat nově se rodící kultuře obrazů. Filmové titulky dlouhou dobu sloužily jako záchytné body v tomto neznámém, ale vzrušujícím vizuálním prostoru. Film se měl oprostit od divadla i literatury a stát se médiem moderní doby. Evropa – jejíž identita byla od počátku postavena na židovském Slovu a řeckém logu – začala v té době postupně překonávat svůj logocentrismus. Ne náhodou Ejzenštejn svou teorii filmového střihu formuluje pod vlivem japonského znakového písma. Průkopnickým dílem tohoto duchovního obratu se stala i Fenollosova kniha. Autor ukazuje výhody obrazového znaku jako média poetického zápisu. Jeho obrazový
dynamismus a konkrétnost staví proti statičnosti a abstrakci indoevropských jazyků. Tyto názory měly, zejména prostřednictvím Ezry Pounda, vliv na celou generaci angloamerických modernistů a její dozvuky sahají až k Derridově filosofii dekonstrukce.

Ondřej Kavalír

S tebou sám – antologie milostné poezie

Uspořádal Ondřej Horák

Dauphin 2005, 126 s.

Vyznat se v současné české poezii, toť úkol nesnadný. A sledovat, co se děje, rozlišovat mezi grafomany s básnickým střevem a nešťastníky obdařenými skutečným nadáním, to v současné době zvládne jen odborník. Ondřej Horák jako bývalý šéfredaktor Tvaru jedním z povolaných jistě je. Antologii z něčeho tak nestálého, jako je současná poezie, je třeba přivítat v každém případě. A Horák nachystal zajímavý výbor. Tak v čem je zakopán pes? Jak se tu dočteme, Horák připravil koncept a nakladatelství ho dotáhlo do konce. Je zcela lhostejné, co se odehrálo v pozadí, nevím, neznám a ani mě to nezajímá. Ale antologie abecedně uspořádaných autorů textů bez ladu a skladu, to je trošku moc. Dokonce i když si obrozenci v Horní Dolní před dvěma sty lety pořádali almanach k otevření místní občerstvovny, věděli, že mají-li konečně slušné texty, nesmějí je rozmělňovat plky kdejakého pobudy. A když je třeba zařadit nějakého kmenového
autora toho kterého vydavatelství, tak že není nic jednoduššího než podle libovolného klíče takové sebrání jednoduše uspořádat, tedy v případě, že se nejedná o lexikon. Ale i v Puchmajerových lexikonech je v náhodě řazení vidět uspořádanost výběru. Tolik dobrých autorů píšících tak silné texty se v jedné kompaktní brožuře dlouho nesešlo. Je škoda, že z poezie pro tentokrát zůstalo u fragmentů „v sevření nemotorném jak taška piv“. Chtělo by to fajnovou kořalku…

Ladislav Čumba

Jana Klusáková

Rok s Kokoliou

Petrov 2005, 181 s.

Rozhlasová redaktorka Jana Klusáková se rok scházela s malířem Vladimírem Kokoliou a ze záznamů těchto setkání sestavila knihu. Docent Akademie výtvarných umění Kokolia to vzal z gruntu a odpovídá skutečně na všechno. Čtenář se tak nedozví ani tolik o tom, jak to chodí na AVU nebo jinde ve výtvarnickém zákulisí, ale zato má možnost dozvědět se hodně o Kokoliovi. A ten několikrát dokázal, že i na hloupou otázku se dá chytře odpovědět. Jana Klusáková se snaží stylizovat do role neznalé tazatelky, ale kniha je bohužel jiné médium než rozhlas, takže to, co by v rádiu působilo jako rozkošné odlehčení, je v knize poněkud nepatřičné. Kokoliu právem hierarchie nezajímá, čtenáře ano. Tazatelka se sice žánrově dostala z podoby dobových senzacechtivých knižních rozhovorů s různými Rumly a Klausy, ale bohužel stále bude platit ona glosa: „Jana Klusáková, kdo to je? To je ta průměrná novinářka, která je hrdinkou románu T. Boučkové Křepelice?“
Přesto je možné knihu považovat za kokoliovštinu. Nemá smysl zabývat se detaily, že podle „plastického“ žurnalizujícího popisu by člověk v Ostrovačicích z dálnice odbočil do Říčan a ne do Veverských Knínic. Skutečný smysl (a význam k tomu) je, že Kokolia je nejen svérázný, ve světě i doma úspěšný český malíř z Moravy, ale také milý, inteligentní a pracovitý člověk, který vytrvale jde svou cestou.

–lč–

Mario Benedetti

Psaní do schránky času

Přeložili Jan Mattuš a Miloslav Uličný

Julius Zirkus 2005, 225 s.

Povídková sbírka uruguayského spisovatele s italským jménem je především nostalgická. Je rozdělena do tří částí, přičemž každá je uvedena básní. Kouřové signály jsou klasické povídky, Psaní do schránky času je souborem dopisů a poslední, Roční doby, jsou jakýmisi biografiemi. Soubor uzavírá samostatná báseň Definitivní tečka. Pro tento povídkový soubor bohužel platí, že čím kratší povídka je, tím lépe, o čemž svědčí především Nepřítomnost, v níž hrdina vzpomíná na osudovou ženu svého života Julianu, která se, pravděpodobně z politických důvodů, záhadně ztratila. Třicet stránek o tom, jak se dá dohromady s její sestrou Carmelou, při milostných chvílích s ní si představuje Julianu a vše se otočí, když se Juliana vrátí, je opravdu dost úmorných. Částečně to dávám za vinu i nepříliš povedenému překladu, který mi připadá málo jazykově hravý, až nudný. K nejslabším částem knihy pak jasně patří „dopisy“, které se neúspěšně pokoušejí filosofovat
a bilancovat život banalitami typu: “…s tou ,hloubí duše’ mi to vždycky přijde jako otřepaný protimluv… co je hluboké, má přece rozměry, zatímco duše je neuchopitelná“. Psaní do schránky času je dost nevyvážený povídkový soubor, který jako celek nepřesvědčí – už jen proto, že z hloubky se nakonec občas vyklube mělčina.

Jiří G. Růžička

Robert Merle

Meč a lásky (Dědictví otců 13)

Přeložily Jarmila Fialová a Marie Janů

Mladá fronta 2005, 240 s.

V roce 2003, rok před svou smrtí, vydal Robert Merle poslední svazek rozsáhlého cyklu historických románů Dědictví otců, kterým si v průběhu posledních více než pětadvaceti let získal čtenáře ve Francii i u nás. Cyklus má (v českém vydání) přes pět tisíc sedm set stran a časově zabírá léta 1547–1661. Barvitě zachycuje bouřlivé období francouzských, ale i evropských dějin, je přiměřeně dobrodružný a romantický, ale především historicky velmi věrný. Nutno však říci, že kvalita posledních dílů byla již spíše klesající. Jazyk vypravěče (od sedmého dílu je jím syn původního vypravěče Petra ze Sioraku) již není tak květnatý jako na začátku a romány místy připomínají spíše převyprávěný dějepis. To je bohužel případ zejména tohoto dílu, který je ze všech nejkratší, a přitom se odehrává v rozmezí téměř třiceti let. Zachycuje vrchol vlády Ludvíka XIII. a kardinála Richelieua i jejich smrt, třicetiletou válku a nástup mladého Ludvíka XIV.;
symbolicky pak končí jeho uchopením faktické moci. Zatímco první polovina románu je přehlídkou nekonečných bitev, tažení, intrik, diplomatických vyjednávání i hrdinových milostných pletek, kterým se dosud bránil, a míří spíše jen k onomu poučování čtenáře o historii, druhá polovina o dětství a mládí Ludvíka XIV. je mnohem lepší, leč velmi stručná. I přes zmíněný pokles kvality je škoda, že se tomuto období Merle již nemohl věnovat.

Milan Valden

Dějiny a současnost 12/2005

Poslední loňské číslo „ĎaSu“ nás tentokrát zavádí svým tematickým zaměřením před filmové plátno nebo za filmovou kameru. Čtyři články věnující se „novým pohledům na kinematografii“ zkoumají fenomén diváctví (Helena Bendová, s. 30), uvádějí do „genderu aspektů“ trvrzením o „pořádnosti Marxovy manželky“ (Petra Hanáková, s. 33), o svéráznou filmovou historii se pak snaží Petr Szczepanik ve své studii Jak rozumět minulosti médií (s. 37) a do rodinných a domácích filmů na závěr zasvětí Soukromá snídaně Jiřího Horníčka. Tomuto bloku předchází studie o české cestovatelce Barboře M. Eliášové (s. 14) a překvapivé objevy letecké archeologie od Martina Gojdy. Přes studentský článek věnovaný složité vnitrofrancouzské politice po druhé světové válce se dostáváme k článku Tomáše Vebera, který u příležitosti vzniku filosofické fakulty na jihu Čech přibližuje dějiny humanitní vzdělanosti v Českých Budějovicích v éře budějovického teologického institutu. V úvodu
vzpomíná Petr Čornej na nedávno zesnulého medievalistu Františka Kavku a závěrečná úvaha od Dušana Třeštíka o teorii billshitu pak celé, tradičně solidně vyvedené číslo uzavírá.

Ivan Malý

Intelektuál 3–4/2005

Časopis Intelektuál už rezignoval na čtvrtletní periodicitu a vlastně i na to, že bude časopisem. Struktura je jen tušená, snad jen fakt, že jsou básničky a pár recenzí pohromadě, naznačuje, že kdysi šlo o časopis. U sborníku bychom zase čekali cosi, co autory spojuje, generační či názorové pouto. Ani to však v Intelektuálovi není, berme jej tedy spíše jako nabídkový list nové české poezie a prózy. Katalog, v němž občas nalezneme autora, který nás osloví tak, že se o něj začneme hlouběji zajímat. Literární rozcestník, který chce autory předvádět a vzdal vybírání těch lepších („Editor prostě sáhl po sedmi českých básnících, které má rád, a po tom, co se mu od nich jako první dostalo do rukou,“ píše šéfredaktor Radim Kopáč o italské antologii českých básníků, ale na jeho periodikum lze tato slova vztáhnout jakbysmet). Z předloženého katalogu bych rozhodně nevolil povídku Hany Pachtové (o nevyrovnaných mladých ženách v české literatuře se
vážně nedozvíme nic nového) stejně jako krátké texty Milana Kozelky („Antonín Chittussi, rodák z čerpací stanice Aral, se svými plátny podílel na mýcení lesů, vysoušení rybníků a zakládání golfových hřišť.“ – Nemáme se tomu smát, že ne?). Naproti tomu miniatury Michala Šandy jsou mistrovské. A na to zajímavější z poezie už lze v tomto krátkém textu jenom upozornit: Marie Šťastná, Tereza Riedlbauchová, Kateřina Piňosová, Jiří Dynka a Radek Fridrich.

Kazimír Turek

odjinud

Studií o J. R. Vilímkovi otci a synovi, spolehlivé značce moderního českého nakladatelování, přispěl do sborníku Acta Universitatis Carolinae (Studia historica, sv. 55, 2005) Jan Halada.

Goethův Faust v optice T. G. Masaryka a Carla Gustava Junga je téma studie Milana Exnera ve Světě a literatuře č. 3 (2005). – Doslov k novému vydání Fausta v překladu Otokara Fischera (Academia 2005) napsal Hanuš Karlach.

Tři dosud nepublikované přednášky Jana Zahradníčka o poezii tvoří náplň 14. svazečku Zápisníku o Šaldovi, vydávaného Společností F. X. Šaldy (ed. Jan Wiendl).

Celých osm stran s čtyřmi články a bohatým obrazovým materiálem věnoval Týden č. 2/2006Jaroslavu Seifertovi, od jehož smrti uplynulo 10. 1. t. r. dvacet let. K okolnostem Seifertova podpisu pod Chartou 77 a napsání děkovné řeči k udělení Nobelovy ceny za literaturu za rok 1985 se stručně vyjádřil Václav Havel.

„Quijotismus“ v díle Bohumila Hrabala je téma studie Jiřího Pelána ve Světě literatury č. 32 (2005).

Pro svůj čtvrtý „velký rozhovor“, zaplňující samostatnou osmistránkovou přílohu Divadelních novin, oslovil Jan Kolář – po Pavlu Kohoutovi (DN č. 13/2004, s Richardem Ermlem), Jiřím Krejčíkovi (DN č. 22/2004) a Jiřím Suchém (DN č. 13/2005) – loňského pětaosmdesátníkaLudvíka Kunderu (DN č. 22/2005).

OsmdesátinyRia Preisnera 13. 11. minulého roku připomněl Proglas č. 5–6/2005 celým blokem statí: o Preisnerovi-básníkovi psal Miloš Doležal, o Preisnerovi-germanistovi Jiří Munzar, dramaturg Karel Kraus zavzpomínal na vznik Preisnerovy nestroyovské monografie a spolupráci na dramatickém textu Provaz o jednom konci. Do souboru vzpomínek na Preisnera přispěli Josef Forbelský, Lída Divišová a Jiří Gruša.

Básní Karla Šiktance a vzpomínkou Milana Jankoviče uctil Tvar v čísle 21/2005 památku Miroslava Červenky (5. 11. 1932 – 19. 11. 2005), v Listech č. 6/2005 připojil vzpomínku na Červenku, rádce při překládání polské poezie, Václav Burian.

Nahlédnout do připravovaného knižního rozhovoru Aleše Palána a Jana Paulase s Jaroslavem Medem umožnil Katolický týdeník ve svém posledním loňském dvojčísle.

František Knopp

Polsko

„Hodně se u nás píše a mluví o hudebních a filmových pirátských nahrávkách. Nejenže jsou ničeny, ale jejich producenti, kterým hrozí odpovídající tresty, jsou stíháni. Bohužel s trestáním editorského pirátství se nepočítá,“ píše ve druhém letošním čísle krakovského listu Tygodnik Powszechny profesor Vratislavské univerzity Janusz Degler. A podává příklad: Teprve v roce 1972 vyšel v Polsku raný román Stanisława Ignace Witkiewicze-Witkacyho 622 Bungových pádů aneb Démonická žena. Editorka Anna Micińska s ním měla mnoho práce, neboť „Witkacy v různých obdobích, kdy počítal se zveřejněním, rukopis opravoval. Je v něm mnoho oprav, vpisků a škrtů, mnoho úryvků má několik verzí. Není divu, že zpracování správné podoby díla, nejbližší autorovým záměrům, nepředstavovalo lecjaký editorský úkol, o čemž svědčí obsáhlá poznámka, v níž Micińska pečlivě vysvětlila všechna svá rozhodnutí týkající se textu.“ Nyní vyšel román opět, luxusně vypravený krakovským nakladatelstvím
Zielona Sowa, jako přesný přetisk textu zpracovaného Micińskou. Degler podotýká: „V knize však o tom nenajdeme ani zmínku, ba ani není uvedeno její jméno.“ A připomíná, že takto postižená – už nežijící – Anna Micińska se sama postavením polských editorů zabývala už v roce 1982 v článku pro časopis Życie Literackie. Upozorňovala na nuzný život těchto pracovníků, ale i na to, že výsledky jejich práce „nechrání žádné instituce ani právní předpisy“. Přitom bez práce editorů by se mnohá díla, podobně jako zmíněný Witkacyho román, vůbec součástí národní kultury nestala. V tehdejších podmínkách vkládala Anna Micińska naděje na nápravu do přijímání editorů za členy spisovatelského svazu. Výjimečný stav však tyto vyhlídky zhatil a podle Deglera se k tomu později v Polsku nikdo nevrátil. Autor uzavírá: „V uplynulých letech se postavení editorů nezlepšilo. Honoráře jsou nadále vzhledem k obrovskému rozsahu vykonané práce nepoměrně nízké, žádná instituce či organizace jejich práva nehájí,
protože je bohužel nezajišťuje zákon o autorských právech ze 4. února 1994. Proto by bylo možné dnes článek Micińské přetisknout beze změn a jenom dodat, že prudký rozvoj komerčního nakladatelského trhu vyvolal erozi takových hodnot jako poctivost, spolehlivost a úcta k cizím právům. Mnoho nakladatelů soudí, že lze beztrestně využívat výsledků práce editora a vydávat je za vlastní.“

Snad je informace o článku Editoři a piráti zajímavá sama o sobě. Ale třeba poslouží i jako inspirace: neboť jak je to u nás?

Václav Burian

Turecká postmoderna

Pojem „postmoderní literatura“ je zpravidla zúžen na evropské a americké autory. Maximálně zahrnuje autory, kteří na Západ emigrovali a píší v evropském jazyce (např. Salman Rushdie). Moderní turecká literatura je v tom schématu řazena k takzvaným literaturám třetího světa, kde západní čtenář očekává tradiční způsoby vyprávění, sociální témata a folklor. Je exotizována, zařazena do kolonky „orientální literatury“, vyčleněna z evropského literárního kánonu, k němuž se však hrdě hlásí. Předělem, jenž západní čtenářstvo i literární kritiku vyvedl z těchto stereotypů, byly romány Orhana Pamuka (1952). Ten mezi tureckými spisovateli zaujímá prominentní místo, je to „nejčtenější, ale nejméně chápaný turecký autor“. Jeho knihy byly přeloženy do dvacítky jazyků, loni tisk dokonce spekuloval o nominaci Pamuka na Nobelovu cenu. Jaké je jeho dílo?

Meziprostor moderního Turecka

Po prvotině, románu ve stylu Thomase Manna Pan Cevdet a synové (Cevdet Bey ve Oğulları, 1982), začal Pamuk směřovat mimo kolej realistického vyprávění. Téměř každý další jeho román je experiment po stránce obsahové i formální – Pamuk tak vytyčoval směřování turecké literatury. Kritička Yıldız Ecevitová identifikovala tři základní „svazky motivů” jeho děl: metafiktivní (odhalování mechanismů vzniku textu), kulturní (co činí Turecko Tureckem a je-li možné, aby turecká zkušenost nezanikla v dominantní západní historii) a ontologické (nakolik je možné být sám sebou a není-li každý člověk jen palimpsestem předchozích zkušeností). Okruhy se prolínají a směřují k ústřednímu tématu moderní turecké literatury od jejího vzniku v polovině 19. století, k „otázce Západu a Východu“.

Turecká společnost se pod vlivem modernizačních reforem v pozdně osmanském období a zvláště radikálně pak v důsledku „kemalistické revoluce“ dvacátých a třicátých let 20. století začala vzdalovat svým „východním“ kořenům a snažila se stát společností „západní“. Přeryv zanechal hluboké trhliny na kulturní integritě turecké společnosti. Ta začala tápat mezi oběma civilizačními okruhy: odcizila se vlastní minulosti a tradici (přijetí latinky v roce 1928 a radikální jazyková reforma mj. způsobily, že se pro mladou generaci staly veškeré texty staršího data nesrozumitelnými), současně ale nenabyla ani zcela „západního vzezření“, jak si reformátoři přáli. Velká část moderní turecké literatury je pak výrazem snahy reflektovat postavení Turecka v „meziprostoru“, analyzovat jeho hybridní charakter a najít důstojné místo mezi Východem a Západem.

Orhan Pamuk téma uchopil novým způsobem. Zbavil ho deprimující vážnosti a tíhy, převrátil ho v parodii, ironii a začal zpochybňovat průzračnost pojmů „Východ“, „Západ“ či „historie“. Už v druhém románu Tichý dům (Sessiz Ev, 1983) se jedna z hlavních postav, historik Faruk Darvinoğlu, marně pokouší sepsat všezahrnující encyklopedii, která by svět utřídila do jasných kategorií a stanovila, co je Východ a Západ. Ze zoufalství nad nemožností takového počinu se rozhoduje alespoň napsat historickou knihu, která by spočívala v pouhém výčtu fakt a vyhnula se náhodnému propojování příčiny a následku; tlaku morálky a tradice, které historii ustavují, a iluzi všezahrnujícího, smysluplného, hierarchizovaného vyprávění.

Úvahy o historii pak autor přetavil do konkrétní podoby ve zvláštním historickém románu Bílá pevnost (Beyaz kale, 1985). Děj je zasazen do Istanbulu 17. století a vypráví alegorický příběh o vztahu benátského zajatce a jeho pána, istanbulského hodži (učitele), kteří si nakonec vymění své identity. Při tureckém obléhání bělehradské pevnosti se Benátčan stává hodžou a rádcem sultánovým, zatímco hodža v šatech Benátčana odchází do Evropy, kde učiní kariéru jako „orientalista“. Smysluplnost historie je tu zpochybněna i relativizující fiktivní předmluvou Faruka Darvınoğlu. Příběh je zastřen zvláštní snovou atmosférou, v níž Východ a Západ stávají ztrácejí obrysy, až se prostoupí. Přes značnou hravost textu se tu na mnoha místech dere s nesmírnou silou na
povrch otázka kulturní identity Turecka, útočí na čtenáře a vede mnohde k pesimistickým úvahám nad budoucím směřováním země. Román je označován za hlavní impuls pro tureckou literaturu devadesátých let. Odstartovala vlnu historických románů, které prolamují oficiální nacionalistické ztvárnění historie „velkých hrdinů“ a snaží se do tureckého vědomí znovu zapojit osmanskou minulost, vytlačenou z kulturní paměti národa kemalistickou revolucí.

Východní a západní narace

Prostoupení Západu a Východu se vědomě odráží i na Pamukově stylu. Zvláště v románech Černá kniha (Kara Kitap, 1990) a Nový život (Yeni Hayat, 1994) kombinuje tradiční vypravěčské postupy blízkovýchodních literatur s modernistickým stylem. Hrdinové (Galip v Černé knize a student v Novém životě) se podobně jako postavy ze středověké islámské mystické literatury, Rúmího Mesneví, Attárovy Logiky ptáků či eposu Krása a láskaŞeyha Galipa, vydávají na spletitou a bolestnou cestu za vyšším smyslem života, aby na jejím konci dospěli sami k sobě. Student putuje nekonečnými cestami Anatólie ve snaze nalézt „nový život“, nachází po cestě znamení, všechny ale jen matou a zvětšují pomyslný labyrint bez východu, v němž se hrdina pohybuje. Galip se zas při pátrání po své záhadně zmizelé ženě Rüye (sen) a bratrovi Celâlovi (vznešenost), známém novináři, vydává do
spletitých ulic Istanbulu, bloudí mezi paláci, mešitami, bazary, krámky a knihkupectvími, dostává se do podsvětí, bloumá po chudinských předměstích a setkává se s mystiky, blázny i politickými aktivisty, sleduje v kině laciné turecké a americké filmy, na něž kdysi s Rüyou chodívali, pročítá Celâlovy novinové sloupky a Rüyiny oblíbené detektivní romány a všude naráží na stopy. Čím víc znamení nalézá, tím hloub se noří do vlastní minulosti a vše pro něj najednou získává nové významy. Zatímco v Černé knize se hrdinovi nakonec podaří dosáhnout „osvícení“, když podstupuje podobnou proměnu jako postavy Bílé pevnosti: stává se Celâlem a píše novinové sloupky místo něj („psát znamená existovat“), v Novém životě je už tato cesta pro hrdinu uzavřena. Umírá při autobusové nehodě, aniž by svého nového života dosáhl, a přeje si, aby se mohl vrátit, kde začal.

V obou románech autor přebírá z tradičních mystických děl desítky příběhů a alegorií; ze „světských“ děl klasických blízkovýchodních literatur (např. z Tisíce a jedné noci) mj. techniku příběhů vložených do příběhů; z tureckých hrdinských a milostných eposů zase motivy a jména. Inspiračním zdrojem jsou i díla západní literatury, na něž trpělivý čtenář nalezne nespočet odkazů. Vědomě se tak vytváří propojení mezi „východní“ a „západní“ literární tradicí a otevřeně na ně na mnoha místech poukazuje. Vzniká obdoba toho, čím je charakteristická celá turecká společnost: syntéza „západního“ a „východního“, aniž by jedno či druhé bylo jasně vymezeno.

Od historie k politice

K historické tematice Bílé pevnosti se autor vrátil v románu Mé jméno je červená (Benim Adım Kırmızı, 1998). Text jiskří vtipem a parodií a čtenář je v něm vydán napospas hře, kde se reálné stává nereálným a skutečnost snem. Děj se odehrává v Istanbulu v průběhu několika zimních dnů roku 1591. Je zasazen do prostředí malířů miniatur a má rámcový charakter detektivního románu: miniaturista sultánovy malířské dílny je zavražděn a podle nalezené miniatury koně se hledá vrah. Mistr malířské dílny Üstad Osman a knihaři Kara a Enişte se poté uzavírají do pokladnice paláce Topkapı a snaží se na v desítkách miniatur vypátrat specifický styl kresby. Román je zajímavý nejen zpracováním příběhů, které vyprávějí turecké a perské miniatury, ale i z hlediska vypravěčské techniky. Má dvacet vypravěčů, kteří zaujímají jednu či více z celkových 59 kapitol. Tak se vedle Kary, jeho milenky či mistrů
malířských objevují jako vypravěči vrah, mrtvola, pes, strom, mince, smrt, ďábel, červená barva nebo kůň. Nadřazená instance, na niž jsme zvyklí z klasických románů, se rozpadá do mnoha hlasů, jež se snaží prosadit. Postavy se na čtenáře přímo obracejí a snaží se ho přesvědčit o své pravdě či ho zmást a zesměšnit. Zároveň se v románu dostávají vedle sebe bez zjevné hierarchie triviální a „vysoká“ literatura, které se navzájem parodují a ruší. Opět stojíme před zcela osmanskou historií, rozpadající se do drobných příběhů, zparodovanou a pokroucenou, která dává prostor i těm, jejichž příběh do análů oficiální historie nikdy nemohl proniknout.

Román byl tureckou literární kritikou napadán za „falešné“ znázornění historie (jako by Pamukovi o „správné“ vykreslení dějin vůbec kdy šlo) a podbízení se západnímu publiku, setkal se však se značným čtenářským ohlasem a nadšeným přijetím ze strany západní kritiky. O čtyři roky později spisovatel vydal svůj zatím poslední román (nepočítáme-li vzpomínkovou knihu Istanbul, 2004), jenž znovu vyvolal vzrušené reakce, tentokrát pro výrazně politický podtext. Sníh (Kar, 2002) navozuje melancholickou atmosféru provinčního městečka Kars na samém východě Turecka, kam přichází básník a politický exulant Ka, aby napsal reportáž o záhadných sebevraždách muslimských dívek a zároveň se znovu setkal s láskou z mládí. Kars, ztracený v horách nejzazšího cípu Turecka a odříznutý na několik dní od světa sněhovou vánicí, je mikrosvět, zmenšenina Turecka. Je to místo střetu islamistů, kurdských separatistů, levicových skupin
a státní moci, hýbou jím debaty o laicismu a náboženství, o Západě a o Východě. Současně v sobě Kars nese otisky dob minulých: stopy mnohonárodnostní osmanské říše smetené nacionalismem 19. století, budovy z dob ruské nadvlády, arménské kostelíky a kulturní domy postavené za účelem šíření revolučních myšlenek atatürkovského Turecka… Všechny tyto scény se mísí s poetickými obrazy sněhu a Kaových básní. Jsou charakteristické odlehčeným stylem vyprávění a architektonickou výstavbou díla: hrdinovy básně tvoří ramena pomyslné sněhové vločky. Ve Sněhu se Pamuk dotýká problémů současného Turecka, mj. otázky politického islamismu, arménské genocidy a kurdského separatismu. Román rozvířil diskusi a vyvolal mnohé ostře negativní soudy ze strany tisku i veřejnosti – paradoxně ho odsoudili jak islamisté (prý zesměšňuje těžký úděl muslimských dívek, jimž je v Turecku zakázán vstup na univerzity v islámském závoji), tak
sekularisté (podporuje islamisty) a nacionalisté (zastává se kurdského separatismu). Daleko víc však turecké veřejné mínění rozbouřily Pamukovy výroky ke kurdské otázce a arménské genocidě pro zahraniční tisk. Ale to už je zase jiný příběh.

Autor je turkolog.

Uvězněn v Istanbulu

Pluli jsme z Benátek do Neapole, když nám cestu zkřížily turecké lodi. Měli jsme všehovšudy tři lodi, zato jejich galéry vynořující se z mlhy nebraly konce. Na palubě rázem zavládl strach a rozruch, našim veslařům, většinou Turkům a Magrebíncům, se z hrdel draly výkřiky radosti, a my jsme byli s nervy v koncích. Stejně jako obě ostatní i naše loď zamířila přídí k pevnině, na západ, jenže jsme na rozdíl od nich nezrychlili plavbu. Náš kapitán se obával trestu, pokud by se musel vzdát, a váhal tedy s příkazem k bičování otroků u vesel. Častokrát jsem později myslel na to, že ustrašenost našeho kapitána změnila celý můj život.

Dnes se ale domnívám, že ve skutečnosti by se můj život bezpochyby změnil i tehdy, kdyby náš kapitán nepropadl té chvilkové zbabělosti. Většina lidí ví, že neexistuje žádný předem určený život, že všechny události nejsou ve své podstatě nic víc než řetěz náhod. A přesto i lidé, jimž je tato skutečnost známa, se v jistém údobí svého života začnou ohlížet zpět a posuzovat náhodně prožívané věci jako nezbytné řízení osudu. To platí i pro mě: teď, když se zde u starého stolu pokouším napsat svou knihu a vybavit si barvy tureckých lodí vynořujících se strašidelně z mlhy, právě teď si myslím, že nastal ten pravý čas, kdy bych se měl pustit do psaní příběhu a vylíčit ho od začátku do konce.

Když náš kapitán zjistil, že obě naše zbylé lodě se propletly mezi těmi tureckými a zmizely v mlze, naplnilo ho to nadějí a konečně sesbíral dostatek odvahy, donucen k tomu i námi, aby nechal tvrději pohánět otroky u vesel, jenže už bylo příliš pozdě, zvláště proto, že rány bičem nezmohly u otroků zpitých mocnou touhou po svobodě vůbec nic. Více než deset tureckých galér hýřících barvami náhle prorazilo hrozivou stěnu z mlhy a blížilo se k nám. Náš kapitán se tentokrát odhodlal k boji, nikoliv snad proto, aby porazil nepřítele, ale, jak se domýšlím, svůj vlastní strach a stud. Nemilosrdně nechal bičovat otroky a přikázal naládovat děla, jenže pozdě probuzená bojová nálada zase rychle ochabla. Dostali jsme silný zásah z boku, a pokud bychom se ihned nevzdali, naše loď by se potopila, načež jsme se rozhodli vyvěsit bílou vlajku.

Zatímco jsme uprostřed klidného moře vyčkávali příjezdu tureckých lodí, sestoupil jsem do kajuty a začal si urovnávat si své věci, jako by přicházeli na návštěvu nějací přátelé a nikoliv nepřítel, který měl proměnit celý můj život. Otevřel jsem malou truhlu a přehraboval se pohroužen v myšlenkách mezi svými knihami. Když jsem listoval stránkami svazku, který jsem získal za pořádnou kupu peněz ve Florencii, draly se mi do očí slzy. Zvenčí bylo slyšet křik, spěšné kroky a hřmot, a já jsem věděl, že se brzy budu muset od této knihy odloučit, ale nechtěl jsem na to myslet, spíše jsem přemítal o tom, co je napsáno na jejích stránkách. Jako by se mezi myšlenkami, větami, rovnicemi knihy nacházela celá má minulost, jíž jsem se nechtěl vzdát, jako bych si přál vrýt do paměti řádky, na nichž mi náhodně spočinul zrak a jež jsem si při čtení mumlal pro sebe jako nějakou modlitbu, abych, až přijdou, nemyslel na ně a na to, co mi udělají, ale raději
na mně tolik drahá slova této knihy, která jsem láskyplně memoroval, na tyto barevné tóny mé minulosti.

Byl jsem tenkrát jiným člověkem, člověkem, kterého jeho matka, snoubenka i jeho přátelé volali jiným jménem. Tu a tam ještě vídávám ve snu onu osobu, jíž jsem jednou byl, nebo o níž si teď myslím, že jsem jí byl, a probouzím se zalit potem. Tomuto člověku, jenž nyní již jen ve vybledlých barvách upomínal na snovou barevnost oněch neexistujících zemí, nikdy nežijících zvířat a neuvěřitelných zbraní, jež jsme si později za ta léta vybásnili, bylo tehdy dvacet tři let, vystudoval ve Florencii a v Benátkách „vědy a umění“ a byl přesvědčen, že ví něco o astronomii, matematice, fyzice a malířství; byl samozřejmě nadmíru sebestředný, myslel si, že téměř všechno, co lidé vytvořili před ním, pochopil do nejmenších detailů a ohrnoval nad tím nos, protože byl bezpochyby schopen udělat to daleko lépe; byl jedinečný, věděl, že je chytřejší a vynalézavější než všichni ostatní, zkrátka byl to úplně obyčejný mladý muž.

Pokaždé, když musím nějak uvést do souladu minulost s mým vlastním já, což činím velmi často, zdráhám se uvěřit, že jsem byl tímto mladíkem, jenž hovořil se svou snoubenkou o svých vášních a plánech, o světě a o vědění a jenž považoval za přirozené, že ho jeho snoubenka zbožňovala. Avšak utěšuje mě vědomí, že pár lidí, co si jednoho dne trpělivě pročtou mé zápisky až do konce, pochopí, že ten mladík jsem nebyl já. A možná že tito trpěliví čtenáři – stejně jako teď já – uvěří, že onen mladý muž jednoho dne pokračoval ve svém příběhu tam, kde zahloubán do milovaných knih na čas přerušil běh svého života.

Když nás turečtí námořníci zahákovali a přeskočili na palubu, položil jsem knihy zpátky do truhly a vyšel ven. Na lodi vládlo boží dopuštění. Všechny shromáždili na palubě a svlékali je do naha. Napadlo mě, že bych mohl využít zmatku a skočit do moře, ale pak jsem si představil, jak po mně budou střílet šípy, jak mě chytí a na místě zabijí, a navíc jsem nevěděl, jak daleko jsme od pobřeží. Prozatím mě nechávali na pokoji. Muslimští otroci osvobození z pout křičeli radostí a mnozí už se pouštěli do vykonání pomsty na svých bývalých poháněčích. O něco později mě našli v mé kajutě, vtrhli dovnitř a všechno zpřeházeli. Hrabali se v truhlách hledajíce zlato, a pak mi sebrali všechny šaty i některé knihy. Vzápětí přišel nějaký muž, zrovna když jsem zadumaně listoval tím či oním svazkem, co mi ještě zbyly, popadl mě a odvedl k velícímu důstojníkovi.

Kapitán, janovský renegát, jak jsem se později dověděl, se mnou zacházel dobře. Ptal se, v čem se vyznám. Abych unikl otrocké lavici na galéře, zmínil jsem své znalosti astronomie, řekl jsem, že dokážu v noci určit směr, ale na nikoho to dojem neudělalo. S důvěrou v knihu o anatomii, co mi ještě zůstala, jsem se odvážil tvrdit, že jsem lékař. Chirurg ale nejsem, musel jsem připustit, když mi hned poté přivedli jednoho, co přišel o ruku. To je rozčílilo a málem mě poslali k veslům, ovšem vtom se kapitán při pohledu na mé knihy zeptal, jestli bych věděl něco o moči a o pulsu. Já na to, že ano, čímž jsem byl ušetřen veslování a dokázal zachránit i několik knih.

Toto privilegium mi ale přišlo velmi draho. Ostatní křesťané, odsouzení k veslování, mi hned dali pocítit svou nenávist. Kdyby mohli, bez váhání by mě tam v tom skladišti, kde jsme byli přes noc zavření, zabili, ale protože jsem tak rychle navázal s Turky vztah, přeci jen se mě báli. Náš malomyslný kapitán, jejž nabodli na kůl, zemřel krátce předtím, zato poháněčům otroků uřízli nos a uši, strčili je na vor a vysadili jako varovný příklad na moře. Když se mi podařilo ošetřit několik Turků, spíše za použití rozumu než svých znalostí, a jejich rány se samy od sebe zacelily, uvěřil každý mému lékařskému umění. Dokonce i několik mých žárlivých nepřátel, kteří chtěli Turkům namluvit, že nejsem žádný doktor, přišlo za mnou v noci do skladiště se svými zraněními.

Do Istanbulu jsme vpluli s velikánskou pompou. Pádišáh, ještě dítě, se na nás prý díval. Prapory zavlály vysoko na všech stěžních, pod ně pak zavěsili naše vlajky, obrázky Panenky Marie a obrácené kříže a nechali sprostou lůzu, aby na ně střílela. Do toho všeho začala hřmít děla. Tato slavnost, jíž jsem měl později ještě mnohokrát přihlížet pln smutku, znechucení i radosti, se táhla velmi dlouho a sluneční žár sklátil pěknou řádku lidí do bezvědomí. K večeru jsme zakotvili před Kasımpaşou. Spoutali nás řetězy, neboť jsme měli být předvedeni panovníkovi, našim vojákům navlékli brnění obráceně, aby je dočista zesměšnili, kapitánům a důstojníkům nasadili kolem krku železné kruhy a vedli nás, vyhrávajíce s potměšilou radostí na trumpety a bubínky, které našli na naší lodi, k paláci, přičemž se zjevně dobře bavili. Lidé shromáždění podél cesty nás vesele a zvědavě pozorovali. Sultán si vybral, aniž bychom ho viděli,
jemu náležející část z otroků, a pak nás převezli přes Zlatý roh na Galatu a nacpali do vězení Sadıka Paši.

Vězení bylo příšerné místo, kde stovky zajatců hnily špínou v malinkých, zatuchlých kobkách. Našel jsem tam spoustu lidí, na nichž jsem mohl praktikovat své nové povolání, a některé jsem i vyléčil. Dozorcům, kteří si stěžovali na bolesti zad či nohou, jsem napsal recepty na léky. Díky tomu mě zase oddělili od ostatních a dali mi lepší kobku, kam dopadalo sluneční světlo. Snažil jsem se být vděčný za své postavení, když jsem viděl, jak na tom jsou ostatní, ale jednoho rána mě probudili a řekli mi, že půjdu pracovat. Jenom se mi smáli, když jsem jim připomněl, že jsem lékař a rozumím medicíně a vědě; mají se zvýšit zdi pašovy zahrady a na to potřebují lidi. Každé ráno nás pak ještě před svítáním poutali do řetězů a odváděli za město. Když jsme se večer po celodenním vláčení kamenů vraceli připoutáni jeden k druhému řetězy do našich cel, napadlo mě, jak je Istanbul krásné město, ale člověk tady musí být pánem a ne otrokem.

Přesto jsem nebyl obyčejným otrokem. Už jsem se nestaral jen o zajatce hnijící ve vězení, ale i o všechny ostatní, co se doslechli o mých lékařských schopnostech. Velká část peněz, jež jsem za ošetřování dostával, padla na správce otroků a hlídače, kteří mě potají pouštěli ven. Za peníze, které se mi před nimi podařilo uchránit, jsem si zaplatil hodiny turečtiny. Můj učitel byl milý, dobrosrdečný stařík, co se staral o některé pašovy drobnější záležitosti. Radoval se z mých rychlých pokroků v turečtině a říkal, že ze mě brzy bude muslim. Odměnu za vyučování si pokaždé bral jen zdráhavě. Dával jsem mu peníze, aby mi obstarával jídlo, protože jsem byl rozhodnut o sebe dobře pečovat.

Jednoho mlžného večera přišel do mé kobky správce, že mě prý chce vidět paša. Naplnilo mě to údivem i vzrušením a hned jsem se připravil na cestu. Blesklo mi hlavou, že některý z mých schopnějších příbuzných v mé vlasti, možná můj otec nebo budoucí tchán, poslal výkupné. Zatímco jsme procházeli v mlze úzkými křivolakými uličkami, představoval jsem si, jak se najednou ocitneme u nás doma a já znenadání, jako bych se probral ze sna, spatřím před sebou své blízké. Za chvíli mě zase napadalo, že asi poslali zprostředkovatele, aby našel nějaké východisko, a že mě pak ihned v té samé mlze posadí na loď a pošlou domů, avšak jakmile jsem vstoupil do pašovy rezidence, bylo mi jasné, že se jen tak snadno nezachráním. Lidé tady chodili po špičkách.

Nejdříve mě vzali do předsálí a po krátkém čekání zavedli do jakési místnosti. Na polstrované lavici ležel pomenší, sympatický muž a přes sebe měl nataženou deku. U něj stál nějaký další, mohutný člověk. Ten ležící – paša, jak jsem se dozvěděl – mě zavolal k sobě. Pustili jsme se do řeči, on se trochu vyptával. Řekl jsem mu, že jsem původně studoval astronomii, matematiku a trochu inženýrství, ale že vím i něco o medicíně a pár lidí už jsem vyléčil. Vyptával se dál a já bych vyprávěl obšírněji, nicméně on náhle prohlásil, že podle toho, jak rychle jsem se naučil turecky, musím být inteligentní, a zmínil se, že má nějaké potíže, na něž ostatní lékaři nedokázali najít lék, a dodal, že o mně slyšel a chce mě vyzkoušet. Paša se tak rozpovídal o svém trápení, až jsem si musel myslet, že se ho jeho nepřátelům podařilo pomocí lží očernit u Boha a ten na něj seslal nějakou zvláštní nemoc, jaká na celém
zemském povrchu ještě nikoho nepostihla. A přitom to, co ho soužilo, bylo jen obyčejné astma! Důkladně jsem ho vyzpovídal, poslechl si jeho kašel, a pak sešel do kuchyně a vyrobil z toho, co jsem tam našel, zelené mátové tabletky, a navíc jsem připravil sirup na kašel. Paša se bál otrávení, a nechal mě proto upít trochu ze sirupu a spolknout jednu tabletku. Poté mi řekl, abych se nepozorovaně a opatrně vytratil z paláce a vrátil do žaláře. Správce mi později pašovo chování vysvětlil: nechtěl, aby ostatní lékaři žárlili. Navštívil jsem ho i následující den, poslechl si jeho kašel a dal mu ty samé léky. Z barevných tabletek, které jsem mu vtiskl do dlaně, se radoval jako malé dítě. Pak jsem se vrátil do cely a modlil se za jeho uzdravení. Další den začala vát ze severu bríza, vzduch se pročistil, a já si pomyslel, že v takovémto počasí se člověk musí vyléčit, i kdyby nechtěl, ale nikdo se po mně neptal.

Když mě za měsíc opět o půlnoci zavolali, byl paša na nohou a plný elánu. Zaradoval jsem se, když jsem slyšel, jak někoho hlasitě kárá a klidně při tom dýchá. Byl spokojený, že mě vidí, a tvrdil, že jsem ho vyléčil a jsem dobrý lékař. A co bych od něj za to chtěl? Věděl jsem, že mě hned nepropustí a nepošle domů, postěžoval jsem si tedy na svou celu a na řetězy, řekl jsem, že se zabývám medicínou, astronomií a vědou a mohl bych jim být k užitku a že mě zbytečně trápí těžkými pracemi. Kolik z toho poslouchal, to nevím. Většinu peněz, co jsem od něj dostal v měšci, mi sebrali dozorci.

Za týden přišel v noci správce a poté, co mě nechal odpřisáhnout, že neuteču, mě zbavil řetězů. Sice mě zase posílali pracovat, nicméně od nynějška mě předáci otroků protežovali. Když mi o tři dny později správce přinesl nové oblečení, pochopil jsem, že paša nade mnou drží ochrannou ruku.

V noci mě zase volávali z paláců. Dával jsem léky zestárlým pirátům, které chytlo revma, i mladým vojákům, kteří si stěžovali na pálení žáhy, pouštěl jsem žilou těm, co měli vyrážku, bledničku nebo trpěli bolestmi hlavy. Koktavý syn jednoho sluhy mi zarecitoval básničku, když se týden po požití mého sirupu přestal zadrhávat v řeči.

Takto uběhla zima. Na počátku jara jsem se dozvěděl, že paša, který pro mě už měsíce neposlal, vytáhl s flotilou do Středozemního moře. Několik lidí, co byli v průběhu horkých letních dnů svědky mých návalů beznaděje a hněvu, mi důrazně připomnělo, že přeci vydělávám za lékařské zákroky slušné peníze, a nemám si tedy na své postavení co stěžovat. A jeden bývalý otrok, jenž před léty přestoupil na islám a oženil se tady, mě zrazoval před útěkem. Prospěšné otroky prý zabaví prací, přesně jako mne, a nikdy jim nedovolí vrátit se domů. Kdybych se stal muslimem jako on, osvobodil bych se z otroctví, ale nic víc. Napadlo mě, že to všechno říká jen proto, aby vyzvídal, a proto jsem mu odvětil, že na útěk nemám ani pomyšlení. V úmyslu jsem to měl, ale chyběla mi odvaha. Všechny uprchlíky chytli, aniž by se dostali příliš daleko. A já jsem pak těm nešťastníkům, které vždycky zmlátili, v jejich celách po nocích vtíral do ran
hojivou mast.

Než nastal podzim, vrátil se paša s flotilou z tažení. Pozdravil pádišáha výstřely z děla a snažil se rozveselit město stejně jako minulý rok, ale bylo víc než zřejmé, že tentokrát válečná sezóna neproběhla dobře. Do vězení přivedli jen velmi málo otroků. Až později se k nám doneslo, že jim Benátčané spálili šest lodí. Říkal jsem si, že bych se měl nějak dostat k otrokům a promluvit si s nimi, možná bych tak získal nějaké zprávy z vlasti, ale ukázalo se, že většina byli Španělé, zamlčené, nevzdělané, plaché bytosti, v takovém stavu, že byli tak akorát schopni prosit o pomoc a žebrat o jídlo. Jenom jeden z nich mě zaujal: přišel o ruku, ale přesto byl optimista. Jeden z jeho předků prý zažil podobná dobrodružství, zachránil se a později napsal zbylou zdravou rukou rytířský román. On sám by rád zopakoval to samé a věřil proto ve své osvobození. V pozdějších letech, kdy jsem si vymýšlel
příběhy, abych mohl žít, jsem si vzpomněl na tohoto muže, jenž žil, aby si mohl vymýšlet příběhy. Ve vězení se zanedlouho poté rozšířila nějaká nakažlivá nemoc. Tato nešťastná epidemie, před níž jsem se uchránil jen za pomoci tučných úplatků pro strážce, zabila více než polovinu otroků.

Přeživší začali posílat na nové práce. Já jsem s nimi ale nechodil. Večer mi pak vyprávěli, že je odváděli až na samý konec Zlatého rohu, kde je dostali na starosti truhlářští mistři, krejčí a barvíři a pod jejich vedením vyráběli z kartónů lodě, hrady a věže. Následně jsme se dozvěděli, že paša chce oženit svého syna s velkovezírovou dcerou a vystrojit velkolepou svatbu.

Jednoho rána mě povolali do pašovy rezidence. Vydal jsem se na cestu v domnění, že ho zase popadla dýchavičnost. Paša je zaměstnán, oznámili mi, a zavedli do jakési místnosti, kde jsem se posadil. Krátce nato se otevřely druhé dveře komnaty a dovnitř vstoupil muž asi o pět, šest let starší než já. Jak jen jsem se podivil, ba až vyděsil, sotva jsem mu pohlédl do tváře!

Muž, jenž vstoupil do místnosti, se mi neuvěřitelně podobal. Jako bych tam stál já!, napadlo mě v první chvíli. Jako by mě někdo, kdo si se mnou chce zahrávat, prostrčil ještě jednou dveřmi přesně naproti dveřím, jimiž jsem vešel, a říkal mi: Podívej, takhle jsi měl vlastně vypadat, takhle jsi měl vstoupit dveřmi, takhle jsi měl hýbat rukama a nohama, takhle jsi se měl dívat na tvé druhé já sedící v místnosti! Naše oči se střetly, pozdravili jsme se. On se ovšem nezdál být příliš překvapený. Nato jsem si namluvil, že se mi zase tak moc nepodobá, měl přeci vousy, a krom toho jsem měl pocit, že jsem stejně dávno zapomněl, jak vypadá moje tvář. Jak tak seděl naproti mně, uvědomil jsem si, že jsem se již rok nepodíval do zrcadla.

Za chvíli se otevřely dveře, jimiž jsem vstoupil, a zavolali ho dovnitř. Při čekání jsem přemýšlel, jestli to všechno není spíše než mistrovsky přichystaný šprým výplod mé ztrápené mysli. Vídával jsem tehdy totiž neustále sny: zdály se mi utěšující pohádky o tom, jak se vracím domů, jak mě každý vítá, jak mě hned pustili, jak vlastně stále ještě spím ve své kajutě na lodi a podobné věci. Už už jsem začínal věřit, že i teď prožívám jednu z těch pohádek, a přemítal, jestli se snad neproměnila ve skutečnost či jestli není znamením toho, že se všechno v jediném okamžiku změní a vrátí do starých kolejí, když vtom se otevřely dveře a zavolali mě.

Paša stál na nohou, poblíž mého dvojníka. Nechal si políbit lem šatu a zeptal se mě, jak se mi daří. Přál jsem si, abych mu mohl povědět o utrpení, které zažívám v cele, o své touze vrátit se domů, ale vůbec mě neposlouchal. Prý si vzpomíná, že jsem se před ním zmínil o svých znalostech vědy, astronomie, inženýrství, no dobře, a zdalipak bych věděl něco o rachejtlích vystřelovaných do nebe, o střelném prachu? Hned jsem přitakal, že ano, ale když se na okamžik zkřížil můj zrak se zrakem toho druhého, přepadly mě pochyby, jestli mi nepřichystali past.

Paša říkal, že se chystané svatbě nic nevyrovná a že nechá přichystat i ohňostroj, který se ale nesmí podobat ničemu předchozímu. Můj dvojník, kterému paša říkal prostě „Hodža“, prý již předtím pracoval na přípravě slavnosti, kterou při příležitosti sultánových narozenin uspořádal spolu s ohňostrůjci jeden dnes již zesnulý Malťan, a vyzná se v tom tedy trochu; paša si přesto myslel, že bych mu mohl být nápomocen. Že prý se budeme doplňovat! Pokud přichystáme dobrou podívanou, paša nás odmění, sliboval. Přesvědčen, že nastal ten pravý okamžik, zmínil jsem se hned o svém přání vrátit se domů, paša se mě ale nato zeptal, jestli jsem od svého příjezdu vůbec spal se ženami, a když se dozvěděl odpověď, řekl, že pokud to nezvládnu, bude mi svoboda k ničemu. Používal slova, jakými se bavili dozorci, a já se asi musel dívat přihlouple, protože se rozesmál. Pak se obrátil k mému dvojníkovi, kterého nazýval „Hodža“: zodpovědnost přebírá on.
Vyšli jsme ven.

Když jsem šel ráno do domu svého dvojníka, napadlo mě, že ho nemám co naučit. Avšak jeho znalosti nebyly o nic větší než ty moje, a krom toho se shodovaly: celý problém spočíval v dosažení dobré směsi kafru. K tomu bylo zapotřebí pomocí vah a odměrek zvážit a následně pečlivě přichystat směsi, v noci je pak u hradeb odpálit a vyhodnotit to, co jsme viděli. Zatímco naši lidé, sledováni obdivnými pohledy přihlížejících dětí, odpalovali námi připravené rachejtle, krčili jsme se v temnotě mezi stromy a s napjetím očekávali výsledek, stejně jako jsme činili o mnoho let později za dne, při práci na té neskutečné zbrani. Já jsem se následně pokoušel, někdy za svitu měsíce, jindy v černočerné tmě, zapsat všechno, co jsme viděli, do malého notesu. V noci, než jsme se rozešli, vracívali jsme se ještě do Hodžova domu u Zlatého rohu a dlouze diskutovali o výsledcích.

Jeho dům byl malý, stísněný a neútulný. Vstupovalo se do něj z křivolaké uličky, kterou špinavá voda – odkud přitékala se asi nikdy nedozvím – zanášela bahnem. Uvnitř nebyl téměř žádný nábytek, ale pokaždé, když jsem vstupoval dovnitř, mě přepadal pocit úzkosti a podivné stísněnosti. Možná že mi ten pocit dodával tento muž, jenž ode mne vyžadoval oslovení „Hodža“, protože neměl rád jméno, které mu dali po dědečkovi: špehoval mě, choval se, jako by se ode mne chtěl něco dozvědět, ale současně nevěděl, co by to mělo být. Nebyl jsem zvyklý sedět na polstrovaných lavicích, které rozložil podél zdi, a proto jsem během našich diskusí o pokusech zůstával stát, někdy i nadmíru podrážděně pochodoval místností sem a tam. Připadá mi, že se to Hodžovi líbilo. On seděl a mohl mě tak dosyta pozorovat, byť při matném světle lampy.

Cítil jsem na sobě jeho pohled, a přitom mě znervózňovalo, že nepostřehl podobnost mezi námi. Párkrát mě dokonce napadlo, že tu podobnost cítí, ale předstírá, že si toho nevšiml. Jako by se mnou hrál hru, prováděl se mnou jakýsi pokus a získával informace, kterým jsem nerozuměl. Alespoň v prvních dnech se tak vždycky tvářil: jako by se něco dozvídal a spolu s tím rostla jeho zvědavost. Ale jako by se zdráhal udělat další krok, který by tyto podivné informace prohloubil. A právě tato rozervanost mě skličovala a způsobovala, že v domě bylo k zadušení! Jeho ostýchavost mě sice povzbuzovala, ale neuklidňovala. Jednou, když jsme diskutovali o našich experimentech, a jindy zase, když se mě ptal, proč stále ještě nejsem muslimem, jsem si uvědomil, že se mě snaží vtáhnout do nějaké nejasné debaty, a držel jsem se zpátky. Cítil mou zdrženlivost a mně zase bylo jasné, že mnou opovrhuje, a to mě rozčilovalo. Zřejmě bylo
jen jedno téma, na němž jsme se tehdy oba shodli: navzájem jsme sebou pohrdali.

Z tureckého originálu Beyaz Kale (Istanbul 1985)

přeložil Petr Kučera.

výpisky

Aerofilms

Málokterého filmu lačného diváka klasického kina či multikina při čtení recenzí nebo pohledu na hlavní „atrakcion“ filmu, plakát, zajímá nenápadně vyznačené logo společnosti, která mu film do oblíbeného kina zajistila. Přesto jsou to právě distribuční společnosti, stínoví strážci filmového vkusu, jež rozhodují o tom, jaké tituly budou v kinech k vidění. Metodika výběru filmů je přitom značně rozličná: v některých případech jde spíše o praktiky příbuzné nadnárodním potravinovým řetězcům, servírujícím v co nejhojnějším množství čerstvé potraviny v prefabrikovaných regálech. Opačným extrémem je distribuce klubových filmů, které v jedné kopii obrážejí svatostánky divácké iluminace až do naprostého rozpadnutí celuloidového materiálu.

Regulérní distribuční praxe se v někdejším Československu začala rozvíjet až po listopadu 1989. Do té doby veškerá filmová produkce a distribuce spadala pod diskutabilní Benešův znárodňovací dekret 50/1945 Sb. z roku 1945, který zajišťoval hladkou monopolizaci vhodných zahraničních (i domácích) děl. Vyhláška výslovně říkala: „K provozu filmových ateliérů, k výrobě osvětlených filmů kinematografických, k laboratornímu zpracování filmů, k půjčování filmů, jakož i k jejich veřejnému promítání je oprávněn výhradně stát.“ Orgánem distribuce se tak na čtyřicet sedm let stala Ústřední půjčovna filmů (dříve Československá rozdělovna státního filmu), která obligátně uváděla každý film promítaný v kině či televizi.

O filmové distribuci jako konkurenčním prostoru nemohlo být do sametové revoluce řeči, jakkoliv se snažila samojediná ÚPF suplovat některé distribuční praktiky „buržoazních“ zemí (hvězdný systém, plakáty a fotosky). O co přehledněji vypadala situace do sklonku roku 1989, o to nepřehlednější právní, administrativní a estetická bažina se vynořila v následujících letech konjunktury.

Sametová revoluce nevkusu

V roce 1990 nastalo překotné odstátňování a samotná filmová distribuce se tak ocitla v zdánlivě neřešitelném, mnohačetném schizmatu, které nabývalo apokalyptických rozměrů. ÚPF byla ze státního molochu rozparcelována na několik dceřiných společností se zastřešujícím názvem Lucernafilm a jejich vtíravé znělky se na dlouhou dobu staly pomníkem exploze kapitalismu v českých zemích. Kromě Bontonu jediná fungující distribuční multispolečnost importovala v krátké době na český trh galony amerických filmů, mezi nimiž se topily kvalitní (nejen evropské) snímky, narychlo ocejchované reklamním „trojobalem“ (žánr, hvězdy, vyzývavý plakát).

Distribuce nabrala během několika let rozměrů klasické živnostenské činnosti a čerpala veškeré výhody z totality hojnosti, která byla po čtyřicet let retardována normalizačními opatřeními. Místo zpřehledňujících systematických linií distribuce i živnostenského „zaměření“ se česká kina podobala řeznictví s kolísajícím procentem libového masa. Spolu s drastickým poklesem návštěvnosti od roku 1989 a neúměrným zvyšováním cen vstupenek do kina (z úsměvných 6,20 Kčs na 79 Kč v roce 1998) se zdála být sebezáchovná opatření jediným morálním alibi komerčních distributorů a agresivních multiplexů.

Úsvit klubového filmu a věrný divák

Pokud první polovina devadesátých let znamenala pro vztah distributor-kinař-divák bouřlivé období osahávání možností, pak od poloviny 90. let, minimálně od roku 1993, kdy se filmové kluby otevřely veřejnosti, můžeme mluvit o spuštění procesu stabilizace této trojčlenky. Od tohoto roku již návštěvník filmového klubu mohl být divákem „promiskuitním“, navštěvujícím náročné filmy libovolně často, aniž by se musel prokazovat (svazáckou) členskou legitimací.

V roce 1993 se začíná vytvářet celistvý a souvislý profil Asociace českých filmových klubů, která se s vlajkovým Projektem 100 do konce století stala jedním z nejvýznamnějších distributorů u nás. Důležitým mezníkem je i rok 1995 a založení distribuční společnosti CinemArt. Kromě osvíceného muže v čele (Jan Jíra) společnost jako první v podnikatelském prostředí oznámila distribuci mimo osvědčené okruhy amerických trháků (AČFK bylo její „poslání“ takto definováno ještě před rokem 1989).

Od roku 1995 vzniklo v České republice šest distribučních společností specializovaných na „kvalitní“, zejména evropskou filmovou tvorbu, dvě z nich zanikly (Galafilm a Astrafilm), zbylé fungují dodnes (Artcam, CinemArt, loni vzniklý Atypfilm). Pátou společností je „na půl úvazku“ společnost SPI International, která vsadila v šíři vlastní nabídky na projekt Filmostrada (obdobu Projektu 100), jenž se věnuje kvalitní současné filmové tvorbě (mimo jiné filmy Bodysong, Dům bláznů, Dogville, Můj miláček ráže 6,65).

Počátek roku 2006 se zdá být pro českou distribuci klíčovým v kumulaci nově vzniklých distribučních subjektů. Od ledna můžeme zaznamenat činnost hned tří: Kinofa, Palace Pictures a Aerofilms. První z nich navazuje názvem na výrobnu českých filmů před první světovou válkou a do kin premiérově uvádí pochybný slovenský film Kataríny Šulajové „pro mladé“ O dve slabiky pozadu. Palace Cinemas má sice korporativní ochranu sítě multiplexů, přesto do kin hodlá pouštět ambiciózní snímky: jedním z nich je suverénní sběratel festivalových cen, snímek George Clooneyho Good Night and Good Luck.

Filmy k létání

Distribuční společnost Aerofilms se z trojice společností vymyká hned v několika ohledech. Její název překrývá (částečně) svým názvem, logem, rozlohou, jmény i zaměřením fenomén pražských kin, žižkovské kino Aero, založené v roce 1998. Jak říká jeden z Aero-pilotů Ivo Andrle: „Kino Aero je pro nás srdeční záležitost a vznik distribuční společnosti jsme původně vůbec neměli v plánu. Dostali jsme však šanci dělat něco, co si myslíme, že umíme, tak to chceme zkusit.“

Za osm let existence Aera se vytříbil jak program čistě klubového kina, tak specifický neformální trend propagace, který ovšem splňuje maximální kritéria důslednosti. Kino Aero se stalo (nejen) pražským fenoménem, který postupně budovanou strategií a operativností nabízel filmové zátiší před plenícím nájezdem multiplexů, plundrujících jedno městské kino za druhým. Po zajištění „základny“ vytvářeli Aero-piloti i „nadstavbu“ programu pro „náročného diváka“ – pravidelnou výseč měsíčního programu tvoří již mnoho let ozvěny festivalů, specifické přehlídky, projekce pro děti a seniory a hlavně tematické nebo autorské přehlídky režisérů, jejichž filmy v české distribuci chybějí. Tyto projekce se uskutečňují jednorázově a autorská práva, ošetřená speciálně pro tyto akce, jsou chloubou programu Aera. V České republice nemají v daném rozsahu konkurenci.

Dalším výrazný impulsem bylo převzetí provozu kina Světozor ve Vodičkově ulici: „Životaschopnost provozu tohoto kina se ukázala (spolu s existencí kina Aero) dobrou platformou pro promítání námi vybraných filmů. Jednoduše řečeno: máme dvě kina, tedy máme alespoň minimální stabilní základnu pro promítání filmů, které do distribuce uvedeme,“ dodává Ivo Andrle.

Rozhodujícím momentem odvážného vstupu do teritoria filmového podnikání bylo i zapojení Johna Caulkinse a navázání spolupráce na festivalu Music on Film – Film on Music, který vznikl v roce 2004 a má podobný zápřah uvádět u nás dosud neuvedené hudební filmy, a to v poněkud větší míře než pouze jednorázově. Ivo Andrle ke spolupráci říká: „Do budoucna bychom chtěli uvádět do distribuce i některé hudební dokumenty, které se budou promítat v rámci festivalu MOFFOM.“

Mexiko, Cannes a hamburgerová dieta

Kina Aero i Světozor se postupem času zapojila do řady projektů, festivalů a přehlídek a tato operativnost v nabídce netradičních formátů stimulovala optimismus k založení Aerofilms. Právě ambice zprůchodňovat více kvalitní filmové tvorby českému divákovi nejen v Praze, nejen na Žižkově a ve Vodičkově, inicioval vznik distribuční společnosti, která nehodlá být pouze komerčním a konkurenčním subjektem.

Na otázku ohledně vymezení na českém distribučním trhu a případném střetu zájmů s AČFK, kde rovněž zajišťuje práva k filmům, Andrle směle namítá: „Vznik Aerofilms byl konzultován s vedením Asociace českých filmových klubů, stejně jako zvolené tituly. AČFK má sílu v ,loajální’ síti filmových klubů. Aerofilms působí v menším rozměru, zároveň se ale budeme snažit být pružnější, snažíme se o propagaci progresivnější formou…“

Aerofilms se neobává ani konkurence ostatních distributorů, zejména CinemArtu a Artcamu, kteří mají oporu v zapojení do mezinárodních a evropských programů, podporujících audiovizi a distribuci. Aerofilms zatím nebude využívat veřejných zdrojů, jakkoliv jejich důležitost uznává. Hlavním principem marketingu bude v první fázi samoživitelnost, ačkoliv veřejné dotace „zvažují již při výběru filmů, a to titul od titulu“. A právě výběr snímků, které splňují jak ekonomická kritéria dostupnosti práv a potenciální návštěvnosti, tak i posvěcení kvality v podobě festivalových či domácích cen, je modelem výběru distribuovaných filmů.

První premiérou zařazenou do letošního Projektu 100 je strohé a impresivní sociální drama bratří Dardennových Dítě, které získalo loni hlavní cenu na festivalu v Cannes. Dalším připraveným filmem je Super Size Me Morgana Spurlocka, americký kvazidokument o stravovacích návycích ve znamení McDonald’s a jednom masochistickém experimentu. Poslední ohlášenou novinkou bude v dubnu uvedená Kachní sezóna, svěží a neotřelý snímek o koincidencích jednoho odpoledne, kdy na jistém mexickém sídlišti vypadne proud. Kachní sezónu navíc provází titul nejlepšího mexického snímku roku 2005 a řada dalších domácích ocenění.

Neznámá teritoria

Kromě klasických titulů pro kinodistribuci však zástupci Aerofilms dohlížejí i dál. Kromě standardní nabídky filmů na 35mm kopiích bude rovnoměrně zastoupena i nabídka filmů na formátu DVD. Aerofilms ve spolupráci s nakladatelstvím a portálem Zóna připravují prestižní DVD edici, jejímž prvním počinem bude vydání Tarkovského Stalkera v počeštěné remasterované edici rusko-belgického konsorcia Ruscico. Zároveň se však Aerofilms hodlá vyrovnat trendu českých distributorů, a to nabízení filmů na DVD k veřejným projekcím a pro televizní vysílání. „U všech titulů pro kina vyjednáváme i možnost projekcí na DVD. Přirozeně tak budeme moci uspokojit zájem o film, pokud budou všechny 35mm kopie obsazené. Dříve jsme takto již úspěšně distribuovali film Můj architekt Louis Kahn,“ vysvětluje Andrle.

K oboustranné výhodnosti zajištění práv pro televizi, případně do prodeje na DVD dodává: „Je to častý zvyk, který skýtá výhody pro distribuční společnost i televize. Společnost koupí práva na distribuci i na videu, DVD a v televizi, je to pro ni levnější a snadnější. Distributor si tak může koordinovat, kdy film půjde v televizi a kdy vyjde na videu.“

Hrozivé statistiky návštěvnosti za rok 2005 (které jsou indikátorem distributorů) ovlivňuje a pokřivuje podle Andrleho zejména alarmující propad výsledků u multiplexů. Filmové kluby se mu zatím poměrně úspěšně vyhýbají. Dlouhodobý vývoj tak dává za pravdu zdánlivě velikášským ambicím čistě klubových kin, jakými jsou Aero a Světozor. „Ten zájem diváků podle mne nepoleví, stejně jako je tomu u klasických tištěných knih. Životnost Aerofilms však ukáže až čas…“ uzavírá diplomaticky úvahy Ivo Andrle. Při vědomí provázanosti všech složek české kinodistribuce je vyzývavý vzkaz divákům v tuto chvíli tím nejdůležitějším.

Autor je dramaturg filmového klubu Pastiche Filmz.

Zavřete dveře a nedívejte se, příběh začíná

Snímek Daremo Shiranai (Nikdo neví) má za sebou výjimečně úspěšnou pouť po světových festivalech. Poté, co se v loňském roce úspěšně představil pod názvem Nobody Knows v soutěži festivalu v Cannes, kde získal hereckou cenu pro hlavního mužského/chlapeckého představitele, byl zařazen i do oficiálního výběru ve Valladolidu a díky ohromnému ohlasu u domácího publika letos vybrán i pro španělskou distribuci. Možná mají Španělé pro podobná rodinná dramata slabost, protože sami nejlépe vědí, že i jejich tradičně silná pouta se po zavření dveří proměňují často v pouta zcela jiná. Je to pro česká kina můj tip číslo jedna.

Japonský režisér Kore-eda Hirokazu, který se představil v Cannes už v roce 1991 se snímkem Distance, si tentokrát zvolil jako předlohu pro svůj příběh skutečnou událost. V roce 1988 otřásla Tokiem zpráva o čtyřech malých sourozencích, kteří opuštěni svými rodiči přežívali pod vedením dvanáctiletého bratra v pavlačovém bytě celých šest měsíců bez cizí pomoci. Jejich „dobrodružství“ ukončila až tragická nehoda, při níž se pádem ze židle zabila nejmladší holčička. Přitom děti dokonce ani legálně neexistovaly, nechodily do školy a o třech z nich, kterým matka před svým útěkem zakázala vycházet z bytu, sousedé vůbec nevěděli. Otcové se o své děti přestali zajímat už dávno předtím. Tolik scénář nikoliv přiopilého hollywoodského scenáristy, ale přímo ze života.

Takto silný a originální námět může snadno vést, ve snaze vyprávět co nejlépe a diváka o nic neošidit, k přemíře patosu či srdceryvným scénám zoufalství. Hirokazu se tedy důkladně vyhnul zbrklým rozhodnutím a na scénáři pracoval celých patnáct let. Což se může zdát podobně bláznivé a neuvěřitelné jako samotná zápletka, ale faktem je, že na výsledné podobě filmu jsou ony roky znát v tom nejlepším slova smyslu. V prvé řadě režisér odolal možnosti velkolepého spektáklu plného emocí a rozhodl se přiblížit k podstatě absurdního příběhu zevnitř. A to jak doslovně, když sedmdesát procent filmu uzavřel do těsného bytu – životního prostoru tří sourozenců, tak i obrazně, když se snažil pomocí drobných detailů a epizod přiblížit k myšlenkám a pocitům dětí odkázaných jen na sebe. Z Hirokazuova pohledu tedy nakonec snímek Nikdo neví vypráví především o dětství a dospívání, které jen shodou okolností
probíhalo šest měsíců v hodně prapodivných podmínkách. Ve scénáři jsou proto starosti vyvažovány mnoha dětskými (i když pro nás třeba malichernými) radostmi, jako je například sázení mandarinek na balkonu, náhodné zapojení se do baseballového zápasu nebo praštěně pískající botky, které si nejmladší Yuki vezme na svou první tajnou vycházku ven. Podobné scény ale nikdy nezabrousí k přílišnému sentimentu, protože drsná realita (co jíst a za co, kde se mýt, když odpojili vodu a plyn) nás rychle vrátí na zem. Právě díky podobným, zdánlivě bezvýznamným drobnostem, které scénář pečlivě zaznamenává, se režisérův styl přibližuje až k téměř dokumentárnímu vyprávění.

Podobně jako si Hirokazu všímá detailů po obsahové stránce, využívá hodně i detailů vizuálních. Kamera často spočívá na tvářích sourozenců až několik sekund, což ve filmech s dětskými hrdiny většinou nedopadá dobře. Tentokrát se však musím přiznat, že i když sama děti ve filmech někdy až nesnáším, zde mi jejich herecký projev vůbec nevadil. Možná je to i tím, že režisér se právě kvůli dětským hercům rozhodl natáčet chronologicky, vše se prý snažil vysvětlit a některé okolnosti scénáře dokonce kvůli dětem změnil. V každém případě však přirozenost snímaných detailních tváří ještě více umocňuje pocit dětské uzavřenosti. Nejen v bytě, ale především v sobě samých.

Kamera si ostatně hodně pohrává i se zmíněným „věznícím“ prostorem, jednoduchým dvoupokojovým bytem, kde najednou všechny hračky i ostatní věci dostávají zcela jiný rozměr, protože jsou jediným pojítkem se světem tam venku. Malý dětský klavírek není jen hlučnou tretkou, ale nenápadně připomíná, že jeho majitelka asi nikdy nebude do hodin klavíru chodit. Stejně tak laciné instantní nudle ještě víc podtrhují obrázek absurdních „rodinných“ večeří.

Kore-edu Hirokazuovi se podařilo vytvořit fascinující svět, smrsknutý do pár metrů čtverečních, v němž dokáže v náznacích, symbolech a detailech vystihnout velké dětské dobrodružství i s jeho trpkou příchutí. Postavy takzvaně venkovní, většinou dospělí, kteří sem tam něco podezřelého zaregistrují, ale nijak nereagují, mají v celém filmu jen okrajovou roli a jejich (ne)jednání nejlépe symbolizují prošlé potraviny, které dětem načerno dává jedna prodavačka. Právě v okolních dospělých postavách jsem cítila jediný problém filmu. Zdály se mi až příliš apatické a náhody, proč se někdy něco nestalo, až příliš velké. Stejně tak bych ale mohla pochybovat nad množstvím hezkých momentů, které sourozenci ve svém vězení i na tajných vycházkách zažili. Všechno vypadá nepravděpodobně. Jenže to, čemu jsem nemohla v celém filmu uvěřit nejvíc, že čtyři malé děti přežívají bez povšimnutí okolí šest měsíců v nefunkčním bytě, se doopravdy stalo. Nikdo
nakonec neví, co se může ve skutečnosti přihodit, a nikdo neví, co se děje v cizích rodinách, když se dveře zavřou. S pravděpodobností si asi nevystačíme.

Autorka je studuje filmovou vědu na FF UK.

CD, DVD

Hilary and Jackie

Režie Anand Tucker, 1998, 121 min.

Thajský režisér nás odvádí do světa hudby, dětské poezie, vyhrocených vášní lásky i závisti, ale i do světa tragiky, psychických traumat, hysterie a smrtelné nemoci, do světa, kterému nelze vyčítat faleš, jelikož je odrazem bohatého spektra lidských emocí a vztahů a zároveň je vystavěn na reálném podloží osudů slavné cellistky Jacqueline Du Pré a její sestry. Film je poznamenán nevyrovnaností, která nás posunuje od příjemného dětského pohrávání přes žárlivé psychodrama k přehnaně dojemnému boji s nemocí. Toto kolísání by bylo evidentní chybou v lineární naraci. Režisér však opouští klasické schéma, odvyprávěný příběh přetáčí zpět a ukazuje nám ho jiným úhlem pohledu. Vybudovaná konstrukce událostí se bortí a vzápětí je znovu vystavěna. Film je tedy mozaikou, která se doplní až po zhlédnutí celku. Stejně jako se po celý život doplňují obě sestry, jako je jedním celkem skvělé herectví hlavních představitelek Emily Watsonové a Rachel Griffithové, jako se
divák dojímá až ve spojení obrazů, jejich působivých kompozic i atmosfér a hudebního doprovodu. Stejně jako se musí sejít celý orchestr, aby zahrál kompletní koncert. Přínosem DVD je samostatný soundtrack, který nás provádí po skvělých interpretacích skladeb hudebních velikánů, aby nám dokázal, jak může být hudba někdy obrazotvornější než obraz. Vystřižené scény jsou tak nezajímavé, že pouze odůvodňují, proč s nimi bylo takto naloženo.

Kateřina Svatoňová

Přečteno

Snílci (The Dreamers)

Režie Bernardo Bertolucci, 2003, 130 min.

Bernardo Bertolucci se vrátil do Paříže – města, které se objevuje v názvu jeho nejslavnějšího díla. S návratem do známého prostoru souvisí i návrat časový. Hrdinové Snílků jsou mladí studenti, žijící ve zjitřené atmosféře šedesátých let. Jejich životem je sledování filmů, idealistické snění a snaha o absolutní nezávislost. Naplněním jejich svobodné životní filosofie, nezávislé na jakékoliv společenské instituci, je sexualita. Sourozenci Isabelle a Theo podkopávají svou sexuální náklonností jednu z nejstarších společenských norem, přizváním Američana Matthewa ještě rozšiřují pole svých erotických her. Snílci přesto nejsou obrazem vyšinutých hrdinů – jejich dobrodružství je totiž neustále relativizováno. Režisér si celou dobu pohrává s myšlenkou incestního vztahu obou sourozenců, přesto k incestu nikdy nedojde; Isabelle působí sexuálně zkušeně, přesto vyjde najevo, že je ještě panna; všichni tři mladí hrdinové se pouštějí do všech rebelských dobrodružství pouze
v bytě rodičů, závislí na jejich penězích, atd. Svět Snílků se tak podobá spíše světu filmu, který tak milují – všechna revoltující gesta se odehrávají v hranicích jejich vlastní subreality, pro kterou platí jiná pravidla než pro „skutečnost“. I proto k nim doléhají probíhající studentské bouře jenom z ulice. Dvojí řešení vztahu ke společnosti (snění a násilí) se pak setkává až v samém závěru filmu…

Jan Jílek

Recept na lásku

Bella Martha

Režie Sandra Nettelbeck, 2001, 102 min.

Německá romantická komedie/drama režisérky Sandry Nettelbeckové připomíná slavnější dánskou Babettinu oslavu. Ústředním tématem je tu totiž jídlo, skrze nějž lze najít porozumění. Tak jako u dánského filmu, je i zde hlavní hrdinkou vyhlášená kuchařka. Za roli Marthy posbírala její představitelka Martina Gedecková několik cen. První zápletka je docela nosná, Martě zemře sestra a ona se musí starat o její dcerku Linu. Druhá zápletka, vztah Marthy a italského kuchaře Maria je však o poznání banálnější. Až do Mariova vstupu do děje jde o citlivě natočený příběh osamocené ženy a jí svěřené osamocené dívky, které spolu nemohou vyjít. Mario však jejich vztah (a celý snímek) promění v laciný milostný příběh, když si ho nejdřív zamiluje malá Lina a pak díky tomu i Martha. Konec filmu je pak už jen smrští obrazů, v nichž se dozvídáme, že oba dcerku adoptují (tedy poté, co ji nejprve v dojemné scéně předají pravému otci, který si pro ni přijede
z Itálie, aniž by ji kdy viděl) a nakonec se i vezmou. Důležitou součástí filmu je hudba, která odpovídá celkovému hodnocení – v dramatických scénách je vybrána dobře, zato v těch romantických se skoro nedá poslouchat. Recept na lásku je tedy zpola dobrý film, což je málo, a lze předpokládat, že americký remake, který má jít do kin příští rok, se zbaví i té lepší půlky.

Jiří G. Růžička

Auto Assault

NC Interactive 2006

Dlouho jsem se nevěnoval zásadnímu hernímu proudu, jakým jsou na dnešním trhu online hry – měsíční poplatek vám u takových her zajišťuje přístup do světa, kde zároveň hrají stovky až tisíce hráčů. Dobrým příkladem je World of Warcraft nebo Star Wars Galaxies. Vedle tuctových online her orientovaných na fantastické středověké prostředí se nyní objevuje čistě postapokalyptická hra Auto Assault. Hráč si vybere jednu ze tří frakcí (lidé, mutanti, biomechové) a jedno ze čtyř jednoduchých povolání. S povoláním je svázán i výběr auta, které pak hraje hlavní roli – můžete ho modifikovat, přidělávat na něj zbraně a různě si ho zkrášlovat. Základem hraní je plnění misí – střílení nepřátel a v pokročilejších fázích hry střílení spoluhráčů. Díky použití fyzikálního enginu Havoc 2 se auto chová realisticky, přitom nárazy nebo pády z útesů jsou bez postihů a nekazí hratelnost. Můžete plnou rychlostí narazit do skály, auto se zavrtí a jede dál. Jakmile vás omrzí ježdění
po krajině, můžete z auta ve městě vystoupit a strávit čas s ostatními hráči, vyrábět věci nebo je vyměňovat. Auto Assault je zřetelně zaměřen na co nejširší hráčskou populaci – hraní je jednoduché a bezproblémové, nicméně jakmile do hry proniknete, naleznete neskutečný počet možností, jak zlepšovat auto i řidiče.

Pavel Dobrovský

VHS or Beta

Night on Fire

EMI/Virgin 2004

Další deska, na niž se předloni nedostalo, se hodí, po Novém roce, ve vleklém období, kdy k mnoha hudebním počinům nedochází. První bod za název – evokace světového souboje prvních sériových videotechnologií evokuje osmdesátky dokonale. Ale to není všechno. Takže jak založit požár? Odpověď se skrývá hned v úvodní a zároveň titulní skladbě. Ano, další mládež brousící kytary za rytmického doprovodu 80kového sekvenceru (tehdy se říkalo automatický bubeník). I když s postupujícím počtem odehraných minut úroveň alba pomalu, ale nezadržitelně padá, ideový vývoj zachraňuje nestagnující a překvapivá křivka plíživé metamorfózy kytarově elektronického punku (hybrid, ale v souvislosti s tím, co slyšíme, platný) v unavenou rozmlženost zautomatizovaného kroku botky na tanečním parketu. To se skutečně děje a ostrovní kritici to zčásti schválili (obdivujíce zřejmě houževnatost vystouplých lícních kostí mládí), pro přílišnou monotónnost druhé poloviny alba se však časem
stejně dostaví otravná nuda. Nejsem taneční fanatik. Pro občasné vmotání současných digitálních efektů do textury bušících skladeb hodí se nechat vyhrávat v reproduktorech jako podklad, mozek je v té změti zachytí i při náruživém užívání vysavače. Něco mezi Duran Duran na diskotéce (skvostná basová linka!) a mladičkými Cure tak okolo roku 1980.

Jan Košatka

Murcof

Remembranza

Leaf/Starcastic.cz 2005

Britský label Leaf, který minulý rok ve velkém stylu oslavil desáté narozeniny, vypustil do světa již sedmačtyřicátý výlisek. Jedná se o vynikající album Remembranza mexického velikána Fernanda Corony aka Murcofa. Temně znějící album, pohybující se přesně ve vymezeném prostoru. Žádné experimentální výlety do zakázaných oblastí, Murcof pracuje v přesně určeném a pro vnější vlivy uzavřeném systému. Občas se sice objeví přesahy (samplováním zvuku smyčcových nástrojů a klavíru do klasické hudby), ale rychle zmizí pod nánosem těžkého a všudypřítomného strašidelného ambientu. Ovšem i ten se občas rozplyne v pomalu zlámaných beatech. Přímočarost alba je uchvacující, ale zároveň působí dojmem naprosté lidské odcizenosti. Murcof své niterné pocity zarývá pod kůži každému posluchači – nikdo nezůstane ušetřen, neboť deska je i přes počáteční rezervovanost nakažlivá. Ovšem pozor, i tady najde posluchač písničkové motivy. Zatímco si sampler nevšímavě hlučí a praská
své, objevují se klasické nástroje, kterým současná experimentální elektronika vděčí za své výsadní postavení. Remembranza je ale i přes výše zmíněné především niterné album, věnované Coronově matce. Pípající monitor srdečního tepu, který náhle s koncem skladby ztratí signál, mluví za vše.

Ondřej Stratilík

Illustratosphere

Kapela Dana Bárty, s níž pravidelně sbírá Anděly a občas pro to nepotřebuje ani nic vydat, nahrála v pořadí třetí album. Jedná se o živý záznam z pražské Akropole, rozdělený na dvě CD. Obě předcházející desky představovaly milníky ve vývoji Bártovy jazzové polohy, na tomto dvojalbu však zpěvák částečně bilancuje, což nijak nevylučuje další hudební vývoj.

Retropicture tvoří vlastně průsečík tří nálad: soulfunkových groovů, popjazzových motivů ve snových baladách a typicky bártovských opusů s jeho specifickou poetikou. Netypicky akustické otevření v podobě Laneovy Killing time napovídá, že tato deska bude opět svébytně jiná. Přes jazzovější Brisbane, v níž je Bártův vokál vlastně jen melodickým nástrojem, graduje ke dvěma opusům z dob kapely Alice. Přechod není plynulý, do doznívající Brisbane rozezní prostor sálu údery darbuky. Posluchač je tak rázem zvedán ze židle mocným tahem Balzarovy baskytary a posléze i tepem bicí soupravy Jiřího Slavíčka. Do toho energické vyhrávky na piano, kde nechybí ani nepřebývá jediná nota. Alice byla rockovou kapelou – ona „rockovost“ však nespočívá v „nařvanosti“ kytar, ale v přímočarém, a přesto nápaditém vedení basové linky a doprovodu bicích. Další soulfunkovou skladbou je I wish Stevieho Wondera. Bárta nezapře
příslušnost k funkovým J.A.R., dokonalá je souhra kapely, která dýchá a frázuje spolu a vytváří potřebný tah. Nelze nezmínit zvuk, který má na svědomí Bert Neven, domovský zvukař kapely. Všechny předchozí desky Illustratosphéry byly zvukově vynikající, avšak to, co Neven dokázal dostat ze živého záznamu, je na smeknutí pokrývky hlavy.

Vzdušná balada Some people z pera Romana Holého je logickým a samozřejmým pokračováním předchozího vývoje desky: vibrafonové sólo hrané v double timu opět vyzývá k jazzovým výletům. Bárta je ve svém projevu dynamický, od lehkých až šeptaných načrtnutí melodických linek po nosný a naléhavý zpěv, za nímž je slyšet expresivní síla, ale který se nikdy nemění v řev. Bárta je v porovnání s ostatními českými zpěváky nejen jiný, ale i šťastný, což potvrzuje i v následující skladbě Introduction to happiness. Nevím sice, jak přišel na konzumování vlastních morčat, krmených speciální slaninou, o němž se v rámci své teorie využití potenciálu před touto skladbou zmiňuje, ale je to vlastně jedno. Jeho průvodní slovo je vtipné a nezáleží na tom, zda mu ke vzdálenějším asociacím (což platí samozřejmě i o textech) pomohla konzumace něčeho na povzbuzení, nebo intenzivní studium filosofických nauk. Jestliže doteď
převládaly skladby převzaté či z rané tvorby, zbytek dvojalba patří opusům Illustratosphéry: do Táborů šestek se vkradlo hymnicky naléhavé kytarové sólo, naopak melancholická Živý se od studiové verze prakticky neliší.

Druhé CD otevírá „etno-balkánská“ Za poryvů. Díky odlišnému nazvučení vyniknou jiné nástrojové stopy než na studiové verzi, zejména na druhou osminu pulsující piáno. Interview se opět hodně podobá původní albové verzi, na rozdíl od skladby Městem, která se z jazzrockového groovu, jímž byla na studiové desce, přetransformovala do opusu postaveného na hutném ostinátním kontrabasovém rifu, který je podpořen opět darbukou. Výborná je i rytmizace Jiřího Slavíčka. S Balzarem a Stanislavem Máchou tvoří nerozlučnou rytmickou úderku (Robert Balzar trio). Slavíček nejen zvukem, ale i citlivým hraním asociuje univerzalitu Vinnieho Colaiuty. Všichni muzikanti slouží celku a v pravou chvíli dovedou zazářit. Po procházce Městem lze se Stmíváním ulehnout do postele a přemýšlet třeba o cestě na druhý břeh. Nebo na hory, protože následuje „lyžařská“ verze hitu On my head. V této „heavy funky groovy“ úpravě
neztratila písnička rockovou údernost, naopak získala na aranžérské nápaditosti a energii. Jedno z nejpříjemnějších překvapení desky. Pro zachování funkové kontinuity dělá maximum Chyškova Foot in another Land. Od této skladby se album bude ubírat už jen a jen jazzovými směry. Bártův rozbor planetárních vlivů na rozvoj osobnosti člověka funguje spolehlivě, a představuje tak efektní (a efektivní) úvod písně Planetám, která je i „představovačkou kapely“, v níž do sférických ploch občas zabrblá Balzarova basa. Deska však ještě nekončí, po písni Etnika et Nikola a návratu k základnímu kamenu první desky kapely, písni Na i v ní, následuje sólo Roberta Balzara, které je další barvou v paletě alba. Sólo není technickou exhibicí, jeho stavba obstojí i v hodnocení muzikality. Balzar nezapře (a evidentně ani nechce) jazzová východiska, v jejichž rámci se pohybuje. Sólo je vlastně
delším instrumentálním úvodem éterické písně Kontrabásník, jež je vítězným obloukem, jímž kapela na závěr své daleké koncertní poutě prochází. Po cestě si mohou třeba nechat zdát o krizi populární hudby, jíž jsou na hony vzdáleni.

Autor je hudební publicista.

Tuxedomoon

K setkání hudebníků žijících dnes na tak rozdílných místech, jako je Řecko, Mexiko a New York, došlo při přípravách alba Cabin In The Sky (2004), jehož kosmopolitní duch mimo jiné potvrzuje lásku hudebníků k Itálii (v níž před třiadvaceti lety připravovali svou „operu beze slov“ The Ghost Sonata). Vlna zájmu publika, přirovnávajícího Tuxedomoon hned k lecjakému služebně mladšímu idolu, se odrazila na skvělé návštěvnosti evropských koncertů (mj. v rámci přehlídky nejsoučasnější popkultury s přívlastkem progresivní, barcelonského festivalu Sónar) a nasadila polozapomenutým umělcům vizionářskou korunu. Jisté je, že hledač stylových křížení si v hudbě Tuxedomoon přijde na své.

Skupina vznikla koncem sedmdesátých let v San Francisku, městě, jehož geniu loci členové (i přes své pozdější nomádství) přiznávají klíčový význam pro vytvoření své svébytné estetiky. V padesátých letech zde vykvetlo beatnické hnutí, o desetiletí později z dřevěných viktoriánských domů zacinkala bižuterie květinových dětí, koncem sedmé dekády zde punkové a novovlnné impulsy daly vzniknout opravdu osobitému zvuku. Byl mnohem rafinovanější než slavnější newyorská vlna (Patti Smith, Ramones, ale i Suicide), bylo v něm více konceptuálnosti a literárně-divadelních konotací, nesázel na pouliční přímočarost a rád pracoval s nejrůznějšími příměsemi: hippie sentimentem, moderní kompozicí, psychedelií či elektronikou. Za nestory poměrně nesourodého výčtu nejdůležitějších sanfranciských skupin té doby lze pokládat kolektiv maskovaných plenitelů popových lánů Residents, absurdní mágy kytarových stěn Chrome a noisové extremisty MX-80 Sound.
Tuto trojici skupin doplněnou o Tuxedomoon zachycuje výběr Subterranean Modern, který v roce 1979 vydala značka Ralph, patřící právě Residents.

Příběh Tuxedomoon, asi nejméně typického souboru, který americká nová vlna kdy měla, začíná o tři roky dříve, v roce 1976, kdy se na přednášce o elektronické hudbě setkali dva studenti San Francisco College – Steven Brown (zpěv, saxofony, klarinet, syntezátory, elektronika) a Blaine L. Reininger (kytara, viola, syntezátory, elektronika). Když se domluvili na spolupráci, měl již druhý z nich zamluvený koncertní termín pod názvem Tuxedomoon. Původ této složeniny je coby „rodinné tajemství“ dodnes zahalen mlčením, můžeme však konstatovat, že je dokonalým zobrazením ducha skupiny. Ta se po několika změnách sestavy a spolupráci s divadelní skupinou The Angels Of Light ustálila do podoby čtveřice, v níž Browna a Reiningera doplňoval Peter Principle (baskytara, percussion, kytara) a respektovaný divadelník Winston Tong (zpěv). Důležitým „pátým členem“ byl Bruce Geduldig, který střídavě zastával roli producenta, výtvarníka, autora pódiové
prezentace i příležitostného zpěváka.

Po několika singlech a EP deskách, které díky boostrované kytaře a bicích znějí jako dosti plochý postpunk, vydává skupina klasický debut Half Mute (1980), kolekci, na níž lze slyšet všechna specifika tuxedomoonovského zvuku. Rytmickou funkci přebírají volná ostináta baskytary s názvuky lounge jazzu a ad absurdum zpomaleného funky. Repetitivní, melodické linky saxofonu a klarinetu nesou pečeť „vroucího“ easy listeningu, chvějivý tón violy vnáší do chladného perfekcionalismu ostatních nástrojů závan života, střídmá elektronika (syntezátory, místy rytmické stopy a terénní nahrávky) vytváří dojem nejistoty – v jaké hudební škatuli jsme se to ocitli? Kombinace stylů asi nijak převratná, mistrovství Tuxedomoon však tkví ve vyváženosti a aranžérské zručnosti, díky níž máme pocit, že vůně výsledného koktejlu se v jakési nehybné velebnosti vznáší kousek nad zemí. Vstoupíme-li do tohoto zvukového mraku, staneme se svědky „jiných rychlostí času“,
zpomalení, v nichž si vychutnáme každé dlouhé doznívání baskytarové struny, táhlý tón sopránsaxofonu i ticho, které je pro hudbu Tuxedomoon právě tak důležité jako všechny použité zvuky na druhé misce váhy. Tohle kouzlo manipulace s časem pomocí téměř popového zvuku po Tuxedomoon ještě nikdo nezopakoval, klasické nahrávky skupiny jsou proto rozpoznatelné mimo vši pochybnost. Na Half Mute si pozornost zaslouží především závěrečná skladba Seeding The Clouds, jejíž minimalismus je skvěle sklouben s nedořečenými náznaky polorecitovaného textu – „až půjdeš dnes večer spát/ zjistíš, že máš zase ten samý sen/ až půjdeš dnes večer spát/ bude se ti zdát o televizní obrazovce/ až půjdeš dnes večer spát/ budeš sám sebe pozorovat z televizní obrazovky…“ Mezi klasické lze ale zařadit i další skladby jako 59 to 1, Loneliness, What Use? – část z nich v Praze určitě uslyšíme.

O rok mladší album Desire představuje zvuk skupiny v ještě čistší a atmosféričtější podobě, s tajemnými echovanými výkřiky či spagettiwesternovou dramatikou. Úvodní čtyřskladba East / Jinx / … / Music 1 snahy skupiny ilustruje asi ze vší její hudby nejlépe a lze ji doporučit jako skvělý úvod pro adepty tuxedomoonovské alchymie. Z táhlé kavárenské atmosféry se propracuje až v tepající pop, jehož nervní nedokončenost se rozpustí v elektronických ruších. Následující Victims Of The Dance jsou mrazivě teatrální a brilantně demonstrují sílu Tongovy polorecitace, která nevyzpytatelně osciluje mezi afektovaností a ledovým klidem. Podle klasických měřítek bychom Tonga museli řadit mezi nezpěváky, určitě však mezi ty nejpůsobivější.

Dalšími díly skupiny, která se počátkem osmdesátých let přestěhovala do Rotterdamu a posléze (přes různá působiště) do Belgie, byly většinou soundtracky k rozsáhlejším projektům, jako například balet Divine, věnovaný Gretě Garbo. Výjimku tvořily vynikající singly Time To Lose a The Cage, navazující na písňový duch Desire.

Dlouhá léta příprav zabrala již zmiňovaná „opera beze slov“ The Ghost Sonata, scénický tvar s videem, hereckou akcí a hudbou Browna, Principla a Reiningera, který ji upravil pro orchestr. Dosti netypické album vyšlo až v roce 1990, rok po rozpadu skupiny. Reininger, jemuž se splnil sen dirigovat orchestr hrající jeho hudbu, byl prací na projektu unaven tak, že Tuxedomoon v roce 1983 opustil. Krátce po něm odešel i Tong, který odjel do San Franciska na Vánoce a slíbil vrátit se v březnu, což neudělal. Novými členy skupiny se stal dechař Luc van Lieshout a multiinstrumentalista Ivan Georgiev. Hlasové party si rozdělili Brown a Geduldig.

Skupina navázala spolupráci s belgickým vydavatelstvím Crammed Discs, vedeným Marcem Hollanderem, duší avantgardní skupiny Aksak Maboul. Vznikl sublabel CramBoy, věnovaný výhradně projektům Tuxedomoon. Prvním vydavatelským počinem bylo LP Holy WarsI (1985). Na něm i na předcházejícím minialbu Ship Of Fools se magie skupiny začala hroutit. Kombinace trubky a saxofonu evokovala módní fusion, místo napjatých aranží nastoupily bezbarvé klavírní kudrlinky či chytlavé disco. Po tajemně přitažlivém zvuku ani stopy. Nová sestava se našla až na posledním řadovém albu před rozpadem, desce You z roku 1987. Působivé písně Stockholm, The Train, titulní skladba a třídílný recitovaný horor s prvky musique concrete (coby návratem ke starším pracím) Boxman ukazují, že další pokračování by mohlo být velmi zajímavé.

Po rozchodu Tuxedomoon vyšlo mnoho sólových projektů jednotlivých členů, za comeback bylo označeno velmi zdařilý společný opus Browna a Principla Joeboy In Mexico (1997), jehož atmosféra na domovskou skupinu výrazně navazovala především souhrou saxofonu a baskytary. Tematicky se jednalo o kříšení dojmů nepřátelské tropické džungle v dobách conquisty. Výrazná nálepka „Tuxedomoon Are Back!“ však byla pouhým marketingovým trikem.

Na opravdový návrat jsme si museli počkat až do roku 2002, kdy obnovená skupina vydala CD a DVD z koncertu v Petrohradu a začala pracovat na comebackovém albu, na kterém hostovali i alternativní celebrity jako němečtí Tarwater, John McEntire (Tortoise) a spříznění Aksak Maboul. V Praze Tuxedomoon vystoupí v sestavě Reininger, Brown, Principle, van Lieshout a řecký videomaker George Kakanakis.

Autor je hudební publicista.

„Klienti“ versus ministerstvo práce

Atatürkův odkaz a turecké potíže s minulostí

Pravděpodobně každá země má svá bílá místa v dějinách, spojená s nechutí kritického pohledu do minulosti. Málokdy za nimi ale stojí tak specifická kombinace faktorů, jako je tomu v případě moderního Turecka.

Proč vlastně Pamukova relativně umírněná poznámka o tabuizaci utrpení arménského obyvatelstva na sklonku existence Osmanské říše Turky tolik dráždí? Odpověď je nutné hledat v ideologii, která stála na počátku novodobého tureckého státu.

Ačkoliv pro průměrného Evropana zůstává Turecko zemí slunného pobřeží, bazarů s vůní Orientu a obrovského kulturního bohatství, vše, co tu najde, se v podstatě nijak neliší od standardní nabídky turisticky atraktivního regionu kdekoliv v západní Evropě.

Co má společného zmínka o arménských masakrech s oním pocitem sounáležitosti s Evropou? Překvapivě mnoho – pečlivě střežený modernizační odkaz zakladatele novodobého Turecka Mustafy Kemala paši s sebou totiž nese i narušení kolektivního pohledu do národní minulosti, pro nějž se vžil termín kultura vzpomínání.

Atatürkova houževnatá snaha o velký skok do Evropy hraničila se sociálním inženýrstvím. Během několika let si Turci museli zvyknout na latinku místo arabského písma, na občanský zákoník místo zvykového práva a názoru muslimských právních autorit, na klobouk místo fezu či na nový letopočet, v němž hidžru nahradilo Kristovo narození.

Současně s optimistickým pohledem na budoucnost Turecka v Evropě bylo ale nutné také zakotvit novou republiku v dějinném rámci, který by vyzdvihl roli národa a lidu, dvou principů, které Atatürk zařadil do svého šestera pravidel budování státu (tzv. šest šípů – altı ok). Výsledkem byla nová republikánská historiografie, která se soustředila především nad předosmanskou fázi na území Anatólie a četné národy (Lýdy, Frýgy, ale třeba také staré Chetity) identifikovala jako prapředky Turků.

Nezastupitelnou roli při konstituování moderního tureckého nacionalismu ale sehrály i relativně čerstvé vzpomínky na události obou balkánských a následné „velké“ války. Osmanská armáda v nich prohrála na všech frontách s jedinou výjimkou – i přes nepříznivý průběh se jí nakonec podařilo udržet si východní Anatólii – tedy území obývané mimo jiné právě Armény.

Daň za udržení strategicky významného nárazníku vůči Carské říši (později již bolševickému Rusku) byla ale vysoká – z celého regionu bylo postupně „vylikvidováno“ odhadem několik set tisíc až milion Arménů. Metody osmanské armády byly přitom nemilosrdné a sahaly od vyhánění přes internace a otrocké práce až po pochody smrti a regulérní masové etnické čistky. Oficiálním ospravedlněním těchto hrůzných událostí, o nichž se díky zprávám západních diplomatů u Vysoké Porty dozvěděla celá Evropa, byly vojensko-strategické cíle: Arméni totiž bojovali s velkou podporou Ruska s cílem vytvořit pro carskou armádu opěrný bod, jenž by umožnil expanzi do Anatólie.

Turecká historiografie argumentuje i zákonem akce a reakce – k vraždění Turků a Azerů prokazatelně docházelo i ze strany Arménů, a Turci se tedy jen uchýlili k masové protiofenzívě. Kombinace etnické záště, kolektivního odsouzení a šovinistického kvasu mohla přinést jen neospravedlnitelné násilí. Zatímco se však většina evropských historiků a vlád shodla na tom, že šlo o plánovanou etnickou čistku, Ankara dodnes tvrdí, že se jednalo o nucené přesídlení a většina obětí jde na vrub epidemiím v táborech a nedostatečné výživě.

Devadesát let poté, co ve východní Anatólii začaly první perzekuce Arménů, je největším problémem neschopnost kritického pohledu na dějiny, navození alespoň základní kolektivní anamneze, jež by umožnila přiznání viny za spáchané zločiny.

Sveřepé setrvávání na tezi o ztrátách při deportacích ve víru války a národnostním boji Turků proti separatismu dodnes dominuje napříč sociálním i politickým spektrem turecké společnosti. Když v květnu 2004 švýcarské úřady zahájily vyšetřování předsedy Turecké společnosti historiků Yusufa Halaçoglua pro podezření ze spáchání trestného činu popírání genocidy, jehož se měl dopustit během své přednášky ve Winterthuru, pasovala většina tureckých médií profesora dějin bezmála na národního hrdinu.

Poté, co mezi Ankarou a Bernem proběhla ostrá diplomatická výměna korespondence a Halaçoglu vyvázl nakonec bez trestu, dali ankarští radní jasně najevo, že tvrdošíjné obhajobě Atatürkova odkazu (rozuměj nedotknutelnosti principů turectví a republikanismu) je třeba projevit úctu – po historikovi byla pojmenována ulice v turecké metropoli.

Snahy o usmíření či alespoň otevřenou diskusi na téma arménského utrpení narážejí na tvrdou bariéru odmítání. Když se v květnu minulého roku měla v Istanbulu konat mezinárodní vědecká konference k Arménii, byla nejprve soudně zakázána a nakonec proběhla až o tři měsíce později – pod silným policejním dozorem a mimo centrum města. Ještě předtím o ní ale ministr spravedlnosti Cemil Çiçek prohlásil, že jde o „zradu“, a neopomněl dodat: „Tato konference je ranou dýkou do zad tureckému národu.“

Turecko za posledních deset let rozhodně udělalo mnoho pozitivního – postupně redukuje rozbujelou a mocnou armádu, etnickým Kurdům přiřklo větší jazyková práva, zlepšilo neutěšené poměry ve věznicích. Dokud však bude jeden z nejvyšších politiků země používat podobné příměry, měla by dát Evropská unie jasně najevo, že tudy cesta do Unie nevede. Řeči o „ráně dýkou do zad“ má totiž Evropa spojena především s jistým fanatickým Rakušanem, jehož sen o tisícileté říši si vyžádal na 50 milionů mrtvých.

Autor je publicista.

Gruša, Kundera, opona a kontext

V rozhovoru čísla Jiří Gruša říká: „Žijeme ve světě piktoratury, a ne literatury. Mluvící obraz má větší ohlas než tištěné slovo. V dnešní záplavě kecavých obrázků obsažné slovo snadno zanikne. Platnost literatury nezmizela, jen není tak jasná. Zmizet však nemůže, protože literatura se zabývá ještě nepojmenovanými věcmi. Literatura je vždy v meziprostoru, mezi tím, co jsme už pojmenovali, a tím, co ještě pojmenováno nebylo. To je prostor nejen literární, ale prostor svobody vůbec, tedy prostor riskantní.“ Skutečné spisovatelství a vrcholná novinařina jsou proto nebezpečná povolání, jejich představitelé se pohybují vždy v ohrožené zóně, balancují na hraně už zapovězeného, a podle toho se právě poznají, jak dokazuje i osud tureckého spisovatele Orhana Pamuka. Masový úspěch mívají velcí spisovatelé jen v nesvobodě, protože přinášejí autentický dotek se zapovězeným, který je vzrušující pro hodně lidí. To je i důvod, proč je v současné době na světě
podle PEN klubu pronásledováno 15 000 spisovatelů a novinářů, i když slovo ztrácí na váze.

Milan Kundera, který se celou dobu paralelně s psaním zabývá i studiem románu jako kulturního jevu, ve své poslední esejistické knize Opona (Le rideau) říká: „Romanciér nepíše žádné na oponě předinterpretací vyšité pravdy, ale má stejnou odvahu jako Cervantes oponu roztrhnout. Jinými slovy, podívat se někam, kam se nesluší, uvidět něco, co má být ukázáno až později, až hlavní režisér dá oponáři slavnostní pokyn k rozevření, protože je všechno dobře nacvičené a přichystané pro veřejnost, a ta je na představení řádně předpřipravená, aby sdělení byla schopná přijmout bez většího rozruchu, který by mohl vyvolat změnu.“ Zatímco spisovatel, jak říká Gruša, je vždy událostí v jazyce a pozná se právě podle toho, že změnu vyvolá: ovlivní diskurs.

Oba citovaní spisovatelé ve svém díle a svým dílem odhalují pravou příčinu nebezpečnosti literatury, a tím i důvody, proč je tolik spisovatelů a novinářů pronásledováno, i když na první pohled se zdá, že ikonická kultura již zvítězila nad alfabetickou. Nebo, jak se někdy říká, že slova jsou zdevalvovaná masovou konzumní literaturou a v médiích převažuje zábava. Jak ale oba předvedli a stále předvádějí, stačí nečekaně postavit vedle sebe pár dobře vybraných slov, tím nahlodat oficiálně povolenou či obecně přijatou interpretaci (roztrhnout oponu), a spisovatelé jsou vykazováni ze země; a dosáhnou-li v zahraničí úspěchu a začnou-li psát dalším jazykem, jsou pak vykázáni i ze své literatury nebo alespoň vyhnáni na její okraj, či jsou jim vytýkány neliterární malichernosti. Místo abychom zkoumali a interpretovali jejich úspěch (Kunderův na celém světě a Grušův v německy mluvících zemích), tváříme se, že k nám už skoro
nepatří.

Opustili jazyk, opustili národ, zradili národní zájmy, říkáme, ač oba jen lépe než většina ostatních dokázali naši národní zkušenost přenést do jiných kontextů a učinili z ní evropský problém. Gruša románem Dotazník a Kundera počínaje románem Žert celým svým dílem. Všechny knihy těchto spisovatelů by nikdy bez české zkušenosti nemohly být napsány. I ty, co napsali v cizím jazyce. Spíláme jim, místo abychom se kvůli lepšímu poznání jejich díla tyto jazyky naučili, jako se někteří bohemisté v Evropě naučili česky, aby si mohli přečíst Hrabala v originále, protože tušili, že je zajímavější než v překladech, jež v šedesátých letech vycházely v zahraničí. Nebezpečná otázka tedy zní: co se za naším hudrováním skrývá? Odpověď je neslušná, protože natrhává oponu, do které se balíme, aby nebylo vidět, co je za ní. Obrana národních zájmů je pouze obrana malého kontextu, obava z globálních měřítek, která zásadně zpochybňují naše jistoty, a to je právě to,
co Kundera s Grušou předexecírovávají.

Ve zmiňované knize Opona najdeme esej Zapomenuté narození, v němž autor připomíná již dávno v Evropě mnoha jinými událostmi překrytou okupaci Československa Sovětským svazem v roce 1968 a existenciální vzpomínku, která byla pro něj tehdy důležitá. Píše: „Od té doby vím, co žádný Francouz, žádný Američan nemůže znát, já vím, co pro člověka znamená zažít smrt vlastního národa.“ A Gruša: „Naše společnost, již od roku 1938, prošla permanentní negativní selekcí. Všichni, co měli talent, nesměli pracovat, byli posláni do hrobu či do emigrace.“ Kundera, pro kterého zážitky z roku 1968 znamenaly za život již třetí okupaci (první, německou, zažil jako desetiletý v roce 1939, druhou, proletářskou, jako devatenáctiletý v roce 1948 a třetí, sovětskou, jako devětatřicetiletý v roce 1968), měl tehdy mylný dojem, že takto poničený národ se už těžko potřetí narodí. Z těchto obav se ale zrodila velká část jeho i Grušova díla.

Esejistická pravda, která se Kunderovi zjeví jako obraz, ho přivede k myšlenkám na druhé zrození českého národa v 17. a 18. století a zavzpomíná si (stejně jako to učinil na sjezdu spisovatelů v roce 1967) na Huberta Gordona Schauera, který se v roce 1866 drze zeptal (roztrhl oponu), volně přeloženo: Nebyli bychom pro člověčenstvo užitečnější, kdybychom svou duševní energii spojili s kulturou velkého národa, která se nalézá na vyšší úrovni než ta právě se probouzející česká kultura? A jsme schopní nakonec s touto právě narozenou kulturou předběhnout zralou kulturu německou? Kundera v eseji mimo jiné klade otázky: Z čeho se zrodila magie patriotické přitažlivosti? V čem spočívá vzrušení z cesty do neznáma? Nebo jde o touhu po velké minulosti, která je dávno pryč? Je za tímto obrozeneckým krokem velká radost patřit k houfu těch, kteří z ničeho vytvoří nový svět?

Spisovatelé najednou stáli podle Kundery před skutečně božským úkolem: netvořili jen báseň, divadelní hru, politickou stranu, ale celý národ i s polozapomenutým jazykem. Kundera se rmoutí nad tím, že není schopen se vrátit těch pár generací zpět, aby si dovedl představit, co se v hlavách našich dědů-buditelů odehrávalo v době tak základního a pro nás všechny fatálního rozhodnutí, a stěžuje si, že české literatuře chybí velký román, který by mu v tomhle pomohl. Konstatuje, že takový román nebyl nikdy napsán. Říká: „Jsou případy, kdy neexistenci jednoho velkého románu už nemůžeme nikdy napravit.“ Už se nikdy nedozvíme přesněji, jací a proč jsme. Nejspíš proto i zpíváme Kde domov můj na rozdíl od Poláků, kteří pějí Jescze Polska niezginiela.

Tuto nedostatečnost českého písemnictví je možné zahlédnout jen v jiném kontextu. Z pelíšku, kde všechno malé je hezké, po chybějícím velkém románu nezeje žádná díra. Kdo však oponu roztrhne a podívá se na nás zvenku, hned ji zahlédne. Pokud ji a řadu podobných děr ale nevidíme i my doma, nejsme ještě dospělí, a to je možná to hlavní sdělení, které nám oba zmiňovaní autoři nepřímo říkají a které my stále nechceme slyšet. Proto je asi zástupně kritizujeme, nebo se od nich alespoň odvracíme jako od odrodilců. Jsou nepříjemně upřímní.

Nejsme tím výjimeční, každá společnost limituje, ale menší společnosti limitují víc, říká Gruša, jen bychom to měli, alespoň někteří, silněji vědět. Svět řeší problémy s kulatostí hostií, mincí a CD (změnou sakrality, mobilitou měny a záplavou informací) jako planetárními symboly, my se utápíme v kulatosti českého rybníku, který ve větším kontextu není ani vidět, jen někdy je cítit i z dálky zatuchlinou.

Autor je novinář a spisovatel.

Komentář k procesu

Tento pátek budu v Istanbulu, ve čtvrti Şişli, kde jsem strávil celý svůj život, stát před porotou v soudní síni přesně naproti třípatrovému domu, v němž žila má babička čtyřicet let. Provinil jsem se tím, že jsem „veřejně očernil tureckou identitu“. Státní žalobce bude požadovat, abych byl odsouzen k tříletému vězení. Možná by mě mělo trápit, že byl souzen stejným soudem pro stejný prohřešek, spadající pod paragraf 301, turecko-arménský novinář Hrant Dink a byl shledán vinným. Já ale zůstávám optimistou. Stejně jako můj obhájce si myslím, že toto obvinění je až příliš chatrné a do vězení nakonec nepůjdu.

Je mi až trapné, jak je tento proces nafouknutý. Možná je to tím, že si uvědomuji, že většina mých přátel z Istanbulu, kteří mi před tímto procesem radili, podstoupili mnohem krutější výslechy a ztratili mnoho let u soudů a ve vězení jen proto, že něco napsali. Žiji v zemi, která vzdává čest pašům, svatým a policistům při každé příležitosti, ale odmítá vážit si spisovatelů, pokud nestráví roky u soudu a ve vězení. Nemohu tedy říct, že bych byl překvapen, že je se mnou veden proces. Rozumím tomu, proč se přátelé smějí a říkají, že jsem alespoň „skutečný turecký spisovatel“. Když jsem však vyslovil slova, kvůli kterým jsem se dostal do problémů, netoužil jsem po podobném uznání. Loni v únoru, v rozhovoru publikovaném v jedněch švýcarských novinách, jsem řekl, že „bylo v Turecku zabito milion Arménů a třicet tisíc Kurdů“, a dále jsem si stěžoval na to, že diskuse o podobných věcech je v Turecku tabu. Pro
světové historiky není žádným tajemstvím, že bylo velké množství tureckých Arménů deportováno údajně kvůli tomu, že se postavili proti Turecké říši během první světové války. Mnoho z nich bylo po cestě zmasakrováno. Zástupci tureckého státu, většinou jde o diplomaty, i nadále tvrdí, že byl počet mrtvých mnohem nižší, že by se masakry neměly posuzovat jako genocidy, protože nebyly systematické, a že Arméni samozřejmě povraždili také mnoho muslimů.

V září 2005, navzdory dosavadní státní politice uspořádaly tři významné univerzity v Istanbulu konferenci, jež byla otevřena i názorům, které nejsou tureckými zákony tolerovány. Od té doby, poprvé po 90 letech, se o této historii veřejně diskutuje i přes to, že v zemi stále straší paragraf 301.

Pokud je stát připraven jít až do takových důsledků, jen aby zabránil lidem v Turecku dozvědět se, co se stalo otomanským Arménům, nedá se tomu říkat jinak než tabu. Má slova způsobila prolomení tohoto tabu; různé deníky proti mně nastartovaly nenávistnou kampaň a někteří pravicoví (ale nejen islámští) komentátoři dokonce zašli tak daleko, že psali, že bych měl být „umlčen“. Skupiny nacionalistických extremistů organizovaly setkání a demonstrace, kde veřejně pálili mé knihy. Stejně jako Ka, hrdina mého románu Sníh, jsem zažil, jaké to je, opustit své milované město z politických důvodů. Protože jsem se nechtěl připojovat k této debatě a dokonce jsem o ní nechtěl ani slyšet, byl jsem zpočátku zticha. Topil jsem se ve zvláštní formě hanby, skrytý před veřejností a dokonce i před vlastními slovy. Potom rozkázal guvernér z místa, kde jsem se narodil, spálit mé knihy. Po svém návratu do Istanbulu jsem pak byl obžalován soudem v Şişli
a stal se předmětem mezinárodního zájmu.

Moji odpůrci nebyli motivováni jen osobními animozitami a nevyjádřili svou nenávist jen vůči mně. Vím, že můj případ byl diskutován jak v Turecku, tak i jinde ve světě. Už vím, že to bylo částečně proto, že to, co bylo skvrnou na „cti země“, nebyla ona diskuse o temné části naší historie, ale právě nemožnost jakékoliv skutečné diskuse. Nevěřil jsem původně, že zakazovat v dnešním Turecku diskusi o tureckých Arménech znamená zakazovat také svobodu projevu a že oba zákazy jsou nerozlučně spjaty. Přestože mne zájem o můj případ a podpora, která je mi vyjadřována, těší, bylo pro mne těžké uvědomit si, že jsem postaven mezi svou vlast a zbytek světa. Nejtěžší pro mne bylo si vysvětlit, proč by chtěla země, která žádá o vstup do Evropské unie, uvěznit spisovatele, který je v Evropě dobře známý, a také proč jsem byl přinucen hrát toto divadlo (jak by řekl Conrad) „pod dohledem Západu“. Tento paradox nemůže být vysvětlen jen jako
hloupost, žárlivost nebo netolerance a není to ani jediný paradox. Co mám dělat se zemí, která trvá na tom, že jsou Turci, na rozdíl od jejich západních sousedů, soucitní lidé, neschopní genocidy, když mi nacionalistické politické skupiny navrhují trest smrti? Jaká logika se skrývá za tím, že si stát stěžuje, že jeho nepřátelé rozšiřují lži o turecké historii po celém světě, když odsuzuje a uvězňuje jednoho autora za druhým, a tím jen celosvětově propaguje obraz ukrutných Turků? Když přemýšlím o profesorovi, který byl požádán, aby vypracoval studii o menšinách v Turecku, a jakmile ji napsal a zjistilo se, že se nehodí, byl odsouzen? Nebo nedávno, zrovna, když jsem psal tento esej, jsem se dočetl o dalších pěti spisovatelích a novinářích obžalovaných podle paragrafu 301. Představuji si, že by Flaubert nebo Nerval, dva kmotři orientalismu, mohli nazvat tyto incidenty bizarními.

Z těchto věcí usuzuji, že drama, které nyní můžeme sledovat, není groteska vlastní jen Turecku; je to vyjádření nového globálního fenoménu, který si začínáme přiznávat a který musíme pojmenovat. V současnosti jsme svědky ohromného ekonomického růstu Indie a Číny a v obou těchto zemích také vidíme rapidní růst střední třídy. Nemůžeme však porozumět těmto lidem, dokud neuvidíme jejich soukromé životy reflektované romány. Ať tyto nové elity pojmenujeme jakkoliv – nezápadní buržoazie nebo zbohatlá byrokracie – jsou, stejně jako Západem ovlivněné elity v mé vlastní zemi, donuceny následovat dva různé, očividně nekompatibilní způsoby legitimizace nabytého bohatství a moci. Za prvé, musí zlegalizovat rychlý nárůst svého majetku napodobením a převzetím rétoriky Západu. Musí získat tyto znalosti rétoriky, aby jim pak učili ostatní. Když si lidé stěžují na nedodržování tradic, ohánějí se zhoubným a netolerantním nacionalismem. Spor, který by vnější
pozorovatel jako Flaubert nazval bizarním, může být jednoduše střetem mezi politickými a ekonomickými programy a vznikajícím kulturním nadechnutím. Na jedné straně je tu snaha připojit se ke globální ekonomii, na straně druhé zuřivý nacionalismus, který vidí skutečnou demokracii a svobodu jako západní vynálezy.

Jeden z prvních spisovatelů, který popsal soukromé životy nemilosrdných, vražedných nezápadních vládnoucích elit postkoloniální éry byl V. S. Naipaul. Loni v květnu jsem v Koreji potkal velkého japonského spisovatele Kenzaburó Óeho. Dozvěděl jsem se, že také on byl napaden nacionalistickými extremisty poté, co prohlásil, že hrozné zločiny spáchané armádou jeho země během invaze do Koreje a Číny by se v Tokiu měly otevřeně diskutovat. Netolerance, jakou ukázalo Rusko vůči Čečensku a dalším menšinám a spolkům, útoky na svobodu projevu ze strany hinduistických nacionalistů v Indii a diskrétní čínské etnické čistky Ujgurů – to vše je živeno stejnými rozpory.

Budoucí spisovatelé se chystají vyprávět o soukromých životech nových elit a bezpochyby očekávají, že Západ bude kritizovat omezování svobody projevu v jejich zemích. Ale zároveň v těchto dnech lži o válce v Iráku a zprávy o tajných vězních CIA natolik poničily pověst Západu v Turecku a jinde, že je stále těžší pro lidi, jako jsem já, vyhrát spor, který by mohl pomoci nastolit pravou demokracii v mé části světa.

Přeložil Jiří G. Růžička.

Komentář k procesu s Orhanem Pamukem vydal New Yorker dne 19. prosince 2005.

Kouřením proti tuberkulóze

Mnohé již o povaze knihy vypoví osoba autora. Zdeněk Šesták (nar. 1932) je svým původním profesním zaměřením rostlinný fyziolog, jenž dlouhá léta působil na vedoucích pozicích v Akademii věd. Přesto je jeho zájem daleko širší než studium fotosyntézy. Věnuje se výtvarnému umění a historii, zvláště druhé poloviny 19. století, a ke své domovské čtvrti, tedy k Žižkovu, lne silným poutem patriota, čehož výsledkem je i tato kniha.

Jestliže i přes přínos, jaký pro mě (a asi nejen pro mě) tato kniha představovala, zároveň pociťuji jakýsi rozporuplný dojem, tak pro následující důvody. Její hodnocení se totiž liší, pokud na ni pohlížím jako historik nebo jako čtenář.

Nejprve k onomu patriotismu. Text knihy je orientován (poněkud překvapivě) především na žižkovského čtenáře. Proto je kniha zahlcena množstvím jednotlivých a mnohdy marginálních exaktních údajů, které mají význam tak leda pro dnešní tamní obyvatelstvo. Ostatně autor tento svůj záměr ani nijak netají.

Vědecké kastovnictví podle parciálních oborů jistě není směr, kterým by se věda měla ubírat, ale možná je právě i autorovo přírodovědecké metodické školení tím, co se nereflektovaně prodírá do jeho historického vyprávění. Často, zvláště v první polovině knihy, je v něm přemíra jednotlivých údajů, které bez zasazení do širšího kontextu nemají žádný smysl. Ostatně pokud se podíváme do závěrečného seznamu použitých materiálů, ze sekundární literatury zde figurují obecné historické práce o druhé polovině 19. století, pragensia, avšak nikoli texty o studiu a historickém popisu problematiky každodennosti, což by autorovi možná pomohlo zpracovat tematiku metodicky zajímavěji a hlavně by kniha mohla mít daleko širší uplatnění než jen jako populárně vědecko-zábavné počtení.

Celá publikace však působí tak, že rozdělení do 45 nedlouhých kapitol vyplynulo především z toho, jak autorovi vyšly kartičky s výpisky z novin, přičemž jejich obsah vznikl poskládáním dílčích, spolu nesouvisejících příběhů, spojených jen velmi volně nějakým zastřešujícím tématem. Když počet kartiček nestačil na samostatnou kapitolu, tak se jednoduše informace „někam“ vsunuly. Výsledek je ten, že například zcela zásadní údaje o demografickém profilu Žižkova nalezneme nejprve stručně v kapitole o špíně v ulicích (s. 59), následně v kapitole o městské radě (s. 65) a pak v kapitole o náboženství (s. 128). Obdobně se na téže stránce dočteme, kolik obec vydala v roce 1901 na bezplatnou stravu nezaměstnaným a kolik osob zaměstnávala na obecních pracích. Připojené údaje o počtu nezaměstnaných v dalším odstavci však pocházejí z roku 1909. Tedy celková informační hodnota nulová.

Dalším problémem je skutečnost, že kniha nemá poznámkový aparát, což ovšem zřejmě plyne spíše ze strategie nakladatelství než autora. Ten se alespoň snaží v textu místy udávat přibližný údaj o prameni, mnohdy však i ten chybí, čímž se informace stává pro další vědecké využití bezcennou.

Nicméně metodologie zpracování tématu neznamená vše, čímž se dostáváme k oné druhé, světlejší stránce knihy. Šesták napsal bezpochyby zábavnou knihu, která v nenáročné formě (autor je šikovný stylista) poskytuje zábavné poučení. V tom mu ostatně napomáhají novinové plátky, z nichž čerpal své informace a které jsou pro něho zcela dominantním historickým pramenem. Kdo měl někdy takové staré noviny v ruce, ví, o čem mluvím. Vesměs se jedná o listy z předměstí pro nižší vrstvy, které poskytují nepřeberné množství různých komických, peprných i hrůzostrašných historek.

Šesták vynáší na povrch zapomenuté příběhy obyčejných lidí, které z vyprávění „velkých“ dějin běžně vypadávají. Čtenář tak má možnost zúčastnit se svěcení praporu žižkovského spolku kuřáků a dalších neméně obskurních organizací (s. 138), pouličních bitek mezi příslušníky různých politických stran (s. 103n.), dozvědět se o předchůdcích dnešních instantních polévek (s. 165) či proč sociálnědemokratickému „Právu lidu“ přezdívali vlastenčící patrioti „Právo židů“ (s. 97). Nebo si pročíst příběh, jak pár podnikavých Žižkováků (ovšem možná nezáměrně) pod rouškou spolku pro podporu chudých nevěst vybudovalo zdroj příjmů na principu pyramidové hry typu „letadlo“ (s. 299), či nalézt radu, jak a jaké typy prezervativů bylo možné tehdy zakoupit a za kolik (s. 171). Zajímavé a poučné v tomto směru jsou i rozsáhlé údaje o dobových cenách, mzdách a životních nákladech, které autora mimořádně zajímají tak, že jim věnoval na různých místech knihy
v úhrnu několik desítek stran.

Asi mnohého překvapí, že již před sto lety se řešila otázka kouření na veřejně přístupných místech. Podstata sporu však byla úplně jiná a Šesták tuto otázku také důkladně osvětlí (s. 219). Kuřáci se pak bránili poněkud překvapivým argumentem, že jedině kouřením při tanci se ubrání bacilům tuberkulózy, které se na ně valí ze všech stran parketu. Na počátku století hostinskému při nedodržení zákazu hrozilo i odejmutí koncese.

Ostatně i řada našich dalších dnešních problémů není skutečně tak nová, jak si myslíme. Již tehdejší Žižkov znal například soutěž o titul „miss“ (s. 292) a rovněž naše dlouholeté boje o nebezpečnost volně pobíhajících psů mají svou analogii před sto lety. Ovšem dnešní domácí pes si v mnoha směrech může gratulovat, a to jak z hlediska své zákonné svobody, tak i z hlediska svého zdanění (tedy zdanění majitele). Šesták na straně 275 píše: „Pokousání psem byla tak častá, že v roce 1905 vydali v pražské oblasti nové kontumační vyhlášky. Nejostřejší byla ta žižkovská: ve dne se pes nesměl objevit na ulici ani na šňůře s náhubkem nebo zapřažený.“ Nakolik se tyto drakonické předpisy skutečně dodržovaly, již autor nepíše. Na základě jeho údajů o obdobném zákazu chování koz, králíků či hus v bytových domech však zřejmě ani tento předpis nebyl tak přísně vynucován. A co se týče zdanění? Daň ze psa existovala již
tehdy. Pokud byl však pes hlídací a řádně uvázán na řetězu, neplatilo se nic.

I přes výše uvedenou kritiku je nutné přiznat, že základní údaje o životě obyvatel předměstí Prahy z knihy skutečně získáme, a jsou navíc založené na autentických pramenech. Zábavná forma, která je knize propůjčena, jistě vyvolá široký ohlas jak mezi laickými zájemci, tak i v odborné veřejnosti. Z vlastní zkušenosti musím přiznat, že i mezi vysokoškolskými studenty humanitních oborů krátce po svém vydání na podzim loňského roku vyvolala značnou pozornost – a to nepochybně oprávněnou.

Autor je historik.

Krize tureckého nacionalismu

Osmanská říše byla klasickou říší, skládající se z jednoho mocenského centra a obrovské periferie, přičemž v centru – těžišti politiky a obchodu – se na sultánově dvoře mísily různé etnické vlivy. Podle toho, jak se v nepotistickém prostředí dvora uchytily různé osobnosti, sílil a slábl vliv například různých balkánských a kavkazských národů, slyšet byla řečtina, bosenština, albánština, gruzínština a čerkeština. Vybranými jazyky zůstávaly perština a arabština, ačkoli se ve dvorské poezii užívala i turečtina.

Od konce 17. století byla říše zahnána do defenzivy a od napoleonských válek rychle upadala: ekonomikou otřásla náhlá a silná krize, která se spolu se zvůlí místních vládců stala rozbuškou povstání křesťanských národů na Balkáně. Istanbulská administrativa začala ztrácet vliv i v anatolských provinciích. Sultáni byli často loutkami v rukou manželek, palácových úředníků a cizích vyslanců; dynastické pouto sláblo. Sílil ale tlak na provedení administrativních reforem, a jejich součástí bylo i zrovnoprávnění křesťanů. Tím se oslabilo náboženské pojítko a v souvislosti s tím, že i muslimské národy (Arabové, Albánci) žádaly autonomii jako národy křesťanské, vyvstala nutnost formulovat novou jednotící státní ideologii.

Muslimské elity říše se rozštěpily: na jedné straně stáli tradicionalisté, vzdělávaní v náboženských školách, na druhé modernisté, odchovanci sekulárních škol západního typu. Administrativní a vojenské reformy v 19. století, prováděné pod vlivem modernistů, vedly k vytvoření nové mocenské vrstvy, vysoké byrokracie a k potlačení vlivu tradicionalistů. Současně s tím si nová vrstva ujasňovala i to, kam by měl osmanský stát směřovat. Na počátku 20. století byl už turecký nacionalismus na světě. Oporou modernistů byla zejména armáda.

Vítězství modernistů

První výraznou vizí tureckého nacionalismu byl panturanismus, posílený proudem muslimské emigrace z ruské říše. Odkláněl se od nestálých evropských a arabských provincií a hlásal spojení etnických Turků v říši a ve Střední Asii. Překážkou v jejich uskutečnění byla etnická Arménie, rozdělená mezi osmanskou, perskou a ruskou říši. Ani děsivá genocida osmanských Arménů za první světové války však nezabránila poznání, že tyto sny jsou neuskutečnitelné. Ba co víc, říše, již výsledek války ořezal na Anatólii, se zdála být roku 1919 smrtelně ohrožena nejen obnovenými arménskými nároky z Východu, ale o rok později řeckou invazí směrem na Istanbul a Ankaru i od západu. Tyto hrozby podnítily mobilizaci anatolských muslimů pod vedením skupiny energických důstojníků v čele s Mustafou Kemalem na starém muslimsko-osmanském základě („za víru a sultána“), ale vzápětí po vítězství byla nastolena nová ideologie. Kemalovo vítězství
převážilo s konečnou platností boj o vliv ve státě na stranu modernistů, a deklarace Turecké republiky byla současně deklarací jejich vítězství nad tradičními elitami. Pro modernisty bylo jedinou cestou pozápadnění Turecka, avšak vzhledem k neblahým zkušenostem z evropské manipulace posledními sultány pro ně Západ představoval současně hrozbu i vzor.

Kemalisté vedli totální válku proti nepřátelům a nová vládnoucí elita mohla v obavách o osud nového státu snadno zavést autokratický režim. Série kurdských povstání ve 20. a 30. letech autokracii dále posílily a vedly k upřesňování nacionalistické ideologie. Kurdové a Turci byli původně spojenci v boji o uhájení Anatólie, byla jim dokonce přislíbena autonomie. V Turecku však žila jen malá část Kurdů a mnozí preferovali vlastní národní stát; často navíc nedůvěřovali sekulární vládě. V meziválečném období byl tedy s konečnou platností zformulován moderní turecký nacionalismus.

Pro Kemala, praktického vojáka, byla Anatólie hájitelnou jednotkou. Rezignoval na znovuzískání ztracených teritorií (včetně vlastního rodiště v makedonské Soluni) i na snahu získat Kavkaz a Střední Asii. Zkušenost z úpadku Osmanské říše tedy Kemalovi dala první vodítko ve vytváření národa: nový stát nesměl být společenstvím mnohých, ale jednotným národním společenstvím: v Turecku měli žít Turci. Teritorium je prvním z pilířů tureckého nacionalismu; jeho význam je posílen tím, že všichni sousedé Turecka jsou jeho nepřáteli, skutečnými nebo domnělými – a to se týká i muslimských sousedů: historických nepřátel nebo účastníků kouskování Turecka po první světové válce. Proto náboženství nemůže být základem zapojení Turecka do nějakého blízkovýchodního bloku; hraje však v nacionalismu svou roli.

Kdo je a kdo není Turek

Národní jednota původně podle Kemalových představ mohla zahrnovat i jistou etnickou pluralitu. Pojítkem měla být rasa a ne etnikum, a turecký národ mohl obsáhnout turecké křesťany, Židy a Armény. Avšak už zkušenost z války s Řeky, kdy se rodící režim opíral o relativně etnicky jednotné anatolské muslimy, formovala postoj k odlišným komunitám. Kemal nakonec dospěl k přesvědčení, že nemuslimské menšiny s vlastními národními státy za hranicemi Turecka nemohou být loajální. Důsledky dopadly i na turecky hovořící křesťany a zčásti také na menšinové turecké muslimy – alevity, kteří přitom patřili k oporám sekulární modernizace.

Jazykem modernizace byla turečtina, která se stala úředním jazykem. Kurdský odpor jazykovou otázku dále posílil: z prostředku společné komunikace se stala emotivní záležitost. Zbývající komunity Židů, Arménů a pochopitelně Kurdů byly – stejně jako bosenští, řečtí, bulharští či albánští muslimové vyhnaní z Evropy – nuceny k přijetí turečtiny, horlivě očišťované od arabských a perských slov. Jazyk se stal ústředním a pro masy nejsrozumitelnějším bodem nacionalismu. Šlo o jazyk prostých anatolských Turků, ne vyumělkovaný jazyk istanbulského dvora.
Jednotný jazyk, srozumitelný širokým vrstvám, byl prostředkem moderního školství, jež bylo zase prostředkem masového šíření nacionalistické ideologie.

Dalším pilířem tureckého nacionalismu je popření kontinuity mezi Osmany a Tureckem a nové pojetí dějin. Osmanská éra jako by neexistovala. Podle nové nacionalistické teorie byli Turci v Anatólii autochtonním národem, vše, co se ve starověku a středověku (a po pozdějších archeologických objevech také v neolitu) dělo v Anatólii, bylo dílem Turků. Turci byli nejstarším národem, tvůrci civilizace.

Vliv nacionalistické ideologie v politice závisel na míře vnitřního i vnějšího ohrožení. Bývalý prezident Kenan Evren to shrnul slovy, že „Turecko musí být silné, protože má velmi málo přátel“, čili musí být vnitřně jednotné, neboť je obklopeno samými nepřáteli. Ačkoli to nikdo neřekl, a málokdo v Turecku si to uvědomuje, platí to i naopak: je-li Turecko vnitřně silné, pocit vnější hrozby slábne. Do devadesátých let 20. století vstoupilo Turecko sebevědomé. Kapitál nashromážděný předchozí pravicovou ekonomickou politikou i napojení na globální finanční toky dávaly naději na vstup do „první světové hospodářské ligy“. Přihláška do Evropského společenství slibovala splnění konečného cíle elity tureckých modernistů. Současně se slábnutím a rozpadem Sovětského svazu se zdánlivě uvolnila i cesta ke splnění pantureckého snu: vytvoření společenství tureckých republik pod taktovkou Turecka. Identita vzniklá syntézou tureckého, islámského a západního
cítění se zdála být neotřesitelná.

Hledání nové vize

Obrat přinesla válka v Perském zálivu. Vytvoření kurdského kvazistátu v severním Iráku povzbudilo obavy z kurdského separatismu v Turecku a vojenské řešení kurdského problému zastavilo slibně nastartovanou demokratizaci. Rostoucí vliv západních států na Blízkém východě narušil představu o Turecku jako hlavním zprostředkovateli západního vlivu v oblasti, zpochybnil prozápadní politiku v očích části tureckých muslimů, a ekonomická krize přitom Turecko učinila mnohem závislejším na Západu. K tomu všemu se ukázalo, že Turecko ve Střední Asii není zdaleka tak vítáno, jak se čekalo, a už vůbec ne jako nezpochybnitelný vůdce. Namísto optimistických vizí se v polovině devadesátých let dostalo do nejvážnější deprese od vyhlášení republiky; jednou z reakcí byl politický islamismus, spojený s nostalgií po osmanských časech – tedy vlastně zpochybnění základů, na nichž byla postavena republika. Od té doby turecký nacionalismus tápe.
Rozrůzňuje se do více variant, od návratu k původním kemalistickým kořenům přes liberální variantu až radikálnímu panturectví, doplněnému islamistickou komponentou. Tápou ale také vzdělanecké turecké elity, důležitý nositel tohoto nacionalismu. Nacionalismus ztratil dech v momentě, kdy se konečný cíl zdál být na dosah ruky, ale unikl. A vzdělanci jsou na jedné straně vnitřně stále blíže myšlenkové pluralitě Západu, což zahrnuje i zpochybnění některých, dříve neotřesitelných nacionalistických pravd, na druhé straně stále silně vnímají možnost ohrožení národní jednoty a potenciálně i státu. Diskuse o tom, jak se přizpůsobit nové době, aniž by to vyvolalo krizi identity, se teprve rozbíhá.

Autor pracuje v Ústavu mezinárodních vztahů.

par avion

Dne 22. listopadu 2005 byla s definitivní platností ustavena nová německá vláda pod vedením Angely Merkelové. Sociálnědemokratický exkancléř Gerhard Schröder se ocitl bez práce a spekulace o jeho další činnosti mohly začít. Zdánlivé rozuzlení na sebe nedalo dlouho čekat: Už 9. prosince 2005 oznamoval šéf ruského Gazpromu Miller, že se Schröder stane předsedou dozorčí rady ve Švýcarsku registrované firmy North European Gas Pipeline
(NEGP), která má provozovat přes Baltské moře vedený rusko-německý plynovod.

Staronová ministryně spravedlnosti Brigitte Zypries (SPD) se v reakci na tyto zprávy nechala slyšet, že je třeba zavést pro politiky, kteří právě odešli z funkce, jakýsi morální kodex, který bude upravovat jejich činnost bezprostředně po ukončení funkčního období. V Bundestagu se ozývala slovní spojení jako „zcela bez instinktu“ či „je to oslovské jednání“. Schrödera se zastali jen ti nejvěrnější z řad SPD.

V médiích byla diskuse ještě živější. I Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ) se připojily ke kritice, i když umírněně. Redaktor deníku Volker Zastrow považuje jednání bývalého kancléře za škodlivé jak pro vnitropolitické poměry, tak pro obraz Německa v zahraničí (FAZ 13. 12. 2005). Liberální periodikum Die Zeit zařadilo Schröderovo angažmá do širšího kontextu a vyčítá mu, že se se svým krokem dostal do „špatné společnosti“, čímž má na mysli celý koncern Gazprom. (Die Zeit 15. 12. 2005).

Do jisté míry smířlivěji se vyjadřuje komentář ve Frankfurter Rundschau. To je pochopitelné, jelikož majoritním vlastníkem tohoto listu je sama SPD (prostřednictvím holdingu DDVG, který této straně patří). Ačkoliv je chování Gerharda Schrödera označeno jako politicko-morálně neslušné, komentátora nezaráží, že se bývalý kancléř pouští do onoho dobrodružství, ale spíš kdy se do něj pouští. Podobná věc by se prý neměla dít tři týdny po opuštění funkce (Frankfurter Rundschau 12. 12. 2005).

Na druhé straně bylo možné zaslechnout několik hlasů, které Schröderovo angažmá zcela schvalovaly. Tak například bývalý starosta města Hamburgu Henning Voscherau (SPD). V Die Welt požadoval „konec bigotnosti“, myšlení v historických souvislostech a pochvaloval si, jak celý rusko-německý projekt přispěje k větší bezpečnosti a světovému míru. V prvé řadě je podle něj nutné myslet na to, že je v SRN prakticky „každé pracovní místo závislé na importované energii“. (Die Welt 13. 12. 2005).

V nové roli spolkové kancléřky se na scéně objevila Angela Merkelová z Křesťansko-demokratické unie (CDU). Od „první dámy“ Německa je očekáváno mnohé, především ale stabilita a „rozběhnutí“ podřimující německé ekonomiky. S napětím byl proto sledován její první novoroční projev.

Merkelová překvapila především vzhledem, protože vystoupila poprvé na veřejnosti s brýlemi. Kritickému rozboru podrobila projev kancléřky spisovatelka Ines Geipelová, a to v deníku Die Welt. Podle ní Merkelová ukázala naprostou ztrátu smyslu pro realitu a koncentrovala v malém prostoru neuvěřitelné množství myšlenkové prázdnoty (Die Welt 3. 1. 2005). V „socialistických novinách“, jak sám sebe nazývá deník Neues Deutschland, bývalé východoněmecké Rudé právo, si přejí, aby v Merkelové vězelo ve skutečnosti více než v jejím novoročním projevu (Neues Deutschland 2. 1. 2005).

To bude moci dokázat například na sporu, jak vyřešit problém se zásobováním Německa energií. Poté, co Rusové utáhli kohoutek s plynem Ukrajině, začali si Němci klást oprávněné otázky, co by se stalo, kdyby je potkalo něco podobného. V současné době získává Německo největší čast energie (36,2 %) z nerostných olejů, následuje plyn, uhlí a jaderná energie. Právě jaderná energie, tvořící 12,7 % všech energetických zdrojů Německa, se stala v poslední době kamenem úrazu. Do roku 2021 má Německo přerušit provoz veškerých jaderných elektráren v zemi. Toto předsevzetí vzniklo již za Schröderovy „rudozelené“ vlády a je také součástí současné koaliční smlouvy mezi CDU/CSU a SPD. Nyní se ale proti původním deklaracím postavila nejmenší strana koalice, bavorská CSU, která má v Berlíně ministra hospodářství Michaela Glose. Ten se nechal slyšet, že by se přece jen o jaderné energii v Německu mělo přemýšlet a ne ji striktně odmítat.
Franfurter Allgemeine Zeitung zaplesaly, že aspoň někdo v Berlíně má ještě rozum. Prý se během ukrajinsko-ruského sporu jasně ukázalo, „jak nebezpečné by bylo se v budoucnosti spoléhat v dodávkách plynu na Rusko“ (FAZ 5. 1. 2005). Celá věc vyzněla víceméně do prázdna, jelikož byly „vzpurné CSU“ připomenuty její povinnosti a to, že koaliční smlouva z 11. listopadu 2005 není cár papíru. Potvrdilo se ovšem, že otázka energetiky bude vedle reformy zdravotnictví a trhu práce jedním z hlavních témat, kterým se bude koalice v SRN zabývat.

Němečtí představitelé se však nevyhnou ani ožehavé otázce „svobody slova“ a kontroly médií. Zástupci Německého svazu novinářů probírali na svém setkání 17. ledna 2006 kauzu „Cicero“. Redakce tohoto „magazínu politické kultury“, jak sám sebe označuje, byla minulý rok prohledána německou policií. Navíc někteří z novinářů zjistili, že jsou odposloucháváni, čímž jsou ovšem postižení nejen oni, ale i ti, kteří jim dodávají informace. Svaz začal bít na poplach a vyzval německý parlament k několika změnám zákonů, které by jejich informátorům měly zajistit větší ochranu proti odposlechům a upravit také právní rámec vztahů mezi žurnalisty a jejich zdroji (Spiegel-online 17. 1. 2006).

Z německojazyčného tisku vybíral Martin Teplý.

Smrt, která magistrát nezajímá

Pravidelná cyklojízda, na které se každý třetí čtvrtek v měsíci scházejí příznivci rozvoje dopravy na kolech ve městě, vypadala 19. ledna trochu jinak než obvykle. I přes ledové počasí se sjelo víc jezdců než na jízdách předchozích. Akce měla i jinou trasu, a především atmosféru. Tentokrát šlo o smuteční jízdu za jednoho z organizátorů jízd, předsedy občanského sdružení Oživení a koordinátora AutoMatu Jana Bouchala (rozhovor s ním přinesl týdeník A2 v čísle 2/2006). Z Vinohradské třídy směřovala na křižovatku nábřeží Kapitána Jaroše a Dukelských hrdinů, kde Jana Bouchala 6. ledna srazilo a smrtelně zranilo projíždějící auto.

Na místě nehody už na cyklisty čekali lidé z pražských ekologických organizací, Bouchalovi přátelé a známí a novináři. A samozřejmě i pár policistů, kteří dohlíželi na srocení lidí na neobvyklém místě – chodníkovém ostrůvku uprostřed křižovatky. Skupina přijíždějících cyklistů spořádaně uposlechla pokynů pořadatelů, odložila kola u zábradlí na břehu řeky a v automobilovém provozu prokličkovala k místu, kde měla být uctěna oběť nehody. Zatímco přes místa, kde byla dosud na vozovce nakreslena situace nehody, dále projížděla auta, umístili na ostrůvku Bouchalovi spolupracovníci z organizace Greenways improvizovaný pomníček z rozbitého kola, ke kterému přítomní kladli květiny a svíčky. Po krátkém slovu pořadatelky Petry Kolínské se většina cyklistů i pěších vydala do blízkého divadla Alfréd ve dvoře, kde se měla konat diskuse se zástupci města o cyklistické dopravě v Praze a o opatřeních, která by
bylo potřeba přijmout, aby na ulicích hlavního města zbytečně neumírali další jezdci na kole.

Zcela zaplněné divadlo se však skutečné městské reprezentace, natožpak odpovědí na své otázky nedočkalo. Organizátoři přizvali do panelu primátora Béma, radního Radovana Šteinera z ODS, který má na starosti dopravu ve městě, šéfa dopravního výboru pražského zastupitelstva Františka Laudáta (ODS) a ředitele odboru dopravy pražského magistrátu ing. Jana Heroudka.

Bém a Steiner se ani neomluvili, Laudát se jen omluvil a Heroudek poslal náhradníka. Místo nich přišli v roli zástupců úřadů a orgánů plk. ing. Zdeněk Bambus, ředitel služby dopravní policie na Policejním prezidiu, Libor Šíma za magistrát a radní na Praze 7 Ari Liebermann. Poslední jmenovaný si ve svém vystoupení pochvaloval, že na území Prahy 7, kde došlo k Bouchalově nehodě, je statisticky nízká nehodovost. Ocenil také svou snahu zavádět zpomalovací pruhy pro auta a pro cyklisty obousměrně průjezdné jednosměrky. Šéf dopravních policistů zase varoval přítomné, že nemají jezdit po ulici bez osvětlení a bez odrazek a přileb. Nabídl také svůj e-mail, aby mu na něj posílali digitální fotografie hříšníků mezi policisty, kteří parkují tam, kde nemají.

Druhá polovina stolu debatních panelistů, k nimž se přidal krátkým vystoupením i režisér Martin Mareček (rozhovor v A2 číslo 1/2006), který s Janem Bouchalem úzce spolupracoval na projektu AutoMat, otevírala ve svých vyjádřeních podobná témata. „Na kolech jezdí 2,4 procenta Pražanů, ale v dopravní výstavbě jde na úpravu cest pro cyklisty jen promile celkových výdajů na dopravní řešení, které tvoří desítky miliard. Loni se v Praze postavilo jen 3,4 kilometru cyklostezek, a to spíše na okraji města. V centru se pro cyklisty neudělalo nic. Nikdo nestaví stojany pro kola. Policie neodtahuje auta, která parkují na místech, kde nemají. Když se upravují ulice, ukrajují se značením velké plochy pro parkování aut. Pro kola nikde nezbývá místo. V centru města se cyklostezky nejen nestavějí, ale ty již vyznačené se dokonce ruší.“ Atd.

Především z publika pak vzešly také podněty, které šly i za rámec toho, na co si cyklističtí příznivci v Praze stěžují již více než deset let. Například Karel Jech z Ministerstva životního prostředí přišel s tím, že od poloviny roku 2006 má začít platit nový zákon o provozu na pozemních komunikacích. V něm a souvisejících vyhláškách se však na cyklisty řádně nepamatuje. Součástí výcviku a přezkušování řidičů by měla být povinná 50kilometrová jízda na kole s instruktorem, navrhuje Jech. Podobné cyklistické povinnosti by podle něj měly být stanoveny i pro profesionální řidiče, včetně řidičů MHD. Zatím je však v předpisech cyklista vnímán spíše jen jako překážka než jako ten, komu silnice také právem patří, tvrdí Jech. Jiný z diváků zase upozornil na to, že v některých zahraničních a dokonce i českých městech, jako například v Pardubicích, se místní úřady o bezpečnost cyklistů starají daleko
více. Jejich zkušenosti přitom prokazují, že spolu s nezbytnými úpravami prudce roste počet lidí, kteří využívají kolo v dopravě po městě a ulehčují tak jeho obyvatelům od následků dopravy automobilové.

Účastníci večera se do diskuse zapojovali s více či lépe ovládaným napětím a někdy emotivně. Jenže vlastně nešlo o diskusi, ale o opakování stále stejných, mnohdy velmi skromných požadavků, na které na druhé straně nikdo neodpovídá. Zřejmě si pražští politici myslí, že není proč. Smrt jednoho cyklisty s nimi nezahýbá. A zřejmě ani stovka aktivních, ale možná příliš spořádaných pražských cyklistů, kteří se po smutné cyklojízdě rozjeli domů. Mimochodem, zhruba stejný počet jich každý rok zahyne u nás na silnicích.

Turecko-evropské kulturní války

Pro kabinet tureckého premiéra Erdogana je zahájení procesu oficiálního vyjednávání důležitým politickým vítězstvím. Stejně tak i pro jeho Stranu spravedlnosti a rozvoje, která o sobě tvrdí, že se úspěšně přetrasformovala z původně islámského hnutí do podoby moderní konzervativní strany. Někteří kritici ale srovnávají Erdonganovu metamorfózu s proměnami trojského koně. Jsou přesvědčeni o tom, že bývalý starosta Istanbulu svou náklonnost k demokratickým hodnotám pouze předstírá. Chce prý ve skutečnosti využít intervencí ze strany EU ve prospěch náboženské tolerance, aby s jejich pomocí zcela zničil odkaz Atatürkova sekulárního státu. Takové úvahy jsou však poněkud paranoidní. Proměna Erdonganovy politické strany je něčím, co je opravdu hodné zaznamenání. Zvláště ve chvíli, kdy se tak zoufale hledají modely, které by mohly nějak usmířit islám s moderním světem. Jenže i přesto otázky zůstávají. A tou hlavní je, zda se Turecku jako
takovému skutečně podařilo také proměnit z „demokracie s autoritářskou tváří“ na zemi opravdu demokratickou, která by se jednou opravdu mohla stat plnoprávným členem Evropské unie?

Měření kritérií i obav

Stejně jako v případě přístupového procesu, kterým musela projít Česká republika, budou i v případě Turecka tím hlavním měřítkem, podle něhož bude poměřována připravenost země, „kodaňská kritéria“. Měřit bude pochopitelně hlavně Evropská komise. Ale v případě Turecka bude platit ještě spíše, než tomu bylo při začleňování České republiky, že celý proces nemůže být omezen jen na prosté odškrtávání splněných položek. Mimořádně důležitou roli bude hrát klíčová geopolitická poloha Turecka, morální váha starých slibů i strach nahánějící otázka: Jakým směrem se Turecko vyvine, pokud se privilegovaný evropský klub rozhodne, že své dveře navždy zavře? Když se Evropská komise rozhodovala, jakou známkou ocení pokrok, jehož bylo dosud dosaženo, a zda jej uzná za dostatečný pro zahájení rozhovorů, hrály nepochybně svou roli Erdoganovy mimořádné úspěchy reformátora, ale i směsice geopolitických zájmů, výčitky svědomí a obavy. Nakonec, alespoň nyní, zvítězily tyto
vlivy nad druhou skupinou otázek, jež trápí většinu občanů Unie, kteří jsou k dalšímu rozšiřování skeptičtí: Co vlastně pro islámské Turky znamenají evropské hodnoty? Bude Evropa vůbec schopná absorbovat gigantický potenciál tureckých migrantů? Kdo vlastně zaplatí náklady spojené s přijetím Turecka do EU?

Evropská unie je velmi křehkým a zároveň neustále se měnícím tělesem. Nikdo dnes nemůže s vážnou tváří říct, jak se bude na tyto otázky odpovídat ve vzdálenější budoucnosti, pokud se Turecko stane skutečně členem. I současní stoupenci tureckého členství dnes patrně pociťují úlevu při pomyšlení, že bude celý proces dokončen patrně až dlouho poté, co i oni ukončí svou politickou kariéru. Zatím tedy Brusel může využívat jednání o připojení Turecka k tomu, aby vyvinul silný tlak na politiky v Ankaře. Podobně jako tomu bylo při připojování států střední a východní Evropy, může i Turecku poskytovat perspektiva členství v EU dostatečné pobídky, jež zabrání chaosu nebo návratu k autoritativní vládě právě v této oblasti, která je tak zranitelná svou pozicí spojnice mezi Evropou a turbulentním Blízkým východem.

Svobodnější jihovýchod

Právě mocný vliv příslibu členství byl tou silou, která vedla k zásadní transformaci na jihovýchodě země. Povšiml si toho během své poslední návštěvy i Stephen Kinzer, bývalý šéf kanceláře listu New York Times v Istanbulu. Ještě před pár lety bylo město Diyarbakir regionálním centrem této oblasti, a jeho přilehlé okolí scénou špinavé války, která způsobovala místní kurdské populaci mimořádné utrpení. Tentokrát však Kinzer popsal svá pozorování zcela jinak: „Už při první procházce Diyarbakirem mi bylo okamžitě jasné, jak moc se změnilo. Na ulicích už nejsou vojáci ani obrněná vozidla. Policisté se drží z dohledu. A co je nejdůležitější, lidé si teď říkají, co chtějí. Může se stát, že ještě exploduje celá řada otázek, od terorismu až po statut Kypru, a zablokuje turecké členství. Ale již nyní se v kurdském regionu lidé chovají, jako by byli pod evropskou ochranou.“

Napadená identita

Naivní čtenář by možná po přečtení zpráv o těchto změnách ve vzdáleném Kurdistánu neodolal pokušení oslavit členství Turecka, jako by šlo o již dosažený politický úspěch, a nikoliv o dobrodružství, které je teprve před námi. Ale jiné zprávy z Turecka zároveň ukazují, že i odpůrci členství mohou najít dostatečné důkazy k podpoře své interpretace historie, podle níž jsou důvody k votum separatum. Zdůrazňují přitom řadu znepokojivých a široce publikovaných zpráv, které zesilují veřejné pochybnosti o demokratické zralosti Ankary. Jednou z často publikovaných událostí bylo brutální zbití demonstrujících žen v Ankaře, ke kterému došlo v březnu 2005. Ještě větší pozornost vyvolal nedávný proces se spisovatelem Orhanem Pamukem, který jen několik měsíců předtím dostal významné ocenění Friedenspreis (Cenu německých knihkupců).

První a zatím poslední zasedání soudu v trestní věci proti Orhanovi Pamukovi jako by se řídilo režijními instrukcemi těch nejtvrdších oponentů vstupu Turecka do EU. Britský zástupce v Evropském parlamentu Denis McShane, který je zapáleným příznivcem členství Turecka v Unii a přijel do Istanbulu, aby sledoval politicky velmi citlivou kauzu, byl fyzicky napaden skupinou nacionalistů. Ti se procesu účastnili jako občanští žalobci. V soudní síni pak ječící žena napadla Orhana Pamuka a bila ho papírovou trubkou po hlavě. Po asi hodinovém řízení se soudce rozhodl odložit další projednávání na únor. Chce prý čekat na rozhodnutí ministerstva spravedlnosti, které musí prověřit formální náležitosti žaloby. Na konci krátkého projednávání údajně rozzuření žalobci a jejich společníci začali vyhrožovat přítomným novinářům a obhájcům. Incident pokračoval ještě na ulici před soudní budovou.

Odpor státních struktur

Většina pozorovatelů předpokládá, že Orhan Pamuk nakonec odsouzen nebude. Ale již v tomto okamžiku způsobil skandál nenapravitelné škody na obrazu Turecka jako otevřené a demokratické země. Znovu také upozornil na skutečnost, že Pamuk rozhodně není sám, ale patří do řady asi šedesáti intelektuálů, kteří byli v nedávné době obviněni z „pošpinění turectví“. Případ opět přivedl pozornost k varováním Cema Ödzemira, německého Turka a poslance za Zelené v Evropském parlamentu, který hovoří o „trvající kulturní válce“ mezi těmi, „kdo chtějí jít do Evropské unie, a těmi, kteří se chtějí vrátit zpět do středověkých časů“. Byla by chyba interpretovat tuto „kulturní válku“ jen jako konfrontaci mezi „tradičně“ religiózními islamisty a „moderními“ sekulárními silami. Ve skutečnosti je pravda spíše pravý opak. Pro mocenskou elitu země, tedy sekulární síly v armádě a státní administrativě, znamená větší demokracie a také větší dohled ze
strany Bruselu podstatné omezení moci. V Turecku se těmto strukturám říká „hluboký stát“. Není proto nikterak překvapující, že ve svém úsilí o sabotování tureckých snah o členství využívají především turecký právní systém. Pro vládu je velmi těžké zabránit skandálům, jakým je například soud s Pamukem. Mohla by totiž zároveň vyvolat nepříznivý dojem, že soudy rozhodují na základě politických nařízení.

Umírnění islamisté ve vládě sami na své kůži zažili útlak ze strany „hlubokého státu“ a od Evropské unie očekávají, že posílí jejich pozice v boji za větší politickou a náboženskou svobodu. Ačkoliv Erdoganova vláda dosud překonala při svých snahách připravit Turecko na přijímací proces neuvěřitelné překážky, nelze přehlížet potenciální konflikty, které před ní ještě stojí. Velkou vypovídající hodnotu v tomto smyslu mají slova odsouzení, která Erdogan adresoval účasti pozorovatelů EU při soudu s Pamukem. Jednalo se podle jeho vyjádření o nepřípadné vměšování do tureckého soudního systému. V budoucnosti se podobné konflikty mohou opět vynořit ve spojitosti s právy žen nebo právy křesťanů, homosexuálů, Kurdů a dalších etnických menšin. I když chce Erdogan a jeho tým v zásadě přijímat navrhované kompromisy, nebude schopen jednat bez ohledu na názory veřejnosti. Ta potřebuje určitý čas na to, aby se zřekla dogmat, která byla tak dlouho
součástí národních mýtů. Konflikt v budoucnu může přinést i deziluze mezi převážně chudými stoupenci strany, pro které je momentálně vstup do EU otázkou národní pýchy, ale kteří mohou být brzy těmi prvními, kdo budou platit sociální náklady ekonomické integrace.

Kauza Orhana Pamuka proto přináší jen předzvěst nadcházejících „kulturní válek“ mezi Bruselem a hrdým nacionalisticky laděným tureckým národem.

Otázka volby, nikoliv osudu

V současnosti má Brusel v těchto sporech výhodu silné vyjednávací pozice. Může od Ankary požadovat dalekosáhlé ústupky a přitom nemusí zase tak moc nabízet. Stačí perspektiva vzdáleného členství. Jak ukazuje nešťastná role Erdoganovy vlády v případu Pamuk, je turecká moc ve značně složitější situaci. Nezbývá jí mnoho jiného než uspokojovat požadavky Evropské komise, ale stejně jako jakákoliv jiná proevropská vláda v Turecku je přitom pod permanentním tlakem populistů, kteří ji obviňují z prodávání tureckých zájmů.

Na rozdíl od zemí střední a východní Evropy je turecká ambice po členství v EU více otázkou rozhodnutí než osudu. Vzhledem k rozměrům a strategické poloze země je snadněji představitelná řada jiných řešení, jako je například orientace na turkické národy v bývalém Sovětském svazu. V té by mnozí mohli nalézt snadněji dostupný sebeobraz, který by odpovídal volání po hrdém a neústupném tureckém národu. Pravděpodobné sociální a ekonomické náklady integrace, které budou s požadavky Bruselu spojeny, mohou velmi ochladit nadšení pro EU. Možná až do takové miry, že dokonce i Ankara začne prosazovat koncept kancléřky Merkelové a její hesla o „privilegovaném partnerství“.

Autor je urbanista, žije v Praze.

Přeložil Filip Pospíšil.

Usměvaví a čistě oblečení Kubánci

Kuba je malá země a historikové jí příliš zájmu nevěnují, píše ve svých stručných dějinách Kuby Josef Opatrný. Přestože se ostrov stal základnou pro výpravy španělských dobyvatelů, jeho dějiny se příliš neliší od desítky podobných zemí Latinské Ameriky. Když už o Kubě historici píší, pak je to hlavně kvůli posledním padesáti letům totalitní vlády Fidela Castra, na kterou mají vyhraněný názor anebo se snaží si ho vyjasnit. Díky revoluci v roce 1959 se Kuba dostala mezi hráče světové politiky a stal se z ní mýtus, daleko překračující její skutečný význam.

Gottova Kuba je jedinou rozsáhlou monografií přeloženou do češtiny, která pokrývá období od indiánského osídlení ostrova až po výslechy iráckých zajatců na americké základně Guantánamo. Jejím těžištěm je dvacáté století. Čtyřsetstránkový svazek je bohatý na fakta a sem tam nabízí i nějaké explicitní interpretace. Dějiny Kuby, jak je Gott pojímá, jsou do poloviny devatenáctého století spíše nepříliš čtivým seznamem panovníků a konfliktů, ale už tady se tvoří jeho základní historické teze, ve kterých se příliš neliší od jiných historických prací: na Kubě i podle Gotta do devatenáctého století neexistuje politický národ. Ostrov je spíše koloniálním překladištěm pro obchod s bohatšími zeměmi (s. 42). Zdejší vnitřní politiku vždy paralyzuje elitářství, násilí a rasismus. Země není schopna sama uspořádat své problémy. Z okolí jí ubližují snad všichni, od kolonialistů přes piráty až k USA. Hlavně USA. Až revoluce „dodala smysl minulým bojům
a přeměnila nepokojný, ale v zásadě periferní karibský ostrov v hráče na světové scéně“. Pod vedením Castra si totiž „kubánský lid… poprvé uvědomil, kým vlastně je“ (s. 192).

Kubánské dějiny jsou opředeny mnoha mýty. Gott se s řadou z nich obstojně vypořádal. Batista v jeho pohledu není krvelačný diktátor, ale jen další v řadě vůdců, kteří s nenucenou lehkostí přecházejí od štědrého sociálního programu k mučení opozice a kteří se na Kubě střídají jeden za druhým, vyrušení sem tam nějakou guerillou někde v horách na východě. Politika USA není vždycky ďábelská, ale někdy pouze nerozhodná, zmatená a často kontraproduktivní. Castro není vždy hodný Santa Claus v olivové uniformě, ale někdy ješitný megaloman a vychytralý stratég. V autorových očích se historie Kuby poněkud fádně redukuje do značné míry na řadu herců, kteří přicházejí na jeviště tak, že se násilně zbaví předchozího protagonisty, pokud možno s pomocí kubánského exilu. Castro by mohl hrát jednu z dalších epizodních rolí. Bohužel ho ale Gott nechápe důsledně. Podle něj se z cyklu násilí, s nímž jsou dějiny ostrova spojené,
vymyká, a to překvapivě spíše v tom pozitivním smyslu.

Přestože chce Gott psát dějiny Kubánců a ne idejí, před očima nám ožívají opravdové pojmy-přeludy: „revoluce“, „kapitalismus“, „imperialismus“, „historie“, „apartheid“, „rasismus“ a jejich další kamarádi. „Apartheid“ útočí v Angole na „revoluci“ a ta zase, posílena „historií“, vítězí nad „rasismem“, a to všechno bez uvozovek. Duchové dostávají tak bytelné tělo, že se člověk chvílemi při čtení textu skutečně obává, že „revoluce“ přijde na návštěvu k „historii“ a vypijí spolu havanskou kávu nevalné chuti. Za těmito závoji hesel se potom hrdý kubánský národ lehce vytrácí.

Luxus do té doby nevídaný

Richard Gott je novinář, který přispívá většinou do levicových periodik a který v šedesátých letech působil jako korespondent v Havaně. V předmluvě se přiznává, jak velký dojem na něj udělali Che a Fidel: „Jako mnoho jiných, vzpomínám na své rané nadšení pro revoluci a udržuji si trvalý obdiv ke kubánskému lidu a k jeho nerovnému boji. Vrátil jsem se do Havany o třicet let později, abych to sepsal“ (s. 21).

Jeho práce je přes značný počet pramenů spíše novinářská a mnoho kapitol začíná miniaturním portrétem z místa, kde se osudové okamžiky odehrávaly. Jednou se trochu podřekne, když přizná, že náhle začne na dějiny pohlížet „z historické perspektivy“ (s. 293). Tak jako každý novinář snaží se i Gott dodržovat to, co se mezi novináři pokládá za vrchol objektivity. Oběma stranám sporu – zjednodušující bipolární pojetí je u něj stále patrné – „revoluci“ i „kapitalismu“ se snaží dávat stejný prostor. Přes, nebo právě pro tuto úctyhodnou snahu je nucen do nevídaných logických kotrmelců. Například kubánský lid je na začátku 20. století „stěží připraven vykročit do nového dějinného období“ a „stát není schopen uspořádat soutěž bez podvodů“ (s. 152, resp. 153), přesto však pocit, že jsou „nezkušení, nekompetentní a rozdělení“, v Kubáncích vyvolala až „opakovaná americká okupace“ (s. 156). Zato „nacionalismus“ je prý ve znárodněné zemi takřka bez soukromého
podnikání „významnější než socialismus“ (s. 193). Castro podle Gotta dokazuje hrdost svého lidu tím, že využívá své možnosti „otevřít kohoutek neomezené migraci“ a vydírat tak USA (s. 334), a přestože v posledním roce byl máximo líder v televizi skoro každý den, „je nyní do značné míry nepřítomen na scéně“ (s. 400).

Gott se také nemůže rozhodnout, jakou roli v kubánských dějinách měl vlastně Sovětský svaz. Na jedné straně prý USA přispěly k tomu, že se Castro na SSSR sám obrátil. Na straně druhé byla Kuba pro Gotta „obětí tří impérií a odmítla je všechny“ (s. 398). Přitom v roce 1968 Castro „bohatě čerpal z pramene sovětské ortodoxie a vybral si svou volbu“ (s. 298) a „Kuba se měla sama podřídit a přizpůsobit Sovětskému obrazu“ (s. 295). Je škoda, že Gott nenašel odvahu pustit se pořádně do tématu u levice s takovým zaujetím diskutovaného, jako je americké embargo. Bezelstně přiznává, že stačilo, aby Castro povolil koncem osmdesátých let drobné zemědělské trhy, a náhle se objevila „hojnost ve městě nevídaná po mnoho desetiletí“ – různé druhy masa a zeleniny. Zároveň nenapravitelně podporuje mýtus bezbranné oběti a vše špatné na ostrově přisuzuje embargu na obchod s USA.

Kromě oprávněné kritiky USA bohužel Gott používá i postupy módního antiamerikanismu, jehož základní logika spočívá v nevyřčené tezi, že Spojené státy jsou nejhorší, protože o sobě arogantně prohlašují, že jsou nejlepší. Proto jen tak mimochodem v úvodu kritizuje guantánamskou americkou věznici, ale podmínkám v kubánském vězení pár desítek kilometrů dál nevěnuje v textu ani jednu řádku.

Překladatel Gottovy knihy a politolog Jiří Kunc říká, že psát dějiny aktuálního politického konfliktu je vždycky tanec na ostří nože. Gott ale na tomto ostří příliš dobře nebalancuje. V předmluvě i v doslovu děkuje mnoha zástupcům Castrovy vlády a dává k dobru jejich historky ze života. Přitom nikde nehodnotí své zdroje. Vystřízlivěl sice ze svého mladistvého nadšení pro revoluci, ale jeho rozčarování vedlo k tomu, že nechce vidět nepříjemná fakta. Přiznává například, že první nedostatky potravin už v šedesátých letech způsobila Castrova neobratnost a megalomanie. Ale zatímco projevům charismatického vůdce věnuje nesčetné pasáže, utrpení svého milovaného kubánského lidu v devadesátých letech odbývá jednou zaumnou větou: „…ačkoliv úplné vyhladovění bylo drženo v šachu, rozšířila se podvýživa…“ (s. 358).

První obětí „revoluce“ je určitě jazyk. Jiří Kunc uvádí jako dobrý příklad “Zátoku sviní”, bažinaté pobřeží střední části ostrova, kde se pokusili vylodit exiloví Kubánci podporovaní USA. Takto pejorativní název zálivu, kde se vždy vesele proháněli divocí čuníci, existuje zřejmě jen v češtině, a to pravděpodobně díky podroušenému agentovi Státní bezpečnosti, který měl ten den zrovna službu v ČTK. Bohužel se Prasečí zátoka nedostala ani do českého překladu Gottových dějin.

Při podrobném čtení budí Gott dojem člověka, který se zoufale snaží pochopit, jak je možné, že jeho oblíbený commandante dospěl až do takového nešťastného konce. Tak hluboko se noří do vůdcových tezí a argumentů, až jeho slovník začíná připomínat oficiální stanoviska. Například USA „dirigují“ ozbrojené převraty a z exulantů je „invazní sbor“ USA (s. 28), ale Castro, podporovaný také cizími vládami, je pravý revolucionář a Kubánci vždy „nabídnou jen vojenské poradce“, nikdy nepodněcují k útoku; vážený člen demokratické opozice je nazýván podvratníkem (s. 389), z ostrova emigrují „živly“, a vždy jen „z ekonomických důvodů“; právní vítězství v případě sporu o navrácení dítěte Eliána Gonzáleze na Kubu je „triumfem revoluce“. Gott se ztrácí v totalitním slovníku a zapomíná, že má co do činění s nejpropracovanějším propagandistickým představením, které naplno zaměstnává mnoho milionů více či méně bezbranných Kubánců. Ti
dostávají sice skromný příděl jídla, ale musí za to celé dny dělat křoví v nekonečné telenovele. Gott na konci svého vyprávění nachází ke svému oblíbenému kubánskému lidu hezký bohorovný otcovský vztah. Jako správný rodič na nedělní vycházce si všímá jen toho, že „málokdo (…) může přehlédnout veselost a optimismus zdravého a čistě oblečeného kubánského obyvatelstva“ (s. 394). Radost pohledět.

Autor působí ve Společnosti Člověk v tísni.

Zavřená hranice na Kavkaze

Vztahy Turecka k bývalému Sovětskému svazu a k regionu Kavkazu byly v devadesátých letech motivovány snahou zajistit si zde vliv a posílit vlastní bezpečnost. Turecký zájem o muslimské republiky bývalého SSSR byl dán především historickými a etnickými pouty. V každé z těchto republik je totiž mateřským jazykem většiny obyvatelstva některý z turkitských jazyků, jedinou výjimkou je Tádžikistán, kde většina obyvatelstva mluví farsí (persky).

Nelze zapomínat ani na ekonomický motiv expanze Turecka. Turkitské republiky SSSR představovaly ohromný trh pro turecké zboží, tři z nich navíc leží na pobřeží Kaspického moře a disponují značnými ložisky ropy. Ankara se snažila ekonomicky získat na tranzitu těchto surovin přes turecké území a zároveň uspokojit i vlastní stoupající spotřebu energie. Jižní Kavkaz hrál v tomto plánu klíčovou roli. Jako křižovatka kontinentů poskytoval spojení se Střední Asií i s Ázerbájdžánem. Turecko je však od Ázerbájdžánu odděleno územím Arménie, jež byla vzhledem k historickým okolnostem Tureckem vnímána jako bariéra mezi turkitskými světy. Tato okolnost zásadním způsobem formovala směr samostatné arménské zahraniční politiky a způsobila vážné bariéry v cestě k normalizaci vztahů s Tureckem. Arménie začala být velmi obezřetná k turecké excesivní politice na Kavkaze a snažila se vyvážit turecký vliv v oblasti navázáním úzkých vztahů s Ruskem
a dále rozvíjet dobré vztahy například s Íránem a Řeckem (které také není nadšeno tureckým vlivem).

Kořeny nesnášenlivosti

Arménie byla jako součást „Zakavkazska“ vždy křižovatkou významných migračních proudů a válečných výbojů různých říší. Moderní dějiny Arménie významně poznamenal především kulturně-politický střet Arménů s osmanskou vládou, který se rozvíjel v druhé polovině devatenáctého století a za první světové války vyústil v genocidu, při níž zahynulo podle různých odhadů od 600 000 do 1,5 milionu Arménů. Arméni si tuto událost připomínají vždy 24. dubna. K této otázce se vyjádřila i řada evropských států. V parlamentech Francie, Ruska, Švýcarska, Řecka, Polska a dokonce i v parlamentu evropském (v roce 1987) byly odhlasovány rezoluce, které genocidu Arménů uznávají za historický fakt.

První vláda nezávislé Republiky Arménie, do jejíhož čela se po volbách v srpnu roku 1990 postavilo Arménské národní hnutí (ANH) Levon Ter-Petrosjana, si uvědomovala, že eskalace karabašského konfliktu (1989–1994) a oslabování ruských pozic na Kavkaze vyžaduje změnu v turecko-arménských vztazích. Rozhodla se proto nadále nevznášet požadavky týkající se genocidy nebo bývalých arménských provincií v Turecku. Potřeba smést ze stolu turecko-arménskou anomálii byla dána i tím, že Turecko odmítlo osmanské myšlenky velkoturectví a panislamismu a namísto toho přijalo evropské smýšlení. Prezident Levon Ter-Petrosjan a jeho klíčoví poradci proto prosazovali revizionistické myšlení a věřili, že arménsko-turecké vztahy je nutno vidět v novém světle. Turecko v té době navíc ještě dovolovalo, aby byla přes jeho území dopravována humanitární pomoc do Arménie, oslabené v důsledku ničivého zemětřesení.

Arménská vláda však zároveň odmítla uznat vzájemné hranice, což z pohledu Turecka otevíralo možné územní spory v Karsu a dalších oblastech severovýchodního Turecka. Tato skutečnost i vývoj konfliktu v Náhorním Karabachu přiměly Turecko začátkem dubna roku 1993 zablokovat hranice, v důsledku čehož se Arménie ocitla v naprosté izolaci: v první polovině devadesátých let ji s vnějším světem spojovaly pouze dálnice procházející gruzínskými přístavními městy Batumi a Poti. Otevřená zůstala také hranice s Íránem.

Nepřiměřená závislost na těchto dvou zemích zredukovala arménské vyjednávací pozice: zahraniční politika se začala orientovat především na Rusko – mimo jiné stát s největší arménskou diasporou.

Dnešní stav

V Arménii dnes představují vztahy s Tureckem nejdiskutovanější zahraničněpolitické téma a totéž v podstatě platí i o Turecku. Vnitřní tlak na obě vlády je v těchto otázkách tak silný, že v důsledku znemožňuje formulovat funkční bilaterální politiku. Hranice zůstávají zavřené a Turecko opakovaně odmítá oživit diplomatické vztahy s Arménií. Paradoxem arménsko-tureckých vztahů zůstává, že vzájemná hranice je relativně stabilní. Vzájemnou politiku čas od času komplikují turecká obvinění, že se dnes tato hranice stala průchodnou pro mezinárodní teroristy. Ta uspokojují veřejnou nevraživost vůči Arménii a podávají lidem vysvětlení, proč nelze zcela vyřešit a utlumit konflikt s Kurdy. To ale vytváří podmínky, které pouze zkomplikují snahy o snížení napětí. Na arménské straně zůstává strach z Turecka a trpké vzpomínky na genocidu. Ty by však neměly paralyzovat přítomnost a ničit budoucnost. Pokud se ovšem Turecko
chce stát součástí západního světa a podílet se na zákonech demokratických společností, musí se naučit zodpovědně hodnotit minulost, aby zabránilo budoucím tragédiím.

Autor je doktorand na FSV UK.

Život v protikladech

depeše

Operní premiéra z jáchymovského pekla

Tuhá prosincová zima 1952. Studená betonová samotka komunistického pracovního gulagu na Jáchymovsku. K smrti vyčerpaný vězeň číslo A 03915, mladý medik Martin Středa, osleplý při brutálních výsleších, se ocitl na konci svých sil. Stravuje jej nedořešený vztah s otcem, nepřijetí kriminálního údělu i praktikovaný pacifismus. Strohost betonové korekce naruší až muklovo zjištění, že ve vedlejší cele je spoluvězeň, se kterým je možné dorozumívat se přes zeď morseovkou. A tak se mu svěřuje se svým příběhem.

Devatenáctý listopad 2005. Večerní New York, vzdušná Merkin Concert Hall, stojící blízko Metropolitní opery, na pódiu osm hudebníků a zpěvák, oblečený do vězeňského pracovního mundúru. Odehrává se premiéra jednoaktové opery Martin Středa, jejímž autorem je kanadský hudební skladatel s českými kořeny Andrew Svoboda (1977–2004). Celý premiérový večer nesl podtitul „memorial concert“, neboť mladý skladatel zemřel náhle na sklonku předminulého roku na selhání srdce. Přestože Svobodova tvorba se předčasně zaklenula, můžeme právě v souvislosti s operou hovořit o autorské odvaze a překvapivé hudební zralosti. Spřízněnost bychom mohli nalézt se Schönbergovým monodramatem Erwarthung, s Poulencovým La Voix Humaine či s Glassovým V kárném táboře. Svoboda v jednom rozhovoru jejich určitý vliv připustil: „Při poslechu těchto děl jsem zakusil, jakou moc a sílu může mít na jevišti jediný herec.“

Organizace newyorského koncertu a nastudování monodramatu se chopila Columbia University (dirigent Paul Hoestetter), na které Andrew Svoboda v posledních měsících svého života studoval, když před tím prošel důkladným kompozičním „školením“ na McGill University v Montrealu (prof. John Rea) a v Paříži (více na andrewsvoboda.com). Co vlastně vedlo rodáka z Toronta (4. 2. 1977), aby se kdesi za oceánem pustil do české látky, která je v domácích poměrech stále ještě přehlížena jako nehodící se či obcházena s trpkým úšklebkem? Především fakt, že skladatelův otec Josef Svoboda, významný vědec a polární badatel (z vlasti emigroval v roce 1968), si jako mladý student odseděl v komunistických kriminálech bezmála devět let. Právě jeho autentická zkušenost a příběhy „spolumuklů“ byly základní inspirací pro vznik libreta. Hlavní postava velmi volně vychází ze skutečného životního příběhu Milana Šedy, který
v bolševickém kriminále po výslechu oslepl a řešil svůj komplikovaný vztah k otci-emigrantovi, kvůli kterému byl zatčen a odsouzen.

Operní monodrama Martin Středa je velmi precizně budováno jakoby z jednoho hudebního „kusu“, kompaktně, bez širokodechých rozběhů a samoúčelných výstředností. Hudební plochy jsou podřízeny celku a velmi přesně a naléhavě vytvářejí svíravý prostor kobky i vnitřní stavy vězně: úzkostné víření bicích, tísnivé dunění tympánů a osudovost zvonů, vyťukávání morseznaček, „prosvětlený záchvěv“ flétny a soumračné, chvějivé smyčce. Děj monodramatu se odehrává na malém prostoru: jedinou scénou je betonová kobka, ve které stojí kamna na uhlí. V jednu chvíli se děj jakoby „zadrhne“ a z chrčivého táborového amplionu se ozve koleda. Jako surový výsměch věznitelů, jako drásavá vzpomínka na teplo domovů. Když nakonec bachaři Martinovi zakážou další příděl topiva, ten si v posledním vzepětí sil uvědomí, že poprvé od svého zatčení má situaci ve svých rukou – už se nemusí uzurpátorů o nic doprošovat. Umírá zimou v naprosté opuštěnosti
a bezmoci, když se před tím vnitřně smířil se svým otcem.

Hlavní a jediná postava monodramatu je psána pro baryton. Při newyorské premiéře se této role ujal mladý kanadský barytonista Karel Ludvík (nar. 1980, v současné době studuje v německém Augsburgu). A protože má Ludvík české kořeny (jeho otcem je známý český filmový dokumentarista), dostal celý newyorský večer ještě zvláštní příchuť. Umělec zpíval s neobyčejným porozuměním tématu, zachovával smysl pro míru a nesklouzával do manýry či exaltací. Mohutnost výrazu umocňoval střídmostí gest. Síla Ludvíkovy interpretace je při technicky spolehlivém zvládnutí partu v intenzitě propojení textu a hudby, v jemném a do detailu odstíněném modelování výrazové škály. Velmi přesně dokázal charakterizovat drásavost existenciální opuštěnosti uprostřed vesmíru i „procitnutí“ vědomí, zoufalé volání, zadržovaný vzlyk i rezignovaný šepot. Zvlášť v těžkých partiích, kdy se Středovo blouznění a vysílení proplétá s jinými „hlasy“
a vzpomínkami, působil jistým dojmem.

Když po premiéře seděla „mezinárodní“ společnost v jedné newyorské řecké restauraci, projevil kdosi přání „zažít“ Martina Středu na českém jevišti. Tedy tam, kam rodem patří. Doufejme, že někdo z odvážných hudebních dramaturgů se osmělí vstoupit do kalných bažin nedávné národní minulosti a představí domácímu publiku toto závažné komorní dílo…

Jiří Cieslar 7. 2. 1951 – 16. 1. 2006

Zlomené květiny

V létě roku 2004 psal Jiří se svou příznačnou důkladností obsáhlý článek o Allenově Manhattanu. Sdíleli jsme obdiv k protagonistce, sedmnáctileté spontánní a nezkažené Tracey, kterou opustí a na poslední chvíli opět získá o hodně starší rozháraný partner. Jiří v ní viděl „zosobněný klid a moudrost“, byla pro něj bytostí, která „tkví od přírody v sobě“.

Před měsícem v recenzi na Jarmuschovy Zlomené květiny věnoval celý odstavec jiné nezáludné dívce se zářivě svěžím symbolickým jménem, květinářce Sun Greenové. Ocenil u ní „nepředstíraný zájem“ o zbídačelého hrdinu a její „klidnou, nevyzývavou intimitu“. Tu prchavou scénku o drobné útěše snadno přehlédne šťastlivec dobře zásobený vlastními, třeba i banálními radostmi. Pro Jiřího to byl výjev významný a životadárný. Dokonale v něm rozpoznal a popsal přirozenost gesta dárkyně i vděk obdarovaného.

Hlavně v posledních letech se myslím snažil vybudovat si „svépomocí“ svá malá štěstí, jen neměl „od přírody“ příliš velký talent si je udržet a jako odpůrce sebeklamu si to i přiznával. Přesto mu dlouhý čas značnou radost působil například buxus, zakoupený u zcela reálné vlídné květinářky a ceněný pro věčně zelenou houževnatost. Často o něm básnil, jednu textovou zprávu dokonce podepsal „JIRIODBUXUSU“. I půvab keříku časem bohužel vyprchal. Musel by to být úplně jiný scénář, aby v něm člověka tak složitého uspokojily jen úsměvy květinářek či pěstování malinkých všedních radostí, a pouze v romantickém příběhu by dostal šanci rozběhnout se za milující Tracey. Ve svém vlastním dramatu léta odolával nehmatatelným padouchům, chemickým látkám deptajícím jeho nervové ústrojí. Na ně byl i jeho kromobyčejný rozum krátký a nestačily na ně ani síly lékařů, ani povzbuzování rodiny a přátel.

Přesto nás, Jiřího květináře a květinářky, trápí, zda námi nabízené květiny byly dost kvalitní a náš zájem dostatečný. Pokud na chvíli zapomeneme, že nejsme z celuloidu, může nás „utěšit“ snad jen to, že ani starostlivá Meryl Streepová ve filmu Hodiny, s náručí láskyplných růží, neodvrátila smutného nemocného básníka od stejné rázné smrti.
Dana Hábová

Pro-sim-tě, Jiří…

Skoro patnáct let to byl on, který mě „zdědil“ po Sergeji Machoninovi, kdo byl týden co týden mou hlavní spojnicí s Literárkami. Jemu jsem každý týden odevzdával posttelevizní či postdivadelní úvahy, ale taky větší eseje. Pořád budu slyšet jeho klidný, naléhavý hlas, s důrazem na každou slabiku: „Pro-sim-tě, Vladimíre, pro-sim-tě, tak ale určitě…“ Odevzdával jsem na poslední chvíli (abych byl aktuální – měl jsem v tomto ohledu u něj protekci), někdy, pravda, i pět minut po dvanácté, ale odevzdal vždycky a na míru. Ze Šumavy, z Hradce či Ostravy – mohl se za ta léta spolehnout, že to odešlu třeba i ze severní točny. Přesto jsem měl z jeho navenek klidného, naléhavého hlasu vždycky dojem, že pokaždé znovu trne, že tentokrát neodevzdám. Někdy se stalo, že mi počítač oznámil v poště „odesláno“, já šel v klidu na oběd nebo do kina, a za pět, šest hodin drnčel mobil: „Pro-sim-tě, Vladimíre, čekáme všichni jen na tvůj sloupek!“ Většinou
se to pak hned našlo, někdy v jeho, někdy v mojí bedně: byli jsme na tom co do počítačové gramotnosti dost podobně. Naposled mi volal pár dní před smrtí, a připravil mi zase menší trauma: „Pro-sím-tě, Vladimíre, doufám, že počítáš s obnovením sloupků u nás…“ Úplně zapomněl na naši dohodu, že už po patnácti letech nechci žádné trauma pravidelnosti, že chci po jeho vzoru psát nepravidelně, ale o to naléhavěji. Dovolával se – právě naší patnáctileté spolupráce. Tentokrát volám já jeho: pro-sim-tě, Jiří, to nebylo žádných patnáct let – setkání s Tebou, s Tvými texty, s Tvou klidnou naléhavostí v divoké Katovně (kde jsi byl po Miroslavu Petříčkovi druhým nejčastějším hostem) –, to všechno je uštknutí krásou přesného myšlení na celý život. A na všechny další životy za tím naším, o kterých už teď víš (jako ostatně vždy) o trochu víc než my. Proto budu dál zahajovat své faustovské přednášky mottem z Tvé studie, která není ani tak o Faustovi,
jako o duši: „Faustovský mýtus je myslím víc než běžným evropským mýtem. Představuje jakýsi ur-mýtus, zachycuje základní průběh duše nutně zkoušené zlem, a zřejmě proto se stal i v moderní evropské kultuře mýtem nejúspěšnějším, nejfrekventovanějším…“
Vladimír Just

Ohlédnutí Jiřího Cieslara

Jiří nebyl kamarád všedních nesnází. Jiří pro mě byl – a JE – přítel ducha. Nepovídali jsme si o soukromí, i když jsem věděla, jak miluje své děti, a on se na mé taky někdy zeptal. Možná jsme v soukromí cítili vlastní nedostatečnost. Nemluvili jsme ani o práci, přestože jako redaktor filmového periodika mě občas požádal o recenzi. Poznala jsem ho koncem sedmdesátých let ve skupině převážně mladých filmových kritiků. Zpupně si říkali „briliantové mozky“, uznávali Evu Zaoralovou a vysmívali se normalizačním kritikům, jejichž jména jsem zapomněla. S Jiřím jsme pak pravidelně trávili hodiny skutečnou rozmluvou. On mi otevíral filmové obrazy, já snad jemu proměny slov v literaturu. Stále více ho zajímalo osobní svědectví: ve filmu vnitřní prožitek postav, v literatuře deníkové a konfesní záznamy. Já naopak čím dál víc vyznávala proměnu osobního v ryze umělecký čin. Časem se naše schůzky stávaly jeho monologem. Dlouze mi vyprávěl
o knihách, které jsem já přeložila, interpretoval mi „mého“ Célina, „mého“ Landolfiho, „mého“ Pounda. Uvědomila jsem si, že si potřebuje cosi ujasnit v sobě a já mám výsadu tuto cestu vyjasňování mlčky sdílet. Dovídat se dokázal už jen skrze sebe, a přesto jsem měla pocit podstatného rozhovoru. Můj muž Petr Kabeš měl ve své přísně výběrové knihovně Jiřího knihy. Nacházel v nich to, co je vlastní básníkům: smysl pro drobný pohyb, v němž je obsažen osud. Concettino ohlédnutí. Strašný obraz Jiřího vykročení se snažím zastřít ohlédnutím, v němž je obsaženo Jiřího výsostné kritické dílo.
Anna Kareninová

Procházky na molu

Mé první vzpomínky na Jirku jsou hodně dávné: chodíval do redakce měsíčníku Film a doba, kde jsem pracovala, ještě jako student filmové vědy někdy před polovinou sedmdesátých let. Sídlili jsme tehdy na Václavském náměstí 43, a přestože už byla normalizace v plném proudu, byla naše redakce – ostatně stejně jako redakce Kina, s níž jsme sousedili – oázou relativní svobody, kde se autoři a známí rádi zastavovali. Díky jistému bezvládí – redakci po nuceném odchodu dr. Antonína Nováka řídil na dálku poměrně liberálně externí šéfredaktor – snad nikdy předtím ani potom nevycházelo ve Filmu a době tolik studií o velkých postavách západního filmu jako tenkrát. A několik z nich napsal právě Jiří Cieslar. Ostatně to byla myslím jeho studie o Alainu Resnaisovi, jež hnula žlučí kritikovi Rudého práva Janu Klimentovi tak silně, že na jeho popud zanedlouho potom dosadil Ústřední výbor KSČ na místo stálého šéfredaktora muže dohlížejícího na „ideovou
čistotu“ časopisu.

To už se ale psal rok 1980 a náhoda tomu chtěla, že jsem vyjela v září na Festival polských filmů do Gdaňsku, kam byl svým tehdejším zaměstnavatelem, redakcí Záběru, vyslán také Jirka Cieslar. V tom týdnu, kdy jsme společně sledovali skvělé polské filmy „morálního neklidu“, jsme se teprve blíže seznámili a vzpomínám na naše procházky po molu, kdy jsme si povídali o filmech, ale také o životě. V Polsku tehdy bylo ještě méně co jíst než u nás, ale filmy jako Amatér Krzysztofa Kieślowského, Provinční herci Agnieszky Hollandové, Árie pro atleta Filipa Bajona či Šance Felikse Falka nám bohatě vynahradily nedostatky festivalové kantýny a hlavně skýtaly nepřebernou látku k rozhovoru. Vždyť u nás se v té době nedalo vidět z domácí produkce skoro nic jiného než plody neumětelství a konformismu. Jiří mne tehdy udivoval zralostí svého úsudku a brilantností svých nekompromisních soudů – tedy tím, co ho později proslavilo –,
a dokonce i čímsi, co bych nazvala životní moudrostí. Pamatuji se, že jsem ho upřímně obdivovala, takřka litujíc, že nás dělí tak velký rozdíl věku.

Později jsem měla mnohokrát příležitost shledat, že všechno, čím Jirka vynikal nad průměr a co ho činilo vzácným solitérem v oblasti filmové kritiky i ve společnosti, je draze vykoupeno nervovou labilitou a depresemi, které ho sužovaly a komplikovaly mu jak soukromý život, tak práci. Ale že jednoho dne ho jeho Fúrie doženou k finálnímu gestu, toho jsem se opravdu nenadála a je mi stejně líto jeho, jako těch, jež po sobě zanechal.
Eva Zaoralová, dříve Hepnerová

Deadline

Budu postrádat jeho laskavě naléhavé, hluboce laděné, protáhlé, měkce a kolébavě intonované „nó!“.

Poznala jsem Jiřího na fakultě, studoval filmovou, já divadelní vědu. Společná katedra sídlila pod samou střechou Filosofické fakulty, odkud byl výhled na židovský hřbitov. Jiřího nešlo při jeho výšce přehlédnout, ale to není důležité. Důležité je, že jsem si ho velmi záhy zařadila mezi projevy vyšší formy života, jíž jsem v souladu s dobovými ideály, které jsem vyznávala, říkala Intelektuál. To slovo jsem si vizualizovala s velkým latinským I jeho výšky a slyšela v něm alikvotní tóny odporu proti režimu. Zdaleka ne na každého z mých tehdejších kolegů se to slovo hodilo, na Jiřího ano. – Blíž jsem se s ním však seznámila až kolem premiéry mé inscenace Requiem, psal o ní do ilegálního tisku pod nějakým zapomenutým pseudonynem a kdekoho na představení vodil. Potkali jsme se ještě před premiérou u Prašné brány a já jsem na něj vychrlila svou představu o scéně popravy dr. Horákové. Díval se na mě z výšky dolů se
zdrženlivým zájmem. I osobně se kolem něj, přes všechnu křehkost nás lidských nádob vznášel jakýsi oblak cudnosti. – Tak jsme se sešli na maturitním plese našich dětí; byla tam tenkrát celá jeho krásná rodina. Tančilo se, on stál vmáčknut do futra vysokých, slonově bílých dveří dobového sálu, očividně zděšen představou, že by ho snad někdo mohl mít k tanci. Byl ostychem ztuhlý. – Pak se stal mým redaktorem v Literárkách, a poté tady v A2, psala jsem pro něj o tanci. Chápala jsem jako projev neobyčejné otevřenosti ducha, že tento superintelektuál a dva metry velký muž, obložený a podepřený ze všech stran kulturou logu, velkoryse akceptuje mé rozklady efemérního umění. Jednoho dne mi oznámil, že začal navštěvovat kursy improvizovaného výrazového tance. U laické veřejnosti jde o u dosti oblíbený směr teraupetického tance, který lidi hodně uvolňuje, nevyžaduje žádnou konkrétní techniku a je v něm přítomen dionýský element. Podle toho, co mi říkal,
mu skutečně propadl. Byla jsem příjemně překvapená. Velmi intenzivně se mu musel věnovat nějaké dva roky. V poslední době ho už ale zanedbával. – La Nave va, houpe se, a občas nás to někoho spláchne přes palubu. Při tom houpání, těch výkyvech, se to někdy tak těžko sleduje, neuhlídáme se navzájem. Křehkost hezkých dvoumetrových mužů nebije do očí. Byl přepracován. Přesto souhlasil s tím, že pro náš časopis Taneční zóna/Dance Zone a jeho číslo s tématem Tanec a film napíše text. V těchto dnech by byl náš deadline. Jiří ten deadline už nedodrží. Byl poslušen jiného, imperativnějšího Deadlinu.
Nina Vangeli

Odešel přítel

Dovolte mi napsat těch několik vět ve chvíli, kdy bolest z jeho ztráty naplno nepropuká…

Kde se bere v člověku síla říkat a psát věci tak, jak málokdo činí, nevzdalovat se zadání, být poblíže pravdě, principu. A nedat znát, jak těžko je na duši, a ta tíha je k neunesení… Když mi Jiří při našich setkáních dal „nahlédnout“ do hlubiny svých depresí (to dovolil stejně jen málokdy), zahlédl jsem cosi z kosmických bouří, jejichž síla je děsivá. On se ocital v oku uragánu často a v tom děsu zůstával sám. Jeho velká rodina stála na druhém břehu řeky a čekala, až jej vír zase vrátí zpět, aby pokračoval ve svých světských zadáních. Tentokrát jej vír už nevrátil…

Objevil jsem v přátelství s Jiřím možnost dialogu, blízkost srdcí, hodně společných „horkých“ míst. Jeho fascinace lidmi, jako byli Alfréd Radok, Miroslav Macháček, Jan Zábrana či na dlouhou dobu nás zaměstnávající Jan Hanč, přecházela na mne. Od něj přicházely impulsy vzít do rukou knihy C. G. Junga, Pinkoly Estés, Eugena Herrigela. Zajít do kina na Muže, který nebyl, a nikdy neukončit společnou debatu o něm. Jiří byl jediným, kdo nedávno viděl soubor mých současných fotografií. Byla tehdy už pokročilá hodina a jeho únavu nešlo přehlédnout. Přál si vidět vše a dlouze si fotografie prohlížel. Jeho postřehy byly zásadní pro mé další fotografování.

Nesl si v sobě kánon tradice, kterým poměřoval vše, co se vynořilo dnes. Ten kánon byl propojen s osobou Sergeje Machonina, který měl nad ním „dohled“. Jiří byl intelektuálem, který nehodlá konvenovat pokleslým standardům a mít se tak lépe. Nešlo to, učil mladé lidi rozumět filmovému dílu, jeho poslání, míře věrohodnosti, jak to chtěl on sám, co možná nejlépe. To byl důvod, proč jsem si přál, aby on a nikdo jiný napsal text pro mou knížku fotografií. Dlouho nám trvalo, než jsme si začali tykat, byl v tom ostych, bázeň, ale i starosvětská úcta k druhému člověku. S ním se nedaly „přeskakovat“ fáze sbližování, přátelství.

S psychologem Matoušem Řezníčkem přišla naděje, že tu existuje náprava, možná léčba. V létě minulého roku Matouš nečekaně zemřel a věci se opět začaly roztáčet jiným směrem, nepříznivě. Dělalo mi to starost. Jiří se trápil těžkou nemocí svého bratra a na svou zapomínal. Velmi si sliboval od A2, rozjezdu nového kulturního týdeníku s partou mladých, energií nabitých kolegů. Těšil se z toho, že má týden náskok, a tak může pracovat na dokončení textu o Radokovi, termín odevzdání se blížil. Do toho přišly Vánoce a zamíchaly kartami jinak… a kosmický vír opět vítězil.

V pondělí 16. ledna mne probudil děsivý sen brzy zrána. Dveře bytu byly dokořán a jimi chtěla vstoupit postava neurčité tváře, nejasných kontur. Já volal-křičel: Ne, ne, ne! Probudilo mne to, cítil jsem se mizerně. Ten den si Jiří, blízký člověk, přítel, vzal život. Odešel do kosmické bouře, ten, který měl objímat své děti, těšit přátele a potkávat své studenty…
Viktor Kolář

Žasnout

Napsat dnes o někom, že má otevřenou mysl, dost často neznamená víc, než že předsudky takto oceňovaného se plus minus shodují s předsudky pisatele. V případě Jiřího Cieslara to ale žádný eufemismus není. Jiří se nezabedňoval uvnitř své generace ani uvnitř některé z těch partiček, na něž se rozpadá česká – jak hezky říká pan prezident – „kulturní fronta“. Ve svých kritických soudech se nepotřeboval opírat o nějakou skupinovou ortodoxii, svoje nároky neuplatňoval selektivně, snad jen s tou výjimkou, že nejpřísněji měřil sobě. Nechtěl být jednookým králem, zahřívajícím se vědomím, že píše o trochu menší blbosti než ti ostatní. Měl rád mladé lidi, ale nijak jim nepodkuřoval. Byl to – jak po jeho smrti víckrát zaznělo – gentleman, ale to neznamená, že by byl nějak změkčilý, že by si nechával svůj nesouhlas pro sebe. Nepřipadalo ale v úvahu, aby někomu zacpával ústa svými akademickými hodnostmi nebo vůbec zásluhami – obojího měl dost. Ty nároky uplatňoval
i na čtenáře, zároveň se ale nad ně nijak nepovyšoval, nezastrašoval je přehradnou palbou pseudovědeckého žargonu, která většinou stejně jenom maskuje pokročilou topornost ducha. Učil filmovou vědu, ale nenaplňoval představu vědce navlečeného do aseptického mundúru, který cosi měří a váží. V jednom ze svých posledních textů se sympatií píše o „neprofesionálních divácích“, kteří „nejsou slyšet“. Vlastně nevím, jak moc „profesionální“ divák Jiří byl. Nenechal se opít rohlíkem, ale uchoval si zcela „neprofesionální“ schopnost žasnout. Je ho strašná škoda.
Ondřej Štindl

Hledání něhy

Osobně jsem ho znal sotva pár měsíců, a to mě ještě sám vyhledal. Vždycky jsem totiž k němu vzhlížel nejen s obdivem, ale i s jistotou, že bych mu neměl co říct. Poprvé jsem ho viděl „v akci“ až při jedné televizní Katovně. Byl stejný jako ve svých esejích: rozmyslný, bez chvatu, snahy se prosadit. Ne rváč, ale hledač.

Občas se zamýšlel nad filmy tak slavnými, že jsem je znal i já. O svých složitých vztazích k nim psal tak jasně, že jsem tomu i já rozuměl. A často si všímal věcí, kterých bychom si mohli všimnout i my, laici, kdybychom se na to, co milujeme, dokázali tak soustředit.

Když zatelefonoval, že se mnou chce udělat rozhovor pro Literární noviny, s pocitem trapnosti jsem mu přiznal, jak jsem na tom se znalostmi filmu. Nedal se a pojal to jako rozhovor o mých rozhovorech. Úporně a roztržitě ze mne mámil detaily: kde, kdy, jaké bylo počasí, kdo se při chůzi zastavil a při které větě. Jako kdyby psal filmový scénář.

O jeho zdravotním stavu jsem tehdy nevěděl nic, ale bylo mi líto, kolik námahy, pochyb a sebetrýzně ho naše povídání stálo. Spíš jako tematickou zdvořilost na rozloučenou jsem chápal i jeho dotaz, jestli neznám podobnou zpěvačku, jako je Norah Jonesová. Tolik však zdůrazňoval, aby byla „něžná, vyloženě sentimentální“, že jsem mu rychle navrhl Carlu Bruniovou. Už za pár dní děkoval, že to je přesně ono. Po několika zmatených telefonátech jsem byl překvapen, když vyšlo i naše interview. Mezitím mi ukázal redakci A2 a vyhuboval, jak jsem se netrefil s dalším doporučením: Alicia Keysová je prý rockerka a řve.

Den po blbém pondělku jsem v českobudějovické Solnici pustil na jeho počest CD s černoškami z Destiny´s Child. Nahrávka se zadrhla. Jako by mi vzkázal, že hledání něhy nikdy nekončí a odbornost sama nestačí.
Jiří Černý

O pracovních plánech

Bylo toho tolik, co jsme s Jiřím Cieslarem prožili, co jsme si řekli či o čem jsme diskutovali, že vypovědět o tom všem by zabralo mnoho stran. Chci v tuto chvíli zmínit jen pracovní plány, které Jiří Cieslar měl a o kterých jsme spolu hovořili.

Když po letech příprav vyšla v nakladatelství Torst jeho kniha Hlas deníku, navrhl mi Jiří, že by pro naši novou edici Svazky úvah a studií (dosud v ní vyšly knížky V. Jamka, J. Pelána, M. C. Putny a P. Holmana) napsal zhruba stodvacetistránkovou studii o vnitřním hereckém monologu v českém hraném filmu šedesátých letech. Tématem byl dlouhá léta zaujat a dovedl o něm vášnivě mluvit. S jeho nápadem jsem souhlasil a Jiří – podle toho, co mi říkal – text skutečně začal psát. Jak daleko se v práci dostal, bohužel nevím, studii mi měl odevzdat do konce letošního června.

Druhý pracovní plán Jiřího Cieslara byl pracovně a časově mnohem náročnější. V našich hovorech jsme se jednou dostali k osobnosti katolického kněze, teologa, překladatele a publicisty Antonína Mandla (žil v letech 1917–1972, od roku 1949 do roku 1964 byl vězněn). Jiří se mi svěřil, že je jeho osobností již dlouhá léta fascinován a že systematicky shromažďuje materiál k napsání monografie o Mandlově životě a díle, která by shrnula vše, co se o něm dá zjistit. Cieslar nahrál na kazety či zapsal více než třicet rozhovorů s lidmi, kteří si na Mandla pamatují, shromáždil všechny jeho dostupné texty a též mimořádně cenný fotografický a dokumentární materiál. Z toho, co vím, je jasné, že už jen tato vykonaná heuristická práce má nesmírnou cenu. Naposledy jsme s Jiřím o Mandlově monografii mluvili loni na podzim, říkal mi, že se sběrem materiálu je prakticky hotov a že se v novém roce pustí do psaní.

Uvědomuji si ovšem, že jsme spolu hovořili ještě o jedné věci: o Jiřího denících. Když mi přinesl svou předmluvu k Hlasu deníku, ptal jsem se ho v žertu, jestli i on sám si deník někdy vedl či dosud vede. Řekl mi, že samozřejmě ano, již dlouhá léta, a že to je také jeden z důvodů, proč se vůbec o deníkovou literaturu zajímá. Když jsem se ho v žertu ptal, zda svůj deník někdy hodlá vydat, smál se a říkal, že určitě ano, ale až už bude v důchodu a všechno ostatní bude mít hotové…
Jan Šulc

Mému mistrovi

Ani už nevím, kdy jsme si tak začali říkat. Vždycky jsme si vědomě vykali, neboť jsme v tom spatřovali cosi velmi osobního, nikoli zdvořilost, ale důvěrnost speciálního druhu, kterou by jakékoli vnější žoviálnosti narušily. Ale oslovení „Mistře“, jež jsem pro Vás začal před pár lety používat čím dál častěji, se stalo jakýmsi naším slovním rituálem. Bylo v tom zvláštní, nepoznané spiklenectví: to slovo mělo pokaždé trochu jinou barvu, a proto nám nikdy nezmatnělo. Používali jsme ho vzájemně, s naléhavostí i pobavením.

Dost možná poprvé zaznělo u Vás na chatě v Pyšelích, kam jste mě pozval i s mou Klárou. Nezapomenu na Vaše symbolické, časté omývání se pod pumpou, na to tak netypicky bezstarostné veselí při fotbalovém jančení na Vaší svažité zahradě, nezapomenu na ty Vaše příšerně slepené špagety, které bez jakékoli vody uvnitř vyplňovaly hrnec až po okraj. Byla v tom zřídkavá euforie, která obcházela i kolem podlouhlého stolu katedry, u něhož se konal v počátcích mého studia kritický seminář. A tenhle pocit výjimečné emocionální sounáležitosti tehdy nemizel ani při Vámi iniciovaném výletu k Vaší rodinné pyšelské hrobce, na níž tehdy dělníci pracovali – brzy tam za Vámi přijdu, připomenout chvíle, kdy se ten, Vašimi slovy, „psychický mrak“ krčil ještě daleko za horizontem.

Víte, ještě nikdy pro mne nebylo tak těžké vyrážet klávesnicí písmena do monitoru počítače, ale teď ještě nemohu přestat. Vzpomínám, jak jste mi před pár týdny volal, že když jste pouštěl svým novým studentům Jarmuschova Ghost Doga, už poněkolikáté Vás ten film znovu nabil svou intenzitou, ovládl svým rytmem. Tenhle snímek nás spojoval, od první chvíle, kdy jsme spolu u přijímaček promluvili. O něm byla moje první práce pro Vás, i o něm jsme vedli dlouhé a soustředěné hovory, plné zaujetí a ponoru, plné osvobodivého smíchu. Psali jsme si citáty z kodexu Hagakure, kterými se filmový černý holubář řídil. Ten z nejoblíbenějších zněl: „I kdyby samurajovi uťali hlavu, stále ještě bude schopen splnit jeden úkol…“ Jeden takový bych pro Vás měl, můj drahý Mistře: jako jste mi byl vždycky otcem za toho, jehož jsem nedlouho před naším seznámením ztratil, pomozte mi teď vyrovnat se s Vaší absencí. Vyplňte znova mou prázdnotu.
Váš Aleš Stuchlý

Není krychle jako krychle

Stejně jako soubor esejů Chalupeckého, hledající „hranice“ a „smysl“ československého poválečného umění, sestávají také Pospiszylovy studie ze samostatně stojících, zejména již publikovaných časopiseckých a konferenčních příspěvků, které autor upravil pro knižní vydání. Knihy si nejsou podobny pouze v tomto ohledu nebo v jednoduché grafické úpravě, kterou doplňují černobílé reprodukce uměleckých děl a fotografie umělců. Překrývají se také tematicky a zejména časově, tj. končí zhruba s uměním sedmdesátých let.

Chalupecký, který se proslavil mj. svou kurátorskou prací v pražské Špálově galerii (1965–1970), mluví o poválečném umění z pozic u nás tak generačně typické směsi marxismu s existencialismem. Jeho monografické eseje, vzniklé v průběhu sedmdesátých a na počátku osmdesátých let, nicméně přesvědčivě mapují způsoby, jakými jednotliví českoslovenští tvůrci překonávali propasti mezi uměním a životem, uměním a společností, uměním a neuměním v nezáviděníhodné izolaci od vývoje západního avantgardního umění druhé poloviny dvacátého století. Ideologie mluvčího Skupiny 42 je spolehlivě civilistní, je apologií uměleckých experimentů (za všechny Boudník, Balcar, Kolář), které poukazují na neudržitelnost pevných obrysů takzvaného světa umění.

Východní a západní

Jaká jsou východiska Pospiszylova? Autor je postmoderně rezervovaný, respektuje obskurnosti takřka všeho druhu a dění na periferii geografických i mentálních regionů vtahuje do centra pozornosti. Hledá neobjevené: tentokrát spojnice mezi nespojenými a (prý snad také) nespojitelnými uměleckými projevy, které sice vykazují podobnost tvarovou či materiální, ale již nikoli ideovou či emocionální. A to napříč uměleckohistorickým časoprostorem poválečné avantgardy spolu s jejími úpadkovými deriváty, například socialistickým realismem (viz esej Obrazy smíru a nenávisti). Východisko je to slibné, výsledky polovičaté.

Pospiszyl tak trochu bojuje s větrnými mlýny, když se snaží dokázat, že je přece něco zvláštního na našem domácím umění, co nelze vyložit kategoriemi, které vznikly pro popis a hodnocení sice vizuálně podobných, ale západní společností, trhem a kritikou ovlivněných uměleckých děl. Nejlepší ukázkou srovnávací metody, která má poukázat na pouze zdánlivou podobnost mezi vybranými díly, je poslední ze zařazených studií, nazvaná Východní a západní krychle. Podle metodologického postulátu „není všechno zlato, co se třpytí“ nás autor vede od vrcholně modernistických (vší literárnosti zbavených) soch amerického minimalismu zpět domů, aby nám ukázal, že není krychle jako krychle, že tam, kde nešlo výhradně o vývoj a testování limitů samotného média a formy (tedy o modernistický ideál), se prosadily metafory, humor… Stanislav Kolíbal není Richard Serra. Opravdu není.

Ale komu a čemu je tato komparace a „informace“ užitečná? Oceníme více Kolíbala, nebo snad dokážeme cizině, že naše mezinárodní izolace stála u zrodu výjimečně originálních projevů? Nebo jsme postmoderní, aniž bychom kdy byli moderní? Tyto spekulace mohou být velmi lákavé a snad i užitečné pro interpretaci českého umění či kultury vůbec. Sem Pospiszyl ovšem nezachází, ačkoli by právě některé současné fenomény za srovnání a interpretaci nesporně stály: nabízí se například obskurní přežívání české surrealistické skupiny na straně jedné nebo prosazování neokonceptualistických tendencí na straně druhé.

Svědectví o kontaktu

Vlajkovou lodí celé knihy je úvodní, nejanalytičtější esej Modernistická rozcestí, který velmi podrobně srovnává myšlenkový vývoj legendy modernistické kritiky Clementa Greenberga a (nikoli náhodou) právě Jindřicha Chalupeckého, s přihlédnutím zejména k otázkám vztahu umění a společnosti. Kniha obsahuje rovněž zábavný esej Paxisté, explosionalisté a aktuálové v boji za mír, který sleduje patopsychologické motivy při vydávání uměleckých manifestů (Lukeš, Boudník, Knížák). V poprvé otištěném eseji Osudy svobodných umělců se sice srovnávací metoda redukuje na historiografické zaznamenání faktu, že „naši byli také u toho“, ale neubírá mu to nic na čtivosti. Když byl v roce 1956 svolán do italského města Alba První světový kongres svobodných umělců, byli tam pozváni (aniž by ovšem dorazili z byrokratických důvodů včas nebo vůbec) také Josef Istler, Jan Kotík a Pravoslav Rada. Kongresu, jehož cílem nebylo nic menšího než přijít s postupem,
jak konečně „zajistit proměnu umění i celé společnosti“ (s. 111), se zúčastnili mj. zástupci Lettristické internacionály a Hnutí za imaginistický Bauhaus. Celý esej je tak mnohem více než prováděcím aktem srovnávací metody jedním z prvních v češtině publikovaných svědectví o kontaktu českých umělců s vlivnou Situacionistickou internacionálou, která byla (také z albských podnětů) založena v roce 1957.

Někteří čtenáři snadno vymění Pospiszylovy Srovnávací studie za nedostupný svazek Chalupeckého, a navíc dostanou do vínku důraz na srovnávaní. V tomto ohledu je práce jednoho z nejviditelnějších odchovanců českého dějepisu umění (připravil mj. spolu s Laurou Hoptmanovou k vydání v MIT Press cenný svazek Primary Documents, zaostřený na texty k východoevropskému umění druhé poloviny minulého století) nesporně hodna pozornosti. Otázkou nicméně zůstává, zda by autorův oborový talent, navíc kořeněný dlouholetou publicistickou praxí, nedokázal ovlivnit nastupující generaci umělců, kritiků a diváků spíše výběrem událostí, které se v uměleckém (a nejen uměleckém) světě odehrály v posledním čtvrtstoletí. Anebo je politicko-mediální marginalizace současného vizuálního umění příčinou toho, že nemá česká kritika o čem psát?

Autor pracuje v Mezinárodním centru pro umění a nové technologie (CIANT).

Od sekularizace k molekularizaci?

„Máš rád Turky? Máš rád ty pohanský psy? Viď, že nemáš,“ říká Haškův Švejk hospodskému Palivcovi.

Tak nějak by se dal shrnout historický postoj Čechů k obyvatelům země, o jejímž vstupu do EU se i u nás začíná živěji diskutovat. Nutno podotknout, že dnešní Turecko je z geografického hlediska zbytkem kdysi mocné Osmanské říše, jejíž vojska ještě roku 1683, před třemi sty lety, obléhala Vídeň. Nebýt polského krále Jana Sobieského, možná bychom byli dávno muslimy, svět by vypadal úplně jinak a otázka rozšíření EU by nás rozhodně netrápila. Ale zatímco starší lidová slovesnost je plná krutě barvitých obrazů lítých bojů s Turky a s nimi spojených hrůz, z novodobého českého písemnictví i z moderního národního povědomí se Turci zcela vytratili. Není divu – sejde z očí, sejde z mysli. Poté, co Osmanská říše, „nemocný muž na Bosporu“, s přelomem 19. a 20. století de facto zmizela z Evropy, ani nemohla českou obraznost příliš dráždit. Což se nyní začíná opět měnit, logicky v situaci, kdy má Turecko opět
„expandovat“, byť tentokrát formou vstupu do evropského integračního celku. Široké veřejnosti se tento problém zatím nedotýká, ta si dosud povšimla asi pouze „podivného“ členství Turecka v Evropské fotbalové federaci UEFA a z něj vyplývající účasti země v evropských kvalifikacích i startu zejména istanbulských velkoklubů Besiktas a Fenerbachce v evropských klubových soutěžích. Vážná (vážnější) diskuse probíhá spíše mezi intelektuály či politickými aktivisty, a nutno říci, že jednak často odráží neznalost, jednak vypovídá především o nás a o stavu naší civilizace.

Nejjednodušší postoj lze vyjádřit pomocí zkratky: když už s námi hrají fotbal, tak… Jenže fotbal se hraje všude, například i v islámsko-teokratickém Íránu. Poněkud „rafinovanější“ byl nedávno (tehdy ještě) místopředseda vlády pro ekonomiku Martin Jahn, když koncem loňského roku vyjádřil v Hospodářských novinách myšlenku, že přijetí Turecka by znamenalo „pozitivní odpověď na varovné dílo Samuela Huntingtona Střet civilizací“. Jahn dále uvedl na podporu svého ANO Turecku důvody hospodářské a bezpečnostní. Představuje-li ale Turecko hrozbu, lze se jí vyhnout, nechá-li se gentlemansky vstoupit do toho správného klubu? Lze se snad bránit lupičům tím, že jim ponecháme otevřené dveře v naději, že na naši přívětivost zareagují vlastní kultivací? Musím se zde Turkům pochopitelně omluvit za tak ostré přirovnání, podstata problému však vězí v otázce, je-li přijetí Turecka vůbec možné z věcných důvodů. Technicky vyjádřeno, zda jsou evropská a turecká
společnost navzájem kompatibilní.

Neokoni a mulláhové

Mustafa Kemal, zvaný Atatürk, tedy „otec Turků“, skutečný otec-zakladatel moderního Turecka, hodlal s pomocí státního aparátu uskutečnit v řádu desetiletí reformní revoluci, která v Evropě probíhala po staletí: sekularizaci, odluku státu od církve či náboženství. Zrušil fezy, kalifát, islám coby státní náboženství a zavedl psaní latinkou, gregoriánský kalendář, evropský (konkrétně švýcarský) zákoník, rovnost žen, unifikovanou a sekulární výuku na školách. Rázná změna formy však nemusí vždy vést k adekvátní proměně obsahu. A islám je přece jen jiné náboženství než křesťanství, jak obsahem, tak tím, že žádnou církev v našem slova smyslu vlastně nemá. Atatürka fascinoval zejména technický pokrok evropské civilizace, jenž jí poskytl sílu, které zaostalé Turecko nemohlo ve velmocenském souboji čelit. Stejné motivy vedou i současnou tureckou politickou a ekonomickou elitu, silně angažovanou v otázce vstupu své země do EU. Jenže: jednou věcí
je odluka církve od státu, rozdělení moci na duchovní a světskou, věcí druhou pak oddělení náboženství a státu, neboť náboženství nejen představuje, ale hlavně vytváří a udržuje systém hodnot, o něž se stát více či méně opírá. V České republice víme až moc dobře, co dokáže trh utržený z řetězu, působící v prostředí morálně zdevastovaném desítkami let komunismu. Z tohoto hlediska obsahuje západní rozluka státu a církve (náboženství) vlastně neřešitelné dilema, je věčnou otázkou, problémem, který nyní dospěl do stadia, kdy si Evropa masivní sekularizací pod sebou podřezává větev a už nedokáže ani porozumět Georgi Bushovi, jehož považuje málem za náboženského fundamentalistu a jehož „neokony“ řadí pomalu do stejné kategorie s teheránskými mulláhy. Nerozumí-li si s Bushem, jak si chce porozumět s Turky? A svist techniky bez etiky musí logicky skončit nějakým grandiózním výbuchem – pak je ale třeba varovat spíše Turecko, ať si ještě
pořádně rozmyslí, kam že to vlastně chce vstoupit či nastoupit. Zda na vysněném europeroně nakonec nečeká Witkiewiczova Šílená lokomotiva…

Minarety, bajonety

Ale dejme tomu, že si Evropa přece jen alespoň základ svých hodnot uchová, dokáže vhodně zareagovat i na krizi sociálního státu a Turecko vstoupí do bran EU. Jenže jaké je dnešní Turecko? Sekularizované a moderní, jak si přál Atatürk? Zčásti ano, avšak zejména ve velkých městech. Na venkově i na chudých předměstích existuje dosti jiný svět. A málokdo ví, že faktickým strážcem ústavně zakotveného sekulárního charakteru tureckého státu je armáda. Ta si vyhradila právo zabránit převzetí moci stranou, jež by ohrožovala výdobytky Atatürkova „sekulárního tažení“. Naposledy tak učinila v roce 1997, kdy odstavila od moci islamistickou vládu Necmettina Erbakana, jehož učedníkem a následníkem je současný premiér Recep Tayyip Erdogan. Od té doby se ustálila praxe, že islámské stranické subjekty raději předem upravují svůj název, program a profil a jejich vedení tančí mezi dvěma rozpornými požadavky: tlakem voličské základny na straně jedné a hrozbami
armády i vlastními ambicemi právě na vstup do EU na straně druhé. To platí zejména pro současnou Erdoganovu vládnoucí Stranu spravedlnosti a rozvoje (AKP). Kemalisté jsou v opozici, Atatürkovo dědictví se (zatím) umírněně islamizuje. Jde však spíše o umírnění takticko-strategické, nikoliv vnitřní. Ne náhodou je Erdoganova AKP často označována za spolek vlků v beránčím rouše. Vždyť její leader ještě v roce 1998 prohlásil: „Mešity jsou naše kasárny, kopule naše helmy, minarety naše bajonety a věřící naši vojáci.“ Starosta Istanbulu Erdogan tehdy veřejně citoval starou tureckou báseň, a byl na několik měsíců uvězněn za ohrožování sekulárního charakteru tureckého státu. Po propuštění se však vrátil do úřadu. Tato příhoda vypovídá o současném Turecku asi více než desítky stránek všemožných analýz…

V bludném kruhu

V zemi půlměsíce chtějí do EU paradoxně skoro všichni. Přesvědčení muslimové v obavě z armády, armáda v obavě z islamistů a Kurdové v obavě ze všech Turků. Ale Turecko nyní do unie vstoupit nemůže už jen kvůli bludnému kruhu danému rozporem mezi ústavou a sociální realitou. Právo armády změnit výsledek svobodných voleb bylo v příkrém rozporu s evropskými standardy. Turecko sice – právě kvůli EU – v ústavních reformách oslabilo pozici Národní bezpečnostní rady a vliv vojáků v ní, avšak armáda se nadále cítí být nejvyšší strážkyní sekulárního charakteru Turecka a principů kemalismu. Pokud tedy ve volbách zvítězí radikálnější islamisté, armáda pravděpodobně provede puč, tedy něco neslučitelného s principy EU. A neodhodlá-li se k puči, islamisté začnou (byť třeba jen zčásti) zavádět islámské právo šaríja, tedy něco naprosto rozporného s acquis communitaire, se souborem evropského (unijního) práva.
V této souvislosti nutno zdůraznit též demografický faktor. Turecká populace je demograficky mladá, s vysokým přírůstkem, zatímco ta evropská stárne. Dá se tedy předpokládat, že po vstupu Turecka do EU by se v dalších letech podíl muslimů zvyšoval (minimálně k pětině obyvatel EU, navíc s právem volného pracovního i usidlovacího pohybu) a spolu s muslimy již nyní v Evropě žijícími by tak plodnost (utiskovaných) muslimských žen mohla snadno dokázat to, co nesvedli ani ti nejslavnější turečtí vojevůdci. „Ideály jsou tedy dva: buďto bude v Evropě respektován systém islámských komunit – tedy ghett, s vlastními zákony, organizovanou policií, ekonomickým, školským a sociálním systémem, nebo provedeme plnou integraci těch, kteří jsou dostatečně molekularizováni, aby se jako individuální evropští občané plně podíleli na životě v rámci evropských hodnot. Třetí cesta, jak je nyní patrné, prostě není,“ prohlásila vášnivá zastánkyně vstupu Turecka do EU,
europoslankyně Jana Hybášková v rozhovoru pro server eurabia.cz 21. listopadu 2005. Ghetta jsou však v rozporu s hodnotami EU, „molekularizace“ je již sama o sobě natolik odpudivým výrazem, že jej snad netřeba dále komentovat.

Pokud tedy Turecko obdrželo pozvánku k zahájení vstupních rozhovorů (které umožňují další dlouhá léta taktického manévrování), svědčí to zejména o erozi naší evropské civilizace. Ta se totiž domnívá, že další ekonomický růst posílí tureckou sekularizaci způsobem, který by si snad ani starý dobrý Atatürk nedovedl představit. Že tedy, slovy Jany Hybáškové, povede k „molekularizaci“. Jde o uvažování povrchní, historicky nepoučené, krátkozraké a v podstatě marxistické. Čili plně moderně evropské. Evropa dává přednost kompromisům, manévrům, kupčení, sledování krátkodobých cílů a výhod před zásadními kroky. Například Britové „vychytrale“ kalkulují, že by vstup Turecka do Evropské unie napomohl realizaci jejich vize EU coby zóny volného obchodu. Zahrávají si však s ohněm. A vůbec, na rozdíl od Josefa Švejka, citovaného v úvodu, Evropa už ani nerozumí původu a síle náboženství. Tím nemá být řečeno, že Turci jsou „pohanští psi“. Ale vliv víry
a sdíleného výkladu světa na vztah ke světu, ke státu a k ostatním lidem rozhodně neradno podceňovat.

Autor je politolog.

Teplý emocionální bazén

Pane Grušo, oficiálně jste se jako předseda světového Penu vyjádřil k trestnímu stíhání odvážného tureckého spisovatele Orhana Pamuka. Jste opravdu tak šokován, jak jste řekl? Jak odhadujete další vývoj případu?

Turecko představuje směs sekularismu s imperiální tradicí, islamismu s jeho obnovenou bivalencí a tribálním pojetím. Má možná šanci se změnit. Teď jde o to, jak se tvářit: zda říkat, že k nám nepatří, nebo za tureckými spisovateli zajet a setkat se s těmi, kteří k nám chtějí a patří. Kteří třeba kvůli literatuře seděli jako já, a ukázat, že jsou to kamarádi a že jsme jejich přátelé. Ta druhá politika je podle mě ta správná.

Je tento případ politicky zneužíván?

Je, všude, u nich i v Evropě. Vznikají situace limitované národním prostorem a národními cíli. I když ekonomie například už dávno není myslitelná jako čistě národní hospodářství, má sociální dopad uprostřed existujících národů. I když státy už nejsou myslitelné jako národní státy ve smyslu definice 19. století, jejich šefové myslí poměrně často v tehdejších kategoriích národní velikosti. Jenom armády vědí, že bez jiných armád národní prostor už neubrání. Justice je sice národní justice, ale ví, že bez mezinárodních nebo nadnárodních norem nemůže existovat. Nicméně je tu jisté reziduum: stát funguje jako emocionální bazén a z toho vyplývají snahy po politické údržbě jeho temperatury. Také po zneužití čehokoliv – i třeba žaloby na kolegu Pamuka. Takový bazén má pro domorodce upravenou vodu, a tak si kdekdo myslí, že se tam může vyčůrat a že na to okolí nepřijde. Tyto bazény emocionality existují a není dobré je podceňovat. Je
však hrozně důležité vytvořit společnou čisticí stanici, která je propojuje, zabezpečuje a reguluje přísun čisté vody. Tomuto systému se říká třeba Evropská unie a viděno obecněji, je součástí globalizace.

Globalizaci tedy chápete značně pozitivně?

Nu, jistě nepatřím k těm, kteří poté, co projeli třídní boj (protože kapitalismus nežije ze švindlu s nadhodnotou, ale z inovace produktů), našli teď podobné slovíčko pro své nadtřídní či mimotřídní averze. Zmenšování a prorůstání světa není ďábelský plán, ale inovační konsekvence, jejíž stroje a nástroje sami užívají. Šéfové demonstrantů a šefové koncernů například provozují jakési negativní dostaveníčko u přiležitosti kongresů a konferencí za pomoci stejných letišť a letadel.

Filosoficky viděno a historicky řečeno, představa o Plánu, ať už pozitivním nebo negativním, je myšlenkový průjem plus levná vášeň černobílého vidění světa – jediné skutečně ničitelské síly, kterou znám.

Myslíte si, že Turci svého spisovatele zavřou?

Pokud chtějí do Evropské unie, ne. Jeho zásluha je v tom, že jako první tematizoval problém vztahu k Arménům. To je, jako kdyby Čech napsal knihu o odsunu z hlediska jeho německých obětí. My takovou knihu dodneška nemáme a děláme, že nás to nepoškodilo. Ale zpět. Za prvé paragraf, podle kterého spisovatele Pamuka soudí, je nemravný. Dnes nelze v naší civilizaci odsoudit někoho za hanobení rasy a národa, kvůli kritickým postojům či otevírání tabuizovaných témat. V našem případě Turecka a turectví. Jde o to, jestli do této nečernobílé, mírně chaotické civilizace skutečně chtějí patřit.

PEN klub má ve své ustavující preambuli zachování svobody slova a lidské svobody. Mění se podle vás v nastávajícím chaosu role těchto svobod?

Mění, svoboda je totiž také svobodou od nenávisti. Je to, chcete-li, individuální kategorie moci. Ten, kdo vyslovuje svůj názor, podstupuje osobní riziko. Pokud to činí zastánce svobod ostatních lidí, je to náš mentální člen. A protože takto pojaté svobody je pořád ještě málo, přibývá pronásledovaných a zavíraných autorů. V současné době máme na seznamu 15 000 členů a 700 stíhaných nebo už potrestaných autorů. O těch pouze ohrožených ani nemluvě. Pronásledování se většinou odehrává v zemích, o kterých Evropané stále mnoho nevědí. Pamuk má ještě takové štěstí, že právě kauza Turecka jeho případ medializuje. A že už o něj máme konkrétní starost. Jsou země, v Jižní Americe, v Asii a v Africe, u kterých je medializace nízká.

Vy jste současně diplomatem, ředitelem Diplomatické akademie a prezidentem Penu. Byl to od těch, co vás volili, úmysl spojit tyto funkce?

Mám pocit, že ano. Jisté je, že v rámci spisovatelstva je sebeprezentace, stejně jako jistá ješitnost, nutná, bez té není možné ničeho dosáhnout. Spisovatel i diplomat musí mít schopnost jít do konfliktních situací, jenže diplomat jde do konfliktu s jinou filosofií. Diplomat jde do sporu s myšlenkou nebivalentní, nečernobílé pravdy. Literát má opačnou filosofii: Ten má vždycky pravdu jen sám. Nejspíš proto jsem se stal prezidentem Penu, chtěli využít mé dipomatické zkušenosti, aby se tam situace zklidnila, což se snad podařilo.

Situace v české pobočce se ale neuklidnila, naopak se (snad) dramaticky vyvíjí. K Pamukovi se podle našich informací ani nevyjádřila. Myslíte, že český PEN je reformovatelná organizace?

Krize v PEN klubech jsou po celém světě. Zejména, když odchází zasloužilý prezident. Ta česká pobočka je ještě téměř salonně vedena. Protože jsem prezident a diplomat, nemohu říci víc než, milí přátelé, zkuste být méně
nepřátelé. Původní smysl Penu a jeho estetické poselství spočívalo v tom sejít se jednou za měsíc s píšícími přáteli u večeře.

Hovořil jste o osvobození od nenávisti, ale velikým problémem českého literárního provozu není nenávist, nýbrž ochablost, lhostejnost, provinčnost; někdy to připomíná spíš spolek zahrádkářů. Myslíte, že k obmě ně může dojít jen výměnou generační, nebo se musejí dostat ke slovu jiné nástroje?

Všechny organizace mají přirozený poločas rozpadu. Generační výměna je vždy problematická. Starý Kissinger říkal: oč menší masa toho, oč se jedná, o to horší debata. Tento stav třeba PEN klubů beru jako odraz jistého poklesu kursu akcií literatury jako takové. Úloha literatury v jednadvacátém století už je jiná než v tom minulém. Žijeme ve světě piktoratury, a ne literatury. Mluvící obraz má větší ohlas než tištěné slovo. V dnešní záplavě kecavých obrázků obsažné slovo snadno zanikne. Platnost literatury nezmizela, jen není tak jasná. Zmizet však nemůže, protože literatura se zabývá ještě nepojmenovanými věcmi. Literatura je vždy v meziprostoru, mezi tím, co jsme už pojmenovali, a tím, co ještě pojmenováno nebylo. To je prostor nejen literární, ale prostor svobody vůbec, tedy prostor riskantní.

Vy jste zažil českou politiku jako disident, exulant, diplomat (sedm let jste byl velvyslancem v Bonnu a bezmála stejně dlouho ve Vídni) a mezitím jste byl skoro rok ministrem školství. Jak po této zkušenosti vnímáte českou politiku?

Začneme-li pozitivně, můžeme říci, že měla štěstí, že v době změny přišla garnitura, která se lišila od typické squadry naší politiky, která se rekrutovala ze společnosti, jež od roku 1938 prošla permanentní negativní selekcí. Všichni, co uměli něco navíc, byli trestáni. Nesměli pracovat ve svém oboru, byli posláni do lágrů či do emigrace. Samozřejmě, že každá společnost limituje, ale menší společnosti limitují víc a hloupé hloupěji. Pozitivní limitace slouží vzestupu, jako ta naše v devatenáctém století, nejsou rušeny kontexty a kontakty. Díky tomu jsme mohli založit na jasném konceptu svůj stát, i když se to dělo začasté díky porážkám a poddanským trikům jinak než pomocí panských vítězství, jako tomu bylo jinde v Evropě. Měli jsme ale štěstí, že menšinové konstelace byly kreativní a držely pohromadě, a proto se nám mohl přihodit Masaryk. Tomáš Garrigue Masaryk uměl vycítit situaci a chopit se jí. Vystudoval ve Vídni, měl americkou ženu
a svět mu byl výzvou a ne hrozbou. Díky tomu jsme zažili poměrně solidních dvacet let první republiky, i když si musíme přiznat, že i ona měla své oligarchické rysy. Masaryk měl tu výhodu, že se na politiku díval kontextuálně a ne z hlediska dobových většin. Konec první republiky proto nenastal kvůli tomu, že nefungovala republika, ale kvůli tomu, že nefungovala Evropa. Zrodil se národní socialismus a komunismus. To první sousloví je naše kreace. Kdyby existoval mezinárodní copyright, tak se Hitler za tu značku nedoplatil. To označení vymysleli v roce 1898 naši lidé a mysleli tím sociální limitace ve prospěch češství. Byl u toho již i mladý Beneš, náš pozdější prezident.

Naše verze byla sociálně nacionální. Její německý klon byl ale strašný.

Vraťme se ale ke způsobu provádění naší politiky po roce 1989…

Je třeba připomenout, že po roce 1970, tedy po sovětské invazi, byly z české politiky vyřazeny poslední zbytky kontinuální elity, a to byli reformní komunisté, kteří se pokoušeli o to, oč se pokusil Beneš v letech 1945 až 1947, tedy o opravu devastujícího sovětského modelu, který tuto společnost přivedl k implozi. Když vezmeme ztráty naší země podle ius solis, vidíme, že tato společnost nejprve vyčlenila všechny statečné Čechy a Židy, potom všechny Němce, všechny Čechy, kteří nebyli socialisty, a spolu s padlými na frontách a mohutnou emigrací po roce 1968 se dostaneme ke strašnému číslu skoro pěti milionů lidí. Jedním z důsledků je, že jsme si po válce jako jediná země na světě zvolili totalitní partaj, a tím se podobáme Němcům, kteří se zachovali podobně v roce 1933.

Jak jste coby diplomat nahlédl fungování české politiky?

Během krátké doby jsme byli schopní v novém grémiu realizovat otevřenou politiku i vůči Německu, což by dnes už nikdo v podobném duchu nerealizoval. Tato šance a naše odvaha pracovat jinak trvala prakticky jen dva a půl či tři roky. Bohužel přišel rozpad Československa, který byl spojen s tradičním nástupem českého nacionalismu. Nebyli jsme, jako za společného státu, nuceni k velkorysosti. V Čechách začala zase vítězit provinční mentalita: model Našich furiantů.

Zatímco všichni se zvětšovali, my jsme se zmenšovali…

…a začali jsme hrát Zapadlé vlastence.

Ale přesto se vám právě v této době podařilo zorganizovat podepsání česko-německé dohody, což je možné považovat za úspěch, ne?

No jo, ale to bylo tak, že po abdikaci Václava Havla byla smlouva podepsaná Kohlem a Stráským, byla i ratifikována, ale nebyla oficiálně odevzdána, bez toho nemohla platit. Navíc slovenský nacionalismus se pokusil celý proces vrátit do vyjednávacího stadia. Já jsem tehdy jako zplnomocněný velvyslanec odjel na Hrad, vzal smlouvu a předal ministru zahraničí Kinklovi. Tím bylo učiněno zadost všem protokolárním formalitám a smlouva mohla začít platit. To mně soudruh Mečiar strašně zazlíval.

Proč se vám později nepodařilo uzavřít podobnou smlouvu s Rakouskem, kterou bychom také potřebovali?

Protože už nebyly podobné politické poměry, které by to u nás dovolovaly.

Ještě jednou vás vrátíme k české politice po roce 1989. Jaké má rysy, viděno z Bonnu a Vídně?

Definice české politiky z okolí Charty 77 byla klasická menšinová, ne nepodobná tomu, co udělal Masaryk se svou skupinou v roce 1914. Otevřela se historická šance, kterou bylo možné využít, a to se stalo. Běželo to ale jen řekněme do roku 1995 a pak nastal návrat, krok po kroku, což mě samotného překvapilo, jak rychle jsme se vraceli zpět. Nečekal jsem takové tempo sebezprovinčnění. Odehrálo se a dodneška funguje. Něco podobného se odehrává i jinde. Patnáct let po velké změně, to je jako rok 1933, patnáct let po první světové válce. I dnes se ocitáme na okraji změny, přicházejí klíčové roky, které jsou spojené vždy se změnou mentalit, generací a určujících politických zkušeností. To je vidět stejně v Polsku jako třeba ve Francii, naštěstí nejsou nikde jednoznačné a je možné o nich vést diskusi. Hrozně teď záleží na tom, co se v nejbližších třech letech odehraje: bude-li tenhle proces sebenacionalizace pokračovat, nebo jestli
jde o lehkou recidivu.

Jaké šance mají v příštích třech letech Češi a Česká republika?

Já už takhle neuvažuji. Když skončilo mých patnáct let v diplomacii, skončila i má osobní investice do českých poměrů. V mém věku již na druhou podobnou investici nemám a ani ji nechci udělat. Ale investice jiných je nutná a může české poměry změnit. Odmítnutí ústavy EU ve Francii a Holandsku jsou národně socialistická rozhodnutí. Důležité bude, jestli tyto zpětné tendence dokážeme v Evropě překonat.

Myslíte, že v tom dnešním stranicko-svazáckém pojetí politiky je ještě prostor pro nějaké osobní nasazení, o kterém hovoříte?

Dnes jde o definici demokracie, a to obecně. Musíme si znovu říci, co je demos a co je votum. Tam, kde máte k dispozici jen ethnos, je to s demokracií těžké. Míra demokracie závisí na vztahu k menšinám. Demokracie je systém, který fungoval tam, kde menšiny jako zdroj intelektuální a politické změny nebyly vylikvidovány. Nebyly vyřazeny negativní selekcí. V demokracie jde sice o dosažení většiny pro nějaký cíl, nicméně demos není ethnos ani populus. Demos jsou lidé v polis. A polis je město, obec, městský stát, nikoli vesnička má středisková. Globalizace, řečeno obrazně, je přeměna planety – technologicky, evolučně daná – v polis. Česká slova lid a národ neindukují automaticky slovo občan a smlouva, ústava. Míchají do hry původ a půdu a rodidla. Faktory sice důležité, ale ne rozhodující. Plné citů, ale bez cíle. Blut und Boden se tomu říkalo v němčině.

Tam, kde se ale podaří neutlumit menšiny jako zdroj kreativní energie, a zdroj takové energie je vždy menšinový, tam jsou šance. Jestli se tady menšiny probouzejí, nevím, již rok tu nejsem a nemohu to posoudit. V demokracii rozhoduje měřitelnost výkonů a ne přednosti dané podle původu či stranické legitimace. Pakliže existuje díky legitimacím posun v měřitelnosti výkonů a výkony jsou znehodnocovány, nelze hovořit o demokracii.

Když vám někdo řekne, že literát je jenom ten, kdo má legitimaci svazu spisovatelů, tak to může vykládat jen tak dlouho, dokud ovládá celý systém, jen když ovládá systém všech literárních legitimací na celém světě. Jakmile ale toto neplatí, vaše knihy vyjdou náhle v jiných zemích a on se stane směšnou figurou. Podobně je to s politikou, jakmile někdo tvrdí, že politikem může být jen ten, kdo má stranickou legitimaci, může to tvrdit jen v té době, kdy nemáte šanci dělat politiku jinde, třeba v Evropě, kde je zajímají jen vaše znalosti. Moje obava o Čechy spočívá v tom, že se opět rozhodují proti měřitelnosti výkonů ve prospěch hierarchie uprostřed lovecké družiny se správnou legitimací.

A je to nadlouho možné v rámci Evropské unie?

Já doufám, že ne. Teď se bude rozhodovat o tempu srovnatelnosti.

Co vás v této chvíli na české společnosti nejvíce rozčiluje?

To si netroufám říci, protože už ani české noviny nečtu. A nenegovat pitomce je velice ozdravné. Žiji v jiném kontextu: šéfuji Diplomatickou akademii, která je stará 252 let a je na ní vždy 120 studentů z celého světa. A ač je ve Vídni, učí se na škole hlavně anglicky a komunikuje německy a francouzsky.

Hodně mě děsí, že si naši politici nevšimli návratu zeměpisu do politiky, že tedy existují lokální vazby, které jsou velmi staré, a tudíž pevné: dnes je mentálně snazší se domluvit mezi Vídní, Bratislavou a Brnem než s Prahou. Praha se tváří jako střed světa, ač všechny důležité trasy ji už začínají vést v seznamu odboček.

Dočetli jsme se, že si po celou dobu své politické aktivity píšete deník, děláte si poznámky, zápisky. Co jste si naposled zapsal?

Většinou jsou to kulturně-politické úvahy. Naposled jsem si zapsal to, o čem jsme hovořili, artikuloval jsem pozoruhodnou shodu mezi rokem 1933 a 2005. Evropa se ocitá v mentální krizi, o jejímž konci není rozhodnuto. Problém ale nejsou v Evropě Češi, kteří spíše podceňují svůj přirozený rozměr, ale větší a tradiční národy, které jsou zvyklé ho přeceňovat. Protože globalizace jako zmenšování a propojování se jich týká víc než nás.

Kdysi jste řekl, že skutečný spisovatel, to je událost v jazyce. Dostala se vám v poslední době do rukou česká kniha, která pro vás znamenala událost?

Mne zaujala Europeana, esej Patrika Ouředníka. To je česky chytrá kniha.

A z německé literatury?

Sara Kirschová. Ale to je stará láska.

Orhan Pamuk ve Frankfurtu na loňském knižním veletrhu pronesl řeč (A2 č. 11/2004), která nás zaujala velkou důvěrou v beletrii. Nemyslíte si, že jeho vystoupení bylo příliš idealistické, naivní, zvláště v pasážích, kde hovoří o empatii, vciťování se do druhých lidí?

Ne. Existují čtyři momenty zacházení se světem. Empatie je první podmínka úspěchu. Cítit, jak druhý cítí. Druhá podmínka je ironie. Nebrat sám sebe tak vážně. Zásada: také já jsem směšný. Třetí moment je úcta k diverzitě. Rozdíl není to, co musím automaticky potřít, nýbrž něco, co rozšiřuje můj obzor. A čtvrtý bod komunikativní kompetence. Vytvoření jazykových modelů, které umožňují dorozumění. Neexistuje lest rozumu, jen lest nerozumu. Co člověk většinou považuje za nerozum, jsou prejudice. Skutečný rozum je naivní. Když se ptáte, zda kolega Pamuk není naivní – ano, já si to myslím taky, ale pro mě je naivita poklad. Dítě, které říká Král je nahý, je geniální pozorovatel světa.

Odmítáte osobní investici do české politiky, ale jste ještě ochoten investovat do české literatury? A jste toho ještě schopen, když jste diplomat, který si nemůže dovolit příliš naivity?

Nu, vy mi to neděláte lehké. Jediná investice, která mě zajímá, je ta literárrní. Rád bych ještě něco napsal. Ne jako diplomat, ale jako narátor, vypravěč, tam lest naivity pomáhá. Když říkáte, jak věci jsou, nemůžete o nahém králi tvrdit, že má šaty. Maximálně, že se ještě neoblékl.

Turecko: učinit konec iluzím

V devadesátých letech 20. století a na počátku století jedenadvacátého jsme byli svědky masivního vstupu deseti nových zemí z Východu a z Jihu (Malta a Kypr) do Evropské unie, aniž to vyvolalo znatelný odpor ve veřejném mínění. Případné rozšíření o Turecko způsobuje mnohem větší rozpaky jednoduše proto, že „evropskost“ tohoto kandidáta je diskutabilní. Jestliže se připojení „desítky“ v podstatě jevilo jako „evropské znovusjednocení“, vstup Turecka představuje rozšíření do Asie, imperiální projev neukojitelných „územních choutek“, a tedy nespokojenosti se stávajícími hranicemi.

Vždyť Evropa má svá skutečná ohraničení: na západě Atlantský oceán, na jihu Středozemí, na severu Severní moře a na východě řeka Amur (hranice s Čínou), Sibiř, neboť Slované se dostali až tam, na jihovýchodě Marmarské moře a Bospor. Tak to vysvětluje Richard Coudenhove-Kalergi, otec evropské myšlenky, ve své zakladatelské knize Panevropa. Občas je dobré vrátit se k základům: Turecko není evropské jednak vzhledem ke svým islámsko-otomanským dějinám (z faktu, že Turci obléhali Vídeň a kolonizovali Balkán, vyplývá „evropskost“ Ankary stejně jako „africkost“ Francie z její koloniální minulosti), jednak po geografické stránce (95 procent území a jeho hlavní město se nacházejí v Asii), a není evropské především pro své základní hodnoty (primát skupiny nad jednotlivcem, utiskování žen a menšin, pohrdání lidskými právy, ultranacionalismus atd.)

Je pravda, že na současném území Turecka existovala evropská civilizace předtím, než Turci přišli do Asie a dobyli Byzantskou říši a mezi lety 1453 a 1965 (vyhnání posledních řeckých komunit) prosadili svůj jazyk, kulturu a islámské náboženství na 99 procentech tureckého území.

Také Robert Schuman a Alcide de Gasperi definovali Evropu na základě dvou civilizačních kritérií: židovsko-křesťanského vkladu, z něhož pramení důraz na roli individua a laickosti, a vkladu řecko-latinského, který je u počátků filosofie, práva a humanismu. Oba zdroje evropskosti byly v Turecku vymýceny.

Nepříznivá bilance

Řada skutečností z poslední doby ukazuje, že neoislamistické Turecko tyto hodnoty nesdílí a výrazně se vzdaluje takzvanému kemalistickému laicismu, na který se odvolávají tvrdí zastánci Ankary. V prvé řadě u širokých vrstev slaví úspěch knihy jako Mein Kampf, Závěť Adolfa Hitlera nebo Protokoly sionských mudrců, na vzestupu je protižidovský, protiarménský a protikurdský rasismus.

Turecké Ministerstvo pro muslimský kult (Diyanet) vyzvalo k potrestání „křesťanského proselytismu“, odmítlo také nechat znovu otevřít jediný řecký pravoslavný seminář (Halki), uzavřený v roce 1971, a vrátit křesťanům nemovitosti zkonfiskované po roce 1936. Připomeňme také, že dvanáct milionů alavitů, jakož i katolická, evangelická a assyro-chaldejská církev dosud nemají legální statut.

A konečně také situace žen ani zdaleka neodpovídá požadavkům Evropské unie – třicet poslanců většinové strany (AKP) dokonce požaduje návrat k polygamii. Celá Evropa viděla 6. března 2006 snímky, jak turecká policie násilně rozehnala aktivistky shromážděné u příležitosti Mezinárodního dne žen, a mohla si vyslechnout slova muže číslo dvě turecké vlády Abdullaha Güla, který prohlásil, že „policii chápe“.

V otázce lidských práv není bilance o nic lepší. Během prvních dvou měsíců roku 2005 nevládní organizace Mazlum Der zaznamenala sedmdesát pět obětí mimosoudních poprav nebo mučení. Ať už jde o šest tisíc vězňů svědomí nebo o nový turecký trestní zákoník, který postihuje vězením veškerou kritiku „národních zájmů“ (týká se to především Kypru) a omezuje svobodu tisku, Ankara odmítá učinit jakékoli nové ústupky, obzvlášť pokud jde o přiznání se ke genocidě Arménů.

Způsob, jakým byl premiér Recep Erdogan po návratu ze summitu konaného 17. prosince 2004 v Bruselu a věnovaného turecké kandidatuře do Ankary, oslavován jako „dobyvatel“ (ghazi) za to, jak „čelil evropským tlakům“, vypovídá velice výmluvně o turecké politické mentalitě, přirovnávající vyjednávání k válkám a považující Evropu za území, jež je třeba si podmanit. Nostalgik po otomanském kalifátu Erdogan je autorem návrhu zákona, který ženám ukládá nosit na veřejných místech islámský závoj (burku) a který trestá cizoložství a flirtování. Podepsal také historické smlouvy se Sýrií a nechal jmenovat Turka do čela Organizace islámské konference (OCI), nejmocnější panislámské struktury, která šíří vahhabismus a je spřízněna se Saúdskou Arábií. Toto vše ve chvíli, kdy jsme ujišťováni o tom, že integrace Turecka do Evropské unie „Ankaru vzdálí od islámského světa a od zlotřilých států“.

Geopolitická bomba

Úměrně svému tíhnutí k muslimskému světu a odvracení se od Evropy Turecko proniká po osamostatnění islámských zemí bývalého Sovětského svazu také na Kavkaz a do Střední Asie a utužuje svazky se dvěma sty miliony obyvatel turkofonního světa. Ti také – od Kaspického moře po hranice s čínským Xinjangem – vnímají turecké přijetí do Evropské unie jako předběžnou etapu jejich vlastního vstupu. Jestliže má EU v úmyslu přidružení Gruzie, jak bude potom moci odmítnout přijetí pěti turkofonních států včetně Ázerbájdžánu, zapojeného do pantureckých struktur spolupráce?

Jelikož se Turecko nachází mezi Kavkazem, Balkánem, Střední Asií a Blízkým východem, a tedy v jednom z nejnebezpečnějších regionů světa, představuje rovněž skutečnou „geopolitickou bombu“. Ve hře jsou územní spory se Sýrií (rozdělení vod Tigridu a Eufratu, kontrolovaných Ankarou) a Irákem (Ankara požaduje Mosul a Kirkúk z jeho kurdské oblasti), řevnivost se šíitským Íránem v Eurasii, kurdský separatismus, problémy s mafiemi (Turecko se stává překladištěm pro obchod s drogami a přestupní stanicí pro ilegální migraci).

Je skutečně na místě v období války s terorismem reálně uvažovat o přijetí země, která by hranice Evropy posunula nejen k Sýrii Bašara al-Asáda, k Íránu mulláhů, k Iráku, v němž probíhá mezinárodní džihád, ale také k velice výbušnému regionu, jakým je Kavkaz, kde probíhají separatistické boje, kvete mafiánský obchod a kde se nacházejí základny čečenských islamistů…

K tomu je třeba připomenout, že v Turecku působí na padesát skupin napojených na Al-Kajdu (Islámské hnutí Uzbekistánu, Hizbut Tahrir, Al-Ansar al-Islam, IBDA-C…) a že vedoucím činitelem Al-Kajdy pro celou oblast Východu je Turek Habíb Hagdaš, blízký spolupracovník nejhledanějšího teroristy v Iráku Abú Musaba Zarkávího. Vstupem do EU by Turecko ztratilo svůj statut nárazníkového státu mezi Západem a svatyněmi salafistického terorismu.

Výhodné partnerství?

Nastal čas přestat Turkům lhát a začít usilovat o jiné řešení než připojení Turecka k Unii. Otevřenost jednání není ještě zárukou jejich kladného vyústění. Proces připojení je zvratný.

Od evropského summitu 16.–17. prosince 2004 předkládal Brusel Ankaře drakonické podmínky (31 kapitol věnovaných právním a politickým stránkám dosaženého stupně integrace, lidská práva, Kypr, etnicko-náboženské menšiny), které v případě nerespektování představují celou řadu důvodů a možných záminek k zastavení procesu. Negativní výsledek referenda nebo veto jedné jediné členské země bude stačit k tomu, aby se přijetí Turecka zablokovalo. Z tohoto hlediska iniciativa Jacquesa Chiraka revidovat francouzskou ústavu v tom smyslu, že by pro každé nové rozšíření povinně proběhlo referendum, může být v Ankaře vnímána jako dýka do zad. Na druhé straně neuznání Kyperské republiky Ankarou by mohlo znamenat těžký prohřešek proti pravidlům přijetí, který by nejspíš měl za následek přerušení procesu.

Turecký podpis smluvního protokolu, který rozšiřuje celní unii mezi EU a Tureckem o deset nových členských států včetně Kypru, by měl znamenat krok k jeho oficiálnímu uznání. Ankara však vysvětlila, že o uznání v žádném případě nejde: „Pro nás nemůže být žádná řeč o projednávání jakékoli nové podmínky, která by se dotýkala procesu připojení,“ vysvětlil předseda vlády Erdogan.

Francouzský premiér Dominique de Villepin reagoval 2. srpna: „Je nemyslitelné, že by mohl být zahájen jakýkoli vyjednávací proces se zemí, která by neuznávala kohokoli z členů Evropské unie.“ A zasedání Pětadvacítky se 21. srpna v Bruselu shodlo na prohlášení adresovaném Ankaře, v němž se tvrdí, že „uznání všech členských zemí je nezbytnou složkou procesu připojení“.

Prezident Chirac a premiér De Villepin vůbec coby realisté nevylučují volbu pro výhodné partnerství, které už dříve navrhoval Valéry Giscard d’Estaing, Nicolas Sarközy a François Bayrou ve Francii a později také CDU/CSU v Německu. V zájmu odpovědnosti a pravdy je třeba Ankaře navrhnout přijatelnou alternativu mezi dvěma krajnostmi, jakými jsou na jedné straně nezodpovědné připojení a na druhé straně naprosté odmítnutí.

Tato, pro turecké islamistické vůdce zjevně méně příjemná formulace by nicméně umožňovala zároveň uchovat vnitřní koherenci a bezpečnost Evropy i Turecka, které je spojencem Západu proti terorismu. Protože v případě, že země bude spravována neoislamistickou, málo spolehlivou vládou, může Západ stále ještě počítat s jiným střediskem moci, „nejvnitřnějším státem“ řízeným armádou – spolehlivým spojencem tváří v tvář islamismu, zatímco připojení Turecka k Evropské unii by ho na základě „kodaňských kritérií“ zcela zrušilo.

Přeložil Josef Mlejnek.

Úryvek z knihy Alexandra del Valle a Emmanuela Razaviho: Turecké dilema neboli Skutečné důvody turecké kandidatury, která vyšla v minulém roce v nakladatelství De Syrtes.

zkrátka

ovšem

Kaprům, které vytáhli zděšení rybáři z kyanidových vod odtékajících z kolínské Draslovky, jsou korupční aféry, jež se na nás valí ze všech stran i deníků, jedno. Křičet mohli jen němými ústy, jež marně lapala po potravě, zkrvavenými šupinami a prasklými žábrami. Přesto se lidé, kteří namísto aby seděli u televizních zpráv, museli lovit z vody tisíce chcíplých ryb, nemohli jistě ubránit myšlenkám na spoluúčast na odpovědnosti za spoušť, k jejímuž propuknutí stačilo jedno mizerné zamrzlé čidlo na kyanidové jímce. Spoluodpovědnost a spoluúčast mají společné nejen půlky slov, ale i myšlenkovou linku. Ta se v rétorice soupeřících partají vytrácí. Nejde o myšlenky, jde o moc a jde o peníze. Život? Odpovědnost? Zatímco „kauzy“ pánů poslanců zaměstnávaly média a zejména zúčastněné strany po celé minulé týdny, k tragédii, která umrtvila desítky kilometrů české řeky, se nevyslovila jediná parlamentní strana. Co
kdo řekl, jak kdo zabalil svou hanbu do „kódovacího jazyka“, odposlechy, špína vytažená z temných koutů – to všechno je pro voliče, zfackovaného mediální masáží do podoby připitomělého panáka, atraktivnější než jakási ekologická havárie za vlastními humny. Ryby? Prosím vás. Dovezeme z Polska, žádný strach. Ale politika, to je svinstvo podle mého gusta! Budu volit modrý. Nebo růžový.

Milan Daniel

„Svět ztratil jednu z žen, jaké si žádá. Mexiko ztratilo jednu z bojovných žen, jaké potřebuje, a my, my jsme ztratili kus svého srdce.“ Těmito slovy oznámil mluvčí mexické Zapatovy armády národního osvobození (EZLN), subcomandante Marcos smrt jedné z velitelek této organizace, Comandanty Ramony (1959–2006), která zemřela na následky vleklé rakoviny. Během svého života se zapatistická velitelka stačila stát symbolem boje – boje domorodých obyvatel proti sociálnímu i národnostnímu útlaku, boje žen proti tomu, jak jsou diskriminovány kapitalismem i vlastními komunitami, do nichž se narodí.

Ramona byla členkou Tajného domorodého revolučního výboru, který připravoval zapatistické povstání, jež vypuklo 1. ledna 1994 v jihomexickém státě Chiapas. Ještě předtím napsala text, který se měl vyrovnat s tíživou situací utlačovanějšího pohlaví v patriarchálních indiánských vesnicích a jenž byl zapatisty přijat 8. března 1993 pod názvem Revoluční zákon žen. V zákonu se deklarovalo právo žen účastnit se revolučního boje „dle svého uvážení a svých schopností“, právo na práci a spravedlivé odměňování za práci, právo na rozhodování o svém mateřství, právo na lékařskou péči, vzdělání i volbu partnera. Proklamovala se ochrana před znásilněním a fyzickým týráním, ať už cizími lidmi nebo členy ženiny rodiny. Důležité bylo také výslovné zdůraznění, že ženy mají právo účastnit se veřejného života svých obcí, získávat vedoucí funkce ve svých organizacích a rovněž vojenské hodnosti v revolučních ozbrojených útvarech. Jestliže se
nám většina těchto práv může jevit jako samozřejmá, v podmínkách indiánských pospolitostí jižního Mexika se podle samotných zapatistických žen jednalo o „revoluci v revoluci“. Už od února 1994 se Ramona účastnila mírových rozhovorů s mexickou vládou. I díky pomoci sympatizantů z celého světa mohla podstoupit transplantaci, která jí dala dalších deset let života. Ve svém poděkování ale zdůraznila svou sounáležitost s ostatními ženami z Chiapasu, když řekla: „Ramona je jen jednou z tisíce domorodých žen v celé zemi, která je těžce nemocná. Většinu z těchto žen lékař nikdy nenavštívil, nedostaly ani žádné léky. Mnoho z nich kvůli špatné lékařské péči umírá.“

Ondřej Slačálek

Žijeme ve světě, v němž se je čeho bát. Od minulého týdne se po vystoupení Usámy bin Ládina lidé ve Spojených státech mohou bát teroristického útoku, jímž ikona světového terorismu pohrozila přesně rok od svého posledního mediálního výstupu. Z jeho řeči jde opravdu strach, ale už nás ničím nepřekvapí. Tak nějak dopředu víme, co nám opět vzkáže a čím pohrozí. Oč děsivější je, když jde strach ze slov těch, u nichž to nečekáme. To ukázala silácká řeč francouzského prezidenta Chiraka, jenž jakoby v odpovědi na videozáznam s Usámou pohrozil, že Francie je připravena v případě teroristického útoku jiné země použít i jaderných zbraní. Komentátoři a analytici se domnívají, že může jít o pouhé velmocenské gesto a že strašení atomovou zbraní patří „k základním prvkům francouzské vojenské doktríny“ (MF Dnes 20. ledna). To může být pravda, leč pronesená na půdě vojenské základny, na níž se to jadernými hlavicemi jen hemží. Je
v době války proti terorismu takový nepsaný úzus strašit ty, co straší mne, a s vlastním strachem bojovat vyvoláváním strachu jinde a u jiných. Některými slovy by ale po zkušenostech z dvacátého století měli strašit právě a jen teroristé.

Lukáš Rychetský